I'm not sure that every person here
is familiar with my pictures.
I want to start to show just a few pictures to you,
and after I'll speak.
I must speak to you a little bit of my history,
because we'll be speaking on this
during my speech here.
I was born in 1944 in Brazil,
in the times that Brazil was not yet a market economy.
I was born on a farm,
a farm that was more than 50 percent rainforest [still].
A marvelous place.
I lived with incredible birds, incredible animals,
I swam in our small rivers with our caimans.
It was about 35 families that lived on this farm,
and everything that we produced on this farm, we consumed.
Very few things went to the market.
Once a year, the only thing that went to the market
was the cattle that we produced,
and we made trips of about 45 days
to reach the slaughterhouse,
bringing thousands of head of cattle,
and about 20 days traveling back
to reach our farm again.
When I was 15 years old,
it was necessary for me to leave this place
and go to a town a little bit bigger -- much bigger --
where I did the second part of secondary school.
There I learned different things.
Brazil was starting to urbanize, industrialize,
and I knew the politics. I became a little bit radical,
I was a member of leftist parties,
and I became an activist.
I [went to] university to become an economist.
I [did] a master's degree in economics.
And the most important thing in my life
also happened in this time.
I met an incredible girl
who became my lifelong best friend,
and my associate in everything that I have done till now,
my wife, Lélia Wanick Salgado.
Brazil radicalized very strongly.
We fought very hard against the dictatorship,
in a moment it was necessary to us:
Either go into clandestinity with weapons in hand,
or leave Brazil. We were too young,
and our organization thought it was better for us to go out,
and we went to France,
where I did a PhD in economics,
Léila became an architect.
I worked after for an investment bank.
We made a lot of trips, financed development,
economic projects in Africa with the World Bank.
And one day photography made a total invasion in my life.
I became a photographer,
abandoned everything and became a photographer,
and I started to do the photography
that was important for me.
Many people tell me that you are a photojournalist,
that you are an anthropologist photographer,
that you are an activist photographer.
But I did much more than that.
I put photography as my life.
I lived totally inside photography
doing long term projects,
and I want to show you just a few pictures
of -- again, you'll see inside the social projects,
that I went to, I published many books
on these photographs,
but I'll just show you a few ones now.
In the '90s, from 1994 to 2000,
I photographed a story called Migrations.
It became a book. It became a show.
But during the time that I was photographing this,
I lived through a very hard moment in my life, mostly in Rwanda.
I saw in Rwanda total brutality.
I saw deaths by thousands per day.
I lost my faith in our species.
I didn't believe that it was possible for us to live any longer,
and I started to be attacked by my own Staphylococcus.
I started to have infection everywhere.
When I made love with my wife, I had no sperm that came out of me;
I had blood.
I went to see a friend's doctor in Paris,
told him that I was completely sick.
He made a long examination, and told me, "Sebastian,
you are not sick, your prostate is perfect.
What happened is, you saw so many deaths that you are dying.
You must stop. Stop.
You must stop because on the contrary, you will be dead."
And I made the decision to stop.
I was really upset with photography,
with everything in the world,
and I made the decision to go back to where I was born.
It was a big coincidence.
It was the moment that my parents became very old.
I have seven sisters. I'm one of the only men in my family,
and they made together the decision
to transfer this land to Léila and myself.
When we received this land, this land was as dead as I was.
When I was a kid, it was more than 50 percent rainforest.
When we received the land,
it was less than half a percent rainforest,
as in all my region.
To build development, Brazilian development,
we destroyed a lot of our forest.
As you did here in the United States,
or you did in India, everywhere in this planet.
To build our development,
we come to a huge contradiction
that we destroy around us everything.
This farm that had thousands of head of cattle
had just a few hundreds,
and we didn't know how to deal with these.
And Léila came up with an incredible idea, a crazy idea.
She said, why don't you put back the rainforest that was here before?
You say that you were born in paradise.
Let's build the paradise again.
And I went to see a good friend
that was engineering forests
to prepare a project for us,
and we started. We started to plant, and this
first year we lost a lot of trees, second year less,
and slowly, slowly this dead land started to be born again.
We started to plant hundreds of thousands of trees,
only local species, only native species,
where we built an ecosystem identical to the one that was destroyed,
and the life started to come back in an incredible way.
It was necessary for us to transform our land
into a national park.
We transformed. We gave this land back to nature.
It became a national park.
We created an institution called Instituto Terra,
and we built a big environmental project to raise money everywhere.
Here in Los Angeles, in the Bay Area in San Francisco,
it became tax deductible in the United States.
We raised money in Spain, in Italy, a lot in Brazil.
We worked with a lot of companies in Brazil
that put money into this project, the government.
And the life started to come, and I had a big wish
to come back to photography, to photograph again.
And this time, my wish was not to photograph anymore
just one animal that I had photographed all my life: us.
I wished to photograph the other animals,
to photograph the landscapes,
to photograph us, but us from the beginning,
the time we lived in equilibrium with nature.
And I went. I started in the beginning of 2004,
and I finished at the end of 2011.
We created an incredible amount of pictures,
and the result -- Lélia did the design of all my books,
the design of all my shows. She is the creator of the shows.
And what we want with these pictures
is to create a discussion about what we have that is pristine on the planet
and what we must hold on this planet
if we want to live, to have some equilibrium in our life.
And I wanted to see us
when we used, yes, our instruments in stone.
We exist yet. I was last week
at the Brazilian National Indian Foundation,
and only in the Amazon we have about 110 groups
of Indians that are not contacted yet.
We must protect the forest in this sense.
And with these pictures, I hope that we can create
information, a system of information.
We tried to do a new presentation of the planet,
and I want to show you now just a few pictures
of this project, please.
Well, this — (Applause) —
Thank you. Thank you very much.
This is what we must fight hard
to hold like it is now.
But there is another part that we must together rebuild,
to build our societies, our modern family of societies,
we are at a point where we cannot go back.
But we create an incredible contradiction.
To build all this, we destroy a lot.
Our forest in Brazil, that antique forest
that was the size of California,
is destroyed today 93 percent.
Here, on the West Coast, you've destroyed your forest.
Around here, no? The redwood forests are gone.
Gone very fast, disappeared.
Coming the other day from Atlanta, here, two days ago,
I was flying over deserts
that we made, we provoked with our own hands.
India has no more trees. Spain has no more trees.
And we must rebuild these forests.
That is the essence of our life, these forests.
We need to breathe. The only factory
capable to transform CO2 into oxygen,
are the forests.
The only machine capable to capture the carbon
that we are producing, always,
even if we reduce them, everything that we do, we produce CO2,
are the trees.
I put the question -- three or four weeks ago,
we saw in the newspapers
millions of fish that die in Norway.
A lack of oxygen in the water.
I put to myself the question, if for a moment,
we will not lack oxygen for all animal species,
ours included -- that would be very complicated for us.
For the water system, the trees are essential.
I'll give you a small example that you'll understand very easily.
You happy people that have a lot of hair on your head,
if you take a shower, it takes you
two or three hours to dry your hair
if you don't use a dryer machine.
Me, one minute, it's dry. The same with the trees.
The trees are the hair of our planet.
When you have rain in a place that has no trees,
in just a few minutes, the water arrives in the stream,
brings soil, destroying our water source,
destroying the rivers,
and no humidity to retain.
When you have trees, the root system holds the water.
All the branches of the trees, the leaves that come down
create a humid area,
and they take months and months under the water, go to the rivers,
and maintain our source, maintain our rivers.
This is the most important thing,
when we imagine that we need water for every activity in life.
I want to show you now, to finish,
just a few pictures that for me
are very important in that direction.
You remember that I told you,
when I received the farm from my parents
that was my paradise, that was the farm.
Land completely destroyed, the erosion there, the land had dried.
But you can see in this picture,
we were starting to construct an educational center
that became quite a large environmental center in Brazil.
But you see a lot of small spots in this picture.
In each point of those spots, we had planted a tree.
There are thousands of trees.
Now I'll show you the pictures made exactly in the same point
two months ago.
(Applause)
I told you in the beginning that it was necessary
for us to plant about 2.5 million trees
of about 200 different species
in order to rebuild the ecosystem.
And I'll show you the last picture.
We are with two million trees in the ground now.
We are doing the sequestration
of about 100,000 tons of carbon with these trees.
My friends, it's very easy to do. We did it, no?
By an accident that happened to me,
we went back, we built an ecosystem.
We here inside the room,
I believe that we have the same concern,
and the model that we created in Brazil,
we can transplant it here.
We can apply it everywhere around the world, no?
And I believe that we can do it together.
Thank you very much.
(Applause)
أنا لست متأكد بأن كل شخص هنا
على دراية بصوري.
أود أنّ أبدأ لأعرض لكم القليل من الصور
و بعد ذلك سأتحدث.
يجب عليّ أن أتحدث لكم عن القليل من تاريخي
لأننا جميعاً سنتحدث عن ذلك
خلال كلمتي هنا.
ولدت في عام 1944 في البرازيل
في الأوقات التي لم تكن بها البرازيل بعد في السوق الاقتصادي.
ولدت في مزرعة
مزرعة التي كانت أكثر 50 بالمئة منها غابات مطرية ولا تزال.
مكان رائع.
لقد عشت مع طيور مذهلة، وحيوانات مذهلة
لقد سبحت في أنهارنا الصغيرة مع تماسيحنا.
كان هناك حوالي 35 من الأسر التي كانت تعيش في هذه المزرعة
وكل شيء أنتجناه في تلك المزرعة ، كنا نستهلكه.
أشياء قليلة جداً ذهبت إلى السوق.
مرة واحدة في السنة، الشيء الوحيد الذي ذهب إلى السوق
كانت الماشية التي أنتجناها
و قمنا برحلات تمتد لحوالي 45 يوماً
للوصول إلى المسلخ
جالبين الآلاف من رؤوس الماشية
و بعد حوالي 20 يوماً نعود من الرحلة
لكي نصل إلى مزرعتنا مرة أخرى.
عندما كان عمري 25 سنة
كان من الضروري بالنسبة لي أن أغادر هذا المكان
ثم انتقل إلى بلدة أكبر قليلا - أكبر بكثير -
حيث أكملت الجزء الثاني من المدرسة الثانوية.
هناك تعلمت أشياء مختلفة.
وكانت البرازيل قد بدأت في التحضر والتصنيع
وكنت اعرف السياسة، وقد أصبحت راديكالي بسيط
كنت عضوا في الأحزاب اليسارية
وقد أصبحت ناشطاً.
ذهبت للجامعة لكي أصبح اقتصادي.
لقد حصلت على درجة الماجستير في الاقتصاد.
وهو أهم شيء في حياتي
حدث أيضاً في ذلك الوقت.
لقد قابلت فتاة رائعة
التي أصبحت أفضل صديق لي على مدى الحياة
و صارت شريكتي في كل شيء قمت به حتى الآن
زوجتي (ليليّ وانك سالغادو).
الراديكالية البرازيلية قوية جدًا.
لقد حاربنا بقوة ضد الدكتاتورية
في لحظة كان من الضروري بالنسبة لنا:
إما الذهاب إلى فخها مع الأسلحة في متناول اليد
أو مغادرة البرازيل. كنا صغار جداً
ومنظمتنا أعتقدت أنه من الأفضل لنا أن نذهب إلى الخارج
ولقد ذهبنا إلى فرنسا
حيث حصلت على درجة الدكتوراة في الاقتصاد
(ليليّ) أصحبت مهندسة معمارية.
عملت فيما بعد لمصرف استثماري
و قمنا بالعديد من الرحلات بواسطة التنمية الممولة
المشاريع الاقتصادية في أفريقيا مع البنك الدولي.
وفي إحدى الأيام ، إقتحم التصوير حياتي بشكل كامل.
أصبحت مصوراً فوتوغرافياً
تخليت عن كل شيء و صرت مصوّراً
وبدأت بالفعل القيام بالتصوير
و كان شيئاً مهماً بالنسبة لي.
العديد من الناس يقولون بأنني مصوّر صحفي
بأنني مصور لعلم الإنسان
بأنني مصوّر ناشط.
لكنني في الحقيقة قمت بأكثر من ذلك.
لقد جعلت من التصوير حياتي.
لقد عشت بالكامل داخل التصوير.
أفعل الكثير من المشاريع الطويلة
وأريد أن أعرض لكم القليل من الصور
ومرة أخرى، سترون داخل هذه المشاريع الاجتماعية
التي حضرتها، نشرت العديد من الكتب
عن هذه الصور الفوتوغرافية
لكنني سأعرض لكم القليل منها الأن.
في التسعينات، من عام 1944 إلى 2000
صورت قصة تدعى (الهجرات).
لقد نُشرت ككتاب. وأصحبت برنامجاً.
لكن خلال ذلك الوقت، كنت أصور هذا
عشت لحظات صعبة جداً في حياتي ، ومعظمها كانت في رواندا.
رأيت في رواندا وحشية كبيرة
رأيت الآلاف يموتون يوميًا
لقد فقدت ثقتي في جنسنا البشري
لم أكن أعتقد أنه كان من الممكن بالنسبة لنا أن نعيش لوقت أطول
وبدأت أتعرض للهجوم من قبل معتقداتي.
بدأت أتعرض للعدوى في كل مكان.
عندما مارست الحب مع زوجتي، لم يكن هناك أي حيوانات المنوية تخرج مني
خرج مني دم.
ذهبت لرؤية طبيب صديق لي في باريس
وقلت له بأني كنت مريض تماماً.
و عمل فحوصات طويلة وقال لي "سيباستيان"
أنت لست مريضاً ، البروستات الخاصة بك على ما يرام
ما حدث ، أنك رأيت العديد من الوفيّات التي كان من الممكن أن تكون أنت.
يجب عليك أن تتوقف.. توقف !
"يجب أن تتوقف لأنك إن لم تفعل ذلك ستموت".
وقد أتخذت قراري بالتوقف
كنت منزعجاً جدًا من التصوير الفوتوغرافي
من كل شيء في هذا العالم
وأتخذت قرار بالعودة إلى حيث ولدت.
لقد كانت مصادفة كبيرة.
كانت اللحظة التي صار فيها والداي كبيرين في السن جداً.
لدي سبع أخوات، وأنا الرجل الوحيد في عائلتي
ومعاً اتخذوا القرار
لنقل ملكية هذا الأرض إلى (ليليّ) و لي أنا.
عندما استلمت هذه الأرض، كانت الأرض ميتة مثلي تماماً.
عندما كنت طفلاً، كان أكثر من 50 بالمئة منها غابات مطرية
وعندما أستلمنا هذه الأرض
كان أقل من النصف منها هي غابات مطرية
مثل جميع منطقتي.
لبناء التنمية ، التنمية البرازيلية
قمنا بتدمير جزء كبير من غاباتنا.
كم فعلتم هنا في الولايات المتحدة
أو كما في الهند ، أو في أي مكان في العالم.
لبني تنميتنا
وصلنا إلى تناقض كبير
و هو أن ندمر كل ما حولنا.
هذه المزرعة التي كان بها الآلاف من رؤوس الماشية
بها المئات فقط
ولم نكن نعرف كيف نتعامل معها
(ليليّ) أتت بفكرة مذهلة ، فكرة مجنونة
قالت: لماذا لا تعيد الغابات المطرية التي كانت هنا من قبل؟
أنت تقول بأنك ولدت في الفردوس
دعنا نعيد بناء الفردوس مرة أخرى.
وذهبت لرؤية صديق رائع
الذي كان مهندساً للغابات
لكي يعدّ المشروع لنا
و بدأنا ، بدأنا نزرع ، و في تلك
السنة الأولى خسرنا الكثير من الأشجار، و السنة الثانية خسرنا أقل
و ببطء ، هذه الأرض ميتة بدأت تولد من جديد.
بدأنا بزراعة مئات آلاف من الأشجار والنباتات
الأنواع المحلية فقط ، الأنواع الأصلية فقط
حيث قمنا ببناء نظام بيئي مماثل لتلك التي دمرت
وبدأت الحياة في العودة بطريقة لا تصدق
كان من الضروري بالنسبة لنا لتحويل أرضنا
إلى حديقة وطنية
وتحوّلنا نحن أيضاً ، أعدنا هذه الأرض مرة أخرى إلى الطبيعة.
لقد أصبحت حديقة وطنية.
أنشأنا مؤسسة أسميناها (تيرا)
وقمنا ببناء مشروع بيئي كبير لجمع المال من كل مكان.
هنا في لوس أنجلوس، في منطقة الخليج في سان فرانسيسكو
صارت معفاة من الضرائب في الولايات المتحدة.
ونحن جمعنا الأموال في إسبانيا، في إيطاليا، و الكثير في البرازيل
لقد عملنا مع الكثير من الشركات في البرازيل
وأيضا الحكومة، دعمت هذا المشروع بالمال.
وبدأت الحياة تأتي ، كانت لدي أمنية كبيرة
بأن أعود إلى التصوير الفوتوغرافي ، و أصوّر مرة أخرى.
وهذا المرة، أمنيتي لم تكن ابداً أن أقوم مرة أخرى بتصوير
الحيوان الواحد الذي قمت بتصويره طيلة حياتي ... نحن !
تمنيت لو صورّت حيوانات أخرى
ان أصور الطبيعة
لكي أصورّنا، لكن نحن عندما كنا في البداية
في ذاك الوقت الذي عشنا فيه بتوازن مع الطبيعة.
و بدأت بذلك ، البداية كانت في عام 2004
وأنتهيت في نهاية 2011.
لقد قمنا بعدد ضخم من الصور
و كنتيجة قامت ليليّ بعمل جميع التصاميم لكتبي
و أيضاً تصاميم عروضي ، هي القائمة على عروضي.
وما أردناه من تلك الصور
هو إنشاء نقاش حول ما لدينا من الطبيعة النقية
وما يجب علينا أن نبقيه في هذه الطبيعة
إن أردنا أن نعيش ، للحصول على بعض الإتزان في حياتنا
وأنا أريد أن أرانا
نعم ، عندما إستخدمنا أدواتنا على الصخر.
لقد كنا موجودين، لقد كنت الأسبوع الماضي
في المؤسسة الوطنية الهندية البرازيلية
وفقط في الأمازون لدينا 110 مجموعة
من الهنود الذين لم يتصلوا بالعالم بعد.
يجب علينا حماية الغابات من هذا المنطلق.
و بهذه الصور، أتمنى أن نتمكن من إنشاء
معلومات ، نظام من المعلومات.
حاولنا أن نقدم رؤية جديدة لهذا الكوكب
و أريد أن أريكم الأن بعض الصور
لهذا المشروع، رجاء.
حسناً ، هذه ..... (تصفيق) ....
شكرًا لكم .. شكراً جزيلاً.
لهذا يجب علينا أن نقاتل بقوة
لنحافظ عليها كما هي الآن.
لكن هناك جزء أخر يجب علينا جميعاً أن نعيد بنائه
لنبني مجتمعاتنا، عائلتنا الحديثة في المجتمعات
نحن في نقطة اللاعودة.
لكننا أنشأنا تناقضاً كبيراً.
لكي نبني كل هذا، قمنا بهدم الكثير.
غاباتنا في البرازيل ، الغابة العتيقة
التي كانت بحجم ولاية كاليفورنيا
93% منها محطّم اليوم.
هنا ، على الساحل الغربي ، لقد هدمتم غاباتكم.
و بالجوار من هنا ، لا ؟ غابات الخشب الأحمر أيضاً إختفت.
إختفت بسرعة شديدة.
و انا قادم قبل يومين من أتلاتنا
كنت أحلق فوق الصحراء
التي صنعناها، التي أنشأناها بأيدينا.
الهند لم يعد لديها أشجار، وأسبانيا أيضاً
يجب علينا إعادة بناء هذه الغابات.
هذا هو جوهر حياتنا، هذه الغابات.
نحن نحتاج أن نتنفس ، والمصنع الوحيد
القادر على تحويل ثاني أكسيد الكربون إلى أوكسجين
هي الغابات
الماكينة الوحيدة القادرة على الأمساك بالكربون
الذي ننتجه، دائماً ..
كل ما نفعله هو إنتاج ثاني أكسيد الكربون ..
تلك الماكينة هي الأشجار.
وضعت هذا السؤال قبل ثلاثة أو أربعة أسابيع
رأينا في الصحيفة أن
الملايين من الأسماك ماتت في النرويج.
بسبب نقص الأوكسجين في المياه.
وضعت لنفسي هذا السؤال ، إن قمنا للحظة
بعدم إنقاص الأوكسجين لكل الانواع الحيوانية
و من ضمنها نحن -- هذا من شأنه أن يكون معقداً جداً بالنسبة لنا.
للنظام المائي، الأشجار مهمة
سوف أعطيكم مثال بسيط ستفهمونه بسهولة
أنتم أناس سعداء لأن لديكم الكثير من الشعر على رؤوسكم
إن قمت بأخذ دش، فإنك ستستغرق
ساعتين أو ثلاث ساعات حتى يجف شعرك
إن لم تستخدم تستخدم مجففاً للشعر.
اما بالنسبة لي، سيجف في دقيقة واحدة ، نفس الشئ بالنسبة للأشجار.
الأشجار هي شعر كوكبنا.
عندما يكون لديك المطر في مكان يحتوي على لا أشجار
في دقائق معدودة ، يصل الماء إلى التيار
يجلب الرمال، التي تدمر مصدر المياه لدينا
تدمر الأنهار
وليس هنالك رطوبة للإحتفاظ بها.
عندما يكون لديك الأشجار، نظام الجذور يتمسك بالماء.
جميع فروع الشجر، أوراق الشجر التي تسقط
كلها تقوم بإنشاء منطقة رطبة
و تستغرق شهور وشهور تحت الماء، حتى تصل إلى الأنهار
و تحافظ على مصدرنا ، و تحافظ على انهارنا.
وهذا هو أهم شيء
عندما نتخيل بأننا بحاجة إلى الماء لكل نشاط في الحياة.
أريد أن أريكم الآن، في النهاية
القليل من الصور التي بالنسبة لي
هي هامة جداً في هذا السياق.
تذكرون بأنني أخبرتكم بأنني
عندما تلقيت المزرعة من والديّ
هذه كانت جنتي ، كانت المزرعة.
الأرض تدمرت تماماً، تآكل هنا و هناك ، و جفت الأرض تماماً.
ولكن يمكنكم أن تروا في هذه الصورة
أننا بدأنا ببناء مركز للتعليم
و الذي صار الآن أصبحت مركزاً بيئياً كبيراً في البرازيل.
ولكن يمكنكم رؤية العديد من البقع الصغيرة في هذه الصورة.
في كل نقطة من هذه البقع قمنا بزراعة شجرة.
هنالك الآلاف من الأشجار.
الآن سأريكم الصور التي أخذتها لنفس النقطة
قبل شهرين.
(تصفيق)
قلت لكم في البداية أنه من الضروري
بالنسبة لنا أن نزرع حوالي 2.5 مليون شجرة
لحوالي 200 نوع مختلف
من أجل إعادة بناء النظام البيئي.
وسأريكم آخر صورة.
ونحن الآن قمنا بزراعة 2 مليون شجرة.
نحن نقوم بعزل
حوالي 100 ألف طن من الكربون بوساطة هذه الأشجار.
أصدقائي ، من السهل جداً القيام بهذا .. نحن قد قمنا به ، فلما لا ؟
عن طريق حادث حصل لي
عدنا و بنينا النظام البيئي
نحن هنا داخل الغرفة
أعتقد أن لدينا نفس المخاوف
والنموذج الذي أنشأناه في البرازيل
نحن يمكن زرعه هنا.
نحن يمكن تطبيقه على أي مكان في العالم ، اليس كذلك ؟
و انا اؤمن أننا يمكننا فعل ذلك معاً.
شكرًا جزيلاً.
(تصفيق)
No estic segur que cadascuna
de les persones que avui estàn aquí
estiguin familiaritzades amb les meves fotografies.
Vull començar ensenyant-vos
unes quantes fotografies
i després parlaré.
Us he d'explicar una mica de la meva història,
perquè parlarem sobre ella
durant el meu discurs.
Vaig néixer el 1944 a Brazil,
quan Brazil encara no tenia
una economia de mercat.
Vaig néixer a una granja,
un 50% de la qual era [i encara és] un bosc pluvial.
Un lloc meravellós.
Vivia amb ocells increïbles, animals increïbles,
Em banyava en petits rius, amb els seus caimans.
Unes 35 families vivien en aquesta granja,
i tot el que produïem a la granja, ho consumiem.
Molt poques coses anaven al mercat.
Una vegada a l'any, la única cosa
que anava al mercat
era el bestiar que produïem,
i feiem viatges d'uns 45 dies
per poder arribar a l'escorxador,
portant milers de caps de bestiar,
i uns 20 dies per tornar
a la nostra granja.
Quan tenia 15 anys,
va ser necessary que abandonés aquest lloc
i anés a un poble una mica més gran
―molt més gran―
on vaig fer la segona part dels meus estudis
d'educació secundària.
Allà, vaig aprendre coses diferents.
Brasil començava a urbanitzar-se,
a industrialitzar-se,
i jo vaig conèixer la política.
Em vaig tornar una mica radical,
Era membre dels partits d'esquerres,
i em vaig tornar un activista.
Vaig anar a la universitat
per convertir-me en economista.
Vaig fer un Màster en Economia.
I la cosa més important de la meva vida
també va passar en aquell moment.
Vaig conèixer una noia increïble
que va convertir-se
en la meva millor amiga de tota la vida,
i la meva sòcia en tot el que he fet fins ara,
la meva dona, Lélia Wanick Salgado.
Brasil es va radicalitzar molt.
Vam lluitar molt en contra de la dictadura,
en un moment, havíem d'escollir entre:
Anar a la clandestinitat amb armes a la mà,
o bé abandonar Brasil. Érem massa joves,
i la nostra organització va creure
que era millor que sortíssim del país,
i vam anar a França,
on vaig fer un doctorat en economia,
Léila va esdevenir arquitecte.
Jo vaig treballar després per un banc d'inversions.
Vam fer molts viatges,
vam finançar tasques de desenvolupament,
i projectes econòmics a Àfrica amb el World Bank.
I un dia, la fotografia va envair la meva vida.
I em vaig tornar un fotògraf,
vaig abadonar-ho tot i em vaig convertir en fotògraf,
i vaig començar a fer fotografia
que fos important per a mi.
Moltes persones em diuen que sóc un fotoperiodista,
que sóc un fotògraf antropòleg,
que sóc un fotògraf activista.
Però vaig fer molt més que això.
Vaig escollir la fotografia com a vida.
Vaig viure totalment dins de la fotografia
fent projectes a llarg termini,
i vull mostrar-vos unes quantes fotografies;
de nou, veureu l'interior dels projectes socials
en els quals vaig participar,
vaig publicar molts llibres
sobre aquestes fotografies,
però només us ensenyaré unes quantes ara.
En els anys 90, des de 1994 fins al 2000,
Vaig fotografiar una història
anomenada "Migrations" (Migracions).
Es va convertir en un llibre.
Es va convertir en un espectacle.
Però durant el temps
que vaig fotografiar aquesta història,
Estava passant per un moment molt difícil
de la meva vida, bàsicament a Rwanda.
A Rwanda, vaig veure una brutalitat total.
Vaig veure milers de morts cada dia.
Vaig perdre la meva fe en l'espècie humana.
Vaig creure que era impossible
que visquéssim més anys
i vaig començar a ser atacat
pel meu particular Staphylococcus.
Vaig començar a patir infeccions per tot el meu cos.
Quan feia l'amor amb la meva dona,
cap esperma sortia de mi.
Tenia sang.
Vaig anar a veure un metge amic meu a Paris,
i li vaig dir que estava completament malalt.
Em va fer un examen llarg, i em va dir, "Sebastian,
no estàs malalt, la pròstata està perfecta.
El que passa és, que vas veure tants morts
que tu mateix t'estàs morint.
Has de parar. Para.
Has de parar perquè, si no ho fas, moriràs.
I vaig prendre la decisió de parar.
Jo estava molt molest amb la fotografia,
amb tot en el món,
i vaig prendre la decisió de tornar a on vaig néixer.
Va ser una gran coincidència.
Va ser el moment en què els meus pares
es van tornar molt vells.
Tinc set germanes. Jo sóc l'únic home
en la meva familia,
i van prendre junts la decisió
de transferir la terra dels meus pares
a la Léila i a mi.
Quan vam rebre aquesta terra,
estava tan morta com jo.
Quan jo era un nen, més del 50%
era un bosc pluvial.
Quan vam rebre la terra,
menys del 50% era bosc pluvial.
com en tota la meva regió.
Per afavorir el desenvolupament,
desenvolupament de Brasil,
vam destruir molt el nostre bosc.
Com ho vau fer aquí als Estats Units,
o vostè a l'Índia, a tot arreu en aquest planeta.
Per construir el nostre desenvolupament,
arribem a una gran contradicció
que destruim tot el que ens envolta.
Aquesta granja, que tenia milers de caps de bestiar,
ja només tenia uns quants centenars,
i no sabíem què fer-ne amb ells.
I a la Léila se li va ocórrer
una idea increïble, una idea boja.
Ella va dir, per què no recuperes
la selva que estava aquí abans?
Dius que vas néixer en el paradís.
Anem a construir una altra vegada el paradís.
I vaig anar a veure un bon amic
que era enginyer de boscos
per a què preparés un projecte per nosaltres,
i vam començar. Vam començar a plantar, i aquell
primer any vam perdre
una gran quantitat d'arbres, el segon any menys,
i a poc a poc, a poc a poc aquella terra morta
va començar a néixer una altra vegada.
Vam començar a plantar
centenars de milers d'arbres,
només espècies autòctones,
només espècies natives,
i allà vam construir un ecosistema
idèntic al que s'havia destruit,
i la vida va començar a tornar
d'una manera increïble.
Va ser necessari que convertíssim la nostra terra
en un parc nacional.
Ens vam transformar.
Vam retornar aquella terra a la natura.
Es va convertir en un parc nacional.
Vam crear una institució
anomenada "Instituto Terra",
i vam construir un gran projecte mediambiental
per recaptar diners on fos.
Aquí a Los Angeles, a la zona
de la badia de San Francisco,
es va convertir en deduïble d'impostos
als Estats Units.
Vam recaptar diners a Espanya,
a Itàlia, molt al Brasil.
Vam treballar amb moltes empreses al Brasil
que van posar diners en aquest projecte, el govern.
I la vida va començar a arribar,
i jo tenia un gran desig
de retornar a la fotografia,
de fotografiar una altra vegada.
I aquesta vegada, el meu desig
era no fotografiar més
només un animal que havia fotografiat
durant tota la meva vida: nosaltres.
Desitjava fotografiar els altres animals,
fotografiar els paisatges,
fotografiar-nos, però des del començament,
quan encara vivíem en equilibri amb la natura.
I vaig anar. Vaig començar a principis del 2004,
i vaig acabar a finals del 2011.
Vam crear una quantitat increïble d'imatges,
i el resultat - Lélia va fer el disseny
de tots els meus llibres,
el disseny de tots els meus espectacles.
Ella és la creadora de totes les exhibicions
I el que volem amb aquestes imatges
és crear un debat sobre el que allò
que encara tenim verge en el planeta
i el que hem de preservar en aquest planeta
si volem viure, tenir un equilibri en la nostra vida.
I jo volia veure'ns
quan utilitzàvem, sí,
els nostres instruments de pedra.
Nosaltres encara existim.
Vaig anar la setmana passada
a la Fundació Índia Nacional Brasilera,
i només a l'Amazònia tenim uns 110 grups
d'indis que no han estat contactats encara.
Hem de protegir el bosc en aquest sentit.
I amb aquestes imatges, espero que podem crear
informació, un sistema d'informació.
Hem intentat fer una nova presentació del planeta,
i vull mostrar-vos ara unes quantes imatges
d'aquest projecte, si us plau.
Bé, això —(aplaudiments)—.
Gràcies. Moltes gràcies.
És per això que ens cal lluitar dur
per tal de mantenir-ho en l'estat actual.
Però hi ha una altra part que cal reconstruir junts,
per construir les nostres societats,
la nostra família moderna de societats,
ens trobem en un punt
on ja no podem tornar enrere.
Però creem una contradicció increïble.
Per a construir tot això, destruïm molt.
El nostre bosc al Brasil, aquell bosc antic
que era la mida de Califòrnia,
avui s'ha destruït al 93%.
Aquí, a la costa oest, heu destruït el vostre bosc.
Per aquí, no? Els boscos de sequoies
han desaparescut.
S'han anat molt ràpid, han desaparegut.
Venint l'altre dia des d'Atlanta, aquí, fa dos dies,
vaig volar sobre deserts
que nosaltres hem fet,
que hem provocat amb les nostres mans.
L'Índia no té més arbres. Espanya no té més arbres.
I cal reconstruir aquests boscos.
Són l'essència de la nostra vida, aquests boscos.
Hem de respirar. L'única fàbrica
capaç de transformar CO2 en oxigen,
són els boscos.
L'única màquina capaç de capturar el carboni
que s'està produïnt, sempre,
fins i tot si podem reduir-lo,
en tot el que fem, produïm CO2,
són els arbres.
Vaig fer la pregunta… fa tres o quatre setmanes,
vam veure als diaris
milions de peixos que moren a Noruega.
Manca d'oxigen en l'aigua.
Em vaig fer a mi mateix la pregunta,
si per un moment,
no ens faltés oxigen
per a totes les espècies d'animals,
la nostra inclosa… això seria
molt complicat per a nosaltres.
Per al sistema d'aigua, els arbres són essencials.
Us donaré un petit exemple
que entendreu molt fàcilment.
Vosaltres, gent feliç amb molt de cabell al cap,
Si us dutxeu, necessiteu
dues o tres hores
per a què el vostre cabell s'assequi
si no utilitzeu un secador.
Jo, en un minut, està sec.
El mateix passa amb els arbres.
Els arbres són el cabell del nostre planeta.
Quan tens la pluja en un lloc on no hi ha arbres,
en pocs minuts, l'aigua arriba al torrent d'aigua,
porta sòl, destruint la nostra font d'aigua,
destruint els rius,
i cap humitat per retenir.
Quan es tenen arbres,
el sistema d'arrels manté l'aigua.
Totes les branques dels arbres, les fulles que cauen
creen una zona humida,
i es necessiten mesos i mesos
sota l'aigua, van pels rius,
i mantenen la nostra font, mantenen els nostres rius.
Això és el més important,
quan ens imaginem que necessitem l'aigua
per a totes les activitats de la vida.
Vull mostrar-vos ara, per acabar,
unes quantes fotografies que per a mi
són molt importants en aquesta direcció.
Recordeu que us he dit,
que quan vaig rebre la granja dels meus pares
allò era el meu paradís, allò era la granja.
Terra completament destruïda, erosionada, seca.
Però es pot veure en aquesta foto,
que vam començar a construir un centre educatiu
que es va convertir en un gran centre
pel medi ambient al Brasil.
Però veureu una gran quantitat
de petites taques en aquesta foto.
En cada punt d'aquestes taques,
havíem plantat un arbre.
Hi ha milers d'arbres.
Ara mostraré les fotografies fetes
exactament en el mateix lloc.
fa dos mesos.
(Aplaudiments)
Us he dit al principi que era necessari
que plantéssim uns 2,5 milions d'arbres
d'unes 200 espècies diferents
per tal de reconstruir l'ecosistema.
I mostraré la meva última imatge.
Tenim dos milions d'arbres al terra ara.
Estem segrestant
unes 100.000 tones de carboni amb aquests arbres.
Amics meus, és molt fàcil de fer. Vam fer-ho, no?
Per un accident que vaig patir,
vam tornar, vam construir un ecosistema.
Nosaltres aquí dins l'habitació,
crec que tenim la mateixa preocupació,
i el model que hem creat al Brasil,
el podem transplantar aquí.
Es pot aplicar a tot arreu al voltant del món, no?
I crec que ho podem fer junts.
Moltes gràcies.
(Aplaudiments)
Nejsem si jist, zda všichni
znáte mé fotky.
Chci začít tím, že vám jich pár ukážu,
a potom budu mluvit.
Musím vám říct něco málo o své minulosti,
protože ji tady budu zmiňovat
během své přednášky.
Narodil jsem se v Brazílii roku 1944,
tedy v době, kdy Brazílie ještě nebyla tržní ekonomikou.
Narodil jsem se na farmě,
kterou z více jak padesáti procent tvořil deštný prales.
Úžasné místo.
Žil jsem obklopen nádhernými ptáky a zvířaty,
plaval jsem s kajmany v našich říčkách.
Na této farmě žilo okolo 35 rodin
a vše, co jsme si tam vypěstovali, jsme snědli.
Jen velmi málo produktů putovalo na trh.
To jediné, co jedenkrát do roka šlo na trh,
byl dobytek, který jsme chovali
a podnikali jsme cesty dlouhé 45 dní,
abychom se dostali na jatka
s tisíci kusy dobytka,
a pak dalších 20 dní cesty zpátky
na naši farmu.
Když mi bylo 15,
musel jsem toto místo opustit
a vydat se do města o něco většího - o dost většího,
kde jsem absolvoval druhý stupeň střední školy.
Naučil jsem se tam různé věci.
Brazílie se začínala urbanizovat, industrializovat
a já jsem znal politiku. Stal se ze mě tak trochu radikál,
byl jsem členem levicových stran
a byl ze mě aktivista.
Nastoupil jsem na univerzitu, abych se stal ekonomem.
Získal jsem titul z ekonomie.
A také ta nejdůležitější věc v mém životě
se stala v této době.
Potkal jsem úžasnou dívku,
která se stala mou celoživotně nejlepší kamarádkou
a společnicí ve všem, co jsem doposud udělal,
svou ženu, Léliu Wanick Salgado.
Brazílie se silně zradikalizovala.
Tvrdě jsme bojovali proti diktátorství
a najednou bylo nutné se rozhodnout:
jít do ilegality se zbraní v ruce,
nebo opustit Brazílii. Byli jsme příliš mladí
a naše organizace se domnívala, že bude lepší, když odjedeme,
a tak jsme šli do Francie,
kde jsem získal doktorát z ekonomie
a Lélia se stala architektkou.
Poté jsem pracoval pro investiční banku.
Hodně jsme cestovali, financovali rozvoj,
ekonomické projekty v Africe ve spolupráci se Světovou bankou.
A jednoho dne do mého života vtrhla fotografie.
Stal se ze mě fotograf,
opustil jsem všechno, stal se fotografem
a začal jsem fotografovat to,
co pro mne bylo důležité.
Mnoho lidí říká, že jsem fotoreportér,
že jsem fotograf antropolog,
že jsem fotograf aktivista.
Ale já jsem dělal mnohem víc, než to.
Fotografii jsem pojal jako svůj život.
Žil jsem cele uvnitř fotografie,
pracoval na dlouhodobých projektech
a chci teď ukázat jen pár obrázků,
a zase v nich poznáte mnoho sociálních projektů,
kterých jsem se účastnil, o těchto fotografiích
jsem sepsal mnoho knih,
ale ukáži vám teď jen některé.
V 90. letech, v letech 1994 až 2000,
jsem fotil příběh nazvaný Migrace.
Vznikla z toho kniha. Vznikl z toho pořad.
Ale v průběhu doby, kdy jsem to fotil
jsem zažil velice těžkou chvilku svého života, zejména ve Rwandě.
Ve Rwandě jsem byl svědkem obrovské brutality.
Viděl jsem tisíce úmrtí každý den.
Ztratil jsem víru v člověka.
Nevěřil jsem, že máme právo nadále žít,
a začal jsem být atakován svým vlastním stafylokokem.
Infekci jsem měl všude.
Když jsem se miloval se svou ženou, nevyšlo ze mě žádné sperma,
jen krev.
Zašel jsem za přítelovým doktorem v Paříži
a řekl mu, že jsem zcela nemocný.
Dlouze mě vyšetřoval a pak mi řekl: "Sebastiane,
nemocný nejsi, tvá prostata je v naprostém pořádku.
Co se stalo je, že jsi viděl tolik smrti, že teď sám umíráš.
Musíš toho nechat. Nechat.
Musíš toho nechat, protože v opačném případě zemřeš."
A já se rozhodl přestat.
Měl jsem po krk fotografie
i všeho okolo,
a tak jsem se rozhodl vrátit do svého rodiště.
Byla to velká shoda náhod.
Přišlo to v čas, kdy moji rodiče velmi zestárli.
Mám sedm sester. Jsem jedním z mála mužů v naší rodině
a oni se společně dohodli,
že celý pozemek předají Léile a mně.
Když jsme ten kus země dostali, byl mrtvý jako já.
Za mého dětství to byl z padesáti procent deštný prales.
Když jsme tu zem dostali,
deštný prales tvořil jen půl procenta,
tak jako v celém našem regionu.
V zájmu rozvoje, rozvoje Brazílie,
jsme zničili hodně našich lesů.
Stejně jako tomu bylo tady ve Spojených Státech
nebo v Indii, či kdekoliv na této planetě.
V zájmu rozvoje
se dostáváme do obrovského rozporu s tím,
že ničíme vše kolem nás.
Tato farma, která mívala tisíce kusů dobytka,
měla teď sotva pár stovek
a my jsme nevěděli, jak s nimi naložit.
A Lélia přišla s nápadem, s bláznivým nápadem.
Zeptala se mě, proč sem nevrátím deštný prales, který tu býval?
Tvrdíš, že jsi se narodil v ráji.
Tak ten ráj znovu postavme.
A tak jsem šel za svým dobrým kamarádem,
který projektoval lesy,
aby pro nás připravil projekt
a začali jsme. Začali jsme sázet
a první rok jsme přišli o mnoho stromů, další rok to bylo méně
a pomaloučku, polehoučku se ta mrtvá krajina znovuzrodila.
Začali jsme sázet stovky tisíců stromů
pouze místní druhy, domácí druhy,
až jsme vytvořili ekosystém identický s tím, který jsme zničili
a život se začal navracet neuvěřitelným způsobem.
Bylo pro nás důležité, abychom náš pozemek přeměnili
v národní park.
Přeměnili jsme ho. Vrátili jsme ho zpět přírodě.
Stal se z něj národní park.
Založili jsme instituci nazvanou Instituto Terra [Institut Země]
a vytvořili jsme velký enviromentální projekt, abychom sháněli peníze všude možně.
Tady v Los Angeles, v Bay Area v San Francisku,
v USA se to dalo odečíst z daní.
Získávali jsme peníze ve Španělsku, v Itálii a hodně v Brazílii.
V Brazílii jsme spolupracovali s mnoha společnostmi,
které do tohoto projektu investovaly, s vládou.
A najednou se život začal dít a já si moc přál
vrátit se k fotografování a znovu fotit.
Mým přáním tentokrát bylo nefotografovat už
to jedno jediné zvíře, které jsem fotil celý život: nás.
Chtěl jsem fotit ostatní zvířata,
krajinu,
nás, ale to dřívější my,
kdy jsme žili v rovnováze s přírodou.
A šel jsem do toho. Začal jsem zkraje roku 2004
a skončil na sklonku roku 2011.
Udělali jsme neskutečné množství obrázků
a výsledek? Lélia dala podobu všem mým knihám,
všem mým výstavám. Stala se tvůrcem těch výstav.
Pomocí těchto obrázků chceme
podnítit diskuzi o tom, co je na naší planetě neposkvrněné
a co musíme v takovém stavu udržet,
chceme-li žít, chceme-li najít rovnováhu v našem životě.
Chtěl jsem nás poznat,
když jsme ještě používali naše oči a kamenné nástroje.
Ještě stále existujeme. Minulý týden
jsem navštívil Nadaci Brazilských Indiánů
a jen v Amazonii žije okolo 110 skupin
Indiánů, se kterými dosud nebyl navázán kontakt.
V tomto smyslu musíme lesy chránit.
A já věřím, že tyto obrázky mohou vytvářet
informace, informační systém.
Pokusili jsme se ukázat planetu jinak
a já vám chci nyní ukázat pár záběrů
z tohoto projektu, prosím.
Takže, zde... (Potlesk) ...
Děkuji. Děkuji mnohokrát.
Musíme velmi tvrdě bojovat,
abychom toto udrželi tak, jak to je.
Je tam ovšem jiná část, kterou musíme společně přetvořit,
naše společenství, moderní rodinu společenství,
nacházíme se v bodě, ze kterého není cesty zpátky.
My však vytváříme neuvěřitelný protiklad.
Abychom toto všechno vytvořili, mnoho ničíme.
Náš les v Brazílii, ten prastarý les
velikosti Kalifornie
je dnes zničený z 93 procent.
Zde na Východním pobřeží jste zničili svůj les.
Tady kolem, ne? Lesy sekvojí jsou ty tam.
Zmizely příliš rychle.
Když jsem sem před dvěma dny cestoval z Atlanty,
letěl jsem přes pouště,
které jsme vyrobili, vydráždili vlastníma rukama.
V Indii už nejsou stromy. Ve Španělsku už nejsou stromy.
A my tamní lesy musíme znovu založit.
Ty lesy jsou podstatou našeho života.
Potřebujeme dýchat. Jediná továrna
schopná přeměnit oxid uhličitý na kyslík
jsou právě ty lesy.
Jediný přístroj schopný zachytit uhlík,
jež vyrábíme i tehdy,
když se snažíme jeho množství snížit, protože vším, co děláme, produkujeme oxid uhličitý,
jsou stromy.
Položím otázku: před třemi nebo čtyřmi týdny
jsme v novinách zahlédli
milióny mrtvých ryb v Norsku.
Nedostatek kyslíku ve vodě.
Sám jsem si položil tu otázku, zda za chvíli
nebudou kyslík postrádat všechny živočišné druhy,
včetně toho našeho - to by pro nás bylo velmi složité.
Pro vodní systém jsou stromy zásadní.
Uvedu malý příklad, kterému snadno porozumíte.
Vy šťastlivci, kteří máte hlavu plnou vlasů,
když se osprchujete, zabere vám to
dvě až tři hodiny než vlasy usušíte,
pokud nepoužijete fén.
Mně stačí minutka a jsou suché. Stejné je to i se stromy.
Stromy jsou vlasy naší planety.
Prší-li v místech, kde nejsou stromy,
voda se během několika minut přiřítí v proudu,
sebere půdu, znehodnotí náš zdroj vody,
zničí naše řeky
a nezanechá žádnou vlhkost.
Tam, kde jsou stromy, vodu drží systém kořenů.
Veškeré větve stromů, listy, jež opadají,
vytváří vlhké prostředí
a celé měsíce zůstávají pod vodou, odplouvají do řek,
a zachovávají náš zdroj, naše řeky.
To je ta nejdůležitější věc,
uvědomit si, že vodu potřebujeme pro každou činnost v našem životě.
Závěrem bych vám teď chtěl ukázat
pár obrázků, které jsou pro mě
v daném směru velmi důležité.
Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl,
že když jsem dostal farmu od svých rodičů,
byl to můj ráj, má farma.
Pozemek kompletně zničený, eroze, vysušená půda.
Na tomto obrázku však můžete vidět,
že jsme začali stavět vzdělávací centrum,
ze kterého vzešlo celkem velké enviromentální centrum v Brazílii.
Na této fotce vidíte mnoho malých teček.
V každém z těchto míst jsme zasadili strom.
Jsou tam tisíce stromů.
A teď vám ukážu obrázky pořízené na naprosto stejném místě
před dvěma měsíci.
(Potlesk)
Na začátku jsem vám řekl, že bylo nutné
vysázet okolo dvou a půl miliónu stromů
dvou set různých druhů,
abychom znovuvytvořili ekosystém.
Ukážu vám poslední obrázek.
V zemi teď máme dva milióny stromů.
V současné době oddělujeme
něco kolem sto tisíc tun uhlíku s pomocí těchto stromů.
Přátelé, je velmi snadné to udělat. My jsme to dokázali, no ne?
Díky nehodě, která se mi přihodila,
jsme se vrátili, vytvořili ekosystém.
Nám v této místnosti,
jak věřím, jde o stejnou věc
a model, jaký jsme vytvořili v Brazílii
bude možné uplatnit i zde.
Můžeme jej aplikovat kdekoliv na světě, ne?
A já věřím, že to můžeme dělat společně.
Děkuji mnohokrát.
(Potlesk)
Ich weiß nicht, ob alle hier
mit meinen Fotos vertraut sind.
Vorerst zeige ich Ihnen eine Auswahl
und dann werde ich sprechen.
Zuerst spreche ich über
meine eigene Geschichte,
weil wir im Laufe der Vortrages
darauf zurückkommen werden.
Ich wurde 1944 in Brasilien geboren,
zu einer Zeit als Brasilien
noch keine Marktwirtschaft hatte.
Ich wurde auf einer Farm geboren,
deren Fläche zu über 50 %
von Regenwald bedeckt war.
Ein sagenhaft schöner Ort.
Ich wuchs mit fantastischen
Vögeln und Tieren auf.
Ich schwamm zusammen
mit Kaimanen in unseren kleinen Flüssen.
Etwa 35 Familien lebten auf dem Hof
und alles, was wir auf diesem Bauernhof produzierten, verbrauchten wir auch.
Nur wenig wurde zum Markt gebracht.
Einmal im Jahr verkauften wir
unser Rindfleisch am Markt.
Die Reise zum Schlachthaus
dauerte 45 Tage.
Wir brachten tausende Rinder dorthin
und wir reisten etwa 20 Tage lang
zurück zu unserer Farm.
Mit 15 Jahren
verließ ich diesen Ort,
um in einer Stadt, die etwas größer
– sehr viel größer – war,
den zweiten Teil der
Oberstufe zu absolvieren.
