Přesvědčivý způsob stimulace tvořivosti

Co se můžeme naučit od nejkreativnějších lidí světa? Provozují "zpomalený multitasking", aktivně žonglují s více projekty najednou a podle nálady přeskakují mezi tématy - bez nutnosti někam spěchat. Tim Harford vypráví, jak inovátoři jako Einstein, Darwin, Twyla Tharpová a Michael Crichton našli svou inspiraci a produktivitu křížovým tréninkem svých myslí.

"Dělat dvě věci najednou
je jako nedělat ani jednu."

Skvělý políček do tváře multitaskingu, že?

Citát je často připisován starořímskému
spisovateli Publiu Syrusovi,

i když, víme jak to chodí,
pravděpodobně to nikdy neřekl.

Nicméně zajímá mě,
je-li tomu skutečně tak?

Myslím, že to samozřejmě platí
o mailování při večeři

nebo smskování při řízení,
případně o tweetování během TED Talku.

Ale rád bych tvrdil,
že pro důležitou činnost,

je dělání dvou věcí najednou -
nebo tří či dokonce čtyř -

přesně tím, k čemu bychom měli směřovat.

Za příklad postačí Albert Einstein.

V roce 1905 vydal čtyři
pozoruhodné vědecké články.

Jeden z nich byl o Brownově pohybu,

čímž podal empirický důkaz
existence atomů

a položil základy matematiky
pro velkou část finanční ekonomie.

Dalším článkem byla
speciální teorie relativity.

Další byl o fotoelektrickém efektu,

na jeho principu fungují
solární panely, skvělá práce.

Za tohle mu dali Nobelovu cenu.

A čtvrtý představil rovnici,
o níž jste možná slyšeli:

E se rovná mc na druhou.

Tak jak to tedy je s tím neděláním
několika věcí najednou?

Samozřejmě, pracovat současně

na Brownově pohybu, speciální
relativitě a fotoelektrickém efektu -

není přesně stejný druh multitaskingu

jako snapchatting,
když sledujete "Westworld".

Hodně se liší.

A Einstein, inu, Einstein je Einstein,

je neopakovatelný, je jedinečný.

Ale vzorec chování, který Einstein ukázal,

není vůbec jedinečný.

Je velmi běžný u vysoce tvůrčích lidí,

jak umělců, tak vědců,

a rád bych mu dal jméno:

zpomalený multitasking.

Zpomalený multitasking
zdánlivě není intuitivní.

To, co zde popisuji,

je mít několik souběžných projektů,

kdy skáčete mezi tématy
dozadu a dopředu podle nálady

nebo jak vyžaduje situace.

A důvodem, proč se to nezdá intuitivní,

je to, že se uchylujeme
k multitaskingu ze zoufalství.

Spěcháme, chceme vše naráz stihnout.

Kdybychom byli ochotni
zpomalit multitasking,

možná bychom zjistili,
že to funguje naprosto brilantně.

Před 60 lety začala mladá psycholožka
jménem Bernice Eidusonová

dlouhý výzkumný projekt

o osobnostech a pracovních návycích

předních 40 vědců.

Einstein byl již po smrti,

ale další čtyři, které studovala,
získali Nobelovu cenu,

mezi nimi Linus Pauling a Richard Feynman.

Výzkum pokračoval po desetiletí,

ve skutečnosti pokračoval i poté,
co profesorka Eidusonová zemřela.

A jednou z otázek, na které odpověděl,

bylo: "Jak to, že někteří vědci dokážou
produkovat důležitou činnost

po celý svůj život?"

V čem jsou tak zvláštní?

Je to jejich osobnost?
Jsou to jejich dovednosti?

Jejich každodenní rutina?

Vzorec, který se objevil, byl jasný
a myslím, že pro některé překvapující.

Nejlepší vědci stále měnili předmět zájmu.

V průběhu svého prvního sta vědeckých

prací měnili stále témata.

Chcete zkusit hádat jak často?

Třikrát?

