So, there's a myth
when it comes to language.
And that myth is that children
are exceptionally good
at learning languages
and that we lose that gift
when we grow up.
We have good reason
for believing in this myth.
Many of us have had this experience.
We've picked a language
in high school or college,
studied hard for three, four, five years,
and then we take a trip to France,
and we meet a five-year-old French child,
and she speaks way better
French then we do.
(Laughter)
And it's not fair.
I mean, we have struggled so hard,
and she has never
worked a day in her life,
and yet here she is
correcting our grammar.
And you're right.
It's not fair.
It's not fair because you are
comparing yourself to a child
who has had 15,000 hours
of French exposure,
and you have had 100,
maybe 200, maybe 50.
It depends upon how much of your classes
were actually spent in French
instead of in English
talking about French.
When you make the fair comparison -
you take a five-year-old child,
transplant them to Spain,
give them 500 hours of exposure there;
adult gets a job in Spain,
500 hours of exposure -
what you'll find is that the adult
beats the child every time.
We are better at learning
languages than children.
We are smarter than them.
We've learned how to learn.
It's one of the perks of growing up.
That's not to say there are
no advantages to being a kid;
there are three.
Between the ages of 6 months
and 12 months, in that tiny window,
children can hear sounds in new languages
in a way that we lose.
Significant advantage there.
Advantage two, children are fearless.
They will walk into any conversation,
whether they know the words or not,
where we will hold ourselves
back; we'll be afraid.
Huge advantage.
Yet neither of those two advantages
outweighs our superior ability to learn.
The third advantage of being a child
is the advantage of time.
We don't have 15,000 hours
to spend learning French.
And so, to succeed at this,
we need something that works better
than what children use.
And to talk about
what that might look like,
I want to talk about some
of my own experiences.
I began my language learning
journey with Hebrew,
in kindergarten and elementary school.
I studied for seven years,
and at the end of those
seven years of study,
I could read the Hebrew ...
alphabet.
(Laughter)
So I try it again.
In junior high and high school,
I was fortunate;
I went to a high school
that offered Russian
with really good teachers,
and so I took Russian
for five and a half years.
I studied hard; I did well on my tests;
I did all of my homework; and at the end
of those five and a half years,
I could read the Russian alphabet.
I retained, maybe, 40 words,
and I came to the conclusion
that this whole language thing
was not for me.
And then I made a poor decision.
I was always a science nerd.
I loved science and engineering;
I wanted to be a nuclear engineer,
focused on plasma physics
so I could make fusion reactors.
That was my thing as a kid.
But I had this hobby,
and that hobby was singing.
I sang musical theater and opera.
And as I was applying
to engineering schools for college,
I applied to one that had
a music conservatory, and I thought,
"Wouldn't it be weird to study opera
and mechanical engineering?
Wouldn't that be out there?"
And so I did.
One of the side effects of that
is that I needed to take language courses.
For that opera degree, I needed
German, French, and Italian.
And a French friend of mine
came to me and said,
"Hey, you know, you can get
two semesters of credit in one summer
at this school in Vermont."
And I thought, "That sounds great."
So I signed right up for this program.
And the way this program works
is that you sign a contract
on the very first day.
It says that if I speak one word
that is not German,
if I write anything, if I read anything,
if I listen to a voicemail
that's not in German,
I will get kicked out
of the school with no refund.
And I thought,
"I guess that sounds like fun."
(Laughter)
And so I went,
and I signed that contract,
and I realized that I did not
actually speak any German,
and so, I stopped talking.
(Laughter)
And someone came up to me, and he said,
"Hallo, ich heiße Joshua. Wie heißt du?"
And I said, "Eh?"
(Laughter)
And he said, "Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du?"
And I said, "Ich heiße Gabriel?"
And I learned German that way.
Seven weeks later, I could
hold a solid conversation in the language,
and I became addicted to the feeling
of thinking in a completely new way.
And so, I went back the following summer
to reach fluency in German.
In 2007, I moved to Vienna, Austria,
to pursue a degree in opera and in song.
In 2008, I went to Perugia, Italy,
to study Italian.
And in 2010, I cheated on a French test.
And that's where all of this comes from.
You see, I wanted to go back to
that school with the contracts in Vermont
because, in a sort of
stressful, masochistic way,
it was actually kind of fun.
And they had a Level 1 for people
who weren't familiar with French,
which was appropriate for my level,
but they also had Level 1.5
that was a little bit faster.
And I thought, this was my third language.
Italian is close to French.
I can probably manage 1.5.
So they sent me a placement test online,
and I cheated on it as much
as I possibly could.
I figured me not knowing French
and cheating as much as I could
might get me in Level 1.5.
And so, I used
About.com's "French grammar"
to cheat on the multiple-choice section.
I wrote an essay in Google Translate
and submitted this thing.
(Laughter)
I sent it off.
I didn't think about any more of it.
And three months later I got an email,
and that email said, "Congratulations!
You did really well
on your placement test!
We're placing you
in the intermediate level."
(Laughter)
"You have three months.
In three months, we're going to put
you in a room with a French speaker.
We'll talk to you for about 15 minutes
to make sure you did not
do anything stupid,
like cheat on your placement test."
(Laughter)
And so, I panicked.
And when I panic, I go to the internet
because, clearly, someone there
has an answer for everything,
and as it turns out, there were
some good answers.
There are these systems called
spaced repetition systems.
They're basically like flashcards.
You know those cards with, like,
"chat - cat" that you used in school?
These are computerized versions of these,
but they test you
right at the optimal moment,
right before you forget
any piece of information,
so they're extremely efficient.
Now, what people use
these space repetitions programs for
is they use them with translations.
And I knew from my experiences
with Hebrew and Russian
that that wasn't going to work for me,
and so I did something else.
And to explain that,
let's talk about two words.
The first word, we learn in a classroom.
We're learning Hungarian.
Our teacher comes to the board.
She writes fényképezőgép
is the Hungarian word for camera.
And then she writes
39 other words on the board
and says, "This will be
your vocabulary for the week.
You'll have a quiz
at the end of the week."
The second word,
we learn quite differently.
You are on an adventure
with your best friend.
You're in Scandinavia.
You find yourselves in an old bar.
There are six grizzled old patrons.
You sit at the bar,
and the barkeep,
he is definitely a Viking.
He has a giant red beard,
and he is smiling at you
in a very disturbing manner
as he puts out three shot glasses
and pulls out a bottle,
and on the bottle you see written
M O K T O R,
as the barkeep says, "Moktor"
and starts pouring something
into these shot glasses.
And it's a sort of green liquid,
but not a nice, emerald green liquid;
it's a kind of brownish yellowish
viscous green liquid.
And he puts the bottle away,
and he pulls out a white jar.
From the white jar, he starts spooning
out something into each shot glass.
From the scent, you realize
this is definitely rotting fish,
as he repeats, "Moktor,"
and all the patrons now are turning
and looking at you and laughing.
The barkeep now pulls out a match.
He lights it, he lights
the three shot glasses on fire,
and he repeats, "Moktor,"
as all of the patrons now start chanting
"Moktor! Moktor! Moktor!"
And your friend, your stupid friend,
he picks up his shot glass
and he shouts "Moktor!"
and he blows it out, and he drinks it.
And the barkeep, he blows his out,
and he shouts "Moktor!"
and he drinks it.
And now everyone is staring at you,
chanting "Moktor! Moktor!"
And you pick up your glass -
"Moktor!" -
and you blow it out -
"Moktor!" -
and you scream "Moktor!"
and you drink it.
And it's the worst thing
you've ever had in your life.
And you will remember
the word moktor forever -
(Laughter)
where you have already forgotten
the Hungarian word for camera.
(Laughter)
Why?
Memories are fascinating things.
They're not stored in any particular
location in your brain;
they're actually stored in the connections
between regions of your brain.
When you saw that glass,
you saw the bottle
and it said M O K T O R,
and the barkeep said, "Moktor,"
that sound and that spelling,
they interconnected;
they formed a memory.
Those connections connected
to other sounds:
the sound of moktor getting poured
into those shot glasses,
the sound of everyone chanting
in the room "Moktor! Moktor!"
All of those sounds and that spelling,
they interconnected,
and they also connected to images.
They connected to images
of this green bottle.
They connected to the shot glasses.
They connected to this decaying fish.
They connected
to the face of that barkeep;
that Viking face,
that is a part of that word now.
And those, in turn,
connect to sensory experiences,
like that awful taste in your mouth,
the smell of burning, decaying fish,
the heat of the fire.
Those connect to emotional content:
to disgust,
to anger at your friend,
to excitement.
They connect to your journey.
They connect to what is alcohol,
what is Scandinavia,
what is friendship, what is adventure.
All of these things
are now a part of this word,
and they make it so that that word
is going to stick with you,
where the Hungarian word for camera,
well, you don't even remember
what it sounds like.
This non-memory isn't associated
with iPhone cameras and SLR cameras
and the sound of a shutter,
and the feelings you get
when you look at photos from your past.
No, those associations exist;
they're connected to another word,
to the word camera.
But fényképezőgép has
none of that right now.
And so, you can't hold on to it.
So what can you do with this?
Well, let's return
to where I was with French.
My situation was as follows:
I was taking two master's degrees,
one in song, one in opera,
and so I had six days of class a week.
My only free time
was an hour a day on the subway,
Sundays, and Austrian national holidays,
of which, thankfully, there were many.
And during that time, I did one thing:
I built and reviewed flashcards
in one of these computerized
spaced repetition systems.
But instead of using translations
on those flashcards,
I began with pictures.
If I wanted to learn
the French word for dog, chien,
then I would search
on Google Images for chien,
and I would find that French bloggers
didn't choose the dogs I would expect.
Their dogs were smaller and cuter
and, somehow, more French.
(Laughter)
And so, I used these dogs to learn chien
and built a vocabulary
out of these pictures
from French bloggers.
And as I built that vocabulary,
I graduated over to sentences.
And I started learning abstract words
and grammar that way,
using fill-in-the-blank sentences.
If I wanted to learn a word, like,
went is the past tense of to go,
I would use a story.
Yesterday, I blank to school -
with a picture of a schoolhouse.
And so, I learned
my abstract grammar in that way.
And then, three months later,
I had that interview.
And I found myself in this room
with this French person,
who began our conversation with "Bonjour."
And then, the first thing
that came to my mind was,
"Bonjour."
And she started speaking to me in French,
and I realized I understood
what she was saying,
and what's more, I knew what to say back.
And it wasn't fluent;
it was a bit stunted,
but this was the first time
I had spoken French in my life,
and I was speaking in French,
and I was thinking in French,
and we had a 15-minute conversation,
and at the end of this conversation,
the teacher tells me,
"You know, there something wrong
with your placement test.
It says you should be
in the intermediate level,
but we're placing you
in the advanced level."
And so, over the next seven weeks,
I read 10 books,
I wrote 70 pages of essays,
and by the end of that summer,
I was fully fluent in French.
And I realized that I had found
something important.
And so I started writing about it
and creating computerized tools around it
and tinkering.
In 2012, I learned Russian.
I had my revenge on that language.
In 2013 through 2015, I learned Hungarian.
In 2015, I started Japanese,
then stopped, learned Spanish,
came back, and started Japanese again
because Japanese is endless.
In each of these experiences,
I learned a lot.
I learned ways of tweaking the system
to find efficiency boosts here and there,
but the overall concept
has always remained exactly the same.
If you want to learn
a language efficiently,
then you need to give that language life.
Every word needs to connect
to sounds and images
and scents and tastes and emotions.
Every bit of grammar can't be some kind of
abstract grammatical code;
it needs to be something
that can help you tell your story.
And if you do this,
you will find that the words
begin to stick in your mind,
and the grammar, it begins to stick too.
And you start to realize
that you don't need
some kind of language gene,
some gift from God to accomplish this.
This is something that everyone
has both the time and the ability to do.
Thank you.
(Applause)
هنالك خرافة عن تعلم اللغات،
ألا وهي أن الأطفال
بارعون في تعلّم اللغات
وأنّنا نفقد هذه القدرة عندما نكبر.
لدينا سبب مقنع لتصديق هذه الخرافة.
الكثير منا قد مرّ بهذه التجربة.
لقد تعلمنا لغة ثانية في المدرسة أو الكلية،
درسناها بكد لثلاث، أربع أو خمس سنوات،
ثم قمنا برحلة إلى فرنسا،
وقابلنا فتاة فرنسية عمرها خمس سنوات،
وتتحدث الفرنسية بطلاقة.
(ضحك)
هذا ليس عادلاً.
أعني أننا عانينا كثيراً،
أما هي فلم تفعل أي شيء في حياتها،
ومع ذلك تصحّح أخطاءنا القواعدية.
أنتم محقون.
هذا ليس عادلاً.
ليس من العدل أن تقارنوا أنفسكم بطفلة
أمضت ١٥٠٠٠ ساعة تتحدث بالفرنسية،
بينما أمضيتم أنتم ١٠٠ ساعة،
أو ربما ٢٠٠ أو حتى ٥٠.
هذا أمر يعتمد على كم من الوقت
من دروسكم كانت فعلاً بالفرنسية
بدلاً من التحدث بالإنكليزية عن الفرنسية.
عندما تقومون بالمقارنة العادلة
تأخذون طفلاً إلى إسبانيا
وتمنحونه ٥٠٠ ساعة من التعلم هناك،
وبالمقابل شخص بالغ يحصل على وظيفة
في إسبانيا و٥٠٠ ساعة تعلم،
ستجدون أن البالغ سيتفوق دوماً على الطفل.
نحن أفضل من الأطفال في تعلّم اللغات.
نحن أذكى منهم.
لقد تعلمنا كيف نتعلم.
إنه شيء نتعلمه ونحن نكبر.
أنا لا أعني أن الأطفال لا يتمتعون
بأي منافع
بل يوجد ثلاث منافع.
ما بين عمر الستة أشهر إلى سنة،
في تلك النافذة الصغيرة
يستطيع الأطفال سماع أصوات اللغات مختلفة
بأسلوب لا يملكه البالغون.
هنالك أهمية كبيرة لهذا.
الأهمية الثانية هي أن الأطفال لا يخافون.
سيقومون بأي حديث سواءً أكانوا
يعرفون ما يقولون أو لا،
بينما نحن نتراجع عندما نكون خائفين.
لذلك منفعة كبيرة.
ومع ذلك هذا لا يلغي قدرتنا
الكبيرة على التعلم.
الأهمية الثالثة بالنسبة للأطفال هي الوقت.
نحن لا نملك ١٥٠٠٠ ساعة لنقضيها
في تعلم الفرنسية.
لذلك من أجل أن ننجح في تعلم اللغة
نحتاج إلى شيء أكثر فعالية
من طريقة الأطفال.
كي أوضح لكم كيف يمكن أن يبدو ذلك
سأحدثكم عن تجاربي الخاصة.
بدأت رحلة تعلم اللغات معي باللغة اليهودية،
في الحضانة والمدرسة الإبتدائية.
درست لمدة سبع سنوات،
وفي نهاية هؤلاء السبع سنوات
تعلمت قراءة...
الحروف الأبجدية.
(ضحك)
ثم حاولت مرة أخرى.
لقد كنت محظوظاً في المدرسة
الإعدادية والثانوية
حيث كانت مدرستي تدرّس اللغة الروسية
وكان المعلمون جيدين جداً،
فدرست اللغة الروسيّة لخمس سنوات ونصف.
عملت بكدّ وكانت نتائج امتحاناتي جيدة،
كما قمت بكل فروضي لكن
في نهاية هؤلاء الخمس سنوات ونصف،
تعلمت قراءة الأبجدية الروسية.
حفظت ربما ٤٠ كلمة
في ذاكرتي ثم وصلت إلى نتيجة
وهي أنني لست بارعاً في تعلم اللغات.
وحينها اتخذت قراراً حاطئًا.
لطالما كنتُ بارعاً في العلوم.
لقد أحببت العلوم والهندسة،
وأردت أن أصبح
مهندساً ذرياً وأركز على فيزياء البلازما
كي أقوم بمفاعلات النوى الذرية.
هذا ما أردته وأنا طفل.
كما كان عندي هواية الغناء.
غنيت أغاني المسرح الموسيقي والأوبرا.
عندما كنت أتقدم لجامعات لدراسة الهندسة،
تقدمت لجامعة تحتوي
على معهد موسيقي، ثم فكرت:
أليس من الغريب أن أدرس
الغناء الأوبرالي والهندسة الميكانيكية؟
هل هذا ممكن؟
ثم فعلتها.
لكن واحدة من الآثار الجانبية لذلك
هو أنني اضطررت لدراسة اللغات.
لدراسة الأوبرا احتجت
لدراسة الألمانية، الفرنسية والإيطالية.
كان لدي صديق فرنسي كان قد قال لي يوماً:
"أتعلم أنك تستطيع
أن تدرس ما يعادل فصلين في الصيف
"في مدرسة في فيرمونت؟"
لقد كان ذلك رائعاً بالنسبة لي،
فقررت التسجيل في تلك المدرسة.
نظام المدرسة كان كالتالي:
يجب أن أوقع على اتفاقية في اليوم الأول
تضمن أنني
إذا نطقت كلمة واحدة ليست بالألمانية،
أوكتبت أي شيء، قرأت أي شيء
أو استمعت
إلى رسالة صوتية واحدة بغير الألمانية،
سيقومون بطردي
من المدرسة دون إعادة أي أقساط دفعتها.
لقد كان ذلك ممتعاً بالنسبة لي.
(ضحك)
فذهبت هناك ووقعت تلك الاتفاقية،
ثم أدركت أنني لا أعرف أي شيء بالألمانية
فتوقفت عن الحديث تماماً.
(ضحك)
وفي إحدى المرات قدم شخص إلي وقال:
"كلام بالألمانية"
فأجبته: ماذا؟
(ضحك)
فقال: "حديث بالألمانية"
"حديث بالألمانية"
فأجبته: اسمي غابرييل.
وبهذه الطريقة تعلمت الألمانية.
بعد سبعة أسابيع، كنت قادراً على إجراء
محادثة مفهومة بتلك اللغة،
وأصبحت مدمناً
على التفكير بهذه الطريقة الجديدة.
لذلك عدت في الصيف التالي
إلى تلك المدرسة كي أكمل دراستي.
في عام ٢٠٠٧ انتقلت إلى فيينا
في النمسا كي أدرس الغناء الأوبرالي.
في عام ٢٠٠٨ انتقلت إلى بيروجيا
في إيطاليا كي أدرس اللغة الإيطالية.
في عام ٢٠١٠ غششت في امتحان لغة فرنسية.
ومن هنا بدأ كل شيء.
أردت أن أعود إلى تلك
المدرسة ذات الاتفاقيات في فيرمونت
لأنها بأسلوب الضغط ذلك
كانت ممتعة بالنسبة لي.
كان هناك مستوى ابتدائي
للناس الذين لا يعرفون أي شيء عن اللغة،
فاعتقدت أن ذلك يناسبني.
لكن كان هنالك مستوى
فوق الابتدائي وأسرع بقليل من سابقه.
لقد كانت هذه لغتي الثالثة،
والإيطالية قريبة إلى الفرنسية
فاعتقدت أنني ربما
أستطيع أن أدخل هذا المستوى.
لقد أرسلوا إلي اختبار
تحديد مستوى إلكتروني،
فغششت في ذلك الامتحان قدر ما استطعت.
اعتقدت أنني إذا غششت سأنجح
وسأدخل المستوى الفوق ابتدائي.
استخدمت About.com's "French grammar"
لأغش في قسم الاختيار من متعدد.
وكتبت مقالة في مترجم جوجل وأرسلتها إليهم.
(ضحك)
نعم هذا ما فعلته.
لم أفكر في هذا الأمر لفترة من الوقت،
لكن بعد ثلاثة أشهر وصلني بريد إلكتروني
يقول: "تهانينا!
لقد قمت بعمل رائع
وتم وضعك في المستوى المتوسط."
(ضحك)
"أمامك ثلاثة أشهر
قبل أن نجمعك بمتحدث أصلي للغة الفرنسية
لمدة ١٥ دقيقة
كي نتأكد أنك لم تقم بفعل شيء غبي
كالغش في الامتحان مثلاً."
(ضحك)
لقد فزعت.
وعندما أفزع أذهب إلى الإنترنت
لأنّني أعلم أنه هنالك
شخص ما قادر على إجابة أي سؤال،
وكما ظننت كان هناك بعض الأجوبة الجيّدة.
وجدت تلك الطريقة التي
تدعى أنظمة التكرار المتباعد.
إنها تشبه البطاقات التعليمية.
تلك البطاقات التي نستخدمها في المدرسة.
هنالك نسخ برمجية من هذه البطاقات،
لكنها تختبرك في اللحظة المثالية،
تماماً قبل أن تنسى المعلومات التي تعلمتها
لذلك أجدها فعّالة جداً.
يستخدم الناس اليوم هذه الطريقة
لتساعدهم في الترجمة.
بناءً على تجاربي في تعلم اليهودية والروسية
اعتقدت أن ذلك لن ينفع معي،
فاستخدمت شيئاً آخر.
كي أشرح لكم ذلك، دعوني أحدثكم عن كلمتين.
الأولى نتعلمها في المدرسة
في صف اللغة الهنغارية.
تأتي المعلمة إلى الصف
وتكتب fényképezőgép
والتي تعني كاميرا بالهنغارية.
ثم تكتب ٣٩ كلمة أخرى على السبورة
وتقول: "عليكم أن
تحفظوا هذه الكلمات هذا الأسبوع
لأنني سأختبركم فيها نهاية هذا الأسبوع".
أما الكلمة الثانية فنتعلمها بطريقة مخلتفة.
أنتم في مغامرة مع أعز أصدقائكم
في الدول الإسكندنافية،
وتجدون أنفسكم في حانة قديمة.
هنالك ستة رعاة مسنين.
تجلسون بجانبهم
وتلاحظون أن النادل من الفايكنغ.
لديه لحية حمراء طويلة،
ويبتسم إليكم بطريقة غير محببة
وهو يضع ثلاثة
أقداح على الطاولة ويسحب زجاجة
مكتوب عليها م و ك ت و ر
كأنه يقول "موكتور"
ثم يبدأ بسكب
البعض من المشروب في هذه الأقداح.
المشروب عبارة عن سائل أخضر
لكنه ليس ذلك الأخضر الزمردي الجميل،
بل ذلك البني المصفر ذو القوام اللزج.
ثم يضع الزجاجة جانباً
ويسحب مرطباناً أبيضاً.
ويضع ملعقة من هذا المرطبان في كل كأس.
من الرائحة تستطيع أن تقول أنه سمك متعفن،
يقول: "موكتور،"
ينظر إليك الجميع ويضحكون.
يسحب النادل عود ثقاب،
يشعله، ثم يشعل الأقداح به،
ويعيد "موكتور."
يبدأ جميع الحاضرين
بالغناء "موكتور، موكتور، موكتور!"
وصديقكم، صديقكم الغبي،
يحمل كأسه ويصيح: "موكتور!"
ثم يطفئه ويشربه.
ويقوم النادل بنفس الشيء أيضاً
ثم يشربه.
الجميع يحدق بك الآن،
ويغنون "موكتور، موكتور!"
ثم تحملون أنتم كؤوسكم،
تطفئونها
ثم تصرخون "موكتور" وتشربوها.
إنه أسوء شيء شربتموه في حياتكم.
وستتذكرون كلمة "موكتور" للأبد.
(ضحك)
عندما تكونوا
قد نسيتم معنى كاميرا بالهنغارية.
(ضحك)
لماذا؟
الذكريات أشياء رائعة.
لا يتم تخزينها في أي جزء محدد في الدماغ،
بل في الروابط التي تصل أقسام الدماغ.
عندما رأيتم ذلك الكأس،
رأيتم الزجاجة
وكان قد كتب عليها م و ك ت و ر،
والنادل قال: "موكتور،"
ذلك الصوت وتلك التهجئة،
ارتبطو معاً وشكلوا ذكرى.
هذه الارتباطات مرتبطة بأصوات أخرى،
صوت الموكتور وهو يُصبّ في تلك الأقداح،
أصوات الجميع وهم يغنون "موكتور، موكتور"
كل تلك الأصوات وتلك التهجئة،
يرتبطوا معاً ويتصلوا بصور.
