Velká tučňáčí záchrana

Příběh jedince, triumf kolektivu: Dyan deNapoliová vypráví příběh největší dobrovolnické akce na záchranu zvířat - akce, jež zachránila přes 40 tisíc tučňáků po úniku ropy u jihoafrických břehů. Jak se tak velký úkol dá vůbec zvládnout? Tučňák po tučňáku...

Kam až mi paměť sahá

jsem měla hluboký vztah

ke zvířatům a k oceánu.

A když jsem byla takhle malá,

zbožňovala jsem

Delfína Ploutváka.

A když jsem se poprvé dozvěděla o ohrožených druzích,

opravdu mě zarmoutilo, když jsem si uvědomila,

že každý den jsou zvířata likvidována a navždy mizí z naší planety.

Chtěla jsem tedy nějak pomoci;

ale vždy jsem si kladla otázku:

Kolik toho tak zmůže jeden člověk usilující o změnu?

Trvalo to sice 30 let,

ale nakonec jsem se dočkala odpovědi na tuto otázku.

Když tyto srdcervoucí záběry ropou pokrytých ptáků

začaly nakonec loni přicházet z Mexického zálivu

během strašného úniku ropy z vrtu společnosti British Petroleum,

německá přírodovědkyně jménem Silvia Gausová

se nechala v médiích slyšet,

že "bychom všechny ropou znečištěné ptáky měli prostě humánně usmrtit

protože podle vědeckých studií

méně než jedno procento zasažených ptáků

po vypuštění přežije."

S tímto názorem naprosto nesouhlasím.

Kromě toho se domnívám, že každý ropou znečištěný živočich

si zaslouží šanci přežít.

A nyní bych vám ráda řekla,

proč jsem o tom tak hluboce přesvědčena.

23. června roku 2000

se loď jménem Treasure (Poklad)

potopila u pobřezí Kapského města v Jižní Africe,

což vedlo k úniku 1300 tun paliva,

které znečistilo domov

téměr poloviny celosvětové populace

tučnáků brýlových.

Tak tedy, loď se potopila mezi ostrovem Robben na jihu

a ostrovem Dassen na severu.

Oba tyto ostrovy patří mezi hlavní hnízdiště těchto tučňáků.

Bylo to přesně šest let a tři dny poté,

co se dne 20. června roku 1994

potopila loď jménem Apollo Sea u ostrova Dassen:

uniklá ropa znečistila 10 000 tučňáků.

Polovina uhynula.

Tak tedy, když se roku 2000 potopila loď Treasure,

zrovna vrcholila ta nejlepší doba hnízdění,

již vědci kdy zaznamenali u tučňáka brýlového

jenž byl tehdy veden jako ohrožený druh.

Netrvalo dlouho a na 20 tisíc tučnáků

pokryla tato jedovatá ropa.

Místní záchranné středisko pro mořské ptáky - SANCCOB -

okamžitě zahájilo masivní záchrannou akci;

a ta se zanedlouho rozrostla

na největší akci na záchranu živočichů v dějinách.

Tou dobou jsem pracovala kousek odsud, v New England Aquarium,

jako akvaristka věnující se tučňákům.

Včera tomu bylo právě 11 let,

co v oddělení tučňáků zazvonil telefon.

Ten hovor navždy změnil můj život.

Volala Estelle van der Meerová ze SANCCOBu.

"Přijdťe nám pomoci," říkala,

"Máme tu tisíce tučňáků znečištěných ropou

a tisíce ochotných,

ale zcela nezkušených dobrovolníků.

Potřebují školení a dohled od odborníků na tučnáky."

Takže dva dny nato

jsem seděla v letadle do Kapského města

s týmem odborníků na tučňáky.

To, co se dělo v této budově

bylo zdrcující a bizarní.

Popravdě řečeno, mnozí to přirovnávali k válečné zóně.

Minulý týden se mě zeptala jedna desetiletá dívka,

"Jaké to bylo,

když jste poprvé vešla do té budovy

a spatřila tolik tučňáků znečištěných ropou?"

A stalo se následující:

ihned jsem byla přenesena

zpátky do oné chvíle.

Tučnáci jsou velmi upovídaní ptáci

a dělávají opravdu velký rámus.

A tak jsem očekávala, že až do té budovy vstoupím,

uvítá mě nesouzvučná směsice

bečení, hýkání a škřehotání,

avšak místo toho,

když jsme vkročili těmi dveřmi a dostali se dovnitř budovy,

bylo tam mrtvolné ticho.

Bylo tedy zcela jasné,

že tito ptáci trpí stresem, traumatem a nemocemi.

