Janine Shepherd: Zničené tělo neznamená zničného člověka

Běžkařka Janine Shepherd doufala v Olympijskou medaili -- dokud nebyla sražena náklaďákem uprostřed tréninkové jízdy na kole. Sdílí svůj silný příběh o lidském potenciálu na zotavení. Její poselství: nejste své tělo, a vzdát se svých starých snů může umožnit těm novým vzlétnout.

Život je o příležitostech,

o jejich vytváření a přijímání, a pro mě

to byl olympijský sen.

To je to, co mě jasně vymezovalo. To mě naplňovalo.

Jako běžkařka a členka Australského lyžařského týmu

mířící na zimní Olympiádu,

byla jsem na tréninkové jízdě na kole se svými kolegy z týmu.

Jak jsme si razili cestu směrem

k velkolepým Modrým horám západně od Sydney,

byl to perfektní podzimní den:

svit slunce, vůně eukalyptu a sen.

Život byl fajn.

Byli jsme na kolech okolo pěti a půl hodiny,

když jsme se dostali do části jízdy, kterou jsem milovala.

A to byly hory, protože jsem milovala hory.

Zvedla jsem se ze svého sedla a začala jsem

pumpovat nohama a jak jsem nasávala studený horský vzduch,

cítíla jsem, jak mě pálí v plících, a pohlédla jsem nahoru

abych viděla slunce svítící na mou tvář.

A pak všechno zčernalo.

Kde jsem byla? Co se dělo?

Mé tělo bylo sžíráno bolestí.

Byla jsem sražena pick-upem překračujícím rychlost,

když už zbývalo jen 10 minut jízdy na kole.

Byla jsem letecky převezena z místa nehody

záchranným vrtulníkem do velké spinální jednotky v Sydney.

Měla jsem rozsáhlá a život ohrožující zranění.

Měla jsem zlomený krk a záda na šesti místech.

Zlomila jsem si pět žeber na levé straně.

Zlomila jsem si pravou ruku. Zlomila jsem si klíční kost.

Zlomila jsem si kosti v chodidlech.

Celá má pravá strana byla roztrhaná a plná štěrku.

Má hlava byla rozseknuta zepředu a odhrnuta směrem dozadu,

odkrývající lebku pod ní.

Měla jsem poranění hlavy. Měla jsem vnitřní poranění.

Utrpěla jsem masivní ztrátu krve. Vlastně jsem ztratila okolo pěti litrů krve,

což je veškeré množství, které někdo mé velikosti pojme.

V době, kdy vrtulník dorazil do nemocnice prince Henryho

v Sydney, můj krevní tlak byl 40 na nulu.

Měla jsem opravdu velmi špatný den. (Smích)

Po deset dnů jsem proplouvala mezi dvěma dimenzemi.

Byla jsem si vědoma toho, že jsem ve svém těle, ale zároveň

jsem byla mimo své tělo, někde jinde, sledovala jsem

ze shora, jako by se to dělo někomu jinému.

Proč bych se měla chtít vrátit zpět do těla, které bylo tak zničené?

Ale ten hlas mě stále volal: "No tak, zůstaň se mnou."

"Ne. Je to příliš obtížné."

"No tak. Tohle je naše šance."

"Ne. To tělo je zničené. Nemůže mi již sloužit."

"No tak. Zůstaň se mnou. Zvládneme to. Zvládneme to spolu."

Byla jsem na rozcestí.

Věděla jsem, že jestli se nevrátím do svého těla, budu muset opustit tento svět navždy.

Byl to boj mého života.

Po 10ti dnech jsem se rozhodla vrátit do svého těla,

a vnitřní krvácení se zastavilo.

Další starost byla, jestli budu znovu chodit,

protože jsem byla ochrnutá od pasu dolů.

Řekli mým rodičům, že zlomení krku byla stabilní zlomenina,

ale záda byla kompletně rozdrcena.

První bederní obratel byl jako kdybyste upustili arašíd,

šlápli na něj, rozdrtili na tisíc kousků.

