Scott Fraser: Proč očití svědkové chybují

Scott Fraser zkoumá, jak si lidé pamatují zločiny -- a jak o nich svědčí. V této strhující přednášce, která se soustředí na smrtelné střílení při soumraku, tvrdí, že dokonce i velmi blízcí očití svědkové zločinu si mohou vytvářet vzpomínky, které se nestaly. Proč? Protože mozek nesnáší mezery.

Tato vražda se stala něco málo před 21 lety,

18. ledna 1991,

v malé

předměstské komunitě

Lynwood, v Kalifornii, jen několik mil

jihovýchodně od Los Angeles.

Otec vyšel ze svého domu,

aby řekl svému náctiletému synovi a jeho pěti kamarádům,

že je už načase, aby přestali blbnout

na trávníku a chodníku před domem,

aby šli domů, dodělali si úkoly

a přichystali se do postele.

A jak dával otec tyto pokyny,

projíždělo kolem auto, pomalu,

a jak minulo otce a mladíky,

někdo vystrčil ruku z okénka předního místa spolujezdce,

a -- "Pif, paf!!" -- zabil otce.

A auto rychle odjelo.

Policie,

vyšetřující strážníci, byli ohromně výkonní.

Zvažovali všechny obvyklé pachatele

a za méně než 24 hodin si zvolili svého podezřelého:

Francisco Carrillo, sedmnáctiletý hoch,

který bydlel asi dva nebo tři bloky dál od místa,

kde došlo ke střelbě.

Našli jeho fotografie. Sestavili sérii fotografií

a den po střelbě

je ukázali jednomu z mladíků, a ten řekl:

"To je ta fotka.

To je ten střelec, kterého jsem viděl, jak zabil mého otce."

Tohle bylo vše jen předběžné slyšení, které musel soudce vyslechnout,

aby zavázal pana Carrilla soudním příkazem

za vraždu prvního stupně.

Ve vyšetřování, které následovalo před začátkem soudu,

musel každý z pěti mladíků zhlédnout fotografie,

tu samou sérii.

Obrázek, který byl podle našeho nejlepšího vědomí zřejmě i ten,

který jim byl předložen v sérii fotografií,

je v levém dolním rohu těchto policejních fotek.

Důvodem, proč si nejsme absolutně jisti,

je povaha uchovávání evidence

v našem soudním systému,

ale to vydá na celou další TEDx přednášku později. (Smích)

Takže při samotném přelíčení

všech šest mladíků svědčilo

a provedli stejnou identifikaci jako

v té sérii fotografií.

Byl odsouzen. Byl odsouzen na doživotí

a transportován do věznice Folsom.

Tak co je špatně?

Přímý, férový proces, kompletní vyšetřování.

Ach ano, žádná zbraň se nikdy nenašla.

Žádné vozidlo nebylo nikdo identifikováno jako to,

ve kterém seděl střelec s rukou nataženou ven,

a žádná osoba nebyla nikdy obviněna za řízení

střelcova auta.

A alibi pana Carrilla?

Kteří z rodičů v téhle místnosti vylučují, že by možná lhali

o místě výskytu syna či dcery,

když by šlo o vyšetřování vraždy?

Poslán do vězení,

neoblomně trvající na své nevině,

a to neustále po dalších 21 let.

Tak kde je problém?

Ve skutečnosti problémy v takovémto druhu případů

přicházejí častokrát z desítek let vědeckých výzkumů,

které se týkají lidské paměti.

Především máme statistické analýzy

z díla organizace zvané Innocence Project,
(Projekt neviny - pozn. překl.)

ze kterých víme, že máme nyní asi

250, 280 zdokumentovaných případů, kdy byli lidé

křivě obviněni a následně zproštěni viny, někteří byli

předtím odsouzeni k smrti, a očištěni byli na základě pozdější DNA analýzy,

a víte, že více než třičtvrtě těchto případů zproštění

viny bylo původně postaveno pouze na základě svědectví očitých svědků,

kteří je tak odsoudili během soudního procesu.

Víme, že identifikace očitých svědků je chybující.

Další věc vychází ze zajímavého aspektu lidské paměti,

která souvisí s různými mozkovými funkcemi,

ale já je zde mohu ve stručnosti shrnout

v jedné větě:

Mozek nesnáší mezery.

