Jaké to je být rodičem ve válečné zóně

Jakým způsobem rodiče uchrání své děti, aby se znovu cítily v bezpečí poté, co válka zničila jejich domov? Psycholožka Aala El-Khani mluví o své práci, o tom, co se při pomáhání uprchlickým rodinám postižených občanskou válkou v Sýrii dozvěděla. Její otázka zní: Jak můžeme pomoci milujícím rodičům, aby svým dětem byli schopni poskytnout tolik potřebnou laskavou péči a bezpečné zázemí?

Více než jeden a půl miliardy lidí
zažívá ozbrojený konflikt.

Lidé jsou nuceni před ním
ze své země uprchnout,

a proto je na světě
více než 15 milionů uprchlíků.

Děti jsou bezpochyby

těmi nejnevinnějšími
a nejzranitelnějšími oběťmi…

A to nejen oběťmi
zřejmého fyzického ohrožení,

ale často nezmiňovaných vlivů,
které má válka na jejich rodiny.

U dětí kvůli válečným zážitkům
hrozí skutečně vysoké riziko

rozvoje emočních problémů
a poruch chování.

Děti, jak si můžeme jen představit,

budou bojácné, budou se cítit
ohroženy a v nebezpečí.

Je tu ale dobrá zpráva.

Kvalita péče, které se dětem
v jejich rodinách dostává,

může mít podstatně větší vliv
na jejich duševní zdraví,

než mají konkrétní válečné zážitky,
kterým byly vystaveny.

Děti tedy mohou být během konfliktu
a po jeho ukončení chráněny

laskavým přístupem rodičů
vytvářejícím bezpečné zázemí.

V roce 2011 jsem zahájila
své doktorské studium

na Fakultě psychologických věd
Manchesterské univerzity.

Jako mnoho z vás jsem vývoj krize
v Sýrii sledovala v TV.

Moje rodina pochází ze Sýrie,

a několik jejích členů

zemřelo hrozným způsobem
hned na začátku války.

S rodinou jsme společně sedávali
a sledovali TV.

Všichni ty záběry známe:

bomby ničící budovy,

chaos, zkázu

a křičící lidé na útěku.

Co na mě pokaždé zapůsobilo nejvíc,
byli s křikem prchající lidé,

obzvlášť ty vyděšené děti.

Jsem matkou dvou zvídavých dětí.

Tehdy jim bylo pět a šest let,

byly ve věku, kdy obvykle kladou
spoustu otázek

a očekávají reálné a přesvědčivé odpovědi.

Začala jsem tedy přemýšlet nad tím,
jaké by to bylo, vychovávat své děti

ve válečné zóně a v uprchlickém táboře.

Změnily by se moje děti?

Pohasly by štěstím zářící oči mé dcery?

Stal by se z mého bezstarostného
a pohodového syna

ustrašený introvert?

Jak bych to snášela já?

Změnila bych se?

Jako psychologové a
rodičovští poradci víme,

že vybavení rodiče vychovatelskými
a pečovatelskými dovednostmi

může mít obrovský vliv
na duševní zdraví jejich dětí,

říkáme tomu vzdělávání rodičů.

Položila jsem si otázku,

zda by mohly být programy vzdělávání
rodičů užitečné rodinám,

které jsou ve válečných zónách
nebo v uprchlických táborech.

Mohli bychom je oslovit
poradenstvím nebo vzděláváním,

které by jim pomohlo v překonávání potíží?

Oslovila jsem tedy svou vedoucí,

profesorku Rachel Calamovou,

s nápadem využít své akademické
schopnosti k tomu,

abych v reálném světě
přispěla k pozitivní změně.

Nebyla jsem si úplně jistá tím,
co přesně chci udělat.

Naslouchala mi pozorně a s trpělivostí,

a pak k mé radosti řekla,

„Pokud je to to, co chcete dělat
a tolik to pro vás znamená,

tak se do toho dáme.

