Dívka, která se domohla vzdělání

Kakenya Ntaiya uzavřela dohodu se svým otcem: ona podstoupí tradiční masajský rituál ženské obřízky, pokud jí on dovolí studovat střední školu. Ntaiya vypráví svůj odvážný příběh o tom, jak po střední škole odjela na univerzitu do Ameriky a následně pomohla ve své vesnici vybudovat první dívčí školu. Je to poutavá cesta ženy, které se podařilo změnit osud 125 dívek. (Natočeno na TEDxMidAtlantic.)

V Keni žije jedna skupina lidí.

A lidé cestují i za oceán, aby se na ně podívali.

Členové té skupiny jsou vysocí.

Umějí skákat vysoko. Nosí červenou.

A zabíjejí lvy.

Asi vás zajímá, co jsou ti lidé zač.

Jsou to Masajové.

A víte, co je zajímavé? Já jsem jednou z nich.

Masajští chlapci jsou vychováváni jako bojovníci.

Dívky jako matky.

Když mi bylo pět,

zjistila jsem, že jsem zasnoubená

a mám se vdát, jakmile dosáhnu puberty.

Moje matka, moje babička, moje tety,

všechny mě neustále upozorňovaly:

"Tvůj manžel zrovna prošel kolem."

Úžasné, že?

A od té doby byl můj jediný úkol

připravovat se, abych se stala dokonalou ženou ve 12 letech.

Můj běžný den začínal v 5 ráno,

dojila jsem krávy, zametala dům,

vařila pro sourozence, sháněla vodu a dřevo na podpal.

Dělala jsem všechno, co jsem mohla,

abych se stala dokonalou manželkou.

Chodila jsem do školy. Ne proto,

že by masajské ženy a dívky běžně do školy chodily,

ale protože mé matce bylo vzdělání upřeno

a neustále mně a mým sourozencům opakovala,

že nechce, abychom žili stejný život jako ona.

Proč něco takového říkala?

Můj otec pracoval ve městě jako policista.

Domů jezdil jednou za rok.

Někdy jsme ho neviděli ani celé dva roky.

Pokaždé když přijel, to bylo jiné.

Moje máma se dřela na farmě,

abychom měli co jíst.

Chovala krávy a kozy,

aby nás mohla zajistit.

Ale když přijel otec, prodal naše krávy,

prodal i naše výrobky

a šel se za to se svými kamarády opít do baru.

Máma jakožto žena

neměla právo vlastnit majetek.

A bylo dané, že všechno v rodině

vlastnil můj otec, takže měl právo s tím zacházet.

Pokud máma někdy zpochybnila jeho rozhodnutí,

tak ji zmlátil, zneužil. A opravdu, bylo to těžké.

Když jsem nastoupila do školy, měla jsem sen.

Chtěla jsem se stát učitelkou.

Učitelky vypadaly dobře.

Nosily pěkné šaty a boty na podpatku.

Později jsem zjistila, jak jsou nepohodlné, ale obdivovala jsem to.

(Smích)

Nejvíc ze všecho mě zaujalo, že učitelky stále jen píší na tabuli.

Napadlo mě, že to vůbec není složité,

alespoň ve srovnání s mojí prací na farmě.

Tak jsem se chtěla stát jednou z nich.

Pilně jsem se ve škole učila, ale v osmé třídě

přišel rozhodující moment.

V naší tradici máme takový obřad

který dívky absolvují, aby se staly ženami.

Je to rituál cesty k ženství.

Tehdy jsem zrovna ukončila osmou třídu

a měla jsem přestoupit na střední školu.

Ocitla jsem se na rozcestí.

Pokud bych se podvolila tradici, stala bych se manželkou.

No, a můj sen stát se učitelkou by se nikdy neuskutečnil.

Tak jsem promluvila. Musela jsem přijít s plánem

jak onu situaci vyřešit.

Promluvila jsem si s otcem a udělala něco, k čemu se většina dívek nikdy neodhodlala.

Řekla jsem mu: "Podstoupím ten obřad jedině,

když mi dovolíš vrátit se do školy."

Požádala jsem ho, protože pokud bych utekla,

navždy by byl zahanben, nazývali by ho

otcem dívky, která nepodstoupila obřad.

Byla by to ostuda, se kterou by se potýkal do konce života.

Pochopil to a řekl: "Dobře,

po obřadu se můžeš do školy vrátit."

A tak se i stalo. Obřad se odehrál.

Celý týden jsme byli nadšení.

Je to svátek. Lidé si ho užívají.

Den před samotným obřadem

jsme všchni tančili, byli nadšení

a celou noc jsme nespali.

Když přišel den D, vyšly jsme z domu,

ve kterém jsme tančily a tančily a tančily.

Vyšly jsme na dvůr, kde čekal shluk lidí.

Stáli v kruhu.

