In many patriarchal societies and tribal societies,
fathers are usually known by their sons,
but I'm one of the few fathers
who is known by his daughter,
and I am proud of it.
(Applause)
Malala started her campaign for education
and stood for her rights in 2007,
and when her efforts were honored in 2011,
and she was given the national youth peace prize,
and she became a very famous,
very popular young girl of her country.
Before that, she was my daughter,
but now I am her father.
Ladies and gentlemen,
if we glance to human history,
the story of women
is the story of injustice,
inequality,
violence and exploitation.
You see,
in patriarchal societies,
right from the very beginning,
when a girl is born,
her birth is not celebrated.
She is not welcomed,
neither by father nor by mother.
The neighborhood comes
and commiserates with the mother,
and nobody congratulates the father.
And a mother is very uncomfortable
for having a girl child.
When she gives birth to the first girl child,
first daughter, she is sad.
When she gives birth to the second daughter,
she is shocked,
and in the expectation of a son,
when she gives birth to a third daughter,
she feels guilty like a criminal.
Not only the mother suffers,
but the daughter, the newly born daughter,
when she grows old,
she suffers too.
At the age of five,
while she should be going to school,
she stays at home
and her brothers are admitted in a school.
Until the age of 12, somehow,
she has a good life.
She can have fun.
She can play with her friends in the streets,
and she can move around in the streets
like a butterfly.
But when she enters her teens,
when she becomes 13 years old,
she is forbidden to go out of her home
without a male escort.
She is confined under the four walls of her home.
She is no more a free individual.
She becomes the so-called honor
of her father and of her brothers
and of her family,
and if she transgresses
the code of that so-called honor,
she could even be killed.
And it is also interesting that this so-called
code of honor,
it does not only affect the life of a girl,
it also affects the life
of the male members of the family.
I know a family of seven sisters and one brother,
and that one brother,
he has migrated to the Gulf countries,
to earn a living for his seven sisters
and parents,
because he thinks that it will be humiliating
if his seven sisters learn a skill
and they go out of the home
and earn some livelihood.
So this brother,
he sacrifices the joys of his life
and the happiness of his sisters
at the altar of so-called honor.
And there is one more norm
of the patriarchal societies
that is called obedience.
A good girl is supposed to be
very quiet, very humble
and very submissive.
It is the criteria.
The role model good girl should be very quiet.
She is supposed to be silent
and she is supposed to accept the decisions
of her father and mother
and the decisions of elders,
even if she does not like them.
If she is married to a man she doesn't like
or if she is married to an old man,
she has to accept,
because she does not want to be dubbed
as disobedient.
If she is married very early,
she has to accept.
Otherwise, she will be called disobedient.
And what happens at the end?
In the words of a poetess,
she is wedded, bedded,
and then she gives birth
to more sons and daughters.
And it is the irony of the situation
that this mother,
she teaches the same lesson of obedience
to her daughter
and the same lesson of honor to her sons.
And this vicious cycle goes on, goes on.
Ladies and gentlemen,
this plight of millions of women
could be changed
if we think differently,
if women and men think differently,
if men and women in the
tribal and patriarchal societies
in the developing countries,
if they can break a few norms
of family and society,
if they can abolish the discriminatory laws
of the systems in their states,
which go against the basic human rights
of the women.
Dear brothers and sisters, when Malala was born,
and for the first time,
believe me,
I don't like newborn children, to be honest,
but when I went and I looked into her eyes,
believe me,
I got extremely honored.
And long before she was born,
I thought about her name,
and I was fascinated with a heroic
legendary freedom fighter in Afghanistan.
Her name was Malalai of Maiwand,
and I named my daughter after her.
A few days after Malala was born,
my daughter was born,
my cousin came --
and it was a coincidence --
he came to my home
and he brought a family tree,
a family tree of the Yousafzai family,
and when I looked at the family tree,
it traced back to 300 years of our ancestors.
But when I looked, all were men,
and I picked my pen,
drew a line from my name,
and wrote, "Malala."
And when she grow old,
when she was four and a half years old,
I admitted her in my school.
You will be asking, then, why should I mention about
the admission of a girl in a school?
Yes, I must mention it.
It may be taken for granted in Canada,
in America, in many developed countries,
but in poor countries,
in patriarchal societies, in tribal societies,
it's a big event for the life of girl.
Enrollment in a school means
recognition of her identity and her name.
Admission in a school means
that she has entered the world of dreams
and aspirations
where she can explore her potentials
for her future life.
I have five sisters,
and none of them could go to school,
and you will be astonished,
two weeks before,
when I was filling out the Canadian visa form,
and I was filling out the family part of the form,
I could not recall
the surnames of some of my sisters.
And the reason was
that I have never, never seen the names
of my sisters written on any document.
That was the reason that
I valued my daughter.
What my father could not give to my sisters
and to his daughters,
I thought I must change it.
I used to appreciate the intelligence
and the brilliance of my daughter.
I encouraged her to sit with me
when my friends used to come.
I encouraged her to go with
me to different meetings.
And all these good values,
I tried to inculcate in her personality.
And this was not only she, only Malala.
I imparted all these good values
to my school, girl students
and boy students as well.
I used education for emancipation.
I taught my girls,
I taught my girl students,
to unlearn the lesson of obedience.
I taught my boy students
to unlearn the lesson of so-called pseudo-honor.
Dear brothers and sisters,
we were striving for more rights for women,
and we were struggling to have more,
more and more space for the women in society.
But we came across a new phenomenon.
It was lethal to human rights
and particularly to women's rights.
It was called Talibanization.
It means a complete negation
of women's participation
in all political, economical and social activities.
Hundreds of schools were lost.
Girls were prohibited from going to school.
Women were forced to wear veils
and they were stopped from going to the markets.
Musicians were silenced,
girls were flogged
and singers were killed.
Millions were suffering,
but few spoke,
and it was the most scary thing
when you have all around such people
who kill and who flog,
and you speak for your rights.
It's really the most scary thing.
At the age of 10,
Malala stood, and she stood for the right
of education.
She wrote a diary for the BBC blog,
she volunteered herself
for the New York Times documentaries,
and she spoke from every platform she could.
And her voice was the most powerful voice.
It spread like a crescendo all around the world.
And that was the reason the Taliban
could not tolerate her campaign,
and on October 9 2012,
she was shot in the head at point blank range.
It was a doomsday for my family and for me.
The world turned into a big black hole.
While my daughter was
on the verge of life and death,
I whispered into the ears of my wife,
"Should I be blamed for what happened
to my daughter and your daughter?"
And she abruptly told me,
"Please don't blame yourself.
You stood for the right cause.
You put your life at stake
for the cause of truth,
for the cause of peace,
and for the cause of education,
and your daughter in inspired from you
and she joined you.
You both were on the right path
and God will protect her."
These few words meant a lot to me,
and I didn't ask this question again.
When Malala was in the hospital,
and she was going through the severe pains
and she had had severe headaches
because her facial nerve was cut down,
I used to see a dark shadow
spreading on the face of my wife.
But my daughter never complained.
She used to tell us,
"I'm fine with my crooked smile
and with my numbness in my face.
I'll be okay. Please don't worry."
She was a solace for us,
and she consoled us.
Dear brothers and sisters,
we learned from her how to be resilient
in the most difficult times,
and I'm glad to share with you
that despite being an icon
for the rights of children and women,
she is like any 16-year old girl.
She cries when her homework is incomplete.
She quarrels with her brothers,
and I am very happy for that.
People ask me,
what special is in my mentorship
which has made Malala so bold
and so courageous and so vocal and poised?
I tell them, don't ask me what I did.
Ask me what I did not do.
I did not clip her wings, and that's all.
Thank you very much.
(Applause)
Thank you. Thank you very much. Thank you. (Applause)
في العديد من المجتمعات الذكورية والقبلية
يُعرف الأباء عادة نسبة لأبنائهم
ولكني واحد من القلائل
الذين يعرفون نسية لابنتهم
وأنا فخور بهذا الشيء
(تصفيق)
بدأت ملالا حملتها من أجل التعليم
والدفاع عن حقوقها، في عام 2007
وعندما كُرمت من أجل جهودها
في عام 2011
ومُنِحَت الجائزة الوطنية للسلام
أصبحت مشهورة جدًا
أصبحت معروفة جدًا في دولتها
قبل كل ذلك، كانت ابنتي
ولكن الآن، أنا أبوها
سيداتي وسادتي
إذا نظرنا لتاريخ البشرية،
قصة النساء
هي قصة ظلم،
عدم مساواة،
عنف واستغلال.
كما ترون،
في المجتمعات الذكورية،
من البداية،
عندما تولد بنت،
ولادتها لا يحتفل بها.
وهي غير مرحب فيها،
سواء من أمها أو من أبيها.
الجيران يأتون
يواسون الأم،
ولا يباركون للأب.
الأم تكون غير مرتاحة جدًا
لولادتها لبنت.
عندما تولد الفتاة الأولى،
الابنة الأولى، تكون الأم حزينة جدًا.
عندما تولد الابنة الثانية،
تُصدم الأم،
وعندما تكون متوقعة أن يولد ابن ذكر،
ولكن تولد فتاة ثالثة،
تشعر الأم بالذنب وكأنها مجرمة.
ليست الأم فقط هي من تعاني،
بل وأيضا الفتاة، المولودة الجديدة،
عندما تكبر،
تعاني هي أيضا.
في عمر الخامسة،
عندما يجب أن تكون في المدرسة،
تبقى الفتاة في البيت
بينما يذهب إخوتها الذكور إلى المدرسة.
وحتى الثانية عشر من عمرها، بطريقة ما،
تعيش حياة جيدة.
تستطيع أن تمرح.
تستطيع أن تلعب مع صديقاتها في الشوارع،
وأن تتنقل في الشوارع
مثل الفراشة.
ولكن عندما تصبح مراهقة،
عندما تدخل عأمها الثالث عشر،
تُمنع من مغادرة البيت
من دون مرافق.
تسجن بين أربع جدران بيتها.
هي ليست فردا حرا بعد الآن.
تصبح بما يسمى بالشرف
شرف أبيها وإخوتها
وعائلتها.
وإذا تعدت
حدود ذلك الشرف،
قد تُقتل.
ومن المثير للاهتمام أن ميثاق الشرف
المزعوم،
لا يؤثر فقط على حياة الفتاة،
بل يؤثر أيضا على حياة
الذكور في عائلتها.
أعرف عائلة مكونة من سبع أخوات وأخ واحد،
وذلك الأخ الواحد،
هاجر إلى دول الخليج،
لكي يكسب المعيشة من أجل أخواته السبع
وأمه وأبيه،
لأنه يعتقد أنه سيكون من المهين
إذا تعلمت أخواته السبع مهارة
وخرجن من البيت
لكي يكسبن المعيشة بنفسهن.
هذا الأخ،
ضحى بمتعة حياته
وبسعادة أخواته
من أجل ما يسمى بالشرف.
وهنالك عادة أخرى
في المجتمعات الذكورية
تسمى بالإطاعة.
"الفتاة الجيدة" من المفروض أن تكون
هادئة جدًا ومتواضعة جدًا
ومطيعة جدًا.
هذا هو المعيار.
يجب أن تكون الفتاة الجيدة المُقتدى بها
هادئة جدا.
من المفروض أن تكون صامتة
وأن تفبل قرارات
أبيها وأمها
وقرارت الأكبر منها سنًا،
حتى لو لم تعجبها.
إذا كانت متزوجة من رجل لا تحبه
أو من رجل كبير في السن،
عليها أن تقبل بذلك،
لانها لا تريد أن ينظر إليها على أنها
"غير مطيعة".
إذا تزوجت في سن صغيرة جدًا،
عليها أن تقبل بذلك.
وإلا سوف ينادونها بغير مطيعة.
وماذا يحدث بالنهاية؟
في كلمات الشاعرة،
هي تُزوّج، توضع في السرير
وبعد ذلك تلِد المزيد
من الأبناء والبنات.
وسخرية الوضع
أن هذه الأم،
ستعلم نفس درس الاطاعة
لابنتها
ونفس درس الشرف لأبنائها.
وهذه الحلقة االمفرغة تطول وتطول.
سيداتي وسادتي
وضع الملايين من النساء
يمكن أن يُغَيّر
إذا فكرنا بطريقة مختلفة،
إذا فكر النساء والرجال بطريقة مختلفة،
إذا النساء والرجال في المجتمعات الذكورية والقبلية
في الدول المتطورة،
إذا استطاعوا أن يكسروا بعض عادات
العائلة والمجتمع،
إذا كان بامكانهم إلغاء القوانين العنصرية
في الأنظمة في دولهم،
التي تتعارض مع حقوق الإنسان الأساسية
للنساء.
أيها الإخوة والأخوات، عندما ولدت ملالا،
وللمرة الأولى,
صدقوني,
أنا لا أحب المواليد الجدد،
سأكون صادقًا معكم,
ولكن عندما نظرت في عينيها
صدقوني،
حصلت على شرف كبير.
وقبل أن تولد بفترة طويلة،
فكرت بإسمها،
وكنت مفتونا بمناضلة
أسطورية بطولية في أفغانستان.
اسمها كان مالالاي من مايواند،
أسميت ابنتي تيمنا بها.
أيام قليلة بعد أن ولدت ملالا،
وُلِدَت ابنتي
أتى ابن عمي -
وكانت صدفة -
أتى إلى منزلي
وأحضر شجرة العائلة،
شجرة عائلة يوسفازي،
نظرت إلى الشجرة،
ورأيت أنها تتعقب تاريخ
300 سنة من أسلافنا.
ولكن كانوا كلهم رجالا،
فالتقطت قلمي،
أضفت خطًا لاسمي،
وكتبت "ملالا".
وعندما كبرت،
وأصبح عمرها أربع أعوام ونصف،
سجلتها في مدرستي.
لربما تتساءلون لماذا أذكر
أني سجلتها في مدرسة؟
يجب أن أذكر هذا الشيء.
ربما يكون هذا الشيء مفهوم ضمنيًا في كندا،
وفي أمريكا وفي العديد من الدول المتقدمة
ولكن في البلدان الفقيرة،
في المجتمعات الذكورية والمجتمعات القبلية،
هذا الشيء يعتبر حدثا هامًا
في حياة البنت.
الالتحاق بالمدرسة يعني
أن تعرف هويتها واسمها.
القبول في المدرسة يعني
أنها قد دخلت عالم الأحلام
وعالم الأمال
حيث يمكنها أن تكتشف قواها الكامنة
في حياتها المستقبلية.
لدي خمسة أخوات،
لم تتمكن أي واحدة منهن أن تلتحق بالمدرسة،
ولكنكم سوف تتفاجؤون.
أنه من أسبوعين،
عندما كنت أملأ طلب الفيزا الكندية،
عندما كنت أملأ القسم المتعلق بالعائلة من الطلب،
لم أستطع أن أتذكر
الأسماء الأخيرة لبعض أخواتي.
والسبب وراء ذلك
هو أنني لم أر في حياتي كلها
أسماءهن مكتوبة في وثيقة ما
كان هذا هو السبب الذي دعاني
إلى أن أقدر ابنتي.
الشيء الذي لم يتمكن والدي
من منحه لأخواتي
أي بناته،
كنت أعتقد أنه لا بد أن أغيره.
لطالما قدرت الذكاء
والفطنة الذين تمتلكهما ابنتي.
كنت أشجعها أن تجلس معي
عندما كان أصدقائي يأتون.
كنت أشجعها أن تذهب معي
إلى العديد من الاجتماعات.
وكل هذه القيم الطيبة،
التي كنت أحوال غرسها في شخصيتها.
لم تكن لها فقط. لملالا فقط.
لقد نقلت كل هذه القيم الطيبة
لطلاب مدرستي من الفتيات والفتيان
على حد سواء
استخدمت التعليم كوسيلة للتحرير.
علمت طالباتي،
علمت طالباتي من الفتيات،
ألّا يتعلمن درس الإطاعة.
علمت طلابي من الفتيان
ألّا يتعلموا الدرس الذي يسمى
بالشرف المزيف.
إخوتي وأخواتي الأعزاء،
لقد كنا نسعى من أجل حقوق إضافية للمرأة
وكنا نكافح كي نحصل على المزيد،
المزيد من المساحة للنساء في المجتمع.
ولكن ظهرت أمامنا ظاهرة جديدة.
كانت قاتلة لحقوق الإنسان
وبالتحديد لحقوق المرأة.
كانت تسمى بالـ"الطلبنة".
والتي تعني استبعادًا تامًا
لمشاركة المرأة
في كل الأنشطة السياسية
والاقتصادية والاجتماعية
مئات المدارس فجرت.
منعت الفتيات من الذهاب إلى المدرسة.
وأجبرت النساء على لبس الخمار
ولم يسمح لهن الذهاب إلى الأسواق.
أُسكت الموسيقيون،
جلدت الفتيات
والمغنون قتلوا.
الملايين كانوا يعانون،
ولكن القليلون هم من تحدثوا،
وقد كان أكثر الأشياء رعبًا
أن تكون محاطًا بأشخاص كهؤلاء
ممن يقتلون ويجلدون،
وأن تكون أنت تتحدث عن حقوقك.
لقد كان حقًا أكثر الأشياء رعبًا.
في عمر الـ10 سنوات،
وقفت ملالا، لقد وقفت
من أجل الحق في التعليم
لقد كتبت ملاحظة من أجل مدونة الـBBC،
لقد تطوعت بنفسها
من أجل أفلام وثائقية للـنيويورك تايمز
لقد تحدثت من كل منصة تمكنت
من الحديث عليها.
وكان صوتها الصوت الأكثر قوة.
لقد انتشر دوي صوتها في كل العالم.
وكان هذا هو السبب الذي جعل حركة طالبان
غير قادرة على تحمل حملتها،
في التاسع من أكتوبر عام 2012،
أطللقت على رأسها النار من مسافة قريبة.
كان هذا اليوم كأنه يوم القيامة بالنسبة لعائلتي ولي.
تحول العالم إلى ثقب أسود كبير.
عندما كانت طفلتي
بين الحياة والموت،
همست في أذن زوجتي،
"هل ألام على ما حصل
لابنتي وابنتك؟"
ولكنها وبشكل مفاجئ قالت
"أرجوك لا تلم نفسك.
لقد وقفت في جانب الحق.
لقد وضعت حياتك على المحك
من أجل الحق،
من أجل السلام،
من أجل التعليم،
لقد أُلهمت ابنتك منك
وانضمت إليك.
كلاكما كان على الطريق الصحيح
والله سوف يحميها".
هذه الكلمات القليلة عنت الكثير لي،
ولم أسأل هذا السؤال مجددًا.
عندما كانت ملالا في المستشفى،
كانت تقاسى شديد الالأم
وتعاني من صداع شديد
لأن عصبها الوجهي قُطع،
لقد كنت أرى ظلًا قاتمًا
يخيم على وجه زوجتي.
ولكن ابنتي لم تتذمر يومًا.
كانت تقول لنا،
"إنني بخير مع ابتسامتى المعوجة
وشعور التنميل في وجهي
سأكون على ما يرام، رجاء لا تقلقوا".
كانت هي عزائنا وسلواننا،
وقامت بمواساتنا.
إخوتي وأخواتي الأعزاء،
علمتنا المرونة
في أقسى الأواقات،
أنا سعيد بمشاركتي إياكم
أنه بالرغم من أنها رمز
لحقوق الطفل والمرأة،
هي مثل أي فتاة بعمر الـ16 عام.
تبكي عندما لا تكمل واجبها المنزلي.
تتخاصم مع إخوتها،
وأنا سعيد جدًا لذلك.
يسألني الناس،
ما هو الشيء المميز في تربيتي
الذي جعل ملالا جريئة وشجاعة جدًا
والذي جعلها تتحدث وتكون متوازنة؟
وأجيبهم، لا تسألوني ماذا فعلت.
ولكن اسألوني ماذا لم أفعل.
أنا لم أقصص أجنحتها. هذا كل ما في الأمر.
شكرًا جزيلًا لكم.
(تصفيق)
شكرًا، شكرًا لكم جزيلًا، شكرًا لكم. (تصفيق)
U mnogim patrijarhalnim
i plemenskim društvima
očevi su obično poznati po svojim sinovima,
ali ja sam jedan od rijetkih očeva
koji je poznat po svojoj kćerci
i ponosim se time.
(Aplauz)
Malala je pokrenula svoju kampanju za obrazovanje
i zauzela se za svoja prava 2007. godine,
a kada su njeni napori nagrađeni 2011,
i kada joj je dodijeljena nacionalna omladinska nagrada za mir,
i kada je postala jako poznata,
jako popularna mlada djevojka u svojoj zemlji;
prije toga, bila je moja kćerka,
a sada sam ja njen otac.
Dame i gospodo,
ako se samo osvrnemo na ljudsku historiju,
priča o ženama
je priča o nepravdi,
nejednakosti
nasilju i eksploataciji.
Vidite,
u patrijarhalnim društvima,
od samog početka,
kada se rodi djevojčica,
njeno rođenje se ne slavi.
Njoj se ne raduju
ni otac, ni majka.
Komšiluk dolazi
i suosjeća s majkom,
a ocu niko ne čestita.
A majci je neugodno
što je rodila djevojčicu.
Kada rodi prvu djevojčicu,
prvu kćerku, tužna je.
Kada poslije prve rodi i drugu kćerku,
šokirana je,
a u očekivanju sina,
kada rodi treću kćerku,
osjeća se krivom kao kriminalac.
Ne pati samo majka,
već i kćerka, novorođena kćerka,
kada odraste
također pati.
Kada napuni pet godina,
kada bi trebala krenuti u školu,
ona ostaje kod kuće
dok su njena braća primljena u školu.
Do 12-e godine, nekako,
ima dobar život.
Može se zabavljati.
Može se igrati sa svojim prijateljima na ulici,
i može se kretati ulicama,
kao leptir.
Ali kada uđe u pubertet,
kada napuni 13 godina,
zabranjeno joj je da izađe iz kuće
bez muške pratnje.
Zatočena je unutar četiri zida svog doma.
Ona više nije slobodna individua.
Ona postaje takozvana čast
svoga oca i svoje braće
i svoje porodice,
i ako prekrši
kodeks takozvane časti,
ubit će je.
Također je interesantno da taj takozvani
kodeks časti
ne pogađa samo život djevojčice,
već pogađa i živote
muških članova porodice.
Poznajem obitelj u kojoj je
sedam sestara i jedan brat,
i taj jedan brat,
emigrirao je u zemlje Zaljeva
da bi mogao zaraditi za život svojih sedam sestara
i svojih roditelja,
jer smatra da bi bilo ponižavajuće da
njegovih sedam sestara savladaju vještine
i izađu iz kuće
i zarade za život.
Tako ovaj brat
žrtvuje radosti u sopstvenom životu
i sreću svojih sestara
na oltaru takozvane časti.
I postoji još jedna norma
patrijarhalnih društava
koja se zove poslušnost.
Dobra djevojka treba biti
jako tiha, vrlo skromna
i jako ponizna.
To je kriterij.
Uzorna djevojka treba biti jako tiha.
Od nje se očekuje da šuti
i od nje se očekuje da prihvati odluke
svog oca i svoje majke
i odluke starijih,
čak i ako joj se to ne sviđa.
Ako je udaju za muškarca koji joj se ne sviđa
ili je udaju za starca,
ona to mora prihvatiti,
jer ne želi da je proglase
neposlušnom.
Ako je jako rano udaju,
ona to mora prihvatiti.
U suprotnom će je proglasiti neposlušnom.
I šta se na kraju dešava?
Riječima pjesnikinje,
udata je, stavljena u krevet
i rađa nove sinove i kćeri.
A ironija u svemu je
što ta majka
podučava istoj lekciji poslušnosti
svoju kćerku
i istoj lekciji časti svoje sinove.
I strašni krug se nastavlja i nastavlja.
Dame i gospodo,
teškoće miliona žena
mogu prestati
ako bismo drugačije razmišljali,
ako bi i muškarci i žene drugačije razmišljali,
ako bi i muškarci i žene u plemenskim i patrijarhalnim društvima
u zemljama u razvoju,
prekršili poneku normu
porodice ili društva;
ako bi ukinuli diskriminatorne zakone
sistema u njihovim državama,
koji su protivni osnovnim ljudskim pravima
žena.
Draga braćo i sestre, kada je Malala rođena,
po prvi put,
vjerujte mi,
moram biti iskren, ne volim novorođenčad,
ali kada sam otišao i pogledao u njene oči,
vjerujte mi,
bio sam izuzetno počastvovan.
A dugo prije njenog rođenja
sam razmišljao o njenom imenu
i bio fasciniran herojskim,
legendarnim borcem za slobodu u Afganistanu.
Njeno ime je bilo Malalai od Maiwanda
i po njoj sam nazvao svoju kćer.
Nekoliko dana nakon Malalinog rođenja,
nakon rođenja moje kćerke,
došao je moj rođak -
i to je bila slučajnost -
došao je u moj dom
i donio porodično stablo,
porodično stablo familije Yousafzai,
i kada sam pogledao to porodično stablo,
pratilo je 300 godina naših predaka.
Ali, kada sam pogledao, svi su bili muškarci.
Uzeo sam olovku,
povukao liniju od mog imena
i upisao "Malala".
I kada je porasla,
kada je imala četiri i po godine,
upisao sam je u moju školu.
Zapitat ćete se zašto spominjem
upis djevojčice u školu?
Da, moram to spomenuti.
To se možda uzima zdravo za gotovo u Kanadi,
u Americi, u mnogim razvijenim zemljama,
ali u siromašnim zemljama,
u patrijarhalnim društvima, u plemenskim društvima,
to je veliki događaj u životu djevojčice.
Upis u školu znači
prepoznavanje njenog identiteta i njenog imena.
Prijem u školu znači
da je ušla u svijet snova
i nadanja
u kojem može istraživati svoje mogućnosti
za svoj budući život.
Ja imam pet sestara,
i nijedna od njih nije mogla ići u školu,
i, zapanjit će vas,
prije dvije sedmice,
kada sam popunjavao formular za kanadsku vizu,
ispunjavao sam dio sa podacima o porodici,
nisam se mogao sjetiti
prezimena nekih mojih sestara.
A razlog za to
je to što nikada, nikada nisam vidio imena
mojih sestara napisana na bilo kojem dokumentu.
Iz tog sam razloga
cijenio svoju kćerku.
Ono što moj otac nije mogao pružiti mojim sestrama,
svojim kćerkama,
ja sam smatrao da moram promijeniti.
Nekad sam cijenio inteligenciju
i brilijantnost moje kćerke.
Ohrabrivao sam je da sjedi samnom
kada bi dolazili moji prijatelji.
Ohrabrivao sam je da ide samnom
na različite sastanke.
I sve ove dobre vrijednosti
sam pokušao ugraditi u njenu ličnost.
I to nije bila samo ona, samo Malala.
Pružao sam ove dobre vrijednosti
u svojoj školi, jednako i učenicama
i učenicima.
Obrazovanje sam koristio za emancipaciju.
Učio sam svoje djevojčice,
učio sam svoje učenice,
da se oduče od lekcije poslušnosti.
Učio sam svoje učenike
da se oduče lekcije takozvane pseudo - časti.
Draga braćo i sestre,
težili smo većim pravima za žene,
i borili se da dobijemo više,
više i više prostora za žene u društvu.
Ali smo naišli na novi fenomen.
To je bilo pogubno za ljudska prava,
a posebno za prava žena.
To je Talibanizacija.
To znači potpuno negiranje
učešća žena
u svim političkim, ekonomskim i
društvenim aktivnostima.
Izgubljeno je stotine škola.
Djevojčicama je zabranjeno ići u školu.
Žene su prisiljene da nose velove
i zabranjeno im je ići na pijace.
Muzičari su ušutkani,
djevojke šibane,
a pjevači ubijani.
Milioni su patili,
ali malo ko je progovorio,
a najstrašnija stvar je,
kada ste okruženi takvim ljudima,
koji ubijaju i šibaju,
zagovarati svoja prava.
To je zaista zastrašujuća stvar.
Sa 10 godina,
Malala je ustala i založila se za pravo
na obrazovanje.
Pisala je dnevnik za BBC blog,
volontirala je
za dokumentarce New York Timesa
i oglašavala se sa svake platforme sa koje je mogla.
I njen glas je bio najsnažniji.
Širio se kao krešendo širom svijeta.
I to je bio razlog zašto Talibani
nisu mogli tolerisati njenu kampanju;
9. oktobra 2012,
njoj su iz blizine pucali u glavu.
Za mene i moju porodicu, to je bio sudnji dan.
Svijet se pretvorio u veliku crnu rupu.
Dok je moja kćerka bila
na ivici života i smrti,
šapnuo sam svojoj ženi,
"Da li sam ja kriv za ovo što se desilo
mojoj i tvojoj kćerki?"
I presjekla me je,
"Molim te, ne krivi sebe.
Zalagao si se za pravu stvar.
Stavio si svoj život na kocku
za istinu,
za mir
i za obrazovanje,
i inspirisao si svoju kćerku
i ona ti se pridružila.
Oboje ste bili na pravom putu
i Bog će je zaštititi".
Ovih nekoliko riječi mi je mnogo značilo
i više nikada nisam postavio to pitanje.
Dok je Malala bila u bolnici
i bila u jakim bolovima,
sa jakim glavoboljama
jer joj je presječen facijalni nerv,
viđao sam tamnu sjenu
kako prelazi preko lica moje žene.
Ali, moja se kćerka nikad nije žalila.
Znala nam je reći,
"Ne smeta mi moj iskrivljeni osmijeh
i utrnulo lice.
Biću uredu. Molim vas, ne brinite".
Bila nam je utjeha,
i ona je tješila nas.
Draga braćo i sestre,
od nje smo se učili otpornosti
u najtežim vremenima,
i drago mi je što s vama dijelim
da je, bez obzira što je ikona
prava žena i djece,
ona kao i svaka druga 16-godišnjakinja.
Plače kada ne dovrši zadaću.
Svađa se sa braćom,
i jako sam sretan zbog toga.
Ljudi me pitaju
šta je posebno u mom mentorstvu
što je napravilo Malalu tako hrabrom,
tako odvažnom, glasnom i pribranom?
Kažem im, ne pitajte šta sam uradio.
Pitajte šta nisam.
Nisam joj potkresao krila, i to je sve.
Hvala vam mnogo.
(Aplauz)
Hvala. Hvala vam mnogo. Hvala.
(Aplauz)
لە کۆمەڵگە پیاوسالار و عەشاییەریەکاندا،
عادەتەن باوکەکان بە
کوڕەکانیانەوە دەناسرێن،
بەڵام من یەکێکم لەو باوکانەی
کە بە هۆی کچەکەمەوە ناسرام،
و زۆر شانازیش بەمەوە دەکەم.
(چەپڵە لێدان)
مەلالە کەمپینەکەی بۆ داواکردنی خوێندن و
مافەکانی لە ٢٠٠٧ەوە دەست پێکرد،
کاتێک لە ٢٠١١ ڕێز لە هەوڵەکانی گیراو،
خەڵاتی ئاشتی نێودەوڵەتی گەنجانی پێبەخشرا،
زۆر بەناوبانگ بوو،
بوو بە کچە گەنجە بەناوبانگەکەی وڵات.
پێش ئەم شتانە ئەو بە
ناوی منەوە بانگ دەکرا،
بەڵام ئێستا من بە ناوی ئەوەوە ناسراوم.
بەڕێزان،
ئەگەر چاوێک بە مێژووی مرۆڤایەتیدا بخشێنین،
چیرۆکی ئافرەتان
باس لە نادادپەروەری،
نایەکسانی،
توندوتیژی و چەوساندنەوە دەکات.
وەک ئەوەی دەبینن،
لە کۆمەڵگە پیاوسالارەکاندا،
هەر لە سەرەتاوە،
کە کچێک لە دایک دەبێت،
بە لەدایکبوونییەوە خۆشحاڵی دەرنابڕن.
پێشوازی لێناکرێت،
لەلایەن دایک و باوکیەوە.
دراوسێکان دێن و
دڵنەوایی دایکەکە دەکەن،
و کەس پیرۆزبایی لە باوکەکە ناکات.
دایکەکە زۆر غەمباردەبێت
چونکە کچی بووە.
کاتێک دایکێک یەکەم مناڵی کچ دەبێت،
بەهۆی ئەمەوە، غەمبار دەبێت.
کاتێک دووەم مناڵیشی هەر کچ دەبێت،
دایکەکە شۆک دەبێت،
کە ئەم جارە چاوەڕێ دەکات کوڕی ببێت،
بەڵام دیسان کچی دەبێت،
ئیتر وەکو تاوانبارێک هەست بە تاوان دەکات.
تەنها دایکەکە ئەم ئازارە ناچێژێت،
بەڵکو کچە لەدایک بووەکەش دەیچێژێت،
کە گەورە دەبێت،
ئەویش هەمان ئازار دەچێژێت.
کە دەگاتە تەمەنی ٥ ساڵی،
پێویستە بچێتە قوتابخانە،
بەڵام لە ماڵەوە دەیهێڵنەوە
کەچی براکانی لە خوێندنگە ناونوس دەکرێن.
تا تەمەنی ١٢ ساڵی،
ژیانی کەمێک خۆشە.
خۆشی لە ژیان دەبینێت.
دەتوانێت یاری بکات لە
کۆڵان لەگەڵ هاوڕێکانی،
و دەتوانێت بە کۆلانەکاندا بگەڕێت
وەک پەپولەیەک.
بەڵام کە دەکەوێتە تەمەنی هەرزەکارییەوە،
کە دەبێت بە ١٣ ساڵ،
چوونە د ەرەوە لە ماڵ لێی قەدەغە دەکرێت
ئیلا دەبێت پیاوێکی وەک پاسەوان لەگەڵی بێت.
لە نێوان چوار دیواری ماڵەوە حەپس دەکرێت.
ئیتر ناتوانێت ئازاد بێت.
وەکو ناموسی
باوک و براکانی و
خێزانەکەی سەیر دەکرێت،
و ئەگەر سەرپێچی بکات
دژی ئەو یاسایانەی خێزانەکەی،
بە ناوی شەرەفەوە دەکوژرێت.
ئەوەی جێی سەرنجە ئەوەیە
کە ئەم پێشێلکردنەی مافەکان
بەناوی شەرەفەوە،
تەنها کاریگەری نابێت لەسەر ژیانی کچ،
بەڵکو کاریگەریشی دەبێت لەسەر ژیانی
کوڕ و پیاوەکانی خێزانەکە.
خێزانێک دەناسم حەوت خوشک و یەک بران،
،ئەم تاقە برایەیان
کۆچی کردووە بۆ وڵاتانی کەنداو،
بۆ نان پەیاکردن بۆ حەوت خوشکەکەی
و دایک و تاوکی،
لەبەر ئەوەی بە عەیبەی دەزانێت
ئەگەر خوشکەکانی فێری کارێک بن و
بچنە دەرێ لە ماڵ
بۆ ئەوەی شتێک پەیدا بکەن و پێی بژین.
ئەم کوڕە،
خۆشیەکانی ژیانی خۆی
و خۆشبەختی خوشکەکانی
کردووەتە قوربانی شتێک بەناوی ناموسەوە.
و بنەمایەکی تری
کۆمەڵگە پیاوسالارەکان
ملکەچییە.
بۆ ئەوەی پێت بڵێن کچێکی باشە
دەبێت بێدەنگ بیت ، فەقیر بیت
و دەبێت زۆر گوێڕایەڵ بیت.
ئەوە بنچینەکەیانە.
کچە نمونەییەکان دەبێت زۆر بێدەنگ بن.
دەبێت دەنگیان لێوە نەیەت
و دەبێت قبوڵی هەموو بڕیارێکی
دایک و باوکیان
و گەورەکانیان بکەن،
تەنانەت ئەگەر حەزی پێشیان نەبێت.
ئەگەرشوو بکات بە پیاوێک کە خۆشی ناوێت
یاخود ئەگەر شوو بکات بە پیاوێکی پیر،
ئەبێت قبوڵی بکات،
لەبەر ئەوەی نایەوێت پێی بووترێت
کچێکی بێگوێیە.
ئەگەربە مناڵی بەشووی بدەن،
دەبێت قبوڵی بکات.
ئەگینا پێی دەوترێت بێگوێ.
باشە دوای ئەمە چی ڕووئەدات؟
هەروەک ئەوەی دەوترێت،
کچە دەدەن بە شوو، دەگوازرێتەوە،
ئیتر ئەم ئافرەتە مناڵی دەبێت ودەبێتە دایک.
نەگبەتیەکەش لەوەدایە
کە ئەم دایکە،
بەهەمان شێوەی خۆی کە پەروەردەکراوە
کچەکەی فێر دەکات
و هەمان ئەو شتانە فێری کوڕەکانی دەکات
کە بەناوی شەرەفەوە مافی ئافرەت پێشێل بکەن.
و ئەم توندڕەویەشیان
نەوە بە نەوە بۆیان دەمێنێتەوە.
بەڕێزان،
دەتوانین ئەم حاڵە خراپەی
چەندین ملیۆن ئافرەت بگۆرین
،ئەگەر جیاواز بیربکەینەوە،
ئەگەر پیاوان و ژنان جیاواز بیر بکەنەوە،
ئەگەرئەو پیاو و ئافرەتانەی کە خەڵکی
کۆمەڵگە عەشایەری و پیاوسالاریەکانن
لە وڵاتە پێشکەوتووەکاندا،
هەندێک نەریتی
خێزانی و کۆمەڵایەتی بشکێنن،
و ئەگەر یاسا نا دادپەروەرییەکانی
سیستەمی وڵاتەکەیان لابەرن،
کە دژی مافە بنەڕەتیەکانی
ئافرەتانە.
خوشک و برایانی خۆشەویست،
کاتێک مەلالە لە دایک بوو،
بۆ یەکەم جار،
باوەڕبکەن،
لە ڕاستیدا، زۆر مناڵی تازە لەدایک بووم
خۆش ناوێت،
بەڵام کە چووم و سەیری
چاوەکانی کچەکەمم کرد،
باوەڕبکەن،،
هەستم بە شەرەفێکی گەورە کرد.
و پێش ئەوەی لە دایک ببێت،
بیرم کردەوە چ ناوێکی لێ بنێم،
و سەرسام بووم بە پاڵەوانێکی ئەفسانەیی
شەڕکەری ئازادی لە ئەفغانستان.
کە ناوی (مەلالەی مێوەند) بوو،
بۆیە کچەکەم لەوەوە ناونا مەلالە.
چەند ڕۆژێک دوای لەدایکبوونی،
کچەکەم مەلالە لەدایک بوو،
کوڕی پورم هات --
هات بۆ ماڵمان --
و بەڕێکەوت
درەختی خێزانەکەمان
(شجرة العائلة)ی هێنابوو،
درەختی خێزانی یوسفزەی،
کە سەیری درەختی خێزانەکەمانم کرد،
هەتا ٣٠٠ ساڵ لەمەوبەر لە
باوانمانی تێدا نوسرابوو.
بەڵام کە سەیرم کرد تەنها
ناوی پیاوەکان نوسرابوون،
قەڵەمەکەم هەڵگرت،
و لە ناوەکەی خۆمەوە خەتێکم کێشا،
و نووسیم ''مەلالە."
و کە گەورە بوو،
کە بوو بە چوار ساڵ و نیو،
لە مەکتەبەی خۆم ناونوسم کرد.
لەوانەیە پێتان سەیر بێت
کە باسی ناونوسینی
کچەکەم دەکەم لە قوتابخانە؟
.بەڵێ، پێویستە باسی بکەم.
ئەمە شتێکی ئاساییە لە کەنەدا،
لە ئەمەریکا ،و وڵاتە پێشکەوتووەکانی تر،
بەڵام لە وڵاتە فەقیرەکاندا،
و لە کۆمەڵگە پیاوسالار و عەشایەرەکاندا،
ئەمە گۆڕانکاریەکی گەورەیە لە ژیانی کچێکدا.
ناونوسکردنی کچێک لە قوتابخانە
مانای ناساندنی ناو و ناسنامەی کچەکەیە.
ناونوسکردنی کچێک لە قوتابخانە
ئەوە دەگەیەنێت کە ئەم کچە چووەتە
دنیای خەون
و خۆزگەکانیەوە
کە دەتوانێت ئیتر تواناکانی خۆی بدۆزێتەوە
بۆ دواڕۆژی خۆی.
من پێنج خوشکم هەیە،
کەسیان نەیانتوانیوە بچنە خوێندنگە،
لەوانەیە سەرتان بسوڕمێت،
ئەگەر بڵێم، دوو هەفتە پێش ئێستا،
کاتێک فۆرمی ڤیزای کەنەدام پڕدەکردەوە،
لە بەشی خێزانیی فۆڕمەکەدا،
نەمتوانی ناوی کۆتایی
هەندێک لە خوشکەکانم بیرکەوێتەوە.
هۆکارەکەشی ئەوەیە
هیچ کاتێک ناوەکانیانم
لەسەر هیچ مامەڵە و دۆکیومێنتێک نەبینیوە.
هەر لەبەر ئەمەش بوو
بەهام بۆ کچەکەم دانا.
ئەوەی باوکم نەیتوانی بیبەخشێت بە خوشکەکانم
و بە کچەکانی خۆی،
وتم دەبێت من بیبەخشم بە کچەکەم.
لێهاتووی و زیرەکی
کچەکەمم بەرز دەنرخاند.
هانم دەدا کە لەگەڵم دانیشێت
کاتێک هاوڕێکانم سەردانم دەکەن.
هانم دەدا کە بێت لەگەڵمدا بۆ
شوێن و کۆبنەوە جیاوازەکان.
لەگەڵ ئەم هەموو هاندانەدا،
کەسایەتی کچەکەمم دروست دەکرد.
ئەم هاندانەشم تەنها بۆ مەلالە نەبوو.
بەڵکوهەوڵی هەموو خوێندکارە
کوڕ و كچەکانم بەرز دەنرخاند.
من خوێندنم بۆ ڕزگار بوون
لە کۆیلایەتی بەکارهێنا.
ئەوەم فێری
خوێندکارە کچەکانم کردووە،
کە ملکەچ نەبن.
ئەوەشم بە خوێندکارە کوڕەکانم وتووە
کە فێری وانە ئەخلاقیە ساختەکان نەبن.
خوشک و برایانی بەرێز،
زۆرمان خەبات کرد بۆ مافەکانی ئافرەتان،
و جەنگاین بۆ مافی زیاتر،
و بۆ زیاتر و زیاتر جێکردنەوەی
ئافرەت لە کۆمەڵگە.
بەڵام دیاردەیەکی نوێ سەری هەڵدا.
کە وەک دەردێکی کوشندە بوو بۆ مافەکانی مرۆڤ
بە تایبەتیش مافەکانی ئافرەت؟
ئەوەش بە (تاڵیبانی کردن) بوو.
کە بە هەموو جۆرێک
بەشداری کردنی ئافرەتانی لە
چالاکییە سیاسی و ئابوری و
کۆمەڵایەتیەکاندا ڕەت دەکردەوە.
بە سەدەها مەکتەب داخران.
چوونە قوتابخانە لە کچان قەدەغە کرا.
بە زۆر پەچەیان بە ئافرەتان پۆشی
و ڕێگەیان پێ نەدەدرا بچنە دەرەوە بۆ بازار.
میوزیک ژەنەکانیان بێدەنگ دەکرد،
بە قامچی لە کچانیان دەدا
گۆرانیبێژەکانیان دەکوشت.
بە ملیۆنان کەس ئازاریان دەچەشت،
بەڵام کەسانێکی کەم داوای مافی خۆیان کرد،
ئەوەش ترسناکترین شت بوو
کە داوای مافی خۆت بکەیت
لە کاتێکدا چواردەورت پڕە لەو کەسانەی،
خەڵک دەکوژن و لە جەڵدیان دەدەن.
ئەوە ترسناکترین شتە.
لە تەمەنی ١٠ ساڵیدا،
مەلالە پێداگیری کرد لەسەر داواکردنی
مافەکانی خوێندن.
یاداشتنامەیەکی بۆ سایتی BBC نووسی،
وەک خۆبەخشێک
ئامادە بوو بۆ بەڵگەنامەییەکانی
نیویۆرک تایمز،
لەسەرچەندین سەکۆ تا توانی وتاری خوێندەوە.
دەنگی مەلالە بەهێزترین دەنگی ناڕەزایی بوو.
وەک بەرزترین دەنگ بە هەموو دنیا گەیشت.
هەر ئەمەش هۆکار بوو کە تاڵیبان
نەیتوانی بەرگەی ئەم کامپینەی مەلالە بگرێت،
و لە ٩ی تشریینی یەکەمی ،٢٠١٢
تەقەیان لێکرد و هێندەی نەمابوو
کەلەی سەری ببڕێت.
ئەو ڕۆژە بۆ من و خێزانەکەم
کۆتایی دنیا بوو.
دنیا لەبەر چاوم ڕەش بوو.
کاتێک کچەکەم
لە لێواری ژیان و مردن دا بوو،
چرپاندم بە گوێچکەی هاوسەرەکەمدا،
"ئەمەی کە بەسەر کچەکەماندا ڕوویدا
هەمووی خەتای منە وانیە؟"
هاوسەرەکەم یەکسەر وتی،
"تکایە خۆت تاوانبارمەکە.
تۆ شتێکی ڕاستت ئەنجامداوە.
تۆ ژیانی خۆت خستە مەترسیەوە
لە پێناو ڕاستیدا،
لە پێناو ئاشتیدا،
و لە پێناو خوێندندا،
کچەکەشت ئیلهامی لە تۆوە وەرگرتوە
و هاتۆتە پاڵ تۆ.
ئێوە هەردووکتان لەسەر حەق بوون
خودا کچەکەمان دەپارێزێت."
ئەم قسانەی ژنەکەم زۆر بەنرخ بوون بۆم،
و چیتر ئەم پرسیارەم دووبارە نەکردەوە.
کاتێک مەلالە لە نەخۆشخانە بوو،
ئازارێکی زۆرسەختی دەچەشت
و توشی سەریەشەیەکی زۆر توند بوو
چونکە دەماری دەمووچاوی پچڕابوو،
لەم کاتەدا هاوسەرەکەم زۆر بێتاقەت بوو
تارماییەکی بێ ئومێدیم لەسەر
دەموچاوی بەدی دەکرد.
بەڵام کچەکەم زۆر خۆڕاگر بوو.
پێی دەووتین،
"لەگەڵ خەندەی لێوە لارەکانم و
دەموچاوە سڕەکەمدا ، من باشم.
من باش دەبم. تکایە خەم مەخۆن."
مەلالە سوکناییەک بوو بۆدڵمان،
و دڵنەوایی دەکردین.
خوشک و برایانی بەڕێز،
لە مەلالەوە فێربووین دوبارە بەهێز بین
لە هەموو کاتە سەختەکاندا،
من دڵخۆشم بەوەی ئەمەتان پێدەڵێم
کە جگە لەوەی کچەکەم ڕەمزێکە
بۆ مافەکانی ژنان و مناڵان،
مەلالە وەک هەر کچێکی ١٦ ساڵی تر وایە.
ئەو وەک هەر کچێکی تر کە
ئەرکی قوتابخانەی تەواو نەکردووە دەگریێت.
دەمەقاڵێ دەکات لەگەڵ براکانی،
و من بەمە زۆر دڵ خۆشم.
خەڵک لێم دەپرسن،
ئەو پەروەردە تایبەتە چیە کە وات کردووە
مەلالە کچێکی چاونەترس و ئازا
وەهەروەها دەنگ دلێر و خۆڕاگر دەرچووە؟
منیش پێیان دەڵێم
پرسیارم لێ مەکەن لەبارەی ئەوەی چیم کردووە.
پرسیاری ئەوەم لێ بکەن کە
ڕێگریم لە چی نەکردووە.
من باڵەکانی کچەکەم نەشکاند،
ئەوە وەڵامەکەیە.
زۆر سوپاستان دەکەم.
(چەپڵە لێدان)
سوپاس. زۆر سوپاستان دەکەم. سوپاس.
(چەپڵە لێدان)
V mnoha patriarchálních a kmenových společnostech
jsou otcové obvykle známí podle svých synů,
ale já jsem jedním z mála otců,
který je známý díky své dceři
a jsem na to hrdý.
(Potlesk)
Malala začala se svým bojem za vzdělání
a stála si za svými právy v roce 2007,
a když bylo v roce 2011 její úsilí oceněno,
dostala národní cenu míru pro mladé
a stala se velmi slavnou,
velmi populární mladou dívkou ve své zemi.
Předtím to byla ona má dcera,
ale teď jsem já její otec.
Dámy a pánové,
pokud se podíváme do historie lidstva,
je příběh žen
příběhem nespravedlnosti,
nerovnosti,
násilí a využívání.
Víte,
v patriarchálních společnostech
hned od začátku,
když se dívka narodí,
se její narození neoslavuje.
Není vítána,
ani otcem ani matkou.
Sousedé přijdou
a litují matku
a otci nikdo negratuluje.
A matce je velmi nepříjemné,
že se jí narodila holčička.
Když se jí narodí první holčička,
první dcera, je smutná.
Když se jí narodí druhá dcera,
je v šoku,
a když čeká syna
a narodí se jí třetí dcera,
cítí se provinile jako zločinec.
Netrpí jen matka,
ale dcera, novorozená dcera,
když vyroste
také trpí.
V pěti letech,
kdy by měla jít do školy,
zůstává doma
a do školy jsou přijati její bratři.
Do 12 let
má docela dobrý život
Může se bavit.
Může si hrát s kamarády v ulicích
a může se pohybovat po ulicích
jako motýlek.
Ale když přijde do puberty,
když jí je 13 let,
je jí zakázáno chodit z domu
bez mužského doprovodu.
Je uvězněna mezi čtyřmi stěnami svého domova.
Už není svobodným jedincem.
Stane se takzvanou ctí
svého otce a svých bratrů
a své rodiny,
a pokud překročí
řád takzvané cti
může být dokonce zabita.
A je také zajímavé, že tento takzvaný
řád cti
neovlivňuje jen život dívky,
ovlivňuje také život
mužů v rodině.
Znám rodinu, kde je sedm sester a jeden bratr
a ten bratr
odešel do zemí Zálivu,
aby vydělal na živobytí pro svých sedm sester
a pro rodiče,
protože si myslí, že by bylo ponižující,
kdyby se jeho sedm sester něco naučilo
a odešly by z domova
a vydělávaly by si na živobytí.
Tak tento bratr
obětuje radosti svého života
a štěstí svých sester
na oltář takzvané cti.
A je ještě jedno pravidlo
patriarchálních společností,
které se jmenuje poslušnost.
Dobrá dívka má být
velmi tichá, velmi pokorná
a velmi poddajná.
To jsou kritéria.
Vzorná dívka by měla být velmi tichá.
Má být potichu
a má přijímat rozhodnutí
svého otce a matky
a rozhodnutí starších,
i když se jí nelíbí.
Pokud je provdána za muže, kterého nemá ráda
nebo pokud je provdána za starého muže,
musí to přijmout
protože nechce být označena
za neposlušnou.
Pokud je provdána velmi brzo
musí to přijmout.
Jinak bude nazvána neposlušnou.
A co se stane nakonec?
Slovy básnířky,
vdá se, usadí se
a pak porodí další syny a dcery.
A je ironií situace,
že tato matka
učí stejné lekce poslušnosti
svou dceru
a stejnou lekci cti své syny.
A tento bludný kruh jde dál a dál.
Dámy a pánové,
tento nepříznivý stav milionů žen
se může změnit,
pokud budeme přemýšlet jinak,
pokud ženy a muži budou přemýšlet jinak,
pokud ženy a muži v kmenových a patriarchálních společnostech
v rozvojových zemích,
pokud poruší pár
rodinných a společenských pravidel,
pokudy zruší diskriminační zákony
systémů v jejich státech,
které jsou proti základním lidským právům
žen.
Drazí bratři a sestry, když se Malala narodila,
a poprvé,
věřte mi,
nemám rád novorozence, abych byl upřímný,
ale když jsem šel a podíval se jí do očí,
věřte mi,
byl jsem extrémně poctěn.
A dlouho předtím než se narodila,
jsem přemýšlel o jejím jméně,
a fascinovala mě hrdinská
legendární bojovnice za svobodu v Afghánistánu.
Jmenovala se Malalai z Maiwand,
a já jsem pojmenoval svou dceru po ní.
Pár dní po Malalině narození,
po narození mé dcery,
přišel můj bratranec -
a byla to náhoda -
přišel ke mně domů
a přinesl rodokmen,
rodokmen rodiny Yousafzai,
a když jsem se podíval na ten rodokmen,
zachycoval 300 let našich předků.
Ale když jsem se na něj podíval, všichni byli muži,
a já jsem vzal pero,
nakreslil čáru od svého jména
a napsal "Malala".
A když vyrostla,
když jí bylo čtyři a půl roku,
vzal jsem ji do své školy.
Bude vás zajímat proč se zmiňuji
o přijetí dívky do školy?
Ano, musím to zmínit.
Možná je to samozřejmé v Kanadě,
v Americe, v mnoha vyspělých zemích,
ale v chudých zemích,
v patriarchálních společnostech, v kmenových společnostech,
je to velká událost v životě dívky,
Zápis do školy znamená
uznání její identity a jejího jména.
Přijetí do školy znamená,
že vstoupila do světa snů
a aspirací,
kde může zkoumat svůj potenciál
pro svůj budoucí život.
Mám pět sester
a žádná z nich nemohla jít do školy
a udiví vás,
že když jsem před dvěma týdny
vyplňoval žádost o kanadské vízum,
a vyplňoval jsem část o rodině,
nemohl jsem si vzpomenout
na příjmení některých mých sester.
A důvodem bylo,
že jsem nikdy, nikdy neviděl jména
mých sester napsaná na žádné listině.
Proto
si cením své dcery.
Myslel jsem si, že to, co můj otec nemohl dát mým sestrám
a svým dcerám
musím změnit.
Ceníval jsem si inteligence
a bystrosti své dcery.
Povzbuzoval jsem ji, aby se mnou seděla
když mí přátele přicházeli.
Povzbuzoval jsem ji, aby se mnou chodila na různá setkání.
A všechny tyto dobré hodnoty
jsem se jí snažil vštípit.
A nebyla to jen ona, jen Malala.
Předával jsem všechny tyto dobré hodnoty
studentkám i studentům z mé školy.
Používal jsem vzdělávání k emancipaci.
Učil jsem své dívky,
učil jsem své studentky,
aby se odnaučily lekci poslušnosti.
Učil jsem své studenty,
aby se odnaučili lekci takzvané pseudocti.
Drazí bratři a sestry,
usilovali jsme o víc práv pro ženy
a bojovali jsme za to, aby bylo víc,
víc a víc prostoru pro ženy ve společnosti.
Ale narazili jsme na nový fenomén.
Byl smrtelný pro lidská práva
a zvláště pro ženská práva.
Jmenoval se talibanizace.
Znamená to úplné popření
ženského podílu
na všech politických, ekonomických a sociálních činnostech.
Stovky škol byly ztraceny.
Dívkám bylo zakázáno chodit do školy.
Ženy byly nuceny nosit závoje
a bylo jim zabráněno chodit na trhy.
Hudebníci byli umlčeni,
dívky byly bičovány
a zpěváci byli zabiti.
Miliony trpěly,
ale jen málo promluvilo
a to byla ta nejděsivější věc,
když máte kolem sebe takové lidi,
kteří zabíjejí a bičují
a hlásíte se o svá práva.
Je to opravdu ta nejděsivější věc.
V 10 letech
si Malala stála za svým právem
na vzdělání.
Psala deník pro blog BBC,
dělala dobrovolnici
pro dokumentaristy z New York Times
a mluvila při každé příležitosti, kdy mohla.
A její hlas byl tím nejsilnějším hlasem.
Zesiloval po celém světě.
A to byl důvod, proč Taliban
nemohl tolerovat její kampaň
a 9. října 2012
byla postřelena do hlavy z bezprostřední blízkosti.
Byl to den zkázy pro mou rodinu a pro mě.
Svět se změnil na velkou černou díru.
Když byla má dcera
na hranici života a smrti,
zašeptal jsem své manželce do ucha
"Měl bych mít vinu na tom, co se stalo
mé dceři a tvé dceři?"
A ona mi odpověděla
"Prosím neobviňuj se.
Postavil ses za správnou věc.
Dal jsi svůj život v sázku
pro pravdu
pro mír
a pro vzdělávání
a tvá dcera se tebou inspirovala
a přidala se k tobě.
Oba jste byli na správné cestě
a Bůh ji ochrání."
Těchto pár slov pro mě znamenalo hodně
a už jsem se na tuto otázku znova nezeptal.
Když byla Malala v nemocnici
a měla velké bolesti
a hodně ji bolela hlava,
protože její obličejový nerv byl poškozen,
vídával jsem temný stín
rozšiřovat se na tváři své ženy.
Ale má dcera si nikdy nestěžovala.
Říkávala nám
"Je mi dobře s mým křivým úsměvem
a s necitlivostí v obličeji.
Budu v pořádku. Prosím nedělejte si starosti."
Byla pro nás útěchou
a uklidňovala nás.
Drazí bratři a sestry,
naučili jsme se od ní, jak být nezlomní
v nejtěžších časech
a jsem rád, že vám mohu sdělit,
že, i když je ikonou
práv dětí a žen,
je jako každá jiná šestnáctiletá dívka.
Brečí, když nemá hotový domácí úkol.
Hádá se se svými bratry
a jsem kvůli tomu velmi šťastný.
Lidé se mě ptají
co je tak zvláštního na mém mentorství,
že to učinilo Malalu tak smělou
a tak odvážnou a tak hlasitou a vyrovnanou?
Říkám jim, neptejte se mě na to, co jsem udělal.
Zeptejte se mě na to, co jsem neudělal.
Nepřistřihoval jsem jí křídla, a to je všechno.
Velmi vám děkuji.
(Potlesk)
Děkuji. Velmi vám děkuji. Děkuji. (Potlesk)
In vielen patriarchalischen Gesellschaften
und Stammesgesellschaften
sind Väter üblicherweise
durch ihre Söhne bekannt,
ich bin aber einer der wenigen Väter,
der durch seine Tochter bekannt ist,
und ich bin stolz darauf.
(Applaus)
2007 startete Malala ihre Bildungskampagne,
stand für ihre Rechte ein
und ihre Anstrengungen
wurden 2001 gewürdigt,
als sie den nationalen
Jugendfriedenspreis erhielt.
Sie wurde eine sehr berühmte
und bekannte junge Frau ihres Landes.
Davor war sie meine Tochter,
aber jetzt bin ich ihr Vater.
Sehr geehrte Damen und Herren,
wenn wir auf die Geschichte
der Menschheit blicken,
ist die Geschichte der Frauen
eine Geschichte voller Ungerechtigkeit,
Ungleichheit,
Gewalt und Ausbeutung.
In patriarchalischen Gesellschaften,
gleich zu Beginn,
wenn ein Mädchen geboren wird,
wird ihre Geburt nicht gefeiert.
Sie wird nicht willkommen geheißen,
weder von ihrem Vater
noch von ihrer Mutter.
Die Nachbarschaft kommt vorbei,
um die Mutter zu bemitleiden,
und niemand gratuliert dem Vater.
Eine Mutter fühlt
sich sehr unbehaglich,
wenn sie ein Mädchen bekommen hat.
Wenn sie das erste Mädchen
zur Welt bringt,
die erste Tochter, ist sie traurig.
Wenn sie die zweite Tochter
zur Welt bringt,
ist sie schockiert
und in Erwartung eines Sohnes,
bei der Geburt der dritten Tochter,
fühlt sie sich schuldig
wie ein Verbrecher.
Nicht nur die Mutter leidet,
sondern auch die Tochter,
die neugeborene Tochter,
wenn diese nämlich älter wird,
leidet sie auch.
Mit fünf, in einem Alter,
in dem sie eigentlich
zur Schule gehen sollte,
bleibt sie zu Hause,
während ihre Brüder in der
Schule aufgenommen werden.
Bis zum Alter von 12 Jahren
hat sie irgendwie ein gutes Leben.
Sie kann Spaß haben.
Sie kann mit ihren Freunden
auf der Straße spielen,
und sie kann sich dort
frei wie ein Schmetterling bewegen.
Aber als Jugendliche,
mit 13 Jahren, wird ihr verboten,
ohne männliche Begleitung
aus dem Haus zu gehen.
Sie ist in den vier Wänden
ihres eigenen Heims eingesperrt.
Sie ist nicht länger ein freier Mensch.
Sie wird zu der sogenannten Ehre
ihres Vaters, ihrer Brüder
und ihrer Familie,
und wenn sie den
sogenannten Ehrenkodex verletzt,
kann sie sogar getötet werden.
Interessant dabei ist außerdem,
dass dieser sogenannte Ehrenkodex
nicht nur das Leben
des Mädchens selbst betrifft,
sondern auch das Leben
der männlichen Familienmitglieder
beeinflusst.
Ich kenne eine Familie mit
sieben Schwestern und einem Bruder,
und dieser eine Bruder
ist in die Golfstaaten ausgewandert,
um den Lebensunterhalt
für seine sieben Schwestern
und seine Eltern zu verdienen,
weil er denkt, es sei erniedrigend,
wenn seine sieben Schwestern
einen Beruf erlernen würden
und aus dem Haus gingen,
um etwas zum Lebensunterhalt beizusteuern.
Dieser Bruder, also,
opfert die Freude in seinem Leben
und das Glück seiner Schwestern
auf dem Altar der sogenannten Ehre.
Es gibt noch eine weitere wichtige Norm
der patriarchalischen Gesellschaften
und das ist Gehorsam.
Ein gutes Mädchen muss sehr leise,
sehr bescheiden
und sehr unterwürfig sein.
Das ist der Beurteilungsmaßstab.
Das vorbildliche gute Mädchen
muss sehr leise sein.
Sie sollte sehr schweigsam sein
und sie sollte die Entscheidungen
ihres Vaters und ihrer Mutter akzeptieren,
und die Entscheidungen der Älteren,
auch wenn ihr diese missfallen.
Wenn sie mit einem Mann
verheiratet wird, den sie nicht mag,
oder mit einem alten Mann,
hat sie das zu akzeptieren,
wenn sie nicht als ungehorsam
gelten möchte.
Wenn sie sehr früh verheiratet wird,
hat sie das zu akzeptieren.
Sonst wird sie als ungehorsam beschimpft.
Und was passiert am Ende?
Mit den Worten einer Dichterin
wird sie verheiratet und gebettet,
um dann weitere Söhne und
Töchter zur Welt zu bringen.
Und die Ironie an dieser Situation ist,
dass diese Mutter ihrer Tochter
die gleichen Lektionen
über Gehorsam beibringt,
und ihren Söhnen die gleichen Lektionen
über Ehre.
Und dieser Teufelskreis
setzt sich immer weiter fort.
Sehr geehrte Damen und Herren,
diese Misere von Millionen von Frauen
könnte geändert werden,
wenn wir anders dächten,
wenn Frauen und Männer anders dächten,
wenn Männer und Frauen
in patriarchalischen Gesellschaften
und Stammesgesellschaften
in den Entwicklungsländern
einige Regeln abschaffen könnten,
die für Familien und
die Gesellschaft gelten.
Wenn sie die diskriminierenden
Gesetze abschaffen würden,
die in den Systemen in ihren Ländern
gegen die grundlegenden Menschenrechte
der Frauen verstoßen.
Liebe Brüder und Schwestern,
als Malala geboren wurde,
als ich zum ersten Mal --
und bitte glauben Sie mir,
ich mag, ehrlich gesagt,
keine Neugeborenen --
als ich ihr zum ersten Mal
in die Augen blickte,
glauben Sie mir,
war ich zutiefst geehrt.
Lange bevor sie geboren wurde,
dachte ich über ihren Namen nach,
und war fasziniert von der heldenhaften,
legendären Freiheitskämpferin
aus Afghanistan.
Ihr Name war Malalai of Maiwand
und ich benannte meine Tochter nach ihr.
Einige Tage nach Malalas Geburt,
nach der Geburt meiner Tochter,
kam mein Cousin vorbei --
und das war reiner Zufall --
er kam zu mir nach Hause
und brachte einen Familienstammbaum mit,
einen Stammbaum der Familie Yousafzai.
Und als ich diesen Stammbaum betrachtete,
reichte er 300 Jahre
auf unsere Vorfahren zurück.
Und als ich ihn so betrachtete
-- alle darauf waren Männer --
nahm ich meinen Stift,
zog eine Linie von meinen Namen weg
und schrieb "Malala" dorthin.
Als sie älter wurde,
mit viereinhalb Jahren,
habe ich sie in meiner Schule aufgenommen.
Nun fragen Sie bestimmt,
warum sollte ich erwähnen,
dass ein Mädchen in einer Schule
aufgenommen wird?
Ja, ich muss es erwähnen.
Das gilt vielleicht als
selbstverständlich in Kanada,
in den USA und vielen
anderen entwickelten Ländern,
aber in armen Ländern,
in patriarchalischen Gesellschaften,
in Stammesgesellschaften,
ist es ein großes Ereignis
für das Leben eines Mädchens.
Zur Schule zu gehen bedeutet,
ihre Identität und
ihren Namen anzuerkennen.
Zur Schule zu gehen bedeutet,
dass sie in die Welt ihrer Träume
und ihrer Hoffnungen eintritt,
wo sie ihre Talente
für ihr zukünftiges Leben erforschen kann.
Ich habe fünf Schwestern
und keine davon konnte zur Schule gehen.
Es wird Sie erstaunen,
aber vor zwei Wochen,
als ich das Formular für
das kanadische Visum ausfüllte,
und ich den Abschnitt
über die Familie beantwortete,
konnte ich mich
nicht an die Nachnamen
einiger meiner Schwestern erinnern.
Und der Grund dafür war,
dass ich nie zuvor
die Namen meiner Schwestern
auf irgendeinem Dokument
gesehen hatte.
Das war der Grund,
warum ich meine Tochter wertschätzte.
Was mein Vater meinen Schwestern
nicht geben konnte,
seinen eigenen Töchtern
nicht geben konnte,
musste ich, meiner Meinung nach, ändern.
Ich schätzte schon immer die Intelligenz
und die Brillanz meiner Tochter.
Ich habe sie ermutigt, bei mir zu sitzen,
wenn meine Freunde mich besuchen kamen.
Ich habe sie ermutigt, mit mir
unterschiedliche Treffen zu besuchen.
Und all diese guten Werte versuchte ich,
in ihrer Persönlichkeit zu verankern.
Und das war nicht nur für sie,
nicht nur für Malala.
Ich habe diese guten Werte
in meiner Schule geteilt,
sowohl mit Schülerinnen
als auch mit Schülern.
Ich habe Bildung für
die Emanzipation genutzt.
Ich brachte meinen Mädchen bei,
ich brachte meinen Schülerinnen bei,
die Lektion von Gehorsam zu verlernen.
Ich brachte meinen Schülern bei,
die Lektion der sogenannten
Pseudo-Ehre zu verlernen.
Liebe Brüder und Schwestern,
wir strebten nach mehr Rechten für Frauen
und wir kämpften darum, mehr zu erhalten,
mehr und mehr Raum
für Frauen in der Gesellschaft.
Aber wir sind über
ein neues Phänomen gestolpert.
Etwas Tödliches für Menschenrechte,
und insbesondere für Frauenrechte.
Es nennt sich Talibanisierung.
Das ist die komplette Verleugnung
der Beteiligung von Frauen
in allen politischen, wirtschaftlichen
und sozialen Aktivitäten.
Hunderte Schulen sind verloren gegangen.
Mädchen wurde es verboten,
zur Schule zu gehen.
Frauen wurden gezwungen,
Schleier zu tragen,
und sie wurden daran gehindert,
auf Märkte zu gehen.
Musiker wurden zum Schweigen gebracht,
Mädchen verprügelt
und Sänger getötet.
Millionen litten,
aber nur wenige sprachen die Dinge aus
und es ist sehr beängstigstend,
für die eigenen Rechte einzutreten,
wenn man von solchen Leuten umgeben ist,
die brügeln und töten.
Es ist wirklich die
furchterregendste Sache.
Im Alter von 10 Jahren
stand Malala auf und stand für ihr Recht
auf Bildung ein.
Sie schrieb ein Tagebuch
für einen BBC-Blog,
sie arbeitete ehrenamtlich
für die Dokumentationen
der New York Times,
und sie sprach
auf jedem möglichen Podium.
Und ihre Stimme war
die kraftvollste Stimme.
Sie verbreitete sich wie
ein "Crescendo" überall auf der Welt.
Und das war der Grund,
warum die Taliban
ihre Kampagne nicht tolerieren konnten.
Am 9. Oktober 2012
wurde ihr aus kürzester Entfernung
in den Kopf geschossen.
Es war der Tag des Jüngsten Gerichts
für meine Familie und mich.
Die Welt wurde zu einem
großen schwarzen Loch.
Während meine Tochter
zwischen Leben und Tod schwebte,
flüsterte ich meiner Frau ins Ohr:
"Bin ich schuld an dem,
was meiner Tochter und
deiner Tochter passiert ist?"
Und sie erwiderte sofort:
"Bitte gib dir nicht die Schuld.
Du bist für die richtige
Sache eingestanden.
Du hast dein Leben aufs Spiel gesetzt,
für die Wahrheit,
für den Frieden,
und für die Bildung,
und deine Tochter wurde von dir inspiriert
und folgte dir.
Ihr ward beide auf dem richtigen Weg
und Gott wird sie schützen."
Diese wenigen Worte bedeuteten
sehr viel für mich
und ich stellte diese Frage nicht wieder.
Während Malala im Krankenhaus lag
und starke Schmerzen litt,
starke Kopfschmerzen hatte,
weil ihr Gesichtsnerv
durchschnitten wurde,
sah ich, wie sich ein dunkler Schatten
auf dem Gesicht meiner Frau ausbreitete.
Aber meine Tochter beschwerte sich nie.
Sie sagte immer zu uns:
"Mein schiefes Lächeln ist okay,
und meine Taubheit im Gesicht auch.
Es wird mir gut gehen.
Bitte sorgt euch nicht."
Sie war ein Trost für uns
und sie gab uns Zuspruch.
Liebe Brüder und Schwestern,
wir lernten von ihr Widerstandskraft
in den schwierigsten Zeiten
und ich bin froh, das mit Ihnen zu teilen.
Obwohl sie eine Ikone
für die Rechte von Kindern und Frauen ist,
ist sie wie jede andere 16-Jährige.
Sie weint, wenn ihre Hausaufgaben
nicht vollständig sind.
Sie streitet mit ihren Brüdern,
worüber ich sehr glücklich bin.
Menschen fragen mich,
was das Besondere an mir als Mentor ist,
was Malala so tapfer gemacht hat,
und so mutig, so lautstark
und so souverän.
Und ich sage ihnen, fragt mich nicht,
was ich getan habe.
Fragt mich, was ich nicht getan habe.
Ich habe ihre Flügel nicht gestutzt.
Das ist alles.
Vielen herzlichen Dank.
(Applaus)
Vielen Dank. Vielen lieben Dank.
Vielen Dank. (Applaus)
Σε πολλές πατριαρχικές
και φυλετικές κοινωνίες,
οι πατεράδες συχνά είναι γνωστοί
από τους γιους τους,
αλλά εγώ είμαι από τους λίγους πατεράδες
που είναι γνωστός από την κόρη του,
και είμαι περήφανος γι' αυτό.
(Χειροκρότημα)
Η Μαλάλα ξεκίνησε
την εκστρατεία της για την εκπαίδευση
και υποστήριξε τα δικαιώματά της το 2007,
και όταν οι προσπάθειές της
ευοδώθηκαν το 2011,
και της απονεμήθηκε
το εθνικό βραβείο ειρήνης νέων,
και έγινε ένα πολύ γνωστό,
πολύ δημοφιλές νεαρό κορίτσι
της χώρας της.
Πριν από αυτό, ήταν η κόρη μου,
αλλά τώρα είμαι ο πατέρας της.
Κυρίες και κύριοι,
αν ρίξουμε μια ματιά
στην ανθρώπινη ιστορία,
η ιστορία των γυναικών
είναι η ιστορία της αδικίας,
της ανισότητας,
της βίας και της εκμετάλλευσης.
