It's wonderful to be here
to talk about my journey,
to talk about the wheelchair
and the freedom it has bought me.
I started using a wheelchair 16 years ago
when an extended illness
changed the way I could access the world.
When I started using the wheelchair,
it was a tremendous new freedom.
I'd seen my life slip away and become restricted.
It was like having an enormous new toy.
I could whiz around and feel the wind in my face again.
Just being out on the street was exhilarating.
But even though I had this newfound joy and freedom,
people's reaction completely changed towards me.
It was as if they couldn't see me anymore,
as if an invisibility cloak had descended.
They seemed to see me in terms of their assumptions
of what it must be like to be in a wheelchair.
When I asked people their associations with the wheelchair,
they used words like "limitation," "fear,"
"pity" and "restriction."
I realized I'd internalized these responses
and it had changed who I was on a core level.
A part of me had become alienated from myself.
I was seeing myself not from my perspective,
but vividly and continuously from the perspective
of other people's responses to me.
As a result, I knew I needed to make my own stories
about this experience,
new narratives to reclaim my identity.
["Finding Freedom: 'By creating our own stories we learn to take the texts of our lives as seriously as we do 'official' narratives.' — Davis 2009, TEDx Women"]
I started making work
that aimed to communicate something
of the joy and freedom I felt when using a wheelchair --
a power chair -- to negotiate the world.
I was working to transform these internalized responses,
to transform the preconceptions that had so shaped
my identity when I started using a wheelchair,
by creating unexpected images.
The wheelchair became an object to paint and play with.
When I literally started leaving
traces of my joy and freedom,
it was exciting to see
the interested and surprised responses from people.
It seemed to open up new perspectives,
and therein lay the paradigm shift.
It showed that an arts practice
can remake one's identity
and transform preconceptions by revisioning the familiar.
So when I began to dive, in 2005,
I realized scuba gear extends your range of activity
in just the same way as a wheelchair does,
but the associations attached to scuba gear
are ones of excitement and adventure,
completely different to people's responses to the wheelchair.
So I thought, "I wonder what'll happen
if I put the two together?" (Laughter) (Applause)
And the underwater wheelchair that has resulted
has taken me on the most amazing journey
over the last seven years.
So to give you an idea of what that's like,
I'd like to share with you one of the outcomes
from creating this spectacle,
and show you what an amazing journey it's taken me on.
(Music)
(Applause)
It is the most amazing experience,
beyond most other things I've experienced in life.
I literally have the freedom to move
in 360 degrees of space
and an ecstatic experience of joy and freedom.
And the incredibly unexpected thing
is that other people seem to see and feel that too.
Their eyes literally light up,
and they say things like, "I want one of those,"
or, "If you can do that, I can do anything."
And I'm thinking, it's because in that moment
of them seeing an object
they have no frame of reference for,
or so transcends the frames of reference
they have with the wheelchair,
they have to think in a completely new way.
And I think that moment of completely new thought
perhaps creates a freedom
that spreads to the rest of other people's lives.
For me, this means that they're seeing
the value of difference,
the joy it brings
when instead of focusing on loss or limitation,
we see and discover the power and joy
of seeing the world from exciting new perspectives.
For me, the wheelchair becomes
a vehicle for transformation.
In fact, I now call the underwater wheelchair "Portal,"
because it's literally pushed me through
into a new way of being,
into new dimensions and into a new level of consciousness.
And the other thing is,
that because nobody's seen or heard
of an underwater wheelchair before,
and creating this spectacle is about creating
new ways of seeing, being and knowing,
now you have this concept in your mind.
You're all part of the artwork too.
(Applause)
أنه لأمر رائع أن أكون هنا
للتحدث عن رحلتي،
للحديث عن الكرسي المتحرك
والحرية التي إكتسبتها منه
لقد بدأت باستخدام الكرسي المتحرك منذ 16 عاماً
عندما أصبت بمرض
غيّر طريقة وصولي الى العالم
عندما بدأت باستخدام الكرسي المتحرك،
أكسبني قدراً هائﻻً من حرية جديدة
رأيت الحياة تهرب مني و أصبحت مقيدة.
وكان إمتلاك الكرسي المتحرك مثل إمتلاك لعبة جديدة كبيرة.
تمكنت من التحرك و اﻹحساس بنسمات الهواء تداعب وجهي من جديد.
كان مجرد تواجدي في الشارع أمرا مبهجا.
ولكن حتى مع شعوري بذلك الفرح و تلك الحرية،
تغيرت ردة فعل الناس نحوي
كما لو أنهم لم يعودوا يروني بعد الآن،
أو كما لو أنني متخفية تحت عباءة للتخفي.
كانوا ينظرون إلي بعين إفتراضاتهم الشخصية
بماهية الشعور لو كنت على كرسي متحرك
عندما أسأل الناس عن ما يعنيه الكرسي المتحرك لهم،
فهم يستخدمون كلمات من مثل "تحديد"، "خوف"
"شفقة" و "تقييد."
أدركت أن هذه الأحكام أثرت في داخلياً
وغيرتني من الصميم
جزء مني أصبح غريبا عني
لم أكن أشاهد نفسي من وجهة نظري الخاصة
ولكن بشكل واضح و دائم من وجهة نظر
الآخرين نحوي.
ونتيجة لذلك ، أدركت أنني بحاجة لكتابة قصصي بنفسي
حول هذه التجربة،
رواية جديدة ﻷستعيد هويتي
["العثور على الحرية: وذلك بخلق قصصنا الخاصة ، وتعلُّم أن نأخذ نصوص حياتنا بجدية كما نفعل في عندما نروي الحكايات 'الرسمية' " – [ 2009 ديفيس، للسيدات TEDx ]
بدأت العمل
الذي يهدف لإيصال شيء من الشعور
بالمتعة والحرية اللتان أشعر بها عند استخدام الكرسي المتحرك
كرسي القوة -- ﻷخاطب العالم.
كنت أعمل على تحويل تلك الانطباعات الداخلية،
أحول الأفكار المسبقة التي شكلت
هويتي عندما بدأت باستخدام الكرسي المتحرك
عن طريق خلق صور غير متوقعة.
أصبح الكرسي المتحرك أداة للرسم واللعب.
عندما بدأت حرفياً أترك
آثاراً لمرحي وحريتي،
كان من المثير أن أرى
ردود أفعال الناس التي يملؤها الإهتمام والإندهاش
حيث يبدو كأن أفقا جديدا قد فُتِح
وهنا تكمن النقلة الحقيقية
التي أظهرت أن ممارسة الفن
من الممكن أن تظهر الهوية الشخصية
وتغير الأفكار المسبقة عن طريق تغيير المألوف.
لذلك عندما بدأت الغوص، في عام 2005،
أدركت أن معدات الغوص توسع نطاق نشاطك
كما يفعل الكرسي المتحرك بالضبط
ولكن المعنى المرتبط بمعدات الغوص
هو الإثارة والمغامرة
مختلف تماما عن ردة فعل الناس تجاه كرسي متحرك
ولذلك تساءلت "ماذا يمكن أن يحدث
لو جمعت الاثنين معا؟ " (ضحك) (تصفيق)
وقد نتج عن ذلك الكرسي المتحرك تحت الماء
أخذني في أكثر الرحﻻت متعة
على مدى السنوات السبع الماضية
ولكي أعطيكم فكرة عن ما يبدو عليه الأمر
أود أن أشارككم أحد النتائج
من خلال إنتاج هذا العرض
وأريكم تلك الرحلة المدهشة التي خضتها
(موسيقى)
(تصفيق)
إنها أكثر التجارب متعة
أكثر من أي شيء شهدته في الحياه
لقد امتلكت حرفياً حرية الحركة
٣٦٠ درجة من الفضاء
و الشعور بالنشوة والمرح والحرية
والشيء الغير متوقع
أن الأشخاص الذين يشاهدون ذلك يتملكهم الشعور ذاته
يظهر ذلك البريق في أعينهم
ويقولون أشياء مثل :"نريد مثلها،"
أو، "إذا أمكنك القيام بذلك، أنا أستطيع تحقيق أي شيء."
وأنا أعتقد، ﻷنه في تلك اللحظة
التي يرون فيها شيئاً ما
لا يملكون أي صورة مسبقة له،
أو أنه قد تجاوز كل الأفكار المسبقة لديهم
عن الكرسي المتحرك،
وأن عليهم التفكير بطريقة مختلفة كليا
وأنا أعتقد أن تلك اللحظة حين تتولد الفكرة الجديدة
ربما تخلق حرية
تنتشر وتعم حياة أناس آخرين
بالنسبة لي، هذا يعني أنهم يدركون
قيمة الاختلاف،
والسعادة التي يجلبها
عندما لا نركز على الخسارة و المحدودية
نرى و نكتشف القوة والسعادة
في رؤية العالم من منظور جديد و مثير
بالنسبة لي، أصبح الكرسي المتحرك
مركبة للتحول
في الحقيقة اﻵن أدعو الكرسي المتحرك تحت الماء "البوابة"
لأنني حرفياً عبرت من خلاله
لطريق جديد في العيش،
لأبعاد جديدة ، وإلى مستوى جديد من الوعي
والشيء الآخر،
لأنه لم يسبق لأحد أن رأى أو سمع
بكرسي متحرك تحت الماء من قبل،
وعمل هذا العرض هو من أجل إنشاء
طرق جديدة للرؤية والعيش والمعرفة،
الآن لديكم هذا المفهوم في عقولكم
جميعكم جزء من هذا العمل الفني أيضاً.
(تصفيق)
Чудесно е, че съм тук
да говоря за моето приключение,
да говоря за инвалидната количка
и за свободата, която тя ми предостави.
Започнах да използвам инвалидна количка преди 16 години,
когато едно продължително заболяване
промени моя достъп до света.
Когато започнах да използвам инвалидна количка,
почувствах една невероятна нова свобода.
Бях видяла как животът ми се изплъзва и се ограничава.
Имах чувството, че имам една огромна нова играчка.
Можех да фуча наоколо и да чувствам отново вятъра в лицето си.
Беше вълнуващо дори просто да излезна навън на улицата.
Но независимо от тази моя новооткрита радост и свобода,
реакцията на хората към мен се промени коренно.
Имах чувството, че вече не ме виждат,
сякаш бях си сложила мантия невидимка.
Като че ли ме виждаха чрез техните предположения
за това, как се чувства човек в инвалидна количка.
Когато питах хората с какво асоциират инвалидната количка,
те използваха думи като "лимитация", "страх",
"жал" и "ограничение".
Тогава осъзнах, че тези реакции бяха станали и част от мен
и бяха променили дълбоко моята същност.
Една част от мен се беше отчуждила от себе си.
Не се виждах от собствената си перспектива,
а ясно и непрекъснато от гледна точка
на реакциите на хората към мен.
В резултат, осъзнах, че имам нужда да създам мои собствени истории
за това преживяване,
нови разкази, които да възстановят моята личност.
["Да откриеш Свободата: "Създавайки наши собствени истории, се научаваме да взимаме толкова насериозно текстовете на нашия живот, колкото и "официалните" разкази." - Davis 2009, TEDx Women"]
Започнах да работя над творби,
с които целях да споделя поне част
от радостта и свободата, които чувствах когато използвах инвалидна количка-
електрическа инвалидна количка- за да общувам със света.
Работех, за да променя тези усвоени реакции,
да променя предубежденията, които бяха изградили
моята личност откакто започнах да използвам инвалидна количка,
създавайки неочаквани изображения.
Инвалидната количка се превърна в предмет, с който се рисува и играе.
Когато буквално започнах да оставям
следи от своята радост и свобода,
беше вълнуващо да видя
заинтересованите и изненадани реакции на хората.
Сякаш се отваряха нови перспективи
и настъпваше промяна в мирогледа.
Oказа се, че едно приложение на изкуството
може да пресъздаде една личност
и да промени предубежденията, преразглеждайки познатото.
Така че, когато започнах да се гмуркам, през 2005 г.,
осъзнах, че водолазният апарат разширява спектъра на действие
по същия начин, по който го прави и инвалидната количка,
но водолазният апарат се асоциира
с понятията "вълнение" и "приключение",
напълно различни от реакциите на хората спрямо инвалидната количка.
Затова си помислих, "Какво ли би се случило
ако събера тези две неща заедно?" (Смях) (Аплодисменти)
И тази подводна инвалидна количка
ме отведе на най-невероятното пътешествие,
което съм имала през последните седем години.
И за да придобиете представа как изглежда,
бих искала да споделя с вас един от резултатите
от създаването на този спектакъл
и да ви покажа на какво невероятно пътешествие ме отведе тя.
(Музика)
(Аплодисменти)
Това е най-невероятното преживяване
и надминава повечето други, които съм изживявала.
Аз буквално мога да се въртя
на 360 градуса в пространството
и това е едно възторжено преживяване на радост и свобода.
И най-неочакваното и невероятно нещо е,
че сякаш и други хора виждат и чувстват същите тези неща.
Очите им буквално блесват
и казват неща като: "И аз искам такова"
или "Ако ти можеш да правиш това, значи аз мога да правя всичко."
И тогава си мисля, че те просто
трябва да започнат да мислят по нов начин,
защото виждат един предмет,
за който нямат референтна рамка
или който е отвъд референтната рамка,
която са имали за инвалидната количка.
И мисля, че този момент на напълно нови мисли
може би те дарява с една свобода,
която се разпространява в живота и на останалите хора.
За мен това означава, че те виждат
ценното в различието,
удоволствието, което се изпитва,
когато вместо да се съсредоточаваме върху загубата или ограничението,
откриваме и виждаме силата и удоволствието
да се гледа света от нови вълнуващи перспективи.
За мен инвалидната количка се превръща
в средство за трансформация.
Всъщност аз сега наричам подводната инвалидна количка "Портал",
защото тя буквално ме пренесе
в един нов начин на съществуване,
в нови измерения и на едно ново ниво на съзнание.
И освен това,
тъй като никой досега не е виждал и чувал
за подводна инвалидна количка,
и създавайки този спектакъл, се създават
нови начини на виждане, съществуване и познание,
сега вие вече усвоихте това понятие.
Всички вие също сте част от това произведение на изкуството.
(Аплодисменти)
Je skvělé být tady
a vyprávět o své cestě,
vyprávět o svém vozíku
a o svobodě, kterou mi přinesl.
Na vozíku jsem začala jezdit před 16 lety,
když rozsáhlá nemoc změnila můj
dosavadní přístup do okolního světa.
Když jsem začala jezdit na vozíku,
byl to obrovský a nový pocit svobody.
Předtím jsem sledovala, jak můj život ubíhá a stává se omezeným.
Bylo to jako mít novou obrovskou hračku.
Mohla jsem svištět kolem a znovu cítit vítr na své tváři.
Už jen být venku na ulici bylo vzrušující.
Ale přestože jsem objevila tuhle radost a svobodu,
reakce lidí na mě se úplně změnila.
Bylo to, jako by mě už nemohli vidět,
jako kdyby mě pokryl závoj neviditelnosti.
Zdálo se, že na mě pohlíží skrze své domněnky o tom,
jaké to asi na vozíku musí být.
Když jsem se ptala lidí, co se jim vybaví v souvislosti s vozíkem,
říkali slova jako "limity", "strach",
"lítost" a "omezení".
Došlo mi, že jsem se s těmi odpověďmi ztotožnila,
a že to změnilo jádro mé osobnosti.
Část mého já se mi odcizila.
Neviděla jsem se z vlastní perpektivy,
ale živě a neustále z perspektivy
ostatních lidí a jejich reakcí na mě.
Ve výsledku jsem zjistila, že potřebuji vytvořit vlastní příběhy
o této zkušenosti,
nové vyprávění, abych získala zpět svou identitu.
["Nalezení svobody: 'Vytvářením našich vlastních příběhů se učíme brát texty o našich životech tak vážně jako 'oficiální' příběhy.' - Davis 2009, TEDx Women"]
Začala jsem s prací,
která měla za cíl sdělit něco
z té radosti a svobody, kterou jsem cítila na vozíku
na vozíku moci - abych se vypořádala se světem.
Začala jsem přetvářet tyto zakořeněné odezvy lidí,
začala jsem přetvářet předsudky, které tolik formovaly
moji identitu, když jsem začala jezdit na vozíku,
a to vytvářením nečekaných obrazů.
Vozík se stal objektem, se kterým jsem si mohla hrát.
Když jsem doslova začala ztrácet
stopy svého štěstí a svobody,
bylo vzrušující vidět
překvapené odezvy zvědavých lidí.
Zdálo se, že to otevře dveře novým perspektivám,
a tím taktéž způsobí posun v klasických předsudcích.
Ukázalo se, že provozování umění
múže přetvořit lidskou identitu
a přetvořit předsudky pozměněním již známého.
Takže když jsem se v roce 2005 začala potápět,
došlo mi, že potápěčská výstroj zvětšuje rozsah lidské aktivity,
stejně tak, jako to dělá vozík,
ale s potápěčskou výstrojí si spojujeme
věci jako vzrušení a dobrodružství,
což je naprosto odlišné od reakcí na vozík.
Tak jsem si řekla: "Co by se asi tak stalo,
kdybych ty dvě věci spojila dohromady?" (Smích) (Potlesk)
A podvodní vozík, který z toho vznikl,
mě vzal na tu nejúžasnější cestu
za posledních sedm let.
Takže abyste měli představu, jaké to je,
ráda bych s vámi sdílela jeden z okamžiků,
který vznikl při této podívané,
a ukázala vám, na jak ohromující cestu jsem se vydala.
(Hudba)
(Potlesk)
Je to ten nejúžasnější zážitek,
který přesahuje většinu toho, co jsem ve svém životě zažila.
Mám úplnou svobodu pohybovat se
všemi směry v prostoru
a extatický zážitek plný radosti a svobody.
A ta neuvěřitelná, nečekaná věc je,
že ostatní lidé to zřejmě vidí a cítí také.
Jejich oči se doslova rozzáří,
a říkají věci jako: "Já chci taky jeden takový,"
nebo, "když ty můžeš dělat tohle, tak já můžu dělat cokoli."
A já si říkám, že to je proto, protože v tom momentu,
kdy vidí objekt, pro který nemají žádnou škatulku,
na kterou by odkazoval,
nebo když objekt natolik přesahuje hranice toho,
do čeho si zaškatulkovali právě vozík,
musí pak začít přemýšlet úplně jinak.
A já si myslím, že ten moment úplně nového myšlení
snad vytváří svobodu,
která se šíří i do zbytku života lidí.
Pro mě to znamená, že vidí
rozdíl a jeho hodnotu,
a radost, kterou přináší,
když se místo soustředění na ztrátu a omezení
rozhlédneme a najdeme tu moc a radost
z toho, že vidíme svět z nových a vzrušujících perspektiv.
Pro mě je vozík
prostředek pro transformaci.
Vlastně teď říkám podvodnímu vozíku "Portál",
protože mě doslova dotlačil
do nového způsobu bytí,
do nových dimenzí, a do nové úrovně vědomí.
A další věc je,
že protože nikdo předtím nikdy neviděl nebo neslyšel
o podvodním vozíku,
a vytvoření takové podívané je o vytvoření
nových možností vidění, bytí a vědění,
máte nyní tuto představu ve vaší mysli.
Vy všichni jste součástí toho uměleckého díla také.
(Potlesk)
Es ist wunderbar, hier zu sein
und über meinen Weg zu sprechen,
um über den Rollstuhl zu sprechen
und die Freiheit, die er mir gebracht hat.
Ich bin seit 16 Jahren im Rollstuhl,
als eine langwierige Krankheit
meinen Zugang zur Welt veränderte.
Als ich anfing, den Rollstuhl zu verwenden,
war es eine großartige neue Freiheit.
Mein Leben war immer
weiter eingeschränkt worden.
Es war, als hätte ich ein riesiges neues Spielzeug.
Ich konnte herumflitzen und wieder
den Wind in meinem Gesicht spüren.
Einfach nur draußen zu sein war ein Hochgefühl.
Aber trotz dieser neugewonnenen Freude und Freiheit
veränderte sich die Reaktion
der Menschen mir gegenüber.
Es war, als konnten sie mich nicht mehr sehen,
als ob ich unsichtbar geworden war.
Es schien, als sähen sie mich
gemäß ihrer Annahmen,
wie es sein mag, in einem Rollstuhl zu sein.
Ich fragte Leute, was sie mit
dem Rollstuhl verbanden.
Sie verwendeten Worte wie "Einschränkung", "Angst",
"Mitleid" und "Einschränkung".
Mir wurde klar, dass ich
diese Reaktionen verinnerlicht hatte
und es mich zutiefst veränderte.
Ein Teil meiner selbst wurde mir fremd.
Ich sah mich selbst nicht mehr
aus meiner Perspektive,
sondern intensiv und ununterbrochen
aus der Perspektive
der Reaktion anderer Menschen auf mich.
Deshalb wusste ich, dass ich
meine eigenen Geschichten
über diese Erfahrung schaffen musste,
neue Erzählungen, um meine Identität
wiederzugewinnen.
["Freiheit finden:
'Durch das Erschaffen eigener Geschichten nehmen wir die Texte unseres Lebens ebenso ernst wie die 'offiziellen'.
– Davis 2009, TEDx Women"]
Ich fing an, Werke zu schaffen,
die etwas von der Freude und Freiheit
mitteilen sollten, die ich
beim Benutzen des Rollstuhls empfand –
des Superstuhls – um die Welt zu bezwingen.
Diese verinnerlichten Reaktionen
wollte ich transformieren,
die vorgefassten Meinungen,
die meine Identität
geprägt hatten, als ich anfing,
den Rollstuhl zu verwenden,
indem ich unerwartete Bilder schuf.
Der Rollstuhl wurde zu einem Gegenstand
zum Malen und Spielen.
Als ich buchstäblich damit anfing,
Spuren meiner Freude und Freiheit zu hinterlassen,
war es aufregend,
die interessierten und überraschten
Reaktionen der Menschen zu sehen.