Pětkrát?

Ne, nejkreativnější z vědců
změnili téma v průměru

43krát v průběhu svého
prvního sta výzkumných prací.

Zdá se, že tajemstvím tvořivosti je

zpomalený multitasking.

Výzkum Eidusonové naznačuje,
že je potřeba s multitaskingem počítat

a připomínat si, jak užitečný může být.

A není jediná, kdo to objevil.

Různí badatelé,

kteří různými metodami studovali
vysoce kreativní lidi, zjistili,

že mívají velmi často
rozpracovaných více projektů najednou

a oproti většině z nás
také častěji mívají seriózní záliby.

Zpomalený multitasking
je u kreativních lidí všudypřítomný.

Čím to?

Myslím, že existují tři důvody.

První je ten nejjednodušší:

Kreativita často přichází,
když ideu přesunete

do jiného kontextu.

Je snadnější přemýšlet

mimo obvyklý rámec,
pokud jej často opouštíte.

Jako příklad si uveďme
moment prvotního prozření.

Archimédés se potýká
s obtížným problémem.

A v mžiku si uvědomí,

že ho může vyřešit pomocí výtlaku vody.

A pokud tomu příběhu věříte,

napadá ho to, když se myje ve vaně,

ponořuje se a pozoruje,
jak se hladina vody pohybuje.

Pokud řešení problému při koupání
není multitasking,

tak nevím co jiného.

Druhý důvod, proč může
multitasking fungovat, je,

že naučením se jedné věci dobře

vám může často pomoci dělat něco jiného.

Každý sportovec vám může říct
o výhodách křížového tréninku.

Je také možné takto trénovat svou mysl.

Před několika lety vzali vědci 18
náhodně vybraných studentů medicíny

a zapsali je do kurzu
v Muzeu umění ve Filadelfii,

kde se učili kritizovat
a analyzovat umělecká díla.

A na konci kurzu

proběhlo srovnání s kontrolní skupinou

jejich kolegů studentů medicíny.

A ti, kteří absolvovali umělecký kurz,

se podstatně zlepšili v činnostech

jako je diagnostika onemocnění oka
analyzováním fotografií.

Byli by z nich lepší očaři.

Takže pokud chceme být
lepší v tom, co děláme,

měli bychom strávit nějaký čas
děláním něčeho jiného,

i tehdy, když se zdá,
že oba obory jsou zcela odlišné,

jako oftalmologie a dějiny umění.

A pokud byste chtěli příklad,

co takhle méně odstrašující
příklad než Einstein? OK.

Michael Crichton,
autor Jurského parku a Pohotovosti

V sedmdesátých letech
studoval původně medicínu,

ale poté psal romány

a režíroval původní film Westworld.

Ale také, a to je méně známo,
psal literaturu faktu,

o umění, o medicíně,
o počítačovém programování.

V roce 1995 si užil plodů
vší této mnohotvárnosti,

když napsal komerčně nejúspěšnější knihu.

A komerčně nejúspěšnější televizní seriál.

A komerčně nejúspěšnější film.

V roce 1996 si to všechno zopakoval.

A máme tu třetí důvod,

proč zpomalený multitasking
může pomoci při řešení problémů.

Může se nám hodit, když nevíme jak dál.

To se nemůže stát nenadále.

Takže si představte ten pocit,
když luštíte křížovku

a nemůžete najít odpověď,

a nemůžete to proto, protože vám
v hlavě uvízla špatná odpověď.

Je to velmi snadné -
prostě udělejte něco jiného.

Znáte to, přepnete téma, změníte kontext,

zapomenete na špatnou odpověď,

a to dá prostor správné odpovědi,
aby vytanula na mysli.

Ale v pomalejším časovém měřítku,
což mne zajímá,

je zásek mnohem vážnější věc.

Je vám odmítnuto financování,

vaše buněčné kultury nerostou,
vaše rakety padají.

Nikdo vám nechce vydat
fantasy román o škole čarodějů.

