Sebastião Salgado: Tiché drama ve fotografii

Doktor ekonomie Sebastião Salgado se začal věnovat fotografii až ve třiceti letech, tento obor se však stal jeho vášní. Jeho dlouholeté projekty nádherně zachycují lidskou stránku globálního příběhu, který až příliš často zahrnuje smrt, destrukci nebo úpadek. Salgado nyní vypráví velmi osobní příběh o řemeslu, které jej málem zabilo, a ukazuje dechberoucí obrázky ze své poslední práce, Genesis, jež dokumentuje zapomenuté lidi a místa ve světě.

Nejsem si jist, zda všichni

znáte mé fotky.

Chci začít tím, že vám jich pár ukážu,

a potom budu mluvit.

Musím vám říct něco málo o své minulosti,

protože ji tady budu zmiňovat

během své přednášky.

Narodil jsem se v Brazílii roku 1944,

tedy v době, kdy Brazílie ještě nebyla tržní ekonomikou.

Narodil jsem se na farmě,

kterou z více jak padesáti procent tvořil deštný prales.

Úžasné místo.

Žil jsem obklopen nádhernými ptáky a zvířaty,

plaval jsem s kajmany v našich říčkách.

Na této farmě žilo okolo 35 rodin

a vše, co jsme si tam vypěstovali, jsme snědli.

Jen velmi málo produktů putovalo na trh.

To jediné, co jedenkrát do roka šlo na trh,

byl dobytek, který jsme chovali

a podnikali jsme cesty dlouhé 45 dní,

abychom se dostali na jatka

s tisíci kusy dobytka,

a pak dalších 20 dní cesty zpátky

na naši farmu.

Když mi bylo 15,

musel jsem toto místo opustit

a vydat se do města o něco většího - o dost většího,

kde jsem absolvoval druhý stupeň střední školy.

Naučil jsem se tam různé věci.

Brazílie se začínala urbanizovat, industrializovat

a já jsem znal politiku. Stal se ze mě tak trochu radikál,

byl jsem členem levicových stran

a byl ze mě aktivista.

Nastoupil jsem na univerzitu, abych se stal ekonomem.

Získal jsem titul z ekonomie.

A také ta nejdůležitější věc v mém životě

se stala v této době.

Potkal jsem úžasnou dívku,

která se stala mou celoživotně nejlepší kamarádkou

a společnicí ve všem, co jsem doposud udělal,

svou ženu, Léliu Wanick Salgado.

Brazílie se silně zradikalizovala.

Tvrdě jsme bojovali proti diktátorství

a najednou bylo nutné se rozhodnout:

jít do ilegality se zbraní v ruce,

nebo opustit Brazílii. Byli jsme příliš mladí

a naše organizace se domnívala, že bude lepší, když odjedeme,

a tak jsme šli do Francie,

kde jsem získal doktorát z ekonomie

a Lélia se stala architektkou.

Poté jsem pracoval pro investiční banku.

Hodně jsme cestovali, financovali rozvoj,

ekonomické projekty v Africe ve spolupráci se Světovou bankou.

A jednoho dne do mého života vtrhla fotografie.

Stal se ze mě fotograf,

opustil jsem všechno, stal se fotografem

a začal jsem fotografovat to,

co pro mne bylo důležité.

Mnoho lidí říká, že jsem fotoreportér,

že jsem fotograf antropolog,

že jsem fotograf aktivista.

Ale já jsem dělal mnohem víc, než to.

Fotografii jsem pojal jako svůj život.

Žil jsem cele uvnitř fotografie,

pracoval na dlouhodobých projektech

a chci teď ukázat jen pár obrázků,

a zase v nich poznáte mnoho sociálních projektů,

kterých jsem se účastnil, o těchto fotografiích

jsem sepsal mnoho knih,

ale ukáži vám teď jen některé.

V 90. letech, v letech 1994 až 2000,

jsem fotil příběh nazvaný Migrace.

Vznikla z toho kniha. Vznikl z toho pořad.

Ale v průběhu doby, kdy jsem to fotil

jsem zažil velice těžkou chvilku svého života, zejména ve Rwandě.

Ve Rwandě jsem byl svědkem obrovské brutality.

Viděl jsem tisíce úmrtí každý den.

Ztratil jsem víru v člověka.

Nevěřil jsem, že máme právo nadále žít,

a začal jsem být atakován svým vlastním stafylokokem.

Infekci jsem měl všude.

