Do you ever wonder why we're surrounded
with things that help us do everything
faster and faster and faster?
Communicate faster,
but also work faster, bank faster,
travel faster, find a date faster,
cook faster, clean faster
and do all of it all at the same time?
How do you feel about cramming
even more into every waking hour?
Well, to my generation of Americans,
speed feels like a birthright.
Sometimes I think
our minimum speed is Mach 3.
Anything less, and we fear
losing our competitive edge.
But even my generation
is starting to question
whether we're the masters of speed
or if speed is mastering us.
I'm an anthropologist
at the Rand Corporation,
and while many anthropologists
study ancient cultures,
I focus on modern day cultures
and how we're adapting
to all of this change
happening in the world.
Recently, I teamed up with an engineer,
Seifu Chonde, to study speed.
We were interested both in how people
are adapting to this age of acceleration
and its security and policy implications.
What could our world look like in 25 years
if the current pace of change
keeps accelerating?
What would it mean for transportation,
or learning, communication,
manufacturing, weaponry
or even natural selection?
Will a faster future make us
more secure and productive?
Or will it make us more vulnerable?
In our research, people accepted
acceleration as inevitable,
both the thrills and the lack of control.
They fear that if they were to slow down,
they might run the risk
of becoming obsolete.
They say they'd rather
burn out than rust out.
Yet at the same time,
they worry that speed could
erode their cultural traditions
and their sense of home.
But even people who are winning
at the speed game
admit to feeling a little uneasy.
They see acceleration as widening
the gap between the haves,
the jet-setters who are buzzing around,
and the have-nots,
who are left in the digital dust.
Yes, we have good reason to forecast
that the future will be faster,
but what I've come to realize
is that speed is paradoxical,
and like all good paradoxes,
it teaches us about the human experience,
as absurd and complex as it is.
The first paradox is that we love speed,
and we're thrilled by its intensity.
But our prehistoric brains
aren't really built for it,
so we invent roller coasters
and race cars and supersonic planes,
but we get whiplash, carsick,
jet-lagged.
We didn't evolve to multitask.
Rather, we evolved to do one thing
with incredible focus,
like hunt -- not necessarily
with great speed
but with endurance for great distance.
But now there's a widening gap
between our biology and our lifestyles,
a mismatch between what our bodies are
built for and what we're making them do.
It's a phenomenon my mentors have called
"Stone Agers in the fast lane."
(Laughter)
A second paradox of speed is that
it can be measured objectively. Right?
Miles per hour, gigabytes per second.
But how speed feels,
and whether we like it,
is highly subjective.
So we can document
that the pace at which we are adopting
new technologies is increasing.
For example, it took 85 years
from the introduction of the telephone
to when the majority of Americans
had phones at home.
In contrast, it only took 13 years
for most of us to have smartphones.
And how people act and react to speed
varies by culture and among
different people within the same culture.
Interactions that could be seen
as pleasantly brisk and convenient
in some cultures
could be seen as horribly rude in others.
I mean, you wouldn't go asking
for a to-go cup at a Japanese tea ceremony
so you could jet off
to your next tourist stop.
Would you?
A third paradox
is that speed begets speed.
The faster I respond,
the more responses I get,
the faster I have to respond again.
Having more communication
and information at our fingertips
at any given moment
was supposed to make decision-making
easier and more rational.
But that doesn't really
seem to be happening.
Here's just one more paradox:
If all of these faster technologies
were supposed to free us from drudgery,
why do we all feel so pressed for time?
Why are we crashing our cars
in record numbers,
because we think we have
to answer that text right away?
Shouldn't life in the fast lane
feel a little more fun
and a little less anxious?
German speakers even have a word for this:
"Eilkrankheit."
In English, that's "hurry sickness."
When we have to make fast decisions,
autopilot brain kicks in,
and we rely on our learned behaviors,
our reflexes, our cognitive biases,
to help us perceive and respond quickly.
Sometimes that saves our lives, right?
Fight or flight.
But sometimes, it leads us astray
in the long run.
Oftentimes, when our society
has major failures,
they're not technological failures.
They're failures that happen
when we made decisions too quickly
on autopilot.
We didn't do the creative
or critical thinking required
to connect the dots
or weed out false information
or make sense of complexity.
That kind of thinking can't be done fast.
That's slow thinking.
Two psychologists,
Daniel Kahneman and Amos Tversky,
started pointing this out back in 1974,
and we're still struggling
to do something with their insights.
All of modern history can be thought of as
one spurt of acceleration after another.
It's as if we think
if we just speed up enough,
we can outrun our problems.
But we never do.
We know this in our own lives,
and policymakers know it, too.
So now we're turning
to artificial intelligence
to help us make faster
and smarter decisions
to process this ever-expanding
universe of data.
But machines crunching data
are no substitute
for critical and sustained thinking
by humans,
whose Stone Age brains need a little time
to let their impulses subside,
to slow the mind
and let the thoughts flow.
If you're starting to think
that we should just hit the brakes,
that won't always be the right solution.
We all know that a train that's going
too fast around a bend can derail,
but Seifu, the engineer,
taught me that a train that's going
too slowly around a bend can also derail.
So managing this spurt of acceleration
starts with the understanding
that we have more control over speed
than we think we do,
individually and as a society.
Sometimes, we'll need to engineer
ourselves to go faster.
We'll want to solve gridlock,
speed up disaster relief
for hurricane victims
or use 3-D printing to produce
what we need on the spot,
just when we need it.
Sometimes, though, we'll want
to make our surroundings feel slower
to engineer the crash
out of the speedy experience.
And it's OK not to be
stimulated all the time.
It's good for adults
and for kids.
Maybe it's boring,
but it gives us time to reflect.
Slow time is not wasted time.
And we need to reconsider
what it means to save time.
Culture and rituals around the world
build in slowness,
because slowness helps us reinforce
our shared values and connect.
And connection is
a critical part of being human.
We need to master speed,
and that means thinking carefully about
the trade-offs of any given technology.
Will it help you reclaim time that you
can use to express your humanity?
Will it give you hurry sickness?
Will it give other people hurry sickness?
If you're lucky enough to decide the pace
that you want to travel through life,
it's a privilege.
Use it.
You might decide that you need
both to speed up
and to create slow time:
time to reflect,
to percolate
at your own pace;
time to listen,
to empathize,
to rest your mind,
to linger at the dinner table.
So as we zoom into the future,
let's consider setting
the technologies of speed,
the purpose of speed
and our expectations of speed
to a more human pace.
Thank you.
(Applause)
هل تساءلت يوما لماذا نحن محاصرون
بأشياء تساعدنا في فعل أي شيء.
أسرع وأسرع وأسرع؟
التواصل أسرع،
وأيضاً العمل أسرع، التعامل البنكي أسرع،
السفر أسرع، إيجاد شريك أسرع،
الطبخ أسرع، التنظيف أسرع
فعل كل هذه الأشياء في نفس الوقت؟
كيف تشعر حول تراكم أكثر من هذه الأشياء
في كل ساعة تستيقظ فيها؟
حسن، بالنسبة لجيلي من الأمريكيين،
نشعر بأنّ السرعة حق طبيعي.
أحياناً أظن أنّ سرعتنا الدنيا هي ماخ 3.
أي شيء أقل ونشعر أننا
نفقد ميزتنا التنافسية.
لكن حتى جيلي بدأ يتساءل
هل نحن نتحكّم في السرعة
أم أن السرعة تتحكّم فينا.
أنا أنثروبولوجية في شركة راند
وبينما يدرس الكثير من
الأنثروبولوجيين الثقافات القديمة،
أركّز على ثقافة العالم المعاصر وكيف نتكيف
مع كل هذا التغيير الحاصل في العالم.
مؤخراً كنت في فريق مع المهندس،
سيفو تشوند، من أجل دراسة السرعة.
كنت وإياه مهتمين بكيفية
تكيّف الناس مع هذا العصر من السرعة.
وآثارها الأمنية والسياسية.
كيف سيبدو عالمنا بعد 25 سنة
إذا حافظت سرعة التغيير
الحالية على نفس التسارع؟
ما الذي تعنيه للنقل،
للتعليم، والتواصل،
البنية التحتية، التسلّح
أو حتى الانتخاب الطبيعي؟
هل المستقبل الأسرع سيجعلنا
أكثر أمناً وإنتاجاً؟
أو سيجعلنا أكثر ضعفاً؟
من خلال أبحاثي، الناس
يتقبلون التسارع على أنه حتمي.
كلاهما الإثارة وفقدان السيطرة.
يخافون من أنه في حال التباطؤ،
ربّما سيتعرضون لخطر الإهمال.
يفضلون أن يحترقوا بدلاً من أن يصدأوا.
مع أنه في نفس الوقت،
يخشون من أن السرعة ربما
ستزعزع عاداتهم الثقافية.
وحاستهم في الاستقرار.
لكن حتى الأشخاص
الذين يربحون من لعبة السرعة
يتقبلون شيئاً من الشعور بعدم الراحة.
يرون التسارع يوسع الفجوة بين من يملكون،
أولئك الجالسين في الطائرات ويتسكعون،
وبين من لا يملكون،
الذين تُركوا في الغبار الرقمي.
نعم، لدينا أسباب قوية للتنبّؤ
بمستقبل أسرع،
لكن الذي وصلت للتأكّد منه
هو أن هذه السرعة ذات مفارقات،
ومثل كل المفارقات الجيّدة،
فإنها تعلمّنا أشياء حول التجربة البشرية،
بسخافتها وتعقّدها.
المفارقة الأولى أننا نحب السرعة،
ونحن مغرمون بكثافتها.
لكن عقول ما قبل التاريخ ليست مصمّمة لها،
لذلك اخترعنا عربات وسيارات
سباق وطائرات تسبق الصوت.
لكننا حصلنا على اختناقات
ودوار السيارة،
اضطراب الرحلات الطويلة.
لم نتطور للمهمات المتعددة.
أكثر مما تطورنا في عمل
مهمة واحدة بتركيز أكبر،
مثل الصيد... ليس بالضرورة بسرعة كبيرة
لكن مع التحمل لمسافات طويلة.
لكن الآن الفجوة تتسع بين
طبيعتنا البيولوجية وأسلوب حياتنا.
عدم التطابق بين بنية
أجسامنا وما نفعله بأجسامنا.
إنها ظاهرة سماها معلميي "معمرون من
العصر الحجري في الخط السريع"
(ضحك)
المفارقة الثانية للسرعة هي إمكانية
تصميمها لأهدافنا، أليس كذلك؟
ميل في الساعة، جيغابايت في الثانية.
لكن كيفية الشعور بالسرعة،
وكما نريدها نحن،
فهي جدّ ذاتية.
إذن يمكننا توثيق
أن السرعة كما نتكيف معها هي في تزايد.
على سبيل المثال، لقد أخذ انتشار
الهاتف الثابت 85 سنة منذ اختراعه
إلى اقتناء جميع الأمريكيين له في بيوتهم.
في المقابل، أخذ الهاتف الذكي 13 سنة
فقط ليقتنيه جميع الأمريكيين.
كيف يتفاعل الناس ويردون
أفعالهم تجاه السرعة.
يتغير تبعاً للثقافة وتبعاً
للأشخاص التابعين لنفس الثقافة.
التفاعلات التي يمكن أن تكون مريحة ومنعشة
من طرف بعض الثقافات
يمكن أن تكون رهيبة
وقاسية عند ثقافات أخرى.
أقصد أنت لا تريد أن تذهب لتطلب الذهاب
من أجل كوب لحفلة شاي ياباني
وأنت تستطيع النزول من
الطائرة في محطتك السياحية.
هل تريد؟
المفارقة الثالثة السرعة تتطلب السرعة.
كلما أجبت بسرعة،
إجابات أكثر أحصل عليها،
وسأكون أسرع للإجابة مرة أخرى.
والحصول على تواصل أكثر
ومعلومات في متناولنا
في أي لحظة إعطاء
يفترض صنع صناعة
قرار أسهل وأكثر عقلانية.
لكن يبدو أن هذا لا يحصل.
هنا فقط مفارقة أخرى:
إذا كان من المفترض أن تحررنا
هذه التكنولوجيا من الكدح،
لماذا نشعر دائما بالضغط من الوقت؟
لماذا نحطم سياراتنا بمعدلات قياسية،
بينما نحاول الإجابة
على الدردشة أثناء القيادة؟
ألا يجب على الحياة في
الخط السريع أن تكون ممتعة أكثر
وأقلّ قلقا؟
المتكلمون الألمان لديهم كلمة حول هذا:
"Eilkrankheit."
بالانجليزية تعني: "المرض السريع."
في الوقت الذي علينا اتخاذ قرارات أسرع،
العقل اللاإرادي يستيقظ،
ونحن مرتبطون بسلوكياتنا المكتسبة،
بردود أفعالنا، بتحيزاتنا المعرفية،
لمساعدتنا على التصور والاستجابة بسرعة.
أحياناً هذا ينقذ حياتنا، أليس كذلك؟
حارب أو ارحل.
لكنها أحيانا تقودنا إلى أن نعلق
في هروب طويل.
في الكثير من الأحيان، عندما
يقع مجتمعنا في فشل كبير،
فهو ليس فشلاً تقنياً.
ولكنه حدث لأننا
تسرّعنا في اتخاذ القرارات
مثل القيادة الآلية.
لم نفكرّ بطريقة نقدية
وإبداعية كما هو مطلوب
لربط النقاط
أو التخلص من المعلومات الخاطئة
أو فهم التعقيدات.
هذا النوع من التفكير
لا يمكن أن يكون بسرعة.
هذا تفكير متأني.
عالمان نفسيان،
دانيال كانمان وأموس تفارسكي،
بدآ في تحديد ما ذكرته منذ سنة 1974،
ولا زلنا نكافح من أجل
فعل شيء موافق لرؤيتهما.
كل التاريخ المعاصر يمكن التفكير فيه
على أنه طفرة من التسارعات المتتالية.
وكأننا نفكر هكذا إذا أسرعنا،
يمكننا تجاوز مشكلاتنا.
لكننا لم نتجاوزها أبداً.
نعرف هذا في حياتنا،
وواضعو السياسات يعرفون، أيضاً.
الآن انتقلنا إلى الذكاء الاصطناعي
لمساعدتنا في اتخاذ
قرارات أسرع وأذكى
لمعالجة بيانات الكون الآخذة في التوسع.
لكن الآلات المعالجة للبيانات ليست بديلاً
للتفكير النقدي والوثيق
من طرف الإنسان،
الذي يحتاج عقله من العصر
الحجري إلى تهدئة نبضاته،
وتهدئة العقل
وترك الأفكار تتدفق.
إذا بدأت تفكر بأن الحلّ
هو الضغط على الفرامل،
هذا لن يكون دائماً الحل الصحيح.
نعرف جميعاً أن القطار الذي يريد أن ينحني،
بسرعة يمكن أن يخرج عن مساره،
لكن سيفو، المهندس،
علمني أن القطار الذي يكون بطيئاً جداً عند
الانحناء، هو أيضاً يمكن أن يخرج عن مساره.
إذن إدارة هذه الطفرة
من التسارع تبدأ من فهم
أننا نملك سيطرة أكثر على السرعة
أكثر مما نظن،
فردياً ومجتمعياً.
أحياناً يجب أن نخطط لأنفسنا لنزداد سرعة.
نريد كسر الجمود،
السرعة في إغاثة ضحايا الإعصار
أو استعمال الطباعة ثلاثية الأبعاد
لأخذ ما نحتاجة في الحال،
متى ما أردناه.
لكن أحياناً نريد أن نجعل ما حولنا بطيئاً
لإخراج حطام تجربة السرعة من داخلنا.
لكن، لا بأس أنها ليست محفزة في كل الأوقات.
هي جيدة للبالغين
والأطفال.
قد تكون مملة، لكنها تعطينا الوقت للتأمل.
إبطاء الوقت ليست تضييعاً للوقت.
ونحن بحاجة إلى أن نراجع
معنى الحفاظ على الوقت.
الثقافات والطقوس حول العالم بنيت بالتأني،
لأن التأني يساعدنا على تقوية
قيمنا وارتباطاتنا المشتركة.
والارتباط هو جزء مهم من كونك إنساناً.
نحن بحاجة لسيادة السرعة،
وهذا يعني التفكير بعناية
حول التجارة في أي تكنولوجيا.
هل يساعدك على أن تعتبر
أن استعمال الوقت يعبر عن إنسانيتك؟
هل يعطيك المرض السريع؟
هل يعطي الآخرين المرض السريع؟
إذا كنت محظوظاً لتحدد
أي سرعة تريدها في حياتك،
فهذه ميزة.
استعملها.
ربما تقرر أنك بحاجة للاثنين للسرعة
وإنشاء وقت للتأني:
وقت للتأمل
لتستوعب
بطريقتك الخاصة؛
وقت للاستماع،
للتعاطف،
لراحة عقلك،
لتستمتع بطاولة العشاء.
لذا، عندما نقرّب الرؤية إلى المستقبل،
لنأخذ في الاعتبار تحديد تقنيات السرعة،
الهدف من السرعة
وتوقعاتنا من السرعة
إلى سباق أكثر إنسانية.
شكراً.
(تصفيق)
Divíte se někdy,
proč jsme obklopeni věcmi,
které nám pomáhají dělat vše
rychleji, rychleji a rychleji?
Rychleji komunikovat,
ale také rychleji pracovat,
rychleji platit,
rychleji cestovat,
najít si rychleji partnera,
rychleji vařit, rychleji uklízet,
a to vše v jednu a tutéž chvíli?
Jaký to je pocit, když do každé hodiny
toho musíte nacpat co nejvíc?
Moje generace Američanů
řadí rychlost téměř mezi lidská práva.
Někdy mi přijde,
že naše minimální rychlost je Mach 3.
Jen o vteřinu pomaleji a už se bojíme,
že ztrácíme konkurenceschopnost.
Už i má generace
si však začíná klást otázku,
zdali jsme my pány rychlosti,
anebo zda rychlost ovládá nás.
Pracuji jako antropoložka
v RAND Corporation,
a zatímco mnoho antropologů
studuje starobylé kultury,
já se zaměřuji na ty soudobé
a na to, jak se adaptujeme
na všechny změny,
které se ve světě odehrávají.
Nedávno jsem spolu s inženýrem
Seifu Chondem začala zkoumat rychlost.
Zajímalo nás, jak se lidé
éře zrychlování přizpůsobují
a jaké to má dopady
na bezpečnost a politiku.
Jak by mohl náš svět vypadat za 25 let,
pokud se nynější tempo změn
bude nadále zvyšovat?
A co by to znamenalo pro dopravu,
vzdělávání, komunikaci,
výrobu, zbrojní průmysl,
nebo dokonce pro přirozený výběr?
Přinese nám rychlejší budoucnost
více bezpečí a produktivity?
Anebo nás učiní zranitelnějšími?
V našem výzkumu lidé přijímali
zrychlování jako nevyhnutelný proces,
který přináší jak vzrušení,
tak určitou ztrátu kontroly.
Bojí se, že pokud by zpomalili,
riskovali by, že budou překonáni.
Tvrdí, že by raději vyhořeli
než zrezivěli.
Přesto se zároveň obávají,
že by rychlost mohla narušit
jejich kulturní tradice
a smysl domova.
Nakonec i ti, kdo stojí v celé honičce
na pozicích vítězů,
připouštějí, že se cítí poněkud nesví.
Spatřují ve zrychlování proces
rozšiřující mezeru mezi majetnými,
kteří si kamkoli doletí letadlem,
a mezi nemajetnými,
kteří zůstávají v digitálním zapomnění.
Ano, máme dobrý důvod předvídat,
že budoucnost bude rychlejší,
ale uvědomila jsem si,
že v rychlosti je určitý paradox,
a podobně jako všechny paradoxy
nás to učí o povaze lidské zkušenosti
ve své absurditě i komplexnosti.
Prvním paradoxem je,
že rychlost zbožňujeme
a její intenzitou jsme přímo uchváceni.
Naše pravěké mozky
tomu však nejsou uzpůsobeny,
a tak sice vynalézáme horské dráhy,
závodní auta a nadzvuková letadla,
ale poté končíme s poraněnou páteří,
žaludeční nevolností
či pásmovou nemocí.
Nezrodili jsme se pro multitasking.
Spíše je nám vlastní dělat jednu věc
s neskutečným soustředěním,
jako při lovu, kdy klíčem
k úspěchu není rychlost,
ale vytrvalost na delší vzdálenosti.
Prohlubují se rozdíly mezi naším
biologickým nastavením a životním stylem,
tedy nesoulad mezi dispozicemi našich těl
a tím, co je nutíme dělat.
Moji mentoři tento fenomén pojmenovali
"Pralidé v dálničním pruhu".
(smích)
Druhým paradoxem je,
že rychlost můžeme objektivně měřit.
Kilometry za hodinu, gigabajty za sekundu.
Ale to, jak rychlost pociťujeme
a zda je nám příjemná,
to je velmi subjektivní.
Lze doložit,
že tempo, s jakým se přizpůsobujeme
novým technologiím, se zvyšuje.
Například od vynálezu telefonu
uplynulo 85 let,
než se dostal do domovů většiny Američanů.
Oproti tomu pouhých 13 let trvalo,
než většina z nás měla smartphony.
Jak lidé v rychlosti jednají
a jak na rychlost reagují,
to se liší napříč kulturami,
stejně jako mezi lidmi v téže kultuře.
Interakce, které lze považovat
za příjemně svižné a pohodlné,
by mohly být v jiných kulturách
považovány za velmi neslušné.
Při japonském čajovém obřadu
byste zřejmě nepožádali o čaj s sebou,
abyste mohli vyrazit
na další turistickou zastávku.
Nebo ano?
Třetí paradox je,
že rychlost plodí rychlost.
Čím rychleji odpovím,
tím více odpovědí dostanu
a tím rychleji pak zase musím odpovědět.
Neomezené možnosti komunikace
a okamžitého přístupu k informacím
měly zajistit, abychom se rozhodovali
snadněji a racionálněji.
Nezdá se však, že se to skutečně děje.
A tu je ještě jeden paradox.
Pokud nás všechny ty rychlé technologie
měly osvobodit od dřiny,
proč se všichni cítíme pod časovým tlakem?
Proč dosahují dopravní nehody
rekordních čísel jen proto,
že si myslíme, že na tu zprávu
prostě musíme odpovědět teď hned?
Neměl by život v rychlém pruhu
znamenat více zábavy
a trochu méně úzkosti?
V němčině proto dokonce mají výraz:
"Eilkrankheit".
V překladu "nemoc ze spěchu".
Když se musíme rychle rozhodovat,
přepínáme na autopilota
a spoléháme se pouze na naučené chování,
reflexy a kognitivní předsudky,
což nám pomáhá rychle vnímat a reagovat.
Občas to může zachránit život, že?
Bojuj, nebo uteč.
Ale z dlouhodobého hlediska
nás to občas přivádí na scestí.
Často, když naše společnost
zásadně selhává,
nejedná se o technologická selhání.
Jde o selhání, k nimž dochází,
když činíme příliš rychlá rozhodnutí,
když jedeme na autopilota.
Zapomínáme na kreativní
a kritické myšlení,
kterých je třeba k propojení souvislostí,
k eliminaci nesprávných informací
a ke komplexnímu porozumění.
Takové promýšlení nelze provést rychle.
To je na pomalé promýšlení.
Dva psychologové
Daniel Kahneman a Amos Tversky
na to začali poukazovat už v roce 1974
a my jsme stále nedokázali
jejich poznatky zužitkovat.
Na celou moderní historii lze pohlížet
jako na jedno zrychlení za druhým.
Jako bychom si mysleli,
že když dostatečně zrychlíme,
překonáme tím své problémy.
Ale to se nikdy nepodaří.
Víme to z vlastní životní zkušenosti
a vědí to také politici.
A proto se nyní obracíme
na umělou inteligenci,
aby nám pomohla dělat rychlejší
a chytřejší rozhodnutí
a zpracovávat ta stále narůstající
kvanta informací.
Stroje zpracovávající data
však nemohou nahradit
kritické a soustavné myšlení lidí,
jejichž pravěké mozky potřebují
čas na vstřebání podnětů,
na zpomalení mysli
a na uvolnění toku myšlenek.
Pokud si začínáte myslet,
že je zkrátka na čase šlápnout na brzdu,
nepůjde vždy o to pravé řešení.
Všichni víme, že vlak uhánějící
příliš rychle do zatáčky může vykolejit,
ale Seifu, zmiňovaný inženýr,
mě naučil, že i vlak, který do zatáčky
vjíždí moc pomalu, může také vykolejit.
Zvládnutí toho prudkého zrychlování
tedy musí začít v pochopení toho,
že máme nad rychlostí více kontroly,
než si myslíme,
a to jako jedinci i jako společnost.
Někdy se budeme muset
přepnout do rychlejšího módu.
Bude třeba vyřešit patovou situaci,
urychlit humanitární pomoc
pro oběti hurikánu
nebo použít 3D tisk,
abychom zhotovili, co potřebujeme,
a to ve chvíli, kdy je to třeba.
Jindy ale budeme preferovat
pomalejší prostředí,
abychom dokázali vstřebat
příliš rychlý prožitek.
Navíc je zcela v pořádku,
když neustále nepřijímáme podněty.
Je to dobré pro dospělé
i pro děti.
Může to být nuda,
ale dává nám to čas na přemýšlení.
Čas strávený pomalu není promarněný.
A musíme přehodnotit,
co vlastně znamená šetřit čas.
Kultura a rituály po celém světě
se budují pozvolna,
protože pozvolnost nám pomáhá posílit
naše sdílené hodnoty a spojit se.
A právě vztahy jsou
základní součástí lidského bytí.
Potřebujeme rychlost zvládnout,
a to znamená pečlivě zvažovat
pro a proti každé technologie.
Pomůže vám technologie získat čas,
který vám pak umožní projevit lidskost?
Přivodí vám či jiným lidem
onu "nemoc ze spěchu"?
Máte-li to štěstí, že si sami určujete
tempo svého života,
pak je to vaše privilegium.
Využijte ho.
Možná se rozhodnete,
že potřebujete jak zrychlit,
tak i užít si čas beze spěchu:
čas na rozvážení,
důkladné pochopení
svým vlastním tempem;
čas na naslouchání,
na vcítění se,
na zklidnění mysli,
na rozjímání u jídelního stolu.
A s tím, jak se blížíme našim zítřkům,
zvažme, zdali bychom rychlé technologie,
samotný smysl rychlosti
i naše očekávání od rychlosti
neměli přizpůsobit nám lidem.
Děkuji.
(potlesk)
Fragen Sie sich manchmal, wieso wir
von Dingen umgeben sind,
die uns helfen, alles schneller,
schneller und schneller zu machen?
Schneller kommunizieren,
aber auch schneller arbeiten,
schneller Bankgeschäfte erledigen,
schneller reisen,
schneller ein Date finden,
schneller kochen, schneller putzen,
und all das gleichzeitig zu machen?
Was halten Sie davon, noch mehr
in jede Stunde des Tages zu stopfen?
Für meine Generation von Amerikanern
ist Schnelligkeit wie ein Geburtsrecht.
Manchmal denke ich, unsere
Mindestgeschwindigkeit sei Mach 3.
Langsamer als das und wir fürchten,
an Wettbewerbsvorteil zu verlieren.
Aber sogar meine Generation,
beginnt sich zu fragen,
sind wir die Meister der Geschwindigkeit
oder beherrscht die Geschwindigkeit uns?
Ich bin Anthropologin
in der Rand Corporation,
und während viele Anthropologen
alte Kulturen studieren,
liegt mein Fokus auf moderne Kulturen
und wie wir mit Veränderungen umgehen,
die in der Welt passieren.
Seit kurzem arbeite ich mit dem Ingenieur,
Seifu Chonde, zum Thema Geschwindigkeit.
Uns interessierte, wie gehen Menschen
in unserer Zeit mit Beschleunigung um
und mit ihrer Auswirkung
auf Sicherheit und Politik.
Wie könnte unsere Welt
in 25 Jahren aussehen,
wenn Veränderungen
immer schneller stattfinden?
