Tan Le: Příběh mé imigrace

V roce 2010 se technoložka Tan Le zúčastňuje TEDGlobal k demonstraci nového rozhrání. Ale nyní, na TEDxWomen, vypráví velice osobní příběh: příběh její rodiny -- matky, babičky a sestry -- prchajících z Vietnamu za budováním nového života.

Jak mohu mluvit v 10 minutách

o poutu žen přes tři generace,

o tom, jak úžasná síla těchto pout

vnikla do života

čtyřleté dívky

choulící se s její mladou sestrou,

její matkou a babičkou

pět dní a nocí

v malé lodi na čínském moři

před více než třiceti lety,

pouta, která vnikla do života té malé dívky

a už nikdy nezmizela --

ta malá dívka dnes žije v San Fracisku

a mluví k Vám?

Toto není celý příběh.

Je to skládanka, která je stále dávána dohromady.

Dovolte mi říci o některých kouscích.

Představte si první díl:

muž pálící své životní dílo.

Je básník, dramatik,

muž jehož celý život

balancoval na jediné naději

jeho národní jednoty a svobody.

Představte si jej jako komunisty vstupující do Saigonu,

konfrontující fakt,

že jeho život byl totální plýtvání.

Slova jeho dlouholetých přátel jej nyní zesměšňovala.

Vzdálil se do zátiší.

Zemřel zdrcen historií.

Je to můj dědeček.

Nikdy jsem jej nepoznala.

Ale naše životy jsou více než naše vzpomínky.

Má babička mě nikdy nenechala zapomenout jeho život.

Mou povinností bylo nedovolit upadnout to v zapomnění,

a mou lekcí bylo se naučit,

že, ano, historie se nás pokoušela rozdrtit,

ale my jsme vydrželi.

Další díl skládanky

je o lodi při úsvitu

tiše prokluzující na moře.

Mé matce, Mai, bylo 18

když její otec zemřel --

již ve spořádaném manželství,

již se dvěma malými děvčaty.

Pro ni se život přeměnil na jeden úkol:

útěk její rodiny

a nový život v Austrálii.

Bylo pro ni nepředstavitelné,

že by neuspěla.

Takže po čtyřleté sáze, která vzdoruje výmyslům,

loď proklouzla na moře

zamaskovaná jako rybářská loď.

Všichni dospělí znali ta rizika.

Největší strach byl z pirátů,

únosu a smrti.

Jako většina dospělých na lodi,

i má matka s sebou nesla lahvičku jedu.

Kdybychom byli dopadeni, prvně má sestra a já,

potom ona a nakonec by pila má babička.

Mé první vzpomínky jsou z lodi --

nepřetržitý zvuk motoru,

příď nořící se do každé vlny,

drtivý a prázdný horizont.

Nepamatuji si piráty, kteří několikrát přišli,

ale byli bravurně klamáni

mužem na naší lodi,

nebo kleknutí motoru

a nezdaru nastartovat jej přes šest hodin.

Pamatuji si ale světla na těžební věži

Malajského pobřeží

a mladého muže, který se zhroutil a zemřel,

konec cesty pro něj bylo příliš,

a první jablko, které jsem ochutnala,

darované od muže na věži.

Žádné jablko nikdy nechutnalo stejně.

Po třech měsících v uprchlickém táboře,

jsme se dostali do Melbourne.

A další díl skládanky

je o čtyřech ženách napříč třem generacím

utvářející společně nový život.

Usadili jsme se ve Footscray,

dělnickém předměstí

jehož složením byly vrstvy imigrantů.

Narozdíl od usazených předměstí středních vrstev,

jejichž existenci jsem nevnímala,

tam nebyl žádný pocit nároku ve Footscray.

Vůně z dveří obchodu byly z celého světa.

A úryvky nejisté angličtiny

byly vyměňovány mezi lidmi,

kteří měli jedno společné, a to -

- začínali znovu.

Má matka pracovala na farmách,

potom na automobilové montážní lince,

šest dní v týdnu, dvojité směny.

Nějak si našla čas studovat angličtinu

a získala IT kvalifikaci.

Byli jsme chudí.

Všechny dolary byly přerozděleny

a extra výuka v angličtině a matematice

byla zahrnuta do rozpočtu

bez ohledu na to, co scházelo,

což bylo obvykle nové oblečení,

to bylo vždy ze secondhandu.

Dva páry punčoch do školy,

každá na zakrytí děr té druhé.

Školní uniforma až ke kotníkům,

protože měla vydržet šest let.

Ojedinělé, ale zraňující, bylo skandování

"šikmoocí"

a náhodná graffiti:

"Asiaté, táhněte domů."

Kam domů?

Něco ve mně strnulo.

Bylo tam sbírání odhodlání

a tichý hlas říkající, "Já vás obejdu."

Má matka, sestra a já

jsme spali v jedné posteli.

Má matka byla každou noc vyčerpaná,

ale každá jsme si navzájem vyprávěly o našich dnech

a poslouchaly kroky

naší babičky po domě.

Matka trpěla nočními můrami;

všechny byly o lodi.

Moje práce byla zůstat vzhůru než přijdou její noční můry,

abych ji mohla vzbudit.

Otevřela si obchod s počítači,

pak se učila být kosmetičkou

a začala nové podnikání.

A ženy přicházely se svými příběhy

o mužích, kteří nemohli udělat kompromis,

rozhněvaní a nepřizpůsobiví,

a ustaraných dětech chycených mezi dvěma světy.

Hledaly se granty a sponzoři.

Byla založena střediska.

Žila jsem v paralelním světě.

V jednom jsem byla klasická asijská studentka,

která měla velké požadavky sama na sebe.

