Zármutek a láska v království zvířat

Od truchlících kosatek až k trpícím slonům, biologická antropoložka Barbara J. King byla svědkem zármutku i lásky napříč královstvím zvířat. V tomto videu, které vám otevře oči, objasňuje důkazy, které stojí za jejím přesvědčením, že mnohá zvířata mohou prožívat komplikované emoce, a navrhuje způsoby, jak s nimi my všichni můžeme zacházet více eticky – včetně toho, co se rozhodneme jíst. „Zvířata netruchlí stejně jako my, ale to neznamená, že jejich zármutek není skutečný,“ říká. „Je skutečný a spalující, a pokud chceme, můžeme jej spatřit.“

Ráda bych vám dnes řekla příběh
o kosatce jménem Tahlequah.

Tahlequah je vědcům známa také jako J35,

protože pochází ze stáda J
v Sališském moři.

Jedná se o vody při Britské Kolumbii
a státu Washington.

Loni, v červenci roku 2018,

se jí v 17. měsíci březosti dobře vedlo

a vědci z toho byli nadšení,

protože žádné mládě z tohoto stáda
již celé tři roky nepřežilo.

Kosatky jsou známy také
jako velryby zabijáci.

Jsou to velmi společenští
a nesmírně inteligentní tvorové.

A vědci se velmi zajímají
o jejich chování,

protože v rámci svých sociálních
společenství sdílejí zvyky, informace

a dokonce i city.

V oceánu vytvářejí opravdové kultury.

Jenže toto stádo mělo potíže.

Počet lososů čavyča, které kosatky
upřednostňují, v této oblasti velmi klesl

a znečištění přibylo.

24. července však Tahlequah porodila dceru

a vědci tímto vývojem byli nadšení.

Bohužel ještě téhož dne –
vlastně krátce po narození –

mládě zemřelo.

To, co poté následovalo,
uchvátilo milovníky zvířat

po celém světě,

protože Tahlequah nenechala
své mládě vklouznout do vody.

Držela jej na svém těle a plavala s ním.

Když spadlo, potopila se a zachránila jej,

musela přitom bojovat
se silnými proudy.

Takto si počínala po celých 17 dní

a během toho uplavala přes 1 600 km.

Až poté nechala své mládě
sklouznout do vody.

Dnes Tahlequah žije dál se stádem J,

ale její žal mě stále dojímá.

A věřím, že „žal“ je to pravé slovo.

Věřím, že žal je to pravé slovo

pro mnohá zvířata,
která truchlí pro mrtvé.

Může jít o jejich přátele,
partnery či příbuzné.

Protože tyto zjevné signály,
tyto signály v chování

nám říkají něco o emočním stavu zvířete.

Posledních sedm let

jsem dokumentovala
příklady zvířecího zármutku –

u ptáků, savců,

u domestikovaných i divokých zvířat –

a věřím, že zvířata skutečně truchlí.

Říkám to,

protože už dopředu musím přiznat,

že ne všichni vědci
v tom se mnou souhlasí.

Částečně to je kvůli tomu,

čemu říkám „slovo na a“.

Tímto slovem je antropomorfismus

a historicky je to velký strašák

při rozpoznávání zvířecích emocí.

K antropomorfismu dochází,

když zvířatům připisujeme
naše schopnosti či emoce.

A každý z nás si pravděpodobně
vybaví nějaký příklad.

Řekněme třeba,
že máme přítele, který říká:

„Moje kočka rozumí všemu, co jí řeknu.“

Nebo: „Můj pes je tak roztomilý.

Dnes ráno běžel přes dvůr za veverkou

a já vím, že si s ní chtěl jen hrát.“

No, možná.

Nebo možná ne.

Ohledně takových výroků jsem skeptická.

Ale se zvířecím zármutkem je to jiné,

protože se nesnažíme
číst zvířatům myšlenky.

Sledujeme zjevné projevy chování

a snažíme se je interpretovat
a dát jim nějaký význam.

Je pravda, že mi vědci často odporují

a říkají:

„Hele, to zvíře může být jen vystresované

nebo jen zmatené,

protože byl narušen
jeho každodenní život.“

Ale myslím si, že toto přehnané
zabývání se antropomorfismem

opomíjí základní myšlenku.

A tou je, že zvířatům
na sobě navzájem velmi záleží,

možná se dokonce mohou milovat.

A pokud tomu tak je,

může smrt zasáhnout
pozůstalé zvíře u srdce.

Nic si nenamlouvejme:

pokud popřeme evoluční kontinuitu,

úplně opomineme velkou část nás samotných.

Takže ano, věřím, že zvířata
skutečně truchlí,

a také si myslím,
že pokud si to přiznáme,

můžeme pro zvířata udělat svět lepším

a laskavějším místem.

Dovolte mi,
abych o truchlení zvířat řekla něco více.

Začnu Keňou.

Žije tam slonice jménem Eleanor,

která jednoho dne přišla
s pohmožděnýma nohama

a zhroutila se.