Najděme způsob, jak zjistit,
zda rodičovské programy

mohou být rodinám v takových
situacích prospěšné.“

Takže jsem posledních pět let společně
se svými kolegyněmi,

profesorkou Calamovou
a doktorkou Kim Cartwrightovou,

pracovala na tom, jak podporovat rodiny,

které zažily válku a vystěhování.

Abychom zjistili, jak pomoci
rodinám postiženým konfliktem

s podporou jejich dětí,

musíme se jich nejdříve zeptat,
s jakými potížemi se potýkají,

že ano?

Zdá se to jako samozřejmost.

Často jsou ale právě ti nejzranitelnější,

kterým se snažíme pomoci,

těmi, jichž se neptáme.

Kolikrát jsme měli za to,
že přesně víme,

co někomu nebo něčemu pomůže,
aniž bychom se nejdříve zeptali?

A tak jsem se vydala do uprchlických
táborů v Sýrii a v Turecku,

kde jsem si s rodinami sedla
a naslouchala jim.

Vyprávěli o výzvách,
které jim rodičovství přináší,

o svých rodičovských problémech,

a já jsem naslouchala
jejich volání o pomoc.

Občas jsme se prostě odmlčeli,

jediné, co co jsem mohla dělat,
bylo držet je za ruce

a společně s nimi tiše plakat
a modlit se.

Vyprávěli mi o svých potížích,

o drsných a krutých podmínkách
uprchlického tábora,

v nichž se nedalo soustředit na víc
než na základní úkony,

jako je zajišťování čisté vody.

Vyprávěli mi o tom, jak se jejich děti
uzavřely do sebe;

o smutku, depresi, vztekání,

o pomočování, cucání palců,
úzkosti z hluku,

o strachu z děsivých snů --

z hrůzostrašných nočních můr.

Tyto rodiny si prošly tím,
co jsme my sledovali v TV.

Matky --

téměř polovina z nich
teď byly válečné vdovy,

nebo dokonce ani nevěděly,
zda je jejich manžel vůbec naživu --

popisovaly své pocity
a se svou situací se těžko vyrovnávaly.

Sledovaly, jak se jejich děti mění,
ale nevěděly, jak jim pomoci.

Nevěděly, jak odpovídat
na otázky svých dětí.

Co mě naprosto ohromilo
a tolik motivovalo,

bylo to obrovské odhodlání rodin,
svým dětem pomoci.

Navzdory všem nesnázím, kterým čelily,

se svým dětem snažily pomáhat.

Pokoušely se vyhledat pomoc
u pracovníků z neziskovek,

u učitelů v uprchlických táborech,

u zdravotníků,

u jiných rodičů.

Jedna matka, s níž jsem se setkala,
byla v táboře jen čtyři dny,

a za tu dobu se už dvakrát pokusila

vyhledat pomoc pro svou osmiletou dceru,

která trpěla děsivými sny.

Bohužel jde však většinou o marnou snahu.

Lékaři v uprchlických táborech,
pokud jsou k mání,

jsou téměř vždy příliš zaneprázdnění,

nebo nemají čas či znalosti k tomu,
aby rodičům poskytli podporu.

Učitelé v uprchlických táborech
a jiní rodiče jsou na tom stejně -

jsou součástí nové uprchlické komunity
potýkající se s vlastními potřebami.

Začali jsme tedy přemýšlet,

jak bychom těmto rodinám mohli pomoci.

Potýkaly se totiž s mnohem většími,
těžko zvládnutelnými problémy.

Krize v Sýrii nám ukázala,

do jaké míry bude nemožné, aby se rodinám
dostalo individuální pomoci.

Jak bychom jim mohli jinak pomoci?

Jak oslovit rodiny
na úrovni celé populace,

a nízkým rozpočtem

a v takové příšerné době?