Βλέπετε,
στις πατριαρχικές κοινωνίες,
από την αρχή,
όταν γεννιέται ένα κορίτσι,
δεν γιορτάζεται η γέννηση της.
Δεν είναι ευπρόσδεκτη,
ούτε από τη μητέρα ούτε από τον πατέρα.
Έρχεται η γειτονιά
και συμπάσχει με τη μητέρα του,
και κανείς δεν συγχαίρει τον πατέρα.
Και μια μητέρα νιώθει πολύ άβολα
για το γεγονός ότι έκανε ένα κορίτσι.
Όταν γεννήσει το πρώτο της κορίτσι,
την πρώτη κόρη, λυπάται.
Όταν γεννήσει τη δεύτερη κόρη,
είναι σοκαρισμένη,
και με την προσδοκία του γιου,
όταν γεννήσει μια τρίτη κόρη,
νιώθει ένοχη σαν εγκληματίας.
Δεν υποφέρει μόνο η μητέρα,
αλλά η κόρη, η νεογέννητη κόρη,
όταν αυτή μεγαλώσει,
υποφέρει και αυτή.
Στην ηλικία των πέντε,
ενώ θα πρέπει να πηγαίνει στο σχολείο,
μένει στο σπίτι
και οι αδελφοί της πάνε σχολείο.
Μέχρι την ηλικία των 12,
έχει μια σχετικά καλή ζωή.
Μπορεί να διασκεδάσει.
Μπορεί να παίξει
με τις φίλες της στους δρόμους,
και μπορεί να κυκλοφορεί στους δρόμους
όπως μια πεταλούδα.
Αλλά όταν μπει στην εφηβεία,
όταν γίνει 13 ετών,
της απαγορεύεται να βγει από το σπίτι
χωρίς ανδρική συνοδεία.
Περιορίζεται μέσα
στους τέσσερις τοίχους του σπιτιού της.
Είναι δεν πια ένα ελεύθερο άτομο.
Γίνεται η λεγόμενη τιμή
του πατέρα της και των αδελφών της
και της οικογένειάς της,
και αν αυτή παραβεί
τον κώδικα της λεγόμενης τιμής,
θα μπορούσε ακόμη και να θανατωθεί.
Και είναι επίσης ενδιαφέρον
ότι αυτός ο λεγόμενος κώδικας τιμής,
δεν επηρεάζει μόνο τη ζωή ενός κοριτσιού,
επηρεάζει και τη ζωή
των αρσενικών μελών της οικογένειας.
Ξέρω μια οικογένεια
με επτά αδελφές και έναν αδελφό,
και αυτό ο ένας αδελφός
έχει μεταναστεύσει στις χώρες
του Περσικού Κόλπου,
προς βιοπορισμό
για τις επτά αδελφές
και τους γονείς,
γιατί το θεωρεί ταπεινωτικό
αν οι επτά αδελφές του
μάθουν μια τέχνη
και βγουν από το σπίτι
και κερδίσουν τα προς το ζην.
Έτσι αυτός ο αδελφός
θυσιάζει τις χαρές της ζωής του
και την ευτυχία από τις αδελφές του
στο βωμό της λεγόμενης τιμής.
Και υπάρχει ένας ακόμη κανόνας
των πατριαρχικών κοινωνιών
που λέγεται υπακοή.
Ένα καλό κορίτσι υποτίθεται ότι είναι
πολύ ήσυχο, πολύ ταπεινό
και πολύ υποτακτικό.
Είναι τα κριτήρια.
Το πρότυπο καλό κορίτσι
πρέπει να είναι πολύ ήσυχο.
Πρέπει να είναι σιωπηλή
και πρέπει να δέχεται τις αποφάσεις
του πατέρα και της μητέρα της
και τις αποφάσεις των γερόντων,
ακόμη και αν δεν της αρέσουν.
Αν την παντρέψουν
με έναν άνδρα που δεν της αρέσει
ή με έναν ηλικιωμένο άνδρα,
οφείλει να το δεχθεί,
επειδή δεν θέλει να θεωρηθεί
ως ανυπάκουη.
Αν παντρευτεί πολύ νωρίς,
πρέπει να το αποδεχθεί.
Διαφορετικά, θα τη λένε ανυπάκουη.
Και τι θα συμβεί στο τέλος;
Με τα λόγια μιας ποιήτριας,
θα νυμφευθεί, θα κρεβατωθεί,
και στη συνέχεια θα γεννήσει
κι άλλους γιους και κόρες.
Και είναι η ειρωνεία της κατάστασης
ότι αυτή η μητέρα,
διδάσκει το ίδιο μάθημα υπακοής
στην κόρη της
και το ίδιο μάθημα τιμής στους γιους της.
Και αυτός ο φαύλος κύκλος
συνεχίζεται, συνεχίζεται.
Κυρίες και κύριοι,
αυτή η άθλια κατάσταση
εκατομμυρίων γυναικών
θα μπορούσε να αλλάξει,
αν αλλάξουμε τρόπο σκέψης,
αν οι γυναίκες και οι άνδρες
σκεφτούν διαφορετικά,
αν οι γυναίκες και οι άνδρες
στις φυλετικές και πατριαρχικές κοινωνίες
στις αναπτυσσόμενες χώρες,
αν μπορέσουν να σπάσουν μερικά πρότυπα
της οικογένειας και της κοινωνίας,
εάν μπορέσουν να καταργήσουν
τους νόμους που εισάγουν διακρίσεις
στα συστήματα των κρατών τους,
που αντιβαίνουν τα στοιχειώδη
ανθρώπινα δικαιώματα
των γυναικών.
Αγαπητοί αδελφοί και αδελφές,
όταν γεννήθηκε η Μαλάλα,
και για πρώτη φορά,
πιστέψτε με,
δεν μου αρέσουν τα νεογέννητα παιδιά,
για να είμαι ειλικρινής,
αλλά όταν πήγα και κοίταξα στα μάτια της,
πιστέψτε με,
ένιωσα εξαιρετικά υπερήφανος.
Και πολύ πριν γεννηθεί,
σκεφτόμουν σχετικά με το όνομά της,
και ήμουν γοητευμένος από μια ηρωική
θρυλική αγωνίστρια
της ελευθερίας στο Αφγανιστάν.
Το όνομά της ήταν Μαλάλαι του Μαϊουάντ,
και έδωσα στην κόρη μου το όνομά της.
Μερικές ημέρες αφού γεννήθηκε η Μαλάλα,
η κόρη μου γεννήθηκε,
ήρθε ο ξάδελφός μου--
και ήταν μια σύμπτωση--
ήρθε στο σπίτι μου
και έφερε ένα οικογενειακό δέντρο,
το οικογενειακό δέντρο
της οικογένειας Γιουσαφζάι,
και όταν κοίταξα το οικογενειακό δέντρο,
ανέτρεχε 300 χρόνια ιστορίας
των προγόνων μας.
Αλλά όταν κοίταξα, ήταν μόνο άνδρες,
και πήρα το στυλό μου,
τράβηξα μια γραμμή από το όνομά μου,
και έγραψα «Μαλάλα».
Και όταν μεγάλωσε,
όταν έγινε τεσσεράμισι ετών,
την έγραψα στο σχολείο μου.
Θα ρωτήσετε, γιατί να αναφέρω
την εγγραφή ενός κοριτσιού στο σχολείο;
Ναι, πρέπει να το αναφέρω.
Αυτό μπορεί να θεωρείται δεδομένο
στον Καναδά,
στην Αμερική,
σε πολλές ανεπτυγμένες χώρες,
αλλά στις φτωχές χώρες,
στις πατριαρχικές κοινωνίες,
στις φυλετικές κοινωνίες,
είναι ένα σημαντικό γεγονός
για τη ζωή ενός κοριτσιού.
Η εγγραφή σε ένα σχολείο σημαίνει
αναγνώριση της ταυτότητας
και του ονόματός της.
Η εισαγωγή σε ένα σχολείο σημαίνει
ότι μπήκε στον κόσμο των ονείρων
και των φιλοδοξιών
όπου μπορεί να εξερευνήσει
τις δυνατότητές της
για τη μελλοντική της ζωή.
Έχω πέντε αδελφές,
και καμία από αυτές
δεν μπόρεσε να πάει στο σχολείο,
και θα μείνετε έκπληκτοι,
δύο εβδομάδες πριν,
όταν συμπλήρωνα το έντυπο
για την καναδική βίζα,
και συμπλήρωνα μέρος του εντύπου
σχετικά με την οικογένεια,
δεν μπορούσα να θυμηθώ
τα επώνυμα ορισμένων από τις αδελφές μου.
Και ο λόγος ήταν
ότι δεν έχω ποτέ δει τα ονόματα
από τις αδελφές μου,
γραμμένα σε οποιοδήποτε έγγραφο.
Αυτός ήταν ο λόγος
που εκτιμώ την κόρη μου.
Αυτό που δεν μπόρεσε να δώσει
ο πατέρας μου στις αδελφές μου
και κόρες του,
σκέφτηκα ότι πρέπει να το αλλάξω.
Εκτιμούσα τη νοημοσύνη
και τη ευφυΐα της κόρης μου.
Την ενθάρρυνα να κάθεται μαζί μου
όταν έρχονταν οι φίλοι μου.
Την ενθάρρυνα να έρχεται μαζί μου
σε διαφορετικές συνεδριάσεις.
Και όλες αυτές τις καλές αξίες,
προσπάθησα να τις ενσταλάξω
στην προσωπικότητά της.
Και δεν ήταν μόνο αυτή, μόνο η Μαλάλα.
Μετέδωσα όλες αυτές τις καλές αξίες
στο σχολείο μου,
στις μαθήτριες
καθώς και στους μαθητές.
Χρησιμοποίησα την εκπαίδευση
για χειραφέτηση.
Έχω διδάξει τα κορίτσια μου,
έχω διδάξει τις μαθήτριες μου,
να ξεμάθουν το μάθημα της υπακοής.
Δίδαξα στους μαθητές μου
να ξεμάθουν το μάθημα
της αποκαλούμενης ψευδο-τιμής.
Αγαπητοί αδελφοί και αδελφές,
αγωνιζόμασταν για περισσότερα
δικαιώματα για τις γυναίκες,
και παλεύαμε να έχουμε περισσότερο,
όλο και περισσότερο χώρο
για τις γυναίκες στην κοινωνία.
Αλλά μας προέκυψε ένα νέο φαινόμενο.
Ήταν θανατηφόρο
για τα ανθρώπινα δικαιώματα
και ιδιαίτερα
για τα δικαιώματα των γυναικών.
Λεγόταν Ταλιμπανισμός.
Αυτό σημαίνει πλήρη αποκλεισμό
της συμμετοχής των γυναικών
σε όλες τις πολιτικές, οικονομικές
και κοινωνικές δραστηριότητες.
Χάθηκαν εκατοντάδες σχολεία.
Απαγορεύτηκε στα κορίτσια
να πηγαίνουν στο σχολείο.
Οι γυναίκες αναγκάστηκαν
να φορούν πέπλο
και τις απαγόρευσαν
να πηγαίνουν στις αγορές.
Οι μουσικοί σίγησαν,
κορίτσια μαστιγώθηκαν
και τραγουδιστές σκοτώθηκαν.
Εκατομμύρια υπέφεραν,
αλλά λίγοι μίλησαν,
και ήταν το πιο τρομακτικό πράγμα
όταν έχετε παντού γύρω σας
τέτοιους ανθρώπους
που σκοτώνουν και μαστιγώνουν,
κι εσείς μιλάτε για τα δικαιώματά σας.
Είναι πραγματικά το πιο τρομακτικό πράγμα.
Στην ηλικία των 10,
η Μαλάλα υπερασπίστηκε το δικαίωμα
της εκπαίδευσης.
Έγραψε ένα ημερολόγιο
για το ιστολόγιο του BBC,
εργάστηκε εθελοντικά
για τα ντοκιμαντέρ του New York Times,
και μίλησε από κάθε πλατφόρμα
που μπορούσε.
Και η φωνή της ήταν η πιο ισχυρή φωνή.
Εξαπλώθηκε σαν κρεσέντο
σε όλο τον κόσμο.
Και αυτός ήταν ο λόγος
που οι Ταλιμπάν δεν μπορούσαν
να ανεχθούν την εκστρατεία της,
και στις 9 Οκτωβρίου 2012,
την πυροβόλησαν στο κεφάλι εξ επαφής.
Ήταν μέρα της Κρίσης
για την οικογένειά μου και για μένα.
Ο κόσμος μετατράπηκε
σε μια μεγάλη μαύρη τρύπα.
Ενώ η κόρη μου βρισκόταν
στα πρόθυρα ζωής και θανάτου,
ψιθύρισα στο αυτί της συζύγου μου,
«Πρέπει να κατηγορώ τον εαυτό μου
γι' αυτό που συνέβη
στην κόρη μου και κόρη σου;»
Και μου είπε απότομα,
«Σε παρακαλώ,
μην κατηγορείς τον εαυτό σου.
Υπερασπίστηκες τον σωστό σκοπό.
Έβαλες τη ζωή σου σε κίνδυνο
στον αγώνα για την αλήθεια,
για την ειρήνη,
και για την εκπαίδευση,
και η κόρη σου εμπνευσμένη από σένα
ήρθε μαζί σου.
Ήσασταν και οι δύο στον σωστό δρόμο
και ο Θεός θα την προστατεύσει».
Αυτά τα λίγα λόγια
σήμαιναν πολλά για μένα,
και δεν ξαναέκανα αυτή την ερώτηση.
Όταν η Μαλάλα ήταν στο νοσοκομείο,
και είχε φρικτούς πόνους
και τρομερούς πονοκεφάλους
επειδή το προσωπικό νεύρο ήταν κομμένο,
έβλεπα μια σκοτεινή σκιά
να εξαπλώνεται
στο πρόσωπο της γυναίκας μου.
Αλλά η κόρη μου ποτέ δεν παραπονέθηκε.
Συνήθιζε να μας λέει,
«Είμαι μια χαρά με το στραβό χαμόγελό μου
και με το μούδιασμα στο πρόσωπό μου.
Θα είμαι εντάξει.
Παρακαλώ, μην ανησυχείτε».
Ήταν μια ανακούφιση για μας,
και αυτή μας παρηγορούσε.
Αγαπητοί αδελφοί και αδελφές,
έχουμε μάθει από αυτήν
πώς να είμαστε ανθεκτικοί
στις πιο δύσκολες στιγμές,
και είμαι ευτυχής να μοιραστώ μαζί σας
ότι παρά το γεγονός
ότι είναι ένα είδωλο
για τα δικαιώματα
των παιδιών και των γυναικών,
είναι όπως κάθε 16-χρονο κορίτσι.
Κλαίει όταν την εργασία της είναι ελλιπής.
Μαλώνει με τα αδέλφια της,
και είμαι πολύ χαρούμενος γι' αυτό.
Οι άνθρωποι με ρωτούν,
τι το ιδιαίτερο στην καθοδήγησή μου
έχει κάνει τη Μαλάλα τόσο τολμηρή
και τόσο θαρραλέα
και τόσο ομιλητική και έτοιμη για αγώνα;
Τους λέω, μην με ρωτάτε τι έκανα.
Ρωτήστε με τι δεν έκανα.
Δεν έκοψα τα φτερά της,
και αυτό είναι όλο.
Σας ευχαριστώ πολύ.
(Χειροκρότημα)
Ευχαριστώ. Ευχαριστώ πολύ. Ευχαριστώ.
(Χειροκρότημα)
En muchas sociedades
patriarcales y tribales,
a los padres generalmente
se les conocen por sus hijos,
pero soy uno de los pocos padres
a quien se le conoce por su hija
y estoy orgulloso de ello.
(Aplausos)
Malala comenzó su campaña
por la educación
defendiendo sus derechos en el 2007.
Y cuando se homenajearon
sus esfuerzos en 2011,
al concederle el Premio Nacional Juvenil
de la paz,
se hizo muy famosa,
una chica muy popular en su país.
Antes de eso, era mi hija,
pero ahora soy su padre.
Señoras y señores,
si echáramos un vistazo
a la historia de la humanidad,
la historia de las mujeres
es la historia de la injusticia,
de la desigualdad,
de la violencia y la explotación.
Verán,
en las sociedades patriarcales,
justo desde el principio,
cuando al nacer una niña,
su nacimiento no se celebra.
No es bienvenida,
ni por su padre,
ni por su madre.
El vecindario viene,
da sus condolencias
a la madre
y nadie felicita al padre.
Y una madre se abruma mucho
por tener una niña.
Cuando da a luz a la primera niña,
la primera hija, se pone triste.
Cuando da a luz
a la segunda hija,
se conmociona,
y, con la esperanza de un hijo,
cuando alumbra su tercera hija,
se siente culpable
como una criminal.
No solo la madre sufre,
sino la hija.
La hija recién nacida,
cuando crece,
sufre también.
A la edad de cinco años,
cuando debería ir a la escuela,
se queda en casa
y la escuela admite a sus hermanos.
Hasta la edad de 12 años,
de alguna manera,
tiene una buena vida.
Se puede divertir.
Puede jugar con sus amigos
en la calle,
y puede moverse por las calles
como una mariposa.
Pero cuando entra en
la adolescencia,
cuando cumple 13 años,
se le prohíbe
que salga de su casa
sin un acompañante masculino.
Está confinada
a las cuatro paredes de su casa.
Ya no es una persona libre.
Se convierte en el llamado honor
de su padre y sus hermanos
y de su familia,
y si transgrede
el código de ese supuesto honor,
la podría incluso matar.
Y es interesante que
este supuesto
código de honor,
no solo afecta la vida
de una muchacha,
también afecta la vida
de los miembros
masculinos de la familia.
Conozco una familia de 7 hermanas
y un hermano,
y ese hermano,
ha migrado a los países del Golfo,
para ganar dinero
para sus siete hermanas
y sus padres,
porque considera que
sería humillante
si sus siete hermanas
aprenden algo,
salen de casa
y ganan el sustento.
Así que este hermano,
sacrifica las alegrías de su vida
y la felicidad de sus hermanas
en nombre del supuesto honor.
Y hay una norma más
de las sociedades patriarcales
que se llama obediencia.
Se supone que una buena chica debe ser
muy tranquila, muy humilde
y muy sumisa.
Es el criterio.
El modelo de una buena chica
debe ser callada.
Se supone que debe ser silenciosa
y que acepta las decisiones
de su padre y su madre
y las decisiones de los ancianos,
incluso si no quiere.
Si la casan con un hombre
que no le gusta
o si la casan con un hombre viejo,
tiene que aceptarlo,
porque no quiere ser tildada
de desobediente.
Si la casan muy joven,
tiene que aceptarlo.
De lo contrario,
la llamarán desobediente.
¿Y qué sucede al final?
En palabras de una poetisa:
"La casan, la encaman,
y entonces
da a luz a más hijos e hijas".
Y la ironía de la situación es
que esta madre,
inculca la misma lección
de obediencia
a su hija
y la misma lección de honor
a sus hijos.
Y este círculo vicioso continúa
y continúa.
Señoras y señores,
esta situación de
millones de mujeres
puede cambiarse
si pensamos diferente,
si las mujeres y los hombres
piensan diferente,
si los hombres y mujeres en las sociedades tribales y patriarcales
de los países en vías de desarrollo
pueden romper algunas normas
de la familia y la sociedad,
si pueden abolir
las leyes discriminatorias
de los sistemas en sus estados
que atentan contra
los derechos humanos elementales
de las mujeres.
Queridos hermanos y hermanas,
cuando nació Malala,
y por primera vez,
créanme,
no me gusta los recién nacidos,
para ser honesto,
pero cuando estaba ahí
y miré sus ojos,
créanme,
me sentí sumamente honrado.
Y mucho antes de que naciera,
pensé en su nombre,
y quedé fascinado
con una luchadora
legendaria de la libertad
en Afganistán.
Su nombre era
Malalai de Maiwand,
y llamé a mi hija así por ella.
Unos días tras
el nacimiento de Malala,
tras nacer mi hija,
mi primo vino,
fue una coincidencia,
vino a mi casa
y trajo un árbol genealógico,
un árbol genealógico
de la familia Yousafzai.
Cuando miré el árbol genealógico
vi que
se remonta a 300 años
de nuestros antepasados.
Pero cuando me fijé,
todos eran hombres,
y agarré mi pluma,
y tracé una línea de mi nombre,
y escribí, "Malala".
Y cuando ella creció,
cuando tenía cuatro años y medio,
la admití en mi escuela.
Se preguntarán,
¿por qué debo mencionar
la admisión de una niña
en una escuela?
Sí, debo mencionarlo.
Pueden darlo por sentado
en Canadá,
en EE. UU.,
en muchos países desarrollados,
pero en los países pobres,
en las sociedades patriarcales,
en las sociedades tribales,
es un gran acontecimiento
para la vida de niña.
Inscribirse en una escuela significa
el reconocimiento de su identidad
y de su nombre.
Una admisión a la escuela significa
que ha entrado
en el mundo de los sueños
y las aspiraciones
donde puede explorar su potencial
para su vida futura.
Tengo cinco hermanas,
y ninguna de ellas pudo ir a la escuela,
y estarían sorprendidos,
dos semanas antes,
cuando cumplimentaba
el formulario de visa canadiense,
y estaba en la parte
relativa a la familia,
no podía recordar
los apellidos de algunas de mis hermanas.
Y la razón era
que nunca
había visto los nombres
de mis hermanas escritos
en ningún documento.
Esa fue la razón por la que
valoré a mi hija.
Lo que mi padre no pudo
darle a mis hermanas
ni a sus hijas,
pensé que tenía
que cambiarlo.
Solía apreciar la inteligencia
y la sagacidad de mi hija.
La alentaba a
sentarse conmigo
cuando mis amigos venían
a verme.
La animé a ir conmigo
a diferentes reuniones.
Y todos estos valores,
he intentado inculcárselos
en su personalidad.
Y esto no era solo para ella,
solo para Malala.
He impartido todos
estos buenos valores
en mi escuela a chicas
y chicos por igual.
Usé la educación
para la emancipación.
Enseñé a mis hijas,
enseñé a las estudiantes,
a olvidar la lección
de la obediencia.
Les enseñé a los estudiantes
a olvidar la lección
del llamado seudohonor.
Queridos hermanos y hermanas,
luchábamos por más derechos
para las mujeres,
y luchábamos
para tener más
y más espacio para las mujeres
en la sociedad.
Pero nos encontramos
con un fenómeno nuevo.
Fue letal para los derechos humanos
y, en particular,
para los derechos de las mujeres.
Se llamaba talibanización.
Eso significa una completa negación
de la participación de las mujeres
en todas las actividades políticas, económicas y sociales.
Cientos de escuelas se perdieron.
A las niñas se les prohibió
ir a la escuela.
A las mujeres se les obligó
a usar velos
y dejaron de ir a los mercados.
Los músicos fueron silenciados,
las niñas azotadas
y los cantantes asesinados.
Sufrían millones,
pero pocos hablaron,
y era aterrador
tener alrededor a esas personas
que matan y azotan
cuando uno habla
por sus derechos.
Es realmente aterrador.
A los 10 años,
Malala se levantó y
se levantó por el derecho
a la educación.
Escribió un diario
para el blog de la BBC,
se ofreció ella misma
para los documentales
del New York Times,
y habló en cada plataforma
que pudo.
Y su voz era la voz más poderosa.
Se esparció como un clamor
en todo el mundo.
Y esa fue la razón
por la que los talibanes
no podía tolerar su campaña
y el 9 de octubre del 2012,
le dispararon a quemarropa
en la cabeza.
Fue un día fatídico para mi familia
y para mí.
El mundo se convirtió
en un gran agujero negro.
Mientras que mi hija estaba
debatiéndose entre la vida y la muerte,
le susurré al oído a mi esposa:
"¿Debo culparme
por lo que le pasó
a mi hija, a tu hija?".
E impetuosamente me dijo,
"Por favor, no te culpes.
Defendiste la causa justa.
Pusiste tu vida en juego
por la causa de la verdad,
por la causa de la paz,
y por la causa de la educación,
y tu hija se inspiró en ti
y se te unió.
Ambos estaban
en el camino correcto
y Dios la protegerá".
Estas pocas palabras significaron
mucho para mí,
y no volví a preguntar de nuevo.
Cuando Malala estaba en el hospital
y tenía dolores severos
y fuertes dolores de cabeza
porque su nervio facial
estaba cortado,
yo solía ver una sombra oscura
que se extendía
por el rostro de mi esposa.
Pero mi hija nunca se quejó.
Solía decirnos,
"Estoy bien con mi sonrisa torcida
y con el entumecimiento
en mi cara.
Me pondré bien.
Por favor, no se preocupen".
Era un consuelo
para nosotros,
y nos consoló.
Queridos hermanos y hermanas,
hemos aprendido de ella
cómo resistir
en los momentos más difíciles,
y me complace
compartir con Uds.
que a pesar de ser un icono
por los derechos de
los niños y de las mujeres,
es como cualquier chica de 16 años.
Llora cuando no acaba su tarea.
Se pelea con sus hermanos,
y estoy muy contento por eso.
La gente me pregunta:
"¿Qué hay de especial en mi tutoría
que ha hecho tan audaz a Malala
tan valiente, expresiva
y ecuánime?"
Les digo, no me pregunten
lo que hice.
Pregúntenme
lo que no hice.
No corté sus alas y eso es todo.
Muchas gracias.
(Aplausos)
Gracias. Muchas gracias. Gracias. (Aplausos)
در بسیاری جوامع مردسالار و قبیلهای
معمولا پدرها با نام پسرانشان شناخته میشوند،
اما من جزء نادر پدرهایی هستم
که با نام دخترش شناخته میشود،
و من به این موضوع افتخار میکنم
( تشویق تماشاگران)
ملالا مبارزاتش را در سال ۲۰۰۷ برای آموزش شروع کرد
و برای حقوقش ایستاد،
و زمانی که تلاشش مورد تقدیر قرار گرفت سال ۲۰۱۱ بود،
که به او جایزه ملی صلح جوانان اهدا شد،
که به او جایزه ملی صلح جوانان اهدا شد،
و او دختری بسیارمشهور،
بسیار محبوب در کشورش شد.
قبل از آن، او دختر من بود،
اما حالا من پدر او هستم.
خانمها و آقایان،
اگر نگاهی به تاریخ بشر بیندازیم،
داستان زنان
داستان بی عدالتی هاست
نابرابری،
خشونت و بهره کشیست.
میبینید که
در جوامع مرد سالار،
درست از همان ابتدا،
زمانی که دختری به دنیا میاید،
تولدش جشن گرفته نمیشود.
او مورد استقبال قرار نمی گیرد،
نه توسط پدر و نه توسط مادرش.
اهالی محل میایند و
به مادر تسلی خاطر می دهند،
و هیچ کسی به پدر تبریک نمیگوید.
مادر برای داشتن دختر
بسیار ناراحت است.
هنگامی که او اولین فرزندش را دختر به دنیا میآورد،
اولین دختر، او غمگین است.
هنگامی که دومین دختر را به دنیا می آورد
او شوکه میشود،
و به امید داشتن پسر،
با بدنیا آوردن سومین دخترش،
او مانند یک مجرم احساس گناه میکند.
تنها مادر نیست که رنج میبرد،
بلکه این دختر تازه متولد شده،
هنگامی که بزرگتر میشود،
نیز رنج می برد.
در سن پنج سالگی،
زمانیکه باید به مدرسه برود،
او در خانه میماند
و برادرانش به مدرسه میروند
تا سن دوازده سالگی، به نوعی
زندگی خوبی دارد.
می تواند از زندگی لذت ببرد.
میتواند با دوستانش در خیابان بازی کند
وهمچون پروانه در خیابانها بچرخد.
وهمچون پروانه در خیابانها بچرخد.
اما همینکه به نوجوانی میرسد
و ۱۳ ساله میشود،
بیرون رفتن از خانه بدون همراهی یک مرد
برایش قدغن می شود.
او در چهاردیواری خانهاش حبس میشود.
او دیگر یک فرد آزاد نیست.
او تبدیل به ناموس
پدرش، برادانش
و خانوادهاش میشود،
و اگر از آنچه که به اصطلاح ناموس نامیده می شود
سرپیچی کند،
حتی میتوانند او را بکشند.
جالب اینه که آنچه اصطلاحا" ناموس
نامیده میشود
تنها زندگی دختر را تحت تاثیر قرار نمیدهد،
بلکه بر زندگی مردان خانواده
نیز تاثیر میگذارد.
من خانوادهای را با هفت خواهر و یک برادر میشناسم،
و این تنها برادر
به کشورهای خلیج فارس مهاجرت کرده،
تا درآمدی برای هر هفت خواهر
و والدینش داشته باشد،
چون فکر میکند موجب افت و خواری است
اگر هفت خواهرش حرفه ای را فرا گرفته
و از خانه بیرون رفته
و درآمدی برای زندگیشان داشته باشند.
بنابراین این برادر،
لذت زندگی خودش
و خوشبختی خواهرانش را درمحرابی به نام ناموس
قربانی می کند.
هنجار دیگری
در جوامع مردسالار هست
به نام اطاعت.
از یک دختر خوب انتطار میروید که
خیلی ساکت، متین
و بسیار مطیع باشد.
و این معیار است.
نمونه یک دختر خوب باید خیلی ساکت و آرام باشد.
او باید ساکت باشد
و انتظار میرود که تصمیم
پدر و مادرش و سایر بزرگترها
را بپذیرد،
حتی اگر آن را دوست نداشته باشد.
اگر با مردی ازدواج کند که او را دوست نداشته باشد
یا اگر با مرد مُسنی ازدواج کرد،
باید این را بپذیرد،
چون نمیخواهد بعنوان نافرمان
شناخته شود.
اگر او خیلی زود ازدواج کند،
باید این را قبول کند.
در غیر اینصورت، به او نافرمان گفته میشود.
در آخر چه اتفاقی میافتد؟
به زبان شاعرانه،
او ازدواج کرده، همبستر همسرش میشود،
سپس فرزندان پسر و دختر بیشتری به دنیا میآورد.
و تناقض این شرایط اینجاست که
همین مادر،
درس مشابهی از فرمانبری
به دخترش
و درس مشابهی از ناموس به پسرانش میدهد.
این دور باطل همواره ادامه دارد.
خانمها آقایان،
وضعیت اسفبار میلیونها زن
میتواند تغییر کند
اگر ما متفاوت فکر کنیم،
اگر زنان و مردان متفاوت فکر کنند،
و اگر مردان و زنان جوامع قبیله ای و مردسالار
در کشورهای در حال توسعه
چند هنجار خانوادگی و
اجتماعی را بشکنند،
اگر بتوانند قوانین تبعیض آمیز
سیستم کشورشان که علیه
ابتدایی ترین حقوق زنان است را
ابتدایی ترین حقوق زنان است را
ازمیان بردارند.
خواهران و برادران عزیز، هنگامی که ملالا به دنیا آمد،
برای اولین بار،
باور کنید،
صادقانه میگویم، من نوزاد تازه به دنیا آمده را زیاد دوست ندارم،
اما هنگامی که رفتم و به چشمان او نگاه کردم،
باور کنید،
به شدت احساس افتخار کردم.
و خیلی قبل از اینکه او متولد شود،
درباره اسم او فکر کردم
و من مجذوب یک قهرمان افسانهای
مبارز برای آزادی در افغانستان بودم.
اسم او ملالای از میوند بود،
و اسم دخترم را از روی نام او انتخاب کردم.
چند روز پس از اینکه ملالا به دنیا آمد،
دخترم به دنیا آمد،
عموزاده ام آمد
-- و این اتفاقی بود--
او به خانه ما آمد
و یک شجرهنامه آورد،
شجره نامه خانواده یوسف زی،
هنگامی که به شجرهنامه نگاه کردم،
اجداد ما را از ۳۰۰ سال پیش دنبال می کرد.
اما هنگامی که به آن نگاه کردم، همه مرد بودند
و من قلم را برداشتم،
یک خط از اسمم کشیدیم
و نوشتم "ملالا".
و هنگامی که بزرگتر شد،
وقتی چهار سال و نیمه بود،
من او را در مدرسه ام ثبتنام کردم.
شما از خودتان میپرسید چرا من
پذیرش یک دختر در مدرسه را مطرح میکنم؟
بله باید این را بگویم.
این شاید در کانادا پذیرفته شده باشد،
در آمریکا و خیلی از کشورهای پیشرفته،
اما در کشورهای فقیر،
در جوامع مردسالار، در جوامع قبیلهای،
این یک حادثه بزرگ در زندگی یک دختر است.
ثبت نام در مدرسه به معنای
به رسمیت شناختن هویت او و نام اوست.
پذیرش در مدرسه به معنای آن است
که او به دنیای رویاها
و آرزوها وارد شده
جایی که میتواند تواناییهایش را
برای زندگی ایندهاش پیدا کند.
من پنج خواهر دارم،
و هیچ یک از آنها نتوانستند به مدرسه بروند،
و شگفت زده خواهید شد،
دو هفته پیش هنگامی که
من فرم ویزا کانادا را پر میکردم،
و بخش خانواده فرم را پر میکردم،
نمی توانستم
نام خانوادگی برخی از خواهرانم را به خاطر بیاورم.
و علت آن این بود
که من هرگز، هرگز نام
خواهرانم را روی هیچ مدرکی ندیده ام.
و این دلیلی بود که من به دخترم
ارزش بگذارم.
چیزی که پدرم به خواهران من
و دخترانش نداد،
فکر کردم باید این را تغییر دهم.
من هوش و ذکاوت دخترم را
تقدیر میکردم.
من دخترم را تشویق میکردم هنگامی
که دوستان من میآمدند کنار من بنشیند.
من او را تشویق میکردم با من به جلسات مختلف بیاید.
و همه این ارزشهای خوب
را سعی کردم که به شخصیتش اضافه کنم.
و این تنها برای ملالا نبود.
من تمامی این ارزش های خوب را
در مدرسهام، برای دانش آموزان دختر و پسر گفتهام.
من از آموزش برای رهایی استفاده میکنم.
من به دخترانم آموختم،
به دانش آموزان دخترم آموختم
که درس اطاعت کردن را از یاد ببرند.
من به دانش آموزان پسرم آموختم
که درس به اطلاح ناموس را از یاد ببرند.
خواهران و برادران عزیز،
ما همواره برای حقوق بیشتر زنان تلاش کردیم،
و برای ایجاد فضای بیشتر و بیشتر
برای زنان در جامعه مبارزه کردیم.
اما با پدیده ای نو مواجه شدیم.
پدیدهای کشنده برای حقوق انسانی
و بویژه برای حقوق زنان بود.
به نام طالبان گرایی.
این به معنی نفی مطلق
مشارکت زنان
در تمامی فعالیت های سیاستی، اقتصادی و اجتماعی بود.
صدها مدرسه از بین رفتند.
دختران از رفتن به مدرسه منع شدند.
زنان مجبور به پوشیدن روبنده و حجاب شده
و از رفتن به بازارهای خرید منع شدند.
و از رفتن به بازارهای خرید منع شدند.
موسیقی دانان سرکوب شدند،
دختران شلاق خوردند
و خوانندگان کشته شدند.
میلیونها نفر مصیبت دیدند،
اما چندین نفر حرف زدهاند،
و ترسناکترین چیز این بود که
هنگامی که توسط افرادی
که میکشند و شلاق میزنند احاطه شدهای،
و برای حقوقت حرف میزنی.
این واقعا" ترسناک ترین چیزهاست.
در سن دهسالگی،
ملالا ایستاد، و او برای حق آموزش
برپاخاست.
او برای بی بی سی خاطرات روزانهاش را نوشت،
او برای مستند نیویورک تایمز
داوطلب شد،
و او در هر جای مناسبی که میتوانست صحبت کرد.
و صدایش قدرتمندترین صدا بود.
و صدایش مانند امواج در سراسر جهان گسترده شد.
و این به همین دلیل بود که طالبان
نتوانستند مبارزات او را تحمل کنند،
و در نهم اکتبر سال ۲۰۱۲،
از فاصله کم به سرش شلیک کردند.
آن روز برای من و خانوادهام آخر زمان بود.
تمامی دنیا در سیاه چال عمیقی فرو رفت.
در حالی که دخترم
در آستانه مرگ و زندگی بود،
من در گوش همسرم زمزمه میکردم،
"ایا من باید برای این اتفاق که برای دختر من و دخترتو
افتاده سرزنش شوم؟"
او بلافاصله به من گفت،
"لطفا خودت را سرزنش نکن.
تو برای آرمان درستی ایستادی.
تو زندگیت را در خطرانداختی
در راه حقیقت
در راه صلح
ودر راه آموزش،
و دخترت از تو الهام گرفت
و به تو پیوست.
شما هر دو در مسیر درستی بودید
و خداوند نگهدار او خواهد بود."
این چند کلمه برای من خیلی معنا داشت،
و من دیگر این پرسش را نپرسیدم.
هنگامی که ملالا در بیمارستان بود،
و درد بسیار شدیدی را می کشید
و سردردهای شدیدی داشت
زیرا اعصاب صورت او قطع شده بود،
من سایه سیاهی را میدیدم
که صورت همسرم را می پوشاند.
اما هرگز دخترم گلایه نکرد.
او به ما میگفت،
" من با لبخند کج
و صورت بیحس مشکلی ندارم.
خوب می شم. لطفا نگران نباشید.'
او تسلی دهنده ما بود،
و ما را دلداری میداد.
خواهران و برادران عزیز،
ما از او آموختیم چگونه در برابر
سخت ترین زمانها انعطاف پذیر باشیم،
و خوشحالم به شما بگویم
و خوشحالم به شما بگویم
که علیرغم اینکه او سمبل
حقوق کودکان و زنان است،
او مانند هر دختر شانزده ساله ای است.
وقتی تکالیف مدرسهاش ناتمام است گریه میکند
با برادرانش دعوا میکند،
و من از این موضوع بسیار خوشحالم.
مردم از من میپرسند،
راهنمایی من چه ویژگی داشته
که ملالا را اینقدر بی پروا
اینقدر شجاع و صریح و باوقار کرده است؟
من به آنها میگویم، از من نپرسید که چه کردم.
از من بپرسید که چه کاری را نکردهام.
من بالهای او را نبستم. فقط همین.
بسیار سپاسگزارم.
( تشویق تماشاگران)
سپاسگزارم. بسیار سپاسگزارم. ( تشویق تماشاگران)
Dans beaucoup de sociétés
tribales et patriarcales,
les pères sont généralement reconnus
parce qu'ils ont des fils,
mais je suis l'un des rares pères
à être connu parce qu'il a une fille
et j'en suis fier.
(Applaudissements)
Malala a commencé
son combat pour l'instruction
et s'est battue
pour ses droits en 2007.
Ses efforts ont été honorés
en 2011
et elle a reçu le Prix National
de la Jeunesse pour la Paix
et elle est devenue une jeune fille
très célèbre et très populaire
dans son pays.
Avant ça, elle était ma fille,
mais maintenant, je suis son père.
Mesdames et messieurs,
si nous jetons un œil
sur l'histoire humaine,
l'histoire des femmes
est l'histoire de l'injustice,
de l'inégalité,
de la violence et de l'exploitation.
Vous voyez,
dans les sociétés patriarcales,
dès le tout début,
lorsqu'une fille naît,
on ne célèbre pas
sa venue au monde.
Elle n'est pas bien accueillie
ni par son père, ni par sa mère.
Le voisinage vient
pour s'apitoyer avec la mère
et personne ne félicite le père.
Et la mère est très mal à l'aise
d'avoir eu une fille.
Quand elle donne la vie à son premier
bébé et que c'est une fille,
une première fille, elle est triste.
Quand elle donne la vie
à sa seconde fille,
elle est choquée,
et elle espère un fils,
quand elle donne la vie
à une troisième fille,
elle se sent coupable
comme une criminelle.
Les mères ne sont pas
les seules à souffrir,
mais la fille, le nouveau-né fille,
en grandissant,
elle souffre aussi.
À l'âge de cinq ans,
alors qu'elle devrait aller à l'école,
elle reste à la maison
et ses frères vont à l'école.
Jusqu'à l'âge de 12 ans,
d'une certaine manière,
elle a une vie agréable.
Elle peut s'amuser.
Elle peut jouer
avec ses amies dans les rues
et elle peut se déplacer
dans les rues
comme un papillon.
Mais à l'adolescence,
quand elle arrive à 13 ans,
on lui interdit de sortir de la maison
sans escorte masculine.
Elle est enfermée
entre les quatre murs de sa maison.
Elle n'est plus un individu libre.
Elle devient le soi-disant honneur
de son père et de ses frères
et de sa famille.
Et si elle transgresse
le code de ce soi-disant honneur,
elle peut même être tuée.
C'est intéressant de savoir que
ce soi-disant code d'honneur
n'affecte pas seulement
la vie de la jeune fille,
il affecte aussi la vie
des membres masculins de la famille.
Je connais une famille
où il y a sept sœurs et un frère
et cet unique frère
a dû émigrer dans les pays du Golfe
pour gagner la vie de ses sept sœurs
et de ses parents
car il pense que ce sera humiliant
si ses sept sœurs
apprennent un métier
et sortent de la maison
pour gagner leur vie.
Donc, ce frère
sacrifie toutes les joies de sa vie
et le bonheur de ses sœurs
sur l'autel de ce soi-disant honneur.
Et il y a une autre norme
dans les sociétés patriarcales
que l'on appelle l'obéissance.
Une fille sage doit être
très silencieuse, très humble
et très soumise.
C'est le critère.
La fille idéale
doit être très silencieuse.
Elle est supposée se taire
et elle est supposée
accepter les décisions
de son père et de sa mère
et les décisions de ses aînés,
même si elle ne les aime pas.
Si on la marie à un homme
qu'elle n'aime pas
ou si on la marie à un vieil homme,
elle doit l'accepter,
parce qu'elle ne veut pas qu'on pense
qu'elle est désobéissante.
Si on la marie très tôt,
elle doit l'accepter.
Sinon, on dira
qu'elle est désobéissante.
Et ensuite qu'arrive-t-il ?
Selon les mots d'une poétesse,
elle est mariée, engrossée,
puis elle donnera la vie
à d'autres fils et d'autres filles.
Et là est l'ironie de la situation :
cette mère
enseignera la même leçon d'obéissance
à sa fille
et la même leçon d'honneur à ses fils.
Et ce cercle vicieux
continuera, continuera.
Mesdames et messieurs,
cette malédiction de millions de femmes,
on peut la changer
si nous pensons autrement,
si les femmes et les hommes
pensent autrement,
si les femmes et les hommes
des sociétés tribales et patriarcales,
dans les pays
en voie de développement,
arrivent à briser quelques normes
familiales et sociétales,
s'ils arrivent à abolir
les lois discriminatoires
de leurs systèmes étatiques,
celles qui vont contre les droits humains
de base des femmes.
Chers frères et sœurs,
lorsque Malala est née,
pour la première fois,
croyez-moi,
car, pour être honnête,
je n'aime pas les nouveaux-nés,
mais lorsque je l'ai vue et que
j'ai regardé dans ses yeux,
croyez-moi,
je me suis senti extrêmement honoré.
Et longtemps avant sa naissance,
j'ai réfléchi à son nom
et j'étais fasciné par une combattante
héroïque et légendaire de l’Afghanistan.
Elle s'appelait Malala de Maiwand
et j'ai donné son nom à ma fille.
Quelques jours
après la naissance de Malala,
la naissance de ma fille,
mon cousin est venu,
c'était une coïncidence,
il est venu chez moi
et il m'a apporté
un arbre généalogique
de la famille Yousafzai
et quand j'ai regardé l'arbre,
il retraçait nos ancêtres
sur 300 ans.
Mais j'ai vu que
c'étaient tous des hommes
et j'ai pris ma plume,
j'ai tiré un trait depuis mon nom
et j'ai écrit « Malala ».
Quand elle a été plus grande,
quand elle avait quatre ans et demi,
je l'ai admise dans mon école.
Vous allez demander
pourquoi je mentionne
l'admission d'une fille
dans une école ?
Je dois la mentionner.
On peut considérer ça
comme normal au Canada,
aux États-Unis,
dans beaucoup de pays développés,
mais dans les pays pauvres,
dans les sociétés patriarcales,
dans les sociétés tribales,
c'est un grand événement
dans la vie d'une fille.
Entrer dans une école signifie
qu'on reconnaît
son identité et son nom.
L'admission dans une école signifie
qu'elle est entrée
dans le monde des rêves
et des aspirations,
qu'elle peut explorer son potentiel
pour sa vie future.
J'ai cinq sœurs
et aucune d'entre elles
n'a pu aller à l'école
et je vais vous étonner,
il y a deux semaines,
en remplissant ma demande de visa
pour le Canada,
je remplissais la partie
qui concerne la famille,
et je n'ai pas pu me souvenir
du prénom de certaines de mes sœurs.
Et la raison, c'est
que je n'ai jamais,
jamais vu les noms
de mes sœurs
écrits sur aucun document.
C'est la raison pour laquelle
je donne à ma fille sa juste valeur.
Ce que mon père
n'a pas pu donner à mes sœurs,
à ses filles,
j'ai pensé que je devais changer ça.
J'ai toujours apprécié
l'intelligence de ma fille
Je l'ai encouragée
à s'asseoir à côté de moi
quand mes amis venaient.
Je l'ai encouragée à m'accompagner
à diverses réunions.
Et toutes ces valeurs,
j'ai essayé de les graver
dans sa personnalité.
Et je ne l'ai pas fait
que pour Malala.
J'ai transmis ces valeurs
dans mon école, à mes élèves filles
et aussi à mes élèves garçons.
J'ai utilisé l'instruction
pour favoriser l'émancipation.
J'ai enseigné à mes filles,
j'ai enseigné à mes élèves-filles,
à désapprendre
la leçon de l'obéissance.
J'ai appris à mes élèves garçons
à désapprendre la leçon
du soi-disant honneur.
Chers frères et sœurs,
nous luttions pour que
les femmes aient plus de droits
et nous nous battions
pour avoir de plus en plus de place
pour les femmes dans la société.
Mais nous avons rencontré
un nouveau phénomène.
Il a été mortel pour les droits humains,
plus spécialement
pour les droits des femmes.
Ça s'appelait la talibanisation.
Il s'agissait d'une négation complète
de la participation des femmes
à toute activité politique,
économique et sociale.
Nous avons perdu
des centaines d'écoles.
On a interdit aux filles
d'aller à l'école.
On a obligé les femmes
à porter des voiles
et on leur a interdit
l'accès aux marchés.
On a fait taire les musiciens,
on a fouetté des filles
et tué des chanteurs.
Des millions de personnes souffraient
mais peu parlaient
et c'est ce qui était le plus effrayant
quand vous êtes entourés de gens
qui tuent et qui flagellent
et que vous faites valoir vos droits.
C'est la chose la plus effrayante.
Quand elle a eu 10 ans,
Malala s'est levée et
a réclamé le droit
à l'instruction.
Elle a tenu un journal
pour un blog de la BBC,
elle s'est portée volontaire
pour des documentaires
du New York Times,
et elle a pris la parole
chaque fois qu'elle l'a pu.
Et sa voix a été
une voix très puissante.
Elle est montée comme
un crescendo tout autour du monde.
C'est la raison pour laquelle
les Talibans ne pouvaient pas
tolérer son combat.
Et le 9 octobre 2012,
on lui a tiré à bout portant
dans la tête.
Ça a été un jour terrible
pour ma famille et pour moi.
Le monde est devenu
un énorme trou noir.
Alors que ma fille était
entre la vie et la mort,
j'ai chuchoté
à l'oreille de mon épouse :
« Faut-il me blâmer
pour ce qui est arrivé
à ma fille, à ta fille ? »
Et elle m'a répondu
de manière abrupte :
« Ne te blâme pas.
Tu t'es battu pour une cause juste.
Tu as mis ta vie en jeu
pour défendre la vérité,
pour défendre la paix
et pour défendre l'instruction
et ta fille s'est inspirée de toi
et elle suit tes traces.
Vous deux suiviez le bon chemin
et Dieu la protégera. »
Ces paroles ont signifié
beaucoup pour moi
et je n'ai pas reposé la question.
Quand Malala était hospitalisée
et qu'elle traversait
des douleurs terribles
et qu'elle souffrait
de sévères maux de tête
parce que son nerf facial
était abîmé,
je voyais une ombre
sur le visage de ma femme.
Mais ma fille ne s'est jamais plainte.
Elle nous disait :
« Je vais bien avec
mon sourire de travers
et ce visage engourdi.
Tout ira bien.
Ne vous faites pas de souci. »
Pour nous, elle était un réconfort
et elle nous consolait.
Chers frères et sœurs,
elle nous a montré comment
ne pas se laisser abattre
dans les temps les plus difficiles
et je suis heureux de pouvoir vous dire
qu'en dépit du fait d'être une icône
des droits des enfants et des femmes,
elle est comme
toutes les jeunes filles de 16 ans.
Elle pleure si ses devoirs
ne sont pas terminés.
Elle se querelle avec ses frères
et j'en suis très heureux.
Les gens me demandent
ce que j'ai fait de spécial
pour que Malala soit si intrépide,
si courageuse, qu'elle ose prendre
la parole et soit si posée ?
Je leurs réponds : « Ne me
demandez pas ce que j'ai fait.
Demandez-moi ce que je n'ai pas fait.
Je ne lui ai pas coupé les ailes,
c'est tout. »
Merci beaucoup.
(Applaudissement)
Merci, merci beaucoup. Merci.
(Applaudissements)
בהרבה חברות פטריארכליות וחברות שבטיות,
אבות בדרך כלל ידועים בזכות בניהם,
אבל אני אחד מהאבות המעטים
שידוע בזכות בתו,
ואני גאה בזה.
(מחיאות כפיים)
מאלאלה התחילה את
מסע הפרסום שלה למען חינוך
ועמדה על זכויותיה בשנת 2007,
וכאשר מאמציה כובדו ב-2011,
והיא קיבלה את פרס
שלום הנוער הלאומי,
והיא הפכה למאוד מפורסמת,
נערה מאוד מקובלת בארצה.
לפני זה, היא הייתה בתי,
אבל עכשיו אני אביה.
גבירותיי ורבותיי,
אם אנחנו נציץ בהיסטוריה האנושית,
הסיפור של הנשים
זהו סיפורו של עוול,
אי שוויון,
אלימות וניצול.
אתם מבינים,
בחברות פטריארכליות,
ממש מההתחלה,
כאשר תינוקת נולדת,
הלידה שלה לא נחגגת.
היא לא רצויה,
לא על ידי האבא ולא האמא.
השכונה מגיעה
ומנחמת את האמא,
ואף אחד לא מברך את האבא.
ולאמא מאוד לא נוח
שיש לה תינוקת.
כאשר היא יולדת את התינוקת הראשונה,
בת ראשונה, היא עצובה.
כאשר היא יולדת את ביתה השנייה,
היא בהלם,
ובציפייה לבן,
כשהיא יולדת את ביתה השלישית,
היא מרגישה אשמה כמו פושעת.
לא רק האם סובלת,
גם הבת, התינוקת שזה עתה נולדה,
כאשר היא מתבגרת,
גם היא סובלת.
בגיל חמש,
בזמן שהיא אמורה ללכת לבית הספר,
היא נשארת בבית
והאחים שלה מוכנסים לבית ספר.
עד גיל 12, איכשהו,
יש לה חיים טובים.
היא יכולה להנות.
היא יכולה לשחק עם חברים ברחוב,
והיא יכולה להסתובב ברחובות
כמו פרפר.
אבל כאשר היא נכנסת
לשנות העשרה שלה,
כאשר היא מגיעה לגיל 13,
אסור לה לצאת מהבית שלה
ללא ליווי של זכר.
היא מוגבלת בארבעת קירות ביתה.
היא כבר לא אדם חופשי.
היא הופכת להיות מה שנקרא הכבוד
של אביה ושל האחים שלה
ושל המשפחה שלה,
ואם היא תפר
את הקוד של מה שנקרא כבוד,
היא יכולה אפילו לההרג.
וזה גם מעניין, כי מה שנקרא
קוד של כבוד,
זה לא רק משפיע על חיים של ילדה,
זה גם משפיע על החיים
של הזכרים במשפחה.
אני מכיר משפחה של שבע אחיות
ואח אחד,
והאח האחד הזה,
היגר למדינות המפרץ,
בכדי לפרנס את שבע אחיותיו
והוריו,
כי הוא חושב שזה יהיה משפיל
אם שבע אחיותיו ילמדו מיומנות
ויצאו מהבית
בכדי להרוויח קצת פרנסה.
אז האח הזה,
הוא מקריב את ההנאה של חייו
ואת השמחה של אחיותיו
במזבח של מה שנקרא כבוד.
ויש נורמה אחת נוספת
של החברות הפטריארכליות
שנקראת צייתנות.
ילדה טובה אמורה להיות
מאוד שקטה, מאוד צנועה
ומאוד כנועה.
זה הקריטריון.
ילדה טובה כמודל לחיקוי
צריכה להיות שקטה מאוד
היא אמורה להיות שתקנית
והיא אמורה לקבל את ההחלטות
של אביה ואמה
ואת ההחלטות של מבוגרים,
אפילו אם היא לא אוהבת אותן.
אם היא מתחתנת עם גבר
שהיא לא אוהבת
או אם היא מתחתנת עם גבר מבוגר,
היא חייבת לקבל,
מפני שהיא לא רוצה להצטייר
כלא צייתנית.
אם היא מתחתנת מאוד מוקדם,
היא חייבת להסכים.
אחרת, היא תחשב כלא צייתנית.
ומה קורה בסוף?
במילים של שירה,
היא נישאת, נכנסת להריון,
ואז היא יולדת
יותר בנים ובנות.
וזאת האירוניה של המצב
שהאם הזאת,
היא מלמדת את אותם השעורים של צייתנות
לבנותיה
ואותו שיעור של כבוד לבניה.
ומעגל הקסמים האכזרי הזה ממשיך, ממשיך.
גבירותיי ורבותיי,
מצוקתן של מיליוני נשים
יכולה להשתנות
אם נחשוב אחרת,
אם נשים וגברים יחשבו אחרת,
אם גברים ונשים בחברות
שבטיות ופטריארכליות
במדינות המתפתחות,
אם הם יכולים לשבור מעט נורמות
של משפחה וחברה,
אם הם יכולים לבטל את החוקים המפלים
של המערכות במדינות שלהם,
אשר הולכים נגד זכויות אדם בסיסיות
של הנשים.
אחים ואחיות יקרים, כאשר מאלאלה נולדה,
ולראשונה,
האמינו לי,
אני לא אוהב תינוקות שרק נולדו, למען האמת,
אבל כשהלכתי והבטתי לתוך עיניה,
האמינו לי,
חשתי רגשי כבוד גדולים.
והרבה לפני שהיא נולדה,
חשבתי על שמה,
ואני הייתי מוקסם
מלוחמת החופש האגדית באפגניסטן.
שמה היה מאלאלי של מייוואנד,
ואני קראתי לבתי על שמה.
כמה ימים לאחר שמאלאלה נולדה,
בתי נולדה,
בן דודי הגיע --
וזה היה צירוף מקרים --
הוא הגיע לביתי
והוא הביא עץ משפחה,
עץ משפחה של משפחת יוסאפצאי,
וכאשר הסתכלתי על עץ המשפחה,
הלכתי אחורה 300 שנים של אבותינו.
אבל כאשר הסתכלתי, כולם היו גברים,
ולקחתי את העט שלי,
מתחתי קו מהשם שלי,
וכתבתי, "מאלאלה."
וכשהיא התבגרה,
כאשר הייתה בת ארבע וחצי,
רשמתי אותה לבית הספר שלי.
אתם תשאלו, אז, למה שאני אזכיר
את הרישום של הילדה לבית הספר?
כן, אני חייב להזכיר זאת.
זה יכול להיות מובן מאליו בקנדה,
באמריקה, בהרבה מדינות מתפתחות,
אבל במדינות עניות,
בחברות פטריארכליות, בחברות שבטיות,
זה מאורע גדול בחיים של ילדה.
הרשמה בבית ספר
פירושה הכרה בזהותה ובשמה.
קבלה לבית ספר
אומרת שהיא נכנסה לעולם של חלומות
ושל שאיפות
היכן שהיא יכולה לחקור את יכולותיה
לחיים העתידיים שלה.
יש לי חמש אחיות,
ואף אחת מהן לא יכלה
ללכת לבית ספר,
ואתם תופתעו,
שבועיים לפני,
כאשר מילאתי את טופס הויזה הקנדי,
ומלאתי את החלק של המשפחה בטופס,
לא יכולתי לזכור
את שמות המשפחה של כמה מאחיותי.
והסיבה היתה
שמעולם, מעלום לא ראיתי את השמות
של אחיותי כתובים על אף מסמך.
זאת הסיבה שאני
שאני נתתי תוקף לבתי.
מה שאבי לא יכל לתת לאחיותי
ולבנותיו,
חשבתי שאני חייב לשנות זאת.
הייתי מעריך את האינטליגנציה
והחוכמה של בתי.
אני עודדתי אותה לשבת איתי
כאשר חברי היו מגיעים.
אני עודדתי אותה לבוא
איתי לפגישות שונות.
ואת כל הערכים הטובים הללו,
ניסיתי להטמיע באישיותה.
וזאת לא היתה רק היא, רק מאלאלה.
אני הטמעתי את כל הערכים הטובים
לתלמידות בית הספר שלי,
ולתלמידי בית הספר גם כן.
הייתי מחנך לשחרור.
לימדתי את בנותי,
לימדתי את התלמידות,
לשכוח את שיעור הצייתנות.
לימדתי את תלמידי
לשכוח מהשיעור של מה
שנקרא כבוד-מדומה.
אחים ואחיות יקרים,
אנחנו שאפנו ליותר זכויות לנשים,
ואנחנו נלחמנו כדי שיהיה יותר,
יותר ויותר מקום לנשים בחברה.
אבל נתקלנו בתופעה חדשה.
זה היה קטלני לזכויות אדם
ובמיוחד לזכויות נשים.
זה נקרא טליבאניזציה.
זה אומר שלילה מוחלטת
של השתתפות נשים
בכל פעילות פוליטית, כלכלית וחברתית.
מאות בתי ספר אבדו.
נאסר על בנות ללכת לבית הספר.
נשים נאלצו ללבוש רעלות
והן נעצרו מללכת לשווקים.
מוזיקאיות הושתקו,
בנות הולקו
וזמרים נהרגו.
מיליונים סבלו,
אבל מעטים דיברו,
וזה היה הדבר הכי מפחיד
כאשר יש לך את כל
האנשים האלה מסביב
אשר נהרגו והולקו,
ואתם מדברים על הזכויות שלכם.
זה באמת הדבר הכי מפחיד.
בגיל 10,
מאלאלה עמדה, והיא עמדה על זכויותיה
להשכלה.
היא כתבה יומן לבלוג של BBC,
היא התנדבה
לסרטים התיעודיים של הניו יורק טיימס,
והיא דיברה מעל כל במה שיכלה.
וקולה היה הקול הכי עוצמתי.
זה התפשט כמו קרשנדו
בכל רחבי העולם.
וזאת היתה הסיבה שהטאליבן
לא יכל לסבול את הקמפיין שלה,
וב-9 לאוקטובר 2012,
היא נורתה בראש מטווח קצר.
זה היה יום הדין למשפחתי ולי.
העולם הפך לחור גדול ושחור.
כשבתי הייתה
על סף חיים ומוות,
לחשתי לאוזניה של אישתי,
"האם אני צריך להאשים
את עצמי על מה שקרה
לבתי ובתך?"
והיא אמרה לי באופן מפתיע,
"בבקשה אל תאשים את עצמך.
אתה עמדת למען מטרה טובה.
העמדת את חייך בסכנה
למען המטרה של אמת,
למען מטרה של שלום,
ולמען מטרה של חינוך,
והבת שלך קיבלה השראה
והצטרפה אליך.
שניכם הייתם במסלול הנכון
ואלוהים יגן עליה."
המילים האלו היו מאוד חשובות לי,
ולא שאלתי את השאלה הזאת שוב.
כשמאלאלה הייתה בבית החולים,
והיא עברה כאבים קשים
והיו לה כאבי ראש קשים
מפני שעצב הפנים שלה נחתך,
הייתי רואה צל כהה
מתפשט על פניה של אישתי.
אבל בתי מעולם לא התלוננה.
היא הייתה רגילה להגיד לנו,
"אני בסדר עם החיוך העקום שלי
ועם חוסר התחושה בפנים שלי.
אני אהיה בסדר, בבקשה אל תדאגו."
היא הייתה נחמה בשבילנו,
והיא ניחמה אותנו.
אחים ואחיות יקרים,
אנחנו למדנו ממנה להתאושש מהר
בזמנים הכי קשים,
ואני שמח לחלוק עימכם
שלמרות היותה סמל
לזכויותיהם של ילדים ונשים,
היא בדיוק כמו כל נערה בת 16.
היא בוכה כששיעורי הבית שלה לא גמורים.
היא רבה עם אחיה,
ואני מאוד שמח על כך.
אנשים שואלים אותי,
מה המיוחד בהדרכה שלי
שהפכה את מאלאלה לכל כך נועזת
וכל כך אמיצה וכל כך קולנית ויציבה?
אני אומר להם, אל תשאלו אותי מה עשיתי.
תשאלו אותי מה לא עשיתי.
אני לא חתכתי את כנפיה, וזה הכל.
תודה רבה לכם.
(מחיאות כפיים)
תודה לכם. תודה רבה לכם. תודה לכם.
(מחיאות כפיים)
कई पितृसत्तात्मक समाजों
और आदिवासी समाजों में,
पिता को आमतौर पर बेटों से जाना जाता है,
लेकिन मैं उन कुछ पिताओं में से हूँ ,
जो अपनी बेटी से जाने जाते हैं ,
और मुझे इस बात पर गर्व है |
(तालियाँ)
मलाला ने २००७ में,
शिक्षा के लिये अपना अभियान शुरू किया
और अपने अधिकारों के लिये खड़ी हुई,
और जब उसके प्रयासों को
२०११ में सम्मानित किया गया,
और जब उसे
राष्ट्रीय युवा शांति पुरस्कार दिया गया,
और वो अपने देश की बहुत प्रसिद्ध,
बहुत लोकप्रिय लड़की बन गयी,
उसके पहले, वो मेरी बेटी थी,
लेकिन अब मै उसका पिता हूँ |
देवियों और सज्जनों,
अगर हम मानव इतिहास पर नज़र डालें,
नारी की कहानी
अन्याय,
असमानता,
हिंसा और शोषण की कहानी है |
जैसा कि आप देखते हैं,
पुरुष प्रधान समाजों में,
शुरू से ही,
जब एक लड़की जन्म लेती है,
उसका जन्म मनाया नहीं जाता |
उसका स्वागत नहीं किया जाता,
न तो पिता के द्वारा
और न ही माँ के द्वारा |
पड़ोसी आते हैं
और माँ के साथ हमदर्दी जताते हैं
और कोई भी पिता को बधाई नहीं देता |
और एक माँ बहुत असहज महसूस करती है
एक लड़की को जन्म दे कर |
जब वो पहली बार एक लड़की को जन्म देती है,
उसकी पहली बेटी, वो दुखी होती है |
जब वो दूसरी बेटी को जन्म देती है,
वो भयभीत हो जाती है,
और एक पुत्र की आशा में,
जब वो तीसरी बेटी को जन्म देती है,
वो एक अपराधी की तरह दोषी महसूस करती है |
न सिर्फ माँ को भुगतना पड़ता है,
बल्कि वो बेटी, वो नवजात बच्ची,
जब बड़ी हो जाती है,
तब वो भी सहती है |
पांच वर्ष की आयु में,
जब उसे विद्यालय जाना चाहिए,
वो घर पर रहती है
और उसके भाइयों का
स्कूल में दाखिला करा दिया जाता है |
१२ वर्ष की आयु तक, किसी तरह,
वो एक अच्छा जीवन बिताती है |
वो मस्ती कर सकती है |
वो दोस्तों के साथ सड़कों पर खेल सकती है,
और वो गलियों में घूम सकती है
तितली की तरह |
लेकिन जब वो किशोरावस्था मे प्रवेश करती है,
जब वो १३ साल की हो जाती है,
तब उसे एक पुरुष के बिना
घर से बाहर निकलने से मना कर दिया जाता है |
उसे घर की चारदिवारी तक
सीमित कर दिया जाता है |
वो अब एक स्वतंत्र व्यक्ति नहीं रहती |
वो तथाकथित सम्मान का पर्याय बन जाती है
अपने पिता और भाइयों
और परिवार के लिये,
और अगर वो उस तथाकथित सम्मान का
उल्लंघन करती है,
तो उसकी हत्या भी की जा सकती है |
और यह भी दिलचस्प है कि
ये तथाकथित सम्मान,
न सिर्फ एक लड़की के जीवन पर असर डालता है,
ये परिवार के पुरुषों की जिंदगी
को भी प्रभावित करता है |
मैं ७ बहनों और १ भाई
के एक परिवार को जानता हूँ,
और वो एक भाई,
वह खाड़ी देशों में जाकर बस गया है,
जिससे वो अपनी ७ बहनों
और माता पिता के लिये रोज़ी रोटी कमा सके,
क्योंकि वो ऐसा सोचता है कि
यह बहुत ही अपमानजनक होगा
अगर उसकी बहनें कोई कौशल सीख जायें
और वो घर से बाहर जाकर
कुछ कमाने लगें |
तो ये भाई,
अपने जीवन के सुख,
और अपनी बहनों की खुशियों का,
इस तथाकथित सम्मान की वेदी पर,
बलिदान कर देता है |
और पुरुष प्रधान समाजों का एक और आदर्श है
जिसे आज्ञाकारिता कहा जाता है |
एक अच्छी लड़की उसको माना जाता है
जो बहुत शांत, बहुत विनीत
और बहुत विनम्र हो |
यही मापदंड है |
एक आदर्श अच्छी लड़की को
बहुत ही शांत होना चाहिए |
उसे चुप रहना चाहिए
और उसे अपने माता पिता
और बड़ों के फैसलों को स्वीकार कर लेना चाहिए
भले ही उसे वह पसंद न हों |
अगर उसकी शादी किसी ऐसे आदमी से होती है
जिसे वो पसंद नहीं करती
या फिर अगर उसकी शादी
किसी बूढ़े आदमी से होती है,
उसे स्वीकार करना पड़ेगा,
क्योंकि वो नहीं चाहती
कि उसे अवज्ञाकारी करार दिया जाये |
अगर उसकी शादी
बहुत छोटी उम्र में करा दी जाती है,
उसे स्वीकार करना पड़ेगा,
नहीं तो, उसे अवज्ञाकारी कहा जायेगा |
अंत में क्या होता है?
किसी कवयित्री के लफ्ज़ों में,
उसकी शादी होती है,
फिर सम्भोग,
और फिर वो जन्म देती है,
और भी बेटों और बेटियों को |
और ये स्थिति की विडम्बना है,
कि यही माँ,
फिर अपनी बेटियों को वही आज्ञाकारिता
और बेटों को वही सम्मान का पाठ पढ़ाती है |
और यह कुचक्र चलता चला जाता है |
देवियों और सज्जनों,
लाखों स्त्रियों की इस दुर्दशा को
बदला जा सकता है,
अगर हम अपनी सोच को बदलें,
अगर स्त्री और पुरुष अपनी सोच विकसित करें,
अगर पुरुष और स्त्री,
उन विकासशील देशों के
आदिवासी और पुरुष प्रधान समाजों में,
यदि वो, कुछ परिवार और समाज सम्बन्धी
मानदंडों को तोड़ सकें,
यदि वो अपने राज्यों मे भेदभावपूर्ण कानूनों
की उन व्यवस्थाओं को ख़त्म कर सकें,
जो महिलाओं के मूलभूत मानव अधिकारों के
खिलाफ जाते हैं |
प्रिय भाइयों और बहनों,
जब मलाला का जन्म हुआ था,
और जब पहली बार,
मेरा विश्वास कीजिये,
मुझे नवजात बच्चे पसंद नहीं हैं, सच में,
पर जब मैं गया और मैने उसकी आँखों में देखा,
मेरा विश्वास कीजिये,
मैंने अत्यंत सम्मानित महसूस किया |
और उसके पैदा होने के काफी समय पहले
मैंने उसका नाम सोचा था,
और मै अफगानिस्तान की एक
वीर महान स्वतंत्रता सेनानी से प्रभावित था|
उनका नाम था मलालाई ऑफ़ मैवंद,
और मैने उनके नाम से
अपनी बेटी का नाम रख दिया |
मलाला के जन्म के कुछ दिन बाद,
मेरी बेटी के जन्म के बाद,
मेरे भाई आये -
और संयोग से -
वो मेरे घर आये,
और एक वंश-वृक्ष साथ लाये
- युसुफजई परिवार का वंश-वृक्ष -
और जब मैंने उस वंश-वृक्ष को देखा,
तो उसमें ३०० साल पुराने पूर्वजों
का भी जिक्र था |
पर जब मैने ध्यान दिया,
तो सभी पुरुष थे |
और मैने अपनी कलम उठायी,
अपने नाम से एक रेखा खींची,
और लिखा, "मलाला" |
और जब वो थोड़ी बड़ी हुई,
जब वो साढ़े चार साल की थी,
मैने उसे अपने स्कूल में भर्ती कराया |
आप ये सोच रहे होंगे कि
मैने एक लड़की को स्कूल में प्रवेश कराने
के बारे में उल्लेख क्यों किया ?
