Depression is the leading cause
of disability in the world.
In the United States,
close to 10% of adults
struggle with depression.
But because it's a mental illness,
it can be a lot harder to understand
than, say, high cholesterol.
One major source of confusion is
the difference between having depression
and just feeling depressed.
Almost everyone feels down
from time to time.
Getting a bad grade,
losing a job,
having an argument,
even a rainy day can bring on
feelings of sadness.
Sometimes there's no trigger at all.
It just pops up out of the blue.
Then circumstances change,
and those sad feelings disappear.
Clinical depression is different.
It's a medical disorder,
and it won't go away
just because you want it to.
It lingers for at least
two consecutive weeks,
and significantly interferes
with one's ability to work,
play,
or love.
Depression can have a lot
of different symptoms:
a low mood,
loss of interest in things
you'd normally enjoy,
changes in appetite,
feeling worthless or excessively guilty,
sleeping either too much or too little,
poor concentration,
restlessness or slowness,
loss of energy,
or recurrent thoughts of suicide.
If you have at least five
of those symptoms,
according to psychiatric guidelines,
you qualify for a diagnosis of depression.
And it's not just behavioral symptoms.
Depression has physical manifestations
inside the brain.
First of all,
there are changes that could be seen
with the naked eye
and X-ray vision.
These include smaller frontal lobes
and hippocampal volumes.
On a more microscale,
depression is associated
with a few things:
the abnormal transmission or depletion
of certain neurotransmitters,
especially serotonin, norepinephrine,
and dopamine,
blunted circadian rhythms,
or specific changes in the REM
and slow-wave parts of your sleep cycle,
and hormone abnormalities,
such as high cortisol and deregulation
of thyroid hormones.
But neuroscientists still don't have
a complete picture
of what causes depression.
It seems to have to do with a complex
interaction between genes and environment,
but we don't have a diagnostic tool
that can accurately predict where
or when it will show up.
And because depression symptoms
are intangible,
it's hard to know who might look fine
but is actually struggling.
According to the National Institute
of Mental Health,
it takes the average person
suffering with a mental illness
over ten years to ask for help.
But there are very effective treatments.
Medications and therapy complement
each other to boost brain chemicals.
In extreme cases,
electroconvulsive therapy,
which is like a controlled seizure
in the patient's brain,
is also very helpful.
Other promising treatments,
like transcranial magnetic stimulation,
are being investigated, too.
So, if you know someone
struggling with depression,
encourage them, gently, to seek out
some of these options.
You might even offer to help
with specific tasks,
like looking up therapists in the area,
or making a list of questions
to ask a doctor.
To someone with depression,
these first steps can seem insurmountable.
If they feel guilty or ashamed,
point out that depression
is a medical condition,
just like asthma or diabetes.
It's not a weakness
or a personality trait,
and they shouldn't expect themselves
to just get over it
anymore than they could will themselves
to get over a broken arm.
If you haven't experienced
depression yourself,
avoid comparing it to times
you've felt down.
Comparing what they're experiencing
to normal, temporary feelings of sadness
can make them feel guilty for struggling.
Even just talking about
depression openly can help.
For example, research shows that asking
someone about suicidal thoughts
actually reduces their suicide risk.
Open conversations about mental illness
help erode stigma
and make it easier
for people to ask for help.
And the more patients seek treatment,
the more scientists will learn
about depression,
and the better the treatments will get.
الإكتئاب هو السبب الرئيسي
للإعاقة في العالم.
في الولايات المتحدة،
حوالي 10% من البالغين
يعانون من الإكتئاب.
ولكن لأنه مرض عقلي،
فهو أكثر صعوبة في الفهم من
إرتفاع الكوليستيرول مثلاً.
وأحد أهم مصادر الخلط هو الفرق بين
مرض الإكتئاب
ومجرد الإحساس بالإكتئاب
غالباً الجميع يشعرون بالحزن من وقت لأخر
الحصول علي تقدير سئ،
فقدان وظيفة،
الدخول في جدال،
أو حتى يوم ممطر يمكن أن يجلب
الشعور بالحزن
أحياناً قد لا يوجد
سبب علي الإطلاق
إنه فقط يتواجد من اللاشئ.
بعد ذلك تتغيرالظروف
وتلك المشاعر الحزينة تختفي.
الإكتئاب الإكلينيكي مختلف.
إنه خلل طبي،
ولن يختفي فقط
لإنك تريده أن يختفي
إنه باق علي الأقل لمدة إسبوعين متواصلين،
ويتداخل بطريقة سيئة
مع قدرة الفرد على العمل،
واللعب
أو الحب.
الإكتئاب لديه الكثير من الأعراض
مزاج سيء،
فقد الإهتمام بالأشياء
التي تستمتع بها في العادة،
تغير في الشهية،
الإحساس أنك بلا فائدة أو أنك مذنب للغاية،
النوم فترات طويلة جداً أو قصيرة جداً،
فقد التركيز،
عدم القدرة علي الراحة
أو حتى البطئ الشديد،
فقد الطاقة،
أو التفكير المتكرر في الإنتحار.
إذا كنت تعاني من خمسة على الأقل
من هذة الأعراض،
تبعاً لإرشادات الطب النفسي،
فأنت تخضع لتشخيص الإكتئاب.
كما أنها ليست فقط أعراض سلوكية،
فالإكتئاب لديه أعراض فسيولوجية داخل المخ.
أولاً،
هناك تغير يمكن ملاحظته بالعين المجردة
و بالأشعة السينية أيضاً،
وهذا يتضمن تقلص حجم
الفصوص الأمامية و الحصين
وبصورة دقيقة،
الإكتئاب مرتبط بأشياء قليلة
الإنتقال الغير طبيعي أو استنفاذ
ناقلات عصبية معينة
خاصة السيروتونين،
النورايبينفرين والدوبامين،
خلل الساعة البيولوجية،
أو تغيرات خاصة بمراحل نومك المختلفة،
وخلل هرموني،
كإرتفاع الكورتيزول وعدم انتظام
الهرمونات الدرقية.
ولكن علماء الجهاز العصبي ليس
لديهم تصور كامل
عن ماذا يسبب الإكتئاب.
يبدو أن لهذا علاقة متشابكة
ما بين الجينات وتفاعلها مع البيئة
لكننا لا نملك أداة تشخيصية
يمكنها بدقة تحديد متي وأين يمكن
للإكتئاب الظهور.
ولأن أعراض الإكتئاب غير مادية،
فمن الصعب معرفة من قد يبدو بأنه بخير
ولكنه في الحقيقة يعاني،
تبعاً للمعهد الوطني للصحة العقلية.
يمكن للشخص المتوسط
أن يعاني من مرض عقلي
لمدة قد تزيد علي 10 أعوام
حتى يطلب المساعدة
ولكن هناك علاج فعّال جداً.
الأدوية وجلسات العلاج كلاهما
يساعدان على تحسن كيمياء المخ.
في بعض الحالات المستعصية،
العلاج بالصدمات الكهربائية
والذي يشبه حالات الصرع
ولكن تحت التحكم لمخ المريض
مفيد جدا أيضاً.
وعلاجات أخرى واعدة،
مثل التحفيز المغناطيسي عبر الجمجة
في مرحلة الإختبار.
لذلك إذا كنت تعرف شخصاً ما
يعاني من الإكتئاب،
شجعهم بلطف كي يخضعوا لواحداً
من هذة العلاجات.
ويمكنك أيضاً أن تعرض مساعدتك
من خلال مهمة محددة،
كالبحث عن معالجين في منطقتك،
أو عمل قائمة من الأسئلة
لطرحها على الطبيب.
بالنسبة لشخص يعاني من الإكتئاب،
هذه الخطوات الأولى تبدو صعبة.
إذا كانوا يشعرون بالذنب أو الخزي،
وضح لهم أن الإكتئاب هو حالة مرضية طبية،
مثل الربو أو مرض السكري.
ليس ضعفاً
أو سمة شخصية
ويجب ألا يفترضوا أنهم
سيتغلبون عليه بمفردهم
تماما كعدم قدرتهم على التعافي
بمفردهم من كسر في الذراع.
إذا لم تعاني من الإكتئاب مطلقاً،
فتوقف عن مقارنته بالمرات
التي شعرت فيها بمزاج سيء.
مقارنة ما يشعر به مريض الإكتئاب
بالشعور الطبيعي المؤقت بالحزن
قد يجعل المصاب يشعر بالذنب من حاله.
حتي التحدث عن الإكتئاب بشكل طبيعي
قد يساعد.
مثلاً، الأبحاث وضحت أن السؤال عن
التفكير في الإنتحار
بالفعل قلل من مخاطر الإنتحار.
التحدث عن المرض الذهني بطريقة طبيعية
يساعد في التغلب علي وصمة العار
ويجعل طلب المساعدة أسهل على المرضى
وكلما زاد عدد المرضى الذين يقبلوا
الخضوع للعلاج
كلما عرف العلماء أكثر عن الإكتئاب،
وبالتالي، يتحسن العلاج.
Депресията е водещата причина
за увреждания в света.
В САЩ
близо 10% от възрастните се
борят с депресията.
Но защото тя е душевно заболяване,
може да е много по-трудна за разбиране,
отколкото, да кажем, холестерола.
Една от основните причини за объркване
е разликата между това да имаш депресия
и просто да се чувстваш депресиран.
Почти всеки се чувства омърлушен
от време на време.
Да получим лоша оцена,
да загубим работата си,
да се скараме,
дори един дъждовен ден
може да ни натъжи.
Понякога няма никакви причинители.
Просто се появява изневиделица.
После нещата се променят
и тъжните чувства изчезват
Клиничната депресия е нещо различно.
Тя е медицинско състояние,
което няма просто да си отиде,
защото така ни се иска.
Депресията трае поне
две последователни седмици
и има значителен ефект върху начина,
по който работим,
играем
или обичаме.
Депресията може да има много
различни симптоми:
лошо настроение,
загуба на интерес към неща,
които обикновено харесваме,
промяна в апетита,
чувство на безполезност
или прекалена вина,
твърде дълъг или кратък сън,
слаба концентрация,
чувство на безпокойство или мудност,
загуба на тонус
или повтарящи се мисли за самоубийство.
Ако изпитвате поне пет от тези симптоми,
според психиатричните норми
е възможно да имате диагноза депресия.
Симптомите обаче не са само
в поведението.
Депресията има физическа проява в мозъка.
Преди всичко
има промени, които се забелязват
с просто око
и рентгенова снимка.
Те включват по-малък обем на
фронталния лоб и хипокампуса.
На още по-дълбоко ниво
депресията се свързва с няколко неща:
анормалното предаване или изчерпване на
някои невротрансмитери,
особено на серотонин, норепинефрин
и допамин,
нарушени циркадни ритми
или промени в стадиите на съня,
(REM и части с ниска честота на вълните),
както и отклонения в хормоналните нива -
например високо ниво на кортизол и
нарушена регулация на тироидните хормони.
Но невролозите още не са разгадали
напълно
какво точно причинява депресия.
Изглежда е сложно взаимодействие
между гените и околната среда,
но няма диагностичен метод,
който точно да определи къде и кога
ще възникне депресия.
И точно защото симптомите често са неясни
е трудно да се разбере, кога някой, който
изглежда нормално, всъщност страда.
Според Националния институт за
психично здраве (САЩ)
средностатистическият човек,
страдащ от психично заболяване,
има нужда от над десет години,
за да се реши да потърси помощ.
Но има много ефективни начини за лечение.
Лекарства и терапия заедно
регулират нивата
на химични вещества в мозъка.
В екстремни случаи, електроконвулсивната
терапия (ЕКТ),
контролирано предизвикан епилептичен
припадък чрез електрошок
също може да помогне.
Други многообещаващи методи
като транскраниалната магнитна
стимулация (ТМС)
също се изследват.
Ако познавате някого,
който се бори с депресия,
окуражете го да потърси лечение.
Дори може да предложите помощ
с определени задачи,
например да потърсите терапевт наблизо
или да съставите списък с въпроси
за лекаря.
За някого с депресия
тези първи стъпки може да изглеждат
непреодолими.
Ако се чувстват виновни или засрамени,
подчертайте, че депресията е
медицинско състояние
точно като астма или диабет.
Не е слабост или черта на характера
и не бива да очакват просто да
го преодолеят,
така както не могат да очакват сами
да "преодолеят" счупена ръка.
Ако вие самите не сте изпитали депресия,
избягвайте да я сравнявате с моменти,
когато сте се чувствали тъжни.
Да сравняват това, което те изпитват, с
нормалните, временни чувства на тъга,
може да ги накара да се чувстват виновни.
Дори самото свободно говорене за
депресията може да помогне.
Проучванията показват, че когато питаме
някого дали има самоубийствени мисли,
всъщност намаляваме техния риск
от самоубийство.
Свободните разговори за душевните болести
помагат да се премахне стигмата
и помагат на хората по-лесно да
потърсят помощ.
А колкото повече хора търсят лечение,
толкова повече учените ще научат
за депресията
и толкова по-добро ще стане лечението.
خەمۆکی هۆکاری سەرەکی پەککەوتنە
لە جیهاندا.
لە ویلایەتە
یەکگرتووەکانی ئەمریکا،
نزیکەی ١٠٪ ی پێگەیشتوان بەدەست
خەمۆکییەوە دەناڵێنن.
بەڵام لەبەرئەوەی
نەخۆشییەکی دەروونییە،
تێگەیشتن لێی قورسترە لەچاو نەخۆشییەکی
وەک بەرزی کۆلیستڕۆل.
یەکێک لە هۆکارە سەرەکییەکانیش تێکەڵکردنی
ئەو جیاوازیەیە لە نێوان نەخۆشی خەمۆکی و
تەنها هەستکردن بە غەمباری.
هەموو کەسێک جار جار هەست بە غەمباری دەکات.
هێنانی نمرەی خراپ،
لەدەستدانی کار،
دەمەقاڵێ کردن،
تەنانەت ڕۆژێکی باراناوی ڕەنگە هەستی
غەمباریمان بۆ دروست بکات.
هەندێ کاتیش هیچ ڕوداوێک ڕووی نەداوە.
تەنها لە پڕ ئەو هەستە دروست دەبێت.
پاشان بارودۆخەکان دەگۆڕدرێن و
ئەو هەستانەی غەمبارمان دەکەن نامێنن.
نەخۆشی خەمۆکی جیاوازە.
نەخۆشییەکی پزیشکییە،
بە پێی ویستی تۆ کۆتایی نایەت.
بە لایەنی کەمەوە بۆ ماوەی دوو هەفتە
درێژە دەکێشێت،
و بە شێوەیەکی نائاسایی ڕێگری
لە توانای ئیشکردن،
یاریکردن،
و پەیوەندی خۆشەویستی دەکات.
خەمۆکی چەندین نیشانەی جیاوازی هەیە وەک:
دەرونێکی غەمبار،
لەدەستدانی چێژ لەو شتانەی کە پێشتر
چێژبەخش بوون،
گۆڕانی ئارەزووی خواردن،
هەستکردن بە بێنرخی و خۆ تاوانبارکردنی زۆر،
زۆر خەوتن یاخود کەم خەوی،
کەمی تەرکیزکردن،
بێ ئۆقرەیی یاخود خاوبوونەوە،
لەدەستدانی وزە،
دووبارەبوونەوەی بیری خۆکوشتن.
ئەگەر لایەنی کەم پێنج لەو نیشانانەت هەبوو،
بە پێی ڕێنماییە دەروونییەکان،
ئەکرێت خەمۆکیت تێدا دەستنیشان بکرێت.
ئەوەش تەنها نیشانە ڕەفتارییەکان
ناگرێتەوە،
خەمۆکی چەند نیشانەیەکی جەستەیی
هەیە لە مێشکدا.
یەکەم جار،
چەند گۆڕانێک ڕوودەدەن کە
بە چاوی ئاسایی و
تیشکی ئێکس دەبینرێن.
ئەم نیشانانەش بچووک بوونەوەی بەشی پێشەوەی
مێشك وقەبارەی هایپۆکامپەس دەگرێتەوە.
بە شێوەیەکی وردتر،
خەمۆکی پەیوەندی بە چەند شتێکی
تریشەوە هەیە:
ناردن و کەمبوونەوەی هەندێک لە
دەمارە گوێزەرەوەکان،
بە تایبەت سیرۆتۆنین، نۆرئێپنیفرین
و دۆپامین،
تێکچوونی کاتژمێری بایۆلۆجی لەش،
یان چەند گۆڕانێکی دیاریکراو لە قوڵایی
خەوتن و شەپۆلە خاوەکانی سوڕی خەو،
و تێکچوونی هۆرمۆنەکان،
وەک بەرزی کۆرتیزۆڵ و
نائاسایی بوونی ڕژێنی دەرەقی.
بەڵام زانایانی دەمارزانی تا ئێستاش
وێنەیەکی ڕوونیان لەبەر دەست نییە
کە هۆکاری خەمۆکی چییە.
پێدەچێت بەهۆی پەیوەندییەکی ئاڵۆزەوە بێت
لە نێوان جینەکان و ژینگەدا،
بەڵام سەرچاوەیەکی
دەستنیشانکراومان نییە
تا بە وردی پیشانی بدات کە کەی و
لە کوێ نەخۆشییەکە سەرهەڵدەدات.
و لەبەرئەوەی نیشانەکانی خەمۆکی
هەست پێنەکراون،
قورسە هەست بە کەسێک بکرێت کە باش دیارە
کەچی لە ڕاستیدا بە خەمۆکییەوە دەناڵێنێت.
بە گوێرەی پەیمانگەی نەتەوەیی
تەندروستی دەروونی,
بە تێکڕایی کەسێک کە بە نەخۆشییەکی
دەروونیەوە دەناڵێنێت
زیاد لە ١٠ ساڵ دەخایەنێت تاوەکو
داوای یارمەتی دەکات.
بەڵام چەند چارەسەرێکی کاریگەریش هەیە.
دەرمان و چارەسەری سروشتی تەواوکەری یەکترین
بۆ باشترکردنی دەردراوەکانی مێشک.
لە بارودۆخە زۆر قورسەکانیشدا چارەسەر
بە تەزوی کارەبا،
کە وەک گەشکە وایە لە مێشکی نەخۆشدا،
ڕێگەیەکی زۆر بەسودە.
چارەسەرە هیوابەخشەکانی تر،
وەک چارەسەر بە تەزووی موگناتیسی،
لەژێر تاقیکردنەوەدایە.
بۆیە گەر کەسێک دەناسیت کە
بەدەست خەمۆکییەوە دەناڵێنێت،
بە میهرەبانییەوە هانی بدە کە یەکێک لەم
ڕێگە چارانە بدۆزێتەوە.
دەکرێت لە چەند کارێکدا یارمەتیدەری بیت،
وەک گەڕان بەدوای دەرونزانێکدا لە ناوچەکە،
یان دروستکردنی لیستێک پرسیار
بۆ ئەوەی لە پزیشکێکی بکەن.
بۆ کەسێکی تووشبوو بە خەمۆکی،
ئەم هەنگاوە سەرەتاییانە قورسن.
ئەگەر هەست بە شەرم و تاوان بکات،
بۆی ڕوون بکەرەوە کە خەمۆکیش
نەخۆشییەکی پزیشکییە،
هەر وەکو هەناسە توندی و شەکرە.
واتای لاوازی و تایبەتمەندی کەسی ناگەیەنێت،
نابێت وابزانن کە بە تەنها خۆیان
دەتوانن ڕزگاریان بێت
هەروەک ئەوەی ناتوانن بەتەنها قۆڵێکی شکاو
تیمار کەن.
ئەگەر تا ئێستا تووشی خەمۆکی نەبوویت ،
بەراوردی خەمۆکی مەکە بەو کاتانەی
هەستت بە غەمباری کردووە.
بەراوردکردنی هەستی ئەوانەی خەمۆکن بە
هەستی خەمباربوونی ئاسایی و کاتی
وایان لێدەکات کە هەست بە تاوان بکەن
بەهۆی ئازارچەشتنیانەوە.
تەنانەت باسکردنی خەمۆکی بە ئاشکرا
دەکرێت یارمەتیدەر بێت .
بۆ نمونە، توێژینەوەکان دەریانخستووە کە
پرسیارکردن لەسەر بیری خۆکوژی لە کەسێک
بە شێوەیەکی کاریگەر مەترسی
خۆکوشتن کەمدەکاتەوە.
وتوێژی ئاشکرا لەبارەی نەخۆشییە
دەرونییەکانەوە شەرمکردن ناهێڵێت
و بۆ خەڵک ئاسانتر دەبێت کە
داوای یارمەتی بکەن.
هەروەها تاوەکو نەخۆشی
زیاتر چارەسەر بکرێن،
زاناکان زیاتر دەزانن لە بارەی خەمۆکییەوە،
و چارەسەرەکانیش باشتر دەبن.
Deprese je hlavní příčinou
většiny nemocí na světě.
Ve Spojených Státech
trpí depresí až 10 % obyvatel.
Ale protože se jedná o mentální nemoc,
je mnohem těžší jí porozumět,
na rozdíl třeba od zvýšeného cholesterolu.
Hlavním zdrojem všech zmatků
je rozdíl mezi depresí
a pocitem smutku/deprese.
Každý se občas cítí na dně.
Špatná známka ve škole,
ztráta zaměstnání,
hádka,
dokonce i deštivý den - to všechno
může přinést pocity smutku.
Občas to nemá jasnou příčinu.
Prostě se jenom tak objeví.
Pak se okolnosti změní,
a tyto špatné pocity zmizí.
Klinická deprese je jiná.
Jde o zdravotní poruchu,
která nezmizí jenom proto, že chcete.
Trvá minimálně dva týdny v kuse
a významně ovlivňuje schopnost pracovat,
hrát si
nebo milovat.
Deprese může mít několik různých příznaků:
špatnou náladu,
nezájem o věci, které nás obvykle těší,
změny chutí,
pocity bezcennosti nebo nadměrné viny,
hodně spánku nebo naopak málo,
špatnou koncentraci,
roztěkanost nebo pomalost,
ztrátu energie,
nebo opakující se myšlenky na sebevraždu.
Pokud máte alespoň pět těchto symptomů,
pak vám je, podle psychiatrických norem,
diagnostikována deprese.
Nejedná se ale jen o změny chování.
Deprese se projevuje
uvnitř mozku i fyzicky.
Především se objevují změny,
které lze spatřit pouhým okem
a rentgenem.
To zahrnuje menší přední laloky
a objem hippokampu.
V molekulovém měřítku
je deprese spojována
s abnormálním uvolňováním
nebo nedostatkem určitých neurotransmiterů
- konkrétně serotoninu, noradrenalinu
a dopaminu -
rozhozenými cirkadiánními rytmy
nebo specifickými změnami
v REM fázi spánkového cyklu,
a hormonálními abnormalitami,
jako je vysoká hladina kortizolu
a problémy se štítnou žlázou.
Ale neurovědci pořád nemají
ucelený obraz toho,
co depresi způsobuje.
Zdá se, že jde o komplexní
interakci genů a prostředí,
ale nemáme diagnostický nástroj,
který by předpověděl, kdy
nebo kde se deprese objeví.
A jelikož jsou symptomy deprese nehmotné,
je těžké říci, kdo vypadá v pohodě,
ale ve skutečnosti s ní bojuje.
Podle Národního ústavu duševního zdraví
trvá průměrnému jedinci,
trpícímu duševní nemocí,
více než 10 let než požádá o pomoc.
Ale máme velmi efektivní léčbu.
Léky a terapie se vzájemně doplňují
a napravují "mozkovou chemii".
V extrémních případech,
je užitečná elektrokonvulzivní terapie -
- něco jako kontrolovaný záchvat
v mozku pacienta.
Zkoumají se i další léčebné postupy
jako transkraniální magnetická stimulace.
Takže pokud znáte někoho,
kdo zápasí s depresí,
jemně jej povzbuďte k vyhledání
některé z těchto možností.
Můžete nabídnout i svou pomoc
třeba s vyhledáním terapeutů
v dané oblasti
nebo se sepsáním otázek pro doktora.
Pro osobu s depresí
se tyto první kroky zdají nepřekonatelné.
Pokud se cítí provinile nebo se stydí,
připomeňte jim, že deprese
je zdravotní stav
stejně jako astma nebo cukrovka.
Není to slabost nebo rys osobnosti,
a neměli by si myslet,
že se přes to dostanou sami,
stejně jako si sami nezvládnou
vyléčit zlomenou ruku.
Pokud jste sami depresi zažili,
vyhněte se srovnávání s pocity smutku.
Srovnávání jejich prožitků
s běžnými pocity smutku
v nich může vyvolat pocity viny.
Pouhý otevřený rozhovor
o depresi může pomoci.
Výzkumy ukazují,
že otázky ohledně sebevražedných myšlenek
ve skutečnosti snižují riziko sebevraždy.
Otevřené konverzace o duševních nemocech
pomáhají narušit stigma
a ulehčit lidem prosbu o pomoc.
Čím více pacientů vyhledá léčbu,
tím se vědci více dozví o depresi
a tím účinnější léčba bude.
Depressionen sind weltweit
die Hauptursache von Arbeitsunfähigkeit.
Fast 10 % der Erwachsenen in den USA
leiden an Depressionen.
Als psychische Erkrankung
ist sie jedoch viel schwerer zu verstehen
als etwa hohe Cholesterinwerte.