يرتبطوا بصورة الزجاجة الخضراء.
يرتبطوا بالأقداح.
يرتبطوا بهذه السمكة الفاسدة.
يرتبطوا بوجه ذاك النادل،
وجه الفايكينغ ذاك،
ذلك جزء من تلك الكلمة الآن.
ترتبط كل تلك الأشياء
في المقابل بتجارب حسية،
كذلك الطعم السيء في الفم،
أو رائحة الحريق أو السمكة الفاسدة،
أو حتى حرارة النار.
ترتبط تلك بدورها بمحتوى حسي،
لتشعركم بالاشمئزاز،
لتغضبكم من صديقكم، أو لتثير حماسكم.
ترتبط برحلتكم.
ترتبط بالكحول، وبالدول الإسكندنافية،
بالصداقة وبالمغامرة.
كل تلك الأشياء هي جزء من هذه الكلمة الآن،
ويقومون بها بحيث تعلق تلك الكلمة برؤوسكم،
حيث معنى كاميرا بالهنغارية،
حسناً أنتم لا تتذكرون كيف تلفظ.
هذا غير مرتبط
بكاميرات آيفون ولا بكاميرات الديجتال،
ولا بصوت قفل الكاميرا،
ولا بالمشاعر التي تنتابكم
عند رؤية صور من الماضي.
بل تلك الارتباطات موجودة،
كما أنها ترتبط بكلمة أخرى، كلمة كاميرا.
لكن fényképezőgép
لا تملك أياً من هذه الارتباطات الآن.
ولذلك لا تستطيعون أن تتذكرونها.
ماذا تفعلون بها إذن؟
حسناً، دعونا
نعود إلى حيث كنت مع الفرنسية.
كانت حالتي كالتالي:
كنت أقوم بشهادتي ماجستير،
واحدة في الغناء والأخرى في الأوبرا،
لذلك كان لدي دروس ستة أيام في الأسبوع.
كان لدي ساعة
فراغ واحدة في اليوم في قطار الأنفاق،
بالإضافة إلى أيام الآحاد والعطل
الرسمية النمساوية، والتي كانت كثيرة.
لقد قمت بشيء واحد في تلك الأوقات،
ألا وهو كتابة ومراجعة بطاقات الذاكرة
في واحد من برامج الكمبيوتر تلك.
لكن بدلاً من كتابة الترجمة
على تلك البطاقات،
بدأت باستخدام الصور.
إذا أردت أن أتعلم معنى كلمة كلب بالفرنسية،
بحثت في محرك بحث غوغل عن صور كلاب،
ووجدت أن المدونين
الفرنسيين لم يختاروا ما توقعت.
كلابهم كانت أصغر
وأجمل وبطريقة ما فرنسية أكثر.
(ضحك)
وبذلك استخدمت تلك الكلاب لتعلم معنى كلب
وحسّنت مفرداتي
باستخدام تلك الصور من المدونين الفرنسيين.
بعد بناء المفردات انتقلت إلى الجمل.
بدأت بتعلم الكلمات المجردة والقواعد بطريقة
املأ الفراغات في الجملة.
إن أردت أن أتعلم الزمن الماضي
اخترعت قصة.
مثلاً، البارحة ------
إلى المدرسة مع صورة مدرسة.
وبتلك الطريقة تعلمت القواعد المجردة.
بعد ثلاثة أشهر، ذهبت إلى تلك المقابلة
ووجدت نفسي مع تلك الفتاة الفرنسية
في نفس الغرفة،
والتي بدأت الحديث بقولها: "صباح الخير"
وأول شيء جاء في بالي هو
"صباح الخير."
ثم بدأت تحدثني بالفرنسية،
وأدركت أنني فهمت ما كانت تقوله،
وعلاوة على ذلك، عرفت كيف أردّ.
لم أكن طليقاً، كنت أتأتئ قليلاً،
لكنها كانت المرة الأولى
التي أتحدث فيها الفرنسية في حياتي.
كنت أتحدث بالفرنسية وأفكر بالفرنسية.
دام الحديث ١٥ دقيقة
وفي النهاية قالت لي:
"أتعلم، هنالك خطأ ما
في اختبار تحديد المستوى الخاص بك.
الاختبار يشير إلى أنك في المستوى المتوسط،
لكننا وجدنا أنك في المستوى المتقدم."
لذلك في الأسابيع السبعة التي تلت،
قرأت عشرة كتب
وكتبت سبعين صفحة من المقالات،
وفي نهاية ذلك الصيف،
أصبحت طليقاً في الفرنسية.
لقد أدركت أنني وجدت شيئاً مهماً.
فبدأت أكتب عنه وأصنع أدوات محوسبة حوله
وأصححها.
في عام ٢٠١٢، تعلمت الروسية.
لقد انتقمت من تلك اللغة.
من عام ٢٠١٣-٢٠١٥ تعلّمت الهنغارية.
عام ٢٠١٥، بدأت بتعلم
اليابانية، ثم توقفت وتعلمت الإسبانية.
عدت إلى اليابانية مجدداً لأنها لا تنتهي.
في كل واحدة من تلك التجارب تعلّمت الكثير.
تعلمت طرائق لتعديل
النظام ورفع الكفاءة هنا وهناك،
لكن المفهوم الأساسي كان نفسه.
إذا أردت أن تتعلم لغة ما بكفاءة،
عليك أن تعطي هذه اللغة حياة.
كل كلمة يجب أن ترتبط بأصوات وصور
وروائح ونكهات ومشاعر.
كل قاعدة صغيرة لا يمكن أن تكون مجردة
بل يجب أن تساعدك برواية قصتك.
إن التزمت بهذا،
ستجد أن الكلمات ستبدأ بالثبات في ذهنك،
والقواعد ستثبت أيضاً.
وستدرك أنك
لا تحتاج إلى جينة اللغات،
أو هدية من الله لتحقق هذا.
إنه شيء جميعنا
نملك الوقت والقدرة لتحقيقه.
شكراً لكم.
(تصفيق)
Existuje jeden mýtus, týkající se jazyků.
Podle toho mýtu se děti
mimořádně dobře učí jazyky.
V dospělosti ale tento dar ztrácíme.
Máme dobrý důvod tomu mýtu věřit.
Mnoho z nás to zažilo na vlastní kůži.
Na střední nebo vysoké
si vybereme jazyk,
usilovně ho studujeme tři, čtyři, pět let,
pak vyrazíme do Francie,
a potkáme tam pětileté dítě,
co mluví francouzsky
mnohem lépe než my.
(Smích)
A to není fér.
Tolik jsme se nadřeli,
a tady to dítě ještě ani jeden den
v životě nepracovalo,
a už nám opravuje gramatiku.
Máte pravdu.
Není to fér.
Není to fér,
protože se srovnáváte s dítětem,
které bylo 15 tisíc hodin
vystavené francouzštině,
zatímco vy jste jich měli 100,
možná 200, možná 50.
Záleží to na tom, jak moc jste
ve svých hodinách mluvili francouzsky,
a ne anglicky o francouzštině.
Srovnávejme srovnatelné:
Přestěhujete pětileté dítě do Španělska
a vystavíte ho 500 hodinám španělštiny,
dospělý získá ve Španělsku práci
a je vystaven 500 hodinám,
zjistíte, že dospělý pokaždé dítě porazí.
Učení jazyků nám jde lépe než dětem.
Jsme chytřejší než děti.
Naučili jsme se učit.
Patří to k výhodám dospělosti.
Tím nechci říct,
že být dítětem nemá své výhody.
Existují tři.
Mezi šestým a dvanáctým měsícem,
v tomto krátkém období,
děti slyší zvuky v jazycích tak,
jak my už nedokážeme.
To je významná výhoda.
Druhá výhoda. Děti se nebojí.
Vstoupí do jakékoliv konverzace,
ať už slova znají nebo ne,
zatímco my budeme váhat a bát se.
Obrovská výhoda.
Ale ani jedna z těchto výhod nepřeváží
nad naší lepší schopností učit se.
Děti mají i třetí výhodu, a tou je čas.
Nemáme 15 tisíc hodin
na studium francouzštiny.
Takže abychom uspěli,
potřebujeme se učit lépe než děti.
Před diskuzí o tom, jak toho dosáhnout,
se s vámi podělím o pár svých zkušeností.
Svou jazykovou pouť
jsem začal studiem hebrejštiny
ve školce a na základní škole.
Učil jsem se sedm let
a po oněch sedmi letech
jsem dokázal přečíst hebrejskou...
abecedu.
(Smích)
Tak jsem to zkusil znovu.
Na druhém stupni a na střední
jsem měl štěstí.
Šel jsem na školu,
kde ruštinu učili vynikající kantoři,
a učil jsem se rusky pět a půl roku.
Studoval jsem usilovně,
měl jsem dobré známky,
dělal všechny úkoly
a po pěti a půl letech
jsem uměl přečíst ruskou abecedu.
Zapamatoval jsem si asi 40 slov
a dospěl k závěru, že mi jazyky nejdou.
Pak jsem udělal špatné rozhodnutí.
Vždycky mě bavila věda.
Miloval jsem vědu a techniku.
Chtěl jsem se stát jaderným inženýrem,
se zaměřením na fyziku plazmatu,
abych mohl vyrábět fúzní reaktory.
To byl můj dětský sen.
Měl jsem ale i koníček a tím byl zpěv.
Zpíval jsem muzikály a opery.
Když jsem se hlásil na techniku,
vybral jsem si školu,
co měla hudební konzervatoř a myslel si:
"Bylo by divné, kdybych studoval
jak operu, tak strojní inženýrství?
Nevypadalo by to výstředně?"
Tak jsem se přihlásil.
Díky tomu jsem musel studovat cizí jazyky.
Musíte umět německy, francouzsky
a italsky, abyste operu vystudovali.
Jednou za mnou přišel kamarád,
Francouz, a řekl mi:
"Víš, že za léto
na jedné škole ve Vermontu
můžeš získat kredity za dva semestry?"
Řekl jsem si: "To zní skvěle."
A přihlásil jsem se tam.
Ten program funguje tak,
že hned první den podepíšete smlouvu.
Je v ní, že když pronesete jediné slovo,
které není německy,
pokud napíšete, přečtete
nebo si poslechnete něco,
třeba zprávu, která není v němčině,
vyhodí vás ze školy bez vrácení peněz.
Napadlo mě: "To zní jako zábava."
(Smích)
Takže jsem tu smlouvu podepsal
a pak si uvědomil,
že vlastně německy neumím
a přestal jsem mluvit.
(Smích)
Kdosi ke mně přišel a řekl:
"Hallo, ich heisse Joshua. Wie heisst du?"
Já na to: "Eh?"
(Smích)
A on: "Hallo, Ich heisse Joshua.
Wie heisst du?"
Řekl jsem: "Ich heisse Gabriel?"
A takhle jsem se naučil německy.
O sedm týdnů později
jsem obstojně konverzoval
a vypěstoval si závislost na tom,
že myslím zcela novým způsobem.
Další léto jsem se tam vrátil,
abych se německy naučil plynule.
V roce 2007 jsem se přestěhoval do Vídně
v Rakousku kvůli studiu operního zpěvu.
V roce 2008 jsem se jel
učit italsky do Perugie v Itálii.
V roce 2010 jsem podváděl
při testu z francouzštiny.
A tady to všechno začalo.
Chtěl jsem se vrátit
do té vermontské školy s těmi smlouvami,
protože to byla stresujícím,
masochistických způsobem
vlastně docela zábava.
Úroveň 1 byla pro ty,
co francouzsky neuměli,
což odpovídalo mé úrovni,
ale byla tam i úroveň 1.5,
kde se postupovalo trochu rychleji.
A já si říkal: "Je to můj třetí jazyk.
Italština je podobná francouzštině.
1.5 asi zvládnu."
Poslali mi rozřazovací online test,
a já jsem při něm podváděl,
jak se jen dalo.
Čekal jsem, že neznalost francouzštiny
a podvádění mě dostanou na úroveň 1.5.
Použil jsem "francouzskou mluvnici"
na about.com u testových otázek.
Napsal jsem esej za pomoci
Google Translate a odevzdal ji.
(Smích)
Odeslal jsem to.
Pustil jsem to z hlavy.
Za tři měsíce jsem dostal email,
ve kterém stálo: "Gratulujeme!
Během rozřazovacího testu
jste si vedl skvěle!
Zařazujeme vás
na středně pokročilou úroveň."
(Smích)
"Máte tři měsíce.
Za tři měsíce vás posadíme
do jedné místnosti s rodilým mluvčím.
Budete spolu 15 minut hovořit,
abychom se ujistili,
že jste neudělal něco hloupého,
třeba podváděl u testu."
(Smích)
Zpanikařil jsem.
A když panikařím, jdu na internet,
protože tam je možné
najít odpověď na všechno.
No a pár užitečných rad tam opravdu bylo.
Existuje něco, čemu se říká
systémy intervalového opakování.
Jsou to vlastně výukové kartičky
typu "cat - kočka",
jaké jste používali ve škole.
Tohle je jejich počítačová verze,
která vás ale prozkouší v pravou chvíli.
Předtím než něco zapomenete.
Takže jsou extrémně účinné.
Lidé používají různé
systémy intervalového opakování
spolu s překladem.
Ze zkušeností s hebrejštinou
a ruštinou jsem věděl,
že to u mě nezabírá.
Tak jsem udělal něco jiného.
Abych vám to vysvětlil,
budu hovořit o dvou slovech.
První slovo se naučíme ve škole.
Učíme se maďarsky.
Učitelka přijde k tabuli
a napíše na ni fényképezőgép.
Maďarské slovo pro fotoaparát.
Pak na tabuli napíše dalších 39 slov
a řekne: "To jsou slovíčka na tento týden.
Na konci týdne bude test."
Druhé slovo se naučíme úplně jinak.
Jste na výpravě s nejlepším kamarádem.
Jste ve Skandinávii.
Ocitnete se ve starém baru.
Je tam šest prošedivělých sešlých týpků.
Sedíte u baru
a barman je stoprocentně Viking.
Má dlouhé zrzavé vousy
a usmívá se na vás
velmi zneklidňujícím způsobem,
zatímco pokládá na pult tři štamprle
a vytahuje lahev.
Na lahvi je napsáno m-o-k-t-o-r.
Když barman řekne: "Moktor",
začne něco do štamprlí nalévat.
Je to zelená tekutina,
ale ne taková ta hezká, smaragdová.
Spíš hnědožlutá, lepkavá zelená.
Pak lahev schová a vytáhne bílou sklenici.
Z té bílé sklenice cosi lžičkou nabere
a dá do těch panáků.
Podle zápachu vám dojde,
že to je hnijící ryba,
zatímco opakuje "moktor",
a všichni ti týpci se k vám otočí,
koukají na vás a smějí se.
Barman vytáhne zápalku.
Škrtne, zapálí všechny tři panáky
a zopakuje "Moktor!"
a všichni teď skandují:
"Moktor! Moktor! Moktor!"
A váš kamarád, váš pitomej kamarád,
panáka zdvihne, zvolá "Moktor!“,
sfoukne plamen a vypije to.
Barman sfoukne dalšího panáka,
zvolá "Moktor!"a obrátí ho do sebe.
Všichni teď zírají na vás,
skandují "Moktor! Moktor!"
Zvednete posledního panáka: "Moktor!"
Sfouknete ho: "Moktor!"
Zaskřehotáte:"Moktor!"
A vypijete to.
Je to ta nejhorší věc, co jste kdy pili.
A slovo moktor si zapamatujete navždy.
(Smích)
Zatímco maďarské slovo
pro fotoaparát jste už zapomněli.
(Smích)
Proč?
Vzpomínky jsou fascinující.
Nejsou uložené v žádné
konkrétní oblasti mozku,
jsou uložené ve spojeních
mezi těmito oblastmi.
Když jste viděli toho panáka,
viděli jste tu láhev,
na které bylo napsáno m-o-k-t-o-r ,
a barman řekl: „Moktor,“
ten zvuk a zápis se spojily
a vytvořily vzpomínku.
A ta spojení se propojila
s dalšími zvuky.
Zvukem moktoru, rozlévaného do panáků,
zvukem všech, jak v místnosti
skandují: "Moktor! Moktor!"
Všechny ty zvuky a zápis
jsou propojené a pojí se i s obrazy.
Jsou spojené s obrazem zelené lahve,
s obrazem panáků,
se shnilou rybou,
s obličejem toho barmana,
obličejem Vikinga.
To vše je teď součástí onoho slova.
To vše se zase spojí
se smyslovými zážitky.
S odpornou chutí v ústech,
zápachem hořící, hnijící ryby,
teplem plamene.
Vše se spojí s emočním obsahem:
s nechutí,
se vztekem na kamaráda a se vzrušením.
Spojí se s vaší výpravou.
S tím, co znamená alkohol, Skandinávie,
přátelství a dobrodružství.
To všechno je teď součástí toho slova
a díky tomu si jej zapamatujete.
Zatímco v případě onoho maďarského slůvka
pro fotoaparát,
si už ani nevybavíte, jak znělo.
Tato nevzpomínka není spojená
s fotoaparátem iPhonu nebo se zrcadlovkou,
se zvukem spouště
a pocitem, který vás zaplaví,
když si prohlížíte fotky z minulosti.
Tyto asociace existují.
Jsou spojené s jiným slovem camera.
Ale fényképezőgép
žádné z těchto spojení nemá.
A vy se nemáte čeho chytit.
Co s tím můžete udělat?
Vraťme se k mé francouzštině.
Byl jsem v následující situaci:
Studoval jsem dva magisterské obory,
jedním byl zpěv, druhým opera,
a šest dní v týdnu jsem trávil v učebnách.
Můj jediný volný čas
byla hodina denně v metru,
neděle a rakouské státní svátky,
kterých naštěstí bylo hodně.
Tehdy jsem udělal jednu věc:
vytvořil jsem si a zrevidoval kartičky
v jednom ze systémů
intervalového opakování.
Ale místo překladů jsem na těch kartičkách
začal používat obrázky.
Když jsem se chtěl naučit,
jak se francouzsky řekne pes, chien,
hledal jsem chien na Obrázcích Google
a zjistil, že francouzští blogeři
si vybírají jiné psy, než jsem čekal.
Jejich psi byli menší a roztomilejší
a jaksi francouzštější.
(Smích)
Tak jsem tyhle psy použil,
abych se naučil chien
a vytvářel si slovní zásobu
z obrázků od francouzských blogerů.
S větší slovní zásobou
jsem pokročil k větám.
Začal jsem se učit
abstraktní pojmy a gramatiku
doplňováním slov do mezer ve větách.
Pokud jsem se chtěl naučit,
že slovo šel je minulým časem od jít,
použil jsem příběh.
Včera jsem mezera do školy,
s obrázkem budovy školy.
Takto jsem se naučil abstraktní gramatiku.
O tři měsíce později
jsem šel na zmíněný pohovor.
Ocitl jsem se v místnosti s Francouzskou,
která naši konverzaci zahájila: "Bonjour."
A mě v tu chvíli hned napadlo:
"Bonjour."
Začala na mě mluvit francouzsky
a já zjistil, že rozumím tomu, co říká.
A co bylo ještě lepší,
věděl jsem, jak odpovídat.
Plynulé to nebylo, trochu to drhlo,
ale poprvé v životě
jsem mluvil francouzsky.
Mluvil jsem francouzsky
a myslel jsem francouzsky.
Konverzovali jsme 15 minut
a na konci konverzace mi říká:
"Víte, na vašem rozřazovacím testu
mi něco nesedí.
Podle něj byste měl být
mezi středně pokročilými,
ale dáme vás mezi pokročilé."
Během následujících sedmi týdnů
jsem přečetl 10 knih,
napsal 70 stran esejí
a na konci léta
jsem plynně ovládal francouzštinu.
Uvědomil jsem si,
že jsem objevil něco důležitého.
Začal jsem o tom psát
a vytvářet počítačové pomůcky
a hrát si s tím.
V roce 2012 jsem se naučil rusky.
Tím jsem se tomu jazyku pomstil.
V letech 2013 až 2015
jsem se naučil maďarsky.
V roce 2015 jsem začal s japonštinou,
přestal, naučil se španělsky,
vrátil se a opět začal s japonštinou,
protože japonština je nekonečná.
Každá zkušenost mě mnohému naučila.
Postupně jsem ten systém ladil,
a zvyšoval jeho účinnost,
ale celkový koncept byl vždycky stejný.
Pokud se chcete efektivně naučit jazyk,
musíte jej oživit.
Každé slovo se musí
propojit se zvuky, s obrazy,
s vůní, chutí a s emocemi.
Gramatika není jen součástí
abstraktního gramatického kódu.
Musí vám pomáhat
vyprávět váš příběh.
Pokud to uděláte,
zjistíte, že vám slovíčka
zůstávají v paměti.
A stejně tak gramatika.
Začnete si ji pamatovat.
A začnete si uvědomovat,
že nepotřebujete nějaký jazykový gen,
dar od Boha, abyste toho dosáhli.
Každý z nás má totiž čas
i schopnost toho dosáhnout.
Děkuji.
(Potlesk)
Existe un mito sobre los idiomas.
Y el mito es que los niños
son excepcionalmente buenos
para aprender idiomas
y que perdemos esa capacidad al crecer.
Tenemos una buena razón
para creer en este mito.
Muchos lo hemos experimentado.
Elegimos un idioma
en la secundaria o la universidad,
estudiamos con ahínco
durante tres, cuatro o cinco años
y luego viajamos a Francia,
conocemos a una niña
francesa de cinco años
que habla francés
mucho mejor que nosotros.
(Risas)
Y no es justo.
Quiero decir, nos hemos esforzado tanto,
mientras que ella no ha estudiado
ni un día de su vida
y aun así corrige nuestra gramática.
Tienen razón.
No es justo.
No es justo porque
se comparan con una niña
que ha estado expuesta
al francés 15 000 horas
y Uds., 100 horas,
quizá 200, posiblemente 50.
Depende de cuánto tiempo
sus clases de francés fueron en francés
en vez de hablar en inglés
en la clase de francés.
Para hacer una comparación justa,
llevan a un niño de cinco años a España,
lo exponen a 500 horas de idioma;
si un adulto consigue trabajo en España
con 500 horas de exposición,
descubrirán que el adulto
supera al niño en todos los casos.
Aprendemos idiomas mejor que los niños.
Somos más listos que ellos.
Hemos aprendido a aprender.
Es una ventaja de hacerse mayor.
No quiero decir que ser niño
no tenga sus ventajas;
tiene tres.
Entre los 6 y los 12 meses,
en ese corto período,
los niños oyen sonidos en nuevas lenguas
de una manera que luego se pierde.
Es una ventaja importante.
Segunda ventaja:
los niños no tienen miedo.
Participan en cualquier conversación
conozcan o no las palabras,
mientras que nosotros
nos contenemos y nos asustamos.
Una gran ventaja.
Pero ninguna de las dos ventajas pesa más
que nuestra capacidad superior de aprender.
La tercera ventaja de ser
un niño es la del tiempo.
Nosotros no podemos pasar
15 000 horas aprendiendo francés.
Así, para tener éxito,
necesitamos algo que funcione
mejor que lo que usan los niños.
Y para hablar sobre qué podría ser eso,
quisiera compartir algunas
experiencias propias.
Empecé la aventura de aprender
idiomas con el hebreo,
en la guardería y en la primaria.
Lo estudié durante siete años
y tras esos siete años de estudio,
podía leer en hebreo...
pero solo el alfabeto.
(Risas)
Así que lo volví a intentar.
En la secundaria tuve suerte,
pues se enseñaba ruso
con profesores excelentes,
así que estudié ruso
durante cinco años y medio.
Me esforcé mucho, saqué buenas notas,
hice todos los deberes,
y tras esos cinco años y medio
logré leer... el alfabeto ruso.
Retuve, quizá, unas 40 palabras
y llegué a la conclusión
de que los idiomas no eran para mí.
Y tomé una mala decisión.
Siempre fui un loco de la ciencia,
me encantaban la ciencia y la ingeniería.
Quería ser ingeniero nuclear
especialista en física del plasma
para crear reactores de fusión.
Eso me gustaba de niño.
Pero tenía una afición que era cantar.
