Vezme nám automatizace naše pracovní místa?

Tohle je paradox, o kterém jste moc neslyšeli: i přesto, že se více než století snažíme vyrábět stroje, které by pracovaly za nás, počet zaměstnaných se v Americe posledních 125 let neustále zvyšuje. Proč není lidská práce už dávno nadbytečná a naše znalosti zastaralé? V této přednášce o budoucnosti práce předkládá ekonom David Autor otázku, proč je tu stále tolik pracovních míst a přichází s překvapující, nadějnou odpovědí.

Tohle je překvapující skutečnost:

za posledních 45 let
od zavedení bankomatů,

těch, co vám vydávají peníze,

se počet lidských pokladníků
zaměstnaných v USA

zhruba zdvojnásobil,

z 250 tisíc na 500 tisíc.

250 tisíc zaměstnanců v roce 1970
a 500 tisíc zaměstnanců dnes,

z toho 100 tisíc
jich přibylo od roku 2000.

Tyto fakta, na které upozornil ekonom
James Bessen

z Bostonské Univerzity,

vyvolávají zajímavou otázku:

Co všichni ti pokladníci dělají?

A proč je už dávno nenahradily automaty?

Když se nad tím zamyslíte,

mnoho významných vynálezů
za posledních 200 let

bylo navrženo, aby nahradily
lidskou práci.

Traktory byly vytvořeny za účelem

nahrazení lidské dřiny
mechanickou silou.

Montážní linky byly vytvořeny,

aby nahradily nepravidelnou
lidskou ruční práci

za přesnou práci strojů.

Počítače byly naprogramovány tak,
aby vyměnily

chybující lidskou mysl

za digitální přesnost.

Tyto vynálezy fungují.

Už nehloubíme jámy ručně,

nevyrábíme nářadí z kovaného železa,

ubytování si nezamlouváme
zapsáním do knihy.

A přesto je teď, v roce 2016,
poměr lidí zaměstnaných

jako dělníci vyšší,

než byl 125 let zpátky, v roce 1890.

A stoupal každou dekádu

v předcházejících 125 letech.

To představuje paradox.

Stroje za nás dělají čím dál více práce.

Proč není lidská práce už dávno
nadbytečná a naše znalosti zastaralé?

Proč je tu stále tolik pracovních míst?

(Smích)

Dnes večer se vám pokusím tuto
otázku zodpovědět.

Stejně tak vám nastíním, co to
znamená pro budoucnost práce

a jaké výzvy automatizace
představuje a nepředstavuje

pro naši společnost.

Proč je tu tolik pracovních míst?

V sázce jsou zde dva základní
ekonomické principy.

Jeden se týká lidského nadání

a kreativity.

Druhý se týká lidské nenasytnosti,

nebo chamtivosti, chcete-li.

Té první budeme říkat princip O-kroužku

a představuje druh práce,
který zastáváme my.

Druhý princip je nikdy-nemáš-dost

a představuje, kolik pracovních míst
ve skutečnosti existuje.

Začněme s O-kroužkem.

Bankomaty měly dva protichůdné vlivy

na zaměstnanost pokladníků.

Jak asi chápete,
nahrazují hodně jejich úkolů.

Počet pokladníků na pobočce
se snížil asi o třetinu.

Banky však brzy přišly na to, že otevírání
nových poboček je mnohem levnější,

a tak se zároveň počet nových poboček

zvýšil asi o 40%.

Výsledkem je zvýšení počtu poboček
a tím pádem více pokladníků.

Tito pokladníci
ale dělají odlišnou práci.

Tím, jak se změnila jejich práce
a snížila se manipulace s penězi,

přestali být pokladníky

a stali se spíše obchodníky,

kteří upevňují vztahy se zákazníky,

řeší jejich problémy

a nabízí jim nové produkty jako
kreditní karty, úvěry a investice.

Více pokladníků dělá více
kognitivně náročnou práci.

V tom je základní princip.

