Jak překonat svoje předsudky? Musíme se jim postavit čelem

Naše předsudky můžou být nebezpečné, někdy i smrtelně ‒ jak jsme viděli v případě Michaela Browna ve městě Ferguson v Missouri nebo Erica Garnera v Staten Islandu v New Yorku. Diverzitní poradkyně Vernā Myers zkoumá podvědomé postoje vůči skupinám lidí na okraji společnosti. Myers nás všechny prosí: Vezměte své předsudky na vědomí. Postavte se čelem, ne zády, ke skupinám, které vám působí nepohodlí. Ve vtipné, plamenné a velmi důležité přednášce nám vysvětlí, jak na to.

Letos v létě jsem vyrazila na dlouhý výlet

a náramně jsem si užívala poslech

skvělé Isabely Wilkerson a jejího díla
„Teplo ostatních sluncí“.

Je to dokument o 6 milionech černochů,

kteří utíkali z jihu
mezi roky 1915 a 1970,

aby unikli vší té krutosti

a našli lepší příležitosti na severu.

V příbězích bylo tolik nezlomnosti
a duchaplnosti Afroameričanů,

ale zároveň bylo těžké poslouchat
hrůzné příběhy

o pokoře a o všem tom ponížení.

Zejména bylo těžké poslouchat
o bití a upalování

a lynčování černochů.

Říkala jsem si: „Tohle je už trochu moc.

Potřebuji pauzu. Zapnu si rádio.“

Zapla jsem ho, a slyším tohle:

Ferguson, Missouri,

Michael Brown,

18letý černoch,

neozbrojený, zastřelený
bělošským policistou,

ležel mrtvý na zemi,

krev z něj tekla čtyři hodiny,

zatímco jeho babička, malé děti
a jeho sousedi s hrůzou přihlíželi,

a já si říkala,

je to tady zase.

Tohle násilí a brutalita
páchané na černoších

se děly po staletí.

Myslím tím, že jde o ten samý příběh.
Jen jména jsou jiná.

Mohl to být Amadou Diallo.

Mohl to být Sean Bell.

Mohl to být Oscar Grant.

Mohl to být Trayvon Martin.

Tohle násilí a brutalita

jsou ve skutečnosti
součástí našeho národního ducha.

Součástí naší společné historie.

Co s tím budeme dělat?

Myslím tím tu naši část,
která stále ještě přechází ulici,

zamyká dveře,

pevně svírá kabelky,

když vidíme mladé černochy.

Tuhle část.

Nemám tím na mysli,
že bychom stříleli lidi na ulici,

ale že ty samé stereotypy a předsudky,

které stimulují
tento druh tragických incidentů,

jsou uvnitř nás.

Byli jsme v nich také vyškoleni.

Věřím, že můžeme

takovým incidentům zabránit,

aby se neopakoval Ferguson,

tím, že nahlédneme do našeho nitra
a najdeme vůli změnit sami sebe.

Chci vás vyzvat k akci.

Chci vám dnes nabídnout
tři podněty k zamyšlení,

jakožto způsob, jak zabránit,
aby se Ferguson opakoval.

Tři podněty, které nám pomohou

změnit naši představu
o mladých černoších.

Tři podněty, které nám je
pomohou nejen ochránit,

ale otevřít jim dveře do světa,
aby se jim v životě dařilo.

Dokážete si to představit?

Dokážete si představit,
že naše země přijme mladé černošské muže,

přijme je jako součást naší budoucnosti,
nabídne jim otevřenost,

přízeň, jakou normálně
věnujeme lidem, které milujeme?

Oč lepší bychom pak měli život?
Jak moc by to prospělo naší zemi?

Začněme prvním podnětem.

Musíme přestat věci popírat.

Nesnažte se být dobrými lidmi.

Potřebujeme opravdové lidi.

Víte, má práce se týká diverzity

a lidé ke mně přicházejí
na začátku semináře.

