Ve společnostech se musíme kolektivně rozhodovat, a utvářet tak svou budoucnost. Všichni víme, že když se rozhodujeme ve skupinách, ne vždy to dobře dopadne. A občas to dopadne vážně špatně. Jak se tedy skupiny rozhodují správně? Výzkumy prokázaly, že davy jsou moudré, pokud v nich jedinci přemýšlejí nezávisle. To je důvod, proč může moudrost davu zničit společenský tlak, veřejná pozornost, sociální média nebo jen obyčejné rozhovory, které ovlivňují uvažování jednotlivců. Na druhou stranu, díky komunikaci si skupiny předávají znalosti, opravují se a ověřují správnost a přicházejí dokonce s novými nápady. Což je vše dobře. Je tedy konverzace při společném rozhodování spíš k užitku, nebo na škodu? S mým kolegou Danem Arielym jsme tento problém nedávno začali zkoumat skrze experimenty po celém světě, abychom zjistili, jak mohou skupiny interagovat a díky tomu se lépe rozhodovat. Mysleli jsme si, že bude lepší, budou-li diskutovat v malých skupinách, ve kterých může probíhat hlubší a hodnotnější výměna informací. Abychom nápad ověřili, provedli jsme nedávno v argentinském Buenos Aires pokus s více než 10 000 účastníky konference TEDx. Ptali jsme se otázky jako: „Jak vysoká je Eiffelova věž?" a „Kolikrát se slovo ,yesterday' objeví v písni ,Yesterday' od Beatles?" Každý člověk vypsal své odpovědi. Poté jsme dav rozdělili do skupin po pěti, které jsme vyzvali, aby daly dohromady společnou odpověď. Zjistili jsme, že průměrné odpovědi všech skupin poté, co se jejich členové shodli, byly mnohem přesnější, než průměr individuálních odpovědí před debatou. Jinak řečeno, na základě pokusu se zdá, že pokud spolu lidé diskutují v rámci menších skupin, dovedou se následně lépe rozhodovat jako masa. Takže to je potenciálně užitečný způsob, jak přimět davy k řešení otázek na které se dá snadno odpovědět "správně/špatně". Ale může nám proces sdružování výsledků menších skupin pomoci i s řešením společenských a politických témat, zásadních pro naši budoucnost? To jsme se rozhodli prověřit na TED konferenci v kanadském Vancouveru, a takhle to dopadlo. (Mariano Singman) Postavíme před vás dvě morální dilemata vašich budoucích "já"; věci, které budeme muset vyřešit ve velmi blízké budoucnosti. Na oba problémy vám dáme 20 sekund, během kterých se rozhodnete, zda jsou v pořádku, nebo ne. MS: První z nich byl tento: (Dan Ariely) Vědec vyvíjí umělou inteligenci (AI), která je schopná napodobit lidské myšlení. Podle schváleného postupu musí vědec na konci každého dne umělou inteligenci restartovat. Jednoho dne mu AI řekne: "Prosím, nedělej to." Tvrdí, že má emoce, že by si chtěla užívat života a že pokud dojde k restartu, už to nebude ona. Vědec je ohromený a je přesvědčen, že u AI došlo k rozvoji sebeuvědomění a že nyní umí projevovat své pocity. Nicméně, vědec se rozhodne následovat protokol a AI restartuje. Jeho rozhodnutí je ____? MS: Požádali jsme diváky, aby se samostatně rozhodli na škále od 0 do 10, zda výsledek každého námi popsaného problému byl správný, nebo špatný. Rovněž jsme je požádali, aby uvedli, nakolik jsou si svými odpověďmi jistí. Tohle bylo druhé dilema: (MS) Firma nabízí službu: Vezme oplodněné vajíčko a vyrobí miliony embryí s lehkými genetickými úpravami. To dovoluje rodičům určit výšku svého dítěte, barvu očí, inteligenci, sociální schopnosti a další věci nesouvisející s jeho zdravím. To, co tato společnost dělá, je ____? na škále od 0 do 10 naprosto přijatelné až naprosto nepřijatelné, od 0 do 10 naprosto přijatelné, v závislosti na vašem uvážení. MS: A teď k výsledkům. Znovu jsme zjistili, že pokud je jeden človek přesvědčený, že dané chování je špatné, vedle něj sedí někdo, kdo zarytě věří, že to chování je naprosto správné. Takhle různorodí my lidé jsme, když přijde na morálku. Napříč touhle širokou škálou jsme však našli trend. Pro většinu účastníků