हाँ , मुझे इसका जिक्र करना चाहिये |
कनाडा, अमेरिका और कई विकसित देशों में
ये भले ही कोई बड़ी बात न हो,
लेकिन गरीब देशों में,
पुरुष प्रधान समाजों में,
आदिवासी समाजों में,
ये एक लड़की की जिंदगी का
बहुत बड़ा दिन होता है |
एक स्कूल में नामांकन का मतलब है
उसकी पहचान और उसके नाम को मान्यता मिलना |
एक स्कूल में दाखिले का मतलब है
कि उसने अपने सपनों और
आकांक्षाओं की दुनिया में प्रवेश किया है
जहाँ वह भविष्य के लिए
अपनी क्षमताओं का पता लगा सकती हैं |
मेरी ५ बहनें हैं,
और उनमें से एक भी स्कूल नहीं जा सकीं,
और आपको आश्चर्य होगा,
दो हफ्ते पहले,
जब मै कनाडा का वीजा फार्म भर रहा था,
और मै फार्म में परिवार खंड को भर रहा था,
मुझे अपनी कुछ बहनों के कुलनाम याद नहीं आए|
और उसका कारण ये था
कि मैने कभी भी
अपनी बहनों का नाम
किसी भी दस्तावेज पर लिखा हुआ नहीं देखा है|
यही वजह है कि
मैने अपनी बेटी को महत्व दिया |
जो मेरे पिता
मेरी बहनों और अपनी बेटियों को नहीं दे सके,
मैने सोचा कि मुझे ये बदलना चाहिये |
मै अपनी बेटी की अक्लमंदी
और प्रतिभा की सराहना करता था |
मैने उसे प्रोत्साहित किया
कि जब मेरे दोस्त आयें तो वो मेरे साथ बैठे|
मैने उसे प्रोत्साहित किया
कि विभिन्न बैठकों में वो मेरे साथ चले |
और ये सभी अच्छे संस्कार,
मैने उसके व्यक्तित्व में
विकसित करने की कोशिश की |
और यह केवल मलाला के साथ ही नहीं था |
मैने ये सभी अच्छे संस्कार,
अपने स्कूल में,
छात्रों और छात्राओं को भी दिये |
मैने शिक्षा का इस्तेमाल उद्धार लिये किया |
मैने अपनी लड़कियों को सिखाया,
मैने अपनी छात्राओं को सिखाया,
कि वो आज्ञाकारिता का पाठ भुला दें |
मैने अपने छात्रों को सिखाया,
कि वो तथाकथित झूठे सम्मान का पाठ भुला दें|
प्रिय भाईयों और बहनों,
हम महिलाओं के अधिक अधिकारों
के लिए प्रयास कर रहे थे
और हम संघर्ष कर रहे थे
कि समाज में महिलाओं को
अधिक से अधिक स्थान मिल सके |
लेकिन हम एक नई घटना के पार आये |
यह मानव अधिकारों के लिए
और विशेष रूप से
महिलाओं के अधिकारों के लिए घातक थी |
उसको तालिबान-निर्माण कहा गया |
इसका मतलब है -
महिलाओं की भागीदारी का पूरा निषेध,
सभी राजनीतिक, आर्थिक
और सामाजिक गतिविधियों से |
सैकड़ों स्कूल नष्ट कर दिये गये |
लड़कियों के स्कूल जाने पर रोक लगा दी गयी |
महिलाओं को बुर्का पहनने के लिये
मजबूर किया गया
और उनके बाजार जाने पर रोक लगा दी गयी |
संगीतकारों को खामोश कर दिया गया,
लड़कियों पर कोड़े बरसाये गये
और गायकों को मार दिया गया |
लाखों पीड़ित थे ,
लेकिन कुछ ने आवाज़ उठायी,
और ये सबसे डरावनी बात होती थी
जब आपके आसपास सभी ऐसे लोग हों
जो मारते हों और कोड़े लगाते हों,
और आप अपने अधिकारों के लिए बोलो |
यह वास्तव में सबसे डरावनी बात है |
१० साल की उम्र में,
मलाला खड़ी हुई,
और वह अपने शिक्षा के अधिकार
के लिये खड़ी हुई |
उसने बीबीसी ब्लॉग के लिए एक डायरी लिखी,
उसने न्यूयॉर्क टाइम्स वृत्तचित्रों के लिए
खुद को नामांकित किया,
और उसने हर-संभव मंच से बात की |
और उसकी आवाज सबसे शक्तिशाली आवाज थी |
वह दुनिया भर में एक तेज की तरह फैल गई |
और यही कारण था कि तालिबान
उसके अभियान को बर्दाश्त नहीं कर सका,
और ९ अक्टूबर, २०१२ को,
उसे बिंदु रिक्त सीमा से
सिर में गोली मार दी गयी |
यह मेरे और मेरे परिवार के लिए
प्रलय का दिन था |
दुनिया एक बड़े ब्लैक होल जैसी लगने लगी |
जब मेरी बेटी
जिंदगी और मौत के कगार पर थी,
मैने अपनी पत्नी से धीरे से पूछा,
" क्या मुझे उस सब का दोषी माना जाना चाहिये
जो हमारी बेटी के साथ हुआ ? "
और उन्होंने अचानक मुझसे कहा,
"कृपया अपने आप को दोषी न ठहरायें |
आप सही कारण के लिए खड़े हुए |
आपने अपना जीवन दांव पे लगा दिया -
सच्चाई के लिये,
शांति के लिये,
और शिक्षा के लिये,
और आपकी बेटी आपसे प्रेरित हो गयी
और आपके साथ शामिल हो गयी |
आप दोनों सही रास्ते पर चल रहे थे
और ईश्वर उसकी रक्षा करेंगे | "
ये कुछ शब्द मेरे लिये बहुत मायने रखते हैं
और मैंने फिर कभी ये प्रश्न नहीं पूछा |
जब मलाला अस्पताल में थी,
और वो गंभीर पीड़ा से गुज़र रही थी,
और उसको तीव्र सिर दर्द होता था,
क्योंकि उसके चेहरे की नस कट गयी थी,
मुझे एक अँधेरी छाया दिखाई पड़ती थी
अपनी पत्नी के चेहरे पर |
लेकिन मेरी बेटी ने कभी शिकायत नहीं की |
वो कहती थी,
" मै अपनी टेढ़ी मुस्कान
और अपने चेहरे की अकड़न के साथ ठीक हूँ |
मैं ठीक हो जाऊँगी | चिंता मत करिये | "
वो हमारा धीरज थी
और उसने हमें सांत्वना दी |
प्रिय भाईयों और बहनों,
हमने उससे सीखा
कि सबसे कठिन समय में भी कैसे मजबूत बना जाए
और मुझे आपको यह बताते हुए ख़ुशी होगी
कि बच्चों और महिलाओं के अधिकारों के लिए
एक आदर्श होने के बावजूद,
वह किसी भी 16 साल की लड़की की तरह है |
होमवर्क अधूरा रह जाने पर वो रोती है |
वो अपने भाइयों के साथ झगड़ती है
और मै इस बात से बहुत खुश हूँ |
लोग मुझसे पूछते हैं ,
मेरे पालन पोषण में ऐसा क्या विशेष है
जिसने मलाला को इतना निर्भीक,
इतना साहसी, इतना मुखर
और इतना संतुलित बना दिया ?
मै उनसे कहता हूँ,
मुझसे ये मत पूछो कि मैने क्या किया |
मुझसे ये पूछो कि मैने क्या नहीं किया |
मैने उसके पर नहीं काटे, बस इतना ही |
बहुत बहुत धन्यवाद |
( तालियाँ )
शुक्रिया | बहुत बहुत शुक्रिया |
धन्यवाद | (तालियां )
U mnogim patrijarhalnim i plemenskim društvima,
očevi su uobičajeno poznati po svojim sinovima,
ali ja sam jedan od nekolicine očeva
koji je poznat po svojoj kćeri,
i ponosan sam na to.
(Pljesak)
Malala je počela svoju kampanju za obrazovanje
i ustala za svoja prava 2007.
i kada je njen trud priznat 2011.
i dana joj je nacionalna mirovna nagrada za mlade,
postala je vrlo slavna,
vrlo popularna mlada djevojka u svojoj zemlji.
Prije toga, bila je moja kćer,
ali sada sam ja njen otac.
Dame i gospodo,
ako pogledamo ljudsku povijest,
priča žena
je priča nepravde,
nejednakosti,
nasilja i iskorištavanja.
Vidite,
u patrijarhalnim društvima,
od samog početka,
kada je djevojčica rođena,
njeno rođenje se ne slavi.
Ona nije dobrodošla,
niti njenom ocu niti njenoj majci.
Susjedstvo dolazi
i suosjeća s majkom,
i nitko ne čestita ocu.
I majci je vrlo neugodno
zato što ima djevojčicu.
Kada rodi prvu djevojčicu
prvu kćer, tužna je.
Kada rodi drugu kćer,
ona je šokirana,
i u isčekivanju sina,
kada rodi treću kćer,
osjeća se krivom kao da je zločinac.
Ne samo da pati majka,
ali i kćer, novorođena kćer,
kada ostari,
ona također pati.
U petoj godini života,
kada bi trebala ići u školu,
ostaje kod kuće
i njena braća su upisana u školu.
Do dvanaeste godine, nekako,
ima dobar život.
Može se zabavljati.
Može se igrati s prijateljima na ulici
i može se kretati ulicom
kao leptir.
Ali kada uđe u pubertet,
kada napuni trinaest godina,
zabranjeno joj je izaći iz kuće
bez muške pratnje.
Zatvorena je unutar četiri zida svog doma.
Nije više slobodna individua.
Postaje takozvana čast
svog oca i braće
i svoje obitelji,
i ako prekrši
kodeks takozvane časti,
može čak biti ubijena.
I također je zanimljivo da ovaj takozvani
kodeks časti,
ne utječe samo na život djevojčice,
također utječe na život
muških članova obitelji.
Poznajem obitelj sa sedam sestara i jednim bratom,
i taj jedan brat,
je emigrirao u zemlje Zaljeva,
kako bi zarađivao za svojih sedam sestara
i roditelje,
jer misli da bi bilo ponižavajuće
da njegovih sedam sestara nauči vještinu
i izađe iz doma
i zaradi novac za život.
Tako da ovaj brat,
on žrtvuje radost u svom životu
i sreću svojih sestara
na oltaru takozvane časti.
I postoji još jedna norma
patrijarhalnog društva
koja se zove poslušnost.
Dobra djevojčica trebala bi biti
vrlo tiha, iznimno ponizna
i vrlo podložna.
To je kriterij.
Uzorna dobra djevojčica bi trebala biti vrlo tiha.
Trebala bi biti tiha
i trebala bi prihvaćati odluke
svog oca i majke
i odluke starješina,
čak i ako joj se ne sviđaju.
Ako je udana za muškarca koji joj se ne sviđa
ili je udana za starca,
mora to prihvatiti,
zato što nije htjela biti označena
kao neposlušna.
Ako je udana vrlo rano,
mora to prihvatiti.
Inače će ju nazvati neposlušnom.
I što se na kraju dogodi?
Riječima pjesnika,
ona je udana, smještena u krevet,
i onda rađa još sinova i kćeri.
I to je ironija situacije,
da ta majka,
podučava iste lekcije poslušnosti
svoju kćer
i istu lekciju časti svojim sinovima.
I ovaj okrutni ciklus se nastavlja i nastavlja.
Dame i gospodo,
ova tlapnja milijuna žena
mogla bi se promijeniti
ako razmišljamo drugačije,
ako žene i muškarci razmišljaju drugačije,
ako muškarci i žene u plemenskim i patrijarhalnim društvima
u zemljama u razvoju,
mogu razbiti nekoliko normi
obitelji i društva,
ako mogu poništiti diskriminacijske zakone
sustava u svojim državama,
koji idu protiv osnovnih ljudskih prava
žena.
Draga braćo i sestre, kada je Malala rođena,
i po prvi put,
vjerujte mi,
ne volim novorođenčad, da budem iskren,
ali kada sam joj pogledao u oči,
vjerujte mi,
osjećao sam se iznimno povlašteno.
I puno prije nego je rođena,
razmišljao sam o njenom imenu,
i fascinirala me herojska
legendarna borkinja za slobodu u Afganistanu.
Njeno ime je Malalai od Maiwanda,
i nazvao sam svoju kćer po njoj.
Nekoliko dana nakon što je Malala rođena,
nakon što je rođena moja kćer,
moj rođak je došao --
i to je bila slučajnost --
došao je u moju kuću
i donio obiteljsko drvo,
obiteljsko drvo obitelji Yousafzai,
i kada sam pogledao obiteljsko drvo,
pratilo je povijest naših predaka u posljednjih 300 godina.
Ali kada sam pogledao, svi su bili muškarci,
i uzeo sam svoju olovku,
povukao crtu od svog imena,
i napisao, "Malala."
I kada je postala starija,
kada je imala četiri i pol godine,
upisao sam ju u svoju školu.
Pitat ćete se zašto spominjem
upis djevojčice u školu?
Da, moram to spomenuti,
možda se uzima zdravo za gotovo u Kanadi,
u Americi, u mnogim razvijenim zemljama,
ali u siromašnim zemljama,
u patrijarhalnim društvima, plemenskim društvima,
to je velik događaj za život djevojčice.
Upis u školu znači
priznavanje njenog identiteta i imena.
Upis u školu znači
da je ušla u svijet snova
i težnji
gdje može istraživati svoj potencijal
za budući život.
Imam pet sestara,
i nijedna od njih nije mogla ići u školu,
i zapanjit ćete se,
dva tjedna prije,
kada sam popunjavao Kanadski obrazac za vizu,
i ispunjavao sam dio obrasca o obitelji,
nisam se mogao prisjetiti
prezimena nekih od mojih sestara.
I razlog je bio taj
da nisam nikad, nikad vidio imena
mojih sestara napisana na nekom dokumentu.
To je bio razlog zbog kojeg
sam cijenio svoju kćer.
Ono što moj otac nije mogao dati mojim sestrama
i svojim kćerima,
pomislio sam da to moram promijeniti.
Cijenio sam inteligenciju
i briljantnost svoje kćeri.
Poticao sam ju da sjedi sa mnom
kada bi moji prijatelji došli.
Poticao sam je da ide sa mnom na različite sastanke.
I sve te dobre vrijednosti,
pokušao sam ih usaditi u njenu osobnost.
I to nije bila samo ona, nije bila samo Malala.
Usadio sam sve ove dobre vrijednosti
u moju školu, ženskim i muškim učenicama i učenicima.
Koristio sam obrazovanje za emancipaciju.
Naučio sam svoje djevojčice,
naučio sam svoje učenice,
da zaborave lekciju poslušnosti.
Naučio sam svoje učenike
da zaborave lekciju takozvane pseudo-časti.
Draga braćo i sestre,
težili smo većim pravima žena,
i borili smo se da imamo više,
i više prostora za žene u društvu.
Ali smo se susreli s novim fenomenom.
Bio je smrtonosan za ljudska prava
i osobito za prava žena.
Zvao se Talibanizacija.
Znači potpuno negiranje
ženskog sudjelovanja
u svim političkim, ekonomskim i društvenim aktivnostima.
Stotine škola su izgubljene.
Djevojčicama je zabranjeno ići u školu.
Žene su prisiljene nositi veo
i spriječene su u odlasku na tržnice.
Glazbenici su utišani,
djevojke su bičevane
i pjevači su ubijani.
Milijuni su patili,
ali rijetki su progovorili,
i to je bilo najstrašnije
kad oko sebe imate takve ljude
koji ubijaju i bičuju,
i progovarate za svoja prava.
To je zaista najstrašnija stvar.
Sa 10 godina,
Malala je ustala, ustala je za pravo
na obrazovanje.
Pisala je dnevnik za BBC blog,
odlučila je biti dijelom
dokumentaraca za New York Times,
i govorila je koristeći svaku dostupnu platformu.
I njen glas je bio najsnažniji glas.
Širio se kao kreščendo svuda po svijetu.
I to je bio razlog zašto Talibani
nisu mogli tolerirati njenu kampanju,
i 9. listopada 2012. godine
upucana je u glavu sa male udaljenosti.
To je bio kraj svijeta za moju obitelj i mene.
Svijet se pretvorio u veliku crnu rupu.
Dok je moja kćer bila
na rubu života i smrti,
šapnuo sam u uho moje žene.
"Trebam li sebe kriviti za ovo što se dogodilo
mojoj i tvojoj kćeri?"
I bez oklijevanja mi je rekla,
"Molim te ne krivi sebe.
Zastupao si pravu stvar.
Riskirao si svoj život
za stvar istine,
za stvar mira,
i za stvar obrazovanja,
i tvoja kćer je inspirirana od tebe
pridružila ti se.
Oboje ste bili na pravom putu
i Bog će je zaštiti."
Ovih nekoliko riječi mi je puno značilo,
i nisam ponovno postavio to pitanje.
Kada je Malala bila u bolnici,
i prolazila je kroz strašne bolove
i imala je snažne glavobolje
jer joj je živac u licu oštećen,
viđao sam tamnu sjenu
kako se širi licem moje žene.
Ali moja kćer se nikad nije žalila.
Rekla bi nam,
"Sviđa mi se moj iskrivljeni osmijeh
i neosjetljivost u licu.
Bit ću dobro. Molim vas ne brinite."
Bila nam je utjeha,
i tješila nas je.
Draga braćo i sestre,
naučili smo od nje kako biti ustrajni
u najtežim vremenima,
i drago mi je što sam s vama podijelio
da unatoč tome što je ikona
za prava djece i žena,
ona je kao i svaka druga šesnaestogodišnja djevojčica.
Plače kada njena zadaća nije dovršena.
Svađa se sa svojom braćom,
i jako sam sretan zbog toga.
Ljudi me pitaju,
što je tako posebno u mom mentorstvu
što je Malalu učinilo tako smjelom
i hrabrom i tako glasnom i staloženom?
Kažem im, ne pitajte me što sam učinio.
Pitajte me što nisam učinio.
Nisam joj podrezao krila, to je sve.
Hvala vam puno.
(Pljesak)
Hvala vam. Hvala vam puno. Hvala vam. (Pljesak)
Sok patriarchális és törzsi társadalomban
az apákat rendszerint a fiaikról ismerik.
Én azonban azon kevés apák egyike vagyok,
akit a lányáról ismernek,
és erre büszke is vagyok.
(Taps)
Malala kampányt indított az oktatásért,
és kiállt a jogaiért 2007-ben.
Amikor 2011-ben elismerték a törekvéseit,
és megkapta a Nemzeti Ifjúsági Békedíjat,
nagyon híres,
igen népszerű ifjú hölgy lett hazájában.
Azelőtt ő az én lányom volt,
most már én vagyok az ő apukája.
Hölgyeim és Uraim!
Ha visszatekintünk az emberiség
történelmére,
a nők története
az igazságtalanságról,
az egyenlőtlenségről,
erőszakról és kihasználásról szól.
Tudjátok,
a patriarchális társadalmakban
a kezdetektől fogva:
ha kislány jön a világra,
nem ünneplik meg a születését.
Nem fogadják szívesen,
az apja és az anyja sem.
Átjönnek a szomszédok,
akik együttéreznek az anyával,
az apának pedig senki sem gratulál.
Az anyának rettentő kellemetlen,
hogy kislánya született.
Amikor megszüli az első lánygyermeket,
az első lányt, akkor elszomorodik.
Ha megszüli a második lányt is,
meg van döbbenve,
és amikor már igazán fiút várnak,
és harmadszor is lánya születik,
úgy érzi magát, mint aki bűnt követett el.
Nemcsak az anya szenved,
hanem a kislány, az újszülött gyermek is,
miközben felnő,
ő is szenved.
Ötéves korában,
mikor iskolába kellene járnia,
otthon marad,
míg a fiútestvéreit beíratják.
12 éves koráig még úgy ahogy
jó élete lehet.
Szórakozhat,
játszhat a barátaival az utcán,
utcákon át repkedhet,
akár egy pillangó.
De amikor a tinédzserkorba lép,
és 13 éves lesz,
attól kezdve tilos hazulról elmennie,
ha nincs vele férfikísérő.
Otthona négy fala közé van zárva.
Nem szabad ember többé.
Ő maga úgymond becsületbeli kérdéssé válik
édesapja, fivérei
és családja számára.
Ha megszegi
az úgynevezett „becsületkódexet”,
akár meg is ölhetik.
Az is érdekes, hogy ez a bizonyos
„becsületkódex”
nemcsak a lány életére van hatással,
hanem ugyanúgy kihat
a család férfi tagjaira is.
Ismerek egy családot,
ahol hét lány- és egy fiúgyermek van.
Az az egy szem fiú
végigjárta a Perzsa-öböl országait,
hogy megélhetést biztosítson
a hét lánytestvérének
és a szüleinek,
mert úgy gondolja, hogy megalázó lenne,
ha a hét lánytestvére szakmát szerezne,
és eljárnának otthonról,
hogy megkeressék a kenyérre valót.
Vagyis ez a fivér
feláldozza az életét
és lánytestvérei boldogságát
az úgynevezett becsület oltárán.
Van még egy általános norma
a patriarchális társadalmakban,
amit úgy hívnak: engedelmesség.
A jó leányról úgy tartják, legyen
nagyon csendes, szerény
és igen alázatos.
Ezek a követelmények.
A példaértékű leány nagyon csendes.
Hallgasson,
és el kell fogadnia minden döntést,
amit az apja, az anyja
és az idősek meghoznak,
még akkor is, ha azok nem tetszenek neki.
Ha olyan férfihez adják hozzá,
akit nem kedvel,
vagy ha idős férjet választanak neki,
el kell fogadnia,
mert nem akarja,
hogy azt a bélyeget süssék rá,
hogy engedetlen.
Ha fiatalon adják férjhez,
el kell fogadnia.
Különben engedetlen.
És végül mi történik?
Egy költőnő szavaival élve
férjhez megy, elhálják az éjszakát,
majd számos gyereket szül.
A helyzet iróniája pedig az,
hogy ez az édesanya
ugyanazt a leckét tanítja
az engedelmességről
a lányának,
és ugyanerről a becsületről
oktatja a fiait.
Ez az ördögi kör pedig így megy tovább,
a végtelenségig.
Hölgyeim és Uraim!
Nők millióinak ezen sorsán
lehetne változtatni.
Akkor, ha másképpen gondolkodnánk.
Akkor, ha nők és férfiak
másként gondolkodnának.
Ha férfiak és nők
a törzsi és patriarchális társadalmakban,
a fejlődő országokban
felrúgnának néhány normát
a család és társadalom kapcsán.
Ha el tudnák törölni
a diszkriminatív törvényeket
ezekben az állami berendezkedésekben,
azokat, amelyek sértik a nők
alapvető emberi jogait.
Drága Testvéreim!
Amikor Malala megszületett,
életemben először,
higgyék el,
nem vagyok oda az újszülöttekért,
hogy őszinte legyek,
de amikor a szemébe néztem,
én mondom,
rettentő büszke voltam.
Már jóval a születése előtt
fontolgattam mi legyen a neve,
és hihetetlenül megigézett egy hősi,
legendás, afgán szabadságharcos.
Úgy hívták, Malalai of Maiwand.
Róla neveztem el a lányomat.
Néhány napra rá, hogy Malala,
a lányom megszületett,
az unokatestvérem
- teljesen véletlenül -
amikor látogatóba jött hozzánk,
hozott magával egy családfát,
a Yousafzai-családfát.
Megvizsgáltam a családfát,
és 300 évre visszamenőleg
ábrázolta a felmenőinket.
De amikor jobban megnéztem,
láttam, hogy mindannyian férfiak voltak.
Kezembe vettem hát egy tollat,
húztam egy vonalat a nevemtől,
és odaírtam: „Malala”.
Amikor idősebb lett a lányom,
amikor négy és fél éves lett,
beírattam az iskolámba.
Felmerülhet önökben,
hogy miért beszélek
egy lány beíratásáról.
Nos, muszáj szóvá tennem.
Mindezt természetes lehet Kanadában,
Amerikában, a fejlett országokban,
de a szegény országokban,
a patriarchális és törzsi társadalmakban
ez nagy esemény egy lány életében.
Az iskolába való felvétel azt jelenti,
hogy elismerik a személyét és a nevét.
Az iskolába való felvétel azt jelenti,
hogy belépett az álmok és
ambíciók világába,
ahol felfedezheti a lehetőségeit,
amit az élete tartogat számára.
Öt lánytestvérem van,
egyikük sem járhatott iskolába.
És meg fognak döbbenni,
de két héttel ezelőtt,
amikor a kanadai vízumhoz szükséges
papírokat töltöttem ki,
éppen a családról szóló résznél tartottam,
és nem tudtam felidézni
néhány lánytestvérem vezetéknevét.
Ennek az volt az oka,
hogy soha életemben nem láttam a nevüket
írott formában semmilyen dokumentumon.
Ez volt az oka annak,
hogy én nagyra értékeltem a lányomat.
Azon, amit édesapám nem adhatott meg
a lánytestvéreimnek,
a lányainak,
azt gondoltam,
nekem változtatnom kell.
Mindig nagyra értékeltem a lányom
intelligenciáját és ragyogó elméjét.
Biztattam, hogy üljön közénk,
amikor a barátaim átjöttek hozzánk.
Buzdítottam, hogy jöjjön el velem
különböző megbeszélésekre.
Próbáltam ezeket az értékeket
a személyiségébe plántálni.
És nem csak Malaláéba.
Megosztottam ezeket az értékeket
az iskolában, a lány és
fiú diákokkal egyaránt.
Az oktatást az egyenjogúság
eszközeként használtam.
Azt tanítottam a lányaimnak,
a lány diákjaimnak,
hogy felejtsék el az engedelmességet.
Azt tanítottam a fiú diákjaimnak,
hogy felejtsék el a kvázi-becsületről
tanultakat.
Drága Testvéreim!
Harcoltunk azért, hogy a nőknek
több joga legyen,
és küzdöttünk azért, hogy a nők
egyre nagyobb teret kapjanak
a társadalomban.
Azonban egy új jelenséggel
találtuk magunkat szemben.
Ez pusztító volt az emberi jogok,
különösen a nők jogainak szempontjából.
Úgy hívták: a tálib uralom.
Teljes mértékben elutasították
a nők részvételét
mindennemű politikai, gazdasági
és társadalmi tevékenységben.
Iskolák százai vesztek oda.
Megtiltották a lányoknak,
hogy iskolába járjanak.
Arra kényszerítették a nőket,
hogy leplet viseljenek,
és nem járhattak el a piacra.
Zenészeket hallgattattak el,
lányokat korbácsoltak,
énekeseket öltek meg.
Milliók szenvedtek,
de csak kevesen szólaltak fel.
Az volt a legrémisztőbb dolog
miközben olyan emberek vesznek körül,
akik gyilkolnak és korbácsolnak,
és Te a jogaidat kéred.
Valóban ez a legrémisztőbb.
10 éves korában
Malala felállt, és kiállt azért,
hogy neki joga van
az oktatáshoz.
Naplót vezetett a BBC-blogban,
és felajanlotta szolgálatatát
a New York Times dokumentum fimjeihez.
Minden lehetséges alkalmat megragadott
véleménye kinyilvánításhoz.
Hatalmas erővel bírt a hangja.
Egyre erősödő dallamként terjedt
szerte a világon.
Ez volt az oka annak, hogy a tálibok
nem tűrték meg a kampányát,
és 2012. október 9-én
közvetlen közelről fejbe lőtték.
Borzasztó katasztrófa volt ez a családnak
és nekem is.
A világ óriási, fekete veremmé változott.
Miközben a lányom
élet és halál között lebegett,
azt kérdeztem a feleségem fülébe súgva:
„Hibás vagyok azért, ami
a lányunkkal történt?”
Félbeszakíott:
„Kérlek, ne hibáztasd magad!
A jó ügy érdekében cselekedtél.
Kockáztattad az életed
az igazság,
a béke,
az oktatás érdekében.
A lányod pedig fellelkesülve mindettől
csatlakozott hozzád.
Mindketten a jó úton jártatok,
Isten meg fogja védeni.”
Sokat jelentett számomra ez a néhány szó,
és soha többé nem merült fel
bennem a kérdés.
Amikor Malala kórházban volt,
és szörnyű fájdalmai voltak,
borzasztóan fájt a feje,
mert kivágtak egy ideget az arcából,
sötét árny ült
a feleségem arcára.
A lányom viszont soha nem panaszkodott.
Mindig azt mondta:
„Megleszek a ferde mosolyommal
és az arcom zsibbadásával.
Rendbe fogok jönni.
Kérlek, ne aggódjatok!”
Ő nyugtatgatott
és vigasztalt bennünket.
Drága Testvéreim!
Tőle tanultuk meg, hogyan álljunk talpra
a legnehezebb időkben,
és örömömre szolgál,
hogy kijelenthetem,
annak ellenére,
hogy bálványozzák azért,
amit a gyermekek és nők jogaiért tett,
ugyanolyan, mint bármelyik 16 éves lány.
Sír, ha nincs kész a leckéje.
Veszekszik a fiútestvéreivel,
és én ennek nagyon örülök.
Az emberek azt kérdezik,
mi olyan különleges a tanításomban,
amitől Malala ilyen vakmerő,
bátor, szókimondó és határozott lett.
Azt szoktam mondani, ne azt kérdezzék,
mit tettem.
Azt kérdezzék meg, mit nem tettem.
Nem szegtem szárnyát, ez minden.
Köszönöm szépen!
(Taps)
Köszönöm! Nagyon szépen köszönöm!
Köszönöm! (Taps)
Pada banyak masyarakat patriarkis dan
komunitas tradisional,
ayah biasanya dikenal karena anak
laki-laki mereka,
tapi saya adalah satu dari beberapa ayah
yang dikenal karena anak perempuannya,
dan saya bangga karenanya.
(Tepuk tangan)
Malala mulai melakukan kampanye pendidikan
dan berjuang untuk hak-haknya pada tahun
2007,
dan ketika upayanya itu diberi penghargaan
pada tahun 2011,
dia menerima penghargaan nasional
pemuda pencetus perdamaian,
dan Malala menjadi sangat terkenal,
gadis yang terkenal dari negaranya.
Sebelumnya,dia adalah anak perempuan saya,
tapi sekarang saya adalah ayahnya.
Bapak-bapak dan Ibu-ibu,
jika kita melihat sekilas sejarah manusia,
kisah tentang perempuan
adalah kisah tentang ketidak-adilan,
ketidak-setaraan,
kekerasan dan eksploitasi.
Anda tahu,
dalam masyarakat patriarkis,
dari awal,
ketika seorang anak perempuan lahir,
kelahirannya tidak dirayakan.
Dia tidak disambut,
baik oleh ayah maupun ibunya.
Para tetangga yang datang
akan bersimpati dengan si ibu,
dan tidak ada yang memberi selamat
kepada sang ayah.
Dan sang ibu merasa sangat tidak nyaman
memiliki seorang anak perempuan.
Ketika dia melahirkan anak perempuan
pertama,
anak perempuan pertamanya, dia bersedih.
Ketika melahirkan anak perempuan kedua,
dia sangat terkejut,
dan karena mengharapkan anak laki-laki,
ketika melahirkan anak perempuan ketiga,
dia merasa bersalah seperti seorang
kriminal.
Tidak hanya sang ibu yang menderita,
tapi si anak perempuan,
yang baru saja dilahirkan,
ketika dia tumbuh besar,
dia juga menderita.
Pada usia lima tahun,
saat dia seharusnya bersekolah,
dia tinggal di rumah
dan saudara laki-lakinya bersekolah.
Sampai usia 12 tahun, entah bagaimana,
dia mempunyai kehidupan yang baik.
Dia bisa bersenang-senang.
Dia bisa bermain dengan teman-temannya
di jalanan,
dan dia bisa berlarian di jalanan
bagai kupu-kupu.
Tapi ketika dia menginjak usia remaja,
ketika dia mencapai usia 13 tahun,
dia dilarang keluar rumah
tanpa ditemani keluarga laki-laki.
Dia dikurung di balik keempat dinding
rumahnya.
Dia bukan lagi seorang individu bebas.
Dia harus menjaga yang disebut"kehormatan"
ayah dan saudara-saudara laki-lakinya
dan keluarganya,
dan jika dia melanggar
peraturan yang disebut kehormatan itu,
dia bahkan bisa dibunuh.
Juga menarik bahwa peraturan
yang disebut kehormatan ini
tidak hanya berdampak pada
kehidupan anak perempuan,
tapi juga berdampak pada kehidupan
anggota laki-laki dari keluarga itu.
Saya kenal sebuah keluarga beranggotakan
tujuh anak perempuan dan satu laki-laki,
dan anak laki-laki satu-satunya itu,
dia pindah ke negara Timur Tengah,
untuk menghidupi ketujuh saudara
perempuannya
dan orang tuanya,
karena dia berpikir bahwa akan memalukan
jika ketujuh saudara perempuannya
mempelajari sebuah keahlian
dan mereka keluar dari rumah
dan mencari nafkah.
Jadi anak laki-laki ini,
dia mengorbankan kebahagiaan pribadinya
dan kebahagiaan saudara-saudara
perempuannya
demi menjaga altar kehormatan itu.
Dan ada satu norma lagi
dalam masyarakat patriarkis,
yaitu kepatuhan.
Seorang perempuan baik-baik seharusnya
sangat pendiam, sangat rendah hati
dan sangat penurut.
Itulah kriterianya.
Gadis baik-baik yang jadi panutan
seharusnya sangat pendiam.
Dia seharusnya tidak memberi pendapat
dan menerima semua keputusan
ayah dan ibunya
dan keputusan orang-orang yang lebih tua,
meskipun dia tidak menyukainya.
Jika dia dinikahkan dengan laki-laki yang
tidak dia sukai
atau dengan laki-laki yang jauh lebih tua,
dia harus menerimanya,
karena dia tidak mau dianggap
sebagai anak durhaka.
Jika dia dinikahkan pada usia sangat muda,
dia harus menerimanya.
Kalau tidak,dia akan disebut anak durhaka.
Dan akhirnya apa yang terjadi?
Seperti digambarkan dalam puisi,
dia menikah, melayani suami,
dan lalu melahirkan lebih banyak
anak laki-laki dan perempuan.
Dan ironisnya
adalah bahwa sang ibu baru ini,
dia mengajarkan kepatuhan yang sama
pada anak perempuannya
dan mengajarkan kehormatan yang sama
pada anak laki-lakinya.
Dan lingkaran setan ini terus berputar.
Bapak-bapak dan Ibu-ibu,
penderitaan yang dialami jutaan wanita ini
bisa diubah
jika kita mengubah pola pikir,
jika wanita dan pria mengubah pola pikir,
jika wanita dan pria dalam masyarakat
tradisional dan patriarkis
di negara-negara berkembang,
jika mereka bisa melanggar beberapa
norma tradisional
dalam keluarga dan masyarakat,
jika mereka bisa mengakhiri peraturan
yang diskriminatif
dalam sistem di negara mereka,
yang bertentangan dengan hak asasi dasar
para wanita.
Saudara-saudari, ketika Malala lahir,
dan untuk pertama kalinya,
dan sungguh,
saya tidak suka bayi yang baru lahir,
jujur saja,
tapi waktu saya melihatnya dan
menatap matanya,
percayalah kalau saya katakan,
saya merasa sangat terhormat.
Dan jauh sebelum dia lahir,
saya sudah memikirkan namanya,
dan saya mengagumi seorang
pejuang kemerdekaan legendaris dari
Afghanistan.
Namanya adalah Malalai dari Maiwand,
dan saya namakan anak perempuan saya
dari namanya.
Beberapa hari setelah Malala lahir,
anak perempuan saya lahir,
sepupu saya datang --
dan kebetulan --
dia datang ke rumah saya
dan dia membawa silsilah keluarga,
silsilah keluarga keluarga Yousafzai,
dan waktu saya melihat silsilah keluarga
ini,
silsilah ini menelusuri kembali ke nenek
moyang kami hingga 300 tahun yang lalu.
Tapi waktu saya lihat, semuanya laki-laki,
lalu saya ambil pulpen saya,
saya gambar garis di bawah nama saya,
dan saya tulis, "Malala."
Dan ketika dia tumbuh besar,
waktu dia berumur empat setengah tahun,
saya menerimanya di sekolah saya.
Anda akan bertanya,
kenapa saya perlu menyinggung tentang
memasukkan anak perempuan ke sekolah?
Ya, saya perlu menyinggung hal itu.
Itu mungkin dianggap sudah semestinya
di Kanada,
di Amerika, di banyak negara maju lainnya,
tapi di negara-negara miskin,
pada masyarakat patriarkis,
dalam masyarakat tradisional,
ini merupakan peristiwa besar dalam
kehidupan anak perempuan.
Diterima bersekolah berarti
pengakuan atas identitas dan namanya.
Diterima bersekolah berarti
dia telah memasuki dunia yang
penuh harapan
dan cita-cita
dimana dia bisa menemukan potensinya
untuk masa depannya.
Saya punya lima saudara perempuan,
dan tidak satupun dari mereka
bisa bersekolah,
dan Anda akan heran,
ketika dua minggu yang lalu
saya sedang mengisi formulir visa
untuk ke Kanada,
dan saya mengisi formulir pada
bagian keluarga,
saya tidak ingat
nama keluarga dari beberapa
saudara perempuan saya.
Dan alasannya adalah
saya tidak pernah melihat nama
saudara-saudara perempuan saya tertulis
di dokumen apa pun.
Itulah kenapa
saya menghargai anak perempuan saya.
Apa yang ayah saya tidak dapat berikan
kepada saudara-saudara perempuan saya
dan kepada anak-anak perempuannya,
saya pikir saya harus mengubahnya.
Saya selalu menghargai kecerdasan
dan kepandaian anak perempuan saya.
Saya mendorongnya untuk duduk bersama saya
waktu teman-teman saya berkunjung.
Saya mendorongnya untuk pergi dengan saya
ke berbagai rapat.
Dan saya mencoba untuk menanamkan
nilai-nilai yang baik ini,
dalam kepribadiannya.
Dan tidak hanya dia, tidak hanya Malala.
Saya menanamkan nilai-nilai positif ini
di sekolah saya, pada siswa perempuan
dan juga siswa laki-laki.
Saya menggunakan pendidikan untuk
emansipasi.
Saya mengajar anak-anak perempuan saya,
saya mengajarkan siswa perempuan saya,
untuk melupakan ajaran kepatuhan yang
mereka terima.
Saya mengajar siswa laki-laki saya
untuk melupakan ajaran kehormatan palsu.
Saudara dan saudari,
kita memperjuangkan hak-hak perempuan,
dan kita memperjuangkan untuk mendapatkan
lebih banyak tempat bagi wanita
dalam masyarakat.
Tapi kita menemui fenomena baru.
Fenomena yang berbahaya bagi
hak asasi manusia
dan khususnya bagi hak-hak perempuan.
Fenomena itu adalah Talibanisasi.
Yang berarti penolakan mentah-mentah
terhadap partisipasi wanita
dalam semua bidang politik, ekonomi
dan sosial.
Ratusan sekolah dirusak.
Anak-anak perempuan dilarang bersekolah.
Perempuan dipaksa memakai
kerudung bercadar
dan mereka dilarang pergi ke pasar.
Para musisi dilarang memainkan musik,
anak-anak perempuan dicambuk
dan para penyanyi dibunuh.
Jutaan orang menderita,
tapi hanya sedikit yang bersuara,
dan itu adalah hal yang paling menakutkan
ketika Anda berada disekitar orang-orang
seperti mereka
yang membunuh dan mencambuk,
dan Anda membela hak-hak Anda.
Benar-benar hal yang paling menakutkan.
Pada usia 10 tahun,
Malala bersuara untuk membela hak
memperoleh pendidikan.
Dia menulis buku harian untuk blog BBC,
dia menjadi sukarelawan
untuk dokumentasi New York Times,
dan dia berbicara melalui berbagai media.
Dan suaranya sangat kuat.
Suaranya menyebar luas dan nyaring
di seluruh dunia.
Dan itulah mengapa Taliban
tidak bisa mentolerir kampanye
yang dilakukannya,
dan pada tanggal 9 Oktober 2012,
dia ditembak di kepala dari jarak dekat.
Hari itu adalah kiamat bagi saya dan
keluarga kami.
Dunia berubah menjadi lubang besar
yang gelap gulita.
Ketika anak perempuan saya
di ambang hidup dan mati,
saya berbisik ke telinga istri saya,
"Apakah salah saya atas apa
yang menimpa anak perempuan kita?"
Dan dia tiba-tiba berkata,
"Tolong jangan salahkan dirimu.
Kamu membela kebenaran.
Kamu mempertaruhkan nyawamu
demi suatu kebenaran,
demi perdamaian,
dan demi pendidikan,
anak perempuan kita terinspirasi darimu
dan dia mengikutimu.
Kalian berdua ada di jalan yang benar
dan Tuhan akan melindunginya."
Kata-kata ini sangat berarti bagi saya,
dan saya tidak menanyakan
pertanyaan ini lagi.
Ketika Malala di rumah sakit,
dan dia mengalami rasa sakit yang
sangat parah
dan dia mengalami sakit kepala yang
sangat parah
karena saraf wajahnya putus,
saya melihat kegalauan
di wajah istri saya.
Tapi anak perempuan saya tidak pernah
mengeluh.
Dia berkata kepada kami,
"Saya tidak apa-apa kalau senyum saya
miring
dan wajah saya mati rasa.
Saya akan baik-baik saja.
Jangan khawatir."
Dia adalah pelipur lara kami,
dan dia menghibur kami.
Saudara-saudari,
kami belajar dari Malala
bagaimana untuk tetap tabah
pada saat yang paling sulit,
dan saya senang untuk mengatakan pada
Anda sekalian
bahwa meski Malala menjadi sebuah simbol
pejuang hak-hak anak-anak dan perempuan,
dia sama seperti anak perempuan
usia 16 tahun lainnya.
Dia menangis waktu tugas sekolahnya
tidak selesai.
Dia bertengkar dengan saudara
laki-lakinya,
dan saya senang akan hal itu.
Orang-orang bertanya kepada saya,
apa yang istimewa dari didikan saya
yang membuat Malala begitu tegas,
berani berpendapat dan percaya diri?
Saya menjawab, jangan tanya
apa yang saya lakukan.
Tanya saya apa yang tidak saya lakukan.
Saya tidak memotong sayapnya,
dan itu saja.
Terima kasih banyak.
(Tepuk tangan)
Terima kasih. Terima kasih banyak.
Terima kasih. (Tepuk tangan)
In molte società patriarcali e tribali,
di solito i figli conoscono i loro padri,
ma io sono uno dei pochi padri
che è conosciuto da sua figlia,
e ne sono orgoglioso.
(Applausi)
Malala ha iniziato
la sua campagna per l'istruzione
e ha lottato per i suoi diritti nel 2007,
e quando i suoi sforzi
sono stati onorati nel 2011,
e le è stato dato
il premio giovanile per la pace,
ed è diventata una ragazza molto famosa,
e molto popolare nel suo paese.
Prima che accadesse, era mia figlia,
ora io sono suo padre.
Signore e signori,
se consideriamo la storia umana,
la storia delle donne
è una storia di ingiustizie,
ineguaglianza,
violenza e sfruttamento.
Vedete,
nelle società patriarcali,
già dall'inizio,
quando nasce una bambina,
la sua nascita non viene festeggiata.
Non viene accolta,
né dal padre, né dalla madre.
Vengono i vicini
e si rammaricano per la madre,
e nessuno si congratula con il padre.
E una madre si sente molto a disagio
per avere avuto una bambina.
Quando dà alla luce la sua prima bambina,
la sua primogenita, si sente triste.
Quando dà alla luce la secondogenita,
è scioccata,
e in attesa di un maschio,
quando dà alla luce una terza bambina,
si sente colpevole
come se fosse una criminale.
Non solo ne soffre la madre,
ma ne soffre anche la figlia,
la figlia appena nata,
quando cresce,
soffre anche lei.
A cinque anni,
mentre dovrebbe andare a scuola,
rimane invece a casa
e i suoi fratelli
vengono ammessi a scuola.
Fino a 12 anni, in qualche modo,
ha una vita decente.
Può divertirsi.
Può giocare con i suoi amici nelle strade,
e può muoversi per le strade
come una farfalla.
Ma quando entra nell'adolescenza,
quando compie 13 anni,
le viene proibito di uscire di casa
senza una scorta maschile.
Viene rinchiusa
nelle quattro mura di casa sua.
Non è più un individuo libero.
Diventa il cosiddetto onore
di suo padre e dei suoi fratelli
e della sua famiglia,
e se trasgredisce
il codice di quel cosiddetto onore,
potrebbe anche venire uccisa.
Quello che è interessante
è che questo cosiddetto
codice d'onore,
non influenza solamente
la vita della ragazza,
ma influenza anche la vita
dei componenti maschili
della sua famiglia.
Conosco una famiglia
di sette sorelle e un fratello,
e quell'unico fratello,
si è trasferito nei paesi del Golfo,
per sfamare le sue sette sorelle
e i suoi genitori,
perché crede che sarebbe umiliante
se le sue sette sorelle
imparassero un mestiere,
uscissero di casa
e si guadagnassero da vivere.
Così, questo fratello,
sacrifica le gioie della sua vita
e la felicità delle sue sorelle
all'altare del cosiddetto onore.
C'è un'ulteriore norma
delle società patriarcali
che si chiama obbedienza.
Una brava ragazza deve essere
molto tranquilla, molto umile
e molto sottomessa.
È il criterio.
La brava ragazza modello
è molto tranquilla.
Deve rimanere in silenzio
e deve accettare le decisioni
di suo padre e di sua madre
e le decisioni dei più anziani,
anche se non le vanno.
Se viene data in sposa
ad un uomo che non le piace
o ad un uomo anziano,
deve accettarlo,
perché non vuole essere considerata
come disobbediente.
Se viene data in sposa molto giovane,
deve accettarlo.
Altrimenti,
verrà considerata disobbediente.
E cosa succede alla fine?
Nelle parole di una poetessa,
deve sposarsi, accoppiarsi
e dare alla luce altri figli e figlie.
E l'ironia della situazione
vuole che questa madre,
debba insegnare
la stessa lezione sull'obbedienza
a sua figlia
e la stessa lezione sull'onore
ai suoi figli maschi.
Così questo circolo vizioso continua.
Signore e signori,
le difficoltà di milioni di donne
potrebbero essere cambiate
se pensassimo in maniera diversa,
se le donne e gli uomini
pensassero in maniera diversa,
se gli uomini e le donne
nelle società tribali e patriarcali
nei paesi in via di sviluppo,
se potessero trasgredire a qualche norma
della famiglia e della società,
se potessero abolire
le leggi discriminatorie,
dei sistemi nei loro paesi,
che vanno contro
ai diritti umani fondamentali
delle donne.
Cari fratelli e sorelle,
quando Malala è nata,
e per la prima volta
credetemi,
non mi piacciono i neonati,
a dire la verità,
ma quando sono entrato
e l'ho guardata negli occhi,
credetemi,
mi sono sentito estremamente onorato.
E molto prima che lei nascesse,
ho pensato al suo nome,
ed ero affascinato
da una combattente per la libertà
eroica e leggendaria in Afghanistan.
Si chiamava Malalai di Maiwand,
così ho chiamato mia figlia come lei.
Qualche giorno dopo la nascita di Malala,
dopo la nascita di mia figlia,
è venuto mio cugino --
ed è stata una coincidenza --
è venuto a casa mia
e ha portato un albero genealogico,
un albero genealogico
della famiglia Yousafzai,
e quando ho visto l'albero genealogico,
risaliva a 300 anni dei nostri antenati,
Ma quando l'ho letto, erano tutti maschi,
così ho preso la penna,
ho fatto una linea dal mio nome,
e ho scritto, "Malala".
E quando lei è cresciuta,
quando aveva quattro anni e mezzo,
l'ho fatta entrare nella mia scuola.
Vi starete chiedendo, perché sto parlando
dell'ammissione di una ragazza a scuola?
Sì, lo devo proprio menzionare.
Forse viene dato per scontato in Canada,
in America, in molti paesi sviluppati,
ma nei paesi poveri,
nelle società patriarcali,
nelle società tribali,
è un evento importantissimo
per la vita di una ragazza.
L'iscrizione ad una scuola significa
che la sua identità e il suo nome
vengono riconosciuti.
L'ammissione ad una scuola significa
che lei è entrata nel mondo dei sogni
e delle aspirazioni
dove potrà esplorare il suo potenziale
per la sua vita futura.
Io ho cinque sorelle,
e nessuna di loro
ha potuto andare a scuola,
e rimarrete scioccati,
due settimane fa,
mentre stavo compilando
il modulo per il visto canadese,
e stavo compilando la parte del modulo
riguardante la mia famiglia,
non mi sono venuti in mente
i cognomi di alcune delle mie sorelle.
E il motivo è che
non ho mai, mai visto i nomi
delle mie sorelle
su nessun tipo di documento.
Questo è il motivo per cui
ho valorizzato mia figlia.
Quello che mio padre
non ha potuto dare alle mie sorelle
e alle sue figlie,
ho pensato di doverlo cambiare.
Apprezzavo l'intelligenza
e la genialità di mia figlia.
La incoraggiavo a sedersi con me
quando venivano i miei amici.
La incoraggiavo a venire con me
a diverse riunioni.
E tutti questi bei valori,
ho cercato di trasmetterli
al suo carattere.
E questa non era solo lei, solo Malala.
Ho impartito tutti questi bei valori
nella mia scuola,
anche a studentesse e studenti.
Ho usato l'istruzione
per l'emancipazione.
Ho insegnato alle mie ragazze,
ho insegnato alle mie studentesse,
di disimparare la lezione sull'obbedienza.
Ho insegnato ai miei studenti maschi
a disimparare la lezione
sul cosiddetto pseudo-onore.
Cari fratelli e sorelle,
noi aspiravamo
a più diritti per le donne,
ed avevamo difficoltà
ad avere sempre più spazio
per le donne nella società.
Ma ci siamo imbattuti
in un fenomeno nuovo.
È stato letale per i diritti umani
particolarmente per i diritti delle donne.
È stato chiamato Talebanizzazione.
Significa una negazione completa
della partecipazione delle donne
in ogni tipo di attività politica,
economica e sociale.
Centinaia di scuole sono state perse.
Alle ragazze non era permesso
andare a scuola.
Alle donne è stato imposto
di indossare veli
ed è stato impedito loro
di andare nei mercati.
I musicisti sono stati messi a tacere,
le ragazze venivano frustate
e i cantanti sono stati uccisi.
In milioni soffrivano,
ma solo pochi parlavano,
e questa era la cosa più spaventosa
quando sei circondato da persone
che uccidono e frustano,
e vuoi far valere i tuoi diritti.
È davvero la cosa più spaventosa.
A dieci anni,
Malala si è battuta per il diritto
all'istruzione.
Ha scritto un diario per un blog della BBC,
si è offerta volontaria
per i documentari del New York Times,
e ha parlato
su ogni piattaforma che poteva.
E la sua voce era la voce più potente.
Si è sparsa come un crescendo
in tutto il mondo.
E questo è stato il motivo per cui i Talebani
non potevano tollerare la sua campagna,
e il 9 ottobre 2012,
le hanno sparato in testa a bruciapelo.
È stato un evento catastrofico
per me e la mia famiglia.
Il mondo è diventato un grande buco nero.
Mentre mia figlia
stava combattendo tra la vita e la morte,
ho sussurrato all'orecchio di mia moglie,
"È stata colpa mia quello che è successo
a mia figlia, tua figlia?"
E lei mi ha risposto con convinzione:
"Per favore, non sentirti in colpa.
Ti sei battuto per una giusta causa.
Hai messo a rischio la tua vita
per la causa della verità,
per la causa della pace,
e per la causa dell'istruzione,
e tua figlia ha preso ispirazione da te
e si è unita a te.
Eravate entrambi sul giusto cammino
e Dio l'aiuterà".
Queste poche parole
hanno significato molto per me,
e non ho più fatto questa domanda.
Quando Malala era in ospedale,
con dolori fortissimi
e terribili mal di testa
perché le avevano reciso
il nervo facciale,
vedevo un'ombra scura
sul volto di mia moglie.
Ma mia figlia non si è mai lamentata.
Ci diceva:
"Non mi lamento del mio sorriso storto
e perché sento il volto
addormentato.
Starò bene.
Per favore, non preoccupatevi".
Lei era un conforto per noi,
e ci consolava.
Cari fratelli e sorelle,
abbiamo imparato da lei
come riuscire ad essere forti
anche nei momenti più difficili,
e sono contento di condividere con voi
che nonostante sia un'icona
per i diritti di donne e bambini,
è come tutte le ragazzine
di 16 anni.
Piange quando non riesce
a finire i compiti.
Bisticcia con i suoi fratelli,
e ne sono molto contento.
Alcune persone mi chiedono,
cosa c'è di speciale nel mio insegnamento
che ha reso Malala così audace,
così coraggiosa e così aperta e composta?
Rispondo loro,
non chiedetemi cos'ho fatto.
Chiedetemi cosa non ho fatto.
Non le ho tarpato le ali, tutto qui.
Grazie tante.
(Applausi)
Grazie. Grazie infinite. Grazie (Applauso)
多くの家父長社会と
部族社会では
父親が息子の出世で有名になりますが
私は そんな中で数少ない
娘によって有名になった父親です
これを光栄に思います
(拍手)
マララが教育のための
キャンペーンを始めて
女性の権利を求めて立ち上がったのは
2007年のことでした
彼女の努力が認められたのは
2011年のことです
パキスタン政府から
「国民平和賞」を授与されると
一躍有名になりました
パキスタンを代表する
有名な女の子になったのです
それまでマララは
「ジアウディンの娘」でしたが
今では私が
「マララの父親」と呼ばれます
ご来場の皆さま
人類の歴史を振り返ってまいりますと
女性の歴史とは
不公正の物語であり
不平等
暴力、搾取がつきものでした
ご存知のとおり
家父長社会は
子どもが産声を上げた時から
始まります
女の子が生まれると
その誕生は祝福されません
誰からも歓迎されず
実の両親にすら
喜ばれません
近所の人たちが訪れては
母親をなぐさめます
父親に「おめでとう」と
言う人はいません
女の子を産んだことで
母親は―
とても肩身の狭い思いをします
初めての子供が
女の子だった時
母親は悲しみにくれ
2人目の子供が女の子だと
母親はショックを受けます
今度こそ息子でありますようにと
願いながら
3人目の子供も女の子だと
犯罪者のごとく
罪悪感にかられます
この苦しみは
母親だけのものではありません
娘に受け継がれます
生まれた女の子が
大きくなると
また苦しみをうけるのです
彼女が5歳になると
就学すべき年齢なのに
家にいなければいけません
彼女の兄弟達は
学校に行けるのにです
彼女が12歳になるまでは
どうにか良い生活を送ります
楽しいことができます
道端で友達と一緒に遊んだり
一人で外を歩いたりできるのです
蝶々みたいに自由です
ところが十代になると
―13歳になると
女性は男性のつきそいなしに
出かけることを禁じられます
家の中に閉じ込められるのです
もはや自由を謳歌できる
一個人ではなくなります
女性は父親や兄弟
そして家族にとっての
いわゆる「名誉」になるのです
ですから女性が
この「名誉」を傷つけると
殺されることすらあります
面白いことに
この「名誉」と呼ばれるものが
女の子の人生に
影響を及ぼすだけでなく
家族の男性陣の人生にまで
影響を与えるのです
7人の娘たちと1人の息子から成る
家族がいまして
この1人の息子は
湾岸諸国に出稼ぎに出ています
7人の姉妹と両親を
食べさせるためです
なぜかというと
7人の姉妹が
スキルを磨いて
家を出て生活費を得ることが
恥だと考えているからです
ですから彼は
「名誉」と呼ばれるもののために
自身の生きる喜びや
姉妹の幸せを犠牲にしているのです
家父長社会にある
もう一つの規範が
「服従」と呼ばれるものです
良い女の子として
求められるのは
とても物静かで慎ましく
とても従順なことです
これが良い条件です
良い女の子とは
おとなしくなければいけません
彼女達に求められるのは
父親や母親、年長者による決定を
黙って
受け入れることです
たとえ本人が嫌だったとしてもです
ですから自分が気に入らない男性や
年の離れた男性との結婚でも
受け入れざるをえないのです
従順さに欠けると
受け取られたくないからです
まだ幼くして結婚させられても
受け入れなくてはいけません
さもないと従順ではないという
烙印を押されるからです
すると どうなると思いますか?
ある女流詩人の言葉を借りるなら
「結婚を強いられ
夫婦関係を強いられ
次から次へと
息子や娘を産んだ」と
この状況で皮肉なのは
この母親が
同じ「服従」の大切さを
娘に説いて
同じ「名誉」の重要さを
息子に教えるのです
こうやって悪しきサイクルが
果てしなく続いていくのです
ご来場の皆さま
何百万人の女性の
このような窮状を
変えるためには
違う考え方を持つことです
男性と女性が
これまでの考え方を変えること
開発途上国の
部族社会や家父長社会にいる
男性と女性が
家族や社会にある
いくつかの規範を
断ち切ることです
国内にはびこる
女性の基本的人権に反する
社会の体制を作る
差別的な規範を
廃止することです
親愛なる兄弟姉妹の皆さま
マララが生まれた日のことです
初めて溢れてきた思いは
―実のところ
生まれたての子どもは
苦手な私でしたが―
生まれたばかりの
マララの目を見ると
心から
とても誇らしい気持ちになりました
彼女が生まれる ずっと前から
名前は決めていました
私はアフガニスタンで
自由のために戦った
伝説のヒロインに魅せられていました
彼女はマイワンドのマラライと呼ばれました
娘の名前は
彼女にちなんだものです
マララが生まれて
数日後のことです
私のいとこが
我が家にやって来て
偶然にも
家系図を持ってきたのです
ユスフザイ家の家系図で
それを見ると
300年前の祖先まで
さかのぼるものでした
でも そこに書かれているのは
男の名前だけで
ペンを手にした私は
私の名前から線を引いて
「マララ」と書きました
彼女が成長し
4歳半になると
私が経営する学校への
入学を認めました
皆さんは私が
女児の入学許可について
あえて申し上げるのを
不思議に思われるでしょうか
そう 話さなければいけないんです
カナダやアメリカ
その他の多くの先進国では
当たり前のことかもしれませんが
貧しい国々や
家父長社会、部族社会では
就学とは女の子にとって
一大事です
学校に通えるということは
自分のアイデンティティや名前を
認めてもらえること
学校に通えるということは
将来のために
自分の可能性を
探せる
夢や希望をかなえる場所に
足を踏み入れることです
私には5人の姉妹がおりますが
誰一人として
学校に通えませんでした
皆さん驚かれるでしょうが
2週間前のことです
カナダビザの申請書を
作成していたんですが
自分の家族について
記載する箇所があり
姉妹の内 何人かの
名字を思い出せませんでした
といいますのも
私の姉妹の氏名が書かれた書類を
一度たりとも見たことがなかったのです
こういったことから
私は娘を大切にしました
父が私の姉妹
つまり父の娘達に
与えられなかったもの
これを変えなければと思いました
私は娘の知性と聡明さを
大事にしてきました
私の友人が来ると
娘をそばに座らせ
様々な会合に
一緒に連れて行きました
これら全ての良い価値観が
彼女自身に根付けばと願いました
これはマララだけに
願ったことではありません
こうした良い価値観全てを
男女分け隔てなく
私の学校の全生徒に教えました
教育を通して
子ども達を解き放ちました
私が女の子達
女子生徒に教えたのは
服従の教えを学ばないこと
男子生徒に教えたのは
偽りの名誉の教えを
学ばないことです
親愛なる兄弟姉妹の皆さん
私達は女性の権利のために
戦ってきました
そして社会に
もっともっと沢山の
女性の居場所を作るため
努力してきました
ところが新しい障壁が
立ちはだかりました
人権を脅かし
特に女性の権利を危険にさらしている
タリバン化と呼ばれたものです
タリバン支配下では
全ての政治、経済
社会活動において
女性の参画が完全に否定されます
数百にのぼる学校が破壊されました
女の子は学校に通うことを
禁じられます
女性はベールをかぶるよう強要され
市場に買い物に行くことすら
禁じられました
音楽は取り上げられ
女の子が鞭で打たれ
歌手が殺されました
何百万もの人々が苦しみましたが
声をあげた人は ほとんどいませんでした
一番恐ろしかったのは
殺人や鞭打ちが横行している
そんな中で
自分達の権利のために
声をあげることでしょう
本当に本当に怖かったです
マララは10歳になると
教育を受ける権利のため
立ち上がりました
英BBC放送のブログに日記を投稿し
米ニューヨーク・タイムズの
短編ドキュメンタリー制作に協力し
あらゆる場所で声をあげました
マララの声が一番パワフルでした
その声は勢いを増しながら
世界中に広がり
これがタリバンが
彼女の活動を
容認できなくなった理由でした
2012年10月9日のことです
マララは至近距離で
額を撃たれました
私と私の家族にとって
まさに世界の終わりでした
世界が大きなブラックホールに
飲み込まれたのです
私の娘が
生と死のはざまを
さまよっている間
私は妻の耳元で
つぶやきました
「私達の娘に起こったことは
私の責任だろうか?」
彼女はすぐに
「どうか自分を責めないで
あなたは正義のために立ち上がった
自分の命の危険をさらしてまで
真実を求めて
平和を求めて
教育を求めた
そんなあなたに感化されて
娘は後に続いたのよ
2人とも正しい道を歩んできたから
神様はきっとマララを守ってくださる」
この言葉に助けられて
自分を責めることは
二度とありませんでした
マララが病院で
耐え難い苦痛を経験し
顔の神経損傷による
重度の頭痛を抱えていた時
妻の顔に
暗い影がさしたのを見かけたものです
そんな時でさえ
娘は不満をもらしませんでした
よく私達に言ってくれたのは
「笑えなくたって
顔が麻痺していても大丈夫
よくなるから
どうか心配しないでね」
彼女は私達をなぐさめ
癒してくれました
親愛なる兄弟姉妹の皆さん
私達がマララから学んだことは
最も困難な時でさえ
立ち向かっていく力です
皆さんに ぜひお伝えしたいのは
マララが
子供と女性の権利を取り戻す
希望の象徴であったとしても
普通の16歳の女の子と
何ら変わりないことです
宿題が終わらない時は
泣きますし
弟達と喧嘩します
私には それがとても嬉しいんです
周りの人達から
マララみたいに強くて
勇敢で雄弁で
落ちついた子供の
育て方の秘訣を聞かれます
私の答えは
「私が何かしてあげたのではなく
あることをしなかったお陰でしょう
彼女の『翼』を切り取らなかった
それだけです」
ありがとうございました
(拍手)
ありがとうございました
本当にありがとうございました (拍手)
ბევრ პატრიარქალურ
და ტომობრივ საზოგადოებაში,
მამები ძირითადად
ვაჟებით არიან განთქმულნი,
მაგრამ მე იმ უმცირესობას წარმოავდგენ,
რომელიც ქალიშვილითაა განთქმული
და მე ამაყი ვარ ამით.
(აპლოდისმენტები)
მალალამ განათლების კამპანია
და საკუთარი უფლებების დაცვა
2007-ში დაიწყო.
როცა მისი ღვაწლი 2011 წელს დაფასდა,
მას ნაციონალური
ახალგაზრდული მშვიდობის პრიზი გადაეცა,
და ის ცნობილი გახდა,
ქვეყნის ყველაზე ცნობილი გოგონა.
მანამდე ის ჩემი ქალიშვილი იყო,
მაგრამ ახლა, მე ვარ მისი მამა.
ქალბატონებო და ბატონებო,
თუ კაცობრიობის ისტორიას
თვალს გადავავლებთ ვნახავთ,
რომ ქალების ისტორია
არის უსამართლობის,
უთანასწორობის,
ძალადობისა და ექსპლუატაციის ისტორია.
იცით,
პატრიარქალურ საზოგადოებებში
თავიდანვე,
გოგონას გაჩენისას
მის დაბადებას არ ზეიმობენ.
გოგონას დაბადებას არ მიესალმება
არც მამა და არც დედა.
მეზობლები მოდიან
და თანაუგრძნობენ დედას,
არავინ ულოცავს მამას.
დედა არაკომფორტულად გრძნობს თავს
გოგონას დაბადების გამო.
როდესაც დედა პირველ გოგოს აჩენს,
ნაღვლიანდება.
როდესაც მეორე გოგოს აჩენს,
შოკირებულია
და როცა ვაჟის მოლოდონში,
მესამე გოგო იბადება,
დედა თავს დამნაშავად გრძნობს,
როგორც კრიმინალი.
მხოლოდ დედა არ იტანჯება,
არამედ ახალდაბადებული ქალიშვილიც,
რადგან როცა გაიზრდება
ისიც ასევე დაიტანჯება.
ხუთი წელი რომ შეუსრულდება
და სკოლაში უნდა წავიდეს,
ის სახლში რჩება
და მისი ძმები კი სკოლაში შედიან.
12 წლამდე გოგონას,
მეტ-ნაკლებად კარგი ცხოვრება აქვს.
მას შეუძლია იმხიარულოს,
ითამაშოს მეგობრებთან ერთად
და ისეირნოს ქუჩებში,
როგორც პეპელას.
თინეიჯერობის ასაკის მიღწევისთანავე კი,
როცა 13-ის ხდება,
მას ეკრძალება სახლიდან გასვლა
მამაკაცის თანხლების გარეშე.
იგი სახლში, ოთხ კედელს
შუა გამომწყვდეული რჩება,
აღარაა თავისუფალი ინდივიდი.
იგი ხდება საკუთარი მამის,
ძმების
და ოჯახის ე.წ. ღირსება.
თუ ის დაარღვევს
ამ ე.წ. ღირსების ეტიკეტს,
შეიძლება მოკლან კიდეც.
ნიშანდობლივია,
რომ ეს ე.წ. ღირსების კოდექსი,
გავლენას ახსენას არა მხოლოდ
გოგონას ცხოვრებაზე,
არამედ ოჯახის სხვა
მამაკაც წევრებზეც.
მე ვიცნობ ოჯახს,
რომელშიც შვიდი და და ერთი ძმაა
და ეს ძმა,
მიგრირებულია სპარსეთის ყურის ქვეყნებში,
რომ გამოიმუშაოს საარსებო
საშუალება შვიდი დისთვის
და მშობლებისთვის,
რადგან ის ფიქრობს,
რომ დამამცირებელი იქნება,
თუ მისი შვიდი და რამეს ისწავლის,
სახლიდან გავა
და საარსებო საშუალებას გამოიმუშავებს.
ამიტომ ეს ძმა
საკუთარ ცხოვრებისეულ სიამოვნებებს
დების ბედნიერებას წირავს
ამ ე.წ. ღირსების სამსხვერპლოზე.
პატრიარქალურ საზოგადოებებში
არსებობს კიდევ ერთი ნორმა
და მას ეწოდება - მორჩილება.
კარგი გოგონა უნდა იყოს
ძალიან ჩუმი, თავმდაბალი
და ძალიან მორჩილი.
ეს კრიტერიუმია.
სანიმუშო კარგი გოგონა
ჩუმი უნდა იყოს.
მისგან მოელიან, რომ იქნება მდუმარე
და იმ გადაწყვეტილებების მორჩილი,
რომელსაც მამა, დედა
და მასზე უფროსი ადამიანები მიიღებენ,
მაშინაც კი, თუ მას ეს
გადაწყვეტილება არ მოსწონს.
თუ მას გაათხოვებენ მამაკაცზე,
რომელიც არ მოსწონს,
ან ასაკით უფროს მამაკაცზე,
იგი ვალდებულია დაემორჩილოს,
რომ მისი ქმედება არ იქნას აღქმული
როგორც ურჩობა.
თუ მას ნაადრევად გაათხოვებენ,
ვალდებულია დაეთანხმოს.
სხვა შემთხვევაში მას ურჩს უწოდებენ.
და რა ხდება საბოლოო ჯამში?
პოეტი ქალის ენით, რომ ვთქვათ:
გოგონას ათხოვებენ, საწოლზე აწვენენ
და შემდეგ იგი აჩენს უფრო მეტ ვაჟს და ქალს.
ამ სიტუაციის ირონიულობა იმაშია,
რომ ეს დედა
მორჩილების ზუსტად იგივე გაკვეთილს უტარებს
საკუთარ ქალიშვილს
და ღირსების იგივე გაკვეთილს მის ვაჟებს.
ეს მანკიერი, უწყვეტი წრე კი გრძელდება.
ქალბატონებო და ბატონებო,
მილიონობით ქალის მძიმე მდგომარეობა
შეიძლება შეიცვალოს
სხვანაირად თუ ვიფიქრებთ.
თუ ქალები და კაცები
სხვანაირად იაზროვნებენ,
თუ კაცები და ქალები ტომობრივ
და პატრიარქალურ საზოგადოებებში,
განვითარებად ქვეყნებში,
შეძლებენ დაარღვიონ
ოჯახის და საზოგადოების ნორმები.
თუ მოახერხებენ გააუქმონ
დისკრიმინაციული კანონები
თავიანთ ქვეყნებში,
რომლებიც მიმართულია ქალების
ფუნდამენტური უფლებების წინააღმდეგ.
ძვირფასო დებო და ძმებო,
როცა მალალა დაიბადა,
თავდაპირველად,
მერწმუნეთ,
სიმართლე გითხრათ, არ მიყვარს
ახალდაბადებული ბავშვები,
მაგრამ როდესაც მას თვალებში ჩავხედე,
დამიჯერეთ,
ძალიან პატივდადებულად ვიგრძენი თავი.
მის დაბადებამდე კარგა ხნით ადრე,
ვფიქრობდი მის სახელზე.
მოხიბლული ვიყავი გმირით,
რომელიც თავისუფლებისთვის
იბრძოდა ავღანეთში.
მისი სახელი იყო მალალაი მაივანდიდან
და მის საპატივცემულოდ დავარქვი
ჩემს ქალიშვილს ეს სახელი.
მალალას დაბადებიდან რამდენიმე დღეში,
ჩემი ქალიშვილი რომ დაიბდა,
ჩემი ბიძაშვილი მოვიდა...
ეს დამთხვევა იყო...
ის ჩემთან სახლში მოვიდა
და თან გენეალოგიური ხე მოიტანა,
იუსაფზაის გენეალოგიური ხე
და როცა მას დავხედე,
ის ჩვენი 300 წლის წინანდელ
წინაპრებამდე მიდიოდა,
მაგრამ ყველა კაცი იყო,
ამიტომ კალამი ავიღე,
ჩემი სახელის გასწვრივ ხაზი გავავლე
და "მალალა" დავწერე.
როდესაც იგი გაიზარდა
და ოთხ-ნახევარი წლის გახდა,
მე იგი ჩემ სკოლაში მივიღე.
თქვენ მკითხავთ, რატომ ვახსენე
გოგონას სკოლაში მიღება?
დიახ, მე უნდა ვახსენო ეს.
ეს შეიძლება ჩვეულებრივი რამაა კანადაში,
ამერიკაში, ბევრ განვითარებულ ქვეყანაში,
მაგრამ ღარიბ ქვეყნებში,
პატრიარქალურ და ტომობრივ საზოგადოებებში,
ეს მნიშვნელოვანი მოვლენაა
გოგოს ცხოვრებაში.
სკოლაში შესვლა,
მისი იდენტობის აღიარებას ნიშნავს.
სკოლაში მიღება ნიშნავს,
რომ ის ოცნებების
და მისწრაფებების სამყაროში შევიდა,
სადაც მას საკუთარი პოტენციალის
შეცნობა შეუძლია
მომავლი ცხოვრებისთვის.
მე ხუთი და მყავს
და არც ერთ მათგანს არ უვლია სკოლაში.
თქვენ გაოცდებით
და ორი კვირის წინ,
როცა კანადის სავიზო განაცხადს ვავსებდი
და ოჯახის ნაწილი უნდა შემეტანა,
ჩემი ზოგიერთი დის გვარი
ვერ გავიხსენე.
ამის მიზეზი ის იყო,
რომ ჩემი დის სახელები
არასდროს მინახავს რამე დოკუმენტზე.
ეს იყო იმის მიზეზი,
რომ მე დავაფასე ჩემი ქალიშვილი.
რაც მამაჩემმა ვერ მისცა ჩემს დებს
და თავის ქალიშვილებს,
ვიფიქრე, რომ მე უნდა შევცვალო ეს.
მე ვაფასებდი ჩემი ქალიშვილის ინტელექტს
და მშვენიერებას.
მე ვაქეზებდი მას,
რომ ჩემ გვერდით მჯდარიყო,
როცა ჩემი მეგობრები მსტუმრობდნენ.
მე ვაქეზებდი, ჩემთან ერთად
წამოსულიყო სხვადასხვა შეხვედრებზე
და ყველა ამ კარგი ფასეულობის,
ჩანერგვას ვცდილობდი მის პიროვნებაში
და ეს იყო არა მხოლოდ მალალას შემთხვევაში.
მე ვუზიარებდი ყველა ამ კარგ ფასეულობას
ჩემი სკოლის მოსწავლე გოგოებს და ბიჭებსაც.
მე განათლებას ემანსიპაციისთვის ვიყენებდი.
ჩემს გოგოებს ვასწავლიდი,
ჩემს მოსწავლე გოგოებს ვასწავლიდი,
რომ დაევიწყებინათ მორჩილების გაკვეთილები.
მოსწავლე ბიჭებს ვასწავლიდი,
რომ დაევიწყებინათ
ე.წ. ფსევდო-ღირსების გაკვეთილები.
ძვირფასო ძმებო და დებო,
ჩვენ ვისწრაფვოდით
ქალების მეტი უფლებებისთვის
და ვიბრძოდით უფრო მეტი
და მეტი საზოგადოებრივი სივრცისთვის
ქალებისთვის.
მაგრამ ჩვენ შევეჯახეთ ახალ მოვლენას.
ის სასიკვდილო იყო ადამიანის
და კერძოდ ქალების უფლებებისთვის.
მას თალიბანიზაცია ერქვა.
ეს ნიშნავდა უარის თქმას
ქალების მონაწილეობაზე
ყველა პოლიტიკურ, ეკონომიკურ
და საზოგადოებრივ აქტივობებში.
ასობით სკოლა იქნა აფეთქებული.
გოგოებს აეკრძალათ სკოლაში სიარული.
ქალებს თავსაბურავის ტარებას აძალებდნენ
და მათ აეკრძალათ მაღაზიებში სიარული.
მუსიკოსები დაადუმეს,
გოგოებს წკეპლავდნენ
და მომღერლებს ხოცავდნენ.
მილიონობით ადამიანი იტანჯებოდა
და ცოტა თუ იღებდა ხმას
და ეს იყო ყველაზე საშიში რამ,
როცა შენს გარშემო ის ხალხია
ვინც ხოცავს და წკეპლავს
და შენ კი საკუთარ უფლებებზე საუბრობ.
