Divíte se někdy, proč jsme obklopeni věcmi, které nám pomáhají dělat vše rychleji, rychleji a rychleji? Rychleji komunikovat, ale také rychleji pracovat, rychleji platit, rychleji cestovat, najít si rychleji partnera, rychleji vařit, rychleji uklízet, a to vše v jednu a tutéž chvíli? Jaký to je pocit, když do každé hodiny toho musíte nacpat co nejvíc? Moje generace Američanů řadí rychlost téměř mezi lidská práva. Někdy mi přijde, že naše minimální rychlost je Mach 3. Jen o vteřinu pomaleji a už se bojíme, že ztrácíme konkurenceschopnost. Už i má generace si však začíná klást otázku, zdali jsme my pány rychlosti nebo zda rychlost ovládá nás. Pracuji jako antropoložka v RAND Corporation, a zatímco mnoho antropologů studuje starobylé kultury, já se zaměřuji na ty soudobé a na to, jak se adaptujeme na všechny změny, které se ve světě odehrávají. Nedávno jsem spolu s inženýrem Seifu Chondem začala zkoumat rychlost. Zajímalo nás, jak se lidé éře zrychlování přizpůsobují, a jaké to má dopady na bezpečnost a politiku. Jak by mohl náš svět vypadat za 25 let, pokud se nynější tempo změn bude nadále zvyšovat? A co by to znamenalo pro dopravu, vzdělávání, komunikaci, výrobu, zbrojní průmysl nebo dokonce pro přirozený výběr? Přinese nám rychlejší budoucnost více bezpečí a produktivity? Anebo nás učiní zranitelnějšími? V našem výzkumu lidé přijímali zrychlování jako nevyhnutelný proces, který přináší jak vzrušení, tak určitou ztrátu kontroly. Bojí se, že pokud by zpomalili, riskovali by, že budou překonáni. Tvrdí, že by raději vyhořeli než zrezivěli. Přesto se zároveň obávají, že by rychlost mohla narušit jejich kulturní tradice a smysl domova. Nakonec i ti, kdo stojí v celé honičce na pozicích vítězů, připouštějí, že se cítí poněkud nesví. Spatřují ve zrychlování proces rozšiřující mezeru mezi majetnými, kteří si kamkoli doletí letadlem, a mezi nemajetnými, kteří zůstávají v digitálním zapomnění. Ano, máme dobrý důvod předvídat, že budoucnost bude rychlejší, ale uvědomila jsem si, že v rychlosti je určitý paradox, a podobně jako všechny paradoxy nás to učí o povaze lidské zkušenosti ve své absurditě i komplexnosti. Prvním paradoxem je, že rychlost zbožňujeme a její intenzitou jsme přímo uchváceni. Naše pravěké mozky tomu však nejsou uzpůsobeny, a tak sice vynalézáme horské dráhy, závodní auta a nadzvuková letadla, ale poté končíme s poraněnou páteří, žaludeční nevolností či pásmovou nemocí. Nezrodili jsme se pro multitasking. Spíše je nám vlastní dělat jednu věc s neskutečným soustředěním, jako při lovu, kdy klíčem k úspěchu není rychlost, ale vytrvalost na delší vzdálenosti. Prohlubují se rozdíly mezi naším biologickým nastavením a životním stylem, tedy nesoulad mezi dispozicemi našich těl a tím, co je nutíme dělat. Moji mentoři tento fenomén pojmenovali "Pralidé v dálničním pruhu". (smích) Druhým paradoxem je, že rychlost můžeme objektivně měřit. Kilometry za hodinu, gigabajty za sekundu. Ale to, jak rychlost pociťujeme a zda je nám příjemná, to je velmi subjektivní. Lze doložit, že tempo, s jakým se přizpůsobujeme novým technologiím, se zvyšuje. Například od vynálezu telefonu uplynulo 85 let, než se dostal do domovů většiny Američanů. Oproti tomu pouhých 13 let trvalo, než většina z nás měla smartphony. Jak lidé v rychlosti jednají a jak na rychlost reagují, to se liší napříč kulturami, stejně jako mezi lidmi v téže kultuře. Interakce, které lze považovat za příjemně svižné a pohodlné, by mohly být v jiných kulturách považovány za velmi neslušné. Při japonském čajovém obřadu byste zřejmě nepožádali o čaj s sebou, abyste mohli vyrazit na další turistickou zastávku. Nebo ano? Třetí paradox je, že rychlost plodí rychlost. Čím rychleji odpovím, tím více odpovědí dostanu a tím rychleji pak zase musím odpovědět. Neomezené možnosti komunikace a okamžitého přístupu k informacím měly