Worldwide, over 1.5 billion people
experience armed conflict.
In response, people are forced
to flee their country,
leaving over 15 million refugees.
Children, without a doubt,
are the most innocent
and vulnerable victims ...
but not just from
the obvious physical dangers,
but from the often unspoken effects
that wars have on their families.
The experiences of war
leave children at a real high risk
for the development
of emotional and behavioral problems.
Children, as we can only imagine,
will feel worried, threatened and at risk.
But there is good news.
The quality of care
that children receive in their families
can have a more significant
effect on their well-being
than from the actual experiences of war
that they have been exposed to.
So actually, children can be protected
by warm, secure parenting
during and after conflict.
In 2011, I was a first-year PhD student
in the University of Manchester
School of Psychological Sciences.
Like many of you here,
I watched the crisis in Syria
unfold in front of me on the TV.
My family is originally from Syria,
and very early on,
I lost several family members
in really horrifying ways.
I'd sit and I'd gather with my family
and watch the TV.
We've all seen those scenes:
bombs destroying buildings,
chaos, destruction
and people screaming and running.
It was always the people screaming
and running that really got me the most,
especially those
terrified-looking children.
I was a mother to two young,
typically inquisitive children.
They were five and six then,
at an age where they typically
asked lots and lots of questions,
and expected real, convincing answers.
So, I began to wonder
what it might be like
to parent my children
in a war zone and a refugee camp.
Would my children change?
Would my daughter's bright,
happy eyes lose their shine?
Would my son's really relaxed and carefree
nature become fearful and withdrawn?
How would I cope?
Would I change?
As psychologists and parent trainers,
we know that arming parents
with skills in caring for their children
can have a huge effect
on their well-being,
and we call this parent training.
The question I had was,
could parent training programs
be useful for families
while they were still in war zones
or refugee camps?
Could we reach them
with advice or training
that would help them
through these struggles?
So I approached my PhD supervisor,
Professor Rachel Calam,
with the idea of using my academic skills
to make some change in the real world.
I wasn't quite sure
what exactly I wanted to do.
She listened carefully and patiently,
and then to my joy she said,
"If that's what you want to do,
and it means so much to you,
then let's do it.
Let's find ways to see if parent programs
can be useful for families
in these contexts."
So for the past five years,
myself and my colleagues --
Prof. Calam and Dr. Kim Cartwright --
have been working
on ways to support families
that have experienced
war and displacement.
Now, to know how to help families
that have been through conflict
support their children,
the first step must obviously be
to ask them what they're struggling with,
right?
I mean, it seems obvious.
But it's often those
that are the most vulnerable,
that we're trying to support,
that we actually don't ask.
How many times have we just assumed
we know exactly the right thing
that's going to help someone or something
without actually asking them first?
So I travelled to refugee camps
in Syria and in Turkey,
and I sat with families, and I listened.
I listened to their parenting challenges,
I listened to their parenting struggles
and I listened to their call for help.
And sometimes that was just paused,
as all I could do was hold hands with them
and just join them
in silent crying and prayer.
They told me about their struggles,
they told me about the rough,
harsh refugee camp conditions
that made it hard to focus
on anything but practical chores
like collecting clean water.
They told me how they watched
their children withdraw;
the sadness, depression, anger,
bed-wetting, thumb-sucking,
fear of loud noises,
fear of nightmares --
terrifying, terrifying nightmares.
These families had been through
what we had been watching on the TV.
The mothers --
almost half of them
were now widows of war,
or didn't even know
if their husbands were dead or alive --
described how they felt
they were coping so badly.
They watched their children change
and they had no idea how to help them.
They didn't know how to answer
their children's questions.
What I found incredibly astonishing
and so motivational
was that these families were
so motivated to support their children.
Despite all these challenges they faced,
they were trying to help their children.
They were making attempts
at seeking support from NGO workers,
from refugee camp teachers,
professional medics,
other parents.
One mother I met had only been
in a camp for four days,
and had already made two attempts
at seeking support
for her eight-year-old daughter
who was having terrifying nightmares.
But sadly, these attempts
are almost always useless.
Refugee camp doctors, when available,
are almost always too busy,
or don't have the knowledge or the time
for basic parenting supports.
Refugee camp teachers and other parents
are just like them --
part of a new refugee community
who's struggling with new needs.
So then we began to think.
How could we help these families?
The families were struggling with things
much bigger than they could cope with.
The Syrian crisis made it clear
how incredibly impossible it would be
to reach families on an individual level.
How else could we help them?
How would we reach families
at a population level
and low costs
in these terrifying, terrifying times?
After hours of speaking to NGO workers,
one suggested a fantastic innovative idea
of distributing parenting
information leaflets via bread wrappers --
bread wrappers that were being delivered
to families in a conflict zone in Syria
by humanitarian workers.
So that's what we did.
The bread wrappers haven't changed
at all in their appearance,
except for the addition
of two pieces of paper.
One was a parenting information leaflet
that had basic advice and information
that normalized to the parent
what they might be experiencing,
and what their child
might be experiencing.
And information on how they could
support themselves and their children,
such as information like spending
time talking to your child,
showing them more affection,
being more patient with your child,
talking to your children.
The other piece of paper
was a feedback questionnaire,
and of course, there was a pen.
So is this simply leaflet distribution,
or is this actually a possible means
of delivering psychological first aid
that provides warm,
secure, loving parenting?
We managed to distribute
3,000 of these in just one week.
What was incredible was
we had a 60 percent response rate.
60 percent of the 3,000
families responded.
I don't know how many
researchers we have here today,
but that kind of response
rate is fantastic.
To have that in Manchester
would be a huge achievement,
let alone in a conflict zone in Syria --
really highlighting how important
these kinds of messages were to families.
I remember how excited and eager we were
for the return of the questionnaires.
The families had left
hundreds of messages --
most incredibly positive and encouraging.
But my favorite has got to be,
"Thank you for not forgetting
about us and our children."
This really illustrates
the potential means
of the delivery of psychological
first aid to families,
and the return of feedback, too.
Just imagine replicating this
using other means
such as baby milk distribution,
or female hygiene kits,
or even food baskets.
But let's bring this closer to home,
because the refugee crisis
is one that is having an effect
on every single one of us.
We're bombarded with images daily
of statistics and of photos,
and that's not surprising,
because by last month,
over one million refugees
had reached Europe.
One million.
Refugees are joining our communities,
they're becoming our neighbors,
their children are attending
our children's schools.
So we've adapted the leaflet
to meet the needs of European refugees,
and we have them online, open-access,
in areas with a really high
refugee influx.
For example, the Swedish healthcare
uploaded it onto their website,
and within the first 45 minutes,
it was downloaded 343 times --
really highlighting how important it is
for volunteers, practitioners
and other parents
to have open-access,
psychological first-aid messages.
In 2013, I was sitting on the cold,
hard floor of a refugee camp tent
with mothers sitting around me
as I was conducting a focus group.
Across from me stood an elderly lady
with what seemed to be
a 13-year-old girl lying beside her,
with her head on the elderly lady's knees.
The girl stayed quiet
throughout the focus group,
not talking at all,
with her knees
curled up against her chest.
Towards the end of the focus group,
and as I was thanking
the mothers for their time,
the elderly lady looked at me
while pointing at the young girl,
and said to me, "Can you help us with...?"
Not quite sure what she expected me to do,
I looked at the young girl and smiled,
and in Arabic I said,
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"What's your name?"
She looked at me really
confused and unengaged,
but then said, "Halul."
Halul is the pet's name
for the Arabic female name, Hala,
and is only really used
to refer to really young girls.
At that point I realized that actually
Hala was probably much older than 13.
It turns out Hala was a 25-year-old
mother to three young children.
Hala had been a confident,
bright, bubbly, loving, caring mother
to her children,
but the war had changed all of that.
She had lived through bombs
being dropped in her town;
she had lived through explosions.
When fighter jets
were flying around their building,
dropping bombs,
her children would be screaming,
terrified from the noise.
Hala would frantically grab pillows
and cover her children's ears
to block out the noise,
all the while screaming herself.
When they reached the refugee camp
and she knew they were finally
in some kind of safety,
she completely withdrew
to acting like her old childhood self.
She completely rejected her family --
her children, her husband.
Hala simply could no longer cope.
This is a parenting struggle
with a really tough ending,
but sadly, it's not uncommon.
Those who experience
armed conflict and displacement
will face serious emotional struggles.
And that's something we can all relate to.
If you have been through
a devastating time in your life,
if you have lost someone
or something you really care about,
how would you continue to cope?
Could you still be able
to care for yourself and for your family?
Given that the first years
of a child's life are crucial
for healthy physical
and emotional development,
and that 1.5 billion people
are experiencing armed conflict --
many of whom are now
joining our communities --
we cannot afford to turn a blind eye
to the needs of those
who are experiencing war and displacement.
We must prioritize
these families' needs --
both those who are internally displaced,
and those who are refugees worldwide.
These needs must be prioritized
by NGO workers, policy makers,
the WHO, the UNHCR
and every single one of us
in whatever capacity it is
that we function in our society.
When we begin to recognize
the individual faces of the conflict,
when we begin to notice
those intricate emotions on their faces,
we begin to see them as humans, too.
We begin to see
the needs of these families,
and these are the real human needs.
When these family needs are prioritized,
interventions for children
in humanitarian settings
will prioritize and recognize the primary
role of the family in supporting children.
Family mental health
will be shouting loud and clear
in global, international agenda.
And children will be less likely
to enter social service systems
in resettlement countries
because their families
would have had support earlier on.
And we will be more open-minded,
more welcoming, more caring
and more trusting to those
who are joining our communities.
We need to stop wars.
We need to build a world where children
can dream of planes dropping gifts,
and not bombs.
Until we stop armed conflicts
raging throughout the world,
families will continue to be displaced,
leaving children vulnerable.
But by improving parenting
and caregiver support,
it may be possible to weaken the links
between war and psychological difficulties
in children and their families.
Thank you.
(Applause)
يعاني أكثر من 1.5 مليار شخص حول العالم
من صراع مسلح.
ونتيجة لذلك، يُجبر الناس على الهرب
من بلادهم،
مما يخلف أكثر من 15 مليون لاجئ.
إن الأطفال من دون شك،
هم أكثر الضحايا براءة و استضعافاً...
لكن ليس فقط بسبب الأخطار
الجسدية الظاهرة،
بل بسبب التأثيرات المخفية التي خلفتها
الحروب على عائلاتهم.
تركت تجارب الحرب الأطفال
في مستوى عالٍ
من خطر تطور المشاكل العاطفية والسلوكية.
الأطفال، كما يمكننا أن نتخيل،
سيشعرون بالقلق، والتهديد و بالخطر.
لكن هناك بارقة أمل.
إن جودة الرعاية التي يتلقاها
الأطفال في عائلاتهم
يمكن أن يكون لها تأثير كبير
على عافيتهم
أكثر من التجارب الفعلية للحرب
التي قد تعرضوا لها.
لذا بالفعل يمكن حماية الأطفال
من خلال التربية الوالدية الدافئة والآمنة
خلال وبعد النزاع.
لقد كنت طالبة دكتوراة في سنتي الأولى
في عام 2001
في جامعة مانشستر، قسم العلوم النفسية.
ومثل الكثير منكم هنا،
شاهدت الأزمة السورية تتكشف أمامي
على التلفاز.
إن أصول عائلتي سورية،
وفي وقت سابق،
فقدت العديد من من أفراد عائلتي
بطرق مروعة.
وكنت أجلس واجتمع مع عائلتي
نشاهد التلفاز.
رأينا كلنا هذه المشاهد :
من قنابل تدمر المباني،
فوضى عارمة، و دمار في كل مكان
وأناس يركضون ويصرخون.
ولطالما كان صراخ الناس وفرارهم
أكثر ما أثر بي،
وبالأخص منظر الأطفال المرعوبين.
كنت أماً لطفلين فضوليين بعادتهم.
كانوا بعمر الخامسة والسادسة آنذاك،
وفي عُمرٍ يكون من المعتاد أن يسألوا
فيه الكثير من الاسئلة،
ويتوقعون الحصول على أجوبة
حقيقية ومقنعة للغاية.
لذا بدأت أتسائل، كيف كان سيبدو الأمر
أن أربي أطفالي في منطقة حرب
وفي مخيم لاجئين.
هل سيتغير أطفالي ؟
هل ستفقد عيون ابنتي المشرقة
و السعيدة لمعانها ؟
هل ستصبح طبيعة ابني المرتاحة
والسعيدة، خائفة ومنطوية ؟
كيف يمكن أن أتأقلم ؟
هل سأتغير؟
وكأخصائيين نفسين ومدربين للآباء،
نعلم أن الآباء المتسلحين بمهارات
العناية بالأطفال
يمكن أن يكون لهم تأثيرٌ بالغٌ
على صحتهم،
ونطلق على هذا الأمر
تدريب الآباء.
والسؤال الذي راودني،
هل سيكون برنامج تدريب الآباء
مفيداً للعائلات
طيلة تواجدهم في مناطق الحرب
أو في مخيمات اللاجئين؟
هل من الممكن أن نمدهم بالنصح والتدريب
الذي سيساعدهم على تخطي هذه الصعوبات ؟
لذا اقترحت على مشرفي في رسالة الدكتوراة،
البروفيسور (رايشل كالم)،
فكرة استخدام مهارتي الأكاديمية
لإحداث تغيير في العالم الحقيقي.
لم أكن متأكدة ماذا أريد أن أفعل بالتحديد.
لقد استمعت إلي باهتمام وصبر،
ومن ثم أبهجتني بقولها،
" إذا كان هذا الأمر يعني لك
كثيراً وتريدين فعله،
إذاً لنفعله.
لنجد طريقة ما، نرى من خلالها
إذا كانت برامج التربية الوالدية
مجدية للعائلات في هذه الظروف."
لذا كنت أنا وزملائي
على مدى الخمس سنين الماضية
البروفيسور كالم
والدكتور كيم كارترايت --
نعمل على إيجاد طرق تدعم العائلات
التي عاشت مقاسي الحرب والنزوح.
والآن لمعرفة كيف من الممكن مساعدة
العائلات التى مرت بنزاع مسلح
لدعم أطفالهم،
من البديهي أن تكون أول خطوة هي السؤال
عن الأمور التي يعانون منها،
صحيح؟
أعني، يبدو أنه أمر واضح.
ولكن في كثير من الأحيان
يكون الأشخاص المستضعفون،
الذين نحاول أن ندعمهم،
هم بالذات الذين لا نقوم بسؤالهم.
كم مرة افترضنا أننا نقوم
بالشيء الصحيح تماما
الذي سيساعد شخصا ما
دون أن نسألهم أولا؟
لذا سافرت إلى مخيمات اللاجئين
في سوريا وتركيا.
و جلست مع العائلات وأصغيت لهم.
أصغيت إلى تحديات التربية الوالدية
التي تواجههم،
وأصغيت إلى صعوبات التربية الوالدية لديهم
ومن ثم أصغيت لنداء استغاثتهم.
وفي بعض الأحيان كان
كل ذلك الأمر يتوقف،
وكل ما أستطيع فعله
أن أمسك أياديهم
ومشاركتهم بصمت
في البكاء والدعاء.
حدثوني عن معاناتهم،
وأيضاً أخبروني عن ظروف المخيم
القاسية والصعبة
التي حالت بينهم وبين التركيز على أي شيء
سوى الأعمال الأساسية
كالبحث عن الماء النظيف.
وأخبروني أيضاً كيف شاهدوا
انْطواء أطفالهم،
والحزن والاكتئاب والغضب،
تبليل الفراش ومص الإبهام
والخوف من الأصوات العالية،
والخوف من الكوابيس --
الكوابيس المرعبة للغاية.
لقد مرت هذا العائلات
بكل ما شاهدناه على التلفاز.
الأمهات --
ما يقارب من نصف عددهن،
كن أرامل بسبب الحرب،
أو حتى لم يعرفن ما إذا كان أزواجهن
أمواتا أو أحياءً --
وهن يصفن شعورهن،
كن يتأقلمن مع الأمر بشكل سيء للغاية.
لقد شاهدن تغير أطفالهن ولم يكن يملكن
أدنى فكرة عن كيفية مساعدتهم.
ولم يكن يعرفن كيف يجبن على أسئلة أطفالهن.
ولقد كنت مندهشة ومتحمسةً
بما وجدت
من دوافع لدى هذه العائلات
لدعم أطفالهم.
رغم كل التحديات التي واجهوها،
كانوا يحاولون مساعدة أطفالهم.
وكانوا يحاولون طلب المساعدة
من عاملي المنظمات غير الحكومية،
ومن معلمي مخيم اللاجئين،
ومن الأطباء،
ومن آباء آخرين.
قابلت أماً كانت في المخيم
منذ أربعة أيام فقط،
وسبق أن حاولت مرتين
لطلب المساعدة من أجل ابنتها
ذات الثمانية أعوام
التي كانت تعاني من كوابيس مرعبة.
ولكن لسوء الحظ،
باءت كل هذه المحاولات بالفشل.
وغالبا ما يكون أطباء المخيم
في حال تواجدهم،
مشغولين جداُ،
أو لا يملكون الوقت والمعرفة بأساسيات
دعم التربية الوالدية.
وكما هو الحال أيضاً عند معلمي
المخيم والآباء الآخرين --
فهم جزء من مجتمع مخيم لاجئين جديد
يعاني من احتياجات جديدة.
لذا بدأنا بالتفكير.
كيف يمكننا مساعدة هذه العائلات ؟
إن العائلات تعاني من أمور أكبر
من أن تستطيع التعامل معها.
حيث وضحت الأزمة السورية هذا الأمر
أنه كيف من الصعب الوصول للعائلات
على المستوى الفردي.
إذاً كيف يمكننا أن نساعدعم بطريقة أخرى ؟
كيف من الممكن الوصول إلى العائلات
على المستوى السكاني
وبأقل التكاليف
وفي هذه الأوقات المرعبة ؟
وبعد ساعات من الحديث
مع عاملي المنظمة غير الحكومية،
أقترح أحد العمال فكرة رائعة
تقوم على توزيع منشورات تحتوي على معلومات
للتربية الوالدية من خلال مغلفات الخبز --
التي يتم توصيلها للعائلات
في مناطق النزاع السورية
من قبل عاملي المساعدات الإنسانية.
وكان هذا ما قمنا بفعله.
لم يتغير شكل مغلفات الخبز على الإطلاق،
إنما تم إضافة ورقتين فحسب.
إحداهما كانت نشرة معلومات
تحتوي على نصائح و معلومات أساسية
مبسطة للوالدين عن ما يمكن أن يواجهم،
وعن ما يمكن أن يعاني منه طفلهم.
بالإضافة إلي معلومات
عن كيفية دعم أنفسهم وأولادهم،
مثل معلومات عن قضاء الوقت
بالتحدث إلى أطفالك،
وإظهار المزيد من الحنان لهم،
وأن يكونوت صبورين أكثر مع أطفالهم،
والتحدث إلى أطفالك.
والورقة الثانية عبارة عن استبيان تقييم،
وطبعاً، هنالك قلم مع الاستبيان !
إذن، فهل كان الأمر مجرد توزيع منشورات،
أم هو بالفعل إحدى الطرق الممكنة
لتوصيل إسعافات نفسية أولية
التي تزودهم بطرق التربية الوالدية الآمنة
والدافئة والمليئة بالحب؟
تمكنا من توزيع 3.000 منشور
خلال أسبوع واحد فقط.
والأمر المدهش أنه تلقينا استجابة
بنسبة 60%.
استجابت 60% من 3,000عائلة.
لا أعلم كم باحث معنا هنا اليوم،
لكن هذه نسبةٌ رائعةٌ من الاستجابة.
الحصول على نتيجة كهذه في جامعة (مانشستر)
سيكون إنجازاً عظيماً،
ناهيك عن وجود نزاع في سوريا
وقد سلط هذا الأمر الضوء
على أهمية هذا النوع من الرسائل للعائلات.
وأتذكر كيف كنا متلهفين ومتحمسين
لرجوع الاستبيانات.
تركت العائلات المئات من الرسائل
أغلبها إيجابي ومشجع.
ولكن رسالتي المفضلة هي،
"نشكر لكم عدم نسياننا وأطفالنا."
هذا الأمر حتماً سيوضح المعنى الأساسي
لعملية توصيل الإسعافات النفسية
الأولية للعائلات.
وأيضاً عودة التقييم.
تخيلوا فقط استبدال هذا الأمر بوسائل أخرى
كتوزيع حليب للأطفال، أو لوازم صحية للنساء،
أو حتى بسلال طعام.
لكن لنجعل هذا الأمر أقرب لمنازلنا،
لأن أزمة اللاجئين
لها تأثيرعلى كل واحد فينا.
نحن نُمطر يومياً بوابل من صور وإحصاءات،
وهذا الأمر ليس مفاجئا،
لأنه خلال الشهر الماضي،
وصل أكثر من مليون لاجئ إلى أوروبا.
مليون لاجئ !
ينضم اللاجئون الآن لمجتمعاتنا،
ويصبحون جيراننا،
ويرتاد أطفالهم مدارس أطفالنا.
لذلك عدلنا النشرة لتلائم احتياجات
اللاجئين الأوروبيين،
هي متاحة الآن عبر الأنترنت للجميع،
وفي مناطق ذات تدفق عالٍ لللاجئين.
مثلا، قامت منظمة الرعاية الصحية السويدية
برفع النشرة على موقعها،
وبغضون أول 45 دقيقة،
تم تحمليها 343 مرة --
وهذا ما سلط الضوء على أهميتها
للمتطوعين وللأطباء الممارسين
وللآباء الآخرين
وجلعها في متناول الجميع
كإسعافات نفسية أولية.
كنت جالسةً في عامِ 2013 في البردِ
على أرضٍ قاسيةٍ لخيمةٍ في مخيمِ اللاجئين
مع أمهات يجلسن حولي
عندما كنت أرشدهم كمجموعة مركزة.
وكانت تجلس أمامي سيدة كبيرة في سن
مع فتاة يبدو أن عمرها 13 عاماً
كانت مستلقية إلى جانبها،
واضعة رأسها على ركبتي السيدة.
وكان الهدوء يهيمن على الفتاة
خلال المجموعة المركزة،
لم تتكلم على الإطلاق،
وكانت تطوي ركبتيها عند صدرها.
على مشارف نهاية جلسة المجموعة المركزة،
وكنت أشكر الأمهات على إعطائنا من وقتهن،
قامت السيدة بالنظر إلي
وهي تشير إلى الفتاة،
ومن ثم قالت لي
"هل من الممكن أن تساعدينا...؟"
ولم أكن أعرف ماذا كانت
تتوقع مني أن أفعل،
فنظرت إلى الفتاة الصغيرة وابتسمت،
وقلت بالعربية،
"السلام عليكم. شو اسمك؟"
"ما هو اسمك؟"
فنظرت إلي وهي مرتبكة ومشوشة،
لكن بعدها قالت هلول.
وهلول هو اسم الدلع لإسم الأنثى
هالة في العربية،
ويستخدم فقط للإشارة للفتيات الصغيرات.
وفي هذه اللحظة أدركت أنه من المحتمل
أن تكونهالة أكبر من 13 عامًا
وأتضح أن عُمرَ هالة كان 25 عاماً
وهي أم لثلاثة أطفال صغار.
كانت هالة أمًا واثقة من نفسها
حيوية ومهتمة ومحبة
لأطفالها،
لكن الحرب غيرت كل هذا.
لقد عاشت قصف بلدتها بالقنابل؛
وعاشت حدوث الانفجارات.
عندما كانت الطائرات المقاتلة
تحلق فوق مبناهم،
ملقيةً القنابلَ،
كان أطفالها يصرخون
خائفين من الضجة.
وكانت هالة تقوم بإمساك الوسائد
بشكل مسعور لتغطي آذان أطفالها
لتحجب الضجيج عنهم،
وكل هذا الأمر وهي تصرخ.
وعندما وصلوا إلى مخيم اللاجئين
وأيقنت أنها نوعاً ما أنها
في مكان آمن،
قامت بالانطواء على نفسها بشكل كامل
متقمصةً دور طفولتها القديم.
ورفضت عائلتها تماماً
أطفالها وزوجها.
لم تتمكن هالة من التأقلم مع الأمر.
وهذا صراع في التربية الوالدية
بنهاية قاسية،
ولكن للأسف، هذا أمرٌ مألوف.
الأشخاص الذين عاشوا صراعاً مسلحاً
ونزوحاً.
سوف يواجهون صراعات عاطفية جِدية.
وهذا أمر يمكننا أن نحس به.
إذا مررت بأوقات مدمرة في حياتك،
أو إذا فقدت شخصاً أو شيئاً
عزيزاً على قلبك،
كيف من ممكن أن تجاري
هذا الأمر؟
هل من الممكن أن تبقى مهتماً
بنفسك وبعائلتك؟
بما أن أول سنوات الحياة للطفل
تعتبر مَصِيرِيّة
لنموه الجسدي والعاطفي السليم.
ولأن 1.5 مليار شخص يعانون
من صراع مسلح --
والذي ينضم كثيرٌ منهم
الآن لمجتمعاتنا --
لا يمكننا غض البصرعنهم
وعن احتياجات هؤلاء الذين تعرضوا
للحرب والنزوح.
لذلك يجب وضع احتياجات
هذه العائلات كأولوية --
سواء كانوا نازحين داخلياً أو لاجئين
في جميع أنحاء العالم.
يجب وضع هذه الاحتياجات كأولوية من قبل
عاملي المنظمات غير حكومية وصناع القرار.
ومنظمة الصحة العالمية ومن قبل مفوضية
الأمم المتحدة لشؤون اللاجئين، وكل واحد منا
مهما كانت حجم تأثيرنا داخل مجتمعنا.
عندما بدأنا بالتعرف على الأوجه
الفردية للنزاع،
عندما بدأنا بملاحظة الانفعالات
المعقدة على وجوهم،
بدأنا نراهم على أنهم بشر، أيضًا.
بدأنا نرى احتياجات هذه العائلات،
احتياجات إنسانية حقيقية.
عندما تصبح احتياجات هذه العائلات كأولوية،
ستوضع التدخلات من أجل الأطفال
في الأوضاع الإنسانية
كأولويات وسيتم التعرف على الدور الأساسي
للعائلات في دعم الأطفال.
ستصرخ الصحة النفسية العائلية
بشكل عال وواضح
في العالم وفي الأجندات الدولية.
وسيصبح أقل احتمالاً أن يدخل الأطفال
نظم الخدمة الاجتماعية
في البلدان التي استوطنوها
لأن عائلاتهم سوف تحصل
على مساعدة في وقت مبكر.
وسنكون أكثر تفهماً،
وأكثر ترحيباً وأكثر اهتماماً
وأكثر ثقة لهؤلاء الذين ينضمون
إلى مجتمعاتنا.
نحن بحاجة لإيقاف الحروب !
نحن بحاجة لبناء عالم يمكن للأطفال
أن يحلموا فيه بطائرات ترمي الهدايا،
لا القنابل.
حتى نوقف هيجان النزاعات المسلحة
عبر العالم،
ستستمر العائلات بالنزوح،
وترك الأطفال مستضعفين.
لكن بتحسين التربية الوالدية
ودعم مقدمي الرعاية الصحية.
قد يكون من الممكن إضعاف
العلاقة بين الحرب والعوائق النفسية
عند الأطفال وعائلاتهم.
شكراً لكم.
(تصفيق)
Více než jeden a půl miliardy lidí
zažívá ozbrojený konflikt.
Lidé jsou nuceni před ním
ze své země uprchnout,
a proto je na světě
více než 15 milionů uprchlíků.
Děti jsou bezpochyby
těmi nejnevinnějšími
a nejzranitelnějšími oběťmi…
A to nejen oběťmi
zřejmého fyzického ohrožení,
ale často nezmiňovaných vlivů,
které má válka na jejich rodiny.
U dětí kvůli válečným zážitkům
hrozí skutečně vysoké riziko
rozvoje emočních problémů
a poruch chování.
Děti, jak si můžeme jen představit,
budou bojácné, budou se cítit
ohroženy a v nebezpečí.
Je tu ale dobrá zpráva.
Kvalita péče, které se dětem
v jejich rodinách dostává,
může mít podstatně větší vliv
na jejich duševní zdraví,
než mají konkrétní válečné zážitky,
kterým byly vystaveny.
Děti tedy mohou být během konfliktu
a po jeho ukončení chráněny
laskavým přístupem rodičů
vytvářejícím bezpečné zázemí.
V roce 2011 jsem zahájila
své doktorské studium
na Fakultě psychologických věd
Manchesterské univerzity.
Jako mnoho z vás jsem vývoj krize
v Sýrii sledovala v TV.
Moje rodina pochází ze Sýrie,
a několik jejích členů
zemřelo hrozným způsobem
hned na začátku války.
S rodinou jsme společně sedávali
a sledovali TV.
Všichni ty záběry známe:
bomby ničící budovy,
chaos, zkázu
a křičící lidé na útěku.
Co na mě pokaždé zapůsobilo nejvíc,
byli s křikem prchající lidé,
obzvlášť ty vyděšené děti.
Jsem matkou dvou zvídavých dětí.
Tehdy jim bylo pět a šest let,
byly ve věku, kdy obvykle kladou
spoustu otázek
a očekávají reálné a přesvědčivé odpovědi.
Začala jsem tedy přemýšlet nad tím,
jaké by to bylo, vychovávat své děti
ve válečné zóně a v uprchlickém táboře.
Změnily by se moje děti?
Pohasly by štěstím zářící oči mé dcery?
Stal by se z mého bezstarostného
a pohodového syna
ustrašený introvert?
Jak bych to snášela já?
Změnila bych se?
Jako psychologové a
rodičovští poradci víme,
že vybavení rodiče vychovatelskými
a pečovatelskými dovednostmi
může mít obrovský vliv
na duševní zdraví jejich dětí,
říkáme tomu vzdělávání rodičů.
Položila jsem si otázku,
zda by mohly být programy vzdělávání
rodičů užitečné rodinám,
které jsou ve válečných zónách
nebo v uprchlických táborech.
Mohli bychom je oslovit
poradenstvím nebo vzděláváním,
které by jim pomohlo v překonávání potíží?
Oslovila jsem tedy svou vedoucí,
profesorku Rachel Calamovou,
s nápadem využít své akademické
schopnosti k tomu,
abych v reálném světě
přispěla k pozitivní změně.
Nebyla jsem si úplně jistá tím,
co přesně chci udělat.
Naslouchala mi pozorně a s trpělivostí,
a pak k mé radosti řekla,
„Pokud je to to, co chcete dělat
a tolik to pro vás znamená,
tak se do toho dáme.
Najděme způsob, jak zjistit,
zda rodičovské programy
mohou být rodinám v takových
situacích prospěšné.“
Takže jsem posledních pět let společně
se svými kolegyněmi,
profesorkou Calamovou
a doktorkou Kim Cartwrightovou,
pracovala na tom, jak podporovat rodiny,
které zažily válku a vystěhování.
Abychom zjistili, jak pomoci
rodinám postiženým konfliktem
s podporou jejich dětí,
musíme se jich nejdříve zeptat,
s jakými potížemi se potýkají,
že ano?
Zdá se to jako samozřejmost.
Často jsou ale právě ti nejzranitelnější,
kterým se snažíme pomoci,
těmi, jichž se neptáme.
Kolikrát jsme měli za to,
že přesně víme,
co někomu nebo něčemu pomůže,
aniž bychom se nejdříve zeptali?
A tak jsem se vydala do uprchlických
táborů v Sýrii a v Turecku,
kde jsem si s rodinami sedla
a naslouchala jim.
Vyprávěli o výzvách,
které jim rodičovství přináší,
o svých rodičovských problémech,
a já jsem naslouchala
jejich volání o pomoc.
Občas jsme se prostě odmlčeli,
jediné, co co jsem mohla dělat,
bylo držet je za ruce
a společně s nimi tiše plakat
a modlit se.
Vyprávěli mi o svých potížích,
o drsných a krutých podmínkách
uprchlického tábora,
v nichž se nedalo soustředit na víc
než na základní úkony,
jako je zajišťování čisté vody.
Vyprávěli mi o tom, jak se jejich děti
uzavřely do sebe;
o smutku, depresi, vztekání,
o pomočování, cucání palců,
úzkosti z hluku,
o strachu z děsivých snů --
z hrůzostrašných nočních můr.
Tyto rodiny si prošly tím,
co jsme my sledovali v TV.
Matky --
téměř polovina z nich
teď byly válečné vdovy,
nebo dokonce ani nevěděly,
zda je jejich manžel vůbec naživu --
popisovaly své pocity
a se svou situací se těžko vyrovnávaly.
Sledovaly, jak se jejich děti mění,
ale nevěděly, jak jim pomoci.
Nevěděly, jak odpovídat
na otázky svých dětí.
Co mě naprosto ohromilo
a tolik motivovalo,
bylo to obrovské odhodlání rodin,
svým dětem pomoci.
Navzdory všem nesnázím, kterým čelily,
se svým dětem snažily pomáhat.
Pokoušely se vyhledat pomoc
u pracovníků z neziskovek,
u učitelů v uprchlických táborech,
u zdravotníků,
u jiných rodičů.
Jedna matka, s níž jsem se setkala,
byla v táboře jen čtyři dny,
a za tu dobu se už dvakrát pokusila
vyhledat pomoc pro svou osmiletou dceru,
která trpěla děsivými sny.
Bohužel jde však většinou o marnou snahu.
Lékaři v uprchlických táborech,
pokud jsou k mání,
jsou téměř vždy příliš zaneprázdnění,
nebo nemají čas či znalosti k tomu,
aby rodičům poskytli podporu.
Učitelé v uprchlických táborech
a jiní rodiče jsou na tom stejně -
jsou součástí nové uprchlické komunity
potýkající se s vlastními potřebami.
Začali jsme tedy přemýšlet,
jak bychom těmto rodinám mohli pomoci.
Potýkaly se totiž s mnohem většími,
těžko zvládnutelnými problémy.
Krize v Sýrii nám ukázala,
do jaké míry bude nemožné, aby se rodinám
dostalo individuální pomoci.
Jak bychom jim mohli jinak pomoci?
Jak oslovit rodiny
na úrovni celé populace,
a nízkým rozpočtem
a v takové příšerné době?
Po hodinách rozhovorů
s pracovníky neziskovek
přišel někdo
se skvělým inovativním nápadem,
rozšiřovat mezi rodiče informační letáky
v podobě obalu na chleba -
těch, které byly humanitárními pracovníky
dodávány rodinám
v konfliktních oblastech v Sýrii.
A tak jsme to tedy udělali.
Obal se ve své podobě nijak nezměnil,
jen se k němu přidaly dva kusy papíru.
Jeden byl informační leták s informacemi,
které rodičům přiblížilyo to,
čím si pravděpodobně oni
i jejich děti procházejí.
A s radami o tom, jak být oporou
sobě i svým dětem
například tím, že si budou
se svými dětmi povídat,
budou jim projevovat více lásky,
budou s nimi mít větší trpělivost
a budou s nimi komunikovat.
Druhý kus papíru byl dotazník zpětné vazby
a samozřejmě nechybělo ani pero.
Jde tedy o pouhé roznášení letáků,
nebo skutečně o způsob, jak poskytnout
psychologickou první pomoc,
která je zajištěna laskavou
a láskyplnou péčí rodičů?
Za jeden týden jsme jich rozdali 3 tisíce.
Bylo neuvěřitelné, že se nám dostalo
60procentní zpětné vazby.
60 procent z 3 tisíc rodin zareagovalo.
Nevím, kolik je tu dnes mezi námi
vědeckých pracovníků,
ale tato míra odezvy je úžasná.
Kdyby byla taková odezva v Manchesteru,
byl by to obrovský úspěch,
natož pak v oblasti konfliktu v Sýrii -
to vše jen ukázalo, jak jsou pro rodiče
takové informace důležité.
Pamatuji si, jak jsme s nedočkavostí
a vzrušením čekali na návrat dotazníků.
Rodiny zanechaly stovky zpráv -
většinou neuvěřitelně pozitivních
a povzbudivých.
Moje nejoblíbenější je ale tato:
„Děkujeme, že jste na nás
a naše děti nezapomněli.“
Toto je ukázkou možností,
jak poskytnout psychologickou
první pomoc rodinám,
a také jak získat zpětnou vazbu.
Představte si, kdyby se to
zopakovalo nějak jinak,
třeba při distribuci kojeneckého mléka
nebo hygienických potřeb,
nebo při distribuci potravinových přídělů.
Ale přibližme si to,
protože uprchlická krize
má vliv na každého z nás.
Denně jsme zahlcováni
statistikami a fotkami,
což není nic zvláštního,
protože koncem minulého měsíce
do Evropy dorazil jeden milion uprchlíků.
Jeden milion.
Uprchlíci se stávají členy našich komunit,
stávají se našimi sousedy,
jejich děti chodí do stejných škol
jako naše děti.
Leták jsme tedy přizpůsobili
potřebám uprchlíků v Evropě
a v oblastech s vysokým přílivem uprchlíků
je volně přístupný online.
Na své webové stránky ho dalo například
i švédské zdravotnictví
a během prvních 45 minut
byl stažen 343krát -
což podtrhuje to, nakolik je
pro dobrovolníky,
lékaře a ostatní rodiče důležité
mít volný přístup k informacím
o psychologické první pomoci.
V roce 2013 jsem seděla na chladné tvrdé
podlaze stanu v uprchlickém táboře,
kolem mne seděly matky, s nimiž jsem
vedla skupinovou diskuzi.
Naproti mě stála postarší žena
s asi třináctiletou dívkou,
která ležela vedle ní
a která měla hlavu opřenou
o kolena té ženy.
Dívka byla po celou dobu diskuze zticha,
vůbec nepromluvila,
byla schoulená do klubíčka.
Ke konci našeho setkání,
zatímco jsem matkám
děkovala za jejich účast,
se na mě ta postarší žena podívala,
prstem ukazovala na dívku
a řekla: „Můžete nám pomoct s…?"
Nebyla jsem si úplně jista,
co ode mě očekává,
podívala jsem se na dívku, usmála se
a v arabštině ji oslovila:
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
„Jak se jmenuješ?“
Zadívala se na mě opravdu
zmateně a nezúčastněně,
potom ale odpověděla, „Halul“.
Halul je zdrobnělina arabského
ženského jména Hala
a používá se pouze k oslovování
opravdu malých děvčátek.
V tu chvíli mi došlo, že Hale
je zřejmě mnohem více než 13 let.
Ukázalo se, že je jí bylo 25 let
a byla matkou tří malých dětí.
Bývala sebevědomou, inteligentní,
energickou, veselou, milující matkou
pečující o své děti,
ale válka tohle všechno změnila.
Zažila bombardování města,
prožila výbuchy.
Když kolem jejich domu létaly stíhačky
a shazovaly bomby,
její děti křičely, vyděšené tím hlukem.
Hala zoufale popadla polštáře
a tiskla je dětem k uším,
aby ten hluk neslyšely,
a přitom sama celou tu dobu křičela.
Když se s dětmi dostala
do uprchlického tábora
a věděla, že jsou konečně
v jakémsi bezpečí,
její osobnost se zcela stáhla
do svého dětského já.
Svou rodinu zcela odmítla -
své děti, svého manžela.
Hala už to prostě nedokázala dál zvládat.
Toto je rodičovský boj
s opravdu hrozným koncem,
ale bohužel, není to nijak výjimečné.
Lidé zažívající ozbrojené
konflikty a vystěhování
budou čelit vážným emočním problémům.
Je to něco, pro co máme
všichni porozumění.
Pokud jste zažili něco devastujícího,
pokud jste ztratili někoho nebo něco,
na čem vám opravdu záleželo,
jak byste se s tím dál vyrovnávali?
Dokázali byste se o sebe
a svou rodinu dál starat?
Vzhledem k tomu, že první roky
života dítěte jsou zásadní
pro jeho zdravý fyzický i psychický vývoj
a že jeden a půl miliardy lidí
zažívá ozbrojený konflikt -
spousta z nich se nyní začleňuje
do našich komunit -
nemůžeme si dovolit přehlížet
potřeby těch,
kteří zažívají válku a vystěhování.
Potřeby těchto rodin
musíme upřednostňovat -
jak přesídlenců, tak uprchlíků
na celém světě.
Tyto potřeby se musí stát prioritou
pracovníků z nevládních organizací,
politiků, organizací WHO, UNHCR
a taky každého z nás,
ať už v naší společnosti zastáváme
jakoukoliv funkci.
Když začneme rozeznávat jednotlivé
stránky tohoto konfliktu,
když si začneme všímat těch
složitých emocí v jejich výrazu,
začneme je i vnímat jako lidské bytosti.
Začneme chápat potřeby těchto rodin,
a to jsou skutečné lidské potřeby.
Když se tyto potřeby stanou prioritou,
intervence pro děti v humanitárním
prostředí se také dostanou
na první místo a bude uznána
hlavní role rodiny
v poskytování podpory svým dětem.
Rodinné duševní zdraví
bude zřejmou součástí
globální mezinárodní agendy.
Klesne pravděpodobnost,
že se děti dostanou do péče
sociálních služeb
v zemích, které je přijaly,
protože jejich rodinám
se dostane včasné pomoci.
A my budeme tolerantnější,
vstřícnější, laskavější
a důvěřivější k novým členům
našich komunit.
Musíme přestat válčit.
Musíme vybudovat svět, kde děti
mohou snít o letadlech,
které shazují dárky, a ne bomby.
Dokud na světě nezastavíme
běsnění ozbrojených konfliktů,
rodiny budou čelit vysídlení,
jehož oběťmi budou bezbranné děti.
Zlepšováním rodičovské
a pečovatelské podpory
bude možné omezit vznik psychologických
problémů v důsledku války,
a to u dětí i jejich rodin.
Děkuji.
Παγκοσμίως,
πάνω από 1,5 δισεκατομμύρια άνθρωποι
βιώνουν ένοπλες συγκρούσεις.
Ως αποτέλεσμα, οι άνθρωποι αναγκάζονται
να εγκαταλείψουν τη χώρα τους,
και οι πρόσφυγες είναι πάνω
από 15 εκατομμύρια.
Τα παιδιά, χωρίς αμφιβολία,
είναι τα πιο αθώα και ευάλωτα θύματα.
Όχι μόνο από τους προφανείς
σωματικούς κινδύνους,
αλλά και από τις σιωπηρές συνέπειες
των πολέμων πάνω στις οικογένειές τους.
Οι εμπειρίες του πολέμου αφήνουν
τα παιδιά σε πραγματικά υψηλό κίνδυνο
ανάπτυξης συναισθηματικών
και συμπεριφορικών προβλημάτων.
Τα παιδιά, όπως μπορούμε
μόνο να φανταστούμε,
ανησυχούν, νιώθουν ν΄απειλούνται
και να κινδυνεύουν.
Αλλά υπάρχουν και καλά νέα.
Η ποιότητα της φροντίδας που λαμβάνουν
τα παιδιά στις οικογένειές τους
μπορεί να έχει πιο σημαντική επίδραση
στην ευημερία τους
απ' ότι τα βιώματα του πολέμου
στα οποία έχουν εκτεθεί.
Έτσι τα παιδιά μπορούν να προστατευθούν
με ζεστή και ασφαλή ανατροφή
κατά τη διάρκεια μιας διαμάχης και μετά.
Το 2011, ήμουν πρωτοετής φοιτήτρια
στο διδακτορικό μου,
στη σχολή Ψυχολογικών Επιστημών
στο Πανεπιστήμιο του Μάντσεστερ.
Όπως πολλοί από εσάς εδώ,
παρακολουθούσα στην τηλεόραση
την εξέλιξη της κρίση στη Συρία.
Η οικογένειά μου κατάγεται από τη Συρία,
και από πολύ νωρίς,
έχασα αρκετά μέλη της οικογένειάς μου
με πραγματικά τρομακτικούς τρόπους.
Καθόμουν μαζί με την οικογένειά μου
και βλέπαμε τηλεόραση.
Όλοι μας έχουμε δει αυτές τις σκηνές:
Βόμβες να καταστρέφουν κτίρια,
χάος, καταστροφή,
και άνθρωποι να ουρλιάζουν και να τρέχουν.
Πάντα αυτοί που ούρλιαζαν και έτρεχαν
με επηρέαζαν περισσότερο,
ιδίως εκείνα τα τρομοκρατημένα παιδιά.
Ήμουν μητέρα δύο μικρών παιδιών
με συνηθισμένη περιέργεια.
Τότε ήταν πέντε και έξι ετών,
μια ηλικία που συνήθως κάνουν
πάρα πολλές ερωτήσεις,
και περιμένουν αληθινές,
πειστικές απαντήσεις.
Έτσι άρχισα να αναρωτιέμαι πώς θα ήταν
να αναθρέφω τα παιδιά μου
σε μια εμπόλεμη ζώνη
και σε έναν καταυλισμό προσφύγων.
Θα άλλαζαν τα παιδιά μου;
Θα έχαναν τη λάμψη τους τα φωτεινά,
χαρούμενα μάτια της κόρης μου;
Ο χαλαρός και ανέμελος γιος μου
θα ήταν φοβισμένος και αποτραβηγμένος;
Πώς θα το αντιμετώπιζα εγώ αυτό;
Θα άλλαζα;
Ως ψυχολόγοι και εκπαιδευτές γονέων,
γνωρίζουμε ότι να εξοπλίζουμε τους γονείς
με τρόπους ανατροφής των παιδιών τους,
μπορεί να έχει μεγάλη επίδραση
στην ευημερία τους.
