Jakou roli hraje štěstí ve vašem životě?

Štěstí hraje v našem životě větší roli, než si dokážeme připustit, říká psycholog Barry Schwartz. Tvrdá práce a hraní podle pravidel nás samozřejmě může dostat dost daleko ‒ ale zbytek nakonec záleží jen na štěstí. Schwartz zkoumá souvislost mezi štěstím, zásluhami a úspěchem a nabízí zajímavý způsob, jak vyrovnat šance ‒ například při přijímání na vysokou školu.

Zdravím vás.

Jsem poctěn, že tu mohu být
a promluvit k vám.

Dnes budu mluvit o štěstí a spravedlnosti

a o tom, jak spolu souvisejí.

Před několika lety
mi volal můj bývalý student

a chtěl si popovídat o své dceři.

Jeho dcera byla
v maturitním ročníku střední školy

a zcela vážně uvažovala,
že se přihlásí na Swarthmore,

kde jsem vyučoval,

a on chtěl vědět, jestli si myslím,
že by se tam mohla dostat.

Dostat se na Swarthmore
je nesmírně obtížné.

Tak jsem mu řekl:
„No, něco mi o ní pověz.“

A on mi o ní vyprávěl,

o jejích známkách,
o výsledcích ze zkoušek,

o jejích mimoškolních aktivitách.

Znělo to, jako by byla úplná hvězda,

vskutku úžasné dítě.

Tak jsem mu řekl: „Zní to vážně báječně.

Přesně takovou studentku

by Swarthmore chtěl mít.“

A on se zeptal:
„A znamená to, že se tam dostane?“

A já řekl: „Ne.

V jednom ročníku na Swarthmoru
prostě není dost míst

pro všechny, kteří jsou dobří.

Není dost míst na Harvardu nebo Yalu,
Princetonu nebo Standfordu.

Není ani dost míst v Googlu,
Amazonu nebo Applu.

Není dost míst na TED konferencích.

Je obrovské množství dobrých lidí,

ale ne všichni z nich uspějí.“

Tak se mě zeptal: „A co máme tedy dělat?“

A já mu odpověděl: „To je dobrá otázka.“

Co bychom měli dělat?

A já vím, co udělaly vysoké školy.

V zájmu spravedlnosti

neustále zvyšovaly své standardy,

protože se nezdá být fér
přijímat méně způsobilé lidi

a odmítat více způsobilé,

proto pořád a pořád zvyšují své standardy,

až nakonec mohou přijmout tolik studentů,
pro kolik mají místo.

Mnoho lidí to považuje
za nespravedlivé a nefér.

Americká společnost má různé názory na to,

co to znamená, když se řekne,
že je nějaký proces spravedlivý,

ale podle mě existuje něco,
s čím souhlasí víceméně všichni,

a to je, že ve spravedlivém
a férovém systému

lidé dostávají to, co si zaslouží.

A svému bývalému žáku jsem řekl,

že u přijetí na univerzitu

zkrátka neplatí,
že lidé dostanou, co si zaslouží.

Někteří lidé dostanou,
co si zaslouží, a někteří ne,

tak to prostě je.

Zvýšením standardů,
jak to dělaly i vysoké školy,

se vytváří šílená konkurence

mezi středoškoláky,

protože nestačí být dobrý,

nestačí být dost dobrý,

musíte být lepší než všichni ostatní,
kteří se také hlásí.

A tohle způsobilo

nebo to přispělo

k jisté epidemii úzkosti a deprese,

která ničí naše mladistvé.

Touto konkurencí ničíme celou generaci.

Když jsem o tom přemýšlel,

uvědomil jsem si, že existuje způsob,
jak tento problém napravit.

Můžeme tedy udělat toto:

když se lidé přihlásí na vysokou školu,

odlišíme uchazeče,
kteří jsou dost dobří, aby byli úspěšní,

od těch, kteří takoví nejsou,

a odmítneme právě ty,
kteří nejsou dost dobří, aby byli úspěšní,

a pak dáme jména všech ostatních
do klobouku

a začneme prostě losovat

a ty vylosované pak přijmeme.

Jinak řečeno, přijímání na univerzitu
bude jakousi loterií

a možná i přijímání lidí na práci
v technologických firmách bude loterie.

A – nedej Bože –

možná budeme losem vybírat i ty,
kteří budou pozvaní,

aby mluvili na TED.

Nechápejte mě špatně,

taková loterie samozřejmě
neodstraní nespravedlnost.

Stále tu bude spousta lidí,
kteří nedostanou to, co si zaslouží.

Ale aspoň to bude čestné.

Odhalí to, jaká je to nespravedlnost,

namísto předstírání opaku,

a také to zmírní neuvěřitelný tlak,

pod kterým žijí naši středoškoláci.

Tak proč o tomhle
naprosto rozumném návrhu,

pokud to tak mohu říct,

nikde ani trochu vážně neuvažují?

Myslím, že vím proč.

