Jak mohou technologie zabránit rozptylování

Jak často technologie odvádí naši pozornost od toho, co chceme skutečně dělat? V práci nebo ve volném čase kvůli cinknutím a vyskakujícím upozorněním promarníme zarážející množství času. Místo toho, aby nám technologie pomáhaly využívat čas efektivněji, často se zdá, že nás o něj okrádají. Designér Tristan Harris představuje nové promyšlené technologické koncepty, které vytvářejí smysluplnější interakce. Ptá se: "Jak by vypadala budoucnost technologií, pokud bychom při navrhování brali v úvahu nejcennější lidské hodnoty?"

Co znamená trávit dobře čas?

Já trávím spoustu času
přemýšlením nad tím,

jak mám trávit čas.

Možná až moc.
Jsem tím asi posedlý.

To říkají moji přátelé.

Já si však myslím, že vlastně musím,

protože v dnešní době se mi zdá,

že mi okamžiky jaksi protékají mezi prsty

a cítím, jako by mi s nimi
pokaždé zmizel kousek mého života.

Konkrétně mám pocit,

že mi ty chvilky kradou věci

jako jsou třeba technologie -
pořád něco kontroluji.

Uvedu příklad.

Když na vás vyskočí tento e-mail -

kolik z vás už dostalo takový e-mail?

Někdo mě označil na fotce.

Když na mě toto vyskočí,

neudržím se a musím
to hned rozkliknout.

Protože co když je ta fotka trapná?

Takže na to musím hned kliknout.

Ale u toho kliknutí to neskončí,

ve skutečnosti tam strávím
dalších 20 minut.

(smích)

Ale co je nejhorší,
já vím, že to tak bude,

a i když vím, co se stane,

nezabrání mi to i příště kliknout.

Nebo jsem v této situaci:

kontroluji e-maily
a potáhnutím dolů je aktualizuji.

Ale co se nestane:

o minutu později znovu potáhnu,
abych je aktualizoval.

Proč to dělám?

Vždyť to nedává žádný smysl.

Napovím vám, proč se toto děje.

Co podle vás vydělává
ve Spojených státech víc

než kina, zábavní centra
a baseball dohromady?

Automaty.

Jak mohou automaty
vydělávat takové peníze,

když tam házíme jen drobné?

Hrajeme přece s mincemi.

Jak je to možné?

Věc se má tak, že...

můj telefon je automat.

Pokaždé, když ho vezmu do ruky,

hraji automaty, abych zjistil, co vyhraji.

Co získám?

Pokaždé, když kontroluji e-mail,

hraji automaty a ptám se: "Co vyhraji?"

Pokaždé, když listuji příspěvky,

hraji automaty, abych zjistil,
co dalšího ještě vyhraji.

A jde o to, že zas,
i když přesně vím, jak to funguje,

a já jsem designér,
přesně rozumím, co za tím je,

vím přesně, co se děje,

ale ani tak nemám na výběr,

stejně mě to pohltí.

Tak co s tím budeme dělat?

Protože máme jen dvě možnosti:
buď všechny technologie, nebo žádné.

Buď jste online,

neustále připojení a rozptylovaní,

anebo jste offline,

ale pak si říkáte:
"Nepřijdu o něco důležitého?"

Jinak řečeno, buď jste vyrušováni,

nebo se bojíte, že vám něco unikne.

Je to tak?

Takže musíme znovu zavést možnost volby.

Chceme mít takový vztah k technologiím,

který nám vrátí možnost si zvolit,

jak s nimi budeme trávit čas,

a k tomu budeme potřebovat
pomoc designérů,

protože rozumět tomu nám nestačí.

Budeme potřebovat lepší design.

Jak by to mělo vypadat?

Pojďme se podívat na příklad,
který všichni známe:

chat - textové zprávy.

Vezměme si dvě osoby.

Nancy je nalevo a pracuje na dokumentu

a John je napravo.

A John si najednou vzpomene:

"Musím Nancy poprosit o ten dokument,
než na to zapomenu."

A jakmile jí tu zprávu pošle,
odvede tím její pozornost.

Tohle si děláme pořád,
bezohledně se rozptylujeme.

A přijde nás to dost draho,

protože po každém vyrušení

nám trvá průměrně 23 minut,

než se začneme znovu soustředit.

Ve skutečnosti se zastavíme
nad dvěma jinými úkoly,

než se vrátíme k tomu,
co jsme původně dělali.

Prokazuje to výzkum Glorie Markové
společně se výzkumem Microsoftu.

A její výzkum také ukazuje,
že to dokonce posiluje špatné návyky.

Čím častěji nás vyrušuje okolí,

tím máme větší tendenci
rozptylovat sami sebe.

Ve skutečnosti sami sebe vyrušíme
jednou za tři a půl minuty.

To je šílené!
Jak to tedy napravit?