Dalším velkým překvapením

bylo samotné množství dobrovolníků.

Až 1000 lidí denně

se hlásilo na záchranném středisku,

a nakonec se během celé záchranné akce

dostavilo více než 12 a půl tisíce dobrovolníků,

kteří z celého světa přicestovali do Kapského města,

aby tyto ptáky pomohli zachránit.

A to úžasné na tom je,

že ani jeden z nich tam nemusel být -

a přece tam byli.

Takže mě a těch pár dalších odborníků

tato mimořádná odezva dobrovolníků

ve prospěch zvířat v nouzi

naplnila hlubokým dojetím a úctou.

První den po příjezdu

jsme já a další zaměstnanec akvária dostali na starost místnost 2.

V té místnosti bylo více než 4000 znečištěných tučňáků.

Mějte na paměti, že tři dny předtím

jsme pečovali o 60 tučňáků.

Takže práce jsme měli až nad hlavu,

a byli jsme tak trochu vyděšení - alespoň tedy já.

Nebyla jsem si sama za sebe jistá,

zda budu stačit

na úkol tak mamutích rozměrů.

A ani my všichni jako tým

jsme vlastně nevěděli, jestli to zvládneme.

Všichni jsme totiž věděli,

že před pouhými šesti lety

bylo zachráněných znečištěných tučňáků o polovinu méně -

a pouze polovina z nich přežila.

Zdalipak tedy bude v lidských silách

zachránit takové množství ropou znečištěných tučňáků?

Prostě jsme to nevěděli.

Co nám ale dodávalo naděje

byli tito neuvěřitelně obětaví a srdnatí dobrovolníci --

tři z nich zde vidíte, jak nuceně krmí tučňáky.

Asi vám neušlo, že používají velmi silné rukavice.

O tučňácích brýlových byste měli vědět toto:

disponují zobáky ostrými jako břitva.

Netrvalo tedy dlouho,

a byli jsme od hlavy k patě pokryti

takovýmito nepříjemnými ranami,

jež nám zděšení tučnáci uštědřili.

Tak tedy, den po našem příjezdu

se začala rýsovat další pohroma.

Ropná skvrna nyní postupovala na sever k ostrovu Dassen,

a záchranáři klesali na mysli.

Věděli totiž, že pokud skvrna ostrov zasáhne,

nebude možné zachránit další znečištěné ptáky.

Z této situace neexistovalo žádné dobré východisko.

Posléze však

jeden z výzkumníků vyrukoval se ztřeštěným návrhem.

Řekl: "No tak dobře, co takhle se pokusit shromáždit

ty ptáky, u nichž je hrozba znečištění ropou největší --

nakonec jich shromáždili 20 tisíc --

přepravit je 500 mil podél pobřeží

do Port Elizabeth v takovýchto otevřených kamionech,

vypustit je tam do čistého moře

a nechat je doplavat zpátky domů?"

(Smích)

Na tři z těchto tučňáků -- Petera, Pamelu a Percyho --

připevnili satelitní vysílače.

A výzkumníkům pak už nezbylo než držet jim palce a doufat,

že až dorazí domů

bude jejich ostrov od ropy vyčištěn.

A bohudík, když dorazili,

vyčištěn už byl.

Byla to tedy riskantní sázka, ale vyplatila se.

A tím pádem už vědí,

že mohou použít tuto strategii

při dalších únicích ropy.

Takže při záchranách zvířat - stejně jako v životě -

se učíme z každé předešlé zkušenosti:

nejen ze svých úspěchů,

ale i ze svých chyb.

A hlavním poučením

ze záchranné akce po ztroskotání lodi Apollo Sea roku 1994

bylo to, že většina uhynulých tučňáků zemřela

kvůli neúmyslnému použití

špatně větraných

přepravních beden a kamiónů --

prostě nebyli připraveni

zvládnout tolik ropou znečištěných tučňáků najednou.

Takže během těch šesti let mezi oběma ropnými úniky

zhotovili tisíce dobře větraných beden.

A díky tomu během záchranné akce po ztroskotání lodi Treasure

uhynulo při přepravě

pouze 160 tučňáků,

nikoliv 5000 jako předtím.

To samo o sobě už bylo velkým úspěchem.

Při záchranné akci po potopení lodi Apollo Sea

se účastníci také naučili, jak tučňáky vycvičit,

aby si sami od sebe brali ryby z rukou -

pomocí těchto cvičných beden.

Tento postup jsme znovu použili

při záchranné akci po ztroskotání lodi Treasure.