Nebo možná jen nemůžete najít řešení
problému, na kterém pracujete.

A to, že nevíme jak dál,
znamená blok, stres,

možná i depresi.

Pokud však máte jiný vzrušující,
náročný projekt, na kterém pracujete,

zásek je jen příležitostí
dělat něco jiného.

Každý někdy neví jak dál,
dokonce i Albert Einstein.

Deset let od výchozího, zázračného roku,
který jsem popsal,

sestavoval Einstein části
své teorie obecné relativity,

svého největšího úspěchu.

A byl vyčerpaný.

A tak se obrátil ke snadnějšímu problému.

Popsal stimulovanou emisi záření.

Což, jak možná víte,
je pismeno S ve slově laser.

Tím položil teoretické základy
vlastností laserových paprsků

a během toho

se odpočinutý vrací k obecné relativitě.

Vidí, co teorie naznačuje -

že vesmír není statický.

Rozpíná se.

Je to tak ohromující myšlenka,

že jí Einstein dlouhá léta nechce uvěřit.

Podívejte, pokud se zaseknete

a jste u toho schopni rozjet
teorii laserových paprsků,

tak jste ve skvělé formě.

(smích)

Takže, to byly argumenty
pro zpomalený multitasking.

Ale neslibuji, že z vás udělá Einsteina.

Dokonce ani neslibuji,
že z vás bude Michael Crichton.

Ale je to efektní způsob,
jak si uspořádat náš tvůrčí život.

Ale je tu problém.

Jak všechny ty projekty nastavit,
aby vás naprosto nezahltily?

Jak všechny ty myšlenky udržet v hlavě?

Je zde jednoduché, praktické řešení

od velké americké
choreografky Twyly Tharpové.

V posledních desetiletích

rušila hranice, míchala žánry,
dostávala ceny,

dokázala zatancovat na cokoli,
od Philipa Glassa po Billyho Joela.

Napsala tři knihy.

Myslím, že používá zpomalený
multitasking, určitě ano.

Říká: "Musíte být všestranně zaměření.

Proč něco odmítat?

Musíte být vším."

A její metoda,

jak zabránit tomu, aby vás všechny
ty různorodé projekty nezahltily,

je jednoduchá.

Přidělí každému projektu
velkou lepenkovou krabici,

na stranu krabice napíše název projektu

a dovnitř hodí DVD a knihy,
výstřížky časopisů,

divadelní programy, předměty,

opravdu cokoli,
co bylo zdrojem tvůrčí inspirace.

A píše:

"Krabice pro mě znamená,
že se nemusím bát, že zapomenu.

Jednou z největších
obav tvůrčího člověka je,

že se nějaká skvělá myšlenka ztratí,

protože jste si ji nezapsali
a nedali na bezpečné místo.

Já se toho neobávám,

protože vím, kde ji najdu.

Všechno je v krabici."

Podobně se dají uchovávat i jiné nápady,

buď ve skutečných krabicích
nebo v jejich digitálních ekvivalentech.

Chtěl bych vás proto vyzvat,

abyste přijali umění
zpomaleného multitaskingu.

Ne proto, že spěcháte,

ale proto, že vůbec není kam spěchat.

A chci vám dát jeden poslední příklad,

můj oblíbený příklad.

Charles Darwin.

Muž, jehož zpomalený multitasking
je tak ohromující,

že potřebuji diagram,
abych vám to všechno vysvětlil.

Víme, co Darwin dělal v různých obdobích,

protože výzkumníci v oboru kreativity,
Howard Gruber a Sara Davisová,

analyzovali jeho deníky a zápisníky.

Když v 18 vyšel ze školy,

zajímal se zpočátku o dvě disciplíny,

zoologii a geologii.

Brzy nato se přihlásil
jako přírodovědec na loď Beagle.

To je loď, které nakonec trvalo pět let,

než po jižních oceánech obeplula Zemi.

Zastavila se na Galapágách
a proplula Indickým oceánem.

Když byl na Beagle,
začal zkoumat korálové útesy.

