(Breathes in)
(Breathes out)
So, I didn't always make
my living from music.
For about the five years after graduating
from an upstanding
liberal arts university,
this was my day job.
(Laughter)
I was a self-employed living
statue called the Eight-Foot Bride,
and I love telling people
I did this for a job,
because everybody always wants to know,
who are these freaks in real life.
(Laughter)
Hello.
I painted myself white
one day, stood on a box,
put a hat or a can at my feet,
and when someone came by
and dropped in money,
I handed them a flower --
and some intense eye contact.
And if they didn't take the flower,
I threw in a gesture
of sadness and longing --
as they walked away.
(Laughter)
So I had the most profound
encounters with people,
especially lonely people
who looked like they hadn't talked
to anyone in weeks,
and we would get this beautiful moment
of prolonged eye contact
being allowed in a city street,
and we would sort of fall
in love a little bit.
And my eyes would say --
"Thank you.
I see you."
And their eyes would say --
"Nobody ever sees me.
Thank you."
I would get harassed sometimes.
People would yell at me from their cars.
"Get a job!"
(Laughing) And I'd be, like,
"This is my job."
But it hurt, because it made me fear
that I was somehow doing
something un-joblike
and unfair, shameful.
I had no idea how perfect
a real education I was getting
for the music business on this box.
And for the economists out there,
you may be interested to know I actually
made a pretty predictable income,
which was shocking to me,
given I had no regular customers,
but pretty much 60 bucks on a Tuesday,
90 bucks on a Friday.
It was consistent.
And meanwhile, I was touring locally
and playing in nightclubs
with my band, the Dresden Dolls.
This was me on piano, a genius drummer.
I wrote the songs, and eventually
we started making enough money
that I could quit being a statue,
and as we started touring,
I really didn't want to lose this sense
of direct connection with people,
because I loved it.
So after all of our shows,
we would sign autographs
and hug fans and hang out
and talk to people,
and we made an art out
of asking people to help us and join us,
and I would track down
local musicians and artists
and they would set up
outside of our shows,
and they would pass the hat,
and then they would come in
and join us onstage,
so we had this rotating smorgasbord
of weird, random circus guests.
And then Twitter came along,
and made things even more magic,
because I could ask instantly
for anything anywhere.
So I would need a piano to practice on,
and an hour later I would be
at a fan's house.
This is in London.
People would bring home-cooked food to us
all over the world backstage
and feed us and eat with us.
This is in Seattle.
Fans who worked in museums and stores
and any kind of public space
would wave their hands
if I would decide to do
a last-minute, spontaneous, free gig.
This is a library in Auckland.
On Saturday I tweeted
for this crate and hat,
because I did not want to schlep them
from the East Coast,
and they showed up care of this dude,
Chris, from Newport Beach,
who says hello.
I once tweeted, "Where in Melbourne
can I buy a neti pot?"
And a nurse from a hospital drove one
right at that moment to the cafe I was in,
and I bought her a smoothie
and we sat there talking
about nursing and death.
And I love this kind of random closeness,
which is lucky, because I do
a lot of couchsurfing.
In mansions where everyone
in my crew gets their own room
but there's no wireless,
and in punk squats,
everyone on the floor
in one room with no toilets
but with wireless,
clearly making it the better option.
(Laughter)
My crew once pulled our van
up to a really poor Miami neighborhood
and we found out that our couchsurfing
host for the night
was an 18-year-old girl,
still living at home,
and her family were all undocumented
immigrants from Honduras.
And that night, her whole family
took the couches and she slept
together with her mom
so that we could take their beds.
And I lay there thinking,
these people have so little.
Is this fair?
And in the morning,
her mom taught us
how to try to make tortillas
and wanted to give me a Bible,
and she took me aside and she said
to me in her broken English,
"Your music has helped
my daughter so much.
Thank you for staying here.
We're all so grateful."
And I thought, this is fair.
This is this.
A couple of months later,
I was in Manhattan,
and I tweeted for a crash pad,
and at midnight,
I'm on the Lower East Side,
and it occurs to me I've never
actually done this alone.
I've always been with my band or my crew.
Is this what stupid people do?
(Laughter)
Is this how stupid people die?
And before I can change my mind,
the door busts open.
She's an artist.
He's a financial blogger for Reuters,
and they're pouring me a glass of red wine
and offering me a bath,
and I have had thousands of nights
like that and like that.
So I couchsurf a lot.
I also crowdsurf a lot.
I maintain couchsurfing and crowdsurfing
are basically the same thing.
You're falling into the audience
and you're trusting each other.
I once asked an opening band of mine
if they wanted to go out
into the crowd and pass the hat
to get some extra money,
something that I did a lot.
And as usual, the band was psyched,
but there was this one guy in the band
who told me he just couldn't
bring himself to go out there.
It felt too much like begging
to stand there with the hat.
And I recognized his fear
of "Is this fair?"
and "Get a job."
And meanwhile, my band
is becoming bigger and bigger.
We sign with a major label.
And our music is a cross
between punk and cabaret.
It's not for everybody.
Well, maybe it's for you.
(Laughter)
We sign, and there's all this hype
leading up to our next record.
And it comes out and it sells
about 25,000 copies
in the first few weeks,
and the label considers this a failure.
I was like, "25,000, isn't that a lot?"
They said, "No, the sales are going down.
It's a failure."
And they walk off.
Right at this same time,
I'm signing and hugging after a gig,
and a guy comes up to me
and hands me a $10 bill,
and he says,
"I'm sorry, I burned
your CD from a friend."
(Laughter)
"But I read your blog,
I know you hate your label.
I just want you to have this money."
And this starts happening all the time.
I become the hat after my own gigs,
but I have to physically stand there
and take the help from people,
and unlike the guy in the opening band,
I've actually had a lot
of practice standing there.
Thank you.
And this is the moment I decide
I'm just going to give away
my music for free
online whenever possible,
so it's like Metallica
over here, Napster, bad;
Amanda Palmer over here,
and I'm going to encourage
torrenting, downloading, sharing,
but I'm going to ask for help,
because I saw it work on the street.
So I fought my way off my label,
and for my next project
with my new band,
the Grand Theft Orchestra,
I turned to crowdfunding.
And I fell into those thousands
of connections that I'd made,
and I asked my crowd to catch me.
And the goal was 100,000 dollars.
My fans backed me at nearly 1.2 million,
which was the biggest music
crowdfunding project to date.
(Applause)
And you can see how many people it is.
It's about 25,000 people.
And the media asked,
"Amanda, the music business is tanking
and you encourage piracy.
How did you make
all these people pay for music?"
And the real answer is,
I didn't make them.
I asked them.
And through the very act of asking people,
I'd connected with them,
and when you connect with them,
people want to help you.
It's kind of counterintuitive
for a lot of artists.
They don't want to ask for things.
But it's not easy.
It's not easy to ask.
And a lot of artists have
a problem with this.
Asking makes you vulnerable.
And I got a lot of criticism online,
after my Kickstarter went big,
for continuing my crazy
crowdsourcing practices,
specifically for asking musicians
who are fans if they wanted
to join us on stage
for a few songs in exchange
for love and tickets and beer,
and this was a doctored image
that went up of me on a website.
And this hurt in a really familiar way.
And people saying,
"You're not allowed anymore
to ask for that kind of help,"
really reminded me of the people
in their cars yelling, "Get a job."
Because they weren't
with us on the sidewalk,
and they couldn't see the exchange
that was happening
between me and my crowd,
an exchange that was very fair
to us but alien to them.
So this is slightly not safe for work.
This is my Kickstarter
backer party in Berlin.
At the end of the night, I stripped
and let everyone draw on me.
Now let me tell you,
if you want to experience
the visceral feeling
of trusting strangers --
(Laughter)
I recommend this,
especially if those strangers
are drunk German people.
(Laughter)
This was a ninja
master-level fan connection,
because what I was really saying here was,
I trust you this much.
Should I?
Show me.
For most of human history,
musicians, artists, they've been
part of the community.
Connectors and openers,
not untouchable stars.
Celebrity is about a lot of people
loving you from a distance,
but the Internet
and the content that we're freely
able to share on it
are taking us back.
It's about a few people
loving you up close
and about those people being enough.
So a lot of people
are confused by the idea
of no hard sticker price.
They see it as an unpredictable risk,
but the things I've done,
the Kickstarter, the street, the doorbell,
I don't see these things as risk.
I see them as trust.
Now, the online tools
to make the exchange as easy
and as instinctive as the street,
they're getting there.
But the perfect tools
aren't going to help us
if we can't face each other
and give and receive fearlessly,
but, more important --
to ask without shame.
My music career has been spent
trying to encounter people on the Internet
the way I could on the box.
So blogging and tweeting
not just about my tour dates
and my new video
but about our work and our art
and our fears and our hangovers,
our mistakes,
and we see each other.
And I think when we really see each other,
we want to help each other.
I think people have been obsessed
with the wrong question,
which is, "How do we make
people pay for music?"
What if we started asking,
"How do we let people pay for music?"
Thank you.
(Applause)
(شهيق...زفير)
لم أكن دائماً اكتسب المعيشة من الموسيقى.
لحوالي خمس سنوات بعد التخرج
من جامعة متميزة للفنون الحرة،
هذا كان عملي اليومي.
كنت اعمل لحسابي الخاص كتمثال حي تسمى العروس ذات ال 8 أقدام،
وأنا أحب ان اقول للناس انني افعل هذا كوظيفة،
لأن الجميع يريد دائماً أن يعرف،
من هم هؤلاء الامساخ في الحياة الحقيقية؟
مرحبا.
لونت نفسي بالأبيض في يوم ما. وقفت على صندوق،
وضعت قبعة أو علبة بجانب قدمي،
وعندما يعبر شخص ما و يلقي في العلبة مال،
اعطيهم زهرة وبعض الاتصال المكثف بالعين.
ولو لم يأخذوا الزهرة،
ابدي بادرة من الحزن والشوق
كلما ساروا بعيداً.
(ضحك)
وهكذا أتيحت لي لقاءات أكثر عمقاً مع الناس،
لا سيما الوحيدين الذين بدوا
كأنهم لم يتحدثوا مع أي شخص من أسابيع،
وسوف نحصل على هذه اللحظة الجميلة
لاتصال عيني مطول مسموح له في شارع مدينة،
ونوعاً ما تقع قليلاً في الحب.
و ما قد تقوله عيني "شكرا لك. انا أراك. "
و ما تقوله عيونهم،
"لا أحد يرانى . شكرا لك. "
و قد تحصل مضايقات في بعض الأحيان.
يصيح الناس في من سياراتهم المارة.
"احصلي على وظيفة"!
و اكون، مثل، "هذا هو عملي".
ولكن مؤلم لأنه جعلني اخاف
أنه كنت افعل شيئاً بطريقة ما لا يشبه الوظيفة
وغير عادل، ومخزي.
لم يكن لدى أي فكرة كم هو مثالي التعليم الذي احظى به
للأعمال الموسيقية على هذا الصندوق.
و للاقتصاديين هناك،
قد تكون مهتم لمعرفة انه في الواقع تحصلت على دخل جيد،
الذي كان صدمة بالنسبة لي
نظرا انه لم يكن لدى زبائن معتادون،
ولكن الى حد كبير 60 دولار في يوم الثلاثاء، 90 دولار يوم جمعة.
كان ثابت.
وفي الوقت نفسه، كنت اتجول محلياً
واعزف في النوادي الليلية مع فرقتي، "دمى درسدن".
وهذه انا على البيانو، طبال عبقري.
لقد كتبت الأغاني، وفي نهاية المطاف
لقد بدأنا في كسب ما يكفي من المال الذي امكنني بأن اتخلى عن عملي كتمثال،
وكما بدأنا القيام بجولة،
أنا حقاً لم اريد أن افقد هذا الشعور
بالاتصال المباشر مع الناس، لأنني أحببت ذلك.
بعد كل اداء نقوم بعمل التوقيعات
و نحضن المعجبون و نتسكع و تحدث مع الناس،
و جعلناه فناً من طلب المساعدة من الناس
والانضمام إلينا، وأنا اتعقب الموسيقيين المحليين
والفنانين، و ستحضر عرضها خارج عرضنا.
ستمرر القبعة،
وبعد ذلك يأتوا وينضموا إلينا على خشبة المسرح،
حتى أنه كان لدينا تنوع المتناوب من ضيوف سيرك غريبين و عشوائيين.
ثم جاء تويتر
وجعل الأمور اكثر سحرية لأنه يمكنني أن أطلب
على الفور أي شيء في أي مكان.
لذا انا احتاج إلى بيانو لأتدرب عليه،
وبعد ساعة من ذلك اكون في بيت معجب. وهذا في لندن.
الناس تأتي بالطعام المطبوخ في المنزل لنا
خلف الكواليس في جميع أنحاء العالم وتطعمنا وتأكل معنا. وهذا في سياتل.
المعجبون الذين عملوا في المتاحف والمخازن
وأي نوع من المساحة العامة. يلوحون بأيديهم
إذا قررت القيام بحفل عفوي مجاني و بدون سابق انذار
هذه مكتبة في أوكلاند.
يوم السبت قمت بعمل تغريدة لهذا القفص والقبعة،
لأنني لا أريد ان اشحنهم من الساحل الشرقي،
و قد ظهروا هنا بعناية هذا الرجل، كريس
من نيوبورت بيتش، الذي يقول مرحبا.
أنا مرة غردت ، في ملبورن يمكنني شراء وعاء نيتي؟
و قامت ممرضة من مستشفى بإحضار واحد
في نفس اللحظة إلى المقهى الذي كنت فيه،
واشتريت لها عصير
وجلسنا هناك نتحدث عن التمريض والموت.
وأنا أحب هذا النوع من التقارب العشوائي،
وهو حظ، لأنني أنام على الارائك كثيراً (استضافة مجانية)
في القصور حيث يحصل الجميع افراد فرقتي على غرفة خاصة بهم
ولكن لا يوجد اتصال لاسلكي، و في الاماكن المفلسة،
الجميع على الارض في غرفة واحدة بلا مرحاض
ولكن مع اتصال لاسلكي، هذا يجعله الخيار الأفضل.
(ضحك)
ذهب طاقمي مرة بشاحنتنا الصغيرة.
إلى حي فقير حقاً في ميامي
ووجدنا أن مضيفنا للليلة
كانت فتاة عمرها 18 عاماً، لا تزال تعيش في المنزل،
وكانت عائلتها مهاجرين لا يحملون وثائق من هندوراس.
وفي تلك الليلة، أسرتها بأكملها
أخذوا الأرائك و نامت جنبا إلى جنب مع أمها
حتى يمكننا أن نأخذ أسرتهم.
و ارقد هناك و افكر
هؤلاء الناس لديهم القليل جداً.
هل هذا عدل؟
وفي الصباح، قامت أمها بتعليمنا كيف
نحاول عمل التورتيلا، و ارادت أن تعطيني الكتاب مقدس،
و أخذتني جانبا وقالت لي بإنجليزيتها المتكسرة،
"موسيقاك ساعدت ابنتي كثيرا.
شكرا لك على البقاء هنا. نحن جميعا ممتنون لذلك ".
و قد فكرت، هذا منصف.
هذا هو هذا.
بعد بضعة أشهر، كنت في مانهاتن،
غردت لمكان ابيت فيه، وفي منتصف الليل،
ضغطت جرس الباب في الجانب الشرقي السفلي،
و يخطر على بالي انني في الواقع لم افعل ذلك وحدي من قبل.
لقد كنت دائماً مع فرقتي او طاقمي.
هل هذا ما يفعله الناس الاغبياء؟ (ضحك)
هل هذا كيف يموت الناس الاغبياء؟
وقبل أن استطيع تغيير رأيي، فتح الباب.
هي فنانة . و هو مدون مالي لوكالة رويترز،
وهم يصبون لي كاسا من النبيذ الأحمر
وتقترح لي ان استحم.
ولقد امضيت آلاف ليال مثل هذا ومثل هذا.
هكذا أنا طفت الارائك كثيراً أنا أيضا طفت الجماهير كثيراً.
أنا احافظ على طوف الارائك وطوف الجماهير
هي أساسا نفس الشيء.
انت تتعود على الجمهور
وأنتم تثقون في بعضكم البعض.
سألت مرة احد فرقي الافتتاحية
إذا كانوا يريدون الخروج الى الحشد وتمرير القبعة
للحصول على بعض الأموال الإضافية، شيء فعلته كثيراً.
وكما جرت العادة، كان الفرقة متحمسة
ولكن كان هناك رجل واحد في الفرقة
الذي قال لي أنه لا يمكن أن يذهب إلى هناك.
شعرت كمتسول و انا واقف هناك بالقبعة
وأنا ميزت خوفه ب "هذا عدل؟" و "احصل على وظيفة".
وفي الوقت نفسه، أصبحت الفرقة أكبر وأكبر.
وقعنا مع شركة كبيرة.
و موسيقانا هي تقاطع بين بين البانك والكباريه.
أنها ليست للجميع.
حسنا، ربما تكون لك.
وقعنا، وهناك كل هذا الضجيج المؤدي إلى تسجيلنا القادم.
و تباع منها حوالي 25,000 نسخة في الأسابيع القليلة الأولى،
والشركة تعتبر هذا فشلاً.
وكنت مثل، "25,000، أليس ذلك كثيرا؟"
كانوا مثل، "لا، المبيعات ستقل. انه فشل ".
ويمشون.
في الوقت نفسه، اقوم بالتوقيع والمعانقة بعد الحفلة،
ويأتي رجل الي
و يعطني 10 دولار،
ويقول:
"أنا آسف، لقد نسخت القرص المضغوط من صديق".
(ضحك)
"ولكن قرأت المدونة الخاصة بك، وأنا أعلم أنك تكرهين الشركة الخاصة بك.
أريد فقط أن تحتفظي بهذا المال. "
و بدأ هذا يحدث طوال الوقت.
أصبح القبعة بعد حفلاتي
ولكن لا بد لي من الوقوف هناك جسديا واخذ المساعدة من الناس،
وعلى عكس الرجل في الفرقة الافتتاحية،
لقد كان في الواقع لدي الكثير من الممارسة بالوقوف هناك.
شكرا.
وهذه هي اللحظة التي قررت
أنني سأعطي الموسيقى الخاصة بي مجاناً
على الإنترنت كلما كان ذلك ممكناً،
ذلك مثل ميتاليكا هنا، نابستر، باد؛
أماندا بالمر من هنا، وأنا ذاهبة لتشجيع
المشاركة ، تحميل، وتبادل، ولكن أنا ذاهبة لطلب المساعدة،
لأنني رأيت أن ذلك ينجح في الشارع.
لذا انفصلت من الشركة و لمشروعي القادم
مع فرقتي الجديدة، و "أوركسترا السرقة الكبرى"،
تحولت إلى تمويل الجمهور،
اححبت تلك الآلاف من الاتصالات التي أحرزتها،
وسألت الحشد ان يمسكوا بي.
وكان الهدف 100 ألف دولار.
مشجعينني دعمونني بما يقرب 1.2 مليون،
وهو أكبر مشروع تمويل جمهور موسيقى حتى الآن.
(تصفيق)
ويمكنك أن ترى كيف كثير من الناس.
حوالي 25 ألف شخص.
وطلبت منا وسائل الإعلام، "أماندا،
الأعمال الموسيقية تغرق و انت تشجعين القرصنة.
كيف امكنك جعل كل هؤلاء الناس ان تدفع للموسيقى؟ "
والجواب الحقيقي، لم أجعلهم. طلبت منهم.
ومن خلال الفعل من سؤال الناس،
استطعت ان ارتبط بهم،
وعندما ترتبط معهم، الناس يريدون مساعدتك.
انه نوع من الحدس بالنسبة لكثير من الفنانين.
أنهم لا يريدون أن يطلبوا مساعدات.
ولكن ليس من السهل. ليس من السهل أن نسأل.
والكثير من الفنانين لديهم مشكلة مع هذا.
السؤال يجعلك ضعيفا.
وحصلت على الكثير من الانتقادات على الإنترنت
بعد أن اصبح مشروع Kickstarter كبيرا
لاستمرار ممارستي لحشد مصادر الجمهور المجنونة،
على وجه التحديد لاسأل الموسيقيين
الذين هم معجبين إذا ما أرادوا الانضمام إلينا على خشبة المسرح
لعدد قليل من الأغاني مقابل الحب وتذاكر
والبيرة، وهذا صورة ملعوبة
التي رفعت لي على موقع على شبكة الإنترنت.
وهذا يضر بطريقة مألوفة حقاً.
والناس يقولون، " لا يسمح لك بعد الآن
لطلب هذا النوع من المساعدة، "
حقاً ذكرتني بالناس في سياراتهم الذين يصرخون، "احصلي على وظيفة."
لأنهم لم يكونوا معنا على الرصيف،
وأنهم لا يمكنهم أن يروا التبادل
الذي كان يحدث بيني وبين الحشد،
التبادل الذي كان عادلا جداً لنا ولكنه غريب لهم.
هكذا هذا قليلاً ليس آمن للعمل.
هذه هي حفلة Kickstarter خاصتي في برلين.
وبنهاية الليل، تعريت، وتركت الجميع يرسمون على.
والآن، اسمحوا لي أن أقول لكم، إذا كنت ترغب في التجربة
الشعور الداخلي بالثقة في الغرباء،
انا أوصى بهذا،
لا سيما إذا كان هؤلاء الغرباء هم الشعب الألماني في حالة سكر.
وكان هذا اتصال بالمعجبين على مستوى محترف النينجا،
لأن ما كنت حقاً أقوله هنا،
أثق بكم لهذه الدرجة.
هل ينبغي لي؟ ارني.
لمعظم التاريخ البشري،
كان الموسيقيين والفنانين جزءا من المجتمع،
موصلات وفواتح وليسوا كالنجوم لا يمكن لمسها.
تدور الشهرة حول أن كثير من الناس يحبونك من مسافة بعيدة،
ولكن الإنترنت والمحتوى
الذي نحن قادرون على تشاركه بحرية على الانترنت
ترجعنا الى الخلف.
إنها عن عدد قليل من الناس يحبونك عن قرب
وحول هؤلاء الناس كونهم يكفونك بالدعم.
لذا الكثير من الناس مشوشون بالفكرة
من عدم وجود سعر ملصق ثابت.
أنهم يرونه كخطر لا يمكن التنبؤ به، ولكن الاشياء التي فعلتها،
Kickstarter. الشارع. جرس الباب
أنا لا أرى هذه الأمور كمخاطرة.
أراها كثقة.
الآن، أدوات على شبكة الإنترنت لجعل التبادل
سهلة وغريزية كما في الشارع،
انهم في طريقهم الى هناك
ولكن الأدوات المثالية لن تساعدنا
إذا لا يمكن أن نواجه بعضها البعض
ونعطي و نتلقى دون خوف،
لكن الأهم من ذلك،
أن أطلب من دون خجل.
لقد قضيت مسيرتي الموسيقية
في محاولة أن اواجه الناس على شبكة الإنترنت
بنفس الطريقة التي اواجههم بها من فوق الصندوق
المدونات و التغريد ليست فقط عن تواريخ جولاتي
و الفيديو الجديد. لكنها حول العمل الذي نقوم به و فننا
و مخاوفنا و اخطائنا و الارهاق بعد افراطنا في تناول الكحول،
ونحن نرى بعضنا البعض.
وأعتقد أنه عندما حقاً نرى بعضنا البعض،
نريد أن نساعد بعضنا البعض.
وأعتقد أن الناس كانوا مهووسون بالسؤال الخطأ،
وهو، "كيف يمكننا جعل الناس يدفعون للموسيقى؟"
ماذا لو بدأنا نسأل،
"كيف ندع الناس يدفعون للموسيقى؟"
شكرا.
(تصفيق)
(Nəfəs alıb verir)
Həmişə musiqidən pul qazanmırdım.
Tanınmış bir humanitar elmlər universitetini
bitirdikdən sonra, təxminən, beş il müddətində
mənim gündəlik işim bu idi.
"İki metrlik gəlin" adlı canlı heykəl - azad məslək sahibi idim.
Belə bir işlə məşğul olduğum haqda danışmağı sevirəm,
çünki hamı o dəlilərin real həyatda kim olduqlarını
bilmək istəyir. Bu şəxslərə:
Salamlar.
Hər gün özümü ağ rəngə boyayıb, bir qutunun üstünə
çıxır, qarşıma papaq, yaxud dəmir qutu qoyurdum,
və kimsə keçərkən yaxınlaşır və qutuya pul atırdısa,
ona gül uzadır və bir müddət gözlərinin içinə baxırdım.
Gülü götürməyəndə isə,
üzümdə kədər və həsrət ifadəsi ilə
onlara tərəf uzanırdım.
(Gülüş)
İnsanlarla çox dərin bağlantılar qura bilirdim,
xüsusi ilə də, sanki həftələrdir heç kəslə
danışmırmış kimi görünən yalnız insanlarla.
Şəhər küçələrində uzun, dərin baxışların
izləndiyi gözəl anlar olurdu,
və biz, sanki bir az bir-birimizə vurulurduq.
Gözlərim onlara, "Çox sağ ol, görürəm səni." deyərdi.
Onların gözləri də,
" Heç kəs məni görmür. Çox sağ ol." deyərdi.
Bəzən də təhqir olunurdum.
İnsanlar maşınla keçərkən üstümə qışqırardılar:
"Get, özünə iş tap."
Mən isə cavabında "Budur mənim işim" deyərdim.
Ancaq bu təhqirlər məni incidirdi,
çünki peşə adına layiq olmayan, utanılacaq
bir işlə məşğul olduğumu düşünərək qorxurdum.
Həmin bu qutudan musiqi sənətinə aid çox vacib
bir dərs aldığımdan xəbərsiz idim.
İqtisadçılara da maraqlı ola biləcək bir
faktı da əlavə edim ki, gəlirim çox vaxt sabit olurdu.
Özümə də maraqlı gəlirdi:
daimi müştərilərimin olmamasına rəğmən
çərşənbə axşamları, təxminən, 60 , cümə günləri isə 90 dollar qazanırdım.
Sabit bir rəqəm idi.
Bununla bərabər, qrupum Drezden Dollz-la
birgə səyahət edir və yerli gecə klublarında ifa edirdim.
Bu, mənəm - piano çalarkən; bu isə istedadlı təbil çalanımızdır.
Mən mahnılar yazırdım və bir müddət sonra
heykəl olmağıma ehtiyac qalmayacaq qədər pul qazanmağa
və turlarda ifa etməyə başladıq.
Heykəllik işini atsam da, insanlarla
yaratdığım birbaşa əlaqə hissini itirmək istəmirdim, çünki sevirdim bu işi.
Bütün konsertlərimizin sonunda imza verir,
heyranlarımızla qucaqlaşır, birlikdə vaxt keçirirb söhbət edirdik.
İnsanlardan bizə qoşulmalarını və kömək etmələrini xahiş etməkdə püxtələşmişdik.
Yerli musiqiçilərlə əlaqə saxlayırdıq,
onlar da konsertlərimizdən bayırda ifa edib
pul toplayır, bəzən də, səhnədə bizə qoşulurdular.
Bu, həmişə təsadüfi qonaqların olduğu
və daim dövr edən qəribə bir sirkə bənzəyirdik.
Twitter ortaya çıxdıqdan sonra isə
hər şey daha da qeyri-adiləşdi, çünki insanlardan nə vaxt, nə istəsəm
istəyə bilirdim.
Məsələn, praktika üçün pianoya ehtiyacım olanda
bir saat sonra hansısa bir heyranımınpərəstişkarımın evində olurdum. Bu, Londonda oluşdu.
Hara getsək, insanlar özləri ilə yemək gətirib
səhnə arxasında bizimlə paylaşırdılar. Bu, Sietlda olmuşdu.
Son anda harada isa konsert verməyə qərar versək,
muzeylərdə, mağazalarda və başqa ictimai yerlərdə işləyən pərəstişkarlarımız
məmnuniyyətlə razı olur, bizi işlədikləri yerə dəvət edirdilər.
Bu, Oklenddə bir kitabxanadır.
Şənbə günü bu qutu və papaq üçün tweet atdım,
çünki onları Şərq Sahilindən özümlə sürümək istəmirdim.
Bu əşyaları Nyu-Port Biçdən Kris göndərib,
salamları var hamıya.
Melburnda olarkən Tweeter-də haradan burun çaydanlığı ala biləcəyimi
soruşdum. Xəstəxanada çalışan
tibb bacısı birini düz mən oturduğum kafeyə gətirdi.
Mən də ona içki aldım,
və oturub tibb bacılığı və ölüm haqda söhbət etdik
Belə təsadüfi yaxınlıqları sevirəm.
Buna görə bəxtim gətirib, çünki tez-tez tanımadığım insanların evində gecələyirəm.
Oteldə olanda hərə öz otağında qalır,
amma çox vaxt internetimiz olmur; gəzgin turlarımızda isə
hamı tualeti olmayan bir otaqda qalır,
ancaq xoşbəxtlikdən internetimiz olur.
(Gülüş)
Bir dəfə furqonumuzu Mayaminin
kasıb hissəsində saxladıq. O gecəki ev sahibəmiz
ailəsi ilə birgə yaşayan 18 yaşlı bir qız idi.
Ailəsi Hondurasdan qeyri-leqal köçmüş
immiqrantlar idi.
Və o gecə sahibəmiz və
ailəsi öz yataqlarını
bizə vermək üçün divanda yatdılar.
Və mən uzanaraq fikirləşirdim ki,
axı bu insanlar çox az şeyə sahibdirlər.
Görəsən bu, ədalətlidirmi?
Səhər oyananda isə qızın anası
bizə tortilla bişirməyə cəhd etməyi öyrətdi və mənə bir Bibliya vermək istədi.
O, məni bir kənara çəkib öz axsaq ingiliscəsi ilə dedi:
"Sənin musiqin qızıma çox kömək edib.
Burada qaldığına görə çox sağ ol. Hamımız çox minnətdarıq."
Onda başa düşdüm ki, bu, ədalətlidir.
Əvvəl heykəl olaraq etdiyim də bu idi.
Bir neçə ay sonra Manhettendə olarkən
gecələməyə yer tapmaq üçün bir tweet atdım və gecəyarısı
Lou İst Sayd-da tanımadığım birinin qapısını döyürdüm.
O anda yadıma düşdü ki, bunu heç vaxt tək etməmişəm.
Mən həmişə öz qrupum və ya komandamla birgə olmuşdum.
Dəlilər beləmi edirlər? (Gülüş)
Dəlilər beləmi ölürlər?
Fikrimi dəyişib qaçmağa macal tapmamış qapı açılır.
Ev sahibəsi rəssamdır. Onun yoldaşı Reuters-də iqtisadçı-bloggerdir.
Və onlar mənim üçün şərab süzür,
duş qəbul etməyi təklif edirlər.
Belə keçirdiyim gecələr saysız hesabsızdır.
Yəni tez-tez başqalarının evində yatıram. Özümü başqalarının qollarına atdığım da olur.
Bu ikisinin də mahiyyətcə eyni şey olduqlarına
inanıram.
İzləyicilərinin qollarına atılanda
sən və onlar bir-birinizə güvənirsiniz.
Bir dəfə konsertin açılışında qrupumuzdan
əlavə pul qazanmaq üçün papağı götürüb izləyicilərin arasında gəzmək istəyib-istəmədiklərini soruşdum.
Özüm də tez-tez belə edərdim.
Qrupum da hər zamankı kimi ürək edib pul yığmağa başladı.
Ancaq qrupumdakılardan biri dedi ki,
özünü bu işə məcbur edə bilmir.
O, özünü, sanki insanların qarşısında durub dilənirmiş kimi hiss edirdi.
Və mən onda olan "Görəsən, bu ədalətlidirmi?" və "Get özünə iş tap." qorxularını tanıdım.
Bu müddət ərzində qrupumuz böyüməyə davam edirdi.
Məşhur bir şirkətlə razılaşma imzaladıq.
Və ifamız daha çox pank və kabarenin qarışığıdır.
Bu, hər kəsin sevdiyi tərz deyil.
Amma, bəlkə də, tam sizə görədir.
Razılaşma imzalanır və bizim növbəti albomumuzun buraxılması ilə bağlı hay-küy başlayır.
İlk həftələrdə 25 min nüsxə satılır. Razılaşdığımız şirkət isə
bu rəqəmi uğursuzluq sayır.
Mən soruşanda ki, "25 min böyük rəqəm deyilmi?"
cavabları, "Yox, satışlar azalır. Bu da uğursuzluq sayılır. " olur
Və bizdən uzaqlaşırlar.
Elə bu vaxtlar idi ki, konsertdən sonra izləyicilərə imza verir və qucaqlayırdım.
Onlardan bir mənə yaxınlaşır 10 dollar verir və
əlavə edir:
" Bağışla, albomunu
dostumundan alıb köçürmüşəm."
(Gülüş)
"Ancaq bloqunu oxuyuram və bilirəm ki, şirkətə nifrət edirsən.
Bu pulu ancaq sənin özünə vermək istədim."
Bu cür hadisələr tez-tez yaşanmağa başladı.
Artıq özüm konsertdən sonra pul toplamaq üçün papaq olmuşdum,
lakin mən özüm fiziki olaraq orada dayanmalı və insanlar tərəfindən edilən yardımları toplamalı idim.
Və əvvəl qeyd etdiyim oğıandan fərqli olaraq, bu işdə
əvvəldən çoxlu təcrübəm var idi.
Çox sağ olun.
Məhz o anda
yaratdığım musiqini mümkün olduqca çox onlayn və pulsuz
yaymağı qərara aldım.
Təxminən belə bir şey alınır: Metallika oradan Napster pisdir
qışqırır, Amanda Palmer isə burada durub,
torrent, musiqi köçürmə və paylaşmanın tərəfini saxlayır,
çünki küçədə bunun effektlivliyini görüb.
Beləliklə əvvəlki şirkətdən uzaqlaşdım
və yeni qrupum Grand Theft Orchestra ilə növbəti layihəm üçün
ictimai maddi dəstək üsuluna keçdim.
Əvvəl əlaqə yaratdığım miloynlarla insana müraciət edib,
kömək etmələrini istədim.
100 min dollar toplamağı fikirləşirdim.
Pərəstişkarlarım bu rəqəmi 1.2 milyon dollara çatdırdılar.
Bu, musiqinin ictimai fondlaşdırılması layihələrində o günə kimi ən böyük rəqəm idi.
(Alqışlar)
Neçə insanın kömək etdiyini də görmək olar.
Təxminən 25 min nəfər idi.
Medianın sualı bu idi: "Amanda, musiqi
biznesi tam qarşı çıxarkən sən onlayn piratlığı dəstəkləyirsən.
Necə etdin ki, bu qədər insan musiqin üçün pul ödədi? "
Əsl cavab isə budur: "Onları məcbur etmədim, xahiş etdim."
Onlardan xahiş etməklə də onlarla bağlantı
qura bildim.
İnsanlarla bağlantı quranda isə onlar kömək etmək istəyirlər.
Yaradıcı insanların çoxu isə bunu sevmir.
Onlar nə isə istəməkdən boyun qaçırırlar
Lakin xahiş etmək özü elə də asan deyil.
Yaradıcı insanların çoxunun bunula problemləri var.
Nəyi isə istəmək sizi zəif edir.
Kickstarter-də yerləşdirdiyim layihəm məşhurlaşdıqdan
sonra da öz çılğın ictimai fondlaşma
işlərimə davam etdiiyimə görə onlayn tənqidlərə məruz qalırdım.
Əsas da pərəstişkarlarımız olan
musiqiçilərdən sevgi, bilet və pivə qarşılığında
bizimlə bir səhnədə bir neçə mahnı oxumalarını xahiş etdiyimə görə.
Bu saxta şəkil də tənqidlərin bir parçası olaraq
onlayn yayımlanmışdı.
Əvvəllər də hiss etdiyim incikliyi təkrar yaşayırdım.
"Artıq insanlardan kömək istəməyinə icazə yoxdur."
deyən insanlar mənə əvvəlki işimdə
maşınlarından üstümə "Get özünə iş tap." qışqıran insanları xatırladırdılar.
Çükni bu insanlar yolun kənarında bizimlə deyildilər və
mən və ətrafımdan olan insanlar arasındakı
mübadiləni görə bilmirdilər.
Bu isə bizə çox ədalətli, onlara isə yad görününən bir mübadilə idi.
Belə etmək isə iş üçün bir az təhlükəlidir.
Bu, Kickstarter-dəki layihəyəmə dəstək olanların Berlindəki şənliyidir.
Gecənin sonunda mən soyunaraq hər kəsə üzərimdə istədiklərini çəkmələrinə icazə verdim.
Onu da qeyd edim ki, əgər yad adamlara inanmaq hissini
daxildən yaşamaq istəyirsinizsə,
belə etməyiniz məsləhətlidir.
Xüsusən də, əgər o yad adamlar kefli almanlardırsa.
Bu, pərəstişkarlarlara inamın yüksək səviyyəsi idi.
Onlara çatdırmaq istədiyim bu idi ki,
sizə bu qədər inanıram.
Düzmü edirəm? Göstərin o zaman.
İnsanlıq tarixi boyunca
musiqiçi və rəssamlar cəmiyyətin bir parçası olublar.
Toxunulmaz ulduz deyil, birlik yaradan və bağlayan olublar.
İndiki məşhurluq insanların səni uzaqdan sevməsi hesab olunur,
lakin internet və internetdə sərbəstcə
bölüşə bildiyimiz informasiya bizi keçmişə
geri götürür.
Bu, bir neçə insanın səni yaxından sevməsi
və bununla kifayətlənməkdir.
Bir çox insanları edilənlərə dəqiq qiymət verənlərin
olmaması çaşdırır.
Onlar belə işləri gələcəyi bəlli olmayan risk hesab edirlər,
ancaq mənim gördüyüm işlər: Kickstarter-dəki layihə, küçələr, döydüyüm qapılar,
Mən onları bir risk kimi görmürəm.
Əksinə, mən bunu inam hesab edirəm.
İndi paylaşmağı küçədəki kimi asanlaşdıran
və instinktiv edən vasitələr bizi
inama aparır.
Ancaq əgər bir-birimizə sərbəstcə alıb verməkdən
qorxuruqsa, mükəmməl vasitələrin belə
heç bir köməyi olmayacaq.
Ən əsası da utanmadan
xahiş etməyi öyrənməsək.
Musiqi karyeram da internetdə
insanlarla küçədə etdiyim kimi bağlantı qurmağa
çalışaraq keçib.
Bloq yayımlarım və atdığım tweet-lər yalnız konsert günlərimiz,
yeni videolarımız haqda deyil, gördüyümüz işlər, incəsənətimiz,
qorxularımız, baş ağrılarımız, səhvlərimiz
haqda olur, beləcə biz bir-birimizi görürük.
Və inanıram ki, biz həqiqətən bir-birimizi görəndə
kömək etməyə də çalışırıq.
Məncə, indiyədək yanlış suala cavab axtarmağa çalışmışıq.
İndi "İnsanların musiqiyə pul ödəməyə necə məcbur edək?"
sualındansa, "İnsanların musiqiyə görə
pul ödəmələrinə necə zəmin yarada bilərik?" sualı haqda düşünməliyik.
Çox sağ olun.
(Alqışlar)
(Вдиша, издиша)
Не винаги си изкарвах прехраната с музика.
За около пет години след дипломиране,
от престижен университет на либералните изкуства,
това бе моята работа.
Бях самонаета жива статуя наречена 8-футовата Булка
и обичам да казвам на хората, че съм работила това,
защото всички искат да знаят
кои са тези откачалки в реалния живот?
Здравейте.
Един ден се боядисах в бяло, застанах върху кутия,
слагах шапка или консервна кутия в краката си
и когато някой ми пускаше пари
му подавах цвете и се вглеждах втренчено в очите му.
Ако не взимаха цветето
махвах с ръка в израз на тъга и копнеж
докато отминаваха.
(Смях)
Имах възможно най-просветителните срещи с хора,
особено самотни хора, които изглеждаха,
като че ли не са говорили с никого от седмици
и ние споделяхме един красив момент
на продължително вглеждане позволено на улицата
и малко се влюбвахме един в друг някак си.
И очите ми казваха: "Благодаря ти. Виждам те."
И техните очи казваха:
"Никой никога не ме вижда. Благодаря ти."
Понякога ме тормозеха.
Хората ми крещяха от колите си.
"Намери си работа!"
И аз викам: "Това ми е работата."
Но ме заболяваше, защото ме караше да се страхувам,
че правя нещо си не-работно
и несправедливо, срамно.
Нямах представа какво перфектно истинско образование получавах
за музикалния бизнес върху тази кутия.
И за икономистите сред вас,
може да ви е интересно да знаете, че си докарвах доста предсказуем доход,
което си беше шокиращо за мен,
като се има предвид че нямах редовни клиенти,
но общо взето изкарвах 60 долара във вторник, 90 долара в петък.
Беше редовно така.
Междувременно свирих наоколо
в нощни клубове с моята група, Дрезденските кукли.
Това съм аз на пианото, гений барабанист.
Пишех песните и в крайна сметка
започнахме да правим достатъчно пари, така че можех да напусна работата си като статуя,
и щом започнахме турнетата,
наистина не исках да загубя това чувство
на директна връзка с хората, защото го обичах.
Така че след всички наши шоута, ние подписвахме автографи
и прегръщахме феновете и излизахме и говорехме с хората,
и превърнахме в изкуство моленето на хората да ни помогнат,
и да се присъединят към нас, и канехме местни музиканти
и художници и те се присъединяваха към шоутата ни,
и те също подаваха шапката,
и тогава те идваха и се присъединяваха към нас на сцената,
така че имахме въртележка на странни, случайни циркови гости.
И след това дойде "Туитър",
и направи нещата още по-магични, защото можех да попитам
веднага за всичко навсякъде.
Примерно ще ми трябва пиано да се упражнявам
и един час по-късно ще бъда в къщата на мой почитател. Това е в Лондон.
Хората ни донасяха домашно приготвена храна
по целия свят зад кулисите и ни хранеха и ядяха с нас. Това е в Сиатъл.
Ентусиасти, които работят в музеи и магазини
или публични пространства размахваха ръце и питаха
дали бих направила едно последно, спонтанно изпълнение.
Това е библиотека в Оукланд.
В събота аз туитвах за тази щайга и шапка,
защото не исках да ги влача от източното крайбрежие,
и те се появиха заради този пич, Крис
от Нюпорт Бийч, който казва здравей.
Веднъж туитнах, къде в Мелбърн мога да си купя Нети пот?
И медицинска сестра ми докара
веднага след това, в кафето в което бях,
а аз я почерпих смути
и поседяхме заедно говорейки за медицина и смърт.
Обичам този вид случайна близост,
което е късмет, защото много често спя безплатно при непознати.
В имения, където всеки от бандата получава собствена стая,
но няма безжичен интернет и в пънк обиталища,
всички на пода в една стая без тоалетни,
но пък с безжичен интернет, което очевидно е по-добрият вариант.
(Смях)
Бандата ми веднъж закара ванът ни
в един наистина беден квартал на Маями
и открихме, че нашият домакин за нощта
е 18-годишно момиче, което все още живее в къщи,
и цялото ѝ семейство са нелегални имигранти от Хондурас.
И тази нощ, цялото семейство,
спа на дивани и тя спа заедно с майка си,
така че ние да спим в техните легла.
И аз си лежах там мислейки,
тези хора имат толкова малко.
Справедливо ли е това?
На сутринта майка ѝ ни научи как
да се опитаме да правим тортили и искаше да ми даде Библия,
и тя ме заведе настрана и ми каза на развален английски,
"Музиката ти помогна на дъщеря ми толкова много.
Благодаря ти, че останахте у нас. Всички сме ви много благодарни."
И си помислих, това е справедливо.
Това е то.
Два месеца по-късно бях в Манхатън,
и туитнах, търсейки къде да преспя и в полунощ,
звъня на врата в "Лоуър ийст сайд"
и ми хрумва изведнъж, че всъщност никога не съм правила това сама.
Винаги съм била с групата ми или с други от бандата.
Така ли постъпват глупавите хора? (Смях)
Така ли умират глупавите хора?
И преди да променя мнението си, вратата се отвори.
Тя е художник. Той е финансов блогър за "Ройтерс",
и те ми наливат чаша червено вино
и ми предлагат баня,
и съм имала хиляди такива нощи като онази и като тази.
Така че аз сърфирам много по диваните на хората. А от скоро и по потрфейлите.
Аз смятам, че couchsurfing и crowdsurfing
са по същество едно и също нещо.
Падате в публиката
и се доверявате един на друг.
Веднъж попитах откриваща група
дали те искат да излязат в тълпата и да подадат шапката,
за да получат допълнителни пари, нещо, което правих често
И както обичайно те помислиха, че е страхотно,
но имаше онзи един човек в групата,
който ми каза, че просто не може да се накара да отиде там.
Било твърде много като просене.
И разпознах страха му от "Справедливо ли е това?" и "Намери си работа!"
Междувременно групата ми става все по-голяма и по-голяма.
Подписахме с голяма компания.
И музиката ни е кръстоска между пънк и кабаре.
Не е за всеки.
Е може би е за вас.
Подписваме и се случва целия този скок, който води към издаването на следващия на албум.
Той излиза и се продава в 25 000 копия през първите няколко седмици
и компанията считат това за провал.
И аз съм: "25 000, това не е ли много?"
А те: "Не, продажбите спадат. Провал."
И ни оставиха.
А по същото време, аз подписвам и прегръщам хората след концерт
един човек идва при мен,
подава ми 10 доларова банкнота
и казва:
"Съжалявам, копирах си твоето CD от приятел."
(Смях)
"Но чета блога ти, знам че мразиш компанията ви,
затова исках да ти дам на теб парите."
И това започва да се случва през цялото време.
Аз станах шапката след собствените си концерти,
но трябваше физически да съм там и да получа помощта на хората
и за разлика от онзи един човек от откриващата група,
аз всъщност имам опит да стоя там.
Благодаря.
И тогава реших,
че ще оставям музиката си да се сваля безплатно
от интернет, когато е възможно,
така че "Металика" са тук, "Напстър" - лошо,
Аманда Палмър е ето там и реших да насърча
торентите, свалянето, споделянето, но и ще искам помощ,
защото съм видяла, че работи на улицита.
Преборих си да изляза от компанията и за следващия си албум,
с новата ми група, "Дъ гранд тефт оркестра"
Се обърнах към краудфъндинг (дарителско събиране на средства, бел. пр.),
и паднах върху всички хиляди връзки, които съм направила
и помолих моята тълпа да ме хване.
Целта беше 100 000 долара.
Моите фенове ме подкрепиха с почти 1,2 милиона,
което се превърна в най-големия свободно спонсориран проект досега.
(Аплодисменти)
Може да видите колко хора са това.
Около 25 000 човека.
Медиите ме попитаха: "Аманда,
музикалният бизнес потъва, а вие насърчавате пиратството.
Как направихте така, че хората да плащат да музиката ви?"
И истинският отговор е - не съм ги карала. Помолих ги.
И чрез самия акт на молба
се свързах с тях
и когато си свързан с тях хората искат да ти помогнат.
Това е нелогично за много артисти.
Те не искат да молят за разни неща.
Защото не е лесно. Не е лесно да молиш.
И за много артисти това е проблем.
Моленето те прави уязвим.
Получих много критика в интернет
след като "Кикстартър" кампанията ми стана голяма
за това, че продължавам с лудите си идеи,
особено за това, че питам музиканти,
които са ни почитатели, дали биха искали да се присъединят към нас на сцената,
за няколко песни в замяна на любов и билети,
и бира, и това беше един измислен образ,
за мен, който се появи на един уебсайт.
И това заболя по толкова познат начин.
Хората, които казваха: "Не е редно вече
да искаш помощ по този начин."
наистина ми напомниха на хората крещящи от колите си "Намери си работа!".
Защото те не са с нас на тротоара
и не могат да видят размяната,
която се случваше между мен и моите фенове,
размяна, много справедлива за нас, но напълно чужда на тях.
Това е малко не особено подходяща снимка за работа.
Това е моето Кикстартър парти в Берлин.
На края на вечерта се съблякох и оставих всеки да напише нещо върху мен.
Не да ви кажа, ако искате да усетите
примитивното чувство на доверие между непознати,
препоръчвам.
Особено, ако тези непознати са пияни немци.
Това си беше нинджа майстор ниво на конекция към фенове,
защото това, което казвам тук е:
Аз ви вярвам толкова много.
Трябва ли? Покажете ми.
В по-голямата част от човешката история
музиканти, художници, те са били част от общността,
съединители и отворени, не недосегаеми звезди.
Да си знаменит значи много хора да те обичат отдалече,
но Интернет и съдържанието
което споделяме свободно,
ни връщат обратно.
Става въпрос за по-малко хора, които ви обичат отблизо
и за това тези хора да са достатъчно.
Много хора са объркани от идеята
за липса на твърда цена.
Виждат го като непридвидим риск, но нещата които направих
"Кикстартър", улицата, звънецът на вратата,
не виждам тези неща като риск.
Виждам ги като доверие.
Интернет инструментите, които да направят
размяната така лесна и инстинктивна като на улицата -
те вече стигат там.
Но и най-идеалните инструменти няма да ни помогнат,
ако не можем да се погледнем лице в лице
и да даваме и получаваме безстрашно,
но по-важното -
да помолим без срам.
Аз прекарвам музикалната си кариера
опитвайки се да вгледам в хората в Интернет
по начина, по който го правих върху кутията,
така, че блогвам и туитвам не само за датите си за концерт
и новия ни клип, но също така за работата ни и изкуството ни,
за нашите страхове и махмурлици, нашите грешки
и как се виждаме един друг.
И мисля, че когато наистина се виждаме
искаме да си помогнем.
Мисля, че хората са обсебени от грешния въпрос:
"Как да ги накараме да плащат за музика?"
Какво би станало, ако започнем да питаме:
"Как да позволим на хората да плащат за музика?"
Благодаря ви.
(Аплодисменти)
(Nádech, výdech)
Neživila jsem se vždy hudbou.
Po dobu asi pěti let po absolvování
uznávané univezity zaměřené na humanitní obory
bylo toto mým povoláním.
Byla jsem nezávislá živá socha jménem Dvouapůlmetrová nevěsta
a strašně ráda lidem říkám, že toto byla má práce,
protože každý chce vždycky vědět,
kdo jsou ti podivíni ve skutečném životě?
Zdravím.
Jednoho dne jsem se natřela nabílo, postavila se na bednu,
položila klobouk nebo plechovku ke svým nohám
a když někdo přišel a hodil nějaké peníze,
věnovala jsem mu květinu a intenzivní oční kontakt.
A pokud si tu květinu nevzal,
udělala jsem gesto smutku a touhy,
jak odcházel.
(Smích)
Měla jsem ta nejhlubší setkání s lidmi,
zejména s osamělými lidmi, kteří vypadali,
jako že s nikým nemluvili po celé týdny,
a společně jsme získávali tento krásný okamžik
dlouhého očního kontaktu, který nám byl umožněn na ulici ve městě.
Svým způsobem jsme se do sebe tak trochu zamilovávali.
Moje oči říkaly: „Děkuji. Vidím tě.“
A jejich oči říkaly:
„Nikdo mě nikdy nevidí. Děkuji.“
Občas na mě doráželi.
Lidi na mě křičeli z kolemjedoucích aut.
„Sežeň si práci!“
A já jsem si říkala: „Toto je moje práce.“
Ale dotýkalo se mě to, protože jsem se začala bát,
že jsem dělala něco, co nebylo skutečnou prací,
co bylo nepoctivé a zavrženíhodné.
Netušila jsem, jak skvělou školou
pro hudební business jsem na té bedně procházela.
A pro ekonomy, co tu jsou,
možná pro vás bude zajímavé dozvědět se, že jsem měla celkem předvídatelný příjem,
což pro mě bylo šokující,
vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné stálé zákazníky,
ale bylo to zhruba 60 babek v úterý a 90 v pátek.
Bylo to konzistentní.
A během toho jsem jezdila po okolí
a hrála v nočních klubech se svojí skupinou Dresden Dolls.
To jsem já, s klavírem, a geniální bubeník.
Psala jsem písničky a nakonec
jsme začali vydělávat dostatek peněz na to, abych přestala být sochou
a jak jsme začali jezdit na turné,
skutečně jsem nechtěla ztratit tento pocit
přímého spojení s lidmi, protože jsem to milovala.
Po každém představení jsme vždy rozdávali autogramy
a objímali se s fanoušky, bavili se s nimi
a z žádostí lidí o pomoc a o to, aby se k nám připojili,
jsme udělali umění. Vždy jsem vystopovala místní hudebníky
a umělce, kteří vystupovali venku před naším koncertem,
posílali klobouk dokola
a pak se k nám připojovali na pódiu,
takže se nám střídala tato směs podivných náhodných cirkusáckých hostů.
A pak se objevil Twitter
a učinil věci ještě magičtějšími, protože jsem mohla prosit
okamžitě o cokoliv a kdekoliv.
Takže když jsem potřebovala klavír, abych mohla cvičit,
za hodinku jsem se ocitla v domě jednoho z fanoušků. To je v Londýně.
Po celém světě nám lidé nosili domácí jídlo
do zákulisí a krmili nás a hodovali s námi. Toto je v Seattlu.
Fanoušci, kteří pracovali v muzejích a obchodech
a jakýchkoliv veřejných prostorech nás vítali,
když jsme se rozhodli udělat na poslední chvíli spontánní, bezplatný koncert.
Toto je knihovna v Aucklandu.
V sobotu jsem tweetovala, že potřebuji tuto bednu a klobouk,
protože jsem se s tím nechtěla tahat z východního pobřeží,
a postaral a o to tenhle chlapík, Chris
z Newport Beach, který vás zdraví.
Jednou jsem tweetovala, kde se dá v Melbourne koupit konvička na vyplachování nosu
a zdravotní sestra v ten okamžik
přivezla jednu do kavárny, v níž jsem byla.
Koupila jsem jí smoothie.
Poseděli jsme tam a bavili se o ošetřovatelství a smrti.
Miluji tento druh zcela nahodilé blízkosti,
což je štěstí, protože hodně couchsurfuji.
Ve velkých domech, kde každý z mé skupiny dostane vlastní pokoj,
ale není tam bezdrátový internet, a v punkerských squatech,
kde jsou všichni na zemi v jedné místnosti bez záchodů,
ale s bezdrátovým připojením, což z toho zjevně dělá lepší možnost.
(Smích)
Jednou jsme se dostali s naší dodávkou
do opravdu chudé Miamské čtvrti
a zjistili jsme, že naším couchsurferských hostem bude na tu noc
18letá dívka, která stále bydlela doma,
a její rodina se bez výjimky skládala z imigrantů z Hondurasu, kteří neměli žádné papíry.
Tu noc spali všichni z její rodiny
na gaučích a ona spala společně se svojí matkou,
abychom my mohli mít postel.
A já jsem tam ležela a přemýšlela nad tím,
že tito lidé mají tak málo.
Je to spravedlivé?
Ráno nás její máma učila,
jak můžeme zkusit udělat tortilly, a chtěla mi dát Bibli.
Vzala si mě pak bokem a řekla mi, svojí lámanou angličtinou:
„Vaše hudba mé dceři neuvěřitelně pomohla.
Děkuji, že jste tu s námi byli. Všichni jsme za to moc vděční.“
A já jsem si pomyslela, že toto je spravedlivé.
Toto je ono.
O pár měsíců později jsem byla na Manhattanu.
Tweetovala jsem s žádostí o přespání, a o půlnoci
jsem zazvonila u dveří na Lower East Side
a uvědomila jsem si, že jsem tohle vlastně nikdy nedělala sama.
Vždycky jsem byla se svojí kapelou nebo partou.
Toto dělají hloupí lidé? (Smích)
Takhle hloupí lidé umírají?
Než jsem si to stihla rozmyslet, dveře se rozletěly.
Ona je umělkyní, on finančním blogerem pro Reuters.
Nalili mi sklenici červeného vína,
nabídli mi koupel
a takto jsem strávila tisíce podobných nocí.
Takže hodně couchsurfuji. A taky hodně crowdsurfuji.
Myslím, že couchsurfing a crowdsurfing
jsou v podstatě ty samé věci.
Padáte do publika
a jeden druhému věříte.
Jednou jsem se zeptala kapely, která byla naším předskokanem,
jestli nechtějí jít mezi lidi do davu a nechat kolovat klobouk,
aby si vydělali nějaké peníze navíc, což jsem já dělala často.
Jako obvykle, kapelu to nadchlo,
ale jeden z jejích členů
mi řekl, že se nemůže přinutit k tomu, aby to udělal.
Bylo to příliš podobné žebrání, stát tam s kloboukem.
Poznala jsem jeho strach toho, jestli „je to fér?“ a „najdi si práci“.
A mezitím se moje kapela stávala větší a větší.
Podepsali jsme smlouvu s významným hudebním vydavatelstvím.
Naše hudba je mix punku a kabaretu.
Není to pro každého.
No, možná je to pro vás.
Podepsali jsme to a před vydáním našeho prvního alba kolem něj bylo plno humbuku.
Když vyšlo, prodali jsme asi 25 000 kopií během několika týdnů
a naše vydavatelství to považovalo za neúspěch.
A já jsem si říkala: „25 000, není to hodně?“
A oni na to: „Ne, prodeje jdou dolů. Je to neúspěch.“
A zmizeli.
Přesně tou dobou jsme rozdávali podpisy a objetí po koncertě
a přišel za mnou chlápek,
dal mi 10 dolarovou bankovku
a řekl:
„Omlouvám se, vypálil jsem si vaše CD od kamaráda.“
(Smích)
„Ale čtu tvůj blog a vím, že nenávidíš svoje vydavatelství.
Prostě chci, abys měla tyhle peníze.“
A to se mi začalo stávat na denním pořádku.
Já sama jsem se stala tím kloboukem po svých koncertech,
ale musím tam fyzicky stát a přijímat pomoc od lidí.
Na rozdíl od toho člověka z předskakující kapely
jsem v tom už měla spoustu praxe.
Díky.
A právě tehdy jsem se rozhodla,
že budu dávat svoji hudbu na internet zdarma,
kdykoliv to jen bude možné.
Takže támhle je Metallica: Napster je špatný;
Amanda Palmer je tady, a budu všechny podporovat
v posílání přes torrenty, stahování, sdílení, ale budu také žádat o pomoc,
protože jsem viděla, že na ulici to funguje.
Tak jsem si probojovala cestu pryč ze svého vydavatelství a pro svůj další projekt
s mou novou kapelou, Grand Theft Orchestra,
jsme se obrátili na crowdfunding.
Vrhla jsem se do těch tisíců kontaktů, které jsem si vytvořila,
a prosila jsem dav, aby mě chytil.
Cílem bylo 100 000 dolarů.
Moji fanoušci mě podpořili částkou téměř 1,2 milionu,
což z toho tehdy udělalo největší hudební crowdfundingový projekt v historii.
(Potlesk)
A vidíte, kolik lidí to je.
Je to asi 25 000 lidí.
A média se mě ptala: „Amando,
hudební průmysl se potápí a ty podporuješ pirátství.
Jak jsi donutila všechny tyto lidi zaplatit za svoji hudbu?“
A ta skutečná odpověď je, že jsem je nedonutila. Požádala jsem je.
Samotnou prosbou směřovanou na lidi
jsem si s nimi vytvořila vztah
a když si s lidmi vytvoříte vztah, chtějí vám pomoct.
Pro mnoho umělců to jde naprosto proti jejich očekávání.
Nechtějí o věci prosit.
Ale není to jednoduché. Není jednoduché žádat.
A hodně umělců s tím má problém.
Prosba vás dělá zranitelnými.
Na internetu jsem byla hodně kritizována,
poté, co byl můj Kickstarter tak úspěšný,
za to, že jsem pokračovala se svými bláznivými crowdsourcingovými postupy,
zejména za oslovování hudebníků,
kteří byli našimi fanoušky, jestli se k nám nechtějí připojit na pódiu
na pár písniček výměnou za lásku a vstupenky
a pivo. Toto byla pozměněná fotka zobrazující mě,
která se objevila na webu.
A zranilo mě to velmi povědomým způsobem.
Jak lidé říkali: „Už nemůžeš
prosit o takovou pomoc,“
připomínalo mi to lidi, kteří na mě křičeli ze svých aut: „Najdi si práci.“
Protože oni s námi nebyli na chodníku
a neviděli výměnu,
odehrávající se mezi mnou a mým davem,
výměnu, která byla spravedlivá pro nás, ale jim byla zcela cizí.
Toto jako práce není tak úplně bezpečné.
To je párty mých podporovatelů z Kickstarteru v Berlíně.
Když už se noc chýlila ke konci, vysvlékla jsem se a nechala všechny, aby na mě malovali.
Ráda bych vám řekla, že pokud chcete zažít
niterný pocit důvěry v neznámé lidi,
doporučuji tohle,
zvláště pokud jsou těmi neznámými lidmi opilí Němci.
Toto bylo spojení s fanoušky na úrovni ninjovského mistra,
protože to, co jsem tím skutečně říkala, bylo:
takto vám věřím.
Měla bych? Ukažte mi.
Po většinu lidské historie
byli hudebníci a umělci součástí společnosti,
spojovali a otevírali lidi, nebyli nedotknutelnými hvězdami.
Celebritu hodně lidí miluje jen na dálku,
ale internet a obsah,
který na něm můžeme volně sdílet,
nás navrací zpět.
Je to o pár lidech, kteří vás milují zblízka,
a o tom, že tito lidé stačí.
Hodně lidí je zmatených z nápadu,
že cena není pevně daná.
Vidí to jako nepředvídatelné riziko, ale věci, které dělám,
Kickstarter, ulice, zvonek na dveřích,
nevidím jako riziko.
Vidím je jako důvěru.
Online nástroje umožňující výměnu
tak jednoduchou a instinktivní, jako na ulici,
pomalu přicházejí.
Ale dokonalé nástroje nám nepomohou,
pokud nebudeme stát naproti sobě,
dávat a přijímat beze strachu
a co víc,
žádat beze studu.
Svou hudební kariéru trávím
snahou o setkání s lidmi na internetu
stejně jako jsem to dělala na bedně.
Blogguji a tweetuji nejen o termínech turné
a o svém novém videu, ale o naší práci a našem umění,
našich obavách a kocovinách, o našich chybách.
A vzájemně se vidíme.
A myslím, že když se skutečně vzájemně vidíme,
chceme jeden druhému pomoct.
Myslím, že lidé jsou posedlí špatnou otázkou,
která zní: „Jak jen lidi donutit, aby za hudbu platili ?“
Co kdybychom se začali ptát:
„Jak umožníme lidem platit za hudbu?“
Děkuji.
(Potlesk)
[Trækker vejret dybt, puster ud]
Jeg har ikke altid kunne leve af min musik.
I omkring fem år efter jeg var dimitteret
fra et velrenommeret universitet
var dette mit arbejde:
Jeg var selvstændig erhvervsdrivende som en levende statue ved navn Den 2 Meter Høje Brud,
og jeg elsker at fortælle folk, at dette var mit arbejde,
for det alle tænker, er
hvem er disse skøre kugler nedenunder sminken?
Goddag.
En dag malede jeg mig selv hvid,
og stillede mig op på en kasse,
lagde en hat eller dåse ved mine fødder,
og hver gang nogen gik forbi og lagde et par mønter,
gav jeg dem en blomst og
et seriøst dybt kig i øjnene.
Og hvis de ikke tog imod blomsten,
så tilføjede jeg en vemodig og længselsfuld gestus,
når de vendte mig ryggen.
[Latter]
Jeg havde de mest utrolige møder med folk,
særligt med ensomme mennesker, som så ud
som om de ikke havde talt med nogen i ugevis,
og så opstod der et smukt øjeblik,
hvor langvarig øjenkontakt fandt sted midt på gaden,
og så forelskede vi os en smule.
Og mine øjne sagde, "Tak. Jeg ser dig."
Og deres øjne sagde,
"Der er aldrig nogen, der ser mig. Tak."
Og nogle gange blev jeg chikaneret.
Folk råbte til mig fra biler, når de kørte forbi:
"Få dig et arbejde!"
Og jeg kunne kun svare, "Det her er mit arbejde."
Men det var smertefuldt, for det fik mig til at frygte,
at det, jeg lavede på en eller anden måde
var noget "ikke-arbejdsagtigt",
noget urimeligt, noget pinligt.
Jeg havde ingen anelse om, hvor strålende en uddannelse min optræden på kassen gav mig
til livet i musikbrancen.
Og til alle økonomerne derude,
så vil det nok interessere jer at høre, at jeg faktisk havde en ret stabil indkomst,
hvilket var overraskende, også for mig,
i betragtning af at jeg ikke havde faste kunder,
men jeg tjente jævnt hen $60 på en tirsdag, $90 på en fredag.
Det var en regelmæssig indkomst.
Og i mellemtiden turnerede jeg lokalt
og spillede på natklubber med
mit band, the Dresden Dolls.
Bandet bestod af mig på klaver, og en genial trommeslager.
Jeg skrev sangene, og på et tidspunkt
begyndte vi at tjene så mange penge, at jeg
kunne holde op med at være en statue,
og da vi begyndte at turnere for alvor,
ville jeg for alt i verden ikke miste fornemmelsen af
direkte forbindelse med mennesker, for jeg elskede det.
Og derfor skrev vi autografer efter hver eneste koncert,
og gav knus til fans, og blev hængende og snakkede med folk,
og vi gjorde os umage for at bede folk om hjælp,
og om at spille sammen med os, og jeg fandt lokale musikere og kunstnere,
og de stillede sig så op udenfor koncertstederne,
og spillede og lod hatten gå rundt bagefter,
og så kom de ind på scenen med os under koncerten,
og resultatet var et rent tagselvbord af sære, tilfældige cirkusgæster.
Så dukkede Twitter op,
og gjorde tingene endnu mere magiske,
for nu kunne jeg pludselig spørge om hjælp om hvadsomhelst, hvorsomhelst.
Hvis jeg manglede et klaver at øve på,
kunne jeg en time senere være hjemme hos en fan. Det her er i London.
Folk over hele verden tog hjemmelavet mad med til os
og spiste sammen med os bag scenen.
Det her er i Seattle.
Fans der arbejdede i butikker og på museer
og i alle slags offentlige rum, vinkede til mig
hvis jeg i sidste øjeblik besluttede at spille en spontan og gratis koncert
Det her er et bibliotek i Auckland.
I lørdags tweetede jeg og bad om denne kasse, og denne hat
fordi jeg ikke orkede at have dem med mig hele vejen fra østkysten
og her er de, takket være denne flinke fyr, Chris,
fra Newport Beach - jeg skulle hilse.
Engang tweetede jeg, hvor I Melbourne kan jeg købe en næseskyller?
Og en sygeplejerske fra et hospital kom ned forbi
den café jeg var på med en lige i samme øjeblik
og jeg købte en smoothie til hende,
og så sad vi der, og snakkede om sygepleje og om døden.
Og jeg elsker den slags tilfældig nærhed,
heldigvis, kan man sige, for jeg
sover meget på folks sofaer.
Jeg sofasurfer i palæer, hvor alle i mit tour-crew kan få deres eget værelse,
men hvor der ikke er wifi,
og i punkeres besætterhuse
hvor alle sover på gulvet i det samme rum, og hvor der ikke er toiletter,
men der er wifi, hvilket klart er at foretrække.
[Latter]
Mit tour-crew stoppede engang vores bil
i et meget fattigt kvarter i Miami,
og det gik op for os, at vores vært den aften
var en 18-årig pige, der stadig boede hjemme hos sine forældre,
og at hendes familie var alle ulovlige immigranter fra Honduras.
Og den aften tog sov hele familien på husets sofaer,
og pigen sov sammen med sin mor,
så vi kunne sove i deres senge.
Og jeg lå der, og tænkte,
de her mennesker har så utroligt lidt.
Giver det her mening?
Og om morgenen lærte hendes mor os
hvordan man laver tortillas, og ville give mig en bibel,
og hun trak mig til side, og sagde på gebrokkent engelsk
"Din musik har hjulpet min datter så meget.
Tak fordi I kom og overnattede. Vi er allesammen meget taknemmelige."
Og jeg tænkte, ja, det her giver mening.
Dette er dette.
Et par måneder senere var jeg i Manhattan,
og jeg tweetede og spurgte efter et sted at overnatte
og ved midnat står jeg og ringer på døren et sted på Lower East Side,
og det går op for mig, at jeg aldrig har gjort det her alene før,
jeg har altid været sammen med mit band, eller mit tour-crew.
Er det her sådan noget dumme mennesker gør? [Latter]
Er det her sådan dumme mennesker dør?
Og før jeg kan nå at skifte mening, slår døren åben.
Hun er kunstner. Han er finansblogger for Reuters,
og de hælder rødvin op til mig,
og tilbyder mig et karbad,
og jeg har oplevet tusindvis af aftener som den.
Jeg er altså en sofasurfer. Jeg crowdsurfer også.
Og jeg vil påstå, at sofasurfing og crowdsurfing
dybest set er én og samme ting.
Du kaster dig ned blandt publikum
og I stoler på hinanden.
Engang spurgte jeg et opvarmningsband
om de havde lyst til at gå blandt publikum og lade hatten gå rundt, for at
tjene lidt ekstra penge; noget jeg gjorde meget.
Og bandet var vilde med idéen, som bands tit er,
bortset fra én fyr i bandet,
som sagde til mig, at han simpelthen ikke kunne få sig selv til at gå derud.
Det føltes for meget som tiggeri at stå der med hatten.
Og jeg genkendte hans frygt for "giver det her mening?" og "få dig et arbejde".
I mellemtiden havde mit band fået mere og mere succes.
Vi fik en kontrakt med et stort pladeselskab.
Og vores musik er en blanding af punk og cabaret.
Det er ikke noget for alle.
Men måske noget for dig?
Vi underskriver kontrakten, og vores næste album får masser af omtale før det kommer ud.
Da det så udkommer, sælger det omkring 25.000 eksemplarer i de første par uger,
og pladeselskabet ser det som en fiasko
Og jeg spurgte, "25.000, er det ikke mange plader?"
Og de sagde, "Nej, salget er faldende. Det er en fiasko."
Og så går de bare.
I den samme periode er der en aften, hvor jeg skriver autografer og giver knus efter en koncert,
og en fyr kommer hen til mig
og rækker mig en $10 seddel,
og han siger,
"Undskyld, jeg brændte en kopi af jeres album fra min vens cd."
[Latter]
"Men jeg læser jeres blog, og jeg ved I hader jeres pladeselskab.
Så jeg vil bare gerne give jer pengene."
Og den samme begivenhed begynder at gentage sig.
Jeg forvandler mig til hatten efter mine egne koncerter,
og jeg må stå der, og tage imod hjælpen fra folk,
og modsat fyren fra opvarmningsbandet
har jeg faktisk en hel del træning i at stå der.
Tak.
Og dette er det øjeblik, hvor jeg beslutter mig for
at jeg vil begynde at give min musik væk,
gratis på nettet når jeg kan komme til det.
Så situationen er sådan her: Metallica i det ene hjørne, siger "Slemme Napster!"
og Amanda Palmer i det andet ringhjørne, og jeg vil opfordre til al slags fildeling og downloading
men jeg vil samtidig spørge og bede om hjælp,
for jeg så det virke på gadeplan.
Jeg kæmpede mig ud af kontrakten med pladeselskabet,
og i mit næste projekt, som er mit nye band Grand Theft Orchestra
begyndte jeg at bruge crowdfunding
og jeg kastede mig ud blandt de tusindvis af forbindelser, jeg havde fået
og bad mit publikum om at gribe mig.
Målet var 100.000 dollars.
Mine fans rejste næsten 1.2 millioner dollars,
det hidtil største crowdfunding projekt i musiklivet.
[Bifald]
Og I kan se, hvor mange mennesker der bidrog.
Det er omkring 25.000 mennesker.
Og medierne spurgte mig, "Amanda,
musikindustrien er på katastrofekurs, og du opfordrer til piratkopiering.
Hvordan fik du alle de mennesker til at betale for musik?"
Og det sande svar er, at jeg ikke fik dem til det. Jeg spurgte dem om det.
Og gennem den gestus, det er at spørge og bede om hjælp,
havde jeg opnået en forbindelse med dem,
og når man har den kontakt med folk, vil de gerne hjælpe.
Det er modsat logik for de fleste kunstnere.
De har ikke lyst til at bede om ting.
Men det er ikke let. Det er ikke let at spørge.
Og mange kunstnere bryder sig ikke om det.
At spørge om hjælp gør dig sårbar.
Og jeg fik meget kritik på nettet,
-- efter mit Kickstarter-projekt blev rigtig stort --
fordi jeg fortsatte min vanvittige crowdsourcing-praksis
og specielt fordi jeg spurgte musikere,
der var også var fans, om de ville på scenen med os
til gengæld for kærlighed og koncertbilletter og øl,
og det her er et manipuleret billede af mig
som blev lagt ud på en hjemmeside.
Sådan noget gjorde ondt på en velkendt måde.
Og folk der sagde, "Du har ikke længere ret til
at spørge om den slags hjælp",
mindede mig virkelig meget om de folk, der kørte forbi i biler og råbte, "Få dig et arbejde!"
De folk var ikke på fortovet sammen med os andre,
og kunne derfor ikke se den udveksling,
der foregik mellem mig og mit publikum:
en udveksling som gav mening for os, men som var helt fremmed for dem.
Det her billede er lidt forbudt for børn.
Det er fra min fest for Kickstarterstøtter i Berlin.
Ud på aftenen tog jeg alt mit tøj af, og lod alle tegne på mig.
Og jeg kan godt sige jer, hvis I har lyst til at opleve
følelsen af at stole på fremmede helt korporligt,
så kan jeg anbefale denne metode,
særligt hvis de fremmede er fulde tyskere.
Det her var fankontakt på ninja-mester niveau,
fordi det, jeg udtrykte med den handling var
så meget stoler jeg på jer.
Bør jeg stole på jer? Vis mig det.
I det meste af menneskehedens historie,
har musikere og kunstnere været en del af miljøer og lokalsamfund
som forbindelsesled og åbne skikkelser, ikke som urørlige superstjerner.
Berømthed går ud på, at mange mennesker elsker dig på afstand,
men internettet og alt det materiale,
vi kan dele frit ved hjælp af nettet,
hjælper os tilbage, væk fra berømmelsen.
Det går ud på, at færre mennesker elsker dig tæt på,
og at de mennesker er nok.
Mange mennesker bliver forvirrede ved tanken om
at der ikke er en fast pris på et album.
De ser det som en risiko, noget uberegneligt,
men alle de ting, jeg har lavet
med Kickstarter, på gaden, ved dørklokken,
de ting oplever jeg ikke som risiko-øjeblikke,
men som øjeblikke af tillid.
Se, de redskaber der findes på nettet til at gøre denne udveksling
så nem og umiddelbar som den er på gaden,
de er på vej i den rigtige retning.
