Paddy Ashdown: Globalní posun moci

Paddy Ashdown tvrdí, že žijeme v úseku dějin, ve kterém se moc mění jako nikdy předtím. Během fascinující přednášky na TEDxBrussels Paddy popisuje tři přicházející posuny moci.

Existuje báseň

od slavného Anglického básníka

z konce 19. století.

Údajně zněla Churchillovi v hlavě

ve 30. letech 20. století.

Zní takto:

"Na zahálčivém kopci v létě,

líný s proudem potoků,

slyším z dálky bubeníka

bubnujícího snové zvuky,

daleko a blízko, potichu a nahlas po pěšinách,

blízký příteli se suchým jídlem,

pochodují vojáci,

brzy zemřou."

Pro ty, co se zajímají o poezii,

báseň se jmenuje "Mladík z Shropshire" od A.E. Housmana.

Co Housman chápal

a co můžete slyšet i v Nielsenových symfoniích,

je to, že tyto dlouhá, horká léta

stability 19. století

se chýlila ke konci

a my se přesunuli

do jedné z těch děsivých period dějin,

kdy se rozdělení moci mění.

A tyto periody, dámy a pánové, jsou často periody

doprovázeny nepokoji

a často i krví.

Má zpráva pro vás je,

že věřím tomu, že jsme odsouzeni, pokud se to tak dá říci,

žít v jednom z těch momentů dějin,

kdy se základy, na nichž je položeno

stávající rozdělení moci začínají měnit

a kdy nový vzhled světa,

a nové síly

se začinají vytvářet.

Jsou to -- jak můžete již vidět dnes --

skoro pokaždé velice bouřlivé a těžké časy

a velice často i krvavé časy.

Mimochodem se to stává přibližně jednou za století.

Dalo by se říci, že naposledy se to stalo --

a to je to co cítili Housman s Churchillem --

když moc přešla ze starých národů,

starých mocností Evropy,

přes Atlantik k nově vznikající síle

Spojených států amerických --

na začátku amerického století.

A ve vakuu, kde bývaly

staré síly Evropy

se odehrály dvě krvavé katastrofy

minulého století --

jedna v prvé polovině a jedna v druhé: dvě světové války.

Mao Ce-Tung o nich mluvil jako o Evropských občanských válkách,

což je asi přesnější charakteristika.

Dámy a pánové,

žijeme v jednom z těch období.

Chci dnes mluvit o třech faktorech.

Prvním z nich, první dva z nich

se týkají posunu moci.

Další jsou nové dimenze,

dimenze, se kterými jsme se nikdy předtím nesetkali.

Nejprve pohovořme o posunech rozložení moci, které ve světě vidíme.

To, co se děje dnes,

je v jistém smyslu děsivé,

protože se to nikdy předtím nestalo.

Byli jsme svědky laterálních posunů sil --

moc Řecka přesunuta do Říma

a posuny moci, k jejímž došlo

během vývoje evropských civilizací --

Dnes jsme ale svědky něčeho trochu jiného.

Protože moc se už neposouvá pouze laterálně

z národu k národu.

Posouvá se také vertikálně.

Dnes se děje to, že moc, která byla dříve uzavřena,

byla za ní zodpovědnost, byla stanovena právem

v rámci státu,

se posunula na globální scénu.

Globalizace moci --

mluvíme o globalizaci trhů,

ale ve skutečnosti jde o globalizaci moci.

A zatímco ve státě je moc

omezena zodpovědností

a právem,

na globální scéně tomu tak není.

Mezinárodní a globální prostředí, kde moc dnes spočívá:

moc internetu, moc médií,

moc penězomněnců --

tento obrovský kolotoč peněz,

který otočí 32 krát větší částku peněz,

než kolik je potřeba na financování obchodů --

tito spekulanti,

tito finanční spekulanti,

kteří nás nedávno srazili do recese,

tato moc nadnárodních společností,

které dnes mají rozpočty větší,

než některé středně velké země.

Tyto působí v globálním prostoru,

jenž je z velké části neregulovaný,

mimo rámec práva

a ve kterém se lidé mohou chovat bez zábran.

To vyhovuje mocným

do určité doby.

Působiště bez omezení bylo pro mocné

vždy velice atraktivní,

ale historie nás naučila, že dříve, či později

se toto působiště --

působiště neomezené právem --

zaplní. Zaplní se nejen věcmi které chcete --

mezinárodní obchod, internet atd. --

zaplní se ale také věcmi, které nechcete --

mezinárodní kriminalita, mezinárodní terorismus.