Museli operovat.

Pustili se do toho. Dali mě na sedací pytel. Rozřízli mě,

doslova mě rozřízli vejpůl, mám jizvu

která obepíná celé mé tělo.

Vybrali co nejvíce zlomených kostí co mohli,

které uvázly v mé míše.

Vyndali dvě z mých zloměných žeber a znovu sestavili má záda.

První bederní obratel, přestavěli ho, vyňali další zlomené žebro,

spojili poslední hrudní obratel spolu s prvním a druhým bederním.

Poté mě sešili dohromady. Trvalo jim celou hodinu mě sešít.

Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče a doktoři byli opravdu nadšení,

že byla operace takový úspěch, protože v této fázi

jsem měla lehký pohyb v jednom z mých palců

a já si pomyslela: "Skvělé, protože jedu na Olympiádu!"

(Smích)

Neměla jsem tušení. Tohle je ta věc,

která se stává někomu jinému, ne mně, bez pochyby.

Ale pak za mnou přišla doktorka a řekla:

"Janine, operace byla úspěšná, a vyndali jsme

tolik kostí z tvé míchy, kolik jsme jen mohli,

ale poškození je trvalé.

Nervy centrálního nervového systému, neexistuje žádná léčba.

Jste to, co nazýváme částečný paraplegik a budete mít

všechna poškození, která se s tím pojí.

Nemáte cit od pasu dolů a přinejlepším

můžete získat zpět 10 - 20 procent.

Budete mít vnitřní poškození po zbytek svého života.

Budete muset používat katétr po zbytek svého života.

A jestli budete opět chodit, bude to s berlemi a chodítkem."

A pak řekla, "Janine,

musíte přehodnotit vše, co děláte ve svém životě,

protože nebudete nikdy schopna dělat věci, které jste dělala předtím.

Snažila jsem se pochopit, co říkala.

Byla jsem sportovkyně. To bylo vše, co jsem znala. To bylo vše, co jsem kdy dělala.

Když jsem nemohla dělat to, co tedy?

A otázka, kterou jsem si položila, je, když jsem nemohla dělat tohle,

tak kdo jsem tedy byla?

Přesunuli mě z intenzivní péče na akutní spinální oddělení.

Ležela jsem na úzkém, tvrdém páteřním lůžku.

Neměla jsem pohyb v nohou. Na sobě jsem měla těsné punčochy

proti krevním sraženinám.

Měla jsem jednu paži v sádře, druhou paži uvázanou na kapačky.

Měla jsem krční límec, pytle s pískem na obou stranách hlavy

a svět jsem viděla skrz zrcadlo,

které bylo zavěšeno nad mou hlavou.

Sdílela jsem oddělení s dalšími pěti lidmi,

a ta úžasná věc byla to, protože jsme všichni leželi,

ochrnuti na spinálním oddělení, nevěděli jsme jak ostatní vypadají.

Jak je to úžasné? Jak často v životě

navážete přátelství bez předsudků,

čistě založené na charakteru?

A nebyly to žádné povrchní konverzace,

jak jsme sdíleli naše nejvnitřnější myšlenky, naše obavy

a naše naděje na život po pobytu na spinálním oddělení.

Pamatuji si jednu noc. Jeden muž ze zdravotnického personálu přišel,

Jonathan, s celou hromadou plastových brček.

Na každého z nás položil kupku a řekl:

"Začněte je navlékat na sebe."

No, nebylo nic moc jiného co dělat na spinálním oddělení, takže jsme začali.

A když jsme skončili, potichu nás obešel

a spojil všechna ta brčka dohromady

dokud nevytvořil smyčku kolem celého oddělení, a pak řekl:

"Dobrá, lidi, držte se svých brček."

A my jsme to udělali. Řekl: "Tak, teď jsme všichni propojeni."

A jak jsme se drželi a dýchali jako jeden,

věděli jsme, že na té cestě nejsme sami.

A i když jsem ležela ochrnuta na spinálním oddělení,

byly tu chvíle neuvěřitelné intenzity a bohatství,

autenticity a propojení,

které jsem nezažila nikdy předtím.

