-
Title:
Co jsem se naučil za 100 dní odmítnutí
-
Description:
Jia Jiang se odvážně vydává do oblasti, které se většina z nás obává: odmítnutí. Vyhledáváním odmítnutí po dobu 100 dní -- od požádání cizího člověka o půjčení 100 dolarů, až po požadování nové náplně do burgeru v restauraci -- Jiang se stal méně citlivým k bolesti a trapnosti, kterou s sebou odmítnutí často přináší a během tohoto procesu objevil, že pouhé požádání o něco, co chceme, otevírá možnosti tam, kde jste si mysleli, že je slepá ulička.
-
Speaker:
Jia Jiang
-
Když mi bylo šest,
-
dostal jsem dárky.
-
Moje učitelka v první třídě
měla skvělý nápad.
-
Chtěla, abychom zažili na vlastní kůži
přijímání dárků,
-
ale také podstatu složení poklony druhému.
-
Nechala nás všechny předstoupit
před tabuli,
-
všem nám nakoupila dárky, které
naskládala do rohu místnosti.
-
A řekla,
-
"Co si stoupnout sem a říct si
navzájem něco hezkého?
-
Když zaslechnete své jméno,
-
jděte si pro dárek a pak se posaďte."
-
Jaký skvělý nápad, že?
-
Co by se mohlo pokazit?
-
-
No, pro začátek zmíním, že nás bylo 40
¶
-
a pokaždé, když jsem zaslechl něčí jméno,
-
zajásal jsem.
-
A pak tam zůstalo 20 lidí,
-
10 lidí
-
a 5 lidí
-
a 3 poslední.
-
A já byl jeden z nich.
-
A obdarovávání skončilo.
-
Ano, v tom momentu jsem plakal.
-
A učitelka byla bez sebe.
-
Říkala něco jako: "No tak, řekl by někdo
něco pěkného o těchto lidech?"
-
-
"Nikdo? Dobrá, jděte si vzít dárky
a pak si sedněte na místo.
¶
-
Chovejte se pěkně,
-
abyste příští rok slyšeli něco hezkého."
-
-
Z mého popisu asi chápete,
¶
-
že si to velmi dobře pamatuji.
-
-
Ale nevím, kdo se toho dne cítil hůř.
¶
-
Byl jsem to já nebo učitelka?
-
Musela si tehdy uvědomit,
že besídku na utužení vztahů přeměnila
-
v trápení před obecenstvem
pro tři šestileté děti.
-
Humor stranou.
-
Když vidíte, jak někdo podusí
lidi v televizi,
-
je to sranda.
-
Ale ten den na tom nebylo nic vtipného.
-
Tak to bylo jedno moje já.
¶
-
A umřel bych, jen abych se vyhnul
opakování té situace --
-
být znovu odmítnut na veřejnosti.
-
To je jedna verze.
-
Přetočme o 8 let dopředu.
-
Do mého rodného města, Pekingu,
-
přijel Bill Gates,
-
kde měl projev.
-
A já viděl jeho poselství.
-
Zamiloval jsem se do toho chlápka.
-
Říkal jsem si: "Ty jo,
vím, co chci teď dělat."
-
Ten večer jsem napsal dopis své rodině
-
a sdělil jim: "Do 25
-
vybuduji největší společnost na světě
-
a ta společnost koupí Microsoft."
-
-
Myšlenka na dobytí světa mě
zcela pohltila --
¶
-
posedlost, že?
-
A tohle jsem si nevymyslel,
ten dopis jsem napsal.
-
Tady je.
-
-
-
-
Je to taky trochu nečitelné,
ale pro vaši představu jsem zvýraznil
¶
-
pár klíčových slov.
-
-
-
tohle byla další verze mého já:
-
ten kdo dobude svět.
-
No a pak o dva roky později,
¶
-
jsem byl postaven před možnost
jít do USA.
-
Skočil jsem po tom,
-
protože to je místo, kde žije
Bill Gates, že?
-
-
Myslel jsem, že to je začátek
mé dráhy podnikatele.