Zwei Zustände führen immer
wieder zu Verwechslungen:
Depressionen und einfache
Niedergeschlagenheit.
Jeder war schon einmal niedergeschlagen.
Eine schlechte Note,
Arbeitsplatzverlust,
ein Streit,
selbst ein Regentag
kann unsere Stimmung trüben.
Manchmal gibt es gar keinen Grund.
Plötzlich ist die Traurigkeit da.
Wenn sich die Umstände ändern,
verschwinden diese negativen Gefühle.
Nicht so bei der klinischen Depression.
Das ist eine Krankheit,
die nicht wieder weggeht,
nur weil man es so will.
Sie hält mindestens zwei Wochen an
und beeinträchtigt
unsere Fähigkeit zu arbeiten,
zu spielen
und zu lieben stark.
Depressionen zeigen
unterschiedliche Symptome:
gedrückte Stimmung,
Interessenverlust an Dingen,
die uns einst Spaß machten,
Veränderungen im Appetit,
Gefühle von Wertlosigkeit
oder übertriebener Schuld,
zu viel oder zu wenig Schlaf,
Konzentrationsstörungen,
Ruhelosigkeit oder Trägheit,
Energieverlust
oder wiederkehrende Selbstmordgedanken.
Wenn mindestens fünf
dieser Symptome vorliegen,
liegt laut psychiatrischen Richtlinien
eine Depression vor.
Sie äußert sich nicht nur
in Verhaltensmustern.
Eine Depression tritt auch physisch
im Gehirn in Erscheinung.
Einige Veränderungen sind mit bloßem Auge
und auf Röntgenbildern erkennbar,
zum Beispiel Volumenverkleinerungen
des Frontallappens und des Hippocampus.
Im mikroskopischen Bereich
zeigt die Depression weitere Symptome:
eine Störung der Übertragung oder
des Abbaus bestimmter Neurotransmitter,
insbesondere Serotonin,
Noradrenalin und Dopamin,
einen abgestumpften Biorhytmus,
bestimmte Veränderungen unserer
Traum- und Tiefschlafphasen
sowie hormonelle Anomalien,
wie hohe Cortisolwerte und
deregulierte Schilddrüsenhormone.
Noch immer kennen Neurowissenschaftler
nicht alle Ursachen der Depression.
Sie entsteht im komplexen Zusammenspiel
von Genen und Umwelteinflüssen,
aber es gibt kein Diagnosewerkzeug,
das zuverlässig vorhersagen kann,
wann sie auftritt.
Da die Symptome der Depression
nicht greifbar sind,
erkennt man kaum, wer sich quält,
während es äußerlich anders scheint.
Laut dem National Institute
of Mental Health in den USA
benötigen Menschen mit psychischen Leiden
im Schnitt mehr als zehn Jahre,
um sich Hilfe zu suchen.
Dabei gibt es sehr wirksame Therapien.
Mit Medikamenten und Therapie
kann man die Gehirnchemie anregen.
In Extremfällen kann
Elektrokrampftherapie helfen,
die eine Art kontrollierten Anfall
im Hirn des Patienten auslöst.
Vielversprechende Therapien
wie die transkranielle Magnetstimulation
werden ebenfalls erprobt.
Wenn du jemanden kennst,
der an Depressionen leidet,
ermutige diese Person behutsam,
sich darüber zu informieren.
Du könntest sogar
bei einigen Dingen helfen:
Therapeuten in der Umgebung suchen
oder Fragen für den Arzt sammeln.
Für depressive Menschen
scheinen diese ersten Schritte
oft unüberwindlich.
Wenn sie sich schuldig
fühlen oder schämen,
sag, dass es sich um
eine Krankheit handelt,
so wie Asthma oder Diabetes.
Es ist keine Schwäche
oder Charaktereigenschaft.
Sie sollten nicht erwarten,
einfach darüber hinwegzukommen.
Das geht genauso wenig
wie bei einem gebrochenen Arm.
Wenn du selbst noch nie
eine Depression hattest,
vergleiche diese nicht
mit Zeiten der Niedergeschlagenheit.
Vergleiche mit normaler,
vorübergehender Betrübtheit
kann bei Depressiven
Schuldgefühle auslösen.
Schon ein offenes Gespräch
über Depression kann helfen.
Selbstmordgedanken anzusprechen,
kann Studien zufolge
das Selbstmordrisiko bereits reduzieren.
Offene Gespräche befreien
psychische Erkrankungen vom Stigma
und erleichtern es Betroffenen,
um Hilfe zu bitten.
Je mehr sich behandeln lassen,
umso mehr lernt die Wissenschaft
über die Depression
und desto besser werden die Therapien.
Η κατάθλιψη είναι η κύρια αιτία
αναπηρίας στον κόσμο.
Στις ΗΠΑ,
περίπου το 10% των ενηλίκων
παλεύουν με την κατάθλιψη.
Επειδή όμως είναι ψυχική ασθένεια,
είναι πιο δύσκολο να γίνει κατανοητή
από τη χοληστερίνη, ας πούμε.
Μία μεγάλη πηγή σύγχυσης είναι
η διαφορά ανάμεσα στο να έχεις κατάθλιψη,
και απλά να αισθάνεσαι θλιμμένος.
Σχεδόν όλοι νιώθουν πεσμένοι ενίοτε.
Ένας κακός βαθμός,
μία απόλυση,
ένας καυγάς,
ακόμη και μια βροχερή μέρα
μπορεί να προκαλέσει στεναχώρια.
Πολλές φορές δεν υπάρχει καμία αφορμή.
Εμφανίζεται απροσδόκητα.
Μετά όμως οι συνθήκες αλλάζουν,
και τα συναισθήματα θλίψης εξαφανίζονται.
Η κλινική κατάθλιψη είναι διαφορετική.
Είναι μια ψυχική διαταραχή
και δεν φεύγει μόνο επειδή το θέλεις.
Παραμένει τουλάχιστον
για δύο συνεχόμενες βδομάδες
και επηρεάζει σημαντικά
την ικανότητα ενός ατόμου να δουλέψει,
να παίξει,
ή να αγαπήσει.
Η κατάθλιψη μπορεί να έχει
πολλά διαφορετικά συμπτώματα:
πεσμένη διάθεση,
απώλεια ενδιαφέροντος
για πράγματα που απολάμβανες,
αλλαγές στην όρεξη,
νιώθεις άχρηστος ή αδικαιολόγητα ένοχος,
κοιμάσαι είτε πάρα πολύ είτε πολύ λίγο,
αδυναμία συγκέντρωσης,
υπερένταση ή βραδυκινησία,
απώλεια ενέργειας,
ή επαναλαμβανόμενες σκέψεις αυτοκτονίας.
Τουλάχιστον πέντε
από αυτά τα συμπτώματα,
σύμφωνα με ψυχιατρικές οδηγίες,
επιβεβαιώνουν τη διάγνωση κατάθλιψης.
Δεν είναι μόνο συμπτώματα συμπεριφοράς.
Η κατάθλιψη εκδηλώνεται
σε σημεία του εγκεφάλου.
Αρχικά,
υπάρχουν αλλαγές
που γίνονται αντιληπτές με γυμνό μάτι
και με ακτίνες X.
Αυτές περιλαμβάνουν σμίκρυνση του όγκου
του μετωπιαίου λοβού και του ιππόκαμπου.
Σε μία ακόμη μικρότερη κλίμακα,
η κατάθλιψη συνδέεται με τα εξής:
αφύσικη μεταβίβαση
ή μείωση ορισμένων νευροδιαβιβαστών,
κυρίως της σεροτονίνης,
νορεπινεφρίνης και ντοπαμίνης,
ελάττωση του κιρκάδιου ρυθμού,
ή συγκεκριμένες αλλαγές στο τμήμα REM
και βραδέων κυμάτων του κύκλου του ύπνου,
και ορμονικές ανωμαλίες,
όπως υψηλά επίπεδα κορτιζόλης και
απορρύθμιση ορμονών του θυρεοειδή.
Αλλά οι νευροεπιστήμονες
ακόμη δεν έχουν μια πλήρη εικόνα
των αιτιών της κατάθλιψης.
Πρόκειται για μία περίπλοκη αλληλεπίδραση
μεταξύ γονιδίων και περιβάλλοντος,
αλλά δεν έχουμε όργανο διάγνωσης
που θα προβλέψει με ακρίβεια
πού ή πότε θα εμφανιστεί.
Καθώς τα συμπτώματα είναι απροσδιόριστα,
είναι δύσκολο να ξέρεις αν αυτός
που φαίνεται καλά, στην ουσία παλεύει.
Σύμφωνα με το Εθνικό Ινστιτούτο
Ψυχικής Υγείας,
ένας μέσος άνθρωπος,
που υποφέρει από μια ψυχική ασθένεια,
χρειάζεται πάνω από δέκα χρόνια
για να ζητήσει βοήθεια.
Υπάρχουν πολύ αποτελεσματικές θεραπείες.
Φάρμακα και θεραπεία αλληλοσυμπληρώνονται
ενισχύοντας τα χημικά του εγκεφάλου.
Σε εξαιρετικές περιπτώσεις,
η θεραπεία με ηλεκτροσόκ,
που είναι σαν ελεγχόμενοι σπασμοί
στον εγκέφαλο του ασθενή,
βοηθάει εξίσου.
Θεραπείες πολλά υποσχόμενες
όπως η διακρανιακή μαγνητική διέγερση,
δοκιμάζονται επίσης.
Αν γνωρίζετε κάποιον
που παλεύει με την κατάθλιψη
ενθαρρύνετέ τον ήρεμα, να ακολουθήσει
κάποια από αυτές τις επιλογές.
Μπορείς να προσφέρεις βοήθεια
με κάποιες εργασίες,
όπως να ψάξεις ψυχολόγους της περιοχής,
ή να φτιάξεις λίστα ερωτήσεων
για να απαντήσει ο γιατρός.
Για κάποιον με κατάθλιψη,
αυτά τα πρώτα βήματα
φαίνονται απροσπέλαστα.
Αν νιώθουν ένοχοι ή ντροπιασμένοι,
υποδείξετε τους
ότι η κατάθλιψη είναι ασθένεια,
ακριβώς όπως το άσθμα ή ο διαβήτης.
Δεν είναι αδυναμία
ή στοιχείο της προσωπικότητάς τους
και δεν θα έπρεπε να περιμένουν
ότι θα το ξεπεράσουν απλά
όπως δεν θα μπορούσαν να θεραπεύσουν
μόνοι ένα σπασμένο χέρι.
Αν δεν έχετε βιώσει
την κατάθλιψη εσείς οι ίδιοι,
αποφύγετε να τη συγκρίνετε με στιγμές
που νιώθατε πεσμένοι ψυχολογικά.
Η σύγκριση των βιωμάτων τους με
συνηθισμένα, προσωρινά συναισθήματα θλίψης
μπορεί να τους κάνει να νιώσουν
ένοχοι που δυσκολεύονται.
Ακόμη και η ανοιχτή συζήτηση
περί κατάθλιψης μπορεί να βοηθήσει.
Για παράδειγμα, έρευνες δείχνουν ότι το
να ρωτάς κάποιον για σκέψεις αυτοκτονίας
πράγματι μειώνει
τις πιθανότητες αυτοκτονίας.
Ανοιχτές συζητήσεις για ψυχικές ασθένειες
βοηθούν να εξαλειφθεί το στίγμα
και το κάνουν πιο εύκολο
να ζητήσει κανείς βοήθεια.
Όσο περισσότεροι επιδιώκουν την θεραπεία
τόσο περισσότερα
θα μαθαίνουν οι επιστήμονες
και τόσο καλύτερες
θα γίνονται οι θεραπείες.
La depresión es la causa principal
de discapacidad en el mundo.
En Estados Unidos
casi el 10 % de los adultos
sufren de depresión.
Sin embargo, al tratarse
de una enfermedad mental,
es más difícil de entender que
el colesterol alto, por ejemplo.
Una causa importante de confusión
es la diferencia entre padecerla
y simplemente sentirse deprimido.
Casi todo el mundo se siente
desanimado de vez en cuando.
Cuando recibimos una mala calificación,
al perder el empleo, al tener una pelea,
incluso un día de lluvia puede
inspirar sentimientos de tristeza.
A veces no hay ni siquiera una razón.
Aparece de la nada.
Luego las circunstancias cambian
y los sentimientos de
tristeza desaparecen.
La depresión clínica es diferente.
Es un problema médico,
y no desaparecerá solo porque quieres.
Tiene una duración
de al menos dos semanas
y afecta la capacidad de trabajo, a
la hora de divertirse o la vida amorosa.
La depresión puede presentar
diversos síntomas: apatía,
pérdida de interés por las cosas
que generalmente te gustan,
cambios en el apetito,
sentirse inútil
o excesivamente culpable,
dormir demasiado o muy poco,
dificultad para concentrarse,
estar demasiado agitado o lento,
tener falta de energía o pensamientos
suicidas recurrentes.
Si tienes por lo menos
5 de estos síntomas
según las directrices psiquiátricas,
encajas en el diagnóstico
de la depresión.
Y los síntomas no son
simplemente de conducta.
La depresión se manifiesta
físicamente en el cerebro.
En primer lugar, se producen cambios
que pueden observarse a simple vista
y por medio de visión de rayos X,
en la zona inferior de los lóbulos
frontales y en el hipocampo.
A escala microscópica la depresión
se asocia con ciertas cosas:
la transmisión anormal o reducción
de ciertos neurotransmisores,
especialmente serotonina,
norepinefrina y dopamina,
ritmos circadianos alterados,
o cambios característicos en las fases
REM o alfa de los ciclos de sueño,
y disfunciones hormonales,
como aumento en los niveles de cortisol
y desregulación de
las hormonas tiroideas.
Pero sin embargo, los neurocientíficos
no tienen una imagen completa
de lo que causa la depresión.
Parece que tiene que ver
con la interacción compleja
entre la genética y el medio ambiente,
pero no es una herramienta de diagnóstico
capaz de predecir con precisión
dónde y cuándo se va a producir.
Como los síntomas de la
depresión son intangibles,
es difícil saber quién la padece,
aunque parezca saludable.
Según el Instituto Nacional
de la Salud Mental en EE.UU.,
una persona común
con una enfermedad mental
demora más de 10 años en pedir ayuda.
Pero existen tratamientos muy eficaces.
Medicación y terapia se complementan
para estimular la química del cerebro.
En casos extremos,
la terapia de electroshock,
que es una convulsión controlada
inducida en el cerebro del paciente,
también ayuda mucho.
Otros tratamientos prometedores, como
la estimulación magnética transcraneal
también ayudan mucho.
Así que si conoces a alguien
que sufre de depresión,
alienta a esta persona, amablemente
a que considere algunas de esas opciones.
Puede que te ofrezcas para ayudar
en tareas concretas
como buscar terapeutas en la zona,
o hacer una lista de preguntas
para consultarle al médico.
Para alguien con depresión,
estos primeros pasos
pueden parecer insuperables.
Si esa persona se siente
culpable o avergonzada,
explícale que la depresión
es un problema médico,
como el asma o la diabetes.
No es una debilidad
o un rasgo de la personalidad,
y que no debe creer que puede
superarla y recuperarse,
así como no se queda de brazos cruzados
en el caso de un brazo roto.
Si tú mismo no has sufrido de depresión,
evita comparar la enfermedad con
momentos en que estabas desanimado.
Comparar la experiencia
de estas personas
con los sentimientos normales
pero fugaces de tristeza normal
puede hacerles que se sientan
culpables por su sufrimiento.
Incluso hablar abiertamente
sobre la depresión puede ayudar.
Por ejemplo, la investigación muestra
que hablar de pensamientos suicidas
en realidad reduce el riesgo de suicidio.
Las conversaciones francas
sobre las enfermedades mentales
ayudan a acabar con el estigma
y hacer más fácil pedir ayuda.
Y cuanto más pacientes busquen ayuda,
más científicos avanzarán
en la investigación de la depresión
y los tratamientos serán más eficaces.
افسردگی عامل اصلی
ناتوانی در جهان است.
در ایالات متحده،
حدود ۱۰ درصد بزرگسالان
با اضطراب دست و پنجه نرم میکنند.
اما به دلیل اینکه این یک بیماری روانیست،
خیلی سختتر از بیماریهای دیگر
مثلا کسترول خون بالا درک میشود.
یکی از اصلی ترین دلایل این سردرگمی،
تفاوت بین مبتلا بودن به بیماری افسردگی
با فقط احساس افسردگی کردن است.
تقریبا همه گهگاهی احساس افسردگی میکنند.
نمره بد گرفتن،
از دست دادن شغل،
مشاجره کردن
و حتی یک روز بارانی میتواند
احساس غم ایجاد کند.
گاهی اصلا هیچ علتی هم ندارد.
تنها احساس افسردگی و غم میکنید.
سپس شرایط تغییر میکند،
و این احساس غم و اندوه برطرف می شود.
افسردگی بالینی متفاوت است.
این یک اختلال پزشکی (بیماری) است،
و تنها به خواست شما
برطرف نخواهد شد.
مردد بودن به مدت حداقل دو هفته متوالی،
و اختلالات قابل توجه
در توانایی فرد برای کار کردن،
بازی کردن،
یا عشق ورزیدن ایجاد میکند.
افسردگی میتواند علائم بسیار
متفاوتی داشته باشد:
کم حوصلگی،
بی علاقگی نسبت به چیزهایی
که معمولا از آن لذت میبردید،
تغییر در اشتها،
احساس بیارزشی کردن
یا احساس گناه شدید،
خوابیدن خیلی زیاد یا خیلی کم،
تمرکزفکری بسیار پائین،
بی قراری یا کندی،
از دست دادن انرژی،
یا بطور مکرر به خودکشی فکر کردن.
اگر شما پنج تا ازاین علائم را داشته باشید،
با توجه به دستورالعملهای روانی،
شما برای تشخیص افسردگی واجد شرایط هستید.
و این فقط علائم رفتاری نیست.
بلکه افسردگی تظاهرات
فیزیکی در داخل مغز دارد.
نخست آنکه،
تغییرات را میتوان با چشم غیر مسلح
و اشعه ایکس دید.
لوپ پیشانی مغز کوچک میشود و
هیپوکمپ حجیم میشود.
در مقیاسهای کوچکتر،
افسردگی با چند نشانه همراه است:
انتقال غیرطبیعی و یا کاهشِ
انتقال دهندههای عصبی خاص در مغز،
به ویژه سروتونین، نوراپی نفرین،
و دوپامین،
کند شدن ریتم شبانه روزی،
تغییر خاص در حرکات تند چشم در خواب
و مرحله خواب عمیق در چرخهی خوابتان،
ایجاد اختلالات هورمونی
مانند بالا بودن هورمون کورتازل غدد فوق کلیوی
و بی نظمی در هورمونهای تیروئید.
اما دانشمندان علوم اعصاب هنوز تصویر کاملِ
عوامل ایجاد افسردگی را نمیشناسند.
به نظر میرسد رابطه پیچیدهای
با ژنها و محیط دارد.
اما ابزاری برای تشخیص نداریم
که بتواند دقیقا آنرا پیش بینیکند
یا اینکه زمان آشکار شدنش را به ما بگوید.
و به دلیل اینکه علائم افسردگی نامحسوس هستند،
شناخت فردی که به ظاهر خوب
اما در واقع با افسردگی در کشمکش است دشوار است.
براساس اعلام سازمان ملی بهداشت روانی،
این افراد بهطور متوسط ۱۰ سال طول میکشد تا
تقاضای کمک کنند.
اما درمانهای بسیار موثری وجود دارد.
داروها و مکملهای درمانی باعث
افزایش مواد شیمیایی در مغز میشوند.
در موارد بسیار شدید،
درمان با الکتروشوک انجام میشود
که مانند تشنج کنترل شده در مغز بیمار عمل میکند،
و بسیار موثر است.
درمانهای مطمئن دیگری،
مانند تحریک مغناطیسی
ترانس کرانیال (بخش کوچکی از مغز)
نیز مورد مطالعه قرار گرفتهاند.
خب، اگر شما کسی را میشناسید
که با افسردگی دست و پنجه نرم میکند،
به آرامی او را تشویق کنید، تا به دنبال
برخی از این گزینهها برود.
حتی میتوانید به او پیشنهاد یک فعالیت معینی را بکنید،
مانند اینکه به دنبال یک روانشناس در آن منطقه برود،
یا لیستی از پرسشهایی
را تهیه کند تا ازیک پزشک بپرسد.
برای فردی با افسردگی،
برداشتن اولین گام به نظر غیرممکن میآید.
اگر او احساس گناه یا شرم میکند،
اشاره بر این دارد که افسردگی
در مرحلهای است که باید درمان شود،
مانند کسی که آسم و یا دیابت دارد.
این یک ضعف شخصیتی یا
ویژگی شخصیتی نیست،
و نباید از خودشان این انتظار را داشته باشند
که خودشان بتوانند از آن خلاص شوند
مثل اینکه کسی از خودش انتظار داشته باشد
تا بازوی شکستهاش را خودش درمان کند.
اگر خودتان تجربهای از بیماری افسردگی ندارید،
از مقایسه آن با زمانی که
احساس افسردگی میکنید اجتناب کنید.
مقایسه آنچه که آنها تجربه میکنند،
با احساس موقتی و طبیعی غم و اندوه
میتواند در انها احساس گناه برای
دست و پنجه نرم کردن با افسردگی ایجاد کند.
حتی تنها حرف زدن درباره
افسردگی میتواند آشکارا کمک کند.
برای مثال، تحقیقات نشان میدهد پرسش از
شخصی که افکار مربوط به خودکشی دارد
واقعا خطر اقدام به خودکشی
را در او کاهش میدهد.
گفتگوی آزاد درباره بیماریهای روانی کمک به
فرسایش و کم رنگ شدن حس ننگ بیمار کرده
و آنرا برای افرادی که نیاز به
کمک دارند آسانتر میکند.
هرچه تعداد بیشتری از بیماران
به دنبال درمان بروند،
دانشمندان بیشتر
در مورد افسردگی فرا میگیرند
و درمانهای بهتر و موثرتری ایجاد خواهد شد.
La dépression est la première source
de handicap dans le monde.
Aux États-Unis,
près de 10% de la population adulte
souffre de dépression.
Parce que c'est une maladie mentale,
elle est plus difficile à comprendre
que le cholestérol par exemple.
La difficulté vient de la différence
entre être dépressif
et simplement se sentir déprimé.
Presque tout le monde se sent déprimé
de temps en temps.
Quand on a une mauvaise note,
on perd son boulot,
on se dispute,
même un jour pluvieux peut créer
un sentiment de tristesse.
Il n'y a parfois pas de déclencheur.
Ça arrive juste comme ça.
Puis les circonstances changent,
et cette tristesse disparaît.
La dépression clinique est différente.
Il s'agit d'un trouble médical,
et ça ne part pas simplement
parce qu'on le souhaite.
Cela dure au moins deux
semaines consécutives,
et interfère grandement
avec notre capacité à travailler,
à jouer,
ou à aimer.
La dépression peut avoir
beaucoup de symptômes :
une baisse de moral,
une perte d'intérêt pour les choses
que vous appréciez,
des changements d'appétit,
se sentir inutile ou coupable à l'excès,
dormir trop ou pas assez,
des difficultés de concentration,
de l'agitation ou de la lenteur,
une perte d'énergie,
ou des pensées suicidaires récurrentes.
Si vous souffrez d'au moins
cinq de ces symptômes,
d'après les guides en psychiatrie,
vous pourriez être diagnostiqué
comme étant dépressif.
Cela ne concerne pas simplement
les symptômes comportementaux.
La dépression se manifeste
à l'intérieur même du cerveau.
Premièrement,
certains changements peuvent être
observés à l’œil nu
ou aux rayons X.
Cela inclut la taille réduite
du lobe frontal et de l'hippocampe.
Sur une échelle plus réduite,
la dépression est associée
à plusieurs choses :
la transmission anormale ou la diminution
de certains neurotransmetteurs,
en particulier la sérotonine,
la noradrénaline et la dopamine,
des cycles circadiens perturbés
ou des modifications pendant
les différentes phases du sommeil,
et des anomalies hormonales,
comme un taux de cortisone élevé et
un dérèglement hormonal de la thyroïde.
Les neuroscientifiques
n'ont pas encore une vue d'ensemble
de ce qui déclenche une dépression.
Cela pourrait venir de l'interaction
entre les gènes et l'environnement
mais nous n'avons pas de manuel
qui puisse réellement prévoir
où et quand cela va arriver.
Comme les symptômes
de la dépression ne se mesurent pas,
il est difficile de savoir qui a l'air
d'aller bien mais en fait va mal.
Selon l'Institut National
pour la Santé Mentale
en moyenne une personne souffrant
d'une maladie mentale
met plus de dix ans avant
de chercher de l'aide.
Pourtant il y a des traitements efficaces.
La médication et la thérapie permettent
de rééquilibrer la neurobiochimie.
Dans les cas extrêmes, l'électrothérapie,
qui est comme une crise d'épilepsie
contrôlée chez patient,
est aussi très utile.
D'autres traitements prometteurs,
comme la stimulation magnétique
transcranienne,
font également l'objet de recherches.
Donc, si vous connaissez une
personne souffrant de dépression,
encouragez-la, gentiment, à
envisager ces options.