ეს ნამდვილად ყველაზე საშიში რამაა.
10 წლის ასაკში
მალალა აღუდგა,
აღუდგა მათ განათლების უფლების დასაცავად.
ის დღიურებს წერდა BBC-ის ბლოგისთვის.
ის მოხალისედ მონაწილეობდა
New York Times-ის დოკუმენტურ ფილმებში.
საუბრობდა ყველა შესაძლო ტრიბუნიდან
და მისი ხმა ყველაზე მძლავრი იყო.
მისი ხმა გავრცელდა
როგორც კრეშენდო მთელ მსოფლიოში
და ეს გახდა იმის მიზეზი,
რომ თალიბანმა ვერ აიტანა მისი კამპანია
და 2012 წლის 9 ოქტომბერს
მას პირდაპირ თავში ესროლეს.
ჩემთვის და ჩემი ოჯახისთვის
ეს სამყაროს დასასრული იყო.
მსოფლიო დიდ შავ ხვრელად გადაიქცა.
როცა ჩემი ქალიშვილი
სიკვდილ-სიცოცხლის ზღვარზე იყო,
ჩემს ცოლს ყურში ჩავჩურჩულე:
"ჩემი ბრალია
ის რაც ჩვენს ქალიშვილს დაემართა?"
და მან მყისიერად მიპასუხა:
"გთხოვ საკუთარ თავს ნუ ადანაშაულებ,
შენ სწორ პრინციპებს იცავდი.
საკუთარი სიცოცხლე გადადე
სიმართლისთვის,
მშვიდობისთვის
და განათლებისთვის.
და ამან შენი ქალიშვილი შთააგონა
და ის შენ შემოგიერთდა.
თქვენ ორივე სწორ გზაზე იყავით
და მას ღმერთი დაიცავს"
ეს რამდენიმე სიტყვა
ბევრს ნიშნავდა ჩემთვის.
და მეტი ეს კითხვა აღარ დამისვამს.
როცა მალალა საავადმყოფოში იყო,
და საშინელი ტკივილები ტანჯავდა...
მას საშინელი თავის ტკივილები ჰქონდა,
რადგან მისი სახის ნერვი დაზიანებული იყო,
ამ დროს ჩემი ცოლის სახეზე
სევდის მუქ ჩრდილს ვხედავდი,
მაგრამ ჩემს ქალიშვილს არასდროს დაუჩივლია.
ის გვეტყოდა ხოლმე:
"მე არ მაწუხებს ჩემი დაგრეხილი ღიმილი
და ის რომ სახეს ვერ ვგრძნობ.
კარგად ვიქნები. გთხოვთ ნუ ნერვიულობთ"
ის ჩვენი ნუგეში იყო
და გვამშვიდებდა.
ძვირფასო ძმებო და დებო,
ჩვენ მისგან ვისწავლეთ
თუ როგორ ვიყოთ ძლიერები
ყველაზე ძნელბედობის ჟამს.
და მე მოხარული ვარ გაგიზიაროთ,
რომ მიუხედავად იმისა რომ ის
ბავშვების და ქალების უფლებებისთვის
მებრძოლი სიმბოლოა,
ის ნებისმიერი 16 წლის გოგოსავითაა.
ის ტირის როცა დავალებას ვერ ასრულებს.
ის ჩხუბობს საკუთარ ძმებთან
და ეს ძალიან მახარებს.
ხალხი მეკითხება,
რა არის განსაკუთრებული
ჩემი აღზრდის მეთოდში,
რამაც მალალა ასეთი გაბედული
და მამაცი, ასეთი შეუპოვარი
და მშიდი გახადა.
მე მათ ვპასუხობ, ნუ მკითხავთ რა გავაკეთე.
მკითხეთ რა არ გამიკეთებია.
მე მისთვის ფრთები არ შემიჭრია და სულ ესაა.
დიდი მადლობა.
(აპლოდისმენტები)
მადლობა. დიდი მადლობა. მადლობა.
(აპლოდისმენტები)
가부장 사회나 부족사회에서는
아버지는 보통 아들 덕분에 알려집니다.
저는 딸 덕분에 알려진
몇 안 되는 아버지입니다.
저는 이것에 자부심을 느낍니다.
(박수)
2007년, 말랄라는 교육권을
지키기 위한 활동을 시작했고,
2011년, 말랄라의 노력이 인정받아
국제 어린이 평화상을 받았으며,
그 후, 말랄라는 많이 알려지게 되어
파키스탄의 유명인사가 되었습니다.
예전에는 말랄라가 제 딸이었는데,
이젠 제가 말랄라의 아버지입니다.
여러분,
인류사를 들여다보면,
여성의 스토리는
부당함과,
불평등, 그리고
폭력과 착취의 스토리였습니다.
여러분도 아시다시피
가부장 사회에서는
여자아이가 태어나면
그 순간부터
축복받지 못합니다.
아버지와 어머니도
환영해주지 않죠.
친구들이 찾아와서
산모에게 동정을 표시하고,
아버지에겐 축하 인사조차 없습니다.
아이 어머니는 여자아이를 낳고,
매우 힘들어합니다.
첫 아이가 딸이면,
어머니는 슬퍼합니다.
둘째가 또 딸이면,
충격을 받죠.
아들을 바라지만,
셋째가 또다시 딸이면,
엄마는 범죄자의 죄책감을 느낍니다.
어머니뿐만이 아니라,
갓 태어난 여자아이도
자라면서
고통을 받습니다.
여자아이가 5살이 되면,
학교에 가야하지만,
집에 머물면서
남자 형제가 등교하는 것을 지켜봅니다.
12살이 될 때까지는, 어쨌거나,
여자아이는 좋은 삶을 누립니다.
재미있게 보낼수 있습니다.
길에서 친구들과 재미있게 놀기도 하고,
길에서 나비처럼 사뿐사뿐
뛰어다니기도 합니다.
하지만 여자아이가 13살이 되어,
청소년기에 접어들면,
남성과 동행하지 않고는,
외출할 수 없습니다.
감옥 같은 집에 갇히게 되는 거죠.
그녀는 더이상 자유롭지 않습니다.
그녀는 이제 가족, 아버지,
그리고 남자 형제가 지켜야 할
'명예'가 된 겁니다.
여자아이가
'예법'을 어기면,
살해당할 수도 있습니다.
흥미로운 것은,
'예법'이
여성뿐만 아니라,
남성의 삶에도
영향을 미친다는 겁니다.
누이 7명을 둔 한 남성을
소개해 드리겠습니다.
그 남성은 걸프 국가로 이주해서,
누이들과 부모님을 부양하기 위해
돈을 벌고 있습니다.
만약 누이들이 기술을 배워서,
생계를 위해 돈을 벌어 온다면,
자신에게 매우 굴욕적인 일이
될 거라고 생각하기 때문입니다.
따라서 이 남성은
자신의 삶과
누이들의 행복을
'명예'의 제단에 제물로 바쳤죠.
가부장 사회에는,
'복종'이라는
또 다른 원칙이 있습니다.
여자아이는 조용하고,
겸손하며,
순종적이어야 한다는 것입니다.
이것이 기준이죠.
모범적인 여자아이는 차분해야 합니다.
조용해야합니다.
그리고 부모님이나 가족의 연장자가
결정한 일은
마음에 안 들더라도
고분고분 따라야 합니다.
여성은 자신이 원치 않는 남자나,
나이가 많은 남자와의 결혼도
수락할 수밖에 없습니다.
반항적인 여자라는 이야기를
듣고 싶지 않아서죠.
아주 어린 나이에 결혼하라고 해도,
받아들여야 합니다.
가족의 명을 거역하면 안 되니까요.
결국엔 어떤 일이 생길까요?
간단하게 정리하자면,
여성은 결혼하여 아이를 갖고,
아들, 딸을 많이 낳겠죠.
역설적이게도,
이렇게 어머니가 된 여성이
딸에게 복종하라고
예전과 똑같이 가르치고,
아들에게도 명예를 지키라고 가르칩니다.
이런 끔찍한 일이 계속 되풀이됩니다.
여러분,
곤경에 처한 수백만 명의 여성들은
변화 될 수 있습니다.
우리가 생각을 바꾸고,
여성과 남성이 생각을 바꾼다면 말이죠.
가부장적 사회와 개발상도상국의
남성과 여성이 나서서,
가정과 사회가 만든
부당한 규범을 없애고,
국가가 제정한
여성의 인권에 어긋나는
성차별적인 법안을
폐지해야 합니다.
친애하는 여러분, 말랄라의 탄생에,
저는 처음으로
믿어주세요,
사실 저는 갓난아기를 싫어합니다.
하지만 말랄라와 눈이 마주친 순간,
믿어주세요,
정말 명예스러웠습니다.
말랄라가 태어나기 한참 전에,
아기 이름을 지어놨습니다.
당시 아프가니스탄의 영웅적인 자유의
수호자인 마이완드의 '말랄라이'가
저를 매료시켰었는데,
제 딸은 이 여성의 이름을 따랐습니다.
말랄라가 태어나고 얼마 후,
제 딸이 태어나고 얼마 후,
제 사촌이 찾아왔죠 --
그건 우연이었습니다 --
사촌이 저희집에 왔습니다.
사촌이 우리 가문 족보인,
'유사프자이 가' 족보를 가져왔는데,
족보를 보니,
300년 전까지 거슬러 오르더군요.
하지만 남성의 이름만 보였습니다,
그래서 펜을 들고,
제 이름 아래 선을 긋고,
'말랄라'라고 썼죠.
그리고 딸이 자랐을때,
말랄라가 4살 반이 되었을 때,
제가 근무하는 학교에 입학시켰습니다.
여자아이가 학교에 입학하는 것을
당연하게 생각할 수도 있습니다
하지만 아셔야 할 것이 있습니다
캐나다나 미국 같은 선진국에서는,
당연한 일이지만,
가난한 국가들,
가부장 사회나 부족사회에서는,
흔치 않은 일입니다.
학교에 입학한다는 것은, 여자아이의
이름과 신분의 승인을 뜻합니다.
학교에 입학하게 되면,
여자아이는 꿈과 포부를
펼칠 수 있고,
미래를 위해 자신의 잠재력을
시험해 볼 수도 있습니다.
저에겐 누이가 5명 있습니다.
그중 누구도 학교에 가지 못했죠.
놀라실 만한 이야기를 해드리겠습니다.
2주 전에
캐나다 비자 양식을 작성할 때였습니다.
가족란을 작성하는데,
몇몇 누이의 이름이
생각나지 않았습니다,
왜냐하면 누이들의 이름이
어떤 문서에 정식으로 적힌 걸
본 적이 없기 때문입니다.
그것이 제 딸을 아주 소중하게 생각하는
이유이기도 합니다.
우리 아버지가 자신의 딸들이자,
제 누이에게 주지 못했던 것을
제 딸에게 줘야겠다고 마음먹었습니다.
저는 말랄라가 영특하다는 것을
알고 있었습니다.
제 친구들이 방문하면,
말랄라를 옆에 앉혔죠.
말랄라가 여러 회의에 참여케 했습니다.
올바른 가치관을 딸 아이에게
심어주려고 했습니다.
말랄라 뿐이 아닙니다.
제가 가르치는 여학생과 남학생에게도,
올바른 가치관을 심으려고 했습니다.
저는 교육으로 아이들을 해방시켰습니다.
여학생들에게는,
복종하지 않아도 된다고 가르쳤습니다.
남학생들에게는,
가짜 명예 따위는
배우지 않아도 된다고 가르쳤습니다.
친애하는 형제 자매 여러분,
우리는 여성 인권을 위해 싸웠습니다.
사회에서 여성을 위한 더 많은
공간을 얻기위해 애썼습니다.
하지만, 새로운 상황에 직면하게 됐죠.
그것은 인권, 특히 여성 인권에,
치명적인 사건이었습니다.
그것은 '탈레반화'라고 불리었는데,
여성의 정치적, 경제적, 사회적
활동의 참여에 대한,
전면적인 부인을 뜻하죠.
수백 곳의 학교가 없어졌습니다.
소녀들은 학교에 못 가게 됐죠.
여성들은 히잡을 머리에 둘러야만 했고,
시장에도 가지 못하게 됐습니다.
음악가들은 침묵했고,
소녀들은 매질을 당했고,
가수들은 살해됐죠.
수백만 명이 고통을 당했습니다.
하지만, 일부만 입을 열었죠.
살인하고 매질을 즐기는
사람들로만 둘러쌓인
매우 두려운 상황에서,
인권을 위해 목소리를 높이기란,
아주 두려운 일이죠.
말랄라는 10살이 되던 때,
교육권을 지키기 위해,
자신의 견해를 밝혔습니다.
BBC 블로그에 글을 쓰고,
뉴욕 타임즈 다큐멘터리에
자원하는 등,
가능한 모든 곳에서 이야기했습니다.
말랄라의 이야기는 영향력이 커졌고,
전 세계에 점점 크게 전파됐습니다.
이런 연유로 탈리반은 더이상
그녀의 켐페인을 허용할 수 없었습니다.
그리고, 2012년 10월 9일
딸 아이의 머리에 총을 쐈죠.
저와 제 가족에게 최악의 날이었습니다.
온 세상이 암흑 같았죠.
딸 아이가
생사와 죽음의 경계선에 서 있을 때,
아내에게 조용히 물었습니다.
우리 딸에게 이런 일이 벌어진 게
저 때문이 아니냐고요.
아내가 정색하고 대답하더군요.
"당신 탓이 아니에요.
당신은 대의를 위해 나섰고,
목숨까지 내놓고,
진실과
평화와 교육을 위해
투쟁했어요.
우리 딸은 자신의 아빠를 본받아,
당신 뒤를 따른 거예요.
둘 다 옳은 길만 걸었으니,
신이 보살펴 주실 거예요."
그말들은 저에게 큰 의미가 되었고,
다시는 저 자신을 탓하지 않았습니다.
입원해 있는 동안, 말랄라는
심한 고통을 겪었습니다.
안면 신경이 절단되어,
두통도 아주 심하게 겪었었죠.
저는 아내의 얼굴이 드리워진
어두운 그림자를 봤습니다.
하지만 제 딸은 전혀 불평이 없었어요.
말랄라는
"전 뒤틀린 미소도,
안면 마비도 견딜 수 있어요.
괜찮을 거에요. 걱정하지 마세요."
딸은 우리에게 위안이었고,
우리 부부를 위로해 주었습니다.
여러분,
우리는 말랄라를 보며,
아무리 어려운 상황이라도,
극복할 수 있다는 것을 배웠습니다.
말랄라가 아동과 여성 인권을 대표하는
인물이면서도, 평범한 16살 소녀임을
전할 수 있어 기쁩니다.
숙제를 제대로 못 했을 때 울상짓고,
남자 형제들과 말다툼을 하는 걸 보면,
더는 바랄 것이 없을 정도입니다.
많은 분이 묻습니다.
제가 어떤 일을 했기에,
말랄라가 그렇게 용감하고,
침착하게 의견을 밝힐 수 있느냐고요.
그럴때면, 저는 제가 한 일 대신,
하지 않은 일을 물으라고 합니다.
딸의 날개를 꺾지 않은 것 뿐입니다.
대단히 감사합니다.
(박수)
감사합니다. 대단히 감사합니다.
감사합니다. (박수)
،لە کۆمەڵگە پیاوسالار و عەشایەریەکاندا
عادەتەن باوکەکان بە کوڕەکانیانەوە دەناسرێن
بەڵام من یەکێکم لەو باوکانەی
،کە بە هۆی کچەکەمەوە ناسرام
.وە زۆر شانازیش ئەکەم بەمەوە
(چەپڵە لێدان)
مەلالە کەمپینەکەی بۆ داواکردنی خوێندن و
،مافەکانی لە ٢٠٠٧ەوە دەست پێکرد
کاتێک لە ٢٠١١ ڕێز لە هەوڵەکانی گیراو
خەڵاتی ئاشتی نێودەوڵەتی گەنجانی پێبەخشرا
،زۆر بەناوبانگ بوو
.بوو بە کچە گەنجە بەناوبانگەکەی وڵات
پێش ئەم شتانە ئەو بە ناوی منەوە بانگ ئەکرا
.بەڵام ئێستا من بە ناوی ئەوەوە ناسراوم
،بەڕێزان
،ئەگەر چاوێک بە مێژووی مرۆڤایەتیدا بخشێنین
چیرۆکی ئافرەتان
،باس لە نادادپەروەری
،نایەکسانی
.توندوتیژی و چەوساندنەوە دەکات
،وەک ئەوەی دەبینن
،لە کۆمەڵگە پیاوسالارەکاندا
، هەر لە سەرەتاوە
،کە کچێک لە دایک دەبێت
.خۆشحاڵی دەرنابڕن بە لەدایکبوونی
،پێشوازی لێناکرێت
.لەلایەن دایک و باوکیەوە
دراوسێکان دێن و
، دڵنەوایی دایکەکە دەکەن
.وە کەس پیرۆزبایی لە باوکەکە ناکات
دایکەکە زۆر غەمباردەبێت
.چونکە کچی بووە
،کاتێک دایکێک یەکەم مناڵی کچ دەبێت
.بەهۆی ئەمەوە غەمبار دەبێت
،کاتێک دووەم مناڵیشی هەر کچ دەبێت
دایکەکە شۆک دەبێت
،کە ئەم جارە چاوەڕێ دەکات کوڕی ببێت
،بەڵام دیسان کچی دەبێت
.ئیتر هەست بە تاوان دەکات وەکو تاوانبارێک
،تەنها دایکەکە ئەم ئازارە ناچێژێت
،بەڵکو کچە لەدایک بووەکەش دەیچێژێت
،کە گەورە دەبێت
.ئەویش هەمان ئازار دەچێژێت
،کە دەگاتە تەمەنی ٥ ساڵی
،پێویستە بچێتە قوتابخانە
بەڵام لە ماڵەوە دەیهێڵنەوە
.کەچی براکانی داغڵ دەکرێن لە خوێندنگە
تا تەمەنی ١٢ ساڵی
. ژیانی کەمێک خۆشە
.خۆشی دەبینێت لە ژیان
دەتوانێت یاری بکات لەکۆڵان لەگەڵ هاوڕێکانی
وە ئەتوانێت بە کۆلانەکاندا بگەڕێت
.وەک پەپولە
،بەڵام کە دەکەوێتە تەمەنی هەرزەکاریەوە
،کە دەبێت بە ١٣ ساڵ
چوونەد ەرەوە لەماڵ قەدەغە دەکرێت لێی
.ئیلا دەبێت پیاوێکی وەک پاسەوان لەگەڵ بێت
.لە نێوان چواردیواری ماڵەوە حەپس دەکرێت
.ئیتر ناتوانێت ئازاد بێت
وەکو ناموسی
باوک و براکانی و
، خێزانەکەی سەیر دەکرێت
وە ئەگەر سەرپێچی بکات
دژی ئەو یاسایانەی خێزانەکەی
.بە ناوی شەرەفەوە دەکوژرێت
ئەوەی جێی سەرنجە ئەوەیە
کە ئەم پێشێلکردنەی مافەکان
بەناوی شەرەفەوە
،تەنها کاریگەری نابێت لەسەر ژیانی کچ
بەڵکو کاریگەریشی دەبێت لەسەر ژیانی
.کوڕ و پیاوەکانی خێزانەکە
، خێزانێک دەناسم حەوت خوشک و یەک بران
،ئەم تاقە برایەیان
،کۆچی کردووە بۆ وڵاتانی کەنداو
بۆ نان پەیاکردن بۆ حەوت خوشک
، و خێزانەکەی
لەبەر ئەوەی بە عەیبەی دەزانێت
ئەگەر خوشکەکانی فێری کارێک بن و
بچنە دەرێ لە ماڵ
.بۆ ئەوەی شتێک پەیاکەن و پێی بژین
،ئەم کوڕە
خۆشیەکانی ژیانی خۆی
و خۆشبەختی خوشکەکانی
.کردووەتە قوربانی شتێک بەناوی ناموسەوە
وە بنەمایەکی تری
کۆمەڵگە پیاوسالارەکان
.ملکەچییە
بۆ ئەوەی پێت بڵێن کچێکی باشە
دەبێت بێدەنگ بیت ، فەقیر بیت
.وە دەبێت زۆر گوێڕایەڵ بیت
.ئەوە بنچینەکەیانە
کچە نمونەییەکان دەبێت زۆر بێدەنگ بن
دەبێت دەنگیان لێوە نەیەت
وە دەبێت قبوڵی هەموو بڕیارێکی
دایک و باوکیان
،و گەورەکانیان بکەن
.تەنانەت ئەگەر حەزی پێشیان نەبێت
ئەگەرشوو بکات بە پیاوێک کە خۆشی ناوێت
یاخود ئەگەر شوو بکات بە پیاوێکی پیر
،ئەبێت قبوڵی بکات
لەبەر ئەوەی نایەوێت پێی بووترێت
.کچێکی بێگوێیە
ئەگەربە مناڵی بەشووی بەن
.دەبێت قبوڵی بکات
.ئەگینا پێی دەوترێت بێگوێ
باشە دوای ئەمە چی ڕووئەدات؟
، هەروەک ئەوەی دەوترێت
کچە دەدەن بە شوو، دەگوازرێتەوە
ئیتر ئەم ئافرەتە مناڵی دەبێت ودەبێتە دایک
نەگبەتیەکەش لەوەدایە
،کە ئەم دایکە
بەهەمان شێوەی خۆی کە پەروەردەکراوە
کچەکەی فێر دەکات
وە هەمان ئەو شتانە فێری کوڕەکانی دەکات
کە بەناوی شەرەفەوە مافی ئافرەت پێشێل بکەن
وە ئەم توندڕەویەشیان
نەوە بە نەوە بۆدەمێنێتەوە
،بەڕێزان
دەتوانین ئەم حاڵە خراپەی
چەندین ملیۆن ئافرەت بگۆرین
،ئەگەر جیاواز بیربکەینەوە
،ئەگەر پیاوان و ژنان جیاواز بیر بکەنەوە
ئەگەرئەو پیاو و ئافرەتانەی کە خەڵکی
کۆمەڵگە عەشایەری و پیاوسالاریەکانن
،لە وڵاتە پێشکەوتووەکاندا
هەندێک نەریتی
، خێزانی و کۆمەڵایەتی بشکێنن
وە ئەگەر یاسا نا دادپەروەرییەکانی
،سیستەمی وڵاتەکەیان لابەرن
کە دژی مافە بنەڕەتیەکانی
.ئافرەتانە
خوشک و برایانی خۆشەویست
کاتێک مەلالە لە دایک بوو
،بۆ یەکەم جار
،باوەڕبکەن
لە ڕاستیدا زۆر مناڵی تازە لەدایک بووم
خۆش ناوێت
بەڵام کە چووم و سەیری چاوەکانی کچەکەمم کرد
،باوەڕبکەن
. هەستم بە شەرەفێکی گەورە کرد
،وە پێش ئەوەی لە دایک ببێت
،بیرم کردەوە چ ناوێکی لێ بنێم
وە سەرسام بووم بە پاڵەوانێکی ئەفسانەیی
.شەڕکەری ئازادی لە ئەفغانستان
،کە ناوی (مەلالەی مێوەند) بوو
.بۆیە کچەکەم لەوەوە ناونا مەلالە
چەند ڕۆژێک دوای لەدایکبوونی
،کچەکەم مەلالە
کوڕی پورم هات
هات بۆ ماڵمان
و بەڕێکەوت
درەختی خێزانەکەمان(شجرة العائلة)ی هێنابوو
،درەختی خێزانی یوسفزەی
،کە سەیری درەختی خێزانەکەمانم کرد
هەتا ٣٠٠ ساڵ لەمەوبەر لە
باوانمانی تێدا نوسرابوو
بەڵام کە سەیرم کرد تەنها
ناوی پیاوەکان نوسرابوون
قەڵەمەکەم هەڵگرت
،و لە ناوەکەی خۆمەوە خەتێکم کێشا
"و نووسیم ''مەلالە
،وە کە گەورە بوو
،کە بوو بە چوار ساڵ و نیو
. داغڵم کرد لە مەکتەبەی خۆم
لەوانەیە پێتان سەیر بێت
کە باسی داغڵکردنی
کچەکەم دەکەم لە قوتابخانە؟
.بەڵێ، پێویستە باسی بکەم
،ئەمە شتێکی ئاساییە لە کەنەدا
،لە ئەمەریکا ،و وڵاتە پێشکەوتووەکانی تر
،بەڵام لە وڵاتە فەقیرەکاندا
،وە لە کۆمەڵگە پیاوسالار و عەشایەرەکاندا
.ئەمە گۆڕانکاریەکی گەورەیە لە ژیانی کچێکدا
داغڵکردنی کچێک لە قوتابخانە
. مانای ناساندنی ناو و ناسنامەی کچەکەیە
داغڵکردنی کچێک لە قوتابخانە
ئەوە دەگەیەنێت کە ئەم کچە چووەتە
دنیای خەون
و خۆزگەکانیەوە
کە دەتوانێت ئیتر تواناکانی خۆی بدۆزێتەوە
.بۆ دواڕۆژی خۆی
، من پێنج خوشکم هەیە
،کەسیان نەیانتوانیوە بچنە خوێندنگە
لەوانەیە سەرتان بسوڕمێت
،ئەگەر بڵێم، دوو هەفتە پێش ئێستا
،کاتێک فۆرمی ڤیزای کەنەدام پڕدەکردەوە
،لە بەشی خێزانیی فۆڕمەکەدا
نەمتوانی ناوی کۆتایی
. هەندێک لە خوشکەکانم بیرکەوێتەوە
هۆکارەکەشی ئەوەیە
هیچ کاتێک ناوەکانیانم
.لەسەر هیچ مامەڵەو دۆکیومێنتێک نەبینیوە
هەر لەبەر ئەمەش بوو
.بەهام بۆ کچەکەم دانا
ئەوەی باوکم نەیتوانی بیبەخشێت بە خوشکەکانم
،و بە کچەکانی خۆی
. وتم دەبێت من بیبەخشم بە کچەکەم
لێهاتووی و زیرەکی
.کچەکەمم بەرز دەنرخاند
هانم دەدا کە لەگەڵم دانیشێت
.کاتێک هاوڕێکانم سەردانم دەکەن
هانم دەدا کە بێت لەگەڵما بۆ
شوێن و کۆبنەوە جیاوازەکان
،لەگەڵ ئەم هەموو هاندانەیا
.کەسایەتی کچەکەمم دروست دەکرد
.ئەم هاندانەشم تەنها بۆ مەلالە نەبوو
بەڵکوهەوڵی هەموو خوێندکارە
.کوڕ و كچەکانم بەرز دەنرخاند
من خوێندنم بۆ ڕزگار بوون
لە کۆیلایەتی بەکارهێنا
ئەوەم فێری
خوێندکارە کچەکانم کردووە
.کە ملکەچ نەبن
ئەوەشم بە خوێندکارە کوڕەکانم وتووە
.کە فێری وانە ئەخلاقیە ساختەکان نەبن
،خوشک و برایانی بەرێز
،زۆرمان خەبات کرد بۆ مافەکانی ئافرەتان
،وە جەنگاین بۆ مافی زیاتر
وە بۆ زیاتر و زیاتر جێکردنەوەی
ئافرەت لە کۆمەڵگە
.بەڵام دیاردەیەکی نوێ سەری هەڵدا
کە وەک دەردێکی کوشندە بوو بۆ مافەکانی مرۆڤ
.بە تایبەتیش مافەکانی ئافرەت
.ئەوەش بە (تاڵیبانی کردن) بوو
کە بە هەموو جۆرێک
بەشداری کردنی ئافرەتانی لە
چالاکییە سیاسی و ئابوری و
کۆمەڵایەتیەکاندا ڕەت دەکردەوە
.بە سەدەها مەکتەب داخران
.چوونە قوتابخانە لە کچان قەدەغە کرا
بە زۆر پەچەیان بە ئافرەتان پۆشی
وە ڕێگەیان پێ نەدەدرا بچنە دەرەوە بۆ بازار
، میوزیک ژەنەکانیان بێدەنگ دەکرد
بە قامچی لە کچانیان دەدا
.گۆرانیبێژەکانیان دەکوشت
،بە ملیۆنان کەس ئازاریان دەچەشت
بەڵام کەسانێکی کەم داوای مافی خۆیان کرد
ئەوەش ترسناکترین شت بوو
کە داوای مافی خۆت بکەیت
لە کاتێکدا چواردەورت پڕە لەو کەسانەی
. خەڵک دەکوژن و لە جەڵدیان دەدەن
.ئەوە ترسناکترین شتە
،لە تەمەنی ١٠ ساڵیدا
مەلالە پێداگیری کرد لەسەر داواکردنی
. مافەکانی خوێندن
نووسی BBC یاداشتنامەیەکی بۆ سایتی
وەک خۆبەخشێک
ئامادە بوو بۆ بەڵگەنامەییەکانی
(نیویۆرک تایمز)
.لەسەرچەندین سەکۆ تا توانی وتاری خوێندەوە
.دەنگی مەلالە بەهێزترین دەنگی ناڕەزایی بوو
.وەک بەرزترین دەنگ بە هەموو دنیا گەیشت
هەر ئەمەش هۆکار بوو کە تاڵیبان
،نەیتوانی بەرگەی ئەم کامپینەی مەلالە بگرێت
،و لە ٩ی تشریینی یەکەمی ٢٠١٢
تەقەیان لێکرد و هێندەی نەمابوو
کەلەی سەری ببڕێت
ئەو ڕۆژە کۆتایی دنیا بوو بۆ من و خێزانەکەم
. دنیا لەبەر چاوم ڕەش بوو
کاتێک کچەکەم
،لە لێواری ژیان و مردن دا بوو
،چرپاندم بە گوێچکەی هاوسەرەکەمدا
ئەمەی کە ڕوویدا بەسەر کچەکەماندا "
" هەمووی خەتای منە وانیە؟
، هاوسەرەکەم یەکسەر وتی
.تکایە خۆت تاوانبارمەکە "
،تۆ شتێکی راستت ئەنجامداوە
تۆ ژیانی خۆت خستە مەترسیەوە
،لە پێناو ڕاستیدا
،لە پێناو ئاشتیدا
،وە لە پێناو خوێندندا
کچەکەشت ئیلهامی لە تۆوە وەرگرتوە
.وە هاتۆتە پاڵ تۆ
ئێوە هەردووکتان لەسەر حەق بوون
"خودا کچەکەمان دەپارێزێت
،ئەم قسانەی ژنەکەم زۆر بەنرخ بوون بۆم
.وە چیتر ئەم پرسیارەم دووبارە نەکردەوە
،کاتێک مەلالە لە نەخۆشخانە بوو
ئازارێکی زۆرسەختی دەچەشت
وە توشی سەریەشەیەکی زۆر توند بوو
،چونکە دەماری دەمووچاوی پچڕابوو
لەم کاتەدا هاوسەرەکەم زۆر بێتاقەت بوو
تارماییەکی بێ ئومێدیم لەسەر
دەموچاوی بەدی دەکرد
.بەڵام کچەکەم زۆر خۆڕاگر بوو
،پێی دەووتین
لەگەڵ خەندەی لێوە لارەکانم و "
.دەموچاوە سڕەکەمدا ،من باشم
." من باش دەبم. تکایە خەم مەخۆن
، مەلالە سوکناییەک بوو بۆدڵمان
.وە دڵنەوایی دەکردین
،خوشک و برایانی بەڕێز
لە مەلالەوە فێربووین دوبارە بەهێز بین
،لە هەموو کاتە سەختەکاندا
من دڵخۆشم بەوەی ئەمەتان پێئەڵێم
کە جگە لەوەی کچەکەم ڕەمزێکە
،بۆ مافەکانی ژنان و مناڵان
. مەلالە وەک هەر کچێکی ١٦ ساڵی تر وایە
ئەو وەک هەر کچێکی تر کە
ئەرکی قوتابخانەی تەواو نەکردووە دەگری
،دەمەقاڵێ دەکات لەگەڵ براکانی
.وە من بەمە زۆر دڵ خۆشم
، خەڵک لێم دەپرسن
ئەو پەروەردە تایبەتە چیە کە وات کردووە
مەلالە کچێکی چاونەترس و ئازا
وە هەروەها دەنگ دلێر و خۆڕاگر دەرچووە؟
منیش پێیان دەڵێم
پرسیارم لێ مەکەن لەبارەی ئەوەی چیم کردووە
پرسیاری ئەوەم لێ بکەن کە
ڕێگریم لە چی نەکردووە
،من باڵەکانی کچەکەم نەشکاند
.ئەوە وەڵامەکەیە
.زۆر سوپاستان دەکەم
(چەپڵە لێدان)
سوپاس. زۆر سوپاستان دەکەم
(چەپڵە لێدان)
Daugelyje patriarchalinių ir
genčių visuomenių
tėvai paprastai būna žinomi
dėl savo sūnų,
tačiau esu vienas iš nedaugelio tėvų,
kuris yra žinomas dėl savo dukters
ir aš tuo didžiuojuosi.
(Plojimai)
Malala savo žygį dėl mokslo
ir kovą dėl savo teisių pradėjo 2007,
o kai 2011 jos pastangos buvo įvertintos,
ji laimėjo tarptautinį
jaunimo taikos prizą
ir tapo labai įžymi,
labai populiari mergina savo šalyje.
Prieš tai ji buvo mano dukra,
bet dabar aš jos tėtis.
Ponios ir ponai,
jei žvilgtelėtumėte į žmogaus istoriją,
suprastumėte, kad moterų istorija
yra neteisybės istorija,
nelygybės, smurto ir išnaudojimo istorija.
Matote, patriarchalinėse visuomenėse,
nuo pat pradžių, kai gimsta mergaitė,
jos gimimas nėra švenčiamas.
Ji nėra laukiama
nei tėvo, nei motinos.
Ateina kaimynai,
reiškia užuojatą motinai
ir niekas nesveikina tėvo.
Motina jaučiasi labai nepatogiai
pagimdžiusi dukrą.
Kai ji pagimdo pirmą mergaitę,
pirmą dukterį.
Ji liūdi.
Kai ji pagimdo antrą mergaitę,
ji būna šokiruota.
Ir kai tikėdamasi sūnaus,
ji pagimdo trečią mergaitę.
Ji jaučiasi kalta kaip nusikaltelė.
Kenčia ne tik motina, bet ir dukra,
neseniai gimusi dukra,
kai ji užauga,
ji taip pat kenčia.
Penkerių metų,
kai ji turėtų eiti į mokyklą,
ji lieka namuose,
o jos broliai yra priimami į mokyklą.
Kažkaip iki dvylikos metų
ji gyvena gerai.
Ji gali linksmintis.
Ji gali žaisti su draugais gatvėje,
ji gali judėti gatvėse
kaip drugelis.
Bet, kai ji tampa paaugle,
kai jai sukanka trylika metų,
jai uždraudžiama išeiti iš namų
be vyriškos palydos.
Ji būna uždaryta tarp keturių namo sienų.
Ji daugiau nebėra laisvas žmogus.
Ji tampa taip vadinama garbe,
savo tėvo ir brolių,
savo šeimos garbe.
Ir jeigu ji peržengia
taip vadinamą garbės kodeksą,
ji netgi gali būti nužudyta.
Labai įdomu, kad šis taip vadinamas
garbės kodeksas
paveikia ne vien tik mergaitės gyvenimą,
jis taip pat paveikia
vyriškos lyties atstovų šeimoje gyvenimus.
Pažįstu šeimą iš
septynių seserų ir vieno brolio.
Ir tas vienas brolis
emigravo į Persijos įlankos šalis
norėdamas uždirbti pinigų
seserų pragyvenimui
ir tėvams.
Jis galvoja, kad tai būtų pažeminimas,
jei jo septynios seserys išmoktų
tam tikrų įgūdžių
ir išeitų iš namų,
bei pačios užsidirbtų pragyvenimui.
Taigi, šis brolis,
jis aukoja savo gyvenimo džiaugsmą
ir seserų laimę
prie taip vadinamo garbės altoriaus.
Patrialchalinėse visuomenėse
yra dar viena norma,
kuri vadinama paklusnumu.
Gera mergaitė privalo
būti labai tyli, labai kukli
ir labai paklusni.
Tokie yra kriterijai.
Pavyzdinga mergaitė turi būti labai rami.
Ji turėtų tylėti ir sutikti
su savo tėčio ar mamos sprendimais,
bei vyresniųjų sprendimais,
net jei šie jai nepatinka.
Jei ji yra tekinama už vyro,
kuris jai nepatinka,
ar seno vyro.
Ji turi sutikti,
nes nenori būti vadinama nepaklusnia.
Jei ji turi tekėti labai anksti,
ji turi sutikti.
Kitaip, ji bus laikoma nepaklusnia.
Ir kas galų gale nutinka?
Poetės žodžiais tariant,
ji yra sutuokiama, paguldoma į lovą
ir tada ji gimdo dar daugiau
sūnų ir dukterų.
Ir tai yra šios situacijos ironija,
nes ši motina moko savo dukterį
tų pačių paklusnumo pamokų,
o savo sūnus to paties garbės kodekso.
Ir šis ydingas ratas tęsiasi ir tęsiasi.
Ponios ir ponai,
ši sunki milijonų moterų padėtis
galėtų pasikeisti.
Jei mąstysime kitaip,
jei moterys ir vyrai mąstys kitaip,
jei vyrai ir moterys
gentinėse ir patriarchalinėse visuomenėse,
ekonomiškai silpnose šalyse,
sulaužys kelias šeimos
ir visuomenės normas
jei jie savo valstybėse
panaikins diskriminuojančius
savo šalies įstatymus,
kurie nusižengia
pagrindinėms moters žmogaus teisėms.
Brangūs broliai ir seserys,
kai gimė Malala,
patikėkit manimi, pirmą kartą,
atvirai šnekant,
man nepatinka naujagimiai,
bet kai nuėjau ir pažiūrėjau į jos akis,
patikėkit manimi,
pasijaučiau ypatingai nusipelnusiu.
Dar buvo likę daug laiko iki jos gimimo,
kai pradėjau mąstyti apie jos vardą.
Buvau susižavėjęs
legendine kovotoja už laisvę Afganistane.
Jos vardas buvo Malalai iš Maiwand'o
ir aš pavadinau savo dukterį jos vardu.
Kelios dienos po to, kai gimė Malala,
kai gimė mano dukra,
atėjo mano pusbrolis –
tai buvo atsitiktinumas –
jis atėjo į mano namus
ir atnešė šeimos medį,
Yuosafzai šeimos medį,
ir kai pažiūrėjau į šeimos medį
pamačiau, kad jame atsispindi
300 mūsų protėvių metų.
Tačiau, kai aš pažiūrėjau, supratau,
kad visi buvo vyrai,
ir paėmęs rašiklį,
pripiešiau liniją nuo savo vardo
ir parašiau „Malala”.
Kai ji paaugo,
kai jai buvo keturi su puse metukų,
aš priėmiau ją į savo mokyklą.
Jūs manęs paklausite, kodėl aš paminėjau
mergaitės priėmimą į mokyklą?
Taip, aš privalau tai paminėti.
Tai gal būt savaime suprantama Kanadoje,
Amerikoje, daugelyje išsivysčiusių šalių,
bet vargingose šalyse,
patriarchalinėse visuomenėse,
genčių visuomenėse,
tai svarbus įvykis mergaitės gyvenime.
Įtraukimas į mokinių sąrašą reiškia
jos asmenybės ir vardo pripažinimą.
Priėmimas į mokyklą reiškia,
kad ji priimta į svajonių
ir troškimų pasaulį,
kur ji gali išbandyti
savo galimybes ateičiai.
Aš turiu penkias seseris
ir nei viena iš jų negalėjo
eiti į mokyklą,
ir jūs nustebsite –
kai prieš dvi savaites
pildžiau Kanados vizos formą,
pildydamas šeimos dalį formoje,
negalėjau prisiminti
kelių savo seserų pavardžių.
Priežastis buvo ta,
kad aš niekada, niekada nesu matęs
savo seserų vardų užrašytų
ant jokių dokumentų.
Tai buvo priežastis,
dėl ko aš vertinau savo dukterį.
Tai, ko mano tėvas negalėjo suteikti
mano seserims,
savo dukroms,
aš pamaniau, kad privalau tai pakeisti.
Aš branginau
savo dukros
supratingumą ir talentingumą.
Aš drąsindavau ją sedėti su manimi,
kai ateina mano draugai.
Aš drąsindavau ją eiti kartu su manimi
į visokius susitikimus.
Ir visas šias geras vertybes
aš stengiausi išugdyti jos asmenybėje.
Ir tai nėra vien tik ji, vien tik Malala.
Aš skiepijau visas šias geras vertybes
savo mokykloje,
tiek mokinėms, tiek mokiniams.
Aš naudojau ugdymą išlaisvinimui.
Aš mokiau savo mergaites,
aš mokiau savo mokines
nesimokyti paklusnumo pamokų.
Aš mokiau mokinius
nesimokyti taip vadinamos
netikros garbės pamokų.
Brangūs broliai ir seserys,
mes siekėme daugiau teisių moterims
ir mes kovojome,
kad turėtumėme vis daugiau,
daugiau ir daugiau vietos
moterims visuomenėje.
Bet mes susidūrėme su nauju reiškiniu.
Tai kėlė mirtiną grėsmę žmonių teisėms
ir ypač moterų teisėms.
Tai vadinosi Talibanizacija.
Tai reiškia
visišką moterų dalyvavimo neigimą
visose politinėse,
ekonominėse ir socialinėse veiklose.
Šimtai mokyklų buvo uždaryta.
Mergaitėms buvo draudžiama eiti
į mokyklas.
Moterims buvo liepta dėvėti šydus
ir joms buvo uždrausta eiti į turgų.
Muzikantai buvo nutildyti,
mergaitės buvo plakamos,
dainininkai žudomi.
Milijonai kentėjo,
bet keletas kalbėjo
ir tai buvo labiausiai
gąsdinantis dalykas,
kai aplink tave tokie žmonės,
kurie žudo ir muša
o tu kovoji už savo teises.
Tai tikrai baisiausias dalykas.
Būdama dešimties
Malala kovojo,
kovojo už teisę mokytis.
Ji rašė dienoraštį BBC tinklaraščiui,
ji savanoriavo
New York Times dokumentiniams filmams,
kalbėjo kiekvienoje
įmanomoje auditorijoje.
Jos balsas buvo pats galingiausias balsas.
Jis plito po visą pasaulį kaip crescendo.
Tai buvo priežastis,
kodėl Talibanas
negalėjo toleruoti jos kampanijos
ir 2012 metų spalio 9 dieną,
jai buvo šauta į galvą
iš tiesiojo šūvio nuotolio.
Tai buvo lemtinga
man ir mano šeimai diena.
Pasaulis virto didele juoda kiauryme.
Kai mano dukra buvo
ant gyvenimo ir mirties slenksčio,
aš sužnabždėjau į ausį savo žmonai,
„Ar aš kaltas dėl to, kas nutiko
mano ir tavo dukteriai?”
Ir ji šiurkščiai man atsakė,
„Prašau, nekaltink savęs.
Tavo kovos motyvas buvo teisingas.
Tu rizikavai savo gyvenimu
dėl teisybės, taikos ir švietimo
ir tavo dukra, tavęs įkvėpta,
darė tą patį.
Jūs abu buvot teisingame kelyje
ir Dievas ją apsaugos.”
Šie keli žodžiai man reiškė labai daug,
ir aš daugiau niekada
neklausiau šito klausimo.
Kai Malala buvo ligoninėje
ir kovojo su sunkiais skausmais,
jai labai skaudėjo galvą,
nes jos veido nervas buvo nupjautas,
matydavau tamsų šešėlį,
slenkantį mano žmonos veidu.
Tačiau mano dukra niekada nesiskundė.
Ji sakydavo mums,
„Viskas gerai dėl tos mano
kreivos šypsenos
ir sąstingio mano veide.
Viskas bus gerai.
Prašau, nesijaudinkite.”
Ji buvo mūsų paguoda
ir ji mus nuramindavo.
Brangūs broliai ir seserys,
mes išmokome iš jos būti tvirtais
pačiais sunkiausiais laikais
ir aš džiaugiuosi galėdamas
pasidalinti su jumis,
kad nepaisant to,
jog ji yra
vaikų ir moterų teisių gynėjų ikona,
ji yra tokia pati, kaip ir bet kuri kita
šešiolikos metų mergaitė.
Ji verkia, kai jos namų darbai neatlikti.
Ji ginčijasi su broliais,
o aš dėl to labai džiaugiuosi.
Žmonės klausia manęs,
kuo ypatinga yra mano globa,
kuri padarė Malalą tokią ryžtingą,
tokią drąsią, tokią iškalbingą
ir tvirtą.
Aš jiems sakau, neklauskit manęs,
ką aš padariau.
Paklauskit manęs, ko aš nepadariau.
Aš neapkarpiau jos sparnų, ir tai viskas.
Labai ačiū.
(Plojimai.)
Ačiū. Labai ačiū. Ačiū. (Plojimai.)
Daudzās patriarhālās un cilšu sabiedrībās
tēvus parasti atpazīst pēc viņu dēliem,
bet es esmu viens no nedaudzajiem tēviem,
ko atpazīst pēc viņa meitas,
un es ar to lepojos.
(Aplausi)
Malāla uzsāka savu izglītības kampaņu
un 2007. gadā pastāvēja par savām tiesībām,
un, kad 2011. gadā viņas centienus godināja
un viņai piešķīra Nacionālo jaunatnes miera balvu,
viņa kļuva ļoti slavena,
ļoti populāra savas valsts jauniete.
Pirms tam viņa bija mana meita,
bet tagad es esmu viņas tēvs.
Dāmas un kungi,
ja mēs ielūkojamies cilvēces vēsturē,
sievietes stāsts
ir stāsts par netaisnību,
nevienlīdzību,
vardarbību un izmantošanu.
Redziet,
patriarhālās sabiedrībās
jau kopš pašiem pirmsākumiem,
meitenei piedzimstot,
viņas piedzimšana netiek sumināta.
Viņa nav gaidīta
ne no tēva, nedz mātes puses.
Kaimiņi nāk
un izsaka līdzjūtību mātei,
un neviens neapsveic tēvu.
Māte jūtas ļoti neērti
par to, ka piedzimusi meitene.
Kad viņa piedzimst pirmā meitene,
pirmā meita, viņa ir bēdīga.
Kad viņai piedzimst otrā meita,
viņa ir satriekta,
un, kad, gaidot dēlu,
viņai piedzimst trešā meita,
viņas jūtas vainīga kā noziedzniece.
Cieš ne tikai māte,
bet arī meita, jaundzimusī meita,
cieš, kad tā kļūst vecāka.
Piecu gadu vecumā,
kad viņai vajadzētu iet skolā,
viņa paliek mājās,
un skolā uzņem viņas brāļus.
Līdz 12 gadu vecumam savā ziņā
viņai ir laba dzīve.
Viņa var priecāties.
Viņa var rotaļāties ielās ar saviem draugiem,
un viņa var pārvietoties ielās
kā taurenītis.
Taču, sasniedzot pusaudža vecumu,
kad viņai paliek 13 gadi,
viņai liedz iziet ārpus mājām
bez vīrieša pavadības.
Viņu iesloga savas mājas četrās sienās.
Viņa nav vairs brīvs cilvēks.
Viņa kļūst par tā dēvēto godu
savam tēvam, brāļiem
un ģimenei,
un, ja viņa pārkāpj
šo tā dēvētā goda kodeksu,
viņu var pat nogalināt.
Interesanti, ka šis tā dēvētais
goda kodekss,
ne tikai ietekmē meitenes dzīvi,
tas ietekmē arī
ģimenes vīriešu dzīvi.
Es pazīstu kādu ģimeni,
kurā ir septiņas māsas un viens brālis,
un šis viens brālis
ir devies prom uz Persijas līča valstīm,
lai pelnītu iztiku savām septiņām māsām
un vecākiem,
jo viņš uzskata, ka būtu pazemojoši,
ja viņa septiņas māsas apgūtu kādu prasmi
un dotos ārpus mājas,
un nopelnītu kaut ko iztikai.
Tādēļ šis brālis
upurē savas dzīves priekus
un savu māsu laimi
uz tā dēvētā goda altāra.
Patriarhālās sabiedrībās
ir vēl viena norma,
ko sauc par paklausību.
Labai meitenei jābūt
ļoti klusai, ļoti pazemīgai
un ļoti pakļāvīgai.
Tie ir kritēriji.
Labai paraugmeitenei ir jābūt ļoti klusai.
Viņai ir jābūt klusai
un jāpieņem
sava tēva un mātes lēmumi,
un vecajo lēmumi,
pat ja viņai tie nepatīk.
Ja viņu izprecina vīram, kurš viņai nepatīk,
vai ja viņu izprecina vecam vīram,
viņai tas jāpieņem,
jo viņa negrib, lai viņu nodēvē
par nepaklausīgu.
Ja viņu izprecina ļoti agri,
viņai tas jāpieņem.
Citādi viņu sauks par nepaklausīgu.
Un kas galu galā notiek?
Runājot dzejnieces vārdiem,
viņu izprecina, izguldina
un tad viņa dzemdē citus dēlus un meitas.
Situācijas ironija ir tā,
ka šī māte,
viņa māca to pašu paklausības stundu
savai meitai
un to pašu goda stundu saviem dēliem.
Un šis ļaunais burvju loks turpinās un turpinās.
Dāmas un kungi,
šo miljonu sieviešu skaudro stāvokli
var mainīt,
ja mēs domātu citādāk,
ja sievietes un vīrieši domātu citādāk,
ja vīrieši un sievietes
cilšu un patriarhālajās sabiedrībās
attīstības valstīs,
ja viņi varētu pārkāpt pāris
ģimenes un sabiedrības normas,
ja viņi varētu atcelt diskriminējošus likumus
savu valstu sistēmās,
kas vēršas pret sieviešu pamata cilvēktiesībām.
Dārgie brāļi un māsas, kad piedzima Malāla
un pirmoreiz,
ticiet man,
man nepatīk jaundzimuši mazuļi, ja godīgi,
bet, kad es piegāju un ieskatījos viņas acīs,
ticiet man,
es sajutos ārkārtīgi pagodināts.
Ilgi pirms viņas piedzimšanas
es domāju par viņas vārdu,
un mani sajūsmināja varonīga,
leģendāra brīvības cīnītāja Afganistānā.
Viņas vārds bija Malāli no Maivandas,
un es nosaucu savu meitu viņas vārdā.
Dažas dienas pēc Malālas,
manas meitas, piedzimšanas,
atnāca mans brālēns,
tā bija nejaušība,
viņš atnāca pie manis
un atnesa ciltskoku,
Jūsafzaju ciltskoku.
Apskatot šo ciltskoku,
tas izsekoja mūsu priekštečus 300 gadu garumā.
Taču es ieskatījos, visi bija vīrieši,
un es paņēmu savu pildspalvu,
uzvilku līniju no sava vārda
un uzrakstīju: „Malāla.”
Kad viņa paaugās,
kad viņai bija četrarpus gadi,
es uzņēmu viņu savā skolā.
Jūs jautāsiet, kāpēc gan lai es pieminētu
meitenes uzņemšanu skolā?
Jā, man tas ir jāpiemin.
Tas varbūt ir pašsaprotami Kanādā,
Amerikā, daudzās attīstītajās valstīs,
bet nabadzīgās valstīs,
partriarhalās sabiedrībās, cilšu sabiedrībās
tas ir milzīgs notikums meitenes dzīvē.
Iestāšanās skolā nozīmē
viņas identitātes un vārda atzīšanu.
Uzņemšana skolā nozīmē,
ka viņa ir nokļuvusi sapņu un centienu pasaulē,
kur viņa var izpētīt savas
nākotnes dzīves iespējas.
Man ir piecas māsas,
un nevienai no viņām nebija iespējas iet skolā.
Jūs būsiet izbrīnīti,
pirms divām nedēļām,
aizpildot pieteikumu Kanādas vīzai
un aizpildot pieteikuma sadaļu par ģimeni,
es nespēju atcerēties
vairākus no savu māsu uzvārdiem.
Iemesls tam bija tas,
ka es nekad, nekad neesmu redzējis
savu māsu vārdus rakstītus jebkādā dokumentā.
Šī iemesla dēļ
es augstu vērtēju savu meitu.
To, ko mans tēvs nevarēja dot manām māsām
un savām meitām,
es domāju — man tas ir jāmaina.
Es mēdzu novērtēt
savas meitenes inteliģenci un gudrību.
Es mudināju viņu sēdēt kopā ar mani,
kad atnāca mani draugi.
Es mudināju viņu doties man līdzi
uz dažādām sanāksmēm.
Visas šīs labās vērtības
es centos ieaudzināt viņas personībā.
Un ne tikai viņas,
ne tikai Malālas personībā.
Es sniedzu visas šīs labās vērtības
arī pārējām savas skolas skolniecēm un skolniekiem.
Es izmantoju izglītību emancipācijai.
Es mācīju savām meitenēm,
es mācīju savām skolniecēm
aizmirst pakļaušanās mācību.
Es mācīju saviem skolniekiem
aizmirst tā dēvēto pseido godu.
Dārgie brāļi un māsas,
mēs tiecāmies pēc tā, lai sievietēm būtu vairāk tiesību,
un mēs cīnījāmies,
lai sievietēm būtu vairāk un vairāk vietas sabiedrībā.
Bet mēs saskārāmies ar jaunu parādību.
Tā bija nāvējoša cilvēktiesībām
un jo īpaši sieviešu tiesībām.
To sauca par talibanizāciju.
Tas nozīmē pilnīgu
sieviešu dalības noliegšanu
visās politiskajās, ekonomiskajās
un sociālajās aktivitātēs.
Tika zaudētas simtiem skolu.
Meitenēm aizliedza iet skolā.
Sievietes piespieda aizklāt sejas,
un viņām aizliedza doties uz tirgu.
Mūziķus apklusināja,
meitenes pēra
un dziedātājus nogalināja.
Miljoniem cilvēku cieta,
bet daži neklusēja.
Tas ir visbaisākais,
kad visapkārt ir šādi cilvēki,
kas nogalina un per,
un tu uzstāj par savām tiesībām.
Tas patiešām ir visbaisākais.
Desmit gadu vecumā
Malāla pastāvēja,
viņa pastāvēja par tiesībām
uz izglītību.
Viņa rakstīja dienasgrāmatu BBC blogam,
viņa brīvprātīgi pieteicās
New York Times dokumentālajām programmām,
un viņa runāja, izmantojot jebkuru pieejamo platformu.
Viņas balss bija visspēcīgākā.
Tā pa visu pasauli izplatījās kā kreščendo.
Tas bija iemesls, kādēļ Taliban kustība
nespēja paciest viņas kampaņu
un 2012. gada 9. oktobrī
viņai tiešā tēmējumā iešāva galvā.
Man un manai ģimenei tas bija pasaules gals.
Pasaule pārvērtās lielā, melnā caurumā.
Kamēr mana meita bija
uz dzīvības un nāves robežas,
es čukstēju ausī savai sievai:
„Vai es esmu vainīgs tajā, kas noticis
ar manu un tavu meitu?”
Viņa man spēji atbildēja:
„Lūdzu, nevaino sevi.
Tu cīnījies par to, kas ir pareizs.
Tu liki uz spēles savu dzīvību
patiesības dēļ,
miera dēļ
un izglītības dēļ,
un tava meita iedvesmojās no tevis
un pievienojās tev.
Jūs abi bijāt uz pareizā ceļa,
un Dievs viņu sargās.”
Šie daži vārdi man nozīmēja ļoti daudz,
un es šo jautājumu vairs neuzdevu.
Kad Malāla bija slimnīcā
un cieta stipras sāpes.
Viņai bija spēcīgas galvassāpes,
jo viņas sejas nervs bija nogriezts,
es manīju tumšu ēnu
pārslīdam pār manas sievas seju.
Bet mana meita nekad nesūdzējās.
Viņa mēdza mums sacīt:
„Es jūtos labi ar savu šķībo smaidu
un nejūtīgumu sejā.
Ar mani viss būs kārtībā.
Lūdzu, neuztraucieties.”
Viņa bija mūsu mierinājums,
un viņa mierināja mūs.
Dārgie brāļi un māsas,
mēs iemācījāmies no viņas, kā būt izturīgiem
visgrūtākajos brīžos,
un man prieks jums atklāt,
ka par spīti tam, ka viņa ir simbols
bērnu un sieviešu tiesībām,
viņa ir tāda pati kā jebkura 16 gadīga meitene.
Viņa raud, kad nav pabeigusi mājas darbu.
Viņa ķildojas ar saviem brāļiem,
un es par to esmu ļoti priecīgs.
Cilvēki man jautā,
kas manā audzināšanā ir tik īpašs,
kas padarīja Malālu tik pašapzinīgu,
drosmīgu, sadzirdamu un nosvērtu.
Es tiem atbildu: „Nejautājiet man, ko es darīju.
Jautājiet mani, ko es nedarīju.”
Es viņai neaplauzu spārnus, tas arī viss.
Liels paldies.
(Aplausi)
Paldies. Liels paldies. Paldies. (Aplausi)
Во многу патријахални и племенски средини,
татковците обично се познати
по своите синови,
но, јас сум еден од малкуте татковци
кој е познат по својата ќерка,
и сум горд на тоа.
(Аплауз)
Малала ја започна нејзината
кампања за образование
и се заложи за своите права во 2007,
и кога нејзините напори беа
наградени во 2011,
и ѝ беше доделена националната
младинска награда за мир,
таа стана многу позната,
многу популарна девојка во својата земја.
Претходно, таа беше мојата ќерка,
но, сега јас сум нејзиниот татко.
Дами и господа,
доколку ја погледнеме човековата историја,
приказната на жените
е приказна за една неправда,
нееднаквост,
насилство и експлоатација.
Видете,
во патријахалните средини,
уште од самиот почеток,
кога ќе се роди девојче,
нејзиното раѓање не се прославува.
Таа не е добредојдена
ниту од нејзиниот татко,
ниту од нејзината мајка.
Соседите доаѓаат
и сочувствуваат со мајката,
и никој не му честитува на таткото.
На мајката многу ѝ е непријатно
што родила девојче.
Кога првороденото дете е девојче,
прва ќерка, таа е тажна.
Кога ќе роди уште едно девојче,
таа е шокирана,
и при исчекувањето на син,
кога ќе роди и трето девојче,
таа се чувствува виновно како криминалец.
И не само што мајката страда,
туку и ќерката, новородената ќеркичка,
кога ќе потпорасне,
и таа страда.
На 5-годишна возраст,
кога таа треба да почне
да оди во училиште,
останува дома,
а нејзините браќа се примени на училиште.
До 12-годишна возраст,
таа некако живее добар живот.
Може да се забавува.
Може да игра со нејзините
другарчиња на улиците,
и може да се движи наоколу по улиците
како пеперутка.
Но, кога таа ќе навлезе во
своите тинејџерски години,
кога ќе наполни 13 години,
ѝ се забранува да излегува од својот дом
без машка придружба.
Таа е ограничена помеѓу четирите
ѕидови на својот дом.
Таа повеќе не е слободна личност.
Таа станува таканаречената чест
на нејзиниот татко и нејзините браќа,
и на нејзиното семејство,
и доколку не се однесува соодветно на
прописоците на таканаречената чест,
може дури и да биде убиена.
Исто така, интересно е и тоа
штот аканаречените
прописи на чест,
не само што влијаат врз
животот на девојчето,
тие исто така влијаат и врз животите
на машките членови на семејството.
Познавам едно семејство со
седум сестри и еден брат,
и тој еден брат
се пресели во Заливските земји,
за да може да заработува
за своите седум сестри
и за родителите,
зашто тој смета дека би било понижувачко
доколку неговите седум сестри
би научиле некоја вештина
и заминат од домот
и заработуваат за живот.
Така, овој брат,
го жртвува задоволствата во својот живот
и среќата на неговите сестри
на олтарот на таканаречената чест.
Постои уште една норма
во патријахалните средини,
која се нарекува послушност.
Една добра девојка се очекува да биде
многу тивка, многу понизна,
и многу покорна.
Тој е критериумот.
Примерот за тоа каква треба
да биде една девојка е тивок.
Таа треба да е тивка,
и треба да ги прифаќа одлуките донесени
од страна на мајка ѝ и татко ѝ
и одлуките на постарите,
дури и доколку не ѝ се допаѓаат.
Ако е омажена за маж кој не ѝ се допаѓа,
или доколку е омажена за стар човек,
таа мора тоа да го прифати,
затоа што не сака луѓето
да се посомневаат во
нејзината послушност.
Доколку е омажена многу рано,
таа мора да го прифати тоа.
Инаку, ќе биде прогласена за непослушна.
И што се случува на крајот?
Според зборовите на една поетеса,
таа е омажена, врзана,
и потоа раѓа синови и ќерки.
А иронијата во целата ситуација
е во тоа што оваа мајка,
ги учи на истата лекција за послушност
нејзините ќерки,
и истата лекција за чест
кон нејзините синови.
И така овој маѓепсан круг продолжува.
Дами и господа,
страдањето на милиони жени
може да биде променето
доколку ние размислуваме поинаку,
доколку мажите и жените
размислуваат поинаку,
доколку мажите и жените во
племенските и патријахални средини
во земјите во развој,
доколку тие можат да
прекршат неколку норми
на семејството и општеството,
доколку тие можат да ги поништат
дискриминирачките закони
на системите во своите земји
кои се косат со основните човекови права
на жените.
Драги браќа и сестри, кога Малала се роди,
и за прв пат,
верувајте ми,
не сакам новороденчиња, да бидам искрен,
но кога отидов и погледнав
во нејзините очи,
верувајте ми,
се почувствував премногу почестен.
А, долго пред да се роди,
размислував за нејзиното име,
и бев фасциниран од еден херојски,
легендарен борец за слобода од Авганистан.
Нејзиното име беше Малалаи од Маиванд,
па ја нареков мојата ќерка по неа.
Неколку дена откако Малала се роди,
мојата ќерка се роди,
дојде еден мој роднина,
и сосема случајно,
тој дојде во мојот дом
и ми донесе семејно дрво,
семејното дрво на семејството Јусафзаи,
и кога погледнав во него,
тоа се простираше 300 години
наназад кон нашите предци.
Но, кога го погледнав, сите беа мажи,
и го зедов моето пенкало,
повлеков линија од моето име,
и напишав „Малала“.
А кога таа потпорасна,
кога наполни четири и пол години,
ја примив во моето училиште.
Ќе се прашате зошто го споменувам
примањето на едно девојче во училиште?
Да, морам да го споменам тоа.
Тоа може да се земе
здраво-за-готово во Канада,
во Америка, во многу развиени земји,
но во сиромашните земји,
особено во патријахалните средини,
во племенски средини,
тоа е голем настан во
животот на едно девојче.
Запишувањето на училиште значи
признавање на нејзиниот
идентитет и нејзиното име.
Нејзиното примање во училиште значи
дека таа има навлезено
во светот на сништата
и копнежите
каде може да го истражува
својот потенцијал
за нејзиниот иден живот.
Јас имам пет сестри,
и ниту една од нив не можеше
да оди на училиште,
и ќе се запрепастите.
Пред две недели,
кога го пополнував формуларот
за канадска виза,
делот од формуларот за семејството,
не можев да се сетам
на презимињата на некои од своите сестри.
А, причина за тоа беше тоа што
јас никогаш ги немам видено имињата
на моите сестри напишани
на било каков документ.
Тоа беше причината поради која
ја вреднувам својата ќерка.
Тоа што татко ми не можеше
да им го даде на моите сестри
и неговите ќерки,
помислив дека јас морам да го променам.
Порано ја ценев интелигенцијата
и брилијантноста на мојата ќерка.
Ја охрабрував да седи со мене
кога моите пијатели ме посетуваа.
Ја охрабрував да доаѓа со мене
на различни состаноци.
И сите овие доблести,
се обидував да ги вметнав
во нејзината личност.
И ова не беше само со неа, само со Малала.
Јас ги влеав сите овие доблести
во моето училиште, кај учениците
девојчиња и момчиња.
Го користев образованието за еманципирање.
Ги учев моите девојчиња,
моите ученички,
да се одучат од лекцијата за послушност,
Ги учев моите ученици
да се одучат од лекцијата
наречена псевдо-чест.
Драги браќа и сестри,
ние посегнувавме кон поголеми
права за жените,
и се боревме да добиеме повеќе,
сè повеќе и повеќе простор
за жените во општеството.
Но, наидовме на нов феномен.
Тој е смртоносен за човековите права,
особено за правата на жените.
Се нарекува „талибанизација“.
Тој означува целосно негирање
на учеството на жените
во сите политички, економски
и општествени активности.
Стотици училишта се изгубени.
На девојчињата им беше забрането
да одат на училиште.
Жените беа принудени да носат превез
и беа спречени да одат на пазарите.
Музичарките беа замолчени,
девојчињата беа камшикувани,
а пејачките убивани.
Милиони страдаа,
но само неколкумина прозбореа,
и тоа беше најстрашната работа,
кога наоколу имате такви луѓе
кои убиваат и камшикуваат,
а вие зборувате за своите права.
Тоа навистина е најстрашното нешто.
На 10-годишна возраст,
Малала се спротивстави, се спротивстави
за правото на образование.
Таа пишуваше дневник за блогот на BBC,
волонтираше
за документарците на New York Times,
и зборуваше од секоја можна платформа.
И нејзиниот глас беше најмоќен.
Се прошири како крешендо
насекаде низ светот.
Тоа беше причината што
Талибанците
не можеа да ја толерираат
нејзината кампања,
и на 9-ти октомври, 2012
таа беше застрелана во главата од
празна точка на нишанење.
Тоа беше судниот ден за моето
семејство и за мене.
Светот се претвори во голема црна дупка.
Додека мојата ќерка беше
на работ помеѓу животот и смртта,
ѝ прошепотив на мојата сопруга,
„Дали сум виновен за тоа што ѝ се случи на
мојата и твоја ќерка?“
А, таа неочекувано ми рече:
„Те молам не обвинувај се себе си.
Ти се залагаше за вистинската цел.
Го стави својот живот на коцка
поради вистината,
поради мирот,
и поради образованието,
а твојата ќерка се инспирираше од тебе
и ти се придружи.
Двајцата бевте на вистинскиот пат
и Господ ќе ја заштити.“
Овие неколку зборови премногу ми значеа,
и никогаш повторно не
го поставив тоа прашање.
Кога Малала беше во болница,
и имаше многу силни болки,
и имаше многу силни главоболки,
затоа што нервот од лицето
ѝ беше пресечен,
гледав темна сенка
како се шири на лицето на мојата сопруга.
Но, мојата ќерка никогаш не се жалеше.
Ни велеше,
„Не ми пречи мојата искривена насмевка
и моето здрвено лице.
Ќе бидам во ред. Ве молам не грижете се.“
Таа ни беше утеха,
и нашата сила.
Драги браќа и сестри,
од неа научивме како да бидеме истрајни
во најтешките времиња,
и мило ми е што можам
да го споделам со вас
тоа што - настрана од тоа што е икона
за правата на децата и жените,
таа е како и секоја друга
16-годишна девојка.
Плаче кога домашната не ѝ е подготвена.
Се расправа со нејзините браќа,
и мене ми е мило поради тоа.
Луѓето ме прашуваат,
што е толку особено во моето менторство
што ја направи Малала толку смела
и толку храбра и толку
гласна и подготвена?
Јас им велам, не прашувајте ме
што направив.
Прашајте ме што не направив.
Не ѝ ги потсеков крилјата, тоа е сè.
Ви благодарам многу.
(Аплауз)
Ви благодарам.
Ви благодарам многу. (Аплауз)
Эцгийн эрхэт ёсны болон овгийн зохион байгуулалттай олон нийгэмд
Аав нар ихэвчлэн хүү нараараа танигддаг.
Харин би бол өөрийн охиноороо танигдсан
цөөн хэдэн аав нарын нэг юм.
Би үүгээрээ бахархдаг.
(Алга ташилт)
Малала боловсролын төлөөх өөрийн аянаа
2007 онд эхлүүлж, өөрийн эрхийнхээ төлөө зогссон.
Түүний хичээл зүтгэлийг 2011 онд үнэлж
түүнд үндэсний энх тайвны шагналыг олгосон.
Тэр улсдаа маш нэр хүндтэй,
алдартай залуу охин болсон билээ.
Үүнээс өмнө, тэр миний охин байлаа.
Харин одоо би түүний аав болсон.
Ноёд хатагтай нараа
Хэрвээ бид хүн төрөлхтний түүхийг харах юм бол,
эмэгтэйчүүдийн түүх
бол шударга бус байдал
тэгш бус байдал
хүчирхийлэл, мөлжлөгийн түүх юм.
Та мэднэ дээ
Эцгийн эрхэт нийгэмд
бүр анхнаасаа л
эмэгтэй хүүхэд төрөхөд
энэ үйл явдлыг тэмдэглэдэггүй байсан.
Тэр охиныг таатай хүлээж авдаггүй.
Эцэг нь ч тэр эх нь ч тэр.
Хөршүүд ирээд
ээжид нь гашуудал илэрхийлдэг.
Хэн ч аавд нь баяр хүргэдэггүй.
Эх нь охин хүүхэд төрүүлсэндээ
маш их хямарч, зовсон байдаг
Ээж нь анхны хүүхдээ охин төрүүлэхэд
тэр гунигладаг.
Хоёр дахь охиноо төрүүлэхэд
тэр цочирддог.
Хүү төрүүлнэ гэсэн горьдлоготойгоор
гурав дахь охиноо төрүүлэхэд
буруу зүйл хийсэн гэмт хэрэгтэн мэт санагддаг.
Зөвхөн эх нь зовоод зогсохгүй
дөнгөж төрсөн охин ч бас.
Түүнийг өсөж том болох үед
тэр бас л зовох болно.
Таван нас хүрсэн охин
сургуульд явахын оронд
гэртээ үлдэж байхад
түүний эрэгтэй дүү нар нь сургуульд ордог.
12 нас хүртлээ яаж ийгээд
тэр сайхан амьдралтай байна.
Тэр хөгжилдөж наадаж болно.
Тэр гудамжинд найз нартайгаа тоглож болно.
Яг л эрвээхий шиг
гудамжаар зугаалж болно.
Гэвч тэр өсвөр насны охин болж
13 нас хүрэхэд нь
түүнийг эрэгтэй харгалзагчгүйгээр
гэрээсээ гарахыг нь хориглодог.
Тэр гэрийнхээ дөрвөн хананы дунд хоригдоно.
Тэр чөлөөтэй, бие даасан хувь хүн байхаа болино.
Тэр гэр бүл,
аав, ах дүү нарынхаа хувьд
нэр төр гэх зүйл нь болдог.
Хэрвээ охин энэ нэр төр гэх
хуулийг нь зөрчих юм бол
тэр амь насаа ч алдаж болно.
Мөн энэхүү хүндэтгэл,
нэр төрийн журам нь
зөвхөн охины амьдралд нөлөөлөөд зогсохгүй,
тэр гэр бүлийн эрэгтэй гишүүдийн
амьдралд ч нөлөөлдөг нь хачирхалтай.
Би долоон эмэгтэй, нэг эрэгтэй хүүхэдтэй айлыг мэднэ.
Тэр айлын ганц хүү нь
долоон эгч дүүс болон
эцэг эхийнхээ амжиргааг залгуулахын тулд
Персийн булан руу нүүн ажиллаж байгаа.
Учир тэр хэрвээ түүний долоон эгч дүүс
мэргэжилтэй болоод
гэрээсээ гаран амь зууж эхэлбэл,
энэ нь ичгэвэртэй хэрэг болно гэж боддог.
Ингээд ганц хүү нь
өөрийн амьдралын баяр баясгалан болон
эгч дүү нарынхаа аз жаргалыг
тэр нэр төр гэх зүйлийн төлөө золиослосон.
Эцгийн эрхэт нийгэмд
дуулгавартай байдал гэх
бас өөр нэгэн дүрэм журам бий.
Сайн охин хүүхэд
маш дуугүй, даруу,
хүлцэнгүй байх ёстой.
Энэ бол шалгуур.
Үлгэр жишээ охин маш даруухан байх хэрэгтэй.