Říkají: “Paní přes diverzitu,
jsme moc rádi, že tu jste,“

(smích)

„ale my v sobě nemáme
ani kousek předpojatosti.“

A já odpovídám: „Vážně?

Protože já tuhle práci dělám denně
a své vlastní předsudky vidím.“

Není to tak dlouho,
co jsem seděla v letadle

a slyším, jak k nám mluví
pilotka letadla,

a cítila jsem takovou radost a nadšení.

Říkala jsem si: „Ženy! My válíme!

Dostaly jsme se do stratosféry.“

Všechno probíhalo skvěle
a pak začaly turbulence a kodrcání,

a já si říkala:

„Doufám, že ví, co dělá.“

(smích)

Vidíte to.

Neuvědomovala jsem si,
že jde o předsudky,

dokud jsem neletěla zpátky,
kde vždycky pilotuje muž

a turbulence a kodrcání jsou časté

a já nikdy neztratila důvěru
v jeho pilotování.

Pilot ví, co dělá.

A v tom je ten problém.

Pokud se mě zeptáte přímo, odpovím vám:

„Mít pilotku je skvělé!“

Ale jakmile se let začne komplikovat,
je trošku nepříjemný a lehce riskantní,

spoléhám na předsudky,
které jsem ani nevěděla, že v sobě mám.

Když přijde na rychlá letadla na nebi,
chci muže.

To je můj standard.

Muži jsou mým standardem.

Kdo je vašim standardem?

Komu věříte?

Koho se bojíte?

S kým se cítíte bezvýhradně spojení?

Od koho utíkáte?

Řeknu vám, co jsme se naučili.

Test implicitních asociací,
který hodnotí podvědomé předsudky,

si můžete udělat online.

Už si ho udělalo pět milionů lidí.

Vychází z něj,
že naším standardem je bělošství.

Máme rádi bělochy.

Dáváme přednost bělošství. Co tím myslím?

Pokud lidem ukážeme fotky
černochů a bělochů,

mnohem rychleji si spojíme

tu fotku s pozitivním slovem,
toho bělocha s pozitivním slovem,

než když si snažíme spojit

pozitiva s černošským obličejem a naopak.

Pokud vidíme obličej černocha,

spojíme si ho s negativitou
mnohem jednodušeji,

než by tomu bylo v případě bělocha.

Sedmdesát procent testovaných bělochů
dalo přednost bělochům.

Padesát procent testovaných černochů
dalo přednost bělochům.

Všichni jsme stáli venku,
když se na nás ta kontaminace snesla.

Co můžeme udělat s tím,

že náš mozek vytváří automatické asociace?

Jedna věc vás možná napadá

a možná si říkáte: „Víte co,

prostě jen zdvojnásobím svou barvoslepost.

Ano, zase se o to pokusím.“

Doporučuji vám to nedělat.

Zašli jsme tak daleko, jak jsme jen mohli,
ve snaze něco změnit

a nevidět barvu pleti.

Problém nikdy nebyl, že vidíme barvy,
ale co jsme udělali, když jsme je viděli.

Je to falešný ideál.

A zatímco máme plné ruce práce
s předstíráním, že nevidíme,

nebereme na vědomí způsoby,
jakými rasové rozdíly

mění příležitosti pro lidi

a stojí v jejich cestě k úspěchu

a někdy způsobí předčasnou smrt.

Odborníci nám radí
to v žádném případě nedělat.

Vůbec nemyslete na barvoslepost.

Namísto toho navrhují

upřeně sledovat úžasné černochy.

(smích)

Koukněte se jim zpříma do obličeje
a zapamatujte si je,

protože když se koukáme
na úžasné černochy,

pomáhá nám to rozpojit asociace,

které se nám v mozku vytváří automaticky.

Proč myslíte, že vám ukazuji
tyto krásné černochy za mnou?

Bylo jich tolik,
že jsem to musela zredukovat.

Jde o tohle.

Snažím se vymazat vaše

automatické asociace o černošských mužích.

Snažím se vám připomenout,

že mladí černoši vyrostou
v úžasné lidské bytosti,

které změní naše životy k lepšímu.