Na levém obrázku vidíte,

že další slonice jménem Grace
k ní okamžitě přišla

a pak ji pomocí chobotu podepřela

a snažila se ji postavit zpět na nohy.

Povedlo se jí to,

ale Eleanor znovu upadla.

V té chvíli už Grace začala být
viditelně zoufalá,

podpírala ji a řvala.

Eleanor upadla znovu

a nakonec bohužel zemřela.

Na pravém obrázku vidíte
samici z jiné rodiny jménem Maui,

která přišla po její smrti
a zůstala u jejího těla.

Držela u ní stráž

a dokonce se nad tělem
zoufale kymácela.

Vědci, kteří slony sledovali,

pečlivě celých sedm dní

pozorovali Eleanořino tělo.

A během těch sedmi dní

přišlo procesí dalších slonů

z pěti různých rodin.

Někteří z nich byli jen zvědaví,

ale jiní projevovali chování,

které by podle mého
mělo být klasifikováno jako žal.

Jak tedy žal vypadá?

Jak jsem říkala,
může to být zoufalé kymácení.

Také to může být sociální odloučení,

když se zvíře vyhýbá přátelům

a raději tráví čas o samotě,

nebo neschopnost pořádně jíst či spát,

někdy také ztrápený postoj či vokalizace.

To je velmi užitečné pro nás,
kteří toto chování studujeme,

abychom byli schopni porovnat
chování pozůstalého zvířete

před a po oné smrti,

protože to zvyšuje
přesnost naší interpretace.

Mohu vám to vysvětlit

na příkladu dvou kačerů
jménem Harper a Kohl.

Nyní jsme tedy u ptáků.

Harper a Kohl vyrůstali
v továrně na foie gras

a bylo s nimi velmi krutě zacházeno.

Výroba foie gras spočívá
v násilném překrmování ptáků.

Ubližovalo jim to nejen tělesně,
ale ani psychicky na tom nebyli nejlépe.

Naštěstí však byli zachráněni útulkem
pro hospodářská zvířata v New Yorku.

Během čtyř let se jejich stav stabilizoval
a rychle se stali přáteli.

Často chodili k malému jezírku
na pozemku útulku.

Kohl pak začal trpět
nesnesitelnými bolestmi nohou

a útulku již bylo jasné,
že by měl být humánně usmrcen,

což se také stalo.

Pak ale pracovníci útulku
udělali úžasnou věc.

Vzali totiž Harpera,
aby se na tělo podíval.

Harper nejprve do těla
svého kamaráda strkal,

ale pak se na něj položil

a tak s ním zůstal déle než hodinu.

A v následujících několika týdnech

prožíval těžké časy.

Vracel se k onomu jezírku,
kde dříve trávil čas s Kohlem,

a už nestál o žádné jiné přátele.

Po dvou měsících také zemřel.

Jsem ale ráda, že mohu říct,

že ne všechna truchlící zvířata
mají tak smutný konec.

Minulé léto jsem spolu
se svým manželem Charliem

letěla do Bostonu navštívit
svou dospělou dceru Sarah.

Potřebovala jsem si odpočinout od práce.

Jenže jsem podlehla
a podívala se na svůj pracovní e-mail.

Však to znáte.

A našla jsem tam zprávu
o sklíčeném oslovi.

Jako antropoložka jsem
nic takového nečekala,

ale přesto jsem ráda,
že jsem si to přečetla.

Šlo o oslici jménem Lena,
která byla přijata do jiného útulku,

tentokrát v Albertě v Kanadě,

kde byla jediným oslem

a kvůli tomu měla problém
najít si přátele.

Nakonec se však spřátelila
se starším koněm jménem Jake

a po tři roky byli nerozlučnými přáteli.

Jenže ten e-mail mi přišel z toho důvodu,
že Jake, kterému bylo 32 let,

vážně onemocněl a musel být uspán.

A právě o to šlo.

Toto je Lena stojící u Jakeova hrobu.

Nechtěla odejít, aby se v noci vyspala,
ani aby se najedla.

Nechtěla odejít, aby se napila.

Hrabala kopyty u hrobu, zoufale hýkala

a jen tam tak stála.

Bavili jsme se a debatovali.

Co můžeme pro takové zvíře udělat?

Mluvili jsme o roli času

nebo o výjimečné lásce a laskavosti lidí

a o tom, jak na ni naléhat,
aby si našla nového přítele.

Zde se však její příběh od příběhu
kačera Harpera liší,

protože Lena si nakonec
nového přítele našla

a pracovníci útulku mi psali,
že to dobře dopadlo.

Občas vědci svá pozorování doplňují

o hormonální analýzu.

Příkladem je kolektiv vědců v Botswaně,

který odebíral exkrementy paviánů
a porovnával tak dvě různé skupiny.

První skupina byla tvořena samicemi,
které byly svědky útoku predátora,

při němž někoho ztratily.

Druhou skupinu tvořily samice,
které sice byly svědky útoku predátora,

ale nikoho při něm neztratily.

Hladina stresových hormonů byla
u první skupiny o dost vyšší.