Když jsem se miloval se svou ženou, nevyšlo ze mě žádné sperma,

jen krev.

Zašel jsem za přítelovým doktorem v Paříži

a řekl mu, že jsem zcela nemocný.

Dlouze mě vyšetřoval a pak mi řekl: "Sebastiane,

nemocný nejsi, tvá prostata je v naprostém pořádku.

Co se stalo je, že jsi viděl tolik smrti, že teď sám umíráš.

Musíš toho nechat. Nechat.

Musíš toho nechat, protože v opačném případě zemřeš."

A já se rozhodl přestat.

Měl jsem po krk fotografie

i všeho okolo,

a tak jsem se rozhodl vrátit do svého rodiště.

Byla to velká shoda náhod.

Přišlo to v čas, kdy moji rodiče velmi zestárli.

Mám sedm sester. Jsem jedním z mála mužů v naší rodině

a oni se společně dohodli,

že celý pozemek předají Léile a mně.

Když jsme ten kus země dostali, byl mrtvý jako já.

Za mého dětství to byl z padesáti procent deštný prales.

Když jsme tu zem dostali,

deštný prales tvořil jen půl procenta,

tak jako v celém našem regionu.

V zájmu rozvoje, rozvoje Brazílie,

jsme zničili hodně našich lesů.

Stejně jako tomu bylo tady ve Spojených Státech

nebo v Indii, či kdekoliv na této planetě.

V zájmu rozvoje

se dostáváme do obrovského rozporu s tím,

že ničíme vše kolem nás.

Tato farma, která mívala tisíce kusů dobytka,

měla teď sotva pár stovek

a my jsme nevěděli, jak s nimi naložit.

A Lélia přišla s nápadem, s bláznivým nápadem.

Zeptala se mě, proč sem nevrátím deštný prales, který tu býval?

Tvrdíš, že jsi se narodil v ráji.

Tak ten ráj znovu postavme.

A tak jsem šel za svým dobrým kamarádem,

který projektoval lesy,

aby pro nás připravil projekt

a začali jsme. Začali jsme sázet

a první rok jsme přišli o mnoho stromů, další rok to bylo méně

a pomaloučku, polehoučku se ta mrtvá krajina znovuzrodila.

Začali jsme sázet stovky tisíců stromů

pouze místní druhy, domácí druhy,

až jsme vytvořili ekosystém identický s tím, který jsme zničili

a život se začal navracet neuvěřitelným způsobem.

Bylo pro nás důležité, abychom náš pozemek přeměnili

v národní park.

Přeměnili jsme ho. Vrátili jsme ho zpět přírodě.

Stal se z něj národní park.

Založili jsme instituci nazvanou Instituto Terra [Institut Země]

a vytvořili jsme velký enviromentální projekt, abychom sháněli peníze všude možně.

Tady v Los Angeles, v Bay Area v San Francisku,

v USA se to dalo odečíst z daní.

Získávali jsme peníze ve Španělsku, v Itálii a hodně v Brazílii.

V Brazílii jsme spolupracovali s mnoha společnostmi,

které do tohoto projektu investovaly, s vládou.

A najednou se život začal dít a já si moc přál

vrátit se k fotografování a znovu fotit.

Mým přáním tentokrát bylo nefotografovat už

to jedno jediné zvíře, které jsem fotil celý život: nás.

Chtěl jsem fotit ostatní zvířata,

krajinu,

nás, ale to dřívější my,

kdy jsme žili v rovnováze s přírodou.

A šel jsem do toho. Začal jsem zkraje roku 2004

a skončil na sklonku roku 2011.

Udělali jsme neskutečné množství obrázků

a výsledek? Lélia dala podobu všem mým knihám,

všem mým výstavám. Stala se tvůrcem těch výstav.

Pomocí těchto obrázků chceme

podnítit diskuzi o tom, co je na naší planetě neposkvrněné

a co musíme v takovém stavu udržet,

chceme-li žít, chceme-li najít rovnováhu v našem životě.

Chtěl jsem nás poznat,

když jsme ještě používali naše oči a kamenné nástroje.

Ještě stále existujeme. Minulý týden

jsem navštívil Nadaci Brazilských Indiánů

a jen v Amazonii žije okolo 110 skupin

Indiánů, se kterými dosud nebyl navázán kontakt.

V tomto smyslu musíme lesy chránit.

A já věřím, že tyto obrázky mohou vytvářet

informace, informační systém.

