Mark Applebaum: Šílený hudební vědec

Mark Applebaum skládá hudbu, která boří pravidla fantastickým způsobem, od koncertu pro kadeřníka až po hudební nástroj postavený z odpadků a věcí, které našel. Tato svérázná přednáška vás může inspirovat k tomu, abyste otřásli "pravidly" vaší kreativní práce. (Zaznamenáno na TEDxStanford.)

Myslel jsem, že když to přeskočím, trochu se uvolním,

ale mám na to paradoxní reakci,

takže to byl špatný nápad. (Smích)

Nicméně, byl jsem velice potěšen, když jsem dostal pozvání

prezentovat zde svoji hudbu a svoji práci

jako skladatel, především proto, že to zasáhlo

můj proslulý a vydatný narcisimus. (Smích)

A teď nežertuji, myslím, že bychom

si to měli ujasnit a popojet dál. (Smích)

Ale k věci. Vyvstává zde dilema,

že mě hudba velice nudí,

a nudí mě i má role skladatele,

a tak jsem se rozhodl na tu myšlenku, nudu,

zaměřit svoji dnešní prezentaci.

A ukážu vám něco ze svojí hudby, ale doufám,

že se tak stane způsobem, jakým se vypráví příběh,

příběh o tom, jak jsem využil nudu jako katalyzátor

kreativity a vynalézavosti, a jak mě nuda

vlastně donutila změnit zásadní otázku,

na kterou se ptám ve svém odvětví,

a jak mě nuda také, svým způsobem,

postrčila abych začal chápat svoji roli šířeji

než jak velí tradiční úzkoprsá definice skladatele.

Dnes bych rád začal ukázkou

hudební skladby pro piano.

(Hudba)

Nuže, toto jsem složil. (Smích)

Chci říct - (Potlesk) Eh, no, děkuji.

Ne, ne, nesložil jsem to.

Vlastně je to Beethovenova skladba,

a já jsem tu nebyl za skladatele.

Právě jsem tu stanul v roli interpreta,

zde mě máte, interpret.

Ale interpret čeho? Hudební skladby, že ano?

Ale můžeme přeskočit otázku: "Ale je to hudba?"

A je to pouze řečnická otázka, protože samozřejmě,

podle jakéhokoli metru bychom museli připustit

že toto je, samozřejmě, hudební skladba,

a říkám to teď pouze proto,

abych vám ji pro tuto chvíli nasadil do hlavy,

protože se k ní ještě vrátíme.

Bude to takový refrén

během této prezentace.

Takže tady máme Beethovenou skladbu,

a mám s ní problém, je nudná.

Chce se mi říct - udělat pšššt, hm - jakože - (Smích)

Je to Beethoven, jak to můžete říct?

No, víte, nevím, znám ji až příliš dobře.

Musel jsem ji cvičit jako dítě, a dělá se mi z ní zle. Takže - (Smích)

Možná bych ji mohl zkusit změnit,

přetvořit ji nějakým způsobem, přizpusobit ji,

mohl bych si vzít úvodní pasáž, třeba takto -

(Hudba)

a potom použít obraty - (Hudba)

a potom bych mohl volně improvizovat na tu melodii,

která teď přijde - (Hudba)

(Hudba)

Mohl bych to udělat nějak tak - Tedy, děkuji vám.

(Potlesk)

Něco takového bych s tím udělal,

a není to nezbytně lepší než Beethoven.

Vlastně, myslím, že to vůbec není lepší. Ale věc se má tak - (Smích) -

že je to pro mě zajímavější. Je to pro mě méně nudné.

Soustředím se na sebe, protože, protože musím

myslet na to jak se improvizovaně rozhodnu,

Beethovenovy noty se mi přehrávají v hlavě

a znažím se přijít na to, jaké změny

v nich udělám.