Was würde es für den Transport bedeuten
oder für das Lernen, die Kommunikation,
Produktion, Waffentechnik,
oder sogar für die natürliche Selektion?
Wird uns eine schnellere Zukunft
sicherer und produktiver machen?
Oder wird es uns anfälliger machen?
Unsere Studie zeigte, dass Menschen
Beschleunigung als unvermeidlich ansehen,
sowohl die Reize als auch
den Kontrollverlust.
Sie fürchten, wenn sie langsamer würden,
könnten sie Gefahr laufen,
nutzlos zu sein.
Sie sagen, sie hätten lieber
einen Burnout als einzurosten.
Zugleich aber befürchten sie,
Geschwindigkeit könnte
ihre kulturellen Traditionen
und ihr Heimatgefühl aushöhlen.
Aber sogar die, die dieses
Geschwindigkeitsspiel gewinnen
geben zu, sich ein wenig unwohl zu fühlen.
Sie verstehen Beschleunigung als Kluft
zwischen den Wohlhabenden,
den Jet-Settern, die herumschwirren,
und den Nichtshabenden,
die im digitalen Staub zurückbleiben.
Ja, wir haben gute Gründe anzunehmen,
dass die Zukunft schneller sein wird,
aber ich habe erkannt,
dass Geschwindigkeit paradox ist,
und wie jedes gute Paradox
lehrt es uns etwas über
die menschliche Erfahrung,
so absurd und komplex sie auch ist.
Das erste Paradox ist,
dass wir Schnelligkeit lieben
und uns ihre Intensität begeistert.
Aber unsere prähistorischen Gehirne
sind nicht wirklich dafür gemacht.
Wir erfinden Achterbahnen,
Rennwagen und Überschallflugzeuge,
aber wir bekommen ein Schleudertrauma,
uns wird schlecht
oder wir haben Jetlag.
Wir sind nicht für Multitasking gemacht.
Wir sind eher so geschaffen, dass wir
etwas hochkonzentriert erledigen können,
zum Beispiel Jagen - nicht unbedingt
mit hoher Geschwindigkeit
sondern mit Ausdauer für lange Strecken.
Es entsteht eine wachsende Lücke zwischen
unserer Biologie und unserem Lebensstil,
ein Ungleichheitgewicht zwischen unserem
Körper und was wir damit machen.
Meine Mentoren nennen dieses Phänomen
"Steinzeitmenschen auf der Überholspur."
(Lachen)
Ein weiteres Paradox der Geschwindigkeit
ist ihre objektive Messbarkeit, stimmt's?
Kilometer pro Stunde,
Gigabyte pro Sekunde.
Aber wie sich Geschwindigkeit anfühlt,
und ob wir das mögen,
ist höchst subjektiv.
Wir können festmachen,
dass das Tempo, in welchem wir
neue Techologie annehmen, steigt.
Zum Beispiel dauerte es 85 Jahre
von der Einführung des Telefons
bis zum Moment, wo die Mehrheit
der Amerikaner Telefon zuhause hatte.
Im Gegensatz dauerte es nur 13 Jahre, bis
die meisten von uns ein Smartphone hatten.
Wie Menschen mit Geschwindigkeit umgehen,
variiert je nach Kultur und zwischen
Menschen innerhalb der gleichen Kultur.
Interaktionen, die in manchen Kulturen,
angenehm zügig und
befriedigend wirken können,
könnten in anderen unverschämt wirken.
Bei einer japanischen Teezeremonie,
würde man keinen To-Go-Becher verlangen,
damit die Touristen-Tour
schnell weitergehen kann.
Oder würden Sie doch?
Das dritte Paradox ist: Geschwindkeit
erzeugt Geschwindigkeit.
Je schneller ich antworte,
desto mehr Antworten bekomme ich,
desto schneller muss ich wieder antworten.
Jederzeit mehr Konversationen
und mehr Informationen
zur Verfügung zu haben,
sollte uns helfen, leichter und rationaler
Entscheidungen zu fällen.
Aber das scheint nicht wirklich
der Fall zu sein.
Und hier ist ein letztes Paradox:
Wenn all diese schnelleren Technologien
uns von Schufterei befreien sollten,
warum fühlen wir uns so unter Zeitdruck?
Wieso haben wir eine rekordverdächtige
Anzahl an Autounfällen?
Weil wir denken, wir müssten diese
Nachricht sofort beantworten?
Sollte das Leben auf der Überholspur
nicht ein wenig unterhaltsamer sein
und ein bisschen weniger beängstigend?
Im Deutschen gibt es sogar ein Wort dafür:
"Eilkrankheit".
Auf Englisch heißt das "hurry sickness".
Wenn wir uns schnell entscheiden müssen,
schaltet unser Gehirn auf Autopilot
und wir verlassen uns
auf unser gelerntes Verhalten,
unsere Reflexe, kognitiven Neigungen,
um schnell wahrnehmen
und handeln zu können.
Das rettet uns manchmal
das Leben, richtig?
Kampf oder Flucht.
Doch manchmal führt es uns
auf lange Sicht in die Irre.
Oft, wenn unsere Gesellschaft versagt,
dann nicht wegen technischem Versagen.
Es sind Fehler, die geschehen, wenn wir
Entscheidungen zu schnell treffen,
im Autopilot.
Wir haben nicht kritisch und
kreativ genug nachgedacht,
um Punkte zu verknüpfen,
falsche Informationen auszumachen
oder Komplexität zu verstehen.
Diese Art des Denkens kann nicht
schnell erledigt werden.
Das ist langsames Denken.
Zwei Psychologen,
Daniel Kahneman und Amos Tversky
wiesen bereits 1974 darauf hin,
und wir tun uns immernoch schwer,
diese Erkenntnisse zu verarbeiten.
Die ganze moderne Geschichte kann als
Reihe von Beschleunigungen gedacht werden.
Wir glauben, wenn wir
nur genug beschleunigen,
können wir unseren Problemen davonfahren.
Aber das ist nie der Fall.
Wir wissen das aus unserem Leben
und Politiker wissen es auch.
Also bauen wir jetzt darauf,
dass künstliche Intelligenz uns hilft,
schnellere und smartere
Entscheidungen zu treffen
und dieses immer größer werdende
Daten-Universum zu verarbeiten.
Aber datenverarbeitende Maschinen
sind kein Ersatz
für kritisches und nachhaltiges Denken
von Menschen, deren Steinzeit-Gehirn
etwas Zeit braucht,
bis Impulse nachgelassen haben,
um das Gehirn zu verlangsamen
und die Gedanken fließen zu lassen.
Wenn Sie jetzt denken,
wir müssten einfach auf die Bremse treten,
dann ist das auch nicht immer
die richtige Lösung.
Wie wir wissen, kann ein zu schneller Zug
in der Kurve entgleisen,
aber Seifu, der Ingenieur,
hat mir beigebracht,
auch ein zu langsamer Zug
kann in der Kurve entgleisen.
Um mit diesem Beschleunigungsschub
umzugehen, müssen wir verstehen,
dass wir mehr Kontrolle über das Tempo
haben, als wir denken,
persönlich aber auch als Gesellschaft.
Manchmal werden wir uns dazu bringen
müssen, schneller zu sein.
Wir werden Verkehrschaos auflösen wollen,
Hilfe für Hurrikanopfer
beschleunigen wollen
oder 3D Drucker verwenden wollen,
wenn wir etwas sofort brauchen,
genau dann, wenn wir es brauchen.
Manchmal jedoch, soll unsere Umgebung
langsamer erscheinen,
damit wir den Unfall planen können,
der uns von der Schnelligkeit erlöst.
Und es ist OK, nicht die ganze Zeit
angeknipst zu sein.
Es ist gut für Erwachsene
und für Kinder.
Vielleicht ist es langweilig,
aber es gibt uns Zeit nachzudenken.
Langsame Zeit ist
keine verschwendete Zeit.
Und wir müssen neu überlegen,
was es heißt, Zeit zu sparen.
Kulturen und Rituale überall in der Welt
bauen auf Langsamkeit,
weil Langsamkeit uns hilft, gemeinsamen
Werte zu stärken und uns zu verbinden.
Und Verbindungen sind ein
wichtiger Teil des Menschseins.
Wir müssen Geschwindigkeit beherrschen.
Das bedeutet, sorgfältig über die Vor- und
Nachteile jeder Technologie nachzudenken.
Wird sie helfen, Zeit zu gewinnen, damit
Sie Ihre Menschlichkeit zeigen können?
Werden Sie Eilkrankheit davon bekommen?
Werden andere Menschen Eilkrankheit haben?
Wenn Sie Glück genug haben, zu entscheiden
wie schnell Sie durchs Leben reisen,
dann ist das ein Privileg.
Nutzen Sie es.
Vielleicht entscheiden Sie,
Sie brauchen beides, Beschleunigung
und Raum für langsame Zeit,
Zeit nachzudenken,
Gedanken sickern zu lassen
in Ihrer eigenen Geschwindigkeit;
Zeit zuzuhören,
mitzufühlen,
die Gedanken ruhen zu lassen,
und am Essenstisch zu verweilen.
Wenn wir uns die Zukunft also
näher betrachten,
lassen Sie uns die Technologien
für Geschwindigkeit,
den Nutzen von Geschwindigkeit,
und unsere Erwartung an Geschwindigkeit,
auf ein menschlicheres Maß bringen.
Vielen Dank.
(Applaus)
¿Se han preguntado por qué
estamos rodeados de cosas
que nos ayudan a realizar tareas
de forma cada vez más rápida?
A comunicarnos con más rapidez,
pero también a trabajar y usar
los bancos con más rapidez,
a viajar, a encontrar pareja
con más rapidez,
a cocinar, a limpiar con más rapidez
y podemos hacer todo esto a la vez.
¿Qué se siente tener que hacer
cada vez más cosas en menos tiempo?
Para mi generación de estadounidenses,
la velocidad se siente como un derecho.
A veces pienso que nuestra
velocidad mínima es Mach 3.
Menos que eso y tememos estar perdiendo
nuestra ventaja competitiva.
Pero hasta mi generación
está comenzando a cuestionar
si es que dominamos la velocidad
o ella nos domina a nosotros.
Trabajo como antropóloga
en la Corporación RAND
y, si bien los antropólogos
suelen estudiar las culturas antiguas,
yo me centro en las culturas actuales
y en cómo nos adaptamos
a todos los cambios
que se dan en el mundo.
Hace poco comencé
a investigar la velocidad,
junto al ingeniero Seifu Chonde.
Nos interesaba saber cómo se adapta
la gente a esta era de aceleración
y sus consecuencias
en relación a políticas y seguridad.
¿Cómo se vería nuestro mundo
dentro de 25 años
si el ritmo actual de aceleración
sigue aumentando?
¿Qué implicaría para el transporte,
el aprendizaje, las comunicaciones,
la manufactura,
la construcción de armamento,
o incluso para la selección natural?
Un futuro más acelerado, ¿nos hará
estar más seguros y ser más productivos?
¿O nos volverá más vulnerables?
En nuestra investigación,
las personas aceptaron
la aceleración como algo inevitable,
tanto las emociones
como la falta de control.
Temen que si reducen la velocidad,
pueden correr el riesgo
de volverse obsoletos.
Afirman que prefieren
consumirse a oxidarse.
Y al mismo tiempo les preocupa
que la velocidad pueda erosionar
sus tradiciones culturales
y su apego al hogar.
Incluso quienes están ganando
en el juego de la velocidad
admiten sentirse algo intranquilos.
Creen que la aceleración está ensanchando
la brecha entre los bandos:
los del jet-set que
andan pululando por allí,
y los menos favorecidos
que quedan bajo el polvo digital.
Sí, existen muchas razones para
predecir que el futuro será más rápido,
pero lo que he descubierto
es que la velocidad es paradójica.
Y, como todas las buenas paradojas,
nos enseña sobre la experiencia humana,
sobre lo absurda y compleja que es.
La primera paradoja
es que amamos la velocidad,
y nos emociona su intensidad.
Pero nuestro cerebro prehistórico
no está preparado ni construido para ella.
Así que inventamos montañas rusas,
automóviles de carrera
y aviones supersónicos,
pero nos causan náuseas,
latigazos, jet lag.
No hemos evolucionado
para realizar tareas múltiples,
sino más bien para realizar una única
tarea con gran precisión --como cazar--,
no necesariamente de forma rápida,
pero sí con una gran resistencia.
Actualmente hay una brecha entre
nuestra biología y nuestro estilo de vida:
una incongruencia entre lo que
nuestro organismo puede tolerar
y lo que le hacemos tolerar.
Se trata de un fenómeno
que mis mentores han denominado
"seres prehistóricos en el carril rápido".
La segunda paradoja de la velocidad
es que podemos medirla objetivamente:
kilómetros por hora,
gigabytes por segundo.
Pero cómo sentimos la velocidad
--y que nos guste o no--
es muy subjetivo.
Así que podemos registrar
que la velocidad a la que adoptamos
nuevas tecnologías está aumentando.
Por ejemplo, pasaron 85 años
desde la invención del teléfono
hasta cuando la mayoría de
los estadounidenses tuvo uno en casa.
En cambio llevó apenas 13 años que casi
todos tengamos teléfonos inteligentes.
Cómo la gente actúa y reacciona
ante la velocidad varía según la cultura,
y según las personas
dentro de la misma cultura.
Las interacciones que se consideran
agradables y convenientes
en algunas culturas
pueden considerarse
de muy mala educación en otras.
No pedirían una taza de té para llevar
durante la ceremonia del té japonesa
para beber hasta la siguiente parada,
¿no es así?
La tercera paradoja es que
la velocidad produce más velocidad.
Cuanto más rápido contesto,
más respuestas obtengo
y más rápido tengo que volver a contestar.
Disponer de más medios de comunicación
e información al alcance de nuestras manos
en cualquier momento
iba a hacer que la toma de
decisiones fuera más fácil y racional.
Pero no parece que eso esté sucediendo.
Una paradoja más:
si todas estas tecnologías más rápidas
iban a liberarnos del trabajo monótono,
¿por qué sentimos que nos falta el tiempo?
¿Por qué hay cada vez
más accidentes automovilísticos?
¿Porque pensamos que debemos
contestar ese mensaje ya mismo?
Vivir en el carril rápido,
¿no debería ser un poco más divertido
y menos estresante?
Existe una palabra
en alemán para describir esto:
"Eilkrankheit".
Se trata de una enfermedad
causada por la prisa.
Cuando debemos tomar
decisiones de forma rápida,
interviene el piloto
automático del cerebro
y dependemos de nuestros
comportamientos aprendidos,
reflejos y sesgos cognitivos
para ayudarnos a percibir
y responder rápidamente.
A veces eso nos salva
la vida: luchar o huir.
Pero en otras ocasiones
nos conduce por el camino incorrecto.
A menudo, cuando una sociedad
tiene fallas importantes,
no se trata de fallas tecnológicas.
Son fallas que se dan cuando tomamos
decisiones de forma precipitada
y automática,
al no realizar el razonamiento
crítico y creativo necesario
para conectar los puntos,
para descartar la información falsa,
o para entender temas complejos.
Ese tipo de razonamiento
no puede hacerse de forma apresurada,
sino que demanda
de un razonamiento lento.
Dos psicólogos,
Daniel Kahneman y Amos Tversky,
comenzaron a señalar esto en 1974,
e incluso hoy tenemos dificultades
para comprender sus ideas.
La actualidad puede considerarse
como una sucesión de aceleraciones.
Es como si creyéramos que,
si aceleramos lo suficiente,
podemos superar nuestros problemas.
Pero nunca lo conseguimos.
Sabemos esto por experiencia propia
y los políticos lo saben también.
Así que ahora recurrimos a la IA
para tomar decisiones más inteligentes
de forma más rápida,
para procesar la cada vez
más ingente cantidad de datos.
Pero el procesamiento de datos
realizado por máquinas
no es reemplazo para
el razonamiento crítico y continuo
realizado por personas,
cuyo cerebro necesita cierto tiempo
para que sus impulsos se apacigüen,
para ralentizar nuestra mente
y permitir que los pensamientos fluyan.
Si están pensando que quizá
deberíamos apretar a fondo el freno,
esa solución no será siempre efectiva.
Sabemos que un tren que va demasiado
rápido puede descarrilar en una curva.
Pero el ingeniero Seifu
me explicó que un tren
que va demasiado lento
también puede descarrilar en una curva.
Así que podremos controlar
esta aceleración si entendemos
que tenemos más control
sobre la velocidad del que pensamos,
individualmente y como sociedad.
A veces tenemos que adaptarnos
para ser más rápidos.
Vamos a querer resolver el estancamiento,
acelerar la respuesta
en caso de huracanes,
usar la impresión 3D para crear
lo que necesitemos en el momento,
exactamente cuando lo necesitemos.
Sin embargo, otras veces necesitaremos
que nuestro entorno sea más relajado
para poder entender los accidentes
de la velocidad excesiva.
Y no tiene nada de malo no sentirnos
estimulados en todo momento.
Es algo bueno para
los adultos y los niños.
Quizá sea aburrido, pero
nos da tiempo para reflexionar.
No estar apresurados
no es una pérdida de tiempo.
Debemos reconsiderar
lo que significa ahorrar tiempo.
La cultura y los rituales de todo
el mundo se construyen lentamente,
porque la lentitud nos ayuda a reforzar
nuestros valores
en común y a relacionarnos.
Y el relacionarnos es
una parte esencial de ser humanos.
Necesitamos dominar la velocidad,
y eso implica considerar en detalle
las ventajas de toda tecnología.
¿Nos ayudará a tener más tiempo
para expresar nuestra humanidad?
¿Sufriremos la enfermedad
causada por la prisa?
¿La tendrá otra gente?
Si tienen la suerte de poder decidir
el ritmo con el que viven su día a día,
cuentan con un privilegio.
Úsenlo.
Pueden decidir que necesitan
ambos: acelerar y ralentizar,
tiempo para reflexionar y cavilar
a su ritmo;
tiempo para escuchar
y empatizar,
para aclarar la mente,
para quedarse más tiempo
en la mesa tras la cena.
Al imaginar el futuro,
consideremos hacer que
las tecnologías de la velocidad,
el propósito de la velocidad,
nuestras expectativas al respecto
sean más compatibles
con la velocidad humana.
Gracias.
(Aplausos)
تا کنون به این فکر کردهاید که
چرا با چیزهایی محاصره شدهایم
که به ما کمک میکند همه کارها را
سریعتر و سریعتر انجام دهیم؟
سریعتر ارتباط برقرار کنیم
اما سریعتر هم کار کنیم،
سریعتر عملیات بانکی انجام دهیم،
سریعتر سفر کنیم،
سریعتر قرار ملاقات بیابیم،
سریعترآشپزی کنیم، سریعتر نظافت کنیم،
و همه این کارها را همزمان انجام دهیم؟
چه احساسی در مورد انجام کارهای حتی بیشتر
در هر ساعت از روز دارید؟
از نظر آمریکاییهای همنسل من ،
انگار سرعت حق طبیعی هر انسانیست.
گاهی فکر میکنم حداقل سرعت ما ۳ ماخ است
اندکی کمتر باعث میشود فکر کنیم داریم
رقابتطلبیمان را از دست میدهیم.
اما حتی نسل من شروع به
پرسیدن این سوال کرده است،
که آیا ما صاحبان سرعت هستیم؟
یا سرعت صاحب ما شده است؟
من یک انسانشناس در کمپانی «رند» هستم.
بسیاری از انسانشناسها
فرهنگهای باستانی را مطالعه میکنند
اما تمرکز من بر فرهنگهای امروزی
و چگونگی وفق یافتن انسانها
با همهی تغییرات دنیاست.
من اخیرا با یک مهندس به نام «سیفو چانده»
تیمی برای مطالعهی سرعت تشکیل دادهام.
ما دوست داشتیم بدانیم مردم چگونه خود را
با این عصر سرعت تطبیق میدهند،
و خطرات و پیامدهای سیاسی آن چیست.
دنیای ما ۲۵ سال دیگر چگونه خواهد بود
اگر سرعت تغیرات به همین ترتیب زیاد شود؟
بر حمل و نقل چه اثری خواهد داشت؟
یا بر آموزش، ارتباطات،
تولیدات، جنگافزارها
و حتی انتخاب طبیعی؟
آیندهای سریعتر ما را
ایمن و فعالتر میکند؟
یا بیشتر ما را آسیبپذیر میکند؟
در تحقیقاتمان مردم پذیرفتند
که سرعت اجتناب ناپذیر است،
هم از نظر هیجانات و هم عدم کنترل.
آنها میترسند که اگر سرعتشان را کم کنند،
ممکن است از دیگران عقب بمانند.
ترجیح میدهند از پا درآیند تا اینکه
کنار گذاشته شوند.
اما در همان زمان،
میترسند سرعت رسوم فرهنگیشان را ناپدید کند
و نیز احساس تعلقشان را.
ولی حتی افرادی که در حال بردن
این مسابقهی سرعت هستند،
داشتن کمی احساس پریشانی را
تایید میکنند.
آنها این شتاب را مانند چیزی میبینند
که فاصلهی دارندگانش
یعنی جتسوارانی که با سرعت میگذرند
و کسانی که آن را ندارند
و در گرد و غبار دیجیتال باقی ماندهاند
را بیشتر و بیشتر میکند.
بله، ما دلایل خوبی داریم که
پیشبینی کنیم آینده سریعتر خواهد بود.
اما چیزی که من دریافتهام این است که
سرعت متناقض است.
و مانند همهی تناقضهای خوب،
به ما درسی در مورد تجارب انسانی میدهد.
همانقدر عجیب و پیچیده که هستند.
اولین تناقض این است که
ما سرعت را دوست داریم،
و از فشار آن به هیجان میآییم
اما مغزهای اولیهی ما
واقعا برای آن ساخته نشدهاند.
پس ما ترن هوایی، ماشین مسابقه
و هواپیمای مافوق صوت را اختراع میکنیم،
اما دچار ضایعه گردن، ماشین زدگی،
و جتلگ میشویم.
ما برای چندکارگی تکامل نیافتهایم.
در عوض برای انجام یک کار در لحظه
با دقت فراوان تکامل یافتهایم
مانند شکار - نه لزوما با سرعت زیاد
ولی با وجود فاصلهی زیاد
اما اکنون شکاف میان طبیعت ما
و سبک زندگیمان در حال گسترش است.
آنچه بدن ما برایش ساخته شده و
آنچه ما از بدنمان انتظار داریم فرق دارند
پدیدهای است که اساتید من به آن میگویند:
«عصرحجریها در لاین سرعت»
(خنده)
دومین تناقض سرعت این است که میتوان آن را
به طور عینی اندازه گرفت. درست است؟
مایل بر ساعت،
گیگابایت بر ثانیه.
اما حسی که سرعت میدهد،
و اینکه آیا ما آن را دوست داریم،
بسیار نسبی و متغیر است.
پس میتوانیم ببینیم
سرعتی که با تغییرات تکنولوژی
هماهنگ میشویم در حال افزایش است.
برای مثال، از وقتی تلفن معرفی شد تا وقتی
اکثریت آمریکاییها در خانه تلفن داشتند،
۸۵ سال طول کشید.
در عوض فقط ۱۳ سال طول کشید
تا اکثر ما تلفن هوشمند داشته باشیم.
و طوری که مردم عمل میکنند
و به سرعت عکسالعمل نشان میدهند،
میان فرهنگهای مختلف و
افراد مختلف از یک فرهنگ متفاوت است.
تعاملاتی که در بعضی فرهنگها،
به طور مطلوبی سریع
و راحت به نظر میرسند،
در برخی دیگر بسیار بیادبانه تلقی میشوند.
منظورم آنست که، شما در یک مراسم چای ژاپنی،
درخواست یک فنجان بیرونبر نخواهید کرد،
که به سرعت به مقصد توریستی بعدیتان برسید.
خواهید کرد؟
سومین تناقض آن است که
سرعت منجر به سرعت میشود.
من هرچه سریعتر پاسخ بدهم،
پاسخهای بیشتری میگیرم،
پس مجبورم باز هم سریعتر پاسخ بدهم.
داشتن ارتباطات بیشتر،
و اطلاعات در دسترس،
در هر لحظه
قرار بود تصمیمگیری را
راحتتر و منطقیتر کند.
اما به نظر میرسد این اتفاق نیفتاده است.
این هم یک پارادوکس دیگر:
اگر تمام این تکنولوژیهای سریع
میتوانستند ما را از کار اضافه آزاد کنند،
پس چرا همهی ما انقدر به خاطر
کمبود زمان احساس فشار میکنیم؟
چرا این همه با ماشینهایمان تصادف میکنیم،
چون فکر میکنیم در لحظه
باید به پیام پاسخ بدهیم؟
نباید زندگی در خط سرعت بیشتر خوش بگذرد؟
و کمی کمتر استرسزا باشد؟
آلمانیها یک کلمه برای این دارند:
«آیلکرانکهایت»
در انگلیسی معنای آن میشود «بیماری تعجیل»
وقتی مجبوریم سریع تصمیم بگیریم،
مغز ناخودآگاه وارد عمل میشود،
و به رفتارهایی که قبلا یاد گرفتهایم،
اعتماد میکنیم
اعمال غیرارادی، یا سوگیریهای شناختیمان،
که به ما کمک کنند
سریع بفهمیم و واکنش بدهیم.
این کار گاهی جانمان را
نجات میدهد. درست است؟
واکنش جنگ یا گریز.
اما در درازمدت ما را گمراه میکند.
معمولا وقتی جامعه شکست مهمی میخورد،
یک شکست تکنولوژیکی نیست.
بلکه شکستهایی هستند که
وقتی زیاد سریع تصمیم میگیریم رخ میدهند.
به طور ناخودآگاه.
ما تفکر خلاق یا انتقادی لازم
را به کار نبستهایم
که تصویر کلی مسئله را بفهمیم،
یا اطلاعات غلط را کنار بگذاریم،
یا پیچیدگی مسئله را درک کنیم.
اینطور فکر کردن
نمیتواند سریع اتفاق بیفتد.
این فکر کردن آهسته است.
دو روانشناس به نامهای
«دنیل کانمن» و «اموس تورسکی»،
در سال ۱۹۷۴ این را فهمیدند.
و ما هنوز در تلاشیم
با این بینش کاری بکنیم.
تمام تاریخ معاصر میتواند به صورت
یک جهش سریع پس از دیگری دیده شود.
انگار فکر میکنیم که اگر بتوانیم
به قدر کافی سریع حرکت کنیم،
میتوانیم از مشکلات جلو بزنیم.
اما هرگز این اتفاق نمیافتد.
ما در زندگی خودمان این را میدانیم،
و سیاستگذاران نیز این را میدانند.
پس ما حالا به هوش مصنوعی روی آوردهایم
که کمک کند تصمیمات سریعتر
و هوشمندانهتری بگیریم
و این دنیای دادهی در حال گسترش را
پردازش کند
اما ماشینهای پردازش اطلاعات جایگزینی
برای تفکر انتقادی و پایدار نیستند،
در انسانهایی
که مغز عصر حجریشان کمی زمان نیاز دارد
تا تمایلاتشان فروکش کند،
تا ذهن را آهسته کند
و بگذارد افکار جریان داشته باشند.
اگر شما فکر میکنید که
باید همین حالا ترمزها را بکشیم
این همیشه راه حل نخواهد بود.
همگی میدانیم قطاری که با سرعت زیاد
به پیچ برسد از ریل خارج میشود
اما سیفو، مهندسی که گفتم،
به من یاد داد که قطاری که بیش از حد
آهسته بپیچد نیز میتواند از ریل خارج شود.
پس کنترل این جهش
با فهیدن این نکته آغاز میشود
که ما بیش از آنچه که فکر میکنیم
روی سرعت کنترل داریم
هم تکتکمان و هم به عنوان یک جامعه.
بعضی وقت ها نیاز خواهیم داشت که خودمان
را مهندسی کنیم تا سریعتر حرکت کنیم.
ممکن است بخواهیم قفل ترافیک را برطرف کنیم،
سرعت کمک رسانی
به قربانیان طوفان را افزایش دهیم،
یا چیزی که نیاز داریم را
درجا به صورت ۳بعدی چاپ کنیم،
درست همان موقع که به آن نیاز داریم.