Po hodinách rozhovorů
s pracovníky neziskovek

přišel někdo
se skvělým inovativním nápadem,

rozšiřovat mezi rodiče informační letáky
v podobě obalu na chleba -

těch, které byly humanitárními pracovníky
dodávány rodinám

v konfliktních oblastech v Sýrii.

A tak jsme to tedy udělali.

Obal se ve své podobě nijak nezměnil,

jen se k němu přidaly dva kusy papíru.

Jeden byl informační leták s informacemi,

které rodičům přiblížilyo to,

čím si pravděpodobně oni
i jejich děti procházejí.

A s radami o tom, jak být oporou
sobě i svým dětem

například tím, že si budou
se svými dětmi povídat,

budou jim projevovat více lásky,

budou s nimi mít větší trpělivost

a budou s nimi komunikovat.

Druhý kus papíru byl dotazník zpětné vazby

a samozřejmě nechybělo ani pero.

Jde tedy o pouhé roznášení letáků,

nebo skutečně o způsob, jak poskytnout
psychologickou první pomoc,

která je zajištěna laskavou
a láskyplnou péčí rodičů?

Za jeden týden jsme jich rozdali 3 tisíce.

Bylo neuvěřitelné, že se nám dostalo
60procentní zpětné vazby.

60 procent z 3 tisíc rodin zareagovalo.

Nevím, kolik je tu dnes mezi námi
vědeckých pracovníků,

ale tato míra odezvy je úžasná.

Kdyby byla taková odezva v Manchesteru,
byl by to obrovský úspěch,

natož pak v oblasti konfliktu v Sýrii -

to vše jen ukázalo, jak jsou pro rodiče
takové informace důležité.

Pamatuji si, jak jsme s nedočkavostí
a vzrušením čekali na návrat dotazníků.

Rodiny zanechaly stovky zpráv -

většinou neuvěřitelně pozitivních
a povzbudivých.

Moje nejoblíbenější je ale tato:

„Děkujeme, že jste na nás
a naše děti nezapomněli.“

Toto je ukázkou možností,

jak poskytnout psychologickou
první pomoc rodinám,

a také jak získat zpětnou vazbu.

Představte si, kdyby se to
zopakovalo nějak jinak,

třeba při distribuci kojeneckého mléka
nebo hygienických potřeb,

nebo při distribuci potravinových přídělů.

Ale přibližme si to,

protože uprchlická krize

má vliv na každého z nás.

Denně jsme zahlcováni
statistikami a fotkami,

což není nic zvláštního,

protože koncem minulého měsíce

do Evropy dorazil jeden milion uprchlíků.

Jeden milion.

Uprchlíci se stávají členy našich komunit,

stávají se našimi sousedy,

jejich děti chodí do stejných škol
jako naše děti.

Leták jsme tedy přizpůsobili
potřebám uprchlíků v Evropě

a v oblastech s vysokým přílivem uprchlíků

je volně přístupný online.

Na své webové stránky ho dalo například
i švédské zdravotnictví

a během prvních 45 minut

byl stažen 343krát -

což podtrhuje to, nakolik je
pro dobrovolníky,

lékaře a ostatní rodiče důležité

mít volný přístup k informacím
o psychologické první pomoci.

V roce 2013 jsem seděla na chladné tvrdé
podlaze stanu v uprchlickém táboře,

kolem mne seděly matky, s nimiž jsem
vedla skupinovou diskuzi.

Naproti mě stála postarší žena

s asi třináctiletou dívkou,
která ležela vedle ní

a která měla hlavu opřenou
o kolena té ženy.

Dívka byla po celou dobu diskuze zticha,

vůbec nepromluvila,

byla schoulená do klubíčka.

Ke konci našeho setkání,

zatímco jsem matkám
děkovala za jejich účast,

se na mě ta postarší žena podívala,
prstem ukazovala na dívku

a řekla: „Můžete nám pomoct s…?"

Nebyla jsem si úplně jista,
co ode mě očekává,

podívala jsem se na dívku, usmála se

a v arabštině ji oslovila:

"Salaam alaikum. Shu-ismak?"