Cantaba musicales y ópera.
Y mientras solicitaba plaza
en facultades de ingeniería,
también elegí una que tenía
un conservatorio musical, y pensé:
"¿No es un poco raro estudiar
ópera e ingeniería mecánica?
¿No sería muy raro?".
Y lo hice.
Una de las consecuencias fue
que tuve que realizar cursos de idiomas.
Para ese título de ópera,
necesitaba alemán, francés e italiano.
Y un amigo francés me dijo:
"Oye, ¿sabes que puedes conseguir
dos semestres de créditos en un verano
en esta escuela en Vermont?"
Y pensé: "¡Suena genial!".
Así que me matriculé en ese programa.
Y funcionaba así: debía firmar
un contrato el primer día.
Disponía que si hablaba una palabra
que no fuera en alemán,
si escribía algo, si leía algo,
si escuchaba algún mensaje
que no fuera en alemán,
me expulsarían de la escuela
sin devolverme el dinero.
Y pensé: "Suena muy divertido".
(Risas)
Fui, firmé el contrato
y me di cuenta de que en realidad
no hablaba ni una palabra de alemán,
así que dejé de hablar.
(Risas)
Alguien se me acercó y dijo:
"Hallo, ich heiße Joshua. Wie heißt du?"
Y respondí: "¿Eh?"
(Risas)
Y él dijo: "Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du?".
Y contesté: "Ich heiße Gabriel?".
Y así aprendí alemán.
Siete semanas después, podía
mantener una conversación en ese idioma,
y me aficioné a la sensación de pensar
de una manera completamente nueva.
Al verano siguiente, regresé
para ganar fluidez en alemán.
En 2007 me mudé a Viena, Austria,
para cursar un grado de ópera y canto.
En 2008 me mudé a Perugia,
Italia, para estudiar italiano.
Y en 2010, hice trampa
en un examen de francés.
Y de ahí viene todo esto.
Verán, quería volver a la escuela
de los contratos en Vermont
porque, de una manera algo
estresante y masoquista,
era en realidad bastante divertido.
Tenían un nivel 1 para quienes no
estaban familiarizados con el francés,
adecuado para mi nivel,
pero también tenían el nivel 1.5
que era un poco más rápido.
Y pensé: "Es mi tercer idioma.
El italiano se parece al francés.
Probablemente pueda con el 1.5."
Me mandaron un examen de nivel por
Internet e hice trampa, tanto como pude.
Imaginé que sin saber francés
y haciendo trampa
podría entrar en el nivel 1.5.
Por eso usé la "Gramática francesa"
del sitio web About.com
para hacer trampa en el examen.
Escribí un ensayo en
Google Translate y lo mandé.
(Risas)
Lo mandé todo, y ya
no volví a pensar en ello.
Tres meses después recibí un correo
que decía: "¡Felicidades!
¡Lo ha hecho muy bien
en el examen de nivel!
Lo hemos asignado al nivel intermedio.
(Risas)
"Dispone de tres meses.
En tres meses, lo pondremos
en una sala con un francés nativo.
Le hablaremos durante 15 minutos
para asegurarnos de que
no ha cometido estupideces,
como hacer trampa en el examen de nivel".
(Risas)
Ahí entré en pánico.
Y cuando entro en pánico, voy a Internet
porque, claro, alguien ahí
tiene respuesta para todo,
y resultó que había
algunas buenas respuestas.
Existen unos sistemas
llamados de "repetición espaciada".
Son como tarjetas para memorizar.
¿Recuerdan esas tarjetas que usaban
en la escuela donde ponían "chat-gato"?
Se trata de su versión informatizada,
pero te ponen a prueba
en el momento más oportuno,
justo antes de olvidar la información,
así que son tremendamente efectivas.
La gente suele utilizar
los sistemas de repetición espaciada
para las traducciones.
Y sabía de mis experiencias
con el hebreo y el ruso
que eso no me iba a funcionar,
así que hice algo distinto.
Y para explicarlo,
hablaremos de dos palabras.
La primera, la aprendemos en un aula.
Estamos aprendiendo húngaro.
La profesora escribe en la pizarra:
"fényképezőgép", que es
"cámara" en húngaro.
Y escribe otras 39 palabras
en la pizarra y anuncia:
"Este es el vocabulario de la semana.
Tendrán un examen a finales de semana."
La segunda palabra la aprendemos
de manera muy distinta.
Están en una aventura con su mejor amigo.
Están en Escandinavia.
Y están en un bar antiguo.
Hay seis clientes mayores y canosos.
Se sientan en el bar
y el camarero es, sin duda, vikingo.
Tiene una poblada barba roja
y les sonríe de manera inquietante
mientras prepara tres
vasitos y saca una botella
en la que ven escrito M-O-K-T-O-R.
El camarero dice "Moktor",
y vierte algo en los vasos.
Es un líquido verdoso, pero no
de un agradable color esmeralda,
sino un líquido verde parduzco,
amarillento y viscoso.
Guarda la botella y saca un tarro blanco.
Del tarro blanco saca una cucharada
de algo que pone en los vasos.
Por el olor están seguros
de que es pescado podrido,
mientras sigue diciendo "Moktor"
y todos los clientes se dan
la vuelta, los miran y se ríen.
El camarero saca una cerilla.
La enciende y prende fuego
a los tres vasos y repite "Moktor"
al tiempo que todos los clientes
corean: "¡Moktor! ¡Moktor! ¡Moktor!".
Y su amigo, su estúpido amigo,
toma su vaso y grita: "¡Moktor!",
lo apaga y lo bebe.
El camarero apaga el suyo
soplando y grita "¡Moktor!"
y lo bebe.
Ahora todos te están mirando,
coreando "¡Moktor! ¡Moktor!".
Y tomas tu vaso, "¡Moktor!"
y lo apagas de un soplo, "¡Moktor!"
gritas "¡Moktor!" y lo bebes.
Y es lo más horrible
que has tomado en tu vida.
Y recordarás la palabra
"moktor" para siempre.
(Risas)
Mientras ya has olvidado cómo
se dice "cámara" en húngaro.
(Risas)
¿Por qué?
Los recuerdos son fascinantes.
No se almacenan en ninguna
área concreta del cerebro,
sino en las conexiones entre
las diferentes áreas cerebrales.
Cuando vieron ese vaso, vieron
que en la botella decía M-O-K-T-O-R,
y el camarero les dijo "Moktor",
ese sonido y esa grafía
se interconectaron, crearon un recuerdo.
Esas conexiones se conectaron
con otros sonidos:
el sonido del moktor
al ser vertido en los vasos,
el sonido de todos coreando
en el bar "¡Moktor! ¡Moktor!"
Todos esos sonidos y esa grafía
se interconectaron y también
lo hicieron con imágenes.
Se conectaron con imágenes
de esta botella verde.
Se conectaron con los vasos.
Se conectaron con el pescado podrido.
Se conectaron al rostro del camarero;
esa cara vikinga es ahora
parte de la palabra.
Y todos ellos conectan a su vez
con experiencias sensoriales,
como el horrible sabor en la boca,
el olor a quemado, a pescado podrido,
el calor del fuego.
Todo eso se relaciona
con el contenido emocional:
con la repulsión,
el enfado con su amigo, con la emoción.
Eso se relaciona con su viaje.
Se relaciona con lo que es
el alcohol, lo que es Escandinavia,
lo que es la amistad,
lo que es la aventura.
Ahora, todo eso es parte de esta palabra
que de esta manera incorporamos,
mientras que la palabra que
en húngaro significa "cámara"...
Bueno, ya no recuerdan ni cómo sonaba.
Este "no recuerdo" no se relaciona
con cámaras de iPhone o réflex SLR
ni el sonido del obturador,
ni las emociones que sienten
cuando miran fotos de su pasado.
Esas asociaciones existen.
Están conectadas a otra palabra,
a la palabra "cámara".
Pero "fényképezőgép"
no tiene nada de eso ahora.
Y por eso no pueden retenerla.
¿Qué pueden hacer al respecto?
Bueno, volvamos
a donde estaba con el francés.
Mi situación era la siguiente:
Cursaba dos maestrías,
una de canto y otra de ópera,
así que tenía clase seis días a la semana.
Mi único tiempo libre
era una hora al día en el metro,
y los domingos y las fiestas nacionales
austriacas, que por suerte son muchas.
En esos momentos, hacía esto:
Creaba y repasaba tarjetas de memorización
con uno de esos sistemas
de repetición espaciada.
Pero en vez de usar traducciones
en esas tarjetas,
empecé a usar imágenes.
Si quería aprender a decir
perro en francés, "chien",
buscaba "chien" en las imágenes de Google
y descubrí que los blogueros franceses
no elegían los perros que yo esperaba.
Sus perros eran más pequeños,
más adorables, como más franceses.
(Risas)
Así que utilicé esos perros para aprender
"chien" y creé un vocabulario
a partir de esas imágenes
de los blogueros franceses.
Y mientras creaba ese vocabulario,
avancé a las oraciones.
Empecé a aprender palabras
abstractas y gramática así,
usando oraciones para completar.
Si quería aprender una palabra
como la forma en pasado de "ir",
usaba una historia.
"Ayer, espacio en blanco, a la escuela",
con la imagen de un colegio.
Aprendí gramática abstracta de ese modo.
Luego, tres meses después,
tuve aquella entrevista.
Me encontré en la sala con una francesa
que empezó la conversación con "Bonjour".
Y entonces, lo primero
que me vino a la mente fue:
"Bonjour".
Y empezó a hablarme en francés,
y me di cuenta de que
entendía lo que me decía,
y es más, yo sabía qué responderle.
No era fluido, iba un poco a trompicones,
pero era la primera vez en mi vida
que hablaba en francés,
y estaba hablando en francés
y pensando en francés,
y conversamos durante 15 minutos,
y al final de la conversación,
la profesora me dijo:
"Mire, hubo un error
en su examen de nivel.
Dice que debería estar
en el nivel intermedio,
pero vamos a pasarlo al avanzado".
Así, las siguientes siete semanas
leí diez libros, escribí
70 páginas de ensayos
y al final de ese verano,
mi francés era completamente fluido.
Me di cuenta de que había
descubierto algo importante.
Empecé a escribir sobre ello
y a crear herramientas informáticas
y a jugar con ellas.
En 2012 aprendí ruso.
Tuve mi revancha con ese idioma.
De 2013 a 2015, aprendí húngaro.
En 2015 empecé japonés,
lo dejé, aprendí español,
volví y empecé japonés de nuevo,
ya que es un idioma interminable.
Aprendí mucho en cada una
de estas experiencias.
Aprendí a retocar el sistema
para mejorar su eficiencia,
pero el concepto general
siempre ha sido el mismo.
Si desean aprender un idioma
de manera eficiente,
deben darle vida a ese idioma.
Cada palabra necesita conectarse
con sonidos e imágenes,
y olores, sabores y emociones.
La gramática no puede ser
un código abstracto,
sino algo que los ayude
a contar su historia.
Y si lo hacen,
verán cómo las palabras
empiezan a fijarse en su mente,
y también la gramática.
Y se darán cuenta
de que no hay que tener
un gen para los idiomas,
un don de Dios para conseguirlo.
Se trata de algo que todo el mundo
tiene el tiempo y la capacidad de hacer.
Gracias.
(Aplausos)
Il y a un mythe au sujet des langues.
Le mythe dit que les enfants
sont particulièrement doués
pour apprendre les langues
et qu'on perd cette aptitude
en grandissant.
Il y de bonnes raisons
pour croire ce mythe.
On a tous vécu ça.
On choisit une deuxième langue
au lycée ou à l'université
qu'on étudie avec acharnement
pendant trois, quatre ou cinq ans.
Et puis on part en France
et on croise un gosse français de cinq ans
qui parle mieux le français que nous.
(Rires)
C'est injuste.
On a quand-même bossé dur,
l'enfant n'a encore jamais travaillé
un seul jour,
mais il corrige notre grammaire.
Vous avez raison.
C'est injuste.
C'est injuste
car vous vous comparez à un gosse
qui a accumulé 15 000 heures
d'exposition au français
alors que vous en avez eu 100,
peut-être 200 ou 50.
Ça dépend du temps effectivement
passé en classe à parler français
et non à parler du français en anglais.
Pour être juste dans la comparaison,
il faudrait transplanter
le gosse de cinq ans en Espagne
et l'exposer à la langue
pendant 500 heures,
et un adulte trouve du travail
en Espagne pour 500 heures d'exposition.
Vous constaterez que l'adulte
gagne à chaque fois.
On est meilleur que les enfants
pour apprendre les langues.
On est plus malins.
On a appris à apprendre.
C'est l'un des avantages de grandir.
Je ne dis pas qu'il n'y a pas d'avantage
à être un enfant.
Il y en a trois.
Entre l'âge de 6 et 12 mois,
une petite fenêtre temporelle,
l'enfant entend les sons d'une nouvelle
langue mais nous perdons cette aptitude.
C'est un avantage significatif.
Deuxièmement,
les enfants n'ont peur de rien.
Ils vont prendre part à la conversation
qu'ils connaissent le vocabulaire ou pas,
alors que nous allons rester en retrait,
par crainte.
Avantage énorme.
Toutefois aucun ne l'emporte sur
notre capacité à apprendre.
Le troisième avantage d'être un enfant
est l'avantage du temps.
On n'a pas 15 000 heures
à consacrer au français.
Pour réussir sur ce plan-là,
on a besoin de quelque chose
de plus efficace que les enfants.
Pour vous décrire ce que ça peut être,
je vais vous relater
mes propres expériences.
J'ai commencé l'apprentissage des langues
avec l'hébreu,
au jardin d'enfants et à l'école primaire.
J'ai étudié pendant sept ans,
à la fin de ces sept années d'études,
je pouvais lire l'hébreu...
juste l'alphabet.
(Rires)
Alors, j'ai encore essayé.
J'ai eu de la chance au lycée.
Il y avait des cours de russe
dans mon école
et les profs étaient vraiment bons.
J'ai donc appris le russe pendant 5,5 ans.
J'ai bossé dur
et mes résultats étaient bons.
J'ai fait tous mes devoirs
et au bout de ces 5,5 ans,
je pouvais lire l'alphabet cyrillique.
J'ai retenu environ 40 mots
et je suis arrivé à la conclusion que
les langues, ce n'était pas mon truc.
Alors, j'ai pris une mauvaise décision.
J'ai toujours adoré les sciences.
J'adorais ça et l'ingénierie.
Je voulais être ingénieur nucléaire,
me spécialiser sur la physique du plasma
et concevoir des réacteurs pour la fusion.
Mon enfance en résumé.
Mais j'avais aussi un hobby : le chant.
Je chantais la musique de scène
et l'opéra.
Au moment de m'inscrire
à la fac des sciences de l'ingénieur
j'ai choisi une université qui avait
aussi un conservatoire de musique :
« Ce serait plutôt cool d'étudier l'opéra
et l'ingénierie en même temps.
Plutôt rare... »
C'est ce que j'ai fait.
Un effet secondaire de ça
fut l'apprentissage des langues.
Pour le diplôme d'opéra, il faut
l'allemand, le français et l'italien.
Un ami français m'a dit un jour :
« Tu sais que tu peux obtenir les crédits
de deux semestres en un été
en allant dans une école au Vermont. »
J'ai pensé que c'était super
et je me suis inscrit au programme.
Le programme fonctionne ainsi :
on signe un contrat le premier jour.
Qui dit que si je parle autre chose
que de l'allemand,
écris ou lis autre chose
que de l'allemand,
écoute un message vocal
qui n'est pas en allemand,
je serais renvoyé de l'école
et pas remboursé.
J'ai trouvé ça cool.
(Rires)
Je me suis inscrit
et signé le contrat.
J'ai alors compris que
je ne parlais pas vraiment allemand,
alors je me suis tu.
(Rires)
Mais quelqu'un m'a approché et m'a dit :
« Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du ? »
Et moi : « Eh ? »
(Rires)
Il a répété : « Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du ? »
Alors j'ai dit : « Ich heiße Gabriel ? »
C'est ainsi que j'ai appris l'allemand.
En sept semaines, je pouvais avoir
une conversation digne de ce nom
et j'étais devenu accro à la sensation
de penser d'une manière totalement neuve.
Alors, j'y suis retourné l'été suivant
pour maîtriser l'allemand.
En 2007, j'ai déménagé à Vienne pour
continuer d'étudier l'opéra et le chant.
En 2008, je suis allé à Pérouse
pour apprendre l'italien.
Et en 2010, j'ai triché
à un examen de français.
C'est de là que tout vient.
Je voulais retourner à cette école
au Vermont qui nous engage par un contrat
car, d'une manière stressante
et un peu masochiste,
c'était assez amusant.
Il y avait le niveau 1
pour les débutants en français,
le bon niveau pour moi.
Mais il y avait aussi un niveau 1,5
qui allait plus vite.
C'était ma troisième langue
et l'italien est proche du français.
Alors je me suis dit que
je pourrais suivre le niveau 1,5.
On m'a fait passer
un test d'aptitude en ligne
et j'ai triché autant que je pouvais.
En trichant le plus possible, j'espérais,
bien que je connaissais pas le français,
passer au niveau 1,5.
J'ai utilisé About.com avec le mot clé :
« grammaire française »
pour répondre aux QCM.
J'ai écrit la rédaction
avec Google Translate.
(Rires)
Et j'ai soumis le tout.
Je n'y ai plus pensé après.
Mais trois mois plus tard,
j'ai reçu un message
qui disait : « Félicitations !
Vous avez obtenu de très bons résultats
à votre test.
Vous êtes admis
au niveau intermédiaire. »
(Rires)
« Vous avez trois mois.
Dans trois mois, on vous enferme
avec un francophone.
On va vous parler un quart d'heure
pour s'assurer que
vous n'avez pas fait l'idiot
comme, au hasard, tricher au test. »
(Rires)
J'ai paniqué.
Et quand je panique, je vais sur Internet.
Car clairement, sur Internet,
quelqu'un a la réponse à tout.
Et de fait, il y avait
quelques bonnes réponses.
Il y a ce principe appelé
la répétition espacée.
C'est comme des cartes-éclair,
ces petites cartes qu'on utilisait
à l'école avec : « un chat - cat ».
C'est la version numérique de ça
mais qui vous met à l'épreuve
au moment optimal,
juste avant qu'on oublie une information.
Ça rend le système hyper efficace.
Les gens utilisent ces programmes
de répétition espacée
avec les traductions.
Mon expérience avec l'hébreu et le russe
me disait que
ça n'allait pas marcher avec moi
alors j'ai fait autre chose.
Pour vous expliquer, parlons de deux mots.
Nous apprenons le premier à l'école.
On apprend le hongrois.
Le professeur est au tableau.
Elle écrit : fényképezőgép,
appareil photo en hongrois.
Et puis elle en ajoute 39 autres
en disant : « Voici votre vocabulaire
de la semaine.
Il y aura un test de contrôle
à la fin de la semaine. »
Le deuxieme mot,
nous l'apprenons autrement.
Vous êtes parti à l'aventure
avec votre meilleur ami.
Vous êtes en Scandinavie
et vous vous retrouvez dans un vieux bar.
Il y a six vieux clients grisonnants.
Vous êtes assis au bar
et le barman est un viking, y'a pas photo.
Il a une barbe rousse géante
et il vous sourit d'un sourire
qui vous met mal à l'aise
en sortant trois petits verres
et une bouteille.
Vous lisez l'étiquette,
il est écrit : « MOKTOR ».
Le barman d'ailleurs dit : « Moktor »
en versant dans les verres.
C'est une espèce de liquide vert,
mais pas un vert cool et émeraude.
C'est un liquide visqueux
entre le verdâtre, le brun et le jaune.
Il range la bouteille
et sort un récipient blanc.
Il prend une cuillère et ajoute le truc
du récipient blanc dans chaque verre.
L'odeur fait penser au poisson pourri.
Le barman répète : « Moktor »
et tous les clients du bar
se tournent vers vous et rient.
Le barman prend un allumette,
l'allume et met le feu aux trois verres
en répétant : « Moktor »,
suivi en chœur par les clients du bar :
« Moktor, Moktor, Moktor ! »
Votre ami, dans un geste inconscient,
prend son verre et crie : « Moktor ! »
Il éteint le feu et boit cul sec.
Le barman prend son verre, éteint le feu,
crie : « Moktor ! »
et boit cul sec.
Tout le monde vous fixe du regard
en chantant : « Moktor ! Moktor ! »
Vous prenez votre verre, « Moktor ! »
vous éteignez le feux : « Moktor ! »,
vous hurlez : « Moktor ! » et cul sec.
C'est la pire des choses
qui vous soit arrivée dans votre vie.
Vous n'oublierai plus jamais
le mot « Moktor »
(Rires)
alors que vous avez oublié le mot hongrois
pour appareil photo.
(Rires)
Pourquoi ça ?
Les souvenirs sont fascinants.
Ils ne sont pas emmagasinés
dans une région précise du cerveau.
Ils sont emmagasinés dans les connexions
entre les zones du cerveau.
En voyant le verre,
en lisant la bouteille avec MOKTOR dessus
et le barman qui dit « Moktor »,
le son et le mot écrit
se sont interconnectés
et ont formé un souvenir.
Ces connexions se sont associées
à d'autres sons :
le glouglou du moktor qu'on verse
dans les verres,
le chant des clients du bar :
« Moktor, Moktor ! »
Tous ces sons et l'orthographe
se sont interconnectés et se sont associés
à des images aussi.
L'image de la bouteille verte.
L'image des trois verres.
L'image du poisson pourri.
Le visage du barman,
le look de viking,
tout cela fait partie
du mot dorénavant.
Et cela s'associe
à l'expérience sensorielle,
cet horrible goût dans votre bouche,
l'odeur du poisson pourri brûlé
et la chaleur du feu.
Cela s'associe à des émotions :
le dégoût,
la colère contre son ami,
l'excitation du moment.
C'est associé à votre voyage.
C'est associé au sens de l'alcool,
de la Scandinavie,
de l'amitié et de l'aventure.
Tout cela est lié au mot.
Et cela fait que vous allez
vous souvenir de ce mot.
Alors que le mot hongrois
pour appareil photo,
vous vous souvenez à peine
comment il se prononce.
Ce non-souvenir n'est pas associé avec
votre iPhone ou un reflex mono-objectif,
le bruit d'obturation
et la sensation quand on regarde
des photos de son passé.
Toutefois,
ces associations sont présentes.
Mais elles sont liées à un autre mot,
le mot : « appareil photo ».
Mais : « fényképezőgép »
n'est pas lié à tout ça.
Alors, il n'y a rien pour s'y raccrocher.
Comment faire alors ?
Revenons à ma situation avec le français.
J'en étais donc
à suivre deux diplômes,
en chant et en art de l'opéra,
ce qui me faisait six jours de cours.
Mon trajet d'une heure en métro
était mon seul temps libre
avec les dimanches, les jours fériés,
nombreux en Autriche, fort heureusement.
Pendant ce temps libre,
j'ai fait une seule chose :
j'ai construit et vérifié
les cartes-éclair
d'un de ces systèmes numériques
de répétition espacée.
Mais au lieu d'utiliser
la traduction des mots,
j'ai utilisé des images.
Si je voulais apprendre le mot « chien »
en français,
je cherchais une illustration
de chien sur Google.
J'ai réalisé que les blogueurs français
ne choisissent pas ceux que j'espérais.
Ils sont plus petits et plus mignons,
plus français en quelques sortes.
(Rires)
J'ai donc utilisé ces chiens
pour apprendre le mot « chien »
et me construire un vocabulaire
à partir des images de blogueurs français.
Au fur et à mesure,
je suis passé à des phrases.
J'ai continué avec des mots abstraits
et la grammaire,
en utilisant des phrases lacunaires.
Pour apprendre un mot, comme
« allais » est l'imparfait de « aller »,
je me racontais une histoire.
Enfant, j' - espace -
et une image d'une école.
J'ai appris ma grammaire abstraite ainsi.
Trois mois plus tard,
je passais mon interview.
Je me suis retrouvé avec une Française
qui a entamé la conversation
avec un : « Bonjour ».
La première chose
qui m'est venue à l'esprit est :
« Bonjour ».