Men de perfekte redskaber gør ingen forskel,
hvis vi ikke kan se hinanden i øjnene
og give og modtage uden frygt,
og, endnu vigtigere,
spørge uden skam.
Jeg har brugt min musikkarierre
på at forsøge at møde folk på internettet
på samme måde som jeg gjorde, da jeg stod på min kasse,
det vil sige at jeg blogger og tweeter, ikke kun om turneplaner og min nye musikvideo,
men om vores arbejde og vores kunst,
og om vores bekymringer og tømmermænd og fejltagelser,
og så ser vi hinanden.
Og jeg tror, at når vi virkelig ser hinanden,
så får vi lyst til at hjælpe hinanden.
Jeg tror folk har været besatte af at besvare det forkerte spørgsmål, som lyder:
"Hvordan kan vi få folk til at betale for musik?"
Hvad nu hvis vi i stedet spurgte:
"Hvordan kan vi give folk lov til at betale for musik?"
Tak skal I have.
[Bifald]
(Atmet ein, atmet aus)
Ich habe meinen Lebensunterhalt
nicht immer mit Musik verdient.
Während der fünf Jahre
nach meinem Abschluss
an einer angesehenen Kunsthochschule
war das hier mein Alltag.
Ich war eine selbständige lebende Statue,
die Zweimeterfünfzig-Braut,
und erzähle den Leuten
liebend gern von diesem Job,
denn alle wollen immer wissen,
wer diese Freaks im echten Leben sind.
Hallo.
Ich malte mich eines Tages
weiß an, stand auf einer Kiste,
stellte einen Hut zu meinen Füßen,
und wenn jemand vorbeikam
und Geld hineinwarf,
gab ich ihnen eine Blume und
intensiven Augenkontakt.
Und wenn sie die Blume nicht nahmen,
warf ich sie ihnen voller Traurigkeit
und Verlangen hinterher,
wenn sie weggingen.
(Lachen)
Ich erlebte die tiefgreifendsten
Begegnungen mit Menschen,
vor allem einsamen Menschen, die aussahen,
als hätten sie wochenlang mit niemandem geredet,
und wir hatten diesen wunderbaren Moment
eines verlängerten Augenkontakts
auf einer belebten Straße
und fast verliebten wir uns
ein wenig ineinander.
Und meine Augen sagten:
"Danke. Ich sehe dich."
Und ihre Augen sagten:
"Niemand sieht mich jemals. Danke."
Und manchmal wurde ich belästigt.
Menschen schrieen
mich aus ihren Autos an.
"Such dir einen Job!"
Und ich erwiderte: "Das ist mein Job."
Aber es war verletzend.
Es schürte eine Angst,
dass ich irgendwie etwas nicht-jobmäßig täte,
und es war unfair, beschämend.
Mir war nicht klar, dass ich auf
der Kiste eine perfekte Ausbildung
für das Musikgeschäft erhielt.
Und für die Ökonomen da draußen:
Mein Einkommen war tatsächlich
relativ berechenbar,
was mich selbst überraschte,
da ich ja keine Stammkunden hatte.
Es waren dienstags ziemlich
genau 60 Dollar und freitags 90.
Es war beständig.
Währenddessen spielte ich in der Gegend
mit meiner Band, den Dresden Dolls,
in Nachtklubs.
Hier bin ich am Klavier, ein genialer Drummer.
Ich schrieb die Songs und schließlich
verdienten wir so genug Geld, dass ich
den Job als Statue aufgeben konnte.
Und als wir unsere Tour starteten,
wollte ich dieses Gefühl der direkten Verbindung
zu den Menschen nicht verlieren,
denn das liebte ich.
Nach jeder Show gaben
wir deshalb Autogramme
und umarmten die Fans und
redeten mit den Leuten.
Und wir erhoben es zur Kunstform,
die Leute um Mithilfe zu bitten.
Ich spürte ortsansässige Musiker
und Künstler auf, die sich
vor der Tür präsentierten
und den Hut herumreichten.
Und dann gesellten sie sich
zu uns auf die Bühne,
weshalb wir ein Sammelsurium
merkwürdiger, zufälliger Gastauftritte hatten.
Und dann trat Twitter auf den Plan
und gab den Dingen noch
mehr Zauber, denn ich konnte
sofort überall um alles bitten.
Wenn ich also ein Klavier zum Üben brauchte,
fand ich mich kurz danach im Haus
eines Fans wieder. Das ist in London.
Auf der ganzen Welt brachten uns die Leute
selbst gemachtes Essen, ernährten uns
und aßen mit uns. Das ist in Seattle.
Fans, die in Museen und Geschäften
oder öffentlichen Räumen
jeglicher Art arbeiteten, hoben die Hand,
wenn ich spontan irgendwo
kostenlos auftreten wollte.
Das ist eine Bibliothek in Auckland.
Am Samstag fragte ich in einem Tweet
nach dieser Box und dem Hut,
denn ich wollte sie nicht
von der Ostküste anschleppen,
und sie tauchten dank diesem Typen hier auf,
Chris aus Newport Beach, der Hallo sagt.
Einmal fragte ich in einem Tweet, wo ich
in Melbourne eine Nasendusche kaufen könne.
Eine Krankenschwester hatte eine im Auto
und brachte sie gleich
in das Café, in dem ich saß.
Ich spendierte ihr einen Smoothie
und wir plauderten über
den Pflegeberuf und den Tod.
Ich liebe diese Art zufälliger Nähe,
zum Glück, denn ich mache
auch viel Couchsurfing.
In Herrenhäusern, in denen jedes
Crewmitglied ein eigenes Zimmer hat,
aber ohne Wi-Fi, und in
von Punks besetzten Häusern,
in denen alle in einem Raum auf dem
Boden schlafen, ohne Toiletten,
aber mit Wi-Fi, weshalb das
eindeutig die bessere Option ist.
(Lachen)
In Miami fuhr meine Crew unseren Bus
einmal in eine wirklich arme Nachbarschaft.
Unser Couchsurfing-Gastgeber
in dieser Nacht entpuppte sich
als 18-jähriges Mädchen,
das noch zu Hause lebte.
Ihre Familie waren Immigranten
aus Honduras ohne Papiere.
In dieser Nacht schlief ihre ganze Familie
auf der Couch und sie selbst bei ihrer Mutter,
damit wir ihre Betten haben konnten.
Und ich lag da und dachte,
dass diese Menschen so wenig haben.
Ist das fair?
Am Morgen zeigte uns ihre Mutter, wie man
Tortillas macht und wollte mir
eine Bibel schenken.
Und sie nahm mich zur Seite und sagte
in ihrem gebrochenen Englisch:
"Eure Musik hat meiner Tochter so geholfen.
Vielen Dank, dass ihr hier wart.
Wir sind alle so dankbar."
Und ich dachte, das ist fair.
Genau das ist es.
Ein paar Monate später fragte ich in Manhattan
per Twitter nach einem Schlafplatz
und um Mitternacht
klingelte ich an einer Tür in der Lower East Side,
als mir aufging, dass ich das
noch nie allein gemacht hatte.
Immer war meine Band oder meine Crew dabei.
Das machen nur Idioten, oder?
(Lachen)
Sterben Idioten auf diese Art?
Aber bevor ich nachdenken konnte,
öffnete sich die Tür.
Sie ist Künstlerin. Er bloggt
für Reuters über Finanzen.
Sie schenkten mir ein Glas Rotwein ein
und boten mir ein Bad an.
Ich habe tausende solcher Nächte erlebt.
Ich mache also viel Couchsurfing.
Aber auch viel Crowdsurfing.
Für mich sind Couchsurfing und Crowdsurfing
im Grunde das Gleiche.
Man lässt sich ins Publikum fallen
und vertraut einander.
Einmal habe ich eine meiner Vorbands gefragt,
ob sie raus in die Menge gehen
und den Hut rumreichen wollen,
um etwas extra für sich selbst
zu verdienen. Das habe ich oft getan.
Wie immer war die Band begeistert,
aber es gab einen Typen in der Band,
der mir sagte, dass er sich einfach
nicht dazu überwinden könne.
Mit dem Hut dazustehen, fühle sich
zu sehr nach Betteln an.
Ich erkannte diese Angst wieder, die sagt:
"Ist das fair?" und "Such dir einen Job."
Unterdessen wird meine Band immer größer.
Wir unterschrieben einen Vertrag
mit einem großen Label.
Unsere Musik ist eine Mischung
aus Punk und Kabarett.
Die mag nicht jeder.
Aber vielleicht mögen Sie sie.
Es gab dann einen Mordsrummel
um das nächste Album.
Als es herauskam, wurden es in den
ersten paar Wochen 25 000 Mal verkauft.
Für das Label war das ein Flop.
Und ich fragte: "25 000 ist doch viel?"
Sie sagten: "Nein, die Verkäufe
werden weniger, es ist ein Flop."
Und damit gingen sie weg.
Etwa zu der Zeit verteile ich nach
einem Auftritt Autogramme und Umarmungen
und ein Typ kommt auf mich zu
und gibt mir eine Zehn-Dollar-Note.
Er sagt:
"Es tut mir leid, ich habe eure CD
von einem Freund kopiert."
(Lachen)
"Aber ich lese euren Blog. Ich weiß,
dass ihr euer Label hasst.
Ich will einfach, dass ihr dieses Geld bekommt."
Und das passierte immer wieder.
Nach meinen Auftritten werde ich selbst zum Hut,
aber ich muss selbst dort stehen
und die Hilfe der Leute annehmen.
Und nicht wie der Typ aus der Vorgruppe,
hatte ich wirklich viel Übung darin, dort zu stehen.
Danke.
Und in dem Moment entschied ich,
dass ich meine Musik gratis verteilen würde.
Übers Internet, wann immer möglich.
Metallica steht also irgendwie
hier: Napster, schlecht;
Amanda Palmer steht dort und
ich ermutige die Leute dazu,
zu kopieren, downloaden, teilen,
aber dafür bitte ich sie um Hilfe,
denn ich habe auf der Straße
gesehen, dass es funktioniert.
Ich habe mich also mühsam
vom Label getrennt und versuche
mit meiner neuen Band,
dem Grand Theft Orchestra,
nun Crowdfunding.
Und ich ließ mich in diese tausend
geknüpften Verbindungen fallen,
und bat meine Menge, mich aufzufangen.
Das Ziel waren 100 000 Dollar.
Meine Fans haben mich
mit fast 1,2 Millionen unterstützt,
womit es zum bisher größten
schwarmfinanzierten Musikprojekt wurde.
(Applaus)
Sie können sehen, wie viele Leute das sind.
Es sind etwa 25 000 Menschen.
Und die Medien fragten: "Amanda,
das Musikbusiness strauchelt
und du förderst Piraterie.
Wie hast du die Leute dazu
gezwungen für Musik zu bezahlen?"
Die Wahrheit ist, ich habe sie nicht
dazu gezwungen, ich habe sie darum gebeten.
Und indem ich die Leute um etwas bat,
habe ich eine Verbindung zu ihnen geschaffen,
und wenn man eine Verbindung schafft,
dann wollen die Leute dir helfen.
Das widerspricht aber der Intuition vieler Künstler.
Sie wollen nicht um etwas bitten.
Aber es ist nicht einfach, um etwas zu bitten.
Und damit haben viele Künstler ein Problem.
Bitten macht dich verletzbar.
Nach dem Erfolg des Kickstarter-Projekts
bekam ich im Netz viel Kritik dafür,
dass ich meine verrückten
Crowdsourcing-Praktiken weiterführte,
besonders weil ich Musiker, die Fans von uns sind,
darum bat, ob sie für Eintrittskarten und Liebe
und Bier ein paar Songs mit uns
auf der Bühne spielen würden.
Dieses manipulierte Bild hier
wurde auf eine Webseite geladen.
Das ist in wirklich bekannter Weise verletzend.
Die Leute sagen: "Du darfst nicht mehr
um diese Art Hilfe bitten."
Das erinnerte mich an das
"Such dir einen Job." der Autofahrer.
Denn sie waren nicht bei uns auf dem Gehweg
und konnten den Austausch nicht sehen,
der zwischen mir und
meiner Crowd stattfand,
ein Austausch, der uns fair,
ihnen aber fremd erschien.
Das ist nicht nichts für kleine Kinder.
Das ist meine Kickstarter-Spender-Party in Berlin.
Zum Ende der Nacht zog ich
mich aus und ließ mich bemalen.
Ich sage Ihnen, wenn Sie dieses Bauchgefühl
des Vertrauens gegenüber Fremden erleben wollen,
kann ich das empfehlen,
vor allem, wenn diese Fremden
betrunkene Deutsche sind.
Das war eine Verbindung mit Fans
auf einem Ninja-Master-Level,
denn damit wollte ich deutlich sagen:
"Ich vertraue euch so sehr.
Kann ich das? Zeigt es mir."
In der Geschichte der Menschheit
waren Musiker, Künstler fast immer
Teil der Gemeinschaft, schufen Verbindungen
und Möglichkeiten;
keine unberührbaren Stars.
Prominent sein bedeutet, dass
viele Menschen dich aus der Distanz lieben,
aber das Internet und die Inhalte,
die wir darüber frei teilen können,
bringen uns zurück.
Es geht darum, dass uns wenige
Menschen aus der Nähe lieben
und dass diese Menschen genügen.
Viele Menschen verwirrt die Vorstellung
der freien Preisgestaltung.
Für sie ist es ein unvorhersehbares Risiko,
aber unsere Erfahrungen
mit Kickstarter, auf der Straße, an der Tür
betrachte ich nicht als Risiko.
Ich betrachte sie als Vertrauen.
Die Werkzeuge für den Austausch online
sind so einfach und instinktiv
wie der Straßen-Job.
Es wird langsam.
Aber die perfekten Werkzeuge
werden uns nicht helfen können,
wenn wir einander nicht begegnen
und angstfrei geben und nehmen können,
aber, und das ist noch wichtiger,
wir müssen ohne Scham bitten können.
In meiner Musikkarriere habe ich versucht,
Menschen übers Internet anzusprechen,
so wie ich es von der Kiste herab tun konnte.
Beim Bloggen und Twittern geht es
also nicht nur um Tourdaten
und mein neues Video, sondern
um unsere Arbeit und unsere Kunst,
um unsere Ängste und Durchhänger, unsere Fehler
und so nehmen wir einander wahr.
Ich glaube, wenn wir wirklich
einander wahrnehmen,
wollen wir auch einander helfen.
Ich glaube, die Menschen sind
von der falschen Frage besessen,
die lautet: "Wie können wir die Leute
dazu zwingen, für Musik zu bezahlen?"
Wie wäre es, wenn wir zu fragen beginnen:
"Wie lassen wir es zu, dass
die Menschen für Musik bezahlen?"
Danke.
(Applaus)
(Εισπνοή)
(Eκπνοή)
Δεν έβγαζα πάντα
τα προς το ζην από τη μουσική.
Για πέντε περίπου χρόνια
μετά την αποφοίτησή μου
από ένα κορυφαίο φιλελεύθερο
πανεπιστήμιο καλών τεχνών,
η δουλειά μου ήταν αυτή.
(Γέλια)
Ήμουν το αυτοαπασχολούμενο ζωντανό
άγαλμα της Δίμετρης Νύφης.
Λατρεύω να λέω στον κόσμο
πως έκανα αυτή τη δουλειά,
γιατί όλοι θέλουν να ξέρουν,
ποια είναι αυτά τα φρικιά
στην πραγματικότητα;
(Γέλια)
Γεια σας.
Βάφτηκα άσπρη μια μέρα,
ανέβηκα σ' ένα κουτί,
έβαλα ένα καπέλο ή ένα τενεκεδάκι
στα πόδια μου,
και όποτε ερχόταν κάποιος
και πετούσε μέσα χρήματα,
του έδινα ένα λουλούδι
και μια έντονη ματιά.
Κι αν δεν έπαιρνε το λουλούδι,
είχα ένα βλέμμα θλίψης και λαχτάρας
καθώς απομακρυνόταν.
(Γέλια)
Είχα λοιπόν τις πιο ουσιαστικές
συναντήσεις με ανθρώπους,
ειδικά μοναχικούς ανθρώπους
που φαινόταν πως δεν είχαν μιλήσει
σε κανέναν για εβδομάδες,
και είχαμε αυτή την υπέροχη στιγμή
της παρατεταμένης οπτικής επαφής
σε κάποιον δρόμο της πόλης,
και κατά κάποιο τρόπο
ερωτευόμασταν λιγάκι.
Τα μάτια μου έλεγαν --
«Ευχαριστώ.
Σε βλέπω».
Και τα μάτια τους έλεγαν --
«Κανείς ποτέ δεν με βλέπει.
Ευχαριστώ».
Μερικές φορές με παρενοχλούσαν.
Άνθρωποι φώναζαν
από τα αυτοκίνητα που περνούσαν.
«Βρες καμιά δουλειά!»
(Γελώντας) Και εγώ έλεγα,
«Μα αυτή είναι η δουλειά μου».
Όμως με πλήγωνε,
γιατί με έκανε να φοβάμαι
πως αυτό που κάνω
δεν είναι κανονική δουλειά
αλλά άδικο, ντροπιαστικό.
Δεν είχα ιδέα πόσο τέλεια
και αληθινή εκπαίδευση λάμβανα
με την μουσική επιχείρηση πάνω στο κουτί.
Όσοι είστε οικονομολόγοι,
θα σας ενδιαφέρει να μάθετε πως
το εισόδημά μου ήταν αρκετά προβλέψιμο,
πράγμα σοκαριστικό
αφού δεν είχα τακτικούς πελάτες,
αλλά έβγαζα περίπου 60 δολάρια
τις Τρίτες, 90 δολάρια τις Παρασκευές.
Είχε μια συνέπεια.
Εν τω μεταξύ, έκανα τοπική περιοδεία
παίζοντας σε νυχτερινά μαγαζιά
με την μπάντα μου, τους Dresden Dolls.
Εδώ είμαι στο πιάνο,
με έναν ντράμερ ιδιοφυΐα.
Έγραφα τα τραγούδια, και σταδιακά
βγάζαμε αρκετά χρήματα, ώστε
να μπορώ να παραιτηθώ από άγαλμα.
Όμως, όταν αρχίσαμε την περιοδεία,
δεν ήθελα να χάσω αυτή την αίσθηση
της απευθείας σύνδεσης
με τον κόσμο, γιατί την αγάπησα.
Έτσι, μετά από τις συναυλίες μας,
υπογράφαμε αυτόγραφα
και αγκαλιάζαμε τους θαυμαστές μας,
κάναμε παρέα, μιλούσαμε,
και κάναμε τέχνη ζητώντας από τον κόσμο
να μας βοηθήσει και να μας ακολουθήσει,
εντόπιζα ντόπιους
μουσικούς και καλλιτέχνες
οι οποίοι έπαιζαν
έξω από τις παραστάσεις μας,
και έβγαζαν ένα καπέλο για χρήματα,
και μετά ερχόταν μαζί μας
πάνω στη σκηνή,
κι έτσι είχαμε ένα περιπλανώμενο
τσίρκο με παράξενους επισκέπτες.
Και μετά ήρθε το Twitter,
και έκανε τα πράγματα ακόμη πιο μαγικά,
επειδή μπορούσα να ζητήσω
οτιδήποτε, οποτεδήποτε, οπουδήποτε.
Θα χρειαζόμουν ένα πιάνο για εξάσκηση,
και μία ώρα μετά θα ήμουν στο σπίτι ενός θαυμαστή.
Αυτό είναι στο Λονδίνο.
Ο κόσμος μας έφερνε σπιτικό φαγητό
σε όλο τον κόσμο για να μας ταΐσει
και να φάει μαζί μας.
Αυτό είναι στο Σιάτλ.
Θαυμαστές που δούλευαν
σε μουσεία και καταστήματα
και κάθε είδους δημόσιο χώρο μας έγνεφαν
αν αποφάσιζα να κάνω μία αυθόρμητη
δωρεάν παράσταση της τελευταίας στιγμής.
Εδώ είναι μια βιβλιοθήκη στο Όκλαντ.
Το Σάββατο έκανα ένα tweet
για ένα κλουβί και ένα καπέλο,
γιατί δεν ήθελα να τα κουβαλήσω
από την ανατολική ακτή,
και έφτασαν με τη φροντίδα αυτού του τύπου
του Κρις από το Νιούπορτ Μπιτς,
ο οποίος σας χαιρετά.
Μία φορά ρώτησα με tweet πού μπορώ να
βρω συσκευή ρινικών πλύσεων στη Μελβούρνη.
Και μία νοσοκόμα μου έφερε
μία από το νοσοκομείο
την ίδια στιγμή που καθόμουν στο καφέ.
Την κέρασα ένα χυμό
και καθίσαμε και μιλήσαμε
για την περίθαλψη και τον θάνατο.
Λατρεύω αυτή την τυχαία εγγύτητα
και είμαι τυχερή καθώς μένω συχνά
ως φιλοξενούμενη στον καναπέ αγνώστων.
Σε επαύλεις όπου όλοι στην μπάντα μου
έχουμε δικό μας δωμάτιο
αλλά δεν έχει ασύρματο.
Και σε πανκ καταλήψεις,
που όλοι κοιμόμαστε
στο πάτωμα, χωρίς τουαλέτες
αλλά με ασύρματο,
κάτι που το κάνει καλύτερη επιλογή.
(Γέλια)
Μία φορά σταματήσαμε το φορτηγάκι
σε μια φτωχογειτονιά στο Μαϊάμι
και ανακαλύψαμε πως
η οικοδέσποινα μας για εκείνη τη βραδιά
ήταν ένα 18χρονο κορίτσι,
που έμενε με τους γονείς της,
μια οικογένεια παράνομων
μεταναστών από την Ονδούρα.
Εκείνη τη βραδιά, όλη της η οικογένεια
κοιμήθηκε στους καναπέδες
κι εκείνη κοιμήθηκε με τη μητέρα της
ώστε να μας δώσουν τα κρεβάτια τους.
Και σκεφτόμουν καθώς ξάπλωνα,
πως αυτοί οι άνθρωποι έχουν τόσα λίγα.
Είναι δίκαιο;
Και το πρωί,
η μαμά της μας έμαθε να κάνουμε τορτίγιας.
Ήθελε μάλιστα να μου δώσει μια Βίβλο,
και με πήγε στο διάδρομο
για να μου πει σε σπαστά Αγγλικά,
«Η μουσική σου έχει βοηθήσει
τόσο πολύ την κόρη μου.
Σ' ευχαριστώ που έμεινες εδώ.
Σου είμαστε τόσο ευγνώμονες».
Και σκέφτηκα πως αυτό είναι δίκαιο.
Αυτό είναι.
Δυο μήνες μετά, ήμουν στο Μανχάταν,
έκανα ένα tweet για ένα μέρος
να μείνω, και τα μεσάνυχτα,
είμαι κάπου στα Νότιο Ανατολικά,
συνειδητοποιώντας πως
δεν το έχω ξανακάνει αυτό μόνη.
Πάντα ήμουν με την μπάντα και το πλήρωμα.
Αυτό δεν κάνουν οι χαζοί;
(Γέλια)
Έτσι δεν σκοτώνονται οι χαζοί;
Και πριν προλάβω να αλλάξω
γνώμη, άνοιξε η πόρτα.
Αυτή ήταν καλλιτέχνις.
Αυτός οικονομικός μπλόγκερ για το Reuters,
μου έβαλαν ένα ποτήρι κρασί
μου πρόσφεραν ένα μπάνιο,
και έχω περάσει χιλιάδες νύχτες
σαν αυτές και σαν τις προηγούμενες.
Ξαπλώνω συχνά σε καναπέδες ξένων.
Και πάνω σε ξένους.
Θεωρώ πως αυτά τα δύο
είναι βασικά το ίδιο πράγμα.
Πέφτεις πάνω στο κοινό
και υπάρχει αμοιβαία εμπιστοσύνη.
Μια φορά ρώτησα την μπάντα
που έπαιζε πριν από εμάς
αν ήθελαν να βγάλουν ένα καπέλο στο πλήθος
ώστε να μαζέψουν μερικά χρήματα,
κάτι που έκανα συχνά.
Και όπως συνήθως, η μπάντα ήταν πρόθυμη,
αλλά ήταν ένας τύπος στη μπάντα
μου είπε πως απλά
δεν μπορούσε να βγει και να το κάνει.
Ένιωθε πως αν έβγαινε έξω
με το καπέλο θα ζητιάνευε.
Και κατανοώ τον φόβο της μορφής
«Είναι δίκαιο;»
και «Βρες καμιά δουλειά».
Στο μεταξύ, η μπάντα μου
γινόταν όλο και μεγαλύτερη.
Υπογράψαμε με μια μεγάλη δισκογραφική.
Η μουσική μας είναι
μεταξύ πανκ και καμπαρέ.
Δεν είναι για τον καθένα.
Ναι, ίσως είναι για σένα.
(Γέλια)
Υπογράψαμε και υπήρχε τόση δουλειά
πριν βγει ο επόμενος δίσκος μας.
Και βγαίνει και πουλάει
περίπου 25.000 αντίγραφα
στις πρώτες εβδομάδες,
και η δισκογραφική το θεωρεί αποτυχία.
Και σκεφτόμουν, «25.000 δεν είναι πολλά;»
Και αυτοί έλεγαν, «Όχι, οι πωλήσεις πέφτουν.
Είναι αποτυχία».
Και έφυγαν.
Εκείνη την εποχή, τραγουδούσα και αγκάλιαζα
το κοινό μετά από μια συναυλία
και ένας τύπος έρχεται
και μου δίνει ένα χαρτονόμισμα 10 δολαρίων,
και μου λέει,
«Συγνώμη, αντέγραψα
το CD σου από έναν φίλο».
(Γέλια)
«Αλλά διαβάζω το μπλογκ σου,
ξέρω ότι μισείς τη δισκογραφική σου.
Απλώς θέλω να πάρεις εσύ τα χρήματα».
Και αυτό άρχισε να συμβαίνει συνεχώς.
Γίνομαι πλέον το καπέλο
μετά τις συναυλίες,
αλλά πρέπει να στέκομαι εκεί
και να παίρνω τη βοήθεια του κόσμου,
και σε αντίθεση με τον τύπο από την άλλη μπάντα,
έχω εξασκηθεί πολύ στο να στέκομαι εκεί.
Ευχαριστώ.
Και εκείνη τη στιγμή αποφάσισα
πως θα μοιράζω τη μουσική μου δωρεάν
στο διαδίκτυο όποτε είναι δυνατόν,
όποτε εδώ είναι οι Metallica, το Napster, κακό
εδώ η Αμάντα Πάλμερ,
θα ενθαρρύνω τα torrents,
το κατέβασμα, το μοίρασμα,
αλλά θα ζητάω βοήθεια,
γιατί το είδα να λειτουργεί στους δρόμους.
Αγωνίστηκα να φύγω από τη δισκογραφική
και για τον επόμενο δίσκο
με την νέα μου μπάντα,
τους Grand Theft Orchestra,
στράφηκα τον πληθοπορισμό.
και έπεσα πάνω στις χιλιάδες
γνωριμίες που είχα κάνει
και ζήτησα από το πλήθος να με πιάσει.
Ο στόχος ήταν 100.000 δολάρια.
Οι θαυμαστές με στήριξαν
με σχεδόν 1,2 εκατομμύριο,
που είναι ο μεγαλύτερος πληθοπορισμός
μέχρι σήμερα.
(Χειροκρότημα)
Και βλέπετε για πόσο κόσμο μιλάμε.
Είναι περίπου 25.000 άνθρωποι.
Τα ΜΜΕ ρωτούσαν,
«Αμάντα, η μουσική βιομηχανία βουλιάζει
κι εσύ ενθαρρύνεις την πειρατεία.
Πώς τους έκανες όλους αυτούς
να πληρώσουν για μουσική;»
Η πραγματική απάντηση είναι
πως δεν τους έκανα να πληρώσουν,
τους το ζήτησα.
Και μέσω της πράξης του να ζητήσω,
συνδέθηκα μαζί τους,
και όταν συνδέεσαι μαζί τους,
οι άνθρωποι θέλουν να σε βοηθήσουν.
Για πολλούς καλλιτέχνες αυτό είναι αντιφατικό.
Δεν θέλουν να ζητούν πράγματα.
Αλλά το καταλαβαίνω.
Δεν είναι εύκολο να ζητάς.
Και πολλοί καλλιτέχνες
έχουν πρόβλημα με αυτό.
Το να ζητάς σε κάνει ευάλωτο.
Και δέχομαι πολλή κριτική στο διαδίκτυο.
μετά τη διόγκωση της χρηματοδότησης
για το ότι συνεχίζω της τρελές
πρακτικές χρηματοδότησης από το πλήθος,
ειδικά για το ότι ζητάω από μουσικούς
που είναι θαυμαστές
αν θέλουν να ανέβουν στη σκηνή
για μερικά τραγούδια με αντάλλαγμα
αγάπη, εισιτήρια και μπίρα,
κι εδώ είναι μία παραποιημένη εικόνα μου
που ανέβηκε σε μια ιστοσελίδα.
Και αυτό με πληγώνει με παρόμοιο τρόπο.
Ο κόσμος να λέει,
«Δεν επιτρέπεται πλέον
να ζητάς τέτοιου είδους βοήθεια»,
πραγματικά μου θυμίζει τον κόσμο που
φώναζε από το αμάξι «Βρες καμιά δουλειά».
Επειδή δεν ήταν μαζί μας στο πεζοδρόμιο,
και δεν μπορούσαν να δουν τη συναλλαγή
που συνέβαινε με εμένα και το κοινό μου,
μία συναλλαγή τόσο οικεία
σε εμάς, και τόσο ξένη σε αυτούς.
Δεν είναι πολύ ασφαλές για δουλειά.
Αυτό είναι το πάρτυ στο Βερολίνο
μετά τη συγκέντρωση των χρημάτων.
Στο τέλος της βραδιάς, γδύθηκα και άφησα
τον κόσμο να ζωγραφίσει πάνω μου.
Επιτρέψτε μου να σας πω,
αν θέλετε να βιώσετε
ένα σπλαχνικό αίσθημα
εμπιστοσύνης με τους ξένους,
(Γέλια)
σας το προτείνω,
ειδικά αν οι ξένοι
είναι μεθυσμένοι Γερμανοί.
(Γέλια)
Είναι μια σύνδεση
επιπέδου νίντζα με το κοινό,
αφού αυτό που πραγματικά έλεγα εδώ ήταν
Σας εμπιστεύομαι τόσο πολύ.
Θα έπρεπε;
Δείξτε μου.
Στην ανθρώπινη ιστορία,
οι μουσικοί, οι καλλιτέχνες,
ήταν μέρος της κοινωνίας,
συνδαιτυμόνες και όχι δυσπρόσιτοι αστέρες.
Διασημότητα είναι
να σε αγαπούν πολλοί από απόσταση,
αλλά το διαδίκτυο
και το περιεχόμενο που μπορούμε
ελεύθερα να μοιραζόμαστε
μας επιστρέφουν στο παρελθόν.
Μιλάμε για λίγους ανθρώπους
που σε αγαπούν από κοντά
και για το πώς αυτοί είναι αρκετοί.
Πολλοί μπερδεύονται με την ιδέα
του να μην υπάρχει τιμή καταλόγου.
Το βλέπουν σαν απρόβλεπτο ρίσκο,
αλλά όλα όσα έχω κάνει,
η χρηματοδότηση, ο δρόμος, τα κουδούνια,
δεν τα βλέπω σαν ρίσκο.
Αλλά σαν εμπιστοσύνη.
Τα εργαλεία στο διαδίκτυο
για να γίνει η συναλλαγή τόσο εύκολα
και ενστικτωδώς όσο στον δρόμο,
είναι σχεδόν έτοιμα.
Αλλά ακόμη και τα πιο τέλεια
εργαλεία δεν θα μας βοηθήσουν
αν δεν μπορούμε
να αντικρίσουμε ο ένας τον άλλο
να πάρουμε και να δώσουμε χωρίς φόβο,
αλλά, το πιο σημαντικό,
να ζητάμε χωρίς ντροπή.
Πέρασα την μουσική μου καριέρα
προσπαθώντας να συναντήσω κόσμο στο
διαδίκτυο όπως μπορούσα πάνω στο κουτί,
κι έτσι έγραφα και έκανα tweets όχι
μόνο για τις ημερομηνίες κάθε συναυλίας
και για τα βίντεο κλιπ
αλλά για τη δουλειά και την τέχνη μας
και τους φόβους μας, τα ξενύχτια
και τα λάθη μας,
και βλέπουμε ο ένας τον άλλο.
Και όταν στ' αλήθεια
βλέπουμε ο ένας τον άλλο,
θέλουμε να βοηθάμε τον άλλο.
Νομίζω πως επικεντρωνόμαστε
στη λάθος ερώτηση,
που είναι, «Πώς θα κάνουμε το κοινό
να πληρώσει για μουσική;»
Τι θα γινόταν όμως, αν αρχίζαμε να ρωτάμε,
«Πώς θα επιτρέψουμε στο κοινό
να πληρώσει για μουσική;»
Ευχαριστώ.
(Χειροκρότημα)
(enspiras, elspiras)
Mi ne ĉiam perlaboris vivrimedojn per muziko.
Dum ĉirkaŭ kvin jaroj post kiam mi finstudis
en respektata liberarta universitato,
jen la laboro, kiun mi faris.
Mi laboris sendepende kiel vivanta statuo nomita "La 2-metra Novedzino"
kaj mi ŝategas rakonti pri tiu laboro,
ĉar ĉiu ĉiam estas scivolema pri tio,
kiuj estas tiuj stranguloj en la vera vivo.
Saluton!
Unu tagon, mi farbis min blanka, grimpis sur skatolon,
metis ĉapelon aŭ ladskatolon ĉe miaj piedoj,
kaj kiam iu aliris min kaj enmetis monerojn,
mi donis al ŝli floron kaj intensan okul-kontakton.
Kaj se ŝli ne prenis la floron,
mi aldonis geston de malgajo kaj sopirado
dum ŝli forpaŝis.
(ridoj)
Do mi havis plej profundajn interagojn kun homoj,
aparte kun solecaj homoj, kiuj ŝajne
ne parolis kun iu jam de semajnoj,
kaj ni spertis belegan momenton
de longa okulumado sur la strato,
kaj ni iom enamiĝetis.
Kaj miaj okuloj diris, "Dankon. Mi vidas vin."
Kaj iliaj okuloj diris,
"Neniu iam ajn vidas min. Dankon."
Kaj foje homoj mistraktis min.
Pasantoj kriaĉis el siaj aŭtoj,
"Trovu laboron!"
Kaj mi respondis, "Jen mia laboro."
Sed tio vundis min, ĉar mi ektimis,
ke eble mi faras ion nelaborecan
kaj nejustan, hontindan.
Mi tute ne konsciis, ke mi fakte perfekte trejniĝis
sur tiu ĉi skatolo por laboro en la muzikindustrio.
Kaj por la ekonomistoj inter vi,
eble interesus vin scii, ke mi fakte gajnis sufiĉe regulan enspezon,
kio ŝokis min,
konsiderante ke mi havis neniujn regulajn klientojn,
sed estis preskaŭ ĉiam po 60 dolaroj marde, po 90 vendrede.
Konstante.
Kaj samtempe, mi muzikis en la apuda regiono
kun mia grupo The Dresden Dolls.
Mi ludis pianon, kun genia tamburisto.
Mi verkis la kantojn, kaj finfine
ni komencis gajni sufiĉe da mono, ke mi povis ĉesi statuumi
kaj kiam ni komencis turnei,
mi vere ne volis perdi tiun senton
de rekta konekto kun homoj, ĉar mi ŝategis tion.
Do post ĉiuj niaj koncertoj, ni disdonadis aŭtografojn
kaj brakumadis la spektintojn kaj umis kun ili,
kaj ni igis helpopetadon artformo, petante al homoj
helpi kaj aliĝi al ni, kaj mi serĉis lokajn muzikistojn
kaj artistojn kaj invitis ilin prezenti siajn verkojn ekster nia spektaklo,
kaj ili monpetis tie,
kaj poste ili sursceniĝis kun ni,
kaj tiel ni havas ĉiam ŝanĝiĝantan aron de strangaj, hazardaj, cirkaj gastoj.
Kaj poste venis Twitter,
kaj kunvenis nova tavolo de magio, ĉar mi povis
tuj peti ion ajn, ie ajn.
Do mi ekzemple bezonis pianon por ekzerci,
kaj horon poste mi estis ĉe ies hejmo. Tio okazis en Londono.
Homoj portadis al ni hejmfaritajn manĝaĵojn
ĉie en la mondo, por manĝigi nin kaj manĝi kun ni. Tio estis en Seatlo.
Homoj laborantaj en muzeo aŭ vendejo
aŭ iu ajn publika spaco proponis tiujn al ni
por lastminuta, spontana, senpaga koncerto.
Jen biblioteko en Aŭklando.
Sabate mi pepis peton por skatolo kaj ĉapelo,
ĉar mi ne volis kunportaĉi ilin dehejme,
kaj tiu ulo Kris provizis ilin.
Li salutas vin.
En Melburno mi demandis kie mi povas aĉeti nazo-lavilon.
Kaj flegistino de apuda malsanulejo veturigis unu
rekte al la kafejo, kie mi sidis,
mi regalis ŝin per trinkaĵo
kaj tie ni sidis, diskutante pri flegistado kaj pri morto.
Kaj mi ŝategas tiuspecan hazardan intimon —
feliĉe, ĉar mi multe uzas na Couch-surfing,
foje en domego, kie ĉiu mia teamano havas propran ĉambron
sed mankas vifio, kaj en domoj okupitaj de punkuloj,
ĉiuj surplanke en unu ĉambro, kie mankas necesejo
sed ili ja havas vifion, do klare ni preferis tion!
(ridoj)
Iufoje, ni haltigis nian kamionon
en tre malriĉa parto de Miamio
kaj ni malkovris, ke nia gastigantino
estas 18-jara knabino, loĝanta ankoraŭ ĉe gepatroj,
kaj la familianoj estas ĉiuj senpaperaj enmigrintoj el Honduro.
Kaj nokte, la tuta familio
kuŝis sur la sofoj kaj ŝi dormis kun sia patrino
por ke ni dormu en iliaj litoj.
Kaj mi pripensis la aferon:
tiuj homoj havas tiom malmulton.
Ĉu justas?
Kaj matene, la patrino montris al ni
kiel fari maizpanon kaj volis doni al mi biblion,
kaj ŝi diris al mi private, per sia balbuta angla,
"Via muziko tiom helpis al mia filino.
Dankon, ke vi venis ĉi tien. Ni ĉiuj estas tiom dankemaj."
Kaj mi pensis, ke jes, tio justas.
Tio estas tio.
Du monatojn poste, mi estis en Manhatano,
kaj mi pepis por peti dormlokon, kaj je noktomezo
mi sonorigas ĉe iu pordo,
kaj mi ekkonscias, ke mi unuafoje faras tion tutsole.
Mi ĉiam estis kun mia grupo aŭ teamo.
Tion faras stultuloj, ĉu ne? (ridoj)
Ĉu tiel mortas stultuloj?
Kaj subite malfermiĝis la pordo.
Ŝi estas artisto. Li estas blogisto pri financo ĉe Reuters,
kaj ili verŝas por mi glason da ruĝa vino
kaj proponas banon,
kaj mi fakte pasigis milojn da noktoj tiaj, kaj tiaj.
Do, mi ofte sofo-surfas. Mi ofte ankaŭ hom-surfas.
Mi pensas, ke sofosurfi kaj homsurfi
estas principe la sama afero.
Vi estas falanta en la spektantaron
kaj vi fidas unu la alian.
Unu fojon, mi demandis mian antaŭbandon
ĉu ili ŝatus iri inter la homojn kaj rondirigi la ĉapelon
por ekhavi kroman monon — tion mi faradis ofte.
Kaj kiel ĉiam, la bando entuziasmis,
sed en la bando estis unu ulo
kiu diris al mi, ke li simple ne povis iri tien.
Stari tie kun la ĉapelo sentiĝis al li tro kiel almozpetado.
Kaj mi renkonis lian timon de "Ĉu tio justas?" kaj "Trovu laboron."
Kaj dume, mia propra bando kreskis pli kaj pli.
Ni ekhavis kontrakton kun grava muzikeldonejo.
Kaj nia muziko estas io inter punko kaj kabaredo.
Ĝi estas ne por ĉiu.
Nu, eble estas por vi.
Ni enkontraktiĝas, kaj sekvas reklamegoj antaŭ la nova disko.
Kaj ĝi eldoniĝas, kaj vendiĝas ĉirkaŭ 25,000 kopioj ene de kelkaj semajnoj,
kaj la eldonejo konsideras tion fiasko.
Kaj mi diris, "25,000 - ĉu tio ne estas multe?"
Kaj ili diris, "Ne, la vendoj falas. Estas fiasko."
Kaj ili rezignis pri mi.
En la sama tempo, mi disdonas aŭtografojn kaj brakumas homojn post koncerto,
kaj venas al mi ulo
kaj donas al mi 10 dolarojn,
kaj diras,
"Pardonu min, mi kopiis vian diskon de amiko."
(ridoj)
"Sed mi legadas vian blogon, mi scias ke vi malamas vian eldonejon.
Mi nur volas, ke vi havu ĉi tiun monon."
Kaj tio ĉi ekokazadas la tutan tempon.
Mi iĝas la ĉapelo post miaj propraj koncertoj,
sed mi devas fizike stari tie kaj akcepti la helpon de homoj,
kaj malkiel la ulo en la antaŭbando,
mi fakte havis multe da sperto pri stari tie.
Dankon.
Kaj jen la momento en kiu mi decidis,
ke mi simple disdonos mian muzikon rete, senpage,
laŭeble plej ofte,
do je unu ekstremo estas Metallica — "Malbenita Napster!"
kaj Amanda Palmer je la alia, kaj mi instigos kopiadon,
torentadon, elŝutadon, kunhavigon, sed mi petos helpon,
ĉar mi vidis surstrate, ke tio funkcias.
Do mi batale disiĝis de la eldonistoj kaj por la sekva projekto
kun mia nova bando, the Grand Theft Orchestra,
mi ekuzis amas-monpetadon (crowdfunding),
kaj mi enfalis en la milojn da konektoj, kiujn mi kreis,
kaj petis al la homoj kapti min.
Kaj la celo estis 100,000 dolaroj.
Miaj admirantoj subtenis min per 1.2 milionoj,
kio tiutempe estis la plej sukcesa primuzika amas-monpetado.
(aplaŭdo)
Kaj vi vidas kiom da homoj tio estas.
Estas proksimume 25,000 homoj.
Kaj la amasinformiloj demandis, "Amanda,
la muzikindustrio paneas kaj vi instigas piratadon.
Kiel vi igis ĉiujn ĉi homojn pagi por muziko?"
Kaj la vera respondo estas: mi ne igis ilin, mi petis ilin.
Kaj per la petado mem,
mi konektiĝis kun la homoj,
kaj kiam vi konektiĝas kun ili, ili volas helpi al vi.
Estas iusence kontraŭintuicia por multaj artistoj.
Ili ne volas peti aferojn.
Sed ne estas facile. Ne estas facile peti.
Kaj multaj artistoj havas problemon pri tio.
Petado vundebligas vin.
Kaj mi estis kritikata multe en la reto
post kiam mia Kickstarter furoris
pro tio, ke mi daŭrigis miajn frenezajn amaspetadojn,
specife, ke mi petis al muzikistoj,
kiuj sekvis nin, ĉu ili volas sursceniĝi kun ni
por kelkaj kantoj, interŝange kontraŭ amo kaj biletoj
kaj biero, kaj jen falsigita foto de mi,
kiun oni afiŝis ĉe iu retejo.
Kaj tio doloris en vere konata maniero.
Kaj la homoj kiuj diradis, "Vi ne plu rajtas
peti tiuspecan helpon,"
vere memorigis min pri la homoj en la aŭtoj kriantaj, "Trovu laboron."
Ĉar ili ne estis kun ni sur la strato,
kaj ili ne vidis la interŝanĝon
kiu okazis inter mi kaj mia homamaso —
interŝanĝon, kiu estis ege justa por ni sed nekonata al ili.
Nu, tio ĉi estas maldeceta.
Jen la berlina festo por miaj Kickstarter-subtenantoj.
Fine de la nokto, mi senvestiĝis kaj lasis ĉiujn desegni sur min.
Nu, homoj, se vi volas ĝisfunde sperti
la senton de fidi nekonatulojn,
mi rekomendas ĉi tion,
ĉefe se tiuj nekonatuloj estas ebriaj germanoj.
Jen majstra, ninĝa-nivela konekto kun la admirantaro,
ĉar kion mi vere diris per tio estis,
ĉi tiom multe mi fidas vin.
Ĉu mi povas? Montru al mi.
Dum plejparto de homa historio,
muzikistoj, artistoj, ili estis parto de la komunumo,
konektantoj kaj malfermantoj, ne neatingeblaj steluloj.
Esti famulo signifas, ke amaso da homoj amas vin de malproksime,
sed la interreto kaj la enhavo
kiun ni povas libere kundividi pere de ĝi
revenigas nin tien.
Temas pri kelkaj proksimaj homoj, kiuj amegas vin
kaj pri tio, ke tiuj homoj sufiĉas.
Do, multajn homojn konfuzigas la ideo,
ke mankas prez-etikedo.
Ili perceptas tion kiel neantaŭvideblan riskon, sed la aferoj kiujn mi faris,
la Kickstarter, la strato, la sonorilo,
mi ne perceptas tiujn ĉi aferojn kiel riskon.
Mi perceptas ilin kiel fidon.
La retaj iloj, kiuj igos tiun interŝanĝon tiom facila
kaj instinkta kiel sur la strato —
ili evoluantas.
Sed eĉ la plej bonaj iloj ne helpos al ni
se ni ne kapablos konfronti unu la alian
kaj doni kaj ricevi sentime,
sed, pli grave,
peti senhonte.
Mi pasigis mian muzikan karieron
strebante renkonti homojn interrete
en la sama maniero kiel mi faris starante sur la skatolo,
do blogante kaj pepante ne nur pri la datoj de miaj koncertoj
kaj mia nova muzikvideo, sed pri nia laboro kaj nia arto
kaj niaj timoj kaj niaj postebrioj, niaj eraroj,
kaj ni vidas unu la alian.
Kaj mi pensas ke kiam ni vere vidas unu la alian,
ni volas helpi unu la alian.
Mi pensas, ke homoj estis obseditaj per la malĝusta demando,
kiu estas, "Kiel ni igu homoj pagi por muziko?"
Kio se ni ekdemandus,
"Kiel ni ebligu al homoj pagi por muziko?"
Dankon.
(aplaŭdo)
(Inhala, exhala)
No siempre me gané la vida con la música.
Por cerca de 5 años después de graduarme
de una prestigiosa universidad de artes liberales,
este fue mi trabajo diario.
Me autoempleé como una estatua viviente
llamada la Novia de 2 metros,
y me encanta decirle a la gente
que hice este trabajo,
porque todo el mundo siempre quiere saber,
¿quiénes son estos bichos raros en la vida real?
Hola.
Me pinté de blanco un día, parada en una caja,
puse un sombrero o una lata a mis pies,
y cuando alguien venía y ponía dinero,
les entregaba una flor y
un intenso contacto con los ojos.
Y si no tomaban la flor,
ponía un gesto de tristeza y nostalgia
mientras se alejaban.
(Risas)
Así que tuve los encuentros
más profundos con la gente,
especialmente con personas solitarias
que parecían no haber hablado
con nadie en semanas,
y lográbamos este hermoso momento
de prolongado contacto visual,
hecho posible en una calle de la ciudad,
y nos enamorábamos
un poquito, de cierta manera.
Y mis ojos dirían, "Gracias. Te veo".
Y sus ojos dirían,
"Nunca nadie me ve. Gracias a ti".
Algunas veces me hostigaban.
La gente me gritaba desde sus carros:
"¡Consigue un trabajo!"
Y yo estaría como, "Este es mi trabajo".
Pero duele, porque me hizo temer
que de alguna manera no trabajaba,
que estaba haciendo algo
injusto, vergonzoso.
No tenía ni idea de la perfecta y
verdadera educación que estaba obteniendo
para el negocio de la música, en esta caja.
Y para los economistas por ahí,
les puede interesar saber que en efecto
tuve un ingreso bastante predecible,
lo que fue impactante para mí
dado que no tenía clientes regulares,
pero más o menos 60 dólares
en un martes, 90 el viernes.
Era constante.
Y mientras tanto, estaba de gira localmente
y tocando en clubes nocturnos
con mi banda, las Dresden Dolls
Esta era yo en el piano, un genio en la batería.
Escribí las canciones y finalmente
empezamos a ganar suficiente dinero como
para que pudiera dejar de ser una estatua,
y según empezamos a viajar,
realmente no quería perder esa sensación
de conexión directa con la gente,
porque me encantaba.
Así que después de todas nuestras funciones,
firmábamos autógrafos,
abrazábamos a los fanáticos, pasábamos
el rato y hablábamos con la gente,
e hicimos de pedirle ayuda a la gente un arte,
que se nos unieran y yo
localizaba a músicos locales
y artistas que se ponían
fuera de nuestras funciones,
pasando el sombrero
y después se nos unirían en el escenario,
así que tuvimos este batiburrillo
de invitados raros de circo.
Y luego llegó Twitter,
e hizo las cosas aún más mágicas,
porque podía pedir
al instante cualquier cosa en cualquier lugar.
Que si necesitaba un piano para practicar,
una hora más tarde estaba en casa
de un fan; esto fue en Londres.
La gente nos traía comida casera de
todo el mundo entre bastidores y
comíamos juntos; esto fue en Seattle.
Fanáticos que trabajaban en museos y tiendas
y en cualquier tipo de espacio público
nos saludaban con sus manos,
si decidía hacer un concierto gratis,
espontáneo de último momento.
Esta es una biblioteca en Auckland.
El sábado tuiteé por este cajón y sombrero,
porque no quería que los quitaran de la costa este,
y ellos aparecieron y cuidaron de este tipo, Chris
de Newport Beach, que está saludando.
Una vez tuiteé, ¿dónde puedo comprar
en Melbourne un irrigador nasal?
Y una enfermera de un hospital trajo uno
justo en aquel momento al café donde yo estaba
y le invité una malteada,
nos sentamos a hablar
de enfermería y muerte.
Y me encanta este tipo de cercanía al azar,
lo que es afortunado, porque hago
un montón de 'couchsurfing'.
En mansiones donde todos los miembros
del equipo tenemos una habitación propia,
pero no hay wifi; y en los okupas punk,
todos en el suelo en una habitación sin baño
pero con conexión, claramente es la mejor opción.
(Risas)
Mi equipo una vez llevó nuestra camioneta
hasta un barrio muy pobre de Miami
y nos dimos cuenta de que nuestro anfitrión
de 'couchsurfing' para la noche
era una chica de 18 años de edad,
que todavía vivía con sus papás
y todos en su familia eran inmigrantes
indocumentados de Honduras.
Y esa noche, toda la familia
se fue a los sofás y ella durmió junto a su madre
para que nosotros pudiéramos tener sus camas.
Y yo estaba acostada ahí pensando,
estas personas tienen tan poco,
¿es esto justo?
Y en la mañana, su mamá nos enseñó cómo
tratar de hacer tortillas y quería darme una Biblia,
y me llevó aparte y me dijo en su pobre inglés,
"Su música ha ayudado tanto a mi hija.
Gracias por quedarse aquí.
Estamos todos muy agradecidos".
Y pensé, esto es justo.
Se trata de esto.
Un par de meses después, estuve en Manhattan,
y tuiteé por un lugar para dormir, y a medianoche
estaba tocando un timbre en el Lado Este,
y se me ocurrió que, en realidad
nunca había hecho esto sola.
Siempre había estado con mi banda o mi equipo.
¿Esto es lo que hace la gente estúpida? (Risas)
¿Es así como muere la gente estúpida?
Y antes de que pudiera cambiar
de opinión, la puerta se abrió.
Ella era una artista. Él escribía
un blog financiero para Reuters,
y me estaban sirviendo un copa de vino tinto
y me ofrecieron un baño,
y he tenido miles de noches
como esa y como aquella.
Así que hago mucho 'couchsurf'.
Yo también 'crowdsurf' un montón.
Mantengo que el couchsurfing y el crowdsurfing
son básicamente lo mismo.
Estás cayendo sobre la audiencia
y estás confiando en cada uno.
Una vez le pedí a una banda telonera
si querían salir a la multitud y pasar el sombrero
para conseguir algún dinero extra,
algo que yo hice mucho.
Y como de costumbre, la banda estaba ansiosa,
pero había un chico en la banda
que me dijo que él no podía
simplemente salir ahí.
Pararse ahí con el sombrero
se sentía muy similar a rogar.
Y reconocí su temor de "¿Es esto justo?"
y "Consigue un trabajo".
Y mientras tanto, mi banda es cada vez más grande.
Firmamos con un sello importante.
Y nuestra música es una mezcla
entre punk y cabaret.
No es para todo el mundo.
Bueno, tal vez es para ustedes.
Firmamos y hay toda esta algarabía
que precede a nuestro siguiente disco.
Sale y vende unas 25 000 copias
en las primeras semanas,
y el sello lo considera un fracaso.
Y les dije, "25 000, ¿no es eso mucho?"
Y ellos dijeron, "No, las ventas
están bajando. Es un fracaso".
Y se marcharon.
En ese mismo momento, estoy firmando autógrafos
y dando abrazos después de un concierto,
y un chico llega
y me da un billete de 10 dólares,
y dice:
"Lo siento, quemé tu CD de un amigo".
(Risas)
"Pero leí tu blog, sé que odias tu sello.
Solo quiero que aceptes este dinero".
Y esto empieza a suceder todo el tiempo.
Me convierto en el sombrero
después de mis propios conciertos,
pero tengo que estar ahí parada
físicamente y tomar la ayuda de la gente,
y a diferencia del chico de la banda telonera,
realmente tengo mucha práctica estando ahí de pie.
Gracias.
Y en ese momento decidí
Voy a dar mi música gratis
en línea siempre que sea posible,
así que es como Metallica aquí, Napster, malo;
Amanda Palmer aquí, y yo voy a alentar
torrenting, descargas, compartan,
pero voy a pedir ayuda,
porque veía que funcionaba en la calle.
Así que salí de mi sello y
para mi próximo proyecto
con mi nueva banda,
la Gran Orquesta del Robo,
recurrí al 'crowdfunding',
y caí sobre esas miles de
conexiones que había hecho,
y pedí a mi público que me arropara.
Y la meta era de 100 000 dólares.
Mis fans me apoyaron con casi 1.2 millones,
que es el mayor proyecto de
'crowdfunding' de música a la fecha.
(Aplausos)
Y se puede ver cuánta gente es.
Son cerca de 25 000 personas.
Y los medios preguntaron, "Amanda,
el negocio de la música está cayendo
y tú fomentas la piratería.
¿Cómo hiciste que todas esas personas
pagaran por la música?"
Y la verdadera respuesta es,
"No hice que pagaran, se los pedí".
Por el mismo acto de pedir a la gente,
me había conectado con ellos,
y cuando te conectas con ellos,
la gente quiere ayudarte.
Es algo contrario a la intuición para muchos artistas.
No quieren pedir cosas.
Pero no es fácil. No es fácil pedir.
Y muchos artistas tienen un problema con esto.
Pedir te hace vulnerable.
Y tengo muchas críticas en línea
después de que mi Kickstarter se hizo grande
por continuar con mis locas
prácticas de 'crowdsourcing',
específicamente por pedir a los músicos
que son aficionados si querían
unirse a nosotros en el escenario
para algunas canciones a
cambio de amor y entradas
y cerveza, y esto fue una imagen trucada
que me llegó de un sitio de Internet.
Esto duele de una manera muy familiar.
Hay gente diciendo, "No tienes permiso de
pedir este tipo de ayuda",
me recuerda realmente de la gente en
sus coches gritando, "Consige un trabajo".
Porque no estaban con nosotros en la acera,
y no podían ver el intercambio
que sucedía entre yo y mi gente,
un intercambio que fue muy justo
para nosotros pero ajeno a ellos.
Así que esto es algo ligeramente
inseguro para el trabajo.
Esta es mi fiesta de soporte de Kickstarter en Berlín.
Al final de la noche, me desnudé y
dejé que todos dibujaran sobre mí.
Ahora, déjenme decirles que,
si quieren experimentar
la sensación visceral de confiar en extraños,
les recomiendo esto,
especialmente si los extranjeros
son alemanes borrachos.
Se trataba de una conexión de
fans de ninja a nivel maestro,
porque lo que realmente estaba diciendo aquí era,
confío tanto así en Uds.,
¿debería? Muéstrenme.
Durante la mayor parte de la historia humana,
los músicos, los artistas
han sido parte de la comunidad,
conectores y abridores, no estrellas intocables.
Ser una celebridad es acerca de un montón
de gente que te ama a la distancia,
pero el contenido y el Internet
que podemos compartir libremente en él
nos llevan al pasado.
Se trata de unas pocas personas
que te aman de cerca
y con esas personas es suficiente.
Así que muchas personas
se confunden con la idea
de no tener un precio concreto en la etiqueta.
Lo ven como un riesgo imprevisible,
pero las cosas que he hecho,
el Kickstarter, la calle, el timbre,
yo no veo estas cosas como riesgos.
Los veo como confianza.
Ahora, las herramientas en línea
para hacer el intercambio
tan fácil y tan instintivo como en la calle,
están llegando aquí.
Pero las herramientas perfectas no van a servirnos
si no podemos mirarnos unos a otros
y dar y recibir sin miedo,
pero, más importante,
pedir sin vergüenza.
He pasado mi carrera musical
tratando de encontrar personas en Internet
de la forma que lo hice en esta caja,
así que bloguear y tuitear no solo
sobre las fechas de mi giras
y mi nuevo video, sino sobre
nuestro trabajo y nuestro arte
y nuestros temores y nuestras resacas,
nuestros errores
y nos vemos unos a otros.
Creo que cuando realmente
nos vemos mutuamente,
queremos ayudarnos unos a otros.
Creo que la gente se ha obsesionado
con la pregunta equivocada:
"¿Cómo hacemos para que la gente
pague por la música?"
Qué pasaría si empezamos a preguntar:
"¿Cómo dejamos que la gente pague por la música?"
Gracias.
(Aplausos)
(Arnasa hartu eta botatzen du)
Ez dut beti bizitzeko dirua musikari esker lortu.
Bost urtez, punta-puntako Arte Unibertsitate batean
graduatu ondoren,
hau zen nire eguneroko lana:
"2,5 metroko ezkongaia" izeneko estatua biziduna nintzen,
eta mundu guztiari esaten nion hau zela nire lana,
mundu guztiak nahi duelako jakin
nortzuk diren "freaky" hauek eguneroko bizitzan.
Kaixo.
Nire burua zuriz margotu nuen behin, kaxa baten gainean jarri,
txano edo lata bat jarri nire oinen parean,
eta norbaitek txanpon bat botatzen zidanean,
lore bat ematen nion, baita begirada bizi bat.
Eta ez bazuen lorea hartzen,
tristurazko keinu bat itzuli ohi nion
joaten zen bitartean.
(barreak)
Esan daiteke topaketa sakonak izan ohi nituela jendearekin,
batez ere, pertsona bakartiekin,
inorrekin asteetan hitz egin ez zutela zirudienak
eta momentu berezi bat izan ohi genuen
begirada truke bizi bat, hiri kale batean,
eta elkarrekiko maitasun apur bat sentitu ohi genuen.
Nire begiek esan ohi zuten, "Mila esker. Ikusi zaitut"
Eta beren begiek zioten,
"Inork ez nau inoiz ikusten. Mila esker"
Batzuetan gogaitu egin ohi ninduten.
Kotxeetan zebilen jendeak oihu egiten zidan:
"Lortu lanen bat!"
Eta nik pentsatzen nuen: "hau da nire lana"
Baina, min egiten zidan, beldurra ematen zidalako pentsatzeak
lan izena merezi ez zuen zerbait egiten ari nintzela
zerbait ez bidezkoa, lotsagarria.
Ez nekien zeinen hezkuntza ona eskuratzen ari nintzen
musika industriarako, kaxa honen gainean.
Eta entzuten dauden ekonomialarientzat,
agian interesaturik zaudete jakiten diru sarrera erregular bat nuela,
eta harrigarria zen niretzat,
bezero ezberdinak nituelako beti.
60 bat dolar asteartero, 90 bat dolar ostiralero lortu ohi nuen.
Egonkorra zen.
Eta bitartean, musika bira bat ematen nenbilen inguruan
tabernatan jotzen gauetan, "Dresden Dolls" izeneko nire taldearekin
Hau ni naiz pianoa jotzen, hau bateria jole aparta
Nik idazten nituen kantak, eta denborarekin
nahikoa diru irabazten hasi ginen, beraz nik estatua lana uztea erabaki nuen,
Baina, musika bira hasten ari ginela
Ez nuen jendearekiko konexio zuzena galdu nahi,
asko gustatzen zitzaidalako.
Beraz, gure ikuskizunen ondoren, autografoak sinatu ohi genituen
zaleak besarkatu, jendearekin hitz egin eta denbora pasa,
Arte bat sortu genuen: jendeari laguntza eskatzearena eta gurekin batzea proposatzearena.
Tokian tokiko musikalariak bilatu ohi nituen
eta gure ikuskizunen aurretik jo ohi zuten,
txapela pasa,
eta ondoren etorri eta gurekin batu ohi ziren eszenatokian.
Beraz, zirkuko artista arraro eta kasualen bisitak izan ohi genituen.
Gero, Twitter azaldu zen,
eta gauzak are magikoago egin zituen, instantean eskatu nezakeelako
nahi nuena, nonahi.
Piano bat beharrez gero praktikatzeko,
ordubete beranduago zale baten etxean nengoen. Hau Londonen da.
Mundu guztitik, jendeak etxean egindako janaria bidaltzen zigun
eta elikatu egiten gintuzten, baita gurekin jan ere. Hau Seattlen da.
Museo eta dendetan, nahiz edozein espazio publikotan
lan egiten zuten zaleek, beren besoak astindu ohi zituzten
doako kontzertu espontaneoren bat egitea erabakitzen banuen.
Hau Aucklandeko liburutegi bat da.
Larunbatean, txano eta kaxa hauengatik tuiteatu nuen
ez nituelako Ekialdeko Kostatik ekarri nahi
eta tipo honen interesa azaldu zuten, Chris
Newport Beachetik, "Kaixo" dio.
Behin tuiteatu nuen: "non erosi dezaket Melbournen sudurra garbitzeko pitxer bat?"
Eta ospitale bateko erizain batek bat ekarri zidan
momentuan aurkitzen nintzen kafetegira.
Edari bat erosi nion
eta bertan egon ginen erizaintza eta heriotzaren inguruan hitz egiten.
Ikaragarri gustoko dut zorizko gertutasun hau,
eta zortea da, sofan nabigatzea gustatzen zaidalako.
Etxetzar batean taldekideko bakoitzak gela bat badugu,
baina ez badago WiFi-rik, nahiago dut okupatutako punk etxe bat,
denak lurrean eta komunik gabe egonda ere,
WiFi-a baldin badugu.
(Barreak)
Behin, nire taldeak gure furgoneta
Miamiko auzo oso pobre batera eraman zuen,
eta internet bidez topatu genuen gau hartako gure ostalaria
18 urteko neska bat zela aurkitu genuen. Oraindik etxean bizi zela
eta bere familiakoak Hondurasko agiririk gabeko imigranteak zirela.
Eta gau horretan, bere familiako guztiak
sofatan egin zuten lo, eta neskak bere amarekin
guk beren oheak erabili ahal izateko.
Han etzan nintzen, pentsatuz:
"pertsona hauek oso gutxi dute"
"hau justua al da?"
Eta hurrengo goizean, bere amak
tortillak egiten erakutsi zigun, eta Biblia bat eman nahi zidan,
eta taldetik baztertu eta bere ingeles traketsean esan zidan:
"Zure musikak nire alaba izugarri lagundu du"
"Eskerrik asko hemen izateagatik. Oso eskerturik gaude."
Eta pentsatu nuen: "hau justua da".
Hau, hau da.
Bi hilabete ondoren, Manhattanen nintzen,
koltxoi baten bila tuiteatu nuen, eta gauerdian,
ate baten txirrina jo nuen "Lower East Side" auzoan
eta ohartu nintzen ez nuela behin ere horrelakorik egin bakarka.
Beti egin izan nuen nire taldearekin edo lagunekin.
"Hau da jende tentelak egiten duena?" (Barreak)
"Horrela hilko ote da jende tentela?"
Eta nire erabakia aldatzeko aukera izan baino lehen, atea irekitzen da.
Emakumea artista da. Gizona blogerra da, Reuters-entzat finantza bloggerra,
ardo beltz baso bat eman zidaten,
baita bainu bat eskaini ere.
Eta horrelako eta bestelako gauak izan ditut.
Beraz, sofa nabigazio asko egiten dut, baita jende nabigazioa ere.
"Sofa nabigazioa" eta "jende nabigazioa"
oinarrian berdina direla uste dut.
Jendartera jauzi egiten duzu
eta elkarrekin fidatu behar duzue.
Behin, gonbidatutako talde bati galdetu nion
ea ikusleen artean txapela pasa nahi zuten
diru extra bat lor zezaten, neronek askotan egin izan nuena.
Eta, beti gertatzen zen bezala, taldea irrikaturik zegoen.
Baina, taldeko mutil batek esan zidan
ezin zuela horrelakorik egin.
Bere burua eskale bezala ikusiko zuela hori egitean.
Bere beldurrak zeintzuk ziren antzeman nuen: "hau justua da?" eta "Lortu lanen bat!".
Bien bitartean, nire taldea gero eta handiago egiten ari zen.
Diskoetxe handiago batekin sinatu genuen.
Gure musika cabaret eta punk arteko nahasketa bat da.
Ez da edonoren gustukoa.
Beno, agian zure gustukoa bada.
Sinatu genuen, eta arreta handia zegoen gure hurrengo diskaren inguruan.
Kaleratzean, 25.000 kopia inguru saldu ziren lehen asteetan
eta diskoetxeak porrota zela kontsideratu zuen.
Nik pentsatu nuen "25.000 ez al da zifra handia?"
Haiek zioten: "Ez, salmentak behera doaz. Porrota da."
Eta joan egin ziren.
Garai honetan, kontzertu batean kantatzen eta besarkadak ematen nenbilela,
tipo bat hurbildu zen niregana
eta 10 dolarreko billetea luzatu zidan.
Zera esan zidan:
"Barkatu, zure CDa lagun bati kopiatu nion."
(Barreak)
"Baina zure bloga irakurtzen dut eta badakit zure diskoetxea gorroto duzula."
"Diru hau har dezazun nahi dut, besterik ez."
Eta hau ikuskizun guztietan gertatzen hasiko da.
Nire kontzertuen ondorengo txapela bihurtzen naiz,
fisikoki egon behar naiz bertan eta laguntza jendeari eskatu,
eta, gonbidatu genuen taldeko mutilak ez bezala,
nik praktika handia nuen hori egiten.
Eskerrik asko.
Eta momentu horretan erabaki nuen
nire musika dohainik emango nuela sarean
ahal bezain laster,
beraz, horrela da: Metallica hemen, Napster, txarra;
Amanda Palmer hemen. Eta jendea animatuko dut
torrent erabiltzera, deskargatzera, partekatzera... baina aldi berean laguntza eskatuko dut,
kalean horrek funtzionatzen zuela ikusi bainuen.
Diskoetxetik joatea erabaki nuen nire hurrengo proiekturako
nire talde berriarekin, "the Grand Theft Orchestra",
Crowdfunding-a erabili nuen
eta jauzi egin nuen interneteko milaka konexio horietara,
eta nire jendeari ni heltzeko eskatu nion.
Helburua 100.000 dolar lortzea zen.
Nire zaleek ia 1,2 milioi batu zituzten,
gaur arte izan den musikako crowfunding proiektu handiena.
(Txaloak)
Eta ikus dezakezue zenbat jende izan zen.
25.000 pertsona eskas.
Eta komunikabideek galdetu zidaten: "Amanda,
musika industria hondoratzen ari da eta zuk pirateria bultzatzen duzu.
Nola lortu duzu jende guzti honek musikagatik ordaintzea?"
Eta erantzun zintzoena da, nik ez niela ordaindu arazi. Eskatu egin nien.
Eta jendeari eskatzearen ekintza hutsetik,
konexio bat sortzen nuen haiekin,
eta konekatzen duzunean, jendeak lagundu nahi zaitu.
Intuizioaren aurkakoa da artista askorentzat.
Ez dute gauzarik eskatu nahi.
Ez da erraza. Ez da erraza eskatzea.
Eta artista askok dute arazo bat horrekin.
Eskatzeak kaltebera (vulnerable) uzten zaituelako.
Eta kritika asko jaso nuen sarean
behin nire Kickstarterra handi egin zenean
jendeari sarean laguntza eskatzen jarraitzeagatik,
batez ere gure zale diren musikariei eskatzeagatik
gurekin eszenatokian batzeko, kanta batzuk jotzeko
maitasunaren, sarreren eta zerbezaren truke.
hau photoshop bidez eginiko argazki bat da
nire inguruan igo zuten web orri batean.
Eta min egin zidan oso modu familiar batean.
Jendeak zioenean "ez daukazu eskubiderik jada
horrelako laguntza eskatzeko"
beren kotxeetatik "Lortu lanen bat!" oihu egiten zuten pertsonen antza hartzen nien
Ez zeudelako gurekin espaloian,
eta ezin zuten ikusi
nire eta nire jendearen artean ematen zen trukea,
oso truke justua guretzat, baina arrotza haientzat.
Hau ez da lanean egiteko oso segurua.
Hau nire Kickstarter laguntza festa da, Berlinen.
Gau amaieran, biluztu egin nintzen eta mundu guztiak nire gorputzean margo zezan utzi nuen
Esan behar dizuet, benetan bizi nahi baduzue
jende ezezagunaz fidatzeko sentimentu bizia,
hau gomendatzen dizuet,
batez ere ezezagun horiek alemaniar mozkor batzuk badira.
Hau ninja goi-mailako fan konexio bat izan zen,
hemen esaten nuena zera baitzen:
"Maila honetaraino fidatzen naiz zuetaz"
"Fidatu behar nuke? Froga iezadazue"
Giza historian zehar,
musikalariak, artistak, komunitatearen parte izan dira,
elkartu eta zabaldu edo ireki egiten zutenak, ez izar ukiezinak.
Ospea, jende askok distantziatik maitatzen zaituela esan nahi du
baina internetek
eta bertan partekatu ditzakegun edukiek
lehengora eramaten ari gaituzte.
Jende gutxi batek zu hurbiletik maitatzea,
eta jende hori nahikoa izatea.
Jende asko galdu egiten da
prezio finkorik gabeko ideiarekin.
Arrisku aurreikusezin bat bezala ikusten dute, baina nik egin ditudan gauzek,
Kickstarter-a, kalea, etxeetako tinbreak,
ez ditut horiek arrisku bezala ikusten.
Konfidantza bezala ikusten ditut.
Orain, sareko tresnek egiten dute trukea
kalea bezain erraza eta instintiboa,
horra iristen ari dira
Baina tresna perfektuek ez gaituzte lagunduko
ezin bagara elkarren aurrean jarri
eta beldurrik gabe eman eta jaso,
eta, are gehiago,
lotsarik gabe eskatu.
Nire musika karrera igaro dut
interneten jendearekin aurkitzen saiatzen
kutxa gainean egiten nuen bezala,
hau da, bloga eta twitterra ez erabiltzen bakarrik biraren datak plazaratzeko
edo nire bideo berriaren inguruan hitz egiteko; baizik, gure lana eta artea
gure beldur eta ajeak, gure akatsak... trukatzeko,
eta nortzuk garen ikusten dugu.
eta, uste dut, benetan elkarri begiratzen diogunean
elkarri lagundu nahi diogula.
Uste dut jendea obsesionaturik dabilela galdera okerrarekin:
"Nola EGINGO dugu jendeak musikagatik ordain dezan?"
Zergatik ez dugu galdetzen:
"Nola UTZI jendeari musikagatik ordaintzen?"
Eskerrik asko.
(txaloak)
(نفس عمیق)
من همیشه از راه موسیقی پول در نمی آوردم.
به مدت پنج سال پس از فارغ التحصیلی
از یک دانشگاه شناخته شده ی علوم انسانی،
این کار روزانه ی من بود.
من یک مجسمه ی متحرک بودم به نام "عروس ۳ متری" که برای خودم کار می کردم،
و من دوست دارم به بقیه بگویم که زمانی این کار را به عنوان یک شغل انجام می دادم،
زیرا همه همیشه می خواهند بدانند،
این آدم های عجیب و غریب در زندگی واقعی چه کار می کنند؟
سلام!
من هر روز صورتم را با کرم پودر سفید می کردم، روی یک جعبه می ایستادم،
یک کلاه یا قوطی روی پاهایم می گذاشتم،
و وقتی کسی می آمد و در آن پولی می گذاشت،
به او یک گل می دادم و عمیقاً در چشم هایش نگاه می کردم.
و اگر آن ها گل را نمی گرفتند،
با حالت اندوه و حسرت آن ها را بدرقه می کردم.
با حالت اندوه و حسرت آن ها را بدرقه می کردم.
(خنده ی حاضرین)
بنابراین من عمیق ترین ارتباط ها را با مردم تجربه کردم،
مخصوصاً افراد تنهایی که به نظر می آمد
هفته هاست با هیچکس صحبت نکرده اند،
و ما اجازه می دادیم این لحظه ی طولانی زیبای ارتباط چشمی در یک خیابان اتفاق بیفتد،
و ما اجازه می دادیم این لحظه ی طولانی زیبای ارتباط چشمی در یک خیابان اتفاق بیفتد،
و می توان گفت کمی به هم علاقمند می شدیم.
من با چشمانم می گفتم، "متشکرم. من تو را می بینم و احساس می کنم."
و آن ها با چشمانشان می گفتند،
"هیچکس مرا نمی بیند. متشکرم."
و گاهی اوقات نیز مورد آزار و اذیت قرار می گرفتم.
بعضی ها از داخل ماشین هایی که می گذشتند سر من داد می زدند.
"برو کار کن!"
و من می خواستم بگویم، "این کار من است."
اما این حرف مرا ناراحت می کرد،
زیرا باعث می شد فکر کنم کاری که انجام می دهم واقعاً یک کار نیست
و یک کار کاذب است، و خجالت آور است.
من نمی دانستم که بر روی همین جعبه چه درس های بزرگی برای آینده ی موسیقیم می گرفتم.
من نمی دانستم که بر روی همین جعبه چه درس های بزرگی برای آینده ی موسیقیم می گرفتم.