Da lernte ich ganz andere Dinge.
Die Urbanisierung und Industrialisierung
begannen gerade damals in Brasilien
und ich lernte die Politik kennen.
Ich war etwas radikal.
Ich war Mitglied einiger linken Parteien
und wurde zum Aktivisten.
An der Universtität studierte ich Wirtschaft
und machte den Masterabschluss.
Da passierte auch das Wichtigste
in meinem Leben.
Ich lernte eine atemberaubende Frau kennen,
die ein Leben lang
meine beste Freundin werden sollte,
und meine Unterstützerin, bei allem,
was ich bis heute getan habe:
Meine Frau, Lélia Wanick Salgado.
In Brasilien spitzte sich die Situation zu.
Wir kämpften gegen die Diktatur an.
Dann mussten wir uns entscheiden:
Entweder leben wir versteckt,
mit Waffen ausgerüstet,
oder wir verlassen Brasilien.
Wir waren zu jung,
weshalb unsere Organisation entschloss,
dass wir lieber auswandern sollten,
und wir gingen nach Frankreich.
Dort promovierte ich in
Wirtschaftswissenschaften
und Léila wurde Architektin.
Daraufhin arbeitete ich
für eine Investmentbank.
Wir unternahmen viele Reisen und
mit der Weltbank finanzierten wir
Entwicklungs- und Wirtschaftsprojekte in Afrika.
Eines Tages wurde Fotografie
zur Leidenschaft meines Lebens.
Ich ließ alles hinter mir
und wurde Fotograf.
Ich begann Fotografie zu machen,
wie sie für mich wichtig war.
Viele sagen, ich sei Fotojournalist,
ethnografischer Fotograf,
ein Aktivismus-Fotograf.
Aber ich tat viel mehr als das.
Die Fotografie wurde zu meinem Leben.
Ich lebte in der Fotografie
und machte Langzeitprojekte.
Ich möchte Ihnen ein paar Bilder zeigen.
Wieder sehen Sie die sozialen Projekte,
an denen ich teilnahm und Bilder,
die ich in vielen Büchern
veröffentlicht habe.
Hier nun eine Auswahl davon.
In den 90ern, von 1994 bis 2000,
fotografierte ich eine Geschichte
mit dem Titel Migration.
Es wurde zu einem Buch,
dann zu einer Vorführung.
Aber in der Zeit, als ich dies fotografierte,
durchlebte ich eine der schwersten Phasen
meines Lebens, meist in Ruanda.
Ich sah die Gewalt in Ruanda.
Ich sah das Sterben Tausender Tag für Tag.
Ich verlor den Glauben
an die Menschheit.
Ich glaubte nicht, dass wir
noch länger weiterleben könnten,
und bekam eine Staphylococcus-Infektion.
Überall hatte ich bald Infektionen.
Wenn meine Frau und ich uns geliebt haben,
kam kein Sperma mehr,
nur Blut.
Ich besuchte den Arzt eines Freundes in Paris
und sagte ihm, ich sei zur Gänze erkrankt.
Er führte eine umfassende Untersuchung durch
und sagte: "Sebastian,
du bist nicht krank,
deiner Prostata geht's gut.
Du hast so viele Menschen sterben sehen,
dass du jetzt langsam stirbst.
Du musst aufhören. Schluss damit.
Du musst damit aufhören,
ansonsten bist auch du tot."
Also fasste ich den Entschluss aufzuhören.
Ich ärgerte mich über die Fotografie
und über die ganze Welt.
Ich entschied mich, an den Ort
zurückzukehren, an dem ich geboren wurde.
Das war ein außergewöhnlicher Zufall.
Denn meine Eltern waren
damals schon sehr alt.
Ich habe sieben Schwester. Ich bin
einer der einzigen Männer in meiner Familie.
Sie haben zusammen beschlossen,
das Land mir und Léila zu übertragen.
Als wir es erhielten,
war die Erde so tot wie ich.
Als Kind war mehr
als der Hälfte Regenwald.
Als wir das Land nun bekamen,
gab es nicht mal
ein halbes Prozent Regenwald,
genau so wie in der Umgebung.
Um Entwicklung voranzutreiben,
brasilianische Entwicklung,
zerstörten wir einen Großteil unserer Wälder.
So wie man es hier in den
Vereinigten Staaten machte,
oder in Indien, überall auf dem Planeten.
Beim Vorantreiben der Entwicklung
kommt es zu einem
widersprüchlichen Effekt:
Wir zerstören alles um uns herum.
Diese Farm, einst mit tausenden Rindern,
hatte jetzt nur ein paar hundert,
und wir wussten nicht,
wie wir damit umgehen sollten.
Da hatte Léila eine unglaubliche
Idee, eine verrückte Idee.
Sie sagte: "Warum stellst du den Regenwald
nicht wieder her, so wie er damals war?
Du sagtest doch, du seist
im Paradies geboren worden.
Lass uns das Paradies wieder aufbauen."
Ich besuchte also einen guten Freund,
der Wiederaufforstungsprojekte leitete
und eines für uns vorbereiten sollte.
Wir begannen zu pflanzen und
im ersten Jahr verloren wir viele Bäume,
im zweiten Jahr schon weniger,
und langsam begann sich
dieses tote Land zu erholen.
Wir begannen tausende Bäume zu pflanzen,
ausschließlich lokale und einheimische Arten,
wo wir ein Ökosystem bauten,
das dem glich, das es nicht mehr gab.
Das Leben kam in ganz
erstaunlicher Weise zurück.
Wir mussten unser Land
in einen Nationalpark umwandeln.
Wir gaben es der Natur zurück
und es wurde zum Nationalpark.
Wir gründeten eine Organisation
namens Instituto Terra
und gründeten ein großes Umweltprojekt,
um überall Geld zu sammeln,
hier in Los Angeles, auch in San Francisco.
Es war steuerlich absetzbar
in den Vereinigten Staaten.
Wir sammelten Geld in Spanien,
Italien und viel in Brasilien.
Wir arbeiteten mit vielen
Unternehmen in Brasilien zusammen,
die in das Projekt investierten,
und auch mit der Regierung.
Das Leben kehrte wieder zurück
und ich hatte den großen Traum,
wieder zur Fotografie zurückzukehren,
wieder zu fotografieren.
Zu dieser Zeit wünschte ich mir aber nicht,
nur ein Tier, nämlich den Menschen,
den ich schon mein ganzes Leben lang
fotografiert hatte, weiter zu fotografieren.
Ich wünschte mir, auch andere Tiere,
die Landschaft und
uns zu fotografieren, aber von dem Moment an,
ab dem wir in Gleichgewicht
mit der Natur lebten.
Also begann ich Anfang 2004 damit
und wurde Ende 2011 fertig.
Wir schossen eine
unglaubliche Menge an Fotos
und das Resultat — Lélia machte
das Design aller meiner Bücher
und das Design aller Vorführungen.
Sie ist die Kuratorin der Vorführungen.
Mit diesen Bildern wollen wir
eine Diskussion anregen, was an
unserem Planeten ursprünglich ist
und was wir auf diesem
Planeten behalten müssen,
wenn wir überleben wollen und es ein Gleichgewicht
in unserem eigenen Leben geben soll.
Ich wollte uns sehen,
wie wir unsere Instrumente in Stein meißelten.
Noch existieren wir. Vor einer Woche
war ich in der
Brazilian National Indian Foundation
und im Amazonas allein haben wir
110 unberührte Gruppen von Ureinwohnern.
In diesem Sinne müssen wir
den Wald schützen.
Mit diesen Bildern hoffe ich ein
Informationssystem zu schaffen.
Wir wollten den Planeten
neu präsentieren
und ich möchte Ihnen wiederum ein paar Bilder
unseres Projekts zeigen.
— (Beifall) —
Danke. Vielen Dank.
Wir müssen hart kämpfen,
damit es so bleibt wie jetzt.
Doch es gibt noch einen anderen Bereich, den wir zusammen wieder aufbauen müssen,
um unsere Gesellschaft, unsere moderne Familien
von Gesellschaften zu bauen.
Nun sind wir an einem Punkt angelangt,
an dem wir nicht mehr zurückkehren können.
Unser Handeln führt zu einem
unglaublichen Widerspruch.
Indem wir all das aufbauen,
zerstören wir sehr viel.
Unser brasilianischer Wald, jener alte Wald,
der mal die Größe Kaliforniens hatte,
ist heutzutage zu 93 % zerstört.
Hier an der Westküste haben Sie
Ihren Wald zerstört.
Hier herum, nicht wahr?
Die Redwood-Wälder sind nicht mehr.
Sie sind sehr schnell verschwunden.
Wie ich vor zwei Tagen
aus Atlanta herkam,
flog ich über Wüsten,
die wir erschufen,
die aus unseren Händen stammen.
Indien hat keine Bäume mehr.
Spanien hat keine Bäume mehr.
Diese Wälder müssen wir wieder aufbauen.
Das ist der Kern unseres Lebens,
diese Wälder.
Wir müssen atmen. Wälder sind
die einzigen Fabriken, die CO2 in Sauerstoff
umwandeln können.
Die einzigen Maschinen,
die das Kohlendioxid,
das wir trotz aller Reduktionsmaßnahmen
ständig produzieren,
abscheiden können,
sind Bäume.
Ich frage mich ...
vor drei oder vier Wochen
lasen wir in den Zeitungen,
dass in Norwegen
Millionen Fische sterben,
weil nicht genug Sauerstoff
im Wasser vorhanden ist.
Ich frage mich,
was passieren würde,
wenn alle Arten nicht
mehr genug Sauerstoff hätten,
uns miteingeschlossen –
das wäre verheerend.
Auch für das Wassersystem
sind Bäume essentiell.
Ich gebe Ihnen ein Beispiel,
das Sie sofort verstehen werden.
Die Glücklichen unter Ihnen
mit viel Haar auf dem Kopf;
wenn Sie duschen, brauchen Sie
zwei bis drei Stunden bis ihre Haare
von selbst, ohne Föhn, trocken sind.
Für mich eine Minute und schon sind sie trocken.
Das Gleiche gilt für Bäume.
Bäume sind die Haare des Planeten.
Wenn es an einem Ort ohne Bäume regnet,
kommt das Wasser innerhalb
weniger Minuten in den Fluss,
Erde wird weggespült und dies führt
zur Zerstörung der Wasserquellen,
der Flüsse und keine
Feuchtigkeit bleibt zurück.
Bäume halten durch ihr
Wurzelsystem das Wasser.
Alle Baumzweige und
deren Blätter erzeugen
Feuchtigkeit.
Auf diese Weise bleibt
das Wasser Monate
und erhält unsere Quellen und Flüsse.
Sich vorzustellen, dass wir
Wasser für jede Tätigkeit unseres
Lebens brauchen, ist sehr wichtig.
Um dies abzuschließen, möchte ich
Ihnen nun ein paar Bilder zeigen,
die für diesen Ansatz sehr wichtig sind.
Sie erinnern sich, dass ich sagte,
wie ich die Farm meiner Eltern übernahm,
einst mein Paradies,
war das Land völlig zerstört. Es gab
Erdabtragungen und das Land war ausgetrocknet.
Aber auf diesem Bild sehen Sie,
wie wir begonnen haben,
das Ausbildungszentrum zu bauen,
das bald ein großes
Umweltzentrum Brasiliens wurde.
Auf diesem Bild sehen Sie
viele kleine Punkte.
Bei jedem dieser Punkte
haben wir einen Baum gepflanzt.
Da sind tausende Bäume.
Nun zeige ich Ihnen die Bilder,
am selben Ort vor 2 Monaten
aufgenommen.
(Beifall)
Ich sagte Ihnen, dass wir
2,5 Millionen Bäume von
200 unterschiedlichen Arten
pflanzen mussten,
um das Ökosystem wieder herzustellen.
Und ich zeige Ihnen das letzte Bild.
Jetzt sind 2 Millionen
Bäume auf dem Land.
100.000 Tonnen Kohlendioxid
werden damit der
Photosynthese zugeführt.
Freunde, es ist ganz einfach.
Wir haben es getan, nicht wahr?
Aufgrund eines Zufalls gingen wir
zurück und schufen ein Ökosystem.
Wie ich glaube,
haben alle in diesem Raum
das gleiche Anliegen
und das Modell, das wir
in Brasilien anwandten,
kann man auch hier umsetzen.
Das können wir überall
auf der Welt so machen, oder?
Ich glaube, gemeinsam
können wir es schaffen.
Vielen Dank.
(Beifall)
Δεν είμαι σίγουρος πως όλοι εδώ
γνωρίζουν τις φωτογραφίες μου.
Θα ήθελα να ξεκινήσω δείχνοντάς σας
μερικές φωτογραφίες,
κι έπειτα θα σας μιλήσω.
Θέλω να σας πω λίγο για την ιστορία μου,
επειδή θ' αναφερθούμε σ' αυτό
κατά τη διάρκεια της ομιλίας μου, εδώ.
Γεννήθηκα το 1944 στη Βραζιλία,
την εποχή που η Βραζιλία δεν ήταν, ακόμη,
οικονομία της αγοράς.
Γεννήθηκα σ' ένα αγρόκτημα,
που το περισσότερο ήταν τροπικό δάσος
[κι ακόμη είναι].
Ένα εκπληκτικό μέρος.
Έζησα με απίθανα πουλιά, απίθανα ζώα,
κολύμπησα στα μικρά ποτάμια με τους καϊμάν μας.
Ζούσαν περίπου 35 οικογένειες
σ' εκείνο το αγρόκτημα,
και ό,τι παράγαμε, το καταναλώναμε.
Πολύ λίγα πράγματα πήγαιναν στην αγορά.
Μια φορά το χρόνο, το μόνο προϊόν
που πήγαινε στην αγορά
ήταν τα βοοειδή που παράγαμε,
και ταξιδεύαμε 45 ημέρες περίπου
για να φτάσουμε στο σφαγείο,
φέρνοντας χιλιάδες κεφαλές βοοειδών,
και 20 ημέρες για να επιστρέψουμε
ξανά στο αγρόκτημα.
Όταν ήμουν 15 ετών,
αναγκάστηκα να εγκαταλείψω το μέρος αυτό
και να πάω σε μια πόλη λίγο μεγαλύτερη
--πολύ μεγαλύτερη--
όπου τελείωσα το γυμνάσιο.
Έμαθα διαφορετικά πράγματα εκεί.
Η Βραζιλία είχε αρχίσει να αστικοποιείται,
να βιομηχανοποιείται,
και γνώρισα την πολιτική.
Υπήρξα κάπως ριζοσπαστικός,
ήμουν μέλος των αριστερών κομμάτων,
κι έγινα ακτιβιστής.
Πήγα στο πανεπιστήμιο για να γίνω οικονομολόγος.
Έκανα μεταπτυχιακό στα οικονομικά.
Το πιο σημαντικό πράγμα στη ζωή μου
συνέβη αυτήν την περίοδο.
Γνώρισα ένα εκπληκτικό κορίτσι
που έγινε η δια βίου καλύτερη φίλη μου
και συνεργάτης μου σε οτιδήποτε έχω κάνει μέχρι τώρα,
η σύζυγός μου, Λέλια Γουάνικ Σαλγκάντο.
Η Βραζιλία ριιζοσπαστικοποιήθηκε έντονα.
Παλέψαμε σκληρά ενάντια στη δικτατορία,
σε μια στιγμή που ήταν απαραίτητο για μας:
Είτε θα βγαίναμε στην παρανομία με τα όπλα στα χέρια,
είτε θα φεύγαμε από τη Βραζιλία.
Ήμασταν πολύ νέοι,
και η οργάνωσή μας σκέφτηκε πως
ήταν καλύτερα για μας να φύγουμε,
κι έτσι βρεθήκαμε στη Γαλλία,
όπου έκανα διδακτορικό στα οικονομικά
και η Λέλια έγινε αρχιτέκτονας.
Έπειτα εργάστηκα για μια τράπεζα επενδύσεων.
Κάναμε πολλά ταξίδια,
χρηματοδοτούμενη ανάπτυξη,
οικονομικά προγράμματα στην Αφρική
με την Παγκόσμια Τράπεζα.
Και μια μέρα η φωτογραφία
εισέβαλε ολοκληρωτικά στη ζωή μου.
Έγινα φωτογράφος,
τα παράτησα όλα κι έγινα φωτογράφος,
κι άρχισα να κάνω τη φωτογραφία
που ήταν σημαντική για μένα.
Πολλοί μου λένε πως είμαι φωτορεπόρτερ,
πως είμαι ανθρωπιστής φωτογράφος,
πως είμαι ακτιβιστής φωτογράφος.
Έκανα πολύ περισσότερα απ' αυτό.
Η φωτογραφία έγινε η ζωή μου.
Ζούσα ολοκληρωτικά μέσα στη φωτογραφία
κάνοντας μακροχρόνια έργα,
και θέλω να σας δείξω μερικές φωτογραφίες
από -- επαναλαμβάνω, θα δείτε απ' τα κοινωνικά έργα,
που πήρα μέρος κι έχω εκδώσει πολλά βιβλία
γι' αυτές τις φωτογραφίες,
θα σας δείξω όμως μόνο μερικές τώρα.
Την δεκαετία του '90, από το 1994 ως το 2000,
φωτογράφισα μια ιστορία με τίτλο Μεταναστεύσεις.
Έγινε βιβλίο. Έγινε παράσταση.
Αλλά την εποχή που έκανα αυτή τη φωτογράφιση,
ζούσα μια πολύ σκληρή στιγμή στη ζωή μου,
κυρίως στη Ρουάντα.
Είδα την απόλυτη βαρβαρότητα στη Ρουάντα.
Είδα χιλιάδες θανάτους κάθε μέρα.
Έχασα την πίστη μου στο είδος μας.
Δεν πίστευα πως είναι εφικτό για εμάς
να ζήσουμε περισσότερο,
και ξεκίνησα να δέχομαι επίθεση
από το Σταφυλόκοκκό μου.
Είχα μολύνσεις παντού.
Όταν έκανα έρωτα με τη γυναίκα μου,
δεν έβγαινε σπέρμα από μέσα μου,
αλλά αίμα.
Πήγα να δω έναν γιατρό φίλου στο Παρίσι
και του είπα πως ήμουν πολύ άρρωστος.
Μετά από λεπτομερή εξέταση μου είπε,
«Σεμπάστιαν,
δεν είσαι άρρωστος, ο προστάτης σου είναι μια χαρά.
Αυτό που έπαθες είναι ότι είδες τόσους πολλούς θανάτους, που άρχισες να πεθαίνεις.
Πρέπει να σταματήσεις. Σταμάτα!
Πρέπει να σταματήσεις γιατί αλλιώς θα πεθάνεις».
Έτσι πήρα την απόφαση να σταματήσω.
Ήμουν πολύ αναστατωμένος με τη φωτογραφία,
με τα πάντα στον κόσμο,
κι έτσι αποφάσισα να γυρίσω εκεί όπου γεννήθηκα.
Ήταν μεγάλη σύμπτωση.
Έγινε τη στιγμή που οι γονείς μου ήταν πολύ ηλικιωμένοι.
Έχω επτά αδερφές. Είμαι το μοναδικό αγόρι στην οικογένεια
και αποφάσισαν από κοινού
να δώσουν τη γη σε μένα και τη Λέλια.
Όταν παραλάβαμε τη γη,
αυτή ήταν το ίδιο νεκρή μ' εμένα.
Όταν ήμουν παιδί, το μεγαλύτερο μέρος
ήταν τροπικό δάσος.
Όταν πήραμε τη γη,
ήταν λιγότερο από μισό τοις εκατό τροπικό δάσος,
όπως και όλη η περιοχή μου.
Για να οικοδομήσουμε την ανάπτυξη,
την ανάπτυξη της Βραζιλίας,
καταστρέψαμε μεγάλο μέρος των δασών μας.
Το ίδιο κάνατε και στις Ηνωμένες Πολιτείες,
και στην Ινδία, παντού στον πλανήτη.
Για να οικοδομήσουμε την ανάπτυξη,
ερχόμαστε σε μια τεράστια αντίφαση
καταστρέφοντας τα πάντα γύρω μας.
Αυτή η φάρμα που είχε χιλιάδες κεφαλές βοοειδών
τώρα είχε μερικές εκατοντάδες
και δεν ξέραμε πώς να το αντιμετωπίσουμε.
Η Λέλια είχε μια υπέροχη ιδέα, μια τρελή ιδέα.
Μου είπε, «γιατί δεν επαναφέρουμε
το τροπικό δάσος που υπήρχε νωρίτερα;
Λες πως έχεις γεννηθεί στον παράδεισο.
Ας χτίσουμε τον παράδεισο ξανά».
Πήγα λοιπόν να δω έναν καλό φίλο
που ανάπλαθε δάση
να μας φτιάξει ένα πλάνο
και ξεκινήσαμε. Αρχίσαμε να φυτεύουμε
και τον πρώτο χρόνο χάσαμε πολλά δέντρα,
τον δεύτερο λιγότερα,
και σιγά-σιγά, αυτή η νεκρή γη άρχισε ν' αναγεννάται.
Αρχίσαμε να φυτεύουμε εκατοντάδες χιλιάδες δέντρα,
μόνο τοπικά είδη, μόνο αυτόχθονα είδη,
ώστε δημιουργήσαμε ένα οικοσύστημα
ίδιο μ' εκείνο που καταστράφηκε,
και η ζωή επανήλθε μ' έναν θαυμαστό τρόπο.
Ήταν αναγκαίο για μας να μετατρέψουμε τη γη μας
σε εθνικό πάρκο.
Τη μεταμορφώσαμε. Δώσαμε τη γη πίσω στη φύση.
Έγινε εθνικό πάρκο.
Δημιουργήσαμε το Ινστιτούτο Τέρρα (Γη),
και φτιάξαμε ένα μεγάλο περιβαλλοντικό έργο
για να συγκεντρώσουμε χρήματα από παντού.
Εδώ στο Λος Άντζελες, στην Μπέι Έρια,
στο Σαν Φρανσίσκο,
έφτασε να εκπίπτει από τη φορολόγηση στις ΗΠΑ.
Μαζέψαμε χρήματα στην Ισπανία, την Ιταλία
και πολλά στη Βραζιλία.
Συνεργαστήκαμε με πολλές επιχειρήσεις στη Βραζιλία
που έβαλαν χρήματα στο έργο αυτό και με την κυβέρνηση.
Και καθώς η ζωή άρχισε να έρχεται, είχα μια μεγάλη ευχή
να επιστρέψω στη φωτογραφία, να φωτογραφίσω ξανά.
Αυτή τη φορά ευχόμουν να μην φωτογραφίσω άλλο
αυτό το ζώο μόνο που φωτογράφιζα όλη μου τη ζωή: Εμάς.
Ευχόμουν να φωτογραφίσω τα άλλα ζώα,
να φωτογραφίσω τα τοπία,
να φωτογραφίσω εμάς, αλλά εμάς από την αρχή,
την εποχή που ζούσαμε σε αρμονία με τη φύση.
Ξεκίνησα λοιπόν στις αρχές του 2004,
και τελείωσα στα τέλη του 2011.
Δημιουργήσαμε μια απίστευτη ποσότητα φωτογραφιών,
και το αποτέλεσμα -- η Λέλια έκανε
το σχεδιασμό όλων των βιβλίων μου,
και όλων των παραστάσεών μου.
Είναι η δημιουργός των παραστάσεων.
Αυτό που θέλουμε μέσα απ' αυτές τις φωτογραφίες
είναι να δημιουργηθεί μια συζήτηση γύρω
από οτιδήποτε αρχέγονο υπάρχει στον πλανήτη
και τι πρέπει να περισώσουμε στον πλανήτη
αν θέλουμε να ζήσουμε, να έχουμε αρμονία στη ζωή μας.
Ήθελα να μας δω
όταν χρησιμοποιούσαμε τα πέτρινα εργαλεία μας.
Υπάρχουμε ακόμα.
Την περασμένη εβδομάδα
ήμουν στο Εθνικό Ίδρυμα των Ινδιάνων της Βραζιλίας
και μόνο στον Αμαζόνιο υπάρχουν περίπου 110 ομάδες
Ινδιάνων με τις οποίες δεν έχουμε επικοινωνήσει.
Πρέπει να προστατέψουμε το δάσος υπό αυτήν την έννοια.
Μ' αυτές τις φωτογραφίες, ελπίζω
πως μπορούμε να δημιουργήσουμε
πληροφορία, ένα σύστημα πληροφοριών.
Προσπαθήσαμε να κάνουμε μια νέα παρουσίαση του πλανήτη,
και θέλω να σας δείξω τώρα μερικές φωτογραφίες
απ' αυτό το έργο, παρακαλώ.
Λοιπόν, αυτό - (Χειροκρότημα) -
Ευχαριστώ. Ευχαριστώ πολύ.
Αυτό είναι που πρέπει να παλέψουμε σκληρά
να κρατήσουμε όπως είναι τώρα.
Υπάρχει όμως κι ένα άλλο κομμάτι
που πρέπει μαζί να ξαναχτίσουμε,
τις κοινωνίες μας, τη μοντέρνα οικογένεια
των κοινωνιών μας,
βρισκόμαστε σε ένα σημείο
που δεν μπορούμε να γυρίσουμε πίσω.
Φτιάχνουμε όμως μια απίστευτη αντίφαση.
Για να χτίσουμε όλα αυτά, καταστρέφουμε πολλά.
Το δάσος της Βραζιλίας, αυτό το αρχαίο δάσος
που είχε το μέγεθος της Καλιφόρνια,
έχει σήμερα καταστραφεί κατά 93%.
Εδώ στη Δυτική Ακτή, έχετε καταστρέψει το δάσος σας.
Γύρω από εδώ, όχι; Τα ερυθρόδενδρα δάση
έχουν εξαφανιστεί.
Χάθηκαν πολύ γρήγορα, εξαφανίστηκαν.
Καθώς ερχόμουν απ' την Ατλάντα, εδώ,
πριν από δύο ημέρες,
πετούσα πάνω από ερήμους
που δημιουργήσαμε εμείς, που προκαλέσαμε με τα χέρια μας.
Η Ινδία δεν έχει άλλα δέντρα.
Η Ισπανία δεν έχει άλλα δέντρα.
Πρέπει να ξαναφτιάξουμε αυτά τα δάση.
Αυτή είναι η ουσία της ζωής μας, αυτά τα δάση.
Χρειάζεται ν' αναπνέουμε. Το μοναδικό εργοστάσιο
ικανό να μετατρέπει CO2 σε οξυγόνο,
είναι τα δάση.
Η μόνη μηχανή ικανή να δεσμεύει το διοξείδιο του άνθρακα
που παράγουμε, πάντα,
ακόμη κι αν τα μειώσουμε, ότι και να κάνουμε παράγουμε CO2,
είναι τα δέντρα.
Έθεσα την ερώτηση --τρεις ή τέσσερις εβδομάδες πριν,
είδαμε στις εφημερίδες
εκατομμύρια ψάρια που πεθαίνουν στη Νορβηγία.
Έλλειψη οξυγόνου στο νερό.
Αναρωτήθηκα, αν για μια στιγμή
δεν είχαμε έλλειψη οξυγόνου για κανένα ζώο,
συμπεριλαμβανομένου και του δικού μας,
θα ήταν περίπλοκο για εμάς.
Για το υδατικό σύστημα, τα δέντρα είναι απαραίτητα.
Θα σας δώσω ένα μικρό παράδειγμα
που θα καταλάβετε πολύ εύκολα.
Εσείς οι ευτυχισμένοι άνθρωποι,
που έχετε πολλά μαλλιά στο κεφάλι σας,
αν κάνετε ένα ντουζ, χρειάζεστε
δύο ή τρεις ώρες για να στεγνώσουν τα μαλλιά σας
αν δεν χρησιμοποιήσετε σεσουάρ.
Εγώ, ένα λεπτό και είμαι στεγνός.
Το ίδιο συμβαίνει με τα δέντρα.
Τα δέντρα είναι τα μαλλιά του πλανήτη μας.
Όταν πέφτει βροχή σε ένα μέρος χωρίς δέντρα,
σε μερικά λεπτά, το νερό φτάνει στο ρυάκι,
μεταφέρει χώμα, καταστρέφει την υδάτινη πηγή,
καταστρέφει τα ποτάμια,
και δεν διατηρείται η υγρασία.
Όταν υπάρχουν δέντρα,
το ριζικό σύστημα συγκρατεί το νερό.
Και τα κλαδιά των δένδρων, τα φύλλα που πέφτουν
δημιουργούν μια υγρή περιοχή,
και χρειάζονται μήνες για να φτάσει το νερό στα ποτάμια,
και διατηρεί τις πηγές μας, διατηρεί τα ποτάμια μας.
Αυτό είναι το πιο σημαντικό,
όταν φανταζόμαστε πως χρειαζόμαστε νερό για κάθε δραστηριότητα της ζωής.
Θέλω να σας δείξω τώρα για να τελειώσω,
μερικές φωτογραφίες που είναι για μένα
πολύ σημαντικές προς αυτή την κατεύθυνση.
Θυμάστε που σας είπα,
όταν πήρα τη φάρμα απ' τους γονείς μου
που ήταν ο παράδεισός μου, αυτή ήταν φάρμα.
Γη απόλυτα κατεστραμμένη, είναι διαβρωμένη εκεί και έχει στεγνώσει.
Μπορείτε όμως να δείτε σε αυτή τη φωτογραφία,
είχε αρχίσει την κατασκευή ενός εκπαιδευτικού κέντρου
που έγινε αρκετά μεγάλο περιβαλλοντικό κέντρο
στη Βραζιλία.
Βλέπετε πολλά μικρά σημαδάκια σ' αυτή τη φωτογραφία.
Σε κάθε τέτοιο σημαδάκι, έχουμε φυτέψει ένα δέντρο.
Υπάρχουν χιλιάδες δέντρα.
Τώρα θα σας δείξω τις φωτογραφίες που τράβηξα,
ακριβώς στο ίδιο σημείο
πριν δύο μήνες.
(Χειροκρότημα)
Σας είπα στην αρχή πως ήταν απαραίτητο
για εμάς να φυτέψουμε περίπου
2,5 εκατομμύρια δέντρα
από περίπου 200 διαφορετικά είδη
για να αναδημιουργηθεί το οικοσύστημα.
Θα σας δείξω και την τελευταία φωτογραφία.
Έχουμε δύο εκατομμύρια δέντρα στο έδαφος τώρα.
Δεσμεύουμε περίπου
100.000 τόνους διοξειδίου του άνθρακα
με αυτά τα δέντρα.
Φίλοι μου, είναι πολύ εύκολο να γίνει.
Το κάναμε, έτσι δεν είναι;
Λόγω του ατυχήματός μου,
γυρίσαμε πίσω και φτιάξαμε ένα οικοσύστημα.
Εμείς εδώ σε αυτή την αίθουσα,
πιστεύω πως έχουμε την ίδια ανησυχία,
και το μοντέλο που φτιάξαμε στη Βραζιλία,
μπορούμε να το μεταφέρουμε εδώ.
Μπορούμε να το εφαρμόσουμε σε όλο τον κόσμο, σωστά;
και πιστεύω πως μπορούμε να το κάνουμε μαζί.
Σας ευχαριστώ πολύ.
(Χειροκρότημα)
No estoy seguro de que cada persona aquí
esté familiarizada con mis fotografías.
Quiero comenzar mostrándoles
unas pocas fotografías
y después hablaré.
Debo contarles un poco de mi historia,
porque estaré hablando sobre ella
durante mi discurso aquí.
Nací en 1944 en Brasil,
en los tiempos en que Brasil aún
no era una economía de mercado.
Nací en una granja,
una granja que tenía más del 50 %
de bosque tropical [aún].
Un lugar maravilloso.
Vivía con aves y animales increíbles,
nadaba en nuestros pequeños ríos
con nuestros caimanes.
Cerca de 35 familias vivían en esta granja
y todo lo que producíamos en ella,
lo consumíamos.
Muy pocas cosas iban al mercado.
Una vez al año, la única cosa
que iba al mercado
era el ganado que producíamos
y hacíamos viajes de casi 45 días
para llegar al matadero,
llevando miles de cabezas de ganado,
y cerca de 20 días viajando
para volver nuevamente a nuestra granja.
Cuando tenía 15 años,
tuve la necesidad
de dejar este lugar
e ir a un pueblo un poco más grande,
mucho más grande,
donde hice la segunda parte
de la escuela secundaria.
Ahí aprendí diferentes cosas.
Brasil se estaba comenzando a urbanizar,
industrializar
y conocía la política.
Me hice un poco radical,
era miembro de los partidos de izquierda
y me hice activista.
Fui a la universidad para ser economista.
Hice un máster en economía.
Y la cosa más imporante en mi vida
también pasó durante este tiempo.
Conocí a una chica increíble
que se convirtió en mi mejor amiga
de toda la vida
y mi socia en todo
lo que he hecho hasta ahora,
mi esposa, Lélia Wanick Salgado.
Brasil se radicalizó con mucha fuerza.
Luchamos muy duro contra la dictadura,
en un momento
que era necesario para nosotros:
o ibamos a la clandestinidad
armados
o nos ibamos de Brasil.
Eramos muy jóvenes
y nuestra organización creyó que
era mejor para nosotros que nos fueramos
y fuimos a Francia,
donde hice un doctorado en economía,
Lélia se convirtió en arquitecta.
Trabajé después
para un banco de inversiones.
Hice muchos viajes,
proyectos económicos
de desarrollo financiado en África
con el Banco Mundial.
Y un día la fotografía
invadió totalmente mi vida.
Me hice fotógrafo,
abandoné todo y me convertí en fotógrafo,
y comencé a hacer fotografías
que eran importantes para mí.
Mucha gente me dice
que soy un reportero gráfico,
que soy un fotógrafo antropólogo,
que soy un fotógrafo activista.
Pero hice mucho más que eso.
Coloqué la fotografía en mi vida.
Viví totalmente dentro de la fotografía
haciendo proyectos a largo plazo
y quiero mostrarles
solo unas pocas fotografías de,
nuevamente, verán
dentro de los proyectos sociales,
allá donde fui, publiqué muchos libros
sobre estas fotografías,
pero solo les mostraré unas pocas ahora.
En la década de 1990, de 1994 a 2000,
fotografié una historia llamada Migraciones.
Se convirtió en un libro y en una muestra.
Pero durante el tiempo en
que estaba fotografiando esto,
viví un momento realmente duro en mi vida,
en su mayoría en Ruanda.
En Ruanda vi brutalidad total.
Vi diariamente miles de muertes.
Perdí la fe en nuestra especie.
No creía posible
que vivieramos mucho más
y comencé a ser atacado
por mis propios estafilococos.
Comencé a tener infecciones
en todos lados.
Cuando hacía el amor con mi esposa,
no me salía esperma ;
me salía sangre.
Fui a ver al doctor de un amigo en París,
le dije que estaba completamente enfermo.
Me examinó completamente y me dijo:
"Sebastian,
no estás enfermo, tu próstata está perfecta.
Lo que pasó es que viste tantas
muertes que ahora te estás muriendo.
Debes parar. Parar.
Debes parar, porque de lo contrario,
estarás muerto".
Y tomé la decisión de parar.
Estaba realmente molesto con la fotografía,
con todo en el mundo,
y tomé la decisión de volver
a donde había nacido.
Fue una gran coincidencia.
Era el momento en que mis padres
estaban muy ancianos.
Tengo siete hermanas.
Soy el único hombre en mi familia
y tomaron la decisión en conjunto
de transferirnos esta tierra a Léila y a mi.
Cuando recibí esta tierra,
estaba tan muerta como yo.
Cuando era niño, más del 50 %
era bosque tropical.
Cuando recibimos la tierra,
era menos de la mitad en porcentaje
de bosque tropical,
como en toda mi región.
Para desarrollarnos,
el desarrollo brasileño,
destruimos mucho de nuestro bosque.
Como lo hicieron aquí en EE. UU.
o en India, en todo este planeta.
Para desarrollarnos,
llegamos a una gran contradicción
que destruimos todo alrededor de nosotros.
Esta granja tenía miles de cabezas de ganado
ahora tenía solo unos cientos
y no sabíamos como lidiar con ellos.
Y Léila tuvo una idea increíble y loca.
Dijo, ¿por qué no volver al
bosque tropical que había antes?
Dijiste que naciste en un paraíso.
Construyámoslo de nuevo.
Y fui a ver a un buen amigo
que era ingeniero forestal
para que nos preparara un proyecto
y comenzamos. Comenzamos a plantar
y el primer año perdimos muchos árboles,
el segundo año perdimos menos
y lenta, lentamente esta tierra muerta
comenzó a renacer.
Comenzamos a plantar
cientos de miles de árboles,
solo especies locales,
solo especies nativas,
donde construimos un ecosistema
idéntico al que fue destruido
y la vida comenzó a volver
de una forma increíble.
Era necesario transformar nuestra tierra
en un parque nacional.
La transformamos.
Le devolvimos esta tierra a la naturaleza.
Se convirtió en un parque nacional.
Creamos una institución
llamada Instituto Terra
y creamos un gran proyecto medioambiental
para recaudar fondos en todos lados.
Aquí en Los Angeles, en el
área de la Bahía de San Francisco,
se convirtió en
deducible de impuestos en EE. UU.
Recaudamos fondos en España,
Italia, mucho en Brasil.
Trabajamos con muchas empresas de Brasil
que pusieron dinero en este proyecto,
el gobierno.
Y la vida comenzó a volver
y tuve un gran deseo
de volver a la fotografía,
de volver a fotografiar.
Y en este momento,
mi deseo fue no fotografiar nunca más
un animal que había fotografiado
toda mi vida: nosotros mismos.
Deseé fotografiar los otros animales,
fotografiar los paisajes,
fotografiarnos, pero desde el principio,
el tiempo en el que vivíamos
en equilibrio con la naturaleza.
Y fui. Comencé a principios de 2004,
y terminé a finales de 2011.
Creé una cantidad increíble de imágenes,
y el resultado:
Lélia hizo el diseño de todos mis libros,
el diseño de todas mis muestras.
Ella es la creadora de las muestras.
Y lo que quiero con estas fotografías
es crear una discusión sobre lo que tenemos
que es lo prístino del planeta
y lo que debemos mantener en él.
Si queremos vivir, tenemos que
tener algún equilibrio en nuestra vida.
Y queria que nos vieran
cuando utilizábamos, sí,
nuestros instrumentos de piedra.
Aún existimos. La semana pasada fui
a la Fundación Nacional del Indio (FUNAI)
y solo en el Amazonas
tenemos cerca de 110 grupos
de indígenas que aún
no han sido contactados.
Debemos proteger el bosque
en este sentido.
Y con estas imágenes,
espero que podamos crear
información, un sistema de información.
Intentamos hacer
una nueva presentación del planeta
y quiero mostrarles ahora
solo unas pocas imágenes
de este proyecto, por favor.
Bueno, esto... (Aplausos).
Gracias. Muchas gracias.
Esto es por lo que debemos luchar duro
para mantenerlo como está ahora.
Pero hay otra parte que debemos
reconstruir juntos,
crear nuestras sociedades, nuestra
familia moderna de las sociedades,
estamos en un punto
en el que no podemos volver atrás.
Pero creamos una contradicción increíble.
Para crear todo esto, destruimos mucho.
Nuestro bosque en Brasil,
ese bosque antiguo
que era del tamaño de California,
está destruido hoy en un 93 %.
Aquí, en la costa oeste,
Uds. han destruido su bosque.
Por acá, ¿no?
Los bosques de secuoyas ya no están.
Se fueron muy rápido, desaparecieron.
Viniendo el otro día de Atlanta,
aquí, hace dos días,
volé sobre los desiertos
que hemos creado,
provocado con nuestras propias manos.
India no tiene más árboles.
España no tiene más árboles.
Y debemos reconstruir estos bosques.
Esa es la esencia de nuestra vida,
estos bosques.
Necesitamos respirar. La única fábrica
capaz de transformar CO2 en oxígeno
son los bosques.
La única máquina capaz
de capturar el carbono
que producimos, siempre,
incluso si lo reducimos,
todo lo que hacemos, produce CO2,
son los árboles.
Formulo la pregunta,
tres o cuatro semanas atrás,
vimos en los periódicos
millones de peces que mueren en Noruega.
Falta de oxígeno en el agua.
Me hice la pregunta, si por un momento,
le faltara el oxígeno
a todas las especies animales,
nosotros incluidos,
eso sería muy complicado para nosotros.
Para el sistema hídrico,
los árboles son esenciales.
Les daré un pequeño ejemplo
que entenderán fácilmente.
Uds. gente feliz
que tienen mucho cabello en su cabeza,
si se dan una ducha, les toma
dos o tres horas secar su cabello
si no usan un secador de pelo.
Yo, un minuto, está seco.
Lo mismo pasa con los árboles.
Los árboles son el cabello de nuestro planeta.
Cuando tienen lluvia
en un lugar que no tiene árboles,
en unos pocos minutos,
el agua llega a la corriente,
lleva tierra, destruyendo
nuestra fuente de agua,
destruyendo los ríos
y no hay humedad para retener.
Cuando tienen árboles,
el sistema radicular mantiene el agua.
Todas las ramas de los árboles,
las hojas que se caen
crean una zona húmeda
y les toma meses y meses bajo el agua,
llegar a los ríos
y mantener nuestras fuentes y ríos.
Esto es lo más importante,
cuando imaginamos que necesitamos
agua para cada actividad de la vida.
Quiero mostrarles ahora, para terminar,
solo unas pocas imágenes que para mí
son muy importantes en esa dirección.
Recuerdan que les dije,
que cuando recibí la granja de mis padres
ese era mi paraíso, esa era la granja.
La tierra completamente destruida,
la erosión, la tierra se había secado.
Pero pueden ver en esta imagen,
estabamos comenzando
a construir un centro educacional
que se convirtió en un gran
centro medioambiental en Brasil.
Pero pueden ver muchos pequeños lugares
en esta imagen.
En cada punto de esos lugares,
plantamos un árbol.
Hay miles de árboles.
Ahora les mostraré las imagenes tomadas
exactamente en el mismo punto
hace dos meses.
(Aplausos)
Les dije al comienzo que era necesario
que plantáramos
cerca de 2,5 millones de árboles
de cerca de 200 especies diferentes
con el fin de reconstruir el ecosistema.
Y les mostraré la última imagen.
Aquí estamos con 2 millones de árboles
plantados ahora.
Estamos capturando
cerca de 100 mil toneladas
de carbono con estos árboles.
Mis amigos, es muy fácil de hacer.
Lo hicimos, ¿no?
Me pasó por accidente,
volvimos, construimos un ecosistema.
Aquí dentro de la sala,
creo que tenemos la misma preocupación,
y el modelo que creamos en Brasil,
podemos transplantarlo acá.
Podemos aplicarlo en todos lados
alrededor del mundo, ¿no?
Y creo que podemos hacerlo juntos.
Muchas gracias.
(Aplausos)
Ez dakit hemen zaudetenak
nire argazkiak ezagutzen dituzuen.
Zenbait argazki erakusten hasiko naiz
eta gero egingo dut hitz.
Nire bizitzari buruz
zerbait kontatu behar dizuet,
berari buruz jardungo naizelako
nire hitzaldi honetan.
Brasilen jaio nintzen 1944an,
Brasilen oraindik
merkatu ekonomiarik ez zegoen garaian.
Landetxe batean jaio nintzen,
bere lurren %50 baino gehiago
oihana zen oraindik.
Leku zoragarria.
Txori eta animalia harrigarriekin bizi nintzen.
Gure errekatxoetan
kaimanekin egiten nuen igeri.
Landetxe hartan 35 familia bizi ziren
eta landetxean ekoiztutako guztia
kontsumitzen genuen.
Oso gauza gutxi zihoan merkatura.
Urtean behin,
merkatura joaten zen gauza bakarra
guk hazitako behi-azienda zen.
45 eguneko bidaiak egiten genituen
hiltegira heltzeko
milaka behi garraiatzen,
eta beste 20 egun
berriro landetxera bueltatzeko.
15 urte nituenean,
leku hura utzi behar izan nuen
hiri askoz handiago batera joateko.
Han amaitu nuen bigarren hezkuntza.
Han hainbat gauza ikasi nituen.
Brasil urbanizatzen,
industrializatzen hasia zen,
eta politikan sartu nintzen.
Zertxobait erradikal egin nintzen.
Ezkerreko alderdien kidea nintzen,
eta aktibista egin nintzen.
Unibertsitatera joan nintzen
Ekonomia ikastera.
Ekonomian masterra egin nuen.
Eta nire bizitzaren gauza garrantzitsuena
orduan gertatu zen baita ere.
Neska zoragarri bat ezagutu nuen,
bizitza osorako lagunik minena bihurtu zena
eta orain arte egin dudan gauza guztien partaide,
nire emaztea, Lélia Wanick Salgado.
Brasil guztiz erradikalizatu zen.
Diktaduraren kontra gogor borrokatu ginen,
guretzako beharrezkoa zen momentu baten.
Edo klandestinitatera joan, armak eskuan,
edo Brasiletik irten. Gazteegiak ginen
eta gure erakundeak erabaki zuen
alde egitea komeni zitzaigula.
Frantziara joan ginen.
Bertan Ekonomian doktoretza egin nuen.
Léila arkitekto egin zen.
Gero inbertsio-banku baten aritu nintzen.
Bidaia asko egin genituen.
Garapena finantzatu genuen,
Munduko Bankuarekin
ekonomia egitasmoak Afrikan.
Egun baten argazkigintzak
nire bizitza guztiz inbaditu zuen.
Argazkilari egin nintzen,
dena utzi eta argazkilari egin nintzen.
Niretzako garrantzizkoak ziren argazkiak
egiteari ekin nion.
Askok esaten didate
argazki-kazetaria naizela,
argazkilari-antropologoa naizela,
argazkilari-aktibista naizela.
Baina hori baino askoz ere gehiago
egin nuen.
Argazkigintza nire bizitza egin nuen.
Argazkigintzan murgilduta bizi nintzen
epe luzeko proiektuak garatzen.
Zenbait argazki erakutsi nahi dizuet.
Nik parte hartu nuen gizarte proiektuen barrua
ikusiko duzue.
Liburu asko argitaratu ditut
argazki hauekin,
baina batzuk bakarrik erakutsiko dizkizuet.
90eko hamarkadan,
1994tik 2000ra,
"Migrazioak" istorioaren argazkiak
egin nituen.
Liburu bat egin zen.
Erakusketa bat egin zen.
Baina nik argazki hauek
egiten nituen bitartean,
sasoi oso gogorra bizi izan nuen,
batez ere Ruandan.
Erabateko basakeria ikusi nuen Ruandan.
Milaka hildako ikusi nituen egunero.
Gure espeziearenganako fedea galdu nuen.
Ez nuen uste bizirik jarraitu ahal genuenik
eta neure estafilokoko propioak eraso egin zidan.
Gorputz guztian infekzioa izaten hasi nintzen.
Emaztearekin amodioa egitean,
ez zen niregandik hazirik ateratzen.
Odola ateratzen zen.
Lagun baten medikua ikustera
joan nintzen Parisera.
Guztiz gaixotuta nengoela esan nion.
Luze aztertu ninduen
eta hau esan zidan: "Sebastian,
zu ez zaude gaixo,
zure prostata ezin hobe dago.
Gertatzen dena da horrenbeste heriotza ikusita,
zu zeu ere hiltzen ari zarela.
Gelditu egin behar duzu. Gelditu.
Gelditu behar duzu, bestela hil egingo zara".
Gelditzeko erabakia hartu nuen.
Oso haserre nengoen argazkigintzarekin,
mundu guztiarekin,
eta jaiotetxera bueltatzea erabaki nuen.
Kointzidentzia handia izan zen.
Nire gurasoak
zeharo zahartu ziren garaia izan zen.
Zazpi arreba ditut.
Ni naiz familiako gizon gutxienetako bat.
Elkarrekin erabaki zuten
lur hau Léila eta bioi ematea.
Lur hau jaso genuenean,
lurra ni bezain hilda zegoen.
Ume nintzenean,
%50 baino gehiago euri-oihana zen.
Lurra jaso genuenean,
%0,5 baino gutxiago zen euri-oihan,
eskualde osoan zen antzera.
Garapena sortzeko, Brasil garatzeko,
gure oihanaren parte handia suntsitu genuen.
Hemen, Estatu Batuetan, egin duzuen bezala
edo Indian, planetaren edozein lekutan.
Gure garapena sortzeko
kontraesan ikaragarrira heldu gara.
Gure inguru osoa suntsitzen dugu.
Landetxe honek, milaka behi zituenak,
ehunka batzuk baino ez zuen
eta ez genekien hauekin zer egin.
Léilari ideia sinestezina bururatu zitzaion,
ideia zoroa.
Esan zuen: "zergatik ez duzu berrezartzen
hemen zegoen euri-oihana?
Paradisuan jaio zinela esaten duzu.
Eraiki dezagun paradisua berriz".
Lagun on bat ikustera joan nintzen
baso ingeniaria zena
guretzako proiektu bat prestatzeko
eta lanari ekin genion.
Landatzen hasi ginen.
Lehengo urtean zuhaitz asko galdu genituen,
bigarrenean gutxiago
eta pixkanaka lur mortu hura
berriz jaiotzen hasi zen.
Ehunka milaka zuhaitz
landatzen hasi ginen,
bertako espezieak baino ez,
hango espezieak baino ez.
Suntsitutako ekosistema bera sortu genuen.
Bizitza berriz agertu zen
modu sinestezinean.
Gure lurra parke nazional bihurtzea
ezinbestekoa zitzaigun.
