Člun s 500 uprchlíky se potopil na moři. Příběh dvou, kteří přežili | Melissa Fleming | TEDxThessaloniki

Mladá žena na palubě přetížené lodi, která převáží více než 500 uprchlíků. Nepravděpodobná hrdinka. Jednoduchý, silný příběh, který vypráví Melissa Fleming z agentury pro uprchlíky OSN, ukazuje konkrétní lidskou tvář místo tupých počtů lidí, kteří se snaží utéct za lepšími životy... zatímco další lodi stále připlouvají...

Toto vystoupení bylo součástí TEDxu, který využívá formát konference TED, ale je nezávisle organizován místní komunitou dobrovolníků. Více najdete na http://ted.com/tedx

Denně poslouchám trýznivé příběhy lidí,
kteří utíkají, aby zachránili své životy,

přes nebezpečné hranice a nehostinná moře.

Kvůli jednomu z těchto příběhů
ale nemohu v noci spát

-- je to příběh Doaa.

Syrské uprchlice, devatenáctileté.

Vedla ubíjející život v Egyptě.

Pracovala ze dne na den.

Její otec pořád myslel na úspěšný podnik,
který míval v Sýrii

a který mu roztrhala na kusy bomba.

A válka, která je tam vyhnala,
zuřila tehdy čtvrtým rokem.

Společenství, které je kdysi přivítalo,

začalo vůči nim být omrzelé.

A jednoho dne se ji pokusili unést
muži na motorkách.

Ta, která bývala nadějnou studentkou
přemýšlející jen o své budoucnosti,

prožívala nyní ustavičný strach.

Ale měla také spoustu nadějí,

protože byla zamilovaná.
Do syrského spoluuprchlíka jménem Bassem.

Bassem se v Egyptě také těžko protloukal,
a tak řekl Doaa:

"Pojeďme do Evropy,
tam najdeme azyl a bezpečí."

Já budu pracovat, ty budeš studovat
-- příslib nového života."

A požádal jejího otce o její ruku.

A její otec řekl ano.

Ale věděli, že aby se dostali do Evropy,
musí riskovat své životy

na cestě přes Středozemní moře

a vydat se do rukou pašeráků
proslulých svou krutostí.

A Doaa se strašně bála vody.

Odjakživa. Nikdy se nenaučila plavat.

Byl srpen a 2 000 lidí už zemřelo,

když se pokoušeli přeplout Středozemní moře,

ale Doaa znala kamarádku, která to zvládla
a dostala se až do severní Evropy,

a myslela si: "Možná to zvládneme také."

A tak se zeptala rodičů,
jestli by mohli jet,

a oni po bolestné diskusi souhlasili

a Bassem zaplatil své celoživotní úspory
-- 2 500 dolarů za každého --

pašerákům.

Byla sobota ráno, když jim zavolali

a převezli je autobusem na pláž.
Stovky lidí na jedné pláži.

Vzali je malými loďkami
do starého rybářského člunu,

pět set jich do toho člunu nacpali,

300 dolů, 500 nahoru.

Byli tam Syřané, Palestinci, Afričané,
muslimové a křesťané,

100 dětí včetně Sandry
-- malé Sandry, šestileté --

a Masy, staré osmnáct měsíců.

Na tom člunu byly rodiny,
namačkané na sebe rameno na rameno,

noha na nohu.

Doaa seděla s nohama přitlačenýma k hrudi

a Bassem ji držel za ruku.

Druhého dne na vodě
jim bylo zle z úzkosti

a zle od žaludku z bouřlivého moře.

Třetího dne měla Doaa předtuchu.

A řekla Bassemovi:
"Bojím se, že to nezvládneme.

Bojím se, že se člun potopí."

A Bassem jí řekl:
"Buď trpělivá, prosím.

Dostaneme se do Švédska,
vezmeme se

a budeme mít budoucnost."

Čtvrtého dne
začali být pasažéři rozrušení.

Zeptali se kapitána:
"Kdy se tam dostaneme?"

Řekl jim, ať drží hubu,
a nadával jim.

Řekl: "Za 16 hodin dosáhneme břehů Itálie."

Byli slabí a unavení.

Brzy uviděli, jak se k nim blíží člun
-- menší člun, s deseti muži na palubě,

kteří na ně hned začali křičet nadávky

a házet klacky.
Říkali jim, ať se všichni vylodí

a přestoupí do menšího,
zchátralejšího člunu.

Rodiče se třásli hrůzou o své děti

a všichni společně odmítli vylodit se.