و شاید برای اقتصاد دان های این جمع جالب باشد،
شاید شما علاقمند باشید بدانید که من همیشه درآمد تقریباً ثابت و قابل پیش بینی داشتم،
که واقعاً برایم تعجب آور بود
با توجه به این که من هیچ مشتری همیشگی نداشتم،
اما غالباً سه شنبه ها ۶۰ دلار در می آوردم؛ و جمعه ها ۹۰ دلار.
و این درآمد ثابت بود.
و هم زمان با این کار، در اطراف آن منطقه سفر می کردم
و در کاباره ها با گروهم، درسدن دالز (the Dresden Dolls) ، اجرای موسیقی داشتیم.
فردی که پشت پیانو نشسته است من هستم، و آن فرد هم درامر فوق العاده ی گروه است.
من آهنگ ها را می نوشتم و تنظیم می کردم
و تدریجاً درآمد ما به حدی رسید که توانستم شغل مجسمه ی متحرکم را رها کنم،
ولی وقتی شروع به سفر کردیم،
اصلاً نمی خواستم حس داشتن ارتباط مستقیم با مردم را از دست بدهم، چون واقعاً آن را دوست داشتم.
اصلاً نمی خواستم حس داشتن ارتباط مستقیم با مردم را از دست بدهم، چون واقعاً آن را دوست داشتم.
بنابراین بعد از تمام نمایشهایمان، ما برای طرفدارانمان عکس امضا می کردیم،
آن ها را در آغوش می گرفتیم و با مردم وقت می گذراندیم و با آن ها صحبت می کردیم،
و بعد از مدتی در درخواست کردن از مردم برای کمک و ملحق شدن به ما حرفه ای شده بودیم،
و ما موسیقیدانان و هنرمندان محلی را پیدا می کردیم
و آن ها اول بیرون نمایش ما می ایستادند،
و بعد از مردم پول جمع آوری می کردند،
و بعد می آمدند روی سن و به ما ملحق می شدند،
در نتیجه ما در نمایش هایمان ترکیبی از مهمان های عجیب و غریب و مختلف را داشتیم.
و بعد سایت توییتر درست شد،
و کار های ما را حتی از جادو فراتر برد،
زیرا می توانستم هر جا که بودم در همان لحظه از طرفداران گروهم هر چیزی بخواهم.
مثلاً یک بار یک پیانو برای تمرین می خواستم،
و یک ساعت بعد در خانهی یکی از طرفداران گروهم داشتم تمرین می کردم. این عکس مربوط به لندن است.
و در سراسر جهان در پشت صحنه مردم برای ما غذای خانگی می آوردند
و خود آن ها نیز با ما غذا می خوردند. این تصویر مربوط به سیاتل است.
اگر ناگهان و به طور آنی تصمیم می گرفتیم که یک اجرای مجانی داشته باشیم
طرفدارانی که در موزه ها و مغازه ها یا هر جای عمومی دیگر کار می کردند،
به شدت استقبال می کردند.
این تصویر مربوط به یک کتابخانه در آکلند است.
یک روز شنبه من در توییتر برای این جعبه و کلاه درخواست دادم،
چون نمی خواستم این دو را از ساحل شرقی دنبال خودم بکشم،
و این کریس است، اهل از ساحل نیوپورت، این دو تا را برای من جور کرد،
و الآن دارد به تد TED سلام می کند!
یک بار در توییتر پرسیدم که در ملبورن از کجا می توانم یک دستگاه شست و شوی بینی بخرم؟
و یک پرستار همان لحظه از بیمارستان مستقیماً به کافه ای که داخل آن بودم راه افتاد،
و یک پرستار همان لحظه از بیمارستان مستقیماً به کافه ای که داخل آن بودم راه افتاد،
و من برای او یک کوکتل میوه خریدم
و ما آن جا نشستیم و درباره ی پرستاری و مرگ صحبت کردیم.
من عاشق این جور روابط نزدیک اتفاقی هستم،
که تنها از روی شانس است، چون من در سفر هایم خیلی در خانه ی این دوست و آن دوست می خوابم.
گاهی در عمارت های بزرگی که هر کدام از اعضای گروهم می توانست در یک اتاق جداگانه باشد،
ولی اینترنت نداشتند، و گاهی اوقات در خانه های غیر مجاز دوستان پانکمان،
که همه مجبور بودیم در یک اتاق روی زمین بخوابیم و دستشویی هم نداشتیم
ولی اینترنت داشتند، که البته دومی انتخاب بهتری بود.
(خنده ی حاضرین)
یک بار با اعضای گروه با ماشین ون به یک محله ی فقیرنشین در میامی رفتیم
یک بار با اعضای گروه با ماشین ون به یک محله ی فقیرنشین در میامی رفتیم
و فهمیدیم میزبان آن شب ما
یک دختر هجده ساله بود که آن شب با پدر و مادرش در خانه می ماند،
و خانواده اش همگی مهاجران غیر قانونی از هندوراس بودند.
و آن شب، خانواده ی او روی کاناپه ها خوابیدند و او هم با مادرش روی یک کاناپه خوابید
و آن شب، خانواده ی او روی کاناپه ها خوابیدند و او هم با مادرش روی یک کاناپه خوابید
تا ما بتوانیم تخت های آن ها را بگیریم.
و من در حالی که دراز کشیده بودم با خودم فکر کردم،
این ها واقعاً فقیر هستند.
آیا این عادلانه است؟
و وقتی صبح شد، مادر او به ما یاد داد
چطور تورتیلاس (نان مکزیکی پخته شده از ذرت یا گندم) بپزیم و می خواست به ما یک انجیل بدهد،
و یک بار مرا کنار کشید و با انگلیسی دست و پا شکسته اش به من گفت،
"موسیقی تو به دختر من خیلی کمک کرده است.
بابت این که یک شب پیش ما ماندی متشکرم. همه ی ما ممنونیم."
و در آن لحظه با خودم فکر کردم، این عادلانه است.
این دقیقاً مثل کار مجسمه ی متحرک است.
چند ماه بعد، من در منهتن بودم،
و در توییتر برای یک خانه ی غیرمجاز پانک برای شب درخواست دادیم، و نصفه شب،
من زنگ یک خانه را در "جنوب شرق شهر" زدم،
و هنوز هم این برای من اتفاق می افتد، البته من هیچ وقت تنها به جایی نمی روم.
من همیشه با اعضای گروه موسیقیم هستم.
آیا این کار واقعاً احمقانه نیست؟ (خنده ی حاضرین)
آیا با این کار ها خودم را به کشتن نمی دهم؟
و قبل از این که بتوانم نظرم را عوض کنم، ناگهان در باز می شود.
میزبان ما یک خانم هنرمند و یک آقای وبلاگ نویس اقتصادی برای مجله ی رویترز بودند،
و آن ها یک لیوان شراب قرمز برای من ریختند
و به من پیشنهاد کردند که به حمام بروم،
و من هزاران شب مثل این، و همین طور مثل آن شب در میامی داشتم.
بنابراین من همیشه خانه ی این و آن هستم. و همین طور در کنسرت هایم روی دست بقیه می روم.
من واقعاً معتقدم هر دوی این ها اساساً یک چیز هستند.
من واقعاً معتقدم هر دوی این ها اساساً یک چیز هستند.
شما خود را روی دست تماشاچیان می اندازید
و در نتیجه به هم دیگر اعتماد می کنید.
من یک بار به اولین گروه های موسیقیم اجازه دادم که اگر می خواهند
می توانند میان مردم بروند و از آن ها پول جمع آوری کنند
تا کمی پول اضافه برای خودشان کسب کنند، کاری که خود من به دفعات انجام دادم.
و مثل معمول، اعضای گروه با هیجان تمام می رفتند،
ولی یکی از اعضای گروه بود که به من می گفت نمی تواند بیرون بین مردم برود.
ولی یکی از اعضای گروه بود که به من می گفت نمی تواند بیرون بین مردم برود.
این کار خیلی شبیه گدایی کردن از مردم است.
و من ترس او از همان جملات "آیا این عادلانه است؟" و "برو کار کن!" را تشخیص دادم.
و در همان زمان، گروه من داشت بزرگ تر و بزرگ تر می شد.
ما با یک شرکت بزرگ موسیقی قرارداد بستیم.
سبک موسیقی ما چیزی بین پانک و موسیقی کاباره ای بود.
همه این سبک را دوست ندارند.
خب، ممکن است شما دوست داشته باشید.
ما قرارداد بستیم، و تبلیغات و تشویق های زیادی که دریافت کردیم باعث شد ما یک آلبوم بیرون بدهیم.
و وقتی آلبوم بیرون آمد، در هفته های اول چیزی در حدود ۲۵٫۰۰۰ نسخه فروش کرد،
و شرکت طرف قرارداد ما این را به عنوان یک شکست مالی تلقی کرد.
و من گفتم، "۲۵٫۰۰۰ نسخه؟ زیاد نیست؟"
و آن ها گفتند، "نه، میزان فروش شروع به کم شدن می کند. این یک شکست مالی است."
و ما را رها کردند.
در همان زمان، من برای یک گروه موسیقی می خواندم،
و یک بار یک نفر پیش من آمد و به من یک اسکناس ۱۰ دلاری داد،
و یک بار یک نفر پیش من آمد و به من یک اسکناس ۱۰ دلاری داد،
و گفت،
"معذرت می خواهم، من CD آلبوم شما را از روی نسخه ی دوستم کپی کردم."
(خنده ی حاضرین)
"ولی من وبلاگ شما را خواندم، می دانم که از شرکتی که با آن کار می کنید متنفرید.
فقط می خواستم این پول را به خود شما بدهم."
و این اتفاق به دفعات تکرار شد.
من برای گروهم مثل یک کلاه پول می شدم،
ولی مجبور بودم شخصاً آن جا بایستم و از مردم پول جمع آوری کنم،
ولی بر خلاف آن عضو گروه که به جمع کردن پول علاقه ای نداشت،
من تجربه ی زیادی برای این کار داشتم.
متشکرم.
و این لحظه ای بود که تصمیم گرفتم
آهنگ هایی که درست می کردیم را در اولین فرصت به طور مجانی در اینترنت پخش کنم،
آهنگ هایی که درست می کردیم را در اولین فرصت به طور مجانی در اینترنت پخش کنم،
گروه های معروفی مثل متالیکا از سایت های دانلود رایگان موسیقی مثل نپستر متنفر بودند؛
ولی من، آماندا پالمر، همه را به دانلود رایگان موسیقی هایم تشویق می کنم،
آهنگ هایم را برای دانلود بر روی تورنت می گذارم، ولی همین طور درخواست کمک می کنم،
چون دیده ام که این کار در خیابان جواب می دهد.
بنابراین تلاش خودم را کردم تا از شرکتی که با آن قرارداد داشتیم خلاص شویم،
و با گروه جدیدم برای پروژه ی بعدی، یعنی "ارکستر دزدی بزرگ"،
شروع به جمع آوری کمک های مردمی کردیم،
و من از هزاران روابطی که با مخاطبانم ایجاد کرده بودم استفاده کردم،
و از آن ها خواستم تا به من کمک کنند.
و هدف ما فراهم کردن ۱۰۰٫۰۰۰ دلار بود.
طرفداران من چیزی در حدود ۱/۲ میلیون دلار پول جمع کردند،
که این رقم رکورد بیشترین مقدار جمع آوری پول برای موسیقی از طرفداران تا امروز است.
(تشویق حاضرین)
و شما می توانید ببینید چند نفر این پول را جمع کرده اند.
چیزی در حدود ۲۵٫۰۰۰نفر.
رسانه ها از من پرسیدند، "آماندا،
کسب و کار بازار موسیقی رو به ورشکستگی است و تو داری مردم را به نقض قانون کپی رایت تشویق می کنی.
چطور توانستی این همه آدم را مجبور کنی برای آهنگ هایت پول بدهند؟"
و جواب واقعی این بود که، من آن ها را مجبور نکردم. از آن ها درخواست کردم.
و در حین عمل درخواست از مردم،
با آن ها ارتباط برقرار کردم،
و وقتی شما با مردم ارتباط برقرار می کنید، آن ها دوست دارند به شما کمک کنند.
این کار برای بسیاری از هنرمندان کاری خلاف اصول و احساسات کاری است.
آن ها چیزی درخواست نمی کنند.
اما این کار راحتی نیست. درخواست کردن اصلاً کار راحتی نیست.
و بسیاری از هنرمندان با این کار مشکل دارند.
درخواست کردن شما را آسیب پذیر می کند.
و من بعد از این که کمک های مردمی زیادی در سایت kickstarter (سایت جمع آوری حمایت مالی مردمی برای فیلم و موسیقی) دریافت کردم
و من بعد از این که کمک های مردمی زیادی در سایت kickstarter (سایت جمع آوری حمایت مالی مردمی برای فیلم و موسیقی) دریافت کردم
از طریق اینترنت انتقاد های بسیاری بابت ادامه دادن جمع آوری دیوانه وار کمک های مردمی شنیدم،
مخصوصاً به خاطر این که از موسیقیدانانی که طرفداران ما بودند درخواست می کردیم
در صورت تمایل در ازای عشق و چند بلیط و کمی مشروب برای اجرای چند آهنگ بر روی صحنه به ما ملحق شوند،
در صورت تمایل در ازای عشق و چند بلیط و کمی مشروب برای اجرای چند آهنگ بر روی صحنه به ما ملحق شوند،
و این یک عکس درست شده با فوتوشاپ است
که از من درست شده و بر روی یک سایت گذاشته شده است.
و این مرا به طور بسیار آشنایی ناراحت کرد.
و کسانی که می گفتند، "تو دیگر اجازه نداری برای چنین کمک هایی درخواست کنی،"
و کسانی که می گفتند، "تو دیگر اجازه نداری برای چنین کمک هایی درخواست کنی،"
مرا به شدت به یاد کسانی می انداختند که در ماشین هایشان فریاد می زدند، "برو کار کن!"
زیرا آن ها با ما در پیاده رو نبودند،
و آن ها نمی توانستند تبادلی که بین من و مخاطبانم رد و بدل می شد ببینند،
و آن ها نمی توانستند تبادلی که بین من و مخاطبانم رد و بدل می شد ببینند،
تبادلی که برای ما کاملاً منصفانه بود ولی برای آن ها بیگانه بود.
و این از کار من کمی سلب آسایش می کرد.
این مربوط به جشنی است که به خاطر کمک های مردمی سایت Kickstarter در برلین گرفته بودم.
در آخر شب، من تمام لباس هایم را درآوردم و به همه اجازه دادم روی بدنم یادگاری بنویسند.
اجازه بدهید به شما بگویم، اگر می خواهید عمیق ترین احساسات مربوط به اعتماد به غریبه ها را تجربه کنید،
اجازه بدهید به شما بگویم، اگر می خواهید عمیق ترین احساسات مربوط به اعتماد به غریبه ها را تجربه کنید،
من این کار را پیشنهاد می کنم،
مخصوصاً اگر آن غریبه ها چند آلمانی مست باشند.
این یکی از حرفه ای ترین تکنیک های برقراری ارتباط با طرفداران بود،
چون در حقیقت چیزی که می خواستم در آن جا بگویم این بود که،
من تا این حد به شما اعتماد دارم.
اما آیا باید این قدر اعتماد کنم؟ ثابت کنید.
در بیشتر تاریخ بشریت،
موسیقیدانان و هنرمندان بخشی از جامعه بوده اند،
آن ها واسطه و معرفی کننده ی حس های جدید بودند، نه ستاره های غیر قابل دسترس.
شهرت یعنی تعداد زیادی از مردم شما را از فاصله ی دور دوست داشته باشند،
ولی اینترنت و سایت های اجتماعی
که ما آزادانه می توانیم از طریق آن ها با بقیه ارتباط برقرار کنیم
دارند ما را به جامعه برمی گردانند.
چیزی که ما دنبال آن هستیم این است که گروهی از مردم ما را عمیقاً دوست داشته باشند،
و مردمی بودن در میان مردم برای خود ما.
تعداد زیادی از مردم از این ایده که ما قیمت مشخصی برای کار های عرضه شده مان نداشتیم، گیج شدند.
تعداد زیادی از مردم از این ایده که ما قیمت مشخصی برای کار های عرضه شده مان نداشتیم، گیج شدند.
آن ها ابن کار را یک ریسک بدون تضمین موفقیت می دیدند، اما کار هایی که من انجام داده ام،
سایت Kickstarter، خیابان، زنگ در،
من به این ها به چشم یک ریسک نگاه نمی کنم.
من به آن ها به چشم اعتماد نگاه می کنم.
واسطه های اینترنتی برای تبدیل این تبادل
به سهولت و غریزی بودن تبادل در خیابان،
کم کم آماده می شوند.
ولی اگر نتوانیم با همدیگر روبه رو شویم
و بدون هیچ ترسی تبادل کنیم،
بهترین واسطه ها نیز به ما کمک نخواهند کرد،
اما، مهم تر از همه،
درخواست کردن بدون هیچ خجالتی است.
عمر موسیقی من در این راه صرف شد
که تلاش می کردم با مردم در اینترنت همان طور که روی جعبه ارتباط برقرار می کردم، برخورد کنم،
که تلاش می کردم با مردم در اینترنت همان طور که روی جعبه ارتباط برقرار می کردم، برخورد کنم،
و وبلاگ نویسی و پست گذاشتن در توییتر ما تنها درباره ی زمان و مکان کنسرت هایمان
و ویدئوکلیپ های جدیدمان نیست، بلکه درباره ی کارمان، هنرمان،
ترس هایمان، مست کردن هایمان، و اشتباه هایمان است،
و این طور ما یکدیگر را می بینیم.
و به نظر من وقتی ما یکدیگر را با تمام وجود ببینیم،
دوست داریم به هم کمک کنیم.
به نظر من مردم درگیر سؤال اشتباهی شده اند،
که این است که، "چطور مردم را مجبور کنیم برای موسیقی پول بدهند؟"
اما به جای آن باید بپرسیم،
"چطور به مردم اجازه دهیم برای موسیقی پول بدهند؟"
متشکرم.
(تشویق حاضرین)
(Hengittää sisään, hengittää ulos)
En ole aina ansainnut elantoani musiikilla.
Noin viiden vuoden ajan, valmistuttuani
kunniallisesta humanististen aineiden yliopistosta,
tämä oli päivätyöni.
Työllistin itseni elävänä patsaana nimeltä 8-Foot Bride,
ja rakastan kertoa ihmisille, että tein tätä työkseni,
sillä kaikki haluavat tietää,
keitä nämä kummajaiset ovat oikeassa elämässä.
Terve.
Maalasin itseni yhtenä päivänä, nousin laatikolle,
laitoin hatun tai purkin eteeni,
ja jos joku tuli ja pudotti rahaa,
ojensin heille kukan ja katsoin heitä silmiin.
Jos he eivät ottaneet kukkaa,
elehdin surullisuutta ja kaipausta,
kun he kävelivät poispäin.
(Naurua)
Minulla oli syvällisiä kohtaamisia ihmisten kanssa,
erityisesti yksinäisten ihmisten, jotka
näyttivät siltä, ettei kukaan ollut puhunut heille viikkoihin,
ja meillä oli tämä kaunis hetki --
pitkä, sallittu katse toistemme silmiin kaupungin kadulla,
ja tavallaan rakastuimme toisiimme vähän.
Minun silmäni sanoivat: "Kiitos. Näen sinut."
Ja heidän silmänsä sanoivat:
"Kukaan ei koskaan näe minua. Kiitos."
Joskus minua häirittiin.
Jotkut huusivat ohi ajaessaan.
"Menisit töihin!"
"Mutta tämähän on työni."
Se sattui, koska pelkäsin
tekeväni "epätyötä";
jotain epäreilua ja hävettävää.
En aavistanut, miten hyvän opetuksen sain
musiikkibisnestä ajatellen.
Ja taloustietelijöille tiedoksi
tein aika ennustettavaa tulosta,
mikä oli pöyristyttävää,
ottaen huomioon asiakaskunnan vaihtuvuuden.
Suunnilleen 60 taalaa tiistaisin, 90 taalaa perjantaisin.
Johdonmukaisesti.
Samaan aikaan kiersin
yhtyeeni Dresden Dollsin kanssa klubeilla.
Minä pianolla, nero rumpali.
Kirjoitin lauluja, ja lopulta
tienasimme niin paljon, että saatoin lopettaa työni patsaana.
Kun aloitimme kiertue-elämän,
en halunnut menettää
rakastamaani suoraa yhteyttä ihmisiin.
Keikan jälkeen annoimme nimikirjoituksia,
halasimme faneille, ja jäimme juttelemaan.
Pyysimme ihmisiä mukaan ja auttamaan meitä,
ja etsin paikallisia muusikoita
ja taiteilijoita esiintymään ulkona.
He keräsivät rahaa
ja liittyivät meihin lavalla,
joten meillä oli omituinen vierailijakokoelma.
Sitten Twitter tuli kuvioihin
ja asiat muuttuivat maagisemmiksi, koska saatoin kysyä
välittömästi mitä tahansa missä tahansa.
Jos tarvitsin pianoa harjoitteluun,
tuntia myöhemmin olin fanin kotona. Tämä on Lontoosta.
Ihmiset toivat kokkaamaansa ruokaa meille
joka puolella maailmaa. Tämä on Seattlesta.
Fanit töissä museossa, kaupassa tai missä tahansa
julkisessa tilassa auttoivat,
jos päätimme tehdä spontaanin ilmaisen keikan.
Tämä on kirjasto Aucklandissa.
Lauantaina tviittasin tätä koria ja hattua,
koska en halunnut raahata niitä itärannikolta,
ja ne ilmestyivät tämän Chrisin ansiosta.
Chris Newport Beachiltä sanoo hei.
Kerran tviittasin, missä Melbournessa voi ostaa nenäkannun.
Sairaanhoitaja sairaalasta toi sellaisen
heti kahvilaan, jossa istuin,
ja ostin hänelle smoothien,
ja puhuimme hoitamisesta ja kuolemasta.
Rakastan tällaista satunnaista läheisyyttä,
mikä on hyvä asia, sillä harrastan sohvasurffausta.
Kartanoissa, joissa jokainen ryhmän jäsen saa oman huoneen,
mutta missä ei ole langatonta nettiä, ja punkkarimestoilla,
kaikki lattialla samassa huoneessa ilman vessaa,
mutta langaton netti pelaa. Niin on parempi.
(Naurua)
Kerran ajoimme
todella köyhälle alueelle Miamin lähellä,
ja meille selvisi, että isäntänä toimi
18-vuotias tyttö, joka asui kotona,
ja hänen koko perheensä Hondurasista oli laittomasti maassa.
Sinä yönä koko hänen perheensä
nukkuivat sohvilla ja hän nukkui äitinsä kanssa,
jotta me saisimme nukkua sängyissä.
Makasin siinä ajatellen,
näillä ihmisillä on niin vähän.
Onko tämä reilua?
Aamulla hänen äitinsä opetti meille
miten tehdä tortilloita ja halusi antaa minulle Raamatun,
ja hän vei minut syrjään ja kertoi huonolla englannillaan:
"Sinun musiikkisi on auttanut tytärtäni niin paljon.
Kiitos, että yövyitte meillä. Olemme todella kiitollisia."
Ja ajattelin, on tämä reilua.
Se on tätä.
Muutamaa kuukautta myöhemmin Manhattanilla
tviittasin pikaista yösijaa, ja keskiyöllä
soitin ovikelloa Lower East Sidella,
ja mieleeni juolahti, etten koskaan ole tehnyt tätä yksin.
Mukanani oli aina bändini tai ryhmäni.
Näinkö hölmöt ihmiset toimivat? (Naurua)
Näinkö tyhmät kuolevat?
Ovi avautui.
Nainen oli taiteilija. Mies oli finanssibloggari Reuterssilla,
ja he kaatoivat minulle lasillisen punaviiniä
ja tarjosivat kylvyn,
ja olen kokenut tuhansia öitä molemman laisia.
Sohvasurffaan siis paljon. Tykkään myös sukeltaa yleisöön.
Mielestäni niissä on kyse
samasta asiasta.
On yleisön varassa
ja molemmat luottavat toisiinsa.
Pyysin kerran lämmittelybändiltäni
haluaisivatko he minun tavoin kerätä yleisöltä rahaa
ansaitakseen vähän ekstraa.
Bändi oli innoissaan,
paitsi yksi kaveri,
joka kertoi, ettei hän pysty siihen.
Se tuntui liikaa kerjäämiseltä.
Tunnistin hänen pelkonsa, "Onko tämä reilua?" ja "Menisit töihin."
Ja bändini sen kuin jatkaa kasvuaan.
Allekirjoitimme levytyssopimuksen.
Musiikkimme on punkin ja kabareen yhdistelmä.
Ei ihan kaikkien suosikki.
No ehkä teidän.
Allekirjoitamme, ja uutta levyämme hypetetään.
Ja se julkaistaan ja se myy 25 000 kappaletta ensimmäisten viikkojen aikana,
ja levy-yhtiö koki sen fiaskoksi.
Ihmettelin, eikö 25 000 ole aika paljon?
"Ei, myynti vähenee. Levy menestyi todella huonosti."
Ja kävelivät pois.
Samoihin aikoihin annan nimikirjoituksia ja halauksia keikan jälkeen,
kun mies tulee luokseni
ja antaa 10 dollarin setelin,
ja sanoo:
"Olen todella pahoillani. Kopioin CD:si kaveriltani."
(Naurua)
"Mutta luen blogiasi. Tiedän, että vihaat levy-yhtiötäsi.
Joten haluan vain antaa sinulle nämä rahat."
Ja tätä alkoi käydä koko ajan.
Minusta tuli hattu keikkojen jälkeen,
ja minun piti seistä ja ottaa vastaan ihmisten apu,
ja toisin kuin kaverilla lämmittelybändistä,
minulla oli itse asiassa kokemusta seisomisesta.
Kiitos.
Ja sinä hetkenä päätin
antaa musiikkini ilmaiseksi internetissä
aina kuin vain mahdollista,
eli Metallica täällä, Napster paha;
Amanda Palmer täällä, ja aion rohkaista
torrenttia, imurointia, jakamista, mutta pyydän myös apua,
koska näin sen toimivan kadulla.
Joten taistelin itseni ulos levytyssopimuksesta
uuden bändini, Grand Theft Orchestran, kanssa,
ja etsin joukkorahoitusta,
hyppäsin tuhansien kontaktieni varaan
ja pyysin joukkoa ottamaan kiinni.
Tavoite oli 100 000 dollaria.
Fanini antoivat lähes 1,2 miljoonaa,
mikä teki siitä isoimman joukkorahoitusprojektin musiikissa.
(Aplodeja)
Voidaan katsoa montako ihmistä se tekee.
Noin 25 000 ihmistä.
Ja media kysyi: "Amanda,
musiikkiteollisuus uppoaa ja sinä kehoitat piratismiin.
Miten laitoit kaikki nämä ihmiset maksamaan?"
Oikea vastaus on, en pakottanut heitä. Pyysin heitä.
Pyytämällä ihmisiä
olin luonut heihin yhteyden,
ja jos heillä on yhteys, he haluavat auttaa.
Se ei ole itsestään selvää monille artisteille.
He eivät halua pyytää.
Ja ei ole helppoa pyytää.
Monille artisteille se on ongelma.
Pyytäminen tekee haavoittuvaksi.
Kickstarter-projektini menestyttyä
minua kritisoitiin paljon siitä, että
jatkoin hullua joukkorahoitusta,
erityisesti, koska kysyin muusikoita,
jotka ovat fanejani, josko he haluavat esiintyä kanssamme
muutaman laulun ajan saaden vaihdossa rakkautta ja lippuja
ja olutta. Tämä oli retusoitu kuva,
joka esitettiin minusta.
Se sattui hyvin tutulla tavalla.
Ihmiset, jotka sanoivat, etten saa enää kysyä
apua sillä tavoin,
muistuttivat minua ihmisistä, jotka huusivat autoistaan: "Menisit töihin!"
Koska he eivät olleet mukanamme,
he eivät voineet nähdä vastavuoroisuutta
minun ja yleisöni välillä.
Vaihtokauppa, joka oli meistä reilu, mutta heistä omituinen.
Vähän vaarallista työtä.
Nämä ovat Kickstarter-juhlani Berliinissä.
Lopussa strippasin ja annoin ihmisten piirtää iholleni.
Uskokaa pois, jos haluatte kokea
vatsaa kourivan tunteen luottamuksesta vieraisiin,
suosittelen tätä,
varsinkin, jos vieraat ovat humalaisia saksalaisia.
Tämä oli ninja-master-tason faniyhteys,
koska tosiasiassa se sanoi, että
luotan teihin näin paljon.
Pitäisikö minun? Näyttäkää.
Suurimman osan historiaa
muusikot, taitelijat ovat olleet osa yhteisöä,
yhdistäjiä ja avaajia, eivät tavoittamattomia tähtiä.
Kuuluisuudessa paljon ihmisiä rakastaa artistia etäältä,
mutta internet ja sen sisältö,
jota voimme vapaasti jakaa,
vie meidät takaisin.
Siinä on kyse muutaman ihmisen rakkaudesta lähellä,
ja siitä, että nuo ihmiset riittävät.
Monet ihmettelevät ajatusta vapaasta
hinnasta.
He näkevät sen ennustamattomana riskinä, mutta kokemukseni --
Kickstarter, kadut, ovikellot --
en näe niitä riskeinä.
Näen ne luottamuksena.
Internetin työkalut tekevät vaihtokaupasta
yhtä helppoa ja vaistonvaraista kuin kadulla --
siihen päästään vielä.
Mutta parhaatkaan työkalut eivät auta meitä,
jos emme voi kohdata toisiamme,
antaa ja vastaanottaa pelottomasti,
ja mikä tärkeämpää,
pyytää häpeämättä.
Urallani musiikissa
olen yrittänyt kohdata ihmisiä internetissä
kuten tein laatikolla seistessä,
joten bloggaan ja tviittaan kiertuepäivien
ja uuden videoni lisäksi työstämme ja taiteestamme,
ja peloistamme ja krapuloistamme, virheistämme,
ja me näemme toisemme.
Ja kun todella näemme toisemme,
haluamme auttaa toisiamme.
Uskon, että ihmiset ovat keskittyneet väärään kysymykseen,
eli miten saamme ihmiset maksamaan musiikista.
Mitä jos kysyisimme,
miten annamme ihmisten maksaa musiikista?
Kiitos.
(Aplodeja)
(Inspire, expire)
Je n'ai pas toujours gagné ma vie avec la musique.
Pendant environ cinq ans après ma sortie
d'une des meilleures universités d'arts libéraux,
voici ce qu’était mon gagne-pain.
J'étais une statue vivante non salariée
appelée « La mariée de 3 mètres »,
et j'aime dire aux gens que c'était mon travail,
car tout le monde veut toujours savoir,
qui sont ces fous dans la vie réelle ?
Bonjour.
Un jour je me suis peinte en blanc,
je me tenais debout sur une caisse,
je mettais un chapeau ou une canette à mes pieds,
et quand quelqu'un venait déposer des pièces,
je leur tendais une fleur
et je les regardais dans les yeux intensément.
Et s’ils ne prenaient pas la fleur,
je rajoutais un geste de tristesse et de désespoir
pendant qu'ils s'en allaient.
(Rires)
J'ai donc fait des rencontres
très profondes avec les gens,
en particulier les personnes seules qui avaient l'air
de n'avoir parlé à personne depuis des semaines,
et nous établissions ce beau moment
de contact visuel prolongé dans une rue,
et en quelque sorte nous tombions un peu amoureux.
Et mes yeux disaient :
« Merci. Je vous vois. »
Et leurs yeux disaient,
« Personne ne me voit jamais. Merci. »
Parfois on me harcelait.
Les gens me criaient dessus en passant en voiture.
« Trouve-toi un boulot ! »
Je répondais, « C'est ça mon boulot. »
Mais ça faisait mal, parce que ça me faisait craindre
de faire en quelque sorte
quelque chose qui était un non-boulot
injuste et honteux.
Je n'avais aucune idée de la véritable
formation que j'obtenais
sur cette caisse pour affronter
le business de la musique.
Et pour les économistes là dehors,
ça vous intéresse peut-être de savoir
que j'avais des revenus assez réguliers,
ce qui pour moi était choquant
étant donné que je n'avais pas de clients réguliers,
mais j'avais à peu près 60 dollars le mardi,
90 dollars le vendredi.
C'était constant.
Pendant ce temps-là, j'étais en tournée locale
je jouais dans les boites de nuit
avec mon groupe, les Dresden Dolls.
Me voici au piano, là c'est un batteur génial.
J'écrivais les chansons et, finalement,
nous avons commencé à faire assez d'argent
pour que je puisse arrêter de faire la statue,
et en commençant à voyager,
je ne voulais vraiment pas perdre le sens
d'un lien direct avec les gens,
parce que j'adorais ça.
Donc, après tous nos spectacles,
nous signions des autographes
et nous serrions les fans dans nos bras,
nous sortions ensemble et bavardions
et nous avons fait un art de
demander aux gens de nous aider
et de se joindre à nous,
et j'allais à la recherche de musiciens locaux
et d'artistes qui se plaçaient
à l'entrée de nos spectacles
et ils faisaient la quête,
ensuite ils montaient sur scène
et se joignaient à nous,
nous avions donc cet éventail de gens bizarres,
des artistes de cirque pris au hasard.
Ensuite Twitter est arrivé,
et a rendu les choses encore plus magiques,
parce que je pouvais demander
instantanément, n'importe quoi, n'importe où.
Si j'avais besoin d'un piano pour m'entrainer,
une heure après j'étais chez un fan.
Là c'est à Londres.
Les gens nous apportaient des plats faits maison
dans les coulisses partout dans le monde
et ils mangeaient avec nous. Là c'est à Seattle.
Les fans qui travaillaient dans les musées,
dans les magasins
et dans n'importe quel espace public
nous donnaient un coup de main
si je décidais de faire un concert gratuit
à la dernière minute, spontanément.
Voici une bibliothèque à Auckland.
Samedi, j'ai tweeté en recherche
d'une caisse et d’un chapeau,
parce que je n'avais pas envie
de les traîner depuis la côte Est,
et les voici, grâce à cet homme, Chris
de Newport Beach, qui dit « Bonjour ».
Une fois, j'ai tweeté où je pouvais
acheter un pot neti à Melbourne.
Et une infirmière m'en a amené un d’un hôpital
au moment-même, au café où je me trouvais,
et je lui ai offert un smoothie
et nous avons parlé des infirmiers et de la mort.
Et j'adore ce genre de proximité due au hasard,
ce qui est une chance,
parce que je fais beaucoup de couchsurfing.
Dans des châteaux où tout le monde
dans l'équipe a sa propre chambre
mais où il n'y a pas de wifi, et dans des squats,
tout le monde par terre dans une pièce sans toilettes
mais avec le wifi, ce qui en fait
clairement la meilleure option.
(Rires)
Une fois mon équipe a conduit la camionnette
dans un quartier vraiment pauvre de Miami
et nous avons découvert que notre hôte pour la nuit
était une fille de 18 ans,
qui vivait encore chez ses parents,
et dans sa famille tous étaient des
immigrants sans papiers du Honduras.
Et ce soir-là, toute sa famille
a pris les canapés et elle a dormi avec sa mère
pour que nous puissions prendre leurs lits.
Et j'étais là couché et je pensais,
ces gens ont si peu.
Est-ce juste?
Et le matin, sa mère nous a appris
comment faire des tortillas et
a voulu me donner une Bible,
et elle m'a pris à part et elle m'a dit
avec son mauvais anglais,
« Votre musique a tellement aidé ma fille.
Merci d'être venue ici. Nous vous en
sommes tous très reconnaissants. »
Et j'ai pensé, c'est juste.
Ceci c'est ceci.
Quelques mois plus tard, j'étais à Manhattan,
j'ai tweeté en recherche d'un
endroit pour dormir et à minuit,
je sonne à une porte dans le Lower East Side,
et il me vient à l'esprit que je
n'ai jamais fait ça toute seule.
J'ai toujours été avec mon groupe ou mon équipe.
Est-ce ce que les gens stupides font ?
(Rires)
Est-ce comme ça que les gens stupides meurent?
Et avant que je puisse changer d'avis,
la porte s'ouvre d'un coup.
Elle est artiste. Il est blogueur
financier de l'agence Reuters,
et ils me versent un verre de vin rouge
et m'offrent un bain,
et j'ai passé des milliers de nuits
comme ça et comme ça.
Donc, je passe d'un canapé à l'autre.
Je slamme aussi beaucoup.
Je suis convaincue que le couchsurfing et le slam
sont en fait la même chose.
Vous tombez dans le public
et vous lui faites confiance.
Une fois, j'ai demandé à une
de mes premières parties
s'ils voulaient sortir dans la foule et faire la quête
pour se faire un peu plus d'argent,
une chose que j'ai beaucoup faite.
Et comme d'habitude, le groupe était enthousiaste,
mais il y avait ce gars dans la bande
qui m'a dit qu'il ne pouvait pas
se résoudre à faire ça.
Cela lui semblait comme de supplier
de rester là avec le chapeau.
Et j'ai reconnu sa peur de « Est-ce juste ? »
et « Trouve-toi un boulot. »
Et pendant ce temps, mon groupe
devient de plus en plus important.
Nous avons signé avec un label important.
Et notre musique est à mi-chemin
entre le punk et le cabaret.
Ce n'est pas pour tout le monde.
Eh bien, c'est peut-être pour vous.
Nous signons, et il y a tout ce battage
publicitaire pour notre prochain album.
Il sort et se vend environ à 25 000 exemplaires
les premières semaines,
et le label considère ça comme un échec.
Et je disais « 25 000, n'est-ce pas beaucoup ? »
Ils disaient: « Non, les ventes
sont en baisse. C'est un échec. »
Et ils sont partis.
Au même moment, je signe des autographes
et j'embrasse les gens après un concert,
et un mec s'approche de moi
et me tend un billet de 10 dollars,
et il me dit:
« Je suis désolé, j'ai copié votre CD d'un ami. »
(Rires)
« Mais je lis votre blog, je sais
que vous détestez votre label.
Je veux juste que vous ayez cet argent. »
Et ça commence à arriver à chaque fois.
Je deviens le chapeau qui suit mes concerts,
mais je dois rester là physiquement
et prendre l'aide des gens,
et contrairement au type de ma première partie,
j'ai eu beaucoup de pratique à rester là debout.
Merci.
Et c'est à ce moment que je décide
que je vais juste offrir ma musique gratuitement
en ligne si possible,
c'est comme Metallica ici, Napster, mauvais;
Amanda Palmer par ici, et je vais encourager
le torrenting, le téléchargement, le partage,
mais je vais demander de l'aide,
parce que j'ai vu dans les rues que ça marche.
Alors je me suis débarrassée de mon label
et pour mon prochain projet
avec mon nouveau groupe, la Grand Theft Orchestra,
je me suis tournée vers le financement participatif,
je suis tombée dans les milliers
de connexions que j'avais faites,
et j'ai demandé à ma foule de me rattraper.
Le but était d'avoir 100 000 dollars.
Mes fans m'ont soutenu avec près de 1,2 millions,
ce qui est le plus grand projet de
financement participatif musical à ce jour.
(Applaudissements)
Et vous voyez combien de personnes il y a.
Ce sont environ 25 000 personnes.
Et les médias demandaient,
« Amanda,
l'industrie de la musique s'écroule
et vous encouragez le piratage.
Comment avez-vous fait pour faire payer
tous ces gens pour la musique ? »
Et la vraie réponse est que je ne les ai pas obligés.
Je le leur ai demandé.
Et par le fait même de demander aux gens,
j'ai créé un lien avec eux,
et en créant un lien avec eux,
les gens veulent vous aider.
C'est contre-intuitif pour un grand nombre d'artistes.
Ils ne veulent pas demander.
Mais ce n’est pas facile.
Ce n’est pas facile de demander.
C'est un problème pour un grand nombre d'artistes.
Demander vous rend vulnérables.
J'ai reçu beaucoup de critiques en ligne
après le succès de mon projet Kickstarter
pour avoir continué mes folles
demandes de contributions,
en particulier pour avoir demandé aux musiciens
qui sont fans s'ils voulaient
se joindre à nous sur scène
pour quelques chansons
en échange d'amour, de tickets
et de bière, et voici une image de moi
retouchée publiée sur un site web.
Et ça fait très mal, d'une
manière que je connais bien.
Les gens qui disent, « Tu ne peux plus
demander ce genre d'aide »,
me rappelle vraiment ceux qui hurlaient depuis
leurs voitures, « Trouve-toi un boulot. »
Parce qu'ils n'étaient pas avec nous sur le trottoir,
et ils ne pouvaient pas voir l'échange
qui se passait entre moi et mon public,
un échange qui était très équitable pour nous
mais très étrange pour eux.
Voilà, ça ce n'est pas prudent.
Là c'est la fête de célébration de
mon projet Kickstarter à Berlin.
A la fin de la soirée, je me suis déshabillée
et j'ai laissé tout le monde m'écrire dessus.
Laissez-moi vous dire,
si vous voulez faire l'expérience
de la sensation viscérale de faire
confiance à des étrangers,
je vous recommande ça,
surtout si ces étrangers sont des allemands bourrés.
C'est une connexion avec les fans au plus haut niveau,
parce que ce que j'étais vraiment en train de dire c'est,
j'ai toute cette confiance en vous.
Devrais-je ? Montrez-moi.
Pendant la plus grande partie de l'histoire humaine
les musiciens, les artistes,
ont fait partie de la communauté,
en tant que liens et ouverture, et non
pas comme des étoiles intouchables.
La célébrité c'est un grand nombre
de personnes qui vous aime de loin,
mais Internet et le contenu
que nous sommes libres d'y partager
nous ramènent en arrière.
Il s'agit de quelques personnes
qui vous aiment de près
et de ces personnes qui vous suffisent.
Beaucoup de gens sont désorientés par l'idée
de ne pas avoir une étiquette avec un prix.
Ils voient ça comme un risque imprévisible,
mais ce que j'ai fait,
Kickstarter, la rue, sonner à des portes,
je ne vois pas ça comme un risque.
Je vois ça comme de la confiance.
Les outils en ligne pour rendre l'échange
aussi faciles et instinctifs que la rue,
y arrivent.
Mais les outils parfaits ne nous aiderons pas
si nous ne pouvons pas nous confronter
et donner et recevoir sans crainte,
mais surtout,
si nous ne pouvons pas demander sans honte.
J'ai passé ma carrière musicale
à essayer de rencontrer des gens sur Internet
comme je le faisais sur la caisse,
en blogant et en tweetant non pas
seulement les dates de ma tournée
et mes nouvelles vidéos mais
sur notre travail et notre art
et nos peurs et nos gueules de bois, nos erreurs
et nous nous voyons l'un l'autre.
Et je crois que quand nous nous voyons l'un l'autre,
nous voulons nous aider l'un l'autre.
Je crois que les gens ont été obsédés
par la mauvaise question,
qui est,
« Comment faire payer les gens pour la musique ? »
Et si nous commencions par nous demander,
« Comment permettre aux gens de payer pour la musique ? »
Merci.
(Applaudissements)
(שאיפה, נשיפה)
לא תמיד התפרנסתי ממוסיקה.
במשך כחמש שנים
מאז שעשיתי תואר
באוניברסיטה מכובדת
ללימודים בין-תחומיים,
זו היתה העבודה שלי.
העסקתי את עצמי כפסל חי
בשם "כלה בגובה 2.5 מטר",
ואני נהנית לספר לאנשים
שזו היתה העבודה שלי,
כי כולם רוצים תמיד לדעת
מי הם באמת המשוגעים האלה?
שלום.
צבעתי את עצמי בלבן יום אחד,
נעמדתי על תיבה,
הנחתי לרגלי פחית או כובע,
וכשמישהו עבר והשליך פנימה כסף,
הושטתי לו פרח
וקצת קשר עין אינטנסיבי.
ואם הוא לא לקח את הפרח,
הוספתי מחווה של עצב וכמיהה
בעודו מתרחק משם.
[צחוק]
כך שהיו לי מפגשים מאד רציניים
עם אנשים,
במיוחד אנשים בודדים שנראו
כמי שלא דיברו עם מישהו
כבר שבועות,
היינו זוכים ברגע יפהפה
של קשר עין ממושך
ככל שראוי לקיימו ברחובות העיר,
והיינו קצת מתאהבים.
עיני היו אומרות,
"תודה לך. אני רואה אותך."
ועיניו היו אומרות,
"אף פעם לא רואים אותי.
תודה לך."
לפעמים היו מטרידים אותי.
אנשים היו צועקים אלי
ממכוניותיהם החולפות.
"תמצאי לך עבודה!"
ואני, כאילו, "זאת העבודה שלי."
אבל זה פוגע,
כי זה גרם לי לחשוש
שאולי אני עושה משהו שהוא
לא-עבודה
ושאיננו הוגן, ומביש.
לא היה לי מושג כמה מושלם הוא
החינוך האמיתי שאני זוכה לו
בעיסקי המוסיקה,
מעל גבי התיבה הזו.
ולכל הכלכלנים:
אולי יעניין אתכם לדעת
שהיתה לי הכנסה די ניתנת לחיזוי,
וזה היה הלם בשבילי,
כי לא היו לי לקוחות קבועים,
אבל בד"כ זה היה 60 דולר
בימי ג', 90 דולר בימי שישי.
בעקביות.
ובינתיים, עשיתי
מסע הופעות מקומי
והופעתי במועדוני לילה עם להקתי,
"בובות דרזדן".
הנה אני על הפסנתר,
עם מתופף גאון.
כתבתי את השירים, ובסופו של דבר
התחלנו להרוויח מספיק כסף
ויכולתי להתפטר מלעבוד בתור פסל,
וכשהתחלנו לצאת לסיבובי הופעות,
לא רציתי לאבד את התחושה הזו
של קשר ישיר עם האנשים,
כי זה מצא חן בעיני.
אז אחרי כל הופעה
היינו מחלקים חתימות
ומחבקים את המעריצים,
ונשארים ומשוחחים עם האנשים,
ויצרנו אמנות מכך
שביקשנו מאנשים לעזור לנו
ולהצטרף אלינו,
והייתי מחפשת מוסיקאים
ואמנים מקומיים שהיו מתארגנים
מחוץ למופע שלנו,
והם היו מעבירים את הכובע,
ואז היו נכנסים ומצטרפים אלינו
על הבמה.
אז היה לנו מזנון מגוון
של אורחי קרקס מוזרים ואקראיים,
ואז הופיע "טוויטר",
ועשה את הכל לעוד יותר קסום,
כי כעת יכולתי לבקש
מיד, כל דבר, בכל מקום.
למשל, אם הייתי זקוקה לפסנתר
כדי להתאמן,
תוך שעה יכולתי להגיע
לבית של מעריץ. זה בלונדון.
אנשים הביאו לנו תבשילים ביתיים
בכל העולם, אל מאחורי הקלעים,
ומאכילים אותנו ואוכלים איתנו. זה בסיאטל.
מעריצים שעבדו במוזיאונים ובחנויות
ובכל מרחב ציבורי
היו מנופפים בידיהם
לשאול אם בא לי לעשות
מופע-חינם ספונטני של הרגע האחרון.
זאת ספריה באוקלנד.
בשבת צייצתי וביקשתי
את הארגז והכובע האלה,
כי לא רציתי לסחוב אותם איתי
מן החוף המזרחי.
והם הופיעו,
באדיבות הבחור הזה, כריס
מחוף ניופורט, שאומר לכם שלום.
פעם צייצתי, איפה במלבורן
אני יכולה לקנות נטיפוט?
ואחות בית-חולים הביאה לי כזה
ממש באותו רגע
לבית הקפה שבו הייתי,
ואני קניתי לה סמות'י
וישבנו שם ודיברנו
על עבודת האחות ועל המוות.
אני אוהבת את הקירבה
האקראית הזו,
וזה מזל, כי אני עושה המון
גלישת כורסא.
באחוזות שבהן כל אחד מהצוות שלי
מקבל חדר משלו
אבל אין חיבור אלחוטי,
ובבתים נטושים מאוכלסי פנקיסטים,
כולם על הרצפה בחדר אחד
בלי שירותים
אבל עם אינטרנט אלחוטי,
ברור שזו אופציה עדיפה.
[צחוק]
הצוות שלי גרר פעם את הרכב שלנו
לתוך שכונה ממש עלובה במיאמי
וגילינו שמארחת הכורסא שלנו
לאותו לילה
היא נערה בת 18,
שעדיין גרה עם ההורים,
וכל בני משפחתה הם מהגרים
בלי מסמכים מהונדורס.
ובאותו ערב, כל משפחתה
ישנו על הספות
והיא ישנה עם אימה
כדי שנוכל לקבל את המיטות שלהם.
שכבתי שם וחשבתי,
לאנשים האלה יש כה מעט.
האם זה הוגן?
בבוקר, אמא שלה לימדה אותנו
לנסות להכין טורטיות,
ורצתה לתת לי תנ"ך,
היא לקחה אותי הצידה
ואמרה לי באנגלית הרצוצה שלה,
"המוסיקה שלך
עזרה כל-כך לבת שלי.
תודה לך שישנת פה.
כולנו אסירי תודה."
ואני חשבתי, זה הוגן.
זה הדבר הזה.
כעבור כמה חודשים הייתי במנהטן,
וצייצתי בחיפוש אחר אכסניה, ובחצות,
אני מצלצלת בפעמון של דלת
בדרום-מזרח מנהטן,
ועולה בדעתי שמעולם
לא עשיתי את זה לבד.
תמיד הייתי עם הלהקה
או הצוות שלי.
זה מה שמטומטמים עושים?
[צחוק]
ככה מטומטמים מתים?
לפני שיכולתי לשנות את דעתי,
הדלת נפתחה בחבטה.
היא אמנית.
הוא בלוגר פיננסי עבור "רויטרס",
והם מוזגים לי כוס יין אדום
ומציעים לי להתרחץ,
היו לי אלפי לילות כאלה וגם כאלה.
אני עושה הרבה גלישת כורסא.
וגם הרבה גלישת-קהל.
בעיני, גלישת-כורסא וגלישת-קהל
הן בעצם אותו הדבר.
את נופלת לתוך הקהל
ויש ביניכם אמון הדדי.
פעם שאלתי את להקת החימום
אם הם רוצים לצאת אל הקהל
ולהעביר את הכובע
כדי להשיג עוד קצת כסף לעצמם,
דבר שעשיתי המון פעמים.
וכרגיל, הלהקה התלהבה מהרעיון,
אבל היה בחור אחד בלהקה
שאמר לי שהוא פשוט לא מסוגל
להביא את עצמו לידי כך שייצא החוצה.
הוא הרגיש שזה יותר מדי קבצנות
לעמוד שם עם הכובע.
ואני זיהיתי את החשש שלו,
של "האם זה הוגן?" ו"תמצאי לך עבודה".
ובינתיים, הלהקה שלי הולכת וגדלה.
חתמנו אצל חברה גדולה.
והמוסיקה שלנו היא שילוב
של פאנק וקברט.
היא לא מיועדת לכל אחד.
טוב, אולי עבורכם כן.
חתמנו, והתחיל כל הרעש
סביב התקליט הבא שלנו.
הוא יצא ומכר כ-25,000 עותקים
בשבועות הראשונים,
והחברה ראתה בכך כשלון.
ואני, כאילו, "25,000.
מה, זה לא הרבה?"
הם אמרו, "לא. המכירות בירידה.
זה כשלון."
והסתלקו.
בדיוק אז, אני מחלקת חתימות
ומתחבקת אחרי הופעה,
וניגש אלי בחור
מושיט לי שטר של 10 דולר,
ואומר,
"מצטער. צרבתי את התקליטור שלך מחבר."
[צחוק]
"אבל אני קורא את הבלוג שלך.
אני יודע שאת שונאת את החברה שלך.
אני רוצה שתקחי את הכסף הזה."
וזה מתחיל לקרות כל הזמן.
הפכתי להיות הכובע
שאחרי ההופעות שלי.
אבל עלי לעמוד שם פיזית
ולקבל את העזרה מהאנשים,
ושלא כמו הבחור מלהקת החימום,
יש לי בעצם
המון נסיון בלעמוד ככה.
"תודה רבה."
וזה היה הרגע בו החלטתי
שאני אתן את המוסיקה שלי בחינם,
במקוון ומתי שרק אפשר,
אז זה כמו "מטליקה"
ו"נאפסטר" מצד אחד. לא טוב;
ואמנדה פלמר מצד שני,
ואני מתכוונת לעודד
טורנטים, הורדות, שיתוף,
אבל אני מתכוונת לבקש עזרה,
כי ראיתי שזה עובד ברחוב.
אז נאבקתי כדי להשתחרר מהחברה
ובשביל המיזם הבא שלי
עם הלהקה החדשה שלי,
"גראנד ת'פט אורקסטרה",
פניתי למימון-המון,
נפלתי לתוך אותם
אלפי חיבורים שיצרתי,
וביקשתי מהקהל שלי לתפוס אותי.
המטרה היתה 100,000 דולר.
המעריצים שלי גיבו אותי
בכמעט 1.2 מיליון,
שזה מיזם מימון ההמון
הכי גדול עד היום.
[מחיאות כפיים]
אתם יכולים לראות
כמה אנשים זה.
זה בערך 25,000 אנשים.
התקשורת שואלת, "אמנדה,
עסקי המוסיקה בצרות
ואת מעודדת פירטיות.
איך אילצת את כל האנשים האלה
לשלם עבור מוסיקה?"
והאמת היא שלא אילצתי אותם.
ביקשתי מהם.
ובעצם האקט של בקשה מאנשים,
יצרתי איתם קשר,
וכשיוצרים קשר עם אנשים,
הם רוצים לעזור.
זה מנוגד להגיון של המון אמנים.
הם לא רוצים לבקש דברים.
אבל זה לא קל.
לא קל לבקש.
ולהמון אמנים יש בעיה עם זה.
לבקש הופך אותך לפגיע.
ואני מקבלת המון ביקורת ברשת
אחרי שהרעיון שלי התממש
על כך שאני ממשיכה
במנהגי מימון ההמון המשוגעים שלי,
במיוחד על כך שאני שואלת מוסיקאים
שהם מעריצים, אם בא להם
להצטרף אלינו על הבמה
לכמה שירים, בתמורה לאהבה וכרטיסים
ובירה, וזו תמונה "מטופלת" שלי
שעלתה באתר אחד.
וזה פגע בי בצורה מוכרת מאד.
כשאנשים אומרים, "אסור לך יותר
לבקש עזרה כזאת,"
הזכיר לי את אלה במכוניות
שצעקו, "תמצאי לך עבודה."
כי הם לא עמדו איתנו
על המדרכה,
ולא יכלו לראות את יחסי הגומלין
שהתרחשו ביני ובין הקהל שלי,
יחסים שהיו מאד הוגנים בינינו,
אך זרים להם.
אז זה לא הכי בטוח
בתור עבודה.
זאת מסיבת הפתיחה
של המיזם שלי בברלין.
בסוף הערב, התפשטתי
ואיפשרתי לכולם לצייר עלי.
ואני אומרת לכם,
אם אתם רוצים לחוות
תחושה אמיתית של נתינת אמון בזרים,
אני ממליצה על זה,
במיוחד אם הזרים האלה
הם שיכורים גרמנים.
זה היה קשר עם מעריצים
ברמת נינג'ה מאסטר.
כי אני למעשה אמרתי להם,
אני נותנת בכם אמון
עד כדי כך.
אני צודקת? תוכיחו לי.
במשך רוב ההיסטוריה האנושית,
מוסיקאים, אמנים, היו חלק מהקהילה,
הם יצרו קשרים ופתיחות,
ולא היו כוכבים מרוחקים.
להיות "סלב" זה כשהמון אנשים
אוהבים אותך מרחוק,
אבל האינטרנט והתכנים
שאנו יכולים לשתף עליו בחופשיות
מחזירים אותנו אחורה.
העניין הוא כמה אנשים
שאוהבים אותך באופן אישי
ושזה יספיק לך.
הרבה אנשים מתבלבלים מהרעיון
שאין מחיר קבוע.
הם רואים בכך סיכון לא צפוי,
אבל הדברים שעשיתי,
מופע הפתיחה, הרחוב,
פעמון הדלת,
אני לא רואה בדברים האלה סיכון.
אני רואה בהם אמון.
הכלים המקוונים לביצוע החליפין
הם קלים ומובנים מאליהם
כמו הרחוב,
הם מתקרבים לכך,
אבל הכלים המושלמים
לא יעזרו לנו
אם לא נוכל לעמוד פנים אל פנים
ולתת ולקבל בלי פחד,
ויותר חשוב,
לבקש בלי בושה.
הקריירה המוסיקלית שלי הוקדשה
לנסיון לפגוש אנשים באינטרנט
כפי שעשיתי מעל גבי הארגז,
לכתוב בלוג ולצייץ
לא רק על תאריכי ההופעות שלי
ועל הקליפ החדש שלי, אלא גם
על העבודה והאמנות שלנו
ועל פחדינו ועל החמרמורות שלנו
ועל שגיאותינו,
אנו רואים זה את זה.
ולדעתי, כשאנו באמת רואים
זה את זה,
אנו רוצים לעזור זה לזה.
אני חושבת שאנשים מתעסקים
עם השאלה הלא נכונה,
שהיא, "איך נאלץ אנשים
לשלם עבור מוסיקה?"
מה אם נתחיל לשאול,
"איך נאפשר לאנשים
לשלם עבור מוסיקה?"
תודה לכם.
[מחיאות כפיים]
(Udahne, izdahne)
Nisam uvijek živjela od glazbe.
Oko pet godina nakon što sam diplomirala
na uvaženom sveučilištu humanističkih znanosti,
ovo je bio moj dnevni posao.
Bila sam samozaposleni živući kip
imena Nevjesta od 2,5 metra.
Volim ljudima govoriti da mi je to bio posao
jer svi žele znati
tko su ti čudaci u stvarnom životu.
Zdravo.
Jednog sam se dana obojila u bijelo, stala na kutiju,
stavila šešir ili limenku ispred nogu
i kad bi netko prošao i ubacio novac,
pružila bih mu cvijet i intenzivno ga pogledala.
Kad ne bi uzeo cvijet,
ubacila bih izraz tuge i čežnje
dok bi on odlazio.
(Smijeh)
Imala sam uistinu duboke susrete s ljudima,
posebice s usamljenima koji su djelovali
kao da tjednima nisu ni s kim razgovarali,
a zajedno bismo imali jedan prekrasan trenutak
dugog kontakta očima dopuštenog na gradskoj ulici
i pomalo bismo se i zaljubili.
Moje oči bi rekle: "Hvala. Vidim te."
A njihove bi rekle:
"Mene nitko nikad ne vidi. Hvala ti."
Ponekad bi me ljudi i maltretirali.
Vikali bi iz svojih auta:
"Nađi si posao!"
A ja bih pomislila: "Ovo jest moj posao."
Ali zaboljelo bi me jer bih se pobojala
da radim nešto što nije dostojno posla,
što je nepošteno i sramotno.
Nisam imala pojma da na ovoj kutiji
dobivam savršeno obrazovanje
za posao u glazbenoj industriji.
Svim prisutnim ekonomistima
možda će biti zanimljivo
da sam zarađivala prilično predvidivu svotu,
što me šokiralo
s obzirom na to da nisam imala stalne klijente,
ali uglavnom sam zarađivala
60 dolara utorkom i 90 dolara petkom.
Bilo je dosljedno.
U međuvremenu sam išla na lokalne turneje
i svirala u noćnim klubovima
sa svojim bendom, Dresden Dolls.
Ovo sam ja za klavijaturama i genijalan bubnjar.
Pisala sam pjesme i na kraju smo počeli
zarađivati dovoljno
da nisam više morala raditi kao kip.
Kad smo počeli ići na turneje
nisam htjela izgubiti taj osjećaj
izravnog kontakta s ljudima jer sam ga obožavala.
I tako smo nakon svakog nastupa dijelili autograme,
grlili obožavatelje, družili se i pričali s ljudima,
stvorili smo umjetnost
od pitanja ljudi da nam pomognu
i pridruže nam se, ja bih našla lokalne glazbenike
i umjetnike koji bi stali ispred mjesta našeg nastupa
i skupljali donacije,
nakon čega bi nam se pridružili na pozornici
pa smo imali jedan rotirajući švedski stol
čudnih i nasumičnih cirkuskih gostiju.
Pojavom Twittera
sve je to postalo još čarobnije,
jer smo mogli odmah pitati
za bilo što bilo gdje.
Trebao bi mi klavir za vježbu
i za sat vremena bila bih u kući
nekog obožavatelja. Ovo je u Londonu.
Diljem svijeta ljudi bi nam donosili domaću hranu
i hranili nas nakon koncerata
i jeli s nama. Ovo je u Seattleu.
Obožavatelji koji rade u muzejima i trgovinama
ili bilo kakvom javnom prostoru podržali bi nas
kad bih ja odlučila održati
spontane, besplatne koncerte.
Ovo je u knjižnici u Aucklandu.
U subotu sam preko Twittera tražila ovu kutiju i šešir
jer nisam htjela vući svoje s Istočne obale,
i dao mi ih je Chris
iz Newport Beacha koji vas pozdravlja.
Jednom sam na Twitteru pitala
gdje u Melbourneu pronaći Neti Pot.
Jedna medicinska sestra donijela mi je jedan
istog trena u kafić u kojem sam bila
pa sam joj kupila smoothie
i satima smo pričale o sestrinstvu i smrti.
Obožavam tu vrstu nasumične bliskosti,
što je odlično, jer se često
spavam na kaučima nepoznatih ljudi.
U dvorcima gdje svatko
od moje ekipe dobije vlastitu sobu,
ali nema Interneta, i u pankerskim skvotovima
gdje su svi na podu u jednoj sobi bez kupaone,
ali ima Interneta pa je to očito bolja opcija.
(Smijeh)
Moja ekipa jednom se dovezla kombijem
u jako siromašnu četvrt Miamija
i doznali smo da je naš domaćin te večeri
18-godišnja djevojka koja još uvijek živi kod kuće
sa svojom obitelji ilegalnih imigranata iz Hondurasa.
I te je noći cijela njena obitelj
spavala na kaučima, a ona je spavala s mamom
tako da mi možemo spavati u njihovim krevetima.
Ležala sam misleći
kako ovi ljudi imaju tako malo.
Je li ovo pošteno?
Ujutro nas je njena mama naučila
kako raditi tortilje i htjela mi je dati Bibliju
pa me odvela sa strane i rekla mi na lošem engleskom
"Vaša je glazba jako pomogla mojoj kćeri.
Hvala vam što ste bili s nama, jako smo vam zahvalni."
I pomislila sam: Ovo jest pošteno.
To je to.
Par mjeseci kasnije kad sam bila na Manhattanu
preko Twittera sam potražila
madrac na sklapanje, i u ponoć,
dok sam zvonila na vratima u Lower East Side-u,
palo mi je na pamet da ovo nikad nisam radila sama.
Uvijek sam bila sa svojim bendom ili ostatkom ekipe.
Je li ovo nešto što rade glupi ljudi? (Smijeh)
Umiru li ovako glupi ljudi?
I prije nego sam se stigla predomisliti,
vrata su se naglo otvorila.
Ona je umjetnica.
On je financijski blogger za Reuters.
Toče mi čašu crvenog vina
i nude mi kupku,
a takvih sam noći imala već tisuće.
Često spavam na tuđim kaučima.
I često "surfam" kroz publiku.
Mislim da su surfanje po kaučima i kroz publiku
skoro ista stvar.
Padaš u publiku
i vjerujete jedni drugima.
Jednom sam pitala jednu predgrupu
žele li ići sa šeširom kroz publiku
da bi skupili više novca, što sam i sama često činila.
Kao i inače, bend je bio oduševljen,
ali jedan tip iz benda
rekao mi je da se ne može natjerati na to.
Osjećao bi se kao prosjak.
I prepoznala sam njegov strah od
"Je li to pošteno?" i "Nađi pravi posao."
U međuvremenu je moj bend postajao sve popularniji.
Potpisali smo ugovor s ogromnom izdavačkom kućom.
A naša glazba je mješavina punka i cabareta.
Nije za svakoga.
Možda je za tebe.
Potpisali smo ugovor i započelo je uzbuđenje
koje je dovelo do našeg drugog albuma.
Kad smo ga objavili, prodalo se
25 000 primjeraka u prvih nekoliko tjedana,
što je za kompaniju bio neuspjeh.
Rekla sam: "Zar 25 000 nije puno?"
A oni su rekli: "Ne, prodaja opada. To je neuspjeh."
I otišli su.
U to isto vrijeme, kad sam davala
autograme i zagrljaje nakon nastupa
prišao mi je čovjek,
dao mi novčanicu od 10 dolara
i rekao:
"Oprosti, spržio sam tvoj album od prijatelja."
(Smijeh)
"Ali čitam tvoj blog,
znam da mrziš svoju izdavačku kuću.
Želim ti dati ovaj novac."
I to se počelo stalno događati.
Ja sam postala onaj šešir nakon svojih nastupa,
ali moram fizički stajati tamo i primati pomoć od ljudi.
Za razliku od tipa iz predgrupe,
ja sam se zapravo dosta uvježbala dok sam tako stajala.
Hvala.
U tom sam trenutku odlučila
davati svoju glazbu besplatno
preko interneta kad god mogu.
Metallica je ovdje, Napster, to je loše.
Amanda Palmer je ovdje i poticat ću sve da
koriste torrente, downloadaju glazbu
i dijele je, ali ću pitati za pomoć
jer sam vidjela da to funkcionira na ulici.
Izborila sam se za raskid ugovora
s izdavačkom kućom i sa svojim idućim projektom,
s novim bendom imena Grand Theft Orchestra,
okrenula sam se "crowdfundingu"
ili financiranju kroz publiku.
Pala sam u tisuće veza koje sam stvorila
i pitala publiku da me uhvati.
Cilj mi je bio skupiti 100 000 dolara.
Moji obožavatelji su skupili gotovo 1,2 milijuna
što je najveći projekt financiranja
kroz publiku do danas.
(Pljesak)
Vidi se o koliko se ljudi radi.
To je oko 25 000 ljudi.
Mediji su me pitali: "Amanda,
glazbena industrija tone, a ti potičeš piratstvo.
Kako si navela ove ljude da plate glazbu?"
Pravi odgovor jest da ih nisam navela. Pitala sam ih.
Kroz sam čin pitanja ljudi
povezala sam se s njima,
a kad se povežeš s nekim, oni ti žele pomoći.
To je nešto što ide protiv intuicije brojnih umjetnika.
Ne žele pitati za stvari.
Ali to nije lako. Nije lako pitati.
I puno umjetnika s time ima problema.
Pitati za nešto čini te ranjivim.
Nakon uspjeha na Kickstarteru,
mnogi su me kritizirali
zbog nastavljanja mog ludog
načina financiranja uz pomoć publike,
a posebice zbog toga što sam pitala glazbenike
koji su naši obožavatelji da nam se pridruže na pozornici
na nekoliko pjesama
u zamjenu za ljubav, karte i pivo.
Na jednoj web stranici pojavila se
ova obrađena slika.
Zaboljelo me na veoma poznat način.
Kad su mi ljudi rekli: "Više ti nije dopušteno
pitati za pomoć na takav način",
sjetila sam se onih ljudi koji su
iz auta vikali: "Nađi pravi posao."
Jer nisu bili s nama na ulici
i nisu vidjeli razmjenu
koja se odvijala između mene i moje publike,
razmjenu koja je nama bila
vrlo poštena, ali njima nepoznata.
U redu, ovo je malo neprimjereno za posao.
Ovo je zabava u Berlinu
za moje podržavatelje na Kickstarteru.
Na kraju večeri sam se skinula
i dala svima da crtaju po meni.
Mogu vam reći, ako želite iskusiti onaj
duboki osjećaj vjerovanja nepoznatim ljudima,
preporučam ovo,
posebice ako su ti nepoznati ljudi pijani Nijemci.
Ovo je bila najviša razina
povezanosti s obožavateljima,
jer ono što sam ovime uistinu govorila jest:
Ovoliko vam vjerujem.
Trebam li? Pokažite mi.
Većinu ljudske povijesti,
glazbenici i umjetnici dio su zajednice
koji povezuju i otvaraju, a ne nedodirljive zvijezde.
Biti poznata ličnost je kad
vas puno ljudi voli iz daljine,
ali Internet i sadržaj
koji ondje možemo slobodno dijeliti
vraćaju nas korijenima.
Radi se o tome da vas nekoliko ljudi voli iz blizine
i o tome da je to dovoljno.
Mnogo ljudi zbunjuje ideja
o nedostatku etikete s cijenom.
Vide to kao nepredvidivi rizik,
ali stvari koje sam sama radila,
Kickstarter, ulica, zvono na vratima,
te stvari ne smatram rizikom.
Smatram ih povjerenjem.
Online alati koji razmjenu
čine toliko lakom i instinktivnom kao na ulici
sve su nam bliže.
Ali ni savršeni alati nam neće pomoći
ako se ne možemo suočiti jedni s drugima,
davati i primati bez straha,
i, što je još važnije,
pitati bez srama.
Svoju glazbenu karijeru provela sam
pokušavajući se susretati s ljudima na Internetu
kao onda kad sam stajala na kutiji
pa na blogu i Twitteru nisam pisala
samo o datumima turneje
i o svom novom videu,
već o našem radu i našoj umjetnosti,
o našim strahovima, mamurlucima i pogreškama,
i tako vidimo jedni druge.
Mislim da, kad zbilja vidimo jedni druge,
želimo jedni drugima i pomoći.
Mislim da su ljudi opsjednuti pogrešnim pitanjem,
a to je: "Kako navesti ljude da plate glazbu?"
Što kad bismo se počeli pitati:
"Kako ljudima dopustiti da plate glazbu?"
Hvala.
(Pljesak)
(Ki, be lélegzik)
Szóval nem mindig zenélésből éltem.
Miután végeztem egy jóhírű főiskola
bölcsészettudományi karán, öt évig
ez volt a munkám.
Egy Háromméteres Menyasszony nevű élő szobor voltam magánvállalkozóként,
és imádom elmesélni, hogy ez volt a munkám,
mert ez mindig, mindenkit érdekel, hogy
kik ezek a fura alakok a való életben?
Hello.
Egy nap fehérre meszeltem magam, ráálltam egy dobozra,
odatettem a lábamhoz egy kalapot vagy konzervdobozt,
és amikor valaki arra jött, és pénzt dobott bele,
adtam nekik egy szál virágot és egy kis intenzív szemkontaktust.
Ha nem nyúltak a virágért,
szomorúan és vágyakozóan néztem utánuk,
ahogy elsétáltak.
(Nevetés)
Szóval voltak nagyon mély találkozásaim,
különösképp a magányosakkal, akik úgy néztek ki,
mintha senkihez sem beszéltek volna hetekig,
és eltöltöttünk egy gyönyörü pillanatot
egy hosszan tartó szemkontaktusban a város utcáján,
és majdhogynem szerelembe estünk egy kicsit.
A szemeim így szóltak hozzájuk: "Köszönöm. Látlak."
Mire az ő szemük azt mondta,
"Engem soha, senki se lát. Köszönöm."
Néha zaklattak az emberek.
Rámüvöltöttek az elhaladó autóikból.
"Szerezz munkát!"
Mire én; "Ez a munkám."
De fájt, mert félelemmel töltött el,
hogy valahogy valami kóklerséget,
becstelenséget, szégyentelent csináltam.
Fogalmam sem volt, hogy milyen tökéletes, valódi oktatást kaptam
a zenei üzlethez ezen a dobozon.
És a közgazdászoknak mondanám,
talán érdekli őket, hogy valójában igen kiszámítható jövedelemmel rendelkeztem,
ami sokkolt engem,
mivel nem voltak visszatérő vendégeim,
de kb. 60 dollár egy keddi napon, 90 pénteken.
Állandó volt.
És közben turnéztam a közelben
és éjszakai klubbokban játszottam a bandámmal, a Dresden Dolls-al.
Ez én vagyok egy zongorán, egy zseniális dobos.
Én írtam a dalokat, és idővel
elkezdtünk elég pénzt keresni ahhoz, hogy abbahagyjam a szoborkodást,
és ahogy elkezdtünk turnézni,
igazán nem akartam ezt az érzést elveszíteni,
a közvetlen kapcsolatot az emberekkel, mert igazán imádtam.
Szóval minden műsorunk után aláírásokat osztogattunk,
megöleltük a rajongókat, és ott maradtunk beszélgetni az emberekkel,
és művészi szintre emeltük a segítségkérést. Kértük,
hogy csatlakozzanak hozzánk, és megkerestem a helyi zenészeket
és művészeket, és ők lecövekeltek az előadásaink előtt
és körbeadták a kalapot,
majd bejöttek és csatlakoztak hozzánk a színpadon,
szóval ott volt ez a furcsa cirkuszi vendégekből összecsapódott forgó svédasztal.
Később jött a Twitter,
és még varázslatosabbá tette a dolgokat, mert
bármikor, bármit, bárhol kérhettem.
Szükségem volt például egy zongorára, hogy gyakoroljak,
és egy órával később egy rajongóm házában voltam. Ez London.
Az emberek házi kosztot hoztak nekünk
mindenütt az egész világon a színpad mögé, és együtt költöttük el az ételüket. Ez Seattle-ben volt.
A rajongók, akik múzeumokban és üzletekben dolgoztak
vagy bármilyen közterületen, örömmel fogadtak volna,
ha az utolsó pillanatban úgy döntöttem volna, hogy adok egy spontán, ingyenes előadást.
Ez egy könyvtár Aucklandben.
Szombaton tweet-eltem ezért a ládáért és sapkáért,
mert nem akartam a keleti-partról hozatni
és megjelentek Chris-nek köszöbhetően,
Newport Beach-ről jött, és üdvözöl mindenkit.
Egyszer azt tweet-eltem; hol tudok Melbournben egy "neti pot"- ot venni?
Mire egy ápolónő hozatott egyet
abban a pillanatban, abba a kávézóba, ahol voltam,
én meg vettem neki egy smoothie-t,
ott ültünk és az ápolásról és a halálról beszélgettünk.
Imádom ezt a fajta véletlenszerű közelséget,
ami szerencsés, mert rengetegszer szófa szörfölök.
Kastélyokban, ahol a bandámból mindenkinek saját szobája van
de nincs wi-fi. Meg punk házakban, ahol
mindenki a földön ül egy szobában, wc nélkül,
de wi-fi az van. Egyértelműen jobb választás.
(Nevetés)
Egyszer a csapatom megállt a teherautónkkal
egy igazán szegény Miami-i szomszédságba
és kiderült, hogy a szófa szörfös házigazdánk arra az estére
egy 18 éves csaj, aki még otthon lakik,
és a szülei illegális Honduras-i bevándorlók.
Aznap éjjel családjának minden tagja
kanapékon aludt, a lány az anyjával,
hogy miénk lehessenek az ágyaik.
Ott fekve arra gondoltam:
ezeknek az embereknek igazán nem jutott sok minden.
Igazságos ez így?
