Matematika lásky

Najít tu pravou polovičku není procházka růžovým sadem. Je to ale vůbec matematicky možné? Ve své sympatické přednášce vám matematička Hannah Fry ukáže vzory, kterými se řídíme při hledání lásky, a prozradí vám tři (matematicky podložené!) tipy, jak najít tu jednu jedinou pravou osobu.

Dnes vám chci povědět
něco o matematice lásky.

Myslím, že se shodneme na tom,

že matematici jsou v oblasti lásky
proslulí svými schopnostmi.

A nestojí za tím jen
okouzlující charakter,

neobyčejný konverzační um
či ostře nabroušené tužky.

Může za to i neskutečné množství práce,
které jsme věnovali rovnicím

k nalezení ideálního partnera.

Můj oblíbený vědecký článek
na toto téma má název:

„Proč nemám přítelkyni“.
(Smích)

Peter Backus se snažil vyhodnotit
svou pravděpodobnost na nalezení lásky.

Peter vůbec není náročný.

Ze všech žen,
které žijí ve Velké Británii,

se Peter zajímal o ty,
které žily blízko něj,

byly v rozumném věkovém rozmezí,

vystudovaly vysokou,

které si s ním měly co říct,

které by považoval za přitažlivé

a které by za přitažlivého
považovaly jeho.

(Smích)

Nakonec dospěl k odhadu,
že v celé Británii je takových žen 26.

Pro Petera to vůbec nevypadá dobře, že?

Abych vám to přiblížila,

je to zhruba 400krát méně,
než nejoptimističtější odhady

počtu mimozemských
inteligentních forem života.

Pro Petera to znamená
pravděpodobnost 1 ku 285 000,

že se s libovolnou
z těchto osudových žen

při nočním tahu potká.

Myslím, že právě to je důvod,
proč se matematici

v noci neobtěžují vycházet z domu.

Já sama však

tento pesimistický náhled nesdílím.

Protože vím,
stejně jako vy všichni,

že takhle láska nefunguje.

Lidské emoce nejsou vzorně uspořádané,
odůvodnitelné, ani snadno předvídatelné.

Na druhé straně si ale ani nemyslím,

že by nám matematici neměli co nabídnout,

protože láska, stejně jako
život samotný, vykazuje jisté vzory.

A matematika koneckonců je studium vzorů.

Vzorů od předvídání počasí,
přes výkyvy na akciových trzích

a pohyby planet až po růst měst.

A abychom byli upřímní,
ani tyto věci nejsou

vzorně uspořádané
a snadno předvídatelné.

Já tedy věřím, že matematika
je natolik mocná, že má potenciál

nabídnout nám
nové náhledy téměř na všechno.

I něco tak záhadného, jako je láska.

A abych vás zkusila přesvědčit,

jak naprosto úchvatná, nejlepší
a významná matematika je,

dám vám své tři nejlepší
a matematicky podložené tipy pro lásku.

Tak tedy,
Nejlepší tip číslo 1:

Jak prorazit na online seznamkách.

Mou nejoblíbenější
internetovou seznamkou je OkCupid.

Nejen proto, že ji
založila skupinka matematiků.

Jelikož to jsou matematici,

sbírají data o tom,

jak se jejich stránky používají,
skoro deset let.

Snažili se najít vzorce toho,

jak o sobě mluvíme.

A o způsobech, jakými se
na online seznamkách

chováme jeden k druhému.

Dospěli k několika
velmi zajímavým zjištěním.

Moje nejoblíbenější je to,

že na seznamkách to,

jak jste atraktivní,
neříká nic o tom, jak oblíbení jste.

Ve skutečnosti lidé,
kteří si myslí, že jste oškliví,

hrají ve váš prospěch.

Ukážu vám, jak to funguje.

V naštěstí nepovinné funkci OkCupidu

můžete hodnotit,
jak přitažliví vám lidé připadají.

Na škále od 1 do 5.

Když srovnáme skóre,
průměrné skóre,

s počtem zpráv,
které tito lidé dostávají,

začnete nabývat dojmu,

že na seznamkách mezi přitažlivostí
a oblíbeností nějaký vztah bude.

Toto je graf od lidí z OkCupid.

Co je na něm podstatné:
není tak úplně pravda,

že čím přitažlivější jste,
tím více zpráv dostáváte.

Jak jinak byste vysvětlili,
že lidé tady nahoře

jsou mnohem oblíbenější
než lidé ve spodní části,

i když dosáhli stejného
skóre přitažlivosti?