To je dobrá synergie mezi jeho dvěma zájmy

o zoologii a geologii

a začíná přemýšlet o pomalých procesech.

A když se vrátí z cesty,

jeho zájmy se rozšiřují ještě
dále o psychologii a botaniku;

po zbytek svého života

se pohybuje sem a tam
mezi těmito různými obory.

Nikdy žádný z nich zcela neopustil.

V roce 1837 začal pracovat
na dvou velmi zajímavých projektech.

Jedním z nich byly žížaly.

Druhým byl malý zápisník, který nazval

"Transmutace druhů".

Pak Darwin začal studovat
můj obor, ekonomii.

Čte knihu od ekonoma Thomase Malthuse.

A zažívá moment prozření.

V mžiku si uvědomí, jak se mohou
objevovat a pomalu vyvíjet druhy,

a to prostřednictvím procesu
přežívání nejschopnějších.

Všechno k němu přichází
a on si vše zapisuje.

Každý důležitý prvek teorie evoluce,
do toho zápisníku.

Ale pak se objevil nový projekt.

Narodil se mu syn William.

Tu se naskýtá přirozený pokus,

může sledovat vývoj dítěte.

Darwin si začne okamžitě dělat poznámky.

Samozřejmě, pořád pracuje
na teorii evoluce

a také - vývoji dítěte.

Ale během toho si uvědomuje,

že by potřeboval vědět víc o taxonomii.

Takže ji začal studovat.

A nakonec se po osmi letech stal

předním světovým odborníkem

na svijonožce.

Pak přišel "Přírodní výběr".

Knihu, na které pracoval celý život,
nikdy nedokončí.

"Původ druhů" je konečně
publikován 20 let poté,

co Darwin zveřejnil
všechny základní prvky.

Následuje kontroverzní kniha
"O původu člověka".

A pak kniha o vývoji dítěte.

Pro tu se inspiroval,
když viděl svého syna Williama,

jak se před ním batolil
po podlaze obývacího pokoje.

Když kniha vyšla, bylo Williamovi 37 let.

A po celou tu dobu

pracuje Darwin na žížalách.

Kulečníkovou místnost zaplnil žížalami
v hrncích se skleněnými víky.

Osvětluje je, aby zjistil,
zda budou reagovat.

Dává k nim horký pohrabáč,
aby zjistil, zda se neodplazí.

Žvýká tabák a -

(fouká)

Fouká na žížaly, aby zjistil,
zda mají čich.

Dokonce žížalám hraje na fagot.

Rád si toho skvělého muže představuji,

jak je unavený, ve stresu,

znepokojený obavou
o přijetí své knihy "O původu člověka".

Vy nebo já se přihlásíme na Facebook
nebo zapneme televizi.

Darwin zajde do kulečníkové místnosti,

aby relaxoval intenzivním studiem žížal.

A proto je příznačné,
že jedním z jeho posledních velkých děl

je "Tvorba humusu činností červů".

(smích)

Na této knize pracoval 44 let.

Nežijeme už v 19. století.

Nemyslím si, že by někdo z nás mohl sedět

nad svými uměleckými
nebo vědeckými projekty 44 let.

Ale od skvělých zpomalených multitaskerů
se můžeme leccos naučit.

Od Einsteina a Darwina
po Michaela Crichtona a Twylu Tharpovou.

Zdá se, že nám moderní svět nabízí volbu.

Pokud nejsme ochotni skákat
z jedné záložky prohlížeče na druhou,

musíme žít jako poustevníci.

Zaměřme se na jednu věc,
abychom vyloučili vše ostatní.

Myslím, že to je falešné dilema.

Můžeme dělat víc věcí naráz

a uvolnit tak naši přirozenou tvořivost.

Musíme jen zpomalit.

Takže...

Udělejte si seznam svých projektů.

Odložte telefon.

Vyberte pár lepenkových krabic

a pusťte se do práce.

Děkuji mnohokrát.

(potlesk)