You know, I'm struck by how one of the implicit themes of TED
is compassion, these very moving demonstrations we've just seen:
HIV in Africa, President Clinton last night.
And I'd like to do a little collateral thinking, if you will,
about compassion and bring it from the global level to the personal.
I'm a psychologist, but rest assured,
I will not bring it to the scrotal.
(Laughter)
There was a very important study done a while ago
at Princeton Theological Seminary that speaks to why it is
that when all of us have so many opportunities to help,
we do sometimes, and we don't other times.
A group of divinity students at the Princeton Theological Seminary
were told that they were going to give a practice sermon
and they were each given a sermon topic.
Half of those students were given, as a topic,
the parable of the Good Samaritan:
the man who stopped the stranger in --
to help the stranger in need by the side of the road.
Half were given random Bible topics.
Then one by one, they were told they had to go to another building
and give their sermon.
As they went from the first building to the second,
each of them passed a man who was bent over and moaning,
clearly in need. The question is: Did they stop to help?
The more interesting question is:
Did it matter they were contemplating the parable
of the Good Samaritan? Answer: No, not at all.
What turned out to determine whether someone would stop
and help a stranger in need
was how much of a hurry they thought they were in --
were they feeling they were late, or were they absorbed
in what they were going to talk about.
And this is, I think, the predicament of our lives:
that we don't take every opportunity to help
because our focus is in the wrong direction.
There's a new field in brain science, social neuroscience.
This studies the circuitry in two people's brains
that activates while they interact.
And the new thinking about compassion from social neuroscience
is that our default wiring is to help.
That is to say, if we attend to the other person,
we automatically empathize, we automatically feel with them.
There are these newly identified neurons, mirror neurons,
that act like a neuro Wi-Fi, activating in our brain
exactly the areas activated in theirs. We feel "with" automatically.
And if that person is in need, if that person is suffering,
we're automatically prepared to help. At least that's the argument.
But then the question is: Why don't we?
And I think this speaks to a spectrum
that goes from complete self-absorption,
to noticing, to empathy and to compassion.
And the simple fact is, if we are focused on ourselves,
if we're preoccupied, as we so often are throughout the day,
we don't really fully notice the other.
And this difference between the self and the other focus
can be very subtle.
I was doing my taxes the other day, and I got to the point
where I was listing all of the donations I gave,
and I had an epiphany, it was -- I came to my check
to the Seva Foundation and I noticed that I thought,
boy, my friend Larry Brilliant would really be happy
that I gave money to Seva.
Then I realized that what I was getting from giving
was a narcissistic hit -- that I felt good about myself.
Then I started to think about the people in the Himalayas
whose cataracts would be helped, and I realized
that I went from this kind of narcissistic self-focus
to altruistic joy, to feeling good
for the people that were being helped. I think that's a motivator.
But this distinction between focusing on ourselves
and focusing on others
is one that I encourage us all to pay attention to.
You can see it at a gross level in the world of dating.
I was at a sushi restaurant a while back
and I overheard two women talking about the brother of one woman,
who was in the singles scene. And this woman says,
"My brother is having trouble getting dates,
so he's trying speed dating." I don't know if you know speed dating?
Women sit at tables and men go from table to table,
and there's a clock and a bell, and at five minutes, bingo,
the conversation ends and the woman can decide
whether to give her card or her email address to the man
for follow up. And this woman says,
"My brother's never gotten a card, and I know exactly why.
The moment he sits down, he starts talking non-stop about himself;
he never asks about the woman."
And I was doing some research in the Sunday Styles section
of The New York Times, looking at the back stories of marriages --
because they're very interesting -- and I came to the marriage
of Alice Charney Epstein. And she said
that when she was in the dating scene,
she had a simple test she put people to.
The test was: from the moment they got together,
how long it would take the guy to ask her a question
with the word "you" in it.
And apparently Epstein aced the test, therefore the article.
(Laughter)
Now this is a -- it's a little test
I encourage you to try out at a party.
Here at TED there are great opportunities.
The Harvard Business Review recently had an article called
"The Human Moment," about how to make real contact
with a person at work. And they said, well,
the fundamental thing you have to do is turn off your BlackBerry,
close your laptop, end your daydream
and pay full attention to the person.
There is a newly coined word in the English language
for the moment when the person we're with whips out their BlackBerry
or answers that cell phone, and all of a sudden we don't exist.
The word is "pizzled": it's a combination of puzzled and pissed off.
(Laughter)
I think it's quite apt. It's our empathy, it's our tuning in
which separates us from Machiavellians or sociopaths.
I have a brother-in-law who's an expert on horror and terror --
he wrote the Annotated Dracula, the Essential Frankenstein --
he was trained as a Chaucer scholar,
but he was born in Transylvania
and I think it affected him a little bit.
At any rate, at one point my brother-in-law, Leonard,
decided to write a book about a serial killer.
This is a man who terrorized the very vicinity we're in
many years ago. He was known as the Santa Cruz strangler.
And before he was arrested, he had murdered his grandparents,
his mother and five co-eds at UC Santa Cruz.
So my brother-in-law goes to interview this killer
and he realizes when he meets him
that this guy is absolutely terrifying.
For one thing, he's almost seven feet tall.
But that's not the most terrifying thing about him.
The scariest thing is that his IQ is 160: a certified genius.
But there is zero correlation between IQ and emotional empathy,
feeling with the other person.
They're controlled by different parts of the brain.
So at one point, my brother-in-law gets up the courage
to ask the one question he really wants to know the answer to,
and that is: how could you have done it?
Didn't you feel any pity for your victims?
These were very intimate murders -- he strangled his victims.
And the strangler says very matter-of-factly,
"Oh no. If I'd felt the distress, I could not have done it.
I had to turn that part of me off. I had to turn that part of me off."
And I think that that is very troubling,
and in a sense, I've been reflecting on turning that part of us off.
When we focus on ourselves in any activity,
we do turn that part of ourselves off if there's another person.
Think about going shopping and think about the possibilities
of a compassionate consumerism.
Right now, as Bill McDonough has pointed out,
the objects that we buy and use have hidden consequences.
We're all unwitting victims of a collective blind spot.
We don't notice and don't notice that we don't notice
the toxic molecules emitted by a carpet or by the fabric on the seats.
Or we don't know if that fabric is a technological
or manufacturing nutrient; it can be reused
or does it just end up at landfill? In other words,
we're oblivious to the ecological and public health
and social and economic justice consequences
of the things we buy and use.
In a sense, the room itself is the elephant in the room,
but we don't see it. And we've become victims
of a system that points us elsewhere. Consider this.
There's a wonderful book called
Stuff: The Hidden Life of Everyday Objects.
And it talks about the back story of something like a t-shirt.
And it talks about where the cotton was grown
and the fertilizers that were used and the consequences
for soil of that fertilizer. And it mentions, for instance,
that cotton is very resistant to textile dye;
about 60 percent washes off into wastewater.
And it's well known by epidemiologists that kids
who live near textile works tend to have high rates of leukemia.
There's a company, Bennett and Company, that supplies Polo.com,
Victoria's Secret -- they, because of their CEO, who's aware of this,
in China formed a joint venture with their dye works
to make sure that the wastewater
would be properly taken care of before it returned to the groundwater.
Right now, we don't have the option to choose the virtuous t-shirt
over the non-virtuous one. So what would it take to do that?
Well, I've been thinking. For one thing,
there's a new electronic tagging technology that allows any store
to know the entire history of any item on the shelves in that store.
You can track it back to the factory. Once you can track it
back to the factory, you can look at the manufacturing processes
that were used to make it, and if it's virtuous,
you can label it that way. Or if it's not so virtuous,
you can go into -- today, go into any store,
put your scanner on a palm onto a barcode,
which will take you to a website.
They have it for people with allergies to peanuts.
That website could tell you things about that object.
In other words, at point of purchase,
we might be able to make a compassionate choice.
There's a saying in the world of information science:
ultimately everybody will know everything.
And the question is: will it make a difference?
Some time ago when I was working for The New York Times,
it was in the '80s, I did an article
on what was then a new problem in New York --
it was homeless people on the streets.
And I spent a couple of weeks going around with a social work agency
that ministered to the homeless. And I realized seeing the homeless
through their eyes that almost all of them were psychiatric patients
that had nowhere to go. They had a diagnosis. It made me --
what it did was to shake me out of the urban trance where,
when we see, when we're passing someone who's homeless
in the periphery of our vision, it stays on the periphery.
We don't notice and therefore we don't act.
One day soon after that -- it was a Friday -- at the end of the day,
I went down -- I was going down to the subway. It was rush hour
and thousands of people were streaming down the stairs.
And all of a sudden as I was going down the stairs
I noticed that there was a man slumped to the side,
shirtless, not moving, and people were just stepping over him --
hundreds and hundreds of people.
And because my urban trance had been somehow weakened,
I found myself stopping to find out what was wrong.
The moment I stopped, half a dozen other people
immediately ringed the same guy.
And we found out that he was Hispanic, he didn't speak any English,
he had no money, he'd been wandering the streets for days, starving,
and he'd fainted from hunger.
Immediately someone went to get orange juice,
someone brought a hotdog, someone brought a subway cop.
This guy was back on his feet immediately.
But all it took was that simple act of noticing,
and so I'm optimistic.
Thank you very much.
(Applause)
تعلمون، لقد تأثرت كيف أن أحد المواضيع
المتضمنة في TED هي التعاطف.
من هذه العروض المؤثرة
التي رأيناها للتو:
الإيدز في إفريقيا، ومحادثة الرئيس كلينتون
الليلة الماضية.
وأود أن أقوم ببعض
من التفكير المصاحب،إن شئتم،
عن التعاطف ونقله
من المستوى العالمي إلى الشخصي.
أنا عالم نفسي ولكن كونوا على يقين،
لن أتطرق إلى الجنس.
(ضحك)
منذ فترة أجريت دراسة مهمة
في مدرسة برنستون اللاهوتية
والتي تطرقت للسبب
الذي يجعلنا، حين تكون أمامنا
فرص كثيرة للمساعدة،
نستغلها في بعض الأوقات
ولا نستغلها في البعض الآخر.
تم إخبار مجموعة من طلاب
اللاهوت في المدرسة
بأنهم سيلقون موعظة على سبيل التدريب
و أعطي كل واحد منهم موضوع خطبة.
تم إعطاء نصف الطلاب، كموضوع للموعظة ،
موعظة عن السامري الصالح:
وهو الرجل الذي أوقف الغريب في --
ليساعد الغريب المحتاج على جانب الطريق.
وأعطي النصف الآخر مواضيع
منتقاة بعشوائية من الإنجيل.
ثم أخبروا واحدًا تلو الآخر
أن عليهم الذهاب إلى مبنى آخر
لإلقاء خطبتهم.
وعند ذهابهم من مبنى إلى مبنى آخر،
مرّ كل واحد منهم برجل يتألم وينوح،
من الواضح أنه يحتاج لمساعدة.
السؤال هو: هل توقفوا لمساعدته؟
السؤال الأكثر إثارة للاهتمام هو:
هل نفعهم التأمل في موعظة
السامري الصالح؟
الإجابة : لا، على الإطلاق.
ما تبين أنه السبب في ما إذا كان أحدهم سيقف
ويساعد الغريب المحتاج
هو مدى تعجلهم --
هل كانوا يشعرون بأنهم متأخرين
أو مستغرقين في التفكير
في ما سيتحدثون عنه.
وهذا في اعتقادي هو المأزق في حياتنا:
وهو أننا لا ننتهز كل الفرص للمساعدة،
لأن تركيزنا يكون في الاتجاه الخطأ.
يوجد مجال جديد في علوم الدماغ،
وهو علم الأعصاب الاجتماعي.
والذي يدرس الدورة في دماغ شخصين
التي تنشط عند تفاعلهما مع بعضها.
والتفكير الحديث عن التعاطف
من ناحية علم الأعصاب الاجتماعي
هو أن الرابط التلقائي لدينا هو المساعدة.
بمعنى آخر، لو جئنا إلى شخص آخر،
فسنتعاطف معه تلقائيًا، سنشعر به تلقائيا.
هذه الخلايا العصبية التي تم التعرف إليها حديثًا،
الخلايا العصبية المرآتية،
والتي تعمل مثل شبكة عصبية لا سلكية
تنشط في دماغنا
تماما المناطق التي تنشط في دماغ الآخرين.
نحن نشعر بالآخرين تلقائيًا.
فإذا كان هذا الشخص محتاجًا،
لو كان هذا الشخص يعاني،
نجد أنفسنا تلقائيًا مهيئين للمساعدة.
أو على الأقل تلك هي الفرضية.
ولكن هنا يأتي سؤال : لماذا لا نقوم بذلك؟
وأعتقد أن هذا السؤال يعبرعن طيف واسع
يبدأ بالانشغال الكامل بالذات
إلى الملاحظة ، إلى الشعور بالغير والتعاطف،
والحقيقة ببساطة هي: حينما نركز على أنفسنا،
عندما نكون منشغلين بأنفسنا،
كما هو الحال طوال اليوم،
فلن نلاحظ الآخرين بشكل تام.
وهذا الفرق بين التركيز
على الذات والآخرين
يمكن أن يكون رفيعا.
في أحد الأيام الماضية كنت أعد حساب الضرائب
ووصلت للمرحلة
التي كنت أعدد فيها
جميع التبرعات التي قمت بها،
فجاءتني لحظة تجلي-- فنظرت إلى حسابي
لدى مؤسسة سيفا ولاحظت أني فكرت،
"لابد أن صديقي لاري بريليانت
سيكون سعيدا للغاية
لأني تبرعت لمؤسسة سيفا.
فأدركت أن الذي جنيته من عطائي
كانت موجة من النرجسية --
فقد شعرت بشعور رائع تجاه نفسي.
ثم بدأت أفكر في الناس
الذين يعيشون في الهمالايا
ممن يحتاجون مساعدة لعلاج أمراض عدسة العين،
فأدركت أني انتقلتُ
من التمركز حول الذات النرجسي
إلى سعادة الإيثار، إلى الشعور الطيب
اتجاه الناس الذين تقدم لهم لمساعدة.
أعتقد أن هذا محفز.
ولكن هذا الفرق بين التمركز حول ذواتنا
والتركيز على الآخرين
هو ما أشجع على أن ننتبه إليه جميعًا.
تستطيعون أن تروا هذا بشكل أكبر
في عالم المواعدة.
منذ فترة مضت كنت في مطعم سوشي
واستمعت بالصدفة لحديث امرأتين
عن شقيق إحداهما،
والذي لا يزال عازبًا، وهذه المرأة تقول:
"أخي لديه لا يستطيع المواعدة بسهولة،
لذا فسيجرب "المواعدة السريعة."
لا أعرف إن كنتم تعرفون المواعدة السريعة؟
تجلس النساء على الطاولات،
ويقوم الرجال بالتنقل من طاولة لأخرى،
ويكون هناك ساعة وجرس،
وعند انتهاء خمس دقائق،
ينتهي الحوار وتستطيع المرأة أن تقرر
ما إذا كانت ستعطي بطاقتها
أو بريدها الإليكتروني للرجل للتواصل.
قالت هذه المرأة:
"‘إن أخي لم يحصل أبدًا على بطاقة،
وأنا أعلم السبب بالتحديد.
في اللحظة التي يجلس فيها،
ييدأ في التحدث عن نفسه دون توقف،
ولا يسأل عن المرأة إطلاقًا"
كنت أقوم ببحث في باب "صانداي ستايلز"
في جريدة نيويورك تايمز،
وأبحث في قصص زواج السابقين --
لأنها مثيرة للاهتمام حقًا --
ومررت بقصة زواج أليس تشارني إبستين،
وكانت تقول
أنها عندما تكون في ساحة المواعدة،
كانت تضع الناس في اختبار بسيط.
وكان الاختبار هو:
كم يستغرق الوقت منذ بداية لقائهما
حتى يسألها الرجل سؤالاً
فيه كلمة "أنتِ".
وكما هو واضح فإن إبستين
تفوقت في الاختبار، ومن ثم المقالة.
(ضحك)
إنه اختبار صغير
أشجعكم على تجربته في حفلة.
وهنا في TED توجد فرص عظيمة.
تم نشر مقالة مؤخرًا
في مجلة "هارفارد بيزنس ريفيو"
تحت عنوان "اللحظة الإنسانية "
تتحدث عن كيفية إنشاء علاقة حقيقية
مع شخص في العمل. ومما جاء في المقالة،
أهم شيء عليك فعله هو أن تطفيء البلاك بيري،
وأن تغلق حاسبك المحمول،
وأن تنهي أحلام اليقظة
وانتبه بشكل كامل إلى الشخص.
هناك كلمة أنشئت حديثًا في اللغة الإنجليزية
عن اللحظة التي يعبث الشخص بالبلاك بيري
أو يرد على الهاتف المحمول،
وفجأة نختفي.
الكلمة هي "pizzled":
وهي مزيج ما بين الحيرة والغضب.
(ضحك)
أعتقد أنها كلمة مناسبة.
إنه تعاطفنا، إنه فهمنا الذي يفصلنا
عن الانتهازيين أو المعتلين اجتماعيا.
لدي صهري وهو خبير في الرعب والإرهاب --
كتب " the Annotated Dracula،
و the Essential Frankenstein--
وتم تدريبه كعالم مثل تشوسر،
ولكنه ولد في ترانسيلفانيا
وأعتقد أن هذا أثر عليه إلى حد ما.
على كل حال، قرر صهري ليونارد،
أن يكتب كتابًا عن قاتل متسلسل.
إنه الرجل الذي سبب الرعب
في المحيط القريب الذي كنا فيه منذ أعوام مضت.
وكان معروفًا ب "خانق سانتا كروز"
وقبل أن يتم القبض عليه ، قتل أجداده
ووالدته وخمسة من زملائه
في جامعة كاليفورنيا بسانتا كروز.
فذهب صهري لعقد مقابلة هذا القاتل
وأدرك عند لقائه
أن هذا الرجل مخيف إلى حد كبير
لسبب واحد: أن طوله يقارب السبعة أقدام.
ولكن هذا ليس أكثر شيء مرعب فيه.
.المرعب في الأمر أن معدل ذكائه
هو 160 مما يعني أنه عبقري.
ولكن لا يوجد أي علاقة
بين معدل ذكائه والتعاطف الشعوري،
وهو الشعور بالآخرين.
حيث يتم التحكم فيها
بواسطة أجزاء مختلفة من الدماغ.
في لحظة من اللحظات،
استجمع صهري شجاعته
ليسأله سؤال يود حقًا أن يعرف إجابته.
وهو : كيف استطعت فعل ذلك؟
ألم تشعر بأي شفقة تجاه ضحاياك؟
إنهم أقرب الناس إليك -- لقد خنق ضحاياه
. فأجاب القاتل وهو يتحدث بكل واقعية،
أوه لا. لو كنت شعرت بالضيق،
لما كنت استطعت فعل ذلك.
كان يجب أن أعطل هذا الجانب مني،
كان يجب أن أعطل هذا الجانب مني"
وأعتقد أن هذا مقلق للغاية.
وإلى حد ما، كنت أفكر
في جزئية إلغاء هذا الجانب منا.
عندما نركز على أنفسنا في أي نشاط،
نلغي هذا الجانب من أنفسنا
عندما يكون هناك شخص آخر.
فكروا في الذهاب للتسوق وانظروا لإمكانيات
للنزعة الاستهلاكية الرؤوفة.
حتى الآن، كما أشار بيل مكدونه،
فإن الأشياء التي نشتريها لها تبعات خفية.
نحن جميعًا ضحايا ونحن لا نعلم،
لأشياء محجوبة عنا.
فنحن لا نلاحظ ولا نلاحظ أننا لا نلاحظ
الجزيئات السامة الصادرة من السجاد
أو نسيج المقاعد.
أو لا ندري إذا كان هذا النسيج
ناتج عن التكنولوجيا
أو عن التصنيع، ولا ندري
هل يمكن إعادة استخدامه
أو أن مصيرها القمامة؟
بمعنى أننا غير مدركين
للتبعات البيئية والصحية
والاجتماعية والعدل الاقتصادي
للأشياء التي نشتريها ونستخدمها.
بمعنى، أن الغرفة نفسها لا يمكن إهمالها،
لكننا لا ننتبه لها.
وأصبحنا ضحايا لنظام يوجه انتباهنا
لاتجاه آخر. فكروا في هذا.
يوجد كتاب رائع اسمه
أشياء:الحياة الخفية للأشياء اليومية.
موضوعه عن القصة الأساسية
لشيء مثل القميص.
ويتحدث عن مكان نمو القطن
والمخصبات التي يتم استخدامها
وتأثير ذلك على التربة.
ويتحدث –على سبيل المثال-
عن أن القطن مقاوم بشدة لصبغ النسيج.
حوالي 60 في المائة منه يتم غسله
في مياه الصرف الصحي.
ومن المعروف عند علماء الأوبئة
أن الأطفال الذين يعيشون بجانب مصانع النسيج
معرضون بشكل أكبر للإصابة بسرطان الدم.
هناك شركة "بينيت أند كومباني"
والتي تزود ماركة بولو دوت كوم،
وفيكتوريا سيكريت -- لأن رئيسهم التنفيذي،
الذي يعي ذلك،
أنشأ في الصين مشروعا مشتركا
يخص أعمال الصباغة
للتأكد أن مياه الصرف الصحي
ستتم تنقيتها
قبل أن تعود إلى المياه الجوفية.
حتى الآن ليس لدينا الخيار
لاختيار القميص الفاضل من غيره.
لذا: ما المطلوب لفعل ذلك ؟
حسنا، كنت أفكر.
من جهة، توجد تقنية دلالية
إليكترونية تسمح لأي محل
أن يعرف التاريخ الكامل
لأي قطعة في ذلك المحل.
يمكنك تعقبها للمصنع،
بمجرد تعقبها إلى المصنع
يمكنك أن تنظر إلى عملية التصنيع
التياتبعت لإنتاجها،
فإن كانت جيدة، يمكن أن تقوم بوضع علامة عليها
على ذلك الأساس.
وإذا لم تكن القطعة كذلك، يمكنك اليوم--
اذهب إلى أي محل،
وضع على السكانر على الرمز الشريطي،
الذي سيأخذك إلى موقع إليكتروني.
يقدمون هذه الخدمة
لمن حساسية من الفول السوداني.
يمكن لذلك الموقع الإلكتروني
أن يخبرك عن تلك القطعة.
بمعنى آخر، عند الشراء،
يمكننا أن نقوم باختيار متعاطف.
يوجد مقولة في علم المعلومات:
وهي: في النهاية كل شخص سيعلم كل شيء.
والسؤال هو: هل هذا سيحدث فرق؟
في وقت مضى عندما كنت أعمل
لصالح نيويورك تايمز،
كان ذلك في الثمانينات. كتبت مقالة
عما كان يشكل مشكلة جديدة
في نيويورك حينها --
مشكلة الناس الذين يعيشون
بلا مأوى في الشوارع.
وأمضيت أسبوعين في التنقل من مكان لآخر
مع وكالة للعمل الاجتماعي
معنية بمن يعيشون بلا مأوى.
وأدركت عند النظر إلى أعينهم
أن أغلبهم مرضى نفسيون
لا يملكون مكانًا للذهاب إليه.
لديهم تشخيص لحالتهم.
و قد هزني هذا حقًأ
وأخرجني من الشرود الحضري الذي يجعلنا،
عندما نرى أو نمر بشخص بلا مأوى،
كان على مرمى بصرنا، يبقى بعيدا.
لانلاحظه و بالتالي لا ننتحرك.
بعد ذلك بيوم،
كان يوم الجمعة-- في نهاية اليوم،
كنت في طريقي إلى قطار الأنفاق،
وكانت ساعة ذروة،
والآلاف من الناس يتدفقون عبر السلالم.
وفجأة عندما كنت أنزل السلالم،
لاحظت رجلًا هناك مرميا على الجانب،
لا يرتدي قميصًا ولا يتحرك --
و الناس يتخطونه --
المئات و المئات من الناس.
ولأن الشرود الحضري عندي قد ضعف بشكل ما،
وجدت نفسي أقف لأسأله عن مشكلته.
في اللحظة التي توقفت فيها،
توقف ما يقارب ستة أشخاص آخرون
فجأة وأحاطوا بنفس الرجل.
ووجدنا أنه لاتيني،
ولا يتحدث الإنجليزية إطلاقًا،
ولا يملك نقودًا، وكان يطوف
بالشوارع لعدة أيام جائعًا،
فأغمي عليه من الجوع.
وعلى الفور، ذهب أحدهم
ليحضر عصير البرتقال
وأحضر له شخص بعض النقانق،
وأحضر شخص شرطي الأنفاق.
فوقف هذا الرجل على قدميه فورًا.
ولكن ما تطلبه الأمر هو القليل من الملاحظة،
ولهذا أنا متفائل.
شكرًا جزيلاً لكم
(تصفيق)
Знаете ли - поразен съм от това, че една от скритите теми на ТЕД
е състраданието. Тези силно затрогващи демонстрации, които току-що видяхме:
ХИВ в Африка, президентът Клинтън снощи.
Бих искал да се впусна в малко странични размисли, ако позволите,
за състраданието, и да го сведа от глобално до лично ниво.
Аз съм психолог, но бъдете спокойни -
няма да го свеждам чак до нивото на скротума.
(Смях)
Преди известно време имаше едно много важно проучване,
направено в Принстънската теологична семинария, което говори защо,
когато всички имаме толкова много възможности да помагаме,
понякога го правим, а друг път - не.
На група студенти по богословие в Принстънската теологична семинария
било казано, че ще изнесат проповед като упражнение
и на всеки била дадена тема за проповед.
На половината студенти била дадена като тема
притчата за добрия самарянин:
човекът, който спрял,
за да помогне на нуждаещия се странник край пътя.
На половината били дадени случайни теми от Библията.
После един по един им казали, че трябва да отидат в друга сграда
и да изнесат проповедта си.
Докато отивали от първата сграда към втората,
всеки от тях минал покрай човек, който бил превит на две и стенел,
явно нуждаещ се. Въпросът е: дали спрели, за да му помогнат?
По-интересният въпрос е:
Дали е било от значение, че са размишлявали по притчата
за добрия самарянин? Отговор: Не, изобщо.
Оказало се, че дали някой ще спре
и ще помогне на нуждаещ се странник
зависело от това доколко смятат, че бързат -
дали усещали, че закъсняват, или били погълнати
от онова, за което щели да говорят.
И това, мисля, е затруднението на нашия живот:
че не се възползваме от всяка възможност да помогнем,
защото вниманието ни е насочено в погрешна посока.
Има една нова област в изучаването на мозъка - социална невронаука.
Тя проучва мрежите в мозъците на двама души,
които се активират, докато те си взаимодействат.
И новото мислене за състраданието от страна на социалната невронаука
е, че по начало сме устроени да помагаме.
Това ще рече, че ако се погрижим за другия човек,
сме автоматично съпричастни, автоматично му съчувстваме.
Има новоидентифицирани неврони - огледални неврони,
които действат като невроусилвател, активиращ се в мозъка ни
точно в районите, активирани в неговия. Чувстваме заедно с другия автоматично.
И ако този човек е в нужда, ако този човек страда,
сме автоматично подготвени да помогнем. Това поне е аргумент.
Но тогава въпросът е: защо не го правим?
Мисля, че това говори за цял спектър,
който минава от пълна самопогълнатост
до забелязване, до емпатия и до състрадание.
И простият факт е, че ако сме съсредоточени върху самите себе си,
ако сме угрижени, както често се случва в течение на деня,
не се забелязваме наистина, напълно.
И тази разлика между фокуса върху самия себе си и другия
може да бъде много неуловима.
Занимавах се с данъците си онзи ден и стигнах до момента,
където изброявах всички дадени от мен дарения,
и получих богоявление, наистина - стигнах до чека си
до фондация "Seva" и отбелязах, че си мислех -
моят приятел Лари Брилиант ще бъде истински щастлив,
че съм дал пари на "Сева".
После осъзнах, че онова, което получавах от даването,
бе нарцистичен успех - че се чувствах добре спрямо самия себе си.
После се замислих за хората в Хималаите,
които ще получат помощ за катаракта си, и осъзнах,
че съм преминал от този нарцистичен фокус върху самия себе си
към алтруистична радост - да се чувствам добре
заради хората, на които помагах. Мисля, че това е мотивиращо.
Но това разграничение между фокусирането върху себе си
и фокусирането върху другите
е нещо, на което насърчавам всички ни да обръщаме внимание.
Може да го видите на по-общо ниво в света на срещите.
Бях в един ресторант за суши преди известно време
и подслушах разговора между две жени за брата на едната жена,
който бил неженен. Тази жена казваше:
"Брат ми има проблеми с намирането на партньорки,
затова опитва със скоростни срещи." Не знам дали сте наясно със скоростните срещи?
Жените седят на маси, а мъжете минават от маса на маса,
има часовник и звънец, и след пет минути - бинго,
разговорът свършва и жената може да реши
дали да даде визитката си или и-мейл адреса си на мъжа
за продължение. И тази жена продължи:
"Брат ми никога не е получавал картичка. И знам точно защо.
В момента, когато седне, започва безспир да говори за себе си,
никога не пита за жената."
Правих известни проучвания в секция "Неделни стилове"
на Ню Йорк Таймс, докато четях тайните истории на бракове -
защото са много интересни - стигнах до брака
на Алис Чарни Епстайн. Тя казва,
че когато ходела по срещи,
имала един прост тест, на който подлагала хората.
Тестът бил: от момента, в който се срещали,
колко време ще отнеме на мъжа да й зададе въпрос,
съдържащ думата "ти".
Очевидно, Епстайн получил блестящи резултати на теста, а оттам и влязъл в статията.
(Смях)
Това е... един малък тест,
който ви предлагам да опитате на някой купон.
Тук, в ТЕД, има страхотни възможности.
В "Харвард Бизнес Ревю" наскоро имаше статия, озаглавена
"Човешкият момент" за това как да осъществиш истински контакт
с човек по време на работа. И казват - е,
основното, което трябва да направите, е да изключите своето "Блекбери",
да затворите лаптопа си, да приключите бляновете си
и да обърнете пълно внимание на човека.
В английския език има една нова дума
за момента, когато човекът, с когото сме, измъква своето "Блекбери"
или вдига мобилния си телефон, и изведнъж ние не съществуваме.
Думата е "озадасен": комбинация от "озадачен" и "вбесен".
(Смях)
Мисля, че е доста уместна. Става дума за нашата емпатия - нашата настройка,
която ни отделя от макиавелианците или социопатите.
Имам зет, който е експерт по ужасите -
написал е "Дракула с анотации", "Основи на Франкенщайн" -
бил е обучен като учен-чосърианец,
но е роден в Трансилвания
и мисля, че това го е засегнало малко.
Както и да е - в един момент зет ми Ленърд
реши да напише книга за един сериен убиец.
Този човек тероризирал самата околност, в която се намираме
преди много години. Бил известен като Удушвача от Санта Круз.
Преди да го арестуват, убил баба си и дядо си,
майка си и петима колеги от Университета в Санта Круз.
И тъй, зет ми отишъл да интервюира този убиец
и осъзнал, като се запознал с него,
че човекът е абсолютно ужасяващ.
Първо, бил висок над два метра.
Но не това било най-ужасяващото в него.
Най-страховитото било, че коефициентът му на интелигентност бил 160: сертификат за гений.
Но няма никаква зависимост между коефициента на интелигентност и емоционалната емпатия,
съчувствието към другия.
Те се контролират от различни части на мозъка.
В един момент зет ми събрал смелост
да зададе единствения въпрос, на който наистина искал да научи отговора.
А това е: Как можа да го извършиш?
Не усети ли някаква жалост към жертвите си?
Това били много интимни убийства - той удушавал жертвите си.
А удушвачът казал много делово:
"О, не. Ако бях усетил страданието, не бих могъл да го извърша.
Трябваше да изключа тази част от себе си. Трябваше да изключа тази част от себе си."
Мисля, че това е много тревожно.
В известен смисъл, размишлявах върху изключването на тази част от нас.
Когато се съсредоточим върху някаква дейност,
наистина изключваме тази част от себе си, ако сме с друг човек.
Помислете за пазаруването и за възможностите
на един състрадателен консумизъм.
В момента, както посочи Бил Макдона,
предметите, които купуваме и използваме, имат скрити последствия.
Всички сме неподозиращи жертви на колективна слепота.
Не забелязваме и не забелязваме, че не забелязваме
токсичните молекули, излъчвани от килима или материята на седалките.
Или не знаем дали тази материя е технологичен
или производствен хранителен елемент; може ли да се използва повторно,
или просто свършва на сметището? С други думи,
не съзнаваме екологичните, обществено-здравни,
социални и икономически справедливи последици
от нещата, които купуваме и употребяваме.
В известен смисъл, самата стая е "слонът в стаята",
но ние не го виждаме. И сме станали жертви
на една система, която ни насочва другаде. Помислете за това.
Има една чудесна книга, озаглавена
"Нещата: Скритият живот на ежедневните предмети".
Тя разказва за тайната история на неща като фланелките.
Разказва за това къде е отгледан памукът,
използваните изкуствени торове и последствията
за почвата от тези торове. И споменава, например,
че памукът е много устойчив към текстилна боя;
около 60 процента се отмива в отпадните води.
Добре известно е на епидемиолозите, че сред деца,
живеещи в близост до текстилни предприятия, има тенденция за високи нива на левкемия.
Има една фирма - "Бенет енд Къмпани,която е доставчик на Polo.com,
"Виктория'с Сикрет" - те, заради своя директор, който е наясно с това,
са създали обща фирма в Китай със своите предприятия за боядисване,
за да се уверят, че за отпадните им води
ще се положат подобаващи грижи, преди да се върнат в подпочвените води.
В момента нямаме възможност да изберем "чистата" фланелка,
вместо не-"чистата". Какво трябва да се случи, за да става това?
Е, аз мислих за това. Първо,
има една нова технология за електронно етикиране, която позволява на всеки магазин
да научи цялата история на всяка стока по полиците на този магазин.
Може да я проследите чак до фабриката. След като я проследите
обратно до фабриката, може да разгледате производствените процеси,
използвани за изработката й, и ако са чисти,
може да й поставите този етикет. Или ако не са чак толкова чисти -
може да влезете - днес, във всеки магазин,
да сложите ръчния си скенер върху баркода,
който ще ви отведе в един уебсайт.
Направен е за хора с алергия към фъстъци.
Уебсайтът може да ви разкаже някои неща за този обект.
С други думи - при покупка
може да сме в състояние да правим състрадателен избор.
Има една поговорка в света на информационната наука:
в крайна сметка всеки ще знае всичко.
А въпросът е: дали това ще промени нещата?
Преди известно време, когато работех за "Ню Йорк Таймс" -
беше през 80-те, написах една статия
за нещо, което тогава беше нов проблем в Ню Йорк -
бездомните хора по улиците.
Прекарах седмица-две в обиколки с една агенция за социално подпомагане,
която обслужваше бездомните. И осъзнах, като виждах бездомните
през техните очи, че почти всички те бяха психично болни хора,
които няма къде другаде да отидат. Имаха диагноза. Това ме караше да...
това, което се случи, бе, че ме извадиха от транса на големия град, където,
когато виждаме, когато подминаваме някой бездомен
в периферията на зрителното си поле, това остава в периферията.
Не забелязваме и поради това не действаме.
Един ден скоро след това - беше петък - в края на деня
слизах надолу към метрото. Беше пиков час
и хиляди хора се стичаха надолу по стъпалата.
Изведнъж, докато слизах по стълбите,
забелязах, че там има човек, свлечен настрана,
без риза, неподвижен - а хората просто стъпваха върху него -
стотици и стотици хора.
И защото градският ми транс бе някак отслабнал,
осъзнах, че спирам, за да открия какво се е случило.
В момента, в който спрях, половин дузина други хора
незабавно обградиха същия човек.
Оказа се, че е испаноговорящ, изобщо не знае английски,
няма пари, скита от дни по улиците, гладува
и е припаднал от глад.
Незабавно някой отиде за портокалов сок,
друг донесе хотдог, трети доведе ченге от метрото.
Този човек незабавно бе изправен на крака.
Бе необходимо просто да забележиш.
И тъй, аз съм оптимист.
Благодаря ви много.
(Аплодисменти)
Víte, jsem ohromen tím, že jedním z implicitních témat na TED
je soucit. Toto jsou velmi dojímavé projevy, které jsme právě viděli:
HIV v Africe, Prezident Clinton včera večer.
A já bych se paralelně s tím rád zamyslel, pokud dovolíte,
nad soucitem a přenesl ho z roviny globální na osobní.
Jsem psycholog, ale nebojte se,
dám si pozor, abych nebyl až příliš osobní.
(Smích)
Před nějakým časem proběhla velmi zajímavá studie
na Princeton teologickém semináři, která hovoří o tom, proč
když všichni máme tolik příležitostí pomáhat,
někdy to děláme a jindy ne.
Skupině studentů teologie na Princeton teologickém semináři
bylo řečeno, že půjdou udělat cvičné kázaní
a každému bylo zadáno téma kázaní.
Polovině studentů bylo jako téma zadáno
podobenství o Milosrdném Samaritánovi:
muže, který zastavil cizince --
aby pomohl cizinci v nouzi na kraji cesty.
Druhé polovině byla zadána náhodná témata z Bible.
Potom museli jeden po druhém jít do jiné budovy
a přednést svoje kázání.
Jak šli z jedné budovy do druhé,
každý z nich procházel kolem muže, který byl předkloněný a sténal,
zjevně v nouzi. Otázkou je: Zastavili se, aby pomohli?
Ještě zajímavější je otázka:
Hrálo nějakou roli to, zda se zamýšleli nad podobenstvím
o Milosrdném Samaritánovi?
Odpověd: Ne, vůbec ne.
Co se ukázalo jako rozhodující pro to,
zda se někdo zastavil
a pomohl neznámému v nouzi
bylo to, v jakém spěchu si mysleli, že jsou --
mysleli si, že jdou pozdě, nebo byli zabraní
do toho, co budou říkat.
A tohle si myslím, že je dilema našich životů:
nevyužíváme všechny příložitosti pomoci,
protože se naše pozornost ubírá špatným směrem.
Existuje nový obor mozkové vědy, sociální neurověda.
Ten studuje obvody v mozku u dvou lidí,
jež se aktivují během vzájemné interakce.
A nový názor na soucit vycházející ze sociální neurovědy
je, že naším standardním laděním je pomáhat.
To znamená, že pokud se staráme o druhého člověka,
automaticky se do něj vciťujeme, automaticky s ním cítíme.
Existují tyhle nově objevené neurony, zrcadlové neurony,
které se chovají jako neuronové Wi-Fi aktivující v našem mozku
přesně ty oblasti aktivované u druhého.
Cítíme "s druhým" automaticky.
A pokud je člověk v nouzi, pokud ten člověk trpí,
jsme automaticky připraveni pomoci. Nebo alespoň toto se tvrdí.
Otázkou ale je: Proč tak nečiníme?
A myslím, že tady se bavíme o celém spektru,
které jde od úplného soustředění na sebe sama,
přes všimnutí si, přes empatii, až po soucit.
A jasnou věcí je, že pokud se soustředíme sami na sebe,
pokud jsme do něčeho zahloubaní, tak jako přes den často býváme,
nevšímáme si dostatečně ostatních.
A tento rozdíl mezi pozorností věnovanou sobě a ostatním
může být velmi malá.
Nedávno jsem se zabýval svými daněmi a dostal jsem se k bodu,
kdy jsem listoval všemi dary, které jsem věnoval,
a měl jsem zjevení, bylo to -- dostal jsem se k mému šeku
pro Seva Foundation a přistihl jsem se při myšlence,
páni, můj kamarád Larry Brilliant by měl opravdu radost,
že jsem daroval peníze nadaci Seva.
Pak jsem si uvědomil, že to co dostávám od darování
je narcistický úder -- že jsem sám ze sebe měl dobrý pocit.
Pak jsem začal přemýšlet o lidech v Himalájích,
jejichž šedý zákal bude uzdraven a uvědomil jsem si,
že jsem si prošel sebestředeným narcistickým pocitem,
přes altruistickou radost až po pocit,
kdy jsem se cítil dobře, protože
těm lidem bude pomoženo. Myslím si, že to je stimul.
Ale tento rozdíl mezi soustředěním se na sebe sama
a soustředěním se na druhé
je tím, čemu bych doporučil věnovat pozornost.
Můžete to vidět na té nejzákladnější úrovni ve světě randění.
Před nějakou dobou jsem byl v sushi restauraci
a zaslechl jsem, jak si dvě ženy povídají
o bratrovi jedné z nich,
který je momentálně sám. A ta žena říká,
"Můj bratr má problémy s randěním,
proto zkouší "speed dating".
Nevím, jestli víte co "speed dating" je?
Žena sedí u stolu a muži se postupně přesunují
od jednoho stolu ke druhému,
a jsou tam hodiny a zvonek a za pět minut, bingo,
konverzace skončí a žena se může rozhodnout,
zda dá muži svoji vizitku nebo email,
aby mohli pokračovat. A tato žena říká,
"Můj bratr nikdy vizitku nedostal. A já přesně vím proč.
V momentě, kdy si sedne, začně non-stop mluvit o sobě,
nikdy se na nic nezeptá té ženy."
A já jsem dělal jeden výzkum pro nedělní přílohu
New York Times, díval jsem se na manželské příběhy --
protože jsou velmi zajímavé -- a došel jsem k manželství
Alice Charney Epstein. A ona zmínila,
že když byla ve fázi randění,
měla jednoduchý test, který na lidi používala.
Ten test byl následující: od momentu, kdy se sešli,
jak dlouho bude tomu chápkovi trvat,
než jí položí nějakou otázku,
která bude obsahovat slovo "ty".
A je zřejmé, že pan Epstein složil tento test na jedničku,
proto i ten článek.
(Smích)
Je to jen malý test
a doporučuji vám vyzkoušet si ho na večírku.
Tady na TED máte mnoho příležitostí.
Harvard Business Review měl nedávno článek
"Lidský moment", popisující, jak navázat skutečný kontakt
s někým v práci. A článek říkal, no,
základní věcí, kterou musíte udělat,
je vypnout BlackBerry,
zavřít laptop, přestat snít ve dne a
věnovat plnou pozornost dotyčné osobě.
Existuje nově vytvořené slovo v angličtině
popisující ten moment, kdy osoba,
se kterou jsme, vytáhne BlackBerry
nebo zvedne mobilní telefon a najednou,
z ničeho nic, neexistujeme.
Tím slovem je "pizzled": je to kombinece "puzzled"
- bezradný a "pissed off" - naštvaný.
(Smích)
Myslím, že je to celkem trefné.
Je to naše empatie, je to naše naladění se,
co nás odlišuje od Machiavelistů nebo sociopatů.
Mám švagra, který je expertem na horory --
napsal Anotovaného Drakulu, Výpisky z Frankensteina --
vystudoval anglickou literaturu,
ale narodil se v Transylvanii
a já myslím, že ho to trochu ovlivnilo.
V jednu chvíli se můj švagr Leonard, za každou cenu
rozhodl napsat knihu o sériovém vrahovi.
Jednalo se o muže, který terorizoval
naše bezprostřední sousedství
před mnoha lety. Byl znám jako škrtič ze Santa Cruz.
A před tím než byl zatčen, zavraždil svoje prarodiče,
svoji matku a pět studentek na Univerzitě Santa Cruz.
Takže můj švagr jde udělat rozhovor s tímto vrahem
a když se s ním potká, uvědomí si,
že tento chlápek je naprosto děsivý.
Jednak, měří skoro dva metry.
Ale tohle nebyla ta nejděsivější věc na něm.
Ta nejstrašidelnější věc je, že jeho IQ je 160: uznaný genius.
Ale existuje nulová korelace mezi IQ a emoční empatií,
soucitem s druhým člověkem.
Jsou řízeny odlišnými častmi mozku.
Takže v jednu chvíli si můj švagr dodá odvahu
a zeptá se na tu jedinou otázku,
na kterou chce doopravdy znát odpověď.
A to je: Jak jste to mohl udělat?
Necítil jste žádný soucit se svými oběťmi?
Byly to velmi intimní vraždy -- své oběti uškrtil.
A škrtič odpověděl úplně obyčejně,
"Ale ne. Kdybych cítil stres, nemohl bych to udělat.
Tuhle část sebe jsem musel vypnout.
Tuhle část sebe jsem musel vypnout."
A já si myslím, že tohle je to hrozivé.
A v jistém smyslu, přemýšlel jsem o vypnutí této časti nás samých.
Pokud se soustředíme sami na sebe v jakékoliv aktivitě
vypínáme tuto část nás samých, v případě že je zde jiný člověk.
Představte si, že jdete nakupovat a představte si ty možnosti
soucitného konzumu.
Právě teď, což Bill McDonough zdůraznil,
věci, které si kupujeme a používáme, mají skryté následky.
Všichni jsme bezděčnými obětmi
kolektivní slepé skvrny.
Nevšimneme si a nevšimneme si, že jsem si nevšimli
těch toxických molekul, které vydává
koberec nebo látka na sedadle.
Nebo nevíme, zda ta látka je technologicky
nebo průmyslově využitelná, může být znovu použita
nebo skončí na skládce? Jinými slovy,
nedbáme na ekologické a veřejné zdraví
a na důsledky sociální a ekonomické spravedlnosti
u věcí, které si kupujeme nebo používáme.
V jiném smyslu, je to jako "slon v pokoji" (jedná se o americké přísloví, kdy danou věc všichni vidí, ale nechtějí o ní slyšet)
ale my ho nevidíme. A stáváme se tak oběťmi
systému, který nás nasměruje jinam. Zvažte toto.
Existuje užasná kniha, která se nazývá
Krámy: Skrytý život každodenních věcí.
A vypráví příběh o původu něčeho takového jako je triko.
A vypráví o tom, kde roste bavlna
a o hnojivu, které bylo použito a o důsledcích
jaké má hnojivo na půdu. A zmiňuje, například,
že bavlna je velmi odolná textilnímu barvení;
asi 60 procent je odplaveno do odpadní vody.
A díky epidemiologům je dobře známo, že děti
bydlící v blízkosti textitek mívají vyšší sklon k leukémii.
Existuje společnost Bennett and Company provozující Polo.com,
Victoria's Secret -- a oni, díky jejich výkonému řediteli,
který si je tohoto vědom,
vytvořili v Číně joint venture s jejich barviči,
aby zajistili, že o odpadní vodu
bude důkladně postaráno předtím,
než se vrátí do podzemních vod.
Právě teď nemáme možnost vybrat si
mezi poctivě vyrobeným tričkem
nebo tím nepoctivě vyrobeným. Co by se tedy muselo stát?
No, přemýšlel jsem. Jednak
existuje nová elektronická značkovací technologie,
která umožní jakémukoliv obchodu
poznat celou historii každé položky,
kterou mají v daném obchodě v regálech.
Můžete ji vystopovat zpět do továrny.
Jestliže ji můžete vystopovat
zpět do továrny, můžete se podívat na výrobní procesy,
které byly použity k výrobě a pokud je vše poctivě vyrobeno,
můžete je takto označit. Nebo pokud nejsou
až tak poctivě vyrobené,
můžete jít do -- dnes, jděte do jakéhokoliv obchodu,
přiložte čtečku, kterou máte v telefonu, na čárový kód,
což vás přivede na webovou stánku.
Toto existuje pro lidi s alergií na buráky.
Tato webová stránka vám může dát informace o této věci.
Jinými slovy, ve chvíli nákupu,
možná budeme schopni učinit soucitnou volbu.
Existuje rčení ve světě informatiky:
nakonec budou všichni vědět všechno.
A otázkou je: Změní se tím něco?
Před nějákým časem, když jsem pracoval pro New York Times,
bylo to v osmdesátých letech, dělal jsem článek
o tom, co bylo v té době novým problémem v New Yorku --
byli to lidé bez domova v ulicích.
A strávil jsem pár týdnů chozením se sociálními pracovníky,
kteří poskytují pomoc bezdomovcům.
Uvědomil jsem si, když jsem se díval
jejich očima, že většina z nich byla psychiatrickými pacienty,
kteří neměli kam jít. Byli to nemocní lidé.
To otřáslo mým městským polospánkem,
ve kterém, když míjím bezdomovce,
vnímám ho jen periferním viděním, okrají mysli.
My si ho nevšimneme a proto nic neuděláme.
Jednoho dne krátce poté --
byl páteční večer,
Scházel jsem do metra. Byla špička
a tisíce lidí směřovaly stejným směrem.
A najednou, jak jsem šel po schodech,
všiml jsem si muže skrčeného na straně.
Byl bez košile, nehybný a lidi ho jen překračovali --
stovky a stovky lidí.
A protože můj městský polospánek
byl tak nějak oslaben,
přistihl jsem se, že zastavuji,
abych zjistil, co se stalo.
V momentě, kdy jsem se zastavil, půl tuctu lidí
okamžitě obstoupilo toho samého chlápka.
A zjistili jsme, že je to Hispánec, že nemluví anglicky,
že nemá žádné peníze, že už několik dní strádá na ulici
a že hlady omdlel.
Okamžitě někdo došel pro džus,
někdo přinesl hotdog, někdo přivedl policistu.
Ten člověk se za chvíli dokázal postavit na nohy.
Stačilo si jen jednoduše všimnout.
A tak jsem optimista.
Děkuji vám mnohokrát.
(Aplaus)
I ved, jeg bliver berørt af hvordan et af de implicite temaer ved TED
er medfølelse, disse meget bevægende demonstrationer vi lige har set:
HIV i Afrika, Præsident Clinton i går nat.
Og jeg vil gerne lave lidt følge tænkning, om man vil,
om medfølelse og at tage det fra det globale niveau til det personlige.
Jeg er psykolog, men stol trygt på,
at jeg ikke vil bringe det til det anale.
(Latter)
Der blev lavet et meget interessant studie for noget tid siden,
ved Princeton Theological Seminary der taler til hvordan det kan være,
at når vi alle har så mange muligheder for at hjælpe,
gør vi det nogen gange, og ikke andre gange.
En gruppe teologistuderende ved Princeton Theological Seminary
blev fortalt at de skulle give en øvelsesprædiken
og de blev hver givet et emne til prædikenen.
Halvdelen af de studerende blev givet, som emne,
historien om den barmhjertige Samaritaner:
manden der stoppede den fremmede i --
for at hjælpe den nødlidende fremmede i kanten af vejen.
Halvdelen blev givet tilfældige bibelemner.
Derefter blev de en efter en bedt om at gå til en anden bygning
og give deres prædiken.
Som de gik fra den første bygning til den næste,
gik de alle sammen forbi en mand der stod foroverbøjet og stønnede,
tydeligvis nødlidende. Spørgsmålet er: Stoppede de for at hjælpe?
Det mere interessante spørgsmål er:
Gjorde det nogen forskel, at de overvejede historien
om den barmhjertige Samaritaner? Svaret: Nej, slet ikke.
Det der viste sig at gøre en forskel, om nogen ville stoppe
og hjælpe en nødlidende fremmed,
var hvor travlt de mente de havde --
følte de de kom for sent, eller var de opslugte
i hvad de skulle til at snakke om.
Og dette er, tror jeg, kniben i vores liv:
at vi ikke bruger hver en mulighed for at hjælpe
fordi vores fokus er i den forkerte retning.
Der er et nyt felt i hjernevidenskab, social neurovidenskab.
Dette studerer kredsløbet i to menneskers hjerne
som aktiverer mens de interagerer.
Og den nye mening om medfølelse fra social neurovidenskab
er at vores standard kredsløb er at hjælpe.
Det vil sige, hvis vi tager os af en anden person,
fatter vi automatisk empati, vi føler automatisk med dem.
Der er nyligt identificerede neuroner, spejlneuroner,
der fungerer som et neuro Wi-Fi, der præcis aktiverer
de samme områder i vores hjerne, som i deres. Vi føler automatiske "med".
Og hvis den person er nødlidende, hvis den person lider,
vi er automatisk klar til at hjælpe. Det er i det mindste argumentet.
Men så er spørgsmålet: Hvorfor gør vi ikke det?
Og jeg tror dette taler til en skala
der går fra komplet selvoptagethed,
til at bemærke det, til empati og til medfølelse.
Og det simple faktum er, at hvis vi er fokusere på os selv,
hvis vi er åndsfraværende, som vi så ofte er i løbet af dagen,
lægger vi ikke fuldt ud mærke til den anden.
Og forskellen mellem selvet og den andens fokus
kan være hårfin.
Jeg lavede min skat den anden dag, og jeg kom til det punkt
hvor jeg listede alle de donationer jeg gav,
og jeg fik en åbenbaring, det var -- jeg kom til min check
til Seva Foundation og jeg lagde mærke til at jeg tænkte,
manner, min ven Larry Brilliant ville være rigtig glad for
at jeg gav penge til Seva.
Så indså jeg at det jeg fik at give
var et narcissistisk sus -- at jeg havde det godt med mig selv.
Så begyndte jeg at tænke på mennesker i Himalaya
hvis grå stær ville blive afhjulpet, og jeg indså
at det jeg gik fra denne slags narcissistiske selv fokus
til altruistisk glæde, til at have det godt
på vegne af de mennesker der blev hjulpet. Jeg tror det er en motivationsfaktor.
Men denne skelnen mellem at fokusere på os selv
og at fokusere på andre,
er noget jeg opmuntrer os alle til at lægge mærke til.
Man kan se det på et samlet niveau i dating verden.
Jeg var ved en sushi restaurant for noget tid siden
og jeg overhørte to kvinder der talte om den ene kvindes bror,
der var single. Og denne kvinde siger,
"Min bror har et problem med at få dates,
så han prøver speed dating." Jeg ved ikke om I kender speed dating?
Kvinder sidder ved borde, og mænd går fra bord til bord,
og der er et ur og en klokke, og efter fem minutter, bingo,
slutter samtalen, og kvinden kan afgøre
om hun vil give hendes kort eller mail adresse til manden
til opfølgning. Og denne kvinde siger,
"Min bror har aldrig fået et kort, og jeg ved præcis hvorfor.
Det øjeblik han sætter sig ned, begynder han at tale om sig selv non-stop;
han spørger aldrig til kvinden."
Og jeg lavede noget research i Sunday Styles sektionen
af New York Times, og kiggede på historien bag ægteskaber --
fordi de var meget interessante -- og jeg kom til ægteskabet
af Alive Charney Epstein. Og hun sagde
at da hun var på dating markedet,
havde hun en simpel test hun udsatte mennesker for.
Testen var: fra det øjeblik de mødtes,
hvor lang tid det ville tage fyren at stille hende et spørgsmål
med ordet "dig" i det.
Og åbenbart scorede Epstein topkarakter i testen, deraf artiklen.
(Latter)
Nu er dette en -- det er en lille test
jeg tilskynder jer til at prøve det ved en fest.
Her ved TED er der fantastiske muligheder.
Harvard Business Review havde for nylig en artikel der hed
"The Human Moment", om hvordan man opnår ægte kontakt
men en person på arbejdet. Og de sagde, jamen,
den fundamentale ting man skal gøre, er at slukke for sin BlackBerry,
luk den bærbare, afslut ens dagdrøm
og læg fuldstændig mærke til personen.
Der er et nyt opfundet ord i den engelske sprog
til de øjeblikke hvor personen hiver deres BlackBerry frem
eller svarer på det opkald, og pludselig eksisterer vi ikke.
Ordet er "pizzled": det er en kombination af puzzled og pissed off.
(Latter)
Jeg synes det er temmelig passende. Det er vores empati, det er vores bølgelængde
der skiller os fra Machiavellisterne eller sociopaterne.
Jeg har en svoger der er ekspert i skræk og rædsel --
han skrev the Annotated Dracula, the Essential Frankenstein --
han blev trænet som en Chaucer lærd,
men han blev født i Transylvanien
og jeg tror det påvirkede ham en lille smule.
Under alle omstændigheder, på et tidspunkt besluttede min svoger, Leonard,
at skrive en bog om en seriemorder.
Dette er en mand der terroriserede det samme nabolag vi er i
for mange år siden. Han var kendt som the Santa Cruz strangler.
Og inden han blev anholdt myrdede han sine bedsteforældre,
hans mor og fem kvindelige studerende ved UC Santa Cruz.
Så min svoger tager ind for at interviewe denne morder
og da han møder ham, bliver han klar over
at denne fyr er aldeles skrækindjagende.
For det første, han er over to meter høj.
Men det er ikke det mest skrækindjagende ved ham.
Det meste skræmmende er at hans IQ er 160: et godkendt geni.
Men der er ingen korrelation mellem IQ og følelsesmæssig empati,
at føle med den anden person.
De bliver kontrolleret af forskellige dele af hjernen.
Så på et tidspunkt, samler min svoger modet
til at stille et spørgsmål som han virkelig gerne vil have et svar på,
og det er: hvordan kunne du gøre det?
Følte du ingen medlidenhed med dine ofre?
Dette var meget intime mord -- han kvælte sine ofre.
Og morderen siger meget nøgtern,
"Slet ikke. Hvis jeg havde følt den lidelse, kunne jeg ikke have gjort det.
Jeg var nød til at slukke den del af mig. Jeg var nød til at slukke den del af mig."
Og jeg tænkte at det er meget foruroligende,
og på en måde, har jeg tænkt over det at slukke for den del af os.
Når vi fokuserer på os selv i hvilken som helst aktivitet,
slukker vi for den del i os selv, hvis der er en anden person.
Tænk over det at tage ud og shoppe og tænk på mulighederne
af en medfølende forbrugerisme.
Lige nu, som Bill McDonough har pointeret,
har de objekter vi køber og bruger en hemmelig konsekvens.
Vi er alle uvillige ofre af en kollektiv blind vinkel.
Vi lægger ikke mærke til det og lægger ikke mærke til at vi ikke lægger mærke til
at de giftige molekyler der afgives af et tæppe eller af stoffet i vores sæder.
Eller vi ved ikke om det stof er et teknologisk
eller et fabrikations næringsstof; det kan blive genbrugt
eller ender det på en losseplads? Med andre ord,
vi er uvidende om det økologiske og offentlige helbred
og sociale og økonomiske retslige konsekvenser
af de ting vi køber og bruger.