Es schien neue Perspektiven zu öffnen
und darin lag der Paradigmenwechsel.
Es zeigte, dass künstlerische Tätigkeit
Identität neu herstellen
und vorgefasste Meinungen transformieren kann,
indem man Vertrautes neu bearbeitet.
Als ich in 2005 zu Tauchen anfing,
bemerkte ich, dass Tauchausrüstung
unsere Palette von Aktivitäten
genauso wie ein Rollstuhl erweitert,
nur dass Assoziationen mit Tauchausrüstung
eher Begeisterung und Abenteuer sind,
also ganz anders als
die Reaktionen auf den Rollstuhl.
Also dachte ich: "Ich frage mich, was passiert,
wenn ich beides kombiniere?" (Lachen) (Applaus)
Und das Ergebnis, der Unterwasser-Rollstuhl,
hat mich während der letzten sieben Jahre
auf die erstaunlichste Reise genommen.
Um Ihnen zu zeigen, wie es ist,
würde ich gerne mit Ihnen eines der Resultate
dieses Spektakels teilen
und Ihnen einen Eindruck
meiner erstaunlichen Reise vermitteln.
(Musik)
(Applaus)
Ein erstaunliches Erlebnis,
weit jenseits meiner anderen Lebenserfahrungen.
Ich habe buchstäblich die Freiheit,
mich 360 Grad im Raum zu bewegen
und eine ekstatische Erfahrung
von Freude und Freiheit.
Und die unglaublich unerwartete Sache ist die,
dass andere Menschen das
auch zu verspüren scheinen.
Ihre Augen leuchten buchstäblich auf
und sie sagen Sachen wie:
"Ich will auch so etwas",
oder: "Wenn du das kannst,
dann ist mir alles möglich."
Ich denke, es liegt daran,
dass sie in diesem Moment
ein Objekt sehen,
für das sie keinen Bezugsrahmen haben,
oder das über den Bezugsrahmen,
den sie dem Rollstuhl gegenüber
haben, hinausgeht
und so müssen sie völlig umdenken.
Ich glaube, der Moment
einer vollständig neuen Denkweise
erzeugt vielleicht eine Freiheit,
die sich auf den Rest des Lebens
anderer Menschen ausbreitet.
Für mich bedeutet das, dass sie
den Wert des Unterschieds sehen,
die Freude, die es mit sich bringt,
wenn wir uns nicht auf Verlust
und Limitation konzentrieren,
sondern die Kraft und Freude
sehen und entdecken
und die Welt aus neuen
aufregenden Perspektiven sehen.
Für mich wird der Rollstuhl
zu einem Mittel der Transformation.
In der Tat nenne ich jetzt
den Unterwasser-Rollstuhl "Portal",
weil er mich buchstäblich
in eine neue Weise des Seins geschoben hat,
in neue Dimensionen und
in eine neue Bewusstseinsebene.
Und außerdem
hatte niemand je zuvor
einen Unterwasser-Rollstuhl
gehört oder gesehen
und dieses Schauspiel
bedeutet die Erschaffung
neuer Weisen des Sehens,
Seins und Wissens,
denn jetzt haben Sie
dieses Konzept in Ihrem Kopf
und sind auch alle
ein Teil dieses Kunstwerks.
(Applaus)
Είναι υπέροχο που είμαι εδώ
για να μιλήσω για το ταξίδι μου,
για να μιλήσω για το αναπηρικό καροτσάκι
και την ελευθερία που μου έχει δώσει.
Άρχισα να χρησιμοποιώ αναπηρικό
καροτσάκι πριν από 16 χρόνια
όταν μία εκτεταμένη νόσος
άλλαξε τον τρόπο που είχα πρόσβαση στον κόσμο.
Όταν ξεκίνησα να χρησιμοποιώ το καροτσάκι,
ήταν μια τεράστια νέα ελευθερία.
Είχα δει τη ζωή μου να γλιστρά μέσα
απ' τα χέρια μου και να περιορίζεται.
Ήταν σα να είχα ένα τεράστιο καινούργιο παιχνίδι.
Μπορούσα να κινούμαι γρήγορα και να νιώθω
ξανά τον αέρα στο πρόσωπό μου.
Και μόνο που βρισκόμουν έξω
στο δρόμο ήταν συναρπαστικό.
Αλλά παρόλο που μόλις είχα ανακαλύψει
αυτήν τη χαρά και ελευθερία,
ο τρόπος που αντιδρούσαν οι άλλοι
απέναντί μου είχε αλλάξει τελείως.
Ήταν σα να μην μπορούσαν πλέον να με δουν,
σα να είχε κατέβει ένας αόρατος μανδύας.
Έμοιαζε να με βλέπουν βάσει αυτού που υπέθεταν
για το πώς είναι να είσαι σε αναπηρικό καροτσάκι.
Όταν τους ρωτούσα τους συνειρμούς τους για το καροτσάκι
χρησιμοποιούσαν λέξεις όπως "περιορισμός", "φόβος",
"οίκτος" και "περιστολή".
Συνειδητοποίησα ότι είχα
εσωτερικεύσει αυτές τις αντιδράσεις
και ότι αυτό είχε αλλάξει σε βάθος το ποια ήμουν.
Ένα κομμάτι μου είχε αποξενωθεί από τον εαυτό μου.
Έβλεπα τον εαυτό μου, όχι από τη δική μου οπτική γωνία,
αλλά έντονα και συνεχώς
από την οπτική γωνία των άλλων.
Ως αποτέλεσμα, ήξερα ότι έπρεπε
να φτιάξω τις δικές μου ιστορίες
γι' αυτή την εμπειρία,
καινούργιες αφηγήσεις για να ανακτήσω την ταυτότητά μου.
["Βρίσκοντας την Ελευθερία: Με τη δημιουργία των δικών μας ιστοριών, μαθαίνουμε να παίρνουμε τα κείμενα των ζωών μας τόσο σοβαρά όσο και τις "επίσημες" αφηγήσεις" -- Ντέιβις 2009, TEDxWomen]
Άρχισα να κάνω έργα
που στόχευαν στο να επικοινωνήσουν κάτι
από τη χαρά και την ελευθερία που ένιωθα
όταν χρησιμοποιούσα το καροτσάκι
-ένα ηλεκτροκίνητο καροτσάκι-
για να αντεπεξέλθω στον κόσμο.
Δούλευα για να μεταμορφώσω αυτές
τις αντιδράσεις που είχα εσωτερικεύσει,
για να μεταμορφώσω τις προκαταλήψεις που
είχαν τόσο διαμορφώσει την ταυτότητά μου
όταν άρχισα να χρησιμοποιώ το αναπηρικό καροτσάκι,
δημιουργώντας μη αναμενόμενες εικόνες.
Το καροτσάκι έγινε ένα αντικείμενο
ζωγραφικής και παιχνιδιού.
Όταν άρχισα κυριολεκτικά να αφήνω
ίχνη χαράς και ελευθερίας,
ήταν συναρπαστικό να βλέπεις
τις γεμάτες ενδιαφέρον και έκπληξη
αντιδράσεις των ανθρώπων.
Έμοιαζε να ανοίγει νέες προοπτικές,
και εκεί έγκειται η αλλαγή αντίληψης.
Έδειξε ότι η Τέχνη
μπορεί να αναδιαμορφώσει την ταυτότητα κάποιου
και να μεταμορφώσει τις προκαταλήψεις
αναθεωρώντας το οικείο.
Όταν λοιπόν, το 2005, ξεκίνησα τις καταδύσεις,
συνειδητοποίησα ότι ο εξοπλισμός καταδύσεων
διευρύνει την γκάμα δραστηριοτήτων σου
όπως ακριβώς το κάνει κι ένα αναπηρικό καροτσάκι,
αλλά οι συνειρμοί που συνδέονται
με τον εξοπλισμό καταδύσεων,
είναι ενθουσιασμού και περιπέτειας,
και είναι εντελώς διαφορετικοί από τις αντιδράσεις
των ανθρώπων για το καροτσάκι.
Κι έτσι σκέφτηκα, "Άραγε τι θα συμβεί
αν τα βάλω και τα δύο μαζί;"(Γέλια) (Χειροκρότημα)
Και το υποβρύχιο καροτσάκι που προέκυψε
με οδήγησε στο πιο απίστευτο ταξίδι
τα τελευταία εφτά χρόνια.
Για να σας δώσω λοιπόν μια ιδέα του πώς είναι,
θα ήθελα να μοιραστώ μαζί σας ένα από τα αποτελέσματα
από τη δημιουργία αυτού του θεάματος,
και να σας δείξω τι απίστευτο ταξίδι μού έχει προσφέρει.
(Μουσική)
(Χειροκρότημα)
Είναι η πιο απίστευτη εμπειρία,
πέρα από τα περισσότερα πράγματα
που έχω βιώσει στη ζωή μου.
Έχω κυριολεκτικά την ελευθερία να κινηθώ
σε 360 μοίρες
και να νιώσω την εκπληκτική αίσθηση χαράς και ελευθερίας.
Και το πιο αναπάντεχο είναι
ότι φαίνεται να το βλέπουν και να το νιώθουν και οι άλλοι.
Τα μάτια τους κυριολεκτικά φωτίζονται,
και λένε πράγματα όπως, "Θέλω κι εγώ ένα τέτοιο",
ή "Αν εσύ μπορείς να κάνεις αυτό,
εγώ μπορώ να κάνω το οτιδήποτε".
Και σκέφτομαι, είναι επειδή εκείνη τη στιγμή
που βλέπουν ένα αντικείμενο
για το οποίο δεν έχουν κανένα πλαίσιο αναφοράς,
ή το οποίο ξεπερνά τα πλαίσια αναφοράς
που έχουν για το αναπηρικό καροτσάκι,
πρέπει να σκεφτούν με έναν τελείως καινούργιο τρόπο.
Και πιστεύω ότι αυτή η στιγμή
της τελείως καινούργιας σκέψης,
ίσως δημιουργεί μια ελευθερία
που εξαπλώνεται στο υπόλοιπο της ζωής τους.
Για 'μένα, αυτό σημαίνει ότι βλέπουν
την αξία της διαφορετικότητας,
τη χαρά που παίρνουμε,
όταν αντί να εστιάζουμε στην απώλεια ή στους περιορισμούς,
βλέπουμε και ανακαλύπτουμε τη δύναμη και τη χαρά
του να βλέπουμε τον κόσμο
μέσα από νέες συναρπαστικές οπτικές.
Για 'μένα, το καροτσάκι γίνεται
ένα μέσο μεταμόρφωσης.
Όντως, πλέον αποκαλώ το υποβρύχιο καροτσάκι "Πύλη",
γιατί κυριολεκτικά με ώθησε
σ' ένα νέο τρόπο ύπαρξης,
σε νέες διαστάσεις και σ' ένα νέο επίπεδο συναίσθησης.
Και το άλλο είναι,
ότι επειδή κανένας δεν έχει ξαναδεί ή ξανακούσει
για κάποιο υποβρύχιο καροτσάκι,
και η δημιουργία αυτού του θεάματος
έχει να κάνει με τη δημιουργία
καινούργιων τρόπων αντίληψης, ύπαρξης και γνώσης,
τώρα που έχετε υπόψη σας αυτό,
είστε κι όλοι εσείς μέρος του έργου τέχνης.
(Χειροκρότημα)
Es maravilloso estar aquí
para hablar de mi travesía,
hablar sobre mi silla de ruedas
y sobre la libertad que me ha dado.
Empecé a usar silla de ruedas a los 16 años
cuando una enfermedad prolongada
cambió mi forma de acceder al mundo.
Empezar a usar silla de ruedas
supuso una tremenda nueva libertad.
Había visto mi vida disiparse
y volverse restringida.
Era como tener un enorme juguete nuevo.
Podía merodear y sentir el viento
en mi cara de nuevo.
El solo hecho de estar afuera
en la calle era emocionante,
pero aunque tenía esta
nueva alegría y libertad,
la reacción de la gente hacia mí
cambió completamente.
Era como si ya no pudieran verme,
como si una manto de invisibilidad me cubriera.
Ellos parecían verme en términos
de sus suposiciones.
de lo que debería ser estar
en una silla de ruedas.
Cuando preguntaba a la gente qué asociaciones
hacía con la silla de ruedas,
asociaban palabras como "limitación", "miedo",
"lástima" y "restricción".
Me dí cuenta de que había
interiorizado estas respuestas
y esto me había cambiado profundamente.
Una parte de mí se había
alienado de mí misma.
Me estaba viendo a mí misma,
no desde mi perspectiva,
sino vívida y continuamente
desde la perspectiva
de las reacciones que la gente
tenía hacia mí.
En consecuencia, sabía que tenía
que hacer mi propia historia
sobre esta experiencia,
nuevas narraciones
para reclamar mi identidad.
"Encontrando libertad: al crear nuestras propias historias, aprendemos a tomar los libretos de nuestra vida tan seriamente como a los "libretos oficiales" - Davis 2009, TEDx Women"
Empecé a realizar trabajos
que me llevaran a comunicar parte
de la alegría y libertad que sentí
al usar una silla de ruedas
una silla de poder,
para alcanzar el mundo.
Estaba trabajando para transformar
estas reacciones interiorizadas,
y los prejuicios que habían transformado
mi identidad, cuando empecé
a usar silla de ruedas,
creando imágenes inesperadas.
La silla de ruedas se convirtió
en un objeto con el que pintar y crear.
Cuando empecé literalmente a dejar
trazos de mi alegría y libertad,
fue emocionante ver
que la gente reaccionaba
con curiosidad y sorpresa.
Parecía abrir nuevas perspectivas,
y en eso residió el cambio de paradigma.
Se demostró que la práctica artística
puede reconstruir la propia identidad
y transformar ideas preconcebidas
actualizando la visión de lo familiar.
Cuando empecé a bucear, en 2005,
me di cuenta de que el equipo
de buceo extiende el campo de actividad
de la misma manera que lo hace
una silla de ruedas,
pero las asociaciones que se hacen
con el equipo de buceo
tienen que ver con la aventura
y lo emocionante,
completamente distintas a las reacciones
de la gente a la silla de ruedas.
Entonces se me ocurrió
pensar, "¿qué pasaría
juntara las dos cosas?"
(Risas) (Aplausos)
Y la silla de ruedas acuática resultante
me ha llevado por la más maravillosa travesía
en los últimos 7 años.
Para darles una idea de cómo es,
me gustaría compartir con Uds.
uno de los resultados
de la creación de este espectáculo,
y mostrarles la maravillosa travesía
a la que me ha llevado.
(Música)
(Aplausos)
Es la experiencia más maravillosa,
más allá de casi todo
lo que he experimentado en la vida.
Tengo, literalmente,
la libertad para moverme
en 360 grados del espacio
y una sensación de éxtasis
de alegría y libertad.
Y lo más increíble e inesperado
es que otras personas parecen verlo
y sentirlo también.
Sus ojos literalmente se encienden,
y dicen cosas como "yo quiero una de esas",
o "si tú puedes hacer eso,
yo puedo hacer cualquier cosa".
Y creo que es porque en el momento
en que vieron un objeto
del que no tenían referencias,
o que estaba más allá
de los parámetros de comparación
que tenían de una silla de ruedas,
tuvieron que pensar de una forma
completamente nueva.
Y creo que ese momento
de pensamiento nuevo
probablemente crea una libertad
que se esparce a la vida
del resto de las personas.
Para mí, significa
que ellos están viendo
el valor del cambio,
la alegría que se genera
cuando en vez de centrarnos
en la pérdida o la limitación,
vemos y descubrimos
el poder y la alegría
de ver el mundo desde emocionantes
nuevas perspectivas.
Para mí, la silla de ruedas se convierte
en un vehículo de transformación.
De hecho, ahora llamo a la silla
de ruedas acuática "portal",
porque literalmente me ha llevado
a una nueva forma de ser
a nuevas dimensiones y a un nuevo
nivel de consciencia.
Y la otra cosa es
que como nadie ha visto ni oído nada
sobre una silla de ruedas acuática antes,
y crear este espectáculo se trata de crear
nuevas manera de ver,
ser y conocer,
ahora tienen este concepto
en la mente.
Todos Uds. también forman parte
de esta obra de arte.
(Aplausos)
Mul on väga hea meel olla siin
et rääkida teile oma teekonnast,
oma ratastoolist
ja vabadusest, mille ratastool on mulle andnud.
Hakkasin ratastooli kasutama 16 aastat tagasi
kui ränga haiguse tõttu
muutusid minu liikumisvõimalused.
Kui aga hakkasin kasutama ratastooli,
oli see minu jaoks erakordne vabanemine.
Mulle tundus, et elu justkui libiseb käest ning maailm muutub ahtaks.
Nüüd aga oleksin justkui saanud endale uue hiiglavahva mänguasja.
Sain kihutada ringi ja taas tunda tuult oma näol.
Võimalus minna lihtsalt välja tekitas suurt elevust.
Kuid hoolimata vastselt leitud rõõmust ja vabadusest,
oli inimeste suhtumine minusse täielikult muutunud.
Tundus nagu nad ei enam ei märkakski mind,
nagu oleks mu õlgadele langenud nähtamatuse rüü.
Tundus, et mind nähti läbi enda eelarvamuste
selle kohta, mis tunne võiks olla ratastoolis olijal.
Kui küsisin inimestelt, mis neile ratastooliga seostub,
kasutasid nad sõnu nagu "võimetus," "hirm,"
"kaastunne" ja "piirangud."
Mõistin, et olin need reaktsioonid endasse võtnud
ja see oli muutnud mu põhiolemust.
Osa minust oli mulle endalegi võõraks jäänud.
Ma ei näinud ennast enam läbi oma silmade,
vaid selgelt ja järjekindlalt läbi selle prisma,
mida teised mind nähes tegid ja tundsid.
Sellest tulemusena sai mulle selgeks, et mul tuleb luua oma lugu
sellest kogemusest.
teha uus narratiiv, et saada tagasi oma mina.
["Otsides Vabadust: 'Ise enda lugusid luues õpime võtma oma elukirja sama tõsiselt, kui me teeme seda 'ametlike' narratiivide puhul.' — Davis 2009, TEDx Women"]
Alustasin tööd selle kallal,
kuidas anda edasi midagigi sellest rõõmust
ja vabadusest, mida tundsin ratastoolis - oma turbotoolis - olles
ja selle kaudu maailmaga suhestudes.
Tegin tööd selle kallal, et muuta endasse võetud reaktsioone,
et muuta eelarvamusi, mis olid nii tugevalt mõjutanud
mu identiteeti sellest ajast alates kui olin ratastoolis,
tehes seda läbi asjade näitamise sootuks uues valguses.
Ratastoolist sai vahend, millega maalida ja eksperimenteerida.
Kui hakkasin sõna otseses mõttes maha jätma jälgi
enda rõõmust ja vabadusest,
oli põnev näha
inimeste huvi ja üllatunud reaktsioone.
See näis avavat uusi perspektiive,
millest sündiski mõttemaailma muutus:
sai selgeks, et kunsti abil
on võimalik taasluua inimese identiteeti
ja muuta eelarvamusi andes harjumuspärasele sootuks uue sisu .
Nii et kui ma 2005. aastal tegin algust sukeldumisega,
mõistsin, et sukeldumisvarustus avardab tegevusvõimalusi
täpselt samal moel nagu ka ratastool,
samas kui kõik, mis seondub sukeldumisvarustusega
tekitab assotsiatsioone põnevuse ja seiklustega,
mis on täiesti erinev suhtumisest ratastooli.
Niisiis mõtlesingi: "Huvitav, mis võiks juhtuda,
kui ma need kaks ühendan?" (Naer) (Aplaus)
Ja selle tulemusena sündinud allvee-ratastool
on mind viinud kõige imelisemale rännakule
viimase seitsme aasta jooksul.
Selleks, et saaksite ettekujutuse, mis tunne see on,
tahaksin teiega jagada
üht selle ettevõtmise viljadest,
näidates teile, millisele imelisele retkele on see mind viinud.
(Muusika)
(Aplaus)
Minu jaoks oli see erakordne kogemus,
imelisem enamusest asjadest, mida elus kogenud olen.
Mul on sõna otseses mõttes vabadus liikuda
mistahes suunas.
See tunne on joovastav segu rõõmust ja vabadusest
ja uskumatult üllatav on ka see,
et sama tundsid ja kogesid ka teised inimesed.
Nende silmad löövad särama
ja nad ütlevad: "Ma tahan endale ka samasugust,"
või et "Kui sina seda suudad, suudan mina mida iganes."
Ja ma tean, et see on sellest, et hetkel
mil nad näevad midagi,
mille peale pole varem tuldud,
või mis ei mahu
nende senisesse arusaama ratastoolist,
tuleb neil vaadata asju täiesti uute silmadega.
Ja ma arvan, et hetkel, mil sünnib täiesti uus mõte
loob see ehk vabaduse,
mis kandub üle ka teistesse eluvaldkondadesse.
Minu jaoks tähendab see, et on mõistetud
erinevuse väärtust
ja seda, kui palju rõõmu see toob,
kui me puudustele ja piirangutele keskendumise asemel,
näeme ning avastame, millist jõudu ja naudingut annab see.
kui vaatame maailma hoopis teise, põnevama nurga alt.
Minu jaoks on ratastool saanud
muutuste vahendiks.
Kusjuures kutsun ma seda allvee-ratastooli nüüd "portaaliks,"
kuna ta lükkas mu sõna otseses mõttes läbi värava
uude olemisse,
uutesse dimensioonidesse ja uuele teadvuse tasemele.
Ja teine asi on see,
et kuna keegi polnud kunagi varem
allvee-ratastoolist midagi näinud ega kuulnud,
ja kuna selle projekti mõte oligi tekitada
uut mõtlemist, olemist ja teadmist,
siis nüüd on see arusaam olemas ka teie peades.
Te kõik olete osa sellest kunstiteosest.