Důvod, proč nejde jen
o hezkou tvářičku, je důležitý.

Vysvětlím vám jejich zjištění na příkladu.

Když zvolíte někoho jako
je třeba Portia de Rossi,

asi všichni se shodneme,
že Portia de Rossi je velmi nádherná žena.

Nikdo si nemyslí, že je ošklivá,
ale není to ani supermodelka.

Když srovnáte Portiu de Rossi s někým,
jako je třeba Sarah Jessica Parker,

hodně lidí
-- včetně mě, musím se přiznat --

by řeklo, že si myslí,
že Sarah Jessica Parker je famózní

a dost možná i jedno
z nejkrásnějších stvoření,

které kdy kráčelo po povrchu Země.

Ovšem jiní lidé,
například zbytek internetu,

by si pomyslelo, že spíše
vypadá jak kůň. (Smích)

Kdybyste se lidí zeptali,
jak přitažlivé jim připadají

Sarah Jessica Parker
a Portia de Rossi,

aby je ohodnotili
na škále od 1 do 5.

Tipuju, že by v průměru
měly zhruba stejné skóre.

Ale způsob, jakým by lidé
hlasovali, by se významně lišil.

Skóre Portii by se
kumulovalo někde okolo čtverky,

všichni by se shodli, že je nádherná,

zatímco Sarah Jessica Parker
by lidi rozdělila do dvou táborů.

V jejím hodnocení by byl velký rozptyl.

A právě na tomto rozptylu záleží.

Je to právě ten rozptyl,
co vás na seznamkách

dělá oblíbenějšími.

Co to tedy znamená?

Když si někteří lidé myslí,
že jste přitažliví,

budete na tom vlastně lépe,

když si jiní lidé budou myslet,
že jste nehorázná šereda.

Je to mnohem lepší,
než když si všichni myslí,

že jste ta hezká holka od vedle.

Myslím, že vám to
začne dávat větší smysl,

když se nad tím zamyslíte
z pohledu člověka, který odesílá zprávu.

Řekněme, že si myslíte,
že je někdo přitažlivý,

ale myslíte si, že ostatní
takový zájem mít nebudou.

To pro vás znamená méně konkurence

a další podnět, proč tu zprávu odeslat.

Srovnejte to se situací,
kdy se vám někdo ohromně líbí,

ale myslíte si, že si o tom
člověku kdekdo myslí, že je přitažlivý.

Upřímně, proč byste se ztrapňovali?

A tady přichází ta nejzajímavější část.

Když si totiž lidé vybírají fotky,
které na seznamku nahrají,

snaží se minimalizovat věci,

o kterých si myslí,
že by je jiní shledali nepřitažlivými.

Typickým příkladem jsou lidé,
řekněme, s lehkou nadváhou,

kteří schválně vybírají oříznuté fotky.

Nebo muži s pleší,

kteří si vybírají radši obrázky,
na kterých mají klobouk.

Ve skutečnosti cesta k úspěchu

vede opačným směrem.

Měli byste radši vsadit na to,
čím se odlišujete,

i kdyby to některým lidem
nepřipadalo tolik přitažlivé.

Lidem, kterým se líbíte,
se budete líbit pořád,

a ti nepodstatní ubožáci,
kterým ne, vás nebudou obírat o čas.

Nejlepší tip číslo 2:
Jak vybrat ideálního partnera.

Představte si, že na seznamce
máte nakročeno

k nebývalému úspěchu.

Nastává však otázka,
jak tento úspěch proměnit

v dlouhodobé štěstí,

zejména jak určíte,
že je ten nejvyšší čas se usadit.

Obecně řečeno
není zrovna moudré vsadit

na první osobu, která vám zkříží cestu

a projeví nějaký zájem.

Stejně tak ale
nechcete čekat příliš dlouho,

pokud chcete šanci
na dlouhodobé štěstí maximalizovat.

Jak má oblíbená spisovatelka,
Jane Austenová, říká:

„Neprovdaná žena ve věku sedmadvaceti let

nemůže očekávat, že by již
pocítila či vzbudila jakékoli zalíbení.“

(Smích)

Fakt díky, Jane.
Co ty víš o lásce?

Otázkou tedy je,

jak poznáte,
že je ten nejvyšší čas zahnízdit,

s ohledem na všechny,
se kterými v životě můžete randit?

