-
Title:
Dělat nemožné, prořezat se strachem | Dan Meyer | TEDxMaastricht
-
Description:
Chtěli jste někdy být superhrdinou a dělat nemožné? Dan Meyer věří, že bez ohledu na to, jak velký máte strach nebo jakkoli divoké jsou vaše sny, všichni máme schopnost být superhrdinou, dělat nemožné a měnit svět.
Dan je ředitelem organizace poskytující humanitární pomoc sirotkům v Kazachstánu. Dělí se o svůj příběh chlapce, který překonal dětství plné extrémních obav, sociální úzkosti a šikany, aby nakonec konal superhrdinské činy, stal se finalistou v Amerika má talent, získal na Harvardu Ig Nobelovu cenu za medicínu pro rok 2007, stal se 39násobným rekordmanem a předním expertem v jednom z nejstarších a nejnebezpečnějších kousků: polykání mečů – a aby vášnivě podporoval lidi v dělání nemožného v JEJICH životech.
Ve své první přednášce na TED Dan provází publikum dlouhou cestou od velkých obav k velkým činům, od padavky k rekordmanovi, od břídila k výherci Ig nobelovky a od poražence k finalistovi v Amerika má talent. Dan poodkrývá vědu za polykáním mečů a popisuje svou pouť k vykonávání superhrdinských skutků, překonávání selhání a jak s omezeními lidského těla dělat nemožné a měnit svět. Dělí se také o tipy, jak se prořezat strachem a dělat nemožné ve VAŠEM životě!
Tato přednáška zazněla na místní události TEDx, která proběhla nezávisle na konferencích TED.
-
-
Byl kdysi v Indii jeden král, maharádža,
který ke svým narozeninám vydal dekret,
-
aby každá hlava každé vesnice
přinesla dar hodný krále.
-
Někteří přinesli nejjemnější hedvábí,
jiní přinesli přenádherné meče,
-
další přinesli zlato.
-
Na konec řady se postavil
velmi vrásčitý, malý a starý muž,
-
který ze své vesnice urazil
po moři několikadenní cestu.
-
A jak tak šel, králův syn se ho zeptal:
„Jaký dar přinášíš králi?“
-
A ten starý muž pomaličku
otevřel dlaň a odhalil
-
přenádhernou lasturu, která vířila
fialovou a žlutou, červenou a modrou.
-
A králův syn se divil:
-
„To není dar hodný krále!
Co je toto za dárek?“
-
Starý muž k němu pomalu vzhlédl a řekl:
-
„Dlouhá cesta… součást daru.“
-
(Smích)
-
Za několik okamžiků
vám dám dar.
-
Dar, o kterém věřím,
že je to dar hodný šíření.
-
Ale než tak učiním,
dovolte mi ukázat vám
-
mou dlouhou cestu.
-
Jako většina z vás jsem do života
-
vykročil jako malé dítě.
-
Kolik z vás začínalo jako malé dítě?
-
Kdo se narodil mladý?
-
Zhruba polovina… Dobrá.
-
(Smích)
-
A ten zbytek, co s vámi?
Narodili jste se dospělí?
-
Hochu, chci vidět tvou mámu!
-
Ty mi povídej o nemožném!
-
Jako malý kluk jsem byl
vždy fascinován nemožným.
-
Dnes je den,
na který jsem se těšil mnoho let,
-
protože je to den, kdy se pokusím
-
o nemožné přímo před vašima očima.
-
Právě tady na TEDxMaastricht.
-
Začnu tím,
-
že vám prozradím konec:
-
Dokážu vám,
-
že nemožné není nemožné.
-
A skončím tím,
že vám dám dar hodný šíření:
-
Ukážu vám, že i ve svém životě
můžete dělat nemožné.
-
Při své honbě za nemožným
jsem zjistil, že existují dvě věci,
-
které mají společné
všichni lidé na světě.
-
Každý se něčeho bojíme –
-
a každý máme své sny.
