Chtěl bych začít menším experimentem. Pustím vám tři videa deštivého dne. Ale změnil jsem audio jednoho videa a zvuk deště jsem nahradil zvukem smažící se slaniny. A chci, abyste se důkladně zamysleli, ve kterém z videí uslyšíte zvuk slaniny. (Déšť) (Déšť) (Déšť) Dobře. Vlastně jsem vám lhal. Všude byl zvuk slaniny. (Prskající slanina) (Potlesk) Mým cílem není, abyste měli hlad pokaždé, když uvidíte deštivou scénu. Ale chci vám ukázat, že naše mozky jsou nastaveny, aby přijímaly lži. Nehledáme přesnost. Ohledně klamů a podvodů bych rád citoval jednoho z mých oblíbených autorů. Oscar Wilde ve svém díle „The Decay of Lying" přišel s myšlenkou, že špatné umění pochází z kopírování přírody a snahy být realistický; a dobré umění pochází ze lží, iluzí a sdělování krásných, nepravdivých věcí. Takže když se díváte na film a zazvoní telefon, není to pravé zvonění. Bylo přidáno později v postprodukci, ve studiu. Všechny zvuky, které slyšíte, jsou falešné. Všechno, kromě rozhovorů, je falešné. Když se díváte na film a slyšíte ptáka mávat křídly -- (Mávání křídel) Ve skutečnosti nenahráli živého ptáka. Zní to mnohem reálněji, když nahrajete list papíru nebo třepání chňapkami. (Třepot) Hořící cigareta zblízka -- (Hořící cigareta) zní mnohem věrohodněji, když vezmete věc zabalenou do potravinové fólie a snažíte se ji rozbalit. (Rozbalování potravinové fólie) Rány pěstí? (Rána pěstí) Jejda, ještě jednou. (Rána pěstí) To se většinou dělá zapíchnutím nože do zeleniny, obvykle zelí. (Zapíchnutí nože do zelí) Další -- lámání kostí. (Lámání kostí) Nikdo nebyl opravdu zraněn. Ve skutečnosti je to ... lámání celeru nebo mraženého salátu. (Lámání mraženého salátu nebo celeru) (Smích) Vytvořit vhodný zvuk není vždy tak jednoduché jako návštěva supermarketu a jeho sekce se zeleninou. Ale často to je mnohem komplikovanější. Obraťme spolu proces vytváření zvukových efektů. Jeden z mých nejoblíbenějších příběhů je od Franka Serafinea. Frank přispívá do naší knihovny a vytvořil skvělé zvukové efekty pro "Tron", "Star Trek" a další. Byl členem týmu Paramount, který vyhrál Oscara za nejlepší ozvučení pro "Hon na ponorku". Pro tuto klasiku o Studené válce z 90. let měli vytvořit zvuk turbíny u ponorky. Takže měli malý problém, protože nemohli najít žádnou ponorku ve West Hollywoodu. Takže v podstatě udělali toto: šli za kamarádem, který měl bazén a Frank skočil bombu. Pod vodu dali mikrofon a další mikrofon dali nad hladinu. Takto zněl mikrofon pod vodou. (Ponoření pod vodu) Když přidáme druhý mikrofon, dostaneme toto. (Cákání vody) Potom posunuli vzniklý zvuk o oktávu níž, jako by chtěli zpomalit nahrávku. (Cákání vody o oktávu níže) Poté odstranili většinu vysokých tónů. (Cákání vody) A posunuli to o další oktávu níž. (Cákání vody o oktávu níž) Poté přidali trochu šplouchnutí z mikrofonu nad hladinou (Šplouchnutí) Následným přehráváním ve smyčce a opakováním zvuku získali toto: (Zvuk turbíny) Takže spojením kreativity a technologie jsme získali dojem, že jsme v ponorce. Jakmile však vytvoříte zvuky a spojíte je s obrazem, chcete, aby žily ve světě příběhu. A jeden z nejlepších způsobů, jak toho dosáhnout, je přidat ozvěnu. A to je první audio nástroj, o kterém bych chtěl mluvit. Ozvěna je vlastně