Tři způsoby, jak plánovat ve (velmi) dlouhodobém horizontu

Stále častěji se rozhodujeme na základě krátkodobých cílů a přínosů - způsobem, který činí budoucnost více nejistou a méně bezpečnou. Jak se můžeme naučit plánovat a přemýšlet o lepší budoucnosti v dlouhodobém horizontu... v horizontu, který se bude týkat třeba našich vnoučat? Ari Wallach sdílí tři taktiky, jak v uvažování překročit hranicí bezprostředního.

"Budoucnuji" - což je slovo,
které jsem vymyslel

(smích)

zhruba před 3 vteřinami.

Budoucnuji už asi 20 let

a když jsem poprvé začínal,
sedl jsem si s lidmi,

a řekl jsem: "Ahoj, mluvme o tom,
co bude za 10, 20 let."

A oni řekli: "Paráda."

A viděl jsem, jak se ten časový horizont

zkracuje a zkracuje

a zkracuje.

Tak moc, že jsem se před
2 měsíci setkal se svým ředitelem

a začali jsme spolu mluvit.

On říká: "Miluji, co děláš. Chci
mluvit o příštích šesti měsících."

(smích)

Stojí před námi spousta problémů.

Jsou to problémy civilizačního rozsahu.

Hlavní problém ale je,

že je nemůžeme vyřešit

pomocí mentálních modelů,
které máme k dispozici,

abychom se je pokusili vyřešit.

Ano, povedlo se spoustu
skvělé technické práce,

ale je tu problém, který je potřeba
vyřešit á priori, prvotně,

pokud se opravdu chceme
někam posunout.

"Krátkozrakost"

Proti tomu nejsou žádné demonstrace,
žádné náramky.

Neexistují žádné petice, které můžete
podepsat proti krátkozrakosti.

Pokusil jsem se jednu vytvořit
a nikdo ji nepodepsal.

Divné.

(smích)

Ale brání nám dělat moc věcí.

Krátkozrakost, z mnoha důvodů,

prostoupila každičký kousek
naší reality.

Chci jen, abyste se na chvilku

zamysleli se nad problémy, o kterých
přemýšlíte a pracujete na nich.

Může to být osobní věc, může to být práce

nebo myšlenka, jak
"posunout svět dál".

Zamyslete se nad tím,
jak dalece přemýšlíte

o vyřešení tohoto problému.

Protože krátkozrakost nedovolí ředitelům

nakupovat velmi drahé
bezpečnostní vybavení.

Dotklo by se to hospodářských výsledků.

A máme havárii typu Deepwater Horizon.

Krátkozrakost nedovolí učitelům

trávit kvalitní čas se studenty
mezi čtyřma očima.

Proto právě teď v Americe

končí každých 26 sekund
se studiem jeden středoškolák.

Krátkozrakost brání Kongresu -

omlouvám se, pokud je tu
někdo z Kongresu

(smích)

nebo možná mi to zas až tak líto není -

(smích)

aby investoval peníze do
reálného zákona o infrastruktuře.

Proto jsme před pár lety zažili,
jak se most I-35W

přes řeku Misissipi zhroutil.

13 mrtvých.

Nebylo to vždy takto.
Vybudovali jsme Panamský průplav.

V podstatě jsme vymýtili
dětskou obrnu.

Máme železnici napříč kontinentem,
Marshallův plán.

A nejsou to jen velké, fyzické
problémy s infrastrukturou.

Sufražetky, právo volit.

V tom našem krátkozrakém měřítku,

kdy se zdá, že se všechno děje právě teď

a my dokážeme jen přemýšlet nad dalším
tweetem nebo postem na timeline

však pořád jen na něco reagujeme.

Takže co děláme?

Vezmeme lidi, kteří prchají ze své
válkou rozervané země

a jdeme po nich.

Mladistvé s problémy s měkkými drogami
zavrhneme na zbytek života.

Stavíme okázalé rezidence,
aniž bychom přemýšleli,

jak se lidé dostanou do práce.

Jsou to rychle vydělané peníze.

Realita je taková, že pro
mnoho z těchto problémů

existuje nějaké technické řešení,

řada řešení.

Tato technická řešení nazývám
"strategie pytlů s pískem".

Víte, že přichází bouře,

protipovodňová hráz je na nic,
nikdo do ní neinvestoval,

a tak obložíte dům pytli s pískem.

A hádejte co? Ono to funguje.

Bouřka je pryč,
hladina vody klesá,

odstraníte pytle s pískem.

A děláte to tak při každé bouřce,
znovu a znovu.

A tady je ta zákeřnost.

Strategie pytlů s pískem vám může

pomoci ke znovuzvolení.

Strategie pytlů s pískem

vám pomůže splnit vaše čtvrtletní čísla.

Teď, když se chceme posunout dopředu

do jiné budoucnosti,
než máme právě teď,

protože si nemyslím, že je nějak zářivá -

2016 není zrovna civilizační vrchol.