Reggel az anyukája megtanított minket, hogyan
kell tortilla-t készíteni és nekem akart adni egy Bibliát,
félrehívott, és az angol nyelvet törve azt mondta:
"A zenéd annyit segített a lányomnak.
Köszönöm, hogy vendégül láthattalak. Igazán hálásak vagyunk."
Akkor azt gondoltam ez igazságos.
Ez, ez.
Egy pár hónappal később Manhattan-ben voltam,
és tweet-eltem egy sürgős helyért, és éjfélkor
ott vagyok a Lower East Side-on és csöngetek egy ajtón
és az jutott eszembe, hogy ilyet még soha nem csináltam egyedül.
Csak a bandámmal, vagy a csapatommal.
Ez az, amit a buta emberek tesznek? (Nevetés)
Így halnak meg a buta emberek?
Még mielőtt meggondolhattam volna magam, az ajtó kitárult.
A lány művész. A fiú a Reuters pénzügyi bloggere,
töltenek nekem egy pohár bort,
forró fürdőt kínálnak,
több ezer ilyen éjszakám volt.
Szóval rengeteget szófa szörfölök. Valamint rengetegszer tömeg szörfölök.
Fenntartom, hogy a szófa és tömeg szörfölés
lényegében ugyanaz.
Belezuhansz a közönségbe
és megbízol a másikban.
Egyszer megkérdeztem egyik előzenekarunkat,
hogy szeretnének-e bemenni a tömegbe és körbeadni a sapkát,
hogy több pénzhez jussanak. Valami, amit én rengetegszer megtettem.
Szokás szerint a banda izgatott volt,
de ott volt ez az egy pasas a bandában,
aki azt mondta, egyszerűen nem tudta rávenni magát, hogy kimenjen oda.
Túlságosan is kéregetésnek tűnt, hogy ott álljon a sapkával.
Felsimertem a félelmét az "Igazságos ez?" és "Szerezz munkát." mondatoktól.
Mindeközben a bandám egyre nagyobb- és nagyobb lett.
Leszerződtünk egy nagy céggel.
A zenénk a punk és a kabaré keresztezése.
Nem való mindenkinek.
Nos, talán maguknak bejön.
Aláírtunk, és nagy lett a felhajtás a következő lemezünk körül.
Mikor azután kijött, 25.000-ret adtunk el belőle az első héten.
A lemezcég ezt bukásnak vette.
Én meg úgy voltam vele, hogy; "Dehát 25.000, az nem rengeteg?"
Ők meg azt mondtákÉ "Nem, az eladások lefelé mennek. Ez bukás."
És elsétáltak.
Pontosan ezzel egyidőben aláírást osztok és ölelkezek egy előadás után
és egy pasas odajön hozzám,
és ad egy 10 dolláros bankjegyet
a következő szavak kíséretében;
"Sajnálom, egy barátomtól másoltam le a CD-d."
(Nevetés)
"De elolvastam a blogod, és tudom, hogy gyűlölöd a kiadód.
Csak azt szeretném, ha eltennéd ezt a pénzt."
Mostanában folyton ez történik.
Átváltoztam a saját kalapommá, minden előadásom után,
de ott kell álnom fizikálisan és elfogadnom a segítséget az emberektől
az előzenekarban játszó pasassal ellentétben,
rengeteg tapasztalatom volt az ott állásban.
Köszönöm.
És ez volt az a pillanat, mikor eldöntöttem,
hogy egyszerűen ingyen fogom a zenémet adni
interneten keresztül, ahol csak lehet.
Szóval ez olyan, mint itt a Metallica, a Napster, ez rossz;
itt Amanda Palmer, és támogatni fogom a
torrent-ezést, a letöltést, a megosztást, de segítséget fogok kérni,
mert láttam, hogy az utcán működik.
Szóval kiharcoltam a kiutamat a kiadómtól és a következő projektemre
az új bandámmal, a Grand Theft Orchestra-val
a tömegfinanszírozáshoz fordultam,
és belezuhantam a többezernyi kapcsolatba,
kértem a tömegtől, hogy kapjanak el.
A cél 100.000 dollár volt.
A rajongóim 1.2 millióval fedeztek,
ami akkor a legnagyobb tömegfinanszírozó projekt volt.
(Taps)
Látszik, hogy ez mennyi ember.
Körülbelül 25.000.
A média meg azt kérdezte; "Amanda,
a zeneiparban azt beszélik, hogy ösztönzöd a kalózkodást.
Hogyan vetted rá ezt a sok embert, hogy fizessenek a zenéért?"
A valódi válasz az, hogy nem rávettem őket. Megkértem őket.
A kérés művészetén át
kapcsolatba léptem velük,
és mikor kapcsolatba lépsz az emberekkel, segíteni akarnak.
Ez voltaképp ösztön-ellenes rengeteg művésznek.
Nem akarnak dolgokat kérni.
De ez nem könnyű. Kérni nem könnyű.
Rengeteg művésznek problémája van vele.
A kérés sebezhetővé tesz.
Rengeteg kritikát kaptam a neten
miután a Kickstarter-em befutott,
hogy folytattam az őrült tömmegfinanszírozásos módszerem,
különösképp hogy felkértem rajongó zenészeket,
hogy fel akarnak-e jönni a színpadra egy pár dalra,
cserébe szeretetért és jegyekért és sörért,
és ez a szerkesztett kép,
került fel rólam egy weboldalra.
Ismerős módon fájt.
Az emberek, akik azt mondták, "Már nem megengedett a számodra,
hogy efféle segítséget kérj."
igazán emlékeztettek az emberekre, akik az autóikból kiabálták: "Szerezz munkát!"
Mert nem voltak velünk a járdán,
és nem láthatták mi történik
közöttem és a közönségem között, hogy ott mi cserél gazdát.
Egy a mi számunkra nagyon igazságos csere, de nekik idegen.
Szóval ez annyira nem biztonságos munkahelyen.
Ez az egyik Kickstarter támogató partim Berlinben.
A buli végén meztelenre vetkőztem és hagytam, hogy mindenki rámrajzoljon.
Most hadd mondjam el, ha szeretnéd megtapasztalni
a zsigeri érzést, hogy milyen megbízni idegenekben,
ajánlom ezt.
Különösképp, ha ezek az idegenek részeg németek.
Ez egy ninja-mester színtű rajongói kapcsolat,
mert amit itt valójában mondtam, az az volt;
ennyire bízom benned.
Kéne? Mutasd meg.
Az emberi történelem nagyrészében
a zenészek, művészek részei voltak a közösségnek,
kapcsolatépítők, újítók voltak, nem megérinthetetlen sztárok.
Celebnek lenni azt jelenti, hogy rengeteg ember imád a távolból,
de az internet és annak tartalma,
amit szabadon megoszthatunk,
visszavisznek.
Ez egy pár emberről szól, aki szeret téged, közelről
és arról, hogy annyi ember elég.
Szóval rengeteg ember össze van zavarodva ettől az ötlettől,
hogy nincs kemény matrica ár.
Megjósolhatatlan kockázatnak látják, de a dolgok, amiket véghez vittem,
a Kickstarter, az utca, a csengő,
nem látom ezeket a dolgokat kockázatosnak.
Bizalomnak látom őket.
Most az online eszközök, melyek lehetővé teszik a cserét,
már-már oly egyszerűen és ösztönösen, mint az utca,
kezdenek eljutni oda.
De a tökéletes eszközök nem fognak segíteni,
ha nem vagyunk képesek szembenézni egymással,
adni, és kapni félelem nélkül,
de, különösképpen,
hogy szégyen nélkül kérjünk.
A zenei karrierem azzal töltöttem,
hogy próbáltam találkozni emberekkel az interneten,
úgy ahogy a dobozon tudtam.
A blogolás és tweet-elés nem csak a turné dátumokról,
az új videómról szól, hanem a munkánkról és művészetünkről,
a félelmeinkről és másnaposságunkról, a hibáinkról.
És mi látjuk egymást.
Úgy gondolom, mikor tényleg látjuk egymást,
szeretnénk segíteni.
Úgy gondolom, az emberek megszállottan foglalkoztak a rossz kérdéssel;
"Hogy vesszük rá az embereket, hogy fizessenek a zenéért?"
Mi lenne, ha megkérdeznénk;
"Hogyan hagyjuk az embereknek, hogy fizessenek?"
Köszönöm.
(Taps)
(Menarik dan menghembuskan napas)
Jadi, saya tidak selalu mencari nafkah dari musik.
Selama kira-kira lima tahun setelah lulus
dari sebuah universitas liberal arts yang terhormat
ini adalah pekerjaan sehari-hari saya.
Saya adalah patung hidup yang bekerja untuk diri sendiri, dengan nama Sang Pengantin 8-Kaki,
dan saya sangat suka memberitahu orang-orang bahwa inilah pekerjaan saya.
karena semua orang selalu ingin tahu,
siapa sebenarnya orang-orang sinting ini di kehidupan nyata?
Halo.
Suatu hari, saya mengecat diri sendiri dengan warna putih, berdiri di atas sebuah kotak,
meletakkan sebuah topi atau kaleng di dekat kaki saya,
dan ketika orang lewat dan meletakkan uang di dalamnya,
Saya memberi mereka setangkai bunga dan tatapan mata yang intens.
Dan jika mereka tidak mengambil bunganya,
Saya melakukan gerakan seolah-olah sedih dan mendamba
ketika mereka berjalan pergi.
(Suara Tawa)
Jadi, saya mempunyai pengalaman yang paling berkesan, bertemu dengan orang-orang,
terutama orang-orang kesepian, yang kelihatannya
sudah berminggu-minggu tidak berbicara dengan orang lain,
dan kami akan mengalami momen yang indah
di mana terjadi kontak mata, selama yang bisa dilakukan di jalanan kota,
dan kami akan sedikit jatuh cinta.
Dan mata saya akan berkata, "Terima kasih. Aku melihatmu."
Dan mata mereka akan berkata,
"Tidak seorangpun pernah melihatku. Terima kasih."
Dan saya mengalami pelecehan, kadang-kadang.
Orang-orang akan berteriak kepada saya dari mobil mereka yang lewat.
"Cari kerja!"
Dan saya akan menjawab, "Ini pekerjaan saya."
Tapi pelecehan itu menyakitkan, karena hal ini membuat saya takut
bahwa saya tidak sedang melakukan suatu pekerjaan,
tetapi sesuatu yang curang, memalukan.
Saya tidak menyadari seberapa sempurna pendidikan nyata yang saya dapat
dari bisnis musik di atas kotak ini.
Dan bagi para ahli ekonomi di luar sana,
kalian mungkin tertarik untuk mengetahui bahwa saya sebenarnya mendapatkan penghasilan yang cukup dapat diprediksi,
suatu hal yang mengagetkan untuk saya
karena saya tidak mempunyai pelanggan tetap,
tetapi kurang lebih 60 dolar pada hari Selasa, 90 dolar pada hari Jumat.
Hal ini terjadi secara konsisten.
Sementara itu, saya sedang mengadakan tur lokal
dan main musik di klub-klub malam dengan band saya, Dresden Dolls.
Saya main piano, ada seorang drummer genius.
Saya menulis lagu-lagunya, dan akhirnya
kami mulai menghasilkan uang cukup sehingga saya dapat berhenti menjadi patung,
dan ketika kami mulai tur,
Saya tidak mau kehilangan perasaan
di mana saya terhubung langsung dengan orang lain, karena saya menyukainya.
Jadi setelah pertunjukan kami, kami kemudian melakukan sesi tandatangan
dan memeluk penggemar dan bergaul dan berbicara kepada orang-orang.
dan kami menciptakan suatu seni dalam meminta orang lain untuk membantu kami
dan bergabung bersama kami, dan kami akan mencari musisi-musisi lokal
dan para seniman dan mereka akan ada di luar pertunjukan kami,
dan mereka akan mengedarkan topi,
kemudian mereka akan ke dalam dan bergabung bersama kami di panggung
jadi kami punya tamu sirkus bergiliran yang aneh dan acak .
Lalu muncul Twitter,
membuat hal menjadi lebih ajaib, karena saya dapat meminta
dengan segera untuk apapun, kapapun.
Jadi saya perlu sebuah piano untuk berlatih,
dan sejam kemudian, saya akan ada di rumah seorang penggemar. Ini di London.
Orang-orang membawa masakan rumah untuk kami
di seluruh dunia ke belakang panggung dan memberi kami makan dan makan dengan kami. Ini di Seattle.
Para penggemar yang bekerja di museum dan toko-toko
dan tempat-tempat umum akan melambaikan tangan
jika saya memutuskan untuk mengadakan pertunjukan spontan gratis pada saat-saat terakhir,
Ini di sebuah perpustakaan di Auckland.
Pada hari Sabtu, saya mentwit untuk peti dan topi ini,
karena saya tidak ingin membawanya berat-berat dari Pantai Timur
dan muncullah mereka, karena pria ini, Chris
dari Newport Beach, yang bilang halo.
Saya pernah mentwit, di mana saya dapat membeli sebuah neti pot di Melbourne?
Dan seorang perawat dari rumah sakit mengantarkan satu buah
tepat saat itu juga ke kafe tempat saya sedang berada,
dan saya belikan dia segelas smoothie
dan kami duduk di sana, berbicara tentang merawat dan kematian.
Dan saya suka kedekatan acak seperti ini,
sangat untung, karena saya melakukan banyak aktivitas "couchsurfing"
Di rumah mewah di mana setiap kru saya mendapatkan kamar sendiri-sendiri
tetapi tidak ada "wireless", dan di "punk squat"
semua di lantai di satu ruangan tanpa toilet
tetapi dengan "wireless", yang jelas membuat tempat ini pilihan yang lebih baik
(Suara Tawa)
Kru saya pernah mengendarai van kami
ke daerah di Miami yang sangat miskin
dan kami baru mengetahui bahwa tuan rumah "couchsurfing" kami untuk malam itu
adalah seorang gadis berusia 18 tahun, masih tinggal di rumah,
dan keluarga mereka semuanya adalah imigran gelap dari Honduras.
Dan malam itu, semua anggota keluarga gadis itu
tidur di sofa dan ia tidur bersama-sama dengan ibunya
sehingga kami dapat tidur di tempat tidur mereka.
Dan saya berbaring di sana, berpikir,
sangat sedikit yang dipunyai orang-orang ini.
Apakah ini adil?
Dan paginya, ibunya mengajarkan kami bagaimana
membuat tortilla dan ingin memberikan saya sebuah Kitab Suci
dan ia mengajak saya bicara dan berkata pada saya dengan bahasa Inggris patah-patah,
"Musikmu telah sangat banyak membantu putri saya.
Terima kasih telah bermalam di sini. Kami semua sangat berterimakasih."
Dan saya berpikir, ini adil.
Ini adalah "ini".
Beberapa bulan kemudian, saya sedang di Manhattan,
dan saya mentwit untuk tempat bermalam, dan pada tengah malam,
Saya membunyikan bel di Lower East Side,
dan saya baru menyadari bahwa saya tidak pernah melakukan ini sendiri.
Saya selalu melakukannya dengan band atau kru saya.
Apakah ini yang dilakukan orang-orang bodoh? (Tertawa)
Apakah ini cara orang bodoh mati?
Dan sebelum saya dapat berubah pikiran, pintu terbuka lebar.
Yang wanita seorang seniman. Yang laki-laki seorang blogger keuangan untuk Reuters,
dan mereka menuangkan saya segelas anggur merah
dan menawarkan saya untuk mandi,
dan saya telah mengalami ribuan malam seperti itu dan itu.
Jadi saya banyak melakukan couchsurf. Saya juga banyak melakukan crowdsurf.
Saya rasa couchsurfing dan crowdsurfing
pada dasarnya merupakan hal yang sama.
Anda jatuh ke arah penonton
Dan kalian saling mempercayai.
Saya pernah bertanya pada band pembuka saya
apakah mereka mau ke kerumunan penonton dan mengedarkan topi
untuk mendapat uang tambahan, sesuatu yang telah sering saya lakukan.
Dan seperti biasa, bandnya sangat antusias,
tetapi ada seorang pria di band
yang berkata pada saya bahwa ia tidak dapat melakukannya.
Berdiri di sana dengan topi, rasanya sangat mirip mengemis.
Dan saya mengenali ketakutannya yang mirip "Apakah ini adil?" dan "Cari kerja!"
Sementara itu, band saya menjadi lebih dan lebih besar.
Kami menandatangani kontrak dengan label rekaman besar.
Dan musik kami adalah perpaduan antara punk dan kabaret.
Musik kami tidak untuk semua orang.
Yah, mungkin untuk kamu.
Kami tandatangan, dan ada kehebohan yang berakhir dengan munculnya album kami selanjutnya.
Dan album tersebut keluar dan laku 25.000 kopi pada beberapa minggu pertama.
dan label rekaman tersebut menganggap ini sebuah kegagalan.
Dan saya berkata, "25.000, bukankah itu banyak?"
Mereka berkata, "Tidak, penjualannya menurun. Ini sebuah kegagalan."
Dan mereka pergi.
Pada saat yang sama, saya sedang melakukan sesi tandatangan dan berpelukan setelah pertunjukan,
dan seorang pria datang pada saya
dan menyerahkan selembar uang $10,
dan ia berkata,
"Maaf, saya mengopi CD anda dari seorang teman."
(Suara Tawa)
"Tetapi saya membaca blog anda, saya tahu anda membenci label anda.
Saya cuma ingin anda memiliki uang ini."
Dan hal ini mulai terjadi sepanjang waktu.
Saya menjadi "topi" setelah pertunjukan saya sendiri,
tetapi secara fisik, saya harus berdiri di sana dan menerima bantuan dari orang-orang,
dan tidak seperti pria di band pembuka itu,
Saya telah mendapat banyak latihan, berdiri di sana.
Terima kasih.
Dan ini saat di mana saya memutuskan
Saya akan membagikan musik saya secara gratis
online, kapanpun bisa,
jadi ini seperti Metallica di satu sisi, Napster, jahat;
Amanda Palmer di sisi lain, dan saya akan mendorong
orang-orang memakai torrent, mengunduh, berbagi, tetapi saya akan meminta bantuan,
karena saya melihat hal ini "bekerja" di jalanan.
Jadi saya akan keluar dari label saya dan untuk projek berikutnya
dengan band baru saya, Grand Theft Orchestra,
Saya akan beralih ke crowdfunding,
Dan saya akan "jatuh" ke ribuan koneksi yang telah saya buat,
dan saya akan meminta penonton saya untuk menangkap saya.
Dan golnya adalah 100,000 dollar.
Penggemar saya menyokong saya dengan 1,2 juta,
yang merupakan projek crowdfunding musik yang terbesar sampai saat ini.
(Tepuk Tangan)
Dan kalian lihat seberapa banyak orang yang berpartisipasi.
Sekitar 25,000 orang.
Dan media bertanya, "Amanda,
bisnis musik sedang menurun dan anda mendukung pembajakan.
Bagaimana anda membuat semua orang ini membayar untuk musik?"
Dan jawaban yang nyata adalah, Saya tidak membuat mereka membayar. Saya meminta mereka.
Dan dengan meminta orang lain,
saya dan mereka memiliki koneksi,
dan ketika anda memiliki koneksi dengan mereka, orang-orang mau membantu anda.
Ini merupakan hal yang berlawanan dengan intuisi bagi banyak seniman.
Mereka tidak mau meminta.
Tetapi hal ini tidak gampang. Tidaklah gampang untuk meminta.
Dan banyak seniman mempunyai problem dengan hal ini.
Meminta membuat anda rentan.
Dan saya mendapat banyak kritik online
setelah Kickstarter saya menjadi besar
untuk meneruskan praktik crowdsourcing saya yang gila,
terutama untuk meminta musisi-musisi
yang juga penggemar jika mereka mau bergabung dengan kami di panggung
untuk beberapa lagu, sebagai ganti cinta dan tiket
dan bir, dan ini merupakan gambaran palsu
yang dibuat tentang saya di sebuah situs web.
Dan hal ini menyakitkan dengan cara yang familiar.
Dan orang-orang yang berkata, "Kamu tidak boleh lagi
meminta bantuan seperti ini,"
benar-benar mengingatkan saya tentang orang-orang di mobil yang berteriak, "Cari kerja."
Karena mereka tidak ada dengan kami di trotoar,
dan mereka tidak dapat melihat pertukaran
yang terjadi antara saya dan penonton saya,
sebuah pertukaran yang sangat adil bagi kami tetapi asing bagi mereka.
Jadi ini tidak terlalu aman untuk sebuah pekerjaan.
Ini merupakan pesta pendukung Kickstarter di Berlin.
Pada akhir acara, saya menelanjangi diri dan membiarkan semua orang menggambari saya.
Nah, mari saya beritahu anda, jika anda ingin merasakan
perasaan mempercayai orang asing yang dalam,
Saya merekomendasikan ini,
terutama jika orang-orang asing tersebut adalah orang-orang Jerman yang mabuk.
Ini merupakan koneksi penggemar level tinggi,
sebab yang saya sebenarnya sampaikan di sini adalah,
Saya mempercayai kalian sebesar ini.
Haruskah saya? Tunjukkan.
Hampir sepanjang sejarah manusia,
musisi, seniman, mereka telah menjadi bagian dari komunitas,
konektor dan pembuka jalan, bukan bintang-bintang yang tidak dapat dicapai.
Menjadi selebriti adalah tentang banyak orang yang mencintai anda dari jauh
tetapi Internet dan konten
yang dapat kita bagi secara gratis
telah membawa kita kembali mendekat.
Ini adalah tentang beberapa orang yang mencintai anda dari dekat
dan tentang bagaimana orang-orang ini cukup untuk kita.
Jadi banyak orang bingung tentang gagasan
di mana tidak ada stiker harga yang nyata.
Mereka melihatnya sebagai resiko yang tidak dapat diprediksi, tetapi hal-hal yang telah saya lakukan,
Kickstarter, jalanan, bel pintu,
Saya tidak melihat semua itu sebagai resiko.
Saya melihatnya sebagai kepercayaan.
Sekarang, fasilitas-fasilitas online untuk membuat pertukaran
sama mudah dan naluriahnya seperti di jalanan,
sebentar lagi akan terwujud.
Tetapi fasilitas-fasilitas sempurna tidak akan membantu kita
jika kita tidak dapat berhadapan dengan satu sama lain
dan memberi dan menerima tanpa takut,
tetapi, yang lebih penting,
adalah untuk meminta tanpa malu.
Karir musik saya telah dihabiskan
dengan mencoba untuk bertemu orang di Internet
seperti yang saya lakukan di atas kotak,
jadi blogging and mengetwit tidak hanya tentang tanggal tur saya
dan video baru saya tetapi tentang pekerjaan kami dan seni kami
dan ketakutan kami dan hangover kami, kesalahan kami,
dan kami melihat satu sama lain.
Dan saya pikir ketika kita benar-benar melihat satu sama lain,
kita mau menolong satu sama lain.
Saya pikir orang-orang telah terobsesi dengan pertanyaan yang salah,
yaitu, "Bagaimana caranya kita membuat orang membayar untuk musik?"
Bagaimana jika kita mulai menanyakan,
"Bagaimana caranya kita membiarkan orang-orang membayar untuk musik?"
Terima kasih.
(Tepuk tangan)
(Inspira, espira)
Non mi sono sempre guadagnata
da vivere con la musica.
Per circa cinque anni
dopo essermi laureata
in una prestigiosa facoltà
di lettere e filosofia,
questo era il mio lavoro
di tutti i giorni.
Ero una statua vivente che lavorava
in proprio chiamata "Sposa da 3 metri",
e adoro raccontare alla gente
che lo facevo per lavoro,
perché vogliono tutti sapere,
chi sono questi fenomeni
da baraccone nella vita reale?
Salve.
Mi dipingevo di bianco un giorno,
stavo in piedi su una cassa,
mettevo un cappello
o una lattina ai miei piedi,
e quando qualcuno arrivava
e lasciava una monetina,
gli porgevo un fiore
e un intenso contatto visivo.
E se non prendevano il fiore,
glielo lanciavo con un gesto
triste e nostalgico
mentre se ne andavano.
(Risate)
Ho fatto incontri molto profondi
con le persone,
in particolare persone sole che sembrava
non parlassero con nessuno da settimane,
e sentivamo quel bellissimo momento
di contatto visivo prolungato
concesso da una strada cittadina,
e per poco non ci innamoravamo
l'uno dell'altro.
E miei occhi dicevano, "Grazie. Ti vedo."
E i loro occhi dicevano,
"Nessuno mi vede mai. Grazie."
Altre volte mi infastidivano.
La gente mi urlava
dalle macchine di passaggio.
"Trovati un lavoro!"
E io rispondevo, "Questo è il mio lavoro."
Ma faceva male, perché mi spaventava
l'idea di fare un qualcosa
che non era un lavoro,
qualcosa di ingiusto e vergognoso.
Non avevo idea della vera istruzione
che stavo ricevendo
per l'industria della musica
su quella cassa.
E per gli economisti là fuori,
potrebbe interessarvi sapere che ho guadagnato
una cifra abbastanza prevedibile,
per me sconvolgente
considerato che non avevo
clienti regolari,
ma più o meno 60 dollari il martedì,
90 dollari il venerdì.
Era costante.
E nel frattempo, giravo nella zona
e suonavo nelle discoteche
con la mia band, le Dresden Dolls.
Questa sono io al piano,
un batterista geniale.
Scrivevo le canzoni, e alla fine
abbiamo iniziato a fare soldi abbastanza
per poter smettere di fare la statua.
E iniziando a girare,
non volevo perdere questo senso
di connessione diretta con la gente,
perché mi piaceva.
Quindi dopo tutti i nostri spettacoli,
firmavamo autografi,
abbracciavamo i fan e uscivamo
a parlare con le persone,
e abbiamo trasformato in arte
il chiedere alla gente di aiutarci
e di unirsi a noi.
Io scovavo musicisti locali
e artisti che si piazzavano fuori
dai nostri spettacoli,
facevano la colletta,
e poi ci raggiungevano sul palco,
così avevamo questa varietà
di strani ospiti da circo casuali, a rotazione.
E poi è nato Twitter,
e ha reso le cose ancor più magiche,
perché potevo chiedere
istantaneamente qualunque cosa, ovunque.
Avevo bisogno di un piano per esercitarmi,
e un'ora dopo ero a casa di un fan.
Questa è a Londra.
La gente ci portava cibo
fatto in casa dietro le quinte
di tutto il mondo. Ci dava da mangiare
e mangiava con noi. Questa è a Seattle.
I fan che lavoravano nei musei, nei negozi
e in qualunque spazio pubblico
ci davano una mano
se decidevo di fare uno spettacolo
improvvisato all'ultimo minuto.
Questa è una biblioteca ad Auckland.
Il sabato ho twittato
in cerca di una cassa e di un cappello,
perché non volevo trascinarmeli
dalla costa orientale,
e si è presentato questo tizio, Chris
da Newport Beach... "Salve".
Una volta ho twittato per sapere
dove comprare un lota neti a Melbourne.
Me l'ha portato un'infermiera
da un ospedale
in quel momento nel ristorante in cui ero,
io le ho offerto un frappè
e ci siamo sedute a parlare
delle infermiere e della morte.
Adoro questo tipo di vicinanza casuale,
che è una fortuna,
perché dormo un po' ovunque.
In ville in cui tutto il mio gruppo
ha la propria stanza
ma non c'è il wi-fi, e in locali abusivi,
tutti sul pavimento
in una stanza sola senza bagno
ma con il wi-fi, rendendolo chiaramente
la scelta migliore.
(Risate)
Una volta il mio gruppo ha portato
il furgone in un quartiere
molto povero di Miami
e abbiamo scoperto
che il nostro ospite per la notte
era una ragazza di 18 anni,
che viveva ancora con i suoi,
e in famiglia erano tutti
immigrati irregolari dall'Honduras.
E quella sera, tutta la sua famiglia
ha preso il divano
e lei ha dormito con la madre
in modo che potessimo prendere
i loro letti.
Io stavo là sdraiata a pensare,
questa gente ha così poco.
È giusto?
E la mattina, la madre ci ha insegnato
a fare le tortilla
e voleva darmi una Bibbia,
mi ha presa da parte e mi ha detto
con il suo inglese approssimativo,
"La tua musica ha aiutato
così tanto mia figlia.
Grazie per essere venuta qui.
Ti siamo così grati."
E ho pensato che quello fosse giusto.
Questo, è questo.
Un paio di mesi dopo ero a Manhattan,
ho twittato in cerca
di un materassino, e a mezzanotte,
suono alla porta nel Lower East Side,
e mi accorgo
che non lo avevo mai fatto da sola.
Sono sempre stata
con la mia band o il mio gruppo.
È questo che fanno le persone stupide?
(Risate)
È così che muoiono la persone stupide?
E prima di poter cambiare idea,
la porta si spalanca.
Lei è un'artista. Lui è un blogger finanziario
per la Reuters,
mi versano un bicchiere di vino rosso
e mi offrono un bagno,
e ho passato migliaia di notti
come quella, e come quella.
Quindi dormo molto in giro.
Faccio anche surf sulla folla.
Ritengo che il couchsurfing
e il crowdsurfing
siano sostanzialmente la stessa cosa.
Ci si lascia andare tra il pubblico
e ci si fida l'uno dell'altro.
Una volta ho chiesto
a un gruppo apri concerto
se volevano andare tra il pubblico
a fare la colletta
per farsi un po' di soldi extra,
una cosa che facevo spesso.
E come al solito,
il gruppo era intimidito,
ma c'era questo ragazzo nel gruppo
che mi disse di non poter proprio
andare là fuori.
Gli sembrava di fare l'elemosina
nel fare la colletta.
E ho riconosciuto la paura di "
Tutto questo è giusto?" e "Trovati un lavoro".
E nel frattempo il mio gruppo
diventa sempre più famoso.
Abbiamo firmato
per una grande etichetta discografica.
E la nostra musica
è un incrocio tra il punk e il cabaret.
Non è per tutti.
Beh, magari va bene per voi.
Firmiamo, e fanno tutta questa promozione
per l'uscita del nostro prossimo disco.
Esce e vende circa 25 000 copie
nelle prime settimane,
e la casa discografica
lo considera un fallimento.
E io dicevo, "25 000, non è tanto?"
E loro, "No, le vendite calano.
È un fallimento."
E se ne vanno.
Nello stesso momento, mentre autografo
e abbraccio dopo uno spettacolo,
un tizio viene da me
e mi dà un biglietto da 10 dollari,
e dice:
"Mi dispiace, ho masterizzato
il tuo CD da un amico."
(Risate)
"Ma leggo il tuo blog, so che odi
la tua casa discografica.
Voglio che tu abbia questi soldi."
E questo comincia ad accadere spesso.
Sono io che comincio
a fare la colletta ai miei spettacoli,
ma devo stare lì fisicamente
e farmi aiutare dalla gente,
e contrariamente al ragazzo
della band di apertura,
ho fatto tanta pratica
nello stare là in piedi.
Grazie.
E questo è stato il momento
in cui ho deciso
che avrei regalato la mia musica online,
quando possibile,
quindi è come i Metallica qui,
Napster, cattivi:
Amanda Palmer qui, e incoraggio
i torrent, lo scaricamento, la condivisione,
ma chiederò aiuto,
perché ho visto per strada che funziona.
Mi sono liberata della mia casa discografica
e per il mio progetto successivo
con la mia nuova band,
la Grand Theft Orchestra,
mi sono rivolta al crowdfunding,
e mi sono buttata nelle migliaia
di connessioni che avevo creato,
e ho chiesto al mio pubblico
di afferrarmi.
E l'obiettivo erano 100 000 dollari.
I miei fan mi hanno sostenuta
con circa 1,2 milioni di dollari,
che è stato il più grande progetto
di crowdfunding musicale ad oggi.
(Applausi)
E vedete quante persone sono.
Sono circa 25 000 persone.
E i media mi hanno chiesto: "Amanda,
il mercato della musica sta sprofondando
e tu incoraggi la pirateria.
Come hai fatto a far pagare
tutta questa gente per la musica?
E la vera risposta è, non l'ho fatto.
Gliel'ho chiesto.
E semplicemente chiedendo alla gente,
ho creato un legame con loro,
e quando si crea un legame
con loro, la gente vuole aiutare.
È un po' contrario
alle aspettative per molti artisti.
Non vogliono chiedere le cose.
Ma non è facile. Non è facile chiedere.
E per molti artisti è un problema.
Chiedere rende vulnerabili.
Io ho ricevuto molte critiche online
dopo che il mio progetto Kickstarter
ha preso piede
per avere continuato
le mie folli pratiche di crowdsourcing,
in particolare
per aver chiesto a musicisti
che sono miei fan
se volevano unirsi a me sul palco
per qualche canzone
in cambio di amore, biglietti
e birra, e questa è una foto ritoccata
di me caricata su un sito.
E questo ferisce in modo così profondo.
E la gente che dice:
"Non sei più autorizzata
a chiedere quel tipo di aiuto",
mi ha veramente ricordato la gente
che dall'auto urlava: "Trovati un lavoro."
Perché non erano con noi sul marcipiede,
e non vedevano lo scambio
che si verificava tra me e la folla,
uno scambio molto equo per noi,
ma a loro estraneo.
Questo è molto poco sicuro.
Questa è alla festa di conclusione
del mio progetto Kickstarter a Berlino.
A fine serata, mi sono spogliata
e ho lasciato che tutti scrivessero su di me.
Ora vi dirò, se volete provare
la sensazione viscerale
di fidarvi degli sconosciuti,
vi raccomando questo,
specialmente se quegli estranei
sono tedeschi ubriachi.
Questo è un legame
con i fan del massimo livello,
perché quello che stavo dicendo
in quel momento era,
mi fido così tanto di voi.
Dovrei?
Fatemi vedere.
Nella storia dell'uomo,
i musicisti, gli artisti,
hanno fatto parte della comunità,
collegando e aprendo,
senza essere stelle intoccabili.
Celebrità significa tanta gente
che vi ama a distanza,
ma Internet e il contenuto
che siamo liberi di condividere
ci stanno riportando indietro.
Si tratta di poche persone
che vi amano da vicino
e quelle persone diventano sufficienti.
Molti sono confusi dall'idea
che non ci sia un prezzo fisso.
Vedono un rischio imprevedibile,
ma le cose che ho fatto,
il progetto Kickstarter,
la strada, il campanello,
non vedo queste cose come dei rischi.
Le vedo come fiducia.
Gli strumenti online
per realizzare degli scambi
facilmente e istintivamente
come in strada,
vanno in quella direzione.
Ma gli strumenti perfetti
non ci aiuteranno
se non siamo in grado
di affrontarci a vicenda
e dare e riceve senza paura,
ma ancor più importante,
chiedere senza vergogna.
La mia carriera musicale è trascorsa
cercando di incrociare persone su Internet
così come facevo sulla cassa,
quindi con il blog e twitter
non solo delle date dei miei tour
e dei miei nuovi video
ma sul mio lavoro, la mia arte,
le nostre paure e le nostre sbronze,
i nostri errori,
e così ci vediamo l'un l'altro.
E credo che quando ci vediamo
veramente l'un l'altro,
vogliamo aiutarci l'un l'altro.
Credo che le persone siano ossessionate
dalla domanda sbagliata,
che è: "Come facciamo a far pagare
la gente per la musica?"
E se cominciassimo a chiedere:
"Come consentiamo alla gente
di pagare per la musica?"
Grazie.
(Applausi)
(深呼吸)
ずっと音楽で食べてこられた
訳ではありません
ちゃんとした大学の
教養学部を卒業した後
5年位は ―
こっちが私の本業
「2メートル半の花嫁」という名の
生きた彫刻をしていました
私は進んで これを仕事にしていたと
言っています
みんな知りたがるからです
「いったい こいつら
普段 何をやってんだ?」
これが仕事なんで
顔を白く塗って箱の上に立ち ―
帽子とか缶を足元に置きます
誰かがお金を入れてくれたら
花を差し出して
じっと見つめるんです
受け取ってもらえない時は
悲しそうに訴えるポーズで
歩み去る姿を見送ります
(笑)
感動的な出会いも経験しました
特に寂しい人たち ―
何週間も 誰とも
話してないような人に出会って
通りの真ん中で 見つめ合うという
美しい瞬間を経験しました
通りの真ん中で 見つめ合うという
美しい瞬間を経験しました
ちょっとした恋愛のようでした
「ありがとう あなたのこと
ちゃんと見ているから」と目で訴えると
相手の目も語ります
「誰も僕を見てくれやしないんだ
ありがとう」
イヤな経験もしました
通りすがりの車から
「仕事しろ!」って怒鳴られます
「これ仕事だから」とツッコミますが
それでも やっぱり傷つきます
仕事らしくない 卑怯で ―
恥ずかしいことでもしてるようで
不安になりました
この箱の上で
音楽ビジネスについて
どれほど学んだか
わかりません
経済学者の方なら
日々の収入を予想できたことに
興味を持つかも
常連がいるわけじゃないから ―
いつも驚いていました
火曜は60ドル 金曜は90ドルと
一定なんです
その頃
ドレスデン・ドールズというバンドで
地元を回ったり
クラブで演奏していました
ピアノの私と 天才ドラマーで
曲は私が書きました
十分お金が入るようになったので
生きた彫刻をやめ
ツアーをするようになっても
あの 人と触れ合う感覚は
失いたくありませんでした
大好きだったから
だからショーが終わると
ファンにサインしたり
ハグしたり
おしゃべりしたりしてました
手伝ってとか 一緒にやってと
頼んでいるうちに
仕組ができました
地元のアーティストを呼んで
ライブ会場の外で
何かやってもらう
彼らは帽子に お金を集めて
後でステージに合流
いろんな面白いゲストが
どんどん登場して もう大騒ぎ
Twitter が出てくると
いつでも どこでも
何でも頼めるようになって
もっとすごいことになりました
ピアノを練習したくなったら
1時間後にはファンの家にいます
これはロンドンです
皆が各国の手料理を
差し入れしてくれて
楽屋で一緒に食べたり
これはシアトル
美術館やお店や
公共の場所で働いてるファンは
突然 押しかけて
無料のゲリラ・ライブをしても
ちゃんと反応してくれます
ここはオークランドの図書館
TEDで使う箱と帽子を わざわざ
東海岸から運びたくなかったから
土曜に欲しいって
ツイートしたら
ニューポート・ビーチから
このクリスが持ってきてくれました
“ハロー”って言ってます
メルボルンで「鼻洗浄器はどこで買える?」
ってツイートしたら
看護師をしてる人が即座に
私のいるカフェまで ―
車で持って来てくれました
スムージーをおごって
看護と死について話しました
こんな幸運な
偶然の触れ合いが好きです
私は よく他人の家を泊まり歩きます
メンバーそれぞれに部屋がもらえるけど
Wi-Fi はない豪邸もあれば
みんな床に雑魚寝で
トイレもない ―
でもWi-Fi は有る
ボロ部屋もあり ―
そっちの方がいいわよね
(笑)
以前 スタッフと行ったのは
マイアミ郊外のすごく貧しい地域
その晩 泊めてくれたのは
まだ親元に住んでいる
18才の女の子でした
家族全員 ホンジュラスからの
不法移民です
その夜は私達がベッドに ―
寝られるように
家族全員がソファに寝て
その子は母親と寝ていました
私は横になって考えました
この家族は何も持ってないのに ―
私がベッドを取っていいのか?
翌朝 お母さんがトルティーヤの
作り方を教えてくれて
聖書をくれようとしました
それから私を呼んで
つたない英語で言うんです
「あなたの音楽が娘の支えなの ―
来てくれてありがとう
皆とても感謝してる」って
私は それなら受け取って
いいんだと思いました
交換なんです
2か月後 マンハッタンで
寝場所を求めてツイートしました
夜中にドアベルを押して ふと ―
一人は初めてだと気付きました
いつもは誰かが一緒です
一人は初めてだと気付きました
いつもは誰かが一緒です
「もしかして これってバカのすること?」
と思いました(笑)
「バカはこうやって死ぬのかな?」
やめようと思った時
ドアが開いて
芸術家と金融系記者の
カップルが出てきました
一緒に赤ワインを飲んで
お風呂も
貸してくれました
数え切れないほど
そんな夜を過ごしてきました
私はよく泊まり歩きますし
ステージダイブもたくさんします
泊まり歩くのも
ステージダイブするのも
本質的には同じだと 私は思います
観客に飛び込むのは
お互いの信頼の証です
観客に飛び込むのは
お互いの信頼の証です
以前 前座のバンドに
こう勧めたことがあります
観客に帽子を回して
お金をもらったら?
私もよくやっていたけど?
みんな張り切って行くのに
1人だけ動こうとしません
どうしても行く気になれない ―
物乞いをするような
気持ちになるって
彼の怖れは 私にも馴染みのある あの声です
「もらっていいのか?」そして「仕事しろ!」
そうこうする内に
うちのバンドの人気は上がっていき
メジャー・レーベルと契約しました
私達の音楽はパンクと
キャバレーの中間で
好き嫌いが分かれます
でも あなたの好みかも
それで私たちのアルバムは
派手に宣伝され
発売後 最初の数週で
2万5千枚売れたのに
会社側は失敗だって言うんです
「それって多くないの?」と言うと
向こうは
「売上は落ちてるし 失敗だ」と
そんな感じで撤退していきました
同じ頃 ライブの後 ファンに
サインやハグをしてたら
男の人が近づいてきて
私に10ドル札を差し出して 言うんです
私に10ドル札を差し出して 言うんです
「ごめんなさい 友達のCDを
コピーしました ― 」
(笑)
「でもブログで あのレコード会社
嫌いなの知ってるから
このお金はあなたに
受け取って欲しい」
こんなことが
よく起こるようになりました
ライブの後に 私が
お金を集める帽子役になり
実際にみんなの前に立って
支援を募るんです
さっきの前座の彼と違って
そうするのは
慣れているので
「ありがと」って受け取ります
この時 心に決めたんです
できる限りタダで
音楽をオンライン配信しようって
できる限りタダで
音楽をオンライン配信しようって
メタリカは
Napsterを叩いたけど
アマンダ・パーマー的には
P2Pもダウンロードも共有もOK
でも支援を お願いしよう
ストリートでは
うまくいったんだから
私は苦労してレーベルを離れ
次のバンド ―
グランド・セフト・オーケストラを
立ち上げました
クラウドファンディングに目をつけ
これまで築いてきた何千もの
つながりに飛び込んで
皆に「支えて」と頼んだんです
目標は10万ドル
でもファンの支援は ―
120万ドル近くにもなりました
音楽系クラウドファンディングの
最高記録です
(拍手)
支援者の数がわかりますか?
だいたい2万5千人です
メディアは こう聞いてきます
「音楽業界は落ち目なのに
君は音楽をフリーで配布
どうやって金を出させたんだ」
出させたんじゃない
頼んだんです
頼むことで人とのつながりができ ―
頼むことで人とのつながりができ ―
つながりができれば
みんな助けてくれる
アーティストの多くは
そんなバカなと思っています
誰かに頼るなんてとんでもないって
助けを求めるのは
簡単なことじゃないから ―
抵抗を感じる人が多いんです
頼むのは 自分を無防備にすることだから
Kickstarterでの支援額が大きくなるにつれ
ネット上で —
非難されるようになりました
相変わらず 皆に
頼み続けていたからです
特にファンのミュージシャン達に
愛情と ライブのチケットと
ビールを出すから
何曲か私達と一緒にやろうと
誘ったのが やり玉に上がりました
これはあるサイトに上げられた
加工した私の画像です
これはあるサイトに上げられた
加工した私の画像です
傷ついたけど 似た経験はしてます
「お前に好意を受ける資格はない」と
非難する人達を見ると
「お前に好意を受ける資格はない」と
非難する人達を見ると
車から「仕事しろ」と
叫んでいた人と重なります
あの人達は 一緒に歩道に
立ってるわけじゃないから
私と観客の間で
交わされているものが
わからない
私達にとって公平な関係でも
彼らには理解できないのです
職場で見てる人には問題ありかも
ベルリンでのKickstarter
支援パーティーでは
私が脱いで 体に
いろいろ書いてもらいました
もし 人への信頼を
心の底から感じてみたいなら
オススメです
特に 酔っぱらったドイツ人相手なら
最高の経験になるはず
達人レベルのファン交流です
というのも そこで伝えたのは ―
「あなたをこんなに信頼してる ―
信頼していい? 証拠を見せて」
ということだから
人類の歴史が始まって以来
アーティストはずっと
コミュニティーの一部でした
人をつなぎ 開放する役であって
手の届かないスターではなかった
スターとは 遠くにも愛してくれる人が
たくさんいるということですが
ネットや 自由に共有できる
コンテンツのおかげで
ネットや 自由に共有できる
コンテンツのおかげで
再び 皆が つながれる
ようになりました
そこには 数は少なくても ―
近くで応援してくれる人がいて
それで十分なんです
応援に “定価” はないから
戸惑う人もいて ―
応援に “定価” はないから
戸惑う人もいて ―
これをリスクと思っているけど
Kickstarterも
路上パフォーマンスも 深夜のドアベルも
私にとってはリスクじゃない
信頼の表れです
路上で交換するのと同じくらい ―
簡単で直感的なオンライン・ツールが
実現しつつあります
でも互いに向き合い
遠慮なくやり取りできないなら
いくらツールが完璧でも
役には立ちません
それ以上に大切なのは
恥ずかしがらずに
助けを求めることです
私はこれまでミュージシャンとして
ネット上の出会いを
大切にして来ました
あの箱の上での出会いと同じように
だからブログやツイートでは
ツアー日程や
新作PVのことだけでなく
私達の仕事も アートも
不安も 二日酔いも
失敗したことだって書きます
それから会うんです
実際に会えば
助け合いたくなるはず
実際に会えば
助け合いたくなるはず
みんな誤った問いから
離れられないんです ―
「どうやって 音楽にお金を出させるか?」
でも こう考えたらどうでしょう ―
「どうすれば音楽に お金を出せるように
してあげられるだろう?」
ありがとう
(拍手)
(숨 고르는 소리)
제가 늘 음악으로
밥벌이를 한 건 아닙니다
명문 문과대학을 졸업한 후
한 5년 동안 제가 한 일은
바로 이거였어요
'2.4 m 짜리 신부'라고 부르는
살아있는 동상이자 자영업가였습니다
사람들에게 이 일을 했다고
말하는 걸 즐기는데요
왜냐하면 이런 일을 하는
괴상한 사람들은 도대체
실제로 어떤 사람들인지 궁금해 하거든요
안녕하세요
하루는 온몸을 하얗게 칠하고
상자위에 올라섰습니다
발 밑에는 모자나 깡통을 두고
누군가 지나가며 돈을 넣어주면
꽃을 주며 그 사람을
뚫어지게 쳐다봤습니다
꽃을 안 받아주고
제게서 멀리 갈 때면
처량하고 간절한 몸짓을 보냈습니다
(웃음)
사람들과 굉장히 심오한 경험을 나눴는데
특히 몇 주씩이나 누구와도
대화를 나누지 않은 것 같은
외로운 사람들이 있었어요
도시의 번잡한 거리에서
오랫동안 눈을 맞추는
그런 아름다운 순간을 나누며
조금은 사랑에 빠졌다고도 할 수 있죠
제 눈은 "고마워요.
당신이 보여요" 라고 말했고
그들의 눈은
"아무도 날 보지 않아요.
고마워요" 라고 말했습니다
간혹 괴롭히는 사람들도 있었어요
차를 타고 지나가면서 외치길,
"제대로 된 일이나 찾아봐!"
그럼 저는
"이게 내 일인데" 라고 답했어요.
하지만 가슴이 아팠죠
내가 일 같지도 않은 일을 하고 있는지,
불공평하고 수치스러운 건지,
의구심이 들었기 때문이죠.
이 상자 위에 서서 음악 사업을 위해
얼마나 훌륭한 교육을 받고 있는지
그 때는 전혀 몰랐습니다.
여러분 중에 경제학자가 있다면 아마
제가 그런대로 예측 가능한 수입이
있었다는 사실이 흥미로울 겁니다.
저도 놀랐거든요.
단골이 있는 것도 아니었지만
대체로 화요일에는 60 달러,
금요일에는 90 달러씩
비교적 규칙적이었어요.
그 와중에 저는 지방을 돌아다니며
제 밴드인 드레스덴 돌즈와
나이트클럽에서 공연을 했습니다.
제가 피아노를 치고 있고
옆에는 천재적인 드러머입니다.
저는 직접 작사 작곡을 하며
결국 동상 일을 그만둘 수 있을 만큼의
돈을 벌기 시작했죠
지방 공연을 하면서도
사람들과의 직접적인 교감을
절대로 놓치고 싶지 않았습니다.
그걸 좋아했거든요.
그래서 공연이 끝나면 항상 싸인회를 열고
팬들을 안아주고 대화도 나누며
사람들에게 도와달라고 하며
그들을 참여시키는것을 하나의 예술로 만들었죠.
그 지역의 음악가와 예술가들을 부르면
그들은 우리의 공연장 밖에 무대를 꾸미고
모자를 돌리고는
그 후에 무대 위에 함께 올라오고는 했어요.
그러니까 마치 서커스처럼 이상한
무작위의 찬조 출연자들이 있었던 거죠.
그러다가 트위터를 사용하게 되면서
마법과 같은 일들이
더 많이 일어났습니다.
즉시, 어디서나 무엇이든
요청할 수 있게 되었으니까요.
연습할 피아노가 필요하다고 하면
한 시간 후에는 팬의 집에서 연습할 수
있었습니다. 이건 런던인데요.
사람들은 집에서 만든 요리를 가져오기도 하고
전 세계의 무대 뒤에서 함께 음식을
나눠 먹었습니다. 이건 시애틀이에요.
미술관과 상점에서 혹은
어떤 공공장소에서든 일하는 팬들은
계획없이 즉흥적으로
무료 공연을 하기로 하면
환영의 손짓을 해 보였습니다.
이 곳은 오클랜드에 있는 도서관이에요.
토요일에 이 상자와 모자가
필요하다는 트윗을 했어요.
동부에서 가져오기엔
너무 귀찮았거든요.
그랬더니 뉴포트 비치에서 이
크리스라는 남자가 나타났습니다.
안부 전해달래요.
한 번은 '멜번의 어디서 주전자를 살 수 있을까요?'
라는 트윗을 올린 적이 있었어요.
병원에 있던 한 간호사가 바로 운전해서
제가 있던 카페로 가지고 왔습니다.
그래서 저는 스무디를 사드렸고
간호 업무와 죽음에 대한 대화를 나눴어요.
저는 이렇게 계획되지 않은 친분을 사랑합니다.
잘 된 일이죠.
남의 집 소파에서 자주 자거든요.
제 스탭들이 제각기 한 방을
쓸 수 있는 저택이지만
무선 인터넷이 없는 경우가 있고
예술가의 단칸 방에서는
화장실은 없지만
무선 인터넷은 있는 방에서
모두가 바닥에서 자는 경우도 있죠.
무선 인터넷이 있는 쪽이 훨씬 나아요.
(웃음)
한 번은 제 스탭들과 승합차를 몰고
굉장히 빈곤한 마이애미의
한 동네로 갔습니다.
그 날 밤 저희를 소파에 재워줄 주인은
아직 부모님과 함께 사는
18살짜리 여학생이었습니다.
그 아이의 가족은 온두라스에서
온 불법 이민자들이었어요.
그날 밤 그 아이의 가족은 모두
소파에서 잤고
그 여학생은 엄마와 함께 잤습니다.
저희에게 침대를 내주려고요.
누워서 이런 생각을 했습니다.
이 사람들은 가진 게 너무 없어
과연 공평한 걸까?
다음 날 아침 학생의 어머니는
또띠야 만드는 법을 가르쳐주며
성경을 주려고 했습니다.
그리고 저를 옆으로 데리고 가서는
어설픈 영어로 말씀하셨어요.
"당신의 음악이 제 딸에게 큰 도움이 됐어요
우리 집에서 묵어줘서 고마워요
우리 모두 감사하게 생각하고 있습니다."
그래서 저는 '그래, 공평해'
라고 결론 지었습니다.
그건 바로 이런 것이었어요,
몇 달 후 저는 맨해튼에 있었는데
잠자리가 필요하다고
트윗을 했고, 자정 즈음
뉴욕 동남부에 있는
어느 집 초인종을 누르면서
문득 한 번도 혼자서 이런 걸
해 본 적이 없다는 생각이 들었습니다.
항상 밴드 멤버나 스탭과 함께 였었죠.
이런 짓은 멍청한 사람들이나 하는 건가? (웃음)
멍청이들이 이렇게 죽는 거야?
마음을 바꿀 시간도 없이
문이 활짝 열렸습니다.
그녀는 예술가였어요.
그는 로이터 소속 금융 블로거였고요.
그들은 제게 빨간 포도주를 따르며
목욕도 권유했습니다.
앞서 말한 것과 같은 밤을
수천 번도 더 보냈습니다.
저는 소파에서 자는 카우치서핑 뿐만아니라
공연중에 대중에 몸을 맡기는 일도 잘 하죠.
제게는 남의 집에서 잠자기와
대중에게 몸을 맡기는 일은
매한가지입니다.
관객에게 몸을 맡기며
서로를 믿는 거죠.
한 번은 제 공연의 오프닝을 맡은 밴드에게
관중에게 모자를 돌려 돈을 좀 벌지 않겠냐고
물어봤습니다.
제가 많이 한 일이거든요.
늘 그렇듯, 그들은 열띤 반응을 보였지만
밴드 멤버 중 한 명은
도저히 밖에 나가지 못하겠다고 했어요.
모자를 들고 서 있는 건
구걸하는 것과 너무 비슷했다는 거에요.
'이건 공평한 걸까'와 '제대로 된 일자리나 찾아봐'에
대한 두려움은 제게 낯익은 것이었습니다.
그러면서 제 밴드는 유명해지기 시작했어요.
큰 레코드 회사와 계약도 맺었고요.
저희의 음악은 펑크와 카바레의 중간쯤 됩니다.
취향에 안 맞을 수도 있죠.
뭐, 여러분한테 맞을 지도 모르겠네요.
계약을 하고 다음 앨범에
대한 기대가 엄청났습니다.
마침내 앨범이 나왔을 때는
몇 주만에 2만 5000 장을 팔았습니다.
그런데 회사측에서는 실패였다고 했습니다.
"2만 5000장이면 많은 거 아닌가요?"
하고 물었지만
그들은 "아니요 판매량이
줄고 있어요. 실패작이에요" 하고는
떠나버렸습니다.
바로 그 무렵, 공연을 마치고
사인을 하고 팬들을 안아주고 있는데
한 남자가 제게 다가와
10달러짜리를 한 장 주면서 하는 말이
"미안해요"
"사실 친구한테 빌려서 CD를 구웠습니다."
(웃음)
"하지만 당신의 블로그를 읽고
레코드사를 싫어한다는 사실을 알게됐습니다.
그냥 이 돈을 받아주세요. "
그런데 이런 일이 반복되었습니다.
제 공연을 마친 후 바로
제자신이 모자가 된 겁니다.
물리적으로 바로 그 자리에 서서
사람들이 주는 도움을 받아야하는 거에요.
오프닝 밴드의 그 남자와는 달리
사실 저는 그렇게 서 있는
연습을 많이 했거든요.
고마워요.
바로 그 순간 저는
언제든지 가능하면 온라인에서
제 음악을 무료로 나눠주기로 결심합니다.
마치 메탈리카가 여기 있고,
냅스터(음악공유서비스)는 별로에요.
아만다 파머는 여기서
토렌트, 다운로드와 공유를
장려하는 반면
도움을 요청하기로 했습니다.
길거리에서는 충분히 가능한 일이었으니까요.
그래서 각고의 노력 끝에 레코드사와의
계약을 해지하고 저의 새로운 밴드
그랜드 테프트 오케스트라와 함께
다음 프로젝트를 행하기로 했습니다.
그리고 시민 기금을 마련하기로 했죠.
이미 만든 수천 개의 인연에 몸을 던졌고
제 팬들에게 저를 받아 달라고 했습니다.
목표는 10만 달러였는데
팬들은 거의 120만 달러나 후원 해줬어요.
역사상 가장 큰 규모의 시민 음악 기금 프로젝트였죠.
(박수)
몇 명이나 참여했는지도 볼 수 있는데요,
한 2만 5000명 정도죠.
언론이 제게 질문합니다.
"아만다씨, 음악업계는 추락하고 있고
당신은 불법 복제를 장려하고 있어요.
어떻게 이 사람들이 돈을 내고
음악을 구매하게 만들었습니까?"
솔직히 말씀드리자면
구매하게 만든 게 아니라 부탁한 거에요,
사람들에게 부탁하는
바로 그 행위를 통해서
그들과 공감대를 만들고
공감대가 형성되면
사람들은 돕고 싶어합니다.
많은 예술가들에게는
직관과 반대되는 일입니다.
그들은 부탁하는 걸 싫어해요.
물론 부탁한다는 건 쉽지만은 않죠.
그래서 많은 예술가들은 부탁을 꺼려합니다.
약점을 내보이는 것이니까요.
킥스타터(Kickstarter)에서 모금한
시민기금이 엄청난 성공을 거두자
인터넷에서는 비판의 소리도 많았습니다. (Kickstarter: 인터넷에서 시민기금을 마련할 수 있게 해주는 사이트 이름)
정신나간 시민 기금을 계속해 나가면서
특히 제 팬인 음악가들에게
사랑과 티켓 몇 장과 맥주를 댓가로
오프닝을 해달라고 부탁한다고요.
이건 제 이미지를 누군가 합성해서
어느 웹사이트에 올린 건데요,
참 익숙한 느낌의 상처를 받았습니다.
"넌 더 이상 그런식의 도움을
요청하면 안 돼" 라고 말하는 사람들은
차를 타고 지나가며 "일자리나 찾아 봐" 하고
외친 사람들의 모습과 정말 비슷했습니다.
그 사람들은 저희와 함께 인도에 서 있지 않았기에
저와 제 팬들 사이에 형성된
교류를 보지 못했던 거죠.
저희에게는 공평했지만
그들에게는 이질적인 교환이었어요.
이 사진은 좀 위험할 수도 있는데요,
베를린에서 열린 킥스타터 후원자 파티입니다.
일정을 마칠 때쯤 옷을 벗어던지고
제 몸에 그림을 그리도록 했습니다.
지금 말씀드릴게요.
만약 타인을 적나라하게
신뢰하는 경험을 원한다면
저처럼 한 번 해 보세요,
특히 그 타인이 술 취한 독일 사람들이라면요.
이건 정말 엄청난 수준의
공감대 형성이었습니다.
제가 실제로 표현하고 싶었던 건
'당신을 이만큼이나 신뢰한다' 였으니까요.
신뢰해도 될까? 그럼 보여줘 봐.
인류사의 대부분 동안
음악가, 화가와 같은 이들은
공동체의 일원으로서
만질 수 없는 밤 하늘의 별이기 보다는
연결의 매개체, 개방의 통로였어요
유명세는 많은 사람들이
먼 곳에서 당신을 사랑하는 현상입니다.
그렇지만 인터넷과 그 내용을
자유롭게 공유하게 됨으로써
저희는 본연의 임무로 돌아가고 있습니다.
소수의 사람들이
가까운 곳에서 당신을 사랑해주고
그걸로 충분한 거에요.
많은 이들은 가격표가 없다는 데에
어리둥절해 합니다.
예상 불가한 위험이라고 생각하지만
제 경험에 비춰 보면
킥스타터, 길거리, 초인종을
위험 요소로 생각하지 않습니다.
신뢰의 요소로 생각해요.
앞서 말씀드린 교환을 길거리에서 만큼이나
쉽고 직관적으로 만들기 위한
온라인 도구는 계속 발달하고 있습니다.
그렇지만 아무리 완벽한 도구가 있다해도
서로를 마주보며 두려움 없이
주고 받지 못한다면 소용없겠죠.
하지만 더 중요한 것은
수치스러움을 느끼지 않고 부탁하는 거에요.
음악가로서 제 인생은
상자 위에 섰을 때와 같은 방식으로
인터넷에서 사람들을 만나는 데에
할애했습니다.
제 공연 일정과 새 비디오를
블로그나 트위터에 올리는 것
그 뿐만 아니라 저희가 하는 일과
예술과 두려움과
숙취와 실수까지도 드러내게 되면
서로를 볼 수 있습니다.
그리고 우리가 정말 서로를 보게 되면
서로 돕고 싶어집니다.
저는 사람들의 질문이 틀렸다고 생각해요.
"어떻게하면 사람들이 돈을 내고 음악을
구매하도록 만드는가?" 라고 묻는데요.
"어떻게하면 사람들이 음악을 위해
돈을 낼 수 있는 환경을 만드는가?" 가
우리가 던져야 할 질문이 아닐까요?
감사합니다.
(박수)
(هەناسەهەڵکێشان)
(هەناسەدانەوە)
هەمووکات لە ڕێگەی مووزیکەوە
.بژێوی ژیانم دابین نەکردووە
بۆ ماوەی نزیکەی پێنج ساڵ دوای تەواوکردنی
زانکۆیەکی ناسراوی
،زانستە ئەدەبییەکان
.ئەمە کاری ڕۆژانەم بوو
(پێکەنین)
خاوەنی کاری خۆم بووم وەک
،پەیکەرێکی زیندوو پێم دەوترا بووکی هەشت پێ
حەزیش دەکەم بە خەڵک بڵێم
،ئەمەم بۆ ئیشێک دەکرد
،چوونکە هەمووکات هەمووان حەز دەکەن بزانن
لە ژیانی ڕاستیدا ئەم کەسە
.پڕووپووچانە کێن
(پێکەنین)
.سڵاو
ڕۆژێکیان بە ڕەنگی سپی خۆم
،بۆیە کرد، لە سەر سندووقێک وەستام
قتوێک یان کڵاوێک بوو
لە بەردەم پێمدا دامنا، و
کاتێکیش یەکێک بە لامدا
دەهات و پارەی دادەنا
-- گووڵێکم دەدایە دەستیان
.لەگەڵ چاو بڕینە چاوێکی قووڵدا
،ئەگەر گووڵەکەشیان لێوەرنەگرتمایە
-- دڵتەنگی و پەرۆشبوونم نیشان دەدا
.کاتێک دووردەکەوتنەوە
(پێکەنین)
بۆیە کاریگەرترین یەکتر بینینم
،هەبوو لەگەل خەڵکدا
بەتایبەتی ئەوانەی تەنیا بوون
ئەوانەی لەوە دەچوو چەند هەفتەیەک
،بێت قسەیان لەگەڵ کەس نەکردبێت
ساتێکی جوانی چاوبڕینە چاوێکی
درێژخایەنمان دەست دەکەوت
لە سەر شەقامێکی شارەکە، و
بە جۆرێک کەمێک
.دەکەوتینە خۆشەویستییەوە
-- چاوەکانیشم دەیانوت
.زۆر سوپاس"
".دەتبینم
-- چاوەکانی ئەوانیش دەیانوت
.قەت کەس نامبینێت"
".زۆر سوپاس
هەندێک جار
.بێڕێزیم بەرامبەر دەکرا
خەڵک هەبوو لە ئوتومبێلەکانیانەوە
.هاواریان بۆ دەکردم
"!ئێشێک بدۆزەرەوە"
منیش دەموت
".ئەمە ئیشی منە"
،بەڵام ئازاری دەدام
چونکە وای لێدەکردم بترسم
لەوەی ئیشێکی وا ناکەم
لە ئیش بچێت و
.کارێک بێت جێی شەرم بێت
نەم ئەزانی ئەوە چ فێربوونێکی
بێوێنەیە کە وەری دەگرم
.بۆ کاری موزیک لە سەر ئەم سندووقە
،بۆ هەموو ئابووریناسەکان
لەوانەیە حەز بکەن کە چۆن توانیم
،داهاتێکی پێشبینیکراو پەیدا بکەم
،کە زۆر سەیر بوو بەلامەوە
،چوونکە هیچ سەردانکەرێکی بەردەوامم نەبوو
بەڵام زۆربەی جار ٦٠ دۆلار لە سێ شەماندا
٩٠ دۆلاریش لە ڕۆژانی هەینیدا
.بەردەوام بەو شێوەیە بوو
لە هەمان ئەو کاتەدا، کە لە ناوخۆدا
دەگەڕام و موزیکم دەژەن لە یانە شەوانەکاندا
.لەگەڵ تیمە موزیکەکەمدا، درێسدین دۆڵس
.ئەمە من بووم لە سەر پیانۆ
.تەپڵ لێدەرێکی بلیمەتیش
گۆرانییەکانم دەنووسی، و دەرئەنجام
ئەوەندە پارەمان پەیا دەکرد
کە واز لە ئیشی بوون بە پەیکەرەکەم بێنم، و
،کە دەستمان کرد بە گەشتکردن
بە ڕاستی حەزم نەدەکرد ئەم هەستی
پەیوەندییە ڕاستەوخۆیە لەگەڵ خەڵکدا
.لەدەست بدەم، چونکە زۆرم حەز لێبوو
،بۆیە دوای هەموو نمایشەکانمان
ئیمزای یادگاریمان دەکرد و
باوەشمان بە هەواداراندا دەکرد و
،لەگەڵیان دەماینەوە و قسەمان لەگەڵ دەکردن
هوونەرێکمان درووست کرد لە داواکردن
لە خەڵک بۆ یارمەتیدانمان و هاتنە لامان، و
شوێنی موزیک ژەن و هونەرمەندە
ناوچەییەکانم دەدۆزییەوە و
ئەوانیش لە دەرەوەی شوێنی
نمایشکردنەکانمان دەمانەوە و
،کڵاویان دەگێڕا بۆ پارەدان
دواتریش ئەهاتنە سەر
،سەکۆ لەگەڵمان
بۆیە لە ئەنجامدا ئەم بۆنە سەیرەمان دەست
.دەکەوت لەگەڵ میوانە هەمەجۆر و سەیرەکاندا
ئینجا تویتەر هات، و
،شتەکانی جادووگەرانەتر کرد
چونکە لە هەر کوێیەک بوومایە
.یەکسەر هەر شتێکم بویستایە داوام دەکرد
ئەگەر پیانۆیەکم بویستایە
،ڕاهێنانی لەسەر بکەم
.کاتژمێرێک دواتر لە ماڵی هەوادارێک دەبووم
.ئەمە هی لەندەنە
لە هەر شوێنێکی جیهان بووینایە خەڵک
خواردنی تازەیان بۆ ئەهێناین بۆ پشتی
.پشتی سەکۆ و نانیان لەگەڵ دەخواردین
.ئەمە هیی سیاتڵە
هەوادارەکانی لە مۆزەخانەکان و
کۆگاکاندا کاریان دەکرد و
لەگەڵ خەڵکی هەموو جۆرە
شوێنەگشتییەکان دەستییان ڕادەوەشاند
ئەگەر بڕیارم بدایە نمایشێکی یەک خولەکی
.بێ بەرامبەر بکەم لە کۆتاییدا
.ئەمە کتێبخانەیەکە لە ئۆکلاند
ڕۆژی شەممە لە تویتەر بڵاوم کردەوە
،کە پێویستم بەم سندووق و کڵاوەیە
چونکە نەم ئەویست بە زەحمەتێکی زۆر
،لە کەنارئاوی خۆرهەڵاتەوە بیانهێنم
سوپاس بۆ بایەخپێدانی ئەم برادەرە، بەناوی
،کریس، کە لە کەنارئاوی نیوپۆرکەوە هێنای
هات و سڵاوێکی کرد
جارێکیان لە تویتەر نوسیم، "لە کوێی
مێلبۆرن دەتوانم قۆری لووت شتن بکڕم؟
پەرستارێک لە نەخۆشخانەوە هات
ڕێک بۆ ئەو کافتریایەی کە تێیدا بووم و
منیش ساردەمەنیم بۆ کڕی و
دەستمان کرد بە قسەکردن
.لەسەر پەرستاری و مردن
ئەم جۆرە نزیکبوونەوە بێ پلانانەم حەزلێیە
کە زۆرجار خۆشبەختم، چونکە
من زۆر لە ماڵی هەوادارانم دەمێنمەوە
لە خانووە گەورەکاندا هەموو ئەندامەکانی
باندەکە ژووری خۆیان بەردەکەوت
بەڵام وایەرلێسی تێدا نەبوو، و
لە ئوتێلە یەک کەسییەکانیشدا
کە هەمووان لەسەر زەوییەکە دەبن
کە تەنانەت ئاودەستەکانیشی کلێنسی تێدانییە
،بەڵام وایەرلێسی هەیە
.بەڕوونی دەیکات بە هەڵبژاردنێکی باشتر
(پێکەنین)
جارێکیان ئوتومبێلەکەمان باندەکەمانی
برد بۆ گەڕەکێکی هەژارنشینی میامی و
بۆمان دەرکەوت ئەو کەسەی ئەو شەوە
میوانداریمان دەکات
کچێکی ١٨ ساڵانە، کە هێشتا
لەگەڵ ماڵەوەیدا دەژی و
خێزانەکەشی هەموویان پەنابەری
.تۆمارنەکراوبوون لە هوندۆراسەوە
ئەو شەوەش، هەموو خێزانەکەی
لەسەر قەنەفەکان خەوتن و ئەویش
لەگەڵ دایکیدا نووست
.بۆ ئەوەی ئێمە لەسەر سیسەمەکان بنوین
منیش پاڵکەوتبووم و بیرم ئەکردەوە
ئەم خەڵکانە زۆر کەمییان هەیە
ئەمە ڕەوایە؟
،بۆ بەیانی دواتر
دایکی فێری کردین چۆن
هەوڵی دروستکردنی تۆرتەلینی بەین و
ویستیشی ئینجیلێکم باتێ
ئینجا بردمییە ئەولاوە و
،بە ئینگلیزییە خراپەکەی وتی
موزیکەکانی ئێوە زۆر"
.یارمەتی کچەکەمی یاوە
.سوپاس بۆ مانەوەت لێرە
هەموومان زۆر سوپاسگوزارین
منیش لە دڵی خۆما وتم
".ئەمەیان ڕەوایە
.ئەمە ڕەوایە
،دوو مانگ دواتر
،لە مانهاتن بووم
لە تویتەر داوای دۆشەکێکی
،خۆفڕێدانەسەرم کرد و نیوەشەو
لە بەشی خواری خۆرهەڵات بووم و
بە مێشکمدا هات کە قەت پێشتر
.ئەمەم بەتەنیا نەکردووە
هەمووکات لەگەڵ باندەکەم
.یان تاقەمەکەمدا بووم
ئەوە ئەو شتەیە کە کەسە بێمێشکەکان دەیکەن؟
(پێکەنین)
خەڵکە بێمێشکەکان بەم شێوەیە دەمرن؟
،پێش ئەوەی بتوانم بۆچوونی خۆم بگۆڕم
یەکسەر دەرگاکەیان کردەوە بەڕوومدا
ژنەکە هوونەرمەندە
پیاوەکەش هەواڵی ئابووری
رۆیتەرسی بەدەستە، و
پێکێک شەرابی سوریان پێشکەشکردم و
لە گەرماوەکەی ماڵی ئەوان خۆمشت و
هەزارەها شەوی ترم هەبووە
.کە بەو شێوەیە بەسەرم بردووە
.زۆر لە ماڵی هەوادارانم ئەمێنمەوە
هەروەها زۆریش دەچمە ناو هەوادارانم
بە بۆچوونی من مانەوە لە ماڵی هەواداران و
چوونە ناویان
ئەتوانی بڵێیت هەمان شتە
ئەچیتە ناو هەوادارەکانتەوە و
متمانە بە یەکتری دەکەن
جارێکیان داوام لە ئەندامێکی باندەکەم کرد
بچێتە ناو خەڵکەکەوە و کڵاوەکە تێپەڕێنێت
بۆ ئەوەی شتێک پارەی زیامان دەستکەوێت و
.ئەوە شتێکبوو خۆم زۆر ئەمکرد
وەک هەموو کات، باندەکە زۆریان پێخۆشبوو
بەڵام کوڕێکی تیابوو لە باندەکەیا
پێی وتم ناتوانێ وا لەخۆی بکات
.بتوانێ بچێ ئەوە بکات
هەستی ئەکرد زۆر لە سواڵکردن ئەچێت
ئەگەر بە کڵاوەوە لەویا بوەستێت و
درکم بە ترسەکەی کرد وەک ئەوەی بڵێ
"ئایا ئەمە ڕەوایە؟"
".وە "بڕۆ ئیشێک بدۆزەرەوە
لە هەمان کاتدا، باندەکەم تا دەهات
.گەورەتر و گەورەتر دەبوو
لەگەڵ کۆمیانیایەکی گەورەی تۆمارکردن
گرێبەستمان کرد و
موزیکەکەمان تێکەڵەیەک بوو لە نێوان
"شێوازی "پەنک" و "کابارێت
.بۆ هەموو کەس نییە
.لەوانەیە بۆ ئێوەبێت
(پێکەنین)
ئیمزامان کرد، و بەپەرۆشییەکی زۆر هەبوو
.بۆ ئەلبوومی دواترمان
ئەلبومەکە دەرچوو و نزیکەی
٢٥,٠٠٠ دانەی لێ فرۆشرا
لە چەند هەفتەی سەرەتادا، و
کۆمپانیاکە ئەمەیان بە شکست دانا
وتم باشە، "٢٥,٠٠٠"، ئەوە زۆر نییە؟
وتیان، "نەخێر، فرۆشەکە تا یەت کەم ئەکات.
