Ne všechno je jedna báseň | Cristina Domenech | TEDxRiodelaPlata

This talk was given at a local TEDx event, produced independently of the TED Conferences. El poder de la palabra y de la poesía en las cárceles.

Cristina Domenech es escritora y filósofa, coordina talleres de escritura y lectura para niños, adultos, y presidiarios del Centro de Estudiantes Rodolfo Walsh del Centro Universitario San Martín (CUSAM) Universidad Nacional de San Martín, Unidad Penitenciaria 48, Provincia de Buenos Aires. Propone utilizar el lenguaje como instrumento de liberación y como una forma de cambiar el mundo.

Nació en 1954. Es Licenciada En Filosofía de la Universidad de Ciencias Empresariales y Sociales (UCES). Estudió Servicio Social y Letras.
Ha participado desde 1995 en numerosos congresos y encuentros de escritores tanto nacionales como internacionales, entre los que se destacan el Festival internacional de poesía de La Habana, Cuba, en 2009 y 2010 y Cosmopoética 2013 en Córdoba, España.
Publicó los libros“Impalpable”en 1994, “Condensación de la Luz” en 1998, Tierra Negra en 1999, Demudado, en 2007, una “Antología Poética” en 2010, “En Voz Baja” Antología Poética de 2011 y “Sintaxis del nudo”.

About TEDx, x = independently organized event In the spirit of ideas worth spreading, TEDx is a program of local, self-organized events that bring people together to share a TED-like experience. At a TEDx event, TEDTalks video and live speakers combine to spark deep discussion and connection in a small group. These local, self-organized events are branded TEDx, where x = independently organized TED event. The TED Conference provides general guidance for the TEDx program, but individual TEDx events are self-organized.* (*Subject to certain rules and regulations)

Říká se, že aby se stal člověk básníkem,
musí okusit peklo.

Když jsem poprvé vstoupila do věznice,
nepřekvapilo mě ani řinčení zámků,

ani zavírající se dveře, ani mříže,

ani nic podobného tomu,
co jsem si představovala.

Možná to bylo tím, že vězení stojí na
poměrně otevřeném prostranství.

Je odtud vidět oblohu.

Nad hlavou vám létají racci a zdá se vám,
že jste nedaleko mořského břehu.

Že jste jen kousíček od pláže.

Ve skutečnosti racci letí k nedalekému
smetišti, aby se najedli.

Vešla jsem a najednou jsem viděla vězně,
jak chodí po budově, kolem mě.

Bylo to, jako bych se vrátila v čase,
a zdálo se mi,

že i já jsem klidně mohla být
jednou z nich.

Kdybych měla jinou minulost, jiné pozadí
a jiný osud.

Protože nikdo, nikdo si nemůže vybrat
místo, kde se narodí.

V roce 2009 jsem dostala nabídku
zúčastnit se projektu,

který vede Státní univerzita v San Martínu
ve věznici Unidad 48.

Nabídli mi vést kurz tvůrčího psaní.

Vedení nápravného zařízení přidělilo
univerzitě prostory v zadní části.

Vytvořili tam budovu univerzitního centra.

Když jsem se s vězni setkala poprvé,

ptala jsem se jich, proč si vyžádali
právě kurz psaní.

Odpověděli, že chtěli
vyjádřit na papíře to,

co nemohli říct či udělat.

Tehdy jsem se rozhodla, že chci,
aby do vězení vstoupila poezie.

Tak jsem se zeptala, proč bychom tedy
nemohli pracovat s poezií,

pokud vědí, co to je.

Ve skutečnosti to nikdo ani netušil.

Navíc mi vnukli myšlenku,
že by kurz nemusel být

pouze pro vězně-studenty,
ale mohl by se rozšířit

i pro ostatní běžné trestance.

Řekla jsem, že na to,
abychom mohli kurz začít,

potřebuji nějaký nástroj,
který všichni ovládáme.

Tím nástrojem byl jazyk.

Takže jsme měli jazyk, měli jsme kurz.
Mohli jsme se vrhnout na poezii.

S čím jsem ale nepočítala, byl fakt,
že vzájemná nerovnost panuje i ve věznici

a že mnozí z nich nemají dokončenou
ani základní školu.

Mnozí neovládali psané písmo,
sotva tištěné.

Také nepsali zcela plynule.

Začali jsme tedy hledat krátké básně,
krátké, ale výjimečné.

Začali jsme číst. Nejprve jednoho
autora, pak druhého.

Jak jsme tak četli ty krátké básně,
všichni si začali uvědomovat,

že řeč poezie bourá určitou

logiku, ale zato vládne něčím jiným.

Narušit logiku řeči znamená také
narušit logiku systému,

na který byli zvyklí reagovat.

Zjevil se nový systém, nová pravidla,

díky čemuž rychle,
ale skutečně rychle pochopili,

že díky jazyku poezie mohou vyjádřit to,
co skutečně vyjádřit chtějí.

Říká se, že aby se stal člověk básníkem,
musí okusit peklo.

Oni okusili pekla až až. Zkusili příliš.

Jednou jeden z nich řekl:
"Ve vězení se nikdy nevyspíte.

Nikdy se tu nedá spát.
Sotva můžete zavřít oči. "

A tehdy jsem udělala to, co teď.