Naštěstí tu je úžasná oblast matematiky,

která nám pomůže. Nazývá se
optimal stopping theory.

Představte si,

že začnete randit v 15

a v ideálním případě
byste svatbu stihli do 35.

Toto je počet lidí,

se kterými se v životě můžete potkat.

Budou se lišit v míře toho,
jak si budete vyhovovat.

Pravidla jsou taková,
že jakmile do toho praštíte,

nemůžete už hledět dopředu,
o co jste možná přišli,

a nemůžete se ani ohlédnout zpátky
a rozmyslet si to.

Přinejmenším z vlastní zkušenosti

bych řekla, že lidé obvykle
neskáčou nadšením,

když si na ně po letech někdo
vzpomene jako na náhradní možnost.

Ale možná je to jen můj problém.
Čistě matematicky byste

v prvních 37 procentech
času, který strávíte randěním,

neměli za rozumný materiál
pro svatbu považovat nikoho.

(Smích)

A pak byste se měli vrhnout do náruče
nejbližšímu člověku, kterého potkáte

a který je lepší než všechno,
co jste dosud viděli.

Příklad:

Když to tak uděláte,
je matematicky dokázáno,

že se jedná o nejlepší způsob

jak maximalizovat pravděpodobnost
nalezení ideálního partnera.

Naneštěstí má tato metoda i jistá rizika.

Například, co kdybyste ideálního partnera

potkali v prvních 37 procentech?

Teoreticky byste mu měli dát košem.

(Smích)

Pokud ale ta matematika platí,

obávám se, že nikdo lepší,

než to, co jste už viděli,
se neobjeví.

Takže budete muset odmítnout všechny
a zemřít osamělí.

(Smích)

Nejspíše obklopeni kočkami,
co budou ohlodávat vaše ostatky.

Další riziko… Představte si,

že lidé, se kterými jste randili
v prvních 37 procentech doby,

byli neuvěřitelně tupí,
nudní a strašní.

To by nevadilo,
protože je stejně odmítnete.

Jste teď v odmítací fázi.

Ale představte si,
že další osoba, kterou potkáte,

je jen o fous méně
nudná, tupá a strašná

než ti, které jste dosud potkali.

Čistě matematicky se obávám,
že si je musíte vzít

a skončit ve svazku, který je,
upřímně řečeno, suboptimální.

Mrzí mě to.

Pro výrobce pohlednic
to je ale příležitost,

jak na tomto trhu vydělat majlant.

Valentýnka ve stylu:
(Smích)

„Můj milovaný manželi,
jsi marginálně méně

strašný než 37 procent lidí,
se kterými jsem randila.“

Je to asi romantičtější než to,
na co se obvykle zmůžu sama.

Ano, tato metoda
nezaručuje stoprocentní úspěšnost,

ale neexistuje jiná
strategie s lepšími výsledky.

Existují dokonce jisté druhy ryb,

které se přesně touto strategií řídí.

Odmítnou všechny ctitele,
kteří připlavou

v prvních 37 procentech
doby pro páření,

a pak si vyberou první rybu,
která se objeví poté

a je, co já vím, větší a urostlejší

než všechny ryby, které už potkaly.

Myslím, že my lidé
to podvědomě děláme také.

Dopřejeme si čas na hraní

a průzkum toho, co je k mání,
dokud jsme ještě mladí.

A vážný konkurz na kandidáty pod čepec

zahájíme až po pětadvacítce.

Podle mě je to nezvratný důkaz,
jak kdyby vůbec byl potřeba,

že naše mozky jsou naprogramovány
na aspoň malou trošku matematiky.

To byl tedy nejlepší tip číslo 2.

Nejlepší tip číslo 3:
Jak se vyhnout rozvodu.

Představte si,
že jste našli ideálního partnera,

se kterým se chystáte usadit
v dlouhodobém vztahu.

Ráda bych věřila, že se všichni
budou chtít rozvodu vyhnout.

Snad kromě ženy Pierse Morgana.

Smutná statistika moderní doby však říká,

že 1 ze 2 manželství
ve Spojených státech končí rozvodem

a zbytek světa rozhodně není pozadu.

Teď vás omlouvá,

že si myslíte, že důvody,
proč dochází k rozpadu manželství,

nejsou zrovna vhodnými kandidáty
na matematické vyšetřování.

Už proto, že není snadné

představit si, co byste měli měřit
a snažit se vyčíslit.