با این حال، گاهی خواهیم خواست
محیط اطرافمان آرامتر احساس شود.
تا سروصدا را از تجربهی پرسرعت بیرون کنیم.
و اشکالی ندارد که تمام مدت
در تب و تاب نباشیم.
این برای بزرگسالان خوب است،
و نیز برای کودکان.
شاید کسل کننده باشد، اما به ما
زمان کافی برای تامل کردن میدهد.
زمان آرام، زمان هدر رفته نیست.
و ما باید در معنای «ذخیره کردن زمان»،
تجدید نظر کنیم.
رسوم و تشریفات همهی دنیا
بر طمانینه بنا شدهاند
زیرا آهستگی کمک میکند ارزشهای مشترک را
مستحکم کنیم و به هم متصل شویم.
و اتصال، یک جزء ضروری انسان بودن است.
ما باید بر سرعت چیره شویم،
و این یعنی سود و ضرر تمام تکنولوژیها را
با دقت بررسی کنیم.
آیا به شما کمک میکند زمانی را پس بگیرید
که صرف ابراز انسانیت خود کنید؟
به شما بیماری تعجیل میدهد؟
به دیگران بیماری تعجیل میدهد؟
اگر شما انقدر خوششانس هستید
که سرعت طی کردن زندگیتان را تعیین کنید،
این یک مزیت است.
از آن استفاده کنید.
شاید تصمیم بگیرید هم سرعتتان را زیاد کنید،
و هم زمانی برای آرام بودن ایجاد کنید
زمانی برای تامل،
برای جذب کردن
با سرعت مناسب خودتان.
زمانی برای گوش کردن
برای همدلی
برای آرامش ذهن
برای کمی بیشتر سر میز شام نشستن.
پس هنگامی که به آینده فکر میکنیم،
بیایید سعی کنیم تکنولوژیهای سرعت،
هدف از سرعت،
و انتظاراتمان از سرعت را،
با سرعت انسانیتری تنظیم کنیم.
متشکرم
(تشویق)
Savez-vous pourquoi nous sommes entourés
de choses qui nous aident à tout faire
de plus en plus vite ?
Communiquer plus vite,
travailler plus vite,
accéder plus vite à ses comptes,
voyager plus vite,
trouver un rencard plus vite,
cuisiner plus vite, nettoyer plus vite
et faire tout ça en même temps ?
Qu'est-ce que ça vous fait de caser
toutes ces tâches dans une seule journée ?
Eh bien, pour ma génération d'Américains,
la rapidité semble être
un droit de naissance.
Parfois, je pense qu'on a
une vitesse minimale de Mach 3.
En dessous, on craint de perdre
notre avantage concurrentiel.
Mais même ma génération
commence à se demander
si nous maîtrisons la vitesse
ou si c'est la vitesse qui nous maîtrise.
Je suis anthropologue
pour Rand Corporation.
La plupart d'entre nous
étudie les cultures anciennes,
mais moi, je me concentre
sur les cultures modernes
et sur notre adaptation
à tous ces changements mondiaux.
Récemment, avec l'ingénieur Seifu Chonde,
nous avons étudié la vitesse.
Nous voulions voir comment les gens
s'adaptent à cette ère d’accélération
et les incidences
sur la politique et la sécurité.
À quoi ressemblera le monde dans 25 ans
si la vitesse actuelle de changement
ne cesse d’accélérer ?
Qu'adviendrait-il des transports,
de l'apprentissage, de la communication,
de l'industrie, de l'armement
ou encore de la sélection naturelle ?
Un futur plus rapide apportera-t-il
plus de sécurité et de productivité ?
Ou nous rendra-t-il plus vulnérables ?
Dans notre étude, les gens considèrent
l'accélération comme inévitable,
à la fois l'excitation
et le manque de contrôle.
Ils craignent que s'ils devaient ralentir,
ils prendraient le risque
de devenir obsolètes.
Ils préfèreraient s'épuiser
que se rouiller.
Pourtant, en même temps,
ils craignent que cela affaiblisse
leurs traditions culturelles
et leur sentiment d'appartenance.
Mais même ceux qui gagnent
ce jeu de vitesse
admettent se sentir mal à l'aise.
Ils trouvent que cette accélération
accentue l'écart entre les riches,
les jet-setteurs qui font le buzz,
et les pauvres
qui sont mis de côté à l'ère du numérique.
Oui, nous avons de bonnes raisons
de prévoir que le futur sera plus rapide,
mais j'ai compris
que la vitesse est paradoxale,
et que comme avec tout paradoxe,
nous apprenons des choses
sur l'expérience humaine,
aussi absurde et complexe que ce soit.
Le premier paradoxe :
nous adorons la vitesse
et son intensité nous emballe.
Mais nos cerveaux préhistoriques
ne sont pas conçus pour cela,
alors nous créons des montagnes russes,
des bolides et des avions supersoniques
mais nous souffrons du coup du lapin,
du mal des transports
ou du décalage horaire.
On n'a pas évolué pour être multitâches
mais pour faire une seule chose
avec une concentration incroyable
comme la chasse,
pas forcément avec rapidité
mais avec de l'endurance
sur une longue distance.
Mais l'écart se creuse entre
notre biologie et nos modes de vie,
une incompatibilité entre
ce pour quoi notre corps est fait
et ce que nous lui faisons faire.
Ce phénomène, mes mentors l'ont nommé :
« Les hommes préhistoriques
sur la voie rapide ».
(Rires)
Le deuxième paradoxe de la vitesse :
on peut la mesurer objectivement.
Kilomètres par heure,
gigabits par seconde.
Pourtant, la façon dont on la ressent
et dont on l'apprécie
est extrêmement subjective.
Nous pouvons prouver
que la vitesse à laquelle nous adoptons
les nouvelles technologies augmente.
Par exemple, il a fallu 85 ans
après le lancement du téléphone
pour que la majorité des Américains
en possède un chez eux.
En revanche, il a fallu 13 ans seulement
pour que nous ayons des smartphones.
Face à la vitesse,
les actions et les réactions
varient d'une culture à l'autre
et au sein d'une même culture.
Selon les cultures, les interactions
pouvaient être considérées
comme brusques et pratiques
ou bien terriblement grossières.
Vous ne demanderiez pas un thé à emporter
lors d'une cérémonie du thé japonaise
pour vite rejoindre
votre prochaine destination.
N'est-ce pas ?
Le troisième paradoxe :
la vitesse engendre de la vitesse.
Plus vite je réponds,
plus j'ai de réponses,
plus je dois répondre en retour.
Pouvoir communiquer
et avoir des informations à portée de main
à n'importe quel moment
était censé rendre les prises de décisions
plus simples et plus rationnelles.
Mais ça ne semble pas être le cas.
Un dernier paradoxe :
si toutes ces technologies rapides
devaient nous libérer du dur labeur,
pourquoi nous sentons-nous
pressés par le temps ?
Pourquoi battons-nous
des records d'accidents de voiture ?
Car il faudrait qu'on réponde
à ce SMS tout de suite ?
La vie sur la voie rapide
ne devrait-elle pas être plus amusante
et moins angoissante ?
Les germanophones ont un mot pour cela :
« Eilkrankheit ».
« La maladie de l'urgence » en français.
Lorsque nous devons prendre
des décisions rapidement,
on se met en pilote automatique
et on compte sur
les comportements qu'on a appris,
nos réflexes, nos biais cognitifs,
pour nous aider à comprendre
et répondre rapidement.
Parfois, ça nous sauve la vie, non ?
On lutte ou on fuit.
Mais parfois, sur le long terme,
cela nous induit en erreur.
Souvent, quand la société
fait face à des échecs majeurs,
il ne s'agit pas d'échecs technologiques.
Il s'agit d'échecs qui arrivent
suite à une décision trop rapide,
en pilote automatique.
Nous avons omis l'analyse créative
ou critique nécessaire
pour comprendre,
éliminer de fausses informations
ou pour en comprendre la complexité.
Ce genre d'analyse
ne peut pas être faite à la va-vite.
C'est la pensée lente.
Deux psychologues,
Daniel Kahneman et Amos Tversky,
ont commencé à le signaler en 1974
et nous avons toujours du mal
à faire quoi que ce soit de leurs idées.
On peut considérer l'histoire moderne
comme une succession d'accélérations.
C'est comme penser
qu'en accélérant juste assez
nous pourrions fuir nos problèmes.
Nous ne le faisons jamais.
Nous savons tous cela,
et les législateurs aussi.
Nous avons recours
à l'intelligence artificielle
pour des décisions
plus rapides et intelligentes
pour traiter cet univers de données
en perpétuelle expansion.
Mais les machines qui traitent
les données ne remplacent pas
l'analyse critique et soutenue
faite par les humains
dont le cerveau préhistorique requiert
du temps pour diminuer leurs impulsions,
pour ralentir leur esprit
et laisser leurs pensées s'exprimer.
Si vous commencez à penser
qu'il nous suffirait de freiner,
ce ne sera pas toujours la bonne solution.
Nous savons qu'un train peut dérailler
lorsqu'il va trop vite dans un virage,
mais Seifu, l'ingénieur,
m'a dit qu'un train peut aussi dérailler
quand il va trop lentement dans un virage.
Gérer ces accélérations
commence par comprendre
que nous avons davantage de contrôle
sur la vitesse que nous le pensons,
individuellement et en tant que société.
Parfois, nous devrons nous améliorer
pour aller plus vite.
Nous voudrons éradiquer les bouchons,
accélérer les aides
aux victimes d'ouragans
ou utiliser les imprimantes 3D
pour produire sur le champ
ce dont on a besoin.
Parfois, nous voudrons des cadres de vie
qui paraissent plus lents
pour élaborer une solution
pour éviter l'accident lié à la vitesse.
C'est bien de ne pas être
constamment stimulés.
C'est bon pour les adultes
et pour les enfants.
C'est peut-être ennuyant,
mais ça laisse du temps pour réfléchir.
Prendre son temps,
ce n'est pas perdre son temps.
Nous devons réévaluer
ce que signifie « gagner du temps ».
À travers le monde, les cultures
et les rituels se créent dans la lenteur
car elle nous aide à nous rapprocher
et à renforcer nos valeurs partagées.
Les relations sont une partie essentielle
du développement humain.
Nous devons maîtriser la vitesse,
c'est-à-dire réfléchir prudemment
aux contreparties de toute technologie.
Vous rendra-t-elle le temps nécessaire
pour que vous exprimiez votre humanité ?
Vous donnera-t-elle, à vous
ou aux autres, la maladie de l'urgence ?
Si vous pouvez décider de la vitesse
à laquelle vous voulez mener votre vie,
vous avez un privilège.
Utilisez-le.
Vous pourriez décider d'accélérer
et de créer des moments lents :
des moments pour réfléchir,
pour aller
à votre rythme ;
pour écouter,
pour compatir,
pour apaiser votre esprit,
pour vous attarder à table.
En zoomant vers le futur,
envisageons d'adapter
les technologies de la vitesse,
les objectifs de la vitesse
et nos attentes envers la vitesse
à un rythme plus humain.
Merci.
(Applaudissements)
האם תהיתם אי-פעם למה אנו מוקפים
בדברים שעוזרים לנו לעשות הכל
יותר ויותר ויותר מהר?
לתקשר מהר יותר,
אבל גם לעבוד מהר יותר,
לנהל ענייני כספים מהר יותר,
לנסוע מהר יותר,
לצאת לדייטים מהר יותר,
לבשל מהר יותר, לנקות מהר יותר
ולעשות הכל בבת אחת?
מהי הרגשתכם כשאתם דוחסים
עוד יותר לכל שעת ערות?
בשביל דור האמריקנים שלי,
המהירות מורגשת כמו זכות מולדת.
לפעמים אני חושבת
שמהירותנו המינימלית היא מאך 3.
בפחות מזה, אנו פוחדים
לאבד את יתרוננו התחרותי.
אבל אפילו הדור שלי מתחיל לפקפק
אם אנו שולטים במהירות
או אם המהירות שולטת בנו.
אני אנתרופולוגית בתאגיד "ראנד",
ולעומת אנתרופולוגים רבים
שחוקרים תרבויות עתיקות,
אני מתמקדת בתרבויות של ימינו
ובאופן הסתגלותנו
לכל השינויים שמתחוללים בעולם.
לאחרונה חברתי עם מהנדס,
סייפו צ'ונדו, כדי לחקור מהירות.
אנו מבקשים למצוא איך אנשים
מסתגלים לעידן ההאצה הזה
ולהשלכות שלו על הבטחון והמדיניות.
איך ייראה עולמנו בעוד 25 שנה
אם קצב השינויים הנוכחי
ימשיך להאיץ?
מה תהיה המשמעות לגבי התעבורה,
הלימוד, התקשורת,
הייצור, הנשק
ואף הברירה הטבעית שלנו?
האם עתיד מהיר יותר
יגביר את הבטחון והפריון שלנו,
או את פגיעותנו?
לפי המחקר שלנו, אנשים מקבלים
את ההאצה כבלתי-נמנעת,
על הריגושים והעדר השליטה.
הם חוששים שאם יאיטו,
הם מסתכנים באובדן רלוונטיות.
הם אומרים שהם מעדיפים
להישחק ולא להעלות חלודה.
אבל באותה נשימה,
הם מודאגים שמהירות עלולה
לשחוק את מסורותיהם התרבויותיות
ואת תחושת הבית שלהם.
אבל אפילו אנשים שמנצחים
במשחק המהירות
מודים שהם חשים אי-נוחות מסוימת.
הם רואים שההאצה מרחיבה
את הפער בין מי שיש להם -
אנשי חוג-הסילון שטסים לכל מקום -
לבין מי שאין להם,
שנשארים מאחור, באבק הדיגיטלי.
כן, יש לנו סיבות טובות לחזות
שהעתיד יהיה מהיר יותר,
אבל הגעתי להבנה
שבמהירות טמון פרדוקס,
וכמו כל פרדוקס טוב,
הוא מלמד אותנו על החווייה האנושית,
עד כמה שהיא מגוחכת ומורכבת.
הפרדוקס הראשון הוא
שאנו אוהבים מהירות,
והעוצמה שלה מרגשת אותנו.
אבל מוחותינו הפרהיסטוריים
לא ממש בנויים לכך,
המצאנו רכבות הרים,
רכבי מירוץ ומטוסים על-קוליים,
אבל אנו לוקים בצליפות-שוט,
בחילות נסיעה,
יעפת.
לא התפתחנו לעשות כמה משימות במקביל,
אלא התפתחנו לעשות דבר אחד
בריכוז עצום,
כמו ציד -
לא בהכרח במהירות רבה
אבל עם עמידות למרחקים גדולים.
אבל כעת מתרחב הפער בין הביולוגיה
לבין סגנונות החיים שלנו,
חוסר-התאמה בין מה שגופינו בנויים לו
לבין מה שאנו כופים עליו,
תופעה שהמורים שלי כינו
"בני עידן האבן בנתיב המהיר".
(צחוק)
פרדוקס שני של המהירות הוא
שאפשר למדוד אותה באופן אובייקטיבי, נכון?
קילומטרים לשעה,
ג'יגה-בייט בשניה,
אבל איך מהירות מרגישה
והאם אנו אוהבים אותה --
אלה שאלות סובייקטיביות ביותר.
אנו מסוגלים לתעד
שהקצב שבו אנו מאמצים
טכנולוגיות חדשות הולך וגובר.
למשל, נדרשו 85 שנה
מהופעת הטלפון
ועד שלרוב האמריקנים
היה טלפון בבית.
לעומת זאת חלפו רק 13 שנה
עד שלמרביתנו היו טלפונים חכמים.
והאופן בו אנשים פועלים ומגיבים למהירות
משתנה מתרבות לתרבות,
וגם בין אנשים באותה תרבות.
אינטרקציות העשויות להיראות
קצרות ונעימות
בתרבויות מסויימות
עלולות להיחשב לחוסר-נימוס נוראי
בתרבויות אחרות.
הרי לא תבקשו כוס חד-פעמית
בטקס תה יפני,
כדי להספיק לאתר התיירות הבא שלכם,
נכון?
פרדוקס שלישי הוא
שמהירות מולידה מהירות.
ככל שאני ממהרת לענות,
כך עונים לי יותר,
וכך עליי לענות שוב מהר יותר.
יותר תקשורת ומידע בקצות אצבעותינו
בכל רגע נתון
היו אמורים להפוך את
קבלת ההחלטות לקלה והגיונית יותר.
אבל מסתבר שזה לא ממש קורה.
הנה עוד פרדוקס אחד:
אם כל הטכנולוגיות המהירות האלה
היו אמורות לשחרר אותנו מעבודת-פרך,
איך זה שאנו כל-כך לחוצים בזמן?
איך זה שאנו עושים תאונות
במספרי-שיא,
משום שאנו חושבים
שעלינו לענות מיד על ההודעה?
האם החיים במסלול המהיר
לא היו אמורים להיות קצת יותר כיפיים
וקצת פחות לחוצים?
לדוברי הגרמנית יש אפילו מילה לזה:
"איילקראנקהייט".
באנגלית: מחלת החפזון.
כשעלינו לקבל החלטות מהירות,
נכנס לפעולה הטייס האוטומטי במוח
ואנו מסתמכים על
ההתנהגויות הנלמדות שלנו,
הרפלקסים שלנו,
ההטיות הקוגניטיביות שלנו,
כדי להבין ולהגיב במהירות.
לפעמים זה מציל את חיינו, נכון?
הילחם-או-ברח.
אבל לפעמים זה משבש את חיינו
בטווח הרחוק.
קורה הרבה שהכשלים הגדולים בחברה שלנו
אינם כשלים טכנולוגיים,
אלו כשלים שנובעים מכך
שקיבלנו החלטות חפוזות מדי
על טייס אוטומטי.
לא עשינו את החשיבה
היצירתית או הביקורתית הדרושה
כדי לחבר בין הנקודות,
לעקור מידע כוזב
או להבין מצבים מורכבים.
לא ניתן לבצע מהר
סוג חשיבה כזה.
זאת חשיבה איטית.
שני פסיכולוגים,
דניאל כהנמן ועמוס טברסקי,
החלו להצביע על כך עוד ב-1974,
ואנו עדיין מתקשים
לעשות משהו עם התובנות שלהם.
ניתן לראות בכל ההיסטוריה המודרנית
פרצי האצה בזה אחר זה.
זה כאילו שאנו חושבים
שאם נאיץ מספיק,
נוכל לברוח מהבעיות שלנו.
אבל זה לעולם לא קורה.
זה ידוע לנו בחיים שלנו,
וגם קובעי מדיניות יודעים זאת.
אז כעת אנו פונים
אל הבינה המלאכותית
כדי שזו תעזור לנו לקבל החלטות
חכמות יותר, מהר יותר
כדי לעבד את יקום הנתונים
ההולך ומתרחב שלנו.
אבל מכונות לעיבוד נתונים
אינן תחליף
לחשיבה ביקורתית ועקבית
של בני אדם,
שמוח תקופת האבן שלהם זקוק לקצת זמן
כדי שהדחפים הרגעיים ישככו,
כדי להאיט את הנפש
ולאפשר למחשבות לזרום.
אם נראה לכם שעלינו פשוט
ללחוץ על הבלמים,
זה לא תמיד יהיה הפתרון הנכון.
כולנו יודעים שרכבת שמבצעת עיקול
מהר מדי, תרד מהפסים,
אבל סייפו, המהנדס,
לימד אותי שרכבת הנוסעת
לאט מדי בעיקול עלולה לרדת מהפסים גם כן.
כך שניהול פרץ ההאצה הזה
מתחיל עם ההבנה
שיש לנו יותר שליטה על מהירות
מכפי שאנו חושבים,
אישית וגם כחברה.
לפעמים עלינו להנדס את עצמנו
לנוע מהר יותר.
כשאנו רוצים לפתוח פקקי תנועה,
להאיץ סיוע לנפגעי הוריקן
או להיעזר בהדפסה תלת-מימדית
כדי לייצר משהו שנחוץ לנו מיד,
ממש כשאנו זקוקים לו.
אבל לפעמים נרצה שהסביבה שלנו
תורגש איטית יותר
כדי להנדס החוצה את ההתנגשות
מתוך חוויית החפזון שלנו.
וזה בסדר, לא להיות מגורים כל הזמן.
זה טוב למבוגרים
וגם לילדים.
אולי זה משעמם,
אבל זה נותן זמן להרהר.
זמן איטי איננו זמן מבוזבז.
ועלינו גם לשקול מחדש
מה הכוונה ב-"לחסוך זמן".
תרבויות וטקסים סביב העולם
נבנים מתוך איטיות,
כי האיטיות עוזרת לנו לחזק
את ערכינו המשותפים וליצור קשר.
וקשר הוא חלק מכריע
בהוויה האנושית.
עלינו להשתלט על הזמן,
וזה אומר לחשוב היטב
על מחירה של כל טכנולוגיה נתונה.
האם היא תעזור לכם לתבוע חזרה
זמן לטובת ביטוי אנושיותכם?
האם היא תגרום לכם או לאחרים
לחלות במחלת החפזון?
אם נופלת לידכם הזכות להחליט
על הקצב בו תרצו לנוע בחיים,
הרי זאת פריבילגיה.
נצלו אותה.
אולי תחליטו שאתם צריכים
גם להאיץ
וגם ליצור זמן איטי:
זמן למחשבה,
לתת לדברים לחלחל
בקצב שלכם;
זמן להקשיב,
להזדהות,
לתת לנפש להירגע,
להשתהות ליד שולחן הארוחה.
אז כשאנו צופים אל העתיד,
בואו נשקול להגדיר
את טכנולוגיות המהירות,
את מטרת המהירות
ואת ציפיותינו מהמהירות
לקצב אנושי יותר.
תודה לכם.
(מחיאות כפיים)
Elgondolkodott valaha azon, miért vagyunk
körülvéve olyan dolgokkal,
amelyek segítenek mindent
egyre gyorsabban elvégezni?
Kommunikálj gyorsabban,
de persze dolgozz is gyorsabban,
bankolj gyorsabban,
utazz gyorsabban,
találj partnert gyorsabban,
főzz gyorsabban, takaríts gyorsabban –
mindezt lehetőleg egyszerre.
Hogy érzi magát attól, hogy egyre többet
zsúfol bele minden ébren töltött órába?
Az én amerikai generációmnak
olyan a sebesség,
mint egy születési előjog.
Néha azt gondolom, hogy Mach 3
a minimum sebességünk.
Attól félünk, ha lassabbak vagyunk,
elveszítjük versenyképességünk.
De már az én generációm is
kezdi feltenni a kérdést,
vajon mi uraljuk a gyorsaságot,
vagy a gyorsaság ural minket?
Antropológus vagyok a Rand Corporationnál,
és míg sok antropológus
az ősi kultúrákat tanulmányozza,
én a modern kultúrákra koncentrálok,
arra, hogyan alkalmazkodunk
a világban történő változásokhoz.
Mostanában Seifu Chonde kutatómérnökkel
együtt tanulmányozzuk a sebességet.
Az érdekel minket, hogy az emberek hogyan
alkalmazkodnak a gyorsulás korához,
annak biztonsági, politikai
következményeihez.
Hogy nézhet ki a világunk 25 év múlva,
ha a változás jelenlegi
üteme tovább gyorsul?
Mit jelenthet ez a szállítmányozásban,
oktatásban, kommunikációban,
gyártásban, haditechnikában
vagy a természetes kiválasztódásban?
Egy gyorsabb jövő nyugodtabbá
és termelékenyebbé fog tenni bennünket?
Vagy még sebezhetőbbé?
A kutatásunk alapján az emberek elfogadták
a gyorsulás elkerülhetetlenségét
minden izgalmával
és ellenőrizhetetlenségével együtt.
Attól tartanak, ha lelassulnak,
akkor azt kockáztatják,
hogy régimódivá válnak.
Azt mondják, inkább kiégnek,
minthogy berozsdásodjanak.
Ugyanakkor mégis aggódnak,
hogy a gyorsaság rombolja
kulturális hagyományaikat
és kényelemérzetüket.
De még a gyorsulási verseny
nyertesei is beismerik,
hogy kissé nyugtalanok.
Úgy látják, a gyorsaság elmélyíti
a szakadékot a gazdagok,
a pörgős életet élő világutazók
és a nincstelenek között,
akiket a digitális porban hagytak.
Jó okunk van előre jelezni azt,
hogy a jövő gyorsabb lesz,
de rájöttem,
hogy a gyorsaság paradox dolog,
és mint minden jó paradoxon,
az emberi tapasztalatok abszurditásáról
és összetettségéről tanít bennünket.
Az első paradoxon,
hogy szeretjük a sebességet,
nagyon izgat minket az intenzitása,
de őskori agyunk
nem éppen erre fejlődött ki.
Feltaláltuk a hullámvasutat, versenyautót
és a szuperszonikus repülőt,
de nyakficamunk, úti betegségünk,
időzóna-betegségünk lesz tőlük.
Nem több feladat egyidejű
végrehajtására fejlődtünk,
hanem arra, hogy egyet teljesítsünk,
de azt hihetetlen koncentrációval.
Mint a vadászat –
nem feltétlenül nagy sebesség,
hanem a nagy távolságokhoz
szükséges kitartás kell hozzá.
De most mélyül a szakadék
a biológiánk és életmódunk között.
Összeférhetetlen testünk eredeti funkciója
és az, amire most kényszerítjük.
Ezt a jelenséget mentoraim úgy hívták:
"kőkorszaki szakik a gyorsforgalmi úton".
(Nevetés)
A sebesség második paradoxonja,
hogy objektíven mérhető, igaz?
Mérföld per óra, gigabyte per másodperc.
De a sebesség érzése,
és hogy tetszik-e nekünk,
az nagyon szubjektív.
Kijelenthetjük,
hogy az új technológiákhoz való
alkalmazkodásunk üteme növekszik.
Például a telefon feltalálásától
számítva 85 év telt el addig,
hogy az amerikaiak többségének
lett otthon telefonja.
Ezzel szemben csupán 13 évbe telt,
amíg a legtöbbünknek okostelefonja lett.
A sebességre adott emberi akciók
és reakciók kultúránként
és az ugyanabban a kultúrában élő
emberek között is eltérnek.
Kellemesen energikusnak
és illendőnek tűnő interakciók
más kultúrákban
szörnyen durvának tűnhetnek.
Úgy értem, egy japán teaceremónián
nem kérne elviteles csészét azért,
hogy siethessen a következő
turistalátványossághoz.
Vagy megtenné?
A harmadik paradoxon,
hogy a sebesség sebességet szül.
Minél gyorsabban reagálok,
annál több választ kapok,
és annál gyorsabban kell reagálnom ismét.
A gyakoribb kommunikációnak
és a bármikor rendelkezésre álló
információnak
könnyebbé és racionálisabbá kellene
tenni a döntéshozatalt.
De úgy tűnik, ez nem igazán van így.
Van itt még egy paradoxon:
Ha a gyorsabb technológiáknak meg kellene
szabadítaniuk minket a napi robottól,
miért érezzük magunkat
mindannyian időzavarban?
Miért törjük össze
számolatlanul autóinkat azért,
mert úgy gondoljuk, hogy azonnal
meg kell válaszolnunk azt az sms-t?
Nem kellene kicsit élvezetesebbnek
és kevésbé feszültnek lennie
az életnek a gyorsforgalmi sávban?
A német előadóknak
még egy szavuk is van erre:
"Eilkrankheit".
Angolul "kapkodáskór".
Mikor gyors döntéseket kell hoznunk,
bekapcsol a robotpilótaagyunk,
abban bízunk, hogy tanult
viselkedésmintáink,
reflexeink és előfeltevéseink
segítenek a megértésben
és a gyors reagálásban.
Ez néha megmenti az életünket, igaz?
Üss vagy fuss.
De hosszú távon néha félrevezet bennünket.
Gyakorta, mikor a társadalmunk
jelentősebb kudarcokat szenved el,
ezek nem technikai kudarcok.
Olyanok, amik akkor következnek be,
ha a döntéseinket túl gyorsan hozzuk meg,
robotpilóta üzemmódban.