Elle a commencé à me parler en français
et je me suis aperçu que
non seulement je comprenais
mais je savais quoi répondre.
Je ne maîtrisais pas la langue,
c'était un peu écorché.
Mais c'était la première fois
de ma vie que je parlais français.
Et là, je parlais français,
je pensais en français
et j'ai tenu le quart d'heure
de conversation
au bout de laquelle
le professeur m'a dit :
« Je pense qu'il y a un soucis
avec votre test d'aptitude. »
Il est mentionné niveau intermédiaire
mais je vais vous surclasser
en niveau avancé. »
Les sept semaines suivantes,
j'ai lu 10 livres,
écrit 70 pages de rédaction
et à la fin de cet été,
je maîtrisais le français.
J'ai compris que j'avais mis le doigt
sur quelque chose de crucial.
Alors, j'ai écrit sur le sujet
et développé des outils numériques
et j'ai bidouillé.
En 2012, j'ai appris le russe.
J'ai eu ma revanche.
Entre 2013 et 2015,
j'ai appris le hongrois.
En 2015, j'ai commencé le japonais,
puis arrêté pour apprendre l'espagnol.
Je suis revenu au japonais
car cette langue est sans fin.
À chaque nouvelle expérience,
j'ai beaucoup appris.
J'ai appris comment affiner le système
pour améliorer son efficacité ici et là.
Mais le concept de base est resté le même.
Pour apprendre une langue efficacement,
il faut lui donner vie.
Chaque mot doit être relié
à des sons, des images,
des odeurs, des goûts et des émotions.
Chaque petit morceau de grammaire
ne peut pas rester abstrait.
Ça doit être quelque chose
qui vous aide à raconter votre histoire.
Et en agissant ainsi,
vous allez vous souvenir des mots,
de la grammaire.
Et vous allez vous apercevoir
que vous n'avez pas besoin
d'un quelconque gène des langues,
ou un don divin pour y arriver.
C'est une chose
pour laquelle nous avons tous
un peu de temps et l'aptitude.
Merci.
(Applaudissements)
Er bestaat een mythe over taal.
En die mythe is dat kinderen
uitzonderlijk goed zijn in talen leren
en dat we die gave verliezen
als we volwassen worden.
We hebben goede redenen
om in die mythe te geloven.
Velen onder ons hebben er ervaring mee.
We kozen op school
of de universiteit een taal,
studeerden hard voor drie, vier, vijf jaar
en dan gaan we naar Frankrijk.
We ontmoeten een Frans kind van vijf jaar
en ze spreekt veel beter Frans dan wij.
Het is niet eerlijk.
Ik bedoel, wij hebben zoveel moeite gedaan
en zij heeft nog nooit een dag
in haar leven gewerkt
en toch corrigeert hij of zij
jouw grammatica.
En jullie hebben gelijk.
Het is niet eerlijk.
Het is niet eerlijk omdat je jezelf
met een kind vergelijkt
dat al 15.000 uur
blootgesteld is aan Frans
en jij maar 100,
misschien 200 of maar 50 --
afhankelijk van hoeveel van de les
feitelijk in het Frans verliep
in plaats van in je moedertaal
over Frans te praten.
We maken een eerlijke vergelijking.
Je dropt een vijfjarig kind in Spanje
en stelt het 500 uur bloot aan Spaans.
Een volwassene gaat in Spanje werken
en staat er ook 500 uur bloot aan.
Je zult zien dat de volwassene
telkens het kind verslaat.
Wij kunnen beter talen leren dan kinderen.
We zijn slimmer dan zij.
We hebben leren leren.
Een van de voordelen van volwassen worden.
Dat wil niet zeggen dat je als kind
geen voordelen hebt.
Er zijn er drie.
Wanneer ze tussen 6 en 12 maanden zijn,
in die korte periode,
kunnen kinderen nieuwe klanken horen
zoals wij later niet meer kunnen.
Een belangrijk voordeel.
Voordeel twee: kinderen kennen geen angst.
Ze sluiten zich bij elk gesprek aan,
of ze nu de woorden kennen of niet,
terwijl wij ons inhouden.
We zijn bang.
Een enorm voordeel.
Maar geen van beide voordelen weegt op
tegen ons superieure leervermogen.
Het derde voordeel van een kind
is het voordeel van tijd.
We beschikken niet over 15.000 uur
om Frans te leren.
Dus om erin te slagen,
hebben we een betere methode nodig
dan die van kinderen.
Om te vertellen hoe dat eruit kan zien,
wil ik over enkele
van mijn eigen ervaringen praten.
Als eerste vreemde taal
heb ik Hebreeuws geleerd,
in de kleuterklas en de lagere school.
Ik heb het zeven jaar geleerd
en na die zeven jaar kon ik ...
het Hebreeuwse ...
alfabet lezen.
(Gelach)
Ik probeerde het opnieuw.
In het middelbaar had ik geluk:
ik ging naar een school
die Russisch aanbood
met heel goede leraren.
Ik heb dus vijfenhalf jaar
Russisch gevolgd.
Ik studeerde hard. De toetsen waren goed.
Ik maakte al mijn huiswerk
en na die vijfenhalf jaar
kon ik het Russische alfabet lezen.
Ik heb misschien 40 woorden
onthouden en ik concludeerde
dat dit hele talending niets voor mij was.
En toen nam ik een slecht besluit.
Ik ben altijd een wetenschapsnerd geweest.
Ik hield van wetenschap en bouwkunst.
Ik wilde kernfysicus worden,
gespecialiseerd in plasmafysica
om fusiereactoren te maken.
Dat was mijn ding, als kind.
Maar ik had een hobby: zingen.
Ik zong in musicals en opera's.
Toen ik me aanmeldde bij universiteiten
met ingenieursopleidingen
meldde ik me aan bij één
met een conservatorium en ik dacht:
"Zou het niet maf zijn om opera-
en ingenieursstudies te volgen?
Zou dat niet te gek zijn?"
Dat werd het dus.
En als een van de neveneffecten
moest ik taalcursussen volgen.
Voor het operadiploma had ik Duits,
Frans en Italiaans nodig.
Een vriend kwam bij mij en zei:
"Weet je, je kunt studiepunten
voor twee semesters in een zomer krijgen
op een school in Vermont."
En ik dacht: klinkt fantastisch.
Ik schreef me meteen in
voor het programma.
En het programma werkt zo:
op de eerste dag teken je een contract.
Als ik ook maar één woord
dat niet Duits was,
zou spreken, schrijven of lezen,
naar een voicemail luisterde
die niet in het Duits is,
dan werd ik zonder terugbetaling
uit de school gegooid.
Ik dacht: wel, dat klinkt leuk.
(Gelach)
Ik ging erheen, tekende het contract,
en toen besefte ik dat ik eigenlijk
geen woord Duits sprak
en ik hield op met praten.
(Gelach)
En er kwam iemand naar me toe en zei:
"Hallo, ich heiße Joshua. Wie heißt du?"
En ik zei: "Euh?"
(Gelach)
Hij zei: "Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du?"
En ik zei: "Ich heiße Gabriel."
En zo heb ik Duits geleerd.
Zeven weken later kon ik
een goed gesprek hebben in de taal
en ik werd verslaafd aan het gevoel
om op een volledig
andere manier te denken.
Ik keerde de volgende zomer terug
om mijn Duits te perfectioneren.
In 2007 verhuisde ik naar Wenen
om mijn zang- en operadiploma te behalen.
In 2008 ging ik naar Perugia
om Italiaans te leren.
En in 2010 heb ik
op een test Frans valsgespeeld.
En daaruit komt alles wat ik hier vertel.
Wel, ik wilde weer naar die school
met contracten in Vermont,
omdat het, op een stressvolle,
masochistische manier, wel best leuk was.
Ze hadden een Niveau 1
voor wie geen Frans kende,
dat was geschikt voor mijn niveau,
ze hadden ook een Niveau 1,5
waar het wat sneller ging.
Ik dacht: dit is mijn derde taal,
Italiaans is verwant met Frans,
1,5 kan ik waarschijnlijk wel aan.
Ze stuurden me een online toelatingstest
en ik speelde vals
waar het maar mogelijk was.
Ik dacht, als ik geen Frans ken
en ik speel zoveel mogelijk vals,
raak ik wel in Niveau 1,5.
Ik gebruikte de Franse
grammatica van About.com
om vals te spelen in het meerkeuzedeel.
Ik schreef een opstel
in Google Translate en leverde dat in.
(Gelach)
Ik leverde het in en schonk
er verder geen aandacht aan.
En drie maanden later kreeg ik een e-mail.
Er stond in: "Proficiat!
Je hebt een heel goede
toelatingsproef afgelegd.
We delen je bij het gemiddelde niveau in."
(Gelach)
Je hebt drie maanden.
Over drie maanden ga je op gesprek
met een Franstalige.
We praten 15 minuten met je
om te kijken of je niet
iets stoms gedaan hebt,
zoals valsspelen op je test.
(Gelach)
Ik begon te panikeren.
En als ik panikeer,
ga ik naar het internet,
omdat iemand daar blijkbaar
voor alles een antwoord heeft.
En er waren blijkbaar goede antwoorden.
Er bestaat een zogenaamd
'gespreid herhalingssysteem'.
Het is zoals flashkaarten.
Kennen jullie die kaarten met 'chat-kat'
nog van jullie schooltijd?
Er bestaan digitale versies van,
maar ze testen je
op precies het juiste moment.
Net voordat je
een stukje informatie vergeet.
Ze zijn dus extreem efficiënt.
Waar gebruiken mensen
die gespreide herhalingssystemen voor?
Voor vertalingen.
En ik wist uit mijn ervaring
met Hebreeuws en Russisch
dat zoiets bij mij niet zou werken.
Ik deed dus iets anders.
En om dat uit te leggen
wil ik over twee woorden praten.
Het eerste woord
leren we in een klaslokaal.
We leren Hongaars.
Onze leerkracht komt naar het bord.
Ze schrijft 'fényképezőgép',
dat is Hongaars voor 'camera'.
En dan schrijft ze 39 andere woorden
op het bord en zegt:
"Dit is de woordenschat voor deze week.
Eind deze week is er een test."
Het tweede woord leren we anders.
Je bent op een avontuur
met je beste vriend.
Je bent in Scandinavië.
Jullie zijn in een oude bar.
Er zitten zes oude klanten.
Jullie zitten aan de toog
en de barman is duidelijk een viking.
Hij heeft een enorme rosse baard
en hij glimlacht op een
onrustwekkende manier naar je.
Hij zet drie shotglazen klaar
en haalt een fles boven,
en op de fles staat M O K T O R,
en de barman zegt: "Moktor."
Hij giet iets in die shotglazen.
Het is een soort groene vloeistof,
maar geen mooie, smaragdgroene vloeistof,
wel een soort bruinachtige, geelachtige
stroperige groene vloeistof.
Hij zet de fles weg
en haalt een witte kruik boven.
Uit die kruik begint hij iets
in elk van de shotglazen te lepelen.
Je ruikt overduidelijk rottende vis
terwijl hij 'Moktor' herhaalt.
En alle klanten draaien nu
jouw kant op en kijken en lachen.
De barman haalt een lucifer boven.
Hij steekt hem aan en steekt
de drie shotglazen in brand
en herhaalt 'Moktor'.
Alle klanten beginnen nu
'Moktor! Moktor! Moktor' te scanderen.
En die stomme vriend van je
neemt zijn shotglas,
blaast het uit en roept 'Moktor',
blaast het uit en drinkt het uit.
De barman blaast het zijne uit
en roept 'Moktor'
en drinkt het uit.
Iedereen zit nu naar je te staren.
Ze scanderen: "Moktor! Moktor!"
Je neemt je glas - Moktor! -
blaast het uit - Moktor! -
en je roept 'Moktor!' en drinkt het op.
Het is het ergste
wat je ooit gedronken hebt
en je zult je het woord 'moktor'
voor altijd herinneren.
(Gelach)
Maar je bent het Hongaarse woord
voor 'camera' allang vergeten.
Waarom?
Herinneringen zijn fascinerend.
Ze zitten niet op een bepaalde
plek in je brein.
Ze zitten eigenlijk in de verbindingen
tussen je hersenregio's.
Toen je dat glas zag,
de fles met 'Moktor' erop,
de barman die 'Moktor' zei,
de klank en de spelling ervan,
dat alles raakte verbonden,
vormde een herinnering.
Die verbindingen liepen
naar andere klanken.
Het geluid van Moktor
dat in de glazen wordt geschonken,
het geluid van alle klanten
die 'Moktor! Moktor!' scanderen.
De klanken en de spelling
raakten verbonden.
Ze raakten ook met afbeeldingen verbonden.
Met de afbeeldingen van die groene fles,
met de shotglazen,
met de rottende vis.
Ze raakten verbonden met die barman,
dat vikinggezicht dat nu
een deel van het woord is.
En die raakten dan weer verbonden
met zintuiglijke ervaringen:
zoals die walgelijke smaak in je mond,
de geur van brandende, rottende vis,
de warmte van het vuur.
Die raken verbonden met emoties:
walging, kwaad zijn
op je vriend, opwinding.
Ook met je reis is er een verbinding.
Ze raken verbonden met wat alcohol is,
wat Scandinavië is, wat vriendschap is
en wat avontuur is.
Dat alles maakt nu deel uit van dat woord
en dat zorgt ervoor
dat dat woord bij je blijft hangen.
Maar van het Hongaarse woord voor camera
herinner je je niet eens meer
hoe het klinkt.
De herinnering bestaat niet,
want heeft geen verbinding
met iPhone- of SLR-camera's,
het geluid van een sluiter
of gevoelens die worden opgewekt
door naar oude foto's te kijken.
Zeker, die associaties bestaan.
Ze zijn met een ander woord verbonden,
het woord 'camera'.
Maar bij fényképezőgép
is dat helemaal niet het geval.
Het blijft niet hangen.
Wat kun je hiermee doen?
Laat ik even naar Frans teruggaan.
Mijn situatie zag er zo uit:
ik ging voor twee masterdiploma's,
één in zang en één in opera,
dus ik had zes dagen per week les.
Mijn enige vrije tijd was
dagelijks een uur op de metro,
zondagen en de Oostenrijkse feestdagen --
waar er gelukkig veel van waren.
En op die momenten deed ik één ding:
ik maakte en herhaalde flashcards
in een van die gespreide
herhalingssystemen.
Maar ik gebruikte geen vertalingen
op die flashcards,
ik begon met afbeeldingen.
Als ik het Franse woord voor 'hond',
'chien', wilde leren,
zocht ik naar 'chien'
op Google Afbeeldingen.
En blijkbaar kiezen Franse bloggers
andere honden dan ik had verwacht.
Hun honden waren kleiner, schattiger
en om de een of andere manier Franser.
Ik gebruikte dus die honden
om 'chien' te leren
en mijn woordenschat op te bouwen
met die foto's van Franse bloggers.
Naarmate ik meer woorden kende,
ging ik over naar zinnen.
Zo begon ik abstracte woorden
en grammatica te leren met invulzinnen.
Als ik een woord als 'ging' wilde leren,
verleden tijd van gaan,
gebruikte ik een verhaal.
Gisteren spaties ik naar school,
met een foto van een school.
Zo heb ik mijn abstracte
grammatica geleerd.
En drie maanden later had ik dat gesprek.
Ik stond dus in de kamer
met die Franse persoon
die het gesprek begon met 'Bonjour'.
En het eerste dat me
te binnen schoot, was:
"Bonjour."
En ze begon Frans met me te spreken
en ik besefte dat ik begreep wat ze zei
en dat ik zelfs iets wist te antwoorden.
En het was niet vloeiend,
eerder schokkend,
maar dit was de eerste keer
dat ik ooit Frans had gesproken.
En ik sprak in het Frans,
ik dacht in het Frans
en we hadden een gesprek van 15 minuten
en op het einde ervan zei de leerkracht:
"Weet je, er is iets mis
met je toelatingsproef.
Hier staat dat je
bij het gemiddelde groep moet.
Maar we steken je
bij de gevorderde groep."
En in de zeven weken daarna
las ik 10 boeken,
schreef 70 pagina's aan essays
en na die zomer sprak ik vloeiend Frans.
En ik besefte dat ik
iets bijzonders ontdekt had.
Ik begon erover te schrijven,
informaticatools voor taal te maken
en te knutselen.
In 2012 leerde ik Russisch.
Ik kon wraak nemen op de taal.
Van 2013 tot 2015 leerde ik Hongaars.
In 2015 begon ik met Japans,
stopte, leerde Spaans, keerde terug
en begon opnieuw met Japans,
omdat Japans eindeloos is.
Tijdens elk van die ervaringen
heb ik veel geleerd.
Ik leerde hoe ik mijn systeem
kon aanpassen,
hoe ik hier en daar
efficiënter kon worden,
maar het algemene concept
bleef altijd hetzelfde.
Als je een taal efficiënt wil leren,
dan moet je die taal ...
leven geven.
Elk woord moet verbonden zijn
met geluiden en beelden
en geuren en smaken en emoties.
Elk stukje grammatica mag geen soort
abstracte grammaticale code blijven.
Het moet iets zijn dat je helpt
om je verhaal te vertellen.
En als je dat doet,
zul je merken dat de woorden
je beginnen bij te blijven.
En de grammatica
begint ook bij te blijven.
En je begint te beseffen
dat je niet een of ander
taalgen nodig hebt,
een goddelijke gave om zoiets te bereiken.
Dit is iets waarvoor iedereen
de tijd en de mogelijkheid heeft.
Dank je wel.
(Applaus)
Existe um mito sobre os idiomas.
Tal mito diz respeito ao fato
de que crianças são excepcionalmente boas
no aprendizado de idiomas
e que essa capacidade
se perde ao crescermos.
Temos bons motivos para acreditar nisso.
Muitos de nós tiveram essa experiência.
Escolhemos um idioma
na escola ou universidade,
estudamos muito, por três,
quatro, cinco anos,
então viajamos para a França
e conhecemos uma criança
francesa de cinco anos
que fala francês bem melhor do que nós.
(Risos)
Isso não é justo, digo,
nos esforçamos tanto
e ela nunca trabalhou um dia na vida,
e ainda assim ela está
corrigindo nossa gramática.
E você está certo.
Não é justo.
Não é justo porque você está se comparando
a uma criança que foi exposta
a 15 mil horas de francês,
e você, a 100 horas,
talvez 200, talvez 50.
Depende de quanto tempo
suas aulas eram realmente em francês,
em vez de falarem
sobre francês em português.
Quando comparamos de forma justa:
uma criança de cinco anos
vai para a Espanha
e recebe 500 horas de exposição
e um adulto é contratado na Espanha
e recebe 500 horas de exposição,
verificamos que os adultos
sempre superam as crianças.
Somos melhores aprendendo
idiomas do que as crianças.
Somos mais espertos que elas.
Aprendemos como aprender.
É uma das vantagens de crescer.
Isso não significa que não há
vantagens em ser criança.
Existem três.
No curto período entre o 6º e o 12º mês,
crianças escutam sons em novos idiomas
de uma forma que logo se perde.
É uma vantagem significativa.
Segunda vantagem: crianças não têm medo.
Elas entram em qualquer conversa,
sabendo as palavras ou não,
enquanto nós ficamos
com receio e nos seguramos.
Uma vantagem imensa.
Mas essas vantagens não pesam mais que
nossa capacidade superior de aprendizagem.
A terceira vantagem de ser uma criança
é a vantagem do tempo.
Não podemos passar 15 mil horas
aprendendo francês.
Para ter sucesso, precisamos de algo
melhor do que o método das crianças.
Para falar sobre isso,
eu gostaria de trazer
minhas próprias experiências.
Comecei minha jornada no aprendizado
de idiomas com o hebraico,
na educação infantil e no fundamental I.
Estudei por sete anos
e, no fim desses sete anos de estudo,
eu podia ler em hebraico...
o alfabeto.
(Risos)
Tentei novamente.
No fundamental II
e no ensino médio tive sorte.
Fui para uma escola que oferecia
russo, com professores muito bons,
então tive russo por cinco anos e meio.
Estudei muito, fui bem nos testes,
fiz todo o dever de casa.
E, no fim destes cinco anos e meio,
eu podia ler o alfabeto russo.
Talvez tenha aprendido 40 palavras.
Cheguei à conclusão que essa coisa
de idiomas não era pra mim.
Então, tomei uma decisão ruim.
Sempre fui um cientista nerd.
Amava ciência e engenharia.
Eu queria ser engenheiro nuclear
especializado em física dos plasmas,
para fazer reatores de fusão.
Meu sonho de criança.
Mas eu tinha um hobby, que era cantar.
Eu cantava musicais e ópera.
Como ia tentar engenharia na universidade,
tentei uma que tivesse
conservatório musical e pensei:
"Seria estranho estudar
ópera e engenharia mecânica?
Seria exótico?"
Então fiz isso.
Uma das consequências disso foi
que precisei fazer cursos de idiomas.
No curso de ópera, precisei
de alemão, francês e italiano.
Então um amigo francês me disse:
"Você pode fazer créditos
de dois semestres em um verão
nessa escola em Vermont".
Eu pensei: "Boa ideia".
Me matriculei nesse programa.
Nesse programa, você assina
um contrato no primeiro dia.
Nele diz que, se eu falasse uma palavra
que não fosse em alemão,
se escrevesse ou lesse qualquer coisa,
escutasse mensagem de voz
que não fosse em alemão,
eu seria expulso da escola sem reembolso.
Eu pensei: "Acho que vai ser divertido".
(Risos)
Eu assinei o contrato
e me dei conta que, na verdade,
eu não falava nada de alemão,
então eu parei de falar.
(Risos)
Alguém veio e me disse:
(Alemão) "Hallo, ich heiße
Joshua. Wie heißt du?"
Eu disse: "Hã?"
(Risos)
Ele disse: (Alemão)
"Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du?"
Eu disse: (Alemão) "Ich heiße Gabriel?"
E eu aprendi alemão desse jeito.
Sete semanas depois eu podia manter
uma conversa consistente no idioma,
e me tornei viciado na sensação
de pensar de forma totalmente diferente.
Retornei no verão seguinte com o objetivo
de alcançar a fluência no alemão.
Em 2007, me mudei para Viena, na Áustria,
buscando um diploma em ópera e canto.
Em 2008, fui para Perugia, Itália,
para estudar italiano.
E em 2010, colei em um teste de francês.
E aí veio todo o resto.
Vejam, eu quis voltar para aquela escola
com o contrato em Vermont
porque, de uma forma
meio tensa e masoquista,
na verdade foi meio divertido.
Eles tinham o nível 1 para quem não era
familiarizado com o francês
que era adequado para o meu nível,
mas também tinham o nível 1,5
que era um pouco mais rápido.
Eu pensei: "Esse é meu terceiro idioma,
o italiano é próximo ao francês...
Provavelmente eu consigo lidar com o 1,5".
Então me enviaram
um teste de nivelamento online,
e eu colei tanto quanto pude.
Pensei que entraria no nível 1.5
sem saber francês
e colando o máximo que podia.
Então usei a "Gramática Francesa"
do About.com
para colar nas questões
de múltipla escolha.
Escrevi uma redação no Google Tradutor
e submeti aquela coisa.
(Risos)
Mandei de uma vez.
E não pensei mais no assunto.
Três meses depois, eu recebi um e-mail
que dizia: "Parabéns!
Você foi muito bem
no seu teste de nivelamento.
Vamos colocar você
no nível intermediário".
(Risos)
"Você tem três meses.
Em três meses, vamos colocar você
em uma sala com um falante de francês.
Vamos conversar por volta de 15 minutos
para ter certeza
que não fez nada estúpido,
como colar no teste de nivelamento".
(Risos)
Eu entrei em pânico.
Quando entro em pânico,
vou para a internet
porque, obviamente, alguém por lá
tem uma resposta para tudo,
e até que encontrei boas respostas.
Há um sistema chamado
"sistema de repetições espaçadas".
São basicamente cartões de memorização.
Sabem as cartas de pergunta
e resposta que usavam na escola?
Trata-se de uma versão digital delas,
mas testam você no momento mais oportuno,
antes de você esquecer
qualquer informação,
logo são extremamente eficientes.
As pessoas usam esses programas
de repetição espaçada com traduções.
