Nouzová přístřeší z papíru

Dlouho předtím, než se slova trvalá udržitelnost stala hitem, architekt Shigeru Ban začal experimentovat s ekologicky přijatelnými stavebními materiály jako jsou kartonové trubky a papír. Jeho pozoruhodné stavby často mají sloužit jen jako provizorní bydlení pro lidi, kteří přišli o všechno při katastrofách, například na Haiti, ve Rwandě a v Japonsku. Tyto stavby často přetrvávají jako milovaná součást krajiny ještě dlouho potom, co splnily svůj původní účel. (Natočeno na TEDxTokyo.)

Ahoj. Já jsem architekt, jediný architekt na světě,

který staví z papíru, jako je tahle papírová trubka.

Tohle je první realizace, kde jsem použil

papírové trubky, rok 1986.

Mnohem dříve, než lidé začali mluvit

o ekologii a životním prostředí.

Začali jsme tehdy testovat papírové trubky

pro konstrukci staveb.

Takové testování je složité,

ale ukázalo se, že jsou mnohem odolnější, než jsem očekával,

a protože je to průmyslový materiál,

mohou být i voděodolné a nehořlavé.

Pak jsem postavil dočasnou stavbu v roce 1990.

Je to první stavba z papíru.

330 trubek o průměru 55 cm

a jenom 12 trubek a průměru 120 cm.

Jak vidíte na obrázku, na záchodě,

když vám dojde toaletní papír,

můžete si ho odloupnout ze stěny,

to je velmi užitečné.

V roce 2000 bylo v Německu velké Expo.

Byl jsem vybrán pro návrh budovy,

a protože tématem Expa byly ekologické otázky,

měl to být pavilón z papírových trubek,

z recyklovatelného papíru.

Můj design nesměřoval k dokončení budovy,

ale až k jejímu odstranění,

protože každá země má vlastní pavilon,

takže po půl roce máte mnoho industriálního odpadu,

proto moje stavba musí být znovu využitelná nebo recyklovatelná.

To bylo cílem mého návrhu.

Pak jsem měl velké štěstí,

že jsem vyhrál soutěž s návrhem druhého

Pompidou centra ve Francii, ve městě Metz.

Protože jsem byl velmi chudý,

chtěl jsem si pronajmout kancelář v Paříži,

ale nemohl jsem si to dovolit.

Tak jsem se rozhodl vzít do Paříže studenty,

abychom postavili naší kancelář v Paříži sami

nad Pompidou centrem.

Přivezli jsme si papírové trubky a dřevěné spojnice,

kancelář byla dlouhá 35 metrů, zůstali jsme tam 6 let

a neplatili jsme žádný nájem. (Smích) (Potlesk)

Měl jsem ale jeden velký problém.

Protože jsme byli součástí výstavy, i když mě chtěl navštívit přítel,

musel si koupit lístek, aby mě mohl navštívit,

to byl problém.

Pak jsem postavil muzeum v Metz.

To je dnes velmi populární muzeum,

tím jsem vytvořil pro vládu velký monument.

Ale byl jsem tehdy velmi nespokojený,

že moje povolání architekta

neznamená pomáhat společnosti,

ale práci pro privilegované lidi, bohaté lidi,

vládu, developery, kteří mají peníze a moc, které jsou neviditelné,

a oni si nás najímají, abychom zviditelnili

jejich moc a peníze monumentální architekturou.

To je naše profese a je to stejné v historii i v současnosti.

Byl jsem velmi nespokojený, že nepracujeme pro společnost.

Přestože bylo mnoho lidí,

kteří přišli o přístřeší kvůli přírodním katastrofám.

Ale musím říct, že už to nejsou přírodní katastrofy.

Například zemětřesení nikdy lidi nezabije,

zřícení budov ano.

To je úkolem architektů.

Lidi potřebují po zemětřesení někde bydlet,

ale nenajdete tam architekta,

protože máme plné ruce práce pro privilegované lidi.