A tak ten člun naštvaně odjel pryč

a za hodinu a půl se vrátil

a schválně začal do člunu Doaa narážet,
aby mu udělal díru do boku,

právě pod místem,
kde ona a Bassem seděli.

A slyšela je, jak křičí:

"Ať vaše maso sežerou ryby!"

A začali se smát,
když se člun převrhával a potápěl.

Těch 300 lidí v podpalubí bylo ztracených.

Dooa se držela boku člunu, když klesal,

a zděšeně sledovala, jak jedno malé dítě
rozsekal na kusy lodní šroub.

Bassem jí řekl: "Prosím tě, pusť se,

nebo tě to vtáhne dovnitř a lodní šroub
tě zabije také."

A vzpomeňte si -- ona neumí plavat.

Ale pustila se a začala hýbat
rukama a nohama

a myslela si: "Tohle je plavání."

A jako zázrakem
Bassem našel záchraný kruh.

Byl to jeden z těch dětských kruhů,

které slouží k hraní v bazénu
nebo na klidném moři.

A Doaa vylezla na ten kruh,

ruce a nohy jí visely podél těla.

Bassem byl dobrý plavec,

a tak ji držel za ruku a šlapal vodu.

Kolem nich byly mrtvoly.

Na začátku přežilo asi 100 lidí

a začali tvořit skupiny
a modlit se o pomoc.

Ale když uběhl jeden den
a nikdo nepřicházel,

někteří se vzdali naděje

a Doaa s Bassemem sledovali,

jak si lidé v dálce odepínají
záchranné vesty a tonou.

Jeden muž se k nim přiblížil
s malým děckem posazeným na rameni,

devítiměsíčním -- s Malek.

Držel se benzínového kanistru,
aby zůstal na hladině, a řekl jim:

"Bojím se, že nepřežiju.

Jsem příliš slabý.
Už nemám odvahu."

A podal malou Malek
Bassemovi a Doaa,

a oni ji posadili
na kraj záchranného kruhu.

A tak teď byli tři,
Doaa, Bassem a malá Malek.

Dovolte mi teď na chvíli přestat
v tomto příběhu

a zeptat se:

Proč uprchlíci jako Doaa
podstupují takováto rizika?

Miliony uprchlíků žijí v exilu,
v provizoriu.

Žijí v zemích, kam uprchli před válkou,

která zuří už čtyři roky.

I kdyby se chtěli vrátit, nemohou.

Jejich domovy, jejich podniky,

jejich města a velkoměsta
byly úplně zničeny.

Viděla jsem to na vlastní oči

při nedávné návštevě Homsu v Sýrii.

To je město, které je součástí
světového dědictví UNESCO,

a toto kdysi rušné místo
vypadá teď takhle.

Takže lidé utíkají přes hranice

do sousedních zemí

a my pro ně stavíme
uprchlické tábory v poušti.

Statisíce lidí žijí v táborech jako tyto

a tisíce a tisíce dalších, miliony,
žijí ve městech a velkoměstech.

A ta společenství,

sousední země, které je kdysi vítaly

s otevřenou náručí a srdcem

jsou přetížená.

Nemají zkrátka dost škol, vodáren,
čističek odpadu.

Dokonce ani bohaté evropské země
by nemohly zvládnout takový příliv

bez mohutných investic.

Válka v Sýrii vyhnala
skoro čtyři miliony lidí za hranice,

ale více než sedm milionů lidí
je na útěku uvnitř této země.

To znamená, že více než polovina
obyvatel Sýrie

byla donucena utéct.

Zpět k těm sousedním zemím,
které tolika z nich poskytují přístřeší.

Mají pocit, že bohatší svět
toho zatím udělal na jejich podporu málo.

A ze dnů se staly měsíce, z měsíců roky.

Pobyt uprchlíka má údajně být dočasný.

Zpátky k Doaa a Bassemovi ve vodě.

Byl to jejich druhý den
a Bassem rychle slábnul.

A teď byla řada na Doaa,
aby řekla Bassemovi:

"Lásko, drž se prosím naděje
na naši budoucnost. Zvládneme to."

A on jí řekl:

"Je mi líto, lásko,
že jsem tě dostal do této situace.

Nikdy jsem nikoho nemiloval tak,
jako miluji tebe."

A pustil se do vody

a Doaa sledovala, jak její životní láska
utonula před jejíma očima.

Později toho dne

se k Doaa dostala jedna matka
s osmnáctiměsíční dcerou -- s Masou.

To byla ta holčička,
co jsem vám předtím ukázala na fotce,

ta s tou záchrannou vestou.