¶
-
Pak, o 14 let později,
-
mi bylo 30.
-
Kdepak, nevybudoval jsem tu společnost.
-
Dokonce jsem ani nezačal.
-
Dělal jsem marketingového manažera
v jedné z 500 největších společností USA.
-
A cítil jsem se na mrtvém bodě;
-
stagnoval jsem.
-
Proč tomu tak bylo?
-
Kde je ten 14letý kluk,
který psal ten dopis?
-
Ne, že by se nesnažil.
-
Bylo to spíš tím, že pokaždé,
když jsem měl nápad,
-
když jsem chtěl zkusit něco nového,
-
i v práci --
-
chtěl jsem něco navrhnout,
-
veřejně promluvit
před lidmi ve skupině --
-
cítil jsem ten neustálý souboj
-
mezi 14letým a 6letým chlapcem.
-
Jeden chtěl dobýt svět --
-
udělat změnu --
-
a druhý měl strach z odmítnutí.
-
A pokaždé vyhrál ten 6-letý.
-
A tenhle strach přetrval i v době,
kdy jsem založil svou firmu.
¶
-
Založil jsem svou vlastní firmu,
když mi bylo 30.
-
Abyste byli jako Bill Gates,
-
musíte dřív nebo později začít, že ano?
-
V době mého podnikání
-
mi byla představena investiční příležitost
-
a pak jsem byl odmítnut.
-
To odmítnutí mě zranilo.
-
Zranilo mě tak moc,
že jsem chtěl rovnou skončit.
-
Ale pak jsem si říkal,
-
hele, skončil by Bill Gates po jednom
jediném zamítnutí investice?
-
Skončil by takhle nějaký
úspěšný podnikatel?
-
V žádném případě.
-
A v tom momentě mi to došlo.
-
Jasně, můžu vybudovat lepší firmu.
-
Můžu sestavit lepší tým anebo produkt,
-
ale jedna věc je jistá:
-
Musím být lepší leader.
-
Musím být lepší člověk.
-
Nemůžu nechat toho 6letého kluka,
aby mi nadále dirigoval život.
-
Musím ho vrátit na svoje místo.
-
A to je chvíle, kdy jsem šel na internet
hledat pomoc.
¶
-
Google byl můj přítel.
-
-
Hledal jsem:
"Jak překonám strach z odmítnutí?"
¶
-
Objevil jsem pár psychologických článků
-
o tom, odkud se strach a bolest berou.
-
Pak jsem našel pár "hurá"
inspirujících článků
-
na téma "Neberte to osobně,
prostě to překonejte."
-
Kdo by tohle nevěděl?
-
-
Ale proč jsem byl pořád tak vyděšený?
¶
-
Pak jsem našel jistou
webovou stránku.
-
Jmenuje se rejectiontherapy.com.
-
-
"Terapie odmítnutím" byla
hra vymyšlená kanadským podnikatelem.
¶
-
Jeho jméno je Jason Comely.
-
A podstata tkví v tom, že 30 dni
chodíte s kůží na trh a hledáte odmítnutí.
-
Každý den jste odmítnuti
-
a na konci jste vůči bolesti necitliví.
-
Tu myšlenku jsem si zamiloval.
-
-
Řekl jsem si: "Víš co? Jdu do toho.
¶
-
A budu prožívat odmítnutí 100 dní."
-
Vymyslel jsem si vlastní
nápady k zamítnutí
-
a udělal z toho video blog.
-
A tady je, co jsem vytvořil.
¶
-
Takhle ten blog vypadal.
-
Den první ...
-
-
Půjč si 100 dolarů od neznámého člověka.
¶
-
A tady je, jak jsem šel na místo,
kde jsem pracoval.
-
Šel jsem dolů
-
a viděl velkého chlapa
sedícího za stolem.
-
Vypadal jako někdo z ochranky.
-
Tak jsem ho oslovil.
-
Kráčel jsem k němu
-
a bylo to nejdelších pár kroků
v mém životě --
-
chlupy vzadu na krku mi vstávaly,
-
potil jsem se a bušilo mi srdce.