Tak jsem si myslel,

že se jako architekti můžeme podílet

na stavbě provizorního bydlení, můžeme ho zdokonalit.

Proto jsem začal pracovat v oblastech po katastrofách.

V roce 1994 v africké Rwandě,

kde proti sobě bojovali dva kmeny Hutu a Tutsi

a kde byli dva milióny uprchlíků.

Moc mě překvapilo, když jsem viděl

obydlí v uprchlickém táboře poskytnutá OSN,

byla tak nedostatečná

lidé tam mrzli, s přikrývkami v období dešťů.

Od OSN dostali plachtu a museli kácet stromy.

Více než dva miliony lidí kácející stromy,

to znamená mizení lesa

a velký problém pro životní prostředí.

Proto začali poskytovat hliníkové trubky,

což bylo velmi drahé,

spousta vyhozených peněz,

takže znovu začali kácet stromy.

Navrhl jsem řešení situace využitím

mých recyklovaných papírových trubek,

což je velmi levné a odolné.

Bylo mi umožněno postavit 15 jednotek

na otestování odolnosti proti vlhkosti,

můj rozpočet bylo $ 50 na jednotku,

postavili jsme 50 testovacích jednotek na ověření

pevnosti, odolnosti proti vlhku a termitům.

A o rok později, v roce 1995 v Kobe

bylo velké zemětřesení, kdy zahynulo téměř 7000 lidí.

A toto město v distriktu Nagata celé shořelo po zemětřesení

a objevil jsem tam mnoho trpících vietnamských uprchlíků

shromážděných v katolickém kostele.

Celá budova byla úplně zničená.

Odjel jsem tam a navrhl panu faráři,

že postavím kostel z papírových trubek.

A on na to reagoval „Můj Bože! Jsi blázen?

Po požáru a stavět z papíru?“ Vůbec mi nedůvěřoval,

ale já jsem se nevzdal, jezdil jsem po Kobe,

navštívil jsem vietnamskou komunitu,

žili jen tak pod igelitovou plachtou v parku.

Navrhl jsem přestavbu, vybral jsem peníze na stavbu přístřešků,

a aby stavba byla snadná pro studenty, i demolice,

použil jsem pivní přepravky jako základ.

Požádal jsem pivovary Kirin o nabídku, v té době

společnost Asahi vyráběla plastové přepravky červené,

což neladilo s barvou papírových trubek. Na barvě záleží.

A také jsem očekával, že v přepravkách bude pivo,

ale tyhle přišly prázdné. Pamatuji si,

že jsme byli velmi zklamaní.

Přes léto jsme se studenty postavili 50 přístřešků.

Pan farář ke mně konečně získal důvěru a nechal mě postavit kostel,

musel jsem sám sehnat peníze a mít na pomoc své studenty.

Obnova kostela nám trvala 5 týdnů. Měl vydržet 3 roky,

ale byl tam 10 let, lidé ho milovali.

Potom na Tchaj-wanu bylo velké zemětřesení

a já jsem navrhl darování kostela z Kobe.

Rozebrali jsme ho a dobrovolníci ho znovu postavili.

A zůstal v Tchaj-wanu jako stálý kostel dodnes.

Tak se tato budova stala budovou stálou.

Tak se ptám, jaký je rozdíl mezi stálou a provizorní stavbou?

I stavba z papíru může být na stálo, když ji lidé milují,

a betonová stavba může být provizorní,

pokud má jenom vydělat peníze.

V roce 1999 bylo zemětřesení v Turecku,

jel jsem tam a měl jsem využít místní materiál na postavení přístřešků.

V roce 2001 v Indii jsem také postavil přístřešky.

V roce 2004 na Srí Lance po zemětřesení v Sumatře

a tsunami jsem obnovoval islámské rybářské vesnice.