Αυτό το ονομάζουμε εκπαίδευση γονέων.
Είχα, λοιπόν, την απορία
αν τα προγράμματα εκπαίδευσης γονέων
θα μπορούσαν να είναι χρήσιμα
για οικογένειες στις εμπόλεμες ζώνες
ή στους καταυλισμούς προσφύγων.
Θα μπορούσαμε να τους δώσουμε
συμβουλές ή εκπαίδευση
που θα τους βοηθούσε
σε αυτές τις δυσκολίες;
Έτσι πλησίασα την επιβλέπουσα
του διδακτορικού μου,
την καθηγήτρια Ρέιτσελ Κέιλαμ,
με την ιδέα να χρησιμοποιήσω
τις ακαδημαϊκές μου δεξιότητες
για να φέρω κάποιες αλλαγές στον κόσμο.
Δεν ήμουν απολύτως σίγουρη
για το τι ακριβώς ήθελα να κάνω.
Με άκουσε προσεκτικά και υπομονετικά,
και μετά την άκουσα με χαρά να μου λέει,
«Αν αυτό θες να κάνεις,
και σημαίνει τόσα πολλά για σένα,
τότε ας το κάνουμε.
Ας βρούμε τρόπους να δούμε
αν τα προγράμματα γονέων
μπορούν να είναι χρήσιμα
για οικογένειες σε αυτά τα πλαίσια».
Έτσι, εδώ και πέντε χρόνια,
εγώ και οι συνάδελφοί μου
-η καθηγήτρια Κάλαμ
και η Δρ. Κιμ Κάρτραϊτ -
ψάχνουμε να βρούμε τρόπους
να υποστηρίξουμε οικογένειες
που έχουν βιώσει πόλεμο και εκτοπισμό.
Για να βοηθήσουμε οικογένειες
που έχουν βιώσει συγκρούσεις
να υποστηρίξουν τα παιδιά τους,
το πρώτο βήμα, προφανώς,
θα έπρεπε να είναι
να τους ρωτήσουμε τι προβλήματα
αντιμετωπίζουν, σωστά;
Φαίνεται προφανές,
αλλά στην προσπάθειά μας να βοηθήσουμε
τους πιο ευάλωτους,
συχνά δεν ρωτάμε αυτούς τους ίδιους.
Πόσες φορές έχουμε απλώς υποθέσει
ότι γνωρίζουμε το σωστό πράγμα
που θα βοηθήσει κάποιον ή κάτι
χωρίς να τους ρωτήσουμε πρώτα;
Ταξίδεψα σε καταυλισμούς προσφύγων
στη Συρία και την Τουρκία,
και κάθισα με κάποιες οικογένειες
και τους άκουσα.
Άκουσα τα προβλήματα που είχαν ως γονείς,
άκουσα τις δυσκολίες που είχαν ως γονείς,
και άκουσα το κάλεσμά τους για βοήθεια.
Μερικές φορές απλώς σταματούσαν
και μπορούσα μόνο να κρατήσω τα χέρια τους
και απλώς να κλαίω σιωπηλά μαζί τους
και να προσεύχομαι.
Μου μίλησαν για τις δυσκολίες τους,
μου είπαν για τις δύσκολες συνθήκες
στους καταυλισμούς προσφύγων
που τους δυσκόλευαν πολύ
να συγκεντρωθούν σε οτιδήποτε
εκτός από πρακτικά πράγματα,
όπως τη συλλογή καθαρού νερού.
Μου είπαν πως έβλεπαν τα παιδιά τους
να κλείνονται στον εαυτό τους,
για τη θλίψη, την κατάθλιψη, το θυμό,
να βρέχουν το κρεβάτι,
να βυζαίνουν το δάχτυλο,
να φοβούνται τους δυνατούς θορύβους,
να φοβούνται τους εφιάλτες -
τρομαχτικοί, τρομαχτικοί εφιάλτες.
Αυτές οι οικογένειες είχαν ζήσει
αυτά που εμείς βλέπαμε στην τηλεόραση.
Οι μητέρες...
Σχεδόν οι μισές ήταν τώρα χήρες πολέμου,
ή δεν ήξεραν καν αν οι σύζυγοί τους
σκοτώθηκαν ή ζούσαν.
Περιέγραψαν πώς ένιωθαν
που τα αντιμετώπιζαν τόσο άσχημα.
Έβλεπαν τα παιδιά τους να αλλάζουν
και δεν ήξεραν πώς να τα βοηθήσουν.
Δεν ήξεραν πώς να απαντήσουν
στις ερωτήσεις των παιδιών τους.
Αυτό που βρήκα ιδιαίτερα εκπληκτικό
και τόσο κινητήριο
ήταν ότι αυτές οι οικογένειες ήθελαν
τόσο πολύ να υποστηρίξουν τα παιδιά τους.
Παρά τις δυσκολίες που αντιμετώπισαν,
προσπαθούσαν να βοηθήσουν τα παιδιά τους.
Έκαναν προσπάθειες να ζητήσουν
υποστήριξη από τους εργαζόμενους στις ΜΚΟ,
από δασκάλους
στους καταυλισμούς προσφύγων,
επαγγελματίες υγείας, άλλους γονείς.
Μία μητέρα που συνάντησα ήταν μόνο
τέσσερις ημέρες στον καταυλισμό,
και είχε ήδη κάνει δύο προσπάθειες
για να βρει υποστήριξη
για την οχτάχρονη κόρη της
η οποία είχε τρομαχτικούς εφιάλτες.
Δυστυχώς, αυτές οι προσπάθειες
ήταν σχεδόν πάντα ανώφελες.
Οι γιατροί των καταυλισμών,
όταν είναι διαθέσιμοι,
είναι σχεδόν πάντα πολύ απασχολημένοι,
ή δεν έχουν τη γνώση ή τον χρόνο
για μια βασική υποστήριξη των γονιών.
Οι δάσκαλοι των καταυλισμών
και οι άλλοι γονείς είναι σαν κι αυτούς,
κομμάτι μια νέας κοινότητας προσφύγων
που παλεύει με τις νέες ανάγκες.
Έτσι αρχίσαμε να σκεφτόμαστε
πώς θα μπορούσαμε να βοηθήσουμε
αυτές τις οικογένειες;
Οι οικογένειες αντιμετώπιζαν πράγματα
πολύ μεγαλύτερα απ' ό,τι μπορούσαν.
Η κρίση στη Συρία έδειξε ξεκάθαρα
πόσο απίστευτα αδύνατο θα ήταν
να προσεγγίσουμε κάθε οικογένεια χωριστά.
Πώς αλλιώς μπορούσαμε να τους βοηθήσουμε;
Πώς θα μπορούσαμε να προσεγγίσουμε
τις οικογένειες ως σύνολο,
με χαμηλό κόστος,
σε αυτούς τους τρομαχτικούς καιρούς;
Αφού μίλησα για πολλές ώρες
με εργαζόμενους σε ΜΚΟ,
κάποιος πρότεινε
μια φανταστική καινοτόμα ιδέα
διανομής πληροφοριακών εντύπων ανατροφής
μέσω περιτυλιγμάτων ψωμιού,
ψωμιού που παραδιδόταν σε οικογένειες
σε εμπόλεμες ζώνες στη Συρία
από ανθρωπιστικές οργανώσεις.
Αυτό κάναμε λοιπόν.
Τα περιτυλίγματα του ψωμιού δεν έχουν
αλλάξει καθόλου σε εμφάνιση,
εκτός από την προσθήκη
δύο κομματιών χαρτιού.
Το ένα ήταν ένα φυλλάδιο για τους γονείς,
με βασικές συμβουλές και πληροφορίες
που εξηγούσε στον γονιό
αυτό που μπορεί να βίωνε,
και αυτό που ίσως να βίωνε το παιδί του.
Πληροφορίες για το πώς να υποστηρίξουν
τον εαυτό τους και τα παιδιά τους.
Πληροφορίες για το πώς να περνούν χρόνο
μιλώντας στα παιδιά τους,
να τους δείχνουν περισσότερη στοργή,
να έχουν περισσότερη υπομονή
με τα παιδιά τους,
να μιλούν στα παιδιά τους.
Το άλλο χαρτί ήταν ένα ερωτηματολόγιο,
και φυσικά, υπήρχε κι ένα στυλό.
Είναι αυτό μια απλή διανομή φυλλαδίων,
ή είναι ένα πιθανό μέσο
για ψυχικές πρώτες βοήθειες
που θα ενισχύσει τη ζεστή, ασφαλή
και στοργική ανατροφή;
Καταφέραμε να διανείμουμε
3.000 από αυτά μόνο σε μία εβδομάδα.
Το απίστευτο ήταν ότι είχαμε
ποσοστό ανταπόκρισης 60%.
Το 60% από 3.000 οικογένειες απάντησαν.
Δεν ξέρω πόσους ερευνητές
έχουμε σήμερα εδώ,
αλλά είναι εντυπωσιακό
ποσοστό ανταπόκρισης.
Αυτό στο Μάντσεστερ
θα ήταν τεράστιο κατόρθωμα,
πόσο μάλλον σε μια περιοχή
συγκρούσεων στη Συρία.
Δείχνει πόσο σημαντικά ήταν
αυτά τα μηνύματα για τις οικογένειες.
Θυμάμαι πόσο ενθουσιασμένοι και ανυπόμονοι
ήταν να επιστρέψουν τα ερωτηματολόγια.
Οι οικογένειες είχαν αφήσει
εκατοντάδες μηνύματα.
Τα περισσότερα ήταν απίστευτα
θετικά και ενθαρρυντικά.
Αλλά το αγαπημένο μου νομίζω πως είναι,
«Σας ευχαριστώ που δεν ξεχάσατε
εμάς και τα παιδιά μας».
Αυτό δείχνει πραγματικά τα πιθανά μέσα
για να λάβουν οικογένειες
ψυχικές πρώτες βοήθειες
και να λαμβάνουμε τα σχόλιά τους.
Απλώς φανταστείτε να κάνουμε το ίδιο
και με άλλα μέσα,
όπως με τη διανομή βρεφικού γάλατος,
ή των ειδών γυναικείας υγιεινής,
ή ακόμη και των καλαθιών με τρόφιμα.
Αλλά ας το δούμε αυτό σε σχέση με εμάς,
επειδή η προσφυγική κρίση
έχει επίδραση σε όλους μας.
Βομβαρδιζόμαστε καθημερινά
με εικόνες στατιστικών και φωτογραφίες,
και αυτό δεν αποτελεί έκπληξη,
επειδή μέχρι τον περασμένο μήνα,
πάνω από ένα εκατομμύριο πρόσφυγες
είχαν φτάσει στην Ευρώπη.
Ένα εκατομμύριο!
Οι πρόσφυγες προσχωρούν
στις κοινότητές μας,
γίνονται γείτονές μας,
τα παιδιά τους πάνε
στα σχολεία των παιδιών μας.
Έτσι, προσαρμόσαμε το φυλλάδιο σύμφωνα
με τις ανάγκες των Ευρωπαίων προσφύγων
και τα έχουμε στο διαδίκτυο
με ανοιχτή πρόσβαση,
σε περιοχές με μεγάλη εισροή προσφύγων.
Για παράδειγμα,
το Yπουργείο Υγείας της Σουηδίας
το ανέβασε στην ιστοσελίδα του,
και μέσα στα πρώτα 45 λεπτά,
το κατέβασαν 343 φορές,
δείχνοντας πόσο σημαντικό είναι
για τους εθελοντές, τους επαγγελματίες
και άλλους γονείς
να έχουν ανοιχτή πρόσβαση
σε μηνύματα ψυχικών πρώτων βοηθειών.
Το 2013, καθόμουν στο κρύο, σκληρό πάτωμα
μιας σκηνής σε καταυλισμό προσφύγων,
με μητέρες να κάθονται γύρω μου
ενώ διεύθυνα μια ομάδα έρευνας.
Απέναντί μου καθόταν μια ηλικιωμένη κυρία
με ένα κορίτσι που έμοιαζε σαν 13χρονο
ξαπλωμένο δίπλα της,
με το κεφάλι της στα γόνατα της κυρίας.
Το κορίτσι παρέμεινε σιωπηλό
την ώρα της έρευνας,
δεν μιλούσε καθόλου,
με τα γόνατά της μαζεμένα στο στήθος της.
Προς το τέλος της έρευνας,
και καθώς ευχαριστούσα
τις μητέρες για τον χρόνο τους,
η ηλικιωμένη κυρία με κοίταξε
δείχνοντας το νεαρό κορίτσι και μου είπε,
«Μπορείς να μας βοηθήσεις με...;»
Δεν ήμουν σίγουρη τι περίμενε να κάνω.
Κοίταξα το νεαρό κορίτσι, χαμογέλασα,
και είπα στα Αραβικά,
«Σαλάαμ αλέκουμ. Σου-ισμάκ;»
«Πώς σε λένε;»
Με κοίταξε πραγματικά μπερδεμένη
και αποστασιοποιημένη,
αλλά μετά είπε, «Χαλούλ».
Το Χαλούλ είναι το υποκοριστικό
για το αραβικό γυναικείο όνομα, Χάλα,
και χρησιμοποιείται μόνο
στα πολύ μικρά κορίτσια.
Εκείνη τη στιγμή συνειδητοποίησα ότι
η Χάλα ήταν πολύ μεγαλύτερη από 13.
Τελικά η Χάλα ήταν μια 25χρονη μητέρα
με τρία μικρά παιδιά.
Η Χάλα ήταν μια μητέρα
γεμάτη αυτοπεποίθηση,
φωτεινή, χαρούμενη,
στοργική με τα παιδιά της,
αλλά ο πόλεμος τα είχε αλλάξει όλα αυτά.
Είχε ζήσει βόμβες
να πέφτουν στην πόλη της,
είχε ζήσει εκρήξεις.
Όταν τα πολεμικά αεροπλάνα
πετούσαν γύρω από το κτίριό τους,
ρίχνοντας βόμβες,
τα παιδιά της ούρλιαζαν,
τρομοκρατημένα από τον θόρυβο.
Η Χάλα πανικόβλητη άρπαζε μαξιλάρια
και κάλυπτε τα αυτιά των παιδιών της
για να μπλοκάρει τον θόρυβο,
ενώ η ίδια ούρλιαζε.
Όταν έφτασαν στον καταυλισμό προσφύγων
και ήξερε ότι επιτέλους είχαν βρεθεί
σε κάποιου είδους ασφάλεια,
κλείστηκε τελείως στον εαυτό της
και συμπεριφερόταν σαν παιδί.
Απέρριψε τελείως την οικογένειά της,
τα παιδιά της, τον σύζυγό της.
Η Χάλα απλά δεν μπορούσε πια
να το διαχειριστεί.
Αυτό είναι μια πάλη γονιού
με πραγματικά σκληρό τέλος,
αλλά δυστυχώς, δεν είναι ασυνήθιστο.
Αυτοί που βιώνουν
ένοπλες συγκρούσεις και εκτοπισμό
θα αντιμετωπίσουν σοβαρά
συναισθηματικά προβλήματα.
Και αυτό είναι κάτι που
μπορούμε όλοι να νιώσουμε.
Αν έχετε βιώσει μια πολύ στενάχωρη
περίοδο στη ζωή σας,
αν έχετε χάσει κάποιον ή κάτι
για το οποίο πραγματικά νοιαζόσαστε,
πώς θα συνεχίσετε να τα βγάζετε πέρα;
Θα εξακολουθείτε να μπορείτε
να φροντίζετε εσάς και την οικογένειά σας;
Δεδομένου ότι τα πρώτα χρόνια
στη ζωή ενός παιδιού είναι κρίσιμα
για μια υγιή σωματική
και συναισθηματική ανάπτυξη,
και ότι 1,5 δισεκατομμύρια άνθρωποι
βιώνουν ένοπλες συγκρούσεις
-πολλοί από τους οποίους τώρα
προσχωρούν στις κοινότητές μας-
δεν μπορούμε να κλείσουμε τα μάτια μας
στις ανάγκες αυτών που βιώνουν
πόλεμο και εκτοπισμό.
Πρέπει να δώσουμε προτεραιότητα
στις ανάγκες αυτών των οικογενειών.
Και σε εκείνους
που έχουν εκτοπιστεί εσωτερικά,
αλλά και στους πρόσφυγες παγκοσμίως.
Πρέπει να δοθεί προτεραιότητα
από τους εργαζόμενους σε ΜΚΟ,
τους φορείς χάραξης πολιτικής,
τον Π.Ο.Υ., την Ύπατη Αρμοστεία του ΟΗΕ
και κάθε έναν από εμάς,
με όποια ιδιότητα λειτουργούμε
στην κοινωνία μας.
Όταν αρχίζουμε να αναγνωρίζουμε
τα μεμονωμένα πρόσωπα της σύγκρουσης,
όταν αρχίζουμε να προσέχουμε τα περίπλοκα
συναισθήματα στα πρόσωπά τους,
αρχίζουμε να τους βλέπουμε
και αυτούς σαν ανθρώπους.
Αρχίζουμε να βλέπουμε τις ανάγκες
αυτών των οικογενειών,
κι αυτές είναι οι πραγματικές
ανθρώπινες ανάγκες.
Όταν δοθεί προτεραιότητα
σε αυτές τις οικογενειακές ανάγκες,
οι παρεμβάσεις για τα παιδιά
σε σημεία ανθρωπιστικής βοήθειας
θα δώσουν προτεραιότητα
και θα αναγνωρίσουν
τον πρωταρχικό ρόλο της οικογένειας
στην υποστήριξη των παιδιών.
Η ψυχική υγεία της οικογένειας θα έχει
εξέχουσα θέση στην παγκόσμια ατζέντα.
Και θα είναι λιγότερο πιθανό τα παιδιά
να μπουν σε συστήματα κοινωνικών υπηρεσιών
στις χώρες επανεγκατάστασης
επειδή οι οικογένειές τους
θα έχουν υποστήριξη από πριν.
Και εμείς θα είμαστε πιο ανοιχτόμυαλοι,
πιο φιλόξενοι, πιο στοργικοί,
και θα εμπιστευόμαστε περισσότερο
αυτούς που προσχωρούν στις κοινότητές μας.
Πρέπει να σταματήσουμε τους πολέμους.
Πρέπει να φτιάξουμε έναν κόσμο όπου
τα παιδιά μπορούν να ονειρευτούν
αεροπλάνα που πετάνε δώρα και όχι βόμβες.
Μέχρι να σταματήσουμε
τις ένοπλες συγκρούσεις
που μαίνονται σε όλον τον κόσμο,
οι οικογένειες θα συνεχίζουν
να εκτοπίζονται,
αφήνοντας τα παιδιά ευάλωτα.
Αλλά βελτιώνοντας την υποστήριξη
των γονιών και των κηδεμόνων,
ίσως να είναι δυνατόν
να αποδυναμωθούν οι συνδέσεις
μεταξύ πολέμου και ψυχολογικών δυσκολιών
στα παιδιά και τις οικογένειές τους.
Σας ευχαριστώ.
(Χειροκρότημα)
En todo el mundo, más de 1500 millones
de personas experimentan conflicto armado.
En respuesta, las personas
son forzadas a irse de su país,
dejando más de 15 millones de refugiados.
Los niños sin duda alguna,
son las víctimas
más inocentes y vulnerables
no solo por aquellos peligros
físicos que son obvios,
sino por los efectos tácitos
que las guerras provocan en sus familias.
Las experiencias de la guerra
dejan a los niños en un alto riesgo real
por la aparición de problemas emocionales
y del comportamiento.
Los niños como podemos imaginar,
se sentirán preocupados,
amenazados y en riesgo.
Pero hay buenas noticias.
La calidad del cuidado
que los niños reciben en sus familias
puede tener un efecto
más significativo en su bienestar
que las experiencias reales de la guerra
a las que han estado expuestos.
De hecho los niños pueden ser protegidos
por una crianza cálida y segura
durante y después del conflicto.
En 2011, ingresé al primer año
como estudiante de doctorado
en la Escuela de Ciencias Psicológicas
de la Universidad de Manchester.
Como muchos de Uds. aquí,
vi la crisis en Siria
desplegarse delante de mí en la TV.
Mi familia es originaria de Siria,
y en poco tiempo,
perdí varios miembros de la familia
de una manera terrible.
Me sentaba y reuniría
con mi familia a ver la TV.
Todos hemos visto esas escenas:
bombas destruyendo edificios,
caos, destrucción,
y gente gritando y corriendo.
Siempre fue la gente que gritaba y corría
la que realmente me preocupaba,
especialmente aquellos niños
con aspecto aterrorizado.
Yo era en ese entonces madre
dos niños típicamente preguntones.
De cinco y seis años de edad,
a una edad en la que típicamente
hacían muchas y muchas preguntas,
y esperaban respuestas
reales y convincentes.
Así que comencé a preguntarme
cómo podría ser
cuidar a mis hijos en una zona de guerra
y en un campo de refugiados.
¿Cambiarían mis hijos?
¿Perderían el brillo y la felicidad
los ojos de mi hija?
¿Mi hijo tranquilo y despreocupado
se volvería temeroso y retraído?
¿Cómo lo enfrentaría?
¿Yo cambiaría?
Como psicólogos y entrenadores de padres,
sabemos que preparar a los padres
con habilidades para cuidar a sus hijos
puede tener un gran efecto
en su bienestar,
y lo llamamos entrenamiento para padres.
La pregunta que tenía era,
¿podrían los programas de formación
para padres, ser útiles para las familias
mientras que estaban en zonas de guerra
o campamentos de refugiados?
¿Podríamos llegar a ellos
con asesorías o entrenamiento
que les ayudara a cruzar esos problema?
Así que me acerqué
a mi supervisora de doctorado,
profesora Rachel Calam,
para usar mis habilidades para
hacer algún cambio en el mundo real.
No estaba muy segura
qué exactamente quería hacer.
Ella escuchó con atención y paciencia,
y luego para mi alegría, dijo:
"Si eso es lo que quieres hacer,
y significa mucho para Ud.,
entonces hagámoslo.
Busquemos formas de probar
que los programas para padres
pueden ser útil para las familias
en estos contextos".
Durante los últimos cinco años,
mis colegas y yo,
la profesora Calam y el Dr. Kim Cartwright,
hemos trabajado en modos
de apoyar a las familias
que han experimentado
guerra y desplazamiento.
Para saber cómo ayudar a las familias
que han pasado por conflictos
y apoyar a sus hijos,
el primer paso debe obviamente ser
preguntarles con qué están luchando,
¿verdad?
Quiero decir, parece obvio.
Pero a menudo aquellos
que son más vulnerables,
y que intentamos apoyar,
a los que de hecho no les preguntamos
¿Cuántas veces hemos asumido
que sabemos exactamente
lo que va a ayudar a alguien o algo
sin realmente preguntarles primero?
Así que viajé a los campos de refugiados
en Siria y en Turquía,
Y me senté con las familias y escuché.
Escuché sus retos de ser padres,
escuché sus luchas de ser padres,
y escuché su llamada de ayuda.
Y a veces eso se detuvo,
todo lo que podía hacer
era agarrarles las manos
y unirme a ellos en llanto
y oración silenciosos.
Me contaron sobre sus dificultades
me contaron sobre las duras condiciones
del campamento de refugiados
que hacía difícil enfocarse en algo
que no fueran las tareas prácticas
como recoger agua limpia.
Me contaron cómo vieron a sus hijos irse,
la tristeza, la depresión, la ira,
mojar la cama, chuparse el pulgar,
miedo a ruidos fuertes,
miedo a pesadillas,
muy aterradoras pesadillas.
Estas familias habían pasado por
lo que veíamos en la televisión.
Las madres,
casi la mitad de ellas
eran ahora viudas de guerra,
o no sabían si sus maridos
estaban muertos o vivos,
describían cómo se sentían,
y malamente enfrentaban su situación.
Vieron a sus hijos cambiar
y no tenían ni idea de cómo ayudarlos.
No sabían cómo responder
las preguntas de sus hijos.
Lo que me pareció increíblemente
asombroso y motivacional
fue que estas familias estaban
tan motivadas en apoyar a sus hijos.
A pesar de todos los desafíos
a los que hacían frente,
estaban tratando de ayudar a sus hijos.
Estaban intentando buscar apoyo
de los trabajadores de las ONG,
de maestros en campos de refugiados,
de médicos profesionales,
y de otros padres.
Una madre que conocí solo había estado
en un campamento durante cuatro días,
y ya había hecho dos intentos
en busca de ayuda
para su hija de ocho años
que tenía terribles pesadillas.
Pero tristemente, estos intentos
son casi siempre inútiles.
Los doctores del campo de refugiados,
cuando están disponibles,
están casi siempre muy ocupados,
o no tienen el conocimiento o el tiempo
para brindar apoyo básico a los padres.
Los maestros de campamentos de refugiados
y otros padres son como ellos,
parte de una nueva comunidad de refugiados
que está luchando con nuevas necesidades.
Entonces empezamos a pensar.
¿Cómo podríamos ayudar a estas familias?
Las familias estaban luchando con cosas
más grandes que lo que podían manejar.
La crisis Siria dejó en claro
cuán increíblemente imposible sería
alcanzar a familias a nivel individual.
¿Cómo podríamos ayudarles?
¿Cómo llegaríamos a las familias
a nivel de la población en general,
con bajos costos
en estos tiempos tan terribles?
Después de horas de hablar
con los trabajadores de las ONG,
uno sugirió una idea
fantástica e innovadora
de distribuir folletos con información
de crianza a través de envolturas de pan,
envolturas de pan que se entregaban
a familias en zonas de conflicto en Siria
por los trabajadores humanitarios.
Así que eso es lo que hicimos.
Las envolturas de pan no han cambiado
su apariencia en absoluto,
excepto por la adición
de dos pedazos de papel.
Uno era un folleto informativo para padres
que tenía consejos e información básica
que indicaba a los padres
lo que podrían estar experimentando,
y lo que su hijo
podría estar experimentando.
Y la información sobre cómo podrían
apoyarse ellos mismos y a sus hijos,
tal como la de cómo pasar tiempo
hablando con su hijo,
mostrándoles más afecto,
siendo más paciente con su niño,
hablando con sus hijos.
La otra hoja era
un cuestionario de retroalimentación,
Y por supuesto, había un bolígrafo.
¿Sería esto una simple
distribución de folletos,
o sería un medio para entregar
primeros auxilios psicológicos
que proveerían una crianza
segura, cálida y amorosa?
Conseguimos distribuir
3.000 de ellos en solo una semana.
Lo que fue increíble fue alcanzar
una tasa de respuesta del 60 %.
El 60 % de 3000 familias respondieron.
No sé cuántos investigadores
tenemos aquí hoy,
pero esa tasa de respuesta
es fantástica.
Tener eso en Manchester
sería un gran logro,
y ni que decir en un área
de conflicto en Siria,
resaltando cuán importante es
este tipo de mensajes para las familias.
Recuerdo lo emocionados que estuvimos
en la devolución de los cuestionarios.
Las familias dejaron cientos de mensajes,
increíblemente positivos y alentadores.
Pero mi favorito fue,
"Gracias por no olvidarse de
nosotros ni de nuestros hijos".
Esto realmente ilustra
el potencial que significa
dar servicios de primeros auxilios
psicológicos a las familias,
y obtener la retroalimentación también.
Imagínese reproducir esto
usando otros medios
tales como la distribución de leche
para bebés, o kits de higiene femenina,
o incluso en cestas de comida.
Pero no vayamos tan lejos,
porque la crisis de refugiados
es algo que está teniendo un efecto
sobre cada uno de nosotros.
Estamos siendo bombardeados con imágenes
de estadísticas y fotos diarias
Y eso no es sorprendente,
porque el mes pasado,
más de un millón de refugiados
llegó a Europa.
Un millón.
Los refugiados se están uniendo
a nuestras comunidades,
se han vuelto nuestros vecinos,
Sus hijos asisten a las escuelas
de nuestros niños.
Así que adaptamos el folleto para llegar
a las necesidades de refugiados europeos,
y los tenemos en línea,
con acceso abierto,
en áreas de alta afluencia de refugiados.
Por ejemplo la atención médica sueca
lo subió en su sitio web,
y en los primeros 45 minutos,
fue descargado 343 veces,
resaltando lo importante que es
para voluntarios, profesionales
y otros padres
tener acceso abierto a mensajes
de primeros auxilios psicológicos.
En 2013, estaba sentada en el suelo frío
de una carpa de campamento de refugiados
con las madres sentadas a mi alrededor
mientras yo dirigía un grupo de sondeo.
A mi lado había un adulto mayor
junto a ella una niña
de alrededor de 13 años,
con su cabeza recostada
sobre las rodillas de la señora.
La niña se quedó callada
durante todo el grupo de sondeo,
no habló en lo absoluto,
con sus rodillas se acurrucó
contra su pecho.
Hacia el final del grupo de sondeo,
y mientras yo agradecía
a las madres por su tiempo,
la anciana me miró
mientras señalaba a la niña,
y me dijo: "¿Puedes ayudarnos con...?"
No estaba segura de lo que
ella esperaba que yo hiciera,
miré a la joven y sonreí,
y en árabe dije:
"Salaam alaikum. ¿Shu-ismak?"
"¿Cuál es tu nombre?"
Ella me miró muy confundida
y con poco interés,
pero luego dijo: "Halul".
Halul es el apodo para el nombre
femenino árabe, Hala,
y solo se usa para referirse
a muchachas muy jóvenes.
En ese momento me di cuenta de que
Hala quizá tenía más de 13 años.
Resulta que Hala era una madre de 25 años
con tres niños pequeños.
Hala había sido una madre segura,
brillante, animada y amorosa,
con sus hijos,
pero la guerra la había cambiado.
Ella vivió la experiencia de ver
caer las bombas sobre su pueblo;
había vivido entre explosiones.
Cuando los aviones de combate
volaban alrededor de su edificio,
lanzando bombas, sus hijos gritaban,
aterrorizados por el ruido.
Desesperada, ella agarraba las almohadas
y cubría los oídos de sus hijos
para bloquear el ruido,
todo el tiempo mientras ella gritaba.
Cuando llegaron
al campamento de refugiados
y ella sabía que finalmente estaban
con cierta seguridad,
ella se ensimismó actuando
con su viejo yo de la infancia.
Ella rechazó completamente a su familia,
a sus hijos, su marido.
Hala simplemente no podía soportar más.
Esta es una lucha de paternidad
con un final muy duro,
pero lamentablemente, no es raro.
Aquellos que experimentan
un conflicto armado y desplazamiento
enfrentarán serias luchas emocionales.
Y eso es algo con lo que
todos podemos relacionarnos.
Si has pasado por un momento
devastador en tu vida,
si has perdido a alguien o
algo que realmente te importa,
¿cómo podrías continuar enfrentándolo?
¿Podrías ser aún ser capaz de
cuidarte a tí mismo y a tu familia?
Dado que los primeros años
de la vida de un niño son cruciales
para una salud física
y desarrollo emocional,
y que 1500 millones de personas
están experimentando conflicto armado,
muchos de los cuales están ahora
uniéndose a nuestras comunidades,
no podemos darnos el lujo
de dar la espalda
a las necesidades de quienes experimentan
la guerra y el desplazamiento.
Debemos priorizar las necesidades
de estas familias,
tanto en los desplazados internos
como en los refugiados en todo el mundo.
Estas necesidades deben ser priorizadas
por las ONG's, los responsables políticos,
la OMS, el ACNUR y cada uno de nosotros
en nuestras áreas de impacto
dentro de nuestra sociedad.
Cuando empecemos a reconocer
las caras individuales del conflicto,
cuando empecemos a notar
esas complejas emociones en sus rostros,
comenzaremos a verlos
como seres humanos, también.
Empezaremos a ver
las necesidades de estas familias,
y estas son necesidades humanas reales.
Cuando se prioricen
estas necesidades familiares,
las intervenciones para niños
en entornos humanitarios
priorizarán y reconocerán el rol principal
la familia en el apoyo a los niños.
La salud mental familiar
será mostrada en todo lo alto
en la agenda internacional y mundial.
Y los niños ingresarán cada vez menos
a los sistemas de servicio social
en los países de reasentamiento
porque sus familias
habrán tenido apoyo antes.
Y tendremos una mente más abierta,
más acogedora, más cariñosa
y más confiada en aquellos
que se unen a nuestras comunidades.
Necesitamos parar las guerras.
Necesitamos construir un mundo donde niños
puedan soñar con aviones lanzando regalos,
y no bombas.
Hasta que detengamos
los conflictos armados en todo el mundo,
las familias seguirán siendo desplazadas,
dejando a los niños vulnerables.
Pero al mejorar la crianza de los hijos
y el apoyo al que los cuida,
podemos debilitar el vínculo entre
la guerra y las dificultades psicológicas
en los niños y sus familias.
Gracias.
(Aplausos)
Plus d'un milliard et demi de personnes
font l'expérience de la guerre.
En réponse, ces personnes
sont obligées de fuir leur pays,
quittant plus de 15 millions de réfugiés.
Les enfants, bien entendu,
sont les victimes les plus innocentes
et vulnérables,
pas seulement
des dangers physiques évidents,
mais des effets passés sous silence
de la guerre sur leurs familles.
L'expérience de la guerre
laisse les enfants à un très grand risque
de développement de problèmes
émotionnels et comportementaux.
Les enfants, comme on peut l'imaginer,
se sentiront inquiets,
menacés et en danger.
Il y a de bonnes nouvelles.
La qualité de l'attention
que les enfants reçoivent en famille
peut avoir un effet plus important
sur leur bien-être
que les expériences concrètes de la guerre
auxquelles ils ont été exposés.
Les enfants peuvent être protégés
par une éducation chaleureuse et stable
pendant et après le conflit.
En 2011, j'étais en première
année de doctorat
à l'Université de psychologie
de Manchester.
Comme beaucoup d'entre vous,
j'ai regardé la crise en Syrie
se dérouler devant moi à la télé.
Ma famille est originaire de Syrie,
et très tôt,
j'ai perdu des membres de ma famille
de façon atroce.
Nous étions réunis
avec ma famille devant la télé.
Nous avons tous vu ces scènes :
des bombes détruisant des immeubles,
le chaos, la destruction,
et des gens criant et courant.
C'était toujours ceux qui criaient
et couraient qui me touchaient le plus,
surtout ces enfants terrifiés.
J'étais mère de deux enfants,
jeunes et typiquement curieux.
Ils avaient cinq et six ans,
un âge où ils posent
énormément de questions,
et ils attendaient
des réponses convaincantes.
J'ai commencé à me demander
comment ce serait
d'élever mes enfants dans une zone
de guerre et un camp de réfugiés.
Mes enfants changeraient-ils ?
Que deviendraient les yeux
joyeux et brillants de ma fille ?
Mon fils, détendu et insouciant,
deviendrait-il effrayé et introverti ?
Comment survivrais-je ?
Est-ce que je changerais ?
En tant que psychologues
et éducateurs parentaux,
nous savons qu'équiper les parents
des compétences pour gérer leurs enfants
peut avoir un effet énorme
sur leur bien-être.
C'est ce que nous appelons
l'éducation parentale.
Voici ma question :
les programmes d'éducation parentale
pourraient-ils être utiles aux familles
qui vivaient dans des zones de guerre
ou des camps de réfugiés ?
Pourrions-nous leur apporter
des conseils, une formation,
qui les aideraient
dans une situation difficile ?
J'ai donc approché
mon superviseur de doctorat,
le professeur Rachel Calam,
afin d'utiliser mes capacités académiques
pour créer un changement dans le monde.
Je ne savais pas vraiment
ce que je voulais faire.
Elle m'a longuement écoutée,
et à ma grande joie, a répondu :
« Si c'est ce que tu veux faire,
et si ça t'est si important,
alors allons-y.
Trouvons des moyens
afin de voir si les programmes parentaux
peuvent être utiles aux familles
qui vivent ces situations. »
Ces cinq dernières années,
moi-même et mes collègues,
Professeur Calam
et Docteur Kim Cartwright,
avons travaillé
afin de soutenir les familles
qui ont connu
la guerre et le déplacement.
Pour savoir comment aider ses familles
qui ont été atteintes par un conflit,
aider leurs enfants,
la première étape doit évidemment être
de leur demander de quoi ils souffrent,
n'est-ce pas ?
Enfin, ça me semble évident.
Mais ce sont souvent les plus vulnérables,
que nous essayons d'aider,
à qui nous ne demandons pas.
Combien de fois avons-nous supposé
connaître parfaitement la chose
qui va aider quelqu'un ou quelque chose
sans leur demander d'abord ?
J'ai voyagé vers des camps de réfugiés,
en Syrie et en Turquie,
je me suis assise avec des familles,
et j'ai écouté.
J'ai écouté leurs défis parentaux,
j'ai écouté leurs luttes parentales,
et j'ai écouté leur appel à l'aide.
Parfois, c'était juste une pause,
car je ne pouvais
que leur tenir leurs mains,
et les rejoindre
dans les pleurs silencieux et la prière.
Ils m'ont parlé de leurs luttes,
ils m'ont parlé de la dureté,
des conditions difficiles dans les camps
qui ont rendu difficile la concentration
sur des tâches pratiques
comme la récupération d'eau propre.
Ils m'ont dit comment ils ont regardé
leurs enfants renoncer ;
la tristesse, la dépression, la rage,
mouiller au lit, sucer le pouce,
la peur des bruits forts,
la peur des cauchemars,
les terrifiants, terrifiants cauchemars.
Ces familles avaient traversé
ce que nous avions vu à la télévision.
Les mères,
la moitié étaient des veuves de guerre,
ou ne savaient pas
si leurs maris étaient morts ou vivants,
ont décrit comment elle se sentaient,
comment elles faisaient face.
Elles ont regardé leurs enfants changer
et ne savaient pas comment les aider.
Elles ne savaient pas comment répondre
aux questions de leurs enfants.
Ce que j'ai trouvé étonnant,
et tellement motivant,
était que ces familles étaient
tellement motivées à aider leurs enfants.
Malgré tous ces défis,
elles essayaient d'aider leurs enfants.
Elles tentaient de rechercher du soutien
de la part des travailleurs des ONG,
des professeurs des camps de réfugiés,
des médecins,
des autres parents.
J'ai rencontrée une mère qui n'avait été
que quatre jours dans un camp
et avait déjà fait deux tentatives
à rechercher du soutien
pour sa fille de huit ans
qui faisait de terrifiants cauchemars.
Malheureusement, ces tentatives
sont presque toujours inutiles.
Les médecins des camps,
une fois disponibles,
sont presque toujours trop occupés,
ou n'ont pas la connaissance ou le temps
pour de simples soutiens parentaux.
Les professeurs et les autres parents
sont comme eux,
ils font partie d'une nouvelle communauté
qui a de nouveaux besoins.
Nous avons donc commencé à réfléchir.
Comment pourrions-nous les aider ?
Les familles luttaient contre
des choses plus imposantes
que ce qu'ils pouvaient gérer.
La crise syrienne a clairement montré
combien il serait incroyablement
impossible d'atteindre
les familles de façon individuelle.
Comment pourrions-nous les aider ?
Comment atteindre les familles,
au niveau de la population,
à des coûts réduits,
dans ces temps si terrifiants ?
Après avoir parlé des heures
avec des membres d'ONG,
une idée innovante, fantastique,
a été suggérée,
distribuer aux parents des dépliants,
via des emballages de pain,
qui étaient livrés aux familles
dans une zone de conflit en Syrie
par les travailleurs humanitaires.
C'est donc ce que nous avons fait.
Les emballages de pain n'ont pas changé
quant à leur apparence,
hormis par l'ajout
de deux morceaux de papier.
L'un était une brochure parentale
offrant des conseils et des informations,
qui normalisait aux parents
ce qu'ils éprouvaient,
les problèmes de leurs enfants,
et des informations sur la manière de
soutenir eux-mêmes et leurs enfants.
Des informations comme passer
du temps pour parler à votre enfant,
leur montrer plus d'affection,
être plus patient avec votre enfant,
parler à votre enfant.
L'autre morceau de papier
était un questionnaire à rendre,
et bien entendu,
il y avait un stylo.
C'est donc simplement
une distribution de tracts,
ou est-ce vraiment un moyen de fournir
des premiers soins psychologiques
afin d'offrir une parenté chaleureuse,
sûre et aimante ?
Nous avons réussi à en distribuer
3 000 en une seule semaine.
Ce qui était incroyable, c'était
d'avoir un taux de réponses de 60%.
60% des 3 000 familles
ont répondu.
Je ne sais pas combien de chercheurs
nous avons aujourd'hui,
mais ce type de taux de réponse
est fantastique.
Avoir ça à Manchester
serait une récompense énorme,
encore plus
dans une zone de conflit en Syrie,
ce qui souligne vraiment l'importance de
ces types de messages pour les familles.
Je me souviens de l'enthousiasme
et l'envie du retour des questionnaires.
Les familles ont laissé
des centaines de messages
incroyablement positifs et encourageants.
Cependant, mon préféré doit être :
« Merci de ne pas nous oublier,
nous et de nos enfants. »
Cela illustre parfaitement le potentiel
de délivrer une première aide
psychologique aux familles,
et d'avoir un retour également.
Imaginez reproduire cela
en utilisant d'autres moyens
tels que la distribution de lait maternel,
des kits hygiéniques pour femmes,
ou des paniers de nourriture.
Mais rapprochons-nous de chez nous.
La crise des réfugiés
a une influence sur chacun de nous.
Nous sommes sans cesse bombardés par
des statistiques et des photographies,
et ce n'est pas surprenant,
parce que le mois dernier,
plus d'un million de réfugiés
ont rejoint l'Europe.
Un million.
Les réfugiés ont rejoint nos communautés,
ils sont devenus nos voisins,
leurs enfants fréquentent
les écoles de nos enfants.
Nous avons cadré le dépliant pour répondre
aux besoins des réfugiés européens,
et nous les avons mis en ligne,
à accès ouvert,
dans des zones où l'afflux
de réfugiés est élevé.
Par exemple, les services de santé suédois
l'ont téléchargé sur leur site,
et dans les 45 premières minutes,
il a été téléchargé 343 fois,
soulignant combien il est important
pour les bénévoles, les praticiens
et d'autres parents
d'avoir un accès ouvert
aux messages psychologiques
de premiers secours.
En 2013, j'étais assise sur le plancher,
froid et dur, d'une tente de réfugiés,
avec des mères assises autour de moi
pendant je menais un groupe de discussion.
En face de moi, une vieille dame,
avec ce qui semblait être
une fille de 13 ans à côté d'elle,
la tête sur les genoux de la vieille dame.
La fille resta silencieuse
tout au long de la discussion,
sans dire le moindre mot,
avec ses genoux
enroulés contre sa poitrine.
Vers la fin du groupe de discussion,
et tandis que je remerciais
les mères pour leur temps,
la vieille dame m'a regardée
en pointant la jeune fille,
et m'a dit :
« Pouvez-vous nous aider avec... ? »
Pas tout à fait sûre
de ce qu'elle attendait de moi,
j'ai souri à la jeune fille,
et en Arabe j'ai dit :
« Salaam alaikum. Shu-ismak ? »
« Quel est ton nom ? »
Elle m'a vraiment regardée,
confuse et non engagée,
mais elle a dit : « Halul. »
Halul est le nom de l'animal de compagnie
pour le nom féminin en arabe, Hala,
et n'est vraiment utilisé
que pour parler de très jeunes filles.
À ce moment-là, je me suis rendu compte
qu'Hala avait bien plus de 13 ans.
Il s'avère que Hala était âgée de 25 ans
et mère à trois jeunes enfants.
Hala avait été une mère confiante,
brillante, pétillante, aimante,
et attentionnée pour ses enfants,
mais la guerre avait changé tout cela.
Elle avait vécu sous la chute
des bombes dans sa ville ;
elle avait vécu sous les explosions.
Lorsque des avions volaient
autour de leur bâtiment,
en jetant des bombes,
ses enfants criaient,
terrifiés par le bruit.
Hala attrapait les oreillers
et couvrait les oreilles de ses enfants
pour bloquer le bruit,
tout en criant elle-même.
Lorsqu'ils ont rejoint le camp,
et qu'elle a su qu'ils étaient enfin
dans une sorte de sécurité,
elle s'est complètement retirée
pour retourner en enfance.
Elle a complètement rejeté sa famille,
ses enfants, son mari.
Hala ne pouvait plus faire face.
C'est un combat parental
avec une fin très difficile,
mais malheureusement,
ce n'est pas rare.
Ceux qui vivent
un conflit armé et un déplacement
feront face
à de sérieux problèmes émotionnels.
C'est ce à quoi nous pouvons tous
nous rapporter.
Si vous avez traversé
un moment dévastateur dans votre vie,
si vous avez perdu quelqu'un
ou quelque chose auquel vous teniez,
comment continueriez-vous à faire face ?
Pourriez-vous encore
prendre soin de vous et de votre famille ?
Étant donné que les premières années
de la vie d'un enfant sont cruciaux
pour une bonne santé physique
et le développement émotionnel,
et que 1,5 milliard de personnes
subissent des conflits armés,
beaucoup d'entre eux rejoignant
nos communautés,
nous ne pouvons pas
fermer les yeux
face aux besoins de ceux
qui connaissent la guerre et la migration.
Nous devons prioriser
les besoins de ces familles,
tant ceux qui sont déplacés dans
leur pays, que les réfugiés à l'étranger.
Ces besoins doivent être priorisés
par des ONG, des décideurs,
l'OMS, le HCR
et chacun de nous,
quelle que soit la fonction
que nous occupions dans notre société.
