Přežila jsem teroristický útok. Toto jsem se naučila

Příběh Gill Hicks je o soucítění a lidskosti, vycházející z popele chaosu a nenávisti. Jako přeživší po londýnských teroristických útocích ze 7. července 2005 sdílí svůj příběh událostí toho dne - a hluboké lekce, které přišly, když se učila, jak žít dál.

Nikdy bych si nepomyslela,

že mě 19letý sebevražedný
bombový útočník

naučí cennou lekci.

Ale naučil.

Naučil mě nikdy nic nepředpokládat

o někom, koho neznám.

V červenci 2005, ve čtvrtek ráno,

jsem já a ten útočník,
aniž bych o něm věděla,

nastoupili ve stejnou chvíli
do stejného vagonu metra.

Stáli jsme jen metry od sebe.

Já jsem ho neviděla.

Vlastně jsem neviděla nikoho.

Znáte to, nedívat se na nikoho v metru,

ale on mě asi viděl.

Hádám, že se podíval na všechny z nás

a ruka se mu přitom vznášela
nad detonačním spínačem.

Často mě napadalo: Na co myslel?

Zvlášť v těch posledních vteřinách.

Vím, že to nebylo osobní.

Nevydal se zabít
nebo zmrzačit mě, Gill Hicks,

totiž - neznal mě.

Ne.

Místo toho mi dal

neoprávněnou a nechtěnou nálepku.

Stala jsem se nepřítelem.

Pro něj jsem byla ta "druhá",

ta "oni", místo "my".

Nálepka "nepřítel"
mu dovolila nás odlidštit.

Dovolila mu zmáčknout to tlačítko.

A nevybíral si.

Vzal 26 cenných životů
jen v mém vagonu,

já jsem málem byla jedním z nich.

V okamžiku, který stačí k nadechnutí,

jsme byli vrženi do temnoty tak nesmírné,

že byla až hmatatelná;

takové si představuji, že musí
být brodit se asfaltem.

Nevěděli jsme, že jsme nepřítel.

Byli jsme jen skupina cestujících,
kteří, před několika minutami,

dodržovali etiketu metra:

žádný přímý oční kontakt,

žádné mluvení

a už vůbec žádná konverzace.

Ale jak se začala rozplývat temnota,

kontaktovali jsme se.

Navzájem jsme si pomáhali.

Hlásili jsme svá jména,

trochu jako při prezenci,

čekali jsme na odezvu.

"Jsem Gill. Jsem tady.

Jsem naživu.

Dobře."

"Jsem Gill.

Tady.

Žiji.

Dobře."

Neznala jsem Alison.

Ale slyšela jsem její hlášení
každých pár minut.

Neznala jsem Richarda.

Ale záleželo mi na tom, že přežil.

Sdílela jsem s nimi

jen své křestní jméno.

Nevěděli,

že jsem byla vedoucí oddělení
v Design Council.

A tady je můj milovaný kufřík,

taky zachráněný to ráno.

Nevěděli, že jsem publikovala
architektonické a designové žurnály,

že jsem byla spřízněná s Královskou
společností umění,

že jsem nosila černou -

stále nosím -

že jsem kouřila doutníčky.

Doutníčky už nekouřím.

Pila jsem gin a sledovala
přednášky na TEDu,

samozřejmě se mi ani nesnilo,
že bych jednoho dne stála,

balancovala na umělých nohou,

a přednášela.

Byla jsem mladá Australanka,
dělající pozoruhodné věci v Londýně.

A nebyla jsem připravena na to,
aby to všechno skončilo.

Byla jsem tak odhodlaná přežít,

že jsem použila svůj šátek, abych si
přivázala turnikety k horním částem nohou

a všechno a všechny jsem vytěsnila,

abych se soustředila
a naslouchala sama sobě,

aby mě vedl samotný instinkt.

Snížila jsem svou dechovou frekvenci.

Zvedla jsem si stehna.

Držela jsem se vzpřímeně

a bojovala jsem s touhou zavřít oči.

Držela jsem se skoro hodinu,

hodinu, kdy jsem přemítala
o svém celém životě

až do této chvíle.

Možná jsem měla dělat víc.

Možná jsem mohla
víc žít, víc vidět.

Možná jsem měla běhat,
tancovat, začít s jógou.

Mou prioritou a středobodem
byla vždy má práce.

Žila jsem, abych pracovala.

Záleželo mi na tom,

kým jsem byla na své vizitce.

Ale dole v tom tunelu na tom nezáleželo.

Ve chvíli, kdy jsem ucítila první dotek

jednoho svého zachránce,

nedokázala jsem mluvit,

nedokázala jsem říct
ani malé slovo, jako "Gill".

Odevzdala jsem jim své tělo.

Udělala jsem, co jsem mohla

a nyní jsem byla v jejich rukou.

Porozuměla jsem,

kdo a co je lidskost

ve chvíli, kdy jsem uviděla visačku,

kterou jsem dostala, když mě
přijali do nemocnice.

Stálo na ní:

"Jedna neznámá odhadem žena."

Jedna neznámá odhadem žena.

Tato čtyři slova byla můj dar.

Zcela jasně mi řekla,

že můj život byl zachráněn,

čistě protože jsem byla lidská bytost.

Na jakýchkoli rozdílech nezáleželo

v mimořádném rozsahu, který záchranáři
byli ochotni podstoupit,

aby mi zachránili život,

aby zachránili co nejvíce neznámých

a riskovali své vlastní životy.

Nezáleželo jim na tom, jestli
jsem bohatá nebo chudá,

na barvě mé pleti,

zda jsem žena nebo muž,

na mé sexuální orientaci,

koho jsem volila,

zda jsem vzdělaná,

zda jsem věřící nebo ne.

Nezáleželo na ničem jiném,

než že jsem cenný lidský život.

Vidím se jako živoucí důkaz.

Jsem důkaz,

že bezpodmínečná láska a respekt
životy nejen zachraňují,

ale dokáží je i přetvářet.

Tady je úžasná fotka jednoho mého
zachránce, Andyho, a mě

z minulého roku.

Deset let po té události

a tady jsme, ruku v ruce.

Během celého toho chaosu,

mi někdo držel ruku.

Někdo jemně hladil mou tvář.

Co jsem cítila?

Cítila jsem se milována.

Co mě ochránilo před nenávistí
a touhou po odplatě,

co mi dalo odvahu říct:

u mě to končí,

je láska.

Byla jsem milována.

Věřím, že potenciál
pro širokosáhlou pozitivní změnu

je náramně obrovský,

protože vím, čeho jsme schopní.

Znám genialitu lidskosti.

Což mi dává docela velké
věci ke zvážení

a otázky, které bychom měli
všichni zvážit:

Není to, co nás spojuje, mnohem větší
než to, co dokáže rozdělovat?

Musí dojít k tragédii nebo katastrofě,

abychom se cítili hluboce
propojeni jako druh,

jako lidské bytosti?

A kdy přijmeme moudrost naší éry

a povzneseme se nad pouhou toleranci

a posuneme se k přijetí všech,

kteří jsou jen nálepkami,
dokud je nepoznáme?

Děkuji.

(Potlesk)