Тэр чимээгүй байх ёстой
бас өөрийн эцэг эх болон
ахмад хүмүүсийн шийдвэрийг
дургүй байсан ч
хүлцэнгүйгээр дагах ёстой.
Хэрвээ тэр сэтгэлгүй хүнтэйгээ гэрлэвэл
эсвэл хөгшин хүнтэй гэрлэвэл
тэр хүлээн зөвшөөрөх л ёстой.
Учир нь тэр дуулгаваргүй гэж
дуудуулахыг хүсэхгүй.
Хэрвээ тэр эрт гэр бүл болбол
мөн л хүлээн зөвшөөрөх хэрэгтэй.
Эс бөгөөс түүнийг дуулгаваргүй хэмээн хэлэх болно.
Эцэст нь юу болох вэ?
Нэгэн яруу найрагч эмэгтэйн хэлснээр
Тэр гэрлэнэ, оронд орно,
тэгээд илүү олон хүү, охин төрүүлэх болно.
Үүнд хамгийн харамсалтай нь
өнөөх ээж нь охиддоо
дуулгавартай байх талаар
харин хөгвүүддээ нэр хүндийн тухай
өнөөх л сургамжаа заадаг.
Энэ хор хөнөөлтэй тойрог үргэлжилсээр л байдаг.
Ноёд хатагтай нар аа,
сая сая эмэгтэйчүүдэд тулгараад буй энэ асуудал
өөрчлөгдөж болно.
Хэрвээ бид өөрөөр бодох юм бол,
Хэрвээ эрчүүд эмэгтэйчүүд өөрөөр бодох юм бол,
Хэрвээ хөгжиж буй орны эцгийн эрхт ёсны болон
овгийн нийгэм дэх эрчүүд эмэгтэйчүүд
Хэрвээ тэд гэр бүл, нийгмийн
хэдхэн л дүрэм журмыг зөрчиж чадвал,
Хэрэв тэд эмэгтэйчүүдийн
үндсэн эрхийг зөрчиж буй
өөрсдийн улс орны систем дэх
ялгаварлан гадуурхсан хуулийг арилгаж чадвал.
Эрхэм ах эгч, дүү нар минь, Малалаг төрөхөд
анх удаагаа
надад итгээрэй,
шударгаар хэлэхэд, би шинээр төрсөн хүүхдүүдэд дургүй,
гэхдээ намайг очоод түүний нүд рүү харахад
надад итгээрэй,
би үнэхээр бахархсан.
Түүнийг төрөхөөс өмнө,
би түүний нэрний талаар бодсон.
Тэр үед би Афганистаны эрх чөлөөний домогт
тэмцэгч, баатарлаг нэгнийг биширдэг байлаа.
Тэр эмэгтэйн нэрийг Майвандын Малалай гэдэг байв.
Би охиндоо түүний нэрийг өгсөн.
Миний охин Малалаг төрснөөс
хэд хоногийн дараа
миний үеэл манайд ирсэн.
Хачирхалтай тохиолдлоор
тэр манайд ирэхдээ
Юсуфзай гэр бүлийн
ургийн бичгийг авчирсан байсан.
Тэр ургийн бичгийг харахад,
манай өвөг дээдсийн 300 жилийн түүхийг харуулж байв.
Гэхдээ бүгд эрчүүд байсан.
Тэгээд би үзгээ аваад
өөрийнхөө нэрнээс зураас татаад
"Малала" гэж бичсэн.
Түүнийг өсөж томроход,
дөрвөн нас хагастай байхад нь
би түүнийг сургуульдаа бүртгэж авсан.
Та бүхэн яагаад охиноо сургуульд
оруулснаа дурдав гэж асуух байх.
Тиймээ, би үүнийг дурдах ёстой.
Канадад, Америк болон олон өндөр хөгжилтэй орнуудад
энэ нь магадгүй энгийн үзэгдэл байх л даа.
Гэхдээ ядуу буурай улс орнуудад
эцгийн эрхт ёсны, овгийн зохион байгуулалттай нийгмүүдэд
энэ нь охины амьдралд тохиох маш том үйл явдал юм.
Сургуульд орно гэдэг нь
түүний бие даасан байдал, нэр хүндийн гол илрэл юм.
Сургуульд орсноор
тэр ирээдүйн амьдралынхаа
боломжийг нээн илрүүлэх,
хүсэл мөрөөдөл болон зорилгынхоо ертөнцөд
орно гэсэн үг юм.
Би таван эгчтэй дүүстэй.
Тэдний нэг нь ч сургуульд явж чадаагүй.
Намайг 2 долоо хоногийн өмнө
Канадын визны мэдүүлэг хөтөлж байх үед
гэр бүлийн мэдээлэл гэсэн хэсэгт
би зарим эгч нарынхаа
овог нэрийг санахгүй байсан гэвэл
та нар гайхах байх.
Учир юу вэ гэвэл
би өмнө нь тэдний нэрийг
ямар ч бичиг баримт дээр бичигдсэн байхыг нь хараагүй.
Ийм учраас би
охиноо хүндэтгэсэн юм.
Миний аав эгч нарт минь, өөрийн охиддоо
өгч чадаагүй тэр зүйл.
Би үүнийг өөрчлөх ёстой гэж бодсон.
Би охиныхоо ухаан, авьяас чадвараар
бахархдаг байсан.
Би найз нарыгаа ирэхэд
түүнийг хажуудаа суулгадаг байсан.
Би түүнийг олон уулзалтанд хамт дагуулж явдаг байсан.
Бүхий л сайн сайхан үнэт чанаруудыг
түүний зан төлөвт нь суулгахыг хичээсэн.
Зөвхөн Малалагаар зогсохгүй
би эдгээр бүх сайн чанаруудыг өөрийн сургууль,
эмэгтэй болон эрэгтэй сурагчиддаа дамжуулсан.
Би боловсролыг эрх чөлөөний төлөө ашигласан.
Би охиддоо,
эмэгтэй сурагчиддаа
хүлцэнгүй бай гэх тэр сургамжийг мартахыг заасан.
Би эрэгтэй сурагчиддаа хоосон нэр хүндийн тухай
сургамжийг дагахгүй байхыг заасан.
Эрхэм ах дүү нар минь,
Бид эмэгтэйчүүдийн эрхийн төлөө тэмцэж байсан.
Бид тэдэнд нийгэмд илүү өргөн орон зайг
бий болгохын төлөө тэмцэж байсан.
Гэвч нэгэн шинэ үйл явдал бий болж эхэлсэн.
Энэ нь хүний эрх, ялангуяа эмэгтэйчүүдийн
эрхийн эсрэг асар хөнөөлтэй зүйл байлаа.
Үүнийг Талибанчлал гэж нэрлэж байсан.
Энэ нь улс төр, эдийн засаг, нийгмийн бүх л харилцаанд
эмэгтэйчүүдийн оролцоог
бүрэн үгүйсгэж, байхгүй болгоно гэсэн үг байв.
Зуу зуун сургуулиуд хаагдсан.
Охидыг сургуульд явахыг нь зогсоосон.
Эмэгтэйчүүд хүчээр гивлүүр өмсөж,
тэднийг зах руу явахыг нь хориглосон.
Хөгжимчид чимээгүй болж
охидыг ташуураар ороолгож,
мөн дуучид амь үрэгдэж байлаа.
Олон сая хүн зовж байсан ч
тэдний цөөнх нь л үзэл бодлоо илэрхийлж байв.
Эргэн тойронд алдаг, ташуурддаг хүмүүсээр дүүрэн байхад
өөрийнхөө эрхийн төлөө
дуугарна гэдэг бол
хамгийн аймшигтай зүйл.
Энэ үнэхээр хамгийн аймшигтэй зүйл.
10 настай байхдаа,
Малала боловсрол олж авах
эрхийн төлөө тэмцсэн.
Тэр BBC-ын блогт өдрийн тэмдэглэл хөтөлж байв.
Тэр New York Times-ын баримтат кинонд
сайн дураараа оролцсон.
Тэр өөрийн хүрч чадах бүх л сувгаар ярьж байв.
Түүний дуу хоолой хамгийн хүчирхэг нь байсан.
Энэ нь бүх дэлхийгээр цуурай мэт тарсан.
Үүний улмаас Талибанчууд
түүний аянг тэвчиж чадахгүйд хүрсэн юм.
2012 оны 10 сарын 9 өдөр
Малала толгой руугаа маш ойрын зайнаас буудуулсан.
Энэ өдөр манай гэр бүл болон миний хувьд ертөнцийн төгсгөл байв.
Дэлхий ертөнц том хар нүх болж хувирсан.
Миний охин
үхэл амьдралын зааг дээр байхад
Би эхнэрийнхээ чихэнд
"Би энэ бүхэнд өөрийгөө буруутгах
ёстой юу?" гэж шивнэсэн.
Гэтэл тэр гэнэт
"Өөрийгөө бүү буруутга.
Чи зөв зүйлийн төлөө зогссон.
Чи үнэний төлөө,
энх тайваны төлөө,
боловсролын төлөө өөрийн амьдралаа
эрсдэлд оруулсан.
Охин чинь чамаас урам зориг авч
чамтай нэгдсэн.
Та хоёр хоёулаа зөв замаар явж байсан.
Бурхан түүнийг хамгаалах болно" гэж хэлсэн.
Энэ хэдэн үг надад ихийг ухааруулсан.
Би тэр асуултыг дахиж асуугаагүй.
Малала эмнэлэгт байхдаа
тэр хүнд хэцүү өвчин шаналалд зовж,
толгой нь аймшигтай ихээр өвддөг байсан.
Учир нь нүүрний мэдрэлийн судаснууд нь тасарсан байсан.
Би эхнэрийнхээ царайг
бараан сүүдэрт дарагдахыг харсан.
Гэвч миний охин хэзээ ч гомдоллож байгаагүй.
Тэр бидэнд
"Би энэ мэдээгүй болсон нүүр,
муруй инээмсэглэлдээ санаа зовохгүй байна.
Би зүгээр болно оо. Битгий санаа зов" гэж хэлдэг байсан.
Тэр бидний хувьд тайтгарал маань байсан юм.
Тэр биднийг тайвшруулдаг байсан.
Ах дүүс минь,
Хамгийн хэцүү цаг мөчид ч бэрхшээлийг
хэрхэн даван туулж болдгийг бид түүнээс суралцсан.
Хүүхэд эмэгтэйчүүдийн эрхийн төлөө тэмцэгч
бэлгэ тэмдэг байхаас гадна,
тэр яг л бусад 16 настай охидтой адилхан
гэдгийг хуваалцаж байгаадаа баяртай байна.
Гэрийн даалгавар нь дутуу бол үүнээсээ болж тэр уйлдаг.
Тэр дүү нартайгаа маргалддаг.
Би үүнд нь маш их жаргалтай байдаг.
Хүмүүс надаас
"Малалаг чанга хатуу, зоригтой,
дуу хоолойгоо хүргэж чаддаг, төлөв томоотой
болгож хүмүүжүүлсэн арга барилын нууц нь юу вэ?" гэж асуудаг.
Би тэдэнд "Миний юу хийснийг бүү асуу.
Миний юу хийгээгүйг асуу.
Би түүний далавчийг нь тайраагүй юм. Ингээд л боллоо. " гэж хариулдаг.
Маш их баярлалаа.
(Алга ташилт)
Маш их баярлалаа. Баярлалаа (Алга ташилт)
अनेक पितृसत्ताक समाज आणि जमातींमध्ये
पित्यांना पुत्रांमुळे ओळखलं जातं.
परंतु मी काही मोजक्या पित्यांपैकी एक आहे,
जे आपल्या कन्येमुळे ओळखले जातात.
आणि मला याचा अभिमान वाटतो.
(टाळ्या)
मलालाने २००७ साली
शिक्षणासाठी मोहीम सुरू केली
आणि आपल्या हक्कांची मागणी केली.
२०११ साली, या कार्याच्या सन्मानार्थ तिला
राष्ट्रीय युवा शांति पुरस्कार दिला गेला.
आणि ती देशातली एक प्रसिद्ध
आणि कीर्तीवान तरुणी बनली.
त्यापूर्वी, ती माझी कन्या होती.
आता, मी तिचा पिता आहे.
सभ्य स्त्रीपुरुषहो,
मानवी इतिहासावर एक नजर टाकली, तर
स्त्रीजातीची कहाणी म्हणजे
अन्याय, भेदभाव,
हिंसा आणि शोषण
यांची कहाणी असल्याचं आढळतं.
असं पहा,
पितृसत्ताक समाजामध्ये
अगदी सुरुवातीच्या कालपासूनच,
मुलीचा जन्म
साजरा केला जात नाही.
तिचं स्वागत होत नाही.
ना मातेकडून, ना पित्याकडून.
शेजारपाजारचे लोक येऊन
मातेजवळ सहानुभूती व्यक्त करतात.
कोणीही पित्याचं अभिनंदन करीत नाही.
कन्या जन्मल्यामुळे
माताही अस्वस्थ असते.
पहिल्या कन्येला जन्म देताच
माता दुःखी होते.
दुसऱ्या कन्येचा जन्म
तिच्यावर आघात करतो.
आणि पुत्रजन्माची आशा करताना,
जेव्हा तिसऱ्या कन्येचा जन्म होतो,
तेव्हा मातेला एखाद्या गुन्हेगाराप्रमाणे
अपराधी वाटतं
हे मातेला तर सहन करावं लागतंच,
पण त्या नवजात कन्येलाही,
मोठं झाल्यावर
ते सहन करावं लागतं.
वयाच्या पाचव्या वर्षी,
ज्यावेळी तिने शाळेत जायला हवं,
त्यावेळी ती घरीच राहते
आणि तिच्या भावांना शाळेत घातलं जातं.
वयाला बारा वर्षं होईपर्यंत
तिचं आयुष्य तसं सुखाचं जातं.
तिला मौज करता येते.
ती भर रस्त्यात
तिच्या मैत्रिणींशी खेळू शकते.
रस्त्यांवरून चालू फिरू शकते.
जणु एखादं फुलपाखरुच.
पण तिने पौगंडावस्थेत प्रवेश करताच,
ती १३ वर्षांची होताच ,
तिला एखाद्या पुरुषाच्या सोबतीशिवाय
घराबाहेर पडायला बंदी केली जाते.
घराच्या चार भिंतींमध्ये ती बंदिस्त होते.
यानंतर एक स्वतंत्र व्यक्ती म्हणून
तिचं अस्तित्व संपतं.
आता ती फक्त
तथाकथित अब्रू म्हणून जगते.
तिच्या पित्याची आणि भावांची.
आणि तिच्या घराण्याची.
आणि तिने जर मर्यादा ओलांडून
त्या तथाकथित अब्रूचे नियम मोडले,
तर ती आपला जीवही गमावू शकते.
आणि यातली लक्षवेधक बाब अशी,
की या तथाकथित अब्रूचा परिणाम
केवळ मुलीवरच नव्हे,
तर घरातल्या
पुरुषांवरही होतो.
सात बहिणी आणि एक भाऊ असलेल्या
एका कुटुंबातला
तो भाऊ
देशांतर करून आखाती देशांत गेला आहे.
आपल्या सात बहिणी आणि मातापित्यांचा
चरितार्थ चालवण्यासाठी.
कारण, आपल्या सात बहिणींनी
काही विद्या शिकून
घराबाहेर पडून कमाई करणं
हे त्याला अपमानास्पद वाटतं.
म्हणून त्या भावाने
तथाकथित अब्रूच्या वेदीवर आपल्या सुखांचा
आणि बहिणींच्या आनंदाचा
बळी दिला आहे.
पितृसत्ताक समाजांत आणखी एक गोष्ट
प्रमाण मानली जाते,
ती म्हणजे आज्ञाधारकता.
गुणी मुलगी अगदी शांत,
अतिशय नम्र आणि
अत्यंत मवाळ असावी,
असे निकष असतात.
आदर्श गुणी मुलगी ही खूप शांत असते.
तिने गप्प बसायचं असतं.
आणि आपल्या मात्यापित्यांचे निर्णय
स्वीकारायचे असतात.
आणि वयस्कर लोकांचे निर्णयही,
तिला ते आवडले नाहीत तरीही.
तिला न आवडणाऱ्या पुरुषाशी
किंवा एखाद्या म्हाताऱ्याशी
तिचं लग्न लावलं गेलं,
तरी तिला ते मान्य करावं लागतं.
कारण तिला, अवज्ञा करणारी,
असं बिरूद नको असतं.
तिचं लग्न बालवयात लावलं गेलं,
तरी तिला ते मान्य करावं लागतं.
नाहीतर तिला अवज्ञा करणारी म्हणतात.
आणि शेवटी काय घडतं?
एका कवयित्रीच्या शब्दांत,
तिचं लग्न होतं, मग संभोग,
आणि मग ती
आणखी मुलांना आणि मुलींना जन्म देते.
आणि परिस्थितीतलं व्यंग पहा,
हीच माता आपल्या मुलींना
तोच आज्ञापालनाचा धडा देते.
आणि आपल्या मुलांना
तोच अब्रूरक्षणाचा धडा देते.
हे दुष्ट चक्र असंच चालत राहतं.
सभ्य स्त्रीपुरुषहो,
लक्षावधी स्त्रियांची दुर्दशा
आपल्याला थांबवता येईल.
आपली विचारसरणी बदलली तर.
स्त्रियांची आणि पुरुषांची
विचारसरणी बदलली तर.
विकसनशील देशांमधल्या
पितृसत्ताक
समाज आणि जमातींतल्या
स्त्रीपुरुषांनी
जर काही
कौटुंबिक आणि सामजिक
मानदंड मोडले, तर.
आपापल्या राज्यव्यवस्थेतले
स्त्रियांच्या मूलभूत हक्कांवर गदा आणणारे
पक्षपाती कायदे
जर ते रद्द करू शकले, तर.
प्रिय बंधूभगिनींनो,
मलाला जन्मली तेव्हा
प्रथमच,
विश्वास ठेवा,
खरं तर मला नवजात अर्भकं आवडत नाहीत.
पण जेव्हा मी जाऊन तिच्या डोळ्यांत पाहिलं,
तेव्हा, विश्वास ठेवा,
मला खूप सन्मानित झाल्यासारखं वाटलं.
तिच्या जन्माच्या पुष्कळ आधी
मी तिच्या नावाचा विचार केला होता.
आणि अफ़गाणिस्थानातल्या एका प्रसिद्ध शूर
स्वातंत्र्यसैनिकेमुळे मी भारावलो होतो.
तिचं नाव होतं मैवंद ची मलालाई.
तिच्यावरून मी माझ्या मुलीचं नाव ठेवलं.
मलालाच्या, माझ्या मुलीच्या,
जन्मानंतर काही दिवसांनी,
माझा एक भाऊ मला भेटायला आला.
हा एक योगायोगच म्हणायला हवा.
तो माझ्या घरी आला,
एक वंशावळी घेऊन.
युसफ़झई घराण्याची वंशावळी.
आणि मी त्या वंशावळीकडे पाहिलं,
तर ती ३०० वर्षं मागे जाऊन
आमच्या पूर्वजांचा मागोवा घेत होती.
पण मी पाहिलं, की
ते सगळे पूर्वज पुरुष होते.
मी माझी लेखणी उचलली,
माझ्या नावापुढे एक ओळ काढली,
आणि लिहिलं, "मलाला".
जेव्हा ती मोठी झाली,
साडेचार वर्षांची झाली,
तेव्हा मी तिला माझ्या शाळेत प्रवेश दिला.
तुम्ही विचाराल, की मी एका मुलीच्या
शाळाप्रवेशाचा उल्लेख का करतो आहे?
हो, मला त्याचा उल्लेख केलाच पाहिजे.
कॅनडात ते गृहित धरलं जात असेल,
अमेरिकेत आणि अनेक विकसित देशांतही.
पण गरीब देशांत,
पितृसत्ताक समाज आणि जमातींमध्ये
मुलीच्या आयुष्यातली ही मोठी घटना आहे.
शाळाप्रवेश म्हणजे,
तिच्या नावाची आणि व्यक्तित्वाची ओळख.
शाळाप्रवेश म्हणजे,
स्वप्नांच्या आणि आशांच्या दुनियेत
तिचा प्रवेश,
जिथे ती भावी आयुष्यासाठी
आपल्या सामर्थ्याचा शोध घेऊ शकेल.
मला पाच बहिणी आहेत.
त्यातल्या कुणालाच शाळेत जाता आलं नाही.
तुम्हाला आश्चर्य वाटेल,
दोन आठवड्यांपूर्वी मी जेव्हा
कॅनेडियन व्हिसाचा फॉर्म भरत होतो,
तेव्हा कौटुंबिक माहितीचा भाग भरताना,
माझ्या काही बहिणींची आडनावंच
मला आठवेनात.
आणि याचं कारण म्हणजे,
मी माझ्या बहिणींची नावं कधीच
कोणत्याही कागदपत्रांवर
लिहिलेली पाहिली नाहीत.
याच कारणाने मी माझ्या मुलीला
प्रतिष्ठेने वागवलं.
माझे वडील माझ्या बहिणींना,
म्हणजे त्यांच्या मुलींना,
जे देऊ शकले नाहीत,
ते मी बदललंच पाहिजे,
असं मला वाटत होतं.
मी माझ्या मुलीच्या बुद्धिमत्तेची
आणि प्रतिभेची कदर केली.
माझे मित्र येत त्यावेळी मी तिला
आमच्याबरोबर बसण्यास
प्रोत्साहन देत असे.
माझ्याबरोबर वेगवेगळ्या सभांना जाण्यास
उत्तेजन देत असे.
तिच्या व्यक्तिमत्वात
हे चांगले गुण भिनवण्याचा
मी प्रयत्न केला.
आणि फक्त मलालाच्या बाबतीतच नव्हे.
माझ्या शाळेतल्या
विद्यार्थिनी आणि विद्यार्थ्यांना
मी हे गुण शिकवले.
शिक्षणाचा वापर मी उद्धारासाठी केला.
माझ्या मुलींना,
माझ्या विद्यार्थिनींना,
मी आज्ञापालनाचा धडा विसरायला शिकवलं.
माझ्या विद्यार्थ्यांना मी तथाकथित
दांभिक अब्रूचा धडा विसरायला शिकवलं.
प्रिय बंधुभगिनींनो,
आम्ही स्त्रियांना जास्त हक्क मिळावेत
म्हणून झगडत होतो.
आणि स्त्रियांना समाजात जास्तीत जास्त
स्थान मिळावं म्हणून झगडत होतो.
पण आम्हाला एक नवीनच प्रकार आढळून आला.
तो मानवी हक्कांसाठी प्राणघातक होता.
खासकरून, स्त्रियांच्या हक्कांसाठी.
त्याचं नाव तालिबानीकरण.
म्हणजे स्त्रियांना सर्व
राजकीय, आर्थिक आणि सामाजिक घडामोडींमध्ये
भाग घेण्यापासून बंदी.
शेकडो शाळा नष्ट झाल्या.
मुलींना शाळेत जायला बंदी केली गेली.
स्त्रियांना बुरखा वापरण्याची सक्ती झाली.
त्यांचं बाजारहाट करणं बंद झालं.
संगीतकारांचं संगीत बंद करण्यात आलं.
मुलींना फटके देण्यात आले
आणि गायकांना ठार मारण्यात आलं.
लक्षावधी लोक हे सहन करीत होते.
पण फार थोड्या लोकांनी
याविरुद्ध आवाज उठवला.
जेव्हा सभोवती फटके देणारे आणि
ठार मारणारे लोक असतात,
तेव्हा त्याविरुद्ध आवाज उठवणं
ही खरोखर
सर्वात भयंकर गोष्ट असते.
वयाच्या दहाव्या वर्षी,
मलाला शिक्षणाच्या हक्कासाठी
उभी राहिली.
बी बी सी च्या ब्लॉगसाठी
तिने रोजनिशी लिहिली.
न्यूयॉर्क टाईम्सच्या माहितीपटांसाठी
तिने स्वेच्छेने काम केलं.
आणि शक्य तितक्या व्यासपीठांवरून ती बोलली.
तिच्या आवाजात खूप ताकद होती.
तो उत्तरोत्तर बुलंद होत जात जगभर पोहोचला.
आणि यामुळेच तालिबानला
तिची मोहीम सहन झाली नाही.
९ ऑक्टोबर २०१२ रोजी
तिच्या मस्तकात सरळ समोरून
गोळी झाडण्यात आली.
आमच्या कुटुंबासाठी
तो प्रलयाचाच दिवस होता.
आमचं जग म्हणजे एक मोठं कृष्णविवर बनलं.
जेव्हा माझी कन्या
जीवनमरणाच्या सीमेवर होती, तेव्हा
मी माझ्या पत्नीला हलकेच विचारलं,
आपल्या मुलीला जे सहन करावं लागलं,
त्यासाठी मी दोषी आहे ना?
आणि ती लगेच म्हणाली,
कृपा करून स्वतःला दोष देऊ नका.
तुम्ही योग्य कारणासाठी उभे राहिलात.
तुम्ही तुमचं आयुष्य पणाला लावलंत.
सत्यासाठी,
शांततेसाठी,
शिक्षणासाठी.
तुमची कन्या तुमच्यापासून
प्रेरणा घेऊन तुम्हाला साथ देते आहे.
तुमचा दोघांचा मार्ग योग्यच होता.
देव तिचं रक्षण करील.
हे शब्द माझ्यासाठी फार मोलाचे होते.
तो प्रश्न मी पुन्हा विचारला नाही.
जेंव्हा मलाला हॉस्पिटलमध्ये होती,
आत्यंतिक वेदना सहन करीत होती.
चेहऱ्याची नस कापली गेल्यामुळे
तिचं डोकं प्रचंड दुखत होतं.
त्यावेळी मला माझ्या पत्नीच्या चेहऱ्यावर
एक गडद छाया पसरलेली दिसायची.
पण माझ्या मुलीने कधीच तक्रार केली नाही.
ती आम्हाला सांगायची,
मी मजेत आहे.
जरी वेडीवाकडी हसत असले
आणि माझा चेहरा बधीर झाला असला तरीही.
मी बरी होईन. काळजी करू नका.
तीच जणु आमचा आधार होती.
तिने आमचं सांत्वन केलं.
प्रिय बंधुभगिनींनो,
अत्यंत कठीण परीस्थितीतून
लवचिकपणे बाहेर कसं यायचं
ते आम्ही तिच्याकडून शिकलो.
तुम्हाला सांगताना आनंद वाटतो, की
स्त्रियांच्या आणि मुलांच्या
हक्कांचं प्रतीक म्हणून वावरत असतानाही ती
कोणत्याही १६ वर्षांच्या मुलीसारखीच वागते.
गृहपाठ अपूर्ण राहिला तर रडते.
आपल्या भावांशी भांडते.
याचा मला फार आनंद वाटतो.
लोक मला विचारतात,
मी असं कोणतं खास मार्गदर्शन केलं,
की ज्यामुळे मलाला
इतकी धीट आणि निर्भय बनली?
आत्मविश्वासाने इतकं बोलू शकली?
मी त्यांना सांगतो,
मी काय केलं हे मला विचारू नका.
मी काय केलं नाही ते विचारा.
मी फक्त तिचे पंख छाटले नाहीत, इतकंच.
मी आपला फार आभारी आहे.
(टाळ्या)
धन्यवाद. मी आपला फार आभारी आहे.
धन्यवाद. (टाळ्या).
In veel patriarchale samenlevingen
en stammenmaatschappijen
kent men vaders meestal
vanwege hun zoons.
Maar ik ben een van de weinige vaders
die bekend is om zijn dochter.
Daar ben ik trots op.
(Applaus)
In 2007 begon Malala
met haar onderwijscampagne
en kwam ze op voor haar rechten.
Haar inspanningen
werden beloond in 2011.
Ze ontving de nationale jeugdprijs
voor de vrede
en ze werd een beroemd
en populair meisje in haar land.
Voor die tijd was ze mijn dochter,
nu ben ik haar vader.
Dames en heren,
als we terugkijken
op de geschiedenis van de mens,
is het verhaal over vrouwen
een verhaal over onrecht,
ongelijkheid, geweld en uitbuiting.
Weet je,
als in een patriarchale samenleving
een meisje wordt geboren,
wordt haar geboorte
niet eens gevierd.
Ze wordt niet verwelkomd,
noch door haar vader
noch door haar moeder.
De buren komen op bezoek
en hebben medelijden met de moeder
en niemand feliciteert de vader.
Een moeder voelt zich
erg ongemakkelijk
wanneer ze een meisje krijgt.
Als haar eerste kindje een meisje is,
de eerste dochter,
is ze erg verdrietig.
Als haar tweede kindje een meisje is,
is ze geschokt.
En als ze denkt dat
haar derde kindje een zoon zal zijn
en het blijkt een dochter te zijn,
voelt ze zich net zo schuldig
als een crimineel.
Niet alleen de moeder lijdt,
maar haar pasgeboren dochter
zal ook lijden als ze ouder wordt.
Op vijfjarige leeftijd
wanneer ze naar school
zou moeten gaan,
blijft ze thuis
terwijl haar broers wel worden
toegelaten op school.
Totdat ze twaalf is,
heeft ze op de een of andere manier
een goed leven.
Ze mag plezier hebben.
Ze mag met haar vriendinnen
op straat spelen
en ze kan zich daar vrij bewegen,
net als een vlinder.
Maar zodra ze een tiener is,
een meisje van 13,
wordt haar verboden
het huis te verlaten
zonder een mannelijke begeleider.
Ze is opgesloten tussen
de vier muren van haar huis.
Ze is niet langer een vrij individu.
Ze wordt de zogenaamde eer
van haar vader, haar broers
en van haar familie.
Als ze een overtreding begaat,
is er een zogenaamde erecode
waardoor ze zelfs gedood
zou kunnen worden.
Wat ook interessant is,
is dat deze zogenaamde erecode
niet alleen het leven
van het meisje beïnvloedt,
maar het beïnvloedt ook
de levens van de mannelijke familieleden.
Ik ken een gezin
met zeven zussen en een broer.
Die ene broer
is verhuisd naar de Golfstaten
om daar geld te verdienen
voor zijn zeven zussen
en zijn ouders,
want hij denkt
dat het vernederend is
als zijn zussen een vak zouden leren,
uit huis zouden gaan
en hun eigen brood zouden verdienen.
Deze broer offert
de geneugten van zijn leven op
en het geluk van zijn zusters
onder het mom van die zogenaamde eer.
Er is nog een norm
in de patriarchale samenlevingen:
gehoorzaamheid.
Een gehoorzaam meisje hoort
heel rustig, heel nederig
en heel onderdanig te zijn.
Dat zijn de criteria.
Het rolmodel voor een goed meisje
zou heel rustig moeten zijn.
Ze moet stil zijn
en er wordt verwacht
dat ze de beslissingen accepteert
van haar vader en moeder
en de beslissingen van de oudsten,
ook al is ze het er niet mee eens.
Als ze getrouwd is met een man
van wie ze niet houdt
of als ze getrouwd is
met een oudere man,
moet ze alles accepteren,
want ze wil niet dat men denkt
dat ze ongehoorzaam is.
Als ze op jonge leeftijd trouwt,
moet ze alles accepteren.
Anders wordt ze als ongehoorzaam gezien.
Wat gebeurt er dan met haar?
In de woorden van een dichteres
is ze gehuwd en in bed gelegd.
Dan geeft ze het leven aan
meer zoons en dochters.
De ironie van deze hele situatie is
dat deze moeder
dezelfde lessen over gehoorzaamheid
aan haar dochters zal leren
en dezelfde les over eer aan haar zoons.
En zo gaat die vicieuze cirkel maar door.
Dames en heren,
deze toestand waarin
miljoenen vrouwen zich bevinden
kan worden veranderd.
Als we anders gaan denken,
als vrouwen en mannen
anders gaan denken,
als mannen en vrouwen
in stammengemeenschappen,
patriarchale samenlevingen
en in ontwikkelingslanden
een paar regels zouden breken
in hun families en gemeenschap,
als ze de discriminerende wetten
zouden afschaffen in hun staten
die tegen de fundamentele mensenrechten
en tegen de rechten van vrouwen indruisen.
Beste broers en zussen,
toen Malala werd geboren
keek ik voor de eerste keer,
en geloof me
als ik eerlijk zeg dat ik
pasgeboren baby's niet mooi vind,
-- (Gelach) --
maar toen ik voor de eerste keer
in haar ogen keek,
geloof me,
voelde ik me buitengewoon vereerd.
Lang voordat ze geboren was,
dacht ik aan een naam voor haar
en ik was gefascineerd
door een heroïsche,
legendarische vrijheidsstrijdster
in Afghanistan.
Haar naam was Malalai van Maiwand.
Ik heb mijn dochter naar haar vernoemd.
Een paar dagen na de geboorte
van mijn dochter Malala,
kwam mijn neef op bezoek.
Het was toeval
dat hij bij mij langskwam.
Hij nam de stamboom mee
van onze familie,
de stamboom van de familie Yousafzai.
Toen ik de stamboom bekeek,
zag ik dat deze 300 jaar
terugging in de tijd.
Ik zag alleen maar namen van mannen.
En ik pakte mijn pen
en trok een lijn vanaf mijn naam
en schreef: 'Malala'.
Ze werd ouder.
Toen ze vier en een half jaar oud was,
liet ik haar toe op mijn school.
Nu vraag je je vast af
waarom ik vertel
dat ik een meisje toelaat op mijn school.
Ja, dat moet ik vermelden.
Dat mag dan al
vanzelfsprekend zijn in Canada,
in Amerika en in veel ontwikkelde landen,
maar in arme landen,
in stammengemeenschappen
en patriarchale samenlevingen,
is dat een enorme gebeurtenis
in het leven van een meisje.
Registratie op een school betekent
erkenning van haar identiteit
en van haar naam.
Toelating tot een school betekent
dat ze een wereld is binnengetreden
van dromen en ambities,
een plek waar ze mogelijkheden
kan ontdekken
voor haar toekomst.
Ik heb vijf zussen
en geen van hen had de mogelijkheid
om naar school te gaan.
Je zult verbaasd zijn
dat ik twee weken geleden,
toen ik de papieren
voor de Canadese visumaanvraag invulde,
ik in het 'familie-gedeelte'
van het formulier
de namen van een paar
van mijn zussen
me niet meer kon herinneren.
En de reden daarvan was
dat ik de namen van mijn zussen
nog nooit in een geschreven
document heb gezien.
Dat was de reden
dat ik mijn dochter waardeerde.
Wat mijn vader nooit aan mijn zussen,
zijn dochters, had kunnen geven,
dat moest ik kunnen veranderen.
Ik had altijd al waardering voor de intelligentie
en de briljante geest van mijn dochter.
Ik moedigde haar aan om met mij
bij gesprekken met mijn vrienden te zijn.
Ik moedigde haar aan
om met mij mee te gaan naar vergaderingen.
Ik probeerde deze belangrijke dingen
in haar persoonlijkheid in te prenten.
En ik deed dit niet alleen voor Malala.
Ik bracht deze belangrijke waarden
naar mijn school,
voor de meisjes
maar ook voor de jongens.
Ik gebruikte onderwijs voor emancipatie.
Ik onderwees de meisjes,
ik leerde de meisjes
om de les over gehoorzaamheid
af te leren.
Ik leerde de jongens
om de les over die zogenaamde
pseudo-eer af te leren.
Beste broers en zussen,
we streefden naar
meer rechten voor vrouwen
en we vochten om er meer te krijgen,
meer ruimte voor vrouwen
in de maatschappij.
Maar we stuitten op een nieuw fenomeen.
Het was dodelijk voor de mensenrechten
en vooral voor de rechten van de vrouw.
Het werd Talibalisering genoemd.
Het betekent een complete weigering
van vrouwelijke deelname
aan alle politieke, economische
en sociale activiteiten.
Honderden scholen gingen verloren.
Meisjes werden niet langer
op scholen toegelaten.
Vrouwen werden gedwongen
sluiers te dragen
en ze mochten niet meer naar de markt.
Muzikanten werden tot stilte gebracht.
Meisjes werden gegeseld
en zangers werden vermoord.
Miljoenen mensen leden,
weinigen zeiden er iets van.
Het was zo ongelooflijk eng
zulke mensen in je omgeving te hebben
die moorden en geselen
en dat jij dan opkomt voor je rechten.
Dat is echt het allerengste
wat er bestaat.
Op tienjarige leeftijd
stond Malala op
voor het recht op onderwijs.
Ze schreef een dagboek
voor een blog van de BBC.
Ze was vrijwilliger
voor New York Times' documentaires
en ze sprak op welk podium dan ook.
Haar stem was de meest krachtige stem.
Haar stem verspreidde zich
als een crescendo over de wereld.
Dat was de reden voor de Taliban
om haar campagne niet te tolereren.
Op 9 oktober 2012
werd ze van kortbij
door haar hoofd geschoten.
Dat was de dag des oordeels
voor mijn familie.
De wereld veranderde
in een groot zwart gat.
Toen mijn dochter
op het randje stond
van leven en dood,
fluisterde ik in het oor van mijn vrouw:
"Ben ik schuldig aan
wat onze dochter is overkomen?"
En ze zei direct tegen me:
"Geef jezelf alsjeblieft niet de schuld.
Je hebt voor het goede gestreden.
Je hebt je leven op het spel gezet
om voor de waarheid te vechten,
voor de zaak van de vrede,
en voor het onderwijs.
Je inspireerde je dochter
en ze heeft met jou gestreden.
Jullie waren beiden op het juiste pad
en God zal haar beschermen."
Deze paar woorden betekenden
zoveel voor mij
en ik stelde deze vraag nooit weer.
Toen Malala in het ziekenhuis lag,
had ze verschrikkelijk veel pijn.
Ze had vreselijke hoofdpijn
omdat haar gezichtszenuw open lag.
Ik zag regelmatig een donkere schaduw
over het gezicht van mijn vrouw.
Maar mijn dochter klaagde nooit.
Ze zei tegen ons: "Het maakt me niet uit
dat ik een scheve glimlach heb
en dat mijn gezicht verdoofd aanvoelt.
Het komt goed.
Maken jullie je geen zorgen."
Ze troostte ons
en verlichtte onze pijn.
Beste broers en zussen,
wij leerden van haar
wat het betekent
om veerkrachtig te zijn
op de moeilijkste momenten.
Ik ben blij dat ik met jullie kan delen
dat ze, ondanks dat ze een icoon is
voor de rechten van kinderen en vrouwen,
nog steeds een typisch 16-jarig meisje is.
Ze huilt als ze
haar huiswerk niet af heeft.
Ze ruziet met haar broers
en daar ben ik blij om.
Mensen vragen me
wat er toch zo bijzonder is
aan mijn mentorschap,
dat Malala zo dapper is
en zo moedig en mondig
en gebalanceerd.
En ik zeg tegen hen:
vraag me niet wat ik heb gedaan.
Vraag me wat ik niet heb gedaan.
Ik heb haar vleugels
er niet afgeknipt, dat is alles.
Hartelijk dank.
(Applaus)
Dank u wel. Dank u wel. (Applaus)
ਕਈ ਪਿਤਾ ਪ੍ਰਧਾਨ ਸਮਾਜਾਂ
ਤੇ ਆਦਿਵਾਸੀ ਸਮਾਜਾਂ ਵਿੱਚ
ਪਿਤਾ ਨੂੰ ਆਮ ਤੌਰ ਉੱਤੇ
ਪੁੱਤਰਾਂ ਦੇ ਨਾਂ ਤੋਂ ਜਾਣਿਆ ਜਾਂਦਾ ਹੈ
ਪਰ ਮੈਂ ਉਹਨਾਂ ਕੁਝ ਪਿਤਾਵਾਂ ਵਿੱਚੋਂ ਇੱਕ ਹਾਂ
ਜੋ ਆਪਣੀ ਧੀ ਕਰਕੇ ਜਾਣੇ ਜਾਂਦੇ ਹਨ
ਅਤੇ ਮੈਨੂੰ ਇਸ ਗੱਲ ਉੱਤੇ ਮਾਣ ਹੈ।
(ਤਾੜੀਆਂ)
ਮਲਾਲਾ ਨੇ 2007 ਵਿੱਚ ਸਿੱਖਿਆ ਲਈ
ਮੁਹਿੰਮ ਸ਼ੁਰੂ ਕੀਤੀ
ਅਤੇ ਆਪਣੇ ਹੱਕਾਂ ਲਈ ਖੜ੍ਹੀ ਹੋਈ
ਅਤੇ ਉਸਦੀਆਂ ਕੋਸ਼ਿਸ਼ਾਂ ਨੂੰ
2011 ਵਿਚ ਸਨਮਾਨਿਤ ਕੀਤਾ ਗਿਆ
ਅਤੇ ਜਦ ਉਸਨੂੰ ਰਾਸ਼ਟਰੀ ਯੁਵਾ ਸ਼ਾਂਤੀ ਇਨਾਮ ਮਿਲਿਆ
ਅਤੇ ਉਹ ਬਹੁਤ ਚਰਚਿਤ ਹੋ ਗਈ
ਆਪਣੇ ਦੇਸ਼ ਦੀ ਬਹੁਤ ਹਰਮਨਪਿਆਰੀ ਕੁੜੀ ਬਣ ਗਈ।
ਉਸ ਤੋਂ ਪਹਿਲਾਂ ਉਹ ਮੇਰੀ ਧੀ ਸੀ
ਪਰ ਹੁਣ ਮੈਂ ਉਸਦਾ ਪਿਤਾ ਹਾਂ।
ਭੈਣੋ ਤੇ ਭਰਾਵੋ,
ਜੇਕਰ ਅਸੀਂ ਮਨੁੱਖ ਇਤਿਹਾਸ ਉੱਪਰ ਝਾਤੀ ਮਾਰੀਏ
ਤਾਂ ਔਰਤ ਦੀ ਕਹਾਣੀ
ਅਨਿਆਂ,
ਨਾਬਰਾਬਰੀ,
ਹਿੰਸਾ ਤੇ ਸ਼ੋਸ਼ਣ ਦੀ ਕਹਾਣੀ ਹੈ।
ਜਿਵੇਂ ਤੁਸੀਂ ਦੇਖਦੇ ਹੋ
ਮਰਦ ਪ੍ਰਧਾਨ ਸਮਾਜਾਂ ਵਿੱਚ
ਸ਼ੁਰੂ ਤੋਂ ਹੀ
ਜਦ ਇੱਕ ਕੁੜੀ ਜਨਮ ਲੈਂਦੀ ਹੈ
ਉਸਦਾ ਜਸ਼ਨ ਨਹੀਂ ਮਨਾਇਆ ਜਾਂਦਾ।
ਉਸਦਾ ਸਵਾਗਤ ਨਹੀਂ ਕੀਤਾ ਜਾਂਦਾ
ਨਾਂ ਤਾਂ ਉਸਦੇ ਪਿਤਾ ਦੁਆਰਾ
ਅਤੇ ਨਾ ਹੀ ਮਾਂ ਦੇ ਦੁਆਰਾ।
ਗੁਆਂਢੀ ਆਉਂਦੇ ਹਨ
ਅਤੇ ਮਾਂ ਨਾਲ ਹਮਦਰਦੀ ਜਤਾਉਂਦੇ ਹਨ
ਅਤੇ ਕੋਈ ਵੀ ਪਿਤਾ ਨੂੰ ਵਧਾਈ ਨਹੀਂ ਦਿੰਦਾ।
ਅਤੇ ਇੱਕ ਮਾਂ ਬਹੁਤ ਮਾਯੂਸ ਹੁੰਦੀ ਹੈ
ਇੱਕ ਧੀ ਨੂੰ ਜੰਮ ਕੇ।
ਜਦ ਉਹ ਪਹਿਲੀ ਵਾਰ ਇੱਕ ਧੀ ਨੂੰ ਜਨਮ ਦਿੰਦੀ ਹੈ
ਉਹ ਦੁਖੀ ਹੁੰਦੀ ਹੈ।
ਜਦ ਉਹ ਦੂਜੀ ਧੀ ਨੂੰ ਜਨਮ ਦਿੰਦੀ ਹੈ,
ਉਹ ਡਰ ਜਾਂਦੀ ਹੈ,
ਤੇ ਇੱਕ ਪੁੱਤਰ ਦੀ ਆਸ ਵਿੱਚ,
ਜਦ ਉਹ ਤੀਜੀ ਧੀ ਨੂੰ ਜਨਮ ਦਿੰਦੀ ਹੈ,
ਤਾਂ ਉਹ ਅਪਰਾਧੀ ਵਾਂਗ ਮਹਿਸੂਸ ਕਰਦੀ ਹੈ।
ਨਾ ਸਿਰਫ ਮਾਂ ਨੂੰ ਭੁਗਤਣਾ ਪੈਂਦਾ ਹੈ,
ਸਗੋਂ ਉਸ ਧੀ, ਉਹ ਨਵ-ਜੰਮੀ ਬੱਚੀ
ਜਦ ਵੱਡੀ ਹੋ ਜਾਂਦੀ ਹੈ,
ਉਹ ਤਦ ਵੀ ਸਹਿੰਦੀ ਹੈ।
ਪੰਜ ਸਾਲ ਦੀ ਉਮਰ ਵਿੱਚ,
ਜਦ ਉਸਨੂੰ ਸਕੂਲ ਜਾਣਾ ਚਾਹੀਦਾ ਹੈ,
ਉਹ ਘਰ ਵਿਚ ਰਹਿੰਦੀ ਹੈ
ਅਤੇ ਉਸਦੇ ਭਰਾਵਾਂ ਦਾ ਸਕੂਲ ਵਿੱਚ
ਦਾਖਿਲਾ ਕਰਾ ਦਿੱਤਾ ਜਾਂਦਾ ਹੈ।
12 ਸਾਲਾਂ ਦੀ ਉਮਰ ਤੱਕ, ਕਿਸੇ ਤਰ੍ਹਾਂ,
ਉਹ ਇੱਕ ਚੰਗਾ ਜੀਵਨ ਬਿਤਾਉਂਦੀ ਹੈ।
ਉਹ ਮਸਤੀ ਕਰ ਸਕਦੀ ਹੈ।
ਉਹ ਸਹੇਲੀਆਂ ਨਾਲ ਗਲੀ ਵਿੱਚ ਖੇਡ ਸਕਦੀ ਹੈ
ਤੇ ਗਲੀਆਂ ਵਿੱਚ ਉੱਡ ਸਕਦੀ ਹੈ
ਤਿੱਤਲੀ ਵਾਂਗ।
ਪਰ ਜਦ ਉਹ ਕਿਸ਼ੋਰ ਅਵਸਥਾ ਵਿਚ ਦਾਖਲ ਹੁੰਦੀ ਹੈ
ਜਦ ਉਹ 13 ਸਾਲਾਂ ਦੀ ਹੋ ਜਾਂਦੀ ਹੈ
ਤਾਂ ਉਸਨੂੰ ਘਰ ਤੋਂ ਬਾਹਰ ਨਿਕਲਣ ਤੋਂ
ਮਨਾਂ ਕਰ ਦਿੱਤਾ ਜਾਂਦਾ ਹੈ।
ਕਿਸੇ ਮਰਦ ਦੇ ਸਾਥ ਤੋਂ ਬਿਨਾਂ
ਉਸਨੂੰ ਘਰ ਦੀ ਚਾਰਦੀਵਾਰੀ ਤੱਕ
ਸੀਮਤ ਕਰ ਦਿੱਤਾ ਜਾਂਦਾ ਹੈ।
ਉਹ ਹੁਣ ਇੱਕ ਸੁਤੰਤਰ ਵਿਅਕਤੀ ਨਹੀਂ ਰਹਿੰਦੀ।
ਉਹ "ਅਣਖ" ਦਾ ਇਕ ਚਿੰਨ੍ਹ ਬਣ ਜਾਂਦੀ ਹੈ
ਆਪਣੇ ਪਿਤਾ ਤੇ ਭਰਾਵਾਂ
ਤੇ ਪਰਿਵਾਰ ਲਈ
ਤੇ ਜੇਕਰ ਉਹ ਉਲੰਘਣਾ ਕਰਦੀ ਹੈ
ਇਸ ਅਣਖ ਦੀ
ਤਾਂ ਉਸਦੀ ਹੱਤਿਆ ਵੀ ਕੀਤੀ ਜਾ ਸਕਦੀ ਹੈ।
ਅਤੇ ਇਹ ਵੀ ਦਿਲਚਸਪ ਹੈ ਕਿ ਇਹ
"ਅਣਖ"
ਨਾ ਸਿਰਫ ਉਸ ਕੁੜੀ ਦੇ ਜੀਵਨ ਉੱਪਰ ਅਸਰ ਪਾਉਂਦੀ ਹੈ
ਇਹ ਪ੍ਰਭਾਵਿਤ ਕਰਦੀ ਹੈ
ਪਰਿਵਾਰ ਦੇ ਮਰਦਾਂ ਦੇ ਜੀਵਨ ਨੂੰ ਵੀ।
ਮੈਂ 7 ਭੈਣਾਂ ਤੇ ਇੱਕ ਭਰਾ ਵਾਲੇ
ਪਰਿਵਾਰ ਨੂੰ ਜਾਣਦਾ ਹਾਂ
ਤੇ ਉਹ ਇੱਕ ਭਰਾ
ਉਹ ਖਾੜੀ ਦੇਸ਼ਾਂ ਵਿੱਚ ਜਾ ਬਸ ਗਿਆ ਹੈ
ਉਹਨਾਂ 7 ਭੈਣਾਂ ਲਈ ਰੋਜ਼ੀ-ਰੋਟੀ ਕਮਾਉਣ ਲਈ
ਤੇ ਮਾਂ-ਬਾਪ ਲਈ
ਕਿਉਂਕਿ ਉਹ ਇੰਝ ਸੋਚਦਾ ਹੈ
ਉਸਦੀ ਬੜੀ ਬੇਇਜ਼ਤੀ ਹੋਵੇਗੀ
ਜੇਕਰ ਉਸਦੀਆਂ ਭੈਣਾਂ ਕੋਈ ਕੰਮ ਸਿੱਖ
ਘਰੋਂ ਬਾਹਰ ਨਿਕਲ
ਖੁਦ ਆਪਣੀ ਰੋਜ਼ੀ-ਰੋਟੀ ਕਮਾਉਣ ਲੱਗ ਜਾਣ।
ਇਸਲਈ ਇਹ ਭਰਾ
ਆਪਣੇ ਜੀਵਨ ਦੇ ਸੁੱਖ ਦੀ ਬਲੀ ਦੇ ਦਿੰਦਾ ਹੈ।
ਅਤੇ ਆਪਣੀ ਭੈਣਾਂ ਦੀਆਂ ਖੁਸ਼ੀਆਂ ਲਈ
ਆਪਣੀ "ਅਣਖ" ਲਈ।
ਅਤੇ ਇੱਕ ਹੋਰ ਆਦਰਸ਼ ਹੈ
ਮਰਦ ਪ੍ਰਧਾਨ ਸਮਾਜਾਂ ਵਿੱਚ
ਜਿਸਨੂੰ ਆਗਿਆਕਾਰਿਤਾ ਕਿਹਾ ਜਾਂਦਾ ਹੈ।
ਇਕ ਚੰਗੀ ਕੁੜੀ ਉਸਨੂੰ ਮੰਨਿਆ ਜਾਂਦਾ ਹੈ
ਜੋ ਬਹੁਤ ਸ਼ਾਂਤ, ਬਹੁਤ ਸੋਹਲ
ਤੇ ਬਹੁਤ ਨਰਮ ਸੁਭਾਅ ਦੀ ਹੋਵੇ।
ਇਹੀ ਪੈਮਾਨਾ ਹੈ।
ਇਕ ਆਦਰਸ਼ਕ ਕੁੜੀ ਨੂੰ
ਖਾਮੋਸ਼ ਜਿਹੀ ਹੋਣਾ ਚਾਹੀਦਾ ਹੈ।
ਉਸਨੂੰ ਚੁੱਪ ਕਿਸਮ ਦੀ ਹੋਣਾ ਚਾਹੀਦਾ ਹੈ।
ਤੇ ਉਸਨੂੰ ਫੈਂਸਲਿਆਂ ਨੂੰ ਮੰਨ ਲੈਣਾ ਚਾਹੀਦਾ ਹੈ
ਆਪਣੇ ਮਾਂ-ਬਾਪ ਅਤੇ
ਤੇ ਵੱਡਿਆਂ ਦੇ ਕੀਤੇ ਹੋਏ,
ਭਾਵੇਂ ਉਹ ਉਸਨੂੰ ਪਸੰਦ ਨਾ ਹੋਣ।
ਜੇਕਰ ਉਸਦਾ ਨਿਕਾਹ ਕਿਸੇ ਅਜਿਹੇ ਸ਼ਖਸ ਨਾਲ ਹੈ
ਜੋ ਉਸਨੂੰ ਪਸੰਦ ਨਹੀਂ
ਜਾਂ ਫਿਰ ਜੇਕਰ ਉਸਦਾ ਨਿਕਾਹ
ਕਿਸੇ ਬੁੱਢੇ ਆਦਮੀ ਨਾਲ ਵੀ ਹੁੰਦਾ ਹੈ
ਉਸਨੂੰ ਸਵੀਕਾਰ ਕਰਨਾ ਪਵੇਗਾ
ਕਿਉਂਕਿ ਉਹ ਨਹੀਂ ਚਾਹੁੰਦੀ
ਉਸਨੂੰ ‘ਬਦਤਮੀਜ਼’ ਕਿਹਾ ਜਾਏ।
ਜੇਕਰ ਉਸਦਾ ਨਿਕਾਹ
ਬਹੁਤ ਛੋਟੀ ਉਮਰ ਵਿਚ ਵੀ ਹੁੰਦਾ ਹੈ
ਤਾਂ ਵੀ ਉਸਨੂੰ ਸਵੀਕਾਰ ਕਰਨਾ ਪਵੇਗਾ
ਨਹੀਂ ਤਾਂ ਉਸਨੂੰ ਬਦਤਮੀਜ਼ ਕਿਹਾ ਜਾਵੇਗਾ।
ਅਤੇ ਅੰਤ ਵਿਚ ਕੀ ਹੁੰਦਾ ਹੈ?
ਜਿਵੇਂ ਕਿਸੇ ਕਵਿੱਤਰੀ ਨੇ ਕਿਹਾ ਹੈ
ਉਸਦਾ ਵਿਆਹ ਹੁੰਦਾ ਹੈ, ਫਿਰ ਸੰਭੋਗ
ਤੇ ਫਿਰ ਉਹ ਜਨਮ ਦਿੰਦੀ ਹੈ,
ਹੋਰ ਧੀਆਂ ਤੇ ਪੁੱਤਰਾਂ ਨੂੰ।
ਅਤੇ ਇਹੀ ਸਥਿਤੀ ਦੀ ਵਿਡੰਬਨਾ ਹੈ
ਤੇ ਇਹੀ ਮਾਂ
ਫਿਰ ਉਹੀ ਆਗਿਆਕਾਰਿਤਾ ਦਾ ਪਾਠ ਪੜਾਉਂਦੀ ਹੈ
ਆਪਣੀਆਂ ਧੀਆਂ ਨੂੰ
ਤੇ ਪੁੱਤਰਾਂ ਨੂੰ ਉਸੇ "ਅਣਖ" ਦਾ ਪਾਠ
ਤਾਂ ਇਹ ਚੱਕਰ ਚੱਲਦਾ ਰਹਿੰਦਾ ਹੈ।
ਭੈਣੋ ਤੇ ਭਰਾਵੋ,
ਲੱਖਾਂ ਔਰਤਾਂ ਦੀ ਇਸ ਦੁਰਦਸ਼ਾ ਨੂੰ
ਬਦਲਿਆ ਜਾ ਸਕਦਾ ਹੈ
ਜੇਕਰ ਅਸੀਂ ਵੱਖਰਾ ਸੋਚੀਏ
ਜੇਕਰ ਔਰਤ ਤੇ ਮਰਦ ਵੱਖਰਾ ਸੋਚਣ
ਜੇਕਰ ਆਦਿਵਾਸੀ ਤੇ ਮਰਦ ਪ੍ਰਧਾਨ ਸਮਾਜਾਂ ਦੇ ਮਰਦ ਤੇ ਔਰਤ
ਵਿਕਾਸਸ਼ੀਲ ਦੇਸ਼ਾਂ ਵਿੱਚ
ਜੇਕਰ ਉਹ ਕੁਛ ਮਾਨਦੰਡਾਂ ਨੂੰ ਤੋੜ ਸਕਣ
ਪਰਿਵਾਰ ਤੇ ਸਮਾਜ ਵਿਚਲੇ
ਜੇਕਰ ਉਹ ਵਿਤਕਰੇ ਵਾਲੇ ਪੈਮਾਨਿਆਂ
ਨੂੰ ਖਤਮ ਕਰ ਦੇਣ
ਆਪਣੇ ਰਾਜਾਂ ਵਿਚ, ਪ੍ਰਬੰਧਾਂ ਵਿੱਚ
ਜੋ ਮੂਲ ਮਾਨਵੀ ਹੱਕਾਂ ਦੇ ਖਿਲਾਫ ਹਨ
ਔਰਤਾਂ ਦੇ।
ਪਿਆਰੇ ਭਰਾਵੋ ਤੇ ਭੈਣੋ, ਜਦ ਮਲਾਲਾ ਜੰਮੀ ਸੀ
ਤੇ ਜਦ ਪਹਿਲੀ ਵਾਰ,
ਤੁਸੀਂ ਯਕੀਨ ਮੰਨਿਓ
ਮੈਨੂੰ ਨਵਜੰਮੇ ਬੱਚੇ ਪਸੰਦ ਨਹੀਂ ਸਨ, ਸੱਚਮੁਚ,
ਪਰ ਜਦ ਮੈਂ ਗਿਆ ਤੇ ਮੈਂ ਉਸਦੀਆਂ ਅੱਖਾਂ ਵਿਚ ਦੇਖਿਆ,
ਯਕੀਨ ਮੰਨਿਓ
ਮੈਂ ਖੁਦ ਨੂੰ ਸਨਮਾਨਿਤ ਮਹਿਸੂਸ ਕੀਤਾ
ਅਤੇ ਉਸਦੇ ਜੰਮਣ ਤੋਂ ਬਹੁਤ ਸਮਾਂ ਪਹਿਲਾਂ
ਮੈਂ ਉਸਦਾ ਨਾਂ ਸੋਚਿਆ ਸੀ
ਅਤੇ ਮੈਂ ਬਹੁਤ ਪ੍ਰਭਾਵਿਤ ਸੀ
ਅਫਗਾਨਿਸਤਾਨ ਦੀ
ਇਕ ਮਹਾਨ ਸੁਤੰਤਰਤਾ ਸੈਨਾਨੀ ਤੋਂ।
ਉਸਦਾ ਨਾਂ ਸੀ ਮਲਾਲਾਈ ਆਫ ਮੈਵੰਦ
ਅਤੇ ਮੈਂ ਉਸਦੇ ਨਾਂ ਉੱਤੇ
ਆਪਣੀ ਧੀ ਦਾ ਨਾਂ ਰੱਖ ਦਿੱਤਾ।
ਮਲਾਲਾ ਦੇ ਜਨਮ ਤੋਂ ਕੁਝ ਦਿਨ ਬਾਅਦ
ਮੇਰੇ ਧੀ ਜੰਮਣ ਉੱਤੇ
ਮੇਰੇ ਭਰਾ ਆਏ
ਅਤੇ ਸੰਜੋਗ ਨਾਲ
ਉਹ ਸਾਡੇ ਘਰ ਆਏ
ਅਤੇ ਇਕ ਫੈਮਿਲੀ ਟ੍ਰੀ ਨਾਲ ਲਿਆਏ
ਯੂਸਫਜ਼ਈ ਪਰਿਵਾਰ ਦਾ ਫੈਮਿਲੀ ਟ੍ਰੀ
ਅਤੇ ਜਦ ਮੈਂ ਉਸ ਕੁਲ-ਰੁੱਖ ਨੂੰ ਦੇਖਿਆ
ਉਸ ਵਿਚ 300 ਸਾਲ ਪੁਰਾਣੇ
ਪੂਰਵਜਾਂ ਦਾ ਵੀ ਜ਼ਿਕਰ ਸੀ
ਪਰ ਜਦ ਮੈਂ ਧਿਆਨ ਨਾਲ ਦੇਖਿਆ ਤਾਂ
ਉਹ ਸਾਰੇ ਮਰਦ ਸਨ।
ਅਤੇ ਮੈਂ ਫਿਰ ਆਪਣੀ ਕਲਮ ਉਠਾਈ
ਆਪਣੇ ਨਾਂ ਦੇ ਕੋਲ ਇੱਕ ਲਕੀਰ ਖਿੱਚੀ
ਉਸਦੇ ਹੇਠਾਂ ਲਿਖਿਆ, “ਮਲਾਲਾ”।
ਅਤੇ ਜਦ ਉਹ ਥੋੜੀ ਵੱਡੀ ਹੋਈ
ਜਦ ਉਹ ਸਾਢੇ ਚਾਰ ਸਾਲਾਂ ਦੀ ਸੀ
ਮੈਂ ਉਸਨੂੰ ਆਪਣੇ ਸਕੂਲ ਵਿਚ ਭਰਤੀ ਕਰਾਇਆ।
ਤੁਸੀਂ ਸੋਚ ਰਹੇ ਹੋਵੋਂਗੇ ਕਿ ਜ਼ਿਕਰ ਕਿਉਂ ਕਰ ਕੀਤਾ
ਕਿ ਮੈਂ ਇਕ ਕੁੜੀ ਨੂੰ ਸਕੂਲ ਵਿਚ ਦਾਖਿਲ ਕਰਾਉਣ ਬਾਰੇ ?
ਹਾਂ, ਮੈਨੂੰ ਇਸਦਾ ਜ਼ਿਕਰ ਕਰਨਾ ਚਾਹੀਦਾ ਹੈ।
ਇਹ ਭਲੇ ਹੀ ਕੋਈ ਵੱਡੀ ਗੱਲ ਨਾ ਹੋਵੇ ਕਨੈਡਾ ਵਿੱਚ
ਅਮਰੀਕਾ ਵਿੱਚ ਅਤੇ ਕਈ ਹੋਰ ਵਿਕਸਿਤ ਦੇਸ਼ਾਂ ਵਿਚ
ਪਰ ਗਰੀਬ ਦੇਸ਼ਾਂ ਵਿਚ,
ਮਰਦ ਪ੍ਰਧਾਨ ਸਮਾਜਾਂ ਵਿਚ, ਆਦਿਵਾਸੀ ਸਮਾਜਾਂ ਵਿਚ
ਇਹ ਇਕ ਕੁੜੀ ਦੀ ਜ਼ਿੰਦਗੀ ਦਾ ਬਹੁਤ ਵੱਡਾ ਦਿਨ ਹੁੰਦਾ ਹੈ।
ਇਕ ਸਕੂਲ ਵਿਚ ਨਾਮ ਦਰਜ ਹੋਣ ਦਾ ਮਤਲਬ ਹੈ
ਉਸਦੀ ਪਹਿਚਾਣ ਤੇ ਉਸਦੇ ਨਾਂ ਨੂੰ ਮਾਨਤਾ ਮਿਲਣਾ।
ਇਕ ਸਕੂਲ ਵਿਚ ਦਾਖਿਲੇ ਦਾ ਮਤਲਬ ਹੈ
ਕਿ ਉਸਨੂੰ ਆਪਣੇ ਸੁਪਨਿਆਂ
ਅਤੇ ਸੱਧਰਾਂ ਦੀ ਦੁਨੀਆਂ ਵਿਚ
ਦਾਖਿਲਾ ਲੈ ਲਿਆ ਹੈ
ਜਿੱਥੇ ਉਹ ਆਪਣੀਆਂ ਯੋਗਤਾਵਾਂ ਦਾ
ਪਤਾ ਲਗਾ ਸਕਦੀ ਹੈ
ਆਪਣੇ ਭਵਿੱਖ ਦੇ ਲਈ।
ਮੇਰੀਆਂ 4 ਭੈਣਾਂ ਹਨ
ਅਤੇ ਉਹਨਾਂ ਵਿੱਚੋਂ ਇਕ ਵੀ ਸਕੂਲ ਨਹੀਂ ਜਾ ਸਕੀ
ਅਤੇ ਤੁਸੀਂ ਹੈਰਾਨ ਹੋਵੋਂਗੇ
ਦੋ ਹਫਤੇ ਪਹਿਲਾਂ
ਜਦ ਮੈਂ ਕੈਨੇਡਾ ਦਾ ਵੀਜ਼ਾ ਫਾਰਮ ਭਰ ਰਿਹਾ ਸੀ
ਅਤੇ ਮੈਂ ਫਾਰਮ ਵਿਚ
ਪਰਿਵਾਰਕ ਮੈਂਬਰਾਂ ਬਾਰੇ ਭਰ ਰਿਹਾ ਸੀ
ਮੈਨੂੰ ਯਾਦ ਨਹੀਂ ਸੀ ਆ ਰਹੇ
ਆਪਣੀਆਂ ਕੁਝ ਭੈਣਾਂ ਦੇ ਪੱਕੇ ਨਾਂ।
ਅਤੇ ਕਾਰਨ ਸੀ
ਮੈਂ ਕਦੇ ਨਾਮ ਨਹੀਂ ਲਿਖੇ ਦੇਖੇ
ਆਪਣੀਆਂ ਭੈਣਾਂ ਦੇ, ਕਦੇ ਵੀ ਕਿਸੇ ਦਸਤਾਵੇਜ਼ ਉੱਪਰ।
ਇਹੀ ਕਾਰਨ ਸੀ ਕਿ
ਮੈਂ ਆਪਣੀ ਧੀ ਨੂੰ ਤੱਵਜੋ ਦਿੱਤੀ।
ਮੇਰੇ ਪਿਤਾ ਮੇਰੀਆਂ ਭੈਣਾਂ
ਅਤੇ ਆਪਣੀਆਂ ਧੀਆਂ ਨੂੰ ਜੋ ਨਹੀਂ ਦੇ ਸਕੇ
ਮੈਂ ਸੋਚਿਆ ਕਿ ਮੈਨੂੰ ਇਹ ਬਦਲਣਾ ਚਾਹੀਦਾ ਹੈ।
ਮੈਂ ਆਪਣੀ ਧੀ ਦੀ ਪ੍ਰਸੰਸਾ ਕਰਦਾ ਹੁੰਦਾ ਸੀ
ਪ੍ਰਤਿਭਾ ਦੀ ਅਕਲਮੰਦੀ ਦੀ।
ਮੈਂ ਉਸਨੂੰ ਹੱਲਾਸ਼ੇਰੀ ਦਿੱਤੀ ਕਿ ਉਹ ਮੇਰੇ ਨਾਲ ਬੈਠੇ
ਜਦ ਮੇਰੇ ਦੋਸਤ ਘਰ ਆਉਣ।
ਮੈਂ ਉਸਨੂੰ ਹੱਲਾਸ਼ੇਰੀ ਦਿੱਤੀ ਕਿ
ਉਹ ਵੱਖ-ਵੱਖ ਬੈਠਕਾਂ ਵਿਚ ਉਹ ਮੇਰੇ ਨਾਲ ਚੱਲੇ।
ਅਤੇ ਇਹ ਸਾਰੇ ਚੰਗੇ ਸੰਸਕਾਰ
ਮੈਂ ਉਸਦੀ ਸ਼ਖਸੀਅਤ ਵਿੱਚ
ਪੈਦਾ ਕਰਨ ਦੀ ਕੋਸ਼ਿਸ਼ ਕੀਤੀ।
ਅਤੇ ਇਹ ਸਿਰਫ ਮਲਾਲਾ ਦੇ ਨਾਲ ਹੀ ਨਹੀਂ ਸੀ ਹੁੰਦਾ
ਮੈਂ ਇਹ ਸਾਰੇ ਚੰਗੇ ਸੰਸਕਾਰ ਦਿੱਤੇ ਹਨ
ਆਪਣੇ ਸਕੂਲ ਵਿਚ, ਵਿਦਿਆਰਥਣਾਂ ਨੂੰ ਅਤੇ ਵਿਦਿਆਰਥੀਆਂ ਨੂੰ ਵੀ।
ਮੈਂ ਸਿੱਖਿਆ ਨੂੰ ਮੁਕਤੀ ਲਈ ਵਰਤਿਆ।
ਮੈਂ ਆਪਣੀਆਂ ਬੱਚੀਆਂ ਨੂੰ ਸਿਖਾਇਆ,
ਮੈਂ ਆਪਣੀਆਂ ਵਿਦਿਆਰਥਣਾਂ ਨੂੰ ਸਿਖਾਇਆ
ਕਿ ਉਹ ਆਗਿਆਕਾਰਿਤਾ ਦਾ ਸਬਕ ਭੁੱਲ ਜਾਣ।
ਮੈਂ ਆਪਣੇ ਵਿਦਿਆਰਥੀਆਂ ਨੂੰ ਸਿਖਾਇਆ
ਉਹ ਝੂਠੀ ਅਣਖ ਦਾ ਸਬਕ ਭੁੱਲ ਜਾਣ।
ਪਿਆਰੇ ਭੈਣ ਤੇ ਭਰਾਵੋ
ਅਸੀਂ ਔਰਤਾਂ ਦਿਆਂ ਹੱਕਾਂ ਲਈ ਕੋਸ਼ਿਸ਼ ਕਰ ਰਹੇ ਸੀ
ਅਤੇ ਅਸੀਂ ਸੰਘਰਸ਼ ਕਰ ਰਹੇ ਸੀ
ਤਾਂ ਕਿ ਕਿ ਸਮਾਜ ਵਿੱਚ
ਔਰਤਾਂ ਨੂੰ ਵੱਧ ਤੋਂ ਵੱਧ ਸਥਾਨ ਮਿਲ ਸਕੇ।
ਪਰ ਸਾਡੇ ਸਾਹਮਣੇ
ਇਕ ਨਵੀਂ ਸਮੱਸਿਆ ਆਣ ਪਈ।
ਇਹ ਮਨੁੱਖੀ ਹੱਕਾਂ ਲਈ ਜਾਨਲੇਵਾ ਸੀ
ਅਤੇ ਖਾਸ ਤੌਰ ਉੱਤੇ ਔਰਤਾਂ ਦੇ ਹੱਕਾਂ ਲਈ।
ਇਹ ਸੀ ਤਾਲਿਬਾਨ।
ਇਸਦਾ ਮਤਲਬ ਸੀ ਪੂਰੀ ਤਰ੍ਹਾਂ ਰੋਕ
ਔਰਤਾਂ ਦੀ ਭਾਗੀਦਾਰੀ ਉੱਪਰ
ਸਾਰੇ ਰਾਜਨੀਤਿਕ, ਆਰਥਿਕ
ਅਤੇ ਸਮਾਜਿਕ ਗਤੀਵਿਧੀਆਂ ਵਿੱਚ।
ਸੈਂਕੜੇ ਸਕੂਲ ਤਬਾਹ ਕਰ ਦਿੱਤੇ ਗਏ।
ਕੁੜੀਆਂ ਦੇ ਸਕੂਲ ਜਾਣ ਉੱਪਰ
ਰੋਕ ਲਗਾ ਦਿੱਤੀ ਗਈ।
ਔਰਤਾਂ ਨੂੰ ਬੁਰਕਾ ਪਹਿਨਣ ਲਈ ਮਜਬੂਰ ਕੀਤਾ ਗਿਆ
ਅਤੇ ਉਹਨਾਂ ਦੇ ਬਾਜ਼ਾਰ ਜਾਣ ਉੱਪਰ ਵੀ ਰੋਕ ਲਗਾ ਦਿੱਤੀ ਗਈ।
ਸੰਗੀਤਕਾਰਾਂ ਨੂੰ ਚੁੱਪ ਕਰਵਾ ਦਿੱਤਾ ਗਿਆ,
ਕੁੜੀਆਂ ਨੂੰ ਕੋੜੇ ਮਾਰੇ ਗਏ
ਅਤੇ ਗਾਇਕਾਂ ਨੂੰ ਮਾਰ ਦਿੱਤਾ ਗਿਆ।
ਲੱਖਾਂ ਪੀੜਤ ਸਨ,
ਪਰ ਕੁਝ ਕੁ ਨੇ ਆਵਾਜ਼ ਉਠਾਈ,
ਅਤੇ ਇਹ ਸਭ ਤੋਂ ਡਰਾਉਣੀ ਗੱਲ ਸੀ
ਜਦ ਤੁਹਾਡੇ ਨੇੜੇ ਤੇੜੇ ਸਾਰੇ ਐਸੇ ਲੋਕ ਹੋਣ
ਜੋ ਹੱਤਿਆ ਕਰਦੇ ਹੋਣ ਅਤੇ ਕੋੜੇ ਲਗਾਉਂਦੇ ਹੋਣ
ਤੇ ਤੁਸੀਂ
ਆਪਣੇ ਹੱਕਾਂ ਲਈ ਬੋਲੋ
ਇਹੀ ਅਸਲ ਵਿਚ ਸਭ ਤੋਂ ਡਰਾਉਣੀ ਗੱਲ ਹੈ।
10 ਸਾਲ ਦੀ ਉਮਰ ਵਿਚ,
ਮਲਾਲਾ ਖੜੀ ਹੋਈ
ਸਿੱਖਿਆ ਲਈ।
ਉਹਨੇ ਬੀਬੀਸੀ ਬਲੌਗ ਲਈ ਇਕ ਡਾਇਰੀ ਲਿਖੀ
ਉਹਨੇ ਖੁਦ ਨੂੰ ਨਾਮਜ਼ਦ ਕੀਤਾ
ਨਿਊਯੌਰਕ ਟਾਈਮਸ ਵਿਚ ਵਲੰਟੀਅਰ ਕੰਮ ਕਰਨ ਲਈ
ਅਤੇ ਉਸਨੇ ਹਰ ਸੰਭਵ ਮੰਚ ਨਾਲ ਗੱਲ ਕੀਤੀ।
ਅਤੇ ਉਸਦੀ ਆਵਾਜ਼ ਸਭ ਤੋਂ ਬੁਲੰਦ ਆਵਾਜ਼ ਸੀ।
ਉਹ ਰੌਸ਼ਨੀ ਵਾਂਗ ਸਾਰੀ ਦੁਨੀਆ ਵਿਚ ਫੈਲ ਗਈ।
ਅਤੇ ਇਹੀ ਕਾਰਨ ਸੀ ਕਿ ਤਾਲਿਬਾਨ
ਉਸਦੀ ਮੁਹਿੰਮ ਨੂੰ ਬਰਦਾਸ਼ਤ ਨਾ ਕਰ ਸਕਿਆ,
ਅਤੇ 9 ਅਕਤੂਬਰ 2012 ਨੂੰ
ਉਸਨੂੰ ਬਿੰਦ ਦੇ ਫਰਕ ਤੋਂ ਸਿਰ ਵਿਚ ਗੋਲੀ ਮਾਰ ਦਿੱਤੀ ਗਈ।
ਇਹ ਮੇਰੇ ਅਤੇ ਮੇਰੇ ਪਰਿਵਾਰ ਲਈ ਕਿਆਮਤ ਦਾ ਦਿਨ ਸੀ।
ਦੁਨੀਆ ਇਕ ਵੱਡੇ ਬਲੈਕ ਹੋਲ ਵਰਗੀ ਜਾਪਣ ਲੱਗੀ।
ਜਦ ਮੇਰੀ ਧੀ
ਜ਼ਿੰਦਗੀ ਅਤੇ ਮੌਤ ਨਾਲ ਜੂਝ ਰਹੀ ਸੀ
ਤਾਂ ਮੈਂ ਆਪਣੀ ਘਰਵਾਲੀ ਨੂੰ ਪੁੱਛਿਆ
“ਕੀ ਉਸ ਸਭ ਦਾ ਮੈਂ ਦੋਸ਼ੀ ਹਾਂ
ਜੋ ਸਾਡੀ ਧੀ ਨਾਲ ਹੋਇਆ?”