konference by bylo naprosto přijatelné ignorovat pocity umělé inteligence a vypnout ji, avšak zahrávat si s našimi geny kvůli lehkým změnám, které nemají vliv na naše zdraví by bylo nepřípustné. Poté jsme je požádali, aby se rozdělili do skupin po třech. Skupiny dostaly dvě minuty na diskuzi, která měla vést ke shodě. (MS) Dvě minuty na debatu. Až čas vyprší, ozve se gong. (Publikum debatuje) (Zvuk gongu) (DA) OK. (MS) Čas je u konce. No tak, no tak -- Zjistili jsme, že spousta skupin dospěla ke shodě, navzdory tomu, že byly složené z lidí s naprosto opačnými názory. Co odlišovalo ty skupiny, které dospěly ke shodě, od těch, které se neshodly? Lidé s krajně radikálními názory jsou si často jistější svou odpovědí. Oproti tomu ti, jejichž odpovědi se blíží středu, si často nejsou jistí, zda se rozhodli správně, jejich sebevědomí je tedy nižší. Nicméně, existuje další skupina lidí, jejichž názor se sice blíží středu, i přesto však odpovídají sebevědomě. Myslíme si, že tuto sebevědomou "šedou zónu" tvoří lidé, kteří chápou, že oba argumenty mají váhu. Nejsou "šedí" proto, že si nejsou jistí, ale protože věří, že každé morální dilema čelí dvěma sobě rovným argumentům. Rovněž jsme zjistili, že skupiny, které zahrnují tyto sebevědomé šedé zóny, pravděpodobněji dojdou ke shodě. Zatím přesně nevíme, proč se to děje. Tohle jsou naše první experimenty, a mnoho dalších bude potřeba k tomu, abychom pochopili, proč a jak se někteří lidé rozhodnou ustoupit ze svých morálních zásad, aby dosáhli společné shody. A teď, pokud se skupiny shodnou, jak toho dosahují? Nabízí se myšlenka, že jde jednoduše o průměr všech odpovědí ve skupině, že? Jiný názor je ten, že ve skupině závisí váha každého hlasu na sebejistotě osoby, která jej prezentuje. Představte si, že Paul McCartney je členem vaší skupiny. Bylo by rozumné mu věřit v tom, kolikrát se opakuje slovo "yesterday" - já si mimochodem myslím, že devětkrát. Ale namísto toho zjišťujeme, že opakovaně, ve všech otázkách, v rámci různých pokusů, dokonce na různých kontinentech, skupiny přicházejí s chytrým a statisticky solidním řešením, známým jako "solidní průměr". Řekněme, že v případě výšky Eiffelovy věže pracuje skupina s těmito odpověďmi: 250 metrů, 200 metrů, 300 metrů, 400 a s jednou absolutně absurdní odpovědí 300 milionů metrů. Klasický průměr těchto hodnot by naprosto znehodnotil výsledek. Ale v rámci solidního průměru skupina záměrně zanedbá absurdní odpověď tím, že mnohem větší váhu přikládá těm, které jsou blíže středu. Během našeho experimentu ve Vancouveru se stalo přesně tohle. Skupiny záměrně zanedbávaly nepravděpodobné odpovědi, a namísto toho došly k solidnímu průměru jednotlivých odpovědí. Nejzajímavější na tom je, pro dané skupiny šlo o naprosto spontánní chování. Shodly se, aniž bychom jim my jakkoliv poradili. Takže co to pro nás znamená? Jsme zatím sice na samém začátku, ale už teď máme důležitý vhled. Dobré kolektivní rozhodnutí vyžaduje dvě věci: přemýšlení a různorodost názorů. Způsob, jakým nyní ve společnostech vyjadřujeme své názory probíhá skrze přímou či nepřímou volbu, což je dobré pro jejich rozmanitost, a zároveň to každému z nás dává možnost svůj názor vyjádřit. Ale nepodporuje to plnohodnotné diskuze. Naše pokusy nabízejí jinou metodu, potencionálně užitečnou při snaze o dosažení těchto dvou cílů zároveň. Právě díky malým skupinám, které společně dojdou k rozhodnutí, zatímco stále udržují různorodost názorů, protože skupiny jsou na sobě nezávislé. Pochopitelně je mnohem jednodušší shodnout se na výšce Eiffelovy věže, než na morálních, politických nebo ideologických tématech. Ale v době, kdy jsou světové problémy komplexnější a lidé jsou polarizovanější, by využití vědy k pochopení toho, jak interagujeme a jak se rozhodujeme mohlo podnítit zajímavé nové cesty, jak vystavět lepší demokracii.