På en måde, er rummet i sig selv det store problem,
men vi ser det ikke. Og vi er blevet ofre
af det system der peger os i en anden retning. Overvej dette.
Der er en vidunderlig bog, der hedder
Stuff: The Hidden Life of Everyday Objects.
Og den fortæller om historien bag ting som t-shirten.
Og den fortæller om hvor bomulden blev dyrket
og gødningen der blev brugt og konsekvenserne
af den gødning var for jorden. Og den nævner, for eksempel,
at bomuld er meget afvisende overfor farvestof;
cirka 60 procent bliver vasket væk af spildevandet.
Og det er velkendt blandt epidemiologer, at børn
der bor i nærheden af tekstil fabrikker har en tendens til stor hyppighed af leukæmi.
Der er et firma, Bennet and Copmany, der er leverandør til Polo.com,
Victorias Secret -- de, på grund af deres administrerende direktør, der er klar over dette,
dannede de i Kina et joint venture med deres farverier
for at sørge for at deres spildevand
vil blive behandlet korrekt, før det kommer tilbage til grundvandet.
Lige nu, har vi ikke den mulighed at vælge den dydige t-shirt
frem for den ikke dydige. Så hvad skal der til for at kunne det?
Jamen, det har vi tænkt over. For det første,
er der en ny elektronisk mærknings teknologi der tillader en hvilken som helst butik,
at kende hele historien bag et hvilket som helst produkt på hylden i den butik.
Man kan spore det tilbage til fabrikken. Når man først kan spore det
tilbage til fabrikken, kan man se på fremstillings processerne
der blev brugt til at fremstille det, og hvis det er dydigt,
kan det blive mærket som sådant. Hvis det ikke er så dydigt,
kan man gå ind i -- i dag, gå ind i hvilken som helst butik,
sætte scanneren på en stregkode,
som vil bringe en videre til en hjemmeside.
De har dem til mennesker med jordnøddeallergi.
Hjemmesiden kunne fortælle en ting om den genstand.
Med andre ord, på købstidspunktet,
kunne vi være i stand til at tage det medfølende valg.
Der er en talemåde i informations videnskabs verdenen:
til sidst vil alle vide alt.
Og spørgsmålet er: vil det gøre nogen forskel?
For noget tid siden arbejdede jeg for The New York Times,
det var i 80'erne, jeg skrev en artikel
om hvad der var det nye problem i New York --
det var hjemløse mennesker på gaden.
Og jeg tilbragte et par uger med at gå rundt med et social arbejdsagentur
der gav til de hjemløse. Og jeg blev klar over, at se de hjemløse
gennem deres øjne, at næsten dem alle var psykiatriske patienter
der ikke havde noget sted at tage hen. De havde en diagnose. Det gjorde mig --
det det gjorde var at ryste mig ud af den urbane trance hvor,
når vi ser, når vi går forbi nogen der er hjemløse
i periferien af vores synsfelt, bliver det i periferien.
Vi lægger ikke mærke til det, og derfor handler vi ikke.
En dag efter det -- det var en fredag -- i slutningen af dagen,
gik jeg ned -- jeg gik ned i metroen. Det var i myldretiden
og tusindevis af mennesker strømmede ned af trapperne.
Og pludselig da gik jeg ned af trapperne,
lagde jeg mærke til at der var en mand der var faldet til siden
uden skjorte, uden at bevæge sig, og mennesker trådt hen over ham --
hundrevis og hundredevis af mennesker.
Og fordi min urbane trance var noget svækket,
stoppede jeg for at finde ud af hvad der var i vejen.
Det øjeblik jeg stoppede, omringede et halvt dusin mennesker
øjeblikkeligt den samme mand.
Og vi fandt ud af at han var latinamerikansk, han talte ikke noget engelsk,
han havde ingen penge, han var gået rundt i gaderne i flere dage, sultende,
og han var besvimet af sulten.
Øjeblikkeligt var der en der gik efter appelsinjuice,
nogen kom med en hotdog, nogen kom med en metrobetjent.
Denne fyr var oppe på benene med det samme.
Men alt det krævede var en simpel handling af bemærkelse,
så jeg er optimistisk.
Mange tak.
(Bifald)
Mich beeindruckt, dass ein implizites Thema von TED Mitgefühl ist.
Diese sehr bewegenden Vorführungen, die wir gesehen haben:
HIV in Afrika, Präsident Clinton gestern Abend.
Und ich möchte den Rahmen gern etwas weiter spannen,
und das Gespräch über Mitgefühl von der globalen zur persönlichen Ebene bringen.
Ich bin Psychologe, aber keine Sorge,
ich werde nicht bis zum Skrotum vordringen.
(Lachen)
Vor einiger Zeit gab es am Theologischen Seminar Princeton
eine sehr wichtige Studie zu der Frage, wieso,
wenn alle von uns so viele Möglichkeiten zum Helfen haben,
wir es manchmal tun und manchmal nicht.
Einer Gruppe Theologiestudenten am Theologischen Seminar
wurde gesagt, dass sie eine Testpredigt halten sollten
und alle bekamen ein Thema für die Predigt.
Die Hälfte der Studenten erhielt als Thema
die Parabel des barmherzigen Samariters:
Der Mann, der innehielt,
um dem hilfsbedürftigen Fremden am Wegesrand zu helfen.
Eine Hälfte erhielt ein beliebiges Bibelthema.
Dann wurde ihnen einzeln gesagt, sie sollten in ein anderes Gebäude gehen
und ihre Predigt halten.
Als sie vom ersten Gebäude zum zweiten gingen,
liefen alle an einem Mann vorbei, der sich krümmte und stöhnte,
und eindeutig Hilfe benötigte. Die Frage ist: Hielten sie an und halfen?
Die interessantere Frage ist:
Wirkte es sich aus, dass sie gerade über die Parabel des
barmherzigen Samariters nachdachten? Antwort: Kein bisschen.
Ob jemand anhielt und dem hilfsbedürftigen Fremden half,
wurde tatsächlich davon bestimmt,
ob sich eine Person in Eile wähnte –
ob sie sich für verspätet hielten oder ob sie in dem,
worüber sie sprechen wollten, versunken waren.
Und dies ist, glaube ich, die Zwickmühle unserer Leben:
Dass wir nicht jede Chance zur Hilfe ergreifen,
weil unser Fokus in die falsche Richtung geht.
Ein neues Feld der Hirnforschung, soziale Neurowissenschaft,
untersucht die Schaltkreise in den Hirnen zweier Menschen,
die während ihrer Interaktion aktiviert werden.
Und die neuen Denkweisen der sozialen Neurowissenschaft
besagen, dass Helfen die Standardschaltung ist.
Wenn wir also einer anderen Person helfen,
dann empfinden wir automatisch Empathie, wir fühlen mit.
Es gibt diese neu identifizierten Neuronen, Spiegelneuronen,
die wie ein neuronales Wi-Fi in unserem Hirn genau
dieselbe Region aktivieren wie beim Gegenüber. Wir fühlen automatisch "mit".
Und wenn die Person Hilfe braucht, sie leidet,
dann sind wir automatisch bereit zu helfen. So die Theorie.
Aber dann ist die Frage: Warum tun wir es nicht?
Ich glaube, wir bewegen uns in einem Spektrum,
das von kompletter Versenkung in sich selbst
zum Erkennen, zur Empathie und zum Mitgefühl reicht.
Und Tatsache ist, wenn wir auf uns selbst konzentriert sind,
wenn wir beschäftigt sind wie so oft am Tag,
dann bemerken wir nicht wirklich unser Gegenüber.
Und der Unterschied zwischen Fokus auf das Selbst oder auf andere
kann sehr subtil sein.
Als ich neulich meine Steuererklärung machte, kam ich zum Punkt,
an dem man seine Spenden angibt
und ich hatte eine Offenbarung. Ich bearbeitete den Scheck
an die Seva-Stiftung und bemerkte, wie ich dachte,
"Mensch, mein Freund Larry Brilliant würde sich freuen,
dass ich Geld an Seva gegeben habe."
Dann bemerkte ich, dass ich durchs Geben narzisstisch befriedigt wurde –
ein gutes Gefühl über mich hatte.
Dann dachte ich über die Menschen im Himalaja nach,
deren grauer Star gelindert würde, und ich merkte,
wie ich von dieser Art narzisstischem Selbstfokus
zur altruistischen Freude kam, sich gut für diejenigen
zu fühlen, denen geholfen wird. Ich denke, das ist ein Motivator.
Aber diese Unterscheidung zwischen Eigenfokus
und dem Fokus auf andere ist eine,
für die ich zur Aufmerksamkeit ermuntere.
Man kann es ganz stark in der Dating-Welt sehen.
Ich war vor einiger Zeit in einem Sushirestaurant
und hörte mit, wie zwei Frauen über den Bruder der einen sprachen,
der in der Single-Szene war. Und diese Frau sagt:
"Mein Bruder hat Schwierigkeiten, Dates zu kriegen,
also hat er Speed-Dating probiert." Kennen Sie Speed-Dating?
Frauen sitzen an Tischen und Männer gehen von Tisch zu Tisch,
und es gibt eine Uhr und eine Glocke und nach fünf Minuten
endet das Gespräch und die Frau kann entscheiden,
ob sie ihm ihre Karte oder E-Mail-Adresse gibt,
zum weiteren Kontakt. Und die Frau sagt:
"Mein Bruder hat nie eine Karte bekommen. Und ich weiß genau warum.
Direkt wenn er sich hinsetzt, beginnt er non-stop über sich selbst zu sprechen,
er erfragt nie etwas von der Frau."
Und ich recherchierte ein bisschen im Sonntags-Feuilleton
der New York Times, schaute mir die Hintergrundgeschichten von Ehen an –
weil sie sehr interessant sind – und ich kam zur Heirat
von Alice Charney Epstein. Und sie sagte,
dass sie in der Datingszene
Leute einem einfachen Test unterzog.
Der Test war: Wie lange dauert es vom ersten Moment der Zusammenkunft
bis der Mann eine Frage stellt,
die das Wort "Du" beinhaltet?
Und anscheinend meisterte Epstein den Test. Deshalb der Artikel.
(Lachen)
Nun, dies ist ein kleiner Test.
Ich ermuntere Sie, ihn auf einer Party zu probieren.
Hier bei TED gibt es große Möglichkeiten.
Der Harvard Business Review hatte gerade einen Artikel
"Der menschliche Moment", über echte Kontaktaufnahme
mit Leuten auf der Arbeit. Und sie sagten,
die primäre Sachen sei die, dein Blackberry abzuschalten,
den Laptop zu schließen, den Tagtraum zu beenden
und der Person volle Aufmerksamkeit zu schenken.
Es gibt einen frisch geprägten englischen Begriff
für den Moment, in dem eine anwesende Person zum Blackberry greift
oder den Anruf beantwortet, und auf einmal existieren wir nicht.
Das Wort ist "pizzled", eine Kombination aus "puzzled" (verwirrt) und "pissed off" (sauer).
(Lachen)
Das ist recht treffend. Es ist unsere Empathie, unsere Aufmerksamkeit,
die uns von Machiavellianern oder Soziopathen trennt.
Ich habe einen Schwager, der Experte für Horror und Terror ist –
er schrieb den "Annotated Dracula", den "Essential Frankenstein",
ursprünglich war er Chaucer-Gelehrter,
wurde aber in Transsilvanien geboren,
und ich glaube, dass ihn dies beeinflusst hat.
Auf jeden Fall kam es dazu, dass mein Schwager Leonard
sich entschied, ein Buch über einen Serienmörder zu schreiben.
Dies ist ein Mann, der genau diese Gegend hier vor Jahren
terrorisierte. Man nannte ihn den Würger von Santa Cruz.
Und bis er verhaftet wurde, hatte er seine Großeltern ermordet,
seine Mutter und fünf Kommilitonen der Uni von Santa Cruz.
Also begibt sich mein Schwager zu einem Interview mit dem Mörder,
und beim Treffen merkt er,
dass dieser Typ absolut angsteinflößend ist.
Zunächst ist er fast 2,10m groß.
Aber das ist nicht das Erschreckendste an ihm.
Das Erschreckendste ist sein IQ von 160. Er ist ein Genie.
Aber es gibt keine Verbindung zwischen IQ und emotionaler Empathie,
dem Mitgefühl für andere.
Sie werden von anderen Hirnarealen kontrolliert.
Also dann sammelt mein Schwager irgendwann seinen Mut,
um die eine Frage zu stellen, die ihn wirklich interessiert.
Und die ist: "Wie konnten Sie das tun?"
"Fühlten Sie kein Mitleid mit Ihren Opfern?"
Es waren sehr intime Morde – er erwürgte seine Opfer.
Und der Würger sagt sehr sachlich:
"Nein, hätte ich die Qualen gefühlt, hätte ich es nicht tun können.
Ich musste den Teil in mir abschalten." – Ich musste den Teil in mir abschalten.
Und ich denke, das ist sehr verstörend.
Seitdem habe ich darüber nachgedacht, wie es wäre, diesen Teil in uns abzuschalten.
Wenn wir uns auf irgendeine Handlung konzentrieren,
dann stellen wir den Teil unserer selbst ab, wenn eine andere Person da ist.
Denken Sie mal übers Einkaufen nach und die Möglichkeiten
von Konsumverhalten mit Mitgefühl.
Wie schon Bill McDonough angemerkt hat, haben die Objekte,
die wir kaufen und verwenden, versteckte Konsequenzen.
Wir sind alle unwissentliche Opfer eines kollektiven blinden Flecks.
Uns entgeht, und selbst diese Tatsache entgeht uns,
dass ein Teppich oder Sitzbezug giftige Moleküle abgibt.
Oder wir wissen nicht, ob ein Stoff ein technologischer
oder Herstellungs-Nährstoff ist – kann er wiederverwendet werden
oder landet er auf einer Müllkippe? Mit anderen Worten
sind wir uns der ökologischen und öffentlichen Gesundheit
und den sozialen und ökonomischen Konsequenzen
der Dinge, die wir kaufen und verwenden, nicht bewusst.
Gewissermaßen ist nicht das Loch im Schuh das Problem,
sondern der Schuh an sich. Und wir sind Opfer eines Systems geworden,
das uns den Fehler woanders suchen lässt. Hier ein Beispiel:
Es gibt ein wundervolles Buch namens
[etwa:] Kram: Das versteckte Leben alltäglicher Dinge.
Und in ihm geht es um die Herkunftsgeschichte von z.B. T-Shirts.
Und es erwähnt, wo die Baumwolle gewachsen ist
und welche Düngemittel verwendet wurden und
was für Konsequenzen das für den Boden hatte. Es erwähnt zum Beispiel,
dass Baumwolle sehr resistent gegenüber Textilfarbe ist,
circa 60 % werden mit dem Abwasser weggespült.
Und Epidemiologen ist es wohlbekannt, dass Kinder,
die nahe bei Textilfabriken wohnen, höhere Leukämieraten haben.
Die Firma Bennett und Company, Zulieferer für Polo.com und Victoria's Secret,
hat wegen ihres Firmenchefs, der sich der Tatsache bewusst wurde,
in China ein Joint Venture mit ihren Färbewerken gegründet,
damit sichergestellt wird, dass das Abwasser
ordnungsgemäß entsorgt wird, bevor es ins Grundwasser zurückgeleitet wird.
Im Moment können wir noch nicht das tugendhafte T-Shirt
dem lasterhaften bevorzugen. Was brauchen wir dafür?
Ich habe mir darüber Gedanken gemacht. Zum einen
gibt es eine neue elektronische Markierungsart, mit der jeder Laden
die gesamte Geschichte eines jeden Gegenstands in seinen Regalen kennt.
Man kann sie in ihre Fabrik zurückverfolgen. Wenn das geht,
kann man sich die Herstellungsprozesse anschauen,
die verwendet wurden, und wenn es tugendhaft ist,
kann man es entsprechend auszeichnen. Ist es das nicht,
kann man – man kann heute in einen beliebigen Laden gehen,
mit dem Scanner den Strichcode einscannen,
der Sie zu einer Webseite führt.
Es gibt so etwas schon für Leute mit Erdnussallergie.
Die Webseite könnte Ihnen von dem Objekt erzählen.
Mit anderen Worten könnten wir zum Zeitpunkt des
Kaufs eine aus Mitgefühl motivierte Wahl treffen.
Es gibt in der Welt der Informationswissenschaft eine Redewendung:
Am Ende wird jeder alles wissen.
Die Frage ist: Wird das einen Unterschied ausmachen?
Vor einiger Zeit, ich arbeitete für die New York Times,
es war in den Achtzigern, schrieb ich einen Artikel
über ein damals neues Problem in New York –
Obdachlose auf den Straßen.
Also verbrachte ich ein paar Wochen mit einer Sozialarbeitsfirma,
die sich der Obdachlosen annahm. Und ich erkannte durch ihre Augen,
dass fast alle der Obdachlosen psychiatrische Patienten waren,
die keinen Zufluchtsort hatten. Sie hatten eine Diagnose.
Dies schüttelte mich aus dem Trancezustand der Städter,
in dem wir, wenn wir in unserem Augenwinkel einen Obdachlosen sehen,
diesen nicht weiter registrieren.
Wir beachten ihn nicht und daher handeln wir nicht.
Eines Tages bald darauf – ein Freitag – gegen Abend,
war ich auf dem Weg zur U-Bahn. Es war Feierabendverkehr
und tausende von Leuten strömten die Stufen herunter.
Plötzlich, während ich die Stufen hinuntergehe,
bemerke ich einen Mann, der zusammengesackt war,
ohne Hemd, ohne Bewegung, und die Leute stiegen einfach über ihn hinweg –
hunderte von Leuten.
Und weil mein städtischer Trancezustand irgendwie geschwächt war,
hielt ich an, um herauszufinden, was vor sich ging.
In diesem Moment formte ein halbes Dutzend anderer
sofort einen Ring um diesen Typen.
Und wir stellten fest, dass er aus Lateinamerika kam, kein Englisch sprach,
kein Geld hatte und tagelang hungrig durch die Straßen gewandert war
und vor Hunger ohnmächtig geworden war.
Sofort holte jemand einen Orangensaft,
jemand brachte einen Hot Dog, jemand holte einen Sicherheitsbeamten.
Der Kerl war sofort wieder auf den Beinen.
Dafür musste nur eine Person von ihm Notiz nehmen,
also bin ich optimistisch.
Vielen Dank.
(Beifall)
¿Saben?, me sorprende que uno de los temas implícitos de TED
sea la compasión. Acabamos de ver demostraciones muy emotivas:
como la de anoche del Presidente Clinton, sobre el VIH en África.
Y me gustaría hacer un poco de pensamiento colateral, por así llamarlo,
sobre la compasión, y llevarlo de lo global a lo personal.
Soy psicólogo, pero tranquilos,
que no lo llevaré al plano sexual.
(Risas)
Hace tiempo se realizó un estudio muy importante
en el Semirario Teológico de Princeton que nos habla de por qué
cuando todos nosotros tenemos tantas oportunidades de ayudar,
a veces lo hacemos y a veces no.
A un grupo de estudiantes de teología en el Seminario de Teología en Princeton
se les dijo que iban a dar un sermón de práctica,
y a cada uno se le dio un tema para el sermón.
A la mitad de esos alumnos se les dio como tema,
la parábola del buen samaritano:
el hombre que se paró para ayudar al desconocido --
al necesitado que estaba en un lado de la carretera.
A la otra mitad se les dio temas bíblicos aleatorios.
Luego, uno a uno, se les dijo que tenían que ir a otro edificio
y dar el sermón.
Mientras iban desde el primer edificio hasta el segundo,
todos se cruzaron con un hombre que estaba encogido, se quejaba y estaba
claramente necesitado. La pregunta es: ¿se detuvieron a ayudarlo?
La pregunta más interesante es:
¿Importó que estuvieran pensando en la parábola
del buen samaritano? Respuesta: no, en lo absoluto.
Lo que resultó determinar si alguien se detendría
a ayudar a un desconocido necesitado
fue cuánta prisa creían que tenían --
¿pensaban que llegaban tarde, o estaban absortos
pensando en lo que iban a hablar?
Y este es, según creo, el problema de nuestras vidas:
que no aprovechamos todas las oportunidades para ayudar,
porque nuestro foco apunta en la dirección equivocada.
Hay una nueva disciplina en neurociencia, la neurociencia social.
Estudia los circuitos en los cerebros de dos personas
que se activan cuando éstas interactúan.
Y la nueva manera de pensar sobre la compasión en neurociencia social
es que nuestra reacción, por defecto, es ayudar.
Es decir, si prestamos atención a la otra persona,
automáticamente nos identificamos, automáticamente sentimos como él.
Existen unas neuronas identificadas recientemente, neuronas espejo,
que actúan como una conexión inhálambrica neuronal, al activar en nuestro cerebro
exactamente las áreas activadas en el cerebro de otro. Nos identificamos automáticamente.
Y si esa persona está necesitada, si esa persona está sufriendo,
automáticamente estamos listos para ayudar. Por lo menos esa es la idea.
Pero entonces la pregunta es: ¿por qué no lo hacemos?
Y creo que esto tiene que ver con un espectro
que va desde el ensimismamiento absoluto,
hasta el hecho de darse cuenta y tener empatía y compasión.
Y el simple hecho es que, si nos centramos en nosotros mismos,
si estamos preocupados, como tantas veces lo estamos a lo largo del día,
realmente no percibimos al otro del todo.
Y esta diferencia entre centrarse en uno mismo o en el otro
puede ser muy sutil.
Estaba haciendo la declaración de los impuestos hace unos días, y llegué al punto
en que tenía que declarar todas las donaciones que había hecho,
y tuve una epifanía, fue -- llegué al cheque que mandé
a la Fundación Seva y me di cuenta de que pensé,
vaya, mi amigo Larry Brilliant estaría muy contento
de que yo haya dado dinero a Seva.
Entonces me di cuenta de que lo que yo estaba recibiendo por dar
era una dosis de narcisismo -- de sentirme bien conmigo mismo.
Entonces empecé a pensar en la gente en el Himalaya
cuyas cataratas mejorarían, y me di cuenta
de que fui de una clase de ensimismamiento narcisista
a una alegría altruísta, a sentirme bien
por la gente a la que estaba ayudando. Creo que eso motiva.
Pero esta distinción entre centrarnos en nosotros mismos
y centrarnos en otros,
es a la que los animo a prestar atención.
Lo pueden ver de manera generalizada en el mundo de las citas amorosas.
Hace un tiempo estaba en un restaurante de sushi
y escuché a dos mujeres hablar sobre el hermano de una de ellas,
que estaba soltero. Y una mujer dice:
"A mi hermano le está resultando difícil salir con alguien,
así que está intentándolo con citas rápidas". No sé si conocen las citas rápidas.
Las mujeres se sientan en mesas y los hombres van de mesa en mesa,
y hay un reloj y una campana, y a los cinco minutos, bingo,
la conversación termina y la mujer decide
si darle su tarjeta o su correo electrónico al hombre
para continuar. Y la mujer dice:
"A mi hermano nunca le han dado ninguna tarjeta. Y sé exactamente por qué.
En cuanto se sienta, empieza a hablar sin parar sobre sí mismo,
y nunca le pregunta sobre ella".
Yo estaba estudiando la sección "Sunday Styles" (Estilos de domingo) del New York Times,
mirando la historia detrás de algunos matrimonios
porque son muy interesantes -- y llegué al matrimonio de
Alice Charney Epstein. Y decía
que cuando ella estaba buscando pareja,
tenía una prueba sencilla que ella aplicaba.
La prueba era: desde el momento en el que se conocieran,
¿cuánto tiempo le llevaría al hombre hacerle una pregunta
con la palabra "tú" en ella?
Y aparentemente Epstein lo hizo muy bien, de ahí el artículo.
(Risas)
Ahora éste es un-- es un pequeño test
que les animo a que usen en una fiesta.
En TED hay grandes oportunidades.
La Harvard Business Review tenía un artículo hace poco titulado
"El momento humano", sobre cómo crear contacto real
con una persona en el trabajo. Y decía que
lo más importante que tienes que hacer es apagar tu Blackberry,
cerrar tu computadora portátil, dejar de soñar despierto
y prestar toda tu atención a la persona.
Hay una palabra acuñada recientemente en el idioma inglés
para describir el momento en el que la persona con la que estamos saca su Blackberry
o responde a una llamada en el móvil y de repente no existimos.
La palabra es "pizzled": una combinación entre confundido y enojado.
(Risas)
Me parece bastante apropiada. Es nuestra empatía, nuestra capacidad para conectar
lo que nos separa de la gente maquiavélica o de los sociópatas.
Tengo un cuñado que es experto en horror y terror-
escribió "Drácula Anotado", "Frankenstein Esencial" --
fue entrenado como especialista en Chaucer,
pero nació en Transilvania
y creo que eso le afectó un poco.
De todos modos, en cierto momento mi cuñado, Leonardo,
decidió escribir un libro sobre un asesino en serie.
Se trata de un hombre que hace muchos años sembró el pánico en esta zona.
Se le conocía como el estrangulador de Santa Cruz.
Y antes de que fuera arrestado, había asesinado a sus abuelos,
a su madre y a cinco chicas en la universidad de UC Santa Cruz.
Así que mi cuñado va a entrevistar a este asesino
y se da cuenta cuando lo conoce que
el hombre es absolutamente aterrador.
Por un lado, mide casi siete pies de alto.
Pero eso no es lo peor.
Lo que más miedo da es que su coeficiente intelectual es de 160: un genio acreditado.
Pero la correlación entre el coeficiente intelectual y la empatía emocional,
el sentir con la otra persona, es nula.
Están controlados por diferentes partes del cerebro.
Así que en un momento determinado, mi cuñado se arma de valor
y le hace una pregunta cuya respuesta realmente quiere saber.
Y la pregunta es: ¿cómo pudo hacerlo?
¿No sintió lástima alguna por sus víctimas?
Fueron asesinatos muy íntimos -- extranguló a sus víctimas.
Y el extrangulador le dice impasible:
"Oh, no. Si me hubiera afligido, no podría haberlo hecho.
Tuve que desconectar esa parte de mí. Tuve que desconectar esa parte de mí".
Y creo que eso es muy preocupante.
Y, en cierto sentido, he estado reflexionando sobre el hecho de desconectar esa parte de nosotros.
Cuando nos centramos en nosotros, en cualquier actividad,
desconectamos esa parte de nosotros si hay otra persona.
Piensen en ir de compras y piensen en las posibilidades
de un consumismo compasivo.
Ahora mismo, como señaló Bill McDonough,
los objetos que compramos y usamos esconden consecuencias.
Todos somos víctimas involuntarias de un talón de Aquiles colectivo.
No percibimos y no nos damos cuenta de que no percibimos
las moléculas tóxicas emitidas por una alfombra o por el tejido de los asientos.
O no sabemos si ese tejido es un nutriente tecnológico
o de manufactura; ¿puede reutilizarse
o se va directamente a un vertedero? En otras palabras,
somos ajenos a las consecuencias ecológicas, de salud pública,
sociales y de justicia económica
de las cosas que compramos y usamos.
En cierto sentido, lo tenemos a la vista,
pero no lo vemos. Y nos hemos convertido en víctimas
de un sistema que nos distrae. Consideren esto.
Hay un libro maravilloso llamado:
"Cosas: la vida oculta de los objetos cotidianos".
Y habla de la historia detrás de una camiseta.
Y habla de dónde se cultivó el algodón,
y de los fertilizantes que se usaron y de las consecuencias
de ese fertilizante para la tierra. Y menciona, por ejemplo,
que el algodón es muy resistente a los tintes textiles;
alrededor del 60 por ciento se convierte en agua residual.
Y los epidemiólogos saben bien que los niños
que viven cerca de fábricas textiles son más propensos a la leucemia.
Hay una compañía, Bennett and Company, que abastece a Polo.com,
a Victoria's Secret -- ellos, gracias a su director ejecutivo, que es consciente de esto,
hicieron una alianza estratégica en China, para trabajar conjuntamente sus trabajos con tintes
para asegurarse que sus aguas residuales
serían depuradas antes de volver a los canales subterráneos.
Ahora mismo, no tenemos la opción de decidir entre la camiseta elaborada con consciencia social
y la que no lo ha sido. ¿Qué se requeriría para tener esa opción?
Bueno, he estado pensando. Por un lado,
hay una nueva tecnología de etiquetado electrónico que permite que cualquier tienda
sepa la historia completa de cualquier objeto en los estantes de esa tienda.
Puedes rastrearlo hasta la fábrica. Una vez que lo has rastreado hasta la fábrica
puedes fijarte en los procesos de manufactura
que se usaron para hacerlo, y si se ha confeccionado con compasión
lo puedes etiquetar de ese modo. O, si no,
puedes entrar -- hoy, entrar en cualquier tienda,
poner tu escáner en la palma de la mano y aplicarlo a un código de barras
que te llevará a una página web.
Lo tienen para gente con alergia a los cacahuates.
Esa página podría decirte cosas sobre ese objeto.
En otras palabras, al momento de comprar,
quizás podamos hacer una elección compasiva.
Hay un dicho en el mundo de la ciencia de la información:
Al final, todos sabrán todo.
Y la pregunta es: ¿hará esto una diferencia?
Hace algún tiempo cuando trabajaba para el New York Times,
en los años 80, escribí un artículo
sobre lo que entonces era un nuevo problema en Nueva York --
las personas sin hogar que estaban en la calle.
Y pasé un par de semanas dando vueltas por ahí con una agencia de trabajo social
que se dedicaba a los desamparados. Y me di cuenta al mirar a los desamparados a los ojos,
de que casi todos eran pacientes psiquiátricos
sin un lugar adonde ir. Estaban diagnosticados. Me hizo --
lo que hizo fue sacarme del trance urbano por el cual,
cuando miramos, cuando pasamos al lado de una persona sin hogar
en la periferia de nuestra visión, se queda en la periferia.
No nos fijamos, y, en consecuencia, no actuamos.
Un día próximo a eso -- era un viernes -- al final del día,
bajé -- iba al tren subterráneo. Era una hora crucial
y miles de personas bajaban las escaleras como una corriente.
Y de repente al yo bajar las escaleras
me fijé en que había un hombre inclinado hacia un costado,
sin camisa, sin moverse, y la gente estaba pasando por encima de él --
cientos y cientos de personas.
Y como mi trance urbano se había delibitado de alguna manera,
me vi a mí mismo deteniéndome para averiguar qué le pasaba.
En cuanto me detuve, media docena de personas más
rodearon al tipo inmediatamente.
Y averiguamos que era hispano, que no hablaba nada de inglés,
que no tenía dinero, que llevaba días deambulando por las calles, hambriento,
y que se había desmayado de hambre.
Inmediatamente alguien fue a conseguir un jugo de naranja,
alguien le consiguió un "hotdog", alguien trajo a un policía del tren.
El tipo estaba en pie inmediatamente.
Pero todo lo que hizo falta fue el simple hecho de fijarse.
Así que soy optimista.
Muchas gracias.
(Aplausos)
من، تحت تأثیرِ این قرار گرفته ام، که یکی از مطالبِ ضمني TED
شَفَقَت است: همانندِ نمایشهای تحریک کننده ای را که اینجا مشاهده کردیم:
HIV در آفریقا و سخنراني دیشبِ رئیس جمهور کلینتون.
و من میخواهم کمی با استفاده از افکارِ تضمینی در مورد شفقت،
آن را از سطحِ جهانی به سطحِ شخصی بیاورم.
من یک روانشناسم، ولی میتوانید مطمئن باشید،
که آن را به سطح خاری نخواهم آورد.
(خنده)
مدتها پیش، یک مطالعة خیلی مهمی
در مدرسة علوم الهي پِرِستُن (Preston) انجام گرفت که نشان میدهد،
به چه جهت، وقتی که همة ما اینهمه فرصتهای کمک کردن داریم،
گاهی کمک میکنیم و گاهی نمیکنیم.
به یک گروه از شاگردینِ حکمت الهي مدرسة علوم الهي پِرِستُن
گفته شد که قرار است یک موعظة تمرینی انجام دهند
و به هر یک از آنها یک موضوعِ موعظه داده شد.
به نصفی از آنها، به عنوانِ موضوع،
حکایتِ «سامِرِ نیکو» داده شد:
مردی که به یک بیگانه
در کنارِ جاده کمک میکند.
به نصفِ دیگر، یک موضوعِ تصادفی از کتابِ مقدس داده شد.
بعد، به یک یک آنها گفته شد که میبایست برای انجامِ موعظه،
به ساختمانِ دیگری بروند.
هنگاميكه از ساختمانِ اولی بسوی ساختمانِ دومی میرفتند،
هر کدام از آنها از کنارِ شخصی، کمر خم و ناله وار،
و ظاهراً محتاج، رد شدند. سؤال اینجاست: آیا آنها توقف کردند که کمک کنند؟
سؤالِ جالبتر اینست:
آیا اَندیشیدنِ آنها به حکایتِ «سامِرِ نیکو»
هیچ اهمیتی داشت؟ جواب: خیر، اصلاً.
مشخص شد که، تصمیمِ متوقف شدن
و به یک بیگانة محتاج کمک کردنِ اشخاص،
بستگی به مقدارِ عجله ای که آنها حس میکردند داشت --
که آیا احساس میکردند که دیر کرده اند، یا اینکه آنها مجذوبِ
موعظه ای که قرار بود انجام بدهند بودند.
و به عقیدة من، این وضعِ نامساعدِ زندگي ماست:
اینکه ما از هر فرصت برای کمک کردن استفاده نمیکنیم،
چون، توجهِ ما به جهات غلط متمرکز است.
یک زمینة جدیدی در علومِ مغزی وجود دارد، بنامِ عصب شناسي اجتماعی.
این زمینه، جريانِ برقِ مغزي، که در حینِ فعل و انفعالِ دو شخص با یکدیگر،
فعال میشوند را، مطالعه میکند.
و حال، دیدگاهِ جدید بسوی شفقت، از نظرِ عصب شناسي اجتماعی،
این است که سیمکشي مغزي ما ذاتاً بسوی کمک کردن است.
بدین معنی، که ما در حینِ رسیدگی به شخصِ دیگر،
بطور خودكار آنها را درک و حس میکنیم.
عصبهای جدیدی بنامِ عصبهای آیینهای وجود دارند،
که همانند عصبهای Wi-Fi هستند، که همان ناحیه های فعال خود را
در مغز فعال میکنند. ما «بصورتِ» خودکاری حس میکنیم.
و اگر آن شخص، محتاج و رنج زده باشد،
ما بطور خودکار آماده به کمک کردن او خواهیم بود.
و اما سپس این سؤال پیش میاید: چرا کمک نمیکنیم؟
و بنظر من، این اشاره به طیفی میکند که،
از کاملاً غرق شدنِ در خويش گرفته
تا تشخیص و یکدلی و شفقت را با هم در بر دارد.
و واقعیتِ ساده اینست که، وقتیکه توجه ما صرفاً بخودمان است،
و غرق مشقولیتها خود هستیم، همانطوری که بیشتر اوقاتمان در طی روز صرف میشود،
قادر به ملاحظه کردنِ دیگران نخواهیم بود.
و این تفاوت، بین توجه به خود و به بغیه،
میتواند خیلی لطیف باشد.
چند روز پیش، من داشتم حسابِ مالیاتم را انجام میدادم، و رسیدم به
فهرست بندی کردنِ تمام اهداء،
که یکدفعه بمن وحی شد، این بود -- رفتم بسوی دفترچة چكم
طرفِ چکِ «بنیادِ سِیوا» و ملاحظه کردم که این فکر بسرم آمد:
بَه، دوستم لِری بِریلییِنت چقدر خوشحال میشه
اگر بدونه که من به بنیادِ سِیوا پول داده ام.
سپس پی بردم که داشتم از این عملِ کمک کردن،
معتاد بخود شیفتگی میشدم -- اینکه من احساس خوب بخودم داشتم.
سپس شروع کردم به مردمِ هیمالیا (Himalayas) فکر کردن
که چگونه به آبِ مرواریدِ چشمشان کمک خواهد شد، و متوجه شدم
که از این نوع توجهِ بخود شیفتگی،
به طرفِ نوع دوستی (خدمت رسانی و ياری رساندن به ديگران)، و بعد به احساسِ خوب داشتن
برای مردمی که داشتم کمک میکردم، سپری شدم. عقیده دارم که آن خود نیز یک نوع تحریک کننده است.
و اما، دقت داشتن به تشخیصِ بینِ توجه بخودمان
و توجه به دیگران،
چیزیست که همه را بسوی آن تشویق میکنم.
شما میتوانید آنرا در سطحِ بارز در دنیای دوست یابی مشاهده کنید.
خیلی وقت پیش، در یک رستورانِ سوشی (sushi) بودم
و از فاصلة دور گفتگوی دو خانمی را که داشتند راجع به برادرِ یکیشون صحبت میکردند را میشنیدم،
که مجرد بود. و این خانم گفت،
«برادرم در یافتنِ دوست مشکل داره،
پس داره به {دوست یابي پُر سرعت} فرصت میده.» نمیدانم آیا شما از {دوست یابي پُر سرعت} با خبرید؟
خانمها سر یک میز مینشینند و آقایان از یک میز به یک میز دیگر میروند،
و یک ساعت و زنگ وجود دارد که هر پنج دقیقه، زنگ میخوره،
مصاحبه تمام میشه و آن خانم میتواند تصمیم بگیرد
که آیا کارتش یا ایمیلش را برای پیگیری
به آن مرد بده یا نه. و این خانم میگه،
«برادرم هیچوقت یک کارت نگرفت. و من دقیقاً میدانم چرا:
از لحظه ای که مینشیند، شروع میکند، بدونِ مکس، در مورد خود صحبت کردن،
و هیچوقت در مورد آن خانم سؤالی نمیکند.»
من مشغول تحقیقاتی برای قسمتِ «سَبکِ یکشنبه» در
مجلة New York Times بودم، که نگاهی به تاریخچة ازدواجها میداشت --
چون آنها خیلی شگفت انگیزند -- و من به ازدواجِ
اَلیس چارنی اِپستین رسیدم. و او گفت
که وقتی در صحنة دوست یابی بود،
یک امتحان بسیار ساده ای را در مورد اشخاص انجام میداد.
امتحان این بود: که ببیند از لحظه ای که به هم میرسند،
چقدر طول میکشد تا آن مرد از او یک سؤال کند
با استفاده از کلمة «تو» در سؤالش.
و مشخصاً خانم اِپستین امتحانش را ۲۰ گرفت، که باعثِ تکمیلِ مقاله ام شد.
(خنده)
و حال، این یک امتحانِ کوچکی است
که تشویقتان میکنم در یک مهمانی آنرا انجام دهید.
اینجا در TED مهلت های بسیار زیادی وجود دارد.
نشریة تجارتي هاروِرد (Harvard) اخیراً یک مقاله ای داشت بنامِ
«لحظه هاي انساني»، راجع به اینکه چطوری در سر کار،
با همکاران میتوانست برخوردِ واقعی داشت. و نوشته بود که،
کار اساسي که شما باید انجام دهید اینست که بِلَک بِریتان را خاموش کنید،
کامپیوترِ لَپ تاپِتان را ببندید، به افکارِ پوچتان خاتمه دهید
و توجه کاملتان را به آن شخص دهید.
یک کلمة نوینی در زبان انگلیسی وجود دارد
برای لحظه ای که شخصی که با ما هست، بِلَک بِریش را در میاورد
یا اینکه به مُبایلش جواب میدهد، و ناگهان، بودنِ ما را کلاً فراموش میکند.
کلمه اش هست «pizzled»: ترکیبِ کلماتِ گیج شدن و عصبانی شدن است.
(خنده)
فکر میکنم که بسیار مناسب است.
یکدلی و بصیرت است که ما را از ماكياولیان و دشمنانِ جامعه سوا میکند.
برادر زنم متخصصِ خوف و دهشت است --
او نویسندة کتابهای «تفسیرِ دِراکولا» و «گلچينِ فِرَکِنستاین» است --
او بعنوانِ یک پژوهشگرِ چاوسر (Chaucer) تربیت یافت،
ولی در ترانسیلوانیا متولد شد
و فکر میکنم که این کمی بر او اثر داشت.
به هر حال، برادر زنم، لِنورد،
تسمیم گرفت که کتابی در مورد یک قاتلِ زنجیره ای بنویسد.
این مردیست که سالها پیش، همین حومه ای که ما در آن زندگی میکنیم را
تِرور کرد. مشهور به «خفه کنندة سَنتا کُروزی» بود.
و قبل از اینکه بازداشت شود، مادر بزرگ و پدر بزرگ خود،
و همچنین مادر خود، و پنج تن از شاگردینِ دانشگاه را بقتل رسانده بود.
پس، برادر زنم رفت که با این قاتل مصاحبه کند
و در حینِ ملاقات، به این پی بُرد که
این شخص قطعاً وحشت آمیز است.
اولاً، او تقریباً ۲۱۳ سانتيمتر است.
ولی قد بلندش وحشت آمیزترین چیز نیست.
ترسناکترین چیز این است که هوشِ شناختیش ۱۶۰ بود: یک نابغة تصدیق شده.
لیکن، بینِ هوشِ شناختی و احساساتِ همدلی (احساسات به شخصِ دیگر)
هیچ ارتباطی وجود ندارد.
آنها بوسیلة قسمتهای متفاوت مغز کنترل میشوند.
بلاخره، برادر زنم به خودش این جرات را داد
که از آن قاتل، سؤالی که واقعاً جوابش را میخواست را بپرسد.
و آن این بود: «چطوری توانستی این اعمال را انجام دهی؟
آیا هیچ احساسِ ترحم برای قربانی هایت نکردی؟»
اینها قتلهای بسیار محرمانه ای بودند -- او قربانیهایش را خفه میکرد.
و قاتل به طورِ بسیار قطعی جواب داد:
«نَه. اگر احساسِ پریشانی و اندوه میداشتم، دیگر نمیتوانستم آن را انجام دهم.
من به نوبة خود، آن بخش از خودم را خاموش کردم.»
و فکر میکنم که این بسیار موجب ناراحتي خاطر است.
و به نحوی، رویِ خاموش کردنِ این بخش، در تفکرم.
وقتی که در حین هر نوع فعالیتی، ما توجه به خودمان میدهیم،
آن بخشمان را خاموش میکنیم، مخصوصاً اگر شخص دیگری کنار ما باشد.
به خرید کردن فکر کن و به امکان داشتن یک
مصرف گرائي دلسوزانه تفکر کن.
در حال حاظر، همانطور که بیل مَکدانا اشاره کرده است،
چیزهایی را که ما میخریم و استفاده میکنیم، دارای عواقبِ پنهاني هستند.
ما همه قربانیهای بی خبرِ یک نقطة ضعفِ اشتراکی هستیم.
ما بی اطلاع هستیم و از
ملکولهای زَهراگينی که از فرشها یا پارچة صندلیمان انتشار میشوند، بی خبریم.
یا اینکه، نمیدانیم اگر آن پارچه یک مادة مُغذَي تكنولوژی
یا یک یک مادة مُغذَي ساخته شده است؛ آیا میتواند دوباره استفاده شود
یا اینکه آخرتش زمینِ زباله است؟ به عبارتی دیگر،
ما از نتایجِ اکولوژي، بهداشتِ عمومی،
و اعتدالِ اجتماعی و اقتصادي
چیزهایی را که میخریم، بی خبریم.
همانند ضربالمثلِ: فیل توی اطاق است و
ما او را نمیبینیم. و ما قربانیان
سیستمی شده ایم که ما را به جهتِ دیگری اشاره میدهد. این را ملاحظه کنید.
یک کتاب بسیار شگفت انگيزی است بنامِ
«چیزها: زندگي پنهاني اشیاي روزمره».
و راجع به تاریخچة شیئی مانندِ یک پیراهن صحبت میکند:
که ابریشمش کجا رُشد کرد،
چه نوع کودی استفاده شد و این کود چه
اثری بر آن خاک داشت. و اشاره میکند که، برای مثال،
آن ابریشم در مقابلِ رنگِ پارچه خیلی مُقاوم است؛
و اینکه حدودِ ۶۰ درصدِ آن شسته میشه بسوی آب و فاضلاب.
و بیمارشناسان اینرا خوب میدانند که بچه هایی
که نزدیکِ کارخانه های محصولات پارچه ای زندگی میکنند، گرایشِ بسیار به سرطانِ خون دارند.
یک شرکتیست بنامِ بِنِت و کُمپانی، که Polo.com و Victoria's Secret
را تولید میکند -- آنها، چون مدیرِ شرکتشان از این واقعه آگاهست،
در چین یک معاملة مشترکی با کارخانه های محصولات رنگی بوجود آوردند
تا مطمئن باشند که از فاضلابها،
قبل از اینکه تبدیل به آبهای زیرزمینی شوند، به شایستگی مواظبت شود.
در حال حاظر، ما این اختیار را نداریم که یک پیراهنِ بافضيلتی را
در مقابلِ یک پیراهنِ بی فضيلت انتخاب کنیم.
خوب، داشتم فکر میکردم. اولاً
یک تکنولوژي برقی وجود دارد که به هر مغازه این اجازه را میدهد
تا تاریخچة کاملِ هر محصولی را که روی تاقچه دارند را بداند.
مینوانید ردِ پاي آنرا تا به خودِ کارخانه تعقیب کنید. يكمرتبه که ردِ پاي آنرا
به خودِ کارخانه پیدا کردید، میتوانید به فراینده های تولیدي که
برای ساختن آنها استفاده شده، نگاه کنید، و اگر با فضیلت است،
میتوانید آنرا بهمان وجه برچسب زنید. یا اگر بی فضیلت است،
میتوانید -- امروزه، میتوانید واردِ هر مغازه ای شوید،
اِسکَنِر خود را بسوی کُدِ میله ای اشاره کنید
بدینوسیله، شما را به وبلاگِ آن میبرد.
همین را هم برای اشخاصی که حساسیت به بادام زمینی دارند، دارند.
آن وبلاگ میتواند چیزهایی در مورد آن شیی بشما نشان دهد.
به عنوانِ دیگری، در لحظة خریدن،
توانایي انتخابِ مشفقانه را میتوانیم داشته باشیم.
در علومِ اطلاع رساني یک اصطلاحی وجود دارد:
نهایتاً همگی، همه چیز را خواهند دانست.
و سؤال اینجاست: آیا تفاوتی بوجود خواهد آورد؟
مدتها پیش، وقتی که براي New York Times کار میکردم،
در دهة ۸۰ بود، یک مقاله دربارة
مشکلات جدیدِ نیویورک نوشتم --
در مورد آدمهای خانه بدوش در خیابانها.
و حدودِ دو هفته به ماموریت با آژانسِ عمومي کاری، که به خانه بدوشان خدمت میکردند،
به اطراف شهر رفتم. و این را کشف کردم، بعد از دیدنِ خانه بدوشان
ازطریقِ دیدگاهِ خودشان، که تقریبآً همگي آنها بیمارِ روانی هستند
که هیچ کجا را برای رفتن ندارند. تشخيصِ ناخوشیشان مشخص بود. این، مرا وادار کرد --
کاری که کرد این بود که مرا از بیهوشي شهر نشیني که
وقتی مي بينيم که از کنارِ خانه بدوشی که در حدودِ دیدگاهمان است رد میشویم،
اين اتفاق در حد مشاهده مي ماند و
ما آگاه نميشويم، بنابراین عَمَلی از ما سر نمیزند.
چند روزِ بعدِ آن -- جمعه بود -- در اواخر روز،
رفتم بسوی تِرِنِ زير زمينى. وقتِ اوجِ ترافیک بود
و هزاران نفر داشتن از پله ها جاری میشدند.
و ناگهان، در حالی که از پله ها داشتم میامدم پایین
یک مردِ رخوت زدة را ملاحظه کردم،
بدون پیراهن، بدونِ حرکت، و مردم داشتن همینطور از رویش لقدوار رد میشدند --
صدها و صدها نفر.
و چون بیهوشي شهر نِشینیم به کمی ضعیف شده بود،
متوجه شدم که وایستادم تا ببینم داستانش چیست.
لحظه ای که وایستادم، چند نفر دیگر هم
بلافاصله دور او حلقه زدند.
و متوجه شدیم که او اسپانيايي بود، هیچ انگليسی بلد نبود،
هیچ پولی نداشت، و روزهای بسیاری را در خیابانها سرگردان و گرسنه سپری کرده بود،
و از گرسنگی غش کرده بود.
بلافاصله یکنفر رفت که آبِ پرتقال بیاورد،
یکنفر دیگر ساندویچ سوسیس آورد، یک کسِ دیگری پلیسِ تِرِنِ زير زمينى را آورد.
آین شخص بلافاصله روی پاهاش وایستاد.
ولی، تنها چیزی که احتیاج بود، همان عملِ سادة ملاحظه کردن بود.
پس، من خیلی خوش بین هستم.
خیلی متشکرم.
(تشویق)
Vous savez, je suis frappé de voir à quel point l’un des thèmes implicites de ces conférences de TED
est la compassion. Ces démonstrations très émouvantes que nous venons de voir :
le virus du SIDA en Afrique, le président Clinton hier soir…
Et j’aimerais vous proposer quelques pensées collatérales, si vous voulez bien,
sur la compassion et passer d’un plan global à un plan plus personnel
(je suis psychologue). Mais rassurez-vous,
je ne descendrai pas plus bas que la ceinture.
Rires
Ils ont fait une étude très importante, il y a quelque temps,
au Séminaire de Théologie de Princeton : comment se fait-il, alors que
nous avons tous tellement d’occasions d’aider,
que parfois nous le faisons et parfois non.
On a dit à un groupe d’étudiants en théologie du Séminaire de Princeton
qu’ils allaient faire un sermon, comme exercice pratique
et on leur a donné à chacun un thème pour leur sermon.
La moitié des étudiants a eu comme sujet
la parabole du Bon Samaritain
l’homme qui s’est arrêté pour aider l’étranger
dans le besoin sur le bord de la route.
L’autre moitié a eu des sujets choisis au hasard dans la Bible.
Ensuite, l’un après l’autre, on leur a dit de se rendre dans un autre bâtiment
pour faire leur sermon.
En allant d’un bâtiment à l’autre,
chacun d’eux est passé près d’un homme plié en deux, qui gémissait
et avait visiblement besoin d’aide. Question : « Se sont-ils arrêtés pour l’aider ? »
Question plus intéressante :
Le fait qu’ils étaient en train de réfléchir à la parabole
du Bon Samaritain a-t-il eu un effet quelconque ? Réponse : Non, pas du tout.
Au bout du compte, ce qui a décidé qu’ils s’arrêtent ou non
pour aider un étranger qui avait besoin d’aide,
c’était dans quelle mesure ils se sentaient pressés –
s’ils se sentaient en retard - ou s’ils étaient plongés dans leurs réflexions
sur ce qu’ils allaient raconter.
Et c’est ça, je pense, ce qui est vraiment fâcheux dans notre vie :
que nous ne saisissons pas toutes les occasions d’aider
parce que nous portons notre attention dans la mauvaise direction.
Il y a un nouveau domaine en sciences du cerveau : les neurosciences sociales.
On y étudie les circuits qui sont activés dans les cerveaux de deux personnes
lorsqu’elles ont des contacts l’une avec l’autre.
Et la nouvelle compréhension de la compassion qui ressort de ces neurosciences
sociales est que la réaction naturelle de notre système (par défaut) est d’aider.
C’est-à-dire que, si nous faisons attention à l’autre,
automatiquement nous comprenons ce qu’il ressent, nous ressentons ‘avec’ lui.
Il y a ces neurones nouvellement identifiés, les neurones miroirs,
qui agissent comme une wifi neuronale et mettent en activité dans notre cerveau
exactement les mêmes zones que chez l’autre. Nous ressentons ‘avec’, automatiquement.
Et si cette personne a besoin de quelque chose, si elle souffre,
nous sommes automatiquement préparés à l’aider. En tout cas, c’est ce qu’ils disent.
Mais alors, la question est : Pourquoi est-ce que nous ne le faisons pas ?
Je pense que ceci montre tout l’éventail
des comportements depuis l’auto-absorption complète,
au fait de remarquer l’autre, puis à l’empathie et à la compassion.
Et c’est tout simple : si nous sommes concentrés sur nous-même,
si nous sommes préoccupés, comme nous le sommes si souvent tout au long de la journée,
nous ne remarquons pas l’autre pleinement.
Et la différence entre l’attention portée sur soi-même et sur l’autre
peut être très subtile.
Je remplissais ma feuille d’impôts l’autre jour et je suis arrivé à la rubrique
où je listais tous les dons que j’avais faits,
et j’ai eu une révélation : j’en étais à mon chèque
à la Fondation Seva et je me suis surpris à penser
« Mince ! mon ami Larry Brilliant serait vraiment content
que j’aie donné de l’argent pour Seva ! »
Puis j’ai réalisé que, en fait, donner me procurait
une satisfaction toute narcissique : j’étais très content de moi.
Puis j’ai commencé à penser à ces gens de l’Himalaya
dont la cataracte serait soignée et je me suis rendu compte
que j’étais passé de cette joie narcissique centrée sur moi
à une joie altruiste, je me suis senti bien
pour les personnes qui étaient aidées. Je pense que c’est une source de motivation.
Mais cette distinction entre être centré sur soi
et être centré sur les autres,
je nous encourage tous à y prêter attention.
C’est ce qui se passe de manière évidente dans le monde du « dating » (les rencontres).
J’étais dans un restaurant de sushi il y a quelque temps
et j’ai entendu deux femmes parler du frère de l’une d’elle
qui fréquentait le monde des célibataires. Et cette femme dit :
mon frère a beaucoup de mal à se trouver une partenaire,
alors il essaie le ‘speed dating’. » Vous connaissez le ‘speed dating’ ?
Des femmes sont assises à des tables et les hommes vont de table en table.
Il y a une horloge et une sonnerie : cinq minutes, et bingo,
la conversation se termine et la femme peut décider
de donner ou non sa carte ou son adresse email à l’homme
pour une suite éventuelle. Cette femme dit :
« Mon frère n’a jamais eu aucune carte et je sais exactement pourquoi.
dès l’instant où il s’assied, il parle de lui, non-stop,
et ne pose aucune question à la femme en face de lui. »
Je faisais une recherche dans le Sunday Styles
du New York Times et je regardais les histoires dans les coulisses des mariages
elles sont très intéressantes – et je suis tombé sur le mariage
d’Alice Charney Epstein. Elle racontait
que lorsqu’elle fréquentait le monde des célibataires,
elle faisait un test très simple auquel elle soumettait les gens:
à partir du moment où ils étaient ensemble,
combien de temps il fallait au type pour lui poser une question
contenant le mot « vous / tu » ?
Apparemment, Epstein a réussi le test brillamment, d’où l’article…
Rires
C’est un petit test que
je vous encourage tous à faire lors d’une soirée.
Ici, à TED il y a de belles occasions !
Le « Harvard Business Review » a publié récemment un article intitulé:
« Le moment humain » sur comment créer un vrai contact
avec quelqu’un au travail. Eh bien,
la chose fondamentale à faire, c’est : éteindre son Blackberry,
fermer son ordinateur portable, arrêter de rêver
et consacrer toute son attention à la personne.
Il y a un mot qui a été inventé récemment en anglais
pour ce moment où la personne avec qui l’on est sort brusquement son Blackberry
ou répond à son portable et où soudain, on n’existe plus.
c’est le mot ‘pizzled’, une combinaison de ‘puzzled’ (perplexe) et ‘pissed off’ (avoir les boules).
Rires
Je crois que c’est bien vu. C’est notre empathie, le fait de nous mettre sur la même longueur d’ondes,
qui nous différencie des gens machiavéliques ou des sociopathes.
J’ai un beau-frère qui est un expert en horreur et en terreur
il a écrit « Dracula annoté » et « L’essentiel de Frankenstein »;
c’est un spécialiste de Chaucer,
mais il est né en Transylvanie
et je pense que ça l’a marqué un petit peu…
Bref, à un moment donné, mon beau-frère, Léonard,
a décidé d’écrire un livre sur un tueur en série,
un homme qui a terrorisé ce quartier même où nous nous trouvons,
il y a des années ; on l’appelait « l’étrangleur de Santa Cruz ».
Avant d’être arrêté, il avait tué ses grands-parents,
sa mère et cinq étudiantes de l’université de Santa Cruz.
Donc, mon beau-frère va interviewer ce tueur
et se rend compte lorsqu’il le rencontre
que ce type est absolument terrifiant.
D’abord, il mesure presque 2m10,
mais ce n’est pas ça le plus terrifiant.
Le plus effrayant, c’est qu’il a un QI de 160, un authentique génie.
mais il y a zéro corrélation entre l’intelligence (le QI) et l’empathie émotionnelle
(ressentir avec l’autre) :
elles sont contrôlées par des zones différentes du cerveau.
Donc, mon beau-frère finit pas trouver le courage
de lui poser LA question pour laquelle il veut vraiment obtenir une réponse,
à savoir : « Comment avez-vous pu faire ça ?
Vous n’avez ressenti aucune pitié pour vos victimes ? »
C’étaient des meurtres très ‘intimes’ : il a étranglé ses victimes.
Et l’étrangleur lui répond de manière très détachée :
« Oh non, si j’avais senti la douleur, je n’aurais pas pu le faire.
Je devais débrancher cette partie de moi. » Je devais débrancher cette partie de moi.
Je pense que ça, c’est très troublant.
et en un sens - j’ai réfléchi à débrancher cette partie de nous.
Quand nous portons notre attention sur nous-même dans n’importe quelle activité,
nous débranchons cette partie de nous-même s’il y a une autre personne.
Prenons : faire les courses. Pensons à ce que pourrait être
un consumérisme compatissant.
En ce moment même, comme l’a fait remarquer Bill McDonough,
les objets que nous achetons et utilisons ont des conséquences cachées.
Nous sommes tous sans le savoir les victimes d’une situation à laquelle personne ne comprend rien.
Nous ne remarquons pas et ne remarquons pas que nous ne remarquons pas
les molécules toxiques qui sortent d’un tapis ou du tissu sur les sièges.
