Nebezpečí jediného příběhu

Naše životy, naše kultury, sestávají z mnoha překrývajících se příběhů. Spisovatelka Chimamanda Adichie vypráví příběh o tom, jak nalezla svůj autentický kulturní hlas - a varuje nás, že pokud nasloucháme pouze jedinému příběhu o jiném člověku či zemi, vystavujeme se riziku zásadního neporozumění.

Jsem vypravěčka.

A ráda bych vám pověděla
několik osobních příběhů

o tom, čemu říkám
"nebezpečí jediného příběhu."

Vyrostla jsem na univerzitním kampusu
ve východní Nigérii.

Moje matka říká,
že jsem začala číst ve dvou letech,

ačkoliv já si myslím, že spíš ve čtyřech.

Takže jsem byla raná čtenářka.

A to, co jsem četla,
byly britské a americké knihy pro děti.

I psát jsem začala brzy.

A když jsem, zhruba v sedmi letech,
začala psát

příběhy, ilustrované pastelkami,

které byla má ubohá matka nucená číst,

psala jsem přesně takové příběhy,
jaké jsem četla.

Všechny moje postavy byly modroocí běloši.

Skotačily ve sněhu.

Jedly jablka.

(Smích)

A hodně mluvily o počasí,

jak je krásné, že vyšlo slunce.

(Smích)

To vše navzdory skutečnosti,
že jsem žila v Nigérii.

Nikdy jsem nebyla mimo Nigérii.

Neměli jsme sníh. Jedli jsme manga.

A nikdy jsme nemluvili o počasí,

protože nebyl důvod.

Moje postavy také pily
spoustu zázvorového piva,

protože postavy v britských knihách

pily zázvorové pivo.

Nic nevadilo, že jsem netušila,
co je zázvorové pivo.

(Smích)

A další spoustu let poté jsem toužila

ochutnat zázvorové pivo.

Ale to je jiný příběh.

Myslím si, že to dokazuje,

jak ovlivnitelní a zranitelní jsme

tváří v tvář příběhu,

především v dětství.

Protože jediné, co jsem četla, byly knihy,

ve kterých byly postavy cizinci,

došla jsem k přesvědčení, že knihy,

od své podstaty, musí být o cizincích

a věcech, se kterými

jsem se já nemohla ztotožnit.

Ale to se změnilo,
když jsem objevila africké knihy.

Nebylo jich mnoho. A nebyly

tak snadno k nalezení
jako zahraniční knihy.

Ale díky spisovatelům,
jako Chinua Achebe a Camara Laye,

jsem prošla změnou ve svém vnímání

literatury.

Uvědomila jsem si, že lidé jako já,

dívky s pletí barvy čokolády,

jejichž kudrnaté vlasy nelze svázat do culíku,

mohou také existovat v literatuře.

Začala jsem psát o věcech,
které jsem znala.

Milovala jsem tyto americké a britské knihy.

Podněcovaly moji představivost.
Otevíraly mi nové světy.

Ale neplánovaný důsledek byl,

že jsem netušila, že lidé jako já

mohou v literatuře existovat.

Čili objev afrických spisovatelů
pro mne znamenal toto:

Zachránil mne před
jednostranným pohledem

na to, o čem jsou knihy.

Pocházím z konvenční,
středostavovské nigerijské rodiny.

Můj otec byl profesor.

Moje matka byla administrativní pracovnice.

A tak jsme měli, jak bylo běžné,

pomocníky v domácnosti,
kteří často pocházeli z nedalekých vesnic.

A když mi bylo osm,
přišel k nám nový pomocník.

Jmenoval se Fide.

Jediná věc, kterou nám o něm moje matka řekla,

byla, že jeho rodina je velmi chudá.

Moje matka posílala sladké brambory a rýži

a naše staré šaty jeho rodině.

A když jsem nedojedla večeři,
matka říkávala,

"Dojez to! Copak nevíš,
že lidé jako Fideho rodina nemají nic?"

A tak jsem Fideho rodinu
nesmírně litovala.

Pak jsme jednu sobotu
navštívili jeho vesnici.

A jeho matka nám ukázala
krásně vzorovaný košík,

vyrobený z barvené rafie,
který dělal jeho bratr.

Byla jsem zaražená.

Nenapadlo mě, že by někdo z jeho rodiny

mohl vůbec něco vytvořit.

Jediné, co jsem o nich slyšela
bylo, jak jsou chudí

a tak se pro mě stalo nemožným vidět víc

než jen, že jsou chudí.

Chudoba byl můj jediný příběh o nich.

Později, když jsem opustila Nigérii,
abych studovala

na univerzitě v USA,
jsem si na to vzpomněla.

Bylo mi 19.

Moje americká spolubydlící
mnou byla šokovaná.