Lorsque nous commençons à reconnaître
les visages individuels du conflit,
lorsque nous commençons à remarquer
ces émotions complexes sur leurs visages,
nous commençons
à les voir en tant qu'êtres humains.
Nous commençons à voir
les besoins de ces familles,
et ce sont de véritables besoins humains.
Quand ces besoins sont prioritaires,
les interventions pour les enfants
dans des contextes humanitaires
reconnaîtront le principal rôle
de la famille dans le soutien des enfants.
La santé mentale familiale
criera haut et fort
dans l'agenda international.
Les enfants seront moins susceptibles
d'entrer au sein des services sociaux
dans les pays de réinstallation
parce que leurs familles
auront eu un soutien en amont.
Nous serons plus ouverts d'esprit,
plus accueillants, plus attentionnés,
et plus confiants vis-à-vis de ceux
qui rejoignent nos communautés.
Nous devons arrêter les guerres.
Nous devons construire un monde
où les enfants
peuvent rêver d'avions en train
de lâcher des cadeaux,
et non des bombes.
Jusqu'à ce que nous arrêtions les conflits
qui font rage dans le monde entier,
les familles seront déplacées,
laissant les enfants vulnérables.
Mais en améliorant la parentalité
et le soutien des soignants,
il peut être possible d'affaiblir le lien
entre la guerre et les gênes psychiques
chez les enfants et leurs familles.
Merci.
(Applaudissements)
Világszerte több mint 1.5 milliárd ember
él meg fegyveres konfliktust,
emiatt kénytelenek elhagyni hazájukat,
ezért van 15 milliónál is több menekült.
Kétségkívül a gyerekek
ennek legártatlanabb
és legsebezhetőbb áldozatai...
de nem csak az egyértelmű
fizikai veszélyek miatt,
hanem sokszor a ki nem beszélt hatások
miatt, amit a háború okoz a családnak.
A háborús élmények miatt
a gyerekeknél magas az érzelmi
és magatartási problémák
kialakulásának veszélye.
Azt csak elképzelni lehet,
mennyire félnek, milyen
veszélyben érzik magukat.
De van egy jó hírem.
A törődés minősége, amit a gyerekek
a családjuktól kapnak,
nagyobb hatással lehet az állapotukra,
mint a háború valós élménye,
aminek ki voltak téve.
Így a gyerekeknek védelmet nyújthat
a meleg, óvó környezet
a konfliktusok alatt és után.
2011-ben elsőéves PhD hallgató voltam
a Manchesteri Egyetem
pszichológia karán.
Mint sokan, a tévén figyeltem,
hogyan bontakozik ki a a szíriai krízis.
A családom Szíriából származik,
és nagyon korán,
rettenetes módon vesztettem
el több családtagomat is.
A családommal összegyűltünk,
és leültünk a TV elé.
Mind végignéztük ezeket
a jeleneteket: épületek porig bombázása,
káosz, pusztítás,
és kiabáló, rohanó emberek.
Mindig a kiabáló és menekülő emberek
látványa érintett meg a legjobban,
főleg a rémült gyerekeké.
Két rendkívül kíváncsi
gyerek édesanyja vagyok.
Öt és hat évesek voltak akkoriban,
abban a korban voltak, amikor
jellemzően nagyon sokat kérdeznek,
és igazi, meggyőző válaszokat várnak.
Így elképzeltem,
milyen lenne a gyerekeimet
egy háborús övezetben
vagy egy menekülttáborban nevelni.
Vajon megváltoznának?
A lányom csillogó, boldog szemei
vajon veszítenének a ragyogásukból?
Vajon az én nyugodt és gondtalan kisfiam
félénkké és visszahúzódóvá válna?
Én megállnám a helyem?
Vajon én megváltoznék?
Mint pszichológusok és szülői tanácsadók
tudjuk, hogy ha gyermeknevelési
ismeretekkel fegyverezzük fel a szülőket
annak a hatása hatalmas
lehet a gyerekek életére,
ezt szülői képzésnek hívjuk.
A kérdés, ami foglalkoztatott,
hogy hasznosak lehetnek-e ezek a szülői
képzések a családok számára
amikor még a háborús övezetben
vagy a menekülttáborban vannak?
El tudnánk érni őket
tanácsadással, képzéssel,
ami átsegítené őket a megpróbáltatásokon?
Ezért megkerestem a témavezetőmet,
Rachel Calam Professzort,
hogy tudományos ismereteimet
a való világ megváltoztatására használjam.
Nem tudtam, hogy pontosan mit csinálnék.
Figyelmesen és türelmesen meghallgatott
és nagy örömömre azt mondta,
"ha ezt szeretnéd csinálni,
és ez olyan sokat jelent neked,
akkor hajrá!
Próbáljuk megvizsgálni,
hogy a szülői programok hasznosak-e
a családok számára
ilyen körülmények között is!"
Így az utóbbi öt évben a kollégáimmal --
Prof. Calammal és Dr. Kim Cartwrighttal -
olyan családok támogatásával
foglalkoztunk,
akik háborút vagy áttelepítést éltek át.
Hogy tudjuk, hogyan segíthetünk a
családoknak a gyerekek nevelésében
konfliktusok idején,
az első lépés nyilvánvalóan az,
hogy rákérdezünk, mivel küzdenek,
igaz?
Nyilvánvalónak tűnik.
De sokszor azok a legsérülékenyebbek,
akiket támogatni szeretnénk,
akiket végül nem kérdezünk.
Hányszor van, hogy azt hisszük,
pontosan tudjuk,
hogyan segítsünk valakin, anélkül,
hogy őt magát megkérdeztük volna?
Ezért szíriai és török
menekülttáborokba utaztam,
leültem a családokkal és
csak hallgattam őket.
Meghallgattam milyen kihívásokkal,
milyen nehézségekkel
szembesülnek a nevelésben,
és hallgattam segélykéréseiket.
És ezek néha félbeszakadtak, és én csak
annyit tehettem, hogy megfogtam a kezüket
és együtt sírtam vagy imádkoztam velük.
Elmesélték szenvedéseiket,
beszéltek a durva és kemény
körülményekről a táborokban, amelyek miatt
nehéz bármire figyelni az olyan
alapvető szükségleteken kívül,
mint a tiszta víz gyűjtése.
Végignézték, ahogy a gyermekeik
visszahúzódóvá válnak,
a bánatot, depressziót, haragot,
ágybavizelést, cumizást,
a félelmet a hangos zajoktól,
a félelmet a rémálmoktól --
rettenetes, rettenetes rémálmoktól.
Ezek a családok végigélték,
amit mi a TV-ben néztünk végig.
Az anyák --
akiknek csaknem a fele
most háborús özvegy,
vagy azt sem tudják,
hogy a férjük még életben van-e --
elmondták ahogy azt érezték,
nem állják meg a helyüket.
Végignézték, ahogy változnak a gyerekeik,
és fogalmuk sem volt, hogy segítsenek.
Nem tudták, hogyan válaszoljanak
a gyerekeik kérdéseire.
Amit különösen megdöbbentőnek
találtam, és ami nagyon hatott rám,
hogy milyen fontosnak tartották ezek
a családok gyermekeik támogatását.
Az összes nehézség ellenére
próbáltak segíteni gyerekeiknek.
Segítséget kértek a civil szervezetektől,
a táborban dolgozó tanároktól,
az orvosoktól,
más szülőktől.
Egy anya, akivel találkoztam, csak
négy napja érkezett a táborba,
és már kétszer próbálkozott
segítséget kérni 8 éves kislányának,
akinek rettenetes rémálmai voltak.
De sajnos, ezek a próbálkozások
majdnem mindig sikertelenek.
Az orvosok a táborokban, már ha vannak,
majdnem mindig túl elfoglaltak,
vagy nincs elég tudásuk vagy idejük
a szülők alapvető támogatásához.
A tábori tanárok és a többi szülő
pont olyanok, mint ők --
egy új menekült közösség részei,
akik az új igényekkel küzdenek.
Úgyhogy elkezdtünk gondolkozni.
Hogyan segíthetnénk ezeken a családokon?
A családoknak erejüket meghaladó
problémákkal kell megküzdeniük.
A szíriai krízis világossá tette,
mennyire lehetetlen a családokat
egyenként elérni.
Hogyan tudnánk akkor segíteni?
Hogyan érhetnénk el
a családokat tömegesen,
alacsony költséggel
ezekben a szörnyű időkben?
Miután órákat beszélgettünk
a civil segítőkkel,
egyiküknek fantasztikus ötlete támadt:
a kenyér csomagolásán juttassuk el
a tanácsokat a szülőknek -
a kenyerekén, amit a humanitárius
szervezetek osztanak a családoknak
Szíria egyik viszályövezetében.
Így tettünk tehát.
A kenyérpapír megjelenésén
nem változtattunk,
csak hozzáadtunk két plusz lapot.
Az egyik egy szülőknek szóló lap volt
alapvető tanácsokkal és ismeretekkel,
melyek felkészítették őket mindarra,
amit ők maguk,
vagy gyerekeik átélhetnek.
Információkkal szolgált arról, hogyan
tudnak magukon és a gyerekeiken segíteni,
ilyenekkel például, hogy beszélgessenek
többet a gyerekekkel,
jobban figyeljenek oda rájuk,
legyen több türelmük hozzájuk
és beszélgessenek velük.
A másik lap egy válasz-kérdőív volt,
és ehhez persze volt egy toll is.
Vajon ez csak egyszerű szórólapozás,
vagy esetleg egy lehetséges módja
a pszichológiai elsősegélynek,
ami meleg, biztonságos és
szerető nevelést biztosít?
Sikerült ezekból egyetlen héten
belül 3000-et szétosztani.
Ami hihetetlen, az a 60
százalékos válaszadási arány volt.
A 3000 család 60 százaléka válaszolt.
Nem tudom hány kutató van itt ma,
de az ilyen válaszarány
tényleg fantasztikus.
Ugyanezt Manchesterben elérni
hatalmas teljesítmény lenne,
nemhogy egy háborús övezetben Szíriában --
ami rávilágított, hogy mennyire
fontosak az ilyen üzenetek a családoknak.
Emlékszem, milyen izgatottak és lelkesek
voltunk a visszaérkező kérdőívek láttán.
A családok üzenetek százait küldték --
hihetetlenül pozitívakat és buzdítóakat.
De a kedvencem ez volt:
"Köszönöm, hogy nem feledkeztek
meg rólunk és a gyermekeinkről."
Ez szemlélteti a pszichológiai segítség
lehetséges eszközeit a családok számára,
valamint a válaszadásét is.
Képzeljék, ha ezt további
eszközökkel megismételnénk
mint babatáppal vagy női
higiéniai csomagokkal, vagy
akár élelmiszerkosarakkal.
Tegyük ezt kicsit személyesebbé,
mert a menekültválság
olyasvalami, ami mindnyájunkat érint.
Naponta bombáznak minket képekkel,
statisztikákkal és fotókkal,
ami nem meglepő,
mert múlt hónapra
több mint egymillió
menekült érte el Európát.
Egymillió.
A menekültek csatlakoznak közösségeinkhez,
a szomszédaink lesznek,
a gyerekeik a gyerekeinkkel
járnak iskolába.
Úgyhogy a szórólapot az európai
menekültek igényeihez igazítottuk,
és bárki számára on-line elérhetővé tettük
olyan területeken, ahol
sok menekült fordul meg.
Például a svéd egészségügy
feltöltötte a honlapjára,
és az első 45 percben
343-szor töltötték le --
ebből is látszik, hogy milyen fontos
önkéntesek, mentálhigiénés
szakemberek és szülők számára
a nyílt hozzáférés a pszichológiai
segítséget adó üzenetekhez.
2013-ban egy menekülttábor sátrának a
hideg, kemény padlóján ültem,
anyákkal körülvéve, éppen
egy fókuszcsoportot vezettem.
Velem szemben egy idősebb asszony ült,
mellette pedig egy 13
évesnek tűnő lány feküdt,
fejét az idős nő térdére hajtva.
A lány csendben maradt
a program alatt,
egyáltalán nem beszélt,
a térdét a mellkasáig felhúzta.
A fókuszcsoport vége felé,
amikor megköszöntem
az anyáknak az idejüket,
az idős asszony rám nézett,
miközben a fiatal lányra mutatott,
és megkérdezte: "Tudna segíteni nekünk..?"
Nem voltam biztos benne, mit vár tőlem,
rámosolyogtam a lányra
és arabul azt mondtam,
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Mi a neved?"
Zavartan és mélán nézett rám,
majd azt mondta, "Halul."
A Halul a Hala arab női név beceneve,
amit csak tényleg nagyon
fiatal lányokra használnak.
És ekkor vettem észre, hogy Hala
valószínűeg sokkal több, mint 13.
Kiderült, hogy Hala 25 éves
és három kisgyerek édesanyja.
Hala magabiztos, éles eszű, élénk,
szeretettel teli személyiség volt,
gondos édesanya
de a háború mindent megváltoztatott.
Át kellett élnie, ahogyan
a városát bombázzák;
és át kellett élnie robbantásokat.
Amikor a vadászgépek
a háza fölött köröztek,
és szórták a bombát,
gyerekei a zajtól való
félelmükben üvöltöttek.
Hala kétségbeesésében párnát
ragadott és befogta a gyerekek fülét
hogy kizárja a hangokat,
miközben ő maga is ordított.
Amikor a menekülttáborba érkeztek,
és tudta, hogy végre valamennyire
biztonságban vannak,
visszatért gyermekkori önmagához.
Elutasította családját --
a gyerekeit, a férjét.
Hala egyszerűen nem bírta tovább.
Nem volt képes szülőként helyt állni,
és sajnos, ez nem ritka.
Akik fegyveres konfliktust
és áttelepítést élnek át,
komoly érzelmi megterhelésnek
vannak kitéve.
Ehhez hasonló bárkivel megtörténhet.
Ha szörnyű csapások érnének,
ha elvesztenénk valakit vagy valamit,
ami nagyon sokat jelentett számunkra,
vajon hogyan tudnánk folytatni további?
Képesek lennénk továbbra is
törődni magunkkal és családunkkal?
Tudjuk, hogy a gyerekek első
néhány éve döntő fontosságú
az egészséges testi
és érzelmi fejlődésben,
és hogy 1.5 milliárd embert
sújt fegyveres konfliktus --
közülük sokan most
csatlakoznak a közösségeinkhez.
Nem vehetjük semmibe
azok igényeit, akik háborút
és kitelepítést élnek meg.
Előtérbe kell helyeznünk
ezen családok igényeit --
akár saját hazájukban telepítik át őket,
akár más országba menekülnek.
Ezeket az igényeket kell előtérbe
helyezniük a civil szervezeteknek,
a döntéshozóknak, a WHO-nak,
az ENSZ-nek és mindannyiunknak,
bármi is legyen a szerepünk
a közösségünkben.
Amikor kezdjük a konfliktus résztvevőit
arcról felismerni,
észrevenni a kusza érzelmeket az arcokon,
akkor kezdjük meglátni bennük az embert.
Észrevesszük ezeknek
a családoknak az igényeit,
amelyek valódi, emberi igények.
Amikor a családi igényeket rangsoroljuk,
a gyerekek érdekében tett humanitárius
intézkedéseket előnyben részesítjük,
és elismerjük a család szerepét
a gyermekkel való törődésben.
A család szerepének fontosságát
megértetni világszerte
nemzetközi feladat.
Így a gyerekek kisebb eséllyel szorulnak
majd szociális ellátásra
a befogadó országokban,
mert a családjuk már
időben tudott nekik segíteni.
És mi is nyitottabbak leszünk,
befogadóbbak, törődőbbek
és jobban megbízunk azokban,
akik most érkeznek a közösségünkbe.
Meg kell állítanunk a háborúkat.
Olyan világot kell építenünk, ahol
gyerekek álmában a repülők ajándékot
szórnak, nem bombákat.
Amíg meg nem fékezzük a fegyveres
konfliktusokat világszerte,
folytatódni fog a családok áttelepítése,
kiszolgáltatottá téve a gyerekeket.
De azzal, hogy a szülői
és gondozói támogatást erősítjük,
talán enyhíthetünk a háborúnak
a gyerekekre
és a családokra gyakorolt lelki hatásán.
Köszönöm.
(Taps)
Nel mondo, oltre un miliardo e mezzo
di persone vivono in un conflitto armato.
Di conseguenza, sono costrette
a fuggire dal loro paese,
creando oltre 15 milioni di rifugiati.
I bambini, senza dubbio,
sono le vittime più innocenti
e vulnerabili,
non soltanto per
gli ovvi pericoli fisici,
ma per gli effetti spesso taciuti che
le guerre hanno sulle loro famiglie.
Le esperienze di guerra espongono
i bambini a un alto rischio
di sviluppare problemi
affettivi e comportamentali.
I bambini, come possiamo immaginare,
si sentiranno in ansia,
minacciati e a rischio.
Ma c'è una buona notizia.
La qualità delle cure che
ricevono dalle loro famiglie
può avere un effetto molto
importante sul loro benessere,
rispetto alle esperienze di
guerra alle quali sono stati esposti.
Pertanto, i bambini
possono essere protetti
da un comportamento genitoriale caloroso
e sicuro durante e dopo la guerra.
Nel 2011, frequentavo il
primo anno di Dottorato
alla facoltà di Scienze Psicologiche
dell'Università di Manchester.
Come molti di voi qui,
ho seguito la crisi in Siria
dispiegarsi davanti a me in TV.
La mia famiglia è originaria della Siria,
e molto presto,
ho perso molti familiari in
modi davvero orribili.
Mi sedevo con la mia
famiglia a guardare la TV.
Tutti abbiamo visto quei luoghi:
le bombe che distruggevano gli edifici,
caos, distruzione
le persone che urlavano e correvano.
Ciò che mi faceva più male era vedere
le persone che urlavano e correvano,
specialmente gli occhi
terrorizzati dei bambini.
Ero madre di due bambini
naturalmente curiosi.
Allora avevano cinque e sei anni,
un'età in cui generalmente
fanno davvero tante domande,
e si aspettano risposte
reali e convincenti.
Così, ho iniziato a chiedermi
come ci si potrebbe sentire
ad essere genitore in una zona di guerra
in un campo per rifugiati.
I miei figli cambierebbero?
Gli occhi luminosi e felici di mia figlia
perderebbero il loro splendore?
La natura pacata e gioiosa di mio figlio
muterebbe in paura e ritiro sociale?
Come potrei fronteggiare tutto questo?
Cambierei anch'io?
Come psicologi e consulenti genitoriali,
sappiamo che fornire ai genitori
competenze per la cura dei loro figli
può avere un effetto
enorme sul loro benessere,
e lo abbiamo chiamato
"formazione genitoriale".
La domanda che mi ero posta era:
"Possono questi programmi di formazione
essere d'aiuto alle famiglie
che si trovano in zone di
guerra o in campi per profughi?
Possiamo raggiungerle con la
consulenza e la formazione
che potrebbe aiutarle mentre
affrontano questo conflitto?"
Così mi sono rivolta al mio supervisore,
la Professoressa Rachel Calam,
con l'idea di usare le mie competenze
accademiche nel mondo reale.
Non sapevo esattamente
cosa avrei fatto.
Ha ascoltato attentamente e con pazienza,
e dopo, vista la mia gioia ha detto:
"Se è quello che vuoi fare,
e significa tanto per te,
allora facciamolo."
"Troviamo un modo per vedere
se la formazione genitoriale
può essere utile alle famiglie
che vivono in questi contesti".
Per i cinque anni successivi,
con i miei colleghi --
Prof. Calam and Dr. Kim Cartwright --
abbiamo lavorato sui metodi
per sostenere le famiglie
che hanno vissuto guerra e sradicamento.
Ora, per sapere come aiutare le
famiglie che hanno vissuto il conflitto
a supportare i loro figli,
il primo passo deve ovviamente essere
il chiedere contro cosa stanno lottando,
giusto?
Voglio dire, mi sembra ovvio.
Ma sono spesso i più vulnerabili,
quelli che cerchiamo di aiutare,
che in realtà non chiedono aiuto.
Quante volte abbiamo dato per scontato
di conoscere il giusto rimedio
in grado di aiutare qualcuno
senza prima chiedere?
Così, ho viaggiato lungo i campi
profughi in Siria e in Turchia,
e ho intervistato famiglie,
e ho ascoltato tanto.
Ho ascoltato le loro sfide educative,
ho ascoltato le loro lotte come genitori
e ho ascoltato la loro richiesta di aiuto.
Qualche volta volevano solo conforto,
come se volessero solo
tenere le mie mani
e stare insieme a piangere
in silenzio e a pregare.
Mi hanno raccontato delle loro sofferenze,
mi hanno detto delle condizioni
dure e difficili dei campi profughi
dove ci si può solo concentrare
su faccende quotidiane
come raccogliere acqua pulita.
Mi hanno detto che hanno
visto i loro figli isolarsi;
per tristezza, depressione, rabbia,
enuresi, succhiamento del
pollice, paura di rumori forti,
paura degli incubi,
incubi davvero terrificanti.
Queste famiglie hanno vissuto
quello che noi abbiamo visto in TV.
Le madri,
circa la metà sono vedove di guerra,
o non sanno neppure se i loro
mariti siano morti o vivi,
si sentivano non in grado
di affrontare la situazione.
Hanno visto i loro figli cambiare e
non avevano idea di come aiutarli.
Non sapevano che risposte dare
alle loro domande.
Ho trovato sorprendente e motivante
che queste famiglie fossero molto
motivate a sostenere i loro figli.
Nonostante tutte le
sfide che affrontavano,
stavano provando ad aiutare i loro figli.
Stavano facendo dei tentativi per cercare
supporto dagli operatori delle ONG,
dagli insegnanti dei campi profughi,
dai medici,
da altri genitori.
Una madre che ho incontrato era
in un campo da quattro giorni,
e aveva già fatto due tentativi
per cercare aiuto per
la figlia di otto anni,
che aveva incubi terrificanti.
Ma purtroppo, questi tentativi
erano quasi sempre inutili.
I medici dei campi
profughi, se disponibili
sono quasi sempre troppo occupati,
o non hanno la conoscenza o il tempo
per dare sostegno genitoriale di base.
Gli insegnanti dei campi profughi e
gli altri genitori sono come loro --
parte di una nuova comunità di rifugiati
che sta lottando con nuovi bisogni.
Così abbiamo cominciato a chiederci:
"Come possiamo aiutare queste famiglie?"
Le famiglie stanno lottando contro
cose molto più grandi di loro.
La crisi in Siria ha chiarito
l'impossibilità di raggiungere le
famiglie a livello individuale.
Come possiamo aiutarle in altro modo?
Come possiamo raggiungere
le famiglie nel loro insieme
e mantenere bassi i costi
in questi momenti di terrore?
Dopo aver parlato per ore
con operatori delle ONG,
uno di loro ha avuto l'idea
fantastica e innovativa
di distribuire informazioni ai genitori
su opuscoli in involucri di pane.
Involucri di pane che sarebbero stati
spediti alle famiglie nelle zone di guerra
da operatori umanitari.
E così abbiamo fatto.
L'involucro del pane non è
cambiato molto in apparenza,
se si escludono i due
fogli di carta in più.
Uno era un volantino con consulenze
di base sulla genitorialità, informazioni
che spiegassero le esperienze
che forse i genitori stavano vivendo
e quelle che i loro figli
stavano vivendo.
Consigli su cosa potevano fare
per aiutare sé stessi e i loro bambini,
informazioni su come trascorrere
del tempo insieme ai propri figli,
mostrando loro più affetto,
essendo più pazienti,
parlando con loro.
L'altro volantino era un questionario,
e, naturalmente, c'era una penna.
Questa è forse una semplice
distribuzione di opuscoli,
o è realmente un possibile mezzo
per distribuire primo soccorso psicologico
che fornisca sicure, calorose,
cure genitoriali?
Ne abbiamo distribuiti 3.000
in appena una settimana.
La cosa incredibile è che
abbiamo avuto il 60% di risposte.
Ha risposto il 60 per cento
su 3.000 famiglie.
Non so quanti ricercatori
ci siano qui oggi,
ma quella percentuale
di risposte è fantastica.
Ottenerla a Manchester sarebbe
considerato un risultato enorme,
figuriamoci in una zona
di guerra in Siria --
ciò evidenzia quanto importanti
siano questi messaggi per le famiglie.
Ricordo quanta gioia e impazienza avevamo
per il ritorno dei questionari.
Le famiglie hanno lasciato
centinaia di messaggi --
la maggior parte davvero
positivi e incoraggianti.
Il mio preferito è,
"Grazie per non dimenticarvi
di noi e dei nostri figli."
Questo dimostra
le potenzialità insite
nel fornire sostegno
psicologico alle famiglie,
e nel ricevere feedback.
Immaginate di sostituire
questo intervento con altri mezzi,
come il latte per bambini
o il kit per l'igiene femminile,
o ancora, con il cibo.
Ma portiamo questo vicino a casa,
perché l'emergenza profughi
è qualcosa che sta lasciando
degli effetti su ognuno di noi.
Siamo bombardati con immagini
quotidiane di statistiche e di foto,
e non c'è da sorprendersi
perché lo scorso mese,
più di un milione di rifugiati
ha raggiunto l'Europa.
Un milione.
I profughi si stanno unendo
alle nostre comunità,
stanno diventando i nostri vicini,
i loro figli stanno frequentando
le stesse scuole dei nostri figli.
Così abbiamo adattato gli opuscoli per
incontrare i bisogni dei profughi europei,
e li abbiamo messi in rete,
per aree con un altissimo
flusso di profughi.
Per esempio, il sistema sanitario
svedese lo ha caricato nei propri siti,
e nei successivi 45 minuti,
è stato scaricato 343 volte,
dimostrando davvero quanto è importante
per volontari, professionisti
e altri genitori
avere un libero accesso a messaggi
di primo soccorso psicologico.
Nel 2013, ero seduta sul freddo e duro
pavimento della tenda di un campo profughi
con altre madri sedute intorno a me
e stavo conducendo una discussione.
Di fronte a me c'era una donna anziana
con accanto quella che sembrava
una ragazzina di tredici anni,
con la testa sopra le sue ginocchia.
La ragazza è rimasta in silenzio
per tutta la discussione,
non ha parlato con nessuno,
le ginocchia poggiate sul suo petto.
Verso la fine della discussione,
mentre ringraziavo le madri
per il tempo concesso,
la donna anziana mi guardò
mentre indicava la ragazza,
e mi disse: "Ci può aiutare con... ?"
Non sapevo esattamente
cosa si aspettasse da me.
Ho guardato la ragazza e le ho sorriso,
e ho detto in arabo,
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Come ti chiami?"
Mi ha guardato realmente
confusa e incurante,
ma dopo ha detto, "Halul."
Halul è il nome per animali domestici
dal nome arabo femminile, Hala,
ed è usato solo per riferirsi
a ragazze molto giovani.
A quel punto ha capito che in realtà
Hala aveva ben più di 13 anni.
Scoprimmo che Hala era una venticinquenne
madre di tre bambini piccoli.
Hala è stata una madre fiduciosa,
brillante, affettuosa
per i suoi figli,
ma la guerra ha cambiato tutto.
Ha sentito le bombe
cadere sulla sua città;
è vissuta in mezzo alle esplosioni.
Quando gli aerei da caccia
volavano intorno al loro palazzo
sganciando bombe,
i suoi figli urlavano
terrorizzati dal rumore.
Hala afferrava freneticamente
i cuscini e copriva le orecchie ai figli
per attutire il rumore,
e nel frattempo gridava lei stessa.
Quando sono arrivati al campo profughi,
e lei ha capito che erano
in qualche modo al sicuro,
si è ritirata in se stessa per agire
come la sua parte bambina.
Ha rifiutato totalmente la sua famiglia --
i suoi bambini, suo marito.
Hala semplicemente non poteva più reagire.
Questa è una forma
di sofferenza genitoriale
con un finale molto duro,
ma anche molto diffuso.
Coloro che vivono conflitti armati
e allontanamento dai propri luoghi
affrontano seri problemi emotivi.
Ed è qualcosa che tutti
noi possiamo comprendere.
Se aveste attraversato un periodo
devastante nella vostra vita,
se aveste perso qualcuno o
qualcosa a cui tenevate molto,
come fareste per andare avanti?
Sareste ancora in grado di prendervi cura
di voi stessi e della vostra famiglia?
Dal momento che i primi anni nella
vita di un bambino sono cruciali
per un sano sviluppo fisico ed emotivo,
e che 1,5 miliardi di persone stanno
vivendo in un conflitto armato,
molte delle quali adesso stanno
vivendo nelle nostre comunità,
non possiamo permetterci
di essere ciechi
ai bisogni di quelli che stanno vivendo
guerra e allontanamento dai propri luoghi.
Dobbiamo dare priorità alle
esigenze delle famiglie --
sia per gli sfollati, sia per i
profughi in tutto il mondo.
Queste esigenze devono essere prioritarie
per gli operatori delle ONG, i politici,
l'OMS, l'Alto Commissariato
per i Rifugiati e per ognuno di noi,
qualunque ruolo svolgiamo
nella nostra società.
Quando cominciamo a riconoscere
il conflitto nel viso di ciascuno,
quando cominciamo a notare le
intricate emozioni dei rifugiati,
cominciamo a vederli come esseri umani.
Cominciamo a vedere le
esigenze di queste famiglie,
e queste sono le reali
necessità umane.
Quando queste esigenze
famigliari sono prioritarie,
gli interventi per bambini
in ambiti umanitari dovranno
dare priorità e riconoscere il ruolo
primario della famiglia per i bambini.
La salute mentale delle famiglie
deve essere prioritaria
a livello internazionale.
Così i bambini entreranno di meno
nei sistemi dei servizi sociali
dei paesi ospiti,
perché le loro famiglie saranno
supportate preventivamente.
Abbiamo bisogno di più menti aperte,
più accoglienza, più presa in carico
e più fiducia verso coloro che
stanno popolando le nostre comunità.
Dobbiamo fermare le guerre.
Dobbiamo costruire un mondo dove i bambini
possano sognare aerei che sganciano regali
e non bombe.
Fin quando non fermeremo i conflitti
armati che infuriano in tutto il mondo,
le famiglie continueranno
ad essere esiliate,
lasciando i loro bambini vulnerabili.
Ma migliorando il supporto
alla genitorialità,
può essere possibile indebolire i legami
tra guerra e problemi psicologici
nei bambini e nelle loro famiglie.
Grazie.
(Applausi)
世界では 15億人以上もの人が
戦争に巻き込まれています
その結果 人々は
国を離れることを余儀なくされ
1500万人が難民となっています
戦争の犠牲者である子供は
全くの無実でありながら
最大の犠牲者に違いありません
戦争の犠牲者と言っても
体を傷つけられるだけでなく
目には見えない形で
心に傷を負う家族も多いのです
戦争を経験する子供は
非常に高い確率で
情緒や行動の問題を
抱えるようになります
想像でしかありませんが 子供は
不安や恐れ 危険を感じるでしょう
しかし朗報があります
家庭でしっかりとした育児ができれば
子供の心身の健康状態に
非常に大きなプラスの影響があり
その影響力は戦争体験によるマイナスより
大きいかもしれません
つまり 戦時中や戦後でも
温かく揺るぎない愛情を注げば
子供たちを守ることができるのです
2011年 私は博士課程の1年生として
マンチェスター大学で
心理学を専攻していました
ここにいる皆さんと同じように
テレビに映るシリア情勢を
目にしていました
私の家族はシリア出身で
とても幼い頃から
非常に恐ろしい形で
親族を何人も亡くしています
家族と集まっては
一緒にテレビを見たものです
皆 ひどい状況を目にしました
爆弾で破壊される建物
混乱や荒廃
叫び 逃げ惑う人々
人々の叫び声や逃げ惑う姿に
いつも心が締め付けられる思いでした
怯えた子供たちの姿は
目にするのもつらかったです
私にも好奇心旺盛な年頃の
子供が2人いて
当時は5歳と6歳でしたが
この年齢の子供らしく
やたらと質問を繰り返し
満足できる答えを求めてきました
そんな状況だったので
ある疑問が浮かびました
紛争地域や難民キャンプで
子育てをしていたら
私の子供たちはどうなるかと
娘の明るく幸せな瞳は
輝きを失うだろうか?
穏やかで呑気な性格の息子は
臆病になって 心を閉ざしてしまうだろうか?
私はどう対応するのか?
私も変わるのだろうか?
心理学者や「ペアレント・トレーナー」たちは
子育てに必要な能力が身につくように
親を支援していけば
子供の心身の健康状態に
大きな効果があると知っています
これが「ペアレント・トレーニング」です
ここで 私には疑問がありました
ペアレント・トレーニングが
通常の家族に役に立つのと同じように
紛争地帯や難民キャンプに
住む場合でも有効だろうか
困難な状況を
乗り切れる手助けとなるような
助言や訓練を
提供することはできるだろうかと
私は指導教員に相談しました
レイチェル・カラム教授です
大学で学んだことを
実社会に生かしたいと伝えました
具体的に何をしたいのか
明確ではありませんでしたが
教授は熱心に私の話に耳を傾けてくれ
嬉しいことに こう言われました
「それがあなたのやりたいことで
あなたにとって意味のあることなら
やりましょう
ペアレント・トレーニングのプログラムが
戦争に巻き込まれた家族にも
有効なのか検証する手法を
考えましょう」と
それから5年にわたり 私と
博士課程で一緒に活動した
カラム教授とキム・カートライト博士とで
戦争や避難を経験した家族を
支援する方法を模索してきました
紛争を経験した家族を
手助けする方法や
子供を支援する方法を知るには
彼らが何に悩んでいるのか
聞くことが先決でしょう
どうですか?
当たり前ですよね
それでも たいていの場合
支援の対象にしようとしている
最も傷ついている人々とは
接触が少ないものです
最も傷ついている人々とは
接触が少ないものです
対象者とまず接触しなくても
正しい支援の方法なんてわかっていると
決めつけたケースは多いはずです
私はシリアとトルコの
難民キャンプを訪れ
家族と向かい合って 話を聴きました
子育ての難しさを教えてもらい
子育ての悩みに耳を傾け
彼らが助けを求めていると知りました
言葉に詰まる状況もありましたが
そういった場合は 彼らの手を握って
涙を流し お祈りすることしか
できませんでした
何に悩んでいるのか教えてもらい
つらくて厳しい
難民キャンプでの生活状況のせいで
綺麗な水の入手など
日常的な雑用以外のことには
目を向けられないと聞きました
子供が心を閉ざしてゆく姿を
目の当たりにしたそうです
悲しみや抑うつ 怒りを抱える姿や
おねしょや おしゃぶり
騒音に怯える姿
悪夢に怯える姿をです
非常に恐ろしい悪夢です
私たちがテレビで目にした惨状を
実際に経験していた人々なのです
キャンプにいる母親は
約半数が 戦争で未亡人になったり
夫の生死すら分からない
といった状況だそうで
こういった状況に対応する難しさを
語ってくれました
子供の変化を目の当たりにしながら
何をしてやればいいかわからず
子供の質問にどう答えていいかも
わからないと語ってくれました
子供を支えたいという
家族の意欲を知って
私はとても驚き 刺激を受けました
さまざまな困難があるにもかかわらず
子供を助けようと必死なのです
さまざまな方面に支援を求め
NGO団体や難民キャンプの教師
医療関係者 他の親などと
連絡を取っていたのです
医療関係者 他の親などと
連絡を取っていたのです
ある母親はキャンプ生活
たった4日目にして
すでに2回も支援を求め
8歳の娘を助けようと
奔走していました
娘さんは ひどい悪夢で
苦しんでいたそうです
残念ながら こういう努力は
あまり効果がない場合が多いです
難民キャンプの医師と話ができても
彼らは忙しすぎて手が回らないか
子育て支援の基礎知識がなかったり
そういった支援に時間が取れないのです
難民キャンプの教師や他の親たちも
似たような状況です
彼らも 新たなニーズに悩む
難民コミュニティの住人に過ぎません
そこで 私たちは考えました
どうやったら
子育て支援ができるだろうかと
彼らの悩みは 自力で対応できないほど
大きな問題なのです
シリア危機で明らかになったのは
個別の事情に対応していくのが
いかに非現実的かということでした
その代わりに何ができるでしょう?
集団レベルでお金をかけずに
彼らを支援できる方法はあるでしょうか?
集団レベルでお金をかけずに
彼らを支援できる方法はあるでしょうか?
こんなに恐ろしい状況でも
有効な方法でなければなりません
NGO団体の職員と
何時間も話し合いを重ねたのち
素晴らしく革新的なアイデアが出ました
配給用のパンの包み紙に
子育てに関するリーフレットを添えるのです
シリアの紛争地帯では人道支援団体から
各家族にパンの配給がありました
シリアの紛争地帯では人道支援団体から
各家族にパンの配給がありました
それが私たちの取り組みでした
配給用のパンの包み紙は
従来と全く同じでしたが
包み紙と一緒に2枚の紙を
添えるようにしました
1枚目は親への基本的なアドバイスや
情報が書かれたリーフレットで
親が体験していることや
子供が体験していることは
この状況では起こって当然だと知らせ
自分や子供を支えるための
方法についても記載しました
子供に話しかける時間を
設けることや
愛情をもっと示してあげること
根気強く子供に接してあげることや
話しかけること といった内容です
2枚目は親からの感想を求める
アンケート用紙でした
もちろん ペンも添えました
単なるリーフレットの配布に
終わったのでしょうか?
それとも 温かみがあり 安心で
愛情あふれる子育てに繋がるような
心理面の応急処置として
有効な方法だったのでしょうか?
私たちはなんとか1週間で
3000部のリーフレットを配布し
アンケートの回収率は
驚くことに60%もありました
3000世帯のうち
60%から反応があったのです
今日は研究者の方が
何人いるのか分かりませんが
これは素晴らしい回収率と
言えるでしょう
マンチェスターでも こんな数字が出れば
大きな成果だと言えるのに
ましてやシリアの紛争地帯です
このようなメッセージが難民世帯にとって
いかに重要だったかが分かります
回答を見るのが待ち遠しく
期待で胸がいっぱいだったのを覚えています
彼らは何百もの言葉をくれました
非常に好意的で励みになるものばかりでした
私のお気に入りは
「私たちや子供たちのことを
覚えてくれていてありがとう」です
結論として 私たちが行った支援では
心理面の応急処置を提供できる他
結論として 私たちが行った支援では
心理面の応急処置を提供できる他
家族からの感想も もらえることが
わかりました
このやり方は
他の配給品でも活用できます
例えば 粉ミルクや
生理用品の配給
食料品だって同じです
でも もっと身近に考えましょう
難民問題は
私たち1人1人に
影響を与えているのですから
難民に関する統計データや写真は
日常的に目にする情報ですし
驚くことではありません
なぜなら 先月までに
100万人以上もの難民が
ヨーロッパに到達したのです
100万人です
難民が私たちの地域社会に加わり
隣人となりつつあります
彼らの子供は私たちの子供と
同じ学校に通っています
そこで リーフレットに手を加え
ヨーロッパの難民のニーズに合うようにし
大量の難民が流入した地域では
オンラインで自由に閲覧できるようにしました
例えば スウェーデンの
ヘルスケア系ウェブサイトでは
リーフレット掲載後 最初の45分で
343件のダウンロードがありました
この取り組みで明確になったのは
心理面の応急処置に関するメッセージを
ボランティアや医療従事者 親が
自由に見られることの重要性です
2013年 私は難民キャンプのテントで
固く冷たい床に座っていました
母親たちに囲まれ
グループ面接調査を実施していたのです
向かいには老婦人が座っており
傍らには 13歳くらいの女の子が
横たわっていました
彼女は頭を老婦人の膝にのせていました
面接調査が続く間
その子は静かに横たわり
一言も喋りませんでした
膝を胸に抱えて
じっとしたままでした
調査が終わりに近づき
私が母親たちに向かって
感謝の言葉を述べると
老婦人が私を見つめながら
その子を指さしてこう言いました
「…してくれますか?」と
私は何を求められているのか
よくわからないまま
女の子の方を見てにっこり笑い
アラビア語で尋ねました
「Salaam alaikum. Shu-ismak?」
「あなたのお名前は?」と
彼女は非常に混乱し うつろな様子で
私の方を見て
「Halul」と言いました
「Halul」は アラビア語の女性名「Hala」に
対応する愛称であり
非常に幼い女の子にしか
使われない呼び名です
その時点で 彼女はおそらく
もっと年上なのだと気付きましたが
実は3人の子を持つ
25歳の母親でした
彼女は自信たっぷりで 快活で明るく
愛情深くて面倒見の良い母親でしたが
彼女は自信たっぷりで 快活で明るく
愛情深くて面倒見の良い母親でしたが
戦争で人生が一変しました
爆弾の攻撃を受けた町で
生活を送ってきたのです
爆発を切り抜けたのでした
住んでいた建物の周りに
戦闘機が飛び回り
爆弾を落とした時
彼女の子供たちは叫び
騒音に怯えていました
彼女は必死で枕を手繰り寄せ
子供たちの耳を塞ぎ
騒音を遮ろうとしました
その間 彼女は叫んでいました
難民キャンプにたどり着いて
ある程度の安全が
やっと確保できたと知った彼女は
まるで子供に戻ったように
完全に心を閉ざしてしまったのです
家族を完全に拒絶し
母でも 妻でもなくなりました
もはや耐えきれなかったのです
これは 非常に厳しい結末を迎えた
子育ての悩ましい事例ですが
残念なことに よくある話なのです
武力衝突を経験した人や
その結果 住む場所を追われた人は
深刻な心の苦しみを抱えることになります
これは私たち全員に関わる話でもあります
もし悲惨な状況に置かれてしまったり
大事な人やものを
失ってしまったりしたら
どうやって対応していきますか?
そんな状況でも自分や家族を
気にかけることができるでしょうか?
子供が 心身ともに
すくすくと育っていくには
幼少期に質の良い生活を送ることが
欠かせないことや
15億人もの人々が
武力衝突を経験しており
身近な地域社会にも
多くの避難民が加わっていることを考えると
彼らを見過ごす訳にはいきません
戦争や避難を経験している人々が
助けを求める声に手を差し伸べましょう
紛争に巻き込まれた家族の声を
重視しなければなりません
国内で避難民となった家族も
国外で難民となった家族も同じです
NGO職員や 政策立案者
WHO、UNHCRに限らず
私たち1人1人が 彼らの助けを求める声を
重視しなければなりません
社会で果たす役割は違ってもです
紛争の中で生きる人々を
1人1人認識するようになり
人々の顔に浮かぶ 複雑な感情に
気がつけるようになれば
同じ人間だと 理解できるでしょう
助けを求める彼らの声が
聞こえるようになりますし
その声は 生身の人間のものです
彼らの声が 重視されるようになれば
人道的な活動として
子供たちに与えられる支援でも
家庭の大きな役割が認識され
重視もされるでしょう
家庭内のメンタル・ヘルスは
国際的な問題として
大きく 広まることでしょう
子供は 避難先の国で
社会福祉サービスを利用しなくて済むでしょう
子供は 避難先の国で
社会福祉サービスを利用しなくて済むでしょう
早いうちから
家庭がサポートを受けられるからです
そして 地域社会に流入する避難民に
私たちはもっと心を開き
友好的で 気遣いがあり
彼らにとって
信頼しやすい隣人となるでしょう
戦争は終わりにしなければなりません
飛行機からプレゼントが降ってくる夢を
子供が見られるような世界を築かねばなりません
爆弾ではダメです
世界中で巻き起こる戦争を
終わらせない限り
家族は避難を余儀なくされ
子供たちの状況は危険なままです
子育てに対する支援を
改善できれば
戦争と心理的な問題の関係性を
弱めることができるのかもしれません
子供たちにとっても 家族にとっても
ありがとうございました
(拍手)
전세계에서 15억명이 넘는 사람들이
전쟁을 경험합니다.
그로 인해 사람들은
조국을 떠날 수 밖에 없게 되어
천 오백만명의 피난민이 생기게 됩니다.
아이들은 단연 가장 순수하고
연약한 피해자입니다.
신체적인 위협뿐만이 아니라
전쟁이 아이들의 가족에게 미치는
드러나지 않는 영향으로부터요.
전쟁의 경험은 아이의
정서와 행동에 문제가 생길 수 있는
높은 위험에 노출시킵니다.
우린 짐작해볼 수만 있지만
아이들은 불안해하고, 위협받습니다.
하지만 좋은 소식이 있어요.
아이가 가족에게서 받는 보살핌의 질이
그들의 행복에 더 지대한 영향을
미칠 수 있습니다.
아이가 노출된 전쟁 경험보다도요.
그러니까 실제로 아이는
전쟁 중과 전후에
따뜻하고 안전한 육아로
보호받을 수 있는 거예요.
2011년에 저는 맨체스터 대학의
심리학 박사과정 1년차였어요.
여러분이 대부분 그러셨듯
저는 시리아 내전이 벌어지는 것을
TV로 보았습니다.
제 가족은 시리아 출신이에요.
그리고 매우 초창기에
저는 가족 몇 명을 정말
끔찍하게 잃었어요.
저는 가족과 함께 모여 앉아서
TV를 봤습니다.
다들 그 장면들 보셨잖아요.
폭탄이 건물을 무너뜨리고
혼란과 파괴에
사람들이 소리지르며 도망칩니다.
소리지르며 도망가는 사람들을
보는 것이 항상 힘들었어요.
겁에 질린 아이들 얼굴이
특히 그랬어요.
제게는 호기심이 많은
두 아이가 있었습니다.
당시에 5살과 6살이었어요.
질문이 정말 많을 나이죠.
진짜로 설득력있는 대답을 원하면서요.