V jiném jsem uvízla v životě, který byl riskantní,

neskutečně vystrašena z násilí,

narkomanie a isolace.

Ale v průběhu těch let bylo mnoho, co mi pomohlo.

A za tu práci, když jsem byla studentkou posledního ročníku práv,

jsem byla vybrána jako Mladý Australan roku.

Byla jsem katapultována

z jednoho kousku skládanky do jiné,

a jejich hranice do sebe nezapadávaly.

Tan Le, anonymní obyvatel Footscray,

byla nyní Tan Le, uprchlík a sociální aktivista,

zvaná promlouvat na místech, o kterých nikdy neslyšela,

a do domovin, jejichž existenci

si nikdy nedokázala představit.

Neznala jsem protokoly.

Nevěděla jsem, jak používat příbor.

Nevěděla jsem, jak mluvit o vínu.

Nevěděla jsem, jak mluvit o čemkoli.

Chtěla jsem ustoupit k rutině a pohodlí

života v neopěvovaném předměstí --

babička, matka a dvě dcery

zakončující každý den po skoro dvacet let

vyprávěním ostatním příběh svého dne

a usínáním,

třech z nás ve stejné posteli.

Řekla jsem matce, že to nemohu udělat.

Připomněla mi, že jsem byla ve stejném věku jako byla ona

když jsme nastoupily na loď.

Nikdy nebylo na výběr.

"Prostě to udělej," řekla,

"a nebuď něčím, čím nejsi."

A tak jsem otevřeně mluvila o mladistvé nezaměstnanosti a vzdělání

a zanedbávání marginalizovaných a nerovnoprávných.

A čím více upřímně jsem mluvila,

tím více jsem byla žádána mluvit.

Potkala jsem lidi všech společenských vrstev,

mnoho z nich dělajících věci, které milovali,

žíjící na hranicích možností.

A i když jsme získala titul,

uvědomila jsem si, že nemohu začít kariéru v právu.

Musel existovat jiný kousek skládanky.

A já si ve stejnou chvíli uvědomila

že je v pořádku být outsider,

nedávný příchozí,

nový na scéně --

a ne jen v pořádku,

ale něco, za co mám být vděčná,

možná dar z lodi.

Protože býti insiderem

může snadno znamenat kolaps obzorů,

může snadno znamenat

přijetí předpokladů své domoviny.

Dlouho jsem byla mimo komfort,

abych věděla - ano, svět se rozpadá,

ale ne způsobem, kterého se bojíte.

Možnosti, které by neměly být povoleny,

byly skandálně podporovány.

Byla tam energie,

nesmiřitelný optimismus,

zvláštní směs pokory a odvahy.

A tak jsem následovala svá tušení.

Shromáždila jsem kolem sebe malý tým lidí,

pro které byl výraz "Toto nejde"

neodolatelnou výzvou.

Na rok jsme byli na mizině.

Na konci každého dne jsem udělala velkou mísu polévky,

kterou jsme všichni sdíleli.

Dřeli jsme až do noci.

Většina z našich nápadů byla bláznivá,

ale pár bylo skvělých,

a my prorazili.

Rozhodla jsem se přestěhovat do USA

po jediném výletě.

Opět mé předtuchy.

O tři měsíce později jsem se přestěhovala,

a dobrodružství pokračovalo.

Než ale skončím,

dovolte mi něco povědět o mé babičce.

Vyrostla v době,

kdy Konfucianismus byla společenská norma

a místní Mandarin byl člověk, na kterém záleželo.

Život se po staletí nezměnil.

Její otec zemřel krátce po jejím narození.

Její matka ji vychovala sama.

V sedmnácti letech se stala druhou manželkou

Mandarina, jehož matka ji bila.

Bez podpory manžela,

způsobila rozruch, když jej vzala k soudu

a stíhala vlastní případ,

a ještě větší senzaci, když vyhrála.

(Smích)

(Potlesk)

"To nejde" se stalo omylem.

Dopřávala jsem si sprchu v hotelu v Sydney,

když zemřela

600 mil dále v Melbourne.

Dívala jsem se skrze sklo sprchy

a viděla ji stát na druhé straně.

Věděla jsem, že se přišla rozloučit.

Matka mi volala o pár minut později.

Pár dní poté

jsme se vydaly do budhistického chrámu ve Footscray

a sedly si vedle její rakve.

Vyprávěly jsme jí příběhy

a ujišťovaly ji, že jsme stále s ní.

O půlnoci přišel mnich

a řekl nám, že musí zavřít rakev.

Matka nás požádala vzít ji za ruku.

Zeptala se mnicha,

"Proč je její ruka tak teplá

a zbytek tak chladný?"

"Protože jste ji držely od rána," řekl.

"A nepustily."

Pokud je v naší rodině síla,

pak proudí skrze ženy.

Vzhledem k tomu, kdo jsme a jak nás život utvářel,

nyní můžeme vidět,

že muži, kteří by přišli do našich životů,

by byli nazmar.

Porážka mohla přijít snadno.

Nyní chci mít vlastní děti,

a přemýšlím o lodi.

Kdo by si to přál na vlastní pěst?

Nyní se bojím výsady,

pohodlí,

nároků.

Mohu jim dát oporu v jejich životech,

nořící se statečně do každé vlny,

klidný a stabilní chod motoru,

drtivý obzor

který nic nezaručuje?

Nevím.

Ale pokud bych mohla

a stále je viděla v pořádku,

Pak bych dala.

(Potlesk)

Trevor Neilson: Dnes je tu také Tanina matka

ve čtvrté nebo páté řadě.

(Potlesk)