Kolik životů můžete žít?

Básnířka mluveného slova Sarah Kay byla ohromená, když zjistila, že nemůže být za jeden život princeznou, balerínou a astronautkou. V její přednášce uslyšíte dvě silné básně ukazující, jak můžeme žít jiné životy.

(Zpěv) Vidím Měsíc.
Měsíc vidí mě.

Měsíc vidí někoho,
koho já nevidím.

Bože, požehnej Měsíci,
Bože, požehnej i mně.

Bože, požehnej tomu,
koho nevidím.

Pokud se dostanu do nebe dřív než ty,

udělám v něm díru a protáhnu tě dovnitř.

Napíši tvé jméno na každou hvězdu,

a svět se nebude jevit tak vzdálený.

Astronaut dnes nebude v práci.

Volal, že je nemocný.

Vypnul si mobil, počítač,
pager i budík.

Tlustá žlutá kočka spí na jeho gauči,

kapky deště bubnují na okno

a v kuchyni není ve vzduchu
ani stopa po kávě.

Všichni jsou nervózní.

Inženýři na 15. podlaží přestali pracovat
na svém urychlovači částic.

Antigravitační komora netěsní

a i to pihované dítě s brýlemi,

jehož jediným úkolem je vynášet
smetí, je nervózní,

zápolí s pytlem, utrousí banánovou
slupku a papírový kelímek.

Nikdo si toho nevšimne.

Jsou zaneprázdněni počítáním
ztraceného času.

Kolik galaxií ztrácíme za sekundu?

Za jak dlouho může
odstartovat další raketa?

Někde odletí elektron
ze svého energetického mraku.

Vybuchla černá díra.

Matka prostře stůl k večeři.

Začíná maraton "Práva & Pořádku".

Astronaut spí.

Zapomněl si vypnout hodinky,

tikají jako ocelový tep na jeho zápěstí.

Neslyší to.

Sní o korálových útesech a planktonu.

Jeho prsty najdou stěžně polštáře.

Obrátí se na bok, v mžiku otevře oči.

Myslí si, že potápěči mají
tu nejkrásnější práci na světě.

Tolik vody ke splutí.

(Potlesk)

Děkuji.

Jako malá jsem nemohla pochopit koncept,

že můžeme žít pouze jeden život.

Nemyslím obrazně.

Já si myslela, doslova, že budu
moci dělat všechno a být vším.

Že je to jen otázka času.

A že neexistuje omezení
založené na věku, pohlaví,

rase nebo odpovídajícím
historickém období.

Byla jsem přesvědčená, že zažiji,

jaké to je být vůdcem
hnutí za lidská práva

nebo desetiletým chlapcem žijícím na farmě
během prachové bouře

nebo císařem dynastie Tang v Číně.

Máma říká, že když se mě lidé zeptali,

čím chci být až vyrostu,
moje typická odpověď byla:

princezna-baletka-astronautka.

Nepochopila, že se nesnažím vymyslet

nějakou super nakombinovanou profesi.

Vyjmenovala jsem to,
o čem jsem si myslela, že se tím stanu:

princeznou, baletkou a astronautkou.

A jsem si jistá, že ten seznam pokračoval.

Většinou mě jen zastavili.

Nikdy nebylo otázkou,
jestli se k tomu dostanu, ale spíše kdy.

Byla jsem si jistá, že pokud
budu dělat všechno,

že to asi znamená,
že se budu muset ohánět,

protože jsem toho musela hodně stihnout.

Můj život byl ve stavu neustálého spěchu.

Bála jsem se, že zaostávám.

Protože jsem vyrůstala v New Yorku,
spěchat bylo docela normální.

Jak jsem vyrůstala,
postupně jsem zjistila,

že nebudu žít více než jeden život.

Věděla jsem jen, jaké je to být
dospívající dívkou v New Yorku,

ne dospívajícím chlapcem na Novém Zélandu,

ne královnou plesu z Kansasu.

Viděla jsem pouze svýma očima.

A tehdy mě uchvátily příběhy,

protože pomocí příběhů jsem mohla vidět
očima někoho jiného,

jakkoli omezeně a nedokonale.

Začala jsem toužit
po poznání zkušeností ostatních,

protože jsem záviděla ty celé životy,
které jsem nikdy neměla zažít

a chtěla jsem slyšet o všem,
co mi uniká.

