Proměna dinosaurů

Kde jsou mláďata dinosaurů? Strhující vyprávění z TEDxVancouver, kde paleontolog Jack Horner popisuje, jak otvíráním zkamenělých lebek odhaluje šokující pravdu o některých našich oblíbených dinosaurech.

Mohu požádat, aby zvedli ruku

nebo zatleskali

lidé různých generací?

Zajímá mě, kolika z vás

je 3 - 12 let.

(Smích)

Nikdo, co?

No dobrá.

Budu povídat o dinosaurech.

Vzpomínáte si na dinosaury,
když vám bylo tolik?

(Potlesk)

Dinosauři jsou docela zábavní, že.

(Smích)

Hned teď změníme téma.

Doufám, že si to všichni uvědomujete.

Takže vám řeknu to důležité hned teď:

Snažte se nevyhynout.

(Smích)

To je vše.

(Smích)

Lidé se mě hodně ptají --

v podstatě je to nejčastější
otázka, kterou dostávám --

proč mají děti tak rádi dinosaury?

Co je na nich tak fascinuje?

Obvykle odpovídám:

„Dinosauři byli velcí,

jiní a už vymřeli.“

Všichni jsou pryč.

Což ale není pravda,

ale k huse se dostaneme za chvilku.

Takže asi takto:

velcí, jiní a vyhynulí.

Název mé přednášky je:

Proměna dinosaurů:

Příčina předčasného vyhynutí.

Předpokládám, že si
na dinosaury vzpomínáte.

Mají rozličné formy.

Spousta různých druhů.

Před mnoha lety,

na počátku 20. století,

muzea pátrala po dinosaurech.

Vyráželi do terénu a sbírali je.

Je to zajímavý příběh.

Každé muzeum chtělo trochu
větší nebo lepší kousek,

než měli ostatní.

Takže když muzeum v Torontu vyrazilo ven

a nalezlo velkého Tyranosaura,

pak muzeum v Ottavě chtělo ještě většího

a lepšího.

Tak to bylo se všemi muzei.

Všichni vyhledávali

všechny ty větší a lepší dinosaury.

To bylo počátkem 20. století.

Ale kolem roku 1970

se několik vědců

zamyslelo: „Co to má znamenat?

Podívejte se na ty dinosaury.

Všichni jsou velcí.

Kde jsou všichni ti malí?“

Přemýšleli o tom

a dokonce o tom napsali pojednání:

„Kde jsou malí dinosauři?“

(Smích)

No, běžte do muzea a uvidíte,

kolik je tam mláďat dinosaurů.

Lidé si mysleli -- což
právě to byl problém --

mysleli si,

že pokud by měli malé dinosaury,

pokud by měli mláďata,

byli by snadno k poznání.

Měli byste velkého dinosaura

a malého dinosaura.

Ale měli jen velké dinosaury.

Má to několik důvodů.

Za prvé, vědci mají ego

a rádi dinosaury pojmenovávají.

Chtějí pojmenovávat všechno.

Každý chce mít nějaké vlastní zvíře,
co se jmenuje po něm, a tak...

(Smích)

Takže pokaždé, když našli něco,
co vypadalo trochu jinak,

dali tomu nové jméno.

Samozřejmě to dopadlo tak,

že máme celou hromadu různých dinosaurů.

V roce 1975

to někoho napadlo.

Dr. Peter Dodson

z Pensylvánské univerzity

si uvědomil,

že dinosauři rostli

podobně jako ptáci,

což se liší od způsobu

růstu plazů.

V podstatě

použil jako příklad kasuáry.

Což bylo chytré - když se podíváte na kasuáry

nebo na jiné ptáky s hřebenem na hlavě,

narůstají

do 80 % své velikosti,

než jim začne růst hřeben.

Zamyslete se nad tím.

V podstatě si uchovávají vlastnosti mláděte

až do pozdní ontogeneze.

Takže alometrická kraniální ontogeneze

je relativní lebeční růst.

Vidíte,

že kdybyste našli nějakého,

který dorostl do 80 %

a nevěděli byste, že z něj bude kasuár,

mysleli byste si, že se jedná
o dvě různá zvířata.

Takže na tento problém

Peter Dodson upozornil

použitím kachnozubých dinosaurů

tehdy zvaných Hypacrosaurus.

Ukázal,

že když lze vzít mládě a dospělého jedince

a průměrem určit, jak by měl vypadat,

že kdyby narůstal lineárním způsobem,

mělo by hřeben

asi poloviční velikosti než dospělec.

Ale skuteční téměř dospělí

nemají v 65 %

vůbec žádný hřeben.

To bylo zajímavé.

Takže zde lidé

opět sešli ze správné cesty.

Pokud by prostě přijali práci

Peter Dodsona a pokračovali v ní,

bylo by mnohem méně dinosaurů

než nyní máme.

Ale vědci mají ego,

rádi dávají věcem jména.

Takže pokračovali v pojmenovávání dinosaurů,

protože vypadali jinak.

Nyní máme způsob, jak určit,

zda je dinosaurus nebo jiné zvíře

mládětem nebo dospělým jedincem.