A my stále tančily a tančily

a přibližovaly se ke kruhu žen,

mužů, žen i dětí. Byli tam všichni.

Uprostřed kruhu seděla žena

a čekala, aby nás mohla držet.

Byla jsem první. Byly tam mé sestry a další dívky.

Jakmile jsem se k ní přiblížila,

podívala se na mě a já si sedla.

Sedla jsem si a roztáhla nohy.

A jak jsem je roztáhla, přišla jiná žena.

A donesla nůž.

S tím nožem se ke mně přiblížila,

chytila můj klitoris a odřízla jej.

Jak si jistě představíte, krvácela jsem. Hodně.

Po dlouhém krvácení jsem omdlela.

To se stává mnoha dívkám.

Měla jsem štěstí, že jsem neumřela. Mnoho dívek umírá.

Je to zvyk, žádná anestezie, jen starý, rezavý nůž.

A bylo to těžké.

Měla jsem štěstí. Navíc moje máma udělala něco,

co většina žen nedělá.

O tři dny později, potom, co všichni opustili náš dům,

k nám máma dovedla zdravotní sestru.

Bylo o nás postaráno.

Tři týdny na to jsem byla zdravá a zpátky na střední.

Byla jsem po tom všem odhodlána stát se učitelkou,

abych změnila osud naší rodiny.

Zatímco jsem byla na střední, něco se stalo.

Seznámila jsem se s mladým mužem z naší vesnice,

který chodil na univerzitu v Oregonu.

Ten mladík nosil bílé tričko, džíny, foťák

a bílé tenisky... mluvím tady o bílých teniskách!

Něco na tom oblečení je. A na botách taky.

Nosil bílé tenisky, a to na vesnici,

kde nejsou ani zpevněné cesty. Bylo to přitažlivé.

Řekla jsem mu: "Hele, chci jít tam, kde jsi ty,"

protože vypadal velmi šťastně a to jsem obdivovala.

Odpověděl mi: "Dobře, ale

co myslíš tím, že tam chceš jít?

Nečeká tady na tebe manžel?"

Řekla jsem mu: "O to se nestrachuj,

jen mi prozraď, jak se tam dostat."

A tenhle mladík mi pomohl.

Zatímco jsem byla na střední, můj táta onemocněl.

Měl infarkt a bylo mu velmi, velmi špatně,

takže mi nemohl říkat, co mám dělat.

Problém ale je, že můj táta není můj jediný otec.

Jakýkoli muž jeho věku v komunitě

je vlastně mým otcem.

Moji strýcové, všichni. A oni mi diktovali, jak mám naložit se svou budoucností.

Potom přišla zpráva, přihlásila jsem se totiž do školy

a byla přijata na Dívčí univerzitu Randolf-Macon v Lynchburgu ve Virginii.

Jenže jsem nemohla odjet bez podpory celé vesnice,

protože jsem potřebovala peníze na letenku.

Dostala jsem stipendium, ale musela jsem se sem nějak dopravit.

Takže jsem potřebovala podporu vesnice

a znovu, když se muži doslechli

a když se všichni doslechli, že žena dostala možnost odejít na školu,

řekli si: "Taková ztracená příležitost,

to místo měl dostat kluk. Tohle nemůžeme dopustit."

Tak jsem se musela vrátit k našim tradicím.

Mezi mými lidmi se věří,

že ráno je poslem dobrých zpráv.

Tak jsem musela vymyslet, co ráno udělám,

když tedy mají přijít dobré zprávy.

Ve vesnici je jeden náčelník, stařešina,

který když řekne ano, tak ho všichni poslechnou.

Vyrazila jsem tedy za úsvitu za ním.

První, co po ránu ve dveřích viděl, jsem byla já.

"Mé dítě, co tu děláš?"

"Víte, otče, potřebuji pomoc. Podpoříte mě v cestě do Ameriky?"

Slíbila jsem mu, že budu nejlepší studentka,

že se vrátím zpět a cokoli po mně budou chtít,

to jim splním.

Řekl: "Dobrá, ale to rozhodnutí není jen na mně."

A dal mi seznam dalších 15 mužů, za kterými mám jít.

16 mužů na každé další ráno.

Navštěvovala jsem je.

Nakonec se spojili.

Celá vesnice, ženy, muži, všichni se spojili

a podpořili mě v cestě za vzděláním.

Tak jsem přijela do Ameriky. Dovedete si představit, co jsem objevila?

Objevila jsem sníh!

Objevila jsem Wal-Mart, vysavače,

a spoustu jídla v restauracích.

Byla jsem v zemi hojnosti.

Dopřávala jsem si, ale během doby, co jsem tu byla,

jsem objevila mnoho dalších věcí.

Zjistila jsem, že obřad, kterým jsem ve 13 prošla,

se nazývá mrzačení ženských pohlavních orgánů.