Vous pouvez même offrir
de l'aide pour certaines tâches,
comme chercher un thérapeute
dans le coin,
ou établir une liste de questions
à poser au médecin.
Pour une personne dépressive,
ces premières étapes peuvent
paraître insurmontables.
Si elle se sent coupable
ou honteuse,
rappelez-lui que la dépression
est une maladie,
tout comme l'asthme ou le diabète.
Ce n'est pas une faiblesse,
ni un trait de caractère,
et personne ne s'attend
à ce qu'elle s'en sorte seule,
pas plus qu'elle ne guérisse
seule d'un bras cassé.
Si vous n'avez jamais connu
la dépression,
évitez de comparer cela aux
petits coups durs que vous avez eus.
Comparer cela à des périodes normales
de tristesse
peut la faire culpabiliser d'être malade.
Le simple fait de parler ouvertement
de la dépression peut aider.
La recherche montre que parler
des pensées suicidaires de la personne
réduit réellement le risque de suicide.
Parler ouvertement des maladies mentales
permet de combattre les préjugés
et aide les gens à demander
de l'aide.
Plus il y a de gens cherchant de l'aide,
plus les scientifiques en apprennent
sur la dépression
et plus les traitements
s'amélioreront.
A depresión é a maior causante
de discapacidade no mundo.
Nos EE. UU.
sófrea case un 10% dos adultos.
Como é unha enfermidade mental,
é máis difícil de comprender ca,
por exemplo, o colesterol alto.
Unha cousa que crea moita confusión
é a diferenza entre ter depresión
e sentirse deprimido.
Case todo o mundo se sente
desanimado de cando en vez.
Cando tes malas notas,
perdes o traballo
ou discutes,
ata un día de chuvia pode poñerte triste.
Por veces non hai razóns.
Aparece da nada.
Despois, as circunstancias mudan
e eses sentimentos desaparecen.
A depresión clínica é diferente.
É un trastorno mental
que non desaparecerá só porque o desexes.
Dura polo menos dúas semanas
e altera a capacidade de traballar,
divertirte,
ou amar.
A depresión pode ter diferentes síntomas:
desgana,
perda de interese no que nos gusta,
inapetencia,
sentimentos de inutilidade
ou culpabilidade,
durmir demasiado ou moi pouco,
pouca concentración,
estar demasiado alterado ou lento,
pouca enerxía
ou pensamentos de suicidio recorrentes.
Se tes polo menos cinco destes síntomas,
segundo as pautas psiquiátricas,
encaixas no diagnóstico da depresión.
Os síntomas non se ven só na conduta.
A depresión tamén ten
manifestacións físicas no cerebro.
Primeiro,
hai cambios que se ven a ollo ceibe
e con raios X
como os que ocorren no lóbulo
frontal e o hipocampo.
A escala microscópica
a depresión asóciase con cousas como:
a transmisión anómala ou a redución
de certos neurotransmisores,
en especial a serotonina, a noradrenalina
e a dopamina;
ritmos circadianos alterados,
ou cambios específicos nas fases REM
e na parte profunda do teu ciclo de sono,
e disfuncións hormonais
como o aumento nos niveles de cortisol
e desregulacións nas hormonas tiroides.
Pero os neurocientíficos non teñen
unha imaxe completa
de que é o que causa a depresión.
Parece que ser unha relación complexa
entre os xenes e o medio ambiente,
pero non existe un diagnóstico exacto
que prediga onde e cando se vai producir.
Os síntomas da depresión son intanxibles,
por iso é difícil saber quen a padece.
O Instituto Nacional de Saúde Mental
asegura que unha persoa común
cunha enfermidade mental
tarda polo menos dez anos en pedir axuda.
Pero hai tratamentos moi efectivos.
A medicación e a terapia compleméntanse
para estimular a química cerebral.
Nos casos máis extremos,
a terapia de electrochoque,
que é coma unha convulsión controlada
no cerebro do paciente,
é tamén moi útil.
Outros tratamentos prometedores
como a estimulación magnética transcranial
están sendo estudados.
Se coñeces a alguén que sufra depresión
anímao a coñecer algunha destas opcións.
Podes ofrecerlle a túa axuda
en tarefas concretas
como buscar terapeutas pola zona
ou elaborar unha lista de preguntas
para facerllas ó médico.
Para alguén con depresión,
estes primeiros pasos
parécenlle insalvables.
Se se sente culpable ou avergoñado,
explícalle que a depresión
é un problema médico
como a asma ou a diabetes.
Non é unha fraqueza
nin un trazo de personalidade
e non debe esperar simplemente
a que lle pase,
igual que non espera
a que lle pase un brazo roto.
Se non sufriches depresión,
intenta non comparala
con cando estiveches desanimado.
Comparar o que o outro está sentindo
con sentimentos temporais de tristeza
pode facer que se sinte culpable
do seu sufrimento.
Incluso pode axudar falar
abertamente da depresión.
Hai estudos que sinalan que preguntarlle
a alguén se ten pensamentos suicidas
reduce o seu risco de suicidio.
Falar sobre as enfermidades mentais
axuda a reducir o estigma
e fai máis fácil que a xente pida axuda.
Cantos máis pacientes procuren axuda,
máis aprenderán os científicos
sobre a depresión
e máis eficaces serán os tratamentos.
דיכאון הוא הגורם המוביל לנכות בעולם.
בארצות הברית,
קרוב ל 10% מהבוגרים נאבקים בדיכאון.
אבל בגלל שזו מחלה נפשית,
היא יכולה להיות הרבה יותר קשה להבנה
מאשר, נגיד, כולסטרול גבוה.
מקור עיקרי אחד לבלבול
הוא ההבדל בין להיות בדיכאון
ופשוט להרגיש מדוכאים.
כמעט כולם מרגישים מדוכאים מדי פעם.
לקבל ציון גרוע,
לאבד עבודה,
להתווכח,
אפילו יום גשום יכול להביא לנו
רגשות של עצבות.
לפעמים אין לזה גורם מניע בכלל.
זה פשוט קופץ משום מקום.
ואז הנסיבות משתנות,
והרגשות העצובים האלו נעלמים.
דיכאון קליני שונה.
זו הפרעה בריאותית,
וזה לא יעלם רק בגלל שאתם רוצים.
הוא נשאר לפחות שבועיים רצופים,
ומפריע משמעותית ליכולת של אדם לעבוד,
לשחק,
או לאהוב.
לדיכאון יכולים להיות הרבה סימפטומים שונים:
מצב רוח עצוב,
איבוד עניין בדברים
שאתם בדרך כלל נהנים מהם,
שינוי התאבון,
הרגשת חוסר ערך או אשמה קיצונית,
שינה מרובה מדי או מועטה מדי,
ריכוז נמוך,
חוסר מנוחה או איטיות,
אובדן אנרגיה,
או מחשבות חוזרות על התאבדות.
אם יש לכם לפחות חמישה מהסמפטומים האלה,
לפי ההנחיות הפסיכיאטריות,
אתם מתאימים לאבחנה של דיכאון.
וזה לא רק סימפטומים התנהגותיים.
לדיכאון יש התגשמויות פיסיות בתוך המוח.
ראשית,
יש שינויים שיכולים להראות
בעין בלתי מזויינת
וראיית קרני רנטגן.
אלה כוללות אונות קדמיות קטנות יותר
ונפחים קטנים יותר של אונות צידיות.
בקנה מידה קטן יותר,
דיכאון מקושר לכמה דברים:
המעבר הלא נורמלי או הריקון
של ניורו טרנסמיטורים מסויימים,
בעיקר סרוטונין, נור אפינפרין, ודופמין,
מחזורים צירקדיים מופרעים,
או שינויים ספציפיים במחזורי השינה העמוקים
של REM ו גלים איטיים,
ושינוים הורמונליים לא נורמליים,
כמו רמות קורטיזול גבוהות
וחוסר רגולציה של הורמוני בלוטת תריס.
אבל למדעני מוח עדיין אין תמונה שלמה
של מה גורם לדיכאון.
נראה שיש לו פעולה מורכבת
בין הגנים והסביבה,
אבל אין לנו כלי אבחוני
שיכול לחזות במדוייק
איפה או מתי הוא יופיע.
ובגלל שסמפטומי דיכאון אינם מוחשיים,
זה קשה לדעת מי אולי נראה בסדר
אבל למעשה נאבק.
לפי מכון בריאות הנפש הלאומי,
זה לוקח לאדם הממוצע שסובל ממחלה נפשית
יותר מעשר שנים לבקש עזרה.
אבל יש טיפולים מאוד אפקטיבים.
תרופות ותרפיה משלימים אחת את השני
כך שכל אחד מחזק את כימיקלי המוח.
במקרים קיצוניים, טיפולי שוק חשמלי,
שזה כמו התקף נשלט במוח החולה,
הם גם מאוד יעילים.
טיפולים מבטיחים אחרים,
כמו גרוי תוך מגנטי גולגלתי,
נחקרים גם הם.
אז, אם אתם מכירים מישהו שנאבק בדיכאון,
עודדו אותם, בעדינות,
לחפש כמה מהאופציות האלו.
אתם אולי הייתם מציעים
לעזור במטלות ספציפיות,
כמו לחפש תרפיסט באזור,
או לעשות רשימה של שאלות לשאול את הרופא.
למישהו עם דיכאון,
השלבים הראשונים האלו יכולים
להראות בלתי נתנים למעבר.
אם הם מרגישים אשמים או אשמה,
הראו להם שדיכאון הוא מצב בריאותי,
ממש כמו אסטמה או סוכרת.
זו לא חולשה או תכונה אישיותית,
והם לא צריכים לצפות מעצמם להתגבר על זה
יותר משהם יכולים לשכנע את עצמם
להתגבר על זרוע שבורה.
אם לא חוויתם דיכאון בעצמכם,
המנעו מלהשוות את זה
לזמנים שהרגשתם מדוכאים.
השוואת מה שהם חווים
להרגשות עצבות זמניים נורמליים
יכול לגרום להם להרגיש אשמים על האבקותם.
אפילו רק לדבר על דיכאון בפתיחות
יכול לעזור.
לדוגמה, מחקר מראה ששאלת מישהו
בנוגע למחשבות אבדניות
למעשה מפחית את הסיכון להתאבדות.
שיח פתוח בנוגע למחלות נפשיות
עוזר לשחוק את הסטיגמה
והופך את זה לקל יותר לאנשים לבקש עזרה.
וככל שהחולים מחפשים טיפול,
המדענים ילמדו יותר בנוגע לדיכאון,
והטיפולים ישתפרו.
Depresija je glavni uzrok
invaliditeta u svijetu.
U Americi,
blizu 10% odraslih
se bori s depresijom.
Kada je riječ o mentalnoj bolesti,
ona može biti puno teža za razumjeti
od, recimo, visokog kolesterola.
Jedan od glavnih izvora zabune je
razlika između depresije
i osjećaja deprimiranosti.
Gotovo svatko
s vremena na vrijeme osjeća tugu.
Dobivanje loše ocjene,
gubitak posla,
svađa,
pa čak i kišni dan mogu izazvati
osjećaj tuge.
Ponekad ne postoji okidač za sve.
To jednostavno iskače iz vedra neba.
Onda se okolnosti promijene,
i tužni osjećaji nestanu.
Klinička depresija je drugačija.
To je medicinski poremećaj,
i neće otići
samo zato što to želite.
Ona se zadržava najmanje
dva uzastopna tjedna,
i značajno ometa
nečiju sposobnosti za rad,
igru,
ili ljubav.
Depresija može imati mnogo
različitih simptoma:
loše raspoloženje,
gubitak interesa za stvari
u kojima bi inače uživali,
promjene u apetitu,
osjećaja bezvrijednosti,
pretjerane krivnje,
previše ili premalo sna,
slaba koncentracija,
uznemirenost ili usporenost,
gubitak energije,
ili uzastopna pomisao na samoubojstvo.
Ako imate bar pet
od ovih simptoma,
prema psihijatrijskim smjernicama,
ispunjavate uvjete za dijagnou depresije.
I ne radi se samo o simptomima ponašanja.
Depresija se fizički manifestaira
unutar mozga.
Kao prvo,
radi se o promjenama
koje su vidljive golim okom
i rendgenskim zrakama.
To su smanjenje frontalnih režnjeva
i hipokampnih volumena.
Na više mikro,
depresija utječe na
abnormalne prijenose ili brisanja
određenih neurotransmitera,
posebno serotonina, norepinefrina,
i dopamina,
otupjelih cirkadijurnih ritmova,
ili posebnih promjena u REM-u
te u fazi sporih valova ciklusa spavanja,
i hormonskih abnormalnosti,
kao što su visoki kortizol i deregulacija
hormona štitnjače.
No neuroznanstvenici još uvijek nemaju
potpunu sliku
onoga što uzrokuje depresiju.
Čini se da ima veze sa složenom
interakcijom između gena i okoliša,
ali nemamo dijagnostički alat
koji može točno predvidjeti gdje
ili kada će se pojaviti.
A budući da su simptomi depresije
nematerijalni,
teško ju je prepoznati kod osoba
koje se naizgled dobro osjećaju
Prema Nacionalnom Institutu
za Mentalno Zdravlje,
prosječnoj osobi koja se bori
s mentalnom bolešću treba
više od deset godina
da bi zatražila pomoć.
No postoje vrlo učinkoviti tretmani.
Lijekovi i terapija se nadopunjuju
kako bi poboljšali kemiju mozga.
U ekstremnim slučajevima,
electroconvulsivna terapija,
koja je kao kontrolirani napadaj
u pacijentovu mozgu,
također je vrlo korisna.
Obećavajući tretmani,
kao transkranijalne magnetske stimulacije,
se takoder istražuju.
Dakle, ako poznajete nekoga
tko se bori s depresijom,
nježno ga potaknite da potraži
neke od tih opcija.
Možete čak i pomoći
specifičnim zadacima,
potragom terapeuta u zoni,
ili pravljenjem popisa pitanja
za liječnika.
Za nekog s depresijom,
prvi se koraci mogu činiti nepremostivima.
Ako oni osjećaju krivnju ili sram,
naglasite da je depresija
zdravstveno stanje,
baš kao astma ili dijabetes.
To nije slabost
ili osobina ličnosti,
i ne trebaju očekivati
da se sama od sebe riješi
kao što ne bi mogli očekivati
da slomjena ruka sama zacijeli.
Ako niste doživjeli
depresiju,
nemojte je uspoređivati s
vremenskim periodima tuge.
Uspoređujući ono što oni doživljavaju
s normalnim, privremenim osjećajma tuge
može učiniti da se osjećaju
krivima za borbu.
Čak i sam otvoren razgovor o
depresiji može pomoći.
Na primjer, istraživanja pokazuju
da razgovor o suicidalnim mislima
zapravo smanjuje rizik samoubojstva.
Otvoreni razgovori o duševnim bolestima
pomažu u borbi protiv prerasuda
i olakšavaju
ljudsku potragu za pomoć.
Što više pacijenata traži liječenje,
više će znanstvenici naučiti
o depresiji,
i tretmani će postati bolji.
A depresszió a cselekvőképtelenség
leggyakoribb oka a világon.
Az Egyesült Államokban
a felnőtt lakosság
közel 10%-a küzd depresszióval.
Lévén ez egy mentális betegség,
sokkal nehezebb megérteni,
mint mondjuk a magas koleszterinszintet.
Ennek egyik oka a tényleges depresszió
és a lehangoltság érzése
közti különbségben rejlik.
Szinte mindenkivel előfordul,
hogy időnként lehangolt.
Egy rossz jegy,
munkánk elvesztése,
egy szóváltás,
vagy akár az esős idő is kiválthatja
a negatív érzést.
Néha nem is kell hozzá kiváltó ok.
Egyszerűen csak ott terem a semmiből.
Majd megváltoznak a körülmények,
és a rossz érzés elmúlik.
A klinikai depresszió más.
Egészségi probléma,
ami nem múlik el, csak mert úgy akarjuk.
Legalább két, egymást követő hétig eltart,
és merőben befolyásolja
az egyén teljesítőképességét a munkában,
szórakozásban
vagy az érzelmek terén.
A depressziónak számos tünete van:
rosszkedv,
az érdeklődés elvesztése,
az étvágy változása,
alacsony önértékelési szint
vagy eltúlzott bűntudat,
túl sok vagy túl kevés alvás,
a koncentrációs készség romlása,
nyugtalanság vagy lassúság,
az életerő hiánya,
az öngyilkosság visszatérő gondolata.
Ha ezek közül legalább ötöt tapasztalnak,
a pszichiátriai irányelvek szerint
önök jó eséllyel depressziósak.
És tünetek nem csak
a viselkedésben jelentkeznek.
A depresszió együtt jár
az agy fizikai elváltozásával.
Először is,
puszta szemmel és a röntgen alatt is
láthatunk elváltozásokat.
Például kisebb
frontális lebeny és hippokampusz.
Még elemibb szinten
a depressziót összefüggésbe hozzák
pár dologgal:
bizonyos neurotranszmitterek
abnormális továbbítása vagy legyengülése,
különösen a szerotonin,
noradrenalin és dopamin,
a cirkadián ritmus zavara,
a REM-fázis és a lassú hullámú alvás
bizonyos változásai,
hormonális rendellenességek,
mint a magas kortizolszint
és a pajzsmirigyhormonok deregulációja.
Ám az idegtudósoknak
még mindig nincs teljes rálátásuk,
mi okozza a depressziót.
Úgy tűnik, köze van a gének
és a környezet közti kölcsönhatáshoz,
ám nincs olyan
diagnosztikai eszközünk,
amely pontosan megjósolná,
hol és mikor bukkan fel a betegség.
Mivel a betegség tünetei
nem kézzelfoghatóak,
nehéz felismerni, ha valaki szenved tőle,
de nem látszik rajta.
A Nemzeti Mentálhigiéné Intézet szerint
az átlagember több mint tíz évig
küzd mentális problémákkal,
mielőtt segítséget kérne.
De vannak nagyon hatékony gyógymódok.
Gyógyszerek és terápia kiegészítik egymást
az agy kémiájának erősítéséért.
Szélsőséges esetekben elektrosokk-terápia,
ami olyasmi, mint egy
ellenőrzött roham a beteg agyában,
és szintén nagyon hasznos.
Vizsgálnak más ígéretes gyógymódokat is,
mint például
a transzkraniális mágneses stimuláció.
Ha tehát ismernek valakit,
aki depresszióval küzd,
finoman bátorítsák, hogy nézzen
utána ezeknek a lehetőségeknek.
Esetleg segíthetnek is néhány dologban,
mint a környékbeli terapeuták felkutatása,
vagy összeírni, hogy
mit kérdezzen meg az orvostól.
Egy depressziós számára
ezek az első lépések
leküzdhetetlennek tűnnek.
Ha ismerősüknek bűntudata
vagy szégyenérzete van,
mutassanak rá,
hogy a depresszió betegség,
csak úgy, mint az asztma vagy a diabétesz.
Nem gyengeség, nem személyiségjegy,
és nem kéne arra várnia,
hogy egyszercsak túl lesz rajta,
ahogy egy törött kar sem
gyógyul meg magától.
Aki nem tapasztalta meg még maga is,
hogy milyen depressziósnak lenni,
ne hasonlítgassa ezt a jelenséget
a lehangoltsághoz.
A depresszió és a normális, átmeneti
szomorúság hasonlítgatása
bűntudatot okozhat a depressziósnak,
hogy nem bírkózik meg problémájával.
Már az is segíthet, ha nyíltan
beszélgetünk a depresszióról.
Megkérdezni valakit, hogy foglalkozik-e
az öngyilkosság gondolatával,
ténylegesen csökkenti az öngyilkosság
kockázatát a kutatások szerint.
A lelki betegségekről folytatott őszinte
beszélgetés eltüntetheti a stigmát,
és megkönnyítheti a segítségkérést.
Minél több beteg keres gyógymódot,
annál több tudós fog
a depresszióval foglalkozni,
és annál jobb
kezelési módokkal állnak elő.
Depresi adalah penyebab utama
kecacatan di dunia.
Di Amerika Serikat,
hampir 10% orang dewasa berjuang
melawan depresi.
Depresi merupakan penyakit mental,
sehingga mungkin lebih sulit dipahami
dibanding, misalnya, kolesterol tinggi.
Salah satu yang membingungkan adalah
perbedaan antara mengalami depresi
atau hanya merasa depresi.
Hampir semua orang merasa
sedih dari waktu ke waktu.
Mendapatkan nilai buruk,
kehilangan pekerjaan,
bertengkar mulut,
bahkan hujan pun dapat
membawa perasaan sedih.
Kadang tanpa pemicu apapun,
rasa sedih dapat muncul tiba-tiba.
Lalu ketika keadaan berubah,
rasa sedih pun menghilang.
Depresi klinis berbeda.
Ini merupakan gangguan medis,
dan ia tidak akan pergi hanya
karena kehendak Anda.
Depresi klinis bertahan setidaknya
selama 2 minggu,
dan secara signifikan mengganggu
kemampuan seseorang dalam bekerja,
bermain,
atau mencintai.
Depresi mempunyai banyak
gejala yang berbeda:
suasana hati muram,
tidak tertarik pada sesuatu
yang biasanya Anda nikmati,
perubahan nafsu makan,
merasa tidak berguna atau
merasa sangat bersalah
tidur terlalu banyak atau terlalu sedikit,
sulit berkonsentrasi,
kegelisahan atau kelambatan,
kurang energi,
atau muncul pikiran untuk
bunuh diri berulang kali.
Jika Anda mengalami setidaknya
lima gejala di atas,
menurut panduan psikiatris
Anda bisa didiagnosa terkena depresi.
Dan depresi tidak hanya
berdampak pada gejala perilaku.
Depresi memiliki
dampak fisik di dalam otak.
Pertama,
ada perubahan yang dapat
dilihat dengan mata telanjang
dan penglihatan X-ray.
Ini termasuk pengecilan volume
lobus frontal dan hipokampus.
Dalam skala lebih mikro,
depresi berkaitan dengan beberapa hal:
transmisi abnormal atau penipisan
neurotransmiter tertentu,
terutama serotonin,
norepinefrin, dan dopamin,
ritme sirkadian yang kacau,
atau perubahan spesifik pada REM dan
gelombang lambat pada siklus tidur Anda,
dan keganjilan hormon
seperti tingkat kortisol tinggi dan
deregulasi hormon tiroid.
Tapi para ahli syaraf masih belum
mendapatkan gambaran lengkap
dari penyebab depresi.
Sepertinya berkaitan dengan interaksi
kompleks antara gen dan lingkungan,
tapi kita tidak punya alat diagnosa
yang bisa memprediksi secara akurat
dimana atau kapan depresi akan muncul.
Karena gejala depresi tidak kasat mata,
sulit mengetahui siapa yang kelihatan
baik-baik saja
tapi sebenarnya menderita depresi.
Menurut
Institusi Kesehatan Mental Nasional,
rata-rata penderita
penyakit kejiwaan membutuhkan
lebih dari sepuluh tahun
untuk meminta pertolongan.
Tapi ada perawatan yang sangat efektif.
Pengobatan dan terapi saling melengkapi
untuk meningkatkan zat kimia di otak.
Dalam kasus serius,
terapi elektrokonvulsif,
yang seperti melakukan kejang terkontrol
pada otak pasien,
juga sangat membantu.
Perawatan menjanjikan lainnya, seperti
transcranial magnetic stimulation (TMS),
sedang diteliti juga.
Jika Anda tahu seseorang
sedang melawan depresi,
doronglah mereka dengan lembut
untuk mencari beberapa pilihan tersebut.
Anda mungkin bisa menawarkan
diri untuk membantu,
misalnya dengan mencari
terapi di daerah Anda,
atau membuat daftar pertanyaan
untuk ditanyakan pada dokter.
Bagi penderita depresi,
langkah -langkah awal ini bisa
terasa tidak mungkin dilakukan.
Jika mereka merasa bersalah atau malu,
tekankan bahwa depresi
adalah kondisi medis,
sama seperti asma atau diabetes.
Ia bukan kelemahan atau kepribadian,
dan mereka tidak bisa mengabaikannya
begitu saja
sama seperti mereka tidak bisa
mengabaikan lengan yang patah.
Jika Anda belum pernah mengalami depresi,
hindari membandingkannya dengan masa
ketika Anda merasa bersedih.
Membandingkan pengalaman mereka
dengan kondisi normal,
perasaan sedih yang bersifat sementara
dapat membuat mereka merasa bersalah
karena mereka (begitu) kesusahan.
Bahkan hanya dengan bicara tentang
depresi secara terbuka dapat membantu.
Contohnya,
riset menunjukkan bahwa menanyakan
tentang pikiran bunuh diri
dapat mengurangi resiko bunuh diri mereka.
Pembicaraan terbuka tentang
penyakit kejiwaan
membantu mengikis stigma
dan membuat seseorang
lebih mudah meminta pertolongan.
Dan makin banyak pasien
mencari perawatan,
semakin banyak yang bisa dipelajari
tentang depresi,
dan semakin baik pula
perawatan yang bisa diberikan.
La depressione è la prima causa
di disabilità nel mondo.
Negli Stati Uniti,
quasi il 10% degli adulti
lotta contro la depressione.
Ma essendo una malattia mentale,
può essere molto più difficile da capire
rispetto a, che so, il colesterolo alto.
A scatenare molta confusione
è la differenza tra soffrire di depressione
e il semplice sentirsi depressi.