Dělá se to řezáním do jejich kostí.

Ale řezání dinosauřích kostí

je věc obtížná, jak jistě chápete,

protože v muzeích

jsou kosti velmi ceněné.

V muzeích se o ně velmi pečlivě starají.

Ukládají je do krabiček, do pěnové hmoty.

Pečují o ně velice dobře.

Nelíbí se jim, když přijdeme

a chceme je rozříznout
a podívat se dovnitř.

(Smích)

Takže nám to obvykle nedovolí.

Ale já mám muzeum

a sbírám dinosaury

a svoje si rozříznout smím.

Takže to dělám.

(Potlesk)

Takže když rozříznu malého dinosaura,

je to uvnitř velmi houbovité (jako A).

Když řízneme do staršího dinosaura,

je to velmi masivní.

Vidíme, že je to dospělá kost.

Je velmi jednoduché je rozlišit.

Takže bych vám to

rád ukázal.

V Severní Americe, na Severních
pláních v USA

a Jižních pláních Alberty a Saskatchewanu

je geologické souvrství zvané Hell Creek,

které ukrývalo poslední dinosaury,
kteří na Zemi žili.

Je jich 12,

každý je pozná --

mám na mysli 12 hlavních dinosaurů,

kteří vyhynuli.

Takže se na ně podíváme.

Tímhle se zabývám.

Mí studenti, mí zaměstnanci,

my je otvíráme.

Jak si asi umíte představit,

rozříznout kost nohy je jedna věc,

ale když jdete do muzea

a řeknete: „Nevadilo by vám, kdybych

rozřízl dinosauří lebku, že?“

odpoví vám: „Zmizte.“

(Smích)

Zde je 12 dinosaurů.

Podívejme se nejprve na tyto 3.

Tito dinosauři se jmenují Pachycefalosauři.

Každý ví,

že tato 3 zvířata jsou spřízněná.

Domněnka je,

že jsou příbuzní

asi jako bratranci.

Ale ještě nikoho nenapadlo,

že by mohli být příbuzní ještě více.

Jinými slovy,

lidé se na ně dívali a viděli rozdíly.

Všichni víte,

že pokud chcete určit,

zda jste příbuzný se svým
bratrem nebo sestrou,

nepovede se vám to hledáním rozdílů.

Příbuznost určíme pouze

hledáním podobností.

Takže lidé na ně hleděli

a vykládali, jak jsou odlišní.

Pachycephalosaurus měl velkou,
silnou klenbu na hlavě

a několik menších na týle,

a drsné výrůstky na konci nosu.

Jiný dinosaurus, Stygimoloch,

žil ve stejné době

a měl ostny vzadu na hlavě.

Má malinkou klenbu

a výrůstky na nose.

A zde je něco zvané Dracorex,

oko z Bradavic.

Hádejte, kde se to vzalo? Od draka.

Zde je dinosaurus,

který má ostny na hlavě, žádnou klenbu

a drsné výrůstky na nose.

Nikdo si nevšiml, že ty
výrůstky vypadají podobně.

Ale dívali se na tuto trojici

a řekli: „To jsou 3 různí dinosauři

a Dracorex je z nich zřejmě nejprimitivnější .“

Jeden je primitivnější než druhý.

Není mi jasné,

jak tyto tři rozdělili.

Ale když je seřadíte,

když vezmete tyto 3 lebky a seřadíte je,

řadí se takto.

Dracorex je nejmenší,

Stygimoloch je prostřední velikosti,

Pachycephalosaurus je největší.

Jeden by si myslel,

že nám to něco napovídá.

(Smích)

Ale jim to nenapovědělo nic.

Protože, no víme proč.

Vědci rádi dávají jména.

Ale když rozřízneme

Dracorexe --

Rozříznu našeho Dracorexe --

a hele, je uvnitř houbovitý,

velmi houbovitý.

Je to mládě,

velmi rychle rostoucí.

Časem bude větší.

Když rozřízneme Stygimolocha,

vychází to stejně.

Ta malá klenba

roste velmi rychle,

rychle se zvětšuje.

Je zajímavé, že osten na zádech Dracorexe

také roste velmi rychle.

Ostny na zádech Stygimolocha

ale ustupují,

což znamená, že se zmenšují

jak se klenba zvětšuje.

A když se podíváme na Pachycephalosaura,

má pořádnou klenbu

a malé výrůstky na týle

také ustupují.

Takže jen na této trojici dinosaurů

lze snadno -- vědecky --

snadno vyslovit hypotézu,

že se jedná o růstovou řadu

stejného zvířete.

Což samozřejmě znamená,

že Stygimoloch a Dracorex

tímto vyhynuli.

(Smích)

Dobrá.

Což samozřejmě znamená,

že nám zbývá 10 hlavních dinosaurů.

Spolu s mým kolegou z Berkley

jsme se podívali na Triceratopse.

A před rokem 2000 --

vzpomeňte si,

že Triceratops byl poprvé
nalezen v 19. století --

před rokem 2000 nikdo nikdy neviděl

mladého Triceratopse.