Většina práce, kterou děláme,

vyžaduje vícero schopností,

fyzickou i psychickou zdatnost,

odborné technické znalosti
a intuitivní schopnosti,

námahu a inspiraci
podle slov Thomase Edisona.

Obecně, zautomatizování části
naší práce

nedělá zbytek
našich schopností zbytečnými.

Ve skutečnosti
je dělá o to důležitějšími.

Zvyšuje to jejich ekonomickou hodnotu.

Ukážu vám to na příkladu.

V roce 1986
méně než dvě minuty po startu

explodoval a spadl zpět na Zem

raketoplán Challenger.

Ukázalo se, že příčinou havárie

byl levný gumový O-kroužek
u přídavné rakety,

který zamrzl noc před startem

a katastroficky selhal chvíli po startu.

Tento jednoduchý gumový O-kroužek znamenal

pro multimiliardovou společnost

rozdíl mezi úspěchem mise

a katastrofickou smrtí sedmi astronautů.

Důmyslnou metaforou pro tuto
tragickou událost

je produkční funkce O-kroužku,

pojmenovaná ekonomem z Harvardu
Michaelem Kremerem

po pádu Challengeru.

Funkci těchto O-kroužků si představte jako

sérii propojených kroků,

článků v řetězci.

Každý z těchto článků musí být silný,
aby byla mise úspěšná.

Pokud jakýkoli z nich selže,

mise, produkt nebo služba,

se rozpadnou.

Tato nejistá situace má překvapivě
pozitivní implikace.

Zlepšení ve spolehlivosti

jakéhokoliv článku v řetezci

zvyšuje hodnotu zlepšení
jakéhokoliv dalšího článku.

Konkrétně, pokud je většina článků slabá
a pravděpodobně se rozbije,

potom skutečnost, že váš článek
není spolehlivý,

není příliš důležitá.

Pravděpodobně se rozbije něco jiného.

Ale ve chvíli, kdy jsou všechny články
silné a spolehlivé,

začne se zvyšovat důležitost
vašeho článku.

Nakonec na tom všechno závisí.

Proto byl O-kroužek kritický pro
raketoplán Challenger,

protože všechno ostatní
fungovalo perfektně.

Pokud by byl Challenger něco jako
vesmírný ekvivalent

pro Microsoft Windows 2000 --

(Smích)

pak by na spolehlivosti O-kroužku
vůbec nezáleželo,

protože stroj by se stejně rozbil.

(Smích)

V širší perspektivě,

ve většině prací, které zastáváme,
jsme jako O-kroužek.

Ano, bankomaty manipulují s penězi

rychleji a lépe než pokladníci,

to však nedělá pokladníky zbytečnými.

Zvyšuje to důležitost jejich schopností
pro řešení problémů

a vztahů se zákazníky.

Stejné zásady platí ve chvíli,
kdy stavíme budovu,

když stanovujeme diagnózu
a staráme se o pacienta,

nebo když vyučujeme

místnost plnou středoškoláků.

Jak se nástroje vyvíjí,

technologie zvyšuje páku
k našim schopnostem,

zvyšuje důležitost našich znalostí,

našeho úsudku a naší kreativity.

A to mě přivádí k druhému principu:

nikdy nemít dost.

Možná si říkáte: "OK, chápu O-kroužek,

tedy že práce, kterou dělají lidé,
bude důležitá.

Nemůžou ji zastat stroje,
a přesto ji musí někdo udělat.

To mi však neříká, kolik pracovních míst
tu bude muset být."

Když se nad tím zamyslíte,
není to přece jasné?

Jak se staneme v určité věci
dostatečně produktivní,

už tu práci nemusíme dělat.

V roce 1900, pracovalo v USA 40%
všech zaměstnaných

na farmách.

Dnes je to méně než 2%.

Proč je tu tak málo zemědělců?

Není to proto, že bychom jedli méně.