Mohu tak do toho zapojit svoji iniciativu a

a teď jsem opravdu nadužíval první osobu jednotného čísla,

a teď tu máme můj obličej dvakrát, takže se shodneme,

že je to bytostně egocentrická záležitost. (Smích)

Ale je to podmanivé a pro mě zajímavé,

na chvíli, než mě to začne nudit, a když říkám to,

myslím tím piano, protože se z něj stává,

je to celkem profláklý nástroj, jeho tónová rozmanitost je vlastně

celkem omezená, alespoň když hrajete na klávesnici

a nezkoušíte dělat věci, jako třeba poslouchat ho

poté co jste ho zapálili, nebo něco takového, víte.

Začíná být nudné, a tak celkem brzy

zkouším další nástroje, ty také začínají být profláklé,

a nakonec skončím u toho, že si navrhnu a sestrojím

svůj vlastní nástroj, a jeden jsem s sebou přinesl,

a myslel jsem, že bych vám na něj kousek zahrál

abyste slyšeli, jak zní.

(Hudba)

Musíte mít zarážky do dveří, ty jsou důležité. (Smích)

Mám tu hřebeny. To jsou jediné hřebeny, které vlastním. (Hudba)

Všechny jsou namontováné na mých nástrojích. (Smích)

(Hudba)

Můžu s tím dělat spoustu věcí. Můžu na to hrát

houslovým smyčcem. Nemusím používat jenom hůlky.

Dostaneme tento zvuk. (Hudba)

A s bankou elektronických nástrojů,

můžu zvuky radikálně měnit. (Hudba)

(Hudba)

Třeba takto. A takto. (Hudba)

A tak dále.

To by vám mělo nastínit zvukový svět

tohoto nástroje, o kterém si myslím, že je celkem zajímavý

a díky němu se dostávám do role vynálezce, a díky tomu —

Tento nástroj se jmenuje Myšketýr ... (Smích)

a díky tomu

jsem nejlepší hráč na Myšketýr na světě. (Smích)

Chápete? (Potlesk)

A díky tomu, je to jedna z věcí,

jedno z privilegií

další role, tedy role vynálezce, a mimochodem,

když jsem vám řekl, že jsem nejlepší na světě,

tak pokud si to píšete, tak jsme tu měli narcisismus a solipsismus

a nyní tu máme zdravou dávku egocentrismu.

A jen čekám, že někteří z vás teď zakřičí: "Bingo!" Nebo, no nic. (Smích)

Nicméně, je to také velice příjemná role.

A měl bych na závěr dodat, že jsem zároveň i nejhorší hráč na Myšketýr na světě,

a byla to tato hranice, která mě trápila nejvíc

když jsem stál na protějším břehu.

Jsem rád, že jsem se přes to dostal. A už se k tomu nebudeme vracet.

Uvnitř pláču. Zůstaly tam jizvy.

Takže, myslím že chci říct, že všechny tyto eskapády,

mě zaujaly svojí mnohočetností, ale jak jsem vám je

dnes představil, jsou to vlastně osamělé eskapády,

a tak jsem brzy chtěl komunikovat s ostatními lidmi, a tak

mě těší, že jsem pro ně mohl něco složit.

Mohl jsem skládat, někdy pro sólisty a mohl jsem spolupracovat s jedním člověkem,

jindy s celým orchestrem, a pak jsem spolupracoval se spoustou lidí,

a to je nejspíš ta funkce, ta role řekněme,

pro kterou jsem nejspíš nejznámější, co se týče mé práce.

Některé noty, které jsem jako skladatel napsal vypadají takto,

a jiné vypadají takto,

a další zase takto,

a všechny jsem psal rukou, a je to opravdu únavné.

Jejich psaní zabere spousty času,

a zrovna pracuji na skladbě

která má 180 stran,

a je to velká část mého života, a málem si rvu vlasy.

Mám jich hodně, to je asi moje výhoda. (Smích)

Je to tedy pro mě velmi nudné a únavné,

a po chvíli celý ten proces notace je nejen nudný,

ale vlastně chci, aby to bylo zajímavější,

a to mě přimělo k dalším projektům, jako je tento.

Je to ukázka skladby nazvané

"Metafyzika notace".