Eraldaketa egin genuen.
Lurra naturari itzuli genion.
Parke nazionala egin zen.
"Instituto Terra" deritzon erakundea sortu genuen
eta edonon dirua lortzeko
ingurugiro-proiektu handi bat sortu genuen.
Hemen Los Angelesen,
San Frantziskoko badian,
Estatu Batuetan zerga-aitorpenean
kengarria egin zen.
Dirua lortu genuen Espainian,
Italian, Brasilen asko.
Brasileko enpresa ugariekin egin genuen lan
proiektuan dirua jarri zutenak, gobernuarekin.
Bizitza etortzen hasi zen,
eta nik desio handi bat nuen
argazkigintzara bueltatzeko,
argazkiak egiteko.
Oraingoan nire nahia ez zen
erretratatzea soilik animalia bat,
nire bizitza osoan
erretratatu nuen bakarra: gu geu.
Beste animaliak erretratatu nahi nituen,
paisaiak erretratatu,
gu erretratatu, baina hasierako gu,
naturarekin orekan bizi ginen garaietakoa.
Eta ekin nion.
2004 urtearen hasieran hasi nintzen
eta 2011ko amaieran bukatu.
Irudi kopuru ikaragarria egin genuen.
Léliak nire liburu eta erakusketa guztien
diseinua egin zuen.
Bera da erakusketen egilea.
Irudi horiekin nahi genuena zen
eztabaida sortzea planeta honetan
jatorrizkoa denari buruz
eta planetan gorde behar dugunari buruz.
Bizi nahi badugu,
gure bizitzan orekaren bat izan nahi badugu.
Geure burua ikusi nahi nuen
oraindik harrizko tresnak
erabiltzen genituenean.
Oraindik existitzen gara.
Aurreko astean,
Brasileko Indiar Fundazio Nazionalean
egon nintzen.
Amazonasen soilik 110 indiar talde inguru ditugu
oraindik kontaktatuak izan ez direnak.
Zentzu honetan babestu behar dugu oihana.
Irudi hauekin,
espero dut sortu ahal izango dugula
informazioa, informazio sistema bat.
Planetaren aurkezpen berria egiten saiatu ginen.
Proiektu honetako irudi bakan batzuk
erakutsi nahi dizkizuet, mesedez.
Honen... (Txaloak)
Eskerrik asko. Eskerrak benetan.
Honen alde borrokatu behar gara gogor
orain dagoen eran mantentzeko.
Baina bada beste alde bat
denen artean berreraiki behar duguna,
gure gizartea,
gure gizarteen familia modernoa.
Gauden momentu honetan
ezin dugu atzera egin.
Baina kontraesan ikaragarria sortzen dugu.
Hau dena eraikitzeko, asko suntsitzen dugu.
Brasileko gure oihana,
antzinako oihan hura,
Kaliforniaren tamainakoa zena,
gaur %93an desagertu egin da.
Hemen, mendebaldeko kostaldean,
zuek zuen oihana suntsitu duzue.
Hemen inguruan,
sekuoia oihanak galdu egin dira.
Arin galdu, desagertu.
Orain dela egun bi,
Atlantatik hona nentorrela,
basamortuen gainean hegaldatu nintzen,
guk geure eskuekin sortutakoak.
Indiak ez du zuhaitz gehiagorik,
Espainiak ere ez.
Baso hauek berregin behar ditugu.
Beraiek dira gure bizitzaren bihotza.
Arnasa hartu behar dugu.
Fabrika bakarra CO2a
oxigeno bihur dezakeena basoa da.
Sortzen dugun karbonoa harrapatzeko gai den
makina bakarra, etengabe,
gutxitzen badugu ere,
edozer egitean CO2 sortzen dugu,
zuhaitzak dira.
Zera galdetzen dut.
Orain dela hiruzpalau aste,
egunkarietan ikusi genuen
Norvegian milioika arrain hil direla.
Uretan oxigeno falta.
Neure buruari galdetzen diot,
noizbait
ia animalia espezie guztientzako
oxigenoa faltako zaigun,
gurea barne,
oso zaila litzateke guretzako.
Ur sistemarentzako,
zuhaitzak funtsezkoak dira.
Adibide txiki bat emango dizuet,
erraz ulertuko duzuena.
Zuek jende zoriontsuok,
burua ilez beterik duzuenok,
dutxa hartzen baduzue, bi edo hiru ordu
behar izango dituzue ilea lehortzeko
lehorgailua erabiltzen ez baduzue.
Nirea minutu baten lehor dago.
Antzerakoa da zuhaitzekin.
Zuhaitzak planetaren ilea dira.
Euria jausten bada
zuhaitzik ez dagoen lekuan,
minutu gutxi barru,
ura ibaira heltzen da,
lurra darama, ur iturburua suntsitzen du,
ibaiak suntsitzen ditu,
ez dago hezetasuna non atxikitu.
Zuhaitzak dituzunean,
sustrai sistemak ura atxikitzen du.
Zuhaitzen adar guztiek, jausitako hostoek
gune heze bat sortzen dute.
Urak hilabeteak behar ditu
ibaietara heltzeko
eta iturburuak mantentzen ditu,
gure ibaiak.
Hauxe da gauza garrantzitsuena
bizitzako edozein ekintzarako
ura behar dugula ikusten dugunean.
Amaitzeko, irudi batzuk
erakutsi nahi dizkizuet,
niretzako zentzu horretan
oso garrantzitsuak direnak.
Esan dizuet
nire gurasoengandik
landetxea jaso nuenean
hura nire paradisua zela,
hori zen landetxea.
Lurra guztiz akabatua, erosioa,
lurra lehortu egin zen.
Baina irudi honetan ikus dezakezue
hezkuntza gunea eraikitzen hasiak ginela
Brasilen ingurumen-zentro
nahiko handia bihurtu dena.
Irudi honetan puntu txiki asko ikusten dituzue.
Puntu bakoitzaren lekuan
zuhaitz bat landatua genuen.
Milaka zuhaitz dago.
Hona hemen orain dela bi hilabete
leku berean egindako argazkia.
(Txaloak)
2,5 milioi zuhaitz
landatu behar izan genituen,
200 espezie desberdinetakoak,
ekosistema hau berregiteko.
Azken irudia erakutsiko dizuet.
Orain lurretan bi milioi zuhaitz ditugu.
Zuhaitz hauen bidez
100.000 tona karbono ari gara harrapatzen.
Lagunok, erraza da egiten.
Guk lortu genuen, ezta?
Gertatu zitzaidan istripua zela eta
atzera joan ginen,
ekosistema bat berregin genuen.
Gela honetan gaudenok
uste dut kezka bera daukagula,
eta Brasilen sortu genuen eredua
hona ekar dezakegu.
Munduan edozein lekutan gauza dezakegu.
Eta elkarrekin egin dezakegula uste dut.
Eskerrik asko.
(Txaloak)
مطمئن نیستم تمامی حاضرین در این جمع
با عکسهایی که تاکنون گرفتهام،
آشنا باشند.
به همین خاطر با نمایش
چند تصویر شروع میکنم
و سپس صحبت خواهم کرد.
در ابتدا باید شما را با گذشته خود
آشنا کنم،
برای همین در خلال صحبتهایم
به آن برمی گردم.
در سال ۱۹۴۴ در برزیل به دنیا آمدم.
در ایامی که برزیل هنوز
یک اقتصاد بازار نبود.
در مزرعه متولد شدم،
مزرعهای که بیش از ۵۰ درصد جنگل بارانی بود
(البته هنوز هم).
مکانی باشکوه.
با پرندگان شگفتانگیز،
حیوانات باور نکردنی زندگی کردم،
در رودخانههای کوچک
با کایمنهایمان شنا کردم.
حدود ۳۵ خانواده در این مزرعه زندگی میکرد،
و هر چیزی که در این مزرعه
تولید میکردیم را مصرف میکردیم.
چیزهای خیلی کمی
به بازار میرفت.
سالی یکبار تنها چیزی که به بازار
میبردیم
گلهای که بود پرورش داده بودیم
و ۴۵ روز طول میکشید
تا به سلاخخانه برسیم،
قبل از ما هزارن گله آنجا بود
و ۲۰ روز هم برگشت به مرزعه
طول میکشید.
وقتی ۱۵ سال داشتم،
برایم لازم بود این محل را ترک کنم
و به شهری بروم که کمی بزرگتر باشد--
خیلی بزرگتر--
جاییکه دوره دوم مقطع دبیرستان را گذراندم.
بعد چیزهای مختلف آموختم.
برزیل شروع کرد به شهری و صنعتی شدن،
و با سیاست آشنا بودم. کمی افراطی شدم.
عضو چپیها شدم،
و یک اکتیویست بودم.
به دانشگاه رفتم تا اقتصاددان شوم.
در رشته اقتصاد کارشناسی ارشد گرفتم.
و مهمترین اتفاق زندگیم نیز در آن زمان
برایم پیش آمد.
با دختری فوق العاده ملاقات کردم
که بهترین دوستم در تمام عمر شد،
وهمینطور دستیارم در همه کارهایی
که تابحال انجام دادهام،
همسرم لیلا وانیک سالگادو.
برزیل بشدت افراطی شد.
سخت با دیکتاتوری مبارزه میکردیم.
یک وقتی رسید که باید تفنگ در دست
به خفاء میرفتیم
یا برزیل را ترک میکردیم.
ما خیلی جوان بودیم.
و سازمان ما فکر کرد که بهتر است
ما کشور را ترک کنیم
و به فرانسه رفتیم،
جاییکه من در اقتصاد دکتری گرفتم،
لیلا معمار شد.
برای بانک سرمایهگذاری کار کردم.
کلی سفر کردیم، در پروژههای اقتصادی
و توسعه در آقریقای بهمراه بانک جهانی
سرمایه گذاری کردیم.
و یک روز عکاسی حمله تمام و کمالش را
به زندگی من انجام داد.
عکاس شدم،
از همه چیز دست شستم و عکاس شدم،
و شروع به عکاسی کردم
که برایم مهم بود.
خیلی از مردم به من میگفتند که تو
روزنامهنگاری،
که تو یک عکاس مردم شناسی،
یک عکاس اکتیویست هستی.
اما چیزی بیشتر از آن بود.
عکاسی زندگی من شد.
من کاملا درون عکسهایم زندگی میکردم
با انجام پروژههای طولانی مدت،
و چندتایی از عکسها را نشانتان میدهم
البته ازپروژههای اجتماعی هستند
که مشارکت داشتم، کتابهای
خیلی زیادی را منتشر کردم
که حاوی این عکسها هستند
اما چندتایی را نشان میدهم.
در دهه ۹۰، از ۱۹۹۴ تا ۲۰۰۰،
داستانی با اسم مهاجران را عکسبرداری کردم.
تبدیل به یک کتاب و بعد شو گردید.
اما طی جنگ من مشغول عکاسی از این بودم،
دوره بسیار دشواری را در زندگی میگذراندم،
مخصوصا در رواندا.
در رواندا شاهد بیرحمی مطلق بودم.
هر زوز شاهد هزاران مرگ بودم.
ایمانم را به گونه خودمان از دست دادم.
باور نداشتم که امکان زندگی برای ما دیگر
وجود داشته باشد،
و اماج حملات استافیلوکوکهای خودم
قرار گرفتم.
عفونت همه جایم را گرفت.
موقع عشق بازی با همسرم بجای اسپرم،
خون بود.
نزد پزشک آشنایی در پاریس رفتم
و گفتم که بشدت بیمارم.
بعد از انجام یک معاینه طولانی به من گفت،
« سباستین،
تو مریض نیستی، پروستاتت عالی کار میکنه.
چیزی که اتفاق افتده دیدن مرگهای بیشمار در
اطراف توست و این که فکر که داری میمری.
دست بردار. ول کن.
باید دست برداری والا میمیری.»
و تصمیم گرفتم دست بردارم.
واقعا از عکاسی کلافه بودم،
بخاطر اتفاقاتی که در دنیا رخ میداد،
و تصمیم گرفتم بجایی که
دنیا آمده بودم برگردم.
همزمانی جالبی بود.
زمانی بود که والدین بسیار سالخورده بودند.
من هفت خواهر دارم. تنها مرد خانواده هستم.
و این تصمیم گرفته شد
که زمین را به لیلا و من واگذار کنند.
وقتی زمین به ما رسید،
درست مثل من مرده بود.
وقتی بچه بودم ۵۰ درصد آنجا
جنگل بارانی بود.
وقتی زمین را گرفتیم
تنها کمتر از یک درصد آن
در کل منطقه
جنگل بارانی بود.
برای ساخت توسعه، توسعه برزیلی،
کلی از جنگلهایمان را از بین بردیم.
و مثل کاری که شما در ایالات متحده کردید
یا در هند و یا هرجای دیگری روی
این کره خاکی.
برای توسعه خود
دست به مقابله عظیمی زدیم
که نتیجهاش نابودی همه چیز
در اطرافمان بود.
این مزرعه که زمانی هزاران گله در آن بود
الان فقط چند صدتایی درآنجا بود.
و نمیدانستیم با آنها چه کنیم.
و لیلا این ایده بینظیر را داشت
که دیوانه وار بود.
گفت چرا جنگل بارانی که
قبلا اینجا بود را برنگردانیم؟
تو گفتی که در بهشت متولد شدی.
بیا دوباره بهشت را بسازیم.
و به دیدن یکی از دوستان خوبم رفتم
که مهندس جنگل است
تا پروژه ای را برایمان آماده کند،
و شروع کردیم. شروع کردیم به کاشتن
و سال اول
کلی درخت از دست دادیم، سال دوم
و به تدریج این سرزمین مرده دوباره
متولد شد.
شروع کردیم به کاشت صدها هزار درخت،
تنها گونههای بومی،گونههای مختص آنجا،
اکوسیستمی ساختیم که دقیقا مشابه چیزی بود
که از بین رفته بود،
و جربان حیات بطرز شگفت آوری برگشت.
برای ما ضروری بود که زمین را به
پارک ملی مبدل کنیم.
این تغییر را صورت دادیم.
زمین را به طبیعت برگرداندیم.
پارک ملی شد.
نهادی را تشکیل دادیم
که اینستیتیو ترا نام دارد
و یک پروژه محیط زیستی بزرگ جهت
جمع آوری کمک مالی از همه جا تشکیل دادیم.
اینجا در لسانجلس،
در بی اریا ساانفرانسیسکو،
مشمول ارفاق مالیاتی در ایالات متحده گردید.
در اسپانیا، ایتالیا و کلی هم در برزیل
پول جمع کردیم.
با کلی شرکت در برزیل کار کردیم
که دولت پول صرف این پروژه کند.
و پروژه جان گرفت، و من آرزوی بزرگی داشتم
که به عکاسی برگردم، دوباره عکاسی کنم.
و این بار آرزویم دیگر عکاس صرف از حیوانی
نبود
که قبلا همه عمرم را از آن عکس گرفته بودم:
ما انسانها.
آرزو عکس انداختن از حیوانات دیگر را داشتم،
عکس انداختن از مناظر،
عکسهایی از ما، اما از ابتدا،
آن زمانی که در موازنه با طبیعت میزیستیم.
و دست بکار شدم. ۲۰۰۴ آغاز کارم بود،
و ۲۰۱۱ خاتمه آن.
ما مقدار قابل توجهی از تصاویر را خلق کردیم
و نتیجه-- لیلا طراحی
کلیه کتابهایم را انجام داده،
و طراحی شوهایم را نیز. او خالق شوهاست.
و آنچه از این تصاویر میخواهیم
ایجاد بحثی درباره این است که آنچه روی زمین
داریم ازلی است
و باید نگهدارش باشیم
اگر قرار است که زندگی کنیم ونوعی موازنه در
زندگی خود داشته باشیم.
و میخواستم ما را ببیینید
که از ابزار سنگی استفاده کردهایم.
هنوز هستیم. هفته قبل
در بنیاد سرخپوستان ملی برزیل بودم
و تنها در آمازون حدود ۱۱۰ گروه
از سرخپوستها
را داریم که هنوز با آنها تماس برقرار نشده.
باید جنگل را از این حیث محافظت کنیم.
و با این تصاویر، امیدوارم اطلاعات،
سیستم اطلاعاتی را ایجاد کنیم.
سعی کردیم ارائه تازهای از
سیارهمان را داشته باشیم
و مایلم الان چند عکس مربوط به این
پروژه را نشان دهم.
خب این-- (تشویق)-
متشکرم. خیلی از شما متشکرم.
این چیزی است که باید سخت برایش بجنگیم
تا الان این شکلی به نظر برسد.
اما بخش دیگری هست که باید با هم
آن را از نو بسازیم،
برای ساخت جوامع خویش،
خانواده مدرن خود از جوامع،
در مرحلهای هستیم که قابل برگشت نیست.
اما قابلیت خلق یک تضاد شگفتاور را داریم.
برای ساخت این، بسیار نابود کردهایم.
جنگل ما در برزیل، آن جنگل باستانی
که به بزرگی کالیفرنیاست،
تا حدود ۹۳ درصدش نابود شده.
اینجا در کرانه غربی، جنگلهای ما را
نابود کردهاید.
در اطراف اینجا، درست نیست؟ جنگلهای ردوود
دیگر وجود ندارد.
بسرعت ناپدید شدند.
چند روز پیش که از آتلانتا
به اینجا میآمدم،
برفراز بیابانهایی پرواز کردم
که ساخت دست ما هستند.
هند دیگر درخت ندارد. اسپانیا هم همینطور.
و ما باید این جنگلها را احیاء کنیم.
جنگلها لازمه زندگی ما هستند.
لازم است نفس بکشیم. تنها کارخانهای
که قادر است دی اکسید کربن را
به اکسیژن بدل کند
همین درختها هستند،
تنها ماشینی که قادر به جذب کربنی است
که مدام در حال تولید آن هستیم،
حتی اگر آن را کاهش دهیم، هر کاری که کنیم
باز هم دی اکسید کربن تولید میشود
این درختان هستند.
این سوال را سه یا چهار هفته قبل
مطرح کردم،
در روزنامهها دیدیم
میلیونها ماهی در نروژ مرد.
بخاطر فقدان اکسیژن در آب.
سوال را برای خودم مطرح کردم،
اگر برای لحظهای
اکسیژن را برای همه گونههای حیوانات
از جمله
خودمان قطع کنیم--
اوضاع بشدت پیچیده میشود.
برای سیستم آبی، درختان ضروری هستند.
برایتان مثال کوچکی میزنم تا راحت
نکته را بفهمید.
شما خوشبخت هستید که
یک عالم مو روی سرتان دارید،
ارگ دوش بگیرید،دو سه ساعت
خشک کردنشان زمان میبرد
اگر نخواهید سشوار استفاده کنید.
اما من فقط یک دقیقه لازم دارم. همین درباره
درختها صدق میکند.
درختان نقش مو را برای زمین دارند.
وقتی درجایی که درخت نیست باران ببارد
ظرف فقط چند دقیقه، آب جاری شده
و خاک را میبرد،
منبع آبی را نابود میکند،
همینطور رودخانهها را
و رطوبتی باقی نمیماند.
وقتی درخت دارید، سیستم ریشه آب را
نگه میدارد.
همه شاخه های درخت، برگهایی که میریزند
محدوده مرطوبی را خلق میکنند،
و ماهها زمان میبرد تا این آب
به رودخانهها برود
و منبع ما را حفظ کند،
رودخانههای ما را حفظ کند.
این مهمترین چیز است،
وقتی تصور کنیم که آب را برای هر فعالیتی
در زندگی نیاز داریم.
میخواهم در خاتمه تعدادی تصویر نشانتان
دهم
که در راستای آن مسیر
برایم خیلی اهمیت دارند.
خاطرتان هست که گفتم
وقتی مزرعه را از والدینم به ارث بردم
همانجا که بهشت من بود.
زمین آن کاملا نابود شده بود،
فرسایش خاک و خشکی.
اما میتوانید در این تصویر ببینید
ما ساخت یک مرکز آموزشی را شروع کردیم
که تبدیل یک مرکز محیط زیستی نسبتا مهم
در برزیل گردید.
اما کلی نقطههای کوچک در این تصویر را
مشاهده میکنید.
در هر کدام از این نقطهها
یک درخت کاشتهایم.
هزاران درخت است.
اکنون به شما تصویری را نشان خواهم داد که
دو ماه قبل دقیقا
در همان محل گرفته شده.
(تشویق)
در آغاز برایتان گفتم
که برای ما لازم بود
حدود ۲/۵ میلیون درخت با ۲۵۰ تنوع
گونهای بکاریم تا اکوسیستم
احیاء شود.
و به شما تصویر آخر را نشان خواهم داد.
الان دو میلیون درخت را در خاک داریم.
با این درختها حدود ۱۰۰،۰۰۰ تن کربن
را جداسازی میکنیم.
دوستان من، انجام این کار خیلی آسان است.
ما انجامش دادیم، نه؟
بخاطر تصادفی که برایم اتفاق افتاد
ما برگشتیم، یک اکوسیستم ساختیم.
اینجا در داخل سالن
باور دارم که همان دغدغه را داریم،
و آن مدلی که در برزیل خلق کردیم
را میتوانیم
به اینجا منتقل کنیم.
میتوانیم در هر کجای جهان
آن را اعمال کنیم، نه؟
و باور دارم همه با هم میتوانیم
این کار را انجام دهیم.
خیلی متشکرم.
(تشویق)
Je ne suis pas sûr que chacun ici
connaisse mes photos.
Je veux commencer
par vous montrer juste quelques photos
et après je parlerai.
Je dois vous parler
un petit peu de mon histoire,
parce que nous allons en parler
durant ma présentation ici.
Je suis né en 1944 au Brésil,
au temps où le Brésil
n'était pas encore une économie de marché.
Je suis né dans une ferme,
une ferme qui était constituée
de forêt tropicale à plus de 50%.
Un endroit merveilleux.
J'ai vécu avec des oiseaux incroyables,
des animaux incroyables,
j'ai nagé dans nos petites rivières
avec nos caïmans.
Il y avait environ 35 familles
qui vivaient dans cette ferme,
et tout ce que nous produisions dans cette ferme,
nous le consommions.
Très peu de choses allaient jusqu'au marché.
Une fois par an, la seule chose
qui allait au marché
c'était le bétail que nous élevions,
et il nous fallait environ 45 jours
pour atteindre l'abattoir,
amenant des milliers de têtes de bétail,
et environ 20 jours de voyage
pour rentrer à la ferme.
Quand j'ai eu 15 ans,
il a fallu que je quitte ce lieu
pour aller dans une ville un peu plus grande --
beaucoup plus grande
où j'ai été au lycée.
Là-bas, j'ai appris différentes choses.
Le Brésil commençait
à s'organiser et s'industrialiser,
et je connaissais la politique.
Je suis devenu un peu radical,
j'étais membre de partis gauchistes,
et je suis devenu militant.
Je suis allé à l'université
pour devenir économiste.
J'ai fait un master en économie.
Et la chose la plus importante dans ma vie
s'est aussi produite à ce moment-là.
J'ai rencontré une fille incroyable
qui est devenue ma meilleure amie
pour toute ma vie,
et mon associée
dans tout ce que j'ai fait jusqu'à maintenant,
ma femme, Lélia Wanick Salgado.
Le Brésil s'est radicalisé très fortement.
Nous nous sommes battus violemment
contre la dictature,
au moment où c'était nécessaire
pour nous tous.
Il fallait soit vivre dans la clandestinité,
les armes à la main,
soit quitter le Brésil.
Nous étions trop jeunes,
et notre organisation pensait
qu'il était mieux pour nous de partir,
et nous sommes allés en France,
où j'ai fait un doctorat en économie,
et Léila est devenue architecte.
J'ai ensuite travaillé
pour une banque d'investissement.
Nous avons beaucoup voyagé,
financé le développement,
des projets économiques en Afrique
avec la Banque Mondiale.
Et un jour,
la photographie a totalement envahi ma vie.
Je suis devenu photographe,
j'ai tout abandonné
et je suis devenu photographe.
Et j'ai commencé à photographier
ce qui était important pour moi.
Beaucoup de gens me disent
que je suis un photojournaliste,
que je suis un photographe anthropologiste,
que je suis un photographe militant.
Mais j'ai fait bien plus que ça.
La photographie, c'est ma vie.
J'ai vécu absorbé
totalement par la photographie,
faisant des projets à long terme
et je veux vous montrer
juste quelques photos
de -- encore une fois,
vous verrez à l'intérieur des projets sociaux
dont j'ai fait partie, j'ai publié plusieurs livres
sur ces photos,
mais je vais vous en montrer
quelques unes maintenant.
Dans les années 90,
de 1994 à 2000,
j'ai photographié
une histoire appelée Migrations.
C'est devenu un livre.
C'est devenu une exposition.
Mais quand je photographiais ça,
j'ai vécu un moment très difficile de ma vie,
principalement au Rwanda.
J'ai vu au Rwanda une brutalité totale.
J'ai vu des morts par millers chaque jour.
J'ai perdu la foi en notre espèce.
Je ne croyais plus qu'il nous était possible
de continuer à vivre,
et j'ai commencé à être attaqué
par mon propre staphylocoque.
J'ai commencé à avoir
des infections partout.
Quand je faisais l'amour à ma femme,
ce n'était pas du sperme qui sortait de moi,
mais du sang.
Je suis allé voir le médecin d'un ami à Paris,
je lui ai dit que j'étais complétement malade.
Il m'a examiné longuement
et a dit : « Sebastien,
tu n'es pas malade, ta prostate est parfaite.
Ce qui se passe, c'est que tu as vu
tellement de morts que tu en meures.
Tu dois arrêter. Stop.
Tu dois arrêter car sinon tu vas en mourir. »
Et j'ai pris la décision d'arrêter.
J'étais très en colère
contre la photographie,
contre tout dans le monde,
et j'ai pris la décision
de revenir là où j'étais né.
C'était une grande coïncidence.
C'était au moment
où mes parents étaient devenus très vieux.
J'avais 7 sœurs.
Je suis l'un des seuls hommes de ma famille,
et ils ont pris la décision ensemble
de transférer la propriété à Léila et moi.
Quand nous avons récupéré cette propriété,
elle était aussi morte que moi.
Quand j'étais enfant,
plus de 50% était de la forêt tropicale.
Quand nous avons récupéré la propriété,
la forêt tropicale représentait moins de 0,5%,
comme dans toute la région.
Pour créer du développement,
le développement brésilien,
nous avions détruit
beaucoup de notre forêt.
Comme vous l'aviez fait ici aux Etats-Unis,
ou en Inde, partout dans le monde.
Pour créer notre développement,
nous en sommes arrivés
à une énorme contradiction :
nous détruisons tout autour de nous.
Cette ferme qui avait
des milliers de têtes de bétail
n'en avait plus que quelques centaines,
et nous ne savions pas quoi en faire.
Et Léila eu une idée incroyable,
une idée folle.
Elle a dit : « Pourquoi ne remets-tu pas
la forêt tropicale qui était ici avant ?
Tu dis que tu es né au paradis.
Reconstruisons le paradis. »
Et je suis allé voir un bon ami
qui était ingénieur des eaux et forêts
pour qu'il nous prépare un projet,
et nous avons commencé.
Nous avons commencé à planter et
la première année, nous avons perdu
beaucoup d'arbres, la deuxième déjà moins,
et petit à petit,
cette terre morte a commencé à renaître.
Nous avons commencé à planter
des centaines de milliers d'arbres,
uniquement des espèces locales,
uniquement des espèces de la région,
où nous avons construit
un écosystème identique à celui qui avait été détruit,
et la vie a commencé
à revenir de manière incroyable.
Nous devions transformer notre terre
en parc national.
Nous l'avons transformée.
Nous l'avons rendue à la nature.
C'est devenu un parc national.
Nous avons créé une institution
appelée Instituto Terra,
et nous avons construit un grand projet
environnemental pour lever des fonds partout.
Ici, à Los Angeles,
dans la baie de San Francisco,
c'est devenu déductible
des impôts aux États-Unis.
Nous avons récolté de l'argent en Espagne,
en Italie, beaucoup au Brésil.
Nous avons travaillé avec
de nombreuses compagnies au Brésil
qui ont mis de l'argent dans le projet
et le gouvernement.
Et la vie a commencé à revenir,
et j'avais un grand souhait :
revenir à la photographie.
Et cette fois, mon souhait
n'était plus de ne photographier
qu'un seul animal
que j'avais photographié toute ma vie : nous.
Je voulais photographier les autres animaux,
photographier les paysages,
nous photographier,
mais nous depuis le commencement,
au temps où nous vivions
en équilibre avec la nature.
Et c'est ce que j'ai fait.
J'ai commencé au début de 2004
et j'ai fini à la fin de 2011.
Nous avons fait
une quantité incroyable d'images
et le résultat --
Léila a réalisé la maquette de tous mes livres
et de toutes mes expositions.
Elle est la créatrice de toutes mes expositions.
Et ce que nous voulons avec ces photos,
c'est créer une discussion
sur ce que nous avons de pur sur la planète
et ce que nous devons
sauvegarder sur cette planète
si nous voulons vivre
et avoir un certain équilibre dans nos vies.
Et je voulais nous voir
quand nous utilisions
nos instruments dans la pierre.
Nous existons encore.
J'étais la semaine dernière
à la Fondation Nationale Brésilienne des Indiens,
et rien que dans l'Amazone,
il y a environ 110 groupes
d'Indiens qui n'ont pas été encore contactés.
Nous devons protéger la forêt dans ce sens.
Et avec ces photos,
j'espère que nous pourrons créer
l'information, un système d'informations.
Nous avons essayé de faire
une nouvelle présentation de la planète
et je veux maintenant vous montrer
quelques photos
de ce projet, s'il vous plait.
Eh bien, voici -- (Applaudissements)
Merci. Merci beaucoup.
Voici ce pour quoi nous devons
nous battre ardemment
pour le garder comme il est maintenant.
Mais il y a une autre partie
que nous devons reconstruire ensemble,
construire nos sociétés,
nos familles modernes de sociétés,
nous sommes à un point
où nous ne pouvons plus reculer.
Mais nous créons
une contradiction incroyable.
Pour construire tout ça,
nous détruisons beaucoup.
Notre forêt au Brésil,
cette forêt ancienne
qui faisait la taille de la Californie,
est maintenant détruite à 93%.
Ici, sur la Côte Ouest,
vous avez détruit votre forêt.
Ici, les forêts de séquoias n'existent plus.
Elles sont parties très vite, disparues.
Je suis arrivé d'Atlanta il y a deux jours,
j'ai survolé des déserts
que nous avons créés,
que nous avons provoqués de nos mains.
L'Inde n'a plus d'arbres.
L'Espagne n'a plus d'arbres.
Et nous devons reconstuire ces forêts.
C'est l'essence de notre vie, ces forêts.
Nous avons besoin de respirer.
Les seules usines
capables de transformer le CO2 en oxygène,
ce sont les forêts.
Les seules machines capables
de capturer le carbone
que nous produisons, toujours,
même si nous le réduisons, dans tout
ce que nous faisons, nous produisons du CO2
ce sont les arbres.
Je me suis posé la question
-- il y a 3 ou 4 semaines,
nous avons vu dans les journaux
des millions de poissons
qui mourraient en Norvège.
Un manque d'oxygène dans l'eau.
Je me suis posé la question,
si pour un instant,
nous ne manquerons pas d'oxygène
pour toutes les espèces animales,
y compris la nôtre -- ce serait
très compliqué pour nous.
Car pour le système d'eau,
les arbres sont essentiels.
Je vous donne un petit exemple
que nous comprendrez très facilement.
Vous, gens heureux,
qui avez des cheveux sur votre tête,
si vous prenez une douche,
il vous faut
2 ou 3 heures pour vous sécher les cheveux
si vous n'utilisez pas de sèche-cheveux.
Moi ? En une minute, c'est sec.
C'est pareil avec les arbres.
Les arbres sont les cheveux
de notre planète.
Quand il pleut dans un endroit sans arbres,
en quelques minutes,
l'eau arrive à la rivière,
emporte de la terre,
détruisant notre source d'eau,
détruisant nos rivières,
et aucune humidité n'est retenue.
Quand vous avez des arbres,
les systèmes de racines retiennent l'eau.
Toutes les branches des arbres,
les feuilles qui tombent
créent des zones humides,
et ça prend des mois et des mois
pour que l'eau arrive à la rivière
et alimente nos sources,
alimente nos rivières.
C'est la chose la plus importante,
quand nous pensons que nous avons besoin d'eau
dans toutes les activités de notre vie.
Je veux vous montrer maintenant,
pour terminer,
quelques photos qui, pour moi,
sont très importantes à cet effet.
Vous vous rappelez que je vous ai dit
que quand j'ai reçu la ferme
de mes parents
qui était mon paradis, voici la ferme.
La terre complètement détruite,
l'érosion, la terre desséchée.
Mais vous pouvez voir sur cette photo
que nous sommes en train
de construire un centre éducatif
qui est devenu
un grand centre environnemental au Brésil.
Mais vous voyez beaucoup
de petits points sur cette photo.
Dans chacun de ces points,
nous avons planté un arbre.
Il y a des milliers d'arbres.
Maintenant je vous montre les photos
faites exactement au même endroit
il y a deux mois.
(Applaudissements)
Je vous ai dit au début qu'il nous fallait
planter environ 2,5 millions d'arbres
d'environ 200 espèces différentes
afin de reconstruire l'écosystème.
Et je vous montre la dernière photo.
Nous vivons
avec 2 millions d'arbres plantés maintenant.
Nous capturons
environ 100 000 tonnes de carbonne
avec ces arbres.
Mes amis, c'est très facile à faire.
Nous l'avons fait, n'est-ce pas ?
C'est arrivé par accident dans mon cas,
nous sommes revenus,
nous avons construit un écosystème.
Nous, ici dans cette pièce,
je crois que nous avons
les mêmes inquiétudes,
et le modèle que nous avons créé au Brésil,
nous pouvons le transplanter ici.
Nous pouvons l'appliquer
n'importe où dans le monde
Et je pense que
nous pouvons le faire ensemble.
Merci beaucoup.
(Applaudissements)
אני לא בטוח שכל אחד ואחד כאן
מכיר את הצילומים שלי.
אתחיל בהצגת מס' תצלומים
ולאחר מכן אמשיך בשיחה.
אספר מעט על עצמי ועברי
היות וההיסטוריה שלי קשורה מאד
בנושא השיחה.
נולדתי בשנת 1944 בברזיל.
בזמן זה בברזיל עוד לא נהוגה כלכלת שוק חופשי.
נולדתי בחווה.
חווה שיותר ממחציתה היתה יער גשם,
מקום מופלא.
חייתי בין ציפורים וחיות מדהימות,
שחיתי בנחלים בחברת תמסחים...
חיו בחווה הזו כ-35 משפחות.
צרכנו כל מה שייצרנו בחווה,
מעט מאד מוצרים הוצאו למכירה בשווקים.
פעם אחת בשנה היינו הולכים לשוק
והדבר היחיד שהיינו מביאים לשוק היה בקר מהחווה.
המסע היה אורך כ-45 ימים
עד בית המטבחיים.
כשאנו מובילים עימנו אלפי ראשי בקר.
המסע חזרה לחווה
ארך עוד כ-20 ימים.
כשהייתי בן 15 ,
הייתי צריך לעזוב את המקום
ולעבור לעיירה קצת יותר גדולה ( הרבה יותר מהחווה),
שם המשכתי לימודיי במסגרת בי"ס תיכון.
למדתי שם מגוון נושאים.
ברזיל החלה להיות מתועשת ומאורגנת יותר.
אני הפכתי מעורב פוליטית ומעט רדיקלי ,
נעשתי חבר במפלגות שמאלניות,
ופעיל פוליטית.
לאוניברסיטה הלכתי כדי לההפך לכלכלן,
הוצאתי תואר שני בכלכלה.
הדבר המשמעותי ביותר בחיי
אף הוא ארע בתקופה זו,
פגשתי נערה מדהימה,
שהפכה חברתי הטובה ביותר לאורך חיי
שותפתי לכל מעשיי עד כה,
אשתי , ליילה וואניק סלגאדו.
ברזיל הפכה קשה ורדיקלית
ואנו נלחמנו נגד הרודנות.
הגענו למצב בו עלינו לבחור:
לרדת למחתרת
או לעזוב את ברזיל. היינו צעירים
והארגון שלנו חשב שעדיף עבורנו לעזוב.
נסענו לצרפת,
שם עשיתי את הדוקטורט שלי בכלכלה
וליילה הפכה ארכיטקטית.
לאחר מכן עבדתי בבנק השקעות,
עבודה שכללה נסיעות רבות, עסקה בפיתוחים כלכליים,
פרוייקטים כלכליים באפריקה עם הבנק העולמי.
ויום אחד... הצילום פלש פלישה טוטלית לחיי.
הפכתי צלם,
עזבתי הכל והפכתי לצלם,
התחלתי לעסוק בצילום
שהפך משמעותי עבורי.
אנשים אומרים לי : אתה צלם עיתונות,
אתה צלם אנתרופולוגיה
צלם פוליטי.
אבל אני עשיתי הרבה מעבר לזה.
הפכתי את הצילום לחיי.
חייתי לגמרי בתוך הצילום,
עשיתי פרוייקטים ארוכי טווח
ואני רוצה להראות לכם מס' תמונות של...
אתם תראו בהם את הפרוייקטים החברתיים בהם עסקתי
פרסמתי ספרים רבים
בהם תצלומים אלו,
אני רוצה להראות לכם כמה מהם.
בשנות ה-90 , בין 1994 לשנת 2000
צילמתי סיפור הנקרא : הגירה.
זה הפך לספר ולתערוכה.
בתקופה בה צילמתי סיפור זה
חוויתי רגעים קשים מאד בחיי, בעיקר ברואנדה.
ברואנדה ראיתי אכזריות נוראית.
אלפי מתים ליום,
איבדתי אמון במין האנושי.
לא האמנתי שהמין האנושי יכול להמשיך ולהתקיים,
ובגופי התחלתי לסבול מזיהומי חיידק סטאפילוקוק.
התפתחו זיהומים בכל מקום בגופי,
כשתיניתי אהבה עם אשתי, לא זרע פרץ ממני
כי אם דם.
הלכתי לרופאו של חבר, בפריז.
אמרתי לו שאני מאד חולה,
הוא ערך בדיקות נרחבות ואז אמר לי " סבסטיאן,
אינך חולה. הפרוסטטה שלך במצב מצויין,
מה שקרה הוא שראית כל כך הרבה מוות והמראות האלו ממיתים אותך
אתה חייב להפסיק. תפסיק. "
או שתפסיק או שתמות.
לקחתי החלטה - להפסיק.
מאסתי בצילום
ובמציאות הייקום כולה.
החלטתי לחזור למקום הולדתי.
נוצר צירוף מקרים,
הוריי כבר הפכו זקנים מאד,
(יש לי 7 אחיות, אני הבן היחיד במשפחה)
והם החליטו יחדיו
להעביר את האדמה לליילה ולי.
כשקבלנו לידינו את האדמה, היא היתה אדמה מתה , בדיוק כמוני.
בילדותי, כ-50% משטחה היה יער גשם,
כשקבלנו את האדמה
פחות מחצי אחוז ממנה היה יער גשם,
וזה היה המצב גם באזור כולו.
פיתוח התשתיות בברזיל
לווה בהרס חלקים נרחבים מהיערות.
בדומה למה שקרה כאן, בארה"ב,
או בהודו ובכל מקום אחר בעולם.
ההתפתחות והכרוך בה
יצרה סתירה עצומה
כי היתה קשורה בהרס נרחב של סביבתנו.
בחווה, שבעברה גידלה אלפי ראשי בקר
נותרו רק מאות בודדים.
לא ידענו כיצד להתמודד עם המציאות הזו,
ואז ליילה העלתה רעיון מדהים, קצת מטורף ,
היא אמרה : "למה לא תחזיר לכאן את יער הגשם ? "
" אתה אומר שנולדת בגן עדן,
בוא ונבנה את גן העדן בחזרה"
הלכתי לראות חבר טוב
שעסק בתכנון יערות ( אדריכל נוף )
ובקשתי להכין עבורנו פרוייקט,
והתחלנו. התחלנו לנטוע
ובשנה הראשונה איבדנו הרבה עצים, בשנה השניה פחות
ולאט לאט האדמה המתה הזו החלה להיוולד מחדש.
נטענו אלפי עצים,
זנים מקומיים בלבד,
בנינו מערכת אקולוגית זהה לזו שנהרסה.
והחיים החלו לחזור בצורה מדהימה.
רצינו להפוך את האדמה הזו
לפארק לאומי.
זה מה שעשינו, החזרנו את האדמה לאמא טבע
היא הפכה פארק לאומי.
יצרנו חברה ( עסק) שנקראה " חברת טרה"
שעסקה בגיוס כספים לפרוייקט הסביבתי.
גייסנו כספים כאן, בלוס אנג'לס , באזור המפרץ בסן פרנסיסקו
החברה היתה מוכרת במס בארה"ב.
גייסנו כספים בספרד, איטליה, והרבה בברזיל.
שיתפנו פעולה עם המון חברות בברזיל
ששמו כספם בפרוייקט. גם הממשלה.
החיים חזרו אלי, שב אלי הרצון
לחזור ולהיות צלם, לשוב ולצלם.
והפעם, לא רציתי לשוב לצלם
את בע"ח היחידי שצילמתי כל חיי :"האדם"...
רציתי לצלם בע"ח אחרים,
נופים,
לצלם אותנו, אבל אותנו כמו שהיינו בהתחלה,
בזמנים בהם חיינו בשיווי משקל עם הטבע.
התחלתי ב- 2004
וסיימתי בסוף 2011.
צילמנו כמות עצומה של תמונות
והתוצאה -ליילה ערכה את כל הספרים
והתערוכות. היא היוצרת של התערוכות.
ומה שרצינו להשיג עם התצלומים האלו,
זה ליצור שיח ציבורי על הדברים המקודשים ,הטהורים שבכוכב שלנו
ועל מה עלינו לשמר בכוכב הזה שלנו
אם ברצוננו להמשיך לחיות חיים מאוזנים.
רציתי להראות אותנו
משתמשים, עדיין ,בכלי אבן
יש עוד מקומות כאלו, רק שבוע שעבר הייתי
בעמותה הלאומית הברזילאית של האינדיאנים
ורק באזור האמאזונס יש כ- 110 קבוצות
של אינדיאנים שעדיין לא נתקלו בתרבות מערבית.
לכן עלינו להגן על היערות.
בעזרת התצלומים אני מקווה שנוכל ליצור מערכת
שתעביר אינפורמציה.
ניסינו להציג את העולם באופן אחר, חדש,
ברצוני להראות לכם מס' צילומים
מתוך פרוייקט זה, בבקשה.
ובכן , זה ( מחיאות כפיים)-
תודה, תודה רבה,
עבור זה עלינו להילחם
כדי שיישאר כפי שהוא.
אבל יש עוד תחום שעלינו לבנות יחד מחדש
לבנות את החברה שלנו, להמשיך ולפתח את החברה המודרנית,
אנו בנקודה בה איננו יכולים לחזור לאחור.
אבל כאן קיימת סתירה נוראית,
כדי לבנות כל זאת - אנו בדרך הורסים והרבה.
היער בברזיל, אותו יער עתיק
שגודלו היה כגודל קליפורניה כולו
הרוס כיום בכ-93% מתוכו,
כאן, בחוף המערבי, אתם הרסתם את היערות שלכם.
כאן, באזור הזה, יערות הסקויה נעלמים , לא?
נעלמים במהירות,
בהגיעי לפני יומיים מאטלנטה לכאן,
מצאתי עצמי טס מעל מדבר...
מדבר שאנו יצרנו, במו ידינו!
בהודו אין יותר עצים, גם בספרד
ועלינו מוטל להחיות מחדש את היערות הללו.
היערות הללו הם תמצית חיינו,
אנו חייבים לנשום! ה"מפעל" היחיד
המסוגל להפוך פחמן דו חמצני לחמצן
הוא אותם יערות.
ה"מכונה" היחידה שמסוגלת ל"תפוס" את הפחמן
שאנו דרך קבע מייצרים,
וגם אם נשתדל להפחית ייצורו, כל פעולה שלנו מייצרת CO2
ה"מכונה" היחידה היא העצים.
ואני מעלה כאן שאלה - לפני כשבועיים שלושה
ראינו בעיתונים
מיליוני דגים שמתו בנורבגיה.
עקב חסר חמצן במים.
מה יקרה אם נגיע למצב בו
יחסר חמצן במידה שלא תאפשר חיים לכל בע"ח
כולל אנו - זה יהיה תרחיש מאד מסובך עבורנו.
לגבי מערכת המים - העצים הם הכרחיים.
אתן דוגמא קטנה שתעזור להבין,
לכם, אנשים מאושרים שכמותכם, יש הרבה שיער על הראש
לאחר מקלחת ייקח לכם
שתיים עד שלוש שעות לייבוש השיער
אם אינכם משתמשים במייבש,
אצלי? דקה אחת ו...יבש. אותו הדבר עם עצים,
העצים הם ה"שיער" של היקום שלנו,
כאשר יורד גשם במקום בו אין עצים,
תוך מס' דקות המים מגיעים לנחלים
סוחפים עימם אדמה, הורסים את מקורות המים שלנו
ואת הנהרות שלנו
לא מותירים אחריהם כל לחות
כשיש עצים, מערכות השורשים "מחזיקים" את המים.
הענפים, העלים של העצים,
יוצרים סביבה רווית לחות.
שמתקיימת לאורך חודשים , אותם מים מגיעים לנהרות
וממלאים את מקורות המים שלנו.
זה דבר בעל חשיבות גדולה מאד
אם תחשבו על כך שאנו זקוקים למים לכל פעילות חיים שלנו.
עכשיו, לסיום ברצוני להראות לכם
כמה תמונות שעבורי
חשובות ומבהירות נושא זה,
זוכרים שספרתי לכם
כשקבלתי את החוה,
שהייתה גן עדן, מהוריי - זו הייתה החוה
אדמה הרוסה לגמרי, שחוקה, יבשה
אבל כפי שתראו בתמונה
התחלנו בבניית מרכז לימודי
שהפך מרכז איכות סביבה גדול בברזיל
אתם תראו הרבה נקודות קטנות בתצלום
בכל נקודה כזו נטענו עץ
יש שם אלפים כאלו
עכשיו אציג בפניכם צילום שצולם בדיוק באותו מקום
לפני חודשיים.
( מחיאות כפיים)
סיפרתי לכם בהתחלה שהיה עלינו
ליטוע כ- 2.5 מיליון עצים
מכ-200 זנים,
כדי לשחזר את המערכת האקולוגית.
ועכשיו אראה לכם את התמונה האחרונה,
נכון לעכשיו - הגענו לשני מיליון עצים באדמה.
אנחנו מנטרלים
כ- 100,000 טון של פחמן בעזרת עצים אלו,
חבריי, זה קל מאד לביצוע, אנו עשינו זאת, הלא כן?
בגלל מקריות הארוע שקרה לי
חזרנו ובנינו מערכת אקולוגית.
אנו, הנוכחים כאן בחדר,
אני מאמין שיש לנו אותה דאגה,
את המודל שבנינו בברזיל
אפשר להביא לכאן.
אפשר ליישם אותו בכל מקום בעולם, לא?
אני מאמין שנוכל לעשות זאת יחד!
תודה רבה.
(מחיאות כפיים)
Nem vagyok benne biztos, hogy minden jelenlévő
ismeri a képeimet.
Először szeretnék néhány képet megmutatni,
aztán utána beszélek.
Beszélnem kell egy kicsit a múltamról,
mert az fogja képezni
jelen beszédem alapját.
1944-ben születtem Brazíliában,
abban az időszakban, amikor az országban
még nem működött piacgazdaság.
Egy farmon születtem,
ahol a terület több mint 50%-át esőerdő tette ki.
Egy csodálatos hely.
Hihetetlen madarakkal,
hihetetlen állatokkal éltem együtt,
kis patakunkban kajmánokkal úszkáltam.
Körülbelül 35 család élt ezen a farmon,
és mindent amit termeltünk, mi magunk fogyasztottunk el.
Nagyon kevés dolgot vittünk a piacra.
Évente egyszer, az egyetlen dolog ami piacra került,
a saját tenyésztésű marha volt.
45 napot kellett ahhoz utazni,
hogy elérjük a vágóhidat
a több ezer marhával,
és 20 napig tartott, hogy
visszatérjünk a farmra.
Mikor 15 éves voltam,
szükségessé vált, hogy elhagyjam a farmot
és a kissé nagyobb -- sokkal nagyobb --
városba menjek,
ahol megkezdtem középiskolai
tanulmányaim második felét.
Rengeteg különféle dolgot tanultam ott.
Brazília elkezdett urbanizálódni, iparosodni,
és a politikába is belemerültem.
Egy kissé radikálissá váltam,
tagja voltam baloldali pártoknak,
és aktivista lettem.
Az egyetemen közgazdásznak tanultam.
Közgazdász diplomát szereztem.
És életem legfontosabb eseménye is
ezekben az időkben történt meg.
Megismertem egy hihetetlen lányt,
aki egy életre a legjobb barátom lett,
és társam mindabban, amit ezidáig tettem:
feleségem Lélia Wanick Salgado.
Brazília nagyon erősen radikalizálódott.
Keményen küzdöttünk a diktatúra ellen,
egy olyan időszakban, mikor választanunk kellett:
vagy illegalitásba vonulunk fegyverrel a kezünkben,
vagy elhagyjuk Brazíliát.
