What does it mean to spend our time well?
I spend a lot of my time
thinking about how to spend my time.
Probably too much --
I probably obsess over it.
My friends think I do.
But I feel like I kind of have to,
because these days,
it feels like little bits of my time
kind of slip away from me,
and when that happens, it feels like
parts of my life are slipping away.
Specifically,
it feels like little bits
of my time get slipped away
to various things like this,
like technology -- I check things.
I'll give you an example.
If this email shows up --
how many of you have gotten
an email like this, right?
I've been tagged in a photo.
When this appears,
I can't help but click on it right now.
Right? Because, like,
what if it's a bad photo?
So I have to click it right now.
But I'm not just going
to click "See photo,"
what I'm actually going to do
is spend the next 20 minutes.
(Laughter)
But the worst part is that I know
this is what's going to happen,
and even knowing
that's what's going to happen
doesn't stop me
from doing it again the next time.
Or I find myself in a situation like this,
where I check my email
and I pull down to refresh,
But the thing is that 60 seconds later,
I'll pull down to refresh again.
Why am I doing this?
This doesn't make any sense.
But I'll give you a hint
why this is happening.
What do you think makes
more money in the United States
than movies, game parks
and baseball combined?
Slot machines.
How can slot machines make all this money
when we play with such small
amounts of money?
We play with coins.
How is this possible?
Well, the thing is ...
my phone is a slot machine.
Every time I check my phone,
I'm playing the slot machine to see,
what am I going to get?
What am I going to get?
Every time I check my email,
I'm playing the slot machine,
saying, "What am I going to get?"
Every time I scroll a news feed,
I'm playing the slot machine to see,
what am I going to get next?
And the thing is that,
again, knowing exactly
how this works -- and I'm a designer,
I know exactly how
the psychology of this works,
I know exactly what's going on --
but it doesn't leave me with any choice,
I still just get sucked into it.
So what are we going to do?
Because it leaves us
with this all-or-nothing relationship
with technology, right?
You're either on,
and you're connected
and distracted all the time,
or you're off,
but then you're wondering,
am I missing something important?
In other words, you're either distracted
or you have fear of missing out.
Right?
So we need to restore choice.
We want to have
a relationship with technology
that gives us back choice
about how we spend time with it,
and we're going to need
help from designers,
because knowing this stuff doesn't help.
We're going to need design help.
So what would that look like?
So let's take an example that we all face:
chat -- text messaging.
So let's say there's two people.
Nancy's on the left
and she's working on a document,
and John's on the right.
And John suddenly remembers,
"I need to ask Nancy
for that document before I forget."
So when he sends her that message,
it blows away her attention.
That's what we're doing all the time,
bulldozing each other's attention,
left and right.
And there's serious cost to this,
because every time
we interrupt each other,
it takes us about 23 minutes, on average,
to refocus our attention.
We actually cycle through
two different projects
before we come back
to the original thing we were doing.
This is Gloria Mark's research
combined with Microsoft research,
that showed this.
And her research also shows
that it actually trains bad habits.
The more interruptions we get externally,
it's conditioning and training us
to interrupt ourselves.
We actually self-interrupt
every three-and-a-half minutes.
This is crazy.
So how do we fix this?
Because Nancy and John are in this
all-or-nothing relationship.
Nancy might want to disconnect,
but then she'd be worried:
What if I'm missing something important?
Design can fix this problem.
Let's say you have
Nancy again on the left,
John on the right.
And John remembers,
"I need to send Nancy that document."
Except this time,
Nancy can mark that she's focused.
Let's say she drags a slider and says,
"I want to be focused for 30 minutes,"
so -- bam -- she's focused.
Now when John wants to message her,
he can get the thought off of his mind --
because he has a need,
he has this thought,
and he needs to dump it out
before he forgets.
Except this time,
it holds the messages
so that Nancy can still focus,
but John can get the thought
off of his mind.
But this only works
if one last thing is true,
which is that Nancy needs to know
that if something is truly important,
John can still interrupt.
But instead of having constant
accidental or mindless interruptions,
we're now only creating
conscious interruptions,
So we're doing two things here.
We're creating a new choice
for both Nancy and John,
But there's a second, subtle thing
we're doing here, too.
And it's that we're changing
the question we're answering.
Instead of the goal of chat being:
"Let's design it so it's easy
to send a message" --
that's the goal of chat,
it should be really easy to send
a message to someone --
we change the goal to something
deeper and a human value,
which is: "Let's create the highest
possible quality communication
in a relationship between two people.
So we upgraded the goal.
Now, do designers
actually care about this?
Do we want to have conversations
about what these deeper human goals are?
Well, I'll tell you one story.
A little over a year ago,
I got to help organize a meeting
between some of technology's leading
designers and Thich Nhat Hanh.
Thich Nhat Hanh is an international
spokesperson for mindfulness meditation.
And it was the most amazing meeting.
You have to imagine -- picture a room --
on one side of the room,
you have a bunch of tech geeks;
on the other side of the room,
you have a bunch of long brown robes,
shaved heads, Buddhist monks.
And the questions were about
the deepest human values,
like what does the future
of technology look like
when you're designing
for the deepest questions
and the deepest human values?
And our conversation centered
on listening more deeply
to what those values might be.
He joked in our conversation
that what if, instead of a spell check,
you had a compassion check,
meaning, you might highlight a word
that might be accidentally abrasive --
perceived as abrasive by someone else.
So does this kind of conversation
happen in the real world,
not just in these design meetings?
Well, the answer is yes,
and one of my favorites is Couchsurfing.
If you didn't know,
Couchsurfing is a website
that matches people
who are looking for a place to stay
with a free couch, from someone
who's trying to offer it.
So, great service --
what would their design goal be?
What are you designing
for if you work at Couchsurfing?
Well, you would think
it's to match guests with hosts.
Right?
That's a pretty good goal.
But that would kind of be like
our goal with messaging before,
where we're just trying
to deliver a message.
So what's the deeper, human goal?
Well, they set their goal
as the need to create lasting,
positive experiences and relationships
between people who've never met before.
And the most amazing thing
about this was in 2007,
they introduced a way to measure this,
which is incredible.
I'll tell you how it works.
For every design goal you have,
you have to have
a corresponding measurement
to know how you're doing --
a way of measuring success.
So what they do is,
let's say you take two people who meet up,
and they take the number of days
those two people spent together,
and then they estimate how many
hours were in those days --
how many hours did
those two people spend together?
And then after they spend
that time together,
they ask both of them:
How positive was your experience?
Did you have a good experience
with this person that you met?
And they subtract
from those positive hours
the amount of time
people spent on the website,
because that's a cost to people's lives.
Why should we value that as success?
And what you were left with
is something they refer to as "net
orchestrated conviviality,"
or, really, just a net
"Good Times" created.
The net hours that would have never
existed, had Couchsurfing not existed.
Can you imagine how inspiring it would be
to come to work every day
and measure your success
in the actual net new contribution
of hours in people's lives
that are positive,
that would have never existed
if you didn't do what you were
about to do at work today?
Can you imagine a whole world
that worked this way?
Can you imagine a social network that --
let's say you care about cooking,
and it measured its success
in terms of cooking nights organized
and the cooking articles
that you were glad you read,
and subtracted from that the articles
you weren't glad you read
or the time you spent scrolling
that you didn't like?
Imagine a professional social network
that, instead of measuring its success
in terms of connections created
or messages sent,
instead measured its success in terms
of the job offers that people got
that they were excited to get.
And subtracted the amount of time
people spent on the website.
Or imagine dating services,
like maybe Tinder or something,
where instead of measuring the number
of swipes left and right people did,
which is how they measure success today,
instead measured the deep, romantic,
fulfilling connections people created.
Whatever that was for them, by the way.
But can you imagine a whole world
that worked this way,
that was helping you spend your time well?
Now to do this you also need a new system,
because you're probably thinking,
today's Internet economy --
today's economy in general --
is measured in time spent.
The more users you have,
the more usage you have,
the more time people spend,
that's how we measure success.
But we've solved this problem before.
We solved it with organic,
when we said we need
to value things a different way.
We said this is a different kind of food.
So we can't compare it
just based on price;
this is a different category of food.
We solved it with Leed Certification,
where we said this
is a different kind of building
that stood for different values
of environmental sustainability.
What if we had something
like that for technology?
What if we had something
whose entire purpose and goal
was to help create net new positive
contributions to human life?
And what if we could
value it a different way,
so it would actually work?
Imagine you gave this different
premium shelf space on app stores.
Imagine you had web browsers
that helped route you
to these kinds of design products.
Can you imagine how exciting it would be
to live and create that world?
We can create this world today.
Company leaders, all you have to do --
only you can prioritize a new metric,
which is your metric for net positive
contribution to human life.
And have an honest
conversation about that.
Maybe you're not
doing so well to start with,
but let's start that conversation.
Designers, you can redefine success;
you can redefine design.
Arguably, you have more power
than many people in your organization
to create the choices
that all of us live by.
Maybe like in medicine,
where we have a Hippocratic oath
to recognize the responsibility
and this higher value
that we have to treat patients.
What if designers had something like that,
in terms of this new kind of design?
And users, for all of us --
we can demand technology
that works this way.
Now it may seem hard,
but McDonald's didn't have salads
until the consumer demand was there.
Walmart didn't have organic food
until the consumer demand was there.
We have to demand
this new kind of technology.
And we can do that.
And doing that
would amount to shifting
from a world that's driven and run
entirely on time spent,
to world that's driven by time well spent.
I want to live in this world,
and I want this conversation to happen.
Let's start that conversation now.
Thank you.
(Applause)
ما الذي يعنيه "أن تقضي وقتك بشكل جيد" ؟
أنا أُمضي الكثير من وقتي
مُفَكراً كيف أُمضي وقتي.
ربما لوقت طويل --
من المحتمل أني مهووس بذلك.
أصدقائي يعتقدون أنني كذلك.
لكنني أشعر أني مضطر لذلك،
لأن هذه الأيام،
تبدو كما لو كان الوقت
ينفَلِتُ شيئا فشيئا مني،
وعندما يحدث ذلك،
فكأن أجزاء من حياتي تضيع.
خاصةً،
وأن البعض من وقتي يضيع
في أشياء متعددة مثل،
التكنولوجيا -- وأنا أتصفح الأشياء.
سأعطيكم مثالاً.
إذا أُرسِلَ لي بريد --
كم منكم من يحصل على بريد مثل هذا، صحيح؟
أُشيرَ لي في صورة.
عندما يظهر لي هذا،
فلا أتمَهَل، بل أضغط عليها مباشرة.
صحيح؟ لأن مثلاً ماذا لو أنها صورة سيئة؟
لذا فعلي أن أضغط عليها مباشرة
لكن أنا لن أضغط فقط علي زر "رؤية الصورة"
الذي سأفعله أنني
سأضيع الـ 20 دقيقة التالية
(ضحك)
لكن الأسوأ هو معرفتي أن هذا هو ما سيحدث،
وحتى معرفتي بالذي سيحدث
لن تمنعني من فعل ذلك في المرة القادمة
أو أن أجد نفسي في مَوقِف كهذا
عندما أتفَقَد بريدي وأسحب للتحديث
لكن الأمر أنني بعد 60 ثانية
سأسحب مرة أخرى للتحديث من جديد،
لماذا أفعل ذلك؟
فهذا بلا معنى،
لكن سأعطيكم تلميح
لسبب حدوث ذلك
برأيكم ما الذي يُدِر أمولاً
في الولايات المتحدة
أكثر من الأفلام،
الملاهي وكرة القاعدة معا؟
أجهزة القمار
كيف يمكن لأجهزة القمار
أن تَكسِب هذه الأموال
عندما نلعب بأموال قليلة هكذا؟
فنحن نلعب بالعملات المعدنية،
كيف يكون ذلك ممكناً؟
حسنا، الأمر هو ..
أن هاتفي هو جهاز قمار
في كل مرة أتفَقَد هاتفي،
فأنا ألعب القمار لأعرف
ما الذي سأحصل عليه؟
ما الذي سأحصل عليه؟
في كل مرة أتفَقَد فيها بريدي
أنا ألعب القمار
متسائلاً "ما الذي سأحصل عليه؟"
كل مرة أقوم بالتحديث
للحصول على أخبار جديدة
أنا ألعب بجهاز القمار لأرى
ما الذي سأحصل عليه تالياً؟
والشيء هو
ثانيةً، أنني أعرف كيف يعمل --
فأنا مُصَمم،
وأعلم تماما الأساس النفسِي لعمله،
أعلم تماما ما يحصل --
لكنه لا يَدَع لي أي خَيَار
لازلت منجذبا إليه،
إذاً ما الذي سنفعله؟
لأن هذا يجعلنا في علاقة الكل أو لا شيء
مع التكنولوجيا، أليس كذلك؟
فإما أن تستخدمها
وتكون متَصِل ومُشَتت طوال الوقت،
أو تكون غير متصل
وتظل تتساءل
هل يفوتني شيء هام؟
بكلمات أخرى أنت إما مُشَتت
أو خائف أن يفوتك شيء ما
أليس كذلك؟
ولذا علينا أن نستعيد خياراتنا
نحن نريد علاقة مع التكنولوجيا
تعطينا الخيار لنتحكم
في كيفية قضاء الوقت بإستخدامها،
وسنحتاج مساعدة المصممين
لأن مجرد معرفة ما ذكرته لا يُساعدنا
نحتاج تصميم يساعدنا،
إذن ما الذي يبدو عليه ذلك؟
لنأخذ مثلاً نواجهه جميعنا:
الدردشة -- المراسلات النصية
لنَقُل أن هناك إثنان من الناس
نانسي على اليسار
وهي تعمل على مستند ما،
وجون على اليمين
وجون فجأة تذكر
"أريد أن أسأل نانسي عن هذا المستند
قبل أن أنسى."
وبهذا عندما يرسل لها تلك الرسالة،
فإنها تخطف إنتباهها.
هذا هو ما نفعله طوال الوقت
نَجرِف إنتباه بعضنا البعض،
يساراً ويميناً.
وهناك ثمن غالٍ لهذا،
لأنه في كل مرة نٌقَاطِع بعضنا بعضاً
نحتاج 23 دقيقة، في المتوسط،
لإعادة تركيزنا.
لأننا ندور بين موضوع مختلفين
قبل أن نعود للشيء الأساسي
الذي كنا نقوم به.
هذا هو بحث جلوريا مارك
بالتعاون مع شركة مايكرسوفت للأبحاث،
والذي أظهر هذا.
وأظهر كذلك أن هذا يُرَبي العادات السيئة.
كلما زادت المقاطعات الخارجية،
كلما تكيفنا وتعودنا على مقاطعة أنفسنا.
نحن بالفعل نقاطع أنفسنا
كل ثلاث ونصف دقيقة.
هذا جنون.
إذن كيف يمكننا حَل هذا؟
لأن نانسي وجون هما في علاقة الكل أو لاشيء
نانسي ربما تريد أن تقطع إتصالها
لكن عندها ستقلق:
ماذا لو فاتها شيء مهم؟
التصميم يمكن أن يَحُل هذه المشكلة.
لنقل أن لدينا
نانسي ثانيةً على اليسار،
وجون على اليمين
وجون يتذكر
"أحتاج أن أرسل لنانسي ذاك المستند."
لكن هذه المرة،
نانسي تضع علامة أنها في حالة تركيز.
لنقل أنها كتبت في حالتها،
"أنا أريد التركيز لمدة 30 دقيقة"
هكذا -- بام -- تستطيع التركيز.
الآن وعندما يَوَد جون أن يرسل لها رسالة،
قد ينسى الفكرة التي تدور في عقله --
لأن لديه حاجة،
لديه تلك الفكرة،
الذي يحتاج لقولها قبل أن ينسى.
عدا أنه في هذه المرة،
أوقفت نانسي إستقبال الرسائل
ليكون بمقدورها التركيز،
لكن جون قد ينسى الفكرة.
لكن هذا سينجح إذا كان هناك شيء واحد صحيح،
وهو أن نانسي تحتاج أن تعرف
إذا كان هذا الشيء فعلاً مهم،
ولذا يستطيع جون أن يقاطعها.
لكن بدلاً من المقاطعات العارِضَة المستمرة
أو التي لا أهمية لها،
نحن بهذا نقاطع بشكل أكثر وعياً،
وبهذا فنحن نفعل شيئين هنا
نصنع خياراً جديداً بين نانسي وجون،
لكن هناك شيء ثانٍ، شيء مهم نفعله هنا، كذلك
وهو أننا غَيَرنا المشكلة
التي نحاول حلَّها.
فبدلاُ من كون الهدف من برامج الدردشة:
"لنصممه بطريقة تُسَهِل إرسال رسالة" --
هذا هو هدف برامج الدردشة،
أن يُسَهِل جدا إرسال رسالة لأحدهم --
غيرنا هدفنا إلى شيء أكثر عُمقا
وله قيمة إنسانية،
وهو: "لنصممه بأعلى جودة ممكنة للتواصل
بين اثنين من الناس.
فنحن طورنا الهدف.
الآن، هل يهتم المصممون فعلاً بهذا؟
هل نريد مناقشة
ماهية الأهداف الإنسانية الأكثر عُمقاً؟
حسناً، سأخبركم قصة ما.
منذ أكثر من سنة مضت،
كان عليّ المساعدة في تنظيم إجتماع ما
بين بعض مصممي التكنولوجيا الكِبار
و"ثيت نات هَانه".
"ثيت نات هانه" هو متحدث عالمي
عن التأمل الذهني.
وكان هذا أكثر إجتماع مذهل.
عليكم أن تتخيلوا -- تخيلوا غرفة --
في أحد جوانبها،
لديكم مجموعة من مهووسي التكنولوجيا;
وفي الناحية الأخرى من الغرفة،
لديكم مجموعة من أَرديَة بُنية طويلة،
رؤوس محلوقة، نُسّاك بوذيون.
والأسئلة كانت عن
القيم الإنسانية الأكثر عُمقا،
مثل، ما الذي سيكون عليه مستقبل التكنولوجيا
إذا قمتم بعمل تصميمات لحل المشاكل الصعبة
ومراعاة القيم الإنسانية المهمة؟
وارتكزت المحادثة على الإستماع بتركيز أكبر
لما يمكن أن تعنيه تلك القيم.
مازَحنا أثناء محادثتنا
لو أننا، بدلاً من "إختبار التهجئة"
كان لدينا "إختبار العاطفة"،
يعني، أنك ربما تُسلط الضوء
على كلمة مهينة غير مقصودة --
فيعتبرها شخص آخر مهينة.
فهل هذا يشبه المحادثة التي تحصل في الواقع،
ليس فقط في هذه الإجتماعات عن التصميم؟
حسناً، الإجابة هي نعم،
وواحد من مفضَلاتي هو "كاوتش سيرفينج".
إن كنتم لا تعرفون،
كواتش سيرفنج هو موقع على الانترنت
ويَصِل الناس
الذين يبحثون عن الإقامة في مكان
به أريكة شاغرة، بشخص يعرضها.
ولذا، هو يقدم خدمة ممتازة --
ما هو هدفهم في تصميم الموقع؟
ما الذي ستصممه
إن كنت تعمل في موقع كواتش سيرفنج؟
لعلك تفكر في تصميم يَصِل الضيف بالمُضِيف.
صحيح؟
هذا هدف جميل جداً.
لكن هذا مشابه نوعاً ما
لهدفنا من المحادثات من قبل،
حيث نحاول فقط إيصال رسالة.
لكن ما الهدف الإنساني الأعمق؟
حسنا، لقد جعلوا هدفهم
أن يصنعوا تجارب إيجابية دائمة وعلاقات
بين الناس الذين لم يتقابلوا من قبل أبداً
وأكثر شئ مذهل في هذا الأمر كان في 2007،
عندما خَلقوا طريقة لقياس هذا،
والذي كان مذهلاً.
سأخبركم كيف فعلوا ذلك.
لكل تصميم لديك هدف،
سيكون لديك مقياس للتوافق
لتراقب عملك --
طريقة لقياس مدى نجاحك.
لذا ما فعلوه هو،
لنقل أن لديك إثنين من الناس يتقابلان،
فهم سجلوا عدد الأيام
التي قضاها هذان الإثنان معا،
وبعد ذلك قاموا بحساب
عدد الساعات في تلك الأيام --
كم عدد الساعات
التي قضاها هذان الإثنان معا؟
وبعد قضاء هذا الوقت معاً،
سألوا كِلَيهما:
ما مدي إيجابية تجربتهما؟
هل كانت تجربتك جيدة مع الشخص الذي قابلته؟
وقاموا بالطرح من عدد الساعات الإيجابية تلك
الوقت الذي قضاه الناس على الإنترنت،
لأن هذا يأخذ من حياة الناس.
لم نُقَيم هذا على أنه نجاح؟
ما كنتم بصدده الآن
هو شيء يشيرون إليه على أنه
"شبكات العيش المشترك المتناغم"
أو بالفعل يسمونه فقط
شبكة "الأوقات السعيدة".
تلك الساعات التي لم تكن لِتُوجَد،
لولا وجود موقع كواتش سيرفنج.
هل بإمكانكم حتى تخيل كم هو مُلهِم
أن تذهبوا لعملكم كل يوم
لتُقَيموا نجاحكم
في شبكة واقعية تساهم في
خلق أوقات جديدة في حياة الناس
أوقات إيجابية
لم تكن لتُوجَد
إذا لم تكن تقوم بما تفعله اليوم؟
هل يمكنكم تخيل عالم يعمل بنفس الطريقة هذه؟
هل يمكنكم تخيل شبكة إجتماعية --
لنَقُل أنك تهتم بالطبخ،
وأن النجاح في مجال الطبخ يُقاس
بتنظيم ليالٍ للطبخ
وطبخ المأكولات التي أعجبتك عند قراءتها،
وطرح تلك التي لم تعجبك
أو الوقت الذي قضيته
وأنت تبحث بين ما لم يعجبك؟
تخيل شبكة إجتماعية إحترافية
التي وبدلاً من قياس نجاحها
على أساس الإتصال
أو إرسال رسالة
بدلاً من قياس نجاحها
على أساس الوظائف التي توفرها للناس
التي كانت موجودة قبلاً بوفرة
و اطرح الوقت الذي يُمضيه الناس على الموقع.
أو تخيل مواقع البحث عن شريك،
مثل (تيندر) أو ما شابه،
حيث بدلاً من حساب مرات مرور الناس
على ملفك الشخصي يمينا ويساراً،
والتي هي طريقة قياس النجاح اليوم،
بدلاً من ذلك نقيم النجاح بالعلاقات
الرومانسية العميقة المُرضية بين الناس
أياً كان ما يريدونه.
لكن هل بإمكانكم تخيل
عالم كامل يعمل بتلك الطريقة،
يساعدكم في قضاء أوقاتكم بشكل أمثَل؟
الآن لنفعل ذلك نحتاج لنظام جديد،
لأنكم ربما تفكرون
أن إقتصاد الإنترنت حالياً --
الإقتصاد كَكُل حالياً --
يُقَيَم بالوقت الذي نقضيه.
كلما زاد عدد المستخدمين،
كلما زاد الإستخدام،
كلما قضى الناس وقتاً أطول،
بهذه الطريقة نقيس النجاح حالياً.
لكن نحن حللنا هذه المشكلة قبلاً.
حللناها بالمواد العضوية،
عندما قررنا أننا نحتاج
لتقييم الأشياء بطريقة مختلفة.
قُلنا أن هذا نوع مختلف من الطعام.
وبهذا لا يمكن مقارنته فقط على أساس السعر;
أصبح لدينا تصنيف مختلف للطعام.
حللناها بـ "شهادة ليد"
( في الهندسة الصديقة للبيئة)
عندما قُلنا هذا نوع مختلف من المباني
على أساس معايير الحفاظ على البيئة.
ماذا لو أصبح لدينا شيء مماثل
في التكنولوجيا؟
ماذا لو لدينا شيء الغرض والهدف منه
هو مساعدة الناس لخَلق
صِلات جديدة إيجابية في حياة الإنسان؟
وماذا لو اختلفت طريقة تقييمنا للأشياء،
لتعطي الثمرة المرجوة؟
تخيل أنك أعطيت
المساحات مدفوعة الثمن في متجر التطبيقات.
تخيل لو أصبح لديك المتصفح
الذي يساعدك علي الوصول
لكل أنواع التطبيقات.
هل بإمكانك تصور كم هو مثير
إنشاء هذا العالم والعيش فيه؟
بإمكاننا إنشاء هذا العالم اليوم.
يا رؤساء الشركات، كل ما عليكم فعله --
تستطيعون إعطاء الأولوية لمعايير جديدة،
تكون معايير
لشبكة للتواصل بإيجابية بين الناس.
قوموا بعمل مناقشات صادقة عن هذا الأمر.
ربما لن تكون البداية واعدة،
لكن لنبدأ تلك النقاشات.
المصممين بإمكانكم إعادة تعريف النجاح;
بإمكانكم إعادة تعريف التصميم.
جدلياً لديكم سلطة أكبر من غيركم
في مؤسساتِكم
لخلق خيارات نعتمد عليها في حياتنا.
ربما مثل الطب،
حيث لدينا "قَسَم أبقراط"
لتَقدير المسئولية والقِيَم العُليا
التي لدينا لعلاج المرضى.
ماذا لو أصبح لدى المصممين شيء كهذا،
من أجل إيجاد نوع جديد من التصميم؟
والمستخدمين، لنا جميعا أقول --
نستطيع أن نطلب
تكنولوجيا تعمل بهذه الطريقة.
ربما يبدو الأمر صعباً حالياً،
لكن في "ماكدونلدز"
لم يُقَدِموا السلطة حتى طلبها المستهلكون.
"والمرت" لم يكن لديهم طعام عضوي
حتى طلبه المستهلكون منهم.
علينا أن نُطالِب
بهذا النوع الجديد من التكنولوجيا.
وبإمكاننا فِعل ذلك.
وبفعل ذلك
بإمكاننا تغيير مسار العالم القائم على
الإعتماد على قضاء الوقت،
إلى عالم يقضي الوقت بشكل جيد.
أريد أن أحيا في هذا العالم،
وأريد أن نتناقش عن هذا الأمر.
ولنبدأ نقاشنا من الآن.
شكراً لكم.
(تصفيق)
Co znamená trávit dobře čas?
Já trávím spoustu času
přemýšlením nad tím,
jak mám trávit čas.
Možná až moc.
Jsem tím asi posedlý.
To říkají moji přátelé.
Já si však myslím, že vlastně musím,
protože v dnešní době se mi zdá,
že mi okamžiky jaksi protékají mezi prsty
a cítím, jako by mi s nimi
pokaždé zmizel kousek mého života.
Konkrétně mám pocit,
že mi ty chvilky kradou věci
jako jsou třeba technologie -
pořád něco kontroluji.
Uvedu příklad.
Když na vás vyskočí tento e-mail -
kolik z vás už dostalo takový e-mail?
Někdo mě označil na fotce.
Když na mě toto vyskočí,
neudržím se a musím
to hned rozkliknout.
Protože co když je ta fotka trapná?
Takže na to musím hned kliknout.
Ale u toho kliknutí to neskončí,
ve skutečnosti tam strávím
dalších 20 minut.
(smích)
Ale co je nejhorší,
já vím, že to tak bude,
a i když vím, co se stane,
nezabrání mi to i příště kliknout.
Nebo jsem v této situaci:
kontroluji e-maily
a potáhnutím dolů je aktualizuji.
Ale co se nestane:
o minutu později znovu potáhnu,
abych je aktualizoval.
Proč to dělám?
Vždyť to nedává žádný smysl.
Napovím vám, proč se toto děje.
Co podle vás vydělává
ve Spojených státech víc
než kina, zábavní centra
a baseball dohromady?
Automaty.
Jak mohou automaty
vydělávat takové peníze,
když tam házíme jen drobné?
Hrajeme přece s mincemi.
Jak je to možné?
Věc se má tak, že...
můj telefon je automat.
Pokaždé, když ho vezmu do ruky,
hraji automaty, abych zjistil, co vyhraji.
Co získám?
Pokaždé, když kontroluji e-mail,
hraji automaty a ptám se: "Co vyhraji?"
Pokaždé, když listuji příspěvky,
hraji automaty, abych zjistil,
co dalšího ještě vyhraji.
A jde o to, že zas,
i když přesně vím, jak to funguje,
a já jsem designér,
přesně rozumím, co za tím je,
vím přesně, co se děje,
ale ani tak nemám na výběr,
stejně mě to pohltí.
Tak co s tím budeme dělat?
Protože máme jen dvě možnosti:
buď všechny technologie, nebo žádné.
Buď jste online,
neustále připojení a rozptylovaní,
anebo jste offline,
ale pak si říkáte:
"Nepřijdu o něco důležitého?"
Jinak řečeno, buď jste vyrušováni,
nebo se bojíte, že vám něco unikne.
Je to tak?
Takže musíme znovu zavést možnost volby.
Chceme mít takový vztah k technologiím,
který nám vrátí možnost si zvolit,
jak s nimi budeme trávit čas,
a k tomu budeme potřebovat
pomoc designérů,
protože rozumět tomu nám nestačí.
Budeme potřebovat lepší design.
Jak by to mělo vypadat?
Pojďme se podívat na příklad,
který všichni známe:
chat - textové zprávy.
Vezměme si dvě osoby.
Nancy je nalevo a pracuje na dokumentu
a John je napravo.
A John si najednou vzpomene:
"Musím Nancy poprosit o ten dokument,
než na to zapomenu."
A jakmile jí tu zprávu pošle,
odvede tím její pozornost.
Tohle si děláme pořád,
bezohledně se rozptylujeme.
A přijde nás to dost draho,
protože po každém vyrušení
nám trvá průměrně 23 minut,
než se začneme znovu soustředit.
Ve skutečnosti se zastavíme
nad dvěma jinými úkoly,
než se vrátíme k tomu,
co jsme původně dělali.
Prokazuje to výzkum Glorie Markové
společně se výzkumem Microsoftu.
A její výzkum také ukazuje,
že to dokonce posiluje špatné návyky.
Čím častěji nás vyrušuje okolí,
tím máme větší tendenci
rozptylovat sami sebe.
Ve skutečnosti sami sebe vyrušíme
jednou za tři a půl minuty.
To je šílené!
Jak to tedy napravit?
Protože Nancy a John řeší dilema
"všechno, nebo nic",
Nancy by se chtěla odpojit,
ale potom by měla starost:
"Co když mi něco důležitého unikne?"
Design dokáže tento problém vyřešit.
Řekněme, že máme zase
Nancy nalevo a Johna napravo.
A Johna napadne:
"Musím poslat Nancy ten dokument."
Ale tentokrát může Nancy dát najevo,
že se soustředí.
Řekněme, že na stupnici nastaví:
"Potřebuji se 30 minut soustředit",
a je to - může se soustředit.
Když jí teď John pošle zprávu,
může si ten úkol v duchu odškrtnout,
protože to potřeboval, napadlo ho to
a musel to vyřešit, než na to zapomene.
Ale teď čeká ta zpráva ve frontě,
aby se Nancy mohla dále soustředit,
ale John už na to může
klidně přestat myslet.
Tohle však může fungovat,
jen pokud je splněna ještě jedna věc,
totiž když bude Nancy vědět,
že ji i přesto může John vyrušit
v opravdu naléhavé záležitosti.
Ale místo sledu neustálých,
náhodných a zbytečných vyrušení
teď vyrušujeme, jen když je potřeba.
Takže tu jde o dvě věci.
Jednak dáváme Nancy i Johnovi
novou možnost volby.
Ale pak je tu ještě jedna drobnost.
A to, že měníme otázku,
na kterou odpovídáme.
Místo toho, aby cílem bylo
navrhnout chat tak,
aby bylo snadné poslat zprávu -
to je cílem té aplikace,
mělo by být opravdu snadné
poslat někomu zprávu -
měníme cíl v něco hlubšího,
co má i lidskou hodnotu,
totiž vytvořit co
nejkvalitnější komunikaci
ve vztahu mezi dvěma lidmi.
Takže jsme si stanovili vyšší cíl.
Jenže zabývají se vůbec
designéři něčím takovým?
Chceme diskutovat o tom,
jaké jsou tyto hlubší lidské cíle?
Řeknu vám jeden příběh.
Asi tak před rokem a něco
jsem pomáhal organizovat setkání
několika předních technologických
designérů s Thich Nhat Hanhem.
Thich Nhat Hanh je mezinárodním
představitelem mindfulness meditace.
A bylo to úžasné setkání.
Jen si to představte:
na jedné straně místnosti
máte skupinu ajťáků,
a na druhé straně
dlouhé hnědé hábity, oholené hlavy,
skupinu budhistických mnichů.
A otázky se týkaly
nejhlubších lidských hodnot,
jako jak má vypadat
budoucnost technologií,
pokud design bere v úvahu
nejhlubší otázky a lidské hodnoty.
A během naší diskuze
jsme začali pozorněji naslouchat,
jaké by ty hodnoty měly být.
Thich Nhat Hanh žertoval:
Co kdyby místo kontroly pravopisu
byla kontrola vnímání významu,
která by podtrhla slovo,
které by bylo nevhodné -
mohlo by se třeba někoho dotknout.
Ale vedou se tyto diskuze
i v běžném životě,
nejen na těchto setkáních designérů?
Odpověď je ano
a mým oblíbeným příkladem je Couchsurfing.
Pokud Couchsurfing neznáte,
je to webová stránka,
jež spojuje lidi, kteří hledají ubytování
v bytě s volným gaučem,
s lidmi, kteří ten volný gauč nabízejí.
Takže, skvělá služba -
co by tady mělo být cílem designu?
O jaký design vám jde,
když děláte pro Couchsurfing?
Asi si myslíte, že je to najít hostům
zprostředkovatele ubytování, že?
To je docela dobrý cíl.
Ale to se podobá tomu
předchozímu cíli u chatování,
kde jsme se snažili jen doručit zprávu.
Tak jaký je ten hlubší, lidský cíl?
Oni si svůj cíl stanovují jako potřebu
vytvářet dlouhodobé
pozitivní zážitky a vztahy
mezi lidmi, kteří se doposud neznali.
A nejúžasnější na tom je,
že v roce 2007 zavedli způsob,
jak to měřit,
což je neuvěřitelné.
Takže jak to funguje:
Pro každý designový cíl
musíte mít odpovídající metriku,
abyste věděli, jak si vedete,
způsob, jak měřit úspěch.
Dělají to takhle:
Představte si dva lidi, kteří se potkají,
a oni vezmou počet dnů,
které tito dva spolu strávili,
a potom odhadnou,
kolik to asi bylo hodin -
kolik hodin strávili tito dva lidé spolu.
A potom, co spolu tento čas strávili,
se jich obou zeptají:
Jak pozitivně vnímáte tuto zkušenost?
Jste rádi, že jste tuto osobu poznali?
A od těchto pozitivních hodin odečtou čas,
který lidé strávili procházením webu,
protože z toho v životě člověk nic nemá.
Proč bychom to měli považovat za přínosné?
A tomu, co vám zbyde,
říkají "čistá organizovaná družnost"
nebo chcete-li čistý "dobře strávený čas".
Čistý čas, který by vůbec neexistoval,
nebýt Couchsurfingu.
Představte si, jak inspirující by bylo,
kdybyste každý den přišli do práce
a měřili svůj úspěch
skutečným čistým obohacením
lidských životů v hodinách,
které jsou pozitivní,
které by neexistovaly,
kdybyste neudělali to,
co jste dnes v práci měli udělat.
Dokážete si představit,
že by takto fungoval celý svět?
Umíte si představit sociální síť, která...
řekněme, že vás baví vaření...
která by měřila svůj úspěch podle
uspořádaných gastro večírků
a kuchařských článků,
které byste označili jako přínosné,
mínus počet článků
vámi označených za nezajímavé,
nebo čas, kdy listujete těmi,
které se vám nelíbí?
Představte si profesionální sociální síť,
která by měřila svůj úspěch
nikoliv počtem nových kontaktů
nebo odeslaných zpráv,
ale hodnotila by ho na základě toho,
kolik lidé dostali pracovních nabídek,
ze kterých byli opravdu nadšení.
A odečetla by od toho čas,
který lidé strávili na samotném webu.
Nebo si představte seznamku,
třeba něco jako Tinder,
kde by místo měření počtu potáhnutí
doleva nebo doprava,
což je způsob, jakým měří úspěch dnes,
měřili hluboká, romantická
a naplňující propojení,
která lidé vytvořili.
Ať už to pro ně, mimochodem,
znamená cokoliv.
Ale umíte si představit celý svět,
který takto funguje,
který vám pomáhá trávit váš čas hodnotně?
K tomu je také potřeba nový systém,
protože si asi myslíte,
že dnešní ekonomika internetu,
dnešní ekonomika obecně,
se měří stráveným časem.
Čím víc máte uživatelů,
čím větší máte návštěvnost,
tím víc času tam lidé stráví.
Takhle měříme úspěch.
Ale tento problém je již vyřešen.
Vyřešili jsme ho díky bio potravinám,
kdy jsme řekli, že je třeba
nahlížet na hodnotu věcí jinak.
Zařadili jsme je do jiné kategorie.
Takže je nelze srovnávat jen podle ceny.
Tohle je jiný druh potravin.
Vyřešili jsme to díky certifikaci LEED,
kdy jsme řekli,
že tohle je jiný druh staveb,
který představuje jiné hodnoty
udržitelné ochrany životního prostředí.
Co kdybychom měli něco podobného
i v oblasti technologií?
Co kdybychom měli něco,
jehož jediným účelem a cílem
by bylo pomáhat vytvářet čistá nová
pozitivní obohacení lidského života?
A co kdybychom to dokázali
doopravdy ocenit,
aby to skutečně fungovalo?
Představte si, že by pro to byly vyhrazeny
horní příčky v app storech,
že by vás internetové prohlížeče směrovaly
k těmto druhům designových produktů.
Umíte si představit, jak vzrušující
by bylo v takovém světě žít a tvořit ho?
My tento svět můžeme tvořit už dnes.
Manažeři firem,
jediné, co musíte udělat...
jenom vy můžete dát
prioritu novým metrikám,
podle vašich měřítek čistých
pozitivních přínosů pro lidský život.
Začněme se o tom otevřeně bavit.
Možná se vám to tolik nedaří,
ale pojďme se o tom začít bavit.
Designéři, vy můžete nově vymezit,
co znamená úspěch.
Můžete předefinovat design.
Vy máte zřejmě větší moc
než mnozí lidé ve vaší organizaci
dávat nám na výběr možnosti,
kterými se máme všichni řídit.
Možná jako v medicíně,
kde máme Hippokratovu přísahu,
kterou uznáváme odpovědnost
a tu vyšší hodnotu,
že máme léčit ve prospěch pacientů.
Co kdyby designéři měli něco takového,
ve smyslu tohoto nového směru v designu?
A uživatelé, my všichni,
můžeme vyžadovat technologie,
které fungují tímto způsobem.
Teď se to může zdát obtížné,
ale McDonald's neprodával saláty,
dokud si je zákazníci nevyžádali.
Walmart nenabízel bio potraviny,
dokud si je zákazníci nevyžádali.
Musíme vyžadovat
tento nový druh technologií.
A to můžeme.
A díky tomu můžeme proměnit svět,
který je plně řízený a ovládaný
stráveným časem,
ve svět, který je řízený
dobře stráveným časem.
Já chci žít v takovém světě
a chci, abychom otevřeli tuto diskuzi.
Pojďme se o tom začít bavit hned teď.
Děkuji.
Was heißt es,
seine Zeit sinnvoll zu nutzen?
Ich verbringe viel Zeit
mit Nachdenken darüber,
wie ich meine Zeit nutzen sollte.
Wahrscheinlich zu viel -- fast zwanghaft.
Das denken jedenfalls meine Freunde.
Aber ich denke, dass ich das muss.
Denn es scheint mir, dass meine
Zeit gerade oft einfach verrinnt
und dass damit auch Teile
meines Lebens einfach verrinnen.
Das gilt besonders
für kurze Zeitabschnitte,
die für sowas draufgehen:
Technologie -- ich schaue Sachen nach.
Ein Beispiel:
Wenn diese E-Mail aufblinkt ...
Wie viele von Ihnen haben
schon solch eine E-Mail erhalten?
Ich wurde auf einem Foto markiert.
Wenn das hier angezeigt wird,
dann muss ich es einfach sofort anklicken.
Denn was, wenn ich
schrecklich darauf aussehe?
Ich muss es also sofort anklicken.
Aber ich klicke nicht nur auf "Ansehen".
Eigentlich entscheidet der Klick
über die nächsten 20 Minuten.