I při těch nejlepších pozorovacích podmínkách,

těch úplně nejlepších,

můžeme zaznamenat, zakódovat a uchovat v našem mozku

pouze úlomky a kousky celého zážitku odehrávajícího se před námi,

a tyto kousky jsou uloženy v různých částech mozku.

Takže nyní, když je pro nás důležité si vzpomenout,

co jsme zažili,

máme neúplné, pouze částečné vzpomínkové úložiště.

A co se stane?

Podvědomě, bez jakékoli nutnosti cíleného počínání,

nám mozek vyplní mezery informacemi,

které se ve skutečnosti nevyskytly,

které nebyly původně uloženy,

a to kvůli závěrům, kvůli spekulacím,

kvůli zdrojům informací, které se k vám dostaly,

jakožto pozorovatelům, až po skončení pozorování situace.

Ale děje se to bez vašeho vědomí,

takže si nejste vědomi, že se to stalo.

Říká se tomu rekonstrukce vzpomínek.

Stává se nám to ve všech ohledech našeho života, pořád.

Tyto dvě úvahy, mimo jiné --

rekonstrukce vzpomínek, a fakt, že svědkové chybují --

byly prostředkem pro žádost o odvolání,

kterou podnítila skupina státních zástupců

vedených skvělou právničkou Ellenou Eggers,

díky níž dali dohromady své zkušenosti a talenty

a domáhali se u nejvyššího soudu

obnovy soudního řízení ve věci Francisca Carrilla.

Najali mě, jakožto forenzního neurofyziologa,

protože jsem měl odborné znalosti

v problematice identifikace očitými svědky a jejich paměti,

což evidentně dává v tomto případě smysl, že?

Ale také protože mám odborné znalosti a svědčím

v souvislosti s podstatou lidského vidění v noci.

Nuže, co to má co dočinění s tímhle?

Tak tedy, když si projdete materiály

případu pana Carrilla,

jedna z věcí, která vás uhodí do očí, je fakt,

že vyšetřující policisté označili osvětlení na místě činu,

kde se střílelo, jako dobré.

Všichni mladíci svědčící u soudu potvrdili,

že vše viděli velmi dobře.

Ale toto se stalo v půlce ledna,

na severní polokouli, v sedm večer.

Takže když jsem si udělal výpočty

k lunárním a solárním údajům

v této oblasti na Zemi v čase daného incidentu,

tedy střílení,

bylo už dávno po západu slunce

a měsíc tu noc na nebi nesvítil.

Takže veškeré světlo ze slunce a měsíce v této oblasti bylo takové,

jaké můžete vidět zde na obrazovce.

Jediné světlo v této oblasti pocházelo

z umělých zdrojů.

Po tomto zjištění jsem šel a provedl skutečnou rekonstrukci

místa činu se světlometry a různými měřiči

osvětlení a různými dalšími měřiči

pro vnímání barev, spolu se speciálními kamerami

a vysokorychlostním filmem, dobře?

Vše jsem změřil a zaznamenal, ano?

Udělal jsem fotografie, a takto vypadalo místo činu

v čase střílení,

z pozice mladíků

hledících na projíždějící auto a střílení.

Toto je pohled přímo napříč ulicí

z místa, kde v tu dobu stáli.

Pamatujte, že v policejní zprávě vyšetřující policisté řekli,

že osvětlení bylo dobré.

Mladící řekli, že viděli velmi dobře.

Toto je pohled dolů na východ,

kam střílející auto uhánělo pryč,

a toto je osvětlení přímo za otcem

a těmi mladíky.

Jak sami vidíte, je přinejlepším slabé.

Nikdo neoznačí toto jako dobře osvětlené, dobré osvětlení,

a ve skutečnosti, jakkoliv jsou tyto obrázky pěkné,

a důvod, proč jsem je udělal, byl ten, že jsem věděl, že půjdu svědčit k soudu

a obrázek je výmluvnější než tisíce slov,

zvláště když sdělujete čísla,

abstraktní pojmy jako je lux, mezinárodní jednotka intenzity osvětlení,

či hodnoty Ishiharova testu vnímání barev.