Ale zajímavé je toto:

vědci jim neříkali „vystresovaní paviáni“,

nazývali je „truchlícími paviány“,

a to částečně kvůli pozorováním,
která učinili.

Například tato dvojice, matka a dcera,
si byla velmi blízká,

pak ale dceru zabil lev.

Matka se stranila všech svých přátel,

své pečovatelské sítě,
a celé týdny zůstávala sama –

bolestná ztráta –

pak se pomalu vzpamatovala.

To tedy máme truchlící paviány.

Bude jednou věda mluvit
o truchlících včelách?

Uslyšíme o žábách, které truchlí?

Já si to nemyslím, a to proto,

že k tomu zvířata potřebují vzájemný
blízký vztah dvou jedinců.

Také vím, že záleží na okolnostech
a na charakteru.

Zdokumentovala jsem truchlící kočky
a truchlící psy,

naše zvířecí společníky,

ale také jsem se setkala se ženou,
kterou nesmírně trápilo,

že její pes netruchlí.

Říkala mi: „První pes,
kterého jsem měla, zemřel.

Jenže se zdá, že mého druhého psa
to moc nezajímá.

Co je s ním špatně?“

(smích)

Jak jsem ji poslouchala,

uvědomila jsem si, že ten pes je nyní
jediným zvířetem v domácnosti,

a co se jeho týká, situace se pro něj
vyvinula celkem dobře.

Takže na okolnostech záleží.

Každopádně zvířata nebudou truchlit stejně

jako my lidé.

Lidé jsou totiž kreativní.

Ze žalu se můžeme dostat malováním
nebo tancem,

můžeme se z něj vypsat.

Můžeme také truchlit pro lidi,
které jsme nikdy nepotkali,

napříč časem a prostorem.

To jsem cítila velmi silně,
když jsem navštívila Berlín

a stála jsem před Památníkem holokaustu.

Zvířata sice netruchlí stejně jako my,

ale to neznamená,
že jejich zármutek není skutečný.

Je skutečný a spalující,

a pokud chceme, můžeme jej spatřit.

Já jsem ztratila oba rodiče.

Můj velmi drahý přítel
zemřel v mladém věku na AIDS.

Věřím, že většina z vás, kdo tu jste,
zřejmě někoho ztratila.

A je pro mě skutečnou útěchou,

když vím, že nejsme
jedinými bytostmi na této planetě,

které prožívají lásku a zármutek.

A podle mě je to důležité.

Také si myslím, že můžeme
udělat ještě více

a uvědomit si,
že opravdovost zvířecího zármutku

nám může pomoci být lepšími
a dělat více dobra pro zvířata.

To se také již děje s Tahlequah,

protože Spojené Státy a Kanada
s větší naléhavostí

obnovily jednání o tom,
jak pomoci kosatkám,

jak navýšit počty lososů čavyča

a jak bojovat proti znečištění vod.

Vidíme též, že je-li zármutek skutečný,

pak je také velmi pravděpodobné,

že zvířata cítí celou řadu dalších věcí.

Mohli bychom se podívat na radost,
smutek, dokonce i naději.

A pokud to uděláme,

můžeme se zamýšlet nad světem.

Můžeme se zaměřit na kosatky a říci:

víme, že truchlí,
víme, že si uvědomují svůj život.

Pak můžeme odmítat věznit je
v malých nádržích v zábavních parcích

a nutit je předvádět se pro naše pobavení.

(potlesk)

Děkuji.

Můžeme se podívat na slony
a uznat, že truchlí,

pak můžeme obnovit naše úsilí v boji
proti mezinárodnímu lovu trofejí

a proti pytláctví.

(potlesk)

Děkuji.

A můžeme se podívat na naše nejbližší
žijící příbuzné, opice a lidoopy,

a víme-li, že truchlí
a jsou si vědomi svého života,

pak si nezaslouží být vězněni

kvůli vysoce invazivním
biomedicínským experimentům,

a to rok co rok.

Víte –

(potlesk)

i kačeři Harper a Kohl nám něco říkají.

Pomáhají nám propojit si souvislosti
a uvědomit si, že to, co jíme,

ovlivňuje život zvířat.

To se nevztahuje jen na foie gras,
nebo pouze na kachny.

Mluvíme i o prasatech, kuřatech
a kravách ve velkochovech,

můžeme to zjistit.

Mohu říci, že věda má pravdu
a že tato zvířata také cítí.

Takže pokaždé,
když zvolíme rostlinné jídlo,

přispíváme ke snížení utrpení zvířat.

(potlesk)

Takže ano, věřím v opravdovost
zvířecího zármutku.

Věřím v opravdovost zvířecí lásky

a myslím si, že je čas,
abychom my lidé pochopili,

že to není vlastní jen nám.

A pokud si to uvědomíme,

máme možnost udělat svět
mnohem lepším místem pro zvířata,

laskavějším světem, něžnějším světem,

a zároveň s tím
můžeme zachránit i sami sebe.

Mnohokrát vám děkuji.

(potlesk)

Děkuji. Děkuji.

(potlesk)