Překvapivé zárodky velké datové revoluce ve zdravotnictví

Shromažďování dat v globálním zdravotnictví nebylo nic úžasného. Pracovníci museli chodit po vesnicích, klepat na dveře, pokládat otázky, psát odpovědi do formulářů a pak přepsat získaná data do počítače. Na základě těchto neúplných informací pak státy dělaly velká rozhodnutí. Datový nadšenec Joel Selanikio mluví o veliké změně v shromažďování dat ve zdravotnictví v posledních deseti letech - počínaje Palm Pilotem a Hotmailem až k současnému využití Internetu.

Znáte ten vtip o poldovi,

co je na pochůzce uprostřed noci

a najednou narazí na chlápka
pod pouliční lampou,

který se dívá na zem a houpe se
ze strany na stranu.

A ten polda se ho zeptá, co dělá.

Chlápek odpoví, že hledá svoje klíče.

Tak se polda zastaví a rozhlídne se kolem

a pak znovu a znovu...

hledá dvě, tři minuty. Klíče nikde.

Polda povídá: "Jste si jistý? Hele kámo,

určite jste ztratil svoje klíče tady?

A chlápek odpoví,

"Ne, vlastně jsem je ztratil
dole na konci ulice,

ale tady je lepší světlo."

Lidé v dnešní době mluví o pojmu

"velká data", čímž myslí

všechny informace, které lidstvo vytváří

skrz vzájemné interakce
na a prostřednictvím internetu.

Všechno počínaje facebookem a twitterem

až po stahování hudby, filmů,
streamování, a podobně.

Živé vysílání TEDu.

A pro lidi, co pracují s "velkými daty",

je největším problémem,

že máme až moc informací.

Největším problémem je,
jak je všechny uspořádat.

Zabývám se globálním zdravím
a mohu vám říct,

že to není náš největší problém.

Protože pro nás,

i když je na Internetu lepší světlo,

data, která potřebujeme k řešení problému,

nejsou na Internetu k nalezení.

My například nevíme,

kolik lidí se stává právě teď
obětí katastrofy

nebo je v nějakém konfliktu.

Nevíme, kolik nemocnic

v rozvojových zemích má potřebné léky

a kolik nemá.

Nemáme ponětí o zasobování
těchto nemocnic.

Netušíme - a to mě nejvíc udivuje -

nevíme, kolik dětí se narodilo

nebo kolik dětí žije v Bolivii

nebo Botswaně nebo Bhútánu.

Nevíme, kolik dětí zemřelo minulý týden

v některé z těchto zemí.

Neznáme potřeby starých lidí
a mentálně nemocných.

O těchto různých zásadně
duležitých problémech

nebo důležitých oblastech,
kde chceme řešit problémy,

nevíme vlastně vůbec nic.

A částečný důvod,
proč nevíme vůbec nic,

je, že informační systémy,

které používáme v rámci
globálního zdravotnictví

k řešení těchto problémů,
vypadají takto.

To je asi 5 000 let stará technologie.

Možná jste ji už použili.

Dnes je docela v úpadku,

ale my ji stále používáme
v 99 % případů.

Tohle je papírový formulář.

Formulář v rukou sestry
z Ministerstva zdravotnictví

v Indonésii, která chodí po venkově

a to zajisté v hrozném horku a vlhku.

Chystá se zaklepat na tisíce dveří

během několika týdnů nebo měsíců.

Klepe na dveře a říká:

"Promiňte, rádi bychom
se zeptali na pár otázek.

Máte děti? Jsou vaše děti očkované?

Protože jediný způsob, jak zjistit,

kolik dětí bylo v Indonésii očkováno,

kolik procent bylo očkováno,

není Internet, ale je potřeba
jít a klepat na dveře,

někdy i desítky tisíc dveří.

A to může trvat měsíce nebo i roky.

Víte, sčítáni lidu v Indonésii

by pravděpodobně zabralo dva roky.

A samozrejmě další problém je,

že se všemi těmito formuláři -

a to vám povím,
my máme fomuláře na všechno možné:

máme formuláře na průzkum vakcinací,

máme formuláře na sčítání lidí,
co přijdou do nemocnice.

Máme formuláře na sledování zásob léků,

zásob krve, všechny možné formuláře.

Na všechno možné.

A ty všechny mají jeden společný cíl.

A ten společný cíl vypadá asi takhle.

Právě se díváte na auto plné dat.

Toto jsou data z jednoho jediného průzkumu
o pokrytí vakcínou

v jednom jediném regionu v Zambii,

kterého jsem se před lety zúčastnil.

Jedinou věc, kterou bylo potřeba zjistit,

kolik procent zambijskych dětí
je očkováno.

