Diana Laufenberg: Jak se učit? Z chyb.

Diana Laufenberg představuje 3 překvapivé poznatky, k nimž dospěla při svém vyučování – včetně klíčového zjištění ohledně učení se z chyb.

Učím už delší dobu

a dospěla jsem

přitom k jádru poznání týkajícího se dětí a učení,

o kterém si přeji, aby mu rozumělo více lidí,

co se možností studentů týče.

Moje babička v roce 1931 –

dole vlevo, kdyby to někoho zajímalo –

ukončila osmiletou docházku.

Chodila do školy, aby získala informace,

protože tam se ty informace nacházely.

Byly v knihách, byly v hlavách učitelů

a musela tam chodit, aby ty informace získala,

protože to byl způsob, jakým jste se učili.

O generaci později:

toto je jednotřídka, Oak Grove,

kam chodil můj táta, do školy s jedinou třídou.

A opět, musel cestovat do školy,

aby si osvojil informace od učitele,

uložil je do jediného dostupného přenosného paměťového média, tedy do své hlavy,

a odnesl si je,

protože takto se informace předávaly

z učitele na studenta a pak využívaly ve světě.

Když jsem byla malá,

měli jsme doma sadu encyklopedií.

Koupily se v roce mého narození

a bylo to mimořádné,

protože jsem nemusela čekat, až půjdu do knihovny nabýt informace;

informace byly u nás doma

a to bylo teda něco.

Bylo to jiné,

než co zažily obě generace předtím,

a změnilo to způsob mé interakce s informacemi,

i když jen o malý stupeň.

Informace však byly blíže ke mně.

Měla jsem k nim přístup.

V době, která uplynula

mezi tím, kdy jsem byla dítětem na střední škole

a kdy jsem začala učit,

došlo k nástupu internetu.

Přesně v té době, kdy z internetu začínal být

vzdělávací nástroj,

jsem se z Wisconsinu

přestěhovala do malého města v Kansasu,

kde jsem měla možnost učit

v malém hezkém městečku,

ve škole ve venkovské části Kansasu,

kde jsem učila svůj oblíbený předmět,

americký vládní systém.

Můj první rok – plná elánu – se chystám učit americký vládní systém,

milovaný politický systém.

Středoškoláci ve třeťáku

nebyli až zas takovými příznivci

amerického vládního systému.

Rok druhý: naučila jsem se pár věcí – musela jsem změnit taktiku.

Vystavila jsem je osobní zkušenosti,

která jim umožnila naučit se něco samostatně.

Neřekla jsem jim, co dělat či jak na to.

Postavila jsem před ně zadání,

šlo o to, uspořádat volby v jejich vlastním okolí.

Vytvářeli plakáty, obvolávali úřady,

kontrolovali termíny, měli schůzky s tajemníky,

vytvořili volební brožurku

pro celé město, aby představili své kandidáty.

Pozvali všechny do školy

na večerní diskusi

o vládě a politice

a zda ulice byly nebo nebyly opraveny dobře,

prošli si vskutku ohromným zkušenostním učením.

Starší učitelé – ti zkušenější –

mě sledovali a tvářili se jako:

„Tady ji máme. To je milé. Ona to fakt zkouší.“

(Smích)

„Vůbec neví, do čeho se pouští.“

Ale já věděla, že se děti vyšvihnou.

A věřila jsem tomu.

Každý týden jsem jim říkala, co od nich očekávám.

A ten večer se všech 90 dětí

vhodně obléklo a svědomitě dělalo svou práci.

Stačilo, abych jen seděla a sledovala je.

Bylo to jejich. Bylo to empirické. Bylo to autentické.

Znamenalo to pro ně hodně.

A oni se posunou dál.

Z Kansasu jsem se přestěhovala do Arizony,

kde jsem řádku let učila ve Flagstaff,

tentokrát žáky druhého stupně.