(Aplaus)
از این که این جا هستم تا دربارهی تجربهای که داشتم،
از این که این جا هستم تا دربارهی تجربهای که داشتم،
و ویلچر، و آزادی که به من داده است صحبت کنم، واقعاً خوشحالم.
و ویلچر، و آزادی که به من داده است صحبت کنم، واقعاً خوشحالم.
من استفاده از ویلچر را از ۱۶ سال پیش شروع کردم،
از زمانی که یک بیماری پیشرفته نحوهی دسترسی من را به محیط اطرافم تغییر داد.
از زمانی که یک بیماری پیشرفته نحوهی دسترسی من را به محیط اطرافم تغییر داد.
وقتی شروع به استفاده از ویلچر کردم،
به آزادی قدرتمند جدیدی دست پیدا کردم.
دیده بودم که زندگیام بیهوده میگذشت و محدود میشد.
این ویلچر مثل این بود که یک اسباب بازی بزرگ جدید گرفته باشم.
میتوانستم دوباره گشت و گذار کنم و جریان باد را دوباره بر روی صورتم احساس کنم.
بودن در خیابان به تنهایی مرا هیجان زده میکرد.
اگر چه این لذت و آزادی تازه کشف شده را به دست آورده بودم،
ولی رفتار مردم نسبت به من کاملاً عوض شد.
مثل این بود که آن ها دیگر نمیتوانستند مرا ببینند،
مثل این که یک شنل نامرئی پوشیده باشم.
همه به من طوری نگاه میکردند که به نظرشان یک آدم فلج باید میبود.
همه به من طوری نگاه میکردند که به نظرشان یک آدم فلج باید میبود.
وقتی من از بقیه دربارهی احساسشان نسبت به ویلچر میپرسیدم،
آن ها از کلماتی مثل «محدودیت»، «ترس»،
«ناامیدی» و «عدم پیشرفت» استفاده میکردند.
من فهمیدم که این رفتارها را پذیرفتهام
و این که آن ها هویت اصلی مرا تغییر دادهاند.
بخشی از من نسبت به خود اصلی من بیگانه شده بود.
من خودم را نه از دید خود،
بلکه به وضوح و همیشه از دیدگاه مردم نگاه میکردم.
بلکه به وضوح و همیشه از دیدگاه مردم نگاه میکردم.
در نتیجه، من فهمیدم که باید خودم اتفاقات زندگی خودم را رقم بزنم،
در نتیجه، من فهمیدم که باید خودم اتفاقات زندگی خودم را رقم بزنم،
و روایت جدیدی از هویتم داشته باشم.
["یافتن آزادی: "با رقم زدن اتفاقات در زندگی خودمان یاد میگیریم به همان جدیت که روایتهای «رسمی» انجام میدهیم، نوشتههایی از زندگیهای خود برداریم." دیویس ۲۰۰۹، TEDx Women]
من شروع کردم به انجام کارهایی که نشان میداد
وقتی از صندلی چرخ دار استفاده میکنم احساس لذت و آزادی میکنم --
وقتی از صندلی چرخ دار استفاده میکنم احساس لذت و آزادی میکنم --
صندلی چرخ دار نه، صندلی قدرت! -- تا با جهان ارتباط برقرار کنم.
من شروع کردم تا این احساسات به وجود آمده در اثر رفتار مردم را تغییر دهم،
تا تصوراتی که وقتی شروع به استفاده از ویلچر کردم هویت مرا شکل میدادند تغییر دهم،
تا تصوراتی که وقتی شروع به استفاده از ویلچر کردم هویت مرا شکل میدادند تغییر دهم،
و این کار را با انجام کار های کاملاً غیر منتظره انجام میدادم.
ویلچر به وسیلهای برای نقاشی و بازی تبدیل شد.
وقتی شروع به نشان دادن نشانههایی از لذت و آزادیام کردم،
وقتی شروع به نشان دادن نشانههایی از لذت و آزادیام کردم،
دیدن واکنشهای تعجب زده و علاقمند مردم واقعاً برای من جالب بود.
دیدن واکنشهای تعجب زده و علاقمند مردم واقعاً برای من جالب بود.
به نظر میآمد دیدگاههای جدیدی به وجود آمده است،
و بنابراین پیش زمینههای فکری مردم دگرگون شده است.
این اتفاق نشان داد که یک اثر هنری
میتواند هویت یک نفر را بازسازی کند
و تصورات مردم را با اصلاح پیش زمینههای فکری آنها تغییر دهد.
وقتی من غواصی را شروع کردم، در سال ۲۰۰۵،
فهمیدم تجهیزات غواصی بازه ی تحرک انسان را مانند ویلچر افزایش میدهد،
فهمیدم تجهیزات غواصی بازه ی تحرک انسان را مانند ویلچر افزایش میدهد،
ولی احساساتی که در رابطه با تجهیزات غواصی وجود دارد،
یعنی احساساتی که مربوط به هیجان و ماجراجویی هستند،
کاملاً با واکنش مردم نسبت به ویلچر متفاوت هستند.
بنابراین فکر کردم، «اگر این دو تا را با هم ترکیب کنم،
چه اتفاقی می افتد؟» (خنده ی حاضرین) (تشویق حاضرین)
ویلچر زیر آبی که با موفقیت درست شده بود
بهترین ماجراجویی هفت سال اخیرم را به من هدیه کرد.
بهترین ماجراجویی هفت سال اخیرم را به من هدیه کرد.
برای این که به شما نشان دهم این ماجراجویی چطور بود،
میخواهم یکی از برداشتهای این صحنه ی بینظیر را به شما نشان دهم،
میخواهم یکی از برداشتهای این صحنه ی بینظیر را به شما نشان دهم،
و به شما نشان دهم چه ماجراجویی شگفت انگیزی را تجربه کردم.
(موسیقی)
(تشویق حاضرین)
این شگفت انگیز ترین تجربهای بود که در تمام عمرم داشتم.
این شگفت انگیز ترین تجربه ای بود که در تمام عمرم داشتم.
من برای حرکت در ۳۶۰ درجهی فضا آزادی کامل داشتم
من برای حرکت در ۳۶۰ درجهی فضا آزادی کامل داشتم
و تجربهی بی نظیری از لذت و آزادی را کسب کردم.
و چیزی که برای من فوق العاده غیر منتظره بود،
این بود که به نظر میرسد بقیهی کسانی که این تصاویر را میبینند حس مرا پیدا میکنند.
چشمانشان برق میزند،
و میگویند:«من هم یکی از آنها میخواهم»،
یا: «اگر تو میتوانی این کار را انجام بدهی، من هر کاری میتوانم بکنم.»
و من فکر میکنم، این به خاطر این است که در آن لحظه،
آن ها هیچ پیش زمینهی فکری نسبت به چیزی که میبینند ندارند،
آن ها هیچ پیش زمینهی فکری نسبت به چیزی که میبینند ندارند،
یا این که آن قدر از پیش زمینههایی که در مورد ویلچر داشتند فراتر میروند،
یا این که آن قدر از پیش زمینه هایی که در مورد ویلچر داشتند فراتر می روند،
که به نحوهی کاملاً جدیدی فکر میکنند.
و به نظرم، آن لحظه که در آن نحوهی تفکر افراد دگرگون میشود،
شاید باعث ایجاد آزادی شود که به زندگی باقی مردم نیز انتقال یابد.
شاید باعث ایجاد آزادی شود که به زندگی باقی مردم نیز انتقال یابد.
برای من، این یعنی آن ها ارزش تغییر، و لذتی که میبخشد را،
برای من، این یعنی آن ها ارزش تغییر، و لذتی که میبخشد را،
وقتی به جای تمرکز بر روی چیزهای از دست رفته یا محدودیتها،
وقتی به جای تمرکز بر روی چیزهای از دست رفته یا محدودیتها،
قدرت و لذت دیدن جهان را از دیدگاه های فوق العادهی جدیدمان میبینیم و احساس میکنیم، میبینند.
قدرت و لذت دیدن جهان را از دیدگاه های فوق العادهی جدیدمان میبینیم و احساس میکنیم، میبینند.
برای من، ویلچر وسیلهای برای تغییر کردن شد.
برای من، ویلچر وسیلهای برای تغییر کردن شد.
در حقیقت، من به ویلچر زیر آبی «درگاه» میگویم،
چون این وسیله در حقیقت من را به مفهوم جدیدی از بودن،
چون این وسیله در حقیقت من را به مفهوم جدیدی از بودن،
و به دنیایی جدید و به سطح جدیدی از هوشیاری رساند.
و یک مورد دیگر این است که،
چون هیچ کس قبل از این اسم ویلچر زیر آبی را نشنیده است،
چون هیچ کس قبل از این اسم ویلچر زیر آبی را نشنیده است،
و چون خلق این صحنه با هدف ایجاد راههای جدیدی برای دیدن، بودن و دانستن بود،
و چون خلق این صحنه با هدف ایجاد راههای جدیدی برای دیدن، بودن و دانستن بود،
شما این اصل در ذهن خود ثبت میکنید.
همهی شما نیز بخشی از این اثر هنری هستید.
(تشویق حاضرین)
C’est merveilleux d’être ici
pour parler de mon parcours,
pour parler du fauteuil roulant
et de la liberté qu’il m’a apportée.
J’utilise un fauteuil roulant
depuis 16 ans
quand une maladie prolongée
changea ma façon d’accéder au monde.
Quand j’ai commencé
à utiliser le fauteuil roulant,
cela présentait
une énorme nouvelle liberté.
J’avais vu ma vie s'éclipser,
elle était devenue limitée.
C’était comme si j’avais
un grand jouet tout neuf.
Je pouvais aller partout et sentir
de nouveau le vent sur le visage.
Simplement être dans la rue était grisant.
Mais en dépit du fait que j’avais
cette joie et cette liberté retrouvées,
la réaction des gens envers moi
avait complètement changé.
C’était comme s’ils ne
pouvaient plus me voir,
comme si une cape d’invisibilité
était descendue sur moi.
Ils me voyaient selon leurs suppositions
de ce que ça doit faire
d'être dans un fauteuil roulant.
Quand j’ai demandé aux gens à quoi
ils associaient un fauteuil roulant,
ils ont utilisé des mots
comme « limitation», «peur»,
«pitié » et « restriction ».
Je me suis rendue compte
que j’avais intériorisé ces réponses
et cela avait changé qui j’étais
au plus profond de moi-même.
Une partie de moi était devenue
étrangère à moi-même.
Je ne me regardais pas
de mon propre point de vue,
mais, d'une manière vivante
et continuelle, du point de vue
des réponses des autres envers moi.
Par conséquent, je savais qu’il fallait
créer mes propres histoires
sur cette expérience,
de nouveaux récits pour
récupérer mon identité.
[«Trouver la liberté: ‘En créant nos propres histoires nous apprenons à prendre les textes de nos vies autant au sérieux que les récits ‘officiels'.’ – Davis 2009, TEDx Women »]
J’ai commencé à faire des travaux
visant à communiquer quelque chose
à propos de la joie et de la liberté que
je ressentais en utilisant un fauteuil,
un fauteuil électrique --
pour négocier le monde.
Je travaillais pour transformer
ces réponses que j’avais intériorisées,
pour transformer les idées
préconçues qui ont tant formé
mon identité au moment où je me
suis mise à utiliser un fauteuil roulant,
en créant des images inattendues.
Le fauteuil roulant s’est converti en un outil pour faire de la peinture et jouer.
Lorsque j’ai commencé à laisser littéralement
des traces de ma joie et de ma liberté,
c'était excitant de voir
les réponses intéressées et surprises des gens.
Cela semblait ouvrir de nouvelles perspectives,
et c’est là où se trouve le changement de paradigme.
Cela a montré qu’une pratique des arts
est capable de reconstruire l’identité
et de transformer les idées préconçues en créant une vision nouvelle du familier.
Quand j’ai commencé à faire de la plongée sous-marine, en 2005,
je me suis rendu compte du fait que l’équipement élargit l’envergure de l’activité
de la même façon que le fait le fauteuil roulant,
mais les idées associées avec l’équipement de plongée
sont celles de l’excitation et de l’aventure,
totalement différentes des réponses concernant le fauteuil roulant.
Donc je me suis demandé, « Qu’est-ce qui arrivera
si je combine les deux? »
(Rires)
(Applaudissements)
Et le fauteuil roulant sous-marin qui en résulte
m’a emmené sur le voyage le plus incroyable
au cours des sept dernières années.
Alors, pour vous donner une idée de comment c'est,
j’aimerais partager avec vous un des résultats
émanant de la création de ce spectacle,
et vous montrer dans quel voyage incroyable il m’a emmenée.
(Musique)
(Applaudissements)
C’est l'expérience la plus merveilleuse,
au delà de beaucoup d’autres choses que j’ai connues dans la vie.
J’ai littéralement la liberté de me déplacer
à 360 degrés dans l’espace
et de vivre une expérience extatique de joie et de liberté.
Ce qui est incroyablement inattendu
c'est que d’autres personnes ont l’air de le voir et le sentent aussi.
Leurs yeux brillent littéralement,
et ils disent des choses comme, «Moi j’en veux un, »
ou, « Si vous pouvez faire cela, je peux faire n’importe quoi. »
Et je pense que c’est parce qu'au moment
où ils voient cet objet
pour lequel ils n’ont aucun modèle de référence,
ou qui transcende les modèles de référence
qu’ils ont pour le fauteuil roulant,
ils doivent penser d'une manière complètement nouvelle.
Et je crois que cet instant de pensée complètement nouvelle
crée peut-être une liberté
qui se répand au reste de la vie des gens.
Pour moi, cela signifie qu’ils voient
le valeur de la différence,
et la joie qu’elle apporte
quand, au lieu de se concentrer sur la perte ou sur la limitation,
nous reconnaissons et découvrons le pouvoir et la joie
de regarder le monde à travers de nouvelles perspectives excitantes.
Personnellement, le fauteuil roulant devient
un véhicule pour la transformation.
En fait, maintenant j’appelle le fauteuil roulant sous-marin « Portail »,
parce qu’il m’a poussée littéralement
dans une nouvelle manière d’être
dans des dimensions nouvelles et dans un nouveau niveau de conscience.
L’autre chose est que,
puisque personne n’a jamais vu ni entendu parler
d’un fauteuil roulant sous-marin,
et que le but de créer ce spectacle est d’engendrer
de nouvelles façons de voir, d’être et de connaître,
maintenant vous avez ce concept dans votre esprit.
Vous faites tous partie de l’art aussi.
(Applaudissements)
נפלא להיות כאן
ולדבר על המסע שלי,
לדבר על כיסא הגלגלים
ועל החופש שהוא נתן לי.
התחלתי להשתמש בכיסא-גלגלים
לפני 16 שנה, כשמחלה ממושכת
שינתה את הגישה הפיזית
שלי לעולם.
כשהתחלתי להשתמש בכיסא הגלגלים,
זה היה חופש חדש וכביר.
כבר ראיתי שחיי חומקים ממני
ונעשים מוגבלים.
זה היה כמו לקבל צעצוע
גדול וחדש.
יכולתי להסתחרר בו
ולחוש שוב את הרוח על פני.
היה מלהיב
להיות סתם בחוץ, ברחוב.
אבל למרות שנהניתי
מהשמחה והחופש החדשים האלה,
התגובה של האנשים כלפי
השתנתה לגמרי.
זה היה כאילו
הם כבר לא רואים אותי,
כאילו ירדה עלי גלימת היעלמות.
הם כאילו ראו אותי
לפי הנחות היסוד שלהם
מבחינת ההרגשה להיות בכיסא-גלגלים.
כששאלתי אנשים על האסוציאציות
שמעורר בהם כיסא הגלגלים,
הם השתמשו במלים כמו
"מוגבלות", "פחד", "רחמים" ו"נכות".
הבנתי שמאז ומתמיד הפכתי תגובות אלה
לחלק מזהותי
ושזה שינה אותי
ברמה עמוקה ביותר.
חלק ממני הפך לזר לי.
ראיתי את עצמי
לא מנקודת מבטי,
אלא בבירור ובהתמדה מנקודת המבט
של תגובתו של הזולת.
ולכן ידעתי שעלי לכתוב סיפורים משלי
אודות החוויה הזו,
נרטיבים חדשים,
כדי להשיב לעצמי את זהותי.
למצוא חופש:
בכתבנו את סיפורינו-אנו, אנחנו לומדים להתייחס לכתבי-חיינו באותה רצינות כמו לנרטיבים 'רשמיים'.
התחלתי ליצור אמנות
שמטרתה למסור משהו
אודות החדווה והחופש שחשתי
בעת השימוש בכיסא-גלגלים --
כיסא חשמלי/כיסא-כוח --
כדי להתמודד עם העולם.
עבדתי על המרת אותן
תגובות שהפנמתי,
אותן דעות מוקדמות שעיצבו
במידה כה רבה את זהותי
כשהתחלתי להשתמש בכיסא-גלגלים,
ע"י יצירת דימויים לא-צפויים.
כיסא הגלגלים הפך לעצם
המשמש לציור ולמשחק.
כשהתחלתי להותיר עקבות,
פשוטו כמשמעו, לחדוותי ולחירותי,
היה מרגש לראות את תגובותיהם
המתעניינות והמופתעות של האנשים.
נראה שזה עורר
נקודות-מבט חדשות,
וזה תרם לשינוי בחשיבה.
זה הוכיח שעיסוק באמנות
יכול לעצב מחדש זהות
ולשנות דעות מוקדמות
בעזרת מבט מחודש על המוכּר.
אז כשהתחלתי לצלול, ב-2005,
תפשתי שציוד הצלילה
מרחיב את תחום הפעילות
ממש כמו כיסא-גלגלים,
אבל האסוציאציות שמעלה ציוד צלילה
הן של ריגוש והרפתקה,
בשונה לגמרי מהתגובות
שמעורר כיסא-גלגלים.
אז חשבתי לעצמי:
"מעניין מה יקרה
אם אחבר בין שני אלה."
[צחוק ומחיאות כפיים]
וכיסא הגלגלים התת-מימי
שנולד מכך
לקח אותי למסע מופלא ביותר
לאורך 7 השנים האחרונות.
וכדי לתת לכם מושג
איך זה,
אני רוצה לשתף אתכם באחת התוצאות
של יצירת החזיון הזה,
ולהראות לכם לאיזה מסע מופלא
זה לקח אותי.
[מוסיקה]
[מחיאות כפיים]
זו חוויה מדהימה ביותר,
יותר מרוב הדברים
שחוויתי בימי חיי.
היה לי חופש תנועה,
פשוטו כמשמעו,
במרחב של 360 מעלות
ותחושת אקסטזה
של חדווה וחופש.
ומשהו לא-צפוי עד להפתיע
היה שנראה שאנשים אחרים
רואים וחשים זאת גם הם.
עיניהם ממש בורקות,
והם אומרים דברים כמו:
"גם אני רוצה כזה,"
או, "אם את יכולה לעשות את זה,
אני יכול לעשות הכל."
ונראה לי שזה בגלל
שבאותו רגע
שהם רואים עצם מסוים
ללא מסגרת ההתייחסות שלו,
או שזה חורג ממסגרות ההתייחסות
שיש להם עבור כיסא הגלגלים,
זה מאלץ אותם לחשוב
בדרך חדשה לגמרי.
לדעתי, אותו רגע
של מחשבה חדשה לגמרי
יוצר אולי חופש
שמתפשט ומגיע
עד חייהם של אנשים אחרים.
מבחינתי זה אומר שהם רואים
את ערכו של השוני,
את השמחה שזה מביא,
במקום להישאר ממוקדים
באובדן או במגבלה,
אנו רואים ומגלים
את העוצמה והשמחה
שטמונים בראיית העולם
מנקודות-מבט חדשות ומלהיבות.
עבורי, כיסא הגלגלים הופך
לאמצעי של שינוי.
למעשה, אני מכנה כעת את
כיסא הגלגלים התת-מימי: "שער",
כי הוא ממש הדף והעביר אותי
למצב הוויה חדש,
למימדים חדשים ולרמה חדשה
של מודעות.
ודבר נוסף:
מכיוון שאיש לא ראה או שמע
על כיסא-גלגלים תת-מימי
עד עתה,
ויצירת החזיון הזה
היא יצירה
של צורות ראיה,
הוויה וידיעה חדשות,
יש לכם כעת המושג הזה בראש.
וכעת גם אתם מהווים
חלק מיצירת האמנות הזו.
[מחיאות כפיים]
Divno je biti ovdje,
pričati o mom putovanju,
pričati o invalidskim kolicima
i slobodi kojom me to kupilo.
Počela sam koristiti
invalidska kolica prije 16 godina
kada je dugotrajna bolest
promijenila način
kojim mogu pristupiti svijetu.
Kada sam počela koristiti
invalidska kolica,
to je bila ogromna nova sloboda.
Shvatila sam da mi život izmiče
i da je postao ograničen.
Ovo je bilo kao da imam novu,
ogromnu igračku.
Mogla sam zujati uokolo
i ponovo osjećati vjetar na svome licu.
Samo biti na ulici je bilo uzbudljivo.
Ali iako sam mislila
da sam ponovo pronašla sreću i slobodu,
reakcije ljudi prema meni
potpuno su se promijenile.
Izgledalo je kao da me više
ne mogu vidjeti,
kao da se spustio neki nevidljivi plašt.
Činilo se kao da me gledaju
u smislu svojih pretpostavki
kako to izgleda kada si
u invalidskim kolicima.
Kada sam upitala ljude
na što ih asociraju invalidska kolica,
koristili su izraze poput
"ograničenje", "strah,"
"sažaljenje", "restrikcija".
Shvatila sam da sam prihvatila te odgovore
i to je promijenilo ono
tko sam bila u svojoj biti.
Dio mene se otuđio.
Nisam gledala svoj život
iz svoje perspektive,
nego živo i neprekidno iz perspektive
odgovora koje su mi drugi ljudi davali.
Kao rezultat, znala sam
da moram stvoriti vlastite priče
o ovom iskustvu,
nove priče da vratim svoj identitet.
