Vychovávejme odvážné dívky - podporujme dobrodružství

Kurážné holky jezdí na skateboardu, lezou po stromech a všude, kde se dá. Když spadnou a odřou si kolena, hned zase vstanou – z takových rostou odvážné ženy. Naučte se, jak podněcovat malé, ale přínosné riskování, a vychovejte sebevědomé dívky – díky historkám a radám dobrodružné hasičky a paraglidistky Caroline Paul.

Když jsem byla malá, byla jsem posedlá
Guinnessovou knihou rekordů

a sama jsem moc chtěla
nějaký rekord překonat.

Byl v tom ale malý háček:

vůbec na nic jsem neměla talent.

Takže jsem se rozhodla,
že stanovím rekord v něčem,

na co není třeba
vůbec žádná dovednost.

Rozhodla jsem se pro
vytvoření světového rekordu

v plazení.

(smích)

Tehdejší rekord byl 20,1 km

a z jakéhosi důvodu
se mi to zdálo jako brnkačka.

(smích)

Zatáhla jsem do toho kamarádku Anne

a spolu jsme došly k tomu,
že ani není třeba trénovat.

(smích)

Když přišel den pokusu
o rekord,

na své rifle pro štěstí
jsme si přidělaly podložky

a vyrazily jsme,

ale hned na to se vyskytl problém,

riflovina se nám totiž třela o kůži

a začalo to dřít,

a brzo to odnesla kolena.

Po pár hodinách

začalo pršet.

A pak to Anne vzdala.

A pak se setmělo.

Tou dobou mi krev z kolen
tekla přes rifle,

ze zimy jsem blouznila,

k tomu ta bolest a jednotvárnost.

Abyste měli představu,
jaká to byla parádní muka:

první kolo školního oválu
mi zabralo 10 minut.

To poslední skoro 30.

Po 12 hodinách plazení

jsem přestala

a za sebou jsem měla 13,7 km.

Takže rekord 20,1 km jsem nepřekonala.

Spoustu let jsem to brala
jako historku o naprostém propadáku,

ale dnes se na to dívám jinak,

protože když jsem se
snažila o světový rekord,

dokázala jsem tři věci.

Dostala jsem se ze své zóny pohodlí,

musela se spolehnout
na svou houževnatost

a objevila jsem důvěru v sebe sama

a ve svá rozhodnutí.

Tehdy mi to nedošlo,

ale to všechno nejsou
známky selhání.

Jsou to známky odvahy.

V roce 1989, když mi bylo 26,

jsem se stala hasičkou v San Franciscu.

Byla jsem 15. žena ve sboru
mezi 1500 muži.

(potlesk)

Asi si dovedete představit,

že se dost pochybovalo o tom,
jestli tu práci může dělat žena.

Takže i když jsem byla holka se 178 cm
a 68 kg, co na vysoké veslovala

a dokázala jsem vydržet 12 hodin
šílené bolesti kolen...

(smích)

bylo mi jasné, že budu muset dokázat,
že jsem silná a v kondici.

Jednou nás tak zavolali k požáru,

a když naše skupina dorazila,

z budovy se do ulice valil černý kouř.

Byla jsem se Skipem, chlapem jako hora.

On měl proudnici, já byla hned za ním

a ten požár byl celkem běžný.

Bylo tam plno kouře a horko

a najednou

došlo k explozi.

Mě se Skipem to odhodilo dozadu,

strhlo mi to masku

a chvilku jsem byla zmatená.

Pak jsem se ale zvedla,

vzala jsem hadici

a udělala to, co se od hasiče čeká:

vyrazila jsem vpřed,

pustila vodu

a sama se prala s ohněm.

Za výbuch mohl ohřívač vody,

nikdo nebyl zraněn
a nakonec se zas tak moc nestalo,

ale později za mnou přišel Skip a řekl:

"Dobrá práce, Caroline,"

s takovým tím překvapením v hlase.