A toto jsou data nashromážděná
na papíře za několik týdnů

z jediného regionu,
který je něco jako jeden okres v USA.

Umíte si představit, že pro celou Zambii,

odpoveď jen na tuto jedinou otázku,

vypadá asi takhle.

Náklaďák za náklaďákem

plné hromadou dat.

A co je ještě horší:

to je jen začátek,

protože jakmile nashromáždíte
všechna data,

samozřejmě je bude muset někdo
- nějaký nešťastník -

přepsat do počítače.

Když jsem byl na univerzitě,

byl jsem vlastně někdy tím nešťastníkem.

A můžu vám říct,
často jsem se přestával soustředit.

Pravděpodobně jsem nasekal spoustu chyb,
kterých si nikdo nevšiml.

Tím se kvalita dat zhoršila.

Ale nakonec jsou všechna data
přepsána do počítače,

a někdo je musí začít analyzovat.

A když je analýza hotová a popsaná,

pak je snad možné
zhodnotit výsledky daného výzkumu

a použít je k zlepšení očkování dětí.

Protože není nic horšího

v oblasti globálního veřejného zdraví,

nevím, co je horšího,
než nechat děti na této planetě

zemřít na nemoci,
proti kterým je dostupná vakcína.

Nemoci, na které existuje
vakcína za dolar.

A každý rok na tyto nemoci
zemřou miliony dětí.

A pravdou je, že milion je hrubý odhad,

protože my skutečně nevíme,
kolik dětí takhle ročně zemře.

Co je na tom ale ještě víc frustrující,

to přepisování dat,
co jsem dělával jako student,

může trvat až šest mesíců.

Někdy může trvat až dva roky

přepsat všechny ty informace do počítace

a někdy, a to ne málokdy,

se to vlastně nikdy nepřepíše.

Teď se nad tím na vteřinu
zkuste zamyslet.

Týmy stovek lidí vyšly do terénu,

aby našly odpoveď na konkrétní otázku,

pravděpodobně to vyšlo na tisíce dolarů

za naftu, fotokopie a diety.

A pak z nějakého důvodu
se energie vytratí

nebo nezbydou žádné peníze.

A všechno přijde v niveč,

protože to nikdo nepřepíše do počítače.

Projekt se zastaví. A to se stává často.

A na tom zakládáme naše rozhodnutí
v globálním zdravotnictví.

Málo dat, stará data, žádná data.

V roce 1995 jsem začal premýšlet,

jak by se dal tenhle proces vylepšit.

1995, to už je dost dávno.

Trochu mě teď vyděsilo si uvědomit,
jak už je to vlastně dávno.

Nejlepší film roku byla

"Smrtonosná past 3"

a jak můžete vidět,
Bruce Willis měl tehdy mnohem víc vlasů.

Já jsem pracoval
v Centru pro kontrolu nemocí

a měl jsem tehdy taky mnohem víc vlasů.

Ale pro mě ta nejvýznamnější věc,
co jsem viděl v roce 1995,

bylo tohle.

Těžko představitelné, ale v roce 1995,

tohle byl nejvýkonnější mobilní přístroj.

Jasně, nebyl to iPhone.
Nebyl to Samsung Galaxy.

Byl to Palm Pilot.

A když jsem viděl Palm Pilot poprvé,
pomyslel jsem si,

proč bychom nemohli Palm Pilot
použít k záznamu dat?

A jít do terénu jenom
s jedním Palm Pilotem,

který může pobrat kapacitu
desítek tisíc papírových formulářů?

Proč to nezkusit?

Protože když to tak uděláme,

můžeme nashromáždit data
elektronicky, digitálně

od samého začátku.

A můžeme tak přeskočit celý proces

někoho, kdo to celé přepisuje do počítače.

Můžeme tak přejít rovnou k analýze

a hned použít vyhodnocená data
k záchraně životů.

A to je vlastně to,
co jsem začal dělat.

Za práce v CDC

jsem začal cestovat
po všemožných institucích po celém světě

a učil je, jak používat Palm Pilot
ke sbírání dat místo psaní na papír.

A fungovalo to skvěle.

Fungovalo to přesně tak,
jak se předpokládalo.

Víte, digitální shromažďování dat

je mnohem efektivnější než papír.

Zatímco jsem tohle dělal,
moje obchodní partnerka Rose,

která je tady v publiku
se svým manželem Matthewem,

Rose dělala něco podobného
pro americký Červený kříž.

Problém bylo, že po pár letech

jsem si uvědomil, že jsem možná vyškolil

šest nebo sedm programů.
A pomyslel jsem si,

že když to půjde touhle rychlostí,

tak za celou svoji kariéru

možná zvládnu 20 až 30.