그래서 교전 지역과 난민 수용소에서
아이를 양육하는 건
어떤 모습일까 궁금해졌어요.
내 아이들이 변하게 될까?
행복으로 반짝이는
딸아이의 눈이 빛을 잃을까?
느긋하고 걱정 없는 천성의 아들은
무서워하게 되고 위축될까?
어떻게 헤쳐나가야 할까?
나는 변할까?
심리학자이자 부모 교육자인 저희는
부모를 양육 기술로
무장시키는 것이 아이의 행복에
거대한 영향을
줄 수 있다는 걸 알아요.
우린 이걸 부모 교육이라 불러요.
제가 궁금했던 것은
부모가 교전지역이나
난민 수용소에 있을 때도
부모 교육 프로그램이
유용할 수 있을지였어요.
이 위기를 헤쳐나가는 데 도움을 주는
조언과 교육을
우리가 제공할 수 있을까?
그래서 저는 제 박사과정 지도교수인
레이첼 칼람 교수에게
제 학문적 능력으로 현실 세계에 변화를
가져오는 아이디어에 대해 얘기했어요.
저는 제가 하고 싶은 게
정확히 뭔지를 몰랐어요.
교수님은 차분하게 경청하시더니
기쁘게도 이렇게 말씀하셨어요.
"그게 네가 하고 싶은 일이고
너한테 그렇게 큰 의미가 있다면
하자.
이런 상황의 가족들에게 부모 프로그램이
유용한지를 알아보는 방법을 찾아보자."
그래서 지난 5년 간 저와 제 동료인
칼람 교수님과 킴 카트라이트 박사는
전쟁을 경험하고 실향한 가족들을
지원해줄 방법을 연구해 왔습니다.
전쟁을 겪은 가족들에게
자녀 양육에 관해 어떻게
도움을 줄 수 있는지 알려면
우선 당연히 그들이 어떤 어려움을 겪고
있는지를 물어야 합니다.
안 그런가요?
너무 뻔하잖아요.
하지만 저희가 주로 지원하려는 이들은
가장 취약한 계층의 사람들인데
사실 그들에게 묻지 않아요.
실제로 당사자에게 물어보지도 않고
누군가에게 도움이 될 수 있는
올바른 방법을 정확히 알고 있다고
생각한 적이 얼마나 많나요?
그래서 저는 시리아와 터키에 있는
난민 수용소로 가서
가족분들과 앉아 이야기를 들었어요.
육아에 있어서의 난제와
육아의 힘든 점과
그들이 도움을 요청하는 말을 들었어요.
가끔 말이 끊길 때도 있었어요.
제가 할 수 있는 일이라곤
손을 잡아주고
같이 소리죽여 울고
기도하는 것밖엔 없었어요.
가족들은 힘든 점을 얘기했어요.
피난처 상황이 몹시 나빠서
현실적인 일 말고는
신경쓸 수가 없다고 합니다.
깨끗한 물 얻어오기 같은 것이죠.
아이들이 점점 소심해지는 걸
보게 된다고도 말했어요.
슬프고 우울해하고, 분노하고
이불에 오줌 싸고, 엄지를 빨고,
큰 소리를 무서워하고
악몽을 두려워한다고요.
아주 끔찍한 악몽들을요.
이 가족들은 우리가 TV에서나
보는 일을 겪었습니다.
거의 절반이 전쟁으로 과부가 되거나
남편의 생사조차 모르는 엄마들은
어쩔줄 모르는 상황을 얘기했습니다.
아이들이 변하는 걸 보면서도
어떻게 도와주어야 할지 모르고
아이들의 질문에도 어떻게
답해야하는지 몰랐습니다.
너무나 놀랍고 감동적인 것은
이 가족들이 아이들을 너무도
돕고 싶어한다는 것입니다.
그들이 직면한 역경에도 불구하고
아이들을 도와주려고 하고 있었어요.
NGO 봉사자들의 지원을 받으려
노력하고 있었어요.
난민 수용소의 선생님들과
전문 의료진
다른 부모들에게서도요.
제가 만난 한 어머니는
수용소에 온 지 4일 됐는데
끔찍한 악몽에 시달리는
8살짜리 딸이 도움을 받을 수 있도록
이미 두 번이나 요청을 시도해봤어요.
하지만 안타깝게도
거의 항상 헛수고였습니다.
난민 수용소에 의사가 있는 경우에
의사는 언제나 너무 바쁘거나
기본적인 양육에 대한 지식이나
시간이 부족합니다.
난민 수용소의 선생들과
다른 부모들도 마찬가지입니다.
새로운 난민 사회의 일원으로
새로운 필요때문에 힘들어하고 있죠.
그래서 저흰 고민하기 시작했어요.
어떻게 이 가족들을 도울 수 있을까?
가족들은 그들이 감당할 수 있는 것보다
훨씬 많은 것들을 감당하고 있었습니다.
시리아 사태는
가족들에게 개인적으로 접근하는 것이
얼마나 불가능한지는 보여주었죠.
그럼 어떻게 도울 수 있을까요?
어떻게 끔찍한 상황 속에서
적은 비용으로 가족들에게
전국적으로 접근할 수 있을까요?
NGO 사람들과 몇시간 동안
이야기를 나눴는데
그 중 한 분이 아주 혁신적인
아이디어를 내놓았어요.
육아 정보가 담긴 전단지를
빵 포장지와 함께 배부하는 것이었죠.
시리아의 전쟁지역에 있는 가족들에게
구호단체에서 전달하는 빵 포장지 말입니다.
그래서 우리는 그렇게 하였어요.
빵 포장지 겉모습은 변한 게 없었어요.
단지 두장의 종이가 추가되었지요.
한 장은 기본적인
육아 조언과 정보가 있는데
부모와 자녀가 일반적으로
경험하게 될 것에 관한 내용과
부모들이 어떻게 자신과 자녀들을
보살필 것인가에 대한 내용인데
예를 들어, 자녀와
대화를 하며 시간을 보낸다든지
자녀들에게 애정을 보여준다거나
자녀를 좀 더 참을성을 갖고 대해 주고
대화를 하거나 하는 것입니다.
다른 종이는 피드백을
받기 위한 설문지였는데요.
물론 펜도 제공되었습니다.
이 종이들이 단지 그냥 전단지일까요?
아니면 따뜻하고, 안전하고,
사랑을 담은 육아를 할 수 있도록
심리적으로 도움을 전달할 수
있는 실제적인 도구일까요?
우리는 일주일만에
3천 장을 배포할 수 있었습니다.
놀라웠던 것은 응답률이
60%였다는 것입니다.
3천 가정 중 60%가 응답을 했습니다.
얼마나 많은 연구자들이
오늘 여기 오셨는지는 모르겠지만
그 정도의 응답률은
정말 놀랍다고 생각해요.
맨체스터에도 그렇게 할 수 있다면
엄청 큰 성과가 되겠지요.
시리아의 전쟁지역은 말할 것도 없고요.
이런 메세지가 가족들에게
얼마나 중요했는지 실제로 보여주고 있으니까요.
우리는 그 설문지들이 되돌아오길
얼마나 바랬는지 몰라요.
그 가족들이 남긴 수백 개의 메세지들은
대부분 긍정적이고
힘이나는 메세지들이었어요.
제가 가장 좋아하는 메세지는
"우리와 우리 자녀들을
잊지 않아주셔서 감사합니다."
이것은 잠재적인 도구들이
존재한다는 것을 보여줍니다.
가족들에게 심리적 응급처치를 전달하고
피드백을 받을 수
있는 도구들 말이에요.
이 것을 다른 도구들로 대체해서
똑같이 실행해 본다고 상상해보세요.
예를 들어 분유나, 여성용품
아니면 음식바구니를 통해서요.
이제 우리 주변을 이야기 해봅시다.
왜냐하면 난민위기가
우리 개개인에게 영향을
미치고 있으니까요.
우리는 매일 쏟아져나오는
통계와 사진을 접하고 있어요.
그리고 그건 놀랍지도 않죠.
왜냐하면 지난 달까지만 해도
백만명이 넘는 난민들이
유럽에 도착했으니까요.
백만 명이요.
난민들은 우리 사회에 합류하고 있어요.
그들은 우리의 이웃이 되어가고 있죠.
그들의 자녀들이 우리 자녀들과
같은 학교를 다니고 있어요.
그래서 우리는 그 전단지를 유럽 난민들의
필요에 맞게 조정했어요.
그리고 난민들의 접속이
가장 많은 온라인 웹사이트에
누구나 볼 수 있도록 올렸죠.
예를 들어, 스웨덴 헬스케어는
이 전단지를 웹사이트에 올렸어요.
그리고 올린지 45분만에
343번이나 다운로드가 되었습니다.
이렇게 심리적 응급처치를
누구나 볼 수 있도록 하는 것이
자원봉사자, 의료전문가와 부모들에게
얼마나 중요한지 잘 보여주고 있죠.
2013년에 저는 차갑고 딱딱한 난민 수용소
텐트안에 앉아 있었습니다.
제가 엄마들에게 둘러싸여
포커스 그룹 조사를 하고 있었죠.
제 맞은 편에는 할머니께서 서계셨어요.
13세 가량으로 보이는
여자아이가 옆에 누워 있었고요.
그 여자아이는 그 할머니의
무릎베개를 하고 있었어요.
그 소녀는 포커스 그룹 조사를 하는 동안
조용히 있었어요.
아무런 이야기도 하지 않았고요.
무릎을 가슴에 꼬아 올린 채로 말이죠.
포커스 그룹이 끝나갈 때 쯤
제가 그 어머니들에게
고맙다고 인사하고 있을 때
그 할머니는 저를 보시며
그 여자아이를 가리키셨어요.
그리고 말씀하셨죠.
"우리 좀 도와줄 수 있어요?"
저는 그 할머니가 저에게
무엇을 원하는지 잘 몰랐어요.
저는 그 여자아이를 보며 미소를 지었죠.
그리고 아랍어로 말했어요.
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"이름이 뭐니?"
그 여자아이는 굉장히 혼란스러운 얼굴로
저를 바라보았고
"하눌" 이라고 말했어요.
"하눌"은 애완동물 이름이예요.
할라가 아랍여자 이름으로
아주 어린 소녀들에게
사용되는 이름이에요.
그때 저는 어쩌면 할라의 나이가
13살보다 더 많을지도 모른다고 생각했어요.
알고보니, 그녀는 25살이었고
3명의 자식을 둔 어머니었습니다.
할라는 자신감있고, 활기차고, 자식들에게
사랑을 베풀 줄 아는 어머니였습니다.
그러나 전쟁이
모든 것을 바꾸어 놓았죠.
그녀는 동네에 폭탄이
떨어지는 것을 겪어내야 했어요.
폭발들도 겪어야 했고요.
전투기들이 그들의 빌딩 주변을 돌며
폭탄을 투하할 때면
그녀의 자녀들은 비명을 지르며,
아주 무서워하곤 했어요.
할라는 정신없이 베개로
자녀들의 귀를 막아주었어요.
그 폭탄음을 막아주기 위해서였죠.
그녀 자신은 비명을 지르면서 말이에요.
그들이 난민소에 도착하여
마침내 그나마 안전한 곳에
있다는 것을 알게 되었을 ,
그녀는 완전히 어린아이 처럼
행동하기 시작했어요.
그녀는 자기 가족인
자녀, 남편을 완전히 거부했어요.
할라는 그냥 더 이상
감당할 수가 없었던 것입니다.
이것이 정말 힘든 결과로
어려움을 겪는 육아입니다.
그러나 슬프게도, 이런 경우가 흔합니다.
무력분쟁과 피난을 격어야 했던 사람들은
심각한 정서적인 어려움을
직면하게 됩니다.
그것은 우리 모두가 공감할 수 있어요.
만약 여러분이 인생에서
절망적인 시간을 겪었었다면
여러분이 정말 아끼는 사람이나
물건을 잃어버렸다면
어떻게 계속 견뎌낼 건가요?
계속 자신과 가족을 돌볼 수있을까요?
아이 인생의 초반기가 건강한 신체발달과
정서발전에 정말
중요한 시기임을 고려할 때
그리고 천오백만 명의 사람들이
무력분쟁을 경험하고
그 중 많은 사람들이 현재 우리 사회에
합류하고 있다는 것을 고려하면
우리는 전쟁과 피난을 겪은 그들을
모르는체 할 수 없습니다.
우리는 이렇게 국내외적으로
피난을 겪은 가족들이
필요한 것이 무엇인지
우선순위를 매겨야 합니다.
이것은 NGO 사람들이나, 정책 입안자
WHO, UNHCR와
누구나 할 것 없이
우리 모두가 해야합니다.
우리가 이런 혼란을 겪은 이들을
인식하기 시작할 때
우리가 그들의 복잡한 정서를
알아차리기 시작할 때
우리는 그들도 인간으로
보기 시작하겠죠.
그 가족들이 무엇이
필요한지를 보기 시작하겠죠.
그것이 인간의 기본적인
필요임도 알게 되겠죠.
이 가족들의 욕구가 우선시될 때
아이들을 위한 중재도
인도적으로 이루어져
아이들을 위한 가족의 기본적인 역할이
우선시되고, 인식될 것입니다.
가족의 정신건강이 국제적인 안건으로
크고 명확하게 외칠 것입니다.
아이들이 다시 정착한 나라에서
사회시설로 들어갈 일도 적어질 것입니다.
왜냐하면 그들의 가족이 일찍부터
자녀들을 돌볼 수 있기 때문이지요.
그리고 우리는 이런 난민가족들에게
더 오픈마인드를 가지고, 더 환영하고
더 보살필 수 있게 될 것입니다.
우리는 전쟁을 멈추어야 합니다.
우리는 아이들이 비행기에서 폭탄이 아닌,
선물을 떨어지는 꿈을 꿀 수있는
세계를 건설해야 합니다.
우리가 전 세계적으로
무력분쟁을 멈추는 그 때까지는
가족들은 계속해서 피난을 올 것입니다.
아이들은 보호되지 않은 채로 말이죠.
그러나 육아와 돌봄 지원으로
아이들과 가족이 겪는 전쟁과 심적 고통의
연결고리를 약하게 만들 수 있습니다.
감사합니다.
(박수)
Di seluruh dunia, lebih 1.5 bilion orang
mengalami konflik bersenjata.
Akibatnya, ramai orang terpaksa
meninggalkan negara mereka,
kira-kira lebih 15 juta pelarian.
Sudah tentu, kanak-kanak
adalah paling tidak bersalah
dan mangsa yang lemah
tetapi bukan hanya bahaya
fizikal yang boleh dilihat
tetapi dari kesan perang yang
tidak diungkapkan pada keluarga
Pengalaman perang mendedahkan
kanak-kanak kepada risiko tinggi
dalam pembentukan
masalah emosi dan kelakuan.
Bayangkan, kanak-kanak
akan rasa bimbang, terancam dan berisiko.
Tetapi, ada berita baik.
Mutu penjagaan yang
kanak-kanak terima dari keluarga mereka
boleh memberi kesan yang lebih
baik bagi kesejahteraan mereka
dari pengalaman sebenar perang
yang mereka terdedah.
Jadi sebenarnya, kanak-kanak
boleh dilindungi
dengan kasih sayang dan perlindungan
ibu bapa semasa dan selepas konflik.
Pada 2011, saya seorang
pelajar PhD tahun pertama.
di Universiti Manchester
Sekolah Sains Psikologi.
Seperti anda
semua di sini,
Saya menyaksikan krisis Syria
di TV.
Keluarga saya berasal dari Syria.
dan sejak peringkat awal,
Saya hilang beberapa ahli keluarga dengan
cara yang menyayat hati
Saya bersama-sama keluarga saya
menonton TV.
Kami saksikan
semua kejadian:
bom memusnahkan bangunan,
kucar-kacir, kehancuran
dan orang ramai
berteriak dan berlari.
Suasana orang berteriak dan berlari
benar-benar menyedihkan saya.
terutama wajah
kanak-kanak yang ketakutan.
Saya ibu kepada dua orang
anak kecil yang gemar bertanya
Masa itu, mereka berumur
lima dan enam tahun,
pada umur yang biasanya
mereka bertanya bermacam soalan,
dan mahu jawapan
yang benar dan menyakinkan.
Jadi, saya mula terfikir
bagaimana keadaannya
saya menjaga anak-anak
di zon perang dan kem pelarian.
Adakah anak saya
akan berubah?
Adakah sinar pada wajah
anak saya akan jadi kelam?
Adakah sikap anak lelaki saya yang santai
dan bebas akan menjadi ketakutan?
Bagaimana saya menanganinya?
Adakah saya akan berubah?
Sebagai ahli psikologi
dan jurulatih ibu bapa,
kita tahu memberikan ibu bapa
kemahiran menjaga anak mereka
ada kesan yang besar
pada kesejahteraan mereka,
dan kita panggil sebagai
latihan ibu bapa.
Persoalan saya ialah,
adakah program latihan ibu bapa
berguna kepada keluarga
yang berada dalam zon perang
atau kem pelarian?
Bolehkah kita dampingi
dengan nasihat atau latihan?
yang membantu mereka
melalui kesukaran ini?
Jadi saya bertemu
penyelia PhD saya,
Profesor Rachel Calam,
untuk gunakan kemahiran akademik saya
untuk mengubah dunia.
Saya tidak pasti apa
yang saya mahu lakukan.
Beliau mendengar dengan
teliti dan sabar.
tiba-tiba beliau berkata,
"Jika anda mahu lakukannya,
dan ia amat bermakna kepada anda,
lakukanlah.
Mari cari jalan jika
program ibu bapa
berguna untuk keluarga
dalam konteks itu."
Sejak lima tahun lalu,
saya dan rakan kerja saya,
Prof. Calam dan Dr. Kim Cartwright,
berusaha bagamana untuk
menyokong keluarga
yang pernah mengalami
perang dan penghijrahan.
Untuk tahu cara membantu
keluarga yang telah melalui konflik
membantu anak-anak mereka,
langkah pertama tentunya
tanyakan mereka masalah yang dihadapi,
betul, kan?
Maksud saya, ia jelas.
Tetapi biasanya,
golongan yang paling lemah,
itulah yang kita cuba sokong,
tetapi sebenarnya
mereka yang tidak ditanya.
Berapa kerap kita andaikan
kita tahu perkara yang betul
untuk membantu seseorang atau sesuatu
tanpa bertanya lebih dahulu?
Jadi, saya kunjungi kem pelarian
di Syria dan Turki,
dan duduk bersama mereka
sekeluarga dan mendengar.
Saya mendengar
cabaran sebagai ibu bapa,
saya mendengar
kesukaran sebagai ibu bapa
dan saya dengar laungan
mereka untuk bantuan.
Adakalanya, kami hanya terdiam,
apa saya boleh buat hanya
genggam tangan
bersama mereka,
menangis dan berdoa.
Mereka beritahu saya
mengenai perjuangan mereka,
mereka beritahu saya keadaan
kem pelarian yang sukar,
tidak boleh fokus
melainkan tugasan yang penting
seperti mengambil
air bersih.
Mereka beritahu bagaimana
anak-anak mereka berubah;
kesedihan, kemurungan,
kemarahan,
kencing malam, menghisap jari,
takut bunyi bising,
takut mimpi ngeri -
mimpi yang sangat,
sangat mengerikan.
Keluarga-keluarga ini telah
mengalami apa yang kita saksikan di TV.
Ibu-ibu,
hampir separuh mereka kini
janda-janda perang
atau tidak tahu jika
suami mereka mati atau hidup,
menceritakan kesukaran
menghadapi keadaan ini.
Mereka saksikan anak mereka berubah
tetapi tidak tahu cara membantu mereka.
Mereka tidak tahu
menjawab soalan anak-anak mereka.
Apa yang saya dapati begitu
menakjubkan dan memberangsangkan
adalah keluarga ini sungguh
terdorong untuk membantu anak-anak mereka.
Walau berdepan dengan
cabaran ini,
mereka cuba membantu
anak-anak mereka.
Mereka cuba mendapatkan
sokongan pekerja NGO,
dari guru-guru kem pelarian,
pakar perubatan
profesional
ibu bapa yang lain.
Seorang ibu yang saya temui
baru empat hari berada di kem
dan sudah membuat dua percubaan
untuk dapatkan bantuan bagi
anaknya berumur lapan tahun
yang mengalami mimpi
yang mengerikan.
Malangnya, percubaannya
selalunya tidak berhasil.
Doktor kem pelarian, jika ada,
selalu terlalu sibuk
atau tidak ada pengetahuan atau
masa untuk bantuan asas ibu bapa.
Guru kem pelarian dan ibu bapa lain
sama seperti mereka,
masyarakat pelarian yang baru
yang terpaksa memenuhi keperluan baru.
Jadi, kita mula berfikir.
Bagaimana boleh kita
membantu keluarga ini?
Keluarga ini bergelut dengan
masalah lebih besar dari yang mampu ditangani.
Krisis Syria jelas membuktikan
amat mustahil untuk dapat
membantu keluarga secara individu.
Apakah cara lain yang
boleh kita bantu mereka?
Bagaiaman boleh kita dekati
keluarga secara ramai
dan rendah kos
dalam masa yang menakutkan ini?
Selepas berjam-jam berbincang
dengan pekerja NGO,
seorang mencadangkan satu
idea innovatif yang hebat
iaitu mengedarkan maklumat
keibubapaan melalui bungkusan roti.
Bungkusan roti yang diedarkan
kepada keluarga di zon konflik Syria
oleh para pekerja kemanusiaan.
Jadi, itulah yang kami lakukan.
Tidak ada apa-apa perubahan
pada bungkusan roti itu
melainkan ada dua keping kertas
yang dilampirkan.
Satu ialah risalah keibubapaan
yang memberikan maklumat asas
mengenai apa yang ibu bapa
sedang alami
dan apa yang anak mereka
mungkin alami.
Dan maklumat mengenai cara mereka
boleh membantu diri dan anak mereka,
seperti meluangkan masa berbual-bual
dengan anak mereka,
menunjukkan lebih kasih sayang
kepada mereka,
lebih bersabar terhadap anak anda,
berbual dengan anak anda.
Kertas yang satu lagi ialah
soalan-soalan maklum balas.
Dan sudah tentu, disertakan pen.
Jadi, adakah ini sekadar
pengedaran risalah
atau ini sebenarnya satu cara menyebarkan
bantuan awal psikologi
untuk memberikan sentuhan
ibu bapa yang menyayangi, meyakinkan?
Kami berjaya mengedarkan
3,000 bungkusan dalam hanya seminggu.
Apa yang menakjubkan ialah
kami menerima kadar respons 60 peratus.
60 peratus respons
daripada 3,000 keluarga.
Saya tidak tahu berapa ramai
pengkaji yang hadir pada hari ini,
tetapi kadar respons seperti itu
adalah hebat.
Respons seperti itu jika di
Manchester adalah satu pencapaian,
apa lagi jika di zon konflik di Syria.
Ia benar-benar menunjukkan
pentingnya mesej ini kepada keluarga.
Saya masih ingat, betapa gembira
bila menerima maklum balas itu kembali.
Keluarga itu meninggalkan
ratusan mesej
yang kebanyakannya amat positif
dan menggalakkan.
Tetapi yang paling saya suka
ialah
"Terima kasih kerana tidak
melupakan kami dan anak-anak kami."
Ia benar-benar menunjukkan
potensi
menyebarkan bantuan awal
psikologi kepada keluarga
dan menerima kembali maklum
balas.
Bayangkan, menyebarkannya
melalui cara yang lain
seperti melalui pengedaran susu bayi atau
perkakas kebersihan wanita
atau dalam bakul makanan.
Mari bicara sesuatu
yang hampir dengan kita
sebab krisis pelarian ini
menjejas setiap kita.
Setiap hari kita dihujani dengan
statistik dan gambar,
dan bukan sesuatu
yang menghairankan,
sebab sehingga bulan lalu,
lebih satu juta pelarian
telah sampai di Eropah.
Satu juta.
Pelarian kini menyertai masyarakat kita,
mereka menjadi jiran-jiran kita,
anak-anak mereka menghadiri
sekolah anak-anak kita.
Jadi kami menyesuaikan risalah itu
untuk keperluan pelarian Eropah
dan ada dalam talian,
boleh dibaca oleh sesiapa,
di kawasan yang ada jumlah pelarian
yang sangat ramai.
Contohnya, pihak kesihatan
Sweden muat naik di laman web mereka.
Dalam masa 45 minit pertama,
ia dimuat turun 343 kali...
benar-benar menunjukkan betapa penting
bagi sukarelawan, pengamal
dan ibu bapa yang lain
mempunyai mesej bantuan awal psikologi
yang mudah dicapai.
Pada 2013, saya duduk di lantai dingin
dalam khemah kem pelarian
bersama ibu-ibu sedang saya menjalankan
kumpulan fokus.
Di depan saya seorang wanita tua
berdiri dengan
seorang budak perempuan, seperti,
berumur 13 tahun berbaring di sebelahnya
dengan kepalanya di lutut wanita tua itu.
Budak perempuan itu senyap di sepanjang
kumpulan fokus,
langsung tidak bercakap,
dengan lututnya mengerekot di dadanya.
Di penghujung kumpulan fokus itu,
sedang saya ucap terima kasih
kepada ibu-ibu kerana luangkan masa,
wanita tua itu memandang saya dan
tunjuk ke arah budak itu
dan katanya, "Boleh anda
bantu saya dengan..?"
Tidak pasti apa yang dia
mahu saya lakukan.
Saya pandang budak perempuan
itu dan senyum
dan saya berkata
dalam bahasa Arab,
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Apa nama awak?"
Dia pandang saya, wajahnya
begitu keliru dan tidak beri perhatian
tetapi berkata, "Halul."
Halul ialah nama timangan
bagi nama wanita Arab iaitu Hala
dan hanya digunakan oleh
budak perempuan yang sangat muda.
Pada waktu itu, saya sedar Hala
sebenarnya lebih dewasa dari 13 tahun.
Sebenarnya, Hala berumur 25 tahun
dan ibu kepada tiga anak kecil.
Hala dahulunya seorang ibu yang
yakin diri, bijak, ceria, penyayang
kepada anak-anaknya
tetapi perang telah mengubah segalanya.
Dia mengalami peritiwa bandarnya
dibom dari udara,
dan pelbagai letupan.
Semasa jet pejuang terbang
di sekitar bangunannya,
melepaskan bom,
anak-anaknya berteriak
ketakutan dengan bunyi bising.
Sambil tidak keruan, Hala mencapai
bantal untuk menutup telinga anaknya
untuk menghalang
bunyi bising
dan dia tidak henti memekik.
Bila mereka sampai
di kem pelarian
dan dia tahu akhirnya mereka berada
di tempat perlindungan,
wataknya langsung berubah dan
dia berkelakuan seperti kanak-kanak.
Dia langsung tidak mengenali keluarganya,
anak-anaknya, suaminya.
Hala tidak mampu menanggungnya lagi.
Inilah yang dihadapi ibu bapa
dengan kesudahan yang menyayat hati.
Yang sedihnya,
ia bukan jarang berlaku.
Sesiapa yang melalui konflik bersenjata
dan penghijrahan
akan menghadapi pergelutan
emosi yang serius.
Dan itu sesuatu yang kita boleh fahami
jika anda pernah melalui
detik yang mengecewakan dalam hidup,
jika anda pernah kehilangan seseorang
atau sesuatu yang anda sayangi,
bagaimana anda terus menghadapinya?
Bolehkah anda masih
menjaga diri dan keluarga anda?
Tahun pertama kanak-kanak
adalah penting
untuk pembangunan fizikal
dan emosi yang sihat.
1.5 bilion orang
sedang mengalami konflik bersenjata
dan ramai mereka
bersama dalam masyarakat kita sekarang.
Kita tidak boleh untuk
tidak mengendahkan
keperluan mereka yang
mengalami perang dan penghijrahan.
Kita mesti utamakan
keperluan keluarga sebegini,
bagi yang terpaksa berpindah dalam
negara dan pelarian seluruh dunia.
Keperluan ini mesti diutamakan oleh
pekerja NGO, penggubal dasar,
WHO, UNHCR
dan setiap kita.
dalam apa sahaja peranan yang
kita lakukan dalam masyarakat kita.
Apabila kita mengenali
wajah-wajah yang terjejas dengan konflik,
apabila kita peduli emosi yang
merungsingkan di wajah mereka,
kita mula melihat mereka
sebagai manusia juga.
Kita mula memahami
keperluan keluarga-keluarga ini
dan inilah keperluan
manusia yang sebenar.
Apabila keperluan keluarga-keluarga
ini diutamakan,
bantuan bagi kanak-kanak
dalam suasana kemanusiaan
akan mengutamakan dan mengakui peranan
asas keluarga dalam membantu kanak-kanak.
Kesihatan mental keluarga akan
menuntut didengari
dalam agenda global, antarabangsa.
Dan kemungkinan kanak-kanak
dalam sistem bantuan sosial akan berkurangan
di negara yang mereka hijrah
sebab keluarga mereka sudah menerima
sokongan sebelum ini.
Dan fikiran kita akan lebih terbuka,
lebih mengalu-alukan,
lebih mengasihani
dan lebih mempercayai
kepada yang menyertai masyarakat kita.
Kita perlu menghentikan peperangan.
Kita perlu membina dunia di mana
kanak-kanak impikan pesawat yang menebarkan hadiah
dan bukannya bom.
Sehingga kita hentikan konflik
bersenjata yang menghantui dunia,
keluarga akan terus terpaksa berhijrah,
kanak-kank akan terjejas.
Dengan meningkatkan sokongan pada
ibu bapa dan pengasuh,
maka kaitan di antara perang
dan tekanan psikologi boleh dikurangkan
pada kanak-kanak dan keluarga mereka.
Terima kasih.
(Tepukan)
Na całym świecie ponad 1,5 miliarda ludzi
doświadcza konfliktów zbrojnych.
W rezultacie muszą uciekać z kraju,
co daje ponad 15 milionów uchodźców.
Bez wątpienia dzieci
to najbardziej niewinne i bezradne ofiary,
ale nie tylko z powodu
oczywistych zagrożeń fizycznych,
tylko przez często niewidoczny
wpływ wojny na rodziny.
Doświadczenia wojenne dzieci
powodują duże ryzyko
rozwoju problemów emocjonalnych
i kłopotów z zachowaniem.
Dzieci, jak możemy się domyślić,
martwią się, boją i ryzykują.
Ale jest dobra wiadomość.
Jakość opieki w rodzinie
ma większy wpływ na ich dobrobyt,
niż doświadczenia wojenne.
Czyli tak naprawdę
można chronić dzieci
przez ciepłe, bezpieczne rodzicielstwo
w trakcie konfliktu i po jego zakończeniu.
W 2011 roku zaczęłam studia doktoranckie
na wydziale Psychologii
Uniwersytetu w Manchesterze.
Jak wielu z was
oglądałam w telewizji
rozwój kryzysu w Syrii.
Moja rodzina pochodzi z Syrii
i bardzo wcześnie
straciłam kilku członków rodziny
w bardzo okropny sposób.
Siadaliśmy z rodziną przed telewizorem.
Wszyscy widzieliśmy te sceny:
bomby niszczące budynki,
chaos, zniszczenie
i ludzi biegających z krzykiem.
To właśnie ci biegający z krzykiem ludzie
najbardziej do mnie trafiali,
zwłaszcza dzieci,
wyglądające na przerażone.
Byłam mamą dwójki małych,
wyjątkowo ciekawskich dzieci.
Miały wtedy 5 i 7 lat,
to wiek, kiedy zadaje się mnóstwo pytań
i oczekuje szczerych,
przekonujących odpowiedzi.
Zaczęłam się zastanawiać, jakby to było
wychowywać je w strefie wojny
i w obozie dla uchodźców.
Czy dzieci byłyby inne?
Czy jasne oczy mojej córki
straciłyby blask?
Czy mój spokojny i beztroski synek
ze strachu zamknąłby się w sobie?
Jak bym sobie poradziła?
Czy zmieniłabym się?
Jako psycholodzy i trenerzy rodziców
wiemy, że rodzice uzbrojeni
w umiejętności opieki nad dziećmi
mogą mieć ogromny wpływ na ich dobrobyt.
Nazywamy to treningiem rodziców.
Zastanawiało mnie,
czy programy szkoleń rodziców,
byłyby przydatne dla rodzin
w strefach wojennych
lub w obozach dla uchodźców?
Czy moglibyśmy do nich dotrzeć
z poradami i szkoleniami,
które pomogłyby im
w tych trudnych warunkach?
Zwróciłam się do mojej promotorki
profesor Rachel Calam,
z pomysłem, by wykorzystać wiedzę
akademicką w prawdziwym świecie.
Ale nie byłam pewna,
co dokładnie chcę zrobić.
Ona cierpliwie mnie wysłuchała
i ku mojej radości powiedziała:
"Jeżeli to chcesz zrobić
i tak wiele to dla ciebie znaczy,
zróbmy to.
Spróbujmy się przekonać,
czy programy dla rodziców
mogą się przydać
w takich okolicznościach".
Przez ostatnie 5 lat razem z koleżankami
prof. Calam i dr Kim Cartwright
pracujemy nad sposobami wspierania rodzin,
które doświadczyły wojny i przesiedlenia.
By dowiedzieć się, jak pomóc rodzinom
po przejściach wojennych
we wspieraniu dzieci,
po pierwsze należy spytać,
jakie są ich problemy,
prawda?
To wydaje się oczywiste.
Ale często tych najbardziej narażonych,
tych, którym chcemy pomóc,
właśnie się nie pyta.
Ileż razy po prostu zakładaliśmy,
że wiemy, co komuś pomoże,
bez wcześniejszej rozmowy?
Pojechałam zatem do obozów
dla uchodźców w Turcji i Syrii,
usiadłam z rodzinami i słuchałam.
Słuchałam o ich wyzwaniach jako rodziców,
słuchałam o ich rodzicielskich problemach
i słuchałam ich wołania o pomoc.
Czasami przerywaliśmy,
bo mogłam tylko trzymać ich za ręce
i przyłączyć się do ich płaczu i modlitwy.
Opowiedzieli mi o swoich zmaganiach,
opowiedzieli mi o ciężkich,
wręcz prymitywnych warunkach obozowych,
które pozwalały się skupiać
tylko na podstawowych zadaniach,
jak zbieranie czystej wody.
Opowiedzieli mi, jak zaczęli
dostrzegać wycofanie dzieci,
ich smutek, depresję, gniew,
moczenie łóżka, ssanie kciuka,
strach przed hałasem,
strach przed koszmarami...
przerażającymi koszmarami.
Te rodziny przeszły to,
co my oglądaliśmy w telewizji.
Matki...
prawie połowa owdowiała z powodu wojny
lub nie była pewna,
czy ich mężowie w ogóle żyją,
opowiadały jak czują się z tym,
że tak źle sobie radzą.
Widziały, jak ich dzieci się zmieniają
i nie mały pojęcia, jak im pomóc.
Nie wiedziały, jak odpowiadać
na pytania dzieci.
Uznałam za niesamowite
i bardzo motywujące,
że te rodziny tak bardzo chciały
pomóc swoim dzieciom.
Mimo wszystkich wyzwań,
z jakimi się zmagali,
starali się pomóc dzieciom.
Próbowali szukać pomocy u pracowników NGO,
u nauczycieli z obozów dla uchodźców,
lekarzy,
czy innych rodziców.
Jedna z mam, którą poznałam,
choć była w obozie dopiero 4 dni,
już dwa razy próbowała
szukać wsparcia dla 8-letniej córki,
której śniły się przerażające koszmary.
Niestety, takie próby
są prawie zawsze bezskuteczne.
Lekarze w obozach, gdy są dostępni,
są prawie zawsze zbyt zajęci
lub nie mają wiedzy, czy czasu na wsparcie
rodziców w podstawowych sprawach.
Nauczyciele i inni rodzice
są w w takiej samej sytuacji jak oni,
są nowymi uchodźcami,
którzy walczą o swoje potrzeby.
Zaczęłyśmy się zastanawiać.
Jak możemy pomóc tym rodzinom?
Ich problemy ich przerastały.
Kryzys w Syrii uświadomił nam
niemożność dotarcia
do pojedynczych rodzin.
Jak inaczej mogliśmy im pomóc?
Jak dotrzeć do rodzin na szeroka skalę
bez ogromnych wydatków
w tych przerażających czasach?
Podczas długich rozmów
jeden z pracowników NGO zasugerował
coś fajnego i innowacyjnego:
by umieszczać ulotki informacyjne
na opakowaniach chleba,
które w strefie konfliktu w Syrii
dostarczali rodzinom pracownicy socjalni.
I tak też zrobiliśmy.
Opakowania nie zmieniły się
pod względem wyglądu,
poza faktem, że dodawano do nich
dwie kartki papieru.
Jedna była ulotką informacyjną
z podstawowymi radami i wiadomościami
wyjaśniającymi rodzicom,
czego mogą doświadczać
i przez co przechodzą ich dzieci.
I informacje o tym,
jak mogą pomóc sobie i dzieciom,
na przykład przez poświęcenie czasu
na rozmowę z dzieckiem,
okazywanie im uczuć,
więcej cierpliwości,
rozmawianie z dziećmi.
Druga kartka zawierała ankietę
z informacjami zwrotnymi
i oczywiście był też długopis.
Czy było to zwykłe rozdawanie ulotek,
czy raczej sposób na dostarczenie
pierwszej pomocy psychologicznej,
która zapewnia ciepłe, bezpieczne,
pełne miłości rodzicielstwo?
Udało nam się rozdać ich 3000
w ciągu tylko tygodnia.
Co niesamowite,
wskaźnik odpowiedzi wyniósł 60%.
60% z 3000 rodzin odpowiedziało.
Nie wiem, ilu naukowców jest na sali,
ale taki wskaźnik odpowiedzi
jest fantastyczny.
Osiągnięcie czegoś takiego byłoby
nie lada wyczynem w Manchesterze,
a co dopiero w strefie konfliktu w Syrii,
co podkreśla wagę
tych wiadomości dla rodzin.
Pamiętam, jak niecierpliwie czekaliśmy
na zwrot kwestionariuszy.
Rodziny zostawiły setki wiadomości,
w większości bardzo
pozytywnych i zachęcających.
Ale moją ulubioną jest:
"Dziękuję, że nie zapomnieliście
o nas i naszych dzieciach".
To bardzo dobrze ilustruje
potencjalne znaczenie
udzielania psychologicznej
pierwszej pomocy rodzinom
i zbierania informacji zwrotnych.
Wyobraźcie sobie taki wynik
przy użyciu innych środków,
takich jak dystrybucja mleka dla dzieci,
czy środków higieny dla kobiet,
nawet paczek z żywnością.
Ale przenieśmy to nieco bliżej domu,
bo kryzys z uchodźcami
wpływa na każdego z nas.
Codziennie jesteśmy bombardowani
statystykami i zdjęciami,
a to nie powinno dziwić,
bo do zeszłego miesiąca
ponad milion uchodźców
dotarło do Europy.
Milion.
Uchodźcy włączają się
w nasze społeczności,
zostają naszymi sąsiadami,
ich dzieci chodzą do szkół
z naszymi dziećmi.
Przygotowaliśmy zatem ulotkę
na potrzeby uchodźców w Europie,
są dostępne za darmo online
na terenach o wysokim napływie uchodźców.
Na przykład szwedzka służba zdrowia
zamieściła je na swojej stronie
i w ciągu 45 minut
ściągnięto je 343 razy,
co wyraźnie pokazuje, jak ważny jest
dla wolontariuszy, praktykantów i rodziców
swobodny dostęp do informacji
o pomocy psychologicznej.
W 2013 roku siedziałam na zimnej podłodze
namiotu w obozie dla uchodźców
i prowadziłam z zebranymi matkami
zogniskowany wywiad grupowy.
Naprzeciwko miałam starszą kobietę
na której kolanach trzymała głowa
może 13-letnia dziewczynka.
Dziewczynka była cicho przez cały wywiad,
nie odzywała się w ogóle,
leżała z podkulonymi nogami.
Pod koniec wywiadu,
gdy dziękowałam mamom
za poświęcony czas,
starsza kobieta wskazała
na dziewczynkę i zapytała:
"Mogłabyś pomóc nam z...?"
Nie do końca pewna,
czego ode mnie oczekuje,
spojrzałam na dziewczynkę z uśmiechem
i powiedziałam po arabsku:
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Jak masz na imię?".
Popatrzyła na mnie zdezorientowana
i bez zainteresowania,
ale potem powiedziała: "Halul".
Halul to zdrobnienie od imienia Hala
i nazywa się tak tylko
bardzo małe dziewczynki.
Zdałam sobie sprawę, że Hala pewnie
ma znacznie więcej niż 13 lat.
Okazało się, że ma 25 lat
i jest mamą trójki dzieci.
Hala była pewną siebie, bystrą,
entuzjastyczną, kochającą, troskliwą mamą
dla swoich dzieci,
ale wojna zupełnie ją zmieniła.
Przeżyła bombardowanie rodzinnego miasta,
przeżyła wybuchy.
Gdy myśliwce krążyły nad ich domem,
zrzucając bomby,
dzieci krzyczały przerażone hałasem.
Hala gorączkowo zakrywała
uszy dzieci poduszkami,
by zablokować hałas,
sama krzycząc ze strachu.
Gdy dotarli do obozu dla uchodźców
i byli w końcu
w pewnym sensie bezpieczni,
zupełnie zdziecinniała.
Zupełnie odrzuciła rodzinę,
dzieci, męża.
Hala po prostu nie mogła więcej znieść.
To jest walka rodzica
z bardzo przykrym zakończeniem
i niestety tak dzieje się często.
Ci, którzy doświadczają
konfliktów zbrojnych i przesiedleń,
zmagają się z poważnymi
problemami emocjonalnymi.
A z czymś takim wszyscy
możemy się utożsamić.
Jeśli spotyka cię coś strasznego,
jeśli tracisz kogoś lub coś
bardzo ci bliskiego,
jak będziesz sobie dalej radzić?
Będziesz w stanie
dbać o siebie i o rodzinę?
Biorąc pod uwagę to,
że pierwsze 5 lat życia dziecka
ma ogromny wpływ na jego rozwój
fizyczny i emocjonalny
oraz to, że 1,5 miliarda ludzi
doświadcza konfliktów zbrojnych
i wielu z nich dołączy
do naszych wspólnot,
nie możemy pozwolić sobie na ignorowanie
potrzeb osób doświadczających
wojny i wysiedleń.
Musimy uznać potrzeby
tych rodzin za priorytet,
zarówno tych wysiedlanych w swoim kraju,
jak i uchodźców na całym świecie.
Te potrzeby muszą być priorytetem
dla pracowników NGO, polityków,
dla WHO, UNHCR oraz każdego z nas,
niezależnie od naszej
funkcji w społeczeństwie.
Gdy zaczniemy zauważać
pojedyncze twarze ofiar konfliktu,
gdy zaczniemy dostrzegać
ich skomplikowane emocje,
zaczniemy ich też postrzegać jako ludzi.
Zaczniemy widzieć potrzeby tych rodzin,
a są to prawdziwe potrzeby człowieka.
Gdy potrzeby tych rodzin będą priorytetem,
pomoc dzieciom
w organizacjach humanitarnych
będzie priorytetem i podkreśli się rolę
rodziny we wspieraniu dzieci.
Zdrowie psychiczne rodziny
będzie widoczne jasno i wyraźnie
w programach międzynarodowych.
Dzieci rzadziej będą trafiać
do opieki społecznej
w krajach docelowych,
bo ich rodziny dostaną wsparcie
od samego początku.
Będziemy bardziej otwarci,
bardziej gościnni, troskliwi
i bardziej ufni wobec tych,
którzy do nas trafiają.
Musimy zaprzestać wojen.
Musimy zbudować świat, gdzie dzieci mogą
marzyć o samolotach zrzucających prezenty
nie bomby.
Dopóki nie zakończymy konfliktów zbrojnych
szalejących na świecie,
rodziny wciąż będą przesiedlane,
a dzieci bezbronne.
Ale ulepszając wsparcie
rodziców i opiekunów,
możemy zmniejszyć wpływ wojny
na psychologiczne problemy
u dzieci i rodzin.
Dziękuję.
(Brawa)
Mais de 1500 milhões de pessoas
no mundo, sofrem um conflito armado.
Em consequência, as pessoas
são forçadas a fugir do seu país,
constituindo mais de 15 milhões
de refugiados.
As crianças, sem dúvida,
são as vítimas mais inocentes
e mais vulneráveis
mas não só dos perigos físicos óbvios,
também dos efeitos muitas vezes ocultos
que as guerras têm nas suas famílias.
As experiências da guerra
põem as crianças num grande risco
de desenvolvimento de problemas
emotivos e comportamentais.
Como podemos imaginar,
as crianças sentem-se assustadas,
ameaçadas e em risco.
Mas há coisas positivas.
A qualidade de cuidados
que as crianças recebem das famílias
pode ter um efeito mais significativo
no seu bem-estar
do que as experiências da guerra
a que têm sido expostas.
As crianças podem ser protegidas
pelos cuidados calorosos e seguros
dos pais, durante e depois do conflito.
Em 2011, eu estava no primeiro ano
do meu doutoramento
na Escola de Psicologia
da Universidade de Manchester.
Como muitas outras pessoas aqui
observava a crise na Síria
a desenrolar-se à minha frente na TV.
A minha família é originária da Síria,
e desde muito cedo,
perdi vários membros da família
de formas horríveis.
Juntava-me com a minha família
em volta da TV.