A quasi tutti capita di sentirsi giù
qualche volta.
Prendere un brutto voto,
perdere il lavoro,
litigare con qualcuno,
anche una giornata piovosa
può farci sentire tristi.
A volte non c'è
nessun evento scatenante.
A volte succede all'improvviso,
senza un motivo.
Poi la situazione cambia
e quelle sensazioni svaniscono.
La depressione clinica è differente.
È un disturbo di salute,
e non sparirà solo perché
vogliamo che lo faccia.
Si presenta per almeno
due settimane consecutive,
e interferisce in modo significativo
con la capacità di lavorare,
giocare
o amare.
La depressione può presentare
diversi sintomi:
cattivo umore,
perdita di interesse
verso ciò che normalmente ti piace,
cambiamenti nell'appetito,
il sentirsi inutile
o terribilmente in colpa,
dormire troppo o troppo poco,
scarsa concentrazione,
irrequietezza o lentezza,
perdita di energia,
o pensieri suicidi ricorrenti.
Se soffri di almeno
cinque di questi sintomi,
secondo le linee guida degli psichiatri,
potresti ricevere
una diagnosi di depressione.
E non si tratta solo
di sintomi comportamentali.
La depressione presenta
anche manifestazioni fisiche nel cervello.
Prima di tutto,
ci sono cambiamenti
visibili a occhio nudo
o ai raggi X.
Tra questi un volume minore
del lobo frontale e dell'ippocampo.
In microscala,
la depressione è associata
a diverse cose:
la trasmissione anomala o la mancanza
di alcuni neurotrasmettitori,
nello specifico la serotonina,
la norepinefrina e la dopamina,
ritmi circadiani sballati,
o cambiamenti specifici nella fase REM
e nel sonno a onde lente,
e squilibri ormonali,
come un alto livello di cortisolo
e una disfunzione degli ormoni tiroidei.
Ma i neuroscienziati non hanno ancora
il quadro completo
di cosa causi la depressione.
Sembra legata a una complessa
interazione tra geni e fattori ambientali,
ma non siamo in possesso
di uno strumento diagnostico
che possa predire accuratamente
dove o quando si presenterà.
E dato che i sintomi della depressione
sono intangibili
è difficile capire chi, anche se sembra
star bene, ne stia in realtà soffrendo.
Secondo il National Institute
of Mental Health,
passano in media oltre dieci anni
prima che chi soffre
di una malattia mentale chieda aiuto.
Tuttavia esistono cure molto efficaci.
Farmaci e terapia agiscono insieme
per stimolare la chimica cerebrale.
In casi estremi,
la terapia elettroconvulsivante,
una sorta di crisi epilettica indotta
nel cervello del paziente,
può rivelarsi molto utile.
Anche altri potenziali trattamenti,
come la stimulazione
magnetica transcranica,
vengono studiati
e presi in considerazione.
Quindi se conosci qualcuno
che sta lottando contro la depressione
incoraggialo dolcemente a prendere
in considerazione queste opzioni.
Potresti anche offrirti di aiutarlo
con compiti precisi,
come cercare un terapista in zona
o facendo una lista di domande
da porre al medico.
Questi primi passi,
per chi soffre di depressione,
possono sembrare insormontabili.
Se si sente in colpa o si vergogna,
ricordagli che la depressione
è una condizione clinica,
proprio come l'asma o il diabete.
Non è una debolezza
né un tratto della personalità
e non deve aspettarsi
di superarla da solo
come non si può pensare
di fare lo stesso con un braccio rotto.
Se non avete mai sofferto
di depressione in prima persona
evitate di confrontarla con momenti
in cui vi siete sentiti tristi.
Paragonare quello che sta vivendo
a una tristezza normale e temporanea
lo farebbe sentire in colpa
per il suo stare male.
Anche parlare apertamente
di depressione può essere d'aiuto.
Secondo alcune ricerche, chiedere
a una persona dei suoi pensieri suicidi
ridurrebbe
il rischio effettivo di suicidio.
Parlare apertamente della malattia
mentale aiuta a erodere lo stigma
e a rendere più facile
la richiesta d'aiuto.
e più pazienti cercheranno una terapia,
più gli scienziati approfondiranno
gli studi sulla depressione,
e più la terapia stessa potrà migliorare.
うつ病は 世界で障害を引き起こす
主要な原因となっています
アメリカでは
成人の10%近くが
うつ病に苦しんでいます
しかし この病気は
精神的なものであるため
たとえば 高コレステロールなどに比べて
理解するのが難しいといえます
混乱を招く主な要因のひとつは
うつ病を患っていることと
気分が落ち込んでいることの
違いです
誰しも 折に触れて
気分が落ち込むことがあります
悪い成績を取ったり
職を失ったり
ケンカをしたり
雨が降っているだけでも
悲しい気持ちになるものです
時には 原因がないことすらあります
突然 気分が落ち込むのです
それから 状況が変わると
悲しい気持ちは消え失せます
臨床的うつ病は これとは違います
医学的には うつ病は疾病であり
なくなればいいと思うだけで
なくなるものではありません
少なくとも 2週間連続で続き
その人の能力に 大きく差し支えます
仕事や―
遊び
愛情にも関わるのです
うつ病には 様々な症状があります
気分の停滞
普段は楽しんで行うことへの
興味の喪失
食欲の変化
自分に価値がないような感覚や
罪の意識の異常な高まり
睡眠過剰 もしくは睡眠不足
集中力の低下
落ち着きのなさや
行動速度の低下
やる気の喪失
自殺願望が繰り返し
わき起こることなどです
これらの症状のうち
5つに当てはまるなら
精神科のガイドラインによると
うつ病を患っている可能性があります
行動に関わる症状だけではありません
うつ病は脳内で起こる
身体的症状も伴います
まずはじめに
肉眼やX線写真で確認できるような
変化があります
これには 前頭前野の縮小や
海馬の体積の変化が含まれます
より小さな変化としては
うつ病は いくつかの事柄と関連があります
まず特定の神経伝達物質の
過剰分泌や減少―
特にセロトニン、ノルアドレナリン、
ドーパミンなどです
体内時計が狂う―
つまり レム睡眠とノンレム睡眠の
パターンの変化です
そしてホルモン異常―
高コルチゾールや
甲状腺ホルモンの調整力低下です
しかし 神経科学者たちも
うつ病の原因が何かを
まだ完全に理解できていません
遺伝子と環境が 複雑に
絡み合っているようですが
いつどこで発現するのかを
正確に予言するツールは
まだありません
そして うつ病の症状は
つかみどころがないため
誰が元気そうに見えて
実は苦しんでいるのかわかりにくいのです
アメリカ国立精神衛生研究所によると
精神疾患に苦しんでいる
平均的な患者が助けを求めるまでに
10年もかかると言います
しかし とても効果的な治療法もあります
投薬とセラピーは 相乗効果で
脳内の化学物質の分泌を促進します
極端な場合では
電気痙攣療法という
患者の脳内に
人工的に発作を起こす方法が
とても役に立ちます
その他の役立つ治療法としては
経頭蓋磁気刺激法などの
研究も進められています
ですから うつ病を患っている人を
知っているなら
これらの治療法を試してみるように
やさしく 促してみてください
特定の作業を手伝おうかと
提案するのもいいでしょう
地元のセラピストを調べたり
お医者さんに尋ねる質問を
リストアップしたりするなどです
うつ病を患っている人にとっては
こうした 最初のステップが
乗り越えられないように思えるものです
相手が自分を責めたり
恥ずかしいことだと思っているなら
うつ病が 喘息や糖尿病と同じような
医学的な症状であることを伝えましょう
心の弱さや
性格の欠陥ではないのです
腕の骨折を自分で治せないように
自然とよくなることが
期待できない症状なのです
自分でうつ病を
経験したことがないのなら
気分が落ち込んだときの経験と
比べてはいけません
ごく普通の一時的な悲しい気持ちと
相手の経験を比べることで
相手に苦しいのは
自分のせいだと思わせてしまうでしょう
うつ病について 率直に話すだけでも
役に立つかもしれません
たとえば 研究によると
自殺願望について尋ねることで
自殺の危険性が低くなるといいます
精神疾患について公に語ることで
社会的な不名誉がなくなり
人々が 助けを求めやすくなります
より多くの患者が 助けを求めれば
より多くの科学者が うつ病のことを
理解することになり
よりよい治療法が生まれるのです
우울증은 세상에서
장애를 만드는 큰 원인입니다.
미국에서는 성인의 약 10%가
우울증으로 고생합니다.
왜냐하면 우울증은 정신질환이기 때문에
이해하는데 더 어려울 수 있습니다.
고 콜레스트롤 보다는요.
혼란의 한 큰 원인은
우울증을 겪는 것과
우울한 것과는 다른 점 때문입니다.
거의 모든 사람들은 가끔 울적해합니다.
나쁜 성적을 받는 것,
직장을 잃는 것,
다툼이 있는 것,
심지어 비오는 날 조차
슬프게 할 수 있습니다.
가끔은 어떠한 유인도 없죠.
그냥 갑자기 생기기도 합니다.
그리고 상황은 바뀌고
그런 슬픈 감정들이 사라집니다.
임상 우울증은 다릅니다.
그건 질병이며
여러분이 원한다고 해서
없어지지는 않습니다.
임상 우울증은 적어도
연속 2주 동안은 계속되며,
한 사람의 일하고, 놀고
사랑하는 능력을 방해합니다.
우울증은 많은 다른
증상이 있을 수 있습니다.
쳐진 기분,
평상시에 좋아하던
일들에 흥미를 잃는 것,
식욕이 바뀌는 것,
가치가 없이 느끼거나
과하게 죄책감을 느끼는 것,
잠을 몹시 많이 자거나
너무 적게 자는 것,
낮은 집중력,
차분하지 못하거나 느린 것,
에너지가 없는 것,
또는 자살할 생각을 하는
것들이 증상입니다.
만약 여러분이 그 증상들 중에
적어도 5가지가 있다면,
정신 의학 설명지침에 따르면,
여러분은 우울증을 겪는 것 입니다.
그리고 그건 단순한
행동 증상들이 아닙니다.
우울증은 뇌 안의 육체적 표시입니다.
첫 번째로,
그냥 보는 것과 엑스레이로
볼 때 차이점은 있습니다.
그 차이점으로는 소규모의 전두엽과
해마의 부피가 있습니다.
더 작은 단위로 보자면,
우울증은 몇 가지와 관련이 있습니다.
비정상적인 전달과 어떠한
신경 전달 물질의 감소,
특히 세로토닌,
노르에피네프린, 도파민,
무딘 24시간 주기 리듬,
또는 램과 느린-웨이브의
수면 주기에서 특정한 변화가 일어나고,
예를 들면, 높은 코티솔과
갑상선 호르몬의 규제같은
호르몬 이상 징후가 있습니다.
하지만 신경 과학자들은
아직 우울증의 원인에 대해
완전히 알지는 못합니다.
유전자와 환경의 복잡한
상호 작용으로 생기는 것 같습니다.
하지만 우리는 우울증이 언제 일어날지
예측할 수 있는 진단할 방법이 없죠.
우울증의 증상은 무형이기 때문에,
괜찮아 보이는 사람이 사실상 괴로워
할 것이라고 아는건 어렵습니다.
국립 정신 건강 연구소에 따르면,
정신 질환으로 고통받는
일반적인 사람들은
도움을 청하는데
10년이 걸린다고 합니다.
하지만 매우 효과적인 치료도 있습니다.
약물과 치료 보완이 뇌의
화학물질을 북돋을 수 있습니다.
극단적인 경우에는
환자의 뇌의 발작을 조절하는
전기 충격 요법이
매우 도움이 될 수 있습니다.
다른 유망한 치료법으로는
경두개 자기 자극술과 같은 방법이
조사되고 있습니다.
만약 여러분이 우울증으로
괴로워 하는 사람을 아신다면
조심히 방법들을 찾아
볼 것을 격려해주세요.
여러분이 특정한 일에 대해
도움을 주실 수도 있고요
예를 들어 그 주변에 있는
치료사를 찾아 보거나
의사에게 물어볼 질문들을
작성해주실 수 있습니다.
우울증을 가지신 분이라면
이 첫 번째 실천이
불가능하게 보일 수 있습니다.
만약 그들이 죄책감이나
부끄러움을 느낀다면
우울증은 의학 현상이라 말해주세요.
천식이나 당뇨병 처럼요.
그건 약점이나 성격 특성이 아니고
마치 부러진 팔이 낫기를 기다리듯이
더 이상 스스로 극복하길
기대하면 안 된다는 겁니다.
만약 여러분이 우울증을
겪어보지 못하셨다면,
여러분이 좌절했던 시간과
비교하는 것을 피하세요.
여러분이 겪었던 정상적이고
일시적인 슬픈 감정과 비교하는 건
힘들었던 것에 대한
죄책감을 만들 수 있습니다.
단지 우울증에 대해 털어 놓는
것만으로도 도움이 될 수 있습니다.
예를 들면, 연구자들에 의하면
다른 이에게 자살 생각을 묻는 것만으로
그들이 자살할 위험을
줄일 수 있다고 합니다.
정신 질환에 대해 터놓고 얘기하는 것은
부정적인 인식을 약화하는데 도움을 주고
사람들에게 도움을 청하는 걸
더 쉽게 만들어 줍니다.
그리고 더 많은 환자들이
치료를 알아본다면
더 많은 과학자들이
우울증에 대해 배울 수 있고
치료법은 더 나아질 것 입니다.
خەمۆکی هۆکاری سەرەکیی پەککەوتنە
لە جیهاندا.
لە ئەمریکا,
نزیکەی ١٠٪ ی پێگەیشتوان بەدەست
خەمۆکییەوە دەناڵێنن.
بەڵام لەبەرئەوەی نەخۆشییەکی
دەروونییە,
تێگەیشتن لێی قورسترە لەچاو نەخۆشییەکی
وەک بەرزی کۆلیستڕۆل.
یەکێک لە هۆکارە سەرەکییەکانیش تێکەڵکردنی
ئەو جیاوازیەیە لە نێوان نەخۆشی خەمۆکی و
تەنها هەستکردن بە غەمباری.
هەموو کەسێک جار جار هەست بە غەمباری دەکات.
هێنانی نمرەی خراپ,
لەدەستدانی کار,
دەمەقاڵێ کردن,
تەنانەت ڕۆژێکی باراناوی ڕەنگە هەستی
غەمباریمان بۆ دروست بکات.
هەندێ کاتیش هیچ ڕوداوێک ڕووی نەداوە.
تەنها لە پڕ ئەو هەستە دروست دەبێت.
پاشان بارودۆخەکان دەگۆڕدرێن و
ئەو هەستانەی غەمبارمان دەکەن نامێنن.
نەخۆشی خەمۆکی جیاوازە.
نەخۆشییەکی پزیشکییە
بە پێی ویستی تۆ کۆتایی نایەت.
بە لایەنی کەمەوە بۆ ماوەی دوو هەفتە
درێژە دەکێشێت،
و بە شێوەیەکی نا ئاسایی ڕێگری دەکات
لە توانای ئیشکردن
یاریکردن و
پەیوەندی خۆشەویستی .
خەمۆکی چەندین نیشانەی جیاوازی هەیە وەک:
دەرونێکی غەمبار,
لەدەستدانی چێژ لەو شتانەی کە پێشتر
چێژبەخش بوون,
گۆڕانی ئارەزووی خواردن,
هەستکردن بە بێنرخی و خۆ تاوانبارکردنی زۆر,
زۆر خەوتن یاخود کەم خەوی,
کەمی تەرکیزکردن,
بێ ئۆقرەیی یاخود خاوبونەوە,
لەدەستدانی وزە,
دووبارەبوونەوەی بیری خۆکوشتن.
ئەگەر لایەنی کەم پێنج لەو نیشانانەت هەبوو,
بە پێی ڕێنماییە دەرونییەکان
ئەکرێت خەمۆکیت تێدا دەستنیشان بکرێت.
ئەوەش تەنها نیشانە ڕەفتارییەکان
ناگرێتەوە,
خەمۆکی چەند نیشانەیەکی جەستەیی
هەیە لە مێشکدا.
یەکەم جار،
چەند گۆڕانێک ڕودەدەن کە
بە چاوی ئاسایی و
تیشکی ئێکس دەبینرێن.
ئەم نیشانانەش بچووک بوونەوەی بەشی پێشەوەی
مێشك وقەبارەی هایپۆکامپەس دەگرێتەوە.
بە شێوەیەکی وردتر،
خەمۆکی پەیوەندی بە چەند شتێکی
تریشەوە هەیە:
ناردن و کەمبوونەوەی هەندێک لە
دەمارە گوێزەرەوەکان,
بە تایبەت سیرۆتۆنین، نۆرئێپنیفرین
و دۆپامین
تێکچونی کاتژمێری لەش,
یان چەند گۆڕانێکی دیاریکراو لە قوڵایی
خەوتن و شەپۆلە خاوەکانی سوڕی خەو,
وە تێکچوونی هۆرمۆنەکان
وەک بەرزی کۆرتیزۆڵ و
نائاسایی بوونی ڕژێنی دەرەقی.
بەڵام زانایانی دەمارزانی تا ئێستاش
وێنەیەکی ڕوونیان لەبەر دەست نییە
کە هۆکاری خەمۆکی چییە.
پێدەچێت بەهۆی پەیوەندییەکی ئاڵۆزەوە بێت
لە نێوان جینەکان و ژینگەدا،
بەڵام سەرچاوەیەکی
دەستنیشانکراومان نییە
تا بە وردی پیشانی بدات کە کەی و
لە کوێ نەخۆشییەکە سەرهەڵدەدات .
وە لەبەرئەوەی نیشانەکانی خەمۆکی
هەست پێنەکراون,
قورسە هەست بە کەسێک بکرێت کە باش دیارە
کەچی لە ڕاستیدا بە خەمۆکییەوە دەناڵێنێت.
بە گوێرەی پەیمانگەی نەتەوەیی
تەندروستی دەروونی,
بە تێکڕایی کەسێک کە بە نەخۆشییەکی
دەروونیەوە دەناڵێنێت
زیاد لە ١٠ ساڵ دەخایەنێت تاوەکو
داوای یارمەتی دەکات.
بەڵام چەند چارەسەرێکی کاریگەریش هەیە
دەرمان و چارەسەری سروشتی تەواوکەری یەکترین
بۆ باشترکردنی دەردراوەکانی مێشک.
لە بارودۆخە زۆر قورسەکانیشدا چارەسەر
بە تەزوی کارەبا,
کە وەک گەشکە وایە لە مێشکی نەخۆشدا،
زۆر ڕێگایەکی بەسودە.
چارەسەرە هیوابەخشەکانی تر،
وەک چارەسەر بە تەزووی موگناتیزی
لەژێر تاقیکردنەوەدایە.
بۆیە گەر کەسێک دەناسیت کە
بەدەست خەمۆکییەوە دەناڵێنێت،
بە میهرەبانییەوە هانی بدە کە یەکێک لەم
ڕێگە چارانە بدۆزێتەوە.
دەکرێت یارمەتیدەریبیت لە چەند کارێکدا،
وەک گەڕان بەدوای دەرونزانێکدا لەو شوێنە،
یان دروستکردنی لیستێک پرسیار
بۆ ئەوەی لە دکتۆرێکی بکەن.
بۆ کەسێک کە خەمۆکە،
ئەم هەنگاوە سەرەتاییانە قورسن.
ئەگەر هەست بە عەیبە و تاوان بکەن،
بۆیان ڕونبکەرەوە کە خەمۆکیش
نەخۆشییەکی پزیشکییە
هەر وەکو هەناسە توندی و شەکرە.
واتای لاوازی و تایبەتمەندی کەسی ناگەیەنێت،
نابێت وابزانن کە بە تەنها خۆیان
دەتوانن ڕزگاریان بێت
هەروەک ئەوەی ناتوانن بەتەنها قۆڵێکی شکاو
تیمار کەن.
ئەگەر تا ئێستا توشی خەمۆکی نەبوویت ،
بەراوردی خەمۆکی مەکە بەو کاتانەی
هەستت بە غەمباری کردووە.
بەراوردکردنی هەستی ئەوانەی خەمۆکن بە
هەستی خەمباربوونی ئاسایی و کاتی
وایان لێدەکات کە هەست بە تاوان بکەن
بەهۆی ئازارچەشتنیانەوە.
تەنانەت باسکردنی خەمۆکی بە ئاشکرا
دەکرێت یارمەتیدەربێت .
بۆ نمونە، توێژینەوەکان دەریانخستووە کە
پرسیارکردن لەسەر بیری خۆکوژی لە کەسێک
بە شێوەیەکی کاریگەر مەترسی
خۆکوشتن کەمدەکاتەوە.
وتوێژی ئاشکرا لەبارەی نەخۆشییە
دەرونییەکانەوە شەرمکردن ناهێڵێت
وە بۆ خەڵک ئاسانتر دەبێت کە
داوای یارمەتی بکەن.
هەروەها تاوەکو نەخۆشی زیاتر چارەسەر بکرێت،
زاناکان زیاتر دەزانن لە بارەی خەمۆکییەوە،
وە چارەسەرەکانیش باشتر دەبن.
Депресс бол хөгжлийн бэрхшээлийн
хамгийн түгээмэл шалтгаан.
АНУ-д насанд хүрэгчдийн
бараг 10 хувь нь депресст өртдөг.
Гэвч энэ нь сэтгэл зүйн өвчин учраас
жишээ нь холестеролтой харьцуулахад
ойлгоход хэцүү.
Хамгийн түгээмэл буруу ойлголт бол
депресст орох, гуниглах хоёрыг
ижил гэж үзэх явдал юм.
Бараг хүн болгон нь л заримдаа
уйтгарлаж гунигладаг шүү дээ.
Муу дүн авах,
ажлаасаа халагдах,
хүнтэй муудалцах,
тэр бүү хэл бороотой өдөр ч
уйтгар гуниг төрүүлдэг.
Заримдаа ямар нэгэн
шалтгаан ч байдаггүй.
Хаанаас ч юм гараад л ирдэг.
Нөхцөл байдал өөрчлөгдмөгц
гуниглахаа больчихдог.
Эмнэлгийн депресс бол өөр хэрэг.
Энэ бол өвчин.
Хүссэнээр чинь алга болчихдоггүй.
Хамгийн багадаа 2 долоо хоног үргэлжилж
тухайн хүний ажиллах,
тоглох,
хайрлах чадварт
маш их нөлөөлдөг.
Депресс маш олон шинж тэмдэгтэй:
сэтгэл санаа дундуур байх,
таалагддаг зүйлдээ дургүй болох,
хоолны дуршил өөрчлөгдөх,
хэнд ч хэрэггүй эсвэл
маш их буруутай мэт санагдах,
хэтэрхий их эсвэл маш бага унтах,
анхаарал муудах,
байж сууж ядах эсвэл удаашрах,
эрч хүчгүй болох,
эсвэл амиа егүүтгэх тухай байн байн бодох.
Хэрвээ эдгээрээс ядаж 5 нь
илэрч байгаа бол
сэтгэл зүйчдийн зааварчилгааны дагуу
танд депресс гэсэн онош тавьж болох нь.
Бас дан ганц зан үйлийн шинж тэмдэг ч биш.
Тархинд хүртэл физиологийн
өөрчлөлт гардаг.
Юун түрүүнд
энгийн нүдээр эсвэл
рентген зургаар харж болох
өөрчлөлтүүд илэрнэ.
Үүнд урд тархи болон
гиппокампус жижигрэх гэх мэт.
Илүү нарийн төвшинд
депресс нь хэд хэдэн зүйлтэй хамааралтай:
мэдрэлийн хөөрөл дамжуулагчийн
хэвийн бус дамжуулалт болон
серотонин, норепинефрин, допамин гэх мэт
хөөрөл дамжуулагчдын тоо буурч,
циркадын хэмнэл алдагдаж,
нойрсолтын РEМ болон удаан долгионы
үе шатанд тодорхой өөрчлөлт гарч,
кортизолын хэмжээ ихсэх, бамбай булчирхайн
гормоны тохиргоо алдагдах гэх мэт
гормоны хэвийн бус байдал үүснэ.
Гэвч мэдрэл судлалын шинжээчид
депрессны шалтгааныг
бүрэн нээгээгүй байна.
Ген болон ахуй орчны хоорондын
харилцан үйлдэлтэй холбоотой байж болох ч
одоогоор бидэнд үүнийг
хаана, хэзээ илрэх вэ гэдгийг
нарийн таамаглаж чадах
арга хэрэгсэл байхгүй.
Бас депрессийн шинж тэмдэг нь
нүдэнд үл үзэгдэх тул
хэн нэгэн зүгээр харагдавч
дотроо шаналж байгааг мэдэхийн аргагүй.
Үндэсний Сэтгэл Мэдрэлийн
Нийгэмлэгийн үзэж байгаагаар
сэтгэл мэдрэлийн өвчнөөр
шаналж байгаа жирийн хүн
10 гаруй жилийн дараа л
тусламж хүсдэг байна.
Гэхдээ үр дүнтэй олон эмчилгээ бий.
Эм бэлдмэл, засал эмчилгээг хамт хийвэл
тархины химийн бодисыг маш их дэмждэг.
Цөөн тохиолдолд өвчтөний тархинд
хяналттайгаар цочрол үүсгэх
цахилгаанаар цочроох засал эмчилгээ
сайн нөлөөтэй.