Ou, nous ne savons pas si ce tissu ou ce nutriment technologique
ou manufacturé peut être réutilisé
ou finit simplement à la décharge. En d’autres termes,
nous sommes inconscients des conséquences écologiques, de santé publique,
de justice sociale et économique qui découlent
de ce que nous achetons et utilisons.
En un sens, la pièce elle-même est l’éléphant dans la pièce,
mais nous ne le voyions pas et nous sommes devenus les victimes
d’un système qui détourne notre attention. Réfléchissez-y.
Il y a un livre merveilleux qui s’appelle :
«Stuff (choses, trucs) : la vie cachée des objets de tous les jours ».
Il parle de toute l’histoire qu’il y a derrière un t-shirt,
par exemple : où le coton a poussé,
les engrais qui ont été utilisés et les conséquences
de ces engrais sur le sol. Il précise, par exemple,
que le coton est très résistant à la teinture ;
environ 60% des teintures partent dans les eaux usées,
et les épidémiologistes savent bien que les enfants
qui vivent près des usines textiles tendent à être atteints d’un taux élevé de leucémie.
Il y a une société, Bennett and Co., qui fournit Polo.com
(Victoria’s Secret ®) : parce que leur PDG est conscient de tout cela,
ils ont fait une co-entreprise en Chine avec leurs usines de teinture
pour s’assurer que les eaux usées
soient correctement traitées avant de retourner dans les nappes phréatiques.
A l’heure actuelle, nous n’avons pas la possibilité de choisir entre un tee-shirt équitable
plutôt que non-équitable. Qu’est-ce que ça nous coûterait d’y arriver ?
Eh bien, j’y ai réfléchi. Déjà,
il y a une nouvelle technologie d’étiquetage électronique qui permet à n’importe quel magasin
de connaître tout l’historique de chaque article en rayon,
la traçabilité depuis l’usine. Si on peut remonter
jusqu’à l’usine, on peut voir les procédés de fabrication
utilisés et si c'est équitable,
on peut le labelliser comme tel. Et s’il ne l’est pas tellement,
on peut… aujourd’hui, vous pouvez aller dans n’importe quel magasin,
placer le scanner de votre Palm sur un code barre
qui vous enverra sur un site.
Ils ont ça pour les gens qui font des allergies aux cacahuètes.
Ce site pourrait vous renseigner sur l’objet.
Autrement dit, au moment d’acheter,
nous pourrions faire un choix empreint de compassion.
On dit dans le monde des sciences de l’information
qu’au bout du compte, tout le monde saura tout.
Question : est-ce que cela changera quelque chose ?
À l’époque où je travaillais pour le New York Times,
dans les années 80, j’ai écrit un article
sur ce qui était alors un nouveau problème à New York :
les sans-abri dans les rues.
J’ai passé quelques semaines à travailler avec un groupe de travailleurs sociaux
qui s’occupaient des sans-abri. Je me suis rendu compte, en voyant les sans-abri
du point de vue des travailleurs sociaux, que presque tous étaient des malades mentaux
qui n’avaient nulle part où aller. Ils avaient fait ce diagnostic.Et moi…
ça m’a secoué et fait sortir de la transe urbaine,
où, quand on voit, quand on passe à côté d’un sans–abri
dans la périphérie de notre champ de vision, il reste à la périphérie.
Nous ne remarquons pas, donc nous n’agissons pas.
Peu après cela, un vendredi, en fin de journée,
je descendais dans le métro. C’était l’heure de pointe
et des milliers de personnes descendaient les escaliers en flots continus.
Tout à coup, en descendant,
j’ai remarqué qu’il y avait un homme écroulé sur le côté,
torse nu, immobile, et les gens l’enjambaient -
des centaines et des centaines de personnes.
Parce que mon état de transe urbaine avait été, d’une certaine manière, atténué,
je me trouvé en train de m’arrêter pour voir ce qui n’allait pas.
Au moment où je me suis arrêté, une demi-douzaine d’autres personnes
ont immédiatement entouré ce même type.
Nous avons découvert qu’il était hispanique, qu’il ne parlait pas anglais,
n’avait pas d’argent, il errait dans la rue depuis des jours, affamé,
et s’était évanoui d’inanition.
Immédiatement quelqu’un est allé lui chercher du jus d’orange,
quelqu’un a apporté un hot-dog, quelqu’un a cherché la police du métro.
Ce type a été remis sur pied immédiatement.
Tout ce qu’il a fallu, c’est tout simplement l’acte de voir.
Et donc, je suis optimiste.
Merci beaucoup
Applaudissements
מרשים אותי עד כמה
אחד הנושאים המשתמעים מ-TED
הוא החמלה.
הדוגמאות המרגשות שזה עתה ראינו:
האיידס באפריקה, הנשיא קלינטון אמש.
ואני רוצה להרחיב מעט
את החשיבה, ברשותכם,
על החמלה, ולהעבירה
מהרמה העולמית לרמה האישית.
אני אמנם פסיכולוג,
אך היו רגועים:
זה לא יגיע לדיון באברי המין.
[צחוק]
לפני זמן-מה נערך מחקר חשוב
בסמינר התיאולוגי של פרינסטון,
שעסק בסוגיה,
מדוע, כשיש לכולנו
הזדמנויות כה רבות לעזור,
לפעמים אנו עוזרים, ולפעמים - לא.
קבוצת פרחי כמורה
מהמכללה הדתית של פרינסטון
קיבלה כמטלה לשאת דרשת-תירגול,
ולכל אחד הוקצה נושא לדרשה.
מחצית מהחניכים קיבלו כנושא
את משל "השומרוני הטוב":
האיש שעצר זר--
שעזר לאדם זר הנתון בצרה
לצד הדרך.
מחציתם קיבלו נושאים תנ"כיים אקראיים.
אח"כ, בזה אחר זה,
נאמר להם ללכת לבניין אחר,
ולשאת שם את דרשתם.
כשעברו מהבניין הראשון אל השני,
כל אחד מהם חלף
על פני איש שחוח ונאנח,
ושרוי בבירור במצוקה.
השאלה היא,
האם הם עצרו לעזור לו?
השאלה המעניינת יותר היא:
האם היתה חשיבות לכך
שבאותו רגע הם הגו
במשל השומרוני הטוב?
תשובה: לא.
בכלל לא.
הסתבר שמה שקבע אם מישהו
מתעכב לסייע לאדם זר בצרה,
היה באיזו מידה הוא חשב
שהוא ממהר:
אם חשב שהוא מאחר,
או היה שקוע
בנושא שעמד לדבר עליו.
וזו לדעתי הצרה של חיינו:
שאיננו מנצלים כל הזדמנות לעזור,
כי המיקוד שלנו מופנה
לכיוון הלא-נכון.
יש תחום חדש בחקר המוח:
מדעי-המוח החברתיים,
שחוקר את המעגלים המופעלים
במוחות שני בני-אדם
כשהם יוצרים אינטראקציה.
והחשיבה החדשה בנוגע לחמלה
מההיבט העיצבי-חברתי,
היא שכברירת-מחדל,
אנו מתוכנתים לעזור.
כלומר,
כשאנו מתייחסים לאדם אחר,
אנו אוטומטית מזדהים עימו
ומרגישים אהדה כלפיו.
יש נוירונים שזוהו לאחרונה,
נוירוני-מראה,
שפועלים כמו רשת אלחוטית
ומפעילים במוחנו
בדיוק אותם אזורים כבמוח הזולת.
אנו חשים "עם" באופן אוטומטי.
ואם הוא בצרה,
אם אותו אדם סובל,
אנו מוכנים אוטומטית לעזור.
לפחות זו הטענה.
אבל השאלה היא:
מדוע איננו עושים זאת?
וחושבני שזה קשור
לקשת של גורמים,
החל מהתרכזות מוחלטת בעצמי,
דרך שימת-לב, הזדהות, וכלה בחמלה.
והעובדה הפשוטה היא
שאם אנו מרוכזים בעצמנו,
עסוקים מדי בעצמנו -
ובד"כ אנו כך במשך רוב היום -
איננו באמת שמים לב לזולתנו.
והבדל זה בין המיקוד על העצמי
או על האחר
עשוי להיות מעודן מאוד.
יום אחד עבדתי
על דוחות המס שלי,
ובשלב מסוים,
כשרשמתי את כל התרומות שתרמתי,
היתה לי התגלות. זה היה--
הגעתי להמחאה שנתתי למכון "סווה",
ושמתי לב שחשבתי:
"בחיי, ידידי לארי בריליאנט
יהיה באמת מאושר
"שתרמתי ל'סווה' כסף."
ואז הבנתי
שמה שאני מקבל מהנתינה
הוא ריגוש נרקיסיסטי--
שאני מרגיש טוב עם עצמי.
ואז התחלתי לחשוב על האנשים בהימלאיה
שזה יסייע למחלות הראייה שלהם, והבנתי
שעברתי מהמיקוד הנרקיסיסטי הזה
לשמחה אלטרואיסטית, להרגשה טובה
ביחס לאנשים שיזכו לעזרה.
אני רואה בכך מניע.
אך הבחנה זו בין התרכזות בעצמנו
והתמקדות באחרים
היא דבר שאני ממליץ לכולם
לשים לב אליו.
אפשר לראות זאת בגדול
בתחום הדייטים.
לפני זמן-מה
הייתי במסעדת סושי,
ושמעתי שתי נשים משוחחות
על אחיה של אחת מהן,
שפעיל בסצינת הפנויים-פנויות.
והאישה אמרה:
"לאחי יש בעיה למצוא בנות-זוג,
"אז הוא מנסה 'ספיד-דייטינג'."
מכירים את זה?
הנשים יושבות בשולחנות
והגברים עוברים משולחן לשולחן,
יש שעון ופעמון,
וכל חמש דקות - בינגו,
השיחה מסתיימת, והאישה יכולה להחליט
אם לתת את כרטיס הביקור
או כתובת הדוא"ל שלה לגבר
כדי להמשיך בפגישות.
והאישה הזו אמרה:
"אחי מעולם לא קיבל כרטיס-ביקור,
ואני יודעת מדוע.
"מהרגע שהוא מתיישב,
הוא מדבר בלי סוף על עצמו,
"הוא אף פעם לא מתעניין באישה."
עשיתי קצת מחקר
במדור ה"סנדיי סטיילס"
של ה"ניו-יורק טיימס", וחיפשתי סיפורים
מאחורי-הקלעים של חיי-נישואין -
מפני שהם מאוד מעניינים,
והגעתי לנישואיה
של אליס צ'ארני אפשטיין.
והיא סיפרה
שכאשר היתה בסצינת הדייטים,
היתה עושה מבחן פשוט לאנשים.
המבחן היה: מהרגע שבו נפגשו,
כמה זמן עבר עד שהבחור
שאל אותה שאלה
שהמילה "את" כלולה בה.
וכנראה שאפשטיין ניצח במבחן,
ומכאן המאמר.
(צחוק)
אז זה-- זהו מבחן קטן.
אני ממליץ לכם לנסותו במסיבה.
כאן ב-TED יש הזדמנויות נהדרות לכך.
ב"הרוורד ביזנס ריוויו"
הופיע לאחרונה מאמר
בשם "הרגע האנושי",
על שיטות ליצור קשר אמיתי
עם מישהו בעבודה.
נכתב שם שהכי חשוב
לכבות את ה"בלקברי" שלך,
לסגור את המחשב הנייד,
להפסיק את החלום-בהקיץ,
ולהקדיש תשומת-לב מלאה לאותו אדם.
נטבעה מילה חדשה בשפה,
עבור הרגע בו האדם שאיתנו
שולף את ה"בלקברי" שלו
או עונה לטלפון הנייד,
ולפתע איננו קיימים.
המילה היא "מבולאס":
צירוף של מבולבל ומבואס.
(צחוק)
לדעתי היא מתאימה מאוד.
האמפתיה וההתכווננות שלנו
הן שמבדילות אותנו
מהמקיאווליסטים והסוציופתים.
יש לי גיס שמתמחה בפחד ואימה -
כתב את "דרקולה המפורש"
ואת "פרנקנשטיין למתחילים"--
התמחה בכתבי צ'וסר,
אך הוא נולד בטרנסילבניה
ואני חושב שזה קצת השפיע עליו.
(צחוק)
על כל פנים,
בשלב מסוים גיסי, לאונרד,
החליט לכתוב ספר על רוצח סדרתי.
אדם שהטיל את חיתיתו
על האיזור בו אנו נמצאים
לפני שנים רבות.
הוא נודע בשם "החונק מסנטה קרוז".
לפני שעצרו אותו
הוא הספיק לרצוח את סבתו וסבו,
את אימו וחמש סטודנטיות
באוניברסיטת סנטה קרוז.
אז גיסי הלך לראיין
את הרוצח הזה,
וכשפגש אותו, תפס
שהוא טיפוס ממש מפחיד.
קודם כל, גובהו מעל שני מטרים.
אך לא זה הדבר הכי מפחיד אצלו.
הכי מפחיד זה
שמנת נמשכל שלו היא 160:
גאון עם תעודות.
אך יש מיתאם אפס בין מנת משכל
לבין אמפתיה רגשית,
ההזדהות עם תחושות הזולת.
שני אלה נשלטים
ע"י אזורים נפרדים במוח.
אז בשלב מסוים אזר גיסי אומץ
ושאל את השאלה האחת
עליה באמת רצה תשובה.
והיא: איך יכולת לעשות זאת?
האם לא חשת רחמים כלשהם
כלפי קורבנותיך?
אלה היו רציחות אינטימיות מאד:
הוא חנק את קורבנותיו.
והחונק ענה בצורה מאוד יבשה,
"אה, לא. אילו חשתי במצוקתם
לא הייתי יכול לעשות זאת.
"הייתי מוכרח לכבות אצלי
את החלק הזה."
הייתי מוכרח לכבות אצלי
את החלק הזה.
ולדעתי, זה מטריד מאד.
ואיכשהו, הרהרתי על עניין
כיבוי החלק הזה אצלנו.
כשאנו מתמקדים בעצמנו,
בכל פעילות שהיא,
אנו אכן מכבים חלק זה בעצמנו
בנוכחות אדם נוסף.
חישבו על קניות,
חישבו על האפשרויות הטמונות
בצרכנות מתוך חמלה.
כרגע, כפי שציין ביל מק'דונו,
לחפצים שאנו קונים ומשתמשים בהם
יש תוצאות סמויות.
כולנו בבלי-דעת קורבנות
של נקודה עיוורת קולקטיבית.
איננו שמים לב
ואיננו שמים לב לכך שאיננו שמים לב
למולקולות הרעילות שמשחררים
שטיח או ריפוד של מושב.
או שאיננו יודעים אם אריג זה,
מבחינת הטכנולוגיה
או הייצור, מזין;
האם הוא ניתן לשימוש חוזר
או שהוא סתם מסיים את דרכו באשפה?
במלים אחרות,
אנו מתעלמים מהבריאות האקולוגית והציבורית
ומההשלכות מבחינת הצדק החברתי והכלכלי
של הדברים שאנו קונים ומשתמשים בהם.
במובן מסוים,
החדר עצמו הוא הפיל שבחדר,
אבל איננו רואים אותו.
והפכנו לקורבנותיה
של מערכת שמכוונת אותנו לכיוון אחר.
חישבו על זה.
יש ספר נפלא שנקרא
"חפצים: חייהם הנסתרים של חפצי היומיום"
והוא מתאר את אחורי-הקלעים
של דברים כמו חולצות טי.
ומספר היכן גידלו את הכותנה
ועל הדשן שבו השתמשו,
ועל ההשפעה של אותו דשן
על האדמה, והוא מציין, למשל,
שהכותנה עמידה מאד לצבעי טקסטיל;
כ-60% אחוז מהצבע נשטפים לביוב.
וחוקרי מגפות יודעים היטב
שבקרב ילדים שחיים ליד מפעלי טקסטיל,
יש הרבה מקרים של סרטן-דם.
יש חברה בשם "בנט ושות'"
שמספקת סחורה ל"פולו.קום",
ול"ויקטוריה'ס סיקרט"--
שהודות למנכ"ל שלהם, שמודע לכך,
יצרו מיזם משותף בסין,
יחד עם מפעלי צביעת-הבד שלהם,
כדי לוודא שמי-הביוב שלהם
מטופלים כיאות
לפני החזרתם אל מי-התהום.
כרגע אין לנו אפשרות
לבחור בחולצת הטי המוסרית
במקום זו הלא-מוסרית.
אז מה נדרש
כדי שנוכל לעשות זאת?
חשבתי על זה. לדוגמה,
יש טכנולוגיית-תיוג אלקטרונית חדשה
המאפשרת לכל חנות
לדעת את כל ההיסטוריה
של כל פריט שעל מדפיה.
אפשר לעקוב לאחור עד המפעל
ואז לבחון את תהליכי הייצור
ששימשו לייצורו, ואם הוא מוסרי,
ניתן לתייגו ככזה.
ובמידה ואיננו כל-כך מוסרי,
אפשר להיכנס כיום לכל חנות,
לסרוק לתוך מחשב כף-היד
ברקוד כלשהו
שיעביר אותך לאתר מסוים.
האתר הוקם למען אנשים
שאלרגיים לבוטנים.
אתר זה יכול לספר לכם
כל מיני דברים על אותו חפץ.
במלים אחרות, בנקודת הרכישה,
נוכל לבחור מתוך חמלה.
יש אימרה בעולם המידענות:
"בסוף כולם יידעו הכל."
והשאלה היא: האם זה ישנה?
לפני זמן-מה,
כשעבדתי עבור ה"ניו-יורק טיימס",
זה היה בשנות ה-80.
כתבתי מאמר על מה שהיה אז
בעיה חדשה בניו-יורק--
חסרי-הבית שברחובות.
ובמשך שבועיים הסתובבתי
עם עובדים סוציאליים
שטיפלו בחסרי-הבית.
וכשראיתי את חסרי הבית,
הבנתי מהמבט בעיניהם
שכמעט כולם מקרים פסיכיאטריים,
שאין להם לאן לפנות.
הם אובחנו ככאלה. זה גרם לי--
זה טילטל והוציא אותי
מהטרנס האורבני, שבו,
כשאנו עוברים ליד חסר-בית
ורואים אותו בזווית העין,
הוא נותר בזווית העין.
אנו לא שמים לב,
ולפיכך לא עושים דבר.
יום אחד, מעט אחר כך--
זה היה יום ו'-- בסוף היום,
ירדתי לרכבת התחתית.
זו היתה שעת העומס,
ואלפי אנשים זרמו במורד המדרגות.
ולפתע, כשירדתי במדרגות,
שמתי לב שיש שם גבר אחד,
שמוט על צידו,
ללא חולצה, חסר-תנועה,
והאנשים פשוט עברו מעליו -
מאות רבות של אנשים.
ומאחר והטרנס האורבני
שלי נחלש מעט,
מצאתי עצמי עוצר
כדי לראות מה לא בסדר איתו.
ברגע שעצרתי,
חצי-תריסר אנשים אחרים
הקיפו מיד את האיש ההוא.
גילינו שהוא היספני,
שאיננו דובר אנגלית,
שאין לו כסף, שהוא שוטט
משך ימים ברחובות, מורעב,
ושהוא התעלף מרוב רעב.
מיד מישהו הביא לו מיץ תפוזים,
מישהו הביא לו 'הוט-דוג',
אחר הביא שוטר.
אותו בחור התאושש מיד.
ולשם כך נדרש רק
האקט הפשוט של שימת-לב.
כך שאני אופטימי.
תודה רבה לכם.
[מחיאות כפיים]
Znate, iznenadilo me da je jedna
od implicitnih tema TED-a - sućut.
Upravo smo vidjeli vrlo dirljiva predstavljanja:
HIV u Africi, predsjednik Clinton sinoć.
Ako se slažete, volio bih da pokušamo
lateralno razmišljati
o sućuti, i s globalne je razine
dovedemo na osobnu.
Ja sam psiholog, ali ne brinite,
nećemo o falusima.
(Smijeh)
Nedavno je provedeno vrlo važno istraživanje
na Princetonskom bogoslovnom fakultetu,
koje nam govori o tome zašto,
iako svi imamo toliko prilika da nekome pomognemo,
katkad to činimo, a katkad ne.
Skupini studenata na
Princetonskom teološkom fakultetu
rečeno je da će za vježbu održati propovijed
i svakome je bila zadana tema propovijedi.
¸Polovici studenata zadana je tema
prispodobe o milosrdnom Samaritancu:
o čovjeku koji je zastao kako bi neznancu u --
kako bi pomogao neznancu u potrebi,
kraj ceste.
Polovici su slučajnim odabirom zadane biblijske teme.
Zatim im je, jednom po jednom,
rečeno da idu u drugu zgradu
i održe svoje propovijedi.
Dok su iz prve zgrade prelazili u drugu,
svaki je od njih prošao pokraj čovjeka,
pognutog i stenjućeg,
nesumnjivo u potrebi.
Pitanje je: Jesu li zastali da bi mu pomogli?
Još je zanimljivije pitanje:
Je li bilo bitno to što su
razmatrali prispodobu
o milosrdnom Samaritancu?
Odgovor: Ne, uopće ne.
Ono što se ispostavilo važnim u tome
hoće li netko zastati
i pomoći neznancu u potrebi
bilo je to u kojoj su mjeri
oni smatrali da su u žurbi --
Jesu li imali osjećaj da kasne,
ili su bili obuzeti
razmišljanjem o onome
o čemu će govoriti?
I to je, po mom mišljenju, manje lijepo
obilježje naših života:
ne koristimo svaku prigodu da bismo pomogli,
jer nam je fokus u pogrešnom smjeru.
U znanosti o mozgu nalazimo novo polje -
socijalnu neuroznanost.
Ona proučava sklopove u mozgovima dvoje ljudi,
koji se aktiviraju tijekom njihove interakcije.
Nova razmišljanja o sućuti, što
potječu iz socijalne neuroznanosti,
kažu da smo u osnovi podešeni
da pomažemo drugima.
Drugim riječima, obratimo li se drugoj osobi,
istog trenutka postajemo empatični,
suosjećamo s njima.
Postoje ti novootkriveni neuroni,
zrcalni neuroni,
koji djeluju kao neurološki Wi-Fi,
aktivirajući u našemu mozgu
upravo ona područja koja su aktivirana u njihovom.
Istog trenutka suosjećamo.
A ako je toj osobi potrebna pomoć,
ako ona pati,
mi smo joj istog trenutka spremni pomoći.
Tako se, barem, tvrdi.
No, ostaje pitanje:
Zašto se ne ponašamo tako?
Mislim da ovo govori o spektru
koji ide od potpune zaokupljenosti sobom,
do zamjećivanja, do empatije i do sućuti.
Jednostavna je činjenica da,
fokusiramo li se na sebe,
ako smo prezauzeti
kao što često jesmo tijekom dana,
drugoga, zapravo, baš i ne primjećujemo.
Ova razlika između usmjerenosti
na sebe i na drugoga
može biti vrlo istančana.
Neki sam se dan bavio svojim poreznim davanjima
i u nekom sam trenutku
pregledavao sve donacije koje sam dao,
i razotkrilo mi se -- naišao sam na potvrdu uplate
Zakladi Seva i primijetio da sam pomislio:
Čovječe, moj prijatelj Larry Brilliant
bit će doista sretan
da sam dao nešto novca Sevi.
Potom sam uvidio da je ono
što ja davanjem dobivam
narcistički šut -- sviđam se samom sebi.
Zatim sam počeo razmišljati o ljudima na Himalaji
kojima će se pomoći u vezi s očnim mrenama,
i shvatio sam
da sam od svojevrsne narcistične
usmjerenosti na sebe
došao do nesebične radosti,
do toga da se dobro osjećam
zbog ljudi koji dobivaju što im je potrebno.
Mislim da to jest motivirajuće.
No, to razlikovanje između usmjeravanja
na same sebe,
odnosno na druge,
ono je na što nas sve pozivam da obratimo pažnju.
U većim razmjerima to možete vidjeti
u kontekstu ljubavnih spojeva.
Nedavno sam bio u sushi-restoranu
i načuo sam razgovor dviju žena
o bratu jedne od njih,
samac je bio.
I jedna od njih kaže:
"Moj si brat ne može naći djevojku,
pa se sad okušava u brzinskim spojevim."
Ne znam znate li što je brzinski spoj?
Žene sjede za stolovima,
a muškarci idu od stola do stola;
imate sat i zvono,
i svakih pet minuta - bingo! -
razgovor završava i žena može odlučiti
hoće li muškarcu dati svoj
telefonski broj ili e-adresu,
kako bi se kasnije mogli čuti.
I žena kaže:
"Moj brat nikad nije nabavio nikakav kontakt,
i ja točno znam zašto.
Čim sjedne, on počne non-stop govoriti o sebi!
Nikad ga ništa o ženi ne zanima."
Istraživao sam nešto podlistak
u The New York Timesu -
Sunday Styles - proučavajući one
zakulisne bračne priče --
jer jako su zanimljive --
Naišao sam na brak
Alice Charney Epstein.
Rekla je
da je, dok je još aktivno izlazila,
koristila jedan jednostavan test.
Radilo se o sljedećem:
od trenutka susreta,
koliko je vremena muškarcu
potrebno da joj postavi pitanje
koje u sebi sadrži riječ "ti".
Čini se da je Epstein prošao test s "odličnim",
jer otud i članak.
(Smijeh)
E sad, ovo je mali test
kojeg biste trebali iskušati
na nekoj zabavi.
Ovdje, na TED-u, ima sjajnih prilika.
U Harvard Business Reviewu
nedavno je objavljen članak pod nazivom
"Trenutak ljudskosti";
o tome kako uspostaviti stvaran kontakt
s osobom na poslu.
I rekli su, dakle, da je
osnovno što trebate učiniti - isključiti svoj
BlackBerry,
zatvoriti svoj laptop,
okončati svoje dnevno sanjarenje,
i punu pozornost posvetiti osobi.
Postoji nova kovanica
u engleskom jeziku,
a opisuje trenutak kad osoba s kojom smo u društvu
izvuče svoj BlackBerry
ili se javi na mobitel,
a mi iznenada više ne postojimo.
Riječ je - "zbukan".
Spoj "zbunjenog" i "nadrkanog".
(Smijeh)
Mislim da je vrlo prikladna.
Naša empatičnost, naše usklađivanje s drugim,
ono je što nas razlikuje od
makijavelista ili sociopata.
Moj šogor je stručnjak
za stravu i užas.
Napisao je Tumačenje Drakule,
Suštinu Frankensteina;
obrazovan je kao tumač Chaucera, ali
rođen je u Transilvaniji
i vjerujem da je to pomalo i utjecalo na njega.
Kako bilo, u jednom je trenutku
moj šogor, Leonard,
odlučio napisati knjigu o serijskom ubojici.
Čovjek je to koji je, prije mnogo godina,
terorizirao naš životni prostor.
Bio je poznat kao "Davitelj iz Santa Cruza".
Prije no što je uhićen,
ubio je svoju baku i djeda,
svoju majku i petero kolega
s Kalifornijskog sveučilišta u Santa Cruzu.
Stoga moj šogor odluči
intervjuirati tog ubojicu i,
u trenutku susreta s njime, shvati
da je taj tip apsolutno zastrašujući.
Jedan je razlog taj što je
visok gotovo 2.10 m.
No, to nije i najstrašnije u vezi s njime.
Najstrašnije je to što mu je kvocijent inteligencije 160; tip je potvrđeni genij.
Međutim, nulta je korelacija između
inteligencije i emocionalne empatije,
suosjećanja s drugom osobom.
Različiti dijelovi mozga ih nadziru.
U jednom trenutku, moj je šogor
smognuo hrabrosti
postaviti mu pitanje na koje je
istinski želio znati odgovor,
a to je: "Kako ste to mogli učiniti?
Niste li osjećali nimalo sažaljenja za svoje žrtve?"
Bila su to vrlo prisna ubojstva -
davio je svoje žrtve.
A davitelj na to doslovno i činjenično odgovori:
"O, ne. Da sam osjećao stres, ne bih to mogao učiniti.
Taj sam dio sebe morao isključiti.
Taj sam dio sebe morao isključiti."
Smatram da je to vrlo zabrinjavajuće,
i ja sam, na izvjestan način,
razmišljao o tom isključivanju dijela sebe.
Kad se usredotočimo na sebe u kakvoj god aktivnosti,
mi isključujemo taj dio sebe
ako je u blizini druga osoba.
Razmislite o kupnji, i razmislite o mogućnostima
sućutnog konzumerizma.
Upravo sad, kao što je istaknuo Bill McDonough,
predmeti koje kupujemo i rabimo
sadrže skrivene posljedice.
Svi smo mi nehotične žrtve
kolektivne slijepe pjege.
Ne primjećujemo i ne primjećujemo
da ne primjećujemo
otrovne molekule što ih odašilje tepih
ili tkanina na sjedalima.
Ne znamo je li ta tkanina tehnološki
ili proizvodni nutrijent.
Može li se ponovno koristiti
ili jednostavno završava na odlagalištu?
Drugim riječima,
nesvjesni smo ekoloških
i javnozdravstvenih posljedica,
te posljedica po društvenu i ekonomsku pravičnost,
a što ih uzrokuju predmeti koje kupujemo i rabimo.
Na neki način, i soba sama je
slon u sobi,
ali mi to ne vidimo.
I postajemo žrtve
sustava koji nam pokazuje u drugom smjeru.
Razmislite o sljedećem.
Ima jedna čudesna knjiga zvana
Stvari: Skrovit život svakodnevnih predmeta.
Prikazuje pozadinu nečega poput
majice kratkih rukava.
Prikazuje gdje je sve pamuk uzgajan,
i gnojiva koja su korištena, i njihov
utjecaj na tlo.
Spominje se, primjerice,
da je pamuk vrlo otporan na bojila;
oko 60% ispire se i dolazi u otpadne vode.
A epidemiolozi znaju da su djeca
koja žive blizu tekstilnih pogona
sklonija obolijevanju od leukemije.
Postoji tvrtka - Bennett and Company -
koja opskrbljuje Polo.com,
Victoria's Secret. -- oni su,
zbog svojeg direktora koji je svjestan ovoga,
u Kini krenuli u zajednički pothvat
sa svojim pogonima za proizvodnju bojila
kako bi osigurali da će otpadne vode
biti primjereno zbrinjavane
prije no što se vrate u podzemne vode.
U ovom trenutku, nemamo mogućnosti
odabrati majicu izvrsnih svojstava
umjesto one bez njih.
Što bi onda bilo potrebno za to?
Razmišljao sam malo.
S jedne strane,
postoji nova elektronska tehnologija za obilježavanje,
koja svakoj trgovini dopušta
uvid u čitavu povijest svakog predmeta
na njenim policama.
Možete ih popratiti unatrag sve do tvornice.
Jednom kad u tome uspijete,
možete sagledati i proizvodne procese
korištene u njihovoj izradi, i,
ako su izvrsni,
možete ih tako i obilježiti.
Odnosno, ako nisu toliko izvrsni,
možete ući u -- danas -- ući u koju god trgovinu,
staviti čitač na dlan i onda na bar-kod,
što će vas odvesti na internetsku stranicu.
Imaju to za ljude alergične na kikiriki.
Na internetskoj biste stranici mogli naći
podatke o tim predmetima.
Drugim riječima, u trenutku kupnje,
mogli bismo biti sposobni i za sućutan izbor.
Postoji izreka u svijetu informacijskih znanosti:
U konačnici, svatko će znati sve.
A pitanje je: Hoće li nam to donijeti išta vrijedno?
Prije nekog vremena, dok sam radio za
The New York Times -
bilo je to u 80-ima - napisao sam članak
o onome što je tad bio novi problem
u New Yorku.
Bili su to beskućnici na ulicama.
Proveo sam par tjedana hodajući okolo
sa socijalnim radnicima
koji su obilazili beskućnike.
Vidjevši beskućnike iz njihove perspektive,
shvatio sam da su oni gotovo svi
psihijatrijski pacijenti
koji nisu imali kamo otići.
Imali su dijagnozu.
To me prodrmalo iz mog urbanog transa u kojemu,
kad ugledamo nešto, kad prolazimo
pokraj nekoga tko živi na ulici,
na periferiji našeg vida,
on i ostaje na periferiji.
Ne primjećujemo i stoga i ne djelujemo.
Jednog dana nedugo nakon toga -
bio je petak - krajem dana,
spuštao sam se u podzemnu;
u doba najveće prometne gužve.
Tisuće su se ljudi kretale prema stubama.
Iznenada, dok sam silazio stubama,
zamijetio sam čovjeka koji se stropoštao na stranu,
bez košulje, nije se micao,
i ljudi su ga samo preskakali --
stotine i stotine ljudi.
Zbog toga što je moj urbani trans bio
donekle oslabljen,
zastao sam ne bih li otkrio što nije u redu.
Čim sam ja zastao, 5-6 drugih ljudi
ubrzo je okružilo tog čovjeka.
Otkrili smo da je bio hispanskog podrijetla,
uopće nije govorio engleski,
bio je bez novaca,
danima je lutao ulicama, gladovao,
i od gladi se onesvijestio.
Ubrzo je netko otišao po sok od naranče,
netko je donio hrenovku u pecivu,
netko doveo policajca.
Čovjek je začas ponovno bio na nogama.
Ali, sve što je bilo potrebno
bio je taj jednostavan čin zamjećivanja.
I stoga sam optimističan.
Hvala vam najljepša.
(Pljesak)
Tudják, lenyűgöz, hogy mennyire magától értetődő téma a TED-en
az együttérzés. Mint pl.a tegnapi megindító bemutatók, amiket itt láthattunk:
HIV Afrikában, Clinton elnök tegnap este.
Szeretnék egy kis másodlagos gondolkodást eszközölni az együttérzésről,
ha benne vannak, és a globális szintről a személyes szintre hozni.
Pszichológus vagyok, de nyugodjanak meg,
nem fogom véresen komolyra venni.
(Nevetés)
Készült nemrég egy nagyon fontos tanulmány,
A Princeton Teológiai Szemináriumon, amely azt a kérdést vette célba,
vajon miért van az, hogy habár mindannyiunknak oly sok lehetősége van
segíteni, néha megtesszük, néha viszont nem.
Egy csoport teológus hallgatónak azt mondták a Princeton Teológiai Szemináriumon,
hogy szentbeszéd gyakorlatot kell tartaniuk,
és mind kaptak is egy témát ehhez.
A hallgatók fele témaként
az irgalmas szamaritánusról szóló példázatot kapta:
a férfiről, aki megállította az idegent --
hogy segítsen a szükséget szenvedő idegennek, az út szélén.
A másik fele véletlenszerűen választott bibliai történetet kapott.
Azután mindnek azt mondták, hogy egy másik épületbe kell menniük,
és ott megtartani a szentbeszédet.
Miközben mentek át az egyik épületből a másikba,
mindannyian elhaladtak egy férfi mellett, aki összegörnyedve siránkozott,
egyértelműen segítségre szorult. A kérdés: Vajon megálltak segíteni?
És még ennél is érdekesebb kérdés:
Vajon számított-e az, hogy éppen azon a történeten morfondíroztak,
ami az irgalmas szamaritánusról szólt? Válasz: Egyáltalán nem!
Az derült ki, hogy mindössze annyi számított ebben a kérdésben,
hogy megállnak-e és segítenek-e egy idegennek,
hogy mit gondoltak, mennyire kell sietniük --
azt érezték, hogy késésben vannak, vagy éppen
teljesen elvesztek abban, amiről beszélniük kellett.
És azt gondolom, hogy ugyanebbe a kategóriába tartozik az életünk is:
azért nem ragadunk meg minden alkalmat a segítségadásra,
mert a figyelmünk nem jó helyre irányul!
Van az agykutatásnak egy új területe, a szociális neurológia.
Azt taglalja, hogy két ember agyi áramkörei
mi módon aktiválódnak miközben érintkeznek.
És a szociális neurológiából származó újfajta gondolkodás az együttérzésről
az, hogy alapértelmezés szerint a segítségadásra vagyunk "huzalozva".
Ez annyit jelent, hogy amennyiben odafigyelünk egy másik emberre,
automatikusan empátiát gyakorlunk, automatikusan együttérzünk vele.
Vannak ezek a nemrég felfedezett neuronok, a tükörneuronok,
amik úgy működnek, mint valami neuro-Wi-Fi, pontosan ugyanazokat a területeket
aktiválják a mi agyunkban, mint ami az övékben aktív. Automatikusan együttérzünk!
És amennyiben ez az illető szükséget szenved valamiben, vagy szenved,
automatikusan segítőkészen állunk hozzá! Legalábbis így mondják.
Felmerül azonban a kérdés: Miért nem így működünk?
Úgy vélem, ehhez egy egész spektrumot kell megvizsgálnunk,
ami a teljes önfeláldozástól,
az észrevevésen át, az empátiához és együttérzéshez vezet.
És a helyzet az, hogy amennyiben magunkkal vagyunk elfoglalva,
ha gondolatainkba vagyunk feledkezve, ahogy az oly sokszor előfordul naponta,
tényleg nem veszünk észre másokat.
És a különbség a közt, hogy a figyelmünket magunkra ill. valaki másra irányítsuk
valóban nagyon apró lehet.
Az adóbevallásomat készítettem a minap, és amikor ahhoz a ponthoz
értem, ahol számbavettem az eddig adott adományaimat,
látomásom lett, mégpedig -- amikor a Seva Alapítvány
csekkje került a kezembe, észrevettem, hogy az a gondolat fut át rajtam:
Te jó ég! Larry Brilliant barátom milyen boldog lenne,
ha adományt adnék a Sevának.
És akkor arra jöttem rá, hogy amit ebből az adományozásból nyernék
az egy szippantás nárcizmus lenne -- hogy elégedett vagyok magammal.
Akkor elkezdtem a Himalájában élő emberekre gondolni,
akiknek a szürkehályog műtétjét ez támogatná, és akkor beugrott,
hogy ebből a nárcisztikus öntömjénezés-féléből eljutottam
egy altruisztikus örömhöz, hogy amiatt érzem jól magam,
hogy segíthetek embereknek! Szerintem ez egy motiváció.
De én arra bátorítok mindenkit, hogy érdemes odafigyelni
arra, hogy meg tudjuk különböztetni,
mikor koncentrálunk önmagunkra, ill. másokra.
Láthatjuk, hogy ez a világ randiszokásaiban tömegszinten is megnyilvánul.
Nemrég jártam egy sushi bárban,
és hallottam, amint két hölgy az egyikük bátyjáról beszélgetett,
aki szingli volt. Ez a hölgy a következőt mondta,
"A testvéremnek nehezen megy a randevúzás,
ezért felgyorsította a dolgot." Nem tudom mennyire ismerik a gyorsrandizást?
A nők ülnek az asztalok mellett, a férfiak pedig asztaltól asztalig járkálnak,
van egy óra és egy csengő, és az ötödik percnél, bingo,
a beszélgetés véget ér és a nő eldöntheti, hogy
odaadja-e a névjegyét, vagy e-mail címét a férfinak,
hogy találkozzanak. És a hölgy azt mondta,
"Az öcsém sohasem kap névjegyet. És én pontosan tudom, hogy miért nem.
Abban a pillanatban, ahogy leül, elkezd non-stop önmagáról beszélni,
soha nem kérdezi a nőt!"
Végeztem némi kutatást a New York Times, Sunday Styles részlegénél,
a házasságok háttértörténeteit megvizsgálandó, --
mert ezek olyan érdekesek -- egyszer csak elértem
Alice Charney Epstein házasságához. Ő azt mondta,
hogy amikor ő volt ilyen gyorsrandin,
egy igen egyszerű tesztnek vetette alá az embereket.
A következőből állt: attól a pillanattól fogva, hogy összekerülnek,
mennyi időbe telik a fickónak az, hogy feltegyen neki egy kérdést,
amiben szerepel a "te" szó.
És Epstein nyilvánvalóan elhallgatta, hogy ez egy teszt, így íródott a cikk.
(Nevetés)
Hát ilyen ez a kis teszt,
bátorítom önöket arra, hogy próbálják ki egy bulin!
Itt a TED-en hihetetlenül nagy lehetőségeink vannak erre!
A Harvard Business Review-ban megjelent nemrég egy cikk,
"Az emberi pillanat" címmel, arról, hogy hogyan lehet valódi
kapcsolatot teremteni azokkal, akikkel együttdolgozunk. És az állt benne,
hogy a legalapvetőbb ebben a kérdésben, hogy kikapcsold a BlackBerry-det,
csukd össze a laptopodat, fejezd be az ábrándozásodat,
és a teljes figyelmedet fordítsd a másik ember felé.
Van az angolban egy újonnan kialakult szó,
arra a pillanatra, amikor az illető, akivel vagyunk, a BlackBerry-jét mütyürgészi,
vagy felveszi a mobilját, és mi hirtelen eltűnünk számára.
A szó, a 'pizzled' - a "szétesett és a tele a hócipőm" keveréke.
(Nevetés)
Szerintem ez helytálló. Az empátiánk, a ráhangolódásunk az,
ami elválaszt bennünket attól, hogy Machiavellik, vagy szociopaták legyünk.
Van egy vejem, aki szakértő a horroros, terroros dolgokban --
ő írta a Megfejtett Drakula, a lényegi Frankenstein c. könyvet, --
Chaucer tudósnak nevelték,
de Erdélyben született,
és azt gondolom, ez volt rá némi hatással.
Mindenesetre, Leonard nevű vejem egyszer csak
elhatározta, hogy ír egy könyvet egy sorozatgyilkosról.
Egy olyan emberről, aki terrorban tartotta éppen ezt a környéket,
ahol mi most vagyunk, jónéhány évvel ezelőtt. Santa Cruz-i fojtogató néven híresült el.
Mielőtt letartóztatták, megölte a nagyszüleit,
anyját, és 5 diáktársát a Santa Cruz-i Egyetemen.
Tehát a vejem elment interjút készíteni ezzel a sorozatgyilkossal,
és amikor találkozott vele, akkor eszmélt rá,
hogy a fickó totál ijesztő.
Először is amiatt, hogy több, mint 2 m magas.
De nem ez volt a legijesztőbb benne.
Hanem az, hogy az IQ-ja 160 volt, azaz igazoltan géniusz!
Semmi összefüggés nincs azonban az IQ és az érzelmi empátia közt,
hogy képesek vagyunk-e együttérezni egy másik emberrel.
Az agy különböző részei felelősek ezekért.
Tehát a vejem egyszer csak összeszedte a bátorságát,
és feltette azt a kérdést, amire ténylegesen választ akart.
Ami ez volt: Hogy tudta ezt megtenni?
Nem sajnálta egy kicsit sem az áldozatait?
Nagyon közeli gyilkosságok voltak ugyanis -- megfojtotta az áldozatait.
És a fojtogató nagyon tárgyilagosan azt válaszolta,
"Ó egyáltalán nem. Ha éreztem volna bármi nyomort, nem tudtam volna megtenni.
Azt a részemet ki kellett kapcsolnom! Ki kellett kapcsolnom azt a részemet!"
És szerintem ez az, ami nagyon aggasztó!
És egy bizonyos értelemben én is arra utaltam, amikor így kikapcsoljuk ezt a részünket.
Amikor bármely tevékenységnél magunkra fókuszálunk,
akkor bizony kikapcsoljuk ezt a részünket, amennyiben egy másik személy is jelen van!
Gondoljunk csak egy bevásárlásra, és azon belül is
az együttérző fogyasztóiságra!
Ahogy épp az imént azt Bill McDonough is leszögezte,
a tárgyaknak, amiket megveszünk és használunk rejtett következményei vannak!
Öntudatlanul is áldozatai vagyunk mindannyian e kollektív vakfoltnak!
Nem vesszük észre, sőt azt sem vesszük észre, hogy nem vesszük észre,
hogy a szőnyegünk, vagy a bútoraink kárpitja mérgező molekulákat bocsát ki.
Vagy annak sem vagyunk tudatában, hogy ez a szövet
feldolgozóipari tápanyag; lehet, hogy újra lehet hasznosítani
vagy egyszerűen csak a szeméttelepen landol? Más szavakkal
megfeledkezünk az ökológiai és a közegészségről
és a társadalmi és gazdasági jogi következményekről,
amikor ezeket a tárgyakat megvesszük és használjuk.
Bizonyos értelemben maga a szoba, az elefánt a szobában,
csak nem látjuk! És egy olyan rendszer áldozataivá válunk,
ami egész máshova mutat! Érdemes ezt megfontolni!
Van egy nagyszerű könyv, aminek a címe:
Kacatok: Mindennapi tárgyaink rejtett élete.
Olyasmikről ír, mint pl. egy póló háttértörténete.
Hogy hol termelték a gyapotot,
a hozzá felhasznált műtrágyákról, és a műtrágyának
a talajra gyakorolt hatásáról. Azt is megemlíti pl., hogy
a pamut nagyon ellenálló a textilfestékkel szemben;
kb. 60 %-a kimosódik a szennyvízzel.
És a járványügyben pontosan tudják, hogy azok a gyerekek,
akik textilgyárak mellett nőnek fel, nagymértékben hajlamosak leukémiára!
Van egy cég, a Bennett és Tsa., akik a Polo.com-ot, és a Victoria's Secretet is ellátják --
ők a vezérigazgatójuknak köszönhetően, aki nagyon tudatos ebben a kérdésben,
Kínában egy olyan vegyesvállalatot hoztak létre a festőüzemükkel,
ami bebiztosítja, hogy a szennyvizükről megfelelően gondoskodnak,
mielőtt a felszín alatti vizekbe visszavezetik.
Jelenleg nincs meg a lehetőségünk arra, hogy az ilyen értelemben "erkölcsös" pólót válasszuk,
a nem erkölcsössel szemben. Mert mibe is kerülne ezt létrehozni?
Hát, ez elgondolkodtatott. Először is,
van egy új elektronikus címkéző technológia, amely bármelyik áruházban lehetővé teszi,
hogy az abban az áruházban polcon lévő bármely árucikk teljes történetét lekövessük.
Vissza lehet követni a gyárig. Amint ide eljutunk,
megvizsgálhatjuk az előállítási folyamatot,
amivel készült, és amennyiben "erkölcsös",
megjelölhetjük annak. Amennyiben azonban nem az,
akkor bemehetünk -- ma már bemehetünk bármely áruházba,
rátehetjük a leolvasónkat bármely vonalkódra,
és az elvezet az illetékes weboldalra.
A mogyoróra allergiások számára van ilyen pl.
Az a weboldal meg tudja adni a kért adatokat arról a tárgyról.
Más szavakkal, a vásárlás helyén
képesek lehetünk együttérző döntést hozni!
Van egy mondás az informatika világában:
'végül mindenki megtud mindent'.
És a kérdés az: Fog ez bármin változtatni?
Régebben, mikor a New York Timesnál dolgoztam
a 80-as években, írtam egy cikket
arról, ami akkoriban újonnan felmerülő probléma volt New Yorkban --
az utcán élő hajléktalanokról.
Heteket töltöttem azzal, hogy hajléktalanokkal foglalkozó szociális munkásokkal járkáltam körbe.
És a hajléktalanok szemébe tekintve azt vettem észre,
hogy majdnem mindegyikük pszichiátriai beteg volt,
akiknek nem volt hova menniük! Diagnosztizálva voltak!
Ez a felfedezés felrázott engem a nagyvárosi transzból,
ami azt eredményezi, hogy amikor elmegyünk egy hajléktalan mellett,
aki kiesik a látószögünkből, akkor ott is marad.
Észre sem vesszük, ezért nem is cselekszünk.
Egy nappal ezután -- péntek volt éppen -- a nap végén,
mentem le a metróba éppen. Csúcsforgalom volt,
és emberek ezrei ömlöttek lefelé a lépcsőkön.
És egyszer csak, ahogy mentem lefelé a lépcsőn,
észrevettem egy összeroskadt férfit oldalt,
póló nélkül, mozdulatlanul, és az emberek átlépkedtek rajta --
sok száz ember!
S mivel a nagyvárosi transzom már meg volt gyengülve,
azon kaptam magam, hogy megállok és próbálom megfejteni, mi lehet a baj.
Amint megálltam, egy féltucat ember
odagyűlt körbe, a srác köré.
Rájöttünk, hogy spanyol ajkú, hogy egyáltalán nem beszél angolul,
nincs pénze, napok óta az utcákon bolyong, éhezik,
és az éhségtől ájult el.
Valaki azonnal elment narancsléért,
valaki hotdogot hozott, egy másik hívott egy metrórendőrt.
A srác azonnal talpra lett állítva.
És mindez egyszerűen az észrevételnek köszönhetően.
Ezért optimista vagyok.
Köszönöm Önöknek.
(Taps)
Anda tahu, saya tersentak oleh bagaimana salah-satu dari tema-tema implisit TED
adalah belas-kasih. Demonstrasi sangat menyentuh yang baru saja kita lihat ini:
HIV di Afrika, Presiden Clinton tadi malam.
Dan saya ingin melakukan sedikit berpikir tambahan, jika dikenankan,
tentang belas-kasih dan membawanya dari strata global ke strata personal.
Saya seorang psikolog, tapi yakinlah,
Saya tidak akan membawa pembahasan sampai ke buah zakar.
(Penonton tertawa)
Ada satu studi yang sangat penting dilakukan beberapa waktu lalu
di Seminari Teologis Princeton yang menyatakan tentang mengapa
ketika kita semua memiliki sangat banyak kesempatan menolong,
terkadang kita lakukan, dan terkadang tidak di lain waktu.
Sekelompok siswa ilmu keagamaan di Seminari Teologis Princeton
diberitahu bahwa mereka akan memberikan praktek khotbah
dan mereka masing-masing diberikan sebuah topik khotbah.
Setengah dari para siswa tersebut diberikan, sebagai topik,
cerita moral "Orang Samaria Yang Baik" (Lukas 10:25-37)
orang yang menghentikan orang asing --
menolong orang asing yang membutuhkan pertolongan di pinggir jalan.
Setengahnya lagi diberikan topik acak dari Alkitab.
Kemudian satu-satu, mereka diberitahu bahwa mereka harus pergi ke gedung lain
dan memberikan khotbah mereka.
Ketika mereka pergi dari bangunan pertama ke bangunan kedua,
masing-masing melewati seorang pria yang membungkuk dan mengerang,
jelas butuh pertolongan. Pertanyaannya: Berhentikah mereka untuk menolong?
Pertanyaan yang lebih menarik adalah:
Berartikah dengan mereka merenungkan cerita moral
"Orang Samaria Yang Baik"? Jawaban: Tidak, sama-sekali tidak.
Apa yang ternyata menentukan apakah seseorang akan berhenti
dan menolong orang asing yang membutuhkan
adalah seberapa tergesanya mereka pikir pada saat itu --
apakah mereka merasa sudah terlambat, atau apakah mereka asyik dalam
memikirkan apa yang akan mereka bicarakan.
Dan ini, saya rasa, adalah situasi sulit dari hidup kita:
bahwa kita tidak mengambil setiap kesempatan untuk menolong,
karena fokus kita berada di arah yang salah.
Ada satu bidang baru dalam ilmu otak, "social neuroscience".
Ilmu ini mempelajari sirkuit dalam otak dua orang
yang menjadi aktif ketika mereka berinteraksi.
Dan pemikiran baru tentang belas-kasih dari "social neuroscience"
adalah bahwa pengkabelan dasar kita adalah untuk menolong.
Dalam pengertian, jika kita mengurus orang lain,
kita secara otomatis berempati, kita secara otomatis merasakan bersama mereka.
Ada beberapa neuron yang baru diidentifikasi, "mirror neurons" (neuron cermin),
yang bekerja seperti Wi-Fi neuro, aktif dalam otak kita
tepat di area yang diaktifkan dalam otak mereka. Kita merasa 'bersama' secara otomatis.
Dan jika orang itu membutuhkan pertolongan, jika orang itu berada dalam penderitaan,
kita secara otomatis siap untuk menolong. Setidaknya itulah argumennya.
Tapi kemudian pertanyaannya adalah: Kenapa kita tidak?
Dan saya rasa ini menyatakan sebuah gambaran
yang berangkat dari penyerapan diri total,
hingga sampai ke memperhatikan, berempati, dan berbelas-kasih.
Dan fakta sederhananya adalah, jika kita berfokus pada diri kita sendiri,
jika kita sibuk, seperti seringkali terjadi sepanjang hari,
kita tidak benar-benar sepenuhnya memperhatikan orang lain.
Dan perbedaan antara fokus diri sendiri dan fokus orang lain ini
bisa jadi sangat tipis.
Saya sedang melakukan pajak saya hari yang lalu, dan saya sampai ke titik
dimana saya sedang mendaftar semua donasi yang saya berikan
dan saya mendapat sebuah pencerahan, itu tentang -- saya sampai ke cek saya
untuk Yayasan Seva dan saya menyadari bahwa saya pikir,
wah, teman saya Larry Brilliant akan sangat senang
bahwa saya memberikan uang pada Seva.
Kemudian saya menyadari bahwa apa yang saya peroleh dari memberi
adalah sebuah pukulan narsisistik -- bahwa saya merasa baik atas diri saya.
Kemudian saya mulai berpikir tentang orang-orang di Himalaya
yang kataraknya akan dibantu, dan saya menyadari
bahwa saya memulai dari semacam fokus diri yang narsisitik ini
berubah menjadi suka-cita altruistis, merasa senang
bagi orang-orang yang ditolong. Saya pikir itu adalah sebuah motivator.
Tapi perbedaan antara berfokus pada diri kita sendiri
dan berfokus pada orang lain ini
adalah satu hal yang saya anjurkan untuk kita semua perhatikan.
Anda dapat melihatnya pada strata umum dalam dunia kencan.
Saya berada di sebuah restoran sushi beberapa waktu lalu
dan saya mendengar dua wanita sedang bicara tentang saudara lelaki salah satu dari wanita,
yang sedang melajang. Dan wanita ini berkata,
"Saudara lelaki saya sedang kesulitan mendapatkan kencan,
jadi dia mencoba kencan kilat." Saya tidak tahu apakah anda tahu kencan kilat?
Wanita duduk di meja dan pria pergi dari satu meja ke meja lainnya,
dan ada sebuah jam dan sebuah bel, dan saat tepat lima menit, bingo,
percakapan berakhir dan sang wanita bisa memutuskan
apakah dia akan memberikan kartu namanya atau alamat emailnya kepada sang lelaki
untuk ditindak-lanjuti. Dan wanita ini berkata,
"Saudara lelakiku tidak pernah dapat sebuah kartupun. Dan aku tahu persis kenapa.
Pada saat dia duduk, dia mulai bicara tanpa henti tentang dirinya,
dia tidak pernah bertanya tentang si wanita."
Dan saya sedang melakukan beberapa riset di seksi Sunday Styles
di koran New York Times, melihat cerita-cerita di balik perkawinan --
karena mereka sangat menarik -- dan saya tiba pada pernikahan
Alice Charney Epstein. Dan dia berkata
bahwa saat dia sedang berpacaran,
dia memiliki sebuah tes sederhana untuk orang-orang.
Tes tersebut adalah: dari saat pertama mereka bersama-sama,
berapa lama yang diperlukan lelaki tersebut untuk menanyainya sebuah pertanyaan
dengan kata 'kamu' di dalamnya.
Dan rupanya Epstein lulus tes, maka dari itu, artikel tersebut ada.
(Penonton tertawa)
Sekarang ini adalah -- ini sebuah tes kecil
Saya mendorong anda untuk mencobanya di sebuah pesta.
Di sini di TED ada kesempatan luar biasa.
The Harvard Business Review baru-baru ini memiliki sebuah artikel yang berjudul
"Momen Manusia", tentang bagaimana membuat kontak sebenarnya
dengan seseorang di tempat kerja. Dan mereka berkata, begini,
hal mendasar yang harus anda lakukan adalah mematikan BlackBerry anda,
menutup laptop anda, mengakhiri lamunan anda
dan memberikan perhatian penuh pada orang tersebut.
Ada satu kata dalam bahasa Inggris yang baru-baru ini diciptakan.
pada saat ketika orang yang bersama kita mengeluarkan Blackberry mereka
atau menjawab handphone itu, dan tiba-tiba kita tidak ada.
Kata barunya adalah "pizzled" (bisal): kombinasi dari 'puzzled' (bingung) dan 'pissed off' (kesal).
(Penonton tertawa)
Saya pikir kata tersebut cukup tepat. Empati kitalah, kemampuan menyelaraskan kitalah
yang memisahkan kita dari kaum Machiavelli atau kaum sosiopat.
Saya memiliki seorang ipar yang ahli dalam horor dan teror --
dia menulis "Ikhtisar Drakula", "Intisari Frankenstein" --
Dia terlatih sebagai sarjana sastra Inggris,
tapi dia lahir di Transylvania (yang dipercaya sebagai tanah Drakula)
dan menurut saya hal ini sedikit mempengaruhinya.
Bagaimanapun, pada satu titik ipar saya, Leonard,
memutuskan untuk menulis sebuah buku tentang seorang pembunuh berantai.
Ini adalah seorang pria yang meneror daerah sekitar tempat kami tinggal
bertahun-tahun yang lalu. Dia dikenal sebagai pencekik Santa Cruz.
Dan sebelum dia ditangkap, dia telah membunuh kakek-neneknya,
ibunya dan lima mahasiswa di UC Santa Cruz.
Jadi ipar saya pergi untuk mewawancarai pembunuh ini
dan dia menyadari ketika dia menemui si pembunuh berantai
bahwa orang ini benar-benar mengerikan.
Untuk satu hal, dia hampir 7 kaki tingginya (hampir 2.1 meter)
Tapi hal itu bukan yang paling mengerikan tentangnya.
Yang paling menakutkan adalah bahwa IQnya 160: sah seorang jenius.
Tapi sama-sekali tidak ada korelasi antara IQ dan empati emosional,
perasaan dengan orang yang lain.
Mereka dikontrol oleh bagian-bagian berbeda dari otak.
Jadi pada satu titik, ipar saya mengumpulkan keberanian
untuk menanyakan satu pertanyaan yang sangat ingin dia ketahui jawabannya.
Dan itu adalah: Bagaimana anda dapat melakukannya?
Tidakkah anda sedikitpun merasa kasihan pada korban-korban anda?
Ini adalah pembunuhan-pembunuhan yang sangat intim -- dia mencekik korban-korbannya.