Nem gondolkozunk elég kreatívan
vagy kritikusan ahhoz,
hogy lássuk az összefüggéseket,
kiszűrjük a hamis információkat,
vagy megértsük az összetettséget.
Ez a gondolkodásmód nem végezhető gyorsan.
Ez a lassú gondolkodás.
Két pszichológus, Daniel Kahneman
és Amos Tversky
1974-ben kezdtek rámutatni erre,
de még mindig gondban vagyunk azzal,
hogy mihez kezdjünk a megfigyeléseikkel.
Modernkori történelmünket fel lehet fogni
sebességfröccsök sorozataként.
Mintha azt gondolnánk,
ha eléggé felgyorsítunk,
lehagyhatjuk problémáinkat.
De sosem sikerül.
Ezt ismerjük a saját életünkből,
és a döntéshozók is tudják.
Úgyhogy most a mesterséges
intelligenciához fordulunk,
hogy segítsen gyorsabb
és okosabb döntéseket hozni
az adatok egyre bővülő
univerzumának feldolgozásával.
De az adatokat faló
gépek nem helyettesíthetik
az emberek kritikus gondolkodását
és belátását,
kőkori agyuknak szüksége van egy kis
időre, hogy az ösztöneik elcsitulhassanak,
az elme lelassíthasson,
és a gondolatok áramolhassanak.
Ha azon kezdenek tűnődni,
hogy most akkor be kellene húzni a féket,
az nem lenne mindig jó megoldás.
Mind tudjuk, hogy a kanyarban túl gyorsan
haladó vonat hajlamos kisiklani,
de Seifu, a kutatómérnök,
megtanította nekem,
hogy a kanyarban a túl lassú
vonat is kicsúszhat.
Ezeknek a sebességfröccsöknek
a kezelése annak megértésével kezdődik,
hogy nagyobb irányításunk van
a sebesség felett, mint gondoljuk,
az egyénnek és a társadalomnak is.
Néha úgy kell beállítani magunkat,
hogy gyorsabbak legyünk.
Meg akarunk oldani egy forgalmi torlódást,
fel akarjuk gyorsítani
a hurrikánáldozatok segélyezését,
vagy 3D nyomtatással létre kell
hoznunk azt, amire szükségünk van,
akkor, amikor szükségünk van rá.
Időnként azonban lassabbnak
akarjuk látni a környezetünket,
hogy regenerálódhassunk
a gyorsaság okozta kimerültség után.
Teljesen rendben van,
hogy nem érnek állandóan ingerek.
Jó a felnőtteknek
és a gyerekeknek is.
Talán unalmas, de időt ad az elmélkedésre.
A lassú idő nem elpazarolt idő.
Újra kell gondolnunk,
mit jelent időt spórolni.
A kultúrák és szokások világszerte
lassúságban születnek,
a lassúság segít összekapcsolódni
és megerősíteni közös értékeinket.
A kapcsolat az emberi lét lényeges része.
Uralnunk kell a sebességet,
azaz gondosan mérlegelni kell
minden technológia előnyeit és hátrányait.
Segít visszaszereznünk az időt, amit
emberségünk kifejezésére használhatunk?
Kapkodáskórt fog okozni nekünk?
Kapkodáskórt fog okozni másoknak?
Ha annyira szerencsés, hogy eldöntheti,
milyen iramban akarja élni az életét,
az egy kiváltság.
Használja.
Dönthet úgy, hogy olykor gyorsítania kell,
máskor pedig lassítania:
idő kell az elmélkedésre,
a mérlegelésre
a saját iramában;
idő kell a figyelemre,
az együttérzésre,
az elméje pihentetésére,
a vacsoraasztal melletti merengésre.
Ha a jövőre koncentrálunk,
fontoljuk meg a sebesség technológiáinak,
a sebesség céljának
és a sebességgel kapcsolatos
elvárásainknak
emberi léptékű átgondolását.
Köszönöm szépen.
(Taps)
여러분들은 우리가 왜 이런 물건들에
둘러싸여 있는지 궁금하실 겁니다.
우리가 더 빨리 더 빨리하게끔 말이죠.
더 빨리 연락하고
또한 더 빨리 일하고
떠 빨리 은행 업무를 처리하고
더 빨리 여행하고
더 빨리 데이트를 하고
더 빨리 요리하고, 청소하고
어떻게 동시에 모든 걸 해낼까요?
깨어있는 시간에 많은 일을 몰아치기로
하는 걸 어떻게 생각하시나요?
저와 같은 세대의 미국인들에게
속도는 태생적인 겁니다.
때때로 저희 세대의
최소 속도는 마하 3 같아요.
저희 세대는 경쟁에서 우위를
잃는 것을 두려워합니다.
하지만 저희 세대는
질문하기 시작했어요.
우리가 속도의 주인인지
아니면 속도가
우리의 주인인지에 대해서요.
저는 랜드 연구소 소속 인류학자입니다.
많은 인류학자는
고대 문화를 연구합니다.
저는 현대 문화와
전 세계에서 일어나고 있는
모든 변화에 어떻게 적응해야 하는지를
중점적으로 연구 중입니다.
최근에, 속도를 연구하기 위해 엔지니어
세이푸 촌데와 한 팀을 이뤘습니다.
저희 팀은 사람들이 현시대의 속도에
어떻게 적응하고 있으며
속도와 관련된 보안과 정책에
관심이 있었습니다.
25년 후 세상은 어떤 모습을
하고 있을까요?
현재의 변화 속도가 계속 급변한다면요?
운송은 어떤 의미로 바뀔까요?
학습, 의사소통,
생산, 무기류나
자연도태는요?
더 급변하는 미래에서
우리는 더 안전하고 생산적일까요?
아니면 더 취약해질까요?
저희의 연구 결과, 사람들은
급변하는 것을 피할 수 없는
설렘이자 통제권 밖에 있는 것으로
받아들였습니다.
속도가 느려지는 걸 두려워하는 이유는
쓸모없어질지 모른다는 위험을
감수해야 하기 때문이죠.
우리 세대는 녹스는 것보다
타버리는 게 낫다고 말합니다.
하지만 동시에
속도가 전통적인 문화와 고향에 대한
의식을 약화시킬 수 있다고 우려합니다.
심지어 속도 게임에서 승자들조차도
심각하진 않지만 우려를 표합니다 .
사람들은 급변할수록
빈부격차가 커질 것으로 예상합니다.
여행을 많이 다니는 부자인 제트족들과
디지털 더스트 안에 남겨진
사람들 사이에서 말이죠.
맞아요, 미래엔 더 빨라질 거라고
예측할 충분한 이유가 있어요.
하지만 제가 깨달은 것은
속도는 역설적이라는 것이에요.
그리고 모든 좋은 역설이 그러하듯이
우리에게 인간의 경험에 대해
가르쳐 줍니다.
터무니없고 복잡한 것처럼 말이죠.
첫 번째 역설은 우리는
속도를 사랑한다는 겁니다.
그리고 속도의 빠르기에 열광합니다.
하지만 선사 시대 인간의 뇌에는
속도가 빠르다란 개념이 없었습니다.
그러나 인간은 롤러코스터와
경주용 차, 초음속 비행기를 발명했죠.
그로 인해 경추 손상, 차멀미
시차를 겪게 됐죠.
인간은 멀티태스킹에 취약합니다.
대신에, 한 가지 일에 놀라운 집중력을
발휘할 수 있게 진화했죠.
사냥할 때는 빠른 속도 보다는
먼 거리를 갈 수 있는
지구력이 필요했습니다.
하지만 현재 인간의 생명 활동과
라이프스타일 사이 격차가 벌어지면서
우리 몸의 구성과 우리가 만들어낸 것
사이에서 불일치가 일어나고 있습니다.
제 멘토들은 이 현상을 "급변하는
사회 속 선사시대 인간"이라 부릅니다.
(웃음)
속도의 두 번째 역설은 객관적으로
측정할 수 있다는 겁니다. 그렇죠?
시간당 마일, 초당 기기바이트 같이요.
속도가 어떻게 느껴지는지
속도를 좋아하는지 아닌지는
매우 주관적입니다.
하지만 우리는 기록할 수 있습니다.
새로운 기술을 받아들이는 속도가
빨라지고 있는 것에 대해 말이죠.
예를 들어, 전화가기 도입된 지
85년이 지나서야
대다수의 미국인 가정에
전화기가 설치됐습니다.
대조적으로 스마트폰의 대중화는
13년밖에 걸리지 않았습니다.
그리고 사람들이 속도에
어떻게 행동하고 반응하는가는
문화권마다 그리고 같은 문화권에
있더라도 사람마다 다릅니다.
어떤 문화권에서는
유쾌하고 친근해 보이는 상호 작용이
다른 곳에선 너무 무례할 수 있습니다.
다도에 가서 테이크 아웃 컵을 달라고
하지 않는 것 처럼요.
그래야 비행기로 다음 관광지에 가겠죠.
그렇죠?
세 번째 역설은 속도가 속도를
낳는다는 겁니다.
더 빨리 반응할수록
더 많은 반응을 얻고
다시 더 빠르게 반응해야 합니다.
더 많은 커뮤니케이션과
즉시 이용 가능한 정보를 갖는다는 건
보다 쉽고 합리적이게 결정을
내릴 수 있다는 의미로 간주됐습니다.
하지만 실제 상황에서
적용되지 않는 것 같아요.
여기 한 가지 역설이 더 있어요.
빠르게 발전하는 기술이 인간을
고된 일로부터 해방시켰다면
왜 우리는 시간에 쫓긴다고 느낄까요?
왜 엄청난 숫자의
자동차 사고가 발생할까요?
그건 바로 문자에 대한 답장을
받아야 한다고 생각하기 때문입니다.
급변하는 사회 속에서는 조금 더 재밌고
조금 덜 불안해야 하지 않을까요?
이런 독일 말이 있습니다.
"Eilkrankheit"
영어로 "서두르는 병"이란 뜻입니다.
우리가 빠른 결정을 하게 될 때
뇌 자동화가 시작되면서
우리는 학습된 행동을 따르게 됩니다.
우리의 반사신경과 인지편향은
빠르게 인식하고 대응하게 만듭니다.
때론 우리의 삶을 구할 때도 있죠?
싸우거나 도피하죠.
하지만 때론, 긴 시간 동안
우리를 잘못된 길로 인도합니다.
종종 우리 사회가
큰 실패를 겪게 될 때
그건 기술적 실패가 아닙니다.
우리가 너무 빨리 결정을 내려서
발생하는 실패들입니다.
뇌의 자동화 현상 때문이죠.
이로인해 창의적이거나
비판적 사고를 하지 않게 됩니다.
점을 연결하거나
잘못된 정보를 걸러내거나
복잡한 것을 이해하기 위해
필요한데 말이죠.
이와 같은 사고들은
빠르게 처리할 수 없습니다.
느린 사고를 필요로 합니다.
두 명의 심리학자인
다니엘 카네만과 아모스 트베르스키는
1974년부터 느린 사고의
필요성에 대해 언급했습니다.
우리는 아직도 그들의 통찰력을 통해
뭔가를 하려고 분투하고 있습니다.
모든 현대사는 저곳에서 이곳으로
빨라진 속도로 간주할 수 있습니다.
그건 마치, 속도를 충분히 올리면
모든 문제를 뛰어넘을 것만 같죠.
하지만 우리는 할 수 없어요.
이 사실에 대해 삶을 통해 깨달았고
국회의원들조차 알고 있습니다.
그래서 인공 지능으로 눈을 돌렸어요.
더 빠리 현명한 결정을
내릴 수 있기 때문이죠.
점점 더 늘어나는 데이터를
처리하기 위해선 말이죠.
하지만 데이터를 처리하는 기계는
비판적이고 지속적 사고를
대신할 수 없습니다.
인간처럼 말이죠.
선사시대 인간의 뇌는 충동을 가라앉히기 위해
어느 정도의 시간이 필요했습니다.
마음을 평온하게 하거나
생각을 멈추기 위해서도 말이죠.
잠시 머리를 식혀야 한다고 생각하는 게
늘 올바른 해결책은 아닐 겁니다.
열차가 커브 길에서 너무 빨리 달리면
탈선한다는 건 자명한 사실이지만
엔지니어인 세이푸는
열차가 커브 길에서 느리게 달려도
탈선할 수 있단 사실을 알려줬습니다.
이러한 급격한 속도 변화를
관리하는 것이 출발 지점입니다.
우리의 생각보다 더 속도를 통제해야
한다고 깨닫기 위해선 말이죠.
개별적으로든, 사회적으로든 말이죠.
때론, 더 빨리 가기 위해서
우리 자신도 변경해야 합니다.
교통정체를 해결해야 하고
허리케인 피해자들을 위해
재난 구조의 속도를 높이거나
현장에서 필요한 것을 생산하기 위해
3D 프린터를 사용해야 합니다.
그 문제를 해결할 땐 말이죠.
하지만 때론, 우리 주변이
느리게 가길 원할 겁니다.
너무 빠르게 진행되는 일로부터
벗어나기 위해서 말이죠.
그리고 항상 자극을
받지 않아도 괜찮습니다.
그건 성인들을 위해 좋습니다.
아이들도 마찬가지고요.
자극이 없는 게 지루할 수도 있지만
깊이 생각할 수 있는 시간을 주죠.
시간을 느리게 보낸다고
시간을 낭비하는 건 아닙니다.
우리는 시간을 절약한다는 의미를
다시 정의할 필요가 있습니다.
전 세계의 문화와 의식은
느리게 형성되었습니다.
느림은 사람들이 공유하는 가치를
강화하고 연결할 수 있게 만듭니다.
그리고 연결은 인간에게
중요한 부분입니다.
인간은 속도를 잘 다루면서
이미 있는 기술들을 가지고 어떻게
상호 절충할지 깊이 고민해야 합니다.
속도가 당신의 인간애를 드러낼 수
있는 시간을 보장하는가?
속도가 당신이나 다른 사람에게
서두르는 병을 주는가?
당신이 앞으로 살아갈 당신의
인생 속도를결정할 만큼 운이 좋다면
그건 특권입니다.
특권을 누리세요.
여러분은 양쪽 다 선택할 수 있어요.
속도를 높이면서도
느림의 시간을 따로 만들어
깊게 생각할 수 있는 시간을 통해
스며들어 보세요.
여러분의 속도대로요.
듣는 시간을 통해
공감하고
마음을 가라앉히고
저녁 식탁에 오랜 시간을 머물러보세요.
또한, 미래를 자세히 살펴보면서
속도를 다시 설정하는 걸 고려해 봐요.
속도에 관한 기술이나 속도의 목적
그리고 속도에 관한 기대를
좀 더 인간의 속도에 맞춰서 말이죠.
감사합니다.
(박수)
အရာတိုင်းကို မြန်သထက် ပိုမြန်မြန်လုပ်ဖို့
ကျွန်မတို့ကို ကူညီပေးတဲ့ အရာတွေနဲ့
ကျွန်မတို့ ဝန်းရံခံနေရတယ်လို့
သင် တွေးဖူးပါသလား။
ပိုမြန်မြန် ဆက်သွယ်တယ်၊
ဒါပေမဲ့ ပိုမြန်မြန် အလုပ်လုပ်၊
ပိုမြန်မြန် စုဆောင်း၊
ပိုမြန်မြန် ခရီးထွက်၊
ပိုမြန်မြန် ချိန်းတွေ့ဖို့ ရှာ၊
ပိုမြန်မြန် ချက်ပြုတ်၊ ပိုမြန်မြန် ရှင်း၊
အကုန်လုံးကို တစ်ချိန်တည်းမှာလုပ်ပါသေးတယ်။
နိုးနေတဲ့ နာရီတိုင်းထဲကို
စုပြုံထည့်နေတာကို ဘယ်လို ခံစားရလဲ။
ကျွန်မရဲ့ အမေရိကန် မျိုးဆက်အတွက်တော့
အမြန်နှုန်းဟာ မွေးရာပါ
အခွင့်အရေးတစ်ခုလိုပါ။
တစ်ခါတစ်လေ တွေးမိတာက ကျွန်မတို့ရဲ့
အနည်းဆုံး အမြန်နှုန်းက Mach 3 ပါ။
အခြားဟာတွေထက် ကျွန်မတို့ရဲ့နှာတစ်ဖျားသာမှု
ဆုံးရှုံးမှာ ကြောက်ကြတယ်။
ဒါပေမဲ့ ကျွန်မ မျိုးဆက်ကတောင်
ကျွန်မတို့ဟာ အမြန် ဆရာကြီး
တွေလား (သို့) အမြန်က
ကျွန်မတို့ကို အနိုင်ယူနေတာလား
ဆိုတာ စတင် မေးခွန်းထုတ်နေပါတယ်။
ကျွန်မက Rand Corporation မှာ
မနုဿဗေဒပညာရှင်ဖြစ်ပြီး
မနုဿဗေဒပညာရှင်အများက
ရှေးဟောင်း ယဉ်ကျေးမှုတွေကို လေ့လာပေမဲ့
ကျွန်မက ခေတ်သစ် ယဉ်ကျေးမှုတွေနဲ့
ကမ္ဘာမှာ ဖြစ်ပျက်နေတဲ့ အပြောင်းအလဲ
အားလုံးကို ကျွန်မတို့ လိုက်ဖက်အောင်
ပြင်ဆင်ပုံကို အာရုံစိုက်ပါတယ်။
မကြာခင်က အမြန်နှုန်းကို လေ့လာဖို့
အင်ဂျင်နီယာ Seifu Chonde နဲ့ လက်တွဲခဲ့တယ်။
ကျွန်မတို့ဟာ အရှိန်ခေတ်ကို လူတွေ လိုက်
ဖက်အောင် ပြင်ဆင်ပုံနဲ့ ၎င်းရဲ့လုံခြုံမှု၊
ဂယက်ရိုက်မှု
နှစ်ခုစလုံးကို စိတ်ဝင်စားတယ်။
လက်ရှိ ပြောင်းလဲနှုန်းက ဆက်ပြီး
အရှိန်ရနေမယ်ဆိုရင်
၂၅ နှစ်အတွင်းမှာ ကျွန်မတို့ကမ္ဘာမှာ
ဘယ်ပုံပေါက်နေမလဲ။
သယ်ယူပို့ဆောင်ရေး၊ သင်ယူရေး၊ဆက်သွယ်ရေး၊
ထုတ်လုပ်ရေး၊ လက်နက်အမျိုးမျိုးနဲ့
သဘာဝ ရွေးချယ်မှုဆိုတာတောင်
ဘာအဓိပ္ပာယ်ဆောင်နေမလဲ။
ပိုမြန်တဲ့ အနာဂတ်တစ်ခုက ကျွန်မတို့ကို
ပိုလုံခြုံပြီး ပိုအကျိုးရှိစေမှာလား။
(သို့) ပိုပြီး ခုခံနိုင်စွမ်းမဲ့စေမှာလား။
ကျွန်မတို့ သုတေသနမှာ လူတွေဟာ အရှိန်ကို
ရှောင်လွှဲမရတာအဖြစ် လက်ခံကြတယ်။
ရင်ဖိုတာတွေရော၊ အထိန်းအချုပ်မဲ့တာရောပါ။
ကြောက်ကြတာက သူတို့ အရှိန်လျော့ချလိုက်ရင်
ခေတ်နောက်ကျသွားခြင်းရဲ့ဘေးဆိုး
ကြုံနိုင်လောက်တယ်ဆိုတာပါ။
သံချေးတက်တာထက် လောင်ကျွမ်းတာကို
လိုလားတယ်လို့ ဆိုကြတယ်။
ဒါပေမဲ့ တစ်ချိန်တည်းမှာ
အမြန်နှုန်းက သူတို့ရဲ့ ယဉ်ကျေးမှု
အစဉ်အလာတွေနဲ့ အိမ်ဆိုတဲ့ အနက်ကို
တိုက်စားသွား
နိုင်တယ်လို့ ပူပန်ကြတယ်။
ဒါပေမဲ့ လူတွေဟာ အမြန် ကစားပွဲမှာ
နိုင်နေတာတောင်
အနည်းငယ် စိတ်မအေးတာကို ဝန်ခံကြတယ်။
အရှိန်ကို ဝတ်ကောင်းစားလှနဲ့
လှည့်ပတ်လှုပ်ရှားနေတဲ့ လူချမ်းသာတွေနဲ့
ဒစ်ဂျစ်တယ် ဖုံတွေထဲမှာ ကျန်ရစ်တဲ့
မရှိဆင်းရဲသားတွေအကြားက
ကွာဟချက်ကို
ချဲ့ပေးတာအဖြစ် မြင်ကြတယ်။
ကျွန်မတို့မှာ အနာဂတ်ဟာ ပိုမြန်လာမယ်လို့
ဟောကိန်းထုတ်ဖို့ အကြောင်းကောင်းရှိပေမဲ့
ကျွန်မတို့ သိနားလည်လာတာက
အမြန်နှုန်းဟာ ဝိရောဓိဆန်ပြီး
ဝိရောဓိကောင်းတွေလိုပါပဲ
ဒါက ၎င်းအတိုင်း အဓိပ္ပာယ်မဲ့ပြီး
ရှုပ်ထွေးလှတဲ့ လူသား
အတွေ့အကြုံကို ကျွန်မတို့ကို သင်ပေးပါတယ်။
ပထမ ဝိရောဓိက ကျွန်မတို့ဟာ
အြမန်ကို နှစ်သက်ပြီး
ပြင်းပြမှုကြောင့် စိတ်လှုပ်ရှားကြတာပါ။
ဒါပေမဲ့ ကျွန်မတို့ သမိုင်းမတင်မီ ဦးနှောက်
တွေက ဒါအတွက် တည်ဆောက်ထားတာ မဟုတ်တော့
ကျွန်မတို့ဟာ ရိုလာကိုစတာတွေ၊ ပြိုင်ကားတွေ၊
အသံထက်မြန်တဲ့ လေယဉ်တွေ တီထွင်ကြပေမဲ့
ဇက်မျက်တာ၊ ကားမူးတာ၊ ဇီဝနာရီ
မှားယွင်းမှုတွေကို
ခံစားရတယ်။
ကျွန်မတိုဟာ အစုံလုပ်ဖို့
ပြောင်းလဲဖြစ်ပေါ်မလာဘဲ
ဒီအစား တစ်ခုကို အံ့ဖွယ် စူးစိုက်မှုနဲ့
လုပ်ဖို့ ပြောင်းလဲဖြစ်ပေါ်ခဲ့တယ်။
အမဲလိုက်တာလို သေချာပေါက်
အမြန်ကြီး မလိုပေမဲ့
ဧရာမ အကွာအဝေးအတွက်
ခံနိုင်ရည်နဲ့ပါ။
ဒါပေမဲ့ အခုအခါမှာ ဇီဝဗေဒနဲ့ ဘဝနေဟန်တွေ
ကြားမှာ ကျယ်ပြန့်လာတဲ့ အဟတစ်ခုရှိတယ်။
ဘာအတွက် ခန္ဓာကိုယ်တွေကို တည်ဆောက်တာနဲ့
ဒါတွေကို ခိုင်းနေတာအကြားက ကွာချက်တစ်ခုပါ။
ဒါက ကျွန်မရဲ့ ဆရာသမားတွေ ခေါ်တဲ့ ဖြစ်စဉ်
"အမြန်လမ်းပေါ်က ကျောက်ခေတ် လူသားတွေ"ပါ။
(ရယ်သံများ)
ဒုတိယ အမြန်နှုန်းရဲ့ ဝိရောဓိက ဒါကို
ဓမ္မဓိဋ္ဌာန်ကျကျ တိုင်းတာနိုင်တာလေ။
တစ်နာရီ မိုင်နှုန်း၊
တစ်စက္ကန့် ဂစ်ဂါဗိုက်နှုန်းတို့ပေါ့။
ဒါပေမဲ့ အမြန်ကို ခံစားပုံနဲ့
ကြိုက်၊မကြိုက်ဆိုတာက
အတော်ကို ဓမ္မဓိဋ္ဌာန်မကျဘူး။
ဒီတော့ ကျွန်မတို့ လိုက်ဖက်အောင်
ပြုပြင်နေတဲ့ နည်းပညာသစ်တွေရဲ့ နှုန်းဟာ
တိုးလာနေတယ်လို့ မှတ်တမ်းပြုနိုင်တယ်။
ဥပမာ တယ်လီဖုန်းကို မိတ်ဆက်မှုကနေ
အမေရိကန် အများစုရဲ့အိမ်မှာ
ဖုန်းတွေရှိလာဖို့ ၈၅ နှစ်ကြာခဲ့တယ်။
ဆန်ကျင်ဘက်အနေနဲ့ ကျွန်မတို့အများစု
စမတ်ဖုန်းတွေရှိလာဖို့ ၁၃ နှစ်ပဲကြာတယ်။
လူတွေ အမြန်နှုန်းကို
တုံ့ပြန်ပုံ၊ ပြန်လည်တုံ့ပြန်ပုံက
ယဉ်ကျေးမှုအရနဲ့ တူညီတဲ့ ယဉ်ကျေးမှု
အတွင်းက မတူညီတဲ့ လူတွေကြားမှာ ခြားနားတယ်။
အချို့ယဉ်ကျေးမှုတွေမှာ နှစ်လိုဖွယ်
သွက်လက် အဆင်ပြေတာအဖြစ်
မြင်နိုင်တဲ့ တုံ့လှယ်မှုဟာ
အခြားမှာ အတော်
ရိုင်းတယ်လို့မြင်နိုင်တယ်။
ဆိုလိုတာက ဂျပန် လက်ဖက်ရည်ပွဲမှာ
နောက်ထပ် ခရီး ရပ်နားရာကို
အမြန်လစ်နိုင်အောင်
ပါဆယ်ထုတ်ခိုင်းမှာ မဟုတ်ဘူးလေ၊
ဟုတ်တယ်မို့လား။
တတိယ ဝိရောဓိတစ်ခုက
အမြန်ဟာ အမြန်ကို ဖြစ်စေတာပါ။
ပိုမြန်မြန် တုံ့ပြန်လေ၊
တုံ့ပြန်မှုတွေ ပိုရလေ၊
ထပ်ပြီး ပိုမြန်မြန် တုံ့ပြန်ဖို့ လိုလေပါ။
ပေးထားတဲ့အချိန်အတွင်း
ဒက်ကနဲ ပြောနိုင်တဲ့
ပို့များတဲ ဆက်သွယ်ရေးနဲ့
သတင်းအချက်အလက်ရှိခြင်းဟာ
ဆုံးဖြတ်ချက်ချရာမှာ ပိုလွယ်ကူစေဖို့နဲ့
ပိုယုတ္တိတန်ဖို့လို့ မှတ်ယူခဲ့ကြတယ်။
ဒါပေမဲ့ တကယ် ဖြစ်ပေါ်နေ
တယ်တော့မထင်ရဘူး။
ဟောဒီမှာ နောက်ထပ် ဝိရောဓိတစ်ခုပါ။
ဒီပိုမြန်တဲ့ နည်းပညာတွေဟာ ငြီးငွေ့ဖွယ်ရာ
အလုပ်ကနေ ကျွန်မတို့ကို လွတ်မြောက်စေဖို့
လို့ ယူဆရင်ဘာကြောင့် အားလုံးဟာ
အချိန်မပေးနိုင် ဖြစ်နေရတာလဲ။
ကျွန်မတို့ဟာ ဒီစာကို ချက်ချင်း
ဖြေဖို့လိုတယ် ထင်တာနဲ့ပဲ
ကားတွေကို စံချိန် နံပါတ်တွေအတွင်းမှာ
ဘာကြောင့် တရကြမ်း ဝင်တိုက်နေတာလဲ။
အမြန်လမ်းထဲက ဘဝဟာ နည်းနည်း ပိုပျော်ပြီး
နည်းနည်း ပူပန်တာ လျော့သင့်တယ်
မဟုတ်ဘူးလား။
ဂျာမန်စကားပြောသူတွေမှာ ဒါအတွက်
စာလုံးတစ်လုံးရှိတယ်။
"Ellkrankheit"
အင်္ဂလိပ်လိုကတော့ "အမြန်ရောဂါ"ပါ။
မြန်ဆန်တဲ့ ဆုံးဖြတ်ချက်တွေ ချဖို့လိုတဲ့အခါ
အကျင့်ပါနေတဲ့ ဦးနှောက်က ပြေးဝင်လာပြီး
ကျွန်မတို့ကို သိမူ၊ လျင်မြန်စွာ
တုံပြန်အောင် ကူညီဖို့
လေ့ကျက်ထားတဲ့ အပြုအမူတွေ၊
အမှတ်တမဲ့ တုံ့ပြန်မှုတွေ၊ သိမြင်တတ်တဲ့
အစွဲတွေကို အားကိုးတယ်။
တစ်ခါတစ်လေ ဒါက ကျွန်မတို့
အသက်ကို ကယ်တင်လား
တိုက်၊ မတိုက်ရင် ပြေးပါ။
ဒါပေမဲ့ တစ်ခါတစ်ကျတော့ ဒါက ရေရှည်မှာ
ကျွန်မတို့ကို လမ်းလွဲစေတယ်။
မကြာခဏ ကျွန်မတို့ လူ့အဖွဲအစည်းမှာ
ကြီးမားတဲ့ ကျရှုံးမှုတွေရှိတဲ့အခါ
ဒါတွေက နည်းပညာ ကျရှုံးမှုတွေ မဟုတ်ဘူး။
ဒါတွေက အကျင့်ပါနေမှုမှာ ဆုံးဖြတ်ချက်တွေ
တအား အမြန်ကြီးချလိုက်တဲ့အခါ
ဖြစ်ပေါ်တဲ့ ကျရှုံးမှုတွေပါ။
အမှတ်တွေ ဆက်ဖို့ (သို့) သတင်း
အမှားတွေကို ရှင်းထုတ်ဖို့၊
ရှုပ်ထွေးမှုကို နားလည်ဖို့
လိုအပ်နေတဲ့ ဖန်တီးတဲ့(သို့)
ဝေဖန်တဲ့ တွေးခေါ်မှု မလုပ်ခဲ့ကြဘူး။
ဒီလို တွေးခေါ်ခြင်းမျိုးက
အမြန်လုပ်လို့ မရဘူးလေ။
ဒါက ဖြေးဖြေး တွေးခေါ်ခြင်းပါ။
စိတ်ပညာရှင်နှစ်ဦးဖြစ်တဲ့
Daniel Kahneman နဲ့ Amos Tversky တို့ဟာ
၁၉၇၄ ခုနှစ်မှာ ဒါကို စတင် ထောက်ပြခဲ့တယ်။
သူတို့ရဲ့ထိုးထွင်းအမြင်နဲ့ တစ်ခုခုလုပ်ဖို့
ကျွန်မတို့ ရုန်းကန်နေဆဲပါ။
ခေတ်သစ်သမိုင်းအားလုံးကို အရှိန် တစ်ခုပြီး
တစ်ခု ပန်းထွက်မှုတစ်ခုအဖြစ် တွေးလို့ရတယ်။
ကျွန်မတို့တွေးသလို
အလုံအလောက် အရှိန်မြှင့်လိုက်ရင်
ပြဿနာတွေအတွက် တစ်ပန်းသာနိုင်တယ်။
ဒါပေမဲ့ ဘယ်တော့မှ မဖြစ်ပါဘူး။
ဒါကို ကိုယ်ပိုင်ဘဝတွေမှာ သိကြပြီး
မူဝါဒချမှတ်သူတွေလည်း သိကြပါတယ်။
ဒီတော့ အခု ကျွန်မတို့ဟာ
ပိုမြန်ပြီး ပိုတော်တဲ့
ဆုံးဖြတ်ချက်တွေချရာမှာ
ကူညီဖို့၊အမြဲ ဆန့်ထွက်နေတဲ့
ဒေတာစကြာဝဠာကို စီမံပြုပြင်ဖို့
ဉာဏ်ရည်တုဆီ ဦးလှည့်နေတယ်။
ဒါပေမဲ့ ဒေတာတွေကို အမြန် စီစဉ်နေတဲ့
စက်တွေဟာ လူသားတွေရဲ့ ဝေဖန်ပြီး
တည်တံ့နေတဲ့ တွေးခေါ်ခြင်းအတွက်
အစားထိုးစရာ မဟုတ်ဘူး။
သူတို့ရဲ့ ကျောက်ခေတ် ဦးနှောက်တွေဟာ
၎င်းတို့ရဲ့ စေ့ဆော်မှုတွေကို လျော့ကျစေဖို့
စိတ်ကို နှေးစေဖို့နဲ့ အတွေးတွေ
စီးဆင်းစေဖို့ အချိန်နည်းနည်းလိုတယ်။
ဘရိတ်ကိုသာ နင်းဖို့သင့်တယ်လို့
စတွေးမိတယ်ဆိုရင်
ဒါက အမြဲတမ်တမ်း မှန်ကန်တဲ့
ဖြေရှင်းချက်ဖြစ်မှာ မဟုတ်ဘူး။
ကွေ့တစ်ခုနားမှာ တအား အမြန်သွားနေတဲ့
ရထားဟာ လမ်းချော်နိုင်တာ အားလုံးသိကြပေမဲ့
အင်ဂျင်နီယာ Seifu က ကျွန်မကို သင်ပေးတာက
ကွေ့တစ်ခုနားမှာ တအား နှေးနှေး သွားနေတဲ့
ရထားဟာလည်း လမ်းချော်နိုင်တယ်တဲ့။
ဒီတော့ အရှိန်ရဲ့ ဒီပန်းထွက်မှုကို စီမံတာက
အမြန်ကို ကိုယ့်မှာရှိတယ်လို့
ထင်တာထက် ပိုထိန်းချုပ်မှု ရှိတာကို
နားလည်ခြင်းနဲ့ စတင်တာပါ၊
တစ်ဦးချင်းနဲ့လူ့အဖွဲ့အစည်းတစ်ခုအနေနဲ့ပေါ့။
တစ်ခါတစ်ရံ ပိုမြန်မြန်သွားဖို့
မိမိကိုယ်ကိုယ် စီမံဖို့ လိုလိမ့်မယ်။
ယာဉ်ပိတ်ဆို့တာကို ဖြေရှင်းချင်ကြမယ်၊
မုန်တိုင်းသင့်သူတွေအတွက်
ဒုက္ခသက်သာရေး အရှိန်မြှင့်တာ
(သို့) လိုအပ်တဲ့အခါ လက်ငင်း လိုအပ်တာကို
ထုတ်လုပ်ဖို့
3D ပုံနှိပ်တာကို သုံးချင်မယ်။
တစ်ခါတစ်လေတော့လည်း မြန်တဲ့
အတွေ့အကြုံကဖြစ်တဲ့ ယဉ်တိုက်မှုကို စီမံဖို့
မိမိပတ်ဝန်းကျင်ကို ပိုနှေးတဲ့
ပုံပေါက်အောင် လုပ်ချင်ကြမယ်။
တစ်ချိန်လုံး နှိုးဆော်မပေး
လို့လည်း ရပါတယ်။
ဒါက လူကြီးတွေနဲ့ ကလေးတွေအတွက်
ကောင်းတယ်။
ငြီးငွေ့စရာကောင်းနိုင်ပေမဲ့
ဒါက အလေးအနက်ဆင်ခြင်ဖို့ အချိန်ပေးတယ်။
နှေးတဲ့ အချိန်က အလဟဿ
ဖြစ်တဲ့ အချိန်မဟုတ်ဘူး။
အချိန်ကုန် သက်သာအောင်လုပ်တာက
ဆိုလိုတာကို ပြန်တွေးတောဖို့လိုတယ်။
ကမ္ဘာအနှံ့က ယဉ်ကျေးမှုနဲ့ ဓလေ့ထုံးစံတွေဟာ
အနှေးထဲမှာ တည်ဆောက်တာပါ။
အနှေးက ကျွန်မတို့ရဲ့ဝေယူထားတဲ့တန်ဖိုးတွေ၊
ဆက်နွယ်မှုကိုအားဖြည့်ပေးဖို့့ ကူညီလို့ပါ။
ဆက်နွယ်မှုဟာ လူဖြစ်ခြင်းရဲ့
အရေးပါတဲ့ အစိတ်အပိုင်းတစ်ခုပါ။
အမြန်ကို ပိုင်နိုင်ဖို့လိုတယ်။
ဆိုလိုတာက ပေးထားတဲ့ နည်းပညာရဲ့ အပေးအယူ
လုပ်တာတွေအကြောင်း ဂရုတစိုက် တွေးခြင်းပါ။
ဒါက သင့်လူ့သဘာဝကို ဖော်ပြဖို့ သုံးနိုင်တဲ့
အချိန်ကို ပြန်တောင်းဖို့ ကူညီမှာလား။
ဒါက သင့်ကို အမြန်ရောဂါ ပေးမှာလား။
အခြားသူတွေကို အမြန်ရောဂါ ပေးမှာလား။
ဘဝကို သင်လှည့်လည်ချင်တဲ့ အဟုန်ကို
ဆုံးဖြတ်နိုင်လောက်အောင် ကံကောင်းရင်တော့
ဒါက အထူးအခွင့်အရေးတစ်ခုပါ။
ဒါကို အသုံးပြုပေတော့။
အရှိန်မြှင့်ဖို့နဲ့ နှေးတဲ့အချိန်
ဖန်တီးဖို့ နှစ်ခုစလုံး
လိုအပ်တယ်လို့ သင်ဆုံးဖြတ်လောက်တယ်။
ကိုယ်ပိုင်နှုန်းမှာ
အလေးအနက် ဆင်ခြင်ဖို့၊
စိမ့်ဝင်စေဖို့ အချိန်၊
ညစာ ထမင်းဝိုင်းမှာ
နားထောင်ဖို့၊
မျှဝေခံစားဖို့၊
စိတ်ကို အနားပေးဖို့
စွဲကျန်နေဖို့ အချိန်။
ဒီတော့ အနာဂတ်ကို ဆွဲကြည့်နေစဉ်မှာ
အမြန်ရဲ့နည်းပညာတွေ၊အမြန်ရဲ့ ရည်ရွယ်ချက်နဲ့
ပိုပြီး လူသားဆန်တဲ့ အဟုန်တစ်ခုအတွက်
အမြန်ရဲ့ မျှော်မှန်းချက်တွေကို
ချမှတ်လိုက်ရအောင်။
ကျေးဇူးတင်ပါတယ်။
(လက်ခုပ်သံများ)
Vocês já pensaram porque é
que estamos cercados de coisas
que nos ajudam a fazer tudo
cada vez mais depressa?
Comunicar mais depressa,
mas também trabalhar mais depressa,
usar o banco mais depressa,
viajar mais depressa,
encontrar um namorado mais depressa,
cozinhar mais depressa,
limpar mais depressa
e fazer tudo isso ao mesmo tempo?
Como se sentem em fazer