11. září nás naučilo,

že přestože jste nejmocnějším státem na zemi,

nicméně

ti, kteří jsou v tomto působišti vás mohou napadnout

ve vašem nejikoničtějším městě

jednoho jasného zářijového rána.

Údajně 60% z oněch 4 milionů dolarů,

které byly potřeba k uskutečnění útoků

prošlo institucemi Světového obchodního centra,

které útoky 11.09.2001 zničily.

Jak vidíte, naši nepřátelé tento prostor také využívají --

prostor dopravy, internetu a médií --

aby rozšířili svůj jed,

který ničí naše systémy a způsoby.

Dříve, či později,

Dříve, či později,

pravidlem dějin je,

že kde je moc,

tam musí být i řád.

A pokud tomu tak je a já věřím, že ano,

pak jedním z fenoménů naší doby

je globalizace moci

a proto výzva naší doby

je vnést řád do globálního prostoru.

Věřím také, že desetiletí před námi

budou více či méně bouřlivá,

podle toho, jak úspěšně tento úkol splníme:

přinést řád do globálního prostoru.

Všimněte si prosím, že nemluvím o vládě.

Nemluvím o založení

nějaké globální demokratické instituce.

Můj názor je,

že tohoto nebude dosaženo

založením dalších institucí OSN.

Pokud bychom neměli OSN, museli bychom jej založit.

Svět potřebuje mezinárodní fórum.

Potřebuje způsob, kterým lze legitimizovat mezinárodní kroky.

Ale co se týče řízení globálního prostoru,

myslím si, že toho nedosáhneme

skrze utvoření více institucí OSN.

Lze toho dosáhnout tím, že se spojíme

a utvoříme systém založený na smlouvách,

dohody,

které budou regulovat globální prostor.

A když se zamyslíte, lze už podobné věci vidět dnes.

Světová obchodní organizace - smluvně založená organizace,

zcela smluvně založená,

a přesto dostatečně silná na to, aby udržela i Spojené státy

zodpovědné v případě potřeby.

Kjótský protokol: počátky úsilí utvořit

smluvně založenou organizaci.

G20:

nyní víme, že musíme utvořit instituci,

která je schopna vnést řád

do finančního světa spekulantů.

A to je přesně, čím G20 je, smluvně založená instituce.

Ale je tu problém,

ale k tomu se vrátíme za chvíli,

problém je, že pokud se spojí nejsilnější

a utvoří smluvně založenou instituci,

která se postará o řád,

pak co se stane se slabšími, které vynechali?

A to je velký problém,

ale k tomu se vrátíme za chvíli.

Takže zde je moje první poselství,

že pokud chceme přežít

tyto bouřlivé časy,

pak úspěch

záleží na naší schopnosti

vnést řád

do globálního prostoru.

A poté čekat, co se stane.

Má druhá myšlenka je..

a vím, že tomuto publiku nemusím vysvětlovat

tyhle věci,

ale moc se nepřesouvá pouze vertikálně,

ale také horizontálně.

Lze říci, že dějiny civilizací byly takové,

že civilisace se utvořily kolem moří --

první civilizace kolem Středomoří,

dnešní civilizace vzestupem západních zemí kolem Atlantiku.

Zdá se mi,

že jsme svědky zásadního posunu moci, obecně řečeno

od států kolem Atlantiku

ke státům kolem Tichého oceánu.

Jako vždy to začíná

ekonomickou mocí.

Lze to již vidět na vývoji zahraniční politiky

a na zvyšování výdajů na obranu,

ke kterému dochází v rostoucích mocnostech.

Myslím si,

že to není tak moc přesun ze západu na východ.

Dochází tu k něčemu jinému.

Můj odhad je,

že Spojené státy zůstanou

nejsilnějším státem na zemi

dalších 10 či 15 let,

ale kontext, ve kterém USA drží moc

se radikálně změnil.

Opouštíme 50 let mimořádných

let dějin

zcela jednopolárního světa,

ve kterém směr ručičky kompasu,

ať už pro či proti

byl vždy souzen podle Washingtonu --

absolutní světovou mocnost.

Ale to není v dějinách obvyklé.

Co se děje dnes

je v dějinách mnohem častější.

Vidíme vznik

multipolárního světa.

Doposud byly USA

dominantním prvkem našeho světa.

Zůstanou nejmocnějším státem,

ale budou nejmocnějším státem

ve stále více multipolárním světě.