A každý z nás věděl, že až opustíme spinální oddělení,

už nikdy nebudeme stejní.

Po šesti měsících byl čas odejít domů.

Pamatuji si svého tátu, tlačícího mě ven na vozíčku,

celou zabalenou v sádře,

poprvé pociťující slunce na své tváři.

Nasála jsem ho a pomyslela si,

jak jsem něco takového mohla někdy považovat za samozřejmé?

Cítila jsem se tak neuvěřitelně vděčná za svůj život.

Ale ještě než jsem opustila nemocnici, vrchní sestra

mi řekla, "Janine, chci abyste byla připravena,

protože až se dostanete domů, něco určitého se stane."

Řekla jsem: "Co?" A ona řekla:

"Dostanete se do deprese."

A já řekla: "Já ne, ne Mašina Janine",

což byla má přezdívka.

Řekla, "Ale ano, protože - pochopte - stane se to každému.

Na spinálním oddělení je to běžné.

Jste na vozíčku. To je běžné.

Ale odejdete domů a uvědomíte si,

jak je život rozdílný.

Vrátila jsem se domů a něco se stalo.

Uvědomila jsem si, že sestra Sam měla pravdu.

Skutečně jsem se dostala do deprese.

Byla jsem na vozíčku. Necítila jsem nic od pasu dolů,

připnutá k nádobě s katétrem. Nemohla jsem chodit.

Strašně moc jsem v nemocnici zhubla.

Nyní jsem vážila okolo 36 kilogramů.

A chtěla jsem to vzdát.

Vše, co jsem chtěla, bylo nasadit si své běžecké boty a vyběhnout ze dveří.

Chtěla jsem zpět svůj starý život. Chtěla jsem zpět své tělo.

A pamatuji si maminku, jak seděla na okraji mé postele,

a říkala: "Jsem zvědavá, jestli bude život zase dobrý."

A pomyslela jsem si "Jak by mohl? Protože jsem ztratila vše,

čeho jsem si cenila, všechno na čem jsem pracovala.

Pryč."

A otázka, kterou jsem si pokládala, byla: "Proč já? Proč já?"

A pak jsem si vzpomněla na své přátele,

kteří byli stále ještě na spinálním oddělení,

především na Marii.

Maria měla autonehodu a probudila se

na své šestnácté narozeniny se zjištěním, že je úplný kvadruplegik,

že nemůže ničím hýbat od krku dolů,

že má poškozené hlasivky a nemůže mluvit.

Řekli mi: "Umístíme vás vedle ní,

protože si myslíme, že jí to prospěje."

Měla jsem obavy. Nevěděla jsem, jak na to budu reagovat,

že jsem vedle ní.

Věděla jsem, že by to bylo náročné, ale ve skutečnosti to bylo požehnání,

protože Maria se vždy usmívala.

Byla stále šťastná, a i když začala opět mluvit,

ačkoli jí bylo obtížné porozumět, nikdy si nestěžovala, ani jednou.

A divila jsem se, jak našla takovou míru smíření.

A uvědomila jsem si, že to nebyl pouze můj život.

Byl to život jako takový. Pochopila jsem, že to nebyla pouze má bolest.

Byla to bolest každého z nás. A pak jsem poznala, stejně jako předtím,

že jsem měla na výběr. Mohla jsem proti tomu stále bojovat,

nebo jsem to mohla nechat a přijmout nejenom své tělo,

ale i okolnosti svého života.

A pak jsem se přestala ptát: "Proč já?"

A začala se ptát: "Proč ne já?"

A pomyslela jsem si, že možná být na samém dně

je vlastně perfektní místo kde začít.

Nikdy předtím jsem o sobě nepřemýšlela jako o kreativním člověku.

Byla jsem sportovkyně. Mé tělo bylo stroj.

Ale teď jsem se pouštěla do toho nejkreativnějšího projektu,

který by kdokoliv z nás kdy mohl dělat:

do přebudování života.