pokračující přítomnost zvuku poté, co původní zvuk skončil. Takže je to něco jako -- všechny odrazy zvuku od materiálů, věcí a zdí okolo. Vezměte si jako příklad střelbu ze zbraně. Původní zvuk je kratší než půl sekundy. (Střelba) Přidáním ozvěny můžeme docílit efektu, jako bychom střelbu nahrávali v koupelně. (Ozvěna střelby v koupelně) Nebo jako by byl zvuk nahrán v kostele. (Ozvěna střelby v kostele) Nebo v kaňonu. (Ozvěna střelby v kaňonu) Takže ozvěna nám může poskytnout mnoho informací o prostoru mezi posluchačem a zdrojem zvuku. Pokud by byl zvuk chuť, potom ozvěna by byla něco jako vůně zvuku. Ale ozvěna toho dokáže mnohem více. Poslouchání zvuků s menší ozvěnou než při běžných hraných scénách nám okamžitě naznačí že posloucháme komentátora, vypravěče, který se neúčastní probíhajících scén. Také důvěrné nebo intimní scény v kině se odehrávají bez ozvěny, protože tak by to znělo, kdyby vám někdo mluvil do ucha. Na druhé straně, přidáním hodně ozvěny k hlasu nás donutí myslet si, že posloucháme vzpomínku nebo jako bychom byli uvnitř hlavy jedné z postav, nebo, že slyšíme hlas Boha. Nebo někoho mnohem mocnějšího v odvětví filmů, Morgana Freemana. (Smích) Takže -- (Potlesk) Jaké další nástroje a triky používají zvukoví designéři? Tady je jeden z opravdu důležitých. Ticho. Několik chvil ticha nás přinutí věnovat větší pozornost. A v západním světě nejsme na ticho zrovna zvyklí. Je to považováno za trapné a neslušné. Takže ticho předcházející slovní komunikaci může vytvořit hodně napětí. Představte si velký americký film, který je plný explozí a automatických zbraní. Po chvíli už vám hluk přijde normální a přestane být vlastně hlukem. Když se na to podíváme pohledem yin-yang, potom ticho potřebuje hluk a hluk potřebuje ticho, aby měl jakýkoliv z nich nějaký efekt. Co ale vlastně ticho znamená? To záleží na tom, jak je ve filmu využito. Může nás přenést do hlavy jedné z postav nebo přinutit k přemýšlení. Obvykle si ticho spojíme s ... uvažováním, meditací, hlubokým zamyšlením. Ale kromě toho, že má jeden konkrétní význam, ticho je vlastně nepopsaný papír, na který si každý nakreslí svoje vlastní myšlenky. Chtěl bych ale upřesnit jednu věc: nic jako naprosté ticho neexistuje. A já vím, že to zní jako nejnamyšlenější tvrzení v historii TED Talks. Ale i kdybyste vstoupili do místnosti s nulovou ozvěnou a žádným hlukem zvenčí, stále byste slyšeli, jak vám pulsuje krev v těle. V klasickém kině nikdy nenastalo ticho, protože stále běžel projektor. A ani v dnešním světě Dolby neexistuje žádný moment ticha, pokud posloucháte věci okolo sebe. Vždycky tu bude nějaký druh hluku. Teď, když víme, že neexistuje nic jako naprosté ticho, co tedy tvůrci filmů a zvukoví designéři používají? Často užívají "atmosféry". Atmosféry jsou jedinečné zvuky na pozadí, které se vážou ke specifickému místu. Každé místo má vlastní zvuk a stejně tak každá místnost, říká se mu "zvuk místnosti". Tady je nahrávka z trhu v Maroku. (Hlasy, hudba) A Times Square v New Yorku. (Doprava, troubení aut, hlasy) Zvuk místnosti je spojení všeho, co v místnosti vydává nějaký zvuk: ventilace, topení, lednice. Tady je nahrávka mého bytu v Brooklynu. (Ventilace, bojler, lednice a hluk z ulice) Atmosféra funguje