Tím přechodným vlastnictvím
jsem si uvědomila, že existují lidé,

kteří nikdy nezjistí, jaké to je
být dospívající dívkou v New Yorku.

Znamená to, že nikdy nebudou vědět,

jaká je jízda metrem po prvním polibku
nebo jak vše ztichne, když sněží.

Chtěla jsem, aby to věděli,
chtěla jsem jim to povědět.

Stalo se to jádrem mé obsese.

Zaměstnala jsem se vyprávěním příběhů,
jejich sdílením a sběrem.

Až donedávna jsem si neuvědomila,
že poezii nemohu uspěchat.

V dubnu, v rámci Národního měsíce poezie,
probíhá výzva,

do které se zapojí mnoho básníků,
a říká se jí Výzva 30/30.

Její myšlenkou je, že v průběhu
celého dubna

každý den napíšete jednu báseň.

Minulý rok jsem to poprvé vyzkoušela

a byla jsem nadšená efektivitou,
s jakou jsem byla schopná tvořit poezii.

Na konci měsíce jsem se podívala
na těch 30 básní, které jsem napsala

a zjistila, že se všechny snaží
povědět ten stejný příběh,

jen mi trvalo na 30 krát uvědomit
si způsob, jakým jej chci vyprávět.

Uvědomila jsem si, že to možná platí
v ještě větším měřítku i pro jiné příběhy.

Mám příběhy, které jsem se snažila
povědět roky,

neustále jsem je přepisovala
a hledala ta správná slova.

Francouzský básník a esejista
Paul Valéry řekl,

že báseň není nikdy dokončena,
je pouze opuštěna.

A to mě děsí,

protože to znamená, že mohu donekonečna
upravovat a přepisovat

a je jen na mně rozhodnout,
kdy je báseň hotová

a kdy od ní mohu odejít.

Což jde přímo proti mé obsesivní povaze,

snažící se nalézt správnou odpověď
a ta dokonalá slova a správnou formu.

Používám poezii ve svém životě,

abych se lépe zorientovala
a zpracovala některé věci.

Ale jen proto, že ukončím báseň,
neznamená, že jsem vyřešila to,

s čím jsem se potýkala.

Ráda procházím staré básně,

protože mi ukazují, kde jsem se právě
v ten okamžik nacházela

a v čem jsem se snažila vyznat

a slova, která jsem k tomu vybrala.

Mám příběh, na který roky
opakovaně narážím

a nejsem si jistá, zda jsem našla
tu správnou formu

nebo je to jen jeden pokus

a já jej později, při hledání
lepšího způsobu jeho vyprávění, přepíši.

Ale teď vím, že později, až se ohlédnu,

budu vědět, čím jsem si procházela

a v čem jsem se snažila vyznat,

pomocí těchto slov, zde,
v této místnosti, s vámi.

Takže --

Usmějte se.

Ne vždy to tak fungovalo.

Byly doby, kdy jste si museli
zašpinit ruce.

Když jste byli povětšinou ve tmě,
tápání bylo nevyhnutelné.

Když bylo třeba větší kontrast,
více saturace,

tmavší tmy a jasnějšího světla,

říkali tomu rozšířený rozvoj.

Znamenalo to, že jste déle dýchali
chemikálie, až po zápěstí.

Nebylo to vždy snadné.

Děda Stewart byl námořním fotografem.

Mladý, červenolící,
s vyhrnutými rukávy,

pěsti s prsty jako tlusté štůčky mincí,

vypadal jako oživlý Pepek námořník.

Pokřivený úsměv, chlupatý hrudník,

přišel do druhé světové války
s úšklebkem a koníčkem.

Když se ho zeptali,
zda ví něco o fotografování,

zalhal, naučil se číst Evropu jako mapu,

vzhůru nohama, z výšin bojového letadla,

cvakající foťák, mžikající víčka,

nejtmavší tma a nejjasnější světlo.

Rozuměl válce jako by si mohl
pročíst cestu domů.

Když se ostatní vrátili,
odložili své zbraně,

ale on si vzal čočky
a foťáky s sebou domů.

Otevřel si obchod, proměnil jej
v rodinnou záležitost.

Můj otec se narodil do světa
černé a bílé.