Todos víamos aquelas cenas:
as bombas a destruir edifícios,
o caos, a destruição
e as pessoas a gritar e a fugir.
Eram sempre as pessoas a gritar
e a fugir que mais me impressionavam,
especialmente aquelas
crianças com um ar aterrorizado.
Eu era mãe de duas crianças
tipicamente inquiridoras.
Tinham cinco e seis anos, na altura,
numa idade em que, habitualmente,
fazem montes de perguntas,
e esperam respostas reais e convincentes.
Comecei a imaginar como seria
cuidar dos meus filhos
numa zona de guerra
e num campo de refugiados.
Os meus filhos mudariam?
Os olhos brilhantes e felizes
da minha filha perderiam o seu brilho?
A natureza descontraída e descuidada
do meu filho passaria a medrosa e retraída?
Como é que eu reagiria?
Também mudaria?
Enquanto psicólogos
e formadores dos pais,
sabemos que dotar os pais
de competências para cuidar dos filhos
pode ter um enorme efeito
no seu bem-estar.
Chamamos a isso formação parental.
A pergunta que eu fazia era:
"Os programas de formação parental
seriam úteis às famílias
"quando ainda estavam em zonas de guerra
ou campos de refugiados?"
"Podíamos ir ter com eles
com conselhos ou formação
"que os ajudassem
a atravessar aquelas lutas?"
Abordei a minha supervisora
de doutoramento,
a Professora Rachel Calam,
pensando usar os meus dotes académicos
para alterar o mundo real.
Eu não sabia bem o que queria fazer.
Ela escutou-me com atenção e paciência
e depois, para minha satisfação, disse:
"Se é isso que queres fazer,
e significa tanto para ti,
"vamos em frente.
"Vamos arranjar formas de ver
se os programas para pais
"podem ser úteis
para as famílias, neste contexto".
Durante os últimos cinco anos,
eu e os meus colegas
— a Professora Calam
e o Dr. Kim Cartwright —
temos trabalhado
em formas de apoiar famílias
que sofreram a guerra e a deslocação.
Para saber como ajudar famílias
que passaram por conflitos,
para apoiar os seus filhos,
o primeiro passo tem que ser, obviamente,
perguntar-lhes quais são
as suas dificuldades.
Quero dizer, parece óbvio.
Mas, muitas vezes,
é às pessoas mais vulneráveis
que tentamos apoiar,
que não perguntamos.
Quantas vezes partimos do princípio
que sabemos exatamente
o que vai ajudar alguém,
sem lhe perguntarmos primeiro?
Portanto, viajei aos campos de refugiados
na Síria e na Turquia,
conversei com famílias e escutei.
Escutei os seus problemas de pais,
escutei as sua lutas de pais
e escutei os seus pedidos de ajuda.
Por vezes, só havia uma pausa
porque eu só podia
agarrar-lhes nas mãos
e juntar-me a elas
num choro e prece silenciosos.
Falaram-me das suas lutas,
falaram-me das condições
difíceis do campo de refugiados
que tornavam difícil
concentrarem-se em coisas
que não fossem as tarefas práticas,
como arranjar água limpa.
Falaram-me de como
observavam os filhos a regredir:
a tristeza, a depressão, a raiva,
o chichi na cama, o chupar no dedo,
o medo dos barulhos fortes,
o medo dos pesadelos
— pesadelos aterrorizadores.
Aquelas famílias tinham passado
por tudo o que tínhamos visto na TV.
As mães
— quase metade eram viúvas da guerra,
ou nem sabiam se o marido
estava morto ou vivo —
descreviam como sentiam
que estavam a reagir muito mal.
Viam os filhos a mudar
e não sabiam como os ajudar.
Não sabiam como responder
às perguntas dos filhos.
O que achei incrivelmente espantoso
e muito motivador
foi que aquelas famílias estavam
muito motivadas a apoiar os filhos.
Apesar de todos os problemas
que enfrentavam,
estavam a tentar ajudar os filhos.
Estavam a tentar arranjar apoio
de pessoal de ONG,
de professores no campo de refugiados,
de médicos profissionais,
de outros pais.
Uma mãe que conheci só estava
num campo há quatro dias
e já tinha feito duas tentativas
de procurar apoio
para a sua filha de oito anos
que estava a ter pesadelos terríveis.
Infelizmente, essas tentativas
são quase sempre inúteis.
Os médicos dos campos de refugiados,
quando os há,
estão quase sempre demasiado ocupados
ou não têm conhecimentos ou tempo
para apoio básico aos pais.
Os professores dos campos de refugiados
e os outros pais são como eles
— fazem parte de uma nova comunidade
de refugiados
que lutam com novas necessidades.
Então, começámos a pensar.
Como poderíamos ajudar aquelas famílias?
As famílias debatiam-se com coisas
muito maiores do que conseguiam lidar.
A crise síria tornava claro
como seria impossível
chegar às famílias a um nível individual.
Que outra coisa poderia ajudá-las?
Como poderíamos chegar às famílias
ao nível da população
e com baixo custo
naquela época terrível?
Depois de horas a falar
com funcionários das ONG,
alguém sugeriu uma ideia
inovadora fantástica
de distribuir folhetos de informações
aos pais, através dos pacotes do pão
— pão que estava a ser distribuído
às famílias numa zona de conflito na Síria
por trabalhadores humanitários.
Foi o que fizemos.
Os pacotes de pão não mudaram de aspeto,
exceto pela adição
de duas folhas de papel.
Um deles era um folheto de informações
aos pais que tinha conselhos básicos
e informações que tranquilizavam os pais
sobre o que eles podiam estar a passar,
e sobre o que os seus filhos
podiam estar a passar.
Informações sobre como se podiam
apoiar a si mesmos e aos filhos,
informações como passar tempo
a falar com os filhos,
mostrar-lhes mais afeto,
ter mais paciência com os filhos,
falar com os filhos.
A outra folha de papel
era um questionário de "feedback".
E, claro, havia uma caneta.
Isto é uma simples distribuição de folhetos
ou é um meio possível para prestar
uma primeira ajuda psicológica
que proporciona cuidados paternais
calorosos, segurança e amor?
Conseguimos distribuir
3000 panfletos numa semana.
O incrível foi que tivemos
uma resposta de 60%.
Responderam 60% das 3000 famílias.
Não sei quantos investigadores
temos aqui hoje,
mas este tipo de resposta é fantástico.
Ter isso em Manchester
seria uma enorme proeza,
quanto mais
numa zona de conflito na Síria,
o que realça a importância
deste tipo de mensagens para as famílias.
Lembro-me como estávamos ansiosos
pela devolução dos questionários.
As famílias deixaram
centenas de mensagens.
Incrivelmente, a maioria
eram positivas e encorajadoras.
Mas a minha preferida
tinha que ser:
"Obrigada por não se esquecerem
de nós e dos nossos filhos".
Isto ilustra os meios possíveis
da prestação duma primeira ajuda
psicológica às famílias,
e também a devolução dos comentários.
Imaginem reproduzir isto
usando outros meios
como a distribuição do leite para bebés
ou os kits de higiene feminina,
ou mesmo dos cabazes com alimentos.
Mas voltemos para mais perto de casa
porque a crise dos refugiados
é uma crise que tem efeitos
em cada um de nós.
Somos bombardeados todos os dias
com imagens de estatísticas e com fotos,
e isso não é para admirar
porque, no mês passado,
chegaram à Europa
mais de um milhão de refugiados.
Um milhão!
Os refugiados estão a entrar
nas nossas comunidades,
estão a tornar-se nossos vizinhos,
os filhos estão a frequentar
as escolas dos nossos filhos.
Por isso, adaptámos os folhetos
de acordo com as necessidades
dos refugiados na Europa.
Temo-los "online", de acesso livre,
em áreas com um fluxo
de refugiados muito alto.
Por exemplo, os cuidados médicos suecos
registaram-nos na sua página.
Nos primeiros 45 minutos,
foram descarregados 343 vezes
— denotando como isso é importante
para voluntários, médicos
e outros pais
terem livre acesso a mensagens
psicológicas de primeira ajuda.
Em 2013, eu estava sentada
no chão frio e duro
duma tenda dum campo de refugiados
com mães à minha volta,
enquanto eu liderava um grupo focal.
À minha frente estava uma senhora idosa
com o que me pareceu ser
uma rapariga de 13 anos ao lado,
com a cabeça poisada nos joelhos
da senhora idosa.
A rapariga manteve-se quieta
durante o grupo focal,
sem dizer uma palavra,
com os joelhos
encostados ao peito.
No final do grupo focal,
quando eu estava a agradecer
às mães pelo seu tempo,
a senhora idosa olhou para mim
e apontou para a rapariga,
e disse-me: "Podes ajudar-me com...?"
Sem perceber bem o que ela
esperava que eu fizesse,
olhei para a rapariga e sorri.
Em árabe, disse-lhe:
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Como te chamas?"
Ela olhou para mim,
confusa e desinteressada
mas depois disse: "Halul".
Halul é o diminutivo
para o nome árabe Hala
e só se usa para rapariguinhas.
Nessa altura, percebi que Hala
devia ter muito mais que 13 anos.
Acontece que Hala tinha 25 anos
e era mãe de três crianças.
Hala tinha sido uma mãe confiante,
alegre, ativa, amorosa e cuidadosa
para os seus filhos,
mas a guerra tinha mudado tudo isso.
Tinha passado por bombas
a caírem na cidade,
tinha passado por explosões.
Quando os caças voavam
em volta do seu edifício,
a lançar bombas,
os filhos gritavam,
aterrorizados com o barulho.
Hala agarrava em almofadas,
freneticamente,
para tapar os ouvidos dos filhos,
para abafar o barulho,
enquanto gritava também.
Quando chegaram ao campo de refugiados
e soube que, finalmente,
estavam de certo modo em segurança,
passou a comportar-se
como na sua antiga infância.
Rejeitou totalmente a família
— os filhos, o marido.
Hala já não conseguia aguentar,
Esta é uma luta de pais
com um fim muito duro,
mas, infelizmente, não é raro.
As duas experiências
de conflito armado e deslocação
representam lutas emocionais profundas.
É uma coisa com que
nos podemos identificar.
Se passássemos por uma época devastadora
na nossa vida,
se perdêssemos alguém ou alguma coisa
de que gostamos especialmente,
como continuaríamos a aguentar?
Conseguiríamos continuar
a tratar de nós e da nossa família?
Dado que os primeiros anos
da vida duma criança são fundamentais
para um desenvolvimento
físico e emotivo saudável
e que há 1500 milhões de pessoas
a sofrer o conflito armado
— muitas das quais estão agora
a entrar nas nossas comunidades —
não podemos fechar os olhos
às necessidades daqueles
que sofrem a guerra e a deslocação.
Temos que dar prioridade
às necessidades destas famílias,
tanto às que estão deslocadas internamente
como aos refugiados pelo mundo inteiro.
Estas necessidades
têm que ser prioritárias
para os trabalhadores das ONG,
para os políticos,
para a OMS, para a ACNUR
e para cada um de nós
qualquer que seja a função
que tenhamos na sociedade.
Quando começamos a reconhecer
os rostos individuais do conflito,
quando começamos a reparar
nas emoções complexas nesses rostos,
começamos a vê-los também
como seres humanos.
Começamos a ver as necessidades
dessas famílias,
e são as necessidades humanas de verdade.
Quando se der prioridade
às necessidades dessas famílias
— intervenções para crianças
em ambientes humanitários —
daremos prioridade e reconheceremos
o importante papel da família
no apoio aos filhos.
A saúde mental da família
gritará a plenos pulmões
numa agenda internacional, mundial.
As crianças terão menos hipóteses
de entrar no sistema de serviço social
em países de acolhimento
porque as suas famílias
terão apoio mais cedo.
E estaremos de espírito mais aberto,
seremos mais acolhedores,
mais carinhosos
e mais confiantes naqueles
que estão a entrar nas nossas comunidades.
Temos que acabar com as guerras.
Temos que criar um mundo
em que as crianças possam sonhar
com aviões a lançar presentes,
em vez de bombas.
Enquanto não pararem os conflitos armados
que devastam o mundo inteiro,
as famílias continuarão a ser deslocadas,
deixando as crianças vulneráveis.
Mas, se melhorarmos o apoio
aos pais e prestadores de cuidados,
pode ser possível enfraquecer os elos
entre a guerra
e as dificuldades psicológicas
nas crianças e nas suas famílias.
Obrigada.
(Aplausos)
Em todo o mundo, mais de 1,5 bilhão
de pessoas vivenciam conflitos armados.
Com isso, as pessoas são forçadas
a fugir de seus países,
gerando mais de 15 milhões de refugiados.
As crianças, sem dúvida, são as vítimas
mais inocentes e vulneráveis...
não só pelos óbvios perigos físicos,
mas pelos efeitos normalmente não ditos
que a guerra provoca em suas famílias.
As experiências de guerra
colocam as crianças em alto risco
de desenvolverem problemas
emocionais e de comportamento.
As crianças, como podemos imaginar,
sentem-se preocupadas,
ameaçadas e em risco.
Mas há boas notícias.
A qualidade dos cuidados
que as crianças recebem de suas famílias
pode ter um efeito
mais significativo em seu bem-estar
do que as experiências de guerra
às quais elas foram expostas.
Então na verdade as crianças
podem ser protegidas
através de uma criação segura e calorosa
durante e depois do conflito.
Em 2011, eu estava
no primeiro ano do doutorado
na Universidade de Manchester,
na School of Psychological Sciences.
Como muitos de vocês,
eu observava o desenrolar
da crise na Síria pela TV.
Minha família é originária da Síria,
e muito cedo perdi muitos familiares
de maneiras realmente horríveis.
Eu me reunia com minha família
e sentava para ver TV.
Todos nós vimos aquelas cenas:
bombas destruindo prédios,
caos, destruição,
pessoas gritando e correndo.
O que mais me impressionava,
eram as pessoas correndo e gritando,
especialmente aquelas crianças
de olhar aterrorizado.
Eu era mãe de duas crianças pequenas
e tipicamente questionadoras.
Elas tinham cinco e seis anos na época,
uma idade em que elas normalmente
fazem muitas perguntas
e esperam por respostas
verdadeiras e convincentes.
Então comecei a imaginar como seria
criar meus filhos em uma zona de guerra
e em um campo de refugiados.
Meus filhos mudariam?
Os olhos brilhantes e felizes
da minha filha perderiam o brilho?
Meu filho tranquilo e despreocupado
se tornaria cheio de medos e fechado?
Como eu lidaria com a situação?
Eu mudaria?
Como psicólogos e orientadores dos pais,
sabemos que dotar os pais com habilidades
para cuidarem de seus filhos
pode ter um efeito enorme
em seu bem-estar,
e chamamos isso de orientação parental.
A dúvida que eu tinha era:
os programas de orientação parental
podem ser úteis às famílias
enquanto ainda estão em zonas de guerra
ou em campos de refugiados?
Podemos alcançá-las
com conselhos ou treinamento
que as ajudem nessas batalhas?
Então, procurei a supervisora
do meu doutorado,
a professora Rachel Calam,
com a ideia de usar
minhas habilidades acadêmicas
para fazer algumas mudanças no mundo real.
Eu não tinha muita certeza
do que eu queria fazer.
Ela escutou com atenção e paciência
e, para minha alegria, disse:
"Se é isso que você quer fazer,
e se significa tanto para você,
vamos em frente.
Vamos achar formas de ver
se programas de orientação parental
podem ser úteis a famílias
nesses contextos".
Então, nos últimos cinco anos,
eu e minhas colegas,
professora Calam
e a doutora Kim Cartwright,
estamos trabalhando
em formas de apoiar famílias
que vivenciaram a guerra
e o desalojamento.
Mas, para saber como ajudar
famílias que passaram por conflitos
a ajudar seus filhos,
o primeiro passo seria, obviamente,
perguntar a elas o que estão enfrentando,
certo?
Quero dizer, parece óbvio.
Mas em geral é para aqueles
que estão mais vulneráveis
e que estamos tentando apoiar
que não perguntamos.
Quantas vezes simplesmente presumimos
saber exatamente o que irá ajudar
alguém ou alguma situação,
sem realmente perguntar antes?
Então viajei para campos de refugiados
na Síria e na Turquia,
sentei com famílias e escutei.
Escutei seus desafios
e suas lutas enquanto pais,
e escutei seus pedidos de ajuda.
Algumas vezes ficávamos em silêncio,
e tudo que eu podia fazer
era segurar suas mãos
e juntar-me a eles em choro
e prece silenciosos.
Eles me contaram sobre suas batalhas,
me contaram sobre as condições
duras e difíceis do campo de refugiados
que tornavam difícil focar algo
além das tarefas práticas,
como coletar água limpa.
Eles me contaram como observavam
a retração de suas crianças;
a tristeza, depressão, raiva;
fazendo xixi na cama, chupando o dedo,
com medo de barulhos altos,
medo de pesadelos,
pesadelos aterrorizantes.
Essas famílias passaram por aquilo
que tínhamos visto na TV.
As mães, quase metade delas
agora eram viúvas da guerra
ou nem mesmo sabiam se seus maridos
estavam vivos ou mortos,
relatavam que sentiam
que não estavam dando conta.
Elas observavam as mudanças em seus filhos
e não tinham ideia de como ajudá-los.
Elas não sabiam como responder
às perguntas de seus filhos.
O que me pareceu incrivelmente
impressionante e muito motivador
foi o fato de essas famílias estarem
tão motivadas a apoiar seus filhos.
Apesar de todos os desafios enfrentados,
elas estavam tentando
ajudar suas crianças.
Elas tentavam buscar apoio
com funcionários de ONGs,
com professores do campo de refugiados,
médicos,
outros pais.
Uma mãe que encontrei estava
no campo há apenas quatro dias,
e já tinha feito duas tentativas
de buscar apoio
para sua filha de oito anos
que estava tendo terríveis pesadelos.
Mas, infelizmente, essas tentativas
são quase sempre inúteis.
Quando existem médicos
nos campos de refugiados,
quase sempre estão muito ocupados,
ou não têm o conhecimento ou o tempo
para dar um apoio parental básico.
Professores de campos de refugiados
e outros pais são como eles:
parte de uma nova comunidade de refugiados
lutando com novas necessidades.
Então começamos a pensar:
como podemos ajudar essas famílias?
As famílias lutavam com coisas
muito maiores do que conseguiam lidar.
A crise síria deixou clara
a impossibilidade de atingir
famílias individualmente.
De que outra forma podíamos ajudá-los?
Como alcançar as famílias como população
e a um baixo custo
nestes tempos terríveis?
Depois de horas conversando
com funcionários de ONGs,
alguém sugeriu a ideia
fantástica e inovadora
de distribuir folhetos informativos sobre
cuidados parentais na embalagem de pão;
embalagem do pão enviado a famílias
em uma zona de conflito na Síria
por trabalhadores humanitários.
Foi o que fizemos.
A embalagem do pão não
mudou muito em aparência,
a não ser pela adição
de duas folhas de papel.
Uma era um folheto informativo aos pais
com avisos e informações básicas
explicando o que eles e seus filhos
deviam estar vivenciando.
E informação sobre como eles podiam
apoiar a si próprios e a seus filhos,
como passar um tempo
conversando com seu filho,
mostrar afeição a eles,
ser mais paciente com seus filhos,
conversar com eles.
A outra folha era
um questionário de opinião
e, claro, acompanhado de uma caneta.
Então, isso é simplesmente
uma distribuição de folhetos
ou é realmente um meio viável
de levar primeiros socorros psicológicos
que proporcionem uma criação
amorosa, segura e calorosa?
Nós conseguimos distribuir 3 mil
desses em apenas uma semana.
E o incrível foi que tivemos
taxa de resposta de 60%.
Das 3 mil familias, 60% responderam.
Não sei quantos
pesquisadores há aqui hoje,
mas essa taxa de resposta é fantástica.
Obter isso em Manchester
seria uma conquista enorme,
imagine em uma zona de conflito na Síria,
mostrando como esse tipo de mensagem
realmente era importante para as famílias.
Eu me lembro como ficamos excitados
e ansiosos pelo retorno dos questionários.
As famílias deixaram
centenas de mensagens,
a maioria delas incrivelmente
positiva e encorajadora.
Mas minha favorita foi esta:
"Obrigada por não esquecer
de nós e de nossos filhos".
Isso realmente mostra
potenciais meios de distribuição
de primeiros socorros
psicológicos às famílias,
e também do retorno
do questionário de opinião.
Imagine replicar isso usando outros meios,
como a distribuição de leite para bebês,
de kits higiênicos femininos,
ou mesmo cestas de alimentos.
Mas isso nos afeta diretamente,
pois a crise dos refugiados
tem efeitos em cada um de nós.
Estamos sendo bombardeados
diariamente com estatísticas e fotos,
e isso não é de se admirar,
pois no mês passado mais de 1 milhão
de refugiados chegaram à Europa.
Um milhão.
Os refugiados estão se juntando
às nossas comunidades,
estão se tornando nossos vizinhos,
seus filhos estão indo
à escola de nossos filhos.
Então adaptamos os folhetos de acordo
com a necessidade dos refugiados europeus,
e os deixamos disponíveis on-line
em áreas muito acessadas por refugiados.
Por exemplo, o sistema de saúde sueco
disponibilizou-os em seu website,
e, nos primeiros 45 minutos,
ele foi baixado 343 vezes,
mostrando como é importante
para voluntários, profissionais e pais
terem acesso a mensagens
de primeiros socorros psicológicos.
Em 2013, eu estava sentada
no chão frio e duro
de uma barraca em um campo de refugiados,
com mães sentadas ao meu redor,
conduzindo um grupo focal.
Na minha frente sentou-se
uma senhora de idade
com quem parecia ser uma menina
de uns 13 anos deitada ao seu lado,
com a cabeça nos joelhos da senhora.
A garota ficou em silêncio
durante todo o grupo focal,
sem falar nada,
com os joelhos dobrados contra o peito.
No final do grupo focal,
quando eu estava agradecendo
às mães por seu tempo,
a senhora olhou para mim,
apontando para a garota,
e disse: "Você pode nos ajudar com...?"
Sem saber bem o que ela esperava de mim,
olhei para a garota, sorri
e disse, em árabe:
(Árabe) "Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Qual é o seu nome?"
Ela me olhou confusa e desinteressada,
mas disse: "Halul".
Halul é um apelido infantil
para o nome feminino árabe Hala,
e é usado somente para garotas
realmente muito jovens.
Nesse momento me dei conta de que Hala
provavelmente tinha bem mais que 13 anos.
Na verdade, Hala tinha 25 anos,
e era mãe de 3 crianças pequenas.
Hala fora uma mãe confiante, alegre,
animada, carinhosa, dedicada
para seus filhos,
mas a guerra mudou tudo.
Ela viveu no meio de bombas
sendo lançadas em sua cidade;
viveu no meio de explosões.
Quando aviões de guerra voavam
ao redor de seu prédio lançando bombas,
as crianças gritavam,
aterrorizadas com o barulho.
Hala corria para buscar travesseiros
e cobrir os ouvidos de seus filhos
para abafar o barulho,
enquanto ela mesma gritava.
Quando chegaram ao campo de refugiados
e ela soube que, finalmente,
estavam seguros de certa forma,
ela regrediu completamente
e passou a agir como uma criança.
Ela rejeitou completamente sua família:
seus filhos, seu marido.
Hala simplesmente
não conseguia mais aguentar.
Essa é uma batalha
com um fim realmente muito difícil,
mas, infelizmente, não é incomum.
As pessoas que vivenciam
conflitos armados e desalojamento
vão enfrentar batalhas
emocionais muito sérias.
E isso é algo com o qual todos
podemos nos identificar.
Se você tivesse passado por algum
momento devastador na vida,
se tivesse perdido alguém ou algo
de que realmente gostava,
como continuaria a aguentar?
Você ainda conseguiria
cuidar de si mesmo e de sua família?
Como os primeiros anos de vida
de uma criança são cruciais
para um desenvolvimento
físico e emocional saudável,
e 1,5 bilhão de pessoas estão
vivenciando conflitos armados,
muitas das quais estão se juntando
às nossas comunidades,
não podemos fingir que não vemos
as necessidades das pessoas que vivenciam
a guerra e o desalojamento.
Precisamos dar prioridade
às necessidades dessas famílias,
tanto as que são desalojadas internamente,
quanto as que estão refugiadas pelo mundo.
Essas necessidades devem ser priorizadas
por funcionários de ONGs, governantes,
a OMS, o Alto Comissariado da ONU
para Refugiados e cada um de nós,
qualquer que seja
nossa função na sociedade.
Quando começarmos a reconhecer
os rostos das pessoas no conflito,
quando começarmos a perceber
as intrincadas emoções em seus rostos,
começaremos também a vê-los como humanos.
Começaremos a ver
as necessidades dessas famílias,
e essas são as verdadeiras
necessidades humanas.
Quando as necessidades
dessas famílias forem priorizadas,
intervenções para crianças
em um cenário humanitário
irão priorizar e reconhecer
o papel fundamental da família
no apoio às crianças.
A saúde mental da família
gritará em voz alta e clara
na agenda internacional global.
As crianças precisarão menos
do sistema de assistência social
em países em reassentamento,
pois suas famílias já terão
recebido apoio antes.
E nós estaremos mais abertos,
mais acolhedores, mais atentos
e mais confiantes nas pessoas que estão
se juntando às nossas comunidades.
Precisamos acabar com as guerras.
Precisamos construir um mundo
no qual as crianças possam sonhar
com aviões lançando presentes,
e não bombas.
Até acabarmos com os conflitos armados
que assolam o mundo,
as famílias continuarão sendo desalojadas,
deixando as crianças vulneráveis.
Mas melhorando o apoio
aos pais e cuidadores,
é possivel enfraquecer
os laços entre a guerra
e as dificuldades psicológicas
das crianças e suas famílias.
Obrigada.
(Aplausos)
În întreaga lume, peste 1,5 miliarde
de oameni trec printr-un conflict armat.
Ca răspuns, oamenii sunt forțați
să-și părăsească țara,
ajungându-se la 15 milioane de refugiați.
Fără îndoială, copiii sunt victimele
cele mai inocente și vulnerabile,
dar nu doar datorită
pericolelor fizice evidente,
ci datorită efectelor nespuse
ale războiului asupra familiei.
Experiența războiului
prezintă un risc înalt pentru copii
în ce privește dezvoltarea problemelor
emoționale și de comportament.
Copiii, după cum ne putem doar imagina,
se vor simți neliniștiți, amenințați
și în pericol.
Dar există și vești bune.
Calitatea îngrijirii pe care copiii
o primesc în familie
poate avea un efect mai semnificativ
asupra bunăstării lor
decât efectul experienței războiului
la care au fost expuși.
Așa că de fapt copiii pot fi protejați
printr-o grijă parentală caldă și sigură,
pe durata conflictului și după acesta.
În 2011,
eram studentă în primul an la doctorat
la Facultatea de Stiințele Psihologiei
a Universității din Manchester.
Ca mulți dintre voi,
am văzut criza din Siria
desfășurandu-se în fața mea la televizor.
Familia mea e originară din Siria,
și nu cu mult timp în urmă,
am pierdut câțiva membri ai familiei
în moduri cumplite.
Obișnuiam să stau cu familia mea,
uitându-ne la televizor.
Cu toții am văzut acele scene:
bombe distrugând clădiri,
haos, distrugere
și oameni țipând și fugind.
Întotdeauna oamenii ce țipau și fugeau
au fost cei care m-au pus pe gânduri,
în mod special acei copii înspăimântați.
Eram mamă a doi copii curioși din fire.
Aveau cinci și șase ani atunci,
o vârstă la care de obicei
copiii pun o grămadă de întrebări
și așteaptă răspunsuri reale,
convingătoare.
Așa că am început să mă întreb
cum ar fi să fiu părinte
într-o zonă de război
și o tabără de refugiați.
S-ar schimba copiii mei?
Și-ar pierde strălucirea
ochii senini și voioși a fiicei mele?
S-ar schimba firea destinsă
și lipsită de griji a fiului meu,
într-una retrasă și temătoare?
Cum aș face față?
M-aș schimba oare?
Ca psihologi și consilieri parentali,
știm că înarmarea părinților cu abilități
privind grija față de copiii lor
pot avea un efect uriaș
asupra bunăstării lor,
iar noi numim asta educație parentală.
Întrebarea pe care o aveam era:
este posibil ca educația parentală
să fie utilă pentru familii
care încă erau într-o zonă de război
sau o tabără de refugiați?
Putem oare ajunge la ei
prin sfaturi și consiliere
care i-ar ajuta în timpul acestor lupte?
Am luat legătura
cu conducătorul doctoratului meu,
profesorul Rachel Calam,
vrând să-mi folosesc abilitățile academice
pentru a face o schimbare în lume.
Nu eram foarte sigură
de ce anume voiam să fac.
M-a ascultat cu grijă și răbdare,
și mi-a spus, spre fericire mea:
„Dacă asta vrei să faci,
și înseamnă așa de mult pentru tine,
atunci să o facem.
Hai să găsim moduri de a afla
dacă consilierea parentală
poate fi utilă pentru familii
în aceste contexte.”
Așa că, în ultimii cinci ani,
eu și colegii mei -
Prof. Calam și Dr. Kim Cartwright -
am încercat să găsim
căi de a sprijini familiile
care au trecut prin război și relocare.
Ei bine, pentru a afla cum putem ajuta
familii ce au experimentat conflictul
în a-și sprijini copiii,
primul pas este, bineînțeles,
de a-i întreba cu ce se confruntă,
nu-i așa?
Vreau să zic, pare evident.
Însă, de multe ori, cei vulnerabili,
pe care încercăm să-i ajutăm,
sunt cei pe care nu-i întrebăm.
De câte ori nu am presupus
că știm exact de ce are nevoie cineva
fără măcar a-l întreba întâi?
Așa că am călătorit către taberele
de refugiați din Siria și Turcia,
unde am stat cu familiile și am ascultat.
I-am ascultat vorbind
despre provocările parentale,
străduința parentală,
și strigătele lor de ajutor.
Câteodată, timpul se oprea în loc,
și nu făceam decât să-i țin de mâini
și să mă alătur lor
într-un plânset tăcut și în rugăciune.
Mi-au spus despre strădania lor,
despre condițiile neplăcute și aspre
din taberele de refugiați
care i-au forțat să dea atenție
doar sarcinilor practice
precum colectarea apei potabile.
Mi-au spus cum și-au văzut copiii
devenind retrași;
tristețea, depresia, furia,
urinatul în pat, suptul degetului,
frica de zgomote stridente,
frica de coșmaruri -
coșmaruri înfiorătoare, cumplite.
Aceste familii au experimentat
ceea ce noi văzuserăm la televizor.
Mamele -
aproape jumătate
erau acum văduve de război,
sau nu știau nici măcar dacă soții lor
erau morți sau vii -
descriau cât de rău cred
că fac față acestei situații.
Și-au văzut copiii schimbâdu-se,
fără a ști cum să-i ajute.
Nu știau cum să răspundă
la întrebările copiilor.
Ceea ce mi s-a părut uimitor
și atât de motivațional,
a fost măsura în care aceste familii
doreau să-și sprijine copiii.
În ciuda acestor provocări
cu care se luptau
încercau să-și ajute copiii.
Încercau să găsească sprijin
în angajații de la ONG-uri,
în dascălii din taberele de refugiați,
în medici,
și în alți părinți.
Am întâlnit o mamă care era în tabără
de doar patru zile,
însă încercase deja de două ori
să caute sprijin pentru fiica ei de 8 ani
care avea coșmaruri cumplite.
Din păcate, aceste încercări
sunt cel mai adesea inutile.
Doctorii din tabere, când se află acolo,
sunt de cele mai multe ori ocupați,
ori nu au cunoștințele sau timpul
pentru a-i consilia elementar pe părinți.
Dascălii din tabere sau alți părinți
sunt la fel ca ei -
o parte a unei noi comunități de refugiați
care se confruntă cu noi nevoi.
Așa că am început să ne gândim.
Cum am putea ajuta aceste familii?
Lucrurile cu care se confruntau
erau mai mult decât puteau duce.
Criza siriană a dovedit
cât de imposibil ar fi să putem ajunge
la familii la nivel individual.
Cum altfel i-am putea ajuta?
Cum am putea ajunge la familii
la nivel de populație
și cu costuri reduse
în aceste perioade cumplite, teribile?
După ore întregi de discuții
cu angajații din ONG-uri,
unul dintre ei a avut
o idee foarte inovatoare
de a distribui părinților
o broșură informativă odată cu lipiile -
lipii ce erau livrate familiilor
din zona de conflict din Siria
de către angajați.
Iar asta am și făcut.
Lipiile nu și-au schimbat deloc
înfățișarea,
cu excepția adăugării celor două hârtii.
Una era o broșură informativă ce conținea
sfaturi elementare și informații
ce le aduceau la cunoștință
ceea ce poate că simțeau
cât și ceea ce poate
că simțeau copiii lor.
Și informații despre cum se puteau
ajuta atât pe ei înșiși cât și pe copii,
informații precum petrecerea timpului
vorbind cu copilul tău,
demonstrarea afecțiunii față de el,
un grad mai mare de răbdare cu acesta,
comunicare cu copiii tăi.
Cealaltă hârtie era
un chestionar de feedback
și exista, desigur, și un pix.
Așadar, este asta
o simplă distribuire de broșuri,
sau o cale posibilă de a acorda
primul ajutor psihologic,
ce asigură o grijă parentală
caldă, ocrotitoare și blândă?
Am reușit să împărțim 3.000 din acestea
în doar o săptămână.
A fost incredibil faptul că am avut
o rată de răspuns de 60%.
Au răspuns 60% din cele 3.000 de familii.
Nu știu câți cercetători
se află astăzi aici,
însă acea rată de răspuns
este extraordinară.
O asemenea rată ar fi o realizare uriașă
în Manchester,
darămite într-o zonă de conflict
din Siria -
iar asta evidențiază importanța
unor asemenea mesaje pentru familii.
Îmi amintesc cât de entuziaști și dornici
eram de înapoierea chestionarelor.
Familiile au lăsat o mulțime de mesaje -
majoritatea fiind pozitive și stimulative.
Însă preferatul meu a fost:
„Vă mulțumesc că nu ați uitat
de noi și de copiii noștri.”
Asta înfățișează potențialul rezultat
al acordării primului ajutor psihologic
familiilor,
cât și al primirii unui feedback.
Imaginați-vă dacă am repeta gestul,
într-un mod diferit,
distribuind lapte pentru copii,
truse de igienă personală pentru femei,
sau chiar coșuri cu alimente.
Dar să vedem cum ne afectează asta,
deoarece criza refugiaților
ne influențează într-o anumită măsură
pe fiecare dintre noi.
Suntem bombardați zilnic
cu statistici și fotografii,
însă nu e surprinzător,
pentru că până luna trecută,
mai mult de un milion de refugiați
ajunseseră în Europa.
Un milion.
Refugiații fac parte
din comunitățile noastre,
devin vecinii noștri,
copiii lor frecventează
școlile copiilor noștri.
Așa că am adaptat broșurile
conform nevoilor refugiaților din Europa,
iar ele există online, la liber acces,
în regiuni cu valuri mari de refugiați.
Spre exemplu, serviciul medical suedez
a încărcat-o pe website-ul lor,
iar în primele 45 de minute,
a fost descărcată de 343 de ori -
accentuând cât de important este
pentru voluntari, specialiști sau părinți,
să aibă liber acces la informații
despre primul ajutor psihologic.
În 2013, stăteam pe podeaua rece,
într-un cort din tabăra de refugiați,
înconjurată de mame,
în timp ce conduceam o întâlnire de grup.
Vizavi de mine
stătea o doamnă mai în vârstă,
iar lângă ea,
o fată ce părea să aibă 13 ani,
stând cu capul rezemat
pe genunchii doamnei.
Fata a rămas tăcută
peparcursul întâlnirii de grup,
fără a vorbi deloc,
ținându-și genunchii strânși la piept.
Spre sfârșitul întâlnirii,
în timp ce le mulțumeam mamelor
pentru timpul acordat,
acea doamnă în vârstă m-a privit,
arătând cu degetul spre fată,
și mi-a spus: „Ne-ai putea ajuta cu...?”
Nu știam ce se aștepta să fac.
M-am uitat la acea tânără, am zâmbit
și i-am spus în arabă,
„As-salāmu ʿalaykum. Shu ismak?”
„Cum te numești?”
M-a privit confuză și reticentă,
dar apoi a spus: „Halul”.
Halul e un nume de alint
pentru numele de origine arabă Hala,
și este folosit doar pentru fetițe
la o vârstă fragedă.
Atunci am realizat că Hala avea probabil
mai mult de 13 ani.
Ea avea de fapt 25 de ani
și era mamă a trei copii.
Hala fusese o mamă sigură de sine,
veselă, plină de viață, iubitoare și grijulie
cu copiii ei,
însă războiul schimbase totul.
A trăit înconjurată de bombe
aruncate în orașul ei;
a trăit înconjurată de explozii.
Când avioanele de luptă
zburau deasupra casei lor,
lansând bombe,
copiii ei țipau îngroziți
din pricina zgomotului.
Hala lua frenetic pernele
și acoperea urechile copiilor săi,
pentru a bloca zgomotul,
în timp ce ea însăși țipa.
Când a ajuns în tabăra refugiaților
și a văzut că se află
într-o oarecare siguranță,
s-a autoizolat, purtându-se ca atunci
când era doar un copil.
Și-a respins complet familia -
copiii, soțul.
Hala pur și simplu nu mai putea face față.
Aceasta este o provocare parentală
cu un sfârșit greu,
însă din păcate, comună.
Cei ce trec printr-un conflict armat
și relocare,
se vor confrunta
cu serioase probleme emoționale.
Iar asta e ceva
ce cu toții putem înțelege.
Dacă ai trecut
printr-un moment devastator în viață,
dacă ai pierdut pe cineva,
sau ceva la care țineai,
cum ai putea continua să faci față?
Ai putea în continuare să ai grijă de tine
și de familia ta?
Dat fiind că primii ani
din viața unui copil sunt cruciali
pentru sănătatea fizică
și dezvoltarea emoțională,
și că 1,5 miliarde de oameni
experimentează conflictul armat -
mulți dintre ei alăturându-se
comunităților noastre -
nu ne permitem să ne facem că nu vedem
nevoile celor ce experimentează
războiul și relocarea.
Trebuie să dăm prioritate
nevoilor acestor familii -
celor care sunt deportați intern,
cât și refugiaților din restul lumii.
Angajații din ONG-uri, politicienii
trebuie să dea prioritate,
cei din WHO, UNHCR,
la fel și fiecare dintre noi,
cât de mult ne stă în putere.
Când începem să recunoaștem
fiecare chip al conflictului,
când începem să remarcăm
acele emoții încurcate pe chipurile lor,
îi vedem ca fiind și ei oameni.
Începem să vedem
nevoile acestor familii,
acestea fiind nevoile umane reale.
Când nevoile acestor familii
vor fi prioritare,
intervențiile pentru copiii
din mediile caritabile
vor oferi prioritate și vor recunoaște
rolul familiei în sprijinirea copiilor.
Tulburările mintale familiale
se vor face auzite
în agenda internațională și globală.
Iar copiii au mai puține șanse de a intra
în grija serviciilor de asistență socială
din alte țări,
pentru că familiile lor
le vor fi oferit deja sprijinul.
Iar noi vom fi mai receptivi,
mai primitori, mai prudenți
și mai încrezători în cei ce se alătură
comunităților noastre.
Trebuie să oprim războaiele.
Trebuie să construim o lume în care copiii
pot visa la avioane ce aruncă daruri
și nu bombe.
Până nu oprim conflictele armate
dezlănțuite în lume,
familiile vor continua să fie relocate,
iar copiii vor deveni vulnerabili.
Însă dacă îmbunătățim munca
de a fi părinte și solidaritatea,
vom putea să diminuăm legăturile
dintre război și dificultățile psihologice
ale copiilor și familiilor.
Mulțumesc.
(Aplauze)
Во всём мире более 1,5 миллиарда человек
переживают вооружённые конфликты.
В ответ люди вынуждены бежать
из своей страны,
так более 15 миллионов человек
становятся беженцами.
Дети, без сомнения,
являются самыми невинными
и уязвимыми жертвами...
И не только из-за очевидной угрозы
физической безопасности,
но часто из-за негласного
влияния войны на их семьи.
Война ставит детей под серьёзную угрозу
возникновения психологических
и поведенческих проблем.
Как можно представить, дети встревожены,
чувствуют на себе угрозу и риск.
Но есть и хорошие новости.
Качество ухода за детьми в семье
может повлиять на их
благосостояние больше,
чем сама война, которую они переживают.
Детей можно защитить тёплым,
хорошим воспитанием
во время и после конфликта.
В 2011 году я была
на первом курсе аспирантуры
Школы психологических наук
в Университете Манчестера.
Как и многие из вас,
я следила за конфликтом в Сирии
по телевизору.
Моя семья родом из Сирии,
и поэтому я рано потеряла
несколько членов семьи
при действительно трагичных
обстоятельствах.
Мы собирались всей семьёй и смотрели,
что показывают по телевизору.
Мы все видели те сцены:
как бомбят здания,
хаос, разрушения,
кричащих и убегающих людей.
Больше всего меня задевали те люди,
кричащие и убегающие,
особенно — запуганные дети.
У меня было двое, как это бывает,
любознательных детей.
Им было пять и шесть лет —
возраст, когда обычно задают
много вопросов,
и ждут настоящих, убедительных ответов.
Мне стало интересно,
каково было бы воспитывать детей
в районе военных действий
и лагере беженцев.
Изменились бы мои дети?
Потеряли бы светлые счастливые
глаза моей дочери этот блеск?
Стал бы мой спокойный и беззаботный сын
пугливым и замкнутым?
Справилась бы я?
Изменилась бы я?
Мы, психологи и специалисты
по подготовке родителей,
знаем, что обучение родителей
навыкам ухода за детьми
может иметь огромное влияние
на состояние детей.
И это мы называем подготовкой родителей.
У меня был вопрос,
могут ли программы подготовки
быть полезны семьям,
когда они ещё находятся
в военных зонах и лагерях беженцев?
Можно ли прийти к ним
с советом или обучением,
которые помогут им побороть эти трудности?
Я обратилась к своему
научному руководителю
профессору Рэйчел Кэйлем
с идеей использовать мои научные знания
с целью изменить мир.
Я не знала, чем конкретно хочу заняться.
Она терпеливо меня выслушала
и затем, к счастью, сказала:
«Если это то, чем ты хочешь заниматься,
и это многое для тебя значит,
давай так и сделаем.
Давай узнаем, могут ли
программы подготовки родителей
быть полезны семьям в таком положении».
Последние пять лет мы с коллегами,
професором Кэйлем
и доктором Ким Картрайт,
работаем над способами поддержки семей,
переживших войну и вынужденный переезд.
Чтобы понять, как помочь семьям,
пережившим конфликт,
поддержать детей,
в первую очередь, очевидно, нужно узнать,
каковы их основные проблемы,
верно?
Это кажется очевидным.
Но зачастую самые уязвимые из тех,
кому мы пытаемся помочь, —
это те, кого мы не спрашиваем.
Сколько раз мы думали,
что наверняка знаем, как помочь кому-либо,
не спрашивая их самих?
Я поехала по лагерям беженцев
в Сирии и Турции,
общалась с семьями и слушала.
Я выслушивала трудности родителей,
слушала об их борьбе
и слышала их крик о помощи.
Иногда я останавливалась,
так как всё, что я могла сделать,
это брать их за руки
и тихо плакать и молиться.
Они рассказывали о своих усилиях,
они рассказывали о суровых,
жёстких условиях лагеря,
в которых было трудно сосредоточиться
на чём угодно, кроме главных потребностей,
таких как походы за чистой водой.
Они рассказывали, что видели,
как их дети становились замкнутыми:
грусть, депрессия, злость,
недержание, испуг, боязнь громких звуков,
боязнь кошмаров —
ужасных, ужасных кошмаров.
Эти семьи пережили всё,
что мы видим по телевидению.
Матери, почти половина из которых
вдовы военнослужащих
или которые даже не знали,
живы ли их мужья,
рассказывали, как плохо они справлялись.
Они видели, как менялись их дети,
и не знали, как им помочь.
Они не знали,
как ответить на вопросы детей.
Было удивительно и очень мотивировало то,
как у этих семей получалось
поддерживать своих детей.
Несмотря на все трудности,
с которыми они сталкивались,
они старались помогать своим детям.
Они старались найти поддержку у работников
неправительственных организаций,
у учителей в лагерях беженцев,
у медиков,
у других родителей.
Я познакомилась с одной мамой,
которая пробыла в лагере всего 4 дня,
но которая неоднократно старалась
найти помощь
для своей восьмилетней дочери,
у которой были ужасные кошмары.
К сожалению, почти всегда
эти попытки тщетны.
Докторá в лагерях, если они вообще есть,
почти всегда слишком заняты,
или у них нет достаточно знаний и времени
для простой поддержки родителей.
Учителя в лагерях и другие родители также
являются частью нового общества беженцев
и тоже сталкиваются с новыми проблемами.
И тогда мы начали думать.
Как можно помочь этим семьям?
Семьи решали более серьёзные проблемы,
чем им это было под силу.
Конфликт в Сирии дал понять,
что невозможно было бы
поддержать каждого члена семьи.
Как ещё мы бы могли помочь им?
Как помочь людям
на уровне всего населения
при низких затратах
в это ужасное, страшное время?