(Lachen)
Das Schlimmste ist aber:
Ich weiß, dass das passieren wird.
Doch auch dieses Wissen
hält mich davon nicht ab,
immer wieder das Gleiche zu tun.
Oder diese Situation:
Ich rufe Mails ab und scrolle
zur Aktualisierung nach unten.
Das Problem ist:
Nach 60 Sekunden scrolle ich
wieder nach unten.
Warum?
Das ergibt doch überhaupt keinen Sinn.
Aber ich verrate Ihnen, warum das so ist.
Was meinen Sie,
was in den USA mehr einbringt
als Filme, Freizeitparks
und Baseball zusammen?
Spielautomaten.
Wie können die so viel einbringen,
obwohl mit wenig Geld gespielt wird?
Wir spielen mit Münzen.
Wie ist das möglich?
Es ist so:
Mein Handy ist ein Spielautomat.
Immer wenn ich auf mein Handy schaue,
spiele ich, um zu sehen,
was für mich drin ist.
Was kriege ich?
Jedes Mal, wenn ich Mails abrufe,
spiele ich am Automaten
und denke: "Was kriege ich"?
Wann immer ich Schlagzeilen durchscrolle,
spiele ich am Automaten, um zu sehen,
was ich als Nächstes kriege.
Und das Problem ist:
Ich weiß als Designer auch hier genau,
wie das funktioniert.
Ich kenne die Psychologie dahinter.
Mir ist das alles bewusst,
aber ich habe keine Wahl,
ich werde trotzdem da hineingezogen.
Was also machen wir?
Bei Technologie bleibt uns nur die Wahl
zwischen "Alles" oder "Nichts".
Entweder alles:
Man ist immer vernetzt und abgelenkt.
Oder nichts.
Aber dann fragt man sich:
Verpasse ich etwas Wichtiges?
Mit anderen Worten,
man ist entweder abgelenkt
oder in Sorge, etwas zu verpassen.
Oder nicht?
Wir müssen wieder
echte Wahlmöglichkeiten einführen.
Wir wollen Technologie so,
dass wir Entscheidungen
über unsere Zeit damit treffen können.
Und da brauchen wir Hilfe von Designern,
denn das alles zu wissen, hilft nicht.
Design muss uns helfen.
Wie würde das aussehen?
Ein Beispiel, das wir alle kennen:
Chat, Kurznachrichten.
Nehmen wir zwei Leute.
Nancy links arbeitet an einem Dokument.
John ist hier rechts.
Plötzlich fällt John ein:
"Ich muss Nancy um das Dokument
bitten, bevor ich es vergesse."
Er schreibt sie also an,
und ihre Konzentration ist dahin.
Das machen wir alle ständig:
Konzentration zunichtemachen --
immer wieder.
Und das hat ernsthafte Folgen.
Denn jedes Mal,
wenn wir unterbrochen werden,
braucht es im Durchschnitt 23 Minuten,
bis wir wieder konzentriert sind.
Wir gehen zwei
verschiedene Projekte durch,
bis wir wieder bei
der eigentlichen Aufgabe sind.
Forschung von Gloria Mark und Microsoft
hat das ergeben.
Ihre Forschung zeigt auch, dass es
zu schlechten Gewohnheiten kommt.
Je mehr Unterbrechungen von außen kommen,
desto mehr unterbrechen wir
uns auch selbst.
Das passiert alle 3,5 Minuten.
Das ist Wahnsinn.
Was tun wir dagegen?
Nancy und John haben nur
die Alles-oder-Nichts-Wahl.
Nancy würde gerne offline gehen,
aber sie macht sich Sorgen:
Was, wenn ich etwas Wichtiges verpasse?
Mit Design lässt sich das Problem lösen.
Sagen wir, Nancy ist wieder links,
John rechts.
John fällt ein: "Ich muss Nancy
[um das Dokument bitten]."
Nur diesmal gibt Nancy an,
dass sie sich konzentriert.
Sagen wir, sie schreibt in ein Feld:
"Ich will mich 30 Min. konzentrieren"
und - zack - Konzentration.
Wenn John ihr nun schreiben will,
dann kann er das gleich erledigen,
denn das muss er, er denkt gerade daran,
er muss es erledigen,
bevor er es vergisst.
Nur diesmal wird
die Nachricht zurückgehalten,
damit Nancy sich konzentrieren kann.
John kann es aber trotzdem erledigen.
Das funktioniert aber nur
unter einer Bedingung.
Nancy muss Bescheid bekommen,
wenn etwas wirklich wichtig ist.
Dann kann John sie unterbrechen.
Statt ständiger zufälliger oder
gedankenloser Unterbrechungen
schaffen wir nun bewusste Unterbrechungen.
Wir tun also zweierlei:
Wir schaffen Wahlmöglichkeiten
für Nancy und auch John.
Aber es gibt noch eine zweite,
unauffällige Kleinigkeit.
Wir ändern die Frage, die wir beantworten.
Das Ziel der Nachrichten ist nicht mehr:
"Auslegung auf einfaches
Versenden von Nachrichten"
Das ist bis jetzt das Ziel:
Es soll sehr einfach sein,
jemanden zu kontaktieren.
Wir machen das Ziel
tiefgründiger und menschlicher:
"Auslegung auf bestmögliche
Qualität der Kommunikation",
in der Beziehung zwischen zwei Menschen.
Wir haben das Ziel also verbessert.
Interessieren sich Designer für all das?
Wollen wir darüber sprechen,
was tiefere, menschlichere Ziele sind?
Dazu eine Geschichte:
Vor gut einem Jahr
durfte ich ein Treffen mitorganisieren.
Es kamen führende Technologiedesigner
und Thich Nhat Hanh.
Letzterer ist internationaler Vertreter
der Achtsamkeitsmeditation.
Das Treffen war unglaublich.
Stellen Sie sich einen Raum vor:
auf der einen Seite Technologie-Nerds
auf der anderen Seite
lange braune Kutten, rasierte Köpfe --
buddhistische Mönche.
Die Fragen drehten sich um
die wichtigsten menschlichen Werte.
Wie sieht die Zukunft der Technologie aus,
wenn man sie auf die
tiefgründigsten Fragen auslegt,
auf menschliche Grundwerte?
Das Gespräch ging darum,
sich genauer darauf zu konzentrieren,
was diese Werte sein könnten.
Er machte dabei einen Witz:
Statt Rechtschreibprüfung
könnte man
eine "Mitgefühlsprüfung" machen.
Man könnte Wörter markieren,
die als grob aufgefasst werden könnten.
Gibt es diese Art von Gespräch wirklich,
nicht nur bei Design-Meetings?
Die Antwort lautet: Ja.
Eines meiner Lieblingsbeispiele
dafür ist Couchsurfing.
Falls Sie das nicht kennen:
Es ist eine Website,
die Leute zusammenbringt,
die eine Unterkunft suchen,
auf einer freien Couch,
bei jemandem, der sie anbietet.
Ein tolles Angebot also --
was ist wohl das Ziel dahinter?
Mit welchem Ziel geht man vor,
wenn man bei Couchsurfing arbeitet?
Man denkt erst, es geht darum,
Gäste zu Gastgebern zu bringen.
Oder nicht?
Das ist ein gutes Ziel.
Aber das wäre wie
das erste Ziel von vorhin,
wo es nur um das Versenden
von Nachrichten ging.
Was ist das tiefere, menschliche Ziel?
Sie setzen sich das Ziel,
nachhaltige, positive Erfahrungen
und Beziehungen zu schaffen,
und das zwischen Unbekannten.
Das Beste daran kam 2007:
Eine Möglichkeit, das zu messen.
Das ist unglaublich.
Ich erkläre es Ihnen.
Bei jedem Design-Ziel braucht man
eine entsprechende Maßeinheit,
um die Leistung zu beurteilen,
um den Erfolg zu messen.
Sie machen das so:
Zwei Menschen treffen sich.
Dann nehmen sie
die gemeinsam verbrachten Tage
und schätzen die Stunden:
Wie viele Stunden hatten
die zwei Menschen zusammen?
Und nach dieser gemeinsamen Zeit
werden beide gefragt:
Wie positiv war die Erfahrung?
Hatten Sie gute Erfahrungen
mit diesem Menschen?
Von den positiven Stunden
wird die Zeit abgezogen,
die auf der Website verbracht wurde.
Denn das ist eine zeitliche
Investition für die Leute.
Warum sollte das als Erfolg zählen?
Was dann bleibt,
nennen wir
"gesteuertes Nettobeisammensein",
oder einfach das Netto der
geschaffenen "Guten Zeit" --
die Nettostunden, die es
ohne Couchsurfing nie gegeben hätte.
Können Sie sich vorstellen,
wie inspirierend es wäre,
auf der Arbeit Erfolg
in Form der Nettostunden
im Leben der Menschen,
die positiv sind
und die es ohne Ihre tägliche Arbeit
nie gegeben hätte, zu messen?
Können Sie sich eine Welt vorstellen,
die so funktionieren würde?
Können Sie sich
ein soziales Netzwerk vorstellen,
das -- sagen wir beim Kochen --
Erfolg misst, nach Abenden,
die organisiert wurden,
und nach Kochartikeln,
die Sie gerne gelesen haben
und davon die Artikel abzieht,
die Sie bereut haben,
oder die Zeit, die Sie verscrollt haben?
Stellen Sie sich ein Berufsnetzwerk vor,
das den Erfolg nicht über
geschaffene Verbindungen misst
oder über versendete Nachrichten,
sondern über Stellenangebote,
über die die Menschen sich freuten.
Davon abgezogen wird die Zeit,
die auf der Website verbracht wurde.
Stellen Sie sich eine Partnerbörse vor,
Tinder oder Ähnliches,
wo nicht das Durchklicken gemessen wird
-- so ist es heute --
sondern tiefe, romantische, erfüllende
Verbindungen zwischen Menschen --
was immer diese darunter verstehen.
Können Sie sich eine Welt vorstellen,
die so funktionieren würde,
die Ihnen hilft, Ihre Zeit
sinnvoller zu nutzen?
Dafür wäre auch ein neues System nötig.
Sie denken wahrscheinlich,
die Internetwirtschaft heute,
allgemein die Wirtschaft heute,
wird in Zeit gemessen.
Je mehr Nutzer,
desto mehr Nutzung,
desto mehr Zeit,
so wird Erfolg gemessen.
Aber dieses Problem
haben wir schon gelöst --
mit Bio-Produkten.
Wir beschlossen, Dinge anders zu bewerten.
Es ist eine andere Art von Lebensmitteln,
deshalb reicht Preisvergleich nicht.
Es ist eine andere Kategorie.
Das LEED-Zertifikat war eine Lösung.
Da sagten wir: Es ist
eine andere Art von Gebäude,
die für andere Werte steht,
die der Nachhaltigkeit.
Was, wenn wir so etwas
für Technologie hätten --
etwas, dessen Sinn und Zweck es ist,
positive Nettobeiträge
zu menschlichem Leben zu fördern,
und wenn wir das
anders wertschätzen könnten,
damit das funktioniert?
Stellen Sie sich vor, es gäbe
ein Premium-Regal in App-Stores;
Browser, die Sie
zu solchen Produkten leiten.
Können Sie sich vorstellen, wie aufregend
es wäre, solch eine Welt zu schaffen?
Wir können solch eine Welt heute schaffen.
An die Führungskräfte: Sie müssen nur ...
Nur Sie können einem neuen System
Priorität beimessen --
ein Messsystem für positive Nettobeiträge
für menschliches Leben --
und ehrliche Gespräche dazu führen.
Das funktioniert vielleicht nicht sofort,
aber beginnen wir mit den Gesprächen.
An die Designer: Sie können
Erfolg und Design neu definieren.
Sie haben vielleicht mehr Macht
als viele Leute in Ihrer Organisation,
Wahlmöglichkeiten zu schaffen,
die uns alle leiten und lenken --
vielleicht wie in der Medizin
mit dem hippokratischen Eid,
der die Verantwortung und Anerkennung,
gegenüber dem Patienten ausdrückt.
Was, wenn Designer so etwas hätten,
was dieses neue Design betrifft?
Und an uns Nutzer:
Wir können fordern,
dass Technologie so funktioniert.
Das scheint vielleicht schwierig.
Aber bei McDonalds gab es keinen Salat,
bis die Nachfrage da war.
Bei Walmart gab es keine Bio-Lebensmittel,
bis die Nachfrage da war.
Wir müssen diese neue Art
von Technologie fordern.
Und das können wir.
Wenn wir das machen,
verwandelt sich die Welt,
die nur regiert wird,
durch Zeit, die verrinnt,
in eine Welt, die durch
sinnvoll genutzte Zeit regiert wird.
In so einer Welt will ich leben,
und ich möchte dieses Gespräch führen.
Beginnen wir jetzt damit.
Danke.
(Beifall)
¿Qué significa
pasar nuestro tiempo bien?
Paso mucho de mi tiempo
pensando en cómo pasar el tiempo.
Quizá demasiado, quizá
me obsesiono con esto.
Mis amigos piensan que sí.
Pero siento como si lo tuviera
que hacer, porque en estos días,
siento que algo de tiempo se me va,
y cuando eso sucede, parece que parte
de mi vida se me está escapando.
Específicamente,
es como que el tiempo se me va
en varias cosas como esta,
como la tecnología, verifico cosas.
Pondré un ejemplo.
Si este mensaje aparece,
¿cuántos han recibido un correo así?
Me han etiquetado en una foto.
Cuando esto aparece,
tengo que hacer clic ahí
en este preciso momento.
¿Sí? Porque, ¿y si es una mala foto?
Así que tengo que hacer clic
en ese momento.
Pero no solo haré clic en "Ver foto"
lo que realmente haré es pasar
ahí los próximos 20 minutos.
(Risas)
Pero lo peor de todo es saber
que esto es lo que va a pasar,
y aun sabiendo que es lo que va a ocurrir
no me impide hacerlo
nuevamente la próxima vez.
O me encuentro
en una situación como esta,
donde puedo comprobar mi correo
y voy hacia abajo para actualizar,
Pero la cosa es que tras 60 segundos,
iré hacia abajo para actualizar de nuevo.
¿Por qué estoy haciendo esto?
Esto no tiene ningún sentido.
Pero daré una pista por qué ocurre esto.
¿Qué creen que mueve
más dinero en EE.UU.
que las películas, parques de diversiones
y el béisbol combinado?
Las máquinas tragamonedas.
¿Cómo pueden las máquinas
tragamonedas hacer todo este dinero
cuando jugamos con esas
pequeñas cantidades de dinero?
Jugamos con monedas.
¿Cómo es esto posible?
Bueno, la cosa es...
mi teléfono es una máquina tragamonedas.
Cada vez que reviso mi teléfono,
juego a la máquina tragamonedas para ver,
qué voy a conseguir.
Qué voy a conseguir,
cada vez que verifico mi correo,
juego con el tragamonedas,
preguntándome: "¿Qué conseguiré?"
Cada vez que me desplazo
a un servicio de noticias,
juego al tragamonedas para ver,
qué voy a conseguir.
Y la cosa es que,
aun sabiendo exactamente
cómo funciona esto, y soy diseñador,
sé exactamente cómo funciona
la psicología de esto.
Sé exactamente qué está pasando,
pero no tengo otra opción,
simplemente me dejo atrapar por esto.
Entonces, ¿qué vamos a hacer?
Debido a que nos deja con
esta relación todo o nada
con la tecnología, ¿verdad?
O estás en ella,
conectado y distraído todo el tiempo,
o estás fuera,
pero luego uno pregunta,
¿me estoy perdiendo algo importante?
En otras palabras, o estás distraído
o tienes miedo de perderte algo.
¿Cierto?
Por eso necesitamos restaurar la elección.
Queremos tener una relación
con la tecnología
que nos dé de nuevo la opción
de cómo pasamos tiempo con ella
y para eso necesitamos
la ayuda de los diseñadores,
porque saber esto no ayuda.
Vamos a necesitar la ayuda del diseño.
Y, ¿cómo sería eso?
Pongamos un ejemplo ante
el que todos nos enfrentamos:
chat, mensajes de texto.
Digamos que hay dos personas.
Nancy está a la izquierda y
está trabajando en un documento,
y John a la derecha.
Y John recuerda de repente,
"Tengo que pedir a Nancy ese documento
antes de que se me olvide".
Así que cuando él le envía ese mensaje,
llama la atención de ella.
Eso es lo que hacemos todo el tiempo,
llamando la atención de los demás,
de la izquierda y de la derecha.
Y esto genera un coste muy serio,
porque cada vez que
se interrumpen entre sí,
cuesta alrededor de 23 minutos,
en promedio,
volver a centrar nuestra atención.
En realidad oscilamos
entre dos proyectos diferentes
antes de volver a lo original
que estábamos haciendo.
Se trata de una investigación
de Gloria Marcos
combinada con investigaciones
de Microsoft, que demostró esto.
Y su investigación también muestra
que en realidad entrena malos hábitos.
Cuanto más interrupciones
recibamos externamente,
más condicionados y entrenados
estamos para autointerrumpirnos.
En realidad nos autointerrumpimos
cada tres minutos y medio.
Esto es una locura.
¿Cómo podemos solucionar este problema?
Como Nancy y John están
en esta relación todo-o-nada.
Nancy podría querer desconectar,
pero entonces ella se preocuparía:
¿Qué pasa si me olvido
de algo importante?
El diseño puede solucionar este problema.
Pongamos de nuevo a Nancy a la izquierda,
John a la derecha.
Y John recuerda: "Tengo que
enviar a Nancy ese documento".
Excepto que esta vez,
Nancy puede marcar
que ella está concentrada.
Digamos que arrastra
un control deslizante y dice:
"Quiero estar concentrada
30 minutos"
Por lo tanto, ella está concentrada.
Cuando John quiere enviarle un mensaje,
él logra sacarse
el pensamiento de la mente,
tiene una necesidad,
tiene este pensamiento,
y tiene que deshacerse de él,
antes de olvidarse.
Excepto que esta vez,
el mismo contiene los mensajes
para que Nancy siga concentrada,
y John logra sacarse
el pensamiento de la mente.
Pero esto solo funciona,
si una cosa se cumple.
y es que Nancy tiene que saber que
si algo es verdaderamente importante,
John todavía puede interrumpir.
Pero en lugar de tener constantes
interrupciones accidentales o sin sentido,
ahora solo tenemos
interrupciones conscientes,
Así hacemos dos cosas aquí.
Creamos una nueva opción
tanto para Nancy y John,
Pero hay una segunda cosa sutil
que hacemos aquí también.
Y es que cambiamos la pregunta
que respondemos.
En lugar de que el objetivo del chat sea:
"Diseñemos para que sea fácil
enviar un mensaje",
ese es el objetivo del chat,
debería ser fácil
enviar un mensaje a alguien,
cambiamos el objetivo con algo
más profundo y con valor humano,
que es: "Logremos la comunicación
de más alta calidad posible
en una relación entre dos personas.
Así que mejoramos el objetivo.
Pero ¿los diseñadores realmente
se preocupan por esto?
¿Queremos hablar de lo que son
estos objetivos más profundos humanos?
Bueno, les contaré una historia.
Hace un poco más de un año,
tuve que ayudar a organizar
una reunión entre algunos
de los diseñadores más importantes
de tecnología y Thich Nhat Hanh.
Thich Nhat Hanh es un orador
internacional de la meditación consciente.
Y fue la reunión más increíble.
Hay que imaginarse una sala,
en un lado de la sala llena
de frikis de la tecnología;
en el otro lado de la sala,
un montón de túnicas marrones largas,
cabezas rapadas, los monjes budistas.
Y las preguntas eran sobre los valores
más profundos del ser humano
como qué aspecto tendrá
la tecnología en el futuro
cuando se diseña con
preguntas más profundas
y para los valores humanos
más profundos.
Y nuestra conversación se centró
en escuchar más profundamente
qué podrían ser esos valores.
Bromeó en nuestra conversación comentando
¿y si en lugar
de una revisión ortográfica,
obtuviéramos una revisión de compasión?
Es decir, destacar una palabra
que pueda ser accidentalmente brusca,
percibida como brusca por otra persona.
¿Este tipo de conversación
sucede en el mundo real,
no solo en estas reuniones de diseño?
Bueno, la respuesta es sí,
y uno de mis favoritos es Couchsurfing.
Si no lo saben,
Couchsurfing es un sitio web
que conecta con las personas que
están buscando un lugar para alojarse
con un sofá libre,
de alguien que lo ofrece.
Por lo tanto, un gran servicio.
¿Cuál sería su objetivo de diseño?
¿Qué diseñarían
si trabajaran en Couchsurfing?
Se podría pensar en hacer posible que
se encuentren huéspedes y anfitriones.
¿Sí?
Eso es un buen objetivo.
Pero eso sería como nuestro anterior
objetivo con la mensajería,
donde tratamos de entregar un mensaje.
¿Cuál es el objetivo humano más profundo?
Ellos fijaron su objetivo
como la necesidad de crear, experiencias
y relaciones positivas duraderas
entre personas que
nunca se han visto antes.
Y lo más sorprendente
de esto fue en 2007,
se introdujo una manera de medir esto,
lo que es increíble.
Diré cómo funciona.
Para cada objetivo de diseño,
uno tiene que tener
una medida correspondiente,
saber cómo lo está haciendo,
una forma de medir el éxito.
Así que lo que hacen es,
digamos que tomamos
a dos personas que se reúnen,
y se cuenta la cantidad de días que
esas dos personas pasaron juntos,
y luego se calcula cuántas horas
se encontraron en esos días.
¿cuántas horas pasan juntos
esas dos personas?
Y luego, después
de que pasan tiempo juntos,
preguntan a ambos:
¿Cuán positiva fue su experiencia?
¿Ha tenido una buena experiencia
con la persona que conoció?
Y se restan de esas horas positivas
la cantidad de tiempo que
pasaron en el sitio web,
porque eso es a costa
de vida de las personas.
¿Por qué debemos valorar esto como éxito?
Y lo que queda es
algo que denominan
"red orquestada de convivencia"
o, en realidad, una red
de "tiempo de estar bien".
Horas netas que nunca habrían existido,
de no haber existido Couchsurfing.
¿Se imaginan lo inspirador que sería
ir a trabajar todos los días
y medir su éxito
en la nueva contribución neta real
de horas en la vida de las personas
que son positivas,
que nunca habrían existido
si no hacen lo que estaban a punto
de hacer hoy en el trabajo?
¿Se imaginan un mundo entero
que funcionara de esta manera?
¿Se imaginan una red social que,
digamos que si uno se encarga
de cocinar,
y se midiera su éxito en términos
de noches de cocina organizadas
y de los artículos de cocina
que leyó y le gustaron,
y se resta los artículos
que no le gustaron
o el tiempo que pasó
navegando que no le gustó?
Imaginen una red social profesional
que, en lugar de medir su éxito
en términos de conexiones creadas
o los mensajes enviados,
en su lugar midiera su éxito en función
de ofertas de empleo que la gente obtuvo
que estaban contentos de conseguir.
Y se resta la cantidad de tiempo
que pasan en el sitio web.
O imaginen los servicios de citas,
como Tinder o algo así,
donde en vez de medir el número de toques
que la gente dio a derecha e izquierda,
que es cómo mide
el éxito en la actualidad,
se midieran las conexiones profundas,
románticas y plenas de las personas,
lo que fuera para ellos, por cierto.
Pero ¿se imaginan un mundo entero
que funcionara de esta manera,
que nos ayudara a pasar bien el tiempo?
Para ello también
es necesario un nuevo sistema,
ya que probablemente está pensando,
la economía de Internet de hoy,
la economía en general hoy,
se mide en tiempo gastado.
Cuantos más usuarios tenga,
cuanto más uso se haga,
cuanto más tiempo pase la gente,
es como medimos el éxito.
Pero hemos resuelto este problema antes.
Lo hemos resuelto con algo orgánico,
cuando dijimos que debíamos valorar
las cosas de una manera diferente.
Hemos dicho que este es
un tipo diferente de comida.
Así que no podemos compararlo
solo en base al precio;
es una categoría diferente de comida.
Lo hemos resuelto
con la certificación LEED,
que dice que este es un tipo
diferente de edificio
que incluyó diferentes valores de
sostenibilidad para el medio ambiente.
¿Qué pasaría si tuviéramos
algo así para la tecnología?
¿Qué pasaría si tuviéramos algo cuya
totalidad propósito y objetivo fuera
ayudar a crear contribuciones nuevas,
netas, positivas para la vida humana?
¿Y si pudiéramos valorar
de una manera diferente,
a lo que en realidad hoy se aplica?
Imaginen que priorizaran este espacio
en las tiendas de aplicaciones.
Imaginen que tuvieran
navegadores web que les ayudaran
a encontrar este tipo
de productos de diseño.
¿Pueden imaginar lo emocionante
que sería vivir y crear ese mundo?
Podemos crear ese mundo hoy.
Líderes de compañías,
lo único que tienen que hacer,
es dar prioridad a una nueva métrica,
que es la métrica para la contribución
neta positiva a la vida humana.
Y tener una conversación
honesta sobre eso.
Tal vez no lo hacen tan bien al empezar,
pero comencemos la conversación.
Diseñadores, Uds. pueden
redefinir el éxito;
pueden volver a definir el diseño.
Podría decirse que tiene más poder
que muchas personas en su organización
para crear las opciones
que todos nosotros deseamos.
Tal vez como en la medicina,
donde tenemos un juramento hipocrático
reconocer la responsabilidad
y el valor más alto
con el que hay que tratar a los pacientes.
¿Qué pasaría si los diseñadores
tuvieran algo así
para este nuevo tipo de diseño?
Y para los usuarios, para todos nosotros
podemos exigir una tecnología
que funcione de esta manera.
Ahora bien, puede parecer difícil,
pero McDonald's no tenían ensaladas
hasta que los usuarios la pidieron.
Wal-Mart no tenía alimentos orgánicos
hasta que los consumidores pidieron.
Tenemos que exigir este
nuevo tipo de tecnología.
Y podemos hacer eso.
Y hacer eso
equivaldría a pasar de un mundo centrado
enteramente en el tiempo gastado,
a un mundo impulsado
por un tiempo bien empleado.
Quiero vivir en este mundo,
y quiero que se dé esta conversación.
Empecemos la conversación ahora.
Gracias.
(Aplausos)
درست صرف کردن وقتمون
به چه معناست؟
من وقته زیادی رو می گذرونم
و به ابن فکر میکنم که وقتم رو
چطور بگذرونم.
شاید خیلی وقت میگذرام--
شاید وسواس گرفته باشم.
دوستام که اینجور می گن.
اما من یه جورایی فکر میکنم که مجبورم،
چون که امروزه،
احساس میکنم که یه کمی از زمانم
داره از دستم در می ره،
و وقتی این طوری میشه،
انگار قسمتی از زندگیم داره از دست میره.
مخصوصاً،
احساس میکنم یه کمی از وقتم داره
از دست میره
برای چیزهایی مثل این،
فناوری--
خیلی چیزارو چک میکنم.
بذارید یه مثال بیارم.
اگر این رایانامه براتون بیاد،
برای چندتاتون تا حالا از این ها اومده؟
من رو در یه عکس علامت دار کردن.
وقتی چنین چیزی ظاهر میشه،
نمیتونم جلو خودمو بگیرم
و همون موقع روش کلیک نکنم.
خوب؟ اما اگه اون عکس بد باشه چی؟
خوب من بایدهمین الان
روش کلیک کنم.
اما نمیخام بزنم روی گزینه
"عکس را ببین"،
بلکه می خوام بیست دقیق صبر کنم.
(خنده حضار)
اما بدترین قسمت ماجرا اینه که
این واقعاً چیزیه که اتفاق میفته،
حتی دونستنه اینکه
قرار چه اتفاقی بیفته
باعث نمیشه دفعه بعد این
کارو انجام ندم.
میدونیم من خودم هم چنین شرایطی دارم،
وقتی که رایانامه هامو چک میکنم
و صفحه رو میکشم پایین تا به روز بشه.
اما قضیه اینه که ۶۰ ثانیه بعد،
دوبار به روز رسانیش میکنم.
چرا دارم این کارو میکنم؟
واقعاً عقلانی نیست.
اما یه سر نخ بهتون میدم
که چرا این اتفاق میفته.
فکر میکنید اون چیه که در امریکا
پول زیادی توش هست،
حتی بیشتر ازکل سینماها، پارک های
بازی و بیس بال؟
دستگاه های شانس.
این دستگاه ها چطور این همه پول درمیاره،
اونهم وقتی ما با این مقدار ناچیز
پول بازی میکنیم؟
ما با سکه بازی میکنیم.
آخه چطور ممکنه؟
خوب جریان اینه که...
گوشی همراه من هم یه نوعی
از این ماشین هاست.
هر دفعه که گوشیمو چک میکنم،
دارم با ماشین شانسم بازی میکنم تا ببینم،
چی قراره گیرم بیاد.؟
چی قراره گیرم بیاد؟
هر باری که پیام هام رو باز میکنم،
دارم با ماشین شانس بازی میکنم،
تا ببینم "چی قراره گیرم بیاد؟"
هر باری که خبرهای جدیدی رو بالا
پایین میکنم،
دارم با ماشین شانسم بازی میکنم تا ببینم،
چی قراره گیرم بیاد؟
و ماجرا اینه که،
بازهم، با اینکه میدونم کارکرد این ها
چه جوریه ، چون خودم طراحم
با اینکه میدونم روانشناسی
این جور کارها چی هست،
و میدونم دقیقاً چه اتفاقی قراره بیفته،
اما بازهم کاری از دستم بر نمیاد،
و هنوز هم به دامش میفتم.
خوب باید چی کار کنیم؟
جون ما رو میذاره تو یه رابطه ی
حاضر یا غایب
در مقابل فناوری، درست؟
شما یا حاضرید،
و به شبکه متصلید
و همش حواستون پرته،
یا غایبید،
اون لحظه هم تواین فکری که،
نکنه چیز مهمی رو از دست بدم؟
این طور بگم که شما یا حواستون پرته
یا دارید چیزی رو از دست میدین.
درسته؟
ما باید انتخابمون رو عوض کنیم.
ما می خوایم با فناوری در ارتباط باشیم
تا گزینه هایی برای گذروندن زمان
در اختیار ما بذاره،
و باید از طراحان کمک بگیریم،
چون دونستن این موارد
کمکی به مت نمیکنه.
باید از طراحی کمک بگیریم.
خوب این کار چه جوریه؟
خوب بذارید مثالی رو بزنم که هممون
با هاش روبرو بودیم:
چت کردن...پیام متنی.
خوب اینجور بگیم دو نفرو داریم.
یکی نانسی در سمت چپ که مشغول کار
روی یه سنده،
و جان هم که سمت راسته.
یک دفعه جان یادش میاد که،
"باید تا یادم نرفته از نانسی اون
سند رو بخوام."
پس براش پیغام میفرسته،
و با این کار توجه نانسی رو
به هم میزنه.
این کاریه که ما همیشه داریم انجام میدیم،
یعنی پرت کردت حواس هم دیگه،
از چپ و راست.
و این کار هزینه گزافی داره،
چون هر دفعه که حواس همدیگر را پرت میکنیم،
به طور متوسط بیست دقیقه از
وقتمون رو میگیره،
تا دوباره تمرکزمون برگرده.
واقعیت اینه که تو دوطرح
مختلف می چرخیم
قبل از اینکه به جایی که
از اول بودیم برگردیم.
تحقیق گلوریا مارک با همکاریه
تحقیقات مایکروسافت
این مطلب رو نشون میده.
این تحقیق نشوت میده که این کار
باعث ایجاد عادات بد هم میشه.
هر چقدر بیشتر از بیرون حواس ما پرت بشه،
باعث میشه ما شرطی بشیم و یاد بگیریم که
خودمون هم از درون حواس خودمون رو پرت کنیم.
واقعیتش اینه که ماها هر سه ساعت و نیم
یک بار حواس خودمون رو پرت میکنیم.
واقعاً احمقانست.
خوب چه جوری باید درستش کرد؟
چون نانسی و جان تو یه رابطه
حاضر یا غایب هستن،
شاید نانسی بخواد که
نباشه،
اما نگران این هم هست که:
اگه یه چیز مهم رو از دست بدیم، اونوقت چی؟
طراحی میتونه این مشکل رو حل کنه.
خوب ببینید ما دوباره
نانسی رو سمت چپ داریم.
و جان هم سمت راست.
جان یادش میاد که
" باید یک سند برای نانسی بفرستم."
اما الان نه،
نانسی میتونه بگه که من درحال تمرکزم.
این جوری بگیم که اون یه پرده
کشیده و گفته:
" می خوام 30 دقیقه تمرکز کنم."
بعدشم---بوووم--اون متمرکزه.
خوب حالا وقتی جان میخواد بهش پیام بده،
میتونه بی خیال این کار بشه،
این فکر جان از یک نیاز ناشی شده،
و باید قبل از اینکه یادش بره
بیانش کنه.
اما نه الان،
پیامش نگه داشته میشه تا نانسی
تمرکزش رو از دست نده،
اما جان دیگه میتون اون فکر رو
از سرش بندازه بیرون.
اما این کار فقط موقعی مؤثره که
یه چیز دیگم درست باشه،
این که نانسی هم حس کنه
اون پیام واقعاً مهم،
جان هنوز هم میتونه مزاحم بشه.
اما به جای مزاحمت های
یک دفعه ای یا بی فکر،
میشه مزاحمت های آگاهانه ایجاد کرد.
خوب اینجا داریم دو کار میکنیم.
یعنی هم برای نانسی و هم جان
گزینه جدیدی داریم.
اما یه چیزماهرانه دیگه ای هم
داریم اینجا انجام میدیم،
و اون اینه که داریم صورت مسئله رو
عوض میکنیم.
به جای اینکه هدف چت این باشه که:
"بیان چیزی طراحی کنیم که فرستادن
پیام رو آسون میکنه"
که البته این هدفه چت کردنه،
یعنی باید پیغام فرستادن راحت باشه،
هدف را به چیزی عمیق تر و با ارزش انسانی
بیشتر تغییر میدیم،
یعنی" بیایم رابطه ای خلق کنبم که
بالاترین کیفیت ممکن رو داره
بین دو نفر.
پس هدف رو بهتر کردیم.
حالا، آیا طراحان واقعاً این چیز
براشون مهمه؟"
آیا ما طراح ها میخوایم درباره این صحبت
کنیم که اهداف انسانی والاتر چی هستن؟
پس بذارید یه داستان بگم براتون.
که بر میگرده به تقریباً یک سال پیش،
قرار بود که من به هماهنگی یه جلسه
کمک کنم
بین تعدادی از طراحان برجسته در حوزه فناوری
و "تیک نات هام"
"تیک نات هام" سخنگوی بین المللی
در حوزه مدیتیشن با تمرکز حواس هست.
جلسه فوق العلده ای بود.
این جوری تصورش کنید ..
یه اتاق
که یه طرفش یه عده مُخِ فناوری نشسته
و اون طرف دیگه،
راهبان بودایی رو داریم با رداهای بلند
قهوه ای و سرهای تراشیده.
و صحبت اون جلسه درباری والاترین
ارزش های انسانی بود،
مثلاً اینکه آینده فناوری چطور خواهد بود
هنگامی که ما داریم برای
عمیق ترین سؤال ها و
ارزش های انسانی طرح میریزیم.
صجبت ما حول این بود که
با دقت تر گوش بدیم
تا ببینیم اون ارزش ها چی میتونه باشه.
اون در بین صحبت ها
با طنز گفت
چطوره به جای بررسیه املاء کلمات،
مهرباین انسانهارو بررسی کنیم،
یعنی، ممکنه کلمه ای رو بزرگ کنید که
تصادفاً باعث رنجش بشه --
و افراد رو آزده خاطر کنه.
آیا این جور محاورات در دنیای واقعی
هم اتفاق میفته،
یا فقط در اتاق های طراحیه؟
خوب جواب مثبته و
یکی از وب سایتهای مورد علاقم
"Couchsurfing" هست.
اگه نمیدونستید بهتون بگم که
وب سایت "Couchsurfing"
افردادی رو باهم هماهنگ میکنه که
دنبال جایی برای اقامت میگردن
جایی با یه جای خواب مجانی از
طرف کسی که داره پیشنهاد میده.
خوب، خدمت واقعاً خوبیه،
هدف طراحی اونها چیه؟
اگه تو "Couchsurfing" مشغول بودی،
هدفت از طراحیش چی بود؟
خوب، شاید فکر کنید هدف هماهنگ کردن
مهمانها با میزبانهاست.
درسته؟
هدفه خوبیه.
اما یه جورایی مثله همون هدف قبلمون
تو پیام دادن میمونه،
یعنی میخوایم پیامی رو برسونیم.
خوب اون هدف والاتر و انسانی تر چیه؟
خوب، اون ها هدفشون رو مشخص کردن
به عنوان ایجاد تجارب و روابط باپدارو مثبت
بین افرادی که هرگز همدیگرو ندیدن.
و جالبتری قضیه تو این زمینه
بر میگرده به سال ۲۰۰۷،
اون ها شیوه ای معرفی کردن
برای سنجیدن این قضیه،
که واقعاً عالیه.
بهتون میگم
چطور کار میکنه.
هر هدف طراحی که دارید،
سنجش مربوط به همون رو داری
تا بدونی چطور دارید
موفقیت را میسنجید.
خوب اونا این کارو میکنن،
اینجوری بگم، دونفرو در نظر بگیرید
که همدیگرو میبینن،
و چند روزی رو با هم میگذرونن،
و تخمین میزنن که اون روزه ها
چند ساعت باهم بودن
یعنی چند ساعت رو با هم گذروندن.
و پس از گذروندن اون اوقات با هم،
این سؤال رو ازشون میپرسن:
تجربتون چقدر مثبت بود؟
آیا با فردی که ملاقاتش کردی
تجربه خوبیداشتی؟
و از اون ساعت های مثبت
مقدار زمانی رو که در وب سایت
،گذرودن کم میکنن
چراکه این کار برای زندگیشون هزینه داره.
چراباید مثل
موفقیت با ارزش باشه؟
و تون چیزی که براتون مونده
چیزیه که بهش میگن
" دوستیه واقعیه هماهنگ شده".
یا فقط "زمان های خوب"ِ واقعی که ایجاد شدن.
اگه "Couchsurfing " نبود،
ساعات واقعه باهم بودن هم نبود.
میدونین این کار چقدر میتونه انگیزبخش باشه
که هر روز بیای سر کار
و موفقیتت رو بسنجی
بر مبنای ساعاتی جدیدی که از زندگی
مردم داری
اوقاتی که واقعاً مثبت باشن و
قبلاً هم وجود نداشتن
اگر کاری رو که الان انجام
میدی قبلاً انجام نمیدادی؟
می تونید تصور کنید کل
دنیا این جوری کار میکرد؟
میتونید شبکه اجتماعی رو تصور کنید که--
خوب مثلاً شما آشپزی رو
دوست دارید،
و بر مبنای شبهایی که آشگزی میکنید
موفقیتش رو بسنجید
و همچنین مقالاتِ آشپزی ای از
خودندیدشون خوشحالید
و این ساعات را از ساعاتی که مقالات
نامناسبی خوندید کم کنید
یا وقتیکه صرف گذروندن چزهایی
کردید که دوسشون نداشتید.
یک شبکه اجتماعیه حرفه ای رو تصور کنید که
بجای سنجیدن موفقیشت
برمبنای تعداد ارتباطات بر قرار شده
یا پیام های فرستاده شده،
موفقیتش بر مبنای پیشنهادهای کاریه
ارائه شده به مردم میسنجه
که از گرفتنش خوشحال هم میشن.
و زمانی رو که مردم در وب سایت
صرف میکنن، کم کنید.
یا سایت های دوست یابی ای رو تصور کنید،
شاید مثل "Tinder" یا امثالهم،
جایی که در اون به جای سنجیدن تعداد
فعالیت هایی که در سایت انجام میشه،
که امروزه مبنای سنجیدن موفقیته،
روابط عمیق، عاشقانه و راضی کننده ای
مردم ایجا میکنن رو بسنجیم.
حال این رابطه برای اونها هر چی میخاد باشه.
اما میتونید تصور کنید کل
دنیا این جوری کار کنه،
که بهتون کمک کنه زمانتون رو خوب صرف کنید؟
خوب برای این کار یه سیستم
جدید نیاز داریم،
چون احتمالاً به
این فکر میکنید که،
اقتصاد دنیای امروز،
اقتصاد دنیای امروز به طور کلی،
برمبنای ساعات سنجیده میشه.
