Zpověď deprimovaného komika

Kevin Breel nevypadal jako deprimované dítě: kapitán týmu, host všech večírků, zábavný a sebejistý. Ale zde vypráví příběh o noci, kdy si uvědomil, že aby si zachránil život, musí říct dvě slova.

Dlouho jsem se cítil,

jako bych žil dva různé životy.

Život, který všichni znají,

a život, který znám jenom já.

V životě, který všichni znají,

jsem přítel,

syn, bratr,

stand-up komik a puberťák.

Tento život vidí všichni.

Pokud byste požádali moji rodinu nebo mé přátele, aby mě popsali,

tohle by vám řekli.

A je to velká část mého života. Takový jsem.

A pokud byste chtěli, abych popsal sám sebe,

asi bych řekl to samé.

A nelhal bych,

ale ani bych vám neříkal úplnou pravdu,

protože pravda je taková, že

je to ten život, který vidí všichni ostatní.

V životě, který znám jen já, jsem já,

myslím opravdu já,

někdo kdo se intenzivně potýká s depresí.

Je tomu tak posledních šest let,

a stále zůstává na mém denním pořádku.

Pro někoho, kdo nemá s depresí zkušenosti

nebo moc neví, co to znamená,

to bude možná znít překvapivě,

protože existuje docela populární, leč mylná představa,

že deprese je, když jste smutní,

když se vám přihodí něco špatného,

když se s vámi rozejde holka,

když ztratíte někoho z nejbližších,

když nedostanete práci, o kterou jste usilovali.

Ale to je smutek. To je přirozené.

To je přirozená lidská emoce.

Opravdová deprese není, když jste smutní,

že se vám přihodilo něco špatného.

Opravdová deprese je, že jste smutní,

že všechno ve vašem životě je v pořádku.

To je opravdová deprese, a právě tím trpím.

A abych byl naprosto upřímný,

je pro mě velice těžké o tom tady mluvit.

Mluvit o tom je pro mě těžké,

a zdá se, že je to těžké pro každého,

dokonce natolik, že se o tom nemluví vůbec.

O depresi se nemluví, ale měli bychom,

protože se z toho stává obrovský problém.

Je to obrovský problém.

Ale v sociálních médiích se o tom nemluví, že?

Nevidíme to na Facebooku. Nevidíme to na Twitteru.

Nevidíme to ve zprávách, protože to není nic veselého,

není to zábava, není to odpočinkové.

A protože to nevidíme, tak ani netušíme, jak je to závažné.

Jenže rozsah a vážnost toho celého je taková:

každých 30 vteřin,

někde na světě,

si někdo vezme život

kvůli depresi,

a může být v sousední ulici, nebo být v sousedním státě,

může být na jiném kontinentu, ale děje se to,

a děje se to každý den.

Jako společnost máme tendenci

se na to dívat se slovy: "No a co?"

No a co? Když se na to podíváme, říkáme: "To je tvůj problém.

To je jejich problém."

Řekneme, že je to smutné a že je nám to líto,

ale také řekneme: "No a co?"

No, před dvěma lety to byl můj problém,

protože jsem seděl na posteli,

kde jsem předtím seděl milionkrát,

a uvažoval jsem o sebevraždě.

A kdybyste se povrchně podívali na můj život,

neviděli byste kluka, který se chystá zabít.

Viděli byste kluka, který byl kapitán basketbalového týmu,

nejlepší student dramatiky a divadla toho roku,

nejlepší student angličtiny toho roku,

někdo, kdo byl neustále na listině oceňovaných

a neustále na každém večírku.

Neřekli byste, že jsem v depresi,

neřekli byste, že mám sklony k sebevraždě, a to by byl omyl.

Mýlili byste se. Tak jsem tam té noci seděl

po ruce měl lahvičku s léky, pero a papír,

a přemýšlel jsem o svém životě

a už jsem měl na krajíčku.

Měl jsem k tomu takhle blízko.