Jeho basketbalové ruce se naučily
drobná kliknutí

a zapadnutí diáků do rámu,
filmu do kamery,

chemikálie do plastového koše.

Jeho otec znal vybavení,
ale ne umění.

Znal tmu, ale ne světlo.

Můj otec se naučil kouzlit,
strávil čas následováním světla.

Jednou cestoval napříč zemí
za lesním požárem,

lovil jej s foťákem celý týden.

"Následuj světlo," řekl,

"Následuj světlo."

Části sebe poznávám jen z fotografií.

Byt na Wooster Street
s vrzajícími chodbami,

třímetrovými stropy, bílými zdmi
a studenými podlahami.

To byl dům mé matky,
předtím než byla matkou.

Předtím než byla manželkou,
byla umělkyní.

Jediné dva pokoje v domě

se zdmi až ke stropu

a dveřmi, které se otevíraly a zavíraly,

byly koupelna a temná komora.

Temnou komoru postavila ona sama,

s na míru dělanými nerezovými dřezy,
zvětšovákem 2,5 x 3 m,

který se pohyboval nahoru a dolů
obrovskou ruční klikou,

se sadou barevně vyvážených světel,

bílou skleněnou stěnou
pro prohlížení tisků,

sušákem, který se se vysouval
a zasouval do zdi.

Moje matka si postavila temnou komoru.

Udělala z ní svůj domov.

Zamilovala se do muže
s basketbalovýma rukama,

a do způsobu, jakým se díval na světlo.

Vzali se. Měli dítě.

Přestěhovali se do domu poblíž parku.

Ale nechali si byt na Wooster Street
na narozeninové oslavy a honby za poklady.

Dítě odvrátilo šeď,

naplnilo fotoalbum rodičů
červenými balónky a žlutou polevou.

Dítě vyrostlo v dívku bez pih,
s křivým úsměvem,

která nerozuměla, proč její kamarádi
nemají ve svých domech temnou komoru,

nikdy neviděla políbení svých rodičů,

nikdy je neviděla držet se za ruce.

Jednoho dne se objevilo další dítě.

S perfektně rovnými vlasy
a buclatými tvářemi.

Pojmenovali ho sladká brambora.

Když se smál, smál se tak hlasitě,

že plašil holuby na únikovém schodišti.

Ti čtyři žili v domě poblíž parku.

Dívka bez pih,
chlapec sladká brambora,

basketbalový otec a
matka temná komora,

zapalovali svíčky
a odříkávali své modlitby

a rohy fotografií se kroutily.

Jednoho dne spadly nějaké věže.

A dům poblíž parku se stal domem
pod popelem, tak utekli s batohy

na kolech do temných komor.

Ale byt na Wooster Street
byl postaven pro umělce,

ne pro rodinu holubů,

a stěny, které nesahají ke stropu,
neudrží křik

a muž s basketbalovýma rukama
odložil své zbraně k odpočinku.

Nemohl bojovat v této válce,
žádná mapa neukazovala domů.

Jeho ruce už nepasovaly k foťáku,

ani k rukám jeho ženy, ani k jeho tělu.

Chlapec sladká brambora se bil
pěstmi do obličeje,

až už neměl, co říct.

Tak dívka bez pih šla
na hon za pokladem sama.

A na Wooster Street, v budově
s vrzajícími chodbami

a bytem s tří metrovými stropy

a temnou komorou s příliš mnoha umyvadly,

pod vyváženými světly
nalezla lísteček,

připnutý na stěně připínáčkem
z doby před věžemi,

z doby před dětmi.

Stálo tam: "Chlápek určitě miluje dívku,
která pracuje v temné komoře."

Byl to rok předtím, než se můj otec
opět chopil foťáku.

Poprvé venku následoval vánoční světla,

která tečkovala svou cestu
new yorskými stromy,

malé tečky světla blikající na něj
z nejtemnější tmy.

Rok později cestoval napříč zemí
za lesním požárem,

zdržel se týden na lovu se svým foťákem,

oheň pustošil Západní pobřeží,

požírajíce 18-kolové kamiony
ve své cestě.

Na druhém konci země jsem šla do školy
a napsala báseň na okraj svého sešitu.

Oba jsme se naučili umění zachycení.

Možná se učíme umění objetí.

Možná se učíme umění nechat odejít.

(Potlesk)