Dan si pencekik bahkan mengatakan,
"Oh tidak. Jika saya merasakan penderitaannya, saya tidak akan bisa melakukannya.
Saya harus mematikan bagian itu dari diri saya. Saya harus mematikan bagian itu dari diri saya."
Dan saya rasa bahwa hal itu sangat mengganggu.
Dan dalam pengertian, saya telah mengekspresikan tindakan mematikan bagian diri kita itu.
Ketika kita fokus pada diri kita sendiri dalam aktifitas apapun,
kita memang mematikan bagian diri kita itu jika ada orang lain.
Pikir tentang pergi berbelanja dan pikir tentang kemungkinan-kemungkinan
dari sebuah konsumerisme belas-kasih.
Saat ini, seperti yang Bill McDonough telah tunjukkan,
objek-objek yang kita beli dan gunakan mempunyai konsekuensi tersembunyi.
Kita semua adalah korban-korban tanpa disengaja dari sebuah titik buta kolektif.
Kita tidak menyadari dan tidak menyadari bahwa kita tidak menyadari
molekul-molekul racun yang dikeluarkan oleh karpet atau oleh bahan kain di kursi.
Atau kita tidak tahu apakah bahan kain tersebut adalah nutrien teknologi
atau nutrien manufaktur; dia dapat digunakan kembali
atau dia hanya akan berakhir di TPA sampah? Dengan kata lain,
kita buta akan kesehatan ekologi dan kesehatan publik
dan keadilan sosial dan ekonomi
konsekuensi atas barang-barang yang kita beli dan gunakan.
dalam pengertian, sebuah masalah nyata yang terabaikan,
tapi kita tidak melihatnya. Dan kita telah menjadi korban
dari sebuah sistem yang mengarahkan kita ke arah lain. Pertimbangkan ini.
Ada sebuah buku bagus yang berjudul
Barang: Kehidupan Tersembunyi Objek-objek Sehari-hari.
Dan buku ini membicarakan tentang cerita di balik suatu barang, seperti sebuah t-shirt
Dan buku ini membicarakan tentang tempat dimana kapas (bahan t-shirt) tersebut tumbuh.
dan pupuk-pupuk yang digunakan dan konsekuensi-konsekuensi
pupuk tersebut terhadap tanah. Dan buku ini menyinggung, misalnya,
bahwa kapas sangat tahan terhadap pewarna tekstil;
sekitar 60% pewarna kapas tercuci-lepas menjadi air limbah.
Dan hal ini terkenal di kalangan epidemiolog bahwa anak-anak
yang tinggal di dekat pabrik-pabrik tekstil cenderung untuk memiliki angka leukimia yang tinggi.
Ada sebuah perusahaan, Bennet and Company, yang memasok Polo.com,
Victoria's Secret -- mereka, karena CEOnya, yang sadar akan hal ini,
di Cina membentuk sebuah badan usaha bersama dengan pabrik-pabrik pewarna mereka
untuk menjamin bahwa air limbah mereka
akan diurus secara benar sebelum air tersebut dikembalikan ke air tanah.
Saat ini, kita tidak punya pilihan untuk memilih t-shirt yang "baik"
diatas t-shirt yang "tidak baik". Jadi apa yang diperlukan untuk memungkinkan hal itu?
Begini, saya telah berpikir. Untuk satu hal,
ada sebuah teknologi baru pelabelan elektronik yang memungkinkan toko manapun
untuk mengetahui seluruh sejarah dari barang apapun yang berada di rak-rak toko tersebut.
Anda dapat melacaknya sampai ke pabrik pembuat. Sekali anda dapat melacaknya
kembali ke pabrik pembuat, anda dapat melihat proses-proses pembuatan
yang digunakan untuk membuat barang tersebut, dan jika barang tersebut "baik"
anda dapat menandai barang tersebut "baik" atau jika barang tersebut "tidak baik",
anda dapat masuk kedalam -- sekarang ini, kedalam toko manapun,
arahkan scanner di tangan anda ke sebuah barcode
yang mana akan membawa anda ke sebuah website.
Mereka menyediakan ini untuk orang-orang yang alergi terhadap kacang.
Website itu bisa memberitahu anda hal-hal tentang objek tersebut.
Dengan kata lain, pada saat pembelian,
kita mungkin dapat membuat sebuah pilihan yang berbelas-kasih.
Ada satu pepatah dalam dunia ilmu informasi:
pada akhirnya semua orang akan tahu segalanya.
Dan pertanyaannya adalah: Akankah itu membuat perubahan?
Beberapa waktu yang lalu ketika saya masih bekerja untuk New York Times,
waktu itu tahun '80an, saya menggarap sebuah artikel
tentang apa yang pada saat itu merupakan masalah baru di New York --
tentang tunawisma di jalanan.
Dan saya habiskan beberapa minggu berkeliling dengan sebuah agensi darma sosial
yang melayani para tunawisma. Dan saya menyadari ketika melihat para tunawisma
melalui mata mereka bahwa hampir semua dari mereka adalah pasien kejiwaan
yang tidak punya tempat singgah. Mereka mempunyai sebuah diagnosa. Membuat saya --
diagnosa itu membuat saya tergoncang keluar dari hipnotis perkotaan dimana,
ketika kita melihat, ketika kita melewati seseorang yang adalah seorang tunawisma
di batas luar pandangan kita, objek itu tetap berada di batas luar pandangan kita.
Kita tidak memperhatikan dan karenanya kita tidak bertindak.
satu hari segera setelah itu -- waktu itu hari Jum'at -- di akhir hari,
Saya ke bawah --ke stasiun bawah tanah. Waktu itu sedang jam sibuk
dan ribuan orang mengalir menuruni tangga.
Dan tiba-tiba saat saya sedang menuruni tangga
saya memperhatikan ada seorang lelaki tersungkur ke samping,
tanpa baju, tidak bergerak, dan orang-orang cuma melangkahinya --
ratusan dan ratusan orang.
Dan karena hipnotis perkotaan saya telah, entah bagaimana, melemah,
Saya menemukan diri saya berhenti untuk mencari tahu apa yang salah.
Di saat saya berhenti, setengah lusin orang lain
seketika mengelilingi pria tersebut.
dan kami menemukan bahwa dia adalah orang Hispanik, dia tidak bicara bahasa Inggris,
dia tidak punya uang, dia telah menyusur jalanan selama berhari-hari, kelaparan,
dan dia pingsan karena rasa lapar.
Serta-merta seseorang pergi mengambilkan jus jeruk,
seseorang membawakan sebuah hotdog, seseorang membawa seorang polisi subway.
Orang ini segera dapat berdiri sendiri lagi.
Tapi yang diperlukan hanya perilaku memperhatikan yang sederhana itu.
Dan karenanya saya optimis.
Terima-kasih banyak.
(Suara tepuk tangan)
Sapete, mi colpisce che uno dei grandi temi impliciti, al TED,
sia la compassione. Ne abbiamo visto dimostrazioni molto toccanti:
l'AIDS in Africa, col Presidente Clinton ieri sera, ad esempio.
Ora mi piacerebbe fare un po' di pensiero laterale, se volete,
sulla compassione, e portarla dal livello globale al livello personale.
Sono uno psicologo, ma state tranquilli:
non la porterò al livello dello scroto.
(Risate)
Qualche tempo fa fu svolto un importante studio
al Seminario Teologico di Princeton che mostra come,
malgrado le tante occasioni che tutti noi abbiamo per aiutare,
in alcuni casi aiutiamo, e altre no.
Ad un gruppo di studenti di teologia al Seminario Teologico di Princeton
fu assegnato un tema, un sermone da mettere in pratica.
fu assegnato un tema, un sermone da mettere in pratica.
Metà degli studenti ebbero, come tema, la parabola del Buon Samaritano:
Metà degli studenti ebbero, come tema, la parabola del Buon Samaritano:
colui che si fermò per aiutare
lo sconosciuto bisognoso sul ciglio della strada.
Agli altri furono invece dati temi a caso tratti dalla Bibbia.
Poi, uno alla volta, fu detto loro di andare in un altro edificio
a predicare i loro sermoni
Nell'andare dal primo edificio al secondo,
ognuno di loro passò di fianco ad un uomo piegato in due, che gemeva,
ed era chiaramente in difficoltà. La domanda è: Si sono fermati ad aiutare?
E soprattutto:
fece qualche differenza il fatto che contemplassero la parabola
del Buon Samaritano? Risposta: No, per niente.
Saltò fuori che a determinare se qualcuno si sarebbe fermato
ad aiutare uno sconosciuto in difficoltà
era quanto si sentisse di fretta,
quanto pensasse di essere in ritardo, o se era assorto nel discorso da tenere.
quanto pensasse di essere in ritardo, o se era assorto nel discorso da tenere.
E penso che sia questa la condizione in cui tutti noi viviamo:
non usiamo, cioé, ogni occasione per aiutare
perché la nostra attenzione è nella direzione sbagliata
C'è un nuovo campo nelle scienze mentali, la neuroscienza sociale,
che studia l'attività cerebrale di due persone che interagiscono.
che studia l'attività cerebrale di due persone che interagiscono.
E le nuove teorie sulla compassione delle neuroscienze sociali
ipotizzano che siamo "cablati" per aiutare.
Ossia, se stiamo con un'altra persona,
automaticamente proviamo empatia, "ci sentiamo con lei".
Ci sono dei neuroni scoperti di recente, i "neuroni specchio"
che agiscono come una "connessione wi-fi mentale", attivando nel cervello
le stesse aree attive nell'altro. Automaticamente "siamo insieme".
E se quella persona ha bisogno, se sta soffrendo,
noi siamo automaticamente preparati ad aiutare. Almeno questa è l'ipotesi.
Ma allora la domanda è: perché non lo facciamo?
E credo che questo ci riveli uno spettro che va
dal completo assorbimento in sé stessi,
al notare l'altro, all'empatia, alla compassione.
Semplicemente, il fatto è che, se siamo centrati su noi stessi,
se siamo preoccupati, come spesso siamo durante la giornata,
in realtà non notiamo completamente l'altro.
E questa differenza tra il centrarsi su di sé o sull'altro può essere molto sottile.
E questa differenza tra il centrarsi su di sé o sull'altro può essere molto sottile.
L'altro giorno compilavo il modulo delle tasse, ed ero arrivato al punto
in cui elencavo tutte le donazioni fatte,
ed ho avuto una rivelazione. Arrivai all'assegno
alla Fondazione Seva e mi sono trovato a pensare:
"Caspita, il mio amico Larry Brilliant sarebbe davvero felice
della mia donazione a Seva."
Poi ho capito che in realtà davo per ottenere
una ricompensa narcisistica: ero io a sentirmi buono, donando.
Allora ho iniziato a pensare alle persone in Himalaya
che sarebbero state aiutate con le operazioni alla vista, e capii
di essere passato da una narcisistica attenzione su di me
ad una gioia altruistica, al sentirmi bene
per le persone che venivano aiutate. Penso che questo sia motivante.
Ma su questa distinzione, tra l'attenzione su noi o sugli altri,
Ma su questa distinzione, tra l'attenzione su noi o sugli altri,
vorrei incoraggiare tutti voi a prestare attenzione.
Lo potete vedere, sia pure in modo approssimato, negli appuntamenti galanti.
Ero in un ristorante sushi, tempo fa,
e ho sentito due donne parlare del fratello di una di loro,
che era single e in cerca di una compagna. Questa donna dice:
"Mio fratello non riesce ad avere appuntamenti,
così sta provando con lo speed date". Conoscete lo speed date?
Le donne siedono ai tavoli, e gli uomini vanno di tavolo in tavolo.
Ci sono un orologio e una campana, e dopo cinque minuti
la conversazione finisce e la donna può decidere
se dare il suo biglietto da visita, o la sua email, all'uomo
per continuare a sentirsi. E questa donna dice:
"Mio fratello non ha mai ricevuto un biglietto. E so esattamente perché.
Nel momento in cui si siede, attacca a parlare di sé senza fermarsi,
e non chiede mai nulla alla donna".
Stavo facendo delle ricerche sulla rubrica domenicale di costume
del New York Times, guardando alle passate storie di matrimoni
(sono molto interessanti) ed arrivai al matrimonio
di Alice Charney Epstein. E lei diceva
di aver sottoposto le persone, durante gli appuntamenti,
ad un semplice test:
dal momento in cui si incontravano, contava
quando tempo impiegava l'uomo per farle una domanda che contenesse la parola "tu".
quando tempo impiegava l'uomo per farle una domanda che contenesse la parola "tu".
Pare che il signor Epstein abbia passato il test, e da lì è nato l'articolo.
(Risate)
E' un piccolo test che vi incoraggio a provare ad una festa.
E' un piccolo test che vi incoraggio a provare ad una festa.
Qui al TED ci sono molte opportunità.
L'Harvard Business Review ha recentemente pubblicato un articolo, intitolato
"Il Momento Umano", su come stabilire un contatto vero
con una persona al lavoro. E scrivono che
la cosa fondamentale da fare è spegnere il tuo BlackBerry,
chiudere il portatile, smetterla col tuo sogno ad occhi aperti
e prestare completa attenzione alla persona.
C'è una parola coniata di recente nella lingua inglese
per descrivere il momento in cui la persona con cui stiamo tira fuori il BlackBerry
o risponde al cellulare, e di improvviso noi non esistiamo più.
La parola è "perplato" ("pizzled"): una combinazione tra "perplesso" e "seccato".
(Risate)
La trovo perfetta. E' la nostra empatia, il nostro 'sintonizzarci',
che ci separa dai 'machiavellici' o peggio dai sociopatici.
Uno dei miei cognati è un esperto di orrore e terrore:
ha scritto il Dracula annotato, un compendio su Frankenstein,
ha studiato l'inglese antico di Chaucer...
ma è nato in Transilvania, e credo che questo lo abbia influenzato un po'.
ma è nato in Transilvania, e credo che questo lo abbia influenzato un po'.
Comunque sia, ad un certo punto mio cognato Leonard
decise di scrivere un libro su un serial killer.
Era un uomo che ha seminato terrore proprio da queste parti,
molti anni fa. Era noto come lo strangolatore di Santa Cruz.
E prima di essere arrestato, aveva ucciso i suoi nonni,
sua madre e cinque studentesse dell'Università di Santa Cruz.
Mio cognato va ad intervistare questo killer,
e appena lo incontra capisce quanto sia assolutamente terrificante.
e appena lo incontra capisce quanto sia assolutamente terrificante.
Per prima cosa è alto due metri.
Ma non è la cosa più terrificante.
La cosa peggiore è che ha un Quoziente Intellettivo di 160: un genio patentato.
Ma non c'è correlazione tra QI e l'intelligenza emotiva,
l'empatia con l'altro.
Sono controllate da parti diverse del cervello.
Comunque, ad un certo punto, mio fratello trova il coraggio
di fargli la domanda che più gli interessa: come ha potuto farlo?
di fargli la domanda che più gli interessa: come ha potuto farlo?
Non ha provato alcuna pietà per le sue vittime?
Questi furono omicidi molto "intimi", le vittime furono strangolate.
E lo strangolatore gli risponde, come niente fosse:
"Oh no. Se ne avessi sentito la sofferenza, non avrei potuto farlo.
Ho dovuto spegnere quella parte di me." Ho dovuto. Spegnere. Quella parte. Di me.
Io credo che questo sia molto preoccupante.
In un certo senso, ho meditato sullo "spegnere quella parte di noi".
Quando ci focalizziamo su noi stessi, in qualunque attività,
noi spegniamo quella parte in noi se c'è un'altra persona.
Pensate a quando facciamo la spesa, e pensate alle possibilità
di un "consumismo compassionevole".
Oggi, come ha evidenziato Bill McDonough,
gli oggetti che compriamo ed usiamo hanno conseguenze nascoste.
Siamo tutti inconsapevoli vittime di un "punto cieco" collettivo.
Non notiamo, né capiamo di non notare,
le molecole tossiche emesse da un tappeto, o dal tessuto sui sedili.
Oppure non sappiamo se quel tessuto
può essere "cibo" per altre produzioni; può cioé essere riusato,
oppure finisce semplicemente in discarica? In altre parole,
siamo ciechi di fronte alle conseguenze ecologiche, sanitarie
ed alle ingiustizie economiche e sociali generate
dalle cose che acquistiamo o usiamo.
In un certo senso, la stanza stessa è l'elefante nella stanza,
ma non lo vediamo. E diventiamo vittime
di un sistema che ci attira da un'altra parte. Considerate questo.
C'è un libro bellissimo che si chiama
La Roba: La Vita Nascosta degli Oggetti di Tutti i Giorni.
E parla della storia che c'è dietro ad un oggetto come una maglietta.
Parla di dove è cresciuto il cotone,
dei fertilizzanti che sono stati usati e delle conseguenze
per il suolo di quel fertilizzante. E dice, ad esempio,
che il cotone è molto resistente alla tintura tessile,
della quale circa il 60% va a finire negli scarichi industriali.
Ed è ben noto agli epidemiologi che i bambini
che vivono vicino alle fabbriche tessili hanno tassi alti di leucemia.
C'è una azienda, la Bennett and Company, che fornisce Polo.com e
Victoria's Secret. Poiché il loro amministratore delegato
è consapevole di questi rischi, in Cina hanno formato un'alleanza
per assicurarsi che le acque degli scarichi industriali
vengano adeguatamente trattate prima di tornare nelle falde acquifere.
Ma ad oggi, non possiamo scegliere la T-shirt "virtuosa"
al posto di quella "non virtuosa". Cosa ci servirebbe per poterlo fare?
Be', ci ho pensato. Per prima cosa, c'è una nuova tecnologia
elettronica di riconoscimento che permette ad ogni negozio
di conoscere la storia completa di ogni oggetto sui suoi scaffali.
Dall'oggetto si può risalire all'impianto. Una volta risaliti
all'impianto, si possono vedere i processi di produzione
adottati per produrlo, e se è virtuoso,
lo si può etichettare come tale. Oppure, se non è virtuoso,
si può andare in un qualunque negozio,
mettere un lettore ottico palmare su un codice a barre
che ti porta su un sito web.
Esiste già per le persone allergiche alle noccioline.
Il sito web ti può dire cose riguardo a quell'oggetto.
In altre parole, al momento dell'acquisto,
potremmo essere in grado di fare una scelta compassionevole.
C'è un detto, nel mondo delle scienze dell'informazione:
alla fine tutti conosceranno tutto.
La domanda è: farà la differenza?
Tempo fa collaboravo col New York Times,
erano gli anni '80, e feci un articolo
su quello che allora era un problema a New York,
i barboni per le strade.
Trascorsi un paio di settimane andando in giro con un'agenzia che
si prendeva cura dei senzatetto. E guardando i senzatetto attraverso i loro occhi,
capii che quasi tutti loro erano pazienti psichiatrici,
senza un posto dove andare. Avevano una diagnosi.
Questo mi scosse e mi risvegliò dalla 'trance' urbana, nella quale,
quando vediamo, quando passiamo accanto ad un senzatetto
seduto ai margini della nostra visione, rimane appunto ai margini.
Non lo notiamo, e di conseguenza non agiamo.
Poco dopo, era un venerdì, alla fine della giornata,
stavo scendendo in metropolitana. Era ora di punta,
e migliaia di persone scorrevano giù per le scale.
E all'improvviso, mentre stavo scendendo le scale,
notai che c'era un uomo caduto a terra di lato
a torso nudo, immobile, e la gente lo scavalcava -
centinaia e centinaia di persone.
Poiché la mia "trance" urbana era stata in qualche modo indebolita,
mi sono fermato a vedere quale fosse il problema.
E nel momento in cui mi sono fermato, altre persone
immediatamente erano attorno alla stessa persona.
E capimmo che era Ispanico, che non sapeva parlare inglese,
era senza soldi e vagabondava da giorni, affamato fino a svenire.
era senza soldi e vagabondava da giorni, affamato fino a svenire.
Subito qualcuno andò a prendere del succo d'arancia,
qualcuno portò un hotdog, qualcun altro chiamò un poliziotto.
In un attimo quest'uomo era di nuovo sulle proprie gambe.
E per tutto questo è bastato solo che qualcuno lo notasse.
E quindi io sono ottimista.
Grazie infinite.
(Applausi)
TEDの潜在的なテーマである「思いやり」が 私の中で尾を引いています
感動的な講演がいくつもありましたね
アフリカでのHIVや 昨晩のクリントン元大統領の講演です
それに付随して 思いやりについて
世界規模から個人へとレベルを移して お話しします
私は心理学者ですが
安心して下さい
陰嚢には触れません (笑)
少し前にプリンストン神学校で行われた
なぜ私たちは人を助ける機会があるのに
助けたり 助けなかったりするのか
と問いかける とても重要な研究があります
プリンストン神学校の神学生たちが
説教の練習をすると告げられて
それぞれに説教のテーマが与えられました
学生の半分はテーマとして
「善きサマリア人」の寓話を与えられました
これは困窮している道端の見知らぬ人を
助けた男の話です
残りの半分は聖書の他のテーマをランダムに与えられました
そして 1人ずつ別の建物に行って
説教をするように言われました
1つ目の建物から次の建物に移動する時に
前かがみになってうめき声を上げて 明らかに困窮している男が
道の脇にいます 学生たちは立ち止まって彼を助けたでしょうか?
もっと面白い問いかけ方をすると
「善きサマリア人」の寓話をじっくり考えることで
学生の行動は変化するのでしょうか?その答えは「全く変わらない」です
わかったのは 誰かが困窮している見知らぬ人のために
立ち止まって助けるかどうかは
どれほどその人が急いでいると感じているかどうか
どれほど遅れていると感じているかどうか
これから話すことに夢中になっているかどうか で決まること
これは私たちの人生の境遇を表していると思います
意識が間違った方向に向かっているから
私たちは誰かを助ける機会をいつも逃してしまいます
社会神経科学という脳科学の新しい分野があります
2人で相互交流している時に活動する
神経回路を研究する分野です
社会神経科学による思いやりの新しい考え方は
脳の配線は基本的に人を助けるようにできていることです
つまり 人が誰かに注意を向けた時
自動的に共感して 相手の感情を読み取るのです
新しく発見された 神経の無線LANのように働くミラーニューロンが
1人の脳の中で活動すると もう1人の脳の同じ場所でも活動します
自動的に「一緒に」感じるわけです
だからもし誰かが困窮していたり苦しんでいたりしたら
私たちは自動的に助けようとします 少なくとも理論上はそうなっています
しかしここに疑問があります なぜ実際にそうしないのか?
この問いかけは 全くの自己陶酔
他者への気づき 共感 思いやり
といった範囲にまで及ぶものです
単純な事実は 私たちがよく一日中そうしているように
もし自分自身に意識を向けていたら もし心を奪われていたら
他者に十分に注意を向けることができないということです
この自己への意識と他者への意識の違いは
とても微妙なものです
私は先日 税金の申告手続きをしていて
自分がした寄付をリストにしていた時に
ひらめきがありました セヴァ基金の小切手を見たら
私がセヴァ基金に寄付をしたことで
友人のラリー ブリリアントがとても喜ぶだろうと
思ったことに気がつきました
私が与えることで手に入れたのは
自己陶酔的なものでした 私はいい気になっていたのです
それから私は 白内障の治療をしてもらえる
ヒマラヤの人々のことを考え始め
そして自己陶酔ではなく 利他的な喜びと
他の人々に対しての良い思いを抱くようになったのだと
気づきました これこそが動機です
この自分自身に向ける意識と
他者に向ける意識を区別することは
是非とも気を配った方がいいです
デートのことを考えれば これは世界共通だとわかります
しばらく前に寿司屋へ行った時に
2人の女性の会話を小耳にはさみました
片方の女性が兄弟のデートの話をしていたのです
「私の兄弟はまともにデートができなくって
スピードデートをしているのよ」 スピードデートとは
テーブルに女性陣が座り 向かいに座る男性陣は順番に席を移ります
5分ごとに鳴るベルが会話終了の合図で
女性は そこで名刺や
メールアドレスを男性に渡すかどうか決めます
先ほどの女性は言いました
「私の兄弟は名刺をもらったことが一度も無いの 理由は簡単にわかる
彼は座ったらいつまでも自分のことを喋り続けて
女性に質問をしないの」
ニューヨーク タイムズのサンデー スタイルズの記事で
結婚の裏話を調査していました
とても面白いのです
アリス チャーニー エプスタイン という女性の話がありました
デートをしている時 彼女は
相手に簡単なテストをしていると言います
テストの内容は 2人が会った瞬間から
男性が「君は」という言葉が入った質問をするまでに
どれくらいの時間を要するのか
確かにエプスタインはそのテストを上手く利用しました 記事になりましたから
(笑)
これは簡単でシンプルなテストです
パーティーで試してみるといいでしょう
TEDはすごくいい機会です
ハーバード ビジネス レビューが最近「ヒューマン モメント」という
職場における誠実な人間関係の築き方に関する
記事を掲載しました その記事によると
まず 携帯の電源を切り
パソコンを閉じて 空想をやめて
相手に最大限の注意を向けること
一緒にいる人が いきなり携帯を使いだし
自分の存在が無視された状態を表す単語が
英語に新しく作られました
pizzledという単語です 「困った」と「イライラした」の組み合わせです
(笑)
ぴったりですね 我々をマキャベリストや精神病質と
区別するものは 共感できるかどうかです
私には恐怖の専門家である義理の兄弟がいます
ドラキュラやフランケンシュタインの本を執筆したことがあります
チョーサーの学者ですが
トランシルバニア生まれということが
多少なりとも影響を与えたのでしょう
ともかく 義兄弟のレオナルドはある時
連続殺人犯の本を書く事にしました
何年も前に この近所を恐怖に陥れた男で
サンタクルズ絞殺魔として知られています
逮捕されるまでに その男は祖父母と
母親と カリフォルニア大学サンタクルズ校の5人の女子学生を殺しました
義兄弟が取材で
その男に会った時
極度の恐怖を感じました
彼は身長が210cmもありました
しかしそれが彼の最も恐ろしいことではありません
その男のIQは160もありました 紛れもない天才です
しかしIQと共感性 つまり人の感情を読み取ることとの
相関関係はゼロです
この2つは脳の異なった領域が制御しています
義兄弟はそのうちに 勇気を持って
一番聞きたかった質問を尋ねることにしました
それは「どうしてそういうことができたのか?」
「相手に哀れみを感じなかったのか?」
彼は血縁関係にある人々を絞め殺したのです
絞殺犯は事も無げに言いました
「いや もし不快な気持ちを感じていたら そんなことはできなかった
自分の中のそういう部分をオフにしたんだ」
これは非常に厄介なことです
ある意味で 私はそのように自分の一部をオフにすることについて考えてきました
もし私たちが何かに集中すると
誰かがいても他人に気づく意識はオフになっている
買い物をする時に 思いやりのある消費をすることの
可能性を考えてみてください
先ほど マクドノー氏が指摘したように
私たちが買ったり使ったりするものには見えない因果関係が働いています
私たちは 皆 無意識のうちに被害者となっています
カーペットやイスの布地が放つ有毒物質に
注意を向けていません しかも注意を向けていないこと自体に注意をしていない
製品が化学的なものなのか
自然のものなのか つまり再利用ができるのか
埋立地行きなのか
つまり 買うもの 使うもののによって起こる
生態系や公衆衛生 社会や経済への影響について
私たちは眼中にないのです
自分の暮らす環境そのものに問題があるのに
その点にすら気がつかない私たちは
様々なところで指摘される仕組みの犠牲となっています
我々が使う日用品の裏事情が書かれた
素晴らしい本があります
Tシャツなどの製品を取り上げています
綿の生産地や 使用されている化学肥料と
その土壌への影響も
取り上げています そして 例えば
綿は染色しにくいため
染料の60パーセントが排水として流れてしまう と指摘しています
疫学者により 織物工場の近くに住んでいる子どもの
白血病の比率が高まることがよく知られています
ラルフローレンやヴィクトリアシークレットに生地を卸している
ベネット アンド カンパニーという会社があります この会社では
この事実を知るCEOにより 地面に戻される前の排水が
適切に処理されるように
中国に合弁企業を設立しました
今の時点では 社会的に適切な過程により製造されたTシャツと
そうでないTシャツを見分ける方法がありません どうすればいいのでしょうか?
私はこういうことを考えています
あらゆる店舗に 棚の商品がどのような過程を経ているのかを知る
新しい電子タグ技術を導入することです
その製品を工場までたどることができて 工場までたどったら
その製品を作った製造過程を調べられて
それが社会的に適切だったら 製品に
チェックをつけられます もしそうでなければ―
現在でも どのような店舗へ行っても
携帯機器の読み取り部をバーコードへ当てれば
その製品のWEBサイトを見られます
ピーナッツアレルギーの人の為に
そのサイトは 製品の情報を提供しています
つまり 購入する時に
思いやりのある選択をすることができるということです
情報科学でよく知られた言葉があります
「結局は 誰もが全てを知ることになる」
その結果 違いは生み出されるでしょうか?
80年代に ニューヨーク タイムズで働いていた時に
当時のニューヨークの新しい問題―
路上のホームレスの人々について
記事を書きました
何週間か ホームレスを助ける社会福祉事業局の仕事に付き添い
ホームレスの人々を見て 彼らの目から
ほとんどのホームレスの人々は帰るところがない精神疾患の患者なのだと
気づきました 彼らは症状を抱えていました
誰もがホームレスの人々を 視界の隅に
ただ端の方で見ながら通り過ぎていくのを見て
「都会病」になっていた私でも動揺しました
気づかないゆえに 行動を起こさないのです
そのすぐ後のある金曜日 仕事が終わって
地下鉄に乗るために下へ降りていました ラッシュアワーだったので
何千もの人々が階段に 流れ込んでいました
階段を下っている時 脇でうなだれている
男性がいることに 突然 気づきました
上半身は裸で 身動きもしていません そして人々は彼の上をただ乗り越えて歩いて行くだけです
何百 何千もの人々が
私の都会病は なぜか弱まっていたため
気づけば 立ち止まって問題を解決しようとしていました
私が立ち止まると 6人もの人が
すぐにその男性の周りに集まりました
彼はヒスパニックで 英語を話せず
お金もありませんでした 彼は通りを1日中さまよって 空腹で
倒れてしまったのでしょう
すぐに誰かがオレンジジュースを買いに行き
誰かがホットドッグを持ってきて また誰かが警官を呼んできました
男性はすぐに立ち上がることができました
全ては気づくという簡単な行動から起こったのです
私はまだまだ楽観的でいます
どうもありがとうございます
(拍手)
저는 TED의 기본 정신 중 하나가 동정심이라는 것을 알고
깊은 인상을 받았습니다. 지난 밤에도 클린턴 전대통령이 TED 상을 받으며
아프리카의 에이즈 퇴치 사업에 대해 감동적인 연설을 했지요.
이제 저는 여러분과 함께 그와 같이 큰 규모뿐 아니라 개인의 차원에서
우리가 할수 있는 일이 무엇인지 생각해보고자 합니다.
전 심리학자입니다. 하지만 긴장하지 않으셔도 됩니다.
여러분의 성적 문제까지 파고 들진 않을테니까요.
(웃음)
예전에 프린스턴 신학교를 배경으로 아주 중요한 심리학의
실험이 행해진적이 있습니다.
우리가 곤경에 빠진 다른 이를 도울수 있는 상황이 주어졌을때
어뗜 경우 그들을 돕게 되고 또 어뗜 경우 그냥 지나치는지를 밝히는 실험이었죠.
프린스턴 신학교 학생들에게 예비 목회자로서
설교를 준비해야 하는 일상적인 과제가 주어졌고,
설교의 주제는 사전에 정해진 것으로 요청했습니다.
학생들 중 절반에게는
'착한 사마리아인'의 주제가 주어졌습니다.
착한 사마리아인이란 길을 가다가 낯선 사람이
곤경에 빠진걸 보고 그를 돕기 위해 가던 길을 멈춘 성서의 인물입니다.
다른 절반의 학생에게는 성서에서 무작위로 뽑은 주제가 주어졌습니다.
이제 실험을 위해 한명씩 지정한 건물로 이동한후 그곳에서 설교를
하도록 요청했습니다.
학생들이 지정한 건물로 이동하는 동안 쓰러져서
신음하는 사람을 만나도록 상황을 꾸몄습니다. 바로 도움이 필요한
사람인거죠. 자, 과연 학생들은 그를 돕기 위해 멈춰 섰을까요?
더 흥미로운 질문은 따로 있습니다.
착한 사마리아인의 주제를 골똘히 생각하는 것이 실제로
다른 사람들을 돕는 것에 영향을 주는걸까요? 아뇨. 그렇지 않았습니다!
생전 처음 보는 사람이 도움을 필요로 할 때 학생들이 멈춰서
돕겠다는 결심을 하는데 영향주는 것은
다름 아니라 자신이 얼마나 바쁘다고 여기는지에 달려 있습니다.
설교 시간에 늦을지 모른다고 염려하거나 준비한 설교를 까먹지 않으려고
마음속으로 몰두할때 그들은 곤경에 처한 이를 그냥 지나쳤습니다.
제 생각으론 이게 우리가 풀어내야 할 삶의 어려운 부분입니다.
우리가 사람들을 도울수 있는 상황에도 그렇게 하지 않는 이유는
우리가 엉뚱한 곳에 정신이 팔려있기 때문에 그렇습니다.
사회 신경과학이라고 하는, 뇌 과학의 새로운 분야가 있습니다.
이것은 두 사람이 상호작용을 하는 동안 그들의 두뇌에서 일어나는
신경 접속을 연구하는 학문입니다.
사회 신경과학이 동정심에 대해 밝혀낸 새로운 사실은 우리가 태어날때
남을 돕도록 초기 설정이 되어있다는 것입니다.
즉, 만약에 우리가 다른 사람을 신경쓰게 되면
우리는 자동적으로 그들이 느끼는 것처럼 함께 느낍니다.
새롭게 확인된 이 신경회로를 바로 거울 신경회로라고 하며
마치 무선 신경 회로처럼 다른 사람의 뇌에서 활성화되는 영역이
거울처럼 우리 뇌에 복사됩니다. 우린 자동적으로 타인의 감정을 "비슷하게" 느끼는 겁니다.
그리고 만약 누군가가 도움을 필요로 하고 힘들어한다면,
그런 이유로 우리는 자동적으로 도울 준비를 하게 됩니다. 학술적으로 논의되는 주장이죠.
그렇다면 이런 질문을 할 수 있겠죠. "실제의 우리는 왜 그렇게 하지 않을까요?"
저는 우리가 할수 있는 일에 넓은 스펙트럼이 있다고 봅니다.
순전히 자기 자신만 생각하는 것에서부터 타인의 존재를 알아보고
감정 이입을 하고 동정심을 가지는 것까지 스펙트럼은 펼쳐져 있습니다.
간단한 사실은 만약 우리가 우리 자신에게만 신경을 쓰고
일상에서 흔히 그렇듯이 우리 자신의 일에만 몰두하고 있다면
우리는 다른 사람들에 대해 신경쓸 여유가 없게 됩니다.
자신에게 초점을 맞추느냐와 다른 사람에게 초점을 맞추느냐에는
매우 미묘한 차이가 있습니다.
며칠전에 세금 정산을 하는 중에
한해동안 제가 낸 기부 목록을 살펴보게 되었습니다.
그 순간 어떤 깨달음이 왔습니다.
세바 자선 단체에 기부한 내역을 확인하니 불현듯 드는 생각이
제 친구인 래리 브릴리언트가 내가 기부한 사실을 알면
매우 기뻐하겠구나라는거였죠.
그 순간에 제가 깨달은건 그전까지 제가 기부를 통해 얻고자 했던게
자기애적인 만족감에 불과하다는거였습니다.
그리고나서 저는 백내장으로 고생하고 있는
히말라야 사람들을 생각하기 시작했고, 저 자신만을
사랑하며 나만 신경쓰는 모습이 다른 사람들을
도우며 즐거워하는 모습으로 변했다는 것을
알게 되었습니다. 변화의 동기부여가 된 것이죠.
이와 같이 우리 자신에게만 초점을 맞추는 것과
다른 사람에게 초점을 맞추는 것을 구별하는 작업은
여러분 역시 주의를 기울이도록 부탁하고 싶습니다.
데이트와 같은 일상적 상황에서도 이를 적용할수 있습니다.
얼마 전 일식집에 갔습니다.
그 곳에서 두 여자가, 한 여자의 아직 미혼인 남동생에 대해
이야기하는 걸 우연히 듣게 되었습니다.
그 여자가 말하더군요. "내 남동생은 데이트를 하는 게 힘든가봐.
그래서 빠른 데이트를 하려고 노력중이야." 혹시 '빠른 데이트'라는 말을 아시나요?
여자들이 테이블에 앉아 있고, 남자들은 한 테이블에서 다른 테이블로 옮겨갑니다.
테이블 위에는 시계와 종이 있고, 5분이 지나면 종이 울립니다.
그러면 대화는 끝이 나고, 여자는 그녀의 명함이나 이메일 주소를
남자에게 줄 것인지 말 것인지를 결정할 수 있지요. 다시 만나고
싶다면 말입니다. 일식집의 그 여자가 말하더군요.
"내 남동생은 한번도 명함을 받지 못했어. 난 왜 그런지 알지.
동생은 자리에 앉자마자 자기 얘기만 쉴새없이 쏟아내거든.
상대방에 대해 절대 묻지 않는거야."
그 후 저는 뉴욕 타임스의 선데이 스타일 섹션을 보며
결혼의 뒷 이야기를 조사하는 일을 하게 되었습니다.
이 조사는 정말 재미있었지요.
그 조사 중에 앨리스 차니 엡스타인의 결혼 이야기를 보았습니다.
그녀가 데이트를 하고 있을때
데이트 상대에 대해 간단한 테스트를 하도록 요구받았답니다.
두 사람이 서로 만나는 시각부터 상대방이 그녀에게
그녀에 대해 묻는 질문을 하기까지 얼마나 시간이 오래
걸리는지를 살펴보는 것이었죠. 엡스타인이 그 테스트에서
좋은 성적을 거뒀으니 그녀의 결혼 기사가 나온 것이겠지요.
(웃음)
사실 그 테스트는 매우 간단히 할수 있습니다.
사람들과의 모임에서 여러분도 한번 해보시기 바랍니다.
여기 TED에서도 그럴 기회가 많이 있을겁니다.
최근 하버드 비지니스 리뷰에
"인간의 순간(The Human Moment)"라는 제목의 기사가 실렸습니다.
일에 몰두하는 사람들과 진정으로 소통할수 있는 방법을 다룬 기사이죠.
그 기사에선 여러분이 우선 여러분의 블랙베리를 끄고
노트북을 닫고 엉뚱한 백일몽을 그만두고 사람들에게
최대한 주의를 기울이는 것이 기본적이라 말하고 있습니다.
최근 영어권에서 새로 만들어진 단어가 있습니다. 우리가 만나는 사람이
갑자기 메일이 와서 블랙베리를 꺼내서 확인하거나 휴대폰이 울리면
거침없이 받습니다. 그 옆에 있는 우리는 마치 존재하지 않는 것처럼 말입니다.
바로 pizzled 라는 단어입니다. 어이없음과 화나는 것의 합성어이지요.
(웃음)
적절한 단어로 보입니다. 상대에 대한 공감을 통해서만
우리는 멋대로 하는 마키아벨리주의나 사회적 이상 성격에서 벗어날수 있습니다.
제 처남은 공포와 테러를 연구하는 사람입니다.
풀어쓴 드라큘라, 프랑켄슈타인의 이해와 같은 책을 썼지요.
그는 시인 초서의 연구자로 전공을 시작했지만
고향은 트랜실베이니아입니다.
전 이런 배경이 그에게 영향을 주었다고 생각합니다.
좌우간에, 제 처남 레오나드는 어느 날
한 연쇄살인범에 대한 책을 쓰기로 결심했습니다.
몇 년전 저희가 사는 마을을 공포에 떨게 했던 살인범입니다.
그는 산타 크루즈 암살자로 알려져 있었지요.
체포되기까지 그는 그의 조부모와 어머니,
그리고 다섯 명의 동창들을 UC 산타 크루즈에서 살해했습니다.
처남은 그 살인자를 인터뷰하러 갔고,
살인자와 만났을 때
그 사람이 정말 무시무시하다는걸 알게 됐습니다.
우선 그는 키가 2미터가 넘는 사람이었습니다.
하지만 이것이 그에 대해서 가장 두려운 것은 아닙니다.
가장 두려운 것은 그의 IQ가 160이라는 것이었습니다. 검증된 천재였지요.
하지만 IQ와 타인에 대한 정서적 공감 능력과는 별로 관련이
없다는 사실이 밝혀져 있습니다.
이 두 가지는 뇌의 서로 다른 부분에서 조절되기 때문이지요.
인터뷰중에 제 처남은 용기를 내서
그가 정말 묻고 싶어하던 것을 물어보았습니다.
바로 이 질문입니다. "어떻게 그 일을 할 수 있었나요?
희생자들에게 동정심을 느끼진 않았나요?"
그가 죽인 사람들은 그와 가까이 지내는 이들이었으니깐요.
그러자 살인자는 아주 건조하게 대답했습니다.
"아뇨. 만약 내가 조금이라도 고민해야 했다면 그럴수 없었겠지요.
저는 그 부분을 제게서 떼어내 버렸습니다. 제게서 떼어내 버렸다고요."
이것이 바로 문제가 되는 부분이라 생각합니다. 어떤 점에서는
우리가 그런 식으로 우리 삶 중에서 일부분을 떼어낸채 살고 있는게 아닌가 하는 생각이 듭니다.
우리가 무언가를 하며 우리 자신에게 집중할때
그때 우리는 다른 사람에 대해 신경쓰는 부분을 떼어내버립니다.
쇼핑을 할때도 동정심에 기반한 소비 행태가
가능할수 있지 않을까요?
빌 맥도너가 지적했던 것처럼,
우리가 구입해서 사용하는 물건들은 우리가 알지 못하는 다른 결과를 만들어냅니다.
우린 모두 알지도 못 한 사이에 집단적 맹점의 피해자가 되어 있습니다.
우린 모르고 있고 더 심각한건 우리가 모른다는 사실을 모른다는 겁니다.
우리가 구입한 카페트나 의자에 덧댄 천을 만들기 위해 유독 물질이 나온다는 사실을 우리는 모릅니다.
우리는 그 섬유가 대량생산에 의한 것인지 수공업에 의한 것인지
전혀 모르고 있습니다. 재활용이 가능한지
썩지 않고 땅속에 묻힐것인지에 대해서도요.
다시 말해, 우리는 우리가 구입해서 사용하는 것들이
환경친화적이고 공공의 건강에 유용하며 사회적이고
경제적으로 정의로운 결과를 만들어내는지는 염두에 두지 않습니다.
어떤 의미에서 방에 코끼리가 있는데도 우리는 정작
그것을 볼수 없는 상황입니다. 결국 그런 식으로 우리는 우리를
오도하는 시스템에 의해 피해자가 되었습니다. 생각해보세요.
여기 '일상에서 만나는 물건들의 숨겨진 삶'이란
제목의 멋진 책이 있습니다.
이 책은 티셔츠와 같은 물건들의 숨겨진 이야기를 다루고 있습니다.
이 책은 면을 만드는 목화가 어디에서 자라는지
화학 비료와 그 비료로 인해 토양이 어떻게 변하는지 등을
다루고 있습니다. 예를 들어,
면은 염색이 잘 안 되는 특성이 있습니다.
면 염색 과정중 60% 정도의 물이 폐수로 흘러갑니다.
또한 유행병 학자들에 따르면, 염색 공장 근처에
사는 아이들은 백혈병에 걸릴 확률이 높다고 합니다.
폴로와 빅토리아 시크릿에 옷감을 공급하는 베넷 앤 컴퍼니라는 회사가 있습니다.
그 회사의 CEO 는 이런 사실에 대해 인지하고 있었기에
중국에 있는 염색 기술자들과 합작 벤쳐 회사를 만들면서
그들이 폐수를 땅으로 흘려보내기 전에
올바르게 폐수 처리가 되도록 조처를 취했습니다.
사실 지금 우린 이런 식의 올바르게 만들어진 티셔츠와 그렇지 않은
티셔츠를 분간해낼 방법이 없습니다. 그러려면 어떻게 해야 할까요?
제가 한번 생각해보았습니다. 우선
가게 선반에 진열돼 있는 물건들이 어떻게 만들었는지 알 수 있도록
물건마다 전자 태그를 붙이는 방안이 가능하겠지요.
그것을 통해 여러분은 제조 공장을 알아낼수 있고
제조 공장을 알게 되면 좀 더 추적해서 그 공장의 생산 과정과
제품이 과연 올바르게 만들어지는지 어떤지를 알아볼수 있습니다.
올바른 제품이 아니라면 그렇다고 라벨을 붙일수 있겠지요.
원한다면 지금 당장 어떤 가게라도 들어가서
물건들의 바코드를 스캔해보세요.
그러면 그 제품의 웹사이트로 들어갈수 있습니다.
땅콩 알레르기가 있는 사람들을 위한 물건이란 식으로
그 사이트는 물건에 대한 여러 정보를 알려줍니다.
다른 말로 하면, 구매자의 관점에서,
우리는 좀 더 동정심에 기반한 선택을 할 수 있다는 것이지요.
정보 과학의 세계에 이런 말이 있습니다.
'결국 모든 사람이 모든 것을 알게 될때가 온다.'
안다는게 과연 어떤 차이를 만들어내는걸까요?
80년대에 제가 뉴욕 타임즈에서 일할 때였습니다.
저는 그 곳에서 뉴욕의 새로운 문제인
거리의 노숙자에 관한 기사를
작성한 적이 있습니다.
그때 저는 노숙자들을 돌봐주는 사회 단체와 함께
몇 주를 생활했었고, 노숙자들 대부분이
오갈데도 없고 정신적으로 치료를 요하는 환자라는 사실을 알게 되었습니다.
실제로 그렇게 진단을 받았습니다.
결국 그 일은 도시 생활의 무아지경으로부터 저를 흔들어 깨웠습니다.
도시의 풍경에서 우리는 노숙자들을 보더라도 그저 스치며 지나가고
그 일에 대해 별로 신경쓰지 않습니다.
우리는 그들이 존재한다는 사실을 모르는 것처럼 여기고 따라서 행동도 없습니다.
다음 날, 그러니까 그 날은 금요일이었고, 하루가 막 끝날 때였습니다.
저는 지하철을 내려 가고 있었지요.
퇴근 시간이라 많은 사람들이 계단을 내려가고 있었습니다.
계단을 내려가다가 저는 계단 옆에 사람 하나가 쓰러져 있다는 것을
갑작스레 알게 되었습니다. 셔츠도 입지 않고 움직이지도 않았지만
사람들은 그저 무심하게 그를 타넘고 자기 갈길을 갔습니다.
수많은 사람들의 물결이 그를 타넘고 갔습니다.
당시 제가 가진 도시 생활의 무아지경이 좀 약해져 있었기 때문에
저는 멈춰서서 그 사람에게 무엇이 잘못되었는지 알아보려 했습니다.
제가 멈춰서자 다른 6명 정도의 사람들이
쓰러진 사람의 주위에 모여들었습니다.
그리고 우리는 쓰러진 사람이 히스패닉계이고, 영어를 전혀 할 줄 모르며,
돈도 없이 굶주린채 며칠간 거리를 헤매다가
결국 쓰러졌다는 사실을 알게 되었습니다.
그 즉시 모인 사람중 누군가가 오렌지 주스를 그에게 가져다 주었고
누군가는 핫도그를, 또 누군가는 지하철에 있는 경찰을 불러 주었습니다.
그 남자는 곧 기력을 되찾아 다시 걸을수 있게 되었습니다. 이 모든 일은
곤경에 빠진 이를 '알아보는' 간단한 일에서 나온 것입니다.
그때 일을 생각하면 전 낙관적인 기분이 듭니다.
감사합니다.
(박수)
Запрепастен сум од тоа како една од имплицитните теми на TED
е сочувствувањето, овие навистина потресни слики кои ги видовме:
СИДА во Африка, претседателот Клинтон минатата ноќ.
И би сакал да додадам малку колатерално размислување,
за сочувствувањето и да го доближам од глобално до ниво на личноста.
Јас сум психолог, но бидете сигурни,
нема да бидам премногу интимен.
(Смеење)
Направено е многу важно истражување неодамна
на Принстон Теолошкото Училиште која кажува зошто
кога сите ние имаме толку многу прилики да помогнеме,
некогаш помагаме, а некогаш не.
На една група студенти на Принстон Теолошкото Училиште
им било кажано дека ќе вежбаат обраќање
и секому од нив му била дадена тема на обраќањето.
На половина од овие студенти им била дадена, како тема,
однесувањето на Добиот Самарјанин:
човекот кој застанал покрај непознато лице
за да му помогне на непознатиот во неволја на патот.
На другата половина им биле дадени теми од библијата.
Потоа на еден по еден, им соопштиле дека треба да отидат во друга зграда
и да го направат своето обраќање.
Додека тие оделе од првата во втората зграда,
сите до еден поминале покрај човек кој превиткан молел,
очигледно за помош. Прашањето е: Дали тие застанале да помогнат?
Уште поинтересно е прашањето:
Дали било битно што биле сконцентрирани на однесувањето
на Добриот Самарјанин? Одговор: Не. Не воопшто.
Она што одредило дали некој би застанал
и би му помогнал на непознат во неволја
било колку тие мислеле дека се во брзање,
дали мислеле дека доцнат или дали биле замислени
за она за што требале да зборуваат.
И ова, мислам дека е карактеристика на нашиот живот:
дека не ги користиме сите прилики да помогнеме
бидејќи нашиот фокус е во погрешна насока.
Воспоставена е нова област во изучувањето на мозокот, општествена невронаука.
Таа ги изучува деловите на мозоците на двајца луѓе
кои се активираат додека зборуваат.
А новото сфаќање за сочувството во невронауката
е дека нашата основна поставеност е да помагаме.
Така, доколку забележиме друга личност,
ние автоматски се сплотуваме, сочувствуваме со неа.
Откриени се нови неврони, имитирачки неврони,
кои се однесуваат како невро Wi-Fi, активирајќи се во нашиот мозок
во идентични области како и во нивниот мозок. Ние сочувствуваме автоматски.
И доколку таа личност е во неволја, доколку пати,
ние сме автоматски подготвени да помогнеме. Барем такви се аргументите.
Но следува прашањето: Зошто не помагаме:?
Мислам дека ова зборува за цела палета
која започнува од целосна опседнатост со себе
до забележување, до емпатија и сочувствување.
И едноставен факт, доколку сме фокусирани на себе,
доколку сме презафатени, а такви сме честопати во текот на денот,
ние навистина не ги забележуваме останатите.
И оваа разлика помеѓу сопствениот и туѓиот фокус
може да биде многу деликатна.
Пред некој ден си го пресметував данокот и се најдов себеси
како ги прегледувам сите донации кои сум ги дал,
и имав привидение, кога всушност, стигнав до мојот чек
за фондацијата Сева и си помислив,
мојот пријател Лери Брилијант би бил навистина среќен
што сум дал пари на Сева.
Потоа сфатив дека од донирањето јас добивам
нарцисоидна придобивка -дека се чувствувам добро во врска со себе.
Потоа започнав да размислувам за луѓето на Хималаите
на кои им требаше помош поради катаракта и сфатив
дека од нарцисоидниот сопствен фокус преминав
кон алтруистичка радост, убаво чувство
за луѓето на кои ќе им се помогне. Мислам дека тоа е мотиватор.
Но разликата помеѓу фокусирањето на самите нас
и фокусирањето на другите
е она на што мислам дека сите треба да обрнеме внимание.
Тоа можете да го видите глобално ниво кај запознавањето партнерки.
Бев во еден суши ресторан пред некое време
и слушнав како две жени зборуваат за братот на едната од нив,
кој сè уште не бил во врска. Едната жена рече,
"Мојот брат има проблем со запознавање партнерка,
затоа се обидува со брзо спарување." Дали знаете што е брзо спарување?
Жената седнува на маса, а мажот оди од маса на маса,
и има часовник и звонче, и на секои пет минути, сигнал,
разговорот завршува и жената може да одлучи
дали да го даде својот телефон или нејзината e-mail адреса на мажот
за следна средба. И едната жена вели,
"Мојот брат никогаш нема добиено телефон и јас точно знам зошто.
Само што ќе седне, тој започнува непрестано да зборува за себе,
тој никогаш не се распрашува за жената."
И јас направив некои истражувања во Сандеј Стајлс рубриката
на Њујорк Тајмс, гледајќи ги позадинските приказни на браковите,
бидејќи тие беа многу интересни - и стигнав до бракот
на Алис Черни Епстајн. Таа рече
дека кога се запознавала со некој дечко,
имала едноставен тест кој им го правела.
Тестот бил: од моментот кога се заедно,
колку долго би му требало на момчето да ѝ постави прашање
со зборчето "ти" во него.
Очигледно Eпстин го погодила тестот, а со тоа и статијата.
(Смеење)
Сега ова е еден мал тест
ве охрабрувам да го пробате на некоја забава.
Овде на TED има мноштво можности.
Харвард Бизнис Ривју скоро имаше статија со наслов
"Човечкиот Момент" за тоа како да направите вистински контакт
со некоја личност на работа. И тие рекоа,
основната работа која треба да ја направите е да го исклучите Вашето блекбери,
да го затворите Вашиот лаптоп, да престанете со мечтаење
и посветете ѝ целосно внимание на личноста.
Има еден нов збор во англискиот јазик
за моментот кога личноста со која сме - го вади нејзиниот блекбери
или одговара на повик, а ние одеднаш за неа не постоиме.
Тој збор е "pizzled": тоа е комбинација од збунет и налутен.
(Смеење)
Мислам дека е прилично вообичаено. Тоа е нашата емпатија, нашето доближување
кое нè издвојува од Макијавелистите или од социопатите.
Имам еден зет кој е експерт за хорор и за терор,
ги има напишано книгите Annotated Dracula и Essential Frankenstein,
кој бил обучен како ученик на Chaucer,
но роден е во Трансилванија
и мислам дека тоа малку му влијаело.
Како и да е, мојот зет, Леонард,
одлучи да напише книга за еден сериски убиец.
Се работи за човек кој ги тероризирал луѓето
многу одамна. Тој бил познат како вампирот Санта Круз.
И пред да биде уапсен, тој ги убил своите баба и дедо,
неговата мајка и пет колеги од Санта Круз колеџот.
Така мојот зет оди да го интервјуира овој убиец
и кога го запознава сфаќа
дека овој тип е навистина застрашувачки.
Само една работа, висок е 2,3 метри.
Но тоа не е најзастрашувачкото кај него.
Најстрашната работа е што неговиот IQ е 160: потврден гениј.
Но нема никаква корелација помеѓу неговиот IQ и емоционалната емпатија,
сочувствување со други луѓе.
Тие се контролираат од различни делови во мозокот.
Во еден момент, мојот зет собира храброст
да му го постави прашањето на кое сака да го знае одговорот,
а тоа е: Како можеше да го направиш тоа?
Зарем не ти беше жал за твоите жртви?
Се работеше за свирепи убиства - тој ги гушел жртвите.
А убиецот одговара смирено,
"О, не. Доколку почувствував вознемиреност, немаше да го направам тоа.
Морав да го исклучам тој дел во мене. Морав да го исклучам тој дел од мене."
Мислам дека тоа е навистина проблематично,
и некако, се посветив на исклучувањето на овој дел од нас.
Кога се фокусираме на самите себе во било која активност,
го исклучуваме тој дел во нас доколку сме покрај друга личност.
Помислете кога одите во шопинг и за можностите
за сочувствувачка потрошувачка.
Токму сега, како што Bill McDonough потенцираше,
предметите кои ги купуваме и ги користиме имаат скриени последици.
Сите ние несвесно сме жртви на колективно спепило.
Не ги забележуваме и не забележуваме дека не ги забележуваме
отровните молекули кои излегуваат од теписонот или материјалот на седиштата.
Или не знаеме дека материјалот е технолошка
или производствена состојка, која може повторно да биде употребена
или едноставно завршува на отпад? Со други зборови,
ние сме безобѕирни кон еколошкото или јавното здравје
и кон општествените и економските последици
од работите кои ги купуваме и ги користиме.
На некој начин, самата соба е слонот во собата,
но не го гледаме. И ние стануваме жртви
на систем кој нè насочува на друго место. Размислете за ова.
Има една прекрасна книга со назив
Материјал: Скриениот живот на секојдневните предмети.
И тој зборува за позадинската приказна за предмети како на пример маица.
И тој кажува каде растел памукот
за користените ѓубрива и последиците
врз земјата од тие ѓубрива. И споменува, на пример,
дека памукот е многу отпорен на текстилна боја,
околу 60% отпаѓа во отпадната вода.
И добро е познато од епидемиолозите дека децата
кои живеат близу текстилни фабрики имаат висок процент на леукемија.
Има една компанија, Бенет енд Компани, која го снабдува Polo.com,
Victoria's Secret -- и тие, бидејќи нивниот директор, кој е свесен за ова,
во Кина формирал здружен бизнис со нивната бојаџилница
за да се осигура дека отпадната вода
ќе биде правилно третирана пред да се врати во земјата.
Во моментов, немаме можност да избереме ваква маица
од сите останати. Па што би било потребно за тоа?
Размислував за тоа. Да напоменам,
постои нова електронска технологија за означување која дозволува секоја продавница
да ја знае целокупната историја на секој продукт на полиците во продавницата.
Можете да ја следите назад сè до фабриката. Откако ќе се вратите
назад во фабриката, можете да ги погледнете производните процеси
кои биле користени за изработка, и доколку е еколошка,
можете така и да ја означите. Или доколку не е еколошка,
можете да влезете, денес, во било која продавница,
да го скенирате баркодот,
и тој ќе ве одведе до нивниот веб сајт.
Тоа го имаат за луѓе алергични на кикирики.
Овој веб сајт може да ви каже работи за предметот.
Со други зборови, во моментот на купување,
би можеле да направиме сочувствителен избор.
Постои изрека во светот на информациската наука:
на крајот сите ќе знаат сè.
Прашањето е: дали тоа ќе направи разлика?