Pela minha experiência
com hebraico e russo,
eu sabia que não funcionariam comigo,
então fiz algo mais.
Para explicar isso,
vamos falar de duas palavras.
A primeira aprendemos em uma aula.
Estamos aprendendo húngaro.
Nossa professora vem ao quadro.
Ela escreve "fényképezőgép",
a palavra húngara para câmera.
Então escreve mais
39 palavras no quadro e diz:
"Este será nosso vocabulário da semana.
Haverá um questionário no fim da semana".
A segunda palavra aprendemos
de maneira diferente.
Você está em uma aventura
com seu melhor amigo.
Vocês estão na Escandinávia.
Vocês estão em um velho bar.
Há seis clientes velhos e grisalhos.
Você senta junto ao balcão,
e o garçom é definitivamente um viking.
Ele tem uma grande barba vermelha,
e está sorrindo para você
de um jeito bem perturbador
enquanto puxa três copinhos e uma garrafa,
e na garrafa você vê escrito: M-O-K-T-O-R,
enquanto o garçom diz: "Moktor"
e começa a servir algo nesses copinhos.
É um tipo de líquido verde,
mas não um belo verde esmeralda.
É um líquido verde viscoso
meio marrom amarelado.
Ele põe a garrafa de lado
e puxa um pote branco.
Do pote branco, ele tira uma colherada
de algo e coloca nos copinhos.
Pelo cheiro, percebem claramente
que é peixe podre.
Enquanto ele repete: "Moktor",
todos os clientes agora
olham para vocês e dão risada.
O garçom saca um fósforo.
Ele o acende, coloca fogo
nos três copinhos,
e repete: "Moktor",
enquanto os clientes começam a gritar:
"Moktor! Moktor! Moktor!"
Seu amigo estúpido
pega o copinho dele
e grita "Moktor!",
sopra e bebe.
O garçom pega o dele,
sopra, grita "Moktor!"
e bebe.
Agora todo mundo te encara,
gritando: "Moktor! Moktor!"
Você pega seu copo,
sopra,
grita: "Moktor!" e bebe.
É a pior coisa que já
experimentou na vida.
Você vai se lembrar
da palavra "moktor" para sempre...
(Risos)
enquanto já terá se esquecido
da palavra húngara para câmera.
(Risos)
Por quê?
Memórias são coisas fascinantes.
Elas não estão gravadas
em um lugar particular do cérebro.
Na verdade, estão gravadas
nas conexões entre regiões do cérebro.
Quando você viu o copo,
viu a garrafa que dizia M-O-K-T-O-R,
e o garçom disse "Moktor",
esse som e essa grafia se interconectaram.
Eles formaram uma memória.
Essas conexões
conectaram-se a outros sons:
o som do moktor sendo derramado
naquele copinho,
o som de todo mundo no bar
gritando "Moktor! Moktor!"
Todos aqueles sons e aquela grafia
conectaram-se entre si
e também com imagens.
Conectaram-se à imagem
dessa garrafa verde.
Conectaram-se ao copinho.
Conectaram-se ao peixe podre.
Conectaram-se ao rosto daquele garçom.
Aquela cara de viking
é parte da palavra agora.
Essas, por sua vez, conectam-se
a experiências sensoriais,
como aquele gosto horroroso na sua boca,
o cheiro de queimado, o fedor do peixe,
o calor do fogo.
Essas conectem-se a conteúdos emocionais:
ao nojo,
à raiva do seu amigo, à expectativa.
Conectam-se à sua viagem.
Conectam-se ao que é o álcool,
ao que é a Escandinávia,
ao que é a amizade, ao que é a aventura.
Todas essas coisas
são parte dessa palavra agora,
e fazem com que você
incorpore essa palavra,
enquanto a palavra húngara para câmera...
bem... vocês sequer lembram como ela soa.
Essa "não memória" não está associada
às câmeras do iPhone, às câmeras SLR,
ao som do disparo
e ao sentimento que você tem
ao ver as fotos do seu passado.
Essas associações existem
conectadas a outra palavra.
À palavra "câmera".
Mas "fényképezőgép"
não tem nada disso nesse momento.
Portanto, vocês não conseguem retê-la.
Então, o que podem fazer com isso?
Bem, vamos voltar
para quando eu estava na França.
Minha situação era a seguinte:
eu estava fazendo dois mestrados,
um em canto, outro em ópera,
e eu tinha seis dias de aulas por semana.
Meu único tempo livre
era uma hora por dia no metrô,
domingos e feriados austríacos,
que felizmente eram muitos.
Durante esse tempo eu fiz uma coisa:
montei e revisei cartões de memorização
em um desses sistemas digitais
de repetição espaçada.
Mas, em vez de usar traduções
nesses cartões,
eu comecei com imagens.
Se quisesse aprender
"cachorro" em francês, "chien",
eu pesquisaria "chien" no Google imagens,
e descobriria que os blogs franceses
não escolhiam cachorros como eu esperava.
Os cachorros deles eram menores,
mais fofinhos e mais... franceses.
(Risos)
Então, usei esses cachorros
para aprender "chien"
e construir um vocabulário
através daquelas imagens
dos blogs franceses.
Quando gravei esse vocabulário,
passei para as frases.
Fui aprendendo palavras abstratas
e gramática desse jeito,
usando frases com lacunas.
Se quisesse aprender
a forma pretérita do verbo "ir",
usava uma história.
"Ontem, - lacuna - para a escola",
com uma imagem de uma escola.
Aprendi dessa forma
minha gramática abstrata.
Três meses depois, tive aquela entrevista.
Me deparei com uma francesa naquela sala,
que começou a conversa com um "Bonjour".
Então, a primeira coisa
que me veio à mente foi:
"Bonjour".
Ela começou a falar comigo em francês,
e percebi que eu entendia
o que ela estava dizendo,
e mais, eu sabia o que responder.
Não foi fluente, foi meio truncado,
mas foi a primeira vez na vida
que eu tive uma conversa em francês,
eu estava falando em francês
e pensando em francês;
conversamos por 15 minutos,
e no final da conversa
a professora me disse:
"Sabe, tem algo errado
com seu teste de nivelamento.
Aqui diz que você
deveria estar no intermediário,
mas vamos te colocar no nível avançado".
Então, nas sete semanas seguintes,
li 10 livros, escrevi
70 páginas de textos,
e, no fim do verão, eu estava
totalmente fluente em francês.
Percebi que tinha descoberto
algo importante.
Então comecei a escrever sobre o assunto,
criar ferramentas digitais com isso
e ajustá-las.
Em 2012, aprendi russo.
Tive minha revanche com esse idioma.
Entre 2013 e 2015, aprendi húngaro.
Em 2015, comecei japonês,
parei, aprendi espanhol,
voltei e comecei japonês novamente,
porque japonês é interminável.
Em cada uma dessas experiências,
eu aprendi muito.
Aprendi formas de aperfeiçoar o sistema
para encontrar alavancas eficientes,
mas a concepção geral
permanece exatamente igual.
Se quiser aprender um idioma
de maneira eficiente,
precisa dar vida a esse idioma.
Cada palavra precisa se conectar
com sons, imagens,
aromas, sabores e emoções.
Cada parte da gramática não pode ser
um tipo de código abstrato.
Precisa ser algo que ajude
a contar sua história.
Se fizer isso,
vai perceber que as palavras começam
a se incorporar à sua mente,
e a gramática vai se incorporar também.
Você vai começar a perceber
que não precisa de algum gene do idioma,
algum dom divino para aprendê-lo.
É algo que todo mundo possui:
tempo e habilidade para aprender.
Muito obrigado.
(Aplausos)
Circulă un mit
când vine vorba de limbi străine.
Iar acesta e că cei mici
sunt extrem de buni
la a învăța limbi străine
și acest dar se pierde când creștem.
Avem un motiv bun
să credem în acest mit.
Majoritatea am trăit asta.
Ne-am ales o limbă
în liceu sau în facultate,
am învățat-o
timp de trei, patru, cinci ani,
apoi ne ducem în excursie în Franța
și întâlnim o mică franțuzoaică
de cinci ani
care vorbește franceza mai bine decât noi.
(Râsete)
Și nu-i corect.
Adică noi ne-am chinuit
și ea n-a muncit o zi în viața ei,
și tot ea ne corectează gramatica.
Și aveți dreptate.
Nu-i corect.
Nu-i corect, căci te compari cu un copil
care a avut contact
15.000 ore cu franceza,
iar tu ai avut 100 de ore,
poate 200, poate 50.
Depinde cât de multe ore
ai petrecut vorbind în franceză
în loc să vorbești în engleză
despre franceză.
Când faci o comparație corectă -
iei un copil de cinci ani,
îl duci în Spania,
are contact timp de 500 de ore;
un adult obține un job în Spania,
500 de ore de contact -
veți vedea că adultul mereu câștigă
în fața copilului.
Suntem mai buni la a învăța
o limbă decât copiii.
Suntem mai deștepți decât ei.
Am învățat să învățăm.
E unul dintre avantajele creșterii.
Nu spun că nu sunt avantaje
atunci când ești copil;
sunt trei.
În mica perioadă de 6 și 12 luni,
copiii pot auzi sunete în limbi noi
într-un mod care la noi se pierde.
E un avantaj important.
Avantajul doi, copiii nu se tem.
Intră într-o conversație
chiar dacă știu sau nu cuvintele,
pe când noi avem o reținere, ne temem.
Un avantaj uriaș.
Totuși, niciunul dintre cele două
nu întrece abilitatea noastră de a învăța.
Al treilea avantaj este cel al timpului.
Noi nu avem 15.000 de ore
pe care să le petrecem vorbind franceză.
Iar pentru asta, ca să reușim,
ne trebuie ceva ce merge mai bine
decât ce folosesc copiii.
Și ca să vorbesc
despre cum ar putea arăta,
vă voi povesti
câteva dintre experiențele mele.
Am început călătoria
învățării limbilor străine cu ebraica
la grădiniță și în clasele primare.
Am învățat-o șapte ani
și la finele celor șapte ani,
puteam să citesc...
alfabetul ebraic.
(Râsete)
Așa c-am încercat iar.
În generală și la liceu am avut noroc;
m-am dus la un liceu unde se făcea rusă
cu profesori foarte buni,
așa că am învățat rusa
cinci ani și jumătate.
Am învățat din greu,
am trecut testele cu bine,
mi-am făcut temele
și la finalul celor cinci ani jumate,
puteam citi alfabetul rusesc.
Am reținut poate 40 de cuvinte
și am ajuns la concluzia
că partea asta cu limbile străine
nu era de mine.
Și am făcut o alegere proastă.
Mereu mi-a plăcut știința.
Am iubit știința și ingineria,
voiam să activez în ingineria nucleară,
concentrându-mă pe fizica plasmei
ca să pot face reactori cu fuziune.
Asta voiam când eram mic.
Dar aveam un hobby și acela era cântatul.
Am făcut teatru muzical și operă.
Și în timp ce aplicam
la facultăți de inginerie,
am aplicat și la una care avea conservator
și m-am gândit:
„N-ar fi ciudat să studiez
operă și inginerie mecanică?
N-ar fi straniu?”
Așa că am făcut-o.
Unul dintre efectele secundare
e că trebuia să iau cursuri de limbă.
Pentru diploma de operă îmi trebuiau
germana, franceza și italiana.
Un prieten de-al meu francez mi-a zis:
„Poți să faci două semestre într-o vară
la o școală din Vermont.”
Mi-am zis: „E super.”
Așa că m-am înscris imediat în program.
Și modul de funcționare
e că semnezi contractul în prima zi.
Și stipula că dacă pronunț
un cuvânt și nu e în germană,
dacă scriu sau citesc,
dacă ascult robotul și nu e în germană,
sunt dat afară fără rambursare.
Și mă gândeam: „Sună amuzant.”
(Râsete)
Așa că am semnat contractul
și mi-am dat seama
că de fapt nu vorbeam germană,
așa că n-am mai făcut-o.
(Râsete)
Cineva a venit și mi-a zis:
„Bună, eu sunt Joshua. Tu cine ești?”
Eu am zis: „Hm?”
(Râsete)
El zice: „Bună, eu sunt Joshua.
Tu cine ești?”
Eu zic: „Eu sunt Gabriel?”
Așa am învățat germană.
Câteva săptămâni mai târziu,
puteam avea un dialog întreg
și devenisem dependent
de sentimentul de a gândi într-un mod nou.
Astfel, m-am întors vara următoare
să învăț să vorbesc fluent germana.
În 2007 m-am mutat în Viena, Austria
să urmez specializarea operă și canto.
În 2008, am mers în Perugia, Italia
să învăț italiana.
În 2010 am trișat la un test de franceză.
Și de aici încep toate.
Voiam să mă întorc la școala aia
cu contracte din Vermont,
căci într-un fel stresant și masochist
era chiar amuzant.
Aveau nivelul 1
pentru cei care nu știau deloc franceza
ceea ce era aproape de nivelul meu,
dar era și nivelul 1,5 care era mai rapid.
M-am gândit că asta era a treia mea limbă.
Italiana seamănă cu franceza.
Mă pot descurca la 1,5.
Mi-au trimis un test de admitere online
și am trișat cât de mult am putut.
Mi-am dat seama că nu știam franceză
și am trișat cât s-a putut
ca să intru la nivelul 1,5.
Utilizam about.com „Gramatica franceză”
ca să trișez la secțiunea grilă.
Am scris un eseu pe Google Translate
și l-am trimis.
(Râsete)
Am trimis testul.
Nu m-am mai gândit apoi la asta.
După trei luni primesc un mail
care zicea: „Felicitări!
V-ați descurcat la examenul de admitere!
Sunteți clasat la nivelul intermediar.”
(Râsete)
„Aveți trei luni.
În trei luni vă punem într-o cameră
cu un vorbitor francez.
Vom vorbi timp de 15 minute
să fim siguri că nu ați făcut nimic stupid
cum ar fi trișatul la testul de admitere.”
(Râsete)
M-am panicat.
Și când mă panichez, intru pe internet,
că precis cineva are răspunsuri la orice,
și pare că sunt răspunsuri chiar bune.
Există sisteme
numite sisteme de repetare distanțată.
Sunt ca niște cartonașe.
Le știți pe cele cu „chat-pisică”
folosite în școală?
Astea sunt variantele computerizate,
dar te testează la momentul potrivit
fix înainte să uiți vreo informație,
așa că sunt extrem de eficiente.
Oamenii folosesc programele astea
pentru traduceri.
Știam din experiențele mele
cu ebraica și rusa
că asta n-o să meargă în cazul meu,
așa că am făcut altceva.
Ca să explic asta,
hai să vorbim despre două cuvinte.
Pe primul l-am învățat în clasă.
Învățam maghiară.
Profesoara se duce la tablă.
Scrie „fényképezőgép”
care înseamnă „cameră foto”.
Apoi mai scrie alte 39 de cuvinte pe tablă
și spune:
„Ăsta e vocabularul pentru o săptămână.
Aveți test la sfârșitul săptămânii.”
Pe cel de-al doilea l-am învățat diferit.
Sunteți într-o aventură
cu cel mai bun prieten.
Sunteți în Scandinavia.
Sunteți într-un vechi bar.
Sunt șase clienți bătrâni și cărunți.
Stați la bar,
iar barmanul e clar viking.
Are o barbă uriașă și roșie,
vă zâmbește într-un mod foarte ciudat
în timp ce vă pune trei pahare de shoturi
și scoate o sticlă,
iar pe sticlă scrie M O K T O R,
iar barmanul spune „Moktor”
și începe să toarne ceva în acele pahare.
E un fel de lichid verde,
dar nu un verde drăguț ca smaraldul;
e mai degrabă
un lichid maroniu gălbui verzui vâscos.
Pune sticla deoparte
și scoate un borcan alb.
De acolo scoate ceva cu lingura
și pune în fiecare pahar de shot.
După miros,
vă dați seama că e clar pește putrezit
în timp ce repetă „Moktor”
iar ceilalți se întorc
și se uită la voi râzând.
Barmanul scoate un chibrit.
Îl aprinde,
aprinde cu el cele trei pahare de shoturi
și repetă „Moktor”
în timp ce toți clienții încep să strige
„Moktor! Moktor! Moktor!”
Iar prietenul tău, idiotul ăla,
își ia shotul și strigă „Moktor!”,
îl stinge și-l bea.
Barmanul îl stinge pe al lui,
strigă „Moktor!”
și-l bea.
Acum toți se uită la voi
strigând „Moktor! Moktor!”
Iar voi vă luați paharul - „Moktor!” -
îl stingeți - „Moktor!”
strigați „Moktor!” și-l beți.
Și e cel mai rău lucru
care vi se putea întâmpla.
Vă veți aminti cuvântul moktor mereu...
(Râsete)
când deja ați uitat cuvântul
pentru cameră foto în maghiară.
(Râsete)
De ce?
Amintirile sunt lucruri uimitoare.
Nu sunt stocate undeva anume din creier,
sunt puse în conexiunile
dintre regiunile creierului
Când ați văzut acel pahar,
ați văzut sticla pe care scria M O K T O R
și pe barmanul care spunea „Moktor”,
acel sunet și acea scriere
s-au interconectat, au format o amintire.
Acele conexiuni
s-au conectat cu alte sunete:
sunetul moktorului
turnat în acele pahare de shoturi,
sunetul tuturor care strigau
„Moktor! Moktor!”.
Toate acele sunete și acea scriere
s-au interconectat
și s-au conectat și la imagini.
Au conectat imaginile la sticla verde.
S-au legat cu paharele de shoturi.
S-au legat cu peștele putrezit.
S-au legat cu fața barmanului,
acea față de viking,
care acum e parte din cuvânt.
Și acelea, în schimb,
se leagă de experiențe senzoriale,
ca acel gust teribil din gură,
mirosul de pește arzător în descompunere,
căldura focului.
Ele se conectează la conținutul emoțional:
dezgust,
supărare pe prietenul vostru, încântare.
Se conectează la călătoria voastră.
Se conectează cu ce-i alcoolul,
ce-i Scandinavia,
ce-i prietenia, ce-i aventura.
Toate fac acum parte din acest cuvânt
și se întâmplă ca astfel
cuvântul să rămână cu voi,
în timp ce cuvântul maghiar
pentru „cameră foto”
nici măcar nu vă mai amintiți cum sună.
Această non-amintire nu e asociată
cu camerele de la iPhone și camerele SLR
și sunetul declanșator,
și sentimentul pe care-l aveți
când vă uitați la poze din trecut.
Aceste asociații există;
sunt conectate la alt cuvânt: cameră foto.
Dar fényképezőgép nu are așa ceva acum.
Deci, nu îl puteți reține.
Așa că ce faceți?
Să ne întoarcem unde eram cu franceza.
Situația era următoarea:
îmi luasem două diplome de master:
una în canto, una în operă
așa că aveam șase zile de cursuri
pe săptămână.
Timpul meu liber era o oră pe zi
la metrou,
sâmbetele și zilele naționale austriece
care, din fericire, erau multe.
În timpul ăsta făceam un lucru:
făceam și revizuiam cartonașe
într-unul sistem computerizat
de repetiție distanțată.
Dar în loc să folosesc traducerile
acelor cartonașe,
am început cu imagini.
Dacă voiam să învăț
cum se zice la câine, chien,
căutam poze pe Google pentru chien
și vedeam că francezii nu alegeau
câinii la care mă gândeam.
Câinii lor erau mai mici, mai drăguți
și, cumva, mai francezi.
(Râsete)
Astfel, foloseam acești câini
ca să învăț chien
și să-mi fac un vocabular
din pozele bloggerilor francezi.
În timp ce-mi făceam vocabularul,
am reușit să fac propoziții.
Am început astfel să învăț
cuvinte abstracte și gramatica,
cu ajutorul propoziților cu spații libere.
Dacă voiam să învăț ceva
ca „a fost” care-i la timpul trecut,
foloseam o poveste.
Ieri, spațiu la școală -
cu poza unei școli.
Astfel am învățat gramatica mea abstractă.
Trei luni mai târziu am avut interviul.
Eram în sală cu o franțuzoaică,
care a început dialogul cu „Bonjour”.
Primul lucru care mi-a venit a fost:
„Bonjour”.
Ea a început să-mi vorbească în franceză
și mi-am dat seama că o înțelegeam.
Ba chiar mai mult, știam să-i răspund.
Nu era ceva fluent, era cam slăbuț,
dar era pentru prima dată
când vorbeam franceză,
și vorbeam în franceză,
și gândeam în franceză,
și aveam o conversație de 15 minute.
La finalul conversației,
profesoara îmi spune:
„Cred că e ceva în neregulă
cu testul tău de admitere.
Trebuia să fii la nivelul intermediar,
dar te transferăm la nivelul avansat.”
Astfel în următoarele șapte săptămâni
am citit zece cărți,
am scris 70 de pagini de eseuri,
iar la finalul acelei veri,
vorbeam fluent franceză.
Și am realizat că aflasem ceva important.
Așa că am început să scriu despre asta,
să creez instrumente computerizate
și să corectez.
În 2012, am învățat rusa.
Mi-am luat revanșa față de acea limbă.
Din 2013 până în 2015 am învățat maghiara.
În 2015, am început cu japoneza,
m-am oprit, am început cu spaniola,
am revenit și continuat cu japoneza,
căci japoneza n-are final.
În fiecare experiență, am învățat multe.
Am găsit moduri de a modifica sistemul
pentru a găsi scurtături ici și colo,
dar conceptul general
rămânea mereu la fel.
Dacă vreți să învățați o limbă eficient,
atunci dați-i viață acelei limbi.
Fiecare cuvânt
trebuie să se lege de sunete, de imagini,
mirosuri, gusturi și emoții.
Fiecare parte din gramatică nu poate fi
un fel de cod abstract gramatical,
trebuie să fie ceva
care să vă ajute să spuneți ceva.
Și dacă faceți asta,
veți vedea că veți începe
să rețineți cuvintele,
la fel și gramatica.
Veți vedea
că nu vă trebuie vreo genă lingvistică,
vreun har ceresc ca să reușiți.
Asta e ceva ce toată lumea
are timpul și abilitatea să facă.
Vă mulțumesc!
(Aplauze)
Существует миф об изучении языков,
который гласит, что дети
исключительно легко учат языки
и что с возрастом мы теряем
такую способность.
У нас есть все причины в это верить.
Многие из нас проходили через следующее.
Мы начинали учить язык
в старших классах или в университете,
прилежно учили его три, четыре, пять лет.
А тут во время путешествия во Францию
мы встречаемся с пятилетним
французским ребёнком —
и она разговаривает на французском
гораздо лучше нас.
(Смех)
Это нечестно.
Всё-таки мы старались изо всех сил,
а она даже и дня не проработала
за всю жизнь —
и вот она стоит и поправляет
нашу грамматику.
И вы правы.
Это нечестно.
Это нечестно, потому что вы
сравниваете себя с ребёнком,
у которого было 15 000 часов французского,
а у вас всего 100
или 200, а может, 50.
Зависит от того, сколько времени на уроках
говорилось именно на французком,
а не на английском
при обсуждении французского.
Если мы сравним по-честному,
то есть, если мы отправим
пятилетнего ребёнка в Испанию
и оставим его там на 500 часов,
а взрослый уедет работать в Испанию —
тоже 500 часов испанского,
вы заметите, что взрослый
будет всегда иметь преимущество.
Мы лучше в изучении языков, чем дети.
Мы умнее их.
Мы знаем, как надо учиться.
Это один из плюсов взрослой жизни.
Конечно, я не говорю,
что у детей нет преимуществ, —
они есть, и их всего три.
В возрасте от 6 до 12 месяцев,
в таком маленьком промежутке
дети могут различать звуки на новом языке
так, как мы уже не можем.
Значительное преимущество.
Второе преимущество: дети не боятся.
Они присоединятся к любому разговору,
знают они слова или нет,
в то время как мы сдерживаемся
из-за неуверенности.
Огромное преимущество.
Но ничто из этого не перевешивает
нашу превосходящую способность учиться.
Третье преимущество
быть ребёнком — это время.
У нас нет 15 000 часов
для изучения французского.
И чтобы достичь успеха,
нам нужно что-то получше,
чем то, что используют дети.
Чтобы представить себе,
как это может выглядеть,
я хочу поговорить о собственном опыте.