(Smích)

Století růstu produktivity v zemědělství

znamená, že pár milionů zemědělců

dokáže nasytit národ
o 320 milionech obyvatel.

To je neskutečný posun,

ale také to vysvětluje, poč je tu
málo O-kroužkových prací v zemědělství.

Očividně, technologie může redukovat
pracovní místa.

Farmaření je pouze jeden příklad.

Je tu mnoho podobných.

Ale co je pravda o jednom produktu,
službě nebo průmyslu

není pravda o ekonomice jako celku.

Mnoho odvětví,
ve kterých pracujeme --

zdraví a medicína,

finance a pojišťovnictví,

elektronika a programování --

stěží existovalo před 100 lety.

Mnoho věcí, za které
utrácíme peníze --

klimatizace, sportovní vozy,

počítače a mobilní telefony --

byly před 100 lety příliš drahé

nebo ještě nebyly vynalezeny.

Jak nám automatizace uvolňuje čas,
rozšiřuje se rozsah toho, co je možné.

Vynalézáme nové produkty, myšlenky
a služby,

které ovládají naši pozornost,

zabírají náš čas

a přimějí nás ke spotřebě.

Možná si myslíte, že některé z těchto
věcí jsou zbytečné --

"extrémní" jóga, dobrodružné cestování,

Pokémon GO --

a já bych s vámi souhlasil.

Ale lidé po tom touží a jsou ochotní
pro tyto věci tvrdě pracovat.

Pokud by chtěl
průměrný zaměstnanec v roce 2015

žít na úrovni zaměstnance z roku 1915

stačilo by mu pracovat 17 týdnů v roce,

jednu třetinu času.

Ale to není to, co si většina lidí vybere.

Jsou ochotní tvrdě pracovat,

aby si mohli užívat technologickou
hojnost, která je jim dostupná.

Materiální hojnost nikdy neodstranila
vnímání nedostatku.

Podle slov ekonoma Thorsteina Veblena:

"Pokrok je matkou nezbytnosti."

Teď ...

Pokud přijmete tyto dva principy,

principy O-kroužku a nikdy-není-dost,

potom se mnou souhlasíte.

Pracovní místa budou.

Znamená to, že není čeho se obávat?

Automaty, zaměstnanost, roboti a
pracovní místa --

vše se o sebe postará?

Ne.

To není můj názor.

Automatizace s sebou přináší bohatství

tím, že nám umožňuje udělat více
práce za kratší dobu.

Není žádný ekonomický zákon,

který říká, že toto bohatství
využijeme správně,

a toho bychom se měli obávat.

Zamyslete se nad dvěma státy,

Norsko a Saúdská Arábie.

Obě země bohaté na ropu,

jako by jim peníze tryskaly dírou ze země.

(Smích)

Ale ne každá země využila toto bohatství
stejně, aby podpořila blahobyt,

aby podpořila prosperitu.

Norsko je úspěšná demokracie.

Celkem vzato občané spolu dobře
spolupracují.

Většinou se v žebříčcích
národního štěstí

řadí na první až čtvrté místo.

Saúdská Arábie je
absolutistická monarchie,

ve které mnoha občanům chybí
cesta k osobnímu růstu.

Většinou se řadí na 35. místo v žebříčku
štěstí, což je

pro tak bohatý stát,
velice nízké hodnocení.

Jen pro srovnání,

USA jsou obvykle okolo 12. až 13. místa.

Rozdíl mezi těmito dvěma státy

není v jejich bohatství,

ani v jejich technologiích.

Jsou to jejich instituce.

Norsko investovalo
do vytvoření společnosti

příležitostí a ekonomické mobility.

Saudská Arábie zvýšila životní standardy,

zatímco frustrovala mnoho dalších lidí.

Dvě země, obě mají dostatek peněz,

a přesto nejsou stejně bohaté.

A to mě přivádí k výzvě,
které v současnosti čelíme,

výzvě, kterou nám přinesla
automatizace.