هرچی کاربر بیتری داشته باشید،
هر چی استفادتون بیشتر باشه،
هرچی بیشتر زمان صرف شه،
این ها مبنای سنجش موفقیته
اما ما این مشکل رو قبلاً حل کردیم.
ما مشکل را به شکل ارگانیک حل کردیم،
وقتی گفتیم که باید به شیوه ای
متفاون برای چیزها ارزش گذاشت.
گفتیم که مثل یه غذای متفاوته.
نمیتونیم فقط بر اساس قیمت مقایسش کنیم،
چون یه دسته متفاوت از غذاست.
ما اون رو با " Leed Certification"
حل کردیم.
جایی که گفتیم با ساختمانی متفاوت
سر و کار داریم
که ارزش زیادی برای پایداری
محیط زیست قائل هست
حالا اگه چیزی شبیه به این برای تکنو لوژی
داشته باشیم چی؟
اگه چیزی داشته باشیم که
کل هدفش این باشه که
به زندگی بشر به شیوه ای جدید
و مثبت کمک کنه.
و چی میشه اگه بتونیم به شیوه ای
متفاوت ارزش گذاریش کنیم.
پس میتونه واقعاً عملی بشه.
تصور کنید اون رو در قفسه های فروشگاه های
برنامه به عنوان پاداش عرضه کنیم.
مرورگرهایی تصور کنید که
کمکتون کنن تا
این نوع محصولات طراحی روپیدا کنید.
میتونید تصور کنید خلق و زندگی در چنین
دنیایی چقدر میتونه هیجان آور باشه؟
همین امروز میتونیم این دنیارو خلق کنیم.
رهبران شرکت ها، تنها
کاری که باید انجام بدین،
چون شمایید که میتونید ابعاد
جدید رو در اولویت بذارید،
و این بعد کمک واقعی و مثبته به
زندگی بشذ
بذارید باهاتون روراست باشم.
شاید برای شروع کار ها همشون
درست انجام نشن،اما
بیاین این نوع گفتگورو شروع کنیم.
طراحان، شما میتونید موفقیت و طراحی
رو از نو تعریف کنید،
شما از خیلی از افراد سازمانتون
قدرت بیشتری داری برای
خلق انتخاب هایی که مت هممون با هاش
زندگی میکنیم.
شاید مثل پزشکیه،
که توش قسم نامه داریم
تا این مسئولیت و ارزش بالاترش رو
به رسمیت بشناسم
که درمان بیمارن هست.
چی میشه اگه طراحان هم چنین
چیزی داشته باشن
به لحاظ این شکل جدید از طراحی؟
و شما کار بران، برای همه ما،
میتونیم تقاضای چنین فناوری ای داشته باشیم.
شاید الان سخت باشه،
اما مک دونالد تا قبل از اینکه مشتریها
ازش نخواستن، سالاد نداست.
والمارت هم تا قبل از تقاضای مشتریهاش غذای
ارگانیک نداشت.
ما باید این فناوری جدید رو درخواست کنیم.
و میتونیم انجامش بدیم.
و با انجام این کار
ممکنه بگذریم از دنیایی که هدایتش
براساس ساعات صرفاً گذرونده شدست
و برسیم به دنیایی که هدایتش بر مبنای
ساعتیه که درست گذردونده میشن.
من میخوام در چنین دنیایی زندگی کنم.
و میخوام چنین تعاملی اتفاق بیفته.
بیاین ازاهمین الان شروعش کنیم.
متشکرم.
(تشویق حضار)
Qu'est-ce cela signifie de
bien dépenser son temps ?
Je passe beaucoup de temps
à réfléchir à la façon
dont j'utilise mon temps.
Probablement trop --
cela m'obsède un peu.
C'est ce que pensent mes amis.
Mais j'ai l'impression de le devoir
car ces jours-ci,
j'ai l'impression que des fractions
de mon temps m'échappent
et, quand cela se produit,
c'est comme si des fractions de moi
m'échappaient.
En particulier,
j'ai l'impression que des fractions
de mon temps m'échappent
au profit de choses comme celle-ci,
la technologie -- je vérifie des choses.
Un exemple :
si ce mail apparaît --
combien d'entre vous ont déjà eu
de tels mails ?
J'ai été marqué dans une photo.
Quand cela apparaît,
je ne peux pas m'empêcher
de cliquer immédiatement dessus.
Et si c'était une mauvaise photo ?
Il faut que je clique maintenant.
Mais je ne vais pas seulement
aller voir la photo,
je vais y passer
les 20 prochaines minutes.
(Rires)
Le pire est que je sais
que c'est ce qui va arriver
et le fait de le savoir
ne m'empêche pas de le refaire
la fois suivante.
Ou je me retrouve
dans un situation comme celle-ci,
je vérifie mes mails
et je tire vers le bas pour rafraîchir.
Mais, 60 secondes plus tard,
je vais recommencer.
Pourquoi fais-je cela ?
Cela n'a aucun sens.
Mais je vais vous donner un indice
pour répondre à cette question.
A votre avis, aux États-Unis,
qu'est-ce qui rapporte plus d'argent
que les films, les parcs d'attraction
et le baseball combinés ?
Les machines à sous.
Comment peuvent-elles ramener
tout cet argent
alors que nous jouons
avec des sommes si faibles ?
Nous jouons avec des pièces.
Comment est-ce possible ?
Le truc c'est que...
mon téléphone est une machine à sous.
Chaque fois que je vérifie mon téléphone,
je joue à la machine à sous pour voir
ce que je vais obtenir.
Que vais-je obtenir ?
Chaque fois que je vérifie mes mails,
je joue à la machine à sous
pour voir ce que je vais obtenir.
Chaque fois que je fais défiler
le fil d'actualités,
je joue à la machine à sous
pour voir ce que je vais obtenir.
Et le truc c'est que,
à nouveau, je sais comment
cela fonctionne -- je suis designer,
je connais la psychologie
qu'il y a derrière,
je sais ce qu'il se passe --
mais cela ne me laisse pas le choix,
je suis attiré dans ce cycle.
Alors qu'allons-nous faire ?
Car cela nous laisse une relation
de tout ou rien
avec la technologie.
Soit vous êtes dessus,
vous êtes tout le temps
connecté et distrait,
ou vous ne l'êtes pas,
alors vous vous demandez
si vous loupez quelque chose d'important.
En d'autres mots, vous êtes soit distrait
soit vous avez peur
de louper quelque chose.
Vrai ?
Nous devons restaurer le choix.
Nous voulons avoir
une relation avec la technologie
qui nous rend notre choix
sur la façon de dépenser notre temps avec
et nous aurons besoin
de l'aide des designers,
car savoir cela n'aide pas.
Nous aurons besoin de l'aide du design.
A quoi cela ressemblerait-il ?
Prenons en exemple une situation
que nous connaissons tous :
un chat, des SMS.
Disons qu'il y a deux personnes.
Nancy est à gauche
et travaille sur un document
et John et à droite.
Soudain, John se souvient
qu'il doit demander
ce document à Nancy avant d'oublier.
Il lui envoie ce message
qui perturbe son attention.
Nous faisons toujours cela,
détruire l'attention des autres,
à droite et à gauche.
Et cela a un coût élevé
car, à chaque fois
que nous interrompons l'autre,
il nous faut en moyenne 23 minutes
pour nous concentrer à nouveau.
Nous nous concentrons
sur deux projets différents
avant de revenir à notre tâche initiale.
C'est la recherche de Gloria Mark,
réunie à celle de Microsoft,
qui a montré ceci.
Et sa recherche a aussi montré
que cela entraîne de mauvaises habitudes.
Plus nous subissons
d'interruptions extérieures,
plus nous sommes conditionnés
à nous interrompre.
Nous nous interrompons nous-mêmes
tous les trois minutes et demie.
C'est fou.
Comment régler cela ?
Car Nancy et John sont
dans cette relation de tout ou rien.
Nancy voudrait se déconnecter,
mais elle serait inquiète :
et si je loupais
quelque chose d'important ?
Le design peut régler ce problème.
A nouveau,
disons que Nancy est à gauche,
John à droite.
John se souvient
qu'il doit envoyer ce document à Nancy.
Sauf que cette fois-ci,
Nancy peut noter qu'elle est concentrée.
Elle déplace un curseur et indique
vouloir être concentrée
pendant 30 minutes
et elle est concentrée.
Quand John veut lui envoyer un message,
il peut se sortir cette idée de la tête --
car il a un besoin, il a cette idée
et il doit l'exprimer avant d'oublier.
Sauf que cette fois-ci,
les messages sont retenus
pour que Nancy puisse être concentrée
et que John puisse se sortir
cette idée de la tête.
Cela ne fonctionne
que si un dernier point est vrai :
Nancy doit savoir que s'il y a
quelque chose de vraiment important,
John peut l'interrompre.
Mais au lieu d'avoir ces interruptions
constantes et irréfléchies,
nous ne créons
que des interruptions conscientes.
Nous faisons alors deux choses.
Nous donnons le choix
à Nancy et à John,
mais il a aussi une seconde chose,
plus subtile :
nous changeons la question
à laquelle nous répondons.
L'objectif du chat n'est plus
que ce soit facile d'envoyer un message --
c'est l'objectif du chat,
il devrait être simple
d'envoyer un message à quelqu'un --
mais il a maintenant une valeur
plus profonde et humaine :
créer la meilleure qualité
de communication possible
dans une relation entre deux personnes.
Nous avons amélioré l'objectif.
Cela intéresse-t-il les designers ?
Voulons-nous avoir des conversations
sur ces nouveaux objectifs ?
Je vais vous raconter une histoire.
Il y a un peu plus d'un an,
j'ai aidé à organiser une réunion
entre certains des meilleurs designers
en technologie et Thich Nhat Hanh.
Thich Nhat Hanh
est un porte-parole international
pour la méditation consciente.
La réunion était géniale.
Imaginez une pièce,
d'un côté nous avons
des accros de haute technologies
et de l'autre côté nous avons
des moins bouddhistes en robe marron
et avec la tête rasée.
Les questions posées relevaient
des valeurs humaines profondes :
ce que sera le futur de la technologie
si elle est créée pour les questions
et les valeurs humaines profondes ?
Notre conversation était concentrée
sur une écoute plus profonde
de ce que pourraient être ces valeurs.
Une blague a été faite :
et si le correcteur orthographique
devenait compassionnel ?
Il pourrait surligner les mots qui
peuvent être accidentellement perçants,
perçus ainsi par quelqu'un d'autre.
Y a-t-il ce genre de conversations
dans la vraie vie,
pas que dans ces réunions de design ?
La réponse est oui
et l'une de mes préférées
est Couchsurfing.
Si vous l'ignorez,
Couchsurfing est un site
qui met en relation des gens
cherchant un endroit où dormir
avec un canapé libre
et quelqu'un qui propose un canapé.
Super service --
Quel serait leur design ?
Que créez-vous
si vous travaillez à Couchsurfing ?
Vous penseriez que l'objectif
est de mettre en lien invités et hôtes,
n'est-ce pas ?
C'est un bon objectif.
Cela serait notre objectif
pour la messagerie utilisée avant,
quand nous essayons juste
d'envoyer un message.
Quel est l'objectif profond, humain ?
Leur objectif est défini ainsi :
le besoin de créer des relations
et des expériences positives et durables
entre des personnes ne se connaissant pas.
Le plus génial à ce sujet
est qu'en 2007,
ils ont introduit une façon
de mesurer cela,
ce qui est incroyable.
Voici son fonctionnement.
Pour tout objectif de design,
il vous faut un moyen de mesure
correspondant
pour évaluer votre réussite --
une évaluation du succès.
Voici ce qu'ils font :
ils prennent deux personnes
qui se rencontrent,
ils comptent le nombre de jours
qu'elles ont passés ensemble
et estiment combien d'heures
cela représente --
combien d'heures ont-elles
passées ensemble ?
Après le temps passé ensemble,
ils leur demandent
d'évaluer la positivité
de leur expérience.
Votre rencontre était-elle
une bonne expérience ?
Ils soustraient de ces heures positives
le temps passé sur le site
car c'est le coût dans la vie des gens.
Pourquoi serait-ce un succès ?
Il vous reste alors
une chose qu'ils appellent
« la convivialité orchestrée net »
ou alors les « bons moments » nets créés.
Les heures nettes qui n'auraient pas
existé sans Couchsurfing.
Pouvez-vous imaginer à quel point
ce serait inspirant
de travailler chaque jour
et de mesurer votre succès
en contributions nettes
d'heures dans la vie des gens
qui sont positives
et n'auraient pas existé
si vous ne faisiez pas
votre travail aujourd'hui ?
Pouvez-vous imaginer un monde entier
fonctionnant ainsi ?
Pouvez-vous imaginer
un réseau social qui --
disons que vous aimez cuisiner,
il mesurerait son succès
en termes de soirées cuisine organisées
et les articles de cuisine
que vous avez aimé lire,
y soustraierait les articles
que vous n'avez pas aimé
ou le temps passé à naviguer ?
Imaginez un réseau social professionnel
qui, au lieu de mesurer son succès
en termes de connexions créées
ou de messages envoyés,
mesurerait son succès en termes
d'offres d'emploi reçues
et qui ont été appréciées.
Puis soustraierait le temps que les gens
passent sur le site.
Imaginez des services de rencontre,
comme Tinder ou d'autres,
qui, au lieu de mesurer le nombre
de likes ou de matchs,
qui est la mesure actuelle,
mesurait les connexions profondes,
romantiques, épanouissantes créées.
Quoi que cela représente, d'ailleurs.
Mais pouvez-vous imaginer
un monde entier fonctionnant ainsi,
qui vous aide
à bien dépenser votre temps ?
Pour cela, vous avez besoin
d'un nouveau système,
car vous pensez sûrement
que l'économie actuelle d'internet --
l'économie en général --
est mesurée en temps passé.
Plus vous avez d'utilisateurs,
plus vous êtes est utilisé,
plus les gens y passent de temps,
voilà notre mesure du succès.
Mais nous avons résolu
ce problème auparavant.
Nous l'avons résolu avec de l'organique,
en disant que nous devions
évaluer différemment les choses.
Nous avons dit que c'était
un autre type de nourriture.
Le prix ne suffit pas pour comparer ;
c'est une autre catégorie de nourriture.
Nous l'avons résolu
avec la certification LEED
en disant que c'était
un autre type de bâtiment
ayant des valeurs
environnementales différentes.
Si nous avions quelque chose de similaire
pour la technologie ?
Si nous avions quelque chose
dont l'objectif et le but
étaient d'aider à créer une contribution
nette positive à la vie humaine ?
Si nous pouvions l'évaluer différemment,
pour que cela fonctionne ?
Imaginez avoir d'autres applications
premium dans les stores,
des navigateurs internet
vous aidant à trouver
ce genre de produits.
Imaginez-vous à quel point ce serait
excitant de vivre et créer ce monde ?
Nous pouvons créer ce monde aujourd'hui.
Les dirigeants d'entreprise,
tout ce que vous avez à faire --
vous pouvez prioriser
une nouvelle métrique,
votre métrique pour la contribution
nette positive à la vie humaine.
Discutez-en honnêtement.
Vous ne fonctionnez
peut-être pas si bien,
mais ayons cette conversation.
Les designers, vous pouvez redéfinir
le succès et le design.
Vous avez certainement plus de pouvoir
que beaucoup dans votre organisation
pour créer les choix
que nous suivons tous.
Comme en médecine,
où nous avons le serment d’Hippocrate
pour reconnaître la responsabilité
et la haute valeur
du traitement des patients,
et si les designers avaient la même chose
pour ce nouveau genre de design ?
Et utilisateurs, nous tous --
nous pouvons exiger que la technologie
fonctionne ainsi.
Cela peut sembler difficile,
mais McDonald's n'avait pas de salades
avant que les consommateurs en demandent.
Walmart n'avait pas de produits bios
avant que les consommateurs en demandent.
Nous devons exiger
ce genre de technologie.
Nous pouvons le faire.
Et le faire
nous ferait passer d'un monde
qui est piloté et dirigé
entièrement sur le temps passé,
à un monde piloté
par le temps bien dépensé.
Je veux vivre dans ce monde
et je veux que nous ayons
cette conversation.
Entamons cette conversation maintenant.
Merci.
(Applaudissements)
מה זה אומר להשקיע את הזמן שלנו
בצורה טובה?
אני מבלה הרבה זמן
בלחשוב על איך לבלות את הזמן שלי.
כנראה יותר מדי -- אני כנראה
יותר מדי אובססבי בנוגע לזה.
החברים שלי חושבים כך.
אבל אני מרגיש כאילו אני סוג של חייב,
בגלל שבימים אלה,
זה מרגיש כאילו חלקים קטנים של הזמן שלי
איכשהו חומקים ממני,
וכשזה קורה, זה מרגיש כאילו
חלקים של חיי חומקים ממני.
ליתר דיוק,
זה מרגיש כמו חלקים קטנים
של הזמן שלי חומקים
לדברים שונים כמו זה,
כמו טכנולוגיות -- אני בודק דברים.
אני אתן לכם דוגמה.
אם האימייל הזה מופיע --
כמה מכם קיבלו אימייל כמו זה,נכון?
תוייגתי בתמונה.
כשזה מופיע,
אני לא יכול שלא ללחוץ עליו עכשיו.
נכון? בגלל, כאילו, מה אם זו תמונה גרועה?
אז אני צריך ללחוץ עליו עכשיו.
אבל אני לא רק הולך ללחוץ "צפה בתמונה,"
מה שאני למעשה אעשה
זה לבלות את 20 הדקות הבאות.
(צחוק)
אבל החלק הכי גרוע
הוא שאני יודע שזה מה שיקרה,
ואפילו בידיעה שזה מה שיקרה
לא יעצור ממני מלעשות זאת שוב בפעם הבאה.
או למצוא את עצמי במצבים כמו זה,
בו אני בודק אימיילים ואני מושך למטה לעדכן,
אבל העניין הוא ש 60 שניות מאוחר יותר,
אני אמשוך למטה לעדכן שוב.
למה אני עושה את זה?
זה לא הגיוני.
אבל אני אתן לכם רמז למה זה קורה.
מה אתם חושבים מייצר יותר כסף בארצות הברית
מאשר סרטים, פארקי שעשועים ובייסבול יחד?
מכונות מזל.
איך מכונות מזל יכולות לעשות כל כך הרבה כסף
כשאנחנו משחקים בסכומים כל כך קטנים?
אנחנו משחקים עם מטבעות.
איך זה אפשרי?
ובכן, העניין הוא...
הטלפון שלי הוא מכונת מזל.
כל פעם שאני בודק את הטלפון שלי,
אני משחק במכונת המזל כדי לראות,
מה אני אקבל?
מה אני אקבל?
כל פעם שאני בודק את האימייל שלי,
אני משחק במכונת מזל,
אומר, "מה אני אקבל?"
כל פעם שאני גולל בפיד חדשות,
אני משחק במכונת מזל כדי לראות,
מה אני אקבל עכשיו?
והעניין הוא,
ששוב, לדעת בדיוק איך זה עובד -- ואני מעצב,
אני יודע בדיוק
איך הפסיכולוגיה של זה עובדת,
אני יודע בדיוק מה מתרחש --
אבל זה לא משאיר אותי עם בחירה בכלל,
אני עדיין פשוט נשאב לתוך זה.
אז מה נעשה?
בגלל שזה משאיר אותנו
עם יחסים של הכל או לא כלום
עם טכנולוגיה, נכון?
אתם או מחוברים,
ואתם מחוברים ומוסחים כל הזמן,
או שאתם מנותקים,
אבל אז אתם תוהים,
האם אני מפספס משהו חשוב?
במילים אחרות, אתם או מוסחים
או שיש לכם פחד לפספס משהו.
נכון?
אז אנחנו צריכים להחזיר את הבחירה.
אנחנו רוצים יחסים עם הטכנולוגיה
שמחזירים לנו בחירה בנוגע
לאיך אנחנו מבלים זמן איתה,
ואנחנו נצטרך עזרה ממעצבים,
בגלל שלדעת את זה לא עוזר.
אנחנו עומדים להזדקק לעזרה עיצובית.
אז איך זה יראה?
אז בואו ניקח דוגמה שעומדת בפני כולנו:
צ'אט -- הודעות טקסטואליות.
אז בואו נגיד שיש שני אנשים.
ננסי משמאל והיא עובדת על מסמך,
וג'ון מימין.
וג'ון פתאום זוכר,
"אני צריך לבקש מננסי
את המסמך הזה לפני שאשכח."
אז כשהוא שולח לה הודעה,
היא מעיפה את תשומת הלב שלה.
זה מה שאנחנו עושים כל הזמן,
עוברים עם בולדוזר על תשומת הלב של אחרים,
משמאל ומימין.
ויש עלות גבוהה לזה,
בגלל שכל פעם שאנחנו מפריעים אחד לשני,
זה לוקח בדרך כלל 23 דקות בממוצע,
למקד את תשומת הלב חזרה.
אנחנו למעשה עוברים במחזור
דרך שני פרוייקטים
לפני שאנחנו חוזרים חזרה
לדבר המקורי שאנחנו עושים.
זה המחקר של גלוריה מארק
משולב עם המחקר של מייקרוסופט,
שמראה את זה.
והמחקר שלה גם מראה
שזה למעשה מאמן הרגלים רעים.
ככל שאנחנו מקבלים יותר הפרעות חיצונית
זה מאמן אותנו להפריע לעצמנו.
אנחנו למעשה מפריעים לעצמנו
כל שלוש וחצי דקות,
זה משוגע.
אז איך אנחנו מתקנים את זה?
בגלל שננסי וג'ון ביחסים של הכל או לא כלום.
ננסי אולי רוצה להתנתק,
אבל אז היא תהיה מודאגת:
מה אם אני מפספסת משהו חשוב?
עיצוב יכול לפתור את הבעיה הזו.
בואו נגיד שיש לכם את ננסי שוב משמאל,
ג'ון מימין.
וג'ון נזכר, "אני צריך לשלוח לננסי
את המסמך הזה."
רק שהפעם,
ננסי יכולה לסמן שהיא ממוקדת.
בואו נגיד שהיא גוררת סליידר ואומרת,
"אני רוצה להתמקד במשך 30 דקות,"
אז -- באם -- היא ממוקדת.
עכשיו כשג'ון שולח לה הודעה,
הוא יכול להסיר את המחשבה מראשו --
בגלל שיש לו את הצורך, יש לו את המחשבה,
והוא צריך לזרוק את זה החוצה
לפני שהוא ישכח.
חוץ מזה שהפעם,
זה מחזיק את ההודעות כך שננסי יכולה להתמקד,
אבל ג'ון יכול להוציא את המחשבה מהראש שלו.
אבל זה רק עובד אם דבר אחד אחרון נכון,
שזה שננסי צריכה לדעת שאם משהו באמת חשוב,
ג'ון יכול עדיין להפריע.
אבל במקום שיהיו הפרעות קבועות אקראיות
או חסרות משמעות,
אנחנו עכשיו רק יוצרים הפרעות מודעות,
אז אנחנו נעשה שני דברים פה.
אנחנו יוצרים בחירה חדשה
גם לננסי וגם לג'ון.
אבל יש דבר שני עדין שאנחנו עושים פה גם.
וזה שאנחנו משנים את השאלה
שאנחנו עונים עליה.
במקום שהמטרה של הצ'אט תהיה:
"בואו נעצב את זה כך
שזה יהיה קל לשלוח הודעה" --
זו המטרה של צ'אט,
זה צריך להיות ממש קל לשלוח הודעה למישהו --
אנחנו משנים את המטרה
למשהו עמוק וערך אנושי,
שהוא: "בואו ניצור תקשורת
באיכות הגבוהה ביותר
ביחסים בין שני אנשים.
אז שדרגנו את המטרה.
עכשיו, האם למעצבים למעשה אכפת מזה?
האם אנחנו רוצים שתהיה לנו שיחה
בונגע למה הן המטרות האנושיות העמוקות?
ובכן, אני אספר לכם סיפור אחד.
לפני מעט יותר משנה,
יצא לי לעזור לארגן פגישה
בין כמה מהמעצבים הטכנולוגיים המובילים
וטיק נהט האן.
טיק נהט האן הוא דובר בין לאומי
למדיטציה מודעת.
וזו היתה פגישה ממש מדהימה.
אתם צריכים לדמיין -- דמיינו חדר --
בצד אחד של החדר,
יש לכם קבוצה של טכנולוגים גיקים;
מצד שני של החדר,
יש לכם קבוצה של נזירים בודהיסטים
עם גלימות חומות ארוכות, וראשים מגולחים.
והשאלות נגעו לערכים האנושיים הכי עמוקים,
כמו איך העתיד הטכנולוגי נראה
כשאתם מעצבים לשאלות הכי עמוקות
והערכים האנושיים הכי עמוקים?
והשיחה שלנו התמקדה על הקשבה יותר לעומק
למה שהערכים האלה יכולים להיות.
הוא התלוצץ בשיחה שלנו
שמה אם, במקום בדיקת איות,
היתה לכם בדיקת חמלה,
מה שאומר, אתם אולי תאירו מילה
שאולי תהיה במקרה פוגעת --
שתחשב פוגעת על ידי מישהו אחר.
אז האם סוג כזה של שיח מתרחש בעולם האמיתי,
לא רק בפגישות העיצוב האלו?
ובכן, התשובה היא כן,
ואחד מהאהובים עלי הוא קאוצ'סרפינג.
אם לא ידעתם, קאוצ'סרפינג הוא אתר
שמתאים אנשים שמחפשים מקום להיות בו
עם ספה פנויה, ממישהו שמנסה להציע אותה.
אז, שרות מעולה --
מה תהיה מטרת העיצוב שלהם?
למה אתם מעצבים אם אתם מצבים בקאוצ'סרפינג?
ובכן, הייתם חושבים
שזה כדי להתאים אורחים למארחים.
נכון?
זו מטרה די טובה.
אבל זה איכשהו יהיה כמו המטרה שלנו
למסרים לפני כן,
שם אנחנו רק מנסים להעביר הודעות.
אז מה המטרה האנושית העמוקה יותר?
ובכן, הן שמו להם למטרה
כצורך ליצור חוויה ויחסים מתמשכים וחיוביים
בין אנשים שמעולם לא נפגשו לפני כן.
והכי מדהים בונגע לזה היה ב 2007,
הם הציגו דרך למדוד את זה,
שזה מדהים.
אני אספר לכם איך זה עובד.
לכל מטרת עיצוב שיש לכם,
צריכה להיות לכם מידה מתאימה
כדי לדעת איך את מצליחים --
דרך למדוד הצלחה.
אז מה שהם עושים,
בואו נגיד שאתם לוקחים שני אנשים שנפגשים,
והם לוקחים את מספר הימים
ששני האנשים האלה מבלים יחד,
ואז הם מעריכים כמה שעות היו בימים האלה --
כמה שעות האנשים האלה בילו יחד?
ואז אחרי שהם בילו את הזמן הזה יחד,
הם שואלים את שניהם:
כמה חיובית היתה החוויה?
האם היתה להם חוויה טובה
עם האדם איתו נפגשתם?
והם מחסירים מהשעות החיוביות האלו
את כמות הזמן שאנשים מבלים באתר,
בגלל שזו עלות לחיים של אנשים.
למה אנחנו צריכים להעריך את זה כהצלחה?
ומה שנשאר לכם
זה משהו שהם מתייחסים אליו
כ"חברותיות מתוזמרת נטו,"
או, באמת, רק נטו "הזמן הטוב" שנוצר.
השעות נטו שמעולם לא היו קיימות,
אם קאוצ'סרפינג לא היה קיים.
האם אתם יכולים לדמיין כמה ממלא השראה
זה יהיה להגיע לעבודה כל יום
ולמדוד את ההצלחה שלכם
בתרומה החדשה נטו למעשה של שעות בחיי אנשים
שהן חיוביות, שמעולם לא היו קיימות
אם לא הייתם עושים מה שעשיתם בעבודה היום?
האם אתם יכולים לדמיין עולם שעובד כך?
האם אתם יכולים לדמיין רשת חברתית --
שבואו נגיד שאכפת לכם מבישול,
וזה מודד את ההצלחה שלכם
במונחים של ערבי בישול שאורגנו
ומאמרי הבישול שהייתם שמחים לקרוא,
ולהפחית מזה את המאמרים
שלא הייתם שמחים לקרוא
או הזמן שביליתם בלגלול מה שלא אהבתם?
דמיינו רשת חברתית מקצועית
שבמקום למדוד את ההצלחה
במונחים של קשרים שנוצרו
או מסרים שנשלחו,
במקום זה מדדה את ההצלחה במונחים
של הצעות עבודה שאנשים קיבלו
שהם היום שמחים לקבל.
ולהפחית את כמות הזמן שאנשים בילו באתר.
או דמיינו שרותי דייטים,
כמו אולי טינדר או משהו,
שם במקום למדוד את מספר הגרירות
שמאלה וימינה שאנשים עשו,
שכך הם מודדים הצלחה היום,
במקום למדוד את החיבורים העמוקים
המספקים והרומנטיים שאנשים יצרו.
מה שזה לא היה בשבילם, דרך אגב.
אבל האם אתם יכולים לדמיין
עולם שלם שעובד כך,
שיעזור לכם לבלות את הזמן שלכם היטב?
עכשיו כדי לעשות את זה
אתם גם צריכים מערכת חדשה,
בגלל שאתם כנראה חושבים,
הכלכלה האינטרנטית של היום --
הכלכלה של היום באופן כללי --
נמדדת בזמן שבוזבז.
ככל שיש לכם יותר משתמשים,
יש לכם יותר שימוש,
ואנשים מבלים יותר זמן,
כך נמדדת הצלחה.
אבל פתרנו את הבעיה הזו לפני כן.
פתרנו את זה עם אורגני,
כשאמרנו שאנחנו צריכים
להעריך דברים בדרך אחרת.
אמרנו שזה סוג אחר של אוכל.
אז אנחנו לא יכולים להשוות את זה
רק בהתבסס על מחיר;
זו קטגוריה שונה של אוכל.
אנחנו פתרנו את זה עם הסמכת ליד,
בה אנחנו אומרים שזה סוג שונה של בניין
שעומד עבור ערכים שונים של קיימות סביבתית.
מה אם היה לנו משהו כזה לטכנולוגיה?
מה אם היה לנו משהו שכל המטרה שלו
היתה לעזור ליצור תרומה חיובית נטו
לחיים האנושיים?
ומה אם נוכל להעריך בדרך אחרת,
כך שזה למעשה יעבוד?
דמיינו שהייתם נותנים מדף פרימיום שונה
בחנויות אפליקציות.
דמיינו שהיו להם דפדפנים שעוזרים לכם לנווט
לסוגים כאלה של מוצרי עיצוב.
אתם יכולים לדמיין כמה מרגש זה יהיה
לחיות וליצור את העולם הזה?
אנחנו יכולים ליצור את העולם הזה היום.
מובילים בחברות, כל מה שאתם צריכים לעשות --
רק אתם יכולים לתעדף מידות חדשות,
שזו המידה שלכם לתרומה חיובית נטו
לחיים האנושיים.
ושתהיה לכם שיחה כנה על זה.
אולי אתם לא מצליחים כל כך בהתחלה,
אבל בואו נתחיל את השיחה הזו.
מעצבים, אתם יכולים להגדיר מחדש הצלחה;
אתם יכולים להגדיר מחדש עיצוב.
אפשר לטעון, שיש לכם יותר כוח
מהרבה אנשים בארגון שלכם
כדי ליצור את הבחירות שכולנו חיים לפיהן.
אולי כמו תרופות,
שם יש לנו שבועה היפוקרטית
כדי להכיר באחריות ובערכים הגבוהים יותר
שבהם אנחנו צריכים להתייחס לחולים.
מה אם למעצבים היה משהו כמו זה,
במונחים של סוג חדש כזה של עיצוב?
והמשתמשים, עבור כולנו --
אנחנו יכולים לדרוש טכנולוגיה שעובדת כך.
עכשיו זה אולי נראה קשה,
אבל למקדונלדס לא היו סלטים
עד שדרישת הצרכנים היתה שם.
לוולמארט לא היה מזון אורגני
עד שהצרכנים דרשו שיהיה אותו שם.
אנחנו צריכים לדרוש
סוג חדש כזה של טכנולוגיה.
ואנחנו יכולים לעשות את זה.
ולעשות את זה
יגרום לשינוי מעולם שמונע ומופעל
לגמרי על זמן שבוזבז,
לעולם שמונע על זמן שבילו היטב.
אני רוצה לחיות בעולם הזה,
ואני רוצה שהשיחה הזו תתרחש.
בואו נתחיל את השיחה הזו עכשיו.
תודה לכם.
(מחיאות כפיים)
Mit jelent a "jó időtöltés"?
Én sok időt töltök azzal,
hogy megtervezzem,
hogy töltsem el az időmet.
Talán túl sokat is -- megszállottan sokat.
Legalábbis a barátaim szerint.
Úgy érzem, hogy szükséges,
mert naponta időszakok
csak úgy elszaladnak,
ilyenkor azt érzem, hogy az életem
egy része csak eltelik.
Különösen
akkor érzem, hogy csak eltelik,
mikor különböző ilyen dolgokat
mint a technika,
ellenőrzök, használok.
Mondok egy példát.
Ha ez az e-mail megjelenik --
hányak kaptatok ilyen e-mail?
Megjelöltek egy képen.
Mikor ez történik,
nem tudom megállni, hogy rákattintsak.
Igaz? Mert hátha egy rossz képem?
Azonnal meg kell nézzem.
De nem csak a "see photo"-ra lépek,
hanem ott is ragadok
a következő 20 percben.
(Nevetés)
Az a legrosszabb, hogy tudom,
hogy ez következik.
annak ellenére, hogy tudom,
a következő alkalommal ugyanezt teszem.
Vagy egy másik helyzet:
A leveleim olvasásakor frissítek.
A gond az, hogy 60 másodperc múlva
ismét frissítek.
Miért teszem?
Nincs semmi értelme.
De elmondom miért történik így.
Mi hozza a legtöbb pénzt az USA-ban?
Többet mint a filmek, játékparkok
és a baseball összesen:
a félkarú rablók.
Hogy termelnek a félkarú rablók
ennyi pénzt,
mikor olyan kis összeggel játszunk?
Érmékkel játszunk.
Hogy lehet ez?
A helyzet az, hogy...
a telefonom is egy félkarú rabló.
Minden egyes alkalommal, mikor ellenőrzöm,
meghúzom a játékgép karját, hogy lássam,
mit kapok?
Mit dob a gép?
Minden alkalommal,
mikor megnézem a leveleket,
akkor meghúzom a kart.
"Mit dob a gép?" - kérdem.
Mikor legörgetem az új híreket,
akkor a géppel játszom,
hogy lássam, mi következik most.
A gond az, hogy ismétlem,
pedig tudom, hogy működik,
hiszen tervező vagyok,
tudom a pszichológiáját,
pontosan tudom, mi történik -
mégsem hagy választási lehetőséget,
akkor is beszippant.
Mit tehetünk hát?
Ez egy "mindent vagy semmit"
kapcsolat a technológiával, így van?
Vagy be vagy kapcsolva
és állandóan elvonják a figyelmed,
vagy ki vagy kapcsolva,
de azon agyalsz,
hogy elmulasztasz-e valami fontosat?
Másképp fogalmazva: vagy zavarnak
vagy félsz, hogy kimaradsz.
Igaz?
Tehát be kell iktatni egy lehetőséget.
A technológia olyan legyen,
hogy választhassunk,
hogy töltjük az időnket,
és ehhez tervezésre van szükség,
mert nem segít, ha ismerjük a működését.
Tervezési segítség kell.
De hogy nézzen ez ki?
Vegyünk egy mindennapi példát:
chat -- szöveges üzenetváltás.
Mondjuk van két ember.
Balról Nancy, dolgozik egy dokumentumon,
és Johnt látjuk jobbra.
John-nak hirtelen eszébe jut, hogy:
"Elkérem Nancytől a doksit,
mielőtt elfelejtem."
Ezért üzen Nancynek,
akinek elvonja a figyelmét.
Ezt tesszük állandóan:
ízzé-porrá zúzzuk egymás figyelmét.
Ennek komoly költsége van.
Minden alkalommal, mikor
megszakítjuk egymást,
átlagosan 23 perc kell,
hogy újrafókuszáljuk a figyelmünket.
Jelen esetben két projekt
között váltogatunk,
mielőtt visszatérünk
az eredeti tevékenységünkhöz.
Ezt Gloria Mark tanulmánya a Microsoft
kutatással köözösen
mutatta ki.
Az is kiderült, hogy ez
rossz szokásokat alakít ki.
Több külső megszakítás arra kondicionál,
hogy magunkat is megszakítsuk.
Jelenleg 3 és fél percenként
magunktól is megállunk.
Ez őrület!
De hogyan változtassunk ezen?
Nancy és John "mindent vagy semmit"
kapcsolatban vannak.
Nancy szeretne kikapcsolni,
de közben felmerül benne:
"És mi van, ha valami
fontosat elmulasztok?"
Tervezéssel javíthatunk a dolgon.
Mondjuk Nancy megint a bal oldali,
John a jobb oldali.
Johnnak eszébe jut:
"El kell küldenem Nancynek a doksikat."
Csakhogy ebben az esetben
Nancy jelezni tudja, hogy foglalt.
Kitűz egy üzenetet:
"30 percig figyelni szeretnék"
és - bumm - figyel.
Most John üzenni szeretne neki,
nehogy kimenjen az eszéből -
most fontos neki, eszében van,
szeretné küldeni, mielőtt elfelejti.
A különbség, hogy most az üzenet
tartásban marad, míg Nancy figyel
de John megszabadulhat tőle.
De ez csak akkor működik, ha Nancy tudja,
hogyha valami valóban nagyon fontos,
akkor John továbbra is közbe tud szólni.
Ez a folyamatos esetleges vagy értelmetlen
megszakítás helyett tudatosságot vezet be.
Két dolgot teszünk itt.
Új lehetőséget adunk Nancynek és Johnnak.
De van egy másik apróság is.
Az pedig a kérdés, amit megoldunk.
Az üzenet célja eddig ez volt:
"Tegyük gyorssá és könnyűvé
az üzenetváltást" --
a chat célja megváltozik,
valóban könnyű valakinek üzenni,
de a cél egy mélyebb és emberibb érték:
"Tervezzünk minőségi kommunikációs
kapcsolatot két ember között."
Nemesítettük tehát a célt.
Tényleg érdekli ez a tervezőket?
Foglalkozzunk ezzel
a mélyebb emberi céllal?
Mondok egy történetet.
Egy kicsivel több mint egy éve
segítettem megszervezni egy találkozót
vezető technológiai tervezők és
Tich Nhat Hahn,
a tudatos meditáció
nemzetközi szószólója között.
Ez egy elképesztő találkozó volt.
Képzeljetek el -- egy szobát --
egyik oldalon egy rakás
technikai dologgal,
a szoba másik felében pedig
több hosszú barna ruhás, borotvált fejű
Buddhista szerzetest.
A téma: a mélyebb emberi értékek.
Milyen lesz a technológia,
ha a tervezés magasabb szempontokra,
a legmélyebb emberi értékekre fókuszál?
A beszélgetés központi témája:
meghallani, mik ezek az értékek.
Viccesen megjegyezte, hogy mi lenne,
ha helyesírás ellenőrzés helyett,
együttérzés-ellenőrzést használnánk.
Úgy működne, hogy kiemelné a szövegben
azt a szót, amit más bántónak találhat.
Vajon ilyen párbeszéd
a való életben is folyik,
vagy csak a tervezői megbeszéléseken?
A válasz: igen.
Egyik kedvencem a Couchsurfing.
Aki nem ismeri:
a Couchsurfing egy weboldal,
amely szálláskeresőket hoz össze
szabad ágyat ajánlókkal.
Nagyszerű szolgáltatás --
mi lehet itt a tervezési cél?
Couchsurfing-tervezőként mit tervezel meg?
Azt gondolnánk, hogy a vendégek
és a szállásadók összehozása.
Igaz?
Ez egy nagyon jó cél.
Ebben a formában ez olyan,
mint az eredeti üzenetküldési
feladat célja.
De mi a magasabb emberi cél?
Legyen az a cél, hogy hosszútávú,
pozitív élményt adó
kapcsolatot hozzon létre
egymással először találkozó
emberek között.
A legmeglepőbb dolog 2007-ben történt,
mikor bevezették ennek a mérését,
ami hihetetlen.
Elmondom, hogy működik.
Minden tervezési célhoz
kell hogy tartozzon egy mérési lehetőség,
hogy kiderüljön, mennyire eredményes --
a siker mérésének módja.