Я начал изучать языки с иврита
в детском саду и начальной школе.
Я учил его семь лет,
и после семи лет обучения
я мог читать на иврите...
буквы алфавита.
(Смех)
Я начал заново.
Мне повезло в средних и старших классах.
В моей школе преподавали русский язык
очень хорошие учителя,
и я учил русский на протяжении
пяти с половиной лет.
Я усердно учился, я хорошо сдавал тесты,
я всегда делал домашнее задание,
и по прошествии пяти с половиной лет
я мог читать буквы русского алфавита.
Я запомнил, может быть, 40 слов
и пришёл к выводу,
что изучение языков не для меня.
Потом я принял необдуманное решение.
Я всегда был одержим наукой.
Я любил науку и инженерию.
Я хотел быть инженером-ядерщиком
в области физики плазмы
и строить термоядерные реакторы.
Это было моим увлечением в детстве.
Но у меня было и другое хобби — пение.
Я пел в мюзиклах и опере.
Когда я подавал на инженерный факультет
в высшем учебном заведении,
я выбрал тот, где была музыкальная
консерватория, и подумал:
«А не будет ли странно учиться опере
и машиностроению одновременно?
Не слишком ли это?»
Я так и сделал.
Однако для этого я должен был посещать
курсы иностранных языков.
Для оперы мне нужен был немецкий,
французский, итальянский.
Мой друг француз как-то подошёл
ко мне и посоветовал:
«Эй, знаешь, ты можешь пройти
два семестра обучения за одно лето
в одной школе в Вермонте».
Я подумал: «Хорошая идея».
Я сразу же подал заявку.
Данная программа была такова:
ты подписываешь контракт в первый же день.
Если я скажу хоть одно слово
не на немецком,
если я напишу, прочитаю что-либо,
если я прослушаю голосовое сообщение
не на немецком,
меня сразу же отчислят без возврата денег.
Я подумал: «Будет весело».
(Смех)
Я поехал, подписал контракт
и осознал, что на самом деле
я не знаю немецкого,
и вообще перестал разговаривать.
(Смех)
Кто-то подошёл ко мне и сказал:
«Hallo, ich heiße Joshua. Wie heißt du?»
Я ответил: «Э?»
(Смех)
Он сказал: «Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du?»
Я ответил: «Ich heiße Gabriel.»
И таким образом я выучил немецкий.
Спустя семь недель я мог уверенно
поддерживать разговор на немецком
и стал просто одержим чувством
думать совершенно по-другому.
Следующим летом я вернулся
для усовершенствования немецкого.
В 2007 году я переехал в Вену в Австрии,
чтобы получить диплом
в области оперы и в пения.
В 2008 году я поехал учить итальянский
в Перуджу в Италии.
А в 2010 году я сжульничал
на тесте по французскому.
И тут-то всё и началось.
Понимаете, я хотел поехать обратно
в ту же школу в Вермонте,
потому что при напряжённом,
мазохистском подходе
в какой то степени там было весело.
У них был уровень 1 для людей,
незнакомых с французским, —
уровень для меня,
но у них также был уровень 1,5,
немного ускоренный.
И я подумал, это мой третий язык.
Итальянский схож с французским.
Возможно, я смогу быть на уровне 1,5.
Они прислали мне
распределительный онлайн-тест,
и я списал сколько мог.
Я пришёл к выводу, что, не зная
французского, я могу списать по максимуму
и попасть на уровень 1,5.
Я использовал раздел «французская
грамматика» на сайте About.com
для вопросов с вариантами ответов.
Я написал эссе в Google-переводчике
и отправил им.
(Смех)
Я закончил тест
и больше не думал об этом.
После трёх месяцев я получил письмо,
и в нём было следующее: «Поздравляем!
Вы успешно сдали распределительный тест!
Мы зачисляем вас на средний уровень».
(Смех)
«У вас есть три месяца.
Через три месяца вы будете жить
в комнате с носителем французского.
Мы проведём 15-минутное интервью,
чтобы убедиться, что вы не сделали
какой-нибудь глупости,
вроде жульничания в тесте».
(Смех)
Я запаниковал.
А когда я паникую, я захожу в интернет,
потому что, несомненно, у кого-то
там есть ответы на все вопросы,
и, как оказалось, там была
пара хороших советов.
Я нашёл так называемую систему
заполнения пробелов.
Это карточки,
используемые в школе,
наподобие «chat — кот».
Это их электронный вариант,
но они проверяют вас
в самый оптимальный момент,
прямо перед тем, как вы что-то забудете,
так что они чрезвычайно эффективны.
Люди используют приложения
с техникой интервальных повторений
для переводов.
Я знал из моего опыта с ивритом и русским,
что мне это не подойдёт,
поэтому я сделал нечто другое.
Чтобы это объяснить,
давайте поговорим о двух словах.
Первое мы учим в классе.
Мы учили венгерский.
Наша учительница подошла к доске
и написала fényképezőgép,
что по-венгерски значит «камера».
Потом она написала
ещё 39 других слов на доске
и сказала: «Выучите эти слова за неделю.
А в конце недели у вас будет тест».
Второе слово мы выучили совсем по-другому.
Вы в путешествии со своим лучшим другом.
Вы в Скандинавии.
Вы зашли в старый бар.
В нём шесть седых завсегдатаев.
Вы садитесь за стойку бара,
бармен определённо викинг.
У него огромная рыжая борода
и улыбка, от которой вам дискомфортно.
Он ставит три рюмки и бутылку,
на которой написано: М-О-К-Т-О-Р,
в то время как бармен говорит: «Моктор».
Он начинает что-то наливать в рюмки.
Это какая-то зелёная жидкость,
но не приятного изумрудного цвета,
а более коричневато-желтоватая
вязкая зелёная жидкость.
Он оставляет бутылку
и вытаскивает белую банку.
Из этой банки он вытаскивает что-то
и кладёт в каждую рюмку.
По запаху ясно, что это тухлая рыба.
При этом он повторяет: «Моктор».
Тут уже посетители оборачиваются,
смотрят на тебя и смеются.
Бармен достаёт спичку,
поджигает все три рюмки
и повторяет: «Моктор».
Все завсегдатаи начинают скандировать:
«Моктор! Моктор! Моктор!»
И ваш глупый друг
поднимает рюмку и выкрикивает «Моктор!»,
задувает огонь и выпивает её.
Следом за ним бармен задувает огонь,
выкрикивает «Моктор!»
и выпивает рюмку.
Теперь все смотрят на тебя,
скандируя: «Моктор! Моктор!»
Вы подносите рюмку — «Моктор!»,
задуваете огонь — «Моктор!»,
вы выкрикиваете «Моктор!»
и выпиваете рюмку.
Хуже этого вам никогда
не доводилось ничего пробовать.
Теперь вы навсегда запомните
слово «моктор».
(Смех)
При этом вы уже забыли,
как по-венгерски будет «камера».
(Смех)
Почему?
Память поразительна.
Воспоминания не расположены
в определённом месте вашего мозга —
на самом деле они хранятся
в связях между областями мозга.
Когда вы увидели эту рюмку
и бутылку с надписью «М-О-К-Т-О-Р»,
а бармен произнёс «моктор»,
звук и написание
связались и запечатлелись в памяти.
Эти связи связались с другими звуками:
со звуком моктора, наливаемого в рюмки,
звуком, когда все в комнате
скандировали: «Моктор! Моктор!»
Все эти звуки и написание слова
взаимосвязаны и связаны с образами.
Они связаны с образом зелёной бутылки.
Они связаны с рюмками.
Они связаны с той тухлой рыбой.
Они связаны с лицом бармена,
с лицом викинга, которое теперь
является частью этого слова.
А они, в свою очередь, связываются
с сенсорными ощущениями,
такими как тот ужасный вкус во рту,
запах гнилой рыбы, вызывающей жжение,
жар огня.
Это, в свою очередь,
связывается с эмоциями:
отвращением,
злостью на вашего друга, возбуждением.
Они связывается с вашим путешествием.
Они связывается с алкоголем,
со Скандинавией,
дружбой, приключением.
Все эти вещи теперь
являются частью этого слова,
и всё это вместе взятое
помогает вам запомнить слово,
в то время как вы уже и не помните,
как звучит по-венгерски слово «камера».
У вас нет ассоциаций с айфоном
и зеркальной камерой,
звуком затвора,
ощущениями, возникающими
при просмотре старых фотографий.
Нет, эти ассоциации существуют,
они связаны с другим словом,
со словом «камера».
Но у слова fényképezőgép
пока нет ни одного.
Поэтому вы и не можете его запомнить.
Что вы можете сделать?
Давайте вернёмся к моему французскому.
У меня была следующая ситуация.
Я получал две степени магистра,
одну в пении, одну в опере,
у меня были занятия шесть дней в неделю.
Моим единственным свободным
временем был час на метро,
воскресенья и австрийские
национальные праздники,
которых, к счастью, довольно много,
и в это время я делал только одно:
учил и пересматривал карточки
в одной из программ, использующих
технику интервальных повторений.
Но вместо того, чтобы использовать
перевод на карточках,
я начал с картинок.
Если я хотел выучить,
как по-французски собака, chien,
я искал картинки по теме chien
и видел, что французские блогеры выбрали
не тех собак, которых я ожидал.
Их собаки были меньше и милее,
и они были какими-то более французскими.
(Смех)
Я использовал этих собак,
чтобы выучить chien,
и заучивал слова,
используя фото французских блогеров.
По мере расширения словарного запаса
я постепенно перешёл к предложениям.
Таким способом я начал учить
абстрактные слова и грамматику,
заполняя пробелы.
Если я хотел выучить,
к примеру, слово «шёл» —
«идти» в прошедшем времени,
я придумывал историю.
«Вчера я [пробел] в школу»,
с изображением школы.
Таким методом я выучил
абстрактную грамматику.
Спустя три месяца у меня было интервью.
Я оказался в комнате с француженкой,
которая начала разговор с «Bonjour».
Первое, что пришло мне в голову, было
«Bonjour».
Она начала разговаривать на французском,
и я осознал, что я её понимаю.
Более того, я знал, что отвечать.
Я не говорил бегло,
я разговаривал по-французски
впервые в жизни,
и я разговаривал по-французски,
я думал по-французски,
и у нас был 15-минутный разговор.
В конце этого разговора
преподавательница сказала мне:
«Знаешь, что-то не так
с твоим распределительным тестом.
Здесь сказано, что ты должен
быть в группе среднего уровня,
но мы зачислим тебя на продвинутый».
За следующие семь недель
я прочитал 10 книг,
написал эссе в 70 страниц
и в конце того лета мог
свободно разговаривать по-французски.
Я осознал, что нашёл что-то важное.
Я начал писать об этом,
создавать для этого
компьютерные инструментальные средства
и дорабатывать их.
В 2012 году я выучил русский,
наконец-то.
С 2013 по 2015-й я учил венгерский.
В 2015-м я начал учить японский,
потом перестал и перешёл на испанский,
снова стал учить японский,
так как его можно учить бесконечно.
Каждый раз я учился многому новому.
Я научился тому, как менять систему
для ускорения процесса,
но в целом методика оставалась такой же.
Если вы хотите быстро выучить язык,
вы должны оживить его.
Каждое слово должно быть связано
со звуком и образами,
и запахом, и вкусом, и эмоциями.
Грамматические правила не могут быть
абстрактным грамматическим кодом,
они должны помогать вам
рассказывать вашу историю.
Если вы это сделаете,
вы заметите, что запоминаете
слова намного лучше,
и грамматика усвоится намного лучше.
Вы поймёте,
что вам не нужен какой-то языковой ген,
какая-то божественная способность.
У любого человека
есть время и способности выучить язык.
Спасибо.
(Аплодисменты)
Söz konusu dil olduğunda,
bir efsane vardır.
Bu efsane, çocuklar
dil öğrenmede oldukça iyiyken,
büyüdüğümüzde
bu kabiliyeti yitiriyor oluşumuz.
Bu efsaneye inanmak için
iyi bir sebebimiz var
Bu durumu birçoğumuz yaşamışızdır.
Lise veya üniversitede bir dil seçtik,
üç, dört, belki beş yıl çok çalıştık,
ardından Fransa'ya seyahat ettik,
5 yaşında Fransız bir çocukla karşılaştık
ve bizden daha iyi Fransızca konuşuyordu.
(Gülüşmeler)
Bu hiç adil değil.
Demek istediğim, biz o kadar uğraştık,
o çocuk hayatında bir gün bile çalışmadı
ve şimdi de bizim
dil bilgimizi düzeltiyor.
Evet, haklısınız.
Bu hiç adil değil.
Adil değil çünkü kendinizi bir
çocukla karşılaştırıyorsunuz.
O çocuk Fransızcaya
15.000 saat maruz kaldı,
sizse 100,
belki 200, belki de 50.
Bu durum kaç dersinizin, İngilizce
konuşarak Fransızcadan bahsetmek yerine,
fiilen Fransızca işlendiğine bağlı.
Adil bir karşılaştırma yaparsanız
-beş yaşındaki bir çocuğu alın
ve İspanya'ya götürün,
onu dile 500 saat maruz bırakın,
500 saatin ardından,
yetişkinler İspanya'da işe girebilir.
Bundan anladığımız şey, yetişkinlerin
çocukları her defasında yeneceğidir.
Bizler dil öğrenmede
çocuklardan daha iyiyiz.
Onlardan daha akıllıyız.
Nasıl öğrenileceğini öğrendik.
Bu, büyümenin avantajlarından biri.
Bu, çocuk olmanın avantajı
olmadığı anlamına gelmiyor.
Üç avantaj mevcut:
6 aydan 12 aya kadar olan kısa sürede,
çocuklar yeni bir dile ait bizim
kaçırdığımız sesleri işitebilir.
Bu önemli bir avantaj.
İkinci avantaj, çocuklar korkusuzdur.
Sözcükleri bilseler de bilmeseler de,
bizim geri durduğumuz,
korktuğumuz yerlerde herhangi bir
konuşmaya dahil olabilirler.
Büyük bir avantaj.
Yine de bu iki avantajın hiçbiri
bizim üstün öğrenme yeteneğimizi geçemez.
Çocuk olmanın üçüncü avantajı ise
zaman avantajıdır.
Bizim Fransızca öğrenmek için
harcayacak 15.000 saatimiz yok.
Bunda başarılı olmak için,
çocukların kullandığından daha fazla
işe yarayan bir şeye ihtiyacımız var.
Nasıl bir şey olabileceğinden bahsetmeden,
kendi bazı tecrübelerimden
bahsetmek istiyorum.
Benim dil öğrenme yolculuğum
İbranice ile başladı,
anaokulu ve ilkokulda.
Yedi yıl boyunca çalıştım
ve bu yedi yıllık çalışmanın sonunda,
İbranice okuyabiliyordum,
İbrani alfabesini...
(Gülüşmeler)
Ardından tekrar denedim.
Ortaokul ve lisede şanslıydım.
Oldukça iyi öğretmenler ile
Rusça dersi verilen
bir liseye gittim,
tam beş buçuk yıl Rusça dersi aldım.
Çok çalıştım,
sınavlarımda oldukça başarılıydım.
Tüm ödevlerimi yapıyordum ve
bu beş buçuk yılın sonunda
Rus alfabesini okuyabiliyordum.
40 kadar kelime aklımdaydı,
en sonunda şu sonuca vardım:
Tüm bu dil işi bana göre değildi.
Ardından, kötü bir karar aldım.
Her zaman bilime ilgiliydim.
Bilim ve mühendisliği seviyordum.
Plazma fiziğine odaklı
atom mühendisi olmak istedim.
Böylece füzyon reaktörü yapacaktım.
Bu çocukken aklımdaki şeydi.
Öte yandan bir hobim vardı:
Şarkı söylemek.
Müzikal tiyatro ve opera söylüyordum.
Üniversitede mühendislik fakültesine
başvururken
müzik konservatuvarı
olana da başvurdum ve düşündüm ki,
''Hem opera hem makine mühendisliği
okumak tuhaf olmaz mı?
Olağandışı olmaz mı?''
Böylece başvurdum.
Bunun yan etkilerinden biri de
dil kurslarına katılmamın gerekmesiydi.
Opera diploması için Almanca,
Fransızca ve İtalyanca gerekliydi.
Fransız arkadaşlarımdan biri
geldi ve dedi ki,
"Vermont'taki bu okulda bir yazda
iki dönemlik kredi
kredi alabileceğini biliyor musun?"
Kulağa harika geldiğini düşündüm.
Bu program için hemen kaydımı yaptırdım.
Programın işleyişi ise şöyle:
Hemen ilk gün bir sözleşme imzalıyorsunuz.
Şöyle diyor: "Eğer Almanca olmayan
bir sözcük sarf edersem,
bir şey yazarsam, okursam,
Almanca olmayan sesli bir mesaj dinlersem
para iadesi yapılmadan
okuldan kovulacağım."
"Eğlenceli olabilir." diye düşündüm.
(Gülüşmeler)
Böylece gittim
ve sözleşmeyi imzaladım
ve aslında hiç Almanca
konuşmadığımı fark ettim
ve böylece konuşmayı bıraktım.
(Gülüşmeler)
Biri bana geldi ve dedi ki:
"Hallo, ich heiße Joshua. Wie heißt du?"
Ben de "Hı?" dedim.
(Gülüşmeler)
"Hallo, ich heiße Joshua."
"Wie heißt du?" dedi.
Ben de "Ich heiße Gabriel?" dedim.
Almancayı bu şekilde öğrendim.
Yedi hafta sonra, o dilde
sağlam bir diyalog kurabiliyordum
ve tamamen yeni bir şekilde düşünme
hissinin bağımlısı haline geldim.
Böylece bir sonraki yaz Almancada
akıcılık kazanmak için geri döndüm.
2007'de opera ve şarkıda derece almak için
Avusturya, Viyana'ya taşındım.
2008'de İtalyanca okumak için
İtalya, Perugia'ya gittim.
Ve 2010'da bir Fransızca sınavında
kopya çektim.
Bu her şeyin başladığı nokta.
Gördüğünüz gibi Vermont'taki
sözleşmeli okula dönmek istiyordum
çünkü stresli ve mazoşist şekilde olsa da
aslında bir bakıma eğlenceliydi.
Fransızcaya aşina olmayanlar için
Seviye 1'leri vardı
ki seviyem için uygun olanı buydu.
Aynı zamanda biraz daha hızlı olan
Seviye 1,5'leri de vardı.
Bunun üçüncü dilim olduğunu düşündüm.
İtalyanca Fransızcaya yakın.
Muhtemelen 1,5'in üstesinden gelebilirim.
Bana online
seviye tespit sınavı gönderdiler
ve sınavda mümkün
olabildiğince kopya çektim.
Fransızca bilmememin ve
olabildiğince kopya çekmenin beni
Seviye 1,5'e geçirebileceğini düşündüm
ve çoktan seçmeli kısımda kopya
çekmek için About.com'un
"Fransızca dil bilgisi"ni kullandım.
Google Translate ile bir makale yazdım
ve onu teslim ettim.
(Gülüşmeler)
Gönderdim.
Bununla ilgili daha fazla düşünmedim.
Üç ay sonra bir e-posta aldım.
E-postada şöyle yazıyordu "Tebrikler!
Seviye tespit sınavında başarılı oldunuz!
Sizi orta seviyeye yerleştiriyoruz."
(Gülüşmeler)
"Üç ayınız var.
Üç sonra, sizi Fransızca konuşan biri ile
aynı odaya koyacağız.
Seviye tespit sınavında kopya çekmek gibi
aptalca bir şey yapmadığınıza emin
olmak için yaklaşık 15 dakika konuşacağız.
(Gülüşmeler)
Tabii ki panikledim.
Panik yaptığımda internete girerim.
çünkü açıkçası, orada
her şeye cevabı olan birileri var
ve görünüşe bakılırsa iyi cevaplar var.
Aralıklı tekrarlama gibi yöntemler vardır.
Temelde bilgi kartları gibidirler.
Okulda kullandığınız "chat-cat"li
kartları hatırlıyor musunuz?
Bunlar, onların bilgisayara işlenmiş hali
fakat sizi en uygun zamanda test ederler,
en ufak bir bilgiyi unutmadan tam önce.
Anlayacağınız, oldukça etkili.
Şu an insanların bu aralıklı tekrar
programını kullanma amacı
çeviride faydalanmak.
İbranice ve Rusça ile tecrübelerimden
bildiğim şey
bunun işime yaramayacağıydı.
Böylelikle bir şeyler yaptım.
Bunu açıklamak için de
iki kelimeden bahsedelim.
İlk kelime, sınıfta öğreniyoruz.
Macarca öğreniyoruz.
Öğretmenimiz tahtaya çıktı.
Macarca kamera anlamındaki
fényképezőgép'i yazdı.
Devamında tahtaya 39 farklı kelime yazdı
ve şöyle dedi:
"Bunlar bu haftaki kelimeleriniz,
haftanın sonunda da sınav olacaksınız."
İkinci kelime,
oldukça farklı şekilde öğreniyoruz.
En iyi arkadaşınla bir maceradasın.
İskandinavya'dasınız.
Kendinizi eski bir barda buldunuz.
Kır saçlı yaşlı altı müşteri var.
Barda oturuyorsunuz
ve barmen, kesinlikle bir Viking.
Dev kızıl bir sakalı var
ve oldukça rahatsız edici bir tavırda
size gülümsüyor
üç shot bardağı ve bir şişe çıkardığında
şişede M O K T O R yazdığını gördün,
barmen "Moktor" derken
shot bardaklarına bir şeyler
doldurmaya başlıyor.
Bu, bir çeşit yeşil sıvı
ama hoş, zümrüt yeşili bir sıvı değil,
bir çeşit kahverengimsi ,sarımsı
akışkan olmayan yeşil sıvı.
Sonra şişeyi alır ve
beyaz bir kavanoz çıkarır.
Her shot bardağına kavanozdan
kaşıkla bir şeyler dağıtmaya başlar.
Kokusundan bunun kesinlikle
çürümüş balık olduğunu anladın.
"Moktor" demeyi sürdürürken
tüm müşteriler dönüp size
bakıyor ve gülüyorlar.
Şimdi barmen bir kibrit çıkardı.
Kibriti ve üç shot bardağını yaktı,
tüm müşteriler "Moktor! Moktor!
Moktor!" demeye başlarken,
o da "Moktor" demeye devam ediyor.
Senin arkadaşın, aptal arkadaşın
bardağını kaldırıp
"Moktor!" diyerek bağırmaya başlıyor,
ardından bardağını söndürüp içiyor.
Barmen de kendininkini söndürdü
ve "Moktor!" diyerek bağırdı
ve içti.
Şu an herkes, "Moktor! Moktor!"
tezahüratları ile sana bakıyor.
Bardağını kaldırdın - "Moktor!" -
ve söndürdün. - "Moktor!" -
"Moktor!" diyerek haykırdın ve içtin.
Bu hayatın boyunca yaptığın en kötü şey.
Moktor kelimesini
sonsuza dek hatırlayacaksın.
(Gülüşmeler)
Macarcada kamera için ne dendiğini
çoktan unuttun.
(Gülüşmeler)
Neden?
Hatıralar büyüleyici şeyler.
Beynin herhangi belirli
bir kısmında birikmezler.
Aslında beynin bölümleri arasındaki
bağlantılarda birikirler.
O bardağı gördüğünde
şişeyi gördün ve M O K T O R yazıyordu.
Barmen "Moktor" dedi,
bu ses ve bu yazım
birbirlerine bağlılar.
Bu bağlantılar diğer seslere bağlı:
moktor'un sesi o shot
bardaklarına dökülüyor,
mekandaki herkesin
"Moktor!Moktor!" diyen sesi.
Tüm o sesler ve yazım,
birbirlerine ve aynı zamanda
görüntülere bağlılar.
Bu yeşil şişenin
görüntüsü ile ilişkililer.
Shot bardakları ile ilişkililer.
Bu çürüyen balık ile ilişkililer.
O barmenin yüzü ile ilişkililer;
o Viking yüzü,
şimdi o kelimenin bir parçası.
Sonuç olarak
duyusal deneyimler ile ilişkililer;
ağzındaki berbat tat, yanık kokusu,
çürümüş balık
ya da ateşin sıcaklığı gibi.