".ئەوە شکستە
.ئینجا دەستبەردەرمان بوون
ڕێک لە هەمان کاتدا دوای نمایشێک
ئیمزام بۆ هەواداران ئەکرد و
کوڕێک هات بۆلام و
پسوڵەیەکی ١٠ دۆلاری یامێ و
،وتی
داوای لێبوردن ئەکەم، سی دییەکەتم سوتاند"
".کە هی هاوڕێکەم بوو
(پێکەنین)
بەڵام بلۆگەکەتم خوێندەوە، و"
.ئەزانم ڕق لە کۆمپانیای تۆمارکردنەکەتە
".بۆیە ئەمەوێ ئەم پارەیە وەرگریت
ئەم شتەشت تا دەهات زیاتر ڕووی ئەیا
،بووم بە کڵاوی دوای گۆرانییەکان
بەڵام ئەبوو بە جەستە لەوێ بووەستم و
یارمەتی لە خەڵکەکە وەرگرم و
جیاواز لەو کوڕەی تری باندەکەمان
من ئەزموونم زۆربوو لەگەڵ ئەو
جۆرە پارەکۆکردنەوەیەدا
.زۆر سوپاس
لەم ساتەدا بوو بڕیارم یا
کە ئیتر بێبەرامبەر موزیک
پێشکەشی خەڵک بکەم
هەرکاتێک بتوانم لەسەر ئینتەرنێت
هەندێک جار موزیکی مێتالیکا و
ماڵپەری ناپستەریش ئەوکاتە دروستبوو
،ئەماندا پاڵمەریش بوو بە ئەندامێکی
زیاتریش هانی داگرتن، و بەکارهێنانی
تۆرێنت و بڵاوکردنەوەم ئەیا
،بەڵام داوای یارمەتیشم ئەکرد
چونکە لەسەر شەقامەکان بینیبووم
کە چەن سوودی هەیە
بۆیە هەوڵمیا و وازم لە کۆمپانیاکە
هێنا، و بۆ پرۆژەی دواتر
،لەگەڵ باندە نوێکەمدا
"ئۆرکێسترای "گراند زێفت
پەنام برد بۆ هاوکاری هەواداران و
خۆم فڕێ یایە ناو ئەو هەزارەها
پەیوەندیەی کە دروستم کردبوو و
داوام لە هەوادارانم کرد بمگرنەوە
.ئامانجەکەش ١٠٠,٠٠٠ دۆلار بوو
هەوادارانم نزیکەی
.١.٢ ملیۆنیان بۆ دابینکردم
کە تا ئەمڕۆ گەورەترین پرۆژەی موزیکییە
.لەلایەن هەوادارانەوە دابینکرابێت
(چەپڵەلێدان)
.ئینجا بینیشمان بە چەند کەس ئەوە کراوە
.نزیکەی ٢٥,٠٠٠ کەس بوون
ڕاگەیاندنەکان پرسیان
ئەماندا کاری موزیکی پاراستنی تایبەتمەندیە"
و تۆش هانی بڵاوکردنەوەی نایاسایی ئەیەیت
چۆن توانیت وا لەم هەموو
خەڵکە بکەیت پارە بەن بۆ موزیک؟
،وەڵامەکەش ئەوەبوو
.من واملێنەکردن
داوام لێکردن
هەر لەڕێگەی هوونەری داواکردن
لە خەڵکیشەوە
پەیوەندیم بەست لەگەڵیان، و
کاتێک پەیوەندی ئەبەستی لەگەڵیان
.خەڵک ئەیانەوێ یارمەتیت بەن
بۆ زۆرێک لە هونەرمەندان ئەوە
.شتێکە دژی بنەماکانیانە
.نایانەوێ داوای شت بکەن
.بەڵام شتێکی ئاسان نییە
داواکردن ئاسان نییە
زۆرێک لە هونەرمەندانیش
.کێشەیان هەیە لەگەڵ ئەمەیا
داواکردن ئەتخاتە بەر قسە
منیش ڕەخنەیەکی زۆرم
،لێگیرا لەسەر ئینتەرنێت
،دوای ئەو دەستپێکردنە گەورەیەم
لەسەر بەردەوامبوونم لە کارە
شێتانەکانم لە داواکردنی هاوکاری هەواداران
بەتایبەتی داواکردن لە موزیک ژەنەکان
کە هەواداران بۆ ئەوەی ئەگەر
بیانەوێ بێنە سەر سەکۆکە
بۆ چەند گۆرانییەک بەرامبەر
خۆشەویستی و بلیت و بیرە، و
ئەمەش وێنەیەکی منە
کە لە ماڵپەڕێک بڵاوبووبۆوە و
ئەمە بە شێوەیەک ئازاری یام
کە ئاشانابووم پێی
،بەتایبەتی کە خەڵک ئەیانوت
تۆ چیتر بۆت نییە
داوای ئەو جۆرە یارمەتییە بکەیت
ئەوکاتەنەی بیر ئەخستمەوە کە خەڵک
"هاواریان ئەکرد بۆم، "ئیشێک پەیاکە
چونکە لەگەڵمان نەبوون
لەسەر شۆستەکە، و
ئەو جۆرە ئاڵوگۆڕەیان نەئەبینی
کە لە نێوان من و هەوادارەکانمدا
،ڕوویان دەدا
ئاڵوگۆڕێک کە زۆر ڕەوا بوو
بەلای خۆمانەوە و نامۆ بوو بەلای ئەوانەوە
بۆیە ئەمە کەمێک
.سەلامەت نییە بۆ ئیشکردن
ئەمە ئاهەنگی هاوکارانی
.دەستپێکردنە گەورەکەمە لە بەرلین
لە کۆتایی شەوەکەدا، جلەکانم دانا و
هێشتم هەمووان وێنەم لەسەر بکێشن
،ئێستا با پێتان بڵێم
ئەگەر بتانەوێت ئەزموونی
هەستکردنی ناوەکی
-- متمانەکردن بە بێگانەکان بکەن
(پێکەنین)
،پێشنیاری ئەمە ئەکەم
بەتایبەتی ئەگەر ئەو بێگانانە
.ئەڵمانی سەرخۆش بن
(پێکەنین)
ئەمە پەیوەندییەکی هەواداری
زۆر هەستیار بوو
چوونکە ئەوەی لێرەیا ئەمویست
،بیڵێم ئەوەیە
من ئەمەنە متمانەتان پێئەکەم
ئەبێ وابم؟
.نیشانمبەن
،بەدرێژایی مێژووی مرۆڤایەتی
موزیک ژەنەکان، هونەرمەندەکان، بەشێک بوون
.لەم کۆمەڵگایە
لەناو خەڵکدا و ئەکرانەوە
بەڕوویانا نەک ئەستێرەی دوورەدەست
کەسایەتی بەناوبانگی ئێستا بەواتای ئەوە
دێت خەڵکێکی زۆر لە دوورەوە خۆشیان بوێیت
بەڵام ئینتەرنێت و
پێکهاتەکانی کە ئازادین چی
تیا بڵاو ئەکەینەوە
.ئەمانگێڕێتەوە بۆ ئەو سەردەمە
گرنگ ئەوەیە کەسانێکی کەم
لە نزیکەوە خۆشیان بوێیت و
.ئەو کەسە کەمانە بەس بن بەلاتەوە
بۆیە زۆر کەس سەریان لێتێکەچێت
بە بیرۆکەی
کاری بێ بەرامبەر
وەک مەترسییەکی پێشبینی نەکراو سەیری ئەکەن
،بەڵام ئەو شتانەی من کردوومن
دەستپێکردنە گەورەکە، شەقامەکە، و
لە دەرگایانی ماڵان
.ئەم شتانە وەک مەترسی سەیر ناکەم
.وەک متمانە ئەیانبینم
ئێستا، ئامرازەکانی سەر ئینتەرنێت
بۆ ئەوەی ئاڵوگۆڕەکە وەک سەر شەقامەکە
،ئاسان و بە غەریزە بکات
خەریکە دەگەنە ئەو ئاستە
بەڵام باشترین ئامرازەکان
یارمەتیمان نایەن
ئەگەر نەتوانین ڕووبەڕوو یەک ببینین و
،بێ ترس بۆ یەک بدوێین
--بەڵام، لەوەش گرنگتر
.بێ شەرمکردنەوە داوای شت بکەیت
ماوەی کارکردنم لە بواری موزیکدا
بەهەمان شێوە بەسەربرا
وەک هەوڵدانم بۆ گەشتن بەخەڵک لەسەر نێت
.بەهەمان شێوەی سەر سندووقەکەم
بۆیە بڵاوکردنەوەی بلۆگ و بڵاوکردنەوە لە
تویتەر تەنیا بۆ ڕێکەوتی گەشتەکانم نەبوو
یان تەنیا بۆ ڤیدیۆ نوێکانم
بەڵکو بۆ کارەکانمان و هونەرەکانیشمان و
ترسەکانمان و ڕۆژانی دوای مەستبوونەکانمان
هەڵەکانمان، و
هەروەها یەکتریش دەبینین
،ئینجا پێموابێت کە ناخی یەکتری ئەبینین
.دەمانەوێت یارمەتی یەکتر بەین
پێموابێت خەڵک خوویان بە پرسیارێکی
،هەڵەوە گرتووە
ئەویش ئەوەیە، "چۆن وا لە خەڵک بکەین
"پارە بە موزیک بەن؟
،ئەی بۆ ئیتر نەڵێین
چۆن وا بکەین ڕێگەبەین خەڵک"
"خۆیان پارەی موزیک بەن؟
.زۆر سوپاس
(چەپڵەلێدان)
(Įkvėpia, iškvepia)
Aš nevisada pragyvendavau iš muzikos.
Penkis metus po to, kai baigiau
gerbiamą laisvųjų menų universitetą
mano darbas buvo toks.
Aš buvau savarankiškai dirbanti gyva statula, vadinama „8 pėdų nuotaka“,
ir man labai patinka pasakoti žmonėm apie šį darbą,
nes visi visada nori žinoti
kas šie keistuoliai yra normaliame gyvenime.
Sveiki.
Vieną dieną, baltai nusidažiusi stovėjau ant dėžės,
pasidėjau kepurę ar skardinę sau po kojom,
ir kai kas nors praeidamas įmesdavo pinigų,
atsidėkodavau jiems gėle ir intensyviu akių kontaktu.
Ir jei jie gėlės nepaimdavo,
aš parodydavau liūdesio ir ilgesio gestą
jiems nueinant.
(Juokas)
Taigi, patyriau gilių susidūrimų su žmonėmis,
ypatingai su vienišais žmonėmis, kurie atrodė,
lyg su niekuo nebūtų kalbėjęsi ištisas savaites
ir mes susidurdavome gražioje
pratęsto akių kontakto akimirkoje miesto gatvėje
ir mes tarsi truputį įsimylėdavome vienas kitą.
Ir mano akys sakydavo: „Ačiū, aš tave matau“.
O jų akys:
„Niekas manes niekada nemato. Ačiū“.
Tačiau kartais žmonės priekabiaudavo prie manęs.
Kai kurie šūkaudavo iš pravažiuojančių automobilių.
„Susirask darbą!“
O aš pagalvodavau "Tai ir yra mano darbas".
Bet tai skaudindavo, nes mane gąsdino,
kad tai, ką aš darau nėra panašu į darbą
ir yra gėdinga, neteisinga.
Tuo metu aš nesupratau kokių tobulų žinių apie muzikos verslą tuo metu įgavau,
stovėdama ant šios dėžės.
O visiems ekonomistams,
tikriausiai bus įdomu, kad aš uždirbau pakankamai pastovius pinigus,
kas mane šokiravo
turint galvoje, kad neturėjau pastovių klientų,
bet uždirbdavau daugmaž 60 dolerių antradieniais, 90 dolerių penktadieniais.
Pajamos buvo pastovios.
Ir tuo pačiu metu, aš gastroliavau apylinkėse
ir grodavau naktiniuose klubuose su savo grupe „The Dresden Dolls“.
Čia aš grojau pianinu ir genialus būgnininkas.
Aš rašiau dainas ir galiausiai
mes uždirbome tiek pinigų, kad aš galėjau nustoti dirbti statula,
ir kai mes pradėjome gastroliuoti,
aš labai nenorėjau prarasti
sąryšio su žmonėmis jausmo, nes aš jį įsimylėjau.
Taigi, po kiekvieno pasirodymo mes dalindavome autografus,
glėbesčiuodavomės, kalbėdavome, ir leisdavome laiką su gerbėjais,
taip sukūrėm savotišką meną, kaip prašyti žmonių mums padėti,
prisijungti prie mūsų ir aš surasdavau vietinius muzikantus,
menininkus, jie per mūsų pasirodymus susirinkdavo lauke
ir aplink siųsdavo kepurę,
ir vėliau prisijungdavo prie mūsų ant scenos,
taigi mes turėjom šį besisukantį keistų cirko svečių švedišką stalą
Kol neatsirado „Twitter“,
kuris padarė dar didesnį stebuklą, nes aš akimikrsniu galėjau paprašyti
bet ko ir bet kur.
Taigi, jei man prireikdavo pianino repeticijoms,
po valandos aš jau būdavau kokio nors gerbėjo namuose. Čia – Londonas
Žmonės visame pasaulyje mums atnešdavo naminio maisto
į užkulisius, maitindavo mus ir valgydavo su mumis. Čia – Sietlas.
Gerbėjai, kurie dirbo muziejuose ir parduotuvėse
ar bet kokioje kitoje viešojoje erdvėje, mums mojuodavo
jei aš nuspręsdavau padaryti paskutinės minutės, spontanišką, nemokamą pasirodymą.
Čia – biblioteka Oklande.
Šeštadienį aš per „Twitter“ paprašiau šios dėžės ir kepurės,
nes aš nenorėjau tempti jos iš rytinės pakrantės,
ir jie atsirado, dėka žmogaus, vardu Chris'as
iš Newporto paplūdimio, kuris perduoda linkėjimus.
Kartą per Twitter paklausiau kur Melburne galiu nusipirkti „neti“ puodelį?
Ir medicinos sesuo iš ligoninės man jį atvežė
į tą pačią kavinę, kurioje tuo metu buvau,
ir aš jai nupirkau kokteilį
ir mes sėdėjome ir kalbėjomės apie slaugą ir mirtį.
Aš tiesiog myliu tokį netikėtą artumą,
ir man labai pasisekė, nes dažnai miegu ne savo namuose.
Dvaruose, kur visi mano draugai gauna po savo kambarį,
bet nėra belaidžio interneto, ir pankų skvotuose,
kur visi miega ant žemės viename kambaryje be tualetų,
bet su bevieliu internetu, kas, žinoma, man yra priimtinesnis variantas.
(Juokas)
Mano draugai kartą įtempe mūsų autobusiuką
į labai neturtingą Majamio rajoną,
ir mes supratom kad mūsų nakvynės šeimininkė
yra aštuoniolikametė mergaitė, vis dar gyvenanti su tėvais,
ir jos šeima yra neregistruoti imigrantai iš Hondūro.
Ir tą naktį, visa jos šeima
miegojo ant sofų, o mergaitė miegojo su savo mama,
kad mes galėtume miegoti jų lovose.
Ir aš gulėjau ten galvodama:
„Šie žmonės turi tiek mažai.
Ar tai teisinga?“
O ryte, jos mama išmokė mus
gaminti tortilijas ir norėjo man duoti Bibliją,
tada išsivedus mane laukan, savo laužyta anglų kalba man pasakė:
„Tavo muzika labai padėjo mano dukrai.
Ačiū, kad pernakvojote čia. Mes labai dėkingi“.
Ir aš pagalvojau, kad taip, tai yra teisinga.
Tai yra tai.
Po kelių mėnesių, aš buvau Manhetene,
ir Twitter'yje paprašiau vietos nakvynei, o vidurnaktį,
skambindama į Lower East Side buto duris,
staiga supratau, kad niekada nesu to dariusi būdama viena.
Aš visada būdavau su savo grupe ar draugais.
Tai štai kaip elgiasi kvaili žmonės? (Juokas)
Ar taip kvaili žmonės ir miršta?
Ir prieš man persigalvojant – atsiplėšia durys.
Ji – menininkė. Jis – Reuters finansų tinklaraštininkas,
ir jie pila man man raudono vyno taurę
ir siūlo man išsimaudyti,
ir aš esu praleidusi tūkstančius naktų ir kaip ši, ir kaip anoji.
Taigi, aš dažnai „nardau“ per žmonių sofas, bet taip pat dažnai „nardau“ ir į minią.
Manau, kad "nardymas" per sofas, ir per rankas
yra daugmaž tas pats
tu krenti į publiką
ir pasitiki vienas kitu.
Kartą paprašiau apšildančios grupės
ar jie nenorėtų eiti į minią ir persiųsti kepurę
ir taip užsidirbti sau papildomų pinigų, ką aš dažnai darydavau.
Ir kaip visada, grupė buvo užsidegusi,
tik vienas vyrukas iš grupės
pasakė man, kad tiesiog negalėjo prisiversti išeiti į minią
Tai jam buvo per daug panašu į elgetavimą.
Ir aš supratau, jog jis bijo vertinimų „ar tai teisinga?“ ir „susirask darbą“.
Tuo metu mano grupė vis labiau garsėjo.
Mes pasirašėm sutartį su didele įrašų kompanija.
Mūsų muzika yra kabareto ir pankroko hibridas.
Ji patinka ne visiems.
Na, bet tikriausiai patinka jums.
Taigi, mes pasirašome sutartį ir kyla didžiulis šurmulys, iš kurio išplaukia mūsų sekantis įrašas.
Jį išleidus, parduodami 25 tukstančiai kopijų per kelias pirmąsias savaites,
o studija tai laiko nesėkme.
Aš nustebau: „25 000, ar tai ne labai daug?“
O jie atsako: „Ne, pardavimai krenta, albumas nepasisekė“.
Ir jie mus palieka.
Tuo pat metu aš pasirašinėju autografus ir glėbesčiuojuosi po pasirodymo,
prie manęs prieina žmogus,
duoda man dešimties dolerių kupiūrą,
ir sako:
„Atsiprašau, aš įsirašiau jūsų kompaktinį diską iš draugo“.
(Juokas)
„Bet aš skaitau jūsų blogą, žinau, kad nekenčiat savo įrašų kompanijos.
Tiesiog norėjau, kad turėtumėt šiuos pinigus“.
Ir tai pradeda vykti nuolat.
Aš pati tapau kepure po savo pasirodymų,
bet aš turėjau pati fiziškai stovėti ir priimti pagalbą iš žmonių,
ir priešingai nei žmogus iš apšildančios grupės,
aš turėjau daug stovėjimo patirties.
Ačiū.
Ir tuo momentu aš nusprendžiau,
kad nuo šiol atiduosiu savo muziką už dyką,
internetu, kada tik įmanoma,
Taigi čia Metallica, Napster ir blogis;
Amanda Palmer čia, ir aš remsiu
piratavimą, siųntimąsi, dalybas, bet aš prašysiu pagalbos,
nes mačiau, kad tai veikia gatvėje.
Taigi iškovojau laisvę nuo įrašų kompanijos ir kitam projektui
su savo nauja grupe, „Grand Theft Orchestra“,
aš kreipiausi į publikos finansavimą,
ir „įkritau“ į tūkstančius pažinčių, kurias sukūriau,
ir paprašiau savo publikos sugauti mane.
Tikslas buvo 100 000 dolerių.
Gerbėjai man surinko daugiau nei 1,2 milijono,
kas buvo didžiausias kada nors sukurtas publikos finansuojamas projektas.
(Plojimai)
Ir čia matote kiek žmonių man padėjo.
Beveik 25 000 žmonių
Žiniasklaida klausė: „Amanda,
muzikos verslas miršta, o tu skatini piratavimą.
Kaip tu privertei tiek žmonių mokėti už muziką?“
Iš tikrųjų aš jų neverčiau. Aš jų paprašiau.
Ir vien prašydama žmonių,
aš sukuriu ryšį su jais,
ir kai sukuri ryšį su žmonėmis, jie nori tau padėti.
Tai yra visiškai priešinga daugelio menininkų įsitikinimams.
Jie nenori nieko prašyti.
Bet tai nėra lengva. Prašyti nėra lengva.
Dauguma menininkų tam prieštarauja.
Prašydamas tampi pažeidžiamu.
Ir aš gavau daug kritikos internetu
po to, kai mano „Kickstarter“ projektas taip pasisekė
už tai, kad tęsiau savo beprotišką publikos finansuojamą veiklą
ypač už tai, kad paprašiau muzikantų,
kurie yra gerbėjai, ar jie norėtų prisijungti prie mūsų ant scenos
kelioms dainoms mainais į meilę, bilietus
ir alų, ir ši redagavimo programomis sukurta nuotrauka
iškilo prieš mane internetiniame puslapyje.
Šis skausmas buvo labai pažįstamas.
Žmonės sakantys: „Tau nebegalima
prašyti tokios pagalbos“,
priminė man tuos, kurie iš mašinų šaukdavo „Susirask darbą“.
Nes jie nebuvo su mumis ant šaligatvio,
jie nematė tų mainų
kurie vyko tarp manęs ir mano publikos,
apsikeitimas, kuris mums buvo labai teisingas, bet jiems atrodė svetimas.
Šis paveikslėlis šiek tiek necenzūrinis.
Tai – mano „Kickstarter“ projekto pabaigos vakarėlis Berlyne.
Pabaigoje jo, aš nusirengiau ir leidau visiems piešti ant mano kūno.
Leiskit pasakyti, kad jeigu kada norėtumėte patirti
instinktyvų pasitikėjimo nepažįstamaisiais pojūtį,
aš tai rekomenduoju,
ypatingai jei tie nepažįstamieji – girti vokiečiai.
Tai buvo nindzės–profesionalo lygio gerbėjų sąjunga,
nes iš tikrųjų aš tuo metu sakiau:
„Aš taip jumis pasitikiu.
Ar aš turėčiau? Parodykit man“.
Didžiąją žmonijos istorijos dalį,
muzikantai ir menininkai buvo bendruomenės dalis,
palaikantys ryšį, bei jį sukuriantys, o ne nepaliečiamos žvaigždės.
Būti žvaigžde reiškia, kad daugelis tave myli per atstumą,
bet internetas ir informacija
kuria mes jame galime laisvai dalintis,
grąžina mus atgal.
Tai – keli žmonės, mylintys tave iš arti,
ir tų žmonių pakanka.
Taigi, daugumą žmonių ši idėja glumina,
kuomet nėra lipduko su pastovia kaina.
Jie laiko tai neprognozuojama rizika, bet po dalykų, kuriuos aš padariau,
po „Kickstarter“ projekto, gatvės, durų skambučio,
aš nelaikau tokių dalykų rizikingais.
Aš laikau juos pasitikėjimu.
Dabar, internetiniai įrankiai, skirti mainytis
taip paprastai ir instinktyviai kaip gatvėje,
jau yra kuriami.
Bet tobulų įrankių neužtenka,
jei mes negalime drąsiai atsigręžti vieni į kitus,
imti ir duoti be baimės,
bet, dar svarbiau,
sugebėti prašyti be gėdos.
Mano muzikinė karjera buvo praleista
bandant susitikti su žmonėmis iš interneto,
tokiu pačiu būdu kaip tai darydavau ant dėžės –
rašant tinklaraščio ir Twitter'io įrašus ne vien tik apie savo turų datas
ir naująjį vaizdo klipą, bet ir apie mūsų darbą ir meną,
mūsų baimes, pagirias, klaidas,
ir taip mes pamatome vieni kitus.
Ir aš manau, kad kai mes iš tikrųjų matome vieni kitus,
mes norime vieni kitiems padėti.
Aš manau, kad žmonės buvo persekiojami neteisingo klausimo,
kuris yra „Kaip priversti mokėti už muziką?“
O jeigu mes paklaustume:
„Kaip mes galime leisti žmonėms mokėti už muziką?“
Ačiū.
(Plojimai)
(Ieelpo)
(Izelpo)
Nav tā, ka es visu mūžu
būtu pelnījusi ar mūziku.
Apmēram piecus gadus
pēc respektablas
mākslas augstskolas absolvēšanas
pa dienu es strādāju šādi.
(Smiekli)
Es biju pašnodarbināta dzīva statuja,
dēvēta par Astoņpēdu līgavu,
un man ļoti patīk stāstīt par šo darbu,
jo visi vienmēr grib zināt,
kas ir šie dīvaiņi ikdienas dzīvē.
(Smiekli)
Sveiki!
Kādu dienu es nokrāsojos balta
un nostājos uz kastes,
noliku cepuri vai bundžu pie kājām,
un, kad kāds garāmejot iemeta naudu,
es sniedzu tam ziediņu...
un nedaudz intensīva acu kontakta.
Ja ziediņu neņēma,
es rādīju skumju un ilgpilnu žestu,
viņiem promejot.
(Smiekli)
Man bija ļoti piesātinātas
sastapšanās ar cilvēkiem,
īpaši vientuļiem,
kas izskatījās tā, it kā nedēļām
nebūtu ne ar vienu runājuši.
Mēs piedzīvojām šo skaisto brīdi
ar ilgāko acu kontaktu,
kāds vien uz pilsētas ielas iespējams,
un mēs it kā mazliet iemīlējāmies.
Un manas acis teica:
"Paldies.
Es tevi redzu."
Un viņu acis teica:
"Neviens mani nekad neredz.
Paldies."
Reizēm bija nepatīkami.
Cilvēki no mašīnām uzkliedza:
"Ej strādāt!"
(Smejas) Un es teicu:
"Šis ir mans darbs."
Bet tas sāpēja, jo lika baidīties no tā,
ka es daru kaut ko, kas nav darbs
un kas ir negodīgs, kaunpilns.
Man nebija ne jausmas,
cik teicamu un īstenu izglītību
mūziķes karjerai es saņēmu,
stāvot uz šīs kastes.
Un visiem ekonomistiem, kas šo klausās,
varētu interesēt tas, ka mani ienākumi
īstenībā bija visai paredzami,
kas mani satrieca, ņemot vērā to,
ka man nebija pastāvīgu klientu.
Bet aptuveni 60 dolāru otrdienā,
90 dolāru piektdienā –
tā tas bija pastāvīgi.
Tai pašā laikā es braukāju apkārt,
uzstājoties naktsklubos
ar savu grupu The Dresden Dolls.
Tā esmu es pie klavierēm,
ģeniāls bundzinieks.
Es rakstīju dziesmas,
un galu galā mēs sākām pelnīt pietiekoši,
lai es varētu pārstāt būt par statuju.
Kad uzsākām turnejas,
es tiešām nevēlējos zaudēt
šo tiešā kontakta sajūtu ar cilvēkiem,
jo tā man ļoti patika.
Tāpēc pēc katra koncerta
mēs sniedzām autogrāfus
un apskāvāmies ar faniem,
bijām kopā ar tiem un runājām.
Mēs izkopām prasmi lūgt cilvēkiem
mums palīdzēt un pievienoties,
un es uzmeklēju vietējos
mūziķus un māksliniekus,
un viņi pulcējās ap mūsu koncertiem
laida apkārt cepuri,
un tad nāca mums talkā uz skatuves
un veidoja tādu kā mainīgu, dīvainu,
dažnedažādu cirka mākslienieku miksli.
Un tad nāca tviteris,
kas brīnumus vēl tikai vairoja,
jo es varēju vienā mirklī
lūgt jebko un jebkur.
Man vajadzēja klavieres, lai vingrinātos,
un pēc stundas es biju mājās
pie kāda fana.
Šis ir Londonā.
Dažādās pasaules malās mums uz aizkulisēm
nesa mājās gatavotu ēdienu,
baroja mūs un ēda kopā ar mums.
Šis ir Sietlā.
Fani, kas strādā muzejos un veikalos
un dažāda veida sabiedriskās vietās,
aicināja pie sevis,
ja es pēdējā mirklī pēkšņi izlēmu
rīkot bezmaksas koncertu.
Šis ir kādā bibliotēkā Oklendā.
Sestdien es tvītoju
par šādu kasti un cepuri,
jo negribēju stiept to no Austrumkrasta,
un paldies par sagādāšanu
šim puisim Krisam no Ņūportbīčas,
kurš liek jūs sveicināt.
Reiz es tvītoju: "Kur Melburnā
var nopirkt neti kanniņu?"
Un kāda medicīnas māsa no slimnīcas
tai pašā mirklī to atveda
uz kafejnīcu, kurā sēdēju.
Es viņai izmaksāju smūtiju,
un mēs tur sēdējām,
runādami par slimnieku kopšanu un nāvi.
Man ļoti patīk šāda nejauša tuvība,
kas ir labi, jo es bieži
izmantoju couchsurfing.
Savrupnamos, kur katram no grupas
tiek sava istaba,
bet nav bezvadu interneta,
un panku skvotos,
kur visi guļ uz grīdas
vienā telpā bez tualetes,
bet ar bezvadu internetu,
kas nešaubīgi ir labāks variants.
(Smiekli)
Mēs ar komandu reiz iegriezāmies
kādā pavisam nabadzīgā Maiami rajonā
un atklājām, ka mūsu tās nakts
couchsurfing namamāte
ir astoņpadsmitgadīga meitene,
kas vēl dzīvo ar vecākiem,
un visa viņas ģimene ir imigranti
no Hondurasas bez dokumentiem.
Tonakt visa viņas ģimene
gulēja uz dīvāniem,
un viņa pati gulēja kopā ar mammu,
lai mēs varētu gulēt viņu gultās.
Un apgūlusies es prātoju,
ka šiem cilvēkiem pieder tik maz!
Vai tas ir taisnīgi?
No rīta viņas mamma
mums mācīja gatavot tortiljas
un gribēja man uzdāvināt Bībeli.
Viņa paaicināja mani nostāk
un savā lauzītajā angļu valodā teica:
"Jūsu mūzika manai meitai
ir tik ļoti palīdzējusi.
Paldies, ka šeit pārlaidāt nakti.
Mēs esam ļoti pateicīgi."
Un es domāju, ka tas ir taisnīgi.
Tas ir šis.
Pāris mēnešus vēlāk es biju Manhetenā
un tvītoju pēc matrača, kur nosnausties,
un pusnaktī es zvanu pie durvīm
Dienvidaustrummanhetenā
un attopos, ka nekad vēl
neesmu to darījusi vienatnē.
Vienmēr esmu bijusi
ar savu grupu vai komandu.
Vai tā dara muļķi?
(Smiekli)
Vai tā muļķi mirst?
Un pirms paspēju pārdomāt,
atsprāgst durvis.
Viņa ir māksliniece,
viņš ir finanšu blogeris Reuters aģentūrā,
un viņi man ielej glāzi sarkanvīna
un piedāvā vannu,
un man ir bijušas tūkstošiem
gan šādu, gan tādu nakšu.
Tātad es kaučsērfoju daudz,
bet es daudz arī kraudsērfoju.
Es uzskatu, ka kaučsērfings
un kraudsērfings
principā ir viens un tas pats.
Tu meties auditorijā,
un jūs uzticaties viens otram.
Reiz es pajautāju savai iesildītājgrupai,
vai viņi gribētu palaist auditorijā cepuri
un nopelnīt papildu naudu,
kā to bieži daru es.
Un kā parasti grupa bija gatava,
bet tur bija viens puisis,
kurš teica, ka viņš nespējot
saņemties iziet ārā.
Viņš jūtoties kā ubags,
tur tā stāvot ar cepuri.
Un es atpazinu viņa bailes,
kas saucās "Vai tas ir taisnīgi?"
un "Ej strādāt!"
Pa to laiku mana grupa
kļuva arvien lielāka.
Mēs parakstījām līgumu
ar lielu mūzikas kompāniju.
Mēs spēlējam kaut ko pa vidu
starp panku un kabarē.
Tas nav domāts katram.
Varbūt jums patiktu.
(Smiekli)
Parakstīšanai sekoja publicitātes pasākumi
pirms nākamā ieraksta iznākšanas.
To izdeva un pārdeva ap 25 000 eksemplāru
pirmajās nedēļās,
un mūzikas kompānija
uzskatīja to par neveiksmi.
Es jautāju: "Vai tad 25 000 nav daudz?"
"Nē, pārdošanas rādītāji
iet uz leju, tā ir neveiksme."
Un tā viņi aizgāja.
Ap to pašu laiku es dziedu
un apskaujos pēc koncerta,
un kāds puisis pienāk
un sniedz man 10 dolāru banknoti,
un saka:
"Piedodiet, es nokopēju
jūsu CD no drauga."
(Smiekli)
"Es lasu jūsu blogu un zinu,
ka ienīstat savu mūzikas kompāniju.
Gribu, lai paņemat šo naudu."
Un tas sāk notikt visu laiku.
Es kļūstu par cepuri pēc koncertiem,
bet man fiziski tur jāstāv
un jāpieņem ļaužu palīdzība,
un atšķirībā no tā puiša
no iesildošās grupas
man šādā stāvēšanā ir bijusi liela prakse.
Paldies.
Un tajā brīdī es nolemju,
ka atdošu savu mūziku par velti
internetā, kad vien iespējams,
tas ir kā Metallica šeit,
Napster, sliktie;
Amanda Palmere savukārt šeit,
un es mudināšu torentēt,
lejuplādēt, koplietot,
bet es prasīšu palīdzību,
jo uz ielas es redzēju, kā tas darbojas.
Tā nu es atbrīvojos
no mūzikas kompānijas
un nākamajā projektā ar jauno grupu
The Grand Theft Orchestra
pievērsos kolektīvajai finansēšanai.
Es lēcu tajos tūkstošos attiecību,
ko biju izveidojusi,
un lūdzu savai auditorijai mani noķert.
Mērķis bija 100 000 dolāru.
Fani mani atbalstīja
ar gandrīz 1,2 miljoniem,
kas ir līdz šim lielākais
kolektīvi finansētais mūzikas projekts.
(Aplausi)
Un jūs redzat, cik daudz cilvēku tas ir.
Tas ir ap 25 000 cilvēku.
Mediji jautāja:
"Amanda, mūzikas bizness iet grīstē,
bet jūs mudināt uz pirātismu.
Kā jūs piespiedāt šos cilvēkus
maksāt par mūziku?"
Un patiesā atbilde ir,
ka es viņus nespiedu.
Es viņiem palūdzu.
Un ar šo lūgšanu
es ar viņiem satuvinājos,
un satuvinoties cilvēki grib palīdzēt.
Tas ir pretēji tam,
kā daudzi mākslinieki domā.
Viņi negrib lūgt.
Bet tas nav viegli.
Lūgt nav viegli.
Un daudzi mākslinieki to nespēj.
Lūgšana dara ievainojamu.
Internetā man ir daudz kritiķu, pēc tam
kad šis Kickstarter projekts labi aizgāja,
par to, ka es turpinot savu trako
kolektīvās finansēšanas praksi,
it īpaši par to, ka lūdzu mūziķus,
kas ir fani, vai viņi vēlas
kāpt uz skatuves ar dažām dziesmām
apmaiņā pret mīlestību, biļetēm un alu,
un tas ir safabricēts attēls ar mani,
kas parādījās kādā vietnē.
Tas sāpināja ļoti pazīstamā veidā.
Dažu teiktais, ka vairs nedrīkstu
šādi lūgt palīdzību,
man atgādināja tos ļaudis
no mašīnām, kas bļāva:
"Ej strādāt!"
Jo viņi nebija kopā ar mums uz ietves
un nespēja ieraudzīt apmaiņu,
kas notika starp mani un auditoriju,
apmaiņu, kas bija ļoti taisnīga mums,
bet sveša viņiem.
Šis līdz 18 gadiem nav īsti atļauts.
Tā ir mana Kickstarter projekta
atbalstītāju ballīte Berlīnē.
Vakara beigās es izģērbos
un ļāvu visiem mani apzīmēt.
Teikšu tā –
ja vēlaties patiešām pamatīgi sajust,
ko nozīmē uzticēties svešiniekiem,
(Smiekli)
es šo iesaku,
it īpaši, ja šie svešinieki
ir piedzērušies vācieši.
(Smiekli)
Tā bija nindzjas meistarlīmeņa
satuvināšanās ar faniem,
jo patiesībā manis teiktais bija:
"Es jums tik ļoti uzticos.
Vai man vajadzētu?
Parādiet man."
Lielākoties cilvēces vēsturē
mūziķi un mākslinieki
ir bijuši daļa no sabiedrības,
vienotāji un atvērēji,
nevis neaizsniedzamas zvaigznes.
Slava nozīmē to,
ka daudzi jūs mīl no attāluma,
bet internets
un tajā brīvi koplietotais saturs
liek mums atgriezties.
Tas nozīmē dažus cilvēkus,
kas mīl jūs tuvumā,
un to, ka ar šiem cilvēkiem jums pietiek.
Daudzus mulsina doma
par skaidri nenoteiktu cenu.
Tie tajā saskata neparedzamu risku,
bet manis darītais –
Kickstarter, iela, durvju zvani –
es tajā nesaskatu risku.
Es tajā saskatu uzticēšanos.
Interneta rīki,
kas padara apmaiņu tik vieglu
un instinktīvu kā uz ielas,
ir mums gandrīz rokā.
Bet visperfektākie rīki mums nelīdzēs,
ja nespēsim vērsties viens pie otra,
bezbailīgi dot un ņemt,
bet par visu svarīgāk –
lūgt, neizjūtot kaunu.
Savu mūziķes karjeru esmu pavadījusi,
mēģinot internetā tuvināties ar cilvēkiem
tāpat, kā es to spēju, stāvot uz kastes.
Tāpēc es blogoju un tvītoju
ne tikai par savu uztāšanos datumiem
un jaunajiem videoklipiem,
bet arī par mūsu darbu un mākslu,
par bailēm un paģirām,
par kļūdām,
un mēs ieraugām viens otru.
Un, manuprāt, tad,
kad patiesi viens otru ieraugām,
mēs vēlamies viens otram palīdzēt.
Es domāju, ka ļaudis arvien uzdevuši
nepareizo jautājumu:
"Kā lai mēs piespiežam
maksāt par mūziku?"
Ja nu mēs sāktu jautāt:
"Kā lai mēs ļaujam maksāt par mūziku?"
Paldies.
(Aplausi)
(Вдишува, издишува)
Знаете, не ми беше отсекогаш музиката средство за егзистенција.
Пет години откако дипломирав
на еден извонреден универзитет за општествени науки,
еве ова беше мојата дневна работа.
Бев самовработена жива статуа наречена џиновската Невеста
и затоа обожувам кога им кажувам на луѓето дека ова ми беше работа,
бидејќи сите сакаат да знаат,
кои се всушност овие чудаци во вистинскиот живот?
Здраво.
Еден ден се намачкав со бела боја, застанав на кутија,
ставив шешир или конзерва пред нозете
и кога некој ќе поминеше и ќе ми оставеше пари
јас му подарував цвет и го гледав директно во очите.
И ако некои луѓе не го земаа цветот
правев израз на тага и копнеж
додека ме одминуваа.
(смеа)
Така имав навистина длабоки средби со луѓе,
посебно со осамени луѓе кои гледаа
како со недели да не зборувале со никој
и сите го доживувавме овој убав момент
на продолжен контакт со очите кој што се случуваше на некоја градска улица
и полека малку по малку почнавме да се заљубуваме.
Тогаш моите очи ќе речеа: „Ти благодарам. Те гледам.“
А нивните очи ќе речеа:
„Никој досега не ме гледал. Ти благодарам.“
Понекогаш ми се случувало да бидам и малтретирана.
Луѓе кои поминувале ми викале од нивните автомобили.
„Најди си работа!“
А јас им одговарав: „Ова е мојата работа.“
Сепак ова ме болеше бидејќи ме плашеше
дека јас некако правам нешто што не е вистинска работа
и што не е фер, нешто срамно.
Не бев свесна всушност колку совршено образование сум добивала
во однос на музичкиот бизнис, стоејќи на оваа кутија.
Што се однесува на економистите кои се присутни тука,
можеби ќе ве интересира да знаете дека јас имав прилично предвидлив приход,
нешто што беше шокантно за мене
со оглед на фактот дека немав редовни муштерии
но, скоро секој вторник добивав 60 долари, а во петок 90.
Тоа постојано беше така.
Во меѓувреме, правев турнеи низ регионот
и свирев во ноќни клубови со мојот бенд, Дрезден Долс.
Ова сум јас на пијано, а тоа е генијален тапанар.
Јас ги пишував песните и по извесно време
почнавме да заработуваме доволно пари и можев да престанам да бидам статуа
и како што почнавме да правиме турнеи,
не сакав да го изгубам ова чувство
на директна поврзаност со луѓето бидејќи го обожавав.
После сите наши свирки, потпишувавме автограми,
се гушкавме со обожавателите и се дружевме и зборувавме со луѓето
па така создадовме уметност од прашување луѓе да ни помогнат
и да ни се придружат и така јас почнав да наоѓам локални музичари
и артисти и тие си создаваа сцена за време на нашите свирки
и си го подаваа шеширот
и понекогаш доаѓаа и ни се придружуваа на сцената
па така имавме една ротирачка шведска маса од случајни циркуски гости.
Кога се појави Твитер
ги направи нештата уште помагични бидејќи можев да прашам
моментално за што било каде било во светот.
Ми треба пијано за да вежбам
и ете само еден час подоцна ете сум јас во домот на некој обожавател. Ова е во Лондон.
Некои луѓе дури ни имаат носено и домашна храна позади сцените
низ целиот свет и имаат јадено со нас. Ова е во Сиетл.
Обожавателите кои работеа во музеи и продавници
или на кој било јавен простор ни мавтаа со рацете
ако решев да направам една спонтана бесплатана журка.
Ова е една библиотека во Оукленд.
Во саботата твитнав за еден сандак и шешир
бидејќи не сакав да ми ги влечкаат од источниот брег
и тие се појавија благодарение на овој тип, Крис
од Њупорт Бич, кој дојде и рече здраво.
Еднаш твитнав за тоа каде во Мелбурн можам да купам лота?
И една медицинска сестра ми донесе од болница
директно во кафе-барот каде што бев во моментот,
а јас и купив смути
и си седевме таму разговарајќи за медицинската нега и смртта.
Ми се допаѓа овој тип на случајна блискост
која што е на среќа бидејќи јас сум многу активна на каучсурфинг онлајн системот.
Во палати каде што сите членови на мојата екипа имаат своја соба,
но нема безжичен интернет, па и во розови гарсоњери
во кои сите спијат на подот на една соба без тоалет,
но во кои има безжичен интернет, со што ова станува подобрата опција.
(смеа)
Еднаш. мојата екипа го одвлечка комбето
до едно навистина сиромашно маало во Мајами
и тогаш откривме дека нашиот домаќин за вечерта
е едно осумнаеасетгодишно девојче кое сѐ уште живее дома
и нејзинита фамилија беа илегални имигранти од Хондурас.
Таа вечер, целата нејзина фамилија
спиеше на каучите и девојчето спиеше со нејзината мајка
за да можеме ние да спиеме на нивните кревети.
Лежев таму размислувајќи за тоа колку
малку имаат овие луѓе.
Дали е ова фер?
Изутрината, нејзината мајка не научи да се обидеме
да направиме тортиља и сакаше да ми даде Библија,
па така ме тргна настрана и ми рече на нејзиниот лош англиски
„Твојата музика многу и помогна на ќерка ми.
Ти благодарам што остана тука. Сите ние сме ти благодарни.“
И тогаш си помислив, e ова е фер.
Ова е тоа.
Неколку месеци подоцна, бев на Менхетен
и твитнав за некое преноќувалиште и на полноќ
ѕвонев на едно ѕвонче на Лоуер Ист Сајд
и тогаш ми падна на памет дека всушност ова никогаш не сум го правела сама.
Секогаш сум била со мојот бенд или екипата.
Дали е ова тоа што го прават глупавите луѓе? (смеа)
Дали вака умираат глупавите луѓе?
И баш пред да се предомислам, вратата се отвори пред мене.
Таа е уметник. Тој е блогер за финансии за Ројтерс
и ми тураат чаша црвено вино
и ми нудат да се избањам,
а јас сум имала илјадници вакви и такви ноќи.
Јас многу често пребарувам сместување онлајн. Исто така многу често се фрлам слободно врз публиката.
Мислам дека ове две нешта
се всушност едно исто.
Паѓате врз публиката
и си верувате еден на друг.
Ги запрашав дечките од еден бенд кој настапуваше пред мене
дали сакаат да одат во публиката и го подаваат шеширот
за да заработат некои екстра пари, нешто што јас често го правев.
И како и обично, бендот беше вчудоневиден,
но имаше еден тип од бендот
кој ми рече дека не може да се натера самиот себе да излезе надвор.
Стоењето надвор со шеширот премногу му изгледало како просење,
И го препознав неговиот страв од „Дали е ова фер?“ и „Најди си работа“.
Во меѓувреме, мојот бенд стануваше се поголем и поголем.
Потпишавме за голема издавачка куќа.
Нашата музика е мешавина од панк и кабаре.
Не е за секого.
Можеби е за вас.
Потпишавме и целата оваа врева на доведе до нашиот следен албум.
Овој албум беше објавен и се продаде во 25 000 копии само за првите неколку недели
и продуцентската куќа ова го сметаше за неуспех.
Јас го имав ставот: „25000 не е тоа многу?“
А тие: „Не, продажбата оди надолу. Ова е неуспех.“
И се откажаа.
Во истото време, пеам и се гушкам после свирка
и еден тип доаѓа до мене
и ми подава банкнота од 10 долари
и вели:
„Жал ми е, си го ископирав ЦД-то од кај пријател.“
(смеа)
„Но, го читам твојот блог и знам дека ја мразиш продуцентската куќа.
Затоа сакам само да ги земеш овие пари.“
И ова почнува да се случува цело време.
Јас после моите свирки се претворав во шеширот,
но морав физички да стојам таму и да ја примам помошта од луѓето,
и за разлика од типот од бендот,
јас имам искуство во стоење таму.
Ви благодарам.
Ова е моментот во кој одлучувам
дека мојата музика ќе ја давам бесплатно
онлајн секаде каде што е тоа возможно,
и така Металика е таму, Напстер, лош,
Аманда Палмер е овде и ќе охрабрувам
симнување на торенти, преземање, споделување, но ќе барам и помош
бидејќи видов дека тоа функционира на улицата.
Така со борба ги откачив продуцентите и за мојот следен проект
со мојот нов бенд, Гранд Тефт Оркестра
се свртев кон финансирање од публиката,
тоа значеше да паднам врз оние илјадници врски што ги создадов
и ја замолив публиката да ме задржи.
Целта беше 100 000 долари.
Фановите ме поткрепија со скоро 1.2 милиони
што претставува најголемиот проект на финансирање на музика од страна на публиката до ден денешен.
(аплауз)
Можете да увидите за колку луѓе станува збор.
Тоа се околу 25 000 луѓе.
Медиумите прашуваа: „Аманда,
музичкиот бизнис тоне и ти ја охрабруваш пиратеријата.
Како ги натера сите овие луѓе да платат за музика?“
Вистинскиот одговор е дека јас не ги натерав. Јас ги замолив.
И со самиот акт на прашување луѓе,
јас успеав да се поврзам со нив,
а кога ќе се поврзете со луѓето, тие сакаат да ви помогнат.
Тоа е контраинтуитивно за поголем дел од изведувачите.
Не сакаат да прашаат за нешто.
Но, тоа не е лесно. Не е лесно да се праша.
И голем дел од артистите имаат проблем со ова.
Прашувањето ве прави ранливи.
Многу ме критикуваа онлајн
откако мојот Кикстартер привлече внимание
бидејќи продолжив со моите луди навики на финансирање од публиката,
посебно за тоа што ги прашував музичарите
кои ни се фанови да ни се приклучат на сцената
како замена за љубов и билети
и пиво, а сето ова беше преправена слика
која беше поставена на веб-страна.
Ова ме здоболе на еден познат начин.
Луѓето викаа: „Повеќе не ти е дозволено
да бараш таков вид на помош“
и ова навистина ме потсети на луѓето кои од нивните автомобили ми викаа „Најди си работа“.
Бидејќи тие не беа на тротоарот
и не можеа да ја видат размената
што се случуваше меѓу мене и мојата публика,
размена која нам ни беше многу драга, но ним им беше туѓа.
Ова и не беше баш безбедно за работа.
Ова е мојата Кикстартер забава во Берлин.
На крајот на вечерта, се соблеков и им дозволив на сите да цртаат по моето тело.
Дозволете ми сега да ви кажам, ако сакате да го искусите
она чувство од утробата и да им верувате на непознати,
кое навистина го препорачувам ,
особено ако тие непознати луѓе се пијани Германци.
Ова беше поврзување на мастер-ниво на нинџа
бидејќи она што навистина го велев овде
е тоа дека навистина толку ви верувам.
Треба ли? Покажете ми.
Во најголем дел од човековата историја
музичарите, артистите, биле дел од заедницата,
поврзувачи и кршачи на мразот, а не недопирливи ѕвезди.
Популарноста е тогаш кога многу луѓе ве сакаат од далечина,
но интернетот и содржините,
за кои се чувствуваме слободни да ги споделиме,
не носат наназад.
Тоа е всушност кога неколку луѓе не сакаат одблизу
и кога тие луѓе ни се доволно.
Многу луѓе се збунети од идејата
да се нема препорачана цена.
Тоа го гледаат како непредвидлив ризик, но нештата кои ги направив
Кикстартерот, улицата, ѕвончето на вратата,
не ги гледам како ризик.
Ги гледам како доверба,
Онлајн алатките кои овозможуваат размена
лесно и инстинктивно како што е на улицата
одат во тој правец.
Но, совршените алатки нема да ни помогнат
ако ние не можеме да се соочиме меѓу нас
и бестрашно да даваме и примаме,
но, што е уште поважно
да прашуваме без срам.
Ја поминав мојата музичка кариера
обидувајќи се да сретнам луѓе на интернет
онака како што можев на кутијата,
па така блогирав и твитав за работи настрана од датумите за моите турнеи
и мојот нов видео-клип, како и за нашата работа и нашата уметност
и нашите стравови и мамурлаци, нашите грешки,
и се гледаме меѓу нас.
Мислам дека кога навистина се гледаме
всушност сакаме да си помогнеме.
Според мене, луѓето се опседнати со погрешното прашање
кое е: „Како да ги натераме луѓето да платат за музика?“
Што ако почневме да прашуваме,
„Како да им овозможиме на луѓето да плаќаат за музика?“
Ви благодарам
(аплауз)
(အသက်ရှု သွင်းသည်)
(အသက်ရှူထုတ်သည်)
ဒီတော့ ကျွန်မဟာ ဂီတကနေ
အသက်မွေးဝမ်းကျောင်း အမြဲမလုပ်ခဲ့ဘူး။
တော်မှန်တဲ့ ဘက်စုံ အနုပညာ တက္ကသိုလ်ကနေ
ဘွဲ့ရပြီး ငါးနှစ်ခန့်လုံးလုံး
ဒါက ကျွန်မရဲ့ နေ့ဘက်အလုပ်ဖြစ်ခဲ့တယ်။
(ရယ်သံများ)
ကျွန်မက ကိုယ်ကိုင်ခန့်တဲ့ Eight-Foot Bride
လို့ခေါ်တဲ့သက်ရှိရုပ်တုတစ်ခုဖြစ်ခဲ့ပြီး
ဒါကို အလုပ်တစ်ခုအနေနဲ့ လုပ်တာလို့
လူတွေကိုပြောရတာ သဘောကျတယ်။
အကြောင်းက တကယ့်ဘဝမှာ
ဒီလူထူးဆန်းတွေဟာ
ဘယ်သူတွေလိုဆိုတာ
လူတွေက သိချင်တာကြောင့်ပါ။
(ရယ်သံများ)
်ဟယ်လို၊
တစ်နေ့ ကိုယ့်ကိုယ်ကို အဖြူရောင်
ဆေးခြယ်၊ ပုံးတစ်ပုံးပေါ်မတ်တပ်ရပ်၊
ခြေထောက်မှာ ဦးထုပ် (သို့)
သံဘူးတစ်ဘူး ထားလိုက်တယ်၊
တစ်ယောက်ယောက်လာပြီး
ပိုက်ဆံထည့်တဲ့အခါ
သူတို့ကို ပန်းတစ်ပွင့် ကမ်းပေးပြီး
မျက်လုံးချင်း စူးစိုက်ကြည့်တယ်။
သူတို့က ပန်းပွင့်ကို မယူရင်
သူတို့ ထွက်သွားတဲ့အခါ
ကျွန်မက ဝမ်းနည်း၊တမ်းတတဲ့
အမူအရာ လုပ်ပြလိုက်တယ်။
(ရယ်သံများ)
ဒီတော့ လူတွေနဲ့ အနက်ရှိုင်းဆုံး
တွေ့ဆုံမှုတွေ ရှိခဲ့တာပေါ့။
အထူးသဖြင့် သီတင်းပတ်ချီပြီး
တစ်ယောက်နဲ့မှ စကားမပြာခဲ့ရတဲ့
အထီးကျန်နေသူတွေပေါ့၊
မြိုံပေါ်က လမ်းထဲမှာ ဖြစ်ခွင့်ရတဲ့
ရှည်ကြာတဲ့ မျက်လုံးချင်းဆုံတွေ့မှုရဲ့
ဒီလှပတဲ့ တဒင်္ဂ ကျွန်မတို့ရပြီး
နည်းနည်းလေး ချစ်ကျွမ်းဝင်မိတာမျိုးပေါ့။
ကျွန်မ မျက်လုံးတွေက ပြောမှာက
"ကျေးဇူးတင်ပါတယ်၊
ရှင့်ကို မြင်ပါတယ်။"
သူတို့ မျက်လုံးတွေက ပြောမှာက
"ဘယ်သူမှ ကျုပ်ကို မမြင်ကြဘူး၊
ကျေးဇူးတင်ပါတယ်"ပေါ့။
တစ်ခါတစ်လေ နှောင့်ယှက်ခံရတယ်၊
ကားတွေထဲကနေ ကျွန်မကို အော်ဟစ်ကြတယ်၊
"အလုပ်တစ်ခု ရှာစမ်းပါ"
(ရယ်သံများ) ဒါနဲ့ ကျွန်မ ပြောလိုက်တာက
"ဒါ ကျွန်မ အလုပ်ပါ"လို့
ဒါပေမဲ့ ဒါက နာကျင်တယ်၊ အကြောင်းက
ကျွန်မဟာ အလုပ်မဆန်တဲ့၊ မတရားတဲ့၊
ရှက်က်စရာတစ်ခုခု လုပ်နေတယ်လို့
စိုးရိမ်မိစေလို့ပါ။
ဒီပုံးပေါ်က ဂီတ လုပ်ငန်းအတွက်
ကျွန်မရနေတဲ့ စစ်မှန်တဲ့ ပညာရေးတစ်ခုဟာ
ဘယ်လို စံထားထိုက်တာ မသိခဲ့ဘူး။
ဒီက စီးပွားရေး ပညာရှင်တွေအတွက်
အတော် ခန့်မှန်းနိုင်တဲ့ ဝင်ငွေ တကယ်
ရခဲ့တာ သိဖို့ စိတ်ဝင်စားလောက်တယ်။
ကျွန်မအတွက်တော့ လန့်စရာပေါ့၊
ကျွန်မမှာ ဖောက်သည်မှ မရှိတာကိုး၊
ဒါပေမဲ့ အင်္ဂါ တစ်ရက် ဒေါ်လာ ၆၀၊
သောကြာ တစ်ရက် ဒေါ်လာ ၉၀ လောက်ရတယ်။
ဒါက ပုံသေဖြစ်ခဲ့တယ်။
တစ်ချိန်တည်းမှာ အနီးအနားမှာ လှည်လည်ကာ
နိုက်ကလပ်တွေမှာ ကျွန်မရဲ့တီးဝိုင်း
Dresden Dolls နဲ့အတူ ဖျော်ဖြေနေခဲ့တယ်။
ဒါက စန္ဒရားနဲ့ ကျွန်မ၊ ပါရမီရှင်
ဒရမ်သမားလေ။
သီချင်းတွေ ရေးခဲ့ပြီး နောက်ဆုံးမှာ
ရုပ်တုလုပ်တာကနေ ထွက်နိုင်တဲ့အထိ
ငွေအလုံအလောက် စရှာခဲ့ပြီး
လှည့်လည်ဖျော်ဖြေခဲ့တယ်။
လူတွေနဲ တိုက်ရိုက်ဆက်နွယ်မှု
သဘောကိုတော့မဆုံးရှုံးချင်ခဲ့ဘူးလေ၊
ကျွန်မ ကြိုက်တာကိုး။
ဒါနဲ့ ကျွန်မတို့ပွဲအားလုံးပြီးတဲ့အခါ
အမှတ်တရ လက်မှတ်တွေထိုးပြီး
ပရိတ်သတ်တွေကိုဖက်၊ အချိန်ဖြုန်းပြီး
စကားတွေ ပြောတယ်၊
ကျွန်မတို့ကို ကူညီ၊ပါဝင်ဖို့ လူတွေကို
တောင်းခံရင်းကနေ အနုပညာကို ဖန်တီးခဲ့တယ်။
ဒေသတွင်းက ဂီတပညာရှင်တွေ၊
အနုပညာရှင်တွေကို ရှာတွေ့ပြီး
ကျွန်မတို့ပွဲတွေရဲ့ အပြင်ဘကမှာ
သူတို့ မတည်ကြပြီး
အလှူငွေကောက်ခံကြတယ်၊
နောက် သူတို့ဝင်လာပြီး
စင်ပေါ်မှာ ကျွန်မတို့နဲ့ပါတယ်။
ဒီတော့ အလှည့်ကျ လူထူးဆန်းအစုံနဲ့
ကျပန်း ဆပ်ကပ် ဧည့်သည်တွေရှိခဲ့တယ်။
ဒီနောက် Twitter ပါလာပြီး
ပိုပြီး မှော်ဆန်အောင်
တောင်လုပ်ပေးတယ်၊
ဘယ်နေရာက ဘာကိုမဆို
ချက်ချင်း တောင်းခံနိုင်တာကြောင့်ပါ
ဒီတော့ လေ့ကျင့်ဖို့ စန္ဒရားတစ်လုံးလိုတော့
တစ်နာရီအကြာမှာ အားပေးသူရဲ့
အိမ်ကို ရောက်သွားရော။
ဒါက လန်ဒန်မှာပါ။
တစ်ကမ္ဘာလုံးက ဇာတ်စင်နောက်မှာ လူတွေက
အိမ်ချက်စားစရာတွေ ယူလာ
ကျွေးတယ်၊ ကျွန်မတို့နဲ့အတူစားတယ်။
ဒါက Seattle မှာပါ။
ပြတိုက်တွေ၊ စျေးဆိုင်တွေနဲ့ အများဆိုင်
နေရာမျိုးစုံမှာ အလုပ်လုပ်တဲ့
အားပေးသူတွေက ကျွန်မတို့ကို
လက်ပြလက်နှုတ်ဆက်တယ်။
ကောက်ကာငင်ကာ အခမဲ့ ဖျော်ဖြေပွဲတစ်ခု
လုပ်ဖို့ ဆုံးဖြတ်လိုက်ရင်ပေါ့။
ဒါက Auckland က စာကြည့်တိုက်မှာပါ။
စနေ့နေ့မှာ ဒီကုန်သေတ္တာနဲ့ ဦးထုပ်အတွက်
တွိပို့လိုက်တယ်၊
အကြောင်းက East Coast က သူတို့တွေကို
ကရိကထ မခံစေချင်လို့ပါ၊
ဒီမြို့ကြီးသား ကတစ်ဆင့် သူတို့ ရောက်လာတယ်၊
Newport Beach က Chris
သူနှုတ်ဆက်တယ်။
"Melbourne က ဘယ်နေရာမှာ နှာဆေးဘူးဝယ်လို့
နိုင်လဲ"လို့ ကျွန်မ တစ်ခါ တွိခဲ့တယ်။
ကျွန်မ ရှိနေတဲ ကဖေးကို ဆေးရုံတစ်ရုံက
သူနာပြုတစ်ယောက် ချက်ချင်း ကားမောင်းလာတယ်၊
သူ့ကို ဖျော်ရည် ဝယ်တိုက်ပြီး
သူနာပြုတာနဲ့ သေခြင်းအကြောင်း
ကျွန်မတို့ ထိုင်ပြောကြတယ်
ဒီလိုကျပန်း ရင်းနှီးမှုမျိုးကို
ကျွန်မ သောကျတယ်၊
ဒါက ကံကောင်းတာလေ၊
ကျွန်မက ကြုံသလို တည်းခိုတာကိုး။
ကျွန်မရဲ့အဖွဲ့က လူတိုင်း သီးသန့်ခန်းရတဲ့
စံအိမ်ကြီးတွေဆိုပေမဲ့
ဝိုင်လာလက်တော့ မရှိဘူး၊
လမ်းဘေး ကျုးကျော်တဲတွေထဲက
ရေအိမ်မရှိတဲ့ အခန်းတစ်ခန်းထဲမှာ
လူတိုင်းက ကြမ်းပြင်မှာဆိုပေမဲ့
ဝိုင်ယာလက်ရှိတယ် ပိုကောင်းတဲ့
ရွေးချယ်မှုဖြစ်တာတော့ရှင်းတယ်နော်
(ရယ်သံများ)
တစ်ခါက ကျွန်မရဲ့အဖွဲ့ဟာ တကယ့် နွမ်းပါးတဲ့
Miami ဝန်းကျင်မှာ ကားကို ထိုးရပ်လိုက်ပြီး
ဒီညအတွက် ကျွန်မတို့
ယာယီတည်းခိုမယ့် အိမ်ရှင်က
အိမ်မှာ နေဆဲ ၁၈ နှစ် သမီးလေး
ဖြစ်နေတာ သိရှိလိုက်ရတယ်၊
သူ့မိသားစုဟာ Honduras ကနေ
တရားမဝင် ရွေ့ပြောင်းလာသူတွေပါ။
အဲဒီညက သူ့မိသားစုတစ်စုလုံးက
ခုတင်တွေ ယူသွားတော့
သူတို့အိပ်ယာတွေ ကျွန်မတို့ ယူလို့ရအောင်
သူက သူအမေနဲ့ အတူတူ အိပ်တယ်၊
လှဲရင်း ကျွန်မ တွေးမိတာက
ဒီလူတွေမှာ ဘာမှမရှိသလောက်ပဲ၊
ဒါ တရားရဲ့လား။
မနက်ရောက်တဲ့အခါ
သူ့အမေက တော်တီလာမုန့်
ကြိုးစားလုပ်ဖို့ သင်ပေးပြီး
ကျွန်မကို သမ္မာကျမ်းတစ်စောင်
ပေးချင်တယ်တဲ့
ကျွန်ကို သီးသန့်ခေါ်ပြီး
အင်္ဂလိပ်စကား မတတ်တတတ်နဲ့ပြောတာက
"မင်းရဲ့ဂီတက ငါ့သမီးကို
အများကြီး ကူညီပေးခဲ့တာလေ။
ဒီမှာ တည်းတဲ့အတွက် ကျေးဇူးတင်တယ်၊
ငါတို့ ကျေးဇူးတင်တယ်"
ဒါနဲ့ တွေးမိတာက ဒါက တရားပါတယ်။
ဒါပဲလေ။
တစ်လ၊နှစ်လအကြာမှာ
Manhattan မှာ ရှိတုန်း
အိပ်ဖို့နေရာရှာနေတယ်လို့
တွိပြီး သန်းခေါင်မှာ
Lower East Side မှာ ကျွန်မရှိနေတယ်။
ဒါကို ကျွန်မတစ်ယောက်တည်း
ဘယ်တော့မှမလုပ်ဖြစ်ခဲ့ဘူး၊
တီးဝိုင်း(သို့)အဖွဲ့နဲ့အတူ အမြဲရှိခဲ့တာပါ
ဒါက ငတုံးတွေလုပ်တဲ့ဟာလား။
(ရယ်သံများ)
ဒါက ငတုံးတွေ သေကြပုံလား။
ကျွန်မ စိတ်မပြောင်းနိုင်ခင်
တံခါးက ဝုန်းကနဲပွင့်လာတယ်။
သူမက ပန်းချီပညာရှင်၊
သူက Reuters က ဘဏ္ဍာရေး ဘလော့ရေးသူပါ။
ကျွန်မကို ဝိုင်နီတစ်ခွက် လောင်းထည့်ပြီး
ရေချိုးဖို့ ကမ်းလှမ်းတယ်
ကျွန်မမှာ ဒီလိုမျိုးညတွေ
ထောင်ချီပြီးရှိခဲ့တယ်။
ဒီတော့ ကြုံရာမှာ အများကြီးတည်းခဲ့ပြီး
ပရိတ်သတ်လှိုင်းလည်း အများကြီးစီးခဲ့တယ်။
ကြုံရာမှာတည်းတာနဲ့ ပရိတ်သတ်
လှိုင်းစီးတာတွေဟာ အခြေခံကတော့
အတူတူပဲလို့ ခံယူထားတယ်။
သင်ဟာ ပရိတ်သတ်ထဲကို ကျသွားပြီး
အချင်းချင်း ယုံကြည်နေကြတာလေ။
ကျွန်မရဲ့ ပထမ တီးဝိုင်းကို အပိုငွေရဖို့
လူတွေထဲဝင်ပြီး အလှူခံချင်လားလို့
တစ်ခါ မေးဖူးတယ်၊
ကျွန်မ အတော်များများ လုပ်ခဲ့တာပါ။
ခါတိုင်းလိုပဲ တီးဝိုင်းဟာ တက်ကြွပတယ်၊
ဒါပေမဲ့တီးဝိုင်းထဲက ငတိတစ်ကောင်ရှိတယ်၊
လူအုပ်ထဲကို ကိုယ်တိုင် မသွားနိုင်ဘူးလို့
ကျွန်မကို ပြောတဲ့လူပေါ့။
ဦးထုပ်နဲ့ ရပ်နေဖို့က သိပ်ပြီး
ခယနေတာမျိုးလို့ ခံစားရတယ်။
"ဒါ တရားရဲ့လား"နဲ့ "အလုပ်တစ်ခု ရှာလေ"
ဆိုတဲ့ သူ့ကြောက်စိတ်ကို
ကျွန်မ အသိအမှတ်ပြုတယ်။
တစ်ချိန်တည်းမှာ ကျွန်မရဲ့တီးဝိုင်းက
ပိုကြီးကြီးလာနေတယ်။
အဓိကတံဆိပ်တစ်ခုနဲ့လက်မှတ်ထိုးတယ်
ကျွန်မတို့ဂီတာက ပန့်နဲ့ ကာဘာရက်
ရောယှက်ထားတာပါ။
လူတိုင်းအတွက်တော့ မဟုတ်ဘူး။
သင်တို့အတွက်တော့ ဖြစ်လောက်ပါတယ်။
(ရယ်သံများ)
ကျွန်မတို့ လက်မှတာ်ထိုးတယ်၊ ဒီကြော်ငြာ
တာက နောက်ဓာတ်ပြားကို အစပျိုးစေတယ်။
ဒါက ထွက်လာပြီး ပထမ သီတင်းပတ် အနည်းငယ်မှာပဲ
ချပ်ရေ၂၅၀၀၀ ရောင်းရတယ်၊
ဒီတံဆိပ်က ကျရှုံးမှုတစ်ခုလို့ ယူဆရတယ်။
ကျွန်မက "၂၅၀၀၀ လေ၊ မများဘူးလား"ပေါ့။
သူတို့က "မများဘူး၊ အရောင်းတွေ
ကျနေတယ်"တဲ့။
ကျရှုံးမှုတစ်ခုပါ။
သူတို့ လစ်သွားတယ်။
တစ်ချိန်တည်းမှာပဲ ဖျော်ဖြေပွဲတစ်ခုအပြီးမှာ
သီချင်ဆိုပြီး ပွေ့ဖက်နေတယ်၊
လူတစ်ကောက် ကျွန်မဆီလာပြီး
၁၀ ဒေါ်လာတန်တစ်ရွက်ပေးတယ်။
ပြီးတော့ ပြောတာက
"တောင်းပန်ပါတယ်၊ CD ကို
သူငယ်ချင်းဆီက ကူးမိတယ်။"
(ရယ်သံများ)
"ဒါပေမဲ့ ဘလော့ဂ်ကို
ဖတ်တယ်။ ဒီတံဆိပ်ကို မုန်းတာသိတယ်။
ဒီငွေကို ခင်ဗျားရစေချင်တယ်။"
ဒါက တစ်ချိန်လုံး စဖြစ်နေတော့တာပါ။
ကိုယ်ပိုင်ဖျော်ဖြေပွဲတွေအပြီးမှာ
ဦးထုပ်တစ်လုံး ဖြစ်လာပေမဲ့
ရုပ်ပိုင်းအရ အဲဒီမှာ ရပ်နေပြီး
လူတွေဆီက အကူအညီယူပါတယ်၊
ပထမ တီးဝိုင်းထဲက လူနဲ့မတူဘဲ
အဲဒီမှာ ရပ်တာကို တကယ်
အများကြီး လေ့ကျင့်ခဲ့တယ်။
ကျေးဇူးတင်ပါတယ်။
ဒါက ကျွန်မရဲ့ဂီတကို အွန်လိုင်းမှာ
ဖြစ်နိုင်တဲ့ အချိန်တိုင်းမှာ
အခမဲ့ ဝေတော့မယ်လို့
ဆုံးဖြတ်လိုက်တဲ့အချိန်ပါ။
ဒီတော့ ဟောဟိုက Metallica
Napster လိုပေါ့၊ လွန်တာပေါ့။
ဟောဒီမှာ Amanda Palmer ပါ၊
တစ်ပြုံကြီး ကူးယူတာ၊ မျှဝေတာကို
အားပေးတော့မှာပါ။
ဒါပေမဲ့ အကူအညီတော့ တောင်းပါမယ်၊
အကြောင်းက ဒါက လမ်းပေါ်မှာ
အလုပ်ဖြစ်တယ်လို့ မြင်လို့ပါ။
ဒီနောက် ကျွန်မရဲ့တံဆိပ်နဲ့ ကျွန်မရဲ့
နောက်ထပ် ပရောဂျက်အတွက်
တီးဝိုင်းအသစ် Grand Theft Orchestra
နဲ့အတူ တိုက်ခိုက်တယ်
စုပေါင်း ထောက်ပံရေးဆီပြောင်းတယ်။
ကျွန်မလုပ်ထားတဲ့ ထောင်ချီတဲ့
ဆက်သွယ်မှုတွေကို ကျသွားပြီး
ကျွန်မရဲ့လူစုကို လှမ်းဖမ်းခိုင်းလိုက်တယ်။
ရည်မှန်းချက်က ဒေါ်လာ တစ်သိန်းပါ။
ကျွနိမရဲ့အားပေးသူတွေက ၁.၂ သန်းနီးပါး
ပံ့ပိုးခဲ့တယ်၊
သတ်မှတ်မယ်ဆို အကြီးဆုံး ဂီတ
စုပေါင်းထောက်ပံ့တဲ့ ပရောဂျက်ပါ။
(လက်ခုပ်သံများ)
လူဘယ်နှစ်ယောက်ရှိလဲဆိုတာ မြင်နိုင်ပါတယ်။
၂၅၀၀၀ လောက်ပါ။
မီဒီယာက မေးခဲ့တာက
"Amanda ဂီတ လုပ်ငန်းက ရှုံးနေပြီး
ခင်ဗျားက မူပိုင်ခွင်ထိပါးတာ အားပေးတယ်
ဂီတအတွက် ဒီလူအားလုံး ငွေပေးအောင်
ဘယ်လိုလုပ်ခဲ့လဲ"
တကယ့် အဖြေကတော့ သူတို့ကို မပေးခိုင်းပါဘူး။
တောင်းခဲ့တာပါ။
လူတွေဆီက တောင်းခံတဲ့ လုပ်ရပ်ကနေ
ကျွန်မ သူတို့နဲ့ ဆက်သွယ်ခဲ့ပြီး
သူတို့နဲ့ ဆက်သွယ်တဲ့အခါ
လူတွေက သင့်ကို ကူညီချင်ကြတယ်။
အနုပညာရှင်များစွာအတွက်တော့
ဗီဇအသိနဲ့ဖီလာဖြစ်တာမျိုးပါ။
သူတို့က မတောင်းခံချင်ဘူးလေ။
ဒါပေမဲ့ ဒါက မလွယ်ဘူး။
တောင်းခံဖို့ဆိုတာ မလွယ်ဘူး။
အနုပညာရှင်အတော်များများမှာ
ဒါနဲ့ ပြဿနာရှိတယ်။
တောင်းခံခြင်းဟာ ခုခံစွမ်းမဲ့စေတယ်။
ကျွန်မဆို အွန်လိုင်းမှာ အများကြီး
ဝေဖန်ခံရတယ်။
Kickstarter ကြီးထွားပြီးနောက်
ကျွန်မရဲ့ ရူးသွပ်တဲ့ အွန်လိုင်းရင်းမြစ်
ရှာတဲ့အလေ့အထတွေဆက်ဖို့
အထူးသဖြင့် အားပေးသူ
ဂီတပညာရှင်တွေကို စင်ပေါ်မှာ
ကျွန်မနဲ့ ပါဝင်ချင်လားလို့
မေးဖို့အတွက်ပါ၊
သီချင်းအနည်းငယ်ကို ချစ်ခြင်း
၊လက်မှတ်တွေနဲ့ ဘီယာနဲ့ဖလှယ်ဖို့ပါ၊
ဒါက ဝက်ဆိုဒ်ပေါက်တက်သွားတဲ့
ကျွန်မရဲ့လိမ်ထားတဲ့ ရုပ်ပုံပါ။
ဒါက တကယ့်ကို အကျွမ်းဝင်နေတဲ့
နည်းတစ်ခုနဲ့ နာကျင်စေတာပါ။
လူတွေ ပြောတာက
"မင်းကို ဒီလိုအကူညီမျိုး
တောင်းခွင့်မပြုတော့ဘူး"တဲ့။
"အလုပ်တစ်ခု ရှာစမ်းပါ"လို့ ကားတွေထဲက
အော်သံကို ကျွန်မ ပြန်အမှတ်ရသွားတယ်။
အကြောင်းကတော့ သူတို့ဟာ ကျွန်မတို့နဲ့အတူ
လူသွားစင်္ကြံမှာ မရှိခဲ့ဘဲ
ကျွန်မနဲ့ လူစုကြားမှာ ဖြစ်ပေါ်နေတဲ့
ဖလှယ်မှုကို မမြင်နိုင်တာကြောင့်ပါ
ကျွန်မတို့အတွက် မျှတပေမဲ့ သူတို့နဲကျတော့
ဖီလာဖြစ်နေတဲ့ ဖလှယ်မှုတစ်ခုပါ။
ဒီတော့ ဒါက အလုပ်အတွက်
နည်းနည်း စိတ်မချရဘူး။
ဒါကတော့ ဘာလင်က ကျွန်မရဲ့
Kickstarter ပွဲပါ။
ညအဆုံးမှာ ကျွန်မ ချွတ်ချလိုက်ပြီး
လူတိုင်းကို ကိုယ်မှာပုံပေးဆွဲတယ်
အခု ပြောပါရစေ၊
သူစိမ်းတွေကို ယုံကြည်ခြင်းရဲ့
အူလှိုက်သည်းလှိုက်
ခံစားချက်ကို တွေ့ကြုံချင်ရင်
(ရယ်သံများ)
ကျွန်မ ဒါကို အကြံပြုတယ်။
အထူးသဖြင့် ဒီသူစိမ်းတွေဟာ
မူးနေတဲ့ ဂျာမန်တွေဆိုရင်ပေါ့။
(ရယ်သံများ)
ဒါဟာ နင်ဂျာ ဆရာကြီးအဆင့်
ပရိတ်သတ် ဆက်နွယ်မှုတစ်ခုပါ။
အကြောင်းက ကျွန်မ ဒီမှာ
တကယ် ပြောနေတာက
ကျွန်မ ဒါကို သိပ်ယုံလို့ပါ။
ယုံသင့်လား။
ကျွန်မကို ပြလေ။
လူ့သမိုင်းရဲ့ အများစုမှာ
ဂီတပညာရှင်တွေ၊ အနုပညာရှင်တွေဟာ
လူမှုအဖွဲ့အစည်းရဲ့ အစိတ်အပိုင်းဖြစ်ခဲ့တယ်။
ဆက်သွယ်သူတွေ၊ လမ်းဖွင့်သူတွေဟာ
ထိမရနိုင်တဲ့ ကြယ်တွေမဟုတ်ဘူး။
နာမည်ကျော်ဆိုတာက အဝေးကနေ
သင့်ကို ချစ်နေတဲ လူအများကြီးနဲ့ဆိုင်ပြီး
ဒါပေမဲ့ အင်တာနက်နဲ့
ဒီအပေါ်မှာ ကျွန်မတို့ လွတ်လပ်စွာ
မျှဝေနိုင်တဲ့ အကြောင်းအရာတို့ကတော့
ကျွန်မတို့ကို ပြန်အမှတ်ရစေတာပါ။
ဒါက သင့်ကို အနီးကပ် ချစ်ခင်နေတဲ့ လူတွေနဲ့
ရှိတာနဲ့တင် လုံလောက်တဲ့
လူတွေနံ့ဆိုင်တာပါ။
ဒီတော့ လူအတော်များများဟာ
စျေးနှုန်းကဒ်မပါတဲ့
စိတ်ကူးနဲ့ စိတ်ရှုပ်နေတယ်။
ဒါကို ကြိုမသိနိုင်တဲ့အန္တရာယ်လို့
သူတို့မြင်ပေမဲ့ ကျွန်မ လုပ်တာတွေက
Kickstarter လမ်း၊ လူခေါ်ခေါင်းလောင်းပါ၊
ဒါတွေကို အန္တရာယ်လို့ မမြင်ဘူး။
ယုံကြည်မှုလို့ မြင်တယ်။
အခု လမ်းမှာလိုပဲ လွယ်ကူပြီး
ပင်ကိုအတိုင်းဖြစ်တဲ့ ဖလှယ်မှုကို
ဖန်တီးဖို့ အွန်းလိုင်း ကိရိယာတေွ
အဲဒီမှာ ရောက်နေတယ်။
ဒါပေမဲ့ တစ်ယောက်နဲ့တစ်ယောက်
မျက်နှာချင်းဆိုင်ပြီး မကြောက်မလန့်
ပေးတာ၊ လက်ခံတာ မလုပ်နိုင်ရင်
အကောင်းဆုံးကိရိယာတွေက
ကျွန်မတို့ကို ကူညီမှာမဟုတ်ဘူး။
ဒါပေမဲ့ ပိုအရေးကြီးတာက
မရှက်ပဲ တောင်းခံဖို့ပါ။
ကျွန်မရဲ့ ဂီတ သက်တမ်းကို
ပုံးပေါ်မှာ လုပ်နိုင်သလို
အင်တာနက်က လူတွေနံ့ ဆုံဖို့
ကြိုစားရင်း ကုန်ဆုံးတယ်။
ဒီတော့ ဘလောဂ်လုပ်တာ၊ တွိတ်လုပ်တာက
ကျွန်မရဲ့ ခရီးစဉ် နေ့စွဲတွေ၊
ဗီဒီယိုအသစ်အတွက်တင်မဟုတ်ပဲ
ကျွန်မတို့ရဲ့လက်ရာ၊ အနုပညာနဲ့
ကြောက်စိတ်တွေ၊ အရက်နာကျတာတွေ၊
အမှားတွေအတွက်ရောပါ၊
ပြီးတော့ အချင်ချင်းတွေ့တယ်လေ။
ကျွန်မတို့ တကယ်ကို အချင်းချင်းတွေ့တဲ့အခါ
အချင်းချင်း ကူညီချင်ကြတယ်လို့ ထင်ပါတယ်။
လူတွေဟာ မှားယွင်းတဲ့ မေးခွန်းကို
စွဲလမ်းနေတယ်လို့ထင်တယ်။
ဒါက "လူတွေကို ဂီတအတွက်
ပေးအောင် ကျွန်မတို့ဘယ်လိုလုပ်လဲ"
"ကျွန်မတို့ လူတွေကို ဂီတအတွက်
ဘယ်လိုပေးခွင့်ပြုလဲ"
လို့ စပြီး မေးမယ်ဆိုရင်ရော။
ကျေးဇူးတင်ပါတယ်။
(လက်ခုပ်သံများ)
(Ademt in en uit)
Ik heb niet altijd in de muziek gewerkt.