zajistit, abychom se rozhodovali snadněji a racionálněji. Nezdá se však, že tomu tak skutečně je. A tu je ještě jeden paradox. Pokud nás všechny ty rychlé technologie měly osvobodit od dřiny, proč se všichni cítíme pod časovým tlakem? Proč dosahují dopravní nehody rekordních čísel jen proto, že si myslíme, že na tu zprávu prostě musíme odpovědět teď hned? Neměl by život v rychlém pruhu znamenat více zábavy a trochu méně úzkosti? V němčině proto dokonce mají výraz: "Eilkrankheit". V překladu "nemoc ze spěchu". Když se musíme rychle rozhodovat, přepínáme na autopilota a spoléháme se pouze na naučené chování, reflexy a kognitivní předsudky, což nám pomáhá rychle vnímat a reagovat. Občas to může zachránit život, že? Bojuj, nebo uteč. Ale z dlouhodobého hlediska nás to občas přivádí na scestí. Často, když naše společnost zásadně selhává, nejedná se o technologická selhání. Jde o selhání, k nimž dochází, když činíme příliš rychlá rozhodnutí, když jedeme na autopilota. Zapomínáme na kreativní a kritické myšlení, kterých je třeba k propojení souvislostí, k eliminaci nesprávných informací a ke komplexnímu porozumění. Takové promýšlení nelze provést rychle. To je na pomalé promýšlení. Dva psychologové, Daniel Kahneman a Amos Tversky na to začali poukazovat už v roce 1974 a my jsme stále nedokázali jejich poznatky zužitkovat. Na celou moderní historii lze pohlížet jako na jedno zrychlení za druhým. Jako bychom si mysleli, že když dostatečně zrychlíme, překonáme tím své problémy. Ale to se nikdy nepodaří. Víme to z vlastní životní zkušenosti a vědí to také politici. A proto se nyní obracíme na umělou inteligenci, aby nám pomohla dělat rychlejší a chytřejší rozhodnutí a zpracovávat ta stále narůstající kvanta informací. Stroje zpracovávající data však nemohou nahradit kritické a soustavné myšlení lidí, jejichž pravěké mozky potřebují čas na vstřebání podnětů, na zpomalení mysli a na uvolnění toku myšlenek. Pokud si začínáte myslet, že je zkrátka na čase šlápnout na brzdu, nepůjde vždy o to pravé řešení. Všichni víme, že vlak uhánějící příliš rychle do zatáčky může vykolejit, ale Seifu, zmiňovaný inženýr, mě naučil, že i vlak, který do zatáčky vjíždí moc pomalu, může také vykolejit. Zvládnutí toho prudkého zrychlování tedy musí začít v pochopení toho, že máme nad rychlostí více kontroly, než si myslíme, a to jako jedinci i jako společnost. Někdy se budeme muset přepnout do rychlejšího módu. Bude třeba vyřešit patovou situaci, urychlit humanitární pomoc pro oběti hurikánu nebo použít 3D tisk, abychom zhotovili, co potřebujeme, a to ve chvíli, kdy je to třeba. Jindy ale budeme preferovat pomalejší prostředí, abychom dokázali vstřebat příliš rychlý prožitek. Navíc je zcela v pořádku, když neustále nepřijímáme podněty. Je to dobré pro dospělé i pro děti. Může to být nuda, ale dává nám to čas na přemýšlení. Čas strávený pomalu není promarněný. A musíme přehodnotit, co vlastně znamená šetřit čas. Kultura a rituály po celém světě se budují pozvolna, protože pozvolnost nám pomáhá posílit naše sdílené hodnoty a spojit se. A právě vztahy jsou základní součástí lidského bytí. Potřebujeme rychlost zvládnout, a to znamená pečlivě zvažovat pro a proti každé technologie. Pomůže vám technologie získat čas, který vám pak umožní projevit lidskost? Přivodí vám či jiným lidem onu "nemoc ze spěchu"? Máte-li to štěstí, že si sami určujete tempo svého života, pak je to vaše privilegium. Využijte ho. Možná se rozhodnete, že potřebujete jak zrychlit, tak i užít si čas beze spěchu: čas na rozvážení, důkladné pochopení svým vlastním tempem; čas na naslouchání, na vcítění se, na zklidnění mysli, na rozjímání u jídelního stolu. A s tím, jak se blížíme našim zítřkům, zvažme, zdali bychom rychlé technologie, samotný smysl rychlosti i naše očekávání od rychlosti neměli přizpůsobit nám lidem. Děkuji. (potlesk)