Bunlar hissi içerik ile ilişkililer;
tiksinmek,
arkadaşına sinirlenmek,
heyecanlanmak.
Senin yolculuğunla ilişkililer.
Alkol olan, İskandinavya olan
şeyle ilişkililer,
arkadaşlık olanla, macera olanla.
Tüm bunlar şu an bu kelimenin bir parçası,
öyle ki bu kelime hafızanızda
kalmaya devam edecek.
Macarcada kamera için kullanılan kelimenin
neye benzediğini
bile hatırlamıyorsunuz.
Bellekte olmayan bu şey,
iPhone kamerası ve SLR kamerası ile,
bir deklanşör sesi ile
ve eski fotoğraflarınıza bakarken
hissettiğiniz duygularla ilişkili değil.
Hayır, bu çağrışımlar mevcut;
bir diğer kelime ile,
kamera kelimesi ile ilişkililer.
Fakat fényképezőgép için
şu an bunların hiçbiri yok.
Bu yüzden ona tutunamazsın.
Peki bununla ne yapabilirsin?
Fransızca ile ilgiki kısma dönelim.
Durumum şöyleydi:
Biri şarkı, biri opera olmak üzere
iki yüksek lisans yapıyordum.
Bu yüzden haftada altı gün dersim vardı.
Tek boş vaktim
metroda günde bir saat,
pazar günleri ve şükürler olsun ki
çokça olan, Avusturya milli bayramlarıydı.
Bu süre boyunca tek bir şey yaptım:
Bilgisayarlı aralıklı tekrarlama
sistemlerinden birinde
bilgi kartları oluşturdum
ve gözden geçirdim
Fakat bu bilgi kartlarında çeviri
kullanmak yerine,
resimlerle başladım.
Fransızca köpek kelimesini "chien",
öğrenmek istediysem,
Google Görseller'de chien için
arama yaptım
ve Fransız blog yazarlarının. beklediğim
köpekleri seçmediğini gördüm.
Köpekleri daha küçük, daha sevimli ve
bir şekilde, daha Fransızdı.
(Gülüşmeler)
Böylece, chien'i öğrenmek için
bu köpekleri kullandım
ve Fransız blog yazarlarından
aldığım fotoğraflarla
söz dağarcığı oluşturdum.
Söz dağarcığını oluşturduktan sonra
cümlelere geçtim.
Soyut sözcükleri ve dil bilgisini
öğrenmeye böyle başladım,
boşluk doldurma cümleleri ile.
"Gitmek"in geçmiş zamanı "Gittim"
gibi bir sözcük öğrenmek istediğimde
hikayeden faydalandım.
Yanında okul binası resmi ile,
cümle şöyle: "Dün, okula 'boşluk".
soyut dil bilgisini bu şekilde öğrendim.
Üç ay sonrasında bir görüşmem vardı
ve kendimi bu odada o Fransız ile buldum,
konuşmaya "Bonjour" diyerek başlayan kişi.
Devamında aklıma gelen ilk şey
"Bonjour" oldu.
Benimle Fransızca konuşmaya başladığında
söylediği şeyleri anladığımı fark ettim.
Dahası, nasıl karşılık
vereceğimi de biliyordum.
Akıcı değildi, biraz da yetersizdi
fakat bu hayatımda
Fransızca konuştuğum ilk andı.
Fransızca konuşuyordum,
Fransızca düşünüyordum.
Konuşmamız 15 dakika sürdü
ve konuşmanın sonunda öğretmen
bana şunu söyledi:
"Seviye tespit sınavın ile ilgili
hatalı bir şey var."
"Sonuca göre orta düzeyde
olmalısın,
fakat biz seni ileri düzeye
yerleştireceğiz."
Önümüzdeki yedi hafta boyunca
10 kitap okudum, 70 sayfa makale yazdım,
ve o yazın sonuna geldiğimde
Fransızcada tamamen akıcıydım.
Önemli bir şeyler bulduğumu fark ettim.
Bununla ilgili yazmaya, onunla bağlantılı
bilgisayarlı aygıtlar oluşturup, onları
kurcalamaya başladım.
2012'de Rusça öğrendim.
Bu dilden intikamımı aldım.
2013 ile 2015 arasında Macarca öğrendim.
2015'te Japoncaya başladım,
onu bırakıp İspanyolca öğrendim.
Dönüp tekrar Japoncaya başladım
çünkü Japoncanın sonu yoktur.
Bu tecrübelerin her birinden
çok şey öğrendim.
Zaman zaman verimlilik artışı bulmak
için sistemi düzeltme yolları öğrensem de
konseptin tamamı her zaman aynı kaldı.
Bir dili etkili bir şekilde
öğrenmek istiyorsanız
o dile hayat vermeniz gerekir.
Her kelimenin ses ile,
görüntüler ile, koku ile, tat ile,
duygular ile ilişkilendirilmesi gerekir.
Dil bilgisi tamamen
soyut dil bilgisel koddan ibaret olamaz.
Hikayeni anlatmana yardımcı olabilecek
bir şey olması gerekir.
Eğer bunu yaparsanız
kelimelerin aklınıza yerleştiğini
fark edeceksiniz
ve dil bilgisi de yerleşmeye başlayacak.
Fark etmeye başlayacağınız şey,
bir çeşit dil genine
ihtiyacınızın olmadığı,
bunu başarmak için Tanrı vergisi
yeteneğe ihtiyacınızın olmadığı.
Bu, herkesin gerçekleştirmek için
zamanının ve yeteneğinin
olduğu bir şeydir.
Teşekkür ederim.
(Alkışlar)
Có một truyền thuyết
khi nhắc tới ngôn ngữ.
Đó chính là trẻ con
có khả năng vượt trội
trong việc học ngoại ngữ
và khả năng đó dần mất đi
khi ta lớn lên.
Hoàn toàn có lý do
để ta tin vào điều này.
Rất nhiều người từng trải qua
cảm giác này.
Ta học ngoại ngữ tại
trường phổ thông hay đại học
khổ sở học tận ba, bốn, năm năm,
khi tới Pháp,
và gặp một đứa bé Pháp năm tuổi,
nói tiếng Pháp tốt hơn ta nhiều.
(Cười)
Thật không công bằng.
Ý tôi là, ta đã cố gắng rất nhiều,
và con bé chưa từng cố học
một ngày nào,
nhưng lại là người sửa lỗi
chính tả cho ta.
Bạn đúng đấy.
Thật không công bằng.
Thật không công bằng khi bạn
so sánh mình với một đứa bé
đã ngâm mình trong tiếng Pháp
hơn 15.000 giờ,
và bạn thì chỉ khoảng 100,
có thể 200, hoặc 50 giờ.
Nó phụ thuộc vào thời gian
bạn dành để học tiếng Pháp
chứ không phải nghe giảng
Tiếng Pháp bằng Tiếng Anh.
Khi bạn thực sự so sánh
công bằng -
thì nên dẫn đứa bé đó
đến Tây Ban Nha,
và cho nó tiếp xúc trong 500 giờ;
một người lớn có công việc tại
Tây Ban Nha, tiếp xúc 500 giờ-
bạn sẽ thấy, người lớn
sẽ luôn chiến thắng trẻ con.
Thực sự, ta học ngoại ngữ
tốt hơn so với trẻ nhỏ.
Ta thông minh hơn chúng.
Ta biết cách học.
Đó là lợi thế của sự trưởng thành.
Nhưng trẻ con không hẳn bất lợi;
Chúng có ba lợi thế đấy.
Khoảng từ 6 đến 12 tháng tuổi
trong lỗ tai bé xíu ấy,
trẻ con có thể nghe
những âm thanh mà ta không thể.
Đó là một lợi thế lớn.
Lợi thế thứ hai, chúng tự tin.
Chúng không ngừng nói
dù hiểu hay không,
trong khi đó ta lại ngần ngại
và dè dặt.
Lợi thế khổng lồ.
Nhưng vẫn chưa đủ để đánh bại
lợi thế của ta khi học ngoại ngữ.
Lợi thế thứ ba của trẻ nhỏ
là thời gian.
Ta không có 15.000 giờ
rảnh rang để học tiếng Pháp.
Thế nên để nói được tiếng Pháp
ta cần một giải pháp hiệu quả hơn
lợi thế thời gian mà bọn trẻ
có được.
Và để trình bày rõ hơn
giải pháp đó là gì,
tôi muốn chia sẻ vài kinh nghiệm
cá nhân của mình.
Hành trình học ngoại ngữ
của tôi đầu tiên là tiếng Do Thái,
tại trường mẫu giáo và tiểu học.
Tôi học trong vòng bảy năm,
và kết quả của bảy năm học đó là,
tôi có thể đọc được...
bảng chữ cái tiếng Do Thái.
(Cười)
Nên tôi ráng thêm lần nữa.
Khi học tại đến trung học,
tôi thật may mắn;
Tôi được học tiếng Nga
với những giáo viên giỏi,
và tôi học tiếng Nga
trong vòng năm năm rưỡi.
Tôi đã học rất chăm
và điểm cũng rất cao;
Tôi làm hết bài tập về nhà;
và kết quả của năm năm rưỡi là
tôi cũng chỉ đọc được
bảng chữ cái tiếng Nga.
Tôi nhớ được, khoảng 40 từ,
và kết luận rằng
tôi và ngoại ngữ không hợp nhau.
Nên tôi đưa đã ra một quyết định
tồi tệ.
Tôi là một thằng mọt sách
về khoa học.
Tôi yêu khoa học và máy móc;
tôi muốn trở thành kỹ sư hạt nhân,
chuyên về vật lý Plasma
để có thể xây lò phản ứng
nhiệt hạch.
Đó là khi tôi còn nhỏ.
Nhưng tôi còn có
một sở thích khác là ca hát.
Tôi hay hát dòng nhạc
thính phòng.
Lúc đó, tôi đang nộp vào trường
Cao đẳng Kỹ Thuật,
Tôi đã chọn trường nơi có
nhạc viện âm nhạc và nghĩ thầm
"Liệu có gì sai khi học thanh nhạc
kết hợp với kỹ thuật không?
Nó có kì lạ không nhỉ?
Và tôi đã nộp đơn.
Nhưng tôi buộc phải học thêm
khóa học ngoại ngữ.
Để có bằng Thanh nhạc,
tôi cần học tiếng Đức, Pháp và Ý.
Một người bạn Pháp
bảo tôi rằng,
"Mày biết là mày có thể lấy được
chứng chỉ qua hai học kì trong hè
tại một trường ở Vermont."
Và tôi nghĩ,''Tuyệt thật."
Thế là tôi đăng ký
chương trình đó ngay.
Chương trình này yêu cầu
bạn phải ký một thỏa thuận
ngay ngày đầu tiên.
Rằng nếu tôi nói chỉ một từ
không phải tiếng Đức,
nếu tôi viết hay đọc bất kỳ thứ gì,
nếu tôi nghe bất kỳ thứ gì
không phải Tiếng Đức,
tôi sẽ bị đá ra khỏi trường
và không được hoàn phí.
Và tôi nghĩ, "Thật thú vị"
(Cười)
Và tôi đã ký cái thỏa thuận đó,
và nhận ra rằng, tôi không thể nói
bất kỳ từ Tiếng Đức nào cả,
và rồi tôi ngừng nói.
(Cười)
Có một thằng bạn đến
bắt chuyện với tôi
"Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du?"
Và tôi đáp,"Eh?"
(Cười)
Anh ta tiếp tục, "Hallo, ich heiße Joshua.
Wie heißt du?"
Tôi đáp, "Ich heiße Gabriel?"
Và tôi đã học Tiếng Đức như thế.
Bảy tuần sau, tôi có thể làm chủ
cuộc hội thoại bằng tiếng Đức,
và tôi trở nên nghiện cái cảm giác
về việc suy nghĩ theo cách mới.
Nên tôi tiếp tục học khoá tiếp theo
để nói lưu loát tiếng Đức.
Năm 2007, tôi chuyển đến
Vienna, Áo,
để lấy một tấm bằng Thanh Nhạc.
Năm 2008, tôi đến Perugia, Ý,
để học tiếng Ý.
Năm 2010, tôi gian lận
trong bài kiểm tra tiếng Pháp.
Và đó là lúc mọi thứ bắt đầu.
Bạn thấy đó, tôi đã muốn
quay trở lại ngôi trường đó
với những thoả thuận tại Vermont
bởi với cách học đầy áp lực
và khổ sở đó
hoá ra lại thực sự rất thú vị.
Và họ cũng có cấp độ 1 dành cho
người không biết gì về Tiếng Pháp,
rất phù hợp với trình độ của tôi,
nhưng họ cũng có cấp độ 1.5
với tiến độ nhanh hơn chút.
Và tôi nghĩ, đây là ngôn ngữ
thứ ba của mình.
Tiếng Ý gần giống với tiếng Pháp.
Tôi có thể theo kịp lớp 1.5.
Họ cho tôi làm bài kiểm tra online
và tôi đã tìm mọi cách để gian lận.
Dù không biết tiếng Pháp nhưng
tôi sẽ dùng mọi cách gian lận
để có thể học cấp độ 1.5.
Tôi dùng "Ngữ pháp tiếng Pháp"
của About.com
để gian lận trong phần trắc nghiệm.
Tôi viết một bài luận
vào Google Dịch
và chép đáp án vào phần trả lời.
(Cười)
Tôi nộp bài.
Và quên hẳn nó ngay.
Ba tháng sau, họ gửi email cho tôi,
trong email viết rằng,"Chúc mừng!
Bạn đã làm rất tốt
ở bài kiểm tra trình độ!
Chúng tôi sẽ xếp bạn
vào trình độ Trung Cấp."
(Cười)
"Bạn có ba tháng.
Trong ba tháng đó, bạn sẽ được
tiếp xúc với một người nói tiếng Pháp.
Chúng tôi sẽ nói chuyện với bạn
15 phút
để chắc rằng bạn không làm gì
ngu ngốc,
như việc gian lận
ở bài kiểm tra vừa rồi."
(Cười)
Tôi thật sự hốt hoảng.
Tôi lên mạng
rõ ràng trên đó có mọi câu trả lời
tôi cần,
và kết quả là tôi tìm
được lời giải thích.
Có những hệ thống được gọi là
hệ thống tái lập ngắt quãng.
Chúng gần giống với thẻ ghi nhớ.
Bạn nhớ loại thẻ, giống như
"chat-cat" thường dùng ở trường chứ?
Đây là phiên bản vi tính hóa !
nhưng chúng sẽ kiểm tra
lúc bạn nhớ mọi thứ,
trước khi bạn kịp quên
tất cả thông tin,
thế nên chúng rất hiệu quả.
Hiện tại, hệ thống này được dùng
để dịch thuật.
Với kinh nghiệm họctiếng Do Thái
và Nga cho thấy
nó chẳng có tác dụng gì cả,
thế nên tôi đã thử cách khác.
Để giải thích nó, tôi sẽ dùng hai từ.
Từ đầu tiên, chúng ta học
trong lớp học.
Giả sử ta đang học tiếng Hungary.
Giáo viên bước lên bục.
Cô ấy viết fényképezőgép trong
tiếng Hungary nghĩa là máy ảnh.
Đồng thời viết thêm 36 từ khác
lên bảng
và nói, "Đây là tất cả từ vựng
tuần này.
Các bạn sẽ có bài đố vui
vào cuối tuần."
Cách thứ hai để học từ mới thì
khác hơn tí.
Khi ấy bạn đang đi thám hiểm
cùng người bạn thân.
Tại Scandinavia.
Bạn vào một quán bar cổ.
Trong quán có sáu gã khách quen.
Bạn ngồi ở đó,
và ông chủ là người Viking.
Ông có một bộ râu
đỏ rậm rạp,
và mỉm cười với bạn
một cách rất khó chịu
cùng với một chai rượu
và ba cốc nhỏ,
và trên chai rượu có dòng chữ
M O K T O R,
và chủ quán liên tục
nói "Moktor"
rồi đổ cái gì đó vào trong ly.
Nó màu xanh lá nhưng nhìn
không giống màu lục bảo
mà kiểu nâu nâu vàng vàng,
nhầy nhầy xanh xanh.
Ông để chai rượu sang một bên
và lấy một cái hủ màu trắng.
Ông ta bắt đầu lấy cái gì đó
trong hủ và rót vào mỗi ly.
Ngửi là biết ngay nó là mùi cá thối
và ông ấy liên tục nhắc lại "Moktor"
và khách trong quán đều
nhìn bạn và cười.
Chủ quán đưa ra lời thách thức.
Ông ấy làm 3 cái ly bốc cháy
và nhắc lại "Moktor"
và mấy ông khách trong quán hô
"Moktor! Moktor! Moktor!"
Rồi đứa bạn ngu ngốc của bạn
nâng ly và hô "Moktor!"
Cậu ta thổi tắt lửa và nốc cạn ly.
Chủ quán cũng thổi lửa,
và hô "Moktor!"
và cũng uống cạn ly.
Giờ, mọi người đều nhìn bạn
và hò hét "Moktor! Moktor!"
Bạn nâng ly - "Moktor!"
thổi lửa - "Moktor!"
và hô "Moktor!" rồi uống.
Đó là điều kinh khủng nhất
mà bạn từng trải qua.
Thế là bạn nhớ từ "moktor"
mãi mãi -
(Cười)
mà bạn còn chẳng nhớ từ máy ảnh
trong tiếng Hungary là gì nữa.
(Cười)
Tại sao vậy?
Ký ức là tập hợp những điều thú vị.
Chúng không ở yên tại một nơi
cụ thể trong não bộ;
chúng được đặt ở nơi liên kết
giữa các khu vực não bộ.
Khi bạn nhìn thấy cái ly đó,
nhìn thấy cái chai
với dòng chữ M O K T O R,
và hình ảnh người chủ quán
nói "Moktor",
âm thanh và ngữ điệu đấy,
kết hợp với nhau
và tạo thành ký ức.
Những kết nối đó liên hệ với
những âm thanh khác:
âm thanh moktor lúc rót vào
những cái ly,
âm thanh mọi người trong quán
hô "Moktor! Moktor!"
Toàn bộ những tiếng âm thanh ấy,
kết nối với nhau và tạo thành
những hình ảnh
Chúng liên hệ với hình ảnh
từ cái chai màu xanh lá cay này.
Với những cái ly.
Với hình ảnh cá thối.
Và cả khuôn mặt của chủ quán;
khuôn mặt của người Viking ấy
giờ là một phần thể hiện từ đó.
Chúng thay nhau gợi lại
cảm giác kinh tởm trong miệng,
mùi của cá thối, cháy xém,
và ngọn lửa nóng.
Chúng gợi lại những cảm xúc như:
sự ghê tởm,
sự tức điên với đứa bạn cho đến
sự phấn khích.
Chúng gợi cho bạn về
cuộc hành trình đó.
Chúng cho biết đâu là rượu bia,
đâu là Scandinavia,
thế nào là tình bạn,
và thế nào là phiêu lưu.
Tất cả những thứ đó bây giờ
trở thành một phần của từ đó,
thế nên bạn sẽ nhớ mãi từ đó,
trong khi từ "máy ảnh"
trong tiếng Hungary
bạn thậm chí còn chẳng
nhớ cách đọc.
Bạn không thể nhớ nổi từ đó
vì nó không gợi hình ảnh
của máy ảnh iPhone hay SLR
và âm thanh khi chụp ảnh,
cũng như cảm xúc khi bạn ngắm
những bức ảnh cũ.
Không có một sự kết nối nào
giữa chúng cả;
chúng kết nối từ khác với
từ "máy ảnh."
Nhưng hiện tại từ fényképezőgép
không có chút kết nối nào.
Do đó, bạn không thể
nhớ nó được.
Vậy ta xử lý việc này cách nào?
Hãy quay lại thời điểm
tôi học Tiếng Pháp.
Lúc đó:
Tôi đang định lấy hai bằng thạc sĩ
về nhạc và opera.
nên tôi học sáu ngày một tuần.
Tôi chỉ có thời gian học
một giờ mỗi ngày trên tàu điện,
Những ngày chủ nhật
và Kỳ nghỉ Quốc Khánh
nước Áo may sao khá dài.
Trong suốt thời gian đó,
tôi đã thực hiện một việc:
là viết và học theo flashcard
một trong những hệ thống
tái lập ngắt quãng.
Nhưng thay vì dịch từ vựng,
tôi sử dụng hình ảnh.
Nếu tôi muốn học từ "con chó"
trong tiếng Pháp là "chien"
tôi sẽ tìm kiếm hình ảnh
từ "chien" trên Google Hình ảnh
Tôi nhận ra rằng
những blogger Pháp không chọn
những con chó mà tôi chọn.
Chó Pháp thường nhỏ, dễ thương
và có chút Pháp hơn.
(Cười)
Như vậy, tôi sử dụng hình ảnh
những chú chó để học từ "chien"
và xây dựng hệ thống
từ vựng
từ những hình ảnh của
các bloggers người Pháp.
Và trong lúc học từ vựng,
tôi phát triển chúng thành câu.
Tôi học các từ trừu tượng
và ngữ pháp theo cách đó,
làm những câu điền vào chỗ trống.
Nếu muốn học một từ mới như
"went" là quá khứ của "go"
tôi tự tạo nên một câu chuyện.
Hôm qua, tôi ___ tới trường,
kèm hình ảnh một ngôi trường.
Cứ thế tôi học ngữ pháp
trừu tượng theo cách đó.
Ba tháng sau,
tôi có buổi phỏng vấn.
Tôi và một người Pháp
cùng ngồi trong một căn phòng,
bà ấy nói "Bonjour."
Lúc đó, điều đầu tiên tôi nghĩ tới là
"Bonjour."
Rồi bà ấy nói chuyện với
tôi bằng tiếng Pháp
và tôi nhận ra mình hiểu
những gì bà ấy nói
hơn nữa, tôi còn biết trả lời lại.
Tuy không được trôi chảy
và có chút ngượng
nhưng đó là lần đầu tiên trong đời
tôi nói tiếng Pháp,
tôi đang nói chuyện
và nghĩ bằng tiếng Pháp,
buổi trò chuyện kéo dài 15 phút,
và khi kết thúc cuộc trò chuyện,
giáo viên nói với tôi,
"Này, chúng tôi có chút nhầm lẫn
trong bài thi phân loại lớp của anh.
Trong đó ghi anh ở
trình độ trung cấp,
nhưng chúng tôi xếp anh
vào lớp trình độ cao."
Sau 7 tuần tiếp theo,
tôi đã đọc 10 cuốn sách,
viết những bài luận dài 70 trang,
và hết hè năm đó,
tôi đã thạo tiếng Pháp.
Tôi nhận ra mình đã tìm thấy
một điều quan trọng.
Nên tôi đã viết, xây dựng
những công cụ vi tính hoá
và mày mò về nó.
Năm 2012, tôi học tiếng Nga.
Tôi có cơ hội trả thù thứ tiếng đó.
Năm 2013 tới 2015,
tôi học tiếng Hungary.
Năm 2015, tôi học tiếng Nhật,
rồi ngưng để học tiếng Tây Ban Nha,
rồi quay lại học tiếng Nhật
vì tiếng Nhật là vô tận.
Tôi đã học rất nhiều
qua từng trải nghiệm.
Tôi học được cách đổi chiến thuật
để thỉnh thoảng học hiệu quả hơn,
nhưng vẫn giữ nguyên
khái niệm chung.
Nếu muốn học ngoại ngữ
một cách hiệu quả,
bạn phải thổi hồn vào
ngôn ngữ đó.
Mỗi từ ngữ đều phải gắn với
âm thanh, hình ảnh
mùi hương, hương vị và cảm xúc.
Mỗi một cấu trúc ngữ pháp không nên
là một thứ gì đó trừu tượng,
mà phải là thứ giúp bạn
vẽ lên một câu chuyện.
Nếu làm vậy,
bạn sẽ nhận thấy những từ ngữ
bắt đầu in vào não bạn,
và cả ngữ pháp cũng bắt
đầu hằn theo.
Và bạn sẽ nhận ra rằng
bạn không cần phải là người có
năng khiếu về ngoại ngữ,
hay được Chúa ban tặng
thì mới học được ngoại ngữ.
