Nepředvídatelné následky uspěchaného světa

Proč moderní technologie slibují efektivitu, když kvůli nim máme neustálý pocit, že nás tlačí čas? Antropoložka Kathryn Bouskill zkoumá paradoxy života v uspěchané společnosti a vysvětluje, proč je nutné si znovu uvědomit důležitost zpomalení ve světě, který nám velí: "jeď, jeď, jeď!"

Divíte se někdy,
proč jsme obklopeni věcmi,

které nám pomáhají dělat vše
rychleji, rychleji a rychleji?

Rychleji komunikovat,

ale také rychleji pracovat,
rychleji platit,

rychleji cestovat,
najít si rychleji partnera,

rychleji vařit, rychleji uklízet,
a to vše v jednu a tutéž chvíli?

Jaký to je pocit, když do každé hodiny
toho musíte nacpat co nejvíc?

Moje generace Američanů

řadí rychlost téměř mezi lidská práva.

Někdy mi přijde,
že naše minimální rychlost je Mach 3.

Jen o vteřinu pomaleji a už se bojíme,
že ztrácíme konkurenceschopnost.

Už i má generace
si však začíná klást otázku,

zdali jsme my pány rychlosti

nebo zda rychlost ovládá nás.

Pracuji jako antropoložka
v RAND Corporation,

a zatímco mnoho antropologů
studuje starobylé kultury,

já se zaměřuji na ty soudobé
a na to, jak se adaptujeme

na všechny změny,
které se ve světě odehrávají.

Nedávno jsem spolu s inženýrem
Seifu Chondem začala zkoumat rychlost.

Zajímalo nás, jak se lidé
éře zrychlování přizpůsobují,

a jaké to má dopady
na bezpečnost a politiku.

Jak by mohl náš svět vypadat za 25 let,

pokud se nynější tempo změn
bude nadále zvyšovat?

A co by to znamenalo pro dopravu,

vzdělávání, komunikaci,

výrobu, zbrojní průmysl

nebo dokonce pro přirozený výběr?

Přinese nám rychlejší budoucnost
více bezpečí a produktivity?

Anebo nás učiní zranitelnějšími?

V našem výzkumu lidé přijímali
zrychlování jako nevyhnutelný proces,

který přináší jak vzrušení,
tak určitou ztrátu kontroly.

Bojí se, že pokud by zpomalili,

riskovali by, že budou překonáni.

Tvrdí, že by raději vyhořeli
než zrezivěli.

Přesto se zároveň obávají,

že by rychlost mohla narušit
jejich kulturní tradice

a smysl domova.

Nakonec i ti, kdo stojí v celé honičce
na pozicích vítězů,

připouštějí, že se cítí poněkud nesví.

Spatřují ve zrychlování proces
rozšiřující mezeru mezi majetnými,

kteří si kamkoli doletí letadlem,

a mezi nemajetnými,

kteří zůstávají v digitálním zapomnění.

Ano, máme dobrý důvod předvídat,
že budoucnost bude rychlejší,

ale uvědomila jsem si,

že v rychlosti je určitý paradox,

a podobně jako všechny paradoxy

nás to učí o povaze lidské zkušenosti

ve své absurditě i komplexnosti.

Prvním paradoxem je,
že rychlost zbožňujeme

a její intenzitou jsme přímo uchváceni.

Naše pravěké mozky
tomu však nejsou uzpůsobeny,

a tak sice vynalézáme horské dráhy,
závodní auta a nadzvuková letadla,

ale poté končíme s poraněnou páteří,
žaludeční nevolností

či pásmovou nemocí.

Nezrodili jsme se pro multitasking.

Spíše je nám vlastní dělat jednu věc
s neskutečným soustředěním,

jako při lovu, kdy klíčem
k úspěchu není rychlost,

ale vytrvalost na delší vzdálenosti.

Prohlubují se rozdíly mezi naším
biologickým nastavením a životním stylem,

tedy nesoulad mezi dispozicemi našich těl
a tím, co je nutíme dělat.

Moji mentoři tento fenomén pojmenovali
"Pralidé v dálničním pruhu".

(smích)

Druhým paradoxem je,
že rychlost můžeme objektivně měřit.

Kilometry za hodinu, gigabajty za sekundu.

Ale to, jak rychlost pociťujeme

a zda je nám příjemná,
to je velmi subjektivní.

Lze doložit,

že tempo, s jakým se přizpůsobujeme
novým technologiím, se zvyšuje.

Například od vynálezu telefonu
uplynulo 85 let,

než se dostal do domovů většiny Američanů.

Oproti tomu pouhých 13 let trvalo,
než většina z nás měla smartphony.

Jak lidé v rychlosti jednají
a jak na rychlost reagují,

to se liší napříč kulturami,
stejně jako mezi lidmi v téže kultuře.

Interakce, které lze považovat
za příjemně svižné a pohodlné,

by mohly být v jiných kulturách
považovány za velmi neslušné.

Při japonském čajovém obřadu
byste zřejmě nepožádali o čaj s sebou,

abyste mohli vyrazit
na další turistickou zastávku.

Nebo ano?