-
Při své honbě za nemožným
jsem objevil tři věci,
-
které mě během let
-
přiměly dělat nemožné:
-
Dodgeball, hezky česky „vybíjená“,
-
Superman
-
a komár.
-
To jsou má tři klíčová slova.
-
Teď víte, proč v životě
dosahuji nemožných věcí.
-
Vezmu vás nyní na svou cestu,
-
od strachu ke snům,
-
od slov k mečům,
-
od vybíjené
-
přes Supermana
-
až k tomu komárovi.
-
A doufám, že vám ukážu,
-
jak v životě dělat nemožné.
-
4. říjen 2007.
-
Srdce mi bušilo jak splašené
a kolena se třásla,
-
jak jsem kráčel po pódiu
-
v Sanders Theatre
-
na Harvardově univerzitě,
abych převzal
-
Ig Nobelovu cenu za medicínu pro rok 2007
-
za výzkumný článek,
jehož jsem spoluautorem,
-
nazvaný „Polykání mečů…
-
… a jeho vedlejší účinky“.
-
(Smích)
-
Byl zveřejněn v malém odborném časopise,
který jsem nikdy předtím nečetl:
-
British Medical Journal.
-
Pro mě to bylo splnění nemožného snu.
-
Nečekané překvapení
pro někoho, jako jsem já.
-
Pocta, kterou nikdy nezapomenu.
-
Nebyl to ale ten nejpamětihodnější
okamžik mého života.
-
4. října 1967
-
toto vyděšené, stydlivé,
hubené a neprůbojné dítě
-
trpělo nesmírnými obavami.
-
Jakmile mělo vyjít na pódium,
-
srdce se mu splašilo
-
a kolena se mu třásla.
-
Jakmile otevřelo pusu –
-
slova prostě nešla ven.
-
Stálo tam utopené v slzách,
-
znehybněné panikou,
-
ztuhlé strachem.
-
Ten vyděšený, stydlivý,
hubený a neprůbojný kluk
-
trpěl mnoha strachy.
-
Bál se tmy
-
a bál se výšek,
-
bál se pavouků a hadů…
-
Bojí se tu někdo pavouků a hadů?
-
Jasně, pár vás tu je…
-
Bál se vody a žraloků…
-
I doktorů a sestřiček a zubařů,
-
bál se jehel a vrtaček a všeho ostrého.
-
Ale víc než čehokoli jiného se bál
-
lidí.
-
Ten vyděšený, stydlivý,
hubený a neprůbojný hoch
-
jsem byl já.
-
Bál jsem se selhání a odmítnutí,
-
měl jsem nízké sebevědomí
a komplex méněcennosti.
-
A taky něco, o čem jsme tehdy
ani nevěděli, že to vůbec existuje:
-
úzkostná sociální fobie.
-
Protože jsem se tolik bál,
ve škole mě zlobili a mlátili mě.
-
Posmívali se mi a nadávali mi.
Nikdy mi nedovolili zapojit se
-
do jejich dětských her.
-
No, byla tu jedna hra,
kterou mi dovolili hrát.
-
Vybíjenou.
-
A nebyl jsem zrovna dobrý vybíječ.
-
Agresoři na mě křikli jménem,
-
já jsem vzhlédl a už jsem viděl balon,
-
jak letí k mé tváři nadzvukovou rychlostí:
-
bum, bum, bum!
-
Pamatuju si na spoustu dní,
jak běžím domů ze školy,
-
jak zarudlá tvář mi brní
a v uších červených mi zvoní,
-
jak v oku mě pálí slza
-
a v uších mi hoří jejich slova.
-
A kdokoli kdy řekl, že:
-
„Klacky a kameny mi mohou zlámat kosti,
ale slova mi nikdy neublíží…“
-
Byla to lež.
-
Slova mohou řezat jako nože.
-
Slova mohou bodat jako meče.
-
Slova mohou zanechat rány tak hluboké,
-
že je nikdo neuvidí.
-
Trpěl jsem strachy.
A slova byla mým nejhorším nepřítelem.
-
A jsou pořád.
-
Měl jsem ale také sny.