Tot ongeveer 5 jaar na mijn afstuderen
van een gerenomeerde vrije kunstacademie,
was dit mijn dagelijks werk.
Ik werkte voor mezelf als levend standbeeld:
een bruid van 2,5 meter.
Ik vind het leuk om mensen
over dit werk te vertellen,
want iedereen wil altijd weten
wie dit soort freaks in werkelijkheid zijn.
Hallo.
Op een dag verfde ik mezelf wit,
ging op een krat staan,
legde een hoed of een blik voor mijn voeten
en als een voorbijganger er geld in deed,
gaf ik ze een bloem
en wat intens oogcontact.
En als ze de bloem niet aannamen,
gooide ik er,
terwijl ze wegliepen,
een gebaar van bedroefdheid en
hunkering tegenaan.
(Gelach)
Ik had de meest diepgaande
ontmoetingen met mensen,
zeker met eenzame mensen die er uitzagen
alsof ze al in geen weken
iemand hadden gesproken.
Er ontstond soms een prachtig moment
van verlengd oogcontact,
zomaar midden op straat.
We werden, zeg maar,
een beetje verliefd.
En mijn ogen zeiden dan:
'Dank je. Ik zie je.'
En hun ogen zeiden:
'Niemand ziet mij ooit. Dank je.'
Soms werd ik lastiggevallen.
Mensen reden langs in hun auto
en schreeuwden:
'Zoek een baan!'
Dan zei ik: 'Dit is mijn baan.'
Maar het deed wel pijn,
want het maakte me bang
dat ik iets aan het doen was
dat het woord werk niet waard was,
en oneerlijk, beschamend.
Ik had er geen idee van
dat ik daar op die krat een perfecte leerschool
voor de muziekindustrie kreeg.
Voor de economen onder jullie
is het misschien interessant,
dat ik best een voorspelbaar inkomen had.
Dat kwam als een schok bij me aan.
Ik had namelijk geen vaste klanten,
maar kreeg dinsdags ongeveer 60 dollar
en vrijdags 90.
Het was consistent.
Ondertussen toerde ik in de omgeving
en speelde in nachtclubs met m'n band,
'the Dresden Dolls'.
Dit was ik op de piano,
met een geniale drummer.
Ik schreef de liedjes
en uiteindelijk
begonnen we genoeg geld te verdienen,
zodat ik geen standbeeld meer hoefde te zijn.
Toen we begonnen met toeren,
wilde ik liever niet
het directe contact
met mensen verliezen,
want ik vond dat fantastisch.
Aan het einde van al onze shows
gaven we handtekeningen
en omhelsden fans en bleven
napraten met de mensen.
We maakten er een kunst van om mensen
om hulp te vragen
en met ons mee te doen.
Ik spoorde lokale muzikanten
en artiesten op en zij gingen dan
bij onze optredens
buiten met de hoed rond.
Daarna voegden ze zich
bij ons op het podium.
Het was een wisselende hutspot van rare,
onverwachte circusgasten.
En toen was er Twitter,
wat de dingen nog magischer maakte,
want ik kon
direct en overal om alles vragen.
Ik had bijvoorbeeld een oefenpiano nodig
en een uur later was ik bij een fan thuis.
Dit is in London.
Overal ter wereld brachten mensen
zelfgekookt eten backstage,
om samen met ons op te eten.
Dit is in Seattle.
Fans die in museums en winkels werkten,
of wat voor openbare ruimte ook,
zwaaiden met hun handen
als ik besloot een last-minute,
spontaan gratis optreden te doen.
Dit is een bibliotheek in Auckland.
Op zaterdag vroeg ik in een tweet
om deze krat en hoed,
want ik wilde ze niet meeslepen
vanaf de oostkust
en ze kwamen er dankzij deze gast,
Chris uit Newport Beach, die hallo zegt.
Ik tweette eens:
waar kan ik in Melbourne een neuskannetje kopen?
Een verpleegkundige bracht er gelijk een
naar het café waar ik op dat moment zat.
Ik gaf haar een smoothie
en we spraken samen
over haar beroep en de dood.
Ik hou van dit soort
onverwachte nabijheid.
Dat is maar goed ook,
want ik doe veel aan couchsurfing.
Van woningen waar de hele crew
zijn eigen kamer krijgt,
maar waar geen internet is
tot punk-kraakpanden,
waar iedereen op de vloer in 1 kamer ligt,
zonder toiletten,
maar mét internet.
Duidelijk de betere optie dus.
(Gelach)
Ik reed eens met mijn crew
in onze bus
naar een armoedige buurt in Miami.
Op ons couchsurfing-adres
werden we ontvangen
door een meisje van 18
dat nog thuis woonde.
Zij en haar familie waren allemaal
illegale immigranten uit Honduras.
Die nacht sliep de hele familie
op de banken en zij sliep bij haar moeder,
zodat wij hun bedden konden gebruiken.
Toen lag ik te denken:
deze mensen hebben zo weinig.
Is dit wel eerlijk?
De volgende morgen leerde haar moeder ons
hoe we tortilla's moesten maken
en ze wilde me een bijbel geven.
Ze nam me apart en zei tegen me
in haar gebroken Engels:
'Jouw muziek heeft zoveel
voor mijn dochter gedaan.
Bedankt voor je komst.
We zijn er zo dankbaar voor.'
Ik dacht: dit ìs eerlijk.
Het is dit.
Een paar maanden daarna
was ik in Manhattan
en in een tweet vroeg ik om
een opvouwbaar matras.
Midden in de nacht belde ik aan
in de Lower East Side.
Ik bedacht me dat ik dit nog nooit
alleen had gedaan.
Er was altijd wel iemand
van de band of de crew bij.
Is dit wat sukkels doen? (Gelach)
Is dit hoe sukkels doodgaan?
Voor ik me kan bedenken,
vliegt de deur open.
Zij is kunstenaar,
hij financieel blogger voor Reuter.
Ze schenken me een glas wijn in
en bieden me een bad aan.
Dit soort nachten heb ik
duizenden malen meegemaakt.
Ik doe dus veel aan couchsurfen,
maar ook aan crowdsurfen.
Ik houd ze beide in ere,
ze komen feitelijk op hetzelfde neer.
Je laat je in het publiek vallen
en je vertrouwt elkaar.
Ik vroeg eens aan een band
uit ons voorprogramma
of ze in het publiek met de hoed
rond wilden gaan,
zodat ze wat extra geld hadden.
Iets dat ik veel deed.
Zoals gewoonlijk waren ze enthousiast,
maar een van de bandleden
kon zich er niet toe brengen
om het publiek in te gaan.
Het voelde teveel als bedelen
om daar met een hoed te gaan staan.
Ik herkende die angst van: is dit eerlijk?
en: 'Zoek een baan.'
Intussen kreeg mijn band steeds meer succes.
We tekenden een contract
bij een groot platenmerk.
Onze muziek is een mix van punk en cabaret.
Het is niet voor iedereen.
Nou, misschien wel voor jou.
Daarna ontstaat de hype
rond onze volgende plaat.
Als die uitkomt, worden er in de eerste paar weken
25.000 van verkocht.
De platenmaatschappij beschouwt het
als een tegenvaller.
Ik zei:
'25.000, is dat niet veel?'.
Maar zij zeiden: 'Nee, de verkoop loopt terug,
het is een flop.'
En weg waren ze.
Tegelijkertijd komt er na een optreden,
tijdens het signeren en omhelzen,
een jongen naar me toe
en overhandigt me een biljet van $10.
Hij zegt:
'Het spijt me, maar ik heb je CD
gekopiëerd van een vriend.'
(Gelach)
'Maar ik lees je blog,
ik weet dat je je platenmaatschappij haat.
Ik wil je graag dit geld geven.'
Dit gebeurt voortdurend.
Na een optreden
word ik mijn eigen hoed,
maar ik moet zichtbaar aanwezig zijn
en hulp aanvaarden.
De jongen uit ons voorprogramma
had geen ervaring
met zichtbaar aanwezig zijn,
maar ik toevallig wel.
Dankjewel.
Dit is het moment waarop ik besluit
om mijn muziek gratis weg te geven,
zo mogelijk online.
Dus hier heb je Metallica, Napster,
slechte zaak
en daar Amanda Palmer.
Ik wil me sterk maken voor
torrenten, downloaden en sharen,
maar ik ga wel om hulp vragen.
Ik heb namelijk op straat
gezien dat het werkt.
Ik ging weg bij mijn platenmaatschappij
en voor mijn volgende project
met mijn nieuwe band Grand Theft Orchestra,
stapte ik over op crowdfunding.
Ik liet me vallen in de duizenden contacten
die ik had gemaakt
en ik vroeg mijn publiek
om me op te vangen.
Het doel was $100.000.
Mijn fans ondersteunden me
met bijna1,2 miljoen,
het grootste bedrag dat tot dan toe
via crowdfunding bij elkaar was gebracht.
(Applaus)
Je ziet hoeveel mensen het zijn.
Het zijn er ongeveer 25.000.
De media vroegen: 'Amanda,
de muziekbusiness heeft het zwaar
en jij moedigt piraterij aan.
Hoe kreeg je de mensen zover
dat ze voor muziek betalen?'
Het juiste antwoord is dat ik ze niet dwong,
maar dat ik het vroeg.
Door het de mensen te vragen
had ik contact met ze gemaakt.
Als je contact met mensen maakt
willen ze je helpen.
Het is nogal tegennatuurlijk
voor veel artiesten.
Ze willen niet om dingen vragen.
Maar het is niet makkelijk om te vragen.
Veel artiesten hebben er een probleem mee.
Vragen maakt je kwetsbaar.
Na mijn Kickstarter-succes
kreeg ik online veel kritiek
op het voortzetten van mijn
idiote crowdsource-activiteiten.
In het bijzonder over de vraag
aan muzikanten
die tevens fan waren,
of ze in ruil voor liefde, tickets en bier
met ons op het podium
een paar nummers wilden spelen.
Deze bewerkte foto van mij
verscheen toen op een website.
De pijn die het deed was herkenbaar.
Mensen die zeiden: 'Je mag niet meer
om dat soort hulp vragen'.
Het herinnerde me aan die schreeuwende mensen
in hun auto's: 'Zoek een baan'.
Want zij waren er niet bij op het trottoir.
Zij zagen niet de uitwisseling
die er plaatsvond
tussen mij en mijn publiek,
Voor ons was het heel eerlijk,
maar voor hun wezensvreemd.
Dit is een wat onveilige werksituatie.
Dit is mijn Kickstarter backer party
in Berlijn.
Aan het eind van de avond kleedde ik me uit
en mocht iedereen op me tekenen.
Ik zal je vertellen,
als je wilt voelen hoe het is
om vreemden intuïtief te vertrouwen,
dan raad ik je dit aan.
Vooral als die vreemden
dronken Duitsers zijn.
Ik had hier een ninja-masterlevel
verbinding met mijn fans.
Mijn boodschap was:
'Dit is hoeveel vertrouwen ik in jullie heb.
Is dat terecht?
Laat maar zien.'
Doorheen de tijden
zijn muzikanten en artiesten
onderdeel van
de gemeenschap geweest.
Ze leggen verbanden en openen deuren,
het zijn geen onbereikbare sterren.
Beroemdheid gaat over een massa mensen
die op afstand van je houden.
Maar door internet en de inhoud
die we in alle vrijheid kunnen delen,
worden we teruggezet in de tijd.
Hier gaat het om een paar mensen
die je van dichtbij liefhebben
en aan die mensen heb je genoeg.
Veel mensen zijn in verwarring
over het idee
van een niet-vastgestelde prijs.
Ze zien het als een onvoorspelbaar risico,
maar de dingen die ik gedaan heb,
de Kickstarter, de straat, de deurbel,
die dingen zie ik niet als risico.
Ik zie ze als vertrouwen.
De online tools om de uitwisseling
net zo makkelijk en instinctief te maken
als de straat
zitten er aan te komen.
Maar zelfs de perfecte tools kunnen
niets uitrichten
als we niet tegenover elkaar
durven staan
en zonder angst geven en ontvangen.
Maar het belangrijkste is:
vragen zonder schaamte.
Ik heb mijn muziekcarrière lang geprobeerd
of ik op internet dezelfde ontmoetingen
met mensen kon hebben
als op de krat.
Bloggen en tweeten, doe ik dus niet alleen
over mijn toerdata
en mijn nieuwe video,
maar ook over ons werk en onze kunst
onze angsten en katers,
onze vergissingen.
Ook ontmoeten we elkaar
en als we elkaar in werkelijkheid ontmoeten,
willen we elkaar helpen.
Volgens mij zijn mensen
met de verkeerde vraag bezig.
Die vraag is:
hoe dwingen we mensen te betalen voor muziek?
Als we nu eens gingen vragen:
hoe laten we mensen betalen voor muziek?
Dankjewel.
(Applaus)
(Wdech, wydech)
Nie zawsze zarabiałam na życie muzyką.
Przez pięć lat po ukończeniu studiów
na uznanej akademii humanistyki
tak wyglądał mój dzień pracy.
Zarabiałam jako żywy posąg,
2,5 metrowa Panna Młoda.
Uwielbiam opowiadać o tym
innym ludziom,
bo każdy zawsze chce wiedzieć
kim są tak naprawdę ci dziwacy?
Cześć,
Raz pomalowałam się na biało,
stanęłam na skrzynce,
kładłam u stóp czapkę lub puszkę,
a przechodzień
wrzucił trochę grosza,
odwdzięczałam się kwiatkiem
i głębokim spojrzeniem w oczy.
Jeśli nie wziął ode mnie kwiatka,
przyjmowałam pozę wyrażającą
smutek i tęsknotę,
gdy się oddalał.
(Śmiech)
Przeżyłam najintensywniejsze
spotkania z ludźmi,
zwłaszcza samotnymi, którzy wyglądali,
jakby od tygodni z nikim nie rozmawiali.
Następował wtedy ów piękny moment
długiego kontaktu wzrokowego
z nieznajomym z ulicy.
Trochę jakbyśmy się w sobie
na moment zakochali,
a moje oczy mówiły:
"Dziękuję. Dostrzegam cię".
Ich oczy odpowiadały:
"Nikt mnie nigdy nie dostrzega. Dziękuję".
Bywałam czasami nękana.
Czasem ktoś krzyczał
z przejeżdżających samochodów:
"Znajdź sobie pracę!"
A ja myślałam:
"Przecież to jest moja praca".
Było to jednak bolesne,
bo powodowało zwątpienie,
czy, to co robię, jest pracą,
jest uczciwe, godne.
Bezwiednie dostałam ważną lekcję,
przydatną potem w przemyśle muzycznym.
Ekonomistów może zainteresować,
że ta praca dawała
dość pewny stały zarobek,
co mnie bardzo dziwiło
bo nie miałam stałych klientów.
60 dolarów we wtorki i 90 w piątki.
To był stały dochód.
Dawałam też koncerty w okolicy,
grając w nocnych klubach
z moim zespołem, Dresden Dolls.
To ja na klawiszach,
obok genialny perkusista.
Pisałam piosenki i w końcu
zaczęliśmy zarabiać tyle,
że mogłam zrezygnować
z roli posągu.
Kiedy zaczęliśmy koncertować,
nie chciałam tracić tego poczucia
bezpośredniego kontaktu z ludźmi.
Uwielbiałam to.
Po naszych występach
rozdawaliśmy autografy,
ściskaliśmy fanów, gadaliśmy,
spędzaliśmy z nimi czas,
i coraz lepiej nam szło proszenie ludzi,
by do nas dołączyli.
Wyszukiwałam okolicznych muzyków i artystów,
by występowali przed wejściem
na nasze koncerty
i wystawiali kapelusz,
a potem dołączali
do nas na scenie.
Mieliśmy zbieraninę dziwnych,
przypadkowych cyrkowców.
Wtedy pojawił się Twitter
i wniósł jeszcze więcej magii,
bo teraz mogłam poprosić
natychmiast o wszystko gdziekolwiek.
Gdy potrzebny był fortepian do prób,
po godzinie byłam już w domu
jednego z fanów w Londynie.
Ludzie z całego świata częstowali nas za kulisami
domowym jedzeniem
Karmili nas i jedli z nami.
To z Seattle.
Fani pracujący w muzeach i sklepach
i innych miejscach publicznych machali do mnie,
gdy w ostatniej chwili spontanicznie
decydowałam się im coś zagrać zupełnie za darmo.
To biblioteka w Auckland.
W sobotę zatweetowałam z prośbą o skrzynkę i kapelusz,
bo nie chciałam targać ich ze sobą ze Wschodniego Wybrzeża
i zjawiły się dzięki zaangażowaniu tego kolesia,
Chrisa z Newport Beach, który mówi 'cześć'.
Innym razem zatweetowałam z pytaniem,
gdzie w Melbourne dostanę dzbanuszek neti.
Za moment do kawiarni, w której siedziałam,
przywiozła go pielęgniarka z pobliskiego szpitala.
Postawiłam jej owocowy koktajl smoothie,
siedziałyśmy i rozmawiałyśmy o byciu
pielęgniarką i o śmierci.
Kocham to poczucie przypadkowej bliskości,
szczęśliwie się składa, bo w dużej mierze
wykorzystuję couchsurfing,
W domach każdy członek mojej ekipy
dostaje własny pokój,
ale nie ma sieci bezprzewodowej.
W nędznych przygodnych mieszkaniach
wszyscy śpimy na podłodze
w jednym pokoju bez toalet,
ale z dostępem do sieci,
co okazuje się lepszą opcją.
(Śmiech)
Kiedyś moja ekipa zaparkowała nasze auto
w biednej dzielnicy Miami
i okazało się,
że naszym couchsurfingowym gospodarzem
była 18-letnia dziewczyna
wciąż mieszkająca z rodzicami,
a jej rodzinę stanowili
nielegalni imigranci z Hondurasu.
Tej nocy cała jej rodzina
zajęła kanapy,
zaś ona sama spała z mamą
żebyśmy my mogli przespać się w ich łóżkach.
Leżałam tam, rozmyślając:
ci ludzie mają tak niewiele.
Leżałam tam, rozmyślając:
ci ludzie mają tak niewiele.
Czy to sprawiedliwe?
Rano jej mama uczyła nas
jak przyrządzać tortillę.
Chciała też dać mi biblię.
Wzięła mnie na bok
i powiedziała łamanym angielskim:
'Wasza muzyka bardzo pomaga mojej córce.
Dziękujemy, że się u nas zatrzymaliście.
Jesteśmy wam bardzo wdzięczni'.
Pomyślałam, że to uczciwe.
To jest to.
Kilka miesięcy później byłam na Manhattanie.
Zatweetowałam z prośbą o miejsce do spania,
a o północy
zadzwoniłam do drzwi na Lower East Side
i zdałam sobie sprawę,
że nigdy jeszcze nie robiłam tego sama.
Zawsze byłam z zespołem lub całą ekipą.
Czy to jest coś, co robią nierozsądni ludzie?
(Śmiech)
Czy tak właśnie umierają nierozsądni ludzie?
Zanim zdążyłam zmienić zdanie,
drzwi otworzyły się z hukiem.
Ona jest artystką,
on bloguje o finansach dla Reutersa.
Nalali mi kieliszek czerwonego wina,
zaproponowali kąpiel.
Przeżyłam tysiące podobnych nocy.
Często korzystam z couchsufringu.
Często też zdarza mi się crowdsurfing.
Moim zdaniem couchsurfing i crowdsurfing
to w zasadzie identyczne przeżycie.
Wpadasz w publiczność
i ufacie sobie nawzajem.
Zapytałam kiedyś występujący przed nami zespół,
czy nie chcieliby rzucić się w tłum z kapeluszem
i zebrać dla siebie dodatkowe pieniądze -
coś, co sama wielokrotnie robiłam.
Jak zwykle cały zespół był podekscytowany,
ale był w nim jeden facet,
który powiedział, że nie potrafi zmusić się
do wyjścia do tych ludzi.
Czułby się jak żebrak stojąc tam z tym kapeluszem.
Znałam ten jego strach: 'Czy to uczciwe?',
'Znajdź sobie pracę!'
W tym czasie mój zespół stawał się
coraz bardziej rozpoznawalny.
Podpisaliśmy kontrakt z dużą wytwórnią.
Nasza muzyka to skrzyżowanie punka i kabaretu.
Nie jest dla każdego,
No, może dla was.
Podpisujemy się a potem jest ten szum
o naszej następnej płycie.
Płyta ukazuje się i sprzedaje się w liczbie 25 tys.kopii
w ciągu kilku pierwszych tygodni,
a wytwórnia uznaje to za porażkę.
Mówię: '25 tys. to nie jest dużo?'
A oni na to: 'Nie, sprzedaż spada.To porażka.'
I odchodzą.
W tym samym czasie śpiewam i
ściskam się z fanami po występie,
i podchodzi do mnie facet
i wręcza mi banknot 10-dolarowy,
mówiąc:
'Przepraszam, skopiowałem waszą płytę od znajomego.'
(Śmiech)
'Ale czytam wasz blog, i wiem,
że nienawidzicie swojej wytwórni.
Chciałbym, żeby te pieniądze były wasze.'
Zaczyna zdarzać się to notorycznie.
Po moich występach to ja staję się kapeluszem,
ale muszę fizycznie stać tam i przyjmować pomoc od ludzi,
jednak w przeciwieństwie do gościa
z poprzedzającego nas zespołu
mam w tym duże doświadczenie.
Dziękuję.
W tym momencie zdecydowałam,
że będę po prostu rozdawać swoją muzykę
za darmo
przez sieć,
kiedykolwiek to możliwe.
Podobnie jak Metallica ze swoim "Napster jest zły!",
Amanda Palmer stoi tu.
Zamierzam promować
torrenty, ściąganie, udostepnianie,
ale będę prosić o pomoc
bo widziałam, że to działa na ulicy.
Wywalczyłam więc odejście z wytwórni.
Na rzecz swojego następnego projektu
z nowym zespołem, the Grand Theft Orchestra,
zwróciłam się ku ' finansowaniu społecznościowemu'.
I uaktywniłam tysiące kontaktów, które nawiązałam,
po czym poprosiłam moich fanów,
by podążyli za mną.
Celem było zebranie 100.000 dolarów.
Moi fani wsparli mnie kwotą 1.2 miliona dolarów,
co było największym muzycznym projektem finansowanym społecznie.
(Brawa)
Spójrzcie, ilu to ludzi.
Około 25.000.
A media pytały: 'Amanda,
przemysł muzyczny walczy z piractwem,
a ty do niego zachęcasz.
Jak skłoniłaś tych wszystkich ludzi, by płacili za muzykę?'
Odpowiedź brzmi: nie nakłaniałam ich.
Poprosiłam.
A poprzez sam akt proszenia ludzi
zbudowałam z nimi więź
a gdy tworzysz z ludźmi więź, oni chcą ci pomóc.
Dla wielu artystów to niepojęte.
Nie chcą o nic prosić.
Ale to nie takie proste. Prośby nie są proste.
Wielu artystów wciąż ma z tym problem.
Prośby czynią cię wrażliwym.
Po tym, jak mój projekt na Kickstarterze
zrobił się wielki
byłam wielokrotnie krytykowana
za kontynuowanie moich szalonych praktyk crowdsourcingowych,
szczególnie za proszenie muzyków,
którzy byli też naszymi fanami,
by dołączyli do nas na scenie
i wykonali kilka piosenek w zamian za
miłość i bilety i piwo.
A był to skrzywiony obraz mojej osoby,
który pojawił się na jednej ze stron internetowych.
To zabolało w dobrze mi znany sposób.
A ludzie mówiący: 'Nie masz prawa
więcej prosić o taka pomoc'
A ludzie mówiący: 'Nie masz prawa
więcej prosić o taka pomoc'
przypomnieli mi ludzi krzyczących ze swoich samochodów: 'Znajdź sobie pracę'.
Bo nie byli z nami na chodniku
i nie widzieli tej wymiany,
która następowała między mną i moim tłumem,
wymiany, która była uczciwa dla nas,
ale obca dla nich.
Nie jest to całkiem bezpieczna zajęcie.
To impreza w Berlinie dla osób wspierających mnie
na Kickstarterze.
Gdy noc dobiegała końca, rozebrałam się i pozwoliłam każdemu rysować po moim ciele.
Powiem wam, że jeśli chcecie poczuć
bez reszty zaufanie do obcych ludzi
polecam zrobić coś takiego,
szczególnie, jeśli tymi ludźmi są pijani Niemcy.
To był najwyższy stopień wtajemniczenia
w zacieśnianiu więzi z fanami,
bo wtedy tak naprawdę mówiłam:
'Tak bardzo wam ufam.
Ale czy powinnam? Pokażcie mi.'
W historii ludzkości
muzycy, artyści byli częścią społeczeństwa,
łącznikami przełamującymi lody,
nie zaś nietykalnymi gwiazdami.
Być celebrytą to znaczy być kochanym przez ludzi
bardzo oddalonych od ciebie,
lecz internet i treści,
którymi możemy swobodnie się dzielić
znów nas zbliżają.
Chodzi o garstkę mocno kochających was ludzi
i ta garstka jest wystarczająca.
Wielu ludzi zbija z tropu pomysł
braku metki z ceną.
Postrzegają to jako ryzyko
o nieprzewidywalnych skutkach.
Tego co zrobiłam, Kickstarter,
ulica, dzwonek do drzwi -
ja nie postrzegam jako ryzyko.
Widzę w tym przejaw zaufania.
Narzędzia do wymiany online,
tak proste i intuicyjne jak ulica,
wreszcie nadchodzą.
Ale nawet najlepsze narzędzia nie pomogą,
jeśli nie spojrzymy sobie wzajemnie w twarz,
nie zaczniemy bez obaw dawać i otrzymywać
ale, co ważniejsze,
prosić bez uczucia wstydu.
Swoją karierę muzyczną spędziłam,
próbując nawiązać kontakty z ludźmi w internecie
w sposób, w jaki mogłam to robić na skrzynce,
a więc poprzez blogowanie i tweetowanie nie tylko
o datach moich koncertów
i nowych teledyskach, ale również o
naszej pracy i naszej sztuce
naszych lękach, kacach, naszych błędach -
w ten sposób widzimy się nawzajem.
Wydaje mi się, że gdy naprawdę widzimy się nawzajem,
chcemy sobie pomagać.
Myślę, że ludzie obsesyjnie zadają sobie
niewłaściwe pytanie,
brzmiące: 'Jak zmusić ludzi, by płacili za muzykę?'
A co jeśli zaczęlibyśmy pytać:
'Jak umożliwić ludziom płacenie za muzykę?'
Dziękuję.
(Brawa)
[Inspiração, expiração]
Nem sempre ganhei
a vida com a música.
Durante uns 5 anos depois de
acabar o curso numa universidade
excecional de artes liberais,
este era o meu trabalho.
Eu era uma mulher-estátua profissionalmente
independente, chamada "Noiva de Dois Metros e Meio",
e adoro dizer às pessoas
que tive este emprego,
porque toda a gente quer sempre saber
quem é esta gente esquisita
na vida real.
Olá.
Um dia pintei-me de branco,
subi a uma caixa,
pus um chapéu ou uma lata
aos meus pés
e quando alguém passava
e deixava dinheiro,
eu oferecia-lhe uma flor
e um intenso contacto visual.
E se não aceitassem a flor,
eu fazia um gesto de tristeza e saudade
enquanto a pessoa se afastava.
[Risos]
Foi assim que tive contactos muito
profundos com pessoas,
especialmente, pessoas solitárias
que pareciam
já não falar com ninguém
há semanas,
e nós tínhamos aquele
momento tão bonito
de contacto visual prolongado,
permitido numa rua citadina,
e de certa forma
apaixonávamo-nos um pouco.
E os meus olhos diziam:
"Obrigada. Eu vejo-te."
E os olhos deles diziam:
"Nunca ninguém me vê. Obrigado."
E às vezes era assediada.
As pessoas gritavam-me
quando passavam de carro:
"Vai mas é trabalhar!"
E eu pensava:
"Este é o meu trabalho."
Mas aquilo doía,
porque me fazia temer
que estivesse a fazer alguma coisa
que não fosse um trabalho,
que fosse injusto e vergonhoso.
Não fazia ideia de quão perfeita era
a verdadeira educação que estava a receber
para o negócio da música em cima desta caixa.
Os economistas por aí
devem ter interesse em saber que consegui
uma fonte de rendimento bastante previsível,
o que foi surpreendente para mim,
dado que não tinha clientes regulares,
mas mais ou menos 60 dólares numa terça,
90 dólares numa sexta.
Era consistente.
Enquanto isso, dava concertos locais
e tocava em clubes noturnos com
a minha banda, os Dresden Dolls.
Esta sou eu ao piano.
Um baterista genial;
eu escrevia as canções.
E a certa altura começámos
a ganhar dinheiro suficiente, o que me
permitiu deixar de ser mulher-estátua,
e quando começámos a fazer digressões,
eu não queria mesmo perder esta sensação
de ligação direta com as pessoas,
porque eu adorava isso.
Por isso, depois de todos os nossos espetáculos,
assinávamos autógrafos
e abraçávamos os fãs e ficávamos
por ali a falar com as pessoas,
e fizemos uma arte do modo de
pedir às pessoas para nos ajudarem
e juntarem-se a nós.
E eu ia à procura de músicos
e artistas locais, que ficavam à porta
dos nossos espetáculos
e passavam o chapéu
e depois entravam e
juntavam-se a nós no palco,
de modo que ficávamos com esta amálgama circense
de artistas convidados esquisitos e aleatórios.
E depois apareceu o Twitter,
que tornou as coisas ainda mais mágicas,
porque eu podia pedir,
instantaneamente, qualquer coisa,
em qualquer sítio.
Se precisava de um piano para ensaiar,
uma hora depois estava na casa de um fã.
Isto é em Londres.
As pessoas traziam-nos comida caseira
aos bastidores,
em todo o mundo, alimentavam-nos e comiam
connosco. Isto é em Seattle.
Fãs que trabalhavam em museus e lojas
ou em qualquer espaço público,
recebiam com entusiasmo
um concerto grátis, decidido
espontaneamente à última da hora.
Isto é numa biblioteca em Auckland.
No sábado, tweetei a pedir
este caixote e este chapéu,
porque não os queria carregar
desde a Costa Leste [dos EUA],
e lá apareceu este tipo
com as coisas,
o Chris, de Newport Beach,
que manda cumprimentos.
Uma vez tweetei: "Onde posso comprar
um bidé nasal em Melbourne?"
E uma enfermeira
trouxe-me um do hospital,
precisamente naquele momento,
ao café onde eu estava,
e eu paguei-lhe um batido
e ficámos ali a falar sobre
enfermagem e morte.
E eu adoro este tipo de
proximidade casual,
o que é uma sorte, porque
faço muito couchsurfing.
Às vezes, em mansões, onde toda a gente
tem direito a um quarto próprio,
mas não há internet sem fios;
outras vezes, em comunas punks,
a dormir no chão do mesmo quarto,
sem casa de banho
mas com internet sem fios,
o que é obviamente melhor.
[Risos]
Uma vez, chegámos com a nossa carrinha
a um bairro muito pobre de Miami
e descobrimos que a nossa anfitriã
do couchsurfing nessa noite
era uma rapariga de 18 anos
que ainda vivia com os pais,
e todos na família eram
emigrantes ilegais das Honduras.
E naquela noite, toda a família
dormiu nos sofás, e ela com a mãe,
para nos darem as suas camas.
E ali estava eu deitada, a pensar:
"Estas pessoas têm tão pouco.
"Isto será justo?"
E de manhã a mãe ensinou-nos
a fazer tortillas e quis
oferecer-me uma Biblía
e puxou-me para um canto e
disse-me no seu fraco inglês:
"A sua música ajudou tanto a minha filha.
"Obrigada por passarem aqui a noite.
Estamos todos tão gratos."
E eu pensei: "Isto é justo".
Isto é... isto.
Uns meses depois,
estava em Manhattan,
tweetei a pedir um sítio onde ficar,
e à meia-noite,
enquanto tocava a uma
campainha no Lower East Side,
apercebi-me de que nunca tinha
feito aquilo sozinha.
Estava sempre com a minha banda
ou com os meus amigos.
É isto que as pessoas estúpidas fazem?
[Risos]
É assim que as pessoas estúpidas morrem?
E antes de poder mudar de ideias,
a porta abriu-se de repente.
Ela é uma artista. Ele é um bloguer
da Reuters, na área financeira.
Servem-me um copo de vinho tinto
oferecem-me um banho,
e eu já tive milhares de noites como esta
e como a outra.
Faço muitas vezes couchsurfing.
E também faço muitas vezes crowdsurfing.
Defendo que o couchsurfing e o crowdsurfing
são basicamente a mesma coisa.
Quando caímos para cima do público
estamos a confiar uns nos outros.
Uma vez perguntei a uma banda de abertura
de um concerto meu
se queriam ir ter com o público
e passar o chapéu
para conseguirem algum dinheiro extra,
coisa que fiz muitas vezes.
E como sempre, a banda
ficou empolgada,
mas houve um tipo na banda
que me disse que simplesmente
não o conseguia fazer.
Que sentia que estava a pedir esmola,
ao ficar ali com o chapéu.
E eu reconheci aquele medo do
"Isto será justo?" e "Vai mas é trabalhar!"
E, enquanto isso, a minha banda ia-se tornando
cada vez mais conhecida.
Assinámos contrato com uma grande editora.
A nossa música é um cruzamento
de punk com cabaret.
Não é para toda a gente.
Bom, talvez seja para si.
Assinámos e criou-se todo um entusiasmo
à volta do nosso álbum seguinte.
E quando este foi lançado, vendeu 25 mil cópias
nas primeiras semanas.
E a editora considerou isso um fracasso.
E eu perguntei: "25 mil, isso não é muito?"
E eles: "Não, as vendas estão a descer.
É um fracasso."
E afastaram-se.
Nessa mesma altura, estava a dar
autógrafos e abraços depois de um concerto
e um tipo vem ter comigo
estende-me uma nota de 10 dólares
e diz:
"Peço desculpa, eu copiei o vosso CD
de um amigo."
[Risos]
"Mas eu leio o teu blogue,
sei que odeias a tua editora.
"E só quero que fiques com este dinheiro."
E isto começou a acontecer muitas vezes.
Passei eu a ser o chapéu
depois dos concertos,
mas tenho de estar ali, fisicamente,
e aceitar a ajuda das pessoas.
E ao contrário daquele tipo na tal banda,
eu tinha muita prática em estar ali de pé.
Obrigada.
E é neste momento que decido
que vou simplesmente oferecer a minha música
na internet, sempre que possível.
Por isso, aqui estão os Metallica,
o Napster — maus!
E aqui estou eu, Amanda Palmer.
Vou incentivar
os torrents, os downloads, as partilhas,
mas vou também pedir ajuda,
porque vi que funciona na rua.
De modo que batalhei para sair da minha editora.
E no meu projeto seguinte,
com a minha nova banda, "The Grand Theft Orchestra",
virei-me para o crowdfunding
[financiamento colaborativo].
E caí naqueles milhares
de ligações que tinha feito
e pedi ao meu público para me apanhar.
O objetivo era atingir os 100 mil dólares,
e os meus fãs apoiaram-me
com quase 1,2 milhões,
o que se tornou no maior projeto musical
de crowdfunding até hoje.
[Aplausos]
E podem ver quantas pessoas são.
São cerca de 25 mil pessoas.
E os media perguntaram: "Amanda,
"o negócio da música está a afundar-se
e tu incentivas a pirataria.
"Como é que impeliste aquela gente toda
a pagar pela música?"
E a verdadeira resposta é...
Eu não os impeli. Pedi-lhes.
E através do simples ato de pedir às pessoas,
tinha conseguido uma ligação com elas.
E quando conseguimos uma ligação com as pessoas,
elas querem ajudar-nos.
É um pouco contraintuitivo para muitos artistas.
Eles não querem pedir coisas.
Não é fácil. Não é fácil pedir.
E muitos artistas têm problemas com isso.
Pedir torna-nos vulneráveis.
E eu fui muito criticada na internet,
quando o meu projeto no Kickstarter
se tornou famoso,
por continuar com as minhas práticas malucas
de crowdsourcing [criação colaborativa],
especificamente, por perguntar a músicos
nossos fãs, se queriam
juntar-se a nós em palco
e tocar algumas músicas,
em troca de afeto e bilhetes
e cerveja. Esta é uma foto minha, manipulada,
que foi publicada num website.
E isto magoou-me de uma forma
que já me era familiar.
E dizerem-me: "Já não podes
"pedir esse tipo de ajuda",
fez-me lembrar das pessoas que passavam de carro
e gritavam: "Vai mas é trabalhar!"
Porque essas pessoas não estavam
connosco no passeio
e não conseguiam ver a troca
que acontecia entre mim e o meu público,
uma troca que era muito justa para nós,
mas estranha para eles.
Esta parte não é muito segura
em termos de trabalho.
É a minha festa de apoiantes do
Kickstarter em Berlim.
No fim da noite, despi-me e deixei toda a gente
desenhar no meu corpo.
Deixem-me que vos diga que,
se querem experienciar
o sentimento visceral de
confiar em estranhos,
recomendo-vos isto,
principalmente, se esses estranhos
forem alemães bêbados.
Esta foi uma ligação aos fãs
ao nível de um mestre ninja,
porque na realidade o que
eu estava ali a dizer era:
"Isto é quanto eu confio em vocês.
"Será que devo? Mostrem-me."
Durante a maior parte
da história da humanidade,
os músicos e artistas
formavam parte da comunidade
como elementos de ligação e abertura;
não eram estrelas intocáveis.
A celebridade consiste em ter muita gente
a amar-nos à distância,
mas a internet e os conteúdos
que nela podemos partilhar livremente
estão a levar-nos de volta ao passado.
Permite que algumas pessoas
nos amem de perto,
e que essas pessoas sejam suficientes.
Muitas pessoas ficam confusas com a ideia
de não haver um preço fixo.
As pessoas veem isso como um risco imprevisível,
mas tudo o que tenho feito,
o Kickstarter, a rua, aquela campainha...
Eu não vejo estas coisas como um risco.
Vejo-as como confiança.
As ferramentas online para
fazer com que a troca
seja tão fácil e intuitiva como na rua,
estão a chegar lá.
Mas mesmo as ferramentas mais perfeitas
não nos vão ajudar
se não nos conseguirmos
encarar uns aos outros,
dando e recebendo sem medo,
mas, mais importante ainda,
pedindo sem ter vergonha.
A minha carreira musical foi passada
a tentar encontrar pessoas na internet,
da mesma forma que o fazia
em cima daquela caixa,
a escrever blogues e tweets não apenas
sobre as datas dos meus concertos
e sobre o meu novo video, mas também
sobre o nosso trabalho e a nossa arte,
os nossos medos e as nossas ressacas,
os nossos erros.
E nós vemo-nos uns aos outros.
E penso que quando realmente
nos vemos uns aos outros,
nós queremos
ajudar-nos uns aos outros.
Penso que as pessoas têm estado obcecadas
com a pergunta errada,
que é: "Como é que obrigamos as pessoas
a pagar pela música?"
E se começássemos a perguntar
"Como é que deixamos
as pessoas pagar pela música?"
Obrigada.
[Aplausos]
(Inspiração, expiração)
Eu nem sempre ganhei minha vida com música.
Por cerca de cinco anos após a formatura
em uma universidade de artes reconhecida,
este era meu trabalho diário.
Eu era uma estátua viva autônoma conhecida como a Noiva de 2,40,
e eu adoro contar às pessoas que eu tinha esse emprego,
porque todo mundo sempre quer saber,
quem são esses esquisitos na vida real?
Olá.
Eu me pintei de branco um dia, subi em uma caixa,
coloquei um chapéu aos meus pés,
e quando alguém vinha e colocava dinheiro,
eu lhe entregava uma flor e um intenso contato visual.
E se a pessoa não pegava a flor,
eu me recolhia num gesto de tristeza e olhava
enquanto ela se afastava.
(Risos)
E tive os encontros mais profundos com as pessoas,
especialmente os solitários, que pareciam
não conversar com alguém há semanas,
e tínhamos este belo momento
de um longo contato visual acontecendo em uma rua,
e nós meio que nos apaixonávamos um pouco.
E meu olhos lhe diriam, "Obrigada. Eu vejo você."
E seus olhos diriam:
"Ninguém me vê. Obrigado."
E fui assediada algumas vezes.
Pessoas gritavam para mim enquanto passavam de carro.
"Arrume um emprego!"
E eu ficava, tipo, "Este é meu emprego."
Mas magoa, porque me fez temer
que eu de alguma forma estivesse fazendo algo que era não-trabalho
e injusto, vergonhoso.
Eu não fazia ideia de que essa caixa era a preparação
perfeita para o meu futuro na indústria musical.
E para os economistas por aí,
vocês podem estar interessados em saber que eu na verdade fiz uma renda bastante presumível,
o que era chocante para mim
considerando que eu não tinha clientes regulares,
mas ganhava cerca de 60 dólares nas terças-feiras e 90 nas sextas.
Era consistente.
Enquanto isso eu fazia uma turnê local
e tocava em casas de show com minha banda, Dresden Dolls.
Essa sou eu ao piano, um baterista genial.
Eu escrevia as músicas, e finalmente
começamos a ganhar grana o suficiente para eu deixar de ser estátua,
e começamos a viajar em turnê,
Eu realmente não queria perder esse sentimento
de conexão direta com as pessoas, porque eu amava isso.
Então, depois de todos os shows, nós dávamos autógrafos
e abraçavamos os fãs e ficávamos conversando com o pessoal,
e tornamos arte o ato de pedir às pessoas que nos ajudassem,
e se unissem a nós, e eu procurava músicos locais
e artistas que pudessem se apresentar na parte externa dos shows,
e poderiam passar o chapéu,
e poderiam vir e unirem-se a nós no palco,
então tínhamos essa miscelânea aleatória e rotativa de convidados do circo.
E aí surgiu o Twitter,
e tornou as coisas ainda mais mágicas, porque eu podia pedir
instantaneamente por qualquer coisa em qualquer lugar.
Se eu precisava de um piano para ensaiar,
uma hora depois eu estava na casa de um fã. Isto foi em Londres.
As pessoas traziam comidas feitas em casa para nós
por todo o mundo, nos bastidores, e nos alimentavam e comiam conosco. Isto foi em Seattle.
Fãs que trabalhavam em museus e lojas
e em qualquer tipo de espaço público, acenavam
se eu decidisse de repente fazer um show espontâneo e gratuito.
Esta é uma biblioteca em Auckland.
No sábado eu tuitei por causa desta caixa e chapéu,
Porque eu não queria carregá-los desde a Costa Leste,
e a ajuda apareceu desse camarada, o Chris
de Newport Beach, que dá um alô.
Uma vez tuitei: "onde posso comprar uma 'neti pot' (caneca para limpeza das vias nasais) em Melbourne?
E na mesma hora, uma enfermeira de um hospital
me levou uma no café onde eu estava.
Comprei uma vitamina para ela,
e ficamos lá sentadas conversando sobre enfermagem e morte.
E eu amo esse tipo de proximidade aleatória,
e tenho sorte, porque faço muito couchsurfing (surfe por sofás).
Em mansões onde todos da minha equipe tem seus próprios quartos
mas não há wi-fi, e também em cafofos punks,
todos no chão do mesmo quarto sem banheiro
mas com wi-fi, claramente tornando essa a melhor opção.
(Risos)
Meu pessoal uma vez levou nossa van
para um bairro bem pobre de Miami
e descobrimos que nossa anfitriã daquela noite
era uma garota de 18 anos, ainda morando em casa,
e todos de sua família eram imigrantes ilegais de Honduras.
E naquela noite, a família inteira
foi para os sofás e ela dormiu junto com a mãe
para que pudéssemos ficar com as camas.
Deitei e fiquei pensando,
essas pessoas têm tão pouco.
É justo?
E de manhã, a mãe da garota nos ensinou
como tentar fazer tortillas, e queria me dar uma Bíblia,
e me levou num canto e me disse em seu Inglês pobre,
"Sua música tem ajudado muito a minha filha.
Obrigada por ficarem aqui. Nós somos muito gratos."
E eu pensei, isto é justo.
É isto.
Alguns meses depois, eu estava em Manhattan,
e tuitei pedindo um lugar pra dormir, e à meia-noite.
Estou tocando a campainha em Lower East Side,
e me dou conta de que eu nunca tinha feito isso sozinha.
Sempre estava com minha banda ou meu pessoal.
É isso o que pessoas estúpidas fazem? (Risos)
É assim que pessoas estúpidas morrem?
E antes que eu pudesse mudar de ideia, a porta se abre.
Ela é uma artista. Ele é um blogueiro financeiro para a Reuters,
e estão me servindo uma taça de vinho tinto
e me oferecendo um banho,
e já tive milhares de noites como essa e como aquela.
Assim eu surfo muito em sofás. Também surfo em multidões.
E afirmo que surfar em sofás e em multidões
são basicamente a mesma coisa.
Você está caindo sobre o público
e vocês confiam um no outro.
Uma vez perguntei a uma banda que abria meu show
se eles queriam descer do palco para o publico e passar o chapéu
pra pegar uma grana extra para eles, algo que eu fiz muito.
E naturalmente a banda estava empolgada,
mas havia esse cara na banda
que me disse que ele simplesmente não conseguiria fazer isso.
Parecia muito com mendigar, ficar lá parado com o chapéu.
E reconheci o medo dele de "Isto é justo?" e "Arrume um emprego."
Enquanto isso, minha banda foi ficando cada vez maior.
Assinamos com um grande selo.
E nossa música é um encontro entre o punk e o cabaré.
Não é para qualquer um.
Bem, talvez seja para você.
Assinamos, e houve toda essa campanha para o nosso próximo trabalho.
E ele sai e vende cerca de 25.000 cópias nas primeiras semanas,
e o selo o considera isso um fracasso.
E eu tava tipo, "25.000, não é muito?"
E eles tipo, "Não, as vendas estão caindo. É um fracasso."
E se retiram.
Nesta mesma época, estava dando autógrafos e abraçando a galera depois de um show,
e um cara chega pra mim
e me entrega uma nota de 10 dólares,
e diz,
"Sinto muito, eu copiei um CD seu do meu amigo."
(Risos)
"Mas eu li seu blog, e sei que você odeia seu selo.
Só quero que fique com o dinheiro."
E isso começa a acontecer o tempo todo.
Eu me tornei o chapéu depois de meus próprios shows,
mas eu tenho que ficar lá fisicamente e receber a ajuda das pessoas,
e diferente do cara da banda que abriu meu show,
eu na verdade tinha muita prática em fazer isso.
Obrigada.
E foi este o momento em que eu decidi:
Eu vou dar minha música de graça, deixa-la
disponível online sempre que possível,
assim como o Metallica aqui, Napster, mau;
Amanda Palmer aqui, e vou encorajar
o download, o compartilhamento, mas vou pedir ajuda,
porque eu vi isso funcionar nas ruas.
Assim eu lutei para me livrar do selo, e para meu próximo projeto
com minha nova banda, a Grand Theft Orchestra,
recorri ao financiamento colaborativo,
e me joguei nas milhares de conexões que eu tinha feito,
e pedi a multidão para me segurar.
E o objetivo era 100.000 dólares.
Meus fãs me apoiaram com quase 1.2 milhões,
a maior quantia já arrecadadada em um projeto de financiamento colaborativo.
(Aplausos)
E vocês podem ver quantas pessoas são.
Cerca de 25.000 pessoas.
E a mídia perguntou, "Amanda,
a indústria da música está se blindando e você encoraja a pirataria.
Como conseguiu fazer todas essas pessoas pagarem pela música?"
E a resposta verdadeira é, eu não fiz elas pagarem. Eu pedi a elas.
E através do próprio gesto de pedir às pessoas,
eu me conectava com elas,
e quando se conecta a elas, as pessoas querem lhe ajudar.
É algo meio contra-intuitivo para muitos artistas.
Eles não querem pedir coisas.
Mas não é fácil. Não é fácil pedir.
E muitos artistas têm problemas com isto.
Pedir te deixa vulnerável.
E recebi muitas críticas pela rede
depois que meu Kickstarter explodiu,
por continuar com minhas práticas malucas de arrecadação,
especialmente por perguntar a músicos
que são fãs se queriam se juntar a nós no palco
em algumas poucas canções, em troca de amor, ingressos
e cerveja, e esta foi uma imagem adulterada
que fizeram de mim em um site.
E isso machuca de uma forma bem familiar.
E pessoas dizendo, "Você não pode mais
pedir esse tipo de ajuda,"
realmente me fazia lembrar daquelas pessoas nos carros gritando, "arrume um emprego."
Porque eles não estavam conosco nas calçadas,
e não podiam ver a troca
do que estava acontecendo entre mim e meu público,
uma troca que foi muito justa para nós, mas bizarra para eles.
Isto não é muito apropriado pra ver no trabalho:
esta é a festa dos apoiadores do meu Kickstarter em Berlin.
No final da noite, tirei a roupa e deixei todos desenharem em mim.
Agora, posso lhes dizer: se você quer experimentar
o sentimento visceral de confiar em estranhos,
eu recomendo isto,
especialmente se esses estranhos são alemães bêbados.
Esta foi uma conexão com os fãs em nível ninja master,
porque o que eu realmente estava dizendo aqui era:
Eu confio esse tanto em vocês.
Devo? Me mostrem.
Na maior parte da história humana,
músicos e artistas foram parte da comunidade,
conectores e iniciadores, não estrelas intocáveis.
Celebridade é um monte de gente te amando à distância,
mas a internet e o conteúdo
que nós podemos compartilhar livremente
está nos levando de volta.
Trata-se de poucas pessoas te amando de perto,
e é sobre essas pessoas serem suficientes.
Assim, muitas pessoas estão confusas com a ideia
da falta de etiqueta de preço.
Eles vêem isso como um risco imprevisível, mas as coisas que já fiz,
o Kickstarter, as ruas, a campainha,
Eu não vejo essas coisas como risco.
Eu vejo como confiança.
Agora, as ferramentas da rede para fazer a troca
tão fácil e instintivamente quanto na rua,
estão chegando lá.
Mas as ferramentas perfeitas não vão nos ajudar
se não pudermos nos encarar
e dar e receber sem medo,
mas, mais importante,
pedir sem vergonha.
Passei minha carreira musical
tentando encontrar pessoas na internet
da forma que eu pude fazer na caixa,
então, blogando e tuitando não só sobre as datas de minha turnê
e meu novo vídeo, mas sobre nosso trabalho e nossa arte
e nossos medos e ressacas, nosso erros,
e nós vemos uns aos outros.
E acho que quando realmente vemos uns aos outros,
nós queremos nos ajudar.
Penso que as pessoas estão obcecadas com a pergunta errada,
que é, "como fazemos as pessoas pagarem pela múscia?"
E se começássemos a perguntar,
"Como deixar as pessoas pagarem pela música?"
Obrigada.
(Aplausos)
(Inspiră, expiră)
Nu am trăit dintotdeauna din muzică.
Timp de vreo cinci ani după ce am absolvit
o universitate serioasă
de științe umaniste,
aceasta a fost ocupația mea zilnică.
Eram propriul angajat, o statuie vie
numită „Mireasa de 2 metri jumătate”
și îmi place să le povestesc oamenilor
că făceam asta ca ocupație
pentru că toată lumea vrea să știe
cine sunt ciudații ăștia în realitate.
Salut!
Mă vopseam în alb, mă urcam pe o cutie,
îmi puneam în față
o pălărie sau o cutiuță,
iar când cineva trecea
și arunca bani în ea,
îi dădeam o floare
și un contact vizual intens.
Iar dacă nu lua floarea,
luam o poziție de tristețe și dor
în timp ce persoana se îndepărta.
(Râsete)
Am avut astfel cele mai profunde
întâlniri cu oamenii,
mai ales cei însingurați, care păreau
că n-au mai vorbit cu cineva de săptămâni,
și aveam momentul acela minunat
de contact vizual prelungit,
permis pe o stradă din oraș,
și ne îndrăgosteam un pic, într-un fel.
Iar ochii mei spuneau:
„Mulțumesc. Te văd.”
Iar ai lor spuneau:
„Nu mă vede nimeni niciodată.
Mulțumesc."
Și mi se aruncau reproșuri uneori.
Oameni ce strigau la mine din mașini:
„La muncă cu tine!”
Și mă gândeam: „Asta e slujba mea.”
Dar mă durea, fiindcă mă făcea să mă tem
că poate făceam ceva nefolositor
și necinstit, rușinos.
Nu aveam idee cât de bună
era educația pe care o primeam
pe acea cutie pentru industria muzicală.
Și pentru cei care sunt economiști,
poate ați fi interesați să știți
că aveam un venit destul de predictibil,
ceea ce era șocant pentru mine
dat fiind că nu aveam clienți permanenți,
dar destul de constant,
60 de parai marțea, 90 vinerea.
Era constant.
În același timp făceam turnee locale
și cântam în cluburi cu trupa mea,
Dresden Dolls.
Eram eu la pian și un baterist genial.
Eu scriam cântecele, iar la un moment dat
am început să facem destui bani
și am putut renunța să mai fiu statuie,
și am început să facem turnee,
însă nu voiam deloc să pierd senzația asta
de conexiune directă cu oamenii,
pentru că o iubeam.
Așa că după toate spectacolele noastre,
dădeam autografe
și îmbrățișam fanii, stăteam
și vorbeam cu oamenii,
și am făcut o artă din a le cere
oamenilor să ne ajute
și să ni se alăture,
iar eu căutam muzicieni locali
și artiști care se postau
la intrarea în zona de spectacol
și treceau pălăria din mână în mână,
iar apoi veneau alături de noi pe scenă,
așa că aveam un amalgam
rotativ de circari ciudați.
Iar apoi a apărut Twitter
și a făcut lucrurile și mai magice,
fiindcă puteam cere
orice, oriunde, instant.
Dacă aveam nevoie de un pian
la care să exersez,
o oră mai târziu eram în casa unui fan.
Asta e în Londra.
Oamenii ne aduceau mâncare
gătită peste tot,
în culise, ne hrăneau și mâncau cu noi.
Asta e în Seattle.
Fani care lucrau la muzee si magazine
și oricare alte locuri publice,
ridicau mâna,
iar eu mă hotăram dacă fac o cântare
gratuită, spontană, neanunțată.
Asta e o bibliotecă din Auckland.
Sâmbătă am cerut pe Twitter
lada asta și pălăria
fiindcă n-am vrut să le car
de pe Coasta de Est,
și au apărut, cu ajutorul tipului ăstuia,
Chris din Newport Beach, care vă salută.
Odată am întrebat pe Twitter de unde
pot cumpăra un vas de irigare nazală
și o asistentă de la un spital
a venit cu unul imediat
la cafeneaua unde eram eu,
i-am făcut cinste cu un smoothie
și am stat de vorbă despre
îngrijirea medicală și despre moarte.
Și iubesc stilul ăsta
de apropiere întâmplătoare,
ceea ce e un noroc,
fiindcă fac mult couchsurfing.
În vile unde fiecare din echipă
primește camera lui
dar nu e rețea wireless;
sau în maghernițe amărâte,
toată lumea pe podea,
într-o singură cameră, fără toalete,
dar cu wireless,
care e clar opțiunea mai bună.
(Râsete)
Echipa mea a oprit odată microbuzul
într-un cartier foarte sărac din Miami
și am aflat că gazda noastră
din noaptea aceea
era o fată de 18 ani,
care locuia cu familia,
iar familia era una de imigranți
fără documente, din Honduras.
Iar în noaptea aceea toată familia ei
s-a mutat pe canapele,
ea a dormit cu mama ei
ca noi să putem avea paturile lor.
Și stăteam întinsă acolo gândindu-mă,
oamenii ăștia au atât de puțin.
E cinstit?
Și dimineață, mama ei ne-a învățat
cum să încercăm să facem tortillas
și a vrut să-mi dea o Biblie.
M-a luat deoparte și mi-a spus,
într-o engleză stricată:
„Muzica ta a ajutat-o
pe fiica mea atât de mult.
Mulțumesc pentru că ați stat aici.
Vă suntem foarte recunoscători.”
Și m-am gândit, este cinstit.
Asta este asta.
Câteva luni mai târziu, eram în Manhattan,
am întrebat pe Twitter de un loc
unde să dorm și, la miezul nopții,
sunam la o ușă în Lower East Side,
și îmi dau seama că n-am mai făcut
niciodată asta singură,
am fost mereu cu trupa sau cu echipa.
Asta fac oare oamenii proști?
(Râsete)
Așa mor oamenii proști?
Dar până să mă pot răzgândi,
ușa se dă de perete.
Ea e artistă,
el e blogger financiar la Reuters,
și îmi dau un pahar de vin roșu,
îmi oferă o baie.
Am avut mii de asemenea nopți.
Fac mult couchsurfing,
dar și mult crowsdsurfing.
Afirm că ambele
sunt practic același lucru.
Te arunci în mulțime
și aveți încredere unul în celălalt.
Am întrebat cândva o trupă
care cânta în deschidere
dacă vor să „dea pălăria din mână în mână”
în public ca să facă ceva bani în plus,
ce eu am făcut adesea.
Și ca de obicei, trupa a fost încântată,
dar era un tip din grup
care mi-a spus că nu se simțea
în stare să facă asta.
Să stea acolo cu pălăria întinsă
semăna prea mult cu cerșitul.
Și am recunoscut teama lui de „e cinstit?”
și „la muncă cu tine!”
Între timp, trupa mea
devenea tot mai mare.
Am semnat cu o casă de discuri importantă.
Muzica noastră e o încrucișare
între punk și cabaret.
Nu e pentru oricine.
Bine, poate pentru voi...
(Râsete)
Semnăm, și vine toată publicitatea
și agitația înainte de noul album.
Iese albumul și se vând cam 25 de mii
de copii în primele câteva săptămâni,
iar casa de discuri
consideră asta un eșec.
Am zis: „25.000, nu e mult?”
Iar ei: „Nu, vânzările scad. E un eșec.”
Și pleacă.
Chiar în timpul ăsta, dădeam autografe
și îmbrățișări după o cântare
și un tip vine la mine
și îmi dă o bancnotă de 10 dolari,
zicând:
„Îmi pare rău, am copiat CD-ul tău
de la un prieten.”
(Râsete)
„Dar îți citesc blogul,
știu că urăști casa de discuri.
Vreau doar să îți dau acești bani.”
Și începe să mi se întâmple asta mereu.
Mă transform în pălăria
propriilor concerte,
dar trebuie să stau acolo, fizic,
și să primesc ajutorul oamenilor
și, spre deosebire de tipul
din trupa de deschidere,
aveam mult antrenament în a sta așa.
Mulțumesc.
Acesta e momentul în care mă hotărăsc
că-mi voi oferi gratuit muzica,
online, de câte ori va fi posibil.
Metallica cu Napster, e rău,
dar eu, Amanda Palmer, voi încuraja
toate felurile de descărcări gratuite,
dar voi cere ajutor,
pentru că am văzut pe stradă că merge.
Așa că m-am luptat să scap de casa
de discuri și pentru noul meu proiect
cu noua mea trupa,
The Grand Theft Orchestra,
am apelat la crowdfunding
(n.t. finanțarea de către public),
și m-am aruncat în miile de conexiuni
pe care le-am făcut,
și am cerut mulțimii să mă prindă.
Ținta era de 100.000 de dolari.
Fanii mi-au dat aproape 1,2 milioane,
cel mai mare proiect muzical
finanțat de public de până acum.
(Aplauze)
Puteți vedea cât de mulți sunt.
Aproape 25.000 de oameni.
Și mass media m-a întrebat:
„Amanda, industria muzicală e în declin,
iar tu încurajezi pirateria.
Cum ai obligat oamenii
să plătească pentru muzică?”
Și răspunsul adevărat e că i-am obligat,
le-am cerut ajutorul.
Și prin însuși faptul de a cere,
am intrat în conexiune cu ei.
Și când te conectezi cu ei,
oamenii vor să te ajute.
E destul de nefiresc pentru mulți artiști.
Nu vor să ceară.
Dar nu e ușor. Nu e ușor să ceri.
Și mulți artiști au o problemă cu asta.
Când ceri, devii vulnerabil.
Am primit multe critici online
după ce proiectul de pe Kickstarter
a devenit faimos,
pentru că am continuat
practicile de crowdsourcing,
mai ales după ce am întrebat muzicieni
care sunt fani,
dacă vor să vină cu noi pe scenă
pentru câteva cântece, primind în schimb
dragoste, bilete și bere.
Asta e o imagine trucată cu mine,
care a apărut pe un website.
Și m-a durut într-un mod foarte cunoscut.
Iar oamenii zicând:
„Nu mai ai voie să ceri
un astfel de ajutor”
mi-au amintit de oamenii din mașini
care strigau „la muncă!”
Pentru că nu erau cu noi pe trotuar
și nu puteau să vadă schimbul
ce avea loc între mine și mulțimea,
un schimb echitabil pentru noi,
dar străin pentru ei.
Asta-i un pic indecentă.
E petrecerea pentru susținătorii
Kickstarter din Berlin.
La sfârșitul serii, m-am dezbrăcat
și i-am lăsat pe toți să deseneze pe mine.
Dați-mi voie să vă spun,
dacă vreți să trăiți
un sentiment visceral
de încredere în străini,
(Râsete)
vă recomand asta,
mai ales dacă străinii aceia
sunt germani beți.
(Râsete)
Asta a fost o conexiune cu fanii
de nivel maestru-ninja,
pentru că ceea ce spuneam aici era:
„Am încredere în voi atât de mult.
Ar trebui?
Arătați-mi!”
În cea mai mare parte
din istoria umanității,
muzicienii, artiștii,
au fost parte din comunitate,
oameni-punte și deschizători de drumuri,
nu stele de neatins.
Celebritatea înseamnă mulți oameni
care te iubesc de la distanță,
dar Internetul și conținutul
pe care suntem liberi
să-l distribuim prin el
ne aduc înapoi.
E vorba despre câțiva oameni
care te iubesc de aproape
și acei oameni sunt suficienți.
Mulți oameni sunt derutați de ideea
de a nu avea un preț fix.
Văd asta ca pe un risc imprevizibil,
dar în tot ce am făcut,
proiectul Kickstarter,
strada, sunatul pe la uși,
eu nu văd astea ca riscuri,
le văd ca încredere.
Acum, instrumentele online
care să facă schimbul
la fel de ușor și instinctiv ca strada,
sunt aproape.
Dar instrumentele perfecte nu ne vor ajuta
dacă nu putem să stăm față în față
și să dăm și să primim fără teamă,
dar, și mai important,
să cerem fără rușine.
Mi-am clădit cariera muzicală
încercând să întâlnesc oameni pe internet
așa cum îi întâlneam
când stăteam pe cutie,
adică scriind pe blog și Twitter
nu doar datele turneurilor
și despre videoclipul nou,
ci și despre munca, arta noastră
cât și despre temerile, mahmurelile,
greșelile noastre,
și ne vedem unul pe celălalt.
Și cred că atunci
când ne vedem cu adevărat,
vrem să ne ajutăm reciproc.
Cred că lumea a fost obsedată
de o întrebare greșită:
„Cum obligăm oamenii
să plătească pentru muzică?”
Ce-ar fi dacă am începe să ne întrebăm:
„Cum să le permitem oamenilor
să plătească pentru muzică?”
Mulțumesc.
(Aplauze)
(Вдыхает, выдыхает)
Я не всегда зарабатывала на жизнь музыкой.
На протяжении 5-ти лет после того,
как я окончила
крутой гуманитарный университет,
у меня была другая работа:
я фрилансила живой статуей по имени
«2х-метровая невеста».
Я люблю говорить людям,
что зарабатывала именно так,
ведь всем интересно,
кто эти чудаки в реальной жизни.
Вот, привет!
Однажды я покрасила себя в белый цвет,
стала на ящик
и положила у ног шляпу.
Когда прохожие проходили мимо
и кидали деньги,
я предлагала им цветок и пристально
смотрела в глаза.
Если они не брали цветок,
я изображала грусть и тоску
им вслед.
(Смех)
Это были очень проникновенные встречи,
особенно когда это были одинокие люди,
которые, казалось,
не говорили ни с кем неделями,
и у нас был этот восхитительный момент —
долгая встреча взглядов, прямо на улице,
и мы как бы немного влюблялись.
Мои глаза говорили: «Спасибо, я вижу тебя».
А их глаза отвечали:
«Меня никто никогда не замечает. Спасибо!»
Порой ко мне приставали,
кричали из проезжающих машин:
«Найди работу!»
Но ведь это и была моя работа!
Это было неприятно и наводило на мысль,
что я и в самом деле не работаю
и делаю что-то нечестное и постыдное.
Тогда я и не догадывалась, какой бесценный
для музыкального бизнеса опыт
я получала на этом ящике.
Присутствующим здесь экономистам
будет интересно знать, что у меня был
довольно стабильный доход.
Меня это шокировало:
хотя у меня не было постоянных клиентов,
у меня было 60 баксов по вторникам
и 90 — по пятницам.
Это был стабильный доход.
В это же время я выступала
в местных ночных клубах с моей группой
Dresden Dolls.
Я играла на пианино и писала тексты,
и у нас был гениальный барабанщик.
Со временем мы стали зарабатывать достаточно,
чтобы я могла бросить работу статуей.
Мы начали ездить на гастроли,
и я не хотела потерять это чувство
прямой связи с людьми,
потому что я любила это.
Поэтому после наших выступлений
мы всегда раздавали автографы,
обнимались с фанатами, тусовались и
общались с людьми,
и мы сделали обращение к людям
за помощью и поддержкой искусством.
Я выискивала
местных артистов и музыкантов,
они устраивались на выходе с нашего шоу
и пускали шляпу по кругу,
а потом поднимались на сцену
и присоединялись к нам,
так что получалась гремучая смесь
из разных странных гостей, настоящий цирк.
А потом появился Твиттер,
и всё стало вообще волшебно:
я могла мгновенно попросить
что угодно и где угодно.
Если мне нужно было пианино для репетиций,
уже через час я оказывалась в гостях
у своего фаната — это в Лондоне.
В самых разных странах мира
люди приносили нам за сцену
домашнюю еду, кормили нас
и сами ели с нами. Это в Сиэтле.
Фанаты, работающие в музеях, магазинах,
в любых публичных местах, помогали нам,
когда я в последнюю минуту решала устроить
спонтанный бесплатный концерт.
Это библиотека в Окленде.
В субботу я попросила в Твиттере
ящик и шляпу,
потому что не хотела тащить их
с восточного побережья,
и они нашлись благодаря этому парню,
Крису из Ньюпорт Бич,
который передаёт привет.
Как-то я спросила в Твиттере, где в Мельбурне
можно купить чайник для промывания носа,
и медсестра из больницы
тут же привезла его
прямо в кафе, где я была.
Я угостила её смузи,
и мы сидели и разговаривали
об уходе за больными и о смерти.
Я люблю такую случайную близость,
что очень удачно, потому что я —
активный каучсёрфер.
Мы ночуем в особняках, где для каждого
из моей команды находится своя комната,
но нет беспроводного интернета;
или в панковских берлогах,
где все размещаются на полу в одной комнате,
нет туалетов,
зато есть интернет,
что делает этот вариант предпочтительней.
(Смех)
Однажды нас с ребятами занесло
в совсем бедный район
в окрестностях Майами,
и мы узнали, что на эту ночь нас пригласила
18-летняя девушка, живущая с родителями —
нелегальными эмигрантами из Гондураса.
В ту ночь вся её семья
ютилась на диванах, а она спала
вместе со своей мамой,
чтобы мы могли занять их кровати.
Я лежала там и думала,
что эти люди имеют так мало...
Это справедливо?
А утром её мама учила нас,
как делать тортильи,
и хотела вручить мне Библию,
а потом она отвела меня в сторонку
и сказала на ломаном английском:
«Ваша музыка так помогает моей дочке!
Спасибо, что вы у нас остановились,
мы все очень благодарны».
И я подумала, что это справедливо.
Это — то самое.
Через пару месяцев я была в Манхэттене
и твитнула, что мне срочно нужно переночевать.
И вот в полночь я звоню в дверь
где-то на Лоуэр Ист-Сайд
и вдруг понимаю, что на самом деле
я никогда не делала этого одна,
я всегда была с моей группой,
с моей командой.
Может, так поступают глупые люди? (Смех)
Может, так глупые люди умирают?
И прежде чем я успеваю передумать,
дверь распахивается.
Она — художник,
он ведёт финансовый блог для Рейтер.
Они наливают мне бокал красного вина
и предлагают принять ванну,
и я провожу тысячи таких ночей.
В общем, я много занимаюсь каучсёрфингом,
и краудсёрфингом тоже.
Я считаю, что каучсёрфинг и краудсёрфинг —
примерно одно и то же.
Ты падаешь в аудиторию,
и вы доверяете друг другу.
Как-то я спросила группу,
которая была на разогреве перед нами,
не хотят ли они пойти в толпу
и пустить по кругу шляпу,
чтобы подзаработать ещё денег;
я сама это делала много раз.
И как обычно,
они начали собираться с духом,
но среди них был один парень,
который сказал, что просто не может
заставить себя пойти туда,
что он будет чувствовать себя попрошайкой,
стоя там с шляпой.
Мне хорошо знаком этот страх перед
«Это справедливо?» и «Найди работу!»
Тем временем моя группа становится
всё известнее,
мы подписываем контракт
с известной фирмой звукозаписи.
Мы играем в стиле панк-кабаре,
и наша музыка не для всех.
Вот вам она, наверное, понравится.
Контракт подписан, и начинается вся эта
рекламная шумиха о выходе нашего нового диска.
И когда он выходит, в первые несколько недель
продаётся 25 000 копий.
Фирма звукозаписи считает это провалом.
Я говорю им: «25 тысяч — разве это мало?»
А они: «Да, продажи падают. Это провал».
И они уходят.
Как раз в это время я даю автографы
и обнимаюсь после выступления,
и ко мне подходит парень,
протягивает мне 10 баксов
и говорит:
«Простите, я скопировал Ваш диск у друга».
(Смех)
«Но я читаю Ваш блог и знаю, что Вы ненавидите
Вашу звукозаписывающую компанию.
Я просто хочу, чтобы Вы взяли эти деньги».
И это начинает происходить постоянно!
Я стала «шляпой»
после своих собственных концертов,
но я сама должна была стоять там
и принимать помощь от людей,
и в отличие от парня из той группы на разогреве,
у меня очень богатый опыт вот так стоять.
«Спасибо!».
И именно в этот момент я решила,
что буду просто раздавать свою музыку
бесплатно онлайн,
при каждой возможности.
Так что в споре Metallica
и «плохой» компанией Napster
Аманда Палмер на стороне Napster;
я буду поощрять
торренты, скачивание, совместное использование,
но я буду просить помощи,
потому мой уличный опыт показал,
что это работает.
Поэтому я порвала с моей звукозаписывающей компанией,
и для следующего проекта
с моей новой группой, the Grand Theft Orchestra,
я обратилась к краудфандингу.
Я бросилась в те тысячи связей, что создала,
и попросила мою толпу поймать меня.
