Když jsme mladí, jsme přirozeně stateční a neohroženě sníme o tom, jaký by náš život mohl být. Možná jste chtěli být astronautem nebo konstruktérem raket. Možná jste snili, že procestujete všechny kontinenty. Od útlého mládí jsem toužila pracovat pro Organizaci spojených národů v těch nejproblémovějších zemích světa. A díky velké kuráži se mi tento sen splnil. S odvahou se to však má takto: nepřichází na povel, kdykoli ji potřebujeme. Jde o výsledek náročné reflexe a skutečného úsilí, jež vyžadují rovnováhu mezi strachem a statečností. Beze strachu se dopouštíme hloupých chyb. A bez kuráže nikdy nevykročíme do neznáma. V rovnováze mezi nimi leží klíč k úspěchu, a právě s touto rovnováhou se všichni dennodenně potýkáme. Nejprve pár slov o mých nóbl kolečkách. Na vozíku nejsem odjakživa. Vyrůstala jsem jako mnozí z vás, běhala, skákala a tancovala. Miluji tanec. Nicméně, když mi bylo kolem 25 let, začala jsem z nevysvětlitelných důvodů padat na zem. A o pár let později mi diagnostikovali recesivní genetickou poruchu s názvem dědičná zánětlivá myopatie neboli HIBM. Jde o onemocnění, kdy postupně ochabují všechny svaly od hlavy po prsty na nohou. HIBM je velmi vzácná nemoc. Ve Spojených státech ji diagnostikovali méně než 200 lidem. Dodnes neexistuje prokázaná léčba ani lék a během 10 až 15 let od propuknutí vede HIBM zpravidla k ochrnutí, což je důvod, proč nyní používám invalidní vozík. Když u mě poprvé rozpoznali poruchu, všechno se změnilo. Byla to děsivá zpráva, protože jsem s chronickou nemocí či hendikepem měla nulové zkušenosti. A neměla jsem ponětí, jak může nemoc postupovat. Avšak nejvíc deprimující bylo poslouchat rady druhých lidí, abych omezila své ambice a sny a změnila svá očekávání od života. „Měla bys opustit svoji mezinárodní kariéru.“ „Takhle si tě nikdo nevezme.“ „Bylo by sobecké pořídit si děti.“ To, že někdo jiný než já sama kladl omezení mým snům a cílům, bylo absurdní. A neakceptovatelné. A tak jsem je ignorovala. (povzbuzení a potlesk) Provdala jsem se. Já sama se rozhodla nemít děti. A pokračovala jsem v kariéře pro Spojené národy i po stanovení diagnózy, kdy mě čekaly 2 roky v Angole, země zotavující se z 27leté brutální občanské války. Trvalo však dalších 5 let, než jsem svému zaměstnavateli oficiálně sdělila svou diagnózu. Protože jsem se bála, že zpochybní mou schopnost vykonávat tuto práci, a že ji ztratím. Pracovala jsem v zemích, kde byla běžná obrna, takže když jsem někoho zaslechla, že jsem nejspíš přežila obrnu, myslela jsem, že je mé tajemství v bezpečí. Nikdo se neptal, proč kulhám. A tak jsem nic neříkala. Trvalo mi přes 10 let, než jsem závažnost HIBM vnitřně přijala, zrovna když i základní úkoly pro mne začínaly být čím dál náročnější. I přesto jsem nadále mířila za svým snem o práci po celém světě, a dokonce jsem byla jmenována kontaktní osobou pro hendikepované z řad obětí ničivého zemětřesení na Haiti v roce 2010, kde jsem 2 roky sloužila pro UNICEF. Později mě práce přivedla do Spojených států. A i poté, co nemoc značně pokročila a já potřebovala k chůzi ortézu a chodítko, nepřestávala jsem toužit po dobrodružství. A tentokrát jsem začala snít o skutečně velkolepém dobrodružství. A co může být velkolepější než samotný Grand Canyon? Věděli jste, že z 5 milionů lidí, kteří navštíví okraj kaňonu, pouhé 1 procento sestoupí na jeho dno? A já chtěla být součástí toho 1 procenta. Jediný problém je ‒ (potlesk) Jediný problém je, že Grand Canyon není tak docela přístupný. Potřebovala jsem něčí asistenci, abych slezla 5000 stop hluboký, kolmý svah se sypkým terénem. Když musím čelit překážkám, strach se nemusí dostavit hned, jelikož předpokládám, že tak či onak problém vyřeším. A v této situaci mě napadlo: takže pokud dolů nemohu sejít pěšky, mohla bych se naučit jezdit na koni. A přesně tohle