После долгих разговоров с работниками
негосударственных организаций
один из них предложил потрясающую идею
распространять информационные листовки
для родителей на упаковке хлеба,
который доставляли семьям
в зонах конфликта в Сирии
гуманитарные работники.
Так мы и поступили.
Упаковка хлеба
никак не изменила внешний вид
кроме двух дополнительных листков бумаги.
Один — информационная листовка
с общими советами и информацией,
в которой сообщалось,
что могли испытывать родители и дети.
И информация о том,
как помочь себе и своим детям,
например, как уделять время ребёнку,
выражать свою любовь,
как быть более терпеливым с ребёнком,
как с ним разговаривать.
На другом листе была анкета
и, конечно же, ручка.
Это просто распространение листовок
или возможный способ оказания
первой психологической помощи,
которая обеспечит тёплое,
надёжное и любящее воспитание?
У нас получилось распространить
3 000 копий всего за одну неделю.
Удивительно было получить 60% ответов.
Ответили 60 процентов из 3 000 семей.
Я не знаю, сколько у нас анкет сейчас,
но такой показатель просто потрясающий.
Такой показатель в Манчестере
был бы больши́м успехом,
не говоря уже о конфликтной зоне в Сирии,
что действительно показывает,
насколько это было важно семьям.
Помню, насколько взволнованы мы были
и с нетерпением ждали результатов анкет.
Семьи оставили сотни писем,
в основном невероятно позитивных
и вдохновляющих.
Но моё любимое — это:
«Спасибо, что не забыли нас
и наших детей».
Это открывает возможные способы
оказания психологической помощи семьям,
а также получение обратной связи.
Представьте распространение
через другие продукты,
такие как молоко для детей,
средства гигиены для женщин
или даже продуктовые корзины.
Но давайте копнём глубже,
потому что проблема беженцев
влияет на каждого из нас.
Нас ежедневно забрасывают
статистикой и фотографиями,
и это неудивительно,
потому что за последний месяц
более миллиона беженцев
добрались до Европы.
Один миллион.
Беженцы вливаются в общество,
они становятся нашими соседями,
их дети ходят в школы с нашими детьми.
Поэтому мы переделали листовки
под нужны европейских беженцев.
Они есть в открытом доступе в интернете
и в местах высокого наплыва беженцев.
Например, эту листовку загрузили
на сайт шведской системы здравоохранения,
и в течение 45 минут
она была скачана 343 раза.
Это показывает, насколько важно
для волонтёров, врачей и родителей
иметь открытый доступ
к первой психологической помощи.
Был 2013 год, я сидела на холодном,
твёрдом полу лагерной палатки.
Меня окружали матери, так как я проводила
занятие для целевой группы.
Напротив меня находилась пожилая женщина,
а за ней, казалось,
лежала 13-летняя девочка,
положив голову на колени этой женщине.
Девочка вела себя тихо
на протяжении всего занятия,
не проронив ни слова,
прижав колени к груди.
К концу занятия,
когда я благодарила матерей за их время,
пожилая женщина взглянула на меня,
показала на девочку
и спросила: «Можете помочь с...»?
Не совсем понимаю, чего она ожидала,
я взглянула на девочку, улыбнулась
и по-арабски сказала:
«Салам алейкум. Шу-исмак?»
«Как тебя зовут»?
Она посмотрела на меня
очень смущённо и безучастно,
но потом ответила: «Халюль».
Халюль — это уменьшительное
от арабского женского имени Хала,
и обычно используется при обращении
к очень маленьким девочкам.
Тут я поняла, что на самом деле
Хала, вероятно, гораздо старше 13.
Хала оказалась 25-летней
матерью троих маленьких детей.
Она была уверенной, живой, энергичной,
любящей и заботливой матерью
своих детей,
но война всё изменила.
Она пережила падающие на город бомбы,
она пережила взрывы.
Когда вражеские самолёты
кружили над их домом,
сбрасывая бомбы,
её дети кричали от ужаса из-за шума.
Хала хватала подушки
и отчаянно закрывала детям уши,
чтобы оградить их от шума,
и в то же время кричала сама.
Когда они добрались до лагеря беженцев
и она осознала, что они,
должно быть, в безопасности,
Хала начала вести себя как ребёнок.
Она полностью отвергла свою семью
детей, мужа.
Она просто больше не справлялась.
Это пример борьбы
с очень жестоким финалом,
но, к сожалению, это не редкость.
Пережившие вооружённый конфликт и переезд
сталкиваются с серьёзными
эмоциональными трудностям.
Это касается каждого из нас.
Если вы переживали
что-нибудь ужасное в жизни,
если вы потеряли кого-нибудь
или что-нибудь дорогое для вас,
как жить дальше?
Сможете ли вы дальше заботиться
о себе и своей семье?
Учитывая, что первые годы
в жизни ребёнка являются решающими
для здорового физического
и эмоционального развития,
и что 1,5 миллиарда человек
до сих пор переживают военные конфликты,
многие из этих людей
присоединяются к нашим сообществам,
мы не можем закрыть глаза
на нужды тех, кто переживает войну
и вынужденное переселение.
Нужды этих семей
должны быть на первом месте,
как внутренних переселенцев,
так и беженцев по всему миру.
Особенно это касается работников НПО,
политических деятелей,
членов ВОЗ, УВКБ и каждого из нас,
независимо от роли в обществе.
Когда мы распознаём
отдельные лица на карте войны,
когда мы начинаем замечать
сложные эмоции на их лицах,
мы начинаем видеть в них людей.
Мы начинаем видеть нужды этих семей,
и это действительно важные потребности.
Если ставить нужды таких семей
на первое место,
то меры по оказанию помощи детям
станут приоритетными
и раскроется первостепенная роль
поддержки детей.
Душевное здоровье семей
зазвучит звонким и уверенным голосом
на международной повестке дня.
И детям меньше придётся сталкиваться
с социальными службами
в странах переселения,
потому что их семьям уже
будет оказана помощь.
Мы станем мыслить шире,
станем более дружелюбными, заботливыми,
будем больше доверять тем, кто только
присоединяется к нашим сообществам.
Мы должны остановить войны.
Мы должны построить мир, в котором детям
будут сниться самолёты с подарками,
а не с бомбами.
Пока мы не остановим
вооружённые конфликты по всему миру,
семьи так и будут переезжать,
делая своих детей более уязвимыми.
Но с улучшением системы
поддержки родителей,
появляется шанс ослабить связь
между войной и психическими проблемами
детей в семьях.
Спасибо.
(Аплодисменты)
Över hela världen, upplever fler än
1,5 miljarder människor beväpnad konflikt.
Som resultat blir människor
tvungna att fly från sitt land,
vilket skapar fler än
15 miljoner flyktingar.
Barn är, utan tvekan,
de mest oskyldiga och sårbara offren...
men inte bara på grund av
de tydliga fysiska farorna,
utan av de oftast icke-nämnda effekter
krig har på deras familjer.
Krigets upplevelser lämnar barn
i en väldigt stor fara
för utveckling av känslomässiga-
och beteendeproblem.
Barn, som vi bara kan tänka oss,
känner sig oroliga, hotade och i fara.
Men det finns goda nyheter.
Kvaliteten på den omvårdnad
som barn får av sina familjer,
kan ha en mer betydande påverkan
på deras välmående
än de krigsupplevelser
som de har utsatts för.
I verkligheten kan barnen vara skyddade
av varmt och tryggt föräldraskap
under och efter kriget.
2011 var jag en förstaårsdoktorand
vid University of Manchester
School of Psychological Sciences.
Som många av er här,
tittade jag på krissituationen i Syrien
som visades framför mig på tv.
Min familj kommer ursprungligen
från Syrien,
och mycket tidigt
förlorade jag flera familjemedlemmar
på förskräckliga sätt.
Jag satt tillsammans med min familj
och tittade på tv.
Vi har alla sett dessa scener:
bomber som förstör byggnader,
kaos, förstörelse
och människor som skriker och springer.
Det var alltid skrikande och springande
människor som påverkade mig mest,
särskilt barnen som såg skrämda ut.
Jag var mamma till två unga, nyfikna barn.
De var fem och sex vid den tiden,
en ålder där de ställde många frågor,
och förväntade sig att få
verkliga, övertygande svar.
Jag började fundera på
hur det skulle kunna vara
att vara förälder till mina barn
i en krigszon och i ett flyktingläger.
Skulle mina barn förändras?
Skulle min dotters lysande, glada
ögon förlora sin glans?
Skulle min sons verkligt avslappnade natur
bli rädd och avlägsen?
Hur skulle jag anpassa mig?
Skulle jag förändras?
Som psykologer och föräldratränare,
vet vi att om man ger föräldrar
färdigheter att ta hand om sina barn
kan det ha en stor effekt
på deras välmående,
vi kallar detta för föräldraträning
Frågan jag hade var,
om föräldraträning kunde
vara gynnsamt för familjer
medan de fortfarande var i
krigszoner eller i flyktingläger?
Kan vi nå dem med råd eller träning
som skulle kunna hjälpa dem
genom vedermödorna?
Jag kontaktade min handledare,
professor Rachel Calam,
med idén att använda mina akademiska
färdigheter för att förändra världen.
Jag var inte riktigt säker
på vad jag ville göra.
Hon lyssnade noggrant och tålmodigt,
och sa sedan till min stora glädje,
"Om det är det du vill göra,
och det betyder mycket för dig,
då gör vi det.
Låt oss hitta olika sätt att se
om föräldraprogram
kan vara användbara för familjer
i detta sammanhang."
Så under de senaste fem åren
har mina kollegor och jag -
prof. Calam och dr. Kim Cartwright -
jobbat med olika sätt
för att stödja familjer
som har upplevt krig
och tvångsförflyttning.
För att veta hur man hjälper familjer
som har varit med om konflikt
att stödja sina barn,
så måste första steget naturligtvis vara
att fråga dem om vad de kämpar med,
eller hur?
Jag menar, det är klart.
Men det är ofta de som är mest sårbara,
som vi försöker stödja,
som vi faktiskt inte frågar.
Hur många gånger har vi förutsatt
att vi vet precis rätt sak
som kommer att hjälpa någon eller något
utan att fråga dem först?
Jag reste till flyktingläger
i Syrien och Turkiet,
och jag satt med familjer och lyssnade.
Jag lyssnade till deras
föräldrautmaningar,
jag lyssnade till deras föräldrabekymmer
och jag lyssnade till deras rop på hjälp.
Och ibland blev det en paus,
där det enda jag kunde göra
var att hålla deras hand
och bara delta med dem
i tyst gråt och böner.
De berättade för mig om sin kamp,
de berättade om tuffa och hårda
förhållanden i flyktinglägret
som gjorde det svårt att fokusera
på något annat än praktiska sysslor
som att samla rent vatten.
De berättade hur de såg
sina barn dra sig tillbaka;
sorgen, depressionen, ilskan,
sängvätning, tumsugning,
rädslan för höga ljud,
rädslan för mardrömmar -
skrämmande, skrämmande mardrömmar.
Dessa familjer har gått igenom det
vi har sett på tv.
Mammorna -
nästan hälften av dem var nu krigsänkor,
eller visste inte ens om deras män
var döda eller levande -
de beskrev hur de kände
att de inte kunde hantera det.
De såg sina barn förändras och hade
ingen aning om hur de skulle hjälpa dem.
De visste inte hur de skulle svara på
sina barns frågor.
Det jag tyckte var fantastiskt
och motiverande
var att dessa familjer var mycket
motiverade att stödja sina barn.
Trots alla dessa utmaningar de mötte,
försökte de hjälpa sina barn.
De försökte få stöd från organisationer,
från flyktinglägrens lärare,
professionella läkare,
andra föräldrar.
En mamma jag träffade hade bara varit
i lägret i fyra dagar,
och hade redan gjort två försök
att hitta stöd för sin åttaåriga dotter
som hade skrämmande mardrömmar.
Men sorgligt nog är dessa försök
är nästan alltid förgäves.
Flyktinglägrens läkare, när de är där,
är nästan alltid väldigt upptagna,
eller har inte kunskapen eller tiden
för grundläggande föräldrastöd.
Flyktinglägrens lärare och andra föräldrar
är precis som dem -
en del av ett nytt flyktingsamhälle
som kämpar med nya behov.
Då började vi tänka.
Hur kan vi hjälpa dessa familjer?
Familjerna kämpade med saker
mycket större än vad de kunde klara av.
Den syriska krisen förtydligade
hur otroligt omöjligt det skulle vara att
nå familjer på en individuell nivå.
Hur annars kunde vi hjälpa dem?
Hur skulle vi nå familjer
på befolkningsnivå
och till låga kostnader
i dessa skrämmande, skrämmande tider?
Efter timmar av prat med personal
från organisationer,
hade en person
en fantastiskt innovativ idé
om att sprida ut informationsbroschyrer
om föräldraskap i brödförpackningar -
brödförpackningar som delades ut
till familjer i konfliktzoner i Syrien
av biståndsarbetare.
Så vi gjorde det.
Brödförpackningarna har inte förändrats
förutom att två papper lagts till.
Ett var en informationsbroschyr om
föräldraskap med grundläggande råd
som normaliserade föräldrarnas upplevelser
och det deras barn kanske upplever.
Och information om hur de kunde
stödja sig själva och sina barn,
som att prata med barnen,
visa dem mer ömhet,
vara mer tålmodig med sitt barn,
prata med barnen.
Det andra papperet var en enkät,
och naturligtvis fanns det en penna.
Är det helt enkelt broschyrutdelning,
eller är det ett möjligt sätt
att ge psykologisk första hjälpen
för hjärtligt, tryggt,
älskande föräldraskap?
Vi lyckades med att dela ut 3 000
av dessa under bara en vecka.
Det som var otroligt var att
svarsfrekvensen var 60%.
60% av de 3 000 familjerna svarade.
Jag vet inte hur många forskare
vi har här idag,
men en sån svarsfrekvens är fantastisk.
Att ha detta i Manchester skulle
vara en stor prestation,
än mer i en konfliktzon i Syrien,
vilket visar hur viktiga dessa
typer av meddelanden var för familjer.
Jag kommer ihåg hur ivriga och angelägna
vi var inför enkätsvaren.
Familjerna hade lämnat
hundratals meddelanden -
de flesta var otroligt positiva
och uppmuntrande.
Men min favorit var,
"Tack för att ni inte glömmer bort oss
och våra barn."
Detta illustrerar
den potentiella möjligheten
att ge psykologisk första hjälpen
till familjer,
och få återkoppling också.
Tänk bara på att använda detta
i andra sammanhang,
till exempel utdelning av
modersmjölkersättning, hygienprodukter,
eller matkorgar.
Men låt oss ta ämnet närmare oss,
eftersom flyktingkrisen
påverkar var och en av oss.
Vi bombarderas dagligen
med statistik och foton,
och det är inte överraskande,
för fram till förra månaden,
hade mer än en miljon flyktingar
nått Europa.
En miljon.
Flyktingar kommer in i våra samhällen,
de blir våra grannar,
deras barn går i våra barns skolor.
Så vi har anpassat broschyren så att
de möter Europas flyktingars behov,
och vi har den online, tillgänglig,
i områden med stort inflöde
av flyktningar.
Den svenska hälsovården laddade
till exempel upp den på sin webbplats,
och under de första 45 minuterna,
laddades den ner 343 gånger -
vilket visar hur viktigt det är
för volontärer, praktiker
och andra föräldrar
att ha tillgång till
psykologiska första hjälpen-meddelanden.
2013 satt jag på det kalla,
hårda golvet i ett flyktinglägertält
med mammor runt omkring mig
då jag ledde en fokusgrupp.
Mitt emot mig fanns en gammal kvinna
med en flicka som verkade vara 13 år
som låg bredvid henne,
med huvudet i den gamla kvinnans knä.
Flickan var tyst hela tiden,
pratade inte alls,
med knäna uppdragna mot bröstet.
Mot slutet av fokusgruppen,
medan jag tackade mammorna för deras tid,
tittade den gamla kvinnan på mig
medan hon pekade mot den unga flickan,
och sa till mig:
"Kan du hjälpa oss med...?"
Jag var inte säker på vad hon
förväntade sig av mig,
men jag tittade på
den unga flickan och log,
och sa på arabiska,
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Vad heter du?"
Hon tittade väldigt förvirrat och
oengagerat på mig,
men sa sedan, "Halul."
Halul är smeknamnet för det arabiska
kvinnliga namnet Hala,
och används bara för att hänvisa
till väldigt unga flickor.
I det ögonblicket förstod jag att Hala
förmodligen var mycket äldre än 13.
Det visade sig att Hala var
en 25-årig mamma till tre små barn.
Hala hade varit en självsäker, lysande,
livlig, älskande mamma
till sina barn,
men kriget hade förändrat allt detta.
Hon hade överlevt bomber
som fallit över hennes stad;
hon hade överlevt explosioner.
När stridsflygplan flög runt deras hus
och släppte bomber,
skrek hennes barn, livrädda för ljudet.
Hala tog desperat kuddar
och täckte sina barns öron
för att blockera ljudet,
medan hon själv skrek.
När de kom till flyktinglägret
och hon visste att de äntligen var
i någon slags säkerhet,
gick hon helt tillbaka till att bete sig
som i sin egen barndom.
Hon stötte bort sin familj totalt -
sina barn, sin man.
Hala kunde helt enkelt inte hantera läget.
Detta är en föräldrakamp
med ett väldigt svårt slut,
men tyvärr är det inte ovanligt.
De som upplever beväpnad
konflikt och tvångsförflyttning
möter riktiga emotionella problem.
Och det är något
vi alla kan relatera till.
Om du har varit med om
en förödande tid i ditt liv,
om du har förlorat någon eller något
som du verkligen bryr dig om,
hur skulle du fortsätta klara av allt?
Skulle du ändå kunna fortsätta
ta hand om dig själv och din familj?
Givet att de första åren
av ett barns liv är avgörande
för en hälsosam fysisk
och emotionell utveckling,
och att 1,5 miljarder människor
upplever beväpnad konflikt -
varav många nu kommer in
i våra samhällen -
så kan vi inte blunda för
behoven hos de som upplever
krig och flykt.
Vi måste prioritera
dessa familjers behov -
både de som är förflyttas i sina länder
och de som flyr över hela världen.
Dessa behov måste prioriteras av
ickestatliga organisationer, politiker,
WHO, UNHCR och var och en av oss
i den funktion vi har i vårt samhälle.
När vi börjar uppfatta de individuella
kamperna i en konflikt,
när vi börjar lägga märke till
de invecklade uttrycken i deras ansikten,
börjar vi också se dem som människor.
Vi börjar se dessa familjers behov,
och de är riktiga mänskliga behov.
När dessa familjers behov prioriteras,
kommer ingripanden för barn
under humana förhållanden
att prioritera och uppfatta familjens
primära uppgift, att ta hand om barnen.
Familjers mentala hälsa ska
höras klart och tydligt
på en global, internationell agenda.
Och barn löper mindre risk
att hamna hos socialtjänsten
i omplaceringsländer
eftersom deras familjer
har fått stöd tidigare.
Och vi kommer vara mer öppensinnade,
mer välkomnande, mer tröstande
och ha mer tillit till de som
kommer in i våra samhällen.
Vi måste sluta kriga.
Vi måste bygga en värld där barn
kan drömma om plan som släpper presenter,
inte bomber.
Tills vi avslutar beväpnade
konflikter i världen,
kommer familjer fortsätta
att tvångsförflyttas,
vilket gör barnen sårbara.
Men genom att förbättra stödet
till föräldrar och vårdgivare,
kan det vara möjligt att försvaga länkarna
mellan krig och psykologiska svårigheter
hos barn och deras familjer.
Tack.
(Applåder)
ผู้คนทั่วโลกกว่า 1.5 พันล้านคน
ประสบกับความขัดแย้งด้วยอาวุธ
ด้วยเหตุนี้
ผู้คนจึงถูกบีบให้ลี้ภัยจากประเทศตัวเอง
ทำให้เกิดผู้อพยพมากกว่า 15 ล้านคน
ส่วนเด็ก ๆ แน่นอนว่า
เป็นผู้บริสุทธิ์และเหยื่ออันแสนเปราะบาง
แต่มิใช่แค่เพียง
ภัยคุกคามทางกายภาพที่เด่นชัดเท่านั้น
บ่อยครั้งที่ภัยเงียบจากสงคราม
ส่งผลต่อครอบครัวเด็ก ๆ
การผ่านประสบการณ์สงคราม
ทำให้เด็ก ๆ ตกอยู่ในความเสี่ยงสูง
ที่จะมีปัญหาพัฒนาการทางอารมณ์
และพฤติกรรม
ซึ่งเราทำได้เพียงนึกภาพ ว่าเด็กเหล่านี้
คงจะรู้สึกอกสั่นขวัญแขวน ถูกคุกคาม
และตกอยู่ในความเสี่ยง
แต่ก็ยังมีข่าวดีอยู่บ้าง
คุณภาพของความเอาใจใส่ที่เด็ก ๆ ได้รับ
จากครอบครัวของพวกเขา
จะส่งผลต่อสุขภาวะของเด็ก ๆ
อย่างมีนัยยะสำคัญ
มากยิ่งกว่าประสบการณ์จริงจากสงคราม
ที่เด็ก ๆ ต้องพบเจอเสียอีก
ดังนั้น เราจึงสามารถปกป้องเด็ก ๆ ได้
ด้วยอุ่นไอรัก ด้วยการอุ้มชูที่ให้ที่พึ่งทางใจ
ทั้งในระหว่างและภายหลังภัยขัดแย้ง
เมื่อ ปี ค.ศ. 2011
ฉันเป็นนักศึกษาปริญญาเอกปีแรก
ในสถาบันวิทยาศาสตร์จิตวิทยา
แห่งมหาวิทยาลัยแมนเชสเตอร์
เช่นเดียวกับทุกท่าน ณ ที่แห่งนี้
ฉันได้ดูข่าววิกฤตการณ์ในซีเรีย
ที่ปรากฏต่อหน้าจากโทรทัศน์
ครอบครัวฉันเองก็มีถิ่นฐานมาจากซีเรีย
และในช่วงแรก ๆ นั้น
ฉันต้องสูญเสียสมาชิกครอบครัวหลายคน
ไปอย่างน่าใจหาย
ทั้งฉันและครอบครัวต่างมานั่งดูทีวีร่วมกัน
เราทุกคนต่างเคยเห็นภาพต่าง ๆ ที่เกิดขึ้น
ระเบิดทำลายล้างตึกรามบ้านช่อง
ความโกลาหล ความเสียหาย
ผู้คนต่างกรีดร้องและวิ่งหนี
ภาพที่ผู้คนร้องโหยหวนและวิ่งหนีนั้น
เป็นสิ่งที่ทำให้ฉันปวดใจที่สุดเสมอ
โดยเฉพาะอย่างยิ่ง
ภาพเด็ก ๆ ที่แลดูหวาดผวา
ตัวฉันก็เป็นคุณแม่ลูกสองที่มีความอยากรู้
อยากเห็นตามประสาเด็กทั่วไป
ในเวลานั้นเขาทั้งสองมีอายุ 5 และ 6 ขวบ
เป็นช่วงอายุที่เด็ก ๆ มักจะชอบถามคำถามมากมาย
และหวังจะได้รับคำตอบที่แท้จริงและน่าเชื่อถือ
ฉันจึงเริ่มสงสัยว่า จะเป็นอย่างไรนะ
หากฉันต้องดูแลลูกในเขตสงคราม
และค่ายผู้ลี้ภัย
ลูก ๆ ของฉันจะเปลี่ยนไปไหม
นัยน์ตาอันสดใสและมีความสุขของลูกสาวฉัน
จะจางหายไปไหม
ลักษณะนิสัยสบาย ๆ และไร้กังวลของลูกชาย
จะกลายเป็นหวาดกลัวและเก็บตัวไหม
ฉันจะรับมือได้อย่างไร
แล้วตัวฉันจะเปลี่ยนไปไหม
ในฐานะที่ฉันเป็นนักจิตวิทยา
และผู้สอนการเลี้ยงดูบุตร
เรารู้ว่าการฝึกให้ผู้ปกครอง
มีทักษะการเลี้ยงดูบุตรที่ดี
สามารถส่งผลต่อสุขภาวะของเด็ก ๆ
อย่างมากมายเหลือคณานับ
เราเรียกสิ่งนี้ว่าการฝึกฝนการเลี้ยงดู
คำถามที่ฉันเคยคิดถึงก็คือ
โปรแกรมการฝึกฝนการเลี้ยงดู
จะเป็นประโยชน์ต่อครอบครัว
ในขณะที่พวกเขายังอยู่ในเขตสงคราม
หรือค่ายผู้ลี้ภัยได้หรือไม่
เราจะสามารถนำคำแนะนำและการฝึก
ให้เข้าไปถึงพวกเขาได้หรือไม่
อันจะสามารถช่วยให้ผ่านความยากลำบากนี้ไปได้
ฉันจึงเข้าพบอาจารย์ที่ปรึกษาในระดับปริญญาเอก
ศาสตราจารย์เรเชล คาแลม
ด้วยแนวคิดที่จะใช้ความรู้ทางวิชาการ
เพื่อเปลี่ยนแปลงโลกแห่งความเป็นจริง
ในตอนนั้นฉันเองก็ยังไม่แน่ใจนัก
ว่าต้องการทำอะไร
เธอฟังฉันอย่างตั้งใจและใจเย็น
แล้วฉันก็ดีใจ เมื่อเธอพูดว่า
"หากนั่นคือสิ่งที่คุณอยากทำ
และถ้ามันมีความหมายมากสำหรับคุณ
เช่นนั้นก็ลงมือทำมันเลยสิ
มาหาคำตอบกันว่าโปรแกรมฝึกการเลี้ยงดู
จะเป็นประโยชน์แก่ครอบครัว
ในสถานการณ์เช่นนี้ไหม"
ฉะนั้น จากห้าปีที่ผ่านมา
ทั้งตัวฉันและเพื่อนร่วมงาน
อย่างศาสตราจารย์คาแลม
และดร.คิม คาร์ทไรท์
ได้ร่วมกันทำงาน
เพื่อช่วยเหลือครอบครัวเหล่านี้
ที่ต้องมาพานพบกับสงคราม
และการพลัดพรากถิ่นฐาน
ฉะนั้น การที่จะรู้ว่าเราจะช่วยเหลือครอบครัว
ที่ต้องเผชิญกับภัยขัดแย้งได้อย่างไร
จะประคับประคองเด็ก ๆ อย่างไร
ขั้นแรกคือการถามพวกเขาตรง ๆ
ว่ากำลังมีปัญหาเรื่องอะไร
ใช่ไหมล่ะคะ
เข้าใจว่ามันอาจจะดูตรงไปหน่อย
แต่บ่อยครั้งที่คนที่เปราะบางมากที่สุด
ก็คือกลุ่มคนที่เราพยายามจะช่วยเหลือ
แต่เรากลับไม่ถามอย่างจริงจัง
กี่ครั้งแล้ว ที่เราทึกทักกันไปเอง
ว่าเรารู้เรื่องจริง
แล้วเข้าไปช่วยเหลือพวกเขา
โดยเราไม่ปริปากถามก่อน
ฉะนั้น ฉันจึงเดินทางไปค่ายผู้ลี้ภัย
ทั้งในซีเรียและตุรกี
ฉันนั่งลงและรับฟังปัญหาของพวกเขา
ฉันรับฟังอุปสรรคในการเลี้ยงดู
รับฟังความยากลำบากในการเลี้ยงดู
และรับฟังคำร้องขอความช่วยเหลือ
และบางที ทุกอย่างก็ต้องชะงัก
เพราะฉันทำได้เพียงแค่กุมมือพวกเขาไว้
ร่วมร้องไห้อย่างเงียบ ๆ
และสวดภาวนาไปพร้อมกัน
พวกเขาเล่าถึงความยากลำบากให้ฉันฟัง
พวกเขาเล่าถึงเงื่อนไขยุ่งยากในค่ายผู้ลี้ภัย
ที่ทำให้ไม่สามารถจดจ่อกับอะไรได้สักอย่าง
เว้นแต่งานง่าย ๆ
เช่น การกักตุนน้ำสะอาด
พวกเขาบอกฉันว่า
เขาต้องทนเฝ้ามองลูก ๆ นั่งเก็บตัว
จมปลักไปกับความโศกเศร้า, หดหู่, โกรธแค้น
ฉี่รดที่นอน, ดูดนิ้ว, หวาดกลัวเสียงดัง
หวาดกลัวต่อฝันร้าย
ฝันร้ายอันน่าประหวั่นพรั่นพรึง
ครอบครัวเหล่านี้ต้องประสบชะตากรรม
เหมือนเช่นที่เราเห็นกันในโทรทัศน์
ตัวผู้เป็นแม่
ที่กลายเป็นหม้ายมีจำนวนเกือบครึ่ง
หรือไม่รู้กระทั่งว่าสามีเป็นหรือตาย
พยายามอธิบายถึงความรู้สึกอันเลวร้าย
ว่าพวกเธอรับมือกับมันยากเย็นเพียงใด
พวกเธอเฝ้ามองเด็ก ๆ เปลี่ยนไป
และไม่รู้จะช่วยเหลืออย่างไร
ไม่รู้จะตอบคำถามที่ลูก ๆ เพียรถามอย่างไร
แต่สิ่งที่ฉันพบว่าช่างน่าอัศจรรย์
และก่อเกิดเป็นแรงบันดาลใจ
คือ การที่ครอบครัวเหล่านี้
มีกำลังใจที่จะช่วยลูก ๆ มากเหลือเกิน
แม้ว่าจะต้องพบกับอุปสรรคทั้งหมดนี้
พวกเขาก็คอยช่วยเหลือลูก ๆ ของเขา
พวกเขาพยายามขอความช่วยเหลือ
เหล่าผู้ที่ทำงานใน NGO
จากครูในค่ายผู้ลี้ภัย
หน่วยแพทย์ผู้เชี่ยวชาญ
พ่อแม่ครอบครัวอื่น ๆ
ฉันเจอคุณแม่ท่านหนึ่ง
ที่เพิ่งมาอยู่ในค่ายได้เพียง 4 วัน
แต่ได้พยายามถึง 2 หน
ในการขอความช่วยเหลือ
ให้ลูกสาวตัวน้อยวัย 8 ขวบ
ผู้ที่ตกอยู่ในห้วงฝันร้าย
แต่น่าเศร้า ที่ความพยายามเหล่านี้
มักจะไร้ประโยชน์เสียส่วนใหญ่
เมื่อใดที่มีคณะแพทย์มาค่ายผู้ลี้ภัย
ก็จะยุ่งอยู่ตลอดเวลาเสมอ
หรือไม่มีความรู้ และเวลา
ในการช่วยเหลือการเลี้ยงดูขั้นพื้นฐาน
คุณครูและพ่อแม่คนอื่น ๆ
ในค่ายผู้ลี้ภัยก็เช่นเดียวกัน
ส่วนหนึ่งของชุมชนผู้ลี้ภัยหน้าใหม่
ที่กำลังต่อสู้เพื่อความจำเป็นใหม่ ๆ
ฉะนั้น เราจึงเริ่มคิดหาทาง
ว่าเราจะช่วยพวกเขาได้อย่างไร
ผู้ที่กำลังต่อสู้กับสิ่งที่หนักเกินจะรับไหว
วิกฤตการณ์ซีเรียครั้งนี้ชี้ชัดแล้วว่า
มันเป็นไปไม่ได้เลยที่จะเข้าช่วยเหลือ
ครอบครัวเหล่านี้ในระดับปัจเจกบุคคล
เราจะช่วยพวกเขาอย่างไรได้อีก
เราจะเข้าถึงพวกเขาในระดับประชากร
และมีค่าใช้จ่ายน้อย
ในช่วงเวลาอันน่าสะพรึงกลัวเช่นนี้ได้อย่างไร
หลังจากที่ใช้เวลาพูดคุยกับผู้ทำงานใน NGO
หนึ่งในนั้น ได้แนะนำไอเดียอันแสนบรรเจิด
ในการแจกใบปลิวความรู้การเลี้ยงดูบุตร
ผ่านกระดาษห่อขนมปัง
กระดาษห่อขนมปังที่จะถูกส่งไปให้
ครอบครัวในพื้นที่ขัดแย้งของซีเรีย
โดยผู้ปฏิบัติงานด้านมนุษยธรรม
นั่นคือสิ่งที่เราได้ทำไปค่ะ
กระดาษห่อขนมปังนั้น
ไม่ได้ถูกดัดแปลงรูปโฉมแต่อย่างใด
ที่เพิ่มมามีเพียงกระดาษอีกสองแผ่น
แผ่นแรก คือใบข้อมูล
และคำแนะนำขั้นพื้นฐานในการเลี้ยงดูบุตร
ที่จะช่วยให้สิ่งที่ผู้เป็นพ่อแม่อาจต้องเจอ
และสิ่งที่ลูก ๆ ของพวกเขาอาจต้องเจอ
กลับสู่สภาวะปกติ
และข้อมูลวิธีในการช่วยเหลือตนเอง
และลูก ๆ
เช่นข้อมูลในการใช้เวลาพูดคุยกับลูก ๆ
แสดงออกถึงความรักให้มากขึ้น
และใจเย็นกับลูก ๆ ให้มากขึ้น
ยามที่พูดคุยกับพวกเขา
ส่วนกระดาษอีกแผ่น คือ
แบบสอบถามข้อเสนอแนะ
แน่นอนว่ามีปากกาแนบไปด้วยค่ะ
ฉะนั้น การแจกจ่ายใบปลิวอันเรียบง่ายนี้
หรือนี่จะเป็นวิถีทางที่เป็นไปได้
ในการส่งมอบการปฐมพยาบาลด้านจิตใจ
ที่มอบความอบอุ่น ความปลอดภัย
และการเลี้ยงดูที่เปี่ยมไปด้วยรักกันแน่นะ
เพียงสัปดาห์เดียว เราสามารถแจก
ใบปลิวได้ถึง 3,000 แผ่น
แต่สิ่งที่น่าทึ่งก็คือ
เรามีอัตราตอบรับถึง 60 เปอร์เซ็นต์
60 เปอร์เซ็นต์
จาก 3,000 ครอบครัวที่ตอบรับเรา
ดิฉันไม่ทราบนะคะ
ว่าเรามีนักวิจัยอยู่กี่ท่าน ณ ที่แห่งนี้
แต่อัตราการตอบรับที่ว่านี้มันน่าประทับใจจริง ๆ
และหากมีผลตอบรับแบบนี้ในแมนเชสเตอร์
คงจะเป็นความสำเร็จอย่างยิ่งใหญ่
แทบไม่ต้องพูดถึงพื้นที่ขัดแย้งในซีเรีย
เป็นการชี้ชัดถึงความสำคัญของข้อความ
ที่มีต่อครอบครัวเหล่านั้น
ฉันจำได้ว่าเราตื่นเต้นและกระตือรือร้นแค่ไหน
ที่ได้รับแบบสอบถามคืน
หลายครอบครัวได้ส่งข้อความกลับมานับร้อย
ส่วนใหญ่แล้วเป็นไปในทางบวกและสนับสนุน
แต่ข้อความที่ฉันชอบเป็นพิเศษคงจะเป็น
"ขอบคุณที่ไม่ลืมพวกเราและลูก ๆ ของเรา"
นี่แสดงให้เห็นถึงวิธีช่วยเหลือที่มีศักยภาพ
ในการส่งมอบการปฐมพยาบาลด้านจิตใจ
แก่ครอบครัว
และข้อเสนอแนะที่ตอบกลับมาก็เช่นกัน
ลองนึกภาพถึงการให้ความช่วยเหลือนี้
ด้วยวิธีอื่น
เช่น การแจกจ่ายนมสำหรับทารกแรกเกิด
หรือเครื่องใช้ส่วนตัวของผู้หญิง
หรือแม้แต่ตะกร้าอาหารดูนะคะ
ฉะนั้น มาทำให้พวกเขา
ใกล้ชิดความเป็นบ้านมากขึ้นจะดีกว่า
เพราะวิกฤตผู้ลี้ภัยในครั้งนี้
คือวิกฤตที่กระทบถึงเราทุกคน
เราถูกถาโถมด้วยรูปภาพ
และสถิตินี้อยู่ทุกคืนวัน
และนั่นก็ไม่น่าแปลกใจเลย
เพราะเมื่อเดือนที่แล้ว
ผู้ลี้ภัยกว่าล้านคนได้เดินทางมาถึงยุโรป
หนึ่งล้านคนเชียวนะคะ
ผู้ลี้ภัยทั้งหลายก็เข้าร่วมสังคมพวกเรา
และพวกเขาจะกลายเป็นเพื่อนบ้านเรา
ลูก ๆ ของพวกเขาก็จะเข้าโรงเรียน
แห่งเดียวกันกับลูก ๆ ของเรา
เราจึงปรับเปลี่ยนใบปลิวให้ตรง
กับความต้องการของผู้ลี้ภัยในยุโรป
และเราจะเปิดให้เข้าถึงโดยเสรีผ่านออนไลน์ได้
ในพื้นที่ที่มีการหลั่งไหลเข้ามา
ของผู้ลี้ภัยในปริมาณสูง
เช่น ระบบบริการสุขภาพของสวีเดน
ได้อัพโหลดใบปลิวลงเว็บไซต์พวกเขา
และภายใน 45 นาทีแรก
มันก็ถูกดาวน์โหลดไปถึง 343 ครั้ง
เป็นการชี้ให้เห็น
ว่ามันมีความสำคัญถึงเพียงไหน
สำหรับอาสาสมัคร, ผู้ปฏิบัติงาน
และครอบครัวอื่น
ในการเข้าถึงข้อมูล
การปฐมพยาบาลทางจิตใจได้โดยเสรี
ในปี ค.ศ. 2013 ฉันนั่งอยู่บนพื้นแข็ง ๆ
และเย็นเยียบที่เต็นท์ในค่ายผู้ลี้ภัย
พร้อมด้วยบรรดาคุณแม่ที่นั่งรายล้อม
ขณะที่ฉันกำลังดำเนินการสนทนากลุ่ม
มีหญิงชราคนหนึ่งยืนอยู่ตรงข้ามกับฉัน
และคนที่ดูเหมือนเด็กผู้หญิงวัย 13
เอนตัวพิงอยู่ข้าง ๆ
โดยศีรษะของเธออยู่ตรงเข่าของหญิงชรา
เด็กสาวคนนี้นิ่งเงียบตลอดระยะการสนทนากลุ่ม
นั่งชันเข่าแนบชิดอก
โดยไม่ปริปากอะไรทั้งสิ้น
เมื่อเหลือเวลาอีกเล็กน้อย
ก่อนยุติการสนทนากลุ่ม
ขณะที่ฉันกำลังขอบคุณ
บรรดาคุณแม่ที่สละเวลามาร่วม
หญิงชราคนนั้นก็มองมาที่ฉัน
พลางชี้ไปที่สาวน้อย
แล้วพูดกับฉันว่า
"คุณช่วยพวกเราเรื่อง..ได้ไหม?"
ฉันเองก็ไม่มั่นใจ
ว่าเธออยากให้ฉันช่วยอะไร
ฉันมองที่เด็กหญิงและยิ้มให้
แล้วพูดเป็นภาษาอาหรับว่า
"สวัสดีจ้ะ เธอชื่ออะไร"
"เธอชื่ออะไรเหรอ"
เธอมองมาที่ฉันด้วยความสับสน
แล้วตอบว่า "ฮาลูล"
ฮาลูล เป็นชื่อเล่นของชื่อผู้หญิง
ในภาษาอาหรับ "ฮาลา"
และจะใช้คำนี้ก็ต่อเมื่อเอ่ยถึงสาวน้อย
ที่อายุน้อยมาก ๆ
จากจุดนี้ฉันจึงรู้ว่า จริง ๆ แล้ว
ฮาลา น่าจะมีอายุมากกว่า 13
ปรากฏว่าเธอเป็นคุณแม่วัย 25 ปี
ของลูกน้อยถึงสามคน
ฮาลา เคยเป็นคุณแม่ที่ร่าเริงสดใส
มั่นใจ เปี่ยมด้วยความรักและความห่วงใย
แก่ลูก ๆ ของเธอเป็นอย่างมาก
ทว่าสงครามแปรเปลี่ยนทุกอย่างไปจนหมด
เธอผ่านเหตุการณ์การทิ้งระเบิดในเมือง
เธออยู่ในช่วงเวลาแห่งการระเบิด
เมื่อเครื่องบินขับไล่
บินวนไปมาเหนืออาคารบ้านเรือน
แล้วทิ้งระเบิดลงมา
ลูก ๆ ของเธอคงจะกรีดร้องด้วยความหวาดกลัว
ฮาลาจึงรีบปรี่ไปคว้าหมอนมาปิดหูลูก ๆ ของเธอ
เพื่อไม่ให้ได้ยินเสียงดังอื้ออึง
ในขณะที่ตัวเธอเองก็กรีดร้องเช่นกัน
และเมื่อเธอและลูก ๆ มาถึงค่ายผู้ลี้ภัย
เธอรู้ว่าในที่สุดเธอและลูกก็ปลอดภัยแล้ว
เธอจึงเริ่มปิดกั้นตัวเอง
ทำเหมือนอย่างที่ตัวเธอเคยเป็นครั้งยังเด็ก
เธอปฏิเสธครอบครัวของเธออย่างสิ้นเชิง
ทั้งลูก ๆ ของเธอ, สามีของเธอ
ฮาลาไม่อาจแบกรับอะไรได้อีกแล้ว
นี่คือความยากลำบากในการเลี้ยงดู
ที่มีจุดจบอันร้ายแรง
แต่น่าเศร้าที่มันไม่ใช่เรื่องแปลกเลย
สำหรับผู้ที่ต้องประสบกับความขัดแย้ง
และการพลัดพรากถิ่นฐาน
จะต้องเผชิญความขัดแย้งทางอารมณ์อย่างรุนแรง
และนั่นคือสิ่งที่เราทุกคนพอจะเข้าใจความรู้สึก
ถ้าคุณเคยผ่านช่วงเวลาที่ย่ำแย่มาในชีวิตคุณ
หากคุณสูญเสียใครสักคนหรือสิ่งที่คุณรักมาก
คุณจะรับมือต่อไปได้อย่างไร
คุณจะยังสามารถดูแลตัวเอง
และครอบครัวคุณได้อยู่หรือไม่
ลองคิดดูสิว่าช่วงปีแรก ๆ ของชีวิตนั้น
สำคัญอย่างยิ่งยวด
ต่อพัฒนาการทางร่างกายและอารมณ์ที่ดี
และคนร่วมพันห้าร้อยล้าน
กำลังประสบกับความขัดแย้งทางอาวุธ
หลายคนในจำนวนเหล่านั้นได้เข้ามา
เป็นส่วนหนึ่งของสังคมเราในปัจจุบัน
เราไม่อาจทำเป็นไม่รู้ไม่ชี้ได้อีกต่อไป
กับความต้องการของผู้ที่ประสบสงคราม
และการพลัดถิ่น
เราต้องให้ความสำคัญแก่ความต้องการ
ของครอบครัวเหล่านั้นเป็นลำดับต้น ๆ
ทั้งผู้พลัดถิ่นในประเทศตัวเอง
และคนที่เป็นผู้ลี้ภัยทั่วโลก
ความต้องการเหล่านี้ต้องได้รับความสำคัญ
จากผู้ที่ทำงานใน NGO และผู้วางนโยบาย
ทั้งองค์กร WHO, องค์กร UNHCR
และพวกเราทุกคน
ไม่ว่าเราจะทำงานอยู่ในตำแหน่งใด
ในสังคมของเราก็ตาม
เมื่อเราเริ่มรับรู้ถึงตัวผู้ประสบภัยขัดแย้ง
เมื่อเราเริ่มสังเกตถึงอารมณ์อันซับซ้อน
ที่ปรากฏบนในหน้าของพวกเขา
เราก็จะเห็นพวกเขาในฐานะมนุษย์เฉกเช่นเรา
เราจะเห็นความต้องการของครอบครัวเหล่านั้น
และนั่นคือความต้องการของมนุษย์อย่างแท้จริง
เมื่อความต้องการของครอบครัวเหล่านี้
ได้รับการให้ความสำคัญเป็นลำดับแรก
การเข้าแทรกแซงช่วยเหลือเด็กในด้านมนุษยธรรม
จะได้รับการให้ความสำคัญและรับรู้ถึงหน้าที่
พื้นฐานของครอบครัวในการช่วยเหลือเด็ก ๆ
"สุขภาพจิตของครอบครัว"
จะต้องประกาศให้ดังก้องและชัดเจน
ไปในระดับโลกและระดับนานาชาติ
เด็ก ๆ จะมีแนวโน้มที่จะเข้ารับ
บริการทางสังคมน้อยลง
ในประเทศที่ไปตั้งรกราก
เพราะว่าครอบครัวเหล่านี้
จะต้องได้รับการช่วยเหลือในช่วงแรก
แล้วเราก็จะเปิดใจให้มากขึ้น
ต้อนรับเขามากขึ้น ดูแลเขามากขึ้น
และเชื่อใจในตัวผู้ที่มา
เข้ารวมสังคมของพวกเรากันมากขึ้น
เราจะต้องหยุดยั้งสงครามทั้งหลาย
เราต้องสร้างโลกใบใหม่ที่เด็ก ๆ จะสามารถ
ฝันถึงเครื่องบินมาโปรยแจกของขวัญได้
ไม่ใช่มาทิ้งระเบิด
จนกว่าเราจะหยุดยั้งความขัดแย้งด้วยอาวุธ
ที่คุกรุ่นไปทั่วโลกได้
ครอบครัวเหล่านี้จะพลัดถิ่น
ทิ้งให้เด็ก ๆ ต้องเปราะบางร่ำไป
แต่จากการปรับปรุงการเลี้ยงดู
และการช่วยเหลือผู้ดูแล
มันก็อาจจะเป็นไปได้ที่จะบรรเทาความสัมพันธ์
ระหว่างสงครามและความทุกข์ทางจิตใจ
ในตัวเด็ก ๆ และครอบครัวได้
ขอบคุณค่ะ
(เสียงปรบมือ)
Dünya genelinde 1,5 milyarın üstünde insan
silahlı çatışmaların içinde yaşıyor.