Protože Nancy a John řeší dilema
"všechno, nebo nic",

Nancy by se chtěla odpojit,
ale potom by měla starost:

"Co když mi něco důležitého unikne?"

Design dokáže tento problém vyřešit.

Řekněme, že máme zase
Nancy nalevo a Johna napravo.

A Johna napadne:
"Musím poslat Nancy ten dokument."

Ale tentokrát může Nancy dát najevo,
že se soustředí.

Řekněme, že na stupnici nastaví:

"Potřebuji se 30 minut soustředit",

a je to - může se soustředit.

Když jí teď John pošle zprávu,

může si ten úkol v duchu odškrtnout,

protože to potřeboval, napadlo ho to
a musel to vyřešit, než na to zapomene.

Ale teď čeká ta zpráva ve frontě,

aby se Nancy mohla dále soustředit,

ale John už na to může
klidně přestat myslet.

Tohle však může fungovat,
jen pokud je splněna ještě jedna věc,

totiž když bude Nancy vědět,
že ji i přesto může John vyrušit

v opravdu naléhavé záležitosti.

Ale místo sledu neustálých,
náhodných a zbytečných vyrušení

teď vyrušujeme, jen když je potřeba.

Takže tu jde o dvě věci.

Jednak dáváme Nancy i Johnovi
novou možnost volby.

Ale pak je tu ještě jedna drobnost.

A to, že měníme otázku,
na kterou odpovídáme.

Místo toho, aby cílem bylo

navrhnout chat tak,
aby bylo snadné poslat zprávu -

to je cílem té aplikace,

mělo by být opravdu snadné
poslat někomu zprávu -

měníme cíl v něco hlubšího,
co má i lidskou hodnotu,

totiž vytvořit co
nejkvalitnější komunikaci

ve vztahu mezi dvěma lidmi.

Takže jsme si stanovili vyšší cíl.

Jenže zabývají se vůbec
designéři něčím takovým?

Chceme diskutovat o tom,
jaké jsou tyto hlubší lidské cíle?

Řeknu vám jeden příběh.

Asi tak před rokem a něco

jsem pomáhal organizovat setkání

několika předních technologických
designérů s Thich Nhat Hanhem.

Thich Nhat Hanh je mezinárodním
představitelem mindfulness meditace.

A bylo to úžasné setkání.

Jen si to představte:

na jedné straně místnosti
máte skupinu ajťáků,

a na druhé straně

dlouhé hnědé hábity, oholené hlavy,
skupinu budhistických mnichů.

A otázky se týkaly
nejhlubších lidských hodnot,

jako jak má vypadat
budoucnost technologií,

pokud design bere v úvahu
nejhlubší otázky a lidské hodnoty.

A během naší diskuze
jsme začali pozorněji naslouchat,

jaké by ty hodnoty měly být.

Thich Nhat Hanh žertoval:

Co kdyby místo kontroly pravopisu

byla kontrola vnímání významu,

která by podtrhla slovo,
které by bylo nevhodné -

mohlo by se třeba někoho dotknout.

Ale vedou se tyto diskuze
i v běžném životě,

nejen na těchto setkáních designérů?

Odpověď je ano

a mým oblíbeným příkladem je Couchsurfing.

Pokud Couchsurfing neznáte,
je to webová stránka,

jež spojuje lidi, kteří hledají ubytování
v bytě s volným gaučem,

s lidmi, kteří ten volný gauč nabízejí.

Takže, skvělá služba -

co by tady mělo být cílem designu?

O jaký design vám jde,
když děláte pro Couchsurfing?

Asi si myslíte, že je to najít hostům
zprostředkovatele ubytování, že?

To je docela dobrý cíl.

Ale to se podobá tomu
předchozímu cíli u chatování,

kde jsme se snažili jen doručit zprávu.

Tak jaký je ten hlubší, lidský cíl?

Oni si svůj cíl stanovují jako potřebu

vytvářet dlouhodobé
pozitivní zážitky a vztahy

mezi lidmi, kteří se doposud neznali.

A nejúžasnější na tom je,

že v roce 2007 zavedli způsob,
jak to měřit,

což je neuvěřitelné.

Takže jak to funguje:

Pro každý designový cíl
musíte mít odpovídající metriku,

abyste věděli, jak si vedete,
způsob, jak měřit úspěch.

Dělají to takhle:

Představte si dva lidi, kteří se potkají,

a oni vezmou počet dnů,
které tito dva spolu strávili,

a potom odhadnou,
kolik to asi bylo hodin -

kolik hodin strávili tito dva lidé spolu.

A potom, co spolu tento čas strávili,
se jich obou zeptají:

Jak pozitivně vnímáte tuto zkušenost?

Jste rádi, že jste tuto osobu poznali?