Ngoại ngữ là một thứ
mà bất cứ ai
cũng có thời gian và khả năng học.
Cảm ơn mọi người.
(Vỗ tay)
关于语言有个谜题。
这个谜题就是,
小孩子学习语言的能力极强,
然而长大之后却失去了这个天赋。
这个谜题看似有理。
许多人有这种经验:
上高中或大学的时候选修外语,
努力学习三年、四年或五年。
而后去了趟法国,
遇上五岁大的法国小孩儿,
而她的法语说得比我们要好太多。
(笑声)
真不公平。
我是说,我们学得那么辛苦,
而她从没下过功夫,
却在那儿纠正我们的语法。
没错,
是不公平,
因为你拿自己跟这孩子比较,
她已接触法语至少
15000 小时之久,
而你只有 100 小时,
或许 200,也许才 50。
这取决于你所上的法语课
究竟有多少是用法语教的,
或者只是用英文来讲解法语。
要做公平比较,
可以放五岁小孩在西班牙,
让他有 500 个小时的接触;
另外让成年人去西班牙
工作 500 个小时,
最后成年人西班牙语
必定学得比较好。
我们学语言的能力优于孩童。
我们比他们聪明。
而且我们也学会了学习的技巧。
长大就是有这好处。
但这也不是说小孩没什么优势,
他们有三样优势。
在六到十二个月大的短暂期间,
婴孩能从新语言里听出某些声音,
而这能力我们已经没了。
那是孩童很大的优势。
第二个优势,是小孩子不怕。
不管会说不会说,他们都敢讲;
而我们却怕说错而畏首畏尾。
这又是他们超大的优势。
尽管小孩有这两项优势,
他们学习能力还是比不上我们。
孩童的第三个优势,是他们时间多。
我们没有 15000 小时
可拿来学法语。
因此,要能成功,
我们必须有比小孩
更有效的方法。
在介绍这方法之前,
我来先说说自身经验。
我学习语言的历程,
始于幼稚园和小学里的希伯来语课。
我学习了七年,
在七年之后,
我总算会读希伯来语……
的字母。
(笑声)
其后我再接再励。
初中和高中我很幸运,
学校里有俄语课程,
师资优秀,
因此我修了五年半的俄语。
我很用功;
考得好成绩;
作业都缴了;
在五年半之后,
除了认得俄语字母,
还记得大约 40 个单词。
我得到的结论是:
我不是块学语言的料。
接着我做了个差劲的选择。
我向来是那种爱搞科学的书呆子。
我热爱理工;
我想成为核子工程师,
专研电浆物理学,
好建造核融合反应炉。
那是我小时候的志向。
但我又有个爱好,就是歌唱。
我唱音乐剧和歌剧。
当我申请工科学院的时候,
我专申请那些有音乐学院的学校。
我想:“同时念歌剧
和机械工程,不是很怪吗?
不是特不寻常吗?”
于是我就那么干。
而我没预料到,
语言因此成为必修。
歌剧学位的必修课包括了
德语、法语、意大利语。
一位法国朋友告诉我:
“嗨,你可知道,
在佛蒙特州有个学校,
只要一个暑期
便能拿两个学期的学分?”
我心想:“这听来挺好。”
我立刻注了册。
他们的做法是:
上课头一天,你就得签个合同,
合同写明:如果我使用
德语之外的任何语言,
只要一个字,不管读、写,
甚至听了非德语的语音留言,
就立刻退学,而且不退费。
我心想:“这个满有意思的。”
(笑声)
于是我去了,也签了合同。
我一点儿德语都不会,
干脆不开口。
(笑声)
有人来到我面前说:
(德语)“你好,我名叫约书亚,
你叫什么名字? ”
我只能说:“嗯?”
(笑声)
他又慢慢说一次:
(德语)“你好,我名叫约书亚,
你叫什么名字? ”
我只好试着说:
(德语)“我的名字是加百利?”
我就这样将德语学了起来。
七周之后,
我已能用德文交谈,
而且,以全新方式思考,
那种感觉已经让我上瘾了。
于是,我下一个暑假又回去,
将德语提升到流利的程度。
2007 年,我搬到奥地利维也纳,
去攻读歌剧和歌曲学位。
2008 年,我又到意大利佩鲁贾
去读意大利语。
然后是 2010 年,我在
法语测验的时候作弊。
今天要分享的这些,
都是源自那件事。
当时我很想再回佛蒙特州,
上那个要签约的学校。
因为尽管有压力,
又有些自虐的味道,
但还是挺好玩的。
他们有初级法语班,
给不熟悉法语的人来上,
那是适合我的等级,
而他们也有中级班,
开给程度稍高一点的。
依我的想法,
这已经是我第三种语言,
反正意大利语和法语满像的,
我上中级班应该没问题。
他们让我先在线上做分班考试,
我作弊作了个够。
心想既然不会法语,
靠尽量作弊,
或许能帮我挤进中级班。
于是我上 About.com,
用他们的“法语文法”
来找选择题的答案。
然后又写了作文,用谷歌
翻译成法语,传了过去。
(笑声)
交差了事。
之后我没再多想。
三个月后我收到一封电邮,
信里说:“恭喜!
你的分班测验表现很好!
我们将你分到中级班。”
(笑声)
“你有三个月时间。
三个月后,我们将
安排一位法国老师
和你面谈约 15 分钟,
以确保你没干任何蠢事,
比方在分班测验作弊之类的。”
(笑声)
这下我真慌了。
每当慌了,我就上网,
因为,显然不管什么问题,
网上必然有人有答案,
而我也真找到了一些好答案。
有种系统,叫间隔重复系统。
基本上就像识字卡一样。
还记得你小时用过的,
帮你认识字的那种卡片吗?
这种是计算机化的版本,
它们会在最佳时刻考你,
就是当你即将忘记的时候考你,
因此非常有效。
一般人使用间隔重复系统
卡上填的是你母语的译文。
但有过学希伯来语和俄语的经验,
我知道那对我没用,
因此我的做法不同。
我以两个词来说明。
第一个字,我们在课堂上,
学的是匈牙利语。
教师在板子写
匈牙利文的相机 fényképezőgép
而后她写了另 39 个词,
交代说:“这是本周要学的词汇。
到了周末要考。”
第二个词,学的方式很特别。
你和好友去探险,
到了斯堪的纳维亚半岛。
进了家老旧的酒吧。
里头只有六个头发斑白的老顾客。
你们在吧台坐下。
这酒吧老板一定是维京人。
蓄着一大把红胡子。
他一边朝你们不怀好意地笑,
一边摆上三个酒杯,又拿出一瓶东西,
瓶上标着 M O K T OR 几个大字。
他说了声,“Moktor”,
便开始往酒杯里倒那玩意儿。
那是种绿色液体,
但不像绿宝石那样漂亮的绿;
而是一种带棕、黄色
粘状稠的绿色液体。
他收好瓶子,
又拿出个白罐子来,
从白罐子里用汤匙舀出某种东西,
加进每一杯酒里。
闻了气味,你便知这肯定是腐烂的鱼。
他一直重复说着,“Moktor”,
所有的酒客都转过身来,看着你们笑。
这时老板拿出了火柴。
他点着火柴,又将三杯酒都烧着了,
他不停说着“Moktor”,
整个酒吧的人也都开始复诵:
“Moktor!Moktor!Moktor!”
这时候,你那朋友,那个猪朋友,
竟也举杯高喊“Moktor!”
然后吹熄了火,喝了下去。
接着老板吹熄了他那杯,
高喊“Moktor!”
也喝了下去。
这时所有的目光都盯向你,
每个人都喊着“Moktor!Moktor!”
你只好硬着头皮拿起酒杯,“Moktor!”
吹熄了火,“Moktor!”
嘶声地喊“Moktor!”然后灌了下去。
那是你这辈子所喝过
最难喝的东西。
因此你一辈子都忘不了
“Moktor”那个字。
(笑声)
而你老早就忘了匈牙利文
相机那个字是什么。
(笑声)
为什么呢?
我们的记忆很奇妙。
它们不是储存在脑子里某个地方,
而是存在脑中不同区域的连结里。
当你看见酒杯,
看见瓶子上的 M O K T OR,
听见老板说“Moktor”,
那声音,那些字母,
它们互相连结,形成了记忆。
而这些连结又连结到其他的声音:
Moktor 倒进酒杯的声音,
以及整个酒吧的人齐声喊着
“Moktor!Moktor!”的声音。
所有的声音,和那个字,
都连结在一起,
而它们又和一些影像连结:
连结到绿瓶子的影像,
连结到酒杯,
连结到烂鱼,
连结到酒店老板的脸;
那张维京脸,
现在也成了这个字的一部分。
这些都更进一步
连结到感官的体验,
像是口中尝着难喝的滋味,
鼻里闻着烂鱼燃烧的气味,
火的热度等。
它们也连结到你的感受:
恶心、
气你的朋友、兴奋感。
又连接到那趟旅程。
连结到什么是酒精,
什么是斯堪的纳维亚,
什么是友谊,什么是冒险。
这一切都成了那个字的一部分,
让你牢记那个字。
而匈牙利文相机那个字呢,
连怎么发音都没印象了。
这个字记不住,因为它没连结上
苹果手机或单眼相机,
或快门声,
或看见老照片所勾起的心境。
其实在你脑中这些连结都存在,
只是它们都连结到
你母语的“相机”一词。
而尚未连结到刚学的
fényképezőgép 那个字。
因此你记不住。
那要怎么办呢?
我们先继续说我学法语那档事。
当时我的处境是:
我同时攻读歌剧和歌曲
两个硕士学位,
每周要上六天课。
仅有的空闲是每天
搭地铁的一个钟头、星期天
以及奥地利的国定假日,
幸好他们假日很多。
利用那些空闲时间,
我在电脑的间隔重复系统上
制作识字卡。
不过,不像一般人在卡上写译文,
我用的是图片。
当我要学法语的狗——chien,
便去谷歌图片里搜寻 chien,
我注意到法国部落格用的
狗照片和我想的不同。
他们的狗比较小、比较可爱,
反正就是比较有法国味。
(笑声)
于是,我拿这些狗照片来学
法语的 chien,
又利用网络上法国部落格的照片
来充实我的词汇。
词汇增长后,
我又进阶到整个句子。
我拿填空句,以同样的方法
来学抽象词及语法。
比方说:我要学的词是“去了”,
便造个填空句来叙述:
“昨天我____学校。”
附上一幅学校的图。
如此我我学会了抽象语法。
三个月之后去面谈。
是位法国老师和我单独会谈,
她一开口便说:“Bonjour.”
我第一个反应是:
“Bonjour.”
她对我讲法语,
我发现我不但听得懂,
还晓得如何应对。
我讲得不流利,有些结巴,
但那是我这辈子头一次讲法语。
我真的在讲法语,也用法语在思考,
还能交谈上 15 分钟。
会谈终了,老师说:
“你的分班考试有点不太对。
你被分到中级班,
但实际上你应该要上高级班。”
于是,在接下来的七周里,
我读了 10 本书,
写了 70 页作文,
到暑期结束的时候
我法语已经很流利。
我知道我发现了一个
重要的学习技巧。
于是我开始写文章介绍它,
又创造出电脑化的工具,
而且不时地做修正。
2012 年我学会了俄语,
总算出了口气。
2013 到 2015 年间
我学了匈牙利语。
2015 年,我开始学日语,
然后停下来,改学西班牙语,
之后,又回头学日语,
因为日语永远学不完。
经由学习各个语言,
我收获很大。
我学到如何微调,可以
在这里、那里增进效果。
但整个的概念架构
始终是一致的。
想要有效率地学习一种语言,
首先要赋予它生命。
每个字要能连结到声音、影像、
气味、滋味和感受。
文法不能仅仅是抽象的规则,
它必须能帮你叙述故事。
只要用这些方式,
便能牢牢记住词汇,
文法也开始变得容易记。
而你也开始明白:
不需有语言天赋,
不必靠上天特别眷顾
你一样可以达成这个目标。
这是每个人
都有时间和能力去实现的。
谢谢大家。
(掌声)
(掌聲)
說到語言,有一個迷思。
那就是:
小孩子學習語言的能力特別強,
而我們長大之後,便失去了這個天賦。
這個迷思看似有理。
我們大多有這種經歷:
在唸高中或大學的時候,
我們選修外語,
努力學了三年、四年,或五年。
之後去了趟法國,
在那兒,遇上一個五歲法國小孩,
(嘆息聲)
而她的法語說得比我們好得多。
(笑聲)
這的確不公平。
我是說,我們學得很辛苦,
而她從來不必下功夫,
卻在那兒糾正我們的語法。
沒錯,
是不公平,
因為你拿自己跟她比較
這孩子接觸法語
至少有 15,000 小時,
而你大概只有 100 小時,
或許 200,也許才 50。
這取決於你上的法語課
究竟有多少是用法語教的,
還是光用英文來講解法語。
要做公平的比較,
可以放一個五歲在西班牙,
給他 500 個小時的接觸;
又讓成年人去西班牙
工作 500 個小時,
最後一定是成年人
西班牙語學得比較好。
我們學語言的能力優於孩童。
我們比他們聰明。
而我們也學會了學習的技巧。
長大就是有這個好處。
但這也不是說小孩沒什麼優勢,
他們有三樣優勢。
在六到十二個月大的短暫期間,
孩童有新語言的特別聽力,
這聽力我們已經沒了。
這是孩童很大的優勢。
小孩子第二個優勢,是他們不會怕。
不管會說不會說,他們都敢講;
而我們卻因怕講錯而畏首畏尾。
這又是他們超大的優勢。
儘管小孩有這兩項優勢,
他們學習能力還是比不上我們。
孩童的第三個優勢,是他們時間多。
我們沒有 15,000 小時來學法語。
因此,要能成功,
我們必須用比小孩子更有效的方法。
在勾畫出它的輪廓之前,
我先說說我自己的經驗。
我學習語言的歷程,
始於幼稚園和小學的希伯來語課。
我學了七年,
在學了七年之後,
我總算會讀希伯來語…
的字母了。
(笑聲)
然後我再度嘗試。
我初中和高中很幸運,
學校有俄語課程,
而且老師很棒,
因此我修了五年半的俄語。
我很用功;我考得好;
我作業都繳了;在五年半之後,
除了認得俄語字母,
還記得大約 40 個單字。
我得到的結論是:
我不是學語言的料。
接著我又做了個不好的選擇。
我向來是那種愛搞科學的書呆子。
我熱愛理工;
我想成為核子工程師,
專研電漿物理學,
以建造核融合反應爐。
那是我小時候的志向。
但我又有個愛好,就是歌唱。
我唱音樂劇和歌劇。
當我申請大學工學院的時候,
我申請了那些有音樂學院的學校。
我想:
「同時唸歌劇和機械工程不是很怪嗎?
那不是超不尋常嗎?」
於是我就主修兩個學科。
而我沒意料到因此而要修語言課。
歌劇學位的必修課包括了
德語、法語、義大利語。
一個朋友來告訴我:
「嗨,你可知道,佛蒙特州有個學校
花一個暑假可拿兩個學期的學分?」
我心想:「這聽起來不錯。」
於是我去註了冊。
他們的做法是:
上課第一天,你就必須簽一個合同,
合同上說,如果我使用了
德語之外的語言,
只要一個字,不管讀、寫,
甚至聽了任何非德語的留言,
就會立刻退學,而且還不退費。
我心想:「這個還滿有意思的。」
(笑聲)
於是我去了,也簽了合同。
因為一點兒德語都不會,
我就乾脆不開口講話。
(笑聲)
有人來到我面前,他說:
(德語)「你好,我的名字
是約書亞,你叫什麼名字?」
我只會說:「嗯?」
(笑聲)
他又慢慢說一次:
(德語)「你好,我的名字是約書亞,
(德語) 你叫什麼名字?」
我只好試著說:
(德語)「我的名字是加百利?」
這樣我就將德語學了起來。
七個星期結束時,
我已經能充分用德文交談,
而且使用全新思考方式的那種感覺,
已經讓我上癮了。
因此,我下一個暑假又回去,
將德語提升到流利的程度。
2007 年,我搬到奧地利維也納,
去攻讀歌劇和歌曲學位。
2008 年,我又到意大利佩魯賈
去讀義大利語。
然後是 2010 年,我在
法語測驗的時候作弊。
今天要分享的這些,
都是源自那件事。
我很想再回佛蒙特州,
上那個要簽約的學校。
因為,儘管有壓力,
又有些自虐的味道,
還是挺好玩的。
他們有初級法語,
給不熟悉法語的人來上,
那是適合我的等級,
而他們也有中級的,
開給程度稍高一點的。
依我的想法,
這已經是我第三個語言,
反正義大利語和法語滿像的,
我上中級的應該沒問題。
他們讓我在線上做分班考試,
我便作弊作了個夠。
我想既然不會法語,
靠盡量作弊,
也許可以幫我擠進中級。
於是我用 About.com上的
「法語文法」
來找選擇題的答案。
然後又寫了作文,用谷歌
翻譯成法語,傳了過去。
(笑聲)
交差了事。
之後我就沒再多想。
三個月後我收到了一封電子郵件,
上面說:「恭喜!
你的分班考試成績很好!
你被分到中級班。」
(笑聲)
你有三個月的時間。
三個月後,我們將安排
一個法國老師
和你面談約 15 分鐘,
以確保你沒幹任何蠢事,
比方說在分班考試中作弊之類的。」
(笑聲)
這下我真慌了。
每當我慌了,我就上網
因為,顯然不管什麼問題,
網上必然有人有答案,
而我也真找到了一些好答案。
有一種系統叫「間隔重複系統」。
基本上就像識字卡一樣。
還記得你小時候用過,
幫你認識字的那種卡片嗎?
這是電腦化的版本,
他們會在最佳時刻考你,
也就是當你即將要
忘記的時候來考你,
因此這種系統非常有效率。
一般人使用間隔重複系統
卡上填的是的譯文。
但有了過去學希伯來語和俄語的經驗,
我知道那對我無效,
因此我的做法不同。
我現在用兩個字來說明。
第一個字,我們在課堂上,
學的是匈牙利語。
老師在板子寫下
匈牙利文的「相機」-
fényképezőgép
而後她又寫了 39 個字,
交代說:「這是本週要學的詞彙。
到了這週末尾要考你們的。」
第二個字,學的方式很特別。
你和好朋友去探險,
到了斯堪地纳维亞半島。
進了家老舊的酒吧。
裏頭只有六個頭髮斑白的老顧客。
你在吧檯坐下。
酒吧老闆一定是維京人。
留了一大把紅鬍子。
他一邊對你不懷好意地笑,
一邊擺上三個酒杯,又拿出一瓶東西,
瓶上標著 M O K T OR幾個大字。
這時老闆說了聲「Moktor」,
便開始往酒杯裡倒。
那是種綠色液體,
但不是綠寶石那種漂亮的綠;
而是一種帶棕、黃色
又粘稠的綠色液體。
他收好瓶子,又拿出一個白罐子來,
用湯匙從白罐子裡舀出某種東西,
加進每一杯酒裡。
一聞到氣味,你就知道
那一定是腐爛的魚。
他一直重複地說「Moktor」,
所有的酒客都轉過身來,
看著你們笑。
這時老闆拿出了火柴。
他點著火柴,又將三杯酒都燒著了,
他一直說著「Moktor」,
整個酒吧的人也都開始複誦:
「Moktor!Moktor!Moktor!」
這時候,你那朋友,那個豬朋友,
竟也舉杯高喊「Moktor!」
然後吹熄了火,喝了下去。
接著老闆吹熄了他那杯,
高喊「Moktor!」
也喝了下去。
這時所有人的目光都盯向你,
都喊著「Moktor!Moktor!」
你硬著頭皮拿起酒杯-
「Moktor!」-
吹熄了火-
「Moktor!」-
嘶聲地喊「Moktor!」
然後灌了下去。
那是你這輩子所喝過
最難喝的東西.
因此你一輩子都忘不了
「Moktor」那個字。
(笑聲)
而你老早就忘了匈牙利文
相機那個字是什麼。
(笑聲)
為什麼呢?
我們的記憶很奇妙。
他們不是儲存在腦子裡某個地方,
而是存在腦中不同區域的連結裡。
當你看見酒杯,
看見瓶子上標著 M O K T OR,
聽見老闆說「Moktor」,
那聲音,那些字母,
他們互相連結,形成了記憶。
而這些連結又連結到其他的聲音:
Moktor 倒進酒杯的聲音。
以及整個酒吧的人齊聲喊著
「Moktor!Moktor!」的聲音。
所有的聲音,和那個字,
都互相連結在一起,
而且他們又和一些影像連結:
連結到綠瓶子的影像,
連結到酒杯,
連結到爛魚,
連結到酒店老闆的臉;
那張維京臉,
現在也成了這個字的一部分。
這些更進一步連結到感官的體驗,
像是口中難喝的味道,
聞著爛魚燃燒的氣味,
火的熱度等。
也連結到你的感受:
噁心、
氣你的朋友、興奮感。
又連接到那趟旅程。
連結到什麼是酒精、
什麼是斯堪地纳维亞、
什麼是友誼、什麼是冒險…
這一切,都成了那個字的一部分,
讓你牢記那個字。
而匈牙利文相機那個字呢,
連它怎麼發音都沒印象了。
這個字記不住,因為它沒連結上
蘋果手機或單眼相機,
或快門聲,
或老照片所勾起的心境。
其實在你腦中這些連結都存在,
但他們是連結到「相機」一詞。
而尚未連結到
fényképezőgép 那個新字。
因此你記不住。
那要怎麼辦呢?
我們先回溯到我學法語那時候。
當時我的處境是:
我同時攻讀歌劇和歌曲
兩個碩士學位,
每週要上六天課。
僅有的空閒,
是每天搭地鐵那一個鐘頭、
星期天,以及奧地利的國定假日。
幸好他們假日很多。
利用那些空閒時間,
我在一個電腦化的
間隔重複系統上
製作識字卡。
不過,不像一般人在卡上寫譯文,
我用的是圖片。
當我要學法語的「狗」-chien,
我就去谷歌圖片裡搜尋 chien,
我注意到法國部落格用的
狗照片和我想的不一樣。
他們的狗比較小、比較可愛,
反正就是比較有法國味。
(笑聲)
於是,我用狗照片學
法語的「chien」,
又用網上法國部落格照片
來充實我的詞彙。
增長詞彙後,
我進階到整個句子。
我拿填空句,以同樣的方法
來學抽象詞及語法。
比方說:我要學的詞是「去了」,
就以填空句來敘述:
「昨天我ˍˍˍˍˍˍˍ學校。」
再加上一幅學校的圖。
我如此我學會了抽象語法。
三個月之後,去了面談。
是位法國老師和我單獨會談,
她一開口便說:
「Bonjour.」(你好)
我第一個反應是:
「Bonjour.」(你好)
她對我講法語,
我發現我不但聽得懂,
還知道要如何應對。
我講得不流利,有些結巴,
但那是我這輩子第一次講法語。
我真的在講法語,
也用法語在思想,
而且能講上 15 分鐘。
會談終了,老師說:
「你的分班考試有點不太對。
你被分到中級班,
但你應該上高級班。」
於是,在接下來的七週裡,
我讀了 10 本書,
寫了 70 頁作文,
到暑期結束的時候
我法語已經很流利。
我知道我發現了一個
重要的學習技巧。
於是我開始寫文章介紹它,
又創造出電腦化的工具,
而且不時地修正。
2012 年我學會了俄語,
總算出了口氣。
2013 到 2015 年間
我學了匈牙利語。
2015 年,我開始學日語,
然後停下來,改學西班牙語,
之後,又回頭學日語,
因為日語永遠學不完。
經由學習各個語言,我收穫很大。
我學到如何做微調,
在這裡、那裡增進效果。
但整個的概念架構始終是一致的。
要有效地學一種語言,
首先要賦予它生命。
每個字要能連結到聲音、影像、
氣味、味道和感受。
文法不能僅僅是抽象的規則,
它必須能幫你敘述故事。
只要用這些方式,
就很容易牢牢記住詞彙,
文法也變得容易記。
而你也開始意識到:
你不必有語言天賦,
不靠上天特別眷顧
也一樣可以實現這個目標。
這是每個人都有
時間和能力去達成的。
謝謝大家。
(掌聲)