Túl fiatalok voltunk,
és a szervezetünk úgy gondolta,
jobb lesz, ha lelépünk.
Így kerültünk Franciaországba,
ahol doktori fokozatot szereztem közgazdaságtanból,
Léila pedig építész lett.
Ezután egy befektetési banknak dolgoztam.
Rengeteget utaztunk fejlődésfinanszírozási ügyben,
gazdasági projektek ügyén Afrikába a Világbankkal.
Egy napon a fotográfia betört az életembe.
Fotográfus lettem,
és hátat fordítottam mindennek,
csak hogy fotós lehessek,
és azt csinálhassam,
ami fontos nekem.
Sokan mondják rám, hogy fotóriporter,
"fotóantropológus" vagy
"aktivista fotós" vagyok.
De én többet tettem.
Életemmé tettem a fotót.
Teljes mértékben a fotográfiában éltem,
hosszútávú projektekben vettem részt,
és szeretnék ismét megmutatni pár képet.
Betekintést nyerhetnek szociális projektjeimbe.
Sok könyvet publikáltam
ezekkel a fotókkal,
de most csak egy párat mutatnék meg.
A kilencvenes években, 1994-től 2000-ig,
egy sorozatot készítettem "Vándorlások" címmel.
Könyv és TV program készült belőle.
De miközben a projekten dolgoztam,
nagyon nehéz időt éltem meg életemben,
leginkább Ruandában.
Ruandában tanúja voltam a határtalan brutalitásnak.
Ezreket láttam meghalni naponta.
Elvesztettem az emberi fajba vetett hitem.
Elképzelni se tudtam, hogy
lehetséges számunkra a túlélés,
és a testemet pedig megtámadta
a staphylococcus baktérium.
Fertőzések mindenütt.
Mikor a feleségemmel szeretkeztem, sperma helyett
vér ömlött belőlem.
Elmentem egy barátom orvosához Párizsban,
mondtam neki, hogy rettenetesen beteg vagyok.
Hosszas kivizsgálások után ezt mondta: " Sebastian,
nem vagy beteg, a prosztatád teljesen rendben van,
mindössze annyi történt, hogy olyan sokszor találkoztál a halállal, hogy te magad is haldokolni kezdtél.
Abba kell hagynod!
Abba kell hagynod, különben meg fogsz halni."
És meghoztam a döntést: megállok.
Haragudtam a fotográfiára,
mindenre, amit a világban láttam,
és úgy döntöttem, hogy visszatérek oda,
ahonnan érkeztem.
Hatalmas véletlen volt.
Akkoriban a szüleim már nagyon öregek voltak.
Hét lánytestvérem volt.
Egyetlen férfi örökös voltam a családban
és úgy döntöttek,
hogy én és Léila örökölhetjük a földet.
Mikor megkaptuk, a föld éppen
annyira volt halott, mint én magam.
Gyerekkoromban, a terület
több mint 50%-át esőerdő borította.
Mikor miénk lett a föld,
ez kevesebb mint fél százalékra csökkent,
mint ahogy az egész régiónkban.
Hogy fejlesztéseket eszközöljünk,
brazil fejlesztéseket,
rengeteg erdőt kiirtottunk.
Pont úgy, ahogy Önök tették itt
az Egyesült Államokban,
vagy Indiában, vagy akárhol máshol a bolygón.
Hogy fejlődjünk,
óriási ellentmondásba ütköztünk:
leromboltunk magunk körül mindent.
Ezen a farmon több ezer marha élt,
ami pár százra csökkent,
és nem igazán tudtuk, mit kezdjünk ezzel az egésszel.
Ám Léila egy hihetetlen, őrült ötlettel állt elő.
"Miért nem növeszted vissza az esőerdőt,
ami valaha itt volt?" -- kérdezte.
"Azt mondtad a Paradicsomban születtél.
Hozd vissza hát a Paradicsomot."
És elmentem egy nagyszerű barátomhoz,
aki erdőmérnök volt,
hogy előkészítsük a projektünket,
és belevágtunk. Ültettünk... és
az első évben rengeteg fát el is veszítettünk,
ám a másodikban már kevesebbet,
és szépen lassan ez a halott föld
elkezdett újjászületni.
Fák százait, ezreit ültettük.
kizárólag helyi fajokat, kizárólag őshonos fajokat,
felépítettünk egy ökoszisztémát, amely megegyezik azzal, amit leromboltunk,
és az élet visszatért egy hihetetlen módon.
Szükségessé vált, hogy földünket
nemzeti parkká nyilvánítsuk.
Megtettük. Visszaadtuk ezt a földet a természetnek.
Nemzeti park lett.
Létrehoztunk egy intézményt Instituto Terra névvel,
és hatalmas környezeti projektet indítottunk,
hogy pénzt szerezzünk.
Itt Los Angelesben, a San Francisco-i öbölben,
adókedvezményezett lett az Egyesült Államokban.
Gyűjtöttünk pénzt Spanyolországban, Olaszországban, nagyon sokat Brazíliában.
Rengeteg brazil céggel dolgoztunk együtt,
akik pénzt invesztáltak a projektbe.
A kormány szintén támogatott.
Az élet visszatért és teljesülhetett egy kívánságom,
visszatérhettem a fotográfiához, ismét fotózhattam.
És ezúttal nem csak azt az egy állatfajt
akartam fotózni, amit eddig: minket.
Ettől kezdve a többi állatot is fotózni akartam,
tájképeket,
és embereket is, de a kezdetek embereit,
azokból az időkből, amikor még a természettel összhangban éltünk.
És elindultam. 2004-ben kezdtem,
és 2011-ben fejeztem be.
Hatalmas mennyiségű képet készítettünk,
és az eredmény... Lélia tervezte az összes könyvem,
és a kiállításaim. Ő a kiállítások létrehozója.
És amit ezekkel a képekkel szerettünk volna:
párbeszédet provokálni minden "érintetlen" dologról,
ami a bolygón van,
és amit a bolygón meg is kell őriznünk,
ha életben szeretnénk maradni,
egyensúlyt teremteni életünkben.
És szeretném látni magunkat,
amikor a kőeszközeinket használtuk.
Még létezünk. Múlt héten
a Brazíliai Nemzeti Indián Alapítványnál voltam,
és megtudtam, hogy a csak
az Amazonas vidékén kb. 110
indiántörzs van, mellyel
még nem kerültünk kapcsolatba.
Védenünk kell az erdőt.
Ezekkel a képekkel remélem képesek vagyunk rá,
hogy informáljunk, információs
rendszereket hozzunk létre.
Megpróbáltuk újféle módon bemutatni a bolygót,
és ismét szeretnék pár képet bemutatni
ebből a projektből.
Nos, ez -- (Taps) --
Köszönöm. Nagyon köszönöm.
Ezért kell keményen küzdenünk,
hogy fenntartsuk ezt így, ahogy most van.
De van egy másik rész,
amit együtt újjá kell építenünk.
Építenünk kell közösségeinket,
közösségeink modern családját.
Egy olyan ponton vagyunk,
ahonnan nincs visszaút.
De egy hihetetlen ellentmondást hoztunk létre.
Hogy mindezt felépítsük, rengeteget rombolunk.
Brazil erdőink, az az ősi rengeteg,
amely egykoron akkora volt, mint Kalifornia,
mára 93%-ban el lett pusztítva.
Itt a nyugati parton lerombolják az erdőket.
Itt a környéken, igazam van?
A vörösfenyő erdőknek vége.
Hamar eltűntek.
Atlantából idefele jövet, két nappal ezelőtt,
sivatagok felett repültem,
melyeket mi hoztunk létre a saját kezünkkel.
Indiában nincs több fa.
Spanyolországban nincs több fa.
Újra kell építenünk ezeket az erdőket.
Ezek az erdők adják életünk eszenciáját.
Lélegeznünk kell. Az egyetlen gyár,
ami képes széndioxidot oxigénné alakítani,
az erdő.
Az egyetlen gép, ami képes megkötni a szént,
-- amit folyamatosan termelünk,
még ha csökkentjük is a kibocsátást, mindennel amit teszünk, széndioxidot termelünk --
az erdő.
Felteszem a kérdést --
három vagy négy héttel ezelőtt,
láthattuk az újságban, hogy
halak milliói pusztultak el Norvégiában.
Oxigénhiány a vízben.
Arra gondolok, hogy ha egy pillanatra
megszűnne az oxigén, minden állatfaj számára
magunkat is beleértve,
elég nehéz helyzetben lennénk.
A vízrendszer számára a fák létfontosságúak.
Mondok egy egyszerű példát, hogy
könnyen megérthessék a dolgot.
A boldog embereknek, akiknek
rengeteg hajszál van a fejükön,
ha lezuhanyoznak,
két-három óráig tart, mire a hajuk megszárad,
ha nem használnak hajszárítót.
Az enyém... egy perc és száraz.
Ugyanez a helyzet a fákkal.
A fák a bolygó hajszálai.
Ha egy fák nélküli helyen esik az eső,
pár percen belül a víz eléri a folyamot,
elsodorva a termőföldet, lerombolva a vízforrásainkat,
pusztítva folyóinkat,
és megtartott nedvesség se lesz.
Ha vannak fák, azok gyökérrendszere
megtartja a vizet.
A fa ágai, a levelek, amelyek lehullanak,
nedves területet képeznek,
és hosszú hónapok szükségesek,
hogy a víz elérje a folyókat,
és így táplálja forrásainkat, folyóinkat.
Ez a legfontosabb dolog,
hogy elképzeljük mennyire nagy szükségünk van vízre mindennapi életünk során.
Végezetül szeretnék bemutatni
néhány képet, melyek számomra
nagyon fontosak e tekintetben.
Emlékeznek, mikor arról beszéltem,
hogy mikor megkaptam a birtokot a szüleimtől,
az volt az én paradicsomom, az volt "a farm".
A föld totálisan lepusztult volt,
erózió itt, szárazság ott.
Ezen a képen láthatják,
elkezdtünk építeni egy oktatási központot,
ami végül egy elég nagy környezeti központ lett Brazíliában.
Egy csomó apró pontot is láthatnak a képen.
Minden egyes pontba ültettünk egy fát.
Több ezer fát.
Most megmutatok egy képet, ami pontosan ugyanabból a szögből készült
két hónappal ezelőtt.
(Taps)
Az elején mondtam, hogy
komoly szükség volt rá, hogy
elültessünk kb. 2,5 millió fát
200 különböző fajtából,
annak érdekében, hogy újraépítsük az ökoszisztémát.
És megmutatom az utolsó képet.
2 millió fánk van a birtokon most.
Kb. 100.000 tonna széndioxidot
kötünk meg ezekkel a fákkal.
Barátaim, ez egy elég könnyű dolog.
Megtettünk, ugye?
Egy baleset miatt ami velem történt,
visszatértünk és felépítettünk egy ökoszisztémát.
Mi, akik itt vagyunk,
úgy hiszem, ugyanazon dolgok miatt aggódunk,
és a modell, amit Brazíliában megalkottunk,
átültethető.
Alkalmazhatjuk mindenütt a világon.
És hiszem, hogy együtt képesek vagyunk rá.
Nagyon köszönöm.
(Taps)
Non sono sicuro che ognuno di voi qui
conosca già le mie foto.
Vorrei iniziare mostrandovi solo alcune immagini,
e poi parlerò.
Devo raccontarvi un po' della mia storia,
perché parleremo di questo
nella mia presentazione.
Sono nato nel 1944 in Brasile,
che in quel periodo non era
ancora un'economia di mercato.
Sono nato in una tenuta agraria
che per oltre il 50 per cento era ancora
formata da foresta pluviale.
Un posto meraviglioso.
Vivevo circondato da uccelli incredibili,
animali incredibili,
nuotavo nei nostri piccoli fiumi con i nostri caimani.
C'erano circa 35 famiglie che vivevano in questa tenuta,
e tutto quello che producevamo, lo consumavamo noi.
Ben pochi prodotti finivano sul mercato.
Una volta l'anno, l'unica cosa che finiva sul mercato
era il bestiame da noi allevato,
e facevamo viaggi di almeno 45 giorni
per arrivare al mattatoio,
portando migliaia di capi di bestiame,
poi ci volevano circa 20 giorni di viaggio
per tornare alla fattoria.
Quando avevo 15 anni,
fu necessario per me lasciare quel posto
e andare in una città un po' più grande
- molto più grande -
dove frequentai la seconda parte delle scuole superiori.
Lì imparai diverse cose.
Il Brasile stava iniziando a urbanizzarsi, industrializzarsi,
e io mi interessavo molto di politica.
Diventai un po' radicale,
ero un membro di partiti di sinistra
e diventai un attivista.
Andai all'università per diventare economista.
Feci un master in economia.
E anche la cosa più importante della mia vita
successe proprio in questo periodo.
Incontrai una ragazza incredibile
che è diventata la mia migliore amica per la vita
e la mia socia in tutto quello che ho fatto finora,
mia moglie, Lélia Wanick Salgado.
Il Brasile si stava radicalizzando molto.
Lottavamo molto duramente contro la dittatura,
e presto fu necessario per tutti noi scegliere:
o entrare in clandestinità e darci alla lotta armata,
o lasciare il Brasile. Eravamo troppo giovani,
e la nostra organizzazione pensò
che fosse meglio per noi andarcene,
così andammo in Francia,
dove feci un Dottorato in economia,
mentre Léila divenne un architetto.
In seguito lavorai per una banca di investimenti.
Facemmo molti viaggi, per finanziamenti allo sviluppo,
progetti economici in Africa con la Banca Mondiale.
E un giorno la fotografia ha invaso
la mia vita in modo totale.
Diventai fotografo,
abbandonai tutto per diventare un fotografo,
e iniziai a fare il tipo di fotografia
che era importante per me.
Molti mi dicono che sono un fotogiornalista,
che sono un fotografo antropologo,
che sono un fotografo attivista.
Ma ho fatto molto di più di questo.
Ho fatto della fotografia la mia vita.
ho vissuto totalmente dentro la fotografia
facendo progetti a lungo termine,
e voglio farvi vedere solo alcune immagini
-- di nuovo, vedrete dall'interno i progetti sociali
che ho visitato, ho pubblicato molti libri
su queste fotografie,
ma ora ve ne farò vedere solo alcune.
Negli anni '90, dal 1994 al 2000,
ho fatto fotografie per una storia dal titolo Migrazioni.
È diventata un libro, poi una mostra.
Ma mentre stavo facendo queste fotografie,
stavo vivendo un momento molto difficile
della mia vita, soprattutto in Ruanda.
In Ruanda vidi la brutalità totale.
Vidi gente morire a migliaia ogni giorno.
Persi la fiducia nella nostra specie.
Non credevo che fosse più possibile per noi vivere,
e iniziai ad essere attaccato dallo stafilococco.
Iniziai ad avere infezioni dappertutto.
Quando facevo l'amore con mia moglie,
non mi usciva nemmeno più sperma;
usciva sangue.
Andai a vedere un medico a Parigi,
gli dissi che ero molto malato.
Mi visitò per lungo tempo, e mi disse: "Sebastian,
non sei malato, la tua prostata è a posto.
Quello che è successo è che hai visto così
tanti morti che stai morendo anche tu.
Devi smettere. Smettere.
Devi smettere perché altrimenti morirai."
E presi la decisione di smettere.
Ero molto turbato dalla fotografia,
dal mondo intero,
e presi la decisione di tornare dove ero nato.
Fu una grande coincidenza.
In quegli anni i miei genitori erano ormai molto vecchi.
Ho sette sorelle. Sono l'unico maschio della famiglia
e insieme presero la decisione
di trasferire quel terreno a Léila e me.
Quando lo abbiamo ereditato,
il terreno era morto come me.
Quando ero un bambino, per più del 50 per cento
era foresta pluviale.
Quando abbiamo ereditato il terreno,
era meno dello 0,5 per cento di foresta pluviale,
come in tutta la regione.
Per costruire lo sviluppo, lo sviluppo del Brasile,
abbiamo distrutto molte delle nostre foreste.
Come avete fatto qui negli Stati Uniti,
o in India, ovunque in questo pianeta.
Per costruire il nostro sviluppo,
creiamo un'enorme contraddizione:
distruggiamo tutto intorno a noi.
Questa fattoria che aveva migliaia di capi di bestiame
ora ne aveva solo poche centinaia,
e non sapevamo cosa farcene.
E a Léila venne un'idea incredibile, un'idea folle.
Disse: perché non recuperi la foresta pluviale che c'era prima?
Dici di essere nato in paradiso.
Ricostruiamolo, quel paradiso.
Così andai a trovare un caro amico
che progettava foreste,
gli chiesi di preparare un progetto per noi,
e così iniziammo. Iniziammo a piantare alberi, e
il primo anno perdemmo molti alberi, il secondo di meno,
e pian piano queste terre morte iniziarono a rinascere.
Iniziammo a piantare migliaia e migliaia di alberi,
solo specie locali, solo specie indigene,
e costruimmo un ecosistema identico
a quello che era stato distrutto,
e la vita iniziò a tornare in modo incredibile.
Era necessario per noi trasformare la nostra terra
in un parco nazionale.
L'abbiamo trasformata. Abbiamo
restituito queste terre alla natura.
È diventato un parco nazionale.
Abbiamo creato un istituto, l'Istituto Terra,
e abbiamo costruito un grande progetto
ambientale per raccogliere fondi ovunque.
Qui a Los Angeles, nella Bay Area di San Francisco,
è diventato detraibile dalle tasse negli Stati Uniti.
Abbiamo raccolto fondi in Spagna, in Italia, molti in Brasile.
Abbiamo lavorato con molte aziende in Brasile
che hanno dato soldi a questo progetto; anche il governo.
E la vita è iniziata a tornare, e avevo un gran desiderio
di tornare alla fotografia, di fotografare di nuovo.
E questa volta, il mio desiderio non era più fotografare
solo un animale che avevo fotografato per tutta la vita: noi.
Volevo fotografare gli altri animali,
fotografare i panorami,
fotografare noi umani, ma noi dall'inizio,
quando vivevamo in equilibrio con la natura.
E così feci. Cominciai all'inizio del 2004,
e conclusi alla fine del 2011.
Abbiamo creato una quantità incredibile di immagini,
e il risultato -- Léila ha curato il design di tutti i miei libri,
il design di tutte le mie mostre.
È lei la creatrice delle mostre.
E quello che volevamo fare con queste immagini
è creare una discussione su cosa
abbiamo di ancora intatto sul pianeta
e cosa dobbiamo mantenere su questo pianeta
se vogliamo vivere, avere un po'
di equilibrio nella nostra vita.
E volevo vedere noi umani
mentre usiamo, sì, i nostri strumenti di pietra.
Esistono ancora. La settimana scorsa ero
alla Fondazione nazionale per gli indios del Brasile,
e solo in Amazzonia abbiamo 110 gruppi
di indios con cui non abbiamo ancora contatti.
Dobbiamo proteggere la foresta in questo senso.
E con queste immagini, spero che potremo creare
informazione, un sistema di informazione.
Abbiamo cercato di fare una nuova presentazione del pianeta,
e ora vorrei farvi vedere solo alcune immagini
di questo progetto, prego.
Be', questo — (Applausi) —
Grazie. Molte grazie.
Questo è ciò per cui dobbiamo lottare duramente
per preservare così com'è ora.
Ma c'è un'altra parte che dobbiamo ricostruire insieme,
per costruire le nostre società,
la nostra favolosa società moderna,
siamo a un punto da cui non possiamo tornare indietro.
Ma stiamo creando una contraddizione incredibile.
Per costruire tutto questo, distruggiamo molto.
La nostra foresta in Brasile, quella foresta antica
che era grande come la California,
oggi è distrutta per il 93 per cento.
Qui, sulla West Coast, avete distrutto le vostre foreste.
Qui intorno, no? Le foreste di sequoie sono scomparse.
E sono scomparse molto in fretta.
Arrivando l'altro giorno da Atlanta, qui, due giorni fa,
ero in volo sopra i deserti
che abbiamo creato, provocato con le nostre mani.
L'India non ha più foreste. La Spagna non ha più foreste.
E dobbiamo ricostruire queste foreste.
Questo è il senso della nostra vita, queste foreste.
Abbiamo bisogno di respirare. L'unica fabbrica
capace di trasformare la CO2 in ossigeno
sono le foreste.
L'unica macchina capace di catturare l'anidride carbonica
che produciamo, sempre,
perché anche se la riduciamo, con ogni attività
che facciamo produciamo comunque CO2,
sono gli alberi.
Mi sono posto la domanda -- tre o quattro settimane fa,
abbiamo visto sui giornali
milioni di pesci che muoiono in Norvegia.
Per carenza di ossigeno nell'acqua.
Mi sono posto la domanda, se per un momento,
ci venisse a mancare l'ossigeno per tutte le specie animali,
inclusa la nostra -- sarebbe molto complicato per noi.
Per il sistema delle acque, gli alberi sono essenziali.
Vi farò un piccolo esempio che capirete molto facilmente.
Voi fortunati che avete ancora tanti capelli in testa,
se vi fate una doccia, vi servono
due o tre ore per fare asciugare i capelli
se non usate un asciugacapelli.
Per me, in un minuto sono già asciutti.
Lo stesso con gli alberi.
Gli alberi sono i capelli del nostro pianeta.
Quando c'è pioggia in un luogo senza alberi,
in pochi minuti, l'acqua arriva nei torrenti,
portando terriccio, distruggendo le nostre sorgenti,
distruggendo i fiumi,
e non c'è umidità da trattenere.
Quando ci sono alberi, il sistema di radici trattiene l'acqua.
Tutti i rami degli alberi, le foglie che cadono,
creano un'area umida,
e l'acqua ci mette mesi e mesi sottoterra per arrivare ai fiumi,
e mantenere le nostre sorgenti e i nostri fiumi.
Questa è la cosa più importante,
se pensiamo che ci serve l'acqua
per ogni attività della nostra vita.
Ora voglio farvi vedere, per finire,
solo alcune immagini che per me
sono molto importanti in questa direzione.
Vi ricorderete che vi ho raccontato che,
quando ho ricevuto la fattoria dai miei genitori
quello era il mio paradiso, la fattoria.
I terreni erano completamente distrutti, per l'erosione,
la terra si era seccata.
Ma come potete vedere in questa foto,
stavamo iniziando a costruire un centro educativo
che è diventato un grande centro ambientale in Brasile.
Ma vedete molti puntini in questa foto.
In ognuno di questi punti, abbiamo piantato un albero.
Ci sono migliaia di alberi.
Ora vi farò vedere l'immagine scattata
esattamente dallo stesso punto
due mesi fa.
(Applausi)
Vi ho detto all'inizio che era necessario
piantare almeno 2 milioni e mezzo di alberi
di circa 200 specie diverse
per poter ricostruire l'ecosistema.
E ora vi farò vedere l'ultima foto.
Ora abbiamo due milioni di alberi piantati.
Stiamo catturando con questi alberi
circa 100 000 tonnellate di anidride carbonica.
Cari amici, è una cosa facile da fare.
Noi l'abbiamo fatta, no?
Per un caso che mi è capitato,
siamo tornati, abbiamo costruito un ecosistema.
Tutti noi che siamo qui in questa sala,
credo che abbiamo lo stesso interesse,
e il modello che abbiamo creato in Brasile
possiamo trapiantarlo anche qui.
Possiamo applicarlo ovunque nel mondo, no?
E sono convinto che possiamo farlo insieme.
Grazie mille.
(Applausi)
ここに いらっしゃる皆さんは
私の写真をご存知でしょうか
まずは何枚か ご覧ください
その後 お話しさせていただきます
私の生い立ちについて 少しお話しします
今日の ここでの講演に
関係するからです
私は1944年に ブラジルで生まれました
当時 ブラジルは
まだ市場経済ではありませんでした
私は 農家に生まれました
農園の5割以上が まだ熱帯雨林でした
実に素晴らしい土地です
素晴らしい鳥や動物達に
囲まれて暮らし ―
カイマン(ワニ)と一緒に
小さい川を泳いだりしました
私達の農園には 35世帯ほどが暮らしていました
農園でとれた物は
全て自分達で食べ
市場に出荷するものは
ほんのわずかでした
出荷するのは年に一度 ―
私達が育てた肉牛だけでした
何千頭もの牛達を引き連れ
45日もかけて
食肉処理場まで行きました
そして20日かけて
農場に戻ってくるのです
私が15歳のとき
そこを離れて
町に出ることになりました
少し・・・いや
ずっと大きな町です
後期中等教育を受けるためです
そこでは これまでと違うことを学びました
ブラジルでは都市化と産業化が
始まっていました
政治に興味があったので
少し急進的になりました
左派政党の党員を経て
その後 活動家になりました
経済学者になるために
大学に進学し
経済学の修士号を取得しました
また 私の人生において
最も重要なことも
この時期に起こりました
素晴らしい女性と出会ったのです
生涯に渡る親友になって
私がしてきたことには
何でも協力してくれた ―
妻のレリア・ワニック・サルガドです
ブラジルは政治面で急進的になり
私達は独裁政治に果敢に戦いました
そのうち私達は
武器を手にゲリラになるか
祖国を去るかを選ぶ必要に迫られました
私達はまだ若かったし
所属していた組織は
私達が国を出た方が良いと考えたため
フランスへ行って
私は経済学の博士号を取り ―
フランスへ行って
私は経済学の博士号を取り ―
レリアは建築家になりました
私は その後 投資銀行で働きました
世界銀行がアフリカで行った
開発向け資金援助の ―
経済プロジェクトに携わり
たくさん旅をしました
そんな時 完全に写真の虜になり
私は写真家になりました
全てを投げ出して
写真を撮り始めました
これは私にとって重要なことでした
多くの人が私のことを
報道写真家とか
人類学の写真家とか
活動家でもある写真家と呼びますが
私はそれ以上のことをやりました
写真を我が人生と考えています
長期的なプロジェクトを通して
私は完全に写真の中に生きています
ここで数枚の写真を見ていただきます
私が携わった社会プロジェクトの
様子がわかると思います
これらの写真については
多くの本を出版しました
でも 今は少しだけ お見せします
1994年から2000年にかけて
『大移動(Migrations)』の
物語を写真に撮り
写真集と展覧会になりました
でも この写真を撮影しているとき
人生で とても辛い時期を
主にルワンダで過ごしていました
ルワンダでは最悪の
残虐行為を目にしました
毎日 数千人が死ぬのを目の当たりにし
人類への信頼を失いました
人類はもう存続できないと思いました
それから私は自らの
ブドウ球菌に冒され始めました
いたる所が感染しました
妻と愛し合った時には
精液の代わりに―
血が流れました
パリにいる友人の医者のところに行き
すっかり病気になってしまったと言いました
長い検査の後 こう言われました
「セバスチャン 君は病気じゃない
前立腺も完ぺきだ ―
でも死を見過ぎたせいで
君自身が死につつあるんだ ―
もうやめたまえ ―
さもないと本当に死んでしまうよ」
それでやめることを決断したのです
私は写真にも
世界のあらゆるものにも
本当に腹を立てていました
そこで生まれ故郷に帰る決意をしました
その頃はちょうど
両親が高齢になった
時期と重なっていました
私には7人の姉妹がいて
男性は私だけです
だからレリアと私が家族の土地を
継ぐことになりました
譲り受けた時 土地は
私同様 死につつありました
私が子供だった頃は
半分以上が熱帯雨林でしたが
土地を受け継いだ時は
熱帯雨林は0.5%にも
満たなかったのです
周辺はどこも同じ状況でした
ブラジルでは開発の結果 ―
多くの森林が破壊されました
ここアメリカでも インドでも ―
地上のいたる所で破壊が行われました
発展のために
身の周りの環境を壊すという
大きな矛盾が生まれました
かつて農園には数千頭の
牛がいましたが
わずか数百頭になっていて
どう対処したらいいか
途方に暮れました
そんな時 レリアが素晴らしい
クレイジーなアイデアを思いつきました
彼女は言いました
「熱帯雨林を復活させたら?
あなたの生まれ故郷の
パラダイスを
もう一度作りましょう」
そこで森林工学に詳しい
親しい友人に会って
プロジェクトの準備を始めました
それから植樹を始めました
1年目は大量に枯れましたが
翌年は枯れる本数が減り
死に絶えた土地が
ゆっくり再生を始めました
私達は何十万本もの
木々を植え始めました
ただし土着の種だけに限定して
破壊された生態系を蘇らせました
すると生命が驚くべき形で
再生し始めました
私達は この土地を
国立公園にする必要がありました
私達は この土地を
国立公園にする必要がありました
土地を改良して
自然の状態に戻し
国立公園になりました
Instituto Terra という団体を設立して
資金を集めるため大規模な
環境プロジェクトを始めました
ここロスやサンフランシスコの
ベイ・エリアでも活動しています
米国では税金控除の対象です
これまで スペインやイタリア
ブラジルでも多くの資金を集めました
ブラジルでは資金を投入してくれる ―
多くの企業や行政と活動しています
人生が輝き始め
もう一度 写真を撮りたいという
大きな夢に立ち返りました
でも 今回撮ろうとしたのは
生涯を通じて撮影してきた
我々人間ではありません
他の生き物や風景 ―
他の生き物や風景 ―
そして人間の中でも
自然と共存していた頃の
原初の姿でした
2004年の初頭から始めて
2011年に終了しました
膨大な数の写真が生まれ
レリアが本と展覧会のデザインを
全て手がけました
彼女は言わば創造主です
こうした写真の狙いは
地球上に原初の姿のまま残っているものや
人類が生き残り
自然と調和した生活を送るために ―
地球上に残すべきものについて
議論を起こすことでした
また人間が石器を使うところを
見たかったのです
そう そんな光景がまだ存在します
先週ブラジル国立先住民保護財団に
行ったのですが
アマゾン川流域だけで
隔絶した生活を送る ―
約110の先住民の集団がいます
だから私達は
森を守らねばなりません
そして 私の写真によって
知識体系を作りたいのです
私達は地球を新しい視点から
見せようとしてきました
ここでプロジェクトの写真を
何枚かご覧ください
(拍手)
どうもありがとう
今ご覧いただいたようなものを守るため
私達は全力で戦わなければいけません
でも他にも一丸となって
再生すべきものがあります
社会や その中に生きる
現代家族を築くことです
私達は もう後戻りできません
一方で大きな矛盾を生んでいます
今あるものを築くため 多くを破壊しています
ブラジルにある私達の森は
カリフォルニア州ほどの広さの原始林ですが
その93%が破壊されています
ここ西海岸でも森が破壊されていますね?
この辺のアメリカスギは消滅しました
あっという間に消えてしまいました
2日前アトランタを経由して
ここに来たとき
砂漠の上を飛行しました
この砂漠は 私達自身が
生み出したものです
インドにはもう木々がありません
スペインも同様です
私達は森を再生しなければいけません
私達の命の源は森です
私達は呼吸しなければなりませんが
二酸化炭素を酸素に変えられるのは
森だけなのです
森だけが二酸化炭素を
吸収できるのです
私達は常に二酸化炭素を出しています
いくら排出量を減らしても
私達が活動するたびに
必ず排出されるのです
3~4週間前 思いついたことがあります
ノルウェーで数百万匹の魚が
死んだという記事を読んだ時です
ノルウェーで数百万匹の魚が
死んだという記事を読んだ時です
水中の酸素が不足したことが死因でした
それでこんなことを考えたのです
人間を含む全ての生き物が
酸素不足になることがないから
事態が見えにくいのではないか
水システムにおいても 木々は重要です
分かりやすくなるように
ちょっとした例をあげましょう
皆さんのように髪の毛が
たくさんあるハッピーな方は
シャワーを浴びた後
ドライヤーを使わなければ
髪が乾くのに
2~3時間かかります
ところが私の場合は1分で乾きます
木々は いわば地上の髪の毛です
木々が無い場所に雨が降れば
雨水は数分で河川に流れ込み
土壌を流し 水源を破壊し ―
河川を壊して
水分は保たれません
ところが木々があれば
根が水を留め
落ち葉や枝が
湿度の高い場所を作り
数か月かかって
地下水に下りて川に届きます
こんな風に 私達の源である
川が維持されます
最も大切なことは―
あらゆる活動において
水が必要だと理解することです
それでは最後に
何枚か写真をお見せします
未来にとって大切なものです
先ほどお話したように
両親から私のパラダイスだった
農園を譲り受けた時 ―
土地は完全に破壊され
浸食がすすみ 乾燥していました
でも写真でわかる通り ―
私達はこの時 教育センターの
建設を始めていました
これはブラジル有数の大きな
環境センターになりました
点のように見える部分が
たくさんあるのが見えるでしょう
私達が木を植えた場所です
数千もの木々を植えました
全く同じ場所で
今から2か月前に撮った ―
写真をご覧ください
(拍手)
冒頭でお話ししましたが
私達は 生態系を再生するために
約200種からなるー
250万の木々を植えなければなりませんでした
最後の写真を ご覧いただきます
この土地で 200万の木々を育てました
この木々のおかげで
約10万トンの二酸化炭素を隔離しています
皆さん これは本当に簡単なことです
私達だって できたんです
自分に降りかかった災難をきっかけに
母国に戻って 生態系を再生させました
ここにお越しの皆さんも
同じ不安を抱えているでしょう
私達がブラジルで創ったモデルは
ここでも使えるものです
世界中で応用できますよね?
皆さんと一緒に
このモデルを広められるはずです
どうもありがとうございました
(拍手)
여기 계신 분들이
제 사진을 보셨는지 잘 모르겠습니다.
강연을 시작하기 전에
몇 장의 사진을 먼저 보여드릴께요.
제 개인사에 대해 말씀을
좀 드려야 할 것 같아요.
제 강연 중에 개인사를 통해
얘기할 것이 있기 때문이에요.
저는 1944년에
브라질에서 태어났습니다.
아직 브라질이
시장 경제 체제가 아닐 때였지요.
저는 농장에서 태어났고,
50% 이상이 열대 우림 지대였고,
대단히 멋진 곳이었입니다.
놀라운 새들과,
동물들과 함께 살았지요.
작은 강에서 악어와
함께 헤엄치곤 했어요.
이 농장에서
약 35 가정이 함께 살면서
이곳에서 생산한 것을 소비했지요
아주 조금만 시장에 나갔어요.
일 년에 한 번, 시장에 내놓았던 것은
단지 우리가 키우던 가축들이었어요.
도축장에 가기 위해서
45일간 동안
수천 마리의 가축 떼를 이끌고 갔다가
20일이 걸려서
다시 농장으로 돌아왔지요.
제가 열다섯 살이었을 때,
이 곳을 떠나
좀 더 큰, 아니 아주 큰 마을로 가서
고등학교 과정을 배워야 했습니다.
그곳에서는 다른 것들을 배웠어요.
브라질은 막 도시화,
산업화돼가기 시작했습니다.
정치에 대해 알게 되었고,
약간 급진적이 되었죠.
좌파 정당에 가입해서
활동가가 되었습니다.
대학에 가서는 경제학자가 되었어요.
경제학으로 석사 학위를 마쳤지요.
제 인생에서 가장 중요한 일은
마찬가지로 이 때 일어났습니다.
저는 놀라운 한 소녀를 만났고,
제 평생의 반려자가 되어
제가 지금까지 하는 모든 일에
동지가 되었습니다.
제 아내, 레리아 와닉 살가도입니다.
브라질은 매우 급진적이었습니다.
독재에 격렬히 항거했고,
당시 그것은 반드시 필요한 것이었습니다.:
우리는 손에 무기를 들고 비밀 결사대가 되거나
브라질을 떠나야만 했죠.
우리는 너무 젊었고,
조직에서는 우리가
브라질을 떠나는 것이 더 낫다고 판단했죠
그래서 프랑스로 가서
경제학 박사 과정을 밟았습니다.
레일라는 건축가가 되었습니다.
저는 한 투자 은행에서 일을 한 후에,
많은 여행을 했습니다.
세계은행과 함께
아프리카의 투자 융자 등
경제 프로젝트를 진행했지요.
그리고 어느 날 갑자기
사진이 제 인생에 찾아왔습니다.
사진 작가가 되었지요.
모든 걸 내버리고 사진 작가가 되었어요.
사진을 찍기 시작했고,
그 일은 저에게 매우 중요했어요.
많은 사람들이 저를 사진 기자,
아니면 인류학 사진가,
혹은 활동 사진 작가라고 부르지만,
저는 그 이상을 했습니다.
저는 사진을 제 삶처럼 여겼습니다
저는 장기 프로젝트를 진행하면서
완전히 사진 속에서 살았지요.
사진을 몇 장 더
보여드리려고 하는데요,
제가 직접 그 안으로 들어가 촬영한
사회 프로젝트입니다.
이 사진들로 여러 책을 펴냈지만,
그 중 일부만 보여드리겠습니다.
90년대, 1994년부터 2000년 까지
"이민"이라는 주제로 사진을 촬영했고
그게 책으로도 나오고, 공연도 했습니다.
하지만 그 사진들을 촬영하던 동안
저는 제 인생에서 아주 힘든 시간을 보냈습니다.
대부분 르완다에서 였어요.
거기서 끔찍한 잔인함을 보았습니다.
매일 수천 명의 죽음을 목도해야 했지요.
저는 인류에 대한 신뢰를
잃어버렸습니다.
저는 우리가 더 살아갈 수
있다고 믿을 수 없었어요.
게다다 포도상구균에
감염되어 고생했지요.
모든 곳에 감염되었지요.
아내와 사랑을 나눌 때,
정액이 나오는게 아니라
피가 나왔어요.
파리에 있는 친구의 의사를 만나서
큰 병에 걸린 것 같다고 말했지요.
긴 검사 끝에 그는,
"세바스챤, 당신은 아픈게 아니야.
전립선에는 아무 문제가 없어.
죽음을 너무 많이 목격한게 문제야.
그만 둬야해. 그만.
그만 두지 않으면, 당신이 죽고 말거야."
그래서 하던 일을 중단하기로 결정했어요.
사진, 그리고 세상 모든 것에
크게 실망하고
고향으로 돌아가기로 결심했습니다.
큰 우연이었죠.
부모님들이 연로해지실 무렵이었어요.
일곱 누이가 있고,
제가 형제 중에 유일한 남자에요.
그리고 누이들이
저희 부부에게 토지를
넘겨주기로 마음 먹었지요.
이 땅을 받았을 당시,
땅도 저처럼 죽어가고 있었어요.
제가 아이었을 때만해도
절반이 열대 우림이었지만,
땅을 물려받고 나서 보니
열대 우림 지역은
전체 면적의
0.5%도 안되더군요.
브라질식 개발을 하기 위해,
많은 숲을 파괴했습니다.
여기 미국에서 그랬던 것처럼,
아니면 인도에서,
지구 위 어디에서나처럼 말이지요.
개발을 하기 위해
주변의 모든 것을 파괴해야 하는
모순에 처하게 되었습니다.
수천 마리의 가축이 있었지만
이제는 몇 백 마리밖에
남지 않았습니다.
우리는 어떻게 해야할지 몰랐습니다.
그런데 레일라가 놀랍고도 말도 안되는
아이디어를 생각해 냈지요.
이전처럼 열대 우림을
되돌려보자고 하더군요.
마치 천국에서 태어났으니
다시 천국을 만들자는 얘기같았죠.
숲을 조성하는 기술을 가진
한 친구를 만나
프로젝트를 준비하고, 시작했어요.
우리는 나무를 심기 시작했습니다.
첫 해에는 수많은 나무를 잃었어요.
둘째 해가 되니 좀 나아졌죠.
그리고 점차 죽은 땅이
되살아나기 시작했습니다.
우리는 수십만 그루의 나무를
심기 시작했어요.
오직 토종으로만 심었지요.
파괴되었던 것과 같은 환경을 구축하자
매우 놀랍게도 생명이 되돌아왔습니다.
이제, 우리 땅을 국립공원으로
바꿀 필요가 있었습니다.
우리는 바꾸었습니다.
이 땅을 자연에게 돌려줬지요.
그곳은 이제 국립공원이 되었습니다.
"땅 연구소"라 불리는 연구소를 세워
큰 환경 프로젝트를 시작했고
여러 곳으로부터 지원을 받기 시작했습니다.
여기 LA에서, 또 샌프란시스코의
베이에어리아에서 말이죠.
미국내 세금 감면 혜택
후원금 자격도 얻었습니다.
또 스페인과 이태리, 브라질에서도
많은 지원을 받았지요.
이 프로젝트에 돈을 투자하는
많은 브라질 기업들과
브라질 정부와도 함께 일했습니다.
일상이 돌아오기 시작했고,
사진을 다시 시작하고 싶어졌습니다.
하지만 이제는 더 이상
인생 내내 찍어왔던
단 하나의 동물 - 사람 - 을
찍고 싶지 않았어요.
다른 동물들과
자연의 모습,
사람, 그러나 최초의 모습으로 돌아가
자연과 균형을 이루며 사는 모습을
사진에 담고 싶었어요.
그 길로 떠났어요.
2004년 초에 시작해서
2011년 말에 끝냈습니다.
엄청난 양의 사진을 찍었고,
그 결과물로 아내가 디자인한 책을 내고
전시회를 열었어요.
아내가 전시회를 주관했지요.
우리는 이 사진들로
이 지구 위 최초에 무엇이 있었고,
무엇을 지켜야 하는지에 대한
논의가 시작되기를 원했습니다.
우리가 생존하기 위해서는
삶에 균형이 필요합니다.
그래서 저는 우리가
석기 시대에 살았던 모습을
보기를 원했습니다.
아직 남아 있습니다.
지난 주에 저는
브라질 국립 인디안 협회에서
아마존에서만 아직 현대 문명과
아직 접촉을 하지 않은 110개의 부족이
남아있다는 것을 알게 되었습니다.
그렇기 때문에 우리는
숲을 지켜야만 합니다.
이 사진들을 가지고, 우리가
정보, 정보의 체계를 만들 수 있기를 바랍니다.
지구를 새롭게 조명하고자 합니다.
이 프로젝트의
몇몇 새로운 사진들을
보여드릴께요.
자, 이것이, (박수)
감사합니다. 정말 감사합니다.
이것이 우리가 반드시 이대로
지키기 위해 노력해야만 하는 것들입니다.
하지만 우리가 함께 재구축 해야만 할
다른 부분들도 있습니다.
우리 사회, 현대화된 가족 사회를
구축해야 합니다.
우리는 다시 돌아갈 수 없는
순간에 처해 있습니다.
하지만 우리는 놀라운 모순을
만들어 냈습니다.
이 모든 것을 만들기 위해,
많은 것들을 파괴했습니다.
브라질에 있는 열대우림,
오래된 숲이,
캘리포니아주만한 크기의 숲이
오늘날 93%나
파괴되었습니다.
여기 서부 해안에서도
숲이 파괴되었지요.
여기 주변에도, 그렇지 않나요?
삼나무 숲이 사라졌습니다.
아주 빠르게, 사라져 버렸습니다.
여기 오기 이틀 전, 아틀란타에서부터
사막을 지나 비행기를 타고 왔습니다.
그 사막은, 우리가 우리 손으로 만든 것이죠.
인도에는, 그리고 스페인에는
더 이상 숲이 없습니다.
이 숲들을 다시 살려내야만 합니다.
이 숲들이야 말로
우리 삶의 필수 요소입니다.
우리는 숨을 쉬어야 합니다.
이산화탄소를 산소로 바꿀 수 있는
유일한 공장은 바로 숲입니다.
줄이려고 모든 노력을 다하지만
계속 만들어내는 이산화탄소를
가둬놓을 수 있는 것도
숲 뿐입니다.
3, 4주 전에 신문기사를 통해
노르웨이에서 수백만의
물고기떼가 죽었다는 기사를 보고
의문이 들었습니다.
수중에 부족한 산소가
문제가 아니었을까.
스스로에게 자문해 보았습니다.
인간을 포함한 동물들에게
산소가 부족하게 되지 않는다면
우리에게 매우 복잡한
문제가 될 것입니다.
물의 순환에 있어서도
숲은 중요합니다.
쉽게 이해하실 수 있도록
작은 예를 하나 들지요.
머리에 숱이 많은 행복한 사람이라면,
샤워를 하고 나서 머리를 말릴 때
헤어드라이어를 쓰지 않으면
두세 시간이 걸리겠지요.
저는 1 분이면 말라요.
숲도 마찬가지입니다.
숲은 지구의 머리카락과 같습니다.
나무가 없는 곳에 비가 오면
단 몇 분 만에 하천으로 흘러 들어가
토사를 침식시키고
수자원을 파괴하고,
강을 파괴합니다.
그리고 더이상 수분이
남아있지 않지요.
나무들이 있으면 뿌리가
물을 담아두고 있습니다.
나무 가지에서 나뭇잎이 떨어져
촉촉한 땅을 만들고
수분을 몇 달간 간직하고 있다가
지하수가 강으로 흘러가고
수자원과 강을 유지합니다.
모든 일상 생활에 물이 필요하다는 것을
늘 기억하는게 가장 중요한 점입니다.
강연을 마치기 전에
이 점에 있어 가장 중요한
사진을 몇 장 보여드리도록 하겠습니다.
제가 말씀드린 것을 기억하시나요?
제가 부모님으로부터
한 때 낙원이자, 농장이었던
이 농장을 물려 받았을 때,
땅은 완전히 황폐화되고,
침식되고, 말라있었습니다.
하지만 이 사진을 보시면,
나중에 브라질에서
가장 큰 환경 센터가 된
교육 센터를 만들고 있습니다.
많은 작은 구멍들을
보실 수 있으실텐데,
그 구멍마다 나무를 심었습니다.
수천 그루의 나무를 심었지요.
바로 그 자리를 두 달 전에
다시 촬영한 사진을 보여드리지요.
(박수)
강연 시작 부분에서
200여 종의 250만 그루를
환경을 되살리리 위해
심어야 했다고 말씀드렸지요.
마지막 사진을 보여드리겠습니다.
이제 2백만 그루의 나무가 있습니다.
이 숲이 십만 톤의
탄소를 흡수하고 있습니다.
여러분, 아주 쉬운 일이에요.
우리가 해냈잖아요, 그렇죠?
우연히 일어난 일로,
고향으로 되돌아가,
환경을 되살렸습니다.
이곳에 계신 우리 모두가
저희가 브라질에서 만든 것과 같은
환경 모델에 같은 생각을
가지고 있다고 믿습니다.
이곳에도 적용할 수 있습니다.
세상 어느 곳에나 적용할 수
있습니다. 그렇지요?
우리 모두가 같이 할 수있다고
믿습니다.
대단히 감사합니다.
(박수)
Nesu tikras ar visi čia esantys
yra susipažinę su mano nuotraukomis.
Pradėsiu parodydamas jums keletą savo nuotraukų,
o paskui - kalbėsiu.
Privalau papasakoti jums šiek tiek apie savo istoriją,
nes mes apie tai kalbėsime
per mano kalbą čia.
Gimiau Brazilijoje, 1994-aisiais,
Tuo metu Brazilija dar nebuvo rinkos ekonomika.
Gimiau fermoje,
fermoje, kurios daugiau nei 50 procentų buvo atogrąžų giria (vis dar).
Žavinga vieta.
Gyvenau su neįtikėtinais paukščiais, neįtikėtinais gyvūnais.
Mažose mūsų upėse plaukiojau su krokodilais.
Maždaug 35 šeimos gyveno šioje fermoje,
ir viską, ką pagamindavome šioje fermoje - suvartodavome patys.
Vos keli daiktai nukeliaudavo į turgų.
Kartą metuose, vienintelis produktas, nukeliaudavęs į turgų
buvo mūsų galvijai,
ir mes keliaudavome maždaug 45 dienas
iki skerdyklos,
kad pristatytumėme tūkstančius galvijų galvų,
tuomet maždaug 20 dienų keliaudavome atgal,
kad vėl pasiektumėme savo fermą.
Kai man buvo 15 metų,
privalėjau palikti šią vietą
ir keliauti į didesnį miestą - daug didesnį -
kur baigiau vidurinę mokyklą.
Išmokau ten įvairių dalykų.
Brazilijoje prasidėjo urbanizacija, industrializacija,
aš žinojau politiką. Tapau šiek tiek radikalus,
buvau kairiųjų partijos narys
ir tapau aktyvistu.
Įstojau į universitetą, kad tapčiau ekonomistu.
Baigiau ekonomikos magistrą.
Ir pats svarbiausias dalykas mano gyvenime
taip pat įvyko šiuo metu.
Aš sutikau nuostabią merginą,
kuri tapo mano geriausią drauge,
mano kompanione visame, ką tik dariau iki pat dabar,
mano žmona, Lélia Wanick Salgado.
Brazilija stipriai radikalėjo.
Mes sunkiai kovojome prieš diktatūrą,
vienu momentu privalėjome:
arba pasitraukti į pogrindį su ginklais rankose
arba palikti Braziliją. Buvome per jauni,
o mūsų organizacija manė, kad mums geriau būtų išvykti
ir mes išvykome į Prancūziją,
kur apsigyniau ekonomikos daktaro laipsnį,
o Léila tapo architekte.
Dirbau investiciniame banke.
Daug keliavome, rėmėme vystymąsi,
ekonominius projektus Afrikoje, kartu su Pasaulio Banku.
Ir vieną dieną, fotografija įsiveržė į mano gyvenimą.
Aš tapau fotografu,
palikau viską ir tapau fotografu,
pradėjau užsiimti fotografija,
kuri man buvo svarbi.
Daug žmonių man sako, jog esu foto žurnalistas,
fotografas antropologas,
fotografas aktyvistas.
Tačiau padariau daug daugiau nei tai.