Na moment jsem ztichla a říkám:
"Kluci, to je přesně ono, to je poezie."

Vězeňské univerzum je před nimi,
mají ho na dosah ruky.

Všechno to, o čem mluví,
jak nemohou spát.

To zbavuje strachu. Vše,
co není sepsáno. Všechno to je poezie.

Tehdy jsme začali využívat peklo.

A po hlavě jsme se vrhli do sedmého kruhu.

Právě v sedmém kruhu pekla,
který je nám tak důvěrně známý,

se naučili, že stěny mohou být
neviditelné, že přes okna se dá křičet,

že se skrýváme ve stínech.

Když skončil první ročník kurzu,

zorganizovali jsme malou oslavu na závěr,

jako je zvykem, když něco děláte s láskou.

Prostě chcete oslavovat.

Pozvali jsme příbuzné, přátele a
vedení univerzity.

Jediné, co měli studenti udělat,
bylo přečíst jednu báseň,

převzít diplom, sklidit potlesk.
To bylo celé.

Jediné, co si přeji uchovat v paměti,
je moment, kdy tito muži,

někdy obrovské postavy,
zejména po mém boku,

nebo velmi mladí chlapci,
ale mimořádně hrdí,

drželi v rukou svůj papír a třásli se
jak děti, potili se

a svou báseň četli zlomeným hlasem.

Ta chvíle mě donutila zamyslet se,
že pro mnohé z nich to bylo poprvé,

co jim někdo tleskal za to, co udělali.

Ve vězení se některé věci nedají dělat.

Nedá se tam snít,
nedá se tam plakat.

Existují slova, která jsou prakticky tabu,
jako čas,

budoucnost, touha.

Ale my jsme se odvážili snít
a byl to velký sen,

protože jsme se rozhodli, že studenti
napíší knihu.

Nejen, že knihu napsali,
ale dokonce ji svázali.

To bylo koncem roku 2010.

Uzavřeli jsme druhou sázku
a napsali druhou knihu.

I tuto svázali.

Stalo se to teprve nedávno,
koncem loňského roku.

Týden co týden pozoruji,

jak se mění na jiné lidi,
rozvíjejí se.

Protože slova jim dávají důstojnost,
kterou předtím neznali,

kterou si ani nedokázali představit.

Nevěděli, že taková důstojnost je možná
a že by mohla patřit jim.

V kurzu, v našem milovaném pekle,
které máme, všichni rozdáváme.

Otevíráme náruč a dáváme,

co máme, co můžeme. Všichni.

Všichni stejnou měrou.

Člověk tak má alespoň trochu pocit,

že překonává strašnou
společenskou propast,

kvůli které mnohé z nich
čeká už jen vězení a nic jiného.

Vzpomínám si na verš jednoho
velkého básníka, úžasného básníka

z Unidad 48 z našeho kurzu,
Nicoláse Dorada.

"Musím najít nekonečně dlouhou nit,
abych zašil tak hlubokou ránu."

To dělá poezie. Zašívá rány
způsobené vyloučením.

Otevírá dveře.
Je zrcadlem.

Tvoří zrcadla, kterými jsou básně.

Poznávají tak sami sebe,
vidí se v básni a píší to,

čím jsou, a jsou tím, co píší.

Aby mohli psát,
ta chvíle musí být pouze jejich,

protože je zvláštním momentem svobody.

Musí se zahloubat do sebe
a hledat ten kousíček svobody,

který jim nikdy nikdo nevezme,
dokud budou psát.

Mohou díky tomu zjistit, že je možné
být svobodný,

přestože je člověk ve vězení,
a že jediná mříž, kterou máme

v našem zázračném vesmíru,
je jen slovo "mříž".

A že všichni, v našem pekle,
hoříme štěstím,

když se plamínek slova rozhoří.

(Potlesk)

Vyprávěla jsem vám mnoho o vězení,
o tom, co zažívám každý týden,

co mě naplňuje
a jak se spolu se studenty měním.

Ale ještě neznáte to, co bych chtěla,
abyste mohli slyšet, zažít,

okusit byť jen na pár vteřin,

co každý týden prožívám
a co mě dělá tím, kým jsem.

(Potlesk)

"Srdce polyká slzy času,

slepé světla vidu

ukrývaje rychlost bytí

kde v podobě vesel,

bojuje, nepřestává bít.

Srdce puká pod smutnými pohledy,

cválá v bouřích, které kropí zemi ohněm,

zvedá hrudi oslabené hanbou,

ví, že působí nejen čtení a sled

modré nekonečno též chce vidět.

Srdce se zastaví, aby mohlo přemýšlet,

snaží se neupadnout do všednosti,

zkouší milovat aniž by ranilo,

dýchajíc slunce pro kuráž,

odhodlané, je na cestě k rozumu.

Toť boj srdce v bažinách,

kráčíc po okraji podsvětí,

bezvládnému pádu, nepoddá se snadno

a zatímco kroky v opojení

probouzí se,

probouzí se v klid."

Jmenuji se Martín Bustamante

a jsem jedním z vězňů
v Unidad 48, San Martín.

Dnes mám vycházkový den.

Poezie a literatura

mi změnily život.

Děkuji pěkně.
(Potlesk)

Děkujeme!

(Potlesk)