Již dnes vidíte alternativní centra moci --

samozřejmě Čína,

přestože si myslím, že vzestup Číny není úplně plynulý.

Bude docela podrážděný a mrzutý

protože Čína začíná s demokratizací společnosti poté,

co liberalizovala svou ekonomiku.

Ale to je trochu jiná otázka.

Vidíte Indii či Brazílii.

Postupně lze pozorovat,

že svět z pohledu Evropana vypadá více a více

jako Evropa v 19. století.

Evropa v 19. století:

Britský ministr zahraničí Lord Canning

to popisoval jako "Evropský koncert moci".

Existovala rovnováha, pět stran v rovnováze.

Británie vždy vyvažovala.

Když se Paříž spojila s Berlínem,

Británie se spojila s Vídní a Římem a vytvořili protiváhu.

Nyní si povšimněte,

že v době jednopolárního světa

máme zafizované aliance --

NATO, Varšavská smlouva.

Stanovená polarita moci

znamená pevné aliance.

Ale multipolární rozložení sil

znamená nestálé aliance.

A to je situace, která nás čeká.

Situace, kdy aliance

nejsou pevné a zafixované.

Canning, Britský ministr zahraničí jednou řekl:

"Británie má stálé zájmy,

ale ne stálé spojence."

A my na západě

postupem času zjistíme,

že musíme natáhnout ruku

z pohodlí kruhu kolem Atlantiku

a utvořit aliance s ostatními,

abychom dosáhli toho, co chceme.

Všimněte si, že když jsme bojovali v Libyji,

nestačilo, aby jednal pouze západ samotný,

museli se zapojit i další.

Musela se zapojit Liga arabských států.

Odhaduji, že případy Afgánistánu a Iráku byly poslední,

kdy se západ pokusil jednat sám.

A neuspěl.

Odhaduji,

e jsme na začátku konce 400 leté periody --

říkám 400 let, protože 400 let trvala Otomanská říše --

nadvlády západních mocí,

západních institucí a západních hodnot.

Doposud to bylo tak, že pokud západ jednal svorně,

podařilo se mu vše, co chtěl

ve všech koutech zeměkoule.

Ale dnes už tomu tak není.

Dobrý příklad je finanční krize

po 2. světové válce.

Západ se spojil --

Brettonwoodský měnový systém, Světová banka, Mezinárodní měnový fond --

problém byl vyřešen.

Nyní ale musíme zapojit i ostatní.

Dnes musíme vytvořit G20.

Dnes musíme natáhnout ruku z pohodlí kruhu

našich západních přátel.

Dovolte mi, abych něco předpověděl, něco

co bude asi ještě víc znepokojující.

Domnívám se, že končí perioda

400 let, kdy západní síly

byly dostatečné.

Lidé mi říkají: "Číňani,

ti se určitě nikdy nezapojí

do mírových snah ve světě."

Opravdu? Proč myslíte?

Kolik čínských vojáků dnes

slouží pod modrým baretem, pod modrou vlajkou,

pod velením OSN?

3700.

Kolik Američanů? 11.

Která z námořních flotil, které jsou zapojeny

do bojů se somálskými piráty, je nejvetší?

Čínská.

Ovšem Čína je merkantelistický národ.

Chce, aby moře bylo přístupné.

VIc a víc musíme obchodovat s lidmi,

se kterými nesdílíme hodnoty,

ale s kterými momentálně sdílíme zájmy.

Toto je zcela jiný pohled na svět,

který se před námi tvoří.

A nyní třetí faktor,

jenž je zcela jiný.

V dnešní době,

díky internetu

a díky různým věcím, o kterých zde lidé přednášeli,

vše je spojené se vším.

Jsme nyní vzájemně závislí.

Jsme propojeni v rámci

národů a jedinců,

jako nikdy předtím.

Jako nikdy.

Spojitost národů

existuje odjakživa.

Diplomacie se zabývá řízením vztahů mezi národy.

Nyní sme ale blízce spojeni.

Dostanete ptačí chřipku v Mexiku

a na letišti Charlese de Gaulla v Paříži

z toho mají problém za 24 hodin.

Lehman Brothers zkrachují a najednou mají problémy všichni.

Stepi v Rusku hoří

a v Africe se bojuje o jídlo.

Svět je dnes hluboce propojen.

To znamená,

že myšlenka státu jednajícího samostatně,

nespojeného s ostatními,

nespolupracujícího s ostatními

již není proveditelná.