cada vez mais coisas em menos tempo?
Bem, para a minha geração
de norte-americanos,
a velocidade é um direito de nascença.
Às vezes eu penso
que a nossa velocidade mínima é Mach3.
Qualquer coisa abaixo disso
e sentimos medo de perder
a nossa vantagem competitiva.
Mas até a minha geração
está a começar a questionar
se controlamos a velocidade
ou se é a velocidade que nos controla.
Eu sou antropóloga na Rand Corporation,
e enquanto muitos antropólogos
estudam culturas antigas,
eu concentro-me nas culturas de hoje
e como nos estamos a adaptar
a toda a mudança
que está a acontecer no mundo.
Recentemente, colaborei
com um engenheiro, Seifu Chonde,
para estudar a velocidade.
Estávamos interessados em como
as pessoas estão a adaptar-se
a esta era de aceleração
e às suas implicações em relação
às políticas e à segurança.
Como estará o nosso mundo
daqui a 25 anos
se o atual ritmo de mudança
continuar a acelerar?
O que isso significará
para os transportes,
ou para a aprendizagem,
para a comunicação,
para as manufaturas,
para o fabrico de armamento,
ou até para a seleção natural?
Um futuro mais rápido tornar-nos-á
mais seguros e mais produtivos?
Ou tornar-nos-á mais vulneráveis?
Na nossa investigação, as pessoas
aceitavam a aceleração como inevitável,
tanto as emoções
quanto a falta de controlo.
Receiam que, se diminuírem a velocidade,
podem correr o risco de ficarem obsoletos.
Dizem que preferem desgastarem-se
do que enferrujarem
E ao mesmo tempo,
receiam que a velocidade
possa erodir as suas culturas tradicionais
e sentido do lar.
Mas mesmo quem está
a ganhar no jogo da velocidade
admite sentir-se preocupado.
Veem a aceleração como um aumento
do fosso entre os endinheirados,
os privilegiados que se deslocam
em jatos privados,
e os desfavorecidos,
que ficam abandonados na poeira digital.
Sim, temos boas razões para prever
que o futuro será mais rápido,
mas o que eu vim a perceber
é que a velocidade é paradoxal,
e como todos bons paradoxos,
ensina-nos quanto à experiência humana,
até que ponto ela é absurda e complexa.
O primeiro paradoxo
é que adoramos a velocidade,
e vibramos com a sua intensidade.
Mas os nossos cérebros pré-históricos
não foram de facto feitos para isso,
por isso inventamos montanhas-russas,
carros de corrida e aviões supersónicos,
mas ficamos com lesões tipo "chicote",
ou enjoados,
desorientados pela mudança
de fuso horário.
Nós não evoluímos para multitarefas.
Pelo contrário, evoluímos para fazer
uma coisa com uma grande concentração,
como a caça — não necessariamente
com alta velocidade
mas com resistência a longas distâncias.
Mas agora, há um fosso crescente entre
a nossa biologia e o nosso estilo de vida,
uma incompatibilidade entre aquilo
para que o nosso corpo foi feito
e aquilo que o forçamos a fazer.
É um fenómeno a que
os meus mentores chamaram
"Homens da Idade da Pedra na Via Rápida".
(Risos)
Outro paradoxo da velocidade
é que ela pode ser medida objetivamente.
Quilómetros por hora,
gigabytes por segundo.
Mas a sensação que a velocidade nos dá
e se gostamos dela
é uma coisa altamente subjetiva.
Podemos demonstrar que o ritmo
com que estamos a adotar novas tecnologias
está a acelerar.
Por exemplo, demorou 85 anos
após a invenção do telefone
até a maioria dos americanos
ter telefone em casa.
Em oposição, demorou apenas 13 anos
para a maioria de nós ter "smartphones".
E a forma como as pessoas agem
e reagem à velocidade
varia de acordo com a cultura
e entre pessoas diferentes
dentro da mesma cultura.
As interações que podem ser vistas como
agradáveis e convenientes numa cultura
podem parecer terrivelmente
rudes noutras culturas.
Ou seja, vocês não pediriam
um copo com tampa
numa cerimónia japonesa do chá,
para irem bebendo
até à paragem turística seguinte,
pois não?
Um terceiro paradoxo
é que a velocidade gera velocidade.
Quanto mais depressa eu responder,
mais respostas vou ter,
e mais depressa vou responder novamente.
Ter mais comunicação e informação
ao nosso alcance
em qualquer momento
deveria tornar a tomada de decisão
mais fácil e racional.
Mas, na verdade, parece
que isso não está a acontecer.
Eis aqui mais um paradoxo:
Se todas essas tecnologias mais rápidas
nos deveriam libertar do trabalho duro,
porque nos sentimos
tão pressionados pelo tempo?
Porque temos acidentes de viação
em número recorde,
porque achamos que temos de responder
a uma mensagem imediatamente?
Não deveria a vida nesse ritmo acelerado
parecer um pouco mais divertida
e um pouco menos ansiosa?
A língua alemã até tem
uma palavra para isso:
"Eilkrankheit."
Em inglês, isso significa
"doença da pressa".
Quando temos de tomar decisões rápidas,
o piloto automático do cérebro
entra em ação,
e contamos com os nossos
comportamentos aprendidos,
com os nossos reflexos,
as nossas predisposições cognitivas,
para nos ajudar a perceber
e reagir rapidamente.
Às vezes isso salva nossas vidas, certo?
Lutar ou fugir.
Mas, às vezes, isso desvia-nos
do caminho a longo prazo.
Muitas vezes, quando a nossa sociedade
tem grandes fracassos,
não são fracassos tecnológicos.
São fracassos que acontecem
quando tomamos decisões
demasiado depressa
no piloto automático.
Não construímos o pensamento criativo
ou crítico necessário
para ligar os pontos,
para eliminar informações falsas
ou entender a complexidade.
Esse tipo de pensamento
não pode ser feito rapidamente.
É um pensamento lento.
Dois psicólogos, Daniel Kahneman
e Amos Tversky
começaram a apontar isso em 1974,
e ainda estamos a lutar
para fazer algo com essa ideia.
Toda a história moderna pode ser entendida
como um surto de aceleração após o outro.
É como se pensássemos que,
se acelerarmos o suficiente,
podemos superar os nossos problemas.
Mas nós nunca conseguimos.
Sabemos disso nas nossas próprias vidas,
e os políticos também sabem disso.
Então agora estamos a recorrer
à inteligência artificial
para nos ajudar a tomar decisões
mais rápidas e mais inteligentes
para processar esse universo de dados
em constante expansão.
Mas as máquinas que processam dados
não substituem o pensamento crítico
e contínuo dos seres humanos,
cujos cérebros simples
precisam de algum tempo
para os seus impulsos diminuírem,
para a mente desacelerar
e para os pensamentos fluírem.
Se vocês começarem a pensar
que devemos apenas pisar o travão,
essa nem sempre será a solução certa.
Todos sabemos que um comboio
que avança demasiado depressa
numa curva pode descarrilar,
mas Seifu, o engenheiro,
ensinou-me que um comboio
que anda demasiado devagar numa curva
também pode descarrilar.
Gerir essa aceleração
começa por compreender
que temos maior controlo da velocidade
do que pensamos, individualmente
e enquanto sociedade.
Às vezes, precisamos de nos melhorar
para avançar mais depressa.
Queremos resolver os impasses,
acelerar o socorro a vítimas de furacões
ou usar a impressão 3D para produzir
aquilo de que precisamos, na hora,
exatamente quando precisamos.
Às vezes, porém, queremos
que o nosso ambiente
pareça mais lento
para elaborar a solução
para os acidentes devidos à velocidade.
E tudo bem não estar sempre
a ser estimulado.
É bom para adultos e crianças.
Talvez seja chato,
mas dá-nos tempo para refletir.
O tempo vagaroso não é tempo perdido.
E nós precisamos rever o
que significa poupar tempo.
A cultura e os rituais em todo o mundo
desenvolvem-se na lentidão,
porque a lentidão ajuda-nos a reforçar
os nossos valores partilhados
e interligados.
E a interligação é uma parte
crítica de ser humano.
Nós precisamos de dominar a velocidade,
o que significa pensar com cuidado
nas contrapartidas de qualquer tecnologia.
Será que isso nos ajuda a recuperar
o tempo que podemos usar
para expressar a nossa humanidade?
Ficaremos com a doença da pressa?
As outras pessoas ficarão
com a doença da pressa?
Se vocês tiverem a sorte
de decidir o ritmo
com que querem viajar pela vida,
isso é um privilégio.
Usem-no.
Vocês podem decidir
que tanto precisam de acelerar
como de criar tempo lento:
tempo para refletir,
para se infiltrar no seu próprio ritmo,
tempo para ouvir,
para ter empatia,
para descansar a mente,
para permanecer à mesa de jantar.
Assim, à medida que avançamos
no futuro,
consideremos a possibilidade
de definir as tecnologias da velocidade,
o objetivo da velocidade
e as nossas expetativas de velocidade
para um ritmo mais humano.
Obrigada.
(Aplausos)
Já se perguntaram
por que estamos cercados de coisas
que nos ajudam a fazer tudo
cada vez mais rápido?
Comunicar mais rápido,
mas também trabalhar mais rápido,
ganhar dinheiro mais rápido,
viajar mais rápido,
encontrar um namorado mais rápido,
cozinhar mais rápido, limpar mais rápido
e fazer tudo isso ao mesmo tempo?
Como vocês se sentem cada vez mais
sobrecarregados o tempo todo?
Para minha geração,
a velocidade é um direito de nascença.
Às vezes, acho que nossa velocidade mínima
deve ser a do Gillette Mach 3.
Menos do que isso, tememos perder
nossa vantagem competitiva.
Mas até mesmo minha geração
começa a questionar
se dominamos a velocidade
ou se somos dominados por ela.
Sou antropóloga da Rand Corporation
e, enquanto muitos antropólogos
estudam culturas antigas,
eu me concentro em culturas modernas
e em como nos adaptamos
a todas essas mudanças
que acontecem no mundo.
Recentemente, juntei-me a um engenheiro,
Seifu Chonde, para estudar a velocidade.
Ambos nos interessamos em como as pessoas
se adaptam a essa época de aceleração
e nas implicações de segurança e política.
Como seria o mundo daqui a 25 anos
se o ritmo atual de mudanças
continuar acelerando?
Como afetaria os transportes,
o aprendizado, a comunicação,
a indústria, o armamento
ou até mesmo a seleção natural?
Será que um futuro mais rápido
nos tornaria mais seguros e produtivos?
Ou nos tornaria mais vulneráveis?
Em nossa pesquisa, as pessoas aceitaram
a aceleração como inevitável,
tanto as emoções
quanto a falta de controle.
Elas temem que, se desacelerarem,
podem correr o risco de ficarem obsoletas.
Elas preferem ficar exaustas
a ficar enferrujadas,
mas, ao mesmo tempo,
temem que a velocidade
acabe com suas tradições culturais
e o sentido de lar.
Mas mesmo quem está ganhando
no jogo da velocidade
admite um certo desconforto.
Vê que a aceleração
amplia a diferença entre os ricos,
que andam por aí de jato particular,
e os pobres,
que são deixados na poeira digital.
Sim, temos boas razões para prever
que o futuro será mais rápido,
mas percebi
que a velocidade é um paradoxo
e, como todos os bons paradoxos,
nos ensina sobre a experiência humana,
por mais absurda e complexa que seja.
O primeiro paradoxo
é que adoramos velocidade
e vibramos por sua intensidade.
Mas nosso cérebro pré-histórico
não foi feito para isso.
Assim, inventamos montanhas-russas,
carros de corrida e aviões supersônicos,
mas machucamos o pescoço,
ficamos enjoados no carro,
desorientados pelo fuso horário.
Não evoluímos para a multitarefa.
Em vez disso, evoluímos para fazer
uma coisa com foco incrível,
como a caça, não necessariamente
com grande velocidade,
mas com resistência por grande distância.
Mas agora há uma lacuna crescente
entre nossa biologia
e nosso estilo de vida,
uma incompatibilidade entre a capacidade
do corpo e o que exigimos dele.
É um fenômeno que meus mentores chamam
de "antiquados na pista expressa".
(Risos)
Um segundo paradoxo da velocidade
é que ela pode ser medida objetivamente.
Quilômetros por hora,
gigabytes por segundo.
Mas a percepção da velocidade,
e se gostamos dela,
é altamente subjetiva.
Podemos documentar
que o ritmo em que adotamos
novas tecnologias está aumentando.
Por exemplo, foram necessários 85 anos
desde a introdução do telefone
até o tempo em que a maioria
das pessoas tivesse telefone em casa.
Por outro lado, levou apenas 13 anos
para a maioria de nós ter smartphones.
E a maneira como as pessoas
agem e reagem à velocidade
varia segundo a cultura
e entre pessoas diferentes
dentro da mesma cultura.
Interações que podem ser vistas
como agradavelmente rápidas
e convenientes em algumas culturas
podem ser extremamente
grosseiras em outras.
Você não pediria uma xícara para viagem
em uma cerimônia de chá japonesa
para poder partir
para o próximo ponto turístico,
não é mesmo?
Um terceiro paradoxo
é que velocidade gera velocidade.
Quanto mais rápido respondo,
mais respostas recebo
e mais rápido tenho que responder de novo.
Ter mais comunicação
e informação ao nosso alcance
a qualquer momento
deveria tornar a tomada de decisões
mais fácil e mais racional.
Mas parece que não é o que acontece.
Eis apenas mais um paradoxo:
se todas essas tecnologias mais rápidas
deveriam nos libertar do trabalho penoso,
por que todos nos sentimos
tão pressionados pelo tempo?
Por que estamos batendo
nossos carros em número recorde
por acharmos que precisamos responder
a uma mensagem imediatamente?
Será que a vida na pista expressa
não deveria ser um pouco mais divertida
com um pouco menos de ansiedade?
Os falantes de alemão
têm uma palavra para isso:
"Eilkrankheit",
que significa "doença da pressa".
Quando precisamos tomar decisões rápidas,
o piloto automático entra em ação,
e confiamos nos comportamentos
que aprendemos,
em nossos reflexos
e nossas tendências cognitivas
para nos ajudar a perceber
e responder rapidamente.
Às vezes, isso salva nossa vida, não é?
Lutar ou fugir.
Mas, às vezes, isso
nos desencaminha a longo prazo.
Muitas vezes, quando nossa sociedade
tem falhas importantes,
não são falhas tecnológicas.
São falhas que acontecem
quando tomamos decisões muito rapidamente
no piloto automático.
Não fizemos o pensamento
criativo ou crítico necessário
para ligar os pontos,
eliminar informações falsas
ou entender a complexidade.
Esse tipo de pensamento
não pode ser feito rapidamente.
Isso é pensamento lento.
Dois psicólogos,
Daniel Kahneman e Amos Tversky,
começaram a chamar a atenção
para isso em 1974,
e continuamos lutando para fazer algo
com as percepções deles.
Podemos pensar em toda a história moderna
como um surto de aceleração após o outro.
É como pensar que,
se acelerarmos o bastante,
poderemos escapar de nossos problemas.
Mas nunca escapamos.
Sabemos disso em nossa vida,
e os legisladores também sabem.
Agora nos voltamos
para a inteligência artificial
para nos ajudar decidir
melhor e mais rápido
para processar um universo de dados
em constante expansão.
Mas as máquinas que processam dados
não substituem o pensamento
crítico e sustentado de seres humanos,
cujo cérebro antiquado precisa de tempo
para permitir que seus impulsos diminuam,
para desacelerar a mente
e para deixar os pensamentos fluírem.
Se estiverem começando a pensar
que devemos apenas pisar no freio,
essa nem sempre será a solução certa.
Todos sabemos que um trem que anda
muito rápido pode descarrilhar na curva,
mas Seifu, o engenheiro, me ensinou
que um trem que anda muito devagar
perto da curva também pode descarrilhar.
Gerenciar esse surto de aceleração
começa com o entendimento
de que temos mais controle
sobre a velocidade do que pensamos,
individualmente e como sociedade.
Às vezes, precisamos nos planejar
para ir mais rápido.
Queremos resolver o impasse,
acelerar o socorro às vítimas de furacões
ou usar a impressão 3D para produzir
o que precisamos no local,
exatamente quando precisamos.
Às vezes, porém, queremos
que nosso ambiente pareça mais lento
para planejar o impacto
pela experiência rápida.
E não há problema em não ser
estimulado o tempo todo.
É bom para adultos
e crianças.
Talvez seja chato,
mas nos dá tempo para refletir.
Tempo lento não é perda de tempo.
Precisamos reconsiderar
o significado de economizar tempo.
Cultura e rituais em todo o mundo
se desenvolvem na lentidão,
porque a lentidão nos ajuda
a reforçar nossos valores
compartilhados e a nos relacionar.
As relações são uma parte
importante do ser humano.
Precisamos dominar a velocidade,
o que significa considerar cuidadosamente
as vantagens e desvantagens
de qualquer tecnologia.
Será que isso lhe ajudará a recuperar
o tempo para expressar sua humanidade?
Será que isso deixará você
e os outros com a doença da pressa?
Se você tiver sorte o bastante
para decidir o ritmo que deseja seguir,
será um privilégio.
Use-o.
Você pode decidir
que precisa tanto acelerar
quanto criar um tempo lento:
tempo para refletir,
para passar
em seu próprio ritmo;
tempo para escutar,
para se identificar,
para descansar a mente,
para demorar na mesa de jantar.