ਅਤੇ ਉਹਨੇ ਮੈਨੂੰ ਸਹਿਜਤਾ ਨਾਲ ਕਿਹਾ
“ਕਿਰਪਾ ਕਰਕੇ ਆਪਣੇ ਆਪ ਨੂੰ ਦੋਸ਼ੀ ਨਾ ਮੰਨੋ।
ਤੁਸੀਂ ਸਹੀ ਕੰਮ ਲਈ ਖੜੇ ਹੋਏ।
ਤੁਸੀਂ ਆਪਣੀ ਜ਼ਿੰਦਗੀ ਦਾਅ ਉੱਤੇ ਲਗਾ ਦਿੱਤੀ
ਸੱਚਾਈ ਲਈ,
ਸ਼ਾਂਤੀ ਲਈ
ਅਤੇ ਸਿੱਖਿਆ ਲਈ,
ਤੁਹਾਡੀ ਧੀ ਤੁਹਾਡੇ ਤੋਂ ਹੀ ਪ੍ਰੇਰਿਤ ਹੋਈ
ਅਤੇ ਤੁਹਾਡੇ ਨਾਲ ਸ਼ਾਮਿਲ ਹੋ ਗਈ।
ਤੁਸੀਂ ਦੋਵੇਂ ਸਹੀ ਰਾਸਤੇ ਉੱਤੇ ਚੱਲ ਰਹੇ ਸੀ
ਅਤੇ ਰੱਬ ਉਹਨੂੰ ਬਚਾਵੇਗਾ।”
ਇਹ ਕੁਝ ਸ਼ਬਦ ਮੇਰੇ ਲਈ ਬਹੁਤ ਮਾਅਨੇ ਰੱਖਦੇ ਹਨ
ਅਤੇ ਫਿਰ ਕਦੇ ਮੈਂ ਇਹ ਸਵਾਲ ਨਹੀਂ ਪੁੱਛਿਆ।
ਜਦ ਮਲਾਲਾ ਹਸਪਤਾਲ ਵਿਚ ਸੀ
ਤਾਂ ਉਹ ਗੰਭੀਰ ਪੀੜਾ ਵਿਚੋਂ ਲੰਘ ਰਹੀ ਸੀ
ਅਤੇ ਉਸਦਾ ਸਿਰ ਵਿਚ ਅੱਤ ਦਾ ਦੁਖ ਰਿਹਾ ਸੀ,
ਕਿਉਂਕਿ ਉਸਦੇ ਚਿਹਰੇ ਦੀ ਨਸ ਕੱਟ ਗਈ ਸੀ
ਮੈਨੂੰ ਹਨੇਰੇ ਭਰੇ ਪਰਛਾਵੇਂ ਦਿਖਦੇ ਸਨ
ਆਪਣੀ ਘਰਵਾਲੀ ਦੇ ਚਿਹਰੇ ਉੱਤੇ।
ਪਰ ਮੇਰੀ ਬੇਟੀ ਨੇ ਕਦੇ ਸ਼ਿਕਾਇਤ ਨਹੀਂ ਕੀਤੀ।
ਉਹ ਕਹਿੰਦੀ ਹੁੰਦੀ ਸੀ,
“ਮੈਂ ਆਪਣੀ ਟੇਢੀ ਮੁਸਕਾਨ ਨਾਲ ਠੀਕ ਹਾਂ
ਅਤੇ ਆਪਣੇ ਚਿਹਰੇ ਦੀ ਅਕੜ ਨਾਲ।
ਮੈਂ ਠੀਕ ਹੋ ਜਾਵਾਂਗੀ।
ਬਸ, ਤੁਸੀਂ ਫਿਕਰ ਨਾ ਕਰੋ।”
ਉਹ ਸਾਡਾ ਸਬਰ ਸੀ
ਤੇ ਉਹੀ ਸਾਨੂੰ ਹੌਂਸਲਾ ਦੇ ਰਹੀ ਸੀ।
ਪਿਆਰੇ ਭੈਣੋ ਤੇ ਭਰਾਵੋ,
ਅਸੀਂ ਉਸ ਤੋਂ ਸਿੱਖਿਆ
ਕਿਵੇਂ ਮਜਬੂਤ ਬਣਿਆ ਜਾਏ
ਸਭ ਤੋਂ ਔਖੇ ਸਮੇਂ ਵਿਚ ਵੀ
ਅਤੇ ਮੈਨੂੰ ਤੁਹਾਨੂੰ
ਇਹ ਦੱਸਦੇ ਹੋਏ ਖੁਸ਼ੀ ਹੋ ਰਹੀ ਹੈ
ਇਕ ਹਸਤੀ ਹੋ ਜਾਣ ਦੇ ਬਾਵਜੂਦ
ਔਰਤਾਂ ਅਤੇ ਬੱਚਿਆਂ ਦੇ ਹੱਕਾਂ
ਲਈ ਲੜਦੀ ਹੋਈ ਵੀ
ਉਹ ਹਾਲੇ ਵੀ 16 ਸਾਲਾਂ ਦੀ ਕੁੜੀ ਹੈ
ਸਕੂਲ ਦਾ ਕੰਮ ਅਧੂਰਾ ਰਹਿ ਜਾਣ ਉੱਤੇ ਰੋਂਦੀ ਹੈ।
ਉਹ ਆਪਣੇ ਭਰਾਵਾਂ ਨਾਲ ਲੜਦੀ ਹੈ
ਅਤੇ ਮੈਂ ਇਸ ਗੱਲ ਨਾਲ ਬਹੁਤ ਖੁਸ਼ ਹਾਂ।
ਲੋਕ ਮੈਨੂੰ ਪੁੱਛਦੇ ਹਨ
ਮੇਰੇ ਪਾਲਨ-ਪੋਸ਼ਨ ਵਿਚ ਐਸਾ ਕੀ ਖਾਸ ਹੈ
ਜਿਸਨੇ ਮਲਾਲਾ ਨੂੰ ਐਸਾ ਨਿਡਰ ਬਣਾ ਦਿੱਤਾ
ਐਸਾ ਸਾਹਸੀ, ਐਸਾ ਬੁਲਾਰਾ ਅਤੇ
ਐਸਾ ਸੰਤੁਲਿਤ ਬਣਾਇਆ ?
ਮੈਂ ਉਹਨਾਂ ਨੂੰ ਕਹਿੰਦਾ ਹਾਂ,
ਮੈਨੂੰ ਇਹ ਨਾ ਪੁੱਛੋ ਕਿ ਮੈਂ ਕੀ ਕੀਤਾ।
ਮੈਨੂੰ ਇਹ ਪੁੱਛੋ ਕਿ ਮੈਂ ਕੀ ਨਹੀਂ ਕੀਤਾ।
ਮੈਂ ਉਸਦੇ ਪਰ ਨਹੀਂ ਕੁਤਰੇ, ਬਸ ਅਜੇ ਏਨਾ ਹੀ।
ਬਹੁਤ ਬਹੁਤ ਸ਼ੁਕਰੀਆ।
(ਤਾੜੀਆਂ)
ਸ਼ੁਕਰੀਆ। ਬਹੁਤ ਬਹੁਤ ਸ਼ੁਕਰੀਆ। (ਤਾੜੀਆਂ)
W wielu społeczeństwach
patriarchalnych i plemiennych
ojcowie są znani dzięki swoim synom.
Ja jestem jednym z nielicznych ojców,
który jest znany dzięki swojej córce
i jestem z tego dumny.
(Brawa)
Malala zaczęła walkę o edukację
i o swoje prawa w 2007 roku.
Kiedy w 2011 roku została uhonorowana
pakistańską
nagrodą pokojową dla młodzieży,
stała się bardzo znaną
i popularną nastolatką w swoim kraju.
Wcześniej była znana jako moja córka,
teraz ja jestem znany jako jej ojciec.
Panie i panowie,
jeśli spojrzymy na historię ludzkości,
historia kobiet
jest naznaczona niesprawiedliwością,
nierównością,
przemocą i wyzyskiem.
Zwróćcie uwagę na fakt,
że w społeczeństwach patriarchalnych
od samego początku
narodziny dziewczynki
nie są powodem do świętowania.
Nie jest mile widziana
ani przez ojca, ani przez matkę.
Sąsiedzi przychodzą i współczują matce,
nikt nie gratuluje ojcu.
Matka czuje się bardzo niezręcznie
z powodu urodzenia dziewczynki.
Gdy po raz pierwszy rodzi dziewczynkę,
czuje smutek.
Gdy na świat przychodzi druga dziewczynka,
jest zszokowana.
Oczekując narodzin syna,
gdy na świat przychodzi
trzecia dziewczynka,
czuje się niczym kryminalistka.
Nie tylko matka cierpi.
Jej nowo narodzona córka, dorastając,
również cierpi.
Mając pięć lat,
zamiast iść do szkoły,
zostaje w domu,
podczas gdy jej bracia
rozpoczynają edukację.
Do dwunastych urodzin
jej życie jest dość spokojne.
Może się bawić,
spotykać z koleżankami na podwórku
i poruszać po mieście wolna jak ptak.
Jednak gdy staje się nastolatką,
gdy kończy 13 lat,
nie ma prawa wyjść z domu
bez męskiej eskorty.
Jest zamknięta w czterech ścianach.
Już nie jest wolną jednostką.
Staje się tak zwanym honorem
ojca, braci
i całej rodziny.
A jeśli popełni czyn
niezgodny z kodeksem moralnym,
może zostać zabita.
Co ciekawe,
tak zwany kodeks moralny
wpływa nie tylko na życie dziewczynki.
Zmienia także życie
mężczyzn w rodzinie.
W pewnej rodzinie
z siedmioma córkami i jednym synem,
syn musiał wyemigrować,
by zarobić na utrzymanie siedmiu sióstr
i rodziców,
bo uważałby za upokorzenie,
gdyby siostry
nauczyły się zawodu, opuściły dom
i zarobiły na własne utrzymanie.
Ten brat
poświęca swoją radość życia
i szczęście sióstr
na ołtarzu tak zwanego honoru.
Jest jeszcze jedna norma
w społeczeństwie patriarchalnym.
Posłuszeństwo.
Dobra dziewczynka powinna być
bardzo cicha, bardzo pokorna
i bardzo uległa.
Takie są wymogi.
Wzorowa dziewczynka
powinna być bardzo cicha.
Powinna się nie odzywać
i akceptować decyzje
ojca, matki
i starszyzny,
nawet jeśli się z nimi nie zgadza.
Jeśli wychodzi za mąż
za mężczyznę, którego nie lubi,
albo za starca,
musi to zaakceptować,
ponieważ nie chce być uważana
za nieposłuszną.
Jeśli wychodzi za mąż młodo,
musi to zaakceptować,
w przeciwnym razie
będzie uznana za nieposłuszną.
Do czego to prowadzi?
Według słów poetki:
bierze ślub, idzie do łóżka,
a potem rodzi więcej synów i córek.
Ironią jest fakt,
że ta matka
uczy tego samego posłuszeństwa
własną córkę,
a własnych synów tego samego honoru.
I tak zamyka się błędne koło.
Panie i panowie,
ciężka sytuacja milionów kobiet
może się zmienić,
jeśli zaczniemy myśleć inaczej,
jeśli kobiety i mężczyźni
będą myśleć inaczej,
jeśli kobiety i mężczyźni
w społeczeństwach
plemiennych i patriarchalnych
w krajach rozwijających się
złamią kilka norm
rodzinnych i społecznych,
jeśli obalą dyskryminujące przepisy prawne
systemu w ich państwach,
które są sprzeczne
z podstawowymi prawami kobiet.
Gdy Malala przyszła na świat
i po raz pierwszy,
uwierzcie mi,
szczerze mówiąc nie lubię noworodków,
ale kiedy spojrzałem jej w oczy,
uwierzcie mi,
poczułem się niezwykle dumny.
Na długo przed jej narodzinami
zastanawiałem się nad imieniem
i byłem zafascynowany
legendarną bohaterką
walczącą o wolność w Afganistanie.
Nazywała się Malalai z Maiwand
i to po niej nazwałem swoją córkę.
Kilka dni po narodzinach Malali
przyszedł mój kuzyn
i przez czysty przypadek
przyniósł ze sobą
drzewo genealogiczne.
Drzewo genealogiczne rodziny Yousafzai.
Popatrzyłem na nie,
przedstawiało 300 lat naszej historii.
Ale gdy spojrzałem dokładnie,
byli tam sami mężczyźni,
wziąłem więc do ręki długopis,
narysowałem linię idącą od mojego imienia
i napisałem "Malala".
Gdy podrosła,
gdy miała cztery i pół roku,
przyjąłem ją do mojej szkoły.
Możecie pytać, po co mówię
o przyjęciu dziewczynki do szkoły?
Tak, muszę o tym wspomnieć.
To może być oczywiste w Kanadzie,
w Stanach, w wielu krajach rozwiniętych,
ale w biednych krajach,
w społeczeństwach
patriarchalnych i plemiennych
jest to duże wydarzenie
w życiu dziewczynki.
Zapisanie do szkoły oznacza
uznanie jej osoby i imienia.
Przyjęcie do szkoły oznacza,
że wkroczyła do świata marzeń i aspiracji,
gdzie może odkrywać swój potencjał
na przyszłe życie.
Mam pięć sióstr
i żadna z nich nie mogła pójść do szkoły.
Zdziwi was to,
ale kiedy dwa tygodnie temu
wypełniałem wniosek o kanadyjską wizę,
przy rubryce dotyczącej rodziny
nie mogłem sobie przypomnieć
nazwisk kilku sióstr.
A powodem było to,
że nigdy nie widziałem ich imion i nazwisk
na żadnych oficjalnych dokumentach.
Dlatego też
ceniłem swoją córkę.
To, czego mój ojciec
nie mógł dać moim siostrom,
swoim córkom,
ja postanowiłem zmienić.
Doceniałem inteligencję
i błyskotliwość córki.
Zachęcałem ją, by ze mną siedziała,
gdy przychodzili do mnie znajomi.
Zachęcałem ją,
by chodziła ze mną na różne spotkania.
Starałem się wszczepiać w jej osobowość
te wszystkie dobre wartości.
Ale nie tylko u Malali.
Przekazywałem te wartości
w mojej szkole zarówno
dziewczynkom, jak i chłopcom.
Używałem edukacji do wyzwolenia.
Uczyłem moje dziewczynki,
uczyłem moje uczennice,
by oduczyły się zasady posłuszeństwa.
Uczyłem moich uczniów,
by oduczyli się zasady pseudo-honoru.
Drodzy bracia i siostry,
staraliśmy się o więcej praw dla kobiet
i walczyliśmy o więcej miejsca
dla kobiet w społeczeństwie.
Ale natknęliśmy się na nowe zjawisko.
To było zabójcze dla praw człowieka,
a w szczególności dla praw kobiet.
To była talibanizacja.
Oznacza ona całkowitą negację
uczestnictwa kobiet
w aktywności politycznej,
ekonomicznej i społecznej.
Setki szkół zamknięto.
Dziewczynkom zakazano chodzić do szkoły.
Kobietom nakazano nosić chusty
i zakazano im chodzić na bazary.
Muzycy byli uciszani,
dziewczęta były bite,
a piosenkarzy mordowano.
Miliony ludzi cierpiały,
ale tylko garstka protestowała.
To było najbardziej przerażające,
gdy otaczają cię tacy ludzie,
którzy mordują i biją,
a ty walczysz o swoje prawa.
To jest naprawdę przerażające.
Mając 10 lat,
Malala się sprzeciwiła i zawalczyła
o swoje prawo do nauki.
Napisała pamiętnik na blogu BBC,
sama się zgłosiła
do filmu dokumentalnego New York Timesa
i przemawiała korzystając
z każdego możliwego kanału.
Jej głos był najsilniejszy.
Roznosił się po całym świecie.
To dlatego talibowie
nie mogli dłużej tego tolerować.
9 października 2012
Malala została postrzelona
w głowę z bliskiej odległości.
Dla mnie i rodziny był to koniec świata.
Świat zmienił się w wielką czarną dziurę.
Gdy moja córka
była na granicy życia i śmierci,
wyszeptałem żonie na ucho:
"Czy powinienem się winić za to,
co się przydarzyło mojej i twojej córce?".
A ona powiedziała mi:
"Proszę, nie obwiniaj się.
Walczyłeś w słusznej sprawie.
Ryzykowałeś życiem za prawdę,
pokój i edukację.
Zainspirowałeś córkę
i przyłączyła się do ciebie.
Oboje szliście dobrą drogą
i Bóg będzie ją chronił".
Te słowa wiele dla mnie znaczyły
i więcej nie zadałem tego pytania.
Gdy Malala była w szpitalu
i bardzo cierpiała,
miała silne bóle głowy,
bo nerw twarzowy był uszkodzony,
widziałem smutek
na twarzy żony.
Ale córka nigdy nie narzekała.
Zwykła nam mówić:
"Dobrze mi z moim krzywym uśmiechem
i z paraliżem twarzy.
Będzie dobrze, nie martwcie się".
Była naszą pociechą
i nas pocieszała.
Drodzy bracia i siostry,
nauczyła nas wytrwałości
w trudnych chwilach.
Miło mi wam powiedzieć,
że będąc ikoną
walki o prawa dzieci i kobiet,
Malala jest jednocześnie
jak każda szesnastolatka.
Płacze, gdy nie dokończy zadania domowego,
kłóci się z braćmi
i bardzo się z tego cieszę.
Ludzie pytają mnie,
czym wyróżnia się mój wychowanie,
że Malala jest taka odważna,
pewna siebie i opanowana?
Odpowiadam: "Nie pytajcie, co zrobiłem,
pytajcie, czego nie zrobiłem".
Nie podciąłem jej skrzydeł, to wszystko.
Dziękuję bardzo.
(Brawa)
Dziękuję. Bardzo dziękuję. Dziękuję.
(Brawa)
په ډېرو نرواکو او قبايلي ټولنو کې
پلرونه معمولاً په زامنو پېژندل کېږي
خو زه يو له هغو څو پلرونو يم
چي د خپلې لور په نامه پېژندل کېږي
او زه په دې وياړم
(چـــــکچــــکــــې)
ملالې د تعليم لپاره مبارزه پيل کړه
او په ٢٠٠٧م کې د خپل حق لپاره را پاڅېده
او چي هڅې يې په ٢٠١١م کال کې وستايل شوې
او د سولې قومي ايوارډ ورکړل شو
او په خپل هېواد کې د ډېرې کم عمره
نجلۍ په توګه و پېژندل شوه
تر هغه مخکې دا زما لور وه
خو اوس زه د دې پلار يم
ښاغليو آغليو!
که موږ انساني تاريخ و ګورو
د ښځې داستان
د ښځې داستان د ستم او تېري
د نابرابرۍ
تشدد او محروميت داستان دى
تاسې و ګورئ!
په نرواکو ټولنو کې
بنسټيزو حقونو ته پام وکړئ
کله چي يوه نجلۍ و زېږي
پر زېږېدو يې خوشالي نه کېږي
نړۍ ته د راتګ هرکلى يې نه کېږي
نه د پلار او نه هم د مور له خوا
څنګلوري راځي
له مور سره خواخوږي کوي
او پلار ته هيڅوک هم مبارکي نه ورکوي
او مور يې ځان ډېر ناارامه ګڼي
چي ګواکې لور يې زېږولې ده
کله يې چي لومړى اولاد نجلۍ وي
لور و زېږوي، نو غمجنه شي
کله چي دويمه هم لور و زېږوي
نو ټکان و خوري
او چي د زوى په هيله يې
دريمه لور و زېږي
نو ځان د مجرمې غوندې ګناهګاره ګڼي
نه يواځې يې مور ستونځې ګالي
لور يې هم، زېږولې لور يې هم
چي لويه شي
ستونځې ګالي
چي لا پينځه کلنه وي
او بايد ښوونځي ته لاړه شي
دا په کور کې ناسته وي
او وروڼه يې په ښوونځي کې داخل شي
تر دوولس کلنۍ يې لا ژوند
ښه وي
شوخي کولاى ش
له خوندکيو سره
په کوڅو کې شاوخوا ګرځېداى شي
لکه پتنګ
خو چي پېغلتوب يې پيل شي
چي کله دا ديارلس کلنه شي
نو له نارينه محافظ پرته يې
له کوره پر وتلو بنديز و لګېږي
د کور په څلورو دېوالونو کې بندۍ شي
دا نوره يوه ازاده انسانه نه وي
دا د خپل پلار، ورور او کورنۍ
تش په نامه پت او عزت وګرځي
او که دا له دې تش په نامه عزته سرغړونه وکړي
نو حتى وژل کېداى هم شي
او دا هم ډېره جالبه ده چي دا تش په نامه پت
نه يواځې د نجلۍ ژوند اغېزمنوي
د کورنۍ د نارينوو ژوند هم اغېزمنوي
زه يوه کورنۍ پېژنم
اووه خويندې دي، يو ورور يې دى
او هغه يو ورور يې، د خليج هېوادونو مسافر دى
د خپلو اوو خويندو، مور و پلار د ساتنې لپاره
ځکه دى فکر کوي، چي دا به سپکاوى وي
که يې اووه خويندې تعليم او هنر زده کړي
او له کوره دباندې ووځي
او ځان ته څه پيسې و ګټي
نو دغه ورور د خپل ژوند خوند قربانوي
او د خويندو خوشالي په اوبو لاهو کوي
د تش په نامه پت او عزت د قربانۍ پر ډګر
او د نرواکې ټولنې يو بل دود دى
چي اطاعت او فرمانبرداري بلل کېږي
يوه ښه نجلۍ هغه نجلۍ ګڼل کېږي
چي ډېره پټخولې، ډېره عاجزه
او ډېره د خبرې منونکې وي
دا يو نرخ دى چي اصيله نجلۍ
بايد ډېره پټخولې وي
دا مجبوره وي چي پټه خوله و اوسي
او د خپل پلار، مور او مشرانو پرېکړه ومني
حتى که يې خوښه هم نه وي
که دا داسې چاته ودېږي چي خوښ يې نه وي
او که پر زاړه سړي ودېږي، بايد ويې مني
ځکه دا نه غواړي چي سرغړوونکې وبلل شي
که په کم عمرۍ ودېږي بايد ويې مني
که نه وي سپين سترګې او نامنونکې به بلل کېږي
او نتيجه يې څه وي؟
يوه شاعره وايي: نجلۍ ودېږي، مجبورېږي
او بيا ډېر زامن او لوڼې راوړي
او دا عجيبه د ملنډو يو حالت دى
دغه مور خپلې لور ته هم
د ځان غوندې د اطاعت درس ورکوي
او زوى ته هم د غيرت همدغه درس ورکوي
او د شومو ارمانونو دا پهيه روانه- روانه وي
ښاغليو او آغليو!
د ميلينونو مېرمنو دا بد حالت بدلېداى شي
که موږ لږ بېل فکر وکړو
که ښځه او نارينه لږ بېل فکر وکړي
که نارينه او ښځه په نرواکو- قبايلي ټولنو کې
په پرمختلونکيو هېوادونو کې
که دوى د خپلې کورنۍ او ټولنې
ځينې [تاواني] دودونه ماتولاى شي
که دوى توپيري قوانين له منځه يوسي
چي د دوى د هېوادونو د نظامونو برخه دي
او د ښځو د اساسي حقونو خلاف دي
ګرانو ورورڼو او خويندو!
ملاله چي زېږېدلې وه
په لومړي ځل ___ باور وکړئ
له زړه وايم نوى زېږېدلى ماشوم مي نه خوښېږي
هـــاهـــاهـــا
خو زه چي ورغلم او د دې سترګې مي وليدې
باور وکړئ
ډېر زيات وياړ مي وکړ
او د دې تر زوکړې ډېر مخکې
ما د دې پر نامه فکر کاوه
او زما زړه د افغانستان د ازادۍ د جګړې
له اتلې سره تړلى وو
چي د ميوند ملالۍ نومېدله
او ما پر خپلې لور همدغه نوم کښېښوو
د ملالې تر زېږېدو څو ورځې وروسته
زما يو تربور زموږ کور ته راغى
او دا هسې يو ناڅاپي خبره وه
ده زموږ د ټبر شجره راوړه
د يوسفزيو د ټبر شجره
ما چي دغه شجره وکتله
زموږ د تېرو درې سوه کلونو
د پلرونو- نيکونو نومونه پکې ليکلي وو
خو ما چي وکتل، ټول سړي وو
ما خپل قلم را واخيست
زما له نامه مي کرښه و ايستله
او ومي ليکل: ملاله
او کله چي دا لږ را لويه شوه
چي لا د څلورنيمو کلونو وه
نو ما پخپل ښوونځي کې داخله کړه
تاسې به واياست چي ولې په ښوونځي کې
د نجلۍ د داخلېدو ذکر کوم
هو، دا يادونه زه بايد وکړم
کېداى شي دا يو ساده رسمي کار وي
په کينېډا، امريکا او ډېرو پرمختلليو وطنو کې
خو په غريبو هېوادونو کې
په نرواکو او قبايلي ټولنو کې
دا د نجلۍ د ژوند يوه ډېره لويه پېښه ده
په ښوونځي کې داخلېدل، مانا
د نجلۍ خپل ځان او خپل نوم پېژندل
په ښوونځي کې داخلېدل مانا
دا د خوبونو او الهامونو نړۍ ته داخله شوه
چي هلته دا له خپل استعداده کار اخيستلاى شي
د خپل راتلونکي ژوند لپاره
زما پينځه خويندې دي
خو يوې هم ښوونځى نه دى ويلى
تاسې به حيران ياست _ کله چي ما فارم ډکاوه
دوې اوونۍ مخکې چي مي
د کېنېډا د ويزې فارم ډکاوه
او ما په فارم کې د خپلې کورنۍ برخه ډکوله
ماته د خپلو ځينو خويندو نومونه نه را يادېدل
ځکه چي ما کله هم د خپلو خويندو نومونه
په ليکلې بڼه پر هيڅ کوم کاغذ نه وو ليدلي
همدغه سبب وو، چي
ما خپله لور قدرمنه راکړه
څه چي زما پلار زما خويندو ته
يانې خپلو لوڼو ته ور نه کړل
زه فکر کوم، زه يې بايد ضرور بدل کړم
ما به د خپلې لور استعداد او ځيرکتيا ستايل
ما به دا هڅوله چي له ما سره کښېني
چي زما ملګري به ماته راتلل
ما هڅوله چي مختلفو غونډو ته راسره لاړه شي
ما هڅوله چي مختلفو غونډو ته راسره لاړه شي
او داسې ټول ارزښتونه، ما غوښتل
چي د دې د شخصيت برخه شي
او دا يواځې دا، يواځې ملاله نه وه
ما دغه ټول غوره ارزښتونه، د خپل ښوونځي
نجونو او هلکانو زده کوونکو ته هم ور و سپارل
ما تعليم د ازادۍ لپاره و کاراوه
ما خپلو نجونو شاګردانو ته درس ورکړ،
چي د اطاعت او غلامۍ سبق هېر کړي
ما خپلو هلکانو شاګردانو ته درس ورکړ
چي د تش په نامه درواغجن پت سبق هېر کړي
ګرانو وروڼو او خويندو!
موږ د ښځو د لا نورو حقونو لپاره مبارزه کوله
او موږ هڅه کوله چي په ټولنه کې
د ښځې لپاره نور او نور ځاى پيدا کړو
خو موږ له يوه نوي رجحان سره مخامخ شوو
چي د انساني حقونو، خصوصاً
د ښځو د حقونو لپاره مرګونى وو
او هغه رجحان طالبانيت نومېږي
مانا دا چي د ښځې د برخې اخيستو بشپړ مخنيوى
په ټولو سياسي، اقتصادي او ټولنيزو چارو کې
سلګونه ښوونځي په بمونو والوځول شول
ښوونځيو ته د نجونو د تګ مخنيوى وشو
په ښځو په زوره چادرۍ واغوستل شوې
او بازار ته پر تلو يې بنديز ولګېد
موسيقاران پټه خوله کړاى شول
نجونې په لښتو- په دُرو و وهل شوې
او سندرغاړي و وژل شول
ميلينونه خلک رنځېدل، خو ځينو ږغ اوچت کړ
او دا ډېر ډاروونکى حالت وو
چي شاوخوا ته داسې خلک وي
چي خلک وژني، په دُرو يې وهي او ته
د خپل حق خبره وکړې، دا ډېر ډاروونکى وخت وي
ملاله په لس کلنۍ کې را پاڅېده
او د تعليم د حق لپاره را پاڅېده
دې د بي بي سي د بلاګ لپاره ډايري وليکله
دې د نيويارک ټايمز په ډاکومينټريو کې
پخپله خوښه برخه واخيسته
او په هر ځاى کې چي امکان وو، خبره يې وکړه
او د دې ږغ ډېر زورور ږغ وو
لکه ازانګه په ټوله نړۍ کې خپره شوه
ځکه نو طالبانو د دې مبارزه نه شواى زغملاى
او پر ٩ نومبر ٢٠١٢م له نيژدې
پر سر په ډزو و ويشتل شوه
دا زما کورنۍ او ماته د محشر ورځ وه
نړۍ راته په لويې تيارې خونې بدله شوه
هغه وخت چي لور مي د مرګ او ژوند تر منځ وه
زه د خپلې مېرمنې پر غوږ ور پرېوتم
زما او ستا له لور سره چي څه وشول
آيا دا زما ملامتيا نه ده؟
دې سمدستي راته وويل
مهرباني وکه ته ولې ځان ملامتوې
ته خو د ښه کار لپاره را پاڅېدې
تا خو خپل ژوند له ريښتيا، امن
او تعليم سره پيوند کړ
او لور دي له تا الهام واخيست، ستا ملګرې شوه
ستاسې دواړو لاره سمه وه
او خداى به دا و ژغوري
دغو څو توريو ماته ډېره مانا لرله
او دا پوښتنه مي بيا ترې ونه کړه
ملاله چي په روغتون کې وه
او دا په شديد درد اخته وه
سر يې شديد دردونه کول
ځکه چي د مخ رګونه يې غوڅ وو
ما ليدل د مېرمنې پر مخ مي تور سيورى خپور وو
خـو
لور مي هيڅ شکايت ونه کړ
دې موږ ته ويل، چي
زه له دې کږې موسکا او بې حسې څېرې سره ښه يم
زه به ښه شم ګورئ تاسې اندېښنه مه کوئ
دا موږ ته يو ډاډ وه او موږ ته يې تسلي راکړه
ګرانو وروڼو او خويندو!
موږ له دې زده کړل، چي په سختۍ کې
څوک څنګه بايد هيله من و اوسي
خوشالېږم چي له تاسې سره دا خبره شريکوم
ملاله، پرته له دې چي د ماشومانو
او د ښځو د حقونو لپاره يو مثال ده
دا د هرې شپاړس کلنې نجلۍ غوندې نجلۍ ده
دا د هرې شپاړس کلنې نجلۍ غوندې نجلۍ ده
دا ژاړي چي د کور کار يې نه وي کړى
دا له خپلو وروڼو سره جګړې کوي
او زه په دې ډېر خوشاله يم
خلک له ما پوښتنه کوي
زما په لارښوونه کې خاص څه وو
چي ملاله يې زړوره، باجرئته،
خولوره او درنه کړه
زه ورته وايم، دا مه پوښته چي څه مي وکړل
دا و پوښته چي څه مي و نه کړل
ما د دې وزر ور ونه تړل
بس همدومره مي وکړل
له تاسې ډېره مننه
مننه ډېره مننه
ژباړه: بارکوال مياخېل
Em muitas sociedades
patriarcais e tribais,
os pais são geralmente
conhecidos pelos seus filhos.
Mas eu sou um dos poucos pais
que é conhecido por causa da filha,
e tenho orgulho nisso.
(Aplausos)
Malala começou a sua campanha
em prol da instrução
e defendeu os seus direitos em 2007.
Quando os seus esforços
foram recompensados em 2011,
e recebeu o prémio nacional
da Paz da Juventude,
tornou-se numa rapariga muito famosa,
muito popular no seu país.
Antes disso, ela era a minha filha,
mas agora eu sou o pai dela.
Senhoras e senhores,
se olharmos para a história da Humanidade,
a história das mulheres
é a história da injustiça,
da desigualdade,
da violência e da exploração.
Sabem,
em sociedades patriarcais,
desde o início,
quando nasce uma menina,
o seu nascimento não é festejado.
Ela não é bem-vinda,
nem pelo pai nem pela mãe.
Vêm as vizinhas
e juntam-se aos lamentos da mãe.
Ninguém dá os parabéns ao pai.
A mãe fica numa situação de desconforto
por ter dado à luz uma menina.
Quando ela dá à luz o seu primeiro bebé,
a sua primeira filha, fica triste.
Quando dá à luz a segunda filha
fica chocada.
Na expectativa de um filho,
quando dá à luz uma terceira menina,
sente-se culpada como uma criminosa.
Não é só a mãe que sofre,
mas também a filha,
a filha recém-nascida, quando cresce,
também sofre.
Aos cinco anos,
quando deveria estar a ir à escola,
fica em casa
e os irmãos vão para a escola.
Até aos doze anos, de certa forma,
tem uma boa vida.
Pode divertir-se.
Pode brincar na rua com as amigas.
Pode andar a passear na rua
como uma borboleta.
Mas quando entra na adolescência,
quando completa 13 anos,
proíbem-na de sair de casa
sem um acompanhante masculino.
Fica confinada entre quatro paredes.
Deixa de ser uma pessoa livre.
Torna-se no que se chama
a honra do pai e dos irmãos
e da família.
E se transgredir
o código dessa alegada honra,
até pode ser morta.
É curioso que esse alegado
código de honra
não afeta somente a vida da menina,
mas também afeta a vida
dos homens da sua família.
Conheço uma família
de sete irmãs e um irmão.
Esse irmão,
emigrou para os países do Golfo,
para ganhar a vida para as sete irmãs
e para os pais,
porque acha que seria humilhante
se as irmãs aprendessem uma profissão
e saíssem de casa
para ganharem o seu sustento.
Assim, esse irmão,
sacrifica as alegrias da sua vida
e a felicidade das irmãs
no altar da alegada honra.
E ainda há mais uma norma
das sociedades patriarcais
que se chama obediência.
Uma boa menina deve ser
muito quieta, muito humilde
e muito submissa.
É o critério.
O modelo ideal de uma boa menina
é ser muito calada.
Tem que ser silenciosa
e tem que aceitar as decisões
do pai e da mãe,
as decisões dos mais velhos,
mesmo que não goste delas.
Se a casam com um homem de quem não gosta
ou se a casam com um homem velho,
tem que aceitar,
porque não quer que lhe chamem
desobediente.
Se a casam muito cedo,
tem que aceitar,
senão, chamam-lhe desobediente.
E o que é que acontece?
Nas palavras de uma poetisa,
casam-na, metem-na na cama
e depois ela dá à luz mais filhos e filhas.
E a ironia da situação
é que essa mãe
ensina a mesma lição de obediência
à sua filha
e a mesma lição de honra aos seus filhos.
E este cíclo vicioso continua sem parar.
Senhoras e senhores,
este fardo de milhões de mulheres
pode ser mudado
se pensarmos de outro modo,
se as mulheres e os homens
pensarem de outro modo,
se os homens e as mulheres
nas sociedades tribais e patriarcais,
nos países em desenvolvimento,
quebrarem algumas normas
da família e da sociedade,
se conseguirem abolir as leis
discriminatórias
dos sistemas nos seus estados,
que vão contra os direitos humanos básicos
das mulheres.
Caros irmãos e irmãs,
quando Malala nasceu,
pela primeira vez,
acreditem em mim,
— eu não gosto de recém-nascidos,
para falar verdade —
(Risos)
mas quando olhei para os olhos dela,
— acreditem —
senti-me extremamente honrado.
Muito antes de ela nascer,
já tinha pensado no nome dela.
Eu andava fascinado com uma lendária
lutadora heróica pela liberdade
no Afeganistão.
Chamava-se Malalai de Maiwand,
e dei esse nome à minha filha.
Uns dias depois da minha filha
Malala nascer,
chegou um primo meu
— e foi uma coincidência —
chegou a minha casa
e trouxe uma árvore genealógica,
uma árvore genealógica
da família Yousafzai.
Quando olhei para a árvore,
ela mostrava 300 anos
de antepassados nossos.
Mas, quando olhei para ela,
só havia homens.
Agarrei na minha caneta,
tracei uma linha a partir do meu nome
e escrevi "Malala".
E quando ela cresceu,
quando ela tinha quatro anos e meio,
inscrevi-a na minha escola.
Devem estar a perguntar:
"Porque é que ele está a referir-se
"à inscrição da menina na escola?"
Pois é, eu tenho que referir isso
porque, pode ser
uma coisa normal no Canadá, nos EUA,
em muitos países desenvolvidos,
mas em países pobres,
em sociedades patriarcais,
em sociedades tribais,
é um grande acontecimento
na vida de uma menina.
Estar inscrita numa escola significa
o reconhecimento da sua
identidade e do seu nome.
Ser admitida numa escola significa
que ela entrou no mundo de sonhos
e de aspirações
em que ela pode explorar o seu potencial
para a sua vida futura.
Eu tenho cinco irmãs
e nenhuma delas pôde frequentar a escola.
Vão ficar espantados.
Aqui há duas semanas,
quando estava a preencher o formulário
para o visto canadiano
e quando estava a preencher
a parte relativa à família,
não me consegui recordar
dos apelidos de algumas das minhas irmãs.
E a razão para isso
foi que eu nunca, nunca vi
os nomes das minhas irmãs
escritos em qualquer documento.
Foi essa a razão
que me fez valorizar a minha filha.
O que o meu pai não pôde dar
às minhas irmãs, às suas filhas,
pensei que eu devia mudar isso.
Eu admirava a inteligência
e o brilhantismo da minha filha.
Encorajava-a a sentar-se ao pé de mim
quando os meus amigos me visitavam.
Encorajei-a a ir comigo a diversas reuniões.
E tentei inculcar na personalidade dela
todos os bons valores.
Mas isso não foi só com ela, só com Malala.
Transmiti todos esses valores
na minha escola, às alunas
e aos alunos também.
Usei a educação para a emancipação.
Ensinei as minhas meninas.
Ensinei as minhas estudantes
a desaprender a lição da desobediência.
Ensinei aos rapazes, meus alunos,
a desaprender a lição da pseudo-honra.
Caros irmãos e irmãs,
estamos a lutar por
mais direitos para as mulheres.
Estamos a lutar para termos
cada vez mais espaço
para as mulheres na sociedade.
Mas deparamo-nos com um novo fenómeno
que foi letal para os direitos humanos
em especial para os direitos das mulheres,
a chamada "talibanização".
Significa uma total negação
da participação da mulher
em todas as atividades
políticas, económicas e sociais.
Fecharam-se centenas de escolas.
As raparigas foram proibidas
de irem à escola.
As mulheres foram forçadas a usarem véus
e proibidas de irem ao mercado.
Os músicos foram silenciados,
as raparigas foram açoitadas
e os cantores foram mortos.
Havia milhões a sofrer,
mas poucos ergueram a voz.
É uma coisa muito assustadora
quando temos à nossa roda pessoas dessas
que matam e açoitam
quando apelamos aos nossos direitos,
É realmente uma coisa muito assustadora.
Malala, aos dez anos,
ergueu-se e defendeu
o direito à educação.
Escreveu um diário para o blogue da BBC,
ofereceu-se
para os documentários do New York Times,
e falou em todas as plataformas que pôde.
A voz dela foi uma voz muito poderosa
e espalhou-se como
um "crescendo" em todo o mundo.
E foi por essa razão que os talibãs
não toleraram a sua campanha.
A 9 de Outubro de 2012
levou um tiro à queima-roupa na cabeça.
Foi o fim do mundo para mim
e para a minha família.
O mundo tornou-se
num grande buraco negro.
Enquanto a minha filha
estava entre a vida e a morte,
murmurei ao ouvido da minha mulher:
"Serei o culpado pelo que aconteceu
"à minha filha, à tua filha?"
Ela disse-me secamente:
"Por favor, não te culpes.
"Defendeste uma causa justa.
"Arriscaste a tua vida
"por amor à verdade,
"pela causa da paz
"e pela causa da educação.
"E a tua filha inspirou-se em ti
"e juntou-se a ti.
"Vocês dois estavam
no caminho certo
"e Deus irá protegê-la".
Aquelas palavras significaram
muito para mim
e não voltei a fazer aquela pergunta.
Quando Malala estava no hospital,
estava a sofrer dores terríveis
e tinha dores de cabeça tremendas
porque tinha o nervo facial cortado,
eu via uma sombra negra
a espalhar-se no rosto da minha mulher.
Mas a minha filha nunca se queixava.
Costumava dizer-nos:
"Estou bem com o meu sorriso torto
"e com o entorpecimento da minha cara.
"Vou ficar bem, por favor
não se preocupem."
Foi uma fonte de conforto para nós.
Consolou-nos.
Caros irmãos e irmãs,
aprendemos com ela a ser resistentes
nas horas mais difíceis.
Sinto-me feliz por partilhar com vocês
que, apesar de ela ser um ícone
pelos direitos das crianças
e das mulheres,
ela é como qualquer rapariga de 16 anos.
Chora quando não acaba
os trabalhos de casa.
Discute com os irmãos.
E sinto-me muito feliz com isso.
As pessoas perguntam-me
o que há de especial na minha orientação
que tornou Malala tão audaz,
tão corajosa, equilibrada e segura.
Eu digo-lhes: "Não me perguntem o que eu fiz.
"Perguntem-me o que é que eu não fiz.
"Não lhe cortei as asas, foi só isso".
Muito obrigado.
(Aplausos)
Obrigado. Muito obrigado. Obrigado.
(Aplausos)
Em muitas sociedades
patriarcais e tribais,
os pais são geralmente
conhecidos por seus filhos,
mas eu sou um dos poucos pais
que é conhecido por sua filha,
e tenho orgulho disso.
(Aplausos)
Malala começou sua
campanha pela educação
e defendeu seus direitos em 2007,
e quando seus esforços foram
homenageados em 2011,
e ela recebeu o
Prêmio Nacional da Paz da Juventude,
e ela se tornou uma jovem famosa
e muito popular no seu país.
Antes disso, ela era minha filha,
mas agora sou o pai dela.
Senhoras e senhores,
se olharmos
para a história da humanidade,
a história das mulheres
é uma história de injustiça,
desigualdade,
violência e exploração.
Vejam bem,
em sociedades patriarcais,
desde o início,
quando uma menina nasce,
seu nascimento não é comemorado.
Ela não é bem-vinda,
nem pelo pai e nem pela mãe.
A vizinhança chega
e se lamenta junto à mãe,
e ninguém parabeniza o pai.
E a mãe fica constrangida
por ter uma menina.
Quando ela dá à luz a primeira filha,
ela fica triste.
Quando ela dá à luz a segunda filha,
ela fica chocada,
e, na expectativa de um filho,
quando ela dá à luz uma terceira filha,
ela se sente culpada
como uma criminosa.
Não é só a mãe que sofre,
mas a filha, a filha recém-nascida,
quando ela cresce,
ela também sofre.
Com cinco anos de idade,
enquanto ela deveria
estar indo para a escola,
ela fica em casa
enquanto seus irmãos vão para a escola.
Até a idade de 12 anos, de certa forma,
ela tem uma boa vida.
Ela pode se divertir,
ela pode brincar
com seus amigos na rua,
e ela pode andar pelas ruas
igual a uma borboleta.
Mas quando ela entra na adolescência,
quando ela chega aos 13 anos,
ela fica proibida de sair de casa
sem um acompanhante masculino.
Ela fica confinada
entre as quatro paredes de sua casa.
Ela não é mais um indivíduo livre.
E se torna a denominada honra
de seu pai e de seus irmãos
e de sua família,
e se ela transgride
o código dessa denominada honra,
ela pode até ser morta.
E também é interessante que
esse código de honra,
não afeta apenas a vida da menina,
mas também afeta a vida
dos homens da família.
Conheço uma família
com sete irmãs e um irmão,
e aquele irmão,
migrou para os países do Golfo,
para sustentar suas sete irmãs
e seus pais,
porque ele achava
que seria uma humilhação
se suas sete irmãs
aprendessem uma profissão
e saíssem de casa
para ganhar o sustento.
Então, esse irmão
sacrifica as alegrias de sua vida
e a felicidade de suas irmãs
no altar desta suposta honra.
E tem mais uma norma
das sociedades patriarcais
que é chamada obediência.
Uma boa menina deve ser
muito calada, muito humilde
e muito submissa.
Estes são os critérios.
A menina exemplar
tem que ser muito quieta.
Ela deve ficar calada
e aceitar as decisões
de seu pai e sua mãe
e as decisões dos mais velhos,
mesmo se ela não gosta.
Se ela se casa com um homem
de quem ela não gosta
ou se casa com um homem velho,
ela tem que aceitar,
porque ela não quer ser chamada
de desobediente.
Se ela casa muito nova,
ela tem que aceitar.
Caso contrário, ela será
chamada de desobediente.
E o que acontece no final?
Como disse uma poetisa,
ela é desposada, usada na cama,
e então ela dá à luz mais filhos e filhas.
E a ironia da situação
é que essa mãe
ensina a mesma lição de obediência
à sua filha
e a mesma lição
de honra aos seus filhos.
E este ciclo vicioso continua sem fim.
Senhoras e senhores,
esta condição de milhões de mulheres
pode mudar,
se nós pensarmos de forma diferente,
se mulheres e homens
pensarem de maneira diferente,
se os homens e mulheres
nas sociedades tribais e patriarcais
nos países em desenvolvimento
puderem quebrar algumas das normas
da família e da sociedade,
se eles puderem abolir
as leis discriminatórias
dos sistemas em seus Estados,
que vão contra os direitos
humanos básicos
das mulheres.
Queridos irmãos e irmãs,
quando Malala nasceu,
pela primeira vez,
acreditem em mim,
eu não gosto de crianças
recém-nascidas, para ser honesto,
mas quando eu olhei nos seus olhos,
acreditem,
eu fiquei extremamente honrado.
E muito antes de ela nascer,
eu pensei sobre o nome dela,
e fiquei fascinado com uma legendária
e heroica defensora
da liberdade do Afeganistão.
Seu nome era Malalai de Maiwand,
e escolhi o nome de minha filha
em homenagem a ela.
Alguns dias depois que Malala nasceu,
que minha filha nasceu,
meu primo veio
e foi uma coincidência,
ele veio à minha casa
e trouxe uma árvore genealógica,
uma árvore genealógica
da família Yousafzai,
e quando eu vi a árvore genealógica
ela remontava a 300 anos
de nossos antepassados.
Mas quando eu olhei, todos eram homens,
e eu peguei minha caneta,
desenhei uma linha do meu nome,
e escrevi "Malala."
E quando ela cresceu,
quando ela estava
com quatro anos e meio,
eu a inscrevi na minha escola.
Vocês devem estar perguntando
porque estou falando
sobre uma menina indo para uma escola.
Sim, preciso falar sobre isso.
Isso pode ser coisa normal no Canadá,
nos Estados Unidos
e em muitos países desenvolvidos,
mas em países pobres,
em sociedades patriarcais e tribais,
é um grande evento
na vida de uma menina.
Ser matriculada numa escola significa
o reconhecimento
de sua identidade e de seu nome.
Ser aceita numa escola significa
que ela entrou no mundo dos sonhos
e aspirações
onde ela pode explorar seus potenciais
para seu futuro.
Tenho cinco irmãs,
e nenhuma delas podia
frequentar uma escola,
e vocês ficarão espantados,
pois duas semanas atrás,
quando estava preenchendo
o formulário para visto canadense,
e eu estava preenchendo
a parte referente à família,
eu não conseguia lembrar
os sobrenomes de algumas
das minhas irmãs.
E a razão para isso foi
que eu nunca tinha visto
os nomes das minhas irmãs
escritos em qualquer documento.
Esta é a razão porque
eu valorizo a minha filha.
O que meu pai não
pôde dar às minhas irmãs,
e às suas filhas,
eu queria mudar isso.
Eu costumava apreciar a inteligência
e a astúcia da minha filha.
Eu a incentiva a sentar comigo
quando meus amigos vinham.
Eu a incentiva a ir comigo
a diversas reuniões.
E todos estes bons valores
eu tentei integrar em sua personalidade.
E não foi somente para Malala.
Transmiti todos esses valores
na minha escola, para as alunas
e também para os alunos.
Usei a educação para a emancipação.
Eu ensinei minhas alunas,
Eu ensinei minhas alunas,
a desaprenderem a lição da obediência.
Eu ensinei meus alunos
a desaprenderem a lição
da denominada pseudo-honra.
Queridos irmãos e irmãs,
estávamos lutando por mais
direitos para as mulheres,
e estávamos lutando por mais,
mais e mais espaço
para as mulheres na sociedade.
Mas nos deparamos
com um novo fenômeno
que foi letal para os direitos humanos
e especialmente
para os direitos das mulheres.
Foi denominado "talibanização".
Isso significa uma total negação
da participação das mulheres
em todas as atividades
políticas, econômicas e sociais.
Centenas de escolas foram destruídas.
Meninas foram proibidas de ir à escola.
Mulheres eram obrigadas a usar véus
e eram impedidas de ir aos mercados.
Músicos eram silenciados,
meninas eram chicoteadas
e cantoras assassinadas.
Milhões estavam sofrendo,
mas poucos falaram,
e era a coisa mais assustadora
quando você tem pessoas assim em volta,
que matam e chicoteiam,
e você defende seus direitos.
É realmente a coisa mais assustadora.
Aos dez anos,
Malala defendeu seu direito
à educação.
Ela escrevia um diário
para o blog da BBC,
e se oferecia
para os documentários
do New York Times,
e ela discursava
em toda plataforma que podia.
E sua voz era a voz mais poderosa,
que se espalhou
cada vez mais pelo mundo.
E essa foi a razão pela qual o Taliban
não podia tolerar sua campanha,
e em 9 de outubro de 2012,
ela levou um tiro
à queima-roupa na cabeça,
Foi o fim do mundo
para minha família e para mim.
O mundo se transformou
em um grande buraco negro.
Enquanto minha filha estava
entre a vida e a morte,
eu sussurrei no ouvido da minha esposa:
"Será que sou culpado
pelo que aconteceu
com a nossa filha?"
E imediatamente ela me disse:
"Por favor, não se culpe.
Você lutou pela causa justa.
Você colocou sua vida em jogo
pela causa da verdade,
pela causa da paz,
e pela causa da educação,
e sua filha se inspirou em você
e se juntou a você.
Vocês dois estavam no caminho certo
e Deus irá protegê-la."
Aquelas poucas palavras
significaram muito para mim,
e nunca mais fiz esta pergunta.
Quando Malala estava no hospital,
sofrendo dores terríveis
e fortes dores de cabeça,
porque seu nervo facial estava rompido,
eu via uma sombra escura
se espalhando pelo rosto
da minha esposa.
Mas minha filha nunca reclamava.
Ela nos dizia:
"Estou bem com meu sorriso torto
e a dormência no meu rosto.
Vou ficar bem.
Por favor, não se preocupem."
Ela era o nosso consolo,
e ela nos tranquilizava.
Queridos irmãos e irmãs,
aprendemos com ela como ser resiliente
nos momentos mais difíceis.
E fico feliz em compartilhar com vocês
que, apesar de ser um ícone
dos direitos
das crianças e das mulheres,
ela é como qualquer menina de 16 anos.
Ela chora quando
não termina seu dever de casa.
Ela briga com seus irmãos,
e fico muito feliz por isso.
As pessoas me perguntam
o que há de especial na minha orientação
que deixou Malala tão corajosa,
destemida e segura.
E eu digo: "Não me perguntem o que eu fiz.
Perguntem-me o que eu não fiz.
Eu não cortei suas asas, foi só isso".
Muito obrigado.
(Aplausos)
Obrigado. Muito obrigado.
(Aplausos)
În majoritatea societăţilor patriarhale şi tribale
taţii sunt de obicei cunoscuţi datorită fiilor
dar eu sunt unul dintre puţinii
cunoscuţi datorită fiicei
şi sunt mândru de asta.
(Aplauze)
Malala şi-a inceput campania pentru educaţie
şi a luptat pentru drepturile sale în 2007,
iar în 2011, când eforturile
i-au fost recunoscute,
i-a fost acordat premiul naţional de pace pentru tineret
şi a devenit o faimoasă
tânără a ţării sale.
Înainte era fata mea
acum eu sunt tatăl ei.
Doamnelor şi domnilor,
din punct de vedere istoric,
povestea femeilor
e una a nedreptăţii,
a inegalităţii,
a violenţei şi a exploatării.
De exemplu
în societăţile patriarhale,
chiar de la început
atunci când se naşte o fată
nu sărbătoreşte nimeni.
Ea nu e binevenită
pentru nici unul dintre părinţi.
Vecinii vin
şi o compătimesc pe mamă
şi nimeni nu îl felicită pe tată.
Iar mama se simte foarte stânjenită
că are o fată.
Când primul născut e o fată,
e tristă.
Când naşte a doua fiică,
e şocată
şi când, aşteaptând un fiu,
i se naşte o a treia fiică,
mama se simte vinovată ca un criminal.
Mama nu e singura care suferă,
ci şi fata nou născută,
pe masură ce va creşte ,
va suferi şi ea.
La 5 ani,
în loc să meargă la şcoală,
ea stă acasă,
iar fraţii ei merg la şcoală.
Până la 12 ani
are o viaţă bună.
Se poate distra.
Se poate juca cu prietenii pe străzi
şi se poate plimba în voie,
ca un fluturaş.
Dar când intră în adolescenţă,
şi împlineşte 13 ani
îi e interzis să iasă din casă
fără să o însoţească un bărbat.
E constrânsa să stea în casă.
Nu mai e o persoană liberă.
Devine onoarea
tatălui, fraţilor
şi familiei,
iar dacă încalcă
acest cod de onoare
poate fi chiar ucisă.
E interesant că acest
cod de onoare
nu afectează doar viaţa fetei
ci şi pe cea a
bărbaţilor din familie.
Ştiu o familie cu şapte surori şi un frate,
iar acel frate
a emigrat în ţările din Golf,
să îşi întreţină cele şapte surori
şi părinţii,
deoarece ar fi umilitor
ca surorie lui să înveţe o meserie,
să plece de acasă
şi să se întreţină.
Aşa că acest frate,
îşi sacrifică tinereţea
şi fericirea surorilor
pe altarul codului de "onoare".
Mai există un cod
în societăţile patriarhale:
obedienţa.
O fată bună ar trebui să fie
foarte tăcută, foarte umilă
şi foarte supusă.
Astea sunt criteriile.
Fata bună ar trebui să fie foarte tăcută.
Ar trebui să fie liniştită
şi să accepte deciziile
luate de tatăl şi mama ei,
şi deciziile celor mai în vârstă
chiar dacă nu e de acord cu ele.
Dacă e pusă să se mărite
cu un bărbat pe care nu-l place
sau cu unul bătrân,
trebuie să accepte
deoarece nu vrea să fie considerată
nesupusă.
Dacă mariajul e fixat la o vârstă fragedă,
ea trebuie să accepte.
Altfel va fi percepută ca nesupusă.
Ce se întâmplă în final?
Poetic spus
e măritată, dată la pat,
şi naşte băieţi şi fete.
Ironia e că
ea, ca mamă,
predă lecţia obedienţei,
fiicei sale
şi lecţia onoarei, băieţilor ei.
Cercul vicios se perpetuează.
Doamnelor şi domnilor,
această condiţie a milioane de femei
s-ar putea schimba
dacă am gândi diferit,
dacă femeile şi bărbaţii ar gândi diferit,
dacă oamenii din societăţile
patriarhale şi tribale
din ţările în curs de dezvoltare
ar încălca anumite reguli
ale familiei şi societăţii
şi dacă ar aboli legile dicriminatorii
ale sistemelor din ţara lor,
care sunt împotiva drepturilor omului
şi ale femeilor.
Când s-a născut Malala,
pentru prima dată -
vă rog să mă credeţi
că nu-mi plac nou-născuţii -
dar când m-am uitat
în ochii ei
m-am simţit extrem de onorat.
Cu mult timp înainte să se nască,
m-am gândit la un nume
şi am fost fascinat
de o luptătoare a libertăţii din Afghanistan.
Numele ei era Malalai din Maiwand,
şi mi-am numit fiica după ea.
La câteva zile după ce Malala s-a născut,
după ce fiica mea s-a născut,
vărul meu a venit -
şi a fost o coincidenţă -
a venit la mine acasă
şi a adus un arbore genealogic,
mai exact arborele familiei Yousafzai.
Firul mergea 300 de ani în urmă.
L-am privit curios,
dar toţi erau bărbaţi aşa că
mi-am luat stiloul,
am trasat o linie de la numele meu
şi am scris "Malala".
Când a crescut
şi a împlinit patru ani şi jumătate,
am primit-o în şcoala mea.
Poate vă întrebaţi de ce menţionez
primirea unei fete în şcoală?
E important.
Poate că e ceva normal în Canada,
în America, în alte ţări civilizate,
dar în ţările sărace,
în societăţile patriarhale, tribale,
e un eveniment important
pentru o fată.
Înscrierea la o şcoală înseamnă
recunoaşterea numelui şi identităţii ei.
Primirea într-o şcoală înseamnă
intrarea în lumea
visurilor şi aspiraţiilor,
în care îşi poate explora potenţialul
pentru viitorul său.
Am cinci surori
şi niciuna nu a mers la şcoală.
O să fiţi uimiţi că
acum două săptămâni,
când completam formularul pentru Canada
şi completam datele personale
nu mi-am putut aminti
prenumele unor surori.
Motivul e că
nu văzusem niciodată numele lor
scris pe un document.
Acesta e motivul pentru care
îmi preţuiesc fiica.
Tatăl meu nu a putut oferi surorilor mele,
fiicelor sale asta
şi m-am gandit că eu
trebuie să schimb asta.
Am apreciat inteligenţa şi
perspicacitatea fiicei mele.
Am încurajat-o să stea lângă mine
când veneau prietenii mei în vizită.
Am încurajat-o să mă însoţească la şedinţe.
Am încercat să îi inoculez
toate aceste valori.
Şi am făcut asta nu doar cu Malala.
Am împărtăşit aceste valori
la şcoală, cu elevii- fete sau băieţi.
Educare pentru emancipare.
Mi-am învăţat fiicele,
elevele,
să renunţe la lecţia obedienţei.
Mi-am învăţat elevii băieţi
să se dezveţe de aşa-zisa onoare.
Fraţi şi surori
ne luptăm pentru drepturile femeilor
şi pentru mai mult loc
femeilor în societate.
Dar ne confruntăm cu un fenomen nou,
letal drepturilor omului
şi în special drepturilor femeilor.
Se numeşte talibanizare.
Adică o negare completă
a participării femeilor
în toate activităţile politice, sociale şi economice.
S-au pierdut astfel sute de şcoli.
Fetelor le era interzis să meargă la şcoală.
Femeile erau forţate să poarte văl
şi nu aveau voie să meargă la piaţă.
Muzicienii au fost reduşi la tăcere,
fetele biciuite
iar cântăreţii ucişi.
Milioane de oameni au suferit
dar puţini au vorbit.
Cel mai înfricoşător e
când în jur ai oameni
care ucid şi biciuiesc
iar tu vorbeşti despre drepturile tale.
E cel mai înspăimântător lucru.
Când avea 10 ani
Malala a susţinut dreptul
la educaţie.
A scris un jurnal pentru blogul BBC
s-a oferit voluntară
pentru documentarele New York Times
şi a vorbit oriunde avea ocazia.
Vocea ei a fost cea mai puternică.
S-a răspândit peste tot în lume.
Acesta a fost motivul pentru care Talibanii
nu au putut tolera campania ei,
iar pe 9 Octombrie 2012
a fost împuşcată în cap.
A fost sfârşitul lumii pentru noi.
Lumea a devenit o gaură neagră.
În timp ce fiica mea se afla
între viaţă şi moarte
am şoptit la urechea soţiei mele:
"Oare sunt de vină pentru cele întâmplate
fetei noastre?"
Ea mi-a răspuns răspicat:
"Te rog nu te învinovăţi.
Ai susţinut o cauză dreaptă.
Ţi-ai riscat viaţa
pentru adevăr,
pentru pace
şi pentru educaţie.
Ai inspirat fata
iar ea ţi s-a alăturat.
Amândoi sunteţi pe calea cea bună
iar Dumnezeu o va proteja."
Aceste cuvinte au însemnat mult
şi întrebarea nu mi-am mai pus-o.
Când Malala a fost în spital,
trecând prin dureri cumplite,
cu migrene îngrozitoare,
pentru că-i fusese afectat nervul facial,
o umbră cuprindea
faţa soţiei mele.
Dar fata mea nu s-a plâns niciodată.
Obişnuia să ne spună:
"Sunt bine cu tot cu zâmbetul ăsta strâmb
şi cu amorţeala feţei.
O să fiu bine. Nu vă îngrijoraţi."
Ne-a fost ca o mângâiere,
ca o consolare.
Fraţi şi surori
am învăţat de la ea cum să rezistăm
în cele mai grele momente
şi mă bucur să vă spun că
deşi e un idol
pentru drepturile copiilor şi femeilor
e asemeni oricărei fete de 16 ani.
Plânge când tema nu e completă.
Se ceartă cu fraţii ei
şi mă bucur pentru asta.
Oamenii mă întreabă
ce anume din felul meu de a fi
a făcut-o pe Malala să fie aşa îndrăzneaţă,
curajoasă, elocventă şi la pe fază?
Le spun: "nu ştiu ce am făcut.
Întrebaţi-mă ce nu am făcut.
Nu i-am tăiat elanul. Atâta tot."
Mulţumesc foarte mult.
(Aplauze).
Mulţumesc. Mulţumesc foarte mult.
Во многих патриархальных
и племенных обществах
отцы, как правило,
славятся своими сыновьями,
но я один их тех,
кто славится дочкой,
и я горжусь этим.
(Аплодисменты)
Малала начала образовательную кампанию
и заговорила о своих правах в 2007.
Когда в 2011 году её усилия были удостоены
национальной молодежной премии мира,
она стала знаменитой
и почитаемой девочкой своей страны.
До этого она была моей дочерью,
а теперь я её отец.
Дамы и господа,
если мы обратимся
к истории человечества,
история женщин —
это история несправедливости,
неравенства,
насилия и эксплуатации.
Только подумайте,
в патриархальных обществах
жизнь девочки
с самого начала
окрашена в мрачные краски:
её рождение не празднуется.
Ей не рады
ни отец, ни мать.
Соседи выражают
соболезнования матери,
и никто не поздравляет отца.
Женщина чувствует себя неловко,
поскольку она
произвела на свет девочку.
Если первым ребёнком
становится девочка,
мать прибывает в отчаянии,
если её второй ребёнок тоже девочка,
она ужасно потрясена,
ну а если вместо ожидаемого мальчика
третьим ребёнком снова рождается девочка,
она чувствует себя
виновной в преступлении.
Страдает не только мать;
когда новорождённая девочка
подрастает,
она тоже страдает.
В возрасте пяти лет
она должна идти в школу,
но вместо этого – остаётся дома,
тогда как её братьев принимают в школу.
До 12 лет её жизнь
в большинстве своём неплоха.
Она не лишена забав:
она может играть с друзьями на улице
и свободно порхать по улицам
как бабочка.
Но как только она становится подростком,
в возрасте 13 лет,
ей запрещают показываться на улице
без мужского сопровождения.
Она остаётся дома в заточении.
Она больше не свободный человек.
Она становится так называемой честью
отца, братьев
и семьи,
но если она вдруг нарушит
этот так называемый кодекс чести,
её даже могут убить.
Интересно то, что этот кодекс чести
сказывается
не только на жизни самой девочки,
но и влияет на жизнь мужчин
в её семье.
Я знаю семью, в которой
семь сестёр и один брат.
Единственный брат
вынужден разъезжать
по странам Персидского залива,
чтобы заработать денег
для сестёр и родителей.
Он убеждён, что если бы сёстры
научились чему-нибудь
и сами зарабатывали себе на жизнь,
это было бы просто унизительно.
Этот мужчина
принёс в жертву радости своей жизни
и счастье своих сестёр
ради так называемой чести семьи.
Есть ещё одна норма
в патриархальных обществах
под названием повиновение.
Девочка должна быть
тихой, смиренной
и очень покорной.
Это критерии самые главные.
Модель для подражания для всех девочек —
тихая молчаливая девочка,
покорно принимающая
решения отца, матери
и старших членов семьи,
даже если она с ними не согласна.
Если её выдают замуж за мужчину,
который ей не нравится,
или за старого мужчину,
она должна это принять,
ведь меньше всего она хочет
прослыть непослушной.
Если её хотят выдать замуж
в раннем возрасте,
она просто должна смириться.
Иначе её прозовут непослушной.
И что мы имеем?
Как сказала одна поэтесса,
её выдают замуж, укладывают в постель,
и она должна нарожать
как можно больше детей.
Абсурд ситуации в том,
что эта девочка
будет учить послушанию
своих дочерей,
и кодексу чести — сыновей.
Именно поэтому этот замкнутый круг
веками не удаётся разорвать.
Дамы и господа,
положение миллионов женщин
могло бы быть лучше,
если бы мы только
изменили наши взгляды,
если бы женщины и мужчины
поменяли мировоззрение,
если бы женщины и мужчины
в племенных и патриархальных обществах,
а также в развитых странах
отказались от некоторых
семейных и общественных норм,
отменили дискриминационные законы
своих государств,
которые противоречат основным
правам женщин.
Дорогие друзья,
когда родилась Малала,
и я в первый раз взглянул на неё —
поверьте мне,
я не очень-то люблю
новорождённых детей —
но когда я впервые взглянул ей в глаза,
честное слово,
это была для меня такая честь.
Задолго до её рождения
я обдумывал, какое имя ей дать.
Я был очарован одной героиней,
легендарным борцом
за свободу в Афганистане.
Её звали Малалой из Майванда,
и я назвал свою дочь в её честь.
Спустя несколько дней
после рождения Малалы
к нам случайно зашёл
мой двоюродный брат.
Они принёс с собой
генеалогическое древо нашей семьи,
семьи Юсуфзай.
На этом древе
были представлены наши предки
на 300 лет назад.
И я увидел, что все они были мужчинами.
Тогда я взял ручку,
провёл линию от своего имени
и написал: «Малала».
Когда она подросла,
когда ей было четыре с половиной года,
я зачислил её в мою школу.
Вы, наверное, спросите,
что особенного в том,
что девочку зачислили в школу.
Но я должен это упомянуть.
Возможно, это в порядке вещей в Канаде,
в США или в других развитых странах,
но в бедных странах,
в патриархальных
и племенных обществах
это очень значимое событие
в жизни девочки.
Допуск в школу означает
признание её как личности.
Допуск в школу означает,
что перед ней открылся мир мечтаний
и стремлений,
где она может исследовать
свой потенциал
для будущей жизни.
У меня пять сестёр,
но ни одна из них не училась в школе.
Вы будете поражены,
узнав, что несколько недель назад,
заполняя документы на канадскую визу,
я не смог вспомнить
фамилии своих сестёр,
когда заполнял часть анкеты
о членах семьи.
И знаете почему?
Я ни разу не видел имена сестёр
на каких-либо документах.
Именно поэтому
я так ценил мою дочь.
То, что мой отец
не дал моим сёстрам,
точно будет у моей дочери.
Я всегда ценил интеллект
и смышлёность моей дочери.
Я подбадривал её быть со мной,
когда ко мне приходили друзья.
Я брал её с собой на различные встречи.
Я пытался привить ей
все эти хорошие качества.
Но не только ей, не только Малале.
Я развивал хорошие качества
в своих учениках,
в девочках и в мальчиках.
Я использовал образование
как ключ к освобождению.
Я учил девочек,
моих школьниц,
забыть об уроке послушания.
Я учил мальчиков
забыть об этом вымышленном
кодексе чести.
Дорогие мои,
мы хотели улучшить права женщин,
мы старались изо всех сил
расширить участие женщин
в общественных делах.
Но столкнулись с новой проблемой,
которая стала смертельной
для прав человека в целом
и для прав женщин в частности.
Это так называемая талибанизация.
Она подразумевает полное отрицание
участия женщин
в политических, экономических
и социальных делах.
Были закрыты сотни школ,
девочкам было запрещено их посещать.
Женщины были вынуждены носить чадру,
они не могли больше ходить на рынок.
