Náš společný stav -- vědomí

Filozof John Searle předkládá důvody pro studium lidského vědomí -- a systematicky sestřeluje některé z častých námitek proti serioznímu přístupu k vědomí. Se stále novějšími znalostmi procesů v mozku, které zapříčiňují vědomí, je přijetí toho, že vědomí je biologickým fenoménem, důležitým výchozím krokem. A opravdu tomu tak není, jak říká, že by vědomí bylo obří počítačovou simulací. (Nahráno na TEDxCERN.)

Budu mluvit o vědomí.

Proč o vědomí?

Je to podivně zanedbaný předmět,

a to jak ve vědeckém, tak i našem filozofickém prostředí.

Proč je ale zajímavý?

Asi proto, že jde o nejdůležitější
aspekt našich životů,

a to z jednoduchého, logického důvodu,

konkrétně, že nezbytnou
podmínkou pro cokoli,

co je pro nás důležité, je to,
abychom byli při vědomí.

Zajímáte se o vědu, filozofii,
hudbu, umění nebo cokoli dalšího --

to by asi příliš nešlo,
kdybyste byli zombie nebo v kómatu, ne?

Takže vědomí je na prvním místě.

Druhým důvodem je, že když se o něj lidé

začnou zajímat, což by dle mého měli,

mají tendenci pronášet přímo otřesné věci.

A i když neříkají otřesné věci

a pokoušejí se ze všech sil
provést seriozní výzkum,

postupuje to pomalu.
Pokrok byl v této oblasti vždy pomalý.

Když jsem se o tohle začal zajímat poprvé,
pomyslel jsem si,

že jde o přímočarý biologický problém.

Vezměme tyhle mozkové hračičky a zjistěme,

jak to v mozku funguje.

Takže jsem zašel do UCSF
a promluvil jsem si se všemi

tamějšími těžce pracujícími neurobiology,

ale ti projevili jistou netrpělivost,

jakou vědci často projevují,
když jim pokládáte trapné otázky.

Ale zasáhlo mě, když jeden chlapík,

velmi známý neurobiolog,
v podráždění řekl: „Podívejte,

v mém oboru je v pořádku zajímat se o vědomí,

ale nejdřív musíte získat definitivu.
Nejdřív získat definitivu."

Pracoval jsem na tom dlouhou dobu.

Myslím si, že v současnosti
můžete získat definitivu,

když se budete zabývat vědomím.

Takže je-li tomu tak,
je to opravdový krok vpřed.

Proč se vlastně
objevuje tahle podivná neochota

a podivné nepřátelství k vědomí?

Inu, myslím,
že je to kombinace dvou vlastností

naší intelektuální kultury,

která ráda přemýšlí v protikladech,

jež ale ve skutečnosti
sdílí společný soubor předpokladů.

Jednou z těchto vlastností
je tradice náboženského dualismu:

Vědomí není součástí fyzikálního světa.

Je to součást duchovního světa.

Náleží duši,

přičemž duše není součástí fyzikálního světa.

Je to tradice Boha, duše a nesmrtelnosti.

Je tu další tradice,
která se vůči ní považuje za protikladnou,

ale přijímá ten nejhorší předpoklad.

Tato tradice si myslí,
že jsme vědečtí materialisté:

Vědomí není součástí fyzikálního světa.

Ať už neexistuje vůbec,
nebo je něčím jiným,

počítačovým programem
nebo jinou podobně bláznivou věcí,

není v žádném případě součástí vědy.

Dostával jsem se tak k polemice,
ze které jsem míval žaludeční potíže.

Vypadalo to následovně:

Věda je objektivní, vědomí je subjektivní,

tedy nemůže existovat věda o vědomí.

Fajn, tyto tradice nás ochromují.

Je totiž velmi obtížné se z nich vymanit.

V této přednášce
mám pouze jedno vážné poselství,

totiž, že vědomí je biologický fenomén,

podobně jako fotosyntéza,
trávení, buněčné dělení --

všechny tyhle biologické fenomény --
jakmile tohle jednou přijmete,

většina, ne však všechny, vážné problémy

spojené s vědomím se jednoduše vypaří.

Pár z nich si projdeme.

Slíbil jsem vám, že vám povím některé

z těch ošklivých věcí,
co se o vědomí řekly.

Za prvé: Vědomí neexistuje.

Je to jen iluze jako třeba západ slunce.

Věda ukázala,
že západ slunce a duha jsou iluze.