Ez úgy történik,
hogy kiválasztanak
két embert, aki találkozott,
veszik az együtt töltött napok számát,
és megsaccolják az együtt töltött órák
számát ezeken a napokon --
mennyi időt töltött együtt
ez a két ember valójában?
Az együtt eltöltött idő elteltével
megkérdezik őket:
Mennyire pozitív az élmény?
Jól telt az a találkozás?
Ezekből az együtt töltött pozitív órákból
kivonják a weboldalon töltött időt,
mert ez az életidő-ráfordítás.
Miért pont ez a siker mérőszáma?
A különbség
a "hálózat által hangszerelt kedélyesség",
vagy egyszerűen hálózat kreálta "Jó Idő".
Az a nettó idő, ami nem lett volna
Couchsurfing nélkül.
El tudod képzelni,
mennyire inspiráló lenne
minden nap úgy dolgozni,
hogy mérik a sikert
ebben az esetben a pozitív órákat,
az emberi életben,
amivel hozzájárultál az emberek életéhez?
Ami nem jöhetett volna létre,
ha nem dolgozol?
El tudsz képzelni egy, ezen az elven
működő egész világot?
El tudsz képzelni egy közösségi hálót --
mondjuk főzésről.
A sikert a főzőestek
rendezése jelentené,
és a hasznos főzős cikkek
olvasására szánt időből
kivonnánk a feleslegesen olvasott
cikkekre fordított időt,
vagy a keresésre fordított időt.
Képzelj el egy közösségi hálót,
ami a létrehozott kapcsolatok,
vagy a küldött üzenetszám helyett
azt mérné, hogy az emberek azt kapták-e,
amire vágytak, amit szerettek volna.
Levonva a weboldalakon eltöltött időt.
Vagy képzelj el egy randiszolgáltatást,
mint a Tinder vagy más, ahol nem
a jobbra-balra jelölgetést mérnék,
ahogy a mai sikert nézik,
hanem a mély, romantikus,
beteljesült kapcsolatokat számolják.
Bármit is jelent ez nekik, egyébként.
El tudod képzelni az egész világot így?
Segít jól eltölteni az időt?
Ehhez szükséges egy új rendszer,
mert valószínűleg tudod,
hogy a mai internet-gazdaságot --
a mai gazdaságot általában --
az eltöltött idővel mérik.
Minél több felhasználód van,
minél több felhasználásod van,
minél több időt töltenek ott az emberek --
ebben mérik a sikert.
Pedig ezt már megoldottuk korábban.
A biotermékekkel,
amikor másképp értékeltük a dolgokat.
Azt mondtuk, hogy ez egy más étel.
Nem lehet csak az árat összehasonlítani,
ez egy másik ételkategória.
Megoldottuk Leed Tanúsítvánnyal,
mondván ez egy más épülettípus,
melynek környezeti fenntarthatósági
értéke van.
Mi van, ha technológiára is
lehetne hasonló?
Lehetne valami, aminek a szándéka és célja
pozitívan hozzájárulni
az emberek életéhez?
És ha tudnánk másképp mérni,
tudna ez így működni?
Képzelj el egy ilyen prémiumpolcot
a webáruházban,
a webkereső oda irányítana,
ahol ezek a termékek vannak.
Elképzeled, milyen izgalmas lenne
megteremteni ezt a világot?
Már ma meg tudjuk teremteni.
Cégvezetők, csak azt kell tennetek,
hogy egy új mércét alkalmaztok:
a nettó pozitív hozzájárulást
az emberi léthez.
Folytassunk őszinte párbeszédet erről!
Meglehet, még nem tartunk ott,
de kezdjük el azt a párbeszédet.
Tervezők, ti újraértelmezhetitek
a sikert és a tervezést is.
Több hatalmatok van, mint másnak
a cégetekben,
választásokat teremteni mindannyiunknak.
Vagy mint az orvosoknál
a Hippokratészi eskü,
ami elismeri a gyógyítás magasabb
felelősségét és értékét.
Mi lenne, ha a tervezőknek is
bevezetnénk valami hasonlót
egy új fajta tervezés értékelésére?
Mi a felhasználók,
mind igényelnénk ezt a technológiát.
Nehéznek hangzik,
de a McDonald's-ban sem volt saláta,
míg nem volt rá fogyasztói igény.
A Walmartban sem volt bioélelem,
míg az igény meg nem jelent.
Legyen igényünk erre a technológiára,
és képesek leszünk megtenni.
Ha ezt megtesszük,
akkor elmozdulunk
az eltöltött idővel vezérelt világból
a jól eltöltött idővel vezérelt világba.
Ilyen világban szeretnék élni,
és szeretném,
ha ez a párbeszéd megtörténne.
Kezdjük el most!
Köszönöm.
(Taps)
Cosa significa spendere bene
il nostro tempo?
Io spendo molto tempo
pensando a come passare il mio tempo.
Forse troppo --
probabilmente ne sono ossessionato.
I miei amici dicono di sì.
Ma sento di doverlo fare,
perché di questi tempi,
sembra che dei pezzettini
del mio tempo mi scivolino via,
e quando succede, sembra che
scivolino via delle parti della mia vita.
Nello specifico,
sento che dei pezzi
del mio tempo scivolino via
verso cose come questa,
come la tecnologia -- controllo cose.
Vi faccio un esempio.
Se arriva questa mail --
quanti di voi hanno ricevuto
una mail come questa, no?
Sono stato taggato in una foto.
Quando appare questo,
non riesco a fare a meno
di cliccarci sopra.
Giusto? E se fosse che è brutta?
Devo cliccarci sopra subito.
Ma non cliccherò solo sopra "Vedi foto,"
quello che farò è in realtà buttare
i successivi 20 minuti.
(Risate)
La cosa peggiore è che so che succederà,
ma saperlo
non mi impedirà di farlo
la prossima volta.
Oppure mi ritrovo
in una situazione come questa,
in cui controllo le mail e scivolo giù
col dito per aggiornare.
Ma il problema è che 60 secondi dopo,
scivolerò il dito per aggiornare di nuovo.
Perché lo faccio?
Non ha senso.
Ma vi darò un suggerimento
del perché succede.
Cosa pensate che faccia più soldi
negli Stati Uniti
dei film, dei parchi giochi,
e del baseball messi insieme?
Le slot machine.
Come fanno le slot machine
a fare così tanti soldi
quando si gioca con così pochi soldi?
Si gioca con delle monete.
Com'è possibile?
Il problema è...
che il mio telefono è una slot machine.
Ogni volta che controllo il telefono,
sto giocando alle slot machine per vedere,
cosa otterrò?
Cosa otterrò?
Ogni volta che controllo la mail,
sto giocando alle slot machine,
dicendo, "Cosa otterrò?"
Ogni volta che leggo
lungo un newsfeed,
gioco alle slot machines per vedere,
e poi cos'altro otterrò?
La cosa è che,
di nuovo, anche sapendo esattamente
come funziona -- sono un designer,
e conosco bene
la psicologia di queste cose,
cosa sta succedendo --
ma non mi lascia altre scelte,
vengo comunque risucchiato dentro.
Quindi cosa possiamo fare?
Perché ci lascia con questo legame
del "tutto o niente"
con la tecnologia, no?
O sei dentro,
e sei connesso e distratto tutto il tempo,
oppure sei fuori,
ma poi ti chiedi,
e se mi perdo qualcosa di importante?
In altre parole, o sei distratto
o hai paura di ciò che ti perdi.
Giusto?
Quindi dobbiamo ripristinare la scelta.
Vogliamo un rapporto con la tecnologia
che ci ridia la scelta di come spendere
il tempo con essa,
e stiamo per avere bisogno dell'aiuto dei designer,
perché solo sapere queste cose non aiuta.
Stiamo per aver bisogno di auto nel design.
Quindi che aspetto dovrebbe avere?
Faccio l'esempio di una situazione
in cui tutti ci troviamo:
la chat -- i messaggi.
Diciamo che ci sono due persone.
Nancy a sinistra, lavora su un documento,
John a destra.
John all'improvviso pensa,
"Devo chiedere quel documento a Nancy
prima che mi dimentichi."
Quando lui le invia quel messaggio,
lei distoglie l'attenzione
dal suo lavoro.
Ciò che facciamo in continuazione
è distoglierci l'attenzione a vicenda,
a destra e a sinistra.
E ne paghiamo le conseguenze,
perché ogni volta che ci interrompiamo,
servono circa 23 minuti, in media,
per ripristinare l'attenzione.
In realtà alterniamo due progetti diversi
prima di tornare su ciò
che stavamo facendo all'inizio.
Una ricerca di Gloria Mark,
combinata con una ricerca di Microsoft,
dimostra questo.
La sua ricerca mostra anche
che questo porta a cattive abitudini.
Più interruzioni riceviamo dall'esterno,
più tendiamo ad interrompere noi stessi.
In realtà ci auto-interrompiamo
ogni 3 minuti e mezzo.
Questo è assurdo.
Come si risolve?
Nancy e John hanno questo rapporto
del tutto o niente.
Nancy forse vuole disconnettersi,
ma poi si preoccuperebbe:
e se mi perdo qualcosa di importante?
Il design può risolvere questo problema.
Abbiamo Nancy di nuovo a sinistra,
John a destra.
John si ricorda,
"Devo dare quel documento a Nancy."
Solo che questa volta,
Nancy può segnalare che è concentrata.
Diciamo che trascina
un comando che indica,
"Voglio essere concentrata per 30 minuti,"
quindi bam -- è concentrata.
Ora quando Jonh vuole
mandarle un messaggio,
può togliersi il pensiero --
lui ha un bisogno
che è il suo pensiero,
e deve tirarlo fuori
prima di dimenticarsi.
Solo che questa volta,
il messaggio si tiene in pausa così che
Nancy possa ancora concentrarsi,
ma John può togliersi
il pensiero dalla testa.
Questo funziona solo se è vera una cosa,
ossia che Nancy deve sapere che se
qualche messaggio è seriamente importante,
John può comunque disturbarla.
Ma invece di avere interruzioni
continue, accidentali o insensate,
ora creiamo solo interruzioni coscienti.
Quindi facciamo due cose qui.
Diamo una scelta in più
sia a Nancy che a John.
C'è anche un'altra cosa molto sottile
che stiamo facendo.
Stiamo cambiando la domanda
a cui rispondiamo.
L'obiettivo, invece di essere:
"Progettiamo un programma
per mandare un messaggio facilmente" --
questo è l'obiettivo della chat,
mandare un messaggio
a qualcuno è facile --
cambiamo l'obiettivo verso
un più profondo valore umano,
ossia: "Creiamo un tipo di comunicazione
che dia la più alta qualità possibile
ad una relazione fra due persone."
Quindi abbiamo aggiornato l'obiettivo.
Ora, ai designer interessa
davvero questa cosa?
Vogliamo davvero chiederci quali sono
i più profondi obiettivi umani?
Vi racconto una storia.
Poco più di un anno fa,
ho aiutato a organizzare una riunione
tra alcuni dei principali designer
di tecnologia e Thich Nhat Hanh.
Thich Nhat Hanh è un portavoce
internazionale per la meditazione.
E' stato un meeting fantastico.
Dovete immaginare una stanza --
da un lato avete un gruppo
di geek tecnologici;
dall'altro lato della stanza,
c'è un gruppo di monaci buddisti
con tuniche marroni e teste rasate.
Le domande erano sui
più profondi valori umani,
ad esempio come sarà
il futuro della tecnologia
se si progetta per le domande più profonde
e per i più profondi valori umani?
La nostra conversazione si è concentrata
sull'ascoltare più profondamente
quali possano essere questi valori.
Scherzando ha detto
che se invece di un controllo ortografico,
si avesse un controllo di compassione,
nel senso che le parole che si evidenziano
sono quelle che feriscono --
quelle che l'altro percepisce tali.
Questo genere di conversazione
avviene davvero nel mondo reale,
e non solo nei design meeting?
La risposta è sì,
e uno dei miei esempi preferiti
è Couchsurfing.
Se non lo sapete, Couchserfing è un sito
che combina le persone
che cercano un posto dove stare
con una poltrona gratis
offerta da qualcuno.
E' un gran servizio --
qual è il loro obiettivo di progetto?
Cosa progetti se lavori per Couchsurfing?
Penserete che il progetto sia
l'abbinamento tra ospiti e ospitanti.
Giusto?
Sarebbe un buon obiettivo.
Ma funzionerebbe come con
l'esempio dei messaggi di prima,
dove proveremmo solo a recapitare il messaggio.
Qual è il più profondo scopo umano?
L'obiettivo prefissato
è il bisogno di creare esperienze
e relazioni positive e durature
tra persone che non si sono
mai incontrate prima.
La cosa più sorprendente è che nel 2007,
hanno introdotto un modo per misurarlo,
che è incredibile.
Vi dico come funziona.
Per ogni obiettivo di progetto,
bisogna avere una
misurazione corrispondente
per sapere come sta andando --
un modo per misurare il successo.
Ciò che fanno è --
diciamo che ci sono due persone
che si incontrano,
si prendono il numero di giorni che
queste persone hanno passato insieme,
e stimano quante ore in quei giorni --
quante ore hanno passato
insieme queste persone?
Dopo che hanno passato
questo tempo insieme,
si chiede ad entrambi:
quanto è stata positiva la tua esperienza?
Hai avuto una bella esperienza con
la persona che hai conosciuto?
Poi sottraggono da queste ore positive
il tempo speso sul sito internet,
perché quello è un costo
nella vita delle persone.
Perché dovremmo consideralo un successo?
Ciò che rimane
è qualcosa che chiamano
"convivialità organizzata netta,"
o anche solo "tempo piacevole netto".
Le ore nette che non sarebbero esistite
se non fosse esistito Couchsurfing.
Immaginate quanto sarebbe stimolante
venire a lavoro ogni giorno
e misurare il proprio successo
con un contributo netto di ore
nelle vite delle persone
che sono positive,
che non sarebbero mai esistite
se tu non avessi fatto
quel compito a lavoro oggi?
Riuscite ad immaginare un mondo intero
che lavori in questo modo?
Immaginate un social network che --
ipotizziamo vi piaccia la cucina,
e misurasse il suo successo attraverso
il numero di serate di cucina organizzate
e gli articoli di cucina
che vi sono piaciuti,
e sottraesse da quelli
che non sei stato felice di leggere
o il tempo che hai passato a scorrere
quelli che non vi piacciono?
Immaginate un social network professionale
che invece di misurare il successo
in termini di connessioni create
o messaggi inviati,
misurasse il successo in termini
di offerte di lavoro ottenute
che le persone erano felici di ricevere.
E sottraesse il tempo
speso sul sito.
O immaginate servizi di appuntamenti,
come Tinder o simili,
dove invece di misurare il numero
di "swipe" a destra e a sinistra,
che è il modo in cui
si misura il successo oggi,
misurasse invece le connessioni
romantiche e profonde create.
Qualsiasi essa sia per loro, comunque.
Riuscite ad immaginare un mondo intero
che lavora in questo modo,
che vi aiuti a spendere bene
il vostro tempo?
Per farlo avete bisogno
di un nuovo sistema,
perché probabilmente pensate,
l'economia di internet di oggi --
l'economia di oggi in generale --
è misurata in tempo speso.
Più utenti si hanno,
più utilizzo c'è,
più le persone spendono,
così misuriamo il successo.
Ma abbiamo già risolto questo problema.
L'abbiamo risolto con l'organico,
dicendo che è necessario
valutare le cose in modo diverso.
Diciamo che questo è
un tipo diverso di cibo.
Non possiamo compararlo
solo basandoci sul prezzo;
è una categoria diversa di cibo.
Esiste la certificazione Leed,
con la quale diciamo che un edificio
appartiene ad una categoria diversa
con valori specifici
di sostenibilità ambientale.
E se avessimo qualcosa del genere
per la tecnologia?
Se ci fosse qualcosa che avesse
come proposito e obiettivo
quello di creare nuovi contributi
positivi netti alla vita umana?
Se potessimo valutarlo in modo diverso,
in modo che funzionasse davvero?
Immaginate di avere
uno scaffale premium sugli app store.
Immaginate di avere browser che ti aiutino
nella scelta di questo tipo di prodotti.
Immaginate quanto sarebbe eccitante
vivere e creare questo mondo?
Possiamo creare questo mondo oggi.
Aziende leader --
solo voi potete dare priorità al fatto
di considerare di un nuova misura,
cioè il contributo positivo netto
alla vita umana.
Aprite una discussione onesta su questo.
Forse non è così facile iniziarla,
ma iniziate questa discussione.
Designer, potete ridefinire il successo;
potete ridefinire il design.
Senza dubbio, avete più potere di molte
altre persone nella vostra organizzazione
per creare le nuove scelte
secondo cui tutti viviamo.
Forse come in medicina,
dove c'è il giuramento di Ippocrate
per riconoscere la responsabilità
e il più alto valore
secondo cui bisogna trattare i pazienti.
Se noi designer pensassimo
a qualcosa del genere,
in termini di nuovo tipo di design?
Utenti, tutti voi --
possiamo chiedere che la tecnologia
funzioni in questo modo.
Può sembrare difficile,
ma McDonald's non aveva insalate prima
che il consumatore le chiedesse.
Wallmart non aveva cibo organico
prima che il consumatore lo chiedesse.
Dobbiamo richiedere
questa nuova tecnologia.
E possiamo farlo.
Facendolo
passeremo da un mondo regolato
in base al tempo speso per fare qualcosa,
ad un mondo regolato
secondo il tempo ben speso.
Io voglio vivere in questo mondo,
e voglio che questa discussione inizi.
Iniziamo questa discussione ora.
Grazie
(Applausi)
「上手に時間を使う」とは
どういうことか?
私はたくさんの時間を使って
時間の使い方を考えました
ある意味 取り憑かれたかと思うほどです
友達はそう思っています
でも私はそうしなきゃみたいに思うのは
最近 時間が 自分から
すり抜けてるような気がして
そんな時は 人生の一部が
抜け落ちてると感じるからです
特に
思うに 私の時間がすり抜けて行く先は
テクノロジーのようなこと
物事を確認することです
例を挙げましょう
このメールが届くと—
みなさん こんなメールを
受けた経験があるでしょう
私がある写真に
タグ付けされたとあります
このメールが届くと
すぐに写真をチェックせざるを
得なくなります
だって 変な写真だったら困るでしょう?
すぐにチェックせねばなりません
でも「写真を見る」を
クリックするだけで
20分ほど時間を取られます
(笑)
さらに厄介なことに
20分取られると分かってて
分かっているのに
また同じことをしてしまいます
私はこんな状況に陥り
メールをチェックし
プルダウンメニューを出して更新し
でも実際 60秒後に
またプルダウンメニューを出して
更新するんです
何故こんなことをしてるのか?
何の意味もないのにです
でも何故こんなことが起きるか
ヒントを出しましょう
合衆国で 映画やゲームパークや
野球をあわせても それら以上に
お金になることは何だと思いますか?
スロットマシーンです
なぜ スロットマシーンは
多額の収益が出るのか?
こんなに少額で遊ぶのにです
使うのはコインなのにです
なぜ 多額になるか?
まあ 言ってみれば
私の電話がスロットマシーン
のようなものなのです
電話をチェックする度に
私はスロットマシーンで見るのは
何が出るかな?
何が出るかな?
メールをチェックする度に
私はスロットを回して
「何が出るかな?」と唱えます
ニュース配信をスクロールする度に
私はスロットを回して
何が出るかチェックします
つまり
デザイナーの私は
この仕組みを 熟知していて
この心理がどう作用するか
私はまさに熟知し
何が起こっているか熟知してるのに—
だからと言って やめる術がなく
ハマっているだけなのです
私たちは何をしているのか?
テクノロジーとの関係は
全部か皆無か の一方しか
選べないからなのです
スイッチを入れ
ネットに繋がって始終 気が散るか
スイッチを切ってしまったら
重要な情報を逃すのではと
不安に思うしかありません
言い換えれば 気が散るか
情報を逃すかも と不安になるか
でしょう?
私たちは 選択肢を
取り戻さなければなりません
テクノロジーとの関係を構築して
テクノロジーで時間の使い方の
選択肢を取り戻したい
そのために デザイナーの助けが
必要になるのは
知っているだけでは
何の役にも立たないからです
デザインの助けが必要になります
どんな風になるのでしょうか?
誰もが直面する場面の
一例を挙げましょう
チャットのテキストメッセージです
登場人物は2人です
ナンシーは向かって左で
ドキュメントを作成中で
ジョンは右です
ジョンはふと思い出し
「忘れないうちに ナンシーに
あの文書の送付を頼まなきゃ」
ジョンがメッセージを送ると
ナンシーの注意がそれます
互いの注意を土足で乱す
ような行為は日常茶飯事です
右へ左へとね
これには大きな負担がかかります
お互い作業に割って入る度
注意力の回復に
平均23分かかるからです
もとの作業に戻るまでに
全然違う作業を2回行うのです
これは グロリア・マーク教授が
マイクロソフトリサーチとの共同研究で
示した結果です
そして これが悪しき習慣を産むことも
明らかになりました
私たちは外部から中断を受ければ受けるほど
自分で集中を切らすように
条件づけられ 訓練されます
実際 私たちは 3分半ごとに
ひとりでに中断します
これは由々しいことです
悪しき習慣を直すには?
ナンシーとジョンは
オンかオフしかない関係です
ナンシーは接続を断ちたいのに
不安でできないのです
大事な情報を逃したらどうしよう?
デザインはこの問題を修正できます
では再び ナンシーが左で
ジョンが右です
「あの文書を送らなきゃ」
とジョンは思い出します
でも今度は
ナンシーは「集中」と表示できます
ナンシーは スライダーをドラッグし
「30分間 集中」と表示
ピシャリと集中モードに入ります
ここでジョンが メッセージを送りたければ
すぐに処理して忘れられます
[ナンシーは集中モード]
送らなきゃと思ったら
[ナンシーは集中モード]
忘れてしまう前に
メッセージを送ります
でも今度はメッセージが保留され
ナンシーは邪魔されず
[ナンシーの手が空いたら配信します]
ジョンも忘れて良いんです
でも この仕組みが機能するには
最後の条件があります
それは 本当に重要な要件なら
ジョンが中断しても良いと
ナンシーは承知すべきであること
[割り込み]
でも こうすれば 偶発的で無配慮な
中断は恒常的ではなく
意識的な中断だけになります
私たちは2つのことをします
まず ナンシーとジョンのために
新たな選択肢を設けています
また第二のちょっとしたことが
行われています
答えを求める質問が
変更されているのです
チャットの目的は
「メッセージが簡単に送れるように
デザインしましょう」
というものでした
「メッセージの送信を容易にする」
この目標をもっと意味深く
人間的なものに変えます
「2人の人物の関係における
意思疎通の質を
できる限り高めましょう」
そこで 目標をアップグレードします
ところで デザイナーは本当に
こんなことを気にするか?
意味深くて人間的な目標について
話し合いをしたいか?
ここで1つの物語を紹介します
1年と少し前に
あるミーティングを主催することになりました
トップクラスの技術設計者と
ベトナムの高僧 ティク・ナット・ハンです
ティク・ナット・ハン師は 禅による
「マインドフルネス瞑想」の国際的な伝道者です
これは最高のミーティングでした
ある部屋を思い描いて下さい—
その部屋の一方に
テクノロジー集団が
部屋のもう一方には
長い褐色のローブをまとい
剃髪した 仏僧の一団がいるのです
さて問答の問いは
深遠なる人間の価値であり
テクノロジーの未来はどうなるか?
深淵な質問と 意味深い人間の
価値のために
どんな未来を設計するか?
そして 私たちの対話の中心は
このような価値の意味するところに
注意深く耳を傾けることです
彼は こんな冗談を言いました
スペルチェック機能のかわりに
思いやりチェック機能はどうか?
つまり あなたが強調した一言を
たまたま —
他の誰かが不快と思うかもしれない
では この種の会話は
今述べたデザイン・ミーティングではなく
現実世界で起こるか?
答えは イエスです
私のお気に入りの1つは
『カウチサーフィン』です
カウチサーフィンはウェブサイトで
一晩泊まれる無料のソファーを探す人と
そんな場所を提供したいと思う人とを
マッチさせます
素晴らしいサービスですが—
カウチサーフィンの設計目標とは?
カウチサーフィンの設計目標は何か?
宿泊客と家主さんのマッチング
だと思うでしょう?
でしょ?
結構良い目標ですよね
でもそれだと さっきの
メッセージの例みたいに
メッセージを配信するだけです
ではもっと意味深く 人間的なことは何か?
カウチサーフィンの設定する目標は
初対面の人同士の経験と関係を
継続的で ポジティブなものにすることです
この目標の最も素晴らしい点は
2007年に
カウチサーフィンが
その測定方法を導入したことです
そこが 秀逸なのです
その仕組みを紹介します
どんなデザイン目標にも
それを測定する方法が必要です
目標の成功度合いを知るには
成功を測定する方法が必要です
カウチサーフィンの方法は
出会った2人の人を
例に挙げます
2人が一緒に過ごした
何日かを取り上げて
時間を推定します
2人が一緒に過ごした時間を
推定するのです
2人が数日間過ごしたあと
2人にアンケートします
どれくらい有意義な体験でしたか?
出会った人物との時間は
良い経験でしたか?
良かったという時間数から
カウチサーフィンのサイトに費やした時間数を
引き算します
ネットの利用時間は経費だから
成功と評価できません
この計算が示すのは
ここで創出された 楽しい時間
すなわち —
「GoodTimes」の正味の時間です
カウチサーフィンがなければ
ありえなかった時間の正味の値です
これがどれだけやる気を起こさせるか
想像できますか?
毎日職場へ行くと
成功の度合いとして
利用者が過ごした有意義な時間に対しての
貢献を示す新しい数値が得られ
その数値は あなたの毎日の働きがないと
存在すらしない数値だというんですから
世界全体がこんな風に
回っている様を想像できますか?
想像できますか?
ソーシャル・ネットワークが—
例えば 料理に関心がある場合
成功の指標として
主催した夜の料理会の時間数と
料理記事を読んで楽しんだ時間から
面白くない記事を読んだ時間と
画面をスクロールして過ぎた時間を
差し引いたものを使います
プロフェッショナルの
SNSを想像して下さい
成功の指標は生まれたつながりや
メッセージの交換数ではなく
その代わりに成功の指標は
参加者が得た仕事のオファーのうち
参加者が喜んで受けた数です
その値から参加者がウェブで
過ごした時間を差し引きます
あるいは 出会いサイトを想像してください
Tinderなどのアプリです
参加者が左右にスワイプした回数を
カウントするのが
現在の成功の評価指標ですが
そうする代わりに 親密で ロマンチックで
充実した関係を結んだ数値を観測します
もちろん 利用者の主観を元にです
人が有意義な時間を過ごすのを
サポートする形で
全世界が回るのを想像できますか?
実現には 新システムが必要です
なぜなら 多分みなさんが考える通り
今日のネット経済は—
今日の一般的な経済は—
過ごした時間で計測するからです
利用者が増えれば増えるほど
使用量が増加し
利用者が過ごす時間が増える—
そんな風に成功は計測されます
でも この問題はすでに解決済みです
私たちはオーガニックで
この問題を解決したとき
商品価値の測定には
既存と違う方法が必要だと説いたのです
オーガニックは
これまでと違う食べ物だと説いたのです
オーガニックは
別カテゴリーの食品だから
値段で比べることはできない とね
私たちはこの問題を
Leed 認証 で解決しました
これまでにない価値基準である
持続可能な環境への配慮に基づく
これまでにはないビルだと説明しました
同様のことを テクノロジーの分野に
持ち込んだらどうか?
全体的な目的や目標が人類の生活にとって
正味の値で 有意義な貢献を
新たに作り出すための
サポートをすることだったらどうか?
また その価値を
これまでにない方法で数値化して
実際に役立てたらどうか?
これを アプリストアの
プレミア商品スペースに置いたらどうか?
ウェブブラウザが
この種のデザイン商品への
リンクをサポートする場面を
想像してみて下さい
そのような世界を創って住めたら
どんなにワクワクするか想像できますか?
このような世界は
今日にでも実現できるのです
企業リーダーのみなさんは
人類の生活への貢献の正味の数値を
測る基準として
最優先で使いさえすれば良いのです
それについて 忌憚なく話し合って下さい
最初は上手にできないかも知れませんが
話し合うことを始めましょう
デザイナーの方々は 成功を再定義し
デザインを再定義して下さい
デザイナーは
私たちの暮らしの選択肢を考えだす上で
組織の他の大勢よりも
大きな力を持っています
それは多分 医学において
ヒポクラテスの誓いで
患者を治療するという
責任と高い志を
自覚するのにも似ています
この種の新しいデザインに関して
デザイナーにも同様の誓いが
あればいいのに
そして私たちユーザーは
今日 このようなテクノロジーが
必要だと意思表示してください
難しいと思うかも知れませんが
マクドナルドのメニューにサラダが載ったのは
消費者の要望が届いてからです
ウォルマートが 有機栽培の食品を置いたのは
消費者の要望が届いてからです
私たちは この新しいテクノロジーが欲しいと
意思表示しなければなりません
私たちは意思表示できます
そして意思表示をすることで
もっぱら費やした時間に基づいて
方向付けられ運用される世界から
上手く過ごした時間数が方向付ける
世界へとシフトすることになります
私はこのような世界での生活がしたい
このような対話を実現させたいです
今こそ 話し合いを始めましょう
ありがとうございます
(拍手)
시간을 잘 쓴다는 것의 뜻이 뭘까요?
저는 시간을 어떻게 쓸지
생각하는데 많은 시간을 씁니다.
좀 과하게 사로잡혀 있죠.
제 친구는 그렇게 생각한대요.
그런데 그렇게 해야 할 것 같아요.
요즘에
시간이 약간씩 저를 미끄러져
지나가버리는 느낌이 들어요.
그 느낌이 들면 인생의 일부가
미끌어져 나가버리는 느낌이 들죠.
특히
제 시간이 이렇게 다양하게
미끌어져 나가버리는 느낌이 들어요.
기술로 이것 저것 확인하죠.
예를 하나 드릴게요.
이런 이메일이 날아온다면
몇명이 이런 이메일을
받아봤겠죠, 그쵸?
제가 사진에 태그가 됐어요.
이게 뜨면
저는 확인을 안할 수가 없어요.
맞잖아요? 왜냐하면
안 좋은 사진이면요?
저는 당장 클릭해야 해요.
그런데 곧장 "사진보기"를
클릭하지 않죠.
실제로는 여기서 20분을 더 보냅니다.
(웃음)
근데 더 안좋은 건 다음에
벌어질 일을 저도 안다는 거죠.
어떤 일이 일어날지 알면서도
다음 번에 또 하게 되죠.
아니면 제가 이러고 있죠.
제가 이메일을 확인하는 곳에
화면을 당겨 새로 고치고
웃긴 거는 60초 뒤에
화면을 당겨서 또 새로 고쳐요.
제가 왜 이러는 걸까요?
이해가 안 됩니다.
하지만 왜 이런 일이 생기는지
제가 힌트를 드리겠습니다.
미국에서 영화보다, 게임장보다,
야구보다 돈을 더 많이 벌 수 있는 것
여러분들은 어떤거라고 생각하세요?
슬롯 머신이죠.
우리가 이렇게 적은 돈을 가지고 노는데
슬롯머신으로 어떻게
그런 많은 돈을 만들겠어요.
우리는 동전을 사용하죠.
어떻게 가능할까요?
사실은
제 핸드폰은 슬롯머신 같은 겁니다.
제가 핸드폰을 수시로 확인할 때마다
슬롯머신을 당겨서 확인을 하죠.
이번엔 얼마나 땄을까?
이번엔 얼마나 땄을까?
제가 이메일을 확인할 때마다
슬롯머신을 사용하는 겁니다.
"얼마나 딸까?" 말하면서.
제가 뉴스피드를 확인할 때마다
슬롯머신을 당겨 확인하는 겁니다.
다음엔 얼마나 딸 수 있을까?
중요한 건 이겁니다.
또, 이게 어떻게 작동하는지 알아야죠.
저는 디자이너입니다.
저는 어떻게 심리학이 작용하는지
정확히 알고 있고
상황이 어떻게 돌아가는지 알아요.
근데 방법이 없을 뿐이죠.
저는 그냥 참는 수밖에 없어요.
그래서 우리는 무얼 하게 될까요?
기술과 모 아니면 도의
관계에 있습니다.
그렇죠?
켜서
연결되어 항상 산만해지거나
끄지만
걱정을 하죠.
내가 무슨 중요한 걸 놓쳤나?
다른 말로 집중력이 산만해지거나
중요한 걸 놓칠까봐 걱정하죠.
그렇죠?
그래서 우리는 선택을
재구성 할 필요가 있어요.
우리는 기술과 관계를 가지고 싶은데
시간을 보내는 방법에 대한
선택권을 되찾고 싶어요.
디자이너들의 도움이 필요하겠죠.
지식만으로 해결이 되질 않으니까요.
디자인의 도움이 필요합니다.
그렇다면 어떻게 될까요?
우리가 마주칠 예시를 한번 봅시다.
채팅 (문자보내기).
여기 두 사람이 있다고 합시다.
왼쪽 낸시는 서류 작성을 하고 있네요.
오른쪽은 존입니다.
존은 갑자기 떠올립니다.
"까먹기 전에 낸시한테
서류에 대해 물어봐야겠다."
그리고 존은 낸시의 집중력을
흐트리는 문자를 보냅니다.
우리가 늘 하는 일은 서로
집중력을 밀어버리는 거죠.
왼쪽이나 오른쪽이나.
그리고 값을 치러야만 합니다.
서로를 방해할 때마다
다시 집중하는데
평균 23분이 걸립니다.
우리는 사실 원래 하던 일을 하기 전에
두 가지 다른 프로젝트를
반복해야 합니다.
이것은 마이크로소프트 설문조사와 융합된
글로리아 마크씨의 설문조삽니다.
이 현상이 발견됐죠.
그리고 이 현상이 결국 나쁜 습관을
형성시킨다고 합니다.
우리가 외적으로 방해를 더 받을수록
자신을 방해하게끔
조건을 만들고 훈련을 시키죠.
우리는 사실 3.5 분마다
자신을 방해합니다.
위험하죠.
이걸 어떻게 고칠까요?
낸시와 존은 '모 아니면 도'
관계에 놓여있습니다.
낸시는 연결을 끊고 싶지만
그러고선 걱정이 들겠죠.
무슨 중요한 걸 놓치면 어떡하지?
이 문제를 디자인으로 풀 수 있습니다.
다시 낸시가 왼쪽에 있다고 해봅시다.
존은 오른쪽에 있고요.
존은 "낸시에게 문서를
보내야지"라고 기억합니다.
그런데 이번에는
낸시는 집중하고 있다고
설정할 수 있어요.
그녀가 슬라이드를 내리곤 말하죠.
"30분동안만 집중하고 싶어요"
짠, 그녀는 집중했죠.
이제 존은 낸시에게
메세지를 보내고 싶을 때
신경을 쓰지 않아도 됩니다.
그는 서류를 보내야 하고
그런 생각을 갖고 있고
잊어버리기 전에
일을 처리해야 해요.
이번만 빼고요.
낸시가 집중할 수 있도록
메세지는 보류시킵니다.
하지만 존은 잊어버려도 되죠.
그러나 한 가지만 확실하다면
효력이 발생합니다.
정말 중요한 상황일 때는
낸시가 알아야 한다는 거죠.
존은 아직도 그녀를
방해할 수 있어요.
무의식중에 계속
의미없는 방해를 하는 대신에
이제 의식적으로
방해하는 방법들을 고안하는 겁니다.
여기서 두 가지를 합니다.
낸시와 존에게
새로운 선택사항을 제공하는 거에요.
그리고 여기 미묘하게
하고 있는 두번째가 있습니다.
우리가 답하는 질문을 바꾸는 거죠.
채팅의 목적인
"메세지를 보내기 쉽게 디자인하자"
그게 채팅의 목적인데
메세지를 보내는 게
정말 쉬워야 합니다.
저희는 조금 더 깊고 가치있는
목표로 방향을 전환했습니다.
"두 사람의 관계에서
가능한 최상의 품질의 대화를
할 수 있도록 만들어보자."
그렇게 저희는 목표를 상향시켰죠.
여기서 잠깐
디자이너들이 이렇게 신경을 쓸까요?
그리고 우리들이 인간의 궁극적
목표에 대해서 말하고 싶을까요?
자, 여기 이야기가 하나 있습니다.
일년 쯤 전에 저는
기술을 주도하는 몇몇 디자이너와
틱낫한의 만남을 준비했습니다.
틱낫한은 마음챙김 명상에 관련된
세계적인 대변인입니다.
그 만남은 가장 훌륭했습니다.
방을 떠올려 상상해보세요.
방의 한 쪽에는
기술 전문가가 모여 있습니다.
방의 다른 쪽에는
긴 갈색의 가사를 입고 머리를 깎은
불교 승려들입니다.
당신이 심오한 질문과
심오한 인간의 가치를 위해
디자인을 할 때 미래의 기술이
어떠한 양상을 보일지
그런 것에 대한
심오한 인간의 가치를 다루는
질문들이 주어집니다.
그리고 저희의 대화는
그런 것들이 어떤 가치일까
듣는 것에 초점을 맞춥니다.
우스갯소리로
맞춤법을 검사하는 대신에
자비심을 검사하면 어떨까
누군가에게 거슬리는 말이 될 수 있는
단어를 알려주는 거죠.
이런 대화양상이 디자인 회의에서만
일어나는 게 아니라
실제로 일어날까요?
답은 "그렇다"입니다.
저는 카우치 서핑을 즐깁니다.
카우치 서핑은 여행자에게
공짜 쇼파를 제공하는, 숙소를 제공하는
사람들과 연결시켜주는 웹사이트입니다.
좋은 서비스죠.
그들의 디자인 목표는 무엇일까요?
당신이 카우치 서핑에 일한다면
무엇을 디자인 할건가요?
당신은 집 주인과 방문객을
연결시켜준다고 생각하겠죠.
그렇죠?
좋은 목표이긴 합니다.
하지만 메신저를 디자인 할 때의
목표와 비슷하군요.
그냥 메세지를 전달하는 것.
좀 더 깊게 가봅시다, 인류의 목표?
그들은 자신의 목표를 설정하죠.
만나본 적 없는 사람들끼리
좋은 경험과 관계를 이어나갈 수 있도록
만들 필요가 있어요.
가장 놀라운 것은
2007년도에 있었던 일입니다.
디자이너들은 놀랍게도 이를 잴 수 있는
방법을 제시했죠.
제가 설명드릴게요.
모든 디자인 목표에 대해
상충하는 측정법을
가지고 있어야 합니다.
당신이 뭘 하는지 알아야죠.
성공을 측정하는 방법입니다.
그래서 사람들이 하는 것은
금방 만난 두 사람을 예로 들어
함께 보낸 수많은 날들
그 날 중에서 몇 시간을 함께 보냈는지
측정합니다.
두 사람이 함께 보낸 시간은
몇 시간이나 될까요?
그들이 함께 시간을 보낸 다음에
서로에게 묻습니다.
이 경험이 얼마나 긍정적이었습니까?
당신이 만났던 이 사람과
좋은 경험을 쌓았습니까?
그리곤 그들은 사람들이
인터넷을 사용한 시간에서
그 긍정적이었던 시간들을 뺍니다.
이게 삶의 값어치니까요.
왜 우리는 이를 성공으로 치부할까요?
그리고 당신에게 남은 것은
"인터넷으로 편곡된 연주곡"이라
불릴만한 것이죠.
아니면 그저 인터넷으로
좋은 시간 보낸거고요.
카우치 서핑이 없었다면
인터넷으로 보낼 시간도 없겠죠.
매일 일하러 와서
당신의 성공을 잴 수 있다면
얼마나 영감적일지 상상해보셨나요?
긍정적으로 사람들의 삶에
새롭게 기여한 실제 시간은
당신이 오늘날 하려던 것을
하지 않았다면
존재하지 않았을 지도 모르죠.
전 세계가 그렇게 일을 한다면?
메신저가 이렇게 될지 상상해보셨나요 .
당신이 요리에 관심을 둔다합시다.
당신이 요리한 밤들과
당신이 읽어서 기뻤던 기사들로
당신의 성공을 측정하고
당신이 읽기 불편했던 기사들과
무의미하게 마우스를 내리던
시간들을 측정된 시간에서 차감합니다.
전문적인 사회기반 서비스로 만들어진
인간관계와 보냈던 메세지들로
성공을 측정하는 대신에
사람들이 기쁘게 제안받았던 직업들로
성공이 측정이 된다고
상상을 해보세요.