Naštěstí jsem je nemusela učit americký vládní systém.

Měla jsem je učit něco mnohem zajímavějšího: zeměpis.

Opět byli do učení celí žhaví.

Na tomto mém postu

v Arizoně však bylo zajímavé to,

že jsem měla pracovat

s opravdu mimořádně různorodou skupinou dětí

v opravdové veřejné škole.

A měly nám být dopřány chvilky, kdy jsme tyto příležitosti dostali.

A jednou z příležitostí

bylo setkání s Paulem Rusesabaginou,

což je ten pán,

podle kterého natočili film „Hotel Rwanda.“

Chodil přednášet na střední školu vedle nás.

Mohli jsme tam zajít, ani jsme nemuseli platit za autobus.

Nic nás to nestálo. Skvělý tip na výlet.

Nastal však problém

jak zapojit naše sedmáky a osmáky do diskuse o genocidě

a jak pojmout ten předmět

s odpovědností a respektem,

aby děti věděly, co s tím.

Tak jsme se rozhodli nahlížet na Paula Rusesabagina

jako na příklad ušlechtilého muže,

jenž ojediněle využil svůj život, aby udělal něco pozitivního.

Vyzvala jsem tedy děti, aby nalezly

někoho v jejich vlastním životě, v jejich vlastním příběhu nebo světě,

u něhož by odhalily, že udělal podobnou věc.

Požádala jsem je, aby o tom natočily krátký film.

Něco takového jsme dělali poprvé.

Nikdo pořádně nevěděl, jak vytvořit krátký film na počítači.

Ale děti se do toho daly. Požádala jsem je, aby to doprovodily vlastním hlasem.

Byl to ten nejúchvatnější moment odhalení,

tedy když požádáte děti, aby užily vlastní hlas

a aby mluvily samy za sebe

o tom, co si přejí sdílet.

Poslední otázka tohoto zadání byla:

jak plánujete využít svůj život

k pozitivnímu vlivu na ostatní lidi?

Věci, které děti řeknou,

pokud je požádáte a dáte si čas je vyslechnout,

jsou mimořádné.

Přesuňme se do Pensylvánie, kde žiju teď.

Učím na Science Leadership Academy,

což je škola s partnerstvým mezi Franklin Institute

a odborem školství ve Philadelphii.

Tvoříme 9 až 12 veřejných škol,

my ale učíme zcela jinak.

Přišla jsem tam hlavně

abych se stala součástí učebního prostředí,

které potvrdilo způsob učení, o němž vím, že u dětí funguje,

a který opravdu chtěl zkoumat,

co je možné,

když jste ochotni opustit

některá paradigmata minulosti

ohledně nedostatku informací od školních dob mé babičky

a z doby, kdy můj otec a dokonce i já jsme byli ve škole,

až po dobu, kdy zažíváme přebytek informací.

Co tedy děláte, pokud jsou informace všude kolem vás?

Proč by děti měly chodit do školy,

pokud už nadále nebude třeba chodit tam pro informace?

V Philadelphii máme program „laptop jedna ku jedné,“

takže děti nosí laptopy tak či tak s sebou,

berou si je domů, aby měly přístup k informacím.

A to je ta věc, se kterou je potřeba se smířit,

pokud vlastníte ten nástroj

k osvojení informací studenty,

takže byste se měli smířit s touto myšlenkou

nechat studenty chybovat

jako součást učebního procesu.

Právě teď máme co dělat se vzdělávacím prostředím

v poblouznění

kulturou jediné správné odpovědi,

které může probublat do obyčejného zaškrtávacího testu,

a já jsem zde, abych vám řekla,

že toto není učení.

Je to nesmírně špatné požadovat,

říkat dětem, aby se nikdy nemýlily.

Požadavek, aby vždy znaly správnou odpověď,

jim nedovolí se učit.

Takže jsme vytvořili tento projekt

a toto je jeden z výstupů projektu.