Mám pro vás poznatek.

Věda nabízí další možnost,

ač jde jen o dočasnou změnu
našeho automatického předpokladu,

ale jednu věc víme,

že pokud vezmeme bělocha,
který je vám protivný,

a postavíme ho vedle černocha,

černocha, který je fantastický,

může nám to někdy také pomoct
asociace rozpojit.

Pamatujte na Jeffreyho Dahmera
a Colina Powella.

Jen se na ně pořádně podívejte.

Ale o to přesně jde.
Hledejte svoje předsudky.

Moc vás prosím, přestaňte s popíráním
a hledejte zpochybňující data,

která dokazují, jak špatné jsou
vaše zastaralé stereotypy.

To byl první podnět. Druhý.

Navrhuji otočit se
k mladým černochům čelem, ne zády.

Není to tak těžké,

ale je to jedna z věcí,

kterou musíte dělat vědomě a úmyslně.

Byla jsem před pár lety poblíž Wall Street

se svou kolegyní,
která je opravdu báječná.

Spolupracujeme na diverzitě,
je příslušnicí etnika, je to Korejka.

Stály jsme venku, bylo pozdě v noci,

a úplně jsme nevěděly,
kam jdeme a bloudily jsme.

Naproti přes ulici jsem viděla člověka,
a říkala jsem si: „Skvěle, černoch.“

Šla jsem směrem k němu,
aniž bych o tom přemýšlela.

A ona řekla: „To je zajímavé.“

Ten muž naproti přes ulici byl černoch.

Myslím si, že černoši
většinou vědí, kam jdou.

Nevím přesně proč si to myslím,
ale myslím si to.

Řekla mi, že moje moje reakce byla:
„Hurá, tady jde černoch!“

A že pak dodala: „A sakra, černoch.“

Nebo jinak. Jsme v nouzi,
stejný muž, stejné oblečení,

stejný čas, stejná ulice, jiná reakce.

Řekla: „Cítím se provinile.
Jsem diverzitní poradkyně.

Reagovala jsem špatně.
Probůh, také jsem příslušnicí etnika!“

Odpověděla jsem: „Víš ty co?
Musíme se fakt uklidnit.“

Musíte si uvědomit,
že jsem s černochy už něco zažila.

(smích)

Můj otec je černoch. Víte, co tím myslím?

Mám syna černocha, který měří 196 cm.
Byla jsem vdaná za černocha.

Moje zkušenost s černochy
je tak široká a tak hluboká,

že dokážu docela přesně určit,
jaký ten černoch je,

a tohle byl ten můj černoch.

Řekl: „Ano, dámy. Vím, kam jdete.
Zavedu vás tam.“

Víte, předsudky jsou příběhy,
které si vymýšlíme o lidech

ještě než vůbec víme, kým vlastně jsou.

Ale jak zjistíme, kým jsou,

když nám bylo řečeno,
ať se jim vyhýbáme a ať se jich bojíme?

Radím vám jít vstříc vašemu nepohodlí.

A tím nemyslím nesmyslně riskovat.

Říkám tím, udělejte si inventuru,

rozšiřte své sociální
a profesionální okruhy.

Kdo je ve vašem okruhu?

Kdo tam chybí?

Kolik opravdových vztahů

máte s mladými černochy ‒

lidmi, muži, ženami?

A jaké vidíte další podstatné
rozdíly oproti vám

a stylu, jakým se chováte?

Víte co? Prostě se rozhlédněte kolem sebe.

Může to být někdo v práci,
ve vaší třídě,

ve vašem svatostánku,
někde tam venku je nějaký černoch.

A vy jste milí. Pozdravíte.

Radím vám zajít hlouběji, blíže,

postoupit a vybudovat nové vztahy,

přátelství, která vám umožní
vidět ucelenou osobnost

a opravdu odbourat stereotypy.

Vím, že někteří z vás to dělají,

protože mám pár
bělošských přátel, kteří říkají:

„Nemáš tušení, jak jsem nemotorný.