Pokusili jsme se ukázat planetu jinak

a já vám chci nyní ukázat pár záběrů

z tohoto projektu, prosím.

Takže, zde... (Potlesk) ...

Děkuji. Děkuji mnohokrát.

Musíme velmi tvrdě bojovat,

abychom toto udrželi tak, jak to je.

Je tam ovšem jiná část, kterou musíme společně přetvořit,

naše společenství, moderní rodinu společenství,

nacházíme se v bodě, ze kterého není cesty zpátky.

My však vytváříme neuvěřitelný protiklad.

Abychom toto všechno vytvořili, mnoho ničíme.

Náš les v Brazílii, ten prastarý les

velikosti Kalifornie

je dnes zničený z 93 procent.

Zde na Východním pobřeží jste zničili svůj les.

Tady kolem, ne? Lesy sekvojí jsou ty tam.

Zmizely příliš rychle.

Když jsem sem před dvěma dny cestoval z Atlanty,

letěl jsem přes pouště,

které jsme vyrobili, vydráždili vlastníma rukama.

V Indii už nejsou stromy. Ve Španělsku už nejsou stromy.

A my tamní lesy musíme znovu založit.

Ty lesy jsou podstatou našeho života.

Potřebujeme dýchat. Jediná továrna

schopná přeměnit oxid uhličitý na kyslík

jsou právě ty lesy.

Jediný přístroj schopný zachytit uhlík,

jež vyrábíme i tehdy,

když se snažíme jeho množství snížit, protože vším, co děláme, produkujeme oxid uhličitý,

jsou stromy.

Položím otázku: před třemi nebo čtyřmi týdny

jsme v novinách zahlédli

milióny mrtvých ryb v Norsku.

Nedostatek kyslíku ve vodě.

Sám jsem si položil tu otázku, zda za chvíli

nebudou kyslík postrádat všechny živočišné druhy,

včetně toho našeho - to by pro nás bylo velmi složité.

Pro vodní systém jsou stromy zásadní.

Uvedu malý příklad, kterému snadno porozumíte.

Vy šťastlivci, kteří máte hlavu plnou vlasů,

když se osprchujete, zabere vám to

dvě až tři hodiny než vlasy usušíte,

pokud nepoužijete fén.

Mně stačí minutka a jsou suché. Stejné je to i se stromy.

Stromy jsou vlasy naší planety.

Prší-li v místech, kde nejsou stromy,

voda se během několika minut přiřítí v proudu,

sebere půdu, znehodnotí náš zdroj vody,

zničí naše řeky

a nezanechá žádnou vlhkost.

Tam, kde jsou stromy, vodu drží systém kořenů.

Veškeré větve stromů, listy, jež opadají,

vytváří vlhké prostředí

a celé měsíce zůstávají pod vodou, odplouvají do řek,

a zachovávají náš zdroj, naše řeky.

To je ta nejdůležitější věc,

uvědomit si, že vodu potřebujeme pro každou činnost v našem životě.

Závěrem bych vám teď chtěl ukázat

pár obrázků, které jsou pro mě

v daném směru velmi důležité.

Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl,

že když jsem dostal farmu od svých rodičů,

byl to můj ráj, má farma.

Pozemek kompletně zničený, eroze, vysušená půda.

Na tomto obrázku však můžete vidět,

že jsme začali stavět vzdělávací centrum,

ze kterého vzešlo celkem velké enviromentální centrum v Brazílii.

Na této fotce vidíte mnoho malých teček.

V každém z těchto míst jsme zasadili strom.

Jsou tam tisíce stromů.

A teď vám ukážu obrázky pořízené na naprosto stejném místě

před dvěma měsíci.

(Potlesk)

Na začátku jsem vám řekl, že bylo nutné

vysázet okolo dvou a půl miliónu stromů

dvou set různých druhů,

abychom znovuvytvořili ekosystém.

Ukážu vám poslední obrázek.

V zemi teď máme dva milióny stromů.

V současné době oddělujeme

něco kolem sto tisíc tun uhlíku s pomocí těchto stromů.

Přátelé, je velmi snadné to udělat. My jsme to dokázali, no ne?

Díky nehodě, která se mi přihodila,

jsme se vrátili, vytvořili ekosystém.

Nám v této místnosti,

jak věřím, jde o stejnou věc

a model, jaký jsme vytvořili v Brazílii

bude možné uplatnit i zde.

Můžeme jej aplikovat kdekoliv na světě, ne?

A já věřím, že to můžeme dělat společně.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)