-
Doma jsem se zavíral
s komiksy se Supermanem
-
a četl jsem knížky o Supermanovi
-
a snil jsem o tom, že jednou budu
superhrdina, jako je Superman.
-
Chtěl jsem bojovat
za pravdu a spravedlnost,
-
chtěl jsem bojovat
proti zlotřilcům a kryptonitu,
-
chtěl jsem létat po světě a vykonávat
superhrdinské skutky a zachraňovat životy.
-
Také mě fascinovaly věci,
které byly reálné.
-
Četl jsem Guinnessovu knihu rekordů
a Ripleyho Věřte nevěřte.
-
Kdo jste četli Ripleyho nebo
Guinnesovu knihu rekordů?
-
Miluju ty knížky!
-
Viděl jsem, jak lidé
dělají opravdové činy.
-
A řekl jsem si: Já chci taky!
-
Když mě ti tyrani ve škole
-
nenechají zapojit se do jejich her,
-
chci dělat opravdová kouzla,
opravdové superčiny.
-
Chci dělat něco opravdu pozoruhodného,
co oni nedokážou.
-
Chci najít důvod svého bytí, své poslání,
-
chci vědět, že můj život má smysl,
-
chci udělat něco neuvěřitelného,
abych změnil svět;
-
chci dokázat,
že nemožné není nemožné.
-
Přeskočme o deset let vpřed.
-
Toto je týden před mými 21. narozeninami.
-
Ten den se staly dvě věci,
které mi navždy změnily život.
-
Žil jsem v Tamil Nadu v jižní Indii.
-
Byl jsem tam jako misionář
-
a můj mentor a blízký přítel se mě zeptal:
-
„Máš thromy, Danieli?“
-
A já na to: „Thromy?
Co jsou thromy?“
-
A on: „Thromy jsou tvé hlavní životní cíle.
-
Jsou kombinací snů a cílů.
Jako… Kdybys mohl
-
dělat cokoli chceš,
jít kamkoli chceš,
-
být kýmkoli chceš být,
-
kam bys šel?
Co bys dělal?
-
Kdo bys byl?“
-
Řekl jsem: „To nemůžu udělat!
Jsem strašpytel, tolik se bojímí!“
-
Té noci jsem si vytáhl karimatku
na střechu bungalovu,
-
lehl si pod hvězdy
-
a pozoroval, jak netopýři loví komáry.
-
A přemýšlel jsem jen
o thromech, snech a cílech,
-
a taky o tyranech z vybíjené.
-
Probudil jsem se za pár hodin.
-
Srdce mi bilo jako splašené.
Kolena se mi třásla.
-
Tentokrát nikoli strachem.
-
Celé tělo se mi zmítalo v křečích.
-
A dalších pět dní
-
jsem na smrtelné posteli bojoval o život,
střídavě při vědomí a v bezvědomí.
-
Mozek mi hořel čtyřicítkou horečkou.
Malárie.
-
Kdykoli jsem byl při vědomí,
dokázal jsem přemýšlet jen o thromech.
-
Přemýšlel jsem:
„Co si se životem počnu?“
-
Nakonec, noc před mými 21. narozeninami,
-
v momentu náhlého osvícení,
-
jsem si uvědomil…
-
Uvědomil jsem si, že maličký komár,
-
Anopheles Stephensi,
-
že ten maličký komár,
-
který váží méně než 5 mikrogramů,
-
méně než zrnko soli,
-
že ten komár složil na lopatky
80kilového chlapa.
-
Pochopil jsem, že je to můj kryptonit.
-
A pak jsem si uvědomil:
Ne, ne, nemůže za to komár.
-
To ten maličký parazit
uvnitř komára,
-
Plasmodium Falciparum,
zabije ročně přes milion lidí.
-
A uvědomil jsem si:
Ne, ne, je to ještě menší.
-
Ale mně to připadá mnohem větší.
-
Pochopil jsem,
-
že právě strach byl můj kryptonit,
-
můj parazit,
-
který mě celý život mrzačil a ochromoval.