Stejně tak vědomí je iluze.

Za druhé: Možná existuje,
ale ve skutečnosti je něčím jiným.

Je to počítačový program,
který běží v mozku.

Za třetí: Ne, jediná věc,
která skutečně existuje, je chování.

Je trapné, jak vlivný behaviorismus byl,

ale k tomu se vrátíme.

A za čtvrté: Možná vědomí existuje,

ale ve světě nehraje roli.

Jak by mohlo duchovno něčím pohnout?

Kdykoli mi tohle někdo řekne, říkám si:

„Chcete vidět,
jak duchovno něčím hýbe?"

Dívejte se. Vědomě
se rozhodnu, že zvednu ruku,

a ta zatracená věc se zvedne. (Smích)

Navíc si všimněte tohohle:

Neříkáme: „Je to jako teplota v Ženevě.

Jednou stoupne, jindy ne."

Ne. Zvedá se kdykoli já chci.

Fajn. Řeknu vám, jak je to možné.

Zatím jsem vám neřekl definici.

Nemůžete se o tohle pokoušet,
dokud nemáte definici.

Lidé často říkají,
že vědomí je velmi těžké definovat.

Myslím, že je mnohem snazší jej definovat,

když se nepokoušíte podat vědeckou definici.

Nejsme připraveni na vědeckou definici,

ale máme definici zdravého rozumu.

Vědomí se skládá ze všech stavů cítění,

uvědomění a vnímání.

Začíná ráno,
když se budíte z bezesného spánku

a pokračuje celý den, dokud neusnete

nebo nezemřete,
či se nestanete nevědomým jinak.

Sny jsou druhem vědomí podle této definice.

Takže to je definice
zdravého rozumu. Náš cíl.

Pokud nemluvíte o tomhle,
nemluvíte o vědomí.

Oni si ale myslí: „Dobře, pokud je to takhle,
pak je to otřesný problém.

Jak může takováto věc existovat
jako součást skutečného světa?"

A tohle, pokud jste
někdy absolvovali kurz filozofie,

tohle je známo jako
ten slavný problém mysli a těla.

Podle mě má jednoduché řešení.
A to vám teď představím.

Tady je: Všechny naše
vědomé stavy bez výjimky,

jsou způsobeny neurobiologickými
procesy v mozku na nižších úrovních

a poté jsou v mozku realizovány

na úrovních vyšších
či jako systémové vlastnosti.

Je to stejně mysteriozní
jako kapalnost vody.

Správně? Kapalnost není
žádná bonusová šťáva vystříknutá

molekulami H2O.

Je to stav, ve kterém se systém nachází.

Stejně jako plechovka s vodou
může přejít z kapalného stavu do pevného

v závislosti na chování molekul,

tak může váš mozek
přecházet z vědomého stavu

do stavu nevědomí

v závislosti na chování molekul.

Takže slavný problém mysli a těla
je takhle prostý.

Rozumíte? Ale teď se dostáváme
ke složitějším otázkám.

Pojďme specifikovat přesné vlastnosti vědomí,

abychom mohli odpovědět na ony čtyři námitky,

které jsem jmenoval.

První vlastnost je,
že je skutečné a neredukovatelné.

Nemůžete se ho zbavit.

Abyste to pochopili,
rozlišení mezi realitou a iluzí

je rozlišením mezi tím, jak se nám věci

vědomě jeví, a tím, jaké skutečně jsou.

Vědomě se nám jeví, jako že zde je --

mám rád francouzské „arc en ciel" (duha) --

jeví se nám, že je na obloze oblouk,

nebo se nám jeví,
že se Slunce schovává za hory.

Tohle se nám vědomě jeví,
ale ve skutečnosti se to neděje.

Ale co se týče rozlišení mezi tím,

jak se věci vědomě jeví,
a tím, jaké skutečně jsou,

nemůžete jej aplikovat
u samotné existence vědomí,

protože kdykoli je samotná
existence vědomí zvažována,

tak pokud se vám vědomě jeví,
že jste při vědomí,

jste při vědomí.

Pokud za mnou dojde parta expertů
a řeknou mi:

„Jsme neurobiologové
a provedli jsme na Vás studii

a jsme přesvědčeni, že nemáte vědomí,

jste jen velmi mazaně sestrojený robot,"

tak si nepomyslím:
„Možná mají tihle chlapíci pravdu."

