Říká se, že aby se stal člověk básníkem, musí okusit peklo. Když jsem poprvé vstoupila do věznice, nepřekvapilo mě ani řinčení zámků, ani zavírající se dveře, ani mříže, ani nic podobného tomu, co jsem si představovala. Možná to bylo tím, že vězení stojí na poměrně otevřeném prostranství. Je odtud vidět oblohu. Nad hlavou vám létají racci a zdá se vám, že jste nedaleko mořského břehu. Že jste jen kousíček od pláže. Ve skutečnosti racci letí k nedalekému smetišti, aby se najedli. Vešla jsem a najednou jsem viděla vězně, jak chodí po budově, kolem mě. Bylo to, jako bych se vrátila v čase, a zdálo se mi, že i já jsem klidně mohla být jednou z nich. Kdybych měla jinou minulost, jiné pozadí a jiný osud. Protože nikdo, nikdo si nemůže vybrat místo, kde se narodí. V roce 2009 jsem dostala nabídku zúčastnit se projektu, který vede Státní univerzita v San Martínu ve věznici Unidad 48. Nabídli mi vést kurz tvůrčího psaní. Vedení nápravného zařízení přidělilo univerzitě prostory v zadní části. Vytvořili tam budovu univerzitního centra. Když jsem se s vězni setkala poprvé, ptala jsem se jich, proč si vyžádali právě kurz psaní. Odpověděli, že chtěli vyjádřit na papíře to, co nemohli říct či udělat. Tehdy jsem se rozhodla, že chci, aby do vězení vstoupila poezie. Tak jsem se zeptala, proč bychom tedy nemohli pracovat s poezií, pokud vědí, co to je. Ve skutečnosti to nikdo ani netušil. Navíc mi vnukli myšlenku, že by kurz nemusel být pouze pro vězně-studenty, ale mohl by se rozšířit i pro ostatní běžné trestance. Řekla jsem, že na to, abychom mohli kurz začít, potřebuji nějaký nástroj, který všichni ovládáme. Tím nástrojem byl jazyk. Takže jsme měli jazyk, měli jsme kurz. Mohli jsme se vrhnout na poezii. S čím jsem ale nepočítala, byl fakt, že vzájemná nerovnost panuje i ve věznici a že mnozí z nich nemají dokončenou ani základní školu. Mnozí neovládali psané písmo, sotva tištěné. Také nepsali zcela plynule. Začali jsme tedy hledat krátké básně, krátké, ale výjimečné. Začali jsme číst. Nejprve jednoho autora, pak druhého. Jak jsme tak četli ty krátké básně, všichni si začali uvědomovat, že řeč poezie bourá určitou logiku, ale zato vládne něčím jiným. Narušit logiku řeči znamená také narušit logiku systému, na který byli zvyklí reagovat. Zjevil se nový systém, nová pravidla, díky čemuž rychle, ale skutečně rychle pochopili, že díky jazyku poezie mohou vyjádřit to, co skutečně vyjádřit chtějí. Říká se, že aby se stal člověk básníkem, musí okusit peklo. Oni okusili pekla až až. Zkusili příliš. Jednou jeden z nich řekl: "Ve vězení se nikdy nevyspíte. Nikdy se tu nedá spát. Sotva můžete zavřít oči. " A tehdy jsem udělala to, co teď. Na moment jsem ztichla a říkám: "Kluci, to je přesně ono, to je poezie." Vězeňské univerzum je před nimi, mají ho na dosah ruky. Všechno to, o čem mluví, jak nemohou spát. To zbavuje strachu. Vše, co není sepsáno. Všechno to je poezie. Tehdy jsme začali využívat peklo. A po hlavě jsme se vrhli do sedmého kruhu. Právě v sedmém kruhu pekla, který je nám tak důvěrně známý, se naučili, že stěny mohou být neviditelné, že přes okna se dá křičet, že se skrýváme ve stínech. Když skončil první ročník kurzu, zorganizovali jsme malou oslavu na závěr, jako je zvykem, když něco děláte s láskou. Prostě chcete oslavovat. Pozvali jsme příbuzné, přátele