Целью было 100 000 долларов,
но мои фанаты собрали почти 1,2 миллиона,
что на сегодня является крупнейшим
музыкальным краудфандинговым проектом.
(Аплодисменты)
И вы видите,
сколько людей в этом участвовало —
примерно 25 000.
СМИ меня спрашивали: «Аманда,
музыкальный бизнес тонет,
а ты поощряешь пиратство.
Как ты заставила всех этих людей
платить за музыку?»
А суть в том, что я их не заставляла.
Я их попросила!
Именно через это действие —
обращение к людям с просьбой —
я с ними сближаюсь,
а когда люди с тобой сближаются,
они хотят тебе помочь.
Для многих артистов это неестественно,
они не хотят что-то просить.
Это нелегко.
Это совсем непросто — попросить.
У многих артистов с этим проблемы,
ведь обращение с просьбой
делает тебя уязвимым.
После того, как моя кампания
краудфандинга удалась,
в интернете бросились меня критиковать
за то, что я продолжала
мою безумную краудсорсинговую деятельность,
и особенно за то, что я просила
своих фанатов-музыкантов
присоединиться к нам на сцене
на несколько песен
в обмен на любовь, билеты и пиво.
После этого в интернете появилась
моя поддельная фотография,
и это было больно и весьма знакомо.
Люди, говорившие: «Ты больше не можешь
просить о такой помощи»,
очень напомнили мне тех,
которые кричали из машин: «Найди работу!»
Потому что они не стояли
с нами на тротуаре
и не могли видеть того обмена,
который происходил
между мной и моей толпой,
обмена, который был очень справедлив для нас,
но чужд для них.
А это меня несколько компрометирует.
Это краудсорсинговая вечеринка в Берлине.
В конце вечера я разделась
и позволила всем рисовать на мне.
Могу сказать, что если вы хотите испытать
всем нутром чувство доверия незнакомцам,
то я очень это рекомендую,
особенно если эти незнакомцы —
пьяные немцы.
Это был высший уровень доверия фанатам,
ведь на самом деле этим я говорила:
«Я настолько вам доверяю!
А не зря ли? Покажите мне!»
Исторически музыканты и артисты
соединяли и объединяли общество
и не были недоступными звездами.
Потом знаменитости стали позволять
простым смертным любить себя на расстоянии,
но интернет и информация,
которую мы можем через него
свободно распространять,
возвращают нас назад.
Это когда немного людей любят тебя вблизи,
но их оказывается достаточно.
Многих людей приводит в замешательство
отсутствие чёткого ценника.
Они видят это как непредсказуемый риск,
но то, что делала я —
сайт Kickstarter, работа на улице,
звонок в дверь незнакомцу —
я не смотрю на это как на риск.
Я вижу здесь доверие.
И онлайн-инструменты делают обмен
таким же простым и инстинктивным,
как на улице,
они работают.
Но никакие самые совершенные инструменты
не помогут,
если мы не можем встречаться лицом к лицу,
сближаться друг с другом без страха
и, что ещё важнее, —
просить, не испытывая при этом стыд.
Моя музыкальная карьера включает
общение с людьми в интернете
так же, как я раньше делала это,
стоя на ящике.
Я веду блог и пишу в Твиттере
не только о датах моих туров
и о моём новом видео,
но и о нашей работе и нашем искусстве,
о наших страхах и похмельях,
и о наших ошибках,
и мы видим друг друга.
Я думаю, что когда мы
действительно видим друг друга,
мы пытаемся друг другу помочь.
И я думаю, что люди задаются
не тем вопросом. Они спрашивают:
«Как нам заставить платить за музыку?»
Может, стоит начать спрашивать:
«Как нам позволить платить за музыку?»
Спасибо.
(Аплодисменты)
(nádych, výdych)
Neživila som sa vždy hudbou.
Asi päť rokov po skončeni
uznávanej vysokej školy umenia,
bolo mojou prácou toto.
Bola som živá socha pod menom
Dvojmetrová nevesta
a milujem hovoriť ľuďom,
že som si takto zarábala,
lebo každého zaujíma,
kto sú títo čudáci v reálnom živote.
Zdravím.
Jedného dňa som sa namaľovala nabielo,
postavila som sa na debnu,
pod nohy som si položila
klobúk alebo plechovku
a keď niekto prišiel a hodil peniaze,
venovala som mu kvet
a intenzívny pohľad.
A ak si nezobrali kvet,
počas toho ako odchádzali,
som spravila som gesto,
ktoré vyjadrovalo smútok a túžbu.
(smiech)
Mala som tie najhlbšie zážitky s ľuďmi,
najmä osamelými ľuďmi,
ktorí vyzerali,
akoby sa s nikým nerozprávali
celé týždne,
a vychutnali sme si
tento krásny moment
dlhého očného kontaktu,
ktorý nám poskytla ulica,
a istým spôsobom sme sa
do seba trochu zamilovali.
Moje oči hovorili: „Ďakujem. Vidím ťa."
A ich oči vraveli:
„Nikto ma nikdy nevidí. Ďakujem ti."
Občas som bola terčom útokov.
Ľudia na mňa kričali z okoloidúcich áut:
„Nájdi si prácu!"
A ja im na to: „Toto je moja práca."
Ale bolelo to, lebo som
zrazu dostala strach,
že robím niečo, čo sa
na prácu nepodobá,
niečo nefér, hanebné.
Nemala som ani tušenia, akou dokonalou
školou života pre hudobný biznis
prechádzam na tej debne.
Ekonómov, ktorí tu sú,
zrejme bude zaujímať,
že som popravde mala
dosť predvídateľný zisk,
čo bolo pre mňa šokujúce,
keďže som nemala stálych zákazníkov.
Bolo to zhruba 60 dolárov
v utorok, 90 v piatok.
Bolo to konzistentné.
Popritom som hrala koncerty v okolí,
v nočných kluboch s mojou
kapelou Dresden Dolls.
Ja som hrala na klavíri a hral so mnou
ešte geniálny bubeník.
Písala som piesne a nakoniec
sme začali zarábať dosť peňazí na to, aby
som mohla prestať robiť živú sochu.
Začali sme vystupovať a
nechcela som stratiť tento pocit
priameho spojenia s ľuďmi,
ktorý som skutočne milovala,
takže sme po koncertoch rozdávali
fanúšikom autogramy
a objatia a rozprávali sme sa s ľuďmi,
a zo žiadania o pomoc
sme urobili umenie.
Volali sme ľudí, aby sa k nám pridali.
Vždy som našla miestnych hudobníkov
a umelcov, ktorí zahrali počas
našich koncertov vonku
a posúvali klobúk
a potom sa pridali k nám na javisko,
takže sme vždy mali poruke kopec
čudných cirkusantských hostí.
A potom prišiel Twitter
a všetko bolo ešte čarovnejšie,
lebo nech som bola kdekoľvek,
okamžite som mohla požiadať
úplne o čokoľvek.
Napríklad som potrebovala klavír,
na ktorom by som mohla cvičiť,
a o hodinu neskôr som už bola v dome
jedného fanúšika. Toto je v Londýne.
Ľudia po celom svete nám do zákulisia
nosili domáce jedlo
a nakŕmili nás a pochutnali si
s nami. Toto je v Seattli.
Fanúšikovia, ktorí pracovali
v múzeách a obchodoch
alebo na hocijakom verejnom
mieste, sa prihlásili,
keď som sa na poslednú chvíľu rozhodla spraviť spontánne, bezplatné vystúpenie.
Toto je v knižnici v Aucklande.
V sobotu som napísala na Twitter,
že potrebujem debnu a klobúk,
lebo som ich nechcela trepať
z východného pobrežia.
Doniesol mi ich chlapík menom Chris
z Newport Beach, ktorý
vás všetkých pozdravuje.
Raz som napísala na Twitter, kde sa
dá v Melbourne zohnať konvička neti.
Sestrička z nemocnice mi
jednu hneď priviezla
do kaviarne, v ktorej som sedela.
Kúpila som jej smoothie
a sedeli sme tam a rozprávali sme sa
o práci sestričky a o smrti.
Milujem takúto náhodnú blízkosť,
čo je dobré, keďže často fungujem
na báze couchsurfingu.
Vo veľkých domoch, kde každý
z nás dostane vlastnú izbu,
ale bez bezdrôtového internetu
a v pankáčskych brlohoch,
kde všetci spíme na zemi v jednej izbe
a nie sú tam záchody, ale majú internet,
takže je to zjavne pre nás lepšia voľba.
(smiech)
Raz sme dodávkou došli
do skutočne chudobnej štvrte v Miami
a zistili sme, že naši
couchsurfingoví hostitelia
sú 18-ročné dievča, ktoré žije doma,
a jej rodina – všetci imigranti
z Hondurasu, bez papierov.
V tú noc všetci členovia rodiny
spali na gaučoch a dievča
spalo so svojou mamou,
aby sme my mohli spať
v ich posteliach.
A keď som tam ležala,
premýšľala som o tom,
ako málo majú títo ľudia.
Je toto fér?
Ráno nás jej mama naučila robiť
tortilly a chcela mi dať Bibliu,
zobrala si ma bokom a lámanou
angličtinou mi povedala:
„Vaša hudba veľmi pomohla mojej dcére.
Ďakujem, že ste u nás prespali.
Sme vám veľmi vďační.“
A povedala som si – toto je fér.
Je to toto.
O pár mesiacov neskôr
som bola v Manhattane
a na Twitter som napísala, že
potrebujem niekde prespať.
O polnoci som už zvonila
pri dverách na Lower East Side
a vtedy som si uvedomila, že som
to vlastne nikdy neurobila sama.
Vždy som bola s kapelou alebo partiou.
Robia toto hlúpi ľudia? (smiech)
Je toto spôsob, akým
hlúpi ľudia umierajú?
Ale skôr, ako som si to stihla
rozmyslieť, dvere sa otvorili.
Ona je umelkyňa, on píše
finančný blog pre Reuters
a zrazu mi nalievajú
pohár červeného vína
a ponúkajú mi kúpeľ...
A takýchto nocí som zažila tisícky.
Takže veľa couchsurfujem.
Veľa aj crowdsurfujem.
V podstate považujem
couchsurfing a crowdsurfing
za rovnakú vec.
Padáte do publika
a navzájom si dôverujete.
Raz som sa spýtala kapely,
ktorá nám predskakovala,
či chcú ísť medzi ľudí
a podávať klobúk,
aby si zarobili niečo navyše.
Robili sme to tak často.
A ako zvyčajne, kapela bola nadšená,
ale bol v nej aj jeden chalan,
ktorý sa mi priznal, že sa nedokáže
prinútiť, aby tam šiel.
Príliš mu to pripomínalo žobranie –
stáť tam s klobúkom.
A zrazu som spoznala ten strach –
„Je to fér?“ a „Nájdi si prácu.“
Moja kapela bola medzičasom
stále úspešnejšia.
Podpísali sme zmluvu s veľkou
hudobnou spoločnosťou.
Naša hudba je niečo medzi
punkom a kabaretom.
Nie je pre každého.
No, možno je pre vás.
Podpísali sme zmluvu a začali sme
tvrdo pracovať na novom albume.
Ten vyšiel a za prvých pár týždňov
sa z neho predalo asi 25 000 kópií,
čo spoločnosť považovala za zlyhanie.
A ja im vravím: „25 000 – nie je to veľa?“
A oni nato: „Nie, predaj klesá. Je to zlyhanie.“
A nechali to tak.
Asi v tom čase som po koncerte
rozdávala autogramy a objatia
a prišiel za mnou jeden chalan,
podal mi 10-dolárovú bankovku
a vraví:
„Prepáč, vaše CD som
si napálil od kamoša.“
(smiech)
„Ale čítam tvoj blog a viem, že
neznášaš tú hudobnú spoločnosť.
Skrátka som ti tie peniaze chcel dať.“
A zrazu sa to dialo stále.
Stala som sa klobúkom
na vlastných koncertoch,
ale musela som tam fyzicky stáť
a prijímať pomoc od ľudí
a na rozdiel od chalana z kapely,
ktorého som spomínala,
som v tom státí už mala dlhú prax.
Ďakujem.
A práve vtedy som sa rozhodla,
že svoju hudbu dám ľuďom zadarmo
online, vždy, keď to bude možné.
Takže tu je Metallica – Napster je zlý.
a tu je Amanda Palmer – a žiadam vás,
aby ste sťahovali cez torrenty, preberali, zdieľali,
ale zároveň vás budem žiadať o pomoc,
pretože som na ulici videla, že to funguje.
Takže som si vybojovala odchod
z hudobnej spoločnosti
a nový projekt s novou kapelou
Grand Theft Orchestra
som spustila vďaka crowdfundingu –
davovému financovaniu.
Skočila som medzi tisícky prepojení,
ktoré som vytvorila,
a požiadala som dav, aby ma chytil.
Cieľ bol 100 000 dolárov.
Fanúšikovia mi dali takmer 1,2 milióna,
čo bol dovtedy najväčší hudobný
projekt financovaný davom.
(potlesk)
A vidíte, koľko je to ľudí.
Je to okolo 25 000 ľudí.
Médiá sa ma pýtali: „Amanda,
hudobný biznis ide ku dnu
a ty podporuješ pirátstvo.
Ako si donútila toľko ľudí,
aby platili za hudbu?“
A skutočnou odpoveďou je, že
ich nenútim. Požiadala som ich.
A vďaka požiadaniu samotnému
som si s ľuďmi vytvorila vzťah.
A keď sa s nimi spojíte, chcú vám pomôcť.
Mnohým umelcom je to trochu proti srsti.
Nechcú o nič žiadať.
Ale nie je to jednoduché.
Nie je jednoduché požiadať.
A mnoho umelcov s tým má problém.
Keď o niečo žiadate, ste zraniteľní.
Bola som terčom veľkej kritiky online,
keď bol môj Kickstarter úspešný,
pre moje šialené crowdsourcingové praktiky.
Hlavne pre to, že som žiadala hudobníkov,
ktorí sú našimi fanúšikmi, aby s nami
zahrali pár piesní len za lásku, lístky
a pivo a na mojej stránke sa objavil
tento upravený obrázok.
A zranilo ma to veľmi povedomým spôsobom.
A ľudia, ktorí hovorili: „Už viac nemôžeš
žiadať o takúto pomoc,“
mi skutočne pripomínali ľudí v autách,
ktorí kričali: „Nájdi si prácu.“
Pretože s nami neboli na chodníku
a nevideli tú výmenu
medzi mnou a davom,
výmenu, ktorá pre nás bola veľmi
fér ale pre nich veľmi cudzia.
Toto je pri práci trochu nebezpečné.
Toto je moja párty pre podporovateľov
Kickstarteru v Berlíne.
Keď už končila, vyzliekla som sa a nechala ostatných, aby po mne kreslili.
Chcem vám len povedať,
že ak chcete fyzicky zažiť
vnútorný pocit dôvery cudzích ľudí,
odporúčam vám to,
hlavne ak sú tí cudzí ľudia opití Nemci.
Toto je vzťah s fanúšikmi
na úrovni nindža majster.
To, čo som im vlastne vravela, bolo:
„Takto vám dôverujem.
Mala by som? Presvedčte ma.“
Väčšinu ľudskej histórie
boli hudobníci a umelci súčasťou komunity,
spájali a otvárali ľudí, neboli
nedotknuteľnými hviezdami.
Byť celebritou znamená mať veľa
ľudí, ktorí vás milujú na diaľku,
ale internet a obsah,
ktorý na ňom môžeme voľne zdieľať,
nás berie späť do minulosti.
Je to o niekoľkých ľuďoch,
ktorí vás milujú zblízka,
a o tom, že vám títo ľudia stačia.
Veľa ľudí mätie nápad
zrušiť nálepku s presne určenou cenou.
Vidia len nepredvídateľné riziko,
ale to, čo robím – Kickstarter,
ulica, zvonček na dverách –
nevnímam ako riziko.
Vnímam to ako dôveru.
Online nástroje, vďaka ktorým
má byť táto výmena
rovnako jednoduchá a inštinktívna
ako na ulici,
sa stále zdokonaľujú.
Ale ani dokonalé nástroje nám nepomôžu,
ak sa nedokážeme stretnúť
a dávať a prijímať bez strachu,
ale, hlavne,
žiadať bez hanby.
Počas celej svojej hudobnej kariéry
sa snažím stretávať s ľuďmi
na internete tak,
ako som to robila na debne.
Takže píšem blog a na Twitter
nielen o turné
a novom videu, ale aj o našej
práci, našom umení,
našom strachu, našich
opiciach a chybách...
A navzájom sa vidíme.
A myslím si, že ak sa skutočne vidíme,
chceme si navzájom pomôcť.
Myslím, že ľudí príliš zaujíma
nesprávna otázka:
„Ako donútime ľudí, aby platili za hudbu?“
Čo keby sme sa začali pýtať:
„Ako ľuďom umožníme platiť za hudbu?“
Ďakujem.
(potlesk)
(Vdih)
(Izdih)
Nisem se vedno preživljala z glasbo.
Kakšnih pet let po tem, ko sem diplomirala
na ugledni liberalni umetnostni univerzi,
je bilo tole moje delo.
(Smeh)
Bila sem samozaposlena
kot živ kip "Dvometrske neveste"
in rada pripovedujem ljudem
o tem svojem delu,
ker se vsi vedno sprašujejo,
kdo so ti čudaki v resničnem življenju.
(Smeh)
Pozdravljeni.
Nekega dne sem se pobarvala na belo
in se postavila na škatlo.
Klobuk ali pločevinko sem dala k nogam
in ko je kdo prišel mimo
in spustil nekaj denarja
Sem mu ponudila rožo -
in intenzivni očesni stik.
Če niso vzeli rože,
sem gestikulirala žalost in hrepenenje,
ko so odhajali.
(Smeh)
Imela sem zelo poglobljene stike z ljudmi,
zlasti s tistimi osamljenimi,
ki so izgledali tako,
kot da že tedne niso z nikomer govorili.
Zgodil se je čudovit moment
podaljšanega očesnega stika,
ki je bil dovoljen na mestni ulici
in kar malo smo se zaljubili.
Moje oči so rekle -
"Hvala.
Vidim te."
In njihove oči so rekle -
"Nihče me nikoli ne vidi.
Hvala."
Včasih so me tudi nadlegovali.
Ljudje so kričali iz svojih avtomobilov:
"Najdi si službo!"
(Smeh) In jaz sem si mislila:
To je moja služba.
Vseeno me je prizadelo, ker sem se bala,
da delam nekaj "nepravega",
celo sramotnega.
Nisem se zavedala, kako pomembno
in pravo izobrazbo sem dobila
na tej škatli za svojo glasbeno kariero.
Za vse ekonomiste,
mogoče vas bo zanimalo, da sem
zaslužila prav predvidljiv prihodek,
kar je presenetilo tudi mene,
saj nisem imela rednih strank;
nekako 60$ ob torkih in 90$ ob petkih.
Dohodek je bil zanesljiv.
Istočasno sem nastopala
v lokalnih nočnih klubih
s svojim bendom, The Dresden Dolls.
Igrala sem klavir,
imeli smo odličnega bobnarja.
Pisala sem pesmi in sčasoma
smo zaslužili dovolj denarja,
da sem lahko pustila svojo službo kipa.
Ko smo začeli hoditi na turneje,
nisem hotela izgubiti tega občutka
direktnega kontakta z ljudmi,
ker ga imam zares rada.
Tako smo po vsakem nastopu
podpisovali avtograme,
se objemali z oboževalci,
se družili in pogovarjali z ljudmi
in naredili umetnost iz tega, da smo ljudi
prosili za pomoč in da se nam pridružijo.
Izsledila sem lokalne glasbenike
in druge umetnike
in pojavili so se pred našimi nastopi,
podajali klobuk,
potem pa so se nam pridružili na odru.
Tako smo imeli naključno ponudbo
nenavadnih cirkuških gostov.
Potem se je pojavil Twitter
in stvari so postale še bolj magične,
saj sem lahko v hipu
zaprosila za karkoli kjerkoli.
Če sem potrebovala klavir za vajo,
sem bila že uro kasneje
na domu kakega oboževalca.
Tole je v Londonu.
Ljudje so nam prinašali doma pripravljeno hrano
iz vseh koncev sveta
v zaodrje, kjer smo skupaj jedli.
Tole je v Seattlu.
Oboževalci, ki so delali
v muzejih ali trgovinah
ali na kakršnikoli javni površini
so pomahali,
če sem se kar naenkrat odločila za
spontan, brezplačen nastop.
Tole je knjižnica v Aucklandu.
V soboto sem čivknila
za tale zabojček in klobuk,
ker ju nisem želela tovoriti
s seboj iz vzhodne obale.
Dobila sem jih, zahvaljujoč
Chrisu iz Newport Beacha,
ki vas pozdravlja.
Nekoč sem čivknila: "Kje lahko v
Melbournu kupim neti posodico?"
Medicinska sestra mi jo je pripeljala
ravno v tem trenutku v lokal,
kjer sem bila
in kupila sem ji smoothie.
Sedeli sva tam in se pogovarjali
o negovanju in smrti.
Obožujem to naključno bližino,
kar je dobro, ker veliko couchsurfam.
V dvorcih, kjer vsak član ekipe
dobi svojo sobo,
ampak ni wirelessa
in v pankerskem skvotu,
kjer vsi spimo na tleh v sobi brez WCja,
ampak z wirelessom,
kar je očitno boljša izbira.
(Smeh)
Nekoč je moja ekipa prišla s kombijem
v zelo revno četrt Miamija,
kjer smo ugotovili,
da je naša couchsufring gostiteljica
osemnajstletno dekle,
ki še vedno živi pri starših.
Vsi člani njene družine
so bili ilegalni imigranti iz Hondurasa.
Tisto noč je vsa njena družina
prespala na kavčih
in ona je spala pri svoji mami,
da smo mi lahko spali na posteljah.
Ko sem ležala tam sem razmišljala:
"Ti ljudje imajo tako malo.
Je to pošteno?"
In zjutraj
nas je njena mama učila delati tortilje
in hotela mi je podariti Biblijo,
potem me je povabila na stran
in mi povedala v polomljeni angleščini:
"Tvoja glasba
je zelo pomagala moji hčerki.
Hvala, da ste bili naši gostje.
Zelo smo vam hvaležni."
In pomislila sem: "Je pošteno".
To je to.
Nekaj mesecev kasneje
sem bila v Manhattnu,
čivknila sem za prenočišče in ob polnoči
sem pozvonila na Lower East Side,
ko sem pomislila,
da tega še nikoli nisem počela sama.
Vedno smo bili z bendom ali ekipo.
Je to to, kar počnejo neumni ljudje?
(Smeh)
Ali neumni ljudje tako umrejo?
Še preden si lahko premislim,
se vrata odprejo.
Ona je umetnica.
On je finančni bloger za Reuters.
Natočijo mi kozarec rdečega vina
in ponudijo mi kopel.
Imela sem mnogo noči,
takšnih in drugačnih.
Torej, veliko couchsurfam,
veliko tudi crowdsurfam.
Mislim, da sta couchsurfanje
in crowdsurfanje
v osnovi eno in isto.
Padeš v svoje občinstvo
in si vzajemno zaupaš.
Nekoč sem vprašala člane naše predskupine,
če bi želeli med občinstvo s klobukom,
da bi dobili nekaj denarja,
kar sem sama veliko počela.
Kot ponavadi je bil bend navdušen,
en od članov pa mi je rekel,
da se ne bi mogel pripraviti do tega.
Zdelo se mu je, kot da bi
prosjači tam s klobukom.
Prepoznala sem ta strah.
Strah "Je to pošteno?"
in strah "Najdi si službo."
Medtem je moj bend
postajal vse bolj pomemben.
Podpisali smo pomembno pogodbo.
Naša glasba je mešanica panka in kabareta.
Ni za vsakogar.
No, mogoče za vas je.
(Smeh)
Podpisali smo in navdušeno
smo se lotili nove plošče.
Ko je plošča izšla,
se je prodalo kakih 25.000 izvodov
v prvih nekaj tednih,
založba pa je menila, da je to premalo.
Vprašala sem: "25.000, ni to veliko?"
Oni pa: "Ne, prodaja upada.
To je neuspeh."
In so odšli.
Ravno v tem času,
ko pojem in se objemam po nastopu,
pride do mene tip,
mi da 10 dolarski bankovec
in reče:
"Žal mi je, vaš CD
sem si zapekel od prijatelja."
(Smeh)
"Bral sem tvoj blog in vem,
da ne maraš svoje založbe.
Zato bi ti rad dal ta denar."
To se je začelo dogajati redno.
Postala sem klobuk po svojih nastopih,
sama sem morala stati tam
in vzeti pomoč od ljudi
in v nasprotju s tipom iz predskupine,
sem imela veliko prakse s tem.
Hvala.
In takrat sem se odločila,
da bom svojo glasbo ponudila zastonj.
Na spletu, kadarkoli
in je Metallica tam, Napster, slabo;
Amanda Palmer tu
in spodbujala bom torrente,
download, deljenje,
ampak bom prosila za pomoč,
ker sem na ulici videla, da deluje.
Izborila sem si prekinitev pogodbe
in za naslednji projekt
z novim bendom,
The Grand Theft Orchestra,
sem se obrnila k crowdfundingu.
Vrgla sem se med tisoče
povezav, ki sem jih ustvarila
in prosila to množico, da me ujame.
Cilj je bil, da zberemo 100.000 dolarjev.
Oboževalci so me podprli z 1,2 milijona,
kar je bil največji glasbeni
crowdfunding projekt do takrat.
(Aplavz)
Vidite lahko, koliko ljudi je sodelovalo.
Okoli 25.000.
Mediji so me spraševali:
"Amanda, glasbeni posel se potaplja
ti pa spodbujaš piratstvo.
Kako si prisilila ljudi,
da so plačali za glasbo?"
Pravi odgovor je: "Nisem jih prisilila.
Prosila sem jih."
Skozi to dejanje,
sem se povezala z njimi.
In ko se povežeš z ljudmi,
ti želijo pomagati.
To se mnogim umetnikom
ne zdi ravno logično.
Nočejo prosit za stvari.
In tudi ni lahko.
Ni lahko prositi.
Veliko umetnikov ima težavo s tem.
Ko prosiš, si ranljiv.
Bila sem deležna veliko online kritik,
ker sem, po uspehu na Kickstarterju
nadaljevala s to noro prakso
crowdsoursinga
in še posebej zato,
ker sem spraševala glasbenike,
naše oboževalce,
če se nam pridružijo na odru
za nekaj pesmi, v zameno za
ljubezen, vstopnice in pivo
in takole so priredili mojo podobo
in jo objavili na spletu.
To boli na zelo poznan način.
Ko ljudje rečejo:
"Ne smeš več prositi za tako pomoč",
me spominjajo na ljudi, ki se iz svojih
avtomobilov derejo: "Najdi si službo."
Ker niso bili z nami na pločniku,
niso mogli videti izmenjave
med menoj in mojo publiko,
izmenjave, ki se je nam zdela
zelo poštena, njim pa je tuja.
Tole morda ni najbolj varno početje.
To je zabava za moje
Kickstarter podpornike v Berlinu.
Na koncu noči sem se slekla
in vsi so lahko risali po meni.
Tole vam povem: če želite izkusiti
prvinsko občutje zaupanja tujcem --
(smeh)
priporočam tole,
zlasti, če so ti tujci pijani Nemci.
(Smeh)
To je bila prava "ninja-stopnja"
povezave z oboževalci,
kajti, kar sem zares govorila, je bilo:
"Toliko vam zaupam.
Vam lahko?
Pokažite mi."
Večino človeške zgodovine,
so bili glasbeniki in umetniki
del skupnosti.
Bili so povezovalci in pobudniki,
ne pa nedostopne zvezde.
Slava pomeni,
da te veliko ljudi obožuje iz daljave.
Toda internet
in vsebina, ki jo lahko prosto delimo tam,
nas pelje nazaj.
Da te nekaj ljudi ljubi od blizu
in da je teh nekaj ljudi dovolj.
Mnogo ljudi je zmedenih glede ideje
o drugačni prodaji.
Zdi se jim nepredvidljiva in tvegana.
Toda, vse kar sem počela:
Kickstarter, ulica, od vrat do vrat,
tega ne vidim kot tveganje,
pač pa kot zaupanje.
Spletna orodja se približujejo temu,
da bo izmenjava postala
tako lahka in instinktivna
kot je na ulici.
Toda tudi najodličnejša orodja
nam ne bodo pomagala,
če se ne moremo soočiti en z drugim
in če ne zmoremo
dajati in prejemati brez strahu.
In še pomembnejše:
prositi brez sramu.
Skozi svojo glasbeno kariero
sem skušala srečevati ljudi na spletu,
kot takrat, ko sem stala na škatli.
Blogam in čivkam ne le o datumih koncertov
in o novih videih,
ampak tudi o našem delu in naši umetnosti,
o naših strahovih in naših mačkih,
o naših napakah.
Na ta način vidimo en drugega.
In ko se zares vidimo,
si želimo pomagati.
Mislim, da si ljudje
postavljajo napačno vprašanje.
Sprašujejo se, kako prisiliti ljudi,
da bodo plačali glasbo.
Kaj če bi se začeli spraševati,
kako dopustiti ljudem plačati za glasbo?
Hvala.
(Aplavz)
(Udahne, izdahne)
Nisam oduvek živela od muzike.
Ovim sam se bavila nekih pet godina,
nakon što sam diplomirala
na uzornom fakultetu
humanističkih umetnosti.
Radila sam za sebe kao živi kip,
Nevesta od 2,5 metra
i volim da pričam o tome
jer svako želi da zna
ko su ti čudaci u stvarnom životu?
Zdravo.
Ofarbala sam se jednog dana u belo,
popela na kutiju,
stavila šešir ili konzervu kraj nogu
i kada bi mi neko prišao
i ostavio novac,
uzvratila bih cvetom i ozbiljno ga pogledala
pravo u oči.
A ako bi neko odbio cvet,
ispratila bih ga izrazom punim
tuge i čežnje.
(Smeh)
Doživela sam veoma
dirljive susrete sa ljudima,
naročito sa usamljenim ljudima,
koji su izgledali
kao da ni sa kim nisu progovorili nedeljama
i u tom prelepom trenutku dozvoljenog
produženog gledanja oči u oči,
na ulici u gradu,
pomalo bismo se zaljubili jedno u drugo.
Moje oči bi rekle: "Hvala. Vidim vas."
A njihove bi na to kazale:
"Niko me nikad ne vidi. Hvala vam."
Ponekad su me i maltretirali.
Doviknuli bi mi u prolazu iz automobila:
"Zaposli se!"
Odgovorila bih: "Ovo je moj posao!"
Ali pogodilo bi me jer sam se bojala
da je to što radim nešto nedolično,
nepravedno ili sramotno.
Nisam bila svesna
da sam upravo na toj kutiji
stekla najsavršenije obrazovanje
za šoubiznis.
Ekonomiste će možda zanimati
da sam zapravo imala prilično
stabilna primanja,
što je zapanjujuće čak i za mene,
s obzirom da nisam imala stalne mušterije -
uglavnom 60 dolara utorkom, 90 petkom.
Bilo je redovno.
U međuvremenu sam išla
na lokalne turneje
i nastupala po noćnim klubovima
sa svojim bendom, The Dresden Dolls.
Ovo sam ja za klavirom
i naš genijalni bubnjar.
Pisala sam pesme i ubrzo smo počeli
da zarađujemo dovoljno
tako da nisam više morala da budem kip.
Kad smo počeli da radimo turneje,
zaista nisam želela
da izgubim to osećanje
neposredne povezanosti sa ljudima
jer sam to volela.
Zato smo posle svakog nastupa
ostajali da dajemo autograme,
grlimo se sa obožavaocima,
družimo i razgovaramo sa ljudima.
Stvorili smo umetnost
od traženja pomoći od ljudi.
Pronalazila sam lokalne
muzičare i umetnike.
Oni su dolazili, nastupali na ulici
pre naše svirke,
izneli bi šešir za prikupljanje priloga,
a onda bi ušli i pridružili nam se
na pozornici.
Tako da smo imali jedan rotirajući švedski sto
sa raznim otkačenim cirkusantima.
A onda se pojavio Tviter,
što je još više olakšalo stvari
jer sam mogla
u bilo kom trenutku da zatražim
pomoć od bilo koga.
Recimo, bio mi je potreban klavir da vežbam;
sat vremena kasnije
bila bih u kući nekog obožavaoca.
Ovo je u Londonu.
Ljudi su nam donosili domaću kuvanu hranu
svuda po svetu,
hranili nas i jeli sa nama u bekstejdžu.
Ovo je u Sijetlu.
Obožavaoci koji rade u muzejima
i marketima
ili bilo kom drugom javnom mestu,
dočekivali su me raširenih ruku
kada bih u poslednji čas odlučila
da održim besplatnu spontanu svirku.
Ovo je biblioteka u Oklandu.
U subotu sam putem Tvitera
zatražila ovu gajbu i šešir
jer nisam htela da ih vučem
čak sa Istočne obale
i pojavili su se ovde zahvaljujući
momku sa slike,
Krisu iz Njuport Biča,
koji vas pozdravlja.
Jednom sam tvitovala, gde mogu da nađem
posudu za ispiranje nosa u Melburnu?
Jedna medicinska sestra mi je
istog trenutka donela
u kafić u kome sam sedela.
Zauzvrat sam je častila voćnim pireom,
sedele samo i pričale
o nezi bolesnika i smrti.
Volim takav oblik spontane bliskosti,
što je sreća, jer se često bavim
kauč-surfingom.
Po vilama gde svako iz tima
dobije svoju sobu,
ali nema vajerlesa ili u pank skvotovima
gde svi spavamo na podu
u jednoj sobi bez toaleta,
ali imamo vajerles,
što je očito bolja varijanta.
(Smeh)
Jednom smo se dovezli kombijem
u vreoma siromašni kraj u Majamiju,
gde smo otkrili
da će naš domaćin te večeri
biti osamnaestogodišnjakinja,
koja još uvek živi sa roditeljima,
a cela porodica je ilegalno imigrirala
iz Hondurasa.
Te noći, njeni ukućani su svi
spavali na kaučima,
ona zajedno sa svojom mamom,
da bismo mi zauzeli njihove krevete.
Ležala sam tamo i razmišljala,
ovi ljudi su tako siromašni.
Da li je to fer?
Ujutru nas je njena mama naučila kako
da pokušamo da napravimo tortilje
i htela da mi da Bibliju,
odvela me je na stranu
i rekla mi na lošem engleskom:
„Vaša muzika je mnogo
pomogla mojoj ćerki.
Hvala vam što ste odseli ovde.
Jako smo vam zahvalni.“
I pomislila sam, ovo jeste fer.
To je ovo.
Par meseci kasnije,
bila sam na Menhetnu,
i putem Tvitera zatražila sam prenoćište
i već u ponoć
našla sam se pred vratima
na donjem Ist Sajdu.
I palo mi je na pamet da nikad
pre toga nisam surfovala sama.
Uvek sam bila sa svojim bendom ili timom.
Da li ovo rade glupi ljudi?
(Smeh)
Da li ovako umiru glupi ljudi?
I pre nego što sam stigla da se predomislim,
vrata su se širom otvorila.
Ona je umetnica, a on finansijski
bloger za Rojters,
nalili su mi čašu crnog vina
i ponudili mi kupatilo.
Proživela sam na hiljade
takvih i onakvih noći.
Veoma često kauč-surfujem.
Dosta i kraud-surfujem, takođe.
Smatram da su kauč-surfing
i kraud-surfing
u suštini jedno te isto.
Zaranjaš u publiku
i oslanjate se jedno na drugo.
Pitala sam jednom bend
koji mi je bio predgrupa
da li hoće da puste šešir kroz publiku
da zarade još koji dinar,
kao što sam ja često radila.
Kao po običaju,
svi iz benda su odmah pristali
osim jednog lika,
koji mi je rekao da ne može sebe
da privoli na to.
Osećao bi se kao da prosjači
kada bi stajao tako sa šeširom.
Prepoznala sam njegov strah od onog:
"Da li je to fer?" i "Zaposli se!"
U međuvremenu, moj bend je postajao
sve veći i veći.
Potpisali smo ugovor sa čuvenom
izdavačkom kućom.
Naša muzika je mešavina
panka i kabarea.
Nije baš za svakog.
Dobro, možda je za vas.
Potpisali smo i to uzbuđenje
je dovelo do našeg drugog albuma.
Album je izašao i prodao se u oko
25.000 kopija u prvih par nedelja,
a to se smatra neuspehom.
Pitala sam ih:
"Zar 25.000 nije mnogo?"
Rekli su mi:
"Ne, prodaja opada. To je neuspeh."
I napustili su nas.
U to isto vreme, dok sam delila autograme
i zagrljaje posle svirke,
prišao mi je neki lik,
dao mi novčanicu od 10 dolara
i rekao:
"Izvini, narezao sam vaš CD od drugara."
(Smeh)
"Ali čitam vaš blog,
znam da mrzite svog producenta.
Samo sam želeo da vam dam novac."
To je onda počelo stalno da se dešava.
Nakon svojih svirki, postala sam šešir,
morala sam da stojim
i prihvatam pomoć od ljudi,
ali za razliku od člana naše predgrupe,
zapravo sam imala
ogromno iskustvo u stajanju.
Hvala.
U tom trenutku sam odlučila
da dajem svoju muziku besplatno
preko interneta kad god mogu.
Dakle, ovde je Metalika, Napster, loše;
Amanda Palmer je ovamo,
podsticaću ljude
da skidaju muziku sa torenta,
da je podele sa drugima,
ali zatražiću od njih pomoć
jer to mi je polazilo za rukom na ulici.
Otarasila sam se izdavačke kuće,
a za novi projekat
sa svojim novim bendom,
The Grand Theft Orchestra,
okrenula sam se kraud-finansiranju.
Zaronila sam u hiljade veza
koje sam do tada ostvarila
i zatražila sam od publike da me prihvati.
Cilj mi je bio 100.000 dolara.
Fanovi su me podržali
sa gotovo 1,2 miliona,
što je najveći muzički projekat ostvaren
kraud-finansiranjem do sada.
(Aplauz)
Vidite koliko je to ljudi.
To je oko 25.000 ljudi.
Mediji su me upitali: „Amanda,
muzička industrija tone,
a ti podstičeš pirateriju.
Kako si naterala sve ove ljude
da plate muziku?“
Moj odgovor je bio:
"Nisam ih naterala. Zamolila sam ih."
Kroz taj čin traženja pomoći od ljudi
zbližila sam se s njima.
A kada se zbližite s njima,
ljudi žele da vam pomognu.
Mnogim izvođačima je to nelogično.
Ne žele da traže bilo šta.
Mada nije lako. Nije lako tražiti.
I mnogi umetnici imaju problema s tim.
Traženje vas čini ranjivim.
Dobila sam puno kritika preko interneta
nakon što se moj projekat
na Kikstarteru pročuo
jer se i dalje bavim
šašavim kraudsorsingom,
konkretno zbog toga
što pozivam muzičare
koji su naši fanovi
da nam se pridruže na bini
uz par pesama u zamenu
za ljubav, ulaznice i pivo.
Ovo je obrađena slika
koja se pojavila na jednom vebsajtu.
To me je zabolelo na vrlo poznat način.
Ljudi koji su mi govorili:
"Više nemaš prava
da tražiš takvu vrstu pomoći",
podsetili su me na ljude
koji su mi iz auta dobacivali: "Zaposli se!"
Jer oni nisu bili s nama na ulici,
nisu iskusili tu razmenu
koja se odigravala između mene
i moje publike,
razmena koju sam smatrala da je fer,
njima je bila potpuno strana.
Ovo nije baš bezbedan posao.
Ovo je moja Kikstarter
promotivna žurka u Berlinu.
Na kraju večeri, skinula sam se
i dozvolila svima da crtaju po meni.
Da vam kažem, ako želite
da u potpunosti osetite
kako izgleda imati poverenja u strance,
preporučujem vam ovo,
naročito ako su ti stranci pijani Nemci.
Ovo je prisnost na nivou nindža majstora
jer ono što ovde zapravo govorim je:
"Ovoliko vam verujem.
Da li sam u pravu? Pokažite mi."
Većim delom ljudske istorije,
muzičari i umetnici su bili ljudi iz naroda,
pristupačni i otvoreni,
a ne nedostižne zvezde.
Slavne ličnosti se vole sa daljine,
ali internet i ono što preko njega
možemo besplatno
da podelimo sa drugima
nas vraćaju u prošlost.
Bolje je imati par ljudi
koji vas vole izbliza,
više vam ne treba.
Mnoge ljude buni to što
ne postoji određena cena.
Na to gledaju kao na nepredvidivi rizik,
ali u odnosu na sve što sam proživela,
Kikstarter, ulicu,
vrata u donjem Ist Sajdu,
ništa od toga ne predstavlja rizik.
Sve to smatram za poverenje.
Internet alati čine
da je ta razmena laka i prirodna
kao ulica,
gde i stižu.
Ali ni najsavršenija pomagala
nam neće pomoći,
ako ne možemo da se suočimo
i dajemo i primamo bez straha
i što je najvažnije,
da zatražimo pomoć
bez osećanja sramote.
Svoju muzičku karijeru sam provela
pokušavajući da ostvarim kontakt
sa ljudima na internetu
onako kao nekad na kutiji.
Zato blogujem i tvitujem
ne samo o datumima turneje
ili novom spotu,
već o našem radu, umetnosti,
našim strahovima, mamurlucima,
greškama
i tako upoznajemo jedni druge.
A kada zaista upoznamo jedni druge,
želimo i da pomognemo jedni drugima.
Mislim da su ljudi dosad bili opsednuti
pogrešnim pitanjem,
a to je: "Kako da nateramo
ljude da kupuju muziku?"
Zašto ne bismo pošli od pitanja:
"Kako da dopustimo ljudima
da kupe muziku?"
Hvala vam.
(Aplauz)
(Andas in, andas ut)
Jag har inte alltid levt på min musik.
Under ungefär fem år efter min examen
från en framstående högskola,
så var detta mitt jobb.
Jag var egenföretagare, en levande staty
som heter Åttafotsbruden,
och jag älskar att berätta för folk
att det här var mitt jobb,
för att alla vill hela tiden veta,
vilka är dessa knäppisar i verkligheten?
Hej.
En dag målade jag mig vit,
ställde mig på en låda,
lade en hatt eller burk vid mina fötter,
och när någon kom förbi och lade i pengar,
så gav jag dem en blomma
och intensiv ögonkontakt.
Och om de inte tog blomman,
så lade jag till en gest
av vemod och längtan
när de gick sin väg.
(Skratt)
Jag hade de mest djupsinniga möten
med människor,
speciellt ensamma människor som såg ut
som om om de inte hade pratat
med någon på veckor
och vi fick det här vackra ögonblicket
av förlängd ögonkontakt på gatan
och vi blev liksom kära litegrand.
Och mina ögon sade "Tack. Jag ser dig."
Och deras ögon sade,
"Ingen ser mig någonsin. Tack."
Och ibland blev jag trakasserad.
Folk ropade till mig
från passerande bilar.
"Skaffa ett jobb!"
Och jag tänkte, liksom,
"Det här är mitt jobb."
Men det gjorde ont, för jag oroade mig
för att jag höll på med något
som inte var som ett jobb
utan orättvist och skamligt.
Jag förstod inte
vilken perfekt utbildning jag fick
för musikbranschen, på den här lådan.
Och ni ekonomer där ute,
är kanske intresserade av att veta att jag
faktiskt hade en ganska förutsägbar inkomst,
vilket var förvånande för mig
eftersom jag inte hade
några återkommande kunder,
men ungefär 60 dollar på tisdagar,
90 dollar på fredagar.
Det var konsekvent.
Under tiden så turnerade jag lokalt
och spelade på nattklubbar
med mitt band, Dresden Dolls.
Det var jag på piano, ett geni på trummor.
Jag skrev låtarna och till slut
började vi tjäna tillräckligt med pengar
för att jag skulle kunna sluta vara staty,
och när vi började turnera,
ville jag inte förlora den här känslan
av direktkontakt med människor,
för jag älskade den.
Så efter varje föreställning
skrev vi autografer
och kramade fans och hängde med
och pratade med folk,
och vi gjorde det till en konstform
att be människor om hjälp
och vara med oss
jag hittade lokala musiker
och artister och de framträdde
utanför våra föreställningar,
och de lät hatten gå runt
och sen kom de in
och kom upp på scen med oss,
så vi hade ett roterande smörgåsbord
av galna, slumpmässiga cirkusgäster.
Och sen kom Twitter,
och gjorde alltsammans
ännu mer magiskt, för jag kunde be
ögonblickligen om vad som helst
var som helst.
Om jag behövde ett piano att öva på,
så kunde jag vara hemma hos ett fan
en timme senare. Detta är från London.
Folk tog med sig hemlagad mat till oss
överallt i världen och gav oss mat och åt
med oss. Detta är från Seattle.
Fans som jobbade på muséer och i affärer
och alla möjliga allmänna utrymmen vinkade
om jag i sista minuten bestämde mig för
att göra ett spontant gratisframträdande.
Det här är ett bibliotek i Auckland.
I lördags så tvittrade jag och bad om
den här drickabacken och hatten,
för jag ville inte släpa med dem
från östkusten
och jag fick dem tack vare Chris
från Newport Beach, som säger hej.
En gång tvittrade jag, var i Lembourne
kan jag köpa en netiflaska?
Och en sjuksyster från ett sjukhus körde
omgående en till kaféet där jag var
och jag köpte henne en smoothie
och vi satt där och pratade
om vård och död.
Och jag älskar den här typen av närhet,
vilket är tur eftersom jag gör
mycket coachsurfing.
På herrgårdar där alla
i gruppen får egna rum
men där det inte finns
wifi och i små lägenheter
med alla sovandes på golvet
i samma rum och utan toalett
men med wifi, vilket klart är
det bättre alternativet.
(Skratt)
Min grupp stannade en gång vår skåpbil
i ett riktigt fattigt
bostadsområde i Miami
och upptäckte att nattens coachsurfingvärd
var en artonårig tjej
som fortfarande bodde hemma
och hennes familj var
papperslösa invandrare från Honduras.
Och den natten sov hela hennes familj
på sofforna och hon sov
tillsammans med sin mamma
så att vi kunde sova i deras sängar.
Och jag låg där och tänkte att,
dessa människor har så lite.
Är detta rättvist?
Och på morgonen lärde hennes mamma oss
att försöka göra tortillas
och ville ge mig en bibel
och hon tog mig åt sidan
och sa till mig på dålig engelska
"Din musik har hjälpt
min dotter så mycket.
Tack så mycket för att ni sov över här.
Vi är så tacksamma."
Och då tänkte jag, detta är rättvist.
Detta är det här.
Några månader senare var jag i Manhattan
och jag tvittrade och bad om nånstans
att sova och vid midnatt
är jag på Lower East Side
och då kommer jag på att jag
aldrig gjort det här ensam.
Jag har alltid haft bandet
eller gruppen med mig.
Är det här sånt som
dumma människor gör? (Skratt)
Är det så här dumma människor dör?
Och innan jag kan ändra mig
så slås dörren upp.
Hon är konstnär.
Han är ekonomibloggare för Reuters
och de häller upp ett glas rött vin åt mig
och erbjuder mig ett bad
och jag har tillbringat
tusentals nätter på det här sättet.
Så jag couchsurfar mycket.
Jag crowdsurfar också.
Jag menar att couchsurfing
och crowdsurfing
är ungefär samma sak.
Man faller in i publiken
och man litar på varandra.
En gång frågade jag ett av mina förband
om de ville gå ut i publiken med hatten
för att få lite extra pengar,
någonting som jag själv gjorde mycket.
Och som vanligt var de glada
men det var en kille i bandet
som sa till mig att han inte
kunde förmå sig själv att göra det.
Det kändes för mycket som tiggeri
att stå där med hatten.
Och jag kände igen hans rädslor
"Är detta rättvist?" och "Skaffa jobb."
Och under tiden blir mitt band
allt större och större.
Vi skriver skivkontrakt
med ett stort bolag.
Och vår musik är en korsning
av punk och kabaré.
Så inte något för alla.
Tja, kanske något för dig.
Vi skriver kontrakt och det blir
en massa hype inför vår nya skiva.
Och den kommer ut och säljer ungefär
25 000 exemplar under de första veckorna
och skivbolaget tycker
att det är ett misslyckande.
Och jag frågar,
"25 000, är inte det mycket?"
De svarar "Nej, försäljningen går ner.
Det är ett misslyckande."
Och så går de.
Samtidigt så skriver jag autografer
och kramas efter ett framträdande
och en kille kommer fram till mig
och ger mig en tiodollarssedel
och han säger,
"Jag är ledsen, jag brände
din CD från en kompis."
(Skratt)
"Men jag läste din blogg,
jag vet att du hatar ditt skivbolag.
Jag ville bara att du skulle ha
de här pengarna."
Och det här börjar hända hela tiden.
Jag blir hatten
efter mina egna framträdanden,
men jag måste fysiskt stå där
och ta emot hjälpen från folk
och i motsats till killen i förbandet,
så har jag faktiskt
en massa träning i att stå där.
Tack.
Det här är ögonblicket då jag bestämmer
att jag ska ge bort min musik gratis
på nätet när det är möjligt,
så det är Metallica här borta,
Napster, dåligt:
Amanda Palmer på den här sidan
och jag uppmuntrar
att man torrentar, laddar ner,
delar men jag ska be om hjälp,
för att jag har sett det fungera på gatan.
Så jag slog mig lös från skivbolaget
och för mitt nästa projekt
med mitt nya band,
the Grand Theft Orchestra,
vände jag mig till crowdfunding
och jag föll in i
alla de tusentals kontakter jag skapat
och jag bad min publik att fånga mig.
Målet var 100 000 dollar.
Mina fans stödde mig
med nästan 1,2 miljoner,
vilket var det största
musikcrowdfundingprojektet någonsin.
(Applåder)
Och ni kan se hur mycket folk det är.
Det är ungefär 25 000 människor.
Och media frågade, "Amanda,
musikbranschen misslyckas och du
uppmuntrar till piratkopiering.
Hur tvingade du alla dessa människor
att betala för musik?"
Och sanningen är att jag
inte tvingade dem. Jag bad dem.
Och genom att helt enkelt be folk,
så blev vi sammankopplade
och när man har kontakt
så vill folk hjälpa.
Det är lite motsägelsefullt
för en del artister.
De behöver inte be om någonting.
Men det är inte lätt.
Det är inte lätt att be om saker.
Och många artister har problem med det.
Att be gör dig utsatt.
Och jag fick mycket kritik på nätet
efter att min Kickstarter blev så stor
eftersom jag fortsatte
mina galna crowdsourcingaktiviteter,
speciellt för att jag frågade musiker
som också är fans
om de ville vara med på scen
under ett par låtar
i utbyte mot kärlek och biljetter
och öl och det här är en sammanklippt bild
av mig som lades upp på nätet.
Och det här gjorde ont
på ett välbekant sätt.
Och folk som säger, "Du får inte längre
be om hjälp på det sättet,"
påminde mig verkligen om folk
i sina bilar som ropade "Skaffa ett jobb."
För att de var inte med oss på trottoaren
och de kunde inte se utbytet
som hände mellan mig och min publik,
ett utbyte som var rättvist i våra ögon
men främmande för dem.
Så det här är för känsligt
för att visa på jobbet.
Det här är min fest i Berlin
för de som stött mig på Kickstarter.
När kvällen drog mot sitt slut så tog jag
av mig kläderna och lät folk måla mig.
Lita på mig, om du vill känna
den innerliga känslan
av att lita på främlingar,
så rekommenderar jag detta,
speciellt om de främlingarna
är fulla tyskar.
Det här var samhörighet med fansen
på ninjamästarnivå,
för att vad jag egentligen sa här var,
jag litar på er så här mycket.
Borde jag? Visa mig.
Under största delen
av den mänskliga historien,
så har musiker, artister
varit medlemmar i samhället,
sambandsskapare och öppnare,
inte onåbara stjärnor.
Kändisskap handlar om
att många älskar dig på håll,
men internet och det innehåll
som vi fritt kan dela på där
flyttar oss tillbaka.
Det handlar om ett fåtal
som älskar dig nära
och att de människorna är nog.
Så många blir förvirrade av idén
att det inte finns något fast pris.
De ser det som oförutsägbar risk,
men allt det jag gjort
Kickstarterkampanjen, gatan, dörrklockan,
jag ser dem inte som risker.
Jag ser dem som tillit.
Onlineverktygen för att göra det utbytet
lika lätt och instinktivt som på gatan
blir bättre.
Men även perfekta verktyg
kommer inte hjälpa oss
om vi inte kan möta varandra
och ge och ta utan rädsla,
men, ännu viktigare,
be utan skam.
Min musikkarriär har jag tillbringat
med att försöka möta människor på nätet
på samma sätt som jag kunde på lådan,
så jag bloggar och twittrar inte bara
om datum för mina framträdanden
och min nya video
utan om vårt arbete och vår konst
och våra rädslor och bakfyllor,
våra misstag
och vi ser varandra.
Och jag tror att
när vi verkligen ser varandra,
så vill vi hjälpa varandra.
Jag tror att folk har oroat sig
för fel fråga
"Hur tvingar vi folk
att betala för musik?"
Vad skulle hända om vi börjar fråga,
"Hur låter vi folk betala för musik?"
Tack så mycket.
(Applåder)
(หายใจเข้า หายใจออก)
ฉันไม่ได้เลี้ยงชีพด้วยดนตรีมาตลอดหรอกนะ
ประมาณห้าปีหลังจากเรียนจบ
จากมหาวิทยาลัยที่มีชื่อเสียงทางศิลปศาสตร์
นี่คืองานกลางวันของฉัน
ฉันเป็นนายของตัวเอง ทำงานเป็นรูปปั้นมีชีวิต
ชื่อว่า เจ้าสาวแปดฟุต
และฉันรักที่จะบอกผู้คนว่านี่คือสิ่งที่ฉันทำเป็นอาชีพ
เพราะว่าทุกๆคนอยากจะทราบตลอดว่า
ตัวประหลาดนี่ในชีวิตจริงคือใครกัน
สวัสดี
วันหนึ่ง ฉันทาสีตัวเองเป็นสีขาว ยืนบนกล่อง
วางหมวกหรือกระป๋องไว้ใกล้ๆเท้า
และเมื่อใครสักคนผ่านมาและทิ้งเงิน
ฉันยื่นดอกไม้ให้พวกเขาและจ้องมองไปที่ตา
และถ้าพวกเขาไม่รับดอกไม้
ฉันจะแสดงท่าทางว่าเศร้าใจและโหยหา
เมื่อพวกเขาเดินจากไป
(เสียงหัวเราะ)
ฉันมีประสบการณ์เผชิญหน้าที่ซึ้งที่สุดกับผู้คน
โดยเฉพาะคนที่โดดเดี่ยว
ผู้ซึ่งมองดูเหมือนว่า
เขาไม่ได้พูดกับใครเลยมาหลายสัปดาห์
และพวกเราก็มีวินาทีอันแสนสวยงาม
ในการจ้องตากันอย่างเนิ่นนาน
ณ ถนนในเมือง
และพวกเราก็ออกจะตกหลุมรักกันนิดหน่อย
และตาของฉันจะบอกว่า "ขอบคุณนะ ฉันเห็นคุณนะ"
และตาของพวกเขาจะบอกว่า
"ไม่มีใครเคยเห็นฉันเลย ขอบคุณนะ"
และฉันก็ถูกก่อกวนในบางครั้ง
มีคนตะคอกใส่ฉันเมื่อขับรถผ่าน
"ไปหางานทำซะ!"
และฉันจะรู้สึกประมาณว่า "นี่มันงานฉันนะ"
แต่มันเจ็บปวด เพราะว่ามันทำให้ฉันกลัว
ว่า ไม่ว่าอย่างไรซะ ฉันทำในสิ่งที่มันไม่เหมือนงาน
และมันไม่ยุติธรรม น่าอับอาย
ฉันไม่รู้เหมือนกันว่า
ฉันได้รับการศึกษาจริงๆมาสมบูรณ์แบบขนาดไหน
ในด้านธุรกิจดนตรีบนกล่องนี้
และสำหรับนักเศรษฐศาสตร์ทั้งหลาย
พวกคุณอาจจะสนใจที่จะได้ทราบว่า
จริงๆแล้วฉันมีรายรับที่ค่อนข้างคาดเดาได้
ซึ่งมันก็น่าตกใจสำหรับฉัน
เพราะฉันไม่มีลูกค้าประจำ
แต่ส่วนใหญ่ก็จะประมาณ 60 เหรียญวันอังคาร
90 เหรียญวันศุกร์
มันคงเส้นคงวานะ
และในระหว่างนั้น ฉันท่องเที่ยวไปในท้องที่
และเล่นในไนท์คลับกับวงของฉัน ชื่อ เดอะ เดรสเดน ดอลส์
นั่นฉันเล่นเปียโน นักตีกลองคนเก่ง
ฉันเขียนเพลง และในที่สุด
เราเริ่มจะได้เงินมากพอ
ที่ฉันจะสามารถลาออกจากการเป็นรูปปั้น
และในตอนที่พวกเราเริ่มออกทัวร์
ฉันไม่อยากเลยจริงๆ ที่จะสูญเสีย
การเชื่อมโยงโดยตรงกับผู้คน เพราะว่าฉันรักมัน
ฉะนั้น หลังจากทุกการแสดง พวกเราจะแจกลายเซ็นต์
และกอดแฟนๆ ออกไปเที่ยวและพูดคุยกับคน
และพวกเราสร้างงานศิลปะจากการขอร้องให้คนช่วยเรา
และเข้าร่วมกับเรา
และฉันจะเฟ้นหานักดนตรีและศิลปินท้องถิ่น
แล้วพวกเขาก็จะมาเล่นหน้างานของเรา
และพวกเขาก็จะส่งผ่านหมวก
และพวกเขาก็จะเข้ามาและมาร่วมเล่นกับเราบนเวที
ฉะนั้นพวกเรามีอาหารแสนประหลาดเวียนมาเสริฟ
นักแสดงละครสัตว์รับเชิญที่มาตามแต่โอกาส
และแล้วทวิตเตอร์ก็ตามมา
และทำให้สิ่งเหล่านี้ยิ่งมหัศจรรย์มากขึ้น
เพราะว่าฉันสามารถที่จะขอ
ได้ทันทีสำหรับอะไรก็ได้ ที่ไหนก็ได้
เมื่อฉันอยากได้เปียโนที่จะใช้ซ้อม
และอีกชั่วโมงถัดมา ฉันก็ไปอยู่ที่บ้านแฟนเพลง
นี่อยู่ในลอนอน
ผู้คนก็จะนำกับข้าวที่ทำเองที่บ้านมาให้เรา
หลังเวทีทั่วโลกที่เราไป แล้วเลี้ยงเรา และกินกับเรา
นี่ที่ซีแอทเทิล
แฟนเพลงที่ทำงานในพิพิธภัณฑ์และร้านรวง
และไม่ว่าที่ไหนในที่สาธารณะจะโบกมือให้เรา
ถ้าฉันตัดสินใจในวินาทีสุดท้ายที่จะทำการแสดงฟรี
นี่คือห้องสมุดในออคแลนด์
ในวันเสาร์ฉันทวีตเพื่อกล่องอันนี้และหมวก
เพราะว่าฉันไม่อยากที่จะลากมันมาจากฝั่งตะวันออก
และพวกเขาก็ปรากฎตัว มาให้ความสนใจ
ชายคนนี้ชื่อคริส
มาจาก นิวพอร์ด บีช ผู้ที่มาทักทาย
เมื่อฉันทวีตไปว่า ฉันจะไปซื้อขวดสำหรับล้างจมูกได้ที่ไหน
ในเมลเบิร์น
และนางพยาบาลคนหนึ่งจากโรงพยาบาล
ก็นำมาให้ฉันในขณะที่ฉันอยู่ในคาเฟ่นั้น
และฉันก็ซื้อน้ำปั่นให้เธอ
และเราก็นั่งคุยกันเรื่องการพยาบาลและความตาย
และฉันรักความใกล้ชิดที่เกิดขึ้นเป็นครั้งคราวนี้
ซึ่งโชคดีนะ เพราะว่าฉันไปค้างบ้านคนอื่นบ่อยๆ
ในบ้านหลังใหญ่ที่ซึ่งลูกทีมของฉันทุกคนได้ห้องของตัวเอง
แต่ไม่มีเครือข่ายไร้สาย และในที่อยู่เพิงหมาแหงน
ทุกคนนั่งพื้นอยู่ในห้องเดียวกันไม่มีห้องน้ำ
แต่มันมีเครือข่ายไร้สาย
ซึ่งทำให้มันเป็นตัวเลือกที่ดีกว่าอย่างเห็นได้ชัด
(เสียงหัวเราะ)
ลูกทีมของฉันครั้งหนึ่งเคยหยุดรถตู้
ที่ย่านเพื่อนบ้านในไมอามี่ที่ดูจนเอามากๆ
และเราก็ได้ค้นพบว่าเจ้าของบ้านที่เราไปค้างคืนนั้น
เป็นเด็กหญิงอายุ 18 ที่ยังอยู่บ้าน
และครอบครัวของเธอ
เป็นผู้อพยพที่ไม่ได้ลงทะเบียนจากฮอนดูรัส
และในคืนนั้น เธอและทุกคนในครอบครัว
เลือกที่จะนอนบนเก้าอี้ยาวและเธอก็นอนกับแม่ของเธอ
เพื่อที่เราจะได้นอนเตียงของพวกเขา
และฉันก็นอนอยู่ตรงนั้นครุ่นคิด
คนพวกนี้มีน้อยเหลือเกิน
นี่มันยุติธรรมหรอ
และในตอนเช้า แม่ของเธอก็สอนเรา
ว่าทำทอติล่าอย่างไร และก็อยากที่จะให้ไบเบิลกับฉัน
และเธอพาฉันออกมา
และเธอก็พูดกับฉันด้วยภาษาอังกฤษสำเนียงแปร่งๆ
"ดนตรีของคุณช่วยลูกฉันไว้มากมายเหลือเกิน
ขอบคุณที่มาอยู่ที่นี่ พวกเรารู้สึกเป็นขอบคุณมาก"
และฉันก็คิด นี่สิถึงยุติธรรม
สิ่งนี้แหละ
อีกสองสามเดือนต่อมา ฉันอยู่ที่แมนฮัตตัน
และฉันทวีตขอที่ซุกหัวนอน และเที่ยงคืนนั้น
ฉันไปกดกริ่งประตูแถวย่านตะวันออกทางใต้ๆ
และมันเป็นที่ประจักษ์ต่อฉันว่า
ฉันไม่เคยที่จะทำสิ่งนี้เองคนเดียว
ฉันมากับวงของฉันหรือลูกทีมทุกๆครั้ง
นี่เป็นอะไรที่คนโง่ทำกันหรือเปล่านะ (เสียงหัวเราะ)
แบบนี้ใช่ไหมที่คนโง่ตาย
และก่อนที่ฉันจะเปลี่ยนใจ ประตูก็เปิดออก
เธอเป็นศิลปิน
เขาเป็นคนเขียนบล๊อคเกี่ยวกับเศรษฐกิจจากรอยเตอร์
และพวกเขาก็เทไวน์ให้ฉัน
และเตรียมน้ำไว้ให้อาบ
และฉันก็มีคืนเช่นนั้นเป็นพันๆครั้ง
ฉันไปค้างบ้านคนอื่นบ่อยๆ และฉันก็พบผู้คนบ่อยๆ
ฉันยังคงทำทั้งสองสิ่งนี้
โดยพื้นฐานแล้วมันก็เป็นหมือนสิ่งเดียวกัน
คุณตกลงไปท่ามกลางผู้ชม
และคุณก็เชื่อใจกันแและกัน
ครั้งหนึ่งฉันถามวงที่มาเล่นเปิดงานให้ฉัน
ว่าพวกเขาอยากจะออกไปท่ามกลางผู้คน
และส่งหมวกไปรอบๆ
เพื่อที่จะรวบรวมเงินเพิ่ม
ซึ่งเป็นอะไรที่ฉันทำบ่อย
และตามปกติแล้ว วงนี้ก็บ้าพอที่จะทำ
แต่มีหนุ่มอยู่คนหนึงในวง
ที่บอกฉันว่าเขาไม่สามารถจะออกไปข้างนอกนั่นได้
มันรู้สึกว่าการยืนถือหมวกนั้นเหมือนเป็นการไปขอมากเกินไป
และฉันก็จำได้ถึงความกลัวทีว่า "นั่นมันยุติธรรมหรอ"
และ "ไปหางานทำซะ"
และในขณะเดียวกัน วงของฉันก็ใหญ่ขึ้นเรื่อยๆ
พวกเราเซ็นต์สัญญากับค่ายเพลงหลัก
และเพลงของพวกเราก็ผสมระหว่างพังค์และคาบาเร่
มันไม่ใช่สำหรับทุกคนหรอก
แต่ มันอาจเหมาะกับคุณก็ได้นะ
พวกเราเซ็นต์สัญญา
และการกระตุ้นนี้นำเราไปสู่อัลบัมถัดไป
และมันก็ถูกจัดทำออกมาและขายได้ไประมาณ 25,000 ก๊อปปี้
ในช่วงสองสามสัปดาห์แรก
และค่ายเพลงก็ตัดสินว่ามันเป็นความล้มเหลว
และฉันก็แบบว่า " 25,000 เนี่ยอะนะไม่มาก"
พวกเขาก็แบบว่า "ไม่อะ ยอดขายกำลังลดลง
มันเป็นความล้มเหลว"
แล้วพวกเขาก็เดินออกไป
ในเวลาเดียวกัน
ฉันแจกลายเซ็นต์และกอดแฟนๆหลังการแสดง
และมีคนที่เข้ามาหาฉัน
และยื่นแบงค์ 10 ดอลล่าห์ให้กับฉัน
และพูดว่า
"ผมขอโทษนะ ผมก๊อปปี้ซีดีของคุณจากเพื่อนผม"
(เสียงหัวเราะ)
"แต่ผมอ่านบล๊อคของคุณ ผมรู้ว่าคุณเกลียดค่ายเพลง
และผมก็แค่อยากให้คุณได้รับเงินนี้"
และนี่มันก็เริ่มที่จะเกิดขึ้นเรื่อยๆ
ฉันกลายเป็นหมวกหลังจากงานแสดง
แต่ฉันต้องไปยืนตรงนั้นตัวเป็นๆ
และรับความช่วยเหลือจากคนอื่น
และไม่เหมือนกับชายที่อยู่ในวงเปิดงาน
ฉันจริงๆแล้วมีประสบการณ์มากในการไปยืนตรงนั้น
ขอบคุณค่ะ
และนี่เป็นวินาทีที่ฉันตัดสินใจ
ฉันจะให้งานดนตรีฉันฟรีๆ
ผ่านทางอินเตอร์เนตบ่อยเท่าที่จะทำได้
ฉะนั้นมันเหมือนกับว่า เมทาลิกาอยู่ทางนี้
เนปสเตอร์ ไม่ดี
อแมนดา พัลเมอร์อยู่ทางนี้
และฉันกำลังจะสงเสริม
การใช้ทอเรนท์ การดาวน์โหลด การแบ่งปัน
แต่ฉันกำลังจะขอความช่วยเหลือ
เพราะว่า ฉันเห็นว่ามันได้ผลตามท้องถนน
ฉะนั้นฉันสู้เพื่อที่จะออกจากค่ายเพลง
และสู้เพื่อโครงการถัดไปของฉัน
ด้วยวงใหม่ของฉันที่ชื่อ เดอะ แกรน เธ็ฟท์ ออเคสตรา
ฉันหันไปพึ่งพาการเข้าหากลุ่มคน
แล้วฉันก็ตกลงไปท่ามกลางการเชื่อมต่อหลายพัน
ที่ฉันได้สร้างมันขึ้น
และขอให้ฝูงชนรับฉัน
และเป้าหมายก็คือ 100,000 ดอลล่าห์
มีแฟนๆหนุนหลังฉันอยู่เกือบ 1.2 ล้าน
ซึ่งมันเป็นโครงการระดมทุนทางดนตรีที่เข้าถึงกลุ่มคน
ที่ใหญ่ที่สุดในทุกวันนี้
(เสียงปรบมือ)
และคุณก็สามารถเห็นได้ว่ามีคนมามายแค่ไหน
มันก็ประมาณ 25,000 คนได้
และสื่อก็ถามว่า "อแมนด้า
ธุรกิจทางวงการดนตรีพยายามที่จะเอาชนะ
แต่คุณกลับส่งเสริมให้มีการละเมิดลิขสิทธิ์
คุณจะทำให้คนพวกนี้ทุกคนจ่ายเงินเพื่อดนตรีได้อย่างไร"
และคำตอบที่แท้จริงก็คือ ฉันไม่ได้บังคับเขา
ฉันขอจากพวกเขา
และผ่านการกระทำซึ่งการขอจากบุคคล
ฉันได้เชื่อมต่อกับพวกเขา
และเมื่อคุณเชื่อมต่อกับพวกเขา
คนทั้งหลายก็อยากที่จะช่วยคุณ
มันเหมือนเป็นการขัดกับสัญชาตญาณ
ของศิลปินหลายาๆคน
พวกเขาไม่ต้องการที่จะร้องขออะไร
แต่มันไม่ง่าย
มันไม่ง่ายเลยที่จะขอร้อง
และศิลปินหลายๆคนมีปัญหานี้
การร้องขอทำให้คุณดูด้อยค่า
และฉันได้รับการวิจารณ์ทางออนไลน์มากมาย
หลังจาก คิกสตาร์ทเตอร์ ของฉันเป็นที่รู้จักมากขึ้น
เพื่อที่จะสานต่อการระดมทุนอย่างบ้าบอของฉัน
โดยเฉพาะสำหรับการขอให้นักดนตรี
ผู้ซึ่งเป็นแฟน มาร่วมเล่นกับเราบนเวที
สักเพลงสองเพลง เป็นการแลกเปลี่ยนความรักและตั๋ว
และเบียร์ และนี่ก็เป็นเหมือนภาพที่ปลอมปน
ที่เข้ามายังฉันผ่านเวปไซท์
และมันก็เจ็บปวดนะ ในแบบที่คุ้นเคย
และคนก็พูดว่า "เธอไม่ได้รับอนุญาตอีกต่อไปแล้ว
ที่จะมาร้องขอความช่วยเหลืออะไรแบบนี้"
มันเตือนใจให้ฉันคิดถึงคนในรถที่ตะโกนว่า
"ไปหางานซะไป"
เพราะว่าพวกเขาไม่ได้อยู่กับพวกเราบนทางเดิน
และพวกเขาไม่สามารถที่จะเห็นการแลกเปลี่ยน
ที่เกิดขึ้นระหว่างฉันกับฝูงชน
การแลกเปลี่ยนที่มันเป็นธรรมมากสำหรับเรา
แต่เป็นที่แปลกประหลาดสำหรับพวกเขา
ฉะนั้น สิ่งนี้มันไม่ค่อยจะปลอดภัยสำหรับงาน
นี่คือ งานฉลองที่สนับสนุน คิกสตาร์ทเตอร์ ของฉัน
ในเบอร์ลิน
เมื่อสิ้นสุดคืนนั้น
ฉันถอดเสื้อออกและให้ทุกคนเขียนบนตัวฉัน
ทีนี้ให้ฉันได้บอกคุณ ถ้าคุณต้องการที่จะมีประสบการณ์
ความรู้สึกจากภายในของการไว้ใจคนแปลกหน้า
ฉันแนะนำนี่เลยค่ะ
โดยเฉพาะถ้าคนแปลกหน้าเหล่านั้น
เป็นคนเยอรมันเมาหยำเป
มันเป็นการเข้าถึงแฟนๆในระดับปรมาจารย์นินจา
เพราะว่าสิ่งที่ฉันได้พูดอยู่ ณ ที่นี้ก็คือ
ฉันเชื่อใจคุณขนาดนี้เลยนะ
ฉันควรทำแบบนั้นไหม
แสดงให้ฉันดูซิ
ในประวัติศาสตร์ของมนุษย์ส่วนใหญ่
นักดนตรี ศิลปิน
พวกเขาเป็นส่วนหนึ่งของสังคม
เป็นตัวเชื่อมและผู้เปิดเผย
ไม่ใช่ดาราที่แตะต้องไม่ได้
การมีชื่อเสียง เป็นการที่ผู้คนมากมายรักคุณไกลๆ
แต่อินเตอร์เนทและข้อความ
ที่พวกเราสามารถแบ่งปันได้อย่างอิสระ
กำลังนำเรากลับมา
มันเกี่ยวกับการที่คนกลุ่มเล็กๆรักคุณในระยะใกล้
และเกี่ยวกับบุคคลเหล่านั้นรู้สึกเพียงพอ
ฉะนั้น คนจำนวนมากสับสนกับความคิด
ที่ไม่มีสติ๊กเกอร์ราคา
พวกเขามองมันว่าเป็นความเสี่ยงที่คาดเดาไม่ได้
แต่สิ่งที่ฉันทำ
โครงการ เดอะ คิกสตาร์ตเตอร์ ถนน กริ่งประตู
ฉันไม่เห็นว่าสิ่งเหล่านี้เป็นความเสี่ยง
ฉันเห็นว่าพวกมันคือความไว้ใจ
ทีนี้ เครื่องมือออนไลน์ที่จะใช้ในการแลกเปลี่ยน
ที่ใช้ง่ายพอๆกับการสื่อสารกันบนท้องถนน
พวกมันเข้ามาที่นี้แล้ว
แต่อุปกรณ์ที่ดีที่สุดนั้นไม่ได้กำลังจะช่วยเรา
ถ้าเราไม่สามารถมองหน้ากันและกันได้
ให้และรับอย่างไร้ความกลัว
แต่ สิ่งที่สำคัญไปกว่านั้น
ร้องขออย่างไม่ต้องอาย
อาชีพดนตรีของฉันได้ถูกใช้ไป
ในการพยายามที่จะกระตุ้นผู้คนบนอินเตอร์เนท
ในแนวทางที่ฉันทำบนกล่อง
ฉะนั้นฉันเขียนบล๊อกและเล่นทวิตเตอร์
ไม่ใช่แค่เกี่ยวกับวันทัวร์ของฉัน
และวีดีโอใหม่ของฉัน แต่เกี่ยวกับงานของเรา
งานศิลป์ของเรา
และความกลัวของเรา และการเมาค้าง
ความผิดพลาดของเรา
และเราเห็นกันและกัน
และฉันคิดว่า เมื่อเราได้เห็นกันและกันจริงๆแล้ว
เราต้องการที่จะช่วยกัน
ฉันคิดว่า ผู้คนนั้นหมกมุ่นอยู่กับคำถามที่ผิด
ซึ่งก็คือ
"เราจะทำให้คนจ่ายเพื่อดนตรีได้อย่างไร"
จะเกิดอะไรขึ้น ถ้าเราเริ่มที่จะถามว่า
"เราจะทำให้ผู้คนอยากจ่ายเงินเพื่อดนตรีได้อย่างไร"
ขอบคุณค่ะ
(เสียงปรบมือ)
(Nefes alır, nefes verir)
Hayatımı her zaman müzik ile kazanmadım.