-
Došel jsem k němu a řekl:
-
"Pane, můžu si od vás půjčit 100 dolarů?"
-
-
Vzhlédl ke mně, odvětil: "Ne.
¶
-
Proč?"
-
A já prostě řekl: "Ne? To je mi líto."
¶
-
Pak jsem se otočil a utekl.
-
-
Cítil jsem se tak trapně.
¶
-
Ale protože jsem se natáčel --
-
tak jsem ten večer mohl vidět,
jak jsem byl odmítnutý
-
a viděl jsem, jak moc jsem se bál.
-
Vypadal jsem jako to dítě
v Šestém smyslu.
-
Viděl jsem mrtvé.
-
-
Pak jsem si všiml toho chlapa.
¶
-
Víte, on nebyl tak hrozivý.
-
Byl trochu při těle, docela milý chlap,
-
dokonce se mě zeptal: "Proč?"
-
Ve skutečnosti mě požádal o vysvětlení.
-
A já mohl říct mnoho věcí.
-
Mohl jsem vysvětlovat,
mohl jsem vyjednávat.
-
Neudělal jsem nic z toho.
-
Vše, co jsem udělal, byl úprk.
-
Cítil jsem, že tohle je jako mikrokosmus
mého života.
-
Pokaždé, když jsem cítil to
nejmenší odmítnutí,
-
utíkal jsem rychle, jak jen to šlo.
-
A víte co?
-
Další den, ať už se stane cokoliv,
-
nebudu utíkat.
-
Setrvám.
-
Den druhý:
Žádost o znovu naplnění burgeru.
¶
-
-
Šel jsem do podniku s burgery,
¶
-
dojedl jsem svůj oběd
a šel jsem k pokladně a řekl,
-
"Můžete mi doplnit burger?"
-
-
Obsluha byla zmatená:
"Co je nová náplň burgeru?"
¶
-
-
Řekl jsem: "No, je to jako dolití nápoje,
jen tady jde o burger."
¶
-
A on: "Promiňte, nedáváme nové
náplně do burgerů."
-
-
V tom momentu odmítnutí jsem se zase mohl
dát na útěk, ale tentokrát jsem zůstal.
¶
-
Řekl jsem: "Fajn, zbožňuju vaše burgery,
-
mám rád váš podnik
-
a když začnete dělat i doplňování burgerů,
-
budu vás mít ještě radši."
-
-
A on řekl:
"Dobře, řeknu o tom manažerovi
¶
-
a možná to někdy zavedeme, ale
dnes to udělat nemůžeme."
-
Pak jsem odešel.
-
A mimochodem,
-
nemyslím, že by někdy
začali doplňovat burgery.
-
-
Myslím, že pořád fungují.
¶
-
Ale ta otázka života a smrti, kterou jsem
cítil poprvé,
-
už tam nebyla,
-
protože jsem v té situaci setrval --
-
protože jsem neutekl.
-
Říkal jsem si:
"Super, už se ty věci učím.
-
Skvělé."
-
A pak den třetí:
Dostat olympijské koblížky.
¶
-
Tady se můj život otočil vzhůru nohama.
-
Šel jsem do Krispy Kreme.
-
Je to obchod s koblihami
-
převážně v jihovýchodní části USA.
-
Určitě jsou nějaké obchody i tady.
-
Šel jsem dovnitř
-
a řekl jsem: "Můžete mi udělat koblihy
v podobě olympijských kruhů?
-
V zásadě propojíte
pět koblih dohromady ..."
-
Říkám si, není možné, aby na to kývli, že?
-
Cukrářka mě vzala vážně.
-
-
-
poznamenala si barvy a kruhy
-
a přemýšlela: "Jak to můžu udělat?"
-
O 15 minut později
-
vyšla s krabičkou, která vypadala jako
Olympijské kruhy.
-
Dojalo mě to.
-
Nevěřil jsem vlastním očím.
-
Tohle video si získalo přes
5 milionů zhlédnutí.
-
Svět tomu taky nemohl uvěřit.