-
Víte, je rozdíl mezi
nebezpečím a strachem.
-
Nebezpečí je opravdové.
-
Strach je naše volba.
-
Uvědomil jsem si, že mám na výběr:
-
Mohl bych žít ve strachu
a tu noc zemřít vyčerpáním;
-
nebo můžu strach uložit k ledu
-
a dosáhnout svých snů
a odvážit se konečně žít.
-
A popravdě řečeno,
na smrtelné posteli se děje něco,
-
že když čelíte smrti, opravdu strašně moc
chcete začít doopravdy žít.
-
Ačkoli všichni jednou umřeme,
ne všichni doopravdy žijeme.
-
Žijeme ve smrti.
-
A když už víte, jak zemřít,
-
najednou víte, jak opravdu žít.
-
Rozhodl jsem se té noci
-
změnit svůj příběh.
-
Nechtěl jsem zemřít.
-
Odříkal jsem modlitbičku:
-
„Dobrý bože, dožiju-li se
svých 21. narozenin,
-
nenechám se už nikdy
ovládat svým strachem.
-
Uložím své strachy k ledu
-
a budu dosahovat svých snů,
-
chci změnit svůj postoj,
-
chci v životě dosáhnout
něčeho neuvěřitelného,
-
chci najít své poslání
a důvod svého bytí.
-
Chci vědět, že nemožné není nemožné.“
-
Nepovím vám, jestli jsem tu noc přežil.
Zkuste si na to přijít sami.
-
(Smích)
-
Té noci jsem vytvořil seznam
svých prvních 10 thromů:
-
Chtěl jsem navštívit velké kontinenty,
-
prohlédnout si 7 divů světa,
-
naučit se spoustu jazyků,
-
žít na opuštěném ostrově,
-
žít na lodi uprostřed oceánu,
-
žít v Amazonii s kmenem indiánů,
-
vylézt na vrcholek nejvyšší švédské hory,
-
vidět Mt. Everest při východu slunce,
-
pracovat v hudební branži v Nashvillu,
-
pracovat v cirkusu
-
a vyskočit z letadla.
-
Během dalších dvaceti let jsem si
většinu těch thromů odškrtl.
-
Pokaždé, když jsem
odškrtl nějaký throme,
-
připsal jsem dalších 5 nebo 10
a seznam tak rostl a rostl.
-
Sedm let jsem žil
na malém ostrůvku na Bahamách.
-
Zhruba sedm let života
-
ve slaměné chýši.
-
K jídlu jsem si lovil žraloky a rejnoky,
jediný živáček na ostrově,
-
v bederní roušce.
-
Musel jsem se naučil plavat se žraloky.
-
Odsud jsem se přestěhovat do Mexika
-
a potom k povodí Amazonky v Ekvádoru,
-
místa Pujo Pongo, kde jsem
žil s místním kmenem.
-
A krůček po krůčku mi
mé thromy zvyšovaly sebevědomí.
-
Přesunul jsem se do hudební branže
v Nashvillu a pak ve Švédsku,
-
přestěhoval jsem se do Stockholmu
a dělal hudbu tam.
-
Vylezl jsem na vrcholek Mt. Kebnekaise,
vysoko nad polárním kruhem.
-
Naučil jsem se klaunské triky,
-
žonglování,
-
chůzi na chůdách,
-
jízdu na jednokolce,
polykání ohně i skla.
-
A v roce 1997 jsem se doslechl,
že už je jen necelý tucet polykačů mečů.
-
Řekl jsem si: „To musím umět!“
-
Setkal jsem se s jedním polykačem mečů
a poprosil ho o pár tipů.
-
A on na to: „Jasně, dám ti dvě rady:
-
Zaprvý: Je to zatraceně nebezpečný.
-
Umíraj při tom lidi.
-
Zadruhý:
-
Ani to nezkoušej!“
-
(Smích)
-
A tak jsem si to přidal na seznam thromů.
-
A cvičil jsem, 10-12× denně, den co den,
-
čtyři roky.
-
Spočítal jsem si to.