À medida que avançamos no futuro,
vamos considerar estabelecer
as tecnologias da velocidade,
o objetivo da velocidade
e nossas expectativas da velocidade
a um ritmo mais humano.
Obrigada.
(Aplausos)
V-ați întrebat vreodată de ce suntem
înconjurați de lucruri care ne ajută
să facem totul mai rapid,
mai rapid şi mai rapid?
Să comunicăm mai rapid,
dar să şi lucrăm mai rapid,
să transferăm bani mai rapid,
să călătorim mai rapid,
să găsim un partener mai rapid,
Să gătim, să facem curat mai rapid
şi să le facem pe toate în acelaşi timp?
Cum ți se pare ideea de a îngrămădi mai
multe lucruri de făcut într-o singură zi?
Pentru americanii din generația mea,
viteza pare a fi un drept din naştere.
Uneori cred că viteza noastră minimă
este Mach 3.
Altceva mai puțin de atât și ne temem
că ne pierdem avantajul competitiv.
Dar chiar și generația mea
începe să se întrebe
dacă suntem maeştri ai vitezei
sau viteza este stăpânul nostru.
Sunt antropolog la Rand Corporation,
iar în timp ce mulți antropologi
studiază culturile antice,
eu mă concentrez pe culturile moderne
și pe modul în care ne adaptăm
la toate aceste schimbări
care au loc în lume.
Recent, am făcut echipă cu un inginer,
Seifu Chonde, pentru a studia viteza.
Ne-au interesat atât modul în care oamenii
se adaptează la această eră a vitezei,
cât și implicațiile sale
în materie de securitate și politică.
Cum ar putea arăta lumea noastră
peste 25 de ani,
dacă ritmul actual de schimbare
continuă să se accelereze?
Ce ar însemna asta pentru transport
sau învățare, comunicare,
fabricare, armament
sau chiar pentru selecția naturală?
Un viitor mai rapid ne va face
mai siguri și productivi?
Sau ne va face mai vulnerabili?
În cercetările noastre, oamenii
au acceptat accelerarea ca inevitabilă,
atât senzaţiile tari,
cât și lipsa controlului.
Se tem că dacă ar încetini,
ar putea risca să devină învechiţi.
Ei spun că ar prefera mai degrabă
să clacheze decât să ruginească.
În același timp,
se îngrijorează că viteza ar putea
să erodeze tradițiile lor culturale
sentimentul de „acasă”.
Dar chiar și oamenii care câștigă
la jocul vitezei
recunosc că se simt puțin neliniștiţi.
Ei văd accelerarea ritmului ca o lărgire
a prăpastiei dintre adepții acesteia,
cei care dau tonul
și mișună mereu prin preajmă
şi inadaptații,
cei care rămân în praful digital.
Da, avem motive întemeiate să suspectăm
că viitorul va fi mai alert,
dar ce am ajuns să realizez
este că viteza este paradoxală,
și ca toate paradoxurile bune
ne învață despre experiența umană,
în toată absurditatea
și complexitatea acesteia.
Primul paradox este că iubim viteza
și suntem încântați de intensitatea ei.
Dar creierele noastre preistorice
nu prea sunt construite pentru asta,
așa că inventăm roller-coastere
și mașini de curse și avioane supersonice,
dar suferim, avem rău de maşină
sau resimţim diferența de fus orar.
Nu am evoluat să facem
mai multe lucruri deodată.
Mai degrabă, am evoluat pentru a face
un singur lucru cu o atenție incredibilă,
ca vânătoarea - nu neapărat
cu mare viteză,
dar cu rezistență pe distanță mare.
Dar acum este un decalaj crescând
între biologia și stilul nostru de viață,
o nepotrivire între scopul corpului nostru
și ceea ce îl constrângem să facă.
Un fenomen pe care mentorii mei l-au numit
„Cei din epoca de piatră pe banda rapidă".
(Râsete)
Un al doilea paradox al vitezei este acela
că poate fi măsurată obiectiv. Corect?
Kilometri pe oră, gigabiţi pe secundă.
Dar cum se simte viteza,
și dacă ne place sau nu,
este foarte subiectiv.
Deci putem să documentăm
faptul că viteza cu care adoptăm
noi tehnologii este în creştere.
Spre exemplu, a durat 85 de ani
de la introducerea telefonului
şi până când majoritatea americanilor
au avut telefoane mobile acasă.
Însă a durat doar 13 ani ca majoritatea
dintre noi să avem smartphone-uri.
Și modul în care oamenii acționează
și reacționează la viteză
variază în funcţie de cultură
şi de oamenii din acea cultură.
Interacțiuni care ar putea fi văzute
ca vioaie şi acceptabile
în anumite culturi ar putea fi văzute
ca îngrozitor de nepoliticoase în altele.
Adică, nu ai cere un ceai de luat la drum
la o ceremonie de ceai japoneză
ca să poţi da buzna
la următoarea destinație turistică.
Ai face asta?
Un al treilea paradox
este că viteza dă naştere la viteză.
Cu cât răspund mai repede,
cu atât primesc mai multe răspunsuri,
şi cu atât va trebui
să răspund mai repede din nou.
Având mai multă comunicare
și informație la îndemâna noastră
la un moment dat,
trebuia să ne ajute să decidem
mai ușor și mai rațional.
Dar asta nu pare
să se întâmple cu adevărat.
Iată încă un alt paradox:
Dacă toate aceste tehnologii mai rapide
ar fi trebuit să ne elibereze de corvoadă,
de ce ne simțim cu toții
atât de presaţi de timp?
De ce ne accidentăm mașinile
în număr record
deoarece credem că trebuie
să răspundem imediat la acel SMS?
Nu ar trebui ca viaţa pe bandă rapidă
să fie ceva mai distractivă
şi ceva mai puţin anxioasă?
Vorbitorii de germană
au un cuvânt pentru acest lucru:
„Eilkrankheit".
În română, asta se traduce
prin „boala grăbitului”.
Când trebuie să luăm decizii rapide,
creierul automat preia controlul,
și ne bazăm pe
comportamentele noastre învățate,
pe reflexele noastre,
pe prejudecăţile noastre cognitive,
pentru a ne ajuta să percepem
și să răspundem rapid.
Uneori asta ne salvează viața, nu?
Luptă sau fugi.
Dar uneori ne conduce la rătăcire
pe termen lung.
Deseori, când societatea noastră
are eşecuri majore,
nu sunt eșecuri tehnologice.
Sunt eșecuri care se întâmplă
când luăm decizii prea repede,
în modul de operare autopilot.
Nu avem gândirea creativă
sau critică necesară
pentru a conecta punctele
sau a elimina informaţiile false
sau să dăm sens complexităţii.
Acest tip de gândire
nu poate fi făcut repede.
Asta presupune gândire lentă.
Doi psihologi, Daniel Kahneman
şi Amos Tversky
au început să sublinieze
acest lucru în 1974,
și încă ne chinuim
să facem ceva cu ideile lor.
Toată istoria modernă poate fi gândită
ca o serie de impulsuri de accelerare.
Este ca și cum am crede
că dacă ne grăbim suficient,
ne putem depăși problemele.
Dar niciodată nu facem asta.
Ştim asta în vieţile noastre,
şi factorii de decizie o știu și ei.
Aşa că acum ne îndreptăm
către inteligenţa artificială
ca să ne ajute să luăm decizii
mai rapide şi mai inteligente
ca să procesăm acest univers de date
în continuă expansiune.
Dar mașinile mestecătoare de date
nu sunt înlocuitoare
pentru gândirea critică şi susţinută
a oamenilor,
al căror creier primitiv are nevoie
de timp pentru a ține în frâu impulsurile,
pentru ca mintea să se limpezească
şi să lase gândurile să curgă.
Dacă începeţi să gândiţi
că ar trebui doar să apăsăm frâna,
asta nu ar fi mereu soluţia corectă.
Știm că dacă un tren merge prea rapid
în jurul unei curbe, poate deraia,
dar Seifu, inginerul, m-a învățat
că dacă un tren merge prea încet
în jurul unei curbe, și așa poate deraia.
Gestionarea acestui impuls de accelerare
începe cu înțelegerea faptului
că avem mai mult control asupra vitezei
decât credem că avem,
individual, dar şi ca societate.
Uneori, va trebui să ne tehnologizăm
pe noi înșine pentru a merge mai repede.
Uneori vom dori să rezolvăm blocaje,
să accelerăm ajutorul în caz de dezastre
pentru victimele unui uragan
sau să folosim imprimante 3D
pentru a produce pe loc cele necesare,
exact atunci când avem nevoie.
Uneori, însă, ne vom dori să facem
ca mediul nostru să se simtă mai lent
pentru a scoate accidentul
din contextul vitezei.
Și e în regulă să nu fi
stimulat tot timpul.
E benefic pentru adulţi,
dar şi pentru copii.
Poate că este plictisitor,
dar ne oferă timp să reflectăm.
Timpul lent nu este un timp pierdut.
Și trebuie să reconsiderăm
ce înseamnă să economisești timp.
Cultura și ritualurile din întreaga lume
se construiesc în lentoare
pentru că lentoarea ne ajută să consolidăm
valorile comune și să ne conectăm.
Iar conexiunea este
o parte critică a ființei umane.
Trebuie să stăpânim viteza,
și asta înseamnă să gândim cu atenție
compromisurile oricărei tehnologii date.
Vă va ajuta să revendicați timpul ca să-l
folosiţi pentru a vă exprima umanitatea?
Vă va face să simţiţi răul de grabă?
Va da altor oameni rău de grabă?
Dacă aveţi norocul să decideţi ritmul
cu care vreţi să călătoriţi prin viață,
e un privilegiu.
Folosiţi-l.
Aţi putea decide că aveţi nevoie
atât să acceleraţi,
cât şi să creaţi un timp mai lent:
timp pentru a reflecta,
pentru a filtra lucrurile
în propriul ritm...
timp să gândiţi,
să empatizaţi,
să vă odihniţi mintea,
să zăboviţi la masa din bucătărie.
Așadar, pe măsură ce ne uităm
mai atent la viitor,
să luăm în considerare setarea
tehnologiilor de viteză,
scopul vitezei
şi aşteptările noastre legate de viteză
la o viteză un pic mai umană.
Mulţumesc.
(Aplauze)
Задумывались ли вы, почему нас окружают
вещи, помогающие делать всё
быстрее, быстрее и ещё быстрее?
Быстрее общаться,
быстрее работать,
совершать банковские операции,
быстрее путешествовать,
находить себе пару,
быстрее готовить, убирать
и делать всё это одновременно?
Как вам — пытаться втиснуть как можно
больше всего в каждый час бодрствования?
Для американцев моего поколения
скорость кажется неотъемлемым правом.
Иногда я думаю, что наша
минимальная скорость — сверхзвуковая.
Сто́ит замедлиться, и кажется,
что мы теряем конкурентное преимущество.
Но даже люди моего поколения
начинают сомневаться:
мы повелеваем скоростью
или скорость повелевает нами.
Я антрополог в корпорации Rand,
и если многие антропологи
изучают древние культуры,
я изучаю современные культуры
и нашу адаптацию
к изменениям, происходящим в мире.
Недавно я объединила усилия с инженером
Сейфу Конде, чтобы изучать скорость.
Нас обоих интересовало,
как люди адаптируются к веку ускорения,
как это влияет на безопасность и политику.
Каким может быть наш мир через 25 лет,
если сохранятся
сегодняшние темпы ускорения?
Как это скажется на транспорте,
обучении, коммуникации,
производстве, вооружении
и даже на естественном отборе?
Сделает ли скоростное будущее
нашу жизнь безопаснее и продуктивнее?
Или же мы станем уязвимее?
Согласно нашему исследованию, люди
восприняли ускорение как неизбежность,
включая волнение и потерю контроля.
Они боятся, что если замедлятся,
то могут отстать.
Говорят, что лучше сгореть, чем заржаветь.
И в то же время
они беспокоятся, что скорость
может размыть их культурные традиции
и чувство до́ма.
Но даже те, кто побеждает
в игре на скорость,
признают, что им немного не по себе.
Они видят, как ускорение расширяет
пропасть между имущими,
успешными и мобильными
и неимущими,
которым остаётся глотать цифровую пыль.
У нас есть все основания предполагать,
что будущее будет скоростным,
но я поняла,
что скорость парадоксальна,
и как все хорошие парадоксы
она рассказвает нам о человеческом опыте,
каким бы абсурдным и сложным он ни был.
Первый парадокс в том,
что мы любим скорость,
она приводит нас в волнение.
Но наш первобытный мозг к ней не готов,
поэтому мы придумали американские горки,
гоночные кары и сверхзвуковые самолёты,
но нам становится плохо, тошнит,
хочется спать.
Эволюция не научила нас многозадачности.
Напротив, мы научились полностью
сосредоточиваться на одном деле,
например охоте, и скорость в нём не важна,
важна долгосрочная выдержка.
Сейчас пропасть между нашей биологией
и образом жизни расширяется,
есть несоответствие между нашими телами
и тем, что мы заставляем их делать.
Мои учителя назвали этот феномен
«пещерные люди на скоростной трассе».
(Смех)
Второй парадокс скорости в том,
что её нельзя объективно измерить. Так?
Километры в час, гигабайты в секунду.
Но как ощущается скорость,
нравится ли она нам,
остаётся очень субъективным.
Мы можем отметить,
что скорость внедрения
новых технологий нарастает.
Например, прошло 85 лет
с изобретения телефона
до того, как они появились
в большинстве американских домов.
Напротив, все обзавелись мобильными
телефонами всего за 13 лет.
То, как люди действуют на скорости
и реагируют на неё,
зависит от культуры и различается
для разных людей в рамках одной культуры.
Действия, приятно быстрые и удобные
в одних культурах,
в других могут считаться ужасно грубыми.
То есть я не попрошу чай с собой
на японской чайной церемонии,
чтобы поспешить в следующий
магазин сувениров.
А вы?
Третий парадокс в том,
что скорость порождает скорость.
Чем быстрее я отвечаю,
тем больше отвечают мне
и тем быстрее мне нужно опять отвечать.
Лёгкость коммуникации,
доступность информации
в любой момент
задумывалась как способ сделать
принятие решений легче и рациональнее.
Но не похоже, что это происходит.
Вот ещё один парадокс:
если все эти быстрые технологии
должны были освободить нас от «каторги»,
почему мы всё время вынуждены торопиться?
Почему у нас так много автоаварий,
потому что нужно
срочно ответить на сообщение?
Не должна ли жизнь на скоростной трассе
быть более весёлой
и менее напряжённой?
У немцев есть даже специальное слово
«Eilkrankheit».
Это означает «тошнота от спешки».
Когда мы вынуждены принимать
быстрые решения,
мозг переходит в «автопилот»,
мы действуем по привычке,
согласно рефлексам
и когнитивным предрассудкам,
чтобы быстрее понять и отреагировать.
Иногда это может спасти жизнь.
Бей или беги.
Но иногда в долгосрочной перспективе
это заводит нас не туда.
Часто, когда в обществе
происходят крупные сбои,
виной тому не технологии.
Это ошибки из-за слишком быстро
принятых решений,
решений на автопилоте.
Мы не проявили творческого
или критического мышления,
чтобы связать всё воедино,
исключить ложную информацию,
понять всю сложность.
Так думать быстро невозможно.
Это должно происходить медленно.
Два психолога,
Даниэл Канеман и Амос Тверски,
начали указывать на это ещё в 1974-м,
и мы всё ещё не знаем,
что делать с их находками.
Вся современная история —
это один рывок ускорения за другим.
Словно мы думаем,
что если достаточно ускоримся,
то оставим позади все проблемы.
Но этого не происходит.
Мы знаем это по своей жизни,
политикам тоже это известно.
Сейчас мы обращаемся
к искусственному интеллекту
за помощью в быстром принятии
умных решений,
в обработке всё расширяющейся
вселенной данных.
Но щёлкающие данные машины
не являются заменой
критическому и устойчивому мышлению,
свойственному людям,
чьему первобытному мозгу нужно
немного времени, чтобы погасить импульсы,
замедлиться,
чтобы потекла мысль.
Если вам начинает казаться,
что нужно просто нажать на тормоза,
это не всегда будет правильным решением.
Всем известно, что скоростной поезд
на повороте может сойти с рельсов,
но инженер Сейфу,
объяснил мне, что то же может произойти,
если поезд движется слишком медленно.
Чтобы справиться с рывками ускорения,
нужно начать с понимания того,
что у нас больше контроля над скоростью,
чем мы думаем, —
у каждого из нас и у всего общества.
Иногда нужно научить себя
двигаться быстрее.
Иногда нужно решить срочную проблему,
ускорить эвакуацию жертв урагана,
срочно напечатать что-то на 3D-принтере,
если это необходимо.
Иногда, однако, нужно замедлить среду,
выскочить из этой гонки.
Не всегда себя подталкивать —
это нормально.
Это полезно и взрослым,
и детям.
Может быть скучновато,
но даёт возможность подумать.
Медленное время не потеряно впустую.
Нам нужно только переосмыслить,
что значит беречь время.
В мире культура и ритуалы
создавались медленно,
так возможно усилить общие ценности
и найти точки соприкосновения.
А сопричастность — важнейшая часть того,
что значит быть человеком.
Нам нужно освоить скорость,
то есть хорошо подумать о плюсах и минусах
любого технологического новшества.
Даст ли оно вам время, чтобы проявить
свою человеческую сущность?
Будет ли вас мутить от скорости?
Будет ли плохо окружающим?
Если вам повезёт определиться
со скоростью своей жизни —
это благо.
Используйте его.
Вы, возможно, решите, что нужно
сразу и ускориться
и замедлиться:
нужно время на размышления,
на то, чтобы вникнуть
в своём темпе;
время выслушать,
проявить сочувствие,
отдохнуть,
насладиться обедом.
Направляясь в будущее,
пусть скоростные технологии
отвечают за скорость,
а наши ожидания от скорости
соответствуют нашему человеческому темпу.
Спасибо.
(Аплодисменты)
Da li se ikada pitate, zašto smo okruženi
stvarima koje pomažu da uradimo sve
brže, brže i brže?
Da brže komuniciramo,
ali i brže radimo,
brže obavljamo poslove u banci
brže putujemo, brže upoznamo nekoga,
brže kuvamo, čistimo
i sve to uradimo u isto vreme?
Šta mislite o tome da ugurate
još više obaveza u svaku budnu minutu?
Znate, za moju generaciju Amerikanaca
brzina se čini rođenjem dato pravo.
Ponekad mislim da je naša
minimalna brzina mah 3.
Išta manje od toga, i strahujemo da
izgubimo našu takmičarsku oštrinu.
Ali čak i moja generacija
počela je da se pita
da li smo mi gospodari brzine
Ili brzina gospodari nama.
Ja sam antropolog u Rand korporaciji
i dok mnogi antropolozi
proučavaju antičke kulture,
ja se fokusiram na moderne kulture
i kako se prilagođavamo
svim promenama koje se dešavaju u svetu.
Nedavno, počela sam da proučavam
brzinu sa inžinjerom Sejfuom Čondeom.
Interesovalo nas je kako se ljudi
prilagođavaju ovom dobu ubrzanja,
njegovim bezbednosnim
i strateškim implikacijama.
Kako bi mogao naš svet
da izgleda za 25 godina
ako se trenutni tempo promene
nastavlja ubrzavati?
Šta bi to značilo za prevoz,
ili učenje, komunikaciju,
proizvodnju, naoružanje
Ili čak prirodnu selekciju?
Da li će nas brža budućnost
učiniti bezbednijim i produktivnijim?
Ili će nas učiniti ranjivijim?
U našem istraživanju, ljudi su ubrzanje
prihvatili kao neizbežno
i uzbuđenja, kao i manjak kontrole.
Ako uspore, boje se
da bi rizikovali da postanu beskorisni.
Oni kažu da im je draže da izgore,
nego da zarđaju.
Ali istovremeno,
brinu se da bi brzina mogla
da uruši njihove kulturne tradicije
i njihov osećaj doma.
Čak i ljudi koji pobeđuju u igri brzine
priznaju da im nije lagodno.
Vide ubrzanje kao proširenje
razdvojenosti između onih koji imaju,
džet-setera koji zuje unaokolo,
i onih koji nemaju,
koji su ostavljeni u digitalnoj prašini.
Da, mi imamo dobre razloge da predvidimo
da će budućnost biti brža,
ali ono što sam ja shvatila
jeste da je brzina paradoksalna,
i kao svi dobri paradoksi
uči nas o ljudskom doživljaju,
apsurdnom i kompleksnom kakav i jeste.
Prvi paradoks je da volimo brzinu,
i oduševljeni smo njenim intenzitetom.
Ali naši praistorijski mozgovi
nisu baš za to opremljeni,
zato izmišljamo rolerkostere,
trkačke automobile i supersonične avione,
ali doživljavamo ušinutost vrata,
mučninu od vožnje,
umor od leta.
Nismo se razvili da radimo
više stvari odjednom.
Naprotiv, razvilii smo se da radimo
jednu stvar sa neverovatnim fokusom,
kao lov - ne nužno sa puno brzine
ali sa izdržljivošću na velike razdaljine.
Ali sada postoji sve veći jaz
između naše biologije i životnih stilova,
neslaganje između toga za šta su naša
tela izgrađena i šta ih teramo da rade.
To je fenomen koji su moji mentori
nazvali "Kameno dobci u brzoj traci".
(Smeh)
Drugi paradoks brzine je da može biti
objektivno izmerena. Zar ne?
Kilometri po satu, gigabajti po sekundi.
Ali kako se brzina pojmi,
i da li nam se dopada,
je vrlo subjektivno.
Tako da možemo zabeležiti
da se ritam po kojem usvajamo
nove tehnologije ubrzava.
Na primer, bilo je potrebno 85 godina
od pojave telefona
do trenutka kada je većina Amerikanaca
imala telefon u kući.
Nasupro tome, samo 13 godina
je bilo potrebno
da bi većina nas imala pametne telefone.
A kako se ljudi ponašaju
i reaguju na brzinu
varira od kulture i između različitih
ljudi unutar iste kulture.
Interakcije koje se mogu posmatrati
kao prijatno hitrim i pogodnim
u nekim kulturama
mogle bi se smatrati uvredljivim u drugim.
Mislim, ne biste tražili čašu za poneti
na japanskoj čajnoj ceremoniji
da biste brzo stigli do narednog
turističkog odredišta.
Da li biste?
Treći paradoks je da brzina stvara brzinu.
Što brže odgovorim,
više ću odgovora dobiti,
brže ću opet morati da odgovorim.
Imati više komunikacije
i informacija na dohvat ruke
u bilo kom trenutku
je trebalo da učini donošenje odluka
lakšim i racionalnijim.
Ali izgleda da se to u stvari ne dešava.
Evo još jednog paradoksa:
ako je trebalo da nas sve ove brze
tehnologije oslobe napora posla,
zašto se svi osećamo
pod pritiskom vremena?
Zašto uništavamo naše automobile
u rekordnom broju,
zato što mislimo da moramo
odmah odgovoriti na tu poruku?
Zar ne bi život u brzoj traci
trebao biti malo zabavniji
i malo manje anksiozan?
Oni koji govore nemački imaju i reč za to:
"Eilkrankheit."
Na engleskom je to "bolest žurbe".
Kada moramo da donesemo brze odluke,
pokreće se automatski mozak,
i mi se oslanjamo
na naša usvojena ponašanja
naše reflekse, naše
kognitivne pristrasnosti
da nam pomognu da shvatimo
i odreagujemo brzo.
Ponekad nam to spašava život, zar ne?
Borba ili bekstvo.
Ali ponekad nas skrene
sa pravog puta na duže staze.
Često, kada naše društvo
prolazi kroz ogromne neuspehe,
to nisu tehnološki neuspesi.
To su neuspesi koji se dese
kada donosimo užurbane odluke
na autopilotu.
Nismo razmislili kreativno ili kritički
da bismo povezali tačke
ili iskorenili pogrešnu informaciju
ili razjasnili kompleksnosti.
Takvo razmišljanje
ne može biti urađeno brzo.
To je sporo razmišljanje.
Dva psihologa,
Danijel Kaneman i Amos Tverski
su ovo naglasili još 1974,
i mi se dalje borimo da uradimo
nešto sa njihovim saznanjima.
Cela moderna istorija može se smatrati
jednim izlivom ubrzanosti za drugim.
To je kao da smatramo,
ako dovoljno ubrzamo,
možemo pobeći od naših problema.
Ali mi to nikada ne postignemo.
Mi to znamo u našim životima
i donosioci zakona znaju to isto.
Zato se sada okrećemo
ka veštačkoj inteligenciji
da nam pomogne da donesemo
brže i pametnije odluke
da shvatimo taj sve širi
univerzum podataka.
Ali mašine koje drobe podatke nisu zamena
za kritičko i održivo razmišljanje
koje vrše ljudi,
čijim je mozgovima iz kamenog doba
potrebno malo više vremena
da im impulsi splasnu, da se uspori um
i da se dopusti da teku misli.
Ako počinjete da mislite
da samo treba da povučemo kočnice,
to neće uvek biti pravo rešenje.
Mi znamo da voz, koji previše brzo ide
kroz krivinu može iskliznuti iz šina,
ali Sejfu, inžinjer
naučio me je da voz koji ide presporo
kroz krivinu može isto iskliznuti iz šina.
Tako da upravljanje ovim izlivom ubrzanja
počinje sa razumevanjem
da mi imamo više kontrole nad brzinom
nego što mislimo da imamo,
individualno i kao društvo.
Ponekad ćemo morati sebe
da ustrojimo da idemo brže.
Mi ćemo hteti da rešimo zastoje,
ubrzamo oporavak od katastrofe
za žrtve uragana
ili da koristimo 3D štampanje
da odmah proizvedemo šta nam treba,
baš kada nam treba.
Ponekad, međutim, želećemo
da učinimo našu okolinu sporijom
da stvorimo izlaz
iz tog iskustva ubrzanosti.
I okej je da ne budemo
stimulusani sve vreme.
Dobro je za odrasle
i za decu.
Možda je dosadno,
ali daje nam vremena da razmislimo.
Sporo vreme nije protraćeno vreme.
I moramo da ponovo promislimo
šta znači uštedeti vreme.
Kultura i rituali oko sveta
se grade u usporenosti,
jer nam usporenost pomaže da ojačamo
naše zajedničke vrednosti i povežemo se.
A povezanost je kritičan deo ljudskosti.
Moramo da ovladamo brzinom,
i to znači da pažljivo razmislimo
o ustupcima od bilo koje tehnologije.
Da li će vam pomoći da vratite vreme koje
možete koristiti da izrazite ljudskost?
Da li će vam izazvati bolest žurbe?
Da li će drugim izazvati bolest žurbe?
Ako ste dovoljno te sreće da odlučite
tempo kojim želite da putujete kroz život,
to je privilegija.
Iskoristite je.
Možda odlučite da morate da ujedno ubrzate
i da stvorite sporo vreme:
vreme za razmišljanje,
da se pročistite
u vašem tempu;
vreme da slušate,
da saosećate,
da odmorite um,
da otežete za stolom za večeru.
Dakle kako ulazimo u budućnost,
uzmimo u obzir postavljanje
tehnologije brzine,
svrhu brzine
i naša očekivanja od brzine
na ljudskiji tempo.
Hvala vam.
(Aplauz)
Undrar du ibland varför vi är omgivna av
saker som hjälper oss att göra allt
snabbare och snabbare och snabbare?
Kommunicera snabbare,
men också arbeta snabbare,
göra bankärenden snabbare,
resa snabbare, hitta en date snabbare,
laga mat snabbare, städa snabbare
och göra allt detta samtidigt?
Hur känner du inför att klämma in
allt mer i varenda vaken timme?
Nå, för min generation av amerikaner,
känns hastighet som en rättighet.
Ibland tänker jag att
vår lägsta hastighet är Mach 3.
Allt som är lägre får oss att
känna att vi förlorar vår konkurrenskraft.
Men även min generation
börjar ifrågasätta
huruvida vi kontrollerar hastigheten
eller om hastigheten kontrollerar oss.