그리고 웹사이트에 투자한 시간을
빼는거죠.
또는 데이트 서비스를 봅시다.
틴더 같은 것들 말이죠.
오늘 성공을 측정하는 방법으로
사람들이 왼쪽 오른쪽으로 스크롤을
넘기는 걸 세는 대신에
깊고, 낭만적이고, 성취감 있는 느낌을
느꼈는가에 따라 측정을 해봅니다.
그들을 위한 방식으로 말이죠.
하지만 여러분들이 세상이 이렇게
돌아간다고 상상할 수 있나요?
여러분들이 시간을 잘 보냈다고
하기에 말이죠.
이를 위해선 새로운 시스템이 필요합니다.
여러분들은 오늘날의 인터넷 경제가
전체적으로 오늘날의 경기가
여러분들이 보낸시간으로
측정될거라 생각할테죠.
사용자가 더 많을수록
사용률이 더 높을수록
사람들이 시간을 더 쓸수록
이 기준에 성공의 척도를 가르죠.
하지만 우리는 이미 문제를 풀었습니다.
우리는 정말 깨끗하게 해결했죠.
우리가 다른 방식으로
가치를 매겨야 한다고 할때
이것이 다른 종류라고 이야기 했죠.
그래서 가격만으로 비교할 수 없습니다.
이건 다른 범주의 음식이니까요.
저희는 리드 증명으로 해결했습니다.
우리는 여기가 다른 종류의
건물이라고 말한 곳에서
환경의 지속가능성에 대한
다른 가치를 세웠죠.
이것을 기술에 적용한다면요?
총체적 목표와 목적이
인류의 삶에 긍정적으로
인터넷 상에서 기여를 하는 것을
가지고 있다면요?
그리고 우리가 이를 다른 방식으로
가치를 매길 수 있다면요.
정말로 효과가 작용할까요?
여러분이 앱스토어에서 프리미엄
선반스페이스를 제공했다고 상상해보세요.
다른 디자인 상품들로
이끌어 줄 수 있는 웹브라우저가
있었다고 상상해보세요.
그런 세상을 창조해서 살면
얼마나 흥미로울지 상상해봤어요?
오늘날 우리는 이런 세상을
창조할 수 있습니다.
회사의 지도자 여러분들이 할 일은
새로운 미터법
인류의 인터넷 삶에 긍정적 기여를
하는 미터법을 우선순위로 두고
정직한 대화를 하는 것입니다.
아마 시작이 좋지 않을 수 있습니다.
하지만 이 대화를 시작해보죠.
디자이너 여러분들은 성공과
디자인을 재정의 할 수 있습니다.
주장하건데 여러분은
당신의 조직에 있는 많은 사람들보다
살아갈 수 있는 선택권을 만드는데
훨씬 더 힘이 있습니다.
의료계에는
히포크라테스의 선서가 있어
환자들을 돌볼 때
더 높은 가치와 책임을
인지해야 하는 것처럼
디자이너들도 새로운 디자인에 대해
그와 비슷한 게 있다면 어떨까요?
그리고 우리 사용자들을 위해
효과가 작용하는 기술을
요구할 수 있는거죠.
힘들 수 있을 겁니다.
하지만 소비자의 요구가 없었다면
맥도날드에 샐러드가 없었겠죠.
소비자의 요구가 없었다면
월마트에 유기농 음식이 없었겠죠.
우리는 새로운 종류의 기술을
요구해야 합니다.
우리는 할 수 있어요.
그리고 실천은
사용한 시간만을 근거로
운용된 세상으로부터
잘 사용한 시간으로
운용되는 세상으로 바꾸는 것이죠.
저는 이 세상에 살고 싶습니다.
이 대화가 이루어졌으면 합니다.
이 대화를 시작합시다.
감사합니다.
(박수)
Wat betekent het
om je tijd goed te besteden?
Ik besteed een hoop tijd
aan het bedenken
wat ik met mijn tijd zal doen.
Waarschijnlijk te veel --
op het obsessieve af.
Mijn vrienden denken van wel.
Maar ik moet wel, heb ik het gevoel,
want het is tegenwoordig net
alsof ik steeds stukjes tijd kwijtraak
en als dat gebeurt, voelt het
alsof ik stukjes van mijn leven kwijtraak.
Om precies te zijn
voelt het alsof ik
kleine stukjes tijd kwijtraak
aan dingen zoals dit,
zoals technologie -- ik check dingen.
Ik geef een voorbeeld.
Als je dit bericht krijgt --
hoevelen van jullie krijgen
berichten als deze?
Ik ben getagd in een foto.
Als ik dit krijg,
moet ik er wel direct op klikken.
Toch? Stel dat het een slecht foto is!
Dus ik moet er direct op klikken.
Maar ik ga niet alleen maar
op 'Zie foto' klikken,
wat ik feitelijk ga doen is
20 minuten verkwanselen.
(Gelach)
Het ergste is dat ik weet
dat dit gaat gebeuren
en zelfs het volle besef
dat dit gaat gebeuren
weerhoudt mij er niet van
om het de volgende keer weer te doen.
Of het gebeurt me
dat ik mijn e-mail check
en de gegevens laat verversen.
Maar dan 60 seconden later
laat ik hem opnieuw verversen.
[Oh ja? Dat heb je toch net al gedaan?]
Waarom doe ik dat?
Dat is toch gek?
Ik zal je een hint geven
waarom dat gebeurt.
Waarmee denk je dat in de VS
meer geld wordt verdiend
dan met films, recreatieparken
en honkbal bij elkaar?
Fruitautomaten.
Hoe kunnen fruitautomaten
zoveel geld opleveren
als we met zulke kleine bedragen spelen?
Met muntstukjes!
Hoe kan dat?
Het punt is ...
mijn telefoon is een fruitautomaat.
Iedere keer als ik mijn telefoon check,
speel ik met de fruitautomaat
om te zien wat ik krijg.
Wat krijg ik?
Iedere keer als mijn e-mail check,
speel ik met de fruitautomaat
en vraag: "Wat krijg ik?"
Iedere keer als ik
nieuwe berichten naloop,
speel ik de fruitmachine
om te zien wat ik nu weer krijg.
Het punt is opnieuw
dat hoewel ik weet hoe dit werkt
-- en ik ben ontwerper,
ik ken de psychologie hierachter,
ik weet precies wat hier speelt --
maar ik heb gewoon geen keus,
ik word er gewoon ingezogen.
Wat gaan we eraan doen?
Want dit plaatst ons
in een alles-of-niets-relatie
met technologie, toch?
Je staat aan
en je bent bereikbaar
en voortdurend afgeleid,
of je staat uit,
maar dan vraag je je af
of je niet iets belangrijks mist.
In andere woorden: je bent ofwel afgeleid,
ofwel bang dat je iets mist.
Toch?
We moeten de keuze weer hebben.
We willen een relatie met technologie
die ons de keuze teruggeeft
hoe we er tijd aan willen besteden
en we zullen hulp
van ontwerpers nodig hebben,
want dat we het weten, helpt niet.
We hebben ontwerphulp nodig.
Hoe zou dat eruit zien?
Laten we een voorbeeld nemen
dat we allemaal kennen:
chatten -- tekstberichtjes.
Stel, er zijn twee mensen.
Nancy, links, werkt aan een document,
en rechts is John.
John herinnert zich plotseling:
ik moet Nancy om dat document vragen,
voor ik het vergeet.
Wanneer hij haar dat bericht stuurt,
is haar concentratie verstoord.
Dat doen we voortdurend,
we schuiven elkaars concentratie
achteloos aan de kant.
Dat kost meer dan we denken,
want iedere keer dat we
elkaar interrumperen,
kost het gemiddeld 23 minuten
om die concentratie weer op te bouwen.
We kijken nog twee andere projecten door,
voordat we weer terug zijn
bij waar we eigenlijk mee bezig waren.
Gloria Mark's onderzoek
gecombineerd met Microsoft's onderzoek
heeft dit aangetoond.
Ze laat ook zien dat het feitelijk
slechte eigenschappen aanleert.
Hoe vaker we van buitenaf
worden onderbroken,
des te meer we aanleren
om onszelf te onderbreken.
We onderbreken onszelf
iedere drie en een halve minuut.
Waanzin.
Wat doen we eraan?
Nancy en John hebben tenslotte
deze alles-of-niets-relatie.
Nancy wil misschien wel
het contact verbreken,
maar dan zou ze zich afvragen
of ze iets belangrijks miste.
Ontwerp kan dit probleem oplossen.
Stel je hebt Nancy weer links
en John rechts.
John herinnert zich:
ik moet Nancy dat document sturen.
Alleen deze keer
kan Nancy aangeven
dat ze geconcentreerd is.
Stel ze kan in een venster aangeven:
"Ik ben 30 minuten geconcentreerd",
en -- hup -- ze heeft rust.
Als John haar nu wil berichten,
kan hij zijn bericht wel kwijt
-- hij heeft nu eenmaal de behoefte
om die gedachte vast te leggen
voor hij hem vergeet.
Alleen deze keer
worden de berichten bewaard,
zodat Nancy zich kan concentreren,
maar John kan wel zijn ei kwijt.
Dit werkt echter alleen
onder de voorwaarde
dat Nancy weet dat als er
iets echt belangrijks is,
John altijd nog kan interrumperen.
Maar in plaats van voortdurende
toevallige of ondoordachte onderbrekingen,
plaatsen we nu alleen nog
bewuste onderbrekingen.
We doen dus twee dingen.
We introduceren een nieuwe keuze
voor zowel Nancy als John,
maar er is nog een tweede,
subtielere verandering.
We veranderen namelijk
de vraag die we beantwoorden.
In plaats van dat het doel is:
"Het moet zo gemakkelijk mogelijk zijn
om een bericht te sturen" --
dat is het doel van chatten,
dat het heel gemakkelijk is
om een bericht te zenden --
veranderen we het doel
naar iets diepers, iets menselijkers,
en wel: "Hoe creëren we communicatie
van de hoogst mogelijke kwaliteit
in een relatie tussen twee mensen?"
We hebben het doel dus verbeterd.
Kan ontwerpers dit eigenlijk iets schelen?
Zitten we te wachten op discussies
over wat die diepere doelen zijn?
Ik zal je een verhaal vertellen.
Iets meer dan een jaar geleden
mocht ik een bijeenkomst
helpen organiseren
tussen wat technologische top-ontwerpers
en Thich Nhat Hanh.
Thich Nhat Hanh is een internationaal
woordvoerder voor mindfulness-meditatie.
Het was een waanzinnige bijeenkomst.
Stel je voor -- een ruimte --
aan de ene kant van de ruimte
zit een stel techneuten;
aan de andere kant
zit een stel lange bruine pijen,
kale koppen, boeddhistische monniken.
En het ging over de diepste
menselijke waarden:
hoe ziet de toekomst van technologie eruit
als je ontwerpt
voor de diepzinnigste vragen
en de diepste menselijke waarden?
De discussie concentreerde zich
op het beter luisteren
naar wat die waarden kunnen zijn.
Hij grapte tijdens het gesprek
om in plaats van de spelling te checken
de compassie te checken,
dat je een wellicht krenkend woord
zou kunnen laten oplichten --
door iemand anders als krenkend ervaren.
Wordt een dergelijke discussie
ook gevoerd in de echte wereld,
niet alleen in ontwerpbijeenkomsten?
Het antwoord is ja
en een van mijn favorieten
is Couchsurfing.
Als je het niet kent,
Couchsurfing is een website
die mensen die een slaapplaats zoeken
in contact brengt met iemand
die ze een sofa kan bieden.
Mooie service,
wat zou hun ontwerpdoel zijn?
Waar ontwerp je voor
als je bij Couchsurfing werkt?
Je zou denken: om vragers
aan aanbieders te koppelen.
Toch?
Dat is een mooi streven.
Maar dat zou lijken
op ons streven bij het chatten,
waar we enkel probeerden
een bericht af te leveren.
Wat is het diepere menselijke doel?
Zij hebben zich ten doel gesteld
blijvende positieve ervaringen
en relaties te creëren
tussen mensen die elkaar
nog nooit hebben ontmoet.
Het meest verbazingwekkende
hiervan was dat ze in 2007
een manier introduceerden om dit te meten.
Niet te geloven.
Het werkt zo.
Voor elk ontwerpdoel
moet je een bijbehorend
meetinstrument hebben
om te weten of het werkt --
een manier om je succes te meten.
Zij doen het als volgt:
stel twee mensen ontmoeten elkaar,
zij nemen dan het aantal dagen
dat die twee samen doorbrengen
en ze schatten hoeveel uren
er in die dagen zaten --
hoeveel uur per dag
brachten ze samen door.
En nadat ze die tijd samen doorbrachten,
vragen ze aan beiden:
"Hoe positief was je ervaring?
Had je een goede ervaring
met de persoon die je ontmoet hebt?"
Van die positieve uren trekken ze af
hoeveel tijd de mensen
aan die website kwijtwaren,
want dat kost de mensen tijd.
Waarom zouden we dat als succes waarderen?
En wat je overhoudt
noemen ze dan 'netto
gegenereerde gezelligheid',
ofwel gewoon gecreëerde 'leuke tijd'.
De netto uren die er nooit waren geweest
als er geen Couchsurfing was geweest.
Kun je je voorstellen
hoe inspirerend het zou zijn
om iedere dag naar je werk te komen
en je succes af te meten
aan de daadwerkelijke nieuwe toevoeging
van positieve uren in iemands leven
die nooit bestaan zouden hebben
als jij niet zou doen
wat je vandaag op kantoor gaat doen?
Stel je voor dat de hele
wereld zo zou werken.
Kun je je een sociaal netwerk voorstellen
-- laten we zeggen dat je graag kookt,
en dat het zijn succes afmat
aan het aantal georganiseerde kookavonden
en de kookartikelen
die je met plezier las,
met aftrek van de artikelen
die je tegenstonden
of de tijd die je besteed
aan vervelend scrollen?
Stel je een professioneel
sociaal netwerk voor
dat in plaats van zijn succes af te meten
aan het aantal gerealiseerde connecties
of verstuurde berichten,
zijn succes zou afmeten
aan banen die mensen aangeboden kregen
waar ze enthousiast over waren.
Met aftrek van de tijd
dat ze de website bezochten.
Of stel dat dating-diensten,
zoals bijvoorbeeld Tinder,
niet zouden kijken naar het aantal
vluchtige beoordelingen,
waar ze op dit moment succes aan afmeten,
maar zouden kijken naar gerealiseerde
romantische, betekenisvolle relaties.
Wat dat ook voor hen betekende, trouwens.
Maar stel je voor
dat de hele wereld zo zou werken,
dat je werd geholpen
je tijd nuttig te besteden.
Je hebt hiervoor
ook een ander systeem nodig,
want je denkt waarschijnlijk al
dat de huidige internet-economie --
de huidige economie sowieso --
wordt gemeten in bestede tijd.
Hoe meer gebruikers,
hoe meer gebruik,
hoe meer tijd besteed,
zo meten we succes.
Maar we hebben dit probleem
eerder opgelost.
We losten het op voor 'biologisch',
toen we zeiden dat we dingen
anders moesten waarderen.
We zeiden: "Dit is
een ander soort voedsel.
We kunnen dus niet domweg
de prijs vergelijken;
dit is een andere categorie voedsel."
We losten het op voor LEED-certificatie,
waar we zeiden:
"Dit is een ander type gebouw,
dat staat voor andere waarden
en voor duurzaamheid."
Als we nu eens zoiets
hadden voor technologie?
Als we nu eens iets hadden
wat er uitsluitend op gericht was
om nieuwe, positieve aspecten
aan een mensenleven toe te voegen?
Als we dat nu eens
anders konden waarderen,
zodat het echt zou kunnen slagen?
Stel dat het een voorkeursbehandeling
zou krijgen op app-stores.
Stel dat je web-browsers had
die je zouden helpen
dat soort speciale producten te vinden.
De gedachte alleen al om die wereld
te creëren en erin te leven!
We kunnen die wereld vandaag nog creëren.
Leiders van bedrijven,
jullie hoeven alleen maar --
alleen jullie kunnen
dat soort prioriteiten veranderen:
prioriteit geven aan een netto-positieve
bijdrage aan het menselijk bestaan.
En om er een eerlijke
discussie over te hebben.
Misschien niet gemakkelijk
om mee te beginnen,
maar laat die discussie beginnen.
Ontwerpers, jullie kunnen succes
en ontwerp opnieuw definiëren.
Jullie hebben misschien wel meer macht
dan de meesten in jullie organisatie
om de de alternatieven te creëren
waaruit wij kunnen kiezen.
In de gezondheidszorg
hebben we de Eed van Hippocrates
die ons wijst op onze verantwoordelijkheid
om patiënten te behandelen.
Als ontwerpers dat nu ook eens hadden,
inzake dat nieuwe type ontwerpen.
En gebruikers, wij allemaal --
wij kunnen erop staan
dat technologie op deze manier werkt.
Het mag moeilijk lijken,
maar McDonalds had geen salades
tot de klanten erom vroegen.
Walmart had geen biologische producten
tot de klanten erom vroegen.
We moeten dat soort
nieuwe technologie eisen.
En dat kunnen we.
Als we dat doen
zal dat een verschuiving betekenen
van een wereld die draait
om besteedde tijd
naar een wereld die draait
om goed besteedde tijd.
Ik wil leven in die wereld
en ik wil die discussie op gang helpen.
Laten we er nu mee beginnen.
Dankjewel.
(Applaus)
Co to znaczy: dobrze wykorzystać czas?
Spędzam dużo czasu
na myśleniu, jak wykorzystywać czas.
Prawdopodobnie zbyt dużo.
Pewnie mam obsesję.
Tak myślą moi znajomi.
Czuję, że muszę tak robić,
bo w dzisiejszych czasach
mam wrażenie, jakby czas
przeciekał mi przez palce,
a wtedy czuję, jakby życie
przeciekało mi przez palce.
A konkretnie,
czuję, jakby różne rzeczy kradły mi czas,
na przykład technologia,
bo ciągle coś sprawdzam.
Podam przykład.
Wyświetla się to powiadomienie,
a chyba wszyscy dostają
takie powiadomienia,
że oznaczono mnie na zdjęciu.
Kiedy to wyskakuje,
muszę na to kliknąć.
Może to jakieś beznadziejne zdjęcie.
Muszę to natychmiast sprawdzić.
Ale nie kończy się na kliknięciu
na "zobacz zdjęcie".
Tak naprawdę zmarnuję najbliższe 20 minut.
(Śmiech)
Ale najgorsze jest to,
że wiem, że tak się stanie
i nawet świadomość, że tak się stanie
nie powstrzymuje mnie
od powtórzenia tego w przyszłości.
Albo sytuacja,
kiedy sprawdzam skrzynkę mailową
i przeciągam w dół, żeby odświeżyć,
to i tak za 60 sekund
znów przeciągam w dół i odświeżam.
Po co to robię?
To nie ma sensu.
Ale podpowiem wam,
dlaczego tak się dzieje.
Co według was przynosi
większy dochód w USA
od filmów, rezerwatów dzikich zwierząt
i bejsbolu razem wziętych?
Automaty do gier.
W jaki sposób automaty do gier
mogą tyle zarobić,
jeśli wrzuca się do nich
tak niewielkie pieniądze?
Gra się za monety.
Jak to możliwe?
Chodzi o to, że...
mój telefon jest automatem do gry.
Za każdym razem, gdy sprawdzam telefon,
gram na automacie, żeby sprawdzić,
co dostanę.
Co dostanę?
Za każdym razem, gdy sprawdzam maila,
gram na automacie,
myśląc: "co dostanę?".
Gdy przewijam tablicę
z głównej strony Facebooka,
gram na automacie, żeby sprawdzić,
co dostanę tym razem.
Chodzi o to,
że wiedząc dokładnie, jak to działa,
a jestem projektantem,
wiem, jak to oddziałuje psychologicznie,
wiem dobrze, o co tu chodzi,
ale i tak nie mam wyboru,
daję się w to wciągnąć.
Co mamy zrobić?
Bo zostaje nam wybór: "wszystko albo nic"
jeśli chodzi o technologię.
Albo jesteś włączony,
czyli połączony z siecią
i ciągle coś ci brzęczy,
abo jesteś wyłączony,
ale wtedy ciągle myślisz,
czy coś ważnego cię nie omija.
Innymi słowy, albo jesteś rozproszony,
albo boisz się, że coś cię ominie.
Prawda?
Zatem musimy ustalić nowy wybór.
Chcemy używać technologii,
ale mając wpływ na to,
jak spędzamy z nią czas.
Będziemy potrzebować do tego
pomocy projektantów,
bo sama wiedza, jak to działa, to za mało.
Potrzebujemy wsparcia projektowego.
Jakby to miałoby wyglądać?
Weźmy znany wszystkim przykład:
chat - wiadomości tekstowe.
Jest dwoje ludzi.
Nancy po lewej, pracuje nad dokumentem,
i John po prawej.
Johnowi nagle się przypomina:
"Muszę spytać Nancy
o ten dokument, zanim zapomnę".
Kiedy wysyła jej tę wiadomość,
rozprasza jej uwagę.
Robimy to cały czas:
rozpraszamy się nawzajem,
jeden drugiego.
Dużo nas to kosztuje,
bo gdy komuś przeszkadzamy,
zajmuje przeciętnie 23 minuty,
żeby ponownie skupić uwagę.
Właściwie przeskakujemy
pomiędzy dwoma różnymi zadaniami,
zanim wrócimy do tego,
czym zajmowaliśmy się na początku.
Pokazało nam to badanie Glorii Mark
w połączeniu z badaniem Microsoft.
Jej badanie pokazuje też,
że to uczy złych nawyków.
Im więcej zakłóceń dochodzi z zewnątrz,
tym bardziej przyzwyczajamy się
do przeszkadzania samym sobie.
Przeszkadzamy sami sobie
co trzy i pół minuty.
To obłęd.
Jak to naprawić?
Nancy i John są w sytuacji
"wszystko albo nic".
Nancy mogłaby się rozłączyć,
ale wtedy martwiłaby się,
że ominie ją coś ważnego.
Projekt może rozwiązać ten problem.
Nancy znów jest po lewej,
John po prawej.
John przypomina sobie:
"Muszę wysłać Nancy ten dokument".
Tyko tym razem,
Nancy może zaznaczyć, że pracuje.
Na przykład przeciąga suwak i zaznacza:
"Chcę się skupić przez 30 minut"
i - uwaga! - skupia się.
Gdy John chce jej wysłać wiadomość,
może wyrzucić tę myśl z głowy,
bo miał potrzebę, miał tę myśl,
i chce ją wyrzucić, zanim zapomni.
Tylko że tym razem,
wiadomości są zatrzymywane,
żeby Nancy mogła się skupić,
a John może przestać się martwić.
Ale to działa tylko wtedy,
kiedy ostatni warunek jest spełniony:
Nancy musi wiedzieć,
że jeśli pojawi się coś naprawdę ważnego,
John nadal może jej przeszkodzić.
Ale nie ma ciągłych, bezmyślnych zakłóceń,
teraz mamy tylko te świadome.
Więc robimy dwie rzeczy.
Stwarzamy wybór zarówno
dla Nancy jak i dla Johna,
ale jest też druga, istotna sprawa.
Zmieniamy kluczowe pytanie.
Zamiast ustalać cel chatu jako:
"Zaprojektujmy to tak,
żeby łatwo wysłać wiadomość",
taki jest cel chatu,
powinno być naprawdę łatwo
wysłać komuś wiadomość,
zmieniamy cel na coś głębszego,
o większej wartości dla człowieka,
jak: "Stwórzmy najlepszą możliwą
jakość w komunikacji
pomiędzy dwojgiem ludzi".
Poprawiliśmy cel.
Czy projektanci naprawdę
się tym przejmują?
Czy chcemy dyskusji o tym,
jakie są te głębsze ludzkie cele?
Coś wam powiem.
Niewiele ponad rok temu
pomagałem zorganizować spotkanie
między wiodącymi projektantami
technologii a Thich Nhat Hanh'em.
Thich Nhat Hanh to międzynarodowy
rzecznik świadomej medytacji.
To było niesamowite spotkanie.
Wyobraźcie sobie pokój,
w którym z jednej strony macie
entuzjastów technologii,
a po drugiej stronie pokoju
mnichów buddyjskich z ogolonymi głowami,
ubranych w długie brązowe szaty.
Pytano o najgłębsze ludzkie wartości,
na przykład o przyszłość technologii,
kiedy projektuje się,
myśląc o kluczowych pytaniach
i najważniejszych ludzkich wartościach.
Nasza rozmowa skupiła się
na dokładniejszym słuchaniu tego,
jakie te wartości mogą być.
Ktoś rozbawił nas podczas rozmowy,
że może zamiast korekty pisowni,
można by mieć korektę uczuć,
podkreślającą słowo,
które niechcący mogłoby urazić,
zostać odebrane jako przykre przez kogoś.
Czy takie rozmowy zdarzają się
w prawdziwym świecie,
a nie tylko na spotkaniach projektantów?
Odpowiedź brzmi: tak,
a jedną z moich ulubionych
jest Couchsurfing.
Jeśli nie wiecie, Couchsurfing to strona,
która łączy ludzi szukających
noclegu na darmowej kanapie
z tymi, którzy chcą to zaoferować.
Świetna usługa.
Jaki może być cel ich projektu?
Co projektujesz, jeśli pracujesz
przy Couchsurfingu?
Można powiedzieć, że cel
to połączyć gości z gospodarzami.
Prawda?
To dobry cel.
Ale tu byłoby jak z chatem przed chwilą,
gdzie chodziło o przekazanie wiadomości.
Zatem jaki jest głębszy, ludzki cel?
Ustalili swój cel
jako potrzebę stworzenia trwałych,
pozytywnych doświadczeń i relacji
między ludźmi, którzy się nie znają.
Najlepsze w tym jest to, że w 2007 roku
wprowadzili sposób na zmierzenie tego,
co jest niesamowite.
Powiem wam, jak to działa.
Do każdego celu projektowego
trzeba mieć odpowiednią miarę,
żeby wiedzieć, jak nam idzie,
sposób mierzenia sukcesu.
Jak to się robi?
Weźmy dwójkę ludzi, którzy się spotykają.
Bierze się liczbę dni
spędzonych razem przez tę dwójkę
i szacuje się, ile godzin w ciągu tych dni
ci dwoje spędzili razem.
Po spędzeniu tego czasu razem,
oboje są pytani o to,
na ile pozytywne było to doświadczenie.
Czy miałeś dobre doświadczenie z osobą,
z którą się spotykałeś?
Odejmują od tych pozytywnych godzin
czas, który spędzili
na stronie internetowej,
bo taki jest koszt w życiu.
Czemu miałoby to być brane za sukces?
To, co zostaje,
nazywają "sumą netto
zorganizowanych spotkań",
czyli suma netto
"dobrze spędzonego czasu".
Godziny netto, których nigdy by nie było,
gdyby Couchsurfing nie istniał.
Wyobraźcie sobie, jak inspirujące byłoby
przychodzić codziennie do pracy
i mierzyć swój sukces
wkładem godzin netto
poświęconych życiu ludzi,
tych pozytywnych,
które nie zdarzyłyby się,
gdybyście nie zrobili tego,
co mieliście zrobić dzisiaj w pracy.
Czy wyobrażacie sobie,
że cały świat tak działa?
Czy wyobrażacie sobie sieć społeczną,
powiedzmy, że lubicie gotować,
więc miarą sukcesu byłaby
liczba wieczorków kulinarnych
i artykułów kulinarnych,
które czytaliście z zadowoleniem,
pomniejszona o artykuły,
z których nie byliście zadowoleni
albo o czas spędzony
na przeglądaniu nieatrakcyjnych treści.
Wyobraźcie sobie
profesjonalną sieć społeczną,
która zamiast mierzyć swój sukces
ilością stworzonych powiązań
albo wysłanych wiadomości,
mierzyłaby sukces liczbą
ofert pracy, które ludzie otrzymali
i z których byli zadowoleni,
pomniejszoną o ilość czasu
spędzanego przez ludzi na tej stronie.
Albo wyobraźcie sobie serwisy randkowe,
jak Tinder lub inne,
gdzie zamiast mierzyć
liczbę przeciągnięć w prawo lub lewo,
bo tak obecnie mierzą sukces,
mierzyliby głębokie, romantyczne
i szczęśliwe związki zawarte przez ludzi.
Czymkolwiek byłyby one dla nich.
Wyobrażacie sobie cały świat
działający według tej zasady,
żebyście mogli dobrze spędzić czas?
Do tego potrzebny jest nowy system,
bo pewnie myślicie,
że obecna gospodarka internetowa,
obecna gospodarka w ogóle,
jest mierzona zużytym czasem.
Ilu jest użytkowników?
Jakie jest użytkowanie?
Ile czasu spędzono?
Tak mierzy się sukces.
Ale ten problem już rozwiązaliśmy.
Jak z żywnością ekologiczną,
stwierdzając, że inaczej
trzeba szacować wartość.
Powiedzieliśmy,
że to jest inny rodzaj żywności.
Nie możemy porównywać jej,
patrząc tylko na cenę,
bo to inna kategoria żywności.
Rozwiązaliśmy ten problem
za pomocą Certyfikatu LEED,
mówiąc, że to inny rodzaj budynku,
co oznacza inne wartości
równowagi środowiskowej.
A jeśli mielibyśmy takie coś
dla technologii?
Co, gdyby jedynym celem i sensem
było stworzenie dodatniego wkładu netto
dla nowej jakości ludzkiego życia?
Co, gdybyśmy mogli
ocenić to w inny sposób,
tak, żeby to naprawdę działało?
Wyobraźmy sobie taki specjalny dział
w sklepie z aplikacjami.
Wyobraźmy sobie przeglądarki
pomagające skierować nas
na te specjalne produkty.
Jak ciekawie byłoby żyć
i tworzyć taki świat?
Już dziś możemy stworzyć ten świat.
Szefowie firm,
tylko wy możecie narzucić nową skalę,
czyli skalę dodatniego wkładu netto
dla nowej jakości ludzkiego życia.
Porozmawiajcie o tym szczerze.
Może nie od razu wszystko pójdzie dobrze,
ale zacznijcie o tym rozmawiać.
Projektanci, możecie przedefiniować
sukces i projektowanie.
Zapewne macie więcej władzy
niż inni ludzie w waszej firmie,
żeby stwarzać wybory,
według których wszyscy żyjemy.
Tak jak w medycynie,
gdzie jest przysięga Hipokratesa,
żeby ukazać odpowiedzialność
i wyższe wartości w leczeniu pacjentów.
A gdyby projektanci mieli coś takiego
przy tworzeniu nowego rodzaju projektu?
Użytkownicy, my wszyscy,
możemy wymagać technologii,
która działa w ten sposób.
Teraz może się to wydawać trudne,
ale McDonald's nie sprzedawał sałatek,
póki konsumenci nie zaczęli tego wymagać.
Walmart nie prowadził eko żywności,
póki konsumenci nie zaczęli tego wymagać.
Musimy wymagać tej nowej technologii.
I możemy to zrobić.
Zrobienie tego
będzie równoznaczne z przeniesieniem się
ze świata kierowanego
i działającego przez zużyty czas,
do świata kierowanego
przez czas dobrze wykorzystany.
Chcę żyć w takim świecie
i chcę, żeby te rozmowy się odbyły.
Zacznijmy tę rozmowę teraz.
Dziękuję.
(Brawa)
O que significa fazer bom uso do tempo?
Eu gasto muito do meu tempo
a pensar em como gastar o meu tempo.
Provavelmente demasiado.
Provavelmente fico obcecado.
Os meus amigos acham que sim.
Mas eu sinto que preciso de fazer isso,
porque nestes dias,
parece que pequenos pedaços
do meu tempo fogem de mim.
Quando isso acontece, sinto
como se partes da minha vida
estejam a fugir também
Especificamente,
parece que pequenas partes
do meu tempo se perdem
em várias coisas como isto,
como a tecnologia — eu verifico coisas.
Vou dar-vos um exemplo.
Se eu receber um email como este
— quem nunca recebeu
um email como este?
"Eu fui marcado numa foto".
Quando isto aparece,
eu não consigo evitar
clicar imediatamente nele.
Porque, e se for uma má foto?
Então, eu tenho que clicar imediatamente.
Mas não vou apenas clicar em "Ver foto,"
Vou gastar os 20 minutos seguintes.
(Risos)
Mas o pior é que eu sei
que isso vai acontecer
e, mesmo sabendo disso,
vai acontecer na mesma,
isso não me impede de fazer
a mesma coisa da próxima vez.
Ou encontro-me numa situação como esta:
Vou ver os meus emails
e desço na lista para me atualizar,
A questão é que, 60 segundos depois,
eu volto a descer na lista
para me atualizar novamente,
Porque é que eu faço isto?
Não faz qualquer sentido.
Mas vou dar-vos uma dica
da razão por que isto acontece.
O que acham que faz mais
dinheiro nos EUA
do que filmes, parques de diversão
e basebol, tudo junto?
As máquinas caça-níqueis.
Como é que essas máquinas
fazem tanto dinheiro,
se jogamos com tão pouco dinheiro?
Nós jogamos com moedas.
Como é que isso é possível?
Bem...
o meu telemóvel
é uma máquina caça-níqueis.
Sempre que olho para o meu telemóvel,
estou a jogar numa máquina caça-níqueis
para ver o que é que obtenho.
O que é que obtenho.
Sempre que eu verifico o meu email,
estou a jogar.
"O que é que eu vou obter?"
Sempre que percorro as notícias,
estou a jogar numa
máquina caça-níqueis
para ver o que é
que vou obter a seguir.
Mesmo sabendo como isto funciona
— e eu sou um "designer" —
sei exatamente como
esta psicologia funciona,
eu sei o que está a acontecer,
mas não me resta escolha,
Mesmo assim, sou apanhado por isto.
Então o que podemos fazer?
Porque isto deixa-nos com
esta relação de tudo ou nada
com a tecnologia.
Ou vocês a estão a usar,
e estão sempre interligados
e distraídos
ou vocês não a usam,
e ficam a pensar:
"Estou a perder algo importante?"
Por outras palavras,
ou vocês estão distraídos
ou têm medo de perder algo.
Não é verdade?
Então, precisamos
de reconquistar a escolha.
Queremos ter uma relação com a tecnologia
que nos deixe escolher
como utilizamos o nosso tempo com ela,
e vamos precisar
da ajuda dos "designers",
porque só saber isto não ajuda.
Vamos precisar de ajuda do "design".
E como seria isso?
Vou dar-vos um exemplo
comum a todos nós:
conversa — mensagem de texto.
Vamos imaginar duas pessoas.
A Nancy está à esquerda,
a trabalhar num documento,
e o John está à direita.
John lembra-se de repente,
"Preciso de perguntar à Nancy sobre
aquele documento antes que me esqueça."
Quando ele lhe envia uma mensagem,
isso acaba com a concentração dela.
É isto que estamos sempre a fazer,
a acabar com a concentração dos outros,
a torto e a direito.
E há um preço alto a pagar por isso
porque, sempre que nos
interrompemos uns aos outros,
levamos cerca de 23 minutos, em média,
para recuperarmos a nossa atenção.
Na verdade, circulamos por
dois projetos diferentes
antes de voltarmos para
o que estávamos a fazer primeiro.
Esta é a pesquisa de Gloria Mark
combinada com a pesquisa da Microsoft,
que nos mostrou isto.
A pesquisa dela também mostra
que isto forma maus hábitos.
Quanto mais interrupções
temos do meio externo,
mais estamos a ser condicionados
e treinados para nos interromper.
Na verdade, nós interrompemo-nos
a nós próprios a cada três minutos e meio.
Isto é uma loucura!
Então como podemos mudar isto?
Como a Nancy e o John estão
nesta relação de tudo ou nada,
a Nancy pode querer desligar,
mas depois ficava preocupada:
"E se estou a perder algo importante?"
O "design" pode concertar este problema.
Vamos imaginar a Nancy,
novamente à esquerda,
O John à direita.
O John lembra-se:
"Tenho de enviar o documento à Nancy"
Só que, desta vez, a Nancy pode marcar
que está concentrada.
Digamos que ela arrasta uma barra e diz:
"Quero estar concentrada
durante 30 minutos,"
e então — bum — está concentrada.
Agora, quando o John quiser
enviar-lhe uma mensagem,
ele pode tirar essa ideia da cabeça,
porque acha que precisa,
de pôr cá for a essa ideia,
antes que se esqueça.
Só que, desta vez,
as mensagens são guardadas
para que a Nancy continue concentrada,
mas o John pode tirar a ideia da cabeça.
Mas isto só funciona
se um último detalhe for verdadeiro,
que é o facto de a Nancy
precisar de saber que,
se algo for realmente muito importante,
o John pode interrompê-la.
Mas, ao contrário de ter constantes
interrupções acidentais sem motivo,
estamos a criar
interrupções conscientes.
Estamos a fazer duas coisas aqui.
Estamos a criar uma nova escolha
tanto para a Nancy como para o John.
Mas há uma segunda coisa subtil
que também estamos a fazer neste caso.
É o facto de estarmos a mudar
a pergunta a que estamos a responder.
Ao contrário de o objetivo
de uma conversa ser:
"Vamos fazê-lo de uma forma
que torne fácil enviar uma mensagem"
— é este o objetivo da conversa,
devia ser muito fácil enviar
uma mensagem a alguém —
mudamos o objetivo para algo
mais profundo e com valor humano
que é: "Vamos criar uma comunicação
da melhor qualidade possível"
numa relação entre duas pessoas.
Então melhorámos o objetivo.
Agora, será que os "designers"
se preocupam realmente com isso?
Queremos ter conversas sobre o que
estes profundos objetivos humanos são?
Vou contar-vos uma história.
Há pouco mais de um ano,
ajudei a organizar um encontro
entre alguns "designers" importantes
em tecnologia e Tich Nhat Hanh.
Thich Nhat Hanh é um porta-voz
internacional da meditação consciente.
E foi um encontro maravilhoso.
Vocês têm de imaginar.
Pensem numa sala.
Num dos lados da sala há
vários "geeks" de tecnologia.
No outro lado da sala,
há um monte de monges budistas
com túnicas castanhas e cabeças rapadas.
O tema era sobre
os profundos valores humanos, como:
"Como será o futuro da tecnologia
"quando estamos a projetar
para os temas e os valores
humanos mais profundos
A nossa conversa concentrou-se
em como ouvir mais atentamente
o que estes valores poderiam ser.
Ele fez uma piada durante a conversa
que se, ao contrário
de um corretor ortográfico,
tivéssemos algo
que verificasse a compaixão,
ou seja, se realçássemos uma palavra
que pudesse ser acidentalmente abrasiva,
considerada abrasiva por outra pessoa.
Será que este tipo de conversa
acontece no mundo real,
e não apenas nestas
reuniões de "designers"?
Bem, a resposta é sim.
Uma das minhas favoritas
é o Couchsurfing.
Se não sabem o que é,
o Couchsurfing é um website
que relaciona pessoas
que estão a procurar um lugar para ficar
com um sofá grátis,
de alguém que está a tentar oferecê-lo.
Então, um serviço excelente.
Qual seria o objetivo deles?
Para o que vocês projetariam
se trabalhassem na Couchsurfing?
Talvez pensem que seja para
combinar convidados com anfitriões.
Certo?
Este é um bom objetivo.
Mas seria como o nosso objetivo
com a troca de mensagens,
em que estamos apenas
a tentar entregar mensagens.
Então qual é o objetivo humano
mais profundo?
Eles estabeleceram o seu objetivo
como a necessidade de criar
experiências duradouras e positivas
e relações entre pessoas
que nunca se conheceram.
O facto mais impressionante
sobre isto ocorreu em 2007.
Apresentaram um meio de medir isto,
o que é incrível.
Vou dizer-vos como funciona.
Para cada objetivo que tivermos,
temos de ter uma forma de o medir
para sabermos como estamos a fazer
— uma maneira de medir o sucesso.
Então, eles agarram em duas pessoas
que se encontraram,
e o número de dias que
essas pessoas passaram juntas.
Depois, fazem uma estimativa
de quantas horas houve naqueles dias,
quantas horas aquelas duas
pessoas ficaram juntas.
Depois de passarem aquele tempo juntos,
perguntam aos dois:
"Quão positiva foi a sua experiência?
"Teve uma boa experiência
com esta pessoa que conheceu?"
E subtraem daquelas horas positivas
a quantidade de tempo
que as pessoas passaram no website,
porque isso é um custo
para a vida das pessoas.