-
4 × 365 × 12
-
Trvalo mi asi 13 000
neúspěšných pokusů,
-
než jsem v roce 2001
do krku dostal první meč.
-
Během té doby jsem si dal throme,
-
že se stanu světovým expertem
na polykání mečů.
-
Vyhledal jsem každou knihu,
časopis, novinový článek,
-
lékařskou zprávu.
Studoval jsem fyziologii, anatomii,
-
mluvil jsem s lékaři i sestrami,
-
spojil jsem všechny
polykače mečů dohromady
-
v Mezinárodní asociaci polykačů mečů
-
a vedl jsem dvouletý výzkum na téma
-
Polykání mečů a jeho vedlejší účinky,
-
který byl publikován
v British Medical Journal.
-
(Smích)
-
Děkuji.
-
(Potlesk)
-
O polykání mečů jsem se
naučil pár fascinujících věcí.
-
Některé z nich by vás
až dodneška ani nenapadly.
-
Až přijdete domů a zakrojíte se
do svého steaku nožem
-
nebo mečem nebo příborem,
bude se vám to honit hlavou…
-
Zjistil jsem, že polykání mečů
začalo v Indii –
-
přesně tam, kde jsem to
jako 20letý mladík viděl poprvé –
-
asi před 4000 lety,
2000 let před naším letopočtem.
-
V posledních 150 letech
se polykači mečů osvědčili
-
na poli vědy a medicíny,
-
když v roce 1868 pomáhali
vyvinout tubusový endoskop
-
s dr. Adolfem Kussmaulem
v německém Freiburgu.
-
V roce 1906 to byl
elektrokardiogram ve Walesu
-
studium poruch polykání a trávení,
-
bronchoskopy a tak podobně.
-
V posledních 150 letech
-
ovšem víme i o stovkách zranění
a desítkách úmrtí.
-
Tady vidíte tubusový endoskop
vyvinutý dr. Adolfem Kussmaulem.
-
Objevili jsme ale také
29 úmrtí za posledních 150 let
-
včetně polykače mečů z Londýna,
který si mečem probodl srdce.
-
Rovněž jsme zjistili, že se ročně přihodí
-
3 až 8 vážných zranění
způsobených polykáním mečů.
-
Vím to, protože mi volají.
-
Dva hovory byly nedávno.
-
Jeden ze Švédska a jeden z Orlanda,
jen za posledních pár týdnů.
-
Polykači mečů, které zranění
dostalo až do nemocnice.
-
Je to velice nebezpečné.
-
Další věcí, kterou jsem zjistil,
je to, že polykání mečů
-
vyžaduje 2 až 10 roků,
než se většina lidí naučí
-
spolknout meč.
-
Můj nejvíce fascinující objev je ale ten,
-
jak se polykači mečů učí dělat nemožné.
-
Povím vám malé tajemství:
-
Nezaměřujte se na těch 99,9 % nemožného.
-
Zaměřte se na 0,1 % toho, co možné je,
a zkuste přijít na to, jak to udělat.
-
Vezmu vás teď na exkurzi
do mysli polykače mečů.
-
Abyste dokázali polknout meč,
musíte v meditaci oddělit mysl od těla,
-
nabrousit soustředění
a mít přesnost špičky jehly,
-
abyste oddělili vnitřní orgány
a překonali reflexy svého těla
-
tím, že posílíte synopse v mozku,
tím, že posilujete svalovou paměť
-
vědomým cvičením
po více jak 10 000 opakování.
-
Ukážu vám teď, jak to
vypadá v těle polykače mečů.
-
Abych spolkl meč,
-
musím čepelí sjet po jazyku,
-
potlačit dávivý reflex
v krčním jícnu,
-
uřídit 90stupňovou otočku
skrze hrtanovou příklopku,
-
projít přes horní jícnový svěrač ,
-
potlačit polykací reflex,
-
sjet čepelí do hrudní dutiny
-
mezi plícemi.
-
V tuto chvíli
-
musím pošťouchnout srdce bokem.