Jag är antropolog vid Rand Corporation,
och då många antropologer
studerar antika kulturer,
fokuserar jag på nutida kulturer
och hur vi anpassar oss
till alla dessa förändringar
som händer i världen.
Jag mötte nyligen upp med en ingenjör,
Seifu Chonde, för att studera hastighet.
Vi var intresserade av hur människor
anpassar sig till denna acceleration
och dess implikationer på
säkerhet och politik.
Hur kan vår värld se ut om 25 år
om den nuvarande förändringstakten
fortsätter att accelerera?
Vad kommer det betyda för transport,
eller för lärande, kommunikation,
tillverkning, vapen
eller till och med naturligt urval?
Kommer en snabbare framtid få oss
att känna oss mer säkra och produktiva?
Eller få oss att känna oss mer sårbara?
I vår forskning, accepterade människor
accelerationen som oundviklig,
både spänningen och bristen på kontroll.
De fruktade att om vi skulle sakta ner,
skulle de riskera att bli föråldrade.
De sa att de hellre bränner ut sig
än att rosta igen.
Men samtidigt
fruktade de att snabbhet skulle
erodera deras kulturella traditioner
och deras hemkänsla.
Men även folk som vinner i snabbspelet
medger att de känner sig illa till mods.
De upplever att accelerationen
gör sprickan större mellan klasserna
Jet-setters som surrar runt,
och de som inte har något,
som blir lämnade i dammet
av digitaliseringen.
Ja, vi har bra belägg för att
förutspå att framtiden blir snabbare,
men vad jag har börjat inse
är att snabbhet är paradoxal,
och som alla goda paradoxer,
lär den oss något om
mänskliga upplevelser,
hur absurd och komplex den än är.
Den första paradoxen är
att vi älskar snabbhet,
och vi blir exalterade av dess intensitet.
Men våra förhistoriska hjärnor
är inte riktigt byggda för det,
så vi uppfinner berg- och dalbanor
och racingbilar och överljudsplan,
men vi får whiplash, vi blir åksjuka,
jet-laggade,
Vi utvecklades inte för att multitaska.
Snarare utvecklades vi för att göra
en sak med otroligt fokus,
som jakt - men inte nödvändigtvis
med hög hastighet
men med uthållighet för en lång distans.
Men nu är det en större spricka
mellan vår biologi och våra livsstilar,
en missanpassning mellan vad våra kroppar
är byggda för och vad vi utsätter dem för.
Det är ett fenomen mina mentorer kallade
"Stenåldersmän i höghastighetsfilen."
(Skratt)
En andra paradox är att snabbhet
går att mäta objektivt. Visst?
Mil per timme, gigabytes per sekund.
Men hur snabbhet känns,
och huruvida vi tycker om det,
är högst subjektivt.
Så vi kan dokumentera
att vår takt för att ta till oss
ny teknologi ökar.
Till exempel tog det 85 år från
introduktionen av telefonen
till dess att majoriteten av
Amerikaner hade telefon hemma.
Som jämförelse tog det bara 13 år
innan de flesta av oss hade smartphones.
Och hur människor agerar
och reagerar på snabbhet
varierar från kulturer och mellan
olika människor inom samma kultur.
Interaktioner som kan ses som
behagligt livliga och bekväma
inom några kulturer
kan ses som oerhört otrevliga inom andra.
Ni skulle inte be att få en kopp
att "ta med" vid en japansk te-ceremoni
för att kunna hasta vidare
till nästa turistattraktion.
Skulle ni?
En tredje paradox är att
snabbhet föder snabbhet.
Ju snabbare jag svarar
desto fler svar får jag,
och desto snabbare måste jag svara igen.
Att ha mer kommunikation
och mer information tillhanda
när som helst
var menat att göra beslutsfattande
enklare och mer rationellt.
Men det verkar inte riktigt vara så.
Här är en till paradox:
Om alla dessa snabbare tekniker
skulle befria oss från slit,
varför känner vi alla oss så tidspressade?
Varför krockar vi våra bilar rekordmycket,
är det för att tror att vi måste svara
på det där sms:et på direkten?
Borde inte vår liv i den snabba filen
kännas lite mer kul
och lite mindre ångestfylld?
Tysktalande har till och med
ett ord för det här:
"Eilkrankheit."
På engelska är det "skynda-sjukan".
När vi måste ta snabba beslut,
går autopiloten i vår hjärna igång,
och vi litar på våra inlärda beteenden,
våra reflexer, våra kognitiva fördomar,
för att hjälpa oss uppfatta
och svara snabbt.
Ibland räddar det våra liv, visst?
Slåss eller fly.
Men ibland leder de oss vilse
i det långa loppet.
Ofta, när våra samhällen
har stora misslyckanden,
är det inte teknologiska misslyckanden.
De är misslyckanden som händer
för att vi har tagit ett beslut för snabbt
på autopilot.
Vi hade inte det kreativa
eller kritiska tänkandet
för att koppla ihop informationen
eller fasa ut falsk information
eller förstå komplexitet.
Den sortens tänkande sker inte snabbt.
Det är långsamt tänkande.
Två psykologer,
Daniel Kahneman och Amos Tversky,
började peka på detta 1974,
och vi har fortfarande svårt
att göra något med deras insikter.
All modern historia kan ses som
en spurt efter den andra.
Som att vi tänker
att om vi bara ökar hastigheten
så kan vi springa ifrån våra problem.
Men det gör vi aldrig.
Vi vet det i våra egna liv,
och beslutsfattare vet om det också.
Så nu vänder vi oss
till artificiell intelligens
för att hjälpa oss att fatta bättre beslut
för att bearbeta detta oändligt
expanderande universum av data.
Men maskiner som tuggar data
är ingen ersättning
för kritiskt och oavbrutet tänkande
av människor,
vars stenåldershjärnor behöver lite
tid att låta impulserna sjunka undan,
för att bromsa sinnet
och låta tankarna flöda.
Om du börjar tänka att vi
bara borde bromsa helt,
kommer det inte alltid vara
den rätta lösningen.
Vi vet alla att ett tåg som går för fort
runt en sväng kan spåra ur,
men Seifu, ingenjören,
lärde mig att ett tåg som går
för långsamt också kan spåra ur.
Så att hantera denna spurt
börjar med att förstå
att vi har mer kontroll över vår fart
än vi tror vi har,
individuellt och som ett samhälle.
Ibland behöver vi konstruera oss själva
att gå snabbare.
Vi kommer vilja lösa trafikstockningar,
snabba upp katastrofhjälp för orkanoffer
eller använda 3D-skrivare för att
producera vad vi behöver på plats,
precis när vi behöver det.
Ibland, dock, kommer vi vilja att göra att
vår omgivning kännas långsammare
för att konstruera kraschen
ut ur den snabba upplevelsen.
Och det är okej att inte vara
stimulerad hela tiden.
Det är bra för vuxna
och för barn.
Kanske är det tråkigt,
men det ger oss tid att reflektera.
Långsam tid är inte bortkastad tid.
Och vi behöver på nytt
överväga vad det betyder att spara tid.
Kulturer och ritualer världen runt
bygger i långsamhet,
för långsamhet hjälper oss förstärka våra
delade värderingar och föra oss samman.
Och föreningen är en kritisk
del av att vara människa.
Vi behöver styra vår snabbhet,
och det betyder att noggrannt tänka
på konsekvenserna med all teknologi.
Hjälper den dig återvinna tid som du kan
använda för att uttrycka din mänsklighet?
Ger den dig skynda-sjukan?
Ger den andra människor skynda-sjukan?
Om du har möjlgigheten att bestämma
vilken takt du vill resa genom livet,
är det ett privilegium.
Använd det.
Du kanske beslutar att du
både behöver öka hastigheten
och skapa långsam tid:
tid att reflektera,
att filtrera,
i din egen takt;
tid att lyssna,
att empatisera,
att vila ditt sinne,
att dröja kvar vid middagsbordet.
Så medan vi zoomar in i framtiden,
låt oss överväga att sätta
snabbhetens teknologi,
meningen med snabbhet,
och våra förväntningar av snabbhet,
i en mer mänsklig takt.
Tack.
(Applåder)
คุณเคยสงสัยบ้างไหม ทำไมเราถูกล้อมรอบ
ด้วยสิ่งที่ช่วยเราทำทุกสิ่งทุกอย่าง
เร็วขึ้น และเร็วขึ้น และเร็วขึ้น ?
สื่อสารเร็วขึ้น
แต่ก็ต้องทำงานเร็วขึ้น การเงินที่เร็วขึ้น
เดินทางเร็วขึ้น หาคนรักเร็วขึ้น
ทำอาหารเร็วขึ้น ทำความสะอาดเร็วขึ้น
และทำทั้งหมดในเวลาเดียวกัน ?
คุณรู้สึกอย่างไรที่ถูกยัดเยียดมากขึ้น
ในทุกเวลาที่ตื่นนอน ?
สำหรับคนอเมริกันรุ่นของฉัน
ความเร็วเปรียบเสมือนสิทธิที่มีตั้งแต่เกิด
บางครั้ง ฉันคิดว่าความเร็วต่ำสุด
ของเราคือ มัค 3
ถ้าน้อยกว่านี้ พวกเรากลัวว่าจะสูญเสีย
ความสามารถในการแข่งขันไป
แต่แม้กระทั้งคนรุ่นของฉัน ก็เริ่มตั้งคำถาม
ว่าเราเป็นเจ้านายของความเร็ว
หรือความเร็วเป็นเจ้านายของเรา
ฉันเป็นนักมานุษยวิทยา
ที่ แรนด์ คอร์ปอเรชั่น
และในขณะที่นักมานุษยวิทยาคนอื่น
กำลังศึกษาวัฒนธรรมโบราณ
ฉันมุ่งเน้นไปที่วัฒนธรรมสมัยใหม่
และวิธีการที่เราปรับตัว
เข้าหาการเปลี่ยนแปลงทั้งหมด
ที่เกิดขึ้นบนโลก
เมื่อเร็ว ๆ นี้ ฉันได้ร่วมทีมกับวิศวกร
เซฟู ชอนเด เพื่อศึกษาความเร็ว
พวกเราสนใจทั้งเรื่อง วิธีการที่มนุษย์
ปรับตัวเข้ากับยุคแห่งความเร็ว
รวมทั้งนัยด้านความปลอดภัยและนโยบาย
โลกของเราจะเป็นอย่างไรในอีก 25 ปี
หากความเร็วของการเปลี่ยนแปลง
เพิ่มขึ้นเรื่อย ๆ ?
มันจะมีผลอย่างไรกับการเดินทาง
การศึกษา การติดต่อสื่อสาร
การผลิต อาวุธ
หรือแม้กระทั่งการคัดกรองตามธรรมชาติ ?
อนาคตที่รวดเร็วมากขึ้น จะทำให้เรา
มีความปลอดภัยและประสิทธิภาพมากขึ้นไหม ?
หรือมันจะทำให้เรายิ่งเปราะบาง ?
ในงานวิจัยของเรา ผู้คนยอมรับว่า
ความเร็วเป็นเรื่องที่หลีกเลี่ยงไม่ได้
เป็นสิ่งที่น่าตื่นเต้น
และควบคุมได้ยาก
พวกเขากลัวว่า ถ้าพวกเขาช้าลง
พวกเขาจะมีความเสี่ยงที่จะกลายเป็นพวกตกรุ่น
พวกเขากล่าวว่า พวกเขายอมที่จะหมดแรง
ดีกว่าที่จะขึ้นสนิม
แต่ในขณะเดียวกัน
พวกเขากังวลว่าความเร็วจะค่อย ๆ
กัดกร่อนวัฒนธรรม
และความรู้สึกของความเป็นบ้าน
แม้กระทั่งคนที่ชนะ
ในเกมของความเร็ว
ก็ยังยอมรับว่ามีความรู้สึกไม่สบายใจ
พวกเขาเห็นว่า ความเร็วยิ่งถ่างช่องว่าง
ระหว่างคนที่มีฐานะ
พวกที่นั่งเครื่องบินเจ็ท
เดินทางไปทั่ว
กับคนที่ไม่มี
ซึ่งถูกทิ้งไว้ในฝุ่นของดิจิทัล
ใช่ เรามีเหตุผลที่ดีในการทำนายว่า
อนาคตจะรวดเร็วขึ้น
แต่เราก็รับรู้ว่า
ความเร็วก็มีความขัดแย้ง
และเหมือนความขัดแย้งทั้งหมด
มันสอนเราเกี่ยวกับประสบการณ์ของมนุษย์
ที่มีทั้งความไร้สาระและความซับซ้อน
ความขัดแย้งแรก คือ เรารักความเร็ว
และเราก็ตื่นเต้นกับความรุนแรงของมัน
แต่สมองในยุคก่อนประวัติศาสตร์ของเรา
ไม่ได้ถูกสร้างมาเพื่อสิ่งนี้
ดังนั้น เราสร้างรถไฟเหาะ รถแข่ง
และเครื่องบินเหนือเสียง
แต่แรงเหวี่ยงก็ทำให้เราเจ็บปวด เมารถ
เพลียเพราะนั่งเครื่องบิน
พวกเราไม่ได้วิวัฒน์
เพื่อทำงานหลายอย่างพร้อมกัน
แต่เราถูกพัฒนาเพื่อทำงานอย่างเดียว
ด้วยความตั้งใจอย่างสูง
เหมือนกับการล่า ซึ่งความเร็วสูง
ไม่ใช่เรื่องจำเป็น
แต่ความอดทนในการเดินทางไกลต่างหากที่จำเป็น
แต่ในปัจจุบัน เราเพิ่มช่องว่าง
ระหว่างชีวภาพกับการใช้ชีวิตของเรา
การจับคู่ที่ไม่ถูกต้อง ระหว่างสิ่งที่
ร่างกายถูกสร้างขึ้น กับสิ่งที่เราให้มันทำ
มันเป็นปรากฏการณ์ที่อาจารย์ของฉันเรียกว่า
"มนุษย์ยุคหินบนทางด่วน"
(หัวเราะ)
ความขัดแย้งที่สองของความเร็ว คือ
มันถูกวัดในเชิงวัตถุวิสัย ใช่ไหม ?
ไมล์ต่อชั่วโมง กิกะไบต์ต่อวินาที
แต่เรารู้สึกอย่างไรกับความเร็ว
และเราชอบมันรึเปล่า
ซึ่งเป็นเรื่องอัตวิสัยอย่างมาก
ดังนั้น เราอาจบอกได้ว่า
ความเร็วที่เรายอมรับเทคโนโลยีใหม่
นั้นเพิ่มขึ้น
ตัวอย่างเช่น ต้องใช้เวลา 85 ปี
นับจากจุดเริ่มต้น
กว่าที่คนอเมริกันส่วนใหญ่
จะมีโทรศัพท์ในบ้าน
ในทางกลับกัน ใช้เวลาเพียง 13 ปี
ที่พวกเราส่วนใหญ่จะมีสมาร์ทโฟน
และการตอบสนองของคนกับความเร็ว
ก็แตกต่างกันไปตามวัฒนธรรม และแม้แต่
คนที่อยู่ในวัฒนธรรมเดียวกัน
ปฏิสัมพันธ์บางอย่างที่มองว่า
เป็นความคล่องแคล่วและสะดวก
ในบางวัฒนธรรม
กลับถูกมองว่าเป็นเรื่อง
หยายคายในที่อื่น ๆ
ฉันหมายถึง คุณคงจะไม่สั่งชาพร้อมดื่ม
ในพิธีชงชาของญี่ปุ่น
เพื่อคุณจะได้รีบไปสถานที่ท่องเที่ยวต่อไป
ใช่รึเปล่า ?
ความขัดแย้งที่สาม คือ ความเร็ว
ก่อให้เกิดความเร็ว
ยิ่งฉันตอบสนองเร็ว
ฉันก็ได้รับตอบสนองมากขึ้น
และฉันต้องตอบสนองเร็วขึ้นไปอีก
การมีการสื่อสาร
และข้อมูลมากขึ้นที่ปลายนิ้วของเรา
ในชั่วขณะเวลาหนึ่ง
น่าจะทำให้เราตัดสินใจได้ง่ายขึ้น
และสมเหตุสมผลมากขึ้น
แต่นั่นไม่ใช่สิ่งที่เกิดขึ้นจริง
ยังมีความขัดแย้งอีกอย่างหนึ่ง
หากเราหวังว่าเทคโนโลยีที่เร็วขึ้น
จะช่วยให้เราพ้นจากงานที่น่าเบื่อหน่าย
แล้วทำไมเรายังรู้สึกกดดันตลอดเวลา ?
ทำไมเรายังขับรถชนอยู่มาก
เพราะเราต้องคอยตอบข้อความรึเปล่า ?
การใช้ชีวิตอย่างรวดเร็ว
ไม่ทำให้เรารู้สึกสนุกขึ้น
หรือกระวนกระวายน้อยลงหรือ ?
นักพูดเยอรมันเคยยกคำพูดว่า
"Eilkrankheit."
ในภาษาอังกฤษแปลว่า "ความป่วยจากการรีบ"
เมื่อเราต้องตัดสินใจอย่างเร็ว
ระบบอัตโนมัติในสมองของเราจะทำงาน
และเราจะใช้พฤติกรรมที่เราเรียนรู้
การตอบสนองของเรา อคติของเรา
เพื่อช่วยเราในการพิจารณา
และตอบสนองอย่างรวดเร็ว
ซึ่งบางครั้งก็ช่วยชีวิตเราไว้ จริงไหม ?
สู้หรือหนี
แต่บางครั้ง มันก็พาเราหลงทางในระยะยาว
บ่อยครั้ง เมื่อสังคมเรา
เกิดความล้มเหลวครั้งใหญ่
มันไม่ใช่ความล้มเหลวทางเทคโนโลยี
มันคือความล้มเหลว
ที่เกิดเมื่อเราตัดสินใจเร็วเกินไป
ด้วยระบบอัตโนมัติของสมอง
เราไม่ได้คิดอย่างสร้างสรรค์หรือรอบคอบ
ตามที่ควรจะเป็น
เพื่อเชื่อมโยงจุดต่าง ๆ
หรือกรองข้อมูลที่ผิดพลาดออกไป
หรือทำความเข้าใจเรื่องที่ซับซ้อน
การคิดแบบนี้ไม่สามารถทำได้อย่างรวดเร็ว
มันเป็นสิ่งที่ต้องทำช้า ๆ
นักจิตวิทยา 2 คน แดเนียล คาเนอมาน และ
เอมอส ทเวอร์สกี้
เริ่มชี้ให้เห็นประเด็นนี้ในปี 1974
และเรายังคงติดอยู่ในวังวน
เพื่อทำบางอย่างจากการหยั่งรู้นั้น
ประวัติศาสตร์สมัยใหม่ทั้งหมด
อาจถูกมองว่าเป็นการเร่งความเร็วขึ้น
เหมือนกับว่า เราคิดว่า
ถ้าเราเร็วขึ้นอีก
เราจะหนีพ้นจากปัญหาของเราได้
แต่เราไม่เคยทำเช่นนั้นได้
เรารู้สิ่งนี้ในชีวิตของเรา
และผู้กำหนดนโยบายก็รู้เช่นกัน
ในตอนนี้ เราใช้ปัญญาประดิษฐ์
เพื่อช่วยเราให้ตัดสินใจได้เร็วขึ้น
และฉลาดขึ้น
เพื่อจัดการกับข้อมูล
ที่ขยายตัวตลอดเวลา
แต่เครื่องจักรที่คำนวณข้อมูล
ก็ไม่สามารถแทนที่
การคิดแบบมีวิจารณญาณและยั่งยืน
โดยมนุษย์
ซึ่งมีสมองในยุคหิน ที่ต้องการเวลา
เพื่อลดแรงผลักดันของตนเอง
เพื่อทำใจให้ช้าลง
และปล่อยให้กระแสความคิดดำเนินไป
ถ้าเราเริ่มคิดว่า เราน่าจะเหยียบเบรค
นั่นอาจไม่ใช่ทางออกที่ถูกต้องเสมอไป
เรารู้ว่า รถไฟที่เข้าโค้งเร็วเกินไปจะตกราง
แต่วิศวกรอย่างเซฟู
สอนฉันว่า รถไฟที่เข้าโค้งช้าเกินไป
ก็ตกรางได้เช่นกัน
การจัดการความเร็ว
จึงต้องเริ่มด้วยความเข้าใจ
ว่าเรามีความสามารถในการควบคุมความเร็ว
มากกว่าที่เราคิด
ทั้งในระดับปัจเจก
และระดับสังคม
บางครั้ง เราต้องทำตัวเองให้เร็วขึ้น
เราอาจต้องแก้ไขปัญหาความติดขัด
เร่งการบรรเทาทุกข์ให้เร็วขึ้น
เพื่อช่วยเหยื่อพายุเฮอร์ริเคน
หรือใช้เครื่องพิมพ์ 3 มิติ
เพื่อสิ่งที่เราต้องการตรงนั้น
ในเวลาที่เราต้องการมัน
อย่างไรก็ตาม บางครั้ง
เราต้องทำให้รอบตัวของเราช้าลง
เพื่อควบคุมไม่ให้พุ่งชน
ประสบการณ์ที่เร็วเกินไป
และก็เป็นเรื่องที่ยอมรับได้
ที่จะไม่ต้องถูกกระตุ้นตลอดเวลา
มันดีสำหรับผู้ใหญ่
และสำหรับเด็ก
บางครั้งมันก็น่าเบื่อ
แต่มันให้เวลากับเราในการใคร่ครวญ
ความช้าไม่ใช่การเสียเวลา
และเราต้องหวนพิจารณา
ความหมายของการประหยัดเวลา
วัฒนธรรมและพิธีการรอบโลก
สร้างขึ้นในความเนิบช้า
เพราะความเนิบช้าช่วยให้เราสามารถตอกย้ำ
คุณค่าร่วมและความเชื่อมโยง
และการเชื่อมโยงเป็นส่วนสำคัญ
ของความเป็นมนุษย์
เราต้องอยู่เหนือความเร็ว
และนั่นหมายถึงคิดให้รอบคอบ
เกี่ยวผลดีผลเสียของเทคโนโลยีหนึ่ง ๆ
มันจะช่วยเราเรียกคืนเวลาที่คุณสามารถ
ใช้แสดงความเป็นมนุษย์หรือเปล่า ?
มันจะทำให้คุณป่วยจากการรีบหรือไม่ ?
มันจะทำให้คนอื่นป่วยจากการรีบหรือไม่ ?
หากคุณโชคดีพอที่จะกำหนดความเร็ว
ในการใช้ชีวิตได้ตลอด
ซึ่งเป็นเอกสิทธิ์
จงใช้มันซะ
คุณอาจตัดสินใจว่า
คุณต้องการทั้งการทำให้เร็ว
และการมีเวลาที่เนิบช้า
เวลาในการใคร่ครวญ
ในการกลั่นกรอง
เท่าที่คุณต้องการ
เวลาในการฟัง
ในการเห็นอกเห็นใจ
ในการพักใจ
ในการอ้อยอิ่งที่โต๊ะอาหารค่ำ
ดังนั้น เมื่อเรามองไปที่อนาคต
เราควรพิจารณากำหนด
เทคโนโลยีของความเร็ว
วัตถุประสงค์ของความเร็ว
และความคาดหวังของเราเกี่ยวกับความเร็ว
ในจังหวะย่างก้าวที่เป็นมนุษย์มากขึ้น
ขอบคุณ
(เสียงปรบมือ)
Etrafımızın neden işlerimizi hızlı,
daha da hızlı yapmamıza
yardımcı olan şeylerle çevrili olduğunu
hiç düşündünüz mü?
Daha hızlı iletişime geçelim,
aynı zamanda daha hızlı çalışalım,
banka işlerini daha hızlı yapalım,
daha hızlı seyahat edelim,
daha hızlı flört bulalım,
daha hızlı yemek, temizlik yapalım
ve bunların hepsini aynı anda yapalım.
Uyanık olduğumuz her saati tamamıyla
doldurma konusunda ne hissediyorsunuz?
Benim jenerasyonumdaki
Amerikalılar için hız,
doğuştan gelen bir hak gibidir.
Bazen minimum hızımızın
Mach 3 olduğunu düşünüyorum.
Bu hızdan yavaşında rekabetçi
yanımızı kaybetmekten korkuyoruz.
Ama benim neslim bile
biz mi hızın efendisiyiz,
yoksa hız mı bizim efendimiz
diye sorgulamaya başladı.
Rand Corporation'da bir antropoloğum.
Antropologların çoğu
antik kültürlerle çalışırken
ben ise günümüzdeki kültürlere
ve dünyanın değişimine
nasıl uyum sağladığımıza odaklandım.
Geçenlerde bir mühendis olan Seifu Chonde
ile hızı araştırmak için bir araya geldik.
Hem insanların hızlanma çağına
nasıl adapte olduğuyla
hem de çağın getirdiği güvenlik
ve politika sorunlarına ilgiliydik.
Eğer bu değişim hızı giderek artsaydı
dünyamız 25 yıl içinde nasıl olurdu?
Bu; taşıma ya da eğitim,
iletişim, üretim,
silahlar ve hatta doğal seleksiyon için
ne anlama gelirdi?
Daha hızlı bir gelecek bizi daha
güvenli ve üretken mi yapacak?
Yoksa bizi daha da savunmasız
hâle mi getirecek?
Araştırmamızda insanların hızlanmayı
ve beraberinde gelen heyecanı
ve kontrolsüzlüğü kaçınılmaz
olarak kabul ettiğini gördük.
İnsanlar eğer yavaşlarlarsa
demode olmaktan korkuyorlar.
Paslanmaktansa yıpranmayı
tercih ettiklerini söylüyorlar.
Ama aynı zamanda,
hızın eski gelenekleri ve yuva hissini
tüketeceğinden korkuyorlar.
Ancak hız oyununda kazanan insanlar bile
huzursuz hissettiklerini itiraf ediyor.
Onlar da hızlanmanın
bizim sahip olduklarımızla
dijital dünyadan başka yerde
görmediğimiz jet sosyetenin
sahip oldukları arasındaki farkı
açtığını düşünüyorlar.
Evet, geleceğimizin daha hızlı olacağını
öngörmek için sağlam sebeplerimiz var
fakat fark ettim ki
hız paradoksaldır
ve tüm iyi paradokslar gibi,
ne kadar absürt ve karmaşık olursa olsun,
bize insanların deneyimleri
hakkında bilgi verir.
İlk paradoks, hızı sevmemiz
ve yoğunluğundan heyecan duymamız.
Fakat prehistorik beynimiz
aslında buna uygun değil.
Hız trenler, süpersonik
uçaklar icat ediyoruz
ama omurgamız zedeleniyor, araba tutuyor,
ve jetlag oluyoruz.
Çoklu görev yapabilecek
şekilde evrilmedik.
Bir işe muazzam şekilde
odaklanmak üzere evrildik,
avlanmak gibi.
İlla hızlı olmak gerekmiyor,
büyük mesafeleri katedebilecek
bir dayanıklılık gerekiyor
ama artık biyoloji ve yaşayışımız arasında
giderek artan bir uyuşmazlık olduğundan
vücudun yapısı ve ondan beklentilerimiz
arasında bir uyuşmazlık bulunuyor.
Bu, mentorlarımın
"Sol şeritteki taş devri insanları"
dedikleri bir olgu.
(Kahkaha)
Hızın ikinci paradoksallığı,
objektif olarak ölçülmesidir;
saatler için mil,
saniyeler için gigabaytlar.
Fakat hızın ne hissettirdiği
ve hissettiğimiz şeyi sevip sevmediğimiz
oldukça öznel.
Yeni teknolojilere adapte olma hızımızın
arttığını belgeleyebiliriz.
Mesela telefonun icadından 85 yıl sonra,
Amerikalıların çoğunluğu
ev telefonu sahibi oldu.
Buna karşın, çoğumuzun akıllı telefon
sahibi olması 13 yıl sürdü.
İnsanların hıza karşısındaki
tutumları ve tepkileri
kültürlere ve aynı kültürün içindeki
farklılıklara göre değişiklik gösterir.