Pokud to ukážete lidem, kteří nejsou dobře znalí

v těchto aspektech vědy a tak, budou jako

mloci usínající v poledním slunci. Je to jako

mluvit o tangentě zorného úhlu, že?

Oči se prostě začnou zavírat, že?

Dobrý forenzní expert musí být také dobrý pedagog,

umět dobře komunikovat, a to je zčásti důvod,

proč děláme fotky, abychom nejen ukázali,

kde jsou zdroje světla, a čemu říkáme světelné znečištění,

distribuce, ale také aby bylo jednodušší

pro posuzovatele faktů porozumět okolnostem.

Takže tohle jsou některé obrázky,

které jsem použil při výpovědi,

ale pro mě byly důležitější, jakožto pro vědce,

tyto záznamy, ty světlometrické záznamy,

které pak mohu převést na skutečnou předpověď

zrakové způsobilosti lidského oka

za těchto okolností.

Z těch záznamů, které jsem udělal na místě činu

za stejných solárních a lunárních podmínek,

ve stejnou dobu, a tak dále, že,

mohu předpovědět,

že vnímání barev tam nebylo vůbec spolehlivé,

což je zásadní při rozpoznání tváře,

a že bylo možné jen velmi matné vidění,

což znamená, že bylo možné jen velmi malé rozlišení objektů,

což nazýváme detekcí hranic či obrysů,

a že navíc -- protože zorničky očí by byly

úplně rozšířené při takovém světle --hloubka prostoru,

vzdálenost, ve které můžete zaostřit a vidět detaily,

by byla méně než 46 centimetrů.

Toto jsem vypověděl u soudu,

přičemž soudce byl velmi pozorný

a bylo to velmi, velmi dlouhé slyšení

kvůli této petici za obnovení procesu a ve výsledku

jsem si koutkem oka povšiml,

že možná bude soudce podle mě potřebovat

o trochu více popostrčit dalšími věcmi,

než jsou jen přibývající čísla.

A v tu chvíli jsem byl trochu troufalý

a otočil jsem se

a zeptal se soudce,

řekl jsem: "Vaše ctihodnosti, myslím, že byste měl jít ven

a podívat se na místo činu sám."

Nuže, možná jsem to řekl tónem, který zněl spíše jako výzva

než žádost -- (Smích) --

nicméně, je to zásluhou tohoto muže a jeho odvahy,

že řekl: "Ano, půjdu."

Šok v americkém právnictví.

Takže, shledali jsme stejné identické podmínky,

celou věc jsme znovu zrekonstruovali,

on přišel s celou skupinou šerifů a policistů,

aby ho ochránili v této komunitě, že? (Smích)

Postavili jsme ho ve skutečnosti trochu víc do ulice,

tedy blíže podezřelému vozidlu, střílejícímu vozidlu,

než byli ti mladíci,

takže stál pár stop od obrubníku

směrem ke středu ulice.

Nechali jsme kolem projet auto,

to stejné auto, jaké bylo popsáno těmi mladíky, ano?

Byl tam řidič a další pasažér

a poté, co projelo auto kolem soudce,

pasažér vystrčil ruku,

namířil ji zpět na soudce, zatímco auto pokračovalo dál,

přesně jak to popisovali ti kluci, ano?

Tedy, nepoužil opravdovou zbraň,

takže měl v ruce jen černý předmět, který byl podobný

zbrani, která byla popisována.

Zamířil, a tohle je to, co soudce viděl.

Toto je to auto vzdálené asi 9 metrů od soudce.

Je tam ruka vystrčená ven na pasažérově straně

a namířená dozadu na vás.

To je 9 metrů daleko.

Někteří mladíci řekli, že to auto bylo vlastně

něco přes 4 metry daleko, když se střílelo.

Dobře. Tady je 4,5 metru.

V téhle chvíli jsem začal mít trochu obavy.

Tento soudce není člověk, se kterým byste chtěli hrát pokr.

Byl absolutně stoický. Nepohnul ani brvou.

Nevšiml jsem si ani nejmenšího pohnutí jeho hlavy.

Neměl jsem žádné tušení, jak na to všechno reaguje,

ale po tom, co viděl tuto rekonstrukci,

otočil se ke mně a řekl:

"Chcete, abych se podíval ještě na něco dalšího?"