Zjistila jsem, že je v Keni protizákonný.

Pochopila jsem, že jsem nemusela vyměnit část svého těla

za vzdělání. Měla jsem na něj právo.

A zatímco tu teď mluvím, 3 miliony dívek

v Africe jsou ohroženy tímto zmrzačením.

Pochopila jsem, že moje máma má právo vlastnit majetek.

Poznala jsem, že nemusí být zneužívaná,

jen proto, že je žena.

A to mě naštvalo.

Chtěla jsem něco udělat.

Pokaždé, když jsem se vracela,

jsem potkala své sousedky, které se měly vdávat,

měly být zmrzačeny.

Já tady po škole pracovala pro Spojené Národy.

Pak jsem se vrátila do školy psát diplomovou práci,

ale nepřestávala jsem slyšet nářek těch dívek.

Musím pro ně něco udělat.

Když jsem se vrátila zpět, začala jsem mluvit s muži,

s vesnicí, s matkami a řekla jsem:

"Chci vám splatit, co jsem slíbila,

že se vrátím a pomůžu vám. Co potřebujete?"

Ženy mi řekly:

"Víš, co potřebujeme? Školu pro dívky."

Protože jsme žádnou neměli.

A důvod, proč chtěly dívčí školu,

byl, že když je dívka znásilněna cestou do školy,

obviní za to její matku.

Pokud dívka otěhotní dřív, než se vdá,

je to vina matky a ta je potrestána.

Zmlácena.

Řekly: "Chceme, aby byly dívky v bezpečí."

Tak jsme se rozhýbaly a já šla za otci

a dovedete si představit, co řekli oni:

"Chceme školu pro chlapce."

Tak jsem řekla: "Dobře, ve vesnici je pár mužů,

kteří získali vzdělání v zahraničí.

Co kdyby oni zbudovali chlapeckou školu

a já tu dívčí?"

To dávalo smysl a všichni souhlasili.

Řekla jsem jim ještě, že chci důkaz jejich závazku.

Tím bylo darování pozemku pro stavbu dívčí školy.

A tu teď máme.

Chci vám představit jednu žačku.

Angeline se přihlásila do školy

a nesplňovala žádná naše kritéria.

Byla sirotek. Ano, s tím bychom ji mohli přijmout.

Ale byla starší. Už jí bylo 12 let

a my přijímali jen čtvrťačky.

Angeline se neustále stěhovala,

byla sirotek, neměla matku, neměla otce,

šla z domu jedné babičky ke druhé,

od tety k tetě. Neměla v životě žádnou jistotu.

Pamatuji si den, kdy jsem se na ni podívala

a viděla něco víc, než jen ji samotnou.

Ano, byla starší než do čtvrté třídy,

ale dali jsme jí šanci do školy chodit.

Tohle je Angeline o 5 měsíců později.

V jejím životě nastala proměna.

Angeline se chce stát pilotkou, obletět celý svět

a zanechat po sobě stopu.

Nebyla nejlepší žačkou, když jsme ji přijali.

Dneska je premiantkou nejen naší školy,

ale celé divize škol, do které patříme.

Tohle je Sharon a tohle je o pět let později.

Tady je Evelyn. Pět měsíců později a podívejte se na ten rozdíl.

V mojí škole probíhá nový úsvit,

nový začátek.

Zatímco k vám teď mluvím, 125 dívek nebude zmrzačeno.

Sto dvacet pět dívek nebude provdáno ve 12 letech.

Sto dvacet pět dívek sní svoje sny a plní si je.

To je to, co děláme,

dáváme jim příležitost vyrůst.

Zatímco k vám mluvím, ženy nejsou zbity

díky revoluci, kterou jsme v naší komunitě odstartovali.

(Potlesk)

Chci vás dneska vyzvat.

Posloucháte mě, protože jste tady,

velmi optimističtí.

Jste velmi zapálení.

Chcete vidět lepší svět.

Chcete konec válek a vymýtit chudobu.

Chcete se účastnit změny.

Chcete udělat zítřek lepším.

Chci vás dnes vyzvat, abyste byli prvními,

protože lidé vás budou následovat.

Buďte první. Lidé za vámi půjdou.

Buďte troufalí. Povstaňte. Buďte nebojácní. Buďte sebevědomí.

Pohněte se, protože když změníte svůj svět,

tak změníte i svou komunitu.

Věřme, že ovlivníme život jedné dívky, jedné rodiny

jedné vesnice, jedné země v jediném okamžiku.

My jsme ta změna. Takže když změníte svůj svět,

změníte tím svou komunitu,

změníte tím svou zemi.

Zamyslete se nad tím. Pokud to uděláte vy i já,

nevytvoříme snad lepší budoucnost pro naše děti,

pro vaše děti, pro naše vnoučata?

A budeme žít v mírumilovném světě. Mockrát děkuji.

(Potlesk)