(smích)

Je tu něco víc, co můžeme udělat.

Jsem však přesvědčen, že pokud neposuneme
mentální modely a mentální mapy

které nás vedou ke krátkodobému uvažování,

tak se nic nestane.

Vypracoval jsem tedy něco,
čemu říkám "dlouhá cesta",

a je to cvičení.

"Dlouhá cesta" není žádné
jednorázové cvičení.

Je mi jasné, že každý z vás
zažil školení mimo firmu

s mnoha samolepicími papírky
a tabulemi.

A děláte to, že -

bez urážky všech konzultantů tady,
kteří to dělají -

vytváříte dlouhodobé plány

a dva týdny po tom
si je nikdo nepamatuje.

Je to tak? Nebo týden po tom.
Pokud máte štěstí, tak tři měsíce.

Toto je cvičení, protože
to není nutně něco, co děláte.

Je to proces, kdy musíte objevit
různé způsoby uvažování

pro každé hlavní rozhodnutí,
na kterém pracujete.

Proto chci projít
tři zmíněné způsoby myšlení.

Takže první: transgenerační myšlení.

Miluji filozofy:

Platón, Sokrates, Habermas, Heidegger.

Vyrostl jsem na nich.

Ale všichni dělali jednu věc,

která se nezdála jako něco převratného,

dokud jsem do toho
nepronikl hlouběji.

Všichni měli,

jako jednotku měření
celé své reality

toho, co mělo být chvályhodné a dobré -

jeden život.

Od narození po smrt.

Ale je tu zádrhel s těmito problémy:

Hromadí se nám,

protože jediný známý způsob, jak
dělat na světě něco užitečného,

je dělat to mezi narozením a smrtí.

K tomu jsme naprogramovaní.

Když jdete v knihkupectví
do sekce "udělej si sám",

je to všechno jen o vás.

Což je super,

pokud neřešíte některý z
těchto hlavních problémů.

A proto s trangeneračním myšlením,

což je v podstatě
transgenerační etika,

dokážete rozšířit uvažování
o těchto problémech,

o své roli v řešení
těchto problémů.

Není to něco, co musí řešit pouze
Rada bezpečnosti OSN.

Je to něco, co může každý udělat
svým vlastním způsobem.

Jednou za čas, když mám štěstí,
se ženou rádi zajdeme na večeři.

Máme tři děti mladší sedmi let,
takže si dokážete

představit, jak
klidné a tiché jídlo to je.

(smích)

Takže si tak sedíme a opravdu
jediné, co chci, je jíst a odpočívat,

zatímco děti mají naprosto
odlišný názor

na to, co budeme dělat.

A tak moje první myšlenka

je strategie pytlů s pískem.

Tedy sáhnout do kapsy,
vytáhnout iPhone

a pustit "Ledové království"

nebo jiný herní bestseller.

Zastavím se ale

a musím zapnout
transgenerační myšlení.

Nedělám to v restauracích,
protože by to bylo divné,

ale musím -

jednou jsem to udělal a zjistil jsem,
jak bizarní to je.

(smích)

Musíte přemýšlet:
"Ok, můžu to udělat."

Ale co je tím učím?

Co jim dám tím, když
přinesu pár papírů

nebo je zapojím do hovoru?

Je to těžké. Není to snadné,
a teď je to velice osobní.

Je to vlastně víc traumatické

než některé velké problémy světa,
na kterých pracuji -

bavit děti při večeři.

Ale dosáhnu tím toho,
že je spojím se mnou teď a tady

avšak také -

a to je podstata transgenerační
myšlenkové etiky -

učím je to, jak budou jednat
se svými dětmi,

jejich dětmi a jejich dětmi.

Za druhé: přemýšlení o budoucnosti.

Když přemýšlíme o budoucnosti,

za 10,15 let

dejte mi vizi toho, jaká bude.

Nemusíte mi ji říkat,
ale přemýšlejte o ní v hlavě.

A to, co pravděpodobně uvidíte

je dominantní kulturní pohled,

který vládne nad našim přemýšlením
o budoucnosti právě teď:

technologie.

Když o přemýšlíme o problémech,

vždy se na ně díváme
skrze technologie

techno-centricky, techno-utopicky
a není na tom nic špatného,

ale je to něco, o čem musíme doopravdy
hluboce přemýšlet,

pokud se chceme posunout v těchto
hlavních problémech.

Protože to vždy nebylo takto, že?

Ve starověku měli svůj způsob myšlení

o tom, jaká bude budoucnost.

Církev rozhodně měla svou představu
o tom, jaká by budoucnost mohla být

a lidé si doslova mohli koupit
cestu do této budoucnosti.

A naštěstí pro lidstvo,

přišla vědecká revoluce.

Od té doby máme technologie,

ale co se stalo -

a mimochodem, toto není kritika,

já miluji technologie.

Všechno v mém domě se mnou
komunikuje,

od dětí přes reproduktory
po všechno ostatní.