["Tražeći slobodu: Kreiranjem vlastite priče, učimo uzimati tekstove iz naših života toliko ozbiljno kao i službene priče".- Davis 2009, TEDx Women]
Počela sam s poslom
koji je imao cilj komunicirati
o sreći i slobodi koje sam osjećala
koristeći invalidska kolica --
moćna kolica --
kako bih pregovarala sa svijetom.
Radila sam kako bih transformirala
te unutarnje odgovore,
kako bih transformirala predrasude
koje su formirale
moj identitet kada sam počela
koristiti invalidska kolica,
kreirajući neočekivane slike.
Kolica su postala objekt
za crtanje i igranje.
Kada sam doslovno počela
ostavljati tragove sreće i slobode,
bilo je vrlo uzbudljivo vidjeti
zanimljive i iznenadne odgovore ljudi.
Činilo se da se otvaraju nove perspektive
i u tome leži promjena paradigme.
To je pokazalo da praksa umjetnosti
može popraviti nečiji identitet
i transformirati predrasude
revizijom poznatog.
Kada sam počela roniti, 2005. godine,
shvatila sam da oprema za ronjenje
proširuje granice aktivnosti
na isti način kao što to čine
invalidska kolica,
ali asocijacije koje se povezuju
s opremom za ronjenje
su uzbudljive i pustolovne,
potpuno drugačije od odgovora ljudi
prema invalidskim kolicima.
Pomislila sam, "Pitam se što će se desiti
ako to dvoje ujedinim?" (Smijeh)(Pljesak)
Podvodna invalidska kolica
koja su bila rezultat toga,
odvela su me na najljepše putovanje
u posljednjih sedam godina.
Kako bih vam mogla dati ideju
kako to, zapravo, izgleda,
željela bih s vama podijeliti
jedan od ishoda
kreiranja ovog spektakla
i pokazati vam na kakvo me
nevjerovatno putovanje to odvelo.
(Glazba)
(Pljesak)
To je najnevjerojatnije iskustvo,
nadilazi većinu ostalih stvari
koje sam u životu iskusila.
Doslovno sam bila slobodna kretati se
za 360 stupnjeva,
uz prekrasno iskustvo sreće i slobode.
I nevjerojatna neočekivana stvar je
što se činilo da to isto tako
i drugi ljudi vide i osjećaju.
Oči im doslovno zasjaju
i govore stvari poput
"I ja bih jedne ovakve",
ili, "Ako ti možeš to, ja mogu sve."
I razmišljam, to je zato
što u tom trenutku
gledaju stvar
za koju nemaju referentni okvir,
ili nadilazi referentne okvire
koje imaju s pojmom
invalidskih kolica,
moraju razmišljati na posve novi način.
I mislim da upravo taj moment
posve novog razmišljanja
vjerojatno kreira slobodu
koja se širi do kraja ljudskim životima.
Za mene, ovo znači da oni vide
vrijednost razlike,
radost koju to donosi,
kada umjesto fokusiranja
na gubitak ili ograničenje,
vidimo i otkrijemo snagu i sreću
gledanja na svijet
iz posve nove perspektive.
Za mene, invalidska kolica su postala
vozilo preobrazbe.
Zapravo, sada podvodna kolica
zovem "Portal",
zato što me doslovno guraju kroz
novi način postojanja,
u novu dimenziju i novi nivo svijesti.
I druga stvar je ta,
jer nitko prije nije vidio niti čuo
o podvodnim invalidskim kolicima
i stvaranje ovog spektakla je stvaranje
novih načina gledanja,
postojanja i znanja,
sada imate taj koncept u svojoj glavi.
I vi svi ste, također,
dio umjetničkog rada.
(Pljesak)
Csodálatos, hogy itt lehetek,
az utamról,
a kerekesszékemről beszélhetek,
és arról a szabadságról, amit miatta kaptam.
16 évvel ezelőtt kezdtem el kerekesszéket használni,
amikor egy elhúzódó betegség
megváltoztatta azt, ahogyan a világhoz férek.
Az, amikor elkezdtem a kerekesszéket használni,
egy borzasztóan új szabadság volt.
Láttam elsiklani az életemet, ahogyan korlátozottá vált.
Olyan volt, mintha egy hatalmas, új játékot kaptam volna.
Akármerre süvíthettem, és újra érezhettem a szelet az arcomon.
Csupán az, hogy az utcán lehettem, felvillanyozott.
Annak ellenére, hogy én új örömre és szabadságra leltem,
az emberek reakciója teljesen megváltozott az irányomban.
Olyan volt, mintha nem láttak volna már,
mintha egy láthatatlanná tévő köpönyeg ereszkedett volna rám.
Úgy tűnt, megvannak a saját elképzeléseik arról, milyen lehet kerekesszékben lenni,
és azokon keresztül láttak engem.
Amikor megkérdeztem az embereket, hogy mi jut eszükbe a kerekesszékről,
olyan szavakat használtak, mint a "korlátozottság", "félelem",
"szánalom" és "megkötés".
Rájöttem, hogy magamba zártam ezeket a válaszokat,
és legbelül megváltoztatták azt, aki vagyok.
Egy részem elidegenedett saját magamtól.
Nem a saját nézőpontomból láttam magamat,
hanem élénken, folyamatosan más emberek
nekem adott válaszaira építtettem.
Ezért tudtam, hogy össze kell raknom a saját történeteimet
erről a tapasztalatról;
új elbeszéléseket, hogy visszaszerezzem az identitásomat.
["A szabadság megtalálása: 'Azáltal, hogy összeállítjuk a saját történeteinket, megtanuljuk annyira komolyan venni életünk szövegeit, mint ahogyan mi, 'hivatalos' narrátorok.' - Davis 2009, TEDx Women"]
Elkezdtem a munkámat,
aminek célja az volt, hogy közvetítsen valamit
az örömből és szabadságból, amikor elkezdtem használni a kerekesszéket --
az "erő-széket" -- hogy egyezkedjünk a világgal.
Azon dolgoztam, hogy váratlan képeket használva átalakítsam ezeket a magamba zárt válaszokat,
hogy átalakítsam az előítéleteket,
amelyek annyira átformálták a személyiségemet,
amikor elkezdtem kerekesszéket használni.
A kerekesszék egy használati tárggyá vált, festésre és játékra egyaránt.
Amikor elkezdtem szó szerint
az örömöm és szabadságom nyomát hagyni,
izgalmas volt látni
az érdeklődő és meglepett visszajelzéseket.
Úgy tűnt, új perspektívák nyílnak ki,
amin keresztül a minta megváltozni látszott.
Bemutatta, hogy egy művészet gyakorlása
átformálhatja egy ember személyiségét,
az ismertet átdolgozva változtatja meg az előítéleteket.
Szóval, amikor 2005-ben elkezdtem alámerülni, rájöttem,
hogy a búvárfelszerelés kibővíti a tevékenységeid terjedelmét,
ugyanúgy, ahogyan a kerekesszék,
csak a búvárfelszereléshez kapcsolt fogalmak
az izgalomról és kalandról szólnak,
tehát abszolút különbözőek az emberek kerekesszékre adott válaszaitól.
Így azt gondoltam: "Vajon mi történik,
ha összerakom a kettőt?" (Nevetés) (Taps)
És a víz alatti kerekesszék, ami ennek eredménye lett,
a leghihetetlenebb utazásra vitt el engem
az elmúlt több, mint hét évben.
Szóval, hogy némi képet adjak arról, milyen is ez,
szeretném megosztani a látványosság létrehozásának
egyik eredményét, és szeretném megmutatni
milyen csodálatos utazásra vitt el engem.
(Zene)
(Taps)
A legelképesztőbb élmény, túlmutat mindenen,
amit eddig megtapasztaltam életemben.
Szó szerint megvan a szabadságom,
hogy 360 fokos térben mozogjak,
ami az öröm és szabadság elragadó élménye.
És a hihetetlen, váratlan dolog az,
hogy úgy tűnik, más emberek is látják és érzik ezt.
A szemeik szó szerint felragyognak,
és olyan dolgokat mondanak, mint: "Én is akarok egy olyat"
vagy: "Ha te képes vagy erre, én bármire képes vagyok."
Szerintem ez azért van, mert abban a pillanatban,
amikor egy olyan tárgyat látnak,
amiről nincs kialakult képük, nincs vonatkozás,
átformálja a vonatkozásaik kereteit,
amik a kerekesszékhez kapcsolódnak,
és elkezdenek egy teljesen új módon gondolkodni.
Úgy gondolom, hogy a teljesen új gondolat pillanata
talán olyannyira felszabadító,
ami átsugározhat más emberek életére is.
Nekem ez azt jelenti, hogy látják
a különbözőség értékét, hogy milyen örömöt tud szerezni,
ahelyett, hogy a veszteségre,
vagy a korlátozottságra koncentrálnánk,
látjuk és felfedezzük az öröm erejét, ami abból fakad,
hogy a világot új, izgalmas nézőpontokból látjuk.
Számomra a kerekesszék
az átalakulás járművévé vált.
Sőt, a víz alatti kerekesszéket ma már Portal-nak (kapunak)
hívom, mert szó szerint átlökött engem
egy új életformába,
új dimenziókba és az öntudat új szintjére.
A másik dolog pedig az, hogy
mivel senki nem látott vagy hallott eddig
egy víz alatti kerekesszékről,
és ezen látványosság elkészítése az alkotásról szól,
a látás, létezés, tudás új módjáról,
így már ott van az elmétekben ez a fogalom.
Így már ti is a műalkotás részei vagytok.
(Taps)
Saya merasa sangat senang dapat berbicara
tentang perjalanan,
tentang kursi roda,
dan kebebasan yang diberikan kursi roda itu di sini.
Saya mulai menggunakan kursi roda 16 tahun yang lalu
saat penyakit menahun saya
mengubah cara saya dalam mengakses dunia.
Saat mulai menggunakan kursi roda
saya merasakan kebebasan baru yang besar.
Saya telah merasakan hidup saya begitu terbatas
sehingga saya merasa mendapat mainan baru yang besar.
Saya bisa bergerak dan merasakan angin menerpa wajah saya lagi.
Keluar ke jalan pun saya merasa sangat senang.
Namun walaupun saya menemukan kesenangan dan kebebasan baru ini,
reaksi orang-orang terhadap saya benar-benar berubah.
Mereka seperti tidak dapat melihat saya lagi
seperti saya memakai Jubah Gaib.
Mereka tampak melihat saya dalam anggapan mereka sendiri
tentang apa rasanya duduk di kursi roda.
Saat saya bertanya tentang bayangan mereka tentang kursi roda
jawaban mereka seperti "keterbatasan", "ketakutan,"
"kasihan," dan "terbatas."
Saya sadar saya telah meresapi tanggapan mereka
dan hal itu telah mengubah siapa saya dengan mendalam.
Sebagian dari diri saya menjadi terasing dari diri saya yang lain.
Saya melihat diri saya bukan dari sudut pandang saya
namun terus menerus secara jelas melihat dari
tanggapan orang lain terhadap diri saya.
Hasilnya, saya tahu saya harus membuat kisah sendiri
mengenai pengalaman ini,
cerita baru untuk mendapat kembali identitas saya.
("Menemukan Kebebasan: "Dengan menciptakan kisah kita sendiri, kita belajar menganggap kisah kita sama seriusnya dengan membuat "kisah resmi," --Davis 2009, TEDx Women"].
Saya mulai berkarya
dengan tujuan untuk mengkomunikasikan
kesenangan dan kebebasan yang saya rasakan dengan kursi roda --
kursi bermotor -- untuk meyakinkan dunia.
Saya bekerja untuk mengubah tanggapan yang telah saya resapi ini,
mengubah anggapan yang telah membentuk
identitas saya saat mulai menggunakan kursi roda,
dengan membuat gambar-gambar tidak terduga.
Kursi roda menjadi objek permainan dan lukisan saya.
Saat saya mulai meninggalkan
jejak dari kesenangan dan kebebasan saya,
saya sangat senang melihat
ketertarikan dan keterkejutan dari orang-orang.
Sepertinya hal ini membuka sudut pandang baru
dan mendorong perubahan paradigma.
Hal ini menunjukkan bahwa karya seni
dapat membentuk kembali identitas seseorang
dan mengubah anggapan dengan mengubah hal yang sudah akrab.
Jadi saya mulai menyelam pada tahun 2005
dan menemukan bahwa peralatan menyelam memperluas hal yang dapat Anda lakukan
sama seperti kursi roda,
namun anggapan orang-orang tentang peralatan menyelam
adalah kesenangan dan petualangan,
sungguh berbeda dengan tanggapan orang-orang akan kursi roda.
Jadi saya berpikir, "Lalu apa yang terjadi
jika saya menggabungkan keduanya?" (Tawa) (Tepuk tangan)
Dan kursi roda bawah air yang dihasilkan
telah membawa saya pada peralanan paling menakjubkan
selama 7 tahun terakhir.
Jadi untuk menunjukkan bentuk kursi roda bawah air ini
saya ingin mempertontonkan salah satu hasil
dari penyelaman ini
dan menunjukkan betapa mengagumkan perjalanan yang dilakukan bersama kursi ini.
(Musik)
(Tepuk tangan)
Itulah pengalaman paling menakjubkan
di antara semua hal yang pernah saya alami dalam hidup.
Saya benar-benar bebas bergerak
di ruangan 360 derajat
dengan rasa kesenangan dan kebebasan yang luar biasa.
Dan hal tidak terduga yang luar biasa adalah
banyak orang-orang melihat dan merasakan hal yang sama.
Mata mereka terbuka
dan mereka berkata, "Saya ingin memilikinya,"
atau, "Jika kau bisa, saya bisa melakukan apapun."
Dan saya berpikir, itu karena saat mereka
melihat suatu benda
mereka tidak memiliki bingkai sebagai panduan
atau hal itu begitu tidak terjangkau dalam bingkai mereka
akan kursi roda,
sehingga mereka harus berpikir dengan cara baru.
Dan saya rasa saat di mana mereka berpikir dengan cara baru
mungkin menciptakan kebebasan
yang menyebar ke hidup orang lain.
Bagi saya, hal ini berarti mereka melihat
nilai dari perbedaan,
kesenangan yang diberikannya
saat tidak berfokus pada keterbatasan atau kehilangan,
kita menemukan kekuatan dan kesenangan
dari melihat dunia melalui sudut pandang baru yang menarik.
Bagi saya, kursi roda menjadi
kendaraan perubahan.
Sebenarnya, saya menyebut kursi roda bawah air ini, "Portal,"
karena kursi roda ini sungguh mendorong saya
menjadi orang yang baru,
ke dalam dimensi baru dan ke dalam tingkat kesadaran baru.
Dan hal lainnya adalah
hanya karena tidak ada yang melihat atau mendengar
kursi roda bawah air sebelumnya,
dan membuat bahan tontonan ini menciptakan
cara baru untuk melihat, menjadi, dan mengetahui,
kini Anda memiliki konsep ini di dalam pikiran
dan Anda juga bagian dari karya seni ini.
(Tepuk tangan)
È bellissimo essere qui
a parlarvi del mio viaggio,
a parlarvi della sedia a rotelle
e della libertà che mi ha regalato.
Ho cominciato a usare una sedia a rotelle 16 anni fa
quando una malattia prolungata
ha cambiato il modo in cui io potevo accedere al mondo.
Quando ho cominciato a usare la sedia a rotelle,
ho provato una sensazione incredibile di una nuova libertà.
Avevo visto la mia vita scivolare via e avere sempre più restrizioni.
Ora mi sembrava di avere tra le mani un nuovo, enorme giocattolo.
Potevo spostarmi ovunque e sentire di nuovo il vento sulla pelle.
Il solo trovarmi fuori, per la strada, era inebriante.
Ma nonostante questa gioia e questa libertà ritrovate,
la reazione della gente nei miei confronti era cambiata completamente.
Era come se non mi vedessero più,
era come se su di me fosse calato un manto di invisibilità.
Sembravano vedermi tutti secondo i loro preconcetti
di come ci si senta a stare su una sedia a rotelle.
Quando chiedevo alla gente quali pensieri associavano a una sedia a rotelle,
usavano parole come " limitazione", " paura",
"pena" e "restrizione".
Mi resi conto di avere fatto mie le loro risposte
e ciò aveva cambiato a livello profondo chi io ero veramente.
Una parte di me si era alienata da me stessa.
Io non mi vedevo più dal mio punto di vista,
ma vividamente e di continuo dal punto di vista
delle risposte ricevute dagli altri.
Il risultato fu di rendermi conto di dover creare le mie storie
riguardo a quest'esperienza,
nuove narrazioni per recuperare la mia identità.
["Trovare la Libertà: " Creando le nostre storie, noi impariamo a prendere le nostre vite tanto seriamente quanto lo fanno le narrazioni "ufficiali". - — Davis 2009, TEDx Women"]
Cominciai un lavoro
che intendeva comunicare
la gioia e la libertà che sentivo nell'usare la sedia a rotelle
- una sedia a rotelle elettrica - per venire a patti con il mondo.
Il mio lavoro voleva trasformare queste risposte che avevo interiorizzato,
trasformare quei preconcetti che avevano dato forma
alla mia identità quando avevo cominciato a usare la sedia a rotelle,
e lo feci dando vita a immagini stupefacenti.
La sedia a rotelle divenne un oggetto da dipingere e con cui giocare.
Quando cominciai a lasciare, letteralmente,
tracce della mia gioia e della mia libertà,
fu emozionante vedere
le risposte di sorpresa e di interesse della gente.
Nuove prospettive sembrano profilarsi,
e al loro interno avvenne il mutamento del paradigma:
mostrava che una pratica artistica
può ricreare l'identità di una persona
e trasformare i preconcetti analizzando in modo nuovo ciò che ci è familiare.
Dunque, quando nel 2005 cominciai a fare immersioni subacquee,
mi resi conto che le attrezzature da sub ampliano il campo delle attività
nello stesso modo in cui lo fa una sedia a rotelle,
ma le associazioni mentali legate all'attrezzatura subacquea
richiamano emozione e avventura,
e sono molto diverse dalle reazioni della gente a una sedia a rotelle.
Quindi pensai: "Mi chiedo cosa succederà
se unisco le 2 cose". (Risate) (Applausi)
E la sedia a rotelle subacquea che ne è risultata
mi ha permesso di fare i viaggi più incredibili
degli ultimi 7 anni.
Per darvi un'idea di cosa sia,
vorrei condividere con voi uno dei risultati
della creazione di questo spettacolo,
e mostrarvi il viaggio sorprendente che mi ha permesso di compiere.
(Musica)
(Applausi)
È l'esperienza più incredibile,
che supera la maggior parte delle esperienze che abbia mai vissuto.
Ho, letteralmente, la libertà di muovermi
in uno spazio a 360°,
e vivo un'esperienza estatica di gioia e libertà.
E la cosa più incredibile, che nessuno si aspetta,
è che le altre persone sembrano vedere e sentire la stessa cosa.
I loro occhi si illuminano, letteralmente,
e mi dicono cose tipo: "Ne voglio una anch'io",
o: "Se tu puoi fare così, io posso fare qualsiasi cosa".
E io penso: è perché in quel momento
loro vedono un oggetto
che non riescono a inquadrare, privo di riferimenti,
o che trascende i loro punti di riferimento
che hanno solitamente per una sedia a rotelle.
Si trovano a dover pensare in modo completamente nuovo.
E io penso che quel momento di pensiero assolutamente nuovo
forse creerà una libertà
che si infonde nel resto della vita delle altre persone.
Per me ciò significa che loro stanno vedendo
il valore della differenza,
la gioia che porta
quando invece di concentrarci sulla perdita o sulle limitazioni,
noi vediamo e scopriamo il potere e la gioia
di vedere il mondo da nuove, emozionanti prospettive.
Per me la sedia a rotelle diventa
un mezzo di trasformazione.
Anzi, ora chiamo la mia sedia a rotelle subacquea "Portale"
perché mi ha letteralmente spinta oltre,
dentro un nuovo modo di essere,
in una nuova dimensione e in un nuovo livello di consapevolezza.
Inoltre,
poiché nessuno ha mai visto o sentito parlare prima
di una sedia a rotelle subacquea,
e poiché creare questo spettacolo significa creare
nuovi modi di vedere, essere e conoscere,
ora anche voi avete assimilato questo concetto nella vostra mente.
Fate tutti parte dell'opera d'arte.