Nemyslím si, že tohle bude fungovat.

Jsem si jistý, že to zkazím.“

Dobře, možná že jo,
ale nejde o dokonalost.

Jde o spojení.

A nelze se cítit pohodlně,
aniž by člověk zažil nepohodlí.

Musíte si tím projít.

A vám mladým černochům říkám,

že pokud k vám někdo přijde,
upřímně a opravdově, přijměte pozvání.

Ne každý po vás jde.

Hledejte lidi, kteří vidí vaši lidskost.

Jde o empatii a soucit

vycházející ze vztahů s lidmi,
kteří jsou jiní než vy.

Pak se stane něco
velmi silného a krásného:

uvědomíte si, že jsou jako vy,

že jsou vaší součástí,
že jsou součástí vaší rodiny.

V tu chvíli přestaneme pouze přihlížet,

stanou se z nás herci,
stanou se z nás obhájci,

stanou se z nás spojenci.

Vzdejte se svého pohodlí
pro něco většího, nadějnějšího,

protože jedině tak zabráníme,
aby se Ferguson opakoval.

Jedině tak vytvoříme komunitu,

kde se bude dobře dařit všem,
hlavně mladým černochům.

Poslední podnět bude obtížnější,

uvědomuji si to, ale i tak vám to řeknu.

Pokud něco vidíme,
musíme najít kuráž na to reagovat,

i směrem k lidem, které milujeme.

Jsou svátky, což je čas,

kdy sedíme u stolu, skvěle se bavíme.

Mnozí budeme mít dovolenou

a budeme poslouchat konverzace u stolu.

Třeba o tomhle:

„Babička je náboženská fanatička.“

(smích)

„Strejda Joe ja rasista.“

Máme rádi jak babičku,
tak strejdu Joea. Opravdu.

Víme, že jsou to dobří lidé,

ale říkají špatné věci.

A my musíme být schopní něco říct,
protože víte, kdo další sedí u toho stolu?

Děti sedí u toho stolu.

Divíme se, proč tyhle předsudky nevymřou
a dědí se z generace na generaci?

Je to proto, že nic neřekneme.

Musíme být ochotní říct: „Babi,
takhle my lidem v dnešní době neříkáme.“

„Strejdo Joe, není pravda,
že si to zasloužil.

Tohle si nezaslouží nikdo.“

A musíme být ochotní

přestat naše děti chránit
před ošklivostí rasismu,

když černošští rodiče tenhle luxus nemají,

hlavně ti, kteří mají černošské syny.

Musíme vzít naše milovaná zlatíčka,
naši budoucnost, a musíme jim říct,

že máme skvělou zemi

s neuvěřitelnými ideály,

opravdu těžce jsme pracovali
a dosáhli jsme pokroku,

ale ještě nemáme hotovo.

Stále v sobě máme staré předsudky

o nadřazenosti, kterým pomáháme

zakořenit hlouběji do našich institucí,

do naší společnosti a generace,

což vytváří beznaděj

a nerovnost a devastující devalvaci
mladých černošských mužů.

Musíte jim říct, že stále bojujeme

s tím, jak vnímáme barvu pleti

i charakter mladých černochů.

Ale také že od nich očekáváte,

že budou hybnou silou změn
v naší společnosti,

která se postaví proti nespravedlnosti

a především bude ochotna

vytvořit společnost, v níž můžou být

mladí černoši sami sebou.

Je tolik skvělých mladých černochů,

kteří jsou nejlepšími státníky,

jací kdy žili,

statečnými vojáky,

skvělými, pracovitými dělníky.

Jsou mezi nimi vlivní kazatelé.

Neuvěřitelní vědci a umělci a spisovatelé.

Dynamičtí komici.

Zbožňující dědečkové,

starostliví synové.

Jsou mezi nimi silní otcové

a hlavně jsou to mladí muži,
kteří mají své vlastní sny.

Děkuji.

(potlesk)