To ovšem nezabránilo psychologovi
Johnu Gottmanovi, aby udělal přesně toto.

Gottman při konverzaci
sledoval stovky párů

a zaznamenal si, no,
asi všechno, co vás napadne.

Zaznamenal si vše,
co během rozhovoru padlo,

jejich vodivost kůže,

zapsal si i výrazy tváře,

srdeční rytmus, krevní tlak,

asi všechno krom toho,
zda měla manželka vždy pravdu nebo ne.

Což shodou náhod vždy měla.

Gottman se svým týmem zjistili,

že jedním z nejdůležitějších prediktorů

toho, jestli se pár rozvede nebo ne,

bylo to, jak pozitivní nebo negativní
při konverzaci oba partneři byli.

Páry s nízkým rizikem

na Gottmanově škále získaly
více pozitivních bodů než těch negativních.

Špatné vztahy,

těmi myslím ty,
které nejspíše vedly k rozchodu,

se pak nacházely ve víru negativity.

Jen na základě
těchto jednoduchých myšlenek

byl Gottman s týmem schopen předpovědět,

jestli se určitý pár rozvede,

s 90procentní přesností.

Než se však potkal
s matematikem Jamesem Murrayem,

nechápal úplně,

co tyto negativní víry
spouštělo a jak fungovaly.

Výsledky, ke kterým došli,

jsou podle mě ohromující,
zajímavé a neuvěřitelně jednoduché.

Tyto rovnice předvídají,
jak manžel či manželka bude reagovat,

jakmile se v rozhovoru dostane ke slovu.

Jak pozitivní či negativní bude.

Tyto rovnice závisí

na náladě člověka, když je sám,

na náladě člověka, když je s partnerem,

ale především závisí na tom,

jak se muž a žena navzájem ovlivňují.

V tomto okamžiku je nutné zmínit,

že ty samé rovnice,
které vám tu ukazuji,

perfektně popisují i to,

co se děje mezi dvěma zeměmi
při závodech ve zbrojení.

(Smích)

Takže… hádající se pár
utápějící se v negativitě,

který balancuje na pokraji rozvodu,

je matematický ekvivalent
počátku jaderné války.

(Smích)

Nejdůležitější člen této rovnice

je ovšem vliv, který na sebe lidé mají,

zejména to, co se označuje jako
práh negativity.

Práh negativity.

Můžete si to představit jako
jak otravný manžel může být,

než se manželka naštve.
A naopak.

Vždycky jsem si myslela, že šťastný sňatek
je založen na kompromisech a porozumění,

že dovolíte tomu druhému být sám sebou.

Podle toho bych tedy bývala řekla,
že ty nejzdařilejší vztahy

byly ty, které měly
opravdu vysoký práh negativity.

Kdy se páry nade vším nevzrušovaly

a začínaly se o to zajímat,
až když šlo o něco velkého.

Matematika i další zjištění týmu
však ukázaly,

že opak je pravdou.

Nejlepší páry,
ty nejúspěšnější páry

byly ty s velmi nízkým
prahem negativity.

Byly to páry,
které nade vším nemávaly rukou

a umožnily oběma stranám
stěžovat si stejnou měrou.

To byly páry, které zvládly
na svém partnerství průběžně pracovat.

Měly mnohem lepší vyhlídky na svatbu.

Páry, které nade vším nemávnou rukou

a nedovolí maličkostem přerůst přes hlavu.

Úspěšný vztah samozřejmě
vyžaduje víc než nízký práh negativity

a minimum kompromisů.

Myslím si však, že je velmi zajímavé

vědět, že existuje matematický důkaz

pro to, aby nad vaším hněvem
nikdy nezapadlo slunce.

To jsou tedy mé tři tipy,

jak vám matika pomůže
v lásce a ve vztazích.

Doufám ale, že si dnes
neodnesete jen ty tipy,

ale že vás rovněž přesvědčí o tom,
jak mocná matematika může být.

Pro mě totiž rovnice a symboly
nejsou jen klikyháky na papíře.

Mají hlas, který popisuje
neuvěřitelné bohatství přírody

a zarážející jednoduchost

vzorů, které najdete všude kolem nás.

Od toho, jak funguje svět,
k tomu, jak se v něm chováme.

Snad vám tedy, alespoň několika z vás,

dodal tento náhled do matematiky lásky

i trochu víc lásky k matematice.

Děkuji vám.

(Potlesk)