„Jak se jmenuješ?“

Zadívala se na mě opravdu
zmateně a nezúčastněně,

potom ale odpověděla, „Halul“.

Halul je zdrobnělina arabského
ženského jména Hala

a používá se pouze k oslovování
opravdu malých děvčátek.

V tu chvíli mi došlo, že Hale
je zřejmě mnohem více než 13 let.

Ukázalo se, že je jí bylo 25 let
a byla matkou tří malých dětí.

Bývala sebevědomou, inteligentní,
energickou, veselou, milující matkou

pečující o své děti,

ale válka tohle všechno změnila.

Zažila bombardování města,

prožila výbuchy.

Když kolem jejich domu létaly stíhačky

a shazovaly bomby,

její děti křičely, vyděšené tím hlukem.

Hala zoufale popadla polštáře
a tiskla je dětem k uším,

aby ten hluk neslyšely,

a přitom sama celou tu dobu křičela.

Když se s dětmi dostala
do uprchlického tábora

a věděla, že jsou konečně
v jakémsi bezpečí,

její osobnost se zcela stáhla
do svého dětského já.

Svou rodinu zcela odmítla -

své děti, svého manžela.

Hala už to prostě nedokázala dál zvládat.

Toto je rodičovský boj
s opravdu hrozným koncem,

ale bohužel, není to nijak výjimečné.

Lidé zažívající ozbrojené
konflikty a vystěhování

budou čelit vážným emočním problémům.

Je to něco, pro co máme
všichni porozumění.

Pokud jste zažili něco devastujícího,

pokud jste ztratili někoho nebo něco,
na čem vám opravdu záleželo,

jak byste se s tím dál vyrovnávali?

Dokázali byste se o sebe
a svou rodinu dál starat?

Vzhledem k tomu, že první roky
života dítěte jsou zásadní

pro jeho zdravý fyzický i psychický vývoj

a že jeden a půl miliardy lidí
zažívá ozbrojený konflikt -

spousta z nich se nyní začleňuje
do našich komunit -

nemůžeme si dovolit přehlížet
potřeby těch,

kteří zažívají válku a vystěhování.

Potřeby těchto rodin
musíme upřednostňovat -

jak přesídlenců, tak uprchlíků
na celém světě.

Tyto potřeby se musí stát prioritou

pracovníků z nevládních organizací,

politiků, organizací WHO, UNHCR
a taky každého z nás,

ať už v naší společnosti zastáváme
jakoukoliv funkci.

Když začneme rozeznávat jednotlivé
stránky tohoto konfliktu,

když si začneme všímat těch
složitých emocí v jejich výrazu,

začneme je i vnímat jako lidské bytosti.

Začneme chápat potřeby těchto rodin,

a to jsou skutečné lidské potřeby.

Když se tyto potřeby stanou prioritou,

intervence pro děti v humanitárním
prostředí se také dostanou

na první místo a bude uznána
hlavní role rodiny

v poskytování podpory svým dětem.

Rodinné duševní zdraví
bude zřejmou součástí

globální mezinárodní agendy.

Klesne pravděpodobnost,

že se děti dostanou do péče
sociálních služeb

v zemích, které je přijaly,

protože jejich rodinám
se dostane včasné pomoci.

A my budeme tolerantnější,

vstřícnější, laskavější

a důvěřivější k novým členům
našich komunit.

Musíme přestat válčit.

Musíme vybudovat svět, kde děti
mohou snít o letadlech,

které shazují dárky, a ne bomby.

Dokud na světě nezastavíme
běsnění ozbrojených konfliktů,

rodiny budou čelit vysídlení,

jehož oběťmi budou bezbranné děti.

Zlepšováním rodičovské
a pečovatelské podpory

bude možné omezit vznik psychologických
problémů v důsledku války,

a to u dětí i jejich rodin.

Děkuji.