Nepomyslím si to ani na okamžik, protože

Descartes se mohl dopustit mnoha chyb,
ale v tomhle měl pravdu.

Nemůžete pochybovat
o existenci svého vlastního vědomí.

Fajn, tohle je první vlastnost vědomí.

Je reálné a neredukovatelné.

Nemůžete se jej zbavit tím,
že ukážete, že je iluzí,

tak jak to můžete udělat s běžnými iluzemi.

Fajn, druhá vlastnost je ta,

která byla zdrojem už mnoha potíží,

tedy že všechny naše vědomé stavy

mají kvalitativní povahu.

Existuje například pocit, jaké je to pít pivo,

což není jako pocit
při počítání daně z příjmu

nebo poslouchání hudby,
přičemž tento kvalitativní pocit

automaticky vytváří třetí vlastnost,

a to že vědomé stavy
jsou už z definice subjektivní

ve smyslu, že existují pouze jako zakoušené

určitým člověkem nebo zvířecím subjektem,

nějakým „já", které je zakouší.

Možná budeme schopni vytvořit vědomý stroj.

Ale dokud nebudeme vědět,
jak toho dosahují naše mozky,

nejsme ve stavu,
abychom takový stroj sestrojili.

Fajn, další vlastností vědomí je,

že přichází ve sjednocených vědomých polích.

Nemám odděleně vjem lidí přede mnou,

zvuku svého hlasu, tlaku mých bot

na podlahu, ale jeví se mi

jako součást jednotného
většího vědomého pole,

které se rozpíná dopředu a dozadu.

Tohle je klíč k porozumění

enormní síly vědomí.

Prozatím jsme toho
nebyli schopni dosáhnout u robota.

Neúspěchy robotiky se odvíjejí od faktu,

že nevíme, jak stvořit vědomého robota.

Nemáme stroj,
který by dokázal takovéto věci.

Fajn, další vlastností vědomí

po těchto podivuhodných
sjednocených polích vědomí je,

že funguje v našem chování kauzálně.

Dám vám vědeckou demonstraci tím,
že zvednu ruku,

ale jak je to možné?

Jak se stane,
že nějaká myšlenka v mém mozku

může hýbat materiálními předměty?

Prozradím vám to.

Tedy spíše, neznáme kompletní odpověď,

ale víme základní část odpovědi, tedy to,

že sekvence neuronů přerušuje svou aktivitu

v místě, kde se vylučuje acetylcholin,

tedy na konci axonu motorických neuronů.

Omlouvám se za používání
filozofické terminologie,

ale když dochází k jeho vylučování
na konci axonu motorických neuronů,

děje se v iontových kanálech
celá skupina podivuhodných věcí,

takže se ta zatracená ruka zvedne.

Přemýšlejte o tom,
co jsem vám právě řekl.

Jiná a stejná událost:

Moje vědomé rozhodnutí zvednout ruku

má úroveň popisu,
kde má všechny tyto

hmatové duševní kvality.

Je to myšlenka v mém mozku, ale současně

je to spojené s vylučováním acetylcholinu

a děláním celé řady dalších věcí,

zatímco se to propracovává
z motorického kortexu

dolů přes nervová vlákna do ruky.

To nám říká, že náš tradiční slovník

pro diskusi o těchto věcech
je naprosto zastaralý.

Jedna stejná událost má úroveň popisu

v neurobiologických pojmech
a jinou úroveň popisu

v mentálních pojmech
a to jde o tu samou událost.

Takhle příroda funguje.
Takhle je možné,

aby vědomí fungovalo kauzálně.

Takže když tohle víme,

tohle všechno o různých vlastnostech vědomí,

vraťme se zpět a zodpovězme
některé z původních námitek.

První, kterou jsem zmiňoval,
zněla, že vědomí neexistuje,

že je to iluze.
To jsem už zodpověděl.

Nemyslím si,
že se tím musíme znepokojovat.

Ale ta druhá měla neuvěřitelný vliv

a může nás stále pronásledovat, totiž:

„Pokud vědomí existuje,
je ve skutečnosti něčím jiným.

Je to počítačový program,
který běží v našem mozku,

takže abychom vytvořili vědomí,

musíme vytvořit správný program.

Zapomeňte na hardware.
Jakýkoli hardware bude stačit,

pokud bude dostatečně velký a stabilní,
aby tento program udržel."

Teď už víme, že tohle je špatně.