Ale neudělal jsem to, jsem jeden z těch šťastlivců,

jeden z lidí, kteří vylezli na římsu,

podívali se dolů, ale neskočili,

jeden z těch, co měli štěstí, že přežili.

No, přežil jsem a zůstal z toho jenom příběh,

a to je můj příběh:

Dvěma slovy: trpím depresemi.

Trpím depresemi,

myslím, že docela dlouho,

jsem žil dva úplně odlišné životy,

kde se jeden z nich neustále bál toho druhého.

Bál jsem se, že mě lidi uvidí takového, jaký doopravdy jsem,

že jsem nebyl dokonalý a populární středoškolák, za jakého mě všichni měli,

že za mým úsměvem se schovávalo trápení,

a za mým světlem byla tma,

a za mou osobností se schovávala jen větší bolest.

Víte, někteří se můžou bát toho, že se nebudou holkám líbit.

Někteří lidé se můžou bát žraloků. Někteří se můžou bát smrti.

Ale já jsem se velkou část života bál sám sebe.

Bál jsem se pravdy, bál jsem se své upřímnosti, své zranitelnosti,

a z toho strachu jsem se cítil

jako bych byl zahnán do rohu,

jako by byla jenom jedna cesta ven,

a tak jsem nad tím přemýšlel každý den.

Myslel jsem na to každý den,

a pokud mám být upřímný, teď a tady,

jsem o tom přemýšlel zase, protože taková ta nemoc je,

je to boj, to je deprese,

a deprese, to nejsou neštovice.

Nedostanete ji jenom jednou za život.

Je to něco, s čím žijete. Žijete uvnitř toho.

Je to spolubydlící, kterého nemůžete vyhodit. Je to hlas, který nemůžete ignorovat.

Jsou to pocity, před kterými neutečete,

a nejstrašnější na tom je to, že po nějaké době,

vás to otupí. Začne vám to připadat normální,

a to, čeho se bojíte nejvíc

není to utrpení uvnitř.

Je to stigma uvnitř ostatních,

ta ostuda, ta hanba,

ten opovržlivý pohled v očích přítele,

šeptání na chodbě, že jste slaboch,

jsou to poznámky, které vás vytáčí.

A proto ani nevyhledáváte pomoc.

Proto to uvnitř dusíte a schováváte.

Je to stigma. A tak ho držíte v sobě a schováváte,

a držíte v sobě a schováváte,

a i když kvůli tomu ani nemůžete vstát z postele,

a váš život je ještě prázdnější, ať se ho snažíte zaplnit jakkoliv,

schováváte to, protože to stigma v naší společnosti

okolo deprese je naprosto skutečné.

A pokud si myslíte, že ne, zeptejte se sami sebe:

O čem byste radši napsali status na Facebooku,

že se vám těžko vstávalo z postele,

nebo že vás bolí záda

nebo že každé ráno nemůžete vstát z postele,

protože jste v depresi?

To je to stigma, protože bohužel,

žijeme ve světe, kde když si zlomíte ruku,

každý vám přiběhne podepsat sádru,

ale když řeknete, že máte deprese, každý utíká pryč.

To je stigma.

Jsme tak chápaví, když se porouchá jakákoliv část těla,

kromě mozku. A to je ignorance.

To je naprostá ignorance, a ta vytváří svět,

který nerozumí depresi,

který nerozumí mentálnímu zdraví.

Přijde mi to ironické, protože deprese

se jeden z nejlépe zdokumentovaných světových problémů,

byť je jeden z nejméně diskutovaných.

Necháváme ji stranou, zaháníme ji do kouta,

a předstíráme, že tu není a že se spraví sama.

Nespraví. Nespravila se a ani k tomu nedojde,

protože to je jen zbožné přání,

a zbožné přání není plán, je to prokrastinace,

a nemůžeme prokrastinovat s něčím tak důležitým.

První krok, při řešení jakéhokoli problému

je přiznat si, že existuje.