Celý notový zápis je 22 metrů dlouhý.

Je to spousta bláznivých pikrografických not.

Přibližme si jednu sekci, přímo zde. Vidíte, že

je celkem detailní. Všechno jsem dělal pomocí šablon,

pravítek, křivítek i rukou,

a těch 22 metrů bylo vlastně rozděleno

do 12 panelů o šířce 180 centimetrů, které byly instalovány

okolo balkónové galerie v Cantor Arts Center Museum,

a celý rok byly v muzeu k vidění,

a během toho roku, bylo vnímáno jako vizuální umění

většinu týdne, kromě, jak můžete vidět na těchto fotografiích,

pátků, od poledne do jedné, a jen v tuto dobu,

různí hudebníci přicházeli a interpretovali tyto podivné

a těžko definovatelné piktografické ornamenty. (Smích)

To byla pro mě velice zajímavá zkušenost.

Uspokojovalo mě to po hudební stránce, ale myslím

že důležitejší na tom je to, že mě to zajímalo, protože jsem si mohl zkusit

další roli, zvláště díky tomu, že se to objevilo v muzeu,

a to byla role vizuálního umělce. (Smích)

Zaplníme to celé, nebojte. (Smích)

Je nás mnoho. (Smích)

Jedna věc je ta, chci říct, někteří lidé

by řekli: "Jste diletant."

A možná je to pravda. Dokázal bych to pochopit,

protože nemám kariéru ve vizuálním umění

a nemám žádné vzdělání, ale je to něco

co jsem chtěl udělat jako nástavbu mého skladatelství,

jako nástavbu jistých kreativních impulzů.

Ale dovedl bych pochopit tu otázku. "Ale je to hudba?"

Chci říct, není to tradiční notový záznam.

Také chápu tu tak trochu implicitní kritiku

této skladby, "S-tog," kterou jsem složil, když jsem žil v Kodani.

Vzal jsem si plán kodaňského metra a

přejmenoval jsem všechny stanice na abstraktní hudební provokace,

a hudebníci, kteří jsou synchronizovaní pomocí stopek,

hráli podle harmonogramu, které jsou zapsány v minutách jedné hodiny.

V tomto případě jsem vlastně něco adaptoval,

nebo možná něco ukradl,

a potom to proměnil na notový zápis.

Toto dílo bylo další adaptace.

Inspiroval jsem se hodinkami, a udělal z nich partituru.

Vymyslel jsem vlastní ciferníky a našel firmu, která je vyrobila,

a hudebníci hráli podle těchto not.

Sledovali vteřinovou ručičku a kdykoli se dostala

na různé symboly, tak na ně hudebníci reagovali.

Zde je další příklad z jiné skladby,

a zde její realizace.

V těchto dvou případech jsem byl mrchožrout,

v tom smyslu, že jsem vzal třeba plán metra,

nebo možná zloděj, ale také jsem byl designer,

v tom případu s hodinkami.

A ještě jednou, je to pro mě zajímavé.

Další role, které se chci věnovat je role performera.

Některé mé skladby mají podivné divadelní prvky,

a já je často předvádím. Chci vám ukázat klip

ze skladby nazvané "Echolalia".

Ve skutečnosti s ní vystupuje Brian McWhorter,

který je vynikající muzikant.

Pojďme se na kousek podívat, a prosím dobře si všímejte instrumentace.

(Hudba)

Dobrá, slyším, že se smějete nervózně, protože

jste slyšeli že ta vrtačka hrála falešně,

její intonace byla celkem pochybná. (Smích)

Podívejme se na další klip.

(Hudba)

A jak ten chaos pokračuje, nejsou tu

žádné klarinety ani trumpety

ani flétny ani housle. Další skladba je

ještě neobvyklejší, s daleko svéráznější instrumentací.

To je "Tlön", pro tři dirigenty a žádné hudebníky. (Smích)

Byla inspirována mým zážitkem, když jsem pozoroval

dva lidi, jak se agresivně hádají ve znakové řeči,

ta hádka neprodukovala žádné decibely,

ale citově, psychologicky, to byl velice hlučný zážitek.