Пред некое време кога работев во Њујорк Тајмс,
тоа беше во осумдесеттите, напишав статија,
за она што беше нов проблем во Њујорк,
а тоа беа бездомните луѓе на улиците.
Поминав неколку недели одејќи наоколу со агенција за социјална работа
која им помагаше на бездомниците. Сфатив дека гледајќи ги бездомниците
низ нивните очи дека скоро сите од нив се психијатриски случаи
кои немаа каде да одат. Имаа дијагнози. Тоа ме натера,
ме протресе од урбаниот транс во кој се наоѓав,
кога ќе видиме, кога поминуваме покрај некој бездомник
во периферијата на нашата визија, тој останува на периферијата.
Не забележуваме затоа и не делуваме.
Еден ден, набрзо после тоа, беше петок, при крај на денот,
се симнував надолу во метрото. Беше време на шпиц
и илјадници луѓе се слеваа надолу по скалите.
Одеднаш додека се симнував по скалите
забележав дека имаше човек легнат на едната страна,
гол, неподвижен, а луѓето едноставно газеа врз него,
стотици и стотици луѓе.
И бидејќи мојот урбан транс беше донекаде ослабен,
застанав за да откријам што не е во ред.
Штом застанав, неколкумина други
веднаш го забележаа истиот човек.
Откривме дека тој беше Хиспано, не зборуваше англиски,
немаше пари, скитал по улиците со денови, гладувајќи,
и на крајот се онесвестил од глад.
Веднаш некој отиде и донесе сок од портокал,
некој донесе хотдог, некој доведе полицаец од метрото.
Човекот беше вратен на нозе веднаш.
Но за тоа беше потребен само еден мал чин на забележување.
и јас сум навистина оптимист.
Ви благодарам многу.
(Аплауз)
Тэгэхээр миний хувьд ТED-н нэг далд утгатай сэдэв
болох ЭНЭРЭНГҮЙ байдалыг ярих гэж байна. Энэ нь
Африк дах БЗХӨ, өнгөрсөн оройны Билл Клинтон гэх мэтчилэн нилээдгүй өргөн хүрээний сэдэв юм.
Хэрвээ та нарыг зөвшөөөрвөл энэ талаар илүү дэлгэрэнгүй тайлбар хийж
хувь хүний энэрэнгүй тусч байдлыг дэлхийн төвшинд авч үзье.
Би сэтгэл зүйч, тодруулбал би энэ талаар
бие физилогийн талаас нь ярихгүй гэсэн үг.
(инээд)
Хэдэн жилийн өмнө маш чухал нэгэн судалгаа хийгдсэн нь
Принсетоны Бурхан Судлалынханы хийсэн
хүмүүст бусдад туслах маш олон боломж гарч ирдэг ч
яагаад бид заримдаа туслаад, заримдаа тусладаггүй талаар тайлбарласан юм.
Принсетоны Бурхан Судлалын хэсэг оюутнуудад
номлол айлдах даалгавар өгсөн бөгөөд
тэдэнд бүгдэд нь номлолын сэдвийг тодорхой өгсөн байв.
Тэдгээр оюутнуудын нэг хэсэгт нь сэдэв болгон
"Good Samaritan"-ы үлгэр буюу
танихгүй хүнтэй таараад түүнд
туслахаар зогсдог сайн үйл гэгээнтний үлгэрийг өгсөн бол
нөгөө хагаст нь Библи-н ямар нэгэн сэдвийг өгсөн байв.
Тэгээд тэд нэг нэгээрэй, нэгээс нөгөө байшинд очиж
номлол унших ёстой байлаа.
Тэднээс эхнийхээс хоёрдох руу нь орох бүртээ
бүгд хэн нэгэн шаналан гутарч, бусдад туслахыг хүсэж буй хүнтэй тааралдсан байв.
Асуулт нь "Тэд туслахаар зогссон уу?"
Илүү сонирхолтой асуулт нь
Тэр ариун үйлт гэгээнтэн "Good Samaritan"-ий үлгэр
тэдэнд нөлөөлж илүү бодол төрүүлхэд хүргэв үү?
Хариулт нь: үгүй, огтхон ч үгүй.
Хэн нэгэн хийж буй үйлдэлээ орхиод танихгүй хүнд туслах
эсэхээ шийдэхэд нь юу нөлөөлж байна вэ гэхээр
тэд хэр их яарч энэ нь хэт оройтсон уу эсвэл
тэд ярих гэж буй зүйлдээ хэт автсан байсан уу
гэж бодохдоо хэр яарч буй нь байсан юм.
Энэ нь миний бодлоор бидний амьдралын садаа
буюу бид бусдад туслах бүх боломжийг ашигладаггүй
яагаад гэвэл бид буруу зүйл дээрээ төвлөрөөд байгаа юм.
Тархи судлалын шинжлэх ухаанд "нийгмийн мэдрэл судлал" хэмээх шинэ салбар гарч ирсэн ба
энэ нь хоёр хүнийг хоорондоо ярилцаж байхад нь
идэвхжих тэдний тархины гүйдлийг судалдаг юм.
Нийгмийн мэдрэл судлаачдын гаргаж ирсэн энэрэнгүйн тухай шинэ ойлголт нь
туслана гэдэг нь бидний тархинд цаанаасаа бичигдсэн байдаг гэсэн зүйл юм.
Энэ нь хэрвээ бид хэн нэгнийг халамжилвал
бид автоматаар нь өрөвдөж ойлгодог, бид өөрийн мэдэлгүй тэднийг мэдэрдэг гэсэн үн.
Тэдгээр нь шинээр гарч ирсэн тархины эсүүд буюу "тусгал эсүүд" буюу
энэ нь яг л мэдрэлийн Wi-Fi шиг бидний тарихыг
тэдний идэвхжсэн хэсэгтэй холбодог. Бид үүнийг өөрийн мэдэлгүй л мэдэрдэг
Хэрвээ тэр хүнд тусламж хэрэгтэй бол, хэрвээ тэр хүн зовж шаналж байвал
бид шууд л тэр хүнд туслахаар хичээдэг. Ядаж л туслах уу байх уу хэмээн бодно.
Гэсэн ч дахиад нөгөө асуулт "Бид яагаад тэгдэггүй вэ?"
Миний бодлоор энэ маш өргөн хүрээнийх
бүхэлдээ бодолд дарагдсан байхаас эхлээд
анзаарах, өрөвдөж мэдрэх, болон энэрэн нигүүлсэх хүртэл юм.
Энгийн нэгэн үнэн бол, хэрвээ бид өөрсдийгөө анхааран
өөрсдийгөө л бодоод байх юм бол, өдрөөс өдөрт баг багаар
бусдыг огтхон ч анзаарахаа болино.
Энэхүү өөрийгөө болон бусдыг анхаарахын ялгаа нь
маш тодорхой зүйл байх.
Нэг өдөр би татвараа тооцож байгаад, нэг дүгнэлтэд хүрсэн юм.
Би өгсөн хандивуудынхаа жагсаалтыг гаргаж байхдаа
нэг зүйлийг ойлгосон нь Сева санд өгсөн чекээ
хараад би дотроо миний найз Ларри Бриллиант
намайг Севад мөнгө өгсөнд баярлаж байгаа даа
гэсэн бодол байлаа.
Тэгээд би бусдад өгсөнөөрөө миний олж авч байгаа зүйл бол
миний өөрийгөө хүндлэх хүндлэл - өөрийгөө сайн гэж бодол болохыг ойлгосон юм.
Тэгээд би нүднийхээ болорт тусламж авсан Гималайн хүмүүсийг
бодож эхлэсэн бөгөөд би иймэрхүү өгөөмөр баяр баясал
тусласан хүмүүсээсээ авдаг сайхан мэдрэмжийн төлөө
өөрөөрөө бахархах би-төвтэй болохоо ойлгосон юм
Би үүнийг л гол өдөөгч хүч нь гэж бодож байна
Гэсэн ч өөр дээрээ төвлөрөх болон бусад дээр
төвлөрөхийн энэ ялгаа нь
миний та бүхний анхааралыг татах гэсэн гол зүйл байгаа юм.
Чи үүнийг үерхэл, болзоон дээрээс ч ойлгож харж болно.
Нэг өдөр би сүши ресторанд жаал сууж байгаад
нэгнийхээ ахын талаар ярилцаж байсан хоёр бүсгүйн яриаг санамсаргүй сонсчихлоо.
Ах нь ганц бие залууч бололтой. Тэгсэн тэр хүүхэн
"Манай ах үерхэх тал дээр асуудалтай байгаа,
тэгээд тэр хурдан болзоонд явж байгаа." гэсэн юм.
Би та нарыг хурдан болзоог мэдэх эсэхийг чинь мэдэхгүй юм.
Энэ нь эмэгтэй нь ширээн дээр сууж байх бөгөөд эрэгтэй нь нэг ширээнээс нөгөө ширээ рүү явна.
Тэнд 5 минут тутамд дугарах цаг байх бөгөөд
яриагаа дуусгахад нь эмэгтэй нь эрэгтэйдээ нэрийн хуудас,
утасны дугаар, мэйл хаягаа өгч эргэж холбогдох эсэхээ шийддэг.
Тэгсэн чинь тэр бүсгүй:
"Манай ах хэзээ ч нэрийн хуудас авч байгаагүй, тэгээд бас
би яг яагаад гэдгийг нь мэднэ. Тэр сандал дээр суугаад л өөрийхөө талаар тасралтгүй ярьж эхэлдэг.
тэр хэзээ ч нөгөө бүсгүйнхээ талаар асуудаггүй." гэв
Би Ней Иорк таймсын "Бүтэн сайны хэв маяг" хэсэгт нь зориулж
гэрлэлтийн арын түүхийн талаар судалгаа хийж байлаа.
Яагаад гэвэл энэ их соирхолтой. Тэгээд би Алис Чарни Эпстэйний
гэрлэлтийн талаар судлахад тэр надад
хэн нэгэнтэй үерхэж болзож байхдаа
энгийн бяцхан тест хүмүүсээс авдаг байснаа хэлсэн юм.
энэ нь тухайн залуу ч хамт байж эхлэсэн мөчөөс эхлээд
чамайг чи гэж дуудан асуулт асуух хүртэл
хэр удах вэ
Мэдээж Эпстэйн тестийг давж сайн байсан. Миний нийтлэл ч мөн адил
(инээд)
Тиймээс ч би таныг энд болж байгаа аль нэг
TED-ийн үдэшлэг дээр үүнийг туршаад үзээрэй гэж зөвлөе.
Энд маш олон боломжууд байна шүү дээ.
Харвард Бизнес Ревьюв саяхан "Хүний мөч" нэртэй нийтлэл гаргасан байна.
Энэ нь хамт ажилдаг хүнтэйгээ хэрхэн жинхэнэ холбоо харилцаа үүсгэх вэ гэсэн тухай байв.
Тэд хэлэхдээ үүнийг хийх чиний хамгийн эхний суурь алхам
бол гар утсаа унтраагаад, компьютерээ хаан, өдрийн зүүднээсээ
сэрж, бусад хүмүүст бүрэн анхаарлаа хандуулах.
Англи хэлэнд нэг шинэ үг зохиогдон гарч ирсэн.
Хүмүүс утсаа шүүрч аваад, утсандаа хариулах яг тэр мөчид
бид бүгд оршин тогтнохоо больдог.
Энэ үг нь PIZZLED буюу "puzzled" буюу орооцолдсон ойлгомжгүй болон "pissed off" буюу зайлж алга болсон гэсэн 2 үгийн нийлэмж юм
(инээд)
Би үүнийг тохирох үг гэж бодож байна. Энэ чинь бидний мэдрэмж, биднийг
уйваагүй, ичгүүр сонжуургүй, бусдыг боддоггүй нэгнээс ялгаж өгч байгаа юм шүү дээ.
Надад аймшгийн болон алан хядлагын ажлаар мэргэшсэн нэг хүргэн ах байдаг.
Тэр "Annotated Dracula", "Essential Frankenstein" зэргийг бичсэн.
Тэрээр Часорд суралцсан нэгэн боловч
(Chaucer scholar буюу Chaucer-н урсгалын уран зохиолч)
Трансэлвениад төрсөн.
Энэ нь түүнд бага зэрэг нөлөөлсөн байх гэж би боддог.
Ямартай ч, манай хүргэн Леонард
нэгэн цуврал алуурчны талаар ном бичихээр болсон юм.
Бидний амьдарч байсан газар хэдэн жилийн өмнө олон хүнийг хөнөөсөн нэгэн залуу байсан бөгөөд
хүмүүс түүнийг "Санта Круз-н боомьлогч" гэж дууддаг байв
Тэр баригдхаасаа өмнө өөрийн өвөө эмээ болон
ээжийгээ мөн Санта Круз Их Сургуульд хамт сурч байсан 5 хүнийг хөнөөсөн байв.
Тэгээд манай хүргэн ах түүнтэй ярилцхаар болов.
Тэр түүнтэй ярилцаж байхдаа тэр алуурчин
үнэхээр аймшигтай хүн болохыг ойлгосон юм
Гаднаас нь харахад тэр бараг 2м 13см өндөртэй
гэхдээ энэ нь түүнээс айх гол шалтгаан биш байв.
Хамгийн аймаар нь түүний IQ нь 160 буюу тэр гоц ухаантан
Гэвч оюуны чадвар болон бусдын зовлонг ойлгох энэрэнгүй
сэтгэл хоёрын хоорондын хамаарал нь 0 байв.
Тэд тархины хоёр өөр хэсгээр удирдагдагддаг шүү дээ.
Тэгээд манай хүргэн түүнээс үнэхээр асуухыг
хүсэж байсан нэг асуултаа асууж л дээ
Тэр нь "Чи үүнийг яаж хийв ээ?"
"Чи хохирогчидоо өрөвдөөгүй гэж үү?"
Энэ үнэхээр хэрцгий аллага байсан - тэр бүх хохирогчидоо боомилсон.
Тэгтэл тэр боомилогч маш бахархалтайгаар
"Үгүй дээ, хэрвээ би гашуудал мэдэрсэн бол үүнийг хийхгүй байх байсан юм. Би тийм зүйлийг
өөрөөсөө хол байлгах ёстой. Би тийм зүйлийг өөрөөсөө хол байлгах хэрэгтэй" гэж хэлсэн юм.
Миний бодлоор энэ нь үнэхээр аймшигтай тиймээс л
би "өөрөөсөө ийм зүйлийг хол байлгах" гэдгийг үгийг давтаад байгаа юм.
Аливаа зүйлийг хийхдээ бид өөрсөд дээрээ төвлөрөх үед
хэрвээ тэнд өөр нэгэн хүн байвал, бид тэр хүнийг анзаархаа больдог.
Дэлгүүр хэсэх талаар бодоод үз л дээ.
Хэрэглэгчийн эрх ашгийг дээгүүрт тавиг боломжийг бас бодоод үз
Яг одоо бол Билл Мкдоналдын хэлдэгчилэн
бидний худалдаж аваад хэрэглэдэг зүйлс маань үл үзэгдэх үр дагаваруудтай.
Бид бүгдээрээ бүгдийн мэдэхгүй нэг цаг үеийн нэг газрын санаандгүй хохирогчид
Бид анзаардаггүй, бид хортой жижиг молекулууд
сандалын бүрээсээс гарч байна уу эсвэл хивснээс гарч байна уу гэдгийг анзаардаггүйгээ өөрсдөө ч анзаардаггүй
Эсвэл бид тэр даавуу нь технологийн эсвэл
үйлдвэрийн гаралтайг. Энэ нь дахин хэрэглэгдэж болох
эсвэл болохгүй газарт булагдаад дуусахыг бид мэдэхгүй.
Нөгөөтэйгүүр, бид худалдаж аваад хэрэглэж
буй зүйлийнхээ экологид болон нийгэмд хэр ээлтэй болохыг
нийгмийн болон эдийн засгийн ямар үр дагавартай болохыг хайхардаггүй.
Нэг үгээр бол, бүх зүйл өөрөө тов тодорхой
гэвч бид түүнийг хардаггүй. Тэгээд бид хаа сайгүй
биднийг зааж байгаа системийн хохирогч болсоор байна. Үүнийг тунгаагаад үзээрэй
" Зүйлс: Өдөр тутмын зүйлсийн нууцлаг амьдрал"
хэмээх нэг гайхамшигтай ном байх бөгөөд
Үүнд футволк гэх мэтийн энгийн зүйлсийн цаад түүхийг нь өгүүлдэг юм.
Энэхүү ном нь тухайн хөвөн нь хэрхэн ургасан,
түүнд ямар бордоо ашигласан болон бордооных нь
хөрс нь ямар үр нөлөөтэй болох зэргийг өгүүлдэг. Цаашлаад
тэрхүү хөвөн нь нэхмэлийн будагтай бөгөөд
60 хувийн бохир усанд зад угаагддаг.
Мөн халдварт өвчин тархалт судлаачдын судалсанаар
нэхмэлийн үйлдвэрийн ойролцоо амьдардаг хүүхдүүд цусны хорт хавдар тусах өндөр магадлалтай байдаг байна.
Polo.com болон Victoria's Secret-д нийлүүлэлт хийдэг "Bennett and Company" гэдэг компани бий.
Тэдний CEO нь энэ талаар мэддэг учраас тэд
хятадад будагч компанитайгаа хамтарсан үйлдвэр барьжээ.
Ингэснээрээ тэд тэр бохир усаа цэвэр устай нийлэхээс нь
өмнө арга хэмжээ авч чадахаар болсон юм.
Одоо бол бидэнд цэвэр ариун аргаар үйлдвэрлэгдсэн фудволкыг
сонгон авна гэсэн сонголт байхгүй. Тиймээс, бид юу хийх ёстой вэ?
Би энэ талаар удаан бодож байна. Нэг талаас
шинэ электрон мэдээллийн технологууд нь ямар ч дэлгүүрүүдийг
агуулахдаа байгаа ямар ч бүтээгдэхүүний бүх түүхийг мэдэх боломжтой болгож байгаа.
Чи түүний үйлдвэрийг нь хөөж олж болно. Нэгэнт нь үйлдвэрийг нь
олчихсон бол үүнийг хэрхэн хийсэн талаарх үйлдвэрлэж байгаа
дамжлагуудыг нь харж болно тэгээд хэрвээ энэ ямар нэгэн бузар зүйлгүй бол
чи түүнийг авч болно, харин тийм ч цэвэрхэн биш бол
чи гараад өөр дэлгүүр рүү яваад
код уншигчаа бариад чамайг вэбсайтанд
холбох бар кодыг уншуулахад л болно.
Тэд үүнийг ихэвчлэн самрын харшилтай хүмүүсд зориулдаг
Тэрхүү вэбсайт нь тухайн зүйлийн талаарх бүх мэдээллийг хэлж өгөх болно
Нэг үгээр бол, бид худалдан авалт хийхдээ
илүү нигүүлсэнгүй, энэрэнгүй сонголт хийх боломжтой болох юм.
Мэдээллийн шинжлэх ухааныханы хэлдэг нэг үг байдаг даа
"Хүн бүр юм бүхнийг мэдэх болно" гэж
Асуулт нь "Энэ ялгаа бий болгоно гэж үү?"
Хэдэн жилийн өмнө намайг Нью Йорк таймс-д ажилдаг байхад
80-д онд би нэг нийтлэл бичсэн нь
"Нью Йоркын шинэ асуудал буюу
гудамжны орон гэргүй хүмүүс."
Би хоёр долоо хоногийн турш тэдгээр орон гэргүйчүүдэд тусалдаг олон нийтийн
байгууллагуудаар явлаа. Тэгээд тэдний дунд нь ороод тэдгээр орон гэргүйчүүдийг хараад
би тэд бүгд очих газаргүй сэтгэл зүйн өвчтөн болохыг ойлгосон юм.
Тэд бүгд ямар нэгэн зовиур өвчтэй. Энэ нь намайг
орон гэргүй хүмүүсийг зүгээр л хажуугаараа өнгөрүүлдэг
тэднийг биднээс хол хөдөөний зах хязгаарын болгож
харагдуулдаг хотын амьдралыг орхиход хүргэж байлаа.
Бид анзаардаггүй тиймээс бид дүр эсгэдэггүй.
Энэ явдлаас төд удалгүй нэг баасан гарагт, өдөр бараг дуусаж байхад
би гарч яваад метроны буудал руу уруудлаа.
Яг энэ шатаар мянга мянган хүн гүйлдсэн хамгийн оргил цаг нь байсан юм.
Гэтэл гэнэт би шатаар бууж байхдаа
шатны хажууд нэгэн залуу уначихсан хэвтэж байхыг харсан юм.
Тэр цээж нүцгэн, огт хөдлөхгүй байсан бөгөөд
зуу зуун хүн зүгээр л түүний хажуугаар гишгэлэн өнгөрч байлаа.
Миний хотын амьдралд дуртай байдал маань тодорхой байдлаар буурсан байсан учраас
би энд юу болохгүй байгааг олж мэдхээр зогсож байгаагаа ойлгосон юм.
Намайг яг зогсох тэр үед, өөр нэг хэсэг хүмүүс
дорхноо түүнийг тойрон зогссон.
Тэгээд бид түүнийг Исдани хүн бөгөөд Англиар ярьдаггүй,
мөнгөгүй, тэгээд хэдэн өдрийн турш гудамжаар холхин ядарч
өлссөндөө ухаан алдаж унасан байсныг нь олж мэдсэн юм.
Тэр дороо нэг хүн түүнд жүржийн шүүс
бас нэг хүн халуун зайдас авчирч өгөхөд, өөр нэг хүн буудлыг цагдааг дуудлаа.
Тэр залуу удалгүй хоёр хөл дээрээ босоод ирэв.
Гэвч энэ бүхэн зүгээр л анзаарч харсан энгийн үйлдлээс гарсан зүйл.
Тиймээс эерэг хандлагатай бай.
Баярлалаа
(алга ташилт)
Ik ben getroffen door wat
een van de impliciete thema's van TED is,
compassie,
in de zeer ontroerende voorbeelden
die we net zagen:
hiv in Afrika,
President Clinton gisteravond.
Ik zou daarover graag
wat collateraal denken, zogezegd,
en mijn gedachten over compassie
van mondiaal naar persoonlijk brengen.
Ik ben een psycholoog, maar wees gerust,
ik zal het netjes houden.
(Gelach)
Een tijdje geleden werd er
een belangrijk onderzoek gedaan
aan het Princeton Theologisch Seminarie
over waarom we
als we veel kansen hebben om te helpen,
we dat soms wel en soms niet doen.
Aan een paar theologiestudenten
van het Princeton Theologisch Seminarie
werd gezegd dat ze
een oefenpreek moesten geven
en ieder kreeg
een onderwerp voor de preek.
De helft van die studenten
kreeg als onderwerp
de parabel van de Barmhartige Samaritaan:
de man die stilhield om hulp te geven
aan de vreemdeling in nood langs de weg.
De andere helft
kreeg willekeurige Bijbelthema's.
Toen werden ze om beurten
naar een ander gebouw gestuurd
om hun preek te geven.
Onderweg naar het andere gebouw
kwam iedere student langs een man
die voorovergebogen stond te kreunen,
die duidelijk in nood was.
De vraag is: stopten ze om te helpen?
Nog interessanter is:
maakte het wat uit
of ze nadachten over het verhaal
van de Barmhartige Samaritaan?
Nee, helemaal niet.
Of ze stopten
om een vreemdeling in nood te helpen,
werd bepaald
door hoeveel haast ze dachten te hebben—
of ze dachten dat ze te laat waren,
of ze opgeslokt waren door
waarover ze gingen vertellen.
Ik denk dat dat
het dilemma van ons leven is:
we grijpen niet iedere gelegenheid aan
om te helpen,
omdat onze focus verkeerd gericht is.
Een nieuw vak in de hersenwetenschappen
is sociale neurowetenschap.
Die bestudeert de hersencircuits
van twee mensen
die geactiveerd worden
tijdens hun interactie.
Het nieuwe denken over compassie
in sociale neurowetenschap
is dat we standaard aangelegd zijn
om te helpen.
Dat wil zeggen:
als we aandacht geven aan anderen
leven we ons automatisch in,
voelen we automatisch mee met ze.
Recent ontdekte spiegelneuronen
activeren als een neuro-wifi
precies die gebieden,
die in het brein van de ander actief zijn.
We voelen automatisch mee.
Als die persoon in nood verkeert,
als die persoon lijdt,
dan zijn we automatisch bereid te helpen.
Althans, dat is de stelling.
Maar dan is de vraag:
waarom doen we het niet?
Volgens mij gaat het om een spectrum
dat loopt van volledig egocentrisme,
naar opmerken, naar empathie,
naar mededogen.
Het is een simpel feit
dat als we in onszelf gekeerd zijn,
als we in beslag genomen worden
door de dagelijkse zorgen,
dan merken we de ander niet volkomen op.
Dit verschil van aandacht voor jezelf
en de ander, is soms heel subtiel.
Laatst zat ik mijn belastingformulieren
in te vullen en op het punt
dat ik al mijn schenkingen opsomde,
kreeg ik een ingeving.
Aangekomen bij mijn donatie
aan de Seva-stichting, viel me op
dat ik dacht hoe blij mijn vriend
Larry Brilliant zou zijn
dat ik geld gaf aan Seva.
Toen besefte ik dat ik van geven
een narcistische kick kreeg --
dat ik trots op mezelf was.
Toen begon ik te denken
aan de mensen in de Himalaya
bij wie staar kon worden verholpen,
en besefte
dat ik
van deze narcistische zelfgerichtheid
naar altruïstisch plezier ging,
naar mezelf goed voelen
voor de mensen die werden geholpen.
Volgens mij is dat een beweegreden.
Maar dit onderscheid tussen
de aandacht richten op onszelf
of op anderen
is iets waar we echt op moeten letten.
Op een bepaalde manier
zie je het ook bij het daten.
Ik zat laatst in een sushi-restaurant
en daar hoorde ik
twee vrouwen praten
over de broer van een van hen
die nog alleen was. En die vrouw zegt:
“Mijn broer krijgt maar geen verkering,
dus probeert hij speed dating.”
Weten jullie wat dat is?
Vrouwen zitten aan tafels
en mannen gaan van tafel naar tafel
en er is een klok en een bel
en na vijf minuten, bingo,
einde gesprek
en dan kan de vrouw beslissen
of ze haar visitekaartje
of email-adres aan die man geeft
voor een vervolg. En die vrouw zegt:
“Mijn broer heeft nog nooit
een kaartje gehad.
En ik weet precies waarom.
Vanaf het moment dat hij gaat zitten,
praat hij non-stop over zichzelf;
hij vraagt nooit naar de vrouw.”
Ik deed wat onderzoek
in de New York Times' Sunday Styles-sectie
en las de achtergrondverhalen
van huwelijken— die zeer interessant zijn—
en daar kwam ik bij het huwelijk
van Alice Charney-Epstein.
Zij zei dat toen zij aan het daten was,
ze de mensen aan een testje onderwierp.
De test was hoelang het duurde,
vanaf het begin van hun samenzijn,
todat de man haar een vraag stelde
met het woord ‘jij’ erin.
Epstein had het blijkbaar goed gedaan,
vandaar het artikel.
(Gelach)
Nou dit is—het is een testje
dat je kunt uitproberen op een feest.
Hier bij TED zijn een goeie gelegenheden.
In de Harvard Buisiness Review
stond onlangs een artikel,
“Het Menselijke Moment,”
over hoe je écht contact kunt maken
met iemand op je werk. Ze zeiden: nou,
het belangrijkste is
dat je je BlackBerry uitzet,
je laptop dichtdoet, stopt met dagdromen
en iemand je volledige aandacht geeft.
Er is een nieuw woord in de Engelse taal
voor het moment dat je metgezel
opeens zijn BlackBerry openklapt
of zijn gsm beantwoordt
en wij niet meer lijken te bestaan.
Het woord is ‘pizzled’: een combinatie
van ‘puzzled’ en ‘pissed off’.
(verbaasd en kwaad)
(Gelach)
Het klopt wel goed, vind ik.
Het is onze empathie,
onze ontvankelijkheid
die ons onderscheidt
van Machiavellisten of sociopaten.
Ik heb een zwager
die expert is in horror en terreur—
hij schreef de geannoteerde Dracula,
de Essential Frankenstein—
hij is opgeleid als Chaucer-geleerde,
maar geboren in Transylvanië,
waardoor hij een beetje anders is,
denk ik.
Dus mijn zwager, Leonard,
besloot een boek te schrijven
over een seriemoordenaar.
Dat is een man die jaren geleden
deze hele buurt terroriseerde.
Hij stond bekend
als de wurger van Santa Cruz.
Voordat hij was gearresteerd,
had hij zijn grootouders vermoord,
zijn moeder, en vijf medestudenten
aan de universiteit van Santa Cruz.
Dus mijn zwager
gaat die moordenaar interviewen
en tijdens de ontmoeting beseft hij
dat deze man echt heel eng is.
Om te beginnen is hij ruim 2 meter lang.
Maar dat is niet
het meest angstaanjagende aan hem.
Het engste is dat zijn IQ 160 is,
een echt genie.
Maar er bestaat geen enkel verband
tussen IQ en inlevingsvermogen,
meevoelen met de ander.
Dat komt
uit verschillende delen van het brein.
Uiteindelijk vindt mijn zwager de moed
om te vragen wat hij echt wil weten.
En dat is: “Hoe heb je het kunnen doen?
Had je geen medelijden
met je slachtoffers?”
Dit waren hele intieme moorden—
hij wurgde zijn slachtoffers.
En de wurger antwoordt zakelijk:
“Oh nee, als ik hun angst had gevoeld,
had ik het niet gekund.
Dat deel van mij moest ik uitzetten.
Dat deel van mij moest ik uitzetten.”
Dat vind ik echt verontrustend.
Op een bepaalde manier, heb ik nagedacht
over dat deel van ons uitzetten.
Als we op onszelf gericht
met iets bezig zijn,
dan zetten we dat deel van ons uit
als er een ander is.
Denk eens aan boodschappen doen
en aan de mogelijkheden
van consumeren met mededogen.
Op dit moment,
zoals Bill MDonough heeft uitgewezen
hebben de dingen die we kopen
en gebruiken verborgen gevolgen,
We zijn allemaal onwetende slachtoffers
van een collectieve blinde vlek.
We merken niet op, en
merken niet op dat we niet opmerken,
welke giftige moleculen worden uitgewasemd
door het vloerkleed of de stoelbekleding.
En we weten niet
of die stof een technologische
of productievoedingsstof is;
kan het opnieuw gebruikt worden
of belandt het zo op de vuilnisbelt?
Oftewel:
we zijn ons niet bewust van de gevolgen
voor de ecologie en de volksgezondheid
en de sociale
en economische rechtvaardigheid
van de dingen die we kopen en gebruiken.
Onze uitvlucht om te negeren,
is wat we negeren, maar we zien het niet.
We zijn slachtoffers geworden
van een systeem
dat ons in een andere richting wijst.
Denk eens na over het volgende.
Er is een prachtig boek met de titel
Spullen. Het Verborgen Leven
van Alledaagse Dingen.
Het gaat over de achtergrond
van zoiets als een T-shirt.
Het gaat over waar de katoen werd verbouwd
en de gebruikte kunstmest
en de gevolgen daarvan voor de grond.
Er wordt, bijvoorbeeld, verteld dat katoen
zich moeilijk laat verven met textielverf;
ongeveer 60 procent
spoelt weg in het afvalwater.
En het is algemeen bekend
onder epidemiologen dat kinderen
die in de buurt van textielfabrieken wonen
een grotere kans op leukemie hebben.
Het bedrijf Bennett and Company, dat
levert aan Polo.com en Victoria's Secret,
heeft omdat hun directeur
zich hiervan bewust is,
in China een joint venture
met hun verfindustrie gevormd
om er zeker van te zijn dat hun afvalwater
deugt voordat het weer terugkeert
bij het grondwater.
Op dit moment kunnen wij niet kiezen
voor het eerlijke T-shirt
in plaats van het niet-eerlijke.
Wat is er nodig om dat wel te kunnen?
Daarover heb ik nagedacht.
Om te beginnen is er
een nieuwe elektronische labeltechniek
waarmee elke winkel
de volledige geschiedenis kan achterhalen
van ieder product op zijn schappen.
Je kan het terugvolgen tot aan de fabriek.
Zodra je het zover kunt terugvolgen,
kun je dus ook kijken
naar de fabricageprocessen
die gebruikt zijn om het product te maken,
en als die eerlijk zijn,
kun je dat op het label zetten.
Of als het niet zo eerlijk is,
kun je vandaag de dag in elke winkel
een barcode scannen
die je naar een website doorstuurt.
Dat is er al
voor mensen met pinda-allergie.
Die site kan je
over dat voorwerp vertellen.
Oftewel: bij de aankoop
zouden we een keuze kunnen maken
vanuit medeleven.
Er wordt wel eens gezegd
in de wereld van de informatietechnologie:
uiteindelijk zal iedereen alles weten.
De vraag is: zal het wat uitmaken?
Enige tijd geleden
toen ik voor de New York Times werkte,
in de tachtiger jaren,
schreef ik een artikel
over een destijds
nieuw probleem in New York—
dak- en thuislozen op straat.
Ik liep een paar weken mee
met medewerkers van de sociale dienst,
die zich met de daklozen bezig hielden.
Ik ontdekte dat de daklozen in hun optiek
bijna allemaal psychiatrische patiënten
waren die nergens anders naartoe konden.
De meesten hadden een diagnose.
Het schudde me wakker
uit de stedelijke trance waar,
wanneer we een dakloze passeren
en vanuit onze ooghoeken zien,
dat niet doordringt tot ons bewustzijn.
We merken het niet op
en daarom handelen we niet.
Niet lang daarna—het was een vrijdag—
aan het eind van de dag,
liep ik naar beneden de metro in.
Het was spitsuur
en duizenden mensen
stroomden de trappen af.
En opeens, terwijl ik de trappen afliep,
merkte ik op
dat er een man aan de kant lag,
zonder hemd, bewegingsloos,
en de mensen stapten gewoon over hem heen—
honderden en honderden mensen.
En omdat mijn stadstrance
een beetje was afgezwakt,
stopte ik om uit te zoeken wat er mis was.
Zodra ik stopte, kwamen er meteen
nog meer mensen om dezelfde man staan.
We ontdekten dat hij Spaans sprak,
hij sprak geen Engels,
hij had geen geld, had dagen
over straat gezworven, uitgehongerd,
en was flauwgevallen van de honger.
Meteen werd er sinaasappelsap gehaald,
en een hotdog, en een metro-beveiliger.
Die man stond zo weer op zijn benen.
Het enige dat er nodig was,
was de simpele daad van het opmerken.
Daarom ben ik optimistisch.
Hartelijk dank.
(Applaus)
Uderzyło mnie, że jednym z poruszanych przez TED tematów
jest współczucie. Dopiero co widzieliśmy wzruszające przykłady:
HIV w Afryce, prezydent Clinton zeszłej nocy.
Chciałbym podejść do współczucia z innej strony
i sprowadzić je z poziomu globalnego do osobistego.
Jestem psychologiem, ale nie bójcie się.
Nie będzie żadnych aluzji seksualnych.
(śmiech)
Jakiś czas temu w Princeton Theological Seminary przeprowadzono
bardzo ważne badania wyjaśniające, dlaczego jest tak,
że kiedy wszyscy mamy tyle okazji, by komuś pomóc,
to czasem to robimy, a czasem nie.
Grupie studentów teologii w Princeton powiedziano,
że mają wygłosić próbne kazanie.
Każdy z nich dostał temat kazania.
Połowa studentów jako temat otrzymała
przypowieść o dobrym Samarytaninie:
o człowieku, który zatrzymał nieznajomego w --
który na skraju drogi pomógł nieznajomemu w potrzebie.
Druga połowa dostała losowe tematy z Biblii.
Każdemu powiedziano, że ma przejść do innego budynku
i wygłosić swoje kazanie.
Każdy z nich, przechodząc z budynku do budynku
mijał zgiętego w pół, jęczącego człowieka, który ewidentnie
potrzebował pomocy. Pytanie: Czy zatrzymali się, by mu pomóc?
A bardziej interesujące pytanie:
Czy miało znaczenie, że rozmyślali nad przypowieścią
o dobrym Samarytaninie? Odp: Nie, ani trochę.
Okazało się, że o tym, czy ktoś zatrzyma się i pomoże
obcemu w potrzebie decydowało to,
czy uważał, że bardzo mu się śpieszy -
czy czuł się spóźniony, czy może był zaabsorbowany tym,
o czym miał mówić.
Myślę, że to właśnie jest nasz problem:
nie wykorzystujemy każdej okazji, by pomóc,
bo skupiamy się na niewłaściwych rzeczach.
Powstała nowa dziedzina neurobiologii, neurobiologia społeczna.
Bada ona przewodzenie w mózgach dwojga ludzi,
które powstaje, kiedy się ze sobą komunikują.
Nowy sposób pojmowania współczucia, wywodzący się z neurobiologii,
jest taki, że mamy docelowo zakodowaną chęć pomocy.
To znaczy, że jeśli zajmujemy się drugą osobą,
to automatycznie odczuwamy empatię, automatycznie odczuwamy to, co ona.
Niedawno zidentyfikowano neurony zwane neuronami lustrzanymi,
które działają jak neuro Wi-Fi, aktywując w naszym mózgu
dokładnie te obszary, które są aktywne w ich mózgu. Automatycznie odczuwamy "z" kimś.
I jeśli ta osoba potrzebuje pomocy, jeśli cierpi,
jesteśmy automatycznie gotowi pomóc. A przynajmniej tak twierdzą neurobiolodzy.
Ale pytanie brzmi: Dlaczego tego nie robimy?
Myślę, że to się odnosi do całego spektrum reakcji,
sięgającego od całkowitego zapatrzenia w siebie,
poprzez zauważanie i empatię, aż do współczucia.
Prawda jest taka: jeśli jesteśmy skupieni na sobie,
jeśli jesteśmy czymś zajęci, jak to bardzo często bywa w ciągu dnia,
to tak naprawdę nie dostrzegamy innych w pełni.
A ta różnica między skupieniem na sobie a na kimś innym
może być bardzo subtelna.
Któregoś dnia wypełniałem swój PIT i doszedłem do punktu,
w którym wymieniałem darowizny.
Wtedy mnie olśniło, natrafiłem na swój czek
dla Fundacji Seva i zauważyłem, że pomyślałem:
mój przyjaciel Larry Brilliant bardzo by się ucieszył,
że przekazałem pieniądze Sevie.
Zdałem sobie sprawę, że dawanie było dla mnie
jak działka narcyzmu - sprawiało, że dobrze o sobie myślałem.
Wtedy pomyślałem o tych ludziach w Himalajach,
których wyleczą z zaćmy i uświadomiłem sobie,
że z tego narcystycznego skupienia na sobie przeszedłem
do altruistycznej radości, do cieszenia się,
że tym ludziom ktoś pomógł. Myślę, że to działa motywująco.
Ale to rozróżnienie między skupianiem się na sobie
a skupianiem się na innych
jest tym, na co chciałbym teraz zwrócić naszą uwagę.
Widać to wyraźnie w świecie randek.
Jaki czas temu byłem w restauracji z sushi
i usłyszałem rozmowę dwóch kobiet o bracie jednej z nich,
który był singlem. Ta kobieta powiedziała:
- Mój brat ma problem z umawianiem się na randki,
więc próbuje randek błyskawicznych. - Wiecie co to?
Kobiety siedzą przy stolikach, mężczyźni przechodzą od stolika do stolika.
a zegar z dzwonkiem odmierza czas, pięć minut i "dzyń!",
rozmowa się kończy, a kobieta decyduje,
czy dać mężczyźnie namiary na siebie
by utrzymać znajomość. No i ta kobieta mówi:
- Mój brat nigdy nie dostał wizytówki. Doskonale wiem, dlaczego.
Gdy tylko siada przy stoliku, od razu zaczyna mówić non-stop o sobie,
nie zadaje kobietom żadnych pytań.
Gdy przeglądałem Sunday Styles, dodatek do NY Timesa,
przeczytałem na ostatniej stronie artykuły o małżeństwach --
ponieważ były bardzo interesujące -- doszedłem do małżeństwa
Alice Chamey Epstein. Alice powiedziała,
że kiedy chodziła na randki,
poddawała ludzi prostemu testowi:
sprawdzała, jak długo, od chwili spotkania
zajmie facetowi zadanie jej pytania
ze słowem "ty".
Najwyraźniej pan Epstein zdał test śpiewająco, stąd ten artykuł.
(śmiech)
A teraz -- mały test,
który możecie wypróbować na przyjęciu.
Tutaj, w TED, jest wiele okazji.
W Harvard Business Review był niedawno artykuł pod tytułem
"Ludzka chwila", o tym, jak stworzyć prawdziwy kontakt
ze współpracownikiem. Napisali, że, cóż,
przede wszystkim trzeba wyłączyć komórkę,
zamknąć laptopa, przestać myśleć o niebieskich migdałach
i poświęcić tej osobie pełną uwagę.
W angielskim istnieje nowo utworzone słowo na określenie
chwili, w której osoba, z którą jesteśmy, wyciąga swoją komórkę
lub odpowiada na telefon i nagle przestajemy dla niej istnieć.
To słowo brzmi "wkurmiony", kombinacja wkurwionego i zdumionego.
(śmiech)
Myślę, że jest to adekwatne. To nasza empatia, nasze zaangażowanie
oddziela nas od makiawelicznych cyników czy socjopatów.
Mam szwagra, eksperta w dziedzinie horroru i terroru --
napisał "Annotated Dracula" i "Essential Frankenstein" --
z wykształcenia zajmującego się dziełami Chaucera,
ale urodził się w Transylwanii
i to, jak sądzę, miało na niego pewien wpływ.
W każdym razie, mój szwagier, Leonard,
postanowił napisać książkę o seryjnym mordercy.
O człowieku, który wiele lat temu terroryzował okolicę.
Był znany jako dusiciel z Santa Cruz.
Zanim go aresztowano, zamordował swoich dziadków, matkę
i pięciu studentów z University of California, Santa Cruz.
No więc mój szwagier idzie porozmawiać z tym mordercą
i kiedy go spotyka, uświadamia sobie,
że ten facet jest niesłychanie przerażający.
Choćby to, że ma ponad 2 metry.
Ale nie to jest w nim najbardziej przerażające.
Najstraszniejsze jest to, że jego IQ wynosi 160 -- prawdziwy geniusz.
Ale nie ma żadnego związku między IQ a emocjonalną empatią,
czuciem tego, co druga osoba.
Są kontrolowane przez inne części mózgu.
Tak więc, w pewnym momencie mój szwagier zbiera się na odwagę,
by zadać jedyne pytanie, na które tak naprawdę chce znać odpowiedź.
Brzmi ono: Jak mogłeś to zrobić?
Nie było ci żal twoich ofiar?
To były bardzo osobiste morderstwa, ofiary zostały uduszone.
Na co morderca odpowiedział, bardzo rzeczowym tonem:
- Och, nie. Gdybym czuł wtedy rozpacz, nie mógłbym tego zrobić.
- Musiałem wyłączyć tę część mnie. Musiałem wyłączyć tę część mnie.
Myślę, że to bardzo niepokojące.
Zastanawiałem się nad wyłączaniem tej części nas samych.
Kiedy skupiamy się na sobie w dowolnej czynności,
będąc z inną osobą, faktycznie wyłączamy tę część siebie.
Pomyślcie o pójściu na zakupy i o możliwościach
pełnego konsumpcjonizmu empatycznego.
Właśnie teraz, jak zauważył Bill McDonough ,
przedmioty, które kupujemy i używamy, mają ukryte konsekwencje.
Wszyscy jesteśmy nieświadomymi ofiarami wspólnego zaślepienia.
Nie zauważamy i nie zauważamy tego, że nie zauważamy
toksycznych molekuł wydzielanych przez dywan lub tkaninę na siedzeniach.
Albo nie wiemy, czy ta tkanina jest technologicznie
lub fabrycznie odżywcza; czy może być użyta ponownie,
czy moze skończy na wysypisku? Innymi słowy,
jesteśmy nieświadomi konsekwencji -- dla ekologii,
zdrowia publicznego, społecznej i ekonomicznej sprawiedliwości --
rzeczy, które kupujemy i których używamy.
W pewnym sensie, sam dywan jest zamiatany pod dywan,
ale my tego nie widzimy. Staliśmy się ofiarami
systemu, który wskazuje nam co innego. Pomyślcie o tym.
Jest świetna książka pod tytułem
"Rzeczy: sekretne życie przedmiotów codziennego użytku".
Opowiada ona nieznaną historię czegoś takiego jak t-shirt.
Opowiada o tym, gdzie wyrosła użyta bawełna,
jakich nawozów użyto i jakie miały one konsekwencje
dla gleby. Mówi też, że na przykład
bawełna jest bardzo odporna na barwniki do tkanin --
około 60% koloru wypłukuje się podczas prania.
Epidemiolodzy dobrze wiedzą, że dzieciaki
żyjące w pobliżu fabryk tkanin częściej chorują na białaczkę.
Jest takie przedsiębiorstwo, Bennet and Company, które zaopatruje Polo.com,
Victoria's Secret dzięki ich dyrektorowi, który wie o powyższym,
utworzyli w Chinach joint venture z ich fabrykami barwników,
żeby upewnić się, że woda z prania
będzie odpowiednio przetworzona, zanim trafi do wód gruntowych.
Dziś nie możemy wybrać uczciwego t-shirtu zamiast nieuczciwego.
Czego potrzeba, abyśmy zyskali tę możliwość?
Zastanawiałem się nad tym. Np.
jest taka nowa technologia elektronicznego metkowania, która umożliwia
każdemu sklepowi poznanie całej historii każdego produktu.
Można ją wyśledzić aż do fabryki. Kiedy się to zrobi,
można się przyjrzeć procesom tworzenia
użytym do wytworzenia produktu, i jeśli jest on
uczciwy, można go tak oznaczyć. A jeśli nie jest,
można wejść do -- dziś można wejść do każdego sklepu,
przyłożyć skaner z palmtopa do kodu kreskowego
i wejść na stronę internetową.
Są takie strony dla ludzi uczulonych na orzeszki ziemne.
Taka strona mogłaby dostarczyć informacji o tym przedmiocie.
Innymi słowy, być może w momencie kupowania
będziemy w stanie dokonać odpowiedzialnego wyboru.
W świecie informatyki jest takie powiedzenie:
w końcu wszyscy będą wiedzieć wszystko.
Pytanie brzmi: Czy to zrobi jakąś różnicę?
Jakiś czas temu, kiedy pracowałem dla New York Timesa,
w latach 80., napisałem artykuł
o nowym problemie Nowego Jorku --
o bezdomnych na ulicach.
Przez kilka tygodni chodziłem po ulicach z pracownikami socjalnymi,
którzy zajmowali się bezdomnymi. Widząc tych bezdomnych ich oczami,
zdałem sobie sprawę, że prawie wszyscy byli pacjentami psychiatrii,
którzy nie mieli się gdzie podziać. Mieli postawioną diagnozę. To mnie --
to mnie wytrąciło z miejskiego transu, w którym,
kiedy widzimy na skraju pola widzenia, kiedy mijamy kogoś,
kto jest bezdomny, to pozostaje na tym skraju.
Nie zauważamy i dlatego nie działamy.
Pewnego piątku krótko potem, pod koniec dnia
schodziłem do metra. Były godziny szczytu
i tysiące ludzi schodziło po schodach.
Nagle zauważyłem,
że jakiś mężczyzna osunął się na ziemię.
Był bez koszuli, nie ruszał się, a ludzie po prostu nad nim przechodzili --
całe setki ludzi.
Ponieważ mój miejski trans był trochę rozwiany,
zatrzymałem się, żeby zobaczyć co z nim.
W chwili, gdy się zatrzymałem, kilka innych osób
nagle otoczyło tego faceta.
Dowiedzieliśmy się, że był Latynosem, nie mówił po angielsku,
nie miał pieniędzy, przez całe dni łaził po ulicach, głodując
i teraz zemdlał z głodu.
Ktoś bezzwłocznie poszedł po sok pomarańczowy,
ktoś inny przyniósł hotdoga, ktoś przyprowadził strażnika z metra.
Bez problemu postawiliśmy tego faceta na nogi.
A wszystko to wymagało tylko zwrócenia uwagi.
Tak więc, jestem dobrej myśli.
Bardzo dziękuję.
(oklaski)
Estou impressionado pelo facto
de um dos temas de fundo do TED
ser a compaixão.
Estas demonstrações muito comoventes
que acabámos de ver:
a SIDA em África,
o presidente Clinton ontem à noite.
E, se puder ser, gostaria de fazer
um pouco de pensamento colateral,
sobre compaixão e trazê-lo
do nível global para o nível pessoal.
Eu sou psicólogo, mas estejam descansados,
não vou chegar entrar em detalhes.
(Risos)
Houve um estudo muito importante
feito há algum tempo
no Princeton Theological Seminary
que aborda a razão por que,
quando temos tantas
oportunidades de ajudar,
o fazemos algumas vezes
e não o fazemos noutras.
A um grupo de estudantes de teologia
do Princeton Theological Seminary
disseram-lhes que eles iam fazer
um sermão de treino
e que iam dar a cada um deles
um tópico do sermão.
A metade desses estudantes
deram, como tópico,
a parábola do Bom Samaritano:
o homem que parou
à beira de um desconhecido,
para ajudar o desconhecido
em necessidade, na berma da estrada.
À outra metade, deram-lhes tópicos
da Bíblia selecionados ao acaso.
Depois, um por um, disseram-lhes
que tinham que ir para outro edifício
e fazer o sermão.
Enquanto iam do primeiro edifício
para o segundo,
cada um deles passou por um homem
que estava dobrado e a gemer,
claramente em necessidade.
A questão é:
Será que eles pararam para ajudar?
A questão mais interessante é:
Fez diferença eles estarem a contemplar,
na prática, a parábola do Bom Samaritano?
Resposta: Não, de todo.
Veio-se a descobrir que o que determinava
se uma pessoa parava e ajudava
o desconhecido em necessidade
era quão apressados
eles pensavam que estavam,
quão atrasados eles pensavam que estavam,
ou quão absorvidos eles estavam
no que iam falar.
Penso que isto é o dilema da nossa vida:
não usamos todas as oportunidades
para ajudar,
porque a nossa atenção
está na direção errada.
Há um novo ramo na ciência do cérebro:
a neurociência social.
Este ramo estuda os circuitos
no cérebro de duas pessoas
que se ativam enquanto elas interagem.
A nova abordagem à compaixão
do ponto de vista da neurociência social
é a de que o nosso circuito cerebral,
por defeito, é propenso a ajudar.
Isto significa que,
se ajudarmos o próximo,
nós automaticamente
criamos empatia e ligamo-nos a ele.
Esses neurónios recém-identificados,
os neurónios espelho,
funcionam como uma rede neuro Wi-Fi,
que ativam no nosso cérebro
as mesmas áreas ativadas no outro.
Ligamo-nos automaticamente.
Se essa pessoa está em necessidade,
se essa pessoa está a sofrer,
nós automaticamente
estamos preparados para ajudar.
Pelo menos, é este o argumento.
Então, a pergunta é:
Porque não o fazemos?
E eu penso que isto abrange um espetro
que vai desde a autoabsorção completa,
até notar, criar empatia
e até à compaixão.
O facto simples é, se estivermos
concentrados em nós próprios,
se estivermos preocupados, como estamos
frequentemente durante o dia,
não damos conta dos outros.
E esta diferença entre a atenção
em nós mesmos e no outro
pode ser muito subtil.
No outro dia, estava a fazer
a declaração de impostos
e cheguei ao ponto em que estava a listar
todas as doações que fiz,
e tive uma revelação.
Cheguei ao cheque que passei
à Seva Foundation e notei que pensei:
"O meu amigo Larry Brilliant
deve ter ficado muito feliz
"por eu ter dado dinheiro à Seva".
Aí apercebi-me que
o que estava a ganhar com a doação
era uma sensação de narcisismo
aquilo tinha-me feito sentir bem
comigo mesmo.
Depois comecei a pensar
nas pessoas nos Himalaias
cujas cataratas seriam melhoradas
e apercebi-me que saltara
deste foco em mim meio narcisista
para uma alegria altruísta,
sentindo-me bem pelas pessoas
que estavam a ser ajudadas.
Penso que isso é um fator de motivação.
Mas esta distinção
entre focarmo-nos em nós próprios
e focarmo-nos nos outros
é daquelas que eu encorajo todos
a terem em atenção.
Podem observá-la numa perspetiva macro
no mundo dos namoros.
Aqui há tempos, eu estava
num restaurante de sushi
e ouvi duas mulheres a falar
sobre o irmão de uma delas,
que era solteiro. E a mulher diz:
"O meu irmão está com problemas
em arranjar namoro,
"está a tentar os encontros rápidos".
Conhecem os encontros rápidos?
As mulheres sentam-se em mesas,
os homens rodam de mesa em mesa.
Há um relógio e uma campainha e,
ao fim de cinco minutos, bingo,
a conversa acaba e a mulher decide
se quer dar o seu cartão ou email
ao homem, para mais conversa.
E a mulher diz:
"O meu irmão nunca conseguiu um cartão.
E eu sei exatamente porquê.
Logo que se senta, começa
a falar de si próprio sem parar,
"nunca pergunta coisas sobre a mulher."
Eu estava a fazer pesquisa
na secção Sunday Styles
do New York Times, analisando
as histórias antigas de casamentos
— porque eram muito interessantes —
e dei com o casamento
da Alice Charney Epstein.
E ela disse que,
quando estava num encontro,
fazia um teste simples às pessoas.
O teste era: a partir do momento
em que estavam juntos,
quanto tempo é que o rapaz levava
a fazer-lhe uma pergunta
com a palavra "tu".
Segundo parece, o Epstein
teve nota máxima no teste, daí o artigo.
(Risos)
Agora, isto é um pequeno teste
que eu vos aconselho
a experimentar numa festa.
Aqui na TED há grandes oportunidades.
A Harvard Business Review
publicou recentemente um artigo
chamado "O Momento Humano",
sobre como estabelecer um contacto real
com uma pessoa no trabalho.
Dizia que é preciso uma coisa fundamental:
desligar o BlackBerry,
desligar o portátil,
acabar o seu sonho para esse dia
e concentrar toda a atenção nessa pessoa.
Há uma palavra recém-criada
na língua Inglesa
para o momento em que a pessoa
com quem estamos a falar
saca do seu BlackBerry
ou atende o telemóvel,
e, de repente, nós não já não existimos.
A palavra é: "pizzled": é uma combinação
entre "abismado" e "chateado".
(Risos)
Penso que é muito adequado.
É a nossa empatia, é a nossa ligação
que nos separa dos maquiavélicos
ou dos sociopatas.
Eu tenho um cunhado
que é perito em horror e terror
— escreveu o livro "Annotated Dracula,
the Essencial Frankenstein" —
devia ter sido um estudioso de Chaucer
mas nasceu na Transilvânia e penso
que isso o afetou um pouco.
(Risos)
A certa altura, o meu cunhado Leonard
decidiu escrever um livro
sobre um "serial killer",
um homem que aterrorizou a vizinhança toda
há muitos anos.
Era conhecido como
o estrangulador de Santa Cruz.
Antes de ser preso, assassinou os avós,
a mãe e cinco colegas
da Universidade de Santa Cruz.
O meu cunhado foi entrevistar
esse assassino
e, quando o conheceu,
apercebeu-se que aquele tipo
era absolutamente assustador.
Para começar, tinha
mais de 2 metros de altura.
Mas isso não era a coisa
mais assustadora nele.
A coisa mais assustadora
é que tem um QI de 160: um génio.
Mas não há correlação nenhuma
entre o QI e a empatia emocional,
a ligação com o próximo.
São coisas controladas
por partes distintas do cérebro.
Por isso a dada altura,
o meu cunhado ganha coragem
para fazer a pergunta
a que ele quer mesmo saber a resposta.
"Como é que conseguiu fazer isto?
"Não sentiu pena das suas vítimas?"
Os assassínios foram muito íntimos
— ele estrangulou as vítimas.
E o estrangulador diz muito diretamente:
"Oh não. Se eu sentisse a angústia,
não conseguia tê-lo feito.
"Tive que desligar essa parte de mim.
Tive que desligar essa parte de mim."
E eu penso que isso é muito perturbador.
E nesse sentido, tenho estado a refletir
sobre desligarmos essa parte de nós.
Quando nos concentramos em nós mesmos,
em qualquer atividade,
desligamo-nos do facto
de poder existir outra pessoa.
Pensem em ir às compras
e pensem nas possibilidades
de um consumismo com compaixão.
Neste momento,
como o Bill McDonough mostrou,
os objetos que compramos e usamos
têm consequências escondidas.
Somos todos vítimas involuntárias
de uma cegueira coletiva.
Não nos apercebemos e não nos apercebemos
que não nos apercebemos
das moléculas tóxicas que são emitidas
por uma carpete
ou pelo tecido dos estofos.
Ou não sabemos se o tecido
é um nutriente tecnológico
ou de manufatura.
Poderá ser reutilizado
ou vai parar ao aterro?
Por outras palavras,
esquecemos as consequências
para a saúde ecológica e pública
e para a justiça económica e social.
das coisas que compramos e usamos.
Neste sentido, a sala em si
é o elefante na sala, mas não o vemos.
E tornamo-nos vítimas de um sistema
que nos guia para outro lado.
Considerem isto.
Há um livro maravilhoso chamado
"Coisas: A vida escondida
dos objetos do dia-a-dia."
Fala da história por detrás
de uma coisa como uma T-shirt.
Fala sobre o local onde o algodão cresceu,
os fertilizantes que foram usados
e as suas consequências para o solo.
E menciona, por exemplo,
que o algodão é muito resistente
aos corantes têxteis;
cerca de 60% são removidos
e vão parar às águas residuais.
Os epidemiologistas sabem bem
que as crianças que vivem
perto de fábricas têxteis
tendem a ter elevada propensão
para a leucemia.
Há uma empresa, a Bennett and Company,
que é fornecedora da Polo.com,
da Victoria's Secret — devido ao seu CEO,
que está ciente disto —
formou uma parceria na China
com os fornecedores de corantes
para garantirem que as águas residuais
seriam tratadas apropriadamente
antes de retornarem às águas dos solos.