Každý, kdo o počítačích něco ví,

může vidět, že je to špatně,
protože výpočet

je definován jako manipulace se symboly,

obvykle pomocí jedniček a nul,
ale může to být cokoli.

Můžete naprogramovat algoritmus

ve dvojkové soustavě,
což je definující stopa

počítačového programu.

Ale víme, že je to čistě syntaktické.
Symbolické.

Víme, že skutečné lidské vědomí
má něco víc než jen tohle.

K syntaxi má navíc význam.

Má sémantiku.

Teď k té polemice,
vymyslel jsem ji před 30 --

ach můj bože,
nechci na to ani pomyslet --

před více než 30 lety,

ale je tu i hlubší polemika implicitně
obsažena v tom, co jsem vám už řekl,

a chci vám ji alespoň stručně představit:

Vědomí vytváří realitu
nezávislou na pozorovateli.

Vytváří realitu peněz, vlastnictví, vlády,

manželství, konferencí v CERNu,

koktejlových večírků a letních dovolených,

přičemž všechno tohle je výtvorem vědomí.

Jejich existence je vůči pozorovateli relativní.

Je relativní vůči vědomým agentům,
že kus papíru

jsou peníze,
že skupina budov je univerzita.

Nyní se zamyslete nad výpočty.

Jsou absolutní, podobně jako síla,
hmotnost či gravitační přitažlivost?

Anebo jsou relativní vůči pozorovateli?

Některé výpočty jsou vnitřní.

Sečtu dva a dva a dostanu čtyři.

To platí nezávisle na tom,
co si o tom kdokoli myslí.

Ale když vytáhnu svoji kalkulačku

a provedu výpočet,
jediný vnitřní fenomén

je elektronický obvod a jeho chování.

To je jediný absolutní fenomén.

Zbytek je námi interpretovaný.

Výpočet existuje pouze relativně vůči vědomí.

Ať už vykonává výpočet vědomý agent,

anebo používá nějaký nástroj,
interpretaci výpočtu provádí vždy on.

To neznamená, že výpočet je nahodilý,

za tenhle nástroj jsem dal hodně peněz.

Ale cloumá s námi tento přetrvávající zmatek

mezi objektivitou a subjektivitou
jakožto vlastností reality

a objektivitou a subjektivitou
jakožto vlastností tvrzení.

Závěr mé přednášky zní takto:

Můžete disponovat zcela objektivní vědou,

vědou, kdy tvoříte zcela objektivně
pravdivá tvrzení

o sférách,
jejichž existence je subjektivní,

jejichž existence je v lidském mozku,

který se skládá
ze subjektivních stavů vnímání,

pociťování nebo uvědomění.

Takže námitka, že nemůžete
disponovat objektivní vědou o vědomí,

protože je subjektivní,
kdežto věda je objektivní, je jen slovní hříčkou.

Je to špatná slovní hříčka
o objektivitě a subjektivitě.

Můžete pronášet objektivní tvrzení

o sféře,
která je v oblasti existence subjektivní,

to ostatně neurologové běžně dělají.

Vezměte si pacienty, kteří trpí bolestmi,

a zkuste si na ně aplikovat objektivní vědu.

Fajn, slíbil jsem,
že zneškodním všechny tyhle námitky,

a už mi na to nezbývá zrovna moc času,

ale dovolte mi pár z nich ještě zneškodnit.

Řekl jsem, že behaviorismus měl být

jednou z největších trapností
naší intelektuální kultury,

protože odmítá moment,
kdy o něm přemýšlíte.

Jsou vaše mentální stavy
identické s vaším chováním?

Přemýšlejte o rozdílu
mezi pociťováním bolesti

a samotným chováním při bolesti.

Nechci předvádět toto chování,
ale mohu vám říct,

že mě teď nic nebolí.

Takže je to očividný omyl.
Jak se mohli takové chyby dopustit?

Tou chybou bylo --
a můžete si o tomhle přečíst mnoho

článků a budete se s tím
setkávat stále dokola --

že si mysleli, že když přijmete
neredukovatelnou existenci

vědomí, vzdáváte se vědy.

Vzdáváte se 300 let lidského pokroku

a lidských nadějí a všech těchto věcí.

Zpráva, kterou bych chtěl
za sebou zanechat, zní:

Vědomí musí být přijato

jako ryzí biologický fenomén

a musí se stát předmětem vědecké analýzy

stejně jako ostatní fenomény v biologii

nebo ostatně ve vědě jakožto celku.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)