Protože činy samostatného státu

už se netýkají pouze toho státu,

a už také není dostatečné, aby si stát

kontroloval pouze vlastní území,

protože věci, jenž se dějí vně státu

dnes také ovlivňují dění uvnitř státu.

Byl jsem mladým vojákem

v poslední válce Britského impéria.

V té době byla obrana mé země

pouze o jedné jedniné věci:

jak silná bylo naše vojsko, jak silné bylo naše letectvo,

jak silné bylo naše námořnictvo a jak silní byli naši spojenci.

To byla doba, kdy byli nepřátelé za hranicemi.

Dnes jsou nepřátelé uvnitř.

Když dnes chci mluvit o obraně naší země,

musím mluvit s ministrem zdravotnictví,

protože pandemie ohrožuje bezpečnost.

Musím také mluvit s ministrem zemědělství

protože bezpečnost jídla ohrožuje celkovou bezpečnost,

musím také mluvit s ministrem průmyslu,

protože nedostatky hi-tech infrastruktury

jsou přístupovým bodem pro naše nepřátele --

jak vidíme z kyber útoků --

musím také mluvit s ministrem vnitra,

protože ten, kdo vstoupil do mé země

a žije v řadovém domě v centru města

přímo ovlivňuje, co se děje v zemi --

jak jsme viděli z útoků na Londým 7.7.2005.

Bezpečnost země už nezávisí pouze na

vojácích a ministerstvu obrany.

Závisí na schopnosti spolupráce institucí.

A toto je velice důležité.

Znamená to,

že naše vertikálně rozdělené vlády,

vytvořené na ekonomickém modelu průmyslové revoluce --

hierarchii a dělbě práce,

hierarchii řízení --

mají naprosto špatnou strukturu.

Podnikatelé ví,

že modelem moderní struktury

je síť.

To, na čem záleží je to síť kontaktů,

jak uvnitř vlády, tak externě.

Takže toto je Ashdownův třeti zákon.

Mimochodem neptejte se mě na Asdownův první a druhý zákon,

protože jsem je ještě nevymyslel.

Zní lépe, když máte rovnou třetí zákon.

Ashdownův třetí zákon je, že v moderní době

je vše spojeno se vším

a nejdůležitější na tom, čeho jste schopni

je čeho jste schopni ve spolupráci s ostatními.

Nejdůležitějším prvkem vašeho systému --

ať jste vláda, armádní pluk

či firma --

jsou vaše spojení, vaši partneři,

vaše schopnost spolupráce s ostatními.

Průmysl toto chápe,

vlády ne.

Poslední věc.

Pokud tomu tak je -- a je tomu tak --

že jsme propojeni

jako nikdy předtím,

tak také sdílíme stejný osud.

Takže poprvé není

kolektivní obrana, tedy doposud dominantní

koncept bezpečnosti států,

již postačující.

Dříve pokud můj kmen

byl silnější než druhý kmen, byl jsem v bezpečí.

Když moje země byla silnější než druhá země, byl jsem v bezpečí.

Když moje aliance (NATO) byla silnější než jejich aliance, byl jsem v bezpečí.

Dnes už tomu tak není.

Nástup vzájemného propojení

a zbraní hromadného ničení

znamená, víc a víc,

že sdílím osud se svým nepřítelem.

Když jsem byl diplomat

a domlouval jsem smlouvy o odzbrojení se Sovětským svazem

v Ženevě v 70. letech,

uspěli jsme, protože jsme chápali,

že spolu sdílíme osud.

Kolektivní bezpečnost uz nestačí.

V Severním Irsku byl nastolen mír,

protože obě strany chápaly, že to k ničemu nevede.

Sdílely společný osud.

Jednou z překážek míru na Blízkém východě je,

že Izrael a Palestina nechápou,

že sdílí

společný osud.

Takže najednou

se myšlenka

vizionářů a básníků z dávných dob

stala něčím, co musíme brát vážně

v rámci veřejné politiky.

Začal jsem básní, tak básní také skončím.

Je to báseň od Johna Donnea.

"Neptej se, komu zvoní hrana."

Báseň se jmenuje "Žádný muž není ostrovem."

Zní takto:

"Smrt každého člověka mě ovlivňuje,

neboť jsem součástí lidstva,

neptej se

komu zvoní hrana,

zvoní tobě."

Pro Johna Donnea je to morální rada.

Pro nás

součást rovnice pro přežití.

Děkuji vám.

(Potlesk)