Problém není, že bychom přicházeli
o pracovní místa.

Od dob Velké recese přibylo v USA

14 milionů pracovních míst.

Problém je v tom, že mnoho zaměstnání

není dobrým zaměstnáním.

A většina obyvatel nemá kvalifikaci
pro dobrá zaměstnání,

která vznikají.

Růst zaměstnanosti v USA
a ve většině vyspělého světa

vypadá trochu jako činka

s přibývající vahou na každém konci.

Na jedné straně

máte vysokoškolské vzdělání,
vysoce placená zaměstnání

jako jsou doktoři, sestry, programátoři
a technici,

marketingoví a sales manažeři.

Zaměstnanost v těchto oborech
je silná a roste.

Stejně zaměstnanost stoupá u mnoha
prací s malou potřebou znalostí,

jako je stravování,

úklid, bezpečnost nebo

domácí zdravotnická pomoc.

Zároveň zaměstnanost klesá

v mnoha oborech se středním vzděláním
a střední mzdou,

jako dělníci a manuální pracovníci

a úředníci a prodejci.

Důvody pro zmenšující se střed

nejsou záhadou.

Hodně těchto prací se středním vzděláním

využívají dobře pochopitelná pravidla
a principy,

které mohou být více a více programovány
do software

a vykonávány počítači.

Výzva, kterou ten fenomén vytváří,

kterou ekonomové nazývají
polarizace zaměstnanosti,

je vyřazování příček
v ekonomickém žebříčku,

snižování velikosti střední třídy

a vytvoření tak více vrstvené společnosti.

Na jedné straně skupina vysoce
placených a vzdělaných profesionálů,

která dělá zajímavou práci,

a na druhé straně velké množství občanů
na špatně placených pozicích,

jejichž hlavní povinností je dohlížet
na pohodlí a zdraví bohatých.

Takto si pokrok nepředstavuji

a obávám se, že vy také ne.

Ale mám i dobré zprávy.

Takovýmto ekonomickým změnám
už jsme v minulosti čelili

a prošli jsme jimi úspěšně.

Na konci 18. a začátku 19. století,

když automatizace likvidovala
velkou část zemědělských zaměstnání --

pamatujete si ten traktor? --

zemědělské státy čelily
hrozbě vysoké nezaměstnanosti,

generace mladých, kteří nebyli
potřeba na farmách,

ale nebyli připraveni pro průmysl.

Aby se postavili této výzvě,

podnikli radikální krok,

který vyžadoval po celé generaci mladých,

aby zůstali ve škole a pokračovali
ve svém vzdělání

až do svých 16 let.

Říkalo se tomu středoškolské hnutí

a byla to velice nákladná věc.

Nejen, že museli investovat do škol,

ale nemohli ani pracovat ve svých
zaměstnáních.

Ukázalo se, že to byla jedna z nejlepších
investic,

které ve 20. století USA provedlo.

Poskytlo nám to nejschopnější,
nejflexibilnější

a nejproduktivnější pracovní sílu
na celém světě.

Abychom se podívali, jak to fungovalo,
představte si, že pracovníky z roku 1899

přeneseme do přítomnosti.

Navzdory jejich síle a dobré povaze

hodně z nich by nemělo
základní gramotnost a znalosti počtů,

aby mohli dělat ty nejobyčejnější práce.

Většina z nich by nemohla být zaměstnána.

Tento příklad zdůrazňuje
důležitost našich institucí,

hlavně škol,

v tom, abychom mohli sklidit plody

naší technologické prosperity.

Bylo by pošetilé říci, že se nemáme
čeho obávat.

Samozřejmě to můžeme vzít za špatný konec.

Pokud by USA před 100 lety,
během středoškolského hnutí,

neinvestovalo do škol a dovedností,

nebyli bychom tak prosperující,

mobilní a možná ani
tak šťastná společnost.

Ale stejně pošetilé je říci, že naše
osudy jsou zpečetěny.