Ale problém je,
že 20 až 30 programů,

míněno vyškolit 20 až 30 programů
k používání této technologie,

je jen malá kapka v moři.

Poptávka a potřeba mít k dispozici
lepší programy

jen v oblasti zdravotnictví,
a to nemluvě o dalších odvětvích,

je v rozvojových zemích obrovská.

Existují miliony projektů,

miliony klinik,
které potřebují sledovat léky,

miliony očkovacích projektů.

Některé školy potřebují sledovat presenci.

Je spousta různých případů,

kde potřebujeme data.

A tak jsem si uvědomil,
že když budu pokračovat stejnou rychlostí,

tak v podstatě nedokážu nic moc změnit

do konce své kariéry.

Tak jsem si začal lámat hlavu,

zkoušel přemýšlet,

co je vlastně můj školící proces,

jak školím lidi, jaká to má úskalí,

a co překáží tomu to urychlit

a zefektivnit?

A bohužel, po nějake době premýšlení,

jsem si uvědomil -
našel jsem hlavní překážku.

A ta hlavní překážka, jak se ukázalo,

a je smutné si to přiznat,

ta hlavní překážka jsem byl já.

Co tím myslím?

Já jsem vynalezl nový postup,

čímž jsem se stal centrem vesmíru
této technologie.

Pokud byste ji chtěli použít,
museli byste kontaktovat mě.

Což znamená,
že byste museli vědět, že existuju.

Pak byste museli sehnat peníze

a zaplatit mi let do vaší země

a sehnat peníze na zaplacení mého hotelu

a diet a denní mzdy.

Což by mohlo vyjít
na 10, 20 nebo i 30 tisíc dolarů.

Kdybych vůbec měl čas
a hodilo by se mi to

a nebyl jsem třeba na dovolené.

Pointou je, že cokoliv,
každý systém, který je zavislý

jen na jediném človeku
nebo 2 nebo 3 nebo 5 lidech

se nemůže rozrůstat.

A to je důvod,
přoc musíme rozšířit

tuto technologii
a je třeba to udělat teď.

A tak jsem začal uvažovat,

jak bych se mohl
vytrhnout z toho centrálního bodu.

A, víte, přemýšlel jsem,

jak se z toho vytáhnout

docela dlouho.

Víte, já jsem byl naučený,

že šíření technologie
s mezinárodním rozvojem

je vždy založené na konzultaci.

Jsou to vždycky lidi,
kteří vypadají zhruba jako já

a létají ze zemí,
které vypadají zhruba jako tahle,

do jiných zemí,
kde žijí lidé s tmavší barvou pleti.

A tak vyrazíte,
utratíte peníze za letenku,

a strávíte čas a utratíte diety

a utratíte za hotel
a utratíte za tohle a tamto.

To byla jediná cesta,
kterou jsem znal,

jak distribuovat technologii
a nemohl jsem přijít na nic jiného.

Ale ten zázrak, který se stal,

budu ho ve zkratce nazývat "Hotmail".

Možná si nemyslíte,
že "Hotmail" je nějak zázračný,

ale pro mě byl zázračný,
protože jsem si všiml,

zrovna když jsem zápasil
s tímto problémem,

pracoval jsem tou dobou
hlavně v sub-saharské Africe,

všiml jsem si,
že každý sub-saharský zdravotník,

se kterým jsem pracoval,
měl účet na Hotmailu.

A tak jsem si pomyslel, to mi rozbřesklo,

počkat, já vím, že lidi od Hotmailu

určitě neletěli
na ministerstvo zdravotnictví do Keni

vyškolit pracovníky, jak používat Hotmail.

Tihle lidé zprostředkovávají technologii.

Oni tam poskytují software,

ale nemusí vlastně létat po celém světě.

Potřebuju o tom ještě trochu přemýšlet.

Zatímco jsem o tom premýšlel,
lidé začali používat

mnohem víc podobných věcí,
stejně jako my.

Začali používat LinkedIn a Flickr

a Gmail a Google Maps, všechno.

Samozřejmě, tyhle věci jsou na Internetu

a nevyžadují žádný trénink.

Nevyžadují žádné programátory.

Nepotřebují konzultanty,

protože obchodní taktita
všech těchto organizací vyžaduje,

aby všechno bylo tak jednoduché,
že to každý může sám použít

s minimálním nebo žádným školením.

Jen o tom musíte zaslechnout
a podívat se na webovou stránku.

A tak jsem přemýšlel, co by se stalo,
kdybychom vytvořili software,

který by dělal to,
co jsem dělal já při konzultacích?

Místo školení lidí,

jak sepsat formulář
na mobilním přístroji,

pojďme vytvořit software,
který jim to umožní udělat

bez jakéhokoliv školení a beze mě.