Bazı kültürlerde enerjik ve makul
görülen etkileşimler,
başkalarında oldukça kaba görülebilir.
Japonların çay seremonisi sırasında,
hemen bir sonraki
turistik mekana gitmek için
al-götür bardak istemezdiniz,
değil mi?
Üçüncü paradoks ise, hızın hızı doğurması.
Ne kadar hızlı yanıt verirsem
o kadar çok yanıt alırım,
yine hızla yanıt vermek zorunda kalırım.
Parmaklarımızın ucunda daha fazla
iletişime ve bilgiye sahip olmak
ve bunun daimi olması,
karar vermemizi kolaylaştırmalı
ve mantıklı hâle getirmeliydi.
Ancak gerçekler böyle değil gibi.
Son bir paradoks ise
tüm bu hızlı teknolojiler bizi angarya
işlerden kurtaracaktıysa
neden zamansızlıktan
bu kadar şikayetçiyiz?
Neden gelen mesaja hemen cevap vermemiz
gerektiğini düşündüğümüz için
rekor oranda trafik kazaları yapıyoruz?
Sol şeritte hayatın daha eğlenceli
ve daha az gergin olması gerekmez mi?
Almanların bunun için
bir kelimesi bile var:
"Eilkrankheit."
İngilizcede buna
"ivedilik hastalığı" denir.
Hızlı kararlar vermemiz gerektiğinde
otomatik pilotta beyin devreye giriyor
ve öğrenilmiş davranışlarımıza,
reflekslerimize, bilişsel
ön yargılarımıza güvenerek
hızlı algılama ve cevaplandırmada
onlardan yararlanıyoruz.
Bazen bu hayatımızı kurtarır.
Savaş ya da sıvış.
Ama bazen de uzun vadede
bizi yanlışa sürükler.
Genellikle toplumumuzdaki muazzam hatalar,
teknoloji kaynaklı hatalar değil;
otopilotta çabucak verilmiş kararlardan
doğan hatalardır.
Noktaları birleştirmek,
yanlış bilgiyi elemek
karmaşıklığı anlamlandırmak için
yaratıcı ve mantıklı şekilde
düşünmemişizdir.
Bu tarz bir düşünme şekli hızlı yapılamaz.
Bu yavaş düşünmektir.
Daniel Kahneman ve
Amos Tversky isimli iki psikolog,
bu konuya 1974'te
dikkat çekmeye başlamıştı.
Biz hâlâ onların fikirlerini
anlamlandırmaya çalışıyoruz.
Modern tarihin tamamı bir andan diğerine
vites arttırmak olarak görülebilir.
Bir nevi hızlanırsak
sorunlarımızdan kaçabilirmişiz gibi.
Ama asla kaçamayız.
Bunu kendi hayatlarımızdan biliyoruz
ve siyasete yön verenler de bunu biliyor.
Daima genişleyen veri evrenini
işleyebilmek,
daha hızlı ve daha zekice kararlar
alabilmek için
artık yapay zekaya başvuruyoruz.
Fakat veri işleyen makinalar;
dürtülerini bir kenara bırakmak
ve fikir akışının sağlamak için
zamana ihtiyacı olan Taş Devri
beyinlere sahip insanların
kritik ve sürdürülebilir
düşünce şeklinin yerini alamaz.
Frene basmamız gerektiğini düşünürseniz
bu her zaman doğru karar olmayabilir.
Viraja çok hızlı giren bir trenin
raydan çıkacağını hepimiz biliyoruz.
Ancak bir mühendis olan Seifu,
bana viraja çok yavaş giren bir trenin de
raydan çıkabileceğini öğretti.
Demek ki bu hız artışını yönetmek,
hız üzerinde bireysel ve toplumsal olarak
düşündüğümüzden daha fazla
kontrol sahibi olduğumuzu
anlamakla başlıyor.
Bazen, kendimizi daha hızlı gitmek
için programlamamız gerekir.
Düğümleri çözmek,
kasırga mağdurlarına
yardımları hızlandırmak
ya da istediğimiz şeyi anında
3D yazıcıdan üretmek isteriz.
Bazen de hızlı bir deneyimden doğan
kazanın adımlarını yönetebilmek için
etrafımızdakilerin yavaşlamasını
hissetmek isteriz.
Ayrıca sürekli uyarılmamak normaldir.
Bu hem yetişkinler,
hem de çocuklar için iyidir.
Belki sıkıcı gelebilir ancak
bize düşünecek zaman verir.
Yavaş geçen zaman
boşa harcanmamış zamandır.
Zaman kazanmanın ne olduğunu
yeniden düşünmeliyiz.
Dünyadaki kültür ve ritüeller
yavaşlık içinde gelişir;
çünkü yavaşlık, ortak
değerlerimizi pekiştirip
bağlantı kurmamıza yardımcı olur.
Bağlantı, insan olmanın
kritik bir parçasıdır.
Hız konusunda ustalaşmalıyız
ve bu, herhangi bir teknolojinin
değiş tokuşları hakkında
dikkatlice düşünmek anlamına gelir.
Bu insanlığınızı ifade etmek
için kullanabileceğiniz
zamanı geri kazanmanıza yardımcı olur mu?
Bu size ivedilik hastalığını verecek mi?
Peki ya diğer insanlara verecek mi?
Hayatta seyahat etmek istediğiniz hıza
karar verecek kadar şanslıysanız,
bu bir ayrıcalıktır.
Bunu kullanın.
Hem hızlanmaya
hem de yavaş zaman oluşturmaya
ihtiyacınız olduğuna karar verebilirsiniz.
Düşünüp taşınmak için,
kendi rahatlığınızda
analiz yapma zamanı;
Dinleme, empati kurma,
zihninizi dinlendirme,
yemek masasına yaslanma zamanı.
Geleceğe yaklaştıkça
hız teknolojilerini,
hızın amacını
ve hız beklentilerimizi
daha insani bir hıza ayarlamayı düşünelim.
Teşekkür ederim.
(Alkış)
Ви коли-небудь цікавились тим,
чому нас оточують предмети,
які дозволяють все швидше і швидше
справлятися з усіма справами?
Спілкуватися швидше,
а також працювати швидше, проводити
банківські операції швидше,
швидше подорожувати,
швидше знаходити пару,
швидше готувати, прибирати,
і все це робити одночасно?
А що станеться, якщо в кожній годині
активності буде ще більше справ?
Скажімо, для покоління
моїх однолітків-американців
швидкість -- це невід'ємне право.
Подеколи я думаю, що наша мінімальна
швидкість - це швидкість Mach 3.
Якщо сповільнитись, то стає страшно,
що конкуренти залишать тебе позаду.
Але навіть моє покоління
починає замислюватись,
чи це ми керуємо швидкістю,
чи вона керує нами.
Я – антрополог
в корпорації "Rand Corporation",
і поки багато антропологів
вивчають стародавні культури,
я зосередила увагу на сучасних культурах
і на тому, як ми пристосовуємось
до всіх змін, які відбуваються в світі.
Нещодавно разом з інженером
Сейфу Чонд я почала вивчати швидкість.
Нам було цікаво, як люди пристосовуються
до часів неймовірної швидкості,
і до того, як вона впливає на безпеку
і міри її забезпечення.
Яким стане світ через 25 років,
якщо теперішній темп змін
буде пришвидшуватись?
Який це матиме вплив на транспорт,
навчання, спілкування,
виробництво, озброєння,
і навіть природній відбір?
Чи забезпечить нам швидкість в майбутньому
безпеку і продуктивність?
Чи зробить нас ще більш вразливими?
Згідно нашого дослідження,
для людей прискорення –
це неминуча реальність, яка як надихає,
так і позбавляє контролю.
Вони бояться сповільнюватись
через ризик того,
що їх спишуть з рахунків.
За їхніми словами, ліпше згоріти,
ніж заржавіти.
Водночас, вони переймаються тим,
що швидкість зруйнує культурні традиції
і позбавить відчуття домашнього затишку.
І навіть переможці перегонів
визнають, що їм трохи не по собі.
Для них прискорення – це провалля,
яке розходиться між забезпеченими,
багатіями, які гудуть навколо,
і незаможними,
похованими в цифровому пилу.
Так, у нас є всі підстави казати про те,
що в майбутньому все буде ще швидше,
але я дійшла висновку,
що швидкість – парадоксальна штука,
і як всі парадокси,
вона навчає нас життєвому досвіду,
яким би складним і безглуздим він не був.
По-перше, парадокс в тому,
що ми любимо швидкість
і нас захоплює її сила.
Але наш доісторичний мозок, насправді,
не розрахований на швидкість,
тому ми будуємо американські гірки,
гоночні авто і надзвукові літаки,
але ми ламаємо шиї, нас нудить в машинах
і ми страждаємо від зміни
часових поясів.
Нам ще бракує вміння справлятися
з декількома завданнями одночасно.
І навпаки, ми можемо робити щось одне
з неймовірною зосередженістю,
наприклад, полювати,
не обов'язково блискавично,
але долаючи великі відстані.
Однак все більше і більше наша природа
та стиль життя розходяться,
утворюючи розрив між можливостями
тіла і тим, до чого ми його спонукаємо.
Це явище мої наставники назвали
"кам'яним віком на швидкісній трасі."
(Сміх)
По-друге, парадокс швидкості в тому,
що його можливо виміряти об'єктивно.
Чи не так? Км/год, Гб/сек.
Але відчуття швидкості
і наше вдоволення нею
надзвичайно суб'єктивне.
Так, ми маємо підтвердження того,
що нові технології впроваджуються
зростаючими темпами.
Наприклад, після появи телефонного зв'язку
пройшло 85 років,
перш ніж у більшості американців
з'явився телефон вдома.
На противагу цьому, смартфони
поширились серед нас лише за 13 років.
Те, як люди діють і реагують на швидкість,
залежить від культури та від самих
представників певної культури.
Те, що в одній культурі здається
приємно жвавим і зручним,
в іншій –
страшенно грубим.
Скажімо, ви ж не попросите з собою чашку
чаю на японській чайній церемонії,
щоб далі полетіти
по туристичному маршруту?
Чи не так?
По-третє, парадокс у тому,
що швидкість породжує швидкість.
Чим швидше я реагую,
тим більше реакцій я отримую,
і тим швидше я маю далі реагувати.
Вважається, що чим більше у нас зв'язків
та інформації на руках
в певний момент,
тим легше і раціональніше
ми приймаємо рішення.
Але насправді все не так, як гадається.
І ось вам ще один парадокс:
якщо всі ці швидкісні технології
повинні були би звільнити нас
від метушні,
то чому ж тоді нам так бракує часу?
Чому ми розбиваємо
рекордну кількість машин
тільки тому, що нам негайно
потрібно відповісти на повідомлення?
Хіба на швидкісній трасі життя
не повинне бути веселим
і трішки менш тривожним?
У німців навіть є поняття "Eilkrankheit,"
яке перекладається як "хвороба поспіху."
Коли нам потрібно швидко прийняти рішення,
мозок переходить в режим автопілоту,
і ми покладаємось
на завчені моделі поведінки,
на рефлекси та когнітивні упередження,
які допомагають швидко
сприймати та реагувати.
Правда, це інколи рятує нам життя.
Бийся або ж тікай!
Але інколи збиває з пантелику,
врешті-решт.
Дуже часто, коли суспільство зазнає
серйозних невдач,
то не йдеться про технологічні невдачі.
Це ті невдачі, які стаються
через поспішні рішення
на автопілоті.
Нам було не до творчого
або критичного мислення, яке необхідне
для того, щоб з'єднати всі координати,
або відсіяти хибну інформацію,
або ж розібратися в тонкощах ситуації.
Це не робиться швидко.
Це повільне розмірковування.
Два психологи Деніел Канеман
та Амос Тверскі
ще в 1974 почали про це говорити,
а ми все ще не знаємо,
що робити з їхніми ідеями.
Всю сучасну історію можна назвати
пришвидшенням за пришвидшенням.
Ми думаємо що, якщо
достатньо пришвидшитися,
то ми втечемо від проблем.
Але нам це ніколи не вдається.
Ми знаємо це з власного досвіду,
і це відомо також і політикам.
І тепер ми звертаємось
до штучного інтелекту,
який допомагав би приймати
швидкі та розумні рішення,
обробляючи постійно зростаючі
масиви даних.
Але ж машини, які обчислюють дані,
не замінять людей з критичним
і послідовним мисленням,
чиї мізки з кам'яного віку потребують
трішки часу для заспокоєння
і уповільнення мислення,
щоб відновити хід думок.
Якщо ви починаєте думати,
що нам потрібно натиснути на гальма,
то це не зовсім так.
Загальновідомо, що якщо потяг
йтиме повним ходом на поворот,
він може зійти з рейок,
але інженер Сейфу розказав мені про те,
що потяг, який заповільно йде на поворот,
також може зійти з рейок.
Приборкання прискорення
починається з розуміння,
що ми маємо більше влади над швидкістю,
ніж ми думаємо,
як поодинці,
так і в цілому як суспільство.
Інколи нам потрібно пристосувати себе
для швидкого руху.
Ми захочемо вийти з безвиході,
швидко допомогти постраждалим
ліквідувати наслідки урагану
або відразу ж надрукувати
на 3D принтері те,
що нам потрібно і коли нам потрібно.
Подекуди нам захочеться
уповільнити реальність,
щоб подумати про невдачі,
які могли б статись через поспіх.
Це нормально -
бути неактивним деякий час.
Це добре як для дорослих,
так і для дітей.
Можливо, стане нудно,
але у нас буде час для роздумів.
Уповільнення – це не марнування часу.
Нам потрібно по-іншому поглянути на те,
що означає берегти час.
Всесвітні культури і обряди
виникли з непоспіху,
тому що не поспішаючи, ми укріпляємось
в загальних цінностях
і відчуваємо взаємозв'язок, який є
важливою складовою людського буття.
Нам потрібно опанувати швидкість,
тобто ретельно обдумувати всі мінуси
будь-якої технології.
Чи вивільнить це час,
щоб відчути себе людиною?
Чи заразить вас хворобою поспіху?
Чи заразить інших цією хворобою?
Це щастя, коли ви можете обирати темп,
в якому йти по життю.
Насолоджуйтесь цим!
Ви можете обирати, коли вам
потрібно прискоритись
чи сповільнитись, для того,
щоб мати час на роздуми,
щоб профільтрувати щось
в зручному для себе темпі;
час вислухати,
поспівчувати,
дати відпочинок мозку,
засидітись за обіднім столом.
Тому коли ми наближаємо майбутнє,
давайте подумаємо про те,
як налаштувати швидкісні технології,
цілі швидкості
і наші очікування від швидкості
на більш людяний темп.
Дякую!
(Оплески)
你们有没有想过,为什么
我们身边的东西总是让我们的行动
变得越来越快,越快越快?
更快的沟通,
还有更快的工作,更快的交易,
更快的旅行,更快的约会,
更快的做饭,更快的清洁,
甚至同时做很多事情?
在每一个清醒的小时里面塞进
更多的东西,你们是什么感觉?
对于我这一代美国人来说,
速度就像是与生俱来的权利。
有时,我觉得我们的最低速度就是
3 马赫(3 倍音速,形容速度很快)。
如果慢一点,我们就会担心
失去我们的竞争优势。
但是,甚至我这一代也开始反问
到底我们是速度的主人,
还是速度在主宰着我们。
我是兰德公司的一名人类学家,
尽管许多人类学家研究古代文化,
而我研究的是当代文化,
以及我们如何适应
现在世界上正在发生的诸多变化。
最近,我和工程师赛孚 · 康德
在一起研究速度。
我们对人类如何适应
这个加速的时代
以及它的安全性
和政策建议非常感兴趣。
如果现在改变的步伐持续加速,
那么我们的世界在 25 年后
会变成什么样子?
对于交通,或是学习、
通讯、制造、武器、
甚至是自然选择来说,
这意味着什么?
一个更快的未来会让我们
更安全、更有生产力吗?
还是会让我们更脆弱?
在我们的研究中,人们接受加速
并将其视为不可避免的,
既兴奋,但又有失控之感。
他们害怕如果他们慢下来了,
就会面临被淘汰的风险。
他们说他们宁愿累死
也不愿意被淘汰。
然而,在同时,
他们担心速度会侵蚀
他们的文化传统
以及家庭观念。
但甚至是那些赢得了
速度赛跑的人们
也承认他们感到一丝不安。
他们认为这种加速扩大了
那些坐私人飞机四处环游的富人
和那些被覆盖在
电子尘埃中的穷人之间的差距。
是的,我们有很好的理由
预测将来会变得更快,
但是我逐渐意识到
速度这个概念是充满矛盾的,
就像所有好的矛盾体一样,
它教会我们人类自身的经历
既荒谬又复杂。
第一个矛盾是我们喜欢速度,
它的强度让我们兴奋。
但是我们史前形成的大脑
并不是为此而生的,
所以我们发明出过山车、
赛车和超音速飞机,
但我们又面临着颈椎受损、晕车
或是时差问题。
我们进化不是为了多线程工作。
相反,我们进化是为了
用超常的专注去做一件事情,
就像是狩猎——靠的不一定是速度,
而是长途跋涉的耐力。
但如今,我们的生理和生活方式
之间出现了一条鸿沟,
我们身体的设计初衷与
我们让身体所做的事情出现了错配。
我的导师将这种现象称作
“快车道上的石器时代人。”
(笑声)
第二个关于速度的矛盾在于
速度是用客观标准来衡量的。对吧?
每小时几英里,每秒多少千兆字节。
但是对于速度的感知,
以及我们是否喜欢速度,
都是高度主观的。
我们的文件记录到:
我们采用新技术的速度正在加快。
例如,从电话问世
到大多数美国家庭拥有电话
花了 85 年的时间。
相反,我们中大部分拥有智能手机
只花了 13 年的时间。
人们如何应对这种速度
对于不同文化,以及对于同一文化中
的不同人来说都存在差异。
在某些文化中
被视为轻松活跃的互动
可能在某些文化看来
是相当粗鲁的。
我想说的是,你不会在
日本茶道仪式上要一杯外带的茶,
以便赶快到达下一个旅游景点吧。
你会这么做吗?
第三个矛盾是速度导致速度。
我回复得越快,
我得到的回复就越多,
于是我不得不回复得更快。
在任何一个时刻,
我们手头正在进行的更多交流
和获得的更多信息
本应是让决策更加容易、更加理性。
但是看起来事实并非如此。
还有另一个矛盾:
如果所有这些更快的科技
本应让我们免于苦差,
为什么我们总是觉得时间如此紧迫?
为什么我们不断刷新车祸数字,
只因我们觉得
我们必须马上回复消息?
在快车道的生活不是应该
更多一些乐趣,
更少一些焦虑吗?
德语中甚至有一个词
来形容这种现象:
“Eilkrankheit”。
翻译过来,就是“速度不适感”。
当我们不得不快速做出决定时,
自控式的大脑开始运作,
我们依赖于我们习得的行为、
反射,以及认知偏差,
来帮助我们快速感知并反应。
有时这可以救命,对吧?
要么战斗,要么逃跑。
但有时,这会在长期
让我们陷入迷途。
很多时候,我们的社会
出现的严重问题
并不是技术性失误,
而是当我们依赖反射
快速做出决定时
而造成的错误。
我们没有进行必要的
创造性或批判性思考,
连接信息节点,
滤除错误信息,
厘清复杂状况。
这种思考模式是不能快速完成的。
这是慢思考。
两位心理学家,丹尼尔 · 卡尼曼
和阿莫斯 · 特沃斯基
在 1974 年就指出了这一点,
而我们仍在他们的洞见下挣扎。
整段当代历史都可以被视为
一场接一场的加速。
就好像是我们觉得
只要我们的速度够快,
我们的问题就可以迎刃而解。
但事实从来不是这样的。
我们从自己的生活中
领悟到这一点,
政策制定者也知道这一点。
如今,我们正寄希望于人工智能
帮助我们做出更快、更聪明的决策,
来处理这体量不断扩大的数据。
但是依靠机器分析数据
并非是人类进行批判性
和可持续思考
的替代品,
我们的石器时代大脑
需要一些时间来平息冲动,
来放慢思考,
来让思想发展。
如果你开始考虑——
我们就应该立即停下脚步,
这并不总是正确的解决方案。
我们都知道在弯道处
开得太快的火车会脱轨,
但是工程师赛孚
告诉我在弯道
开得太慢的火车也会脱轨。
所以要掌控这种加速度,
需要从一个正确的认识开始——
我们对速度的控制能力超乎想象,
不论是个体还是整个社会。
有时,我们需要工程师更快一点。
我们想要解决交通堵塞问题,
加快飓风灾民的灾后安置,
或仅仅在我们需要某个东西的时候
利用 3D 打印现场生产。
但有时,我们却想让周遭慢下来,
处理速度带来的杂乱无章。
我们完全可以不用时时刻刻都紧绷着。
这对成人还有儿童来说
都很好。
也许这很无聊,
但是这给了我们时间去反思。
放慢速度不是浪费时间。
我们也需要重新思考
节约时间究竟意味着什么。
全世界的文化和习俗
都在慢速中成型,
因为放慢脚步能帮助我们
加强我们的共同价值和联结,
而且联结是人之所以为人
的一个关键部分。
我们需要成为速度的主人,
这意味着仔细思考
使用任何科技的权衡。
这种科技会帮助你夺回
可用来表达人性的时间吗?
会给你造成速度不适感吗?
会给他人带去速度不适感吗?
如果你足够幸运,
就可以决定你生活的步调,
这是一种特权。
要充分利用好它。
你也许会决定
既要加速,
也要减速:
放慢脚步来反思,
来沉淀,
来倾听,
来共情,
放空大脑,
逗留于餐桌边。
所以当我们展望未来时,
让我们试着将速度背后的技术、
速度的目的,
以及我们对速度的期望
变得更加符合人的步伐吧!
谢谢。
(掌声)
你納悶過嗎?為什麼生活中好多東西
幫助我們更快完成所有事情
溝通得更快
工作得更快、領錢存錢更快
更快的旅行、更快的遇見心儀對象
花更少時間烹飪和清理
還要一心多用
一睡醒,事情一塞再塞,大家作何感想?
我這一代美國人
覺得一生下來,便要追求速度
有時我覺得,3 馬赫是基本要求
再慢,與別人競爭的優勢就沒了
但連我這代都開始質疑
究竟是我們主宰速度
還是速度掌控了我們
我在蘭德公司研究人類學
雖然很多人類學家研究古文化
但我致力於研究現代文化
還有我們如何適應一切變動
最近我與 Seifu Chonde 合作
他是一位工程師,我們研究速度
我們對於人們如何適應不斷加速的時代
還有加速造成的安全和政策隱憂,特別有興趣
如果變化來得越來越快
我們的世界 25 年後會是什麼樣子?
交通
學習、溝通
加工業、軍備
甚至是天擇又會是什麼樣子?
更快速的未來裡
會更安全、更有生產力嗎?
或我們只會更脆弱?
我們的研究結果指出
人們無可避免步調變快
也會感到緊張、沒法控制
他們害怕如果放慢腳步
便會面臨風險,遭到淘汰
他們寧願筋疲力盡也不要趕不上時代
但同時
人們也擔心速度會讓傳統文化
和家的感覺流逝
即使贏了這個速度競爭
人們也不免感到憂慮
他們認為加快步調會擴大貧富差距
富人搭著噴射客機四處移動
但窮人
卻迷失在數位沙漠之中
我們預計未來步調會更加快速
這個推測很合理
但我卻漸漸瞭解到
追求速度是個自相矛盾的行為
就像其他矛盾的事一樣
讓我們學到人類的經驗
本就建立在唐突和複雜之上
第一個矛盾處:我們追求速度
也因此緊張兮兮
但我們這史前時期
就成形的大腦卻沒作好準備
所以人類發明了雲霄飛車
賽車和超音速飛機
自己卻常拉傷頸部、暈車
為時差所苦
我們一心多用的能力並沒進步
反而愈加擅長極力專注完成一件事
例如打獵,不太用追求速度
但要能跑好一段距離
現今,生理構造和生活方式
有了很大的差距
我們要自己的身體做不適合的事
我的導師比擬這現象為
「叫史前人類開車上快車道」
(笑聲)
第二個矛盾處:
我們能客觀量測速度,對吧?
時速、秒速
但不同速度帶來的感覺
還有我們對速度的偏好
都非常主觀
很多資料告訴我們
人類要適應新科技越來越快
舉例來說,電話出現 85 年後
大部分美國人家裡才都有電話
但智慧型手機只花了 13 年
大家便人手一機
人們對速度有不同反應
因文化而異也因人而不盡相同
有時,有些行為稀鬆平常又方便
但在其他文化
一樣的事情卻很沒禮貌
就像是,參加日本茶道宴會時
大家不會還要求外帶
才能快點到下個景點
你不會這樣做吧?
第三個矛盾處:速度是連鎖反應
我越是快點回應,就越多人回應我
這樣我又得更快回應
動動指尖就能溝通
或是查詢資料
不論什麼時候
應該要讓我們更容易、更理性做決定
但似乎事與願違
另外還有一個矛盾處
如果更快速的科技應當免去苦差事
為什麼我們感到時間不足
為什麼我們因為要即時回覆訊息
讓車禍此起彼落發生
生活在迅速如快車道的環境中
不是應該充滿樂趣
而非焦慮嗎?
德語甚至為此造一字
「Eilkrankheit」
這個字的意思是「倉促不適感」
當我們很快得做出決定
自控式的大腦開始運轉
我們憑著學來的行為
反應、認知偏誤
更快察覺事物、做出回應
我們有時因此撿回小命,對吧?
正面迎擊或逃之夭夭
但這樣的機制長時間下來
我們有時無所適從
很多時候,我們的社會出現嚴重紕漏
問題並非出自於科技
當大腦自控時,我們太快下決定
才出這些差錯
我們面臨危急時,無法激盪出辦法
把線索連起來
或是剔除錯誤訊息
或是意識到事情很複雜
這種決策急不來
而是需要慢慢完成
Daniel Kahneman
和 Amos Tversky 這兩位心理學家
1974 年就提出這樣的想法
但我們仍無法達到他們所言
整段現代歷史都可以視為一次次的加速
好像只要我們思考得快一些
所有的事都能迎刃而解
但我們力有未逮
我們從生活中領悟到這樣的事實
政府決策者也知道這樣的事情
因此我們轉而追求人工智慧
幫助我們做出更快、更完善的決定
處理不停擴張的巨量資訊
但機器再怎麼分析數據
也無法取代人類
應付緊急狀況或是長遠思考
我們這石器時代成形的大腦
需要一些時間平靜下來
放慢思考
讓想法自由發展
如果你覺得我們該緊急煞車
這樣做並非總是妥當
我們都知道火車跑得太快
轉彎的時候會脫軌
但 Seifu,那位工程師
告訴我火車轉彎太慢,也會脫軌
因此,要主宰速度,我們要先知道
我們其實比想像中更能掌控速度
不管是個人或是整個社會
有時候,我們得想得更快、做得更急
我們想要排解塞車車陣
或是加快救援風災的腳步
或是用 3D 列印技術當場製作所需
只要我們需要,就可以做得到
我們有時候卻想要讓一切慢下來
處理急忙後的雜亂無章
偶爾逃離時間壓力是不錯的
對成人有益
對小孩也是
這樣可能很無聊
但我們卻有了時間深思
放慢腳步並非浪費時間
我們必須重新想想節省時間這個概念
全世界的文化和習慣都經過長時間淬鍊
如此的平緩讓我們
強化共同的理念和連結
這種連接是人性重要的一部分
我們必須主宰速度
在使用任何科技的同時
必須仔細端詳我們犧牲了什麼
某項科技是否真的能節省時間
讓你更有人性?
還是你會感到「倉促不適感」?
或是讓周遭的人也為之所苦?
如果你有幸能決定自己人生的步調
這是種特權
請善加利用
你可能決定有時加快腳步
有時放慢步調
用自己感到舒適的步調
來檢討
沉澱
聆聽
替別人著想
讓心神歇息
在餐桌旁逗留
因此當我們投身未來
讓我們決定科技的速度
決定加速的目的
還有建立對速度的實際期待
讓我們活得更有人性
謝謝
(掌聲)