-
Když se podíváte pozorněji,
-
uvidíte, jak srdce tluče o můj meč,
-
protože se ten meč o srdce opírá
-
a odděluje ho jen
pár milimetrů tlustá stěna jícnu.
-
Tohle neošidíte.
-
Pak musím mečem sjet skrze hrudník
-
skrz dolní jícnový svěrač
až dolů do žaludku,
-
potlačovat nutkání ke zvracení
až úplně dolů ke dvanáctníku.
-
Hračka.
-
(Smích)
-
Kdyby to mělo pokračovat dál,
-
došlo by to až k vejcovodům.
Vejcovody!
-
Pánové, na to se pak někdy
zeptejte svých drahých poloviček.
-
Lidé se mě často ptají:
-
„To musí chtít hodně kuráže
takhle riskovat život,
-
šťouchat se do srdce
a polykat meče…“
-
Vůbec ne. Opravdovou odvahou
-
pro toho vystrašeného, stydlivého,
hubeného a vyjukaného kluka
-
je riskovat selhání a odmítnutí,
-
otevřít své srdce
-
a potlačit pýchu
-
a postavit se před dav
naprosto cizích lidí
-
a vyprávět jim příběh
o svých obavách a snech,
-
risknout své niterné já –
jak obrazně, tak doslova –
-
Víte – děkuji vám.
-
(Potlesk)
-
Víte, opravdu úžasné je,
-
že jsem v životě chtěl
vždy dělat pozoruhodné věci.
-
A teď se mi to daří.
-
Těmi pozoruhodnými věcmi ale nemyslím to,
že zvládnu spolknout
-
21 mečů najednou
-
nebo 6 metrů pod vodou
v nádrži s 88 žraloky a rejnoky
-
pro Ripleyho Věřte nevěřte
-
nebo polykat na 800 °C rozpálený meč
pro show Superlidé Stana Leeho
-
jako „Muž z oceli“ –
-
a to ten mizera byl pořádně horkej!
-
Nebo za meč táhnout auto pro Ripleyho
-
nebo Guinnesse
-
nebo se dostat do finále
Amerika má talent
-
nebo v roce 2007 vyhrát
Ig Nobelovu cenu za medicínu.
-
Ne, to není opravdu pozoruhodné.
-
To si jen lidé myslí.
Ne, ne, ne. To není ono.
-
Opravdu pozoruhodné je,
-
že Bůh dokázal přimět toho
vyjukaného pohublého klučinu,
-
který se bál výšek
-
a vody a žraloků
-
a doktorů a sestřiček
a jehel a ostrých předmětů
-
a mluvení před lidmi…
-
Že mě dokázal přimět
létat po celém světě
-
ve výšce okolo 10 000 metrů,
-
polykat ostré předměty
pod vodou v nádrži se žraloky
-
a mluvit s doktory a sestrami
a k lidem po celém světě.
-
To mi připadá jako opravdu ohromné.
-
Vždycky jsem chtěl dělat nemožné…
-
Děkuji vám.
-
(Potlesk)
-
Děkuji.
-
(Potlesk)
-
Vždycky jsem chtěl dělat nemožné
a teď to dělám.
-
Vždycky jsem chtěl se svým životem dělat
něco úžasného a změnit svět
-
a teď to dělám.
-
Vždycky jsem chtěl létat po světě
a dělat superhrdinské skutky
-
a zachraňovat životy. A teď to dělám.
-
A víte co?
-
Někde hodně hluboko
je ještě pořád schovaný
-
kousek toho dětského snu.
-
(Smích)
(Potlesk)
-
Vždycky jsem chtěl najít
důvod svého bytí a své poslání.
-
A teď jsem ho našel.
-
Ale víte vy co?
-
Nejsou to meče, má síla,
jak byste si mohli myslet.
-
Ve skutečnosti to jsou slova, má slabina.
-
Důvodem mého bytí,
mým posláním je měnit svět
-
prosekáváním se strachem,
-
meč za mečem, slovo za slovem,
-
nůž za nožem, život za životem,
-
abych inspiroval lidi,
aby se stali superhrdiny
-
a dělali v životě nemožné.