Sonucunda, 15 milyonun üstünde
mülteci arkalarında
bırakarak, ülkelerini terk
etmek zorunda kalıyorlar.
Şüphesiz, çocuklar bu savaşın
en masum ve en savunmasız kurbanları.
Yalnızca aleni fiziksel zararlardan
ötürü değil, savaşların
ailelerine verdiği ve üzerinde pek
konuşulmayan etkilerden ötürü.
Savaş tecrübesi, çocukların ciddi
duygusal ve davranışsal
problemler geliştirmesine
neden olabiliyor.
Onların hissedecekleri endişeyi, korkuyu
ve tehlikeyi, sadece tahmin edebiliriz.
Ama iyi haberler de var.
Çocuklara ailelerinin gösterdiği özen
onlar üzerinde, maruz kaldıkları
gerçek savaş deneyimlerinden
çok daha güzel etkiler ortaya çıkarabilir.
Yani aslında, çocuklar savaş
öncesi ve sonrasında
ilgili ve düzgün ebeveynlik sayesinde
en zararsız şekilde bu süreci atlatabilir.
2011 yılında, Manchester Üniversitesi'nde
Psikoloji Bilimi üzerine 1. sınıf
doktora öğrencisiydim.
Sizler gibi, ben de
Suriye'de gözler önüne serilen
iç savaşı, televizyondan izledim.
Ailem aslen Suriyeli
ve yakın zamanda
bazı akrabalarımın, korkunç
ölüm haberlerini aldım.
Ailemle hep birlikte oturup
televizyonu izlerdik.
Gördüğümüz sahneler aynıydı:
binaları yerle bir eden bombalar,
kaos, tahribat ve
bağırıp kaçışan insanlar.
Beni en çok etkileyen, kaçışan
insanlar oldu,
özellikle de korku dolu gözlerle
bakan çocuklar.
O zamanlar yaşları 5 ve 6
olan, küçük ve meraklı
iki çocuk annesiydim.
Bu yaşlarda genelde sürekli
soru sorup gerçek
ve ikna edici nitelikte
cevaplar beklerler.
Ben de, bir savaş bölgesinde ve
mülteci kampında
çocuklarıma nasıl
annelik yaparım diye düşündüm.
Çocuklarım değişir miydi?
Kızımın mutluluktan parlayan gözleri,
ışığını kaybeder miydi?
Oğlumun sakin ve kaygısız tavrı, korkak
ve çekingen bir hâl alır mıydı?
Nasıl başa çıkardım?
Ben değişir miydim?
Psikologlar ve aile eğitmenleri olarak,
biliyoruz ki ebeveynleri çocuklarına
bakma yeteneğiyle donatmak
onların ruhsal sağlığında
büyük bir etki bırakabilir,
işte buna aile eğitmenliği diyoruz.
Benim aklımdaki soru ise şuydu,
aile eğitmenliği programları
savaş bölgelerinde ya da mülteci
kamplarında kalan
ebeveynler için yararlı olabilir miydi?
Onlara bu sorunlarda yardımcı
olacak tavsiye ya da
eğitimlerle ulaşabilir miydik?
Böylece doktora bölüm danışmanım,
Profesör Rachel Calam'a
akademik becerilerimi
dünyada gerçekten bir şeyleri değiştirmek
amacıyla kullanma fikrini sundum.
Tam olarak ne yapmak istediğimden
emin değildim.
Dikkatli ve sabırlı bir şekilde dinledi
ve sonrasında,
"Eğer yapmak istediğin buysa ve
senin için bu kadar önemliyse
yapalım o hâlde.
Aile programlarının, bu durumdaki ailelere
faydalı olabilmesi için yollar bulalım."
Beş yıldır, ben ve meslektaşlarım
Prof. Calam ve Dr. Kim Cartwright,
savaşı ve zorunlu göçü yaşayan
ailelere destek
olmak için uğraşıyoruz.
Bu zorlukları yaşayan insanlara
nasıl yardımcı olacağımızı
ve onların çocuklarını nasıl
destekleyeceğimizi bilmek için
ilk yapmamız gereken, onlarla konuşup
sorunlarının ne olduğunu öğrenmek.
Haksız mıyım?
Yani, bu oldukça açık.
Çünkü genelde onlar,
en savunmasız olanlar,
destek olmaya çalıştıklarımız,
aslında hiç soru sormadıklarımızdır.
Kaç defa bir insana hiç sormadan,
yaptığımızın, doğru olduğuna
inanarak, yardım etmeye çalıştık?
Bu yüzden Suriye'deki ve Türkiye'deki
mülteci kamplarına gittim,
oradaki aileleri oturup dinledim.
Ebeveynlik yaparken çektikleri
zorlukları dinledim,
mücadelelerini dinledim,
onların yakarışlarını dinledim.
Bazı zamanlar donup kaldım,
yapabildiğim tek şey ellerini tutup,
onlarla birlikte sessizce ağlayıp
dua etmekti.
Sıkıntılarını anlattılar.
Onları sadece temiz su bulmak gibi
pratik işlere odaklanmak
zorunda bırakan, zorlu, ağır kamp
şartlarını anlattılar.
Çocuklarının ellerinden
kayıp gidişini, üzüntülerini,
depresyonu, yataklarını ıslatmalarını,
parmak emmelerini, yüksek
sese, kâbuslara, berbat,
çok berbat kâbuslara olan korkularını
nasıl izlediklerini anlattılar.
Bu aileler bizim televizyonlarda
izlediklerimizi yaşadılar.
Anneler,
--neredeyse yarısı,
ya savaş yüzünden dul kalan
ya da eşlerinin ölü mü diri mi
olduğunu öğrenemeyen anneler--
kendilerini ne kadar kötü
hissettiklerini anlattılar.
Çocuklarının değişimini izlediler ve nasıl
yardım edeceklerine dair fikirleri yoktu.
Çocuklarının sorularını nasıl
cevaplayacaklarını bilmiyorlardı.
Çok şaşırtıcı ve etkileyici
bulduğum kısım ise,
bu ailelerin, çocuklarına destek
olmak için ne kadar hevesli olduklarıydı.
Çektikleri bütün zorluklar bir yana,
çocuklarına yardım etmeye çalışıyorlardı.
STK çalışanlarından,
mülteci kampındaki öğretmenlerden,
profesyonel doktorlardan,
diğer ailelerden destek almak için
çaba sarf ediyorlardı.
Oradaki annelerden biri, henüz 4 gündür
kampta kalıyordu ve
8 yaşında, korkunç kâbuslar
gören kızına destek olmak için
iki defa irtibata geçmişti.
Kötü olan ise, bu çabaları
genelde karşılıksız kalmasıydı.
Mülteci kamplarındaki doktorlar,
çoğunlukla çok meşguller ya da
ebeveynlik için yeterli bilgi
sahibi olmuyorlar.
Öğretmenler ve diğer aileler de
onlardan farklı değil,
--onlar da, yeni ihtiyaçlarla
mücadele eden
yeni bir mülteci topluluğunun parçaları.
Sonra düşünmeye başladık.
Bu ailelere nasıl yardım edebiliriz?
Bu aileler baş edebileceklerinden çok
daha büyük şeylerle karşılaşıyorlardı.
Suriye krizi, ailelere
bireysel düzeyde ulaşmanın ne kadar
imkânsız olacağını görmemizi sağladı.
Onlara başka nasıl yardım edebilirdik?
Bu en zor zamanlarda, popülasyon
seviyesinde ve
düşük bütçede, ailelere
nasıl ulaşabilirdik?
STK çalışanlarıyla yaptığımız saatler
süren konuşmalar sonucu,
birisi, oldukça yenilikçi bir fikir sundu,
ekmek aldıkları paketlerin içine
ebeveynliğe ait broşür yerleştirme fikri.
Bu paketler, Suriye'de
çatışma bölgesinde olan ailelere,
insani yardım görevlileri
tarafından dağıtılıyordu.
Biz de bunu yaptık.
Ekmek paketleri, içlerine iki adet kâğıt
eklemesi dışında,
dış görünüş anlamında hiç değişmedi.
Kâğıtlardan biri, temel ebeveynlik öneri
ve bilgilerini içeren bir broşürdü,
ebeveynlerin ve çocuklarının
yaşayabilecekleri şeyleri
onlar için normalleştiriyordu.
Orada, kendilerini ve çocuklarını
nasıl destekleyebilecekleri anlatılıyordu.
Çocuklarıyla konuşarak vakit geçirmeleri,
onlara daha fazla ilgi göstermeleri,
onlara karşı daha sabırlı olmaları ve
onlarla konuşmaları gibi
tavsiyeler verilmişti.
Diğer kâğıt ise, bir geri
bildirim anketiydi ve
bir kalem de yerleştirilmişti.
Peki bu, yalnızca bir anket
dağıtmak anlamına mı gelir,
yoksa, onlara sıcak, korumacı ve sevgi
dolu ebeveynler olmayı sağlayacak
bir psikolojik yardım sunmak
anlamına mı?
Yalnızca bir haftada, bunlardan
3.000 tanesini dağıttık.
Güzel kısmı ise, yüzde 60 oranında
geri-dönüş aldık.
3000 ailenin yüzde 60'ı
bize karşılık verdi.
Şu an burada kaç
araştırmacı var bilmiyorum,
ama bu geri dönüş oranı
gerçekten güzeldi.
Suriye'deki savaş bölgesi bir yana,
bu geri dönüşümü
Manchester'da almak bile büyük
bir başarı olurdu.
Ailelere gönderdiğimiz
mesajların onlar için
bu kadar önemli olduğunu görmek de öyle.
Geri bildirimleri duymak için ne kadar
sabırsız, heyecanlı
olduğumuzu hatırlıyorum.
Bu aileler bize geneli pozitif ve
cesaretlendirici
yüzlerce mesaj bıraktılar.
Ama sanırım benim en sevdiğim,
"Bizi ve çocuklarımızı unutmadığınız
için teşekkürler." oldu.
Bu gerçekten onlara gönderdiğimiz
psikolojik desteğin onlar için ne kadar
önemli olduğunu gösteriyor.
Bunun yanında yeni doğanlar için süt,
kadınlar için hijyen kitleri ve
hatta yemek sepetleri
götürdüğümüzü düşünsenize.
Bunu biraz daha yakınımız için düşünelim,
çünkü bu göçmen krizi
aslında herbirimizde bir
şekilde etkisini gösteriyor.
Günlük istatistik ve fotoğraflarla
görüntü bombardımanına tutulduk
ve bu hiç şaşırtıcı gelmiyor.
Çünkü geçen ay içerisinde,
1 milyondan fazla mülteci
Avrupa'ya ulaştı.
Bir milyon.
Mülteciler topluluklarımıza katılıyor,
komşularımız oluyorlar,
çocukları bizim çocuklarımızla
aynı okulda okuyor.
Sonrasında, bu broşürleri Avrupalı
mülteciler için uyguladık
ve mülteci akınının yüksek olduğu
yerlerde bunu
internet üzerinden onlara sunduk.
Örneğin, İsveç Sağlık Bakanlığı sitesinde
bu broşür sunuldu.
Ve ilk 45 dakika içerisinde,
tam 343 kez indirildi.
Bu olay, gönüllüler, uygulayıcılar
ve diğer aileler için gönderdiğimiz
psikolojik desteğin
ne kadar önemli olduğunu
vurgulamış oldu.
2013 yılında, annelerle beraber
mülteci kampı çadırının soğuk
ve sert zemininde oturarak bir
odak grubu toplantısı yapıyorduk.
Benim tam karşımda, 13 yaşında
olduğunu tahmin ettiğim bir kızın
başını dizlerine yasladığı,
yaşlıca bir kadın duruyordu.
Küçük kız ise yaptığımız
görüşme sırasında hiçbir
şey söylemeden, dizlerini
göğsüne doğru çekmiş bir şekilde durdu.
Yaptığımız görüşmenin sonlarına
doğru, annelere zaman ayırdıkları
için teşekkür ederken
o kadın küçük kızı göstererek
bana baktı ve
"Bize... yardım edebilir misin?" dedi
Ne istediğini kestiremedim ama küçük
kıza baktım ve gülümsedim,
Arapça dedim ki,
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"İsmin nedir?"
Bana şaşkın ve biraz da
korkak bir şekilde baktı,
ama sonra "Halul" dedi.
Halul, Arapça'da yaşı küçük
kızlar için kullanılan Hala
kelimesiyle aynı anlama geliyor.
Bu noktada Hala'nın 13'ten çok
daha büyük olduğunu düşündüm.
Ve haklıydım, Hala 25 yaşında,
3 çocuk annesi bir kadındı.
Hala kendinden emin, ilgili,
sevgi dolu bir anneymiş
çocuklarına karşı, ama
savaş bunların hepsini değiştirmiş.
Hayatını, bombaların şehrine
düşüşünü ve patlamaları
duyarak geçirmişti.
Savaş uçakları evlerinin
yakınından geçip bombalar
bırakırken, çocukları
sesten çok korkup bağırırlarmış.
Hala da hızlıca yastıkları alır
ve çocuklarının kulaklarını
kapatırmış, duymasınlar diye.
Bu sırada kendi bağırırmış.
Kampa ulaştıklarında ve bir şekilde
güvende olduklarını hissettiğinde
çocukluğundaki gibi davranmaya başlamış.
Ailesini tamamıyla reddetmiş,
çocuklarını ve kocasını.
Hala artık başa çıkamıyordu.
Bu, gerçekten kötü sonuçlu
bir ebeveynlik mücadelesi,
ama maalesef, yaygın bir hâlde.
Silahlı çatışma ve zorunlu göçü
deneyimlemiş bireyler
ciddi duygusal zorluklarla karşılaşır.
Ve hepimizin de empati
kurabileceği bir nokta var.
Eğer siz bu kadar zor bir süreçten
geçmiş olsaydınız, yani değer
verdiğiniz kişileri ve şeyleri
kaybetmiş olsaydınız,
nasıl başa çıkardınız?
Kendinize ve ailenize hâlâ
bakabilir miydiniz?
Çocukların hayatlarında ilk yılların,
fiziksel ve duygusal gelişimleri için
elzem olduğunu
ve 1,5 milyar insanın silahlı çatışmaya
maruz kaldığını düşünürsek,
ki çoğu topluluklarımıza dâhil oluyor--
savaşı ve zorunlu göçü birebir
yaşıyor olanların ihtiyaçlarını
görmezden gelemeyiz.
Hem yerinden olmuş insanların,
hem de mültecilerin
ihtiyaçlarını, ikinci plana atmamalıyız.
Bu ihtiyaçlar, STK çalışanları,
siyasete yön verenler, DSÖ, UNHCR
ve bizler tarafından, elimizdekini
ardımıza koymadan
öncelik verilerek sağlanmalı.
Çatışmanın bireysel yüzlerini ve
yüzlerinden aktardıkları duygularını
fark etmeye başlayabilirsek, onları da,
insan olarak görmeye başlayabiliriz.
Bu ailelerin ihtiyaçlarını da--ki
bu ihtiyaçlar,
bir insanın ihtiyaçlarıdır--
görmeye başlayabiliriz.
Bu ihtiyaçlara öncelik verildiğinde,
insani ortamdaki
çocuklara yönelik müdahaleler
sağlanacak ve
ailenin çocuğu desteklemedeki başlıca
görevi tanınacak.
Ailevi psikolojik sağlık, uluslararası
gündemce açık seçik tanınmış olacak.
Ve göç edilen yerlerde, çocukların
sosyal hizmet sistemlerine girme
olasılıkları düşecek.
Çünkü aileleri önceden destek
almış olacak.
Daha açık fikirli, daha sevgi dolu,
daha konuksever ve ülkelerimize katılan
insanlara karşı daha önyargısız olacağız.
Savaşları durdurmalıyız.
Çocukların, uçaklardan bombaların değil,
hediyelerin yağdığını hayal edebileceği
bir dünya yaratmalıyız.
Biz silahlı birliklerin dünyada
barınmasına izin verdiğimiz sürece,
insanlar vatanlarından
ayrılmaya devam edecek,-
geride çocuklarını korunmasız bırakarak.
Ama ebeveynlik ve davranış eğitimi
verdiğimiz sürece, bütün bu
anlattıklarımın önüne geçmemiz mümkün.
Teşekkürler.
(Alkışlar)
По всьому світу близько 1.5 млрд людей
переживають збройні конфлікти.
Тому вони змушені тікати зі своєї країни,
результат - 15 мільйонів біженців.
Діти, без сумніву,
є безневинними і найвразливішими
жертвами...
і не тільки явної фізичної загрози,
але і морального впливу війни.
Війна ставить дітей під серйозну загрозу
виникнення проблем психіки та поведінки.
Можна тільки уявити, якими діти є
наляканими.
Але є і хороші новини.
Якість піклування за дітьми в сім'ї
може вплинути на їхнє благополуччя більше,
ніж війна, яку вони переживають.
Справді, дітей можна захистити
хорошим вихованням під час і після війни.
У 2011 році я поступила в аспірантуру
Манчестерського університету
школи психології.
Як і багато з вас,
я слідкувала за війною в Сирії на екрані.
Моя сім'я із Сирії,
і тому дуже рано
трагічно загинули мої рідні.
Ми усі разом дивилися телевізор.
І бачили ті сцени:
як бомби зносять будинки,
хаос, порожнеча,
люди кричать і тікають.
Саме це мене пронизує найбільше,
а особливо налякані діти.
У мене було двоє звичайних допитливих
дітей.
Тоді їм було 4 і 6 років,
вік, коли вони найбільше задають питань,
і чекають чесних, переконливих відповідей.
Я почала уявляти, як би я
виховувала своїх дітей у хаосі війни,
у таборі біженців.
Змінилися б мої діти?
Моя дочка б втратила той вогник у очах?
Чи став би мій безтурботний син замкненим?
Справилася би я?
Змінилася б я?
Ми, психологи і спеціалісти у сфері сім'ї,
знаємо, що умілі батьки
можуть значно вплинути на стан дітей,
і це ми називаємо підготовкою батьків.
У мене було питання,
чи зможуть такі програми допомогти сім'ям,
які живуть у зоні війни?
Чи можемо ми чимось їм допомогти,
щоб побороти усі ці труднощі?
Я запитала свого наукового керівника,
професора Рейчел Келем,
як я можу змінити світ.
Я не знала, як саме мені це зробити.
Вона терпляче вислухала мене,
а тоді, на щастя, відповіла:
"Якщо це важливо для тебе,
тоді давай це зробимо.
Давай дізнаємося, чи можуть ці програми
допомогти сім'ям у такому становищі."
Вже 5 років ми з колегами -
професором Келем і доктором Кім Картрайт -
розробляємо способи допомоги сім'ям,
які пережили війну і вимушений переїзд.
Щоб зрозуміти, чим їм допомогти,
подбати про їхніх дітей,
спочатку треба дізнатися, у чому їх біда,
так?
Це очевидно.
Як правило, найвразливіші із тих,
кому ми намагаємося допомогти,
це ті, кого ми не питаємо.
Скільки разів ми були впевнені, що знаємо
кому і як допомагати, без ніяких питань?
Я була у таких таборах у Сирії, Турції,
Я сідала разом з сім'ями і слухала.
Я вислуховувала труднощі батьків,
те, як вони стараються,
слухала їх крик про допомогу.
Інколи я просто зупинялася,
все, що було в моїх силах -
взяти їх за руки
і тихо плакати та молитися.
Вони розказували про свої труднощі,
про суворі, жорстокі умови у таборі,
де неможливо зосередитися на необхідному,
наприклад, похід за питною водою.
Вони ділилися, як їхні діти стають чужими;
сум, депресія, злість,
нетримання, переляк, страх гучних звуків,
страх нічних жахіть -
лякаючі, страшні сни.
Вони пережили все, що ми бачимо на екрані.
Матері,
з яких майже половина вдови військових,
або, які навіть не знали, чи живі
їхні чоловіки -
розказували, як важко їм було.
Вони бачили, що діти потребують допомоги,
але не знали, як їм допомогти.
Вони не знали, як відповідати на їхні
запитання.
Мене вражало і дивувало те,
як батькам вдавалося підтримувати дітей.
Не дивлячись на всі труднощі у житті,
вони старалися допомагати дітям.
Вони шукали підтримки у працівників
неурядових організацій,
у вихователів з таборів біженців,
у лікарів,
інших батьків.
Я зустріла маму, яка тут всього 4 дні,
вона вже неодноразово намагалася
знайти допомогу своїй 8-річній дочці,
у якої були жахливі кошмари.
На жаль, майже завжди, без результату.
Лікарі, якщо вони взагалі тут є,
практично завжди надто зайняті
або брак належних знань заважає їм
допомогти батькам.
Вихователі і батьки також є
частиною спільноти, яка намагається з цим
боротися.
І тоді ми почали думати.
Як можна їм допомогти?
Сім'ї справлялися з небаченими проблемами.
Конфлікт у Сирії дав зрозуміти,
що неможливо підтримати кожного в сім'ї.
Чим ще можна їм допомогти?
Як допомогти людям на ширшому рівні
при низьких затратах
у ці важкі, жахливі часи?
Після довгих розмов з благодійними
організаціями
поступила чудова ідея
поширення інформації через обгортку хліба,
який доставляли тутешнім людям
гуманітарні працівники.
Так ми і зробили.
Упаковка хліба ніяк не змінилася ззовні
крім двох додаткових листків паперу.
На одному - базові поради при проблемах,
які могли б спіткати батьків
та дітей.
Та поради, як допомогти собі та дітям,
наприклад, як приділити час дитині,
показати свою любов,
як можна бути більш терплячими до них,
як розмовляти з ними.
На іншому листку була анкета,
і, звичайно, ручка.
Тож, це просто якесь
поширення інформації,
чи надання першої психологічної допомоги
для забезпечення теплого, надійного і
турботливого виховання?
Тільки за один тиждень ми розіслали 3000
копій.
Ми й не очікували отримати 60% відповідей.
Відповіли 60% із 3000 сімей.
Не знаю, скільки досліджень ми маємо зараз,
але такий показник просто вражає.
Успіхом був би такий показник у Манчестері,
не говорячи вже і про Сирію -
це дійсно багато про що говорить.
Пригадую, як з нетерпінням ми чекали
результатів.
Сім'ї залишили сотні листів -
в загальному, позитивних і надихаючих.
Але мій улюблений - наступний:
"Дякуємо, що пам'ятаєте про нашу сім'ю."
Ми відкриваємо можливі способи
надання психологічної допомоги сім'ям,
а також налагодження взаємного зв'язку.
Уявімо собі розповсюдження інших засобів:
молоко, засоби гігієни для жінок,
чи навіть їжа.
Але давайте подумаємо глибше,
тому що проблема біженців
впливає на кожного з нас.
Щоденно нас закидують статистикою і фото,
і це не дивно,
бо за останній місяць
більше мільйона біженців дісталися Європи.
Один мільйон.
Біженці проникають в наші спільноти,
стають нашими сусідами,
і їхні діти вчаться з нашими.
Тому ми переробили листівки під
потреби європейських біженців,
вони є у відкритому доступі в інтернеті,
на території високого напливу біженців.
Наприклад, таку листівку завантажив
сайт МОЗ Швеції,
і за 45 хвилин
її завантажили 343 рази -
це показує, наскільки важливим є
для волонтерів, лікарів та батьків
мати відкритий доступ до першої
психологічної допомоги.
2013 рік, я сиділа на холодній, твердій
підлозі намету у таборі біженців,
де я проводила заняття для матерів.
Навпроти мене сиділа літня жінка,
а поруч, здається, лежала 13-річна
дівчинка,
схиливши голову на коліна цій жінки.
Дівчина мовчала під час заняття,
не промовила ні слова,
притиснувши коліна до грудей.
Ближче до кінця заняття,
коли я дякувала за прихід,
літня жінка, поглянувши на мене,
вказала на дівчинку,
і запитала мене:
"Можете допомогти з...?"
Не зовсім розумію, чого вона очікувала,
я поглянула на дівчинку і посміхнулася,
і сказала арабською:
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Як тебе звати?"
Вона подивилася на мене ніяково і байдуже,
а тоді сказала: Халюль.
Халюль - це пестлива форма жіночого імені
Хала,
так, зазвичай, кажуть до маленьких
дівчаток,
Тут я зрозуміла, що Хала є значно старшою.
Виявилося, що вона 25-річна мама трьох
дітей.
Вона була впевненою, енергійною
та турботливою матір'ю
для своїх дітей,
але війна все змінила.
Вона пережила бомбардування свого міста;
вибухи.
Коли ворожі літаки літали над їхнім
будинком,
скидаючи бомби,
її діти кричали, нажахані шумом.
Хала прикривала подушками вуха дітей,
оберігаючи їх від шуму,
в той час, як і сама кричала.
Діставшись до табору біженців,
Хала відчула безпеку,
і почала поводитися, як дитина.
Вона повністю відкинула своою сімю -
дітей, чоловіка.
Вона просто більше не витримала.
Це приклад боротьби з дуже жорстоким
закінченням,
і, на жаль, це не рідкість.
Ті, хто пережили війну та переїзд,
зіштовхнуться з серйозними емоційними
проблемами.
Це стосується кожного із нас.
Ви ті, хто пережив труднощі,
чи втратив когось чи щось важливе,
як жити з цим далі?
Чи зможете ви далі піклуватися про себе
і дітей?
Враховуючи, що перші роки життя є важливі
для фізичного і емоційного здоров'я,
і що 1.5 млн людей все ще під загрозою -
багато людей приєднується до нас -
ми не можемо просто закрити очі
на їхні потреби.
Їхні потреби мають бути на першому місці -
для всіх зовнішніх та внутрішніх
переселенців.
Особливо це стосується благодійних
організацій, політиків,
ВОOЗ, УВКБ ООН та кожного з нас
незалежно від нашої ролі у суспільстві.
Коли ми розпізнаємо окремі обличчя
на карті війни,
коли помічаємо складні емоції на обличчях,
ми починаємо бачити в них людей.
Ми починаємо розуміти їхні потреби,
дійсно важливі потреби.
Якщо ставити їхні пріоритети на перше
місце,
зросте і піклування про дітей
і розкриється першочергова роль
у підтримці дітей.
Про духовне сімейне здоров'я заговорять
по всьому світу.
Дітям не доведеться зустрічатися із
соціальними службами
в країнах переселенців
тому, що ми завчасно допоможемо їхнім
сім'ям.
Ми будемо більш відкритими,
дружніми, турботливими,
більше довірятимемо тим, хто приєднується
до нас.
Ми повинні зупинити війни.
Ми повинні зробити все, щоб дітям снилися
літаки з подарунками,
а не з бомбами.
І поки ми не зупинимо збройні конфлікти,
це все продовжуватиметься,
і відбиватиметься на дітях.
Але покращуючи систему підтримки батьків,
є шанс викреслити війну із нашого життя,
з життя наших дітей.
Дякую.
(Оплески)
دنیا بھر میں 1.5 ارب لوگ مسلح جنگ کی
آزمائش سے گزرتے ہیں۔
اسکے جواب میں لوگ اپنا ملک چھوڑنے پرمجبور
ہو جاتے ہیں،
اس کا نتیجہ ڈیڑھ کروڑ مہاجرین ہیں۔
بچے، بلا شبہ،
سب سے معصوم اورغیر محفوظ شکار ہیں ...
لیکن صرف ظاہری مادی خطرات کا نہیں،
بلکہ اکثر ان جنگی اثرات کا بھی خاندان جن
کا سامنا کرتے ہیں مگر اس پر بات نہیں ہوتی۔
جنگ کا سامنا کرنے سے بچے شدید خطرات کا
شکار بن سکتے ہیں
جذبات اور رویوں کی بڑھوتری کے حوالے سے۔
بچے، جیسے ہم صرف تصور کر سکتے ہیں،
پریشان ہوں گے، خوفزدہ اور خطرے میں محسوس
کریں گے۔
لیکن اچھی خبر بھی ہے۔
اپنے خاندان میں بچے جو معیاری
نگہداشت پاتے ہیں
اس کا ان کی بہتری پر گہرا اثر پڑ سکتا ہے
بہ نسبت جنگ کے ان اثرات سے جن کا سامنا
ان کو کرنا پڑتا ہے۔
تو دراصل بچوں کو بچایا جا سکتا ہے
محفوظ اور پر جوش تربیت سے، جنگ کے
دوران اور بعد میں۔
2011 میں، میں پی۔ایچ۔ڈی کی پہلے سال
کی طالبہ تھی
مانچسٹر یونیورسٹی کے
شعبہ نفسیاتی علوم میں۔
یہاں موجود بہت لوگوں کی طرح،
میں نے شام کے بحران کو ٹی۔وی پر ظاہر ہوتے
ہوئے دیکھا۔
بنیادی طور پر میرا خاندان شام سے ہے،
اور شروع میں ہی،
میرے خاندان کے کئی افراد ہولناک طریقوں سے
اپنی جانیں ہار گئے۔
میں اپنے خاندان کے افراد کے ساتھ مل کر
ٹی وی دیکھتی۔
ہم سب نے وہ مناظر دیکھے ہیں:
بم عمارتوں کو تباہ کرتے ہوئے،
افراتفری، بربادی
اورچیختے ہوئے اور بھاگتے ہوئے لوگ۔
چیختے ہوئے اور بھاگتے ہوئے لوگوں نے مجھ پر
سب سے زیادہ اثر ڈالا۔
خاص طور پر خوفزدہ بچوں نے۔
میں دو چھوٹے متجسس بچوں کی ماں تھی۔
وہ تب پانچ اور چھ سال کے تھے،
عمر کے اس حصے میں جب وہ
بہت زیادہ سوال کرتے ہیں،
اور سچا اور قابل یقین جواب چاہتے ہیں۔
تو میں نے سوچنا شروع کیا کہ کیسا ہو گا
اپنے بچوں کی پرورش کرنا جنگ زدہ علاقے
اور مہاجر کیمپ میں۔
میرے بچے تبدیل ہو جائیں گے؟
میری بیٹی کی خوش اور روشن آنکھیں اپنی
چمک کھو دیں گی؟
میرے بیٹے کی پرسکون اور بے فکر طبیعت
دہشت زدہ اور سہمی ہوئی بن جائے گی؟
میں کیسے سامنا کروں گی؟
کیا میں بدل جاوں گی؟
بطور ماہر نفسیات اورپرورش کے ماہر،
ہم جانتے ہیں کہ والدین کو بچوں کی تربیت
کے حوالے سے ماہر بنانا
ان کی بہبود پر گہرا اثر ڈال سکتا ہے،
اور ہم اس کو والدین کی تربیت کہتے ہیں۔
میرا سوال تھا کہ:
کیا والدین کی تربیت کے پروگرام ان خاندانوں
کے لیے مفید ہو سکتے ہیں
جو جنگ زدہ علاقوں یا مہاجر کیمپوں میں ہیں؟
کیا ہم ان کومشورے یا تربیت دے سکتے ہیں
جو ان مشکلات میں ان کی مدد کر سکیں؟
تو میں اپنی پی۔ایچ۔ڈی کی نگران کے پاس گئی،
پروفیسر ریچل کیلم،
اس خیال سے کہ میں اپنی تعلیمی صلاحیتوں سے
عملی دنیا میں کوئی تبدیلی لا سکوں۔
مجھے خود پتا نہیں تھا کہ میں
کیا کرنا چاہتی ہوں۔
انہوں نے بہت توجہ اور تحمل سے بات سنی،
اور میں بہت خوش ہوئی جب انہوں نے کہا،
"اگر اس کی تمہارے نزدیک بہت اہمیت ہے اور
تم یہی کرنا چاہتی ہو
تو چلو یہ کرتے ہیں۔
ایسے طریقے ڈھونڈتے ہیں کہ پتہ چلے کہ
والدین کی تربیت کے پروگرام
ان حالات میں خاندانوں کے لیے
فائدہ مند ہیں۔"
تو پچھلے پانچ سالوں سے میں اور میرے رفیق
پروفیسر کیلم اور ڈاکٹر کم کارٹرائٹ --
خاندانوں کو مدد دینے کے طریقوں
پر کام کر رہے ہیں
جو جنگ اورنقل مکانی بھگت چکے ہوں۔
تو اب یہ جاننا کہ خاندانوں کی مدد
کیسے کریں جو جنگ دیکھ چکے ہیں
ان کے بچوں کی مدد کریں،
پہلا قدم یہ ہونا چاہیے کہ ان سے پوچھیں کہ
ان کے مسائل کیا ہیں؟
ٹھیک ہے؟
میرا مطلب ہے، یہ ظاہری بات ہے۔
لیکن اکثر جو خطرے کی زد میں ہوں،
جن کی مدد کی ہم کوشش کریں،
ہم ان سے اکثر نہیں پوچھتے۔
ہم اکثر یہ تصور کر لیتے ہیں کہ ہمیں سب کچھ
ٹھیک ٹھیک پتہ ہے
جو ان کے لئے یا کسی چیز کے لئے فائدہ مند
ہو گا، ان سے پوچھے بغیر ہی؟
تو میں شام اور ترکی کے مہاجرین کیمپوں
میں گئی،
اور خاندانوں کے ساتھ بات چیت کی۔
میں نے ان کے پرورش کے مسائل کو سنا،
میں نے ان کی پرورش کی مشکلات کو سنا
اور میں نے ان کی مدد کی آواز کو سنا۔
اور کئی دفعہ یہ سب کچھ رک سا گیا،
کیونکہ میں صرف ان کے ساتھ کھڑی رہ سکتی تھی
اور ان کے ساتھ آنسو بہا سکتی تھی
اور دعا کر سکتی تھی۔
انہوں نے مجھے اپنی مشکلات بتائیں،
انہوں نے مجھے مہاجر کیمپوں میں اپنے کٹھن
اور دشوار معمولات کے بارے میں بتایا
جس کی وجہ سے ان کی توجہ صرف روزمرہ
کے معمولات پر ہوتی تھی
جیسے صاف پانی کا حصول۔
انہوں نے مجھے بتایا کہ انہوں نے اپنے بچوں
کی پس پائی دیکھی؛
اداسی، دباو، غصے کی طرف،
بستر پر پیشاب کرنے، انگوٹھا چوسنے،
بلند آوازوں سے ڈرنے کی طرف،
ڈراونے خوابوں کی طرف --
ہولناک ڈراونے خوابوں کی طرف۔
ان خاندانوں نے اس سب کا سامنا کیا ہے جو ہم
ٹی۔وی پر دیکھتے رہے ہیں۔
مائیں --
تقربیاٌ ان میں سے آدھی
جنگ کی وجہ سے بیوہ ہوئیں،
یا بے خبر تھیں کہ ان کے خاوند زندہ ہیں
یا مارے گئے --
انہوں نے بتایا کہ ان کی زندگی
کتنی مشکل تھی۔
انہوں نے اپنے بچوں کو بدلتے دیکھا لیکن
ناواقف تھیں کہ انکی مدد کیسے کریں۔
ان کو معلوم نہیں تھا کہ بچوں کے سوالات کا
کیسے جواب دیں۔
جو حیران کن اور نہایت ترغیب دینے والی بات
معلوم ہوئی
کہ یہ خاندان اپنے بچوں کی مدد کے لیے
بہت پرجوش تھے۔
ان تمام مصائب کا سامنا کرنے کے باوجود،
وہ اپنے بچوں کی مدد کرنے کی
کوشش کر رہے تھے۔
وہ غیر سرکاری تنظیموں کے نمائندوں سے مدد
حاصل کرنے کی کوششیں کر رہے تھے،
مہاجر کیمپ کے استادوں سے،
تربیت یافتہ طبی ماہرین سے،
دوسرے والدین سے۔
میں ایک ماں سے ملی جو کیمپ میں
صرف چار دن سے تھی،
اور وہ پہلے ہی دو مرتبہ
کوشش کر چکی تھی
اپنی آٹھ سالہ بچی کی مدد کے لیے
جس کو ڈراونے خواب آتے تھے۔
لیکن افسوس کی بات، یہ کوششیں تقریباً
ہمیشہ بے سود رہیں۔
مہاجر کیمپ کے ڈاکٹر، جب آتے تھے،
بہت مصروف ہوتے تھے،
یا ان کے پاس وقت نہیں تھا یا پرورش کے بارے
میں بنیادی معلومات نہیں ہوتی تھیں۔
مہاجر کیمپ کے اساتذہ اور دوسرے والدین
کا بھی یہی حال تھا --
وہ بھی اسی نئے مہاجر طبقے کا حصہ تھے جو
زندگی کی مشکلات سے نبرد آزما تھا۔
تو پھر ہم سوچنے لگے۔
ہم ان خاندانوں کی کیسے مدد کر سکتے ہیں؟
ان کے مسائل ان کی استطاعت سے بڑھ کر تھے۔
شام کے بحران نے یہ واضح کر دیا
ناقابل یقین حد تک کتنا نا ممکن ہو گا
انفرادی طور پر خاندانوں کی مدد کرنا۔
ہم اور کیسے ان کی مدد کر سکتے تھے؟
ہم عام خاندانوں تک کیسے پہنچیں گے
کم خرچ میں
اس خوفناک اور ڈراونے وقت میں؟
غیر سرکاری تنظیموں کے کارکنوں سے
طویل گفتگو کے بعد،
کسی نے ایک اچھوتا خیال پیش کیا
پرورش کے متعلق کتابچہ روٹی کے لفافوں کے
ذریعے تقسیم کرنے کا --
روٹی کے لفافے جو شام کے جنگ زدہ علاقوں
میں خاندانوں میں تقسیم کیے جاتے تھے
انسانی ہمدردی کے کارکنوں کے ذریعے۔
پھر ہم نے یہی کیا۔
روٹی کے لفافوں کی شکل و صورت بالکل تبدیل
نہیں ہوئی،
بس ان میں کاغذ کے دو ٹکڑوں کا اضافہ
کیا گیا۔
ایک پر پرورش سے متعلق بینادی معلومات
اور ہدایات تھیں
جو بتاتا تھا کہ جو ان کے ساتھ ہو رہا ہے
ان حالات میں معمول کی بات ہے،
اور وہ بھی جو ان کے بچے محسوس کر رہے ہیں۔
اور اس بارے میں معلومات کہ وہ کیسے اپنی
اور اپنے بچوں کی مدد کر سکتے ہیں،
جیسے کہ اپنے بچے کے ساتھ زیادہ سے زیادہ
بات چیت کرنا،
اس کے ساتھ غیر معمولی شفقت سے پیش آنا،
اس کے ساتھ زیادہ تحمل کا مظاہرہ کرنا،
اس کے ساتھ گپ شپ لگانا۔
کاغذ کا دوسرا ٹکڑا سوالنامہ برائے
تجاویز تھا،
اوریقیناً اس میں ایک پین بھی تھا۔
تو کیا یہ صرف کتابچوں کی تقسیم تک ہے،
یا پھر یہ واقعی نفسیاتی مدد فراہم کرنے کا
ابتدائی ذریعہ ہے
جو محفوظ، پر جوش اور محبت بھری پرورش
فراہم کرتی ہے؟
ہم صرف ایک ہفتے میں 3000 کتابچے تقسیم کرنے
میں کامیاب ہو گئے۔
جو چیز حیران کن تھی وہ
60% جوابی رابطہ تھا۔
ان 3000 خاندانوں میں سے %60 نے جواب دیے۔
میں نہیں جانتی کہ آج یہاں
کتنے محققین موجود ہیں،
لیکن اس قسم کی جوابی شرح متاثر کن ہے۔
مانچسٹر میں بھی یہ ملنا بڑی کامیابی ہو گی،
نہ کہ شام کے جنگ زدہ علاقے میں --
یہ اس بات کی اہمیت اجاگر کرتا ہے کہ اس قسم
کے پیغامات خاندانوں کے لیے کتنے اہم تھے۔
مجھے یاد ہے کہ ہم کتنے مشتاق اور پرجوش تھے
ان سوالناموں کے واپس آنے کے لیے۔
خاندانوں نے سینکڑوں پیغامات بھیجے تھے --
حیران کن طور پر مثبت اور حوصلہ افزا۔
لیکن میرا پسندیدہ یہ ہے،
"ہمیں اور ہمارے بچوں کو
نہ بھولنے کا شکریہ ۔ "
یہ دکھاتا ہے پوشیدہ امکانات
خاندانوں کو ابتدائی نفسیاتی امداد
پہنچانے کے،
اور جوابی رابطہ کے بھی۔
ذرا سوچیے اسی عمل کو دوسرے ذرائع سے دہرانا
جیسے بچوں کے دودھ کی تقسیم کے ذریعے سے یا
نسوانی حفظان صحت کے سامان کے ساتھ،
یا پھر خوراک کی ٹوکریوں کے ذریعے۔
چلیں معاملے کی تہہ تک پہنچتے ہیں،
کیونکہ مہاجرین کا بحران
ہم سب کو متاثر کرتا ہے۔
ہم سب ان گنت تصاویر اور
اعداد و شمار دیکھتے ہیں،
اور یہ حیران کن نہیں ہے۔
کیونکہ پچھلے مہینے تک،
10 لاکھ مہاجرین یورپ پہنچ چکے تھے۔
10 لاکھ۔
مہاجرین ہمارے معاشروں میں شامل ہو رہے ہیں،
وہ ہمارے ہمسائے بن رہے ہیں،
ان کے بچے ہمارے بچوں کے سکولوں میں
داخل ہو رہے ہیں۔
چناچہ ہم نے ایسے کتابچے بنائے جو
یورپی مہاجرین کی ضرورت کو پورا کرتے ہیں،
اور وہ انٹرنیٹ پر دستیاب ہیں، سب کے لیے،
ان علاقوں میں بھی جہاں مہاجرین کی آمد
زیادہ ہے۔
مثال کے طور ہر سویڈن کے محکمہ صحت نے اسے
اپنی ویب سائٹ پر رکھا ہے۔
اور پہلے 45 منٹ کے اندر،
اسے 343 بار ڈاون لوڈ کیا گیا --
یہ اس کی اہمیت اجاگر کرتا ہے
رضاکاروں، پیشہ وروں اور
دوسرے والدین کے لیے
ابتدائی نفسیاتی امداد کے پیغامات
تک سب کی رسائی کا ہونا۔
2013 میں، میں مہاجر کیمپ کے ایک خیمے کے
ٹھنڈے، سخت فرش پر بیٹھی تھی
ماوں کے حلقہ میں،
سوالات جوابات کی محفل سجائے۔
میرے سامنے ایک بوڑھی خاتون تھیں
ان کے ساتھ ایک لڑکی لیٹی تھی جسکی عمر
لگ بھگ 13 سال ہو گی،
اس کا سر ان خاتون کے گھٹنے پر تھا۔
وہ لڑکی اس پوری محفل کے دوران خاموش رہی،
بالکل بھی نہیں بولی،
اپنے گھٹنے سینے کے ساتھ سمیٹے ہوئے۔
سوالات جوابات کی محفل کے آخر میں،
جب میں ماوں کا وقت نکالنے کے لیے
شکریہ ادا کر رہی تھی،
اس بزرگ خاتون نے اس لڑکی کی طرف
اشارہ کرتے ہوئے میری طرف دیکھا،
اور کہا، "کیا آپ ہماری مدد کر سکتی ہیں؟"
ٹھیک معلوم نہیں وہ میرے سے کیا چاہتی تھیں،
میں نے لڑکی کی طرف دیکھا اور مسکرائی،
اور عربی میں کہا،
"اسلام علیکم، شو اسمک؟"
"تمہارا نام کیا ہے؟"
اس نے الجھی ہوئی نظروں اور
بیزاری سے مجھے دیکھا،
لیکن کہا، "حلول"۔
حلول عربی میں زنانہ نام حالہ
کی بگڑی ہوئی شکل ہے،
اور صرف چھوٹی لڑکیوں
کے لیے استعمال ہوتا ہے۔
اس وقت مجھے احساس ہوا کہ شاید حالہ
13 سال سے کہیں زیادہ بڑی ہے۔
پتہ چلا کہ حالہ 25 سال کی تھی اور
تین چھوٹے بچوں کی ماں تھی۔
حالہ ایک چلبلی، پر اعتماد، ذہین، اور
پیار کرنے والی ماں تھی
اپنے بچوں کے لیے،
لیکن جنگ نے یہ سب بدل دیا۔
اس نے بموں کو اپنے قصبے پر گرتے دیکھا؛
وہ دھماکوں میں زندگی گزارتی رہی۔
جب لڑاکا طیارے اس کی رہائشی عمارت کے
گرد پرواز کر تے تھے
بم گراتے تھے،
اس کے بچے ان آوازوں سے ڈر کر
چیخیں مارتے تھے۔
حالہ وحشت کے عالم میں تکیے اٹھا کر
ان کے کان بند کرتی تھی
تاکہ آوازیں رک سکیں،
حالانکہ وہ خود چیخ رہی ہوتی تھی۔
جب وہ مہاجر کیمپ پہنچے
اور اس کو احساس ہوا کہ وہ
کسی حد تک محفوظ ہیں،
وہ مکمل طور پر تبدیل ہو گئی اور
اپنے ماضی میں، بچپن میں کھو سی گئی۔
اس نے اپنے خاندان کو ٹھکرا دیا --
اپنے بچوں کو، اپنے شوھر کو۔
حالہ مزید مقابلہ نہیں کر سکتی تھی۔
یہ بچوں کی پرورش کی جدوجہد تھی
جس کا انجام بہت تلخ ہے،
لیکن افسوس، یہ کوئی انہونی نہیں ہے۔
جو مسلح لڑائی اورہجرت سہتے ہیں
وہ شدید جذباتی کشمکش سے گزرتے ہیں۔
اور ہم سب اس سے آشنا ہیں۔
اگر آپ کی زندگی میں کبھی ایسا
تباہ کن وقت آیا ہے،
اگر آپ نے کبھی کوئی عزیز
شخص یا شے کھوئی ہے،
آپ کیسے جدوجہد جاری رکھتے ہیں؟
کیا آپ تب بھی اپنا اور اپنے خاندان کا
خیال رکھ سکتے ہیں؟
یہ مانتے ہوئے کہ بچے کی زندگی کے
ابتدائی سال اہم ہیں
اس کی ذہنی اور جسمانی نشونما کے لیے،
اور یہ کہ 1.5 ارب لوگ مسلح جنگ کی
آزمائش سے گزر رہے ہیں --
ان میں سے بہت سے
ہمارے معاشروں کا حصہ بن رہے ہیں --
ہم منہ نہیں پھیر سکتے
ان کی ضروریات سے جو جنگ اور ہجرت
سے گزر رہے ہیں۔
ہمیں ان خاندانوں کی ضروریات کو
سرفہرست رکھنا ہو گا --
جو اندرون ملک یا دنیا بھر میں
ہجرت کرنے پر مجبور ہوئے۔
ان ضروریات کو اہمیت دینی ہو گی این۔جی۔اوز
کے کارکنوں، پالیسی بنانے والوں کی جانب سے
ڈبلیو۔ایچ۔او، یو۔این۔ایچ،سی،آر اور
ہم سب کی طرف سے
ہمارا معاشرے میں چاہے جو بھی کردار ہو۔
جب ہم تنازعے کی انفرادی صورتوں کو
پہچاننا شروع کر دیں گے،
جب ہم ان کی شکلوں پر پائے جانے والے
پیچیدہ جذبات کو سمجھنے لگیں گے،
تب ہم ان کو بھی انسان سمجھنے لگیں گے۔
تب ہم ان خاندانوں کی ضروریات
کا خیال کریں گے،
اور یہ حقیقی انسانی ضروریات ہیں۔
جب خاندانی ضروریات کی ترجیح طے ہوتی ہے،
بچوں کے لئے مداخلت کرنا
انسانی ہمدردی کی بنیاد پر
بنیادی طور پر اس کو ترجیح ملے گی
خاندان کے کردار کو بچوں کو مدد دینے میں۔
خاندان کی ذہنی صحت اولین ترجیح ہو گی
عالمی اور بین الاقوامی ترجیحات میں۔
اور بچوں کو سماجی خدمت کے اداروں میں
بھیجنے کا امکان کم ہو گا
ان کے نو آباد ممالک میں
کیونکہ ان کے خاندانوں کو پہلے
ہی مدد مل چکی ہو گی۔
اور ہم زیادہ وسیع النظر ہوں گے،
زیادہ پرجوش اور زیادہ روادار
اور زیادہ اعتماد کریں گے ان پر جو ہمارے
معاشروں میں شامل ہو رہے ہیں۔
ہمیں جنگوں کو روکنا ہے۔
ہمیں ایسی دنیا بنانی ہے جہاں بچے ایسے خواب
دیکھ سکیں کہ طیارے کھلونے گراتے ہیں،
بم نہیں۔
جب تک ہم مسلح جنگوں کو دنیا میں
انتشار پھیلانے سے نہیں روکیں گے،
خاندان ہجرت کرتے رہیں گے،
بچے خطروں سے دوچار ہوتے رہیں گے۔
لیکن پرورش اور دیکھ بھال میں مدد
کے نظام کو بہتر کرنے سے،
شاید یہ ممکن ہو کہ جنگوں اور اس سے جڑی
نفسیاتی مشکلوں کو کم کیا جا سکے
بچوں اور ان کے خاندانوں میں۔
شکریہ۔
(تالیاں)
Trên toàn thế giới, hơn 1,5 tỉ người
trải qua sự xung đột vũ trang.