Třetí paradox je,
že rychlost plodí rychlost.

Čím rychleji odpovím,
tím více odpovědí dostanu

a tím rychleji pak zase musím odpovědět.

Neomezené možnosti komunikace

a okamžitého přístupu k informacím

měly zajistit, abychom se rozhodovali
snadněji a racionálněji.

Nezdá se však, že tomu tak skutečně je.

A tu je ještě jeden paradox.

Pokud nás všechny ty rychlé technologie
měly osvobodit od dřiny,

proč se všichni cítíme pod časovým tlakem?

Proč dosahují dopravní nehody
rekordních čísel jen proto,

že si myslíme, že na tu zprávu
prostě musíme odpovědět teď hned?

Neměl by život v rychlém pruhu
znamenat více zábavy

a trochu méně úzkosti?

V němčině proto dokonce mají výraz:

"Eilkrankheit".

V překladu "nemoc ze spěchu".

Když se musíme rychle rozhodovat,

přepínáme na autopilota

a spoléháme se pouze na naučené chování,

reflexy a kognitivní předsudky,

což nám pomáhá rychle vnímat a reagovat.

Občas to může zachránit život, že?

Bojuj, nebo uteč.

Ale z dlouhodobého hlediska
nás to občas přivádí na scestí.

Často, když naše společnost
zásadně selhává,

nejedná se o technologická selhání.

Jde o selhání, k nimž dochází,

když činíme příliš rychlá rozhodnutí,
když jedeme na autopilota.

Zapomínáme na kreativní
a kritické myšlení,

kterých je třeba k propojení souvislostí,

k eliminaci nesprávných informací

a ke komplexnímu porozumění.

Takové promýšlení nelze provést rychle.

To je na pomalé promýšlení.

Dva psychologové,
Daniel Kahneman a Amos Tversky

na to začali poukazovat už v roce 1974

a my jsme stále nedokázali
jejich poznatky zužitkovat.

Na celou moderní historii lze pohlížet
jako na jedno zrychlení za druhým.

Jako bychom si mysleli,
že když dostatečně zrychlíme,

překonáme tím své problémy.

Ale to se nikdy nepodaří.

Víme to z vlastní životní zkušenosti

a vědí to také politici.

A proto se nyní obracíme
na umělou inteligenci,

aby nám pomohla dělat rychlejší
a chytřejší rozhodnutí

a zpracovávat ta stále narůstající
kvanta informací.

Stroje zpracovávající data
však nemohou nahradit

kritické a soustavné myšlení lidí,

jejichž pravěké mozky potřebují
čas na vstřebání podnětů,

na zpomalení mysli

a na uvolnění toku myšlenek.

Pokud si začínáte myslet,
že je zkrátka na čase šlápnout na brzdu,

nepůjde vždy o to pravé řešení.

Všichni víme, že vlak uhánějící
příliš rychle do zatáčky může vykolejit,

ale Seifu, zmiňovaný inženýr,

mě naučil, že i vlak, který do zatáčky
vjíždí moc pomalu, může také vykolejit.

Zvládnutí toho prudkého zrychlování
tedy musí začít v pochopení toho,

že máme nad rychlostí více kontroly,
než si myslíme,

a to jako jedinci i jako společnost.

Někdy se budeme muset
přepnout do rychlejšího módu.

Bude třeba vyřešit patovou situaci,

urychlit humanitární pomoc
pro oběti hurikánu

nebo použít 3D tisk,
abychom zhotovili, co potřebujeme,

a to ve chvíli, kdy je to třeba.

Jindy ale budeme preferovat
pomalejší prostředí,

abychom dokázali vstřebat
příliš rychlý prožitek.

Navíc je zcela v pořádku,
když neustále nepřijímáme podněty.

Je to dobré pro dospělé

i pro děti.

Může to být nuda,
ale dává nám to čas na přemýšlení.

Čas strávený pomalu není promarněný.

A musíme přehodnotit,
co vlastně znamená šetřit čas.

Kultura a rituály po celém světě
se budují pozvolna,

protože pozvolnost nám pomáhá posílit
naše sdílené hodnoty a spojit se.

A právě vztahy jsou
základní součástí lidského bytí.

Potřebujeme rychlost zvládnout,

a to znamená pečlivě zvažovat
pro a proti každé technologie.

Pomůže vám technologie získat čas,
který vám pak umožní projevit lidskost?

Přivodí vám či jiným lidem
onu "nemoc ze spěchu"?

Máte-li to štěstí, že si sami určujete
tempo svého života,

pak je to vaše privilegium.

Využijte ho.

Možná se rozhodnete,
že potřebujete jak zrychlit,

tak i užít si čas beze spěchu:

čas na rozvážení,

důkladné pochopení

svým vlastním tempem;

čas na naslouchání,

na vcítění se,

na zklidnění mysli,

na rozjímání u jídelního stolu.

A s tím, jak se blížíme našim zítřkům,

zvažme, zdali bychom rychlé technologie,

samotný smysl rychlosti

i naše očekávání od rychlosti

neměli přizpůsobit nám lidem.

Děkuji.

(potlesk)