(Applausi)
今日ここで 私の人生の歩みや
車椅子と―
それが もたらした自由について
お話できることを 嬉しく思います
私が車椅子を使い始めたのは
今から16年前
病の進行によって
外界との繋がり方が
変わってしまった時です
車椅子を使い始めたことで
圧倒的な自由を得ました
それまでの生活が消え去り
制限されてしまった中
車椅子はまさに 新しい
特別な おもちゃになりました
ブンブン走り回って
再び風を感じることができました
ただ屋外にいるだけで 爽快でした
でも 私が新たな喜びと
自由を手にした一方で―
周囲の人々の反応は
完全に変わってしまいました
もはや彼らの目には
私は映らないかのように
透明なマントで
覆われてしまったかのように
人々は 車椅子の生活がどんなものか
勝手な想像を巡らせているようでした
「車椅子」と聞いて
何を連想するか 聞いたところ
返ってきたのは「限界」「不安」
「哀れ」そして「制限」といった言葉でした
そうした人々の反応は
私自身の内面に定着し
自分が誰なのか 根本のレベルで
変えてしまいました
自分の中の何かが
遊離されていきました
私は自分という存在を―
自らの視点ではなく
他人の反応を通じて
絶えず そして鮮明に
見続けたのです
そこで私は 自身の経験を自ら語って
アイデンティティーを
取り戻す必要がありました
"自由を見つけるとは”
自ら創作することで
私たちは 人生という物語を
作家のように 真剣に紡ぐようになる
(デービス 2009年 TEDx Women)
"自由を見つけるとは”
自ら創作することで
私たちは 人生という物語を
作家のように 真剣に紡ぐようになる
(デービス 2009年 TEDx Women)
私は 創作活動を始めました
車椅子を使う楽しさや
自由な感覚を伝えることで―
電動車椅子ですが
世の中と 向き合いたいと思いました
車椅子を使い始めた時以来
私の内面に定着し
アイデンティティーを形成してきた
先入観を変えるために
これまでの概念を超えた
イメージを作ろうとしたのです
車椅子は 色を塗って遊ぶための
オブジェとなりました
そして文字通り 喜びや自由の
軌跡を残し始めると
人々が興味や驚きを示しました
それに刺激を受けました
まるで新たな視野が開かれ
パラダイムシフトが起きたかのようでした
芸術の具現化によって
自己のアイデンティティーを再構築し
既成概念を見直すことで
先入観を変えることを示したのです
そして 2005年に
スキューバダイビングを始めると
車椅子と同様に
ダイビングの道具によって
行動範囲を広げられることが
分かったんです
でも ダイビングの道具から
連想されるのは
「刺激」や「冒険」であり
人々が 車椅子に対して抱くイメージとは
全く異なります
そこで思ったんです
「もしこの二つを一緒にしたら―
どうなるかしら?」(笑)(拍手)
そして その結果
誕生した水中車椅子が
それまでの7年間のうちで
最も素晴らしい旅に
私を連れ出しました
では ここで皆さんに
そうした驚くべき光景の一つを
ご覧いただきます
そして それがいかに
素晴らしい旅であったか ご紹介します
(音楽)
(拍手)
これまでの人生で遭遇した
どんなことよりも 素晴らしい経験です
文字通り 360度
自由自在に動くことで
この上ない喜びと自由を味わいました
そして更に意外なことに
周囲の人々も 同様に
感じているようなのです
彼らは目を輝かせて―
「私も同じものが欲しい」とか―
「あなたに出来るなら 私にも不可能はない」
なんて言うんです
恐らく それまでの既成概念を
超えた光景を 目の当たりにした瞬間
これまで車椅子に抱いていた
固定観念が崩れた時
人は全く新たな視点から
物事を捉えないといけないからでしょう
更に そうした新たな気づきと共に
発想の自由が生まれ
他人の人生にも
及んでいくのではないでしょうか
人は他人とは違うからこそ
見出せる価値があり
「喪失」や「限界」ではなく
それがもたらす「喜び」に着目することで
刺激的で新しい視点から
世界を見る
パワーと喜びを
発見するのではないでしょうか
私にとって車椅子は
変化のための手段となります
実際 私は水中車椅子を「ポータル(入口)」
と呼んでいます
なぜなら それはまさに私を
新たな自分へ 次元へ
そして新しい意識レベルに
導いてくれるからです
また これまで誰も
水中車椅子を 知らなかったので
このような光景を作り上げることは―
新たな視点 存在 知識を
創造することを意味します
今日 ここで
そうした概念を持たれた皆さんも
この創作活動に
すでに参加しているのです
(拍手)
이 자리에서
저의 여정과
휠체어와 그것이 가져온
자유에 대해 말하게 되어 기쁩니다
저는 16년 전, 오랜 병으로 인해
세상에 접근할 수 있는 방법이 바뀌게 되어
휠체어를 타기 시작했습니다
휠체어를 사용하기 시작하자,
엄청난 새로운 자유를 얻었습니다
이전에는 제 인생이 떠나버리고
제한되었다고 느꼈었습니다
굉장한 새 장난감을 가진 것 같았지요
여기저기를 돌아다니면서 제 빰을 스치는
바람을 느낄 수 있었고,
즐겁게 거리를 다닐 수 있었지요
하지만 제가 새롭게 찾은 즐거움과 자유에도 불구하고
저를 향한 사람들의 반응은
완전히 변했습니다
마치 제가 투명 망토를 입어
그들에겐 보이지 않는 것 같았어요
저를 볼 때 휠체어를 타는 것이
어떤 건지 다 안다는
표정으로 저를 보았지요
휠체어에 대한 인상을 물어보면
"제한", "두려움",
"연민" 그리고 "제한" 등의
단어를 사용하더군요
제 스스로가 그런 반응들에 갇혀있다는 것과
내가 누구인지를 근본적으로 바꿔 놓았다는 것을
깨닫게 되었습니다
제 일부가 제 자신으로부터 분리되었습니다
내 시각으로 나를 보는 것이 아니라
다른 사람의 반응을 통해
지속적으로 분명하게 보고 있었지요
그 결과, 이 경험을 통해 나만의 이야기를
만들 필요가 있다는 것을 알았습니다
새로운 이야기로 제 정체성을
재정의할 수 있도록 말이죠
["자유 찾기 : 우리 자신의 이야기를 만듦으로써, 우리는 '공식적인' 이야기를 받아들이는 것처럼 진지하게 우리 자신의 삶의 내용을 알게된다. - 데이비스, 2009, TEDxWomen"]
소통하기 위한 작업을 시작했습니다
휠체어 -- 전동휠체어 -- 를 사용함으로써
느끼는 기쁨과 자유를 표현해서
세상과 타협하기 위해서 말이죠
(* 역주 : 클로즈업 된 분은 재미 신학자 정현경 교수)
제게 주어진 반응들을 변화시키고,
휠체어를 사용하면서부터 만들어진
제 정체성에 대한
고정관념을 변화시키기 위해
기대 이상의 이미지를 창조했습니다
휠체어가 그림을 그리고
가지고 노는 도구가 되었습니다
말그대로 기쁨과 자유의 흔적들을
남기고 다니기 시작한 때부터
사람들의 흥미와 놀라움을 보는 것이
신났습니다
새로운 시각을 열고,
가치관의 변화를 불러오는 것 같았지요
예술적 행위가 한 사람의 정체성을 새롭게 만들고
익숙한 것의 관점을 바꾸어
고정 관념을 변화시킬 수 있다는 것을
보여주었습니다
그래서 2005년부터
스쿠버 다이빙을 시작했습니다
스쿠버 다이빙 장비가
활동의 범위를 늘려준다는 측면에서
휠체어와 똑같지만
스쿠버 다이빙 장비는
흥미진진한 도전 정신을
상징하는 반면에
휠체어는 정반대라는 점을
깨달았습니다
그래서 "만약에 이 두 가지를 합친다면 어떨까?"
라고 생각했지요 (웃음) (박수)
그 결과, 수중 휠체어는
지난 7년 간
가장 놀라운 여정이 되었습니다
그래서 그것이 어떤 것인지 알려드리고,
이 광경을 통해
어떤 결과를 가져왔는지와
얼마나 놀라운 여정으로 이끌었는지를
보여드리겠습니다
(음악)
(박수)
제 인생을 통틀어
가장 놀라운 경험이었습니다
말 그대로 360도 전방위로
움직일 수 있는 자유와
기쁨과 자유의
황홀한 경험을 얻었습니다
그리고 믿기 어려울 정도로 놀라운 것은,
다른 이들도 똑같이 보고
느낄 수 있었다는 것이지요
그야말로 그들의 눈이 빛나면서,
"나도 이런 걸 갖고 싶어요" 라거나
"당신이 이걸 할 수 있다면 나도 무엇이든 할 수 있어요"
라고 말하더군요
그리고, 그 순간 그들이
어떤 제약이나 선입견이 없는
대상을 보거나
휠체어에 대한 틀과 선입견을
초월하게 되면 완전히 다른 방향으로
생각하기 때문이라는 것을
알게 되었습니다
그리고 다른 사람들의 인생에
자유를 선사할 수 있을지 모르는
온전히 새로운 사고의 순간을 생각했습니다
제게는 이것이 그들이
다름의 가치와
그것이 주는 기쁨을 이해하는 것을 의미합니다
손해나 제약에 초점을 맞추는 대신
신나는 새로운 시각으로 세상을 보며
힘과 기쁨을 발견할 때 말이죠
제게는 휠체어가
변화의 수단이 되었습니다
사실 저는 수중 휠체어를 "포털"이라고 부릅니다
왜냐하면 그것이야말로 저를
새로운 존재의 길,
새로운 공간과 새로운 의식의 단계로
인도하기 때문이죠
그리고 한 가지 더,
그 누구도 이전에
수중 휠체어라는 것을
보고 듣지 못했고,
그것이 창조하는 새로운 시각과 존재와
앎에 대한 장관을 창조하는 것을
알지 못했기 때문입니다
지금 여러분은 이 개념을 알게 되었지요
여러분 모두가 이 예술의 일부분입니다
(박수)
Džiaugiuosi, būdama čia ir
galėdama papasakoti apie savo kelionę,
papasakoti apie neįgaliojo vežimėlį
ir apie laisvę, kurią jis man suteikė.
Vežimėlyje atsidūriau prieš 16-a metų,
kuomet užsitęsusi liga
pakeitė tai, kaip aš galiu pasiekti pasaulį.
Atsidūrusi vežimėlyje,
susidūriau su nežmoniškai didele nauja laisve.
Mačiau, kaip mano gyvenimas slysta iš po kojų ir tampa apribotu.
Tarsi turėtumei naują nežmoniškai didelį žaislą.
Galėjau sukiotis aplink ir vėl jausti vėją, pučiantį man į veidą.
Vien būti gatvėje buvo neįprasta.
Bet net jei aš ir turėjau šį naujai atrastą džiaugsmą ir laisvę,
žmonių reakcija į mane visiškai pasikeitė.
Tarsi jie negalėjo manęs daugiau matyti,
tarsi koks nematomumo apsiaustas nusileido ant manęs.
Atrodė, kad jie mane mato per savo matymą ir turimas nuostatas,
kaip turėčiau jaustis sėdėdama vežimėlyje.
Kuomet aš paklausiau žmonių, kokios jų asociacijos susijusios su vežimėliu,
jie minėjo tokius žodžius, kaip "ribotumas", "baimė",
"gailestis" ir "suvaržymas".
Aš suvokiau, kad aš perėmiau šiuos atsakymus
ir tai iš esmės pakeitė, kuo esu.
Dalis manęs atsiribojo nuo pačios savęs.
Matydavau save ne iš savo perspektyvos,
bet nuolatos ir aiškiai
remdamasi kitų žmonių nuomonėmis apie mane.
To pasekoje aš supratau, kad privalau kurti savo istorijas
apie šią patirtį
ir kartu naujas istorijas. Tokiu būdu siekdama susigrąžinti savo tapatybę.
{"Surandant laisvę: 'Kurdami savo pačių istorijas mes mokomės priimti gyvenimą taip pat rimtai kaip "tikras" istorijas', - Davis 2009, TEDxWomen"}
Aš pradėjau daryti tai,
kuo siekiau kažką pasakyti,
kas buvo kupina džiaugsmo ir laisvės, kurią jaučiau naudodama vežimėlį,
šį galios vežimėlį - siekdama įveikti pasaulį.
Aš dirbau tam, kad pakeisčiau šias perimtas kitų žmonių nuostatas,
kad pakeisčiau išankstinius nusistatymus, kurie taip suformavo
mano tapatybę, kuomet aš pradėjau naudoti vežimėlį
ir kūriau netikėtus vaizdus.
Vežimėlis tapo objektu, kurį buvo galima dažyti ar su kuriuo buvo galima žaisti.
Kuomet aš tikrąja to žodžio prasme pradėjau palikinėti
savo džiaugsmo ir laisvės pėdsakus,
buvo įdomu stebėti
susidomėjusias ir nustebusias žmonių reakcijas.
Tai man suteikė galimybę atverti naujas perspektyvas
ir pakeisti nusistovėjusias nuostatas.
Visa tai parodė, kad meninė veikla
gali pakeisti žmogaus tapatybę
ir kuomet persvarstai nusistovėjusią praktiką, tai gali pakeisti išankstines nuostatas.
Kai 2005-aisiais metais pradėjau nardyti,
supratau, kad nardymo įranga išplečia tavo veiklos ribas
lygiai taip pat kaip vežimėlis,
bet asociacijos susijusios su nardymo įranga
yra azartas ir nuotykis,
absoliučiai skirtingai nuo žmonių atsiliepimų apie vežimėlį.
Taigi pagalvojau: "Aš klausiu savęs, kas atsitiks,
jeigu juos abu sujungsiu?". (Juokas) (Plojimai)
Pagamintas povandeninis vežimėlis
suteikė man galimybę nukeliauti į pačią nuostabiausią kelionę
per paskutinius septynerius metus.
Taigi norėdama parodyti Jums kaip tai atrodo,
dalinuosi vienu iš rezultatų,
kaip buvo kuriamas šis pasirodymas,
ir noriu parodyti Jums į kokią nuostabią kelionę jis mane nuvedė.
(Muzika)
(Plojimai)
Tai yra pati nuostabiausia patirtis,
aukščiau visų kitų dalykų, kuriuos patyriau gyvenime.
Aš tikrąja to žodžio prasme turiu laisvę judėti
360 laipsnių kampu erdvėje
ir patiriu begalinį džiaugsmą ir laisvę.
O labiausiai neįtikėtinas dalykas
yra tas, kad atrodo, kad ir kiti žmonės taip pat tai mato ir jaučia.
Jų akys tikrąja to žodžio prasme užsidega,
jie sako: "Aš noriu tokio pačio"
arba "Jeigu tu gali tai padaryti, tai aš galiu padaryti bet ką".
Ir aš galvoju, kad taip yra todėl, kad tą minutę
kai jie pamato objektą,
kuriam neturi konkretaus įvardinimo
ir tai peržengia visas ribas,
kurias jie sieja su vežimėliu,
jie turi pradėti galvoti absoliučiai kitaip.
Galvoju, kad būtent tas absoliučiai naujos ir kitokios minties momentas
tikriausiai ir sukuria laisvę,
kuri perteikiama kitų žmonių gyvenimams.
Man tai reiškia, kad jie mato
kokia yra kitokio mąstymo vertė
bei mato džiaugsmą, kurį gauni,
kada vietoje to susitelkimo į praradimą ar apribojimus
mes matome ir atrandame galią ir džiaugsmą
ir pradedame matyti pasaulį iš jaudinančių naujų perspektyvų.
Man vežimėlis tampa
pokyčio priemone.
Iš tikrųjų dabar povandeninį vežimėlį aš vadinu "Vartais",
todėl, kad tai iš esmės pastūmėjo mane
link naujo gyvenimo,
atvėrė naujas dimensijas ir naują sąmoningumo lygmenį.
Kitas dalykas yra tas,
kad vien todėl, kad niekas nematė ar negirdėjo
apie povandeninį vežimėlį prieš tai
ir šio pasirodymo kūrimas yra naujų
būdų matyti, būti ir žinoti kūrimas,
dabar Jus įsivaizduojate apie ką tai.
Jūs visi taip pat esate šio meno kūrinio dalis.
(Plojimai)
Het is geweldig om hier te zijn
en mijn verhaal te vertellen
over de rolstoel
en de vrijheid die hij me kocht.
Ik begon 16 jaar geleden een rolstoel te gebruiken
toen een slepende ziekte
mijn toegang tot de wereld veranderde.
Toen ik een rolstoel begon te gebruiken,
gaf hij mij een enorme vrijheid.
Ik had mijn leven zien wegglippen
en beperkt worden.
Ik kreeg een groot nieuw stuk speelgoed.
Ik zoefde rond
en voelde opnieuw de wind in mijn gezicht.
Enkel de straat opgaan, was opwindend.
Maar ondanks mijn herwonnen vreugde en vrijheid
veranderde de reactie van mensen compleet.
Ze zagen mij niet meer,
alsof ik bedekt werd door een onzichtbare mantel.
Ze zagen mij op basis van hun veronderstellingen
hoe het moet zijn om in een rolstoel te zitten.
Toen ik mensen vroeg naar
hun associaties met een rolstoel
gebruikten ze woorden als:
'beperking', 'angst' en 'medelijden'.
gebruikten ze woorden als:
'beperking', 'angst' en 'medelijden'.
Ik besefte dat ik deze antwoorden internaliseerde
en ze veranderden wie ik was.
Een deel van mij vervreemdde van mezelf.
Ik zag mijzelf niet door mijn ogen
maar levendig en voortdurend door de ogen
en reacties van anderen.
Ik moest mijn eigen verhaal beginnen maken
over deze ervaring.
Nieuwe verhalen om mijn identiteit terug te vinden.
["Vrijheid vinden: 'Ons eigen verhaal even serieus nemen als ‘officële verhalen’.
- Davis 2009, TEDx vrouwen"]
Ik maakte kunst
met de bedoeling te communiceren over
de vreugde en vrijheid
die ik voelde in een rolstoel,
een 'krachtstoel'
- om met de wereld te onderhandelen.
Ik werkte aan het transformeren van
geïnternaliseerde reacties
om de vooroordelen te transformeren die
mijn identiteit vormden
toen ik rolstoelgebruiker werd,
door onverwachte beelden te creëren.
De rolstoel werd een ding
om te schilderen en mee te spelen
Toen ik letterlijk sporen
van mijn vreugde en vrijheid achterliet,
was het opwindend om
de geïnteresseerde
en verraste reacties van mensen te zien.
Het opende nieuwe perspectieven
en veranderde daarmee ook
hun model van de wereld.
Het toonde dat kunst beoefenen
iemands identiteit kan herstellen
en vooroordelen transformeren
door het vertrouwde anders te bekijken.
Toen ik in 2005 begon te duiken,
besefte ik dat een duikuitrusting
je activiteiten
op dezelfde manier kan uitbreiden
als een rolstoel.
De associaties verbonden aan duikuitrusting
zijn er echter van opwinding en avontuur,
compleet verschillend van reacties op een rolstoel.
Ik vroeg mij af wat er zou gebeuren
als ik die twee samenvoegde?
(Gelach)
De onderwaterrolstoel die eruit voortkwam,
heeft mij de laatste 7 jaar
op een wonderlijk pad gebracht.
heeft mij de laatste 7 jaar
op een wonderlijk pad gebracht.
Om jullie een idee te geven hoe het is,
wil ik jullie het resultaat laten zien
van dit schouwspel
en jullie tonen welk een wonderlijke reis
ik maakte.
(Muziek)
(Applaus)
Het is de meest wonderlijke ervaring
die ver uitsteekt boven alles wat ik ooit beleefde.
Ik heb letterlijk vrijheid van bewegen,
in alle richtingen
in een extatische ervaring
van vreugde en vrijheid.
Het ongelooflijk onverwachte
is dat andere mensen het ook zien en voelen.
Hun ogen lichten letterlijk op.
Ze zeggen: "Ik wil ook zo één,"
of: "als jij dat kan, kan ik alles."
Op het moment
dat ze een voorwerp zien
waar ze geen referentiekader voor hebben.
Of het valt zo buiten hun referentiekader
dat ze hebben over een rolstoel.
Ze moeten een complete ommezwaai
maken in hun denken.
Dat moment
creëert misschien een vrijheid
die zich uitbreidt tot het leven van anderen.
Dit betekent voor mij dat ze
de waarde van het verschil zien,
de vreugde die het brengt
als we in plaats van
op verlies en beperking te focussen,
wij de kracht en de vreugde ontdekkten
om de wereld te zien
vanuit opwindende nieuwe perspectieven.
De rolstoel wordt
een voertuig van transformatie.
Ik noem de onderwater-rolstoel: 'portaal'
omdat hij me letterlijk naar
een nieuwe manier van zijn duwde
in een nieuwe dimensie
en een nieuw niveau van bewustzijn.
Nog iets:
niemand hoorde of zag ooit eerder
een onderwater-rolstoel.
Dit schouwspel creëren is
de creatie van een nieuwe manier van zien,
zijn en weten.
Jullie hebben nu dit concept in je hoofd
en worden ook deel van het kunstwerk.
(Applaus)
To wspaniale być tutaj,
by mówić o mojej podróży,
by mówić o wózku inwalidzkim
i o wolności, jaką mi przyniósł.
Zaczęłam używać wózka
16 lat temu,
kiedy przedłużająca się choroba
zmieniła mój sposób dostępu do świata.
Kiedy zaczęłam
używać wózka inwalidzkiego,
była to przeogromna nowa wolność.
Wcześniej życie wymykało mi się,
było pełne ograniczeń,
a wózek był jak nowa, wielka zabawka.
Mogłam śmigać wokoło
i znów czuć wiatr na twarzy.
Samo przebywanie na ulicy
było ekscytujące.
Ale mimo tej nowo odnalezionej
radości i wolności,
reakcje ludzi na mnie
uległy całkowitej zmianie.
Jakby przestali mnie dostrzegać,
jakby okrył mnie
płaszcz niewidzialności.
Widzieli mnie w świetle
własnych uprzedzeń
co do życia na wózku inwalidzkim.
Kiedy pytałam, co kojarzy się
z wózkiem inwalidzkim,
używali takich słów jak
"ograniczenie", "lęk",
"litość" i "bariera".
Podświadomie brałam
te odpowiedzi do siebie,
co zmieniło mnie głęboko w środku.
Częściowo wyalienowałam samą siebie.
Widziałam siebie
nie z mojej własnej perspektywy,
ale żywo i nieprzerwanie z perspektywy
reakcji innych ludzi na mnie.
Poczułam, że muszę
stworzyć własną historię
o tym doświadczeniu,
nowe narracje,
aby odzyskać własną tożsamość.
[Własna opowieść zrównuje treść życia
z "oficjalną" narracją - Davis 2009]
Rozpoczęłam pracę
nastawioną na przekazywanie
radości i wolności,
jakie czułam przemierzając świat
napędzanym elektrycznie wózkiem.
Pracowicie zmieniałam przyswojone reakcje,
zmieniałam uprzedzenia,
które ukształtowały mi tożsamość
na początku używania wózka inwalidzkiego,
przez kreowanie nieoczekiwanych obrazów.
Wózek stał się przedmiotem
do malowania i zabawy.
Kiedy zaczęłam dosłownie
zostawiać ślady radości i wolności,
z podnieceniem widziałam
zainteresowanie i zdumione reakcje.
Otwierały się nowe perspektywy
i w tym leżała zmiana paradygmatu.