Myslím si, že nesneseme tu myšlenku,

že k velice důležitým věcem našeho života

by mohlo dojít jen díky štěstí či náhodě,

že bychom v životě tak důležité věci
neměli pod kontrolou.

Ani já to pomyšlení nesnesu.

Nedivím se, že lidé tu představu nesnáší,

ale tak to jednoduše je.

Zaprvé: přijímání na univerzity
už loterie je.

Přijímací úředníci jen předstírají,
že tomu tak není.

Buďme tedy upřímní.

A za druhé:

myslím si, že kdybychom si uvědomili,
že je to loterie,

uznali bychom,

jak důležitou roli v životě
skoro každého z nás hraje štěstí.

Tak například já.

Skoro všechny významné události
v mém životě

byly do velké míry
výsledkem šťastné náhody.

Když jsem byl v sedmé třídě,
přestěhovali jsme se z New Yorku

do Westchester County.

Hned na začátku školy

jsem potkal okouzlující mladou dívku,
se kterou jsem se spřátelil,

pak se z nás stali nejlepší kamarádi,

posléze se stala mojí přítelkyní

a nakonec i mojí manželkou.

Mou ženou už je šťastných 52 let.

Nijak zvlášť jsem se o to nezasloužil.
Byla to všechno šťastná náhoda.

Pak jsem odešel na vysokou

a v prvním semestru jsem si zapsal
úvod do psychologie.

Ani jsem nevěděl, co psychologie je,

ale pasovalo mi to do rozvrhu
a vyhovovalo to požadavkům,

tak jsem se zapsal.

A naštěstí to vyučoval

doopravdy věhlasný profesor psychologie,
vskutku legenda.

Proto jsem si zvolil psychologii
za hlavní předmět studia.

Pokračoval jsem na postgraduálním studiu.

A když jsem ho dokončoval,

můj přítel, který vyučoval na Swarthmoru,

se rozhodl, že už tam
nechce být profesorem,

a tak dal výpověď
a odešel na lékařskou fakultu.

Na Swarthmoru se tak uvolnilo místo,

o které jsem se ucházel
a nakonec jsem ho dostal,

jediná práce,
o kterou jsem se kdy ucházel.

Na Swarthmoru jsem vyučoval 45 let

a tento institut měl ohromný vliv
na mou kariéru.

A dám vám ještě poslední příklad:

v New Yorku jsem přednášel o své práci

a poté za mnou přišel někdo z publika.

Představil se.

Řekl: „Jmenuji se Chris.

Nechtěl byste promluvit na TED?“

A já se ho zeptal: „Co je TED?“

No, řekl mi to

a tehdy TED nebyl to, čím je teď.

Ale v uplynulých letech

zhlédlo mé přednášky na TED

více než 20 milionů lidí.

A tak jsem došel k závěru,
že jsem měl štěstí.

Měl jsem štěstí v manželství.

Měl jsem štěstí ve vzdělání.

Měl jsem štěstí v kariéře.

A mám štěstí, že tady mám teď prostor

a mohu mluvit na místě, jako je TED.

Zasloužil jsem si všechen ten úspěch?

Jasně že jsem si ho zasloužil,

tak jako vy jste si pravděpodobně
zasloužili ten svůj.

Ale hodně dalších lidí si také
zaslouží mít takový úspěch,

ale nedosáhli ho.

Tak dostávají lidé to, co si zaslouží?

Je společnost spravedlivá?

Samozřejmě není.

Tvrdá práce a hraní podle pravidel
nejsou zárukou ničeho.

Pokud bychom uznali nevyhnutelnost
tototo typu nespravedlnosti

a stěžejní roli štěstí,

mohli bychom se sami sebe zeptat,

jakou máme zodpovědnost vůči těm,

které teď během pandemie
oslavujeme jako hrdiny,

když vážná nemoc postihne jejich rodinu,

abychom zajistili, že budou v pohodě
a že se jim nezhroutí život,

zatímco se s nemocí budou potýkat?

Co dlužíme lidem, kteří bojují,

kteří tvrdě pracují,
ale nemají takové štěstí jako my?

Asi před půl stoletím

napsal filozof John Rawls knihu
nazvanou „Teorie spravedlnosti“

a v ní přišel s konceptem,
který nazval „závoj nevědomosti“.

Položil otázku:

Kdybyste nevěděli, jakou pozici
budete v budoucnu ve společnosti mít,

jakou společnost byste chtěli vytvořit?

A tvrdil,

že když netušíme,

jestli budeme ve společnosti
nahoře nebo dole,

chceme společnost,
která je docela dost rovnoprávná,

takže i ti, kteří nemají štěstí,

by žili slušné, smysluplné
a uspokojivé životy.

Takže to vy, šťastní a úspěšní lidé,
připomínejte své komunitě

a dělejte vše pro to, abyste zajistili,

že budeme ctít a starat se o lidi,

kteří si stejně jako my zaslouží úspěch,

ale nemají takové štěstí.

Děkuji.