Vì vậy, họ buộc phải
rời bỏ khỏi đất nước của mình,
và góp phần tạo ra
hơn 15 triệu người di cư.
Trẻ em, chắc chắn là
những nạn nhân vô tội
và đáng thương nhất ...
nhưng không chỉ đối mặt
ảnh hưởng về thể xác
mà còn từ các hậu quả ngầm mà chiến tranh
đã gây ra cho gia đình của chúng.
Việc trải qua chiến tranh
khiến trẻ em có nguy cơ cao
bị ảnh hưởng đến
sự phát triển tâm lý và hành vi.
Trẻ em, như chúng ta vẫn thường nghĩ,
sẽ cảm thấy lo sợ, bị đe dọa
và nguy hiểm.
Nhưng đã có tin tốt.
Sự quan tâm mà trẻ em
nhận được từ gia đình
có thể có ảnh hưởng lớn hơn
đến nhân cách của chúng,
hơn là những trải nghiệm về chiến tranh
mà chúng buộc phải trải qua.
Vậy nên thực ra, trẻ em có thể được bảo vệ
Bằng sự quan tâm của cha mẹ trong
và sau chiến tranh.
Trong năm 2011,
tôi là sinh viên năm nhất bậc tiến sĩ
tại trường đại học Manchester
ngành khoa học tâm lý
Giống như nhiều người tại đây,
Tôi đã xem cuộc khủng hoảng Syria
được chiếu trên TV.
Gia đình tôi có nguồn gốc từ Syria
Và từ khi còn rất sớm,
tôi đã mất một vài thành viên trong
gia đình
Tôi ngồi quây quần bên gia đình và xem TV
Chúng tôi đã xem những cảnh:
Bom phá hủy những công trình
Sự hỗn loạn, tàn phá
mọi người la hét và chạy tán loạn
Điều đó ám ảnh tôi nhất,
đặc biệt là ánh mắt sợ hãi của lũ trẻ.
Tôi đã từng là mẹ của hai đứa nhỏ,
tính chúng rất tò mò.
Đứa năm tuổi và sáu tuổi,
cái độ tuổi mà đương nhiên sẽ
đặt rất nhiều câu hỏi,
và muốn nhận được câu trả lời thuyết phục.
vì vậy, tôi đã bắt đầu thử nghĩ
sẽ như thế nào
để làm bố mẹ trong vùng chiến tranh
tại trại tị nạn.
Liệu con tôi sẽ thay đổi?
Liệu đôi mắt của con gái tôi
có còn đầy ắp hạnh phúc
Liệu sự thoải mái, vô tư của con trai tôi
sẽ trở thành sợ hãi và rụt rè?
Sao tôi có thể chịu được?
Liệu tôi sẽ thay đổi?
Là một nhà tâm lý học và
giáo dục cho phụ huynh
chúng ta biết rằng trang bị cho bố mẹ
những kỹ năng chăm sóc con trẻ
có thể tác động mạnh mẽ đến
sự phát triển của chúng,
và chúng ta gọi đó là
huấn luyện cha mẹ
Câu hỏi mà tôi đã đặt ra,
là chương trình giáo dục phụ huynh có thể
hữu dụng cho những gia đình
khi mà họ vẫn còn ở trong vùng chiến
hay trại tị nạn?
Liệu chúng ta có thể đưa ra
lời khuyên hoặc huấn luyện
để giúp họ vượt qua những khó khăn này?
Vì vậy tôi liên hệ với
cố vấn tiến sĩ của mình
giáo sư Rachel Calam,
cùng với ý tưởng sử dụng kĩ năng trong
học tập để thay đổi thế giới thực tại.
Tôi không dám chắc chính xác
mình muốn làm gì.
Bà ấy lắng nghe chăm chú và kiên nhẫn
và đã nói
"Nếu đó là điều em muốn làm,
và có ý nghĩa rất nhiều với em,
thì hãy làm đi.
Hãy tìm những cách để thấy liệu
chương trình cho bậc phụ huynh
hữu ích với các gia đình
trong bối cảnh như vậy."
Vì thế trong suốt 5 năm qua,
tôi và đồng nghiệp --
Giáo sư Calam và bác sĩ Kim Cartwright --
đã luôn làm việc để hỗ trợ những gia đình
đã trải qua chiến tranh và nạn di cư
Bây giờ, để biết làm sao giúp các
gia đình mà trải qua xung đột
giáo dục con trẻ,
bước đầu tiên chắc chắn phải là hỏi họ
đang gặp khó khăn với những gì,
đúng không?
Ý tôi điều đó là hiển nhiên.
Nhưng thông thường lại là nhạy cảm nhất,
chúng tôi đã cố gắng hỗ trợ
nhưng thực chất không hề hỏi
Đã bao lần chúng tôi cho rằng
mình biết rõ những việc làm đúng
để tiến hành mà không cần
hỏi qua ý kiến trước?
Vì thế tôi đã đến các trại tị nạn
ở Syria và Thổ Nhĩ Kỳ,
ngồi xuống cùng với các gia đình,
và lắng nghe
Tôi lắng nghe những thử thách
khi làm bố mẹ,
Tôi lắng nghe những khó khăn
khi làm bố mẹ
Và tôi lắng nghe ước muốn
được giúp đỡ của họ.
Và có lúc tôi tạm dừng lại,
chỉ để nắm lấy đôi bàn tay của họ
cùng khóc và cầu nguyện trong im lặng.
Họ kể cho tôi về những khó khăn,
Họ kể cho tôi về tình trạng thống khổ,
khắc nghiệt tại trại tị nạn
mà khiến họ gặp khó khăn tập trung
việc khác ngoại trừ
lao động như đi tìm nước sạch.
Họ kể tôi nghe về cách họ nhìn thấy
con mình rụt rè
nỗi buồn, áp lực, tức giận,
tiểu dầm, mút ngón tay,
sợ tiếng ồn,
sợ ác mộng --
hết sức đáng sợ.
Những gia đình này đã trải qua những gì
chúng ta đã thường xem trên TV.
Những người mẹ --
một nửa số họ giờ là
góa phụ do chiến tranh,
hoặc thậm chí không biết chồng mình
đã chết hay chưa --
nói về cảm xúc của mình khi chịu đựng.
Họ chứng kiến con mình thay đổi mà không
biết làm cách nào để giúp đỡ.
Họ không biết làm sao để
trả lời các câu hỏi của chúng.
Điều tôi phát hiện thật lạ lùng
nhưng tràn đầy cảm hứng
đó là những gia đình đó sẵn lòng để hỗ trợ
con cái của mình.
Mặc cho những thử thách họ đã đối mặt
họ luôn cố gắng giúp đỡ con mình.
Cố gắng tìm kiếm sự trợ giúp
từ các tổ chức phi lợi nhuận,
từ đội ngũ giáo viên trong trại tị nạn,
các giáo sư bác sĩ,
và những phụ huynh khác.
Một người mẹ tôi đã từng gặp trong trại
khoảng bốn ngày
đã thử hai lần tìm kiếm sự giúp đỡ
cho cô con gái tám tuổi của mình
mà luôn có những cơn ác mộng tồi tệ.
Đáng tiếc thay, những nỗ lực
như thế này thường vô ích.
Các bác sĩ trong trại tị nạn
hầu như luôn bận rộn,
hoặc không có kiến thức hoặc thời gian cho
những vấn đề cơ bản trên.
Các giáo viên và phụ huynh khác trong trại
tị nạn cũng thế --
thành phần của trại tị nạn mới
sẽ đương đầu với khó khăn mới
Vì thế chúng tôi đã bắt đầu suy nghĩ
Làm sao để giúp những gia đình này đây?
Những gia đình đang trải qua những điều
to lớn hơn những gì họ có thể chống chọi
Khủng hoảng Syria đã cho thấy rằng
việc tiếp cận các gia đình dựa vào
một cá nhân là hoàn toàn không thể.
Còn cách gì khác có thể giúp họ không?
Làm sao chúng ta có thể
tiếp cận họ trên diện rộng
và tốn ít chi phí.
trong lúc khủng hoảng như vậy?
Sau hàng tiếng nói chuyện
với tổ chức phi lợi nhuận,
Một người có sáng kiến cực kỳ thú vị:
lan rộng các thông tin về nuôi dạy con
bằng giấy gói bánh mì
Những giấy gói bánh mì này được chuyển
đến gia đình trong vùng xung đột ở Syria
thông qua nhân viên tình nguyện.
Đó là những gì chúng tôi đã làm.
Những tờ gói bánh mì này không thay đổi
gì bên ngoài nhiều,
ngoại trừ thêm vài thứ vào 2 mảnh tờ giấy.
Một là tờ rơi về thông tin dạy con
trong đó gồm lời khuyên, kiến thức căn bản
được bình thường hoá cho phù hợp với
những trải nghiệm của bậc phụ huynh
cũng như của con cái họ.
Và thông tin về cách mà bố mẹ
có thể hỗ trợ chính mình & con cái họ,
ví dụ như cách sử dụng thời gian
trò chuyện với con cái,
cho chúng thấy những ảnh hưởng,
kiên nhẫn hơn với chúng,
trò chuyện với chúng.
Còn mặt kia của tờ giấy là
các câu hỏi phản hồi,
đương nhiên, sẽ có bút đi kèm.
Vậy đó có đơn giản chỉ
là một tờ rơi lan truyền
hay thực sự là một phương thức
truyền tải tâm lý
để mang đến sự ấm áp, an toàn,
hay là tình cha mẹ?
Chúng tôi phân phối khoảng 3000 giấy gói
chỉ trong một tuần.
Điều kinh ngạc nhất đó là
nhận được 60% tỷ lệ phản hồi.
Là 60% trong 3000 gia đình
đã phản hồi đấy.
Tôi không biết hiện tại
có bao nhiêu nhà nghiên cứu
Nhưng tỷ lệ phản hồi đó quá sức tuyệt vời.
Để điều đó xảy ra ở Manchester thực sự
là một thành công lớn,
để lại sự lạc lõng tại vùng chiến sự Syria
thực sự nhấn mạnh tầm quan trọng của
những thông điệp này đến các gia đình.
Tôi nhớ mình đã phấn khích và háo hức
như thế nào khi đọc các phản hồi.
Các gia đình để lại hàng trăm lời nhắn --
hầu hết là sự lạc quan và khích lệ.
Nhưng tôi yêu thích nhất là,
" Cảm ơn vì đã không quên chúng tôi và
con cái mình."
Đây thực sự đã minh chứng cho tiềm năng
trong việc truyền tải hỗ trợ tâm lý
đến các gia đình.
và kể cả các phản hồi.
Cứ tưởng tượng làm giống việc này bằng
các hình thức
như việc đóng góp sữa mẹ hoặc
bộ vệ sinh phụ nữ,
thậm chí là rổ thức ăn.
Nhưng hãy làm rõ vấn đề này hơn,
vì khủng hoảng tị nạn
là một trong những tác nhân ảnh hưởng
đến từng cá thể chúng ta.
Chúng ta hằng ngày bị đòi hỏi quá nhiều
về hình ảnh & số lượng thống kê,
Và đó chưa hẳn là quá ngạc nhiên,
vì chỉ mới tháng trước,
hơn 1 triệu dân tị nạn đã đến châu Âu.
Vâng, một triệu đấy.
Dân tị nạn đang gia nhập
vào cộng đồng của chúng tôi,
trở thành hàng xóm chúng tôi,
con cái họ thì đi học
trường con của chúng tôi.
Vậy nên chúng tôi đã chỉnh sửa lại
những tờ rơi cho phù hợp với nhu cầu
của dân tị nạn châu Âu,
và đăng nó trên mạng,
tại các khu vực có lượng người tị nạn cao.
Ví dụ dịch vụ y tế của Thuỵ Điển
sẽ được đăng lên website của họ,
và chỉ trong 45 phút,
nó được tải về 343 lần --
đã chứng tỏ phần nào tầm quan trọng
đối với tình nguyện viên, chuyên gia
và phụ huynh khác
để truy cập tự do vào các thông báo
về cứu trợ tâm lý.
Trong năm 2013, tôi đang ngồi trong
một lều tị nạn lạnh lẽo
với các bà mẹ xung quanh vì tôi đang
phỏng vấn một nhóm cụ thể
Kế tôi một chút là một bà già
và một bé gái trông như
13 tuổi đang nằm cạnh,
đầu gác lên gối bà kia.
Bé gái im lặng nhất trong nhóm người đó,
không hề nói chuyện
chân gập lại ngang ngực.
Với những người còn lại,
và trong lúc tôi thầm cảm ơn
các bà mẹ lúc đó,
thì bà già kia nhìn tôi
trong khi đang hướng về phía cô bé ấy,
nói rằng:
"Cô có thể giúp chúng tôi bằng...?"
Tôi không chắc cô ấy muốn mình làm gì,
Tôi nhìn cô bé và cười,
nói bằng ngôn ngữ Ả Rập rằng
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
"Tên em là gì?"
Cô bé nhìn tôi bối rối
và trông như không muốn trả lời
nhưng rồi lại nói: "Halul."
Halul là biệt danh
cho các cô gái Ả rập, Hala,
và chỉ dùng để nói về các cô gái rất trẻ.
Lúc đó tôi nhận ra rằng
Hala thực ra hơn 13 tuổi nhiều.
Hóa ra Hala là một bà mẹ
25 tuổi của ba đứa con nhỏ.
Hala từng là một bà mẹ tự tin,
dễ mến, đầy tình thương và lương thiện
đối với con của cô ấy,
nhưng chiến tranh đã thay đổi tất cả.
Cô ấy đã sống
trong một thị trấn bị đánh bom;
và trải qua các trận nổ lớn.
Khi các máy bay chiến đấu
bay quanh các tòa nhà,
thả bom xuống,
những đứa trẻ đã sợ hãi
và hét toáng lên bởi tiếng ồn đó.
Hala liền lấy chiếc gối bịt tai các em lại
để ngăn những tiếng nổ lớn,
trong khi lòng cô lại gào thét.
Khi họ tới trại tị nạn
và cô ấy biết rằng
cuối cùng mình đã đến nơi khá an toàn,
Cô ấy thu mình lại
và hành xử như trẻ con.
Cô hoàn toàn từ bỏ gia đình mình --
Con cô, chồng cô.
Hala không thể chống chọi lâu hơn nữa.
Đó là khó khăn phụ huynh gặp phải
với kết cục rất đáng thương
buồn thay khi nó lại rất phổ biến.
Những người trải qua
xung đột vũ trang và nạn di cư
sẽ đối mặt với vấn đề tâm lý trầm trọng.
Và đó là những gì chúng tôi đồng cảm được.
Nếu bạn đã trải qua
những thời điểm kinh hoàng trong cuộc đời,
Nếu bạn mất một người
hay thứ gì bạn rất yêu quý,
Làm sao bạn có thể tiếp tục đối mặt đây?
Bạn có thể tự tin mình đủ khả năng
chăm sóc bản thân và gia đình?
Những năm đầu đời
của một đứa trẻ rất quan trọng
đến sự phát triển thể chất và tinh thần,
và trong số 1.5 tỉ người
đang trải qua khó khăn ấy,
nhiều trong số họ
đang gia nhập cộng đồng của chúng tôi
chúng tôi không thể thờ ơ
với những người
đang trải qua chiến tranh & nạn di cư
Chúng tôi phải ưu tiên những gia đình này
cả những người
di cư vùng nội địa và trên toàn thế giới.
Các tổ chức, nhà hoạch định chính sách
phải ưu tiên những người này,
Tổ chức WHO, UNHCR
cũng như mỗi người chúng ta
bất kể mình đang làm gì trong xã hội.
Khi chúng ta bắt đầu nhận ra
từng khó khăn của một cuộc xung đột,
khi chúng ta bắt đầu để ý đến
những cảm xúc phức tạp trên khuôn mặt họ,
ta sẽ cảm nhận thấy tình người.
Khi ta có thể hiểu những
nhu cầu của các gia đình này,
đây là nhu cầu thực của con người.
Khi những nhu cầu này được ưu tiên,
các chính sách nhân đạo
cho trẻ em được can thiệp
sẽ ưu tiên và công nhận
vai trò thiết yếu của việc bảo vệ con cái.
Sức khỏe tinh thần
của các gia đình cần được phổ cập
trên toàn thế giới.
Những đứa trẻ sẽ
ít tiếp xúc với dịch vụ xã hội,
tại các nước tị nạn
bời vì gia đình họ đã được hỗ trợ từ sớm.
Và chúng ta sẽ trở nên cởi mở hơn,
nồng nhiệt hơn, thân thiện hơn
và càng tin tưởng những người
tham gia cộng đồng của mình hơn
Chúng ta cần chấm dứt chiến tranh.
Chúng ta cần xây dựng một nơi
trẻ em có thể mơ về máy bay thả quà xuống
chứ không phải bom.
Nếu chưa đến khi chúng ta chấm dứt
xung đột vũ trang trên toàn thế giới
các gia đình sẽ phải tiếp tục di cư,
và làm tổn thương con trẻ.
Nhưng nhờ cải thiện hỗ trợ
trong việc hướng dẫn làm bố mẹ,
nó có thể làm suy yếu đi việc
kết nối chiến tranh và khó khăn tâm lý,
của những đứa trẻ và gia đình chúng.
Cảm ơn
(Vỗ tay)
世界范围内,超过15亿人
正经历着武装冲突。
结果就是,人们被迫
逃离他们的国家,
留下超过1500万难民。
孩子,毋庸置疑,
则是那些最无辜,
最脆弱的受害人。
但并非仅仅是来自那些
显而易见的人身危害,
而是来自战争对他们的家庭
造成的常常无言的影响。
战争经历使孩子们更易出现
感情与行为发展方面的问题。
孩子们,仅仅是凭借我们的想象,
他们会感到担忧,被威胁和危险。
但是也有好消息。
孩子们所得到的
来自家庭的照顾的品质
相比他们所经历过的那些战争创伤
对于他们的身心健康
有更加显著的作用。
所以,事实上,在冲突期间以及之后
温暖、安全的父母养育
是能够保护到孩子们的。
2011年,也就是我在曼彻斯特大学
心理科学院读博的第一年。
就像你们中的很多人那样,
我在电视上目睹了叙利亚危机。
我的家庭原本就来自叙利亚,
再之前,
以那种真正可怕的方式,
我失去了一些家庭成员。
我和我的家人一起,
坐下来看电视。
我们都看过那些景象:
炸弹摧毁楼房,
混乱,破坏,
人们呼喊着,奔逃着。
那些嘶声裂肺的喊叫,逃跑的人们,
是最让我感触深刻的,
特别是,那些面露惊恐的孩子们。
我是两个年幼的,
好奇心旺盛的孩子们的母亲。
他们当时大概是五六岁的样子,
在那样的年龄,他们通常
喜欢问好多好多的问题,
期待着真实的,具有说服力的答案。
所以,我就开始思考,
如果我要在战争区,难民营
抚养我的孩子会是怎样的呢?
我的孩子们会变得不一样吗?
我的女儿那明亮的,
带笑的眼睛会失去神采吗?
我的儿子那放松的,无忧无虑的性情
会变得胆怯而孤僻吗?
我又该如何应对呢?
我会变得不一样吗?
作为心理学家兼家长培训员,
我们知道教导家长育儿的技巧
对他们孩子的健康成长
会有巨大的作用
我们把这称为家长培训。
而我提出的问题就是,
家长培训项目对于仍处于
战争区的,或是难民营的家庭
是否会有用呢?
我们是否能够带给他们建议与训练
来帮助他们度过这些挣扎呢?
所以说我就找到了我的博导,
雷切尔・卡勒门教授,
和她讲述了我想要运用学术技能
帮助改变现实世界的想法。
我并不是很确定具体想要做什么。
她很认真的,耐心的聆听了,
然后,让我感到
十分高兴的是,她说,
“如果你想要这样做,而且
它确实对你意义重大的话,
让我们一起做吧。
让我们找找办法,看看是否
能够让家长培训计划
对那种背景下的家庭也起效用。”
所以说,在过去的五年当中,
我和我的同事们--
卡勒门教授和基姆・卡特莱特博士--
一直在从事着寻找能帮助那些
经历过战争或是
背井离乡的家庭的方法。
那么,想要知道如何帮助
那些经历过冲突的家庭
养育他们的孩子,
第一步,当然很明显是去
调查他们正在面对的问题,
对吧?
我的意思是,这应该是挺明确的。
但是,我们想要去帮助的,
常常是那些
最脆弱的人群,
而我们其实没有去询问他们。
有多少次,我们就擅自假设
我们确切知道什么东西
能够帮助到他们,
却不事先询问他们?
所以,我去了叙利亚
和土耳其的难民营,
我和那些家庭坐在一起,
聆听他们的视角。
聆听他们的育儿挑战,
聆听他们的育儿困难,
聆听他们寻求帮助的声音。
有的时候会突然停下来,
而我能做的就是牵住他们的手,
加入他们无声的哭泣与祈祷当中。
他们和我诉说他们的艰难挣扎,
他们告诉我那些艰苦,
严峻的难民营条件,
这使得他们很难做任何事
而只能将注意力放在像是
收集干净水这样的
可以做的杂事上。
他们告诉我他们是如何
目睹孩子们变得孤僻;
那些伤感,压抑,愤怒,
尿床,吮吸手指,
害怕巨大的声响,
对噩梦的恐惧--
可怕,非常可怕的噩梦。
这些家庭经历了那些我们
在电视上看过的画面。
这些母亲--
她们中几乎一半的人,
因为战争成为了寡妇,
或者是根本不清楚
她们的丈夫是死是活--
描述了她们感觉自己
在多么难过地接受一切。
她们目睹着他们孩子们的改变,
却对此无能为力。
她们不知道该如何回答
她们孩子们的提问。
我发现的难以置信般惊人的,
鼓舞人心的事情是
这些家庭居然这般积极的
去支持他们的孩子们。
尽管面临了这么多的挑战,
他们仍然努力去帮助他们的孩子们。
他们尝试从非政府组织的工作人员,
从难民营教师那里,
专业的医务人员,
或是其他家长那里寻求帮助。
我见过的,有一个妈妈,仅仅是
在一个难民营里呆了四天,
就曾两次试图
为她八岁的,受到噩梦折磨的女儿
寻求帮助。
但可悲的是,这些尝试
大多是无功而返。
难民营的那些医生,
要是有医生的话,
总是要么太忙,
要么没有基本育儿帮助的
相关知识或时间。
难民营的教师或是其他家长,
也跟那些医生一样--
成为新难民营的一部分,
为新的需求而奋斗。
这时我们就会开始思考。
我们应该如何帮助这些家庭呢?
这些家庭正与远超过
自身应对能力的事情做斗争。
叙利亚危机已经让我们看清楚
想要从个体层面去帮助这些家庭
是多么不可思议般的不切实际。
那我们又能如何帮助他们呢?
我们应该如何
在这些极度恐怖的时期
对整个群体,以低成本方式
去帮助这些家庭呢?
在与非政府组织工作人员
数小时的谈话之后,
有一个人提出了一个
神奇的,新颖的观点
那就是通过面包包装袋
来宣传育儿信息页--
就是那些在叙利亚战区
由人道主义工作人员
发放给家庭的面包包装袋。
那就是我们所做的。
那些面包包装袋的外表
一点儿也没有改变,
除了增加了额外的两页纸。
其中一页是一张育儿信息宣传页,
包括了一些基本的建议与信息,
普式化的阐述了
家长们可能正在经历的,
以及孩子们可能正在经历的东西。
一些关于他们应该如何帮助
他们自己和孩子们的信息,
比如花些时间和孩子们交流,
向他们展现更多爱意,
对孩子们更加有耐心,
多和孩子们沟通。
另外一张纸则是
一个反馈调查问卷,
当然,还有一支笔。
所以这仅仅是宣传页发放吗?
或者是实际的提供心理救急,
带来温暖的,安全的,充满爱意的
育儿方式的一种可能的手段呢?
我们做到了在一周之内就发放了
3000份这样的宣传页。
令人感到不可思议的是,
我们竟然得到了60%的反馈率。
3000个家庭中,
有六成的家庭回复了。
我不知道今天在座的
有多少研究人员,
但是这样的反馈率可以说是惊人的。
如果能够在曼彻斯特得到那样的反馈率
就已经是一个伟大的成就了,
更别说是在叙利亚的武装冲突区域--
这足以证明那样的信息对于
那些家庭来说是多么的重要
我还记得等待回收调查问卷时
那种激动的,渴望的心情。
这些家庭留下了数以百计的信息--
大多数都是非常正面的,鼓励性的。
但是我最喜欢的还是,
“感谢你们没有忘记我们
和我们的孩子们。”
这件事指明了把心理救助送到这些家庭
并收到他们的反馈
的可能的途径。
想象一下通过其他途径复制这一做法,
比如分发婴儿奶粉
或是女士卫生巾包
又甚至是食品篮。
但是让我们把这件事
带进我们自身的生活
因为难民危机
事实上正影响着我们每一个人。
我们每天都被这些数据,
照片的图像轰击着,
这一点儿也不惊奇,
因为截止到上个月,
超过100万的难民已经到达欧洲。
100万。
难民们正加入我们的社区,
他们成为我们的邻居,
他们的孩子正在
我们孩子们的学校上学。
所以我们修改了传单,
以满足欧洲难民群体的需求,
我们把这些信息放在网上,开放阅览,
放置在那些有着极高难民潮的地区。
举个例子,瑞典医疗保健
将文件上传到了他们的网站上,
在头45分钟里,
文件就被下载了343次--
这也说明了让志愿者,
医师从业人员和其他家长
能够开放阅览这些
心理急救文件的重要性。
2013年,我坐在冰冷的,
坚硬的难民营帐篷的地上,
母亲们围绕着我而坐,
我在举行焦点小组活动。
在我对面站着一个上了年纪的妇女,
她的身别躺着一个
看起来13岁大的女孩儿,
她的头依偎在那个妇女的膝盖上。
那个女孩儿在整个
焦点小组过程中都保持沉默,
什么话也没说,
她的膝盖蜷缩在她的胸前。
直到焦点小组活动尾声,
正当我感谢参与的母亲们的时候,
那个妇女边看着我,
边指着那个年轻的女孩儿,
她对我说,“你能够帮帮我们,吗?”
虽然不是很清楚她希望我去做些什么,
我看着那个年轻的女孩儿,微笑着
用阿拉伯语说,
"Salaam alaikum. Shu-ismak?"
“你叫什么名字?”
她看着我,十分困惑,游离,
然后她说,“Halul"。
Halul是宠物的名字,
阿拉伯女名是Hala,
Halul真的只能用于称呼
年纪非常小的女孩儿。
那时我突然意识到,
Hala可能远不止13岁。
结果表明,Hala是一个25岁的,
三个孩子的妈妈了。
Hala曾经是一个自信的,阳光的,
活泼的,充满爱意的,
对孩子十分慈爱的母亲,
但是战争改变了这所有的一切。
她幸免于在她家乡投下的炸弹;
她在爆炸中存活了下来。
当战斗机驶过他们的楼房,
投射炸弹,
她的孩子们会被那种
噪声吓到,惊恐地尖叫。
Hala就疯狂的抓取枕头,
捂住孩子们的耳朵
隔离那些噪音,
尽管自己在惊叫着。
当她们到达了难民营,
她知道他们终于得到了
一定程度上的安全,
她变得完全逃离现实,
行为像她自己童年时一样。
她完全排斥了她的家庭--
她的孩子,她的丈夫。
Hala仅仅是无法再面对这一切了。
这是一个有着艰难结局的
育儿斗争的例子,
但是不幸的是,这种情况并不罕见。
那些经历了武装冲突和移民的人们
一定会面对严峻的情感斗争。
而这也都与我们息息相关。
如果你的人生中曾经有过
这样毁灭性的时刻,
如果你曾经失去过你真正
关心的人或事情的话,
你又会如何继续应对呢?
你还能够照顾好自己和你的家人吗?
考虑到孩子生命中的
最初几年,对于身心健康
是至关重要的,
而那15亿人正经历着武装冲突--
他们中的很多
正加入到我们的社区当中--
我们不能对那些
正经历着战争,背井离乡的
人们的需求熟视无睹。
我们必须优先考虑这些家庭的需求--
无论是在国内流离失所的人,
还是世界范围内的难民。
这些需求必须被非政府组织
工作人员,政策制定者们,
世界卫生组织,联合国难民署,
还有我们每一个人
无论我们在社会中扮演着怎样的角色,
我们要将这些需求优先化。
当我们开始意识到
这些冲突当中的个人存在,
当我们开始注意到
他们脸上那些复杂的神情,
我们也将他们
当作人民对待,
我们就开始理解这些家庭的诉求,
这些都是人类所真正需要的。
当这些家庭的需求被优先对待,
对于孩子的人道主义干预将被优先化
人们将认识到家庭
在抚养孩子问题上的根基地位。
家庭精神健康问题将会
在世界范围内,国际日程表中,
被大声的,清晰的喊叫出来。
那些孩子就减少了在移民国家
进入社会福利系统的几率,
因为他们的父母
在更早的时候就得到了支持。
我们将会变得更加开放,
更加欢迎,更加关怀,
更加信任那些加入我们社区的人们。
我们要停止战争。
我们要去建造这样一个世界,
那里的孩子们会梦想飞机投下礼物
而非炸弹。
直到我们结束
世界范围内的武装冲突之前,
家庭还会继续流离,
继续使孩子们脆弱。
但是通过加强父母育儿
和照料者的支持,
我们还是有可能去减弱
在孩子和家庭中发生的
战争与心理创伤之间的关联性的。
谢谢。
(掌声)
全世界,有 15 億人經歷武裝衝突。
他們因此被迫逃離祖國,
造成超過一千五百萬個難民。
無疑的,孩童
是最無辜、最脆弱的受害者。
他們不只面臨明顯的實體危害,
還會受到戰爭對他們的
家庭造成的無聲影響。
戰爭的經歷讓孩童有很高的風險,
可能會發展出情緒和行為問題。
我們只能想像,孩童
會感到擔心、被威脅、面臨風險。
但有個好消息,
孩童的幸福比較會受到
他們在家中受到的照顧
之品質好壞所影響,
他們所接觸的戰爭經歷
造成的影響相對沒這麼大。
其實,孩童可以被保護,
方式是在衝突中及衝突後,
提供他們溫暖安全的養育。
2011 年時,
我是博士班一年級學生,
就讀曼徹斯特大學的心理科學系。
跟你們許多人一樣,
我在電視上看到敘利亞危機爆發。
我的家庭是來自敘利亞。
非常早的時候,
我就以非常可怕的方式
失去了數名家人。
我會坐著,和家人
聚在一起,看電視。
我們都曾看過那些場景:
炸彈摧毀建築、
混亂、毀滅、
人們尖叫、竄逃。
讓我最有感觸的總是
人們尖叫、竄逃的部份,
特別是那些看來嚇壞的孩童。
我是個母親,有兩個小孩,
都是典型的好奇寶寶,
當時他們分別是五歲和六歲。
在那個年齡,
他們通常會問很多問題,
且期望得到真實、有說服力的答案。
所以我開始納悶,如果在
戰區和難民營中養育我的孩子
會是怎樣的狀況?
我的孩子會改變嗎?
我女兒那明亮快樂的雙眼
會失去光芒嗎?
我兒子那悠閒自在的天性
會變得恐懼退縮嗎?
我要如何處理?
我會改變嗎?
我們這些心理學家
和父母訓練者知道,
提供父母照顧孩子的技能,
對於他們的幸福能有很大的影響。
我們稱這為父母訓練。
我的問題是,
父母訓練專案對於那些
還在戰區或難民營的家庭會有用嗎?
我們是否能接觸到他們,
提供建議或是訓練,
來協助他們渡過這些困難?
所以我去找了我的
博士學位指導教授,
瑞秋卡蘭博士,
告訴她我的想法是用我的
學術技能在真實世界上做出改變。
我不太確定我到底想做什麼,
她很仔細且耐心地聽著,
接著她說的話讓我很高興:
「如果那是你想做的事、
且對你有如此重大的意義,
那就做吧!
我們來找看看有什麼方法
可以使父母專案
也能對那些情境中的
家庭有所幫助。」
所以過去五年,我自己和我同事──
卡蘭教授和金卡特萊博士──
致力於尋找方法來支持那些
經歷了戰爭與遷移的家庭。
若要知道如何幫助
那些經歷過衝突的家庭、
如何支援他們的孩子,
第一步驟很明顯是要詢問
他們的困難是什麼,
對吧?
我的意思是,這似乎很明顯。
但通常,我們實際上卻不會去問
那些最脆弱的的人、
我們試圖去支援的人。
我們多常會直接假設,
我們很清楚要協助
某人或某事時該做的是什麼,
卻沒有真正先問當事人?
所以我旅行到敘利亞和
土耳其的難民營,
和許多家庭坐下來談,我傾聽他們,
我傾聽他們
在養育上的挑戰是什麼,
我傾聽他們
在養育上的困難是什麼,
我傾聽他們的求助。
有時候會中斷停下來,
因為我能做的只有握住他們的手,
和他們一起默默地落淚和禱告。
他們告訴我他們的困難,
他們告訴我難民營的條件
有多簡陋惡劣,
讓他們很難聚焦做任何事,
只能做家庭雜務,
比如收集乾淨的水。
他們告訴我他們如何看著孩子退縮,
那悲傷、沮喪、憤怒、
尿床、吮手指、害怕大聲的噪音、
害怕惡夢……
非常非常恐怖的惡夢。
這些家庭經歷了
我們在電視上看到的那些狀況。
那些母親們……
幾乎有一半在戰爭中喪偶,
或是不知道丈夫是生是死。
她們訴說著她們
覺得自己處理得有多糟。
她們看著自己的孩子改變,
卻不知道怎麼幫助他們,
她們不知道怎麼回答孩子的問題。
讓我覺得最震驚且最激勵我的事,
是這些家庭很積極
想要支持他們的孩子。
儘管他們面臨這些挑戰,
他們仍然試著協助他們的孩子,
他們試圖求助的對象
包括非政府組織人員、
難民營老師、
專業醫務員、
及其他父母。
我見到一位母親,她才到營中四天,
就已經做了兩項嘗試,
試著尋求支助,幫助她那飽受
可怕惡夢所苦的八歲女兒。
但不幸的是,
那些嘗試幾乎總是無用的。
當難民營醫生能接受看診時,
他們幾乎總是很忙碌,
或是沒有知識或時間
來協助養育方面的問題。
難民營老師和其他父母的
狀況都和他們一樣──
都是新難民社區的一部份,
且為了新的需求而掙扎著。
所以我們開始想,
我們要如何協助這些家庭?
這些家庭所遇到的困難
遠超過他們能處理的程度。
敘利亞危機讓我們知道,
想在個人層級上去接觸家庭
是非常不可能的。
我們還能用什麼
其他方式協助他們?
我們要如何在非常非常恐怖的時期,
在群體居民的層級上,
以低成本接觸到家庭?
在和非政府組織人員
談了數小時後,
有個人提出一項非常創新的好建議,
用包麵包的紙
來發送養育資訊的傳單。
人道主義工作者會把包麵包的紙
送到敘利亞衝突區的家庭中。
所以我們就那麼做了。
包麵包的紙在外表上完全沒改變,
只是多了額外的兩張紙:
一張是養育資訊傳單,
上面有基本建議和資訊,
都是一般父母自身
可能正在經歷的狀況、
他們的孩子可能正在經歷的狀況。
傳單上也提供如何支持
他們自己和孩子的相關資訊,
這些資訊包括
比如花時間和孩子說話、
對他們展現更多感情、
對孩子更有耐心、
和孩子說話。
另一張紙是回饋問卷,
當然,也有附一枝筆。
所以,這只不過是發傳單?
或是這真的是種可行的手段,
能提供溫暖、安全、慈愛的養育,
將心理急救遞送過去給他們?
我們只在一週內
就成功發送出 3000 份,
很不可思議的是回應率有 60%,
三千個家庭中有 60% 回覆了問卷。
我不知道今天
在現場有多少研究者,
但這種回應率實在太棒了。
在曼徹斯特若有這種回應率
就可以算是很大的成就,
何況是在敘利亞的衝突區。
這突顯出這類資訊
對那些家庭有多重要。
我還記得收到回覆的回卷時,
我們有多興奮和熱切。
那些家庭留下了數以百計的訊息──
大部份都非常正面且鼓舞人心。
但我最愛的是這一則:
「謝謝你們沒有忘記
我們和我們的孩子。」
這真的說明了將心理急救
遞送到家庭中的可行手段,
同時還可得到回饋。
想像一下套用其他手段
來複製這做法,
比如兒童牛奶配送、
或是女性衛生包、
甚至食物籃。
但是我們先把這帶到
離家近一點的地方,
因為難民危機
對我們每個人都有影響。
我們每天被統計數字
和照片給轟炸著。
那並不讓人意外,
因為上個月,
有超過一百萬難民抵達歐洲,
一百萬!
難民開始加入我們的社區,
他們變成我們的鄰居,
他們的孩子會跟
我們的孩子上同一間學校。
所以我們修改了傳單
以符合歐洲難民的需求。
我們把它們放上網,開放取用,
放在有大量難民湧入的區域,
比如,瑞士健康照顧
就把它上傳到他們的網站上。
才上傳 45 分鐘,
就有 343 次下載。
這顯示出,非常重要的是要
讓志工、醫生、及其他父母
能取得公開取用的心理急救訊息。
在 2013 年,我在難民營的帳篷中
坐在冰冷的硬地板上,
我在進行一個焦點團體訪談,
許多母親圍繞在我身邊。
我對面站著一個老女人,
有個看似 13 歲的女孩
躺在她身邊,
頭放在老女人的膝蓋上。
整過個程中女孩很安靜,
完全沒說話,
整個人蜷曲著,膝蓋靠向胸部。
在焦點團體訪談尾聲,
我正在感謝母親們花時間來,
老女人看著我,手指向那女孩,
對我說:「你能幫幫我們嗎……?」
我不太確定她期望我做什麼,
我微笑看著小女孩,
我用阿拉伯語說:
「Salaam alaikum. Shu-ismak?」
「你好,你叫什麼名字?」
她看著我,表情困惑,
完全在狀況外。
但接著她說:「赫魯爾。」
赫魯爾是寵物用的名字,
來自阿拉伯女性名字赫拉,
只會用來稱呼非常小的女孩。
那時,我了解到赫拉的
實際年齡很可能遠大於 13 歲。
結果赫拉是 25 歲,
且是三個孩子的媽。
對她的孩子來說,赫拉過去
是個有自信、聰明、活潑、
慈愛、關懷的母親,
但戰爭改變了一切。
她經歷過炸彈被投在她的小鎮上,
她經歷過爆炸。
當戰機在他們的樓房附近飛行,
投下炸彈,
她的孩子會尖叫,害怕那噪音,
赫拉會瘋狂地抓枕頭
來蓋住孩子的耳朵,
擋住噪音,
她自己則一直尖叫。
當他們到達難民營,
她知道他們終於得到某種安全了,
她完全退縮回去,
行為舉止回到孩童時期,
她完全排拒她的家庭、
她的孩子、她的先生。
赫拉就是再也無法承受了。
這是個養育的掙扎困境,
而結局很困苦。
但很讓人悲傷的是,這很常見。
經歷過武裝衝突和遷移的人,
會要面對嚴重的情緒掙扎。
那是我們都能懂的,
如果你在人生中有經過
讓你身心交瘁的時期,
如果你失去過
你非常在乎的人或物,
你要如何繼續承受下去?
你仍然能夠照顧
你自己和你的家庭嗎?
孩子生命中的前幾年,
對他們的身體和情緒
能否健康發展,是很關鍵的。
而那十五億人在經歷武裝衝突──
當中許多人加入了我們的社區──
我們不能視若無睹,
不能忽略那些經歷了
戰爭和遷移的人的需求。
我們得優先處理這些家庭的需求,
包括留在國內被迫遷移的人、
以及全世界的難民。
這些需求需要被優先處理,
由非政府組織人員、政策制訂者、
世界衛生組織、聯合國難民署、
以及我們每個人一同努力,
用我們在社會上的功能
來盡一份心力。
當我們能開始辨認出
衝突中每一張臉孔,
當我們能開始注意到
他們臉孔上錯綜複雜的情緒,
我們也就開始
將他們視為人類來看待了。
我們會開始看見這些家庭的需求,
這些需求是真正的人類需求。
當這些家庭需求能被優先處理,
在人道主義環境中
為孩童進行的干預手段,
將會重視和認可
家庭是支持孩童的最主要角色。
在全球及國際議程中,
家庭心理健康將會
大聲且清楚地發聲。
而孩童比較不會需要進入
重新安置國家中的
社會服務體制,
因為他們的家庭會
在那之前就提供支持。
我們也會比較開放、
比較歡迎、比較關懷、
也比較相信那些加入我們社區的人。
我們必須要停止戰爭,
我們需要打造一個世界,
讓孩童作的夢是飛機投下禮物,
而不是炸彈。
在我們阻止武裝衝突
在世界上猖獗之前,
家庭仍然會持續被迫遷移,
造成孩童變得脆弱。
但藉由改善養育和照顧者支援,
也許有可能減弱戰爭
對孩童及其家庭的心理困難
產生的影響。
謝謝大家。
(鼓掌)