-
Mým posláním je
pomáhat lidem hledat to jejich.
-
Jaké je to vaše?
-
Jaké je vaše poslání?
-
Od čeho tady jste?
-
Věřím, že všichni můžeme být superhrdiny.
-
Jaká je vaše superschopnost?
-
V celé světové populaci
asi 7 miliard lidí
-
dnes existuje pár tuctů polykačů mečů
-
roztroušených po celém světě,
-
ale vy jste jen jeden.
-
Jste unikát.
-
Jaký je váš příběh?
-
Co vás odlišuje?
-
Vyprávějte svůj příběh,
-
i když šeptáte a třese se vám hlas.
-
Jaké jsou vaše thromy?
-
Kdybyste mohli dělat cokoli,
být kdokoli a jít kamkoli –
-
Co byste dělali?
Kam byste šli?
-
Co byste dělali?
-
Co chcete se svým životem udělat?
-
Jaké jsou vaše největší sny?
-
O čem jste snili jako malí?
Vraťte se do dětství.
-
Nebylo to to, co teď, co?
-
Jaké byly ty nejdivočejší sny,
-
o kterých jste si mysleli,
že jsou divné a podivné?
-
Teď už tak podivně nevyznívají, že?
-
Co je váš meč?
-
Každý z nás máme meč,
-
oboustranný meč obav a snů.
-
Polkněte ten meč, ať už vypadá jakkoli.
-
Následujte své sny, dámy a pánové.
-
Nikdy není pozdě být tím, kým chcete.
-
Těm tyranům z vybíjené,
těm, co si mysleli,
-
že nikdy nedokážu nemožné,
-
těm chci říct jen jedno:
-
Děkuji vám.
-
Protože kdyby nebylo zloduchů,
neměli bychom ani superhrdiny.
-
Jsem tu, abych ukázal,
že nemožné není nemožné.
-
Toto je mimořádně nebezpečné.
Může mě to zabít.
-
Tak si to užijte.
-
(Smích)
-
S tímhletím budu potřebovat vaši pomoc.
-
Publikum: Dva, tři.
-
Dan Meyer: Ne, ne, ne, potřebuju pomoct
s počítáním od vás všech, jasné?
-
(Smích)
-
Znáte ta slůvka? Ano?
Počítejte se mnou. Připraveni?
-
Raz.
-
Dva.
-
Tři.
-
Ne, to je dvojka, ale asi víte, co chci.
-
Publikum: Raz.
-
Dva.
-
Tři.
-
(Lapání po dechu)
-
(Potlesk)
-
DM: Jo!
-
(Potlesk)
(Jásot)
-
Mockrát díky.
-
Díky, díky, díky.
Z celého srdce vám děkuju.
-
Vlastně vám děkuju
z celého žaludku.
-
Řekl jsem vám, že jsem sem
přišel dělat nemožné – a udělal jsem to.
-
Toto ale nebylo nemožné.
Dělám to den co den.
-
To nemožné bylo to, že ten
vyjukaný klučina čelil svému strachu,
-
postavil se na pódium akce TEDx
-
a měnil svět,
slovo po slovu,
-
meči po meči, život po životě.
-
Pokud jsem vám osvěžil myšlení,
pokud jsem vás přiměl věřit,
-
že nemožné není nemožné,
-
pokud jsem vám pomohl uvědomit si,
že v životě můžete dokázat nemožné,
-
pak je má práce u konce –
a ta vaše právě začíná.
-
Nepřestávejte snít. Nepřestávejte věřit.
-
Děkuji za vaši důvěru ve mě.
-
Děkuji, že jste součást mého snu.
-
A zde je můj dárek pro vás:
-
Nemožné není…
-
Publikum: Nemožné.
-
Dlouhá cesta… součást daru.
-
(Potlesk)
-
Děkuji vám.
-
(Potlesk)
-
(Jásot)
-
Moderátorka: Díky! To byl Dan Meyer!