V každém muzeu po celém
světě je Triceratops,

ale nikdo nikdy nenašel mládě.

A my víme proč, že?

Protože všichni chtějí mít jen velké.

Takže všichni měli velké.

Tak jsme vyrazili ven a nasbírali

celou hromadu malých.

Jsou všude. Úplně všude.

Takže jich v našem muzeu
máme celou hromadu.

(Smích)

Všichni říkají, že to je proto,
že mám malé muzeum.

Kdo má malé muzeum,
má malé dinosaury.

(Smích)

Když se podíváte na Triceratopse,

vidíte, že se proměňuje.

Jak mláďata rostou,

jejich rohy se sklánějí vzad.

A pak, jak stárnou,

rohy směřují vpřed.

To je zajímavé.

Když se podíváme na okraj límce,

vidíme malé trojúhelníkové kosti,

které se mohou zvětšit do trojúhelníku

a pak se položit proti límci,

velmi podobně jako ostny

Pachycephalosaura.

A pak, protože to jsou mláďata z mé sbírky,

rozříznu je

a podívám se dovnitř.

Ten malý je velmi houbovitý.

Ten střední velikosti je velmi houbovitý.

Zajímavé bylo,

že dospělý Triceratops byl také houbovitý.

Tato lebka je 2 m dlouhá.

Je to velká lebka.

Ale zde je jiný dinosaurus,

který byl na tom místě nalezen

a který vypadá jako
Triceratops, jen je větší

a jmenuje se Torosaurus.

Když rozřízneme Torosaura,

má dospělé kosti.

Ale má tyto velké díry v krunýři.

Všichni říkají: „Triceratops a Torosaurus

vůbec nemohou být to samé zvíře,

protože jeden z nich je větší
než ten druhý.“

(Smích)

„A má díry v krunýři.“

Řekl jsem: „Máme nějaké mladé Torosaury?“

A oni na to: „No nemáme,

ale má díry v límci.“

Jeden z mých studentů, John Scannella,

prozkoumal celou sbírku

a objevil,

že se ta díra začíná vytvářet

u Triceratopse

a samozřejmě je otevřená u Torosaura --

objevil tedy mezičlánek

mezi Triceratopsem and Torosaurem,

což bylo něco.

Takže nyní víme,

že Torosaurus

je ve skutečnosti dospělý Triceratops.

Jak pojmenováváme dinosaury,

jak dáváme jména čemukoli,

původní jméno zůstává

a druhé jméno je zamítnuto.

Takže Torosaurus vyhynul.

Triceratops, pokud jste to
slyšeli ve zprávách,

mnoho hlasatelů to úplně popletlo.

Mysleli si, že bychom si měli nechat Torosaura a zrušit Triceratopse,

ale to se nestane.

(Smích)

Dobrá, tak tohle se dá dělat
s hromadou dinosaurů.

Zde máme Edmontosaura

a Anatotitana.

Anatotitan: obrovská kachna.

Je to obrovský kachnozubý dinosaurus.

Zde je další.

Takže se podíváme na histologii kosti.

Histologie nám říká,

že Edmontosaurus je mládě

nebo alespoň dospívající

a ten druhý je dospělý,

máme zde ontogenezi.

A zbavíme se Anatotitana.

A můžeme v tom pokračovat.

Posledním je

T. Rex.

Máme tyto dva dinosaury,

T. Rexe a Nanotyranna.

(Smích)

Zase si jeden říká...

(Smích)

Ale napadla je dobrá otázka.

Prohlédli si je a řekli:

„Jeden má 17 zubů a ten
největší má 12 zubů.“

Což vůbec nedává smysl,

protože neznáme žádné dinosaury,

kterým by přibyly zuby, jak stárnou.

Takže to musí být správně --

jsou určitě odlišní.“

Tak jsme je rozřízli.

A skutečně,

Nanotyrannus má kosti mláděte

a ten větší má dospělejší kosti.

Zdá se, že by mohl ještě narůst.

V Muzeu of the Rockies, kde pracujeme,

mám čtyři T. Rexe,

takže mám hodně k řezání.

Ale vůbec jsem do nich nemusel řezat,

protože jsem jen seřadil jejich čelisti

a ukázalo se, že ten největší měl 12 zubů

a ten menší hned vedle měl 13

a ten ještě menší 14.

A samozřejmě, Nano má 17.

Tak jsme vyrazili a prohlédli si
sbírky jiných lidí

a našli jsme jednoho, který měl 15 zubů.

Takže znovu snadno řekneme,

že onotogeneze Tyrannosaura

zahrnuje Nanotyrannuse,

a proto můžeme zrušit dalšího dinosaura.

(Smích)

Takže co se týká

našeho pozdního křídového období,

zbývá jich 7.

To je pěkné číslo.

Dobré číslo na vymření, řekl bych.

Jak si asi umíte představit,

u čtvrťáků to není moc populární.

Čtvrťáci milují své dinosaury,

učí se je nazpaměť.

A tohle se jim nelíbí.

(Smích)

Děkuji vám.

(Potlesk)