Pastačiau fotografiją kaip savo gyvenimą.
Visiškai įsigyvenau į fotografiją,
vykdydamas ilgalaikius projektus,
ir tiesiog noriu jums parodyti kelias nuotraukas..
jūs pamatysite, kieno, socialiniuose projektuose
į kuriuos keliavau, išleidau daug knygų
su šiomis fotografijomis,
bet dabar parodysiu jums tik kelias.
90-aisiais, nuo 1994 iki 2000-ųjų,
aš fotografavau istoriją pavadinimu "Migracijos".
Ji tapo knyga. Ji tapo paroda.
Tačiau tuo metu, kai ją fotografavau,
aš išgyvenau labai sunkų savo gyvenimo momentą, ypatingai Ruandoje.
Ruandoje susidūriau su absoliučiu brutalumu.
Mačiau tūstančius mirčių per dieną.
Praradau tikėjimą mūsų rūšimi.
Netikėjau, kad mes galime gyventi toliau
ir mano paties stafilokokas užėmė mane.
Infekcijos prasidėjo visur.
Kai mylėjausi su savo žmona, neturėjau spermos, kuri išeitų iš manęs;
Turėjau kraują.
Nukeliavau pas vieno draugo daktarą į Paryžių,
pasakiau jam, kad visiškai sergu.
Jis atliko išsamius, ilgus tyrimus ir pasakė man "Sebastijanai,
tu nesergi, tavo prostata puiki.
Kas atsitiko tau yra tai, kad tu pamatei tiek daug mirčių, jog dabar miršti pats.
Privalai sustoti. Sustok.
Privalai sustoti arba kitaip - būsi miręs."
Ir aš nusprendžiau sustoti.
Buvau iš tiesų prislėgtas fotografijos
ir visko pasaulyje,
tad nusprendžiau grįžti ten, kur gimiau.
Tai buvo didelis sutapimas.
Tai buvo tuo metu, kai mano tėvai labai paseno.
Turiu septynias seseris. Esu vienintelis vyras savo šeimoje
ir jie (tėvai) nusprendė
perleisti žemę man ir Léilai.
Kai mes ją gavome, ši žemė buvo tokia pat mirusi, kaip ir aš.
Kai buvau vaikas, ji buvo daugiau nei 50 procentų atogrąžų girios.
Kai mes ją gavome,
ji buvo mažiau nei vienas procentas atogrąžų girios,
kaip ir visame mano regione.
Kad sukurtumėme pažangą, Brazilijos pažangą,
mes sunaikinome daugybę savo girių.
Kaip jūs padarėte, čia, Jungtinėse Valstijoje,
ar jūs - Indijoje, visur šioje planetoje.
Kad sukurtumėme pažangą,
mes susiduriame su didžiuliu prieštaravimu,
kad naikiname viską aplink mus.
Ši ferma, kuri turėjo tūkstančius galvijų,
dabar turėjo tik kelis šimtus,
o mes nežinojome kaip su jais elgtis.
Ir tada Léilai į galvą šovė nepaprasta idėja, beprotiška idėja.
Ji pasakė, kodėl gi tau neprikėlus atogrąžų girios, kuri buvo čia prieš tai?
Tu sakai, kad gimei rojuje.
Pastatykime rojų vėl.
Ir aš nuėjau pas savo gerą draugą,
kuris buvo miškų inžinierius,
kad jis mums paruoštų projektą,
ir tuomet mes pradėjome. Pradėjome sodinti ir pirmaisiais
metais praradome daug medžių, antraisiais jau mažiau
ir taip pamažu ši mirusi žemė pradėjo atgimti iš naujo.
Mes pradėjome sodinti šimtus tūkstančių medžių,
tik vietinių rūšių,
kad pastatytumėme ekosistemą identišką tai, kuri buvo sunaikinta,
ir pats gyvenimas pradėjo grįžti neparistais būdais.
Mes privalėjome transformuoti mūsų žemę
į nacionalinį parką.
Mes tai padarėme. Atidavėme šią žemę atgal gamtai.
Ji tapo nacionaliniu parku.
Įsteigėme institucija pavadinimu Instituto Terra (žemės institutas),
kūrėme didžiulius aplinkosaugos projektus, kad gautume pinigų.
Čia, Los Andžele, San Fransiske,
Jungtinėse Valstijose mūsų projektams buvo pritaikytos mokesčių lengvatos.
Mes surinkome pinigų Ispanijoje, Italijoje, ypač daug - Brazilijoje.
Brazilijoje dirbome su daug kompanijų,
kurios investavo į šį projektą, taip pat su vyriausybe.
Ir gyvenimas ėmė grįžti, o aš turėjau didelį troškimą
grįžti prie fotografijos, vėl fotografuoti.
Ir šį kartą mano noras buvo fotografuoti
ne tik vienintelį gyvūną, kurį aš fotografavau visą savo gyvenimą: mus.
Troškau fotografuoti kitus gyvūnus,
troškau fotografuoti kraštovaizdžius,
fotografuoti mus, tačiau mus nuo pat pradžių,
metą, kai gyvenome pusiausvyroje su gamta.
Ir aš iškeliavau. Pradėjau 2004-ųjų pradžioje
ir baigiau 2011-ųjų pabaigoje.
Mes sukūrėme neįtikėtinai daug nuotraukų,
o rezultate - Lélia sukūrė dizainą visoms mano knygoms,
visoms mano parodoms. Ji yra parodų kūrėja.
Ir tai ko mes norime šiomis nuotraukomis
tai sukurti diskusiją apie tai, ką mes turime pirmykščio planetoje
ir tai, ką turime išsaugoti šioje planetoje,
jei norime gyventi, turėti pusiausvyrą savo gyvenime.
Ir aš norėjau išvysti mus,
kai naudojomės įrankiais iš akmens.
Mes vis dar egzistuojame. Praeitą savaitę buvau
Brazilijos Nacionaliniame Indėnų Fonde
ir vien tik Amazonėje mes turime apie 110 grupių
Indėnų su kuriais dar nebuvo užmegztas ryšys.
Turime apsaugoti miškus dėl jų.
Ir šiomis nuotraukomis, aš viliuosi, jog galime sukurti
informaciją, informacijos sistemą.
Mes bandėme sukurti naują planetos pristatymą
ir dabar aš noriu jums parodyti tik kelias nuotraukas
iš šio projekto, prašau.
Na, štai - (plojimai) -
Ačiū. Labai ačiū.
Tai yra dėl ko mes turime kovoti,
kad išlaikytumėm.
Bet taip yra ir kita dalis, kurią privalome drauge atstatyti,
sukurti bendruomenes, mūsų modernių šeimų bendruomenes,
esame taške iš kurio nebegalime eiti atgal.
Tačiau kuriame visiškai priešingus dalykus.
Užuot statę, mes daug naikiname.
Mūsų miškai Brazilijoje, senieji miškai,
kurie buvo dydžio su lig Kalifornija,
šiandien 93 procentai jų - sunaikinti.
Čia, Vakarinėje pakrantėje, jūs taip pat sunaikinote savo miškus.
Kažkur čia, ne? Raudonmedžių miškų nebėra
Jie dingo labai gretai, išnyko.
Anądien keliaudamas iš Atlantos į čia, prieš dvi dienas
skirdau virš dykumų,
kurias sukūrėme, išprovokavome jų atsiradimą savo rankomis.
Indija nebeturi medžių. Ispanija nebeturi medžių.
Ir mes privalome atstatyti tuos miškus.
Tai yra mūsų gyvenimo esmė, tie miškai.
Mums reikia kvėpuoti. Vienintelis "fabrikas",
gebantis CO2 paversti į deguonį -
miškai.
Vienintelė mašina, gebanti surinkti anglies dioksidą,
kurį nuolatos gaminame, visada,
nei jei skaidome jį, viskas, ką darome, mes gaminame CO2,
yra medžiai.
Paklausiu klausimo - prieš tris ar keturias savaites,
spaudoje matėme,
jog milijonai žuvų nugaišo Norvegijoje.
Dėl deguonies stokos vandenyje.
Iškėliau sau klausimą, jei akimirkai,
mes nestokotumėme deguonies visoms gyvūnų rūšims,
įskaitant mus pačius - tai mums būtų itin komplikuota.
Medžiai yra būtini vandens sistemai.
Pateiksiu mažą pavyzdį, kurį jūs labai lengvai suprasite.
Jūs, laimingieji žmonės, turintys daug plaukų ant galvos,
jei išsimaudote po dušu, praeina
dvi ar trys valandos, kol jūsų plaukai išdžiūsta,
jei nesinaudojate plaukų džiovintuvu.
Man tereikia vienos minutės ir jie sausi. Lygiai taip yra ir su medžiais.
Medžiai tai mūsų planetos plaukai.
Kai lyja vietovėse, kuriose nėra medžių,
vos per kelias minutes, vanduo ima tekėti srove,
niokoja dirvožemį, naikina mūsų vandens šaltinius,
ardo upes
ir nepalieka jokios drėgmės išsaugoti.
Tačiau, kai turime medžius, jų šaknų sistema sulaiko vandenį.
Visos medžių šakos, lapai žiūrintys žemyn
sukuria drėgną sritį,
ir praeina mėnesių mėnesiai, kol vanduo nuteka į upes
ir palaiko mūsų išteklius, palaiko mūsų upes.
Tai yra pats svarbiausias dalykas,
kuomet įsivaizduojame, jog vanduo mums reikalingas, kad ir ką bedarytumėme.
Dabar noriu jums parodyti, pačiai pabaiga,
tik kelias nuotraukas, kurios man
yra labai svarbios būtent šia linkme.
Prisimenate, jog sakiau, kad
kai iš savo tėvų gavau fermą,
kuri buvo mano rojus, kuri buvo mano ferma.
Žemė visiškai sunaikinta, erozijos, žemė išdžiuvo.
Tačiau šioje nuotraukoje galite matyti,
mes ruošėmės sukurti edukacinį centrą,
kuris tapo ganėtinai dideliu aplinkosaugos centru Brazilijoje.
Bet šioje nuotraukoje jūs matote daugybę mažų taškelių.
Kiekviename šių taškelių - mes pasodinome medį,
Ten yra tūkstančiai medžių.
Dabar parodysiu nuotraukas darytas iš lygiai to paties taško
prieš du mėnesius.
(plojimai)
Aš jums sakiau, kad pradžioje buvo reikalinga
pasodinti apie 2,5 milijono medžių
iš maždaug 200 skirtingų rūšių,
kad galėtumėme atkurti eko sistemą.
Ir dabar parodysiu jums paskutinę nuotrauką.
Mes esame su dviem milijonais medžių dirvoje.
Mes atskiriame
maždaug 100,000 tonų anglies su šiais medžiais.
Mano draugai, tai labai paprasta padaryti. Mes tai padarėme, ne?
Dėka atsitiktinumo, kuris man atsitiko,
mes grįžome atgal, kad atstatytumėme ekosistemą.
Esame kambaryje,
aš tikiu, kad dalinamės tuo pačiu susirūpinimu,
ir modelį, kurį sukūrėme Brazilijoje,
galime pritaikyti čia.
Mes galime pritaikyti jį visur pasaulyje, ar ne?
Ir aš tikiu, jog galime tai padaryti drauge.
Ačiū jums labai.
(plojimai)
Не сум сигурен дека секој човек овде
е запознаен со моите фотографии.
Сакам да започнам со тоа
што ќе ви покажам неколку слики,
а потоа ќе зборувам.
Морам да ви кажам малку за моето минато,
бидејќи ќе зборувам за тоа
во мојот говор денес.
Роден сум во 1944 во Бразил,
во времињата кога Бразил сеуште
не беше пазарна економија.
Роден сум на фарма,
која беше над 50% дождовна шума.
Прекрасно место.
Живеев со неверојатни птици и животни,
пливав во нашите мали реки со каимани.
Имаше околу 35 семејства кои
живееја на оваа фарма
и сè што произведувавме на
оваа фарма самите го трошевме.
Многу малку работи одеа на пазарот.
Еднаш годишно, единственото
нешто што одеше на пазарот
беа говедата кои ги израснавме
и патувавме околу 45 дена
за да стигнеме до кланицата,
носејќи илјадници грла,
и околу 20 дена враќање назад
за повторно да стигнеме на нашата фарма.
Кога имав 15 години,
морав да го напуштам ова место
и да одам во малку поголем град
-- многу поголем --
каде ја завршив втората
половина од средно училиште.
Таму научив различни нешта.
Бразил почна да се урбанизира,
индустријализира,
и ја познавав политиката.
Станав малку радикален,
бев член на левичарските партии,
и станав активист.
Отидов на факултет за да станам економист.
Магистрирав економија.
Најважното нешто во мојот живот
исто така се случи тогаш.
Запознав една неверојатна девојка
која ми стана доживотен најдобар пријател
и мој соработник во сè
што сум направил до сега,
мојата сопруга, Лејла Веник Салгадо.
Бразил многу се радикализира.
Напорно се боревме против диктатурата,
во тој момент беше неопходно за нас
или да останеме во тајност
со оружја во рацете,
или да го напуштиме Бразил.
Бевме многу млади,
а нашата организација сметаште
дека е подобро за нас да си одиме,
и заминавме во Франција
каде докторирав економија,
а Лејла стана архитект.
Работев за инвестициска банка.
Бевме на многу патувања,
го финансиравме развојот,
економски проекти во Африка
со Светската Банка.
И еден ден фотографијата целосно
ми го освои животот.
Станав фотограф,
напуштив сè и станав фотограф
и почнав да го фотографирам
она што беше важно за мене.
Многумина ми велат дека сум фоторепортер,
дека сум фотограф-антрополог,
дека сум фотограф-активист.
Но, јас направив многу повеќе од тоа.
Го поистоветував фотографирањето
со мојот живот.
Целожно живеев за фотографирањето
правев долгорочни проекти,
и сакам да ви покажам само неколку слики,
ќе видите во друштвените проекти,
тогаш издадов многу книги
за овие фотографии,
но сега ќе ви покажам само неколку.
Во деведесеттите, од 1994 до 2000,
фотографирав приказна наречена Миграции.
Стана книга. Стана шоу.
Но во времето кога го фотографирав ова,
минував низ многу тежок период
од мојот живот, претежно во Руанда.
Во Руанда видов тотална бруталност.
Гледав по илјадници смртни случаи дневно.
Ја изгубив надежта во човечкиот вид.
Не верував дека е можно да
продолжиме да живееме,
a и ме нападнаа сопствените стафилококи.
Бев инфициран насекаде.
Кога имав односи со мојата жена,
од мене не излегуваше сперма,
туку крв.
Отидов на доктор во Париз,
му кажав дека сум многу болен.
Тој долго ме испитуваше
и ми рече: „Себастијан,
не си болен, твојата простата е совршена.
Она што се случило, си видел толку многу
смртни случаи што и самиот умираш.
Мораш да престанеш. Престани.
Мораш да престанеш бидејќи
во спротивно, ќе умреш.“
И решив да престанам.
Ме вознемируваше фотографирањето,
и сè на светот,
и одлучив да се вратам
онаму каде се родив.
Беше голема случајност.
Беше периодот кога моите родители остареа.
Имам седум сестри. Јас сум
единствениот маж во семејството,
и тие заедно ја донесоа одлуката
да ни го препишат имотот
на Лејла и мене.
Кога ја добивме земјата,
беше мртва исто колку и јас.
Кога бев дете, беше повеќе
од 50% дождовна шума.
Кога ја добивме земјата,
на целото подрачје имаше помалку од
пола процент дождовна шума.
Поради развојот на Бразил,
уништивме многу голем дел од нашата шума.
Исто како што направивте вие во САД
или во Индија и секаде на планетата.
Поради нашиот развој,
дојдовме до огромна контрадикција
и уништивме сè околу нас.
Оваа фарма која имаше над
илјадници грла говеда
сега имаше само неколку стотици,
и не знаевме што да правиме.
Лејла доби една
неверојатна, луда идеја.
Таа рече, зошто да не ја вратиме
дождовната шума што беше тука претходно?
Велиш дека си бил роден во рај.
Ајде повторно да го направиме рајот.
И отидов да видам еден добар пријател,
шумарски инженер
да ни подготви проект,
и почнавме. Започнавме да садиме, и
првата година изгубивме многу
дрвја, втората година помалку,
и полека, полека оваа мртва
земја почна да се прераѓа.
Почнавме да садиме стотици
и илјадници дрвја,
само локални видови, само домашни видови,
изградивме екосистем идентичен
на оној кој беше уништен,
и животот почна да се враќа
на неверојатен начин.
Беше неопходно за нас да
ја претвориме нашата земја
во национален парк.
Тоа го направивме. Ја вративме
природата во оваа земја.
Стана национален парк.
Формиравме институција
наречена Instituto Terra,
и направивме голем проект
за да собереме пари.
Тука во Лос Анџелес, во
заливот во Сан Франциско,
започна да се одбива од даноците во САД.
Собравме пари во Шпанија,
Италија и многу во Бразил.
Работевме со многу компании во Бразил
што вложија пари во овој
проект, а и владата.
Животот се враќаше, а јас
имав голема желба
да се вратам на фотографијата,
повторно да фотографирам.
Овој пат, не сакав да ја фотографирам
единствената врста на животни која ја
фотографирав целиот мој живот: нас.
Сакав да ги фотографирам другите животни,
да ги фотографирам пејзажите,
да нè фотографирам нас, но од почетокот,
од времето кога живеевме
во рамнотежа со природата.
Така и почнав. Започнав
на почетокот на 2004,
и завршив на крај на 2011.
Направивме неверојатна
количина на фотографии,
а резултатот - Лејла ги дизајнираше
сите мои книги и сите мои говори.
Таа е креаторот на сите говори.
Со овие фотографии сакаме
да отвориме дискусија за она
недопреното што го имаме на планетата
и што мора да задржиме на оваа планета
доколку сакаме да живееме, да имаме
некаква рамнотежа во животот.
И сакав да нè видам нас
кога сме го користеле
каменот како орудија.
Сеуште постоиме. Мината недела бев
во Националната Индијанска
Фондација во Бразил,
и само во Амазон има околу 110 групи
Индијанци со кои сеуште немаме контакт.
Во смисла на тоа, мора
да ги зачуваме шумите.
И со овие фотографии, се
надевам дека може да креираме
систем од информации.
Се обидовме да ја прикажеме
планетата на нов начин
и сега сакам да ви покажам неколку слики
од овој проект.
Ова - (Аплауз) -
Многу ви благодарам.
Мора напорно да се бориме за ова
да остане онака како што е.
Но, постои и уште нешто кое мора
заедно одново да го изградиме,
да формираме друштво, модерно
семејство од друштва,
од овде не можеме да се вратиме назад.
Но ние создаваме неверојатна
контрадикторност.
За да го изградиме сè ова,
уништуваме многу.
Нашата шума во Бразил, древната шума
која беше голема колку Калифорнија,
денес е 93% уништена.
Овде на западниот брег и вие
сте ги уништиле вашите шуми.
И овде. Шумите со црвени дрвја исчезнаа.
Многу брзо исчезнаа.
Доаѓајќи тука од Атланта пред два дена
летав преку пустини
кои самите сме ги напрaвиле
со сопствените раце.
Индија нема веќе дрјва, ниту Шпанија.
Мора да ги обновиме сите овие шуми.
Тоа е суштината на нашите
животи, овие шуми.
Мора да дишеме.
Единствената фабрика
која може да го претвори
јаглеродниот-диоксид во кислород,
се шумите.
Единствените машини способни
да го заробат јаглеродот
кој го произведуваме,
дури и кога ќе го намалиме, што
и да правиме, произведуваме CO2,
се дрвјата.
Пред три или четири недели
го поставив прашањето -
видовме во весниците
милиони риби умреле во Норвешка.
Недостаток на кислород во водата.
Се запрашав, ако за момент
недостасува кислород за сите
животниски видови,
вклучувајќи го и нашиот -- тоа би
било многу сложено за нас.
За водениот систем, дрвјата се неопходни.
Ќе ви дадам краток пример
кој лесно ќе го разберете.
Вие среќници кои имате
многу коса на главата,
ако се истуширате, ви треба
два или три часа за да ја исушите косата
доколку не употребите фен.
Мене ми треба една минута и сум сув.
Исто е и со дрвјата.
Дрвјата се косата на нашата планета.
Кога врне дожд во места без дрвја,
само за неколку минути,
водата стига до потокот,
носи земја, уништувајќи
го нашиот извор за вода,
ги уништува реките и влажноста
не може да се задржи.
Кај дрвјата, кореновиот
систем ја задржува водата.
Сите гранки од дрвјата, лисјата кои паѓаат
прават влажна површина
и со месеци се под вода, стигаат до реките
и го одржуваат нашиот извор, нашите реки.
Ова е најважното нешто,
кога ќе сфатиме дека водата ни е
потребна за секоја активност во животот.
Сега за крај сакам да ви покажам
неколку фотографии кои за мене
се многу важни во таа насока.
Се сеќавате дека ви кажав
кога ја добив фармата од моите родители
таа фарма беше мојот рај.
Земјата потполно уништена и
исушена од ерозијата.
Но, на оваа слика можете да видите,
започнавме да градиме едукативен центар
кој стана прилично голем центар за
заштита на околината во Бразил.
Но, во оваа слика можете да
видите многу мали точки.
Кај секоја точка, ние засадивме дрво.
Има илјадници дрвја.
Сега ќе ви ги покажам
фотографиите од истото место
пред два месеци.
(Аплауз)
На почетокот ви кажав дека беше
неопходно да засадиме околу
2.5 милиони дрвја
од околу 200 различни врсти
за одново да го изградиме екосистемот.
И ќе ви ја покажам последната фотографија.
Сега имаме 2 милиони дрвја.
Правиме секвестрација
на околу 100,000 тони
јаглерод со овие дрвја.
Мои пријатели, многу е лесно да се
направи тоа. Ние го направивме, зарем не?
Поради несреќата која ми се случи мене,
се вративме и изградивме екосистем.
Верувам дека сите ние во оваа просторија,
имаме ист интерес
и овој модел кој го креиравме во Бразил
може да го пренесеме и тука.
Можеме да го примениме секаде.
И верувам дека можеме тоа
да го направиме заедно.
Ви благодарам многу.
(Аплауз)
Ik weet niet of iedereen hier
bekend is met mijn foto's.
Ik zal jullie eerst wat foto's
laten zien.
Daarna zal ik erover vertellen.
Ik moet iets over mijn
achtergrond vertellen,
want het zal in mijn
verhaal
ter sprake komen.
Ik ben in 1944 in Brazilië geboren.
In die tijd was Brazilië nog
geen markteconomie.
Ik werd geboren op een boerderij
die nog voor meer dan de helft uit
regenwoud bestond.
Een fantastische plek.
Ik leefde samen met heel bijzondere
vogels en dieren.
Ik zwom in riviertjes tussen
de kaaimannen.
Er woonden op die boerderij
ongeveer 35 gezinnen.
Al het geproduceerde voedsel
was voor eigen gebruik.
Er ging maar weinig
naar de markt.
Het enige dat we eens per jaar
op de markt verkochten,
was het vee dat we fokten.
We maakten een reis
van 45 dagen
naar het slachthuis,
met duizenden stuks vee bij ons.
Over de terugreis naar de boerderij
deden we 20 dagen.
Toen ik 15 werd,
moest ik weg van huis,
om in een veel grotere stad
de tweede helft van de
basisschool af te maken.
Ik leerde daar andere dingen.
Brazilië was aan het verstedelijken,
industrialiseren.
Ik wist hoe de politiek werkte
en radicaliseerde een beetje.
Ik werd lid van linkse partijen
en werd activist.
Ik ging naar de universiteit
om economie te studeren.
Ik haalde mijn masters in economie.
De belangrijkste gebeurtenis
in mijn leven
vond toen ook plaats.
Ik ontmoette een geweldig meisje.
Ze werd mijn beste vriendin
voor het leven
en mijn partner in alles wat ik tot nu toe
gedaan heb:
mijn vrouw, Léila Wanick Salgado.
Brazilië radicaliseerde zeer sterk.
We vochten heel hard tegen
de dictatuur.
Op zeker moment moesten we kiezen:
verdwijnen in de
gewapende illegaliteit,
of vertrekken uit Brazilië.
Omdat we nog zo jong waren,
besliste de organisatie dat we weg moesten.
We gingen naar Frankrijk,
waar ik een graad in economie behaalde.
Léila werd architecte.
Daarna werkte ik voor een
investeringsbank.
We reisden veel,
financierden ontwikkelingshulp
en economische projecten in Afrika
met de Wereldbank.
Maar op een dag pleegde de fotografie
een overval op mijn leven.
Ik liet mijn oude leven achter me
en werd fotograaf.
Ik ging me bezighouden
met fotografie
die voor mij belangrijk was.
Mensen zeggen vaak
dat ik een journalistiek fotograaf,
een antropologisch fotograaf
of een activistisch fotograaf ben.
Maar ik heb veel meer gedaan.
Fotografie was mijn leven.
Ik ging helemaal op
in de fotografie.
Ik deed langlopende projecten
en ik zal jullie daar iets van laten zien.
Je krijgt weer een inkijk in
de sociale projecten
die ik bezocht.
Ik heb veel boeken samengesteld
uit deze foto's,
maar ik laat er nu
een paar van zien.
In de negentiger jaren,
van 1994 tot 2000,
maakte ik de foto's
bij het verhaal 'Migraties'.
Er kwam een boek
en het werd een show.
Maar tijdens het maken van de foto's
ging ik door een heel moeilijke periode,
voornamelijk in Ruanda.
Daar zag ik het ultieme geweld.
Ik zag duizenden doden per dag.
Ik verloor mijn geloof in de mensheid.
Ik dacht dat we onmogelijk
verder konden leven
en ik werd aangevallen door mijn eigen
Staphylococcus.
Ik kreeg overal ontstekingen.
Als ik met mijn vrouw de liefde bedreef
kwam er geen sperma vrij,
maar bloed.
Ik ging naar de dokter
van een vriend in Parijs
en vertelde hem
dat ik doodziek was.
Hij onderzocht me langdurig en zei:
'Sebastian,
je bent niet ziek,
je prostaat is volkomen in orde.
Je hebt alleen zoveel doden gezien,
dat je nu zelf aan het sterven bent.
Je moet er echt mee stoppen.
Als je dat niet doet,
zal dat je dood betekenen.'
Dus besloot ik te stoppen.
Ik had het helemaal gehad
met fotografie
en met alle toestanden
in de wereld.
Ik besloot om terug te gaan
naar mijn geboorteplaats.
Toevallig waren
mijn ouders inmiddels
op leeftijd geraakt.
Ik heb 7 zussen.
Ik ben de enige man in mijn familie.
Samen hadden ze besloten
om het land aan Léila en mij
over te dragen.
Toen we het land kregen
was het net zo dood als ik.
Toen ik nog een kind was, bestond het voor
meer dan 50% uit regenwoud.
Toen we het land kregen
was daar nog minder dan
een half procent van over,
net zoals in de hele streek.
Door de ontwikkeling van Brazilië
is er veel regenwoud vernietigd.
Net zoals hier in de
Verenigde Staten,
of in India,
overal op deze planeet.
In onze ontwikkeling
zit een grote tegenstrijdigheid:
we vernietigen alles om ons heen.
Van de duizenden stuks vee
op de boerderij
waren er nog maar
een paar honderd over.
We wisten niet wat we
ermee aan moesten.
Toen kwam Léila op een
ongelooflijk gek idee.
Ze zei: 'Waarom breng je het regenwoud
hier niet terug?
Je zegt altijd dat je
in het paradijs bent geboren.
Laten we dat paradijs herstellen.
Ik nam contact op met
een goede vriend van mij,
een bosbouwkundig ingenieur,
om een project voor ons op te zetten.
een bosbouwkundig ingenieur,
om een project voor ons op te zetten.
We begonnen met planten.
Het eerste jaar gingen veel bomen dood,
het jaar daarna minder.
Heel langzaam begon
het dode land te herleven.
We plantten
honderdduizenden bomen,
alleen inheemse soorten.
Zo werd het verwoeste ecosysteem vervangen
door een identiek systeem.
Het leven herstelde zich op een
ongelooflijke manier.
Het was noodzakelijk om van ons land
een nationaal park te maken.
Het was noodzakelijk om van ons land
een nationaal park te maken.
Er ontstond een transformatie.
We gaven het land terug aan de natuur.
Het werd een nationaal park.
We richtten het 'Instituto Terra' op
en begonnen een groot milieuproject
om geld bij elkaar te brengen,
hier in Los Angeles, in de Bay Area
in San Francisco.
We kregen belastingaftrek in
de Verenigde Staten.
We haalden geld op in Spanje, Italië
en veel geld in Brazilië.
Veel Braziliaanse bedrijven
en de regering
stopten geld in het project.
Terwijl het leven weer opbloeide,
kreeg ik een sterke behoefte
om weer te gaan fotograferen.
Dit keer wilde ik me niet
langer beperken
tot dat ene dier dat ik mijn hele leven
had gefotografeerd: de mens.
Ik wilde de andere dieren
fotograferen,
de landschappen.
De mens ook,
maar dan in zijn oorsprong.
In de tijd dat we nog in evenwicht
met de natuur leefden.
In het begin van 2004
begon ik ermee
en eind 2011 was ik klaar.
Het resultaat was een
ongelooflijke hoeveelheid foto's.
Léila stelde er al mijn boeken
mee samen
en zette er alle shows mee in elkaar.
Met deze foto's willen we
een discussie starten
over wat er nog is aan ongereptheid.
Over waar we op deze planeet
aan vast moet houden
als we enigszins evenwichtig
willen leven.
Ik wilde ons mensen zien,
zoals we leefden in het
Stenen Tijdperk.
Er leven nog mensen op die manier.
Vorige week
was ik bij de Brazilian National
Indian Foundation.
Alleen al in het Amazonegebied
bestaan nog ongeveer 110
indianenstammen waar nog nooit
contact mee is geweest.
Dit is de manier om het regenwoud
te beschermen.
Met deze foto's hoop ik dat we een
informatiesysteem op kunnen zetten.
Met deze foto's hoop ik dat we een
informatiesysteem op kunnen zetten.
We wilden de planeet op een
nieuwe manier presenteren.
Nu wil ik jullie graag enkele foto's
uit het project laten zien.
Tja... hiervoor - (Applaus)
dankjewel, hartelijk dank
- hiervoor moet we hard vechten
om het te houden zoals het nu is.
Maar er is nog meer
verandering nodig.
Samen moeten we onze huidige
samenleving hervormen.
We zitten op een punt
vanwaar we niet meer terug kunnen,
maar we creëren een
ongelooflijke tegenstelling.
Om dit alles te bouwen,
wordt veel verwoest.
Ons oeroude Braziliaanse bos,
zo groot als Californië,
is tegenwoordig voor 93% verwoest.
Hier aan de westkust hebben jullie
je bossen verwoest,
nietwaar? De sequoiabossen
zijn in rap tempo verdwenen.
nietwaar? De sequoiabossen
zijn in rap tempo verdwenen.
2 dagen geleden vloog ik
vanuit Atlanta hier naartoe,
over woestijnen die we
door ons eigen toedoen
veroorzaakt hebben.
India heeft geen bomen meer.
Spanje heeft geen bomen meer.
We moeten die bossen heraanplanten.
De bossen zijn essentieel
voor ons leven.
We moeten ademhalen.
De enige fabriek
die CO2 in zuurstof kan veranderen
is het bos.
Bomen zijn de enige machines
die in staat zijn
om de voortdurend door ons
geproduceerde koolstof
op te vangen. Zelfs als we
de productie reduceren,
produceren we nog CO2
bij alles wat we doen.
3 à 4 weken geleden
vroeg ik mezelf iets af.
We lazen in de kranten
over de massale vissterfte
in Noorwegen.
Gebrek aan zuurstof
in het water.
Ik vroeg me af
of er niet een moment zal komen
waarop alle diersoorten,
inclusief de onze,
zuurstofgebrek zullen krijgen.
Dat zou een groot probleem veroorzaken.
Bomen zijn essentieel voor
ons watersysteem.
Ik zal jullie een eenvoudig
voorbeeldje geven.
Voor de gelukkigen onder jullie
die een flinke haardos hebben
duurt het na een wasbeurt
2 à 3 uur
tot het haar gedroogd is.
Als je tenminste geen
föhn gebruikt.
Bij mij duurt het maar een minuut.
Zo is het ook met bomen.
Bomen zijn het haar
van onze planeet.
Als het regent op een plek
waar geen bomen staan,
stroomt het water in een paar minuten
naar de rivier.
De meegevoerde aarde
vervuilt onze waterbronnen
en onze rivieren.
Er blijft geen vocht achter.
Bomen hebben een wortelsysteem
dat het water vasthoudt.
De takken en bladeren
die van de boom vallen
creëren een vochthoudende laag.
Het duurt vele maanden tot het water
de rivieren bereikt.
Zo blijven onze bronnen
en rivieren schoon.
Het allerbelangrijkste is,
ons te realiseren
dat we voor iedere activiteit
in het leven water nodig hebben.
Tot slot wil ik jullie
een paar foto's laten zien
die het belang daarvan tonen.
Je weet nog wel wat ik vertelde
over de boerderij
die ik van mijn ouders kreeg.
Die boerderij was mijn paradijs.
Het land was volkomen verwoest.
Erosie, verdroogde aarde.
Maar op deze foto zie je
de bouw van een scholingscentrum,
dat tot een groot milieucentrum in Brazilië
zou uitgroeien.
Je ziet ook een heleboel puntjes
op deze foto.
In elk van die puntjes
hadden we een boom geplant.
Dat zijn duizenden bomen.
Dit zijn foto's die 2 maanden geleden
op precies dezelfde plaats
gemaakt zijn.
(Applaus)
Aan het begin heb ik gezegd
dat we ongeveer 2½ miloen
bomen moeten planten,
ongeveer 200 verschillende soorten,
om het ecosysteem te herstellen.
Ik zal je de laatste foto laten zien.
We hebben nu 2 miljoen bomen
in de grond staan.
We verwijderen ongeveer
100.000 ton koolstof met deze bomen.
Vrienden, het is niet zo moeilijk.
Wij konden het toch ook?
Door de ellende
die mij overkwam,
gingen we terug
en bouwden een ecosysteem.
Wij hebben hier
met zijn allen
volgens mij dezelfde zorg.
Het model dat we
in Brazilië creëerden
kunnen we naar hier overbrengen.
We kunnen het overal
ter wereld toepassen, toch?
Ik geloof dat we dat samen kunnen doen.
Ik dank jullie hartelijk.
(Applaus)
Nie jestem pewien, czy wszyscy
znają moje zdjęcia.
Pokażę wam zatem kilka,
zanim zacznę mówić.
Muszę powiedzieć coś o sobie,
bo ma to duży związek
z tym, o czym będę dziś mówił.
Urodziłem się w 1944 roku w Brazylii,
w czasach gdy nie była jeszcze
gospodarką rynkową.
Urodziłem się na farmie.
Ponad połowę tamtych terenów
stanowiły wtedy lasy równikowe.
To było niesamowite miejsce.
Mieszkały tam niezwykle zwierzęta,
w rzekach, w których się kąpałem
pływały kajmany.
Na farmie mieszkało około 35 rodzin,
i wszystko, co hodowaliśmy,
wykorzystywaliśmy sami.
Bardzo niewiele szło na sprzedaż.
Raz w roku, do sprzedaży trafiało bydło,
które hodowaliśmy.
Zaprowadzenie tysięcy krów do rzeźni
zajmowało nam
około 45 dni.
Przez kolejne 20 dni,
wracaliśmy na naszą farmę.
Kiedy miałem 15 lat,
musiałem opuścić to miejsce
i przenieść się do większego miasta,
gdzie kontynuowałem naukę.
Uczyłem się tam wielu rzeczy.
W Brazylii rozwijały się miasta, przemysł,
a ja zainteresowałem się polityką.
Miałem dość radykalne poglądy.
Wstąpiłem do lewicowej partii
i zostałem aktywistą.
Potem dostałem się na uniwersytet
i uzyskałem dyplom z ekonomii.
I to właśnie w tym czasie
zdarzyła się najważniejsza rzecz w moim życiu.
Poznałem niesamowitą dziewczynę,
która została moją przyjaciółką na całe życie
i która do dziś wspiera mnie
we wszystkim, co robię.
To moja żona,
Lélia Wanick Salgado.
Brazylia coraz bardziej się radykalizowała.
Walczyliśmy z dyktaturą,
aż pewnego dnia stanęliśmy przed wyborem:
Albo dołączymy do zbrojnej partyzantki
albo opuścimy Brazylię.
Byliśmy bardzo młodzi
i nasza organizacja stwierdziła,
że powinniśmy wyjechać.
Wyjechaliśmy do Francji,
uzyskałem tam doktorat z ekonomii,
Léila została architektem.
Później pracowałem w banku inwestycyjnym.
Dużo podróżowaliśmy,
zajmowaliśmy się rozwojem finansowym,
i projektami Banku Światowego w Afryce.
I pewnego dnia w moim życiu zagościła fotografia.
Zostałem fotografem.
Porzuciłem wszystko
i zająłem się fotografią,
Stała się dla mnie bardzo ważna.
Wielu ludzi mówi, że jestem fotoreporterem,
fotografem-antropologiem,
lub fotografem-aktywistą.
Ale dla mnie to było coś więcej.
Fotografia stała się moim życiem.
Żyłem tylko robieniem zdjęć
Nad niektórymi projektami
pracowałem przez wiele lat.
Często dotyczyły problemów społecznych.
Wydałem wiele książek
z tymi zdjęciami.
Wydałem wiele książek
z tymi zdjęciami,
Pokażę wam teraz trochę z tych zdjęć.
W latach 1994 - 2000
pracowałem nad projektem "Migracje".
Wydałem album, zorganizowano wystawę.
Ale okres, kiedy robiłem te zdjęcia
był dla mnie bardzo trudny, zwłaszcza
praca w Rwandzie.
Byłem tam świadkiem
niezwykłego okrucieństwa.
Codziennie na moich oczach umierały tysiące ludzi.
Straciłem wiarę w człowieka.
Sądziłem, że nasz gatunek nie przetrwa.
I wtedy zachorowałem.
Moje ciało zaatakował gronkowiec.
Kiedy kochałem się z żoną,
wypływała ze mnie nie sperma, lecz krew.
Spotkałem się w Paryżu z przyjacielem,
który jest lekarzem,
powiedziałem mu o swojej chorobie.
Zbadał mnie i powiedział
,,Sebastianie,
nie jesteś chory, twoja prostata jest zdrowa.
Po prostu widziałeś już tylu tak wiele śmierci,
że sam zacząłeś umierać.
Musisz przestać.
Przestań, bo teraz to ty umrzesz".
Więc przestałem.
Przygnębiała mnie i fotografia
i wszystko inne na tym świecie.
Postanowiłem wrócić tam, gdzie się urodziłem.
To był przypadek.
Moi rodzice byli już w podeszłym wieku.
W mojej rodzinie nie ma wielu mężczyzn,
mam siedem sióstr
i podjęły one decyzję
by Léili i mi przekazać tą ziemie.
W chwili gdy ją otrzymałem,
była tak martwa jak ja.
Gdy byłem dzieckiem, ponad połowę tych terenów
zajmowały tropikalne lasy.
Gdy ziemia trafiła do nas,
lasy tropikalne stanowiły tam
mniej niż 0,5%
Podobnie było w całym regionie.
Rozbudowując Brazylię
zniszczyliśmy nasze lasy.
Tak jak zrobiliście to wy, tu w USA
albo w Indiach i w wielu innych miejscach na ziemi.
Budując nasz kraj
przy okazji
niszczyliśmy wszytko co było dokoła nas.
Na naszej farmie były kiedyś tysiące sztuk bydła.
Teraz pozostało zaledwie kilkaset.
Nie wiedzieliśmy, co zrobić.
I wtedy Léila wpadła
na szalony pomysł:
,,A czemu by nie zasadzić
na nowo lasów tropikalnych?
Opowiadałeś mi,
że urodziłeś się w raju.
Odbudujmy zatem ten raj".
Poprosiłem więc mojego przyjaciela,
który zajmował się sadzeniem lasów,
aby przygotował nam projekt.
Zaczęliśmy sadzić drzewa.
W pierwszym roku straciliśmy wiele z nich,
w drugim już mniej
i powoli ta martwa kraina zaczęła się odradzać.
Sadziliśmy setki tysięcy drzew,
były to tylko miejscowe gatunki.
Chcieliśmy stworzyć ekosystem
identyczny z tym, który został zniszczony.
To było niezwykłe --
jak zaczynało się tam odradzać życie.
Musieliśmy przekształcić naszą ziemię
w park narodowy.
Zrobiliśmy to.
Zwróciliśmy tą ziemie matce naturze.
Stała się parkiem narodowym.
Założyliśmy organizację
Instistuto Terra
i stworzyliśmy projekt umożliwiający
zbieranie pieniądzy na ochronę środowiska.
Także tu, w Los Angeles czy nad Zatoką San Francisco.
W USA darowizny są zwolnione z podatku.
Zbieraliśmy fundusze w Hiszpanii, we Włoszech
oraz w Brazylii.
W Brazylii współpracowaliśmy z wieloma firmami
które pomogły nam finansowo, z rządem.
Obudziło się we mnie życie i zapragnąłem
wrócić do fotografowania.
Ale tym razem, nie chciałem fotografować
już tylko jednego zwierzęcia: człowieka.
Chciałem fotografować także inne gatunki,
robić zdjęcia krajobrazom,
fotografować nas,
ale nas z czasów
gdy żyliśmy w zgodzie z naturą.
Zacząłem na początku 2004 roku,
a skończyłem pod koniec 2011.
Stworzyliśmy niesamowitą ilość zdjęć,
Léila zaprojektowała wszystkie moje książki,
wszystkie moje wystąpienia.
To ona je stworzyła.
Chcemy, aby te zdjęcia
wywołały dyskusję o tym,
co jest na naszej planecie nienaruszone
i co musimy najbardziej chronić,
by zachować w życiu jakąś równowagę.
Chciałem zobaczyć ludzi,
którzy żyli jak dawniej.
Tydzień temu gościłem w
Brazylijskiej Narodowej Fundacji Indian.
W samej Amazonii jest jeszcze
około 110 grup Indian,
żyjących z dala od cywilizacji.
Również dlatego musimy chronić te lasy.
Mam nadzieję, że dzięki tym zdjęciom
świat dowie się o tym problemie,
i ludzie zaczną inaczej patrzeć na planetę.
Pokaże wam zdjęcia
pochodzące z tego projektu.
To jest - (oklaski)
Bardzo dziękuję.
To właśnie musimy chronić,
walczyć o to zaciekle.
Ale jest coś jeszcze, co musimy odbudować.
Stworzyliśmy nowoczesne społeczeństwo
i nie możemy już tego cofnąć.
Wpadliśmy jednak w pewną pułapkę.
Budując to wszystko, wiele zniszczyliśmy.
Nasz pradawny las w Brazylii,
który był wielkości Kalifornii,
został zniszczony w 93 procentach.
Tutaj, na Zachodnim Wybrzeżu wy zniszczyliście
swoje lasy.
Nie ma już prawie sekwojowych lasów,
które tu kiedyś istniały.
Zniknęły w niezwykle krótkim czasie.
Dwa dni temu przyjechałem tu z Atlanty.
Samolot leciał and pustynią,
która powstała z winy człowieka.
W Indiach i Hiszpanii również brakuje drzew.
Musimy odtworzyć te lasy.
Są podstawą naszego życia.
Żeby żyć, musimy oddychać,
a jedyną fabryką
która jest w stanie przekształcić
dwutlenek węgla w tlen
są właśnie lasy.
Jedynym urządzeniem
będącym w stanie pochłaniać węgiel
który nieustannie produkujemy,
nawet jeśli zredukujemy jego emisję,
i tak zawsze będziemy go produkować,
są drzewa.
Trzy lub cztery tygodnie temu
gazety donosiły
o milionach ryb, które umarły w Norwegii.
W wodzie zabrakło tlenu.
Zadałem sobie wtedy pytanie, czy kiedyś
nie zabraknie tlenu dla innych gatunków?
Również dla nas?
Gospodarka wodna potrzebuje drzew.
Podam wam prosty przykład.
Większość z was ma sporo włosów na głowie.
Gdy bierzecie prysznic,
po dwóch trzech godzinach
włosy wysychają.
U mnie trwa to około minuty.
Tak samo jest z drzewami.
Drzewa są jak włosy naszej planety.
Kiedy deszcz spadnie tam, gdzie nie ma drzew,
woda zamienia się w strumienie i
wypłukuje glebę.
Nasze źródła wody
zostają zniszczone,
a ziemia nie nawadnia się.
System korzeniowy drzew zatrzymuje wodę.
Gałęzie i liście które spadają z drzew
także zbierają wilgoć.
Woda utrzymuje się w takiej ziemi
miesiącami,
a nasze źródła się odnawiają.
To jest w tym wszystkim najważniejsze,
świadomość, że woda jest nam niezbędna do życia.
Na koniec chciałbym wam pokazać
jeszcze kilka moich zdjęć,
które dotyczą tego, o czym właśnie mówię.
Jak wspomniałem,
farma, którą dostałem po rodzicach
była kiedyś moim rajem.
Potem teren został całkowicie zniszczony.
Gleba wyschła, uległa erozji.
Tutaj widać, jak zaczynaliśmy
budować nasze centrum edukacji,
które stało się potem dużą
organizacją ochrony środowiska w Brazylii.
Na zdjęciu jest mnóstwo małych plam.
W każdym z tych miejsc zasadziliśmy drzewo.
Razem - tysiące drzew.
A to zdjęcia zrobione w tym samym miejscu
dwa miesiące temu.
(Oklaski)
Na początku mówiłem, że musieliśmy
zasadzić około 2,5 miliona drzew
około 200 różnych gatunków,
aby odtworzyć tamtejszy ekosystem.
Pokaże wam teraz ostatnie zdjęcie.
Zasadziliśmy 2 miliony drzew.
Dzięki temu ograniczyliśmy emisję
około 100 tys. ton węgla.
To było bardzo proste, udało nam się.
Przez pewien zbieg okoliczności,
cofnęliśmy czas, naprawiliśmy ekosystem.
Mam nadzieję, że wszyscy na tej sali
mamy ten sam cel,
aby tutaj zrobić to samo
co my zrobiliśmy w Brazylii.
Możemy przecież podjąć takie działania
na całym świecie.
I wierzę, że razem nam się uda.
Bardzo dziękuję.
(Oklaski)
Não estou certo de que
todas as pessoas aqui
estejam familiarizadas
com as minhas fotografias.
Vou começar por vos
mostrar algumas fotografias
e depois falarei.
Devo contar-vos um
pouco da minha história
porque é sobre isso que vamos falar
durante o meu discurso aqui.
Eu nasci no Brasil em 1944,
numa época em que o Brasil ainda
não era uma economia de mercado.
Nasci numa quinta,
uma quinta em que mais
de metade ainda era floresta tropical.
Um sítio maravilhoso.
Vivi com pássaros e animais incríveis.
Nadei nos nossos lagos
com os nossos caimões.
Eram cerca de 35 famílias
que viviam nesta quinta
e tudo o que produzíamos lá, consumíamos.
Muito pouco ia para o mercado.
Uma vez por ano, a única coisa
que ia para o mercado
era o gado que criávamos.
Fazíamos viagens de 45 dias
até chegarmos ao matadouro para
trazermos centenas de cabeças de gado.
Eram cerca de 20 dias
para a viagem de regresso
até estarmos de volta à quinta.
Quando tinha 15 anos,
vi-me obrigado a deixar este lugar
e ir para uma cidade um
pouco maior – muito maior –
onde completei a segunda
parte do ensino secundário.
Aí, aprendi muitas coisas diferentes.
O Brasil começava a urbanizar-se,
a industrializar-se,
e eu conhecia a política.
Tornei-me um pouco radical.
Era membro dos partidos de esquerda
e tornei-me ativista.
Fui para a universidade
para me tornar economista.
Tirei mestrado em economia.
E a coisa mais importante da minha vida
aconteceu nesta altura.
Conheci uma rapariga incrível
que se tornou na minha
melhor amiga de uma vida
e a minha sócia em tudo
o que fiz até agora,
a minha mulher, Lélia Wanick Salgado.
O Brasil radicalizou-se muito depressa.
Lutámos muito contra a ditadura,
numa altura em que era necessário
entrar na clandestinidade
com armas em punho
ou deixar o Brasil. Eramos muito jovens
e a nossa organização achou que
seria melhor que partíssemos.
Então, fomos para França,
onde tirei doutoramento em economia.
A Lélia tornou-se arquiteta.
Depois trabalhei para
um banco de investimento.
Fizemos imensas viagens,
desenvolvimento financeiro,
projetos económicos em
África com o World Bank.
E um dia a fotografia invadiu
totalmente a minha vida.
Tornei-me fotógrafo.
Abandonei tudo e tornei-me fotógrafo
e comecei a fazer fotografia
que era importante para mim.
Muitas pessoas dizem-me
que sou fotojornalista,
que sou fotógrafo-antropólogo,
que sou fotógrafo-ativista.
Mas eu fiz muito mais do que isso.
Fiz da fotografia a minha vida.
Vivi completamente dentro da fotografia
em projetos de longa duração.
Quero mostrar-vos algumas fotografias
de... novamente, irão ver
por dentro, projetos sociais
em que participei.
Publiquei muitos livros
com estas fotografias.
Mas agora vou
mostra-vos apenas algumas.