Музыканты должны были
прекратить выступления,
девочек пороли,
а певиц убивали.
Страдали миллионы,
и лишь немногие высказывались против,
что было крайне опасно,
ведь вокруг тебя только
убийцы и истязатели.
И в таких условиях
открыто заявлять о своих правах
чрезвычайно опасно.
Когда ей было 10 лет,
Малала решила отстоять своё право
на образование.
Она написала статью
для блога Би-би-си,
рассказала о сложившейся ситуации
в документальном фильме газеты
New York Times
и использовала любую доступную платформу,
чтобы заявить о своих правах.
Её голос был самым сильным,
он был услышан во всех уголках мира.
Именно поэтому талибы
возненавидели её,
и 9 октября 2012 года
ей в упор выстрелили в голову.
Для меня и моей семьи
это был конец света.
Мир превратился в чёрную дыру.
Когда жизнь моей дочери
висела на волоске,
я тихо спросил у жены:
«Должен ли я винить себя за то,
что случилось с нашей девочкой?»
А она тут же сказала мне:
«Пожалуйста, не вини себя.
Ты вступился за правое дело.
Ты рискнул жизнью
ради правды,
ради мира,
ради образования.
Ты вдохновил нашу дочь,
и она пошла по твоему пути.
Вы оба на правильном пути,
поэтому Бог защитит её».
Эти слова многое значили для меня.
И я больше не задавал этот вопрос.
Когда Малала была в больнице,
она испытывала ужасные боли
в области головы и лица,
поскольку был повреждён лицевой нерв.
Моя жена просто почернела
от отчаяния и боли
при виде страданий дочери,
хотя Малала никогда не жаловалась.
Она всегда говорила нам:
«Ничего страшного,
что у меня кривая улыбка
и что часть лица онемела.
Я поправлюсь, не переживайте».
Она утешала
и успокаивала нас.
Дорогие мои,
Малала научила нас, как быть стойким
в трудные времена.
Я рад сообщить вам,
что несмотря на то,
что она стала символом борьбы
за права детей и женщин,
она всё ещё остаётся 16-летней девочкой.
Она плачет, когда не может закончить
домашнее задание,
ругается с братьями,
и всё это доставляет мне много радости.
Люди спрашивают меня,
что особенного я сделал,
чтобы Малала выросла такой отважной,
храброй, сильной духом
и готовой к трудностям.
Я же отвечаю: не спрашивайте,
что я сделал.
Лучше спросите, чего я не делал.
Я не подрезал ей крылья, вот и всё.
Большое спасибо.
(Аплодисменты)
Спасибо. Огромное спасибо.
Спасибо. (Аплодисменты)
Ne shume shoqeri patriakale dhe tribale
baballaret njihen zakonisht prej djemve te tyre,
por une jam nje nga te paktet baballare
i cili njihet prej vajzes se tij,
dhe jam krenar per kete.
(Duartrokitje)
Malala e nisi fushaten e saj per edukimin
dhe u ngrit per te drejtat e saj ne 2007,
dhe kur perpjekjet e saj u nderuan ne 2011,
e ju dha çmimi kombetar i paqes per te rinjte
e ajo u be shume e famshme
nje vajze e re shume e famshme
ne vendin e saj.
Perpara kesaj, ajo ishte vajza ime,
por tani une jam babai i saj.
Zonja e Zoterinj
nese verejme historine njerezore,
historia e gruas
eshte historia e padrejtesise,
e pabarazise,
e dhunes dhe e shfrytezimit.
Ju vini re,
ne shoqerite patriarkale
qe fare ne fillim,
kur nje vajze lind,
lindja e saj nuk festohet.
Ajo nuk eshte e mireseardhur,
as nga babai e as nga nena.
Fqinjet vijne
dhe meshirojne me nene,
dhe asnje nuk e uron babain.
Dhe nje nene ndihet jo mire
qe ka lindur nje femije vajze.
Ku ajo lind femijen e pare vajze,
bija e pare, ajo eshte e trishte.
Kur ajo lind vajzen e dyte,
ajo shokohet,
dhe ne pritshmerine e nje djali,
kur ajo lind vajzen e trete,
ajo ndihet fajtore si nje kriminel.
Jo vetem nena vuan,
por edhe vajza, vajza e sapolindur,
kur ajo rritet,
ajo vuan gjithashtu.
Ne moshen pese vjeçare,
ndersa ajo duhet te shkoje ne shkolle,
ajo rri ne shtepi
dhe vellezerit e saj regjistrohen ne nje shkolle.
Deri ne moshen 12 vjeçare, disi,
ajo ka nje jete te mire.
Ajo mund te zbavitet.
Ajo mund te luaje me miqte neper rruge,
dhe ajo mund te levize neper rruge
si nje flutur.
Por kur ajo futet ne adoleshence,
kur ajo mbush 13 vjeç,
asaj i ndalohet te dale nga shtepia e saj
pa nje shoqerues mashkull.
Ajo eshte e kufizuar brenda
kater mureve te shtepise se saj.
Ajo nuk eshte me nje individ i lire.
Ajo behet i ashtuquajturi nder
i babait dhe vellezerve te saj,
dhe i familjes se saj
dhe nese ajo kundershton
kodin e te ashtuquajturit nder,
ajo mundet edhe te vritet.
Dhe, eshte interesante po ashtu
qe i ashtuquajturi
kod i nderit,
nuk ndikon vetem jeten e nje vajze,
por gjithashtu ndikon jeten
e pjestareve meshkuj te familjes.
Une njoh nje familje
me shtate motra dhe nje vella,
dhe ai nje vella,
ka emigruar ne vendet e Golfit
per te fituar jetesen per shtate motrat e tij
dhe prinderit,
sepse ai mendon qe do te ishte poshteruese
nese shtate motrat e tij
do te mesonin nje aftesi
dhe do te dilnin prej shtepie
edhe te fitonin jetesen.
Ndaj ky vella,
sakrifikon gezimet e jetes se tij
dhe lumturine e motrave te tij
per te ngritur ne altar
te ashtuquajturin nder.
Dhe ka edhe nje norme tjeter
te shoqerive patriarkale
qe quhet bindje.
Nje vajze e mire supozohet te jete
shume e urte, shume e perulur
dhe shume e nenshtruar.
Ky eshte kriteri.
Vajza e mire model duhet te jete
shume e urte.
Ajo supozohet te jete e heshtur
dhe ajo supozohet te pranoje vendimet
e babait dhe nenes se saj
dhe vendimet e me te vjeterve,
edhe nese ajo nuk i pelqen ato.
Nese ajo martohet me nje burre
qe nuk i pelqen
apo nese ajo martohet
me nje burre te vjeter,
ajo duhet te pranoje,
sepse ajo nuk do te konsiderohet
si e pabindur.
Nese ajo martohet shume heret,
ajo duhet te pranoje.
Ne te kundert, ajo do te quhet e pabindur.
Dhe çfare ndodh ne fund?
Me fjalet e nje poeteshe
ajo martohet, shtrohet,
pastaj lind me shume djem e vajza.
Dhe ironia e kesaj situate eshte qe
kjo nene,
ajo i meson te njejtin mesim bindjeje
vajzes se saj
dhe te njejtin mesim nderi djemve te saj.
Dhe ky rreth vicios, vazhdon e vazhdon.
Zonja e Zoterinj,
kjo gjendje e veshtire e miliona grave
mund te ndryshohet
nese ne mendojme ndryshe,
nese grate dhe burrat mendojne ndryshe,
nese burrat dhe grate
ne shoqerite tribale dhe patriarkale
ne vendet ne zhvillim,
nese do te mund te thyenin disa norma
te familjes e te shoqerise
nese do te mund te shfuqizonin
disa ligje diskriminuese
te sistemeve ne shtetet e tyre,
te cilat shkojne kunder
te drejtave bazike njerezore
te gruas.
Te dashur vellezer e motra,
kur Malala lindi,
dhe per here te pare,
besomeni,
mua nuk me pelqejne femijet e porsalindur,
te jem i sinqerte,
por kur shkova dhe pashe ne syte e saj,
besomeni,
une isha jashtezakonisht i nderuar.
E shume me perpara se ajo te lindte,
kisha menduar per emrin e saj,
dhe isha i magjepsur me nje legjende
heroike te nje luftetareje lirie ne Afganistan.
Emri i saj ishte Malalai i Maiwand,
dhe une ia vura emrin vajzes time sipas saj.
Disa dite pas lindjes se Malalas
vajza ime lindi,
e kusheriri im erdhi--
dhe qe nje rastesi--
ai erdhi ne shtepine time
dhe solli nje peme te familjes
nje peme familajre te familjes Yousafzai,
dhe kur e pashe pemen familjare
gjurmonte paraardhesit tane
deri 300 vjet me pare.
Por kur e pashe, te gjithe ishin burra,
dhe mora shkronjesin tim
vizatova nje vije prej emrit tim
dhe shkruajta, "Malala".
Dhe kur ajo u rrit,
kur ajo ishte kater vjeç e gjysem,
e pranova ate ne shkollen time.
Ju po pyesni se perse duhet t'a permend
pranimin ne shkolle te nje vajze?
Po, duhet t'a permend kete gje.
Shihet si nje e drejte ne Kanada,
ne Amerike, ne shume vende te zhvilluara,
por ne vendet e varfera,
ne shoqerite patriarkale, ne shoqerite tribale,
eshte nje ngjarje e madhe per jeten e nje vajze.
Regjistrimi ne nje shkolle do te thote
njohje e identitetit te saj dhe emrit te saj.
Pranimi ne shkolle do te thote
qe ajo ka hyre ne boten e enderrave
dhe te aspirimeve
ku ajo mund te eksploroje potencialet e saj
per te jeten e saj te ardhme.
Une kam pese motra,
dhe asnje nga ato nuk mundi
te shkoje ne shkolle,
dhe ju do te mbeteni te habitur,
dy jave me pare,
kur po plotesoja formularin e vizes Kanadeze,
dhe po plotesoja pjesen ne formular mbi familjen
nuk mund te kujtoja
disa nga mbiemrat e motrave te mija.
E arsyeja ishte
qe nuk kam pare kurre, kurre emrat
e motrave te mija te shkruara
ne ndonje dokument.
Kjo ishte arsyeja perse
e vleresova vajzen time.
Ate çka babai im nuk mund t'ua jepte
motrave te mija
dhe vajzave te tij,
une mendova se duhej t'a ndryshoja.
Une e vleresoja inteligjencen
dhe shkelqimin e vajzes time.
E inkurajoja ate te ulej me mua
kur miqte e mij vinin.
E inkuraroja ate te vinte me mua
ne takime te ndryshme.
E te gjitha keto vlera te mira,
u mundova t'ia ngulisja
ne personalitetin e saj.
Dhe kjo nuk ishte vetem ajo, vetem Malala.
Une i ndava te gjitha keto vlera te mira
ne shkollen time, studenteve
vajza e djem gjithashtu.
Une e perdora edukimin per emancipim,
I mesova vazjat e mija,
I mesova vajzat e mija studnete,
ta ç'mesonin leksionin e bindjes.
I mesova studentet e mij djem
t'a çmesonin leksionin
e te ashtu-quajturit pseudo-nder.
Te dashur vellezer e motra,
ne po mundoheshim per me shume
te drejta per grate,
dhe ne po mundoheshim te kishim me shume,
shume e me shume hapesire
per grate ne shoqeri.
Por ne ndeshem nje fenoment te ri.
Ishte vdekje prurese per te drejtat njerezore
dhe veçanerisht per te drejtat e grave.
Quhej Talibanizim.
Do te thote nje mohim i plote
i pjesemarrjes se gruas
ne te gjithe aktivitetet politike,
ekonomike dhe sociale.
Qindra shkolla u mbyllen.
Vajzave iu ndalua te shkonin ne shkolle.
Grate u detyruan te vishin perçe
dhe iu ndalua te dilnin ne tregje.
Muzika u pushua,
vajzat u fshikulluan
dhe kengentaret u vrane.
Miliona po vuanin,
por shume pak folen,
dhe ishte gjeja me e frikshme
kur ju keni rrotull njerez te tille
qe vrasin dhe qe fshikullojne
dhe ju flisni per te drejtat tuaja.
Eshte me te vertete gjeja me e frikshme.
Ne moshen 10 vjeçare,
Malala u ngrit per te drejten
e edukimit.
Ajo shkruajti ditarin e saj per blogun e BBC-se,
ajo doli vullnetare
per dokumentarin e New York Times
dhe ajo foli per çdo platforme qe mundt'te.
Dhe zeri i saj ishte zeri me i fuqishem.
Perhapej si nje "crescendo" ne te gjithe boten.
E kjo qe arsyeja qe Talebanet
nuk mund t'a toleronin fushaten e saj
dhe ne 9 Tetor 2012,
ajo u qellua ne koke
nga nje distance shume e vogel.
Ishte fundi i botes
per familjen time dhe per mua.
Bota u shnderrua
ne nje vrime te madhe te zeze.
Nderkohe qe vajza ime
ishte midis jetes e vdekjes,
Une pershperita ne veshin e gruas time,
" A duhet te fajsohem per çka i ndodhi
vajzes time dhe vajzes tende?"
E ajo befas me tha,
"Mos e fajso veten.
Ti qendrove per nje kauze te drejte.
Vendose jeten tende ne rrezik
per kauzen e te vertetes
per kauzen e paqes,
per kauzen e edukimit,
dhe vajza jote e frymezuar nga ti
t'u bashkua.
Ju te dy ishit ne rrugen e duhur
dhe Zoti do t'a mbroje ate."
Keto pak fjale kishin
domethenie te madhe per mua,
dhe nuk e bere me kurre ate pyetje.
Kur Malala ishte ne spital,
dhe po kalonte dhimbje shume te forta
dhe kishte dhimbje shume te forta koke
per shkak se nervi i saj facial ishte prere,
une shikoja nje hije te zeze
qe perhapej ne fytyren e sime shoqe.
Por vajza ime nuk u ankua kurre.
Ajo na thoshte,
"Jam ne rregull me buzeqeshjen
time te shtrember
dhe me pandjesine time ne fytyre.
Do te behem mire. Ju lutem, mos u shqetesoni."
Ajo ishte nje lehtesim per ne,
dhe ajo na ngushellonte.
Te dashur vellezer e motra,
ne mesuam nga ajo si te jemi te qendrueshem,
ne kohet me te veshtira,
dhe jam i lumtur t'a ndaj me ju
qe pavaresisht te qenurit nje ikone
per te drejtat e femijeve dhe te grave
ajo eshte si çdo 16 vjeçare tjeter.
Ajo qan kur s'ka mbaruar detyrat te shtepise.
Ajo grindet me vellezerit e saj,
dhe une jam shume i lumtur per kete.
Njerezit me pyesin,
çfare veçantie ka ne mentorimin tim
qe e ka bere Malalan kaq te forte
dhe ka guximtare dhe kaq te zeshme
e te gatshme?
U them atyre, mos me pyesni çfare kam bere.
Me pyesni çfare nuk kam bere.
Une nuk i preva flatrat e saj, vetem kaq.
Faleminderit shume.
(Duartrokitje)
Faleminderit. Faleminderit shume. Faleminderit. (Duartrokitje)
U većini patrijarhalnih
i plemenskih društava
očeve obično znaju po sinovima,
ali ja sam jedan od retkih
koga znaju po kćerci
i ponosan sam na to.
(Aplauz)
Malala je započela kampanju za obrazovanje
zauzela se za svoja prava 2007,
a kada je 2011. njen trud nagrađen
i kada je dobila nacionalnu
omladinsku nagradu za mir
postala je veoma poznata,
veoma popularna devojka u svojoj zemlji.
Pre toga, bila je moja kćerka,
a sada sam ja njen otac.
Dame i gospodo,
ukoliko se osvrnemo
na istoriju čovečanstva
priča o ženama
je priča o nepravdi,
nejednakosti,
nasilju i eksploataciji.
Vidite,
u patrijarhalnim društvima,
već od samog početka je jasno,
kada se rodi devojčica,
njeno rođenje se ne proslavlja.
Ne raduju joj se
ni otac ni majka.
Komšije navrate
i saosećaju s majkom
a ocu niko ne čestita.
Majka se oseća izuzetno neprijatno
jer je rodila devojčicu.
Kada rodi prvu devojčicu,
prvu kćerku, tužna je.
Kada potom rodi drugu kćerku,
ona je u šoku,
a kada, iščekujući sina,
rodi i treću kćerku
oseća krivicu poput kriminalca.
Ne ispašta samo majka,
već i kćerka, novorođena kćerka.
Kada odraste,
ispaštaće takođe.
Kad joj bude pet godina,
umesto da ide u školu
ostaće kod kuće,
dok će njena braća
biti upisana u školu.
Sve do 12. godine, koliko toliko,
život će joj biti dobar.
Zabavljaće se.
Moći će da se igra s prijateljima na ulici,
i moći će da se kreće ulicama
poput leptira.
No kada postane tinejdžerka,
kada napuni 13 godina,
biće joj zabranjeno da napusti dom
bez muške pratnje.
Zarobljena među četiri zida svoga doma,
ona više nije slobodan pojedinac.
Ona postaje takozvana čast
svog oca, svoje braće
i svoje porodice.
A ukoliko prekrši
kodeks te, nazovi, časti,
može da bude i ubijena.
Interesantno je, takođe,
da taj takozvani
kodeks časti
ne utiče samo na život devojaka,
on pogađa i živote
muških članova porodice.
Znam porodicu sa sedam sestara
i jednim bratom,
i taj jedinac
se preselio u zalivske zemlje,
kako bi zaradio za život
svojim sestrama
i roditeljima.
Jer on smatra kako bi bilo ponižavajuće
ako bi njegove sestre naučile neki zanat
te napustile dom
i same sebe izdržavale.
Zato ovaj brat,
žrtvuje sopstvene životne užitke
i sreću svojih sestara
na oltaru te, nazovi, časti.
Postoji još jedna norma
u patrijarhalnim društvima,
to je poslušnost.
Dobra devojka bi trebalo da bude
veoma tiha, veoma skromna
i veoma ponizna.
To su merila.
Uzorna dobra devojka
bi trebalo da bude veoma tiha.
Trebalo bi da bude nema
i da prihvata odluke
svoga oca i majke
i odluke starijih
čak i kada joj se ne sviđaju.
Ukoliko se uda za čoveka
koji joj se ne sviđa
ili za starca,
mora to da prihvati
jer ne želi da bude prozvana
neposlušnom.
Ako se veoma rano uda,
mora to da prihvati.
U suprotnom, nazvaće je neposlušnom.
I šta na kraju bude?
Rečima pesnikinje:
nju su udali, polegli
da rađa još sinova i kćeri.
A ironija u svemu ovome
je da će ova majka,
preneti lekciju o poslušnosti
svojoj kćerci
i istu lekciju časti svojim sinovima.
Tako se ovaj začarani krug nastavlja.
Dame i gospodo,
ovaj zavet miliona žena
može da se promeni
ako budemo razmišljali drugačije,
ako žene i muškarci
budu razmišljali drugačije.
Ukoliko bi muškarci i žene u
plemenskim i patrijarhalnim društvima
u zemljama u razvoju,
prekršili nekoliko pravila
koja nameću porodica i društvo.
Ukoliko bi poništili
diskriminatorske zakone
koje nameće sistem njihovih država,
a koji se protive
osnovnim ljudskim pravima
žena.
Draga braćo i sestre,
kada se Malala rodila,
prvi put sam,
verujte mi,
ja baš i ne volim novorođenčad,
da budem iskren,
ali kada sam je pogledao u oči,
verujte mi,
bio sam izuzetno počastvovan.
Mnogo pre njenog rođenja
razmišljao sam koje ime da joj dam.
Bio sam očaran herojem,
čuvenim avganistanskim borcem za slobodu,
koja se zvala Malalai Majvandska.
Po njoj sam nazvao kćerku.
Nekoliko dana nakon njenog rođenja,
nakon što mi se kćerka rodila,
došao mi je rođak u goste -
to je bila slučajnost -
došao je u moj dom
i doneo je porodično stablo,
porodično stablo porodice Jusafzai
i kad sam pogledao porodično stablo,
sezalo je 300 godina unazad.
No kad sam pogledao,
tu su bili samo muškarci.
Uzeo sam olovku,
povukao liniju od mog imena
i napisao: "Malala".
A kada je odrasla,
kada je imala četiri i po godine,
upisao sam je u moju školu.
Pitaćete se, zašto bih vam pominjao
polazak devojke u školu?
Da, moram to da pomenem.
Možda to uzimate
zdravo za gotovo u Kanadi,
Americi i mnogim drugim
razvijenim zemljama,
ali u siromašnim zemljama,
u patrijarhalnim i plemenskim društvima,
to je veliki događaj u životu devojke.
Polazak u školu znači
uvažavanje njenog identiteta
i njenog imena.
Polazak u školu znači
ulazak u svet snova
i težnji
gde može da istražuje svoje mogućnosti
koje će joj koristiti u budućnosti.
Ja imam pet sestara,
i nijedna nije mogla da ide u školu.
Bićete zapanjeni,
pre dve nedelje,
kada sam popunjavao
formular za kanadsku vizu,
dok sam ispunjavao deo
koji se tiče porodice,
nisam mogao da se setim
prezimena nekih mojih sestara.
Iz razloga
što nikada, nikada nisam video imena
mojih sestara zabeležena
na bilo kakvom dokumentu.
Zbog toga sam
cenio svoju kćerku.
Ono što moj otac nije mogao
da pruži mojim sestrama,
svojim kćerkama,
smatrao sam da ja
moram da promenim.
Cenio sam inteligenciju
i oštroumnost moje kćerke.
Ohrabrivao sam je da sedi uz mene
kada bi mi prijatelji navratili.
Ohrabrivao sam je da me prati
na razna okupljanja.
I sve što se smatra vrlim
pokušao sam da ugradim u njenu ličnost.
I ne samo njoj, ne samo Malali.
Prenosio sam vrline
mojim đacima,
i devojčicama i dečacima.
Koristio sam edukaciju za emancipaciju.
Učio sam svoje devojke,
učio sam svoje đake devojke
da zaborave lekciju poslušnosti.
Učio sam đake dečake
da zaborave lekciju,
takozvane, kvazi-časti.
Draga braćo i sestre,
težili smo tome da
žene imaju veća prava,
borili smo se da žene imaju
sve više i više mesta u društvu.
Ali naišli smo na novi fenomen.
Bio je poguban za ljudska prava,
a naročito za prava žena.
Bila je to talibanizacija.
Ona podrazumeva potpunu negaciju
učešća žena
u svim političkim, ekonomskim
i društvenim aktivnostima.
Na stotine škola je izgubljeno.
Devojkama je zabranjeno da idu u školu.
Žene su primorane da nose veo
i zabranjeno im je
da idu u prodavnice.
Muzičari su utišani,
devojke su šibane,
a pevači ubijani.
Milioni su ispaštali,
a samo nekolicina je govorila.
I beše to najstrašnije od svega,
govoriti okružen ljudima
što ubijaju i šibaju,
a ti braniš svoja prava.
To je uistinu najstrašnije od svega.
Kada je imala 10 godina,
Malala se pobunila, pobunila se
za pravo na obrazovanje.
Pisala je dnevnik
na Bi-Bi-Si-jevom blogu,
volontirala je
u Njujork tajmsovim dokumentarcima
i govorila sa svake govornice
s koje je mogla.
I njen glas beše najsnažniji od svih.
Širio se poput krešenda svetom.
Stoga Talibani nisu mogli
da tolerišu njenu kampanju
i 9. oktobra 2012.
pucali su joj u glavu
iz neposredne blizine.
Bio je to sudnji dan
za moju porodicu i mene.
Svet se pretvorio u veliku crnu rupu.
Dok mi je kćerka bila
između života i smrti,
prošaputao sam ženi na uho:
"Jesam li ja kriv za ovo što se desilo
mojoj i tvojoj kćerci?"
Odsečno mi je rekla:
"Molim te, nemoj sebe da kriviš.
Zauzeo si se za prave razloge.
Rizikovao si svoj život
za istinu,
za mir
i za obrazovanje.
Inspirisao si svoju kćerku
i ona ti se pridružila.
Oboje ste bili na pravom putu
i zato će je Gospod čuvati."
Ovih nekoliko reči mi je mnogo značilo
i nikada više nisam postavio ovo pitanje.
Dok je Malala bila u bolnici,
imala je žestoke bolove,
imala je žestoke glavobolje
jer joj je facijalni nerv bio presečen.
Gledao sam tamnu senu
kako se širi licem moje supruge.
No moja se kćer nikada nije žalila.
Govorila bi nam:
"Dobro mi je sa iskrivljenim osmehom
i sa utrnulim licem.
Biću dobro. Molim vas da ne brinete."
Bila je naša uteha
i olakšavala nam je bol.
Draga braćo i sestre,
naučili smo od nje kako da budemo jaki
u najtežim vremenima.
Drago mi je što ovo
mogu da podelim s vama,
iako je ikona
borbe za prava dece i žena,
ona je kao i svaka druga
šesnaestogodišnjakinja.
Plače ako ne završi domaći zadatak,
prepire se sa svojom braćom
i ja sam veoma srećan zbog toga.
Ljudi me pitaju,
šta je tako posebno u mom mentorstvu
što je Malalu učinilo tako odvažnom
i tako hrabrom, glasnom i razboritom?
Kažem im, ne pitajte me šta jesam,
pitajte me šta nisam učinio.
Nisam joj podrezao krila i to je sve.
Mnogo vam hvala.
(Aplauz)
Hvala. Mnogo vam hvala.
Hvala. (Aplauz)
I många patriarkala samhällen
och stamsamhällen,
är fäder oftast kända genom sina söner,
men jag är en av få fäder
som är känd genom sin dotter,
och det är jag stolt över.
(Applåder)
Malala startade sin kampanj för utbildning
och stod upp för sina rättigheter 2007,
och när hennes ansträngningar
belönades 2011,
och hon fick det nationella
ungdomsfredspriset,
blev hon en väldigt känd,
väldigt populär ung flicka i sitt land.
Innan det var hon min dotter,
men nu är jag hennes far.
(Skratt)
Mina damer och herrar,
om vi kastar en blick
på mänsklighetens historia,
så är kvinnors historia
en historia av orättvisa,
ojämlikhet,
våld och utnyttjande.
Ni förstår,
i patriarkala samhällen,
redan från allra första början,
när en flicka föds,
så firas inte hennes födelse.
Hon blir inte välkomnad,
varken av fadern eller modern.
Grannarna kommer
och beklagar modern,
och ingen gratulerar fadern.
Och en mor är väldigt illa till mods
över att ha fått ett flickebarn.
När hon föder den första flickan,
sin första dotter, blir hon ledsen.
När hon föder den andra dottern,
blir hon chockad,
och när hon förväntat sig en son,
när hon föder en tredje dotter,
känner hon sig skyldig som en brottsling.
Inte bara modern lider,
utan dottern, den nyfödda dottern,
lider hon också när hon växer upp,
När hon är fem år,
och borde gå i skolan,
stannar hon hemma
och hennes bröder börjar skolan.
Upp till 12 års ålder har hon
på något sätt ett gott liv.
Hon kan ha roligt.
Hon kan leka med sina vänner på gatan,
och hon kan röra sig fritt i området,
som en fjäril.
Men när hon blir tonåring,
när hon fyller 13 år,
förbjuds hon att lämna hemmet
utan en manlig eskort.
Hon är instängd inom hemmets fyra väggar.
Hon är inte längre en fri individ.
Hon blir den så kallade hedern
för sin far och sina bröder
och för sin familj,
och om hon bryter
den så kallade hederskoden,
så kan hon till och med dödas.
Och det är också intressant
att denna så kallade
hederskod,
inte bara påverkar en flickas liv,
den påverkar också livet
för de manliga familjemedlemmarna.
Jag känner en familj
med sju systrar och en bror,
och den enda brodern,
han har flyttat till länderna
runt Persiska viken,
för att försörja sina sju systrar
och sina föräldrar,
eftersom han tror
att det vore förödmjukande
om hans sju systrar lär sig någonting
och lämnar hemmet
för att tjäna sitt uppehälle.
Så den här brodern,
han offrar glädjen i sitt liv
och sina systrars lycka
vid den så kallade hederns altare.
Och det finns ännu en norm
i patriarkala samhällen
som kallas lydnad.
En god flicka förväntas vara
väldigt tyst, väldigt ödmjuk
och väldigt underdånig.
Det är kriteriet.
Den exemplariskt goda flickan
ska vara väldigt tyst.
Hon förväntas tiga still
och hon förväntas acceptera de beslut
som fattas av hennes far och mor
och besluten tagna av andra äldre,
även om hon inte tycker om dem.
Om hon blir gift med en man
hon inte tycker om
eller om hon blir gift med en gammal man,
så måste hon acceptera det,
eftersom hon inte vill kallas olydig.
Om hon blir gift väldigt tidigt,
så måste hon acceptera det.
Annars kallas hon olydig.
Och vad händer slutligen?
Med en poets ord,
blir hon gift, lägrad,
och sedan föder hon
fler söner och döttrar.
Och det ironiska i situationen är
att denna mor,
lär ut samma läror om lydnad
till sin dotter
och samma läror om heder till sina söner.
Och den onda cirkeln
fortsätter och fortsätter.
Mina damer och herrar,
Denna miljoner kvinnors svåra belägenhet
kan förändras
om vi tänker annorlunda,
om kvinnor och män tänker annorlunda,
om män och kvinnor i stam-
och patriarkala samhällen
i utvecklingsländer,
om de kan bryta några av normerna
för familjen och samhället,
om de kan avskaffa
de diskriminerande lagar
i dessa staters system,
som går emot grundläggande
mänskliga rättigheter
för kvinnor.
Kära bröder och systrar, när Malala föddes
och för första gången,
tro mig,
jag tycker ärligt talat inte om nyfödda,
(Skratt)
men när jag först mötte hennes blick,
tro mig,
kände jag mig extremt stolt.
Och långt före det att hon föddes,
tänkte jag på hennes namn,
jag fascinerades av en hjältemodig
legendarisk frihetskämpe i Afghanistan.
Hennes namn var Malalai av Maiwand,
och jag döpte min dotter efter henne.
Några dagar efter Malalas födelse,
min dotter var född,
kom min kusin --
och det var en slump --
han kom till mitt hem
och han hade med sig ett släktträd,
ett träd för släkten Yousafzai,
och när jag tittade på det släktträdet,
gick det 300 år bakåt i tiden
med våra förfäder.
Men när jag tittade så var alla män,
och jag tog fram min penna,
drog en linje från mitt namn
och skrev "Malala."
Och när hon växte upp,
när hon var fyra och ett halvt år gammal,
skrev jag in henne i min skola.
Nu kanske ni frågar er själva
varför jag nämner
inskrivningen av en flicka i en skola?
Jo, jag måste berätta det.
Det kanske tas för givet i Kanada,
i USA, i många utvecklade länder,
men i fattiga länder,
i patriarkala samhällen, i stamsamhällen,
är det en stor händelse i en flickas liv.
Inskrivningen i en skola betyder
erkännande av hennes identitet
och hennes namn.
Inskrivningen i en skola betyder
att hon har stigit in i en värld av drömmar
och förhoppningar
där hon kan utforska sin potential
för sitt framtida liv.
Jag har fem systrar,
och ingen av dem fick gå i skolan,
och ni kommer att förundras,
för två veckor sedan, när jag fyllde i
den kanadensiska visumblanketten,
och jag fyllde i familjedelen av blanketten
kunde jag inte minnas
några av mina systrars efternamn.
Och anledningen till det var
att jag aldrig, aldrig sett
mina systrars namn
skrivna i något dokument.
Det var anledningen till att
jag värdesatte min dotter.
Vad min far inte kunde ge mina systrar
till sina döttrar,
tänkte jag att jag måste ändra.
Jag uppskattade intelligensen
och begåvningen hos min dotter.
Jag uppmuntrade henne att sitta med mig
när mina vänner kom över.
Jag uppmuntrade henne
att komma med mig på möten.
Och alla dessa goda värderingar
försökte jag inpränta
i hennes personlighet.
Men det handlade inte bara
om henne, bara Malala.
Jag överförde dessa goda värderingar
till min skola, till kvinnliga elever
och manliga elever också.
Jag tillämpade utbildning för frigörelse.
Jag lärde mina flickor,
jag lärde mina kvinnliga elever,
att glömma den lydnad de lärt sig.
Jag lärde mina manliga elever
att glömma den så kallade
pseudo-heder de lärt sig.
Kära bröder och systrar,
vi kämpade för fler rättigheter för kvinnor,
och vi kämpade för att få mer,
mer och mer utrymme
för kvinnor i samhället.
Men vi upptäckte ett nytt fenomen.
Det var dödligt för mänskliga rättigheter
och speciellt för kvinnors rättigheter.
Det kallades talibanisering.
Det betyder en total frånvaro
av kvinnors deltagande
i alla politiska, ekonomiska
och sociala aktiviteter.
Hundratals skolor förlorades.
Flickor blev förbjudna att gå i skolan.
Kvinnor tvingades bära slöja
och de förhindrades från
att gå till marknader.
Musiker tystades,
flickor blev pryglade
och sångare dödades.
Miljioner människor led,
men få sade något,
och det var väldigt skrämmande
när man är omgiven av sådana människor
som dödar och pryglar,
och man kräver sina rättigheter.
Det är en oerhört skrämmande upplevelse.
Vid 10 års ålder
stod Malala upp, och hon stod för rätten
till en utbilning.
Hon skrev en dagbok på BBC:s blogg,
hon erbjöd sig att delta
i New York Times dokumentärer,
och hon talade
från alla plattformar hon kunde.
Och hennes röst
var den kraftfullaste rösten.
Den spreds som ett crescendo
över hela världen.
Och det var anledningen till
att talibanerna
inte kunde tåla hennes kampanj,
och den 9 oktober 2012
sköts hon i huvudet från nära håll.
Det var en domedag för min familj och mig.
Världen blev ett stort svart hål.
När min dotter låg
på gränsen mellan liv och död,
viskade jag i min frus öra,
"Borde jag skyllas för det som hänt
min dotter och din dotter?"
Och hon sade tvärt till mig,
"Snälla, anklaga inte dig själv.
Du stod för det rätta.
Du satte ditt liv på spel
i sanningens tecken,
för fredens sak,
och för utbildningens sak,
och din dotter blev inspirerad av dig
hon förenade sig med dig.
Ni var båda på rätt väg
och Gud kommer att skydda henne."
Dessa få ord betydde mycket för mig,
och jag ställde inte denna fråga igen.
När Malala var på sjukhuset,
och gick igenom svåra smärtor
och hon hade svår huvudvärk
eftersom hennes ansiktsnerv
hade blivit avskuren,
kunde jag se en mörk skugga
sprida sig över min frus ansikte.
Men min dotter klagade aldrig.
Hon sa till oss,
"Jag är okej med mitt sneda leende
och med domningen av mitt ansikte.
Jag kommer att bli bra. Oroa er inte."
Hon gav oss förtröstan,
och hon tröstade oss.
Kära bröder och systrar,
vi lärde oss att bli motståndskraftiga
under de svåraste omständigheter,
och jag är glad att kunna säga
att trots att hon är en symbol
för barns och kvinnors rättigheter,
så är hon som vilken
16-årig flicka som helst.
Hon gråter när hon inte
är klar med läxorna.
Hon bråkar med sina bröder,
och det är jag glad för.
Folk frågar mig
vad som är speciellt i mitt mentorskap
som har gjort Malala så djärv,
så modig och så verbal och säker?
Jag svarar dem,
fråga mig inte vad jag gjorde.
Fråga mig vad jag inte gjorde.
Jag klippte inte hennes vingar,
det är allt.
Tack så mycket.
(Applåder)
Tack. Tack så väldigt mycket.
Tack. (Applåder)
பல ஆணாதிக்க மற்றும்
பழங்குடி சமூகங்களில்
பொதுவாக ஒரு தந்தை
தன் மகனால் அறியப்படுவார்
ஆனால் நான்
என் மகளால் அறியப்படும்
வெகுசில தந்தைகளில் ஒருவன்
அதில் எனக்கு மிகவும் பெருமை
(கரவொலி)
மலாலா தனது கல்வி மற்றும்
அவரது உரிமைகளுக்காக
2007 இல் பிரச்சாரத்தைத்
தொடங்கினார்
2011இல் அவரது முயற்சிகள்
கௌரவிக்கப்பட்டது,
தேசிய இளைஞர் அமைதி பரிசு
வழங்கப்பட்டது
அவள் மிகவும்
பிரபலமானாள்
தன் நாட்டின் மிக பிரபல
இளம் பெண் ஆனார்
அதற்கு முன் வரை,
அவள் என் மகள்,
ஆனால் இப்போது
நான் அவள் தந்தை.
மக்களே
நாம் மனித வரலாற்றைப்
பார்த்தால்,
அதில் பெண்களின் கதை
அநீதி
சமத்துவமின்மை
வன்முறை மற்றும் சுரண்டலின்
கதையாக இருக்கும்.
அதாவது
ஆணாதிக்க சமூகங்களில்,
ஆரம்பத்திலிருந்தே,
ஒரு பெண் பிறக்கும்போது,
அவளின் பிறப்பு
கொண்டாடப்படுவதில்லை.
அவளை யாரும் வரவேற்பதில்லை
தந்தை தாயாலும் கூட அல்ல.
அக்கம் பக்கத்தினர் வந்து
தாயுக்கு ஆறுதல்
கூறுகின்றனர்
தந்தையை வாழ்த்துவதில்லை.
மேலும் பெண்ணை
பெற்றதற்காக
அந்த தாய் மிகவும்
சங்கடப் படுகிறாள்
முதல் பெண் குழந்தையைப்
பெற்றெடுக்கும்போது,
அதாவது முதல் மகளுக்கு
அவள் வருந்துகிறாள்
இரண்டாவது மகளை
பெற்றெடுக்கும் போது,
அவள்
அதிர்ச்சியடைகிறாள்
ஒரு மகனை எதிர்பார்த்து,
மூன்றாவது மகளை
பெற்றெடுக்கும் போது,
ஒரு குற்றவாளியைப் போல
அவள் உணர்கிறாள்.
தாய் மட்டுமல்ல,
ஆனால் மகள்,
புதிதாக பிறந்த மகள்,
அவள் வயதாக ஆக
அவளும் அவதிப்படுகிறாள்.
ஐந்து வயதில்,
அவள் பள்ளிக்குச்
செல்ல முடியாமல்,
வீட்டில் தங்குகிறாள்
ஆனால் அவளின் சகோதரர்கள்
பள்ளி சேர்கிறார்கள்
12 வயது வரை, எப்படியோ,
அவளுக்கு நல்ல வாழ்க்கை
கிடைக்கிறது.
சந்தோஷமாக
இருக்க முடியும்.
அவள் தன் நண்பர்களுடன்
தெருக்களில் விளையாடலாம்,
அவள் தெருக்களில்
ஒரு பட்டாம்பூச்சி போல.
அழகாக சுற்றலாம்
ஆனால் பதின்ம வயதிற்குள்
அவள் நுழையும் போது,
அதாவது
13 வயதாகும்போது,
தன் வீட்டை விட்டு
ஒரு ஆண் துணை இல்லாமல்
வெளியே செல்ல
தடை விதிக்கப்பட்டுள்ளது
தன் வீட்டின் நான்கு சுவர்களுக்குள்
அடைத்து வைக்கப்படுகிறாள்
இனி அவள்
சுதந்திரமானவள் இல்லை
அவளுடைய தந்தை,
சகோதரர்களின்
மற்றும் அவளது
குடும்பத்தின்,
கற்பனையான மரியாதைக்கு
அடையாளமாகிறாள்
அந்த கற்பனை
மரியாதையை
அவள் மீறினால்
அவள் கொல்லப்படலாம்.
அந்த சுவாரஸ்யமான
கற்பனை மரியாதை
அப்பெண்ணின்
வாழ்வை மட்டுமல்ல
அக்குடும்பத்தில் உள்ள
ஆண் உறுப்பினர்களின்
வாழ்க்கையையும் பாதிக்கிறது
எனக்கு தெரிந்த ஒரு குடும்பத்தில்
ஏழு சகோதரிகள்
மற்றும்
ஒரு சகோதரர் உள்ளார்.
ஏழு சகோதரிகளுக்கும்
தன் குடும்பத்திற்கும் உழைக்க
அவர் வளைகுடா நாட்டுக்கு
குடிபெயர்ந்தார்,
ஏனெனில் அவரது
ஏழு சகோதரிகள்
ஒரு திறமையைக் கற்று
வாழ்வாதாரத்தை சம்பாதிக்க
வீட்டை விட்டு வெளியே செல்வதை
அவமானகரமானதாக
அவர் நினைக்கிறார்
அதனால் இந்த சகோதரர்,
தன் வாழ்வின் சந்தோஷங்கள்
மற்றும் அவரது
சகோதரிகளின் மகிழ்ச்சியை
அந்த கற்பனை மரியாதைக்கு
தியாகம் செய்கிறார்
அந்த ஆணாதிக்க
சமூகத்திற்கு
மேலும் ஒரு
விதிமுறை உள்ளது
அதன் பெயர் கீழ்ப்படிதல்
ஒரு நல்ல பெண்
மிகவும் அமைதியாக,
தாழ்மையாக
மற்றும் மிக அடக்கமாக
இருப்பது
இதன் அளவுகோல்.
நல்ல பெண்ணுக்கு அடையாளம்
அமைதி
அவள் அமைதியாக தான்
இருக்க வேண்டும்
அவளுக்கு
விருப்பமில்லையெனினும்
தன் தாய், தந்தை
பெரியோர்களின் முடிவை
அவள் ஏற்றாக வேண்டும்
அவளுக்கு பிடிக்காத
ஒருவரை மணக்கவும்
அவர் வயதானவராக
இருப்பினும்
அவள் ஏற்க வேண்டும்
இல்லையேல் அவள்
அடக்க மற்றவள்
ஆகிவிடுவாள்
சிறு வயதிலேயே
மணமுடித்தாலும்
சம்மதிக்க வேண்டும்ம்
இல்லயேல் அடக்கமற்றவள்
ஆகிவிடுவாள்
இதன் முடிவு தான் என்ன?
ஒரி பெண் கவியின்
வரிகளில்
பெண் மணமுடித்து
படுக்கை பகிர்ந்து
மகன்கள் மற்றும் மகள்களை
பெற்றெடுக்கிறாள்
ஆனால் தன்
நிலைக்கு முரணாக
இந்த தாய்
மகளுக்கு
கீழ்ப்படிதலையும்
மகன்களுக்கு அதே கற்பனை
மரியாதையையும்
அவளே கற்பிக்கிறாள்
இந்த தீய சுழற்சி
தொடர்கிறது
மக்களே
கோடிக்கணக்கான
பெண்களின்
இந்நிலை
மாற்றப்படலாம்
நாம் மாறுபட்டு சிந்தித்தால்
பெண்களும் ஆண்களும்
மாறுபட்டு சிந்தித்தால்
பழங்குடி மற்றும் ஆணாதிக்க சமூக
ஆண்கள் பெண்கள்
வளரும் நாட்டு மக்கள்
சிந்தித்தால்
குடும்பம் மற்றும்
சமூகத்தின்
சில விதிமுறைகளை
மீற முடிந்தால்
பாரபட்சமான சட்டங்களை
ரத்து செய்ய முடிந்தால்
அதன் அமைப்புகளை
மாற்ற முடிந்தால்
பெண்களின் அடிப்படை
மனித உரிமைகளுக்கு
எதிரானவைகளை மாற்றினால்.
அன்பு சகோதர சகோதரிகளே,
மலாலா பிறந்தபோது,
முதல் முறையாக
நான் அவளை
பார்க்கிறேன்
புதிதாகப் பிறந்த குழந்தைகளை
நான் விரும்புவதில்லை
ஆனால் நான் சென்று
அவள் கண்களைப் பார்த்தபோது,
என்னை நம்புங்கள்
நான் மிகவும்
பெருமையடைந்தேன்
அவள் பிறப்பதற்கு முன்பே,
நான் அவள் பெயரைப்
தேர்ந்தெடுத்தேன்
ஆப்கானிஸ்தானில் புகழ்பெற்ற
சுதந்திர போராட்ட வீரர்.
ஒருவரின் வீரத்தால்
ஈர்க்கப்பட்டேன்
அவள் மைவாண்டினின்
மலாலாய்,
என் மகளுக்கு
அவள் பெயரிட்டேன்
அந்த சில நாட்கள்...
என் மகள் பிறந்தாள்,
என் உறவினர் வந்தார்
தற்செயலாக அவர்
என் வீட்டிற்கு வரும்போது
சந்ததிகளில் வரை படத்தை
கொண்டுவந்தார்.
யூஸஃப்ஸாய் சந்ததியின்
வரைபடம் அது
அவ் வரைபடம்
300 ஆண்டுகளுக்கு முந்தைய
என் முன்னோர்களின்
வரலாறை கொண்டிருந்தது
அதில் ஆண்களின்
பெயர்கள் மட்டுமே இருந்தது
எனது பேனாவை எடுத்தேன்
என் பெயரிலிருந்து
ஒரு கோடு வரைந்து,
"மலாலா" என்று எழுதினேன்.
அவள் வளர்ந்தாள்
அவளுக்கு
நான்கரை வயதாக இருந்தபோது,
நான் அவளை
என் பள்ளியில் சேர்த்தேன்.
இதை ஏன் குறிப்பிட வேண்டும்
என நீங்கள் ஏன் கேட்கலாம்
பெண்ணை பள்ளியில்
தானே சேர்த்தீர்கள்?
ஆமாம் சொல்ல வேண்டும்
வளர்ந்த நாடுகளான
கனடா, அமெரிக்காவில்
இது பெரிதல்ல
ஆனால் ஏழை நாடுகளில்,
ஆணாதிக்க,
பழங்குடி சமூகங்களில்
பெண் வாழ்வில்
இது ஒரு பெரிய நிகழ்வு.
பள்ளியில் சேர்வது
அவளையும்
அவளது பெயரையும்
அங்கீகரிப்பது போன்றது
பள்ளியில் சேர்வது
அவளின் கனவுகளுக்கும்
அபிலாஷைகளுக்கும்
அவளது எதிர்கால
வாழ்க்கைக்கான
திறன்களை ஆராய
ஒரு நுழைவு வாயில்.
எனக்கு
ஐந்து சகோதரிகள்
அவர்களில் யாரும்
பள்ளி செல்ல முடியவில்லை
சொன்னால்
ஆச்சரியப்படுவீர்கள்,
இரண்டு வாரங்களுக்கு முன்பு
நான் கனடிய விசா படிவத்தை
நிரப்பும்போது,
அப்படிவத்தின்
குடும்ப பகுதியில் நிரப்ப
எனது சில சகோதரிகளின்
குடும்பப்பெயர்கள்,
என்னால்
நினைவுபடுத்த முடியவில்லை
அதற்கு காரணம்
நான் ஒருபோதும் அவர்களின்
பெயர்களைப் பார்த்ததில்லை
எந்த ஆவணத்திலும் இதுவரை
எழுதப்பட்டதில்லை
அந்த ஒரு
காரணத்திற்காகவே
நான் என் மகளை
மதித்தேன்.
என் தந்தையால்
என் சகோதரிகளுக்கு
அவரின் மகள்களுக்கு
கொடுக்க முடியாததை
நான் மாற்ற நினைத்தேன்.
நான் என் மகளின்
புத்திசாலித்தனத்தையும்.
அறிவையும் பாராட்டுவேன்
என் நண்பர்கள் வரும்போது
என்னுடன் அமர
அவளை ஊக்குவித்தேன்
என்னுடன் வெவ்வேறு கூட்டங்களுக்கு
செல்ல ஊக்குவித்தேன்
இந்த நல்ல மதிப்புகள்
அனைத்தையும்
நான் அவளுடைய
ஆளுமையில் விதைத்தேன்
இது அவளூக்கு,
மலாலாவும் மட்டும் அல்ல.
நான் இந்த நல்ல மதிப்புகள்
அனைத்தையும்
என் பள்ளி, மாணவி மற்றும்
மாணவர்களுக்கும் வழங்கினேன்
கல்வியை விடுதலைக்காகப்
பயன்படுத்தினேன்.
நான் என் பெண்களுக்கு,
என் பெண் மாணவர்களுக்கு
கீழ்ப்படிதலின் பாடத்தை
மறக்க கற்பித்தேன்.
நான் என் மாணவர்களுக்கு
போலி மரியாதையை
உதற கற்பித்தேன்
அன்புள்ள சகோதர
சகோதரிகளே,
நாம் பெண்களின் அதிக
உரிமைகளுக்காக பாடுபடுகிறோம்
அதற்கும் மேலாக
சமுதாயத்தில் அவர்களுக்கு
அதிக இடம் கிடைக்க பாடுபட்டோம்
.ஆனால் நாங்கள்
ஒரு புதிய நிகழ்வைக் கண்டோம்.
இது மனித உரிமைகளுக்கு
ஆபத்தானது
குறிப்பாக பெண்கள்
உரிமைகளுக்கு ஆபத்தானது
இது தலிபமயமாக்கல்
என்று அழைக்கப்பட்டது.
அரசியல், பொருளாதார
மற்றும் சமூகம் என
அனைத்து நடவடிக்கைகளிலும்
பெண்கள் பங்கேற்பை
இது முழுமையான மறுத்தது
நூற்றுக்கணக்கான பள்ளிகள்
இழக்கப் பட்டது.
பெண்கள் பள்ளிக்கு செல்ல
தடைசெய்யப்பட்டனர்.
பெண்கள் முக்காடு அணிய
கட்டாயம் ஏற்பட்டது
சந்தைகளுக்குச் செல்லவும்
தடை வந்தது.
இசைக்கலைஞர்களை தடுத்தனர்
பெண்கள் அடித்து
நொறுக்கப்பட்டனர்
மற்றும் பாடகர்கள்
கொல்லப்பட்டனர்.
லட்சக்கணக்கான மக்கள்
துன்பப்பட்டனர்,
சிலரே எதிர்த்து பேசினர்,
அது மிகவும்
பயங்கரமான விஷயம்
கொலை செய்யும்,
அடித்து நொறுக்கும் ஆட்கள்
உங்களை சுற்றி இருக்கும்போது
உங்கள் உரிமைகளுக்காக பேசுவது
உண்மையில் மிகவும்
பயங்கரமான விஷயம்.
தனது 10 வயதில்,
மலாலா தன் உரிமைக்காக
கல்விக்காக நின்றாள்.
பிபிசி வலைப்பதிவிற்கு
தன் நாட்குறிப்பை எழுதினார்
நியூயார்க் டைம்ஸ்
ஆவணப்படங்களுக்கு
தானாக முன்வந்து
பேசினார்
தன்னால் முடிந்த அனைத்து
தளத்திலும் அவள் பேசினாள்.
அவளுடைய குரல்
மிகவும் சக்திவாய்ந்த குரலானது
அந்த குரல் உலகம் முழுக்க
உயர்ந்தது.
அதனால் தான் தலிபான்களால்
அவரது பிரச்சாரத்தை
பொறுக்க முடியவில்லை.
அக்டோபர் 9, 2012 அன்று,
அவள் நெருக்கமாக
தலையில் சுடப்பட்டாள்.
எனக்கும் என் குடும்பத்துக்கும்
அது ஒரு கரிய நாள்.
உலகமே ஒரு பெரிய
கருந்துளையாக மாறியது.
வாழ்க்கை மற்றும்
மரண விளிம்பில்,
என் மகள் இருந்தபோது
நான் என் மனைவியின்
காதுகளில் கேட்டது..
என் மற்றும் உங்கள் மகளுக்கு
நடந்ததற்கு நான் தான் காரணமா?
அவள் உடனடியாக குறுக்கிட்டு
"தயவுசெய்து உங்களை
குறை சொல்லாதீர்கள்
நீங்கள் சரியான
காரணத்திற்காக நின்றீர்கள்.
சத்தியத்திற்காக,
அமைதிக்காக
மற்றும் கல்விக்காக,
உங்கள் உயிரைப்
பணயம் வைத்தீர்கள்
உங்கள் மகள் உங்களிடமிருந்து
கற்றிருக்கிறாள்
உங்களுடன்
இணைந்திருக்கிறாள்.
ஒன்றாக சரியான
பாதையில் சென்றீர்கள்
கடவுள் அவளைப்
பாதுகாப்பார்." என்றார்
இந்த சில வார்த்தைகள்
எனக்கு நிறையப் உணர்த்தியது
அந்த கேள்வியை
மீண்டும் கேட்கவில்லை.
மலாலா மருத்துவமனையில்
இருந்தபோது,
அவள் கடுமையான
வலிகளை அனுபவித்தாள்
அவளின் முக நரம்பு
வெட்டப்பட்டதால்,
அவளுக்கு கடுமையான
தலைவலி இருந்தது
என் மனைவியின்
முகத்தில்
ஒரு இருண்ட நிழல் பரவியது
ஆனால் என் மகள்
ஒருபோதும் வருந்தவில்லை
அவள் எங்களிடம் சொன்னது
"என் உடைந்த புன்னகை
நன்றாக இருக்கிறது
முக உணர்வின்மையும்
பரவாயில்லை
கவலைப்பட வேண்டாம்"
என்பாள்
அவள் எங்களுக்கு
ஒரு ஆறுதல்,
அவள் எங்களை
ஆறுதல்படுத்தினாள்.
அன்புள்ள சகோதர
சகோதரிகளே,
மிகவும் கடினமான காலங்களில்,
நெகிழ்ச்சியுடன் இருக்க
அவளிடமிருந்து
கற்றுக்கொண்டோம்
இன்னொன்றை பகிர
நான் மகிழ்ச்சி அடைகிறேன்
குழந்தைகள் மற்றும்
பெண்களின் உரிமைகளுக்காக
உழைப்பவளாக
இருந்தாலும்
அவள் இன்னும்
16 வயது சிறுமி தான்
அவள் வீட்டுப்பாடம்
முடிக்காத போது அழுவாள்.
அவள் தன் சகோதரர்களுடன்
சண்டையிடுவாள்
அது எனக்கு மிகவும்
மகிழ்ச்சி தான்.
மக்கள் என்னிடம்
அதிகம் கேட்பது,
மலாலாவை எதற்கும் அஞ்சாது
குரல் கொடுக்கும் அளவுக்கு
மிகவும் தைரியமாக்கிய
உங்கள் வழிகாட்டலில்
சிறப்பு என்ன? என்பதே
நான் என்ன செய்தேன்
என்பதை விட
நான் என்ன செய்யவில்லை
என்று கேளுங்கள்.
அவளது சிறகுகளை வெட்டவில்லை
அவ்வளவுதான்.
மிக்க நன்றி.
(கைத்தட்டல்)
நன்றி. மிக்க நன்றி. நன்றி.
(கைத்தட்டல்)
ในสังคมที่ชายเป็นใหญ่ และในชนพื้นเมืองต่างๆ
ลูกชายมักเป็นผู้นำชื่อเสียงมาสู่บิดา
แต่ผมเป็นหนึ่งในพ่อไม่กี่คน
ที่เป็นที่รู้จักเพราะลูกสาว
และผมก็ภาคภูมิใจ
(เสียงปรบมือ)
มาลาลาเริ่มโครงการรณรงค์เพื่อการศึกษา
และยืนหยัดเพื่อสิทธิของเธอ ในปี 2007
และเมื่อความพยายามของเธอ
ได้รับการยกย่องในปี 2011
เธอได้รับรางวัลเยาวชนเพื่อสันติภาพแห่งชาติ
แล้วเธอก็เริ่มเป็นที่รู้จักในวงกว้าง
เป็นสาวน้อยที่ได้รับความนิยมอย่างมากในประเทศ
ก่อนหน้านั้น เธอมีฐานะเป็นลูกสาวของผม
แต่ตอนนี้ผมมีฐานะเป็นพ่อของเธอ
ท่านสุภาพบุรุษและสุภาพสตรี
ถ้าเรามองเข้าไปในประวัติศาสตร์มนุษยชาติ
เรื่องราวของผู้หญิง
เป็นเรื่องราวของความอยุติธรรม
ความไม่เท่าเทียม
ความรุนแรง และการถูกใช้ตักตวงผลประโยชน์
คุณจะเห็นว่า
ในสังคมปิตาธิปไตย
ตั้งแต่แรกเริ่มเลยทีเดียว
เมื่อเด็กผู้หญิงเกิดมา
ไม่มีการเฉลิมฉลองแด่การกำเนิดของเธอ
ไม่มีใครยินดีต้อนรับเธอ
ไม่ว่าจะพ่อหรือแม่
เพื่อนบ้านจะมา
แสดงความเวทนาต่อผู้เป็นแม่
และไม่มีใครแสดงความยินดีต่อผู้เป็นพ่อ
และแม่เด็กจะรู้สึกอึดอัดเหลือเกิน
ที่มีลูกผู้หญิง
เมื่อเธอให้กำเนิดลูกคนแรกเป็นหญิง
ลูกคนแรกเป็นลูกสาว เธอจะเศร้าใจ
เมื่อเธอมีลูกคนที่สองเป็นลูกสาว
เธอจะหวาดผวา
และด้วยความคาดหวังที่จะมีลูกชาย
เมื่อเธอให้กำเนิดลูกสาวคนที่สาม
เธอจะรู้สึกผิดเหมือนเป็นอาชญากร
ไม่เพียงแค่แม่เด็กที่ต้องทุกข์ระทม
แต่ลูกสาว ลูกสาวที่เพิ่งเกิดใหม่
เมื่อเธอเติบโตขึ้น
เธอจะต้องตรอมใจเช่นกัน
เมื่อเธออายุได้ห้าขวบ
ช่วงที่เธอควรจะได้ไปโรงเรียน
เธอต้องอยู่กับบ้าน
ขณะที่พี่ชายน้องชายของเธอได้เข้าโรงเรียน
จนกระทั่งเธออายุ 12 ปี แม้ว่า
เธอจะได้มีชีวิตที่ดี
เธอจะได้สนุกสนาน
เธอสามารถออกไปเล่นกับเพื่อนตามถนนหนทาง
และเธอสามารถโบยบินไปตามท้องถนน
ดั่งผีเสื้อ
แต่เมื่อเธอย่างเข้าช่วงวัยรุ่น
เมื่อเธออายุ 13 ปี
เธอจะถูกห้ามไม่ให้ออกจากบ้าน
หากไม่มีญาติผู้ชายเป็นผู้ติดตาม
เธอถูกกักตัวไว้ภายในกำแพงสี่ด้านของบ้าน
หมดสิ้นเสรีของปัจเจก
เธอกลายเป็นสิ่งที่ถูกเรียกว่า "เกียรติยศ"
ของพ่อ ของพี่น้องผู้ชาย
และของครอบครัวเธอ
และหากเธอละเมิด
หลักเกณฑ์ของสิ่งที่เรียกว่าเกียรติยศนั้น
เธออาจถูกฆ่า
และมันยังน่าสนใจในสิ่งที่เรียกว่า
กฎเกณฑ์ของเกียรติยศ
ไม่ได้ส่งผลต่อผู้หญิงเพียงอย่างเดียว
ยังส่งผลต่อชีวิต
ของสมาชิกผู้ชายในครอบครัว
ผมรู้จักครอบครัวหนึ่งซึ่งมีลูกสาวเจ็ดคน
และมีลูกชายหนึ่งคน
และลูกชายคนนั้น
ต้องย้ายไปอยู่ที่รัฐรอบอ่าวเปอร์เซีย
เพื่อหาเลี้ยงพี่สาวน้องสาวทั้งเจ็ด
และพ่อแม่
เพราะเขาคิดว่ามันน่าอับอาย
หากพี่สาวน้องสาวทั้งเจ็ดของเขาจะต้องฝึกทักษะ
และออกจากบ้าน
ไปหาเลี้ยงชีพ
ดังนั้นชายคนนี้
จึงต้องสละความสำราญในชีวิตของเขา
และความสุขในชีวิตพี่สาวน้องสาวของเขา
ณ แท่นบูชาของสิ่งที่เรียกว่าเกียรติยศ
และยังมีอีกอย่างที่เป็นบรรทัดฐาน
ในสังคมชายเป็นใหญ่
นั่นคือการอยู่ในโอวาท
ผู้หญิงที่ดีจะต้อง
สงบปากสงบคำ อ่อนน้อมถ่อมตน
และว่าง่ายสุดๆ
นี่เป็นหลักเกณฑ์
แบบอย่างของผู้หญิงที่ดีควรจะต้องสงบปากสงบคำ
จะต้องเงียบไว้
และต้องยอมรับการตัดสินใจ
ของพ่อ ของแม่
และของผู้ใหญ่
แม้ว่าจริงๆ แล้ว เธอจะไม่เห็นด้วยก็ตาม
ถ้าเธอต้องแต่งงานกับผู้ชายที่ไม่ได้ชอบพอ
หรือต้องแต่งงานกับชายแก่
เธอก็ต้องยอมรับ
เพราะเธอไม่ต้องการถูกตราหน้าว่า
ไม่อยู่ในโอวาท
ถ้าเธอต้องแต่งงานตอนยังเด็กมาก
เธอก็ต้องยอม
ไม่อย่างนั้นเธอจะถูกตราหน้าว่าไม่อยู่ในโอวาท
แล้วจะเกิดอะไรขึ้นในตอนสุดท้าย
ในโลกของหญิงสาว
เธอแต่งงาน ร่วมหลับนอน
แล้วก็ให้กำเนิดลูกชายลูกสาว
และนี่เป็นเหตุการณ์ตลกร้าย
ที่แม่คนนี้
ก็จะสั่งสอนเรื่องการอยู่ในโอวาท
ให้กับลูกสาว
และสั่งสอนเรื่องเกียรติยศให้แก่ลูกชาย
และวงจรอุบาทว์นี้ก็เกิดขึ้นซ้ำแล้วซ้ำเล่า
ท่านสุภาพบุรุษและสุภาพสตรี
ชะตาของหญิงสาวนับล้านคน
สามารถเปลี่ยนแปลงได้
หากเราคิดให้ต่างออกไป
หากผู้หญิงและผู้ชายคิดต่างไปจากเดิม
ถ้าชายและหญิงในชนพื้นเมือง
และในสังคมปิตาธิปไตย
ในประเทศกำลังพัฒนา
หากพวกเขาสามารถยกเลิกบรรทัดฐานบางอย่าง
ของครอบครัวและสังคม
หากพวกเขาสามารถล้มล้างกฏหมาย
ซึ่งสร้างความไม่เท่าเทียม
ในระบบของบ้านเมืองของเขา
ซึ่งขัดแย้งกับหลักสิทธิมนุษยชนขั้นพื้นฐาน
ของผู้หญิง
พี่น้องชายหญิงที่รัก เมื่อตอนมาลาลาเกิด
และนั่นเป็นครั้งแรก
เชื่อผมเถอะ
ผมไม่ชอบเด็กอ่อนเลยจริงๆ สาบานได้
แต่เมื่อผมมองเข้าไปในดวงตาของเธอ
เชื่อผมมั้ย
ผมรู้สึกภาคภูมิใจอย่างที่สุด
และเป็นเวลานานก่อนที่เธอจะเกิด
ผมคิดเรื่องตั้งชื่อเธอ
แล้วผมก็หลงใหลในเรื่องของวีรสตรีคนหนึ่ง
ผู้เป็นนักต่อสู้เพื่อเสรีภาพในตำนานของอัฟกานิสถาน
ชื่อของเธอคือ มาลาลี (Malalai)
แห่ง มาไลวันด์ (Maiwand)
ผมตั้งชื่อลูกสาวของผมตามชื่อของเธอ
ไม่กี่วันหลังจากที่มาลาลาเกิด
ลูกสาวของผมเกิด
ญาติของผมมาหา
มันบังเอิญพอดี
เขามาที่บ้านของผม
และเอาแผนผังครอบครัวมาด้วย
แผนผังตระกูลยูซาฟไซ (Yousafzai)
เมื่อผมดูแผนผังครอบครัวของผม
มันโยงย้อนกลับไปถึง 300 ปี
ของประวัติบรรพบุรุษของเรา
แต่เมื่อผมมองไป ก็เห็นแต่ชื่อของผู้ชาย
แล้วผมก็หยิบปากกา
ขีดเส้นจากชื่อของผม
แล้วเขียนชื่อ "มาลาลา"
และเมื่อเธอโตขึ้น
เมื่อเธออายุได้สี่ขวบครึ่ง
ผมก็รับเธอเข้าเรียนในโรงเรียนของผม
คุณคงจะถามว่า แล้วไง? ทำไมผมต้องพูดถึง
เรื่องการรับเด็กผู้หญิงเข้าเรียนในโรงเรียน
ครับ ผมต้องกล่าวถึงมัน
มันอาจเป็นเรื่องธรรมดาในแคนาดา
ในอเมริกา ในหลายๆ ประเทศที่พัฒนาแล้ว
แต่ในประเทศยากจน
ในสังคมแบบปิตาธิปไตย ในสังคมชนพื้นเมือง
นี่เป็นเรื่องยิ่งใหญ่ในชีวิตของเด็กผู้หญิง
การลงทะเบียนเป็นนักเรียนในโรงเรียนหมายถึง
การได้รู้จักอัตลักษณ์และชื่อของเธอ
การเข้าโรงเรียนหมายถึง
เธอเข้าสู่โลกแห่งความฝัน
และความมุ่งมาดปรารถนา
ที่ที่เธอสามารถจะค้นพบศักยภาพของเธอ
เพื่ออนาคตของชีวิตเธอ
ผมมีพี่น้องผู้หญิงห้าคน
และไม่มีสักคนที่ได้เข้าโรงเรียน
และคุณคงจะประหลาดใจ
สองอาทิตย์ก่อนหน้านี้
ตอนผมกำลังกรอกเอกสารวีซ่าแคนาดา
และตอนผมกำลังกรอกส่วนเรื่องครอบครัว
ผมไม่สามารถนึก
นามสกุลของพี่น้องบางคนออกได้
และเหตุผลก็คือ
ผมไม่เคย ไม่เคยเลย ที่จะเห็นชื่อ
ของพี่น้องผมในเอกสารใดๆ
นั่นเป็นเหตุผลที่
ผมให้คุณค่ากับลูกสาวของผม
สิ่งที่พ่อของผมไม่สามารถให้แก่พี่น้องของผมได้
ไม่สามารถให้กับลูกสาวของเขาได้
ผมคิดว่าผมจะต้องเปลี่ยนแปลงมัน
ผมชื่นชมในความฉลาด
และความสามารถของลูกสาวผม
ผมให้เธอนั่งอยู่กับผม
เมื่อเพื่อนของผมมาเยี่ยมเยือน
ผมพาเธอไปออกงานตามที่ต่างๆ
สิ่งที่ผมทำนั้นคุ้มค่า
ผมพยายามที่จะเสริมสร้างบุคลิกภาพของเธอ
และไม่ใช่เฉพาะแต่กับมาลาลาเท่านั้น
ผมยังสั่งสอนสิ่งที่มีคุณค่าเหล่านี้
ในโรงเรียนของผม
ให้กับนักเรียนทั้งหญิงและชายเช่นกัน
ผมใช้การศึกษาเป็นเครื่องมือปลดปล่อย
ผมสอนเด็กสาว
ผมสอนนักเรียนหญิงของผม
ให้ลืมบทเรียนของการอยู่ในโอวาท
ผมสอนลูกศิษย์ผู้ชาย
ให้ลืมบทเรียนของไอ้ที่เรียกว่า
เกียรติยศจอมปลอมนั่น
พี่น้องที่รัก
เรามุ่งมั่นฝ่าฟันเพื่อสิทธิของผู้หญิง
และเราดิ้นรนเพื่อที่จะให้มี
พื้นที่ของผู้หญิงในสังคมเพิ่มมากขึ้น
แต่เราก็ได้พบกับอุบัติการณ์ใหม่
ที่เป็นอันตรายร้ายแรงต่อสิทธิมนุษยชน
โดยเฉพาะอย่างยิ่งสิทธิสตรี
มันเรียกว่า การเคลื่อนไหวของกลุ่มตาลีบัน
(Talibanization)
มันหมายถึงการปฏิเสธบทบาท
การมีส่วนร่วมของผู้หญิงโดยสิ้นเชิง
ในด้านการเมือง เศรษฐกิจ และกิจกรรมทางสังคม
โรงเรียนหลายร้อยโรงถูกทำลาย
เด็กผู้หญิงถูกห้ามไม่ให้ไปโรงเรียน
ผู้หญิงถูกบังคับให้ใส่ผ้าคลุมหน้า
และถูกห้ามไม่ให้ออกไปตลาด
นักดนตรีถูกห้ามไม่ให้บรรเลงเพลง
เด็กผู้หญิงถูกเฆี่ยนตี
และนักร้องถูกสังหาร
ผู้คนนับล้านต้องทนทุกข์
แต่มีคนเพียงเล็กน้อยเท่านั้นที่ไม่ทนเงียบเฉย
และมันเป็นเรื่องน่ากลัวที่สุด
เมื่อผู้คนที่อยู่รายรอบตัวคุณ
เป็นคนที่ฆ่าและทำร้าย
แต่คุณยังประกาศสิทธิของตน
มันช่างเป็นเรื่องน่ากลัวที่สุดจริงๆ
เมื่ออายุได้ 10 ขวบ
มาลาลายืนหยัด และเธอยืนหยัดเพื่อสิทธิ
ในการศึกษา
เธอเขียนไดอารี่ให้กับบล๊อกของ บีบีซี (BCC)
เธออาสาตัวเอง
ให้กับการถ่ายทำสารคดีของ นิวยอร์ค ไทม์
(New York Times)
และป่าวประกาศไปในทุกทางที่เธอจะสามารถ
และเสียงของเธอเป็นเสียงที่ทรงพลังมากที่สุด
มันแพร่กระจายและดังขึ้นเรื่อยๆ ไปทั่วโลก
และนั่นเป็นเหตุผลที่พวกตาลีบัน
ไม่สามารถทนต่อโครงการของเธอได้
และในวันที่ 9 ตุลาคม 2012
เธอถูกยิงเข้าที่ศีรษะในระยะประชิด
มันเป็นวันโลกาวินาศ
สำหรับครอบครัวของผมและตัวผม
โลกกลายเป็นหลุมดำขนาดใหญ่
ในขณะที่ลูกสาวของผม
อยู่ที่ทางแยกระหว่างความเป็นกับความตาย
ผมกระซิบที่ข้างหูของภรรยาว่า
นี่เป็นความผิดของผมหรือเปล่า
สำหรับเรื่องที่เกิดขึ้น
กับลูกสาวของผมและลูกสาวของคุณ?