-
-
Kvůli tomu jsem se ocitl v novinách,
¶
-
talk show, všude možně.
-
Stal jsem se slavným.
-
Spousta lidí mi začala psát maily
-
a říkali: "To, co děláš, je skvělé."
-
Ale sláva a proslulost
mi nic nedávaly.
-
Co jsem opravdu chtěl, bylo učit se
-
a změnit se.
-
Tak jsem předělal zbylých
100 dní odmítnutí
-
na toto hřiště --
-
na tento výzkumný projekt.
-
Chtěl jsem vědět, co se můžu naučit.
-
A naučil jsem se spoustu věcí.
¶
-
Odhalil jsem mnoho tajemství.
-
Třeba jsem zjistil, že když při odmítnutí
-
neuteču,
-
můžu změnit "ne" na "ano".
-
A to kouzelné slůvko je "proč."
-
Jednoho dne jsem šel do neznámého domu a
v ruce držel tuhle květinu.
¶
-
Zaklepal jsem a řekl:
-
"Zdravím, můžu u vás
zasadit tuhle květinu?"
-
-
A ten člověk řekl: "Ne."
¶
-
Ale než stihl odejít, řekl jsem:
-
"Můžu vědět proč?"
-
A on odvětil: "Mám totiž psa,
-
který vyhrabe cokoliv, co dám na zahradu.
-
Nechci, abyste plýtval květinou.
-
Jestli budete chtít, jděte naproti
přes ulici a zeptejte se Connie.
-
Miluje květiny."
-
A to jsem taky udělal.
-
Šel jsem naproti a zaklepal u Connie.
-
Byla tak ráda, že mě vidí.
-
-
A pak o půl hodiny později
¶
-
byla květina zasazená
u Connie na zahradě.
-
Určitě teď vypadá lépe.
-
-
Kdybych odešel po
počátečním odmítnutí,
¶
-
myslel bych si,
-
že to je proto, že mi ten muž nedůvěřuje,
-
protože jsem blázen,
-
že jsem se dobře neoblékl,
nevypadal tak dobře.
-
Nic z toho to nebylo.
-
Bylo to proto, že nechtěl nic z toho,
co jsem nabídl.
-
Ale důvěřoval mi natolik, že
mi dal doporučení,
-
za určitých obchodních podmínek.
-
Využil jsem doporučení.
-
-
jsem se také naučil, že mohu
říct určité věci
-
a zvýšit si tak šanci na získání "ano".
-
Tak například,
jednou jsem šel do Starbucks
-
a zeptal se manažera:
"Zdravím, můžu vítat zákazníky Starbucks?"
-
On řekl:
"Co myslíte tím vítat zákazníky?"
-
Řekl jsem: "Znáte ty vítače ve Walmart?
-
Ty lidi, co vás pozdraví,
když přicházíte do obchodu
-
a v zásadě kontrolují, že nekradete?
-
Chci umožnit zážitek z Walmart i
zákazníkům Starbucks."
-
-
No, nejsem si jistý, že to je dobrá věc --
¶
-
vlastně, jsem si dost jistý,
že to je špatný nápad.
-
A on říkal: "Hm" --
-
Jo, tak nějak vypadal,
jmenoval se Eric --
-
řekl: "Nejsem si jistý."
-
Tak takhle mě vyslyšel. "Nejsem si jistý."
-
Tak jsem se zeptal:
"Je to divné?"
-
A on: "Jo, je to opravdu divné."
-
Ale jakmile to řekl, jeho
celé chování se změnilo.
-
Jako by odložil všechny pochyby.
-
A řekl: "Klidně to udělejte,
-
jen to nepřehánějte."
-
-
A tak jsem hodinu
vítal lidi ve Starbucks.
¶
-
Řekl jsem "dobrý den" každému,
kdo vešel,
-
a svátečně ho uvítal.
-
Mimochodem, nevím, kam se
ubírá vaše kariéra,
-
ale tohle nedělejte.
-
-
-
Pak jsem zjistil, že tohle můžu dělat,
protože jsem zmínil: "Je to divné?"