Nos anos 90, de 1994 a 2000,
fotografei uma história
chamada "Migrações".
Tornou-se num livro e num espetáculo.
Mas enquanto estava a fotografar isto,
vivi um período muito difícil na
minha vida, a maior parte no Ruanda.
No Ruanda, assisti
à brutalidade absoluta.
Vi centenas de mortes por dia.
Perdi a fé na nossa espécie.
Não acreditava que fosse possível vivermos mais
e comecei a ser atacado
pelos meus próprios estafilococos.
Comecei a ter infeções por todo o lado.
Quando fazia amor com a minha
mulher, não saía esperma,
mas sangue.
Fui consultado por um
médico amigo, em Paris.
Disse-lhe que estava muito doente.
Ele fez-me um exame rigoroso
e disse-me: "Sebastian,
"tu não estás doente.
A tua próstata está ótima.
"O que aconteceu é que viste
tanta morte que estás a morrer.
"Precisas parar. Para.
Precisas parar. Caso contrário, morres."
E tomei a decisão de parar.
Estava muito aborrecido
com a fotografia,
com tudo no mundo
e tomei a decisão de
regressar ao sítio onde tinha nascido.
Foi uma grande coincidência.
Foi na altura em que os meus
pais estavam muito velhos.
Tenho sete irmãs. Sou um dos
poucos homens da minha família
e elas tomaram a decisão
de transferir aquela terra
para mim e para a Léila.
Quando recebemos esta terra,
ela estava tão morta quanto eu.
Quando era miúdo, mais
de 50% era floresta tropical.
Quando a recebemos,
era menos de 0,5% de floresta tropical,
assim como o resto da região.
Para construir o desenvolvimento,
o desenvolvimento brasileiro,
destruímos muita da nossa floresta.
Tal como fizeram aqui nos Estados Unidos,
ou na Índia e por todo o planeta.
Para construirmos o desenvolvimento,
chegámos à enorme contradição
de destruirmos tudo à nossa volta.
Esta quinta, que tinha
milhares de cabeças de gado
tinha, agora, apenas umas centenas
e nós não sabíamos como lidar com eles.
A Léila teve uma ideia incrível, louca.
Ela perguntou-me: "Porque não repões
a floresta tropical que aqui tinhas antes?
"Dizes que nasceste no paraíso.
"Vamos reconstruir o paraíso."
Eu fui visitar um grande amigo,
engenheiro florestal.
Pedi-lhe que nos fizesse um projeto
e começámos. Começámos a plantar.
No primeiro ano perdemos
muitas árvores, no segundo menos
e lentamente, esta terra morta
começou a nascer novamente.
Começámos a plantar centenas
de milhares de árvores,
apenas espécies locais,
apenas espécies nativas
onde construímos um ecossistema
semelhante ao que estava destruído
e a vida começou a surgir
de uma forma incrível.
Foi necessário transformar o terreno
em parque nacional.
Transformámo-lo. Devolvemos
esta terra à natureza.
Tornou-se num parque nacional.
Criámos uma instituição
chamada Instituto Terra
e construímos um grande projeto ambiental
de angariação de fundos em todo o lado.
Aqui em Los Angeles, na área
da baía de São Francisco,
tornou-se dedutível em impostos
nos Estados Unidos.
Angariámos dinheiro em Espanha,
em Itália e muito no Brasil.
No Brasil, trabalhámos com muitas empresas
que investiam no projeto, o governo.
E a vida começou a surgir e
eu tinha um grande desejo
de regressar à fotografia,
de voltar a fotografar.
E desta vez, o meu desejo
era o de não fotografar mais
apenas o único animal que havia
fotografado toda a vida: nós.
Eu desejava fotografar os outros animais,
fotografar as paisagens,
de nos fotografar, mas do início,
do período em que vivíamos
em equilíbrio com a natureza.
E assim foi. Comecei
no início de 2004
e terminei no final de 2011.
Criámos uma quantidade
incrível de fotografias
e o resultado... a Léila tratou do design
de todos os meus livros,
do design de todos os espetáculos.
É a criadora dos espetáculos.
O que queremos com estas fotos
é levar à discussão sobre o que
temos de puro no planeta
e o que temos que
preservar neste planeta
se queremos viver e ter algum
equilíbrio na nossa vida.
Queria ver-nos
quando usávamos, sim, os
nossos instrumentos em pedra.
Nós ainda existimos. Na semana passada,
estive na Fundação Nacional
do Índio no Brasil
e, só na floresta amazónica
temos cerca de 110 grupos
de índios que ainda não estão contactáveis.
Neste sentido, devemos
proteger a floresta.
E com estas fotografias,
espero que possamos criar
informação, um sistema de informação.
Tentámos fazer uma nova
apresentação do planeta.
Quero mostrar-vos agora
apenas algumas fotos
deste projeto.
Bem, isto — (Aplausos) —
Obrigado. Muito obrigado.
É por isto que devemos lutar arduamente
para preservarmos tal como está agora.
Mas existe outra parte que
precisamos reconstruir juntos,
para construirmos as nossas sociedades,
a nossa família moderna das sociedades,
estamos num estádio em que
não podemos voltar atrás.
Mas criamos uma contradição incrível.
Para construímos tudo isto,
destruímos bastante.
A nossa floresta no Brasil,
aquela antiga floresta
que era do tamanho da Califórnia,
está hoje destruída em 93%.
Aqui, na costa ocidental,
vocês destruíram a vossa floresta.
Por aqui, sim? As florestas
de sequoias desapareceram.
Desapareceram muito depressa.
Há dois dias, vinha de Atlanta
e voava sobre desertos
que nós fizemos, criámos
com as nossas próprias mãos.
A Índia não tem mais árvores.
A Espanha não tem mais árvores.
Precisamos reconstruir
estas florestas.
Estas florestas são
a essência das nossas vidas.
Precisamos de respirar.
A única fábrica
capaz de transformar CO2 em oxigénio
são as florestas.
A única máquina capaz
de captar o carbono
que produzimos, sempre,
mesmo se o reduzirmos – em tudo o
que fazemos, produzimos CO2 –
são as árvores.
Coloco a questão...
Há 3 ou 4 semanas atrás,
lemos nos jornais
que milhões de peixes
morreram na Noruega.
Falta de oxigénio na água.
Coloco-me a questão se,
em algum momento,
não iremos ter falta de oxigénio
para todas as espécies animais,
incluindo a nossa. Seria muito complicado.
Para o sistema marinho,
as árvores são essenciais.
Vou dar-vos um pequeno exemplo
que vão compreender facilmente.
Vocês, pessoas felizes, que
têm muito cabelo na cabeça,
se tomarem um duche, demora-vos
2 ou 3 horas a secar o cabelo,
se não usarem secador.
A mim, um minuto, está seco.
O mesmo acontece com as árvores.
As árvores são o cabelo do nosso planeta.
Quando chove num sítio sem árvores,
em apenas alguns minutos,
a água chega na corrente,
traz terra, destrói a nossa fonte de água,
destrói os rios
e não há humidade para reter.
Quando temos árvores,
o sistema de raízes retém a água.
Todos os ramos das árvores,
as folhas que caem
criam uma área húmida
e levam vários meses debaixo
de água, seguem para os rios
e mantêm a nossa fonte,
mantêm os nossos rios.
Isto é o mais importante,
quando pensamos que precisamos
de água para tudo na vida.
Quero agora mostrar-vos, para terminar,
apenas algumas fotos que, para mim,
são muito importantes para isso.
Lembram-se que vos disse que,
quando recebi a quinta dos meus pais
que era o meu paraíso,
aquela era a quinta.
Terra completamente destruída,
a erosão, a terra tinha secado.
Mas podem ver nesta foto
que estávamos a começar a construir
um centro educacional
que se tornou num centro ambiental
bastante grande no Brasil.
Mas veem-se muitos pontos
pequenos na imagem.
Em cada um desses pontos,
havíamos plantado uma árvore.
Há centenas de árvores.
Agora vou mostrar-vos as fotos
tiradas exatamente no mesmo sítio
há dois meses atrás.
(Aplausos)
Disse-vos no início que era necessário
plantarmos cerca de 2,5 milhões de árvores
de cerca de 200 espécies diferentes,
por forma a reconstruirmos o ecossistema.
E mostro-vos a última fotografia.
Temos agora 2 milhões de árvores plantadas.
Estamos a fazer a fixação
de cerca de 100 000 toneladas
de carbono com estas árvores.
Meus amigos, é muito fácil de fazer.
Nós fizemos, não?
Devido a um acidente que me aconteceu,
voltámos e construímos um ecossistema.
Nós, aqui nesta sala,
acredito que temos a mesma preocupação.
O modelo que criámos no Brasil,
podemos transferi-lo para aqui.
Podemos aplicá-lo em qualquer
parte do mundo, não?
E eu acredito que o podemos fazer juntos.
Muito obrigado.
(Aplausos)
Não tenho certeza se todas as pessoas
aqui conhecem minhas fotografias.
Quero começar mostrando
algumas fotos e depois falarei.
Devo contar a vocês
um pouquinho de minha história,
porque estaremos falando sobre isso
durante minha palestra aqui.
Nasci em 1944, no Brasil,
numa época em que o Brasil não era
ainda uma economia de mercado.
Nasci numa fazenda,
uma fazenda que ainda tinha
mais de 50% de floresta tropical.
Um local maravilhoso.
Vivi com pássaros e animais incríveis,
nadei em pequenos rios com jacarés.
Aproximadamente 35 famílias
viviam nessa fazenda,
e nós consumíamos tudo
que era produzido nela.
Poucas coisas iam para o mercado.
Uma vez por ano,
a única coisa que ia para o mercado
era o gado que criávamos
e fazíamos viagens de cerca de 45 dias
para chegar ao abatedouro,
trazendo milhares de cabeças de gado,
e cerca de 20 dias de viagem
de volta à nossa fazenda novamente.
Quando eu tinha 15 anos,
foi necessário que eu deixasse esse lugar
e fosse para uma cidade bem maior
onde fiz a segunda parte
da escola secundária.
Lá aprendi coisas diferentes.
O Brasil estava começando
a se urbanizar, a se industrializar,
e eu conheci a política.
Tornei-me um pouco radical,
era membro de partidos de esquerda,
e me tornei ativista.
Fui à universidade para ser economista.
Fiz um mestrado em economia.
E a coisa mais importante em minha vida
também aconteceu nessa época.
Encontrei uma garota incrível
que se tornou
minha melhor amiga pela vida,
minha parceira em tudo que fiz até agora,
minha esposa, Lélia Wanick Salgado.
O Brasil radicalizou-se muito fortemente.
Lutamos duramente contra a ditadura,
e num certo momento
foi necessário para todos nós
decidir entrarmos para a clandestinidade
com as armas em mãos ou deixar o Brasil.
Éramos muito jovens,
e nossa organização achou
que seria melhor que partíssemos.
Então fomos para a França,
onde fiz um doutorado em economia.
Lélia tornou-se arquiteta.
Trabalhei depois
para um banco de investimento.
Fizemos muitas viagens,
financiamos desenvolvimento,
e projetos econômicos
na África com o Banco Mundial.
E um dia a fotografia
invadiu totalmente a minha vida.
Tornei-me fotógrafo.
Abandonei tudo, me tornei fotógrafo,
e comecei a fazer a fotografia
que era importante para mim.
Muitas pessoas diziam
que eu era fotojornalista,
ou fotógrafo antropologista,
ou fotógrafo ativista.
Mas fiz muito mais do que isso.
Assumi a fotografia como minha vida.
Vivi completamente dentro da fotografia,
realizando projetos de longo prazo,
e quero mostrar a vocês algumas fotos...
Novamente, vocês verão dentro
dos projetos sociais que segui fazendo,
publiquei muitos livros
sobre essas fotografias,
mas mostrarei apenas algumas agora.
Nos anos 90, de 1994 a 2000,
fotografei uma história chamada Migrações.
Tornou-se um livro e um show.
Mas, na época em que estava
fotografando isso,
passei por um momento
muito difícil em minha vida,
grande parte em Ruanda.
Vi a brutalidade total em Ruanda.
Vi mortes aos milhares por dia,
perdi minha fé em nossa espécie.
Não acreditava que fosse possível
para nós vivermos muito mais,
e comecei a ser atacado
pelos meus próprios estafilococos.
Comecei a ter infecções por todo o corpo.
Quando fazia amor com minha mulher,
não produzia nenhum esperma;
eu estava sangrando.
Fui ver o médico de um amigo, em Paris,
disse a ele que eu estava muito doente.
Ele me examinou longamente, e me disse:
"Sebastião, você não está doente,
sua próstata está perfeita.
O que aconteceu é que você viu
tantas mortes que você está morrendo.
Você tem que parar. Pare.
Você tem que parar,
pois, do contrário, irá morrer".
E tomei a decisão de parar.
Estava realmente transtornado
com a fotografia e tudo mais no mundo,
e tomei a decisão
de voltar para onde nasci.
Foi uma grande coincidência.
Foi na época em que meus pais
já estavam muito velhos.
Tenho sete irmãs.
Sou o único homem na minha família,
e, juntos, todos decidiram
transferir aquela terra
para mim e a Lélia.
Quando recebemos essa terra,
ela estava tão morta quanto eu.
Quando eu era criança,
havia mais de 50% de floresta tropical.
Quando recebemos a terra,
havia menos do que 0,5%
de floresta tropical,
como em toda a minha região.
Para construir
o desenvolvimento brasileiro,
destruímos muito de nossa floresta.
Como vocês fizeram aqui,
nos Estados Unidos,
ou como foi feito na Índia,
em todo canto deste planeta.
Para construir nosso desenvolvimento,
chegamos a uma enorme contradição,
destruindo tudo a nosso redor.
Essa fazenda que tinha
milhares de cabeças de gado
tinha agora apenas algumas centenas,
e não sabíamos como lidar com isso.
E Lélia surgiu com uma ideia incrível,
uma ideia louca.
Ela disse: "Por que você não repõe
a floresta tropical que havia aqui antes?
Você diz que nasceu no paraíso!
Vamos reconstruí-lo".
E fui ver um bom amigo,
que era engenheiro florestal,
para preparar um projeto para nós.
E nós começamos a plantar,
e no primeiro ano
perdemos muitas árvores;
no segundo, menos, e bem lentamente
essa terra morta começou a renascer.
Começamos a plantar
centenas de milhares de árvores,
somente espécies nativas,
com as quais construímos
um ecossistema idêntico
àquele que fora destruído,
e a vida começou a voltar
de uma forma incrível.
Foi necessário transformar nossa terra
em um parque nacional.
Fizemos isso, devolvemos
essa terra à natureza.
Ela se tornou um parque nacional.
Criamos uma instituição
chamada Instituto Terra,
e construímos um enorme projeto ambiental
para levantar dinheiro mundo afora.
Aqui em Los Angeles,
na Bay Area, em São Francisco,
ela é dedutível de impostos
nos Estados Unidos.
Levantamos dinheiro na Espanha,
na Itália, e muito no Brasil.
Trabalhamos com muitas empresas no Brasil
que investem neste projeto; o governo.
E a vida começou a voltar,
e tive um grande desejo
de voltar a fotografar novamente.
Nessa época, meu desejo
não era o de fotografar apenas
um animal que eu havia fotografado
toda minha vida: nós.
Queria fotografar os outros animais,
fotografar as paisagens,
fotografar a nós,
mas no princípio de tudo,
no tempo em que vivíamos
em equilíbrio com a natureza.
E prossegui.
Comecei no início de 2004
e terminei no final de 2011.
Criamos uma quantia incrível de fotos.
Lélia fez o design de todos meus livros,
e de todos meus shows.
Ela é a criadora de meus shows.
E o que queremos com essas fotos
é criar uma discussão sobre
o que temos que é primordial no planeta
e o que devemos manter aqui,
se queremos viver
com algum equilíbrio em nossa vida.
E eu queria nos ver
quando usávamos antigamente
nossos instrumentos de pedra.
Isso ainda existe.
Estive na Fundação Nacional do Índio,
na semana passada,
e apenas no Amazonas
temos cerca de 110 grupos indígenas
que ainda não foram contatados.
Temos que proteger
a floresta nesse sentido.
E com essas fotos,
espero que possamos criar
um sistema de informação.
Tentamos fazer uma nova
apresentação do planeta,
e quero mostrar a vocês algumas fotos
desse projeto, por favor.
Bem, isto...
(Aplausos)
Obrigado. Muito obrigado.
(Aplausos)
Isto é pelo que devemos lutar fortemente
para manter como está agora.
Mas há uma outra parte
que devemos reconstruir juntos,
construir nossas sociedades,
nossa sociedade de família moderna.
Estamos num ponto
em que não podemos voltar.
Mas criamos uma contradição incrível.
Para construir tudo isso,
nós destruímos muito.
Nossa antiga floresta no Brasil
que era do tamanho da Califórnia,
hoje está 93% destruída.
Aqui, na costa Oeste,
vocês destruíram sua floresta.
As florestas vermelhas
dos arredores daqui se foram.
E foi muito rápido; elas despareceram.
Vindo de Atlanta há dois dias,
eu sobrevoei desertos que causamos
com nossas próprias mãos.
A Índia e a Espanha não têm mais árvores.
E devemos reconstruir essas florestas.
Elas são o sentido de nossa vida.
Precisamos respirar.
A única "fábrica" capaz de transformar
CO2 em oxigênio são as florestas.
A única "máquina" capaz
de capturar o carbono
que estamos produzindo, sempre,
mesmo se o reduzirmos, para tudo
que fazemos, produzimos o CO2,
são as árvores.
Levantamos a questão
três ou quatro semanas atrás,
quando vimos nos jornais que milhões
de peixes morreram na Noruega
por falta de oxigênio na água.
Eu me questionei se, por um momento,
não teremos falta de oxigênio
para todas as espécies animais,
inclusive a nossa; isso seria
muito complicado para nós.
Para o sistema de águas,
as árvores são essenciais.
Vou dar um pequeno exemplo
o qual entenderão facilmente.
Vocês, pessoas felizes,
que têm uma vasta cabeleira,
ela leva de duas a três horas para secar
quando vocês tomam banho,
se não usam um secador.
Para mim, um minuto, e está seco.
(Risos)
O mesmo acontece com as árvores.
Elas são a cabeleira de nosso planeta.
Quando chove num lugar sem árvores,
em poucos minutos, a água chega
à correnteza, carrega o solo,
destrói nossas nascentes, nossos rios,
e não há retenção de umidade.
Quando temos árvores,
o sistema de raízes segura a água.
Todos os galhos das árvores, as folhas
que caem criam uma área úmida,
e são precisos vários meses
para que a água chegue aos rios,
preservando nossas nascentes
e nossos rios.
Esta é a coisa mais importante,
quando pensamos que necessitamos
de água para toda atividade na vida.
Quero mostrar a vocês agora,
para encerrar, algumas fotos
que para mim são
muito importantes nesse sentido.
Lembram-se de que contei a vocês
que recebi de meus pais a fazenda
que era meu paraíso?
A fazenda estava assim.
A terra completamente destruída:
a erosão havia secado tudo.
Mas podem ver nesta foto,
que estávamos começando
a construir um centro educacional
que se tornou um centro ambiental
muito grande no Brasil.
Vocês veem muitos pontos nesta foto.
Nós plantamos uma árvore
em cada um desses pontos.
Há milhares de árvores.
Agora mostrarei as fotos feitas
exatamente no mesmo local,
dois meses atrás.
(Aplausos)
No começo foi necessário plantar
aproximadamente 2,5 milhões de árvores,
de cerca de 200 espécies diferentes
para reconstruir o ecossistema.
E vou mostrar a última foto.
Temos 2 milhões de árvores
plantadas agora.
Retiramos cerca de 100 mil toneladas
de carbono da atmosfera com essas árvores.
Meu amigos, é muito fácil
fazer isso; nós o fizemos, certo?
Devido a uma situação
que aconteceu comigo,
nós voltamos e reconstruímos
um ecossistema.
Acredito que nós aqui, neste auditório,
tenhamos a mesma preocupação.
E o modelo que criamos no Brasil,
pode ser transplantado aqui.
Podemos usá-lo mundo afora, certo?
E acredito que podemos fazer isso juntos.
Muito obrigado.
(Aplausos)
Nu sunt sigur dacă tuturor celor de aici
le sunt cunoscute fotografiile mele.
Aș vrea să încep prin a
vă arăta câteva fotografii,
iar apoi am să vorbesc.
Trebuie să vă povestesc
puțin despre trecutul meu,
pentru că vom vorbi despre asta
pe parcursul acestui discurs.
M-am născut în 1944 în Brazilia,
în timpurile în care Brazilia
nu era încă o economie de piață.
M-am născut la o fermă,
o fermă cu peste 50% pădure tropicală.
Un loc minunat.
Am crescut printre păsări și animale incredibile,
înotam în râurile noastre alături de caimani.
La această fermă trăiau cam 35 de familii
și cam tot ce produceam la fermă
era consumat de noi.
Foarte puține lucruri ajungeau pe piață.
O dată pe an, singurele care ajungeau pe piață
erau vitele crescute de noi.
Făceam călătorii de aproape 45 de zile
până la abator,
aducând mii de capete de bovine,
și cam 20 de zile pe drum înapoi,
până să ajungem la ferma noastră.
Când aveam 15 ani,
a trebuit să plec din acest loc
și să merg într-un oraș mai mare - mult mai mare -
unde am făcut liceul.
Acolo am învățat diverse lucruri.
Brazilia începea urbanizarea, industrializarea,
iar eu cunoșteam politica. Am devenit cam radical,
eram membru al partidelor de stânga.
Am devenit activist.
Am urmat universitatea pentru a deveni economist.
Am făcut un master în economie.
Și cel mai important lucru din viața mea
s-a întâmplat tot în perioada asta.
Am întâlnit o fată incredibilă
care mi-a devenit cea mai bună prietenă
pe tot parcursul vieții
și e partenera mea în tot ce am făcut până acum,
soția mea, Léila Wanick Salgado.
Brazilia a devenit foarte radicală.
Am luptat dur împotriva dictaturii,
iar la un moment dat a fost necesar să decidem:
fie să intrăm în organizațiile
clandestine, înarmați
fie să părăsim Brazilia. Eram prea tineri,
iar organizația noastră a decis
că e mai bine să plecăm.
Am mers în Franța,
unde am făcut un doctorat în economie,
Léila a devenit arhitect.
Apoi am lucrat pentru o bancă de investiții.
Am călătorit mult, am finanțat dezvoltarea,
am avut proiecte economice în Africa,
împreună cu Banca Mondială.
Iar într-o zi fotografia mi-a
invadat în întregime viața.
Am devenit fotograf,
am abandonat totul și m-am făcut fotograf.
Am început să fotografiez
ceea ce era important pentru mine.
Mulți oameni mi-au spus că sunt fotojurnalist,
că sunt fotograf antropolog,
că sunt un fotograf activist.
Dar am făcut mult mai mult de atât.
Am considerat fotografia drept viața mea.
Trăiam în totalitate în fotografie,
lucrând la proiecte pe termen lung.
Vreau să vă arăt câteva imagini
despre - veți vedea, proiectele sociale
la care am luat parte, am publicat multe cărți
cu aceste fotografii,
dar am să vă arăt doar câteva acum.
În anii '90, din 1994 până în 2000,
am fotografiat o poveste numită Migrații.
S-a transformat într-o carte.
A devenit un spectacol.
Dar în perioada când fotografiam asta,
am trăit un moment foarte dificil
din viața mea, în Rwanda.
În Rwanda am văzut brutalitatea totală.
Am văzut morți, cu miile pe zi.
Mi-am pierdut credința în specia noastră.
N-am crezut că mai putem continua să trăim
și am început să fiu atacat de proprii stafilococi.
Am început să am infecții peste tot.
Când făceam dragoste cu soția mea,
nu ieșea spermă din mine,
ieșea sânge.
Am fost la un prieten, doctor în Paris,
i-am spus că sunt foarte bolnav.
M-a examinat îndelung,
apoi mi-a zis: „Sebastian,
nu ești bolnav, prostata ta e bine.
E altceva, ai văzut atâtea morți, încât mori și tu.
Trebuie să te oprești. Oprește-te.
Trebuie să te oprești, altfel vei muri.”
Și am decis să mă opresc.
Eram într-adevăr supărat pe fotografie,
pe întreaga lume,
și am hotărât să mă întorc unde m-am născut.
A fost o coincidență.
În acea perioadă părinții mei îmbătrâniseră mult.
Am 7 surori. Sunt singurul bărbat din familie,
și astfel ei au decis împreună
să ne transfere pământul - Léilei și mie.
Când am primit pământul,
era la fel de mort ca și mine.
Când eram copil, mai mult de
50% era pădure tropicală.
Când l-am primit,
pădurea era mai puțin de 0,5%
la fel ca în toată regiunea.
Pentru dezvoltare, pentru progresul Braziliei,
ne-am distrus multe din pădurile noastre.
La fel cum ați făcut și voi în Statele Unite,
sau la fel ca în India, sau oriunde pe planetă.
Pentru a construi progresul,
am ajuns la contradicția uriașă
de a distruge totul în jurul nostru.
Această fermă care avusese
mii de capete de bovine,
avea acum doar câteva sute,
și nu știam cum să ne descurcăm cu asta.
Și Léila a venit cu o idee incredibilă, nebunească.
A spus: „De ce nu pui la loc
pădurea tropicală dinainte?
Spui că te-ai născut în paradis.
Hai să reclădim paradisul.”
Și am mers la un bun prieten
care proiecta păduri,
i-am cerut să ne facă un proiect.
Și am început. Am început să plantăm,
iar în primul an am pierdut mulți copaci,
al doilea an mai puțini,
și încet, încet, pământul ăsta
mort a început să renască.
Am început să plantăm sute de mii de copaci,
doar specii locale, specii native,
am construit un ecosistem identic
cu cel care fusese distrus,
iar viața a început să revină
într-un mod incredibil.
A fost nevoie să transformăm pământul nostru
într-un parc național.
L-am transformat. Am dat pământul înapoi naturii.
A devenit parc național.
Am creat o organizație numită Instituto Terra
și am gândit un vast proiect de mediu
pentru a strânge bani de peste tot.
Aici în Los Angeles, în Zona Golfului în San Francisco,
a devenit deductibil fiscal în Statele Unite.
Am strâns bani în Spania,
în Italia, o mulțime în Brazilia.
Am lucrat cu multe companii din Brazilia
care au investit bani în acest proiect, chiar și guvernul.
Și viața a început să revină,
iar eu simțeam o mare dorință
de a reveni la fotografie,
să fac din nou fotografii.
De data asta nu-mi mai doream să fotografiez
același singur animal pe care
l-am pozat toata viața mea: pe noi.
Voiam să fotografiez celelalte animale, peisajele,
Voiam să fotografiez celelalte animale, peisajele,
pe noi cei de la începuturi,
în timpul când trăiam în echilibru cu natura.
Și am făcut-o. De la începutul lui 2004,
până la sfârșitul lui 2011.
Am făcut un număr incredibil de fotografii,
iar rezultatul — Léila a creat
designul tuturor cărților mele,
al tuturor show-urilor mele.
Ea e creatoarea show-urilor.
Ce ne dorim de la aceste fotografii
e să pornească o discuție despre
ce avem neatins pe această planetă
și ce trebuie să păstrăm pe planetă
dacă vrem să trăim și să avem
echilibru în viețile noastre.
Am vrut să văd cum eram
când încă foloseam unelte din piatră.
Încă mai existăm și așa. Săptămâna trecută
am fost la Fundația Națională Indiană din Brazilia,
și doar în Amazon avem cam 110 grupuri
de indieni care n-au fost contactate încă.
Trebuie să protejăm pădurea în acest sens.
Iar cu aceste fotografii sper că putem crea
un sistem de informații.
Am încercat să facem
o nouă prezentare a planetei.
Vreau să vă arăt acum doar câteva fotografii
din acest proiect, vă rog.
Ei bine, trebuie — (Aplauze) —
Mulțumesc. Mulțumesc mult.
Trebuie să luptăm din greu
pentru a păstra toate acestea.
Dar mai e o parte pe care
trebuie s-o reconstruim împreună:
să construim familia și societatea noastră modernă.
Suntem într-un punct din care nu ne putem întoarce.
Dar se naște o contradicție incredibilă.
Pentru a construi toate astea, distrugem foarte multe.
Pădurea noastră din Brazilia, acea pădure în vârstă
cu suprafața de mărimea Californiei,
e astăzi distrusă în procent de 93%.
Aici, pe Coasta de Vest, v-ați distrus pădurea.
Pe aici, nu? Pădurile de pin roșu s-au dus.
S-au dus rapid, au dispărut.
Acum două zile, venind din Atlanta,
zburam peste deșerturi
făcute de noi, provocate cu mâinile noastre.
India nu mai are copaci.
Spania nu mai are copaci.
Și trebuie să reconstruim aceste păduri.
Ele sunt esența vieții noastre.
Avem nevoie să respirăm. Singura fabrică
ce poate transforma CO2 în oxigen,
este pădurea.
Singura mașinărie capabilă să capteze carbonul
pe care îl producem încontinuu,
— chiar și dacă îl reducem,
prin tot ce facem noi producem CO2 —
sunt copacii.
Mă întreb — acum trei sau patru săptămâni,
am văzut în ziare
că au murit milioane de pești în Norvegia.
Din lipsa oxigenului din apă.
Mă întreb dacă, pentru un moment,
ar lipsi oxigenul pentru toate speciile de animale,
inclusiv a noastră — ar fi foarte complicat pentru noi.
Pentru circuitul apelor, copacii sunt esențiali.
Am să vă dau un mic exemplu
pe care-l veți înțelege ușor.
Voi, oamenii fericiți care aveți mult păr pe cap,
dacă vă faceți duș, durează
două sau trei ore să vă uscați părul
fără să folosiți uscătorul.
La mine, un minut și s-a uscat. La fel și copacii.
Copacii sunt părul planetei.
Când plouă într-un loc fără copaci,
în doar cîteva minute apa se strânge într-un pârâu,
erodează solul, distrugând sursa de apă,
distrugând râurile
iar umiditatea nu e reținută.
Când ai copaci, sistemul de rădăcini păstrează apa.
Ramurile copacilor, frunzele care cad pe jos,
creează o zonă umedă.
Durează câteva luni ca apa
din subteran să se scurgă în râuri,
și se păstrează sursa de apă,
se mențin râurile.
Asta e cel mai important,
când ne gândim că avem nevoie de apă
pentru orice activitate din viețile noastre.
Aș vrea să vă mai arăt, în final,
câteva fotografii care înseamnă
foarte mult pentru mine,
și sunt importante în acest sens.
Vă amintiți că v-am spus,
când am primit ferma de la părinți,
că era paradisul meu — asta era ferma.
Pamântul complet distrus, erodat, uscat.
Dar puteți vedea în poză,
începusem să construim un centru educațional
care a devenit un mare centru
de protecția mediului din Brazilia.
Dar vedeți multe puncte micuțe în poză.
În fiecare punct plantasem un copac.
Sunt mii de copaci.
Acum o să vă arăt pozele făcute
din exact același punct,
acum două luni.
(Aplauze)
V-am spus la început că a trebuit
să plantăm 2,5 milioane de copaci
de aproape 200 de specii diferite
pentru a reconstrui ecosistemul.
Am să vă arăt ultima fotografie.
Avem două milioane de copaci în pământ acum.
Captăm în jur de 100.000 de tone
de carbon cu acești copaci.
Captăm în jur de 100.000 de tone
de carbon cu acești copaci.
Prieteni, e foarte ușor de realizat.
Noi am făcut-o, nu?
Din cauza unui accident care mi s-a întâmplat,
ne-am întors și am construit un ecosistem.
Noi cei de aici, din această încăpere,
cred că avem aceeași îngrijorare,
iar modelul pe care l-am creat în Brazilia,
poate fi transplantat aici.
Îl putem aplica oriunde în lume, nu?
Și cred că o putem face împreună.
Vă mulțumesc mult.
(Aplauze)
Я не уверен, что всем присутствующим
знакомы мои фотографии.
Я хотел бы показать некоторые из них,
после чего я начну свой рассказ.
Я поделюсь с вами вкратце своей историей,
так как мы этого ещё коснёмся
по ходу выступления.
Я родился в 1944 году в Бразилии,
во времена, когда Бразилия
ещё не была рыночной экономикой.
Я родился на ферме,
на ферме, которая в те времена была
наполовину покрыта дождевыми лесами.
Изумительное место.
Я жил рядом с потрясающими птицами,
потрясающими животными.
Я плавал в речках с кайманами.
На этой ферме жило около 35 семей,
и всё, что мы производили,
мы потребляли сами.
Очень немногое шло на рынок.
Раз в год мы отправляли на рынок
выращенный крупный рогатый скот.
Мы проделывали 45-дневный путь
до скотобойни,
приводя тысячи голов скота,
и 20-дневный путь обратно
до нашей фермы.
Когда мне исполнилось 15 лет,
мне было необходимо покинуть это место,
и я уехал в городок немного больше —
гораздо больше —
где я провёл вторую часть средней школы.
Там я многому научился.
Бразилия урбанизировалась,
индустриализировалась,
а я знал политику. Я стал придерживаться
скорее радикальных взглядов,
вступил в левые партии
и стал активистом.
Я поступил на университет на экономический,
получил степень магистра экономики.
Самое важное в моей жизни событие
произошло в то же время.
Я встретил потрясающую девушку,
которая стала моим лучшим другом
на всю жизнь,
союзником во всех моих начинаниях —
мою жену, Лелию Ваник Сальгадо.
В Бразилии укоренились
радикальные убеждения.
Мы яростно боролись против диктатуры,
в тот момент нам всем это было важно:
мы могли либо, вооружившись,
бороться подпольно,
либо покинуть Бразилию.
Мы были слишком молоды,
и наша организация решила,
что нам лучше покинуть страну,
так что мы уехали во Францию,
где я получил степень доктора экономики,
а Лелия стала архитектором.
Я работал в инвестиционном банке.
Мы много куда ездили,
финансировали проекты
в области экономики и развития Африки
вместе с Всемирным Банком.
В один прекрасный день в мою жизнь
вторглось искусство фотографии.
Я стал фотографом,
бросил всё и стал фотографом,
стал делать фотографии
на важную для меня тематику.
Многие говорят мне, что я фотожурналист,
фотограф-антрополог,
фотограф-активист.
Но я сделал гораздо больше.
Я сделал фотографию своей жизнью.
Я жил в мире фотографии,
занимаясь долгосрочными проектами.
Я хотел бы продемонстрировать
несколько фотографий,
показывающих социальные проекты,
в которых я участвовал, изнутри.
Я опубликовал много книг
по этим фотографиям,
но сейчас я покажу всего несколько.
В 90-х, с 1994 по 2000 год,
я делал серию фотографий
под названием «Миграция».
Эта серия стала книгой,
а та стала телепередачей.
В то время, когда я
фотографировал эту историю,
я переживал очень сложный момент в жизни,
преимущественно в Руанде.
Я наблюдал крайнюю жестокость Руанды.
Ежедневно я видел тысячи смертей.
Я потерял веру в человечество.
Я не верил, что мы можем и дальше так жить,
и меня поразил стафилококк.
Инфекция расползлась по всему телу.
Когда я занимался любовью со своей женой,
из меня вытекала не сперма,
а кровь.
Я посетил доктора моего друга в Париже,
сказал ему, что серьёзно болен.
Он провёл долгое обследование
и сказал мне: «Себастьян,
ты не болен,
твоя простата в идеальном состоянии.
Просто ты видел так много смертей,
что сам начал умирать.
Тебе нужно остановиться. Остановись.
Ты должен остановиться, иначе ты умрёшь».
И я решил остановиться.
Я был разочарован в фотографии,
во всём остальном в нашем мире,
и решил вернуться в родные края.
Всё произошло по чистой случайности.
К тому моменту
мои родители сильно состарились.
У меня семь сестёр.
Я единственный сын в семье,
так что они решили
передать землю мне и Лелии.
Когда я получил эту землю,
она была так же мертва, как и я.
Когда я был ребёнком, земля более чем на 50%
была покрыта дождевыми лесами.
Когда мы получили землю,
дождевых лесов осталось
менее половины процента,
как и во всём регионе.
Мы вырубили много лесов
для развития Бразилии.
Так же, как вы делали здесь в США,
или в Индии, где угодно на Земле.
Мы вступаем в жёсткое противоречие
и разрушаем всё вокруг нас
с целью развития территории.
На этой ферме, где раньше
паслись тысячи голов скота,
осталось всего несколько сотен,
и мы не знали, что с ними делать.
Лелии пришла в голову
невероятная, безумная идея.
Она предложила: «А почему бы нам не вернуть
дождевые леса, которые были на этом месте раньше?
Ты говоришь, что ты родился в раю.
Давай выстроим рай заново».
Я наведался к своему хорошему другу,
который занимался высаживанием лесов,
и попросил его подготовить для нас проект.
Мы принялись за работу.
Мы начали сажать лес.
В первый год мы потеряли
много деревьев, во второй год меньше,
и постепенно мёртвая земля оживала.
Мы начали сажать сотни тысяч деревьев,
только местные породы,
чтобы выстроить экосистему,
идентичную той, которая была разрушена.
Жизнь невиданным образом
начала возвращаться в эти места.
Было важно переоборудовать нашу землю
под национальный парк.
Мы это сделали. Мы отдали
эту землю обратно природе.
Она стала национальным парком.
Мы создали организацию Instituto Terra
и разработали большой экологический проект,
получив финансирование со всего света.
Здесь, в Лос-Анджелесе,
в области залива Сан-Франциско,
на всю сумму средств нам
предоставлялся налоговый вычет.
Нас финансировали из Испании,
Италии и особенно Бразилии.
В Бразилии мы работали
со многими компаниями,
которые вложились в наш проект,
и с правительством.
Ко мне возвращалась жизнь,
и я сильно захотел
вернуться к фотографии,
снова фотографировать.
На этот раз я не хотел фотографировать
то единственное животное, которое
я фотографировал всю жизнь, — людей.
Я захотел фотографировать других животных,
фотографировать пейзажи,
фотографировать людей времён
начала человеческой цивилизации,
когда мы жили в гармонии с природой.
Так я и сделал.
Я начал в начале 2004 года,
закончил в конце 2011-ого.
Мы создали
удивительное множество фотографий,
а результат — Лелия занималась
дизайном всех моих книг,
всех моих телепередач. Она создатель шоу.
С помощью этих фотографий
мы хотим разжечь дискуссию о том, какие
нетронутые богатства ещё остались на планете,
и о том, что мы должны сохранить,
если хотим жить, достичь
определённого равновесия.
Я хотел посмотреть на людей
во времена, когда мы пользовались
каменными инструментами.
Такие люди всё ещё существуют.
На прошлой неделе
я был в Национальном фонде
индейцев Бразилии.
Только в лесах Амазонки
есть около 110 групп индейцев,
с которыми пока не установлена связь.
Нам нужно охранять леса.
Я надеюсь, что с помощью этих
фотографий мы сможем накопить
информацию, целую систему информации.
Мы попытались сделать
презентацию нашей планеты,
и я хотел бы показать
всего несколько фотографий
этого проекта.
Это — (Аплодисменты) —
Спасибо. Спасибо вам большое.
За сохранение всего этого
нам нужно яростно бороться.
Но есть ещё кое-что,
что нам нужно восстановить:
наши общества во всём их многообразии.
Мы находимся в точке невозврата.
Мы вступаем в немыслимое противоречие.
Чтобы всё это выстроить,
мы многое разрушаем.
Наш лес в Бразилии, этот древний лес,
который был размером с Калифорнию,
сегодня вырублен на 93%.
Здесь, на западном берегу,
вы тоже вырубили свои леса.
Разве нет? Калифорнийские секвойи исчезли.
Исчезли очень быстро, пропали.
По пути сюда из Атланты, два дня назад,
я пролетал над пустынями,
которые мы породили
своими собственными руками.
В Индии больше нет деревьев.
В Испании больше нет деревьев.
Нам нужно вернуть все эти леса.
В них отражается наша сущность.
Нам нужно дышать. Единственный завод,
способный превратить
углекислый газ в кислород, —
это леса.
Единственная машина,
способная поглотить углерод,
который мы производим, —
несмотря на сокращение выбросов,
мы всё ещё производим углекислый газ, —
это деревья.
Зададимся вопросом:
три или четыре недели назад
в новостях говорилось
о гибели миллионов рыб в Норвегии
в результате недостатка кислорода в воде.
Я задаюсь вопросом:
а что если в какой-то момент
нам всем — всем видам животных,
включая нас, —
перестанет хватать кислорода?
Это стало бы огромной проблемой.
Для водных ресурсов деревья очень важны.
Я приведу пример,
и вы сразу всё поймёте.
Если вы, счастливые обладатели
густых волос на голове,
примете душ, у вас уйдёт
около двух-трёх часов, чтобы их высушить,
если не пользоваться феном.
У меня на это уйдёт минута.
То же самое с деревьями.
Деревья — волосы нашей планеты.
Когда в месте, где нет деревьев, идёт дождь,
всего за несколько минут
формируется поток из воды,
который размывает почву,
разрушает водные источники,
разрушает реки,
высушивая местность.
Когда есть деревья, корневая система
сдерживает поток воды.
Ветви деревьев, падающие листья
создают влажную среду.
Они проводят месяцы
под водой, поступают в реки
и поддерживают их функционирование.
Это важнее всего,
если представить, что вода нужна
для любого процесса в нашей жизни.
Завершая, я хотел бы показать вам
несколько фотографий,
которые очень важны для меня
в этом русле.
Помните, как я сказал,
что ферма, полученная мной от родителей,
была моим раем? Вот эта ферма.
Почва совершенно испортилась,
размылась, земля высохла.
На этой фотографии можно увидеть,
как мы начали строить образовательный центр,
ставший достаточно крупным
экологическим центром в Бразилии.
На этой фотографии много маленьких точек.
В каждой из них мы посадили дерево.
Их тысячи.
Сейчас я покажу вам фотографии,
сделанные на том же самом месте
два месяца назад.
(Аплодисменты)
В начале я сказал вам, что нужно посадить
примерно 2,5 миллиона деревьев
около двух ста пород,
чтобы восстановить экосистему.
Покажу вам последнюю фотографию.
Сейчас у нас есть два миллиона деревьев.
Эти деревья поглощают
около 100 тысячи тонн углерода.
Друзья, это очень просто. Мы сделали это!
По воле случая, произошедшего со мной,
мы вернулись и выстроили экосистему.
Всех нас в этом зале
волнует одна и та же вещь.
Ту модель, которую мы создали в Бразилии,
можно применить здесь.
Её можно применить по всему миру,
разве не так?
Я верю, что вместе мы сможем это сделать.
Спасибо вам большое.
(Аплодисменты)
Nuk jam i sigurt nëse secili prej jush
i ka të njohura fotot e mia.
Dua t'ju tregoj vetëm disa prej tyre,
dhe pastaj do të flas.
Duhet t'ju tregoj pak për historinë time,
sepse do të flasim për të
gjatë fjalimit tim këtu.
Kam lindur në 1944 në Brazil
kur Brazili nuk ishte akoma ekonomi tregu.
Linda në një fermë,
një fermë, ku më shumë se 50 përqind ishte pyll ekuatorial (akoma).
Vend i mrekullueshëm.
Jetoja me zogj mahnitës, kafshë mahnitëse,
Notoja në lumenjtë tanë të vegjël me kaimanë.
Ishin gati 35 familje që jetonin në këtë fermë,
dhe çdo gjë që prodhonim në këtë fermë, e konsumonim.
Shumë pak gjëra shkonin në treg.
Një herë në vit, e vetmja gjë që shkonte në treg
ishte bagëtia që rrisnim,
dhe udhëtonim për 45 ditë
për të arritur te thertorja,
duke sjellë mijëra kokë bagëtish,
dhe për gati 20 ditë udhëtonim prapë
për të mbërritur te ferma jonë.
Kur isha 15 vjeç,
mu desh ta lija atë vend
dhe të shkoja në një qytet pak më të madh -- shumë më të madh --
ku përfundova gjimnazin.
Atje mësova gjëra të tjera.
Brazili kishte filluar të urbanizohej, industrializohej,
dhe i dija politikat. U bëra disi radikal,
isha anëtar i partive të majta,
dhe u bëra aktivist.
Hyra në universitet për ekonomi.
Përfundova masterin në ekonomi.
Dhe gjëja më e rëndësishme në jetën time
ndodhi po në këtë periudhë.
Njoha një vajzë të mrekullueshme,
e cila u bë shoqja ime e ngushtë për gjithë jetën
dhe shoqëruesja ime në çdo gjë që kam bërë deri më tani,
bashkëshortja ime, Lélia Wanick Salgado.
Brazili u radikalizua shumë.
Luftuam fort kundër diktaturës,
në një moment të rëndësishëm për ne:
Ose rri klandestin me armë në duar,
ose lër Brazilin. Ishim shumë të rinj,
dhe organizata jonë mendoi se do të ishte më mirë sikur të largoheshim,
dhe shkuam në Francë,
ku bëra PhD në ekonomi,
Léila u bë arkitekte.
Më pas punova për një bankë investimi.
Udhëtonim shumë, financonim zhvillimin,
projektet ekonomike në Afrikë me Bankën Botërore.
Dhe një ditë fotografia pushtoi komplet jetën time.
U bëra fotograf,
braktisa gjithçka dhe u bëra fotograf,
dhe fillova të fotografoja
gjëra të rëndësishme për mua.
Shumë njerëz më thonë se jam fotoreporter,
se jam foto-antropolog,
se jam foto-aktivist.
Por unë bëra më shumë se kaq.
Fotografia u bë jeta ime.
Jetoja komplet brenda fotografisë
duke bërë projekte afatgjata,
dhe dua t'ju tregoj vetëm disa foto
të -- përsëri, ju do të shihni brenda projekteve sociale
ku unë shkova, publikova librat e mi
mbi këto foto,
por do ju tregoj vetëm disa tani.
Në vitet '90, nga 1994 në 2000,
fotografova një histori të quajtur Migrimet.
U bë libër. U bë shfaqje.
Por gjatë kohës që po e fotografoja,
po jetoja një periudhë të vështirë të jetës sime, sidomos në Ruanda.
Në Ruanda pashë brutalitet.
Pashë mijëra vdekje në ditë.
Humba besimin në specien tonë.
Nuk besoja se mund të jetonim më tutje,
dhe fillova të sulmohesha nga vetë Stafilokoku im.
Kisha infeksione kudo.
Kur bëja dashuri me gruan time, nuk më dilte më spermë;
Më dilte gjak.
Shkova të vizitohesha te një miku im në Paris,
i tregova për sëmundjen time.
Më bëri një kontroll të gjatë e më tha: "Sebastian,
ti nuk je i sëmurë, prostata jote është perfekte.
Ajo çfarë ndodhi është se ti pe aq shumë vdekje sa po shkon drejt vdekjes tënde.
Duhet të ndalosh. Ndalo.
Duhet të ndalosh, përndryshe do të vdesësh."
Dhe vendosa të ndaloja.
U mërzita me fotografinë,
me gjithçka në botë,
dhe vendosa të kthehesha në vendin ku linda.
Ndodhi një rastësi e madhe.
Në këtë kohë prindërit po më plakeshin.
Kam shtatë motra. Jam ndër burrat e vetëm në familje,
dhe ata bashkë vendosën
të na e jepnin mua dhe Léilës këtë tokë.
Kur e morëm, kjo tokë ishte po aq e vdekur sa edhe unë.
Kur isha fëmijë, më se 50 përqind e saj ishte pyll tropikal.
Kur e morëm,
më pak se gjysmë përqindjeje ishte pyll,
ashtu si në të gjithë rajonin tim.
Për të krijuar zhvillim, zhvillimin brazilian,
shkatërruam shumë nga pyjet tona.
Ashtu siç ju bëtë në Shtetet e Bashkuara,
ose në Indi, kudo në planet.
Për t'u zhvilluar
vijmë te një kontradiktë e madhe
që shkatërrojmë gjithçka përreth nesh.
Kjo fermë që kishte mijëra kokë bagëtish
kishte ngelur vetëm me disa qindra
dhe nuk dinim si ta ndreqnim situatën.
Léila pati një ide të jashtëzakonshme, një ide të çmendur.
Dhe tha: "Pse nuk ndërton sërish pyllin e dikurshëm?
Ti thua që ke lindur në parajsë.
Le ta ndërtojmë sërish parajsën."
Dhe shkova të takoja një shok timin të mirë
inxhinier pyjesh
që të përgatiste një projekt për ne,
dhe filluam. Filluam të mbillnim,
vitin e parë humbëm shumë pemë, vitin e dytë më pak
dhe pak e nga pak, kjo tokë e vdekur filloi të ringjallej.
Filluam të ndërtonim qindra e mijëra pemë,
vetëm specie të zonës, vetëm vendase,
ku ndërtuam një ekosistem identik me atë që ishte shkatërruar,
dhe vendi u gjallërua në mënyrë të pabesueshme.
Ishte e nevojshme për ne ta shndërronim tokën tonë
në park kombëtar.
E shndërruam. Ia dhamë përsëri këtë tokë natyrës.
U bë park kombëtar.
Krijuam një institucion të quajtur Instituto Terra,
dhe krijuam një projekt të madh mjedisi për të mbledhur para kudo.
Këtu në Los Angeles, në Bay Area në San Francisco
ulej nga taksat në Shtetet e Bashkuara.
Mblodhëm para në Spanjë, në Itali, shumë në Brazil.
Punuam me shumë kompani në Brazil
të cilat hodhën para në këtë projekt, me qeverinë.