Porquê valorizar isto como sucesso?
E o que sobrar é aquilo
a que eles se referem como:
"uma rede de convivência orquestrada",
ou apenas a criação
duma rede "Bons Tempos".
A rede de horas que não existiriam
se a Couchsurfing não existisse.
Conseguem imaginar o quão inspirador
seria vir trabalhar todos os dias
e medir o nosso próprio sucesso
na verdadeira rede de novas contribuições
de horas para a vida das pessoas
que são positivas, e nunca existiriam
se não fizéssemos o que iremos fazer hoje?
Conseguem imaginar um mundo inteiro
a trabalhar assim?
Conseguem imaginar uma rede social
que, digamos, gosta de cozinhar,
e que meça o seu sucesso com base
em noites de cozinha organizadas
e artigos sobre cozinha
que as pessoas gostaram de ler,
e subtraia disso os artigos
que não gostaram de ler
ou o tempo que ficaram a fazer scroll
de que não gostaram?
Imaginem uma rede social profissional
que, ao invés de medir o sucesso
em termos de conexões criadas
ou mensagens enviadas,
medisse o seu sucesso
com base nas ofertas de trabalho
que as pessoas receberam
e ficaram contentes em receber
e subtraísse a quantidade de tempo
que as pessoas passam no website.
Ou imaginem um serviço de encontros,
como o Tinder ou outro qualquer,
que, em vez de medir os deslizes
de ecrã de cada pessoa,
que é como eles medem o sucesso hoje,
medisse as conexões profundas
e românticas que as pessoas criassem.
Seja lá o que isso fosse para elas.
Conseguem imaginar
um mundo inteiro a trabalhar assim,
que vos ajudasse a fazer
bom uso do vosso tempo?
Para isso precisaríamos
de um novo sistema
porque talvez estejam a pensar,
que a economia da Internet de hoje
— a economia de hoje em geral —
é medida em tempo gasto.
Quanto mais utilizadores tem,
mais uso lhe damos.
Quanto mais tempo as pessoas gastam,
é assim que medimos o sucesso.
Mas já resolvemos este problema.
Resolvemos com a comida orgânica,
quando dissemos
que precisávamos de avaliar
as coisas de um modo diferente.
Dissemos que isto é um
tipo diferente de alimento.
Não a podemos comparar
baseando-nos apenas no preço.
É uma categoria diferente de comida
Nós resolvemos isso
com a Certificação Leed,
em que dissemos que
isto é um tipo diferente de construção
isto impõe valores diferentes,
em sustentabilidade e meio ambiente.
E se tivéssemos algo assim
para a tecnologia?
E se tivéssemos algo cujo
propósito e objetivo
fosse ajudar a criar uma rede positiva
de novas contribuições para a vida humana?
E se pudéssemos
avaliar isto de um modo diferente,
para que funcionasse?
Imaginem que davam a isto espaço
premium numa aplicação.
Imaginem se houvesse navegadores
que vos ajudassem a encontrar
este tipo produtos.
Conseguem imaginar como seria emocionante
viver e criar num mundo assim?
Nós podemos criar este mundo hoje.
Líderes de empresas,
tudo o que têm de fazer...
Só vocês podem dar prioridade
a uma nova métrica,
que será a métrica para a rede positiva
de contribuições para a vida humana.
Tenham uma conversa franca sobre isto.
Talvez não estejam a fazer
isto corretamente
mas vamos começar esta conversa.
"Designers", vocês podem redefinir
o sucesso, podem redefinir o "design".
Indiscutivelmente, vocês têm mais poder
do que muitos na vossa organização
para criar as escolhas
que nos afetam a todos.
Talvez como na medicina,
em que temos o juramento de Hipócrates
como reconhecimento
da responsabilidade e do alto valor
de que temos doentes a tratar.
E se os "designers" tivessem algo assim,
com base neste novo modelo de "design"?
E utilizadores, para todos nós,
nós podemos exigir tecnologias
que funcionem desta forma.
Parece difícil, mas o McDonald's não tinha
saladas até que os consumidores exigiram.
O Walmart não tinha comida orgânica
até os consumidores exigirem.
Nós temos de exigir este
novo tipo de tecnologia.
E nós podemos fazer isto.
Fazendo isto, contribuiríamos
para uma mudança de um mundo
que é dirigido e orientado
inteiramente pelo tempo gasto,
para um mundo orientado
para um bom uso do tempo.
Eu quero viver neste mundo,
e quero que esta conversa aconteça.
Vamos começar esta conversa agora.
Obrigado.
(Aplausos)
O que significa utilizar bem nosso tempo?
Eu passo boa parte do meu tempo
pensando em como utilizá-lo.
Talvez tempo demais.
Fico preocupado com isso.
Meus amigos dizem que eu fico.
Mas, sinto como se tivesse
que me preocupar pois, hoje em dia,
é como se pedacinhos do meu
tempo fossem sugados de mim.
E, quando isso ocorre, é como se partes
da minha vida também fossem sugadas.
Particularmente,
parece que pedaços
do meu tempo são sugados
por diversas coisas assim,
como: a tecnologia, eu verifico coisas...
Vou dar um exemplo.
Se esta mensagem aparece...
quantos de vocês já receberam
uma mensagem assim, certo?
Eu fui marcado em uma foto.
Quando ela aparece,
eu não consigo deixar de clicá-la na hora.
Pois, e se for uma foto ruim?
Então, tenho que clicá-la na hora.
Mas, não vou apenas clicar em "Ver foto".
Vou gastar os próximos
20 minutos fazendo isso.
(Risos)
O pior é eu que sei
que é isso que vai acontecer.
E, mesmo sabendo,
isso não me impede de fazê-lo
de novo da próxima vez.
Ou, me vejo em uma situação assim:
eu verifico meu e-mail e deslizo
a tela para baixo, para atualizar, certo?
Acontece que, 60 segundos depois,
deslizo a tela para atualizar novamente.
Por que estou fazendo isso?
Não faz o menor sentido!
Vou dar-lhes uma pista
do motivo disto estar acontecendo.
O que vocês acham
que dá mais dinheiro nos EUA
do que filmes, parques
temáticos e beisebol juntos?
Máquinas caça-níqueis.
Como elas podem fazer todo este dinheiro
se jogamos quantias
tão pequenas de dinheiro?
Nós jogamos com moedas!
Como isto é possível?
Bem, o fato é que...
meu celular é um caça-níquel.
Toda vez que verifico meu celular,
estou jogando em um caça-níquel
para saber o que vou ganhar.
O que eu vou ganhar?
Toda vez que verifico meu e-mail,
estou jogando em um caça-níquel
dizendo: "O que eu vou ganhar?"
Sempre que verifico um "feed" de notícias
estou jogando em um caça-níquel
para saber o que vou fazer a seguir.
O fato é que, de novo,
por saber exatamente como isso funciona,
eu sou designer e sei exatamente
como a psicologia disso funciona,
sei o que acontece,
não me resta outra escolha:
eu, simplesmente,
ainda sou sugado por isto.
Então, o que iremos fazer?
Porque ficamos com este
relacionamento de tudo ou nada
com a tecnologia, certo?
Ou você está ligado,
conectado e distraído o tempo todo,
ou você está desligado.
Mas, então, imagina:
"Estou perdendo algo importante?"
Em outras palavras: ou se está distraído,
ou com medo de perder algo.
Certo?
Nós precisamos restabelecer a escolha.
Queremos ter uma relação com a tecnologia
que nos dê de volta a escolha
de como gastar nosso tempo com ela.
E precisaremos da ajuda de designers
porque saber isso tudo não vai ajudar.
Vamos precisar de ajuda do design.
Como seria isso, então?
Vamos ver um exemplo
que todos nós enfrentamos:
o chat, a mensagem de texto.
Suponha que há duas pessoas:
Nancy, à esquerda, está
trabalhando em um documento
e John está à direita.
John, de repente, lembra-se:
"Preciso pedir à Nancy aquele
documento antes que me esqueça".
Quando ele envia esta mensagem,
isso tira a atenção dela.
É isso que fazemos o tempo todo:
tiramos a atenção uns dos outros,
por todos os lados.
Há um alto custo nisso,
pois, sempre que interrompemos
uns aos outros,
levamos cerca de 23 minutos, em média,
para retomar o foco de nossa atenção.
Na verdade, alternamos
entre dois projetos diferentes
antes de retomar aquilo
que estávamos fazendo a princípio.
Foi a pesquisa de Gloria Mark,
juntamente com a Microsoft,
que mostrou isso.
A pesquisa dela também mostra
que isso cria maus hábitos.
Quanto mais interrupções
externas nós recebermos,
estaremos nos condicionando e treinando
a interromper a nós mesmos.
Nós nos interrompemos
a cada três minutos e meio.
Isso é loucura.
Como resolvemos isto?
Nancy e John estão nessa
relação de tudo ou nada.
Nancy pode querer se desconectar,
mas aí ela ficaria preocupada:
"E se eu estiver perdendo
algo importante?"
Design pode resolver este problema.
Digamos que, de novo, temos
Nancy à esquerda e John à direita.
E John se lembra: "Preciso enviar
aquele documento à Nancy".
Só que, desta vez, Nancy
pode indicar que está concentrada.
Digamos que ela arraste
um sinalizador e diga:
"Quero ficar concentrada por 30 minutos".
Pronto! Ela está concentrada!
Quando John quiser enviar
uma mensagem a ela,
ele poderá tirar este
pensamento da cabeça,
pois ele tem essa necessidade,
esse pensamento
e precisa livrar-se dele
antes que ele se esqueça.
Só que, desta vez,
a mensagem fica suspensa
para que Nancy continue concentrada
e John possa se livrar daquele pensamento.
Porém, isto só funciona
se uma última coisa for verdadeira:
Nancy precisa saber
que, se algo for mesmo importante,
John ainda poderá interrompê-la.
Ao invés de constantes interrupções
acidentais ou sem sentido,
agora criamos interrupções conscientes.
Estamos fazendo duas coisas aqui.
Estamos criando uma nova opção,
tanto para Nancy, quanto para John.
Mas há uma segunda sutileza aqui:
deveríamos mudar a pergunta
que estamos fazendo.
Ao invés do objetivo do chat
ser desenhá-lo para que seja
muito fácil enviar mensagens,
pois este é o objetivo do chat,
deveria ser realmente fácil enviar
uma mensagem a alguém,
nós o alteramos para algo mais
profundo e humanamente valioso
que é criar uma comunicação
da mais alta qualidade possível
no relacionamento entre duas pessoas.
Nós melhoramos o objetivo.
Designers realmente se preocupam com isso?
Queremos discutir os objetivos
humanos mais profundos?
Bem, vou lhes contar uma história.
Pouco mais de um ano atrás,
eu ajudei a organizar uma reunião
entre os principais líderes em design
de tecnologia e Thich Nhat Hanh.
Thich Nhat Hanh é porta-voz internacional
da meditação de atenção plena.
Aquela foi uma reunião incrível.
Imagine uma sala:
de um lado da sala, um monte
de "geeks" de tecnologia;
do outro lado da sala,
um monte de monges budistas carecas,
em longas vestes marrons.
As discussões eram sobre
os mais profundos valores humanos,
como: "Com o que se parece
o futuro da tecnologia
quando se projeta para
as questões mais profundas
e os mais profundos valores humanos?"
Nossa discussão centrou-se
em ouvir mais profundamente
quais seriam esses valores.
Ele brincou durante nossa conversa:
"E se, ao invés de correção ortográfica,
existisse correção compassiva?",
ou seja, poderíamos
identificar uma palavra
percebida como rude por alguém.
Este tipo de discussão
acontece no mundo real
e não apenas em reuniões de projeto?
Bem, a resposta é sim.
E uma de minhas favoritas
é a do Couchsurfing.
Caso não saibam, Couchsurfing é um website
que combina pessoas em busca
de um lugar para ficar,
com outras tentando oferecer esta opção.
Um ótimo serviço.
Qual seria o objetivo de design deles?
O que você está projetando
ao trabalhar no Couchsurfing?
Você poderia achar que trata-se
de correlacionar hóspedes com anfitriões.
Certo?
Este é um objetivo muito bom.
Mas esse seria como o objetivo
da mensagem de texto
em que, apenas, tentamos
entregar uma mensagem.
Então, qual é o objetivo
humano mais profundo?
Eles definiram o objetivo deles
como a necessidade de criar experiências
positivas duradouras e relacionamentos
entre pessoas que não se conheciam.
E o mais fantástico disto é que, em 2007,
eles criaram uma maneira
incrível de medir isso.
Vou contar como funciona.
Para cada objetivo de design
deve haver uma medição equivalente
para conhecer o seu desempenho,
e medir o resultado desejado.
No Couchsurfing, digamos
que duas pessoas se conheceram.
Eles contam o número de dias
que as duas pessoas passaram juntas,
estimam quantas horas
havia naqueles dias,
quantas horas as duas
pessoas passaram juntas,
e, após passarem esse tempo juntas,
eles perguntam às duas:
"Quão positiva foi sua experiência?
Você teve uma boa experiência
com a pessoa que conheceu?"
Então, eles subtraem
destas horas positivas
a quantidade de tempo
que as pessoas gastaram no website,
pois isto é um custo na vida das pessoas.
Por que deveríamos
contabilizá-lo como sucesso?
E o que sobra disso
é o que eles chamam
de "saldo de convívio orquestrado",
ou, apenas, "saldo de bons momentos".
O saldo de horas que jamais existiria,
se o Couchsurfing não existisse.
Dá para imaginar como seria
inspirador ir para o trabalho todo dia
e medir seu sucesso
por este novo saldo de contribuição
de horas nas vidas das pessoas
que são positivas e que nunca existiria
se você não fizesse o que deveria
fazer no trabalho hoje?
Dá para imaginar um mundo
que funcionasse deste jeito?
Dá para imaginar uma rede social que...
Digamos que você goste de cozinhar
e medisse seu sucesso por noites
de culinária que organizou
e pelos artigos de culinária
que você gostou de ter lido;
e subtraísse daqueles
os artigos dos quais não gostou
ou o tempo que navegou
sem achar nada que gostasse.
Imagine uma rede social profissional
que, ao invés de medir seu sucesso
em termos de conexões criadas
ou mensagens enviadas,
o fizesse em termos de ofertas
de trabalho recebidas pelas pessoas,
aquelas que elas estavam
animadas em conseguir,
e subtraísse a quantidade
de tempo gasta no website.
Ou, imagine um serviço de namoro,
como o Tinder ou outro parecido,
que, ao invés de medir o número
de deslizes para a esquerda ou direita,
que é como eles medem o sucesso hoje,
medisse as conexões românticas
fortes e plenas criadas pelas pessoas,
seja lá o que tenham significado a elas.
Dá para imaginar todo um mundo
que funcionasse deste jeito
e que lhe ajudasse a usar bem o seu tempo?
Para isto acontecer,
será preciso um novo sistema
porque, provavelmente,
você está pensando
que a economia da Internet hoje,
a economia de hoje, em geral,
é medida por tempo gasto.
Quanto mais usuários você tem,
quanto mais utilização você tem,
quanto mais tempo se gasta,
é assim que medimos o sucesso.
Mas, nós resolvemos este problema antes.
Nós o resolvemos com produtos orgânicos
ao dizer que precisávamos valorizar
as coisas de forma diferente.
Dissemos: "Este é um tipo
diferente de alimento".
Não podemos compará-lo apenas pelo preço;
é uma categoria diferente de alimento.
Nós resolvemos isso com Certificação Leed
ao dizer que este é um tipo
diferente de edifício,
que defendia diferentes valores
de sustentabilidade ambiental.
E se houvesse algo parecido
com isso para a tecnologia?
E se houvesse algo
cujo total propósito e objetivo
fosse criar novas contribuições
de saldo positivo para a vida humana?
E se pudéssemos valorizá-las
de um modo diferente,
de forma que realmente funcionasse?
Imagine ter espaço de prateleira
privilegiado nas lojas de aplicativos.
Imagine ter navegadores
que nos ajude a chegar
até este tipo de produtos.
Dá para imaginar como seria empolgante
viver e criar esse mundo?
Nós podemos criar esse mundo hoje.
Líderes de empresas,
tudo o que devem fazer...
só vocês podem priorizar uma nova métrica
de contribuições de saldo
positivo para a vida humana
e ter uma discussão sincera sobre isto.
Talvez vocês não sejam
tão bons em começá-las,
mas vamos iniciar estas discussões.
Designers, vocês podem redefinir
o que é sucesso e design.
Sem dúvida, vocês têm mais poder
do que muitas pessoas em suas organizações
para criar as novas escolhas
pelas quais todos nós vivemos.
Talvez, como na medicina
em que há o juramento de Hipócrates
de reconhecer a responsabilidade
e um valor mais nobre
que temos ao tratar pacientes.
E se designers tivessem algo parecido
em termos deste novo tipo de projeto?
Usuários, nós todos,
podemos buscar tecnologias
que funcionem desta forma.
Pode parecer difícil,
mas o McDonald's não vendia saladas
até o cliente criar a demanda.
O Walmart não vendia alimentos orgânicos
até o cliente criar a demanda.
Temos que criar demanda
para este novo tipo de tecnologia.
E nós podemos fazer isso.
E, fazendo isso,
seria como passar de um mundo,
conduzido e executado
inteiramente por tempo gasto,
para um mundo conduzido
por tempo bem gasto.
Eu quero viver neste mundo
e quero que essa conversa aconteça.
Vamos dar início a esta conversa hoje.
Obrigado.
(Aplausos)
Что значит «провести время с пользой»?
Я трачу много времени,
думая о том, как его потратить.
Даже очень много.
Наверное, я зациклен на этом.
Так думают мои друзья.
Мне кажется, я должен об этом думать,
потому что сейчас я ощущаю,
как быстро проносится время,
а вместе с ним кажется,
что проносится и моя жизнь.
Особенно
много времени уходит
на разные вещи —
девайсы, заходы в социальные сети.
Приведу пример.
Вам приходит такое письмо.
Кто из вас не получал такие письма?
Меня отметили на фотографии.
Когда оно появляется,
я сразу же жму на него.
А вдруг там неудачное фото?
Поэтому я открываю его сразу.
Но я не только нажму на «Посмотреть фото»,
на самом деле я потрачу целых 20 минут.
(Смех)
Самое плохое то, что я это понимаю.
Но осознание этого
не остановит меня и в следующий раз.
Или я оказываюсь в такой ситуации:
при проверке почты
сразу же тяну вниз для её обновления.
Всё осталось таким же,
как было минуту назад,
но я обновляю ещё раз.
Зачем я это делаю?
В этом нет смысла.
Но я вам подскажу зачем.
Как вы думаете,
что приносит США больше денег,
чем кино, парки аттракционов
и бейсбол вместе взятые?
Игровые автоматы.
Как игровые автоматы
могут приносить столько денег?
Ведь на игру мы тратим не много,
мы играем монетами.
Как это возможно?
На самом деле...
мой телефон и есть игровой автомат.
Каждый раз, проверяя телефон,
я имею дело с игровым автоматом,
я хочу узнать, что получу.
Что я получу?
Проверяя почту,
я использую игровой автомат,
думая: «Что же я получу?»
Каждый раз, прокручивая новостную ленту,
я имею дело с игровым автоматом,
чтобы узнать, что я ещё получу.
Дело в том,
что, понимая, как это всё работает...
Я дизайнер, и я знаю эту психологию.
Я понимаю, что происходит,
но у меня нет выбора,
меня всё равно затянет.
И что же нам делать?
Сейчас мы можем либо использовать,
либо отказаться от технологий.
Если вы их используете,
бываете постоянно на связи,
то отвлекаетесь.
Но отказавшись от них,
вы волнуетесь:
«Не пропустил ли я что-то важное?»
Иными словами, либо вы отвлекаетесь,
либо боитесь что-то пропустить.
Так?
Мы должны вернуть себе выбор.
Мы хотим использовать технологии так,
чтобы мы сами решали,
как потратить на них время.
Для этого нам понадобится
помощь дизайнеров,
потому что само осознание проблемы
не помогает.
Нам понадобится помощь в разработке.
Как всё это будет выглядеть?
Возьмём, к примеру, то,
что все мы используем, —
чат, текстовые сообщения.
Есть двое людей.
Слева Нэнси, она работает над документом,
справа Джон.
Внезапно Джон вспоминает:
«Пока не забыл,
нужно попросить у Нэнси этот документ!»
Отправив ей сообщение,
он переключает её внимание.
Этим мы и занимаемся всё время —
переключаем внимание друг друга
туда-сюда.
И платим высокую цену:
каждый раз, отрывая друг друга,
нам потребуется в среднем 23 минуты,
чтобы снова сконцентрировать внимание.
Мы лавируем между двумя разными делами,
прежде чем вернуться к первоначальному.
Это показало исследование
Глории Марк совместно с Microsoft.
Её исследование также показывает,
что так вырабатываются вредные привычки.
Чем чаще нас прерывают,
тем быстрее мы приучаем себя отвлекаться.
Мы отвлекаемся каждые 3,5 минуты.
Невероятно.
Как же это исправить?
Нэнси и Джон стоят перед выбором:
либо технологии, либо ничего.
Нэнси может и хочет отключиться,
но она будет волноваться:
«Не пропустила ли я что-нибудь важное?»
Проблема решается с помощью дизайна.
Нэнси опять слева,
Джон — справа.
Джон вспоминает:
«Я должен отправить документ Нэнси!».
Только в этот раз
Нэнси может отметить, что она занята.
Она тащит ползунок, говоря таким образом:
«Не отвлекать 30 минут».
И.. Бам! Она сосредоточена.
Теперь, если Джон захочет ей написать,
он может избавиться от этой мысли.
У него есть потребность, есть мысль,
которую надо выразить, пока он не забыл.
Только в этот раз
сообщение удерживается,
и Нэнси остаётся сосредоточенной,
а Джон может выкинуть мысль из головы.
Но это работает при соблюдении
следующего правила:
если Нэнси нужно знать
о чём-то действительно важном,
Джон может её прервать.
Но вместо случайных
и бессознательных прерываний,
сейчас мы прерываем сознательно.
Мы сделали два дела.
Мы предоставили Нэнси и Джону
новые возможности выбора.
И второе, едва уловимое, —
мы поменяли наш ориентир.
Вместо задачи для чата:
«Создадим дизайн
для простой отправки сообщений» —
такая задача
должна облегчить отправку сообщений —
мы ставим другую, более важную и полезную:
«Создадим высококачественное общение
в отношениях между двумя людьми».
Мы усовершенствовали свою задачу.
Действительно ли это важно для дизайнеров?
Хотим ли мы обсуждать
наиболее важные, полезные задачи?
Я расскажу вам историю.
Чуть больше года назад
я помогал организовывать встречу
между ведущими ИТ-дизайнерами
и Тхить Нят Ханом.
Тхить Нят Хан является
международным представителем
осознанной медитации.
Встреча была потрясающей.
Представьте комнату,
в которой с одной стороны
сидит группа айтишников,
с другой —
группа бритоголовых буддийских монахов
в длинных коричневых одеждах.
Они обсуждали наиболее важные
человеческие ценности:
как будут выглядеть технологии
с опорой на наиболее важные вопросы
и важные человеческие ценности?
В беседе особое внимание уделялось тому,
какие это могут быть ценности.
Тхить Нят Хан шутил,
что, если бы вместо проверки орфографии
была проверка сочувствия,
чтобы можно было выделить слово,
которое окажется слишком резким,
резким по мнению других.
Обсуждаются ли эти вопросы
в реальном мире,
помимо обсуждений на собраниях?
Конечно, обсуждаются.
Один из моих любимых примеров —
Couchsurfing.
Если вы не знаете,
Couchsurfing — это сайт,
который объединяет людей,
ищущих жильё для ночлега
и тех, кто его предлагает.
Это отличный сервис.
Какой была бы дизайнерская задача?
Что бы вы разрабатывали,
работая в Couchsurfing?
Вы подумаете — поиск гостей и хозяев.
Да?
Очень хорошая задача.
Но она похожа на задачу
с текстовыми сообщениями,
которые мы просто хотим доставить.
Какая задача будет важнее и ценнее?
Они поставили перед собой задачу
создать позитивный опыт
и долгосрочные отношения между людьми,
которые впервые встретились.
В 2007 году произошло самое интересное:
они нашли потрясающий способ оценки.
Расскажу, как это работает.
Каждая дизайнерская задача
должна иметь
соответствующую систему оценки,
показывающую, как вы справились, —
это способ измерения успеха.
Вот что они сделали.
Они берут двух людей, которые встретились,
и количество дней,
которые они провели вместе.
Потом из этих дней
они оценивают количество часов:
сколько часов эти люди провели вместе?
После совместного времяпровождения
их спрашивают:
«Насколько хорошо вы провели время?
Вынесли ли вы позитивный опыт
из встречи с этим человеком?»
Из позитивных часов они вычитают
количество времени,
проведённое на сайте,
потому что это цена человеческой жизни.
Почему именно так оценивается успех?
Оставшееся время
они называют «чистым временем общения»
или просто чистым
«хорошо проведённым временем».
Если бы не было «чистых» часов,
Couchsurfing бы не существовал.
Представьте, как вдохновляюще было бы
приходить на работу каждый день
и измерять свой успех
в создании чистых позитивных часов
в жизни других людей.
Этих часов не было бы
без вашей ежедневной работы.
Представьте, что все в мире работают
по такому принципу.
Представьте социальную сеть.
Например, вы любите готовить.
Успех измерялся бы в количестве
организованных вечерних уроков
и кулинарных статей,
которые вы прочли с удовольствием,
за минусом тех статей,
которые вам не понравились,
или времени, потраченного на их прокрутку.
Представьте
профессиональную социальную сеть,
которая меряет успех
не количеством новых контактов
или отправленных сообщений,
а количеством приглашений на работу,
которые получил человек,
и которые бы его заинтересовали.
Но за минусом времени,
потраченного людьми на сайте.
Или, например, сервисы свиданий
вроде Tinder,
где вместо определения количества
«свайпов» влево и вправо —
так они измеряют успех сейчас —
он будет измеряться созданными глубокими,
романтичными, полноценными отношениями.
Какими бы они ни были.
Представьте, что все в мире
работают по такому принципу,
и это помогает вам
проводить время с пользой.
Для этого вам понадобится новые методы.
Вы, наверно, думаете,
что сегодня экономика интернета
и экономика в целом
измеряется потраченным временем.
Чем больше у вас пользователей,
тем больше активность,
больше потрачено времени —
успех определяется именно так.
Но эта проблема уже решена.
Мы решили её появлением
органических продуктов,
когда поняли,
что оценивать нужно по-другому.
Мы сказали, что это другой тип продуктов.
И не стóит сравнивать их по цене,
это другая категория.
Мы решили её с Leed Certification,
когда сказали, что это другой тип зданий —
он поддерживает
экологическую устойчивость.
Что, если мы сделаем нечто
похожее с технологиями?
Что, если уже существует нечто,
чья цель и задача —
помощь в создании чистого позитивного
вклада в человеческую жизнь?
И что, если мы сможем
оценивать по-другому,
и это сработает?
Представьте, что вы по-другому оцениваете
приложения в App Store.
Представьте,
что ваши браузеры помогают найти
такие дизайнерские продукты.
Представьте, как приятно будет
создавать этот мир и жить в нём.
Сегодня мы можем создать такой мир.
Руководители компаний,
вы можете установить новые критерии —
ваши критерии чистого позитивного вклада
в человеческую жизнь.
И откровенно об этом говорить.
Возможно, сначала не получится.
Просто начните об этом говорить.
Дизайнеры, вы можете пересмотреть
оценку успеха и модифицировать дизайн.
Пожалуй, вы имеете больше власти,
чем другие люди в организации,
вы можете создать решения,
с которыми все мы будем жить.
Наподобие медицины,
где есть клятва Гиппократа
для осознания своей ответственности
и где высшая ценность
есть лечение пациентов.
Что, если дизайнеры
приносили подобную клятву,
обещая применять этот новый подход
при разработках?
Пользователи,
вы вправе требовать такие технологии.
Сейчас кажется, что это сложно.
Но в McDonald's не было салатов,
пока не было потребительского спроса.
В Walmart не было органических продуктов,
пока не было потребительского спроса.
Мы должны требовать новый вид технологий,
и мы можем это сделать.
Такое требование
означало бы переход от мира,
ориентированного
исключительно на трату времени,
к миру, ориентированному
на полезное времяпровождение.
Я хочу жить в таком мире
и хочу, чтобы об этом начали говорить.
Начнём разговор сегодня.
Спасибо.
(Аплодисменты)
Шта значи добро провођење времена?
Проводим пуно времена
размишљајући како да проводим време.
Вероватно и превише;
вероватно сам опседнут тиме.
Моји пријатељи мисле да јесам.
Међутим, некако осећам да морам,
јер ми се ових дана чини
да ми делићи времена некако беже,
а када се то деси, имам осећај
као да ми беже делови живота.
Посебно,
имам осећај да ми делићи времена оду
на различите ствари као што је ово,
као што је технологија; проверавам ствари.
Даћу вам пример.
Ако се појави овај имејл -
колико вас је добило овакав имејл, зар не?
Означен сам на фотографији.
Када се ово појави,
не могу а да не кликнем
истог тренутка на то.
Зар не? Јер, шта ако је фотографија лоша?
Тако морам да кликнем одмах.
Међутим, нећу само кликнути
на „види слику“,
већ ћу заправо провести ту
следећих 20 минута.
(Смех)
Најгори део је, ипак, то што знам
да ће се ово десити,
али ме чак ни то што знам шта ће се десити
не спречава да то опет учиним следећи пут.
Или се нађем у оваквој ситуацији
када проверавам своју пошту
и повучем наниже да освежим страницу,
али ствар је у томе да ћу за 60 секунди
поново повући наниже да је освежим.
Зашто ово радим?
То нема никаквог смисла.
Међутим, даћу вам наговештај
о томе зашто се ово дешава.
Шта мислите да ствара више новца
у Сједињеним Државама
од филмова, забавних паркова
и бејзбола заједно?
Аутомати за коцкање.
Како могу аутомати за коцкање
да зарађују сав овај новац
када играмо са тако малим сумама?
Играмо са новчићима.
Како је ово могуће?
Па, ствар је у томе...
мој телефон је апарат за коцкање.
Сваки пут када проверим свој телефон,
покрећем машину за коцкање да бих видео
шта ћу добити.
Шта ћу добити?
Сваки пут када проверим свој имејл,
покрећем машину за коцкање
и кажем: „Шта ћу добити?“
Сваки пут док прегледам нове вести,
покрећем машину за коцкање да видим
шта ћу следеће добити.
А ствар је у томе да,
поново, знајући тачно како ово ради,
а ја сам дизајнер,
знам тачно психологију иза овога,
знам тачно шта се дешава,
али ми не оставља никакав избор,
ипак ме усисава.
Па, шта ћемо да урадимо?
Јер нас ово поставља у однос
„све или ништа“
са технологијом, зар не?
Или сте активни,
повезани и ометају вас све време,
или нисте прикључени,
али се питате:
„Да ли пропуштам нешто важно?“
Другим речима, или вас ометају
или се бојите да нешто пропуштате.
Зар не?
Дакле, треба да повратимо избор.
Желимо да имамо однос према технологији
који нам враћа избор везан за начин
на који проводимо време са њом,
а требаће нам помоћ дизајнера,
јер сазнање о овоме не помаже.
Треба нам помоћ дизајна.
Па, како би то изгледало?
Узмимо пример са којим се сви сусрећемо -
четовање, дописивање порукама.
Рецимо, има двоје људи.
Ненси је на левој страни
и ради на документу,
а Џон је на десној.
Џон се изненада сети:
„Морам да затражим од Ненси
тај документ пре него што заборавим.“
Тако, када јој пошаље поруку,
она јој потпуно уништи концентрацију.
То радимо све време; пролазимо
кроз међусобну пажњу као булдожером,
лево-десно,
а ово има озбиљне последице,
јер сваки пут када прекинемо једни друге,
потребно је око 23 минута у просеку
да опет повратимо пажњу.
Заправо кружимо
кроз два различита пројекта
пре него што се вратимо
на првобитну ствар коју смо радили.
Ово је истраживање Глорије Марк
у комбинацији
са Мајкрософтовим истраживањем,
које је показало ово.
Њено истраживање такође показује
да ово заправо подржава лоше навике.
Што нас више прекидају споља,
више смо условљени и истренирани
да сами себе прекидамо.
Заправо сами себе прекидамо
сваких три и по минута.
Ово је лудо.
Па, како да ово поправимо?
Пошто су Ненси и Џон
у односу „све или ништа“,
Ненси ће можда желети да се искључи,
али ће онда бити забринута:
„Шта ако пропуштам нешто битно?“
Дизајн може да среди овај проблем.
Рецимо, поново имате Ненси са леве стране,
Џона на десној страни, и Џон се сети:
„Морам да пошаљем Ненси онај документ.“
Овога пута, међутим,
Ненси може да означи да је усредсређена.
Рецимо, повуче мишем и каже:
„Желим бити усредсређена
наредних 30 минута“
и, бам, усредсређена је.
Сада када Џон пожели да јој пошаље поруку,
може да се отресе ове мисли,
јер му то треба, копка га ова мисао
и мора да је се отараси
пре него што је заборави.
Овога пута, међутим,
ово задржава поруку да би Ненси
и даље могла да буде усредсређена,
али Џон може да престане
да мисли о томе.
Ово, међутим, функционише
само ако важи једна ствар,
а то је да је Ненси потребно да зна
да ће, ако је нешто заиста важно,
Џон ипак моћи да је прекине.
Ипак, уместо сталних, случајних
или непромишљених прекидања,
сада стварамо само свесна прекидања.
Тако чинимо две ствари овде.
Стварамо нови избор за Ненси и Џона,
али постоји и друга, суптилна ствар
коју овде такође радимо,
а то је да мењамо
питање на које одговарамо.
Уместо да циљ дописивања буде
„дизајнирамо тако да буде лако
послати поруку“,
а то је циљ дописивања,
треба да је заиста лако
послати некоме поруку,
мењамо циљ у нешто дубље,
као и људску вредност,
која гласи: „Хајде да створимо
комуникацију најбољег могућег квалитета
у односу двоје људи.“
Тако смо побољшали циљ.
Да ли је дизајнерима
заиста стало до овога?
Да ли желимо да разговарамо о томе
какви су ово дубљи људски циљеви?
Па, испричаћу вам једну причу.
Нешто мало више од пре годину дана,
требало је да организујем састанак
између водећих технолошких дизајнера
и Тик Нат Хана.
Тик Нат Кан је интернационални заговорник
медитације потпуне свесности.
Био је то невероватан састанак.
Морате да замислите - замислите собу,
на једној страни собе имате гомилу
залуђеника за технологијом,
на другој страни собе
имате гомилу дугих браон одора,
обријаних глава, будистичких монаха.
Питања су се тицала
најдубљих људских вредности,
рецимо како изгледају будућност
или технологија
када дизајнирате у складу
са најдубљим питањима
и најважнијим људским вредностима?
Наш разговор је био усредсређен
на боље ослушкивање тога
које би то вредности могле бити.
Он се шалио током нашег разговора
у вези са тим шта би било
да уместо провере правописа
имамо проверу саосећања,
у смислу да бисте можда могли
да подвучете ненамерно грубу реч,
коју би други видели као грубу.
Па, да ли се овакви разговори
дешавају у стварном свету,
а не само на оваквим састанцима дизајнера?
Па, одговор је потврдан,
а један од мојих омиљених
је „Каучсурфинг“.
Ако нисте знали, „Каучсурфинг“ је веб-сајт
који повезује људе
којима треба место за боравак
са слободним каучем
који неко покушава да понуди.
Дакле, сјајна услуга;
шта би био циљ њиховог дизајна?
За шта дизајнирате
ако радите у „Каучсерфингу“?
Па, помислили бисте да је то
повезивање гостију и домаћина.
Зар не?
То је прилично добар циљ.
Међутим, то би било помало налик
нашем циљу са порукама пре овога,
при чему само покушавамо
да пошаљемо поруку.
Шта је дубљи, људски циљ?
Па, они постављају циљ
као потребу да створе трајна,
позитивна искуства и односе
између људи који се никада
пре тога нису срели.
Најбоља ствар у вези са овим
десила се 2007. године,
када су представили начин да измере ово,
што је невероватно.
Рећи ћу вам како функционише.
За сваки дизајнерски циљ који имате,
морате да имате одговарајућу меру
да бисте знали како вам иде -
начин да се измери успех.
Тако они чине следећу ствар.
Рецимо да узмете двоје људи
који су се срели
и узму број дана
које су ови људи провели заједно,
а онда процене колико је часова
у току ових дана -
колико је часова ово двоје људи
провело заједно.
Затим, након што проведу то време заједно,
питају обе особе:
„Колико вам је позитивно било искуство?
Да ли сте имали добро искуство
са особом коју сте срели?“
Затим одузму од ових позитивних сати
количину времена
коју људи проведу на вебсајту,
јер је то трошак у људским животима.
Зашто бисмо то вредновали као успех?
Оно што вам остане
је нешто што називају
„нето постигнута дружељубивост“
или, заиста, само нето вредност
створеног „доброг времена“.
Ти нето часови никада не би постојали
да „Каучсурфинг“ не постоји.
Да ли можете да замислите
колико би било инспиративно
да долазите на посао свакодневно
и мерите свој успех
кроз стварни нето нови допринос
сатима у људским животима
који су позитивни,
који никада не би постојали
да данас не радите оно
што ћете управо урадити на послу?
Да ли можете да замислите читав свет
који ради на овај начин?
Да ли можете да замислите
друштвену мрежу која -
рецимо да вам је стало до кувања,
а да она свој успех мери
према вечерима организованим ради кувања
и куварским чланцима
за које вам је драго што сте их прочитали
и да то одузима од чланака
за које вам није драго
или од времена које сте провели
у тражењу по онима који вам се не свиђају?
Замислите професионалну друштвену мрежу
која, уместо да мери успех
кроз створене контакте
или послате поруке,
мери свој успех преко понуда за посао
које су људи добили,
а због којих су били узбуђени.
Затим би одузели количину времена
коју су људи провели на вебсајту.
Или, замислите услуге упознавања,
као што је Тиндер или слично,
где уместо мерења броја превлачења
улево или удесно које људи чине,
што је начин на који данас мере успех,
да уместо тога мере дубоке,
романтичне везе које су људи остварили.
Шта год то значило за њих, узгред.
Ипак, да ли можете да замислите
да цели свет функционише овако,
да вам помаже да своје време
добро проведете?
Да бисте ово учинили,
треба вам нови систем,
јер вероватно мислите
да се данашња економија интернета,
данашња економија уопште,
мери проведеним временом.
Што више корисника имате,
више коришћења имате,
што више времена људи потроше,
на тај начин меримо успех.
Међутим, овај проблем смо решили раније.
Решили смо га органским производима,
када смо рекли да треба
да вреднујемо ствари другачије.
Рекли смо да је ово другачија врста хране.
Значи, не можемо је упоредити
само на основу цене;
ово је другачија категорија хране.
Решили смо то сертификатом LEED,
при ћему смо рекли
да је ово другачији тип зграде
који представља другачије вредности
одрживости животне средине.
Шта ако бисмо имали
нешто налик томе за технологију?
Шта ако бисмо имали нешто
чија су целокупна сврха и циљ
помоћ при стварању нето нових,
позитивних доприноса људском животу?
Шта ако бисмо могли да то вреднујемо
на другачији начин,
тако да заиста функционише?
Замислите да сте овоме дали другачија,
главна места у продавницама апликација.
Замислите да имате претраживаче
који би вас усмерили
на овако дизајниране производе.
Да ли можете да замислите
колико би било узбудљиво
живети и стварати такав свет?
Такав свет можемо створити данас.
Предводници компанија,
све што треба да урадите -
само ви можете да одредите
као приоритет нове стандарде,
што су ваши стандарди за нето
позитиван допринос људском животу.
Разговарајте искрено о томе.
Можда вам, за почетак, не иде тако добро,
али покренимо тај разговор.
Дизајнери, можете изнова дефинисати успех;
можете изнова дефинисати дизајн.
Вероватно имате већу моћ
од многих људи у вашој организацији
да створите изборе
које сви користимо у животу.
Можда налик ономе у медицини,
где постоји Хипократова заклетва
да би се препознала одговорност
и ова виша вредност коју имамо
да лечимо пацијенте.
Шта ако би дизајнери имали
нешто слично томе,
у смислу ове нове врсте дизајна?
Корисници, за све нас -
можемо захтевати технологију
која функционише овако.