Транскраниал соронзон
идэвхижүүлэлт зэрэг
бусад найдлага өндөртэй эмчилгээг
бас судалж байна.
Хэрвээ та депресст шаналж байгаа
хэн нэгнийг таних бол
эдгээр сонголтоос болгоомжтой зөөлнөөр
санал болгоорой.
Эсвэл бүр ойр орчмын
сэтгэл зүйчдийг олж өгөн
тодорхой байдлаар тусалж болох юм.
Эсвэл эмчээс ямар асуулт асуухыг нь
бичиж өгөх ч юм уу.
Сэтгэл гутралаас шаналж буй хүнд
эдгээр эхний алхмууд дааж давшгүй мэт
санагдаж магадгүй.
Хэрвээ тэдэнд буруутай, ичгүүртэй
санагдаж байгаа бол
энэ нь астма эсвэл
чихрийн шижин гэх мэт
энгийн л эрүүл мэндийн өвчин
гэдгийг нь сануулаарай.
Энэ бол сул тал эсвэл зан чанар биш.
Гараа хугалсан бол "өөрөө эдгэчихнэ" гээд
орхидоггүй шиг
үүнийг ч гэсэн зөнгөөр нь орхиж болохгүй.
Хэрвээ та өөрөө депресст өртөж үзээгүй бол
сэтгэлээр унасан үетэйгээ
хэрхэвч харьцуулж болохгүй.
Тэдний мэдэрч буй зүйлийг энгийн,
түр хугацааны уйтгар гунигтай харьцуулбал
тэдний шаналлыг буруу
гэж байгаагаас ялгаагүй санагдана.
Эсвэл бүр сэтгэл гутралын тухай
нээлттэйгээр ярих нь ч тусалж болно.
Жишээлбэл, хэн нэгнээс
амиа хорлох тухай бодлыг нь асуухад
амиа хорлох эрсдэлийг
буруулдаг гэсэн судалгаа бий.
Сэтгэл мэдрэлийн өвчний тухай
чөлөөтэй ярилцах нь
үүнтэй холбоотой ичгүүрийг багасгаж,
тусламж хүсэхэд илүү амар болгодог.
Илүү олон өвчтөн эмчлүүлэхийг хүсэх тусам
илүү олон судлаачид депрессийг судалж
эмчилгээ нь илүү сайжрах болно.
नैराश्य हे जगातील विकलांग करणारे
मोठे कारण आहे.
एकट्या अमेरिकेत ,
१०% प्रौढ नैराश्याने ग्रासले आहेत.
पण हा मानसिक आजार असल्याने
हा समजण्यास अवघड आहे ,जसे उच्च
कोलेस्ट्रोल .
यात महत्वाचा गोंधळात टाकणारा फरक आहे
नैराश्य असणे
व फक्त जाणवणे.
जे अनेकांना आयुष्यात वेळोवेळी जाणवते.
खालचा दर्जा मिळणे ,
नोकरी गमाविणे .
वादात पडणे.
खूप पाऊस पडत असतंही नैराश्य जाणवते
काहीवेळा या मागे काही कारण नसते.
ते अचानक उगवते .
जेव्हा परिस्थिती बदलते,
तेव्हा नैराश्य गायब होते .
उपचार करावयास लागणारे नैराश्य
भिन्न असते .
ती एक वैद्यकीय दुरावस्था असते.
तुम्हाला वाटते म्हणून ती जात नाही
ही अवस्था दोन आठवडे रेंगाळत असते.
याचा परिणाम तुमच्या कार्यक्षमतेवर होतो.
खेळ
किवा प्रेम
नैराश्याची अनेक लक्षणे असतात
दुःखी अवस्था
ज्यात तुम्हाला आनंद मिळतो त्या गोष्टीत
लक्ष न लागणे.
पचनात बदल
आपण निरुपयोगी व दोषी असल्याची
सतत टोचणी लागणे.
खूप किवा कमी झोपणे .
लक्ष केंद्रित न करता येणे.
अस्वस्थ वाटणे, मंद गतीने काम करणे
निरुत्साही वाटणे
किवा पुन्हा पुन्हा आत्महत्येचे विचार येणे
यातील पाच लक्षणे दिसून आल्यास
मानसोपचाराच्या मार्गदर्शनानुसार
तुम्हाला याचे निदान करणे भाग आहे.
ही केवळ वर्तणुकीतील लक्षणे नाहीत .
नैराश्य ही मेंदूत बदल घडवीत असते .
प्रथमतः
काही लक्षणे डोळ्यांनी पहाता येतात.
तसेच क्ष किरणांनी
यासाठी मेंदूच्या हिप्पोकाम्पास भागाचे
व पुढील भागाचे निरीक्षण करावे लागेल
अगदी सूक्ष्मपणे .
नैराश्यात काही गोष्टी आढळतात
न्युरो ट्रान्समीटरचे अनैसर्गिक वहन वा
त्याचा नाश.
विशेषतः सेरॉटोनीन, नॉरएपिनेफ्रिन
व डोपामिन.
२४ तासांनी होणाऱ्या क्रिया बंद होणे
झोपेच्या अवस्थेतील बदल
झोपचक्रात बिघाड
तसेच हार्मोन्स मधील बदल
उच्च कार्टासोल पातळी
थायराईड हार्मोन्सची अनियमितता
पण न्यूरोविज्ञान अजून याबददल
पुरेसे जाणत नाहीं
कशाने नैराश्य येते.
असे दिसते की परिसर व जीन्स यांची ती
जातील आंतर्क्रिया असते.
पण तसे शोधण्याची यंत्रणा नाही.
ज्याने केव्हा व कोठे याची सुरवात होईल
हे अचूक कळेल
नैराश्याची लक्षणे काही सहज दिसत नाहीत
एखादा चांगला स्वस्थ वाटेल पण
तो याशी झगडत असेल.
राष्ट्रीय मानसिक आरोग्य संस्थेनुसार
सर्वसाधारण व्यक्तीस
जो नैराश्याने ग्रासला आहे
त्यास दहा वर्षांनी मदतीची गरज भासते.
त्यासाठी परिणामकारक उपचार पद्धती आहेत
औषधे व उपचार पद्धती मेंदूतील रासायनिक
पदार्थांना चालना देण्यास पूरक असतात.
टोकाच्या अवस्थेतील रुग्णासाठी
विजेच्या धक्क्याचा वापर करतात.
हा एक प्रकारचा मेंदूचा
ताबा घेण्यासारखे आहे
याने खूप मदत होते'
काही खास उपचार पद्धती आहेत
जसे चुंबकीय मस्तिष्क उत्तेजन.
त्यावर शोध चालू आहे.
नैराश्याने एखादा ग्रासला असेल
तर त्यास आधार द्या, त्यास पर्याय सुचवा .
त्यास एखाद्या कामात मदत करा.
जसे, त्या भागातील उपचारतज्ञांची
यादी मिळविणे.
डॉक्टरांना विचारावयाच्या
प्रश्नांची यादी करणे .
निराश अवस्थेतील व्यक्तीस ,
सुरवातीस हे बिनमहत्वाचे वाटेल.
जर त्यांना लाज वाटत असेल व न्यूनगंड
असेल तर
त्यांना आवर्जून सांगा, त्यांना
वैद्यकीय मदत लागेल.
जशी ती दमा व मधुमेहासाठी लागते.
नैराश्य हे काही व्य्क्तीदोष
वा कमकुवतपणा नाही
त्यांनी आपोआप बरे होण्याची
अपेक्षा धरू नये.
जसे एखाद्याचा हात मोडल्यावर
उपचार आवश्यक असतो.
तुम्ही स्वतः कधी नैराश्य अनुभवलं नसेल,
तर त्याची तुलना तुमच्या कोणत्याही
दुःखद काळाशी करणं टाळा.
त्यांच्या अनुभवाची तुलना एखाद्या
साधारण, तात्पुरत्या दुःखाशी केल्यामुळे
त्यांना आपल्या लढ्याबद्दल
अपराधी वाटू शकतं.
नैराश्याबद्दल नुसतं उघडपणे बोलण्याने
देखील मदत होऊ शकते.
एखाद्यास तुम्ही आत्महत्येच्या विचाराबद्दल
विचारले तरी तेवढे त्यास
आत्महत्येपासून परावृत्त करेल.
मानसिक विकारांसंबंधी चर्चा देखील
मनातील अढी दूर करेल.
आणि ते सहजपणे मदत मागतील
जसजसे अधिक रुग्ण मदत घेतील,
तसतसे शास्त्रज्ञ नैराश्याबाबत जाणतील,
आणि अधिक चांगली उपचार पद्धती देतील.
စိတ်ဓာတ်ကျရောဂါ ဆိုတာ ကမ္ဘာကြီးပေါ်မှာ
မသန်စွမ်းမှုရဲ့ အဓိကကြောင်းရင်းပါ။
အမေရိကန်ပြည်ထောင်စုမှာ
သက်ကြီး ၁၀%နီးပါးခန့်ဟာ စိတ်ဓာတ်ကျ့ခြင်း
ဝေဒနာနဲ့ လုံးပန်းနေရပါတယ်
စိတ်ပိုင်း နာမကျန်းမာမှုဖြစ်လို့
ကိုလက်စထရော မြင့်နေတဲ့ ရောဂါထက်
ဒီကိစ္စကို နားလည်ဖို့ ခက်ခဲနိုင်ပါတယ်
ဓိတ်ဓာတ်ကျမှု ရှိနေခြင်းနဲ့ စိတ်ဓာတ်
ကျနေသလိုလို ခံစားရမှု အတူခြင်းက
အဲဒါနဲ့ပတ်သက်ပြီး ရောထွေးရခြင်းရဲ့
အဓိက အကြောင်းရင်းပါ။
လူတိုင်းလိုလို အချိန်နဲ့ အမျှ
စိတ်ဓာတ်ကျတကို ခံစားခဲ့ဘူးတယ်။
အမှတ်မကောင်းတာ၊
အလုပ် ပြုတ်သွားတာ၊
ငြင်းခုံစကားများရတာ၊
မိုးရွာတဲ့ နေ့ကတောင် ဝမ်းနည်းစရာ
အကြောင်းဖြစ်နိုင်တယ်။
တခါတလေ အကြောင်းဆိုလို့
တစ်ခုမှ မရှိတတ်ပါ။
ရုတ်တရက် ဖြစ်ပေါ်လာတာမျိူးပါ။
အခြေအနေတွေ ပြောင်းလဲလာတာနဲ့
အဲဒီ ဝမ်းနည်း ပူဆွေးမှုတွေ
ပျောက်ကွယ်သွားတတ်ပါတယ်
ကုသရန်လိုအပ်တဲ့ စိတ်ဓာတ်ကျမှုက တစ်မျိုးပါ။
ဆေးပညာဆိုင်ရာ ချို့ယွင်းချက်ပါ၊
ကိုယ်က လိုချင်လို ပျောက်မသွားနိုင်ပါ။
အဲဒါက အနည်းဆုံးအားဖြင့်
နှစ်ပတ်ဆက်တိုက် ကြာတတ်ကာ၊
လူရဲ့ လုပ်ကိုင်နိုင်စွမ်းကို၊
ကစားနိုင်စွမ်းကို၊ ချစ်နိုင်စွမ်းကို၊
သိသာစွာ
သက်ရောက်မှုရှိတယ်။
စိတ်ဓာတ်ကျရောဂါရဲ့
ရောဂါလက္ခဏာတွေ အမျိုးမျိုး
ရှိရာ၊ စိတ်မပါတာ၊
ပုံမှပျော်ရွှင်တတ်တဲ့ ကိစ္စတွေမှာ
စိတ်ဝင်စားမှုမဲ့လာတာ
စားသောက်ချင်စိတ် ပြောင်းလဲလာတာ၊
အသုံးမကျသလို အပြစ်ရှိသလိုခံစားရတာ၊
အရမ်းထိုးအိပ်နေတာ ဒါမှမဟုတ် အိပ်မပျော်တာ၊
အာရုံစူးစိုက်မရတာ၊
ကဏ္ဍာမငြိမ် ဒါမှမဟုတ် တုံ့နှေးနေတာ၊
အားအင်တွေကုန်ခမ်းနေတာ၊
ခဏခဏ သတ်သေချင်စိတ်ပေါ်နေတာတွေပါ။
အဲဒီလက္ခဏာတွေထဲက
အနည်းဆုံး ၅ ခု ရှိနေပြီဆိုရင်၊
စိတ်ရောဂါဆိုင်ရာ လမ်းညွှန်ချက်တွေအရ
ခင်ဗျားမှာ စိတ်ကျရောဂါရှိနေပြီလို့
ပြောလို့ရပါပြီ။
နေပုံထိုင်ပုံဆိုင်ရာ
လက္ခဏာတွေသာ ရှိတာ မကပါ။။
စိတ်ကျရောဂါကို ဦးနှောက်ထဲမှာ
ရုပ်ပိုင်း လက္ခဏာများအရ မြင်နိုင်ပါသေးတယ်
ပထမဆုံးအနေနဲ့၊
သာမာန်မျက်စိနဲ့ မြင်ရနိုင်တဲ့
ပြောင်းလဲမှုတွေရှိတယ် ..
ဓာတ်မှန်နဲ့ မြင်နိုင်တယ်။
Frontal lobes နဲ့ hippocampal volumes
တွေ အဲဒီထဲ ပါဝင်ကြပါတယ်။
အနုစိတ် ကြည့်မယ်ဆိုရင်၊
စိတ်ဓာတ်ကျရောဂါက ကိစ္စတချို့နဲ့
ဆက်စပ်နေတယ်-
neurotransmitters အချို့ ကုန်ခမ်းလားတာ
သို့မဟုတ် ထုတ်လွှင့်မှု ပုံမမှန်တာ၊
အထူးသဖြင့် serotonin, norepinephrine,
and dopamine တွေပါ၊
circadian စည်းချက် မမှန်တေ့တာ၊
သို့မဟုတ် အိပ်ချိန် စက်ဝိုင်းထဲက REM နဲ့
နှေးတဲ့ လှိုင်းများ ပြောင်းလဲလာတာ၊
ဟိုမုန်းဆိုင်ရာ ပုံမမှန်မှုတွေ၊
cortisol မြင့်တက်တာနဲ့ thyroid ဟိုမုန်း
မမှန်ကန်တာတွေလည်း ပါဝင်တယ်။
ဒါပေမယ့် အာရုံကြောဆိုင်ရာ ပညာရှင်တွေဟာ
စိတ်ကျရောဂါ
ဖြစ်ရခြင်းရဲ့ အကြောင်းရင်း
အပြည့်အစုံ မသိပါ။
ဗီဇနှင့် ပတ်ဝန်းကျင်ပေါ်နှင့်လည်း
ရှုပ်ထွေး ဆက်နွယ်မှု ရှိတယ်လို့ထင်ရပေမဲ့၊
အဲဒါဟာ ဘယ်နေရာ ဘယ်အချိန်မှာ
ဖြစ်လာမယ်
တိကျစွာ ခန့်မှန်းလို့ရမယ့် စူးစမ်းရေး
ကိရိယာတွေ ကျွန်ုပ်တို့ထံတွင် မရှိသေးပါ။
စိတ်ဓာတ်ကျရောဂါရဲ့ လက္ခဏာကို ကိုင်ကြည့်
မရနိုင်တော့၊
အဆင်ပြေပုံ ပေါက်နေပေမယ့် လက်တွေ့တွင်
ရုန်းကန်နေရတာကို သိဖို့ခက်ခဲလှတယ်။
National Institute of
Mental Health အရဆိုရင်
သာမန်လူတစ်ယောက် စိတ်ပိုင်းဆိုင်ရာ
ဝေဒနာခံစားနေရသူ အနေနှင့်
အကူအညီတောင်းလာဖို့ဆိုရင်
ဆယ်နှစ်ကျော် ကြာတတ်ပါတယ်။
ဒါပေမဲ့ ထိရောက်တဲ့ ကုသမှုနည်းတွေ ရှိတယ်။
ဆေးဝါးပေးခြင်းနဲ့ ကုသခြင်းတွေက ဦးနှောက်ထဲက
ဓာတ်ပစ္စည်းတွေကို အားဖြည့်ပေးနိုင်တယ်။
အရမ်းဆိုးနေရေင်တော့
electroconvulsive therapy ကိုသုံးတယ်
လူနာ့ဦးနှောက်တွင် ထိန်းချုပ်လုပ်တဲ့
လျှပ်စစ်ဓာတ်နဲ့ ကုသမှုပါ၊
တကယ့်ကို ကူညီပေးနိုင်ပါတယ်။
transcranial magnetic stimulation လို
အခြား အလားအလာရှိတဲ့ ကုသနည်းတွေကိုလည်း
လေ့လာ စမ်းသပ်နေကြပါသေးတယ်။
တစ်စုံတစ်ယောက်ဟာ စိတ်ကျရောဂါနဲ့
ရုန်းကန်နေရတာကိုသိရင်
သူတို့ကိုအားပေးပါ၊ သိမ်မွေ့စွာ အဲဒီလို
ရွေးစရာများကို ရှာနိုင်အောင် ကူပေးပါ။
အထူး လုပ်ဆောင်ချက်တွေနဲ့လည်း
ကူညီပေးနိုင်ပါသေးတယ်၊
နေထိုင်ရာမှာ ကုသနိုင်မယ့်သူကို
ကူရှာတာမျိုး၊
ဒါမှမဟုတ် ဆရာဝန်ထံ မေးမယ့်မေးခွန်းတွေ
စာရင်းလုပ်ပေးတာမျိုး။
စိတ်ဓာတ်ကျရောဂါ ရနေသူအတွက်တော့
ဒီလိုပထမဆုံး ခြေလှမ်းတွေကို
ကျော်လွှားဖို့ ခဲယဉ်းနိုင်တယ်။
သူတို့ အပြစ်ရှိသလို
ဋ္ဌရှက်ရွံ့သလိုလိုဖြစ်နေရင်၊
စိတ်ကျရောဂါဆိုတာ ကုသရန်လိုရောဂါ
ဖြစ်တာ ထောက်ပြပါ၊
ပန်းနာရင်ကျပ်တို့ ဆီးချိုတို့လိုပေါ့။
ဒါက ကိုယ့်အားနည်းမှု ဒါမှမဟုတ်
ကိုယ့်အပြစ် မဟုတ်ပါဘူး၊
အဲဒါတွေ အလိုလို ပျောက်သွားမယ်လို့
မျှော်လင့်မရနိုင်ပါ၊
ကျိုးနေတဲ့လက် ပြန်ကောင်းသွားတာမျိုး
လုံးဝ မဟုတ်ပါ။
ခင်ဗျားကိုယ်တိုင် စိတ်ကျရောဂါကို
မခံစားခဲ့ရပါက၊
ခင်ဗျား စိတ်ညစ်နေခဲ့ရတဲ့ ကာလမျိုးနဲ့
ယှဉ်ပြောတာမျိုး ကိုရှောင်ပါ။
သူတို့ခံစားနေရတာကို သာမန် ယာယီ
ဝမ်းနည်းစိတ်ညစ်တာမျိုးနဲ့ ယှဉ်ပြောလိုက်ရင်
ရုန်းကန်နေရသူအတွက် ပိုအပြစ်ရှိသလို
ခံစားရစေနိုင်ပါတယ်။
စိတ်ကျရောဂါအကြောင်း ပွင့်ပွင့်လင်းလင်း
ပြောတာကတောင်မှ ကူညီပေးနိုင်တယ်။
ဥပမာဆိုရင်၊ သတ်သေချင်တဲ့အတွေးတွေ အကြောင်း
မေးတာက၊ သူတို့သတ်သေနိုင်တဲ့ အလားအလာကို
လျော့နည်းသွားနိုင်ကြောင်း
လေ့လာမှုက ပြသခဲ့ပါတယ်။
စိတ်ကျန်းမာရေးအကြောင်း ပွင့်လင်းစွာ
ဆွေးနွေးမှုက အမည်းစက်တွေကို တိုက်ဖျက်ကာ
လူတွေ အနေနဲ့ အကူအညီ
တောင်းလာစမှေုကိုလည်းပိုလွယ်ကူစေပါတယ်။
လူနာတွေက ကုသမှုကို ရယူလေလေ၊
သိပ္ပံပညာရှင်တွေ စိတ်ကျရောဂါ အကြောင်း
တိုးတိုးသိလာလို့၊
ကုသမှုတွေ ပိုပို ကောင်းလာမှာပါ။
Depresjon er den viktigste årsaken
til uførhet i verden.
I USA sliter
nær 10% av de voksne
med depresjon.
Men fordi det er en psykisk sykdom,
kan det være vanskeligere å forstå
enn f.eks. høyt kolesterol.
En grunn til forvirringen
er forskjellen mellom å lide av depresjon
og å bare føle seg deprimert.
Nesten alle føler seg nedstemt
fra tid til annen.
Å få dårlige karakterer,
miste jobben,
krangle,
selv en regnfylt dag
kan medføre tristhet.
Noen ganger finnes det ingen utløser.
Det kommer som fra ut av det blå.
Så forandres forholdene,
og tristheten forsvinner.
Klinisk depresjon er annerledes.
Det er en medisinsk lidelse
og den forsvinner ikke
bare fordi du vil det.
Den varer i minst
to uker sammenhengende
og har en stor påvirkning
på ens evne til å jobbe,
leke
eller elske.
Depresjon kan ha mange
forskjellige symptomer:
nedstemthet,
mangel på interesse
i ting du vanligvis nyter,
endringer i matlysten,
føle seg verdiløs eller
ekstremt skyldig,
å sove enten for mye eller for lite,
dårlig konsentrasjonsevne,
rastløshet eller treghet,
slapphet,
eller tilbakevendende selvmordstanker.
Om du har minst fem
av disse symptomene,
i følge psykiatriske retningslinjer,
er du kvalifisert til diagnosen depresjon.
Og det handler ikke bare om
atferdssymptomer.
Depresjon er fysisk synlig
inne i hjernen.
Til å begynne med
finnes det endringer som
er synlige med det blotte øye
og med røntgen.
Det er blant annet reduserte frontallapper
og hippocampus-volum.
På mikro-nivå
er depresjon assosiert med
et par ting:
den unormale transmisjonen eller
uttømmingen av visse nevrotransmittere,
spesielt serotonin, noradrenalin
og dopamin,
avstumpede circadiane perioder
eller spesifikke endringer i REM- og
langsom-bølge-deler av din søvnsyklus
og hormonforandringer
slik som høy kortisol og deregulering
av skjoldbruskkjertelhormoner.
Men hjerneforskere har ikke
dannet seg et helhetlig bilde
av årsakene til depresjon.
Det virker å ha å gjøre med en kompleks
interaksjon mellom gener og miljø,
men vi har ikke noe diagnostisk verktøy
som kan forutsi med nøyaktighet hvor
og når det vil dukke opp.
Og ettersom depresjonssymptomer
ikke er håndgripelige
er det vanskelig å vite hvem som kan
se bra ut men egentlig strever.
Ifølge National Institute of
Mental Health
bruker mennesker som strever
med mental sykdom i gjennomsnitt
ti år før de ber om hjelp.
Men det finnes effektive behandlinger.
Medisiner og terapi utfyller hverandre
når det gjelder å øke hjernekjemikalier.
I ekstreme tilfeller er
elektrokonvulsiv terapi,
som ligner et kontrollert anfall
i pasientens hjerne,
også veldig hjelpsom.
Andre lovende behandlinger,
som transkranial magnetisk stimulering,
blir også undersøkt.
Så hvis du kjenner noen
som strever med depresjon,
oppmuntre dem, mildt, til å oppsøke
noen av disse muligheter.
Du kan også tilby
å hjelpe med visse oppgaver,
som å slå opp terapeuter i området,
eller lage en liste av spørsmål
å stille legen.
Til noen som lider av depresjon
kan disse første stegene
virke uoverkommelige.
Hvis de føler skyld eller skam,
kan du påpeke at depresjon
er en medisinsk tilstand,
akkurat som astma eller diabetes.
Det er ikke noen svakhet
eller noe personlighetstrekk,
og de bør ikke forvente å bare
komme seg over det
like lite som en kan komme over
en brukket arm med bare viljestyrke.
Om du ikke har opplevd
depresjon selv,
må du unngå å sammenligne
med tider der du følte deg nedstemt.
Å sammenligne det de opplever med
normale, midlertidige følelser av tristhet
kan føre til at de føler seg skyldige
for at de strever.
Bare å snakke åpent
om depresjon kan hjelpe.
Forskning viser at å spørre noen
om selvmordstanker
reduserer risikoen for selvmord.
Åpenhet rundt psykisk sykdom
reduserer stigmaet
og gjør det lettere å be om hjelp.
Og jo flere søker behandling,
jo mer kan forskere lære
om depresjon,
og jo bedre vil behandlingene bli.
Depressie is de belangrijkste oorzaak
van invaliditeit in de wereld.
In de Verenigde Staten
hebben 10% van de volwassenen
met depressie te kampen.
Omdat het een mentale ziekte is,
kan het veel moeilijker te begrijpen zijn
dan bijvoorbeeld hoog cholesterolgehalte.
Eén belangrijke bron van verwarring is
het verschil tussen een depressie hebben
en je gewoon gedeprimeerd voelen.
Bijna iedereen
voelt zich af en toe bedrukt.