Ptala se mě, kde jsem se
naučila tak dobře anglicky

a byla překvapená,
když jsem jí řekla, že v Nigérii

je angličtina jaksi oficiálním jazykem.

Zeptala se, zda bych ji pustila něco,
čemu říkala moje "kmenová hudba"

a byla dost zklamaná,

když jsem pustila kazetu s Mariah Carey.

(Smích)

Předpokládala, že nevím,

jak používat sporák.

Došlo mi to: Litovala mě

ještě dřív, než mě viděla.

Její výchozí postoj vůči mě - Afričance -

byla blahosklonná, dobře míněná lítost.

Moje spolubydlící znala
jediný příběh o Africe.

Jediný příběh katastrofy.

V tohmhle jediném přiběhu
neexistovala možnost,

že by jí Afričané byli jakkoliv podobní.

Neexistovala možnost pocitů
komplexnějších než lítost.

Možnost spojení mezi dvěma
rovnocennými lidskými bytostmi.

Musím přiznat, že dokud
jsem neodjela do USA,

nepřipadala jsem si
vnitřně jako Afričanka.

Ale v USA se na mě lidé obraceli
kdykoliv přišla řeč na Afriku.

Nezáleželo na tom, že jsem
nevěděla nic o místech, jako je Namibie.

Ale postupně jsem se ztotožnila
s touto novou identitou.

A ve spoustě směrech
se nyní cítím jako Afričanka.

Přestože mě stále ještě dost irituje,

když se o Africe mluví jako o zemi.

Nejčerstvější příklad je můj jinak skvělý let

z Lagosu, před dvěma dny, během kterého

aerolinky Virgin America hlásily informace

o charitativní činnosti v
"Indii, Africe a jiných zemích."

(Smích)

Takže po tom, co jsem strávila
pár let v USA jako Afričanka,

jsem začala chápat, proč na mě
moje spolubydlící takto reagovala.

Kdybych nevyrostla v Nigérii
a všechno, co bych o Africe věděla,

by pocházelo z propagačních fotek,

také bych si myslela, že Afrika je místem

překrásných krajin, překrásných zvířat

a nepochopitelných lidí,

vedoucích nesmyslné války,
umírajících na chudobu a AIDS,

neschopných mluvit sami za sebe,

čekajících na záchranu

dobrotivým, bílým cizincem.

Viděla bych Afričany
stejným způsobem, jako jsem

jako dítě viděla Fideho rodinu.

Tento jediný příběh o Africe pochází,
domnívám se, ze západní literatury.

Tady je citace ze

zápisků londýnského kupce jménem John Lok,

který plul do západní Afriky v roce 1561

a vedl si fascinující zápisky o své cestě.

Poté, co popsal černé afričany

jako "zvířata, co nemají domy,"

píše, "Jsou to také lidé bez hlav,

kteří mají ústa a oči v prsou."

Smála jsem se pokaždé, když jsem to četla.

Musíte uznat, že představivost
Johna Loka je obdivuhodná.

Ale to podstatné na jeho zápiscích je,

že reprezentují počátek

tradice vyprávění příběhů
o Africe na západě.

Tradice subsaharské Afriky
jako místa negativ,

rozdílnosti, temna,

lidí, kteří, slovy skvělého básníka

Rudyarda Kiplinga,

jsou "napůl ďábly, napůl dětmi."

A tak jsem si začala uvědomovat,
že moje americká spolubydlící

musela během svého života

vidět a slyšet různé verze

tohoto jediného příběhu,

stejně jako jeden profesor,

který mi jednou řekl, že moje kniha
není "autenticky africká."

Já jsem byla ochotná připustit,
že některé věci ohledně té knihy

nebyly úplně v pořádku,

že v několika místech selhala.

Ale po pravdě mě nenapadlo, že selhala

při dosahováni čehosi,
jménem africká autentičnost.

Vlastně jsem vůbec netušila,

co to autentická afrika je.

Ten profesor mi řekl, že moje postavy

jsou příliš jako on,

vzdělaný muž ze střední třídy.

Moje postavy řídily auta.

Nehladověly.

Tím pádem nebyly autenticky africké.

Ale musím rychle dodat, že i já jsem vinna

co se jediného příběhu týče.

Před několika lety
jsem navštívila Mexiko z USA.

Politická atmosféra v USA
byla v té době napjatá.

A vedly se debaty o přistěhovalectví.

A jak se v Americe často stává,

imigrace se stala synonymem pro Mexičany.

Existoval nezpočet příběhů o Mexičanech

jako o lidech, kteří

odírali zdravotnický systém,

plížili se přes hranice,

byli zatýkáni na hranicích, a tak podobně.

Pamatuji si, jak jsem se první den
procházela po Guadalajaře

a pozorovala lidi, jak jdou do práce,

jak balí tortily na tržišti,

kouří, smějí se.