Nuže, ano, chápu, díky těm podivným nástrojům

a naprosté absenci konvenčních nástrojů

a nadbytku dirigentů, lidé by se mohli

ptát: "Je to hudba?"

Ale pojďme k jiné skladbě, kde se ještě chovám slušně,

a to je můj "Koncert pro orchestr."

Můžete si všimnout spousty konvenčních nástrojů

v tomto klipu. (Hudba)

(Hudba)

Ve skutečnosti to však není celý název skladby.

Trochu jsem vás mystifikoval. Ve skutečnosti, aby to bylo zajímavější,

sem vložíme mezeru a zde je celý název této skladby. /Koncert pro květináře a orchestr/

Můžeme pokračovat v též ukázce.

(Hudba)

Je to s tím květinářem lepší, že ano? (Smích) (Hudba)

Nebo alespoň méně nudné. Podívejme se ještě na další klipy.

(Hudba)

Tyto všechny divadelní prvky mě stavějí do další role,

a to by mohla být - snad - role dramaturga.

Byl jsem poslušný. Musel jsem napsat ty orchestrální částí, že?

Ano? Ale také tam byly i ty ostatní věci, že ano?

Byl tam ten květinář, a dokážu pochopit,

ještě jednou, tlačíme na ontologii hudby

jak ji konvenčně známe,

ale podívejme se ještě na poslední skladbu, o kterou se dnes hodlám podělit.

Bude to skladba s názvem "Aphasia",

a je pro gesta rukou synchronizovaná se zvukem,

a to mě přivádí k další roli, dnes už poslední

a tou je role choreografa.

Pro tuto skladbu vypadá partitura takto,

a dává pokyny mě, performerovi,

abych předváděl různá gesta v určitou dobu

synchronizovaná se záznamem, a ten záznam

je tvořen výlučně vokálními samply.

Nahrál jsem úžasnou zpěvačku,

a zpracoval jsem její hlas v počítači

a pokroutil ho nesčetnými způsoby, až jsem dostal

zvukový podkres, který uslyšíte.

A já vám teď předvedu ukázku z "Aphasia".

(Hudba)

Teď byste o té skladbě měli mít jistou představu. (Potlesk)

Ano, dobře, jsou to docela divné věci.

Je to hudba? A tímto bych chtěl skončit.

Rozhodl jsem se, s konečnou platností, že je to špatná otázka,

že to není důležitá otázka.

Důležité je: "Je to zajímavé?"

A kladu si tuto otázku a otázka "Je to hudba?" mě nezajímá,

nezájímá mě definice věcí, které dělám.

Nechávám kreativitu, aby mě postrkovala

směry, které jsou pro mě jednoduše zajímavé,

a nestarám se o to, jestli se výsledek něčemu podobá

nějaké představé, nějakému vzoru toho

co by komponovaná hudba měla být,

a to mě svým způsobem pobízí k tomu,

abych přijímal spoustu různých rolí,

a chci abyste přemýšleli o tom,

do jaké míry můžete změnit základní otázku

ve vašem oboru, a...

A chci sem přidat ještě poznámku navíc,

protože si uvědomuji, že jsem dříve zmínil

nějaké psychologické defekty, a také jsme

celou dobu měli před sebou značnou dávku obsesivního chování,

a bylo zde klamavé jednání a podobné věci,

ale zde myslím, že bychom mohli říct, že je to argument

pro sebenenávist a jistou schizofrenii,

alespoň v populárním slova smyslu,

a opravdu mám namysli rozštěpení osobnosti. (Smích)

Ale navzdory těmto rizikům, vás chci vybídnout,

aby jste přemýšleli o možných rolích, které můžete zastávat

ve vaší práci, ať jsou si ty role blízké,

nebo vzdálené definici vaší profese.

A s tímto vám mnohokrát děkuji. (Potlesk)

(Potlesk)