Slechte punten krijgen,
een job verliezen,
ruzie hebben,
zelfs een regenachtige dag
kan gevoelens van droefheid oproepen.
Soms is er helemaal geen aanleiding.
Het steekt gewoon zijn kop op,
uit het niets.
Dan veranderen de omstandigheden
en die droevige gevoelens verdwijnen.
Een klinische depressie is anders.
Dat is een medische aandoening
en die verdwijnt niet zomaar
omdat jij dat wil.
Ze blijft minstens twee weken aanhouden
en belemmert aanzienlijk
de vaardigheid om te werken,
spelen,
of vrijen.
Depressie kan verschillende
symptomen hebben:
een sombere stemming,
geen zin in dingen waar je
normaal gesproken van geniet,
verandering in de eetlust,
zich waardeloos
of buitensporig schuldig voelen,
te veel of te weinig slapen,
slecht concentratievermogen,
rusteloosheid of traagheid,
lusteloosheid,
of terugkerende zelfmoordgedachten.
Als je minstens
vijf van deze symptomen hebt,
kom je, volgens
psychiatrische richtlijnen,
in aanmerking voor
een diagnose van depressie.
En het zijn niet enkel gedragssymptomen.
Depressie is fysiek
zichtbaar in het brein.
Ten eerste
zijn er veranderingen
die men met het blote oog kan zien
en met röntgenvisie.
Dat zijn onder andere kleinere frontale
kwabben en het volume van de hippocampus.
Op microschaal
wordt depressie geassocieerd
met enkele dingen:
de abnormale overdracht of uitputting
van bepaalde neurotransmitters,
vooral serotonine, noradrenaline
en dopamine;
afgestompte circadiaanse ritmes
of bepaalde veranderingen in de REM
en de diepe-slaapfases van je slaapcyclus;
en hormonale afwijkingen,
zoals hoog cortisolgehalte
en ontregeling van de schildklierhormonen.
Maar neurowetenschappers
hebben nog steeds geen volledig beeld
van de oorzaken van depressies.
Een complexe wisselwerking tussen genen
en het milieu lijkt een rol te spelen,
maar we hebben geen
diagnostisch hulpmiddel
dat nauwkeurig kan voorspellen
waar of wanneer het zal opduiken.
En aangezien symptomen
van depressie ontastbaar zijn,
komt je er moeilijk achter
wiens zorgeloosheid slechts schijn is.
Volgens het National Institute
of Mental Health
heeft de gemiddelde persoon
die aan een geestesziekte lijdt
meer dan tien jaar nodig
om hulp te vragen.
Maar er zijn heel
effectieve behandelingen.
Medicijnen en therapie stimuleren samen
de chemicaliën in de hersenen.
In extreme gevallen kan
electroconvulsietherapie,
een soort gecontroleerde beroerte
in de hersenen van de patiënt,
bevorderlijk zijn.
Andere veelbelovende behandelingen,
zoals transcraniële
magnetische stimulatie,
worden ook onderzocht.
Dus als je iemand kent
die te kampen heeft met depressie,
moedig hen voorzichtig aan
enkele van deze mogelijkheden na te gaan.
Je kan zelfs aanbieden
met bepaalde taken te helpen,
zoals het vinden
van een therapeut in de buurt
of een lijst maken met vragen
om aan de dokter te stellen.
Voor iemand met een depressie
kunnen deze eerste stappen
onoverkomelijk lijken.
Als ze zich schuldig voelen
of zich schamen,
wijs er dan op dat depressie
een medische aandoening is,
net als astma en diabetes.
Het is geen zwakte of persoonlijkheidstrek
en ze moeten niet verwachten
er zomaar overheen te komen,
net zo min als ze met wilskracht
over een gebroken arm heen zouden komen.
Als je zelf geen depressie
doorgemaakt hebt,
vergelijk het dan niet met tijden
waarin je jezelf bedrukt voelde.
Vergelijken wat zij doormaken
met normale, wat sombere gevoelens,
kan ertoe leiden
dat zij zich er schuldig over voelen.
Zelfs gewoon maar open
over depressie spreken kan al helpen.
Onderzoek toont aan dat iemand
naar zelfmoordgedachten vragen
het zelfmoordrisico vermindert.
Open gesprekken over geestesziekte
helpen het stigma uit te slijten
en maken het de mensen makkelijker
om hulp te vragen.
En hoe meer mensen zich laten behandelen,
hoe meer wetenschappers
over depressie zullen leren
en hoe beter de behandelingen
zullen worden.
Depresja to najczęstsza przyczyna
niepełnosprawności na świecie.
W Stanach Zjednoczonych
zmaga się z nią prawie 10% dorosłych.
Depresja to zaburzenie psychiczne,
dlatego trudniej ją zrozumieć
niż na przykład za wysoki cholesterol.
Główne źródło nieporozumień
stanowi różnica między depresją
a uczuciem przygnębienia.
Każdy bywa czasem przygnębiony.
Zła ocena w szkole,
utrata pracy,
kłótnia,
czy deszczowy dzień
mogą wywołać w nas uczucie smutku.
Czasem nie trzeba żadnego bodźca.
Po prostu dzieje się tak bez powodu.
Potem okoliczności się zmieniają
i uczucie przygnębienia znika.
Depresja kliniczna to coś innego.
Ta choroba nie zniknie sama
tylko dlatego, że tego chcemy.
Utrzymuje się minimum
przez dwa kolejne tygodnie
i znacząco utrudnia choremu pracę,
rozrywkę
czy relacje z najbliższymi.
Depresja może mieć różne objawy:
zły nastrój,
utrata zainteresowania tym,
co zwykle sprawia radość,
wahania apetytu,
brak poczucia wartości,
przesadne obwinianie się,
za długi lub za krótki sen,
słaba koncentracja,
nadpobudliwość lub spowolnionienie,
brak energii,
nawracające myśli samobójcze.
Gdy wystąpi minimum pięć takich symptomów,
zgodnie z wytycznymi
psychiatra diagnozuje depresję.
Oprócz objawów behawioralnych,
przy depresji zachodzą też zmiany w mózgu.
Niektóre z nich widać
gołym okiem i na prześwietleniu.
To na przykład mniejsze płaty czołowe
i skurczony hipokamp.
Na poziomie mikroskopijnym
z depresją wiąże się kilka zjawisk:
nieprawidłowa transmisja
lub brak pewnych neuroprzekaźników,
zwłaszcza serotoniny,
noradrenaliny i dopaminy,
zakłócenia rytmu dobowego,
zmiany w fazie REM
i wolnofalowym stadium snu
oraz zaburzenia hormonalne,
w tym wysokie stężenie kortyzolu
i wahania hormonów tarczycy.
Neurobiolodzy wciąż nie znają
wszystkich przyczyn depresji.
Mogą za nią odpowiadać
złożone interakcje genów i środowiska,
ale nie ma narzędzi diagnostycznych
pozwalających dokładnie przewidzieć,
gdzie i kiedy choroba się pojawi.
Trudno uchwycić jej symptomy,
a ktoś wyglądający na zdrowego
może tak naprawdę cierpieć.
Jak podaje Narodowy Instytut
Zdrowia Psychicznego z USA,
osoba zmagająca się z chorobą psychiczną
prosi o pomoc przeciętnie
po ponad dziesięciu latach cierpienia.
Są jednak skuteczne metody leczenia.
Leki i terapia pobudzają
substancje chemiczne w mózgu.
W ekstremalnych przypadkach
stosuje się elektrowstrząsy,
które są jak kontrolowany
atak drgawkowy w mózgu pacjenta
i również pomagają w depresji.
Inne obiecujące metody,
jak przezczaszkowa stymulacja magnetyczna,
są w fazie badań.
Jeśli znasz osobę cierpiącą na depresję,
delikatnie spróbuj ją zachęcić
do skorzystania z tych metod.
Możesz nawet zaproponować,
że pomożesz znaleźć terapeutów w okolicy
czy ułożyć listę pytań do lekarza.
Dla osoby z depresją te pierwsze kroki
mogą wydawać się nie do pokonania.
Jeśli czuje się winna lub zawstydzona,
uświadom jej, że depresja to choroba,
tak samo jak astma czy cukrzyca.
To nie słabość czy cecha osobowości.
Nie można oczekiwać, że jakoś przejdzie,
tak samo, jak w przypadku złamanej ręki.
Jeśli nigdy nie dotknęła cię depresja,
nie porównuj jej do chwil przygnębienia.
Porównywanie przeżyć osób z depresją
ze zwykłym, przejściowym uczuciem smutku
może wzbudzić w nich poczucie winy.
Pomóc może nawet
samo mówienie otwarcie o depresji.
Jak pokazują badania,
rozmowa na temat myśli samobójczych
obniża ryzyko jego popełnienia.
Otwarte rozmowy o chorobie psychicznej
pomagają stopniowo redukować jej piętno,
a chorym jest łatwiej poprosić o pomoc.
Im więcej pacjentów będzie leczonych,
tym lepiej naukowcy poznają depresję
i tym lepsze będą metody jej leczenia.
A depressão é a principal causa
de incapacidade no mundo.
Nos Estados Unidos da América,
cerca de 10% dos adultos
lutam contra a depressão.
Mas, como é uma doença mental,
pode ser muito mais difícil de entender
do que, digamos, um colesterol elevado.
Uma importante fonte de confusão
é a diferença entre ter uma depressão
e sentir-se deprimido.
Quase toda a gente se sente em baixo,
de vez em quando.
Ter uma nota baixa,
perder o emprego,
ter uma discussão,
até um dia chuvoso pode causar
um sentimento de tristeza.
Por vezes não há qualquer razão.
Aparece sem se saber de onde.
Depois, as circunstâncias mudam
e esse sentimento de tristeza desaparece.
A depressão clínica é diferente,
é um distúrbio médico.
Não desaparece só porque queremos.
Perdura, pelo menos,
durante duas semanas consecutivas.
Interfere significativamente
com a capacidade de trabalhar,
de brincar,
ou de amar.
A depressão pode ter
muitos sintomas diferentes:
uma disposição baixa,
perda de interesse em coisas
de que gostamos,
alteração do apetite,
um sentimento de não prestar,
ou de excessiva culpa,
dormir demasiado ou muito pouco,
dificuldade em se concentrar,
inquietação ou lentidão,
perda de energia
ou pensamentos recorrentes de suicídio.
Se tiverem, pelo menos,
cinco destes sintomas,
— segundo as linhas
de orientação psiquiátricas —
são candidatos ao diagnóstico de depressão.
Mas não há apenas
sintomas de comportamento.
A depressão tem manifestações físicas
no interior do cérebro.
Primeiro que tudo,
há alterações que podemos ver
a olho nu ou aos raios-X.
Incluem redução do volume
dos lobos frontais e do hipocampo.
A uma escala mais microscópica,
a depressão está associada
a algumas coisas:
a transmissão anormal ou o esgotamento
de determinados neurotransmissores,
em especial, a serotonina,
a noradrenalina e a dopamina,
ritmos circadianos reduzidos,
ou alterações específicas na parte REM
ou de ondas lentas do ciclo do sono,
e anomalias hormonais,
como alto nível de cortisol e
desregulação das hormonas da tiroide.
Mas os neurocientistas ainda não têm
uma imagem completa
do que é que provoca a depressão.
Parece ter a ver com uma interação complexa
entre genes e meio ambiente,
mas não temos
uma ferramenta de diagnóstico
que possa prever com rigor
onde ou quando ela poderá aparecer.
Como os sintomas da depressão
são intangíveis,
é difícil saber quem pode parecer estar bem
mas está em dificuldade.
Segundo o Instituto Nacional
de Saúde Mental,
uma pessoa que sofre
duma doença mental
leva, em média, dez anos
para pedir ajuda.
Mas há tratamentos muito eficazes:
medicamentos e complemento terapêutico,
para estimular os químicos cerebrais.
Em casos extremos,
a terapia de eletrochoques,
ou seja, uma convulsão controlada
do cérebro do doente,
também ajuda muito.
Outros tratamentos promissores,
como a estimulação
magnética transcraniana,
estão também a ser investigados.
Portanto, se conhecerem alguém
que sofra de depressão,
encorajem-na, delicadamente,
a procurar qualquer destas opções.
Podem mesmo oferecer-se para ajudar
em tarefas específicas,
como procurar terapeutas da área,
ou fazer uma lista de perguntas
para apresentar a um médico.
Para alguém com uma depressão,
estes primeiros passos
podem ser inultrapassáveis.
Se eles se sentem culpados
ou envergonhados,
expliquem-lhes que essa depressão
é uma doença médica,
tal como a asma ou os diabetes.
Não é uma fraqueza
nem uma característica de personalidade.
Não podem esperar que consigam
ultrapassá-la sozinhos,
tal como ninguém pode curar sozinho
um braço partido.
Se nunca tiveram uma depressão,
evitem compará-la com as vezes
em que se sentiram em baixo.
A comparação com aquilo que sentimos,
sentimentos de tristeza
temporários e normais,
pode fazê-los sentirem-se culpados.
Mas falar abertamente
sobre a depressão pode ajudar.
Por exemplo, a investigação mostra que,
se perguntarmos a alguém
se tem sentimentos suicidas
reduz-se o risco do suicídio.
Uma conversa aberta sobre doenças mentais
ajuda a eliminar o estigma
e torna mais fácil
que as pessoas procurem ajuda.
Quantos mais doentes
procurarem tratamento,
mais os cientistas aprenderão
sobre a depressão
e melhor tratamento elas receberão.
A depressão é a principal causa
de invalidez no mundo todo.
Nos Estados Unidos, quase 10%
dos adultos sofrem de depressão.
Porém, por ser uma doença da mente,
ela pode ser bem mais difícil entender
do que, por exemplo, o colesterol alto.
Uma das principais causas de confusão
é a diferença entre ter depressão
e apenas sentir-se desanimado.
Quase todo mundo se sente
desanimado de vez em quando.
Tirar uma nota ruim, perder um emprego,
discutir com alguém, até um dia chuvoso
pode causar uma sensação de tristeza.
Às vezes, não há sequer uma razão.
Ela simplesmente surge do nada.
Mas aí, as circunstâncias mudam,
e a sensação de tristeza desaparece.
A depressão clínica é diferente.
Ela é um problema médico,
e não vai passar só porque você quer.
Ela dura por, no mínimo,
duas semanas seguidas,
e interfere significativamente
na capacidade de trabalho,
de se divertir e de amar.
A depressão pode apresentar
vários sintomas: desânimo,
perda de interesse em coisas
das quais você antes gostava,
mudanças no apetite,
sensação de falta de valor
ou de culpa excessiva,
dormir demais ou muito pouco,
dificuldade de concentração,
agitação ou lentidão,
falta de energia ou pensamentos
suicidas recorrentes.
Se você tiver pelo menos
cinco desses sintomas,
segundo diretrizes psiquiátricas,
você se enquadra
no diagnóstico de depressão.
E os sintomas não são
apenas comportamentais.
A depressão se manifesta
fisicamente no cérebro.
Primeiro, ocorrem mudanças
que podem ser observadas a olho nu
e através de visão raios X,
que incluem lobos frontais
e volume do hipocampo menores.
Numa escala mais microscópica,
a depressão está associada
com algumas coisas:
a transmissão anormal ou diminuição
de certos neurotransmissores,
especialmente a serotonina,
a norepinefrina e a dopamina,
ritmo confuso dos ciclos circadianos,
ou mudanças específicas no REM e em partes
de onda lenta do ciclo do sono,
e anormalidades hormonais,
como alta nos níveis de cortisol
e desregulação dos hormônios da tireoide.
Mas os neurocientistas ainda
não têm um panorama completo
do que causa a depressão.
Parece ter a ver com uma interação
complexa entre genética e ambiente,
mas não há uma ferramenta diagnóstica
capaz de prever com precisão
onde e quando ela vai ocorrer.
Uma vez que os sintomas
da depressão são intangíveis,
é difícil saber quem aparenta estar bem,
mas na verdade está sofrendo de depressão.
Segundo o Instituto Nacional
de Saúde Mental americano,
uma pessoa comum que sofra
de algum problema mental
leva mais de dez anos até que peça ajuda.
Mas existem tratamentos muito eficazes.
Medicação e terapia se complementam
para estimular a química cerebral.
Em casos extremos,
a eletroconvulsoterapia,
que é como uma convulsão controlada
no cérebro do paciente,
também ajuda muito.
Outros tratamentos promissores,
como a estimulação
magnética transcraniana,
também têm sido estudados.
Então, se você conhece alguém
que sofre de depressão,
encoraje essa pessoa, gentilmente,
a buscar algumas dessas opções.
Você pode até oferecer ajuda
em tarefas específicas,
como procurar terapeutas na região,
ou fazer uma lista de perguntas
a serem feitas ao médico.
Para algumas pessoas com depressão,
esses primeiros passos
podem parecer intransponíveis.
Se essa pessoa se sentir culpada
ou envergonhada,
explique que a depressão
é um problema médico,
como a asma ou o diabetes.
Não é uma fraqueza
ou um traço de personalidade,
e essa pessoa não deve esperar
uma recuperação simples,
não mais simples do que esperaria ter
no caso de um braço quebrado.
Se você ainda não passou
por um quadro de depressão,
evite compará-la a momentos
em que você se sentiu desanimado.
Comparar a experiência dessas pessoas
a momentos normais e de tristeza
pode fazê-las se sentirem
culpadas por sofrer.
Até mesmo apenas falar abertamente
sobre a depressão pode ajudar.
Por exemplo, pesquisas mostram
que conversar sobre pensamentos suicidas
na verdade reduz o risco de suicídio.
Conversas francas sobre doenças da mente
ajudam a acabar com o estigma
e fazem ficar mais fácil pedir ajuda.
Quanto mais pacientes buscarem ajuda,
mais os cientistas aprenderão
sobre a depressão,
e melhores se tornarão os tratamentos.
Depresia e cauza principală
a incapacităţii de muncă în lume.
În SUA, aproape 10% din adulţi
suferă de depresie.
Tocmai pentru că e o boală mintală
e mai greu de înţeles
decât colesterolul mărit, spre exemplu.
Confuzia se face adesea între
depresia reală și senzația de deprimare.
Majoritatea ne simţim deprimaţi
din când în când.
Când luăm o notă proastă,
ne pierdem locul de muncă, după o ceartă,
sau chiar şi o zi ploioasă
poate inspira sentimente de tristeţe.
Câteodată, fără un motiv anume,
apare așa, din senin.
Apoi circumstanţele se schimbă
şi sentimentele de tristeţe dispar.
Depresia clinică e altfel.
E o boală
şi nu dispare doar pentru că aşa vrei tu.
Durează minim două săptămâni consecutive
şi afectează capacitatea de muncă,
pofta de joacă sau de iubire.
Depresia poate avea simptome diverse:
apatie, pierderea interesului
pentru lucrurile care-ţi plac de obicei,
modificarea apetitului,
te simţi fără valoare
sau excesiv de vinovat,
dormi fie prea mult, fie prea puţin,
nu te poţi concentra,
eşti agitat sau prea lent,
te simți lipsit de energie,
sau îţi tot trec prin cap
gânduri de sinucidere.
Dacă ai cel puțin 5 din aceste simptome
conform ghidurilor de psihiatrie,
e posibil să ai și tu o depresie.
Nu sunt doar simptome comportamentale.
Depresia are manifestări fizice în creier.
Există schimbări care se percep
cu ochiul liber şi cu raze X:
lobii frontali şi volumul hipocampului
sunt mai mici.
La scară microscopică
depresia e asociată cu anumite lucruri:
transmisia anormală sau depleţia
anumitor neurotransmiţători,
– mai ales a serotoninei, norepinefrinei
şi dopaminei –
ritmuri circadiene dereglate,
sau schimbări caracteristice în fazele REM
sau alfa ale ciclurilor de somn,
anomalii hormonale, precum cortizol mărit
şi dereglarea hormonilor tiroidieni.
Neurocercetătorii încă nu ştiu exact
care sunt cauzele depresiei.
Se pare că e un cumul de interacţiuni
între gene şi mediu,
dar nu avem un mijloc de diagnosticare
să prezică momentul debutului.
Prentru că simptomele depresiei
sunt intangibile
e greu să-ţi dai seama cine suferă,
deşi pare sănătos.
După Institutul Naţional
de Sănătate Mintală,
unei persoane obişnuite,
având o boală mintală
îi ia peste 10 ani să ceară ajutor.
Dar există tratamente eficace.
Medicaţia şi terapia combinate
îmbunătăţesc chimia creierului.
În cazuri extreme,
terapia cu electroşocuri,
– care e o criză indusă controlat
în creierul pacientului – e foarte utilă.
Alte tratamente promiţătoare
ca stimularea magnetică transcranială
sunt studiate şi ele.
Dacă cunoşti pe cineva
care se chinuie cu depresia,
încurajază-i cu blândeţe
să apeleze la aceste opţiuni.
Te poţi oferi să ajuţi
la sarcini concrete,
precum căutatea terapeuţilor din apropiere
sau să faci o listă cu întrebări
de adresat unui medic.
Pentru cineva suferind de depresie
aceşti primi paşi sunt insurmontabili.
Dacă se simt vinovaţi sau ruşinaţi,
spune-le că depresia e doar o boală,
ca şi astmul sau ca diabetul.
Nu e o slăbiciune
sau o trăsătură de caracter,
şi n-ar trebui să aştepte să le treacă,
aşa cum nimănui
nu-i trece prin simpla voinţă braţul rupt.
Dacă tu nu ai depresie
evită să compari boala
cu momentele tale de deprimare.
Comparând ceea ce simt ei cu sentimentele
de tristete normale, trecătoare,
îi pot face să se simtă vinovaţi
pentru suferinţa lor.
Chiar şi o conversație deschisă
despre depresie poate ajuta.
Studiile arată că doar întrebând pe cineva
despre gândurile sinucigaşe
îi va reduce riscul de sinucidere.
Discuţii deschise despre boli mentale
pot disipa stigmatul
şi oamenilor le-ar fi mai uşor
să ceară ajutor.
Cu cât pacienţii caută tratament
cu atât mai multe vor afla
cercetătorii despre depresie
iar tratamentele vor fi tot mai eficiente.
Депрессия — главная причина
нетрудоспособности в мире.
В Соединённых Штатах
почти 10% взрослого населения
борется с депрессией.
Но так как это психическая болезнь,
с ней разобраться труднее, чем, скажем,
с повышенным уровнем холестерина.
Одно из главных затруднений —
разница между депрессией
и чувством подавленности.
У всех время от времени
бывает плохое настроение.
Плохая оценка,
потеря работы,
ссора с кем-то,
даже дождливый день могут стать
причиной грустного настроения.
Иногда у него вообще нет причины.
Оно просто появляется из ниоткуда.
Потом обстоятельства меняются,
и чувство грусти исчезает.
Клиническая депрессия —
нечто совсем другое.
Это заболевание,
и оно не пройдёт просто потому,
что так хочется.
Оно сохраняется на протяжении
минимум двух недель
и существенно влияет
на способность работать,
расслабляться
или любить.
У депрессии может быть
много разных симптомов:
подавленность,
потеря интереса к любимым занятиям,
изменения в аппетите,
ощущение бесполезности
или излишней вины,
сонливость или, наоборот, бессонница,
слабое внимание,
непоседливость или медлительность,
упадок сил
или периодические суицидальные мысли.
Если у вас есть
хотя бы пять из этих симптомов,
согласно советам психиатров,
вам следует пройти проверку
на наличие депрессии.
И это не только поведенческие симптомы.
Депрессия проявляется и внутри мозга.
Во-первых,
появляются изменения,
которые можно легко увидеть
с помощью рентгена:
уменьшение лобных долей
и объёма гиппокампа.
На микромасштабном уровне
депрессия связана с несколькими вещами:
анормальная передача или разрушение
определённых нейротрансмиттеров,
особенно серотонина,
норадреналина и допамина,
притупление циркадных ритмов,
конкретные изменения в фазе быстрого сна
или во время медленноволновых стадий сна,
гормональные нарушения,
такие как повышенный кортизол
и дерегулирование
гормонов щитовидной железы.
Но нейрохирурги до сих пор
не имеют целостной картины того,
что является причиной депрессии.
Это может быть связано со сложной
взаимосвязью генов и окружающей среды,
но у нас нет прибора для диагностики,
который может точно предугадать,
где или когда это проявится.
И поскольку симптомы депрессии неосязаемы,
сложно понять, что тот, с кем, кажется,
всё в порядке, на самом деле страдает.
По данным Национального
института психиатрии,
в среднем человеку,
страдающему психическим заболеванием,
требуется более десяти лет,
чтобы обратиться за помощью.
Но есть весьма эффективные виды лечения.
Лекарства и терапия дополняют друг друга,
чтобы повысить количество веществ в мозге.
В особых случаях
электросудорожная терапия,
похожая на контролируемый
приступ в мозге пациента,
тоже может быть эффективной.
Другие действенные методы,
такие как транскраниальная
магнитная стимуляция,
также исследуются.
Если вы знаете кого-то,
кто страдает депрессией,
деликатно предложи́те ему
попробовать один из этих вариантов.
Вы даже можете предложить
свою помощь в конкретных вопросах,
например, в поиске терапевта
или составлении списка вопросов,
которые стóит задать врачу.
Для человека в депрессии
эти первые шаги
могут казаться непреодолимыми.
