Většina z nás se v průběhu života snaží být nejlepší v čemkoliv, co právě děláme, ať už je to naše zaměstnání, rodina, škola nebo cokoliv jiného. Já se tak cítím. Dělám, co můžu. Ale před nějakou dobou jsem přišel na to, že se skoro nezlepšuji ve věcech, na kterých mi záleží nejvíce. Ať už šlo o to být dobrým manželem, přítelem, nebo profesionálem či spolupracovníkem. Nezlepšoval jsem se v tom, i přesto, že jsem tomu úsilí věnoval hodně času. Brzy jsem si díky rozhovorům, které jsem absolvoval, a výzkumům uvědomil, že stagnace je i přes tvrdou snahu poměrně běžná. Chtěl bych vám ukázat, co jsem se dozvěděl, proč to tak je a co s tím můžeme dělat. Dozvěděl jsem se, že většina efektivních lidí a týmů v jakýchkoli oborech dělá něco, co můžeme všichni napodobit. V průběhu života neustále přepínají mezi dvěma zónami: zónou učení a zónou výkonu. Zóna učení je místo, kde je naším cílem se zlepšovat. Naše aktivity jsou navrženy tak, abychom se zlepšili, soustředíme se na to, co jsme se ještě nenaučili. To znamená, že musíme očekávat dělání chyb, protože se z nich poučíme. To se velice liší od toho, co děláme v zóně výkonu, jejímž cílem je dělat věci tak, jak nejlépe dovedeme. V této zóně se soustředíme na věci, které umíme a snažíme se minimalizovat chyby. Obě zóny by měly být součástí našich životů, ale přesné vědomí toho, v jaké zóně právě chceme být, s jakým cílem, soustředěním a očekáváním, nám pomáhá dělat věci lépe a zlepšovat se. Zóna výkonu maximalizuje náš aktuální výkon, zatímco zóna učení maximalizuje náš růst a náš budoucí výkon. Důvod, proč se navzdory tvrdé práci moc nezlepšujeme, je takový, že skoro všechen svůj čas se snažíme trávit v zóně výkonu. To brzdí náš růst. Ironií je, že v delším horizontu to snižuje i náš výkon. Jak taková zóna učení vypadá? Vezměme si Demostehena, politického lídra a nejlepšího řečníka a právníka ve starověkém Řecku. Aby se stal takto dobrým, netrávil všechen svůj čas tím, že prostě byl řečníkem nebo právníkem, což představovalo jeho zónu výkonu. Místo toho se věnoval aktivitám zlepšujícím jeho výkon. Samozřejmě se hodně učil. Pomocí mentorů se učil zákon a filozofii, ale také si uvědomoval, že být právník zahrnuje přesvědčování druhých lidí, takže zároveň studoval velké proslovy a herectví. Aby se zbavil svého zlozvyku, kdy se mu mimovolně zvedalo rameno, cvičil své proslovy přímo před zrcadlem, a ze stropu zavěsil meč, který ho bodl ve chvíli, kdy rameno zvedl. (Smích) Aby mluvil srozumitelně, i když šišlal, trénoval své proslovy s kameny v ústech. Vybudoval podzemní místnost, kde mohl cvičit bez přerušení a přitom nerušit druhé. Vzhledem k hlučnosti dřívějších soudů také cvičil u oceánu, kde se snažil přehlušit řev vln. Jeho aktivity v zóně učení byly velice odlišné od těch u soudu, jeho zóny výkonu. V zóně učení dělal to, co by Dr. Anders Ericsson nazval "vědomý tréning". To zahrnuje rozdělení schopností na jednotlivé komponenty s jasnou přesností, co se snažíme vylepšit, jako například uvolněná ramena. Dále také plné soustředění na velké výzvy mimo naši komfortní zónu, o kousek dále, než čeho jsme aktuálně schopní. Měli bychom často využívat zpětnou vazbu, nejlépe od zkušených koučů, protože aktivity navrženy pro zlepšení jsou specifické pro obor. Velcí učitelé a koučové vědí, jaké tyto aktivity jsou a mohou nám dát odbornou zpětnou vazbu. Je to právě tento způsob cvičení v