Její starší sestra Sandra právě utonula,

a její matka věděla, že musí udělat vše,
co je v jejích silách,

aby zachránila svou dceru.

A řekla Doaa:
"Prosím tě, vezmi si to dítě.

Ať je tvojí součástí.
Já nepřežiju.

A potom se vzdálila a utopila se.

A tak se Doaa, devatenáctiletá uprchlice,
která se bála vody,

která neuměla plavat,

ocitla v situaci, kdy měla na starosti
dvě malé děti.

A ty měly žízeň a hlad
a byly rozrušené

a ona se je snažila zabavit,
jak nejlépe uměla,

zpívala jim, říkala jim slova z Koránu.

Kolem nich se těla nadouvala a černala.

Přes den žhnulo slunce.

V měsíčné noci byla zima a mlha.

Bylo to hrozně strašidelné.

Čtvrtého dne, co byly ve vodě,
připlul další člověk

-- a tohle je ta scéna,
takhle Doaa asi vypadala

na kruhu s těmi dvěma dětmi.

Čtvrtého dne se objevila nějaká žena,
přiblížila se k ní

a požádala ji, aby si vzala další dítě,

chlapečka, teprve čtyřletého.

Když si Doaa chlapečka vzala
a jeho matka se utopila,

řekla vzlykajícímu dítěti:

"Jenom odešla
sehnat ti nějakou vodu a jídlo."

Ale jeho srdce brzy dotlouklo,

a Doaa musela toho chlapečka
pustit do vody.

Později téhož dne

vzhlédla s nadějí na nebe,

protože viděla dvě letadla
křižující oblohu.

A zamávala na ně
a doufala, že ji uvidí,

ale letadla se brzy ztratila.

Ale když toho odpoledne
zapadalo slunce,

zahlédla člun, obchodní loď.

A řekla: "Prosím tě, Pane Bože,
ať se jim podaří mě zachránit."

Mávala rukama a zdálo se jí,
že křičí snad dvě hodiny.

A setmělo se,
ale pomocí reflektorů ji nakonec našli

a podali jí lano,

ohromení, že vidí ženu
svírající dvě malé děti.

Vytáhli je do člunu,
dali jim kyslík a přikrývky

a řecká helikoptéra
je přiletěla vyzvednout

a vzít je na Krétu.

Ale Doaa se podívala dolů a zeptala se:
"Co je s Malek?"

A oni jí řekli,
že to děťátko to nepřežilo --

vydechlo naposledy v klinice na člunu.

Ale Doaa si byla jistá, že když je
vytahovali do záchranného člunu,

tak se ta holčička usmívala.

To ztroskotání přežilo
jenom 11 lidí z 500.

Nikdy se nekonalo
mezinárodní vyšetření toho, co se stalo.

V médiích se objevilo několik zpráv
o masové vraždě na moři,

o příšerné tragédii,

ale to trvalo jenom jeden den.

A potom se koloběh zpráv posunul dál.

Mezitím, v pediatrické nemocnici na Krétě,

byla malá Masa na pokraji smrti.

Byla velmi dehydrovaná.
Selhávaly jí ledviny.

Hladinu glukózy měla nebezpečně nízkou.

Lékaři udělali všechno proto,
aby je zachránili,

a řecké zdravotní sestry
se nehnuly od jejího lůžka,

držely ji, objímaly ji,
zpívaly jí.

Moji kolegové ji také navštěvovali
a říkali jí milá arabská slůvka.

A kupodivu, malá Masa přežila.

A řecké noviny brzy začaly podávat zprávy
o zázračném dítěti,

které přežilo čtyři dny ve vodě
bez jídla a pití

a z celé země přicházely nabídky
adoptovat ji.

A Doaa mezitím byla
v jiné krétské nemocnici,

hubená, dehydrovaná.

Jedna egyptská rodina
u ní zůstávala celou dobu

a vzala si ji k sobě domů,
jakmile ji pustili.

Brzy se rozšířila zpráva o tom,
že Doaa přežila,

a na Facebooku bylo zveřejněno
telefonní číslo.

Začaly přicházet zprávy.

"Doaa, nevíš co se stalo s mým bratrem?

S mojí sestrou? Mými rodiči? Mými přáteli?
Nevíš, jestli přežili?

Jedna ze zpráv zněla:

"Doaa, myslím, že jsi zachránila
mou malou neteř, Masu."

A byla u ní tahle fotka.

Byla od Masina strýčka,

syrského uprchlíka, který se dostal
do Švédska se svou rodinou

a také s Masinou starší sestrou.