A i když jsem neměla absolutně žádnou představu,

co jsem se chystala udělat, v té nejistotě

se dostavil pocit sobody.

Už jsem nebyla připoutaná k předem dané cestě.

Mohla jsem volně objevovat nekonečné možnosti života.

A toto poznání se chystalo změnit můj život.

Zatímco jsem seděla doma ve svém vozíčku a v sádře,

na obloze proletělo letadlo a já jsem vzhlédla

a pomyslela si: "To je ono!

Když nemůžu chodit, klidně bych mohla také létat."

Řekla jsem: "Mami, naučím se létat."

A ona řekla: "To je hezké, zlato." (Smích)

Řekla jsem jí: "Podej mi Zlaté stránky."

Podala mi telefonní seznam, vytočila jsem leteckou školu,

udělala jsem rezervaci, řekla, že bych se ráda zarezervovala na létání.

Oni řekli: "Víte, kdy se chcete dostavit?"

Já na to: "No, musím sehnat kamaráda, který mě odveze,

protože nemohu řídit. Jaksi nemohu ani chodit.

Je to problém?"

Udělala jsem rezerevaci a o několik týdnů později mě kamarád Chris

a moje máma dovezli na letiště,

celých 36 kilogramů pokrytých sádrou

v plandavé kombinéze. (Smích)

Mohu vám říct, že jsem nevypadala jako ideální kandidát

na pilotní průkaz. (Smích)

Přidržuji se pultu, protože nedokáži stát.

Řekla jsem: "Ahoj, jsem tu na lekce létání."

A oni se na sebe podívali a odběhli dozadu tahat slámky.

"Ty ji dostaneš." "Ne, ne, ty ji vezmi."

Konečně vyšel chlápek. Začne:

"Ahoj, jsem Andrew a vezmu tě létat."

Odpovím: "Skvěle." A tak se mnou sjedou dolů,

dostanou mě na letištní plochu

a tam bylo červenomodrobílé letadlo.

Bylo nádherné. Zvedli mě do kokpitu.

Museli mě vysunout nahoru po křídle a dát mě do kokpitu.

Posadili mě. Všude tam byla tlačítka a ciferníky.

Říkám: "Páni, jak můžete vědět, co všechna ta tlačítka a ciferníky dělají?"

Instruktor Andrew šel dopředu a nastartoval letadlo.

Řekl: "Chtěla byste si zkusit popojíždění?"

Při tom pomocí chodidel ovládáte směrové pedály,

abyste ovládali letadlo na zemi.

Řekla jsem: "Ne, nemohu použít své nohy."

Odvětil: "Oh."

Já řekla: "Ale můžu použít své ruce," a on řekl: "Dobrá."

Tak se dostal na ranvej, a přidal na výkonu.

A jak jsme vzlétli z ranveje,

a kola podvozku se zvedla z dráhy a byli jsme ve vzduchu,

měla jsem ten nejneuvěřitelnější pocit svobody.

A Andrew mi řekl,

když jsme přeletěli tréninkovou plochu:

"Vidíš tu horu támhle?"

A já řekla "Jasně."

A on řekl: "Dobře, převezmi řízení a leť směrem k té hoře."

A jak jsem se podívala lépe, uvědomila jsem si,

že ukazoval směrem k Modrým horám,

kde má cesta začala.

A já převzala řízení a letěla jsem.

A byla jsem daleko, daleko od spinálního oddělení,

a v ten moment jsem věděla, že se stanu pilotem.

Nevěděla jsem, jak jenom složím zdravotní zkoušky.

Ale s tím jsem si dělala starosti až později, protože právě v ten moment jsem měla sen.

Takže jsem jela domů, vyfasovala tréninkový deník a měla jsem plán.

A cvičila jsem svou chůzi jak jsem jen mohla,

a dostala se od přidržování dvěma lidmi

přes přidržování jedním člověkem

do okamžiku, kdy jsem byla schopna chodit podél nábytku

tak dlouho, dokud nebyl daleko od sebe.