na nejprvotnější úrovni, působí přímo podvědomě na náš mozek. Takže cvrkot ptáků za vaším oknem naznačuje běžný stav, možná protože jako druh jsme tento zvuk slýchali každé ráno po miliony let. (Cvrkot ptáků) Na druhou stranu zvuky strojů se k nám dostaly až v poslední době. I když mám osobně zvuky strojů velice rád -- byly použity jedním z mých hrdinů, Davidem Lynchem a jeho zvukovým designérem, Alanem Spletem -- obvykle nesou negativní význam. (Zvuk strojů) Zvukové efekty se mohou "vkrást" do naší emoční paměti. Někdy mohou být natolik významné až se z nich stane samotná postava ve filmu. Zahřmění může znamenat božský zásah nebo například zuřivost. (Bouře) Zvonění kostela nám může připomenout ubíhající čas nebo naši smrtelnost. (Zvon) Rozbití skla může naznačit konec vztahu nebo přátelství. (Rozbití skla) Vědci věří, že neladící zvuky, například hodně hlasité žesťové nebo dechové nástroje, nám mohou připomenout vytí zvířat v přírodě a navodit nám tak pocit podráždění nebo strachu. (Žesťové a dechové nástroje) Takže teď jsme se bavili o zvucích, které vidíte, odkud pochází. Ale může se stát, že zdroj zvuku není vidět. Tomu říkáme "zvuky mimo obrazovku" nebo také "akusmatické". Akusmatické zvuky -- termín "akusmatický" pochází od Pythagora z antického Řecka, který roky učil za závěsem či oponou tak, aby ho jeho učedníci neviděli. Myslím, že si tento matematik a filosof myslel, že tím pádem se jeho studenti mohou soustředit více na jeho hlas, slova a jejich význam, než na vizuální dojem při mluvení. Tak jako Čaroděj ze země Oz nebo Velký bratr z "1984", oddělení zvuku od jeho zdroje, oddělení příčiny a následku, vytváří dojem všudypřítomnosti nebo panopticismu, a tudíž autority. Existuje silná tradice akusmatických zvuků. Jeptišky v klášterech v Římě a Benátkách zpívaly nahoře na galeriích blízko stropu, a vytvářely tak iluzi, že posloucháme zpěv andělů v oblacích. Richard Wagner vytvořil slavný skrytý orchestr, který se nacházel v díře mezi jevištěm a publikem. A jeden z mých hrdinů, Aphex Twin, se ukrýval v temných rozích klubů. Myslím si, že všichni ti odborníci věděli, že ukrytím zdroje vytvoříte dojem záhadnosti. Mohli jsme to vidět ve filmech zas a znovu, u Hitchcocka nebo ve Vetřelci od Ridleyho Scotta. Když slyšíme zvuk a nevíme, odkud pochází, vytvoří to v nás jakési napětí. Také to může snižovat určitá vizuální omezení, která režiséři mají a ukázat to, co tam nebylo během natáčení. A pokud vám to zní až moc teoreticky, chtěl bych vám pustit krátké video. (Pískání hračky) (Psací stroj) (Bubny) (Ping-pong) (Ostření nožů) (Skrečování) (Pila) (Ječící žena) Co se vám tímto snažím ukázat je, že zvuky jsou vlastně jazyk. Mohou nás obelstít a přesunout na jiné místo; mohou změnit naši náladu; mohou nastavit tempo; mohou nás rozesmát nebo vystrašit. Osobně jsem se do tohoto jazyka zamiloval před pár lety, a nějak se mi podařilo udělat si z této vášně povolání. A myslím si, že naší prací ve zvukové knihovně se snažíme rozšířit slovní zásobu tohoto jazyka. A tak chceme nabídnout ty správné nástroje zvukovým designérů, tvůrcům filmů a designérům her a aplikací, aby mohli vyprávět ještě lepší příběhy a vytvářet ještě krásnější lži. Děkuji za vaši pozornost. (Potlesk)