(smích)

Ale odtrhli jsme budoucnost
od nejvyšších kněží v Římě

k nejvyšším kněžím v Silicon Valley.

Takže pokud přemýšlíme, dejme tomu,
jak řešit klimatické problémy,

chudobu nebo bezdomovectví,

naše první reakce je přemýšlet o tom
skrze technologie.

Podívejte, nejsem zastáncem
následování tohoto muže.

Miluji Joela, nechápejte mě špatně,

ale neříkám: "Pojďme za Joelem".

Říkám, že bychom měli přehodnotit

základní předpoklad o jediném
způsobu, jak nahlížet na budoucnost -

dívat se pouze
dominatním pohledem.

Protože ty problémy jsou
tak velké a rozsáhlé,

že se musíme otevřít.

Proto se za všech okolností
snažím nemluvit o budoucnosti.

Mluvím o budoucnostech.

To znovu otevírá diskuzi.

Takže, jak tak sedíte a přemýšlíte,

jak se posouváme vpřed v těchto
hlavních problémech -

může to být doma,

v práci,

muže to být i na globální scéně,

nesnažte se přesvědčit sami sebe, že
něco mimo technologie nemůže být řešením,

protože teď jsme si více vědomi
technologické evoluce

než morální evoluce.

A pokud toto nenapravíme,

nedokážeme se odpoutat
od krátkozrakosti

a dostat se tam, kde chceme být.

Poslední: konečné myšlení.
To vychází z řeckých kořenů.

Konečný cíl a konečný smysl.

A zde vyvstává jedna otázka:

k jakému konci?

Kdy jste se naposledy zeptali sami
sebe, k jakému konci?

A kdy jste se zeptali sami sebe,
jak daleko jste se dostali?

Protože daleko už není dostatečně daleko.

Tři, pět let to nezachrání.

Je to 30, 40, 50, 100 let.

V Homérově eposu "Odysea"

dostal Odyseus odpověď
na to, "jaký konec".

Byla to Itaka.

Byla to tato silná vize
toho, co chtěl -

vrátit se k Penelopě.

A můžu vám říct -
díky práci, kterou dělám,

ale také to víte intuitivně -
ztratili jsme svou Itaku.

Ztratili jsme své "k jakému cíli",
a tak stojíme ve svém křeččím kolotoči.

A ano, snažíme se tyto problémy vyřešit,

ale co přijde, až tyto problémy vyřešíme?

Pokud nedefinujete, co přijde pak,
lidstvo se neposune vpřed.

Firmy -
a toto není jen o byznysu -

ale o firmách, které to dělají stále
a které poráží krátkozrakost.

Nepřekvapí,
že jsou rodinné firmy.

Jsou transgenerační. Jsou konečné.
Přemýšlí o budoucnosti.

Toto je inzerát pro Patek Philippe.
Jsou zde 175 let

a je ohromující,
že doslova ztělesňují

toto dlouhodobého myšlení
ve své značce,

protože, mimochodem,
hodinky Patek Philippe nikdy nevlastníte

a já rozhodně nikdy nebudu...

(smích)

pokud někdo nechce doslova hodit
25 000 dolarů na pódium.

Jen se o ně staráte pro další generace.

Proto je důležité si uvědomit,

že s budoucností zacházíme
jako s podstatným jménem.

To ale není. Je to sloveso.

Vyžaduje akci.

Vyžaduje, abychom se do ní vložili.

Neprojde bez povšimnutí.

Je to něco, nad čím máme
v podstatě úplnou kontrolu.

V krátkozraké společnosti ale
máme pocit, jako bychom neměli.

Cítíme se jako v pasti.

Můžeme to zlomit.

Nyní je pro mě snaží přijmout

skutečnost, že jednou

v nevyhnutelné budoucnosti

zemřu.

Díky těmto novým způsobům
myšlení a jednání

- ve vnějším světě
i v mé rodině -

a s tím, co nechávám svým dětem,
se cítím smířený.

Tohle je opravdu něco, s čím
většina z nás smířená není,

ale řeknu vám,

rozmyslete si to.

Uvažujte tímto způsobem
a můžete překonat to,

co je nutně velmi nepříjemné.

Všechno to vážně začíná tím,
že si sami položíte otázku:

Kam vede vaše dlouhá cesta?

Prosím, až se na to zeptáte sami sebe,

teď nebo večer nebo za volantem,

v zasedačce nebo na jiném
místě řešení problému,

posuňte tu cestu ještě dál.

Rychle, co je můj cíl pro další
3 roky nebo 5 let?

Snažte se posunout
až za hranice svého života,

protože vám to umožní
dělat větší věci,

než jste si mysleli, že je možné.

Ano, čekají na nás velké,
velké problémy.

Myslím, že s tímto myšlením,

můžeme něčeho dosáhnout.

Myslím, že to vy toho můžete dosáhnout.

A věřím ve vás.

Děkuji.

(potlesk)