A pak jsem udělala velký pokrok,

když jsem dokázala chodit po domě, přidržujíce se zdí,

asi takhle, a moje maminka říkala, že mě neustále následovala

a čistila mé otisky prstů. (Smích)

Ale aspoň vždy věděla, kde jsem byla.

Takže zatímco doktoři pokračovali v operování

a dávání mého těla opět dohromady,

já pokračovala se studováním teorie a nakonec

a neuvěřitelně jsem prošla i zdravotní zkouškou,

a to byla moje zelená pro létání.

Strávila jsem veškeré chvíle, co jsem mohla, v letecké škole,

daleko z mé komfortní zóny,

všichni tihle mladí muži, co chtěli být piloti ve aerolinkách Qantas,

chápete, a poněkud starší poskakující já, nejdříve v sádře,

a pak má ocelová výztuha, pytlovitá kombinéza,

moje taška s léky a katétr a mé kulhání,

a dřív se na mě dívali a mysleli si:

"Z koho si tu dělá legraci? Ta tohohle nebude nikdy schopná."

A někdy jsem si to myslela taky.

Ale na tom nezáleželo, protože teď tu bylo něco uvnitř, co hořelo,

co mnohonásobně převážilo má zranění.

A drobné cíle mě udržely jít stále po cestě,

a nakonec jsem získala soukromý pilotní průkaz,

a pak jsem se naučila navigovat, a létala jsem se svými přáteli po Austrálii.

A pak jsem se naučila létat s dvoumotorovým letadlem

a získala jsem svou dvoumotorovou kvalifikaci.

A pak jsem se naučila létat ve špatném počasí tak dobře jako v tom dobrém

a získala jsem svou kvalifikaci na letání v rámci IFR.

A pak jsem získala svůj obchodní pilotní průkaz.

A pak jsem získala svou kvalifikaci instruktora.

A pak jsem byla zpět v té samé škole,

do které jsem šla na svůj úplně první let

a učila jsem druhé lidi létat,

pouze necelých 18 měsíců poté, co jsem opustila spinální oddělení.

(Potlesk)

A pomyslela jsem si: "Proč se zde zastavit?

Proč se nenaučit létat vzhůru nohama?"

A tak se stalo, a naučila jsem se létat vzhůru nohama

a stala jsem se instruktorkou letecké akrobacie.

A mamka a taťka? Nikdy neletěli.

Ale věděla jsem určitě, že ačkoliv mé tělo může být omezeno,

byl to můj duch, který byl nezastavitelný.

Filozof Lao Tzu jednou řekl,

"Když se odprostíte od toho, co jste,

stanete se tím, co můžete být."

Teď vím, že dokud jsem se neodprostila od toho, co jsem myslela, že jsem,

nebyla jsem schopna vytvořit zcela nový život.

Dokud jsem se neodprostila od života, co jsem myslela, že mám mít,

nebyla jsem schopna přijmout život, který na mě čekal.

Nyní už vím, že má opravdová síla

nikdy nevzešla z mého těla,

a ačkoliv mé fyzické možnosti se dramaticky změnily,

kdo jsem já je nezměněno.

Světlo pilota ve mně bylo stále světlo,

tak jako je v každém z nás.

Vím, že nejsem mé tělo

a také vím, že vy nejste ta vaše.

A že pak už nezáleží na tom, jak vypadáte,

odkud pocházíte nebo čím se živíte.

Vše, na čem záleží, je, že pokračujeme v dmýchání plamenu lidstva tím,

že žijeme naše životy jako nejvyšší vyjádření kreativity toho,

kým skutečně jsme,

protože jsme všichni propojeni

miliony a miliony brček,

a je čas je společně spojit

a pevně se jich držet.

A pokud se máme sunout kupředu k našemu společnému blahu,

je čas se zbavit naší pozornosti na fyzično

a místo toho přijmout ctnosti srdce.

Tak tedy pozvedněte svá brčka, jestli se přidáte.

Děkuji. (Potlesk)

Děkuji.