Saygın bir (liberal arts) üniversitesiden mezun olduktan
beş yıl kadar sonra
bu benim işimdi.
3- Metrelik Gelin adıyla tanınan serbest çalışan bir canlı heykeldim.
ve insanlara işimin bu olduğunu söylemeyi seviyorum,
çünkü insanlar hep merak etmiştir
kimdir bu hilkat garibeleri gerçek hayatta?
Merhaba.
Bir gün kendimi beyaza boyadım, bir kutunun üzerine çıktım,
ayağımın yanına bir şapka veya kutu koydum
ve biri yanıma gelip kutuya para attığında
onlara bir çiçek uzattım ve çarpıcı bir göz teması kurdum.
Ve çiçeği almadıklarında
Hüzün ve özlem dolu bir jest yaptım
benden uzaklaşırlarken.
(Kahkahalar)
Böylece insanlarla derin karşılaşmalarım oldu,
en çok da haftalardır kimseyle konuşmamış
gibi görünen yalnız insanlarla
ve birlikte şehrin bir sokağında yakaladığımız
uzayan göz teması ile güzel bir an paylaşırdık,
ve biraz da aşık olurduk
Ve benim gözlerim derdi ki, "Teşekkür ederim. Seni görüyorum."
Onların gözleri derdi ki
"Beni hiç kimse görmüyor. Teşekkür ederim."
Bazen de tartaklanırdım.
Sokaktan geçen arabalardan bağıran insanlar olurdu
"Git bir iş bul!"
Ben de derdim ki "Bu benim işim."
Bu beni incitirdi çünkü beni korkuturdu
bir şekilde iş gibi olmayan, adil olmayan
ve utanılacak birşey yapıyor olabileceğim için.
Bu kutunun üzerinde müzik sektörü için nasıl gerçek
ve mükemmel bir eğitim aldığımın farkında değildim.
Ve aranızdaki ekonomi uzmanları için:
belki bilmek istersiniz: aslında öngörülebilir
bir kazanç sağlıyordum ki benim için şok ediciydi
sürekli müşterilerim olmadığı düşünüldüğünde,
ama salı günleri hemen hemen 60 dolar, cumaları da 90 dolar kazanıyordum.
Istikrarlıydı.
Ve bu sırada turdaydım ve grubum
the Dresden Dolls ile gece klüplerinde çalıyordum.
piyanodaki benim, bu da dâhi davulcumuz.
Parçaları ben yazdım ve sonunda
canlı heykel olmayı bırakmaya yetecek kadar para kazanmaya başladık
ve tura çıkmaya başladığımızda
insanlara olan bu direk bağlantımı
kaybetmek istemedim çünkü bunu çok seviyordum.
Böylece her konserimizden sonra imza verirdik,
hayranlarımızla buluşur onlarla muhabbet ederdik
ve insanlardan bize katılmalarını ve yardım etmelerini
istemeyi bir sanata dönüştürdük ve yerel müzisyenleri ve
sanatçıları bulurdum ve onlar konser salonunun girişine kurulurdu
ve yardım toplamak için şapkayı dolaştırırlardı
ve daha sonra içeri gelir ve sahnede bize katılırlardı
böylece sürekli değişen tuhaf sirk misafirlerimiz olurdu.
Ve Twitter ortaya çıktı
ve herşeye daha fazla sihir kattı çünkü artık
anında her yerde her şeyi isteyebilirdim.
Yani, çalışacak bir piyanoya ihtiyacım olurdu
ve bir saat sonra bir hayranımın evindeydim. Bu Londra'da.
Insanlar bize sahne arkasına evde yaptıkları yemekleri
getirirlerdi ve bizi besleyip bizimle yerlerdi. Bu Seattle'da.
Müzelerde veya dükkanlarda veya kamu alanlarında
çalışan hayranlarımız hemen el sallarlardı
son dakikada spontane ve bedava bir konser vermek istediğimde.
Bu Auckland'da bir kütüphane.
Cumartesi bu kutu ve şapka için bir tweet attım,
çünkü onları Batı kıyısından yanımda getirmek istemiyordum
ve Newport Beach'ten Chris ile birlikte belirdiler.
Chris hepinize merhaba diyor.
Bir keresinde "Melbourne'da nerede burun çaydanlığı alabilirim?"
diye tweet attım ve bir hastanede çalışan bir hemşire
o anda oturduğum cafeye bir tane getirdi.
ve ona bir smoothie aldım ve o cafede
oturup hemşirelik ve ölüm hakkında konuştuk.
Ve bu tür rastgele yakınlığı seviyorum, ve şanslı bir durum
çünkü sık sık couchsurfing yapıyorum.
Herkesin kendi odasına sahip olduğu ama wireless'in olmadığı
malikanelerde ve herkesin tuvaletsiz bir odada
yerde yattığı ama wireless'in olduğu
yasadışı punk evlerinde - ki kesinlikle daha iyi bir seçenek.
(Kahkahalar)
Ekibim bir keresinde aracımızı Miami'nin
gerçekten yoksul bir mahallesine çekti ve
öğrendik ki o akşamki ev sahibimiz
hala ailesiyle yaşayan 18 yaşında bir kızdı
ve ailesi Honduras'tan gelen yasadışı göçmenlerdi.
Ve o gece, tüm ailesi kanepelerde uyudular ve
ev sahibimiz annesiyle birlikte uyudu
biz yatakta yatabilelim diye.
Ve o gece yatarken düşünüyordum,
bu insanlar bu kadar az şeye sahip.
Bu adil mi?
Sabah annesi bize nasıl tortilla yapacağımızı
öğretti ve bana bir İncil vermek istedi
sonra beni yanına aldı ve bozuk İngilizcesiyle bana dedi ki
"Müziğin kızıma çok yardımcı oldu.
Burada kaldığınız için teşekkür ederim. Çok minnettarız."
Ve düşündüm ki, evet adil.
Bu, bu.
Birkaç ay sonra Manhattan'daydım,
ve kalacak bir yer için tweet attım ve gece yarısında
Lower East Side'da bir zil çalıyordum,
ve aklıma geldi, daha önce bunu hiç yalnız yapmamıştım.
Hep grubumla veya ekibimle yapmıştım.
Bu aptal insanların yaptığı bir şey mi? (Kahkahalar)
Aptal insanlar böyle mi ölüyor?
Ve fikrimi değiştirmeden önce kapı açıldı.
Kadın bir sanatçıydı, adam da Reuters için bir finans blogu yazarı
ve bana bir kadeh kırmızı şarap koyuyorlar
ve küvette banyo yapmamı öneriyorlar
ve böyle binlerce gecem oldu.
Sık sık couchsurf yapıyorum. Aynı zamanda sık sık izleyici sörfü de yapıyırum.
Bu ikisinin
aynı şey olduğunu düşünüyorum.
İzleyiciye doğru düşüyorsunuz
ve birbirinize güveniyorsunuz.
Bir kere benden önce çıkacak olan gruba çıkıp
izleyicilere yardım etmelerini sorup sormayacaklarını sordum
- ekstra para kazanmaları için - benim de sık yaptığım bir şey.
Ve her zamanki gibi grup heyecanlıydı ama
grupta bir kişi vardı
ve bana oraya çıkamayacağını söylüyordu
dilenmeye çok fazla benzediğini söylüyordu.
Ve bu korkuyu tanıdım, "Bu adil mi?" ve "Bir iş bul!" korkusu.
Aynı zamanda grubum gittikçe büyüyordu.
Büyük bir plak şirketiyle anlaştık.
Müziğimiz punk ile kabaret karması bir tarz.
Herkes için değil.
Senin için, belki.
İmzaladık ve bir sonraki albümümüzün çıkışına doğru bir heyecan var
ve albümümüz çıktığında ilk birkaç haftada 25,000 kopya sattı
ve plak şirketi bunu bir fiyasko olarak görüyor.
Ben düşündüm ki, "25,000, bu çok değil mi?"
Onlar dedi ki "Hayır, satışlar azalıyor, bu bir fiyasko."
Ve gittiler.
Tam bu sıralarda, bir konser sonrası imza atarken
bir adam geldi ve
elime 10 dolar verdi
ve dedi ki
"Özür dilerim, CD'ni arkadaşımdan çektim."
(Kahkahalar)
"Ama blogunu okuyorum ve plak şirketinden nefret ettiğini biliyorum.
Sadece sana bu parayı vermek istedim."
Ve bu sürekli olmaya başladı.
Ben konserlerden sonra dolaştırdığım yardım şapkası oldum,
ama artık fiziksel olarak orada durup insanlardan yardım alıyordum
ve açılış gurubundaki o adamın tersine
benim çok deneyimim olmuştu
Teşekkür ederim.
Ve bu anda karar verdim
Müziğimi mümkün olduğu her zaman
internette bedavaya sunacağım.
Yani Metallica burada, Napster, kötü;
Amanda Palmer burada, ve torrentlemeyi, indirmeyi
paylaşmayı destekleyeceğim ama yardım isteyeceğim
çünkü sokakta bunun işlediğini gördüm.
Böylece plak şirketimden yolumu savaşarak ayırdım ve
yeni grubum Grand Theft Orchestra ile olan yeni projemde
kitle fonlamasına (crowdfunding) döndüm.
ve kendimi yapmış olduğum binlerce bağlantıya bıraktım
ve kitlemden beni yakalamasını istedim.
Amaç 100,000 dolara ulaşmaktı.
Hayranlarım neredeyse 1,2 milyon dolarla destekledi beni
ve bu şu ana kadarki en büyük kitle fonlamalı müzik projesi.
(Alkışlar)
Ve kaç kişi olduğunu görebiliyorsunuz.
Yaklaşık 25,000 kişi.
Ve medya hemen sordu "Amanda, müzik sektörü
düşüşte ve sen yasadışı paylaşımı destekliyorsun
Bu kadar insana nasıl müzik için para ödettin?"
Ve gerçek cevap, ben onlara ödetmedim, ben onlardan istedim.
Ve bu yardım rica etme eylemi sayesinde
onlarla bir bağlantı kurdum ve
insanlarla bağlantı kurduğunuzda, insanlar size yardım etmek istiyorlar.
Bir çok sanatçı için bu sezgilerine aykırı.
Onlar bir şey istemek istemiyorlar.
Ama bu kolay değil, istemek, sormak kolay değil.
Ve bir çok sanatçınun bununla bir problemi var.
İstemek sizi kırılgan yapar.
Ve Kickstarter kampanyam duyulduğunda internetten
çok fazla eleştiri aldım bu kitle fonlama
alışkanlığımı devam ettirdiğim için
özellikle de başka müzisyenlerden
bilet ve sevgi ve birkaç bira karşılığında
bize birkaç parça için sahnede katılmalarını istediğimde
ve bu oynanmış imaj bir websitesinde
ortaya çıktı.
Ve bu çok tanıdık bir şekilde beni incitti.
Insanlar "Bu tür yardım istemeye
iznin yok artık." diyen insanlar bana
sokakta arabayla geçip "Git bir iş bul" diyen insanları hatırlattı.
Çünkü onlar bizimle kaldırımda değildi,
ve onlar bizim aramızdaki - benim ve kitlem arasındaki -
değiş tokuşu göremiyorlardı - bu değiş tokuş
bizim için çok adil, onlar içinse yabancıydı.
Bu iş için pek de güvenli değil:
Bu Berlin'deki Kickstarter destekleyici partimde çekildi.
Gecenin sonunda soyundum ve vücuduma çizmelerine izin verdim.
Şunu söylemeliyim, böyle derin bir
yabancılara güvenme deneyimi yaşamak istiyorsanız
bunu tavsiye ederim,
özellikle de bu yabancılar sarhoş Almanlar ise.
Bu ninja ustası seviyesinde bir bağlantıydı
çünkü burada söylediğim aslında şuydu:
Size bu kadar güveniyorum.
Güvenmeli miyim? Gösterin bana.
Insanlık tarihinin çoğunda, müzisyenler,
sanatçılar, topluluğun bir parçası oldular,
dokunulamayan yıldızlar olarak değil, bağlayıcılar ve açıcılar olarak.
Şöhret bir sürü insanın sizi uzaktan sevmesidir,
ama serbestçe paylaşabildiğimiz
internet ve içerik
bizi geri çağırıyor.
Bu artık birkaç insanın sizi yakından sevmesi ve
bu insanların yeterli olmasıyla ilgili.
Bir sürü insanın aklı belirli bir
etiket fiyatı olmaması fikrinden dolayı karıştı.
Insanlar bunu öngörülemeyen bir risk olarak görüyor, ama
yaptıklarım: Kickstarter, sokak, kapı zili,
ben bunları risk olarak görmüyorum.
Ben bunları güven olarak görüyorum.
Bu değiş tokuşu sokak kadar kolay ve içgüdüsel yapan
internet araçları
ortaya çıkıyor.
Ama mükemmel araçlar eğer
birbirimizle yüzleşemezsek ve korkmadan verip alamazsak
bize yardım edemez
ve daha önemlisi
utanmadan soramazsak.
Müzik kariyerim internetten insanlarla
sokakta kutunun üzerinde karşılaştığım gibi
karşılaşmaya çalışmakla geçti
yani blog yazmak ve tweet atmak sadece tur tarihlerim için değil
ya da yeni müzik videom için, ama işimiz ve sanatımız
ve korkularımız ve akşamdan kalmalığımız
ve hatalarımız için, ve biz birbirimizi görüyoruz.
Ve bence gerçekten birbirimizi görebildiğimizde,
birbirimize yardım etmek istiyoruz.
Bence insanlar yanlış soruya kafalarını taktılar:
"Insanlara nasıl müzik için para ödetiriz?"
Peki ya şöyle sormaya başlasak:
"Insanların müzik için para ödemelerine nasıl izin veririz?"
Teşekkürler.
(Alkışlar)
(Вдихає, видихає)
Я не завжди заробляла на життя музикою.
Близько п'яти років після закінчення
видатного університету гуманітарних наук
це було моєю щоденною роботою.
Я була живою статуєю, яку називали "8-футовою нареченою" та працювала сама на себе,
і мені подобається розповідати людям про те, що це було моєю роботою,
бо кожен постійно хоче знати,
хто ці диваки в звичайному житті?
Привіт.
Одного дня я розмалювалась у білий колір, стала на коробку,
поклала перед собою чи то капелюх, чи то бляшанку,
і коли хтось проходив і вкидав туди гроші,
я протягувала їм квітку та пильно дивилася в очі.
І якщо вони не брали квітку,
я корчила гримасу суму та нудьги,
коли вони йшли геть.
(Сміх)
Таким чином, у мене відбувалися дуже проникливі зустрічі з людьми,
особливо з самотніми, які виглядали так,
начебто вони тижнями ні з ким не розмовляли,
і між нами наставала та чудова мить
тривалого погляду, дозволеного на вулицях міста
і ми начебто трохи закохувались один в одного.
Очами я промовляла: "Дякую. Я тебе бачу".
А їх погляд говорив:
"Мене ніхто ніколи не помічає. Дякую тобі".
Інколи я дуже виснажувалась.
Люди, проїжджаючи повз у своїх машинах, кричали мені:
"Знайди собі роботу!"
А я наче відповідала: "Це і є моя робота".
Та то було боляче, бо змушувало мене замислюватися з острахом над тим,
що я роблю щось несхоже на нормальну роботу,
нечесне та ганебне.
Я не мала жодного уявлення про те, наскільки ідеальною
для світу музичного шоу-бізнесу виявиться та "справжя освіта", яку я отримувала, стоячи на цій коробці.
Економістам у цьому залі напевно буде цікаво
дізнатися, що у мене був досить сталий заробіток,
що мене шокувало,
зважаючи на те, що постійних клієнтів у мене не було,
але близько 60 баксів по вівторках та 90 баксів по п'ятницях
було стабільно.
Водночас, я гастролювала по місту
та грала в нічних клубах зі своїм гуртом "Дрезденські ляльки".
Тут я граю на фортепіано, а ось геніальний барабанщик.
Я писала пісні, і врешті решт
ми почали заробляти достатньо для того, щоб я припинила підробляти статуєю.
Коли ми почали гастролі,
я не хотіла втрачати те відчуття
прямого зв'язку з людьми, бо я це любила.
Тому після всіх наших концертів ми роздавали автографи
та обіймали прихильників, разом відпочивали та спілкувались з людьми,
і створили ціле мистецтво завдяки тому, що просили людей допомогти нам
і приєднатись до нас. Я розшукувала місцевих музикантів
та митців, вони знаходили собі місце десь поблизу,
збирали гроші,
а потім приєднувались до нас на сцені під час виступу.
Ми мали таку собі "збірну солянку" найрізноманітніших дивакуватих, випадкових гостей цирку.
А потім з'явився Твіттер,
і все стало ще чарівнішим, бо я могла в будь-який
момент попросити про що-небудь де-небудь.
Одного разу мені знадобилося фортепіано, щоб трохи повправлятися,
і вже за годину я була вдома в одного з фанів. Це було в Лондоні.
Люди приносили нам домашню їжу за лаштунки
у всіх куточках світу, годували нас і їли разом з нами. Це було в Сіетлі.
Прихильники, які працювали в музеях і магазинах
та інших людних місцях, підтримали б мене,
якби я в останній момент вирішила організувати спонтанний безкоштовний концерт.
А от бібліотека в Окленді.
В суботу я твітнула, що мені потрібен капелюх і дерев'яний ящик,
бо я не хотіла тягнути це зі східного узбережжя,
і ці речі з'явилися завдяки цьому чуваку, Крісу
з Ньюпорт-Біч, який відгукнувся на моє прохання.
Одного разу у Твіттері я спитала, де в Мельбурні можна купити інгалятор для носа.
І медсестра зі шпиталю привезла його мені
прямо в кав'ярню, де я сиділа.
Я пригостила її коктейлем,
і ми трохи посиділи-побалакали про професію медсестри та смерть.
Я обожнюю такі випадкові моменти зближення.
І саме тому я займаюся каучсерфінгом.
Буває, що ми зупиняємося в будинках, де кожен з моєї команди має окрему кімнату,
але не має безпровідного інтернет-зв'язку, або в якійсь дірі,
де всі сплять на підлозі в одній кімнаті без туалетів,
але є вай-фай, що є вочевидь, перевагою такого помешкання.
(Сміх)
Якось ми з командою зупинилися
у дуже бідному районі Маямі,
і нас прийняла на ніч
18-ти річна дівчина, яка все ще жила з батьками,
і всі члени її сім'ї були нелегальними імігрантами з Гондурасу.
Тієї ночі вся родина
спала на диванах, а дівчина спала разом зі своєю мамою,
щоб ми могли спати на їхніх ліжках.
Лежачи там, я думала про те,
наскількі бідні ці люди.
Чи справедливо це?
А зранку її мама вчила нас готувати тортилью
та хотіла дати мені Біблію.
Вона відвела мене в сторону та сказала ламаною англійською:
"Ваша музика дуже допомогла моїй доньці.
Дякуємо, що заїхали до нас. Ми всі дуже вдячні".
І я подумала, що це справедливо.
Отак.
А через кілька місяців я була на Мангеттені
і твітнула, що мені потрібно десь заночувати.
Опівночі я дзвонила в двері квартири на Нижньому Іст-Сайді,
і тут раптом усвідомила, що ніколи ще не робила цього сама.
Я завжди була або зі своїм гуртом, або з командою.
Так роблять хіба ті, кому не вистачає клепки, хіба ні? (Сміх)
Чи саме так гинуть бовдури?
І перш ніж я змогла передумати, двері відчинились навстіж.
Вона - митець. Він - фінансовий оглядач електронного видння британського агенства новин Рейтерс.
І вони наливають мені бокал червоного вина
та пропонують прийняти ванну.
Я мала вже тисячі подібних ночей.
Тож я дуже полюбляю каучсерфінг і краудсерфінг.
Для мене каучсерфінг і краудсерфінг -
практично одне й те саме.
Ти лягаєш на руки натовпу,
і ви довіряєте один одному.
Одного разу я попросила гурт, який був у нас на розігріві,
чи не хотіли б вони спуститися до глядачів та зібрати собі
трохи додаткових грошей, як я сама частенько робила.
Гурт вже зібрався туди піти,
але один із учасників
сказав, що просто не зможе цього зробити.
Він вважав, що це схоже на жебракування - ось так стояти з капелюхом.
Я впізнала його відчуття страху, яке промовляло: "Чи справедливо це?" і "Знайди собі роботу".
А тим часом моя група стає дедалі популярнішою.
Ми підписали контракт з масштабною компанією звукозапису.
Наша музика - це щось середнє між панком і кабаре.
Вона не всім подобається.
Ну, можливо, вам якраз сподобається.
Тільки ми підписали контракт, як розпочалася рекламна кампанія з приводу нашого наступного альбому.
Коли він вийшов, ми продали близько 25,000 копій за перші кілька тижнів.
Для звукозаписуючої компанії це - провал.
А я кажу: "Хіба 25,000 - це мало?"
На що вони відповіли: "Ні, кількість проданих копій падає. Це провал".
І вони припинили з нами працювати.
Саме в той час, я співаю і обіймаю людей після концерту,
і до мене підходить хлопець,
простягає 10 доларів
і каже:
"Вибачте, я переписав Ваш альбом з диска мого друга".
(Сміх)
"Але я читаю Ваш блог, і знаю, що Ви ненавидите вашу звукозаписуючу компанію.
Я лише хочу, щоб Ви взяли ці гроші".
І це починає відбуватися постійно.
Після моїх концертів люди самі приносять мені гроші,
але я маю сама фізично бути присутньою там та приймати допомогу від людей,
і, на відміну від хлопця з гурту на розігріві,
у мене вже неабияка практика такої роботи - стояти ось так.
Дякую.
І саме в цей момент я вирішила,
що віддаватиму музику безкоштовно
в інтернеті, за будь-якої можливості.
З одного боку "Металіка" виступає за те, що файлообмінна мережа Напстер - це погано;
а з іншого боку - Аманда Палмер, яка заохочує
використовувати торрент, скачувати з інтернету і обмінюватися файлами. Але я прошу про допомогу,
тому що я бачила, як це працює на вулиці.
Таким чином, я перемогла компанію звукозапису. Для свого наступного проекту
зі своїм новим гуртом під назвою "Великий Оркестр Крадіжки",
ми започаткували практику збирання грошей в натовпі прихильників,
і я відчула тисячу зв'язків між мною та людьми з натовпу.
Я просила натовп прихильників впіймати мене.
Метою було зібрати 100,000 доларів.
Шанувальники допомогли мені зібрати приблизно 1,2 мільйона доларів,
що є найвизначнішим проектом по збиранню коштів під час музичного виступу на сьогодні.
(Оплески)
Ви бачите, як це багато людей.
Це приблизно 25,000 людей.
Журналісти питали: "Амандо,
музичний бізнес занепадає, а ти заохочуєш піратство.
Як ти змусила всіх цих людей платити за музику?"
А я ж не змушувала їх. Я їх попросила.
І просто "прохаючи" людей,
я встановлювали з ними зв'язок.
А коли зближуєшся з людьми, вони хочуть тобі допомогти.
Це нелогічно для більшості митців.
Вони не хочуть ні про що просити.
Та це нелегко. Нелегко просити.
Багато митців мають з цим проблеми.
Необхідність просити робить Вас вразливим.
І в інтернеті мене часто критикували
після того, як моя новаторська ідея почала набирати більших обертів,
за те, що я продовжувала краудсорсинг.
Особливо за те, що я пропонувала музикантам,
які є нашими прихильниками, приєднатися до нас на сцені
під час кількох пісень в обмін на любов, квитки
та пиво. А це хтось спотворив моє фото
і розмістив його на сайті.
Воно викликало до болі знайоме відчуття образи.
А люди, які казали: "Ти більше не маєш права
просити про таку допомогу",
нагадали мені про тих людей у машинах, які кричали: "Знайди собі роботу".
А все через те, що вони не стояли з нами на тротуарі,
і не могли відчути той взаємозв'язок
між мною та натовпом моїх прихильників,
і той взаємообмін, який для нас був дуже справедливим, але незрозумілим для них.
Отже, це не зовсім безпечно для роботи.
Це моя вечірка зі збору коштів у Берліні.
В кінці вечора я роздягнулася та дозволила всім малювати по собі.
Якщо ви хочете пережити
внутрішнє відчуття довіри до незнайомців,
я раджу саме це,
особливо, якщо такі незнайомці - це німці напідпитку.
Це був зв'язок з прихильниками найвищого рівня,
тому, що все, що я тут розповідала - це доказ того,
що я довіряю Вам аж настільки.
Чи варто? Звісно, що так.
За весь час існування людства
музиканти, митці були частиною громади,
зв'язківцями та відкривачами нового, а не недосяжними зірками.
Бути відомим - це коли багато прихильників люблять тебе на відстані,
але Інтернет і контент,
яким можна вільно ділитися,
повертає нас назад у ті часи.
Мова йде про тих кількох людей, які люблять вас зблизька,
і про те, що цих людей достатньо.
Таким чином, багатьох людей спантеличує
відсутність чітко встановленої ціни.
Для них це непередбачуваний ризик, але свої вчинки -
збір коштів, виступ на вулиці, дзвінок у двері -
я не розглядаю як ризик.
Для мене все це - вияв довіри.
Сьогодні інструменти обміну в мережі інтернет
є такими ж простими та інтуїтивними, як і виступ на вулиці.
Вони на правильному шляху.
Але навіть ідеальні інструменти не допоможуть нам,
якщо ми не можемо дивитися один одному в очі,
віддавати та отримувати без остраху,
і щонайважливіше -
просити, не соромлячись.
За роки своєї кар'єри
я намагалася встановити через інтернет такий самий зв'язок із людьми,
який я відчувала, коли працювала на вулиці та стояла на коробці,
тому я веду блог і користуюся твіттером не лише для того, щоб повідомляти про розклад турне
і про нові відеороботи, а й щоб розповідати про нашу роботу, мистецтво,
страхи, похмілля, помилки.
І ми бачимо один одного.
А коли ми справді бачимо один одного,
ми хочемо допомогти один одному.
Я думаю, що люди ставили собі неправильне запитання,
на кшталт: "Як змусити людей платити за музику?"
А що, якби ми запитали,
"Як дозволити людям платити за музику?"
Дякую.
(Оплески)
(Hít vào, thở ra)
Tôi đã không luôn luôn kiếm sống từ âm nhạc.
Khoảng 5 năm sau khi tốt nghiệp
từ một trường Đại học mẫu mực,
đây là việc tôi làm để kiếm sống.
Tôi tự đóng giả làm một bức tượng sống có tên là 8-Foot Bride (Cô Dâu 2.44 mét),
và tôi thích nói với mọi người rằng tôi làm điều này để kiếm sống,
bởi vì ai cũng luôn luôn muốn biết,
những kẻ gàn dở này là ai trong cuộc sống thực?
Xin chào.
Một ngày nọ tôi tự sơn trắng người mình , rồi đứng trên một chiếc hộp,
để một chiếc mũ hay một vỏ lon dưới chân,
và khi ai đó ngang qua và bỏ tiền vào,
Tôi trao họ một bông hoa và một cái nhìn đắm đuối.
Và nếu họ không nhận hoa,
Tôi thêm vào một điệu bộ buồn rầu và khao khát
khi họ bước đi.
(khán giả cười)
Vì vậy mà tôi đã có những cuộc gặp gỡ sâu sắc nhất với mọi người,
đặc biệt là những người cô đơn
những người trông giống như không nói chuyện với bất cứ ai trong cả mấy tuần,
và chúng tôi sẽ nhận được khoảnh khắc đẹp đẽ này
khi sự giao tiếp bằng mắt kéo dài, điều được cho phép trên một đường phố,
và chúng tôi sẽ kiểu như lạc vào tình yêu một chút
Và đôi mắt tôi sẽ nói, "Cám ơn bạn. Tôi hiểu bạn."
Và đôi mắt họ sẽ nói,
"Chưa ai từng hiểu tôi. Cám ơn bạn."
Và thỉnh thoảng tôi bị quấy rối.
Họ la hét từ trong ô tô khi đi ngang qua tôi.
"Đi tìm một công việc đi!"
Và tôi sẽ, đại loại như, "Đây là công việc của tôi."
Nhưng điều đó đau đớn, bởi vì nó làm tôi sợ
rằng, theo cách nào đó, tôi đang làm một cái gì đó không giống như một công việc
và bất công, đáng xấu hổ.
Tôi đã không biết rằng sự giáo dục thực sự mà tôi đang nhận được hoàn hảo như thế nào
đối với việc kinh doanh âm nhạc trên chiếc hộp này,
và đối với những nhà kinh tế ngoài kia.
Bạn có thể thích thú khi biết rằng tôi thực sự đã kiếm được một khoản thu nhập khá là đều,
điều này đã khiến tôi sốc
Tôi đã không hề có những khách hàng thường xuyên,
nhưng gần 60 đô la vào một ngày Thứ Ba, 90 đô la vào một ngày thứ Sáu.
Nó thật ổn định.
Và trong khi đó, tôi đi lưu diễn ở địa phương
biễu diễn trong một câu lạc bộ đêm với nhóm nhạc của tôi, Dresden Dolls (Những con búp bê Dresden).
Đây là tôi chơi piano, một tay trống thiên tài.
Tôi đã viết những bài hát, và cuối cùng
chúng tôi bắt đầu kiếm đủ tiền điều, nghĩa là tôi đã có thể bỏ việc làm một bức tượng.
Và khi chúng tôi bắt đầu đi lưu diễn,
tôi thật sự không muốn đánh mất cảm giác
kết nối trực tiếp với mọi người, bởi vì tôi yêu điều đó.
Vì vậy sau tất cả buổi diễn, chúng tôi sẽ ký chứ ký
và ôm những người hâm mộ, và đi chơi, và nói chuyện với họ,
và chúng tôi đã làm một cuộc biểu diễn đề nghị mọi người giúp đỡ chúng tôi
và tham gia với chúng tôi, và tôi sẽ tìm kiếm những nhạc sĩ
và nghệ sĩ địa phương và họ sẽ sắp xếp ở bên ngoài những những cuộc biểu diễn của chúng tôi,
và họ sẽ chuyền chiếc mũ quyên góp tiền,
và sau đó họ sẽ vào và lên sân khấu biểu diễn cùng chúng tôi,
Vì thế nên chúng tôi đã có được bữa tiệc luân phiên của những vị khách ngẫu nhiên, kì quặc này.
Và sau đó mạng xã hội Twitter xuất hiện,
và khiến mọi thứ thậm chí còn kì diệu hơn, bởi vì tôi đã có thể hỏi
ngay tức thì cho bất cứ điều gì ở bất cứ nơi đâu.
Vì vậy tôi sẽ cần một chiếc đàn để luyện tập,
và một giờ sau đó tôi ở nhà của một người hâm mộ. Đây là ở Luân Đôn.
Mọi người sẽ mang thức ăn tự nấu tới cho chúng tôi
ở phía sau sân khấu trên khắp thế giới và cho chúng tôi ăn và ăn với chúng tôi. Đây là ở Seattle.
Những người hâm mộ làm ở các viện bảo tàng và cửa hàng
hay ở bất cứ không gian công cộng nào sẽ vẫy những bàn tay của họ.
nếu tôi quyết định làm một màn biểu diễn ngẫu hững, miễn phí, vào phút cuối cùng.
Đây là thư viện ở Aucklang.
Vào thứ bảy tôi gửi tin nhắn trên Twitter cho chiếc thùng và mũ này,
bởi vì tôi không muốn mang chúng từ Bờ duyên hải phía đông,
and chúng đã xuất hiện nhờ anh bạn này chuyển giúp, Chris
từ bãi biển Newport, người nói xin chào.
Một lần tôi gửi tin nhắn trên Twitter, nơi nào ở Melbourne mà tôi có thể mua một cái ấm rửa mũi?
Và một cô ý tá từ một bệnh viện đã lái xe đưa đến
ngay lúc đó tới quán cafe tôi đang ngồi,
và tôi mua cho cô ấy một cốc sinh tố
và chúng tôi ngồi đó nói chuyện về việc điều dưỡng và cái chết.
Và tôi yêu cái kiểu gần gũi ngẫu nhiên này,
điều đó thật may mắn, bởi vì tôi du lịch kiểu couchsurfing rất nhiều.
Trong những tòa nhà nơi mọi người trong nhóm của tôi nhận phòng riêng của họ
nhưng không có mạng không dây, và trong những ngôi nhà tạm bợ của dân nhạc punk
mọi người ngồi trên sàn trong một căn phòng không có nhà vệ sinh
nhưng lại có mạng không dây, rõ ràng điều này đã khiến lựa chọn này tốt hơn.
(khán giả cười)
Một lần nọ nhóm chúng tôi kéo chiếc xe tải của mình
lên tới tận một khu rất nghèo ở Miami
và chúng tôi đã khám phá ra người cho chúng tôi ở nhờ đêm đó
là một cô gái 18 tuổi, vẫn đang sống ở nhà với gia đình,
và gia đình cô là những người di cư không có giấy tờ từ Honduras.
Và tối hôm đó, cả gia đình cô
đã ngủ trên những chiếc ghế bành và cô ấy ngủ với mẹ
để cho chúng tôi có thể ngủ trên giường của họ
Và tôi đã nằm đó và nghĩ,
những con người này có ít quá.
Điều này có công bằng không?
Và vào buổi sáng, mẹ cô đã dạy chúng tôi cách
làm món bánh tortilla (bánh Mê xi cô) và mong muốn tặng tôi một quyển sách kinh thánh,
và bà kéo tôi sang một bên và nói với tôi bằng giọng tiếng Anh ngọng nghịu ,
"Âm nhạc của cháu đã giúp con gái bác rất nhiều.
Cám ơn cháu đã ở lại đây. Chúng ta đều rất biết ơn cháu."
Và tôi đã nghĩ, thế này là công bằng.
Vậy đó.
Một vài tháng sau đó, tôi đang ở Manhattan,
tôi đã viết trên Twitter để tìm một cái nhà trọ, và vào nửa đêm,
Tôi đang bấm chuông cửa ở khu Lower East Side,
và tôi bỗng nhận ra là tôi chưa từng điều này một mình cả.
Tôi luôn luôn ở cùng với ban nhạc hoặc nhóm bạn của tôi.
Đây có phải là điều ngốc nghếch mà mọi người làm? (Khán giả cười)
Đây có phải là cách những người ngốc nghếch chết?
Và trước khi tôi có thể thay đổi ý định, cách cửa bật mở.
Cô ấy là một nghệ sĩ. Anh ấy là một tay viết bài về tài chính cho hãng tin Reuters,
và họ đang rót cho tôi một cốc rượu vang đỏ
và chuẩn bị bồn tắm cho tôi,
và tôi đã có hàng nghìn đêm như thế và như thế.
Do vậy tôi trượt ghế bành (dạng du lịch bụi và ngủ nhờ) rất nhiều. Tôi cũng trượt trên đám đông rất nhiều.
Tôi cho rằng trượt ghế bành và trượt đám đông
về cơ bản hai việc đó tương tự nhau.
Bạn đang rơi vàochỗ khán giả
và bạn đang tin tưởng lẫn nhau.
Một lần tôi đã hỏi một bạn nhạc mở mà của tôi
rằng họ có muốn đi ra ngoài vào chỗ đám đông và quyên góp tiền
để cho bản thân họ thêm một ít tiền, điều mà tôi đã làm rất nhiều.
Và như thường lệ, bạn nhạc đã rất phấn khích,
nhưng có một người trong ban nhạc
đã bảo tôi rằng anh ta không thể nào đẩy bản thân ra ngoài đó được.
Việc đứng đó với chiếc mũ có cảm giác giống như đang ăn xin,
Và tôi đã nhận ra nỗi sợ của anh ta về "Điều này có công bằng không?" và " Hãy đi kiếm một công việc."
Và trong khi đó, ban nhạc của tôi đang ngày càng lớn dần.
Chúng tôi đã kí hợp đồng với một nhãn hiệu lớn.
Và âm nhạc của chúng tôi là sự kết hợp giữa nhạc punk và cabaret.
Nó không dành cho tất cả mọi người.
Ồ, có thể nó dành cho bạn.
Chúng tôi ký, và tất cả sự quảng cáo này giới thiệu cho đĩa hát tiếp theo của chúng tôi.
Và nó được tung ra và bán được khoảng 25,000 đĩa trong vài tuần đầu,
và công ty sản xuất xem đây là một sự thất bại.
Và tôi kiểu như,"25000, đó không phải là nhiều sao?"
Họ kiểu như, "Không, doanh thu đang giảm. Đây là một sự thất bại."
Và họ bỏ đi.
Ngay lúc đó, Tôi đang ký và ôm khán giả sau một buổi biểu diễn,
và một người đàn ông đến chỗ tôi
và đưa cho tôi một tờ 10 đô,
và anh ta nói,
"Tôi xin lỗi, tôi đã sao CD của cô từ một người bạn."
(Khán giả cười)
"Nhưng tôi đã đọc blog của cô, và tôi biết cô ghét cái hãng thu âm đó.
Tôi chỉ muốn cô có số tiền này."
Và điều này bắt đầu xảy ra liên tục.
Tôi trở thành chiếc mũ sau mỗi cuộc biểu diễn của chính mình,
nhưng tôi phải đứng đó về mặt thể chất và nhận sự giúp đỡ từ mọi người,
và khồng như người đàn ông trong ban nhạc mở màn,
Tôi đã thực sự luyện tập đứng trên đó rất nhiều.
Cám ơn.
Và đây là khoảnh khắc tôi quyết định
Tôi sẽ chỉ đưa âm nhạc của mình miễn phí
lên mạng bất cứ khi nào có thể,
do vậy, nó giống như Metallica đằng này, Napster (trang chia sẻ nhạc số), xấu;
Amanda Palmer đằng này, và tôi sẽ khuyến khích
tải torrent, dowload, chia sẻ nhưng tôi sẽ xin được giúp đỡ
bởi vì tôi đã nhìn thấy cách này hiệu quả trên đường phố.
Do vậy tôi đã đấu tranh rời khỏi hãng thu âm và bắt đầu dự án tiếp theo
với ban nhạc mới của tôi, ban nhạc Grand Theft Orchestra,
Tôi chuyển sang kêu gọi quyên góp,
và tôi đã lao vào hàng nghìn những kết nối tôi đã tạo ra trước đó
và tôi đã đề nghị khán giả bắt tôi.
Và mục tiêu là 100,000 đô la
Những người hâm mộ của tôi đã trao tôi gần 1.2 triệu,
đó là dự án quyên góp cho âm nhạc lớn nhất cho tới bây giờ
(khán giả vỗ tay)
Và bạn có thể thấy bao nhiêu người tham gia ủng hộ.
Khoảng 25,000 người.
Rồi phương tiện truyền thông đã hỏi tôi, "Amanda à,
nền kinh doanh âm nhạc đang thất bát mà cô lại khuyến khích sự sao chép.
Cô đã khiến những con người này trả tiền cho âm nhạc như thế nào vậy?"
Và câu trả lời thật sự là, tôi đã không bảo họ. Tôi thỉnh cầu họ.
Và xuyên suốt mỗi hành động thỉnh cầu mọi người,
Tôi đã kết nối với họ,
và khi bạn kết nối với mọi người, họ muốn được giúp đỡ bạn.
Điều này có vẻ khác thường đối với rất nhiều nghệ sĩ.
Họ không muốn hỏi xin điều gì hết.
Nhưng điều đó không dễ dàng. Không dể dàng để xin.
Và rất nhiều nghệ sĩ gặp rắc rối vời điều này.
Hỏi xin khiến bạn tổn thương.
Và tôi đã nhận được rất nhiều sự chỉ trích trên mạng
sau khi dự án Kichstarter của tôi phát triển
để tiếp tục những cuộc quyên góp điên rồ của tôi,
đặc biệt để mời các nhạc sĩ
những người là người hâm mộ nếu họ muốn tham gia cùng chúng tôi trên sân khấu
một vài bài hát được đổi với tình yêu và những chiếc vé
và bia, và đây là một hình ảnh bị sửa đổi
được dựng lên về tôi trên một trang web.
Và điều này làm tổn thương theo một cách thật sự quen thuộc.
Và mọi người nói, "Cô không được phép
xin kiểu giúp đỡ đó thêm nữa,"
thật sự đã nhắc tôi về đám người đang ngồi trong xe mà hét lên," Hãy kiếm một công việc đi."
Bởi vì họ đã không ở cùng với chúng tôi trên vỉa hè,
và họ không thể thấy sự trao đổi
xảy ra giữa tôi và đám đông của tôi,
một sự trao đổi rất công bằng đối với chúng tôi nhưng lại khác thường đối với họ.
Vì vây đây là một công việc khá là không an toàn.
Đây là bữa tiệc ủng hộ dự án Kickstarter của tôi ở Bec-lin.
Vào cuối buổi tối, tôi cởi bỏ quần áo và để mọi người vẽ lên.
Bây giờ để tôi nói với các bạn điều này, nếu bạn muốn trải nghiệm
cảm giác tin cậy người lạ theo bản năng,
tôi gợi ý cách này,
đặc biệt nếu những người lạ đó là những người Đức đang say xỉn.
Đây là sự kết nối người hâm mộ mức độ cực kỳ cao,
bởi vì điều tôi đã thật sự nói ở đây là,
tôi tin bạn nhiều đến mức này.
Tôi có nên không? Hãy cho tôi thấy.
Trong hầu hết lịch sử loài người,
các nhạc sĩ, các nghệ sĩ, họ là một phần của cộng đồng,
những người kết nối và những người mở đường, không phải là những ngôi sao không chạm vào được.
Người nổi tiếng là nói đến rất nhiều người yêu bạn từ một khoảng cách nào đó,
nhưng Internet và nội dung
cái mà chúng ta có thể tự do chia sẻ trên đó
đang đưa chúng ta trở về.
Đó là về một vài người yêu bạn rất gần
và về những người đó là đủ rồi.
Vì vậy rất nhiều người bị làm bối rối bởi ý nghĩ
về không có cái bảng giá chắc chắn nào,
Họ nhìn nó như một rủi ro không thể dự đoán trước được, nhưng những điều tôi đã làm,
dự án Kickstarter, đường phố, chuông cửa,
tôi không xem những thứ này là rủi ro.
Tôi xem chúng như sự tin cậy.
Bây giờ, những công cụ trên mạng khiến sự trao đổi
dễ dàng và bản năng như đường phố vậy,
chúng đang tới đó.
Nhưng những công cụ hoàn hảo sẽ không giúp chúng ta
nếu chúng ta không thể đối diện với nhau
và trao và nhận một cách không sợ hãi,
nhưng, quan trọng hơn,
là xin mà không xấu hổ, ngại ngùng.
Sự nghiệp âm nhạc của tôi được dành
để cố gắng gặp gỡ mọi người trên Internet
với cách tôi có thể làm trên chiếc hộp,
vì vậy, viết blog và twitter không chỉ là về các ngày tháng lưu diễn
và video mới của tôi mà còn về công việc và nghệ thuật của chúng tôi
và những nỗi sợ, những cuộc đi chơi, những lỗi lầm của chúng tôi,
và chúng tôi nhìn thấy nhau.
Và tôi nghĩ rằng khi chúng ta thật sự nhìn thấy nhau,
chúng ta muốn giúp đỡ nhau.
Tôi nghĩ mọi người đã và đang bị ám ảnh với câu hỏi sai lầm,
là, "chúng ta khiến mọi người trả tiền cho âm nhạc bằng cách nào"?
Nếu như chúng ta bắt đầu hỏi,
"Chúng ta để mọi người trả tiền cho âm nhạc bằng cách nào?"
Cám ơn.
(Khán giả vỗ tay)
(吸氣、吐氣)
我唔係一直都靠音樂維生
我喺一間傑出文科大學畢業之後
大約有五年時間
我日頭嘅工作係咁(笑聲)
我曾經係一個扮「八呎新娘」
活雕像嘅自僱人士
我鍾意同人講我做呢份工
因為每個人都想知道
演員現實生活到底係咩
(笑聲)哈囉!
我有一日將自己塗白,企喺一個箱度
喺腳邊放一頂帽定一個罐
當有人走近,抌錢落去
我就會遞上一朵花
然後同佢哋有熱切嘅眼神交流
如果佢哋唔收咗朵花
我就會喺佢哋慢慢走遠嘅時候
露出悲傷同埋渴望嘅表情
(笑聲)
可以話,我同人有著最深層嘅接觸
尤其同嗰啲睇起嚟
好似幾個星期都冇同過人傾偈嘅人
我同人喺城市街道上面
有著漫長而美妙嘅眼神交流
我哋感覺好似有啲鍾意對方
我嘅眼睛會話︰
「多謝,我睇到你嘞。」
而佢哋嘅眼睛就會話︰
「從來冇人睇到我,多謝你。」
有時候我會被騷擾
有啲司機會對我大喊話「搵工啦!」
(笑聲)
我嘅反應係︰「呢份就係我嘅工。」
但係呢件事令我好傷心
我反問自己我做嘅嘢
係咪唔似職業
唔正當、唔光采
我之前唔知道
企喺呢個盒上面用音樂搵食
可以有咁深刻嘅教育意義
經濟學家,你哋可能有興趣知道
點解我嘅收入係可以預計
我知道嗰陣,我自己都嚇咗一跳
因為我冇固定嘅客人
但我通常星期二賺 60 美金
星期五賺 90 美金
每個禮拜都係咁
而且,我同我嘅樂團 Dresden Dolls
會喺本地巡迴演出
同埋喺夜總會表演
呢張相影我喺度彈鋼琴,我係天才鼓手
我寫歌
最後我哋嘅收入
足夠我唔再需要做活雕像
而當我哋開始巡迴演出
我唔想失去呢種
同人直接眼神交流嘅感覺
因為我愛上呢種感覺
所以喺每一場表演結束之後
我哋都會幫歌迷簽名
同佢哋擁抱,同佢哋交流
我哋求人加入我哋、幫我哋手
我仲會搵嚟本地音樂家同藝術家
喺我哋表演場地出面表演
同埋幫手籌錢
亦都會請佢哋
同我哋同臺演出
所以我哋有唔同嘉賓上臺
後嚟,Twitter 嘅出現
令事情變得更加神奇
我可以喺任何地方提出任何要求
譬如話,我需要一部鋼琴練習
一個小時後
我就喺歌迷屋企彈琴
呢度係倫敦
世界各地都有人將自己做嘅食物
送到我哋後臺
同我哋一齊食
呢度係西雅圖
如果我臨時決定搞
一場即興嘅免費演唱會
咁喺博物館、商店
或者公共場所返工嘅歌迷
都會向我哋揮手
呢度係奧克蘭一個圖書館
星期六我推文
希望有人能夠提供木板箱同帽
因為我唔想將物品
由東岸帶到嚟呢度
最終嚟自 Newport Beach 嘅
Chris 回覆咗我
為我提供咗呢兩樣道具
我曾經推文問墨爾本邊度有得買洗鼻壺
一位喺醫院工作嘅護士揸車
直接將佢送到我坐緊嘅咖啡店
於是我請佢飲冰沙
我哋傾到護士同埋死亡
我就係鍾意呢種親近人嘅感覺
而且好好彩
因為我成日有得喺人哋屋企過夜
我先至可以親近人
喺大屋裡面,我哋每一位成員
都有自己房間,但係冇無線網絡
喺龐克迷佔據嘅廢棄房屋裡面
所有人瞓喺一間房嘅地板上
冇廁所,但係有無線網絡
明顯後者係更好選擇
(笑聲)
我嘅工作人員曾經揸我哋嘅廂型車
去邁阿密一個非常窮嘅社區
然後我哋發現
嗰個借我哋瞓一晚嘅主人
係一個18歲、仲住喺屋企嘅女仔
佢哋成家都係洪都拉斯嘅非法移民
嗰晚,佢全家都瞓梳化
佢同佢媽媽一齊瞓,好讓我哋可以瞓床
我瞓喺嗰度諗
呢啲人擁有嘅嘢咁少,公平嗎?
第二朝,佢媽媽教我哋整墨西哥薄餅
佢仲想送本聖經畀我
然後佢將我帶到一邊
用唔咸唔淡嘅英文同我講:
「你嘅音樂幫咗我個女好多,
多謝你留宿呢度,我哋好感激。」
然後我諗,咁樣就公平啦
就係咁
幾個月之後,我去咗曼哈頓
我推文希望搵一個過夜嘅地方
午夜時,我嚟到下東城區
然後我突然意識到
我從未試過一個人借宿過
我一直都係同我嘅樂隊一齊
係唔係傻瓜至自己一個留宿?(笑聲)
傻瓜係唔係咁樣死?
等我仲未嚟得切改變主意,門就打開咗
個女人係一位藝術家
個男人係路透社財經博客嘅作家
佢哋幫我倒紅酒,畀我沖涼
我有過成千上萬個類似經歷嘅夜晚
我成日喺人哋屋企梳化過夜
亦都成日人群衝浪
我認為喺人哋屋企過夜同人群衝浪
其實係同一件事
因為你都係將你成個人
交託畀觀眾,信任佢哋
我曾經問一個為我哋開場嘅樂隊
願唔願意走到群眾當中
傳頂帽畀人去籌錢
畢竟我自己經常咁樣做
同往常一樣,樂團已經準備好
但係其中一位成員話畀我聽
佢冇辦法說服自己咁做
佢覺得攞著頂帽企喺嗰度
感覺實在太似行乞嘞
我意識到佢有「公平嗎?」
同「快去搵工作!」嗰類嘅恐懼
與此同時,我嘅樂隊越嚟越受歡迎
我哋同一間大型唱片公司簽約
我哋嘅風格兼具龐克同卡巴萊
但唔係所有人都會鍾意
唔係,或者你哋會鍾意(笑聲)
我哋簽咗約
然後有一大堆新唱片宣傳活動
開賣後嘅幾個星期,賣咗二萬五千張
但唱片公司認為係失敗
我嘅反應係︰二萬五千張唔係好多咩?
佢哋嘅反應係︰唔係
銷售量下跌,所以係失敗
之後佢哋走咗
但當時即興表演至係完咗
我同歌迷簽名、擁抱
一個男仔走埋嚟
遞張十蚊美金嘅鈔票畀我
佢話:「好對唔住,
我由朋友嗰度複製咗你張碟。」
(笑聲)
「但係我睇過你嘅部落格,
我知道你憎你嘅唱片公司,
我只係希望你攞返呢啲錢。」
呢類事情開始不斷發生
每場表演之後,我變成嗰頂籌款嘅帽
只係我必須企喺嗰度,接受人哋嘅幫助
相反唔似開場樂隊咁
我練喺度收錢過好多次
講「多謝、多謝」
喺嗰個時候,我決定
將我網上嘅音樂轉做免費
就好似,Metallica 喺呢邊
Napster 呢邊
Amanda Palmer 喺呢邊
我雖然鼓勵
點對點檔案分享、下載、分享
但我都想人幫我
因為我喺街上見到求人呢種方法行得通
所以我用自己嘅方法擊退咗唱片公司
同埋為咗我同我嘅新樂團
Grand Theft Orchestra 嘅下個計劃
我至走去群眾募資
所以我嗰陣只能夠
靠我聯絡過嘅幾千個支持者
我當時希望支持者可以支持我
開頭我個目標係十萬美金
但我嘅歌迷最終以
接近一百二十萬嘅金額支持我
呢個係目前為止
最大嘅音樂群眾募資計劃
(掌聲)
你可以睇到有幾多人支持
即係大約兩萬五千人
然後傳媒問我:「Amanda,
音樂產業落入谷底 ,而你鼓勵盜版,
咁你點令到啲人畀錢買音樂?」
答案係,我冇做乜嘢,我只係求佢哋
透過求人哋呢個動作
我同佢哋建立關係
當你同佢哋有關係時,人哋就會想幫你
呢樣對於好多藝術家嚟講係違反常理嘅
佢哋唔想求人
不過,提出要求都唔容易
好多藝術家都面對呢個問題
「求人」令你變得脆弱
當我嘅眾籌計劃好受歡迎嘅時候
我喺網上收到好多批評
話我唔應該繼續搞眾籌
尤其唔應該問音樂人
上唔上台同我哋一齊唱歌
用幾首歌嚟換取樂迷嘅愛心
演唱會嘅門票同酒精飲品
呢張網上圖片抵毀我,亦都傷害咗我
人哋話:「你唔可以再求咁樣嘅幫忙」
而呢句嘢令我諗返
司機對著我大叫「去搵工啦!」
因為佢哋冇同我哋坐埋同一條船
佢哋睇唔到我同群眾點樣互惠互利
呢種互惠互利
對我哋嚟講好公平
但對佢哋嚟講就好奇怪
所以眾籌唔係一帆風順
呢個係我一班眾籌贊助者
喺柏林開嘅派對
派對結束嗰陣
我除衫畀人哋喺我身上畫畫
我話你知,如果你想領會
信陌生人係點嘅感覺
我推薦呢個活動
尤其當陌生人都係飲醉咗嘅德國人
(笑聲)
呢個係忍者大師級嘅歌迷交流
因為我真正想講嘅係
我好信任你哋
我應該咁樣做?話畀我聽呀
人類歷史上嘅大部分時間
音樂人、藝術家都係社群嘅一部分
佢哋扮演著連繫同開拓者角色
而唔係無法觸及嘅明星
以前,成為名人意味著
有啲人隔著好遠鍾意你
但宜家,網絡同網路上面嘅內容
拉返近明星同樂迷嘅距離
宜家係講緊細細班人
可以近距離見到心愛嘅明星
細細班人已經可以養活到你
所以好多人唔理解冇標準定價係咩回事
佢哋認為冇標準定價
會帶嚟無法預料嘅風險
但我做嘅嘢
包括眾籌、街頭募款、㩒陌生人門鐘
都唔係風險
我視呢啲嘢為一種對人嘅信任
宜家,網路工具
令呢種歌手同樂迷之間嘅交易
同喺街頭求助一樣直接、簡單
而且呢種轉變就快成為潮流
但如果我哋無辦法見到人
而係怕付出、接收、同求人
咁呢個完美嘅工具就幫唔到我哋
喺我嘅音樂生涯裏邊
我一直嘗試用我企喺箱
同人交流嘅方法同人喺網上交流
所以部落格同推文
唔單止講到我嘅巡迴演出日期
同我新嘅音樂錄影
仲有講到我哋嘅作品、我哋嘅藝術
我哋嘅恐懼、醉酒同過失
咁樣我哋就能夠明白對方
當我哋真正了解大家
我哋就會想幫人
我認為人哋一直問咗一個錯嘅問題︰
「我哋點樣令人哋畀錢買音樂?」
點解唔一開始問:
「我哋點樣令人自發買音樂?」
多謝
(掌聲)
(吸气,呼气)
我以前并不靠音乐谋生。
自从我五年前
从一所正派的文理学院毕业起
这是我白天的工作。
我是一座个体经营的、名为“8英尺新娘”的活雕像,
我喜欢告诉别人这是我的工作。
因为大家都想知道,
这些怪人在真实生活中到底是什么样的?
大家好。
我每天把自己涂白,站在一个盒子上,
在脚边放一顶帽子或者一个罐子,
如果有路过的人向里面投钱
我递给他们一朵花,并且和他们进行强烈的眼神交流。
如果他们没有收下花,
我就表现出悲伤和充满渴望的样子
看着他们慢慢走远。
(笑声)
我与人有着最深层次的接触,
尤其是那些看起来
好几个星期都没有与人交流的孤独者
我们共享一个美好的时刻
城市街道上可以发生的一次漫长眼神交流,
我们都感觉好像有点爱上对方。
我的眼睛会说,“谢谢。我看到你了。”
他们的眼睛则会说,
“从来没有人在意我的存在。谢谢你。”
有时候我会被骚扰。
开车路过的人从车里对我大喊。
“找份工作去!”
我的反应是“这就是我的工作。”
但是这让我很伤心
因为这让我感觉我的工作不正经
不公平和可耻。
我没想到站在这个盒子上以音乐谋生的经历
竟会是有如此深刻的教育意义。
经济学家们你们可能会对这一点感兴趣,
我的收入其实相当稳定,
因为我没有固定的顾客
这一点让我自己也非常吃惊
我一般周二挣60美元,周五挣90美元。
我的收入是稳定的。
同时,我还在本地巡演
与我的乐队the Dresden Dolls一同在夜店演出。
这是我在弹钢琴,旁边是一位天才鼓手
我还搞歌曲创作,
我们的收入逐渐增加,最终,我不需要再做活人雕塑赚钱了,
我们开始巡演之后
我依然不想失去这种
与人直接交流的感觉,因为我喜欢这种感觉。
所以我们在表演结束之后一定会签名
拥抱我们的歌迷,和人交流互动,
我们将请求他人给予帮助或加入我们的过程
变成了一门艺术,我会找来当地的音乐家和艺术家
在我们的演出门口表演,
他们会传递一个帽子,
随后他们进入演出场馆和我们一起登上舞台
也就是说,我们有着不断更替的、各种各样的、随机的、古怪的表演嘉宾。
后来,微博(Twitter)的出现
让事情变得更加神奇,因为
我可以在任意时间和地点提出任何要求。
我可能会需要一架钢琴练习,
一个小时之后,我就在歌迷的家里弹琴。这件事发生在伦敦。
在世界各地都有人
把自己做的食物送到我们的后台并和我们一起吃。这是在西雅图。
如果我临时决定搞一场即兴的演唱会,
在博物馆、商店或者任何其它公共场所工作的歌迷
就会向我们发出邀请。
这是奥克兰的一家图书馆。
周六我发微博希望有人为我提供木板箱和帽子,
因为我不想把它们从东海岸带到这里,
最终来自纽波特比奇(Newport Beach)的Chris
为我提供了这两样道具,他也向大家问好。
我曾经发微博问墨尔本哪里有卖洗鼻壶(neti pot)?
一位在医院工作的护士开车
直接把它送到了我在的咖啡馆里,
我给她买了一杯沙冰
我们坐在一起聊护理和死亡。
我喜欢这样幸运的、随机的亲近感觉
因为我常常做沙发客。
在大房子里,我们的每一位团队成员都有自己的房间,
但是没有无线网,在朋克乐迷占据的废弃房屋里,
所有人都睡在一间房间的地板上,没有卫生间
但是有无线网,这一优势第二种方式成为了更好的选择。
(笑声)
我的团队曾经把车
停在一个非常贫穷的迈阿密社区
我们发现当晚招待我们的是一个
依然与父母同住的18岁女孩,
他们一家人都是来自洪都拉斯的非法移民。
那天晚上,他们一家人
都睡沙发,她和她妈妈挤在一起
让我们睡他们的床。
我就躺在那里想,
这些人拥有的东西这么少。
这样公平吗?
早晨,她妈妈教我们做
玉米薄饼(tortilla),还想给我一本《圣经》,
她把我叫到一边,用支离破碎的英语对我说,
“你的音乐对我女儿的帮助很大。
谢谢你能住在这里。我们都很感激。“
然后我想,这就公平了。
是这种过程。
几个月之后,我在曼哈顿
发微博希望找一个过夜的地方,午夜时分
我在下东区(Lower East Side)按一户人家的门铃,
然后我突然意识到我从来没有一个人借宿过。
我以前一直和我的乐队或者团队在一起。
这是不是愚蠢的人做的事情?(笑声)
愚蠢的人是不是就是这样死的?
我还没来得及改变主意,门就打开了。
她是一位艺术家。他是路透社的一位金融博客写手,
他们给我倒了一杯红酒
让我洗澡
我经历过成千上万个这样的夜晚。
所以我常常做沙发客,也经常人群冲浪(从舞台上跳下,被观众接住)。
我认为做沙发客和人群冲浪
其实是一个概念。
落入人群中
和信任他人。
我曾经问一支为我们开场的乐队
他们愿不愿意到人群中去,传递帽子
筹一点额外的钱,我经常这样做。
和往常一样,乐队非常兴奋,
但是其中有一位成员告诉我
他没有办法说服自己这样做。
拿着帽子站在那里感觉实在是太像乞讨了。
我意识到这种恐惧就是我想到“这公平吗?”和听到“找份工作去!”的时候的感受。
同时,我的乐队发展得越来越好。
我们和一家主流厂牌签约。
我们的音乐是朋克和卡巴莱(cabaret)的集合体。
不是所有人都能接受。
也许你会喜欢的。
签约之后,公司举办了大量的宣传活动为我们的新唱片造势。
唱片推出之后仅仅几周就卖出两万五千张,
但是我们的厂牌认为这是一张失败的专辑。
我当时就说,“两万五千张,不是很多吗?”
他们说,“不,销量在下降。这是一张失败的唱片。”
随后他们就抛弃了我们。
与此同时,一次演唱会结束之后,我为歌迷签名与他们拥抱的时候
一个人走上前来
给了我一张10美元的纸币,
他说:
“不好意思,我从朋友那里翻录了你的CD。”
(笑声)
“不过我读了你的博客,我知道你不喜欢你的厂牌。
我希望你收下这笔钱。“
这样的事情现在常常发生。
我们的演唱会结束之后,我变成了那个收集钱币的帽子,
我就站在那里,接受人们的帮助,
和之前开场乐队的那个成员不同
我在这方面拥有丰富的经验。
谢谢。
那一刻我决定
我要抓住可能的机会
在网上免费共享我的音乐。
当时Metallica正在声讨(音乐分享网站)Napster
而我Amanda Palmer却在唱反调,鼓励
BT、下载、分享,但是我会请求人们的帮助
因为这种方式在街头是行得通的。
所以我和厂牌斗争,结束了合作,
并与我的乐队the Grand Theft Orchestra,
我开始在人群中融资。
我纵身一跃,跳入我建立的成千上万的联系之中
我请求人群接住我。
我的目标是十万美元
我的歌迷们为我提供了一百二十万,
这是历史上规模最大的音乐人群募资。
(掌声)
可以看出有多少人参与了募款。
大约两万五千人。
媒体会问,“Amanda,
音乐产业在衰亡,而你鼓励盗版。
你是如何让这么多人为音乐付钱的?“
我真正的答案是,我并没有逼迫他们,我所作的是请求他们。
通过请求他人帮助
我与他们建立了联系
情感相通之后,人们就愿意帮助你。
对于很多艺术家来说,这似乎不合逻辑。
他们不愿意请求帮助。
不过这并不容易。开口提出请求是一件不容易的事情。
很多艺术家都不愿这样做。
请求帮助可能会让你很脆弱。
Kickstarter(为创意项目募资的平台)上的项目发展壮大之后
我继续在人群中募资的行为
在网络上招来了很多批评。
尤其是邀请喜欢我们音乐的音乐人
上台与我们一同演唱几首歌曲
换取门票、啤酒,加深感情
这是某网站刊登的一张
处理过的我的照片。
这种受伤的感觉很熟悉。
人们说,”你现在已经没有资格
再这样请求帮助了,”
这让我想起那些在车里对我大喊“找份工作去。”的人们
他们没有和我们一起站在人行道上
他们没有见过
我和人们的交流,
一种我们认为公平,他们却从未体验过的交流。
这是一项不宜在工作场所进行的工作。
这是在柏林举办的Kickstarter赞助者派对。
派对结束之前,我脱光了衣服让人们在我身上画画。
我用亲身经历告诉你们,如果你想体会
信任陌生人那种发自内心深处的感觉
我推荐这种方式,
尤其是这些陌生人都是醉酒的德国人的时候。
这是与歌迷交流的最高级别,
因为我真正传达的信息是,
我就是这样信任你们。
我应该这样做吗?用行动告诉我。
在人类历史上的大部分时期,
音乐人、艺术家是社群的一部分
他们促进沟通,开拓新领域,不是无法触及的明星。
成为名人意味着有很多人从远方爱你,
然而因特网
和我们在网络上自由共享的内容
拉近了名人和支持者的距离。
现在则是一小部分人近距离的
为你提供足够的支持。
很多人不理解没有标准定价
这个概念。
他们认为这些事情不可预料的冒险,但是我所做的事情
Kickstarter,在街头募款,按陌生人的门铃
我不认为这些事情是风险。
我认为它们是信任。
现在,网络工具让这种交流
像在街头请求帮助一样简单和自然,
它们即将实现这种转变。
然而如果我们无法直面彼此
无所畏惧的给予和接受
完美的工具也无法帮助我们,
然而,更重要的是
不因请求帮助而感到羞愧。
做音乐的过程中,我一直希望
能像我站在盒子上的时候一样
与不同的人相遇
所以我的博客和微博上不仅有我们的巡演日期
我们的新音乐录音带,还有我们的作品、我们的艺术
我们的恐惧、宿醉和错误
这样我们就能真正感受到彼此的存在。
当我们真正建立这种联系时,
我们就希望互相帮助。
我认为人们花了大量的精力试图解决错误的问题,
也就是“我们如何强迫人们付钱购买音乐?”
我们应该问一个新的问题,
“我们如何让人们主动为音乐慷慨解囊?”
谢谢。
(掌声)
(呼氣,吐氣)
所以我並不是一直都靠音樂為生
差不多五年以來
自從我從一所著名的文科大學畢業後
這就是我的工作
我是一個自雇的活雕像,叫做“八尺新娘”
我非常喜歡告訴他人我以此為工作
因為大家都想要知道,
在現實生活中,這些怪胎到底是誰?
哈囉
有天我把自己漆成白色,站在一個箱子上
把一頂帽子或鋁罐放在我腳邊
當有人路過給錢的時候
我會給他們一朵花
也會與他們有強烈的眼神接觸
如果他們沒有接受我的花
他們走離時
我會展現出非常悲傷和渴望的姿態
(笑聲)
所以我與人們有過非常深刻的接觸
尤其是寂寞的人
看起來好像有好幾個禮拜沒與人說過話的樣子
這是美麗的一刻
在城市的街道上,我們長時間的目光接觸
好像我們稍稍地墜入愛河
我的眼神會說:"謝謝你,我看得到你。“
而他們的眼神會說
"從來沒有人真正看到我,謝謝你"。
有時我會被騷擾
有人開車路過時,會對著我吼
"找份工作去!"
我就會說,"這就是我的工作"。
但我會覺得受傷,因為這讓我害怕
好像我所做的并不是工作
好像我所做的是不正當的,可恥的。
我並不知道,其實我在這個箱子上所得到的
對於我的音樂事業是一個多麼完美的一課
對於一些經濟學家來說
他們可能會想知道,其實我的收入非常穩定
這令我感到震驚
因為我並沒有常客
但通常週二差不多賺60塊錢,週五90塊錢。
這是固定的。
同時,我與我的樂團”德勒斯登玩偶“
在當地的夜店做巡迴演出
這是我在彈鋼琴,那是一位天才鼓手。
我負責寫歌,而最終
我們賺到了足夠的錢,
使我可以不用再做活體雕像
當我們開始巡迴演出,
我並不想失去這種與人的心靈交匯
因為我很喜歡這種感覺
所以演出結束后,我們會幫歌迷簽名
給他們擁抱,與他們互動聊天
我們將尋求協助變成了一種藝術
也讓其他人加入我們,
我會找到當地的音樂家和藝人
讓他們在我們的秀場外表演
他們會傳遞帽子
然後會進來加入我們一起在舞臺上表演
所以我們的表演會有
形形色色的雜技藝人客串
之後有了”推特”
事情變得更神奇,因為我可以馬上
在任何地方尋求任何東西
我可能需要一台鋼琴做練習
一個小時後,我就會
在一位歌迷的家中,這是在倫敦
在世界各地 ,人們會把自做的家常菜
帶到後臺給我們,與我們一起吃飯,這是在西雅圖
在博物館和商店工作的歌迷們
或者在公共空間工作的歌迷們,會揮手致意
如果我臨時決定做一場即興的免費演出
這是一個在奧克蘭的圖書館。
上週六我在推特上提到這個條板箱和帽子,
因為我不想從東岸就帶著它們
而這位名叫克利斯的老兄幫我們照看了這些東西
他來自紐波特海灘,也向你們問好
有一次,我在推特上說
在墨爾本哪裏可以買到洗鼻壺?
而一位在醫院工作的護士開車
送到我當時所在的一家咖啡廳
我給她買了一杯冰沙
我們坐在那裡談及到護理和死亡
我很喜歡這種隨意的近距離接觸
這對我來講是幸運的,因為我是一個沙發客
如果是一棟豪宅 ,我的團隊
可能都可以有自己的房間
但沒有無線網路,比起在一個寮屋
每個人擠在同一個房間,睡在地上,沒有廁所
但是有無線網路,當然寮屋是更好的選擇
(笑聲)
我的團隊有一次把我們的休旅車
開到邁阿密的一個貧困社區
我們發現,那晚提供我們沙發睡的人
是一位18歲的女孩,仍住在家裡
而她的家人都是從宏都拉斯來的非法移民
那天晚上,她全家
都睡在沙發上,她與她媽一起睡
好讓我們可以睡他們的床
我躺在那裡思考
這些人有如此之少
這公平嗎?
早上的時候,她媽媽教我們如何
做玉米餅,她還想要給我一本聖經
她把我拉到一邊,
用蹩腳的英語對我說
"你的音樂幫了我女兒好多“
”謝謝你住在這裡,我們都很感激。“
之後我想了想,這是公平的。
就是這樣。
幾個月後,我在曼哈頓
我在推特上尋求一個臨時住處,
在午夜的時候
我在下東區的一個地方按門鈴
我才想到 我從來沒有一個人這樣做過
我一直都是跟著我的樂團或者團隊
這就是愚蠢的人會做的事嗎?(笑聲)
愚蠢的人就是這麼死的嗎?
在我可以改變主意之前,門被突然打開
她是一位藝人,而他為"路透社"的寫金融博客
他們給我倒了杯紅酒
讓我洗了個澡
幾千個夜晚,我就是這樣或那樣度過的
我常當沙發客,我也常常”人群衝浪“
我一直認為,其實當一個沙發客和人群衝浪
基本上是一樣的
你墜落到觀眾群裡
你們互相信任對方
有一次我問我的開幕樂隊
問他們要不要走到觀眾群裡,傳遞帽子
多賺點錢,我常做這樣的事
像往常一樣,樂隊非常興奮
可是樂隊裡,有一個人
他告訴我他沒辦法讓自己走出去
站在那裡拿著帽子,感覺太像乞討
我了解了他的恐懼,那種"這公平嗎?"
和"找份工作吧"的恐懼
同時,我的樂隊正在越變越大
我們與唱片公司簽了約
我們的樂風是龐克和卡巴萊的混合
不是每個人都喜歡
可能你會喜歡吧
我們簽了約,大家對於我們的下一張專輯都有所期待
發片後前幾個禮拜賣了差不多25,000張
唱片公司認為這是一個失敗
我說,"25,000不是很多嗎?"
他們說,"不,銷售在下降,這是失敗。”
他們就放棄了
就在這同時,我在表演過後為歌迷簽名,與他們擁抱
一個男人向我走來
給我一張10元的鈔票
他說
"我很抱歉,你的CD我是從朋友那燒來的。”
(笑聲)
"但我看到你的部落格,知道你討厭你的唱片公司。“
"我只是想要你拿到這筆錢"
同樣的事情開始常常發生
表演完後,我成為了帽子
可是我必須真的站在那裡,接受人們給我的幫助
跟那位開幕樂團的傢伙不一樣的是
對於站在那個位置上,我已經有了很多練習
謝謝你
那個時刻,我決定
我要把我的音樂免費送出
隨時可以在網路上得到,
所以”金屬樂隊“在這,"納普斯特"不好
亞曼達 · 帕默爾在這裡,而我會鼓勵
所有流下載、下載、分享,但我會尋求幫助
因為我看到這在大街上行得通
為了我下一個計劃,我努力擺脫了我的唱片公司
與我的新樂隊,“俠盜樂團”,
我轉而投向了人群衝浪
墜入我建立的成千上萬的心靈交匯中
我請求我的觀眾接住我
目標是10萬美元
我的歌迷們支持實際達到近120萬元
這是到目前為止最大的音樂集資專案
(掌聲)
你可以看的到有多少人參與
約25,000人
媒體們問我,"亞曼達“
音樂事業正在衰退,你卻鼓勵盜版
你是如何讓這麼多人為音樂付錢的?
真正的答案是,不是我讓他們,
而是我請求他們
通過真正的請求他人
我會與他們建立心靈交匯
當你與他們有所交匯,人們會想要幫你
這個對於很多藝人來說是違反常理的
他們不想請求什麼
它並不容易,請求他人並不容易
很多藝人都做不到
請求會使你變得脆弱
我的募資網站成功後
許多人在網路上批評我
因為我繼續這種瘋狂的”眾包“做法
特別是當我詢問那些同是歌迷的音樂家
來與我們一同在台上
為一點愛、門票和啤酒唱幾首歌
一個網站上有一張
我的篡改照片
這種痛讓我感到非常熟悉
當人們說,”你不能再繼續这么做了“
”不能繼續尋求那樣的幫助了“的時候
讓我想起了在車裡向我吼”找份工作吧“的人
因為他們沒和我們一起站在街上
他們看不到
我與觀眾之間的交流
這種交流對我們來說是公平的,
對他們來說卻是陌生的
這對工作來講有點不安全
這是我在柏林的募資網站支持者派對
當晚臨終時,我脫光了衣服,
讓大家在我身上畫畫
讓我告訴你,如果你想要試試
那種徹底相信陌生人的感覺
我推薦這麼做
特別是如果那些陌生人是喝醉的德國人
這是一個大師級的歌迷互動活動
因為我在那表達的是
我是如此信任你
我該如此嗎?讓我看看
在大部份的人類歷史中,
音樂家、 藝人,他們是社區的一部分
他們是連接者與開闢者,
不是無法觸及的明星
當一位名人就是讓許多人在遠處愛慕你
可是網路以及我們可以自由在網路上
分享的內容
讓我們可以回過來
讓一些人可以近距離愛慕你
還有覺得有了那些人就已經足夠
所以很多人對於沒有”標籤價格“的概念
感到困惑
他們認為這是一種不可預知的風險,
但我以前所做的
募資網站,街頭賣藝,按人家門鈴,
我無法將這些看做風險
我將這些看做信任
那些讓交流像在街頭一樣
變得更簡單,更自然的網路工具
正在慢慢進步
可是如果我們無法面對彼此
無畏的給予和接受
完美的工具並不會幫助我們
更重要的是,
我們不要對請求感到羞恥
我花了整個音樂生涯
想要與網路上的人們
有像站在箱子上的接觸
所以我在部落格和推特上
不只提到我的巡迴演出日期
和我的新視頻,也提到關於我們的工作,藝術,
恐懼,宿醉經驗,錯誤
這樣我們就看得到彼此
我認為,當我們真正看得到彼此時
我們就會想要幫助彼此
我認為人們一直在錯誤的問題上鑽牛角尖
那就是,”我們該如何使人們花錢買音樂?“
如果我們開始問的是
"我們該如何讓人們自己買音樂?"
謝謝。
(掌聲)