V roce 2008 v Čcheng-tu, v čínské oblasti Sečuán,

zemřelo téměř 70 000 lidí,

bylo zničeno mnoho škol kvůli korupci mezi vládou a smluvními partnery.

Byl jsem požádán o stavbu provizorního kostela.

Vzal jsem tam japonské studenty, aby pracovali s čínskými studenty.

Za jeden měsíc jsme postavili 9 učeben na ploše 500 m².

Jsou stále používané i po nynějším zemětřesení v Číně.

V roce 2009, v italské L'Aquila bylo velké zemětřesení,

a tohle je velmi zajímavá fotka.

Premiér Berlusconi a japonský bývalý bývalý premiér Aso...

U nás se mění premiér každý rok.

Pomohli nám vybrat peníze, dostal jsem půl milionu Eur od japonské vlády

na přestavbu tohoto hudebního sálu, protože L'Aquila

je proslavená hudbou a všechny koncertní sály byly zničené

a hudebníci se začali stěhovat pryč.

Takže jsem nabídl starostovi přestavbu provizorního sálu

a on s tím souhlasil za předpokladu, že si seženu peníze.

Měl jsem velké štěstí. Berlusconi uspořádal sumit G8 a náš premiér tam byl,

pomohli nám vybrat peníze a dostal jsem půl milionu Eur od japonské vlády

na přestavbu tohoto provizorního sálu.

V roce 2010 na Haiti bylo velké zemětřesení, ale nebylo možné tam letět,

letěl jsem do Santa Dominga, sousední země,

a autem jsem jel 6 hodin na Haiti s místním studentem ze Santa Dominga

a postavili jsme 50 jednotek z tamních papírových trubek.

Tohle se stalo v Japonsku před dvěma lety, v severním Japonsku.

Po zemětřesení a tsunami

museli být lidé evakuováni do velké tělocvičny.

Ale podívejte se na to, žádné soukromí,

lidé tam trpí fyzicky i psychicky.

Jeli jsme tam postavit přepážky,

se všemi studenty dobrovolníky a s papírovými trubkami.

Velice jednoduché kóje s trubkovou konstrukcí a závěsem.

Nicméně někteří nadřízení zodpovědní za vybavení nechtěli,

abychom to postavili,

protože to jednoduše bránilo snadné kontrole.

Ale bylo to opravdu nutné postavit.

Neměli dostatečnou plochu pro byty.

Toto je standardní vládní jednopatrové bydlení.

Podívejte se na to.

I vláda poskytuje takové špatné provizorní bydlení.

Tak namačkané, v nepořádku, protože tam není

žádný prostor, nic, voda prosakuje.

Tak jsem si myslel, že je nutná vícepatrová budova,

protože nejsou žádné pozemky a také to není pohodlné.

Takže zatímco jsme stavěli přepážky,

podal jsem návrh starostovi,

nakonec jsme se setkali s velmi milým starostou

ve vesnici Onagawa v Myiagi a on mě požádal,

abych postavil třípatrové budovy na hřištích na baseball.

Použil jsem nákladní kontejnery,

a také studenti pomohli postavit všechny budovy a nábytek

a vytvořit pro ně pohodlí v rámci rozpočtu od vlády

a také plocha stavby je shodná,

ale je to mnohem pohodlnější.

Mnoho lidí tam chce zůstat nastálo.

To jsem velmi rád slyšel.

Nyní pracuji na kostele na Novém Zélandu, Christchurch.

Asi tak 20 dní před japonským zemětřesením

tam také bylo zemětřesení,

mnoho japonských studentů zemřelo,

a nejdůležitější katedrála ve městě,

symbol města Christchurch byla zničena.

Byl jsem požádán, abych přiletěl

a znovu postavil katedrálu.

Je tedy v rekonstrukci a já bych rád dál stavěl monumenty,

které budou lidmi milovány.

Velice vám děkuji.

(Potlesk)