Если этот человек чувствует вину или стыд,
объясните, что депрессия —
это заболевание,
так же как астма или диабет.
Это не слабость и не черта характера,
и не стóит ожидать,
что она пройдёт сама собой,
как этого не происходит
и со сломанной рукой.
Если вы сами не страдали депрессией,
не сравнивайте её с моментами,
когда вы были подавлены.
Сравнение депрессии с обычным,
временным чувством грусти
может заставить человека
чувствовать вину за страдание.
Даже открытый разговор
о депрессии может помочь.
Например, исследования показывают,
что расспрашивание о суицидальных мыслях
уменьшает риск самоубийства.
Открытый диалог о психических заболеваниях
может помочь избавиться от стереотипов
и облегчить приход к решению
обратиться за помощью.
А чем больше пациентов
обращается за лечением,
тем шире станут знания учёных о депрессии,
и тем эффективнее будет лечение.
Depresija je glavni vzrok
nezmožnosti na svetu.
V Združenih državah,
se okrog 10% odraslih spopada z depresijo.
A zato, ker je to duševna bolezen,
jo je veliko težje razumeti,
kot recimo, povišan holesterol.
En velik izvor zmede je razlika
med imeti depresijo
in med samo občutkom biti depresiven.
Skoraj vsak se od časa do časa
počuti na tleh.
Če dobiš slabo oceno,
izgubiš službo,
se prepiraš,
celo deževen dan
lahko prinese občutke žalosti.
Včasih ni sprožilca.
Kar pojavi se.
Potem se okoliščine spremenijo
in ti žalostni občutki izginejo.
Klinična depresija je drugačna.
Je bolezen
in ne bo šla stran samo zato,
ker si tega želimo.
Traja vsaj dva tedna skupaj
in pomembno zmanjša sposobnost za delo,
igro,
ali ljubezen.
Depresija ima lahko
veliko različnih simptomov:
slabo razpoloženje,
izgubo zanimanja za stvari,
v katerih smo prej uživali,
spremembe v apetitu,
občutek manjvrednosti ali velike krivde,
preveč ali premalo spanca,
slaba koncentracija,
nemirnost ali počasnost,
izguba energije
ali ponavljajoče se misli o samomoru.
Če imaš vsaj 5 izmed teh simptomov,
se po psihiatričnih smernicah,
kvalificiraš za diagnozo depresije.
Simptomi ne zajemajo samo obnašanja.
Depresija se fizično izraža v možganih.
Najprej
so tu spremembe vidne s prostim očesom
in z rentgenskimi žarki.
To vključuje manjši frontalni lobus
in volumen hipokampusa.
Na mikroskopski ravni
je depresija povezana z nekaj stvarmi:
nenormalen prenos ali pomanjkanje
določenih nevrotransmiterjev,
še posebej serotonina,
epinefrina in dopamina,
moten cirkadialni ritem,
ali specifične spremembe v REM fazi
in delih ciklusa spanja s počasnimi valovi
in hormonske abnormalnosti,
kot naprimer visok kortizol
in deregulacija ščitničnih hormonov.
A nevroznanstveniki
še zmeraj nimajo celotne slike
o tem, kaj povzroči depresijo.
Zdi se, da gre za zapletene interakcije
med geni in okoljem,
a nimamo diagnostičnega orodja,
ki bi lahko natančno predvidel,
kje ali kdaj se bo pojavila.
In ker so simptomi depresije
neoprijemljivi,
je težko vedeti,
kdo izgleda v redu, a v resnici trpi.
Nacionalni inštitut
za mentalno zdravje ocenjuje,
da oseba, ki trpi za duševno boleznijo,
v povprečju prosi za pomoč
po več kot desetih letih.
A tu so zelo učinkovite terapije.
Zdravila in terapija skupaj vplivata
na kemikalije v možganih.
V ekstremnih primerih
elektrokonvulzivna terapija,
ki je kot kontroliran napad
v pacientovih možganih,
zelo pomaga.
Druga obetajoča zdravljenja,
kot je transkranialna
magnetna stimulacija,
sedaj preučujejo.
Torej, če poznate koga,
ki se bojuje z depresijo,
jih nežno vzpodbudite,
naj poišče katero izmed teh možnosti.
Lahko celo ponudite pomoč
pri specifičnih nalogah,
kot je iskanje terapevta v bližini,
ali sestavite seznam vprašanj
za zdravnika.
Nekomu z depresijo,
se ti prvi koraki
lahko zdijo nepremostljivi.
Če se počutijo krive ali pa jih je sram,
izpostavite, da je depresija bolezen,
tako kot astma ali diabetes.
Ni šibkost ali osebnostna lastnost
in od sebe ne morejo pričakovati,
da jo bodo kar preboleli,
tako kot ne moreš samo
z voljo pozdraviti zlomljene roke.
Če sam nimaš izkušenj z depresijo,
se izogibaj primerjavam s časom,
ko si se počutil na tleh.
Zaradi primerjave tega, kar doživljajo
z normalnimi, prehodnimi občutki žalosti,
se lahko počutijo krive, ker jim je težko.
Že če samo odkrito govorimo
o depresiji, lahko pomaga.
Naprimer, raziskave kažejo, če vprašamo
nekoga po samomorilnih mislih,
v resnici zmanjšamo
njihovo tveganje za samomor.
Odkrit pogovor o mentalni bolezni
lahko pomaga uničiti stigmo
in tako bo ljudem lažje prositi za pomoč.
Več pacientov bo poiskalo zdravljenje,
več se bodo znanstveniki
naučili o depresiji,
in boljša zdravljenja bomo dobili.
Depresija je vodeći uzrok
invaliditeta na svetu.
U Sjedinjenim Državama,
približno 10% odraslih
vodi borbu sa depresijom.
Međutim, zato što je to mentalna bolest,
može biti mnogo teža za razumevanje nego,
recimo, visok holesterol.
Jedan od većih izvora zabune
je razlika između bolovanja od depresije
i depresivnog osećanja.
Skoro svako se oseća potišteno
s vremena na vreme.
Loša ocena,
gubitak posla,
svađa,
čak i kišni dan mogu doneti osećanje tuge.
Ponekad uopšte nema pokretača.
Prosto naiđe niotkuda.
Zatim se okolnosti promene
i ta tužna osećanja nestanu.
Klinička depresija je drugačija.
To je medicinski poremećaj
i neće tek tako otići
samo zato što vi tako želite.
Ostaje prisutan
najmanje dve uzastopne nedelje
i značajno ometa sposobnost osobe da radi,
igra se
ili voli.
Depresija može imati
mnogo različitih simptoma:
loše raspoloženje,
gubitak interesovanja za stvari
u kojima inače uživate,
promene apetita,
osećanje bezvrednosti
ili preterana krivica,
previše ili premalo spavanja,
loša koncentracija,
nemir ili sporost,
gubitak energije
ili misli o samoubistvu
koje se ponavljaju.
Ako imate bar pet od ovih simptoma,
prema psihijatrijskim normama,
kvalifikujete se za dijagnozu depresije.
To nisu samo simptomi vezani za ponašanje.
Depresija se fizički manifestuje u mozgu.
Pre svega,
postoje promene
koje se mogu videti golim okom
i putem rendgena.
To obuhvata smanjenu veličinu
frontalnog režnja mozga i hipokampusa.
Na nižem nivou,
depresija se vezuje za nekoliko stvari:
abnormalno prenošenje
ili istrošenost određenih neurotrasmitera,
naročito serotonina,
norepinefrina i dopamina,
izmenjeni cirkadijalni ritmovi,
ili specifične promene REM
i sporotalasnih delova ciklusa spavanja,
kao i hormonalne abnormalnosti,
kao što je visoki kortizol
i deregulacija tiroidnih hormona.
Međutim, neuronaučnici
još nemaju celu sliku
o tome šta izaziva depresiju.
Izgleda da ima veze
sa složenom interakcijom
između gena i sredine,
ali nemamo dijagnostičko sredstvo
koje može precizno predvideti
gde će se i kada pojaviti.
Budući da simptome depresije
nije lako uočiti,
teško je reći da li neko izgleda dobro,
a zapravo se bori.
Prema Nacionalnom institutu
za mentalno zdravlje,
prosečnoj osobi
koja pati od mentalne bolesti
potrebno je preko deset godina
da zatraži pomoć.
Međutim, postoje vrlo delotvorni tretmani.
Lekovi i terapija se međusobno dopunjuju
da bi podržali hemijske materije u mozgu.
U ekstremnim slučajevima,
elektrokonvulzivna terapija,
a to je neka vrsta kontrolisanog napada
u mozgu pacijenta,
takođe veoma pomaže.
Drugi tretmani koji obećavaju,
kao što je transkranijalna
magnetna stimulacija,
takođe se ispituju.
Stoga, ako poznajete nekoga
ko se bori sa depresijom,
nežno ih podstaknite da potraže
neku od ovih opcija.
Možda biste mogli i da pomognete
oko određenih stvari
kao što je traganje
za terapeutima u blizini,
ili sastavljanje
spiska pitanja za doktora.
Osobi sa depresijom
ti prvi koraci mogu delovati nedostižno.
Ako osećaju krivicu ili sramotu,
istaknite da je depresija
medicinsko stanje,
baš kao astma ili dijabetes.
To nije slabost ili osobina ličnosti
i ne treba da očekuju
da će to jednostavno prevazići,
baš kao što ne bi mogli
da snagom volje prebole prelom ruke.
Ako vi sami niste doživeli depresiju,
izbegavajte da je poredite sa situacijama
kada ste osećali tužno.
Poređenje onoga što osoba doživljava
sa normalnim, privremenim osećanjem tuge
može učiniti da osete krivicu
zbog svoje borbe.
Čak i sam otvoren razgovor
o depresiji može pomoći.
Na primer, istraživanja pokazuju da,
kada nekoga upitate o suicidnim mislima,
to zapravo umanjuje
rizik od samoubistva za tu osobu.
Otvoreni razgovori o mentalnoj bolesti
pomažu u rušenju stigme
i olakšavaju ljudima da zatraže pomoć,
a što više pacijenata zatraži lečenje,
utoliko će naučnici
više saznati o depresiji
i utoliko će dobiti bolje lečenje.
Depression är den främsta orsaken
till funktionsnedsättning i världen.
I USA
kämpar nära 10%
av alla vuxna mot sjukdomen.
Men eftersom det är en psykisk sjukdom,
kan den vara svårare att förstå
än till exempel högt kolesterolvärde.
En stor källa till förvirring
är skillnaden mellan att ha en depression
och att bara känna sig deppig.
Nästan alla känner sig nere ibland.
Att få dåliga betyg,
förlora ett jobb,
gräla,
till och med en regnig dag
kan ge känslor av nedstämdhet.
Ibland finns ingen utlösande faktor.
De kommer från ingenstans.
Sedan förändras omständigheterna,
och de sorgsna känslorna försvinner.
Klinisk depression är annorlunda.
Det är en medicinsk åkomma,
och den försvinner inte
bara för att man vill det.
Den håller i sig minst två veckor i följd,
och medför märkbar påverkan
på ens förmåga att arbeta,
leka, eller älska.
Depression kan ha många symptom:
nedstämdhet,
minskat intresse för saker
som man normalt uppskattar,
förändrad aptit,
känslor av värdelöshet
eller överdriven skuld,
att sova för mycket eller för lite,
dålig koncentrationsförmåga,
rastlöshet eller saktfärdighet,
låg energi,
eller återkommande självmordstankar.
Om du har minst fem av dessa symptom,
är du, enligt psykiatriska riktlinjer,
kvalificerad för en depressionsdiagnos.
Och det är inte bara beteendesymptom.
Depression tar sig fysiska uttryck
inuti hjärnan.
Först och främst
finns det förändringar
som kan ses med blotta ögat
och röntgensyn.
Bland annat förminskning
av frontalloberna och hippocampus.
I mindre skala
förknippas depression med några saker:
abnormal överföring eller uttömning
av vissa signalsubstanser,
i synnerhet serotonin,
noradrenalin och dopamin,
avtrubbad dygnsrytm,
eller specifika förändringar i REM-sömn
och andra delar av sömncykeln,
och hormonella avvikelser
som hög kortisolnivå
och avr eglering av sköldkörtelhormoner.
Men hjärnforskare
har fortfarande inte en helhetsbild
av vad som orsakar depression.
Det verkar handla om
en komplex interaktion
mellan arv och miljö,
men vi har ingen diagnostisk metod
som med säkerhet kan förutsäga
var eller när den ska dyka upp.
Och eftersom depressionssymptom
är så abstrakta,
är det svårt att veta vem som ser okej ut
men som i själva verket kämpar.
Enligt National Institute of Mental Health
tar det för en genomsnittlig person
med psykisk sjukdom,
mer än tio år att söka hjälp.
Men det finns effektiv behandling.
Läkemedel och terapi kompletterar varandra
för att boosta ämnen i hjärnan.
I extrema fall
kan elektrokonvulsiv behandling,
ett slags kontrollerade epileptiska anfall
i patientens hjärna,
vara mycket effektivt.
Andra lovande behandlingar,
som transkraniell magnetstimulering,
undersöks också.
Så om du känner någon
som kämpar mot depression,
uppmuntra dem varligt
att undersöka några av dessa möjligheter.
Du kanske till och med
kan hjälpa till med vissa saker,
som att hitta terapeuter i området,
eller göra en lista med frågor
att ställa till läkaren.
För någon med depression
kan dessa första steg verka oöverstigliga.
Om de känner skuld eller skam,
påminn om att depression
är en medicinsk åkomma,
precis som astma eller diabetes.
Det är inte en svaghet
eller ett personlighetsdrag,
och de ska inte förvänta sig
att bara komma över det,
lika lite som de med viljans kraft
skulle kunna komma över en bruten arm.
Om du inte har upplevt depression själv,
undvik att jämföra det
med gånger då du känt dig nere.
Att jämföra det de upplever
med vanlig, tillfällig nedstämdhet
kan skapa skuld över att de kämpar.
Att prata om depression öppet kan hjälpa.
Forskning visar att om man frågar någon
om självmordstankar,
så minskar risken för självmord.
Öppna samtal om psykisk sjukdom
hjälper till att sudda ut stämpeln
och gör det enklare för människor
att söka hjälp.
Och ju fler patienter som söker hjälp,
desto mer lär sig forskarna om depression,
och kan utveckla bättre behandlingar.
โรคซึมเศร้าเป็นตัวการสำคัญ
ของการสูญเสียสมรรถภาพของประชากรโลก
ในประเทศสหรัฐฯ
คนวัยทำงานกว่า 10%
ต้องเผชิญปัญหาโรคซึมเศร้า
และเนื่องจากมันเป็นความเจ็บป่วยทางจิตใจ
จึงให้มันเข้าใจยากกว่าโรคทางกายทั่วไป
อย่างคลอเรสเตอรอลสูง
หนึ่งในต้นเหตุ ความสับสนก็คือ
ความแตกต่างระหว่างโรคซึมเศร้า
กับแค่อารมณ์ความรู้สึกซึมเศร้า
เกือบทุกคนย่อมมีบางช่วงเวลา
ที่รู้สึกหดหู่ซึมเศร้า
สอบได้เกรดไม่ดี
ตกงาน ถูกเลิกจ้าง
มีปากเสียงทะเลาะเบาะแว้ง
แม้แต่ในวันที่ฝนตก
ก็อาจทำให้รู้สึกเศร้าใจได้
หรือบางครั้งก็ไม่มีแม้แต่สาเหตุ
อยู่ดี ๆ ก็หดหู่ขึ้นมาเฉย ๆ
เมื่อสภาวะแวดล้อมเปลี่ยนไป
อารมณ์โศกเศร้าก็จางหายไปด้วย
แต่โรคซึมเศร้านั้นต่างออกไป
มันเป็นอาการผิดปกติทางการแพทย์
มันจะไม่หายไปง่าย ๆ
แม้คุณจะอยากหายเศร้าแล้วก็ตาม
มันจะคงอยู่ต่อเนื่องเป็นเวลา
อย่างน้อย 2 สัปดาห์
และส่งผลรบกวนอย่างมีนัยยะ
ต่อชีวิตการทำงาน
การสังสรรค์
หรือแม้กระทั่ง ชีวิตคู่
อาการของโรคซึมเศร้ามีหลายแบบ เช่น
อารมณ์หดหู่ เศร้าหมอง
ขาดความสนใจในกิจกรรมที่เคยชอบทำ
ความอยากอาหารที่เปลี่ยนไปจากเดิม
รู้สึกว่าตัวเองไร้ค่า หรือรู้สึกผิดรุนแรง
มีอาการนอนไม่หลับ หรือนอนหลับมากเกินไป
ไม่มีสมาธิ
อยู่ไม่สุข กระวนกระวาย
หรือทำกิจกรรมอย่างเชื่องช้า
รู้สึกไม่มีแรง
ครุ่นคิดเรื่องฆ่าตัวตาย
ถ้าคุณมีอย่างน้อย 5 อาการที่กล่าวมา
ตามคู่มือทางจิตเวช
คุณมีโอกาสที่จะถูกวินิจฉัย
ว่าเป็นโรคซึมเศร้า
และความผิดปกติก็ไม่ได้มีแต่เฉพาะ
ทางพฤติกรรมเท่านั้น
โรคซึมเศร้านั้นส่งผลต่อ
พยาธิสภาพในสมองด้วย
ก่อนอื่นเลย
มันมีการเปลี่ยนแปลง
ที่สามารถสังเกตเห็นได้ด้วยตาเปล่า
และจากภาพถ่ายเอ็กเรย์
ซึ่งรวมถึง การหดเล็กลงของสมองใหญ่กลีบหน้า
และสมองส่วนฮิปโปแคมปัส
ในระดับที่เล็กลงไปอีก
โรคซึมเศร้านั้นสัมพันธ์กับ
ความผิดปกติหลายอย่าง
เช่น ความผิดปกติ
ของการหลั่งสารสื่อประสาทบางชนิด
โดยเฉพาะ เซโรโทนิน
นอร์อีพิเนฟริน และโดพามีน
ระบบนาฬิกาชีวิต (circadian rhythms) รวน
ความผิดปกติของการนอนในระยะหลับฝัน (REM)
และระยะหลับลึก (slow-wave)
รวมถึงความผิดปกติของฮอร์โมนต่าง ๆ
เช่น ระดับฮอร์โมนคอร์ติซอลที่สูงขึ้น
และการทำงานผิดปกติของต่อมไทรอยด์
แต่นักประสาทวิทยา
ก็ยังคงไม่สามารถชี้ชัดได้
ว่าอะไรคือต้นเหตุของโรคซึมเศร้า
ดูเหมือนว่าสาเหตุนั้นจะเกี่ยวข้องกับ
ทั้งจากพันธุกรรม และสภาพแวดล้อม
แต่เราไม่มีเครื่องมือวินิจฉัย
ที่แม่นยำพอที่จะบอกได้ว่า
มันจะแสดงอาการออกมาที่ไหน เมื่อไหร่
และเพราะว่าอาการของโรคซึมเศร้านั้น
ค่อนข้างคลุมเครือ
คนที่ภายนอกดูปกติดี
อาจกำลังป่วยเป็นโรคซึมเศร้าอยู่ก็ได้
ข้อมูลจากกรมสุขภาพจิตแห่งชาติบอกว่า
โดยเฉลี่ยผู้ป่วยจะต้องเผชิญกับ
อาการโรคซึมเศร้า
ราวสิบปีกว่าจะเริ่มหาทางรักษา
ซึ่งก็มีการรักษาที่ได้ผลดีอยู่หลายวิธี
การกินยาร่วมกับการบำบัด
เพื่อปรับระดับสารเคมีในสมอง
ในรายที่อาการหนัก ก็จะใช้วิธีการช็อคไฟฟ้า
(electroconvulsive therapy)
ซึ่งจะทำให้เกิดการชักในระดับพอเหมาะ
ในสมองของผู้ป่วย
ก็ได้ผลเป็นอย่างดี
วิธีการรักษาใหม่ ๆ เช่น
การกระตุ้นสมองด้วยสนามแม่เหล็ก
(transcranial magnetic stimulation)
ก็กำลังมีการศึกษาวิจัยกันอยู่
ถ้ามีคนรอบข้างที่กำลังป่วยเป็นโรคซึมเศร้า
ค่อย ๆ แนะนำให้เขาไปรับการรักษา
ตามวิธีต่าง ๆ ที่กล่าวมา
คุณอาจจะอาสาช่วยเขาในบางเรื่อง
เช่น รวบรวมรายชื่อนักบำบัดที่อยู่ใกล้ ๆ
หรือ ทำรายการคำถาม
สำหรับตอนไปพบแพทย์
ซึ่งสำหรับผู้ป่วยแล้ว
การเริ่มต้นทำสิ่งเหล่านี้
ไม่ใช่เรื่องง่าย ๆ สำหรับเขา
ถ้าเกิดเขารู้สึกผิดหรืออาย
ก็บอกไปว่าโรคซึมเศร้า
เป็นภาวะความเจ็บป่วยอย่างหนึ่ง
เหมือนอย่างโรคหืดหอบ
หรือโรคเบาหวาน
ไม่ใช่ ปมด้อย
หรือลักษณะอุปนิสัย
และก็ไม่ควรไปหวังลม ๆ แล้ง ๆ ว่า
เดี๋ยวมันก็หายเอง
เหมือนกับที่คุณรู้ว่า
แขนที่หักนั้นไม่สามารถหายได้เอง
ถ้าคุณไม่เคยป่วยเป็นโรคซึมเศร้ามาก่อน
อย่าพยายามเอาไปเทียบ
กับเวลาตอนที่คุณรู้สึกหดหู่ซึมเศร้า
การเอาไปเปรียบเทียบ
กับอารมณ์ซึมเศร้าทั่วไป
อาจทำให้เขารู้สึกผิด
ที่อาการไม่หายไปซักที
การพูดคุยเกี่ยวกับอาการโรคซึมเศร้า
แบบตรงไปตรงมาอาจช่วยได้
อย่างเช่น งานวิจัยแสดงให้เห็นว่า
การถามคนคนนึงถึงเรื่องความคิดฆ่าตัวตาย
ช่วยลดโอกาสที่เขาจะลงมือทำมันจริง ๆ
การพูดคุยแบบเปิดอกเกี่ยวกับการเจ็บป่วยทางจิต
ช่วยลดความเข้าใจที่ผิดในสังคมได้
ซึ่งทำให้ผู้ป่วยรู้สึกกล้าที่จะขอความช่วยเหลือ
ยิ่งมีผู้ป่วยมาเข้ารับการรักษามาเท่าไร
ข้อมูลเกี่ยวกับโรคซึมเศร้า
ก็จะย่ิงมีมากขึ้น
การรักษาก็จะยิ่งมีประสิทธิภาพ
มากขึ้นตามไปด้วย
Depresyon dünyadaki iş göremezlik
halinin başlıca sebebidir.
Amerikada yetişkinlerin neredeyse
%10'u depresyonla mücadele etmektedir.
Fakat zihinsel bir rahatsızlık olduğu için
yüksek kolesterol gibi
bir hastalığa göre daha zor anlaşılır.
Zorluğun sebeplerinden biri
'depresyonda olmak' ile
'depresif hissetmek' arasındaki farktır.
Herkes zaman zaman keyifsiz hisseder.
Kötü puan almak,
işini kaybetmek,
tartışmak,
hatta yağmurlu bir gün bile
hüzünlü hissetirebilir.
Bazen tetikleyici bir durum
bile olmaz.
Apansız ortaya çıkıverir.
Sonra şartlar değişir,
ve hüzünlü hisler kaybolur.
Klinik depresyon ise farklıdır,
tıbbi bir rahatsızlıktır,
ve sırf siz gitsin istiyorsunuz diye gitmez.
En az 2 hafta sürer
ve kişinin iş görmesini,
oynamasını,
aşk hayatını engeller.
Depresyonun çeşitli belirtileri vardır:
düşük bir duygu durumu,
normalde seveceğiniz şeylere ilgi kaybı,
iştahın değişmesi,
işe yaramaz veya suçlu hissetmek,
çok fazla veya çok az uyku,
zayıf konsantrasyon,
yerinde duramama veya yavaşlık,
enerji kaybı,
yinelenen intihar düşüncesi.
Bu belirtilerin en azından 5'ine sahipseniz,
psikoloji rehberlerine göre
depresyon tanısına uyuyorsunuz.
Yalnız davranışsal belirtileri
yoktur depresyonun,
beyin içinde fiziksel bulgular da olur.
Öncelikle,
çıplak gözle ve X-ray'de görülebilir
değişimler olur.
Mesela daha küçük beyin ön lobu
ve hipokampal hacim.
Daha mikro ölçekte,
depresyon birkaç şey ile bağlantılıdır:
Bazı nörotransmiterlerin (sinir iletici)
anormal iletimi veya tükenmesi,
özellikle serotonin, norepinefrin ve dopamin.
Günlük ritmin bozulması,
Uyku döngüsündeki REM ve
derin uyku aşamalarındaki değişimler,
Yüksek kortizol ve
tiroid hormon düzensizliği gibi
hormonel anomaliler.
Ama nörologlar hala depresyona
neyin sebep olduğuna dair
bütün resme sahip değiller.
Genler ve çevresel şartlar ile
karmaşık bir ilişkisi varmış gibi görünüyor,
ama hala nerede ve
ne zaman görüleceğine dair
bir teşhis yöntemi/aracı yok.
