Jake Wood: Nová mise pro veterány - pomoc při katastrofách

Po měsících či rocích služby v zámoří 92 % amerických veteránů říká, že chtějí pokračovat ve službě; a mezitím se ve světě děje jedna ničivá katastrofa za druhou. Co mají tyhle dvě výzvy společného? Spoluzakladatel „Teamu Rubicon“ Jake Wood mluví o tom, jak mohou veteráni efektivně přispět k pomoci při katastrofách a zároveň znovu získat smysl, komunitu a sebeúctu.

Před dvěma lety, po 4 letech vojenské služby

u amerického námořnictva

a službě jak v Iráku, tak v Afghánistánu,

jsem se najednou ocitl v Port-au-Prince, kde jsem vedl tým

veteránů a zdravotnických profesionálů

v těch nejhůře zasažených oblastech města

tři dny po zemětřesení.

Chodili jsme do míst, kam nikdo jiný chodit nechtěl

ani nemohl, a po třech týdnech

jsem si něco uvědomil. Vojenští veteráni

jsou velice, velice dobří v pomoci při katastrofách.

A když jsem se vrátil domů, můj spoluzakladatel a já jsme se

na to podívali, a řekli, že existují dva problémy.

První je, že neexistuje dostatečná pomoc při katastrofách.

Je pomalá. Zastaralá. Neužívá dobré technologie

a nevyuživá ty nejlepší lidi.

Druhý problém je, že existuje velice

neadekvátní reintegrace veteránů

a to je téma, které je v současné době hodně probíráno médii, protože

veteráni přicházejí z Iráku a Afghánistánu

a neustále naráží na problém reintegrace do civilního života.

A seděli jsme a rozebírali tyto dva problémy, nakonec

jsme si něco uvědomili. Tohle nejsou problémy.

Tohle jsou ve skutečnosti řešení. A co tím myslím?

No, můžeme využít pomoc při katastrofách jako příležitost

k pomoci pro veterány, kteří přicházejí domů.

Poslední studie ukazují, že 92% veteránů chce

pokračovat v práci, když jdou do civilu.

A tak můžeme využít veteránů k zlepšení pomoci při katastrofách.

Na povrchu to dává smysl, a v roce 2010

jsme pomáhali při tsunami v Chile,

povodních v Pákistánu, poslali jsme školené týmy na thajsko-barmské hranice.

Na začátku tohoto roku jeden z našich

původních členů zapříčinil změnu v orientaci organizace.

To je Clay Hunt. Clay byl mariňák.

Sloužili jsme spolu v Iráku a Afghánistánu.

Cay byl s námi v Port-au-Prince. Byl i v Chile.

Dříve tento rok, v březnu, Clay spáchal sebevraždu.

Byla to tragédie, ale donutilo nás to

přeorientovat, co vlastně děláme.

Víte, Clay se nezabil kvůli tomu, co se stalo

v Iráku a Afghánistánu. Clay se zabil

kvůli tomu, co ztratil, když se vrátil domů.

Ztratil smysl. Ztratil svou komunitu.

A nejtragičtěji, ztratil hodnotu sama sebe.

A tak, jak jsme to hodnotili a jak se prach usadil

z té tragédie, uvědomili jsme si dva problémy

původního zaměření naší organizace -

byli jsme organizace na pomoc při katastrofách,

která využívala veterány. Měli jsme mnoho úspěchů

a opravdu jsme si mysleli, že měníme situaci.

Ale potom, co udělal Clay, jsme změnili zaměření, a najednou

jsme pokročili, vidíme se jako

veteránská organizace, která využívá pomoc při katastrofách.

Protože si myslíme, že můžeme veteránům navrátit

ten smysl a komunitu a hodnotu sebe sama.

Tornáda v Toscaloose a Joplinu, a další

Hurikán Irene nám dali příležitost se na to podívat.

A teď chci, abyste si znovu představili 18letého chlapce

který odmaturoval v Kansas City v Missouri.

Přidává se k armádě, dostává zbraň.

Pošlou ho do Iráku.

Každý den opouští základnu a jde na misi.

Ta mise je bránit svobodu rodiny, kterou zanechal doma.

Je to udržet muže okolo naživu.

Je to pacifikovat město, ve kterém pracuje.

Má pocit užitku. Ale pak se vrací do Kansas City v Missouri.

možná jde na univerzitu, možná si najde práci,

ale nemá ten samý pocit užitku.

Dali jsme mu pilu a poslali do Joplinu v Missouri

po tornádu, a znovu ho tak získal.

Zpět, ten samý 18letý chlapec maturuje

v Kansas City v Missouri, přidává se k armádě.

Armáda mu dá zbraň a pošle ho do Iráku.

Každý den se dívá do stejných očí.

Vyráží do nebezpečného terénu. Ví, že tito lidé ho kryjí.

Spal na stejném písku. Žili spolu.

Jedli spolu. Krváceli spolu.

Jde domů do Kansas City v Missouri.

Odejde od armády a jde do civilu.

Už nemá tu komunitu.

Ale vysaďte 25 veteránů v Joplinu v Missouri

a oni znovu naleznou smysl komunity.

Znovu, máte 18letého chlapce, který maturoval

na střední škole v Kansas City.

Přidává se k armádě. Armáda mu dá zbraň.

Posílají ho do Iráku.

Přípíchli mu na hruď medaili. Velká přehlídka.

Jde do civiliu. Už není seržant Jones

ve své komunitě. Je teď Dave z Kansas City.

Nemá stejnou sebehodnotu.

Ale pošlete ho do Joplinu po tornádu

a někdo znovu přichází

a potřásá si s ním rukou a děkuje mu za jeho práci,

a teď mají znovu sebehodnotu.

Myslím, že je to velice důležité, protože právě teď

by někdo měl vystoupit

a tato generace veteránů má možnost to

udělat, když se jim dá příležitost.

Velice vám děkuji. (Potlesk)