Neste momento,
não temos a opção de escolher
entre a T-shirt ecológica
e a não ecológica.
O que seria preciso fazer
para que isso fosse possível?
Tenho estado a pensar.
Para começar, há uma nova tecnologia
de etiquetagem
que permite que qualquer loja conheça
toda a história de qualquer item
nas prateleiras dessa loja.
Pode até saber-se a fábrica de onde veio.
Depois de a conhecer,
podem analisar-se os processos de fabrico
que foram usados para o fazer
e, se foram os corretos,
pode-se etiquetar dessa forma.
Se não foram tão corretos,
podemos ir a qualquer loja,
passa-se o código de barras
pelo leitor ótico
o que vos leva a um site.
Faz-se isso para as pessoas
alérgicas aos amendoins.
Esse site pode dizer-nos coisas
sobre esse objeto.
Ou seja, em qualquer ponto de venda,
é possível fazer uma escolha
com base na compaixão.
Há um ditado no mundo das ciências
da informação que é:
"No final, toda a gente saberá de tudo".
A questão é: "Será que faz diferença?"
Há uns tempos, quando eu estava
a trabalhar para o New York Times,
— foi nos anos 80 — escrevi um artigo
sobre o que era na altura
um problema em Nova Iorque,
os sem-abrigo a viver nas ruas.
Durante umas semanas, acompanhei
uma organização de apoio social
que auxiliava os sem-abrigo.
Apercebi-me, ao olhar para os olhos deles,
que quase todos eram doentes mentais
que não tinham para onde ir.
Eles tinham um diagnóstico.
Isso fez-me acordar para a realidade
que nos passa ao lado na correria citadina.
Quando passamos por um sem-abrigo
que está na periferia
do nosso campo de visão,
ele fica na periferia.
Não reparamos e, por isso, não atuamos.
Um dia, pouco depois disso
— foi numa sexta-feira, no final do dia —
eu ia a descer para o metro,
à hora de ponta.
Milhares de pessoas
a descer as escadas.
De repente, enquanto ia
a descer as escadas,
reparei que havia um homem
caído para o lado,
sem camisa, sem se mexer,
e as pessoas estavam
a passar por cima dele,
centenas e centenas de pessoas.
Como a minha correria urbana
estava, de certa forma, enfraquecida,
eu parei para ver
o que se estava a passar.
Quando parei, meia dúzia de outras pessoas
pararam imediatamente
junto do mesmo homem.
Descobrimos que era latino,
não falava inglês,
não tinha dinheiro, estava a viver
na rua há dias, a morrer de fome,
e tinha desmaiado de fome.
Imediatamente, um foi buscar
sumo de laranja, outro, um cachorro,
chamaram um segurança do metro.
O homem conseguiu levantar-se.
Só foi preciso reparar que ele existia.
Por isso, eu estou otimista.
Muito obrigado.
(Aplausos)
Eu fui atingido quando percebi que um dos temas implícitos do TED
é a compaixão. Estes são apenas as demonstrações que já vi:
HIV na África, Presidente Clinton ontem à noite.
E gostaria de fazer um paralelo, se me permitem,
sobre compaixão e trazê-la do global para o pessoal.
Eu sou psicólogo, mas calma,
eu não vou perturbá-los muito.
(Risos)
Um importante estudo feito há um tempo atrás
nos seminários Teológicos de Princeton explica as razões
porque mesmo que todos tenhamos tantas opções para ajudar,
ajudamos algumas vezes e outras não.
Um grupo de estudantes no Seminário Teológico de Princeton
foi instruído a praticar um sermão
e a cada um foi dado um tema.
Metade deles recebeu como tópico
a parábola do Bom Samaritano:
o homem que parou para ajudar um estranho --
um estranho necessitado à beira da estrada.
A outra metade recebeu outros temas bíblicos.
Então, um a um, eles foram instruídos a ir a outro prédio
e dar o sermão.
No caminho até lá,
cada um deles passou por um homem agachado, gemendo,
claramente necessitado. A pergunta é: eles pararam para ajudar?
A pergunta mais interessante é:
Fez diferença se estavam pensando na parábola
do Bom Samaritano? Resposta: não! Absolutamente não.
O que determinou se alguém iria parar
e ajudar um estranho necessitado
era com quanta pressa eles achavam que estavam --
se eles achavam que estavam atrasados, ou se eles estavam concentrados
no que iriam dizer.
E isto é, acho, o a situação de nossas vidas:
nós não aproveitamos cada oportunidade de ajudar,
porque estamos olhando na direção errada.
Existe um novo campo da neurociência, a neurociência social.
que estuda os circuitos no cérebro das pessoas
que são ativados quando elas interagem.
A nova análise da compaixão pelas neurociências sociais
é que os circuitos, por padrão, nos dizem para ajudar.
Ou seja, se notamos a outra pessoa,
nós automaticamente temos empatia, nós automaticamente sentimos o que ela sente.
Existem estes neurônios recém-identificados, os neurônios-espelho,
que funcionam como neurônios Wi-Fi, ativando nosso cérebro
exatamente as áreas ativadas no de nosso semelhante. Sentimos o mesmo automaticamente.
E se a pessoa tem alguma necessidade ou está em sofrimento,
estamos automaticamente preparados para ajudar. Pelo menos este é o argumento.
Mas a pergunta é: por que não o fazemos?
E isto passa por um espectro que vai
de completo egocentrismo,
a notar, à empatia e à compaixão.
E o fato é que, se nós estamos concentrados em nós mesmos,
se estamos preocupados,, como é comum durante o dia,
nós não notamos o outro de forma alguma.
E esta diferença entre o si mesmo e estar em outro foco
isso pode ser muito sutil.
Estava preenchendo o imposto de renda outro dia e cheguei ao ponto
em que listava as doações que fiz,
e tive uma epifania, foi -- eu vi meu cheque
para a Fundação Seva e eu pensei,
puxa, meu amigo Larry Brilliant deve estar feliz
de eu dar dinheiro para a Seva.
Então percebi que o que tive
foi uma crise narcisista -- de me sentir bem sobre mim.
E comecei a pensar sobre as pessoas no Himalaia
cujas cataratas seriam operadas, e percebi
que fui do egocentrismo narcisista
para a felicidade altruista, de me sentir bem
pelas pessoas que ajudei. Acho que isto é um motivador.
Mas a distinção entre o foco em nós
e o foco nos outros
é uma que eu incentivo a todos a prestar atenção.
Você pode ver isso, grosso modo, no mundo dos namoros
Eu estava em um Sushi Bar há algum tempo
e ouvi duas amigas conversando sobre o irmão de uma delas,
que era solteiro. E uma delas dizia,
"Meu irmão tem dificuldade para marcar encontros,
então ele experimentou speed dating." Vocês já ouviram falar?
As mulheres sentam-se nas mesas e os homens vão de mesa em mesa,
e existe um relógio e um sino, que soa a cada cinco minutos,
a conversa acaba e a mulher decide
se dá um cartão ou seu e-mail para o homem
para continuarem. E aquela mulher disse:
"Meu irmão nunca recebeu um cartão. E eu sei exatamente porquê.
No momento em que senta, ele começa a falar de si,
ele nunca perguntou nada à mulher sobre ela."
Eu fiz alguma pesquisa na edição de domingo
do New York Times, procurando histórias de casamentos --
porque elas são muito interessantes -- e soube sobre o casamento
de Alice Charney Epstein. E ela disse
que quando ela estava na fase dos encontros,
ela tinha um teste simples para a outra pessoa.
O teste era: do momento em que se encontraram,
quanto tempo levava até que o homem fizesse uma pergunta
com a palavra "você" nela.
E o Sr. Epstein parece que passou no teste, daí a razão do artigo.
(Risos)
Este é um pequeno teste
que eu recomendo fazer em uma festa.
Aqui no TED há grandes oportunidades.
O Harvard Business Review recentemente publicou um artigo
"O Momento Humano", sobre como fazer contato real
com uma pessoa no trabalho. E eles disseram que
a coisa fundamental que você deve fazer é desligar o BlackBerry,
fechar o laptop, interromper o devaneio
e prestar atenção completa à pessoa.
Surgiu uma nova palavra na lingua inglesa
para o momento quando a pessoa com que estamos alcança seu BlackBerry
ou responde ao celular - e imediatamente você não existe.
A palavra é "pizzled", uma combinação de abismado e indignado.
(Risos)
É uma palavra bastante precisa. É nossa empatia, nossa sintonia
que nos separa dos maquiavélicos e sociopatas.
Eu tenho um cunhado que é especialista em horror e terror --
ele escreveu "O Drácula comentado", "Frankenstein Essencial" --
ele estudou para ensinar sobre Chaucer,
mas nasceu na Transilvânia
acho que isso o afetou um pouco.
Mas de qualquer modo, a certa altura meu cunhado Leonard
decidiu escrever um livro sobre um serial killer.
Um homem que aterrorizou a vizinhança onde estamos
há muitos anos atrás. Ele era conhecido como estrangulador de Santa Cruz.
E antes de ser preso, ele matou seus avós,
sua mãe e cinco estudantes da unversidade de Santa Cruz.
Meu cunhado entrevistou esse assassino
e ele descobriu, quando o encontrou
que este homem é aterrorizante
Primeiro, porque tem quase dois metros.
Mas esta não é a coisa mais assustadora sobre ele
O mais horripilante é que seu QI é 160: seguramente um gênio.
Mas não existe nenhuma correlação entre QI e empatia emocional,
sentir com o outro.
Eles são controlados por partes diferentes do cérebro.
A certa altura meu cunhado toma coragem
e pergunta o que ele realmente quer saber.
Que é: "Como pôde fazer aquilo?"
"Você não sentiu nenhuma piedade por suas vítimas?"
Aqueles foram assassinatos íntimos -- ele estrangulou as vítimas.
E o estrangulador disse diretamente,
"Não, se eu sentisse mal estar, eu não conseguiria ter feito.
Eu tive de desligar essa parte de mim. Eu tive de desligar essa parte de mim."
E eu acho que isso é muito perturbador.
De certa forma, tenho pensado sobre o desligamento dessa parte de nós.
Quando nos concentramos em uma atividade,
nós realmente desligamos uma parte de nós, se há outra pessoa.
Pense em comprar algo e pense nas possibilidades
do consumismo solidário
Agora mesmo, como Bill McDonner apontou,
os objetos que compramos e usamos têm consequências ocultas.
Somos todos vítimas passivas do nosso ponto cego coletivo.
Nós não notamos e não temos a menor noção isso
as moléculas tóxicas emitidas pelo carpete ou pelo tecido das cadeiras.
Nós não sabemos se este tecido é um ingrediente tecnológico
ou industrial, se pode ser reciclado
ou se vai acabar no lixão? Em outras palavras,
somos indiferentes à ecologia e saúde pública
e às consequências de justiça econômica e social
nas coisas que compramos e usamos.
Num sentido, a sala em si é o elefante na sala
mas nós não o vemos. E nos tornamos vítimas
de um sistema que nos faz olhar para o lado. Pense nisso.
existe um livro chamado "Coisas:
A vida oculta dos objetos do dia-a-dia"
Ele conta coisas como a história de uma camiseta.
sobre onde o algodão é plantado
quais os fertilizantes usados e suas consequências
para o solo. E conta, por exemplo,
que o algodão é muito resistente aos corantes têxteis;
cerca de 60% da tintura vai para o esgoto.
e é sabido por epidemiologistas que crianças
que vivem perto de insústrias têxteis tendem a ter leucemia
Existe uma empresa, Bennett and Company, que fornece para polo.com,
e Victoria's Secret -- eles, por causa do CEO que sabia disso,
e formaram uma joint-venture com as fábricas de corantes na China
para garantir que o esgoto
seria tratado antes de atingir os lençóis freáticos.
Agora não temos opção de escolha entre a camiseta virtuosa
e a não-virtuosa. Então o que é preciso para ter?
Acho que, para começar,
existe um novo tipo de etiqueta eletrônica que permite a qualquer loja
conhecer a história inteira de qualquer item das prateleiras
Você pode saber tudo do que aconteceu da fábrica à prateleira. Assim,
indo à fábrica, você conhecerá o processo de manufatura
usado na sua produção - e se o produto for bom
ele ganha um rótulo que diz isso. Se não for tão virtuoso,
você pode ir -- hoje, ir à loja,
e escanear com um aparelho o seu código de barras
que o levará a um site.
Isso existe para pessoas alérgicas a amendoins.
O site informa sobre os detalhes que estão naquele produto.
Em outras palavras, no ponto de venda
poderemos ser capazes de fazer uma escolha compassiva.
Existe um ditado no mundo da ciência da informação:
que no fim, todos saberão tudo.
A pergunta é: Isso fará alguma diferença?
Há algum tempo, quando eu trabalhava para o New York Times,
nos anos 80, eu escrevi um artigo
sobre um novo problema em Nova York --
as pessoas sem-teto nas ruas.
Durante duas semanas eu acompanhei o trabalho de uma agência de assistência social
que ajudava os sem-teto. E descobri ao observá-los
que do ponto de vista deles, quase todos eram pacientes psiquiatricos
que não tinham onde ficar. Eles tinham um diagnóstico. Isso me fez ver --
e o resultado foi me tirar do transe urbano onde,
quando vemos um sem-teto, ou cruzamos por um deles
com o canto do olho, ele fica nesta periferia do nosso olhar.
Se não os notamos, não agimos.
Um dia, logo depois disso -- era uma sexta -- no fim do dia,
eu desci as escadas -- eu estava no metrô, era hora do rush
e havia milhares de pessoas descendo as escadas.
E, subitamente, enquanto descia
eu notei um homem caído ao lado,
sem camisa, imóvel, e as pessoas apenas pulavam por cima dele --
centenas e centenas de pessoas.
E porque meu transe urbano foi de algum modo enfraquecido,
eu parei para ver o que havia de errado.
No momento em que parei, meia duzia de pessoas
imediatamente pararam em torno dele.
Descobrimos que era um hispânico, não falava inglês,
não tinha dinheiro, andou pela cidade por dias, faminto,
e desmaiou de fome.
Imediatamente alguém trouxe suco de laranja,
outro trouxe um cachorro-quente, e alguém chamou um segurança do metrô.
E aquele homem se ergueu imediatamente.
Tudo que precisou foi o simples ato de ser percebido.
então, eu estou otimista.
muito obrigado.
(Aplausos)
Stiti, sunt uimit ca una dintre temele implicite la TED
este compasiunea. Aceste demonstatii impresionante pe care tocmai le-am vazut:
HIV in Africa, presedintele Clinton in prezentarea de aseara,
si as vrea, cu voia voastra, sa exersam un pic gandirea colaterala
pe tema compasiunii si sa o aducem de la un nivel general la unul personal.
Sunt psiholog, dar va asigur
ca nu voi intra pe panta sexuala.
(Rasete)
Exista un studiu foarte important realizat mai de demult
la Seminarul Teologic Princeton, in care se vorbeste despre motivele pentru care,
desi avem atat de multe ocazii sa ajutam,
uneori o facem si alteori nu.
Unui grup de studenti ai Seminarului Teologic Princeton
i s-a spus ca vor urma sa tina un exercitiu de predica
si fiecaruia i s-a dat subiectul predicii.
Jumatate dintre ei au primit ca si subiect
parabola Bunului Samaritean:
omul care a oprit un strain...
care s-a oprit si a ajutat un strain la ananghie aflat pe marginea drumului.
Cealalta jumatate a primit subiecte aleatorii din Biblie.
Apoi, fiecaruia, rand pe rand i s-a spus sa se duca in alta cladire
si sa isi sustina predica.
Mergand de la prima cladire la cea de-a doua,
fiecare dintre ei a trecut pe langa un om care era aplecat si gemea,
clar in nevoie. Intrebarea este: s-au oprit sa il ajute?
O intrebare si mai interesanta este:
A contat ca meditau la parabola
Bunului Samaritean? Raspunsul: Nu, nu a contat deloc.
Ceea ce s-a dovedit ca a determinat daca cineva se oprea
sa ajute strainul care avea nevoie de ajutor
a fost graba in care credeau ca se afla,
daca simteau ca sunt in intarziere sau erau absorbiti
de ceea ce aveau sa prezinte.
Si cred ca acesta este necazul cu viata noastra:
ca nu ne folosim de fiecare ocazie de a ajuta
pentru ca suntem concentrati in directia gresita.
Exista un nou domeniu in cadrul neurologiei, stiinta neuro-sociala.
Acesta studiaza circuitul din creierele a doua persoane
care se activeaza in timp ce interactioneaza.
Noua abordare legata de compasiune din punct de vedere al stiintei neuro-sociale
este ca circuitele noastre de baza sunt create sa ajute.
Asta inseamna ca, daca ingrijim o alta persoana,
automat empatizam, automat intram in rezonanta.
Exista niste neuroni nou identificati, neuroni gemeni,
care actioneaza ca neuroni Wi-Fi, activand in creierul nostru
exact zonele activate in creierul celeilate persoane. Intram in rezonanta automat.
Daca cealalta persoana se afla la nevoie, daca acea persoana sufera,
suntem automat pregatiti sa ajutam. Dovada, cel putin, aceasta este argumentatia.
Dar atunci intrebarea este: de ce nu o facem?
Cred ca aceasta se refera la un spectru
care merge de la o completa auto-preocupare
pana la observare, empatie si compasiune.
Si realitatea este ca, daca suntem concentrati pe noi insine,
daca suntem preocupati, asa cum deseori suntem pe parcursul unei zile,
nu ii observam pe ceilalti cu adevarat.
Si diferenta dintre atentia concentrata pe noi si pe ceilalti
poate fi foarte fina.
Acum cateva zile imi calculam impozitele si am ajuns la punctul
in care am insirat toate donatiile facute
si am avut o revelatie: am ajuns la un cec
catre Fundatia Seva si am observat cum gandeam
ca prietenul meu Larry Brilliant ar fi chiar fericit
ca am donat bani catre Seva.
Apoi am realizat ca ceea ce obtineam din donatie
era un succes narcisistic: aveam o parere buna despre mine.
Apoi am inceput sa ma gandesc la oamenii din Himalaya
ale caror cataracte vor fi vindecate si am realizat
ca m-am deplasat de la un fel de auto-focus narcisist
catre o bucurie altruista, la a ma simti bine
pentru oamenii care primeau ajutor. Cred ca acesta este un factor motivational.
Dar diferenta dintre a ne concentra pe noi insine
si a ne concentra pe altii
este una careia va incurajez sa ii dam cu totii atentie.
O puteti observa la nivel macro in lumea intalnirilor amoroase.
Am fost intr-un restaurant de sushi cu ceva timp in urma
si am surprins doua femei vorbind despre fratele uneia dintre ele
necasatorit. Si aceasta femeie spune:
"Fratele meu are probleme sa aiba intalniri
asa ca incearca intalnirile rapide." Nu stiu daca sunteti familiarizati cu fenomenul.
Femeile stau la mese si barbatii se muta de la o masa la alta
si exista un ceas si un clopotel si la fiecare 5 minute, bingo,
conversatia se tremina si femeia poate decide
daca sa ii dea cartea de vizita sau adresa de e-mail barbatului
pentru o continuare. Si aceasta femeie spunea:
"Fratele meu nu a obtinut niciodata o carte de vizita. Si stiu exact de ce.
Din momentul in care se aseaza, incepe sa vorbeasca in continuu despre el,
si nu intreaba nimic despre femeie".
Am facut un studiu pentru rubrica Sunday Styles
a New York Times, uitatndu-ma la inceputurile casniciilor,
pentru ca sunt foarte interesante - si am ajuns la casatoria
lui Alice Charney Epstein. Ea spunea
ca atunci cand era pe piata intalnirilor amoroase,
utiliza un test simplu cu care verifica oamenii.
Testul era: din momentul in care se intalneau
cat trecea pana cand tipul ii adresa ei o intrebare
care continea cuvantul "tu".
Se pare ca Epstein a castigat testul, de unde si articolul.
(Rasete)
Va arat acum un mic test
pe care va incurajez sa il incercati la o petrecere.
Aici la TED sunt multe momente prielnice.
Harvard Business Review a prezentat de curand un articol intitulat
" Momentul Uman" despre cum sa interactionezi cu adevarat
cu o persoana de la birou. Si spuneau:
lucrul de baza pe care trebuie sa il faci este sa iti inchizi BlackBerry-ul,
sa iti inchizi laptopul, sa nu mai visezi cu ochii deschisi
si sa ii oferi celuilalt atentia ta completa.
Exista un cuvant nou aparut in limba engleza
pentru momentul in care persoana cu care esti toceste tastele BlackBerry-ului
sau raspunde la mobilul si dintr-o data noi ceilalti nu mai existam.
Cuvantul este "pizzled" o combinatie intre perplex si infuriat.
(Rasete)
Cred ca se potriveste. Empatia, contactul
ne separa de persoanele machiavelice sau sociopate.
Am un cumnat expert in domeniul groazei si terorii
a scris Insemnari despre Dracula, Frankenstein concis,
a fost educat ca discipol al lui Chaucer,
dar s-a nascut in Transilvania
si cred ca l-a afectat un pic.
La un moment dat cumnatul meu, Leonard,
s-a hotarat sa scrie o carte despre un criminal in serie.
Acesta teroriza chiar zona in care stateam
cu multi ani in urma. Era cunoscut drept sugrumatorul din Santa Cruz,
iar inainte sa fie arestat isi omorase bunicii,
mama si 5 dintre colegii de la UC Santa Cruz.
Cumnatul meu merge sa intervieveze ucigasul
si cand il intalneste realizeaza
ca omul este absolut inspaimantator.
In primul rand are aproape 7 picioare inaltime,
dar asta nu e cel mai inspaimantator lucru.
Cel mai infricosator este ca IQ-ul lui este 160: un geniu cu acte.
Dar corelatia este zero intre IQ si empatia emotionala,
relationarea cu o alta persoana.
Acestea sunt controlate de parti diferite ale creierului.
La un moment dat cumnatul meu isi face curaj
si pune intrebarea la care vroia neaparat un raspuns:
Cum ai putut sa faci asa ceva?
Nu ai simtit niciun fel de mila pentru victime?
Crimele erau foarte intime - isi strangula victimele.
Ucigasul raspune cu nonsalanta:
"Nu. Daca as fi simtit discomfort, nu as fi putut sa o fac.
A trebuit sa opresc acea parte a mea. A trebuit sa opresc acea parte a mea."
Cred ca asta e foarte tulburator.
Intr-un fel m-am gandit la oprirea acelei parti din fiecare dintre noi.
Cand suntem absorbiti de orice si ne concentram asupra noastra
chiar blocam acea parte a noastra ca si cand am fi alta persoana.
Ganditi-va la fenomenul cumparaturilor si la posibilitatea
unui consumerism milos.
In acest moment, asa cum sublinia Bill McDonough,
obiectele pe care le cumparam si le folosim au consecinte ascunse.
Suntem cu totii victimele inocente ale unui unghi mort colectiv.
Nu observam si nu observam ca nu observam
moleculele toxice emise de un covor sau de tapiteria de pe scaune.
Nu stim daca materialul este un nutrient tehnologic
sau lucrat de mana; poate fi refolosit
sau ajunge la groapa de gunoi? Cu alte cuvinte,
suntem orbi la consecintele ecologice si de sanatate publica,
de dreptate sociala si economica
ale lucrurilor pe care le cumparam si folosim.
Intr-un fel camera in sine este elefantul din camera,
doar ca nu il vedem. Si am devenit victimele
unui sistem care ne indreapta in alta directie. Ganditi-va la asta.
Exista o carte minunata numita:
"Lucruri: viata ascunsa a obiectelor uzuale"
si vorbeste despre povestea din spatele unui tricou,
despre locul in care a fost cultivat bumbacul
ingrasamintele folosite si consecintele lor
asupra solului. Cartea mentioneaza, de exemplu,
ca bumbacul este foarte rezistent la colorantii textili;
in jur de 60% se pierde in apa reziduala.
E un lucru bine stiu de catre epidemiologi ca acei copii
care locuiesc in preajma fabricilor de textile tind sa aiba leucemie intr-o mai mare masura.
Exista o companie, Bennett and Company, care este furnizor pentru Polo,
Victoria' Secret. Acestia, datorita directorului general care este constient de ce se intampla,
a creat in China o alianta cu fabrica de coloranti
pentru a se asigura ca apa reziduala
va fi tratata corespunzator inainte de a se intoarce in pamant.
In prezent nu avem posibilitatea de a alege intre tricoul merituos
si cel imoral. De ce ar fi nevoie ca sa facem asta?
Ei bine, m-am gandit. Si in primul rand,
exista o tehnologie noua de marcaj electronic care permite oricarui magazin
sa afle intregul istoric al oricarui obiect de pe raftul magazinului.
Poti sa il urmaresti pana la fabrica de unde provine. Odata ce il poti urmari
pana la fabrica, poti analiza procesele de productie
folosite pentru fabricare si, daca este corect,
il poti eticheta ca atare.Iar daca nu este chiar corect,
poti merge, chiar astazi, poti merge in orice magazin
si scanand codul de bare
vei ajunge pe un site web.
Site-ul a fost creat pentru oamenii alergici la alune.
Pe site poti gasi date despre obiectul respectiv.
Cu alte cuvinte, in momentul achizitiei,
putem sa facem o alegere bazata pe compasiune.
Exista o zicala in lumea informaticii:
intr-un final toata lumea va stii tot.
Intrebarea este: va face vreo diferenta?
Cu ceva timp in urma, cand lucram pentru New York Times,
era in anii '80, am scris un articol
despre ceva ce atunci reprezenta o problema in New York:
oamenii fara adapost de pe strazi.
Am petrecut cateva saptamani pe teren cu o agentie de ajutor social
care avea grija de cei fara adapost. Am realizat privindu-i
prin ochii lor ca aproape toti erau pacienti de psihiatrie
care nu aveau unde sa se duca. Erau diagnosticati.
Efectul asupra mea a fost sa ma scuture din transa urbana in care,
atunci cand vedem in trecere un cersetor
cu coltul ochiului, ramane acolo, in zona periferica.
Nu observam si in consecinta nu actionam.
Intr-o zi imediat urmatorare, era o vineri, la sfarsitul zilei,
coboram spre metrou. Era ora de varf
si mii de oameni se scurgeau pe scari.
Din senin pe cand coboram scarile
am observat ca era un om cazut intr-o parte
fara camasa, nu misca, iar oamenii treceau peste el,
sute si sute de oameni.
Pentru ca transa mea urbana fusese oarecum slabita
m-am oprit sa vad ce se intamplase.
In momentul in care m-am oprit, jumatate de duzina de alti oameni
au sesizat imediat acelasi tip.
Am aflat ca era hispanic, nu vorbea engleza deloc,
nu avea bani, bantuise pe strazi zile intregi, infometat,
si lesinase de foame.
Imediat cineva s-a dus sa ia suc de portocale,
cineva a adus un hotdog, altcineva a chemat paza de la metrou.
Individul a fost imediat inapoi pe picioare.
A fost necesar doar un simplu act de observare.
Asa ca sunt optimist.
Multumesc foarte mult.
(Aplauze)
Знаете, я в шоке от того, что один из негласных подтекстов TED -
это сострадание. Мы только что видели потрясающие презентации:
про ВИЧ в Африке, президент Клинтон прошлым вечером...
Я бы хотел продолжить эту мысль, если угодно,
порассуждать о сострадании, и свести рассуждения с общих на личное.
Я психолог, но, будьте спокойны,
я не собираюсь сводить всё к гениталиям.
(Смех)
В далёком прошлом было проведено исследование
в Принстонской Богословской Семинарии о том,
почему когда у нас есть масса возможностей помочь,
иногда, мы решаемся на это, а иногда - нет.
Группе студентов теологии в Принстонской Богословской Семинарии
дали задание прочитать проповедь,
и каждому была выдана конкретная тема.
Половине студентов в качестве направления была дана
притча о добром Самаритянине,
мужчине, который остановил незнакомца--
чтобы помочь нуждаещемуся незнакомцу на обочине дороге.
Другой половине дали различные тематики из библии.
Одному за другим, им сказали пойти в соседнее здание
и прочитать свою проповедь.
Переходя из одного здания в другое,
каждый из них прошёл мимо мужчины, корчащегося в стонах,
явно нуждающегося в помощи. И вот вопрос: помогли ли они ему?
Более интересный вопрос вот в чём:
Имело ли значение то, что они размышляли о притче
о добром Самаритянине? Ответ прост: нет, совсем нет.
Оказалось, что решающим фактором для того, чтобы остановиться
и помочь незнакомцу в нужде,
было то, насколько они опаздывали -
или думали, что опаздывают, либо были слишком увлечены
тем, о чём они собирались говорить.
И я считаю, что это проблема всей нашей жизни,
что мы не используем возможность помочь,
потому что мы нацелены не на то, что нужно.
В области изучения мозга появилось направление, социальная нейробиология.
Оно изучает область мозга двоих людей
активирующееся во время их взаимодействия.
С точки зрения социальной нейробиологии на сострадание,
нам естественно желание помочь.
Иными словами, если мы уделяем внимание кому-то,
то мы автоматически сопереживаем им, сочувствуем.
Были обнаружены новые виды нейронов, зеркальные нейроны,
которые работают как нейронный Wi-Fi, активируя те части нашего мозга,
что и у другого человека. Мы "со"-чувствуем автоматически.
И если этому человеку что-то нужно, если он страдает,
мы автоматически готовы помочь. По крайней мере, такова теория.
Но вот вопрос: почему мы не помогаем?
И я думаю, что спектр ответов
варьируется от полного эгоцентризма
до обращения внимания, сочувствия и сострадания.
Правда заключается в том, что если мы целиком в себе,
если мы поглощены заботами, как это часто бывает в течение дня,
тогда мы и не можем по-настоящему замечать друг друга.
И разница между нахождением в себе и в других
может быть очень тонка.
На днях я заполнял налоги, и я дошёл до пункта,
где я перечислял все свои пожертвования,
и тут меня озарило, когда я добрался до чека, выписанного
Фонду Сева: я поймал себя на мысли, что
мой друг, Ларри Бриллиант, был бы счастлив узнать о том,
что я финансово поддержал Фонд.
Тут-то я и осознал, что я получаю, отдавая -
приступ самовлюблюённости - я чувствую себя хорошим.
Потом я начал думать о людях в Гималаях,
которых излечат от катаракты, и я осознал,
что внутри произошло движение от самовлюблённого забвения
к альтруистической радости, к радости
за людей, которым оказали помощь. Я думаю, это серьёзная мотивация.
Но это различие между сосредоточенностью на себе
и сосредоточенностью на других -
это то, на что я хотел бы, чтобы мы все обратили внимание.
В полном объёме это ощущается на свиданиях.
Как-то раз в ресторане суши
я подслушал разговор двух женщин о брате одной из них,
он был озадачен поиском спутницы. Женщина говорила:
"У моего брата явные проблемы с поиском женщин,
и он пробует скоростные свидания." Не уверен, слышали ли вы о таком?
Женщины сидят за столами, а мужчины ходят от стола к столу,
на которых есть часы и звонок, и за пять минут, хоппа,
разговор заканчивается, и женщина принимает решение,
дать ли мужчине визитку или электронную почту,
чтобы продолжить знакомство. И женщина продолжает:
"Моему брату ещё не разу не дали визитку. И я точно знаю почему.
Как только он садится, он начинает балаболить про себя,
и никогда не расспрашивает женщину о ней."
Я тут полистал раздел Воскресных Стилей
в Нью-Йорк Таймс, перечитывал заметки о браках,
они вообще очень занятные, и наткнулся на заметку о браке
Алис Чарни Эпстайн. Она делилась тем,
что когда она была в поисках партнёра,
у неё был очень простой способ проверить человека.
Способ заключался вот в чём: сколько с момента встречи
уходило на то, чтобы мужчина задал ей вопрос
со словом "ты".
Похоже, Эпстайн успешно прошёл задание, раз есть брачная заметка.
(Смех)
А теперь - это небольшая проверка
которую я советую попробовать вам на вечеринке.
Тут, на TED, открывается масса возможностей.
В Гарвард Бизнес Ревью недавно была напечатана статья
"Миг Человечности" - о том, как по-настоящему поговорить
с коллегой. И они написали, что,
главное, что надо сделать, это выключить мобильный телефон,
закрыть ноутбук, оторваться от мечт,
и обратить полное свое внимание на человека.
В английском языке появилось новое слово
для обозначения момента, когда человек достает смартфон
или отвечает на мобильный, и мы вдруг перестаём существовать для него.
Это слово "дивотраханный", от слов "удивлённый" и "затраханный".
(Смех)
Я думаю, оно прямо в точку. Наша способность сопереживать, гармонировать
и отличает нас от макиавеллистов или социопатов.
Мой зять - специалист в области ужасов и кошмаров -
он является автором Комментариев к Дракуле, Основ Франкештейна -
а также специалистом по Чосеру,
только он родился в Трансильвании,
и, на мой взгляд, это на него повлияло.
Как бы то ни было, в какой-то момент мой зять, Леонард,
решил написать книгу о серийном убийце.
О человеке, который бесчинствовал в этих самых местах
много лет тому назад. Он был известен как Душитель из Санта Круз.
До ареста он успел убить своих дедушку и бабушку,
свою мать и пятерых сокурсников в Университете Санта Круз.
И вот мой зять отправляется на интервью с этим убийцей,
и когда они встречаются он вдруг осознаёт,
что убийца наводит дикий ужас.
Во-первых, он больше двух метров ростом.
Но это далеко не самое страшное.
Самое страшное это коэффициент его интеллекта - 160, чистый гений.
Но нет никакой связи между интеллектом и эмоциональной развитостью,
способностью к состраданию.
За это отвечают разные участки мозга.
В какой-то момент мой зять набирается храбрости
для того, чтобы задать вопрос, на который он так хотел узнать ответ.
Вопрос таков: Как ты смог так поступить?
Неужели ты не чувствовал никакой жалости к жертвам?
Это были очень интимные убийства - он душил своих жертв.
И удушитель, не смущаясь, отвечает:
"О, нет. Если б я переживал, я бы не смог этого сделать.
Мне пришлось отключить эту часть себя. Мне пришлось отключить эту часть себя.
И, на мой взгляд, это и страшно.
В каком-то смысле, я размышлял о том, как мы все отключаем это в себе.
Когда мы зацикливаемся на себе, занимаясь чем-либо,
мы отключаем это в себе, даже если рядом кто-то есть.
Только подумайте о шоппинге, и о разных возможностях
сопереживательного консьюмеризма.
На данный момент, как отметил Билл МакДонох,
вещи, которые мы покупаем и используем, имеют скрытые последствия.
Мы все являемся несведующими жертвами общественной слепоты.
Мы не замечаем, и мы не замечаем факт того, что мы не замечаем
токсичные молекулы, которые излучает ковролин или обивка сидений.
Или мы не знаем, что ткань это технологический
или производственный нутриент, она может быть переработана,
или она просто окажется на свалке? Иными словами,
мы не обращаем внимания на экологию, на здравоохранение,
на социальные и экономические последствия
от вещей, которые мы покупаем и используем.
В каком-то смысле, сама эта комната - это слон в посудной лавке,
но мы этого не видим. И мы стали жертвами
системы, которая рассеивает наше внимание. Подумайте вот о чём:
есть замечательная книга,
"Вещи: Тайная Жизнь Каждодневных Предметов"
В ней есть истории, например, цикла жизни футболки,
от места, где был выращен хлопок,
удобрений, которые использовались для роста, и влияния
этих удобрений на почву. Например, там говорится о том,
что хлопок плохо впитывает текстильные красители,
около 60 процентов которых в результате оказываются в сточных водах.
Эпидемологи отлично знают, что дети,
живущие рядом с текстильными предприятиями, чаще подвержены лейкимии.
Есть такая компания, Бенетт и Ко, она поставляет продукты для Polo.com и
Виктория Сикрет, они, из-за того что их президент в курсе ситуации,
организовали совместное предприятие с красителями текстиля в Китае
дабы гарантировать, что их сливные воды
подвергались тщательной очистке перед возвращением в грунт.
В данный момент у нас нет выбора между добродетельной футболкой
и вредоносной. Что нужно для того, чтобы он был?
Я долго думал об этом. Для начала,
существует технология электронной маркировки, позволяющая любому магазинам
узнать полную предысторию любого товара на их прилавках.
Можно отследить маршрут до производителя. После того,
как доходишь до производителя, можно узнать о процессе
производства, и если он не вредоносен,
то можно сделать соовтетствующую отметку. Если он вредоносен,
то можно пойти - в наши дни в любой магазин,
просканировать штрихкод своим КПК,
и попасть на соответствующий веб-сайт.
Уже существуют такие сайты для аллергиков на арахис.
Сайт мог бы содержать информацию об этом продукте.
Другими словами, в момент покупки
у нас будет возможность проявить сострадание.
В мире информатики есть крылатое выражение:
в итоге все будут знать всё.
Вопрос заключается вот в чём: Изменит ли это что-либо?
Когда я работал в Нью-Йорк Таймс,
в восьмедисятых, я написал статью
о том, что тогда было новой проблемой Нью-Йорка, -
бомжи на улицах города.
Я провёл пару недель на выездах с социальными службами,
которые занимались бомжами. И я осознал, взглянув на бездомных
их глазами, что их подопечные - душевнобольные люди,
которым просто некуда податься. Они были больны. Это заставило меня...
это вывело меня из урбанистичный транса, где
если мы идём куда-то и замечаем бомжа
боковым зрением, то оно и идёт побоку.
Мы не обращаем внимания, и, потому, ничего не делаем.
Как-то вскоре после этого, в одну из пятниц, ближе к вечеру
я спустился в метро. Был час-пик,
тысячи людей стремились по лестницам.
И вдруг, спускаясь по лестнице,
я заметил мужчину, ссутулившегося у стены,
он был без рубашки, без движения, и люди просто перешагивали через него -
сотни и сотни людей.
И из-за того, что мой убранистичный транс каким-то образом ослаб,
я остановился, чтобы узнать, что случилось.
Как только остановился я, ещё пол-десятка людей
окружили нас с мужчиной.
Мы выяснили, что он латиноамериканец, не знает ни слова по-английски,
у него ни копейки денег, и он уже несколько дней слоняется по улицам,
и он потерял сознание от голода.
Тут же кто-то пошёл за апельсиновым соком,
кто-то ещё принёс хот-дог, кто-то привёл полицейского.
В мгновение ока мужчина был на ногах.
И нужно было, всего-то, обратить на него внимание.
И я полон оптимизма.
Огромное Вам спасибо.
(Апплодисменты)
Znate, iznenađen sam time što je saosjećajnonst
jedna od implicitnih tema TED-a.
Veoma potresne demonstracije koje smo vidjeli:
HIV u Africi, predsjednik Klinton sinoć...
Htio bih da pridodam malo kolateralnog razmišljanja,
o saosjećanju i da ga spustim sa globalnog na jedan niži (lični) nivo.
Ja sam psiholog, ali budite uvjereni,
da ga nećemo spuštati ispod pojasa.
(smijeh)
Nedavno je urađena jedna studija
na Princeton Theological Seminary koja govori o tome zašto
iako nam se pružaju mnogobrojne mogućnosti da pomognemo,
nekad to činimo, a nekad ne.
Grupi studenata teologije na Princeton Theological Seminary
dodijeljeno je da održe po jednu propovijed
na zadatu temu.
Polovini ovih studenata je zadata
parabola dobrog Samarićanina
čovjeka koji bi zastao
da pomogne strancu u nevolji pokraj puta.
Drugoj polovini su zadate nasumične bibilijske teme.
Onda je jednom po jednom rečeno da odu u drugu zgradu
i tamo održe svoju propovijed.
Na putu do druge zgrade,
svi oni bi prošli pored pognutog čovjeka koji stenje,
čovjeku kojem očigledno treba pomoć. Pitanje je: da li su stali da pomognu?
Još interesantnije pitanje je:
Da li je to imalo ikakve veze sa tim što su razmišljali o paraboli
o dobrom Samarićaninu. Odgovor: Ne, uopšte.
Ispostavilo se da je o tome da li će stati
i pomoći strancu u nevolji
odlučilo u kolikoj su se se žurbi našli -
da li su osjećali da kasne, ili su utonuli
u temu o kojoj su trebali govoriti.
Mislim da je ovo tvrdnja naših života:
ne iskorištavamo svaku priliku da pomognemo,
jer je fokus naše pažnje pogrešno usmjeren.
Postoji nova oblast neurologije - socijalna neurologija.
Oni proučavaju električnu spregu u mozgovima dvije osobe
koja je aktivna kada oni interaguju.
I novo, neurološko, poimanje saosjećajnosti
je da je podrazumijevano pomoći.
Što će reći, ako se posvetimo drugoj osobi
automatski osjećamo empatiju, automatski saosjećamo.
Postoje tri novoidentifikovana neurona - neuroni ogledala,
koji se ponašaju kao neuro Wi-Fi, aktivirajući u našem mozgu
iste oblasti koje su aktivne u mozgu sagovornika. Mi "sa"-osjećamo automatski.
I ako je osoba sa kojom komuniciramo u nevolji, ako pati,
mi smo automatski spremni da pomognemo. Barem je takva tvrdnja.
Ali onda se postavlja pitanje: Zašto ne mi?
I ja mislim da ovo govori spektru
koji ide od kompletne samo-preokupiranosti
do primjećivanja, empatiziranja i saosjećanja.
I prosta činjenica je da, ako smo preokupirani sobom,
ako smo prezauzeti, kao što i jesmo tokom dana,
mi zaista i ne primjećujemo druge.
I u ta razlika između fokusa na sebi i drugima
može biti vrlo suptilna.
Prije neki dan sam sređivao porezske papire, i došao sam do tačke
gdje je potrebno napisati sve donacije koje sam dao,
u tom trenutku osjetih otkrovenje - naišao sam na ček
Seva fondaciji i sjetih se, čovječe
moj prijatelj Leri Brilijant bi bio oduševljen
ako bih dao novac Sevi.
Onda sam shvatio šta sam dobio dajući
narcistično zadovoljstvo - osjećao sam se dobro.
Onda sam počeo da razmišljam o ljudima u Himalajima
koji bi dobili operaciju katarakte, i shvatio sam
da sam prošao put od ove narcistične samo-preokupiranosti
u altruističku radost, osjećanje blagosti
prema ljudima kojima će biti pružena pomoć. Mislim da je ovo veliki motivator.
Ali razlika između fokusiranja na sebe
i fokusiranja na druge
je razlika na koju treba obratiti pažnju.
Možete ovo vidjeti u velikim količinama u svijetu zabavljanja.
Bio sam skoro u suši restoranu
i načuo sam dvije žene kako govore o bratu jedne od njih,
koji je bio neženja. I ova žena kaže,
"Moj brat ima problema da nađe djevojku za izlazak,
pa je otišao na jedan od onih speed-dating sastanaka". Ne znam da li vam je taj pojam poznat?
Žene sjede za stolovima i muškarci idu od stola do stola,
i na svakom stolu stoji tajmer. Kada prođe pet minuta BINGO
razgovor se završava i žena može da odluči
da li će da dâ svoj broj ili email adresu muškarcu.
I, kako ova žena kaže,
"Moj brat nikad nije dobio broj telefona. I ja znam upravo zašto.
Onoga trenutka kad sjedne za sto, on počne da non-stop govori o sebi,
ne zanima ga njegova sagovornica."
I istraživao sam u Sunday Styles sekciji
New York Timesa, tražeći priče o brakovima --
zato što su veoma interesantne -- i stigao sam do braka
Alice Charney Epstein. I ona kaže
da kad se zabavljala,
ona je imala jednostavan test za svoje partnere.
Test je bilo koliko vremena prođe od trenutka kad se vide,
dok on nešto ne upita
sa riječju "ti" u rečenici.
I, očigledno, Epstein je položio test - odatle i članak.
(smijeh)
Ne, to je.. -- samo jedan mali test
isprobajte ga na žurkama.
Ovdje na TEDu ima dosta dobrih prilika.
Harvard Business Review je skoro objavio članak nazvan
"Ljudski moment", o tome kako se uspostavlja pravi kontakt
sa osobom na poslu. I oni kažu da
je fundamentalna stvar koju treba da uradite je da isključite BlackBerry,
zatvorite laptop, probudite se iz sanjarenja
i posvetite pažnju osobi.
Pojavila se u engleskom jeziku nova kovanica
za trenutak kad osoba sa kojom smo isuče BlackBerry
ili se javi na telefon, i kada iznenada nestanemo.
Riječ je "pizzled": kombinacija "pizzled" i "pissed off".
(smijeh)
Mislim da je prilično dobar termin. Naša empatija je ono
što nas razdvaja od Makijavelista i sociopata.
Moj zet je ekspert u hororu i teroru --
napisao je Anotiranog Drakulu, Osnove Frankenštajna --
odrastao je na Chauceru,
ali je rođen u Transilvaniji
i mislim da je to malo uticalo na njega.
U svakom slučaju, u jednom trenutku, moj zet Leonard je
odlučio da napiše knjigu o serijskom ubici.
Ovo je čovjek koji je terorisao u neposrednoj nam blizini
prije mnogo godina. Bio je poznat kao Davitelj iz Santa Cruza.
I prije no je uhapšen, ubio je svoju babu, svog dedu,
majku i pet kolega na UC Santa Cruz.
Moj brat ode da intervjuiše ovog ubicu
i shvati, kad ga je upoznao
da je ovaj lik apsolutno zastrašujući.
Za početak čovjek ima preko dva metra.
Ali ovo nije najstrašnija stvar na njemu.
Najstrašnije je to što je njegov IQ 160: potvrđeni genije.
Ali nema korelacije između inteligencije i emocionalne empatije,
saosjećanja sa drugima.
Oni se nalaze u različitim djelovima mozga.
U jednom trenutku, moj zet skupi snagu
da pita jedno pitanje koje ga je zaista interesovalo.
A to je: "Kako si mogao?"
"Osjećaš li imalo sažaljenja prema svojim žrtvama?"
Davitelji su veoma intimne ubice.
I davitelj odgovara, vrlo činjenično,
"O, ne. Da sam osjetio bol ne bih mogao to da učinim.
Morao sam taj dio da isključim. Morao sam taj dio da isključim."
Mislim da je to veoma zabrinjavajuće.
U neku ruku, razmišljao sam o tome kako i mi to činimo.
Kada se preokupiramo sobom u nekoj aktivnosti,
mi zaista isključujemo taj dio ako postoji druga osoba.
Razmišljajte o odlasku u trgovinu i mislite o mogućnosti
saosjećajnog potrošača.
Sada, kako je BIll McDonough pokazao,
stvari koje kupujemo imaju skrivene konsekvence.
Svi mi smo nenamjerne žrtve kolektivne slijepe mrlje.
Ne primjećujemo i ne primjećujemo da ne primjećujemo
toksične molekulie koje ispušta tepih ili presvlake na sjedištima.
Ili ne znamo je li ta tkanina tehnološki
ili fabrički nutrijent; može li se ponovo iskoristiti
ili završi na deponijama? Drugačije rečeno,
ne razmišljamo o ekološkom i javnom zdravlju
i društveno-ekonomskim posljedicama
stvari koje kupujemo.
U neku ruku, sama soba je slon u sobi,
ali mi ga ne vidimo. I postajemo žrtve
sistema koji nas upućuje na pogrešnu stranu. Razmislite o ovom.
Ima jedna divna knjiga koja se zove
Stvari: Skriveni život svakodnevnih objekata.
Ov knjiga govori o priči koja stoji iza nečega kao što je majica.
Govori o tome gdje je uzgajan pamuk
đubriva koja su korišćena i posljedice
koje je imalo na zemljište. Spominje se, na primjer,
da je pamuk jako otporan na tekstilne boje;
oko 60 posto se ispere i ode u kanalizaciju.
A poznato je mnogim epidemiolozima da djeca
koja žive blizu tekstilne industrije često boluju od leukemije.
Bennet and Company, koja snabdijeva Polo.com,
Victoria's Secret - oni, zato što je njihov direktor, koji je svjestan ovoga,
u Kini je formirao zajedničku firmu sa njihovim proizvođačima boje
da se postara da njihove otpadne vode
budu propisno prečišćene prije nego se vrate u rijeke.
Za sada nam nije pružena mogućnost da izaberemo plemenite majice
nad ne-plemenitim. Šta bi bilo potrebno da se tako nešto ostvari?
Pa, razmišljao sam o tome. Kao prvo,
postoji nova elektronska tehnologija taovanja koja omogućava da bilo koja radnja
zna cijelu istoriju bilo kojeg artikla na rafovima.
Možete da pratite prozivod do fabrike. Kada to uradite
možete pogledati proces proizvodnje
i ako je proces proizvodnje prihvatljiv
možete je označiti kao takvu. Ako to nije slučaj
možete otići -- danas, možete otići u bilo koju radnju,
skenirati bar kod
koji vas odvede na sajt.
To već postoji za ljude sa alergijom na kikiriki.
Taj sajt vam može pružiti informacije o tom objektu.
Drugim riječima, na mjestu kupovine,
možemo napraviti čin saosjećanja.
Postoji izreka u svijetu informacionih tehnologija
na kraju krajeva svi će znati sve.
A pitanje je: Hoće li to promijeniti nešto?
Nekada davno, kada sam radio za New York Times,
bilo je to osamdesetih, napisao sam članak
o tome šta je novi problem New Yorka --
to su bili beskućnici na ulicama.
I proveo sam par nedjelja prateći socijalne radnike
koji su pomagali beskućnicima. I shvatio sam da vidjevši te ljude
njihovim očima da su većina njih psihijatrijski pacijenti
koji nisu imali kuda otići. Imali su dijagnozu.
To me je probudilo iz urbanog transa u kojem sam se nalazio,
kada vidimo u prolazu nekoga koje beskućnik
ono što je u periferalnom vidu ostaje tamo.
Ne primjećujemo i stoga ne djelamo.
Nekoliko dana kasnije -- bio je petak -- na kraju dana,
sišao sam u metro. Bio je špic
hiljade ljudi je jurilo niz stepenice.
Iznenada, dok sam silazio niz stepenice
primijetio sam čovjeka onesviješćenog po strani,
bez majice, bez pokreta, i ljude koji su ga naprosto gazili --
stotine i stotine ljudi.
I pošto je moj gradski trans bio malčiče oslabljen,
zastao sam da pomognem.
Čim sam stao još desetak drugih ljudi
priteklo je u pomoć
Saznali smo da je Hispano, nije govorio engleski,
nije imao para, lutao je ulicama danima, gladujući,
i onesvijestio se od gladi.
Istog trenutka neko je otišao da donese sok,
neko je kupio hot dog, a neko je doveo policajca na dužnosti.
Čovjek je bio na nogama u istom trenutku.
A sve što je bilo potrebno je primijetiti.
I zato sam optimističan.
Hvala vam puno.
(aplauz)
Viete, udivuje ma, že jednou
z implicitných tém na TEDe je súcit,
dojemné prejavy, ktoré sme práve videli:
HIV v Afrike,
prezident Clinton včera večer.
Ak dovolíte,
rád by som sa zamyslel nad súcitom
a preniesol ho
z globálnej úrovne na osobnú.
Som psychológ, ale buďte pokojní,
budem sa kontrolovať.
(smiech)
Na Teologickom seminári
v Princetone nedávno urobili
veľmi dôležitú štúdiu, ktorá tvrdila,
že všetci máme mnoho príležitostí pomáhať,
tak prečo to niekedy urobíme
a inokedy nie?
Skupina študentov teológie
na Princetonskom Teologickom seminári
mala pripraviť cvičnú kázeň.
Každý z nich dostal tému kázne.
Polovica dostala tému:
podobenstvo o Milosrdnom Samaritánovi –
mužovi, ktorý sa zastavil, aby pomohol
neznámemu v núdzi na okraji cesty.
Druhej polovici bola zadaná
náhodná téma z Biblie.
Potom postupne mali ísť do druhej budovy
predniesť svoju kázeň.
Cestou z jednej budovy do druhej
každý z nich prešiel popri zhrbenom
stonajúcom mužovi, ktorý bol v núdzi.
Otázkou je: zastali, aby mu pomohli?
Ešte zaujímavejšia otázka je:
Záležalo na tom, či sa zamýšľali nad
podobenstvom o Milosrdnom Samaritánovi?
Odpoveď: Nie, vôbec nie.
Čo sa ukázalo ako rozhodujúce,
či niekto zastal a pomohol
neznámemu v núdzi,
bolo ako veľmi si mysleli,
že sa musia ponáhľať,
že meškajú, alebo či boli zaujatí tým,
o čom sa chystali rozprávať.
A toto je kameň úrazu našich životov:
to, že nepomôžeme pri každej príležitosti,
pretože naša pozornosť je zameraná
nesprávnym smerom.
Existuje nový odbor vedy o mozgu,
sociálna neuroveda,
študujúca prepojenia aktivované
v mozgoch dvoch ľudí
pri vzájomnej interakcii.
Sociálna neuroveda prináša
nový názor na súcit,
hovorí, že sme prirodzene
nastavení pomáhať.
Čiže, ak sa staráme o niekoho,
automaticky sme empatickí,
vcítime sa do neho.
Existujú novoobjavené neuróny,
zrkadlové neuróny,
ktoré sa správajú ako neurónové Wi-Fi,
aktivujúc v našom mozgu
presne tie oblasti, ktoré sú aktivované
u toho druhého. Automaticky sa vcítime.
A ak je tento človek v núdzi, ak trpí,
sme automaticky pripravení pomôcť.
Aspoň sa to tvrdí.
Ale potom otázkou je: Prečo to nerobíme?
A myslím si, že to hovorí o celom spektre:
od úplného ponorenia sa do seba,
cez povšimnutie, empatiu až po súcit.
Faktom je, že ak sme zahĺbení do seba,
a to počas dňa často sme,
nevšímame si skutočne ostatných.
Tento rozdiel medzi pozornosťou
zameranou na seba a druhých
môže byť veľmi jemný.
Jedného dňa som si prechádzal účtami
a keď som
spisoval zoznam príspevkov,
ktoré som daroval,
zrazu mi napadlo,
práve keď som sa dostal k šeku
pre Seva Foundation:
páni, môj priateľ Larry Brilliant by
bol skutočne šťastný,
že som venoval peniaze nadácii Seva.
Potom som si uvedomil,
že odmenou za dar mi bol
úder narcizmu –
že som mal dobrý pocit sám zo seba.
Potom som začal uvažovať
o ľuďoch v Himalájach
trpiacich šedým zákalom,
ktorým bude doskytnutá pomoc
a uvedomil som si, že som sa posunul
od narcistického zamerania sa na seba
k altruistickej radosti,
k dobrému pocitu z pomoci druhým.
A toto považujem za skutočný motivátor.
A tento rozdiel medzi zameraním sa na seba
a zameraním sa na druhých
je niečo, čomu by sme všetci
mali venovať pozornosť.
Istým spôsobom sa to dá vidieť
aj vo svete randenia.
Pred nejakým časom som bol
v sushi reštaurácii
a započul som rozhovor dvoch žien
o bratovi jednej z nich,
ktorý nebol zadaný.
Tá žena povedala:
„Môj brat má problém zoznámiť sa s niekým,
tak skúša speed dating.“
Neviem, či poznáte „speed dating“.
Ženy sedia pri stolíkoch a muži
prechádzajú od jedného k druhému,
a po piatich minútach zaznie zvon,
rozhovor skončí a každá žena
sa môže rozhodnúť,
či mužovi dá svoju vizitku,
alebo e-mailovú adresu,
aby sa s ňou neskôr skontaktoval.
„Môj brat nikdy nedostal vizitku“,
pokračovala, „a ja presne viem, prečo.
V momente ako si prisadne,
začne non-stop rozprávať o sebe,
vôbec sa tej ženy nespýta na ňu.“
Keď som zbieral materiál
pre nedeľnú prílohu The New York Times
a skúmal som príbehy manželstiev,
tie sú veľmi zaujímavé,
naďabil som na manželstvo
pani Alice Charney Epsteinovej.
Povedala, že keď si hľadala známosť,
testovala ľudí jednoduchým spôsobom.
Išlo o to, ako dlho trvalo
od chvíle, keď sa stretli,
po moment, keď sa muž spýtal otázku
obsahujúcu slovo „ty“.
Je jasné, že pán Epstein
prešiel testom s vysokým hodnotením.
(smiech)
Toto je malý test,
ktorý odporúčam,
aby ste vyskúšali na večierku.
Tu na TEDe máte skvelú príležitosť.
V Harvard Business Review
nedávno uverejnili článok
s názvom Ľudský moment,
o tom ako nadviazať
skutočný kontakt s kolegom v práci,
a písali, že zásadná vec,
ktorú musíte urobiť, je
vypnúť svoj smartfón (BlackBerry),
zatvoriť laptop,
prestať snívať s otvorenými očami
a danej osobe venovať plnú pozornosť.
Existuje novovytvorené slovo v angličtine
pre moment,
keď človek, s ktorým sme,
vytiahne BlackBerry
alebo prijme telefonát
a zrazu pre neho neexistujeme.
To slovo je „pizzled“: spojenie puzzled
– zmätený a pissed off – nahnevaný.
(smiech)
Myslím, že je celkom výstižné.
Ide o našu empatiu, o naše naladenie,
ktoré nás odlišuje
od machiavelistov alebo sociopatov.
Mám švagra, je expert na horor a teror
– napísal knihu Annotated Dracula,
the Essential Frankenstein –
vyštudoval anglickú literatúru,
ale narodil sa v Transylvánii
a myslím, že to ho trochu poznačilo.
Raz sa môj švagor, Leonard, rozhodol
napísať knihu o sériovom vrahovi.
Išlo o muža, ktorý pred mnohými
rokmi vyčíňal
v našom susedstve,
bol známy ako škrtič zo Santa Cruz.
Predtým ako ho zatkli,
zavraždil svojich starých rodičov,
matku a päť študentiek
z univerzity Santa Cruz.
A tak sa môj švagor vybral urobiť rozhovor
s týmto zabijakom
a keď sa s ním stretol, uvedomil si,
že ten chlap bol úplne desivý.