Řekl jsem: "Vaše ctihodnosti," a nevím, jestli jsem byl

povzbuzený vědeckými měřeními, které jsem měl v kapse,

a vědomím, že jsou správné,

nebo jestli to byla prostě jen naprostá pitomost,

což si mysleli soudní obhájci -- (Smích) --

když mě slyšeli, jak říkám:

"Ano, Vaše ctihodnosti, chci, abyste se postavil támhle,

aby to auto projelo blokem znovu,

aby přijelo, zastavilo přímo před Vámi,

zhruba metr daleko,

a aby pasažér vystrčil ruku

s tím černým předmětem a namířil přímo na Vás

a můžete se na to dívat, jak jen dlouho budete chtít."

A tohle je to, co viděl. (Smích)

Všimnete se, jak jsem také napsal ve zprávě o tomto testu,

že veškeré dominantní světlo přichází ze severní strany,

což znamená, že střelcova tvář

by byla nepřístupná světlu. Byl by osvětlený zezadu.

Navíc způsobila střecha auta to,

co nazýváme jako stínový mrak uvnitř auta,

který způsobuje ještě větší tmu.

A toto je zhruba 1 metr daleko.

Proč jsem riskoval?

Věděl jsem, že hloubka pole byla asi 46 centimetrů nebo méně.

Metr sem, metr tam, stejně tak to mohla být vzdálenost

ve velikosti fotbalového hřiště.

A tohle je to, co viděl.

Vrátil se, zbývalo ještě pár dní k vyslechnutí

dalších důkazů. Na konci toho všeho

usoudil, že vyhoví žádosti

petice za obnovení procesu.

A co víc, propustil pana Carrilla,

takže se mohl lépe připravit na svou vlastní obhajobu,

kdyby se ho žalující strana rozhodla znovu soudit.

Oni se však rozhodli tak neučinit.

Nyní je to svobodný muž. (Potlesk)

(Potlesk)

Tohle je on v objetí matky své tchýně.

On -- jeho přítelkyně byla těhotná, když šel k soudu,

ano? A porodila malého chlapečka.

On a jeho syn teď navštěvují Kalifornskou státní univerzitu v Long Beach,

právě teď chodí na hodiny. (Potlesk)

A co tento příklad --

co je důležité, abychom si uchovali v paměti?

Za prvé je tu dlouhá historie antipatie

mezi vědou a právem

v americkém právnictví.

Mohl bych vás zavalit hrůznými historkami o ignoranci

během desítek let zkušeností coby forenzní expert,

kdy jsem se jen snažil dostat vědu do soudní síně.

Opoziční rada proti ní vždy bojuje a oponuje.

Jeden návrh je ten, že všichni budeme více

rozumět nezbytnosti -- a to skrze politiku,

skrze procedury --

nezbytnosti dostat více vědy do soudní síně

a myslím, že poslední velký krok vpřed

je více nároků,

se vší úctou k právnickým školám,

na vědu, technologii, inženýrství, matematiku

u kohokoliv, kdo jde na práva,

protože oni se pak stávají soudci.

Přemýšlejte, jak vybíráme soudce v této zemi.

Je to velmi odlišné od většiny jiných zemí. Správně?

Další, co bych chtěl navrhnout,

je obezřetnost, kterou všichni musíme mít.

Neustále si připomínám,

jak jsou asi pravdivé naše vzpomínky,

o kterých víme, že jsou pravdivé, kterým věříme?

Existují desítky let výzkumu,

příklady a příklady případů jako je tenhle,

kdy jednotlivci opravdu,

opravdu věří. Žádný z těchto mladíků,

kteří ho identifikovali,

si nemyslel, že vybrali nesprávnou osobu.

Nikdo z nich si nemyslel, že nemohli vidět tvář toho člověka.

Všichni musíme být velmi opatrní.

Všechny naše vzpomínky jsou zrekonstruované.

Jsou produktem toho, co se původně stalo,

a všeho co se stalo poté.

Jsou dynamické.

Jsou tvárné. Jsou proměnlivé

a z toho vyplývá, že nikdo nesmíme zapomenout na ostražitost,

že pravdivost vzpomínek

se neměří tím, jak jsou barvité,

ani tím, nakolik jsme si jisti, že jsou správné.

Děkuji. (Potlesk)