เธอพูดขึ้นมาทันทีว่า
โปรดอย่าโทษตัวเองเลย
คุณยืนหยัดเพื่อสิ่งที่ถูกต้อง
คุณเอาชีวิตตัวเองเป็นเดิมพัน
ในการต่อสู้เพื่อความจริง
ต่อสู้เพื่อสันติภาพ
ต่อสู้เพื่อการศึกษา
และลูกสาวของเราได้แรงบันดาลใจจากคุณ
เธอจึงเข้าร่วมทางเดินเดียวกับคุณ
คุณทั้งคู่อยู่บนทางที่ถูกต้อง
และพระเจ้าจะคุ้มครองเธอ
คำไม่กี่คำเหล่านี้มีความหมายมากมายสำหรับผม
และผมก็ไม่เคยถามคำถามนี้อีกเลย
เมื่อตอนที่มาลาลาอยู่ในโรงพยาบาล
เธอได้รับความเจ็บปวดอย่างแสนสาหัส
เธอปวดหัวอย่างหนัก
เพราะเส้นประสาทใบหน้าของเธอขาด
ผมเห็นเงามืด
ฉายทาบบนหน้าของภรรยาผม
แต่ลูกสาวของผมไม่เคยบ่น
เธอบอกพวกเราว่า
หนูสบายดี แค่ยิ้มได้เบี้ยว
และรู้สึกชาบนใบหน้า
หนูจะไม่เป็นไร อย่ากังวลเลย
เธอเป็นสิ่งประโลมใจของเรา
เธอปลอบโยนเราให้สบายใจ
พี่น้องที่รัก
เราเรียนรู้จากเธอว่าจะกลับสู่ภาวะปกติอย่างไร
ในเวลาที่ยากลำบากที่สุด
และผมยินดีที่จะแบ่งปันกับพวกคุณ
ว่าแม้ว่าเธอจะเป็นบุคคลที่เป็นสัญลักษณ์
ของสิทธิเด็กและสตรี
เธอก็เป็นเหมือนเด็กสาวอายุสิบหกคนอื่นๆ
เธอร้องไห้เมื่อทำการบ้านไม่เสร็จ
เธอตีกันกับพี่น้องผู้ชาย
แต่ผมก็มีความสุขมาก
คนมากมายถามผมว่า
มีอะไรพิเศษในการเลี้ยงดูของผม
ที่ทำให้มาลาลาพร้อมที่จะต่อสู้
มีความกล้าหาญ กล้าที่จะแสดงความเห็น
และมีสติ
ผมตอบพวกเขาว่า อย่าถามเลยว่าผมทำอะไร
ถามสิว่าผมไม่ได้ทำอะไร
ผมแค่ไม่ได้ตัดปีกของเธอออก
ก็แค่นั้นเอง
ขอบคุณมากๆ ครับ
(เสียงปรบมือ)
ขอบคุณครับ ขอบคุณมาก ขอบคุณ
(เสียงปรบมือ)
Bir çok ataerkil ve kabile toplumlarında
babalar genellikle oğulları ile tanınır
ama ben kızı ile tanınan
az sayıdaki babadan biriyim
ve bundan gurur duyuyorum
(alkış)
Malala eğitim kampanyasına
ve haklarını talep etmeye 2007 yılında başladı,
ve bu çabaları 2011 yılında onurlandırıldığında
ve Ulusal Gençlik Barış Ödülü verildiğinde
ülkesinde çok ünlü ve
ve çok popüler genç bir kız oldu.
Önceden Malala benim kızımdı,
şimdi ise ben onun babasıyım.
Bayanlar ve baylar,
Eğer insanlık tarihine bir göz atarsak,
Kadınların tarihinin bir
adaletsizlik
eşitsizlik,
şiddet ve sömürü tarihi olduğunu
görürsünüz.
Ataerkil toplumlarda
daha en başta,
bir kız çocuğu doğduğunda
doğumu kutlanmıyor.
Bir kız çocuğunun doğumu ne annesi ne de babası tarafından
istenen bir şey değildir.
Komşular gelir
ve annenin kederini paylaşır
ve kimse babayı kutlamaz.
Anne de bir kız çocuğu doğurduğu için
büyük bir huzursuzluk içindedir.
İlk kız çocuğunu doğurduğu zaman
üzülür.
İkinci kız çocuğunu doğurduğu zaman
şoka girer,
ve bir erkek çocuğunun beklentisi içinde iken
üçüncü kız çocuğunu da doğurduğu zaman
kendisini suçlu hisseder.
Bu acıyı tabi ki sadece anneler çekmiyor
aynı zamanda kızları, daha yeni doğan kızları da
büyümeye başladıklarında
bu acıyı devralıyorlar
5 yaşında
okula gitmesi gereken yaşta
evinde oturuyor
ve erkek kardeşleri okula gönderiliyor
12 yaşına gelene kadar
bir şekilde iyi bir hayatı oluyor
eğlenebiliyor
arkadaşları ile sokaklarda oyunlar oynayabiliyor
ve tıpkı bir kelebek gibi
sokaklarda rahatça gezebiliyor.
Ancak çocukluk evresinden genç kızlığa geçtiğinde
yani 13 yaşına bastığı zaman
yanında bir erkek olmadan
evden dışarı çıkması yasaklanıyor.
Evin içinde dört duvar arasında mahsur bırakılıyor.
O artık özgür bir birey değil,
babası ve abileri için
ve ailesi için
"namus" olarak görülüyor
ve sınırı aşarsa
bu ahlak kurallarına göre
öldürülebiliyor.
Aslında bu sözde ahlak kurallarının
yalnızca
kızların değil,
ayrıca aile içindeki
erkek bireylerin de yaşamlarını etkilemesi ilginçtir.
7 kızı ve 1 erkek çocuğu olan bir aile tanıyorum
ve bu erkek çocuğu
Kız kardeşlerinin ve ailesinin
yaşamını kazanabilmek için
Körfez ülkelerine göç etti. Çünkü 7 kız kardeşin
bir meslek edinmesi
ve evden dışarı çıkması fikri
ve tabi ki geçim kaynağına sahip olmaları düşüncesi
ona çok aşağılayıcı geliyordu.
Bu yüzden bu erkek kardeş,
hayatın ona
ve kızkardeşlerine sunduğu mutlulukları
bu sözde namus anlayışının sunağında kurban etti.
Ataerkil toplumlarda
bir kural daha vardır
ve bunun adı "itaat"tir.
İyi bir kız
her zaman sessiz, mütevazi
ve uysal olmalıdır
bu bir kriterdir.
Örnek bir kız sessiz
ve sakin olmalıdır ve
annesi ya da babası
ya da büyükleri tarafından alınan kararları
hiç hoşuna gitmese bile
kabul etmelidir.
Sevmediği bir adamla evlendirilse
veya çok yaşlı bir adamla evlendirilse bile
bunu kabul etmelidir
çünkü itaatsiz olarak
etiketlenmek istemez.
Eğer çok erken yaşta evlendirilirse
bunu kabul etmelidir
Aksi halde itaatsiz olarak anılacaktır
Peki sonra ne olacaktır?
Bir kadın şairin tanımı ile
evlenecek, kademe atlayacak
ve bir çok erkek ve kız çocuk doğuracaktır.
Bu durumun en ironik tarafı ise
bu annenin de
kızlarına
aynı itaat dersini
oğullarına ise aynı namus dersini verecek olması
ve bu vahşi çarkın hep dönmeye devam edecek olmasıdır.
Bayanlar ve baylar,
milyonlarca kadının içinde olduğu bu kötü durum
değişebilir
eğer farklı bir şekilde düşünebilirsek
eğer kadınlar ve erkekler farklı düşünürlerse
eğer gelişmekte olan ülkelerdeki
ataerkil toplumların kadın ve erkekleri
toplumlarının ve ailelerinin
normlarını kırabilirlerse
eğer ülkelerindeki sistemin
kadınların en temel insan haklarına karşı çıkarılmış olan
ayrımcı kanunları
ortadan kaldırırlarsa.
Sevgili kardeşlerim, Malala doğduğu zaman
ilk anında
inanın bana,
ki dürüst olmak gerekirse yeni doğan çocuklardan hoşlanmam,
O'nun gözlerinin içine baktığımda
inanın bana
çok ama çok gururlandım.
O doğmadan çok önce
O'nun adını düşünmüş
ve Afganistan'ın efsanevi kahramanı olan
bir özgürlük savaşçısından çok etkilenmiştim.
O'nun adı Malalai Af-Maiwand'dı
ve ben de kızıma bu ismi verdim
Malala,
yani kızım doğduktan sonra bir kaç gün sonra
kuzenim geldi
ve tesadüfi bir şekilde
evime gelirken
ile ağacımızı da yanında getirmişti
Yousafzai ailesinin aile ağacını.
Aile ağacımıza baktığımda
300 yıl öncesine dayandığını gördüm
Aile ağacındaki herkesin erkek olduğunu gördüğümde,
kalemimi aldım
ve kendi adımın altından çıkan bir çizgi çektim ve
"Malala" yazdım.
Ve büyüdüğü zaman
4 buçuk yaşına bastığında
onu kendi okuluma kaydettim.
Neden onu okula kaydettirdiğimi anlattığımı
soracaksınız bana
Evet, bundan bahsetmeliyim
Bu Kanada'da, Amerika'da ya da bir çok gelişmiş ülkede
zaten doğal olan bir uygulama olabilir,
ama yoksul ülkelerde
ataerkil toplumlarda ve kabile toplumlarında
bu bir kızın yaşamı için çok büyük bir olaydır.
Bir kızın okula kaydolması
onun kimliğinin ve isminin tanınması demektir.
Bir okula kaydolmak demek
rüyalar dünyasına girdiği anlamına gelir
ve gelecek yaşamı için
kendi potansiyelini keşfedeceği
büyük bir hedef anlamına gelir.
Benim 5 kız kardeşim var
ve hiçbirisi okula gitmedi
ve şaşıracaksınız,
2 hafta önce
Kanada vize formunu doldururken
ve formda aile kısmını doldururken
kız kardeşlerimin bazılarının
soy isimlerini hatırlayamadım.
Çünkü
şimdiye kadar hiçbir dökümanda
hiçbir kız kardeşimin ismini yazılı olarak görmemiştim.
Bu sebepledir ki
ben kızıma değer veriyorum.
Babamın kız kardeşlerime
ve kendi kızlarına veremediği değeri veriyorum
Ben bunu değiştirmem gerektiğini düşündüm
Kızımın zekâsını
ve dehasını her zaman takdir ettim.
Arkadaşlarım bana geldiklerinde
kızımı benim yanımda oturmaya teşvik ettim
Benimle birlikte farklı toplantılara gelmesi için cesaretlendirdim
Bütün bu iyi değerleri
onun karakterine aşılamaya çalıştım.
ve bu sadece Malala için değil,
bu değerlerin hepsini
kendi okulumda, kız ve erkek öğrencilerime de uyguladım.
Eğitimi bir kurtuluş olarak kullandım
Kızlarıma,
kız öğrencilerime
itaat dersini öğrenmemelerini öğrettim.
Erkek çocuklarıma
sahte ahlak derslerini öğrenmemelerini öğrettim.
Sevgili kardeşlerim
bizler kadın hakları için
daha fazla hak sahibi olmaları için çabalıyorduk
kadınların toplum içinde daha fazla yer edinmesi için
ancak yeni bir fenomen ile karşı karşıya geldik.
İnsan hakları için öldürücü olan
ve özellikle de kadın hakları için öldürücü olan bir fenomenle.
Bu, "Talibanlaşma" olarak adlandırılıyordu.
Bu tam anlamı ile
kadınların politik, ekonomik ve sosyal aktivitelerini
boşa çıkarmaydı.
Yüzlerce okul kayboldu.
Kızlar okula gitmekten alıkonuldu,
Kkdınlar peçe giymeye zorlandı
ve markete bile gitmeleri yasaklandı.
Müzisyenler susturuldu,
kızlar kırbaçlandı ve
şarkıcılar öldürüldü.
Milyonlarca insan acı çekti
ancak çok azı konuştu
ve bu en ürkütücü olanıydı
etrafınızda öldürülen ve kırbaçlanan
insanlar olduğunda
kendi haklarınız için konuşuyorsunuz,
bu en ürkütücü olanıdır.
10 yaşına geldiğinde
Malala ayaklandı,
eğitim hakkı için ayaklandı.
BBC Blog için bir günlük yazmaya başladı
ve kendini New York Times belgesellerine
gönüllü olarak adadı
ve konuşabildiği tüm platformlarda konuştu.
Onun sesi en güçlü ses oldu
ve bu ses, şiddeti git gide artan bir hızla dünyaya yayıldı
İşte bu yüzden Taliban
onun kampanyasına tahammül edemedi
ve 9 Ekim 2012 tarihinde
çok kısa bir mesafeden kafasından vuruldu
O gün benim ve ailem için tam anlamı ile bir kıyamet günüydü.
Dünya büyük ve karanlık bir boşluğa dönüşmüştü.
Kızım
yaşam ve ölüm arasındaki o sınırda iken
eşimin kulağına
"Kızımıza olanlar için kendimi mi suçlamalıyım?"
diye fısıldadım
ve birden bire bana
"Lütfen kendini suçlama
sen doğru bir şey için direndin
doğru olan için
kendi hayatını ortaya koydun
barış için
ve eğitim için
ve kızın da senden etkilendi
ve sana katıldı.
Siz ikiniz de doğru yoldaydınız
ve Tanrı onu koruyacaktır"
Bu bir kaç cümle benim için çok önemliydi
ve aynı soruyu bir daha sormadım.
Malala hastanede iken
ve can acısı içinde iken
çok ağır baş ağrıları varken
-çünkü yüz sinirleri kesilmişti-
eşimin yüzüne yayılan
karanlık bir gölge gördüm.
Ancak kızım asla şikayet etmedi
Bize
"Çarpık gülüşüm ve yüzümdeki bu hissizlikle
ben iyiyim
Ve iyi olacağım, lütfen merak etmeyin" dedi.
O bizim için bir teselli idi
ve bizi yatıştırdı.
Sevgili kardeşlerim,
biz ondan en zor zamanlarımızda
güçlükleri nasıl yeneceğimizi öğrendik
ve sizlerle paylaşmaktan çok mutluyum ki
bir çocuk ve kadın hakları ikonu olmasının yanı sıra
kendisi
her 16 yaşındaki kız gibi
ödevlerini bitiremediğinde ağlayan,
erkek kardeşi ile dalaşıp duran bir kız çocuğu
ve bundan çok mutluyum.
Bana soruyorlar
Malala'nın akıl hocalığını yaparken
onu bu kadar cesaretli, bu kadar sesini çıkarmaktan çekinmeyen
ve bu kadar özgüvenli kılacak kadar özel ne yaptın?
Ben ise onlara bana ne yaptığımı değil
ne yapmadığımı sormalarını söylüyorum
Ben onun kanatlarını kırmadım, hepsi bu.
Teşekkürler
(Alkış)
Teşekkürler, çok teşekkürler, teşekkürler
(Alkış)
В багатьох патріархальних суспільствах та племінних суспільствах
батьки зазвичай стають відомими завдяки своїм синам,
але я один з небагатьох батьків,
хто відомий завдяки своїй доньці,
і я цим пишаюсь.
(Оплески)
Малала розпочала свою освітню кампанію
і боротьбу за захист своїх прав у 2007 році,
і коли її зусилля були виправдані у 2011 році,
і вона отримала національну премію миру серед молоді,
і стала дуже відомою,
дуже популярною молодою дівчиною своєї країни.
До цього моменту вона була моєю донькою,
але тепер я її батько.
Пані та панове,
якщо ми зазирнемо в історію людства,
то історія жінок -
це історія несправедливості,
нерівності,
насилля та експлуатації.
Розумієте,
в патріархальних суспільствах,
від самого початку,
коли народжується дівчинка,
її народження ніхто не святкує.
Їй ніхто не радіє,
ні її батько, ні її мати.
Приходять сусіди
і висловлюють свої співчуття матері,
і ніхто не вітає батька.
І мати почувається дуже незручно через те,
що народила дівчинку.
Коли вона вперше народжує дівчинку,
першу доньку, вона засмучується.
Коли вона вдруге народжує доньку,
вона шокована,
і продовжуючи сподіватись на сина,
коли вона втретє народжує доньку,
вона почувається винною, немов злодійка.
Але не лише мати страждає,
а й донька, новонароджена донька,
коли вона дорослішає,
вона також страждає.
В п'ятирічному віці,
коли їй вже час іти до школи,
вона залишається вдома,
а її братів приймають до школи.
До 12 років, в якійсь мірі,
у неї нормальне життя.
Вона може розважатись.
Вона може гратись зі своїми друзями на вулиці,
і вона може вільно пересуватись вулицями,
немов метелик.
Але коли вона стає підлітком,
коли їй виповнюється 13 років,
їй забороняється виходити із дому
без супроводу чоловіків.
Вона закута у чотирьох стінах свого дому.
Вона більше не вільна людина.
Вона стає так званою честю
свого батька, своїх братів,
своєї сім'ї,
і якщо вона порушить
кодекс цієї так званої честі,
її можуть навіть вбити.
І також цікаво, що цей так званий
кодекс честі,
впливає на життя не лише дівчини,
він також впливає на життя
чоловіків цієї родини.
Я знаю сім'ю, де є сім сестер і один брат,
і цей єдиний брат
мігрував до країн Персидської затоки,
щоб заробити грошей на життя своїх сестер
і батьків,
тому що він думає, що буде принизливо,
якщо його сім сестер опанують якесь ремесло
і підуть з дому
заробляти на життя.
Отже, цей брат
приносить в жертву свої життєві втіхи
і щастя своїх сестер
на алтар цієї так званої честі.
І є ще одна норма життя
суспільств з патріархальним устроєм,
яка називається покірністю.
Очікується, що хороша дівчина має бути
дуже спокійною, дуже скромною
і дуже покірною.
Це - критерій.
В основі поведінки хорошої дівчини лежить смиренність.
Їй слід бути мовчазною,
і їй слід приймати за належне рішення
її батька і матері,
та рішення старших,
навіть якщо вони їй не подобаються.
Якщо вона йде заміж за чоловіка, який їй не подобається,
або якщо вона виходить заміж за старого чоловіка,
вона має цьому скоритись,
тому що вона не хоче, щоб її обзивали
непокірною.
Якщо вона йде заміж дуже рано,
вона має це прийняти.
Інакше її називатимуть непокірною.
І що врешті-решт відбувається?
Словами поетеси,
"заміж видали, в ліжко поклали",
і потім вона народжує ще синів і дочок.
Іронія ситуації в тому,
що ця мати
вчить таким же урокам покірності
свою доньку
і таким же урокам честі своїх синів.
І це порочне коло продовжується, і продовжується.
Пані та панове,
це тяжке становище мільйонів жінок
можна змінити,
якщо ми будемо мислити по-іншому,
якщо жінки і чоловіки мислитимуть по-іншому,
якщо чоловіки і жінки у племінних і патріархальних суспільствах,
у країнах, що розвиваються,
зможуть порушити декілька правил
сім'ї та суспільства,
якщо вони відмінять дискримінаційні закони
систем у своїх країнах,
які суперечать основним правам людини,
жінок.
Дорогі брати і сестри, коли народилась Малала,
і вперше,
повірте мені,
я не люблю новонароджених, чесно кажучи,
але коли я підійшов і зазирнув їй в очі,
повірте мені,
я почав дуже пишатись.
І задовго до її народження
я розмірковував над її іменем,
і я був зачарований героїчним
легендарним борцем за свободу в Афганістані.
Її звали Малалаі з Маіванду,
і я назвав свою доньку на її честь.
Через декілька днів після народження Малали,
народження моєї доньки,
прийшов мій двоюрідний брат -
це була випадковість -
він прийшов до мене додому
і приніс сімейне дерево,
сімейне дерево сім'ї Юсафзай,
і коли я подивився на сімейне дерево,
воно відображало 300-літню історію наших предків.
Але коли я придивився, всі вони були чоловіками,
і я взяв ручку,
провів лінію від мого імені,
і написав "Малала".
І коли вона підросла,
коли їй виповнилось чотири з половиною роки,
я прийняв її до своєї школи.
Ви почнете питати тоді, чому мені потрібно зазначати
про прийняття до школи дівчини?
Так, я повинен про це нагадати.
Це, можливо, приймається за належне в Канаді,
в Америці, в багатьох розвинених країнах,
але в бідних країнах,
в патріархальних суспільствах, в племінних суспільствах,
в житті дівчини - це видатна подія.
Зарахування до школи означає
визнання її особистості і її імені.
Прийняття до школи означає,
що вона потрапила до країни мрій
і натхнення,
де вона може розкрити свої можливості
для свого майбутнього життя.
У мене є п'ять сестер,
і жодна з них не змогла піти до школи,
і ви будете вражені,
два тижні тому,
коли я заповнював папери для отримання візи в Канаду,
заповнював ту частину, в якій ідеться про сім'ю,
я не зміг пригадати
прізвища деяких моїх сестер.
І причиною було те,
що я ніколи, ніколи не бачив імена моїх сестер,
написаними на будь-якому документі.
Саме з цієї причини
я ціную свою доньку.
Те, що мій батько не зміг дати моїм сестрам,
я подумав, що повинен це змінити.
Бувало, я захоплювався розумом
і здібностями моєї доньки.
Я заохочував її посидіти зі мною,
коли, бувало, приходили мої друзі.
Я спонукав її ходити зі мною на різні збори.
І всі ці добрі якості
я намагався закарбувати в її особистості.
І це стосувалось не лише її, не лише Малали.
Я передавав всі ці добрі якості
своїм школярам: як дівчатам, так і хлопцям.
Я використовував освіту для емансипації.
Я вчив своїх дівчат,
я вчив своїх школярок
не навчатись урокам покірності.
Я вчив своїх школярів-хлопців
не навчатись урокам так званої псевдочесті.
Дорогі брати і сестри,
ми боремося за розширення прав для жінок,
і ми боролися за те, щоб мати більше,
більше і більше простору для жінок в суспільстві.
Але ми стикнулися з новим явищем.
Воно становило смертельну загрозу для прав людини,
і особливо для прав жінок.
Воно називалось талібанізацією.
Це означає повне заперечення
права участі жінок
в політичному, економічному і соціальному житті.
Сотні шкіл були втрачені.
Дівчатам заборонили ходити до школи.
Жінок змусили носити паранджу,
і вони припинили ходити на базари.
Музикантів змусили замовчати,
дівчат побили,
а співаків убили.
Постраждали мільйони,
але декілька осіб заговорили,
і найбільш жахаючим було те,
що довкола ті люди,
що вбивають і б'ють,
а ти виступаєш за свої права.
Це й справді найжахливіша річ.
В 10-річному віці
Малала виступила, і вона виступила за право
отримати освіту.
Вона написала щоденник для блогу BBC,
вона стала добровольцем
в документальних фільмах New York Times,
і вона говорила з усіх можливих сцен.
І її голос був найвпливовішим голосом.
Він поширювався по всьому світу.
І саме через це Талібан
не міг допустити існування її кампанії,
і 9 жовтня 2012 року
їй вистрелили в голову снайперським пострілом.
Для нашої сім'ї і для мене це був судний день.
Світ перетворився на велику чорну діру.
Коли моя дочка була
на межі життя і смерті,
я шепотів на ухо моїй дружині,
"Може, слід звинувачувати мене в тому, що сталось
із нашою донькою?"
І вона раптом мені відповіла
"Будь ласка, не звинувачуй себе.
Ти вчинив правильно.
Ти поставив під загрозу своє життя
за правду,
за мир,
і за освіту,
і твоя донька отримала натхнення від тебе,
і вона приєдналась до тебе.
Ви обидвоє ішли правильним шляхом,
і Бог захистить її".
Ці декілька слів багато означали для мене,
і я більше про таке не питав.
Коли Малала була у лікарні,
вона страшенно страждала,
і у неї були жахливі головні болі,
тому що її лицевий нерв був роздроблений,
я часом бачив, як темна тінь
лягає на обличчя моєї дружини.
Але моя донька ніколи не скаржилась.
Вона, бувало, казала нам:
"Мені добре з моєю скривленою посмішкою
і з моїм нечутливим обличчям.
Зі мною все буде добре. Не хвилюйтесь, будь ласка".
Вона була нашою розрадою,
і вона утішала нас.
Дорогі брати і сестри,
ми навчилися від неї, як бути життєрадісним
у найскладніші часи,
і я радий поділитися з вами тим,
що незважаючи на те, що вона є ідолом
у боротьбі за права дітей і жінок,
вона є звичайною 16-річною дівчиною.
Вона плаче, якщо домашня робота не закінчена.
Вона свариться зі своїми братами,
і я дуже щасливий з цього приводу.
Люди питають мене,
що ж такого особливого є в моєму наставництві,
що зробило Малалу такою відважною
і такою хороброю, такою красномовною та урівноваженою?
Я відповідаю їм, не питайте мене, що я зробив.
Спитайте мене, чого я не зробив.
Я не обрізав їй крила, і це все.
Дуже вам дякую.
(Оплески)
Дякую. Дуже дякую. Дякую. (Оплески)
بہت سے قبائلی اور پدرانہ سماجوں میں،
باپ کی پہچان بیٹوں سے ہوتی ہے،
لیکن میں ان چند باپوں میں سے ہوں،
جس کی پہچان اس کی بیٹی ہے،
اور مجھے اس پر فخر ہے-
(تالیاں)
ملالہ نے اپنی تعلیمی مہم کا آغاز
اور اپنے حقوق کے لئے آواز بلند 2007 میں کی،
اور جب اسکی کوششوں کو 2011 میں سراہا گیا،
اور اسے قومی امن انعام براۓ نوجوانان سے نوازا گیا،
اس نے بہت شہرت پائی،
اور وہ اپنے ملک کی شہرت یافتہ کم عمر لڑکی بن گئی-
اس سے پہلے، وہ میری بیٹی تھی،
لیکن اب میں اس کا والد ہوں-
خواتین و حضرات،
اگر ہم عالمی تاریخ پر ایک نظر ڈالیں،
تو خواتین کی کہانی
ناانصافی کی کہانی ہے،
عدم مساوات کی،
تشدد اور استحصال کی-
غور کیجئے،
پدرانہ معاشروں میں،
ابتدا ہی سے،
جب لڑکی کا جنم ہوتا ہے تو،
خوشی کا اظہار نہیں کیا جاتا -
اس کوخوش آمدید نہیں کہا جاتا،
نہ تو ماں کی طرف سے اور نہ باپ کی جانب سے-
اڑوس پڑوس سے لوگ آتے ہیں
اور ماں سے اظہار افسوس کرتے ہیں،
اور باپ کو کوئی مبارکباد نہیں دیتا-
اور ماں بھی بہت گھبراہٹ محسوس کرتی ہے
کہ اس نے بیٹی کو جنم دیا ہے-
جب وہ پہلی لڑکی کو جنم دیتی ہے،
پہلی بیٹی کو، تو وہ اداس ہوتی ہے-
جب دوسری بیٹی کو جنم دیتی ہے،
، تو اس کو صدمہ ہوتا ہے،
اور بیٹے کی امید میں،
جب وہ تیسری بیٹی کو جنم دیتی ہے،
تو وہ خود کو ایک مجرم کی طرح قصوروار سمجھتی ہے-
نا صرف ماں اذیت جھیلتی ہے،
بلکہ نو مولود بیٹی بھی،
جب وہ بڑی ہو جاتی ہے،
تو وہ بھی اذیت جھیلتی ہے-
پانچ سال کی عمر میں،
جب اسے اسکول جانا چاہیے،
وہ گھر میں ہی رہتی ہے
اور اس کے بھائیوں کو اسکول میں داخل کروا دیا جاتا ہے-
بارہ برس کی عمر تک، کسی طرح،
وہ ایک اچھی زندگی گزار لیتی ہے-
وہ تفریح کرسکتی ہے-
وہ اپنی سہیلیوں کے ساتھ گلیوں میں سیر و تفریح کرسکتی ہے،
وہ گلیوں میں آزادی سے گھوم سکتی ہے،
ایک آزاد تتلی کی طرح-
لیکن جب وہ سن بلوغت میں داخل ہو جاتی ہے،
اور تیرہ برس کی ہو چکتی ہے،
تو اس کا گھر سے باہر نکلنا ممنوع ہو جاتا ہے
بغیر کسی مرد کی حفاظت میں-
اسے گھر کی چار دیواری میں محصور کر دیا جاتا ہے-
اب وہ ایک آزاد شخص نہیں رہتی -
وہ نام نہاد غیرت بن جاتی ہے،
اپنے باپ اور بھائیوں کی،
اپنے خاندان کی،
اگر وہ تجاوز کرتی ہے،
غیرت کی نام نہاد حدود سے،
تو اس کو جان سے بھی مارا جا سکتا ہے-
یہ بھی دلچسپ بات ہے کہ یہ نام نہاد
قانون غیرت،
صرف لڑکی کی زندگی پر ہی اثر انداز نہیں ہوتا،
بلکہ اس سے متاثر ہوتی ہیں،
خاندان کے مردوں کی زندگیاں بھی-
میں سات بہنوں کے اکلوتے بھائی کے خاندان کے متعلق جانتا ہوں،
اور وہ اکلوتا بھائی،
خلیجی ممالک میں ہجرت کر گیا،
تاکہ کمائی کرسکے اپنی سات بہنوں کے لئے،
اور والدین کے لئے،
کیونکہ وہ سوچتا ہے کہ اس کے لئے بے عزتی کی بات ہو گی
اگر اس کی سات بہنیں کوئی ہنر سکھ لیں
اور گھر کی چاردیواری سے باہر
زندگی گزارنے کے لئے کچھ کمائی کرلیں-
تو یہ بھائی،
اپنی زندگی کی خوشیاں قربان کرتا ہے
اور اپنی بہنوں کی خوشی ،
نام نہاد عزت کی قربانگاہ پر-
اور ایک روایت ہے،
پدرانہ معاشرہ میں
اسے فرمانبرداری کہتے ہیں-
ایک نیک لڑکی کے لئے ضروری ہے،
کے وہ خاموش طبع اور فرمانبردار ہو،
اور اطاعت گزار ہو-
یہ ہی میعار ہے-
ایک قابل تقلید اچھی لڑکی کو خاموش رہنا چاہیے-
اس کو اپنے خیالات کا اظہار نہیں کرنا چاہیے
اور اسے فیصلوں کو من وعن قبول کرنا ہوتا ہے
اپنے ماں اور باپ کے فیصلوں کو
اپنے بڑوں کے فیصلوں کو،
خواہ وہ اسے ناپسند ہی کیوں نہ ہوں-
اگر اس کی شادی ایک ایسے مرد سے ہو جاتی ہے جسے وہ ناپسند کرتی ہے
یا کسی بوڑھے آدمی سے شادی ہو جاتی ہے،
اسے قبول کرنا پڑتا ہے،
کیونکہ وہ نہیں چاہتی کے اسے پر مہر لگ جائے
نافرمانی کی-
اگر شادی کم عمری کی ہو،
اسے قبول کرنا ہوتا ہے -
ورنہ وہ نافرمان کہلاۓ گی-
اور کیا ہوتا ہے آخر کار اس کا انجام؟
ایک شاعرہ کے الفاظ میں،
شادی ہوئی، ہم بستری ہوئی،
اور جنم دیا بہت سے بیٹوں اور بیٹیوں کو-
اور سانحہ تو یہ ہے کہ
یہ ماں،
فرمانبرداری کا یہی سبق سیکھاتی ہے،
اپنی بیٹی کو
اور غیرت کا وہی سبق اپنے بیٹوں کو-
اورظلم کا یہ سلسلہ جاری و ساری رہتا ہے-
خواتین و حضرات،
لاکھوں عورتوں کی یہ المناک تقدیر
بدلی جا سکتی ہے
اگر ہماری سوچ کا انداز بدل جائے،
اگر مرد اور خواتین نئے انداز سے سوچنے لگیں،
اگر قبائلی اور پدرانہ معاشرے میں مرد اور خواتین
ترقی پذیر ممالک میں،
چند رسوم کے خلاف صدائے احتجاج بلند کریں
اپنے گھر میں ، اپنے معاشرے میں،
متعصب قوانین کو ختم کریں
جو ان کے ملک اور نظام میں،
جو بنیادی انسانی حقوق کے خلاف ہیں
خاص طور پر خواتین کے-
عزیز بہنوں اور بھائیوں ، جب ملالہ پیدا ہوئی،
پہلی بار،
یقین جانیے،
ایمانداری کی بات یہ ہے،
کہ مجھے نو مولود بچے پسند نہیں،
لیکن جب میں نے جا کر اس کی آنکھوں میں جھانکا،
تو یقین جانیے،
مجھے فخر کا احساس ہوا -
اور اس کے پیدا ہونے سے بہت پہلے،
میں نے اس کے نام کے بارے میں سوچنا شروع کر دیا،
میں گرویدہ تھا
ایک جوانمرد، روایتی افغانی جنگجو کا-
اس خاتون کا نام تھا مللائی جو میوند کی رہنے والی تھی،
میں نے اس کے نام پر اپنی بیٹے کا نام رکھا-
ملالہ کی پیدائش کے چند روز بعد،
میرے ہاں بیٹی پیدا ہوئی،
میرا کزن آیا --
اور یہ محض اتفاق تھا --
وہ میرے گھر آیا
وہ ہمارا شجرہ نسب بھی ساتھ لایا،
یوسف زئی خاندان کا شجرہ نسب،
اور جب میں نے شجرہ نسب دیکھا،
اس میں ہمارے تین سو سالہ پرانے اجداد کی تاریخ درج تھی-
لیکن جب میں نے دیکھا تو اس میں صرف مردوں کا اندراج تھا،
اور میں نے اپنا قلم اٹھایا،
اپنے نام سے شروع کرکے لکیر کھینچی،
اور لکھا " ملالہ -"
اور جب وہ ذرا بڑی ہوئی تو،
جب وہ ساڑھے چار برس کی ہوئی،
میں نے اسے اپنے اسکول میں داخل کر دیا-
آپ بھی سوچتے ہوںگے کہ میں یہ ذکر کیوں کر رہا ہوں
ایک بچی کے اسکول میں داخلے کا؟
میرا خیال ہے کہ مجھے اس کی وجہ بتانی چاہیے-
شاید کینیڈا میں یہ ایک معمولی بات ہو،
امریکہ اور دیگر ترقی یافتہ ممالک میں بھی،
لیکن غریب ممالک میں،
قبائلی اور پدرانہ معاشروں میں،
یہ ایک لڑکی کی زندگی کا بہت اہم واقعہ ہے-
اسکول میں داخلے کا مطلب ہے
اپنے نام اور شناخت کی پہچان-
اسکول میں داخلے کا مطلب ہے
کہ وہ خوابوں کی دنیا میں داخل ہو گئی ہے
اپنے ارادوں کی دنیا میں
جہاں وہ اپنی صلاحیتوں کو کھوج سکے
اپنے مستقبل کے لئے-
میری پانچ بہنیں ہیں،
ان میں سے کوئی بھی اسکول نہیں جاسکی،
اور آپ حیران رہ جائیں گے،
دو ہفتے پہلے،
جب میں کینیڈا کے لئے ویزا فارم بھر رہا تھا،
اور اس میں خاندان کے مطلق معلومات دے رہا تھا،
مجھے یاد نہیں آ رہے تھے
اپنی کچھ بہنوں کے خاندانی نام-
اور اس کی ایک وجہ تھی
کہ میں نے اپنی بہنوں کے نام کبھی بھی
کسی تحریری دستاویز پر دیکھے ہی نہیں تھے-
اور یہ ہی وجہ تھی
کہ میں اپنی بیٹی کی قدر کرتا تھا-
جو میرے والد میری بہنوں کو نہ دے سکے
اپنی بیٹیوں کو،
میں نے سوچا کہ مجھے اسے ضرور بدلنا ہے-
میں اپنی بیٹی کی ذہانت،
اور دانائی کو سراہتا تھا-
میں اس کی حوصلہ افزائی کرتا تھا
کہ وہ میرے ساتھ بیٹھے
جب میرے دوست آتے تھے-
میں اس کی حوصلہ افزائی کرتا تھا
کہ وہ میرے ساتھ مختلف ملاقاتوں میں چلے-
اور تمام اعلی اقدار،
کو اس کی شخصیت میں نقش کرنے کی کوشش کرتا-
اور ایسا صرف ملالہ کے ساتھ ہی نہیں تھا-
میں نے وہ تمام اقدار منتقل کیے
اپنے اسکول کے لڑکوں میں اور لڑکیوں میں-
میں نے تعلیم کو اظہار آزادی کے لئے استعمال کیا-
میں نے اپنی بچیوں کو سکھایا،
میں نے اپنی شاگرد بچیوں کو سکھایا،
کہ وہ فرمانبرداری کے سبق کو فراموش کردیں-
میں نے اپنے شاگرد لڑکوں کو سکھایا،
کہ نام نہاد غیرت کے سبق کو فراموش کردیں-
عزیز بہنوں اور بھائیوں،
ہم خواتین کے حقوق کی جدوجہد میں مصروف تھے،
ہم مزید حاصل کرنے کی کوشس میں مصروف تھے،
خواتین کا معاشرے میں اہم مقام،
لیکن ہم نے ایک حیرت انگیز حقیقت کا سامنا کیا،
وہ انسانی حقوق کے لئے مہلک تھی
اور خصوصاً خواتین کے حقوق کے لئے-
اس کو طالبانائیزیشن کہتے تھے-
اس کا مطلب مکمل انکار تھا،
خواتین کی شرکت کا
سیاسی ، اقتصادی ، اور معاشرتی امور میں-
سینکڑوں اسکول برباد ہو چکے تھے-
لڑکیوں کے اسکول جانے پر پابندی تھی-
عورتوں کو زبردستی برقع پہنایا گیا
اور ان کا بازار جانا بند کردیا گیا-
موسیقاروں کو خاموش کرادیا گیا،
لڑکیوں کو کوڑے لگائے جانے لگے
گلوکار موت کے گھاٹ اتار دیے گئے-
لاکھوں افراد تکلیف میں تھے،
لیکن ان میں سے چند نے آواز بلند کی،
اور یہ بہت ڈراؤنا تھا
کہ آپ ایسے لوگوں میں گھرے ہوے ہیں
جو کوڑے مارتے اور موت کے گھاٹ اتار دیتے ہیں،
اور آپ اپنے حقوق کی بات کرتے ہیں-
یہ واقعی ایک خوفناک ترین امر ہے،
دس برس کی عمر میں،
ملالہ نے آواز اٹھائی
تعلیم کے حق کے لئے-
اس نے بی بی سی بلاگ کے لئے ڈائری لکھی،
اس نے رضاکارانہ طور پر
نیویارک ٹائمز کی ڈاکیومنٹری فلموں میں کام کیا،
اور جس جگہ وہ اپنا پیغام پہنچا سکتی تھی، اس نے پہنچایا-
اس کی آواز طاقت ور ترین آواز تھی-
جو ساری دنیا میں پھیل گئی-
یہ ہی وجہ تھی کہ طالبان
اس کی تحریک کو برداشت نہ کر سکے،
اور پھر 9 اکتوبر 2012 کو،
اس کو بہت قریب سے گولی کا نشانہ بنایا گیا-
میرے اور میرے خاندان کے لئے وہ یوم قیامت تھا-
ہماری دنیا تاریکی میں بدل گئی تھی-
جب میری بیٹی
موت کی دہلیز پر تھی،
میں نے اپنی بیوی سے کہا،
"جو کچھ ہوا اس کا قصوروار کیا میں ہوں
جو ہوا میری بیٹی کے ساتھ ، تمہاری بیٹی کے ساتھ ؟"
اس نے ایک دم مجھے کہا،
خود کو مورد الزام مت ٹھرائیں-
آپ نے ایک نیک مقصد کے لئے کام کیا-
آپ نے اپنی زندگی داؤ پر لگائی
حق اور سچائی کے لئے،
امن کے لئے،
اور تعلیم کے لئے،
آپکی بیٹی کو آپ سے تحریک ملی
اور وہ آپ کے ساتھ شامل ہو گئی-
آپ دونوں ہی صحیح راستے پر تھے
اللہ اس کی حفاظت کرے گا -"
یہ چند الفاظ میرے لئے بہت معنی رکھتے تھے،
میں نے یہ سوال دوبارہ کبھی نہیں کیا-
جب ملالہ ہسپتال میں تھی،
اور وہ شدید درد میں مبتلا تھی
اس کے سر میں شدید درد ہو رہا تھا
اور اس کی وجہ اس کے چہرے کی نسوں کا کٹ جانا تھا،
میں اپنی بیوی کی پریشانی محسوس کرسکتا تھا
میں اس کے چہرے کے تاثرات سمجھ سکتا تھا-
لیکن میری بیٹی نے کبھی شکایت نہیں کی-
وہ اکثر ہمیں بتاتی،
"میں اس ٹھہری مسکراہٹ
اور سن چہرے کے ساتھ ٹھیک ہوں" -
"فکر نہ کریں ، میں ٹھیک ہو جاؤں گی"-
وہ ہمارے لئے تسلی کا سبب تھی،
وہ ہمیں حوصلہ دیتی تھی-
عزیز بھائیوں اور بہنوں،
ہم نے اس سے ثابت قدمی کا درس لیا،
زندگی کے مشکل ترین حالات میں،
اور مجھے آپ کے ساتھ اس کا ذکر کر کے بہت خوشی ہو رہی ہے،
باوجود اس کے کہ وہ علامت ہے
خواتین اور بچوں کے حقوق کی علمبرداری کی،
وہ کسی بھی عام سولہ سالہ لڑکی کی مانند ہے-
وہ رونے لگتی ہے جب اس کا اسکول کا کام ادھورا رہ جاتا ہے-
بھائیوں کے ساتھ اس کا جھگڑا بھی ہوتا ہے،
اور میرے لئے یہ سب پیغام مسرت ہے-
لوگ مجھ سے پوچھتے ہیں،
کہ آخر کیا خاص بات ہے میرے انداز تربیت میں
جس نے ملالہ کو اتنا اعتماد دیا
اسے جراَت مند ، صاف گو اور بےباک بنایا؟
میں ان کو بتاتا ہوں ، یہ مت پوچھو کہ میں نے کیا کیا-
یہ پوچھو کے کہ میں نے کیا نہیں کیا-
میں نے اس کے پر نہیں کاٹے، اور بس-
بہت بہت شکریہ-
(تالیاں)
شکریہ- بہت بہت شکریہ- (تالیاں )
Trong nhiều xã hội phụ hệ
và mang tính bộ tộc,
các ông bố thường được biết đến
nhờ con trai mình,
nhưng tôi là một trong số ít các ông bố
những người được mọi người biết đến
nhờ con gái của mình,
và tôi tự hào về điều đó.
(Vỗ tay)
Malala đã bắt đầu chiến dịch cho giáo dục
và đứng lên đấu tranh vì quyền lợi của nó
từ năm 2007,
và khi những nỗ lực của con bé
được vinh danh vào năm 2011,
nó đã được trao giải hòa bình
của thanh niên quốc gia,
và con bé trở nên rất nổi tiếng,
trở thành một cô gái trẻ nổi tiếng
tại đất nước của mình.
Trước khi những điều đó xảy ra, nó là con gái tôi,
nhưng bây giờ tôi được xưng là cha của con bé.
Kính thưa Quý Bà và Quý ông
Nếu chúng ta lướt qua lịch sử loài người,
câu chuyện của phụ nữ
là câu chuyện của bất công,
bất bình đẳng,
bạo lực và bóc lột.
Bạn thấy đấy,
trong xã hội phụ hệ,
ngay từ khi,
một bé gái được sinh ra,
sự chào đời của nó
không được người khác đón mừng.
Con bé không được hoan nghênh,
bởi cả cha lẫn mẹ nó.
Những người láng giềng tìm đến
và chia sẻ nỗi buồn với bà mẹ,
và không một ai chúc mừng người cha.
Và người mẹ cảm thấy rất khó chịu
vì đã sinh ra một đứa bé gái.
Khi hạ sinh đứa con gái đầu tiên,
cô ấy buồn.
Khi sinh đứa con gái thứ hai,
cô ta bị sốc,
và với kỳ vọng có được một đứa con trai,
khi hạ sinh đứa con gái thứ ba,
cô ta có cảm giác như một tội đồ.
Không chỉ là
các bà mẹ bị dằn vặt,
mà cả đứa con gái,
đứa con gái vừa được sinh ra,
khi lớn lên,
nó cũng sẽ bị dằn vặt như thế.
Ở tuổi lênnăm,
khi mà lẽ ra con bé được đi học,
nó bị bắt ở nhà
trong khi anh em trai mình
được nhận vào trường.
Cho đến khi tuổi 12,
bằng cách nào đó,
con bé có được một cuộc sống tốt.
Nó có thể vui chơi.
Nó có thể chơi với bạn bè mình
trên đường phố,
và có thể di chuyển xung quanh
như một con bướm.
Nhưng khi bước vào tuổi thiếu niên,
Khi con bé lên 13,
nó bị cấm ra khỏi nhà
nếu không được hộ tống
bởi một người đàn ông.
Cô bé bị giam cầm
bởi bốn bức tường.
không còn có sự tự do cá nhân nữa.
Con bé trở thành
một thứ danh dự
của cha, anh em
và của gia đình cô,
và nếu nó vượt qua
quy tắc của cái được gọi là danh dự đó,
nó thậm chí có thể bị giết chết.
Và cũng thật thú vị
khi mà cái được gọi là danh dự này,
không chỉ ảnh hưởng
đến cuộc sống của cô bé,
mà còn đến cuộc sống
của các nam giới trong gia đình.
Tôi biết một gia đình
có bảy chị em gái và một cậu con trai,
và cậu con trai đó,
đã phải di dân đến các nước vùng Vịnh,
để kiếm sống
nuôi bảy chị em mình
và cha mẹ,
bởi vì anh ta nghĩ rằng
sẽ rất nhục nhã
nếu bảy chị em của anh ta
học lấy một nghề
và đi ra khỏi nhà
kiếm lấy một kế sinh nhai.
Vì vậy cậu trai này,
anh ta hy sinh niềm vui sống của bản thân
và hạnh phúc của chị em anh ta
trên bàn thờ tôn thờ thứ danh dự đấy.
Và có một luật lệ nữa
trong những xã hội phụ hệ
được gọi là sự vâng lời.
Một cô gái tốt có nghĩa vụ phải
rất yên lặng, rất khiêm tốn
và rất phục tùng.
Đó là các tiêu chuẩn.
Mẫu cô gái tốt là phải rất im lặng.
Cô ta có nghĩa vụ phải im lặng
và chấp nhận các quyết định
của cha và mẹ
và các quyết định của trưởng lão,
ngay cả khi cô ta không thích chúng.
Nếu cô kết hôn với một người đàn ông
mà cô ấy không thích
hay kết hôn với một ông già,
cô vẫn phải chấp nhận nó,
bởi vì cô ấy không muốn bị gọi là
ngỗ nghịch.
Nếu cô ấy kết hôn rất sớm,
cô vẫn phải chấp nhận.
Nếu không, cô sẽ bị gọi là ngỗ ngược.
Và những gì cuối cùng sẽ xảy ra?
Theo lời của một nhà thơ nữa,
cô ta bị ép gả
và sau đó sinh thêm con trai và con gái.
Và chính sự trớ trêu của hoàn cảnh khiến
người mẹ này,
cô ta sẽ lại dạy cho con gái mình
một bài học tương tự
về sự vâng lời
và bài học khác
để vinh danh con trai cô ấy.
Và vòng luẩn quẩn này cứ thế tiếp tục
Kính thưa Quý Bà và Quý ông
cảnh ngộ nghiệt ngã
mà hàng triệu phụ nữ gặp phải này
có thể được thay đổi
Nếu chúng ta suy nghĩ khác đi,
Nếu phụ nữ và nam giới
suy nghĩ khác đi,
Nếu đàn ông và phụ nữ trong xã hội phụ hệ
và mang tính bộ lạc
ở các nước đang phát triển,
nếu họ có thể phá vỡ luật lệ
về gia đình và xã hội,
nếu họ có thể bãi bỏ
luật phân biệt đối xử
trong hệ thống xã hội của mình,
những thứ mà đi ngược lại
các nhân quyền cơ bản
của phụ nữ.
Anh chị em thân mến,
khi Malala được sinh ra,
lần đầu tiên,
Tin tôi đi
Tôi không thích trẻ sơ sinh,
thẳng thắn mà nói
nhưng khi tôi nhìn vào đôi mắt con bé,
Tin tôi đi
Tôi cảm thấy rất vinh dự.
Và rất lâu
trước khi nó được sinh ra,
Tôi đã nghĩ về một cái tên cho con bé,
và tôi đã thích thú với một anh hùng
huyền thoại và tự do
tại Afghanistan.
Tên cô ấy là Malalai Maiwand,
và tôi đặt tên con gái tôi theo nhân vật này.
Một vài ngày sau khi Malala chào đời,
con gái tôi được sinh ra,
người anh em họ của tôi đến thăm--
và đó là một sự trùng hợp --
anh ta đã đến nhà của tôi
và mang theo một cây phả hệ,
một cây phả hệ của gia đình Yousafzai,
và khi tôi nhìn vào cái cây này,
nó truy ngược trở lại
tổ tiên 300 năm về trước của chúng tôi.
Nhưng khi nhìn vào đó,
tất cả đều là đàn ông,
và tôi đã lấy cây bút của mình,
vẽ một đường từ tên của tôi,
và viết, "Malala."
Và khi con bé lớn lên,
Khi nó lên bốn tuổi rưỡi,
tôi đã nhận nó vào trường của mình.
Bạn sẽ hỏi, tại sao
tôi đề cập đến
việc thu nhận một bé gái
vào trường học?
Có, tôi phải đề cập đến nó.
Nó có thể được cho là bình thường
ở Canada,
ở Mỹ, ở nhiều nước phát triển,
nhưng ở các nước nghèo,
trong xã hội phụ hệ,
trong xã hội mang tính bộ tộc,
đó là một sự kiện lớn
trong cuộc đời của một cô gái.
Tuyển sinh trong trường học có nghĩa là
công nhận của danh tính và tên tuổi của cô ấy.
Nhập học tại một trường nghĩa là
cô ấy đã bước vào thế giới
của những giấc mơ
và khát vọng
nơi cô có thể khám phá tiềm năng của mình
cho cuộc sống tương lai của cô.
Tôi có 5 chị em,
và không ai trong số họ
được đi học,
và bạn sẽ lấy làm ngạc nhiên,
hai tuần trước,
khi tôi điền vào mẫu thị thực Canada,
và tôi đã điền vào phần dành cho gia đình
và tôi đã không thể nhớ ra
họ của một số chị em của mình.
Và lý do là
tôi không bao giờ,
không bao giờ nhìn thấy
tên của chị em mình
được viết trên bất kỳ tài liệu nào.
Đó là lý do mà
tôi trân trọng con gái mình.
Những gì mà cha tôi không thể cho
các chị em của tôi
và các con gái của ông,
Tôi nghĩ rằng tôi phải thay đổi nó.
Tôi đánh giá cao
sự thông minh và sáng dạ
của con gái mình.
Tôi khuyến khích con bé
đến ngồi với tôi
khi bạn bè đến thăm.
Tôi khuyến khích nó
đi với tôi đến các cuộc họp.
Và tất cả những giá trị tốt này,
Tôi đã cố gắng khắc sâu
vào tính cách của con bé.
Và điều này không chỉ cho nó,
chỉ cho Malala.
Tôi truyền đạt tất cả những giá trị tốt này
vào trường học của mình,
các học sinh nữ cũng như học sinh nam.
Tôi sử dụng giáo dục
để giải phóng phụ nữ.
Tôi đã dạy các cô gái của mình,
Tôi đã dạy những nữ sinh của mình,
quên đi bài học vềsự vâng lời.
Tôi đã dạy những nam sinh
quên đi bài học về cái gọi là danh dự hão.
Anh chị em thân mến ,
chúng tôi phấn đấu
để có thêm nhiều quyền cho phụ nữ,
và chúng tôi đã đấu tranh
để có nhiều hơn,
nhiều hơn và nhiều không gian
dành cho phụ nữ trong xã hội.
Nhưng chúng tôi
đã gặp phải một hiện tượng mới.
nguy hiểm đến quyền con người
và đặc biệt là quyền của phụ nữ.
Nó được gọi là taliban hoá.
có nghĩa là phủ định hoàn toàn
sự tham gia của phụ nữ
vào mọi hoạt động chính trị, kinh tế và xã hội.
Hàng trăm ngôi trường bị tàn phá.
các cô gái bị cấm đi học.
Phụ nữ bị buộc phải mang mạng che mặt
và ngừng đi ra ngoài.
Các nhạc công im tiếng,
các cô gái bị đòn roi
và những ca sĩ bị thiệt mạng.
Hàng triệu người khốn khổ
nhưng ít ai dám cất lên tiếng nói,
và đó là điều đáng sợ nhất
khi xung quanh bạn là những người như vậy
những người bị giết và bị đòn roi,
và bạn lên tiếng cho quyền lợi của mình.
Nó thực sự là điều đáng sợ nhất.
Ở tuổi lên 10,
Malala đứng lên và đứng lên cho quyền
được giáo dục.
Con bé đã viết một cuốn nhật ký
cho blog BBC ,
con bé tình nguyện
trở thành tài liệu
cho tờ New York Times,
và lên tiếng trên tất cả những phương tiện
mà nó có thể.
Và giọng nói của con bé
là giọng nói mạnh mẽ nhất.
Nó lây lan như đỉnh cao
trên toàn thế giới.
Và đó là lý do
Taliban không thể chịu đựng được
chiến dịch của nó,
và ngày 9 tháng 10 năm 2012,
con bé đã bị bắn vào đầu.
Đó là một ngày tận thế
cho gia đình tôi và cho cả tôi.
Thế giới sụp đổ thành một lỗ đen lớn.
Trong khi con gái tôi
trên bờ vực giữa cuộc sống và cái chết,
Tôi đã thì thầm vào tai vợ mình,
"Liệu anh có nên bị kết tội
vì những gì đã xảy ra
cho con gái anh và con gái em không?"
Và cô ấy đột ngột nói với tôi rằng,
"Anh làm ơn đừng tự trách bản thân mình.
Anh đã đứng lên
vì những điều đúng đắn.
Anh lao vào hiểm nguy
vì lẽ phải,
vì hòa bình,
và vì giáo dục,
và con gái của anh
được truyền cảm hứng từ anh
và nó đã tham gia cùng anh.
Cả hai cha con
đang đi đúng hướng
"và Chúa sẽ bảo vệ cho con bé."
Những từ này có nghĩa rất lớn với tôi,
và tôi đã không hỏi câu hỏi này một lần nữa.
Khi Malala ở trong bệnh viện,
và con bé đã trải qua
những đau đớn
những cơn đau đầu như búa bổ
bởi vì các dây thần kinh mặt của con bé
bị cắt lìa,
Tôi đã nhìn thấy sự u tối
trên khuôn mặt của vợ tôi.
Nhưng con gái tôi
không bao giờ phàn nàn.
Con bé kể chúng tôi nghe,
"Con ổn với nụ cười méo này
và sự đơ cứng của khuôn mặt mình.
Con sẽ ổn thôi. Cha mẹ đừng lo lắng nhé."
Con bé là một sự an ủi cho chúng tôi,
và nó đã an ủi chúng tôi.
Anh chị em thân mến ,
chúng tôi đã học từ con bé
về việc làm thế nào để bật dậy
trong những thời điểm khó khăn nhất,
và tôi vui mừng chia sẻ với các bạn
rằng mặc dù là một biểu tượng
về quyền trẻ em và phụ nữ,
con bé cũng giống như
bất kỳ bé gái 16 tuổi nào.
Con bé khóc khi bài tập ở nhà của mình
không được hoàn thành đầy đủ.
Con bé tranh cãi với em trai mình,
và tôi rất hạnh phúc vì điều đó.
Người ta hỏi tôi rằng,
có gì đặc biệt
trong cách giảng dạy của tôi
thứ đã làm cho Malala
trở nên kiên cường
dũng cảm, dán lên tiếng
và đĩnh đạc như thế?
Tôi nói với họ,
đừng hỏi tôi về những gì tôi đã làm.
Hãy hỏi tôi về những gì tôi đã không làm.
Tôi đã không cắt đi đôi cánh của con bé.
Chỉ có vậy
Cảm ơn rất nhiều.
(Vỗ tay)
Cảm ơn. Cảm ơn rất nhiều. Xin cảm ơn.
(Vỗ tay)
在许多族长制社会和部落制社会中,
父亲通常是因为他的儿子而出名,
但我属于少数的父亲,
我因自己的女儿而出名的,
我对此感到特别骄傲。
(掌声)
马拉拉在2007年开始
为自己的教育权利而战,
在2011年,她因为自己的努力
而被授予国家青年和平奖,
从那时起,她变成了
巴基斯坦非常有名的年轻女孩。
在这之前,她是我的女儿,
但现在我是她的父亲。
女士们先生们,
如果我们回顾一下人类历史,
会发现女性的历史
其实是关于不公正,
不平等,
暴力和被剥削的故事。
你会发现,
在重男轻女的社会里,
从一开始,
也就是从女孩出生那一刻开始,
她的出生是不被庆祝的。
她不受欢迎,
无论是父亲还是母亲,
邻居会过来
对母亲表示同情,
没有人会去恭喜父亲。
母亲也会因为拥有了一名女儿
而感到不适。
当她产下第一名女婴时,
她是难过的。
当她产下第二名女婴时,
她是震惊的,
由于一心想要儿子,
当她产下第三名女婴的时候,
她感觉羞愧极了,像罪犯一样。
受苦的不仅仅只有母亲,
也有女儿,刚刚来到世界的女婴,
当她长大,
她也会受许多苦。
五岁,
本来是应该去上学的年龄,
她只能呆在家
眼睁睁地望着自己的哥哥或者弟弟去上学,
在十二岁的时候,
她似乎拥有了快乐的生活。
她可以出去玩。
她可以在街道上和朋友一起游戏,
她也可以像蝴蝶一样,
在街道间穿梭。
但当她进入了青少年时期,
当她十三岁的时候,
她禁止在没有男性的陪同下
离开家。
她被家里的四面墙困住了。
她也不再是自由的个体了。
她成为了所谓的
父亲,兄弟和家庭的
“荣耀”,
如果她违反了那所谓荣耀的
准则,
她有可能会被处死。
但是让人惊讶的是,
这个所谓的荣耀准则,
不仅仅影响女孩的生活,
也与家庭里的男性成员
息息相关。
我知道有一户家庭里有七个女儿,一个儿子,
那个唯一的儿子
已经移民到中东海湾地区,
去挣钱养活七个姐妹
和他的父母。
因为他认为,
如果他的七个姐妹学会了一些技能,
可以离开家
挣点钱,这将是对他的羞辱。
所以这位儿子,
牺牲了自己的生活的快乐,
也摧毁了他姐妹的幸福生活,
只为了维护所谓的荣耀。
在重男轻女的社会里,
还有一项常态,
那就是服从。
一个好的女孩应该是
非常安静,非常谦虚,
并且非常顺从。
这是准则。
好女孩的榜样必须是非常安静的。
她必须处于沉默的状态,
无条件接受一切
来自父母的,
长者的决定,
即使她不喜欢那些决定。
如果她要嫁给一个自己不喜欢的男人,
或者她要嫁给一个比自己年龄大很多的男人,
她必须无条件接受,
因为她不想被带上
"违抗命令"的名声。
如果她过早地结婚,
她也必须服从。
要不然,她就会被众人称作“违抗命令”。
这样的结局会是什么?
用诗人的话说,
结婚并同床,
然后她生下更多的儿子和女儿,
这种情况的讽刺之处在于,
这名母亲
又将服从的概念
灌输给自己的女儿
将荣耀的概念灌输给自己的儿子。
这种恶性循环一直持续。
女士们先生们,
我认为,数以百万计女性的苦境,
是可以被改变的,
如果我们从不同的角度思考,
如果女性和男性换位思考,
如果在发展中国家,
那些生于重男轻女和部落制社会中的男性和女性
愿意打破家庭和社会中的
一些陈规
如果他们能废除在国家体系中
存在的带有歧视性的法律,
这些法律违反
女性最基本的人权。
亲爱的兄弟姐妹们,当马拉拉出生时,
在那一次,
相信我,
坦白说,我不喜欢新生儿
但当我看到她的眼睛时,
相信我,
我觉得分外荣幸。
在她出生很久之前,
我就开始想给她取什么名字,
我当时对在阿富汗战争中
一位为自由而战的传奇女性着迷,
她的名字是迈旺得的马拉拉,
所以我给自己的女儿也取名马拉拉。
在马拉拉生日后的几天,
我的女儿出生了,
我的堂兄过来了
-这完全是意料之外的-
他来我家,
并带来了族谱,
那是属于优素福家族的族谱,
当我看着那份族谱的时候,
它介绍了三百年前我们的祖先,
但当我细看的时候,名单里全是男性,
随后我拿起了笔,
在我名字的下方划了一条线,
然后写上,"马拉拉”。
她渐渐长大,
当她四岁半的时候,
我送她去我的学校,
你或许会问,为什么我要提到
送女儿去学校?
我必须说说这件事。
在加拿大,美国
等发展中国家,这可能是理所当然的,
但是在贫穷的国家,
在重男轻女或部落制的社会中,
这对女孩来说无比重要。
将她送进学校
意味着对她个体和名字的认可,
进入学校
意味着她进入了充满梦想和抱负的
世界
她可以为自己的未来
探索个人的潜能。
我有五个姐妹,
她们之中没有一个人上过学校,
接下来的故事也许会让你震惊,
两周前,
当我在填加拿大签证表格的时候,
我发现自己需要填写家庭成员,
我那时居然想不起
我一些姐妹的姓氏。
原因就是,
我从来没有见过
自己的姐妹在任何文件中写过自己的名字。
这就是为什么
我珍重女儿的原因。
我父亲不能给予
自己女儿的东西,
我想我一定要改变这个现象。
我经常表扬我女儿,
赞扬她聪明,机智,
当有朋友来的时候,
我鼓励她和我坐在一起。
我鼓励她和我一起参加不同的会议。
所有这些好的价值
我都试图灌输到她的性格中。
但不仅仅是她,不仅仅是马拉拉,
我把这些好的价值
带去学校,带给男同学也带给女同学。
我通过教育带来解放,
我教育自己的女儿
我教育自己的女学生,
要学会对“服从”说不
我教育我的男学生,
要忘记所谓的“荣耀”。
亲爱的兄弟姐妹们,
我们为女性争取更多的权利,
我们也在努力在社会中
为女性争取更多的空间和地位,
但是我们也遇到了新的现象。
这个现象给人权带来巨大的打击,
尤其是对女性的权利。
这个现象叫做塔利班化。
这种现象剥夺了
女性的参与权,
无论是在政治活动,经济活动,还是社会活动之中。
上百所学校被关闭。
女孩被禁止上学。
妇女被迫带上面纱,
而且她们被禁止去集市。
音乐家被静止弹奏音乐,
女孩被鞭打,
歌手被刺杀。
百万人受苦,
但只有极少数人敢站出来说,
最恐怖的事情是,
你的周围充满了
经常进行杀戮和鞭打的人,
但你仍要为自己的权利发出呐喊。
这真的是最恐怖的事情。
在她十岁的时候,
马拉拉站起身,
为自己的教育权利呐喊。
她把自己的一篇日记作为BBC的博客,
她自愿参加
《纽约时代》一些纪录片的制作,
她尽力登上每一个展台去发出自己的声音。
她的声音是世界上最强有力的声音。
她的声音逐渐传播到世界的每一个角落。
这就是为什么塔利班
不能容忍她的宣传活动,
在2012年10月9日,
她头部被近距离射击。
那天对我们全家人尤其对我自己来说,简直是世界末日。
整个世界变成了一个大黑洞。
我的女儿
处于生命垂危状态,
我低声对妻子说,
“对于发生在我们女儿身上的事情,
我是不是有责任?”
她立刻打断我:
”请别责备自己。
你之前所做的没有错。
你将自己的生命至于危险的环境,
是为了真理,
为了和平,
也为了教育,
你的女儿受到了启发,
并愿意和你并肩作战。
你们两个人都在正确的道路上,
真主会保佑她。”
这一番话对我意义非常大,
此后我也没有再问过这样的问题。
当马拉拉在医院的时候,
她忍受着巨大的痛苦,
她头痛极为严重,
因为她的面部神经被切断了,
我妻子的脸
成天被阴云笼罩着。
但我的女儿从来没有抱怨。
她会告诉我们,
“微笑奇怪,面部僵硬,
这些都没有关系。
我会好起来的,别担心。”
她是我们的安慰,
给我们带来慰藉。
亲爱的兄弟姐妹们,
从她身上,我学到了
在困境中如何变得坚强,
我也很乐意和你们分享,
尽管她如今是
儿童权利和妇女权利领域的重要人物,
她和其他16岁的女孩没有什么不同。
当作业没有写完时,她会哭。
她也会和兄弟争吵,
我觉得这些其实都很正常。
人们问我,
为什么我的启蒙
能让马拉拉如此大胆,
如此勇敢,有感召力并且镇定自若?
我告诉他们,不要问我做了什么。
问我没有做什么。
我所做的,只是没折断她的翅膀。
谢谢。
(掌声)
非常感谢。(掌声)
在許多父權社會和部落社會中,
父親通常因其子而聞名,
但我是少數
因為女兒而聞名的父親,
我深感榮耀。
(掌聲)
馬拉拉開始為自身的教育而戰
並為權利挺身而出
是在 2007 年,
她的努力在 2011 年時被表彰,
獲頒國家青年和平獎,
她變得家喻戶曉,
在國內是非常知名的女孩。
在那之前,她是我的女兒,
但現在我是她的父親。
各位先生、女士,
如果我們一瞥人類歷史,
女性的故事
是不公正、不平等、
暴力與剝削的故事。
在父權社會中,你會看到
權利從一開始就決定了,
當一個小女孩出生,
沒有人會慶祝她的誕生。
她不受歡迎,
父親與兄長也不歡迎她。
鄰居來訪
會對母親露出憐憫之情,
沒有人會恭喜她的父親。
一位母親如果有女兒
會很不自在。
當她生了第一個女孩、
第一個女兒,她會很難過。
當她生了第二個女兒,
她會很驚訝,
並滿懷期待生個兒子。
當她生了第三個女兒,
她會像犯人一樣感到內疚。
不只是母親受苦,
就連女兒,那個新生的女兒,
當她長大之後,
也會受苦。
到了五歲
該上學的時候,
她得留在家裡,
而兄弟則已得到入學許可。
一直到 12 歲,不知怎麼搞的,
她就有了幸福人生。
她能享樂,
她能和朋友在街上玩耍,
而且可以上街繞繞,
就像隻蝴蝶。
但是當她成為青少女,
在她 13 歲時,
如果沒有男性陪同,
就會被禁止出門。
她被監禁在家裡。
她不再是一個獨立個體。
她成了他人所謂的名譽,
屬於她父親的、兄弟的、
家人的名譽,
如果她違背了
所謂的名譽符碼,
就可能喪命。
很有趣的是這種所謂的
名譽符碼,
那不只是影響了一個女孩的人生,
還影響了家庭中
男性成員的人生。
我認識一個有七姊妹和獨子的家庭,
而那個獨子
移民去了波斯灣一帶的國家,
為了賺錢養活七姊妹
和父母,
因為他覺得
如果他的七姊妹學了技能,
然後離家賺點家計,
會很丟臉。
因此這個獨子
犧牲了生活的樂趣
和姊妹的幸福
是為了所謂的名譽聖壇。
還有一個規範
出現在父權社會中,
那就是服從。
一個好女孩應該要是
很文靜、很謙卑,
而且非常服從。
這是準則。
模範的好女孩應該非常文靜。
她應該要沉默、
她應該要接受
她的父母親
與長者所做的決定,
即使她不喜歡這些決定。
如果她得嫁給不喜歡的男人,
或是嫁給老人,
她都必須接受,
因為她不想被冠上
不服從者的稱號。
如果他得很早婚,
她必須接受。
否則,她會被稱為不服從者。
結果會如何?
一位女詩人說,
她被安排結婚、上床,
然後生下很多兒子和女兒。
很諷刺的情況是
這位母親
也會教女兒同樣服從的一課,
教兒子同樣名譽的一課。
這個惡性循環不斷重覆上演。
各位女士、先生,
這對無數女性的禁錮
是可以改變的,
如果我用不同的方式思考,
如果女性和男性用不同的方式思考,
如果發展中國家
父權和部落社會的男性和女性
可以打破
一些家庭和社會的規範,
如果他們可以廢除國內體制中
有歧視的法律,
廢除那些違背女性基本人權的法律。
親愛的弟兄姐妹,當馬拉拉出生時,
那是第一次,
相信我,
老實說,我不喜歡嬰兒,
但是當我看進她的眼底,
相信我,
我感到無比榮耀。
在她出生之前,
我考慮要為她取什麼名字,
我一直很欣賞一位傳奇英雄,
為阿富汗自由而戰的鬥士,
她是邁萬德的馬拉拉,
我的女兒以她為名。
在馬拉拉出生後幾天,
我的女兒出生後幾天,
我的堂兄來訪
──那是巧合──
他來我家時
帶了一份祖譜,
那是優薩福扎伊家的祖譜,
我檢視這份祖譜,
它回溯了我們 300 年來的祖先。
但是我發現全都是男性,
我拿起筆,
從我的名字畫出一條線,
寫下「馬拉拉」。
當她長大
到四歲半的時候,
我准許她到我的學校上學。
你可能會問,我為什麼要提到
准許女孩上學?
沒錯,我得提出這件事。
在加拿大這可能是理所當然的事,
在美國、在許多已開發國家皆是,
但是在貧窮國家、
在父權社會、部落社會中,
對女孩來說是人生中的大事。
登記入學意謂著
認可她的身分和姓名。
准許入學意謂著
她進入夢想與渴望的世界,
在那裡她可以為自己的未來
挖掘自己的天賦。
我有五位姊妹,
沒有一個可以上學,
你會很吃驚,
兩個星期前,
在我填寫加拿大簽證表格時,
當我填到家庭的部分,
我想不出
其中幾位姊妹的名字。
原因是
我從來沒有看過她們的名字
寫在任何文件上。
因為這個因素,
我珍視我的女兒。
我的父親無法給我的姊妹、
他的女兒的東西,
我想我必須改變。
我總是賞識
女兒的聰穎和才智。
我鼓勵她與我同坐,
一起接待我的朋友。
我鼓勵她和我一起
參加不同的會議。
這所有的良善價值
我都嘗試灌輸在她的人格特質中。
不只是她,不只是馬拉拉。
我將這所有的良善價值
分享給我的學校,
以及女學生和男學生。
我以教育來解放人心。
我教導我的女兒,
我教導我的女學生
捨棄服從的訓誡。
我教導我的男學生
捨棄所謂的偽名譽。
親愛的弟兄姐妹,
我們為女性的更多權利而奮鬥,
我們努力為女性在社會上
爭取更多、更多、更多的空間。
但是我們面臨新的現象。
這會毀滅人權,
尤其是對女權。
那稱為塔利班化。
意謂著一個完全否定
女性參與
政治、經濟和社會的任何活動。
上百所學校消失了。
女孩被禁止上學。
女孩被迫戴著面紗,
她們被禁止上市場。
音樂家被禁聲,
女孩被拐賣,
歌手被謀殺。
無數人受苦,
卻很少人說出口,
最恐怖的是
你身邊充斥著
會屠殺、拐賣人口的人,
而你為自己的權利發聲。
這是最恐怖的事。
馬拉拉在 10 歲的時候站出來,
為自己接受教育的權力
挺身而出。
她為英國廣播公司 (BBC) 的
部落格寫日記,
她自願
為紐約時報做紀錄,
她也站上每一個有機會說話的講台。
她的聲音是最強而有力的聲音。
那就像漸強音樂一樣
在世界各地傳遞。
那就是塔利班為什麼
無法忍受她的活動,
在 2012 年 10 月 9 日時,
她被近距離槍擊頭部。
那一天對全家和我來說是世界末日。
世界變成一個巨大的黑洞。
當我的女兒
在生死交戰的邊緣,
我在妻子耳邊低語:
「我應該為了發生在
我的女兒和你的女兒身上的事被譴責嗎?」
她突然告訴我:
「請別責備自己。
你支持對的理念。
你拿自己的生命當賭注,
為了真理、
為了和平,
也為了教育,
而你的女兒受到你的啟發,
起身與你並肩而戰。
你們倆都在正確的道路上,
造物主會保佑她。」
這些話語對我來說意義非凡,
自此之後我就沒再提這個問題。
馬拉拉還在醫院的時候,
她經歷極劇烈的苦痛,
她嚴重頭痛,
因為她的顏面神經被切斷了,
我總是看到一片黑影
在妻子的臉上蔓延。
但是我的女兒從不抱怨。
她總是告訴我:
「我很好,即使我有扭曲的笑容
和麻木的臉龐。
我會一切安好,請不要擔心。」
她是我們的慰藉,
她撫慰了我們。
親愛的弟兄姐妹,
我們從她身上學會了
在最艱難的時刻
如何保有堅韌的心,
我很高興能告訴大家
即使馬拉拉成了
兒童與婦女權利的指標人物,
她還是像個 16 歲的女孩。
她會因為作業沒寫完而哭泣。
她會和兄弟吵架,
這讓我很開心。
大家都問我,
我在指導時有什麼秘方
讓馬拉拉如此英勇、
無畏、勇於發聲且泰然自若?
我告訴他們,別問我做了什麼,
問我沒做什麼。
我沒有折斷她的雙翼,如此罷了。
非常感謝大家。
(掌聲)
謝謝!非常感謝大家,謝謝!(掌聲)