A od těchto pozitivních hodin odečtou čas,

který lidé strávili procházením webu,

protože z toho v životě člověk nic nemá.

Proč bychom to měli považovat za přínosné?

A tomu, co vám zbyde,

říkají "čistá organizovaná družnost"

nebo chcete-li čistý "dobře strávený čas".

Čistý čas, který by vůbec neexistoval,
nebýt Couchsurfingu.

Představte si, jak inspirující by bylo,
kdybyste každý den přišli do práce

a měřili svůj úspěch

skutečným čistým obohacením
lidských životů v hodinách,

které jsou pozitivní,
které by neexistovaly,

kdybyste neudělali to,
co jste dnes v práci měli udělat.

Dokážete si představit,
že by takto fungoval celý svět?

Umíte si představit sociální síť, která...

řekněme, že vás baví vaření...

která by měřila svůj úspěch podle
uspořádaných gastro večírků

a kuchařských článků,
které byste označili jako přínosné,

mínus počet článků
vámi označených za nezajímavé,

nebo čas, kdy listujete těmi,
které se vám nelíbí?

Představte si profesionální sociální síť,

která by měřila svůj úspěch
nikoliv počtem nových kontaktů

nebo odeslaných zpráv,

ale hodnotila by ho na základě toho,
kolik lidé dostali pracovních nabídek,

ze kterých byli opravdu nadšení.

A odečetla by od toho čas,
který lidé strávili na samotném webu.

Nebo si představte seznamku,

třeba něco jako Tinder,

kde by místo měření počtu potáhnutí
doleva nebo doprava,

což je způsob, jakým měří úspěch dnes,

měřili hluboká, romantická

a naplňující propojení,
která lidé vytvořili.

Ať už to pro ně, mimochodem,
znamená cokoliv.

Ale umíte si představit celý svět,
který takto funguje,

který vám pomáhá trávit váš čas hodnotně?

K tomu je také potřeba nový systém,

protože si asi myslíte,

že dnešní ekonomika internetu,
dnešní ekonomika obecně,

se měří stráveným časem.

Čím víc máte uživatelů,
čím větší máte návštěvnost,

tím víc času tam lidé stráví.

Takhle měříme úspěch.

Ale tento problém je již vyřešen.

Vyřešili jsme ho díky bio potravinám,

kdy jsme řekli, že je třeba
nahlížet na hodnotu věcí jinak.

Zařadili jsme je do jiné kategorie.

Takže je nelze srovnávat jen podle ceny.

Tohle je jiný druh potravin.

Vyřešili jsme to díky certifikaci LEED,

kdy jsme řekli,
že tohle je jiný druh staveb,

který představuje jiné hodnoty
udržitelné ochrany životního prostředí.

Co kdybychom měli něco podobného
i v oblasti technologií?

Co kdybychom měli něco,
jehož jediným účelem a cílem

by bylo pomáhat vytvářet čistá nová
pozitivní obohacení lidského života?

A co kdybychom to dokázali
doopravdy ocenit,

aby to skutečně fungovalo?

Představte si, že by pro to byly vyhrazeny
horní příčky v app storech,

že by vás internetové prohlížeče směrovaly

k těmto druhům designových produktů.

Umíte si představit, jak vzrušující
by bylo v takovém světě žít a tvořit ho?

My tento svět můžeme tvořit už dnes.

Manažeři firem,
jediné, co musíte udělat...

jenom vy můžete dát
prioritu novým metrikám,

podle vašich měřítek čistých
pozitivních přínosů pro lidský život.

Začněme se o tom otevřeně bavit.

Možná se vám to tolik nedaří,

ale pojďme se o tom začít bavit.

Designéři, vy můžete nově vymezit,
co znamená úspěch.

Můžete předefinovat design.

Vy máte zřejmě větší moc
než mnozí lidé ve vaší organizaci

dávat nám na výběr možnosti,
kterými se máme všichni řídit.

Možná jako v medicíně,
kde máme Hippokratovu přísahu,

kterou uznáváme odpovědnost
a tu vyšší hodnotu,

že máme léčit ve prospěch pacientů.

Co kdyby designéři měli něco takového,

ve smyslu tohoto nového směru v designu?

A uživatelé, my všichni,

můžeme vyžadovat technologie,
které fungují tímto způsobem.

Teď se to může zdát obtížné,

ale McDonald's neprodával saláty,
dokud si je zákazníci nevyžádali.

Walmart nenabízel bio potraviny,
dokud si je zákazníci nevyžádali.

Musíme vyžadovat
tento nový druh technologií.

A to můžeme.

A díky tomu můžeme proměnit svět,

který je plně řízený a ovládaný
stráveným časem,

ve svět, který je řízený
dobře stráveným časem.

Já chci žít v takovém světě

a chci, abychom otevřeli tuto diskuzi.

Pojďme se o tom začít bavit hned teď.

Děkuji.