Vzpomínám si, že jsem nejprve
byla lehce překvapená

a pak mě zalil stud.

Došlo mi, že jsem byla tak ponořená

do zpravodajství o Mexičanech,

že se v mé mysli slili v jednu věc,

v bídného přistěhovalce.

Uvěřila jsem jedinému příběhu o mexičanech

a nemohla jsem se za sebe víc stydět.

Takto se tvoří jediný příběh --

ukazujete skupinu lidí jako jednu věc,

jednu jedinou věc,

pořád dokola,

dokud se jí nestanou.

Je nemožné mluvit o jediném příběhu,

aniž bychom nemluvili o moci.

V jazyce igbo existuje slovo,

na které si vzpomenu, kdykoliv přemýšlím

o struktuře moci ve světě - slovo "nkali."

Je to podstatné jméno,
které lze volně přeložit

jako "být větší než druhý."

Stejně jako naše ekonomické a politické světy

i příběhy jsou definovány

principem nkali.

To, jak jsou vyprávěny, kdo je vypráví,

kdy je vypráví, kolik jich je vyprávěno,

závisí na moci.

Moc je schopnost nejen
vyprávět příběh jiného člověka,

ale udělat z něj i
definitivní příběh toho člověka.

Palestinský básník Mourid Barghoti píše,

že pokud chcete uzurpovat skupinu lidí,

nejjednodušší způsob
je vyprávět jejich příběh

a začít slovy "za druhé."

Začněte příběh šípy indiánů

namísto příchodem britů

a dostanete zcela jiný příběh.

Začněte příběh

selháním afrického státu

namísto vzniku koloniálního afrického státu

a dostanete zcela jiný příběh.

Nedávno jsem měla proslov na univerzitě,

kde mi jeden student řekl,

jak strašně ostudné je,

že nigerijští muži jsou násilníci,

jako postava otce v mé knize.

Tak jsem mu řekla,
že jsem zrovna četla knihu

jménem "Americké psycho"

(Smích)

a že je skutečně ostudné,

že mladí Američané jsou masoví vrazi.

(Smích)

(Potlesk)

To jsem samozřejmě řekla
v lehkém podráždění.

(Smích)

Nikdy by mě nenapadlo myslet si,

že jenom proto, že jsem četla knihu,

ve které byla jedna postava sériovým vrahem,

že by nějakým způsobem reprezentovala

všechy Američany.

A není to proto, že bych byla
lepším člověkem než ten student,

ale kvůli kulturní
a ekonomické moci Ameriky.

Znám mnoho příběhů o Americe.

Četla jsem Tylera a Updika
a Steinbecka a Gaitskilla.

Neměla jsem jen jediný příběh o Americe.

Když jsem se před několika lety
dozvěděla, že spisovatelé

musí mít opravdu nešťastná dětství

aby se stali úspěšnými,

začala jsem přemýšlet,
jak bych si mohla vymyslet

děsivé události, které mi rodiče provedli.

(Smích)

Pravdou je, že jsem měla velmi šťastné dětství,

plné smíchu a lásky, v blízce spojené rodině.

Ale měla jsem i dědečky,
kteří zemřeli v uprchlických táborech.

Můj bratranec Polle zemřel,
protože nedostal odpovídající zdravotní péči.

Jeden z mých nebližších přátel,
Okoloma, zemřel při leteckém neštěstí,

protože hasící vozy neměly vodu.

Vyrůstala jsem pod represivními vojenskými vládami,

které devalovaly vzdělání,

takže moji rodiče občas nedostali výplatu.

A tak jsem jako dítě viděla, jak ze snídaně mizí marmeláda,

pak zmizel margarín,

pak už byl i chleba moc drahý

a mléko začalo být na příděly.

A především jakýsi normalizovaný politický strach

vtrhnul do našich životů.

Všechny tyto příběhy mě utvářely.

Ale trvat jen na těch negativních příbězích

znamená zploštit moje zážitky

a přehlédnout tu spoustu ostatních příběhů,

které mě utvářely.

Jediný příběh vytváří stereotypy.

A problém se stereotypy

není, že jsou nepravdivé,

ale že jsou neúplné.

Z jednoho příběhu dělají jediný.

Samozřejmě, že Afrika je kontinent plný katastrof.

Obrovských, jako hrůzná znásilnění v Kongu.

Skličujících, jako třea fakt, že

na každé volné pracovní místo v Nigérii připadá 5000 uchazečů.

Ale existují jiné příběhy, které nejsou o katastrofách.

A je velice důležité, úplně stejně důležité, o nich mluvit.

Vždycky mi připadalo nemožné

řádně se zabývat místem nebo osobou,

aniž bychom se zabývali všemi příběhy, které se k nim vážou.

Následek jediného příběhu

je jeden: bere lidem důstojnost.

Ztěžuje nám vnímání lidské rovnosti.

