Síla hněvu ženy

Hněv je silná emoce - varuje nás před hrozbou, urážkami, ponížením a újmou. Na celém světě se však dívky a ženy učí, že je lepší, když svůj hněv nevyjadřují, říká autorka Soraya Chemaly. Proč tomu tak je a co bychom tím mohli ztratit? Ve svém provokativním a hloubavém proslovu se Chemaly zaobírá nebezpečnou lží, že hněv není ženský, a ukazuje, že vztek žen je oprávněný, zdravý a dokonce je i potenciálním katalyzátorem změn.

Občas se naštvu

a trvalo mi mnoho let,
než jsem byla schopná to aspoň vyslovit.

Někdy mi v těle úplně hučí,

tak moc jsem rozzuřená.

Ale bez ohledu na to,
jak je můj hněv oprávněný,

během svého života
jsem byla vedena k tomu,

abych pochopila,
že můj hněv je přehnaný,

že není opravdový

a že kvůli němu budu vnímána
jako neomalená a neoblíbená.

Jako dívka jsem se naučila,
že hněv je emoce,

která by měla radši zůstat nevyjádřená.

A teď na chvíli něco o mé matce.

Když mi bylo patnáct,
přišla jsem jednou ze školy

a ona stála na dlouhé verandě
před kuchyní

a držela obří hromadu talířů.

Představte si, jak jsem byla ohromená,
když s nimi začala házet jako s frisbee...

(smích)

...do horkého a vlhkého vzduchu.

Když se na kopci pod námi
každý z těch talířů

roztříštil na tisíce kousků,

vrátila se do domu a zvesela se zeptala:
„Jaký jsi měla den?"

(smích)

Nyní chápete,
že když dítě takovou událost vidí,

tak si začne hněv vnímat jako tichý,
izolující, ničivý a dokonce děsivý.

Obzvlášť je-li tou naštvanou osobou
dívka nebo žena.

Otázkou je proč.

Hněv je lidská emoce,
která není ani dobrá, ani špatná.

Je to vlastně signální emoce.

Varuje nás před hrozbou,
urážkami, ponížením a újmou.

A přesto je v každé kultuře hněv považován
za morální vlastnost chlapců a mužů.

Samozřejmě existují rozdíly.

Například ve Spojených státech

je naštvaný černoch
vnímán jako kriminálník,

ale u naštvaného bělocha
jde o občanskou ctnost.

Ta emoce je chápána genderově
bez ohledu na to, kde jsme.

Děti tak učíme,
aby pohrdaly hněvem dívek a žen,

a vyrůstáme v dospělé,
kteří je za to trestají.

A co kdybychom to nedělali?

Co kdybychom hněv
neoddělovali od ženskosti?

Protože oddělení hněvu od ženskosti
znamená oddělení dívek a žen od emoce,

která nás nejlépe chrání
před nespravedlností.

Co kdybychom místo toho přemýšleli

o rozvoji emočních kompetencí
chlapců a dívek?

Pravdou je, že děti stále socializujeme
velmi odlišně.

Chlapci jsou drženi v absurdních
a přísných normách mužnosti.

Říkáme jim, aby se vzdali ženských emocí,
jako jsou smutek nebo strach,

a aby přijali agresi a hněv
jako ukazatele skutečné mužnosti.

Na druhou stranu dívky učíme uctivosti

a tomu, že hněv není
s uctivostí slučitelný.

Tak jako jsme se naučily
křížit nohy a krotit své vlasy,

naučily jsme se i držet jazyk za zuby
a spolknout svou pýchu.

Příliš často se nám všem stává,

že v našem pojetí ženskosti
je pokoření bezprostřední.

K tomuto rozdvojení existuje
dlouhý osobní a politický příběh.

V hněvu se z rozmazlených princezen
a rozháraných dospívajících

stáváme náročnými ženami
a ošklivými, uřvanými megerami.

Ale máme i různé polohy,
zvolte si tu svou.

Když se naštvete,
jste pikantní žhavá hispánka?

Nebo smutná asiatka? Naštvaná černoška?
Nebo šílená běloška?

Můžete si vybrat.

Ve skutečnosti je to ale tak,
že když řekneme, co je pro nás důležité,

a právě to hněv vyjadřuje,

lidé se na nás kvůli našemu hněvu
spíš naštvou.

Ať jsme doma nebo ve škole,
v práci nebo v politice,

hněv potvrzuje mužnost a ničí ženskost.

A tak jsou muži oceňováni,
když hněv projeví,

a ženy jsou za to samé trestány.

Máme tak obrovskou nevýhodu,

zvláště pokud musíme bránit
samy sebe a své vlastní zájmy.

Pokud čelíme
výhružnému pouličnímu obtěžování,

predátorskému zaměstnavateli,
sexistovi či rasistickému spolužákovi,

naše mozky křičí: „Děláš si ze mě srandu?"

Ale naše ústa říkají: „Promiň, cože?"

(smích)

Že?

A to je schizofrenní,

protože hněv se spojuje
s úzkostí, strachem,

nebezpečím a odplatou.

Když se ženy zeptáte,
jaké reakce na svůj hněv se nejvíce bojí,

neodpoví, že násilí.

Řeknou, že posměchu.

Přemýšlejte, co to znamená.

Máte-li více opomíjených identit,
nejde jen o výsměch.

Pokud se bráníte,
pokud jdete s kůží na trh,

může to mít strašné následky.