O tom nerozhodují stroje.

Ani o tom nerozhoduje trh.

Rozhodujeme o tom my a naše instituce.

Tuto přednášku jsem začal paradoxem.

Stroje nahrazují naší práci.

Proč není lidská práce už dávno
nadbytečná,

naše znalosti zastaralé?

Není jasné, že cesta do ekonomického
a společenského pekla

je dlážděna našimi vlastními vynálezy?

Historie opakovaně nabídla
řešení tohoto paradoxu.

První část řešení je, že technologie
zvyšuje význam našich schopností,

zvyšuje důležitost, přidanou hodnotu

naší odbornosti, úsudku a kreativity.

To je O-kroužek.

Druhá část řešení je naše
nekonečná vynalézavost

a naše nevyčerpatelná touha,

která znamená, že nikdy nebudeme mít dost.

Je tu vždy něco nového, co dělat.

Přizpůsobení se rychlému tempu
technologických změn

vytváří opravdové výzvy,

nejvíce viditelné
na polarizovaném trhu práce,

a hrozbu, kterou to představuje
pro ekonomickou mobilitu.

Postavení se této výzvě není automatické.

Není to bez nákladů.

Není to jednoduché.

Ale dá se to provést.

Ještě jedna potěšující zpráva.

Díky naší vynikající produktivitě

jsme bohatí.

Samozřejmě si můžeme dovolit
investovat do sebe a svých dětí tak,

jak to udělala Amerika před 100 lety
během středoškolského hnutí.

Vlastně si spíš nemůžeme dovolit
to neudělat.

Teď si možná myslíte,

profesor Autor nám tu řekl
srdceryvný příběh

o vzdálené minulosti,

již nedávné minulosti,

možná současnosti, ale asi nic
o budoucnosti.

Protože každý ví, že dnes je to jinak.

Opravdu? Myslíte si, že je to jiné?

Samozřejmě, že je to jiné.

Pokaždé je to jiné.

V četných situacích
v posledních 200 letech

vědci a aktivisté upozorňovali,

že nám dochází práce
a že se stáváme zastaralými.

Například,
Luddité na začátku 19. století,

americký ministr práce James Davis

v půlce 20. let 20. století,

ekonom a držitel Nobelovy ceny
Wassily Leontief v roce 1982

a samozřejmě mnoho vědců,

odborníků, technologů

a mediálních celebrit v současnosti.

Tyto předpovědi mi přijdou dost arogantní.

Tito samozvaní věštci vlastně říkají:

"Pokud já nemůžu vymyslet, co budou lidé
v budoucnosti dělat,

pak ty, já a ani naše děti

nad tím taky nebudou přemýšlet."

Nejsem dost odvážný na to,

abych si vsadil proti
lidské vynalézavosti.

Nemůžu vám říct, jakou práci budou
lidé zastávat

za sto let.

Ale budoucnost nezávisí na mojí
představivosti.

Pokud bych byl farmář
z Iowy v letech 1900,

teleportoval se za mnou
ekonom z 21. století

a řekl: "Hádej co, farmáři Autore,

v průběhu dalších sto let

spadne zaměstnanost v zemědělském
průmyslu o 40 %

na dvě procenta

jen kvůli zvyšující se produktivitě.

Co si myslíš, že bude zbylých 38 %
pracovníků dělat za práci?"

Neřekl bych: "To vím naprosto přesně.

Vyvíjení aplikací,
radiační léčba,

lekce jógy, Bitmoji."

(Smích)

Neměl bych ani tušení.

Ale doufám, že bych byl tak moudrý
a řekl:

"Páni snížení zaměstnanosti v zemědělství
o 95 % a přesto

produkujeme dostatek jídla.

To je nádherný posun.

Doufám, že lidstvo dokáže
pozoruhodné věci

se vší tou prosperitou."

Věřím, že jsme to z velké části dokázali.

Děkuji za vaši pozornost.

(Potlesk)