Bol takmer dva metre vysoký.
Ale to nebola
na ňom tá najhrôzostrašnejšia vec.
Najdesivejšie bolo,
že jeho IQ bolo 160: génius.
No medzi IQ a emočnou empatiou
(vcítenie sa do pocitov druhých)
nie je žiadne prepojenie.
Sú kontrolované rôznymi časťami mozgu.
A tak v jednej chvíli
môj švagor nabral odvahu
opýtať sa otázku,
na ktorú chcel naozaj vedieť odpoveď,
a to: Ako si to mohol urobiť?
Necítil si žiadnu ľútosť
nad svojimi obeťami?
Boli to veľmi intímne vraždy
– svoje obete uškrtil.
A škrtič odpovedal bez emócií,
„Och, nie. Keby som sa dal rozrušiť,
nedokázal by som to urobiť.
Túto časť mňa som musel vypnúť.
Túto časť mňa som musel vypnúť.“
Myslím si, že je to veľmi znepokojivé,
tu chcem poukázať
na vypínanie tejto časti nášho ja.
Ak sa pri akejkoľvek činnosti
zameriavame na seba,
vypíname túto časť nášho ja
v prítomnosti iných ľudí.
Zamyslite sa nad nakupovaním,
nad možnosťami
uvedomelého konzumerizmu.
Práve teraz,
tak ako poukázal Bill McDonough,
veci, ktoré kupujeme a používame,
majú skryté dôsledky.
Všetci sme nevedomými obeťami
kolektívnej slepej škvrny.
Nevšímame si
a nevšímame si, že si nevšímame
toxické molekuly, ktoré uvoľňuje koberec
alebo látka na sedadle.
Nevieme, či tá látka je technologicky
alebo priemyselne spracovateľná,
či môže byť opäť použitá
alebo jednoducho skončí na skládke.
Inými slovami,
nevšímame si ekologické a verejné zdravie,
a sociálnu a ekonomickú spravodlivosť
vyplývajúcu z vecí,
ktoré kupujeme a používame.
Všetci to vidíme, ale
nikto o tom nechce hovoriť.
Stali sme sa obeťami systému,
ktorý nás vedie iným smerom.
Existuje prekrásna kniha s názvom
Veci: Skrytý život každodenných predmetov.
Rozpráva príbeh pôvodu jedného trička.
Hovorí o tom, kde vypestovali bavlnu,
o hnojive, ktoré bolo použité,
o jeho vplyve na pôdu.
A uvádza, napríklad,
že bavlna je veľmi odolná voči
textilným farbivám,
asi 60 percent z nich sa dostáva
do odpadových vôd.
A epidemiológovia dobre vedia,
že výskyt leukémie u detí,
ktoré žijú v blízkosti textilných fabrík,
je vysoký.
Spoločnosť Bennett and Company,
dodávateľ pre značky
Polo.com a Victoria's Secret,
vďaka svojmu výkonnému riaditeľovi
vytvorila v Číne
spoločný podnik s miestnymi farbiarňami,
aby zaistila, že odpadová voda
sa riadne vyčistí predtým
ako sa vráti do podzemných vôd.
Teraz nemáme možnosť vybrať si
„svedomito vyrobené“ tričko.
Takže čo by sa muselo stať,
aby sme takúto možnosť mali?
Trochu som o tom premýšľal.
Po prvé, máme novú technológiu
elektronických štítkov, ktorá umožňuje
akémukoľvek obchodu spoznať celú históriu
každej položky na ich regáloch.
Dá sa vystopovať až k výrobcovi.
A keď poznáme výrobcu,
môžeme sa pozrieť na
použité výrobné procesy.
Ak bol tovar „vyrobený svedomito“,
môže tak byť označený.
A ak nebol,
môžete zájsť do akéhokoľvek obchodu
čítačkou prejsť čiarový kód,
ktorý vás spojí s webovou stránkou.
(ako to používajú ľudia
s alergiou na oriešky).
A táto webová stránka by vám poskytla
informácie o danej veci.
Inými slovami, pred zakúpením
by sme si mohli vybrať uvedomele.
Vo svete informatiky majú jedno príslovie:
Napokon všetci budú vedieť všetko.
A otázkou je: zmení sa tým niečo?
Pred nejakým časom,
keď som pracoval pre New York Times,
bolo to v 80. rokoch,
pracoval som na článku
o vtedy novom probléme v New Yorku
– bezdomovci na uliciach.
Strávil som niekoľko týždňov pochôdzkami
so sociálnymi pracovníkmi,
ktorí mali na starosti bezdomovcov,
a vidiac bezdomovcov ich očami
som si uvedomil, že takmer všetci z nich
boli pacientami z psychiatrie,
ktorí nemali kam ísť. Boli chorí.
Otriaslo to mnou a zobudilo ma to
z mestského tranzu, v ktorom
keď vidíme, keď prechádzame popri
niekom bez domova,
vnímame ho iba periférne.
Nevšímame si, a preto nekonáme.
Jedného dňa krátko po tom
– bol piatok, deň sa končil,
schádzal som do metra.
Bolo rušno, tisíce ľudí
prúdili dolu schodmi.
A zrazu, ako som schádzal dole,
všimol som si muža ležiaceho bokom.
Bol bez košele, nehybný a
ľudia ho iba tak prekračovali –
– stovky a stovky ľudí.
A keďže môj mestský tranz bol
akosi oslabený,
pristihol som sa, ako sa zastavujem,
aby som zistil, čo sa stalo.
V momente, ako som zastal,
pol tucta iných ľudí
okolo neho urobilo kruh.
Zistili sme, že to bol Hispánec,
nerozprával anglicky,
nemal žiadne peniaze, hladoval,
už niekoľko dní sa potuloval po uliciach,
a odpadol od hladu.
Ihneď niekto išiel po džús,
niekto priniesol hotdog,
niekto priviedol policajta.
Ten muž bol ihneď späť na nohách.
Stačilo si len všimnúť,
a preto som optimistický.
Ďakujem pekne.
(potlesk)
Znate, zadivljen sam time
kako je saosećajnost jedna od tema
koje se podrazumevaju na TED-u.
Ovi veoma dirljivi prikazi
koje smo upravo videli:
HIV u Africi, predsednik Klinton sinoć.
Dodao bih, na jedan indirektan način,
razmišljanje o saosećanju
i preneo ga sa globalnog na lični nivo.
Ja sam psiholog, ali ne brinite,
neću svesti priču ispod pojasa.
(Smeh)
Veoma važno istraživanje
sprovedeno je pre izvesnog vremena
na Prinstonskoj bogosloviji,
koje govori o tome zašto se dešava
da iako svi imamo toliko mnogo
mogućnosti da pomognemo,
ponekad pomažemo, a ponekad ne.
Grupi studenata teologije
na Prinstonskoj bogosloviji
rečeno je da će održati probnu propoved
i svakom je data tema propovedi.
Polovina tih studenata za temu je dobila
parabolu o Dobrom Samarićaninu:
o čoveku koji se zaustavio
da pomogne neznancu pored puta u nevolji.
Polovini je data neka
slučajno odabrana tema iz Biblije.
Onda je, jednom po jednom,
rečeno da moraju da odu u drugu zgradu
da održe propoved.
Na putu iz jedne u drugu zgradu,
svaki od njih prošao je pored čoveka
koji je bio sagnut i stenjao je,
očigledno u nevolji.
Pitanje je: da li su
se zaustavili da pomognu?
Još interesantnije pitanje je:
da li je uticalo to što su razmišljali
o paraboli o Dobrom Samarićaninu?
Odgovor: Ne, uopšte.
Ispostavilo se da je ono što određuje
da li će se neko zaustaviti
da pomogne neznancu u nevolji
bilo njihovo mišljenje o tome
koliko su se žurili -
da li su osećali da kasne
ili su bili udubljeni u ono
o čemu je trebalo da pričaju.
I to je, po mom mišljenju,
neprilika naših života:
ne prihvatamo svaku priliku da pomognemo,
jer je naša pažnja usmerena
u pogrešnom pravcu.
Postoji novo polje u neurologiji,
socijalna neuronauka.
Ona proučava povezivanje
u mozgovima dvoje ljudi
koje se aktivira kad su oni u interakciji.
I novo mišljenje socijalne
neuronauke o saosećanju je
da smo programirani da pomognemo.
Što znači, ako obratimo pažnju
na drugu osobu,
mi automatski empatišemo,
automatski saosećamo.
Postoje ti novootkriveni neuroni,
neuroni ogledala,
koji se ponašaju
kao neuronska bežična mreža
i u našem mozgu aktiviraju
tačno one oblasti koje su aktivne
u mozgu druge osobe.
Mi automatski osećamo "sa".
I ako je ta osoba u nevolji,
ako ta osoba pati,
mi smo automatski
pripremljeni da pomognemo.
Barem tako tvrde.
Ali pitanje je: zašto ne pomognemo?
Mislim da se ovo odnosi na spektar
koji ide od potpune okupiranosti sobom,
preko primećivanja,
do empatije i saosećanja.
A jednostavna činjenica je ta
da ako smo fokusirani na sebe,
ako smo preokupirani,
kao što često i jesmo u toku dana,
mi zapravo ne primećujemo
drugu osobu potpuno.
Ova razlika između
usredsređenosti na sebe i na drugog
može biti vrlo suptilna.
Pre neki dan sam sređivao
svoj porez i stigao sam do tačke
gde navodim sve donacije koje sam dao
i doživeo sam otkrovenje,
naišao sam na ček za Seva Fondaciju
i primetio sam kako sam pomislio,
čoveče, moj prijatelj Leri Briliant
bi bio presrećan što sam dao pare Sevi.
Onda sam shvatio da je ono
što dobijam od davanja
bio narcistički udar -
osećao sam se dobro u vezi sa sobom.
Onda sam počeo da razmišljam
o ljudima na Himalajima
kojima će katarakte biti izlečene,
i shvatio sam da sam se pomerio
od ove narcističke samousredsređenosti
na altruističku radost,
na osećanje zadovoljstva
zbog ljudi kojima se pomaže.
Mislim da je to motiv.
Ali ova razlika između
fokusiranosti na sebe
i fokusiranosti na druge
je ono na šta želim da obratimo pažnju.
To možete u velikoj meri
primetiti u sferi zabavljanja.
Pre izvesnog vremena
bio sam u jednom suši restoranu
i načuo sam dve žene
koje su razgovarale o bratu jedne od njih
koji je bio samac.
Jedna žena kaže:
"Moj brat ima poteškoća
da pronađe devojku,
pa isprobava upoznavanje na brzaka."
Ne znam da li znate šta je to.
Žene sede za stolovima,
a muškarci idu od stola do stola,
tu se nalaze sat i zvono
i kroz pet minuta, bingo,
razgovor se završava i žena odlučuje
da li da da svoj broj
ili email adresu muškarcu
kako bi nastavili.
I ova žena priča,
"Moj brat nikada nije dobio broj telefona.
I tačno znam zašto.
U trenutku kada sedne,
on počinje neprekidno da priča o sebi,
nikada ništa ne pita o ženi."
Malo sam istraživao
u odeljku "Sunday Styles"
"U Njujork Tajmsu", čitao sam priče
o nastanku brakova -
jer su veoma interesantne -
i stigao sam do braka Alis Čarni Epstin.
I ona kaže da je
dok je bila sama i izlazila,
imala jednostavan test
koji je zadavala ljudima.
Test je bio sledeći:
od momenta kad se nađu,
koliko dugo je potrebno momku
da joj postavi pitanje
koje sadrži reč "ti".
I očigledno je Epstin
prošao test, otuda i članak.
(Smeh)
Ovo je mali test koji vam savetujem
da isprobate na žurci.
I ovde na TED-u imate odlične prilike.
U "The Harvard Business Review"
nedavno je izašao članak koji se zove
"Ljudski trenutak", o tome
kako uspostaviti pravi kontakt
sa osobom na poslu.
I oni kažu pa, osnovna stvar
koju treba da uradite
je da isključite svoj Blekberi,
zatvorite laptop, završite sa sanjarenjem
i usmerite punu pažnju na osobu.
Postoji jedna nova reč u engleskom jeziku
za trenutak u kom osoba sa kojom smo
izvadi svoj Blekberi
ili se javi na mobilni
i odjednom mi ne postojimo.
Reč je "pizzled": kombinacija
"puzzled" i "pissed off".
(Smeh)
Mislim da je prilično prikladno.
Naša empatija, uključivanje,
je ono što nas odvaja
od makijavelista ili sociopata.
Imam zeta koji je stručnjak
za stravu i užas -
napisao je "Objašnjeni drakula,
suštinski Frankenštajn" -
proučavao je Čosera,
ali rođen je u Transilvaniji
i mislim da je to malo uticalo na njega.
U svakom slučaju, u jednom trenutku
moj zet, Leonard,
odlučuje da napiše knjigu
o jednom serijskom ubici.
To je čovek koji je terorisao
upravo okruženje u kom se nalazimo,
pre mnogo godina.
Bio je poznat kao davitelj iz Santa Kruza.
Pre nego što je uhapšen
ubio je svoju babu i dedu,
svoju majku i pet studentkinja
sa Santa Kruz univerziteta u Kaliforniji.
I tako moj zet ide da intervjuiše
ovog serijskog ubicu
i shvata, kada ga upoznaje
da je ovaj tip apsolutno zastrašujuć.
Za početak, visok je preko dva metra.
Ali to nije najstrašnije u vezi sa njim.
Najstrašnija stvar je ta
da je njegov IQ 160: osvedočeni genije.
Ali korelacija između IQ
i emocionalne empatije,
osećanja sa drugom osobom, je nula.
Kontrolišu ih različiti delovi mozga.
I u jednom trenutku moj zet skupi hrabrost
da postavi to jedno pitanje
na koje stvarno želi da sazna odgovor.
A to je: kako si mogao to da uradiš?
Zar nisi osećao nimalo sažaljenja
prema svojim žrtvama?
To su bila veoma intimna ubistva -
on je zadavio svoje žrtve.
I davitelj kaže vrlo činjenično,
"O, ne. Da sam osećao patnju,
ne bih mogao to da uradim.
Morao sam da isključim taj deo sebe.
Morao sam da isključim taj deo sebe."
I mislim
da je upravo to veoma uznemiravajuće.
I na neki način sam razmišljao
o isključivanju tog našeg dela.
Kad se fokusiramo na sebe
u bilo kojoj aktivnosti,
mi stvarno isključimo taj deo sebe
ako je tu neka druga osoba.
Pomislite na odlazak u kupovinu
i pomislite na mogućnosti
saosećajnog konzumerizma.
U ovom trenutku,
kako je Bil MekDana istakao,
predmeti koje kupujemo i koristimo
imaju skrivene posledice.
Svi smo nenamerne žrtve
kolektivne slepe mrlje.
Ne primećujemo i ne primećujemo
da ne primećujemo
toksične molekule koje ispušta
neki tepih ili tkanina sa sedišta.
Ili ne znamo da li je ta tkanina
tehnološki ili fabrički hranljiva;
da li se može ponovo koristiti
ili jednostavno završi na deponiji?
Drugim rečima, nismo svesni
ekološkog i javnog zdravlja
i socijalnih i ekonomskih posledica
stvari koje kupujemo i koristimo.
Na neki način, sama soba je slon u sobi,
ali mi ga ne vidimo.
I postali smo žrtve
sistema koji nas usmerava na druge strane.
Razmislite o ovome.
Postoji izvanredna knjiga koja se zove
"Stvari: skriveni život
svakodnevnih predmeta".
I govori o poreklu na primer majice.
Govori o tome gde je pamuk uzgajan
i o đubrivima koja su korišćena
i posledicama koje imaju na tlo.
I spominje, na primer,
da je pamuk veoma otporan
na boju za tekstil;
otprilike 60 procenata
se ispere i ode u otpadnu vodu.
A epidemiolozi veoma dobro znaju da deca
koja žive blizu tekstilnih fabrika
često obolevaju od leukemije.
Ima jedna kompanija, "Bennett and Company"
koja snabdeva Polo.com,
Victoria's Secret -
oni su, zbog svog generalnog direktora
koji je svestan ovoga,
osnovali u Kini zajedničku firmu
sa svojim proizvođačima boje
kako bi osigurali da se otpadne vode
prečiste na odgovarajući način
pre nego što se vrate u podzemne vode.
Trenutno nemamo mogućnost
da izaberemo plemenite majice
nad ne-plemenitim.
Šta bi bilo potrebno
da bi se to ostvarilo?
Razmišljao sam o tome.
Za početak, postoji nova
tehnologija elektronskog obeležavanja
koja omogućava bilo kojoj prodavnici
da zna celokupnu istoriju svakog predmeta
koji se nalazi na policama u toj radnji.
Možete ga pratiti unazad sve do fabrike.
Kada saznate iz koje je fabrike,
možete saznati na koji način
je proizveden,
i ako je prihvatljiv
možete ga tako označiti.
Ili ako nije prihvatljiv, možete otići
u bilo koju radnju danas
i skenirati bar kod
koji će vas odvesti na vebsajt.
To postoji zbog ljudi
koji su alergični na kikiriki.
Taj sajt će vam dati podatke
o tom predmetu.
Drugim rečima, u trenutku kupovine
moći ćemo saosećajno da biramo.
Postoji jedna izreka
u informatičkom svetu:
na kraju krajeva, svi će znati sve.
A pitanje je: da li će to nešto promeniti?
Ranije dok sam radio za "Njujork Tajms",
bilo je to osamdesetih, napisao sam članak
o onome što je tada bio
novi problem u Njujorku -
o beskućnicima na ulicama.
Proveo sam dve nedelje
idući okolo sa socijalnim radnicima
koji su pomagali beskućnicima.
Gledajući beskućnike njihovim očima,
shvatio sam da su to većinom
psihijatrijski pacijenti
koji nisu imali kuda da odu.
Imali su dijagnozu.
To me je protreslo
iz urbanog transa u kom,
kada u prolazu vidimo
nekoga ko je beskućnik,
on ostaje na periferiji našeg vida.
Ne primećujemo i stoga ni ne reagujemo.
Jednog dana ubrzo posle toga -
bio je petak, kraj dana,
silazio sam u podzemnu železnicu.
Bio je špic i hiljade ljudi
je jurilo niz stepenice.
Dok sam silazio,
odjednom sam primetio
da neki čovek čuči sa strane,
bez majice, ne pomera se,
a ljudi samo prelaze preko njega -
stotine i stotine ljudi.
I pošto je moj urbani trans bio oslabljen,
zastao sam da vidim šta nije u redu.
U momentu kad sam se zaustavio,
još šestoro drugih ljudi
je primetilo tog čoveka.
Saznali smo da je Hispano,
nije uopšte znao engleski,
nije imao para, lutao je
ulicama danima, izgladneo,
i onesvestio se od gladi.
U trenutku je neko doneo sok,
neko je doneo hotdog,
neko je pozvao policajca.
Čovek je ubrzo ponovo bio na nogama.
A samo je bilo potrebno primetiti.
I zato sam optimističan.
Hvala vam mnogo.
(Aplauz)
Vet ni, jag slås av att ett underförstått tema här på TED
är medkänsla. De här väldigt rörande presentationerna som vi just sett:
HIV i Afrika, president Clinton igår kväll.
Och jag tänker tänka högt, så att säga,
om medkänsla och ta det från det globala planet till det personliga.
Jag är psykolog, men oroa er inte,
jag tänker inte prata om uppväxten.
(Skratt)
Det gjordes en väldigt viktig undersökning för ett tag sedan
vid Princetons teologiska institution som handlar om varför det är så att
när alla nu har så många tillfällen att hjälpa
så gör vi det ibland men inte alltid.
En grupp teologistudenter vid Princeton
fick reda på att de skulle hålla i en övningsgudstjänst
och de fick varsitt ämne att predika om.
Hälften av studenterna fick som ämne
berättelsen om den barmhärtige samariten;
mannen som stannade upp vid vägkanten
för att hjälpa en främmande person i nöd.
Den andra hälften fick slumpvis utvalda ämnen från bibeln.
Sen fick de en och en reda på att de skulle till en närliggande byggnad
och ge sin predikan.
När de gick från det första huset till det andra
passerade de var och en en man som satt på huk och jämrade sig,
uppenbart i nöd. Frågan är: Stannade de för att hjälpa till?
Den mer intressanta frågan är:
Spelade det någon roll om de tänkte på berättelsen
om den barmhärtige samariten? Svar: Nej, inte alls.
Vad som visade sig avgöra ifall någon stannade
för att hjälpa en främmande person i nöd
var hur bråttom de trodde att de hade -
om de trodde att de var sena, eller om de var uppe i
vad de skulle tala om.
Och detta är, tror jag, grejen med våra liv:
att vi inte tar varje chans att hjälpa till
därför att vårt fokus är på fel ställe.
Det finns ett nytt område inom hjärnforskningen, social neurovetenskap.
Man studerar vilka områden i två personers hjärnor
som aktiveras när de interagerar.
Och de nya idéerna om medkänsla från den sociala neurovetenskapen
är att vi i grunden är byggda för att hjälpa.
Det innebär att om vi fokuserar på en annan människa
så känner vi automatiskt empati, vi känner automatiskt med dem.
Nya hjärnceller har upptäckts, spegelneuroner,
som funkar som ett trådlöst nätverk och aktiverar i hjärnan
exakt samma områden som hos andra. Vi känner "med" automatiskt.
Och om den andra personen är i nöd, om den andra personen lider,
är vi automatiskt redo att hjälpa. Det är åtminstone hypotesen.
Men frågan kvarstår: Varför gör vi inte det då?
Och jag tror detta handlar om ett spekrum
som går från fullständig självabsorbering
till att notera, till empati och till medkänsla.
Och faktum är att om vi är fokuserade på oss själva,
om vi är upptagna, som vi är så ofta under dagen,
så märker vi inte helt och hållet varandra.
Och den här skillnaden i fokus mellan oss själva och andra
kan vara väldigt hårfin.
Jag fyllde i min deklaration häromdagen och kom till punkten
då jag skulle lista vilka gåvor jag hade gjort
och fick en uppenbarelse, det var - jag kom till min check
till Sevastiftelsen och märkte att jag tänkte
wow, min vän Larry Brilliant skulle verkligen bli glad
över att jag ger pengar till Seva.
Sen insåg jag att vad jag fick ut av välgörenheten
var en narcissistisk kick - att jag kände mig som en bra människa.
Sen började jag tänka på människorna i Himalaya
som skulle få hjälp av mina pengar och insåg
att jag gick från detta slags narcissistiska själv-fokus
till altruistisk glädje, till att få en positiv känsla
av att människor skulle få hjälp. Jag tror det är motiverande.
Men den här skillnaden mellan att fokusera på oss själva
och fokusera på andra
tycker jag vi alla bör vara uppmärksamma på.
Man kan se det på en övergripande nivå inom dating-världen.
Jag var på en sushirestaurang för ett tag sedan
och överhörde ett samtal mellan två kvinnor som snackade om den enas bror
som var singel. Och kvinnan sade,
"Min bror har svårt att få dejter
så han testar speed dating". Vet ni vad speed dating är?
Kvinnor sitter vid bord och så går männen från bord till bord
och där finns en klocka och efter fem minuter, bingo,
tar samtalet slut och kvinnan får bestämma
om hon skall ge mannen sitt kort eller emailadress
så de kan ses igen. Och den här kvinnan säger,
"Min bror har aldrig fått något kort. Och jag vet precis varför.
Så fort han sätter sig ner börjar han prata nonstop om sig själv,
han frågar aldrig kvinnan om något".
Och jag grävde lite i söndagsbilagan
från New York TImes, kollade in artiklarna om bröllop -
för de är väldigt intressanta - och jag kom till Alice Charney Epsteins
bröllop. Och hon sade att
när hon dejtade
gjorde hon ett litet test på dem hon mötte.
Testet var: Från det att de möttes
hur lång tid tog det innan killen ställde en fråga
som innehöll ordet "du".
Och tydligen gick Epsteins test bra, därav artikeln.
(Skratt)
Nu kommer - ett litet test
som jag tycker ni skall testa på någon fest.
Här på TED är möjligheterna många.
Harvard Business Review hade nyligen en artikel som hette
"Det mänskliga tillfället", om hur man skall få riktig kontakt
med en person på jobbet. Och de sade, jo,
det enda man behöver göra är att stänga av sin BlackBerry,
stänga sin laptop, sluta dagdrömma
och ge personen sin fulla uppmärksamhet.
Det finns ett nytt ord i engelska språket
för när personen vi är med drar fram sin BlackBerry
eller svarar sin mobil och plötsligt finns vi inte längre.
Ordet är "irrivånad": en blandning av irriterad och förvånad
(Skratt)
Jag tycker det är ganska träffande. Det är vår empati, vårt inkännande
som skiljer oss från machiavellianer eller sociopater.
Jag har en svåger som är expert på skräck -
han har skrivit fackböcker om Dracula och Frankenstein -
han är litteraturvetare,
men han föddes i Transylvanien
och jag tror det påverkade honom.
Hursomhelst, så bestämde sig min svåger, Leonard,
för att skriva en bok om en seriemördare.
Det handlar om en man som spred skräck på just den här platsen
för länge sedan. Han kallades strypmördaren från Santa Cruz.
Och innan polisen tog honom hade han mördat sina farföräldrar,
sin mamma och fem klasskompisar från Santa Cruz Universitet.
Så min svåger skulle intervjua den här mördaren
och han inser när han möter honom
att killen är sjukt läskig.
För det första är han 2.10 lång.
Men det är inte det värsta med honom.
Det läskigaste är att hans IQ är 160: Han är ett geni per definition.
Men det är noll korrelation mellan IQ och empati,
att känna med en annan människa.
Det styrs av olika delar av hjärnan.
Till slut tar min svåger mod till sig
och ställer frågan han verkligen vill ha svar på.
Och den är: Hur kunde du göra det?
Tyckte du inte synd om dina offer?
Det var väldigt intima mord - han ströp sina offer.
Och strypmördare säger helt rakt,
"Nej, nej. Om jag hade blivit nervös hade jag inte kunnat göra det.
Jag var tvungen att stänga av den sidan. Jag var tvungen att stänga av den sidan".
Och jag tycker att det är väldigt bekymmersamt.
Och på sätt och vis är det sån avstängning som jag har funderat kring.
När vi fokuserar på oss själva
stänger vi faktiskt av den sidan av oss själva om det är någon annan där.
Tänk på att shoppa och tänk på möjligheterna
till en medkännande konsumism.
För tillfället, som Bill McDonough har påpekat,
har sakerna vi köper och använder dolda konsekvenser.
Vi är alla omedvetna offer för en kollektiv blind fläck.
Vi märker inte och märker inte att vi inte märker
de giftiga ämnen som avges från en matta eller ett bilsäte.
Eller vi vet inte om materialet är nedbrytningsbart
eller återanvändbart, kan återanvändas alltså
eller slutar bara på soptippen? Med andra ord,
vi är omedvetna om den ekologiska och allmänna hälsan
och sociala och ekonomiska konsekvenser
av det vi köper och använder.
Man kan säga att det är vardagsrummet som är flodhästen,
men vi ser det inte. Och vi har blivit offer
för ett system som leder oss överallt. Ta det här:
Det finns en underbar bok som heter
"Grejer: Hemligheterna i sakerna omkring oss".
Och den handlar om typ en t-shirts bakgrundshistoria.
Och den handlar om var bomullen växte
och gödningsmedlen som användes och konsekvenserna
for jorden av medlen. Och den nämner förresten
att bomull är väldigt svår att färga;
ungefär 60% av färgen rinner av i tvättvattnet.
Och det är välkänt bland epidemologer att barn
som bor nära textilfabriker oftare än andra har leukemi.
Det finns ett företag, Bennett and Company, som är leverantör till Polo.com
och Victoria's Secret - de, på grund av sin VD som känner till det här,
skapade ett bolag i Kina med sin textilfärgfabrik
för att säkerställa att avloppsvattnet
skulle tas om hand på bästa sätt innan det gick tillbaks till grundvattnet.
Just nu kan vi inte välja en god t-shirt
framför en ond t-shirt. Men vad skulle krävas för det?
Jo, jag har tänkt. Till exempel,
finns en ny elektronisk etikett-teknik som gör att alla affärer
kan ta reda på hela historien bakom varje grej i hyllorna i butiken.
Man kan spåra den tillbaks till fabriken. När man väl kan spåra den
tillbaks till fabriken, kan man titta på tillverkningsprocesserna
som användes i produktionen, och om de är bra
kan man sätta på en lapp om det. Eller om de inte är så bra
så kan man gå in i - idag, i vilken butik som helst,
och scanna en kod på hyllkanten
som tar en till en internetsajt.
Den finns till för folk som är jordnötsallergiker.
Den sajten kan berätta saker om varan.
Med andra ord, när vi köper något,
skulle vi kunna göra ett medkännande val.
Det finns ett talesätt inom informationsvetenskapens värld:
Till slut kommer alla att veta allting.
Och frågan är: Kommer det att spela någon roll?
För en tid sedan när jag jobbade på New York Times,
det var på 80-talet, så skrev jag en artikel
om något som var ett problem i New York -
hemlösa på gatorna.
Och jag tillbringade några veckor med att gå omkring med socialarbetare
som arbetade med de hemlösa. Och jag insåg när jag såg dem
genom deras ögon att nästan alla var psykiatripatienter
som inte hade någonstans att ta vägen. De hade en diagnos. Det gjorde mig -
vad det gjorde var att skaka mig ur min urbana trans som
när vi ser, när vi går vi förbi någon som är hemlös
i ögonvrån, så stannar det i ögonvrån.
Vi ser inte och därför gör vi inget.
En dag strax därefter - det var en fredag - i slutet av dagen,
så gick jag ner - jag gick ner i tunnelbanan. Det var rusningstrafik
och tusentals människor strömmade ner för trapporna.
Och plötsligt när jag gick ner för trapporna
såg jag att en man satt på huk vid sidan
utan skjorta, utan att röra sig, och folk gick bara över honom -
hundratals människor.
Och eftersom min urbana trans på något sätt hade försvagats
stannade jag för att ta reda på vad som var fel.
I samma sekund som jag stannade, var det typ sex andra
som genast ställde sig omkring mannen.
Och vi fick reda på att han var latinamerikan, han pratade inte engelska,
han hade inga pengar, han hade gått omkring i dagar, hungring
och han hade svimmat av hunger.
Någon gick genast och skaffade apelsinjuice,
någon kom med en varm korv, någon hämtade en tunnelbanepolis.
Killen var på fötter med en gång.
Men allt som behövdes var att se vad som skedde.
Och jag är så optimistisk.
Tack så mycket.
(Applåder)
คุณรู้ไหมครับ ผมรู้สึกแปลกใจเหมือนกันนะว่าไปไงมาไง ประเด็นหนึ่งที่เป็นประเด็นไปโดยปริยายของ TED
คือประเด็นเรื่อง ความกรุณาปราณี ตัวอย่างสาธิตที่กระตุ้นใจตามเราเพิ่งได้เห็นเหล่านี้
เชื้อเอชไอวี (HIV) ในอัฟริกา ประธานาธิบดีคลินตันเมื่อคืน
และผมอยากจะพูดอะไรที่สอดคล้องกัน ถ้าคุณจะกรุณา
เกี่ยวกับเรื่องความกรุณาปราณี และดึงจากระดับสากลมาสู่ระดับบุคคล
ผมเป็นนักจิตวิทยา แต่กรุณามั่นใจเลยว่า
ผมจะไม่พูดเรื่องใต้สะดือ
(เสียงหัวเราะ)
เมื่อไม่นานมานี้ มีงานวิจัยชิ้นสำคัญมากชิ้นหนึ่ง
ที่โรงเรียนศาสนาแห่งเมือง Princeton ที่ตั้งคำถามขึ้นมาว่า เพราะเหตุใด
หลายๆครั้งที่เรามีโอกาสช่วยเหลือผู้อื่น
บางครั้ง เราก็ช่วย แต่บางครั้ง เรากลับไม่ช่วย
กลุ่มนักศึกษาศาสนศาสตร์ที่โรงเรียนสอนศาสนาแห่งเมือง Princeton
ได้รับแจ้งว่า พวกเขาจะได้รับการฝึกการเทศนา
และแต่ละคนได้รับหัวข้อการเทศนาคนละหนึ่งหัวข้อ
ครึ่งหนึ่งได้รับหัวข้อ
นิทานสอนใจเรื่องผู้ใจบุญ
ผู้ที่หยุดดูคนแปลกหน้าข้างถนน
เพื่อจะช่วยเหลือเขา
อีกครึ่งหนึ่งได้รับหัวข้ออย่างสุ่มๆจากในไบเบิล
จากนั้น พวกเขาได้รับแจ้งว่า จะต้องไปที่อีกอาคารหนึ่งทีละคนๆ
เพื่อเทศนา
เมื่อเขาเดินจากอาคารแรกไปอาคารที่สอง
แต่ละคนจะผ่านคนๆหนึ่งที่นอนคุดคู้และร้องคราญขอความช่วยเหลือ
ซึ่งเห็นได้อย่างชัดเจนว่าต้องการความช่วยเหลือจริงๆ แต่คำถามคือ พวกเขาหยุดช่วยหรือไม่
คำถามที่น่าสนใจกว่านั้นคือ
เกี่ยวกันไหมกับที่พวกเขากำลังครุ่นคิดพิจารณาถึงนิทานสอนใจ
เรื่องผู้ใจบุญ คำตอบก็คือ ไม่ ไม่เลยแม้แต่น้อย
สิ่งที่ดูเหมือนว่าจะกำหนดว่า คนเราจะหยุด
และช่วยคนแปลกหน้าที่ต้องการความช่วยหรือไม่นั้น
คือ การที่เขาคิดว่าเขารีบแค่ไหนต่างหาก
ว่าเขารู้สึกว่าเขากำลังจะไปสายอยู่หรือเปล่า หรือว่าเขาจดจ่อ
แต่กับสิ่งที่เขากำลังจะไปบรรยายอยู่หรือไม่
และผมคิดว่านี่เป็นสภาพเลวร้ายของชีวิตเรา
ที่เราไม่ช่วยเหลือผู้อื่นในทุกๆครั้งที่เรามีโอกาส
เพราะเราพุ่งความสนใจของเราไปอีกทางหนึ่ง
มีวิทยาศาสตร์ทางสมองแขนงใหม่ คือ ประสาทวิทยาศาสตร์เชิงสังคม
เป็นการศึกษาระบบสมองของคนสองคน
ที่เกิดการกระตุ้นเมื่อพวกเขามีปฏิสัมพันธ์กัน
และแนวคิดใหม่เกี่ยวกับความกรุณาปราณีจากแขนงวิชานี้
คือ เรามีธรรมชาติที่จะช่วยเหลือผู้อื่น
นั่นคือ เมื่อเราอยู่กับผู้อื่น
เราจะเข้าอกเข้าใจเขาไปโดยอัตโนมัติ เราจะรู้สึกร่วมไปกับพวกเขาได้โดยอัตโนมัติ
มีเซลล์ประสาทที่เพิ่งจะมีการค้นพบใหม่ เรียกว่า เซลล์กระจกเงา (mirror neuron)
ทำหน้าที่เหมือนการส่งสัญญาณในระบบประสาท กระตุ้นสมองของเรา
ในส่วนเดียวกันกับเซลล์ของคนอื่น เราจึงรู้สึกร่วมโดยอัตโนมัติ
และถ้าหากคนๆนั้นต้องการความช่วย หรือกำลังทุกข์ทรมาน
เราจะถูกเตรียมพร้อมอย่างอัตโนมัติที่จะช่วยเหลือ อย่างน้อยนี่ก็เป็นข้อโต้แย้ง
แต่แล้ว ก็มีคำถามว่า ทำไมเราจึงไม่ช่วย
และผมคิดว่านี่บอกอะไรหลายอย่าง
ตั้งแต่ การจดจ่อในตนเองอย่างสมบูรณ์
ไปถึงการสังเกต การเอาใจเขามาใส่ใจเรา และไปจนถึงความกรุณาปราณี
และด้วยความจริงง่ายๆที่ว่า หากเราสนใจในตนเองอยู่
หากเราจดจ่อกับอะไรอยู่ อย่างที่เรามักเป็นแบบนั้นตลอดทั้งวัน
เราก็จะไม่สังเกตเห็นผู้อื่นได้อย่างเต็มที่จริงจัง
และความแตกต่างระหว่างความสนใจในตนเองและความสนใจอื่นๆ
เป็นอะไรที่เข้าใจยาก
วันหนึ่ง ผมกำลังจัดการเกี่ยวภาษีอยู่และผมได้ไปถึง
ส่วนที่ผมต้องลงรายการการบริจาคทั้งหมด
และผมรู้สึกมีความสุขมาก ตอนนั้นผมกลับไปดูเช็ค
ที่ส่งไปที่ Seva Foundation และผมพบว่าผมกำลังคิดอยู่ว่า
เอ้อ จริงด้วย!! ลาร์รี่ บริลเลียนท์ (Larry Brilliant) เพื่อนของผมจะต้องดีใจมากแน่ๆ
ที่ผมบริจาคเงินให้ Seva
ต่อมา ผมจึงตระหนักได้ว่าสิ่งที่ผมได้จากการให้นั้น
มันเป็นผลเชิงหลงตนเอง นั่นคือผมรู้สึกดีต่อตัวผมเอง
จากนั้น ผมเริ่มคิดเกี่ยวกับคนบนเทือกเขาหิมาลัย
ซึ่งพวกเขาจะได้รับการรักษาต้อกระจก และผมจึงตระหนักว่า
ผมได้ออกจากความรู้สึกหลงตน
ไปสู่ความปิติจากการช่วยเหลือ ไปสู่ความรู้สึกดี
ต่อคนที่จะได้รับความช่วยเหลือ ผมคิดว่านั่นแหละที่เป็นแรงบันดาล
แต่ความแตกต่างระหว่างการสนใจตนเอง
กับผู้อื่นนั้น
คือสิ่งที่ผมอยากให้ทุกคนใส่ใจ
คุณๆจะเห็นมันในง่ายๆในของโลกของการเดท
มีอยู่ครั้งหนึ่ง ผมนั่งอยู่ในร้านซูชิ
และผมเผอิญได้ยินผู้หญิงสองคนพูดถึงน้องชาย(หรือพี่ชาย)ของผู้หญิงอีกคนหนึ่ง
ที่เป็นโสดอยู่ และผู้หญิงคนนั้นพูดว่า
"น้องชายเรามีปัญหาในการหาคู่เดท
เขาเลยลองการเดทด่วน" ผมไม่รู้ว่าคุณรู้จักการเดทด่วนไหม
ผู้หญิงนั่งประจำโต๊ะ ส่วนผู้ชายย้ายโต๊ะไปเรื่อยๆ
จะมีนาฬิกาและระฆัง และเมื่อครบห้านาที บิงโก
จบการสนทนา และผู้หญิงจะตัดสินว่า
จะให้นามบัตรหรืออีเมลล์แก่ผู้ชายหรือไม่
เพื่อติดต่อกันภายหลัง และผู้หญิงคนนั้นบอกว่า
"น้องเราไม่เคยได้นามบัตรเลย และเรารู้แหละว่าทำไม
คือตอนที่น้องเรานั่ง น้องเราไม่หยุดพูดเกี่ยวกับตัวเองเลย
น้องเราไม่เคยถามอะไรผู้หญิงเลย
และตอนที่ผมกำลังหาข้อมูลในคอลัมน์หมวด Sunday Styles
ของหนังสือพิมพ์ New York Times หาดูเรื่องราวเบื้องหลังการแต่งงาน
เพราะน่าสนใจมากๆ และผมได้พบกับเรื่องราวการแต่งงานของ
อลีซ ชาร์นี เอ็บสไตน์ (Alice Charney Epstein) ซึ่งเธอบอกว่า
เมื่อเธออยู่ในช่วงเดท
เธอมีวิธีทดสอบง่ายๆ
บททดสอบคือ ตั้งแต่ที่ได้พบได้รู้จักกัน
นานแค่ไหนกว่าที่ชายหนุ่มก็เริ่มถามเธอ
ด้วยคำถามที่มีคำว่า "คุณ" อยู่ในนั้น
และดูเหมือนว่าเธอประสบความสำเร็จกับการใช้แบบทดสอบนี้ แล้วก็เลยได้กลายเป็นบทความนั้นไงครับ
(เสียงหัวเราะ)
ตอนนี้เรามาดูแบบทดสอบชิ้นเล็กๆชิ้นหนึ่งกันดีกว่า
ผมอยากให้คุณทดลองใช้ในงานปาร์ตี้ดูนะครับ
ที่นี่ ที่ TED เต็มไปด้วยโอกาสที่ยิ่งใหญ่
ในวารสาร Harvard Business Review มีบทความหนึ่งชื่อว่า
"ณ ช่วงขณะของมนุษย์" ซึ่งเกี่ยวกับว่า ทำอย่างไรเราจะสามารถมีปฏิสัมพันธ์จริงๆ
กับเพื่อนร่วมงาน และเขาบอกว่าอย่างนี้ครับ
พื้นฐานเลยก็คือคุณต้องปิด BlackBerry ของคุณก่อน
ปิดเครื่องคอมพิวเตอร์ และเลิกฝันกลางวัน
และให้ความสนใจอย่างเต็มที่กับคนๆนั้น
มีศัพย์ใหม่คำหนึ่งในภาษาอังกฤษ
สำหรับเวลาที่คนที่เราอยู่ด้วยหยิบเอา BlackBerry ขึ้นมา
หรือรับโทรศัพท์มือถือ และ ก็เหมือนกับว่าเราได้อันตรธานไปโดยฉับพลัน
คำนั้นคือ "pizzled" มันเป็นการผสมคำของ puzzled [งงงัน] กับ pissed off [โมโห]
(เสียงหัวเราะ)
ผมว่าก็เหมาะนะ มันเป็นความเอาใจเขามาใส่ใจเราของเรา เป็นการที่เราเข้าหาผู้อื่น
ที่แยกเราจากพวกปลิ้นปล้อน และพวกต่อต้านสังคม
ผมมีน้อง(หรือพี่)เขยคนหนึ่ง เขาชำนาญเรื่องน่ากลัวและสยดสยอง
เขาเขียนหนังสือ the Annotated Dracula, the Essential Frankenstein
เขาถูกฝึกมาในแนวของ Chaucer (สไตล์นักเขียนคนหนึ่ง)
แต่เขาเกิดที่ ทรานซิลเวเนีย
และผมคิดว่านั่นส่งผลต่อเขาเล็กน้อย
ยังไงก็ตาม ณ จุดหนึ่ง ลีโอนาร์ด (Leonard) น้องเขยผมคนนี้
ตัดสินใจเขียนหนังสือเกี่ยวกับ ฆาตกรต่อเนื่อง
คนที่เคยสร้างความสยดสยองไปทุกหัวระแหง
หลายปีที่ผ่านมา เขาเป็นที่รู้จักในนาม นักบีบคอแห่ง Santa Cruz
และ ก่อนที่เขาจะถูกจับ เขาได้ฆ่าปู่ย่าตายายของเขา
แม่เขา และนักศีกษาในมหาวิทยาลัยแคลิฟอร์เนียวิทยาเขต Santa Cruz อีก 5 คน
น้องเขยผมไปสัมภาษณ์ฆาตกรคนนี้
และเขาตระหนัก เมื่อเขาได้พบฆาตกรผู้นี้
ว่า ชายคนนี้ช่างน่ากลัวยิ่งนัก
ประการหนึ่งเพราะเขาสูงเกือบ 7 ฟุต (210 เซ็นติเมตร)
แต่นั่นไม่ใช่สิ่งที่น่ากลัวที่สุดเกี่ยวกับเขา
ที่น่ากลัวที่สุดคือ IQ เขาสูงถึง 160 ซึ่งเป็นระดับอัจฉริยะ
แต่มันไม่มีความสัมพันธ์ระหว่าง IQ และความเห็นอกเห็นใจ
ความรู้สึกที่ร่วมไปกับผู้อื่น
สิ่งเหล่านั้นมันถูกควบคุมด้วยสมองส่วนอื่น
ณ จุดหนึ่ง น้อยเขยผมรวบรวมความกล้า
เพื่อถามคำถามหนึ่งที่เขาอยากรู้มากๆ
และนั่นคือคำถามว่า คุณทำอย่างนั้นได้อย่างไร
คุณไม่รู้สึกสงสารเหยื่อของคุณแม้สักนิดเลยหรือ
การฆาตกรรมเหล่านั้นเป็นระยะประชั้นตัวกับคนใกล้ชิดคุ้นเคย เขาบีบคอเหยื่อ
และเขาตอบในสิ่งที่สำคัญมากคือ
"ไม่เลย หากผมรู้สึกเสียใจ ผมคงทำเช่นนั้นไม่ได้
ผมต้องเอาส่วนนั้นออกไป ผมต้องทำอย่างนั้น"
และการคิดแบบนั้นนั่นแหละที่ผมคิดว่าเป็นปัญหาอย่างยิ่ง
และในแง่หนึ่ง ผมจึงได้ไตร่ตรองเกี่ยวกับการที่เราตัดเอาความคิดส่วนนั้นออกไป
เมื่อเรามุ่งความสนใจมาที่ตัวเราเองในการทำอะไรก็ตาม
เราได้ตัดความคิดที่ว่านี่มีผู้อื่นอยู่หรือไม่
ลองคิดเกี่ยวกับการไปช็อปปิ้ง และคิดเกี่ยวกับความเป็นไปได้
ของแนวบริโภคนิยมเชิงอนุรักษ์
ตอนนี้ เหมือนที่ บิลล์ แม็คโดนอฟ (Bill McDonough) ได้ชี้ไว้
สิ่งที่เราซื้อและใช้มักมีผลกระทบที่ซ่อนเร้นอยู่
พวกเราทั้งหมดนั้นเป็นเหยื่อโดยที่ไม่รู้ตัวของสิ่งซ่อนเร้นพวกนี้
เราไม่ได้สังเกต และ ไม่ได้สังเกตว่าเราไม่ได้สังเกตเกี่ยวกับ
โมเลกุลที่เป็นพิษจากพรมหรือผ้าปูเบาะ
หรือเราไม่รู้ว่าผ้านั่นใช้เทคโนโลยีหรือการผลิตที่
สามารถนำกลับมาใช่ใหม่ได้หรือไม่
หรือเราจะต้องทิ้งมันไป อีกนัยหนึ่ง
เรานั้นไม่ได้สนใจเรื่องนิเวศและสาธารณสุข
และ ผลลัพธ์ที่เป็นธรรมทางเศรษฐกิจและสังคม
ของสิ่งที่เราซื้อและใช้
จะว่าไป ก็เหมือนกันห้องหนึ่งที่ตัวห้องเองเป็นช้างที่อยู่ในห้อง
และเรามองไม่เห็นมัน และเรากลายเป็นเหยื่อ
ของระบบที่เกี่ยวกับเราในที่อื่นๆ ลองพิจารณาอันนี้ครับ
มีหนังสือที่เยี่ยมมากเล่มหนึ่งชื่อ
สิ่งของ:ชีวิตที่ซ่อนอยู่ของใช้ประจำวัน
มันเกี่ยวกับเรื่องราวเบื้องหลังของของบางอย่างเช่น เสื้อยืด
และมันบอกเกี่ยวกับว่าฝ้ายปลูกที่ไหน
และปุ๋ยที่ใช้รวมทั้งผลกระทบของปุ๋ย
ที่มีต่อดิน และมันบอกว่า นี่ครับตัวอย่าง
ฝ้ายนั้นทนทานมากต่อสีย้อมผ้า
ราว 60 เปอร์เซ็นต์จะถูกล้างออกมาไปกับน้ำทิ้ง
และเป็นที่รู้กันดีในหมู่นักระบาดวิทยาว่าเด็กๆ
ที่อาศัยอยู่ใกล้โรงย้อมผ้าจะมีอัตราการเป็นโรคลูคีเมียสูง
มีบริษัทหนึ่งชื่อว่า Bernett and Company ซึ่งเป็นผู้ผลิตสินค้าให้กับ Polo.com
Victoria's Secret ด้วยเหตุที่ว่า CEO ของเขาที่สนใจในเรื่องนี้
ได้ทำการร่วมทุนที่จีนกับบริษัทย้อมผ้า
เพื่อให้แน่ใจว่าน้ำทิ้งนั่น
จะถูกบำบัดด้วยวิธีที่เหมาะสมก่อนมันจะเทลงในแหล่งน้ำธรรมชาติ
ตอนนี้ เรายังไม่มีหนทางที่จะเลือกซื้อเสื้อยืดที่ผลิตด้วยกระบวนที่มีความรับผิดชอบต่อสังคม
แทนที่จะเป็นอันที่ไม่ดีได้ แล้วอะไรหล่ะที่จะทำให้เรามีหนทาง
อืม ผมคิดว่า อย่างหนึ่ง
มีเทคโนโลยีติดแถบป้ายอิเล็กทรอนิกส์ที่ทำให้ร้านค้าใดๆก็ตาม
รู้ประวัติทั้งหมดของสิ่งของบนชั้นวางที่ร้านนั้น
คุณสามารถตามย้อนรอยไปถึงโรงงาน และเมื่อคุณทำเช่นนั้น
คุณจะสามารถดูกระบวนการผลิต
ที่ถูกใช้ในการผลิตสินค้านั้น และถ้ามันผลิตด้วยกระบวนที่มีความรับผิดชอบต่อสังคม
คุณก็สามารถจะมั่นใจได้ หรือว่ามันไม่ใช่
ณ วันนี้ คุณสามารถไปที่ร้านไหนก็ได้
เอาเครื่องตรวจทาบบนแถบรหัสสินค้า
ซึ่งจะพาคุณไปที่เว็บไซต์
เขาทำขึ้นเพื่อคนที่แพ้ถั่วลิสง
และเว็บนั้นจะบอกคุณเกี่ยวกับสินค้านั้น
อีกนัยหนึ่ง ขณะที่ซื้อสินค้า
เราสามารถจะเลือกทางเลือกที่รับผิดชอบต่อสังคมได้
นี่เป็นที่สิ่งบอกว่าในโลกแห่งวิทยาการสารสนเทศ
ท้ายสุดแล้ว ทุกคนจะรู้ทุกอย่าง
และคำถามคือว่า มันจะทำให้เกิดความแตกต่างไหม
ย้อนกลับไปพักหนึ่ง ตอนที่ผมทำงานกับ New York Times
ในช่วงทศวรรษ 80s ผมเขียนบทความ
ว่าอะไรจะเป็นปัญหาใหม่สำหรับมหานครนิวยอร์ก
นั่นคือคนเร่ร่อนบนถนน
และผมใช้เวลาสองสัปดาห์ไปกับหน่วยงานด้านสังคม
ที่ดูแลคนเร่ร่อน และผมตระหนักว่า จากการมองเห็นผ่านคนเร่ร่อน
ผ่านสายตาพวกเขานั้น พวกเขาเกือบทั้งหมดเป็นคนไข้จิตเวช
ที่ไม่มีที่จะไป พวกเขาได้รับการตรวจวินิจฉัยแล้ว มันทำให้ผม
มันปลุกผมออกจากภวังค์ของเมืองที่ซึ่ง
เมื่อเราเห็น เมื่อเราเดินผ่านคนที่เร่ร่อน
เขาไม่อยู่ในตาสายเลย
เราไม่สังเกต และด้วยเหตุนี้เราจึงไม่ทำอะไร
วันหนึ่งหลังจากนั้นไม่นาน มันเป็นวันศุกร์ ตอนช่วงเย็นๆค่ำๆ
ผมกำลังเดินไปที่รถไฟใต้ติน ในชั่วโมงเร่งด่วน
ฝูงชนก็พากันกรูลงบันได
และทันทีที่ผมกำลังจะเดินลงบันไดนั้น
ผมสังเกตเห็นชายคนหนึ่งทรุดฮวบลงข้างทาง
ไม่มีเสื้อผ้าใส่ ไม่เคลื่อนไหว และคนต่างก็เดินเหยียบเขา
คนเป็นไม่รู้จะเท่าไหร่
และเพราะว่าภวังค์หลงในความเมืองผมนั้นได้ลดลง
ผมหยุดคิดว่าอะไรที่มันไม่ผิดปกติ
เวลาที่ผมหยุดนั้น คนสักครึ่งโหลได
ได้ล้อมไปช่วยที่ชายผู้นั้นทันที
และเราพบว่าเขาเชื้อสายสเปน เขาพูดอังกฤษไม่ได้เลย
เขาไม่มีเงินเลย เขาได้เดินเตร่ตามถนนเป็นเวลาหลายวันแล้ว อย่างหิวโหย
และหมดสติลงด้วยความหิว
ทันใดนั้น ใครบางคนไปซื้อน้ำส้มให้
บางคนซื้อฮอทดอก บางคนเรียกตำรวจรถไฟใต้ดินมาช่วย
ชายคนนี้กลับมาเป็นปกติในทันใด
แต่สิ่งง่ายๆที่เราต้องการคือแค่ การสังเกต
และ ผมเป็นคนมองโลกในแง่ดีด้วยสิ
ขอบคุณมากครับ
(เสียงปรบมือ)
TED'in dolaylı temalarından birinin şefkat olması karşısında şaşkına döndüm
Gördüğümüz gibi bunlar etkileyici hareketlerdir:
Başkan Clinton un geçen akşam Afrika'daki HIV çalışması gibi.
İsterseniz şefkat hakkında global anlayış seviyesinden kişisel seviyeye
getirmek için benzer bir düşünceyi daha söyleyeyim.
Ben bir psikoloğum ama emin olun ki
bel altı konularına girmeyeceğim.
(gülüşmeler)
Kısa bir süre önce
Princeton İlahiyat Seminerinde yapılmış bir çalışmadan bahsedilmişti:
neden hepimizin yardım etmek için bir çok fırsatı olduğunda
bazen yardım ederiz, bazen de yardım etmeyiz.
Princeton İlahiyat Semineri’nde bir grup
ilahiyat öğrencisine bir vaaz vermeleri istendi
ve her birisine bir vaaz konusu verildi.
Öğrencilerin yarısına konu olarak
Şefkatli İnsanın kıssası verildi.
Yabancı birisine yardımı eden --
yolun kenarında yardıma ihtiyacı olan yabancıya yardım eden.
Yarısına İncil’den rastgele konular verildi.
Sonra birer birer diğer binaya gitmeleri ve vaazlarını
vermeleri istendi.
İlk binadan diğerine geçerken, hepsi iki büklüm olmuş
ve inleyen, belli ki ihtiyaç içinde birinin yanından geçti.
Soru şuydu: Yardım etmek için durdular mı?
Daha ilginç bir soru ise:
Şefkatli İnsanın kıssasını düşünmek birşey fark ettirdi mi?
Cevap: Hayır, hiçbir şey farkettirmedi.
Ortaya çıkan şey, muhtaç durumdaki bir
yabancıya durup yardım eden kişilerin, o anda düşündükleri
kadar acele içinde olup olmadıklarını belirlemek gerektiğiydi --
geç kaldıklarını mı düşünüyorlardı
yoksa hakkında konuşacakları şeye mi dalmışlardı?
Sanırım bizim yaşamımızın çıkmazı şudur:
Odağımız başka bir yönde olduğu için,
her yardım fırsatını değerlendirmiyoruz.
Beyin çalışmalarında yeni bir alan vardır, sosyal sinirbilimi.
Birbirleriyle etkileşirken iki insanın beyin aktivitelerini
incelemektedir.
Ve sosyal sinir biliminde şefkat konusundaki
yeni düşünceye göre özümüz yardım etmeye odaklıdır.
Sözün özü, eğer biz diğer kişiye kulak verirsek
otomatik olarak emtapi duyar, otomatik olarak onlarla beraber hissederiz.
Yeni tanımlanmış ve ayna nöron adı verilen nöronlar vardır;
bunlar birer nöro Wi-Fi gibi davranırlar; kendi içlerinde etkinleştikleri alanların
aynılarını beynimizde etkin hale getirirler. Biz de otomatik olarak "birlikte" hissederiz.
Kişi ihtiyaç içerisindeyse, eğer ki acı çekiyorsa,
otomatik olarak yardıma hazırızdır. En azından argüman bu yönde.
O zaman soru şu: Neden yardım etmiyoruz?
Bunun içine kapanmadan, farketmeye
empati kurmaya ve şefkate kadar uzanan
bir yelpazeye hitap ettiğini düşünüyorum.
Yalın gerçek şu ki, kendimize odaklandığımız, kendimiz meşgul olduğumuz sürece
ki eğer bunu gün boyunca yapıyorsak,
diğer insanların tam anlamıyla farkında olamayız.
Kendimiz ve başkalarına odaklanmaktaki fark çok küçük
olabilir.
Geçen gün faturalarımı gözden geçiriyordum ve yapmış olduğum
tüm bağışları listelediğimi farkettim
ve bir anda kafamda şimşekler çaktı -- Seva Vakfına
yaptığım bağış çekini buldum ve farkettim ki
oradaki çocuk, arkadaşım Larry Brillant Seva'
çok mutlu olacaktı.
Vermenin narsistik bir etkisi olduğunu farkettim
-- beni iyi hissettiren şey buydu.
İşte o zaman Himalayalardaki insanların kataraktlarına
yardım edilebileceğini düşünmeye başladım ve
farkettim ki bu tür narsistçe bencillikten ayrılıp başkalarını düşünmenin
fedakarca keyfine, yardım edilen insanlar için iyi hissetme
sonucuna vardım. Sanırım bu bir motivasyon sebebi.
Fakat kendimize odaklanmak ve
başkalarına odaklanmak arasındaki ayrım
hepimizi üzerinde durmaya davet ettiğim konu.
Kabaca bunu flört dünyasında görebilirsin.
Kısa bir süre önce sushi restoranındaydım ve
içlerinden birinin bekar olan erkek kardeşi hakkında konuşan
iki bayana kulak kabarttım. Bu bayan şöyle diyordu:
"Kardeşim flört etmekte problem yaşıyor,
bu yüzden hızlı flört yaşıyor." Hızlı flörtü biliyor musunuz bilmiyorum?