Tyto vzory teď nepředáváme dál
při velkých, odvážných a hrubých činech,

ale při každodenních maličkostech.

Když byla moje dcera ve školce,

každé ráno si stavěla
propracovaný hrad ze stuh a kostek

a každé ráno jí ho jeden
a ten samý chlapec škodolibě ničil.

Jeho rodiče u toho byli,
ale nikdy mu v tom nezabránili.

Radostně poté pronášeli fráze jako:

"Kluci jsou prostě kluci."

"Takové pokušení,
prostě si nemohl pomoct."

Dělala jsem to,
co se mnohé dívky a ženy učí dělat.

Prostě jsem udržovala mír

a svou dceru jsem učila dělat to samé.

Zkusila mu domluvit.

Snažila se mu svým tělem jemně bránit.

Začala svůj hrad ve třídě stavět jinde,
ale bez efektu.

Tím jsem spolu s ostatními dospělými
umožnila vznik určité mužské dominance.

On mohl nekontrolovatelně pobíhat
a ovládat své okolí,

ona si nechávala pro sebe své pocity
a přizpůsobovala se jeho potřebám.

U obou jsme selhali tím,
že jsme nedali průchod jejímu hněvu,

a neposkytli řešení, jehož bylo třeba.

Toto je mikrokosmos
mnohem většího problému.

Protože kulturně a celosvětově

preferujeme projevy mužnosti

- a sílu a oprávněnost,
která je s těmi projevy spojená -

před právy, potřebami
a projevy dětí a žen.

Takže pro vás všechny v téhle místnosti
asi nebude vůbec žádným překvapením,

že ženy uvádějí, že bývají naštvané
více, déle a intenzivněji než muži.

Trochu to vychází ze skutečnosti,
že jsme vychovávány, abychom mlčely,

abychom si to nechaly pro sebe
a přemítaly.

Ale musíme také najít
společensky přijatelné způsoby,

jak vyjádřit intenzitu emocí, jež cítíme,

a uvědomit si,
že vycházejí z naší nejistoty.

Děláme několik věcí.

Kdyby muži věděli, jak často byly ženy,
které plakaly, plné spalujícího hněvu,

byli by ohromeni.

(smích)

Používáme umírněná slova.

Jsme frustrované.
"Ne, vážně, jsem v pohodě."

(smích)

Samy sebe objektivizujeme

a ztrácíme schopnost byť jen rozeznat
fyziologické změny, které indikují hněv.

Ale především jsme z toho nemocné.

Hněv se nyní podílí na celé řadě nemocí,

které jsou ledabyle opomíjené
coby „ženské choroby“.

Vyšší míra chronických bolestí,
autoimunitní onemocnění,

poruchy příjmu potravy, psychické potíže,
úzkost, sebepoškozování, deprese.

Hněv ovlivňuje náš imunitní systém
i náš kardiovaskulární systém.

Některé studie dokonce naznačují,
že ovlivňuje úmrtnost,

především pak u černošek na rakovinu.

Už mám dost toho, že ženy v mém okolí
jsou nemocné a unavené.

Náš hněv s sebou nese značné nepohodlí

a s tím přichází rozpor,
protože naší úlohou je přinášet útěchu.

Existuje hněv, který je přijatelný.

Můžeme být naštvané, když zůstaneme
poslušné a udržíme současný stav.

Jako matky nebo učitelky se můžeme zlobit,

ale nemůžeme se hněvat
na obrovské náklady péče.

Můžeme se hněvat na své matky.

Řekněme, že jako teenageři
- patriarchální pravidla a omezení -

neviníme systém, ale viníme je.

Můžeme se naštvat na jinou ženu,
protože komu se nelíbí holčičí bitka?

A můžeme se naštvat na muže
s nižším statusem v expresivní hierarchii,

který podporuje rasismus nebo xenofobii.

Ale v tom máme obrovskou moc.

Protože pocity jsou v našich kompetencích

a lidé se při našem hněvu cítí nepříjemně.

Měli bychom lidem zpříjemnit
ten nepříjemný pocit, který mají,

když ženy nesmlouvavě říkají ne.

Můžeme nad emocemi přemýšlet
z hlediska kompetencí, ne podle genderu.

Lidé, kteří umí svůj hněv zpracovat
a dát mu význam,

jsou kreativnější, optimističtější,

prožívají více intimity,

jsou lepší v řešení problémů,

mají větší politickou efektivitu.

Jsem žena, která píše o ženách a pocitech,

takže asi jen velmi málo mocných mužů

bude to, co říkám, brát vážně
a jako politickou záležitost.

O politice a hněvu přemýšlíme v pojmech
jako jsou pohrdání, opovržení a zuřivost,

které ve světě přiživují
vzestup macho-fašismu.

Ale pokud je to ten jed,
je to také protijed.

Máme hněv naděje

a vidíme to každý den
v nezdolném hněvu žen a vyloučených lidí.

Souvisí to se soucitem, empatií a láskou

a měli bychom pochopit,
že to souvisí i s hněvem.

Problém je, že společnosti, které
nerespektují hněv žen, nerespektují ženy.

Skutečným nebezpečím našeho hněvu není to,
že ničí vztahy nebo rozbíjí talíře.

Jde o to, že ukazuje,
jak vážně samy sebe bereme,

a že očekáváme,
že nás i ostatní budou brát vážně.

Pokud se tak stane, pak je velká šance,

že když budou ženy chtít,
budou schopny se usmívat.

(potlesk)

Děkuji.

(potlesk)