Сада то може деловати тешко,
али Мекдоналдс није имао салате
док се није појавио захтев потрошача.
Волмарт није имао органску храну
док се није појавио захтев потрошача.
Морамо да захтевамо
ову нову врсту технологије
и ми то можемо учинити,
а ако то учинимо,
то би довело до промене света
којег потпуно покреће и води
проведено време
у свет којег покреће време
које је добро проведено.
Желим да живим у овом свету
и желим да се овај разговор деси.
Покренимо тај разговор сада.
Хвала вам.
(Аплауз)
Vad menas med att använda sin tid väl?
Jag använder mycket av min tid
till att tänka på
hur jag ska använda min tid.
Troligtvis för mycket -
jag är nog lite fixerad.
Mina vänner tycker det.
Men det känns som jag måste det,
eftersom det nuförtiden
känns som om små snuttar av min tid
liksom går upp i rök,
och när det händer
känns det som lite av mitt liv försvinner.
Mer exakt,
det känns som om små snuttar av min tid
slukas av saker som det här,
som teknik;
jag måste ha koll hela tiden.
Jag ska ge er ett exempel.
Om jag får ett mejl som det här...
Hur många av er
har fått ett mejl som det här?
Jag har blivit taggad i ett kort.
När det här kommer
kan jag inte låta bli
att klicka på det direkt.
För tänk om det är ett dåligt foto av mig?
Så därför måste jag klicka direkt.
Men jag kommer inte
bara klicka på "Se bild".
Det som kommer hända
är att jag kommer fastna i 20 minuter.
(Skratt)
Men det värsta är
att jag vet att det kommer hända,
men trots att jag vet
vad som kommer hända
hindrar det mig inte från att göra
samma sak nästa gång.
Eller så händer följande:
Jag har kollat mina mejl
och så gör jag refresh.
Men saken är den
att 60 sekunder senare
kommer jag göra det igen.
Varför gör jag detta?
Det är helt meningslöst.
Jag ska ge er en ledtråd
till varför man gör så här.
Vad tror ni drar in mer pengar i USA
än bio, spelhallar
och baseboll sammanlagt?
Enarmade banditer.
Hur är det möjligt
att man kan dra in så mycket pengar
när man spelar om så små summor?
Vi spelar med mynt.
Hur är det möjligt?
Så här är det...
Min mobil är en enarmad bandit.
Varje gång jag kollar min mobil
spelar jag på en enarmad bandit
för att få reda på vad kommer jag få.
Vad ska jag få?
Varje gång jag kollar mina mejl
spelar jag på en enarmad bandit,
"Vad ska jag få?"
Varje gång jag skrollar
på en nyhetssite,
spelar jag på en enarmad bandit
för att få reda på
vad jag får den här gången?
Och saken är den, som sagt,
jag vet precis hur det fungerar -
jag designar sånt här -
jag känner till psykologin bakom,
jag vet precis vad som händer.
Men jag kan ändå inte låta bli,
jag blir ändå indragen i det.
Vad ska vi göra åt det här?
För det ger oss
ett allt eller inget-förhållande
med tekniken, eller hur?
Antingen så hänger du på,
du är uppkopplad
och blir distraherad hela tiden,
eller så låter du bli,
men funderar hela tiden på
om du missar något viktigt.
Med andra ord,
antingen så blir du distraherad
eller så känns det som du missar något.
Håller ni med?
Vi måste återinföra valmöjligheten.
Vi vill ha ett förhållande till tekniken
som ger oss tillbaka möjligheten att välja
hur vi använder vår tid med den,
och vi kommer behöva hjälp från designers,
eftersom att känna till
problemet inte hjälper.
Vi kommer behöva designhjälp.
Så hur skulle det kunna se ut?
Låt oss ta ett exempel
som vi alla känner till:
Chat - textmeddelanden.
Säg att vi har två personer.
Nancy till vänster;
hon jobbar med ett dokument,
och John till höger.
Då kommer Johnny plötsligt ihåg:
"Jag måste be Nancy om det där dokumentet
innan jag glömmer det."
När han skickar meddelandet till henne,
så tappar hon helt koncentrationen.
Det är det vi gör hela tiden;
förstör varandras koncentration,
till höger och vänster.
Och det här kostar pengar,
för varje gång vi avbryter varandra,
tar det i snitt upp till 23 minuter
att koncentrera oss igen.
Vi gör två andra saker
innan vi är tillbaka där vi var.
Gloria Marks forskning
kombinerad med Microsofts forskning
visar att det är så.
Och hennes forskning visar också
att det här skapar dåliga vanor.
Ju fler avbrott vi får utifrån,
desto mer benägna blir vi
att avbryta oss själva.
Vi avbryter oss själva
en gång var 3,5 minut.
Helt galet.
Hur kan vi lösa detta?
För Nancy och John
har ett allt eller inget-förhållande.
Nancy kanske vill koppla ner,
men då skulle hon oroa sig:
Tänk om jag missar något viktigt?
Design kan lösa problemet.
Antag att vi har Nancy till vänster igen,
John är till höger, och han kommer på:
"Jag måste skicka dokumentet till Nancy."
Nu kan Nancy ange
att hon är koncentrerad.
Hon trycker på en knapp som indikerar
"Jag vill vara fokuserad i 30 minuter."
Och - pang - så är hon fokuserad.
Om John vill chatta med henne nu,
kan han få tanken ur världen --
han har ett behov, han har en tanke,
och han måste slänga ur sig den
innan den är glömd.
Men den här gången
fördröjs meddelandet
så att Nancy kan fokusera,
samtidigt som John
kan få slänga ur sig tanken.
Men det här fungerar bara
om ett sista villkor uppfylls,
vilket är att Nancy måste känna
att om något är riktigt viktigt
så kan John ändå avbryta henne.
Men istället för att ständigt bli avbruten
av misstag eller tanklöshet,
skapar vi nu enbart avsiktliga avbrott.
Vi åstadkommer två saker.
Vi skapar ett val för både Nancy och John.
Men det är en till, subtil sak
vi åstadkommer också.
Det är att vi ändrar frågan vi svarar på.
Istället för att målet med chat är:
"Låt oss designa så att det blir enkelt
att skicka ett meddelande" -
det är målet med chatten,
det ska vara väldigt enkelt
att skicka ett meddelande till någon -
så ändrar vi målet
till något djupare med ett värde:
"Låt oss skapa kommunikation
av högst möjliga kvalitet
i en relation mellan två personer."
Vi uppgraderade målet.
Men, bryr designers sig
verkligen om det här?
Vill vi ha ett samtal kring
vad dessa djupare mänskliga mål är?
Jag har en historia att berätta.
För lite mer än ett år sedan,
fick jag hjälp att anordna ett möte
mellan några världsledande teknikdesigners
och Thich Nhat Hanh.
Thich Nhat Hanh är en internationell
talesperson för mindfulness meditation.
Det var ett helt fantastiskt möte.
Ni får föreställa er - tänk er ett rum -
på ena sidan rummet
finns en bunt tekniknördar;
på andra sidan rummet
finns en gäng med långa bruna kåpor,
rakade huvuden; buddistmunkar.
Och vi samtalade kring
de djupaste mänskliga värdena,
som till exempel,
hur ser framtiden inom tekniken ut
om man designar för de djupaste frågorna
och de djupaste mänskliga värdena?
Vårt samtal handlade om
hur man kan försöka förstå
vad dessa värden skulle kunna vara.
Han skojade under samtalet.
"Tänk om man, istället för
en stavningskontroll,
hade en medkänslekontroll,
som markerar de ord
som är oavsiktligt agressiva -
skulle kunna tolkas
som aggressiva av någon annan.
Pågår sådana här samtal i verkliga livet,
inte bara i sådana här designmöten?
Svaret är ja,
och en av mina favoriter är Couchsurfing.
Om du inte redan vet det
så är "Couchsurfing" en hemsida
som matchar folk
som letar efter någonstans att bo
med en soffa man kan låna
av någon som har en ledig.
En bra service -
vad kan deras designmål vara?
Vad designar man mot för mål
om man jobbar på Couchsurfing?
Man skulle kunna tro att det är
att matcha gäster med värdar.
Eller hur?
Det är ett rätt bra mål.
Men det skulle typ vara som målet
med meddelanden tidigare,
som var att bara skicka meddelanden.
Vad är det djupare, mänskliga målet här?
De har satt sitt mål till att vara
behovet av att skapa bestående,
positiva upplevelser och relationer
mellan människor
som inte träffats tidigare.
Och det bästa med det här målet
var att 2007 införde de
ett sätt att mäta detta på,
vilket är fantastiskt.
Så här går det till.
För varje designmål du sätter upp
måste du ha en mätning
för att se hur det går -
ett sätt att mäta framgång.
De gör så här:
Låt oss säga att man tar
två personer som träffas,
och man tar antalet dagar
som de här båda personerna
tillbringar tillsammans,
och så uppskattar man hur många timmar
det rörde sig om varje dag -
hur många timmar spenderade
dessa två personer tillsammans?
Och när de tillbringat tiden tillsammans,
så frågar man båda två:
Hur positiv var din upplevelse?
Hade du en bra upplevelse
med den här personen du träffade?
Och från dessa positiva timmar drar de av
tiden personerna spenderade på hemsidan,
eftersom det är en kostnad i folks liv.
Varför skulle det anses uppfylla målet?
Och det som då återstår
är något de refererar till som
"överskott av skapad gemytlighet"
eller, överskott av
"lyckliga stunder" som skapats.
Ett överskott som inte annars funnits,
om inte Couchsurfing funnits.
Tänk dig så inspirerande det måste vara
att komma till jobbet varje dag
och mäta sin framgång
i det faktiska antal timmar
i personers liv som är positiva,
som inte funnits
om du inte gjorde det
du just tänkt göra på jobbet idag?
Kan du tänka dig en hel värld
som jobbade på det här viset?
Kan du tänka dig ett socialt nätverk -
till exempel om du gillar matlagning,
och man mätte framgången i
hur många matlagningskvällar som anordnats
och antalet matlagningsartiklar
du var glad att du läst,
och man drog av för de artiklar
du inte var glad över att ha läst
eller tiden du skrollat,
som du inte gillade?
Tänk dig ett karriärnätverk
som, istället för att mäta sin framgång
i antal skapade förbindelser
eller meddelanden som skickats,
istället mätte sin framgång
i antal jobberbjudanden folk fick
som de var glada över att få.
Och drog bort tiden spenderad på hemsidan.
Eller tänk er en datingservice,
som till exempel Tinder,
där man istället för att mäta antal swipes
åt höger eller vänster folk gjorde,
vilket är sättet man mäter på idag,
istället mätte antalet djupa, romantiska,
meningsfulla förbindelser folk skapade.
Vad nu det innebar, för var och en.
Men kan du tänka dig en hel värld
som fungerarde på det här viset,
som hjälpte dig använda tiden väl?
För att kunna göra det
krävs ett nytt system,
för du tänker antagligen
att dagens internetekonomi -
dagens ekonomi generellt -
mäts i tid som spenderas.
Ju fler användare man har,
ju mer det används,
ju mer tid folk spenderar,
det är så man mäter framgång.
Men vi har löst problemet tidigare.
Vi löste det för ekologisk mat,
när vi sade
att vi måste värdera det på ett nytt sätt.
Vi sade att det här är en ny slags mat.
Det går inte att jämföra enbart på pris;
det här är en annan kategori av mat.
Vi löste det för LEED certifiering,
där vi sade att det är en ny slags byggnad
som stod för andra värderingar
inom miljömässig hållbarhet.
Tänk om vi hade något liknande för teknik.
Tänk om vi hade något
vars hela syfte och mål
var att hjälpa till att skapa
positiva förbättringar i människors liv.
Tänk om vi kunde mäta effekten på ett sätt
så att det faktiskt blev bättre.
Tänk dig att dessa appar
fick speciella hyllor i app stores.
Tänk om du hade webläsare som guidade dig
till den här typen av designhjälpmedel.
Tänk dig hur spännande det skulle vara
att leva och skapa den världen.
Vi kan skapa den världen idag.
Företagsledare, allt ni behöver göra -
bara ni kan prioritera nya mätmetoder,
mätmetoder för att hjälpa till att skapa
positiva förbättringar i människors liv.
Och ha en öppen diskussion om detta.
Det kanske inte går så bra i början,
men låt oss starta diskussionen.
Designers, ni kan omdefiniera framgång;
ni kan omdefiniera design.
Jag vill hävda att ni har mer makt
än många andra i er organisation
att skapa de valmöjligheter
vi alla lever efter.
Kanske som inom medicin,
där vi har en läkared
för att komma ihåg ansvaret
och det högre syftet
när vi behandlar patienter.
Tänk om designers hade något liknande,
som stöd för den här nya sortens design.
Och ni användare; det gäller oss alla -
vi kan kräva teknik
som fungerar på det här sättet.
Det kan kännas motigt,
men McDonalds hade inte sallad
förrän kundkravet fanns där.
Walmart hade inte ekologisk mat
förrän kundkravet fanns där.
Vi måste kräva den här nya sortens teknik.
Och vi kan göra det.
Och när vi gör det
kommer vi vända skutan
från att vara en värld där allt som räknas
är mängden spenderad tid,
till en värld som drivs av
väl använd tid.
Den världen vill jag leva i,
och jag vill att vi tar den diskussionen.
Låt oss starta diskussionen nu.
Tack!
(Applåder)
Zamanımızı iyi harcamak
ne anlama geliyor?
Zamanımın çoğunu,
zamanımı nasıl harcayacağımı
düşünerek harcıyorum.
Galiba aşırı düşünüyorum.
Sanırım saplantı yaptım.
Arkadaşlarım da öyle diyor.
Ama buna zorunlu gibi hissediyorum.
Çünkü şu sıralar zamanım parça parça
elimden kayıp gidiyor gibi geliyor.
Ve böyle olunca, yaşamımın bir kısmı da
kayıp gidiyor gibi hissediyorum.
Özellikle,
sanki zamanımın küçük bir bölümü
çeşitli şeyler yüzünden
kayıp gidiyor gibi hissediyorum.
Mesela teknoloji, her şeyi
kontrol ediyorum.
Bir örnek vereyim.
Böyle bir e-posta gelirse,
çoğumuz böyle bir
ileti almıştır, değil mi?
Bir fotoğrafta etiketlenmişim.
Bu bildirim gelince,
hemen tıklamaktan kendimi alamıyorum.
Değil mi? Çünkü ya kötü bir fotoğrafsa?
O yüzden hemen tıklamak zorundayım.
Fakat yalnızca "Fotoğrafa Bak"a
tıklamış olmuyorum,
aslında yaptığım şey
gelecek 20 dakikayı harcamak oluyor.
(Gülüşmeler)
Fakat daha da kötüsü neyin
olacağını da biliyorum
ve bunun olacağını bilmek bile
beni bir dahakine yine
yapmaktan alıkoymuyor.
Veya buna benzer bir durumda
kendimi buluyorum:
E-postalarımı kontrol ettiğim yerde
aşağıya kaydırarak yeniliyorum.
Fakat ne hikmetse 60 saniye sonra,
yenilemek için yine aşağıya kaydırıyorum.
Bunu niye yapıyorum?
Hiç mantıklı gelmiyor.
Fakat nedeniyle ilgili size
bir ipucu vereyim.
Birleşmiş Devletler'de filmler,
oyun alanları ve beyzbolun toplamından
daha fazla sizce ne para kazandırır?
Kumar makineleri.
Böylesine küçük miktarda
parayla oynamamıza rağmen
bu makineler nasıl oluyor da bu
kadar çok para kazandırıyor?
Bozuk parayla oynuyoruz.
Nasıl olur böyle bir şey?
Mesele şu ki...
telefonum bir kumar makinesi.
Telefonumu her kontrol edişimde,
kumar makinesiyle oynuyorum,
bakalım ne tutturacağım?
Bakalım ne tutturacağım?
E-postalarımı her kontrol edişimde,
kumar makinesiyle oynuyorum,
"Bakalım ne tutturacağım?"
Her haber akışında aşağı kaydırışımda,
kumar makinesiyle oynuyorum.
Sonrasında ne tutturacağım?
Sıkıntı şu ki,
yine nasıl işlediğini biliyorum.
Ben bir tasarımcıyım,
bu işlerin psikolojisini
tam manada biliyorum.
Neler döndüğünü tam manada biliyorum,
fakat bana başka seçenek bırakmıyor.
Yine de beni içine çekiyor.
Peki ne yapacağız?
Bizi teknolojiye karşı ya hep ya hiç
noktasına getiriyor, değil mi?
Ya varsın
ve bağlı kalıyorsun
ve sürekli dikkatin dağılıyor
ya da yoksun,
ama bu sefer de meraklanıp
önemli şeyleri kaçırıyor muyum diyorsun.
Diğer bir deyişle, ya dikkatin dağılıyor
ya da bir şeyleri kaçırmaktan korkuyorsun.
Öyle değil mi?
Yani seçeneği tekrar düzenlememiz gerekli.
Teknolojiyle öyle bir ilişki
istiyoruz ki,
bize onunla nasıl zaman harcayacağımızı
seçmeye yeniden izin versin
ve bunun için bunları tasarlayanların
yardımına ihtiyacımız var.
Çünkü bunları bilmek bir
işimize yaramayacak.
Tasarım bakımından yardım gerek.
Peki bu nasıl bir şeye benzerdi?
Hepimizin karşılaştığı bir
örneği ele alalım:
Sohbetler, mesajlaşmak.
Diyelim ki iki insan var:
Soldaki Nancy ve
bir belge üzerinde çalışıyor
John da sağda
John bir anda hatırlar:
"Unutmadan Nancy'den o
belgeyi istemeliyim."
John mesajı gönderdiğinde,
Nancy'nin bütün dikkati dağılır.
Sürekli yaptığımız şey de bu, bir şekilde
birbirimizin dikkatini dağıtmak.
Ve bunun ciddi bir bedeli var.
Çünkü her birbirimizin işini böldüğümüzde,
dikkatimizi tekrar toplamamız
ortalama 23 dakika sürüyor.
Başta yaptığımız temel işe dönene kadar,
aslında iki farklı proje arasında
gidip gelmiş oluyoruz
Gloria Mark'ın Microsoft ile
yaptığı araştırma sonucu,
bu veri ortaya çıktı.
Araştırma ayrıca bunun kötü
alışkanlıkları artırdığını da gösteriyor.
Dışarıdan daha çok kesintiye uğradıkça,
kendi kendimize işimizi bölme
eğilimi göstermeye şartlanıyoruz.
Aslında her üç buçuk dakikada bir
kendi kendimizi bölüyoruz.
Çok çılgınca bir şey.
Peki bunu nasıl düzelteceğiz?
Nancy ve John bu ya hep ya hiç
ilişkisinde oldukları için
Nancy bağı koparmak isteyebilir,
fakat sonra endişelenecektir:
"Ya önemli bir şeyi kaçırıyorsam?"
Tasarım bu sorunu çözebilir.
Diyelim ki, Nancy yine solda
ve sağda John var.
Ve John hatırlar:
"Nancy'ye o dokümanı yollamam gerek".
Fakat bu sefer,
Nancy konsantre olduğunu belirtebilir.
Diyelim ki Nancy bir kaydırıcı ayarlayıp:
"30 dakika boyunca
odaklanmak istiyorum" der.
Böylece -- bam -- Nancy
odağını yitirmez.
John aklındaki işten kurulmak üzere
ona mesaj atmak isteyince ise,
çünkü onun bir ihtiyacı var,
aklında bu düşünce var
ve unutmadan bunu
eyleme geçirmesi gerekir.
Fakat bu sefer,
program mesajı bekletir ki
Nancy'nin konsantrasyonu bozulmasın,
ama aynı şekilde John aklındaki
düşünceden kurtulabilir.
Fakat bu sadece son
bir şey doğruysa işler:
Nancy'nin bilmesi gerekir ki eğer
yaptığı şey gerçekten önemliyse
John hâlâ Nancy'i işinden alıkoyabilir.
Ama sürekli olarak kazara veya
anlamsızca bölünmektense,
şimdi sadece kasıtlı
kesintiler yaratmış oluyoruz.
Yani burada iki şey yapmış oluyoruz:
Hem Nancy, hem John için bir
seçenek oluşturmanın yanında,
bir de zekice ikinci bir şey
yapmış oluyoruz.
Aslında cevapladığımız
soruyu değiştirmiş oluyoruz.
Konuşmanın hedefinin bu olması yerine:
"Haydi öyle bir tasarım yapalım ki
mesaj göndermek çok kolay olsun."
Konuşmanın hedefi budur,
birine mesaj göndermek
gerçekten kolay olmalı.
Asıl hedefi çok daha derin ve insani
bir değere değiştirmeliyiz:
"Haydi iki insanın ilişkisinde
en yüksek kalitede
iletişimi kurmasını hedefleyelim."
Böylece hedefi geliştirmiş olduk.
Şimdi, peki ya tasarımcılar bunu
gerçekten umursuyor mu?
Biz bu derin insani hedeflerin
ne olduğunu tartışmak istiyor muyuz?
Peki, size bir hikâye anlatayım.
Aşağı yukarı bir yıl önce,
Thich Nhat Hanh ve teknolojinin
önde gelen tasarımcıları için
bir toplantı organize etme şansım oldu.
Thich Nhat Hanh, odaklı meditasyon
dalında uluslararası bir konuşmacı.
Ve bu katıldığım en harika toplantıydı.
Hayal edin, bir oda düşünün:
Odanın bir kenarında bir
grup teknoloji kurdu;
diğer tarafında ise,
bir takım uzun kahverengi elbiseleri ve
kazınmış kafalarıyla Budist keşişler.
Ve toplantıdaki sorular en derin
insani değerlerle ilgiliydi.
Mesela, teknolojinin geleceğinin,
onu en derin sorular ve insani değerler
için tasarladığımız takdirde
nasıl olacağı gibi.
Konuşmanın odağı,
bu insani değerlerin neler olabileceğine
kulak vermenin önemiydi.
Konuşmada Thich bir de şaka yaptı:
"Ya yazım denetimi yerine,
şefkat denetimi olsaydı?"
Yani, birinin istemsizce sinirlenebileceği
kelimenin altını çizdirsek,
birinin alınabileceği bir kelimeyi.
Peki bu tarz konuşmalar gerçek
hayatta da geçiyor mu,
yoksa sadece bu tarz tasarım
toplantılarıyla mı sınırlı?
Cevap: Evet.
Benim favorilerimden biri de Couchsurfing.
Bilmiyorsanız,
Couchsurfing bir web sitesi.
Ücretsiz bir kalacak yer arayanları,
boş bir koltuğu, yeri olanlarla
eşleştiren bir site.
Yani, harika bir hizmet.
Bu sitenin tasarım hedefi ne olabilir?
Couchsurfing'de çalışsaydınız
ne amaçla tasarlardınız?
Ev sahipleriyle ziyaretçileri
eşleştirmek için olduğunu düşünürdünüz.
Değil mi?
Bu harika bir hedef.
Ama bu, bir nevi önceki
mesajlaşma örneğindeki hedefe benziyor.
O zaman da sadece bir
mesaj iletmeye çalışıyorduk.
Peki buradaki derin, insani hedef ne?
Onlar hedeflerini,
birbirini tanımayan insanlar arasında
uzun süren pozitif tecrübe ve
ilişkiler kurmak olarak belirlemişler.
Ve bunun hakkındaki
en muhteşem şey ise 2007 yılında,
onlar bunu ölçmenin bir yolunu buldular.
Bu inanılmaz.
Nasıl çalıştığını anlatayım:
Sahip olduğunuz her tasarım hedefi için
uyumlu bir ölçümünüzün olması gerekir,
nasıl gittiğinizi bilmek için.
Başarıyı ölçmenin bir yolu.
Onların yaptıkları ise,
diyelim ki elimizde buluşan iki insan var.
Onların birlikte geçirdiği
gün sayısını alıp
bu günlerde kaçar saat olduğunu kestirip
-- bu iki insanın kaçar saatini
birlikte geçirdiğini --
ve birlikte geçirdikleri saatlerden sonra
ikisine de şunu sormuşlar:
Tecrübeniz ne kadar olumluydu?
Buluştuğunuz bu insanla
iyi deneyimler edindiniz mi?
Sonra bu pozitif saatlerden
web sitesinde
harcadıkları saati çıkarmışlar.
Çünkü bu o insanların
yaşamından bir bedel.
O saatleri neden başarı olarak sayalım ki?
Ve ellerinde kalan sayıyı
"Net organize edilmiş keyif"
diye adlandırmışlar.
veya direkt yaratılmış
net "iyi zaman" miktarı.
Couchsurfing olmadan
var olamayacak olan net saat sayısı.
Her gün işe gelip de başarı miktarınızı
insanların hayatına kattığınız yeni net
pozitif saatlerle,
o gün yapacağınız işi yapmasaydınız
var olamayacak saatlerle
ölçmenin ne kadar da
ilham verici olduğunu bir düşünsenize.
Bütün dünyanın böyle
işlediğini düşünebiliyor musunuz?
Şöyle bir sosyal ağ düşünebiliyor musunuz?
Diyelim ki yemek yapmayı önemsiyorsunuz
ve başarısını organize ettiğiniz
yemek yapma geceleriyle
ve okuduğunuza memnun olduğunuz
aşçılık yazılarıyla ölçüyorsunuz.
Okuduğunuza memnun olmadıklarınızı
ise ölçümünüzden çıkarıyorsunuz
veya sevmediğiniz bir yazıyı gözden
geçirmeye harcadığınız süreyi.
Profesyonel bir sosyal ağ düşünün.
Bu ağ başarısını,
yarattığı bağlantılar veya
gönderilen mesajlarla değil;
insanların heyecan duyduğu alanda
aldıkları iş tekliflerine göre
ölçüyor olsun.
Ve insanların bu sitede geçirdikleri
zamanı başarı ölçümünden çıkartalım.
Veya bir arkadaş bulma hizmeti hayal edin,
mesela Tinder veya başka bir tanesi,
sağa sola atılan profil sayılarını
ölçmek yerine,
ki şu an başarılarını bununla ölçüyorlar,
insanların kurduğu bağlantıların ne kadar
derin, romantik ve tatminkâr
olduğunu ölçen bir hizmet.
Veya onlar için her ne önemliyse.
Bu şekilde işleyen bir dünya
hayal edebiliyor musunuz?
Zamanınızı iyi bir şekilde geçirmenize
yardımcı olan bir dünya?
Bunu yapmanız için
yeni bir sistem de gerekli.
Çünkü muhtemelen şunu düşünüyorsunuz:
Bugünün internet ekonomisi,
günümüz ekonomisi,
harcanılan zaman ile ölçülüyor.
Ne kadar fazla üyeniz varsa,
ne kadar fazla kullanılıyorsanız,
insanlar o kadar fazla zaman geçiriyorsa.
Ve başarıyı bu şekilde ölçüyoruz.
Ama biz bu sorunu önceden çözmüştük.
Ürünlere farklı şekilde değer biçmemiz
gerektiğini fark ettiğimiz zaman,
"organik" diye etiketlendirerek çözdük.
Bunların farklı çeşit yiyecekler
olduğunu söyledik.
Onları yalnızca ücretleri
üzerinden kıyaslayamayız.
Bu farklı bir kategori yiyeceği.
"LEED" Sertifikası da bir çözümdü.
"Bu farklı türden bir bina" dedik.
Birçok çevresel sürdürebilirlik değerini
temsil ettiğini belirttik.
Peki böyle bir şeyi
teknoloji için yapsak nasıl olurdu?
Tüm amacı ve hedefi,
insan hayatına yeni pozitif katkılar
oluşturulmasına yardımcı olmak olan
bir şey nasıl olurdu?
Acaba ona farklı bir şekilde
değer biçebilseydik
gerçekten işler hâle gelir miydi?
Buna uygulama mağazalarında
seçkin listelerde yer verdiğinizi düşünün.
Sizi bu tür tasarımlara yönlendiren
internet tarayıcıları olduğunu
hayal edin.
Bu dünyayı oluşturmak ve içinde yer almak
ne kadar heyecan verici olurdu?
Bu dünyayı bugün oluşturabiliriz.
Şirket başkanları, tek yapmanız gereken,
ancak siz yeni bir ölçüt getirebilirsiniz,
insan hayatına net pozitif katkı
sağlayacak bir ölçüte önem vermek.
Ve bu konuda dürüstçe
tartışmalısınız.
Belki de buna başlamakta
zorluk çekiyorsunuz,
ama gelin bu tartışmayı başlatalım.
Tasarımcılar,
başarıyı yeniden tanımlayabilirsiniz,
tasarımı yeniden tanımlayabilirsiniz.
Muhtemelen, hepimizin seçeneklerini
yeniden oluşturmak için
bulunduğunuz yerdeki
herkesten daha yetkinsiniz.
Mesela belki tıpta,
hastaları tedavi etme zorunluluğunun
sorumluluğu ve üstün değerini
tanımlayan Hipokrat Yemini var.
Mesele tasarımcıların da
bu tür yeni tasarım hakkında
benzer bir şeyi olsa?
Ve kullanıcılar olarak hepimiz adına
bu şekilde işleyen yeni bir teknoloji
talep edebiliriz.
Şu anda bu zor gözükebilir,
ama müşterileri talep edene kadar
McDonald's salata satmıyordu.
Müşteri talebi olmadan önce
Walmart'ta organik yiyecek yoktu.
Bu şekilde işleyen yeni teknolojiyi
biz talep etmeliyiz.
Ve bunu başabiliriz.
Ve bunu yaparak
yalnızca harcanan zaman üzerinden
işleyen bir dünyadan,
faydalı şekilde harcanan zamana
önem veren bir dünyaya geçebiliriz.
Ben o dünyada yaşamak istiyorum
ve bu tartışmayı
hayata geçirmek istiyorum.
Bu tartışmayı şu anda başlatalım.
Teşekkür ederim.
(Alkışlar)
Що означає проводити час з користю?
Я витрачаю багато часу,
роздумуючи про те, як його провести.
Навіть дуже багато.
Мабуть, я схиблений на цьому.
Так думають мої друзі.
Але мені здається, що я повинен
про це думати тому, що зараз
я відчуваю, як швидко минає час,
і коли це трапляється, я відчуваю,
як частина мого життя проходить повз мене.
Зокрема,
я відчуваю, як мій час вислизає
на такі речі, як гаджети -
я перевіряю, чи написав мені хтось.
Для прикладу:
з'являється це повідомлення -
хто з вас не отримував такі листи, правда?
Я був позначений на фото.
Коли воно з'являється,
я відразу ж клацаю на нього.
Що якщо це невдале фото?
Тому я маю відразу ж відкрити його.
Але я не просто натисну "Подивитись фото",
насправді, я витрачу цілих 20 хвилин.
(Сміх)
Найгірше те, що я розумію це,
але навіть усвідомлення цього
не зупинить мене і наступного разу.
Або я опиняюся в такій ситуації,
коли перевіряю мою пошту і оновлюю вхідні.
Через 60 секунд
я оновлюю їх знову.
Навіщо я це роблю?
В цьому немає ніякого сенсу.
Але я поясню вам,
чому це трапляється.
Як Ви думаєте - що у США прибутковіше
за фільми, парки для полювання
і бейсбол разом взяті?
Ігрові автомати.
Як ігрові автомати можуть
бути такими прибутковими,
якщо ми граємо з такою
мізерною кількістю грошей?
Ми граємо за копійки.
Як це можливо?
Знаєте...
мій телефон - це ігровий автомат.
Кожен раз, перевіряючи телефон,
я граю на автоматі, щоб побачити,
що я можу отримати.
Що я отримаю?
Кожен раз, перевіряючи пошту,
я граю на автоматі,
гадаючи: "Що ж я отримаю?"
Кожен раз, переглядаючи новини
в соціальних мережах,
я граю на автоматі, щоб дізнатись,
що я отримаю далі.
Проблема в тому, що
розуміючи, як це працює,
як розробник,
я точно знаю психологію цих приладів.
Я точно знаю, що відбувається,
але я все одно не маю вибору.
Це все одно мене затягує.
І що ж ми можемо зробити?
Ми маємо все, або нічого у стосунках
з технологією, правда?
Ви або онлайн
і Вас постійно відволікають,
або оффлайн,
але тоді Ви хвилюєтесь,
чи не пропускаєте Ви щось важливе?
Іншими словами, Ви або відволікаєтесь,
або боїтесь щось пропустити.
Правильно?
Тож треба відновити право вибору.
Ми хочемо використовувати технології так,
щоб ми самі вирішували,
як витрачати на них час.
Тому ми потребуємо
допомоги від розробників,
бо саме лиш розуміння
проблеми не допомагає.
Нам знадобиться допомога в розробці.
Якою вона має бути?
Візьмемо, наприклад, те,
з чим ми всі стикаємось -
чат - текстові повідомлення.
Уявімо двох людей.
Ліворуч Ненсі: вона працює з документами,
а праворуч - Джон.
І раптом Джон згадує:
"Поки не забув,
потрібно попросити у Ненсі цей документ".
Відправивши їй повідомлення,
він відволікає її.
Ми постійно так робимо -
відволікаємо одне одного
туди-сюди.
І це нам дорого коштує,
бо, відволікаючись, ми щоразу
витрачаємо в середньому 23 хвилини,
щоб знову зосередитись.
Ми, фактично, маневруємо
між двома різними справами,
перш ніж повернутись до початкової.
Дослідження Ґлорії Марк
спільно з Майкрософт
виявило це.
Її дослідження також показує,
що саме так виробляються шкідливі звички.
Що більше нас відволікають,
то більш ми звикаємо відволікатись.
Насправді, ми самі себе
відволікаємо кожні 3,5 хвилини.
Неймовірно.
Як же з цим боротись?
Бо Ненсі і Джон мають все або
нічого в цих стосунках.
Якщо Ненсі захоче відключитись,
то буде переживати:
чи не пропускаю я чогось важливого?
Проблема розв'язується
за допомогою дизайну.
Знову уявімо Ненсі ліворуч,
а Джона праворуч.
Джон згадує:
«Я повинен відправити Ненсі документ».
Тільки цього разу
Ненсі може зазначити, що вона зайнята.
Вона перетягує повзунок і відзначає:
«Не відволікати 30 хвилин».
і.. бам - вона зосереджена.
Тепер, якщо Джон захоче їй написати,
він може позбутися цієї думки.
У нього є потреба, є думка,
яку треба висловити, поки він не забув.
Тільки цього разу
повідомлення затримується,
і Ненсі залишається зосередженою,
а Джон може викинути думку з голови.
Але це працює при дотриманні
наступного правила:
якщо Ненсі потрібно знати
про щось дійсно важливе,
Джон може її перервати.
Але замість випадкових
і несвідомих переривань,
тепер ми перериваємо свідомо.
Отже, ми зробили дві справи:
Ми надали Ненсі і Джону
нові можливості вибору.
Є ще й друге, ледь вловиме,
що ми робимо тут теж.
Ми змінюємо орієнтири.
Замість завдання для чату:
«Створимо дизайн
для простого відправлення повідомлень» --
таке завдання
повинне полегшити
відправлення повідомлень -
ми ставимо іншу, важливішу й кориснішу:
«Створимо високоякісний зв'язок
у стосунках між двома людьми».
Ми вдосконалили свою задачу.
Чи справді це важливо для дизайнерів?
Чи хочемо ми обговорювати
найважливіші, найкорисніші завдання?
Що ж, я розповім вам одну історію.
Трохи більше року тому
я допомагав організовувати зустріч
між провідними ІТ-дизайнерами
і Тхіть Нят Ханом.
Тхіть Нят Хан є міжнародним представником
усвідомленої медитації.
Це була приголомшлива зустріч.
Уявіть кімнату,
в якій з одного боку
сидить група айтішників,
а з іншого -
група бритоголових буддійських ченців
в довгих коричневих вбраннях.
А питання були про
найглибші людські цінності:
як будуть виглядати технології,
коли йдеться про найважливіші питання
і ключові людські цінності?
У бесіді особлива увага приділялася тому,
які це можуть бути цінності.
У розмові він пожартував,
що, якби замість перевірки орфографії
була б перевірка співчуття,
тобто, можна було б виділити слово,
яке виявиться занадто різким,
різким на думку інших.
Чи обговорюються такого типу питання
в реальному світі,
крім обговорень на зборах?
Звичайно, обговорюються.
Один з моїх улюблених прикладів -
Couchsurfing.
Якщо Ви не знаєте,
Couchsurfing - це сайт,
який об'єднує людей,
які шукають житло для ночівлі,
де є вільне ліжко,
і тих, хто його пропонує.
Це чудовий сервіс.
Яке було б дизайнерське завдання?
Що б Ви розробляли,
працюючи в Couchsurfing?
Ви подумаєте - пошук гостей і господарів.
Так?
Дуже хороше завдання.
Але воно схоже на завдання
з текстовими повідомленнями,
які ми просто хочемо доставити.
Що ж буде важливіше і цінніше?
Вони поставили перед собою завдання
створити позитивний досвід
і довгострокові відносини
між людьми,
які ніколи не зустрічалися раніше.
І найцікавіше відбулося в 2007 році:
тоді знайшли спосіб оцінки,
який є неймовірним.
Розповім, як це працює.
Кожне дизайнерське завдання
повинне мати
відповідну систему оцінки,
яка показуватиме,
як Ви працюєте.
Це спосіб
вимірювання успіху.
Ось що вони зробили:
ви берете двох людей, які зустрілися,
і кількість днів,
які вони провели разом.
Потім з цих днів
оцінюєте кількість годин:
скільки годин ці люди провели разом?
Після спільного проведення часу
їх запитують:
Як добре Ви провели час?
Можливо, у вас є хороший досвід
з цією людиною, з якою Ви зустрілися?
І від тих позитивних годин віднімають
кількість часу,
що люди провели на сайті,
тому що це ціна людського життя.
Чому саме так оцінюється успіх?
Час, що залишився,
вони називають «чистим часом спілкування»
або просто
«добре проведеним часом».
Якби не було «чистих» годин,
Couchsurfing би не існував.
Уявіть, як натхненно було б
приходити на роботу кожен день
і вимірювати свій успіх
за тим, скільки ви створили
чистих годин
в житті інших людей -
позитивних годин.
Цих годин не було б
без вашої щоденної роботи.
Чи можете Ви собі уявити, що
всі у світі працюють за таким принципом?
Уявіть соціальну мережу.
Наприклад, Ви любите готувати.
Успіх вимірювався б у кількості
організованих вечірніх уроків
і кулінарних статей,
які Ви прочитали з задоволенням,
і вирахувати з тих статей,
які вам не сподобались.
або часу, витраченого на їх прокрутку.
Уявіть професійну соціальну мережу,
яка міряє успіх
не кількістю нових контактів
або відправлених повідомлень,
а кількістю запрошень на роботу,
які отримала людина,
і які б її зацікавили.
Але за мінусом часу,
витраченого людьми на сайті.
Або уявіть служби знайомств,
на зразок Tinder чи щось таке,
де замість визначення кількості
проведень вліво і вправо -
так вони вимірюють успіх зараз -
він буде вимірюватися
створеними глибокими,
романтичними і повноцінними стосунками.
Якими б вони не були.
Але чи можете Ви уявити, що всі у світі
працюють за таким принципом,
що допомагає вам
проводити час з користю?
Для цього вам знадобляться нові методи
тому що ви, мабуть, думаєте,
що сьогодні економіка інтернету
і економіка в цілому
вимірюється
витраченим часом.
Більше користувачів -
більша активність -
більше витрачено часу -
саме так визначається успіх.
Але ми вже розв'язали цю проблему.
А саме появою
органічних продуктів,
коли ми сказали,
що оцінювати треба по-іншому.
Ми сказали, що це інший тип продуктів.
І не варто порівнювати їх за ціною;
це інша категорія.
Ми вирішили її з Leed Certification,
коли сказали, що це інший тип будівель,
що дотримується інших цінностей
екологічної сталості.
Що, як ми зробимо щось
схоже з технологіями?
Що, як ми вже маємо щось,
чия мета і завдання -
допомога у створенні чистого позитивного
внеску в людське життя?
І що, як ми могли б оцінювати по-іншому,
і це насправді спрацює?
Уявіть, що Ви по-іншому оцінюєте
додатки в App Store.
Уявіть,
що ваші браузери допомагають знайти
такі дизайнерські продукти.
Чи можете Ви собі уявити, як цікаво буде
створювати цей світ і жити в ньому?
Сьогодні ми можемо створити такий світ.
Керівники компаній,
все, що вам потрібно зробити -
це лише встановити нові критерії,
які будуть показником чистого позитивного
внеску в людське життя,
і відверто про це говорити.
Можливо, у вас спочатку не вийде.