(smích)

Zmátlo mě to, protože po fyzické stránce
nebylo těžké oheň zvládnout,

tak proč se na mě díval skoro užasle?

Ale pak mi to došlo:

Skip, mimochodem fakt super chlap

a skvělý hasič,

si nemyslel jen to,
že ženy nemůžou být silné,

ale i to, že nemůžou být ani odvážné.

A nebyl jediný.

Přátelé, známí i cizí lidé,

muži i ženy, se mě po celou mou kariéru

pořád dokola ptali:

"Caroline, co ten oheň
a všechno to nebezpečí,

nenahání ti to strach?"

Ale nikdy jsem neslyšela,
že by se na to někdo ptal chlapa.

Začalo mi to vrtat hlavou.

Proč nikdo nečekal odvahu od ženy?

Začalo mi to být jasnější,

když si jedna kamarádka stěžovala,

že je její dcera hrozný strašpytel

a to upoutalo mou pozornost.

Ano, dcera byla úzkostlivá,

ale co víc,
její rodiče byli úzkostliví.

Když šla ven, většinou jí hned říkali:

"Buď opatrná," "Dávej pozor," "Ne."

Mí přátelé nebyli špatní rodiče.

Jen dělali to,
co většinou rodiče dělávají.

Své dcery nabádají k opatrnosti
mnohem více než své syny.

Existuje studie, která zahrnuje
zrovna hasičskou tyč na dětském hřišti.

Bylo vypozorováno, že matky
i otcové obvykle varují své dcerky,

že je hasičská tyč nebezpečná

a pokud si dívka i tak
na ní chce hrát,

rodič jí obvykle pomáhá.

Ale chlapci?

Rodiče je ke hraní si na tyči povzbuzují,

i když se toho mohou bát

a často jim i chtějí ukázat,
jak po tyči mohou sami lézt.

Co to tedy chlapcům a dívkám napovídá?

Že jsou dívky křehké
a víc potřebují pomoc

a chlapci dokáží, a měli by,
zvládat těžké překážky sami.

Znamená to, že holky by se měly bát

a kluci by měli být odvážní.

Ironií ale je, že v tak nízkém věku

jsou na tom dívky a chlapci
fyzicky dost podobně.

Vlastně do puberty
jsou dívky často i silnější

a vyspělejší.

Přitom my dospělí jednáme,

jakoby byly dívky křehčí,

víc potřebovaly pomáhat

a tolik toho samy nezvládly.

Tohle si zafixujeme v dětství

a tohle přesvědčení
s námi roste.

My ženy tomu věříme, muži taky

a víte co?

Jako rodiče to předáváme
vlastním dětem

a tak to jde dál.

A tak jsem přišla na svou odpověď.

To proto se od žen, i od hasiček,

očekává, že budou mít strach.

Proto ho ženy často mají.

Teď mi možná někteří
nebudete věřit,

ale já proti strachu nic nemám.

Vím, že je to důležitá emoce,
která nás má držet v bezpečí.

Problém je, když dívky
naučíme a přesvědčíme je,

že strach je prvotní reakce,

kdykoli čelí něčemu,
co je mimo jejich zónu pohodlí.

Léta jsem dělala paragliding...

(potlesk)

Jde o létání s padákovým kluzákem

a létá to fakt dobře,

ale vím, že pro mnoho lidí
je to jako prostěradlo,

které drží na šňůrkách.

(smích)

Na horách jsem trávila hodně času,

s tím nafouklým prostěradlem

jsem se rozběhla a létala.

Vím, co si asi myslíte.

Jakože, Caroline, trochu strachu
by neškodilo.

A máte pravdu.

Strach jsem opravdu cítila.

Ale když jsem na vrcholku

čekala na dobrý vítr,

cítila jsem krom toho plno dalších věcí:

nadšení, sebedůvěru.

Věděla jsem, že jsem dobrý pilot,

že jsou podmínky dobré,
jinak bych tam nebyla.

Věděla jsem, jak skvělé to bude
stovky metrů nad zemí.