Brzy, jak doufáme, se s ním Masa
shledá ve Švédsku

a do té doby je o ni postaráno
v pěkném sirotčinci v Athénách.

A Doaa? Inu, zpráva o její záchraně
se také rozšířila.

A média psala o této křehké ženě

a nedokázala si představit,
jak mohla celou tu dobu přežít

v takových podmínkách tam na moři,

a přece zachránit další život.

Athénská akademie, jedna z
nejprestižnějších řeckých institucí,

jí udělila cenu za statečnost

a ona si zaslouží všechnu tu chválu

a zaslouží si další šanci.

Chce se však stále dostat do Švédska.

Chce se tam shledat se svojí rodinou.

Chce dostat svou matku, svého otce
a své mladší sourozence

také pryč z Egypta,

a já myslím, že se jí to podaří.

Chce být právničkou nebo političkou

nebo něčím jiným, aby mohla pomoct
v boji proti nespravedlnosti.

Je to výjimečná přeživší.

Ale musím se zeptat:

co kdyby to riziko nemusela podstoupit?

Proč musela tím vším projít?

Proč pro ni neexistoval legální způsob,
jak studovat v Evropě?

Proč nemohla Masa
do Švédska letět letadlem?

Proč nemohl Bassam najít práci?

Proč neexistuje žádný hromadný program
přesídlení pro syrské uprchlíky,

oběti nejhorší války naší doby?

Svět to udělal pro Vietnamce
v sedmdesátých letech. Proč ne teď?

Proč je tak málo investic
do sousedních zemí,

které poskytují přístřeší
tolika uprchlíkům?

A proč -- klíčová otázka --

se toho dělá tak málo pro zastavení válek,
pronásledování

a chudoby, která žene tolik lidí

k břehům Evropy.

Dokud nebudou tyto problémy vyřešeny,

lidé se budou dál vydávat na moře,

aby dosáhli bezpečí a útočiště.

A co se stane dál?

Nu, to je z velké části na Evropě.

A já chápu obavy veřejnosti.

Lidé se obávají o svoji bezpečnost,
o své hospodářství, bojí se změn kultury.

Ale je to důležitější
než záchrana lidských životů?

Protože zde je něco zásadního,

co podle mě převažuje nad vším ostatním,

a týká se to našeho společného lidství.

Žádný člověk, který utíká před válkou
nebo pronásledováním,

by neměl být donucen zemřít
cestou přes moře do bezpečí.

(Potlesk)

Jedno je jisté,

a to, že žádní uprchlíci
by nebyli na těch nebezpečných člunech,

kdyby se jim dařilo dobře tam,
kde jsou.

A žádný migrant by se nevydal
na tu nebezpečnou cestu,

pokud by měl dost jídla
pro sebe a své děti.

A nikdo by nedal své životní úspory

do rukou těch nechvalně známých pašeráků,

pokud by tu byl legální způsob,
jak se přistěhovat.

Takže pro malou Masu

a pro Doaa

a pro Bassema

a pro těch pět set lidí,
kteří se utopili,

můžeme zajistit,
aby nezemřeli zbytečně?

Může nás to, co se stalo, inspirovat,

abychom se postavili za svět,
ve kterém záleží na každém životě?

Děkuji.

(Potlesk)

Moderátorka: Děkuji mnohokrát, Melisso.

Asi bys tu se mnou chtěla zůstat.

Je to neuvěřitelný příběh.

Nevím, s kolika takovými ses setkala

v posledních měsících.

Ale je to šťastný příběh.
Má šťastný konec.

A jde o jeden z těch, které se soustředí
na to, cos řekla naposled,

to, na čem záleží,
je naše lidskost.

Melissa Flemingová: Tak to je.

Slyšíme všichni tolik příběhů
o stoupajících číslech,

o 400 % uprchlíků víc přichází do Řecka,

milióny uprchlíků
utíkajících o život --

pro člověka je obtížné
ta čísla pochopit.

A tak si myslím, že co potřebujeme udělat,

co je naše zodpovědnost, je
najít lidský příběh,

individuální příběh.

A jedna z věcí,
se kterou se vždycky setkávám u uprchlíků,

je jejich neuvěřitelná nezlomnost.

Neumím si představit, že bych příběhy,
které slyším, prožila sama,

a oni je prožijí,
a přesto nakonec vyváznou,

a to, co potřebují,
je prostě kousek lidskosti

a podporu od světa,

protože sem rozhodně
nepřicházejí dobrovolně.

Mnohem raději by byli ve svých domovech.

Moderátorka: Moc ti děkuji, Melisso.
Melissa: Děkuji, že jste mě pozvali.

(Potlesk)