Але просто почніть про це говорити.
Дизайнери, Ви можете переглянути
оцінку успіху і перевизначити дизайн.
Мабуть, Ви маєте більше влади,
ніж інші люди в організації,
Ви можете створити рішення,
з якими всі ми будемо жити.
На зразок медицини,
де є клятва Гіппократа
для усвідомлення своєї відповідальності
і найвищої цінності
у лікування пацієнтів.
Що, якби дизайнери
давали подібну клятву,
обіцяючи застосовувати
цей новий підхід при розробках?
І користувачі
мають право вимагати технології,
які працюють за таким принципом.
Так, це може звучати складно.
Але в McDonalds не було салатів,
поки не було споживчого попиту.
У Wall-Mart не було органічних продуктів,
поки не було споживчого попиту.
Ми повинні вимагати новий вид технологій,
і ми можемо це зробити.
І робити це -
означало б перейти від світу,
орієнтованого
виключно на витрату часу,
до світу, орієнтованого
на корисне проведення часу.
Я хочу жити в такому світі
і хочу, щоб про це почали говорити.
Тож почнемо розмову сьогодні.
Дякую.
(Оплески)
Sử dụng thời gian hợp lý nghĩa là gì?
Tôi dành rất nhiều thời gian
nghĩ về việc sử dụng
thời gian của mình như thế nào.
Có lẽ là quá nhiều --
Như là tôi bị ám ảnh về điều đó vậy.
Bạn bè nghĩ tôi như vậy đấy.
Nhưng tôi cảm thấy mình phải như vậy,
bởi vì gần đây,
tôi cảm thấy chút ít thời gian của tôi
đang trôi qua,
và khi điều đó xảy ra, giống như là
một phần cuộc sống của tôi đang trôi qua.
Cụ thể là,
giống như là chút ít thời gian của tôi
thấm thoát trôi đi
vào nhiều việc khác nhau,
như công nghệ chẳng hạn
Đây là một ví dụ,
Nếu thông báo này xuất hiện --
bao nhiêu người trong số các bạn
từng nhận thông báo như này?
Tôi được gắn thẻ trong một bức ảnh.
Khi nó hiện lên,
tôi không thể không ấn vào nó
ngay lập tức.
Đúng chứ? Biết đâu đó là bức ảnh xấu?
Nên tôi phải ấn vào nó ngay.
Nhưng tôi không chỉ ấn "Xem ảnh",
mà thực tế là tôi tiêu tốn vào đó 20 phút.
(Cười)
Nhưng tệ nhất là tôi biết mọi
chuyện sẽ diễn ra như thế,
và mặc dù biết trước
mà tôi cũng không tránh khỏi lặp lại
việc đó lần sau.
Hay tôi thấy bản thân mình trong
một tình huống như này,
tôi kiểm tra email và kéo xuống
để tải thư mới,
Nhưng vấn đề là 60 giây sau,
tôi lại kéo xuống một lần nữa.
Tại sao tôi lại làm thế nhỉ?
Nó chẳng có ý nghĩa gì cả.
Tôi sẽ gợi ý cho bạn lý do tại sao.
Bạn nghĩ cái gì tạo ra
nhiều tiền ở nước Mỹ
hơn cả phim ảnh, công viên trò chơi
và bóng chày cộng lại?
Máy đánh bạc.
Làm sao máy đánh bạc có thể
mang lại nhiều tiền như vậy
khi mà chúng ta chỉ dùng
ít tiền để chơi?
Chúng ta chơi bằng tiền xu.
Làm sao có thể vậy được?
Thực ra thì...
điện thoại của tôi cũng là máy đánh bạc.
Mỗi lần tôi sử dụng điện thoại,
Giống như tôi đang đánh bạc để xem,
mình sẽ nhận được gì?
Mình sẽ nhận được gì?
Mỗi lần tôi kiểm tra hòm thư,
cũng giống như tôi đang đánh bạc,
để xem mình sẽ nhận được gì.
Mỗi lần tôi cuộn xuống để xem tin tức,
là tôi đang đánh bạc để xem,
mình sẽ nhận được gì mới?
Và vấn đề nằm ở chỗ,
một lần nữa, biết được cách thức
hoạt động, và là một nhà thiết kế,
tôi biết rõ về mặt tâm lý học của vấn đề,
tôi biết chính xác điều gì đang diễn ra
nhưng điều đó không giúp tôi
có thêm bất kỳ lựa chọn nào,
tôi vẫn bị mắc kẹt ở đó.
Vậy chúng ta sẽ làm gì?
Vì nó đặt chúng ta vào mối quan hệ
"tất cả hoặc không gì cả"
với công nghệ, đúng chứ?
Khi bạn để chế độ "mở",
bạn luôn được kết nối
và cũng luôn bị phân tâm,
hoặc khi bạn để chế độ "tắt",
nhưng rồi bạn băn khoăn,
liệu mình có bỏ lỡ điều gì quan trọng?
Nói cách khác, bạn bị phân tâm
hoặc bạn sợ bỏ lỡ điều gì đó.
Phải không?
Vậy nên chúng ta cần khôi phục lại
quyền lựa chọn.
Chúng ta muốn có một mối liên hệ
với công nghệ
cho chúng ta tự lựa chọn
về cách dành thời gian với nó,
và sẽ cần có sự giúp đỡ
của những nhà thiết kế,
vì biết về vấn đề này không giúp được gì.
Chúng ta cần sự giúp đỡ về mặt thiết kế.
Vậy điều đó sẽ như thế nào?
Tôi sẽ lấy một ví dụ
mà tất cả chúng ta đều gặp phải:
trò chuyện bằng tin nhắn văn bản.
Giả sử có hai người.
Bên trái là Nancy, đang làm việc
với một tài liệu nào đó,
và bên phải là John,
Đột nhiên John nhớ ra,
"Mình cần hỏi Nancy về tài liệu đó
trước khi quên mất"
Khi John gửi tin nhắn đó cho Nancy,
nó làm cô ấy mất tập trung,
Đó là điều mà chúng ta vẫn hay làm,
gây mất tập trung lẫn nhau,
cả bên trái và bên phải.
Và điều này phải trả giá,
vì mỗi khi chúng ta làm
gián đoạn lẫn nhau,
sẽ mất trung bình khoảng 23 phút,
để chúng ta tập trung trở lại.
Trên thực tế, chúng tôi tập trung vào
hai dự án khác nhau
trước khi quay trở lại dự án ban đầu
mà ta đang làm dở.
Nghiên cứu của Gloria Mark
kết hợp với Microsoft,
đã chỉ ra điều này.
Và nghiên cứu của bà cũng cho thấy
nó thực sự tạo ra những thói quen xấu.
Càng bị gián đoạn bởi tác động bên ngoài,
càng tạo điều kiện và rèn luyện chúng ta
tự làm gián đoạn bản thân.
Trên thực tế, cứ ba phút rưỡi
chúng ta lại tự làm gián đoạn bản thân.
Điều này thật điên rồ.
Vậy giải pháp là gì?
Vì Nancy và John ở trong mối quan hệ
"tất cả hoặc không gì cả"
Có thể Nancy muốn ngắt kết nối,
nhưng rồi cô ấy lại lo lắng:
Lỡ đâu mình bỏ lỡ thông tin gì quan trọng?
Thiết kế có thể khắc phục vấn đề này.
Giả sử ở bên trái vẫn là Nancy,
bên phải là John.
Và John nhớ ra cần phải gửi tài liệu
cho Nancy
Khác biệt ở chỗ,
Nancy có thể ghi chú là đang tập trung.
Giả sử cô ấy kéo thanh trượt và nói rằng,
"Mình muốn tập trung trong 30 phút"
Và rồi cô ấy tập trung.
Khi John muốn gửi tin nhắn cho cô ấy,
anh ấy có thể không để ý đến điều đó
vì John đang có nhu cầu
và có suy nghĩ này,
và anh ấy cần làm ngay
trước khi quên mất.
Ngoại trừ lần này,
nó giữ lại những tin nhắn này
để Nancy vẫn có thể tập trung được,
nhưng John có thể gạt bỏ điều này
ra khỏi suy nghĩ.
Nhưng điều này chỉ hiệu quả
nếu có thêm một điều kiện nữa,
đó là Nancy cần biết rằng nếu có điều gì
thực sự quan trọng,
thì John vẫn có thể làm gián đoạn cô ấy.
Nhưng thay vì liên tục gây ra những
gián đoạn ngẫu nhiên hay thiếu cân nhắc,
chúng ta hãy tạo ra những
sự gián đoạn có cân nhắc.
Vậy chúng ta đang làm hai việc sau.
Chúng ta tạo ra sự lựa chọn mới
cho cả Nancy và John,
Nhưng cũng có một điều
khó nhận thấy mà chúng ta đang làm.
Đó là thay đổi câu hỏi
mà chúng ta vẫn đang cố gắng trả lời.
Mục đích của nhắn tin thay vì:
thiết kế để có thể dễ dàng gửi tin nhắn --
đó là mục đích của nhắn tin,
phải thực sự dễ dàng để gửi tin nhắn
cho ai đó --
chúng ta thay đổi thành điều gì đó
sâu sắc hơn và giàu giá trị nhân văn,
đó là tạo ra sự giao tiếp
hiệu quả nhất có thể
trong mối quan hệ giữa hai người.
Vậy là chúng ta đã nâng cấp mục tiêu.
Vậy thì, những nhà thiết kế có thực sự
quan tâm đến vấn đề này?
Liệu họ có muốn thảo luận về những
giá trị nhân văn hơn của con người không?
Để tôi kể cho các bạn một câu chuyện.
Mới khoảng hơn một năm trước đây,
tôi có hỗ trợ tổ chức một cuộc gặp mặt
giữa một số nhà thiết kế hàng đầu về
công nghệ và Thích Nhất Hạnh.
Thích Nhất Hạnh là người phát ngôn
quốc tế của phương pháp Thiền Chánh Niệm.
Và đó là cuộc gặp rất thú vị.
Bạn hãy tưởng tượng,
hình dung về một căn phòng --
mà ở một bên là rất nhiều
chuyên gia công nghệ,
và bên kia căn phòng là
rất nhiều nhà sư Phật giáo, cạo đầu,
trong những bộ áo chùng dài màu nâu
Và các câu hỏi về các giá trị nhân văn
sâu sắc nhất của con người,
như là tương lai của công nghệ sẽ ra sao
khi bạn đang thiết kế
cho những câu hỏi
và những giá trị nhân văn sâu sắc nhất?
Và cuộc trò chuyện tập trung vào
lắng nghe một cách sâu sắc hơn
về việc những giá trị này có thể là gì.
Ông ấy đã đùa
trong buổi nói chuyện
nếu như, thay vì kiểm tra chính tả,
bạn hãy kiểm tra lòng trắc ẩn,
nghĩa là, bạn có thể đánh dấu một từ
mà có thể vô tình làm tổn thương --
là làm người khác tổn thương.
Vậy, liệu cuộc trò chuyện kiểu này có thể
xảy ra trong thực tế,
chứ không chỉ trong những cuộc gặp được
sắp xếp trước hay không?
Câu trả lời là có,
và một trong số đó là Couchsurfing.
Nếu bạn chưa biết, Couchsurfing là
một trang web
kết nối những người đang tìm chỗ ở
với những chỗ ở miễn phí
từ những người khác.
Một dịch vụ rất tuyệt vời
Mục đích thiết kế của họ là gì?
Mục đích thiết kế của bạn là gì nếu
bạn làm việc cho Couchsurfing?
Có thể bạn sẽ nghĩ đó là làm sao
để kết nối khách và chủ nhà.
Đúng không?
Đó là một mục đích khá hay.
Nhưng giống như mục đích của
việc nhắn tin trước đó,
chúng ta đang cố gắng
truyền tải một thông điệp.
Vậy mục tiêu nhân văn, sâu sắc hơn là gì?
Họ thiết lập mục tiêu
là cần phải tạo ra những mối quan hệ
và những trải nghiệm tích cực và dài lâu
giữa những người chưa từng gặp nhau
trước đó.
Và điều tuyệt vời nhất là vào năm 2007,
họ đã giới thiệu một cách để đo lường
việc này,
điều này thật đáng kinh ngạc.
Và đây là cách nó hoạt động.
Với mỗi mục tiêu thiết kế,
bạn phải có thước đo tương ứng
để biết bạn đang thực hiện ra sao --
một cách đo lường thành công.
Vậy những gì họ làm là,
giả sử có hai người gặp gỡ nhau,
họ lấy số ngày hai người đó ở bên nhau,
sau đó ước tính có bao nhiêu giờ
trong những ngày đó --
mà hai người đã dành cho nhau?
Và sau khoảng thời gian hai
người bên nhau,
họ hỏi cả hai:
Trải nghiệm của hai bạn thú vị chứ?
Hai bạn đã có những trải nghiệm đẹp
với đối phương phải không?
Và trong khoảng thời gian tích cực này
họ trừ ra
khoảng thời gian hai người
dành ra trên mạng,
vì đó là phí tổn trong cuộc sống
của mọi người.
Tại sao nên coi đó là thành công?
Và những gì còn lại
được mọi người coi là
"thời gian vui vẻ dành cho nhau",
hoặc chỉ là "thời gian tuyệt vời"
được tạo ra.
Khoảng thời gian này sẽ không tồn tại
nếu Couchsurfing không tồn tại.
Bạn có thể tưởng tượng nó sẽ truyền
cảm hứng thế nào khi đi làm mỗi ngày
và đánh giá thành công của bạn
trong khoảng thời gian thuần thực tế
đóng góp vào cuộc sống của mọi người
điều này rất tích cực,
mà sẽ không bao giờ tồn tại
nếu bạn không làm điều nên làm
tại nơi làm việc hôm nay?
Liệu bạn có thể tưởng tượng được cả
thế giới làm theo cách này hay không?
Bạn có thể tưởng tượng một mạng xã hội --
giả sử bạn thích nấu ăn,
và nó đo lường thành công
dựa trên số buổi nấu ăn được tổ chức
và những bài báo về nấu ăn bạn thích đọc,
trừ đi những bài báo bạn không thích đọc
hay thời gian mà bạn dành cho những thứ
mình không thích?
Hãy hình dung về mạng xã hội chuyên nghiệp
thay vì đo lường thành công dựa trên
những kết nối được tạo ra
hay những tin nhắn gửi đi,
thì thành công được đánh giá
dựa trên số việc làm mọi người nhận được
hoặc họ hài lòng khi được nhận
Và trừ đi thời gian
mọi người lên mạng.
Hay tưởng tượng về các dịch vụ hẹn hò,
như Tinder hoặc các công ty tương tự,
thay vì tính số lần trượt qua trái hoặc
phải mà mọi người vẫn làm,
như cách mà họ đang dùng để
đánh giá ngày nay,
thì hãy đánh giá những mối quan hệ sâu sắc
lãng mạn, trọn vẹn mà mọi người tạo ra
bất kể điều đó là gì đối với họ
Nhưng bạn có thể hình dung về
một thế giới làm việc theo cách đó,
nó giúp bạn sử dụng thời gian hợp lý chứ?
Để làm được điều này cần một hệ thống mới,
bởi vì có thể bạn đang nghĩ rằng,
nền kinh tế internet hiện nay --
hay kinh tế hiện nay nói chung
được đo bằng thời gian.
Càng nhiều tài khoản bạn có,
bạn càng có thể sử dụng nhiều hơn
càng dành nhiều thời gian hơn,
đó là cách chúng ta đánh giá thành công.
Nhưng chúng ta đã giải quyết
vấn đề này từ trước đó.
Chúng ta giải quyết vấn đề này
với thực phẩm hữu cơ,
khi nói rằng chúng ta cần đánh giá
mọi thứ theo cách khác.
Chúng ta đã nói rằng
đây là một loại thực phẩm khác.
Vì vậy không thể chỉ dựa vào
giá cả để so sánh;
đây là một loại thực phẩm khác.
Hay với chứng chỉ
về kiến trúc xanh (Leed),
chúng ta cho rằng
đây là một kiểu kiến trúc tòa nhà khác
biểu trưng cho những giá trị khác nhau
về bảo vệ môi trường bền vững.
Nếu chúng ta cũng có điều tương tự
như thế trong công nghệ thì sao?
Nếu chúng ta có những điều
mà các mục tiêu và mục đích của nó
là nhằm tạo ra những đóng góp tích cực
cho cuộc sống con người?
Và nếu chúng ta có thể đánh giá điều đó
theo một cách khác,
thì nó sẽ thực sự hiệu quả?
Hãy tưởng tượng bạn đưa gian trưng bày
cao cấp này lên cửa hàng ứng dụng.
Tưởng tượng bạn có các trình duyệt web
giúp bạn
tiếp cận các loại sản phẩm thiết kế này.
Bạn có thể hình dung sẽ thú vị thế nào
khi sống và tạo ra thế giới như vậy chứ?
Chúng ta có thể tạo ra thế giới đó
ngay hôm nay.
Với các lãnh đạo doanh nghiệp,
tất cả những việc cần làm --
là dành ưu tiên cho một cách đánh giá mới,
đó là hệ thống đánh giá sự đóng góp
tích cực cho cuộc sống con người.
Và hãy thảo luận chân thành
về điều đó
Có thể sẽ có chút khó khăn
khi bắt đầu,
Nhưng hãy bắt đầu thảo luận.
Với các nhà thiết kế, có thể đánh giá lại
thành công, xác định lại về mặt thiết kế.
Có thể nói rằng, các bạn có nhiều khả năng
hơn so với nhiều người trong cùng tổ chức
trong việc tạo ra những lựa chọn
cho tất cả chúng ta.
Có thể giống như trong y học,
chúng ta có lời thề Hippocrate
để thừa nhận trách nhiệm
và giá trị cao hơn
cho việc chữa trị cho bệnh nhân.
Nếu các nhà thiết kế
có điều gì đó tương tự,
đối với loại thiết kế mới này thì sao?
Và những người dùng, tất cả chúng ta --
chúng ta có thể yêu cầu công nghệ
hoạt động theo cách này.
Hiện tại có vẻ khó khăn,
nhưng McDonald's đã không có món salad
cho đến khi khách hàng của họ yêu cầu.
Và cũng chỉ đến khi khách hàng đòi hỏi thì
Walmart mới bày bán thực phẩm hữu cơ.
Chúng ta phải yêu cầu
loại công nghệ mới này.
Và chúng ta có thể làm được.
Và thực hiện việc đó
rốt cuộc sẽ thay đổi một thế giới
được thúc đẩy và hoạt động
hoàn toàn dựa trên thời gian được sử dụng,
sang thế giới được thúc đẩy bằng
việc sử dụng thời gian một cách ý nghĩa.
Tôi muốn sống trong thế giới này,
và muốn có cuộc thảo luận này.
Hãy bắt đầu thảo luận ngay từ bây giờ.
Cảm ơn.
(Vỗ tay)
充分利用时间意味着什么?
我花了很多时间
思考如何花费我的时间。
也许花了太多时间——
我可能是对此过度着迷了。
我的朋友是这样认为的。
不过从某种意义上说,
我觉得我一定得这样做,
最近我感觉我的时间
一小块一小块地溜走了,
每当这发生的时候,
感觉我一部分生命就这样浪费了。
具体点说,
我觉得我的时间流失在
各种像这样的东西,
比如科技——我会不断查看更新的消息。
举个例子。
假如这个邮件出现了,
你们中的不少人收到过
这样的邮件,对吧?
我在一张照片中被圈出来了。
当这个出现的时候,
我情不自禁就要立刻点开。
对吧?因为如果这是一张
不好的照片怎么办?
所以我一定要立刻点开。
但我不仅仅是点击 “看照片”,
我实际上是把接下来的
二十多分钟都花在上面了。
(观众笑声)
但是更坏的是,
我明知道会发生这种事,
但即使是知道将会发生什么,
也不能阻止我下一次再这样做。
或者我发现自己处于这样的情况,
当我在检查邮箱时,
我总会下拉刷新,
但问题是,60 秒之后,
我又会再次下拉刷新。
我为什么要这样做?
完全没意义啊。
但我会给你们一点提示,
为什么会发生这样的事。
你们认为在美国什么东西
比电影,主题公园和棒球业
加起来还要赚钱?
老虎机。
老虎机为什么能赚这么多钱,
我们每个人都只投了
很少量的钱进去,对吧?
我们投进去的是硬币。
这怎么可能?
其实,事实是这样的.......
我的手机就是一部老虎机。
每次我检查自己的手机,
我就像在玩老虎机,
看看我能得到什么。
我能得到什么?
每次我检查自己的邮箱,
我就在玩这个老虎机,
想着 “我会得到什么?”
每一次我滚动去看新闻提要,
我就在玩这个老虎机,
去看我下次能得到些什么。
就是这样,
又一次,明确知道这事情
怎么运作——我是一个设计者,
我明确地知道
这件事情背后的心理活动,
我确切地知道在发生什么,
我却没有其他任何选择,
我很明显是陷在里面了。
那么我们要怎么办呢?
科技让我们陷入了
这样极端的关系之中,
对吧?
你要不沉浸在里面,
始终都沉浸其中不能自拔,
要不就是隔绝干扰,
但这时候你会好奇,
我是不是错过了什么重要的消息?
换句话说,你要不就分心,
要不就因害怕错过什么而备受煎熬。
对吧?
所以我们需要重新构建我们的选择。
我们希望和科技建立一个
能够反馈给我们关于怎样
在技术上花时间的选择,
而且我们需要设计者的帮助,
因为仅仅知道这些不会改善现状。
我们需要设计来帮忙。
那么具体是怎么样的呢?
让我举一个普遍的例子:
聊天——发短信。
那么假设这里有两个人,
屏幕左边的是南希 ,
她正在写文件,
屏幕右边的是约翰。
约翰突然想起来
“我得赶紧找南希要这份文件,
不然就忘了。”
所以他给她发了这个短信,
这分散了她的注意力。
这就是我们经常做的事情,
互相分散对方的注意力,
正如屏幕左右边的人。
这里有一个不可忽视的成本,
因为每一次我们互相干扰,
我们平均需要 23 分钟
去重新集中注意力。
在我们重回之前在做的事情之前,
我们实际上是在交替
进行两个不同的项目。
格罗里亚(加州大学尔湾分校信息学教授)
和微软合作的研究
说明了这一点。
而且她的研究也表明
这实际上培养了坏习惯。
我们在外部得到的干扰越多,
就越会加强我们自我干扰的能力。
实际上我们每三分半钟
就会自我干扰一次。
就是这么夸张。
那么我们要怎么解决这个问题?
因为南希和约翰
在这个极端的关系中,
南希可能希望避开干扰,
但这样的话她会担心,
如果我错过了一些重要的事情怎么办?
而设计就可以解决这个问题。
再次假设屏幕左边的是南希,
右边的是约翰。
约翰想起了
“我需要把这个文件发给南希。”
但是这一次,
南希可以标记
她正处于专注状态。
比如说她标记,
“我需要专注 30 分钟,”
那么,她保持专注了。
现在当约翰想给她发短信,
他想要实践这个想法——
因为他有一个需要,
他有这个想法,
他需要在他忘记之前
把这个想法付诸实践。
但是这一次,
系统会延迟接收他的消息,
那么南希可以保持专注,
同时约翰也可以处理掉这个想法。
但这只在最后一件事成为事实的时候可行,
也就是南希需要知道
如果事情真的很重要的时候,
约翰仍然可以打断她。
但是,我们现在仅允许有意识的干扰,
而不是频繁的无心的干扰。
所以我们想达成两个目的,
一是我们正为南希和约翰
创造一个新的选择,
但同时我们也在
做一件细节上的事情。
那就是我们正在改变
我们正在回答的问题。
我们聊天的目的不是:
“让我们设计一个让发信息更方便的东西”——
那是聊天的目的,
发信息给某人应该是很容易的——
我们改变了我们的目的,
去探索更深层次的东西和人性的价值,
也就是说 “让我们在人和人之间创造
尽可能高的交流质量。”
所以我们更新了我们的目标。
然而,设计者们真的关心这个吗?
我们真的想去讨论人性
更深层的目标是什么吗?
我给你们讲个故事吧。
一年多以前,
我去协助组织一个
由顶级技术设计者和
释一行禅师参加的会议。
释一行禅师是正念禅修的
国际倡导者。
这是我经历过的最有趣的会议。
你可以想象一个房间,
在房间的一边有一群技术宅;
房间的另一边,
是一群穿着褐色长袍,
剃了头的佛教僧侣。
会议探讨的问题是
人性最深处的价值观,
未来的科技是什么样子,
当你为最深层次的问题
和人性最深层次的价值设计问题。
我们的谈话聚焦在更深入地
倾听那些价值观会是什么样。
他在谈话时开了玩笑,
他说假如,我们不进行拼写检查,
而且改成一个同情心的检查,
也就是,你可能会强调一个会
无意间冒犯他人的词——
被他人视为冒犯的词。
那么这样的对话会
发生在现实生活中,
而不仅仅在设计者会议中吗?
答案是肯定的。
我最喜欢的例子之一就是沙发客网站。
先介绍一下,
沙发客网站是一个
帮助借宿者,和愿意提供住宿的人
进行匹配的网站。
这服务很不错——
他们的设计理念会是什么?
假如你在沙发客网站工作的话,
你的设计目标是什么呢?
可能你会觉得是
帮助主人和客人配对。
对吧?
这是一个挺好的目标。
但这就有点像我们之前提到的
那个发信息的目标,
那时我们的目标只是传递消息。
那么,更深层次的人性化的
目标是什么呢?
沙发客员工把自己的目标设定为
在从未见面的陌生人之间
创造持续的,积极的
经历和关系的需求。
有关的最有趣的事情
发生在 2007 年,
他们推出一种评估的方法,
真的很棒。
它的工作原理是这样:
你的每一个设计目标
都一定要有相应的评估方法
才能知道你做的好不好——
这是一种评估成功的方式。
所以他们做的是,
假设有两个即将见面的人,
他们会取出这两个人
共同相处的天数,
然后估算这几天中——
这两人共同相处了多少个小时?
然后在他们共处的那一段时间之后,
工作人员询问他们两人:
你觉得你的经历有趣吗?
你和你遇到的这个人相处得融洽吗?
然后他们从这些愉快的时间中
减去人们在网站上花费的时间,
因为后者是人们生活的成本。
我们为什么要把这视为成功呢?
然后两个时间相减后剩下的
就是他们所称的 “净快乐”。
或者说,是一个被创造的
净“快乐时光”。
假如沙发客不存在,
这些净快乐时光也根本不会存在。
你能想象这该有多振奋人心吗?
当你每天来工作,
然后评估你的成功,
评估在人们生命里实际的“净贡献”,
那些假如你今天没有做本职工作
就不会存在的积极的成就?
你能想象如果整个世界
都这样运作会如何吗?
你能想象一个社交网络——
假设你很喜欢做饭,
那么这个社交网络的
成功的衡量标准是你做晚餐的天数
和你喜爱阅读的烹饪文章的数量,
减去你不喜欢读的文章,
或者你浪费在看
你不喜欢的东西上的时间。
想象一个专业的社交网站,
它不再以创造人与人之间的联系
作为成功的标准,
或者是发出多少信息,
而是以人们得到的工作机会,
那些人们很期待能够得到的工作机会。
减掉人们在网站上花费的时间。
或者想象一个约会服务,
就像 Tinder 或者其他的应用,
它们不以人们更喜欢往左滑还是
往右滑为评估方法,
也就是它们现在评估成功的方法,
而是衡量人们创造的深入的,
浪漫的,令人满足的关系。
无论这种关系对他们来说意味着什么。
但是你能想象一整个世界
都是这样运转,
从而能帮助你更好地运用时间吗?
为了达成这个目的你也需要一个新的系统,
因为你可能在想,
现在的互联网经济——
现在的总体经济
是以花费的时间来测量的。
更多的用户,
更多的使用量,
人们花的更多的时间,
那就是我们如何衡量成功的。
但我们之前也解决过这个问题。
我们以有机概念来解决的,
当我们说我们需要
以不同的标准去衡量事情的价值。
我们说的是一种不同的食物。
所以我们不能
单纯通过价钱来比较;
这是完全不同种类的食物。
我们也用 LEED 认证解决问题,
我们说这是不一样的建筑,
在环境的可持续性上
代表不同的价值。
假如我们在科技上
也引入类似的标准呢?
假如我们有一些东西,
它们全部目的和目标
是去为人类的生活
创造一个新的积极的贡献?
假如我们能以一个
不同的标准来测量价值,
让这种标准真正起作用呢?
想象在应用商城
提供与众不同的至尊货架空间。
想象网络浏览器能帮助引导你
找到这些设计产品。
你能想象创造和生活在
这样的世界有多令人兴奋吗?
我们今天就可以创造一个这样的世界。
公司的领导们,你们要做的,
只有你可以优先选择一个新的衡量机制,
去衡量为人类生活所做的那些
积极的净贡献。
同时在这个话题上要保持坦诚。
也许你一开始做得不会很好,
但是我们不要回避这个话题。
设计者们,你们可以重新定义成功;
重新定义设计。
证明你们比组织里的很多人都更有能力
去创造我们赖以生存的选择。
也许就像在医疗行业
我们有希波克拉底誓词,
去认识到医生的责任,
和以医治病人为目标的
更高的价值。
假如设计者也有像这样的
关于新设计的誓言呢?
用户们,我们所有人——
我们可以呼吁这样的科技。
这看起来也许很困难,
但是麦当在顾客提出
要求之前也并不提供沙拉。
沃尔玛在顾客需求产生之前也
没有有机食物。
我们需要对这样的新科技表达需求。
而且我们能做到。
通过这样,
就可能把以时间为代价和尺度
运转的世界转变成
一个被合理,高效利用的时间推动的世界。
我想生活在这样的世界,
而且我想引发坦诚的对话。
让我们现在就开始这样的对话吧。
谢谢。
(观众鼓掌)
利用好自己的時間意味著什麼?
我花了很多時間
思考怎樣運用時間。
也許思考太多了──
我可能癡迷於這個問題。
至少我的朋友是這麼認為。
但我必須得這麼做,因為這些天,
我覺得時間從我的身邊溜走,
當這發生的時候,
好像我生命的一部分溜走了。
準確的說,
我感覺那些流逝的時間
是被雜七雜八的事情用掉了,
比如科技──在我不時查看東西時。
舉個例子。
如果這封郵件出現了──
你們當中有很多人收過
類似的郵件,對吧?
我被標記在一張照片上。
這種情況出現時,
我不由自主地馬上點開它。
因為擔心那可能是一張不好的照片。
所以我不得不立即查看。
但我不僅僅點擊「查看照片」,
接下來我會在這件事上
花費 20 分鐘。
(笑聲)
但最糟糕的事情是
我明明知道接下來會發生什麼,
甚至即使我知道接來下會發生什麼,
我下次依然會這麼做。
再舉個例子,
我檢查郵件並下拉更新。
可是 60 秒之後,
我將會再次下拉更新。
我為什麼要那麼做?
這毫無意義。
下面我來解釋為什麼會這樣。
你認為在美國做什麼
會比電影、野生保護區
和棒球三者加起來還賺錢?
答案是吃角子老虎機。
老虎機是怎麼賺到那麼多錢的?
通常我們花很少錢玩,
或者說我們只是用硬幣去玩。
這怎麼可能?
好吧,事實是……
我的手機就像台老虎機。
每次我查看我的手機,
我都像在玩老虎機並想著,
我將得到什麼?
我將得到什麼?
每次我檢查郵件,
我都像在玩老虎機並想著
「我將會得知什麼呢?」
每次我看更新的新聞動態,
我都像在玩老虎機,
想著接下來我能看到什麼?
實際上,
我非常清楚這是怎麼發生的,
因為我是個設計師。
我非常清楚這些行為下的心理學,
我非常清楚發生了什麼,
但這也沒有給我選擇權,
我仍舊深陷於此。
接下來我們該怎麼辦?
因為在當今的科技下
没有什麼折中的選擇,對吧?
你要麼選擇使用它,
那麼你就會一直
被它所打擾,無法專心,
或者你乾脆不使用它,
但是你就會想
我是不是錯過了什麼重要的事?
換句話說,
你要麼被它弄得無法專心,
要麼你自己會擔心,
唯恐錯過了什麼。
對吧?
所以我們需要一個
可以不再這樣的辦法。
我們希望可以運用科技,
同時也能再度擁有選擇
如何度過時光的權力。
我們將需要設計師的幫助,
因為光知道這些理論並沒有什麼用。
我們需要從設計上入手。
那麼這將會變成什麼樣呢?
我舉個我們都會遇到的例子:
聊天──文字訊息。
假設這裡有兩個人。
左邊的是南希,她在處理文件,
右邊的是約翰。
這時約翰突然想起,
「我要趕快去跟南希
要那份文件,免得我忘了。」
所以當他傳訊息問南希這件事時,
南希的注意力被打斷了。
這是我們一直做的事情,
強行打斷彼此的注意力,
不論何時何地。
這種做法也帶來了嚴重的代價,
因為每次我們互相打斷,
都會花費我們大概 23 分鐘
去重新集中注意力。
事實上,在我們
回到原本要做的事情之前,
我們在兩件不同的事情上循環。
這是一份整合了格洛瑞亞.馬克
和微軟的調查的報告,
報告證實了這一點。
並且她的研究還表明
這還會讓我們養成壞習慣,
我們被外界打擾的越多,
我們越被訓練去打擾自己,
實際上每 3.5 分鐘我們就自擾一次。
這太瘋狂了。
我們該怎麼挽救?
因為南希和約翰之間
並沒有什麼中間選擇,
南希也許不願被打擾,
但她會擔心:
「我錯過了重要的事情怎麼辦?」
設計可以解決這個問題。
在此假設南希在左側,
約翰在右側。
約翰記著「我得發給南希這份文件。」
然而這次,
南希可以說她正在專心工作。
她一邊調整設定一邊說:
「我想集中精力 30 分鐘。」
所以──她聚精會神起來。
現在約翰想要傳訊息給她,
他就不用再掛記著這件事──
他需要這麼做,他有這個想法,
而且他需要在忘記之前實現它,
但這次不行,
軟體暫時保留這則訊息,
所以她可以繼續保持專注。
約翰也可以不用再記著這件事。
但是唯有滿足一個條件,
這個設想才能成立,
就是南希需要知道
這件事是否真的重要,
約翰還是可以來打擾。
但不是無心的打擾,
我們採用有意識的打擾手段。
為此我們需要做兩件事。
我們為南希和約翰
創造了一個新的選擇,
但是我們在這裡添加了一個小條件,
就是我們要改變我們回答的問題。
與其將對話的目標設為:
「讓我們重新設計,
使其易於傳遞訊息」──
這是對話的目的,
它應該使得傳訊息
變得非常容易──
我們深化了交談的目的,
並融入了人的價值,
就是:在人與人之間
提供最高品質的交流。
所以我們提高了目標。
當今的設計者是否真的關心這些?
我們是否要討論這些
更深層的人類目標?
我要給你們講個故事。
大概一年前,
我要去協助組織一場會議,
那是由一些頂尖的科技設計者
和一行禪師參加的會議。
一行禪師是冥想修行的國際代言人。
那是一次非常精彩的會議,
你可以想像有一個房間,
一邊是一群科技奇才;
另一邊,
是一群穿著棕色長袍,
剃了光頭的僧人。
話題是關於人類深層價值的問題,
比如未來的科技會是什麼樣子,
當你的設計涉及到了深刻的問題
以及人類深層的價值時?
我們的話題著重於深入地傾聽
那些價值可能是什麼。
他在對話中開玩笑說,
假如,與其做拼寫檢查,
不如做一個同情心檢查,
意思是,你在聊天時,
在無意中造成了傷害──
說者無意,聽者有心。
那麼這種對話是否
也在現實中發生,
而不僅只在那些設計會議中?
答案是肯定的,
我最喜歡的一個是「沙發衝浪」。
「沙發衝浪」是個網站,
可以提供尋找落腳處的旅人
和願意免費提供沙發過夜的人
一個媒合的平台。
非常棒的服務──
他們的設計目標是什麼?
如果你在沙發衝浪工作,
你要設計什麼?
你可能會認為是要媒合旅客和屋主,
對吧?
這是一個很好的目標。
但這很像我們以前發訊息的目標,
我們只是想去傳遞訊息。
那麼更深層的人類目標是什麼?
這個目標就是
需要在從未見過的人之間
創造持久、積極的經歷和關係。
關於這點,在 2007 年
發生了一個非常有趣的事,
他們引入了一種衡量這件事的方式。
這很不可思議。
我告訴你它如何運作。
對於每個設計目標,
你都要有一個相應的衡量方法,
從而知道你做的怎麼樣──
這是一種衡量成功的方式。
那麼他們的做法是,
假設你選取了兩個剛見面的人,
算一下他們在一起的天數,
然後估計在那些天
他們用了多少個小時──
即兩個人在一起待了多少個小時?
在這之後
問他們:
你覺得這段經歷有多好?
你和你遇見的人
有沒有渡過好的時光?
然後把在網上花費的時間
從那些美好的時光中減去,
因為網上的時間
算是一種對於生命的損失。
為什麼我們認為這是種成功的方法?
我們把剩下的部分稱為
「精心安排的快樂淨值。」
或者說是「美妙時光淨值。」
如果沙發衝浪的網站不存在,
那麼這些美妙時光也不會存在。
你能夠想像為它工作
有多麼鼓舞人心?
你的成功,
透過人們現實生活中的
快樂小時數反應出來,
如果你沒有每天專心致志地工作,
你就無法達到這種成功。
你可以想像如果全世界
都按這個模式運行嗎?
你可以想像一個社會網絡──
假如你喜歡烹飪,
這個網絡成功與否,
取決於你烹飪的時間,
加上你閱讀喜愛的烹飪文章的時間,
扣除你不喜歡讀的文章,
或者你翻看你不喜歡的
文章時花費的時間。
想像一個專業的社會網絡,
不是根據它建立的聯繫,
或是發送訊息來衡量成功,
而是根據人們是否能得到理想的工作,
他們很高興能得到的工作;
然後減去人們
在該網站上花費的時間。
再比如說──約會服務,
比如 Tinder 之類的,
與其像現在他們透過
衡量人們左滑右滑的次數
去評估是否成功,
而是去衡量約會的人
創造的深層、浪漫關係。
不管對他們而言
這層關係是什麼都可以。
你可以想像整個世界都這樣運轉嗎?
那會讓你更能掌控如何運用時間。
但是為了實現這個,
你需要一個新系統,
因為你可能在想
今天的網路經濟──
普遍意義上的經濟──
是以花費的時間來衡量。
你有越多的用戶,
你的產品被使用的越多,
人們花費的時間就越多。
這就是當下我們如何衡量成功。
但是我們之前已經解決過這個問題。
我們用「有機」解決過,
我們必須用另一種方式衡量事物。
我們說這是另一種食物,
我們不能只透過價格去比較。
這是另外一個種類的食物。
我們用 Leed 綠建築認證
去表明這是另一種建築,
這代表了另外一種價值,
即環境的可持續發展。
如果把這個思想應用到
科技領域會怎樣?
如果我們把目標設定為
為人類做出新的、有益的貢獻,
這一切又會怎樣?
如果我們用另一種方式去評估,
這一切又會怎樣?
設想在蘋果 AppStore 裡,
我們專門為這種產品設立一個類別。
設想有一個網頁瀏覽器
導引你到這類產品。
你能想像建立及住在
這樣的世界有多令人激動嗎?
我們現在就可以建立這樣的世界。
公司領袖,你們需要做的就是──
只有你們可以優先考慮
一個新的指標,
一個對人類有淨益貢獻的指標,
並誠實與他人談論這個。
或許你剛開始會做的不太好,
但是開始這種對話是有必要的。
設計者,你可以重新定義成功;
你可以重新定義設計。
可以說,你比公司其他人
有更大的能力
去做這個可以影響
我們生活品質的選擇。
或許就像醫療行業,
我們有希波克拉底誓言,
做為治療時所遵行的
責任和最高價值觀。
如果設計者也有類似的誓言,
來做新設計的價值準則,
那又會怎樣?
我們這些使用者,
我們可以要求科技領域
也採用這個做法。
現在這可能很難做到,
但直到客戶要求沙拉,
麥當勞才開始賣沙拉。
直到客戶要求有機食物,
沃爾瑪才開始提供有機產品。
我們需要要求這個新型科技。
我們可以做到。
透過這樣做,
可以使這個完全以消耗時間
來運轉的世界,
轉向一個更有效運用時間的世界。
我想活在這樣的世界,
我也想開始這個討論。
讓我們現在就開始吧。
謝謝。
(掌聲)