A přesně to jsme taky udělali.

Vytvořili jsme software nazvaný Magpi,

který ma online generátor formulářů.

Nikdo se mnou nemusí mluvit.

Jen o tom musíte zaslechnout
a jít na webovou stránku.

Můžete vytvářet formuláře
a jakmile jsou hotové,

jen je nacpete do různých
běžných mobilních telefonů.

Samozřejmě v dnešní době
jsme přesedlali z Palm Pilot

na mobilní telefony.

A nemusí to být chytrý telefon.

Může to být jednoduchý telefon
jako ten napravo,

jednoduchý Symbian telefon,

který je běžný v rozvojových zemích.

A skvělá věc je,
že je to přesně jako Hotmail.

Je to na Internetu
a není potřeba žádný trénink,

programování, konzultace.

Ale jsou tu i další výhody.

My jsme věděli,
když jsme vytvořili tento systém,

že jeho pointa, stejně jako s Palm Pilot

byla, že jste mohli

nasbírat data a okamžitě je nasdílet
a získat tak soubor dat.

Ale co jsme zjistili,
protože je to už na počítači

tak můžeme dodat navíc
aktuální mapy a analýzy a grafy.

Můžeme vzít proces,
který trval dva roky

a zkrátit ho na pět minut.

Neuvěřitelné zlepšení v efektivnosti.

Internet, bez školení, bez konzultace,
beze mě.

Řekl jsem, že prvních pár let,

kdy jsme toto dělali starým způsobem,

jezdili do každé země,

zvládli jsme, nevím,

vyškolili jsme okolo 1000 lidí.

Co se stalo potom?

V dalších třech letech 14 000 lidí

našlo stránku, zaregistrovalo se
a začalo ji používat na sbíraní dat.

Data o řešení katastrof,

kanadští farmáři sledují
nemoci prasat a množství dobytka,

lidi dohlíží na zásoby léků.

Jeden z mých oblíbených příkladů:

IRC - Mezinárodní záchranná komise -

má program, kde pologramotné porodní báby

používají desetidolarové mobily

a posílají textovky skrz náš program

jednou týdně
udávající množství porodů a úmrtí.

To umožní IRC něco,

co globální zdravotnictví
ještě nikdy nemělo:

počítání novorozeňat téměř v reálném čase,

kolik dětí se narodilo,

kolik dětí žije v Sierra Leone,

což je země, kde se tohle provádí,

a také, kolik dětí umře.

Lékaři lidských práv
(Physicians for Human Rights)

- tady se dostáváme
mimo oblasti zdravotnictví -

se shromažďují a v podstatě učí lidi

dělat testy znásilnění v Kongu,
kde to je epidemie,

strašná epidemie.

Používají náš software
k dokumentaci důkazů,

které najdou, včetně fotografií,

A tak můžou potrestat násilníky.

Camfed, další charita
ve Spojeném království.

Camfed platí rodinám dívek,
aby je nechali ve škole.

Považují to za nejvýznamnější zásah,
jaký mohou učinit.

Dříve sledovali výdaje,

prezenci, známky na papír.

Doba mezi tím,

kdy učitelé zapsali známky nebo prezenci

a pak z toho sepsali zavěrečnou zprávu,
byla 2-3 roky.

Teď je to okamžitě.

Protože je to levný systém
dostupný na internetu,

tak to stojí pro všech 5 zemí,
kde Camfed působí,

s desítkami tisíc dívek,

celkem 10 000 dolarů ročně.

To je míň, než jsem já dostával,

když jsem jezdíval
na dvoutýdenní konzultace.

Takže, jak už jsem řekl,

když jsme používali ten starý způsob,
tak jsem si uvědomil,

že naše práce byla opravdu
jen jedna kapka v celém moři.

10, 20, 30 různých programů.

Udělali jsme velký pokrok,

ale vidím, že i teď,
přes všechnu práci, kterou jsme udělali,

a s 14 000 uživateli,
je to pořád jen kapka v moři.

Ale něco se změnilo.

A já myslím, že to je zřejmé.

Co se změnilo,

místo programu,
který se rozšiřoval velmi pomalu,

že jsme nikdy nemohli být schopni
pokrýt všechny, co nás potřebují,

tak jsme tuto nutnost odstranili.
Lidé nemusí čekat, až je kontaktujeme.

Vytvořili jsme nástroj,
který umožňuje organizacím

udržet děti ve škole,
sledovat počet novorozeňat,

a počet miminek, které zemřou,

chytit kriminálníky a úspěšně je odsoudit,

provádět všechny tyto různé věci

a dozvídat se o dění okolo,
pochopit víc, vidět víc

a zachránit životy a zlepšit je.

Děkuji