Dhe jeta erdhi përsëri e pata një dëshirë të madhe
t'i kthehesha fotografisë, të fotografoja sërish.
Këtë herë nuk doja të fotografoja më
vetëm një kafshë, të cilën e kisha fotografuar gjatë gjithë jetës sime: ne.
Doja të fotografoja kafshë të tjera,
të fotografoja pejsazhet,
të fotografoja njerëzit, por njerëzit e fillimit,
në kohën kur jetonim në ekuilibër me natyrën.
Dhe shkova. Ia nisa në fillim të 2004,
dhe përfundova në fund të 2011.
Bëmë një numër të pabesueshëm fotosh,
dhe përfundimi -- Lélia skicoi gjithë librat e mi,
gjithë shfaqjet e mia. Eshtë krijuesja e shfaqjeve të mia.
Dhe ajo çfarë duam nga këto foto
është të nisim një diskutim mbi çfarë kemi të pacënuar në planet
dhe çfarë duhet të ruajmë në këtë planet
nëse duam të jetojmë, të kemi ekuilibër në jetë.
Dhe doja të shikoja njerëzit, ne,
kur përdornim, po, mjetet tona në gur.
Ne akoma rrojmë. Javën e kaluar isha
tek Fondacioni Kombëtar Brazilian i Indianëve,
dhe vetëm në Amazonë kemi 110 grupe
indianësh, të cilët nuk janë kontaktuar ende.
Duhet të mbrojmë pyjet.
Dhe me këto foto, shpresoj të ndërtojmë
informacion, sistem informacionesh.
U munduam të bënim një prezantim të ri të planetit,
dhe dua t'ju tregoj tani vetëm disa fotografi
të këtij projekti, ju lutem.
Kjo — (Duartrokitje) —
Falemnderit. Shumë falemnderit.
Kjo tregon sa duhet të luftojmë
për ta mbajtur siç është tani.
Por është një pjesë tjetër, të cilën duhet ta ndërtojmë së bashku,
të ndërtojmë shoqëritë tona, familjet moderne të shoqërisë,
jemi në një pikë ku nuk mund të kthehemi më mbrapa.
Por krijojmë një kontradiktë të madhe.
Për të ndërtuar gjithë këtë, shkatërrojmë shumë.
Pylli ynë në Brazil, ai pylli antik
në përmasat e Kalifornisë,
është shkatërruar në masën 93 përqind.
Këtu, në Bregun Perëndimor, i keni shkatërruar pyjet tuaja.
Këtu rrotull, apo jo? Pyjet e sekuove janë zhdukur.
Shumë shpejt u zhdukën.
Duke ardhur para dy ditësh nga Atlanta këtu,
fluturova mbi shkretëtirat
që kemi bërë, që provokuam me duart tona.
India nuk ka më pemë. Spanja nuk ka më pemë.
Dhe duhet t'i ndërtojmë këto pyje.
Ato janë thelbi i jetës sonë, këto pyje.
Na duhet të marrim frymë. E vetmja fabrikë
në gjendje të shndërrojë CO2 në oksigjen,
janë pyjet.
Makineria e vetme në gjendje të kapë karbonin
që po prodhojmë, gjithmonë,
edhe kur e pakësojmë, me çdo gjë që bëjmë, prodhojmë CO2,
janë pemët.
Bëj pyetjen -- tre apo katër javë më parë,
pamë në gazeta
miliona peshq që ngordhën në Norvegji.
Mungesë oksigjeni në ujë.
Pyes veten, nëse për një moment,
nuk do kemi mungesa oksigjeni për gjithë speciet e kafshëve,
duke përfshirë tonën -- do të ishte shumë e ndërlikuar për ne.
Për sistemin ujor, pemët janë thelbësore.
Do ju jap një shembull të vogël që do ta kuptoni shumë lehtë.
Ju njerëz të lumtur që keni shumë flokë,
nëse bëni një dush, ju duhen
dy apo tre orë të thani flokët
nëse nuk përdorni tharëse flokësh.
Për mua, një minutë dhe janë tharë. E njëjta gjë edhe me pemët.
Pemët janë flokët e planetit tonë.
Kur bie shi në një vend ku nuk ka pemë,
në pak minuta, uji mbërrin në lumenj,
sjell dheun, duke shkatërruar burimet tona ujore,
duke shkatërruar lumenjtë,
dhe nuk ruan aspak lagështi.
Kur ka pemë, sistemi i rrënjëve ruan ujin.
Gjithë degët e pemëve, gjethet që bien
krijojnë një zonë të lagësht,
e cila rri me muaj të tërë nëntokë, shkon në lumenj,
dhe ruan burimin tonë, ruan lumenjtë tanë.
Kjo është gjëja më e rëndësishme,
kur imagjinojmë që na nevojitet uji për çdo aktivitet në jetën tonë.
Dua t'ju tregoj tani, për të përfunduar,
vetëm disa foto, që për mua
janë shumë të rëndësishme në këtë drejtim.
Ju kujtohet që ju tregova,
kur mora fermën nga prindërit e mi
ajo ishte parajsa ime, ishte ferma ime.
Tokë plotësisht e shkatërruar, erozioni, toka ishte tharë.
Por mund të shihni në këtë fotografi,
filluam të ndërtonim një qendër edukimi
që u shndërrua në një qendër mjedisore goxha të madhe në Brazil.
Por ju shihni shumë pika në foto.
Në çdo pikë, patëm mbjelle një pemë.
Janë me mijëra pemë.
Tani do ju tregoj fotot e bëra pikërisht në të njëjtin vend
para dy muajsh.
(Duartrokitje)
Ju thashë në fillim që nevojiteshin
gati 2.5 milion pemë
nga 200 specie të ndryshme
për të rindërtuar ekosistemin.
Dhe do ju tregoj foton e fundit.
Kemi dy milion pemë në tokë tani.
Po izolojmë
rreth 100 000 ton karboni me këto pemë.
Miqtë e mi, është shumë e thjeshtë për t'u bërë. Ne e bëmë, apo jo?
Nga një aksident që më ndodhi,
u kthyem, ndërtuam një ekosistem.
Ne brenda kësaj dhome,
besoj se kemi të njëjtin shqetësim,
dhe modelin që krijuam në Brazil,
mund ta shpërngulim këtu.
Mund ta zbatojmë në çdo vend të botës, apo jo?
Dhe besoj se mund ta bëjmë së bashku.
Shumë falemnderit.
(Duartrokitje)
Nisam siguran da li je
svaka osoba ovde
upoznata sa mojim slikama.
Želim da počnem tako
što ću vam pokazati nekoliko slika,
a posle toga ću govoriti.
Moram da ispričam
ponešto o svom životu
jer će se to provlačiti
kroz moj govor.
Rođen sam 1944. u Brazilu,
u vreme kada u Brazilu još
nije bilo tržišne ekonomije.
Rođen sam na farmi
koja je više od 50%
bila pod kišnom šumom.
Divno mesto.
Živeo sam sa neverovatnim
pticama i životinjama,
plivao u našim malim
rekama sa kajmanima.
Oko 35 porodica je živelo na ovoj farmi
i sve što smo na njoj proizvodili
sami smo trošili.
Samo bismo ponešto prodavali na pijaci.
Jednom godišnje, jedino što smo prodavali
bila je stoka koju smo gajili,
i tada smo putovali oko 45 dana
da bismo stigli do klanice,
vodeći hiljade grla,
i oko 20 dana nazad
do naše farme.
Kada sam imao 15 godina
morao sam da napustim ovo mesto
i odem u malo veći grad
- puno veći -
gde sam završio
drugu polovinu srednje škole.
Tamo sam naučio svašta.
Brazil je počeo da se
urbanizuje, industrijalizuje,
i poznavao sam politiku. Postao sam
pomalo radikalan,
bio sam član levičarskih partija
i postao aktivista.
Krenuo sam na fakultet
da bih postao ekonomista,
i diplomirao sam ekonomiju.
Najvažnija stvar u mom životu
dogodila se tada.
Upoznao sam jednu neverovatnu devojku
koje je postala moj doživotni
najbolji prijatelj
i moj saradnik u svemu
što sam do sad uradio,
ona je moja supruga, Lejla Venik Salgado.
Brazil se brzo radikalizovao.
Oštro smo se borili protiv diktatorstva,
to nam je bilo neophodno.
Ili da odemo u ilegalu sa oružjem u ruci
ili da napustimo Brazil.
Bili smo premladi.
Naša organizacija je mislila
da je bolje da odemo
i otišli smo u Francusku
gde sam završio za doktora ekonomije.
Lejla je postala arhitekta.
Radio sam za jednu investicionu banku.
Mnogo smo putovali, finansirali razvoj,
ekonomske projekte u Africi
sa Svetskom bankom.
Jednog dana fotografija mi je
totalno osvojila život.
Postao sam fotograf,
napustio sam sve i postao fotograf,
počeo sam da fotografišem
ono što mi je bilo važno.
Mnogi mi kažu da sam fotoreporter,
da sam fotograf-antropolog,
da sam fotograf-aktivista.
Ali ja sam učinio mnogo više od toga.
Fotografiju sam poistovetio
sa svojim životom.
Živeo sam skroz za fotografiju,
radio sam duge projekte,
i želim da vam pokažem
još nekoliko slika
videćete društvene projekte,
zatim sam izdao mnogo knjiga
o ovim fotografijama
a sada ćete ih videti samo nekoliko.
Devedesetih godina,
od 1994. do 2000.,
fotografisao sam priču nazvanu Migracije.
Postala je knjiga. Postao je šou.
Za vreme dok sam ovo snimao
proživljavao sam teške trenutke
u svom životu, uglavnom u Ruandi.
U Ruandi sam video totalnu brutalnost.
Video sam hiljade smrti dnevno.
Izgubio sam veru u ljudsku rasu.
Nisam verovao da je moguće i dalje živeti,
a napale su me i stafilokoke.
Bio sam skroz inficiran.
Tokom odnosa sa ženom
nije mi izlazila sperma
nego krv.
Otišao sam kod doktora u Pariz
i rekao mu da sam sasvim bolestan.
Dugo me je ispitivao
i rekao mi: "Sebastijane,
ti nisi bolestan,
tvoja prostata je savršena.
Desilo se to, da si video toliko smrti,
da sada i ti umireš.
Moraš prestati. Prestani.
Moraš prestati, inače ćeš umreti."
I rešio sam da prestanem.
Fotografisanje me je zaista uznemiravalo,
i sve na svetu,
i rešio sam da se vratim
tamo gde sam se rodio.
To je bila velika koincidencija.
To je bilo vreme
kada su mi roditelji ostarili.
Imam sedam sestara. Jedini sam
muškarac u porodici
i ostali su zajedno odlučili
da prepišu imanje Lejli i meni.
Kada sam dobio zemlju, ona je bila mrtva,
kao što sam i ja bio mrtav.
Kada sam bio dete, više
od 50% je bila kišna šuma.
Kada smo dobili tu zemlju,
na celom području je bilo
manje od pola procenta kišnih šuma.
Zbog razvoja, razvoja Brazila,
mnogo smo naših šuma uništili.
Isto kao što ste i vi ovde,
u Sjedinjenim Državama,
ili u Indiji i svuda u svetu.
Zbog razvoja
došli smo u kontradikciju
i uništili sve oko sebe.
Na ovoj farmi je bilo hiljade grla stoke,
a sad samo nekoliko stotina
i nismo znali šta da radimo.
Lejli je sinula jedna neverovatna,
luda ideja.
Zašto ne bismo povratili kišnu šumu
koja je ovde postojala?
Rekao si da si rođen u raju.
Hajde da ponovo stvorimo raj.
Posetio sam jednog dobrog prijatelja,
inženjera šumarstva,
da nam spremi projekat
i tako smo počeli. Započeli smo
sadnju i te prve godine
izgubili smo mnogo drveća,
sledeće godine već manje,
i polako, ova mrtva zemlja
se ponovo rađala.
Sadili smo stotine hiljada drveća,
samo lokalne vrste, samo autohtone vrste,
izgradili smo ekosistem istovetan onom
koji smo uništili.
Život se na neverovatan način vratio.
Bilo je potrebno da našu zemlju pretvorimo
u nacionalni park.
To smo i učinili. Vratili smo
ovu zemlju prirodi.
Postala je nacionalni park.
Ustanovili smo instituciju Institutio Terra
i napravili veliki projekat
da bismo došli do novca.
Ovde u Los Anđelesu,
u zalivu San Franciska,
odbijalo se od poreza.
Sakupljali smo novac u Španiji,
Italiji, u Brazilu.
Sarađivali smo sa mnogim
kompanijama u Brazilu.
Oni, a i vlada, ulagali su
novac u ovaj projekat.
Ponovo sam oživeo i dobio veliku želju
da se vratim fotografiji,
da ponovo fotografišem.
Ovog puta nisam želeo da fotografišem
samo jednu vrstu životinja
koju sam ceo život slikao: nas.
Želeo sam da slikam i druge životinje,
da slikam pejzaže,
da slikam i nas, ali nas sa početka,
iz vremena kada smo živeli
u ravnoteži sa prirodom.
Tako sam i krenuo.
Počeo sam početkom 2004.
a završio sam krajem 2011.
Napravili smo neverovatnu količinu slika
a rezultat je da je Lejla osmislila
sve moje knjige
i sve moje postavke.
Ona je autor postavki.
Ovim slikama želimo
da otvorimo raspravu o tome
šta to imamo iskonsko na planeti
i šta moramo sačuvati na ovoj planeti
ako želimo da živimo i da imamo
neku ravnotežu u životu.
Želeo sam da se vidi
vreme kada smo koristili oruđe za kamen.
Još postojimo. Prošle nedelje sam bio
u Nacionalnoj Indijanskoj fondaciji Brazila
i samo u području Amazona
postoji 110 grupa
Indijanaca sa kojima još
nismo uspostavili kontakt.
U smislu ovoga moramo zaštititi šume.
Pomoću ovih slika nadam se
da možemo da kreiramo
sistem informacija.
Pokušali smo da prikažemo
planetu na novi način
i sada želim da vam
pokažem nekoliko slika iz
ovog projekta.
Ovo - (Aplauz) -
Hvala vam mnogo.
Za ovo moramo jako da se borimo
da se održi ovako.
Još nešto moramo zajedno
ponovo izgraditi
da izgradimo društvo,
modernu porodicu društava,
i odavde ne možemo nazad.
Ali mi stvaramo neverovatnu
kontradiktornost.
Da bismo sve izgradili, mnogo uništavamo.
Naša šuma u Brazilu, ona antička šuma
koja je bila veličine Kalifornije,
danas je 93 posto uništena.
Ovde na Zapadnoj obali
i vi ste uništili vaše šume.
I ovde. Šume ariša su nestale.
Dolazeći iz Atlante, pre dva dana,
koje smo mi napravili
i izazvali svojim rukama.
Moramo da obnovimo ove šume.
koji stalno proizvodimo,
jedina mašina je drvo.
u novinama smo videli
Nedostatak kiseonika u vodi.
ako nam bude nedostajao
kiseonik za sve životinjske vrste
Drveće je veoma bitno
za sistem vode.
Vi srećnici koji imate
dosta kose na glavi,
dva ili tri sata da osušite kosu
Meni treba jedan minut i suv sam.
Isto je sa drvećem.
Kada pada kiša u mestu bez drveća,
donosi zemlju, uništava naš izvor vode,
i vlažnost ne može da se zadrži.
Lišće koje pada sa svih grana drveta
i mesecima su pod vodom,
odlaze do reka
Ovo je najvažnija stvar,
Za kraj samo želim da vam pokažem
veoma važne u tom pravcu.
to je bila farma, moj raj.
Ali na ovoj slici možete videti,
koji je postao veliki centar
za zaštitu okoline u Brazilu.
na svakoj smo zasadili drvo.
Sada ću vam pokazati sliku
nastalu sa tačno istog mesta
(Aplauz)
kako bismo obnovili ekosistem.
Sada imamo dva miliona drveća u tlu.
oko 100 000 tona ugljenika
kroz ovo drveće.
Kroz nesreću koja se meni desila,
Svi mi unutar ove prostorije,
Veoma brzo su nestale.
leteo sam preko pustinja
Indija nema više drveća,
kao ni Španija.
To je srž našeg života, ove šume.
Moramo da dišemo.
Jedina fabrika
koja je sposobna da pretvori
ugljen-dioksid u kiseonik
jeste šuma.
Jedina mašina koja je sposobna
da zarobi ugljenik
čak i kada ga smanjimo, šta god
da radimo, proizvodimo ugljen-dioksid,
Pre tri ili četiri nedelje
sam postavio pitanje -
milione mrtvih riba u Norveškoj.
Samog sebe pitam,
makar na trenutak,
uključujući i našu, to bi
bilo veoma komplikovano za nas.
Daću vam mali primer
koji ćete lako razumeti.
ako se istuširate, potrebno vam je
ukoliko ne koristite fen.
Drveće je kosa naše planete.
za samo nekoliko minuta,
voda nadolazi u potocima
uništava reku
Kod drveća, sistem korena zadržava vodu.
stvara vlažnu površinu
i održavaju naš izvor, naše reke.
kada shvatimo da nam je voda potrebna
za svaku aktivnost u životu.
nekoliko slika koje su za mene
Sećate se da sam vam rekao
kada sam dobio farmu od svojih roditelja,
Zemlja je bila potpuno uništena
i isušena od erozije.
počeli smo da gradimo edukativni centar
Ali na ovoj slici možete videti
dosta malih tačaka,
Tu je na hiljade drveća.
pre dva meseca.
Na početku sam vam
rekao da je potrebno
da zasadimo oko 2,5 miliona drveća
200 različitih vrsta
Pokazaću vam poslednju sliku.
Radimo sekvestraciju
Moji prijatelji, to je veoma lako.
Mi smo uspeli, zar ne?
vratili smo se i stvorili ekosistem.
imamo isti interes
i ovaj brazilski model
možemo i ovde presaditi.
Može se primeniti svuda.
Mislim da zajedno možemo
ovo da uradimo.
Mnogo vam hvala.
(Aplauz)
ผมไม่รู้ว่าทุกคนที่นี่
พอคุ้นกับภาพถ่ายของผมบ้างรึเปล่า
ผมจะขอเอาบางรูปให้ดูกัน
ก่อนที่ผมจะพูด
ผมจะต้องเล่าประวัติของผมให้ฟังสักนิดเสียก่อน
เพราะมันจะเกี่ยวกัน
กับเรื่องที่ผมมาพูดในวันนี้
ผมเกิดปี 1944 ในบราซิล
ตอนที่บราซิลยังไม่มีระบบเศรษฐกิจแบบตลาด
ผมเกิดมาในฟาร์ม
ฟาร์มที่เกินครึ่ง เป็นป่าฝนเขตร้อน
เป็นที่ที่วิเศษ
ผมโตมากับนก และสัตว์ที่น่าเหลือเชื่อหลายๆ อย่าง
ผมเคยว่ายน้ำในแม่น้ำสายเล็กๆ กับจระเข้
บนฟาร์มนี้ เราอยู่กันประมาณ 35 ครอบครัว
ทุกอย่างที่เราผลิตได้ เราเอามากินมาใช้
มีส่วนน้อยมากที่ถูกนำไปขาย
มีอย่างเดียวเท่านั้นที่ถูกเอาไปขาย แค่ปีละครั้ง
คือฝูงปศุสัตว์ที่เราเลี้ยง
เราต้องเดินทางประมาณ 45 วัน
เพื่อไปให้ถึงโรงฆ่าสัตว์
เราพาฝูงปศุสัตว์ไปเป็นพันๆตัว
และขากลับ ใช้เวลาประมาณ 20 วัน
เพื่อจะกลับมาถึงฟาร์มของเรา
พอผมอายุ 15
ผมก็จำต้องจากที่นั่นไป
ไปอยู่ในเมือง ที่มีขนาดใหญ่กว่าเดิมมาก
ผมได้เรียนต่อมัธยมปลายที่นั่น
ทำให้ได้เรียนรู้อะไรหลายๆอย่าง
บราซิลได้เริ่มที่จะพัฒนาเมือง พัฒนาอุตสาหกรรม
ผมเรียนรู้เรื่องการเมือง
และเอียงมาเป็นพวกสุดโต่งนิดหน่อย
ผมเป็นสมาชิกพรรคฝ่ายซ้าย
และเป็นนักเคลื่อนไหว
ผมเข้าเรียนมหาลัยฯ เพื่อเป็นนักเศรษศาสตร์
เรียนต่อปริญญาโทสาขาเศรษฐศาสตร์
และสิ่งที่สำคัญที่สุดในชีวิต
ก็เกิดขึ้นกับผมในช่วงเวลานั้น
ผมได้พบรู้จักกับสาวน้อยมหัศจรรย์
ที่กลายมาเป็นเพื่อนสนิทที่สุดของผมตลอดชีวิต
และมีส่วนร่วมสร้างงานทุกชิ้นที่ผมทำนับจนถึงวันนี้
ภรรยาของผม -- ไลลา วานิค ซาลกาโด
(Lélia Wanick Salgado).
บราซิลผ่านการเปลี่ยนแปลงอย่างรุนแรง
เราต้องต่อสู้อย่างแข็มแข็งกับอำนาจเผด็จการ
ตอนนั้น เราจำต้องเลือกระหว่าง
การติดอาวุธแล้วเข้าหลบซ่อนตัว
หรือลี้ภัยออกจากบราซิล ซึ่งตอนนั้นพวกเรายังเด็กมาก
องค์กรของเราคิดว่า
เราควรออกจากประเทศนี้ น่าจะเหมาะกว่า
เราจึงหนีไปฝรั่งเศส
ผมเรียนปริญญาเอกเศรษฐศาสตร์ที่นั่น
ไลลา กลายเป็นสถาปนิก
หลังจากนั้นผมทำงานให้ธนาคารเพื่อการลงทุนแห่งหนึ่ง
เราเดินทางกันเยอะมาก ทำโครงการพัฒนาแหล่งเงินทุน
และโครงการทางเศรษฐศาสตร์ในแอฟริกา
ของธนาคารโลก
แล้ววันนึงการถ่ายภาพก็เข้ามาบุกรุกพื้นที่ในชีวิตผม
ผมผันตัวเองมาเป็นช่างภาพ
ละทิ้งทุกสิ่งเพื่อมาเป็นช่างภาพ
ผมเริ่มต้นจากการบันทึกภาพ
สิ่งต่างๆ ที่สำคัญสำหรับผม
มีคนหลายคนบอกว่าผมเป็นช่างภาพนักข่าว
เป็นช่างภาพมานุษยวิทยา
หรือเป็นช่างภาพนักเคลื่อนไหวทางการเมือง
แต่ผมทำมากกว่านั้นมาก
ผมทำให้การถ่ายภาพเป็นชีวิตของผม
ผมฝังทั้งชีวิตของผมไปในการถ่ายภาพ
ทำโปรเจคที่ใช้เวลานานมากๆ
ผมจะฉายภาพให้ดูกันอีกเล็กน้อย
ภาพพวกนี้คล้ายกับภาพชุดก่อน
ผมถ่ายมาจาก ตอนที่ผมไปกับโครงการช่วยสังคม
และได้ตีพิมพ์หนังสือหลายเล่มไปกับภาพพวกนี้
ผมจะให้ดูกันแค่ไม่กี่ภาพนะครับ
ตอนทศวรรษ 90 ช่วงปี 1994-2000
ผมถ่ายภาพเรื่องราวเรื่องหนึ่งชื่อว่า Migration (การย้ายถิ่น)
เรื่องราวนี้ได้กลายมาเป็นหนังสือ
และรายการโทรทัศน์ในภายหลัง
ในช่วงที่ผมเก็บภาพถ่ายพวกนี้
ชีวิตของผมลำบากมาก ตอนนั้นผมอยู่ในรวันดา
ผมได้พบเจอความโหดร้ายอำมหิต
ผมเห็นการตายของคน นับพันคนต่อวัน
ผมสูญสิ้นศรัทธาในมวลมนุษยชาติ
ผมไม่เชื่อว่าเราจะอยู่บนโลกใบนี้ไปได้อีกนานสักเท่าไร
ผมเริ่มติดเชื้อแบคทีเรียสตาฟิโลค็อกคัส
(Staphylococcus)
ตัวผมเริ่มเป็นฝีไปทุกแห่ง
เวลาผมมีอะไรกับภรรยา ผมไม่หลั่งน้ำเชื้อ
แต่กลับหลั่งเลือดออกมาแทน
ผมไปหาเพื่อนที่เป็นหมออยู่ที่ปารีส
บอกเขาว่าผมป่วยหนัก
เขาตรวจผมอยู่แล้วพูดกับผมว่า "เซบาสเตียน...
คุณไม่ได้ป่วยอะไรหรอก ต่อมลูกหมากคุณแข็งแรงดีทุกอย่าง
แต่คุณพบเห็นความตายมากเกินไป
จนคุณเนี่ยแหละ ที่กำลังจะตายไปเอง
คุณต้องหยุด หยุดเดี๋ยวนี้
คุณต้องหยุด เพราะไม่อย่างนั้น คุณจะตาย"
และผมก็ตัดสินใจยุติทุกอย่างลง
ผมรู้สึกหัวเสียมากกับการถ่ายภาพ
และยังพาลไปหัวเสียกับทุกๆ อย่างในโลก
ผมตัดสินใจกลับไปยังที่ที่ผมจากมา กลับบ้านเกิดของผม
ซึ่งกลายเป็นเรื่องบังเอิญอย่างมาก
ตอนนั้นคุณพ่อคุณแม่ของผมแก่ตัวมากแล้ว
ผมเป็นลูกชายคนเดียวในครอบครัว พี่สาวน้องสาวเจ็ดคน
เขาร่วมหัวกันตัดสินใจ
จะโอนสิทธืถือครองที่ดินมาให้ไลลากับผม
ตอนที่ผมได้ผืนดินนั้นมา
มันแห้งเหี่ยวใกล้ตาย ไม่ได้ต่างไปจากผม
ตอนผมเด็กๆ ที่นี่ยังเป็นป่าอยู่เกินกว่าครึ่ง
แต่ตอนเรารับที่ดินมา
ป่าผืนเดิมนั้นเหลืออยู่เพียงครึ่งเปอร์เซ็นต์
เหมือนๆ กับที่ดินอื่นๆ ในเขตเดียวกัน
เพื่อการพัฒนาในบราซิล
เราได้บุกรุกทำลายป่าจำนวนมาก
เหมือนกับที่พวกคุณทำอยู่ที่อเมริกานี่
หรือแม้แต่อินเดีย และทุกเมืองบนโลกใบนี้
เพื่อที่จะ "สร้าง" การพัฒนา
เรากลับทำในสิ่งที่ขัดแย้งกันอย่างใหญ่หลวง
คือ เรากลับ "ทำลาย" ทุกสิ่งรอบตัวลง
ปศุสัตว์นับพันตัวที่เคยมีในฟาร์ม
เหลือเพียงไม่กี่ร้อย
เราจนปัญญาที่จะรับมือกับสิ่งเหล่านี้
แล้วไลลาก็เสนอไอเดียที่เหลือเชื่อออกมา ไอเดียที่บ้ามากๆ
เธอบอกว่า "ทำไมเราไม่ปลูกป่าฝนที่เคยมี กลับคืนไปล่ะ?
คุณบอกว่าคุณเกิดมาในแดนสวรรค์สวยงาม
เรามาสร้างสวรรค์นั้นให้กลับมาเป็นอย่างเดิมเถอะ"
ผมจึงไปหาเพื่อสนิทคนหนึ่ง
ที่รู้เรื่องการกำหนดโครงสร้างป่า
มาเตรียมโครงการให้เรา
แล้วเราก็เริ่มต้น เราเริ่มต้นปลูกต้นไม้
ในปีแรกต้นไม้ที่ปลูกตายไปจำนวนมาก ปีที่สองก็น้อยลง
และโดยช้าๆ ที่ดินที่เคยแห้งเหี่ยวก็มีชีวิตชีวากลับมา
เราปลูกต้นไม้นับหมื่นต้น
เลือกเฉพาะที่เป็นพันธุ์พื้นถิ่น
เราพยายามสร้างระบบนิเวศ
ที่เหมือนกับอันที่เราทำลายไป
และวิถีชีวิตก็เริ่มกลับมาอย่างน่าเหลือเชื่อ
เป็นเรื่องสำคัญทีี่เราจะเปลี่ยนสภาพผืนดินของเรา
ให้กลายเป็นอุทยานแห่งชาติ
เราสร้างการเปลี่ยนแปลง เราคืนผืนดินให้กับธรรมชาติ
ให้มันกลายเป็นอุทยานแห่งชาติ
เราตั้งสถาบันชื่อว่า "สถาบันแห่งผืนดิน" (Instituto Terra)
เราตั้งโครงการใหญ่เพื่อรวบรวมเงินช่วยสิ่งแวดล้อม
ทั้งที่นี่ในลอสแองเจิลลิส หรือที่ Bay Area ในซานฟรานซิโก
การบริจาคนี้ยังช่วยลดหย่อนภาษีได้ในอเมริกา
เรารวบรวมเงินได้ จากสเปน อิตาลี และจำนวณมากในบราซิล
เราร่วมมือกับรัฐบาล และหลายๆ บริษัทในบราซิล
ที่ให้การสนับสนุนโครงการนี้เป็นอย่างดี
ผมเองเริ่มมีชีวิตชีวาขึ้น จนเกิดแรงกระตุ้นครั้งใหญ่...
ที่จะกลับมาถ่ายภาพ กลับมาเป็นช่างภาพอีกครั้งหนึ่ง
แต่คราวนี้ผมไม่ต้องการจะถ่ายสิ่งเดิมๆ
สัตว์สปีชีส์เดิมๆ ชนิดเดียว
ที่ผมเคยถ่ายมาตลอด คือ "พวกเรา"
ผมอยากถ่ายภาพสัตว์ชนิดอื่นๆ
ถ่ายภาพวิวทิวทัศน์ต่างๆ
ถ่ายภาพ "พวกเรา" ที่มีชีวิตอย่างในช่วงเริ่มต้น..
ตอนที่เราอยู่อย่างเสมอภาคกับธรรมชาติ
แล้วผมก็เริ่มต้นตั้งแต่ปี 2004
จนมาเสร็จสิ้นลงในปี 2011
เราบันทึกภาพอันน่ามหัศจรรย์มาได้ หลายต่อหลายภาพ
และในขั้นสุดท้าย ไลลาออกแบบหนังสือทั้งหมดให้ผม
เธอยังสร้าง และออกแบบรายการโทรทัศน์ทั้งหมดอีกด้วย
และเราคาดหวังว่าภาพพวกนี้
จะจุดประกายการถกเถียง ว่าอะไรคือสิ่งบริสุทธิ์
ที่อยู่บนโลกใบนี้มาแต่เดิม
และอะไรที่เราควรเก็บรักษาให้คงไว้
ถ้าเรายังอยากมีชีวิตอย่างสมดุลอยู่บ้าง
และผมก็อยากเห็น ตัวพวกเราเอง
ใช่ครับ เวลาเราใช้เครื่องมือยุคหิน
มันทำให้เรามีตัวตนขึ้นมา อาทิตย์ที่แล้ว..
ผมเพิ่งไปที่มูลนิธิชนเผ่าบราซิล
เฉพาะในลุ่มน้ำอเมซอน เรามีชนเผาถึง 110 กลุ่ม
ที่ยังไม่เป็นที่รู้จัก
ที่เป็นสาเหตุที่เราควรรักษาผืนป่าไว้
และด้วยรูปภาพพวกนี้ ผมหวังว่า...
เราจะสามารถสร้างระบบความรู้ใหม่่ๆ
สร้างความเข้าใจใหม่ๆในโลกใบนี้
ผมอยากให้คุณดูภาพ...
ที่ผมถ่ายมาเพื่อการนี้ครับ...
ครับ นี่เป็น... --- (เสียงปรบมือ) ---
ขอบคุณครับ ขอบคุณทุกคนมาก
นี่เป็นสิ่งที่เราควรต่อสู้
เพื่อปกป้องรักษาให้คงไว้
แต่ยังมีอีกส่วนหนึ่งที่เราควรร่วมมือกันแก้ไข
เพื่อสร้างสังคมของเรา สังคมในยุคสมัยใหม่
แม้เราจะอยู่ในจุดที่ไม่สามารถย้อนกลับไปได้
แต่เราสามารถสร้างความต่างได้
เพื่อจะสร้างสิ่งต่างๆ ที่เห็นอยู่รอบตัวเรานี้
เราได้ทำลายอะไรต่อมิอะไรไปมาก
ป่าของเราในบราซิล ผืนป่าดึกดำบรรพ์
ที่มีขนาดเท่ารัฐแคลิฟอร์เนีย
ตอนนี้ถูกทำลายไปกว่า 93%
ที่ชายฝั่งตะวันตกของอเมริกานี้
คุณก็ทำลายผืนป่าของคุณเหมือนกัน
เช่นเดียวกันกับแถบๆ นี้
ป่าสนไม้แดงถูกทำลายไปหมดแล้ว
หายไปหมดแล้ว หายไปอย่างรวดเร็ว
ผมบินจากแอตแลนต้า มาที่นี่เมื่อสองวันก่อน
ตอนผมอยู่บนเครื่องบิน ผมมองเห็นทะเลทราย...
ที่เราสร้างขึ้นมาด้วยมือของเราเอง
ต้นไม้ที่อินเดียหายไปหมดแล้ว ต้นไม้ที่สเปนก็หายไป
เราควรอย่างยิ่งที่จะสร้างป่าเหล่านี้ขึ้นมาใหม่
เพราะป่าเหล่านี้คือแก่นแท้ของชีวิตเรา
เราหายใจเพื่อมีชีวิตอยู่ และโรงงานแห่งเดียว...
ที่สามารถเปลี่ยนคาร์บอนไดออกไซต์
ให้เป็นออกซิเจน ให้เราหายใจได้
คือผืนป่า
เครื่องจักรกลเดียว ที่สามารถดักจับคาร์บอนไดออกไซต์
ที่เราผลิตออกมาอยู่ตลอดเวลา
ที่ถึงแม้ว่าจะพยายามลดการผลิตลงแค่ไหน
เราก็เลี่ยงไม่ได้ที่ปล่อยมันออกมาอยู่ดี
สิ่งที่ดักจับได้ ก็คือต้นไม้
เมื่อสองสามอาทิตย์ก่อน ผมถามกับตัวเอง
เพราะเห็นข่าวหนึ่งในหนังสือพิมพ์
ปลานับล้านตายไปในนอรเวย์
เพราะน้ำขาดออกซิเจน
คำถามก็คือ ถ้าอยู่มาวันนึง
เราจะมีออกซิเจนพอสำหรับสัตว์ทุกสปีชีส์
รวมถึงเราด้วย มันคงเป็นไปได้ยากมากๆ
สำหรับระบบน้ำ ต้นไม้เป็นสิ่งสำคัญมาก
ผมจะลองยกตัวอย่างง่ายๆ ให้นะครับ
พวกคุณสาธุชนทั้งหลาย ที่ยังแฮปปี้ดี เพราะมีผมบนหัว
เวลาคุณอาบน้ำ น่าจะใช้เวลา...
สักสองสามชั่วโมง กว่าผมคุณจะแห้ง
นั่นคือถ้าคุณไม่ใช้เครื่องเป่าผมนะ
แต่สำหรับผมเหรอ นาทีเดียวก็แห้งสนิทแล้ว
ต้นไม้ก็เช่นเดียวกัน
ต้นไม้ก็เหมือนเป็นผมให้โลก
ถ้าเกิดฝนตกในที่ที่ไม่มีต้นไม้
น้ำจะไหลลงธารน้ำภายในไม่กี่นาที
ชะเอาดินลงไปทำลายแหล่งน้ำ
ทำลายแม่น้ำ
ไม่เหลือความชื้้นอยู่เลย
แต่ถ้าคุณมีต้นไม้ ระบบรากจะช่วยชะลอน้ำ
ขอบเขตกิ่งก้านสาขาและพุ่มใบ
สร้างพื้นที่ชุ่มชื้น
และอีกหลายต่อหายเดือน
กว่าที่น้ำเหล่านั้นจะไหลลงสู่ลำน้ำ
รักษาแหล่งน้ำของเรา แม่น้ำของเรา
นี่คือสิ่งที่สำคัญที่สุด
เพราะน้ำคือสิ่งที่ขาดไม่ได้สำหรับการดำรงชีวิตอยู่
ผมอยากให้คุณดูภาพพวกนี้ก่อนจะจบการบรรยาย
ภาพไม่กี่ภาพพวกนี้ สำหรับผมแล้ว
เป็นตัวบอกทิศทางที่สำคัญ
เมื่อครู่ ที่ผมเล่าไป
ถึงตอนที่ผมได้รับที่ดินจากพ่อกับแม่
ที่ดินที่เคยเป็นสรวงสวรรค์สำหรับผม
ณ ตอนนั้นผืนดินถูกทำลายไปอย่างมาก
หน้าดินถูกซะจนแห้งผาก
ยังเห็นได้ด้วยว่า ตอนนั้น...
เราได้เริ่มสร้างศูนย์การเรียนรู้
ที่กลายมาเป็นศูนย์การเรียนรู้ทางสิ่งแวดล้อม
ที่สำคัญแห่งหนึ่งในบราซิล
จุดเล็กๆ ดำๆ ที่เห็นอยู่ในภาพ
เป็นจุดที่ผมได้เริ่มต้นเอาต้นไม้ไปปลูกไว้
เป็นจำนวนหลายพันต้น
ทีนี้ นี่เป็นภาพที่ถ่ายจากจุดเดียวกัน
เมื่อสองเดือนก่อน
(เสียงปรบมือ)
ผมได้บอกคุณตั้งแต่เริ่มต้นว่า มันเป็นเรื่องสำคัญอย่างยิ่ง
ที่จะต้องปลูกต้นไม้ 2.5 ล้านต้น
ที่แตกต่างกัน 200 สายพันธุ์
เพื่อที่จะสร้างระบบนิเวศขึ้นมาใหม่
และผมจะให้คุณดูภาพสุดท้าย
เราปลูกต้นไม้ไปแล้ว 2 ล้านต้น
และต้นไม้ 2 ล้านต้นเหล่านี้
ได้ดูซับคาร์บอนไดออกไซด์ไว้กว่า 100,000 ตัน
ทุกคนครับ นี่เป็นเรื่องง่ายมาก
เราพิสูจน์ให้เห็นแล้ว จริงไหม
เรื่องทุกอย่างเกิดขึ้นกับผมโดยบังเอิญ
เรากลับไปบ้าน เราสร้างระบบนิเวศขึ้นมา
ผมเชื่อว่าทุกคนในที่นี้
มีความเป็นห่วงโลกใบนี้เหมือนอย่างที่ผมมี
และโครงการต้นแบบที่เราทำในบราซิล
ก็สามารถสร้างขึ้นได้ที่นี่
สามารถสร้างขึ้นได้ทุกที่บนโลก
ทำไมจะไม่ได้ล่ะครับ?
ผมเชื่อว่าพวกเราทำได้ หากเราร่วมมือกัน
ขอบคุณมากครับ
(เสียงปรบมือ)
Buradaki herkesin, benim resimlerime
aşina olduklarını zannetmiyorum.
Size birkaç resim göstererek
başlamak istiyorum,
sonrasında konuşacağım.
Biraz geçmişimden bahsetmeliyim
çünkü buradaki konuşmam boyunca
bunun hakkında konuşacağım.
1944'te Brezilya'da doğdum.
O zamanlar Brezilya henüz piyasa
ekonomisi değildi.
Bir çiftlikte doğdum.
Yarısından fazlası hâlâ
yağmur ormanı olan bir çiftlik
Müthiş bir yer.
Olağanüstü kuşlar, hayvanlarla yaşadım.
Küçük nehirlerimizde Güney Amerika
timsahlarıyla beraber yüzdüm.
Bu çiftlikte yaşayan yaklaşık
35 aile vardı
ve bu köyde ürettiklerimizi tüketiyorduk.
Ürettiklerimizin çok azı pazara gidiyordu.
Yılda bir kez, pazara giden tek şey
yetiştirdiğimiz sığırlardı
ve binlerce sığırı
mezbahaya götürmek için
yaklaşık 45 günlük bir
yolculuk yapıyorduk.
Çiftliğe geri dönmek için
20 gün daha yollarda geçirirdik.
15 yaşımdayken,
buradan ayrılmak ve
ortaokulu okuduğum biraz daha büyük
olan bir kente -çok daha büyük-
gitmek benim için gerekli olmuştu.
Orada değişik şeyler öğrendim.
Brezilya kentleşmeye ve
sanayileşmeye başlıyordu.
Siyaseti biliyordum.
Biraz radikal bir tavır içine girmiştim,
solcu partilerin üyesiydim
ve bir aktivist olmuştum.
Ekonomist olmak için üniversiteye gittim.
Yüksek lisansımı ekonomi bölümünde yaptım.
Hayatımdaki en önemli şey de
bu sırada meydana geldi.
Hayat boyu en iyi arkadaşım ve
şimdiye kadar yaptığım her işte
yanımda olacak olan,
harika bir kızla tanıştım.
Eşim, Lélia Wanick Salgado.
Brezilya son derece radikalleşti.
Diktatörlüğe karşı şiddetle savaştık.
Çok geçmeden, ya gizlice silahlanmak
ya da Brezilya'dan ayrılmak gerekliydi.
Çok gençtik ve
örgütümüz gitmemizin bizim için
daha iyi olacağını düşündü.
Ekonomi doktoramı
yaptığım Fransa'ya gittik.
Léila mimar oldu.
Sonra yatırım bankasında çalıştım.
Dünya Bankası ile birçok kez
Afrika'ya giderek,
finansal kalkınmayı, ekonomi projelerini
organize ettik.
Günün birinde fotoğrafçılık hayatımı
tamamıyla fethetti.
Fotoğrafçı oldum.
Her şeyi bırakıp fotoğrafçı oldum.
Benim için önemli olan
fotoğrafçılığı yapmaya başladım.
Çoğu insan, benim foto muhabiri,
antropoloji fotoğrafçısı,
aktivist fotoğrafçı olduğumu söyler.
Fakat bunlardan çok daha fazlasını yaptım.
Fotoğrafçılığı öylece hayatıma koydum.
Uzun dönemli projeler yaparak
tamamen fotoğrafçılığın içinde yaşadım.
Size birkaç fotoğraf göstermek istiyorum.
Tekrardan gittiğim sosyal projelerin
içinde göreceksiniz.
Bu fotoğraflar üzerine
çok kitap yayımladım
ama şimdi size sadece
birkaçını göstereceğim.
90'larda, 1994'den 2000'e kadar,
"Göçler" isimli bir hikaye fotoğrafladım.
Kitap haline geldi. Sergilendi.
Ama bunu fotoğrafladığım zaman sürecinde,
daha çoğu Ruanda'da olmak üzere
hayatımın çok zor zamanlarını geçirdim.
Ruanda'da bütünüyle barbarlığı gördüm.
Günde binlerce ölü görüyordum.
Türümüze olan inancımı kaybettim.
Artık yaşamımızın mümkün
olduğuna inanmıyordum ve
kendi stafilokoklarım tarafından
saldırıya uğramaya başlamıştım.
Her yerden enfeksiyon kapmaya başlamıştım.
Eşimle ilişkiye girdiğimde,
dışarıya çıkacak sperm kalmamıştı;
sadece kanım vardı.
Pariste bir arkadaşın doktorunu
görmeye gittim
ve tamamen hasta olduğumu söyledim.
Uzun araştırmalar yaptı ve
"Sebastian, hasta değilsin
prostatın mükemmel.
Problem şu ki, o kadar fazla
ölüm gördün ki, sen de ölüyorsun.
Durmalısın. Dur.
Durmalısın çünkü aksi takdirde,
sen öleceksin."
Bir son vermeye karar verdim.
Gerçekten dünyadaki her şey ile birlikte
fotoğrafçılığa da küsmüştüm.
Doğduğum yere geri dönmeye
karar verdim.
Büyük bir tesadüftü.
Ebeveynlerim çok yaşlanmıştı.
Yedi kız kardeşim var.
Ailemdeki tek erkeğim.
Bu araziyi Léila ve bana devretmeye
hep birlikte karar verdiler.
Bu araziyi aldığımızda,
arazi en az bizim kadar ölüydü.
Çocukken, arazinin yarısından fazlası
yağmur ormanlarıydı.
Araziyi aldığımızda,
bütün bölgemde olduğu gibi
yarısından daha az kısmı
yağmur ormanıydı.
İlerleme kaydetmek için,
Brezilyanın kalkınması için
ormanlarımızın çoğunu tahrip etmiştik.
Tıpkı burada ABD'de, Hindistan'da
ve yeryüzünde heryerde yaptığımız gibi.
Gelişimimize katkı sağlamak için
çevremizdeki her şeyi tahrip ederekten
çok büyük bir çelişkiye düştük.
Binlerce büyük baş hayvanı
barındıran bu arazi,
şimdi sadece yüzlercesine sahipti
ve bununla nasıl başa
çıkacağımızı bilemedik.
Léila, inanılmaz çılgın bir fikir
ortaya attı.
"Neden burada daha önce var olan
ormanları tekrar geri getirmiyorsunuz?
Bir cennette doğduğunu söylerdin.
Hadi bu cenneti tekrar inşa edelim." dedi.
Bize bir proje hazırlaması için
orman mühendisi arkadaşımın
yanına gittim ve başladık.
Fidan dikmeye başladık ama
ilk yıl çok ağaç kaybettik.
İkinci yıl daha az
ve yavaş yavaş bu ölü arazi
yeniden doğmaya başladı.
Sadece yerel ve buraya ait türlerden
yüz binlerce fidan dikmeye başladık.
Burada tahrip edilene benzer
bir ekosistem inşa ettik.
Yaşam olağanüstü bir şekilde
geri gelmeye başladı.
Bizim için arazimizi milli parka
dönüştürmek gerekliydi.
Bu araziyi doğaya yeniden kazandırdık.
Milli park oldu.
Terra diye adlandırdığımız
bir tesis kurduk
ve her yerde bağış toplayabileceğimiz
büyük bir çevresel proje geliştirdik.
Bu proje Birleşik Devletler'de,
burada Los Angeles'da,
San Francisco sahil kesiminde
vergi indirimine tabi oldu.
İspanya'da, İtalya'da, Brazilya'da
çokça bağış topladık.
Brezilya'da bu projeye para yatıran
şirketlerle ve devletle beraber çalıştık.
Hayat yeniden başladı.
Benim ise büyük hayalim vardı;
fotoğrafçılığa yeniden dönmek.
Fakat bu sefer dileğim, bütün hayatım
boyunca yaptığım gibi
tek bir hayvanı fotoğraflamak değildi.
Diğer hayvanları, manzaraları,
en başından bu yana doğa ile
denge içerisinde yaşadığımız zamanları da
fotoğraflamak istiyordum.
2004'ün başında başladım
ve 2011'in sonunda bitirdim.
İnanılmaz sayıda resimler ortaya çıkardık.
--Léila, bütün kitaplarımı ve
sergilerimi düzenledi.
Sergilerimin yaratıcısıydı.
Bu resimler ile yapmak istediğimiz şey;
eğer hayatımızda bir dengeye sahip
olmak istiyorsak,
yeryüzünün el değmemiş yerleri ve
gezegende neleri elde tutmamız gerektiği
ile alakalı bir tartışma
meydana getirmekti.
Taştan araç-gereçleri
kullandığımız zamanları görmek istedim.
Hala kullanmaktayız. Geçen hafta
Brezilya'daki Ulusal Kızılderililer
Vakfı'ndaydım.
Amazonlarda yaşayıp hala
irtibat kurmadığımız
yaklaşık 110 Kızılderili grubu var.
Bu bağlamda ormanları korumalıyız.
Bu fotoğraflar ile bir sistem,
bilgi sistemi kurmayı umuyorum.
Gezegenimizi yeniden takdim
etmeyi denedik.
Şimdi bu projeyle alakalı
birkaç fotoğraf göstermek istiyorum.
Pekala, bu —Alkışlar —
Teşekkür ederim.
Çok teşekkür ederim.
Şimdiki halini korumak için
uğrunda mücadele etmemiz gereken budur.
Fakat modern aile toplumunu,
toplumumuzu hep beraber
yeniden inşa etmemizi gerektiren
ayrı bir kısım var.
Geri dönüşü olmayan bir noktadayız.
Fakat olağanüstü bir çelişki
meydana getirdik.
Bu konuma getirmek için
çok şeyi mahvettik.
Brezilya'da, California büyüklüğündeki
antik ormanlarımızın
bugün için yüzde 93'ü tahrip edildi.
Burada Batı kıyısında, sizler de
ormanlarınızı tahrip ettiniz.
Bu civarlarda? Hayır mı?
Kızılçam ormanları yok edildi.
Hızla ortadan kayboldu.
İki gün önce Atlanta'dan buraya gelirken,
kendi ellerimizle yaptığımız,
oluşumuna sebep olduğumuz
çöllerin üzerinden uçuyordum.
Hindistan'da artık hiç ağaç yok.
İspanya'da da yok.
Tekrar ormanları yeşertmeliyiz.
Bu ormanlar yaşamımızın niteliğidir.
Nefes almamız gerek.
Karbondioksiti oksijene çevirebilen
tek fabrikamız ormanlarımızdır.
Ürettiğimiz karbonu yok eden
tek makinamız,
biz onları azaltıp
karbondioksit üretmek için
her şeyi yapsak bile
ağaçlarımızdır.