zóně učení zajišťující výrazné zlepšení, ne jen pouhé provádění úkolu. Výzkumy například ukazují, že po několika prvních letech na pracovních pozici se výkon ustálí. Ukázalo se, že toto platí pro učení, všeobecnou lékařskou praxi, ošetřovatelství a další odvětví. Děje se to proto, že ve chvíli, kdy si myslíme že jsme dost dobří, dostačující, přestaneme trávit čas v zóně učení. Všechnu svou pozornost věnujeme práci, výkonu. Pokud se chceme zlepšit, není to dobrá cesta. Naopak lidé, kteří v zóně učení tráví čas i nadále, se neustále zlepšují. Nejlepší obchodníci se věnují aktivitám, které zlepšují jejich výkon, alespoň jednou týdně. Aby rozšířili své znalosti, čtou, radí se s kolegy nebo experty z oboru, zkouší nové postupy, prosí o zpětnou vazbu a přizpůsobí se jí. Nejlepší šachoví hráči netráví většinu času skutečným hraním šachů, což by byla jejich zóna výkonu. Místo toho se snaží předpovědět a analyzovat tahy velmistrů. Každý z nás pravděpodobně strávil mnoho, mnoho a ještě více času psaním na počítači, aniž by své psaní urychlil. Pokud bychom strávili 10 až 20 minut každý den plnou koncentrací na psaní o 10 až 20 % rychleji než právě píšeme, psali bychom rychleji. A tím spíše, pokud bychom si uvědomili chyby, které děláme, a snažili se procvičovat tato slova. To je "vědomý tréning". V jakých dalších částech našich životů, možná těch, na kterých nám záleží nejvíce, pracujeme usilovně, ale nezlepšujeme se, protože jsme neustále v zóně výkonu? Nechci tím říct, že zóna výkonu nemá žádnou hodnotu. Opravdu má. Když jsem musel na operaci kolene, neřekl jsem chirurgovi: "Porýpej se tam a soustřeď se na to, co ještě neznáš." (Smích) "Poučíme se z tvých chyb!" Hledal jsem chirurga, u kterého jsem věřil, že odvede dobrou práci. A chtěl jsem, aby odvedl dobrou práci. Tím, že jsme v zóně výkonu, můžeme dělat věci nejlépe, jak umíme. Může nás to také motivovat a poskytnout nám informace, na co dalšího bychom se měli soustředit, až se vrátíme do zóny učení. Takže cesta ke skvělému výkonu vede skrze přepínání mezi zónou učení a zónou výkonu. V zóně učení záměrně rozvíjíme své dovednosti a ty poté uplatníme v zóně výkonu. Když je Beyoncé na turné, tak je v průběhu koncertu ve své zóně výkonu, ale každý večer, když se dostane do svého pokoje, se vrátí zpět do své zóny učení. Sleduje video ze show, která právě skončila. Hledá možnosti, jak se zlepšit, jak zlepšit sebe, tanečníky a práci s kamerou. Ráno druhého dne každý obdrží papíry s poznámkami, co vylepšit. Na tom pracují v průběhu dne před dalším vystoupením. Je to spirála k pořád se zlepšujícím schopnostem. Musíme však vědět, kdy se chceme učit a kdy chceme výkon. A i když chceme dělat oboje, tak čím více času strávíme v zóně učení, tím více se zlepšíme. Jak tedy můžeme trávit více času v zóně učení? Zaprvé musíme věřit a pochopit, že se můžeme zlepšit. Tomu se říká růstové myšlení. Zadruhé se musíme chtít v této určité dovednosti zlepšit. Musíme vědět, proč to děláme, protože to bude stát čas a úsilí. Zatřetí musíme mít představu, jakým způsobem se můžeme zlepšit, co můžeme dělat, abychom se zlepšili. Ne, jak když jsem se jako teenager učil hrát na kytaru hraním písniček stále dokola, ale prováděním "vědomého tríningu". Začtvrté musíme být v situaci, kdy příliš neriskujeme. Protože pokud očekáváme, že budeme dělat chyby, nesmí mít dopad těchto chyb katastrofické ani významné