Téměř nikdy se jím nechlubím

kvůli té věci s představou o selhání.

Mí studenti vytvořili tuto infografiku

jako výsledek látky, které jsme se rozhodli věnovat na konci roku

v souvislosti s únikem ropy.

Požádala jsem se, aby si vzali příklad z toho, co jsme viděli

na infografikách zveřejněných

ve spoustě masových médií,

a aby se podívali na jejich zajímavé části

a vytvořili svou vlastní

k jiné člověkem způsobené katastrofě v americké historii.

Museli splnit jistá kritéria.

Nebyli si moc jistí v kramflecích,

protože nikdy dřív něco takového nedělali a nevěděli přesně, jak na to.

Umí mluvit – velmi plynule,

umí také psát velmi, velmi dobře,

ale chtít po nich, aby myšlenky vyjádřili jiným způsobem

pro ně nebylo příliš příjemné.

Dala jsem jim však prostor to prostě udělat.

Jděte tvořit. Přijděte na to.

Ukažme, co dokážeme.

A student, který neustále

tvořil nejlepší vizuální díla, nezklamal.

Tohle bylo hotové za dva nebo tři dny.

A je to práce toho studenta, který si stále vedl dobře.

Když se studenti posadili, zeptala jsem se: „Která je ta nejlepší?“

A oni hned na to: „Tady ta.“

Nic nečetli. „Tady ta.“

Zeptala jsem se: „Co je na ní tak dobrého?“

A oni že „Oh, je to hezky nakreslené a používá dobré barvy.

A tady je…“ Nahlas jsme si to prošli.

Pak jsem řekla: „Přečtěte si to.“

A najednou: „Oh, tamta vůbec nebyla tak úžasná.“

Pak jsme přešli k další –

neměla skvělou grafiku, ale byla plná informací –

a strávili jsme hodinu v hovoru o procesu učení,

protože nezáleželo na tom, jestli to bylo nebo nebylo perfektní

nebo jestli bych to dokázala vytvořit nebo ne;

chtělo se po nich, aby tvořili pro sebe.

Dovolilo jim to selhat,

zpracovat, učit se z toho.

Když začneme nové kolo tohoto projektu letos v mé třídě,

budou v tom tentokrát lepší.

Protože učení

musí obsahovat jistou dávku selhání,

protože selhání je v tomto

procesu naučné.

Existují miliony obrázků,

kterými bych se mohla proklikat

a pečlivě vybrat – tento patří mezi mé oblíbené –

učící se studenty,

jak učení může vypadat

v končinách, kde se vzdáme myšlenky,

že děti musí chodit do školy, aby získaly informace,

ale že se místo toho budeme ptát, co s nimi dokážou.

Klást jim opravdu zajímavé otázky.

To nezklame.

Chtít po nich, aby někam chodily,

aby všechno viděly na vlastní oči,

aby si učení opravdu zažily,

hrály, zkoumaly.

Toto je jedna z mých oblíbených fotek,

protože byla pořízena v úterý,

kdy jsem studenty požádala, aby šli k volbám.

Toto je Robbie a byl to jeho první den u voleb,

chtěl se o tom podělit se všemi a opravdu volit.

Ale to je také učení,

protože jsme je požádali, aby šli do opravdových míst.

To hlavní je,

že když budeme stále nahlížet na vzdělání

jako kdyby spočívalo v chození do školy,

aby se získaly informace,

a ne jako na zážitkové učení,

umožnění projevu studentům a přijímání selhání,

budeme úplně mimo.

A všechno o čem se dnes mluví

nebude možné, když si budeme hýčkat současný vzdělávací systém,

který tyto hodnoty neoceňuje,

protože se k nim nedopracujeme jednotnými testy

a nedopracujeme se k nim s kulturou jediné správné odpovědi.

Víme, jak to dělat lépe –

a je na čase to lépe i dělat.

(Potlesk)