Ano, strach tam byl,

ale zaměřila jsem se na něj,

zhodnotila, jak moc je relevantní

a pak ho odsunula tam, kam patří,

což bylo zpravidla až
někam za pocit nadšení,

těšení se

a za pocit sebejistoty.

Takže já nemám nic proti strachu.

Jenom víc fandím odvaze.

Neříkám, že musí být
ze všech dívek hasičky

nebo, že by se měly dát na paragliding,

jen říkám, že naše výchova vede k tomu,
že jsou nesmělé, nebo dokonce bezradné.

A začíná to nabádáním k opatrnosti
při jakémkoli nebezpečí.

Učíme se strachu,
ale ne zkušenostem

a to nám zůstává do dospělosti,

stává se pak z toho to, čemu čelíme
a čeho se snažíme zbavit:

váháme, když máme vyjádřit svůj názor,

příliš nám záleží na tom, abychom
byly oblíbené,

nejsme si jisté svými rozhodnutími.

A jak se teda staneme odvážnými?

K tomu mám dobrou zprávu.

Odvaha se dá naučit

a jako vše, co se učíme,

ji prostě potřebujeme procvičovat.

Takže zaprvé,

musíme se pořádně nadechnout

a povzbuzovat své dcery,

aby jezdily na skateboardu,
lezly po stromech

a šplhaly po té tyči
na dětském hřišti.

Přesně tohle dělala moje máma.

Tehdy to nevěděla,

ale je pro to i odborný název.

Říká se tomu nebezpečná hra
(tzv. risky play),

která je podle studií pro všechny děti
opravdu důležitá,

protože je učí vyhodnocovat nebezpečí,

odložit uspokojení,

učí je odolnosti

a učí je sebedůvěře.

Jinak řečeno,

když jdou děti ven
a trénují svou odvahu,

jsou to pro ně cenné lekce do života.

Zadruhé, musíme je taky přestat
pořád bezděky upozorňovat.

Takže si příště všímejte, když řeknete:

"Dávej pozor, ublížíš si,"

nebo, "Nedělej to, je to nebezpečné."

A pamatujte, že často to
pro ni vlastně znamená,

že by se neměla snažit a překonat se,

že není dost dobrá,

že by se měla bát.

A zatřetí,

my ženy taky musíme
začít s trénováním odvahy.

Nenaučíme to své dcery,
dokud se to nenaučíme samy.

A ještě jedna věc:

strach a nadšení

se projevují dost podobně:

ruce se třesou,
srdeční tep se zrychluje,

nervy jsou napjaté

a vsadím se, že když si hodně z vás

naposledy myslelo,
že jste strachy bez sebe,

mohly jste spíš cítit nadšení

a přišly jste o příležitost.

Takže trénujte.

Malé holky by měly chodit ven,
aby se otrkaly,

ale chápu, že dospělí netouží
po kolonožce nebo lezení po stromech,

takže my všechny bychom měly trénovat

doma, v kanceláři

nebo se odhodlejte přímo tady

a popovídejte se s někým,
koho obdivujete.

Až bude vaše dcerka, dejme tomu,

na kole na vrcholku prudkého kopce,

který se bude opravdu bát sjet,

pomozte jí najít odvahu.

Možná ten kopec bude
vážně příliš strmý,

ale ona na to přijde sama
díky své kuráži, a ne strachu.

Protože tu nejde o prudký kopec,
který je před ní.

Jde o život, který ji čeká

a o to, aby byla schopná

zvládat a vyhodnocovat

všechna nebezpečí,
před kterými ji neochráníme,

všechny výzvy, u kterých nebudeme,
abychom jí pomohli.

Je to o tom všem, s čím se naše holky

tady a všude na světe

budou muset v budoucnu vypořádat.

Jo a mimochodem,

světový rekord v plazení je dnes...

(smích)

56,6 kilometrů

a fakt bych ráda viděla holku,
jak to překoná.

(potlesk)