Üç dört hafta önce bir soru sordum.
Norveç'te milyonlarca balığın
sudaki oksijen yetersizliğinden ötürü
öldüğünü gazetelerde gördük.
Bu soruyu kendime sordum.
Eğer bir anlığına bizde dahil
bütün hayvan aleminde
oksijen yetersizliği olursa
bu hepimiz için çok karmaşık
bir durum olabilir.
Su sistemi için ağaçlar önemlidir.
Size çok ufak bir örnek vereceğim ki
kolayca anlayacaksınız.
Başınızda saçları olan
çok mutlu insanlarsınız.
Duş aldığınızda eğer kurutma
makinesi kullanmıyorsanız,
saçınızı kurutmanız
iki üç saatinizi alır.
Benimki sadece bir dakikada kurur.
Aynı şey ağaçlar içinde böyle.
Ağaçlar da gezegenimizin saçları gibidir.
Ağaç olmayan bir yere yağmur yağdığında
sadece birkaç dakikada sular
akıntı oluşturup
toprak taşır ve böylece
su kaynaklarımız zarar görür.
Nehirler mahvolur
ve hiç nem kalmaz.
Ağaçlar olduğunda kökler suyu tutar.
Ağaçların aşağıya düşen
tüm dalları ve yaprakları
nemli bir bölge oluşturur
ve aylarca suyun altından nehirlere gider.
Kaynağımız ve nehirlerimiz devam eder.
Suya hayatımızın her anında
ihtiyacımızın olduğunu düşünmek
en önemli kısımdır.
Konuşmayı bitirirken,
bu yönde benim için
çok önemli olan
birkaç fotoğraf göstermek istiyorum.
Size bahsettiğim ailemden bana kalan
benim için bir cennet
olan çifliği hatırlıyorsunuz.
Arazi tamamen tahrip edilmişti,
oradaki aşınmadan toprak kurumuştu.
Ama resimde görebilirsiniz.
Brezilya'da oldukça büyük çevre
merkezi haline gelen
bir eğitim merkezi inşa etmeye başladık.
Resimde çokça küçük noktalar görüyorsunuz.
Bu noktaların her birine, fidan ektik.
Binlerce ağaç var.
Şimdi ise iki ay önce aynı noktadan
çekilen başka bir resmi göstereceğim.
(Alkışlar)
Başında size söylediğim gibi
ekosistemimizi tekrar inşa etmek için
200 farklı türden 2.5 milyon
ağaç dikmemiz gerekliydi.
Son fotoğrafı göstereceğim.
Şimdi iki milyon ağacımız var.
Bu ağaçlar ile
100.000 ton karbonu hapsediyoruz.
Dostlarım, bunu yapmak çok kolay.
Biz başardık, değil mi?
Şans eseri geri dönüp
ekosistemimizi inşa ettik.
Burada odanın içinde
inanıyorum ki aynı kaygıyı duyuyoruz
ve Brezilya'da oluşturduğumuz bu modeli
burada da uygulayabiliriz.
Dünyanın her yerinde
uygulayabiliriz, değil mi?
İnanıyorum ki bunu hep beraber
yapabiliriz.
Çok teşekkür ederim.
(Alkışlar)
Сумніваюсь, що всі присутні тут люди
знайомі з моїми фотографіями.
Спочатку я хочу показати вам кілька своїх фотографій,
після чого розповім свою історію.
Я хочу розказати вам трохи про себе,
тому що це стосується
мого сьогоднішнього виступу.
Народився я у 1944 році у Бразилії,
у той час, коли Бразилія ще не була країною з ринковою економікою.
Я народився на фермі,
на фермі, де було понад 50 відсотків тропічних лісів (і досі є).
Дивовижне місце.
Я жив поруч з неймовірними птахами, неймовірними тваринами,
Я плавав у невеличких річках з кайманами.
На цій фермі мешкали приблизно 35 сімей,
і все, що ми вирощували на фермі, ми і споживали.
Дуже мало продукції потрапляло на ринок.
Один раз на рік, на ринок потрапляла лише
велика рогата худоба, яку ми вирощували,
і нам потрібно було близько 45 днів
аби прибути на бійню
з поголів'ям великої рогатої худоби, що налічувало тисячі,
і близько 20 днів на зворотній шлях,
назад на нашу ферму.
Коли мені було 15 років,
я був змушений покинути це місце
і переїхати в містечко, що було трохи більшим -- набагато більшим --
де я закінчив другу частину середньої школи.
Там я навчився різних речей.
У Бразилії саме починалася урбанізація, індустріалізація,
а я розумівся на політиці. Мої погляди стали дещо радикальними.
Я був членом лівих партій,
і я став активістом.
Я вступив до університету, щоб стати економістом.
Я здобув диплом магістра економіки.
І найважливіша річ у моєму житті
також трапилась у цей час.
Я зустрів неймовірну дівчину,
котра стала моїм найкращим другом на все життя
та моїм партнером у всіх моїх життєвих починаннях до сьогодні,
мою дружину, Лейлу Ванік Сальґадо.
Бразилія суттєво радикалізувалась.
Ми дуже наполегливо боролись проти диктаторського режиму,
і в певний момент нам необхідно було
або увійти в підпілля зі зброєю в руках,
або покинути Бразилію. Ми були надто молодими
і наша організація вирішила, що нам краще відступити,
і ми вирушили до Франції,
де я захистив дисертацію з економіки,
а Лейла стала архітектором.
Опісля я працював у інвестиційному банку.
Ми здійснили багато поїздок, фінансували дослідно-конструкторські,
економічні проекти в Африці разом зі Всесвітнім банком.
І одного дня мистецтво фотографії цілковито змінило моє життя.
Я став фотографом,
залишив усе та став фотографом,
я почав фотографувати,
це було для мене важливо.
Багато людей кажуть, що я фотожурналіст,
що я фотограф-антрополог,
що я фотограф-активіст.
Але я зробив набагато більше.
Я ототожнив фотографування зі своїм життям.
Я жив, повністю занурившись у фотографування,
виконував довгострокові проекти,
і хочу показати вам всього кілька фотографій
-- знову ж таки, ви побачите зсередини соціальні проекти,
у яких я брав участь, я видав багато книг
на тему цих фотографій,
але зараз покажу вам лише кілька з них.
У 90-ті, з 1994 до 2000,
я фотографував історію під назвою "Міграції".
Вона вилилась у книгу. Вона стала виставкою.
Однак в той час, коли я фотографував це,
мені довелось пережити нелегкі миті свого життя, здебільшого у Руанді.
У Руанді я побачив тотальну брутальність.
Я бачив тисячі смертей щодня.
Я втратив віру у наш вид.
Я не вірив, що для нас буде можливим залишитись живими,
і в моєму організмі активізувався Стафілокок.
Інфекція в моєму організмі розповсюдилась.
Коли я займався коханням з дружиною, то у мене навіть не було сперми.
Була кров.
В Парижі я пішов до лікаря свого товариша,
розповів йому, що я дуже хворію.
Він довго оглядав мене і сказав: "Себастьяне,
ти не хворий, твоя простата в чудовому стані.
Справа в тому, що ти бачив так багато смертей, що і сам помираєш.
Ти мусиш зупинитись. Зупинись.
Ти мусиш зупинитись, бо в іншому випадку ти помреш."
І я прийняв рішення зупинитись.
Я був дуже засмучений фотографуванням,
засмучений всім на світі,
і вирішив повернутись туди, звідки я родом.
Це був великий збіг обставин.
Це був час, коли мої батьки помітно постаріли.
Я маю сім сестер. Я був єдиним чоловіком у моїй родині,
і рідні прийняли спільне рішення
передати цю землю Лейлі та мені.
Коли ми отримали цю землю, вона була такою ж ослабленою, як і я.
В часи мого дитинства тропічні ліси займали 50 відсотків території.
Коли ж ми отримали землю,
то тропічних лісів було менше, ніж пів відсотка,
як і в цілому моєму регіоні.
Для розвитку, бразильського розвитку,
ми знищили багато лісів.
Так само, як і ви зробили тут, у Сполучених Штатах,
або як ви зробили в Індії, всюди на нашій планеті.
Щоб досягнути розвитку,
ми вдаємось до великих протиріч,
знищуючи все довкола нас.
На фермі, де поголів'я великої рогатої худоби налічувало тисячі,
залишилось всього кілька сотень,
і ми не знали, як з ними впоратись.
І у Лейли з'явилась неймовірна ідея, божевільна ідея.
Вона сказала: "Чому б не відновити тропічний ліс, що був тут раніше?
Ти ж кажеш, що народився у раю.
Давай збудуємо рай знову."
І я зустрівся з хорошим другом,
який займався вирощуванням лісів,
з проханням приготувати для нас проект,
і ми почали. Ми почали садити дерева,
але у перший рік ми втратили багато дерев, наступного року - вже менше,
і повільно-повільно ця мертва земля почала відроджуватись знову.
Ми почали висаджувати сотні тисяч дерев,
лише місцеві види, лише місцеві породи,
будуючи таку ж екосистему, яка і була знищена.
І життя почало повертатись дивовижним чином.
Нам потрібно було перетворити нашу землю
у національний парк.
І ми перетворили. Ми повернули цю землю природі.
Вона стала національним парком.
Ми створили організацію під назвою "Instituto Terra"
і ми розробили великий проект у сфері довкілля аби залучити кошти звідусіль.
Тут у Лос-Анджелесі, на території затоки Сан-Франциско,
за це передбачені податкові пільги у Сполучених Штатах.
Ми збирали кошти в Іспанії, Італії, значною мірою у Бразилії.
Ми співпрацювали з багатьма бразильськими компаніями,
котрі інвестували в цей проект, з урядом.
І життя поступово налагоджувалось, і я мав велике бажання
повернутись до фотографування, знову фотографувати.
На цей раз я більше не хотів фотографувати
лише одну тварину, яку я знімав усе своє життя: нас.
Я хотів фотографувати інших тварин,
фотографувати пейзажі,
фотографувати нас, але з самого початку,
з часу, коли ми жили в рівновазі з природою.
І я поїхав. Я почав у перші місяці 2004,
а завершив наприкінці 2011.
Ми створили неймовірну кількість фотографій,
і в результаті Лейла розробила дизайн усіх моїх книг,
дизайн усіх моїх виставок. Вона є творцем виставок.
І нашою метою щодо цих фотографій
є викликати дискусію про всю недоторканість, що залишилась на нашій планеті
і про те, що нам слід зберегти на цій планеті,
якщо ми хочемо жити, мати певну рівновагу у нашому житті.
Все, чого я хотів, це побачити нас,
коли ми використовували, так, інструменти з каменю.
Ми все ще існуємо. Минулого тижня я побував
у Національному фонді індіанців Бразилії,
і лише на території Амазонії мешкає близько 110 груп
індіанців, з якими ще не налагоджено контакт.
Ми повинні захищати ліс у прямому сенсі цього слова.
І я сподіваюсь, що за допомогою цих фотографій ми зможемо створити
інформацію, систему інформації.
Ми спробували створити нову презентацію планети,
і я хочу показати вам кілька фото
цього проекту, будь ласка.
Що ж, це — (Оплески) —
Дякую. Щиро дякую.
Ось за що ми повинні наполегливо боротись,
аби зберегти це в теперішньому стані.
Але є ще дещо, що нам слід разом відбудовувати,
будувати наші суспільства, нашу сучасну родину суспільств.
Ми знаходимось на етапі, коли назад немає вороття.
Проте ми створюємо дивовижний контраст.
Щоб збудувати все це, ми багато чого руйнуємо.
Наш ліс у Бразилії, цей старовинний ліс,
розміром із Каліфорнію,
сьогодні знищений на 93 відсотки.
Тут, на Західному узбережжі, ви знищили ваші ліси.
Неподалік звідси, чи не так? Ліси червоного дерева зникли..
Зникли дуже швидко, щезли.
Недавно, повертаючись з Атланти, тут, два дні тому
я пролітав над пустелями,
які ми самі створили, ми спровокували їх появу власноруч.
Індія залишилась без дерев. Іспанія залишилась без дерев.
І ми повинні відновити ці ліси.
Ці ліси - суть нашого життя.
Нам потрібно дихати. Єдина фабрика,
що здатна перетворити CO2 на кисень -
це ліси.
Єдиний механізм, що може захоплювати вуглець,
який ми виробляємо завжди,
навіть, якщо ми зменшимо все, що робимо, ми і надалі виробляємо CO2 -
це дерева.
Я поставив запитання -- три чи чотири тижні тому
у газеті ми прочитали,
що мільйони риб помирають у Норвегії.
Брак кисню у воді.
Я поставив собі запитання, якщо на мить
нам не бракуватиме кисню для всіх видів тварин,
включно з нами, це було б дуже складно для нас.
Дерева необхідні для водопостачання.
Я приведу невеличкий приклад, який ви дуже легко зрозумієте.
Якщо ви, щасливчики з великою кількістю волосся на голові,
приймете душ, то знадобиться
дві-три години аби волосся висохло
без використання фена.
У моєму ж випадку потрібна одна хвилина. Як і для дерев.
Дерева - це волосся нашої планети.
Коли падає дощ на території без дерев,
то всього за кілька хвилин вода збирається у потік,
несе з собою ґрунт, знищуючи наші водні ресурси,
знищуючи річки,
а вологість не утримується.
Якщо є дерева, то коренева система затримує воду.
Усі гілки дерев, листя, що падає,
створюють вологу ділянку,
зберігаються місяцями під водою, прямують до річок,
підтримують наше джерело, підтримують наші ріки.
Це найважливіша річ
з огляду на те, що вода необхідна нам у всіх сферах життя.
І на завершення я хочу показати вам
кілька фотографій, які для мене
дуже важливі у цьому контексті.
Пам'ятаєте, я говорив,
що ферма, яку я отримав від батьків,
стала для мене моїм раєм.
Земля повністю зруйнована, ерозія, земля висохла.
Але на цьому фото ви бачите,
що ми починали зводити освітній центр,
який став досить великим центром з охорони довкілля в Бразилії.
Але ви бачите багато маленьких плям на цьому фото.
На всіх цих місцях ми висадили дерева.
Там тисячі дерев.
А зараз покажу вам фото з того ж місця,
зроблене через два місяці.
(Оплески)
На початку я вам казав, що нам потрібно було
висадити близько 2.5 мільйона дерев
приблизно двохсот різних видів,
щоб відновити екосистему.
І я покажу вам останнє фото.
Зараз тут росте близько двох мільйонів дерев.
Таким чином, відбувається
зв'язування близько 100,000 тонн вуглецю завдяки цим деревам.
Друзі, це дуже легко зробити. І ми впорались, чи не так?
Після випадку, що трапився зі мною,
ми повернулись, ми збудували екосистему.
Я вірю в те, що всі присутні тут
мають спільні турботи,
і модель, яку ми створили у Бразилії,
можна застосувати і тут.
Ми можемо застосувати її у будь-якому куточку світу, правда ж?
І я вірю, що ми можемо зробити це разом.
Щиро дякую.
(Оплески)
Tôi không chắc chắn rằng tất cả mọi người ở đây
đều rành về những bức ảnh của tôi.
Tôi muốn bắt đầu bằng cách giới thiệu với các bạn một vài bức ảnh
và sau đó tôi sẽ nói.
Tôi phải nói với các bạn một chút về lịch sử cuộc đời tôi,
bởi vì chúng ta sẽ đề cập đến điều đó
trong buổi nói chuyện này.
Tôi sinh năm 1944 ở Brazil,
trong khoảng thời gian mà Brazil vẫn chưa phải là nền kinh tế thị trường.
Tôi được sinh ra ở một nông trại,
một nông trại với hơn 50% là rừng nhiệt đới [im lặng].
Một nơi tuyệt vời.
Tôi sống với chim muông và các con thú,
tôi bơi trong những dòng sông nhỏ với những chú cá sấu.
Có khoảng 35 gia đình sống trên nông trại này,
và mọi thứ chúng tôi sản suất ra, chúng tôi sử dụng.
Rất ít thứ được đưa đến chợ.
Một lần một năm, thứ duy nhất được đem bán ở chợ
là các con gia súc mà chúng tôi chăn nuôi được,
và chúng tôi đi mất khoảng 45 ngày
để đến lò mổ,
mang theo hàng ngàn đầu gia súc,
và khoảng 20 ngày để đi về lại
trang trại của chúng tôi.
Khi tôi 15 tuổi,
tôi cảm thấy cần thiết phải rời khỏi nơi này
và đi đến một thị trấn lớn hơn một chút -- lớn hơn rất nhiều --
nơi mà tôi hoàn tất phần thứ hai của trường trung học.
Ở đó tôi học được nhiều thứ khác nhau.
Brazil bắt đầu đô thị hóa, công nghiệp hóa,
và tôi biết về chính trị. Tôi trở nên một chút cấp tiến,
tôi trở thành một thành viên của các đảng cánh tả,
và tôi trở thành một nhà hoạt động xã hội.
I vào đại học và trở thành một nhà kinh tế học.
Tôi hoàn thành bằng cao học về kinh tế.
Và điều quan trọng nhất cuộc đời tôi
cũng xảy ra vào thời điểm này..
Tôi đã gặp một cô gái tuyệt vời
người mà trở thành người bạn đời suốt cuộc đời tôi,
và là người bạn đồng hành với tôi trong mọi thứ mà tôi làm cho đến nay,
vợ tôi, Lélia Wanick Salgado.
Brazil cấp tiến hóa rất mạnh mẽ.
Chúng tôi đấu tranh quyết liệt chống lại sự độc trị,
trong một khoảnh khắc mà rất cần thiết cho chúng tôi:
Hoặc là đi vào hoạt động bí mật với vũ khí sẵn có trong tay,
hoặc rời Brazi. Chúng tôi còn quá trẻ,
và tổ chức của chúng tôi nghĩ rằng sẽ tốt hơn nếu chúng tôi rời đi,
và chúng tôi đến Pháp,
nơi tôi hoàn thành bằng tiến sĩ kinh tế,
Lélia trở thành một kiến trúc sư.
Tôi làm việc cho một ngân hàng đầu tư.
Chúng tôi đi nhiều nơi, tham gia nhiều dự án phát triển tài chính và
kinh tế ở châu Phi với Ngân hàng thế giới.
Và một ngày nhiếp ảnh đã xâm nhập vào cuộc đời tôi.
Tôi trở thành một nhiếp ảnh gia,
từ bỏ mọi thứ và trở thành một nhiếp ảnh gia,
và tôi bắt đầu chụp ảnh
điều mà rất quan trọng đối với tôi.
Rất nhiều người bảo tôi rằng tôi là một nhà báo nhiếp ảnh,
rằng tôi là một nhà nhiếp ảnh kiêm nhân chủng học,
rằng tôi là một nhà hoạt động xã hội - nhiếp ảnh.
Nhưng tôi làm nhiều hơn thế.
Tôi coi nhiếp ảnh như chính cuộc đời mình.
Tôi sống hoàn toàn trong nhiếp ảnh
thực hiện các dự án lâu dài,
và tôi muốn cho bạn xem chỉ một vài bức ảnh
của -- một lần nữa, bạn sẽ thấy ẩn trong những dự án xã hội,
mà tôi đã đến, tôi xuất bản rất nhiều sách
về những bức ảnh này,
nhưng bây giờ tôi sẽ chỉ cho bạn xem một vài trong số đó.
Vào những năm 90, từ 1994 đến 2000,
tôi chụp về một chủ đề mang tên Di cư.
Nó trở thành một cuốn sách. Nó đã trở thành một chương trình biểu diễn.
Nhưng trong thời gian tôi đang chụp chủ đề này,
tôi đã sống những ngày tháng rất khó khăn của cuộc đời, hầu hết ở Rwanda.
Tôi chứng kiến Rwanda trong đau thương tuyệt đối.
Tôi nhìn thấy cái chết của hàng nghìn người mỗi ngày.
Tôi mất đi niềm tin vào loài người.
Tôi không còn tin rằng chúng ta có thể sống lâu hơn
và tôi bắt đầu bị tấn công bới khuẩn tụ cầu.
Tôi bắt đầu bị nhiễm trùng khắp nơi.
Khi tôi làm tình với vợ mình, tôi không có tí tinh dịch nào;
tôi chảy máu.
Tôi đến gặp bác sĩ của một người bạn ở Paris,
kể với anh ấy là tôi rất ốm.
Anh ấy khám xét rất lâu, và bảo tôi rằng, "Sebastian,
cậu không hề ốm, cơ thể cậu hoàn toàn tốt.
Điều đã xảy ra là, khi cậu nhìn thấy quá nhiều cái chết, cậu cảm thấy như cậu cũng đang chết.
Cậu phải dừng lại. Dừng lại.
Cậu phải dừng lại vì trái ngược lại, cậu sẽ chết."
Và tôi quyết định dừng lại.
Tôi trở nên rất thất vọng với nhiếp ảnh,
với tất cả mọi thứ trên thế giới,
và tôi quyết định quay trở lại nơi tôi sinh ra.
Đó là một sự tình cờ lớn.
Đó là khi mà bố mẹ tôi đã trở nên rất già..
Tôi có 7 người chị. Tôi là một trong những người đàn ông duy nhất trong nhà,
và họ cùng quyết định
sang tên khu đất cho tôi và Lélia.
Khi tôi nhận đất, mảnh đất rất khô cằn chết chóc như tôi đã từng.
Khi tôi còn nhò, mảnh đất này 50% là rừng nhiệt đới.
Khi tôi nhận đất,
nó chỉ còn dưới 0.5% là rừng nhiệt đới ,
giống như trên toàn khu vực của tôi.
Để xây dựng phát triển, sự phát triển của Brazil,
chúng tôi đã phá hủy rất nhiều rừng.
Giống như bạn làm ở đây trên đất Mĩ,
hoặc Ấn Độ, hay ở mọi nơi trên hành tinh này.
Để xây dựng phát triển,
chúng ta đã đi đến một sự trái ngược to lớn
rằng chúng ta phá hủy tất cả mọi thứ xung quanh ta.
Nông trại này, nơi từng có hàng nghìn đầu gia súc,
nay chỉ còn vài trăm,
và chúng tôi không biết phải làm gì với chúng.
Và Lé-lia có một ý tưởng tuyệt với, vô cùng táo bạo.
Cô ấy nói, tại sao chúng ta không tái trồng rừng nhiệt đới đã từng có ở đâytrước kia
Anh nói rằng anh được sinh ra trên một thiên đường.
Vậy hãy xây dựng lại thiên đường ấy.
Và tôi đã đến gặp một người bạn thân
đang là kỹ sư về rừng
để chuẩn bị dự án cho chúng tôi,
và chúng tôi bắt đầu. Chúng tôi trồng cây, và
năm đầu tiên chúng tôi mất rất nhiều cây, năm thứ hai mất ít hơn,
và dần dần, mảnh đất chết này bắt đầu hồi sinh.
Chúng tôi đã bắt đầu trồng hàng trăm nghìn cây,
chỉ các loại địa phương, hoặc các loài cây bản địa,
nơi chúng tôi xây dựng một hệ sinh thái giống hệt cái mà đã bị phá hủy,
và cuộc sống bắt đầu trở lại tuyệt vời như trước.
Chúng tôi rất cần phải biến mảnh đất của chúng tôi
thành một công viên quốc gia.
Chúng tôi biến đổi. Chúng tôi mang thiên nhiên trở lại khu đất này.
Nó đã trở thành một công viên quốc gia.
Chúng tôi đã lập một học viện man tên Instituto Terra,
và chúng tôi đã dựng một dự án môi trường để quyên góp tiền từ khắp nơi.
Ở đay, Los Angeles, ở vùng vinh San Francisco,
nó đã trở thành được miễn giảm thuế ở nước Mĩ.
Chúng tôi gây quĩ ở Tây Ban Nha, ở Ý, và rất nhiều ở Brazil.
Chúng tôi đã làm việc với rất nhiều công ty ở Brazil
mà đầu tư tiền vào dự án này, chính phủ.
Và cuộc sống đã bắt đầu đến, và tôi có một điều ước lớn
là quay trở lại với nhiếp ảnh một lần nữa.
Và lần này, điều ước của tôi không phải là chụp ảnh
về một sinh vật mà tôi đã chụp trong suốt cuộc đời mình nữa: loài người.
Tôi muốn chụp cả các sinh vật khác,
chụp các phong cảnh,
chụp loài người chúng ta, nhưng là chúng ta từ khởi điểm,
khoảng thời gian mà chúng ta sống cân bằng với thiên nhiên.
Và tôi đã đi, tôi đã bắt đầu từ năm 2004
và kết thúc vào cuối 2011.
Tôi đã chụp được một lượng ảnh khổng lồ,
và kết quả - Lé lia thiết kế tất cả các cuốn sách của tôi,
và cả thiết kế tất cả các shows của tôi. Cô ấy là người đã tạo ra các shows này.
Và điều chúng tôi muốn với những bức ảnh này
là tạo ra đối thoại về những gì quí giá mà chúng ta có trên hành tinh
và cái chúng ta cần gìn giữ
nếu chúng ta muốn sống, và muốn có một sự cân bằng trong cuộc sống.
Và tôi muốn nhìn thấy chúng ta
khi chúng ta sử dụng, vâng, các phương tiện đồ đá.
Chúng ta còn tồn tại. Tuần trước tôi đang
ở Tổ chức Da Đỏ Quốc gia Brazil,
và chỉ ở Amazon thôi chúng tôi có khoảng 110 nhóm
người Da Đỏ chưa tìm thấy.
Chúng ta phải bảo vệ rừng trên danh nghĩa này.
Và với những bức ảnh này, tôi hi vọng rằng chúng ta có thể tạo ra
thông tin, một hệ thống thông tin.
Chúng tôi đã thử giới thiệu về hành tinh theo một cách mới,
và tôi muốn cho các bạn xem một vài bức ảnh
của dự án này.
Vâng, đây (Vỗ tay)
Cảm ơn. Cảm ơn rất nhiều.
Đây là cái chúng ta phải đấu tranh quyết liệt
để giữ nó y hiện trạng.
Nhưng có một phần khác mà chúng ta phải xây dựng cùng nhau,
xây dựng các xã hội, một đại gia đình hiện đại của nhiều xã hội,
chúng ta ở một điểm mà chúng ta không thể quay lại được nữa.
Nhưng chúng ta tạo ra một sự trái ngược kinh khủng.
Để xây dựng tất cả những thứ này, chúng ta đã phá hủy rất nhiều.
Rừng của chúng ta ở Brazil, khu rừng nguyên sinh
mà to bằng bang California,
bị tàn phá đến 93%.
Ở đây, trên bờ Tây, bạn đã phá hủy khu rừng của các bạn.
Xung quanh đây, không ư? Những khu rừng đỏ đã ra đi.
Đi rất nhanh, biến mất.
Đến đây từ Atlanta, 2 ngày trước,
tôi đang bay qua những sa mạc
mà chúng ta đã tạo ra, chúng ta đã kích thích với chính bàn tay của chúng ta.
Ấn Độ không còn nhiều cây, Cả Tây Ban Nha nữa.
Và chúng ta phải tái trồng lại những khu rừng này.
Đó là bản chất của cuộc sống, những khu rừng này.
Chúng ta cần thở. Nhà máy duy nhất có khả năng
biến CO2 thành oxy,
là những cánh rừng.
Chiếc máy duy nhất có thể hấp thu carbon
mà ta đang sản xuất ra, luôn luôn,
thậm chí nếu chúng ta giảm chúng, tất cả những gì chúng ta làm, chúng ta sản xuất ra CO2,
là những cái cây.
Tôi đặt câu hỏi --- 3 hoặc 4 tuần trước,
chúng tôi đã thấy trên báo
hàng triệu con cá chết ở Na Uy.
Sự thiếu khí oxy trong nước.
Tôi đặt cho bản thân câu hỏi, nếu một lúc nào đó,
chúng ta sẽ thiếu khí cho tất cả các sinh vật,
kể cả chúng ta -- điều đó sẽ rất phức tạp cho chúng ta.
Cây rất quan trọng cho hệ thống nước.
Nếu tôi đưa bạn một ví dụ nhỏ bạn sẽ hiểu rất dễ dàng thôi.
Các bạn, những con người vui vẻ, có rất nhiều tóc trên đầu,
nếu bạn tắm,
bạn sẽ mất 2 - 3 giờ để khô tóc
nếu bạn không dùng máy sấy.
Với tôi, chỉ mất 1 phút, tóc tôi đã khô. Điều tương tự xảy ra với cây cối.
Cây là tóc của hành tinh chúng ta.
Khi bạn có mưa ở một nơi không có cây,
chỉ trong vài phút, nước đến các dòng sông suối,
mang theo đất, phá hủy nguồn nước của chúng ta,
phá hủy các dòng sông,
và không giữ lại tí hơi ẩm nào.
Khi bạn có cây, hệ thống rễ cây giữ nước lại.
Tất cả các cành cây, những chiếc lá rụng
tạo nên một khu vực ẩm,
và phải mất hàng tháng trời ngâm dưới nước, đi tới các dòng sông,
và gìn giữ nguồn nước, và các dòng sông của chúng ta.
Đây là điều quan trọng nhất,
khi bạn tưởng tượng rằng bạn cần nước cho mỗi hoạt động sống.
Tôi muốn cho bạn xem, để kết luận lại,
một vài bức ảnh mà đối với tôi
rất quan trọng.
Bạn ghi nhớ rằng tôi đã kể với bạn
khi tôi nhận được trang trại từ bố mẹ mình
đó là thiên đường của tôi, đó là trang trại.
Đất bị phá hủy hoàn toàn, sói lở nữa, đất đã hoàn toàn khô cằn.
Nhưng bạn có thể thấy trên bức ảnh này,
chúng tôi đã bắt đầu xây dựng một trung tâm giáo dục
mà trở thành một trung tâm môi trường rất lớn ở Brazil.
Nhưng bạn nhìn thấy rất nhiều các chấm nhỏ trên bức ảnh này.
Trên mỗi chấm nhỏ này, chúng tôi đã trồng một cái cây.
Có hàng nghìn cây.
Bây giờ tôi sẽ cho bạn xem những bức ảnh chụp chính xác ở địa điểm đó
2 tháng trước.
(Vỗ tay)
Tôi đã bảo với các bạn từ đầu rằng chúng ta rất cần thiết
phải trồng khoảng 2.5 triệu cây
từ khoảng 200 loài khác nhau
để tái tạo lại hệ thống sinh thái.
Và tôi sẽ cho bạn xem bức hình cuối.
Chúng ta với 2 triệu cây.
Chúng ta đang cô lập
khoảng 100,000 tấn carbon với những cái cây này.
Các bạn của tôi, điều này rất dễ làm. Chúng tôi đã làm được, phải không?
Bằng một tai nạn đã xảy ra với tôi,
chúng tôi quay lại, chúng tôi đã xây dựng hệ sinh thái.
Chúng ta ở đây trong căn phòng này,
tôi tin là chúng ta có cùng một quan tâm,
và mô hình chúng tôi đã tạo ra ở Brazil,
chúng ta có thể xây dựng ở đây.
Chúng ta có thể áp dụng nó ở mọi nơi trên thế giới, phải không?
Và tôi tin rằng chúng ta có thể làm điều này cùng nhau.
Cảm ơn các bạn rất nhiều.
(Vỗ tay)
我不是很确定,在座的各位
是否都很熟悉我的照片。
我想先给各位看一些照片,
然后再进行我的演讲。
我要给大家介绍一点我的个人生涯,
因为稍后我们会在演讲中谈到这个。
因为稍后我们会在演讲中谈到这个。
我于1944年出生在巴西,
那时巴西还未实行市场经济。
我出生在农庄,
那个农庄有一半以上的面积是雨林(现在仍然是)。
超棒的地方。
我和各种珍奇的鸟兽朝夕相处,
和鳄鱼在同一条小河游泳。
农庄里住着大概有35户人家,
过着自给自足的生活。
我们几乎不去集市。
一年一次,唯一要去集市的情况
是因为我们养的牛群要去屠宰。
我们要走大概45天
才到屠宰场,
赶着数千头的牛。
返程会再花上20天左右
才会回到农庄。
我15岁的时候,
必须离开这里
去一个大一点的小镇.....大很多
在那里我完成了中学的后半部分。
学到了不一样的知识。
巴西开始实行城镇化和工业化,
我知道政治是怎么回事。我有点激进,
我是左派党党员,
后来成为一名政治活动家。
我在大学里学习经济,
拿到了经济学的硕士学位。
我生命中最重要的事情
也是在这时发生的。
我遇到了一个非常不错的女孩
她后来成为我一生的挚友,
和我携手与共的人生伴侣。
她是我的爱妻,Lelia Wannick Salgado。
巴西那时非常激进。
我们和当权者进行了艰难卓绝的斗争,
一时间我们必须
找个地方带着武器躲起来,
或者离开巴西。我们非常年轻,
组织认为离开对我们来说更好。
我们就去了法国,
在法国我获得了经济学博士学位,
Leila则成为一名建筑师。
后来我在一家投资银行工作。
我们常常出差,融资开发
在非洲和世界银行的金融项目...
后来有一天摄影闯进并占领了我的生活,
我成为一名摄影师。
抛弃我所有的一切,成为一名摄影师。
我开始拍照,
这对我而言非常重要。
很多人对我说,你是一名摄影记者,
你是一名人类学家摄影师,
你是一名社会活动家摄影师。
但我做的比这更多。
我视摄影为生命。
我潜心摄影
长期拍照。
我想给大家展示一些照片
再一次,你们会看到社会课题的深入层面,
关于这方面我着手并出版了许多书籍,
通过照片反映出来,
但我现在只展示一小部分。
上世纪90年代,从1994年到2000年,
我拍摄了一个故事叫做 迁徙
它出版过书籍,也办过展览。
但在我拍摄这个故事期间,
我经历了人生中非常艰难的一段时光,大部分是在卢旺达。
我在卢旺达见识了全部的残暴行径。
一天之内数以千计的人丧生,
我对人性失去信心。
我不相信我们还可以继续活下去。
然后我的身体也开始被细菌侵袭。
每处都被感染了。
和我妻子做爱时,没有精液射出
而是流血。
我去巴黎看了一个朋友的医生
告诉他我病的很严重。
他做了很多检查后告诉我:” Sebastian,
你没有生病,你的前列腺状况良好。
事实上是,你见到了如此多的死亡事件而让你病入膏肓。
你必须停下来。停止。
你必须停下来,如果不这样的话你真的会死。
后来我决定停止。
我非常低落,不论是摄影,
还是其他任何事情。
我决定回去我出生的地方。
刚好有一个很大的巧合。
我的父母这时都已非常年迈,
我有7个姐妹,我是家里唯一的男孩。
他们一起决定
让Lelia和我继承家族的土地。
我们继承到这块土地的时候,它和我一样死气沉沉。
我还是孩子的时候,它有一半以上的雨林。
但是当我们继承到它的时候,
雨林面积不足0.5%。
在我所有的区域中,
为了开发新的建案
我们毁弃了大面积的森林。
就跟你们在美国
或者印度,其他各个地方一样做了同样的事情。
为了开发建案,
我们陷入了一个巨大的矛盾
我们毁弃了周围几乎所有的事物。
这个农场,曾经有数以千计的牛群,
只剩下几百只。
我们不知道该怎么办。
Lelia想到了一个好主意,很疯狂。
她说:不然我们恢复这里的雨林吧?
你说你出生的地方好比伊甸园,
我们重新建造一个伊甸园。
后来我就去拜访了一个很好的朋友
他为我们设计了森林
准备详尽的计划
我们就开工了。我们开始种树,
第一年未成活的有很多,第二年就少一些,
慢慢的,慢慢的,这片死亡之地开始重生。
我们开始大量的种植树木,
只种本地品种,本国品种,
在这里我们建造了一个生态系统,和毁弃的那个森林一样。
生命奇迹般的回来了。
把我们的这块土地变成森林公园
是很必要的事情
我们这么做了。我们把这块土地还给自然,
让他成为森林公园。
我们成立了一个机构叫做 Instituto Terra,
我们成立了一个大的环境项目,各处募款。
在洛杉矶,旧金山湾区,
捐款在美国可抵税。
我们也在西班牙,意大利,巴西募款。
我们和巴西的很多公司合作,
他们管理运用这笔资金。
生命开始回归,我有一个很大的愿望
要重拾摄影之路
这一次,我的愿望不再是
跟从前一样只拍摄人类,
我希望拍摄其他的动物
拍摄风景
拍摄我们,但是是最初的我们
和自然平和相处的我们
我去做了。我在2004年年初开始,
到2011年年底结束。
我们拍摄了超多数量的照片。
结果,Lelia为我所有的书做设计,
也策划了所有的展览。她是这些展览的创办人。
我们希望这些照片
能激发一些讨论,我们未受破坏的星球原本是怎样的
哪些是我们必须要坚守的
如果我们要生存,要在我们的生活中获得一些平衡。
我也希望看到我们
我们在用石头器具的时候,
我们就存在了。上周
我在巴西国家印第安基金会,
仅仅在亚马逊地区就有110个
印第安人群落我们还未联络到。
这点来讲我们必须保护森林。
用这些照片,我希望我们能传达
一个信息,一整套信息。
我尝试做一个新的关于地球的展示,
我希望能给你们展示一些新的照片
关于这个计划。请。
呃,这个 (掌声)
谢谢,非常感谢。
这是我必须努力争取的
让它保持现状
但还有一部分我们需要一起重建。
为了建设我们的社会,我们现代家庭社会,
我们没办法回到从前,
但我们创造了一个巨大的矛盾。
为了建立这些,我们毁弃太多。
我们在巴西的森林,那些古老的森林,
曾经和加州面积一样大的森林
现在有93%消失殆尽。
这里,在西海岸,你们的森林被摧毁了。
这里,不是吗?红木林也消失了。
以非常快的速度,消失不见。
两天前从亚特兰大搭乘飞机过来这里,
在飞机上
看到了这些我们人为造成的荒地。
印度没有树木。西班牙没有树木。
我们必须重建这些森林。
这是我们生命的本质,这些森林。
我们需要呼吸。
唯一能把二氧化碳转化为氧气的工厂
只有森林。
唯一能对抗
我们人类生产排放的碳,
即使减少,人类活动都会制造二氧化碳。
能对抗碳的机器,只有树木。
我提出这个问题——三周或四周以前,
我们在报纸上看到
挪威有数百万的鱼死亡
因为水中缺氧。
我问我自己,如果有一刻,
所有物种缺乏氧气,
包括人类自己 — — 那对我们来说会非常麻烦 。
对水资源系统来说,树木是至关重要的。
我要举一个简单的例子,你们就能很容易的理解。
你们很幸运,头发茂盛,
如果你去冲澡,不用吹风机
如果你去冲澡,不用吹风机
头发需要两到三小时才会变干。
但对我,一分钟,就干了。树也是一样。
树木是我们地球的头发。
如果一个没有树木覆盖的地方下雨,
只要在几分钟之内,水就会变成瀑布,
带来泥沙,毁坏我们的水资源,
毁坏我们的河流,
无法再保持湿度。
如果有树木的话,树根会蓄住水分,
枝叶垂下来,
制造一个湿润的环境,
经过很长时间的蒸发,水分才会进入河流,
就能保住我们的资源,保住我们的河流。
这是最重要的事情,
当我们想到我们生活的任何活动都需要水
我想给你们展示一些照片,作为结束,
对我而言非常重要
在这方面。
你们记得我告诉过你们,
当我从父母那里继承农场时,
曾经的伊甸园,这个农场,
满目疮夷,土地侵蚀干涸。
但你们看这张照片,
我们开始建设教育中心,
后来成为巴西一个非常大的环境中心。
但你们能看到图片中有很多小点
每个点都是我们种的树
有好几千棵。
现在我会展示在几乎同样的地点拍摄的照片
两个月以前拍的。
(掌声)
我告诉你们,在最开始的时候,我们必须种植
大概250万棵树木,
共有大概200个不同品种
来重建生态系统。
现在我要展示最后一张照片。
我们现在土地上有200万棵树。
因为这些树木,我们抵扣了
大约10万吨的碳排放量。
朋友们,这个做起来很简单。我们做到了,不是吗?
一个偶然的机会,
我们回来了,我们建立了一个生态系统。
我们在这个房间,
我相信我们都有同样的考虑。
我们在巴西建立的模式,
可以移植到这里。
我们可以应用到世界的每个角落,不是吗?
我相信我们可以共同努力做到。
谢谢大家。
掌声
我不確定在座的各位
是否熟悉我的作品。
我想先向你們展示幾幅作品
然後我再接著說。
我必須介紹一下我的生平,
因為在接下來的演講中
我們會談到它。
1944年我出生於巴西,
當時的巴西尚未施行市場經濟
我出生在農場,
農場至少有一半的土地是雨林【現在仍然是】。
很美的地方。
我和珍禽奇獸一起生活,
我和凱門鱷在小河中嬉戲。
農場裡大約有35戶人家,
我們自給自足。
幾乎不向市場供給。
一年中唯一的一次供給
是我們飼養的牛。
我們要花45天的時間
才能到達屠宰場,
趕着上千頭牛
然後再花20天的時間返回
到達我們的農場。
我15歲的時候,
差不多是要離這個地方的時候了
去一個大一點的小鎮,其實大很多
我在那裡完成了中學的後半部分的學業。
我在那裡學到了很多。
巴西開始邁向城市化和工業化,
我了解當時的政治。我變的有點激進,
我是一名左翼份子,
接著我變成一名活躍人士。
我想成為一名經濟學家,所以我上了大學。
並且我拿到了經濟學碩士學位。
而我人生中最重要的一件事
也在那時發生。
我遇見了一位非常非常棒的女孩
她成為我的人生伴侶,
她參與我到現在為止做的所有事情,
我的妻子,Lélia Wanick Salgado.
當時,巴西非常的激進。
我們和當時的獨裁進行了艱苦的鬥爭
就在那時,我們必須要:
武裝起來,秘密活動
或者離開巴西。我們當時太年輕,
我們的組織以為離開是最好的選擇,
所以我們去了法國,
我在那裡拿到了經濟學的博士學位,
Léila 成為一名建築師。
我在一家投資銀行工作。
我們經常出差,協同世界銀行
在非洲建設金融項目。
有一天,攝影闖進,並完全佔據了我的生活。
我成為了一名攝影師,
放棄了當時擁有的一切,
成為一名攝影師,開始攝影
那對我來說很重要。
很多人對我說:你是一名攝影記者,
一名人類學攝影師,
一名激進派攝影師。
我做的其實比上述更多。
我把攝影視為我的生命。
我生活在攝影裡
從事長期項目
我想向你們展示幾幅作品
你們會再次看見這些社會項目的內在
我出版了很多本書
書裡面是我拍攝的照片,
但是我現在只展示幾張。
90年代,從1994年到2000年,
我用攝影記錄一個叫做《遷徙》的故事
我把它出版成了書,也辦過了展覽。
在那期間,我在拍攝這個,
我人生中有過一段很艱難的歲月,大部分時間在盧旺達。
我目睹了在盧旺達的暴行,
我每天都目睹上千人死去。
我對人類失去了信心,
我當時覺得人類已經快要滅亡了,
病菌開始侵入我的身體。
我全身都感染,
我和我妻子親熱的時候,射不出精液;
是血。
我去巴黎找一個朋友的醫生,
我告訴他我病的很嚴重。
他檢查了很長時間,然後和我說:
Sebastian,你沒有病,你的前列腺沒有問題。
你病的這麼嚴重,是因為你目睹那麼多死亡,
你必須停下來,停下來。
你必須要停下來,不然,你會死去。
我決定要停下來。
攝影令我心煩意亂
世界上的一切令我心煩意亂,
我決定要回到我出生的地方。
很巧,
那時我的父母年紀也大了。
我有7個姐妹,我是家中唯一的男孩,
他們一起做了一個決定,
把那塊土地轉到我和Léila的名下。
當我接手這塊土地的時候,它和我一樣,都病入膏肓了。
當我還是個孩子的時候,農場至少有一半的土地是雨林
當我們接手的時候,
雨林的面積連0.5%都不到,
就和我的國家一樣。
在巴西,為了開發,
我們摧毀了很多雨林。
就像你們在美國或印度,
和世界上的其他地方所作的一樣。
我們為了開發,
碰到了一個很大的矛盾
我們摧毀身邊的一切。
這個曾經飼養上千頭牛的農場
只剩下了幾百頭,
我們不知道該如何面對這些問題。
Léila 想到了一個很棒的主意,一個瘋狂的主意。
她說,你為什麼不把消失的雨林重新種回來呢?
你說,你出生的地方是個天堂。
那我們就重建天堂。
我去拜訪了一個好友
他從事森林設計工程
我們請他幫我們建立重建項目
然後我們就開始了。我們開始種植。
第一年,死了很多樹。第二年,情況好轉。
然後慢慢的,這片土地死而復生。
我們開始種植上百上千棵樹,
我們只種本土本國的樹種,
我們建造了一個生態系統,就像以前的那邊土地一樣,
生命奇蹟般的開始好轉。
我們當時覺得有必要
把我們的土地變成國家公園。
我們轉化了這片土地,將它還給了大自然。
它變成了國家公園。
我們成立名為Instituto Terra的機構,
我們發起了一個很大的環境計畫,並四處籌款。
在洛杉磯,或者舊金山的灣區
捐款在美國可以用來抵稅。
我們在西班牙,意大利和巴西籌款。
我們和巴西的很多公司合作
它們為這個計畫注入資金
其他生物也來了,我有一個強烈的願望
重新拾起攝影,重新拍照。
這次,我的願望不再是
拍攝我至今一直拍攝的物種:我們人類。
我想拍攝其他的物種,
拍攝其他的風景
拍攝人類,原始的我們
和大自然共生的我們。
我從2004年的年初開始
在2011年的年末結束。
我們拍攝了很多照片,
這是我們的成果 - Lélia 負責設計所有攝影集。
和攝影展。她策劃這些展覽。
我們對這些照片的期望
是激起一場討論:地球上,還有什麼原始存在
以及我們必須堅持什麼
如果我們想生存下去,我們必須在生活中保持一定的平衡。
我想看到
我們使用石器。
我們存在。我上週
在巴西國立印第安基金會,
在亞馬遜,大約有110個印第安部落
我們還沒有聯繫上。
我們必須要保護這片森林
對於這些照片,我希望我們能創造
信息,一個信息系統。
我們想展示一個新的地球,
我現在想展示這個項目的一些照片
請展示。
唔,這-(掌聲)-
謝謝。非常感謝。
我們必須為之奮鬥
來保持現狀。
但是有另外一個部分,需要我們一起重建
重建我們的社會,我們的現代家庭社會,
我們已經無法回頭。
我們製造了一個很大的矛盾。
為了建立這些,我們摧毀了很多。
我們巴西的森林,古老的森林
差不多和加利福尼亞州一樣大
93%的森林已經被毀滅了。
這裡,在西海岸,你們毀滅了你們的森林。
在這附近,不是嗎?紅杉樹森林已經一去不復返。
消失的很快。
兩天前,我從亞特蘭大州趕來
飛機在沙漠上空
我們親手創造的沙漠。
印度沒有樹木,西班牙也是一樣。
我們必須重建樹木。
森林對我們的生命太重要了,
我們需要呼吸。
唯一可以把二氧化碳轉化為氧氣的
就是森林。
唯一可以吸收
我們排放出的碳的就是樹木,
即使我們嘗試減少排放,我們所做的一切
本身就在排放碳體。
我三四周前提出一個問題
我們在報紙上看到
在挪威,數百萬條魚死去。
因為水裡的氧氣不夠。
我問我自己,如果有那麼一刻,
所有的物種都不會缺氧
包括我們的 -- 那將會變得很複雜。
樹木對於水資源是至關重要的。
我舉個小例子,你們就會很容易了解了。
你們這些滿頭豐髮的幸運人,
如果你洗澡
頭髮大約要兩三個小時才會乾
如果你不用吹風機。
我,一分鐘,就乾了。 樹木也是一樣的。
樹木就像是地球的頭髮。
如果一個沒有樹木的地方在下雨,
幾分鐘後,雨水成流
帶來泥沙,摧毀我們的水源,
摧毀河流,
無法保持濕度。
如果有樹木,樹根會留住雨水。
樹枝樹葉下垂
營造一個濕潤的環境,
它們需要幾個月的時間匯入河流,
保持我們的水源,維護我們的河流。
這是最重要的
當我們想像我們每天的生活都離不開水。
結束之前,我必須要展示
另外一些對於我來說很重要的照片
在那個方面。
還記得我說過
當我接手我父母的農場的時候
曾經的對於我來說是天堂的農場。
已是一片乾枯,荒涼。
但是你看這張照片,
我們開始建立一個教育中心
後來成為了巴西一個很大的環境中心
你看這些照片上一些小點,
我們在每一個小點所在的地方種一棵樹
有上千棵樹。
現在我展示給你們看一下兩個月前
在同一個位置拍攝的照片。
(掌聲)
開始我就說了
我們需要種植大約250萬棵樹
大約200種不同的樹種
以便重建我們的生態系統。
我展示最後一張照片。
我們已經種植了200萬棵樹,
我們的樹林吸收了
大約10萬噸的碳。
我的朋友們,真的很簡單,我們做到了,不是嗎?
因為一個發生在我身上的事故,
我們回去,並建造了一個生態系統。
我們現在在室內,
我相信我們有同樣的擔憂,
我們在巴西建立的模式,
我們可以移植到這裡。
我們可以將它應用於世界各地,不是嗎?
我相信,我們齊心協力,一定可以做到。
非常感謝。
(掌聲)