Zdůrazňuje to, v čem jsme jiní,

spíš než to, v čem jsme stejní.

Co kdybych před svojí cestou do Mexika

sledovala debatu o přistěhovalectví z obou stran,

americké i mexické?

Co kdyby nám moje matka řekla, že Fideho rodina je chudá

a pracovitá?

Co kdybychom měli africkou televizní síť,

která by vysílala rozmanité africké příběhy po celém světě?

To, čemu nigerijský spisovatel Chinua Achebe říká

"vyváženost příběhů."

Co kdyby moje spolubydlící věděla o mém nigerijském vydavateli,

Muktovi Bakaray,

mimořádném muži, který opustil práci v bance,

a šel za svým snem založit vydavatelství?

Selský rozum říká, že nigerijci nečtou literaturu.

On s tím nesouhlasil.

Cítil, že lidé, kteří by mohli, by četli,

když by byla literatura dostupná.

Krátce po tom, co vydal moji první knihu,

jsem šla na interview do televizní stanice v Lagosu.

A žena, která tam pracovala jako poslíček, mě oslovila a řekla,

"Vaše kniha se mi opravdu líbila. Nelíbil se mi konec.

Musíte napsat pokračování, a v něm bude následující..."

(Smích)

A začala mi povídat, co mám do toho pokračování napsat.

Nejen, že mě to okouzlilo. Dojalo mě to.

Stála přede mnou obyčejná žena nigerijského lidu,

která podle všeho neměla umět číst.

Nejen, že knihu četla, ona se s ní ztotožnila

a cítila důvod mi říct,

co mám napsat do pokračování.

Co kdyby moje spolubydlící věděla o mé kamarádce Fumi Onda,

nebojácné ženě, která má vlastní televizní show v Lagosu

a je odhodlaná vyprávět příběhy, které bychom raději zapomněli?

Co kdyby moje spolubydlící věděla o operaci srdce,

která byla provedena v lagosské nemocnici minulý týden?

Co kdyby moje spolubydlící věděla o současné nigerijské hudbě?

Talentovaní lidé, zpívající anglicky a pidginem

a v jazyce Igbo a Yoruba a Ijo,

míchající vlivy od Jay-Z, přes Fela

a Boba Marleye, až po jejich dědečky.

Co kdyby moje spolubydlící věděla o právničce,

která šla nedávno v nigérii k soudu,

aby napadla směšný zákon,

který přikazoval ženám získat manželův souhlas,

aby si mohly obnovit pas?

Co kdyby moje spolubydlící věděla o Nollywoodu,

plném průkopníků, tvořících filmy navzdory technickým nedostatkům?

Filmy tak populární,

že jsou tím nejlepším příkladem

nigerijců konzumujících to, co vytvářejí.

Co kdyby moje spolubydlící věděla o mé skvělé, ambiciózní kadeřnici,

která nedávno rozjela vlastní obchod s příčesky?

Nebo o milionech jiných nigerijců,

kteří se pouští do podnikání a občas selžou,

ale nevzdávají se své ambice?

Pokaždé když jsem doma, jsem konfrontována

se vším, co irituje většinu nigerijců:

naše špatná infrastruktura a špatná vláda.

Ale také s neuvěřitelnou nezlomností lidí, kteří

prosperují navzdory vládě,

spíš než díky ní.

Každé léto vedu workshopy psaní v Lagosu.

A jsem ohromena, kolik lidí se hlásí,

kolik lidí chce horlivě psát,

a vyprávět příběhy.

S mým nigerijským nakladatelem jsme založili neziskovku

jménem Farafina Trust.

A máme velké sny o stavbě knihoven

a renovaci knihoven které už existují

a poskytování knih státním školám,

které ve svých knihovnách nemají nic,

a také organizaci mnoha a mnoha workshopů

čtení a psaní,

pro všechny ty lidi, kteří chtějí vyprávět rozmanité příběhy.

Na příbězích záleží.

Na rozmanitosti příběhů záleží.

Příběhy byly zneužity k pomluvám a uzurpaci.

Ale příběhy mohou zároveň dodávat sílu a zušlechťovat.

Příběhy mohou zlomit hrdost skupiny lidí.

Ale příběhy mohou tu zlomenou hrdost i napravit.

Americká spisovatelka Alice Walker napsala toto

o svých jižanských příbuzných,

kteří se přestěhovali na sever.

Ukázala jim knihu o

tom jižanském životě, který opustili.

"Posedávali a sami si tu knihu četli,

poslouchali, jak čtu knihu já, a znovunabyli jakéhosi ráje."

Ráda bych skončila jednou myšlenkou:

Když odmítneme jednoúhlý příběh,

když si uvědomíme, že nikdy neexistuje jen jeden příběh

o jakémkoliv místě,

znovunabydeme jakéhosi ráje.

Děkuji.

(Potlesk)