Ve depresyon belirtileri soyut olduğundan
iyi görünmesine rağmen depresyonla
boğuşan birini anlamak zordur.
Zihin Sağlığı Ulusal Enstitüsü'ne göre
zihinsel rahatsızlığı olan ortalama bir kişi
yardım isteyene kadar
10 yıldan fazla zaman geçiyor.
Aslında çok etkili tedavi yöntemleri mevcut.
İlaçlar ve terapiler beyin kimyasallarını
desteklemek üzere birbirini tamamlar.
Bazı uç örneklerde, hasta beyninde kontrollü
bir felç gibi etki eden, elektroşok tedavisi
oldukça faydalı olur.
Transkranyal manyetik stimülasyon (tms)
gibi diğer umut vaadeden tedaviler de
araştırılmaya devam etmektedir.
Yani, depresyon ile mücadele eden
birini tanıyorsanız
nazikçe, bu tedavi seçeneklerinden
biri için teşvik edin.
Hatta, yakınlardaki terapistleri araştırmak,
veya doktora sorması gereken
soruların listesini hazırlamak
gibi belli işlerde yardım teklif edebilirsiniz.
Depresyondaki birine
bu ilk adımlar aşılamaz gibi görünür.
Suçlu veya utanç hissederlerse
depresyonun astım veya diyabet gibi
tıbbi bir durum olduğunu hatırlatın.
Zayıflık veya kişisel bir özellik olmadığını...
Kırık bir kolu kendi kendilerine
iyileştiremeyecekleri gibi
depresyonu da tek başlarına
atlatmayı beklememeliler.
Eğer kendiniz depresyonu
deneyimlemediyseniz,
depresif hissettiğiniz dönemler ile
karşılaştırmaktan kaçının.
Onların yaşadıklarını normal,
geçici hüzünlü hisler ile karşılaştırmak,
kendilerini mücadeleleri yüzünden
suçlu hissetmelerine sebep olabilir.
Yalnız, açıkça depresyon hakkında
konuşmak yardımcı olabilir.
Örneğin, araştırmalara göre,
birine intiharla ilgili soru sormak
intihar etme risklerini azaltır.
Zihinsel rahatsızlıkla ilgili
açık bir konuşma engelleri aşındırır,
ve kişilerin yardım istemelerini
kolaylaştırır.
Ve daha çok hasta tedavi aradıkça,
biliminsanları depresyonla ilgili
daha çok şey öğrenecek,
ve tedavi yöntemleri daha da iyileşecektir.
Депресія - це основна причина
безсилля у світі.
У США
близько 10% дорослих
страждають від депресії.
Оскільки це психічне захворювання,
його набагато важче збагнути,
ніж, скажімо, високий рівень холестерину.
Основною причиною збентеження є різниця
між станом депресії
та перебуванням у пригніченому настрої.
Майже кожен з нас має поганий настрій
час від часу.
Погана оцінка,
втрата роботи,
сварка
чи, навіть, дощовий день можуть
викликати погіршення настрою.
Інколи цей стан виникає без причини.
Він просто з'являється
на порожньому місці.
Пізніше змінюються обставини,
і це почуття смутку зникає.
Клінічна депресія - інша.
Це психічне захворювання,
і воно не зникне лише за твоїм бажанням.
Воно тягнеться щонайменше
два тижні поспіль,
і значно впливає на можливість працювати,
розважатись,
або любити.
Депресія має велику
кількість різних симптомів:
поганий настрій,
втрата інтересу до речей,
які зазвичай подобались,
зміна апетиту,
відчуття меншовартості або надмірної вини,
занадто довгий або короткий сон,
погана концентрація,
невгамовність або повільність,
втрата енергії,
або періодичні думки про самогубство.
Якщо Ви маєте щонайменше п'ять
симптомів з попередніх,
то за думкою психіатрів,
у Вас можна кваліфікувати депресію.
Це не просто поведінкові симптоми.
Депресія має фізичні прояви
всередині мозку.
Перш за все,
існують зміни, які видно неозброєним оком
та на рентгені.
Вони включають зміни в лобних долях
та в зонах гіпокампу.
Більш детальніше
депресія асоціюється з такими явищами:
аномальна передача
або зниження кількості
постійних нейропередавачів,
особливо серотоніну, норепінефрину
або допаміну,
знижені добові ритми,
специфічні зміни у ритмі швидкого сну
або повільні фази у циклі сну
та гормональні аномалії,
такі як високий рівень кортизолу
та порушення виділення тироїдних гормонів.
Але неврологи досі не мають
повної картини того,
що спричиняє депресію.
Очевидно, повинна бути комплексна взаємодія
між генами та оточенням,
але ми не маємо діагностичних засобів,
що могли б точно передбачити,
де і коли з'явиться депресія.
Через те, що симптоми депресії невиразні,
важко розпізнати людину, що добре виглядає,
але насправді страждає.
Згідно з Національним інститутом
психічного здоров'я,
в середньому, людина яка страждає
на психічне захворювання,
лише через десять років звертається
за допомогою.
Але існує дуже ефективне лікування.
Ліки та терапія доповнюють один одного
у стимуляції гормонів мозку.
У виняткових випадках
електрошокова терапія -
це як контрольований напад
на мозок пацієнта, -
також дуже допомагає.
Інші перспективні методи,
такі як транскраніальна
магнітна стимуляція,
також досліджуються.
Тому, якщо Ви знаєте когось, хто страждає
від депресії,
обережно підштовхніть його
до звернення до одного з цих методів.
Ви можете запропонувати допомогу
у вирішенні певних питань,
наприклад, знайти терапевта у цій сфері,
або скласти список питань до лікаря.
Для того, хто страждає на депресію,
ці перші кроки можуть здаватись
непереборними.
Якщо людина має почуття вини або сорому,
зверніть її увагу, депресія -
це медичне захворювання,
таке як астма чи діабет.
Це не слабкість чи риса характеру,
і людині не слід сподіватись,
що вона просто це переживе,
так само, як вона не справиться самостійно
з переломом руки.
Якщо Ви особисто не мали депресії,
уникайте порівнянь з часом,
коли Ви мали поганий настрій.
Порівняння того, що відчувала людина,
зі звичайним тимчасовим смутком
може викликати відчуття провини
за страждання.
Навіть звичайна відверта розмова
про депресію може допомогти.
Наприклад, дослідження показало,
якщо запитувати в людини
про суїцидальні думки,
це справді скорочує ризик суїцидів.
Відверта розмова про психічну хворобу
допомагає "зірвати пластир"
і людині легше попросити про допомогу.
І чим більше пацієнтів шукають лікування,
тим більше науковці дізнаються
про депресію,
і тоді лікування стає ефективнішим.
Depressiya dunyoda eng keng tarqalgan
ruhiy xastalikdir.
Qo’shma Shtatlarda
10 foiziga yaqin katta yoshli aholi
depressiya bilan kurashadi.
Ruhiy xastalik bo’lgani bois, uni
tushunish, aytaylik, tanadagi
xolesterindan ko’ra ancha murakkab.
Asosiy chalkashliklardan biri depressiya
va tushkun kayfiyat o’rtasidagi farqdir.
Deyarli hamma vaqti-vaqti bilan
tushkunlik hissini tuyadi.
Yomon baho olish,
ishdan ayrilish,
urushib qolish,
hattoki yomg’irli kun ham ma’yus hislarni
chorlashi mumkin.
Ba’zida hech qanday sabab bo’lmaydi.
U to’satdan paydo bo’ladi.
Vaziyat o’zgarganidan so’ng,
bu ma'yus tuyg'ular g’oyib bo’ladi.
Klinik depressiya bundan farq qiladi.
U tibbiy kasallik hisoblanib,
istaklaringizga bo’ysunib,
sizni shunchaki tark etmaydi.
U kamida ikki haftadan oshiq davom etib,
kishining ishlash, o’ynash va sevish
qobiliyatiga
jiddiy
ta'sir ko'rsatadi.
Depressiyada turlicha
alomatlar kuzatilishi
mumkin: tushkun
kayfiyat, odatiy
yoqtirgan narsalariga
qizishning so'nishi, ishtahadagi
o'zgarishlar, o'zini keraksiz va
o'ta gunohkor
his qilish ortiqcha yoki o'ta kam uyqu,
diqqatning pasayishi,
bezovtalik yoki harakat sustligi
darmonsizlanish, yoki
o’z joniga qasd qilishni
beto'xtov o'ylash.
Psixiatrik qo’llanmalari
bo'yicha sizda bu
alomatlarning kamida beshtasi mavjudligi
sizga depressiya tashxisini qo’yadi.
U faqat xulq-atvor alomatlaridangina
iborat emas.
Depressiya miyaning chuqur zonasidagi
moddalarga ta'sir etadi.
Bulardan dastlabkisi
rentgen yoki bevosita ko’z bilan ko’rish
mumkin bo’lgan
o’zgarishlardir.
Bular jumlasiga hajmi kichikroq bo’lgan
frontal qobiq va gippokamp kiradi.
Yanada kichik miqyosda
depressiya bir necha narsalar
bilan aloqador:
neyromediatorlar oqimining normadan
og’ishi yoki ayrimlaridan mahrumlik
ayniqsa serotonin, norepereferin
va dopamin
sirkadian ritmning buzulishi
yoki REM va chuqur uyqu fazangizdagi
muayyan o’zgarishlar
va gormonal buzilishlar,
misol uchun yuqori kortizol va tireoid
gormonlar muvozanatining buzulishi.
Ammo, neyrologlar hanuzgacha
depressiyaning paydo bo'lish
sabablarini to’laligicha bilmaydilar.
Bunga sabab genlar va muhit o’rtasidagi
murakkab bog’lanish bo’lishi mumkin,
biroq bizda u qayerda va qachon
yuzaga kelishini oldindan aniq
aytib beruvchi tashxis asbobi yo’q.
Depressiya alomatlari yaqqol
ko’rinmasligi bois,
kishining ahvoli yaxshi-yu, ammo aziyat
chekayotganini payqash qiyin.
Millliy ruhiy salomatlik institutiga
ko'ra, ruhiy
hastalikdan aziyat chekayotgan
o’rtacha bir kishining
yordam so’rab murojaat qilishi uchun
o’n yil kerak.
Samarali davo-muolajalari ham yo’q emas.
Dorilar va terapiya miyadagi kimyoviy
moddalarga birgalikda ta'sir etadi.
O’ta og’ir vaziyatlarda,
elektrokonvulsif terapiya
be’morning miyasida miya neyronlarini
qo'zg'atuvchi elektr
oqimni yuborish ham juda foydali.
Transkranial magnit
stimulyasiyasi usuliga o’xshash
boshqa istiqbolli
muolajalar ham tadqiq etilmoqda.
Depressiya bilan og’rigan
biror kimsani bilsangiz,
ularni ehtiyotkorlik bilan
bu muolajalarga undang.
Muayyan vazifalarni o’z
zimmangizga olishingiz,
atrofda joylashgan terapevtlarni izlash
yoki shifokor ko'rigi uchun
savol tuzishingiz mumkin.
Depressiyaga chalingan inson uchun
bu ilk qadamlar ilojsizdek
tuyulishi mumkin.
Agar o’zlarini aybdor yoki irodasiz
his qilsalar
depressiya ham xuddi astma
yoki diabet kasalligi kabi
tibbiy kasallik ekanligini ayting.
Bu ojizlik yoki shaxsiyat turi emas
va ular singan qo’li
qanday tuzalgan bo’lsa,
shunday sog’ayib ketishni
kutishlari befoyda.
Agar depressiyani o’zingiz boshdan
kechirmagan
bo'lsangiz, tushkunlik kezlaringiz
bilan solishtirishdan yiroq bo’ling
Ularning kechinmalarini vaqtinchalik
g'amginlik hislari bilan solishtirish
o’z holati uchun gunohkor his qilishi
mumkin.
Depressiya to'g'risidagi ochiq suhbat
ham foyda beradi.
Tadqiqotlarga ko’ra, kimdandir suitsid
to'g'risida so’rash aslida
ularning o’z joniga qasd qilish xavfini
kamaytiradi.
Ruhiy hastalik to’g’risidagi ochiq suhbat
stigmadan qutulishga yordam beradi
va insonlarni yordam so’rash jarayonini
osonlashtiradi.
Qanchalik ko’p bemor davolanish
chorasini izlagani sayin, olimlar
depressiya haqida
ko’proq o’rgana oladi va shifo topiladi.
Trầm cảm là nguyên nhân
gây khuyết tật hàng đầu trên thế giới.
Ở Mỹ
gần 10% người trường thành đang
vật lộn với chứng trầm cảm.
Vì là bệnh tâm thần
nên nó khó hiểu hơn nhiều
so với mấy thứ như mức cholesterol cao.
Một nguyên nhân chính gây ra nhầm lẫn
là sự khác biệt giữa trầm cảm
và cảm giác chán nản.
Hầu hết mọi người
đều có lúc cảm thấy chán nản.
Bị điểm kém,
mất việc,
cãi vã với ai đó,
thậm chí là một ngày mưa
cũng làm người ta thấy buồn buồn.
Đôi khi không có gì tác động hết.
Nó chỉ tự dưng xuất hiện.
Rồi khi hoàn cảnh thay đổi
những cảm xúc buồn chán đó biến mất.
Trầm cảm lâm sàng lại là một vấn đề khác.
Đó là rối loạn y học,
và nó sẽ không biến mất
như ý muốn của bạn.
Nó kéo dài
ít nhất trong 2 tuần liên tiếp,
và ảnh hưởng lớn đến
khả năng làm việc,
vui chơi,
hay yêu đương
Trầm cảm có rất nhiều triệu chứng
khác nhau:
tâm trạng đi xuống,
không còn hứng thú với một số việc
bạn thường quan tâm,
khẩu vị thay đổi
cảm thấy vô dụng
hay cảm giác tội lỗi quá mức,
ngủ quá nhiều hoặc quá ít,
khả năng tập trung kém,
bồn chồn hoặc chậm chạp,
mất năng lượng,
hay thường xuyên nghĩ đến hành vi tự sát.
Nếu bạn có ít nhất 5 triệu chứng trên,
thì theo hướng dẫn về tâm thần học,
bạn có đủ điều kiện
để được chẩn đoán trầm cảm.
Không chỉ có các triệu chứng hành vi,
Trầm cảm còn có những biểu hiện thể chất
bên trong não bộ
Đầu tiên,
có những thay đổi có thể nhìn
thấy bằng mắt thường
và qua X-quang.
Sự thay đổi này bao gồm phần thùy trán
và khối lượng vùng đồi thị nhỏ lại.
Trong phạm vi vi mô,
trầm cảm liên quan đến một vài thứ,
chẳng hạn như:
sự dẫn truyền bất thường hay sự cạn kiệt
các chất dẫn truyền thần kinh nào đó,
đặc biệt là serotonin, norepinephrine
và dopamine,
rối loạn nhịp sinh học
hay những thay đổi cụ thể ở REM
và những phần sóng chậm của chu kỳ ngủ,
và những sự bất thường ở hormone
như là cortisol cao và
rối loạn hormone tuyến giáp.
Nhưng các nhà thần kinh học vẫn chưa có
bức tranh tổng thể
về nguyên nhân gây ra sự trầm cảm
Nó có vẻ liên quan đến sự tương tác
phức tạp giữa gene và môi trường,
nhưng không có công cụ
chẩn đoán nào
có thể dự đoán chính xác
căn bệnh này xuất hiện ở đâu và khi nào.
Bởi vì các triệu chứng trầm cảm
không thể nhìn thấy,
nên khó nhận ra ai đó trông có vẻ ổn
nhưng thực ra đang mắc bệnh.
Theo Viện Sức Khỏe Tâm Thần Quốc Gia,
một người bình thường
bị mắc một chứng bệnh tâm thần nào đó
phải mất hơn 10 năm
để lên tiếng nhờ giúp đỡ.
Nhưng có các cách điều trị rất hiệu quả.
Thuốc men và liệu pháp bổ sung lẫn nhau
để tăng những phản ứng của não bộ.
Trong các trường hợp nặng hơn,
thì trị liệu co dãn,
giống như kiểm soát cơn động
kinh trong não bộ của người bệnh,
cũng rất có ích.
Các cách điều trị triển vọng khác,
như kích thích từ xuyên sọ,
cũng đang được nghiên cứu.
Nên nếu bạn biết ai đó
đang bị trầm cảm,
hãy động viên họ, một cách nhẹ nhàng, để
tìm đến các biện pháp này.
Bạn có thể đề nghị giúp họ
làm một số việc cụ thể,
như tìm kiếm các nhà trị liệu
tại khu vực,
hay lập ra một danh sách câu hỏi
để hỏi bác sĩ.
Với những người bị trầm cảm,
các bước đầu tiên này
có thể rất khó thực hiện.
Nếu họ cảm thấy tội lỗi hay xấu hổ,
hãy chỉ ra rằng
trầm cảm chỉ là một căn bệnh,
cũng giống như hen suyễn hay tiểu đường.
Đó không phải là sự yếu đuối
hay tính cách cá nhân,
và họ không nên mong đợi bản thân vượt
qua được điều đó
như là việc mong muốn
bình phục sau chuyện gãy tay.
Nếu bản thân bạn trước đây
chưa từng bị trầm cảm,
thì nên tránh so sánh căn bệnh này
với những thời gian mà bạn gục ngã.
So sánh với những gì họ đang trải qua
với cảm giác buồn bã bình thường, tạm thời
có thể khiến họ cảm thấy tội lỗi.
Thậm chí là chỉ nói chuyện cởi mở
về trầm cảm cũng có ích.
Ví dụ, một nghiên cứu chỉ ra rằng việc
hỏi ai đó về những ý nghĩ tự tử
thực sự làm giảm nguy cơ tự tử của họ.
Những cuộc trò chuyện cởi mở
về bệnh tâm thần làm giảm đi sự kì thị
và khiến cho mọi người dễ dàng
tìm kiếm sự giúp đỡ hơn.
và càng nhiều bệnh nhân được trị liệu
thì các nhà khoa học càng biết nhiều hơn
về căn bệnh này,
và họ sẽ tìm ra nhiều cách chữa tốt hơn.
抑郁症是造成全球残疾类疾病的主要原因
在美国
大约有10%的成年人被抑郁症所困扰
但是作为一种精神疾病
抑郁症比类似高胆固醇等概念更难被理解
其中最容易被混淆的概念在于
区分患有抑郁症与只是简单的情绪低落
几乎所有人都有情绪低落的时候
考试失利
被炒鱿鱼
与人发生争执
甚至只是雨天都有可能导致心情低落
有时可能根本就是没来由的消沉
伤感就那么不经意地来袭了
但是渐渐地峰回路转
悲伤的感觉总会慢慢淡去
但是临床上所讲的抑郁症却是另一码事
抑郁症是一种医学上的情绪障碍
它无法靠意志来改变
它会持续至少两周的时间
并且会严重影响患者的工作状态
行为能力
以及情感生活
抑郁症有多种不同的症状
情绪低落
对平时的爱好失去以往的兴趣
食欲的改变
自卑或者极度的负罪感
嗜睡或者失眠
无法集中注意力
焦躁或迟钝
浑身乏力
或者反复的轻生念头
如果你符合以上所述的五项症状
从精神学的角度讲
便可以被判定为患有抑郁症
不止是行为上的这些症状
抑郁症还会导致一些脑部的临床表现
首先
有些变化可以通过肉眼
以及X光检测观察到
其中包括检测出较小的额叶以及海马体(大脑的组成部分)
从更微观的角度讲
抑郁症与以下几点有关:
以血清素, 去甲肾上腺素和多巴胺为主的
某些神经传导物质的异常传递与消耗
生物钟节奏混乱
或是睡眠状况的明显变化
以及荷尔蒙紊乱
例如皮质醇(一种类激素)偏高以及甲状腺激素异常
但是神经系统科学家始终未能完美诠释
导致抑郁症的原因
这可能和基因与环境的相互作用有关
但目前我们还没有有效的方法
来准确判断这种作用具体的发生机制
并且由于抑郁症的病症发生于无形
我们便很难发现那些正饱受抑郁症困扰的人
根据美国心理健康研究中心数据表示
平均每一位患有精神疾病的患者
需要花至少10年去寻求帮助
但其实目前有很多有效的治疗方法来帮助抑郁症患者
药物治疗配合心理治疗可以促进脑内化学物质的产生
在一些特殊的病例中,甚至电休克疗法
即一种像是控制病患大脑进行休克的方法
也有一定疗效
另外一些很有潜力的治疗方法
比如经颅磁刺激(一种皮层刺激方法)
也正在被广泛研究
因此,如果你认识某位正饱受抑郁症折磨的人
请鼓励他们从以上的方法中寻求帮助
你甚至可以进行更为具体的帮助
比如寻求一些此领域中的专业治疗师
又或者是帮忙列一个问题清单去请教医生
对于那些患有抑郁症的人来说
迈出这第一步尤为艰难
如果他们有负罪感或羞耻感
请向他们指出抑郁症是一种医学疾病
就像哮喘或糖尿病一样常见
告诉他们抑郁症并不能成为他们的弱点或代表他们的人格
而且他们不能只靠自己硬撑来克服这个疾病
这并不像伤筋动骨一样可以自愈
如果你未曾受到抑郁症的困扰
请不要将他们的痛苦与你平日里的情绪低落进行比较
将他们所承受的困扰与常见的悲伤情绪相提并论
会使他们为自己的病情感到自责
哪怕只是单纯而诚恳地谈谈抑郁症都会对他们有所帮助
例如,研究显示询问一些人关于自杀的看法
实际上可以降低他们自杀的几率
开诚布公地谈谈精神疾病有利于淡化患者的自卑意识
并且让他们更有勇气去寻求帮助
而越多的患者来积极寻求治疗
对于抑郁症的研究才能有所突破
从而使他们得到更有效的治疗
憂鬱症在世界上是造成失能的主要原因
在美國
近 10% 的成人為憂鬱所苦
但由於它是心理上的疾病
所以它比像高膽固醇之類的疾病
還要讓人難以理解
一個主要令人困惑的是「憂鬱症」
和「只是感覺沮喪」的差別
每個人都有失落的時候
成績考壞
被炒魷魚
發生爭執
甚至是下雨天都可能使人憂傷
有時根本沒有什麼誘因
沮喪就會憑空出現
接著情境改變
而沮喪的心情也隨之消散
臨床上的憂鬱症是不同的
它是一種疾病
正因為你要它如此,所以揮之不去
它至少會持續兩個星期
並嚴重地干擾一個人的工作能力
遊玩意願
或情感生活
憂鬱症可以有很多不同的症狀:
心情低落、
對平常喜愛的事物興趣缺缺、
胃口改變、
覺得無用或過度的罪惡感、
睡太多或太少、
難以專注、
躁動或遲鈍、
沒有活力、
或反覆興起自殺念頭
如果你有至少5項症狀
根據精神科的準則
你會被診斷為憂鬱症
它不只是行為上的症狀而已
憂鬱症在腦部還會有實質的表徵
首先
有些改變可透過肉眼
或 X 光觀察發現
包括額葉和海馬體的容量變小
從更細微的來說
憂鬱症和有些事物有所關連:
某些神經傳導物質
不正常地傳遞或耗損
特別是血清素、去甲腎上腺素,和多巴胺
使得生理節奏失調
或睡眠週期中的快速動眼期及
慢波睡眠的特定改變
以及賀爾蒙異常
例如皮質醇過高和甲狀腺賀爾蒙失常
但神經學家還尚未全面瞭解
掌握造成憂鬱症的原因
似乎與基因和環境間
複雜的交互作用有關
但目前沒有診斷的工具
可以精確地預測在何地或何時會發病
也因為憂鬱症的症狀是變化莫測的
我們很難知道看起來好端端的人
其實正處於掙扎中
根據美國國家心理健康研究院
(National Institute of Mental Health)
通常罹患心理疾病的病患
都拖了超過10年才尋求協助
但現在有非常有效的治療方法
藥物和治療相輔相成
來強化大腦化學物質
在一些極端的個案,「電痙攣療法」
它是一種在患者腦部
以可控制的電擊來誘發痙攣的療法
也非常有幫助
其他有前景的療法
像是「經顱磁刺激法」
(transcranial magnetic stimulation)
也都在研究中
所以,如果你認識為憂鬱症所苦的人
溫和地鼓勵他,去尋求其中幾項的幫助
你甚至也可提供特別的協助
像幫他找附近的治療師
或是列出一張要問醫師問題的清單
對憂鬱症患者來說
踏出尋求治療的最初幾步
都可謂舉步難難
如果他們會覺得罪惡或羞恥
點醒他們:憂鬱是一種疾病
就像氣喘或糖尿病
不是弱點或人格特質
也不應該認為自己有辦法熬過去
這正如不能光靠自己的意志力
就治好手骨折一樣
如果你沒有得過憂鬱症
要避免拿它來和自己失意時比較
將他們的憂鬱症
和自己平常短暫的沮喪相比
會讓他們對掙扎有罪惡感
就算只是公開談論憂鬱症也會有幫助
舉例來說,研究顯示問某人對自殺的看法
真的可降低他們的自殺風險
公開談論心理疾病可以削弱它的壞名聲
讓人們能更無拘束地去尋求協助
而就診的病患越多
科學家對憂鬱症的瞭解就越多
治療方式就會越來越好
翻譯: nr Chan