Pokazało to, że sztuka
może zmienić tożsamość
i zmienić prekoncepcje
dzięki rewizji tego, co znane.
Zaczęłam nurkować w 2005 r.
Akwalung rozszerzał
zakres mojej aktywności
tak samo, jak wózek inwalidzki,
ale skojarzenia związane
z aparatem do nurkowania
przywodzą na myśl
podekscytowanie i przygodę,
całkowicie odmiennie od reakcji na wózek.
Pomyślałam: "Co by się stało,
gdyby zestawić je razem? (Śmiech) (Brawa)
Podwodny wózek inwalidzki
zabierał mnie w niezwykłą podróż
przez ostatnie siedem lat.
Aby dać wam odczuć, jak to jest,
podzielę się rezultatem
tworzenia tego spektaklu,
i pokażę wspaniałą podróż,
na jaką mnie zabrał.
(Muzyka)
(Brawa)
To najbardziej zdumiewające doświadczenie,
wykraczające poza
wszelkie inne doświadczenia.
Mogę poruszać się swobodnie
w 360 stopniach przestrzeni,
z ekstatyczną radością i wolnością.
Nieoczekiwanie również inni ludzie
chyba to widzą i odczuwają.
Oczy im błyszczą.
Mówią: "Ja też tak chcę",
albo "Jeżeli ty możesz to robić,
to ja mogę wszystko".
To dlatego, że w chwili
postrzegania przedmiotu
ludzie nie mają dla niego
ramy odniesienia.
Ten widok przekracza ramy odniesienia
co do wózka inwalidzkiego,
więc muszą myśleć
w zupełnie nowy sposób.
Ten moment całkowicie nowej myśli
być może kreuje wolność,
która przenika
do innych aspektów życia.
Dla mnie to oznacza, że dostrzegają
wartość zróżnicowania,
radość jaką przynosi.
Zamiast skupiać uwagę
na stracie albo ograniczeniu,
widzimy i odkrywamy moc i radość
postrzegania świata z nowych,
ekscytujących perspektyw.
Dla mnie wózek staje się
pojazdem transformacji.
Nazywam ten podwodny wózek "Portalem",
bo dosłownie przewiózł mnie
w nowy sposób życia,
w nowe wymiary
i na nowy poziom świadomości.
Co więcej,
nikt dotąd nie widział ani nie słyszał
o podwodnym wózku inwalidzkim.
Stworzenie tego spektaklu stworzyło też
nowe sposoby widzenia, bycia i świadomości.
Teraz i wy macie tę koncepcję.
Wszyscy jesteście częścią tej sztuki.
(Brawa)
É maravilhoso estar aqui
para falar sobre a minha jornada,
falar sobre a cadeira de rodas
e a liberdade que ela me trouxe.
Eu comecei a usar a cadeira de rodas há 16 anos
quando uma doença prolongada
mudou o meu acesso ao mundo.
Quando comecei a usar a cadeira de rodas,
foi uma liberdade tremenda.
Tinha visto a minha vida escapar-me
e tornar-se restrita.
Era como ter um enorme brinquedo novo.
Podia girar por aí e sentir o vento no rosto de novo.
Só o sair à rua já era arrebatador.
Mas, apesar de ter encontrado
esta nova alegria e liberdade,
a reação das pessoas para comigo mudou totalmente.
Foi como se não me conseguissem ver,
como se um manto de invisibilidade me estivesse a cobrir.
Eles pareciam ver-me de acordo com suas conceções
do que deve ser estar numa cadeira de rodas.
Quando eu perguntava às pessoas o que associavam à cadeira de rodas,
eles usavam palavras como "limitação", "medo",
"pena" e "restrição".
Então entendi que tinha internalizado estas respostas
e que isso mudou quem eu era a um nível mais essencial.
Uma parte de mim havia se alienado de mim mesma.
Eu não me estava a ver da minha perspetiva,
mas vívida e continuamente da perspetiva
das respostas de outras pessoas para mim.
Assim, eu soube que precisava criar as minhas próprias histórias
sobre esta experiência,
novas narrativas para retomar a minha identidade.
["Encontrar a Liberdade: "Ao criarmos as nossas próprias histórias, aprendemos a levar os textos das nossas vidas tão a sério quanto levamos as narrativas 'oficiais' - Davis 2009, TEDx Women"]
Eu comecei a fazer trabalhos
com o objetivo de transmitir algo sobre
a alegria e liberdade que sentia ao usar uma cadeira de rodas –
uma cadeira poderosa – para superar o mundo.
Eu estava a trabalhar para transformar estas respostas interiorizadas,
para transformar os preconceitos que haviam moldado
a minha identidade quando comecei a usar a cadeira de rodas,
através da criação de imagens inesperadas.
A cadeira de rodas tornou-se um objeto para pintar e brincar.
Quando eu comecei literalmente a deixar
traços da minha alegria e liberdade,
era estimulante ver
as respostas interessadas e surpresas das pessoas.
Isso pareceu abrir novas perspetivas,
e aí estava a mudança de paradigma.
Isso mostrou que uma prática artística
é capaz de refazer a identidade de uma pessoa
e transformar preconceitos ao rever o que é familiar.
Então, quando comecei a mergulhar, em 2005,
compreendi que equipamentos de mergulho
ampliam o nosso alcance de atividade
da mesma forma que uma cadeira de rodas,
mas as associações ligadas ao equipamento de mergulho
são de entusiasmo e aventura,
completamente diferentes das respostas das pessoas à cadeira de rodas.
Então pensei: "O que será que aconteceria
se colocasse as duas juntas?" (Risos) (Aplausos)
E a cadeira de rodas submarina que resultou
levou-me na viagem mais incrível
dos últimos sete anos.
Então, para vos dar uma ideia de como é,
gostaria de partilhar convosco um dos resultados
da criação desta exibição
e mostrar-vos a viagem incrível em que embarquei.
(Música)
(Aplausos)
É a experiência mais incrível,
maior que a maioria das coisas
que já experimentei na vida.
Tenho literalmente a liberdade de me mover
num espaço de 360 graus
e uma experiência arrebatadora de alegria e liberdade.
E o aspeto incrível e inesperado
é que outras pessoas parecem ver e sentir isso também.
Os seus olhos iluminam-se literalmente,
e dizem coisas como: "Eu quero uma dessas"
ou: "Se você pode fazer isso,
eu posso fazer qualquer coisa".
E eu fico a pensar, é porque naquele momento
deles olharem para um objeto
para o qual não têm referência,
ou que transcende os parâmetros de referência
que eles têm com a cadeira de rodas,
têm que pensar de uma forma totalmente nova.
E acho que esse momento de pensamento completamente novo
talvez crie uma liberdade
que se espalhe para o resto
das vidas de outras pessoas.
Para mim, isso significa que eles estão a ver
o valor da diferença,
a alegria que proporciona
quando, ao invés de nos focarmos na perda ou na limitação,
vemos e descobrimos o poder e a alegria
de vermos o mundo de novas
e empolgantes perspetivas.
Para mim, a cadeira de rodas torna-se
um veículo para transformação.
Na verdade, eu chamo a cadeira
de rodas submarina de "Portal",
porque ela levou-me literalmente a
uma nova forma de ser,
a novas dimensões e a um novo nível de consciência.
E outro aspeto é que,
como ninguém viu ou ouviu falar
de um cadeira de rodas submarina antes,
e criar este espetáculo tem a ver com a criação
de novas formas de ver, ser e saber,
agora vocês têm este conceito nas vossas cabeças.
Vocês também são parte da obra de arte.
(Aplausos)
É um prazer estar aqui
para falar da minha experiência.
Para falar da minha cadeira de rodas
e da liberdade que ela me trouxe.
Eu comecei a usar cadeira de rodas aos 16 anos,
quando uma doença prolongada
mudou a minha maneira de ter acesso mundo.
Quando eu comecei a usar minha cadeira de rodas,
senti uma tremenda sensação de liberdade.
Eu tinha visto a minha vida se esvair e se tornar restrita, por conta da doença,
então foi como se eu tivesse ganhado um brinquedo novo e especial.
Eu podia me movimentar e sentir o vento no meu rosto novamente.
Só o fato de poder ir lá fora, na rua, já era maravilhoso.
Mas apesar da minha recém-descoberta alegria e liberdade,
a reação das pessoas com relação a mim mudou completamente.
Foi como se elas não mais me enxergassem,
como se uma capa de invisibilidade me cobrisse.
Elas pareciam me ver em termos de suas suposições
sobre o que significa estar em uma cadeira de rodas.
Quando eu perguntei que sentimento elas associavam ao objeto,
elas usaram palavras como "limitação", "medo",
"pena" e "restrição".
E eu me dei conta de que havia internalizado estas respostas
e que isto havia mudado quem eu era, a minha essência.
Uma parte de mim havia se perdido.
Eu estava me vendo não através da minha própria perspectiva,
mas, vívida e repetidamente, através da perspectiva
e da reação dos outros a mim.
O resultado disso foi que eu me dei conta de que precisava criar minhas próprias histórias
sobre a minha experiência;
uma nova narrativa para recuperar minha identidade.
["Encontrando a Liberdade: 'Ao criarmos nossas próprias histórias, nós aprendemos a levar o texto das nossas vidas tão a sério quanto as narrativas oficiais'.––Davis 2009. TEDx Women"]
Eu comecei a trabalhar em projetos
que procuravam comunicar algo sobre
a alegria e liberdade que eu sentia usando a cadeira de rodas––
a minha super cadeira––para navegar o mundo.
Eu estava trabalhando para transformar estas respostas internalizadas,
para transformar os preconceitos––que tanto tinham contribuído para formar
a minha idéía de mim mesma, quando eu comecei a usar cadeiras de rodas––
através de imagens inesperadas.
A cadeira de rodas se tornou um objeto lúdico, com o qual eu podia pintar e brincar.
Quando eu comecei, literalmente, a deixar
traços da minha alegria e liberdade por onde eu passava,
foi muito bom ver
as pessoas reagindo com surpresa e interesse.
Isto parece ter proporcionado novas perspectivas,
o que, por sua vez, possibilitou uma mudança de paradigma.
Foi uma prova de que manifestações artísticas
podem transformar nossa auto-imagem, nossa identidade,
e transformar preconceitos ao repensar aquilo que nos é familiar.
Então, quando eu comecei a fazer mergulho de profundidade, em 2005,
eu aprendi que o equipamento de mergulho aumenta a gama de atividades/movimentos das pessoas,
da mesma forma que a cadeira de rodas,
mas as idéias associadas à equipamento de mergulho
normalmente têm a ver com entusiasmo e aventura;
completamente diferente da resposta das pessoas à cadeira de rodas.
Então eu pensei, "O que será que aconteceria
se eu juntasse as duas coisas"? (Risadas) (Aplauso)
O resultado disso foi a cadeira de rodas submarina,
que me proporcionou uma das aventuras mais maravilhosas
dos meus últimos sete anos.
Para lhes dar uma idéia da minha experiência,
eu gostaria de partilhar com vocês um dos resultados
deste espetáculo,
para que vejam como foi incrível a minha aventura.
(Música)
(Aplauso)
A experiência mais maravilhosa,
mais incrível do que qualquer outra que eu já vivi.
Eu tenho a liberdade de me mover
em 360 graus, literalmente,
o que me dá uma sensação de profunda alegria e liberdade.
E o mais incrível e inesperado
é que as pessoas que assistem este video parecem sentir o mesmo.
Seus olhos brilham,
e elas dizem coisas do tipo, "Eu quero uma dessas!",
ou, "Se você consegue fazer isso, eu posso fazer qualquer coisa".
E eu acho que é porque naquele momento
em que vêem um objeto
que nunca viram antes,
e que transcende o referencial
que têm para cadeira de rodas,
as pessoas precisam pensar de maneira completamente diferente.
E eu acho que este momento de pensamento completamento novo
talvez crie uma liberdade
que contagie outras pessoas.
Para mim, isso significa que elas estão enxergando
o valor da diferença,
a alegria que ela traz
quando, ao invés de prestarmos atenção na perda e na limitação,
nós descobrimos o poder e prazer
de enxergar o mundo por novos e ângulos.
Para mim, a cadeira de rodas se torna
um veículo de transformação.
Na verdade, eu agora chamo a cadeira de rodas submarina de "Portal",
porque ela literalmente me transportou para
uma nova maneira de ser,
para novas dimensões e novos níveis de consciência.
E tem mais uma coisa.
Uma vez que ninguém nunca antes viu ou ouviu falar
de uma cadeira de rodas submarina,
e que o objetivo deste espetáculo é criar
novas formas de ver, ser e saber,
agora vocês têm este novo conceito em mente.
Vocês são todos parte da minha obra de arte também.
(Aplauso)
E minunat să fiu aici,
să vă vorbesc despre călătoria mea,
să vorbesc despre scaunul cu rotile
și despre libertatea pe care mi-a adus-o.
Am început să folosesc scaunul cu rotile acum 16 ani,
când o boală progresivă
a schimbat modul în care aveam acces la lume.
Când am început să folosesc scaunul cu rotile,
am simțit o libertate nouă imensă.
Mi-am văzut viața dispărând într-o clipită și devenind limitată în mișcări.
A fost ca și cum aveam o nouă jucărie uriașă.
Puteam din nou să mă plimb de colo-colo și să simt vântul pe față.
Doar să fiu pe străzi era exaltant.
Chiar dacă aveam această jucărie și libertate nou-descoperită ,
reacția oamenilor față de mine s-a schimbat complet.
Era ca și cum nu mă mai vedeau,
ca și cum o manta de invisibilitate mă acoperea.
Păreau să mă vadă prin filtrul presupunerilor lor
despre cum trebuie să te simți într-un scaun cu rotile.
Când am întrebat oamenii despre asocierile lor cu scaunul cu rotile,
foloseau cuvinte ca „limitare,” „frică,”
„milă” și „restricție.”
Mi-am dat seama că am interiorizat aceste răspunsuri
și că a schimbat cine eram în esență.
O parte din mine s-a înstrăinat.
Nu mă mai priveam din prespectiva mea,
ci limpede și continuu din perspectiva
reacțiilor altor oamnei față de mine.
Ca urmare, știam că trebuia să prezint propriile povești
despre această experiență,
noi narațiuni ca să-mi revendic identitatea.
[„Găsirea libertății: Prin crearea propriilor povești, învățăm să luăm textele vieților noastre la fel de serious cum facem cu 'narațiunile oficiale'. — Davis 2009, TEDx Women"]
Am început să fac ceva
ce urmărea să comunice o fărâmă
din bucuria și libertatea pe care am simțit-o folosind scaunul cu rotile --
un scaun electric-- să comunic cu lumea.
Încercam să transform aceste reacții interiorizate,
să transform preconcepțile care mi-au modelat
identitatea când am început să folosesc scaunul cu rotile,
prin crearea de imagini neașteptate.
Scaunul cu rotile a devenit un obiect pe care să-l pictez și cu care să mă joc.
Când am început să las
mărturii ale bucuriei și libertății mele,
a fost emoționant să văd
reacțiile interesante și uimite ale oamenilor.
Părea să deschidă noi perspective
și a trasat schimbarea de paradigmă.
A demonstrat că o practică artistică
poate reconstrui identitatea unei persoane
și să transforme preconcepțiile prin revizuirea familiarului.
În 2005, când am început scufundările,
am realizat că echipamentul pentru scufundări extinde tipurile de activitate
la fel cum face un scaun cu rotile,
dar asocierile legate de echipamentul de scufundări
sunt unele de entuziasm și aventură,
complet diferite de reacțiile oamenilor către scaunul cu rotile.
Mi-am zis, „Oare ce se întâmplă
dacă le pun pe amândouă împreună?” (Râsete) (Aplauze)
Scaunul cu rotile subacvatic care a rezultat
m-a purtat în cele mai minunate călătorii
în ultimii 7 ani.
Să vă dau un indiciu despre cum e,
aș vrea să împărtășesc cu voi unul dintre rezultatele
creării acestui spectacol
și să vă arăt în ce călătorie minunată m-a purtat.
(Muzică)
(Aplauze)
E cea mai extraordinară experiență,
mult peste alte lucruri pe care le-am experimentat în viață.
Practic, am libertatea de a mă mișca
în cele 360 de grade ale spațiului
și e o experiență extatică de bucurie și libertate.
Lucrul incredibilnde neașteptat
e că și alți oameni par să vadă și să simtă asta.
Ochii li se luminează, la propriu,
și spun: „Vreau și eu așa ceva”
sau „Dacă tu poți face asta, eu pot face orice.”
Cred că se datorează faptului că în acel moment
când ei văd un obiect
pentru care nu au niciun cadru de referință,
sau care transcende cadrele de referință
pe care le au referitor la scaunul cu rotile,
trebuie să le perceapă într-un mod complet nou.
Cred că acel moment de înțegere complet nouă
poate crea o libertate
care se răspândește în viețile altor oameni.
Pentru mine, asta înseamnă că ei observă
valoarea diferenței,
bucuria câștigată
când în loc să ne concentrăm pe pierdere sau limitare,
vedem și descoperim puterea și bucuria
de a vedea lumea dintr-o perspectivă nouă, captivantă.
Pentru mine, scaunul cu rotile devine
un vehicul pentru tranformare.
De fapt, acum numesc scaunul cu rotile acvatic „Portal,”
pentru că, practic, m-a împins către
un nou mod de a fi,
către noi dimensiuni și un nou nivel de conștiință.
Celălalt lucru e
faptul că nimeni nu a văzut sau auzit
înainte de un scaun cu rotile subacvatic,
conceperea acestui spectacol conferă
noi modalități de a percepe, a fi și a cunoaște.
Acum aveți acest concept în minte.
Sunteți și voi parte din lucrarea de artă.
(Aplauze)
Я очень рада здесь присутствовать.
Сегодня я вам расскажу о моей жизни,
об инвалидном кресле
и о свободе, которую оно мне подарило.
Я села в инвалидную коляску 16 лет назад
после долгой болезни,
которая изменила
мой способ общения с окружающим миром.
Инвалидное кресло дало мне
потрясающее новое чувство свободы.
Я осознала, что моя жизнь стала ограниченной
и ускользала от меня,
а коляска была как большая новая игрушка.
Я снова могла носиться повсюду
и чувствовать ветер на своём лице.
Просто находиться на улице
было восхитительно.
Несмотря на то, что я
вновь обрела радость и свободу,
отношение людей ко мне в корне изменилось.
Все смотрели мимо,
как будто на меня
надели шапку-невидимку.
Казалось, что люди видят меня только
через призму своих представлений о том,
что значит быть инвалидом.
Когда я спросила у людей,
с чем ассоциируется у них инвалидное кресло,
они в ответ употребили такие слова, как
«ограниченность», «страх»,
«жалость» и «отсутствие свободы».
Эти слова глубоко врезались в мою память,
и в корне меня изменили.
Часть меня как будто отделилась от меня.
Я смотрела на себя не со своей точки зрения,
а с точки зрения окружающих людей
и того, что они про меня думали.
В результате я поняла, что мне нужно
самой строить свою жизнь,
по-новому взглянуть на неё,
рассказать её по-другому.
[«В поисках свободы»: «Создавая свой собственный взгляд на жизнь, мы учимся принимать её так же серьёзно, как мы делаем это, основываясь на представлениях других людей» — Дэвис 2009, TEDxWomen]
Я начала работать над тем,
чтобы поведать людям
о том чувстве радости и свободы,
которое я испытываю,
пользуясь инвалидным креслом —
креслом с электроприводом —
для общения с миром.
Я работала над тем, чтобы изменить
усвоенное мною отношение к себе других людей,
изменить предубеждения,
которые сформировали мою личность
к тому моменту, когда я начала
пользоваться инвалидным креслом,
Я начала создавать неожиданные образы.
Инвалидное кресло стало
моей кисточкой и игрушкой.
Когда я в буквальном смысле
начала оставлять следы
моей радости и свободы,
я была очень рада,
что у людей это вызвало интерес и удивление.
Они смотрели на инвалида
с новой точки зрения,
и это изменило их образ мыслей.
Это стало доказательством того,
что творчество
способно преобразить личность человека
и изменить мнение о нём,
сложившееся у его знакомых.
Когда я начала заниматься дайвингом в 2005 году,
я поняла, что снаряжение для подводного плавания
расширяет круг моей подвижности
так же, как и инвалидное кресло,
но ассоциации с подводным плаванием —
одни из самых волнительных и смелых,
и они совершенно не сочетаются
с человеком в инвалидном кресле.
Поэтому я подумала:
«Что случится, если я их соединю?»
(Смех) (Аплодисменты)
И подводное инвалидное кресло,
ставшее результатом этого эксперимента,
позволило мне совершить
самое ошеломляющее приключение
за последние семь лет.
Для того чтобы вы могли представить,
что это такое,
я хотела бы поделиться с вами
одним фрагментом видео
о воплощении в жизнь этого погружения,
и показать вам, в какое
удивительное путешествие я отправилась.
(Музыка)
(Аплодисменты)
Это был самый поразительный опыт
в моей жизни.
Я действительно могла двигаться
на 360 градусов в пространстве,
и я была так свободна и счастлива,
что это привело меня в восторг.
И самым невероятным было то,
что другие люди, казалось,
видели и чувствовали то же самое.
Их глаза буквально светились,
и они говорили такие вещи, как:
«Я тоже хочу такую коляску!»,
или: «Если Вы смогли сделать это,
я смогу сделать что угодно!»
Я думаю, это случилось из-за того,
что когда мы видим объект,
который нам не с чем сравнить,
и который никак не вписывается
в наши представления
о людях в инвалидном кресле,
людям приходится мыслить
совершенно по-новому.
И мне кажется, что тот момент,
когда образ мыслей начинает меняться,
возможно, создаёт чувство свободы,
которое распространяется на всю жизнь людей.
Для меня это означает,
что они начинают
ценить людские различия,
начинают понимать,
что вместо того, чтобы сосредотачиваться
на потерях и ограничениях,
мы можем смотреть на мир с точки зрения
новых возможностей,
и это нам приносит радость и силу.