jsem udělala. A tímto rozhodnutím se započala má 4letá mise, během níž jsem se zmítala mezi strachem a kuráží, abych absolvovala 12denní expedici. Čtyři dny na koňském hřbetu napříč Grand Canyonem, od okraje k okraji, a 8denní rafting po 240 kilometrech řeky Colorado River, to vše s filmovým štábem v závěsu. Spoiler ‒ dokázali jsme to. Avšak ne bez toho, abych poznala, jak můj nejhlubší strach ve mně dokáže vyvolat stejnou porci odvahy. Je 13. dubna 2018, sedím 2,5 metru nad zemí, jedu na mustangovi jménem Sheriff a mé první dojmy z Grand Canyonu byly ve znamení šoku a hrůzy. Kdo mohl vědět, že mám strach z výšek. (smích) Ale na vzdávání se teď nebylo pomyšlení. Sebrala jsem každý kousek odvahy abych nedovolila strachu připravit mě o to nejlepší v sobě. Nasedli jsme na koně na jižním okraji a vše, co jsem mohla dělat, abych se udržela v klidu, bylo zhluboka dýchat, zírat vzhůru do oblak a soustředit se na hlasy lidí z týmu. K nehodě došlo ještě během první hodiny. Nedokázala jsem se udržet v sedle vzpřímená, a když kůň překonával delší schod, mrštila jsem sebou dopředu a udeřila se obličejem o jeho hlavu. Vypukla panika, hlava mě šíleně bolela, ale stezka byla příliš úzká na to, abychom mohli sesednout. Teprve v polovině cesty, ve výšce 700 metrů, před sebou ještě nejméně 2hodinový sestup, jsme mohli zastavit, sundat helmu a spatřit bouli o velikosti vejce trčící z mého čela. Jak je možné, že při všem tom plánování a veškeré výbavě nám nakonec chyběl sáček s ledem? (smích) Naštěstí pro nás všechny otok ustoupil a přesunul se na mou tvář, kde vytvořil dva obří monokly, což je přesně ten pravý „look“ pro dokumentární film. (smích) (potlesk a povzbuzení) Nebyla to jednoduchá, poklidná cesta, ale o to přesně tady šlo. Ačkoli jsem se bála nasednout zpět do sedla, dostala jsem se tam. Samotný sestup na dno kaňonu trval celkem 10 hodin, a to byl pouze první den v sedle z celkových 4 dní. Poté následovaly mohutné peřeje. Řeka Colorado v Grand Canyonu patří k nejdivočejším vodám pro sjezd v zemi. A čistě pro případ, že bychom se převrhli, jsme nejprve nacvičovali mou záchranu v menších peřejích. A mohu s klidem říct, že nešlo o oslňující scénu. (smích) Nadechla jsem se na nesprávné straně vlny, dusila jsem se vodou a nedokázala udržet směr. Ano, bylo to hrůzostrašné, ale zároveň to bylo úchvatné. Vodopády, hladké stěny kaňonu a dno staré několik miliard let, v kterém se v průběhu dne střídaly barvy. Grand Canyon je ryzí divočina hodná všech svých poct. (potlesk) Expedice, celé to plánování a výprava samotná mi ukázaly novou dimenzi strachu, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Ale co je důležitější, ukázaly mi, jak troufale odvážná dokážu být. Mé putování Grand Canyonem nebylo jednoduché. Tohle nebyla výprava neohrožené Amazonky hravě si razící cestu velkolepou scenérií. Tohle jsem byla já v slzách, vyčerpaná, domlácená a se dvěma monokly. Bylo to děsivé, bylo to stresující, bylo to vzrušující. Teď, když výprava skončila, je snadné brát to, čeho jsme dosáhli, na lehkou váhu. Vím, že chci tuto řeku sjet znovu. Tentokrát celých 445 kilometrů. (potlesk) Ale zároveň vím, že tu část v sedle už nechci absolvovat nikdy. (smích) Je to zkrátka příliš nebezpečné. A o to přesně mi jde. Nejsem zde pouze proto, abych vám ukazovala záběry z filmu. Jsem tady, abych připomenula nám všem, že život sám je vskutku lekce hledání rovnováhy mezi strachem a odvahou. A porozumění tomu, co je a co není dobrý nápad. (smích) Život je děsivý sám o sobě, takže aby se naše sny vyplnily, stateční být musíme. Tváří v tvář vlastním obavám a při sbírání odvahy pro jejich překonání, přísahám, že prožívám výjimečný život. A proto žijte velkolepě a pokuste se nechat svou odvahu vyvážit váš strach. Nikdy nevíte, kam vás to zavede. Děkuji. (potlesk a povzbuzení)