následky. Chodec na laně nezkouší nové triky bez sítě pod sebou a atlet nebude zkoušet poprvé v průběhu mistrovství žádné nové pohyby. Jedním z důvodů, proč trávíme tolik času v zóně výkonu je, že prostředí, ve kterých se nacházíme, jsou pro nás velice riskantní. Vytváříme si sociální rizika i ve školách, které jsou určeny k tomu, abychom se učili. A to nemluvím o standardizovaných testech. Chci tím říci, že každou minutu, každý den mnoho studentů od základních po vysoké školy má pocit, že pokud udělají chybu, tak o nich budou mít ostatní nízké mínění. Není divu, že jsou stále ve stresu a neriskují, aby získali potřebné znalosti. Učí se, že chyby jsou nežádoucí nedopatřením, když po nich učitelé nebo rodiče požadují správnou odpověď a odmítají chyby, místo aby je uvítali, rozebrali a poučili se z nich. Nebo si přejeme konkrétní odpovědi místo, abychom podporovali zvídavé myšlení, ze kterého se poučíme všichni. Když jsou na všech domácích i školních úkolech čísla nebo písmena, a počítají se do finální známky, než abychom je používali k procvičování, chybám, zpětné vazbě a opakování, sdělujeme jasnou zprávu, že škola je zónou výkonu. To samé platí pro naše pracovní prostředí. Ve firmách, kterým pomáhám, často vidím bezchybné, výkonné prostředí, které vedoucí podporují, aby pobízeli ke skvělé práci. To však nutí zaměstnance, aby se drželi toho, co vědí a nezkoušeli nové věci. To brzdí vývoj společnosti, není schopná inovace a zaostává za ostatními. Více prostoru pro osobní růst můžeme vytvořit tím, že začneme s ostatními mluvit o tom, v jaké zóně a kdy chceme být. V čem se chceme zlepšit a jak to chceme udělat? A kdy chceme využít, co jsme se naučili a minimalizovat chyby? Tímto způsobem si ujasníme, co je to úspěch, kdy a jak se navzájem podpořit. Co když jsme ale ve stavu, kdy je v sázce mnoho a ještě se necítíme na takové konverzace? Potom jsou tři věci, které můžeme udělat jako jednotlivec. Zaprvé můžeme vytvořit nízko-rizikové ostrovy v riskantním moři. To jsou místa, kde mají chyby malý dopad. Například si můžeme najít mentora nebo spolupracovníka, kterému důvěřujeme a se kterým si můžeme vyměnit názory nebo vést citlivé konverzace nebo dokonce hrát role. Nebo můžeme požádat o porady pro zpětnou vazbu. Nebo si můžeme vytyčit čas na čtení, sledování videí nebo online kurzů. To je jen pár příkladů. Zadruhé můžeme vykonávat práci tak, jak se od nás očekává, poté se zpětně podívat na to, co bychom mohli zlepšit, jako to dělá Beyoncé, a můžeme sledovat a napodobovat experty. Pozorování, přemýšlení a přizpůsobení je zóna učení. A nakonec můžeme být vůdcem a snížit napětí pro ostatní tím, že jim řekneme, v čem se chceme zlepšit. Budeme se jich ptát na to, co nevíme, nabízet zpětnou vazbu a dělit se o chyby a o to, co jsme se z nich naučili, aby se ostatní cítili v bezpečí dělat to samé. Opravdová důvěra je o vytváření neustálého učení. Co kdybychom naše životy místo prací, prací, prací a výkonem, výkonem, výkonem trávili zkoumáním, ptaním, posloucháním, experimentováním, přemýšlením, snahou a uplatněním? Co kdybychom měli vždy něco, v čem se chceme zlepšit? Co kdybychom vytvořili více nízko-rizikových ostrovů a vod? A co kdybychom přesně vytyčili pro sebe i své spolupracovníky, kdy se chceme učit a kdy chceme výkon, aby mělo naše úsilí význam, nikdy jsme se nepřestali zlepšovat a byli ještě lepší v tom nejlepším? Děkuji.