Ale během výcviku tučňáků

jsme si všimli něčeho zajímavého:

tučňáci,

kteří jako první přešli na dobrovolné krmení

byli ti s šest let starým kovovým kroužkem na křídle,

připevněným po úniku ropy z lodi Apollo Sea.

Takže také tučňáci se učí

z předešlých zkušeností.

Tak tedy, každého tučňáka

jsme museli pečlivě vyčistit od ropy.

Dvěma lidem trvalo nejméně hodinu,

než vyčistili jediného tučňáka.

Když čistíte tučňáka,

musíte jej nejdříve postříkat odmašťovadlem.

A to mě přivádí k mému nejoblíbenějšímu příběhu

ze záchranné akce po úniku ropy z lodi Treasure.

Asi rok před touto ropnou havárií

jeden sedmnáctiletý student

vynalezl odmašťovadlo.

V SANCCOBu se už nějakou dobu s velkým úspěchem používalo,

a tak ho začali používat i po ztroskotání lodi Treasure.

Ale během záchranné akce jim došlo.

Zděšená Estelle ze SANCCOBu zavolala onomu studentovi

a prosila ho, aby ho vyrobil více.

Uháněl tedy do laboratoře

a vyrobil ho tolik, aby to stačilo na vyčištění zbývajících ptáků.

No a já si myslím, že je opravdu úžasné,

že teenager

vynalezl produkt,

který pomohl zachránit život

tisícům živočichů.

Co se tedy stalo s těmi 20 tisíci znečištěných tučňáků?

A měla Silvia Gausová pravdu?

Mělo by být běžnou praxí

humánně usmrcovat všechny ropou znečištěné ptáky,

protože většina z nich stejně uhyne?

Tak tedy, většího omylu se nemohla dopustit.

Po půl milionu hodin,

které dobrovolníci strávili úmornou dřinou,

přes 90 procent ošetřených tučňáků

bylo úspěšně vypuštěno zpět do přírody.

Z následných studií také víme,

že žili stejně dlouho

jako tučňáci, kteří ropou nikdy zasaženi nebyli,

a že byli téměř stejně úspěšní ve výchově mláďat.

A to není vše: okolo 3000 mláďat tučňáků

bylo zachráněno a vychováno lidmi.

A zde opět víme díky dlouhodobému pozorování,

že mláďata vychovaná lidmi

se dožívají dospělosti a pohlavní zralosti ve větších počtech

než mláďata vychovaná rodiči.

Tak tedy, vyzbrojen těmito vědomostmi,

SANCCOB spustil projekt na pomoc mláďatům.

Rok co rok zachraňují a vychovávají odložená mláďata

a pyšní se velmi působivou

osmdesátiprocentní úspěšností.

A to je něco zásadního,

jelikož před rokem

byl tučňák brýlový prohlášen za ohrožený druh.

Hrozí, že vyhyne

do 10 let,

pokud nyní něco neuděláme na jeho záchranu.

Co mi tedy dala

tato hektická a nezapomenutelná zkušenost?

Já osobně jsem se o sobě dozvěděla,

že toho zvládnu daleko více, než se mi kdy zdálo možné.

Také jsem si uvědomila,

že i jeden člověk je s to vykonat něco nesmírně významného.

Jen se podívejme na onoho sedmnáctiletého mladíka.

A když se dáme dohromady

a táhneme za jeden provaz,

můžeme dokázat neobyčejné věci.

A vskutku, být součástí něčeho,

co vás tolik přesahuje,

je tou nejvděčnější zkušeností,

kterou kdy může získat.

Než skončím, ráda bych vás postavila

před jednu závěrečnou myšlenku a před jakousi výzvu.

Mým posláním jako "Penguin Lady" ("Paní přes tučňáky")

je osvěta a obstarávání financí

na záchranu tučňáků,

proč by ale měli tučňáci zajímat kohokoliv z vás?

Nuže, zajímat by vás měli,

protože jsou indikačním druhem.

Jednoduše řečeno, hynou-li tučnáci,

znamená to, že hyne i život v našich oceánech.

a nakonec to zasáhne i nás,

protože, jak říká Sylvia Earleová,

"Oceány jsou systémem udržujícím nás při životě."

Dvěma největšími hrozbami pro tučňáky

jsou dnes nadměrný rybolov a globální oteplování.

A s těmito dvěma věcmi

opravdu může každý z nás

něco udělat.

A přispěje-li každý z nás svou troškou do mlýna,

pak společně můžeme stav věcí zlepšit,

a můžeme pomoci zabránit tomu, aby tučnáci vyhynuli.

Až dosud byli lidé vždy největší hrozbou pro tučnáky:

nyní jsme jejich jedinou nadějí.

Děkuji vám.

(Potlesk)