Bayanlar masada oturuyor ve adamlar masadan masaya geçiyorlar,
ve bir saat ve zil var, ve 5 dakikada, bingo,
konuşma sona eriyor ve sonunda kadın kartını
veya e-mail adresini buluşmanın devamı için adama verip vermeyeceği kararını verebiliyor.
Ve kadın şöyle devam etti,
"Benim kardeşime asla bir kart verilmedi ve kesinlikle niçin olduğunu biliyorum.
Oturduğu anda, kendisi hakkında durmaksızın konuşur,
kadınlar hakkında da asla sormaz."
Önceki evlilik hikayelerine bakarak, New York Times'ın
Pazar Stilleri'nde aynı araştırmayı yapıyordum --
çünkü çok ilginçlerdi -- ve Alice Charney Epstein'in
evliliğine denk geldim ve
Flört ettiği zaman insanlara
basit bir test uyguladığını söyledi.
Test şöyleydi: Buluştukları andan itibaren,
buluştuğu adamın "sen" ile başlayan bir soruyu kendisine sormasının
ne kadar zaman alacağıydı.
Görünüşe göre Epstein'ın testi ve konusu başarıya ulaştı.
(Gülüşmeler)
Bu ufak bir testtir.
Bunu partide denemenizi öneririm.
Burada TED'de büyük fırsatlar var.
Harvard Business Review 'da, işyerinde insanlarla
nasıl gerçek iletişim kurulacağıyla ilgili, "İnsan Önemi"
adıyla yakınlarda bir makale yayınlandı. Söylediklerine göre,
yapmanız gereken temel şey BlackBerry'nizi kapatmak,
laptopunuzu kapatmak ve hayal kurmaktan vazgeçip
karşındakine tam bir dikkat vermektir.
Yanımızdaki kişinin Blackberry'siyle ilgilendiği veya
cep telefonlarına cevap verdiği ve birdenbire artık var olmadığımız
anlar için İngilizceye yeni giren bir sözcük var.
Bu kelime "belaltı edilmiş"dir. Şaşırmış ve öfkeliden türetilmiş bir birleşimdir.
(Gülüşmeler)
Oldukça uygun olduğunu düşünüyorum. Bizi Makyavelist ve sosyopatlardan ayıran
empatimiz, uyum gösterme özelliğimizdir.
Terör ve korku uzmanı bir kayınbiraderim vardı --
Dipnot Dracula ve Frankenstein'ın Özü'nü yazdı --
Chaucer bilgini olarak eğitim aldı,
fakat Transilvanya'da doğmuş olması
galiba onu bir parça etkiledi.
Her halükarda, bir noktada kayınbiraderim Leonard
seri katillerle ilgili bir kitap yazmaya karar verdi.
Bu, yıllar önce çok yakın civarımıza korku salan adamdır.
Santa Cruz boğazlayıcısı olarak bilinirdi.
Yakalanmadan önce, büyükanne ve büyükbabasını, annesini ve
Santa Cruz California Üniversitesi'nden 5 okul arkadaşını öldürmüştü.
Kayınbiraderim bu katille görüşmeye gitti ve
buluştuklarında bu adamın tamamen korku
saldığını farketti.
İlk olarak adam 2 metreden uzundu.
Fakat onunla ilgili en çok korkutan bu değildi.
En korkuncu IQ'sunun 160 olmasıydı: Belgeli bir dahiydi.
Ama IQ ve duygusal empati, başkaları gibi hissetmek arasında hiç
alaka yoktur.
Bu ikisi beynin farklı yerleri tarafından kontrol edilir.
Bu noktada, kayınbiraderim cevabını öğrenebilmeyi çok
istediği soruyu sorabilecek cesareti toparladı.
"Bunu nasıl yapabildin?" diye sordu.
"Kurbanlarına hiç acımadın mı?"
Bunlar çok içten cinayetlerdi -- kurbanlarını boğmuştu.
Kurbanını boğan bu kişi sakince şöyle dedi:
"Yoo, hayır. Rahatsız olsam, bunu yapmazdım.
Bu yönümü silmeliydim. Bu yönümü silmeliydim."
Bunun çok rahatsız edici olduğunu düşünüyorum.
Bir bakıma, bu yönümüzü silmeyi düşünüyordum.
Herhangi bir aktivitede kendimize odaklandığımızda,
eğer karşımızda bir başkası varsa, bu yönümüzü siliyoruz.
Alışverişe çıkmayı ve şefkatli bir tüketiciliğin imkanlarını
düşünün.
Şimdi, Bill McDonough'ın vurguladığı gibi,
şu an satın aldığımız ve kullandığımız nesnelerin gizli sonuçları var.
Hepimiz toplu bir kör noktanın bilinçsiz kurbanlarıyız.
Farkına varmıyoruz ve
koltuklarının kumaşının veya halının zehir moleküllerini tuttuğunun da farkında değiliz.
yada da bu kumaşın teknolojik bir ürün olup olmadığını bilmiyoruz
veya üretilen bu gıdanın tekrardan kullanılabileceğini
veya çöp yığını olarak mı kalacağını.
Diğer bir deyişle, ekolojik ve toplum sağlığına, satın aldığımız şeylerin sosyal ve
ekonomik hakkaniyetlerinin sonuçlarına karşı
duyarsızız.
Diğer bir deyişle, aslında herşey çok açık ve ortada
ama biz göremiyoruz. Bizi işaret eden
sistemin kurbanları oluyoruz. Bunu düşünün.
Eşya: Gündelik Nesnelerin Gizli Hayatı
adında muhteşem bir kitap var.
Mesela bir t-shirt'ün yapımıyla ilgili bilgi vardır.
Pamuğunun nerede yetiştiği ve kullanılan gübre ile ilgili
ve bu gübrenin kullanımının topraktaki etkileriyle ilgili
bilgi verir. Mesela şundan da bahseder,
pamuk tekstil boyasına dirençlidir;
bu boyanın yüzde 60'ı yıkandığında atık suya karışır.
Salgın hastalık uzmanları tarafından, tekstil merkezlerine yakın
yaşayan çocukların, lösemiye yakalanma ihtimalinin yüksek olduğu iyi bilinir.
Polo.com'un, Victoria's Secret' ın tedarikçisi Bennett and Co. adında
bir şirket var -- bu durumun farkında olan CEO'ları sayesinde,
Çin'deki boyacıları ile atık suların yeraltı suyuna
karışmadan önce uygun bir şekilde
ilgilenileceğinden emin olacakları bir ortak girişim kurdular.
Şimdi, düzgün üretilmiş bir t-shirt'ün yerine kötü koşullarla üretilmişi
tercih etme şanımız yok. Peki bize bunu yaptıran nedir?
Bunun üzerinde düşünüyordum. İlk olarak,
raftaki bir ürünün baştan sona kadar hangi aşamalardan geçtiğini
bildiren yeni bir elektronik etiketleme sistemi var. Fabrikaya kadar takip edebilirsiniz.
Fabrikadaki kayıtlarına kadar
takip edebiliyorsanız, geçirdiği tüm üretim
sürecini de öğrenebilir ve düzgün üretilmişse,
bu şekilde hatırınıza alabilirsiniz. Eğer bu şekide üretilmemişse,
bunu da anlayabilirsiniz -- bugün, herhangi bir mağazaya gidin,
telefonunuzun barkod okuyucusuyla etiketi
tarayın ve sizi websitesine yönlendirsin.
Bunu fıstığa karşı alerjisi olanlar için kullanıyorlar.
Website baktığınız ürünle ilgili tüm bilgileri size verebilir.
Diğer bir deyişle,
satınalma noktasında şefkatli kararımızı verebilecek durumda oluruz.
Enformasyon biliminde bir deyiş vardır: Eninde sonunda
herkes herşeyi bilecek.
Şimdi soru şu: Bir fark yaratacak mı?
Bir süre önce New York Times'ta çalışırken,
80'li yıllardaydı bu, New York'ta ortaya çıkan yeni
bir problemle ilgili bir makale yazdım --
Sokaklardaki evsizlerle ilgiliydi.
Evsizlerden sorumlu bir sosyal hizmetler birimiyle beraber
iki haftamı geçirdim. Onların, evsizleri gidecek bir yerleri olmayan
psikolojik hastalar olarak gördüklerinin farkına vardım.
Onlara bir tanı konmuştu. Bana ne yaptığı --
bana yaptığı, gözümüzün önünde olmasına, gördüğümüz halde
yanından geçip gitmemize sebep olan
kentsel trans halinden beni çekip çıkarmasıydı.
Farkına varmıyor ve bu yüzden de tepki vermiyoruz.
Bundan bir gün sonra -- bir Cuma günüydü -- günün sonunda, metroya doğru
gittim -- metroya gidiyordum. İş çıkışı vaktiydi
ve binlerce insan merdivenlerden aşağı iniyordu.
Ve bir anda, merdivenlerden aşağı inerken,
insanların -- yüzlerce ve yüzlercesinin üzerinden geçtiği,
hareketsiz, üstünde bir şey olmayan, boylu boyunca yatan
bir adamı farkettim.
Kentsel trans halim bir şekilde zayıfladığından,
kendimi, sorunun ne olduğunu anlamak için dururken buldum.
Durduğum anda, yarım düzine insan bir anda adamın
çevresinde halka oldu.
Onun Bir Latin olduğunu, İngilizce bilmediğini,
parası olmadığını, sokaklarda amaçsız gezindiğini, açlık çektiğini ve açlıktan bitap düştüğünü
anladık.
Hemen birisi portakal suyu getirmeye gitti,
başka birisi sosisli sandviç satınaldı, bir diğeri metro polisini çağırdı.
Bu adam hemen ayakları üzerine dikildi.
Ve hepsi basit bir farkındalık sayesinde olmuştu.
Ve ben bu konuda iyimserim.
Çok teşekkür ederim.
(Alkış)
Знаєте, я приголомшений тим, що одна з неявних тематик TED -
це співчуття, як ми щойно почули у дуже зворушливих виступах:
ВІЛ у Африці, Президент Клінтон минулого вечора.
Якщо ви не проти, я б теж хотів поговорити про співчуття
і перенести його з глобального на особистий рівень.
Я - психолог, але не хвилюйтеся,
я не зведу все до сексу.
(Сміх)
Досить давно у Прінстонській духовній семінарії провели
дуже важливе дослідження, яке пояснює, чому
всі ми, маючи багато можливостей допомогти,
іноді допомагаємо, а в інші моменти - ні.
Групу студентів кафедри богослов'я Прінстонської
духовної семінарії попередили, що їхнє практичне завдання -
прочитати проповідь на задану тему.
Половині студентів належало читати проповідь
на тему притчі про Доброго Самаритянина:
чоловіка, який зупинився на узбіччі,
щоб допомогти незнайомцю.
Іншій половині були розподілені випадкові біблейські теми.
Потім, один за одним, вони мали йти до іншої будівлі
до іншої будівлі і там читати свою проповідь.
Коли вони проходили з однієї будівлі до іншої,
кожен з них минав похиленого чоловіка, що стогнав,
якому негайно була потрібна допомога.
Питання: Чи зупинилися вони допомогти? Але ще цікавіше:
Чи мало значення те, що вони розмірковували над притчею про
Доброго Самаритянина? Відповідь: Ні, взагалі ніякого.
Виявилось, що визначальним фактором у рішенні зупинитися,
щоб допомогти незнайомцю, що потребував допомоги, було те,
наскільки вони в той момент думали, що поспішають,
чи думали вони, що запізнюються, або наскільки вони були
занурені у думки про зміст своєї майбутньої проповіді.
І це, я вважаю, неприємна прикрість нашого життя:
ми не користуємося кожною можливістю допомогти,
тому що наша увага завжди направлена
у неправильному напрямку.
У вивченні мозку є новий напрямок - соціальна неврологія.
Ця наука вивчає нейронні схеми у мізках двох людей,
які активуються під час їхньої взаємодії.
І погляди соціальної неврології на співчуття такі, що
бажання допомогти - це первинний нервовий імпульс людини.
Тобто якщо ми піклуємось про якусь людину, ми автоматично
співпереживаємо, автоматично відчуваємо разом з нею.
В нас є нещодавно відкриті нейрони, дзеркальні нейрони,
що поводяться як нервовий Wi-Fi, що активує в мозку
саме ті області, які активні в іншого. Ми відчуваємо "разом" автоматично.
І якщо ця людина потребує допомоги, якщо вона страждає,
ми автоматично готові допомогти. Принаймні такі є докази.
Але тоді виникає питання: чому ж ми не користуємось цим?
І я думаю, що це пов'язано з цілим спектром,
починаючи від повного занурення у себе,
до помічання чужих страждань, потім до емпатії, і до співчуття.
І дуже простий факт: якщо ми зосереджені на собі,
якщо ми зайняті, як це часто стається протягом дня,
ми зазвичай рідко помічаємо ще когось.
А різниця в увазі до себе і до інших
може бути ледве помітною.
Нещодавно я заповнював свою податкову декларацію,
і коли я дійшов до переліку всіх пожертвувань за рік,
в мене сталося прозріння - я дійшов до мого чеку
до Фонду Seva і помітив, що я думав:
гей - мій друг Ларі Брілліант дуже потішиться з того,
що я дав гроші Фонду Seva.
І потім я зрозумів, що з того факту, що я віддавав, я також
отримував дозу нарцисизму - я дуже добре почувався щодо себе.
Потім я почав міркувати про людей в Гімалаях, чиї катаракти
вилікують за мої гроші, і я усвідомив, що я
пройшов від нарцисичного зосередження на собі до
альтруїстичної радості і гарного відчуття щодо
людей, які отримають допомогу. Я думаю, що саме це і є мотивуючим фактором.
Але ця відмінність між фокусом на собі і
фокусом на інших - саме те, на
що я хотів би, щоб ми всі звернули нашу увагу.
Те ж саме панує у світі побачень.
Досить давно я був у ресторані суші і випадково
почув розмову двох жінок про брата однієї з них,
в якого не було пари. І ось ця жінка каже: "В мого брата труднощі
з побаченнями, і він практикує швидкісні побачення".
Я не знаю, чи вам відомо щось про швдкісні побачення.
Жінки сидять за столами, а чоловіки переходять від столу до столу,
і все відбувається за годинником з дзвіночком - через п'ять хвилин - бінго,
розмова закінчується, і жінка вирішує, чи дати
чоловікові свою візитку чи електронну адресу
для продовження спілкування. Тож ця жінка каже:
"Мій брат жодного разу не отримав візитку, і я точно знаю, чому саме.
З самого моменту, коли він сідає, він починає без зупину
говорити про себе; він ніколи не розпитує жінку".
Я також робив дослідження для розділу Sunday Styles
газети New York Times, яке зосереджувалось на зворотній
стороні шлюбів, тому що вони дуже цікаві. І ось я натрапив
на шлюб Еліс Чарні Епштейн. І вона сказала, що
під час побачень вона перевіряла всіх людей
на одну просту річ.
Тест був на те, через скільки часу після початку
побачення чоловік поставить їй запитання
із словом "ти" в ньому. І, вочевидь,
Епштейн пройшла тест, інакше не було б статті.
(Сміх)
Ось цей маленький тест я заохочу вас спробувати
на вечірці.
Тут на TED великі можливості.
У Harvard Business Review нещодавно розмістили
статтю із назвою "Людський момент", про те, як саме налагодити справжній контакт
з людиною на роботі. В ній ішлося про те,
що основне, що вам треба для цього зробити - це відключити свій телефон,
закрити свій лептоп, припинити мріяти
і звернути свою увагу повністю на цю людину.
В англійській мові є новостворене слово для позначення
моменту, коли людина, з якою ми наразі спілкуємось, виймає свій дурнуватий телефон,
чи відповідає на дзвінок, і зненацька ми більше не існуємо.
Це слово "pizzled": як комбінація від pissed off - розлючений та puzzled - здивований.
(Сміх)
Я думаю, що це доволі доречно. Саме наша емпатія, наше співнастроювання,
відрізняє нас від макіавелівських соціопатів.
В мене є дівер, який ще й експерт з жахів та страхів -
він написав "Дракулу з поясненнями, Первинного Франкенштейна" -
хоча він навчався на знавця Чосера,
але народився він у Трансильванії, і я думаю,
що це залишило свій відбиток.
У будь-якому разі, якось мій дівер, Леонард,
вирішив написати книгу про серійного вбивцю.
Про чоловіка, який тероризував весь район, в якому ми жили,
багато років тому. Він був відомий під іменем Сантакрузький душогуб.
І прямо перед своїм арештом він жорстоко вбив своїх бабу та діда,
матір і п'ятьох студентів Уніврситетського коледжу Санта Круз.
Тож мій дівер бере інтерв'ю у цього вбивці,
і зустрівши його, усвідомлює,
що цей чоловік страшенно жахливий.
По-перше, він майже 2 метри заввишки.
Але не це виявилось найжахливішим в ньому.
Найстрашніша річ - це те, що його IQ - 160: гарантований геній.
Але між інтелектом та емоційною емпатією,
співчуттям іншїй людині, немає жодної кореляції.
Вони контролюються різними частинами мозку.
Тож одного разу мій дівер набирається сміливості,
щоб спитати в нього єдину річ, яка дійсно
потребувала відповіді, а саме: як ви могли це зробити?
Невже ви не відчували ані краплі жалю до ваших жертв?
Це були дуже інтимні вбивства - він душив своїх жертв.
І дуже прозіїчно Душогуб відповів ось що:
"Та ні. Якщо б я відчував страждання, я б не зміг цього зробити.
Мені довелося відключити цю частину мене". Мені довелося відключити цю частину мене...
Я вважаю, що це дуже турбує, і в якомусь сенсі
я розмірковував над тим, як відключати цю нашу частину.
Коли ми сконцентровані на будь-якій дії,
ми дійсно відключаємо цю частину нашого я, якщо поряд інша людина.
Замисліться про шопінг і про можливості
доброчинного споживання.
Як зазначив Білл МакДонау, всі речі,
які ми купуємо і якими користуємось, мають приховані наслідки.
Ми всі випадкові жертви колективної сліпої зони.
Ми не помічаємо і не помічаємо, що не помічаємо,
токсичних молекул, які виділяються з нашого килима або тканини на стільцях.
Або ми не знаємо, чи ця тканина є технологічною чи виробничою
поживною речовиною; чи можна її перевикористати,
чи вона закінчить своє існування на звалищі? Іншими словами,
ми завжди матимемо екологічні, соціальні, економічні
та медичні наслідки,
судячи з речей, які ми купуємо і використовуємо.
У якомусь сенсі, сама кімната є слоном у кімнаті,
але ми не бачимо цього. Бо ми стали жертвами
системи, яка налагоджує нас на інше. Просто замисліться.
Є чудова книга з назвою:
"Штуки: Таємне життя повсякденних речей".
В ній йдеться про історію чогось такого, як теніска.
Там розповідається про те, де вирощувалась бавовна,
які добрива для цього використовувались, і які з цього добрива
були наслідки для ґрунту. І в ній говориться, наприклад,
про те, що бавовна дуже стійка до текстильних барвників;
тож більше 60% змивається у стічні води.
А епідеміологам добре відомо, що діти, які живуть
біля текстильних фабрик, мають підвищений ризик розвитку лейкемії.
Є компанія - Bennet and Company - постачальник Polo.com,
Victoria's Secret - яка, за наказом їхнього СЕО, котрий про це знає,
у Китаї створила спільне підприємство з їхньою фабрикою барвників,
щоб пересвідчитися, що стічні води будуть дбайливо
оброблені перед тим, як іх повернуть до ґрунтових вод.
Наразі в нас немає можливості обирати між доброчесною
і недоброчесною теніскою. А що б треба було зробити, щоб це стало можливим?
Так ось, я думав про це. По-перше, тепер розвинена
технологія електронного маркування, яка дає змогу будь-якому магазину
дізнатися всю історію будь-якого виробу на їхніх полицях.
Будь-що можна відстежити аж до фабрики. Якщо вам вдалося
відстежити його до фабрики, ви можете дізнатися також про процеси виробництва,
які використовувались, щоб створити виріб, і якщо вони доброчесні, його можна промаркувати так.
Або, якщо виріб недоброчесний,
ви можете зайти сьогодні до будь-якого магазину
прикласти сканер вашого смартфону до баркоду,
і вас переадресує на вебсайт.
Таке існує для людей з алергією на арахіс.
На вебсайті є відомості про продукт.
Іншими словами, у точці покупки
ми можемо робити доброчинний вибір.
У світі інформаційної науки є вислів:
зрештою всі знатимуть усе.
І питання в тому, чи матиме це значення?
Деякий час тому, коли я працював для New York Times,
а саме у 80-ті, я написав статтю
про на той час нову проблему Нью-Йорка -
про вуличних безпритульних.
Близько двох тижнів я провів на вулицях із соціальною агенцією
у справах людей без дому. І дивлячись на безхатченків їхніми очима,
я усвідомив, що майже всі вони пацієнти психіатричних закладів,
яким нема куди йти. В них був тільки діагноз. Це змусило мене --
це витрусило мене з урбаністичного трансу, в якому, проходячи повз
когось безпритульного, ми бачимо його тільки периферичним зором,
він залишається поза увагою.
Ми не помічаємо їх, а тому нічого не робимо.
Одного дня невдовзі після того - це було в п'ятницю - в кінці дня,
я спускався до метрополітену. Була година пік,
і по сходах вниз бігли тисячі людей.
Зненацька, коли я спускався по сходах,
я помітив чоловіка, який лежав у стороні, без сорочки,
без руху, і люди просто переступали через нього -
сотні й сотні людей.
І через те, що мій урбаністичний транс був послаблений,
я зупинився, щоб дізнатися, що сталося.
Одразу, як я зупинився, ще кілька інших людей
оточили того самого хлопця.
Ми з'ясували, що він латиноамериканець, що він зовсім не говорив англійською,
в нього не було грошей, він блукав вулицями декілька днів, голодуючи,
і зомлів від голоду.
Терміново хтось дістав апельсиновий сік,
хтось приніс хот-дог, хтось привів поліцейського з метро.
Хлопець негайно прийшов до тями і підвівся на ноги.
Все, що було для цього потрібно - просто помітити його.
Тож я - оптиміст.
Щиро дякую.
(Аплодисменти)
Bạn biết không, tôi ngạc nhiên
bởi một trong những chủ đề ngầm của TED
là về lòng trắc ẩn, như những
bằng chứng rất cảm động ta vừa thấy:
bệnh HIV ở Châu Phi,
Tổng thống Clinton tối qua.
Và tôi muốn gợi nên một tư duy
song hành, nếu được,
về lòng trắc ẩn và chuyển nó từ một
vấn đề toàn cầu thành cá nhân.
Tôi là một nhà tâm lí,
nhưng hãy yên chí,
tôi sẽ không đi sâu xa hơn đâu.
(Tiếng cười)
Có một nghiên cứu quan trọng
được thực hiện trước đây
tại Viện Thần học Princeton
nhằm giải đáp lí do
vì sao dù ta có rất nhiều cơ hội giúp đỡ,
nhưng thỉnh thoảng chúng ta mới làm,
còn đa phần thì không.
Một nhóm sinh viên thần học
tại Viện Thần học Princeton
được báo rằng họ sắp
phải diễn thuyểt
và mỗi người được giao
một chủ đề để thuyết giáo.
Một nửa số sinh viên đó được giao,
chủ đề về câu truyện
ngụ ngôn của một người Samarita
tốt bụng:
cái người đã dừng lại bên vệ đường --
để giang tay cứu giúp
những người xa lạ.
Một nửa thì được giao những chủ đề
ngẫu nhiên về Kinh thánh.
Rồi từng người một được bảo
đi tới một tòa nhà khác
để thuyết giáo.
Khi đi từ tòa nhà thứ nhất sang thứ hai,
mỗi người đi ngang qua
một người đàn ông đang quì gối rên rỉ,
rõ ràng đang cần giúp đỡ. Câu hỏi đặt ra
là: Họ có dừng lại để giúp không?
Và câu hỏi thú vị hơn:
Việc suy ngẫm về câu chuyện
người Samaritan tốt bụng ấy
có giúp ích gì không?
Câu trả lời là: Không, hoàn toàn không.
Hóa ra yếu tố giúp xác định liệu
một người có dừng lại và
giúp đỡ một người lạ
nằm ở việc anh ta nghĩ mình
đang gấp đến mức nào,
đang trễ đến mức nào,
hay đang nghiền ngẫm
về những điều sắp trình bày.
Theo tôi, điều khó xử trong
cuộc sống là:
ta không tận dụng mọi cơ hội để giúp đỡ
bởi vì sự tập trung của ta
nằm lệch hướng.
Trong khoa học não bộ
thần kinh xã hội học là khá mới.
Nó nghiên cứu về mạch não bộ của 2 người
hoạt động thế nào khi họ tương tác.
Và hướng nghĩ mới về lòng trắc ẩn
trong thần kinh xã hội học là
bản chất chúng ta là muốn giúp đỡ.
Có nghĩa là, khi ta chú ý đến người khác,
ta tự động đồng cảm với họ,
ta tự động thương cảm họ.
Có những nơ-ron mới phát hiện,
nơ-ron phản chiếu,
như là tích hợp wifi, bắt nguồn
trong não ta
ngay đúng vị trí hoạt động trong
não họ.
Để ta tự động thấy như vậy.
Và nếu người ấy đang cần hỗ trợ,
họ đang chịu khổ
ta sẽ tự động chuẩn bị để giúp.
Cơ bản là vậy.
Nhưng câu hỏi là: Tại sao ta không làm?
Và tôi nghĩ bài nói này để làm rõ
quá trình
từ sự đắm chìm trong bản thân,
chuyển qua nhận thức, đồng cảm
và lòng trắc ẩn.
Và sự thật đơn giản là,
nếu ta tập trung đến bản thân,
nếu ta bận bịu suy nghĩ,
như vẫn thường làm cả ngày,
thì ta không thể để tâm người khác được.
Sự khác biệt giữa tập trung cho bản thân
và người khác
thì lại rất mập mờ.
Mấy hôm trước lúc đang ngồi tính thuế,
tôi phát hiện rằng
khi liệt kê danh sách quyên góp của mình,
tôi ngộ ra, rằng -- nhìn vào tờ séc
quyên góp cho Quỹ Seva
và nhận ra mình nghĩ
ờ, anh bạn Larry Brilliant hẳn sẽ rất vui
khi biết tôi tặng tiền cho Seva.
Từ đó tôi ý thức được
thứ tôi nhận được từ việc quyên góp
là một kiểu tự yêu bản thân --
tôi thấy mình thật tốt đẹp.
Rồi tôi bắt đầu nghĩ về những cư dân ở
Himalaya
những người cần được chữa bệnh
đục thủy tinh thể, và tôi nhận ra,
mình chuyển từ hành vi tự yêu bản thân
sang cảm giác vui vẻ bao dung,
sang cảm thấy tốt lành
cho những người được cứu chữa.
Tôi nghĩ nó chính là nguồn động lực.
Nhưng việc phân định giữa tập trung
vào bản thân
và vào người khác
là điều mà tôi khuyến khích bạn nên chú ý.
Bạn có thể thấy nó trong mức độ
kinh khủng của giới hẹn hò.
Mới nãy tôi đã ở một nhà hàng sushi
và nghe được cuộc nói chuyện của 2 phụ nữ
về anh của một trong hai người,
anh này vẫn còn độc thân. Và cô này nói,
"Anh tớ hay gặp rắc rối với việc hẹn hò,
nên ảnh đã thử hẹn hò cấp tốc."
Các bạn có biết về nó không?
Phụ nữ sẽ ngồi cố định
và đàn ông đi từ bàn này sang bàn kia,
và có một cái đồng hồ báo giờ,
và cứ mỗi năm phút thì lại, bingo,
gặp mặt kết thúc
và người phụ nữ sẽ quyết định
có nên đưa số hay email cho người đàn ông
để tiến xa hơn không.
Và người này nói,
"Anh tớ chẳng bao giờ được thẻ,
và tớ biết chính xác tại sao.
Ngay lúc ngồi xuống, anh ấy đã bắt đầu
luyên thuyên về bản thân;
mà chả hỏi han gì cô kia cả."
Và tôi đang nghiên cứu mục
Phong cách Chủ nhật
của tờ New York Times,
tìm tòi những chuyện bên lề đám cưới
vì chúng rất thú vị --
và tôi đọc được cuộc hôn nhân của
Alice Charney Epstein.
Và cô ấy nói
lúc đang trong quá trình hẹn hò,
cô ấy đã làm một thử nghiệm đơn giản.
Thử nghiệm là: kể từ lúc họ gặp mặt,
mất bao lâu để anh chàng hỏi cô một câu
có từ "em" trong đó.
Và hiển nhiên, Epstein là át chủ trò đó,
cũng như bài báo của tôi.
(Tiếng cười)
Còn bây giờ là -- đó là thử nghiệm nho nhỏ
mà tôi khuyến khích bạn
làm thử tại một bữa tiệc.
Bạn có thể tận dụng nó ngay tại TED này.
Tờ tạp chí Kinh doanh Harvard
gần đây có đăng bài báo tên
"Khoảnh khắc con người",
nói về việc tạo sự tiếp xúc thực sự
với mọi người nơi làm việc.
Và nó nói rằng, uhm,
điều cơ bản bạn cần làm
là tắt ngay chiếc BlackBerry,
gập máy tính lại,
ngừng mơ mộng
và dành toàn bộ sự chú ý cho người ấy.
Có một từ mới được đặt ra trong tiếng Anh
cho những lúc 1 người bên cạnh bạn
cắm mặt vào chiếc BlackBerry
hay trả lời điện thoại, và ngay lập tức
bạn như không tồn tại.
Đó là "Rối tiết": sự kết hợp giữa
bối rối và điên tiết. (pizzled)
(Tiếng cười)
Tôi nghĩ nó khá sáng tạo đấy.
Nó là sự đồng cảm, là sự chú tâm của ta
giúp phân biệt ta với kẻ xảo trá
hay những người bị thần kinh.
Tôi có cậu em rể là chuyên gia
về lĩnh vực kinh dị hay rùng rợn
cậu ta viết Chú giải về Ma cà rồng,
Bản chất của Frankenstein --
cậu ấy được đào tạo
như học giả của Chaucer,
nhưng được sinh ra ở Transylvania
nên tôi nghĩ nó có
ảnh hưởng cậu ta ít nhiều.
Dù sao thì, có một lần,
em rể tôi, Leonard,
quyết định viết một cuốn sách
về giết người hàng loạt.
Có một gã đã gây nên những
vụ án kinh hoàng
gần nơi chúng tôi sống nhiều năm trước.
Hắn được biết như
là kẻ bóp cổ của Santa Cruz.
Và trước khi bị bắt,
hắn đã giết chết ông bà,
mẹ của mình cùng năm bạn học nữ
tại trường đại học Santa Cruz.
Vậy là em rể tôi đến phỏng vấn
tên sát nhân này
và cậu ta nhận ra khi gặp hắn
rằng gã này cực kì đáng sợ.
Một là, hắn cao gần 7 feet.
Nhưng đó không phải
điều đáng sợ nhất ở hắn.
Điều kinh khủng nhất IQ của hắn là 160:
một thiên tài có hạn.
Nhưng không có bất kì liên hệ nào
giữa chỉ số thông minh và xúc cảm,
cảm giác cho người khác.
Chúng được điều khiển bởi
hai vùng não riêng biệt.
Nên vào một thời điểm,
em rể tôi gom hết can đảm
để hỏi hắn câu mà cậu ta luôn muốn biết,
đó là: sao anh có thể làm như vậy?
Anh không chút thương xót nào
cho nạn nhân sao?
Đây là các vụ giết người thân thuộc
-- hắn bóp cổ các nạn nhân.
Và tên bóp cổ trả lời thản nhiên,
"Ồ không. Nếu có thì tôi đã chẳng làm thế.
Tôi phải vứt bỏ cảm xúc đó.
Tôi phải ngắt nó ra khỏi tâm trí".
Và tôi nghĩ điều đó thật nhức nhối,
mặc dù, tôi cũng đã suy ngẫm về
việc tắt nguồn cảm xúc ấy.
Khi ta tập trung bản thân
trong hoạt động nào,
thì ta lại vứt bỏ
sự quan tâm đến người khác.
Hãy nghĩ về việc mua sắm
và những khả năng
của một người tiêu dùng có
tình thương.
Hiện giờ, như Bill McDonough đã chỉ ra,
những vật ta mua và sử dụng
đều ẩn chứa hậu quả.
Chúng ta đều là
những nạn nhân vô tri bị che mắt.
Chúng ta không để ý và không để ý
rằng mình không để ý
đến phân tử độc hại thải ra
từ thảm trải sàn hay lớp bọc ghế ngồi.
Hoặc ta không biết liệu lớp vải đó
được tạo từ công nghệ
hay sản xuất tự nhiên;
nó có thể tái sử dụng
hay cuối cùng chỉ thành rác?
Nói cách khác,
ta chẳng biết gì về mặt sinh học
hay sức khỏe cộng đồng
hay hậu quả kinh tế và xã hội
của những thứ mình mua và sử dụng.
Có nghĩa, chúng ta cũng chính là
tác nhân
mà không hề hay biết.
Và ta trở thành nạn nhân
của một hệ thống chuyên đánh lừa.
Thử xem điều này.
Có một cuốn sách tuyệt vời tên là
Stuff: Cuộc sống bí mật của vật dụng
hàng ngày.
Và nó kể về câu chuyện đằng sau
của những thứ như áo sơ mi.
nơi vải bông được trồng
và loại phân bón được sử dụng
và hậu quả
loại phân đó đem đến cho đất.
Và nó nhắc đến, ví dụ,
loại vải bông đó không ăn thuốc nhuộm;
khoảng 60% sẽ bị rửa trôi khi nhúng nước.
Và các nhà dịch tễ luôn cảnh báo
trẻ em sống gần vùng công nghiệp dệt may
thường dễ bị tăng bạch cầu trong máu.
Có một công ty, tên Bennett and Company,
đứng sau Polo.com,
Victoria's Secret -- họ, vì CEO của họ,
nhận thức được điều này,
đã lập nên một liên doanh
với hãng nhuộm ở Trung Quốc
nhằm đảm bảo nước sau khi giặt nhuộm
sẽ được xử lý hoàn toàn trước khi
đổ ra nguồn nước tự nhiên.
Giờ đây, chúng ta không được lựa chọn
giữa sơ mi sản xuất đúng quy trình
thay cho cái sai quy trình.
Vậy cần làm gì để có được điều đó?
À, tôi nghĩ là. Một,
cần có một mác điện tử
cho phép mọi cửa hàng
biết về toàn bộ quy trình sản xuất
của mọi mặt hàng bày bán trên kệ.
Ta có thể lần về nhà máy sản xuất.
Một khi tìm được
nơi sản xuất, bạn có thể quan sát
quá trình chế tạo
nên sản phẩm, và nếu nó đúng quy trình,
bạn có thể dán nhãn nó như vậy.
Nếu không,
bạn có thể vào -- ngày nay,
ở bất kì cửa tiệm nào,
khi lướt máy quét trong lòng bàn tay
qua một mã vạch ngang,
bạn sẽ được đưa đến một trang web.
Họ cũng có trang web tương tự
cho người bị dị ứng đậu phộng.
Trang Web sẽ cho bạn biết thêm
về đồ vật đó.
Nói cách khác, ngay lúc mua hàng,
ta đã có thể có một lựa chọn hợp lí.
Có một câu nói trong giới
thông tin khoa học là:
vỏ quýt dày có móng tay nhọn.
Và câu hỏi là:
nó có tạo nên khác biệt nào không?
Thời gian trước đây
khi đang làm việc cho tờ New York Times,
khoảng thập niên 80,
tôi đã viết một bài
về vấn đề của New York lúc đó --
tình trạng người vô gia cư
trên đường phố.
Và tôi dành ra vài tuần trao đổi với
một tổ chức hoạt động xã hội
trợ cấp cho người vô gia cư.
Và rồi tôi nhìn họ qua đôi mắt
như thể họ đều có bệnh lý thần kinh
không biết chốn nào để đi.
Họ có một đặc điểm. Khiến tôi --
khiến tôi bừng tỉnh khỏi
sự u mê của thành thị, nơi mà
khi ta thấy, khi ta lướt qua
một người vô gia cư
nếu họ ở ngoài tầm mắt của ta,
thì họ cũng ở ngoài tầm quan tâm của ta.
Chúng ta không để ý
nên chúng ta không hành động.
Một ngày sau đó -- một ngày thứ sáu --
vào cuối ngày,
tôi đi xuống -- tôi đang đi xuống tàu
điện ngầm. Đó là giờ cao điểm
và hàng ngàn người đang đổ xuống thang.
Và đột nhiên khi đang đi xuống
tôi để ý một người bám trụ ở bên hông,
cởi trần, bất động, và mọi người
thì đang bước qua ông --
hàng trăm hàng trăm người.
Và bởi vì sự u mê thành thị của tôi
đã phần nào yếu bớt,
tôi dừng lại
để xem chuyện gì đã xảy ra.
Ngay lúc tôi dừng lại,
thì nửa tá người khác
cũng liền vây quanh ông ta.
Và chúng tôi phát hiện ông ta là người La-tinh,
không nói được tiếng Anh,
không có tiền, ông đã lang thang trên đường
nhiều ngày liền, đói lả,
và đã ngất xỉu do quá đói.
Ngay lập tức một người
chạy đi lấy nước cam,
một người đưa bánh mì kẹp,
một người thì dẫn cảnh sát đến.
Người đàn ông đứng dậy ngay lập tức.
Những điều ấy chỉ bắt đầu từ một
hành động đơn giản đó thôi,
nên tôi cảm thấy thật lạc quan.
Xin cảm ơn rất nhiều.
(Vỗ Tay)
TED的隐性主题之一是同情心,这让我很受触动。
我们已经倾听了这些感人的演说:
例如昨晚关于非洲艾滋病、克林顿总统等的演讲。
而我也想谈一些与同情心相关的想法
我会从全球的层面谈到个人的层面。
我是一个心理学家,但请尽管放心,
我不会谈到阴囊的
(笑声)
不久前有一项非常重要的研究
在普林斯顿神学院展开,解释了为什么
在我们有如此多的机会可以去助人的情况下
我们却时而帮忙,有时不会
来自普林斯顿神学院的学生
被告知他们将进行一次布道实习
并且分配给每人一个布道的主题
一半的学生得到的主题是
关于仁慈心善的人的故事:
关于一个在路边
帮助需要帮助的陌生人的故事
另外的一半学生得到的是随机的圣经故事
他们轮流被告知他们将去另外一栋楼
去布道
在他们去那栋楼的途中
他们每个人都经过了一个弯着腰呻吟着的人
显然此人需要帮助。问题是:他们停下来帮忙了么?
更有意思的问题是:
若他们的主题是关于那个仁慈心善的人的故事对他们的行为有影响吗?
结果:一点都没有影响。
决定了是否会停下来
去帮助有需要的陌生人
完全取决于他们自认为的忙碌程度
他们感到自己要迟到了,或者是他们全神贯注于
他们所要谈的内容
这,我想,就是我们人生的窘境:
我们并不总是去帮助他人,
因为我们的关注点存在偏差
脑科学有一新领域:社会神经科学
研究的是人的脑神经元回路
在互动过程中激活
及关于来自社会神经科学的同情心的新想法
是我们
这也就是说,如果我们
我们不由自主地感动身受,会去同情对方。
新发现的神经元,即镜像神经元
就好像神经无线保真技术一样,在大脑中激活
与对方大脑里相同的区域。我们不由自主地与对方“心心相映”了。
若是那个人需要帮助,若是他正承受痛苦,
我们不由自主地要去帮他。至少这是论点。
可问题是:为什么我们会不去帮忙呢?
我认为这有一个范围
从完全的专心致志
到注意对方,再到感同身受,最后同情
简单的事实是如果我们关注我们自己
如果我们像通常一样一整天都更多的关注自身的话
我们实际上并没有完全注意到他人
这种对自己和对他人的关注度的差距
可能是非常细微
有一天我在纳税,当我要
列出我的捐赠物时
我在写支票
给Seva基金会时,我留意到我的想法——
我的朋友Larry Brilliant一定会因
我把钱捐给Seva而感到高兴的。
于是我意识到我因给予而获得的
是自我陶醉——我对自己感到满意
于是我开始想到在喜马拉雅山脉的人们
他们的白内障将得到医治,我意识到
我从这种自我陶醉变成了
无私的快乐,
因别人受助而快乐。我想这就是一种动力。
但关注自己与
关注他人的区别
是我鼓励咱们大家都去留意的。
你可以在约会者中粗略了解此情况。
前阵子我去了一家寿司店
无意间听到了两位女士在讨论其中一位的兄弟,
这位女士说
“我弟弟在寻找伴侣方面有困难,
所以他现在尝试闪电配对." 不知你们对闪电配对是否了解?
女士们坐在桌边,男士们依次与她们沟通,
有个时钟和铃铛,每隔五分钟,时间到,
交流便结束,女士就决定
是否将其名片或电邮地址给这位男士
以便今后联络。这位女士说,
“我弟弟从来就没得到过名片。我知道原因何在。
每当他坐下,他就开始不停地谈自己的情况,
从不问对方的情况。”
我在《纽约时报》的“周日格调”板块做了一些调查
关注一些婚姻背后的故事
因为他们很有意思。
在调查Alice Charney Epstein的婚姻时,她说
当她在约会时,
她会给对方一个考验。
这个考验也就是:当他们在一起的时候,
要过多久这个男士才会问她一个
带有“你”字的问题。
显然,Epstein先生通过了考验,所以才有了这篇报道。
(笑声)
这是一个,一个很小的测试
我鼓励你们也去在派对上尝试一下。
在TED这就就有很多很好的机会。
最近《哈佛商业评论》上有篇文章
题为《人情时刻》,讲述的是如何
在工作时与别人真正地接触。他们称
你要做的最基本的事情是关掉黑莓(手机),
关闭笔记本,结束白日梦
然后专心地与对方交流。
英语中有个新造的词汇
该词使用的情景是:与我们交谈的人突然掏出黑莓
或接听来电,然后顷刻间就当我们不存在了。
这个词语就是“pizzled”。这个词语是由“puzzled(困惑的)”和“pissed off(愤怒)”组合而成的。
(笑声)
我想这是挺恰当的。正是我们的同理心
把我们和反社会者区别开来。
我姐(妹)夫是研究恐惧的专家,
他拥有the Annotated Dracula, the Essential Frenkenstein等著作
他被训练成为乔叟研究学者
但他出生地是特兰西瓦尼亚
我想这对他有点影响。
不论如何,在某一点上,我的姐(妹)夫,李奥纳多
下定决心写一本关于一个连续作案的杀人恶魔的书。
书中的这个人多年前给我们的生活带来了恐慌。
他就是圣克鲁斯扼杀者。
在他被捕之前,他谋杀了他的祖父母,
他的母亲及在圣他克鲁兹分校的五位女生。
所以,我的姐(妹)夫去采访了这位杀人犯。
当他见到他时,他意识到
这个家伙的确令人恐怖。
一方面,他有将近七英尺高。
但这还不是最让人觉得恐怖的。
最可怕的是他的智商达到了160,一个绝对的天才。
但是智商和情绪的同理心之间毫无关系,
同理心是指感同身受的明白他人的感受。
它们是由大脑的不同部分控制的。
所以,一方面,我姐(妹)夫鼓起勇气
问了一个他真想知道答案的问题。
即:你怎么能这么做?
难道你就对受害者没有一点点的同情吗?
这些都是非常亲密的谋杀,他扼死了他们。
这个扼杀者很平淡地回答道:
“呃,不的。若我觉得痛苦,我就不会这么做了。
我得不去考虑这点。我得不去考虑这点。”
我觉得这很令人烦扰。
从某种意义上说,
我们在活动中关注我们自己的话,
当有其他人时,我们就不会关注自身
想象一下购物时的情景,想象一下
同情消费的可能性。
现在,正如比尔.麦克唐纳所指出的,
我们所购买及使用的物品都有潜在的后果。
我们都是共同盲点的不知情的受害者。
我们没有注意到,且没注意到我们没注意到
地毯或椅子织物所放射出来的有毒分子。
或者我们不知道这一织物是技术上的
或制造业的营养物。它可以被再生使用
还是被丢到垃圾堆里呢?换句话说,
我们疏忽了我们购买和使用的产品所带来的生态,公共健康
及社会经济公正
所带来的结果
在某种意义上,房间本身就是“房中之象”(众所周知,但被某房忽略不提的问题),
但我们却没看到。于是我们便成了受害者
把我们引向它处的体系的受害者。试想一下,
有本好书,题为
《材料:日常用品之隐秘人生》
该书谈的是诸如T恤衫的幕后故事。
该书谈还到棉花的生产地,
使用的化肥及其对
土壤带来的后果。该书还提到,比如说,
棉花是非常不易织物染色的,
大约百分之60会被随着废水被洗掉。
流行病学家都深知
住在纺织工厂附近的儿童患白血病的几率很高。
有这么一家公司,Bennett and Company,该公司支持着Polo.com网站。
维多利亚的秘密——他们,因为他们的首席执行官知道这一点,
而在中国建了一家合资企业,他们的染织工厂能
确保废水
在流向地下水之前能被适当的处理。
现在,我们没有选择这种道德T恤的能力
而不去选择其它无德产品机会。那怎样才能做到这一点呢?
嗯,我一直在思考这一点。
有一项新的电子标签技术可以让任何商铺
了解到该商铺货架上任一商品的完整历史。
可以追踪其生产工厂。一旦你能追踪到
其工厂,你就能了解其生产过程,
并知道它是否符合道德标准,
可以用此方式进行标签。若其不符合道德标准,
你可去任一家商铺,
将你手上的扫描仪放在条形码上
该条形码将引领你进入一家网站。
有人对花生过敏。
这网站可以告诉你关于该物品的情况。
也就是说,在购买时,
我们也就能够做出一个有同情心的选择。
在信息科学界有一种说法:
最终每一个人都会了解一切。
然而问题是:这有什么不同么?
有段时间我在《纽约时报》工作,
那是80年代的事情了,我写了一篇文章
谈到纽约的新问题——
大街上无家可归的人们。
我花了数周的时间与一家为无家人员服务的社会工作机构一起工作。
我意识到这些无家可归的人
大多数都是精神病人
他们无处可去。他们有诊断的结论。这使我
从城市人的恍惚中惊醒,
当我们经过一个无家可归的,
一个处在我们视野边缘的人,
我们没有注意到,我们也就没有采取任何行动。
在那不久后的一天,这是一个周五,工作完后,
我正要走下地铁站。正值下班高峰期
上万人的人流涌下台阶。
突然,正当我走下梯子时
我注意到有一个人倒在一边
没穿上衣,一动不动,人们从他身上跨过
成百上千的人们从他身上跨过。
因为我的这种“城市人的恍惚”已经减弱,
我停下来了解出了什么问题。
我刚停步,六七个路人
也注意到了他。
我们发现他是西班牙人,他不说英语,
他身无分文,已经在街上游荡了数天,饥肠辘辘,
最终饿晕了。
有人立刻去买了橘子汁,
有人拿来了热狗,有人带来了地铁警察。
不一会儿,这个人就能站起来了。
所需要做的仅仅只是去注意罢了。
所以我还是乐观的
谢谢大家
(掌声)
你們知道,同情心這個含蓄的議題在TED大會上
我們已經聽了兩場震撼有力的短講 :
HIV在非洲的現況,克林頓總統昨晚的演講。
容我在此繼續作個橫向思考,
將同情心從全球性的角度帶到個人層次。
我是心理學家,請放心,
我不會離題去講陰囊炎。
(笑聲)
前陣子有個非常重要的研究
是在普林斯頓神學院進行的,探索到為什麼
每個人都有那麼多機會允許我們伸出援手,
但為何幫助有時,不幫助有時?
在普林斯頓神學院裡有一組神學生
被告知要準備一篇實習佈道的講章
每個人都分配了一個佈道講題。
半數的人得到的講題是,
耶穌說過的「好撒瑪利亞人」的比喻,
是關於一個仁慈善心人在旅途中,
為倒在路旁的陌生人擔擱旅程,慷慨給予陌生人一切的幫助。
另一半的神學生拿到的是其他聖經相關的講題。
他們被一一個別告知,需去到另一大樓
去講道。
當他們走向另一棟大樓時,
每個人都經過了一個人,正屈身呻吟,
很明顯的,這個人需要幫助。問題是:神學生們停下來幫助他了嗎?
更有趣的問題是:
頭腦深深思考了寓言的意涵,會影響行為嗎?
從「好撒瑪利亞人」比喻而來的意義影響?答案是:完全沒有。
決定了一個人是否停下來幫助
有需要的陌生人
結果呢,是依他們認為自己有多麼趕時間的程度而定,
一方面以為自己可能遲到,另一方面
預備講章過程中汲取的意義也有作用。
我認為這也是我們每天生活的困境寫照,
為什麼我們不能總是把握住每次幫助他人的機會,
是因為,焦點有所偏差
腦科學現在有了一個新的領域,「社會神經學」。
研究兩個人的腦神經迴路
在兩人互動時腦部發生的活動。
從社會神經學的角度來看同情心,新思維發現到
幫助他人是腦神經系統的原始預設值。
也就是說,如果我們去關心一個人
我們就會自動的有同情心,自動感受到他們的感受。
研究者發現一些新類型的神經元,鏡像神經元
在大腦中就像Wi-Fi無線網路一樣的會發射訊號
訊號瞄準對應到另一個人大腦中的同一個部位。以至於「同感」自動發生。
倘若另一個人有所需要,正在受煎熬
人總是自動預備好是要給予幫助的。至少目前的論據是如此主張。
但下一個問題來了:為何有時我們卻不幫助呢?
我認為這像個光譜
一頭是完全的以自我中心,
然後是注意他人,同理心,以至於另一端的同情心。
事實上,如果我們太專注於自我
而到了心不在焉的程度 - 我們時常整天都處於這樣的狀況,
則我們也不會真正注意到別人發生了什麼事。
在自我和他人之間,這兩種焦點之間的差異
可能非常微小。
比方說,有一天我在整理報稅資料,發現
當列出所有捐款明細時
突然來了個頓悟-
看到曾開給Seva基金會的支票時,我注意到我是這麼想,
哇,我朋友Larry Brilliant真的會很高興
我有捐錢給Seva。
然後我意識到從給予而來的收穫
一陣自戀的快感衝上來 - 自我感覺真好。
然後我才開始想到喜馬拉雅山上的人
他們白內障的疾病問題可以得到幫助,並且我意識到
我從自戀的自我焦點
來到利他的喜樂,感覺到
為我們所幫助的人感到快樂。我認為利他是個驅動力。
但以自我或他人為中心
的差異
我呼籲各位要多加予以重視。
尤其在約會場合這現象更表露無遺。
有一天我在壽司餐廳
聽見兩位女士在談論其中一位女士的哥哥
這位哥哥仍然單身的女士說
「我老哥很難約的到女孩子,
所以他參加了快速約會俱樂部」你們聽說過快速約會嗎?
女士們固定坐著,男士們則輪流轉檯,
現場有時鐘和響鈴,5分鐘一到,時間到,
聊天結束,女士可以決定
要不要將聯絡資料或電子郵件給這位男士
以決定兩人是否後續保持聯絡。這位女士說
「我老哥從來不曾有女生留給他聯絡資料。我完全明白為甚麼。
他一坐下來就開始不停的談論他自己,
從來不問關於女士這一方的任何事」
我當時正在為Sunday Styles進行一些研究
這是紐約時報的一個版面,看一些婚姻中的趣事
非常有趣 - 我有一次
接觸到艾莉絲愛普斯頓。她說
她約會的話
會和對方玩一個簡單測驗。
計算從兩人碰面開始
要花多久時間讓男士向她提出第一個問題
問句當中且必須帶有「妳」字。
測驗的結果當然是艾普斯頓得到壓倒性的勝利,所以才有那篇訪談。
(笑聲)
像這樣的小小測驗
或許在任何宴會場合都可以玩玩看。
現場在TED大會中就是個絕佳的機會。
哈佛商業評論最近有一篇文章
「人性時刻」,講到關於如何與人發生真情流露的交流
特別是同事。雜誌裡說到
最基本的,你必須先關掉黑苺機
關掉手提電腦,不做白日夢
注意力完全在這個人身上。
英文現在有一個新字
就是當你和一個人共處的時候,對方突然亮出黑苺機
或接聽個手機來電,突然瞬間你就變成一個不存在的人了。
這個新詞叫做"pizzled",也就是「發傻」+「不爽」,兩個字的結合。
(笑聲)
很精準的敘述。人是因為能和其他人有共鳴,能關注其他人
才和「權謀政客」或「反社會者」有所區別的。
我的小叔是一位驚憟專家
他的著作包括「吸血鬼注釋」和「科學怪人要錄」
他本是研究喬叟的學者
但他的出生地是川索凡尼亞 (譯註:該地因吸血鬼出沒而聞名)
可能對他有些潛移默化影響。
無論如何,我的小叔,李奧納多
有一天決定要寫一本關於連續殺人犯的書。
這人在我們居住鄰近之地曾造成極大恐懼
那是幾年前的事。他的外號是聖塔克魯茲勒人魔。
被逮捕之前,他殺了親生祖父母,
親生母親以及五位聖塔克魯茲大學女學生,
我小叔去訪問了這個人
當他們會面的時候他意識到
這位仁兄真是恐怖
包括他的身高,將近7呎。
但這還不是最駭人的部份
最恐怖的是,他的智商高達160:絕對達到了天才的標準。
但,IQ和情緒上的共感力,二者關聯性是零,
所以他對別人的感覺是毫無感知力
這兩件事是由大腦的兩個不同部分所控制。
最後我小叔終於鼓起勇氣
問了一個他真的很想知道答案的問題。
他問的是:你怎麼能辦到這樣的事?
難道對受害者沒有絲毫憐憫的感覺嗎?
他親手勒死這些受害人 - 勒死某人是非常親密的一種殺人方式。
勒人魔的回答是基於事實的,他說
「喔,完全不會的。如果我感受得到他們的痛苦悲哀,一定下不了手。
我得將自己那個部份關掉才行。必須先將自己的那個部份關起來。」
我想,那就是麻煩的所在了
我一直在思考這件我們會將自己的那部份關起來的事實。
當我們專注於自己的某項工作或活動時,
如果有他人在場,我們真是會把那部份的自己關掉的。
想想看有沒有可能購物逛街
是以具同情心的道德性消費來進行的。
就像比爾 麥當諾所指出的
我們所買所用的物品,背後都有著看不見的後續效應。
我們都在集體盲點中不知不覺受成為受害者。
我們沒注意,並且也沒想到過我們根本不曾注意
無論從地毯或是座椅上的纖維所釋放出來的有毒粒子。
我們無從得知那纖維是科技合成的
或怎樣的生產過程;能被回收使用嗎
或者最後只能當作填土使用?換句話說
我們是忽略了環保及公眾健康那個部份的事實
以及社會經濟公平正義等等的後續結果
在我們日常所買和所使用的物品上。
可以說,我們是避而不談,自欺欺人,
但是我們又不知道。結果自己仍然成為受害者
只是受害場景轉移到其他體系而已。試想。
有一本好書:
東西:生活雜物中你所看不見的旅程故事
談到關於許多產品的背後故事,譬如說,一件T恤
T恤的棉花產地
種植棉花所使用的肥料以及
使用那種肥料對土壤的後果。書中提到,
布品染料事實上非常難對棉花起作用;
大約有60%的染料最後是被洗掉成為廢水。
流行病學家都清楚知道
住在紡織原料廠附近的孩子,患白血病的比例特別高。
有一家班尼特公司,是Polo.com 及"維多利亞的秘密" (註:知名內衣褲品牌)
的上游供應商,因為他們的CEO注意到染料危害,
在中國和他們的染料廠創立了一個合資企業
確保他們工廠的廢水排放
在成為天然地下水前是經過合宜的處理。
目前,我們還沒有辦法按消費道德的標準選購T恤
我們該怎麼做才能有這種選擇自由呢?
我在想
有一種新的電子標籤技術,是能夠從每一個店家
追蹤到店裡架上每一樣產品的生產歷史的。
能一路追蹤到工廠,
追蹤到工廠之後,你還能看到生產流程
製造時用到了哪些原料,如果是符合消費道德的
就貼上一個認證標籤。如果他是不符合消費道德的
你也能走進任何一家商店
用手持式條碼機一掃描而得知結果
然後進入一個網站。
網站上提供一些有用的資料,譬如有人對花生過敏。
它會提供一些和花生過敏主題相關的產品資訊。
換句話說,在採買點現場,
我們或許當下就可以運用較多同情心來進行採購。
在資訊科學裡有一句話說:
最後,所有的人都成了萬事通。
重點是:萬事通之後,你會做什麼來改變萬事呢?
我曾經為紐約時報工作過一段時間
那是80年代,我寫了一篇文章
關於當時紐約市的一個新問題
也就是露宿街頭的街友族群。
我和一個關懷街友的社工團體,一起花了幾個星期的時間
訪談這些街友們,了解他們,也從他們眼神中看出來
他們幾乎每個人都是精神病患
並且無處可收容。這就是診斷結果。這也讓我-
從一個都市人的昏睡症中清醒過來
當我們看見了,經過了這些無家可歸者
他們只出現在視野邊緣,也只停留在那邊緣上。
我們既未曾加以注意,所以也不採取行動。
之後沒多久,有一天,一個週五的下班時間
我正走下地鐵站,人潮擁擠
下樓梯的人數以千計
突然在我走下樓梯的時候,
我注意到遠處有一個人是倒在一邊的,
沒有穿上衣,沒有動靜,人們只是繞過,跨過他
幾百個人,都是如此。
因為我的都市人昏睡症狀此時已經較為輕微,
我自然的停了下來,想弄清楚發生了什麼事。
當我這麼停了一下,其他6,7位也停下
立刻有人去搖醒他。
原來他是來自西班牙語系的人,英語不通,
身上沒錢,已經在街頭流浪好多天,非常餓
餓到昏倒了。
很快有人給他柳橙汁喝
有人買了熱狗和麵包,有人找來了地鐵警察。
很快的,這個人就能站起來走路了。
唯一需要的就是有人首先跨出這注意到他人的第一步。
因此我仍然樂觀。
謝謝大家
(掌聲)