Для меня инвалидное кресло
стало средством преображения.
Я даже назвала своё инвалидное кресло
для подводных погружений «Порталом»,
потому что оно буквально толкнуло меня
на новый путь жизни,
в новые измерения
и на новый уровень самосознания.
А с другой стороны,
так как до этого момента никто ничего
не видел и не слышал
об инвалидной коляске для подводного плавания,
а вы только что просмотрели этот сюжет,
все вы также являетесь частью этого творения,
потому что оно создано для того,
чтобы люди открывали новый взгляд на вещи.
(Аплодисменты)
Divno je biti ovde
pričati o mom putovanju,
pričati o invalidskim kolicima
i slobodi koju su mi donela.
Invalidska kolica sam
počela da koristim pre 16 godina
kad je uznapredovala bolest
promenila način moga pristupa svetu.
Kad sam počela da koristim kolica,
to je bila ogromna sloboda.
Posmatrala sam svoj život kako se menja
i postaje ograničen.
Kao da ste dobili jednu
ogromnu novu igračku.
Mogla sam zujati unaokolo
i opet osetiti vetar na svom licu.
Uzbudljivo je bilo samo ponovo biti na ulici.
Međutim, iako sam otkrila tu novu
sreću i slobodu,
reakcija ljudi prema meni
se u potpunosti promenila.
Kao da me više nisu mogli videti,
kao da me je prekrio
plašt nevidljivosti.
Izgleda da su me posmatrali
iz ugla svojih pretpostavki
kako je to kad si u kolicima.
Kad sam pitala ljude na
šta ih asociraju kolica
upotrebili su reči
"ograničenje", "strah",
"sažaljenje" i "ograničenost".
Shvatila sam da sam
prihvatila ove odgovore
i da me je to suštinski promenilo.
Deo mene se otuđio.
Gledala sam sebe ne
iz sopstvene perspektive
već slikovito i neprekidno
iz prespektive
reakcije drugih ljudi
prema meni.
Kao rezultat, znala sam da
moram da stvorim svoje priče
o ovom iskustvu,
nove priče kojima bih povratila
svoj identitet.
["Pronalazeći slobodu: 'Kreirajući svoje priče učimo kako da prihvatimo tekstove svojih života podjednako ozbiljno kao i 'zvanične' priče." - Dejvis 2009, TEDx Women"]
Počela sam sa radom
čiji cilj je bio da kažem nešto
o sreći i slobodi koju sam
osećala koristeći kolica -
električna kolica -
za pregovore sa svetom.
Želela sam da pretvorim ove
ukorenjene reakcije,
da preobrazim predrasude
koje su oblikovale
moj identitet kad sam
počela da koristim kolica,
kroz kreiranje neočekivanih prizora.
Kolica su postala predmet
za slikanje i igru.
Kad sam doslovno počela da ostavljam
tragove sreće i slobode,
bilo je uzbudljivo videti
zainteresovane i iznenađene
reakcije ljudi.
Činilo se da to stvara nove perspektive,
i tu je ležao ključ promene.
Pokazalo se da umetnička praksa
može ponovo da stvori
nečiji identitet
i izmeni predrasude
kroz promenu sagledavanja već poznatog.
Kad sam počela
da ronim 2005. godine,
shvatila sam da oprema za ronjenje
širi raspon aktivnosti
na isti način kao
što to i kolica čine
ali asociacije u vezi sa
opremom za ronjenje
su uzbuđenje i avantura,
u potpunosti različita reakcija ljudi
nego na kolica.
Pa sam pomislila:
"Pitam se šta bi se desilo
ako ih spojim?"
(Smeh) (Aplauz)
I podvodna kolica koja su proizašla iz toga,
odvela su me na
najuzbudljivije putovanje
tokom prethodnih sedam godina.
Da bih vam to dočarala,
želela bih da podelim sa vama
jedan od rezultata
kreiranja ovog spektakla
i pokažem vam na kakvo me je
neverovatno putovanje to povelo.
(Muzika)
(Aplauz)
Ovo je krajnje uzbudljivo iskustvo,
prevazilazi većinu stvari koje
sam iskusila u životu.
Doslovno imam slobodu kretanja
od 360 stepeni
i zanosno iskustvo
sreće i slobode.
I krajnje neočekivana stvar
je da i drugi ljudi vide
i osećaju to.
Njihove oči bukvalno sjaje
i govore stvari kao:
"I ja želim jedna,"
ili, "ako ti možeš to da uraditš,
ja mogu bilo šta."
I razmišljam, to je zato što u tom trenutku
u kome vide objekat
za koji nemaju referentni okvir
ili upravo time prevazilazi okvire poimanja
koje imaju vezano za kolica,
moraju da razmišljaju na potpuno novi način.
I smatram da taj trenutak potpuno nove misli
možda stvara slobodu
koja se širi na ostatak života.
Za mene znači da vide
vrednost različitosti,
sreću koju donosi
kada umesto fokusiranja
na gubitak i ograničenost,
vidimo i otkrivamo
snagu i sreću
gledajući svet iz uzbudljive
nove perspektive.
Za mene, kolica postaju
vozilo transformacije.
U stvari, podvodna kolica
sad nazivam "Portal"
jer su me bukvalno uvela
u novi način postojanja,
u nove dimenzije
i novi nivo svesti.
Druga stvar je,
pošto niko nije
video niti čuo
za podvodna kolica pre,
a kreiranje ovog spektakla
je zapravo kreiranje
novih načina sagledavanja stvari,
postojanja i saznanja,
sad i vi imate ovaj
koncept u glavi,
Svi ste vi takođe deo umetničkog dela.
(Aplauz)
มันมหัศจรรย์มากที่ได้มาอยู่ตรงนี้
มาพูดถึงการเดินทางของฉัน
มาพูดถึงเรื่องเก้าอี้รถเข็น
และอิสรภาพที่มันนำมาให้
ฉันเริ่มใช้เก้าอี้รถเข็นเมื่อ 16 ปีที่แล้ว
เมื่ออาการเจ็บป่วยยาวนาน
เปลี่ยนวิถีที่ฉันเข้าถึงโลก
เมื่อฉันเริ่มที่จะใช้เก้าอี้รถเข็น
มันเป็นอิสรภาพใหม่ที่ยิ่งใหญ่มาก
ฉันได้เห็นชีวิตของตัวเองหล่นหายไป และถูกจำกัด
มันเหมือนกับการมีของเล่นใหม่ชิ้นใหญ่
ฉันสามารถฉวัดเฉวียนไปมา และรู้สึกถึงลมที่ปะทะหน้าอีกครั้ง
แค่ได้ออกไปที่ถนนก็ทำให้รู้สึกเบิกบานใจ
แต่ถึงแม้ว่าฉันจะได้ค้นพบความสนุกและอิสรภาพใหม่นี้
ปฏิกิริยาของผู้คนต่อตัวฉันก็เปลี่ยนไปอย่างสิ้นเชิง
มันเหมือนกับว่าพวกเขามองไม่เห็นฉันอีกต่อไป
มันคล้ายกับว่ามีผ้าคลุมล่องหนคลุมอยู่
ดูเหมือนพวกเขาจะมองเห็นฉันในมุมมองของเขาเอง
เกี่ยวกับความรู้สึกที่คิดว่าจะเกิดขึ้นในการนั่งเก้าอี้รถเข็น
เมื่อฉันถามพวกเขาเกี่ยวกับความคิดเห็นเกี่ยวกับเก้าอี้รถเข็น
พวกเขาจะใช้คำว่า "ขีดจำกัด", "ความกลัว"
"น่าสงสาร" และ "ข้อจำกัด"
ฉันเชื่อว่าฉันนำการตอบสนองนี้เข้าไปสู่ภายใน
และมันได้เปลี่ยนสิ่งที่ฉันเคยเป็นจากส่วนลึก
ส่วนหนึ่งของฉันแปลกแยกออกจากตัวเอง
ฉันไม่ได้มองตัวฉัน จากมุมมองของฉันเอง
แต่มองอย่างชัดเจนแจ่มแจ้ง และต่อเนื่องจากมุม
ของคนอื่นที่ตอบสนองกลับมา
ผลที่ได้ก็คือ ฉันรู้ว่าฉันต้องสร้างเรื่องราวของตนเอง
เกี่ยวกับประสบการณ์นี้ขึ้นมาใหม่
บทบรรยายใหม่เอี่ยม เพื่อที่จะฟื้นฟูสภาพตัวตนของฉัน
"ค้นหาอิสรภาพ ด้วยการสร้างเรื่องราวของตนเองขึ้นมาจากสิ่งที่เราเรียนรู้ เพื่อจะทำตัวอักษรในชีวิตให้จริงจัง เหมือนกับเวลาที่เราทำการบรรยายอย่างเป็นทางการ" - เดวิส 2009, TEDx Women
ฉันเริ่มทำงาน
ซึ่งจะสื่อสารบางสิ่ง
ที่เกี่ยวกับความสนุกและอิสระที่ฉันรู้สึกเมื่อใช้เก้าอี้รถเข็น
เก้าอี้ทรงพลัง ที่จะใช้ท่องไปในโลกกว้าง
ฉันกำลังเปลี่ยนแปลงการตอบสนองภายใน
เพื่อเปลี่ยนอคติซึ่งกำหนดรูปร่าง
ของตัวตนของฉันเมื่อเริ่มใช้เก้าอี้รถเข็น
ด้วยการสร้างภาพลักษณ์ที่ไม่คาดฝัน
เก้าอี้รถเข็นกลายเป็นเครื่องมือที่ใช้วาดและเล่น
เมื่อฉันเริ่มต้น
ทิ้งร่องรอยของความสนุกสนานและอิสรภาพของฉัน
มันน่าตื่นเต้นที่ได้เห็น
การตอบสนองที่น่าสนใจและตื่นใจจากผู้คน
มันราวกับการเปิดมุมมองใหม่
และตั้งแต่นั้นก็เป็นการเริ่มยกระดับกระบวนทัศน์
มันแสดงให้เห็นว่าการฝึกศิลปะ
สามารถปรับปรุงตัวตนของเราได้
และเปลี่ยนอคติด้วยการปรับความคุ้นเคย
ดังนั้นเมื่อฉันเริ่มดำน้ำในปี 2005
ฉันจึงได้รู้ว่าเครื่องมือดำน้ำ ได้ขยายขอบเขตในการทำกิจกรรม
ในแบบเดียวกันกับที่เก้าอี้รถเข็นทำได้
แต่ความคิดเชื่อมโยงเกี่ยวกับการติดเครื่องมือดำน้ำ
คือสิ่งหนึ่งที่เป็นความตื่นเต้นและการผจญภัย
ที่แตกต่างจากการตอบสนองของคนอื่นกับเก้าอี้รถเข็นอย่างสิ้นเชิง
ฉันเลยคิดว่า "สงสัยจังว่าอะไรจะเกิดขึ้น
ถ้าเราเอาสองอย่างมารวมกัน?"
(เสียงหัวเราะ)(เสียงปรบมือ)
และผลก็คือเก้าอี้รถเข็นใต้น้ำ
ได้นำฉันไปยังการเดินทางที่วิเศษสุด
ในช่วงเวลาเจ็ดปีที่ผ่านมา
เพื่อที่จะให้คุณได้เห็นว่ามันเป็นอย่างไร
ฉันอยากจะให้คุณได้ชมผลงานหนึ่ง
จากการสร้างสรรค์ภาพอันน่าตื่นเต้น
และแสดงให้คุณได้เห็นการเดินทางที่น่าตื่นใจ ซึ่งมันได้นำพาฉันไป
(เสียงดนตรี)
(เสียงปรบมือ)
มันคือประสบการณ์ที่มหัศจรรย์ที่สุด
ยิ่งกว่าประสบการณ์อื่นใดที่ฉันเคยสัมผัสมาในชีวิต
ฉันมีอิสระในการเคลื่อนไหว
ในพื้นที่รอบตัว 360 องศา
และได้รับประสบการณ์สุดยอดของความสนุกและอิสรภาพ
และสิ่งไม่คาดคิดที่เหลือเชื่อ
คือคนอื่นๆก็ดูเหมือนจะได้เห็นและรู้สึกถึงสิ่งนั้นไปด้วย
นัยตาของพวกเขาลุกโชน
และพวกเขาเอ่ยบางคำเช่น "อยากได้งั้นบ้างจัง"
หรือ "ถ้าคุณทำแบบนั้นได้ ผมก็คงทำได้ทุกอย่างเลยหล่ะ"
และฉันคิดว่า มันเป็นเพราะในวินาทีนั้น
ของพวกเขาที่ได้เห็นสิ่งที่
พวกเขาไม่มีกรอบในการอ้างอิงถึง
หรืออยู่เหนือกว่ากรอบในการอ้างอิง
ที่พวกเขามีกับเก้าอี้รถเข็น
พวกเขาจึงต้องคิดในมุมมองใหม่
และฉันคิดว่าในช่วงที่ความคิดใหม่นั้นผุดขึ้นมา
อาจจะทำให้เกิดอิสรภาพ
ที่จะแพร่กระจายไปยังชีวิตของคนอื่นๆ
สำหรับฉัน นึ่หมายถึงพวกเขาได้เห็น
คุณค่าของความแตกต่าง
ที่ความสนุกสนานที่มันนำมาให้
เมื่อแทนที่จะพุ่งเป้าไปยังความสูญเสียหรือข้อจำกัด
เราเห็นและค้นพบพลังของความสนุก
ในการมองโลกจากมุมมองใหม่อันน่าตื่นเต้น
สำหรับฉัน เก้าอี้รถเข็นกลายเป็น
พาหนะในการขับเคลื่อน
ที่จริง ตอนนี้ฉันเรียกเก้าอี้รถเข็นใต้น้ำว่า "ประตู"
เพราะว่ามันได้เปิดให้ฉันไปสู่
การใช้ชีวิตแบบใหม่
ไปสู่มิติใหม่ และไปสู่ระดับใหม่ของการตระหนักรู้
และอีกอย่างก็คือ
เพราะไม่มีใครเคยเห็นหรือได้ยิน
เก้าอี้รถเข็นใต้น้ำมาก่อน
การสร้างสรรค์เรื่องราวใหม่จึงเป็นการสร้างสรรค์
วิธีการใหม่ในการมอง การใช้ชีวิต และ การรับรู้
ตอนนี้คุณมีภาพนี้ในใจแล้ว
คุณทุกคนจึงเป็นส่วนหนึ่งของงานศิลปะชิ้นนี้ด้วย
(เสียงปรบมือ)
Burada olmak,
yolculuğum hakkında konuşmak,
tekerlikli sandalyem hakkında konuşabilmek,
ve onun bana getirdiği özgürlük
hakkında konuşabilmek
muhteşem.
Sürekli ilerleyen bir hastalık neticesinde
16 yıl önce
tekerlekli sandalye kullanmaya başladım.
Bu durum benim dünyaya olan erişimimi
tamamen değiştirdi.
Tekerlekli sandalye kullanmaya başlamak,
yeni muazzam bir özgürlüktü.
Hayatımın sınırlandığını ve
ellerimden kaydığını düşünürdüm.
Devasa bir oyuncağa sahip olmuş
gibiydim.
Tekerleklerin "vınnnn" sesini duyar,
rüzgarı yüzümde hissederdim.
Sokağın dışına çıkmak bile
başlı başına neşelendiriciydi.
Bu yeni oyuncağımı ve
özgürlüğümü bulmama rağmen,
insanların bana davranışları
tamamen değişmişti.
İnsanlarla aramıza
görünmez bir perde inmişti ve
beni artık görmüyor gibi davranıyorlardı.
Beni kendi varsayımlarıyla algılayıp,
tekerlekli sandalyede
onlar ne görmek istiyorsa
öyle olmam gerektiği yönünde
davranıyor gibiydiler.
İnsanlara soruyordum:
"Tekerlekli sandalye sana ne çağrıştırıyor?"
Cevaplar genelde şöyleydi: "Sınırlama",
"Korku", "Acıma", "Kısıtılanma".
Anladım ki, bu cevapları içselleştirmiştim
ve
bu, esas beni ben yapan şeyi değiştirmişti.
Bedenimin bir parçası bana yabancılaşmıştı.
Artık kendimi, kendi gözlerimden değil,
giderek artan bir şekilde başkalarının
bana bakış açıları ve
verdiği tepkilerin ışığında görüyordum.
Sonuçta ise şunu öğrendim:
"Kimliğimi yeniden oluşturmaya ve
kendi hikayemi yaratmaya
ihtiyacım vardı.
["Özgürlüğü Bulmak: Kendi hikayelerimizi oluşturmak ve yaşamlarımızda yeni metinler oluşturmak,
resmi anlatılar oluşturmak kadar ciddi bir iştir." - Davis 2009, TEDx Kadınlar]
Dünyayla yeniden iletişime geçebilmek için
tekerlekli sandalye - güç sandalyesi-
kullanırken hissettiğim
özgürlük ve eğlence duygusunu
harmanlayarak aktarmayı
amaçladığım çalışmalara başladım.
Başkalarının vermiş olduğu benim de içselleştirdiğim cevapları dönüştürmeye çalışıyordum.
Tekerlekli sandalye
kullanmaya başladığımdan beri
kimliğimi şekillendiren kalıpları
umulmayan görüntüler yaratarak
dönüştürmeye çalışıyordum.
Tekerlekli sandalye benim için
resim yapma ve oyun oynama
aracı haline gelmişti.
Özgürlüğümün ve eğlencemin,
izlerini, kelimenin tam anlamıyla,
yavaş yavaş bırakmaya başlayınca,
insanların şaşırmış ve alakadar tepkilerini görmek
oldukça heyecan vericiydi.
Önlerinde yeni pencereler açılıyordu.
Diyebilirim ki, bir paradigma değişikliğine
şahit oluyordum.
Sanatsal bir eylem birisine
yeni bir kimlik verebiliyordu
ve daha önce size çok tanıdık gelen şeylerin
yeniden gözden geçirilmesini sağlayarak
önyargılar ve kalıpları dönüştürmeye başlıyordu.
Böylece 2005 yılında dalmaya başladığımda.
Anladım ki,
scuba vitesleri sizin hareket alanınızı aynı
tekerlekli sandalyeler gibi artırıyordu.
Fakat scuba vitesiyle yaptığım faaliyetlerdeki heyecan ve maceraya
insanların tepkileri, tekerlekli sandalyeyle yaptıklarımdan
tamamen farklıydı.
Sonrasında düşündüm ki,
"Tekerlekli sandalyeyle scuba
dalışını biraraya getirirsem ne olur?"
(Alkışlar ve Kahkahalar)
Ve bunun sonucunda ortaya çıkan
denizaltı tekerlekli sandalyesi
beni son 7 yılda
hayatımda yaptığım
en eğlenceli yolculuğa çıkardı.
Sizlere bir fikir versin diye neye benzediğini anlatmama izin verin.
Bu harika aletin sonuçlarından birini sizlerle
paylaşmak ve yapmış olduğum
harika bir yolculuğu göstermek istiyorum.
(Müzik)
(Alkışlar)
Hayatımda tecrübe ettiğim
birçok hayret verici anın yanında,
bu gördüğünüz en şaşırtıcısıydı.
Boşlukta 360 derece hareket etme özgürlüğü
içinde
beni kendimden geçirinceye kadar
eğlence ve özgürlüğe doyuran bir tecrübe bu.
Ve inanılmayacak derecede
beklenmeyen bir şey de,
diğer insanlar da bu şekilde hissediyor ve görüyor.
İnsanların kelimenin tam anlamıyla gözleri parlıyor ve
aynen şöyle diyorlar:
"Ben de bunlardan bir tane istiyorum."
ya da "Sen bunu yapabiliyorsan,
ben her şeyi yapabilirim."
Ve düşünüyorum, işte bu anda,
bu insanların
beni tekerlekli sandalye ile
bunları yapabilirken gördüğü anda,
artık tekerlekli sandalyeye ilişkin
önceki yargıları kalmıyor veya
daha önce oluşmuş tüm yargıları aşılıyor.
Artık tamamen farklı bir bakış açısıyla
düşünüyorlar.
İşte o bütünüyle yeni düşünce anının,
belki diğer insanların
hayatlarının geri kalanına da yayılacak
bir özgürlük alanı açtığını düşünüyorum.
Benim için bu,
diğer insanların farklılıkların değerini,
getirdiği eğlenceyi,
görmelerini sağlamak,
insanların, fiziksel kayıplarına ve sınırlamalarına odaklanmak yerine,
dünyayı yepyeni heyecanlandırıcı bakış açılarıyla keşfetmenin getirdiği
gücü ve neşeyi göreceğimiz anlamına geliyor
Benim için tekerlekli sandalye
dönüşümün bir aracı.
Hatta artık tekerlekli sandalyeye ben "PORTAL" diyorum çünkü
tekerlekli sandalye
beni yepyeni bir varoluşa,
yepyeni alanlara,
yepyeni bir bilince taşıyor
Diğer bir nokta da,
kimsenin daha önce sualtı tekerlekli
sandalyeyi duymamış veya
görmemiş olması,
yepyeni bakış açıları,
varoluşlar,
bilişler yaratıyor.
Artık hepinizin aklında bu kavram var.
Siz de artık bu sanatsal işlerin
bir parçasısınız.
(Alkışlar)
Прекрасно, що я можу бути тут
і розповідати про мою подорож,
розповідати про інвалідний візок
і свободу, яку він мені подарував.
Я сіла у інвалідний візок 16 років тому,
коли тривала хвороба
змінила досяжність світу для мене.
Коли я сіла у візок,
це була абсолютно нова свобода.
Я бачила, як моє життя ставало обмеженим
і пропливало повз.
А це було так, ніби я отримала
велетенську нову іграшку.
Я змогла їздити і знову відчувати,
як вітер дме у обличчя.
Було дуже весело
навіть просто бути надворі.