a vedení univerzity. Jediné, co měli studenti udělat, bylo přečíst jednu báseň, převzít diplom, sklidit potlesk. To bylo celé. Jediné, co si přeji uchovat v paměti, je moment, kdy tito muži, někdy obrovské postavy, zejména po mém boku, nebo velmi mladí chlapci, ale mimořádně hrdí, drželi v rukou svůj papír a třásli se jak děti, potili se a svou báseň četli zlomeným hlasem. Ta chvíle mě donutila zamyslet se, že pro mnohé z nich to bylo poprvé, co jim někdo tleskal za to, co udělali. Ve vězení se některé věci nedají dělat. Nedá se tam snít, nedá se tam plakat. Existují slova, která jsou prakticky tabu, jako čas, budoucnost, touha. Ale my jsme se odvážili snít a byl to velký sen, protože jsme se rozhodli, že studenti napíší knihu. Nejen, že knihu napsali, ale dokonce ji svázali. To bylo koncem roku 2010. Uzavřeli jsme druhou sázku a napsali druhou knihu. I tuto svázali. Stalo se to teprve nedávno, koncem loňského roku. Týden co týden pozoruji, jak se mění na jiné lidi, rozvíjejí se. Protože slova jim dávají důstojnost, kterou předtím neznali, kterou si ani nedokázali představit. Nevěděli, že taková důstojnost je možná a že by mohla patřit jim. V kurzu, v našem milovaném pekle, které máme, všichni rozdáváme. Otevíráme náruč a dáváme, co máme, co můžeme. Všichni. Všichni stejnou měrou. Člověk tak má alespoň trochu pocit, že překonává strašnou společenskou propast, kvůli které mnohé z nich čeká už jen vězení a nic jiného. Vzpomínám si na verš jednoho velkého básníka, úžasného básníka z Unidad 48 z našeho kurzu, Nicoláse Dorada. "Musím najít nekonečně dlouhou nit, abych zašil tak hlubokou ránu." To dělá poezie. Zašívá rány způsobené vyloučením. Otevírá dveře. Je zrcadlem. Tvoří zrcadla, kterými jsou básně. Poznávají tak sami sebe, vidí se v básni a píší to, čím jsou, a jsou tím, co píší. Aby mohli psát, ta chvíle musí být pouze jejich, protože je zvláštním momentem svobody. Musí se zahloubat do sebe a hledat ten kousíček svobody, který jim nikdy nikdo nevezme, dokud budou psát. Mohou díky tomu zjistit, že je možné být svobodný, přestože je člověk ve vězení, a že jediná mříž, kterou máme v našem zázračném vesmíru, je jen slovo "mříž". A že všichni, v našem pekle, hoříme štěstím, když se plamínek slova rozhoří. (Potlesk) Vyprávěla jsem vám mnoho o vězení, o tom, co zažívám každý týden, co mě naplňuje a jak se spolu se studenty měním. Ale ještě neznáte to, co bych chtěla, abyste mohli slyšet, zažít, okusit byť jen na pár vteřin, co každý týden prožívám a co mě dělá tím, kým jsem. (Potlesk) "Srdce polyká slzy času, slepé světla vidu ukrývaje rychlost bytí kde v podobě vesel, bojuje, nepřestává bít. Srdce puká pod smutnými pohledy, cválá v bouřích, které kropí zemi ohněm, zvedá hrudi oslabené hanbou, ví, že působí nejen čtení a sled modré nekonečno též chce vidět. Srdce se zastaví, aby mohlo přemýšlet, snaží se neupadnout do všednosti, zkouší milovat aniž by ranilo, dýchajíc slunce pro kuráž, odhodlané, je na cestě k rozumu. Toť boj srdce v bažinách, kráčíc po okraji podsvětí, bezvládnému pádu, nepoddá se snadno a zatímco kroky v opojení probouzí se, probouzí se v klid." Jmenuji se Martín Bustamante a jsem jedním z vězňů v Unidad 48, San Martín. Dnes mám vycházkový den. Poezie a literatura mi změnily život. Děkuji pěkně. (Potlesk) Děkujeme! (Potlesk)