-
Zmínil jsem obavu, kterou měl on sám.
-
A protože jsem zmínil: "Je to divné?",
znamenalo to, že já nejsem divný.
-
To znamená, že jsem vlastně
myslel stejně jako on,
-
nahlížel na tohle jako na něco divného.
-
A znovu a znovu
-
jsem se učil, že když zmíním obavu,
kterou mohou lidé mít,
-
předtím než se zeptám,
-
získám jejich důvěru.
-
Lidé měli tendenci mi říct spíše ano.
-
Naučil jsem se, že
si můžu splnit životní sen --
¶
-
tím, že se zeptám.
-
Víte, pocházím ze čtyř
generací učitelů
-
a moje babička mi vždy říkala
-
"Jio, můžeš dělat cokoliv chceš,
-
ale byla bych šťastná,
kdybys byl učitel."
-
-
Ale já chtěl podnikat a
učitelem jsem se nestal.
¶
-
Mým snem vždy bylo něco vyučovat.
-
Řekl jsem si: "Co kdybych se zeptal
-
a vyučoval něco na vysoké škole?"
-
V té době jsem žil v Austinu,
-
šel jsem na Texaskou Univerzitu v Austinu,
-
zaklepal na dveře profesorovi a řekl:
"Můžu učit váš předmět?"
-
Prvních pár pokusů nikam nevedlo.
-
Ale protože jsem neutekl --
snažil se dál --
-
na třetí pokus
jsem udělal na profesora dojem.
-
Řekl: "Nikdo nikdy nic takového neudělal."
-
A já přišel připraven s prezentací.
-
Řekl: "Výborně, tohle můžu použit.
-
Proč nepřijdete za dva měsíce?
Dám vás do svých osnov."
-
A o dva měsíce později
jsem předmět vyučoval.
-
Tohle jsem já -- pravděpodobně
mě nevidíte, je to špatná fotka.
¶
-
Někdy dostanete
zamítnutí bleskem, víte co myslím?
-
-
-
když jsem dopřednášel, odcházel
jsem v slzách,
-
protože jsem myslel,
-
že si můžu splnit sen jen pouhým dotazem.
-
Myslel jsem si, že musím --
-
být skvělý podnikatel, získat PhD,
abych mohl učit --
-
ale ne, pouze jsem se zeptal,
-
a mohl jsem učit.
-
A na té fotce,
kterou pořádně nevidíte,
¶
-
jsem citoval Martina Luthera Kinga
Juniora.
-
Proč? Protože v mém průzkumu jsem zjistil,
že lidé, kteří opravdu mění svět,
-
kteří mění způsob, jakým žijeme
a jakým myslíme,
-
jsou lidé, kteří se na počátku setkali
s hrubým odmítnutím.
-
Lidé jako Martin Luther King, Jr.,
-
jako Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
-
nebo třeba Ježíš Kristus.
-
Tihle lidé nenechali, aby
odmítnutí určilo, kým jsou.
-
Nechali svou vlastní reakci po odmítnutí,
aby určila, to, kým jsou.
-
Dokázali se s odmítnutím sžít.
-
Nemusíme být těmito lidmi,
abychom se naučili o odmítnutí.
¶
-
V mém případě,
-
odmítnutí byla moje kletba,
-
můj strašák.
-
Obtěžovalo mě to celý můj život,
protože jsem od toho utíkal.
-
Pak jsem to začal přijímat.
-
Otočil jsem to ve svůj největší dar.
-
Začal jsem učit lidi, jak
změnit odmítnutí v příležitost.
-
Používám k tomu blog, přednášku,
-
knihu, kterou jsem právě publikoval,
-
a dokonce vyvíjím technologii, která
pomůže lidem překonat strach z odmítnutí.
-
Když jste v životě odmítnuti,
¶
-
když čelíte další překážce
-
nebo dalšímu selhání,
-
zvažujte možnosti.
-
Neutíkejte.
-
Pokud je přijmete,
-
můžou se stát zrovna tak vašimi dary.
-
-