Але, незважаючи на те,
що у мене була нова радість та свобода,
реакція людей на мене повністю змінилась.
Наче вони більше не бачили мене,
ніби на мені був плащ-невидимка.
Здавалось, вони бачили у мені
лише власні припущення того,
як це бути у інвалідному візку.
Коли я запитала людей про
їхні асоціації з інвалідним візком,
вони використали такі слова,
як "вада", "страх",
"жаль" та "обмеженість".
Я усвідомила, що я
"увібрала" в себе ці відповіді,
і вони змінили мене зсередини.
Частина мене відчужилась від самої себе.
Я бачила себе не зі своєї перспективи,
а часто і дуже чітко з перспективи
відповідей тих людей.
У результаті я зрозуміла,
що потрібно створювати свої історії
щодо такого досвіду,
нові оповіді для того,
щоб повернути свою індивідуальність
["У пошуках свободи: Придумуючи свої власні історії, ми вчимось сприймати розповіді про наше життя так, ніби вони і є нашим справжнім життям". Davis 2009, TEDx Women]
Я розпочала роботу,
яка була спрямована на те, щоб розповісти
про радість та свободу, яку я відчула,
коли вперше сіла у інвалідний візок,
у електричний інвалідний візок.
Моє завдання було змінити
ці вкорінені відповіді,
змінити ті упердження, які так змінили
мою особистість, коли я сіла
у інвалідний візок,
змінити їх, створюючи неочікувані образи.
Інвалідний візок став чимось таким,
чим можна малювати і гратись.
Коли я буквально почала залишати
сліди свого щастя та свободи,
було хвилююче бачити
зацікавлені і здивовані відгуки людей.
Здавалось, це відкрило нові горизонти
і таким чином внесло зміни.
Це показало, що творчість
може змінити особистість
і упереджене сприйняття інших, людей
з такою ж особливістю.
Тому, коли я почала пірнати у 2005,
я усвідомила, що спорядження
для пірнання розширює ваші можливості
так само, як й інвалідний візок,
але асоціації людей
зі спорядженням для пірнання -
це схвилювання та пригоди,
тобто, абсолютно інші,
ніж асоціації з візком.
Тому я подумала: "Цікаво, що трапиться,
якщо я об'єднаю ці дві речі?"
(Сміх) (Оплески)
І підводний інвалідний візок,
який з цього вийшов,
привів мене до найпрекраснішої подорожі
за останні 7 років.
І, щоб дати вам зрозуміти, як це було,
я б хотіла поділитись з вами
деякими наслідками
створення цього видовища
і показати, яка це була дивовижна подорож.
(Музика)
(Оплески)
Це найпрекрасніший досвід,
кращий, ніж більшість того,
що я побачила у житті.
Я справді можу вільно рухатись,
360 градусів у просторі навколо
та у естетичному відчутті
радості та свободи.
І неймовірно несподіваним було те,
що інші люди, здавалось,
бачили і відчували те ж.
Їхні очі сяяли,
і вони казали "Я теж так хочу!"
або "Якщо вам це під силу,
то я можу зробити все!"
І я вважаю, це тому, що у той момент
коли вони бачили об'єкт,
у них не було упередженої
точки зору щодо візка,
або вона була настільки прозорою,
що їм довелось мислити зовсім по-іншому.
І я вважаю, що момент оновлення думок,
мабуть, і дає свободу,
яка розповсюджується на життя інших людей.
Для мене це означає, що вони бачать
важливість змін,
радість, яку вони приносять,
коли, замість того, щоб зосереджуватись
на втраті та обмеженості,
ми усвідомлюємо та
відкриваємо для себе силу
насолоди бачити світ
з нових захопливих перспектив
Для мене інвалідний візок стає
засобом зміни.
Насправді тепер я називаю
підводний інвалідний взок "Портал",
тому що він буквально переніс мене
до нового способу життя,
у нові виміри та на новий
рівень свідомості.
І також,
оскільки ніхто ніколи не бачив
і не чув про
підводний інвалідний візок до того,
створювати таке видовище означає
створювати новий тип
усвідомлення, буття та знання,
і тепер ця концепція є і у ваших головах.
Тепер ви теж частина цієї творчої роботи.
(Оплески)
Thật tuyệt với khi được ở đây
để nói về cuộc hành trình của tôi,
để nói về cái xe lăn
và sự tự do mà nó đã mang đến cho tôi.
Tôi bắt đầu dùng xe lăn 16 năm trước
khi một căn bệnh khéo dài
thay đổi cách tôi tiếp cận thế giới.
Khi tôi bắt đầu dùng xe lăn,
nó là một sự tự do lớn lao
Tôi đáng lẽ đã thấy cuộc đợi mình trượt đi và bị giới hạn.
Nhưng nó như có một món đồ chơi mới.
Tôi lại có thể lượt quanh và cảm nhận làn gió vuốt má mình một lần nữa.
Chỉ ra ngoài phố cũng đã rất tuyệt vời.
Mặc dù tôi có niềm vui và sự tự do mới mẻ này,
phản ứng của mọi người đối với tôi đã thay đổi.
Nó như họ khong còn nhìn thấy tôi nữa,
cứ như có bức màn vô hình che phủ xuống.
Họ dường như nhìn tôi với những giả thuyết của họ
về những gì người ta phải trải qua khi dùng xe lăn.
Khi tôi hỏi mọi người về những liên hệ họ nghĩ tới với xe lăn,
họ dùng những từ như "giới hạn", "sợ hãi"
"đáng thương" và "gò bó"
Tôi nhận ra tôi đã cho những câu trả lời này vào lòng mình
và nó đã thay đổi tôi về mặt cốt lõi.
Một phần của tôi đã trở nên cách xa với chính mình.
Tôi đã nhìn nhận bản thân mình không còn qua quan điểm của chính mình nữa
mà rõ nét và liên tục từ góc nhìn
của những câu trả lời gửi đến tôi.
Từ đó, tôi biết mình phải tạo nên câu chuyện của bản thân
về trải nghiệm này,
một câu chuyện mới để dành lại bản sắc con người mình.
["Tìm đến tự do: Bằng cách tạo nên câu chuyện của chính mình chúng ta học cách coi trọng các từ ngữ của đời mình nhưng cái cách chúng ta "chính thức" kể" - Davis 2009, TEDx Women"]
Tôi bắt đầu làm các công việc
với mục đích là truyền tài một phần
niềm vui và tự do tôi cảm nhận được khi sử dụng xe lăn--
1 cái ghế quyền lực -- để thỏa hiệp với thế giới.
Tôi đã làm việc để biến những trả lời bị cho vào đầu tôi,
để biến đổi cái dự tưởng mà đã hình thành lên
con người tôi khi tôi bắt đầu dùng xe lăn,
bằng cách tạo ra những bức ảnh không tưởng.
Xe lăn trở thành đối tượng để vẽ và chơi cùng.
Khi tôi bắt đầu, theo nghĩa đen, để lại
dấu vết của niềm vụi và tự do của mình
thật thú vị khi nhìn thấy
những phản ứng đầy thích thú và ngạc nhiên từ mọi người.
Nó dường như mở ra những quan điểm mới,
và từ đó là sự chuyển dịch về mẫu hình.
Nó cho thấy rằng những hoạt động nghệ thuật
có thể làm lại bản sắc của một con người
và thay đổi những dự tưởng có được do hình dung những gì quen thuộc.
Khi tôi bắt đầu lặn năm 2005,
Tôi nhận ra đồ dùng lặn nới rộng phạm vi hoạt động
giống hệt như xe lăn,
Nhưng những liên hệ gắn với đồ dùng lặn
là những từ gợi sự phấn khích và mạo hiểm,
khác hoàn toàn với phản ứng về xe lăn.
Nên tôi nghĩ: "Không biết điều gì sẽ xảy ra
nếu tôi kết hợp hai điều này lại với nhau?" (Tiếng cười) (Vỗ tay)
Và cái xe lăn dưới nước từ ý tưởng trên
đã dẫn tôi trên một hành trình tuyệt vời nhất
trong 7 năm qua.
Để cho các bạn một suy nghĩ xem nó như thế nào,
Tôi muốn chia sẻ với các bạn 1 trong những kết quả
từ việc tạo nên cảnh này,
và cho các bạn thấy hành trình tuyệt với mà nó đã dẫn tôi đến.
(Nhạc)
(Vỗ tay)
Nó là trải nghiệm tuyệt với nhất,
vượt qua tất cả những điều mà tôi đã trải qua trong đời.
Tôi đã thực sự có sự tự do để di chuyển
trong 360 độ của không gian
và một trải nghiệm ngất ngây của niềm vui và sự tự do.
Và điều tuyệt vời bất ngờ
là người khác có vẻ như nhìn và cảm nhận được điều đó.
Ánh mắt của họ sáng lên,
và họ nói những điều như, "Tôi muốn một cái đó"
hay "Nếu bạn có thể làm việc kia thì tôi có thể làm bất kì điều gì"
Và tôi nghĩ rằng, Nó là bởi vì trong khoảnh khắc
họ nhìn thấy 1 vật
mà họ không có mẫu hình để liên tưởng đến,
hay quá vượt trội mẫu hình liên tưởng của họ
đối với cái xe lăn,
họ phải có 1 lối suy nghĩ hoàn toàn mới.
Và tôi nghĩ cái giây phút của những suy nghĩ hoàn toàn mới
có lẽ tạo ra sự tự do
mà tỏa khắp tới cuộc đời của những người khác.
Đối với tôi, điều này có nghĩa rằng họ nhìn ra
giá trị của sự khác biệt,
niềm hạnh phúc mà nó mang lại
thay vì tập trung vào sự mất mát hay hạn chế,
chúng ta nhìn và phát hiện ra sức mạnh và niềm vui
trong việc nhìn thế giới từ những góc nhìn mới.
Đối với tôi, xe lăn trở thành
1 phương tiện để biến đổi.
Thực tế, hiện giờ tôi gọi chiếc xe lăn duới nước là "Portal" ("Cánh cổng")
bởi vì nó đã thực sự đẩy tôi
đến một cách sống mới,
đến 1 không gian mới và đến với 1 tầm nhận thức mới.
Và một điều nữa là,
vì chưa ai nghe hay nhìn thấy
1 cái xe lăn dưới nước từ trước đến nay,
và tạo nên hình ảnh này chính là tạo ra
một cách mới để nhìn, để sống và để hiểu,
giờ bạn đã có khái niệm này trong đầu.
Bạn cũng là 1 phần của tác phẩm nghệ thuật ấy.
(Vỗ tay)
好高興可以响呢度
同大家分享我嘅心路歷程
同埋講下呢張輪椅帶畀我嘅自由
十六年前我開始坐輪椅
一場大病令我唔可以
好似以前咁接觸世界
當我開始坐輪椅
佢帶畀我全新嘅自由
我曾經以為
病後傷殘,下半世一定唔好過
但呢張輪椅就好似一件神奇玩具
令我可以出返去吹風
而且,可以出到街真係好爽!
雖然重獲自由,我真係好開心
但街外人對我嘅態度就完全唔同晒
佢哋好似當我透明
就好似我著咗件隱形斗篷咁
佢哋帶住一份成見嚟睇我
覺得我坐輪椅就一定會係點點點
當我問「一提起輪椅
你哋會諗起乜嘢?」
佢哋會話「局限」、「恐慌」
「可憐」、「無自由」
我發現我都受到呢啲成見影響
亦令我從根本對自己嘅睇法唔同咗
感覺自己有一部份唔再係自己咁
我再唔係由自己嘅觀點出發去審視自己
而係受其他人對我嘅睇法影響
於是我覺得咁唔掂
我要活出自己嘅故事
我要重新演繹,定義自我
[ (投影片)尋找自我:
喺活出自己嘅故事時,
我哋學識認真看待
寫自己生命的一字一句。
—— Davis 2009, TEDx 女性中發表 ]
我開始做一啲作品
旨在向大家傳遞
我坐輪椅嘅嗰份內心喜悅同自由
我叫佢做能量椅
因為可以同個世界摙過
我將我內心嘅感受盡量傳遞出嚟
透過破格嘅攝影
去改變當初我開始坐輪椅時
對自己嘅成見
張輪椅變咗一件我可以又寫又畫嘅嘢
當我開始為自己留下快樂同自由嘅印記
外界對我嘅作品有反應,令我好雀躍
呢啲作品好似打開咗新嘅視野
引領藝術轉型
藝術創作可以重塑一個人嘅自我觀感
同時改變固有睇法,改變成見
當我 2005 年開始坐輪椅潛水
我發現水肺潛水裝置同輪椅
都一樣畀到你水底嘅自由
可以話水肺潛水帶畀人嘅印象
係充滿刺激同歷奇
而且同輪椅畀人嘅印象完全唔同
我心諗:唔知兩件事擺埋一齊會點呢?
(笑聲、掌聲)
最終我哋真係做咗部潛水輪椅
而且响過去七年
佢帶我體驗咗非一般嘅水底旅行
為咗令你哋明白我講嘅經歷
我想同大家分享呢件法寶
帶畀我嘅其中一段體驗
同埋佢帶咗我去嘅世界有幾咁精彩
(音樂)
(掌聲)
呢個係我呢世人至今最精彩嘅體驗
以前種種都無得比
我基本上可以自由咁郁動
360 度通行無阻
體驗至高無上嘅快樂同自由
至於令我喜出望外,妙不可言嘅係
其他人似乎都可以感同身受
佢哋對眼當堂發晒光
又話:「我都想要要部咁嘅嘢!」
又有話:「如果你連潛水做得到,
我冇嘢唔可以做唔到!」
我覺得,因為嗰一刻
佢哋睇緊一件嘢係佢哋前所未見
或者超乎佢哋想像
打破晒佢哋對輪椅嘅觀感
以致令佢哋重新看待輪椅
我同時覺得
潛水輪椅想法出現嘅嗰一刻
將自由嘅呢一份情懷感染到其他人
呢件事話畀我哋聽
普通人都睇得到差異嘅價值
同箇中嘅快樂
當我哋唔係著眼於損傷或者局限
而係用新視野、新角度去睇
我哋就會發現力量同喜悅
輪椅係一部轉化器
我而家叫呢部潛水輪椅做「變身器」
係因為佢令我踏入全新嘅生命
揭開人生新一頁,對自我有新嘅覺悟
因為之前無人見過潛水輪椅係點
所以潛水輪椅面世
象徵著新睇法、新認知
而家呢種睇法都响大家心中紮實
所以你哋都係作品嘅一部份喇!
(掌聲)
非常高兴能在这里
谈谈我的人生旅程
谈谈轮椅
以及它给与我的自由
我是从16年前开始坐上轮椅的
那时一场长期的慢性病
改变了我接触这个世界的方式
当我开始使用轮椅
我立即感受到一种全新的绝妙的自由
因为生活曾经一度离我而去,人生受到限制
那时好像拥有了一个崭新的玩具
我可以嗖嗖地快速来往,重新体验风拂在脸上的感觉
就连出门都变得如此令人高兴
但即使我重获快乐与自由
人们对我的反应还是彻彻底底的改变了
他们好像看不见我了
就好像我穿上了隐身衣似的
他们似乎是通过自己的逻辑来推测我的想法,
来断言坐在轮椅中的感觉如何的。
当被问起关于“轮椅"会有怎样的联想时
人们会用到诸如”限制“,”害怕“
”遗憾“和”约束“等词语
我意思到在潜意识里我会把他们的回答内化
因此就从根本上改变了我
我内心的一部分渐渐疏远了自己
我对自己的看法并不是来自自身所持观点
而是不断地、强烈地受到
他人给与的回应的影响
正因此,我明白自己需要就这段经历
创造属于我自己的故事
一个全新的,可以改造自我意识的故事
["寻找自由:‘通过创造属于自己的故事,我们学会认真审视自己的生命,正如我们编写官方材料一样。‘——Davis2009.TEDx women']
于是我开始着手创造
其目的在于传递
轮椅带给我的快乐和自由
有魔力的椅子--她助我玩转世界
我致力于改变那些“内化了的回应”
去改变那些当我开始使用轮椅时
曾一度塑造了我的自我意识的先入为主的观点
通过创造出人意料的画面
这轮椅成了我绘画和娱乐的用具
当我真的开始留下
我快乐和自由的痕迹的时候
人们表现出的
兴趣和惊讶非常令我激动
这似乎成了新观念的开端
这其中蕴含了思维模式的转换
我们可以看到艺术性尝试
能够重塑一个人的自我意识
通过修订熟识之事来改变先入之见
于是,在2005年,我开始潜水
我意识到水肺同轮椅一样
能扩展使用者的活动自由
但不同的是,水肺带来的
是令人兴奋和冒险的联想
和人们对于轮椅的联想截然相反
于是我就想,“如果把它们俩
放在一起会如何?”(笑)(掌声)
然后,水下轮椅就诞生了
在过去的这7年里
它带给我最最惊奇的水下之旅
为了让你们体会这是怎样的一种感受
我将在这里和你们分享
其中一次这种奇景带来的成果
并向你们展示它带给我的是一种怎样的奇妙旅程
(音乐)
(掌声)
这是我最最叹服的经历
超过我所经历过的任何事情
我竟能真的如此自由自在地
360度地在空间中移动
同时享受着愉悦和自由带来的狂喜之情
最难以置信的事情是
其他人似乎也有身临其境之感
他们眼中闪着光芒
并说,“我也想试试!”
”既然你可以做到,我也能做任何事情!”
然后我在想,这是因为在那时
他们目睹了一件
他们从来没有见过的事
或者说,这件事超越了人们心中
关于轮椅的固有的观念
使得他们不得不采用一种崭新的思维方式
我觉得在这全新观念诞生的时刻
也许也带来了一种新的自由
这自由也在其他人的生命之中穿梭
对我而言,这意味着他们目睹了
与众不同的价值
以及它带来的快乐
当我们不在计较失去和限制时
我们就能发现这令人兴奋的新观念
拥有的力量和愉悦
对我来说,轮椅
成为了一种转化工具
实际上我现在把水下轮椅叫做 “穿越之门”
因为它的确
把我推入了一种崭新的生活
进入了一个新的维度和一个思想意识的新高度
除此之外
水下轮椅对其他人而言
闻所未闻见所未见
因此创造这奇物就是在创造
新的看法,存在 和认知感
现在这一概念已经存在于你的脑海之中
你们也就都成了这艺术作品的一部分。
(掌声)
很榮幸能在這裡
說說我的心路歷程
說說輪椅
還有它帶給我的自由
16年前我開始使用輪椅
一場大病
令我不得不改變接觸世界的方法
當我坐上輪椅
它帶給我嶄新的自由
我的人生曾經離我而去 被禁錮起來
所以,當我坐上輪椅,簡直是一件新奇的玩具
我可以再以迎風呼嘯,感受世界的美好
可以再次上街實在令人振奮
雖說我自此獲得新生的快樂和自由
外人對我的反應卻截然不同
他們彷彿視我如無物
就像我身上披著隱形斗篷
以乎在他們的成見中
我坐在輪椅上定必會如何如何
當我問人們「提起輪椅,你們聯想到甚麼?」
他們會說「局限」、「恐懼」
「可憐」、「拘束」
我想我曾經深受這些成見的影響
他們的反應直入我心深處
我心中的一部分開始疏遠自己
我曾不敢用自己的角度審視自身
而是不斷地、深深地受到他人的成見
影響我看待自己的方式
有感於此,我知道我必須為自己寫下新篇
關於這次經歷
重塑自尊,再創新天
[ 尋找自由:在開創自己的故事時,
我們學會認真看待寫照生命的一字一句,就如同我們在自敘人生一樣。── Davis 2009, TEDxWomen]
於是我開始藝術創作
旨在與他們傳遞
我使用輪椅時的快樂與自由
我叫它做「能量椅」── 助我涉足天下
我想扭轉深深影響我的外間反應
透過出奇不意的影像
改變世間對我當初使用輪椅時
那些曾經牢不可破的成見
輪椅變成一件可畫可玩的器具
當我為我的快樂與自由
留下印記
令人耳目一新的是
人們看到作品時的意外反應
這像開創了新的眼界
進而奠定典範轉移的基石
這證明藝術創作
可以重塑一個人的自我
用重新審視的方式,來轉化先入為主的看法
當2005年我決定坐輪椅潛水
我認為潛水裝置於常人抑或輪椅使用者
其實發揮同等功能,擴展在水中的自由度
但全副潛水裝上陣
給人刺激歷奇的印象
同時徹底改變外人對輪椅用者的看法
於是我想:如果將兩者結合效果會如何?
(笑聲) (掌聲)
於是我們成功製作了一部潛水輪椅
於過去七年
帶我體驗了非一般的水底旅程
為了讓你們明白這非凡經歷
我想和大家分享這件法寶
帶給我的其中一次奇觀
以及那個精彩美妙的旅程
(音樂)
(掌聲)
這是我至今最難忘的經歷
及此過去種種皆無可比擬
基本上我可以自由活動
360 度亳無拘束
體驗至高無上的快樂與自由
實在喜出望外,妙不可言
見證此事的人都可以感同身受
他們眼前一亮
會說「我想要那部潛水椅!」
或者「如何她做得到,我也能做任何事!」
我想,因為刻下
他們見證著
一件前所未見的事
或者超乎他們
對於「輪椅」的想像
他們得開放新思維
我認為成就創新看法之時
或許同時開創了新的自由
這自由亦延及其他人的生命之中
對我來說,這代表他們看得到
差異的價值
箇中的快樂
而非著眼於喪失或拘束
以新觀點看世界
可以發掘出振奮人心的能量與喜悅
於我而言
輪椅是一部轉化器
其實我現在稱呼這潛水輪椅為「變身器」
因為事實上它從後推我一把
幫我踏入全新的生命
揭開人生新一頁,對自身重新覺悟
另一方面
因為從來無人知曉
潛水輪椅應該是怎樣
創造這法寶時
就同時創新了一種看法、認知、認同
現在這看法已植根在你的腦海了
你們也是這件作品的一部分了
(掌聲)