A to jsme ještě neudělali, takže nemůžeme čekat,

že najdeme odpověď, pokud se stále bojíme otázky.

Nevím, jaké je řešení.

Přál bych si to vědět, ale nevím - ale myslím si,

že bychom měli začít tady.

Musíme začít mnou, musíme začít vámi,

musíme začít lidmi, o kterých víme, že trpí,

těmi, kteří se schovávají ve stínu.

Musíme mluvit nahlas a prolomit ticho.

Musíme být ti stateční a držet se toho,

protože jestli jsem si něco uvědomil,

pokud bych měl jmenovat jednu věc, jako největší problém,

není to, že budujeme svět,

kde eliminujeme ignoranci ostatních.

Je to, že budujeme svět, ve kterém se učíme smířit se sebou samým,

kde nám připadá v pořádku, to kdo jsme,

protože když budeme upřímní,

vidíme, že se všichni trápíme a všichni trpíme.

Jestli tímto nebo oním,

víme, co to je bolest.

Všichni víme co to je, když nás bolí srdce,

všichni víme, jak je důležité léčení.

Ale právě teď se deprese stala obětí společenských škrtů,

kdy ji přelepíme náplastí a předstíráme, že tu není.

Ale ona tu je. Je tady, a víte co? Je to v pořádku.

Deprese je v pořádku. Pokud tím právě procházíte, vím že jste v pořádku.

A také vím, že jste nemocní, že nejste slabí,

a je to problém, ne identita,

protože, když překonáte strach a posměšky,

a odsudky a stigma ostatních,

uvidíte, o čem deprese doopravdy je,

je to součást života,

jen součást života, a i když to nenávidím,

i když nenávidím některá místa,

některé části mého života, které mi deprese znepříjemnila,

stejně jsem za to v mnohém vděčný.

Protože ano, svrhla mě dolů,

ale jenom proto, aby mi ukázala, že je tu vrchol,

a ano, vláčela mě temnotou,

ale jenom proto, aby mi připomněla, že je tu světlo.

Moje bolest, víc než cokoli za 19 let na této planetě,

mi dala perspektivu, a moje trápení,

mě přinutilo mít naději,

mít naději a víru, víru v sebe,

víru v ostatní, víru, že se to zlepší,

že to můžeme změnit, že můžeme promluvit

a dát vědět ostatním a bojovat proti nevědomosti,

proti netoleranci,

a víc než cokoliv,

naučit se mít rádi sami sebe,

naučit se přijmout sami sebe takové jací jsme,

ne takové, jaké nás svět chce mít.

Protože věřím, že svět je tam,

kde přijetí světla neznamená popření tmy.

Svět, ve který věřím je ten, kde se měří,

podle našich schopností překonávat překážky, ne se jim vyhýbat.

Svět, ve který věřím, je ten, kde se můžu někomu podívat do očí

a říct: "Prožívám peklo,"

a oni se podívají na mě a řeknou: "Já taky." A to je v pořádku,

protože deprese je v pořádku. Jsme lidé.

Jsme lidé, trpíme a trápíme se

a krvácíme a pláčeme a pokud si myslíte že opravdová síla

znamená neukázat slabost, tak vám říkám,

že nemáte pravdu.

Nemáte pravdu, protože je to přesně naopak.

Jsme lidé a máme problémy.

Nejsme dokonalí, ale to je v pořádku.

Musíme zastavit tu hloupost,

tu netoleranci, to stigma,

to ticho a musíme odstranit to tabu,

a podívat se pravdě do očí a začít mluvit,

protože jediný způsob, jak můžeme překonat problém,

se kterým lidé bojují o samotě,

je ten, že budeme silní společně,

budeme silní společně.

Věřím tomu, že můžeme.

Věřím, že ano. Děkuji vám mnohokrát.

Je to jako splněný sen. Děkuji. (Potlesk)

Děkuji. (Potlesk)